You are on page 1of 4

Autor: Tereza Hányšová Soutěžní příspěvek č.

29 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Útočiště
(povídka)

Robin na ni čekal vždycky v pátek po škole. Byla si jím jistá asi jako svými biologickými potřebami. Nikdy nechodil pozdě, a možná proto taky nikdy nepospíchal. Jejich vztah byl podle všeho harmonický a měl scénář předepsaný na dobu neurčitou. Pokaždé ji objal, vtiskl letmou pusu do vlasů, a když si myslel, že nikdo neposlouchá, vyslal k ní zamumlané: „Mám tě rád, Rito.“ Zbytkem dne se pak většinou proflákali v parku. Někdy ji vzal na večeři nebo do biografu, ale pouze pokud se předem ujistil, že peníze, kterými zaplatil, zvládl vydělat sám. Ve svých jednadvaceti letech ještě bydlel u rodičů a šíleně toužil po seberealizaci. Jednou se jí zeptal: „Co bys řekla tomu, kdybych nám někde postavil dům? Kdekoliv budeš chtít. Mohli bysme se vzít.“ A pak zase to jeho: „Mám tě rád.“ Její rodiče to viděli podobně. Žili ve své iluzi o dokonalé Ritě. Ritě, která letos odmaturuje se samými jedničkami. Ritě, která si vezme podle všech měřítek přijatelného Robina. Ritě, která jim dá spoustu vnoučat. „Ta je ale roztomilá!“ Budou chodit postarší sousedky a dělat cukrbliky do kočáru. Rita - žena v domácnosti. Tak jak se to sluší. Přesně takhle si to nalinkovali a čekali, že jim Rita půjde na ruku. V jednom se ale spletli. Dívka nijak zvlášť netoužila po tom být „hlavně šťastně vdaná“ a „zajištěná“. Její mysl volala po svobodě a po čemkoliv, co neplatilo za normální. Všude toho bylo plno. Čmáranice na nějaké zdi v Praze. Mladí dobyvatelé vykřikující svoje mírová hesla. Ošumělí kytaristé v ulicích a holky s květinami ve vlasech. „Chuligáni prašiví!“ pokřikovali lidé vyklonění z oken. Kamarádka Katka, co tomu propadla. „Ta svoboda, Rito. Představ si, že můžeš jet kamkoliv a kdykoliv budeš chtít. Nezáleží na tom, kolik ti je, (tuhle čárku bych vypustila) nebo jak vypadáš. Vykašli se na Robina a pojeď s námi!“ Tehdy se ještě udržela a s křečovitým úsměvem nabídku odmítla. Nemohla jen tak opustit rodiče, vlastně ani Robina. Navíc nevěřila, že by to Katka mohla myslet vážně. Samozřejmě, začala se oblékat jako oni. Dokonce se tak i chovala, ale přece by neutekla z domu. To by určitě neudělala. Den poté ale Katka vážně zmizela. Na stole v kuchyni prý nechala vzkaz - „Uvidíme se za tři měsíce. Jedu do San Francisca.“ Už půl roku ji nikdo neviděl. Když se o tom Rita 1

doslechla, srdce se jí rozběhlo v dosud nepoznaném rytmu: svoboda, svoboda! A od té doby nemohla myslet na nic jiného. Už když vstoupila do nádražní haly, zatočila se jí hlava. Lidé zamrzlí dlouhým čekáním na lavičkách, majestátně srolované jízdní řády, pískot právě přijíždějícího vlaku. Zhluboka se nadechla a dala si pozor, aby vykročila pravou. Pro štěstí. „San Francisco!“ vychrlila u pokladny. Pokladní si ji přeměřila přísným pohledem. „Prosím?“ Ve tváři se jí odrazilo okamžité podezření, které Rita svým požadavkem vykřesala. „Chtěla jsem říct... Děčín, jen tam.“ Na pult vysypala půlku svých dosavadních úspor a hrdě převzala lístek. Vlak se kodrcal přes výhybky a Ritin pohled se stáčel k oknu a od okna k mladíkovi, který přistoupil na minulé zastávce. Rita už je skoro přestala sledovat. Přicházeli s „dobrým dnem“ a s „na shledanou“ zase vystupovali. Od tohohle ale neslyšela ani jedno. Vtrhnul do kupé jako velká voda a zahlaholil: „Čaaau, kam jedeš?“ Rita si nebyla jistá, co by měla odpovědět. „Pryč.“ „Aha, tak to jsme na tom stejně,“ lišácky se usmál a natáhl k ní ruku. „Monsier Je-mito-všechno-fuk.“ Přes dívčiny rty přeběhl úsměv. Působil ledabylým dojmem. Delší vlasy měl příjemně rozcuchané a na tváři se mu pomalu rozrůstalo strniště. Košile neurčité barvy na něm až nezdravě visela. Přijala ruku. „Mademoiselle Utekla-jsem-z-domu.“ „Co vyhání mladé dámy z domovů?“ opáčil. „Snoubenec. Nebo spíš někdo, kdo si myslí, že je snoubencem, ale ve skutečnosti není. Závazky, zodpovědnost, ...“ rozhodila rukama v beznadějném gestu. „Co utvrzuje mladé muže v názoru, že je jim všechno fuk?“ Monsieur, jak ho v duchu začala nazývat, se blýsknul suverénním úsměvem. „Svoboda.“ Ritiny oči se rozšířily. Jako by jí snad četl myšlenky. „Hledám svobodu.“ „Potom jsi tedy našla,“ zamrkal na ni a zkušeným pohybem stáhl okno. Za ním už se rozlézal reliéf města. „Vítej v Děčíně!“ Rita se usmála pro sebe. Nemohla se ubránit pocitu, že se Monsieur vyžívá ve dvojsmyslech. Děčínské nádraží se ani přinejmenším nepodobalo osvědčené klasice, na kterou byla zvyklá. Znamenalo pro ni rozevřenou náruč... něčeho. Nebyla si úplně jistá, jak to „něco“ pojmenovat, ale věřila, že ji to naplní. Monsieur šel dva kroky před ní, na rameně se mu houpala evidentně poloprázdná taška a pohvizdoval si. Své pravé jméno jí odmítl sdělit, a proto si Ritu taky nechala pro sebe. Usadili se na patník před nádražní budovou. Ritino očekávání vybledlo, když zaražená zjistila, že najednou neví jak pokračovat. Monsieur na ní spočinul pohledem a ve tváři se mu poprvé mihlo podráždění. „Takže co teď? Pořád chceš poznat svobodu? Protože většina z vás to vzdá dřív, než něco udělá, a vrátí se k tomu, co dělala předtím, jestli rozumíš, co tím myslím. Řvete po svobodě, ale ve skutečnosti nemáte tušení, jakou má barvu. Jediné ,co víte, je, že bude lepší než to, co znáte. Ale bude, má drahá mademoiselle?“

2

„Ve skutečnosti Rita,“ zamumlala dívka a přitáhla si kolena k bradě. Teprve teď si uvědomila, jak zoufalý plán uvedla do pohybu. „V kuchyni na stole jsem nechala vzkaz, že jedu do San Francisca a ať mě nečekají k večeři.“ Monsieur se rozesmál. „Jsi okázalejší než červená knihovna! Mohla jsi ještě dodat, že jim pošleš sušenky.“ Rita na něj upřela dotčený pohled. Její mysl spalovaly výčitky svědomí. Tohle je šílenství. Nikdy to neměla dělat. Nikdy se neměla odhodlat. Napůl ji objal kolem ramen. Ten dotek byl o tolik vřelejší než každé Robinovo „mám tě rád“. „Víš, Rito, o svobodu se nemusíš bít každým dnem. Ne takhle. Stačí si ji pro sebe vytvořit. Zrovna teď utíkáš jako zloděj. Postav se tomu svýmu amantovi, rodičům nebo komukoliv, ať tě přestanou omezovat.“ Pousmála se. „Tobě se to mluví. Žiješ si tím svým „je mi to fuk“ životem a můžeš si hvízdat.“ Monsieur se napřímil a energicky vytáhl Ritu na nohy. „Chceš ukázat můj život? Tu vybájenou svobodu? Fajn, ukážu ti ji.“ Zapáleně se pustil skoro vylidněnou ulicí a překvapenou dívku táhl za sebou. Rita si byla jistá, že by do podobné čtvrti sama nevkročila bez nože v ruce. I s ním to bylo na pováženou. V pomalu zkomírajícím světle se domy lepily na sobě, jako by se bály, že je někdo ukradne, kolem cesty se povalovaly odpadky a na předzahrádce jednoho z domů se pošťuchovaly ušmudlané děti. Chudoba a strach z toho místa vyloženě sálala. „To snad nemyslíš vážně!“ ohradila se, když si všimla, že před jedním z domů zastavili. Bez odpovědi. Monsieurova ruka zesílila stisk a protáhla ji dírou v počmárané zdi. Vevnitř to smrdělo nasládlým kouřem, na zemi se válely hadry a nedopalky. Rita se rozkašlala. V rohu něco zacinkalo a po chvíli se objevilo několik dlouhovlasých spoře oděných postav. Tváře se jim rozsvítily širokými úsměvy, když postupně přivítaly Monsieura a po chvíli i překvapenou Ritu objetím. „Už jsme se o tebe začínali bát, Berte,“ ozvala se jedna z postav. „No to je toho,“ odbyl ji Monsieur. „A ukliďte si tu, sakra, vedu hosta.“ Místností se rozlezlo uctivé ticho. Bert pustil Ritinu ruku a sebral ze země petrolejku. Nevtíravé světlo obtáhlo místnost jasnějšími konturami. Celkem jich bylo pět. Čtyři ženy a jeden muž. Rita se marně snažila odhadnout alespoň přibližný věk. Ženy působily jižansky. Snědá kůže, dlouhé hnědé vlasy a výrazné oči. Muž byl malý, ale stejně jako Monsieur vyhublý, vlasy mu dopadaly na ramena a v rukou ochranitelsky třímal dvě lahve nějakého alkoholu. „Nalijte skleničku tady Ritě. Je to pořádná rebelka a přijela za náma, aby poznala svobodu!“ zahlaholil Bert a konečně se usmál. Pětice se uvolněně rozchechtala. „Skleničky už nemáme,“ oznámil chlapík a vtisknul Ritě do ruky jednu z lahví, kterou předtím tak opatroval. Přesně si nepamatovala, kdy udělala něco podobného. Nebo jestli vůbec. Ale bylo jí víc než jasné, že se napije. Dojela přece do Děčína. Udělala strašnou hloupost, ale vymanila se. Už tu nebyl nikdo, kdo by ji svazoval. Tady ji nenajdou, dokud sama nerozhodne, že se najít nechá. Její srdce se rozbušilo stejným způsobem jako poprvé: svoboda, svoboda! 3

Souvislost textu s tématem: Když se zaseknete na prahu mezi stereotypem všedního života a předsudky příliš konvenční společnosti potřebujete zase ucítit závan života. Rita balancuje na prahu dospělosti a zkouší plavat proti proudu.

4