You are on page 1of 3

Autor: Vojtěch Adamec Soutěžní příspěvek č.

35 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Očištění
(povídka)

Už je to tu zase! Probuzení! Uprostřed noci. Proč? Proč! Všude takový klid a tma. Jen já nemůžu zase spát. Všechno mě bolí. Otáčím své unavené tělo na druhou stranu postele a po chvilce se vracím. Ta dálka, bolest a námaha. Je to tady zase! Nemůžu usnout. Jsem na sebe naštvaný. Zase jen já jsem ve dvě hodiny vzhůru a nemůžu spát. Jediný, co dělám, je převalování a hledání té správné polohy. Ne, to není ona. Jestli jsem ji našel, nevím. Asi jsem usnul během pohybu. *ZVONÍ BUDÍK* Nééééé. Zase ten otravně, nesmyslně, na nervy hrající, vibrující, tupý, ignorantský a s melodií na nervy hrající budík. Ne a ne dát pokoj. Pravé horní tlačítko vše jistí. Na 5 minut klid a mír. Toto opakuji ještě 3x a potom narychlo vstávám. Hygiena, oblékání, zmatek, hra s časem a řidičem autobusu. Sakra 6:45, radši popoběhnu. Po 200 metrech udejchaný, jako kdybych běžel maraton. Huhu stihnul jsem to. V autobuse se tak krásně spí. Škoda, že jedu jen 31minut. Sakra! Zase nemám úkoly. Neměl jsem na ně čas, musel jsem nosit cihly. Nikdy mi učení nešlo. Angličtina mi jde jako létání letadlem. V matematice neumím vzorečky a v hodinách češtiny si pletu y a i. V ostatních hodinách spím nebo netuším, co učitele melou. Aspoň tu je klid. Crr. Konec vyučování. Zpáteční cesta domů, ve které je jako bonus započítáno mrznutí na zastávce. Ta milejší část dne je za mnou. Doma je sranda. Pozdravím. Místo běžného očekávaného ahoj, zdar, hm, jak bylo ve škole nebo ticha na mě vyletí rozzuřená matka a začne hlučně štěkat: ,,Jak vůbec můžes opustit pokoj, když tam máš takovej bordel? Proč jsi neuklidil ve sklepě? A zametat chodník za tebe bude kdo, mladý pane?? Máš tejden zaracha na PC, TV, MP3, MP4 (ani jednu věc jsem neměl) a nevyjdeš z baráku, dokud to nebude!!! Mazej si uklidit ten pokoj! Potom tě čekám venku!” V pokoji opět žádný bordel. Byla to jen buzerace. Šel jsem ven. Již tam stál můj otrokář. Stála rovně, nohy s mírným rozestupem a v rukách držela místo biče lopatu s krumpáčem. Ačkoliv jí náčiní slouží k opírání, hned, co jsem přišel, mi je hodila a řekla. Omlouvám se, zařvala: ,,Přece mě nenecháš tahat tak těžký věci. Nooo to jsem si tě pěkně vychovala.“ Vyrazila kupředu. Z dálky na mě křikla, následuj mě. ,,Takže vykopeš, tohle, tamto, tamtu díru zahrabeš a potom zryj tenhle zákon“, vyprskla na mě matka i s kousky oběda. Hmm řízek. Přemýšlel jsem, jak asi chutnal. Okolo půl osmé jsem to měl. Byl jsem unavený, zpocený, špinavý. Šel jsem si lehnout do postele. Můj spánek přerušilo velmi dlouhé a hlasité ,,vstávej“, doprovázené prudkými pohyby mého těla. Nečekaně to byla matka, která ihned zpustila. ,,Tak ty nespíš v pyžamu jo? Proč chodíš takle brzo? Už máš všechno hotové? Proč jsi neuklidil myčku?“ Tento monolog doplnila pár fackami. Uklidil jsem myčku a šel jsem zase spát bez večeře. Takto vypadal každý můj den. Hrozně práce, málo spánku, jídla, pití a žádná láska. Kamarády jsem neměl, podle matky jsem je nepotřeboval. Občas to nebylo tak hrozné, nemusel jsem uklízet myčku. A tak nějak celkově stál můj život za prd. Práce bez koláčů. Škola bez učebnic. Radosti žádné. Občas mě i mlátila a já měl chuť zabít ji nebo sebe. Sebe jsem nedokázal, protože jsem si říkal, 1

že zabiju radši ji, než sebe, ale na to jsem neměl odvahu. Jednoho dne se to však změnilo. Celý den jsem vykopával stromy a k večeru jsem byl vyslán pro pečivo. Pro pečivo jsem chodil rád, vždy jsem si mohl vzít rohlík navíc a matka o tom nevěděla. Byl jsem unaven, sotva jsem šel. Na nic jsem nemyslel a nad ničím nepřemýšlel. Ničeho si nevšímal, což byla chyba. Přecházel jsem silnici, zrovna když mě mé smysly zklamaly. Vešel jsem před kamion. Čas se zastavil pohledem na kamion. Uviděl jsem řidiče kamionu. Měl vyvalené oči, otevřenou pusu a nepěkné rysy při tom, jak se snažil brzdit. Koukali jsme na sebe hrozně dlouho. Všude bylo takové ticho. Dřív, než jsem si vše uvědomil, svět se roztočil a snažil se dohnat ztrátu. Uslyšel jsem skřípání brzd. Ucítil teplo a potom náraz. Dříve než mé ubohé tělo dopadlo na beton, promítlo se mi v očích pár chvil mého života. Tma potom už byla jen tma! Probudil jsem se v nemocnici. Celé mé tělo bylo v sádře. V rukách byly nabodané jehlice, od kterých vedly hadice nad hlavou kamsi do neznáma. Necítil jsem nic, nemohl jsem nic. Přístroje dýchaly za mě. Byl jsem tak slabý a bezmocný. Na pokoji sám a bez návštěv. Doktoři mi nedávali moc času nebo naděje na uzdravení. Zranění byla příliš veliká a snaha přežít žádná. Upadl jsem do dlouhého spánku. Doktoři mě ovšem sešili a nadopovali tak bravůrně, že jsem se z toho dostal. Jak já je proklínal a nesnášel. Po měsíci mě pustili z nemocnice. Jak já je prosil, aby si mě tam nechali. O berlích jsem se vracel do pekla. Hlava plná vzpomínek. Doskákal jsem na dvorek, kde jsem uviděl matku, jak ukazuje na sekyru a nenasekané dříví. ,,Néé to néé“, začal jsem si pofňukávat v hlavě. Po hodině koukání na mě, jak se snažím něco useknout ovšem bez výsledku, matka pochopila, že neudržím sekyru a poslala mě do pokoje. Za pár dní se vše vrátilo do starých kolejí. Jelikož jsem nemohl nic dělat, měl jsem hodně času na přemýšlení. Chtěl jsem začít nějak žít a v nejlepším se odstěhovat od matky. Po uzdravení jsem si našel brigádu u pana Tomka, který vlastnil autodílnu. Matka mě pouštěla jen když jsem měl vše hotové, což nebylo moc často, ale za ty hodiny, co jsem byl pryč, jsem byl rád. Našel jsem si tam i nové kamarády a panu Tomkovi jsem byl stále po ruce, tak jsem se i hodně věcí naučil. Do dílny jsem chodil stále častěji a vypadalo to se mnou dobře. Byl to však jen klid před bouří. Uběhly 3 měsíce. Po brigádě jsem se vracel domů. Čekalo mě však nemilé překvapení. Matka na mě začala řvát. Začala mi vyčítat brigádu, školu a domácí práce. Začal jsem se bránit, že mě to tam baví. To matku naštvalo ještě více. Vzala vařečku z linky a udeřila mě do hlavy. Zapotácel jsem se. Další rány přílétly na mou hlavu, krk, tělo, ruce, které se snažili bránit a nohy. Poté co se matka vyřádila, odjela pryč. Já jsem zůstal ležet na zemi. Z hlavy, rukou a zad mi tekla krev. Rány z nehody se otevřely. Válel jsem se na zemi v krvi a křečích. Vše mě bolelo. S posledních sil jsem vstal a vyběhl ven na louku. Chtěl jsem bejt co nejdál. Každý můj pohyb mi činil mučivou bolest. Ani jsem si nevšiml, že poprchává. Doběhl jsem na vršek louky. Řval jsem bolestí. Byl jsem udýchaný. Z ran mi tekla krev. Točila se mi hlava. Klečel jsem na kolenou a vydejchával. Hlavu jsem měl sklopenou. Oči zavřené. Byl jsem tak, tak vyčerpaný. Z poprchávání se stal prudký a nepřijemný déšť, který s sebou přitáhl blesky a hromy. Hrom burácel a řval po okolí, Diovy blesky lítaly sem a tam a salvy kapek nepřestávaly dopadávat. Na zemi bylo hotové peklo. Mysl mě donutila vstát, abych viděl, co příroda dokáže. Znovu jsem zavřel oči a sklopil hlavu. Ucítil jsem, jak na mě dopadají kapky a stékají mi po čele, tvářích, krku, rukou, těle a nohou. Kapky padaly stále nové a nové. Dopadávaly na rány a vymíjely je. Kapky myly mé tělo. Krev vytékala z ran a stékala po mém těle a spolu s ní nenávist, strach a strach. Cítil jsem, jak vše mizí z mého těla a já se stával lehčím a klidnějším. Vítr profukoval 2

mé tělo. Najednou se vítr zvedl a odfoukl pryč spolu s deštěm, který si odnesl pryč. Má zlost, bolest a všechna nenávist k matce odtekla spolu s krví a vodou do země, kde se vsákla a už jí nikdy nepustila. Blesky a hromy ustaly. Obloha se začala vyjasňovat, ptáci začali lítat. Otevřel jsem oči, narovnal hlavu a z hluboka se pořádně nadechl. Byl jsem tak klidný, vyrovnaný a čístý. Necítil jsem žádnou bolest z ran. Dýchal jsem tak volně. Chtělo se mi lítat. Už mi chybělo jen jediné, síla. Zvedl jsem ruku a zahleděl jsem se na dlaň. Když jsem si ji prohlížel, tak jsem zkusil zatnout. V žilách se mi rozběhla nová krev. Do svalů se dostala síla a mozek se prokrvil. Už nikdy jsem nechtěl zažít bolest nebo utrpení. Dostal jsem bláznivý nápad. Vrátil jsem se domů. Vzal jídlo, pití a spacák a utekl jsem z domu. Na konci ulice jsem se ohlédl a uviděl naposledy dům hrůzy. Teď mi je 25 let, pracuji jako automechanik u pana Tomka. Mám ženu Petru a syna Petra, které miluji. Jestli nemám chuť nebo potřebu se mstít? Nemám! Radost z její bolesti by mě přešla. Potěšení z křiku by utichlo a rychlá smrt neuspokojila. S takovou myšlenkou nežiji však. Teď žiji, jak umím.

3