You are on page 1of 6

Autor: Eliška Sehnoutková Soutěţní příspěvek č.

38 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Dvojsečná zbraň
(povídka)

Neţ s něčím začnu… Měla bych si asi ujasnit, kdo vlastně jsem…. Celkově mám poměrně vysokou, plnoštíhlou postavu s příliš širokými rameny. Průměrně krátké, středně silné nohy jsou sice celkem trénované a zvládnou pár gymnastických cviků, ale při chůzi mají své pomalé tempo. Pokud je někdy uvidíte, jak se nemotorně a vtipně pokouší o něco jako „běh“, blahopřeji! Budete jedni z mála. Přirozeně hnědé vlasy, které ráno vţdy jen rozčešu, mi sahají pod lopatky. Na oválném obličeji najdete pravidelné rty a špičatý, (zejména z profilu ošklivý) nos. Na malých, ale hlavně naprosto nesymetrických očích, je hezká pouze duhovka, kterou mi maminka obarvila tmavě modrou, jeţ mi připomíná večerní oblohu. Krátké řasy se kaţdé ráno snaţím zachránit alespoň vrstvou řasenky… marně. Jmenuji se May. Nevím, jak rodiče přišli zrovna na tohle jméno. Je cizí, nepouţívané, hloupé a odporné. Ale co můţu dělat? Uţ jsem si tak nějak zvykla… Učitelé mají často problém a zadrhávají se, kdyţ vidí mé jméno v seznamu poprvé. Spoluţáci si ze mě dělají legraci a říkají mi „Májko“ (May=Máj). Jsem vegetariánka, takţe kdyţ na mě někdo volá jako na paštiku, tak mi to docela vadí… Narodila jsem se dvěma cholerikům, takţe mám pro tento temperament vlohy. Ale vadí mi časté, zbytečné a krátkodobé hádky, které u nás doma vídám. Takţe se snaţím tuto svoji stránku potlačit (a musím říct, ţe se mi poměrně daří). Mamka si myslí, ţe jsem sangvinik. Je pravda, ţe se ráda směju a jsem bezstarostná, ale to nejde vţdy. Byla jsem taková hlavně jako malá. Čím jsem starší, tím více jsem melancholik. Maminka se sice zlobí, ţe to není pravda, kdyţ mi to vyjde v nějakém testu, ale je to tak. Já jsem jen ráda, ţe to není tolik poznat. Přeci jen přetvářka je pro mě často denní kávou. Kdyţ přijde těţké období, snaţím se ho přestát sama, abych nepřidělávala starosti ostatním. Pak se večer schoulím pod stůl, uklidním se, naberu energii na další den. Občas to ale nevyjde a opravdové emoce vyjdou na povrch i na veřejnosti. To je pro mě poniţující - kdyţ cizí lidé vidí aţ hluboko do mne… Naopak jsem strašně ráda, kdyţ se mi moji blízcí otevřou. Kdyţ jim můţu pomoct a řešit s nimi jejich problémy. Kdyţ jim můţu dát jistotu, ţe mají na světě alespoň jednu osobu, na kterou se můţou opravdu vţdy spolehnout. S čímţ souvisí fakt, ţe mě dokáţe zranit, kdyţ si tohle všechno myslím, a pak zjistím, ţe se dotyčná osoba se svými problémy svěřila dalším
1

dvaceti lidem… S melancholickou povahou moţná souvisí i to, ţe mě od nějaké činnosti dokáţe odradit i malý neúspěch (vztah, učení, koníček…). Mnoho osob si to vysvětluje tím, ţe jsem líná – i to můţe být pravda. Nemám příliš ráda lidi. Tedy – spíše si jich moc nepustím k tělu a nikdy se tedy nestanu oblíbenou osobou. Většina známých je mi hned na první pohled nesympatická a odmítám jim dát vůbec šanci mě poznat. Poslední dobou jsem si navíc našla zášť ke klukům, takţe je ze mě prý „feministka“. Na druhou stranu, kdyţ najdu někoho, kdo na mě působí mile, drţím se ho a nedokáţu ho jen tak pustit. Kdyţ mi někdo blízký ukřivdí, často jsem stejně já první, kdo se omlouvá. Ale uvnitř si vytvářím hromádku se všemi zklamáními. Tahle „hromádka“ můţe mít obrovské rozměry, ale pak uţ stačí jen nepatrný kousek a celá se sesype. Coţ nejspíše znamená konec přátelství.

S kaţdou osobou jsem (třeba jen nepatrně) jiná. Od stydlivé holky, která téměř nemluví, přes vtipnou, bezstarostnou a praštěnou kamarádku, drzého „spratka“, co kašle na školu, sprostou puberťačku aţ po v depresích se utápějící „nulu“. Všechna moje „já“ záleţí na náladě i okolí a projevují se na chování, myšlení, oblečení, hudebním vkusu… Proto pro mě bylo velmi těţké říct, co je mé pravé já. Kde končí hranice vlivu okolí? Sama neznám odpověď… ……………… Kaţdý má svůj vlastní způsob a důvod vzdoru. V mém případě je příčina důleţitější neţ vzdor samotný. Abyste ji mohli pochopit, musíme se vrátit o pár let zpět. Bylo mi asi třináct a všední problémy byly na denním pořádku – škola, kluci, oblečení… Chodila jsem na své vysněné gymnázium (tedy ono bylo vysněné jen do té doby, neţ jsem psala první písemku). Moje starší sestra Michaela studovala jinde, ale občas jsme měly společnou cestu domů. Kromě ní jsem neměla jiného sourozence. Ale to mi vyhovovalo. Věkový rozdíl jsou pouze tři roky (navíc jsme obě holky), takţe si s Miškou skvěle rozumíme. Navzájem se doplňujeme, podporujeme, kryjeme, ochraňujeme… A víc neţ rodinné pouto nás spojuje přátelství… Uţ od svých patnácti byla Míša zamilovaná do jednoho svého spoluţáka - Petra. On měl sice holku, ale stali se dobrými přáteli… Bylo těţké ji sledovat, pokaţdé kdyţ se kvůli „té jeho“ trápila. Kamarádili se dlouho a pak se toho prostě stalo moc. Ona uţ pomalu ztrácela naději. Dokonce šla na ples s jedním moc milým klukem. Najednou se Petr rozešel se svojí přítelkyní a chtěl začít chodit s Míšou, ta ho ale odmítla, protoţe se bála toho, ţe jí ublíţí. A ona je křehké stvoření… Je jako porcelánová panenka, se kterou se musí zacházet v rukavičkách… Petr si tedy našel novou „zábavu“ (jak by to bez nějaké mohl pár dní vydrţet?), ale stále chodil za Míšou. Ona ho opravdu milovala, dokázala by mu odpustit cokoliv… láska je hloupá… a tak nakonec svolila.

2

To, jak se choval, neţ spolu začali chodit, nepůsobilo mile, ale měla jsem Petra ráda, protoţe jsem věděla, jak moc na něm Míše záleţí. A aţ na občasné hádky působili jako skvělý pár. Moc jsem jí to přála. Čím starší jsem ale byla, tím mi byl Petr protivnější. Míša kvůli němu častěji brečela, neţli se smála. Nakonec jsem došla aţ k nenávisti. Ubliţoval mé jediné sestřičce, a to se nesmí! Ji to mrzlo. On se mě zprvu bál a pak mě neměl rád. Snaţili jsme se kvůli sestře snášet. Vydrţeli jsme spolu v jedné místnosti a to bez křivého pohledu. Oba jsme měli svou masku, kterou jsme nasadili v přítomnosti toho druhého, ale také jsme oba dobře věděli, co se za tou maskou skrývá. Jediná Míša tak nějak naivně doufala, ţe se všechno zlepšilo. Po dvou letech začaly hlavní změny. Oba dva šli na vysokou školu, ale kaţdý do jiného města. On do Brna a ona do Plzně. Jejich vztahem to muselo otřást, ale drţeli se. To jsem obdivovala, a dokonce přišlo období, kdy jsem měla pocit, ţe mu křivdím. Přemohla jsem se a snaţila se chovat od srdce mile. On se tvářil přívětivě, ale nedokázala jsem rozeznat, zda je to, co se na mě tak usmívá, jeho duše nebo pouze zákeřná faleš.

Jednou přišla do mého pokoje a mně to bylo jasné. Rozešel se s ní. Přes telefon. Po dvou a půl letech se s ní rozešel přes telefon! Na to, co následovalo, nebyl hezký pohled. Návaly paniky, pláče a naprosté bezmoci se u Míši střídaly jako roční období. Rvalo mi srdce, ţe nemám jedinou věc, kterou bych jí mohla pomoci. Ţe ji můţu jen obejmout, hladit po zádech a říkat: „Neboj se, čas to zahojí.“ Tak to bylo prvních 14 dní. Později uţ nebrečela tak často… Vypěstovala si nedůvěru a nenávist ke klukům. Začala na sobě dřít – ve škole byla skvělá, hodně zhubla a nakoupila nový šatník. Asi po dvou a půl měsících konečně vypadala, ţe si opět věří. Jako by si ta porcelánová panenka sama začala zacelovat všechny prasklinky… Ve všem jsem se jí snaţila vycházet vstříc. A nic mě netěšilo víc neţ pohled na její opět prosluněnou tvář. Najednou se jí ale změnila nálada, hezky se oblékla a „sama“ vyrazila ven. Kdyţ se vrátila, netrvalo mi dlouho dostat z ní, s kým tam byla… Věděla jsem to, ale stejně mě bolelo to slyšet… Řekla jsem jí, ţe je hloupá, a Petrovi napsala, aby ji nechal na pokoji a znovu jí neubliţoval. Nevěřila jsem tomu, ţe někdo, kdo jí lhal a tolik ničil, by jí mohl přinést cokoliv dobrého. Ne… přišel, aby mohl z prasklinek udělat praskliny, které uţ nikdo nespraví. Dál jsem to nechtěla řešit… Jenţe ona s ním začala chodit ven kaţdý den. A tak jsem se rozhodla pokusit vzdorovat. Tasila jsem zbraň, se kterou nemám zrovna moc zkušeností. Při své výchově jsem si moc vzdorovat nedovolovala – rodiče nikdy nešli pro ránu daleko. Přesto jsem věřila, ţe na mé straně stojí láska, odvaha a síla… Promyslela jsem všechna rizika této „války“. Dobře jsem věděla, ţe je v sázce náš jedinečný vztah, který jsem mezi jinými sourozenci nikdy neviděla, kterého si tolik cením a bez kterého bych si nedokázala představit dětství… jinak

3

téměř bez přátel. Mohla jsem si být jistá jen jednou věcí – tohle rozhodně neskončí příměřím. Je to souboj, ze kterého vyjde jeden vítěz a jeden poraţený. V první fázi jsem s ní přestala mluvit. Ona to nejprve sváděla na nedostatek času, ale postupně jí to začínalo docházet. Tvářila se jako obvykle a pokoušela se o normální konverzaci (to šlo těţko, kdyţ jsem ji ignorovala). Potom na mě začala křičet, aby ze mě vypáčila, proč to vlastně dělám. Na to jsem jí klidně odpověděla: „Ty moc dobře víš, proč tohle dělám.“ Nějakou dobu se i přesto snaţila být klidná. „To, ţe se k němu vrátím, ale mezi námi dvěma nic nezmění,“ zašeptala. „Pleteš se, čím blíţ budeš jemu, tím dál budeš ode mě,“ tak ho prostě pošli pryč a buď u mě co nejblíţe! Obyčejnými slovy jak třeba „ahoj“ jsem v její přítomnosti neplýtvala. Jediný druh konverzace byl čistě „pracovní“ jako například věci týkající se nákupu či domácnosti. Ve druhé fázi jsem na ni začala být zlá. Na svatého Valentýna si ke mně sedla na gauč. „Mám tě ráda. Myslím, ţe zrovna dneska bys to měla vědět.“ Podívala jsem se na ni a ve mně to jásalo, dávalo mi to šanci na vítězství. „Ale já ti to neřeknu,“ to jsem vyslovila, ale uvnitř mě to křičelo: ‚Já tebe taky! Proč si myslíš, ţe tohle asi tak dělám, myslíš si, ţe mě to snad baví?! Nebo ţe tě doopravdy nemám ráda?!‘ V klidu se otočila na televizi a sledovala se mnou přihlouplý seriál… Večer potichu vešla do mého pokoje. „Vypadni!“ zavrčela jsem. „Musíš se učit?“ zeptala se, co nejpřívětivěji mohla. „Ne! Prostě tě tady nechci!“ hodila jsem zlým pohledem a ona se smutně stáhla. Rychle jsem za ní zabouchla dveře a při poslouchání veselé melodie vycházející z mého počítače, se snaţila zadrţet slzy.

Brzo přišla fáze třetí. Nebyla to změna z mojí strany. Já si stále hleděla svého a nepříjemně ji odstrkovala. Michaela se ale přestala snaţit. Ignorovala mě stejně, jako jsem ignorovala já ji. I přestoţe jsem se snaţila být silná, tohle chování mě sráţelo k zemi. Fakt, ţe ji nezajímám, ze mě vysával všechno odhodlání… Jeho miluje, ale já jsem její sestra! Byly jsme od malička nejlepší kamarádky… Doufala jsem, ţe by mohla spatřit dobrý záměr, schovaný za štítem pohrdání. Prohrála jsem? To ji na mně váţně nezáleţí ani trošku? Bude to on, koho si vybere… Ale s tím rizikem jsem do toho šla. I přestoţe ji mám ráda… miluju ji, lépe ať mě nenávidí, neţ aby byla s ním. Jen při pomyšlení na takový konec mi vhrkly slzy do očí. Ale bylo by to tak snazší. Nemusela by se trápit. Nemusela by přede mnou tajit to, ţe se s ním schází, a nemusela by se snaţit, abych ho viděla v tom nejlepším světle. A já… postupem času bych se ji taky naučila nenávidět. Určitě… věřím tomu. Ale proč se zaobírám něčím takovým?! Prohrála jsem bitvu, ne válku. Úplně jsem zapomněla na to, ţe jsem psala tomu pitomcovi. Najednou jsem seděla a před sebou měla dlouhý text o tom, jak jsem dětinská, neschopná, hloupá, zlá mrcha. I přestoţe někoho nenávidíte, nevěříte mu a nikdy byste ho neposlechli, taková slova zabolí –

4

od kohokoli. Kromě toho jsem se ale dočetla, ţe Míša vůbec není tak v pohodě, jak se zdá. Pokaţdé brečí, trápí se a neví si rady. Já… já, netušila jsem, ţe jí tak moc ubliţuju. V tu chvíli bych to nejraději vzdala. Vykašlala se na jakýkoli vzdor, přišla k ní a objala ji. Tvářila bych se, ţe ho dokáţu skousnout. A všechno by bylo (alespoň do jistých mezí) v pořádku. Zase bychom se cpaly zmrzlinou u seriálů plných hezounů. Zase bychom samy doma udělaly neuvěřitelný nepořádek a zase bychom se honily po bytě, protoţe mi říká „Gizelo“. Ale já tohle nechci. Nemám chuť, nutkání ani sílu se jen tak vrátit do starých kolejí. Přehlíţet její drobné, ale hlavně tu jednu obrovskou chybu. Mít na tváři falešný úsměv a na svoje pravé pocity být úplně sama. Odmítám vidět jakoukoli další ránu, kterou v ní zanechá. S balením kapesníčků a studenou vodou jsem se dala trošku do pořádku a navázala tam, kde jsem skončila. Odepsala jsem mu, ať si to uţije. To samé jsem zaţila před pár měsíci, ale bylo to mnohem horší. V pár minutách jsem dostala odpověď: „Vůbec jsi nevyrostla. Chovala ses k ní jako pes i předtím, ale teď uţ to přeháníš! Ten, kdo jí tady nejvíc ubliţuje, jsi ty.“ Vrtalo mi hlavou, kdy jsem na ni byla dřív zlá… Moţná jsem špatně či neopatrně léčila její zranění… Nevím… Ten den, kdyţ přišla domů, jsem ji opět nepozdravila. V tu chvíli vybouchla… „Ten, kdo mi tady nejvíc ubliţuje, jsi ty! Jsi pořádná mrcha.“ Ta velká rána, způsobena prásknutí dveřmi, byla jako velká tečka, za naším vztahem. Věděla jsem, ţe je konec. Protoţe tohle nebyla myšlenka z její hlavy. Má ji zase plně pod kontrolou. A já jsem prohrála, prohrála jsem válku o svou sestru, protoţe jsem špatně pouţila dvousečnou zbraň - vzdor. Ublíţila jsem tím nejvíc sama sobě… Ale já prostě doufala, ţe její city ke mně jsou silnější. Teď uţ nemám sestru. Je tu jen jedna osoba, se kterou si kaţdý den řeknu to pitomé „ahoj“, které mi rve srdce. Ale jednou… jednou přijde den, kdy mi to nebude dělat problém… přeci jen, jsem mrcha. ………………… Ták… poslední tah rtěnkou a… perfektní. Dokonalý, světlý, elegantní make-up. Musím sama sebe pochválit. Od teď uţ můţu pít jen s brčkem! Pokoj je vyzdobený oranţovými a bílými stuhami, balónky a svíčkami. Všechno vypadá opravdu decentně a čistě. Z trouby zavála vůně vegetariánských lasagní a v lednici se chladilo výborné víno. ,Dnes je velký den,‘ zamyslím se a oči mi sjedou na malou bílou pohlednici… Omyju a seřadím sklenice na přípitek, příbor na večeři a talíře. Sladím ubrousky do oranţové a bílé. Uvařím kafe a dám ho vychladit – to kdyby někdo měl chuť na ledovou kávu. Připravím chlebíčky, jednohubky, slané pečivo, čokoládové fondue a nejrůznější nealkoholické nápoje. Vlasy si vyčešu do vysokého culíku a jednotlivé prameny natočím kulmou. ,Dneska mi to bude slušet nejvíc,‘ pomyslím si a opět se mé myšlenky přemístí k malé bílé pohlednici…
5

,Budu jako princezna.‘ Pár neposlušných pramínků schovám za ucho a tím povaţuji svůj účes za hotový. Na sobě mám stále jen obyčejnou zástěru, ale to abych si nezašpinila ty drahé šaty, co jsem si na dnešek kupovala. Dlouho jsem nemohla sehnat nic slavnostního. Ale potom jsem za výlohou spatřila je. Byly dokonalé, padly mi jako ušité na míru. Jemná, tylová spodnička sahala lehce nad kolena. Přes ni volně splýval o něco kratší kus z neuvěřitelně příjemné látky – hedvábí. Sytě lososová barva mi zvýraznila barvu očí i vlasů a moje bledá pleť náhle působila jako drahý porcelán. Kdyţ jsem uviděla cenu, zarazila jsem se. Něco takového si nemůţu jen tak koupit… Ale já si je nekupuji jen tak! Takový den je jednou v ţivotě… Musím ještě dozdobit dort. Je jahodový – jemný, krémový… Já sama bych upřednostnila čokoládu, ale je to oslava a chutnat by mělo všem. Je to největší dort, co jsem kdy pekla… Všechny tři patra pečlivě zdobím šlehačkou, vykresluji se s nejrůznějšími ornamenty a okraje pokládám jahodami. Opravdu se těším, jak bude všem chutnat lehké piškotové těsto s tvarohovým a šlehačkovým krémem, jahodami a bílkovými pusinkami. Horní patro po obvodu obtáhnu šlehačkou, do ní usadím jednotlivé jahody a navrch napíšu zdobným číslem 20… ,Je neuvěřitelné, ţe uţ je mi tolik… Co asi dostanu?‘ Dort postavím na stůl. Obléknu se do šatů a plna očekávání prvního hosta, na své rodinné oslavě, zapálím jedinou svíčku na dortu. Prvních 15 minut nervózně chodím po pokoji. Poté dohoří svíčka a já ji rychle vyměním za jinou a opět zapálím. Tentokrát se posadím k dortu. Výměna svíček proběhne ještě dvakrát… S pátou uţ se nenamáhám. Po dvou a půl hodinách mi to dojde… ,Nikdo nepřijde.‘ Oči sklouznou na čistě bílou pohlednici. Vezmu ji do ruky a očima jiţ po několikáté přečtu krátký, zlatý text: „Dovolujeme si Vám oznámit, že 25. května 2014 v 13:00 vstoupí do svazku manželského Petr Pevala a Michaela Kučnarová. Zároveň budeme velmi potěšeni, pokud Vás na obřadu uvidíme.“ Lehce se usměju… ,Jak jsem vůbec mohla doufat, ţe přijdou. Všichni jsou tam!‘ Hodím pohlednici daleko od sebe. Zapálím pátou svíčku a bez rozmýšlení ji sfouknu… „Šťastné narozeniny, May…“

Moje povídka s tématem souvisí tak že... popisuji v ní vzdor jako takový, co pro něm lidé prožívají, ale hlavně to, co při něm můžeme riskovat a ztratit.

6