You are on page 1of 1

Autor: Adél Táborská Soutěžní příspěvek č.

36 Kategorie: Střední školy Téma: Vzdor

Vzdor
(povídka)

Crrrr! Zazvonil náš domovní zvonek a já běžela ke dveřím, a jak už bylo mým zvykem, vzala jsem si stoličku a nahlédla do kukátka. Ihned jsem se v duchu zaradovala a v rychlosti otevřela. Stály tam v té době mé dvě nejlepší kamarádky. Obě navlečené v nejméně osmi vrstvách oblečení a jedna přes druhou mluvily o koulování, sáňkování a všemožných zimních radovánkách. „Pojď s náma, honem, bude to legrace!“ pištěla nadšením první a druhá ji hned doplnila: „Počkáme na tebe 10minut před domem, jo? Ale ani o chvilku dýl.“ Kvapně jsem začala vytahovat oblečení ze skříně a navlékat na sebe kousky dle svého uvážení. Nutně jsem však na sobě potřebovala mít mojí nejlepší a nejnovější bundu, kterou jsem dostala od Ježíška. Každý má občas potřebu chlubit se novými věcmi a věřte-nevěřte i já v osmi letech. Když jsem byla dle svého mínění naprosto správně vybavena, šla jsem se ukázat mamce. Avšak kdybych již tehdy věděla, co budu muset absolvovat, určitě bych se raději v tichosti vypařila. „To snad nemyslíš vážně?!“ byla mamčina první slova. Otevřela jsem oči a pusu dokořán a s dětskou naivitou a naprostou vážností se zeptala: „A co bych jako neměla myslet vážně, mami?“ Čímž jsem ji tedy opravdu naštvala, a jelikož měla spoustu jiných věcí na práci, začala ječet. Narodily jsme se bohužel obě dvě ve znamení býka, a tak opravdu nemáme ve svém vínku ústupky a klidnou hlavu, a tak se u nás doma strhla opravdová bitva, kterou mám v živé paměti ještě dnes. „Tu bundu si na sebe prostě nevezmeš! Zničíš jí! Víš, kolik stála peněz?“ Dupla jsem si a dala ruce v bok. „ Tu bundu si vezmu, i kdybys mě měla zabít!“ MLASK – facka, řev a pláč. Běžela jsem do pokoje, strhala ze sebe oblečení a umínila si, že teď teda opravdu nikam nejdu. Vytrestala jsem se tehdy nejvíc já sama a tak má otázka na konec zní: Myslíte, že je v každém případě dobré vzdorovat?

1