You are on page 1of 50

Hlava 7

Organizace budování komplexů opevňovacích objektů

1. Všeobecné údaje o organizaci práce

307.

Při navrhování a organizaci budování komplexů opevňovacích objektů je nutno vycházet z těchto hlavních zásad:

-

opevňovací objekty a jejich komplexy musí zabezpečovat nepřetržité plnění bojových úkolů a na postaveních musí být přizpůsobeny ke kruhové obraně, tomu je třeba podřídit ženijní technické podmínky,

-

opevňovací objekty a jejich komplexy je nutno v terénu účelně rozptýlit (větší objekty umísťovat minimálně 30 – 50 m od sebe, komplexy na bezpečnostní vzdálenost účinků jaderné zbraně střední ráže), musí však zabezpečit dokonalou bojovou pohotovost,

-

pro rozmístění vojsk a budování opevňovacích objektů je třeba maximálně využít materiálu z místních zdrojů, pracovních sil, nářadí a mechanizačních prostředků. Převozné konstrukce využít k budování nejdůležitějších objektů a to tak, aby mohly být v krátkém čase použity opět v jiném prostoru,

-

podle možnosti využít pro budování nejvýhodnějších geologických a hydrogeologických podmínek terénu,

-

budování opevňovacích objektů správně navrhovat, organizovat a řídit.

308.

Obsah a sled budování jednotlivých opevňovacích objektů je třeba účelně rozčlenit do pracovních procesů a operací. Možný pracovní postup je uveden v čl. 259.

309.

Organizace budování opevňovacích objektů se vztahuje na:

-

osoby (pracovníky, specialisty, řídící orgány),

-

věci (materiál, konstrukce, nářadí, stroje),

-

pohyb (přesuny a přísuny, práce osob a strojů).

Osoby a věci je nutno organizovat v určitém prostoru. Organizace pracovní skupiny je dána jejím složením, vybavením a stanovením podřízenosti. Organizace pohybu je dána ve vztahu k času. Při plánování se organizace práce vyjadřuje popisy, tabulkami a jiným vyjádřením v pracovní mapě, harmonogramy, cyklogramy a síťovými grafy.

310. Harmonogram (obr. 125) se používá zpravidla na nižším stupni plánování (družstvo, četa). Jednotlivé objekty a pracovní skupiny (podskupiny) se rozlišují barvou, číslováním (objekt A, B), šrafováním, značkami apod. Pracovní procesy a operace se podle potřeby mohou vyjadřovat detailněji. Nejčastěji se harmonogramu používá k plánování a řízení stavby jednoho objektu.

Obr. 125: Harmonogram práce Cyklogram ( obr. 126 ) se používá na vyšším stupni plánování

Obr. 125: Harmonogram práce

Cyklogram (obr. 126) se používá na vyšším stupni plánování (prapor, pluk) pro budování komplexů opevňovacích objektů. Jednotlivé pracovní procesy a pracovní skupiny (podskupiny) se rozlišují barvou, číslováním, značkami apod. Mění-li se v průběhu budování objektu složení pracovních podskupin, zpravidla se u jednotlivých operací toto složení uvádí.

se u jednotlivých operací toto složení uvádí. Obr. 126: Cyklogram prací Sí ť ový graf se

Obr. 126: Cyklogram prací

ťový graf se používá při organizování více jak třiceti činností (pracovních procesů, pracovních operací), a to na nižším velitelském stupni, je-li nutno provést detailní plánování, nebo na vyšším stupni při budování složitého komplexu opevňovacích objektů, když je nutno najít kritickou cestu.

311. Organizace pracovních skupin podstatným způsobem ovlivní úspěch budování opevňovacích objektů. Pracovní skupiny se pokud možno vytvářejí z organických jednotek a vybavují se potřebným nářadím, ženijní technikou a jinými prostředky (materiálem, konstrukcemi).

Specializované pracovní skupiny se organizují při vysokém stupni dělby práce a při budování většího počtu typizovaných objektů. Vybavují se speciálním nářadím a stroji. Skupina se rychle zapracuje, dosáhne zručnosti, takže překračuje normy a zkracuje lhůty pro budování a odvádí jakostní práci.

Komplexní pracovní skupiny jsou organizovány a vybaveny tak, aby mohly provádět všechny práce při budování objektu. Je-li možno provádět při budování jednoho objektu některé pracovní procesy souběžně, vytvářejí se pracovní podskupiny. Jejich práce musí být sladěna, aby nevznikaly prostoje. Řízení komplexních pracovních skupin je snazší, není však plně využito ženijního nářadí a techniky.

312. Při budování komplexů opevňovacích objektů se používá těchto metod práce:

postupné, souběžné a proudové. Každá z těchto metod se používá podle situace a různých podmínek bojových, časových, materiálních, pracovních, mechanizačních apod. a je třeba vždy zvolit nejefektivnější z nich.

313. Při postupné metodě buduje postupně táž komplexní pracovní skupina několik objektů. Tato metoda může být aplikována v praxi třemi způsoby: po objektech, po procesech a po objektech a procesech.

314. Postupná metoda po objektech (obr. 127). Výhodami této metody je dobré využití pracovní skupiny, práce skupiny není vázána na jiné skupiny (podskupiny), vznikají malé časové ztráty, jednotlivé objekty jsou postupně úplně dokončeny. Postupná metoda po objektech umožňuje postupnou výrobu a přísun konstrukcí a zařízení. Nevýhodou je časové nevytížení nářadí a ženijních strojů. Proto se této metody využívá tehdy, má-li menší jednotka budovat více objektů, jsou-li jednotlivé objekty od sebe značně vzdáleny a je-li možný jen postupný přísun konstrukcí a materiálu.

možný jen postupný p ř ísun konstrukcí a materiálu. Obr. 127: Cyklogram postupné metody po objektech

Obr. 127: Cyklogram postupné metody po objektech

315. Postupná metoda po procesech (obr. 128). Výhodami této metody je časově dobré využití ženijních strojů, dodání konstrukcí v určitém čase a získání zručnosti v jednotlivých procesech. Nevýhodami jsou značná rozpracovanost objektů a jejich pozdní dokončení. Proto se této metody používá tehdy, je-li použití strojů a dodání konstrukce vázáno na určenou dobu a je-li dostatek času na dokončení objektů.

dobu a je-li dostatek č asu na dokon č ení objekt ů . Obr. 128: Cyklogram

Obr. 128: Cyklogram postupné metody po procesech

316. Postupná metoda po objektech a procesech (obr. 129) je kombinací metody postupné po objektech a metody postupné po procesech.

postupné po objektech a metody postupné po procesech. Obr. 129: Cyklogram postupné metody po objektech a

Obr. 129: Cyklogram postupné metody po objektech a procesech

317. Při souběžné metodě (obr. 130) buduje každá komplexní pracovní skupina objekt souběžně (ve stejné době) s jinými skupinami. Výhodami jsou jednoduchost řízení prací a rychlé dokončení objektů. Vyžaduje však velké množství pracovníků, strojů a nářadí a současný přísun materiálu a konstrukcí. Používá se zejména při spěšném budování opevňovacích objektů na postaveních po přechodu do obrany a po zaujetí prostorů rozmístění vojsky, provádějí-li se práce převážně ručně a s využitím materiálu z místních zdrojů. Může jí být použito i v jiných případech, je-li k dispozici dostatek pracovníků, nářadí, strojů, konstrukcí a materiálu. Při organizaci práce je třeba zhotovit jednoduchý harmonogram, aby nedošlo k chybám v kalkulacích, zvláště je-li použito k budování ženijní techniky a práce jsou vázány na přísun konstrukcí a materiálu.

práce jsou vázány na p ř ísun konstrukcí a materiálu. Obr. 130: Cyklogram soub ě žné

Obr. 130: Cyklogram souběžné metody

318. Proudová metoda (obr. 131) je nejproduktivnější metodou při budování komplexu opevňovacích objektů. Vyžaduje vytváření specializovaných pracovních skupin vybavených speciální technikou a nářadím. Metoda umožňuje komplexní mechanizaci při budování opevňovacích objektů. Při organizaci a vybavení pracovních skupin je nutno dbát na správný takt proudu, takt je nutno volit podle nejobtížnějšího pracovního procesu (např. budování stavební jámy) a tak, aby bylo dosaženo časového sladění pracovních procesů a nedocházelo k prostojům. Výhodami jsou plné a plynulé využití nářadí a strojů, plánovitý přísun konstrukcí a materiálu po etapách, rychlá a kvalitní práce specializovaných skupin. Nevýhodami jsou náročnost na organizaci a řízení prací (narušením byť jednoho cyklu v důsledku činnosti nepřítele, narušeným přísunem, poškozením strojů apod. je narušen celý plán), únava v důsledku jednostranného zatížení pracovníků.

v d ů sledku jednostranného zatížení pracovník ů . Obr. 131: Cyklogram proudové metody 319. Budování

Obr. 131: Cyklogram proudové metody

319. Budování opevňovacích objektů probíhá ve dne i v noci, při jednosměnné práci zpravidla v noci. Kalkulačními jednotkami jsou denní výkon (dv) pracovníka a hodinový výkon – Mh (motohodina) stroje.

Denní výkon je množství práce průměrně vycvičeného pracovníka vykonané za desetihodinovou směnu. Stroje s dvojí obsluhou pracují dvě směny po 10 hodinách denně. Při práci na směny a dlouhodobém budování je možno organizovat směny kratší, avšak tak, aby každý pracoval průměrně 8 až 10 hodin za 24 hodin.

320.

Pracovní výkony jsou ovlivněny:

-

u pracovníků pracovní morálkou, zapracovaností, zručností a fyzickou zdatností,

-

u strojů jejich výkonností, technickým stavem a přepravní rychlostí,

-

u pracovníků a strojů vhodností nasazení, roční a denní dobou, počasím, terénem a druhem horniny, nářadím a jeho stavem, bojovou situací, připraveností materiálu, dopravními možnostmi, kým a pro koho jsou práce prováděny (práce „pro sebe“ nebo „pro jiné“), organizací a řízením prací.

321.

Základní normy pro výkon za časovou jednotku uvedené v tomto předpise jsou dány pro střední podmínky (středně kopná hornina, normální vycvičenost, práce ve dne s vozným nářadím za normálních atmosférických podmínek). Při ruční práci v jiných podmínkách se normy upravují násobením základních norem těmito koeficienty:

- práce v noci, za deště, za mrazu a v parnu

k = 0,5 – 0,8,

- práce v těžce kopné hornině

k = 0,7,

- práce v lehce kopné hornině

k = 1,3,

- krátkodobá práce

k = 1,25 a více,

- práce s polní lopatkou

k = 0,5,

- práce nechráněného pracovníka v dosahu ručních zbraní nepřítele

k = 0,5.

Normy udané časem potřebným k vykonání práce se upravují uvedenými koeficienty. Základní normy pro práci strojů za časovou jednotku se upravují pouze koeficienty, pro práci v lehce kopné hornině koeficientem 1,3 – 2,0. Pro práci v těžce kopné hornině je nutno horninu nakypřit trhavinami nebo rozrývači.

322.

Při navrhování a organizaci budování opevňovacích objektů na postaveních, v prostorech rozmístění vojsk a na místech velení bere velitel (náčelník) v úvahu:

potřebný počet opevňovacích objektů, jejich typy, konstrukci, ochranné vlastnosti a časové normy pro jejich budování, čas, počet pracovníků a jejich vycvičenost, počet a druh nářadí, počet a druh strojů a jejich výkonnost, materiální a jiné možnosti (počet a druh normovaných konstrukcí, materiál z místních zdrojů, kapacita dopravních prostředků), podmínky k budování (roční a denní doba, vliv nepřítele na provádění prací, geologické a hydrogeologické podmínky).

Jednoduchými kalkulacemi porovná potřeby a možnosti a zvolí takové typy a takový počet objektů, které je možno za daných podmínek vybudovat, stanoví pořadí a posloupnost prací. Přitom vychází zejména z důležitosti prováděných opatření. Dále organizuje pracovní skupiny a vydá neprodleně rozkazy a nařízení k zahájení přípravných prací. Vypracuje dokumentaci pro organizaci a řízení prací, vydá ji pracovním skupinám a neustále dbá na její přesné uplatňování. Podle okolností provádí během budování potřebné změny.

323. Budování opevňovacích objektů se provádí po celou dobu přípravy boje. Přitom se vychází z toho, že objekty mohou být využity k ochraně i v nedokončeném stavu. V průběhu boje se objekty zdokonalují, popřípadě se budují odolnější.

324. Budování opevňovacích objektů provádějí pro svoje potřeby všechny druhy vojsk a služeb vlastními silami, nářadím a mechanizačními prostředky. Ženijní jednotky budují jen nejdůležitější komplexy opevňovacích objektů, zpravidla na místech velení a v prostorech bojového rozmístění speciálních útvarů. Kromě toho provádějí ve prospěch jiných druhů vojsk a služeb nejdůležitější zemní práce (zákopy, okopy, stavební jámy), zpravidla s využitím strojů pro zemní práce, trhavin, těží materiál a vyrábějí nejdůležitější konstrukce opevňovacích objektů (protitlakové dveře s rámy).

2. Budování opevňovacích objektů na místech velení

325. Ženijní zabezpečení míst velení kromě budování opevňovacích objektů zahrnuje:

ženijní průzkum terénu s důrazem na vyhledání prostorů s přirozenými ochrannými vlastnostmi včetně maskovacích a s vhodnými cestami, zjištění přítomnosti min a odminování, úpravu přístupových cest a cest uvnitř míst velení, maskovací opatření, zřizování protipěchotních popřípadě i protitankových zátarasů, zřizování vodních stanic a účast při odstraňování následků napadení prostředky ničení, zejména ZHN. Ženijní jednotka určená k zabezpečení místa velení plní úkoly v komplexu. K tomu se vybavuje nezbytnou technikou a materiálem. Pracovní skupiny mohou být doplněny jednotkami jiných druhů vojsk a služeb.

326. Na místech velení se budují objekty s využitím normovaných konstrukcí:

pozorovací, pohotovostní, pracovní a odpočinkové. Pro obranu proti pozemnímu a vzdušnému napadení se budují okopy.

V prvním pořadí se upravují cesty, budují se pozorovací objekty, úkryty pro velitele a rozhodující funkcionáře štábu a objekty pro spojovací uzel. Speciální a dopravní vozidla využívají ochranných vlastností terénu. Místa velení a všechny práce na nich se pečlivě maskují. Zajišťovací a provozní jednotky si budují palebné a pohotovostní okopy.

V dalším pořadí se zřizují zátarasy, především k uzavření nepoužívaných cest, zřizuje se vodní stanice a doplňuje se počet pracovních (odpočinkových) úkrytů. Pro speciální vozidla a dopravní vozidla se zřizují kryty. Zajišťovací a provozní jednotky si budují pohotovostní úkryty, popřípadě palebné objekty. Důležité opevňovací objekty se propojují zákopy.

327.

Do rekognoskační skupiny se začleňují ženisté, kteří provádějí ženijní průzkum a odminování přístupových cest a prostoru pro místa velení. Kromě toho do ní může být začleněna jednotka s technikou a materiálem a ta zahájí práce prvního pořadí. Po příjezdu štábu nesmí být zpravidla použito trhavin pro provádění zemních prací.

328.

Místa velení mohou být umístěna v lesích, osadách, v přirozených nebo umělých terénních útvarech (roklích, lomech, úvozových cestách, existujících podzemních prostorách) a na otevřeném terénu. Místa velení a jejich jednotlivé skupiny musí být v terénu rozptýleny.

329.

Při rozmístění míst velení v lesích jsou dodatečné maskovací práce minimální.

Z

hlediska působení zbraní hromadného ničení je nutno maximálně snížit vliv

druhotných účinků (závaly, požáry). Z tohoto důvodu se využívají okraje lesů a zejména úvozové cesty v lesích. Podle potřeby se provede probírka stromů. Při obsazování a provozu míst velení se dbá všech pravidel maskovací kázně. Budování opevňovacích objektů při rozmístění míst velení v lesích se neliší od

budování při rozmístění míst velení v jiném terénu.

330.

Při rozmístění míst velení v osadách se využívá jejich přirozených maskovacích vlastností a staveb, které je možno upravit pro ochranu štábů, zajišťovacích a provozních jednotek. Osady kromě toho poskytují stavební materiál, dostatek komunikací, vodu a sociální zařízení. Vzhledem k tomu, že nadzemní části budov jsou velmi málo odolné proti účinkům prostředků ničení a působí ztráty

především druhotnými účinky, je nutno k ochraně využít zapuštěných částí budov, hlavně na okrajích osad a na samotách. Je však nutno je zesílit a upravit (čl. 230 až 233). Úprava staveb na úkryty vyžaduje relativně málo času, sil a prostředků. Stavby však i po zesílení nedosahují odolnosti úkrytů vybudovaných

z normovaných konstrukcí. Ženijní jednotka zařazená do rekognoskační skupiny

a vybavená prostředky pro zpracování dřeva provede do příjezdu štábu průzkum

zesílení části potřebného počtu staveb. Ostatní úpravy provádí po obsazení staveb štábem.

a

331.

V

otevřeném terénu se opevňovací objekty na místech velení budují zpravidla

jen pro nižší velitelské stupně (četa, rota, prapor) a na pozorovatelnách (PVS) všech stupňů a začleňují se do celkového systému opevňovacích objektů.

Zvláštní pozornost se věnuje maskování míst velení.

332.

Velitelská stanoviště jsou hlavními místy velení. Velitel ženijní jednotky určené pro budování VS je podřízen správci štábu a pomáhá mu v řešení odborných otázek. Podle jeho pokynů organizuje a řídí budování VS. K tomu organizuje pracovní skupiny a zpracovává jednoduchou dokumentaci (cyklogramy). Přitom vychází ze srovnání potřeb a možností budování. Velitelé pracovních jednotek zpracovávají harmonogramy. Ženijní a přidělené motostřelecké (případně jiné) jednotky budují opevňovací objekty pro velitele a štáb, zajišťovací a provozní jednotky budují opevňovací objekty pro sebe.

3. Budování opevňovacích objektů v postavení vojsk

333. Základem budování opevňovacích objektů v postavení motostřeleckých jednotek jsou při spěšném budování v dotyku s nepřítelem okopy pro ruční zbraně. Propojují se zákopem a vytváří se tak okop pro motostřelecké družstvo (čl. 125). V prostorech, kde jsou příznivé podmínky pro práci zákopového pluhu (mimo dosah ručních zbraní nepřítele nebo ve skrytu, v noci apod.), budují se souvislé zákopy v opěrném bodě čety a roty. V ojedinělých případech, např. při dlouhodobém budování v dotyku s nepřítelem nebo při budování mimo dotyk, může být zákopovým pluhem vybudována zákopová síť v obranném rajónu praporu. Motostřelecké jednotky budují opevňovací objekty svými silami a prostředky, kromě mechanizace při budování zákopů a v ojedinělých případech vyhloubení okopu pro obrněný transportér. Pro rotní a praporní opatření se vyčleňují pracovníci zpravidla z druhých sledů (záloh) jednotek.

334. V opěrných bodech a obranných rajónech tankových jednotek nebo motostřeleckých jednotek, kterým jsou přiděleny tanky k zesílení protitankové obrany, a na palebných čarách tankových jednotek se zřizují okopy popřípadě kryty pro tanky a pohotovostní okopy (úkryty) pro osádky (čl .138, 141). Zemní práce si provádějí pomocí dozerového zařízení BTU tankové jednotky samy.

335. V postavení protitankových zbraní se budují okopy pro zbraně s pohotovostními okopy (úkryty) pro obsluhy (čl. 146 až 148). Tahače se umísťují v přirozených krytech nebo skrytech. Budování provádějí jednotky samy a v naléhavých případech se pro budování přidělují pracovníci od motostřeleckých jednotek.

336. V palebných postaveních dělostřeleckých jednotek se budují okopy pro zbraně s pohotovostními okopy (úkryty) pro obsluhy (čl. 142 až 151) především pro protitankové zbraně a velitelsko-pozorovací stanoviště (čl. 173 až 178). Tahače se umísťují v přirozených krytech nebo skrytech. Práce konají dělostřelecké jednotky ručně nebo s využitím trhavin a jen v ojedinělých případech mohou být práce prováděny ženijními stroji.

337. Budování opevňovacích objektů organizují a řídí velitelé jednotek na základě schváleného plánu ženijního zabezpečení.

4. Budování prostorů rozmístění vojsk

338. V prostorech rozmístění vojsk se budují pohotovostní okopy (úkryty) pro živou sílu a také kryty pro techniku a materiál. Kromě toho se budují okopy pro obranu prostoru rozmístění. K zemním pracím se používá všech typů strojů pro zemní práce.

339. Při krátkodobém rozmístění vojsk se ruční práce využívá v minimální míře vzhledem k jiným úkolům vojsk v prostorech rozmístění.

5. Opevňovací objekty budované na přepravištích

340. Rozsah budování opevňovacích objektů na přepravištích se řídí možnostmi jednotek, které jednotlivá přepraviště budují a zabezpečují na nich provoz. Vzhledem k tomu, že zřízená přepraviště budou v provozu zpravidla pouze několik hodin, nebude rozsah vybudovaných opevňovacích objektů velký. Výjimku mohou tvořit přepraviště při násilném přechodu s plánovitou přípravou, kterému předcházel přechod vlastních vojsk do obrany. V tomto případě lze podle možnosti využít již vybudovaných objektů.

341. Na plavidlových přepravištích, kde se přepravují pouze obrněné transportéry motostřeleckých jednotek, se zpravidla opevňovací objekty nebudují. Na ostatních plavidlových přepravištích, na brodových přepravištích, na přepravištích pro jízdu pod vodou, přívozových a mostových přepravištích se podle časových možností budují pozorovatelny a pohotovostní okopy (úkryty) pro orgány zabezpečující provoz přepraviště. Pro obranu přepraviště se budují okopy.

342. Pohotovostní okopy pro živou sílu a techniku v místech soustředění přepravních prostředků, místech soustředění dopravních prostředků (prázdných vozidel), případně ve východištích k přepravě se budují s maximálním využitím ochranných vlastností terénu v rozsahu podle časových možností a jiných podmínek.

343. Opevňovací objekty na přepravištích budují jednotky, které přepraviště zřizují a zabezpečují na něm provoz. Práce organizují a řídí správci přepravišť. Práce se provádějí zpravidla ručně nebo pomocí trhavin. Nasazení strojů přichází v úvahu jen při hromadném budování krytů pro techniku (např. v místech soustředění prázdných vozidel). Ve větším rozsahu lze strojů využít při násilných přechodech s plánovitou přípravou. Budování opevňovacích objektů musí být skloubeno s ostatními úkoly ženijního zabezpečení, zejména s maskováním, úpravou cest, odtarasováním a úpravou břehů.

Hlava 8

Opevňovací zátarasy a přirozené překážky

1. Význam, druhy a použití zátarasů a přirozených překážek

344.

Přirozenými překážkami se nazývají takové terénní předměty a útvary, které zastaví nebo zpomalí postup nepřítele, a tím ztíží bojovou činnost jeho vojsk. Mnohdy se musí přirozené překážky zdokonalit nebo zesílit zátarasy.

345.

Zátarasy jsou takové ženijní prostředky a objekty, které se zřizují v terénu za boje (nebo předem), aby zastavily nebo zpomalily postup nepřítele a ztížily bojovou činnost jeho vojsk.

346.

Opevňovací zátarasy a překážky jsou důležitou součástí opevňovacích objektů a budují se ve všech druzích boje.

347.

Zatarasením se rozumí soustava různých překážek, zátarasů a ničení, chránící bojové sestavy vojsk. Rozmístění zátarasů a palebných prostředků k jejich obraně musí být řešeno jako jednotný systém palby a zátarasů.

348.

Zřizování překážek a zátarasů závisí na vlastnostech terénu, materiálu z místních zdrojů, na technice, která je k dispozici, a na současné bojové situaci. Proto je mnoho typů a způsobů zatarasování. Každý typ překážky nebo zátarasu má své zvláštnosti, proto se vždy budují (kombinují) takové, které jsou v dané situaci a terénu co nejúčinnější a dají se zřídit v co nejkratší době. Při jejich budování je nutno co nejvíce využívat terénní předměty.

349.

Zatarasování je určeno k tomu, aby:

-

působilo proti činnosti nepřítele a uvádělo ho do podmínek, které ulehčují jeho ničení,

-

zastavilo nebo zpomalilo postup nepřítele, přinutilo ho změnit směr postupu, narušilo jeho bojové sestavy a ztížilo mu manévr,

-

zesilovalo obranu,

-

spolehlivě chránilo nejzranitelnější a nejdůležitější místa a prvky vlastní bojové sestavy (křídla, styky, VS, zálohy, postavení dělostřeleckých a raketových jednotek a útvarů apod.

350.

Místa pro zátarasy se volí se zřetelem:

-

na možnost pozorování a postřelování překážek a zátarasů a přístupů k nim,

-

na ztížený přístup nepřítele k překážkám a zátarasům (prudká stoupání, vodní toky, bažiny apod.),

351.

Zátarasy a překážky musí splňovat tyto požadavky:

-

být těžko překonatelné,

-

být dostatečně pevné a odolné proti rychlému odstranění nebo porušení nepřítelem,

-

musí se dát dobře bránit a střežit,

-

musí se dát rychle vybudovat prostředky, které jsou k dispozici,

-

nesmějí omezovat manévr a pohyb vlastních vojsk.

352.

Zátarasy se dělí podle účinku na výbušné a nevýbušné. O výbušných zátarasech pojednává předpis „Výbušné zátarasy“ (evid. zn. Žen-2-7). K nevýbušným zátarasům patří zemní, dřevozemní, drátěné a ostatní zátarasy.

353.

Nevýbušné zátarasy se dělí podle svého určení na protitankové, protipěchotní, protidopravní a protivýsadkové.

K hlavním typům protitankových zátarasů patří protitankové stěny, srázy a příkopy, stromové záseky, zábrany různých konstrukcí, různé vodní překážky (rozbahnění, zaplavení), v zimě zledovatění svahů, zábrany ze sněhu a ledu, proruby v ledu apod. K pomocným protitankovým zátarasům používaným k zesílení zátarasů a překážek a k uzavření průchodů v zátarasech patří různé kůlové zátarasy, pasti a různé převozné konstrukce. Protipěchtotní zátarasy se dělí na přenosné a nepřenosné. K přenosným zátarasům patří různé drátěné konstrukce, nenápadné zátarasy, rohatky, ježky apod. K nepřenosným zátarasům patří různé kolíkové drátěné zátarasy, sítě a ploty, rozhozený drát, oka, záseky apod. Pomocné protipěchotní zátarasy se zřizují z materiálu z místních zdrojů. Patří k nim zahrocené kolíky, vidlicové větve, záseky, klopýtací zátarasy apod. K protidopravním zátarasům patří všechny protitankové zátarasy, některé protipěchotní zátarasy, příkopy, nízké zábrany, barikády, zničené úseky silnic a postupových os apod. Jako protivýsadkových zátarasů se používá všech ostatních druhů zátarasů, které se zřizují na místech vhodných k přistání letounů a vrtulníků, na místech předpokládaného shozu vzdušného výsadku, na březích nebo ve vodě proti námořnímu a říčnímu výsadku ke ztížení nepřátelského násilného přechodu. Klamné zátarasy se budují zároveň se skutečnými zátarasy. Jejich úkolem je maskovat skutečné rozmístění systému zátarasů a palebných prostředků.

354. Při zřizování zátarasů je nutné dbát na to, aby byly dobře přizpůsobeny terénu, dobře maskovány, skryty před nepřátelským pozorováním a aby bylo dosaženo co největšího překvapujícího účinku.

2. Protitankové zátarasy

355. Protitankové stěny se zřizují na svazích přivrácených k nepříteli, které mají sklon od 15° do 50°. K zřizování protitankových stěn se využívá břehů, roklí, vysokých mezí apod. Objem zemních prací při zřizování protitankových stěn je menší než při zřizování ostatních zemních zátarasů. Proto je zřizování protitankových stěn nejvýhodnější a je vhodné je budovat pokud možno vždy přednostně před ostatními zemními zátarasy. Aby bylo dosaženo co největší účinnosti protitankových stěn s nejmenším úsilím při budování, je nutno věnovat pečlivou pozornost průzkumu a volbě vhodného místa. Je třeba co nejvíce využívat přírodních terénních stupňů a svahů, pokud možno v nejpevnější hornině, kde úprava bude minimální. Aby protitanková stěna plnila funkci protitankové překážky, musí mít určitou výšku a sklon. Čím větší je sklon svahu, tím menší může být výška stěny (tabulka 21). Sklon svahu je závislý na několika faktorech ovlivňujících jeho stabilitu a možnost sesutí. Nejdůležitější z nich a pro běžnou potřebu postačující je přirozený sklon horniny.

Tabulka 21: Závislost výšky protitankové stěny na sklonu

Úhel sklonu svahu ve stupních

Nutná výška svahu v cm

Úhel sklonu svahu ve stupních

Nutná výška svahu v cm

90

150

70

185

85

160

65

205

80

170

60

220

75

175

55

240

356. Protitanková stěna s nezpevněným svahem. Tento způsob se provádí při úpravě terénních stupňů na protitankové stěny a využívá jen přirozeného sklonu horniny. Aby byl účinek co největší, upravuje se nájezdová plocha a paty stěny ve sklonu ke stěně. Různé možnosti úpravy protitankových stěn jsou na obr.

132.

úpravy protitankových st ě n jsou na obr. 132 . Obr. 132: Úprava terénních stup ňů

Obr. 132: Úprava terénních stupňů jako protitankové stěny

Protitanková stěna se zpevněným svahem (obr. 133) se zřizuje v méně pevných horninách, kde je menší přirozený sklon než požadovaný nebo kde by se nedosáhlo při možném sklonu svahu potřebné výšky stěny. Jako u předešlého způsobu se využívá přirozeného sklonu horniny, svah se však buduje strmější a 5° až 10°, je-li zpevněn drny, a o 10° až 15°, je-li zpevněn drny a drátěným pletivem. K zpevnění svahu je možno použít různého druhu obložení (proutí, tyčovina, kulatina a různý materiál z místních zdrojů).

kulatina a r ů zný materiál z místních zdroj ů ). Obr. 133: Protitanková st ě

Obr. 133: Protitanková stěna se zpevněným svahem

a – drny, b – drny s drátěným pletivem

357. Protitankové srázy (obr. 134) jsou obdobou protitankových stěn, ale mají větší rozměry a zřizují se na svazích odvrácených od nepřítele. Objem zemních prací a potřebná doba pro vybudování jsou asi dvakrát větší než u protitankové stěny. Protitankové srázy mají proti protitankovým stěnám a příkopům tyto výhody:

- lepší maskování před nepřátelským pozemním pozorováním,

- lepší možnost ostřelování,

- neskýtají kryt nepřátelské pěchotě.

Nevýhody:

-

větší závislost na terénu,

-

větší rozsah prací při budování,

-

stěny se musí častěji obkládat,

-

lze v nich snáze vytvářet průchody pro tanky.

358.

Protitankové příkopy (obr. 135) se zřizují v rovinatém terénu a na mírných svazích se sklonem do 15°. Objem zemních prací a potřebná doba pro vybudování jsou asi dvakrát až třikrát větší než u protitankové stěny.

359.

Není-li dostatek času na vybudování zemních zátarasů nebo nejsou-li stroje pro zemní práce k dispozici, zřizují se zátarasy pomocí trhavin a svahy stěn se do potřebného sklonu upraví ručně. Pro hloubení 100 bm protitankového příkopu pomocí trhavin je třeba 10 dv, 1200 kg trhavin, 50 rozbušek, 20 m zápalnice a 30 m bleskovice.

Obr. 134: Protitankový sráz Obr. 135: Protitankový p ř íkop A – lichob ě žníkového

Obr. 134: Protitankový sráz

Obr. 134: Protitankový sráz Obr. 135: Protitankový p ř íkop A – lichob ě žníkového pr

Obr. 135: Protitankový příkop

A – lichoběžníkového průřezu, b – trojúhelníkového průřezu, c – s vyšším zemním násypem, d – s nižším zemním násypem

Tabulka 22: Rozdělení hornin podle pevnosti a jejich přirozeného sklonu

Kategorie

Druh horniny

Přirozený sklon

 

Pevné a kompaktní křemence a čediče, pevné horniny Pevná žulová hornina, křemen, porfyr, pevná žula, lydit, pevné kompaktní pískovce a vápence Kompaktní žula a horniny, pevné pískovce a vápence, pevné slepence

87°

Velmi pevná

85°

82°

 

Nepevná žula, vápenec, pískovec, mramor Obyčejný pískovec, obyčejný vápenec Pískovcová břidlice, břidličný pískovec

80°

Pevná

75°

72°

 

Pevná jílovitá břidlice, nepevné pískovce a vápence, slepenec s nepevným tmelem, kompaktní slín, pevný stmelený jíl Měkká břidlice, měkký vápenec, zmrzlá půda, zvětralý pískovec, stmelené únosné písky a štěrky Štěrkovitá půda, zvětralá břidlice, ulehlé písky a štěrky, ztvrdlý jíl Pevné sedimenty, jílovitá půda, půda s kamením, pevný jíl Lehký písčitý jíl, spraš, hrubý písek

70°

65°

Středně pevná

60°

45°

40°

 

Kompaktní písek, čistý drobný štěrk Vlhký písek, hlinitopísčitá půda, humus

35°

Málo pevná

30°

Tabulka 23: Přehled průměrných ukazatelů pro vybudování 100 bm protitankové stěny

   

Druh stěny

 

Ukazatel

s nezpevněným

se svahem zpevněným

 

drny s drátěným pletivem

 

svahem

drny

Počet

motohodin buldozeru pracovníků denních výkonů

35

40

40

20

20

20

15

80

65

Kubatura výkopu v m 3

300

320

320

Plocha zadrnování v m 2

-

200

200

Spotřeba

železné tyče v kg*) drátěné pletivo v m

-

300

150

materiálu

-

-

300

360. Vybudování protitankového příkopu pomocí trhavin. Trojúhelníkový protitankový příkop se vytvoří odpálením jedné řady náloží rozmístěných od sebe na vzdálenost poloviny šířky příkopu. Hmotnost náloží se stanoví pro dvojnásobný podkop (n = 2) a nálože se odpalují současně.

Vývrty pro uložení náloží se provedou pomocí pojízdného zemního vrtáku, nárazového vrtáku, soustředěnou náloží nebo ručně. Pro protitankový příkop trojúhelníkového profilu o šířce 6,5 m a hloubce 2,25 m se nálože ukládají od sebe na vzdálenost (r) 3 m a do hloubky (h) 1,6 m. Potřeba trhavin pro středně kopnou horninu je asi 12 kg na bm, to znamená, že velikost jednotlivých náloží je asi 36 kg. Protitankový příkop lichoběžníkového profilu se vytvoří odpálením dvou až tří řad náloží. Ostatní zásady zůstávají stejné.

361. Protitankové stromové záseky (obr. 136) se zřizují v lesích se stromy o průměru nad 20 cm. Záseky se zřizují na okrajích lesa, podél, napříč průseků, mýtin a cest. Stromy se porážejí přes sebe, korunami směrem k nepříteli. Aby se ztížilo rozebírání, neoddělují se kmeny úplně od pařezů. Kmen stromu se před poražením několikrát spojí ostnatým drátem s pařezem. Výška pařezů je 60 až 140 cm. Záseka musí být nejméně 30 m široká, počítáno od krajních pařezů poražených stromů. Záseky se zesilují oplétáním ostnatým drátem, zaminováním apod.

oplétáním ostnatým drátem, zaminováním apod. Obr. 136: Protitanková stromová záseka 362. Na n ě

Obr. 136: Protitanková stromová záseka

362. Na některých úsecích mohou být předem vybudovány protitankové zátarasy z železobetonových jehlanů. Aby byl zátaras co nejúčinnější, musí být čtyřřadý až pětiřadý (jednotlivé řady šachovitě položené), opletené ostnatým drátem, aby bylo ztíženo jeho odstranění a postup jednotek přesunujících se pěšky (obr.

137).

363. Protitankové překážky a zátarasy nemusí mít v celém úseku plnou účinnou hodnotu. V některých místech to nedovolí terén nebo nedostatek času, popř. ženijní technika, a překážka nebo zátaras se musí doplnit, popř. zesílit, aby byly protitankové. Zesílení může být provedeno různými způsoby podle místních podmínek, času, materiálu a prostředků.

364. Barikády (obr. 138) se zřizují hlavně v osadách na ulicích a v mezerách mezi budovami. Aby se nedaly obejít a lehce odstranit, musí se pevně opírat svými boky o budovy, silné ohrady apod. Budují se z materiálu z místních zdrojů. K jejich zřízení se dá využít závalů, zřícených budov apod., které se zesílí. Barikády musí být mohutné a z těžkého materiálu, aby se nedaly snadno rozstřílet nebo odsunout tanky.

Obr. 137: Protitankový zátaras z železobetonových jehlan ů a – bez zemního násypu, b –

Obr. 137: Protitankový zátaras z železobetonových jehlanů

a – bez zemního násypu, b – se zemním násypem

365. V zimě se může užívat zátarasů, jejichž zřizování je možné jen při déletrvajících mrazech a stálé sněhové pokrývce. Jde o zledovatění svahů, zábrany ze sněhu a ledu, sněhové valy, ledové proruby apod.

366. Zledovatění svahů (obr. 139) se provádí na svazích se sklonem nad 15°, přivrácených k nepříteli. Pás zledovatění musí být 10 až 15 m široký. V určeném pásu se sníh buď upěchuje nebo se shrne směrem k nepříteli a pás se po vrstvách polévá vodou. Ledová kůra má být na terénu 5 cm tlustá a na udusaném sněhu 10 cm tlustá. Přitom je třeba dbát, aby povrch byl stále hladký.

Obr. 138: Barikády a – umíst ě ní, b, c - úprava

Obr. 138: Barikády

a – umístění, b, c - úprava

Obr. 139: Zledovat ě ní svahu a – na terénu, b – na udusaném sn

Obr. 139: Zledovatění svahu

a – na terénu, b – na udusaném sněhu 1 – udusaný sníh, 2 – dřevěné kozy, 3 – sněhové hroudy polité vodou, 4 – zledovatění, 5 – led, 6 – kusy ledu, 7 – vysekaný led tloušťky 3 – 4 cm

367. Zábrany ze sněhu a ledu (obr. 140) se užívají na jednotlivých úsecích obdobně jako zábrany jiných konstrukcí (např. kamenné). Ledové zábrany se zřizují na březích řek a rybníků, jezer apod. Použije se ledu vysekaného u břehu tak, aby před zábranou vznikla prohlubeň nejméně 3 až 4 m široká. Kry se ukládají do potřebného profilu a dutiny mezi jednotlivými kusy ledu se vyplňují sněhem, kamením, chrastím apod. a polévají se vodou, aby zamrzly a tvořily celistvý celek. Přední stěna zábrany se zledovatí.

368. Na zmrzlých vodních hladinách, je-li tloušťka ledu nad 20 cm, mohou jako zátarasy sloužit proruby v ledu (obr. 141) rozměrů 1,5 až 2 m x 8 až 10 m, vysekané podél břehů na vzájemnou vzdálenost 1 m. Vysekaný led se může vytahovat a použít na vytvoření zábran mezi jednotlivými proruby nebo se záseky v ledu. Proruby se zabezpečí proti zamrznutí (vysypou se mechem, listím, pískem apod.) a tím se vytvoří vodní pasti.

3. Protidopravní zátarasy

369. Protidopravní zátarasy jsou druhem pomocných zátarasů a používá se jich jako doplňku protitankových a protipěchotních zátarasů. Zřizují se na cestách a místech sjízdných pro kolová a lehká pásová vozidla.

Způsoby zřizování protidopravních zátarasů:

- poškození (rozrytí) a zaminování cest,

- zřízení příkopů,

- zřízení lehkých zábran,

- zřízení lehkých zásek,

- zřízení kůlových zátarasů,

- skopání vjezdů a sjezdů na cesty,

- rozhození velkých kamenů na cestě,

- umístění různých drátěných zátarasů napříč cesty,

- využití stálého zařízení k ničení k vytvoření nálevek a překážek na cestách.

Obr. 140: Zábrany ze sn ě hu a ledu Obr. 141: Proruby v ledu a

Obr. 140: Zábrany ze sněhu a ledu

Obr. 140: Zábrany ze sn ě hu a ledu Obr. 141: Proruby v ledu a –

Obr. 141: Proruby v ledu

a – ledové proruby, b, c – zabezpečení proti zamrznutí, 1 – zábrany (překrývají mezery mezi vyrubanými otvory), 2 – vysekaný otvor v ledu 8 – 10/15 m, 3 – listí, mech nebo písek

370. Protidopravní příkopy (obr. 142) se zřizují podélně nebo napříč cest. Příkopy mají čtyřúhelníkový nebo trojúhelníkový profil, jsou nekryté nebo maskované.

371. Protidopravní zábrany (obr. 143) jsou lehkého typu a obdobné konstrukce jako zábrany protitankové. Záseky a závaly z kulatin a stromů se zřizují 15 až 20 m hluboké. Musí se oplétat ostnatým drátem.

372. Stálé zařízení k ničení slouží k rychlému uložení trhavin pro zničení silničního (železničního) objektu (silničního nebo železničního mostu, tunelu, násypu, vodní hráze, tělesa) a tím k vytvoření překážky pro postup nepřítele. Buduje se na objektech všeho druhu předem (na vlastním území již v míru). Silniční (železniční) objekty se vybavují stálým zařízením většinou v pobřežních a mezilehlých podpěrách, méně již v samotné mostovce. U těles se zřizují troubové podkopy.

Obr. 142: Protidopravní p ř íkopy a – podélné p ř íkopy, b – p

Obr. 142: Protidopravní příkopy

a – podélné příkopy, b – příčné příkopy, c – různé profily příkopů

í č né p ř íkopy, c – r ů zné profily p ř íkop ů

Obr. 143: Protidopravní zábrana

a – plná z kulatin, b – z kulatin opletená ostnatým drátem

373. Aby byla vytvořena co největší překážka v co nejkratším čase, ničí se na komunikacích v prvé řadě umělé stavby (mosty velkých a středních rozpětí, nadjezdy a podjezdy, tunely a přehradní hráze). Kde nejsou, ničí se komunikační těleso. Při ničení objektů přes vodní překážky je třeba vzít v úvahu, zda je nutné zachovat splavnost toku, či naopak. Jinak se využívá stržené konstrukce zároveň jako improvizované hráze k vytvoření rozlivu a rozbahnění okolního terénu.

374. Stálé zařízení je výhodné předem budovat proto, že značně zkrátí dobu potřebnou pro přípravu a adjustaci objektu, ušetří pracovní síly a množství trhavin a přitom podstatně zvýší účinek. Stálé zařízení je budováno ze dvou nebo více troubových podkopů, sklípků, šikmých troubových podkopů menšího profilu. Je možno kombinovat dva nebo všechny tři způsoby.

375. Troubové podkopy (obr. 144) se budují z betonových (ocelových) trub o průměru 35 až 40 cm. Hloubka podkopů se určuje podle výšky ničeného objektu tak, aby dno podkopu bylo asi 0,50 m nad hladinou vody nebo niveletou spodního terénu. Vršek podkopu je 40 až 50 cm pod povrchem vozovky a na povrchu vozovky je vhodně označen.

vozovky a na povrchu vozovky je vhodn ě ozna č en. Obr. 144: Troubový podkop 1

Obr. 144: Troubový podkop

1 – povrch vozovky, 2 – kříž z kostek jiné barvy (u štěrkové nebo asfaltové vozovky označení jednou velkou dlažební kostkou nad středem), 3 – železobetonová deska 65/65 cm, 4 – zalito asfaltem, 5 – odvodnění o průměru 5 – 6 cm, 6 – betonová roura o průměru 40 cm, 7 – obetonováno, 8 – dřevěné víko, 9 – vodotěsná izolace (2x lepenka, 1x nátěr)

376. Sklípky se budují tam, kde není možné z nějakých důvodů vybudovat troubové podkopy. Hloubka sklípků je asi 2-3 tloušťky podpěry, počet sklípků se řídí šířkou ničeného předmětu a uvažovaným poloměrem účinnosti. Sklípek je uvnitř vybaven plechovou výsuvnou vložkou k snazšímu ukládání trhavin a je uzavřen deskou (obr. 145). Sklípky se budují minimálně kolem 1 m nad hladinou vody nebo niveletou terénu.

ě kolem 1 m nad hladinou vody nebo niveletou terénu. Obr. 145: Sklípek pro uložení trhavin

Obr. 145: Sklípek pro uložení trhavin

a – pohled na vyústění sklípku, b – pohled na uzávěr sklípku, 1 – vysypáno cementem, 2 – utěsněno konopím, 3 – vložka z plechu tloušťky 3 mm

377. Šikmých trubek (obr. 146) menších profilů (113 nebo 80 mm) se používá tam, kde není možné použít žádného dříve uvedeného způsobu.

možné použít žádného d ř íve uvedeného zp ů sobu. Obr. 146: Šikmá trubka pro uložení

Obr. 146: Šikmá trubka pro uložení trhavin (šikmost a délka trubek se určuje podle výšky a šířky podpěry)

a – jednostranně uložená, b – oboustranně uložená, c – detail trubky 1 – přivařené dno, 2 – přivařená příruba, 3 – šroub M-10-45

378. Kde není vybudováno stálé zařízení pro ničení předem a kde je výhodné vytvořit překážku pomocí nálevek, provádí se podkop polním způsobem.

379. K rychlému vytvoření podkopu se použije speciálního náloživa. Nejsou-li k dispozici speciální nálože, hloubí se otvory pro uložení náloží pojízdným zemním vrtákem nebo ručně. Ruční hloubení se provádí zcela vyjímečně.

380. Způsoby ničení různých objektů s použitím stálých zařízení k ničení jsou popsány v předpise evid. zn. Žen-2-6.

4. Protipěchotní zátarasy

381. Kolíkový drátěný zátaras (obr. 147) se skládá ze dvou až čtyř i více řad šachovitě zatlučených kolíků opletených ostnatým drátem. Vzdálenost mezi

kolíky v řadě je 3 m, mezi jednotlivými řadami 1,5 m. Výška kolíků nad zemí je

1 až 1,4 m a průměr kolíků 7 až 10 cm. Vyřizovat kolíky v řadách na výšku a

dodržovat přesné vzdálenosti není výhodné. Kolíky se oplétají ostnatým drátem tak, že se vnější řady vyplétají pěti dráty, ostatní řady a mezery mezi nimi třemi dráty (dvěma úhlopříčně a jedním nahoře). Oplétat se začíná první řada od nepřítele, potom mezera mezi první a druhou řadou, druhá řada atd. Spodní dráty se natahují 15 až 20 cm nad zemí, aby se nedaly podlézt. Kolíkový drátěný zátaras se může zesílit šikmo zakotvenými dráty obdobně jako drátěný plot hlavně u dvojstěnného zátarasu nebo drátem rozhozeným uvnitř zátarasu proti podlezení.

382. Drátěný plot (obr. 148) je nejjednodušší kolíkový drátěný zátaras, který se skládá z jedné řady kolíků vysokých 1,0 až 1,4 m, opletených ostnatými dráty. K zvýšení účinnosti se zesiluje ostnatým i dráty šikmo kotvenými na malé kolíky, které se zatloukají ve vzdálenosti 1,5 m od středu mezery mezi kolíky drátěného plotu po obou stranách. Přes kotevní dráty se natahují vodorovně dva až čtyři ostnaté dráty. Zesílení plotu se může též provést rozhozeným drátem. Zřizuje-li se několik plotů, umísťují se od sebe 15 až 20 m daleko.

383. Nízký kolíkový drátěný zátaras (obr. 149), popřípadě zesílený smyčkami je nenápadným zátarasem z napjatého hladkého drátu (vhodnější než drát ostnatý), připevněného skobkami ke kolíkům. Kolíky dlouhé 70 cm se zatloukají do výšky 25 až 35 cm nad terén šachovitě, v 3 až 4 řadách vzdálených od sebe 1,5 m. Tím se vytváří pás široký 4,5 až 6 m.

384. Rozhozený drát (obr. 150) se užívá při spěšném opevňování terénu, kdy není čas a materiál na zřízení kolíkového drátěného zátarasu. Ostnatý drát musí být 15 až 20 cm nad zemí, dobře kotven a maskován. Zřizuje se ve vyšší trávě a porostu. Zátaras z rozhozeného drátu se vytvoří tak, že se současně rozmotávají

3 až 4 svitky ostnatého drátu, které vytvoří pás 4 až 6 m široký. Ke každému

svitku se určuje skupina 3 mužů. Dva nesou a rozmotávají svitek, třetí drát ohýbá, kroutí, vytváří smyčky, oplétá jím keře, kameny apod. a připevňuje ho k zemi.

385. Drátěný plot na kozách (obr. 151) se zřizuje na tvrdém, kamenitém terénu nebo v zimě. Kozy se zhotovují z tyčoviny a umísťují se na 3 až 4 m od sebe. Jedna noha kozy (která je delší) má větší sklon, druhé dvě jsou spojeny příčnou převážkou z tyčoviny. Plot se oplétá 10 až 11 ostnatými dráty.

386. Protipěchotní záseky (obr. 152) se zřizují obdobně jako protitankové a protidopravní, ale od průměru stromů 15 cm. Stromy se porážejí přes sebe korunami směrem k nepříteli. Tenké větve se oklestí a zbývající zašpičatí. Vrcholky stromů se upevňují k zemi kolíky nebo jiným způsobem. Záseky se zesilují ostnatým drátem, popřípadě zaminováním.

Obr. 147: Trojst ě nný kolíkový zátaras a – celkový pohled, b – propletení 1.

Obr. 147: Trojstěnný kolíkový zátaras

a – celkový pohled, b – propletení 1. řady, c – propletení mezery mezi řadami kolíků

ř ady, c – propletení mezery mezi ř adami kolík ů Obr. 148: Drát ě ný

Obr. 148: Drátěný plot

a – nezesílený, b - zesílený

Obr. 149: Nízký kolíkový drát ě ný zátaras a – nezesílený, b – zesílený smy

Obr. 149: Nízký kolíkový drátěný zátaras

a – nezesílený, b – zesílený smyčkami

zátaras a – nezesílený, b – zesílený smy č kami Obr. 150: Rozhozený drát a –

Obr. 150: Rozhozený drát

a – kolík s háčkem, b – kovový kolík se závitem, c – svazování drátu

b – kovový kolík se závitem, c – svazování drátu Obr. 151: Drát ě ný plot

Obr. 151: Drátěný plot na kozách

a – zhotovení kozy, b – celkový pohled

Obr. 152: Protip ě chotní záseka 387. Pro rychlé zatarasení menších mezer (pr ů chod

Obr. 152: Protipěchotní záseka

387. Pro rychlé zatarasení menších mezer (průchodů v zátarasech, zákopů, úzkých soutěsek, mostků, ulic apod.) je možno použít tzv. přenosných zátarasů. Jde o zátarasy z předem připravených prvků, jako např. z rohatek, ježků apod. Ježky a rohatky umístěné v terénu se navzájem spojují ostnatým drátem a kotví. Sestavují se podle potřeby libovolně do délky, šířky i výšky (obr. 153).

388. Rohatka (obr. 154) se skládá ze tří křížů (kolíků dlouhých asi 1,5 m, na koncích zaostřených) spojených podélnou tyčí dlouhou 3 m. Kostra rohatky se oplétá podélně i úhlopříčně ostnatým drátem.

podéln ě i úhlop ř í č n ě ostnatým drátem. Obr. 153: Umíst ě ní

Obr. 153: Umístění ježků a rohatek v terénu

ě i úhlop ř í č n ě ostnatým drátem. Obr. 153: Umíst ě ní ježk

Obr. 154: Rohatka

389. Ježek (obr. 155) se zhotovuje ze tří oboustranně zaostřených 3 m dlouhých kolíků. Kolíky se uprostřed svazují tak, aby byly ve třech směrech na sebe kolmé a oplétají se ostnatým drátem. Ke zhotovení ježků určených k použití v zákopech se používá kolíků dlouhých 1 m.

v zákopech se používá kolík ů dlouhých 1 m. Obr. 155: Ježek 390. Protip ě chotní

Obr. 155: Ježek

390. Protipěchotní zátarasy v zimě se zřizují proti pěchotě a proti lyžařům. Na jednotlivých úsecích, zejména je-li hluboký sníh, musí být zřizovány hlavně proti lyžařům. Zátarasy se stavějí tak, aby se při změněné výšce sněhové pokrývky daly zvednout (snížit) nebo přemístit na vhodnější místo.

391. V zimě se mohou použít většinou všechny jmenované protipěchotní zátarasy. Volba druhu zátarasu záleží na místních podmínkách, hloubce sněhu apod. Podle výšky sněhové vrstvy se prodlužuje délka kolíků u drátěných zátarasů.

392. Kromě běžně užívaných protipěchotních zátarasů se v zimě používá i zledovatění svahů. Zledovatění se provádí napříč svahů v šířce 10 až 15 m, o tloušťce 2 až 3 cm.

5. Přirozené překážky

393. Jako překážek pro znesnadnění pohybu a manévru nepřítele se využívá v prvé řadě přirozených vlastností terénu (řek, hlubokých a širokých potoků, jezer, rybníků, bažin, příkrých srázů a výstupů, strží, roklí, lesů a různých místních předmětů, jako jsou násypy, pevné ploty, vhodné budovy, roztroušené balvany apod.). Málo účinné přirozené překážky se musí upravit nebo zesílit a doplnit zátarasy. Při plánovaném použití přirozených překážek je nutno pamatovat, že jejich hodnota je nestálá a značně podléhá povětrnostním vlivům (bažiny a vodní toky vysychají, zamrzají, rozvodňují se apod.).

394. Vodní toky, jezera, rybníky a vodní nádrže tvoří přirozenou překážku jen tehdy, jestliže nejsou lehce překonatelné. Možnost přechodu závisí na jejich šířce a hloubce, jakosti dna, rychlosti proudu a povaze břehů, výšce a sráznosti, bahnitosti, porostu apod. Jako přirozené překážky jsou výhodné široké a hluboké vodní plochy s neúnosným (bahnitým) dnem a těžko přístupnými břehy. Rychlost proudu vodních toků má být větší než 2 m/s. Vodní překážky se pokud možno vždy zesilují nebo doplňují zátarasy. Při využívání vodních překážek je nutno pamatovat na možnosti hlubokého brodění a jízdu pod vodou.

395. Bažiny jsou nestálou překážkou a jejich využití závisí na jakosti a stavu vrchní vrstvy, hloubce a nasycenosti půdy vodou (tabulka 24). Značčást mechovitých, lesních a travnatých bažin je v letním i zimním období pro tanky nesjízdná. Pro využití bažin jako překážky je nutno prakticky přezkoušet její únosnost. Průzkum bažin se musí provádět pečlivě v celém úseku, aby nezůstala bez povšimnutí schůdná místa.

Tabulka 24: Údaje pro hrubé posouzení průchodnosti souvislých rašelinových bažin

Vzorek

Charakteristické znaky bažiny při zmáčknutí v ruce

Přípustné zatížení v kp/cm 2

 

bažiny

Průchodnost pro

Velmi

   

Tanky, pásová vozidla bez přívěsů, pěší jednotky

tuhý,

Neznatelné zmenšení objemu, voda nevytéká, hmota se mezi prsty neprotlačí

1

slabě

vlhký

   

Ulehlý,

Neznatelné zmenšení objemu, voda prosakuje, ale nestéká z ruky, hmota se mezi prsty neprotlačí

 

Tanky, pásová vozidla bez přívěsů, pěší jednotky

středně

0,75

vlhký

     

Pásová vozidla

Kyprý,

vlhký

Značné zmenšení objemu, voda vykapává a hmota se mezi prsty neprotlačí

0,5

bez přívěsů

i jednotky

Velmi

     

kyprý,

silně

vlhký

Voda vytéká praménkem, hmota mezi prsty prosakuje

0,25

Jednotliví vojáci

bez

výzbroje

Tekutý,

Hmota se mezi prsty úplně protlačí

0,12

Neprůchodný

vodnatý

396. Neschůdnost spádů a výstupů závisí na jejich příkrosti, délce a jakosti půdy. Stoupání vždy značně zpomaluje postup. Stoupání větší než 35° je neschůdné pro všechna kolová vozidla a větší stoupání než 50° i pro pásová vozidla a tanky. Mokrá hlína, bláto a sněhová vrstva nebo zledovatělý povrch zhoršují sjízdnost svahů a mohou i při malém stoupání znemožnit schůdnost. Stoupání a spády vyžadují úpravu nebo doplnění zátarasy.

397. Strž s příkrými srázy vytváří přirozený protitankový příkop a je těžko překonatelná i pro tanky, je-li hloubka větší než 2 m a šířka větší než 4,5 m. Nejsou-li strže stále pozorovány a zajištěny palbou, mohou sloužit nepříteli jako kryt nebo přes ně může snadno zřídit přechody. Strže vyžadují úpravu nebo doplnění zátarasy.

398. Husté lesy bez průseků a cest jsou neprostupné pro tanky. Protitankovou překážkou je les hluboký přes 100 m, kde průměr stromů je přes 25 až 30 cm. Řidší lesy se slabšími stromy, ale hlubší (více než 500 m) tvoří rovněž těžko překonatelnou překážku. V některých místech se musí zesilovat zátarasy.

Nejobtížněji se překonávají lesy, v nichž jsou strže, příkrá stoupání, bažiny, husté křoví apod. a kde jsou cesty (mýtiny) zesíleny zátarasy. Kácením stromů může vzniknout překážka, jestliže pařezy jsou nejméně 1 m vysoké a 3 až 5 m šachovitě od sebe vzdálené.

399. Pohyb značně ztěžují pásy suchého sypkého písku nebo ornice větší tloušťky a hustě roztroušené velké kameny, které někdy mohou tvořit i překážku.

400. Souvislá sněhová vrstva tlustší než 30 cm ztěžuje pohyb pěchotě, tlustší než 50 cm vozidlům a tlustší než 1 m tankům. Stoupání se sněhovou vrstvou tlustší než 50 cm a spády se sněhovou vrstvou tlustší než 70 cm jsou i pro tanky těžko překonatelná.

401. Překonatelnost nádrží a vodních toků v zimním období je dána únosností ledové vrstvy (tabulka 25).

402. Jako přirozených překážek se může využít některých místních předmětů, násypů, zářezů silnic a železnic, kanálů, pevných ohrad, plotů, stavení apod. Stupeň překonatelnosti stanoví se podrobným průzkumem. Vždy se musí upravovat nebo zesilovat a doplňovat zátarasy.

6. Zesilování přirozených překážek

403. Jelikož přirozené překážky nemají v celém úseku stejnou hodnotu, je třeba vždy provádět pečlivý a podrobný průzkum a při něm zjistit lehce schůdné úseky, které se musí upravit nebo zesílit zátarasy.

404. V lesnatém nebo bažinatém terénu se vytvoří zesílení přirozené překážky zřízením zátarasů na cestách, průsecích a jiných místech tak, aby se nedaly obejít. Zesílení spočívá ve zřízení různých zábran, zásek, pastí, nálevek na cestách, ve zničení mostků apod. Hojně lze využít zaplavení a rozbahnění terénu vypuštěním přehrad, stržením hrází a jezů nebo jejich jednoduchým zřízením (obr. 156).

405. V rovinatém terénu se vodní toky jako překážky zesilují zkopáním břehů, zřízením potopených zátarasů, rozbahněním nebo zaplavením okolního terénu (obr. 157).

406. Členitý a horský terén má vždy dostatek přirozených překážek. Je však třeba vhodně volit úseky, ve kterých se dá terén nejvýhodněji využít a upravit. Úprava terénu spočívá ve využití a upravení terénních stupňů jako protitankových stěn a srázů, strží jako protitankových příkopů (obr. 158). Přirozené překážky se na schůdných směrech, cestách apod. zesilují zátarasy.

407. V osadách se využije k zesílení přirozených překážek prostředků z místních zdrojů a různé stavby a jejich rozvaliny se využijí k zřízení barikád a umělých závalů (obr. 159).

Tabulka 25: Únosnost ledu podle tloušťky a průměrné teploty vzduchu

Druh zatížení

Nejmenší tloušťka ledu v cm při průměrné teplotě vzduchu za 3 dny více než

Vzdálenosti mezi jednotlivými břemeny v m

-10°C

-5°C

0°C

Jednotky přesunující se pěšky:

       

- jednotlivě

4

5

5

- pochodovém tvaru

8

9

10

- v libovolném tvaru

15

17

19

Kolová vozidla:

- do hmotnosti 1,5 t

16

18

20

15

- do hmotnosti 3,5 t

21

23

25

15

- do hmotnosti 7,0 t

30

33

37

20

- do hmotnosti 10,0 t

35

39

44

25

- do hmotnosti 15,0 t

43

47

54

30

Pásová vozidla:

- do hmotnosti 10,0 t

28

31

35

20

- do hmotnosti 20,0 t

40

44

50

25

- do hmotnosti 30,0 t

49

45

61

35

- do hmotnosti 40,0 t

57

63

71

40

- do hmotnosti 50,0 t

64

70

80

45

- do hmotnosti 60,0 t

70

75

85

45

Poznámka: Tloušťky ledové vrstvy pro přepraviště se navrhují nejméně o 5 cm větší

ř epravišt ě se navrhují nejmén ě o 5 cm v ě tší Obr. 156: zesílení

Obr. 156: zesílení přirozených překážek v bažinatém (lesnatém) terénu

1 – dřevěný zátaras, 2 – zaminováno, 3 – nástrahy a fugasy, 4 – past, 5 – naříznuté stromy, 6 – nálož, 7 – zničeno

Obr. 157: Zesílení vodního toku 1 – fugasy, 2 – kamenný zátaras, 3 – k

Obr. 157: Zesílení vodního toku

1 – fugasy, 2 – kamenný zátaras, 3 – kůly pod vodou, 4 – zaminováno

zátaras, 3 – k ů ly pod vodou, 4 – zaminováno Obr. 158: Zesílení č lenitého

Obr. 158: Zesílení členitého terénu zátarasy

1 – zničený mostek, 2 – kamenná zábrana, 3 – zaminováno

1 – zni č ený mostek, 2 – kamenná zábrana, 3 – zaminováno Obr. 159: z

Obr. 159: zřizování zátarasů v osadě

7. Vodní zátarasy

408. K vodním zátarasům patří zátarasy, k jejichž vytvoření je třeba vybudovat jednu nebo několik vodních staveb (přehrad, hrází). Zřizují se na vodních překážkách, které nejsou ve svém přirozeném stavu dostatečnou překážkou, ale mají výhodné podmínky pro zesílení vodní stavbou. Vodní zátarasy jsou velmi účinné a k jejich překonání je třeba mnohem více času a zvláštních opatření (zřízení přepravišť, hrází apod.) než u ostatních zátarasů.

409. Vodní zátarasy se zřizují rozbahněním terénu, pasivním nebo aktivním zaplavením (obr. 160). Rozbahnění vznikne nasycením půdy až do rozbřednutí. Rozbahnění vytvoří těžko schůdné nebo neschůdné úseky terénu. Pasivního zaplavení se dosáhne zvýšením hladiny vody pomocí jedné nebo několika vodních staveb, a zesílí se tak přirozený vodní tok. Aktivní zaplavení má nepříteli ztížit použití jeho přepravních a mostových prostředků nebo pobořit nepřítelem postavené mosty. Za vhodných podmínek se má náhlým vypuštěním uměle zadržené vody zatopit terén obsazený nepřítelem (zvýšením vodní hladiny v daném úseku).

nep ř ítelem (zvýšením vodní hladiny v daném úseku). Obr. 160: Zaplavení úseku terénu A –

Obr. 160: Zaplavení úseku terénu

A – jednou vodní stavbou, b – na velkou délku více vodními stavbami

410. Rozbahnění terénu je možné, jen má-li půda vhodné vlastnosti (rašelina, bahno, ornice, spraš, vysušená bažina apod.). K rozbahnění je třeba stálé vrstvy vody nejméně 20 cm (při rozmočení půdy do hloubky nejméně 1 m). Ší