You are on page 1of 5

Autor: Bernardeta Babáková Soutěžní příspěvek č.

31 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Vzdor?
(povídka)

Možná, že to byl den, jako každý jiný. Možná něco viselo ve vzduchu. Možná se jen pletu, ale určitě jsem rád, že ten den přišel. Seděli jsme u večeře. Typický. Máma uklohnila nějakej polotovar. Nebylo to zlý, avšak michellinskou hvězdičku by za to fakt dostat nemohla. Já přišel ze školy zase trochu později, než bych měl, něco kolem sedmé. Chtěl jsem vidět Janu, koupil jsem bílý víno a celkem se to protáhlo. To by ani nevadilo. Jsem přece dospělej, už rok. I když otec na nějakou dospělost kašle. Jako vždycky si hověl u stolu ve svých maskáčových teplácích s ohromnou dírou na zadku, která vznikla postupným vyšisováním švů v rozkroku. Seděl tam, jak odporná naboptnalá ropucha, podbradek se mu třásl, břicho se lehce přelívalo přes gumu kalhot. Vrcholem všeho byla jeho obří bradavice nad horním rtem. Nosil ji se ctí a s hrdostí. Prej rodinný znak. Pche. Já si tuhle ozdůbku nechal v patnácti vyříznout, protože mi tehdy spolužák řekl, že vypadám jako Paroubek. Taky na mě volal Jirko. Začal jsem toho pána nesnášet. Ne že by mi vadila jeho politika, je stejně blbá, jako kterákoliv jiná. Jenže žádný jiný pohlavár se nehonosí bradavicí větší jako nos. Navíc tehdy byly jeho plakáty úplně všude. Vylezete ze školy a první, co vám trefí do očí, je růžová bradavice. Na kožním mi řekli, že teď mají akutnější případy, ať přijdu za měsíc. Jenže to už by bylo dávno po volbách, to by mi bylo pěkně na nic. Jasně, že jsem si tu bradavici zkoušel odříznout sám, ale bolelo to jako ďas! To je nepředstavitelná bolest, vážně, dostat plný dělo kopačákem do koulí je proti tomu pohlazení. Byl jsem zoufalej. Ne že by ta bradavice vypadala tak špatně, to ne. Já prostě nechtěl, aby mi říkali podle nějakýho strejdy z plakátu s oranžovou trikolorou. Zvlášť, když o něm Jana prohlásila, že vypadá, jako by si právě odskočil od pluhu. Asi čtrnáct dnů před volbama přišel spásný nápad. Namaloval jsem všem podobiznám toho oranžového strejdy knírek. A že jsem si vyhrál. Jeden ho měl jako zubní kartáček, další jako Franz Josef, z jednoho byl Marx, jeden vypadal spíš jako Hitler, povedl se mi i knírek italského proutníka, pak jakoby strniště a bradka zarostlého elegána, nebo Robinsonův plnovous, knír mušketýra mi zabral nejvíc času, vyplácal jsem na to dvě balení lihových fixek. A na ten největší plakát, na ten, co byl vylepený před školou, jsem si speciálně vyhradil čas a dokreslil ten největší, nejmonumentálnější knír německého pornoherce. Mistrovské dílo. Jak říká Jana: Mástrpís. Bavil jsem se, když jsem ráno pozoroval pobavené úsměvy spoluobčanů. Janiččiny velké oči se ještě mnohem víc roztáhly. Údivem. Nedalo mi to, takže jsem se jí pochlubil. Vzal jsem ji na procházku městem, kolem všech mých výtvorů. Koupil jsem nám k tomu tuzemák, abychom lépe viděli, no a vlastně od té doby jsem spolu. Jenže žiju na maloměstě, v největší díře světa. Asi za dva dny si mě pánové v uniformě 1

odchytli. Sotva jsem měl občanku. Čapli mě za límec a dotáhli ukázat tatíkovi. Ten zbledl, pak zrudl a pak začal řvát. „Co ty smrade, ty si nevážíš svobody!“ „Vážím,“ říkám mu a šoupám nohou po zemi. „Copak máš nějakej rozum? Co jsi v životě dokázal, že ničíš práci druhých!“ Neničím, fotře vole, vždyť von mi ničí život! Ale nahlas jsem nic neřekl, moc dobře jsem věděl, že otec nikdy nepochopí můj život s bradavicí. „Kdyby jsi aspoň někdy něco dokázal! Kdybys se zasloužil o mír a republiku! Nemysli si, že ti tu náhradu škody zaplatím, to si, hošánku, zacáhluješ sám!“ Já mu na to tehdy nic neřekl. Hlavně proto, že jsem byl švorc, kvůli Janě a tuzemáku. Večer máma něco říkala tichým hlasem, načež otec zařval něco silným hlasem. Něco o rozmluvě chlapa s chlapem. To nesnáším. Tváří se, jako že hraje na férovku, že jsem jako parťáci a pak mě nepustí ani večer na pivo. Sedl si naproti mně na gauč, hlasitě si uprdl a zeptal se: „proti čemu protestuješ? Proti společnosti?“ Jak protestuješ? Jen nechci, aby mi říkali Jirko, aby mi všude připomínali moji bradavici! Je mi úplně jedno, co ten pán dělá, jestli chce vyhnat Romy, nebo snížit důchody. Je mi to fuk. Jen ať nevisí všude ta jeho bradavice! To všechno mi tehdy běželo hlavou. Nic jsem mu na to neřekl. Já tátovi nikdy neřekl nic z toho, co jsem si myslel. Nikdy, až do onoho osudného dne. Tak teda, vrátil jsem se později, akorát k večeři z mikrovlnky. Vrchní otec ropušák seděl rozkydlý u stolu, jak už jsem zmínil. „Neumíš pozdravit?“ Zavrčel, ještě než jsem si stihl zout boty. „Hoj,“ kuňkl jsem nesměle, jenže lavina už se utrhla a nebylo možné ji zastavit. „Kde seš? Kde se zase flákáš? Nejen že doma nikdy nic neděláš. Ty ani nedokážeš přijít v rozumnou dobu. Udělal sis z nás hotel!“ Hodinovej hotel, napadlo mě. No, kéž by. Představil jsem si mě a Janu v mým špinavým, neuklizeným pokoji, kde na jedné straně visí plakát Sex Pistols a na druhé je polička s plastovýma vojáčkama. „Co hotel! Kdyby hotel! Tam se za stravu a ubikaci platí! Ale z mámy sis udělal služku a ze mě chodící bankomat!“ Otcův podbradek se vztekle roztřásl. To byl první stupeň laviny. To jenom slyšíte vzdálenou ozvěnu valících se mas sněhu. Následuje třesení hlavou spojené s pomrkáváním levým okem, což bych přirovnal asi k nějakýmu tiku. No a třetí, alarmující stupeň, je když tátovi naběhne na čele taková velká, pulsující žíla ve tvaru tiskacího Y. Léta praxe. Ačkoliv třetího stupně dosáhl otec jen málokdy. Naposledy se to stalo, když s mámou přijeli z dovolené neplánovaně večer, místo rána, a ve své posteli našli mýho nejlepšího kámoše s Juditou. To by asi nebylo tak pohoršující, ale ona ta Judita byla nafukovací. Každopádně ten večer otec vyslovil ještě spoustu typicky rodičovských pouček, frází typu: hřáli jsme si na prsou zmiji nikdy mě neposloucháš nevím, kde jsme ve tvé výchově udělali chybu dali jsme ti všechno, co jsme měli to máme za to všecko, co jsme pro tebe udělali já jsem tvůj milující otec, 2

avšak při větě já v tvých letech se znatelně zasekl, rychle si vyměnil s mámou nezvykle rozpačitý pohled. Bohužel, ani tento světlý okamžik už nezadržel valící se lavinu. Levé víčko se pomalu hlásilo ke slovu. „Uvědomuješ si vůbec, jak příšerně jsi nezodpovědný? Já v tvým věku,“ řekl teď zcela sebejistě, „jsem měl rodinu! Rodinu. Víš, co to je? Víš, že se ti to klidně může stát taky?“ No, je mi jasný, fotře, že bys mi to určitě přál. „Jen to né, táto,“ přidala se matka, “to by bylo nadělení, s tou jeho... jeho...holkou. No to ne!“ Máma nikdy neměla Janu ráda. Vlastně si myslím, že ji pořád nesnáší. Jana ji ostatně taky, jen s tím rozdílem, že moje drahá polovička měla vždy tolik slušnosti, aby to matince dala nepokrytecky najevo. „Co ta holka na sobě nosí, když zrovna nechodí polonahá. Ty nápisy, všude samý STOP a Anti“ kroutila máma hlavou nad polívkou z prášku. Prd tomu rozumíš, sama se podívej, co nosíš, ty slavná ponožko v sandálech! Proč pořád mluví o nějakým vzdorování, nám se to prostě jenom líbí... „Vona ta tvoje mladá taky protestuje, co? Proti společnosti, že? Pche,“ lavina hučela údolím a já měl dvě možnosti; buď se zase sbalit a jít hladovej, bez peněz do hospody, pak ráno schlíple přitáhnout, když už se to jakž takž uklidní. To byla ta pohodlnější, přístupnější verze. Verze na celý život. Přečkávat laviny, drobnější zemětřesení se svěšenou hlavou, odpovídat mu jen v duchu. Ten den se ale něco změnilo. Postavil jsem se v údolí čelem k lavině a rozhodl se jít proti ní. „Ničemu nerozumíš, tati. A přestaňte se navážet do Jany! Má mě ráda takovýho, jakej jsem, na rozdíl od vás!“ „Chceš snad říct, že mi tě jako nemáme rádi? Ty si nemyslíš, že to, že tě tady živíme, necháváme bydlet, to jako není dostatečnej projev lásky? Víš, co seš? Víš to? Nevděčnej parchant!“ „A vy jste milující rodiče,“ ironie skřípala jako dva mlýnské kameny. „Ty spratku! Víš co, když se ti to nelíbí, sbal se a vypadni. Běž!“ Ypsilon na jeho čele tepalo o sto šest. „Taky pudu.“ „Tak dělej!“ „Nech ho, táto, ať aspoň dojí tu večeři,“ mručela smířlivě máma. „Sory mami, ale rozpustit prášek ve vodě na polívku zvládne i ta moje hrozná holka.“ Pak bylo nějaký bouchání dveřma. Mámin vzlykot a otcovy nadávky. Dospal jsem se v nonstopu. Odejít z domu není tak úplně jednoduchá věc, jak se může na první pohled zdát. Třeba proto, že když v osm večer odejdete pryč, nemáte většinou nic, krom toho, co máte na sobě. Balit si kufry se mi nechtělo. Bál jsem se, že bych našim řekl mnohem víc, než by bylo společensky únosné. Navíc to celkově působí líp, jen tak prásknout dveřma. Za dva dny nemáte vůbec nic, ani čistý ponožky. Ale jak domů? Usmiřovací cestu jsem zavrhl. Kompletně. Máma by mi to sice nevyčítala, ale ten pocit ponížení, to bych nepřežil. A otcova bradavice by se vítězně leskla. Fuj. Tak jsem se přišoural třetí den kolem plotu. Před barákem stála zelená škodovka, to znamenalo, že máti je doma. Předem by to nešlo, uviděla by mě, začala naříkat, prosit, usmiřovat, uvařila by mi kafe, namazala čerstvej rohlík a to už bych byl zase rád, že jsem doma v teplíčku. Ne ne, musel jsem na sebe být tvrdej. Zapřel jsem se a obešel to zadem, přes půdu. Vždycky jsem se tam bál, kvůli spoustě věcí, které v šeru vypadají jako z hodně špatnýho snu, kdy je celá vaše postýlka i s povlečením plným lokomotiv úplně propocená strachem. 3

Tak snad po deseti letech jsem se přes starou jabloň vyhoupl rozbitým oknem do podkroví. Na všem ležel nános prachu. Staré police, kabáty, obrazy. Tím vším jsem se prodíral, krůček po krůčků. Prkna podlahy hlasitě vrzala. V paměti náhle zazářilo dědovo varování, že jestli táta s tím podkrovím něco neudělá, brzy nám spadne na hlavu. Některé notně plesnivé latě mě v tom utvrdily. Po špičkách při světle displeje mýho mobilu jsem se kradl mezi vším tím odloženým haraburdím. Bylo tam i moje první kolo, mámin parádní norkovej kožich, ve kterým se vdávala, a kterej už dlouhé léta nemůže dopnout přes břicho. Přepadla mě skoro nostalgická nálada. Zachumlal jsem se do toho kožíšku a málem bych usnul, kdyby mi v kapse nezačal vibrovat mobil. Sháněla se po mě Jana. Potichu jsem jí vysvětlil, kde jsem. „Jů, na půdě? To je rozkošný,“ švitořil její hlásek. V tu chvíli mě napadlo, jak moc by jí ten kožich slušel. Proplížil jsem se do mého pokoje pro čisté oblečení a pokladničku-prasátko, s růžovým nápisem na zadku “Na pivo“. Když jsem se jako zloděj vykradl na chodbu, uslyšel jsem mámin smutný rozhovor, co vedla sama se sebou. A dalo mi to zabrat, abych se udržel, nerozběhl se k ní a neřekl; ve škole dobrý mami, však to znáš, nuda. A ani nemám hlad, jedl jsem, neboj. Ještě si skočím ven, za klukama a tak. Buď v klidu, přijdu ti pomoct zalívat. Že jsem ji mohl aspoň pozdravit, mě napadlo až venku. Následující den jsem Janu vzal s sebou. Ona nikdy nebyla mistr ve šplhu ani v gymnastice, takže dostat ji na půdu byl tvrdý oříšek. O to větší měla radost, když se konečně vydrápala do podkroví. Světlo dopadalo v kuželech rozbitým oknem na všechny ty starožitnosti. „Jůůůůů,“ zapištěla. Vzhlédla ke mně rozzářenýma očima. Ženská. Typická ženská, vrhla se na mámin starý šatník. Navlíkla na sebe ledasco, zatímco já zkoumal staré skládací kolo, zdálo se ještě použitelné. „Jůůů,“ vypískla zase, „podívej, podívej, co tady máte za poklady!“ Rozběhla se mým směrem, plnou náruč hadrů prolezlých od molů, čímž si kompletně zakryla výhled. Než jsem se stačil zorientovat, natáhla se, jak široká, tak dlouhá, přímo na podlahu. Žuchla naštěstí do měkýho. „Seš celá?“ Oprašoval jsem ji, „ty seš taky kus polena, ta půda se může každou chvíli propadnout.“ „Kdybys tady předtím uklidil, nemuselo se to stát,“ mračila se na mě. No samozřejmě, všechno je to moje vina! „Jů, ale divej, o co jsem zakopla,“ špitla trochu smířlivěji a stáhla mě k sobě na zem. Převrhla totiž krabici plnou dopisů, pohlednic, různých papírů, mezi nimi bylo i tátovo vysvědčení ze střední. Samý čtyřky, no, jako já. Všechny ty dopisy byly milostné, a jak jsem se dozvěděl, sotva třetina jich byla od mámy. Že by ta bradavice opravdu fungovala? Možná jsem si ji neměl nechat vyříznout. Ze zahloubání mě opět vytrhlo Janino zapištění. Na dně krabice našla totiž fotky. Z černobílých fotografií se na mě smála parta mániček, hipíků, zevláků se zeleným somradlem. Byly tu fotky z čundru, fotky z koncertů, z hospod, z lesa. Probírali jsme se tou skrovnou hromádkou a hledali nějaký jednoticí prvek. Že by to byly fotky mámy? Nebo to posílaly ty holky, co psaly otci milostný dopisy? „Fakt nechápu, co to má být,“ bezradně jsem se svalil Janě na klín. „Ale jdi ty, vždyť to jsou fotky tvýho táty, ne? Všechny tyhle věci jsou tvýho táty. Veškerá korespondence, dokumenty, vysvědčení,“ zaculila se na mě. „Nojo, ale kdo z těch lidí je můj táta? S ježkem nebo s přehazkou jsou na těch fotkách jen tihle dva kluci. Neřekl bych, že jsou můj otec, vždyť vypadají normálně a ne jako divnej fašista.“ „Nebuď tak zlej. I on přece klidně mohl být za mlada taky pěknej. Copak se někdo narodí s pleší a s pivním pupkem?“ 4

„Můj otec určitě.“ „Ale jdi, tak se koukni. Podle čeho bys ho mohl poznat? Kterej z těch kluků na fotce je ti nejvíc podobnej?“ „Ani jeden, copak jsem nějaká mánička?“ „Né, ty jsi můj Sid Vikous,“ políbila mě. „Kdybys ale žil před třiceti lety, řekla bych, že budeš spíš vypadat nějak takhle,“ ukázala Jana prstem na toho jednoznačně nejhezčího kluka z fotek. Někdy byl bokem, někdy kolem něj byly mraky holek, měl dlouhé, tmavé vlasy, hubenou postavu, v puse pořád nějaký cígo, výrazné, černé obočí a nad horním rtem bradavici! „To není možný,“ vydechl jsem, „tohle je nějaký zhrzený básník, balič, milovník, ale rozhodně ne můj zaprděnej otec!“ „Ty seš zaprděnej! Co je tak divnýho na tom, že naši rodiče byli taky mladí a taky byli jako my, naivní, bořili svět a já nevim co.“ „No dobře, ale ty neznáš mýho otce. Ten je jen z principu proti všemu, co je trochu jiný. Pořád na mě řve, že by bylo nejlepší, abych šel na vojnu, že je škoda, že ji zrušili, protože tam by mě naučili, blá blá blá.“ „No a? Však už je to aspoň 25 let, co vznikly tyhle fotky.“ „Dobře, chápu, že většina lidí se zklidní, nebo jak to říct, ale tohle nechápu. Přece pokud to byl hipík, tak by to v něm mělo zůstat. Měl by chápat mě, tebe, to jak žijem. Ne, to je blbost, na té fotce není on. To bude nějakej jeho bratr, kterýho se zřekl, nebo kterej tragicky umřel, tak mi o něm nikdy neřekli.“ „Poslouchej, moje máma v mým věku vypadala jako Audrey Hepburnová, chodila po tančírnách, měla miliony chlapů, kouřila cigára s nástavcem v krajkových rukavicích. A teď? Málem mě přizabila, když u mě našla zapalovač, sedí doma, s nikým se nebaví a to co nosí? Vypadá jak předsedkyně JZD. Lidi se prostě změní.“ „Jak změní? Zradí svou životní filosofii? Přizpůsobí se?“ „Přesně tak. A nekřič na mě, naběhla ti na čele žíla.“ Ani netušila, jak strašně mě tou zmínkou o pulsující žíle vyděsila. Žíla ve tvaru Y, třetí stupeň laviny. „To chceš jako říct, že ze mě bude protivnej, zapšklej páprda a ty budeš matka pluku?“ „Ano miláčku, přesně to nás čeká,“ objala mě kolem krku, „tak to prostě je, s tím nic nenaděláš, brouku, ať vzdoruješ sebevíc, to je genetika,“ políbila mě Jana na tvář. Do háje! Celej můj “protest“ bylo dlouhou dobu jen jedno velký nedorozumění. Ale od té chvíle, co jsem se konečně vědomě postavil otci, od té doby neuhnu už ani o píď. Nechci skončit za dvacet let s pocitem, že ty nejkrásnější chvíle jsou pečlivě uschovány v krabici od bot, někde pod prachem na půdě. Ne a ne a ne! A ještě si k tomu dupnu!

5