Polní opevnění budovaná za Americké občanské války

I. Úvod
Důstojnický sbor obou znepřátelených stran se během války snažil vyvinout tu nejlepší vojenskou taktiku. Velmi často se inspirovali teoretickými studiemi a praktickými zkušenostmi evropských vojenských odborníků. Američtí vojenští teoretici studovali taktiku, výcvik a organizaci francouzských vojsk během Napoleonských válek. Za Napoleonských válek se používaly muškety a kanóny s hladkým vývrtem hlavně. Pěchota se po bojišti pohybovala v sevřených formacích a vedla palbu salvami. Útočící vojska používala s úspěchem bodákovou taktiku. Tehdejší ruční palné zbraně měli dosti omezený účinný dostřel (cca 50 m). Proto se mohla útočící vojska dostat k obráncům na relativně krátkou vzdálenost, než na ně byla zahájena účinná palba. Obránci stihli před příchodem útočníků na vzdálenost vhodnou pro bajonetový útok vypálit maximálně dvě salvy. Krátký dostřel ručních palných zbraní rovněž umožňoval dělostřelectvu útočníka, aby postupovalo v malé vzdálenosti za vlastními vojsky a vedl palbu na bránící se jednotky. Jezdectvo se v té době používalo k ochraně postupující pěchoty, k přepadům a k průzkumným úkolům. Dalším úkolem jezdectva bylo napadání a pronásledování nepřátelských jednotek po průlomu jejich obranného postavení. Se zaváděním mušket s drážkovaným vývrtem hlavně a po vynálezu cylindricko-konického projektilu, se situace na bojišti začala měnit. Američtí důstojníci kromě jiného studovali také problematiku polního opevňování. Zdrojem informací byla pro ně např. francouzská příručka s názvem „E´cole Polytecnnique“. V napoleonské armádě se polní opevnění používala během útoku i při obraně. Francouzské jednotky se opevňovaly každou noc a při delších přestávkách v boji a to na takových místech, která byla vhodná k obraně. Napoleonovy armády budovaly opevnění po celé Evropě. Jeden z Napoleonových nejlepších velitelů, generál Foy“ se nechal slyšet že: „celá Evropa je poseta redutami a polními opevněními“. V ostatních evropských armádách byl obecně používán koncept opevněného tábora. Tato obranná postavení měla chránit celé armády při přestávkách v boji a při vleklých ústupech. Američtí vojevůdci tuto taktiku použili s nepříliš dobrými výsledky během Americké občanské války. Vojenští teoretici se inspirovali opevněními lorda, Wellingtona, vybudovanými v září a říjnu 1809, během ústupu jeho vojsk od Lisabonu. Taktika opevněného tábora byla použita generálem Halleckem během bitvy u Shilohu. Polní pevnůstky a opevněné linie byly budovány tak, aby se palby z nich vedené navzájem překrývaly. Díky malému dostřelu zbraní s hladkým vývrtem byly jednotlivé prvky polních opevnění budovány v poměrně malé vzájemné vzdálenosti. Takto se opevnění budovala až do druhé poloviny konfliktu. Až technický rozvoj palných zbraní umožnil později vojenským inženýrům tyto zásady přehodnotit a plně využívat větší dostřel zbraní s drážkovaným vývrtem.

Pravděpodobně nejvýznamnějším americkým vojenským teoretikem, který se mimo jiné zabýval také polním opevněním, byl Denis Hart Mahan. Ve své práci „Treatise on field fortifications“ z roku 1856 shrnul poznatky z evropských bojišť 19. století. V knize vysvětlil, jak a kde se jednotlivý typy polních opevnění mají používat. Součástí knihy jsou také podrobné tabulky udávající, jaká je průraznost v té době používaného střeliva. Dále se v příručce pojednává o stavbě polních opevnění a překážek. Popsány byly rovněž různé způsoby dobývání opevnění. Je však celkem překvapivé, že popisovaná taktika obléhání a dobývání stále počítá především s použitím zbraní s hladkým vývrtem hlavně a s bajonetovými útoky i když roku 1855 už začali být zaváděny zbraně drážkované. Vzhledem k rozsahu knihy je také zarážející, že problematice dobývání je věnováno pouze osm stran. Mahanova slabina spočívala v tom, že byl opravdu pouze teoretik a neměl s popisovanou problematikou téměř žádné praktické zkušenosti. Rovněž se příliš nezabýval tím, jak technický rozvoj ovlivňoval moderní válečnictví.

Obr. 1: Ukázka jedné z ilustrací obsažených v práci D. H. Mahana (kaponiéra na obranu příkopu)

Jak dobrovolníci, tak i důstojníci z povolání měli v roce 1861 značné problémy s problematikou budování polních opevnění. Jen malá část z nich měla možnost seznámit se s touto problematikou po praktické stránce, na bojišti. V roce 1850 byly do Evropy odesláni pouze tři vojenští pozorovatelé, kteří měli možnost sbírat poznatky během právě probíhající tzv. Krymské války. Jedním z nich byl pozdější federální generál George B. McClellan. McClellanovy poznatky o problematice polního opevňování však byly shrnuty na pouhých šesti stranách závěrečné zprávy. Bylo to především proto, že generál sloužil u jezdectva a tak se během svého pobytu na Krymu zabýval hlavně studiem operací, kterých se účastnila jízda. Většina toho, co sepsal o činnosti ženijních jednotek se týkala především jejich organizace a zvláštního vybavení, které používaly. Přímo polnímu opevnění byl věnován pouze jeden odstavec, ve kterém byly uvedeny základní rozměry pevnostních prvků. Součásti zprávy nebyly žádné náčrtky opevnění ani tabulky odolností apod.

V kapitole nazvané „Organizace práce při stavbě polních opevnění“ McClellan detailně popsal organizaci pracovních skupin a jejich povinnosti. Jednotliví pracovníci typické čtyř až pětičlenné skupiny byli rozmístěni v rozestupech 1,8 m. Tato vzdálenost měla zajistit, aby se pracovníci v průběhu kopání nemohli navzájem poranit pracovním náčiním. Při budování příkopu se vykopaná hornina ukládala tak, aby zároveň vznikala předprseň. Dle McClelleanova názoru mělo touto organizací práce dojít k urychlení výstavby opevnění. Pracovní skupina byla vybavena jedním krumpáčem nebo motykou, čtyřmi lopatami a jedním pěchovadlem zeminy. Na vybudpvání každé míle opevněné linie bylo potřeba 880 krumpáčů, 3 529 lopat, 880 pěchovadel a 3 520 mužů (u čtyřčlenných pracovních skupin). U pětičlenných pracovních skupin se počet pracovníků navýšil na 4 400. V průběhu americké občanské války ještě nebyli vojáci vybaveni nosným ženijním náčiním. Všechno nářadí se tak převáželo v zásobovacích vozech. Tento fakt způsoboval velké logistické problémy. Je zajímavé, že tato skutečnost nebyla nijak připomínkována a nebyly vzneseny požadavky na doplnění standardní výstroje vojska. Je však zajímavé, že jeden z amerických výrobců nářadí, s vidinou snadného zisku, vyvinul vlastní typ ženijního nářadí a nabízel jej jednotkám, které si ho mohli dovolit zakoupit. Nástroj bylo možno upevnit na pušku stejně jako bodák. Problém však vznikal, když jej bylo použito při kopání v tvrdém podloží. V takovýchto případech docházelo k ohnutí hlavně pušky. V případě, že se vojáci dostali do nepřátelské palby a neměli po ruce ženijní vybavení, používali ke kopání úkrytů misky, bajonety, nože a nebo také rozpůlené polní lahve. Zpráva kapitána McClellana a manuál profesora Mahana byly v podstatě pouhými překlady manuálů vydaných v zahraničí. Práce s názvem „Vojenský slovník“ napsaná unionistickým generálplukovníkem H. L. Scottem a vydaná v roce 1863 už kombinovala zásady získané studiem cizojazyčných příruček a praktické zkušenosti získané v průběhu bojů. V podstatě se jedná opravdu o slovník, ve kterém jsou abecedně seřazeny pojmy z vojenské terminologie. Každý pojem je zde podrobně vysvětlen, event. doplněn ilustracemi. V dobách před vydáním anglicky psaných manuálů museli být velitelé buď absolventy West Pointu nebo museli mít znalosti francouzského či německého jazyka, aby byli schopni získat nějaké informace o stavbě polních opevnění. Např. výstavba Konfederačních opevnění u Atlanty byla prováděna podle francouzského manuálu. Scottova práce překonala tu McClellanovu ve všech ohledech. Nejednalo se pouze o překlad francouzských a pruských manuálů, ale jsou v něm popsány také všechny tehdy používané typy polních opevňovacích staveb. Jeho práce je doplněna značným množstvím schémat polních opevňovacích staveb, včetně rozpisu potřebného materiálu. Podařilo se mu zredukovat množství pracovního náčiní, pracovních sil a také čas potřebný k budování polních opevnění. V knize byly dále popsány operace spojené s obléháním opevněného postavení nepřítele. Kdyby byl tento manuál napsán dříve a byl více rozšířený, zajisté by se ušetřilo mnoho lidských životů.

Obr. 2: Příklad jedné z ilustrací obsažených v práci H. L. Scotta (řez valem, příkopem a překážkami) Polní opevnění budovaná za občanské války sloužila k ochraně vojska a strategických míst před překvapivým útokem několikanásobně silnějších jednotek. Polní opevnění poskytovala méně početným obráncům jistou výhodu oproti přesile útočníků. Používala se jak při obraně, tak při útočných operacích. Dále se používala k zabezpečení zásobovacích linií, křižovatek významných komunikací, zásobovacích základen, silničních a železničních mostů. Armáda, která si během přestávek v boji nebudovala polní opevnění byla velice zranitelná při překvapivém nepřátelském útoku a mohla být snadno poražena. V bitvě u Shilohu nebyl chopen generál Sherman schopen odolat útoku konfederačních jednotek. Nejenže nevybudoval žádná polní opevnění, dokonce kolem tábora ani nenechal rozmístit stráže. 6. dubna 1862 konfederační jednotky do tábora vtrhly a přistihly vojáky během přípravy snídaně nebo při odpočinku ve stanech. Na tuto lekci generál Sherman nikdy nezapomněl a vinil z neúspěchu především své podřízené.

II. Typy polních opevnění
Polní stavby byly rozděleny do třech tříd. Opevnění první třídy byla z týlu otevřená. Patřily sem např. redan, dvojitý redan, redan s boky a lunety. Do druhé třídy byly zařazeny objekty obklopené valy ze všech stran. Do této kategorie byly zařazeny reduty a pevnůstky s bastionovým půdorysem. Do třetí třídy patřily opevněné linie. Ať už souvislé, nebo budované v intervalech mezi jinými pevnostními prvky. Linie mohly být zalamované, klešťové, s vystupujícími redany apod. Při budování polních opevnění bylo aplikovaly obě válčící strany několik zásadních principů: 1) 2) Polní opevnění byla budována na dostřel od svých „sousedů“. Tím bylo zajištěno, že se mohli navzájem podporovat palbou. Konce opevněných linií byly zalamovány do pravého úhlu. Z takto zalomených konců mohla být vedena palba na obranu sousedních pevnostních prvků. Toto opatření zároveň zabraňovalo tomu, aby byla osádka ohrožována palbou svých sousedů, nacházejících se po stranách a více vzadu. Vystupující části opevněných linií nemívaly v půdorysu zašpičatělý, ale zaoblený tvar. Toto opatření poskytovalo pěchotě a dělostřelectvu širší palebný sektor. Příkopy byly v co možná největší míře postřelovány z pěchotních postavení. Palba do příkopu byla vedena z dopředu vystupujících částí pevnostních prvků. Ze stejných pozic byly také pozorovány a postřelovány překážky ležící v předpolí. Pevnostní stavby měly předem stanovený palebný plán na podporu sousedních pozic a postřelování překážek. Palebné plány byly vypracovány jak pro palbu z pěchotních zbraní, tak i pro dělostřelectvo. Velikost opevněné pozice musela odpovídat množství jednotek, které v ní měly být umístěny. Předpolí muselo být zbaveno vegetace a všech krajinných prvků, které by mohly nepříteli poskytnout krytí a které by bránily výhledu a výstřelu obránců.

3)

4)

5)

6) 7)

Základním prvkem všech polních opevnění byl val. Byl to právě val, který měl odolávat zásahům dělostřeleckých projektilů. Budoval z různých materiálů, které měly požadovanou odolnost. Nejčastěji používaném materiálem byla pochopitelně zemina. V tabulce č. 1 jsou uvedeny potřebné tloušťky valů, které byly schopny odolávat tehdejším palebným prostředkům. Materiál pro stavbu valů byl nejčastěji získáván při hloubení příkopů.

Zbraň Síla valu Muškety s hladkým vývrtem 0,9 m Muškety s drážkovaným vývrtem 1,5 m Šestiliberní kanóny 1,8 m Devítiliberní kanóny 2,7 m Dvanáctiliberní kanóny 3,6 m Osmnáctiliberní kanóny 5,4 m Dvacetičtyřliberní kanóny 6 – 7,2 m Tabulka č. 1: Odolnosti zemních valů

Aby val odolal nejtěžším kalibrům (24 liberní kanón) musel být nejméně 6 – 7,2 m silný. Při navrhování síly valů, které měly odolávat kalibrům 18 liber a menším se počítalo s 0,3 m na každou „libru“. Např. pro dvanáctiliberní kanón se počítalo s valem o minimální síle 3,6 m (viz. tabulka). Rovněž byla zkoušena odolnost ocelových desek. Deska o síle 115 mm odolávala zásahům z Dvaatřicetiliberního ze vzdálenosti 440 m. Projektily z hladkohlavňových mušket pronikaly 460 mm silnou vrstvou udusané zeminy nebo dřevěnými deskami (jilm) o síle 150 – 280 mm. Průraznost projektilů mušket s drážkovaným vývrtem byla dvojnásobná. Rozměry příkopů byly následující. Hloubka 2,4 m a šířka 4,8 m. Rozměry byly stanoveny tak, aby příkop nemohl běžný pěšák přeskočit a nemohl z něj bez pomoci vylézt. Když se k hloubce příkopu připočte výška valu, ležícího za ním, musel pěšák překonat příkrý svah o celkové výšce cca 4,2 m. Na dně příkopů byly rozmisťovány dodatečné překážky ztěžující pohyb po jeho dně. K tomuto účelu se používali stromové záseky nebo fugasy. Obránci obvykle útočníky v hojné míře zasypávali útočníky, kteří uvízli v příkopu, ručními granáty a dělostřeleckými projektily menších ráží.

Obr. 3: Řez valem a příkopem se základními rozměry

Reduty
Reduty měly ve většině případů nepravidelný polygonální půdorys. Půdorysné uspořádání bylo dáno terénními podmínkami a taktickou situací. Ve většině případů měly reduty půdorys pravidelného nebo nepravidelného čtyřúhelníku či pětiúhelníku. Reduty byly přizpůsobeny ke kruhové obraně a rozmísťovány do linií v takové vzájemné vzdálenosti, aby se navzájem mohly podporovat palbou. Terén mezi redutami byl pokryt křížovou palbou. Dalším typickým umístěním byly křižovatky důležitých komunikací.

Obr. 4: Příklad čtyřúhelníkové reduty

Pevnůstky (forty) s hvězdicovým půdorysem
Tento typ pevnostních staveb byl obklopen valy uspořádanými tak, že v půdorysu měly víceméně tvar hvězdy. Budovaly se především v počátečním období americké občanské války. V období po napoleonských válkách byl již tento typ stavby překonaný. Hvězdicový půdorys měl mnohé nevýhody. Boční palba do příkopu nebyla příliš efektivní, a líce vystupujících prvků bylo možno bránit pouze kosými palbami. Vzhledem k relativně malé ploše, kterou stavba zabírala měla poměrně dlouhé valy, které musely být obsazeny velkým množstvím pěchoty. Líce vystupujících prvků byly velmi zranitelné při nepřátelské enfilovací palbě. Jako ochrana proti enfilování se budovaly traverzy. Ty však omezovaly množství pěchoty rozmístěné na valech.

Obr. 5: Příklad tzv. hvězdicového fortu (Fort Phelps)

Redany
Redan (obr. 7) byla velice jednoduchá pevnůstka skládající se ze dvou líců. Týlová strana byla otevřená. V některých případech mohly být jeho líce oproti základnímu provedení ještě prodlouženy nebo zalomeny (obr. 6). Někdy se také navzájem spojovaly a vytvořily tak tzv. dvojitý nebo i trojitý redan. Redan byl stavěn poměrně často, např. v konfederačních obranných postaveních kolem Petersburgu jich bylo vybudováno 55. Redany se stavěly před hlavní obrannou linií, na ochranu předmostí a hlavních komunikací.

Obr. 6: Jeden z typických příkladů použití redanu a redut k obraně mostu přes řeku.

Obr. 7: Dva redany spojené valem

Lunety
Lunety měly podobné využití jako redany. Tvořily je dva líce a dva paralelní boky (obr. 9). Tvar lunety nemusel být striktně pravidelný. Délky jednotlivých částí se přizpůsobovaly terénním podmínkám a taktickým požadavkům. Obecně však délka líců nepřekračovala 50 m a délka boků 25 m.

Obr. 9: Schematické znázornění lunety

Bastiony
Popis bastionového způsobu opevňování by, vzhledem k jeho značnému historickému významu, vydal na samostatné pojednání. Vzhledem k rozsahu této práce zde bude problematika popsaná velmi stručně. Bastiony jsou pětiúhelníkové bašty navzájem spojené valem (u permanentních fortifikací zdí – kurtinou). Bastion tvořily dva líce, dva boky a šíje. Z boků bastionů bylo možno vést palbu na obranu příkopu a líců sousedních bastionů. Bývalo na nich rozmístěno dělostřelectvo i pěchota. Před bastiony se do příkopu umisťovaly další prvky, jako například půlměsíce.

Obr. 10: Bastion (výřez z plánu jednoho z fortů vybudovaných konfederačními vojsky v okolí města Mobile)

Dělostřelecké baterie
V bateriích bylo umístěno 2 a více děl (lehkých, těžkých, moždířů,…). Dělostřelecké baterie mohly být budovány buď samostatně (v intervalech mezi pevnostními objekty, na pobřeží, na význačných výšinách apod.) nebo jako součásti různých typů fortifikací (lunety, redany, bastiony atd.). Děla mohla střílet buď skrz střílny (obr. 11) nebo přes předprseň (obr. 12 – barbeta).

Obr. 11: Řez baterií se střílnami proraženými v předprsni

Obr. 12: Řez barbetovou baterií Oba typy baterií měly své výhody i nevýhody. Děla umístěná v barbetách měla mnohem širší palebný vějíř. Jejich obsluha však byla méně chráněna před nepřátelským ostřelováním. Děla, která střílela skrze střílny měla zase poměrně úzký palebný vějíř, ale jejich obsluha byla lépe chráněna. Střílny představovaly nejvíce ohroženou část celé baterie. Při nepřátelském útoku se jimi obvykle snažila do baterie proniknout pěchota, která díky celkové výšce valu nemohla být ostřelována z pěchotních zbraní obránce (dobře patrné na obr. 13). Dělostřelectvo mohlo být umístěno v jakékoliv části opevněné linie, respektive po celém obvodu pevnostní stavby. Nejčastěji se však rozmisťovala ve vystupujících částech linie (např. v redanech) tak, aby pokryla palbou co největší část prostoru ležícího před ní. Dále se mohlo dělostřelectvo nacházet také na bocích pevnostních prvků, aby mohlo podélně ostřelovat celou linii a dostat útočící jednotky do křížové palby.

Obr. 13: Dělo umístěné v palebném postavení se střílnou

Pro děla umístěná v bateriích, obzvláště pro těžké kusy, bylo nutno dostatečně zpevnit podloží, aby se postupně nepropadala a nehloubila v něm rýhy (obr. 14). Toto opatření značně zvyšovalo přesnost palby. U malých ráží postačovalo ukotvit do podloží dle dobových příruček pouze tři prkna pro kola a opěrku lafety. V praxi se však mnohem častěji prkny zpevňovala mnohem větší plocha (obr. 15). Palebná postavení v bateriích bývala navzájem oddělena traverzami, které sloužily ke snížení ničivého účinku při přímém zásahu jednoho z děl nepřátelským projektilem (obr. 16, 17, 18, 19). Zvláštním případem dělostřeleckého postavení byla dělostřelecká kasemata. Výkres jedné z takových kasemat je na obr. 24. Tato konkrétní kasemata byla vybudována ve fortu Burnham. Jedná se o klasickou, roubenou, dřevozemní konstrukci.

Obr. 14: Těžké dělo v palebném postavení

Obr. 15: Dělo menší ráže v palebném postavení

Obr. 16: Traverzy oddělující jednotlivá palebná postavení v dělostřelecké baterii

Obr. 17: Traverzy oddělující jednotlivá palebná postavení v dělostřelecké baterii

Obr. 18: Řez traverzou

Obr. 19: Traverza použitá k ochraně vstupu do objektu

Obr. 20: Příklad baterií pro moždíře (nahoře) a pro obléhací dělostřelectvo (dole)

Obr. 21: Příklad baterie polního dělostřelectva

Obr. 22: Baterie polního dělostřelectva

Obr. 23: Pobřežní baterie (pro těžké dělostřelectvo)

Obr. 24: Dřevozemní dělostřelecká kasemata

Blokhausy
Součástí větších pevnostních staveb většinou bývaly také blokhausy (obr. 25, 26, 27). Stavěly se také v blízkosti mostů, křižovatek důležitých komunikací apod. Měli za úkol ochránit posádku před nečekaným nepřátelským útokem. Většinou sloužily k vedení palby z pěchotních zbraní, někdy však mohly být vyzbrojeny také dělostřelectvem. Byly budovány především ze dřeva. Mohly mít jedno nebo dvě patra a v půdorysu tvar čtverce, kříže nebo šestiúhelníku. Stěny a stropy byly stavěny z klád o minimálním průměru 30 cm. Toto řešení bylo považováno za dostatečně odolné proti střelám pěchotních zbraní. Klády mohly být uloženy buď vertikálně nebo horizontálně. Horizontální klády byly v rozích spojovány klasickými tesařskými spoji jako např. u roubených staveb. Vertikálně uložené klády byly zapuštěny 0,9 m do země. Ve vrchní části byly spojeny čepy nebo vodorovnou lištou, aby se nemohly rozjíždět. Stěny blokhausů byly často až do úrovně střílen zahrnuty zeminou, aby se zvýšila jejich odolnost proti dělostřeleckému ostřelování. Aby si střelci uvnitř blokhausů navzájem nepřekáželi, byly stanoveny jejich základní rozměry. Minimální délka jedné stěny byla 3,6 m. V kratší stěně nebylo možné zhotovit takový počet střílen, který by zajišťoval dostatečnou hustotu palby. Maximální délka stěny byla stanovena na 7,2 m. U blokhausů se stěnami delšími než 4,8 m se musela uvnitř zbudovat konstrukce nesoucí tíhu stropu. Strop býval obvykle stejně silný jako obvodové stěny. U větších půdorysných rozměrů měl pochopitelně značnou hmotnost. Blokhausy budované na ochranu mostů a železnic měly obvykle dvojnásobnou sílu stěn a stropů, aby byly schopny odolat dělostřelecké palbě. Ke stavbě se používaly klády o průměru 45 cm umístěné ve dvou vrstvách. Vnitřní vrstva klád byla uložena svisle a vnější horizontálně. Okraje střílnových otvorů byly na vnější straně zesíleny svisle umístěnými sloupky (tzv. blokhaus amerického vzoru). Střílny pro pěchotní zbraně byly od sebe vzdáleny 0,9 m a byly umístěny 1,8 m nad úrovní terénu. Takovéto výškové umístění mělo zabránit nepřátelské pěchotě v tom, aby jimi mohla pálit dovnitř objektu. Střílny se zužovaly směrem ven (obr. 28, 29).

Obr. 25: Dvoupatrový blokhaus podle francouzského vzoru

Obr. 26: Blokhaus jehož stěny jsou tvořeny svisle umístěnými kládami

Obr. 27: Dvoupatrový blokhaus zesílený zemním valem

Obr. 28: Horizontální a vertikální řez střílnou

Obr. 29: Pohledy a řez střílnou používanou ve vyšších patrech

Strop blokhausů byl budován ve stejné odolnosti jako jeho stěny. Používaly se klády o průměru 30 cm. Střecha byla zešikmená za účelem odvodu srážkové vody. Takto byla budována střecha u blokhausů inspirovaných francouzskými vzory. U ryze amerických konstrukcí byla ještě střecha pokryta udusanou zeminou. U hřebene mívala vrstva zeminy sílu 0,9 m a na okrajích 15 – 22 cm. Vrstva zeminy byla před působením počasí chráněna ještě vrstvou prken. Střechou také procházely ocelové komíny k odvodu kouře z kamen. U dvoupatrových blokhausů tvořil strop spodního patra zároveň podlahu patra horního. Střecha horního patra byla vybudována dle výše uvedených zásad. Půdorys horního patra obvykle přesahoval přes půdorys patra spodního. Patro mohlo přesahovat po celém obvodu nebo jen v rozích. Přesahující části podlahy horního patra byly náležitě zesíleny. Z přesahujících částí horního patra bylo možno bránit mrtvý prostor u paty objektu (obdoba středověkého podsebití). Nejméně odolnou částí blokhausů byly vchody. U dvoupatrových blokhausů byl vchod obvykle situován v patře. Byl přístupný pomocí samostatně stojících schůdků. Od vrcholu schodiště ke vchodu vedl můstek, který bylo možno v případě potřeby zatáhnout dovnitř (obr. 32) . Toto řešení však mělo jednu velkou nevýhodu. Po zatažení schodů neměla osádka možnost objekt opustit a mohl se tak pro ni stát smrtelnou pastí. Daleko lepším řešením bylo použití zalomené vstupní chodbičky (viz. obr. 26, 27, 33). Vstupní chodbičku bylo možno zevnitř blokhausu postřelovat.

Obr. 30: Jednopatrový blokhaus zesílený zemním valem a vrstvou klád

Obr. 31: Jednopatrový blokhaus zesílené „americké“ konstrukce

Obr. 32: Dvoupatrový blokhaus se vstupem v horním patře

Obr. 33: Dvoupatrový blokhaus zesílené „americké“ konstrukce. Uprostřed snímku je patrné vyústění vstupní chodbičky.

Obr. 34: Další možné provedení blokhauzu podle D. H. Mahana

Obr. 35: Řezy a pohled na stěnu se střílnami „amerického“ blokhauzu (srovnej s obr. 31)

Kaponiéry
Kaponiéry jsou stavby sloužící k ochraně dna příkopu. Budovaly se dva základní typy – jednostranná (půlkaponiéra), oboustranná (dvojkaponiéra). Jejich stavební provedení bylo velice podobné výše popisovaným blokhausům. Z jednostranné kaponiéry mohla být vedena palba pouze jedním směrem, většinou měla podobu dřevěné palisády vybudované na koncích příkopů (typické použití např. u redanů). Jednostranné kaponiéry byly obsazovány až v okamžiku, kdy se nepřítel dostal do příkopu. Oboustranná kaponiéra byla obvykle vybudována zhruba v polovině délky příkopu. Bylo možno z ní vést palbu dvěma směry (obr. 1 a 36). Šířka a výška většinou činila 2,4 m. Podlaha kaponiéry se mohla nacházet buď ve stejné výškové úrovni jako dno příkopu nebo níže. V případě, že se podlaha kaponiéry nacházela níže než dno příkopu, byly střílny vybudovány ve výšce max. 45 cm nad jeho úrovní. Kolem kaponiéry mohl být také vybudován úzký příkop. Zemina získaná při hloubení příkopu se mohla použít k obsypání jejích stěn. V místě napojení kaponiéry na eskarpu se dále budovala palisáda, ze které mohla být vedena palba na ochranu jejích boků a líců. Vzdálenost od vrcholu kontreskarpy ke kaponiéře musela být minimálně 3,6 m, aby nepřátelské pěchota nemohla přeskočit z okraje příkopu na její strop. Strop kaponiéry musel být vybudován v takové výškové úrovni, aby byl před palbou z předpolí chráněn masivem glacis a vrcholem kontreskarpy. Přístup do kaponiéry byl možný podzemní chodbou.

Obr. 36: Příčný řez oboustrannou kaponiérou

Kontreskarpové galerie
Jak název napovídá budovaly se na kontreskarpové straně příkopu, v jeho zalomeních. Sloužily k ochraně příkopu. Jednalo se o rámovou konstrukci shora pokrytou trámy o síle 30 – 40 cm a zemním nakrytím o minimální síle 0,9 m. Čelo bylo tvořeno svisle zabudovanými trámy o průřezu 20 – 25 cm. V čelní stěně byly zhotoveny puškové střílny. Zadní stěna měla sílu podobnou jako strop. Byla však budována pouze do výšky 150 cm nad podlahu. Volný prostor nad touto výškou sloužil k usnadnění manipulace s nabijákem (dobře patrno z řezu uvedeného na obr. 37). Celková výška galerie obvykle nepřesahovala 2,1 m a šířka 1,2 m. Stejně jako u kaponiér se u čelní strany galerií budovaly příkopy, které zabraňovaly nepřátelské pěchotě v přístupu ke střílnám a jejich zablokování pytli se zeminou, fašinami apod. Do galerií se vstupovalo úzkými dveřmi.

Obr. 37: Řez kontreskarpovou galerií

Eskarpové galerie
Budovaly se na eskarpové straně příkopu, mohly v nich být kromě pěchoty umístěny jeden nebo dva kanóny. Sloužily k flankování příkopu. Stavební provedení bylo opět velmi podobné oboustranným kaponiérám. Stropní konstrukce však musela být mnohem více robustní, jelikož nesla tíhu valu nacházejícího se nad ní. Zadní strana této galerie bývala otevřená. Musel být rovněž zajištěn odvod dýmu. Vyústění těchto vývodů se obvykle nacházelo na bermě valu. K ochraně dělových střílen se mohly budovat různé typy clon, které měly za úkol chránit děla a jejich obsluhu před nepřátelskou palbou. Dělové střílny mohly být také zodolněny gabiony nebo pytli naplněnými zeminou.

Palisády
Palisády byly s výhodou používány pro polní opevnění s nízkým profilem a v místech, která nebyla ohrožena dělostřeleckou palbou. V období před občansko válkou se palisády používaly především jako ochrana před útoky indiánů. Budovaly se z neopracovaných kmenů mladých stromů o průměru 25 – 30 cm a délce 3,6 – 4,2 m. Kmeny se zapouštěly do podloží těsně vedle sebe. Horní konce kmenů byly otesány do tvaru špice. V mezerách mezi delšími kmeny byla umístěna řada kratších (obr. 38). V palisádě bývaly zhotoveny střílny a to tak, že delší kůly (sousedící) byly svisle seříznuty. Vznikla štěrbina o šířce cca 20 cm na vnitřní a 7 cm na vnitřní straně. Vzdálenosti mezi osami sousedících střílen neměly být menší než 0,9 m. Spodní okraj střílny se umisťoval 1,8 m nad úroveň terénu před palisádou. Toto opatření mělo nepřátelské pěchotě zabránit v jejich zablokování, event. k jejich použití pro palbu dovnitř opevněného prostoru. Na čelní straně mohl být navršen val sahající těsně pod střílny, který měl nepříteli zabránit v rozebrání palisády (obr. 39). Na týlové straně palisády mohl být vybudován nízký val s banketem o výšce cca 53 cm. Před palisádu mohl být ve vzdálenosti 1,2 m předsunut příkop o šířce 3,6 m a hloubce 0,9 m. Na čelní straně příkopu mohly být předsunuty záseky. V případě potřeby mohla být palisáda flankována z blokhausu.

Obr. 38: Palisáda dle H. L. Scotta

Obr. 39: Palisáda podle D. H. Mahana

Úkryty
Různé druhy úkrytů byly během války velice rozšířené. Sloužily k ukrytí živé síly, materiálu, různých druhů zásob, munice a technických zařízení (především telegrafu). Měly různou odolnost. Proti střelám z pěchotních zbraní, proti střepinám (v dobové terminologii „splinterproofs“) nebo proti dělostřeleckým projektilům různé ráže (v dobové terminologii „bombproofs“). Úkryty mohly stát samostatně uvnitř pevnostního prvku, nebo mohly být zabudovány do valů. Úkryty pro munici se zásadně neumisťovaly do týlu, v ose dělostřeleckého postavení, jelikož se jednalo o jednu z nejvíce ohrožených částí baterie. Obsluhy děl často preferovaly dva menší úkryty umístěné po obou stranách dělostřeleckého postavení. Úkryty pro uskladnění střelného prachu se nacházely poblíž dělostřeleckých baterií. Muniční úkryty mohly být postaveny samostatně nebo mohly být vestavěny do traverz oddělujících jednotlivá palebná postavení. Bylo také možno je postavit jako podzemní. Vnitřek úkrytů musel být dobře větraný a chráněný proti vlhkosti. Větrání se týkalo také prostoru pod prkennou podlahou. Na strop úkrytu většinou ústily ventilační roury. Jako ochrana proti vlhkosti sloužila vrstva térové lepenky. Podle Mahana měly mít úkryty minimální profil 1,8 x 1,8 m. Délka se volila podle množství uskladněné munice. Obvyklým stavebním materiálem byly dřevo, fašiny, gabiony (obr. 46) a pytle naplněné zeminou. Pokud byly ke zpevnění stěn úkrytu použity fašiny, musel se výkop pro úkryt směrem nahoru rozšiřovat (viz. obr. 40). Fašiny bylo třeba upevnit pomocí dřevěných kolíků a vrbového proutí. Trámy podpírající strop měly průřez 15 x 15 cm a byly uloženy ve vzdálenosti 0,6 – 0,8 m od sebe. Na trámech ležely dvě vrstvy fašin rozmístěné kolmo na sebe. Celý strop byl nakonec překryt vrstvou zeminy o síle alespoň 0,9 m. Strop byl proti vlhkosti izolován vrstvou térové lepenky. Na lepence mohla být ještě položena vrstva pytlů naplněných zeminou, která ji chránila před protržením střepinami dělostřeleckých granátů. Podlaha se budovala z trámů a prken. Pod podlahou byl vyhlouben žlábek vyspádovaný směrem ke vchodu, aby byl umožněn odtok vody. Vnitřek úkrytu mohl být vystlán slámou za účelem pohlcování vlhkosti. Toto řešení však bylo, vzhledem k možnosti snadného vznícení slámy, poněkud nebezpečné, takže se většinou k izolaci proti vlhkosti používala výše zmíněná térová lepenka. Tento způsob izolace byl shledán naprosto spolehlivým.

Obr. 40: Řez úkrytem se stěnami a stropem vybudovanými z fašin

Úkryty vybudované ze dřeva byly zhotoveny z dřevěných rámů obitých prkny. Rámy byly zhotoveny z dřevěných trámů o průřezu 15 x 15 cm rozmístěných 70 – 80 od sebe. Šířka rámů činila 1,8 m, výška byla také 1,8 m. Prkna použitá na stěny a strop měla sílu 4 cm. Strop byl dále zesílen dvěma vrstvami kláden nebo fašin a vrstvou zeminy.

Obr. 41: Úkryt rámové konstrukce

Řez úkrytem postaveným z gabionů je na obr. 42. Pro úkryt se hloubila mělká jáma, gabiony se částečně zapouštěly do země, aby byla zajištěna jejich stabilita. Po usazení se naplnily zeminou. Strop by vybudován stejným způsobem jako v případě úkrytu z fašin.

Obr. 42: Řez úkrytem vybudovaným z gabionů

Řez úkrytem podle H. L. Scotta je na obr. 43. Profil úkrytu byl trojúhelníkový. Nosníky byly z klád o délce 2,4 – 2,7 m a průměru 20 – 30 cm. Nosníky byly pokryty jednou nebo dvěma vrstvami fašin. Následovala vrstva hnoje nebo hutné zeminy o síle 0,9 – 1,2 m.

Obr. 43: Úkryt trojúhelníkového profilu

Další možností bylo zabudovat úkryt do čelní stěny palebného postavení. Jednalo se o notoricky známý výklenek budovaný ve stěnách zákopů a okopů i v pozdějších historických obdobích. „Strop“ takového úkrytu byl tvořen kládami o průměru 20 – 25 cm a délce 3,6 m. Poté následovala vrstva térové lepenky a dvě vrstvy pytlů naplněných zeminou. Za deštivého počasí byl přes úkryt přehozena ještě jedna vrstva térové lepenky. Vchody do úkrytů byly proti vnikání střepin, kamení a zeminy zajištěny šikmou stěnou, tvořící jakousi chodbičku (viz. obr. 44). Chodbička byla tvořena trámy upevněnými ke stěně úkrytu a ukotvenými v zemi pod úhlem cca 45°. Trámy byly uloženy přímo vedle sebe. Dále byly překryty vrstvou zeminy (nebo pytlů naplněných zeminou) a térovou lepenkou. Lepenka mohla být položena jak na trámech, tak i přes ochranný násyp.

Obr. 44: Ochrana vstupu do úkrytu

Úkryty pro uskladnění zásob a jiného materiálu, odolné proti dělostřeleckému bombardování byly stavěny podle vzoru uvedeného na obr. 45. Stavěly se především ze dřeva a zeminy. Velice důležité bylo větrání a odvodnění úkrytů. Vchod do úkrytu býval zalomený. Stěny a strop byly stavěny z klád o průměru 40 cm zapuštěných kolmo do země. V horní části byly klády zajištěny prkny o síle 5 cm, které zabraňovaly jejich „rozjetí“. Strop byl obvykle tvořen několika vrstvami klád, položenými kolmo přes sebe. Často se po užívaly klády několika různých průměrů, aby byla střecha dostatečně vyspádována. Zemina byla pěchována mezi jednotlivými vrstvami klád a samozřejmě také tvořila poslední vrstvu nakrytí. Horní vrstva upěchované zeminy byla dále překryta dvěma vrstvami prken. Každá vrstva prken byla natřena asfaltem. Podlaha úkrytů byla zhotovena z dřevěných trámů a prken. Zemní násyp byl vybudován také kolem bočních stěn úkrytu. Na nejvíce exponovaných místech měl sílu až 3 m, kolem ostatních stěn 1,8 m. Mezi vnější stěnou úkrytu a zemním obsypem se nacházel prázdný prostor. Tato „komora“ vznikla umístěním klád připevněných na hraně stropu a zapuštěných v určité vzdálenosti 0,9 – 1,2 m od paty stěny úkrytu. Uprostřed byly podepřeny rozpěrkami, aby odolaly tíze zemního násypu. Na šikmo umístěné klády byla ve vodorovné poloze přitlučena kulatina menšího průměru. Komora zabraňovala pronikání vlhkosti ze zemního násypu do vnitřku úkrytu. Potřebná ventilace byla zajištěna trubkami procházejícími stěnami těsně pod stropem a vyvedenými nad zemní nakrytí. Ventilační trubky procházející protilehlými stěnami nesměly být umístěny přímo naproti sobě. Vývod byl zajištěn proti vnikání vody, kamení, hlíny apod. Podlaha úkrytu byla vyspádována směrem ke vchodu. Voda se shromažďovala u paty schodiště vedoucího do úkrytu. Úkryty pro mužstvo se budovaly ve dvou provedeních, odolné proti střepinám (v dobové terminologii „splinterproofs“) a proti dělostřeleckému bombardování. Budovaly se uvnitř různých druhů polních staveb (reduta, luneta, zákopy atd.). V některých případech byly opatřeny střílnami pro pěchotní zbraně. Týlová strana úkrytu byla velmi často otevřená, někdy však také tvořena kládami nebo prkny a opatřena výše zmíněnými střílnami. Úkryty se budovaly nejčastěji podle vzoru uvedeného na obr. 47. Stavěny byly stejně jako ostatní typy úkrytů z klád o průměru 20 – 30 cm. Nejvíce exponovaná (čelní) stěna byla tvořena řadou klád zapuštěných kolmo do země. Následovala další stěna z klád uložených buď vodorovně, nebo vertikálně. Obě stěny mohly být vybudovány s malým vzájemným odstupem a prostor mezi nimi vyplněn upěchovanou zeminou. Vnitřní strana čelní stěny mohla být izolována proti pronikání vlhkosti térovou lepenkou. Zemní obsyp a nakrytí stropu, o síle cca 1,8 m, byly prokládány různým materiálem (fašiny apod.), aby bylo zajištěno jejich dostatečné odvodnění. Toto opatření se samozřejmě týkalo všech typů úkrytů, ne jen úkrytů pro mužstvo. Strop byl jako obvykle tvořen jednou nebo více vrstvami klád a zemním nakrytím. Podlaha úkrytu se nacházela v určité hloubce pod úrovní okolního terénu. Při pohledu z týlu tak byla vidět úzká mezera mezi spodním okrajem stropu a povrchem okolního terénu. Týlová stěna nebyla zakryta z toho důvodu, aby mohla posádka úkryt, v případě potřeby, co nejrychleji opustit. Někdy se pro zakrytí mezery používaly ocelové plechy opatřené střílnami.

Obr. 45: Půdorys úkrytu (skladiště) odolného proti dělostřeleckému bombardování

Obr. 46: Příčný řez úkrytem z obr. 44

Obr. 47: Řez úkrytem pro mužstvo

Obr. 48: Úkryt vybudovaný z gabionů a klád

Obr. 49: Úkryt postavený na vnitřní ploše fortu Sedgwick

Obr. 50: Úkryt vybudovaný ze silných klád (Petersburg)

Obr. 51: Úkryt pro telegraf obložený pytli naplněnými zeminou. V úkrytu bylo velitelské stanoviště, pracoviště telegrafisty, sklad a toalety – Morris Island, Jižní Karolína (podrobnější popis viz. Příloha 1)

Obr. 52: Úkryty pro mužstvo

Obr. 53: V levé části snímku odolnější úkryt z dřevěné kulatiny, v pravé části, do týlu otevřený úkryt pro mužstvo

Obr. 54: Stejné úkryty jako na obr. 53 vyfocené z větší vzdálenosti

Obr. 55: Úkryt pro telegraf (Morris Island, Jižní Karolína)

Zákopy
V průběhu války se od budování mohutných valů a příkopů začalo ustupovat. Místo toho se hloubily zákopy a zemina získaná z výkopu se používala k budování předprsně. Vojáci se tak před nepřátelskou palbu kryli v zákopech a při střelbě vystupovali na střelecký stupeň (banket). Čas potřebný k vybudování opevněné linie se díky tomu zkrátil na jednu třetinu. Na obr. 56 je řez základním typem zákopu o hloubce 0,6 m a s předprsní o výšce 0,75 m. Do zákopu bylo možno umístit pouze jednu řadu střelců. Vojáci byly před nepřátelskou palbou dostatečně chráněni pouze v případě, když se shrbili nebo seděli na stupínku vyhloubeném v týlové stěně zákopu. Celková krycí výška činila 1,35 m. Na obr. 57 je řez dalším typem zákopu. Ten už jeho osazenstvu poskytoval vyšší stupeň ochrany. Stále do něj však bylo možné umístit pouze jednu řadu střelců.

Obr. 56: Řez základním typem střeleckého zákopu

Obr. 57: Řez odolnějším typem střeleckého zákopu Na obr. 58 je vyobrazen střelecký zákop o plném profilu. Krycí výška zákopu v tomto případě činí 1,8 m. Bylo zde možno umístit dvě řady střelců. Na obr. 59 je řez zákopem budovaným v místech se skalnatým podložím nebo s vysokou hladinou spodní vody. V takovémto prostředí bylo mnohem praktičtější, vzhledem k množství vynaložené práce, budovat zákopy užší.

Obr. 58: Střelecký zákop s plným profilem

Obr. 59: Střelecký zákop budovaný v místech se skalnatým podložím nebo s vysokou hladinou spodní vody

Zákopy podle D. H. Mahana měly poněkud jinou podobu. Navrhoval je mnohem širší. Evidentně vycházel z francouzského vzoru. Na obr. 60 je uveden standardní střelecký zákop. Zákop na obr. 61 je rozšířen, aby se v něm mohlo přesunovat dělostřelectvo.

Obr. 60: Střelecký zákop podle D. H. Mahana

Obr. 61: Rozšířený střelecký zákop podle D. H. Mahana V prostoru před příkopem nebo předprsní zákopu se budovala samostatná střelecká postavení pro stráže, odstřelovače a střelce určené k postřelování překážek (obr. 62). Střelecká postavení obsazovali dva muži. Byly hluboké cca 0,9 m, v jejich zadní stěně byl zhotoven stupínek k sezení. Hornina vykopaná při stavbě „okopu“ byla používána na budování předprsně. Předprseň se zesilovala pytli naplněnými zeminou. Z pytlů se také budovaly střílny. Samostatná střelecká postavení měla dvě funkce. Jednotky zde umístěné měly za úkol včas odhalit nepřátelský útok a upozornit na něj obránce umístěné v hlavním obranném postavení. Dalším úkolem bylo, přesně mířenou palbou, narušit útočící nepřátelské formace.

Obr. 62: Samostatné střelecké postavení

III. Překážky
Překážky sloužily obránci k nasměrování jednotek útočníka do prostorů, které mohly být efektivně pokryty palbou z obranných postavení. Dále měly za úkol nepřátelský postup zpomalit tak, aby byl nepřítel po co možná nejdelší dobu vystaven palbě obránce. To vše mělo za následek, že nepřátelské útočné formace byly narušeny a časový harmonogram jejich postupu byl značně zpomalen. Velmi často používanou překážkou byly různé typy palisád z naostřených kůlů. Palisády mohly být buď přímo zapuštěné do země, nebo mohly mít formu přenosných rámů. Kůly měly většinou průměr v rozmezí 15 – 20 cm a délku 2,7 – 3 m. Palisády mohly být ukotveny u paty čelního násypu (předprsně, valu), aby znemožnily jezdcům na koních přístup na předprseň. Dále bývaly zapuštěny u paty přední stěny příkopu, aby zabránily jezdcům jeho přeskočení nebo před příkopem (obr. 67). V takovém případě byly zapuštěny do úzkého výkopu o hloubce cca 1,2 m a připevněny ke kládě uložené vodorovně na jeho dně (obr. 63). Příkop byl poté vyplněn udusanou zeminou, aby nepřátelští ženisté nemohli překážku snadno odstranit. Někdy se také celá linie palisád umisťovala do příkopu, aby příliš nevyčnívala nad úroveň okolního terénu. Toto opatření chránilo překážku před rozstřílením nepřátelským dělostřelectvem. Kromě dřevěných kůlů mohla být palisáda budována také z kolejnic, naostřených latí a různého jiného materiálu, který bylo možno získat v místě její stavby.

Obr. 63: Palisáda ukotvená v příkopu

Obr. 64: Palisáda ukotvená u paty čelní stěny příkopu

Další velice často používanou překážkou proti pěchotě a jezdectvu byl tzv. fríský kůň (v dobové terminologii také chevaux-de-frize nebo cheval de frise). Jednalo se o přenosné překážky, které se, když byly umístěny v linii, spojovaly řetězy. Vyráběly se především ze dřeva a méně často z oceli. Základem překážky byl kůl (někdy také hranol) o délce 1,8 m a průměru nejméně 10 cm. V kůlu byly provrtány otvory, skrz které bylo prostrčeno dvanáct dalších kůlů o menším průměru a délce 1,5 m. Proti jezdectvu se dále velmi osvědčily ocelové rozsocháče (v americké terminologii „crow´s feet, viz. obr. 70). Výhodou této překážky bylo, že jeden z trnů vždy směřoval směrem nahoru. Délka trnu byla cca 6,5 cm. Překážky se rozházely v místech, kde byl předpokládán útok jezdectva. Podmínkou bylo tvrdé podloží, aby se rozsocháče nemohly zabořit do měkkého povrchu. Z toho vyplývá, že byly rozmisťovány především na cestách, mostech a u vstupů do redut a pevností. Někdy se rozsocháče kombinovaly s deskami, skrz které byly zalučeny hřebíky. Prkno se zapustilo do země tak, aby hřebíky vyčuhovaly nad povrch terénu. Desky s hřebíky měly za úkol překážku jednak zesílit a jednak zabránit tomu, aby byly rozsochoháče snadno odvrženy tlakovou vlnou výbuchu.

Obr. 65: Palisáda umístěná před příkopem

Obr. 66: Palisáda umístěna na dně příkopu

Obr. 67: Palisáda vybudovaná před linií opevnění

Obr. 68: Překážka z tzv. fríských jezdců

Obr. 69: Fríský kůň

Obr. 70: Ocelový rozsocháč

Samostatnou kapitolou jsou překážky proti pěchotě. Ty musely být vhodně kombinovány s překážkami proti jezdectvu. Příkop obklopující opevnění byl již v předchozím textu popsán. Příkop byl však až poslední překážkou před samotnými pevnostními valy. Překážkové pásmo muselo být, aby bylo efektivní, mnohem hlubší. Pěšák který uvízl na dně příkopu se z něj bez pomoci dostával velmi obtížně. Dno příkopu bylo navíc ještě poseto dalšími typy překážek, které ztěžovaly postup útočících jednotek. Příkop mohl být také zatopen vodou.

Obr. 71: Zatopený příkop s dodatečně rozmístěnými překážkami

Nejpoužívanějším typem překážky proti pěchotě byly bezpochyby stromové záseky (abatis). Velice efektivní byly v případě, že byly pokryty palbou obránce. Tyto překážky měly velice široké použití. Používaly se k zatarasení úzkých cest v horském terénu, zářezů železničních tratí, prostor, které nebylo možno pokrýt palbou (mrtvých prostor), dveřních otvorů v opevněných domech a samozřejmě se rozmísťovaly také před liniemi opevnění. Záseky vybudované v tzv. mrtvých prostorech neměly ani tak za úkol zpomalovat postup nepřítele, ale spíše mu zabránit, aby se zde mohl ukrýt, event. přeskupit před pokračováním útoku. Záseky byly budovány z pokácených stromů. V některých případech byl strom pokácen tak, aby část kmene byla stále spojena s pařezem. Dále mohly být pokácené stromy na místo použití přeneseny (obr. 72). V takovém případě se kmeny kotvily k zemi pomocí dřevěných kolíků. Záseky před linií opevnění byly často umísťovány do výkopů, aby byly skryty před pozorováním a dělostřeleckou palbou (obr. 74). Stromy se pokládaly korunou směrem k předpokládanému postupu nepřítele. Větve byly mezi sebou značně propletené a jejich konce někdy naostřené. Jednotlivé stromy mohly být mezi sebou ještě svázány drátem nebo řetězy.

Obr. 72: Stromová záseka před fortem Brady

Obr. 73: Další možné provedení stromové záseky. V tomto případě k zatarasení komunikace. Kmeny nejsou odděleny od pařezů.

Obr. 74: Stromová záseka umístěná ve výkopu

Dalším typem překážky proti pěchotě byly tzv. vlčí jámy (obr. 75). Překážku tvořila velké množství šachovnicovitě rozmístěných jam, na jejichž dně byl zapuštěn naostřený kůl, případně značně zmenšená stromová záseka. Používaly se dva typy vlčích jam. První typ sloužil jako překážka proti postupu pěchoty. Jáma byla hluboká 2,4 m. Pokud v ní uvízl voják a nenabodl se na kůl, bez pomoci jiných se z ní dostával jen velmi obtížně. Druhý typ překážky byl pouze cca 0,8 m hluboký. Nevýhodou druhého typu vlčí jámy bylo, že poskytovala útočící pěchotě jistou ochranu před palbou obránců. Vlčí jámy se budovaly v předpolí opevněných linií a pevnostních staveb.

Obr. 75: Schéma vlčích jam v provedení proti pěchotě

Obr. 76: Jiné provedení vlčích jam

Překážka z hladkého ocelového drátu se používala jak proti pěchotě, tak proti jezdectvu. Drát byl napnut mezi kůly zaraženými do země. Překážka se natahovala nízko nad zemí, aby o ni postupující pěchota klopýtala. Překážka z drátu byla se značným úspěchem použita unionisty během druhé bitvy u Drewry´s Bluff. Velmi účinnou překážkou byly naostřené dřevěné kolíky zaražené do země. Používaly se např. k zesílení příkopů, byly zakotveny v jeho dně (obr. 77). Kolíky mívaly délku 70 – 90 cm a byly zaraženy šachovnicovitě v rozestupech cca 45 cm. Překážka mohla být zesílena propletením drátem, provazy, mezi kolíky mohly být pohozeny větvě, trnité keře apod.

Obr. 77: Dno příkopu zesílené překážkou z naostřených kolíků Do kategorie výbušných překážek patřily tzv. fugasy. Byly tvořen výkopem o hloubce 1,5 – 1,8 m ve tvaru nakloněného trychtýře (45°) a náloží ze střelného prachu. Trychtýř byl vyplněn 2,3 – 3 m3 kamení, úlomky cihel a jiným vhodným materiálem (obr. 78). Nálož o hmotnosti 25 kg byla uložena ve vodotěsné bedně a odpalována tzv. párkem (pružná hadice naplněná střelným prachem). „Párek“ byl uložen v dřevěném kanálu, který ústil v zadní stěně výkopu . Před zaústěním do výkopu probíhal paralelně s povrchem terénu v hloubce 0,6 – 0,9 m. Další možností, jak uvést fugas v činnost bylo uložit nabitou mušketu do hromádky střelného prachu a potáhnutím za drát uvázaný k jejímu kohoutku nálož odpálit. Mezi bednou s náloží a kamennou výplní byla umístěna stěna (o síle 15 cm) ze silných prken vzájemně spojených hřebíky. Zbytek výkopu byl naplněn zeminou a udusán, aby se výbuch nešířil do nežádoucího směru. Po odpálení fugasu se jeho náplň v ideálním případě rozptýlila na ploše 60 x 70 m. Fugasy se často umísťovaly v příkopech nebo ve vybíhajících úhlech opevněné linie nebo uzavřeného pevnostního prvku. Velmi důležité bylo odhadnout ten správný okamžik, kdy měl být fugas odpálen, tj. v okamžiku, kdy se v jeho dosahu nacházela nepřátelská vojska. Často se stávalo, že explodoval příliš brzo nebo příliš pozdě. Doporučovalo se také povrch fugasu chránit některým typem protipěchotní překážky (nejčastěji záseka, fríský kůň) a odpálit jej v okamžiku, kdy ji nepřítel překonával. Poněkud zjednodušený fugas byl tvořen bednou která byla naplněna dělovými koulemi a zahrabána do země. Systém odpalování byl velice podobný (obr. 79).

Obr. 78: Fugas naplněný kamením

Obr. 79: Fugas naplněný dělovými kolulemi

Dalším typem výbušné překážky byly miny (v podstatě se jednalo o nástrahu). Jejich používání odpozorovali američtí pozorovatelé v průběhu Krymské války, kde je Rusové používali při obraně Sevastopolu. Nálož o hmotnosti 16 kg byla umístěna ve dvouplášťové, vodotěsné schránce. Do horní části schránky byla vertikálně zaústěna cínová trubka, která byla spojena s trubkou horizontálně uloženou na povrchu terénu (obr. 80). Ve svislé trubce z cínu byla vložena druhá trubka vyrobená ze skla. Trubka byla naplněna kyselinou sírovou a na její vnější povrch byla nanesena vrstva tvořená směsí chlorečnanu draselného, síry a arabské gumy. Tato směs se při kontaktu s kyselinou vznítila. Prostor mezi cínovou a skleněnou trubicí byl vyplněn střelným prachem. Celá mina byla zasypána tenkou vrstvou zeminy. Při našlápnutí na horizontálně uloženou cínovou trubici došlo k rozbití té skleněné, k uvolnění kyseliny a následně k explozi nálože.

Obr. 80: „Ruská“ mina

IV. Přizpůsobení polních opevnění různým typům terénu
Střelecká postavení ve svažitém terénu
Na velmi příkrých se většinou neumisťovalo dělostřelectvo, jelikož děla na běžných polních lafetách nebyla schopna střílet s potřebnou depresí. Většinou se hloubila střelecká postavení ve formě mělkých zákopů. Materiál získaný při hloubení zákopů byl využit k vybudování předního násypu. V terénu s kamenitým podložím mohla být předprseň nahrazena kamennou zídkou. Před střeleckými postaveními se nebudovaly příkopy. Ve svahu nad zákopem se hloubily odvodňovací strouhy. Jako překážky proti pěchotě se používaly především záseky. Aby obránci ztížily postup útočníka, zasypávaly jej kamením nebo kládami. Hromady klád nebo kamení byly navršeny před předprsní a ve správný okamžik uvolňovány. Prudké svahy, které by eventuelně mohla nepřátelská pěchota překonat byly „seřezávány“, aby vznikly terénní stupně a zářezy (obr. 82).

Obr. 81: Zákopy vybudované v pruském svahu

Obr. 82a: „Seříznutí“ svahů tvořící překážku proti postupu pěchoty

Obr. 82b: „Seříznutí“ svahů tvořící překážku proti postupu pěchoty

Uzpůsobení živých plotů k obraně
Na obr. 83 je uvedeno, jak bylo možno využít k obraně okraje cesty lemovaného příkopem živým plotem. V tomto případě se jedná o situaci, kdy bylo střelecké postavení vybudováno za řadou keřů. Jak je z obrázku patrné, zemina získaná při hloubení zákopu byla použita k navršení předprsně. Předprseň musela být v koruně alespoň 45 cm silná. Pokud byly keře vyšší než 1,8 m, byly seřezávány a získané větve se proplétaly do předprsně. D. H. Mahan doporučoval vybudovat za keři regulérní val s banketem. Před živý plot měl být dále předsunut příkop (obr. 84).

Obr. 83: Střelecké postavení za živým plotem podle H. L. Scotta

Obr. 84: Střelecké postavení za živým plotem podle D. H. Mahana Pokud bylo obranné postavení vybudováno na opačné straně živého plotu, byl využit již existující příkop. Podle potřeby byl pouze prohlouben (obr. 85). V případě, že byl příkop příliš hluboký, mohl být na jeho čelní straně vybudován banket.

Obr. 85: Druhá varianta střeleckého postavení za živým plotem podle H. L. Scotta

Obr. 86: Druhá varianta střeleckého postavení za živým plotem podle D. H. Mahana

Střelecké postavení za zdí
K obraně se doporučovalo využívat zdí o minimální výšce 2 m a síle 20 cm. Takto silná zeď poskytovala dostatečnou ochranu před palbou z ručních zbraní. Ve zdech se v rozestupech 0,9 m prorážely střílny (obr. 87). U zdí o síle 0,6 m se doporučovaly následující rozměry střílen: šířka x výška na vnitřní straně – 38 x 30 cm, šířka x výška, na vnější straně byla šířka 10 cm a výška dle potřeby (podle toho, zda byl terén před zdí plochý nebo svažitý). Střílny neměly mít pravidelný tvar a rozmístění, aby nebyly při pohledu zepředu příliš nápadné. Zdi, které byly nižší než 2 m se zvyšovaly pomocí pytlů naplněných zeminou. Mezi pytli se vytvářely střílny. Další možná úprava nižších zdí spočívala v jejich snížení na 1,3 m ave vybudování banketu na jejich zadní straně (obr. 89). V týlu se pak vykopal mělký zákop (podobně jako při využití živých plotů). Pokud byl dostatek času, kopal se před zdí příkop o hloubce 0,9 m. Získaná zemina se navršila k čelní straně zdi (obr. 88). Spodní okraj střílny (na vnitřní straně) se měl nacházet ve výšce 1,3 m nad úrovní terénu.

Obr. 87: Zeď upravená na střelecké postavení

Obr. 88: Zeď upravená na střelecké postavení, zvýšená pomocí pytlů naplněných zeminou

Obr. 89: Další možná úprava zdi nižší než 2 m

Zdi o výšce 2,4 m bylo možno upravit pro palbu ze dvou výškově rozdílných úrovní. (obr. 90). U paty zdi byla proražena jedna řada střílen a na zadní straně byl vykopán zákop. Pro palbu z druhé výškové úrovně byl ke zdi přistavěn ochoz podepřený dřevěnými kozami nebo sudy. Příkop se před zdí nebudoval, jelikož nepřítel v podstatě neměl možnost střílny zvenčí zablokovat nebo využít ke střelbě „dovnitř“.

Obr. 90: Úprava zdi o výšce 2,4 m (vlevo pohled na vnitřní stranu, vpravo řez)

Obr. 91: Jiná možnost úpravy zdi o výšce 2,4 m. V horním „patře“ jsou proraženy střílny. Ve zdech o výšce 4,5 m se prorážely střílny ve dvou výškových úrovních. Rozdíl oproti předchozímu případu spočíval v tom, že spodní řada střílen byla situována do výšky 2,4 m nad povrchem terénu a horní řada byla proražena v koruně zdi. Střelci se pohybovali po dvoupatrovém ochozu (obr. 92). Na obrázcích 93 a 94 je velmi srozumitelně znázorněno, jak bylo důležité vyhloubit před zdí příkop a event. navršit zemní val, které bránily útočníkovi v palbě na obránce stojící za zdí.

Obr. 92: Úprava zdi o výšce 4,5 m

Obr. 93: Zajímavý návrh úpravy velmi nízké zdi.

Obr. 94: Zeď s předsunutým příkopem

Při využití dlouhých, rovných úseků zdí k obraně bylo nutno dále zajistit jejich flankování. K tomuto účelu se budovaly tzv. tamboury (obr. 95). Tambour byl tvořen dvěma líci, svírajícími úhel 60°, které přiléhaly ke zdi. Co se týče stavebního provedení, jednalo se v podstatě o palisádu postavenou z dřevěných trámů nebo z kulatiny. Palisáda byla opatřena střílnami. Do tambouru se vstupovala otvorem proraženým ve zdi.

Obr. 95: Tambour určený k flankování dlouhých, rovných úseků zdí

Opevňování budov
Domy postavené ze dřeva byly k vybudování opěrného bodu nevhodné. Jejich stěny neměly požadovanou odolnost proti palbě a bylo velice pravděpodobné, že v průběhu bojů budou zničeny požárem. Jako vhodné pro obranu byly považovány kostely, venkovská stavení, továrny a věznice. Důležité bylo, aby bráněná budova měla následující vlastnosti. Musela být dostatečně vysoká, aby z ní bylo možno přehlédnout a postřelovat celý bráněný prostor. Vnitřní prostor v budově měl být dostatečně velký, aby pojmul potřebný počet obránců. Budovu muselo být možno v případě potřeby bezpečně a rychle opustit. Síly zdí musely být minimálně 0,6 – 0,9 m. Dále bylo preferováno spíše cihlové než kamenné zdivo. Při zásahu kamenné budovy sice vznikne relativně malý kráter, ale zdivo na velkých plochách praská a bortí se. Rovněž vznikalo velké množství kamenných odštěpků, které způsobovaly těžká poranění, stejně jako střepiny. V cihlových zdech se rovněž mnohem snadněji prorážejí střílny. Při obraně osad a měst sloužily opevněné budovy jako pevnůstky, ze kterých mohla být ostřelována zalomení obranných linií, důležité komunikační uzly apod. Zdi budov se zesilovaly pytli naplněnými zeminou, zemními valy, dřevem, kolejnicemi apod. Vstupy do budov byly velice zranitelné, proto se jejich zabarikádování věnovala značná pozornost. K jejich zaslepení se používaly bedny naplněné zeminou, pískem nebo hnojem. Dále pytle naplněné zeminou. Barikáda měla výšku min. 1,8 m. V její horní části se zhotovovaly střílny. Mezi horní části barikády a vrchní částí vstupního otvoru mohla být ponechána mezera sloužící k vedení palby. Mezera mohla být částečně vyplněna, aby byly střelci lépe chráněni. K zatarasení vstupu se používalo také dřevo. Klády o potřebné délce byly ukládány horizontálně a jejich konce se upevňovaly ke zdi nebo ke svisle zapuštěným kůlům. Vynecháním jedné klády vznikly střílnové otvory. V případě, že byly k dispozici cihly, byl vstupní otvor zazděn. V cihlové zdi se rovněž budovaly střílny. Pokud bylo pravděpodobné, že nepřítel bude moci vchod ostřelovat z děl, bylo třeba přistoupit k dalším opatřením. Vstup byl v takovém případě přehrazen vrstvou zeminy, hnoje, kamení apod. o síle 2,4 – 3 m. Dále mohla být před vchodem vybudována z klád jakási „ohrádka“, která přiléhala ke zdi, ve které byl situován vstup. Volný prostor mezi stěnou z klád a zdí byl pak vyplněn zeminou. K umožnění komunikace s okolím se v domech budovaly východy o rozměrech cca 0,9 x 0,9 m. Byly uzavřeny dostatečně odolnými dvířky. Okna nebylo nutné zabezpečovat tak odolně jako vstupy (s výjimkou oken umístěných v suterénu). Hlavním požadavkem bylo poskytnout dostatečnou ochranu střelcům. Okna se zaslepovala do výšky 1,8 m od podlahy. Okenní otvory byly vyplněny třemi vrstvami pytlů naplněnými zeminou, které mohla vevnitř podpírat dřevěná konstrukce. Ve stěně z pytlů byly ponechány otvory, sloužící jako střílny (obr. 96). Kromě pytlů se k vyplnění oken používaly také krátké klády, srolované koberce, přikrývky nebo matrace (obr. 96). K vybudování střílen se používal jakýkoliv vhodný materiál. Při nedostatku času se okenní otvory pouze zastíraly závěsy, přikrývkami apod. Střelec pálil v poloze kleče. Důležité bylo, aby se jeho silueta v okně zřetelně nerýsovala. V takovém případě by představoval velice snadný cíl. Sklo bylo pochopitelně před zahájením palby vytlučeno, aby při jeho zásazích nebyli střelci poraněni střepy. Okolo domu, především v prostoru zataraseného vchodu a oken v suterénu, se hloubily příkopy o šířce 2,1 a hloubce 1,5 m. Při dostatku času se příkopy propojovaly a budovaly okolo celého domu.

Střílny se prorážely ve vzájemných vzdálenostech 0,9 m. Pokud bylo k dispozici dostatečné množství stolů, lavic apod., které mohly posloužit jako střelecké stupně, prorážely se střílny ve dvou výškových úrovních (podobné řešení jako při obraně vysokých zdí). V suterénu se střílny nacházely co možná nejníže nad úrovní okolního terénu. To vyžadovalo částečné odstranění podlah, event. vyhloubení malého zákopu uvnitř domu. Velice jednoduché střílny vznikly odstraněním části střešní krytiny v blízkosti okapu.

Obr. 96: Vyplnění okenních otvorů pytli se zeminou (vlevo) a dřevem (vpravo)

Pro potřeby flankování se v místech některých oken budovaly „balkóny“ vybavené střílnami, které měly vysunuty 0,9 – 1,2 m před vnější stranu zdi. Tyto přístavby měly rovněž otvor v podlaze, aby mohla být postřelována také pata zdi (viz. obr. 97). Nosné trámy musely být dostatečně upevněny k podlaze příslušného podlaží domu. Plášť takovéto pevnůstky tvořily dubové fošny o síle 10 – 13 cm. K vybudování střeleckého postavení šlo samozřejmě využít také již existujících balkonů (obr. 101). Před vchodem a do těch míst, která nemohla být z budovy ostřelována se umisťovaly tamboury (viz. obr. 95). Špička tambouru vybudovaného před vchodem dosahoval do vzdálenosti cca 3 m. Tamboury mohly mít trojúhelníkový půdorys (v rovných úsecích), nebo různě zakřivený (na rozích budov). Tyto prvky zajišťovaly dostatečné flankování celého obvodu budovy (obr. 100). Střílny se prorážely také ve zdech. Budova mohla být obklopena příkopem, palisádou a různými překážkami. Střecha, pokud nebyla odolná proti ohni musely být stržena. Podlaha horního podlaží se pokrývala cca 0,6 m silnou vrstvou zeminy nebo vlhkého hnoje. I vnitřek samotné budovy mohl být rozdělen na části, které mohly být, v případě proniknutí nepřítele dovnitř, bráněny samostatně. Schody mezi jednotlivými podlažími byly strženy a nahrazeny žebříky, které mohly být v případě potřeby vytaženy na bráněné podlaží. Schodiště, která nesloužila obráncům v pohybu po budově, mohla být rovněž zatarasena stromovými záseky nebo přehrazena palisádami. V podlahách se dále vyřezávaly otvory, aby mohl být na nepřítele vedena palba, házeny různé předměty a lita vroucí voda. Pro usnadnění pohybu v budovách byly ve zdech sousedících místností proráženy průchody. To samé se týkalo také budov stojících v jedné řadě, které byly takto navzájem propojeny. V místech průchodů byly samozřejmě umisťovány prostředky sloužící k jejich uzavření. Jako stavební materiál se používalo vše, co bylo po ruce. Částečným rozebráním komína byly získávány cihly, které mohly být použity k vyplnění okenních otvorů. Prkna vytrhaná z podlahy byla také velmi cenným materiálem. Také nábytek naplněný zeminou, pískem, knihami a jiným materiálem mohl obráncům dobře posloužit.

Obr. 97: „Balkón“ umožňující flankování zdi a obranu její paty

Obr. 98: Další možné provedení přístavby pro obranu paty zdi

Obr. 99: Tzv. Machicoulis gallery. Střelec byl lépe chráněn před předměty vrhanými do oken.

Obr. 100: Tamboury určené k flankování obvodu budovy

Obr. 101: Klasický balkon upravený na palebné postavení

Kolem opevněných domů se budovaly překážky proti pěchotě a jezdectvu. Z počátku se zhotovovaly jako provizorní. Po zodolnění stavby a proražení střílen se přistupovalo k jejich zdokonalování. Jako překážky se nejčastěji používaly stromové záseky, položené ve vzdálenosti 20 – 30 metrů od domu. Do prostoru překážek mohly být vrhány také ruční granáty. Podle dobových příruček mohly být granáty běžně vrhány do vzdálenosti 20 m. Vzdálenost, na kterou byly ruční granáty účinné se vymezovala pomocí kolíků.

Obr. 102: Řez domem přizpůsobeným k obraně

Obr. 103: Pohled na opevněný dům

Obr. 104: Pohled na opevněný dům a jeho okolí. Do domu se vstupuje ze zákopu, otvorem proraženým v jeho rohu. Střelba mohla být vedena zpoza palisády nebo sudů naplněných zeminou. Překážku proti pěchotě tvoří stromové záseky. V okolí domů se obvykle nacházejí další, menší budovy nebo zdi, které se dají využít při obraně. V případě dostatku času se rovněž provádí jejich úpravy. Zdi se upravovaly dle zásad popsaných v předchozí části této práce. Všechny bráněné stavby byly navzájem propojeny zákopy nebo palisádami (obr. 104). Tyto komunikace byly stavěny většinou tak, aby z nich mohla být vedena palba na obě strany. Pokud z nějakého důvodu nemohly být vyhloubeny spojovací zákopy nebo postaveny palisády, musely být přístupové cesty alespoň maskovány proti nepřátelskému pozorování.

Barikády
Barikády se používaly k zatarasení komunikací a průchodů. Barikády mohly být tvořeny palisádami (buď pevnými nebo přenosnými), stěnou z dřevěných trámů, zemním valem s předsunutým příkopem a stromovou zásekou. Dále se k zatarasení komunikací používal veškerý dostupný materiál jako např. sudy, pytle se zeminou, bedny, vozy, nábytek apod. Pokud byly v barikádách zhotoveny střílny, nacházely se minimálně 2,4 m nad úrovní okolního terénu (ze strany nepřítele).

Obr. 105: Zatarasení ulice

Obr. 106: Barikáda vybudovaná z místně dostupného materiálu. Součástí barikády je rovněž střelecké postavení.

Obr. 107: Palisáda se střeleckým postavením s předsunutou překážkou proti pěchotě.

Obr. 108: Zatarasení průchodu mezi dvěma domy palisádou a kamením.

V. Střílny pro dělostřelecké zbraně
Střílnou se rozumí otvor proražený ve valu sloužící k vedení palby. Rozestupy mezi střílnami pro děla bývaly obvykle 4,5 – 5,4 m. Šířka střílny na vnitřní straně bývala 0,6 m. Střílna se ve směru palby rozšiřovala na cca polovinu síly valu. Na obr. 109 je pohled ze strany palebného stanoviště na střílny pro dvě děla. Stěny palebného postavení a boky střílen jsou zpevněny gabiony. Na obr. 110 je znázorněn půdorys.

Obr. 109: Střílny vyztužené gabiony

Obr. 110: Půdorys střílny vyztužené gabiony

Na obr. 111 je řez střílnou, která je svrchu chráněna pytli naplněnými zeminou. Jedná se o střílnu s větší depresí, která se budovala v palebných postaveních na umístěných vyvýšených místech. Dalším typickým příkladem je její použití v obléhacích bateriích umístěných na vrcholu glacis obléhané pevnosti.

Obr. 111: Řez střílnou s větší depresí Ne vždy se stavitelé opevnění striktně řídili pokyny uvedenými v dobových příručkách. Jak je patrno z historických fotografií, střílny mívaly často tvar uzpůsobený terénním podmínkám a taktické situaci. Jejich stěny bývaly zpevňovány také prkny, drny, pytli s pískem a je znám také příklad, kdy byly použity žoky s bavlnou (obr. 113).

Obr. 112: Střílny zhotovené z prken a pytlů naplněných zeminou

Obr. 113: Poničené palebné postavení, jehož stěny byly obloženy žoky s bavlnou

VI. Obkládání stěn polních opevnění
Pokud se předpokládalo, že opevněné postavení bude využíváno po delší dobu, přistupovalo se ke zpevňování stěn zákopů, valů, příkopů a dělostřeleckých postavení. Účelem tohoto opatření bylo zabránit sesouvání zeminy vlivem povětrnostních podmínek a nepřátelské palby. K obkládání stěn se používaly fašiny, gabiony (valové koše), pytle se zeminou, klády, prkna, trámy, drny, proutí a další vhodný materiál.

Fašiny
Fašiny jsou válce zhotovené svázáním čerstvého proutí. Ke svazování se používalo vrbové proutí nebo jiný poddajný materiál. Fašiny se podle použití vyráběly v různých rozměrech. Nejčastěji používaný typ měl průměr 23 cm a byl 5,4 m dlouhý. Takovýto svazek vážil přibližně 60 kg. Výroba jedné fašiny, včetně nařezání proutí, zabrala pěti mužům zhruba jednu hodinu. K výrobě se používalo kozlíků (ve tvaru X) zhotovených z kůlů zaražených šikmo do země (obr. 114). Každý pár kůlů byl uprostřed svázán přibližně ve výšce 0,9 m nad povrchem terénu. Vzdálenost mezi kozlíky byla přibližně 1,2 m. Pokud bylo k dispozici kvalitní proutí, používalo se pro zhotovení fašiny o délce 5,4 m 5 kozlíků. Při použití méně kvalitního proutí se počet kozlíků zvyšoval.

Obr. 114: Přípravek pro výrobu fašin

Svazování fašin se provádělo pomocí utahováku zhotoveného z řetězu a dvou dřevěných pák o délce 1,2 m. Při svazování se řetěz umístil pod fašinu a páky se překřížily nahoře (obr. 115). S utahovákem pracovali dva muži. Třetí člen pracovní skupiny prováděl svazování v co možná nejmenší vzdálenosti od utahováku. Prut používaný ke svázání byl 1,5 m dlouhý. Před použitím byl učiněn více ohebným a to tak, že jeden jeho konec se přišlápl k zemi a s druhým koncem se kroutilo kolem jeho podélné osy. Síla prutu neměla být menší než průměr malíčku dospělého muže. Způsob, jakým byl prut svázán je uveden na obr. 116. po svázání fašin byly jejich konce seříznuty pilou.

Obr. 115: Použití utahováku pro svazování fašin

Obr. 116: Svazování prutů

Ke zpevňovaným stěnám byly fašiny ukotveny pomocí dřevěných kolíků. Pro výše popsaný typ fašiny se používalo 6 kolíků o průměru 10 mm a délce 1,2 m. Jejich špičky měly trojúhelníkový průřez. Stěny se obkládaly postupně. V okamžiku, kdy měla stěna 1/4 plánované výšky, počalo se s pokládáním fašin (horizontálně) a jejich upevňováním. Ve větších výškách se fašiny ještě přivazovaly ke kolmo zapuštěným kolíkům (Obr. 117).

Obr. 117: Obkládání stěny fašinami

Gabiony (valové koše)
Gabiony jsou koše bez dna, usazené do země a naplněné zeminou. K jejich výrobě se používalo především proutí. Podle použití se vyráběly v různých rozměrech. Koše používané ke zpevňování stěn měly průměr 0,6 a výšku 0,9 m. Gabiony se vyráběly následovně. Na pevném a rovném podloží se vyznačila kružnice o průměru 0,6 m. Obvod kruhu byl rozdělen na čtvrtiny a tyto čtvrtiny dále na 4 – 5 stejných částí. Do takto označených bodů se zarážely kolíky o délce 1 m. Kolem kolíků se proplétalo proutí. Najednou se proplétaly 2 nebo 3 pruty (obr. 118). Konce prutů byly po zapletení vzájemně svazovány.

Obr. 118: Vyplétání gabionů Při zpevňování stěn se pro gabiony nejprve muselo upravit lůžko. Důležité bylo, aby stěna gabionu byla rovnoběžná s obkládanou stěnou (obr. 119). Po vyskládání první řady se galony naplnily upěchovanou zeminou. Následovala jedna vrstva fašin, na kterou se pokládala další vrstva gabionů. Poslední vrstvu opět tvořily fašiny. Ke zpevnění stěn valů a zákopů obvykle postačovaly dvě řady gabionů a fašin. Pro valy a zákopy s banketem postačovala jedna řada gabionů a dvě vrstvy fašin.

Obr. 119: Obložení stěny valu gabiony a fašinami

Obr. 120: Obložení stěn střílny pomocí gabionů

Obr. 121: Ukázka stěny zpevněné dvěma řadami gabionů a dvěma vrstvami fašin

Košiny
Košiny byly jednoduché proutěné „plůtky“ používané k ohrazení zemědělských pozemků (obr. 122). Byly ovšem také shledány vhodnými pro zpevňování stěn polních opevnění. Oproti gabionům nebo fašinám však neměly příliš velkou výdrž. Byly většinou 0,9 – 1,2 m vysoké a 1,8 – 2,7 m dlouhé. Košiny bylo nutné při instalaci upevnit ke kolíkům zaraženým v předprsni (podobně jako horní řady fašin na obr. 117). Často se také pokládaly na dno zákopů, k usnadnění pohybu při deštivém počasí.

Obr. 122: Košina

Obr. 123: Stěny dělostřeleckého postavení zpevněné košinami. V tomto případě se však nejspíš nejedná o použití „plůtků“ z obr. 121. Zdá se, že stěna je opletena průběžně kolem předem zaražených kolíků

Drny
Drny se používaly ke zpevňování stěn valů a střílen. Drny musely mít dostatečně hustý kořenový systém a při pokládání se obvykle navlhčovaly. Pokládaly se travou směrem dolů podobně jako cihly při stavbě zdi (obr. 124, 125). Jejich horní a spodní plocha byly kolmé ke svažující se, obkládané, stěně. Rozměry bloků a drnů bývaly 30-45 x 30 x 10-12 (d x š x v). Při použití vřesu byly rozměry 60 x 30-45 x 20-25. Správně provedené obložení z drnů bylo velmi odolné.

Obr. 124: Pohled a půdorys na obložení z drnů

Obr. 125: Řez obložením z drnů

Obr. 126: Stěna zpevněná drny

Pytle se zeminou
Pytle o přibližném objemu 35 litrů (v originále 1 bušl) byly vyrobeny z pevného plátna. Pytle naplněné zeminou se dočkaly velmi širokého využití. Používaly se k obkládání stěn valů, zákopů, úkrytů apod. Často tvořily jednu z vrstev stropu úkrytů. Daly se snadno použít k vybudování střílen jak u polních opevnění, tak při opevňování budov (střílny pro ruční palné zbraně). Hodily se také na stavbu barikád. Podle dobových příruček však pytle často poléhaly působení vlhosti. Rovněž údajně nebylo vhodné s nimi obkládat stěny střílen pro dělostřelectvo, jelikož při výstřelech mohlo dojít k jejich vzplanutí. V místech s kamenitým podložím, ve kterém se velmi těžko prováděly výkopové práce, se pytle s horninou používaly ke stavbě celých baterií, sap apod. Naplněné pytle se ne sebe opět kladly stejně jako při cihly při stavbě zdí (obr. 127, 128).

Obr. 127: Způsob kladení pytlů naplněných zeminou

Obr. 128: Řez stěnou obloženou pytli se zeminou

Obr. 129: Dělostřelecké postavení obložené pytli naplněnými zeminou

Obr. 130: Horní část stěny úkrytu zpevněná pytli s pískem

Obr. 131: Dělostřelecké postavení obložené pytli naplněnými zeminou

Obr. 132: Traverzy, jejíž stěny jsou zpevněny pytli naplněnými horninou

Dřevo, řezivo
Dřevo se používalo výhradně tam, kde se předpokládalo, že polní opevnění budou obsazena dlouhodobě. Dřevem se obkládaly velmi příkré svahy (např. stěny příkopů). Kulatina a řezivo se buď kotvily svisle do povrchu terénu, nebo se ukládaly vodorovně za opěrné sloupky (rozmístěné ve vzdálenostech 0,9 – 1,2 m). Sloupky se, na horním konci, kotvily k vodorovně položené kládě. Svisle zaražené klády se v horní části dále kotvily, aby nedocházelo k jejich vyvrácení (obr. 133, 134).

Obr. 134: Zpevnění stěny dělostřeleckého postavení kulatinou

Obr. 134: Zpevnění stěny příkopu dřevěnými trámy

Dřevo bylo nejčastěji cedrové, dubové nebo kaštanové. Klády mívaly průměr 10 – 15 cm. Obecně se dávala přednost kládám ukotveným svisle. Horizontálně uložené klády totiž poskytovaly slušnou oporu nepřátelské pěchotě, která se snažila vyšplhat z takto zpevněného příkopu. V praxi se to provádělo tak, že do škvíry mezi klády byl zastrčen bajonet, který posloužil jako stupínek.

Obr. 135: Stěny dělostřelecké baterie obložené prkny

Obr. 136: Stěna dělostřeleckého postavení zpevněná svisle ukotvenou kulatinou

Obr. 137: Stěny palebného postavení obložené horizontálně uloženou kulatinou

Použité prameny a literatura
Military dictionary, comprising technical definitions, information on raising and keeping troops, actual service, Colonel H. L. Sčoty, New York, 1861 An elementary course of military engineering, part I, D. H. Mahan, New York, 1867 A manual of practical military engineering, Captain O. H. Ernst, New York, 1873 American Civil War Fortifications (2), R. Field, P. Denis, Osprey publishing, 2005 Field fortifications during the American civil war, D. C. Chuber, Fort Leavenworth, 1996 www.wikipedia.org http://www.davidrumsey.com/ http://www.fold3.com Autor: Ing. Vladimír Polášek E-mail: vladimir.polasek@atlas.cz Web: www.polni-opevneni.websnadno.cz