You are on page 1of 7

Autor: Magdaléna Černá Soutěžní příspěvek č.

32 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Vzdor
(báseň)

Když jsem byla malá, často jsem si hrála. Chodili si s bratrem ven, pořád tam a sem.

Měla jsem ho ráda, jako nejlepšího kamaráda. V noci, ve dne při mně stál, často si se mnou hrál.

Rodiče se rozváděli, stresy ve mně vyváděli. I bráchu to z míry vyvedlo, to se rodičům povedlo…

Otec, máma po rozvodu, pocit jako v hrobu. Já, brácha, máma sami, málem jsme to vzdali.

1

Odešli jsme z města mého rodného, a začalo zase něco nového. Pro změnu jsme bydleli v domku, zvuky jako ze zvonku.

Nový život začal nám, já se nikdy nevzdávám. Kamarádi, hry a škola, jako vánoční štola.

Zvrat podstatný nastal, ten mě ale dostal. Brácha jezdil za tátou, a já zůstala s mámou.

Jezdil za ním často, sluníčko mi zhaslo. Tma ve mně pořád byla, čím to – jsem nevěděla.

Smutek ve mně plaval dál, táta se mi v duchu smál.
2

Láska ve mně byla slepá, byla to myšlenka hezká.

Jednou ze školy jsem přišla, do domu jsem vešla. Máma seděla v pokoji, balila bratrovi úbory.

Prý brácha jede za tátou na týden, bylo to jako zlý sen. Když přijel táta, byla to pro mě velká sláva.

Chtěla jsem mu kolem krku skočit, svět se mi začal štěstím točit. Jenže mě překvapení čekalo a to se stát nemělo…

Nevšímal si mě táta, byla to pro mě velká ztráta.
3

Bolelo mě to moc a moc, nikdo mi nepřišel na pomoc.

Slyšela jsem – brácha u táty má zůstat, žal ve mně najednou chtěl povstat. Běžela jsem za nimi, chtěla jsem s nimi jít, ale nevěděla jsem – nesmím to však chtít.

Máma běžela za mnou, taky byla zaslepena tmou. Kolem pasu mě chytila, abych odešla – nechtěla.

Táta se odemě držel dál, v duchu se mi smál. Nechtěl mě ani vidět a začal se za mě stydět.

Kopala jsem kolem sebe kol a kol, byl to pro mě velký boj. Sedli do auta – odjeli, a ani se neohlíželi.

Křičela jsem – s vámi chci jít! to však nemohla jsem chtít. Bratra jsem ztratila, do sebe jsem se zavřela.
4

Bolelo mě to moc a moc, nikdo mi nepřišel na pomoc. S mámou jsme se stěhovali, v Olomouci jsme nový život začínali.

Nový život začal nám, vyrovnávat se s tím nehodlám. Nevěděla jsem, jestli ho ještě uvidím, za pláč se však nestydím.

Byla to velká rána, ztratila jsem nejlepšího kamaráda. Uzavřela jsem se do sebe, všechny odstrkovala jsem od sebe.

S lidmi málo jsem mluvila, ve mně láska se hubila. Sama chodila jsem venku, pořád tam a sem.
5

Ve škole jsem se chovala nevhodně, stále více šíleně. Bila, řádila, nadávala jsem, byla jsem pro všechny zlý sen.

Řádění trvalo mi dlouho, nebylo mi stydno. Hloubila se velká jáma, zavírala se mi brána.

Časem se to uklidnilo, potom ke mně vlídno bylo. Zapomněla jsem na starosti, přestala jsem se cítit jako v pasti.

Po dlouhé době nastal den, kdy se mi splnil dávný sen. Bratra najednou vidět jsem směla, ale asi jsem po tom nedychtila.

Přišel za mnou, přišel sem, bylo to jako sen.
6

Co mám dělat? – kolem krku skočit? myšlenky se mi začali v hlavě točit. …………… …………… …………… Ani minutu jsem neváhala, radost značnou najevo jsem dávala. Dlouho jsme se spolu objímali, radost stejnou jsme měli.

7