You are on page 1of 150

MATOUŠ ČIHÁK

Zločiny
z lidskosti
NOVÁ FORMA
–2–
–3–
–1–
–2–
–3–
–4–
MATOUŠ ČIHÁK

ZLOČINY
Z LIDSKOSTI

SCRIBD
San Francisco
–5–
ZLOČINY Z LIDSKOSTI
(Crimes of Humanity)

Text copyright © Matouš Čihák, 2018


Manuscript completed on the 4th of December 2017
Book proofreading by Alena Mikulíková
Calligraphy and illustrations © Matouš Čihák, 2018
Cover design © Jindřich Hoch, 2018
Cover photo © Matouš Čihák, 2018
Design and art direction by Sandstudios
Published 2018 by Scribd Inc., San Francisco, California, USA
The original Czech edition of this book was produced by Matouš Čihák

All rights reserved, including the right of reproduction in whole or in part in any
form. All adaptations of the Work for film, theatre, television and radio are strictly
prohibited. This book is sold subject to the condition that it shall not, by way of trade
or otherwise, be lent, resold, hired out or otherwise circulated without the publisher’s
prior consent in any form of binding or cover other than that in which it is published
and without a similar condition including this condition being imposed on the sub-
sequent purchaser.

–6–
Věnuji lidem, kteří se dopustili zločinu z lidskosti.

–7–
–8–
„Napsal jste tedy knihu. Jak se cítíte?“

„Provinile.“

„Představte nám ji prosím jednou větou.“

„Variace na téma zločinu z lidskosti.“

„Myslíte, že se bude lidem líbit?“

„Berte ji jako operační skalpel – ne každý ji uvítá.“

–9–
– 10 –
– 11 –
– 12 –
Co trvá – trvá mlčky.
A sám to nedovedu.
Lásko, podej mi ruku,
pokusíme se tiše napodobit
jezera, hory, zemi…

Chůze po rozbitém skle


Matouš Čihák

– 13 –
– 14 –
K DYŽ SE ONA A ON vroucně obejmou v kalné ranní mlze na
opuštěné silnici kdesi za městem. Když naráz zavřou oči, jež vidí
už pouze toho druhého, a když mlčky tisknou těla vší silou k sobě.
Přežijí? Bude to opravdová láska? Ta, která je vypočítavým kruhem
a vždy svede zamilované opět k sobě, ať míjejí nekonečné roky odlou-
čení, ať je dělí země, moře, hory, ať všichni lidé jim nepřejí? Asi jako
když si dva milenci v pražské kavárně nechají zahrát Niagaru, a jakmile
poslední tóny doznějí, oba se zastřelí, protože rodiče jim brání v lásce.
Příběh však ještě nekončí. Za oceánem v té samé chvíli. Autor písně
přátelsky rozmlouvá s Hemingwayem při natáčení hollywoodského
trháku. Shodují se, že není úspěšných spisovatelů – před jakýmsi
světem možná, ale před sebou nikdy. Eluzivní vědomí umělce je totiž
natolik depresivní, že nejlepší by snad bylo vše skoncovat. Ani jeden
netuší, co se právě stalo, přestože vodní hladinu čeří neklidné vlny
a z české dálky vane mrazivá bríza. Oba muži jsou navíc zaujatí další
činností. Smějí se do objektivu fotoaparátu jako nevinní chlapci.
Chtějí mít na sebe jednu zbytečnou nesmrtelnou památku. Zbystří
jenom bělostný racek, který honosně sedí spisovateli na hřbetu ruky
a vůbec si toho neváží! Vyplašen vzdálenými výstřely otočí hlavu po
větru, ale krom chechotavého smíchu se na víc nezmůže.

– 15 –
Mladá a hřející krev se pomalu vsákla do zadřené špíny na podla-
ze. Už nepění ani nepřetéká. Vychladla. Kdysi tak pronikavé výstřely
jsou přehlušeny zběsilým tempem života, který nám neustále utíká.
Nestačíme mu. Nikdy nestačíme, ale stále jej pronásledujeme. Až do
chvíle, ve které se země zachvěje. To mrtvola dopadne na zem. Vše se
sice zděšením a soustrastí na kratičký okamžik zastaví, ale později
už nikoho nezajímá, komu zvoní hrana. Muž se jde mazlit s kamerou
a Papa Hemingway hubuje Tracymu, že vypadá spíš jako bohatý starý
herec než jako prostý rybář z Kuby.
Když se tedy on a ona či ona a on potkají a vroucně obejmou za
neproniknutelné ranní mlhy. Tam někde za městem na opuštěné
silnici, kde ukryjí hloubku svých láskyplných očí a kde mlčky tisknou
svá chvějící se těla na znamení, že ona nedá jeho a on nedá ji. Přežijí?
Bude to opravdová láska, nebo bláznovství?

DOPSÁNO V ROCE 2017 V PRAZE

– 16 –
– 17 –
– 18 –
Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla,
a lesy budou dále v slunci snít
a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

Z letopisů lásky
Julius Zeyer

– 19 –
– 20 –
V ÁŽENÝ PANE PŘEDSEDO, vážení přísedící, stojím tu jako
člověk, který zabil. Posuzujete mou vinu před společností, ale já
jsem a navždy sobě budu skutečným soudcem. Dovolte mi na úvod
obhajoby citát. Jakýsi spisovatel řekl, že existují dvě věci, o kterých stojí
za to psát, a sice láska a vražda. Já tvrdím, že kvůli nim jsem měl žít.
Nedůvěřoval jsem nikdy lidem, a tak bylo pro mě velmi těžké
někoho milovat. Ta esenciální a všeprostupující důvěra ve vztahu
dvou milujících se lidí mi připadala jako zeď, kterou nikdy nezdolám.
Všechny mé vztahy se tedy vyznačovaly jistou dávkou odtažitosti.
Spoléhal jsem sám na sebe. Oddat se zcela někomu je pro mě nepřed-
stavitelné, ale odmítám se kvůli tomu cítit provinile.
Patří-li tedy důvěra k lidským vlastnostem, potom nejsem a nikdy
jsem nebyl člověkem. Pomineme-li dětství, které považuji za vrcholně
ponižující, jelikož v něm postrádáme samostatnost. Nedůvěřoval jsem
nikdy svému okolí, přátelům, rodičům a za celých deset let manželství
jsem nedůvěřoval své ženě. Vždy jsem měl totiž na paměti, že cokoliv
řeknu nebo udělám, může být použito proti mně.
Taťánu jsem poznal na univerzitě před šestnácti lety. Studovala
historii umění. Nerozumím umění a nechápu, jak vůbec může mít
něco takového historii. Všechna ta abstraktní onanie s impresí, expresí,

– 21 –
opěvovanou depresí a dalšími svinstvy mě prostě nechává chladným.
Nevím, jestli jsem Táňu přitahoval já nebo pouze má jistá rezervo-
vanost, ale začali jsme se stýkat. Víte, ženy snad skutečně přitahuje,
když o ně muž nejeví zájem. Spali jsme spolu, ale já jí nedůvěřoval.
Určitě se teď ptáte, jak jsem ji tedy mohl milovat? Jistěže jsem ji
miloval. Taťána totiž přelezla zeď osamělosti, za kterou jsem stál.
Miloval jsem ji bez důvěry, a proto jsem nežárlil. Byl jsem smířený se
skutečností, že mě může jednoho dne opustit a jít opět svou cestou.
Měla na to právo jako kdokoliv jiný.
Hned po ukončení studií jsme se vzali. Taťána byla těhotná. Když
se dítě za několik měsíců narodilo, nevěřil jsem, že je moje. Nemělo
mé oči, můj nos – prostě mi nebylo vůbec podobné. A není to nakonec
jedno? Když mi přinesli Žeňu ukázat, já jen pokrčil rameny. Jisté bylo,
že je Taťány, a to mi stačilo.
Myslím, že má celoživotní nedůvěra měla pouze jednu kladnou
stránku. Díky ní se mi dařilo v zaměstnání. Obchody, které jsem uza-
víral, počítaly s jakýmkoliv podrazem, s nímž bych přišel o svůj vklad.
Nikdy se tak nestalo, a přece jsem neměl potěšení ze své práce. Nicméně
rodinu má profese dobře živila, takže se blíže nezajímala, co dělám.
Vypadali jsme v té době jako šťastná rodinka. Jedna z těch, která
se usmívá z reklamy na instantní polévku. Bylo to nesnesitelné. Sou-
sedi se nám snažili namluvit, jak jsme báječní a jaké máme štěstí,
že můžeme bydlet zrovna v ulici, v níž žijí jen samí vyrovnaní a přá-
telští lidé bez jakýchkoliv problémů. Rozvedli se asi za půl roku. On
se odstěhoval, ona se začala kurvit. Ano, pane předsedo, jak říkáte:
„Spouštět s kdekým.“
Léta ubíhala stereotypním proudem. Vše, co se nám přihodilo,
stávalo se i jiným lidem. První Žeňovy krůčky, narozeniny, první školní
den, první nevěry. Spal jsem s jinými ženami, to nepopírám, ale nijak
to nesouviselo s tím, co se později stalo. Domnívám se, že je to jen
logický důsledek soužití dvou lidí po delší čas. Každá nepřirozenost
s sebou asi nese větší či menší utrpení.
Nevěrný jsem byl Taťáně několikrát. Žádnou z těch žen jsem ale
nemiloval. Jednu jsem dokonce podezříval, že je prostitutka, protože

– 22 –
za to chtěla platit. Ty další pouze vyžadovaly, abych jim občas za-
táhnul nějaký kontraband. Tuším, že Táňa mi byla nevěrná dvakrát.
Neseznámila mě ale s žádným ze svých milenců. Tvrdila, že ani jeden
nestojí za to, pozvat ho k nám na večeři. Víte, pane předsedo, i kdyby
mě podváděla každý den s někým jiným, mužem či ženou, bylo by mi
to jedno. Věřte mi! Tím chci naznačit, že žárlivost rozhodně neměla
vliv na mé odhodlání k činu.
Dnes se mi vše, s odstupem času, zdá poněkud fádní. Vztah mezi
mnou a Taťánou byl ryze partnerský. Dokázali jsme dělat věci společně,
aniž bychom si překáželi nebo lezli na nervy. Nemohu říct s jistotou,
že bychom spolu zůstali do konce života i bez té nešťastné události, ale
vše tomu nasvědčovalo. Povím vám k tomu ještě, že než jsem Taťánu
poznal, tak mi nic nechybělo. Ano, o tom jsem přesvědčený. Táňa
však vnesla do mého života, abych tak řekl, oslňující světlo ženy. Byl
jsem i nadále šťastný, ale jinak. Jak už jsem se zmínil, nedůvěřoval
jsem jí. Přesto mě, myslím, hluboce milovala a odpustila mi i tento
nedostatek. Netrpím dnes výčitkami, že bych ji snad miloval málo.
Ne, to odmítám! Na víc nebo míň se v lásce nehraje. Co svět světem
stojí, je jen jeden způsob, jak můžete milovat ženu. Jenom jednou
milovat a jenom jednou zabít.
Taťána toho zářijového rána vezla syna do školy. K nehodě došlo
kousek od domova. V téměř dvou set kilometrové rychlosti vrazil do
jejího auta opilý muž, který si navíc před jízdou šlehl svou každodenní
dávku přejódovanýho pika, aby byl vykroucený až na půdu. V téhle
zemi nic neobvyklého, v pivu a pervitinu jsme přece jedničky. Žeňa
na místě zemřel. Taťánu převezli do nemocnice. Doktoři mi řekli, že
zůstává v umělém spánku a nedoufají v uzdravení. Po roce jsem si
troufl vzít ženu domů a starat se o ni. Nestárla, byla stejná jako toho
osudného rána, kdy ještě ležela nahá v posteli. Víte, nebylo lehké každý
den vstávat, odcházet do práce a vracet se k ní s myšlenkou, jestli bude
žít i zítra. Každou noc jsem u ní proseděl nějaký čas. Světlo ženy se
však už z mého života vytratilo. Vyhaslo toho černého rána na silnici.
Jednoho dne jsem se probudil, mnul si oči, ale už jsem ani nevě-
děl, proč jsem se probudil. Stáří, řeknete si, jenomže nikdo, včetně

– 23 –
vás samotných, tomu neuvěří. Víte, já jsem neměl víru v lidi, v život
a vše, co jsem dělal, ale věřil jsem, že laskavá smrt existuje a Táňa si
ji zaslouží. Odpojil jsem ji pomalu od přístrojů. Možná jsem ještě
do poslední chvíle doufal, že se stane zázrak, ale zemřela. Byl její
čas. Nezemřela ve mně, pouze pro tento svět už nežije. Jak se mám
obhajovat? Vždyť já ji zabil!
Odmítl jsem advokáta, protože si nedokážu představit, že bych
mu měl nějakou zlomyslnou souhrou okolností platit za vysvobození
vraha. Čekám jediný možný rozsudek. Znám totiž dobře svou vinu
a trest. Provedl jsem čin chladnokrevně, snad jako bych ani nevěřil
tomu, co má přijít. Pozoroval jsem Táňu do posledního okamžiku.
Víte, pro vás zemřela až toho dne, ale já tehdy zabil jenom bezvládné
tělo. Světlo ženy zhaslo už dávno předtím. Co mohu říci na svou
obhajobu? Nic. Jsem vrah a mým trestem je, že sám žiju.

DOPSÁNO V ROCE 2010 V HRÁDKU NAD NISOU

– 24 –
– 25 –
– 26 –
Dvacet devět perel v tvém polibku,
zpívající úsměv, vůně kávy a šeříková pleť.
Tvůj plamen ve mně.
Žiju pro tuto chvíli.
Vím, že každý tě tu chce.
Každý si myslí, jak tě potřebuje.
Počkám, abych ti ukázal,
jak naše láska vše odvane pryč.

Everybody Here Wants You


Jeff Buckley

– 27 –
– 28 –
N OČNÍ LET Z TOKIA měl několik minut zpoždění, které způsobily
silné turbulence. Touto dobou se ale piloti letadla již chystali
přistát. Hluk motorů přehlušoval silný vítr. Nebe nad Frankfurtem
bylo zatažené a silný déšť zkrápěl letištní halu. V té později prochá-
zelo chodbou několik japonských turistů (na kterých poznáte hned,
že jsou turisté), následovali je obchodníci (na kterých poznáte hned,
že jsou obchodníci) a dále cestující bez výrazu tváře (u kterých nepo-
znáte vůbec nic). Poslední prošla asijská žena se zelenou kabelkou
a dvěma velkými kufry. Rozvážně sestoupila po schodech k sedač-
kám, srovnala pečlivě zavazadla a rozhlížela se kolem sebe, jako by
někoho hledala. Neúspěšně. Vytáhla z kabelky mobilní telefon, ale
protože baterie byla vybitá, vydala se shánět telefonní automat, což
jí připadalo směšné, když si pomyslela, že naposledy tak volala ještě
jako dítě. Ale život prostě je nevyzpytatelný i přes svou přímočarost.
Měla štěstí a za chvíli objevila několik telefonních automatů. Lo-
vila teď z paměti číslo, ale nebylo pro ni jednoduché si vzpomenout.
Litovala, že si je nenechala vytetovat. Člověk přece nesmí spoléhat
pořád jen na moderní technologie, pak to takhle dopadá, pomyslela
si a zklamaná sama sebou rozhodla se vyzkoušet jediné číslo (z pěti
set uložených v jejím mobilním telefonu), na které si vzpomněla.

– 29 –
Vhodila pár mincí do automatu. Když číslo vytáčela, byla si jistá, že
je správné. Proto ji velmi překvapilo, že to nikdo nezvedá. Zkusila
zavolat ještě jednou. Opět tón jenom nepříjemně vyzváněl. Co se děje?
Chris přece říkal, že počká na letišti?! pomyslela si.
Chris Turner je frontman slavné hudební skupiny Marigold, ale
především její přítel. Seznámili se na módní přehlídce v Tokiu. Asuka
předváděla modely od Kurta Leona a Marigold přehlídku doprovázeli
hudbou. Jeli zrovna šňůru po Japonsku. Když přehlídka skončila, Asuka
se viděla s Chrisem ještě na koncertě, kam ji pozval. Krásně zpíval, dobře
při tom vypadal a pro Asuku se stalo vystoupení nezapomenutelným
zážitkem. Druhý den ráno našla za dveřmi hotelového pokoje košík
gardénií. Následující půlrok si plánovala diář tak, aby byla vždy Chrisovi
nablízku. Objela s ním Japonsko od jihu k severu. Marigold sklidili všude
velký úspěch, přestože jeden hudební kritik napsal: „Za celým úspěchem
Marigold stojí pouze smutná skutečnost, že lidé už se na hudbu raději
dívají, než ji poslouchají. Marigold jsou jen populární idioti hudby.“
Asuka byla důvod, proč kapela ohlásila roční přestávku. Chris
zůstal po celou tu dobu v Japonsku. Když se přiblížil návrat domů,
začínal mít obavy, jestli vše bude takové jako před rokem. Za tři mě-
síce se vydal s kapelou na sérii koncertů po Německu. Asuka proto
nyní přiletěla do Frankfurtu nad Mohanem, kde se měli setkat. Když
pokládala sluchátko, všimla si, že za ní někdo stojí. Otočila se. Byl to
muž s tmavým knírkem a sardonickým úsměvem. Doslova ji svlékal
očima. Nebo se jí to jenom zdálo? Ne, určitě nezdálo. Jenom ji nesvlé-
kal očima, ale rukama! Nemohla uvěřit tomu, co se děje. Ze všech
sil muže odstrčila a začala utíkat. Zdálo se jí, že běží celou věčnost.
Zastavila se až u ostrahy letiště a zadýchaně vysvětlovala situaci.
Jak ale může udýchaný člověk věrohodně vysvětlit něco, co nechápe?
Nakonec muže z ostrahy dovedla k telefonním automatům. Nikdo
tam už ale nebyl. Proč také? Každý přece má mobilní telefon. Nebyla
tam ale ani její zavazadla, která začala zmateně hledat. Nakonec
zjistila, že v tom zděšení odhodila i kabelku. Muži Asuku nechápavě
pozorovali. Snažila se jim vysvětlit, že jí někdo ukradl kufry. Chtěli
po ní pas nebo jiný doklad totožnosti. Snažila se jim vysvětlit, že jí

– 30 –
ukradli všechna zavazadla, tedy i kabelku s doklady. Musela s nimi
proto jít vše sepsat. Po třech hodinách Asuce sdělili, že se vynasnaží
zavazadla najít. Ona ale musí zůstat po tu dobu v areálu letiště.
Odešla s přesvědčením, že se nakonec Chris objeví.
Aby si ukrátila čas, procházela se rozlehlou odletovou halou
a snažila se načerpat veškeré dojmy, které si odsud mohla odnést. Po
dvou hodinách ale došla k názoru, že více zábavy jí hala neposkytne,
a uchýlila se proto do jedné z kaváren. Prošla kolem ní už třikrát,
ale teprve nyní si všimla, že je zde televize. Televize! Dalších několik
hodin pomíjivé, ale aspoň nějaké zábavy. V kavárně bylo obsazeno
pouze několik míst. Přesto si Asuka sedla na barovou židli, aby
měla dobrý výhled. Objednala si kávu. Tu jedinou si mohla dovolit.
Modelky totiž bývají obezřetné. Vždy mají po kapsách pár drobných,
které stačí na jednu kávu nebo menší zákusek.
Šálek s cappuccinem okamžitě dostala. Uklidnila se a byla přesvěd-
čená, že to na letišti už nějak vydrží. Namočila rty do pěny a upila malý
doušek. Poprvé za dnešní den v sobě ucítila hřejivý pocit. Dívala se na
televizi. Kudlanka nábožná právě požírala svého samečka, což Asuku
donutilo k úsměvu. Ve škole o tom slýchala, ale nikdy by si nepomyslela,
že zrovna dnes to uvidí. Poslouchala se zájmem vyprávění biologa: Víte,
u kudlanek se vyskytuje sexuální kanibalismus. Děje se tak v období nedostatku
potravy. Centrum řídící rozmnožování je podřízené mozku, takže začne-li
samička pojídat samečka od hlavy, kopulace neustává, ale naopak probíhá ještě
vytrvaleji. Kudlanka patří mezi dravý hmyz s proměnou nedokonalou, u kterého
neexistuje stádium kukly „pupa“ a larva „nymfa“ je velice podobná dospělci
„imagu“, pouze nemá vyvinutá křídla a rozmnožovací orgány, které dozrají
po posledním svlečení „ekdysi“. U kudlanek na první pohled zaujme přední pár
loupeživých končetin, který je přizpůsoben k uchvacování kořisti. Fungují jako
střenka zavíracího nože. Kořist je bleskovým sklapnutím přivřena mezi ozubenou
holeň a chodidlo. Kudlanka na tělo oběti následně vypouští sliny, které lokálně
umrtví nervovou soustavu a zároveň kyselina v nich obsažená naleptá potravu
do jakési kaše. Tu pak kudlanka konzumuje. Je proto běžné, že se oběť při po-
žírání hýbe, ačkoliv jí už chybí větší část těla. Kudlanka nábožná je výjimečná
také tím, že je jedním z mála druhů hmyzu, který dokáže vnímat člověka.

– 31 –
Uplynuly dvě hodiny. Film skončil a Asuka si odnesla přesvěd-
čení, že nic nezabíjí čas tak důkladně jako pozorování přírody.
Ještě možná snění a vzpomínání, ale to má pokaždé pachuť něčeho
smutného. Přišly na řadu televizní noviny. Zpravodajství připadala
Asuce pokaždé stejná. Začalo se domácí scénou, pokračovalo svatými
válkami, počtem úmrtí při nehodách, souhrnem ze sportu a končilo
se několika kauzami kolem celebrit, kdy se dodržovaly dva nepsané
zákony: vlka nezajímá, co si ovce myslí a vlk se nažere, ale koza ještě musí
zůstat pro příště. Asuka věděla, že její starosti ji trápí mnohem víc, než
co před ni média dennodenně předkládají, ale…
Asuka náhle nedokázala přijmout zprávu, kterou jí reportérka
sdělovala s naprostou samozřejmostí a s přehnaným, nechutně vzru-
šeným projevem: Chris Turner, frontman skupiny Marigold, byl dnes krátce
po půlnoci nalezen mrtvý ve svém hotelovém pokoji. Podle policie může být
příčinou úmrtí hypoxická masturbace, kdy škrcením sebe sama masturbující
zvětšuje své vzrušení a zlepšuje erekci. První zmínka o smrtelných účincích
této sexuální praktiky se vztahuje k úmrtí českého hudebního skladatele
Františka Kočvary. V jeho případě utáhla smyčku londýnská prostitutka.
Jeden z členů kapely nám sdělil, že za vším mohou být psychické problémy,
které Turnera poslední dobou trápily. Odstartoval je prý konflikt s vlastní
ochrankou po koncertě v Berlíně, při kterém Turner dostal silný úder do
hlavy, v jehož důsledku ztratil čich a chuť. Začal prý upadat do depresí
a stával se agresivnější. Během nahrávání posledního alba dokonce vytáhl
nůž na spoluhráče Garryho Hooka a vyhrožoval mu smrtí. Turné Marigold
je přerušeno. Kapela zatím netuší, jaký bude její další osud.
Asuka nevěděla, kde je a co se s ní děje. Zdálo se jí, že vše přichází
z neskutečné dálky.

DOPSÁNO V ROCE 2010 V LIBERCI

– 32 –
– 33 –
– 34 –
Posledním paprskem zhasl další knot.
Kdo vlastně jsme – my zmizelí beze stop?

Chůze po rozbitém skle


Matouš Čihák

– 35 –
– 36 –
V EŠLI DO POKOJE SPOLEČNĚ, ale chovali se, jako by k sobě ani
nepatřili. Oba se zastřenými pohledy sledovali jeden druhého.
Jejich unavenou mysl ještě poutaly pracovní povinnosti a starosti,
které jim uplynulý den přinesl. Každý se teď mlčky vydal na místo
odpočinku, které si vybral už cestou domů a za nic na světě by je
tomu druhému nepřenechal bez boje. Žena si lehla s neskrývanou
úlevou na postel. Muž se pohodlně usadil v křesle a zaklonil hlavu.
Dívali se upřeně na strop. Rozprostírající se bílá plocha je uklidňovala
nenucenou prázdnotou. Nic po nich nechtěla ani nevyžadovala jejich
pozornost. A za to jí byli vděční. Dnes víc než kdy jindy, protože na ně
dolehla únava v celé své obludnosti.
Bylo páteční odpoledne. Střešním oknem do pokoje pronikaly
ostré sluneční paprsky. Žena před nimi mhouřila oči a slastně
vychutnávala, jak bolest zad pozvolna ustupuje. Hladila při tom
láskyplně těhotenské bříško, rostoucí váček života, který v sobě
cítila každým dnem těžknout. V duchu se utěšovala. Je tu se mnou.
Stále je tu ještě se mnou. Čekala jsem přece tak dlouho a teď vím,
že jsem šťastná, ale taková věc se asi neodpouští, povzdechla si
a chystala se usnout. Náhle však sebou prudce trhla a zklamaným
hlasem řekla: „Zapomněli jsme zaplatit tu pokutu.“

– 37 –
„Jakou?“ zeptal se muž překvapeně, ale díval se stále ke stropu.
„Přece za přecházení na červenou.“
„Ať jdou do prdele! Schválně jsem to včera stopoval. Zelená svítí
pokaždé tři sekundy. Chtěl bych si jednou od plic promluvit s tím
idiotem, který určuje čas na přecházení.“
„Nerozčiluj se. Nemá to cenu,“ utěšovala ho žena, ale spíš po něm
chtěla, aby nekřičel.
„Mě jenom štve, že člověk musí v životě řešit takovýhle nesmysly,
který vznikaj jen z vědomý nespravedlnosti nebo z blbosti těch, kteří
můžou o něčem rozhodovat. Dvě minuty pro kus šrotu, tři sekundy
pro člověka. Vnímáš tu zvrácenost? A o tom, prosím, rozhodl člověk.
Ale jakejpak člověk! Nesvéprávný byrokratický hovado, na který snad
musejí pořádat výběrový řízení nebo organizovat kurzy osobního
růstu, jinak nevím, protože nechci uvěřit, že se takoví vetřelci mezi
námi skutečně roděj. Kam se to jen řítíme? Vždyť…“
„Přineseš mi prosím sklenici vody?“ přerušila ho žena, kterou už
začínalo to zbytečné běsnění nudit.
„Zítra,“ odpověděl muž.
„Zítra?“ zopakovala žena odpověď a hleděla s údivem, který však
muž nepostřehl.
„Zítra tam zajdu a pokutu zaplatím.“
„Aha, chtěla bych vodu.“
Muž odešel do kuchyně. Cestou si pro sebe ještě něco mumlal.
Žena ho nevnímala. Z okna pozorovala hemžící se holuby na střeše
protějšího domu. Snažila se je všechny spočítat, ale marně. Pokaždé
když byla skoro u konce, tak někteří odlétli, nebo zase jiní přilétli.
Intenzivně vnímala, jak ji těhotenství změnilo. Dříve v sobě necítila
téměř žádný pud sebezáchovy, ale jakmile se dověděla, že čeká dítě,
upnula se ze strachu raději na bezpečné zábavy. K těm patřilo i po-
čítání všeho možného. Výsledek nebyl důležitý. Uklidňovala ji pouze
ta činnost vyžadující soustředění.
Muž donesl ženě sklenici vody, posadil se a začal číst bulvární
noviny, které slušné chování vnímají jako přežitek, jenž se musí
v lidech potlačit, a proto hlásají, že tajemstvím úspěchu je mluvit

– 38 –
o tom, co nevíte. Muž s každou další větou podléhal víc a víc rytmu bul-
várního kydání hnoje na hlavy svépomocí vytvořených polobrit, jejichž
proslulost spočívá v neúnavné exhibici zbytečnosti vlastní existence.
Muž se s jakýmsi vnitřním uspokojením nořil do tohoto světa nevěr,
podrazů, lží, osobních pádů a vychutnával požitkářsky plytkost sděle-
ní, kterému rozuměl. To nebyla ta intelektuální hatmatilka novinářů
samozvaných solidních deníků, která unavuje neustálým přemýšlením,
jak to vlastně autor myslel. Ne, bulvár byla jízda bez zbytečného zasta-
vování a vedla k jasnému cíli neohlížejíc se přitom na pravidla, protože
ta vždy jen zdržují nebo brání dosažení cíle. Bulvární novinář proto
žije v duchu Machiavelliho myšlenky, že účel světí prostředky, ale rád
zapomíná, že pro Machiavelliho je cíl vždy morální.
Žena se napila. Potom prstem ťukala do sklenice a tiše si pískala
Reedovu melodii Perfect Day. Pozorovala unikající bublinky. Počítala,
kolik jich ještě zbývá, a přemýšlela, co asi Lou myslel tou závěrečnou
opakující se strofou: Sklidíš si jen to, co jsi zasel. Sklidíš si jen to, co jsi zasel…
„Sklidíš si jen to, co jsi zasel,“ řekla žena a konečně přehlušila
ticho pokoje. „Nevíš, co tím Reed myslel?“
„Myslel tím, co zpíval. Že je až po krk v sračkách,“ posměšně od-
pověděl muž. Žena se zamračila a skoro vykřikla: „Blbost! Ty tomu
vůbec nerozumíš.“
„A musím?“ řekl muž dotčeně s unaveným výrazem v obličeji.
„Měl by ses kvůli mně aspoň snažit.“
Nastalo opět ticho. I když muž věděl, že by teď mlčet neměl,
nevěnoval ženě pozornost a dál četl noviny – sice bez zájmu, ale o to
pečlivěji.
„Vše padá k zemi, ale bublinky ne. Není to zvláštní?“ řekla žena
a smířlivě se na muže usmála zpoza vystouplého bříška.
„Jsou přece lehčí než voda,“ odpověděl muž a nasycen již denní
dávkou bulvárního hnusu odhodil noviny na stůl.
„Proč?“
„Je to plynové těleso. Má nižší hustotu než voda, a ta ho proto vytlačí.“
„Ale stejně, myslíš, že ji to bolí, jak se tou vodou pohybuje?“
„Určitě ne.“

– 39 –
„Závidím jí.“
„Nad tím jsi celou tu dobu přemýšlela?“
„Ne, počítala jsem holoubky. Chtěla jsem vědět, kolik jich žije
támhle na protější střeše.“
„A kolik?“
„To nevím. Je to jako s lidmi. Těch se taky nedopočítáš. Vezmi si
třeba nás. Jsme tu dva, nebo tři?“
„Dobře, že jsi s tím začala. Už víš, co řekneš doktorovi?“ zeptal
se muž a poprvé se ženě zadíval do očí.
„Já? Snad my, ne?“
„Víš, jaké jsou výsledky posledních testů?“
„Stejné – jisté – jistější.“
„Takže se musíme rozhodnout.“
„Asi ano, ale dokud se schovává tady v bříšku, máme ještě naději.“
„Slepou naději. Chceš si ho nechat?“
„A ty?“
„Odpovídáš na otázku otázkou. Víš, že to nesnáším.“
„Já nevím. Ráda bych, ale mám prostě strach, že to nezvládnu. Bo-
jím se, že mě bude celý život pronásledovat pohledem plným výčitek:
Proč? Proč jsi souhlasila? Udělala jsi to spíš kvůli sobě, nebo kvůli mně? A kdo
se tě o to prosil? Kde jsi vzala tu jistotu, že o mně můžeš rozhodovat? – Co si
myslíš ty?“
„Já si myslím, že ta zatracená věda nám život spíš komplikuje,
než usnadňuje. Před sto lety lidi neměli tyhle starosti. Prostě se dítě
narodilo a muselo se žít dál, ať už to dopadlo jakkoliv.“
„Takže chceš, aby se narodilo?“
„Ne.“
„Ne? To je všechno? Prosté ne? Jak si můžeš být tak jistej?“
„Komu tím co dokážeš, že ho přivedeš na svět? Lidem, kteří nás
vůbec nezajímají? Chceš, aby tě plácali po ramenou za to, jak se
pro dítě obětuješ? Nebuď naivní. Jedině kvůli sobě se takové roz-
hodnutí dělá. Kdybych měl možnost volby, jestli se narodit takhle,
nebo raději vůbec ne, vyberu si druhou možnost. Po pravdě tenhle
svět taky nestojí za to, aby se do něj člověk hrnul, ještě navíc jako...“

– 40 –
„Mlč, prosím tě! Každýho jen otrávíš svejma sobeckejma řečma.“
„Ale musíš uznat, že mám pravdu.“
„Ty máš vždycky pravdu.“
„Tu ironii by sis mohla odpustit. Snažím se celou věc řešit rozumně
a neplést do toho náš vztah.“
„Dobře, dobře, jako rozumní rodiče tedy odmítneme být rodiči.
Budeme potom šťastní?“
„Štěstí nehledám v budoucnosti.“
„Tak jaký to má ksakru smysl?“
„Smysl to nemá žádný. Máme za dítě jednoduše zodpovědnost.“
„A proto ho necháme zemřít.“
„A proto ho nenecháme trápit, a proto nebudeme trápit sebe.
Vždycky záleží, z jakého úhlu pohledu se na věc díváš.“
„Co když ten tvůj úhel pohledu je posranej a není správnej.
Je jenom snadnější a pro tebe přijatelnější?“
„Nepoznávám tě. Takhle jsi se mnou nikdy nemluvila. Dostali
jsme se ne vlastním přičiněním do situace, ze které si odneseme tak
jako tak vinu. Proč se ještě vzájemně obviňovat?“
„Aby to nebylo tak jednoduché, miláčku. Dojít k tomuhle rozhod-
nutí přece už ze samotné podstaty musí být utrpení, nemyslíš? Ale
co dál? Je ti doufám jasný, že potom už nebudeme stejní jako dnes.“
„Já tě budu mít pořád rád a přestaneme se konečně trápit.“
„Ty jsi tak hodný! Asi jako reklama na mechanický pomeranč.
Budu mít ráda ale já sebe? To mě zajímá. A ty mě máš milovat, ne mě
mít rád. Mít rád je totiž snazší, stačí k tomu rozum a trocha dobrý
vůle, ale milovat je nevědomost, která se musí pořád ohledávat.
A proto je láska tak krásná, jedinečná.
„To už jsem někde slyšel. – Víš, já tě nechci do ničeho nutit.“
„Usnadňuješ mi to, ani nevíš jak. Mluvil jsi předtím o našem vztahu,
ale tahle doba a její problémy lidi rozděluje, protože nepotřebuje jejich
zatracený vztahy, které všechno jen komplikují. Ne, už neplatí, že ve
dvou se dobré i zlé snáší lépe, nebo aspoň já tomu nevěřím. Bez tebe
by totiž bylo všechno rozhodování jednoduší,“ řekla a zadívala se
na střechu protějšího domu.

– 41 –
„Já jen chci, aby tahle nejistota skončila. Člověk rychle zapomí-
ná, věř mi. Může to trvat rok dva, nanejvýš tři. Ale potom je konec.
Rozumíš?“ Muž domluvil. Žena mu však nevěnovala pozornost,
a proto se podrážděně zeptal: „Vnímáš mě vůbec? Je ti dobře?“
„Promiň, počítala jsem zase ty holoubky, ale pořád někam odlé-
tají. – Je mi fajn.“

DOPSÁNO V ROCE 2016 V KODANI

– 42 –
– 43 –
– 44 –
V rohu map z 15. století bývá prázdný prostor bez tvaru a jména, kde
jsou napsána tři slova: Hic sunt leones.
Onen temný kout je i v člověku.
Vášně obcházejí a bouří kdesi v nás. A v tomto temném prostoru
duše lze oprávněně říci: Zde jsou lvi.

Muž, který se směje


Victor Hugo

– 45 –
– 46 –
U RČITĚ SÁM UŽ TUŠÍŠ, že je konec. Přišla i odešla stejně.
Nejprve se k tobě potichu přiblížila kočičím krokem, párkrát
se příjemně otřela a poté se jedním ladným skokem ztratila mezi
ostatními. Budeš se tu utápět v hořko-sladkém pocitu křivdy? Celý
den? Celou noc? Aby nakonec příhoda s ní zanechala ve tvém srdci
nesmazatelnou stopu vlastnictví?
Vezmi si raději příklad ze sportovců. Když prohrají, řeknou: Je to
sport. Tím je vše skončeno. K čemu se dál trápit? Proč by sis nemohl
jednoduše přiznat: Je to jenom láska. Víš, ono někdy není nutné pře-
mýšlet, ale stačí brát skutečnost takovou, jaká je. Stejně jako když
se třeba učíš cizí jazyk. Vždyť pokud nás Bůh nenávidí, nenávidí nás
všechny. Ano, rozumím ti, tady na té fotce jí to sluší, ale už bys vážně
měl nechat její profil na pokoji.
Bohužel jsi uvěřil v hlubší city, než které k tobě chovala. Cítíš
se poražený. Co když to však mezi vámi nebyl zápas, ale jen sparring?
Ve sparringu totiž nemůže nikdo vyhrát. Je pouze formou tréninku.
Tak moderní jako její název. Podpořili jste a rozvíjeli nejčastěji pou-
žívané dovednosti. Otestovala tě. Všechno se zdálo být tak skutečné!
A ono bylo, tím lépe pro tebe. Připusť si však, že byla výš. Vždyť ona
tě převyšovala i bez podpatků. Právě to tě na ní přitahovalo nejvíc.

– 47 –
Naučila mnohému a odešla v pravý čas, věř mi. Zkus prostě celou
arabesku s ní chápat jako zločin z lidskosti. Blázne, kdyby tě neo-
pustila, miloval bys ji až za hrob. Copak se to sluší v dnešní době?
Ty jsi dokonce plánoval svatbu, ale dnes je přece svatba na řadě až po
druhém dítěti. Přestaň být tak nesnesitelně staromódní!
Pamatuješ si, jak tě hladila po čele? Nikdy předtím jsi necítil
nic příjemnějšího. Nic, co by tak tišilo bolest. Potom ale bez varo-
vání přestala. Ano, bereš správně žiletku do svých rukou, ale jsou
i vhodnější způsoby. Neviděl jsi náhodou včera v novinách tu tabulku
pro výpočet délky smrtelného pádu? Máš smůlu, že vážíš jen šedesát
tři kilogramů. Musel bys skočit z výšky dvou tisíc šesti set čtyřiceti
dvou metrů. Kdybys byl o dobrých třicet kilo těžší, stačilo by ti o dvě
stě metrů méně. Raději si to ale po sobě ještě dvakrát přepočítej.
Nechceš přece skončit jako mrzák. Ty máš rozhodně na víc.
Touhle dobou tvoje ex už jistě sedí s novým přítelem u dobrého
jídla v drahé restauraci. V takové, kde se nenají, protože ona se nikdy
nenají, ale utratí tam dost peněz na to, aby zažila pocit štěstí. Dost
možná i pocit neodolatelné výjimečnosti, který ji často zaslepuje.
Ona už nikdy neuvidí hladovějící, které by mohla nasytit. Neuvidí,
jak umírají, a proto jim nepomůže. Fotí se raději s jídlem, aby měla
památku, že ona se z jídla těšila. Co je jí do těch sedmdesáti lidí,
kteří dnes hladem zemřou. Nechce, aby ji otravovali. Nechce, aby
ji otravovali jako například tehdy, když krmila na Náplavce labutě
a někdo z kolemjdoucích jí to vyčetl, protože v Jižním Súdánu je
hladomor. Sladce odvětila: „Tam nedohodím.“ Měla pravdu, ale ona
se o to ani nepokusí. Raději si vychutnává požitkářsky každé sousto,
jako když olizovala tebe. Nechutné! Teď jí z nepozornosti ukápla
omáčka. Naštěstí pouze na ruku, takže šaty, které jsi jí koupil za dva
tisíce eur, zůstaly nedotčené. Potřísněnou dlaň si otřela ubrouskem
jako tenkrát, když jste spolu…
Děkuj náhodě, že jsi ji poznal. Otevřela ti oči. Láska přece není
taková, jakou bychom si přáli. Nejprve tě poblouzní. Myslíš si, že už
nic nemůže být lepší. Všechno, co se kolem tebe děje, má nádech
jedinečnosti a neskutečného štěstí. Potom vyprchá. Jeden z vás zjis-

– 48 –
tí, že by svou ruku měl kolikrát raději jen pro sebe. V ten moment
se začne neslyšně odpočítávat.
Je to smutné. Máš naprostou pravdu. Zapomeň proto na věčnou
lásku. Copak i jednodenní románek netrvá svým způsobem věčně?
Vždyť nikdy nevíš, kdy zemřeš. Trápím tě, jak nahlas přemýšlím?
Přeješ si, abych mlčela? Přála bych si někdy to samé, jenomže to
nejde. Mezi námi je to už tak zařízené. Jsem tvoje duše, nebo jak mi
říkáte? Já ti toho mám pořád tolik co říct. Nevím, čím to je. Možná
jak s tebou chodím a vnímám tě. Včera jsi plakal do polštáře celou
hodinu. Potom jsi šel napumpovat svaly – ty, se svou muší váhou.
Výsměch! Od přátel se ti ale dostalo pár pochval, jak na sobě pracuješ.
Všichni do jednoho se shodli, že tvá bývalá byla kurva. A ty? Dal bys
jim nejradši přes držku, protože mají pravdu.
Jak jste se vlastně seznámili? Ach ano, už si vzpomínám. Potkali
jste se v Paříži jednoho červencového rána na tenisových kurtech – zely
prázdnotou. Ospalé nedělní ráno svádělo k lenošení, a proto většina
lidí zůstala v posteli. Ať už z lenosti samotné, ze společenské únavy
anebo z prostého faktu, že není nic jednoduššího než nedělní ráno.
Přemýšlel jsi u sítě nad něčím důležitým (Proč má tenisový míček
chlupy?) a najednou stála proti tobě. Měla krásný přiléhavý úbor,
takže jsi mohl obdivovat její skvělou postavu. Ňadra akorát do ruky.
Zadek akorát do rukou. Ruka akorát do ruky. Až později jsi zjistil,
že měla i nohu, která se perfektně hodila do tvého rozkroku.
Nepřišli vám spoluhráči. Domluvili jste se proto, že si spolu
zahrajete několik setů. Ani jednomu z vás se ale nechtělo končit,
a tak poslední set střídal poslední do té doby, než jste padli úna-
vou na zem. Vyhrála a radovala se jak malé dítě. Panebože, kdo by
si byl pomyslel, že to později budeš považovat za osud. Tyhle věci
se prostě stávají.
Nikdy ses s žádnou jinou tak dobře nebavil. Potom jsi ji pozval
na večeři a ona souhlasila. Všechno klapalo, až jste se najednou ocitli
v posteli. Tam to klapalo nejvíc. Nebo ne? Co myslíš? Nevíš a mám
mlčet. K čemu pořád jen mlčet? Pro Boha? Ten stejně neposlouchá.
Počkej, neusínej! Musím ti to přece dopovědět.

– 49 –
Užívali jste si spolu. Cestovali, jedli, v posteli prováleli pracovní
dobu. Tak o co vlastně šlo? Najednou odešla. Navlékla si sněhobílé
rukavičky, zamávala ti ve dveřích a šla. Přemlouval jsi ji, ale copak se to
sluší? Prostě přestala milovat a udělala to nejlepší, co mohla. Nebylo
už potřeba slov. A víš, kým pro ni teď jsi? Opicí bez minulosti. Starý
makak s červenou prdelí. Zítra vstaneš a zapomeneš. Myslíš si, že je
to těžké, ale není. Je to naopak nejjednodušší. Nenech si od nikoho
namluvit, že život je těžký. To může říkat jenom někdo, kdo se ni-
kdy nesebral a od všeho neodešel. Když úplně všechno ztratíš, tak
zjistíš, jak může být život nesnesitelně lehký. Až bys na něho možná
nadával a snažil se znovu na sebe naložit co největší tíhu – ženy, děti,
dům, majetek a tak dále a tak dále. Prostě všechno jakoby důležité
a hodně rychle.
Teď to můžeš vzdát a odejít. Teď můžeš začít jinak. Právě teď
můžeš všechno. Nevíš jak? Poradím ti, protože tě mám pořád ráda,
i přes tvou slabost. Prosím, láska je nejkrásnější věc, která tě potká.
Změní v tobě veškeré cítění. Každá květina se stane ještě krásnější,
protože budeš vědět, komu ji darovat. Láska prostoupí do všech částí
tvého osamělého těla a ty si uvědomíš, jak pošetilý jsi byl ve svých
představách o ní. Je naprosto jiná. Nepopsatelně lepší. Láska pro tebe
bude od té doby vším už na celý život. Až jednoho dne poprosíš
o poslední odpuštění hříchů. Potom je konec. Snad budeš i šťastný,
že napřesrok už od toho máš pokoj.
Možná taky lásku nepotkáš anebo se budeš kvůli ní celý život trá-
pit. Jenomže tak žít nechceš. Máš strach a jsi nejistý. To je přirozené.
Stejně to cítí všichni už od počátku věků. Kvůli tomu nemusíš umírat.

DOPSÁNO V ROCE 2014 VE WOLFENBÜTTELU

– 50 –
– 51 –
– 52 –
Somálské přísloví praví, že statečný muž se bojí lva třikrát:
když poprvé narazí na jeho stopu,
když poprvé uslyší jeho řev
a když se s ním poprvé setká.

Krátké štěstí Francise Macombera


Ernest Hemingway

– 53 –
– 54 –
E RICOVI SE ZDÁLO, že uběhlo jen několik vteřin od okamži-
ku, ve kterém komando vtrhlo do tábora. Přesto bylo po všem.
Žádný smluvený signál k útěku nepřicházel a pomalu se vytrácely
bojující stíny, které Eric pozoroval na stanové celtě. Venku utichaly
poslední výstřely, slábly zoufalé nářky umírajících. Boj skončil neče-
kaně brzy. Somálská krajina znovu poskytla půdu, do níž se vpíjela
prolitá krev. Sála ji se stejnou lačností jako před čtyřmi lety. Tehdy
Eric do Mogadiša přilétl, aby mapoval povstání proti tamější vládě.
Nikdy nezapomněl na první seznámení s touto Bohem zapovězenou
zemí. Vnímal pach krve v sebemenším zrnku písku. Zvykl si po něm
chodit, přestože cítil, jak ho při každém kroku pálí. Vzduch čpěl
střelným prachem, ale naučil se ho dýchat. Člověk si totiž zvykne
na všechno, pokud si chce zachovat život. Není lepší než zvířata,
a o tom se Eric v posledních letech mnohokrát přesvědčil.
Pamatoval si, jak ho před třemi lety zajali. Vše se seběhlo tak rychle,
že se nestihl zbavit dokladů francouzského agenta. Vyčítal si vlastní
neschopnost. Po týdnu ale zjistil, že už o něm únosci předem všechno
věděli. Somálští islamisté z hnutí Aš-Šabáb ho dopravili do tábora
na jihu země. Později se zahájila nekonečná vyjednávání s Francií, do
kterých Eric vkládal naděje na vysvobození. Znal požadavky svého

– 55 –
propuštění, protože je musel tlumočit do francouzštiny a nahrávat
na kameru. Videa vždy adresoval francouzskému prezidentovi. Nejdříve
Sarkozymu a od května minulého roku Hollandovi. Nový prezident se
zřejmě chtěl blýsknout hrdinským rozhodnutím a vyřešit dlouhotrvající
vyjednávání jedinou akcí rozvědky DGSE neboli francouzskou tajnou
službou Direction Générale de la Sécurité Extérieure. Eric s touto možností
počítal, ale spíše s obavami. Pokud by se o akci radikálové dozvěděli,
pravděpodobně by se ho zbavili. Stejně tak, pokud by akce DGSE skončila
nezdarem. Eric představoval pro únosce příliš velké riziko a rozhodně
si nepřáli, aby je francouzští vojáci zběsile pronásledovali po celé zemi.
O situaci venku mohl Eric zatím soudit málo. Buď jednotka DGSE byla
poražena, nebo zahnána na útěk. Každopádně se šance na vysvobození
vypařila v dusné noci stejně rychle jak kapičky potu na jeho čele.
Do stanu vešel dozorce. Pohybem hlavně samopalu Ericovi na-
značil, aby vyšel ven. Eric se okamžitě zvedl. Popoháněla ho nejen
zvědavost, ale i dozorcův nesmlouvavý výraz v obličeji. Venku uviděl
naprostý chaos. Islamisté pobíhali kolem mrtvých těl svých druhů.
Eric jich cestou napočítal deset. Přeživší se snažili sbalit nejnutnější
věci a připravit přesun tábora na bezpečnější místo.
Nevěděl, kam ho dozorce vede, a bylo mu to jedno. Šance na návrat
do Francie se už pohybovaly jen za hranicí snů. Zahlédl, jak dva So-
málci vlečou po zemi rozstřílenou mrtvolu francouzského vojáka. Tělo
za sebou v písku zanechávalo krvavou stopu. Dotáhli je na hromadu
asi tří dalších mrtvol, potom do těl několikrát kopli, polili benzínem
a zapálili. Do výšky vyšlehl ohnivý plamen. Těla se za krátkou dobu
proměnila ve zčernalou hmotu a vzduch zaplavila vůně připáleného
karamelu. Eric si náhle uvědomil nepochybnou skutečnost. Pytel! Ano,
jak jenom mohl zapomenout? Dozorce mu nenasadil na hlavu černý
pytel, aby neviděl cestu. Tušil, co se mu tím snaží naznačit.
Došli ke stanu. Dozorce řekl něco svému kolegovi, který stál
v pozoru. Eric se kolem sebe ještě jednou rozhlédl. Začínalo svítat.
Cítil, jak ho vstávající slunce jemně pálí po kůži. Stejně ho pálilo
na pláži v Port Grimaud před pěti lety. Byl tam s rodinou na dovolené.
Nosil oranžové tričko s krátkým rukávem. Tady nosí oranžový hábit

– 56 –
podobný tomu nemocničnímu. A co to všechno teď znamená? Nic!
Tak proč v tom člověk pořád něco musí hledat? Další akci DGSE
nepodniknou. Svítá a zítra bude tábor dávno pryč.
Dozorce trhnutím ruky vtáhl Erica dovnitř. Na dece tam ležel
ošklivě postřelený francouzský voják. Zdálo se, že už nemá sílu vní-
mat okolí. Kousek stranou stál rozkročený velitel radikálů. Eric ho
zprvu přehlédl, protože byl zabraný do průzkumu vojákovy uniformy.
Vytrhl ho až velitelův řev.
„Francouz voják. Znáš?“
„Ano.“
„Zeptat, kolik mužů v okolí!“
Eric přistoupil k vojákovi blíž a položil mu otázku. Ten bolestí při-
víral oči, ale neodpověděl. Neslyšel nebo už nebyl schopný vnímat. Eric
se podíval bezradně na velitele. Ten mu naznačil, aby otázku zopakoval.
Voják nereagoval. Ericův pohled sjel dolů na vojákovo břicho. Zakrýval
si ho rukou. Když ji Eric opatrně nadzvedl, spatřil ošklivou zčernalou
ránu. Zřejmě prostřelený žaludek, jestli ještě nějaký žaludek vůbec má,
pomyslel si. Vstal, pomalu se obrátil k veliteli a řekl: „Už nic nepoví.“
„I tak by nic neříct. Já o sedmnáct mužů přijít kvůli těm francouz
prasatám. V úterý soud. Odvést!“
Eric strávil tři dny v autě. Cestu do nového tábora nečekaně
komplikovaly nepokoje, které oslabily pozice islámských radikálů
na Somálském poloostrově. Když konečně dorazili k cíli, nebyl Eric
schopen se bolestí hnout. Teprve dvě rány pažbou pušky ho rozpohy-
bovaly. Třikrát sice ještě cestou ke stanu upadl, ale to už ani nevnímal.
Celou dobu přemýšlel o soudu, který ho čeká.
Dostane-li se člověk do situace podobné té, ve které se Eric na-
cházel, musí být už od počátku připravený na smrt. Vidí ji v každém
škubnutí dozorcova samopalu, ve velitelově mrknutí oka, při každém
nahrávání proslovu na video, když dočítá stránku a chystá se ji otočit.
Netuší přitom, jestli ten poslední list nekončí slovy o popravě. Eric
proto vždy četl rozvážně, dělal dlouhé pauzy mezi jednotlivými větami
a opakoval slova. Vše s hltavou touhou v očích nenalézt na posledních
řádcích nic o své smrti.

– 57 –
Během noci nezamhouřil oka. Když se ráno najedl, přišel pro něho
dozorce. Zavedl ho do stanu, ve kterém už byla připravená kamera
a mířila na stěnu pokrytou tradičními zelenými koberci. Dozorce
mu řekl, aby se posadil na zem. Eric ho poslechl a za jeho záda od-
pochodovali čtyři maskovaní vojáci. Jeden z nich mu strčil do ruky
papír a přikázal, aby četl. Eric byl překvapený, že text je přeložený do
francouzštiny. Kamera svítila červeně. Eric si tedy odkašlal a začal
číst: „Pane prezidente Hollande, uběhly již tři roky od mého zajetí.
Touha ještě jednou spatřit rodinu a vlast je nepopsatelná. Po celou
dobu jsem věřil, že vyjednávání povedou k radostnému konci. Tedy,
že přistoupíte na požadavky Aš-Šabáb a nasměrujete francouzskou
politiku směrem k uznání jejích mocenských záležitostí. Do dneš-
ního dne se tak nestalo. Akcí francouzské jednotky DGSE jste vyslal
jasný signál, že chcete i nadále pokračovat v násilné politice. Vaši
vojáci zabili sedmnáct hrdých bojovníků Aš-Šabáb. Vzkazují Vám:
Nechceme, aby se tato nešťastná událost v budoucnosti opakovala,
a proto jsme nuceni váš násilný postoj opětovat a vynést rozsudek
nad Ericem Legrandem.“
Eric dočetl na konec stránky. Překvapilo ho, že k soudu nakonec
nebyl přizván, ale jaký je rozsudek? Do stanu zafoukal prudký vítr
a otočil mu papír v ruce. Zpráva výjimečně nekončila na volném listu,
ale přímo na druhé straně papíru: „Eric Legrand byl odsouzen k trestu
smrti.“ Dočetl, nadechl se a zvláštním způsobem věděl, že v tu chvíli
mu zbývá přesně sedm vteřin života. Vzpomněl si, jak jim na škole
učitel tělocviku pokaždé odpočítával fotbalový zápas.
Sedm, šest, pět…
Přál si znovu stát jako tehdy na travnatém hřišti. Necítit pod nohama
rozpálený písek prokletého Somálska. Radovat se z volného pohybu
a z přátel kolem sebe. Svobody! A pak, když učitel zahlásí poslední
útok, cítit to neskutečné odhodlání dát poslední gól a vyhrát. Když
ale Eric dopočítal, blýsklo se mu před očima ostří somálské břitvy.

DOPSÁNO V ROCE 2013 VE WINDHOEKU

– 58 –
– 59 –
– 60 –
Když pláče, nastavuje levou tvář.
Pravým okem totiž nedokáže ronit slzy.

Faxensyndrom
Matouš Čihák

– 61 –
– 62 –
S TOJÍME V CELE SMRTI z daleké budoucnosti. Zdá se nám,
že do ní nepatříme, ale kdo ví? Plíživý chlad osahává naše těla
a jenom měsíční svit ozařuje čtyři holé stěny. Vytváří životní prostor
pro smrt. Muž, který sedí v protějším rohu, nás nevnímá. Kdyby se
v této cele ocitl před několika lety, byl by přesvědčený, že sem nepa-
tří. V očích se mu zračí jistá rozpolcenost, protože ví, že zemře, ale
jeho tělo zatím nic netuší. Mlčí a vyčkává. Hledí upřeně do holé zdi.
Z křečovitých záškubů v jeho obličeji můžeme soudit, že je uchvá-
cen trýznivými myšlenkami. Choulí se do stinného koutu víc a víc.
Srůstá s touto celou. Srůstá s posledními okamžiky svého života.
Ano, možná srůstá i se smrtí, která teprve přijde. Otevírá ústa. Zdá
se, jako by k nám promlouval, ale slova neznějí. Hluchota našeho
lidství je pohlcuje. Opusťme pokorně celu smrti. Není v ní už místo
pro naši lidskost. Neporozumíme. Muže raději necháme osamělého,
ale kdo má své myšlenky, není nikdy sám. Třeba si teď naposled
vypráví vlastní příběh.
Zažehlá noc se cudně halí do stříbrného pláště utkaného z osamělých
hvězd. Toulavý Měsíc, můj jediný společník na poslední cestě, mocně doráží
sfaleritovým příbojem sem do cely. Tma se kolem neúprosně točí. V tichém
vězení budoucnosti hledím osamoceně vzhůru k bezcitné obloze. Naposled,

– 63 –
protože ledově chladná vlasatice, prach mého žití, naplňuje zběsilou rychlostí
excentrickou dráhu sebezániku. Na konci čeká On, ale kdo z nás před ním
obstojí? Ten, kdo se nebojí pravdy nebo života, který je jeden velký klam?
Nevěřím v Boha, ale můj kříž přesto není o nic lehčí nebo těžší než kříž
těch, kteří věří.
Nahoře, v hloubi samotného vesmíru, putuje krev našich nadějí. Jednoho
dne se zastaví, jelikož platí nebeské zákony. Rozepsali je jiní, ale my na
ně doplácíme. Ohraničují obzory zatoulaných snů. Strhávají kruté anděly
z oblačných výšin. Uhasínají svaté ohně a rozbíjejí zkamenělá srdce v křehkých
schránkách. Nakonec dovolí, aby hvězdy vypadly z nebes. Zdá se mi to, nebo
dnes vyšlo více hvězd než obvykle? Nenasytně pohlcují veškeré mé myšlenky
i vzpomínky. Budoucnost přestala existovat a minulost ztratila věrohodnost.
Nejsem schopný uniknout přítomnému okamžiku.
Běžíme spolu opět ke starému stromu na našem melancholickém vršku.
Zadýchaní uléháme pod široce rozvětvenou korunou tesknoty. Cítím tvou
vzdálenou blízkost. Nad hlavami rozprostřené nebe s krví našich nadějí.
Plují po něm bělavá oblaka páry připomínající neklidné beránky. Tisknou se
těsně k sobě jako my. Proč ještě stále ten ztracený obraz v sobě přechovávám?
Náhle spadne z oblohy první kapka a za ní další a další. Prší, jenomže my
nechceme vnímat skutečnost, přestože rozvášněná těla pozvolna chladnou.
Lásko, vsakuješ vodu do rozpuštěných vlasů a voníš. Lačně polykáš krůpěje,
ze kterých vzešlo vše živé. Ano, jsme tu. Oba na cestě. Kráčíme po Mléčné
dráze. Srdce volají, že věříme na lásku, pravdu, zázraky a nekonečnost
mládí. Živí jako nikdy předtím a jako už nikdy potom.
Když déšť ustane, mraky se rozestoupí a odhalí slunce, síly rodícího se světla.
Jemně nás pálí a nutí přivírat oči bolestí. Jako by nás On sám hladil. Dotyky
pronikají hlouběji, než se zdá. Až k samotnému srdci. Cítíš ten prostor? Tu
prázdnou všeprostupující samotu? Nedokážeme ji zaplnit, a proto nás pohltí.
Dech není nikdy tak oslabující, jako když dosahuješ konce cesty. Hledíme
přes zelenou louku posetou květy radosti předešlých životů. Zdá se nám, že
máme kudy odejít, ale to není pravda. Jsme obklopeni nejednou propastí. Ni-
kdo nás nezachytí, až budeme padat. Nikdo! Chceš znát rozdíl mezi životem
nad propastí a v ní, jenomže nenalezneš jej tam, kde není. Toužili jsme přejít
propast. Teď nás ale škrábnou střepem. Opustíme své životy, abychom se

– 64 –
vydali hledat to, co jsme nenalezli v roce 2206. Chladným vlakem minulosti
míříme opět vstříc době, ve které se nic nemění. Vzpomínky nás dostihnou
a nedají pocítit úlevy. Už nic nebude jako tehdy. Už nikdy nebudeme my.
Možná právě v tuto chvíli dítě běží k nám přes melancholický vršek. Hře-
jící slunce, starý strom tesknoty a louka překypující zvadlými květy. Stojíme
tam spolu jako tolikrát předtím, ale dnes poprvé vztahujeme ruce. Pláčeme
dojetím. Strachujeme se, že upadne. Je osamocené a křečovitě lapá po dechu.
Je na dosah. Ty, Bože nebo rozbíječi rytmů nebo sílo života nebo ticho tich
nejtišší nebo rostoucí nedůvěro nebo cokoliv jiného, dej prosím, ať doběhne!

DOPSÁNO V ROCE 2014 V BERLÍNĚ

– 65 –
– 66 –
– 67 –
– 68 –
Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy.
Našlapuj lehce, protože šlapeš po mých snech.

Hvězdný háv
William Butler Yeats

– 69 –
– 70 –
S EDĚLA V KAVÁRNĚ už bezmála hodinu nad nedopitou kávou.
Hosté u stolků v její blízkosti se několikrát prostřídali, ale sama si
toho ani nevšimla. V zamyšlení upírala zrak do hrnečku. Sledovala, jak
ruch kavárny čeří temnou hladinu. Pokud by si ji někdo z přítomných
dobře prohlédl, jistě by souhlasil, že působí tajemně. Nikdo to však
neudělal. Každý se zaobíral vlastními starostmi, které si do kavárny
přinesl a při odchodu pečlivě přepočítal, aby žádnou neztratil. Dospělí
se totiž bezstarostnosti bojí. Spojují si ji s infantilností nebo demencí,
a proto pro ni mají pochopení jenom u dětí nebo starých lidí.
Kdysi jsem četl povídku, která se jmenovala Sfinga bez tajemství.
Pokud byste se chtěli za jejím autorem vypravit, je pochován na hřbi-
tově Père Lachaise v Paříži. Nerad bych ale prozradil jeho jméno,
neboť si stále myslím, že důležitější je, co čtete, než koho čtete. Víte,
on i nesmrtelný spisovatel se někdy upsal, přestože se o tom moc
nemluví.
Nechci zde popisovat děj té povídky, charakteristiky postav či
literární prostředky, které autor použil. Rád bych zmínil pouze můj
vztah k ní. Povídka ve mně po přečtení zanechala zvláštní přesvědčení,
které mě dlouhou dobu provázelo: Ženy jsou sfingy bez tajemství. Možná
jsem celou povídku jen špatně pochopil. Možná jsem tehdy kvůli

– 71 –
chabým zkušenostem se ženami ani nemohl dojít k jinému závěru, ale
prostě jsem uvěřil, že ženy, ačkoliv vypadají sebevíc tajemně, vlastně
nikdy žádné tajemství neskrývají. Je to jen maska, za níž se snaží skrýt
svou zranitelnost. Bral jsem to jako pouhou zlomyslnost, kterou si
na nás muže vymyslely. Až později jsem pochopil, že je to nutnost.
Je to signál, abych byl opatrný, protože vstupuji do jiného světa.
Do světa citů, kde duševní bolest je horší než tělesná, kde skutečná
láska ospravedlňuje a porozumění se skrývá ve slovech.
Letní slunce směle pronikalo paprsky do kavárny. Odrážely
se od lesklých kávových lžiček, takže za chvilku poskakovala po stě-
nách a hostech sluneční prasátka. Opatrný číšník proto raději stáhl
žaluzie, aby snad někdo z hostů neutrousil poznámku, že je v kavárně
chlívek. Připravil nás tím o jedinečný výhled na řeku a do úzké ulice,
kde bylo dnes nezvykle rušno. Velmi rušno. Člověk by snad uvěřil,
že sedět v klidu a míru kavárny je ulejváctví.
Pozornost jsem tedy z nedostatku jiného rozptýlení soustředil
na sfingu a pečlivě ji sledoval. Pohrávala si lhostejně se světlými
kadeřemi. Později pohupovala pravou nohou sem a tam jako malá
školačka. Nakonec vydržela několik minut sedět klidně, a přesto tou-
to nečinností přitahovala mou pozornost nejvíce. Mužská ješitnost
i zvědavost mě za okamžik zvedly ze židle. Chtěl jsem si dokázat,
že mám pravdu a žádné skutečné tajemství neskrývá. Přistoupil jsem
proto k ní a lehce zaklepal o desku stolu. Pohlédla na mě krásnýma
zelenýma očima a pramínek vlasů se jí sesunul z čela. Chvíli jsme se
na sebe nevěřícně dívali, ale zdála se to být celá věčnost.
„Promiň, s někým jsem si tě spletl z čekárny svého psychoana-
lytika,“ řekl jsem trochu zmateně. Asi už jste také zjistili, že každý
začátek rozhovoru s někým cizím působí trapně. Není jak, není o čem.
„Nic se nestalo,“ odpověděla se zdvořilým úsměvem, ale nijak mi
nepomohla. Opět se ponořila do svého vnitřního světa.
„Přišel jsem před hodinou. Seděla jsi tu taky sama. Chtěl jsem si
dát ještě jedno kafe, ale kdybych měl takhle trávit další hodinu, radši
se seberu a půjdu. Myslel jsem si, jestli tu chceš jen sedět a zabíjet
čas, že můžeme…“

– 72 –
„Snad, nebo bys měl už jít,“ řekla sice přímo, ale trochu vyprahle.
„Chápu,“ odpověděl jsem a klidil se s pocity odmítnutého blbce,
které v životě pozná asi každý.
Přešel jsem k vlastnímu stolku. Chtěl jsem zaplatit a odejít. Sfinga
se ale po chvíli zvedla a bez jediného slova přesunula své věci ke mně.
Dělal jsem, že nejsem překvapený.
„Zabíjíme čas a čas jednou bude zabíjet nás. Proč chodíš k psy-
choanalytikovi?“ zeptala se. Najednou jsem v jejím hlase už necítil
vyprahlost, ale zájem.
„Ztratil jsem kontrolu nad svými sny.“
„Copak se dají sny kontrolovat?“
„To nevím. Ale moje sny mě trápí, a proto by se mi hodilo je kont-
rolovat. Víš, sen je pro mě chvíle největší bolesti. Žiju normální život.
A pak jdu spát a zdá se mi sen, ze kterého se probudím strachem.“
„Ale tohle se občas stává každému, že má ošklivý sen. Kdyby to
všichni brali tak vážně jako ty, museli bychom si psychoanalytiky
dělat navzájem,“ řekla a ta představa ji pobavila.
„Možná máš pravdu. Je těžké to někomu vysvětlit. Můj psycho-
analytik mluví o týrání podvědomím. Něco v mém podvědomí je
špatného. Nevím ale, jak se to tam dostalo, co to je ani jak to dostat
ven. Chceš, abych ti nějaký sen, který se mi zdál, vyprávěl?“
„Napřed si objednáme.“
Nechali jsme si přinést dvě horké kávy a chvilku nasávali jejich
opojnou vůni. Poté mi sfinga naznačila, abych pokračoval.
„Nedávno se mi zdála hodně ohavná věc. Zkus si to představit.
Rozlehlá místnost bez oken s vysokým stropem, jako bývají tělocvič-
ny. Svítily tam pronikavé zářivky. Oslepovaly mě a pálily z nich oči.
Na zemi leželo lidské tělo. Svázané tak pevně, že se nemohlo pohnout.
Myslím, že to byl muž. V puse měl roubík a chyběl mu obličej. Nebo
spíš neměl rysy. Strašná představa – nemít rysy v obličeji. Být nikdo.
Stáli tam ještě dva silní muži a někdo vedle mě. Snad jako by tam
ani nebyl, pouze jsem cítil jeho přítomnost. Vůbec se nemluvilo. Vše
se dělo samo od sebe. Ti dva muži se na mě podívali a poté zvedli tělo
ze země, rozhoupali a hodili do dálky. Tělo se ve vzduchu několikrát

– 73 –
přetočilo. Pozoroval jsem ho a věděl, co se stane. Ta chvíle pro mě byla
nejhorším utrpením. Když tělo dopadlo, ozvalo se odporné prasknutí
kosti. Nikdo nic neřekl, nikdo se nesmál. Udělali to bez emocí, jako
když doktor vyšetřuje pacienta. Nevěděl jsem, proč se to děje, a nemohl
jsem také nic dělat. Chtěl jsem, ale jenom jsem tam stál. Dokonce
jsem se snažil potlačit všechny pocity a působit navenek chladně,
ani nemrknout okem. Muži se pohnuli. Došli k tělu, rozhoupali
je a odhodili. Opět neskutečné utrpení během chvíle před dopadem.
Další křupnutí a ten muž ani nehlesl, jenom se potil a kysele páchl.
Několikrát se vše opakovalo. Nechápal jsem, proč musím být u toho.
Proč mě nutí se na to dívat? A potom mě zčistajasna napadlo, že možná
já jsem zodpovědný za to, co se děje. Že ve skutečnosti už tam kromě
toho ubožáka, dvou mužů a mě nikdo další není. Vzhledem k tomu,
že tam jenom tak stojím, tak asi vydávám rozkazy. V ten moment
jsem se zděšením probudil v potem nasáklé posteli.“
„To je hnusný,“ řekla sfinga a navenek působila vyděšeně. Chtěl
jsem proto situaci odlehčit: „A představ si, že po tomhle se máš vrátit
do obyčejného života. Jet autobusem do školy, poslouchat přednáš-
ky a žít vlastně v nenásilném světě. Den uteče a opět nastane noc.
Ty už celý den žiješ ve strachu, a když si lehneš, přehrává se ti předešlý
sen znovu před očima a chceš neusnout a zároveň usnout, protože jsi
neskutečně unavená. Ale nejhorší ze všeho je ta bolest, kterou zažíváš.
Je úplně jedno, jestli se ti zdá o medvídku Pú, kterého trhají vlci, nebo
o muži, kterému praskají kosti. Ten pocit je pořád stejný. Vnitřní teror.“
„Zdají se ti často takové sny?“
„Ano, ale záleží, jaký den jsem prožil. Když je klidný, mívám vět-
šinou ošklivý sen. Moc tomu nerozumím. Povím ti ještě jeden. Mám
přítelkyni a jsme spolu šťastni. Nemám důvod jí být nevěrný, a potom
přijde noc. Zdá se mi, že jsem v cizím bytě. Vlastně ne v cizím bytě.
Je to můj byt, snad jenom zařízení je jiné. Ležím na posteli a dlouho
se nic neděje. Nemůžu usnout. Jsem nahý, ale to mi nevadí, i když tak
normálně nespím. Vejde žena. Nevím, jak vypadá. Já prostě jenom
vnímám, že je to žena. Jenom prsa a zbytek. Víš, co myslím. To vní-
mám intenzivně. To je to jediné, co mě v tu chvíli zajímá. Zbytek je

– 74 –
nepodstatný. Jako bych používal šestý smysl. Potom se začneme bez
jediného slova milovat. Cítím ten jedinečný a krásný pocit spojení.
Je to tak živé, že už to nemůže být ani sen. A trpím při tom, jako když
odhazovali toho muže. Rozumíš tomu? Já při sexu trpím! Nerozho-
duju sám za sebe. Rozhoduje za mě podvědomí a nevím, jestli to je
skutečná stránka mé osobnosti, tak zvrhlá. Žiju teda normální život
jenom v přetvářce? Nevím nic. Proto chodím k psychoanalytikovi.“
„A on ví všechno! Jako každý, kdo za to dostane zaplaceno,“ řekla
s úsměvem a zeptala se: „Pomáhá to?“
„Nevím. Mluvím o tom a to mi pomáhá se vypořádat se sny, které
už přišly. Jenomže každou noc může přijít nový. Je to nekončící strach.“
Na chvíli zavládlo ticho. Všiml jsem si, že by mi ráda něco řekla,
ale svádí vnitřní boj. Nebyla rozhodnutá, jestli se mi může svěřit.
Nechal jsem ji proto přemýšlet a vychutnával svoji „Irku“ s voňavou
whisky po citrónové trávě a dobře vyváženou listnatou suchostí.
Sfinga si zatím uvázala pestrobarevný šátek do vlasů, dopila vlastní
šálek, a nakonec začala vyprávět.
„Jednou se mi zdál sen a také jsem se cítila hrozně. Ležela jsem
na podlaze ve vlhké zastíněné místnosti. Zem tlačila a studila. Nohy
jsem měla roztažené. Mezi nimi klečel muž. Neměl vůbec žádné rysy
ve tváři, přesně jako ten tvůj. Nemluvil. Ale jedno si pamatuju dobře,
zřetelně dýchal. Ten muž mi z těla vyndával plod a při tom ukazoval
každou jeho část – zkrvavenou ručičku, nožičku oddělenou od těla,
prasklou hlavičku. Byla jsem naprosto ztýraná a zpustošená. A on to
dělal bez emocí, soustředil se jen na svůj bezchybný výkon. Lítala tam
moucha. Otravně bzučela a já se v tu chvíli strašlivě nenáviděla. Cítila
jsem se podobně jako ta moucha, kterou každý nenávidí a která vlastně
není k ničemu. Myslela jsem, že z toho jejího bzučení zešílím. Když
muž skončil, pohladil mě po vlasech a já se stulila do klubíčka, objala
nohy a plakala. Ve stejné poloze jsem se probudila.“
„Ten pocit, když se probudíš z takového snu. Není fantastický?
Nevíš, co se s tebou děje, kdo jsi a kde se nacházíš. Trvá jenom několik
vteřin, ale člověk si myslí, že zešílí. Nevíš, kdo jsi, a přitom se o sebe
bojíš,“ řekl jsem, ale sfinga mi už nevěnovala pozornost.

– 75 –
„Kolik je hodin?“ zeptala se vystrašeně.
„Půl třetí.“
„Musím jít.“
„Můžu tě doprovodit?“
„Radši půjdu sama. Mám ještě dlouhou cestu a chci si trochu
srovnat myšlenky. Rozumíš mi, ne?“
Zvedla se a chtěla odejít. Když mě míjela, otřela se mi bokem
o rameno. Nevydržel jsem tu tíseň okamžiku a přímo se zeptal.
„Nemáš náhodou nějaké tajemství?“
Zastavila se a nechápavě si mě prohlédla. Její řasy se neklidně ro-
zechvěly a tiše řekla: „Jdu na potrat.“
Dívali jsme se na sebe několik vteřin, ale nevěděli, jak dál po-
kračovat. Pomalu se tedy otočila, prošla dveřmi a splynula s davem
na ulici. Už jsme se na sebe nepodívali a nikdy se nepotkali. Odešla
bez povšimnutí a stejně tak se ztratilo její dítě. Zůstaly po ní na stole
jenom mince, nedopitá káva a několik spadaných vlasů. Po každém,
koho v životě potkáte, zůstane jenom to, co nemá cenu si odnést.
Někdy dokonce bláhově uvěříte sami sobě a myslíte si: Ten člověk mi
změnil život! Jenomže co vám vlastně změnil? Vždyť život je odtékající
sperma a my nikdy nevíme, kam teče.

DOPSÁNO V ROCE 2013 V BRAUNSCHWEIGU

– 76 –
– 77 –
– 78 –
Jako vítězové bychom patrně zůstali zajatci svých omylů.

o porážce Francie v roce 1940


Pierre-Marie Gerlier

– 79 –
– 80 –
D NY STARÉHO MLÁDENCE se obvykle vyznačují určitým
řádem založeným na vnitřní disciplíně. Často bývá porušován
sladkými neřestmi či nenadálými událostmi, aby se z něho nestala
pouhá askeze. Sladkou neřest si starý mládenec dopřává svévolně,
kdy se mu zachce. Nečekaná událost na něho však klade jisté nároky,
pokud se má uskutečnit. Proto hrdina této povídky kontroluje každý
den v 8:00 poštovní schránku a hledá dopis, který mu změní život.
Jednoho letního rána nalezl mezi pestrobarevnými letáky ma-
lou obyčejnou obálku. Téměř ji přehlédl, neboť se krčila skromně
v rohu. Postrádala vychloubačnost reklamního světa a nesnažila se
zaujmout za každou cenu. Obálka nic předem neslibovala, a přesto
ji muž s potěšením vyndal jako první. Zvědavostí ji pečlivě ohmatal
a poté vešel do domu, kde letáky bez povšimnutí vyhodil do koše.
Přemýšlel, kdo mu dopis napsal. Brzy však došel k názoru, že
musí být jedině od ženy, s níž se před několika měsíci seznámil.
Z jeho přátel mu nikdo nenapsal už roky. Nevěděl proč. Nikomu
nic zlého neudělal. Nikdo neudělal nic zlého jemu. Prostě nepsali.
S velkým potěšením proto držel v ruce tu mírně zažloutlou
obálku. Byla zřejmě památkou po předcích a jistě ji žena opatrovala
s přehnanou úctou v psacím stole. Vzácná obálka uschovaná pro

– 81 –
velmi zvláštní příležitost, tedy přesněji řečeno na neopakovatelnou
chvíli jejího tichého a prostého života. Přivoněl požitkářsky k papíru.
Ucítil vůni pohádkových knížek, která se mu často v romantických
chvílích připomínala. Bolestně, neboť vnímal minulost jako ztracený
čas, který nenaplnil podle svých představ.
Na obálku žena napsala drobným úhledným písmem jeho jméno
a adresu, jakési svědectví, že je prozrazen celému světu. Ano, podívejte,
tento muž, jehož existenci byste snad mohli považovat za zbytečnou,
stojí alespoň jedné osobě (A dokonce ženě!) za několik upřímných
řádků. On, starý mládenec zatuchlý dobou, který bláhově zmeškal
svůj čas. Zdravý muž, jenž nemá děti, a dost možná ani nechce mít?
Vyměnil je raději za pohodlí, klidný život či honbu za kariérou. Do-
pustil se zločinu proti lidskosti. Přesto vypadá spokojeně a nestydí
se to dávat veřejně najevo. Vysmívá se nám tváří v tvář. Ukažme si
prstem na tu zrůdu! Nešetřeme ho pohledem opovržení. Ale dál už
nic. Za víc nestojí. Nikdo ho nepotrestá, protože taková je spravedl-
nost, ale měl by se bičovat. Je prachsprostým zločincem! Vyrostl si,
bídák, mezi námi, a přece…
Muž se pohodlně posadil do křesla. Ostrý nůž zanořil do
kraje obálky a jedním prudkým trhnutím záhyb rozřízl. Počínal
si s přesností a chladnokrevností chirurga. Přestože byl v pokoji
sám, nedával na sobě znát žádné vzrušení. Dokonce se tvářil vážně,
ačkoliv se vnitřně radoval. Ze zvyku totiž předstíral odtažitost
i doma. Když byl hotov, obřadně položil nůž před sebe na stůl
a z obálky vyňal růžový dopisní papír. Lehce přivoněl. V chřípí
se mu mísily vůně ženského těla, které se proměnily v příjemné
představy o nadcházejících okamžicích, jež ocení pouze vášnivý
čtenář. Několikrát přeložený list rozevřel jako generál mapu vá-
lečného pole. Odvážně, ale s posvátnou úctou, neboť v dopise se
také rozhoduje o životech lidí.
Četl klidně, vychutnával každé slovo. I přes krásu a vroucnost
sdělení ho dopis náhle začal pobuřovat. Nedokázal si vysvětlit proč.
Dočetl až na konec, ale vrátil se opět k první větě. Dopis přečetl ještě
několikrát. Pomalu, rychle, nahlas – neklidně přelétal očima sem

– 82 –
a tam. Hledal v každé větě, co je příčinou, že dopis nenávidí. Ano,
nenávidí! S hrůzou se nakonec zadíval na písmeno „T“, kterým za-
čínala první věta. Podobalo se kladivu, a jako když udeří, způsobilo
mu stejnou bolest. Bylo totiž jeho. Krátká stříška a čára, která ji
podpírala, se směrem dolů tenčila do ostrého hrotu. Zkontroloval
další písmena, aby se ubezpečil o vlastní pravdě. Byla to přesně ta,
která sám používal. Odpovídala fontem, velikostí, sklonem, prostě
vším, na čem si potrpěl. Odhalil nejohavnější lidský zločin, který by
si nikdy předtím nedovedl představit. Kladl si otázku, jak si vůbec
mohla dovolit napsat mu takový dopis? Chtěla se zalíbit? Snad měla
nějaký důvod, ale písmo je přece nedotknutelné vlastnictví a právo
každého jedince, i v dnešní době.
Muž se rozhněval, neboť si uvědomil, že vlastně znásilnila jeho
identitu. Vzala mu z ní způsob sebevyjádření a v dopise prachsprostě
odhalila intimitu člověka. Tím okamžikem skončilo milostné po-
blouznění. Z milenky se stal zavrženíhodný zločinec. Muž si připadal
zneužitý a nevěděl, co dělat. Po celý den přemýšlel, jak se zachová.
Pokud se neohradí, souhlasil by, že je správné využívat identitu
druhého člověka a zveřejňovat jeho intimitu. Potom se ale jistě
stane právem a zvykem, které společnost bude vyžadovat od všech
a kdykoliv. Ne, musí svést tu bitvu o přežití své individuality, jinak
navždy zmizí. Nesmí dopustit, aby se stal součástí epochy popírání
individua. Rozhodl se jednat nekompromisně. Žena je až příliš ne-
bezpečnou známostí, a proto s ní okamžitě ukončí korespondenci
i styk. Nesmí dopustit, aby nad ním zvítězila tahle tichošlapka, tahle
zlovolná schovanka markýzy de Merteuil.
Večer dopis obřadně zapálil a nechal shořet v krbu. Sledoval
s uspokojením hladové plameny vrhající se na růžový papír. Po chvíli
se dopis proměnil v černý popel. Vše, co zbylo ze vztahu dvou lidí, se
nyní dalo smést do dlaně a jedním fouknutím rozptýlit. Nebylo ani
podstatné kde. Zděsil se, když si uvědomil, jak plýtvali slovy, city,
životy. Jedním neuváženým činem vše zničila. Nebo to byl promyš-
lený plán, jak si ho jednou provždy přisvojit? Možná mu jen chtěla
v jinotaji naznačit: Patříš mi celý. Vše tvé je i mé.

– 83 –
Muž vyndal ze sklenice s ginem kostky ledu. Třel je v dlani a ony
do ticha noci praskaly a zraňovaly. Opil se. Následkem toho u něho
převážil slastný pocit vítězství, který po zbytek večera sytil kvalitním
portským vínem. Po půlnoci v místnosti počítal zdi, aby se unavil.
Když zmožený ulehl do postele, v okamžení usnul spánkem spraved-
livých. Byl v podkrovním bytě osamělý tak, jak jenom vítězové bývají.

DOPSÁNO V ROCE 2016 V BUDAPEŠTI

– 84 –
– 85 –
– 86 –
Že vy lidé, když o něčem hovoříte, musíte hned říci:
„To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé!“
A co to má všechno vlastně znamenat?
Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete
s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se musel stát?
Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce
z rukávu.

Utrpení mladého Werthera


Johann Wolfgang Goethe

– 87 –
– 88 –
P OMALU VCHÁZÍME DO POKOJE, v němž sedí u stolu mladá
žena. Hlavu má skloněnou tak, že kadeře hustých černých vlasů
sahají až na desku stolu. Nesměle se dotýkají lakovaného dřeva
napuštěného olivovou vůní. Pojmenujme ženu třeba Saskie. Na sa-
motném jméně přeci nezáleží a na jméně bez významu už vůbec ne.
Saskie by snad s námi nesouhlasila, protože člověk nikdy nemůže
zcela přesvědčit jiného člověka. Vždy totiž existuje jakási bytostná
nedůvěra jedince k cizí myšlence a ta sehrává velmi významnou
roli ve vývoji lidské společnosti. Ale nad tím Saskie nepřemýšlí.
Osaměle sedí a soustředěně píše. Snad sepisuje seznam věcí, které
má koupit nebo zařídit. Možná píše o všem, co do ní život nano-
sil za pětatřicet let. Nakonec nehraje roli, co píše. Důležité je, že
Saskie zatím žije.

27. listopadu 2011


Celou noc jsem se zmítala v horečkách. Nemůžu spát, protože mi doktor
předepsal nové léky, a prostě nezabírají. Sama sobě se hnusím. Mám pocit,
že jsem o dvacet let starší. Vždycky jsem to tak cítila. Slavila jsem třicátiny,
ale jako bych se účastnila večírku nějakého naivního mláděte, na které se
s odstupem a mateřským pochopením dívám.

– 89 –
Děsím se nadcházejících dnů. Ranní nevolnosti se nelepší a já začínám
to malé nenávidět ještě před narozením. Teď, když vím jistě, že Kenneth má
milenku, chápu už jeho nezájem o mě. Naposled jsme se milovali před třemi
měsíci, sedmi hodinami, třemi minutami a dvaceti sekundami. Ta doba mi
připadá jako sto roků samoty. Ale Kenneth o tom určitě ani neví. Teprve
teď poznávám, jak v lásce může být vše zdánlivé. Mluvím o lásce, ale mám
na mysli tu krutou hru, v níž se den za dnem podvádíme, urážíme jízlivostí
a perem naše špinavé prádlo. Kenneth leze za tou zmalovanou čubkou
už několik měsíců. Nemůžu mu odpustit, že spal se mnou i s ní současně.
Prostě to nejde! Nikdy v životě bych nespala s někým, o kom bych nebyla
přesvědčená, že mě skutečně miluje. A jenom mě! Vše ubíhá pomaleji, když
je člověk uvnitř osamělý.

Saskie přestala psát. Podívala se z okna a zdálo se jí, že před sebou


vidí celý svět. Naprosto nic se venku nedělo, nebo to tak aspoň vní-
mala. Příliš mnoho času strávila zavřená doma, v hnízdečku lásky,
které si s Kennethem před lety pořídili. Zaplnili ho těmi nezbytnými
a hezkými věcmi, na které usedá prach a musí se neustále oprašovat,
jinak ztratí lesk – stejně jako láska.
Vzpomínala na pocit štěstí, který ji zaplavil, když poprvé překročila
práh domu. Vlastně nepřekročila, Kenneth ji přes něj v náruči přenesl.
Bylo to o svatební noci a zvenčí voněly hortenzie. Přála si zažít tu
dojemnou kýčovitost okamžiku, a to i za cenu, že tím zdánlivě bez-
významným projevem romantické lásky se stane odsouzenou ženou
v domácnosti. Tehdy za to Kennetha milovala. Naučila se přes okno
dívat, dýchat, ale nikdy by se nemohla naučit přes ně milovat. Nalila
si plnou sklenici calvadosu a naráz ji vypila. Její obličej znachověl.
Otevřela zásuvku psacího stolu a opatrně vyndala revolver.
Obřadně zbraň položila před sebe na stůl a dlouho nehnutě pozo-
rovala. Připadala jí nesmírně krásná. Všechny hrany vybroušeny do
hladkých přechodů a nejjemnějších detailů. Jak mistrovská práce,
pomyslela si. Sjížděla pohledem z rukojeti na hlaveň a zase zpět.
Náhodný kolemjdoucí by její zaujetí pro věc popsal slovy: oslně-
ná – učarovaná – omámená hypnosinem. Saskie uchopila zbraň oběma

– 90 –
rukama a mířila před sebe. Hlavou se jí honilo, že když teď vystřelí,
kulka vyletí oknem. Možná někoho tam venku zraní, nebo dokonce
zabije – třeba Kennetha. Vraždila by vlastně z bezpečí domova. A proč
ne? Připadalo jí to úsměvné, ale smála se přes slzy.
Opatrně revolver pohladila, jako by se snad křehkostí měl rozpad-
nout. Levou rukou si potom odhrnula vlasy ze spánku a zbraň k němu
přiložila tak pevně, až ji to zabolelo. Sledovala svůj rozpolcený odraz
na okenním skle. Poté revolver přendala do druhé ruky a přiložila
k pravému spánku. Saskii překvapovalo, že jedná tak chladnokrevně.
Jako by ji snad mířící zbraň uklidňovala napětím, které vyvolává.
Strčila si hlaveň rychle do úst. Studila. Vzpomněla si na všechny
kuřby svého života, hlavně ty s Kennethem. To byl život, který hřál,
řekla sama sobě a zuby tak křečovitě zarývala do hlavně, až se ozý-
val skřípavý zvuk. Cítila kovovou pachuť na jazyku a pomyslela si:
Vím už, jak chutná život, ale jak může chutnat smrt? Jestlipak se dá
kousek kovu spolknout stejně snadno a bezbolestně jako sperma?
Studeným ukazováčkem zmáčkla spoušť. Výstřel se neozval. Saskie
vyndala zbraň z úst a zkontrolovala zásobník. Byl plný do poslední-
ho náboje. Uvědomila si, že pouze zapomněla natáhnout kohoutek.
Položila zbraň vedle deníku a začala znovu psát.

Měla bych asi zanechat dopis na rozloučenou, ve kterém bych vysvětlila své
pohnutky k činu. Nebude to myslím potřeba, protože se určitě najde můj
deník, kde je vše důležité. V životě jsem ani na okamžik necítila, že mám
nějaké poslání, přestože lidé pořád říkali, ať ho hledám. Poslání je blbost.
Kdyby existovalo, nebyl by člověk zmatený životem a sám sebou. Říkali
mi taky, že jsem krásná. Krása je ale jen falešná snaha umně zakrýt strach
z pomíjivosti. Zahalit ho do líbivých šatů, ukrýt pod nánosy barev, uvěznit
do tvrdého kamene nebo přehlušit útěšnou hudbou a slovy. Zapomínat na
něj a jenom tak nepropadat beznaději nad sebou samými. Čas, ten potměšilý
hráč, nebyl však ani ke mně milosrdný. Zklamala jsem se v lásce. Kdo z vás
ne? Nic z toho není skutečný důvod, ale lidé díky nim porozumí zoufalému
činu. Skutečný a současně ospravedlnitelný důvod totiž u dobrovolného
odchodu ze světa neexistuje.

– 91 –
Lidé mě odsoudí, že jsem zanechala svou dceru bez matky a zabila
dítě, které v sobě nosím. Jsem však nemocná. Ano, tak to je. Už nedokážu
přijímat utrpení, které mi přináší každý nový den. Člověk je schopen snášet
utrpení pouze do určité míry, jakmile se jej přesytí, zemře v sobě. Tělo totiž
nic neznamená. Duše určuje skutečnou délku života. A člověk nikdy nemůže
zaplatit příliš za klid v duši, ani když je konečnou cenou smrt. Já už bych
nikdy nenalezla jiné východisko. Nechci proto žít pohřbená ve svém vlastním
těle. Jsem rozhodnutá, ale pořád jsou tu nekonečná „ale“ – Ale co kdyby ten…
Ale co kdyby se stalo to… Ale co kdyby přesto přese všechno…
Včera jsem se procházela po Vyšehradském hřbitově, abych si vše ještě
promyslela. Objevila jsem hrob básnířky Zdenky Bergrové. Zčernalý náhrobní
kámen pohltil její jméno i verše: „Když ptáci padají z hnízd – to jsem já.“
A můj Bože, jak jí rozumím! Vím, že bych mohla létat, mávat křídly, vznést
se k oblakům, ale přesto padám. Sobě už nepomůžu. Jedno vím však jistě.
Nepřeji si, aby mé děti trpěly jako já. Věřím, že Charlotte je jiná, zrozená
pro tento svět – nechutně asertivní a flexibilní. Celý Kenneth. Neměla bych
tak mluvit o své dceři, ale zdědila po mně jen půvab. Bůh se asi nad ní slito-
val, když mě viděl. Kvůli sobě, a především kvůli Charlotte už dál nesmím
prodlužovat tuhle agónii. Protože žádný deník nemůže být nikdy dopsán
autorem až do konce, ukončím ho posledním odstavcem pro mou dceru:

Zlatíčko, s láskou je to jako s knihami. Můžeš si přečíst jakoukoliv si budeš


přát. Někdo přečte za celý život jednu; někdo jiný nespočet knih. Můžeš číst
dobrou knihu, nebo špatnou. U některé to zjistíš hned, u jiné až na konci.
Netrap se tím, prosím. Důležité zůstává, že čteš. Důležité je, že miluješ.

Navždy Tvá milující maminka!

Saskie odložila pero vedle pomuchlaného deníku nasáklého slza-


mi. Vypila další sklenici calvadosu, zvedla ze stolu revolver a přiložila
k srdci se slovy: „Tady mě zranil. Tady vše začalo a také skončí.“ Ozvalo
se cvaknutí. Někdo venku zatahal za kliku. Saskie se otočila. Dveře
byly naštěstí zavřené. „Mami! Pusť mě dovnitř!“ ozval se hlas děvčát-
ka. Saskii vyhrkly slzy. Opatrně položila zbraň na stůl a šla otevřít.

– 92 –
Charlotte vběhla do pokoje. Objala Saskii kolem pasu a řekla:
„Mami, že si se mnou budeš hrát na královnu a princeznu, že jo? Ty
pláčeš? Proč? Já chci vědět, proč pláčeš!“
Saskie chtěla dceři odpovědět, ale rty se otevřely naprázdno.
Charlotte stejně neposlouchala. Běžela ke stolu, vylezla na židli
a prohlížela si se zájmem zbraň. „Jé, mami, přesně takovou dostal
Albert. Střílel s ní po mně, když jsme si včera hráli.“ Holčička ucho-
pila revolver do rukou a mířila na Saskii. „Ta je ale těžká! Albertova
skoro nic neváží a vydává takovýhle rány: Prásk! Prásk! Prásk! Mami,
tahle taky střílí?“
Saskie vzala dceři zbraň z rukou a uložila do zásuvky, kterou za-
mkla. Podívala se na Charlottu a pochopila, že ona je vše, co do ní
za pětatřicet let život nanosil. Z posledních sil se usmála a řekla:
„Střílí miláčku, ale neměla by. Pojď, budeme si raději hrát.“

DOPSÁNO V ROCE 2014 VE WOLFENBÜTTELU

– 93 –
– 94 –
– 95 –
– 96 –
Sžili-li jsme se již s myšlenkou, že jsme někoho ztratili, připadá nám
pak jeho neočekávaný návrat zvlášť bolestivý.

Oscar Wilde

– 97 –
– 98 –
S VĚTLA POULIČNÍCH LAMP se snažila šálit noc, když ve tmě
ozařovala dlážděný chodník. Na obloze plula temná mračna.
Kostelní zvony odbily před malou chvílí půlnoc a město se zdálo být
liduprázdné. Ve stínu radničního domu však po chodníku kráčel
muž v teplém flanelovém kabátě. Ruce měl vložené do kapes. Větru
odolával jen se zvednutým límcem a skloněnou hlavou. Když pro-
cházel kolem místní putyky, začalo zvolna pršet. Přehodil si proto
přes hlavu kapuci a přidal do kroku. Téměř přeslechl, jak na něho
někdo volá. Otočil se a poznal ji.
„Viděla jsem tě procházet. Nechceš jít dovnitř?“ zeptala se pří-
jemným hlasem.
„Nějak dneska nemám chuť trávit čas v hospodě,“ odpověděl
a vyhýbal se přímému pohledu.
„Byl jsi tam.“
„Nechtěl jsem původně přijít.“
„Proč jsi odešel dřív a nepřipojil se k nám?“
„Myslel jsem, že byste mě nepoznali. Jak umřel?“
„Předávkoval se.“
„Neřekl bych, že do toho spadne.“
„On nebral drogy.“

– 99 –
Muž se na ženu podíval nechápavým výrazem. Poprvé jí pohlédl
do očí a promítla se mu v nich minulost. Od prvního dne, kdy ji
uviděl sedět ve školní lavici, až do maturitního večírku. Pomyslel si:
Zatracená gymnaziální léta. V člověku to hlodá jak termit.
„Předávkoval se, ale drogy nebral. Chtěl to tak,“ řekla žena pře-
svědčivým hlasem.
„Chtěl spáchat sebevraždu?“
Přikývla. Stála venku jenom v černých koktejlkách. Dešťové kapky
jí stékaly po pramenech vlasů, šíji a dalších částech těla, až se ko-
nečně vsákly do šatů. Stejně jako se vsákne starý smutek. Zmizí, ale
nadále zebe.
„Překvapilo tě to?“ zeptala se.
„Trochu. Neviděl jsem ho od maturity. Měl nějaké problémy?“
„Nebyla jsem s ním v kontaktu, i když na malém městě se vždyc-
ky něco donese, vždyť víš. Prostě to přišlo. Jeho rodiče jsou zdrcení,
ale to jsi asi poznal na hřbitově.“
Chvíli stáli, aniž by kdokoliv z nich promluvil. Myšlenky se jim
nezadržitelně vynořovaly a byly znenadání pohlcovány novými.
„Půjdu,“ řekl nakonec muž. Nechtěl snášet trapnost mlčení.
„Chtěla jsem už také jít. Doprovodíš mě, prosím?“
Přikývl. Žena se vrátila do hospody pro své věci. Zůstal stát v dešti
a nadával si, že souhlasil. Jenomže ona dobře věděla, že ji neodmítne.
Dveře hospody se za okamžik znovu otevřely. Žena se soukala do leh-
kého černého kabátu a cestou dopínala zlaté knoflíky.
„Vezmeš prosím deštník? Jsi vyšší,“ řekla s prosebným výrazem
v obličeji. Předala ho muži a usmívala se, zatímco on se neúspěšně
snažil deštník rozevřít. Vymlouval se, že ho nikdy nepoužívá. Pomohla
mu a pak přistoupili k sobě blíž, téměř se dotýkali boky.
„Kdy ses vlastně vrátil?“ zeptala se.
„Včera,“ odpověděl s klidem, ale myslel si: Tak už je tady zase
klasické vyptávání. Přijdou notorické otázky: Jak se máš? Baví tě,
co děláš? Doufám, že nebydlí daleko a než se nadějeme, budeme
u ní a budu mít klid. Zítra musím odjet, nebo mě zas rozloží tohle
lynčování navrátilců.

– 100 –
„Zdržíš se?“
„Ne déle, než to bude nutné.“
„Ostatně jako vždy.“
„Nevím, co bych tady hledal.“
„My tu třeba žijem.“
„Já žiju tam.“
„A jsi spokojený?“
„Mám být spokojený, jenomže to neumím a ani nechci umět. Nako-
nec je jedno, kde žiju. Nespokojený bych byl i tady. Jenomže tady na mě
všechno padá. Přijedu a je pohřeb spolužáka. Snad je to jen náhoda,
ale zažívat tyhle situace prostě nechci. Tam se mi nestane, že mi umře
spolužák, protože všichni žijí tady a já o nich vlastně nevím.“
„Vždycky ses chtěl odcizit. Dokonce i lidem, kteří tě měli rádi.“
„Chtěl jsem zapomenout. Minulost, známí, přátelé, rodina je jako
závaží, které musíš táhnout, dokud nepojdeš.“
„A žije se ti lehčeji? Můžeš být vůbec šťastný?“
„Ano.“
„Tak si musíš gratulovat.“
„Nemám k čemu. Žiju spokojeně, ale situace v okolí a s celým
světem je bezútěšná. Žiju asi jako v poklidu se pasoucí zebra, kolem
které se pohybuje stádo vyhladovělých lvů. Čekám, až vyrazí.“
„Udělal bys to někdy?“
„Co?“
„Přece to, co udělal Richard.“
„Nemyslím si, že je to řešení. Kdyby ses mě ale zeptala před ně-
kolika lety, tak bych rozhodně řekl ano.“
„A proč tedy už chceš žít?“
„Nevím. Snad ze strachu, že bych se třeba mohl připravit o něco
hezkého. Možná taky, i když život za nic nestojí, tak snad přece jen
stojí za to, aby ho člověk dožil, nemyslíš?“
„Doufejme. Já jsem to chtěla udělat strašně moc. Hned první rok
po maturitě. Přítel mě opustil, chtěli mě vyrazit z vejšky a neviděla
jsem jiný východisko. Dokonce jsem už měla promyšlené, jak to udě-
lám. Nejdřív jsem plánovala, že vyskočím z nejvyššího patra u nás

– 101 –
ve škole. To mi ale přišlo zbytečně okázalý. Toužila jsem spíš po ti-
chém odchodu v pohodlí domova, tak jsem si šlehla nějaký prášky,
ale nepovedlo se. Později jsem o tom dost přemýšlela a myslím si, že
to byla jenom chyba z nezkušenosti.“
„První měsíc, co jsem odsud odjel, tak jsem cítil nesnesitelnou
chuť zemřít. Nejdřív jsem skoro vůbec nejedl. Potom jsem to ale
nevydržel a přežral se v nějakým zatuchlým fast foodu na nádraží.
Myslel jsem, že tam umřu. Začal jsem jíst ta nejhnusnější jídla,
jaká si vůbec může člověk představit. Taky jsem kouřil a alkofet
pil častěji než vodu. Jenomže to pořád dlouho trvalo. Nakonec
jsem zjistil, že jsem si zvykl a zabydlel se. Všechno kolem vypadalo
v pohodě, kromě mé maličkosti. Musel jsem přestat kouřit, chlastat
a začít jíst normálně. Chápeš to? Chceš spáchat sebevraždu, ale
než se nachystáš a konečně do toho praštíš, tvoje trápení skončí.
Najednou stojíš, v ruce držíš oprátku, a nevíš vlastně proč. Kolem
tebe projde kamarád, pozdraví tě, zeptá se, jak se máš a jestli zítra
nepřijdeš na večeři. Ty tam nerozhodně stojíš a řekneš mu, že tě
to mrzí, ale nevíš, co bude zítra. Aby tě pochopil, tak mu ještě tím
kusem lana zamáváš. On ti odpoví, že bude středa. Můžeš se mu
pokusit vysvětlit, že ti nerozumí, ale je to k ničemu. Lidé si nikdy
nerozumí. Rozumí si navzájem pouze skrz věci, situace a tak po-
dobně, ale nikdy mezi sebou. Jsou pro sebe moc složití. Asi tomu
člověk nesmí podlehnout, že si pořád připadá osaměle. Když ale
vidím všude kolem sebe tu necitlivou kolektivitu, říkám si, jestli
vlastně samota není ta nejcennější hodnota.“
„Samota je krásná, ale děsím při ní sama sebe.“
„Představ si, že ze dne na den se ocitneš jinde. Nikoho neznáš
a nikdo nezná tebe. Všechno, co tě trápilo, je tak nekonečně daleko.
Zjistíš, že vlastně je naprosto jedno, co děláš. Nikdo tě nemiluje a ty
nikoho nemiluješ. Najednou pochopíš, jak je to skvělý pocit. Chceš
to vykřičet do celého světa: „Je mi jedno, co si myslíte. Možná umřu
osamělý. Možná nebudu mít děti, ale tahle lehkost, kterou zažívám,
je prostě úžasná!“
„Jsem doma,“ řekla žena a opřela se zády o dřevěnou branku.

– 102 –
Zastavili se před malým rodinným domkem. Noční ticho zaplnilo
ulici a pomalu přestávalo pršet. Chlad pronikal do jejich vlasů. Oba
naráz vydechli a oblaky páry se v jednom kratičkém okamžiku smísily.
„Snad se příště potkáme při veselejší příležitosti,“ řekl muž s leh-
kým úsměvem na tváři.
„Budu se těšit.“
Objali se a rozešli. Když žena vklouzla za branku, zavolala:
„Lhala jsem ti. Richard byl můj manžel. Měl rakovinu, ale než
zemřel, všechno mi řekl.“
„Co ti řekl?“
„Že jsi mě vždycky miloval.“
„Kdybych tě miloval, tak bych ti to určitě řekl.“
„Neřekl. Nemůžeš mít děti, a proto jsi mi nechtěl ublížit. Všeho
ses vzdal a odjel, ale to přece není…“
„Máš pravdu, neublížil jsem ti a sobě taky ne. Samota je krásná,
vzpomínáš?“ Muž se otočil a odešel do tmy.

DOPSÁNO V ROCE 2014 V LÜNEBURGU

– 103 –
– 104 –
– 105 –
– 106 –
Rytíř: A prozradíš potom svá tajemství?
Smrt: Ne, žádná nemám.

Sedmá pečeť
Ingmar Bergman

– 107 –
– 108 –
T OHO RÁNA SE MAURICE PROBUDIL se zavřenýma očima.
Nechtělo se mu je za žádnou cenu otevřít a hořce si přiznat, že už
nespí. Jak tak ležel v posteli, vnímal čerstvý vzduch, který do míst-
nosti přicházel otevřeným oknem. Venku pršelo. Slyšel projíždějící
auta v ulici a ptal se sám sebe, kam asi jedou. Cítil, že ho začíná bolet
v zádech. Ležet na zádech nebylo pro něho nikdy zvlášť příjemné.
Natočil se proto na levý bok. Někdo o patro výš zavíral dveře a Mau-
rice se neubránil myšlence, kam dotyčný odchází?
A kam asi dneska půjde on? Nikam! To je přece jasné, když venku
prší a je sobota. Maurice ucítil na své tváři závan dechu. Pomyslel si,
jak je příjemné vnímat hřejivý dech milovaného člověka. Spokojeně se
usmál. Poté přišel ještě jeden hluboký výdech a náhle se vše přerušilo.
Žena vstala a tichým krokem odešla. Maurice v posteli vzpomínal
na jejich první setkání, na první polibek, společné milování, svatbu
v kostele, narození syna. Vzpomněl si, jak strachem nedokázal jít
za Clair do porodnice. Jak zoufale opuštěný seděl v autě a přemýšlel
nad tím vším. Nikdy předtím ani potom už ve svém životě nezažil
tak tichý den. A tolik zmeškaných hovorů.
Když za svou ženou konečně přišel a spatřil to malé, uvěřil, že víc
už světu dát nikdy nemůže. Držel syna v náručí a snažil se sám sebe

– 109 –
přesvědčit, že i on takový byl. Přesvědčil se, ale neuvěřil. Stejně jako
o tři roky později neuvěřil, když mu doktoři sdělili, že jeho dítě má
leukémii. Neuvěřil, ani když syn umíral. A na konci té smutné životní
etapy měl Maurice pocit, že mu mozek požírají mouchy. Dva roky
spolu s Clair přežili, ani nevěděli jak.
Mít další dítě? Chtěla by Clair vůbec? Dva roky si nevyznali lásku.
Dva roky se spolu nemilovali. Je to strašné! Clair musí mít jistojistě
milence. Maurice jenom nevěděl koho. Probíral si v hlavě všechny
muže, se kterými mohla přijít do styku. Slyšel při tom, jak si Clair
v kuchyni prozpěvuje, což ho v podezření jen utvrdilo. Po dlouhém
a usilovném pátrání v paměti, ale neobjevil žádný konkrétní důkaz,
kterým by nevěru odhalil. Spokojil se proto s osobní výzvou, že už
začne něco dělat. Hlavně sportovat a víc Clair naslouchat. Přetočil
se na druhý bok.
Miluje ho Clair ještě vůbec? Těžko říct. Není to takové, jaké to
bývalo na začátku. Podstatnou část své minulosti však prožil s ní.
Možná tu nejšťastnější. Byli jsme šťastní. Ano, byli. Tehdy jsme ale
viděli štěstí jen v budoucnosti. V dítěti především, pomyslel si Mau-
rice a usmál se. Vzpomněl si, jak přišel jednou domů a Clair tam
zrovna nebyla. Udělal si kávu. Sedl ke stolu. Vhodil kostku cukru
do hrnku, ale zapomněl lžičku. Všiml si něčeho plastového na stole,
a protože se mu nechtělo vracet zpět do kuchyně, zamíchal si kávu
tím. Clair zatím přišla a řekla mu, že to byl pozitivní těhotenský
test. Clair byla těhotná!
Nikdy v životě tak dlouho a s takovou radostí na nic nečekal jako
na svého syna. Myslel si, že až se narodí, bude to jeho nejkrásnější
den v životě. Ale místo toho celý ten krásný den proseděl opuštěný
v autě. Nevěřil, že může být tak šťastný, zatímco jiní lidé trpí. Proč on
takové štěstí zažil? Nebe prý nezná vyvolených, ale žijí lidé, kterým
se daří ve všem. Maurice k nim patřil. Jeho syn ne. O to bolestnější
myšlenky mu teď přicházely na mysl.
Miluji Clair vůbec? Za několik let zestárne, zatímco já budu ještě
poměrně mladý na muže. Nemáme děti. Nebudu ji chtít opustit
a zkusit štěstí s jinou? A neměl bych ji opustit už teď? Dal bych jí

– 110 –
šanci si někoho najít. Vždyť já ani nevím, jestli je se mnou šťastná.
Možná bych se jí měl zeptat, ale ženy ta otázka vždy vykolejí. Myslí
na nejhorší. Jestli je nechceme opustit. A mají vlastně pravdu. Aspoň
bych měl jasno. Jestli řekne: „Jsem šťastná,“ tak zůstanu. Ale jak může
být šťastná se mnou? S mužem, se kterým přišla o dítě? To přece není
možné. Jestliže řekne, že šťastná není nebo že už mě nemiluje, že má
někoho jiného, tak odejdu. Půjdu bez zbytečných otázek. Sbalím
své nejnutnější věci a řeknu jen: „Opatruj se, Clair.“ Odejdu vlastní
cestou. Možná zpočátku budu cítit i určitou úlevu, že jsem konečně
unikl minulosti. Už Clair asi skutečně nemiluju.
Maurice otevřel oči a uviděl, jak dešťové kapky venku stékají po
okenním skle. Už Clair asi skutečně nemiluju, ale venku prší a mně
se tam nechce, pomyslel si a vstal z postele. Šel se umýt do koupelny.
Když byl hotov, zamířil přímo do kuchyně. Na stole uviděl připra-
venou snídani pro dva. Clair seděla u stolu. Čekala, až přijdu. To je
zvláštní, pomyslel si Maurice. Pozdravili se stísněně a nutili se do
úsměvu, když si přáli dobrou chuť. Jedli sice společně, ale po celou
tu dobu se jako zkušení manželé obratně vyhýbali pohledy. Když
dojídali, venku zatím déšť ustal a vysvitlo slunce. Maurice se tedy
odhodlal: „Clair? Jsi šťastná?“
Clair se na Maurice nejprve udiveně podívala, potom ho vzala
za ruku a řekla: „Jsme šťastní a je na čase tomu začít věřit.“

DOPSÁNO V ROCE 2010 V HRÁDKU NAD NISOU

– 111 –
– 112 –
– 113 –
– 114 –
Děsí mě ta pestrá klauniáda účelového předstírání.

Faxensyndrom
Matouš Čihák

– 115 –
– 116 –
C O JEN TO NA NICH ULPĚLO! Co předstírají přede mnou?
A co předstírají před sebou? Pohrdám jimi navenek, ale v osa-
mělých chvílích bezmocně odvracím slzami zkalený pohled. Všichni
do jednoho se mi hnusí svou vtíravou esencí bytí, které se podbízejí
jako vyhladovělé kurvy přešlapující s absťákem chodník. Vždy tak
odpudivě svolné udělat lacině a bez políbení kohokoliv. Ona esence
je nesmazatelnou skvrnou lidskosti. Šíří se, rozpíjí, prosakuje vším,
co páchne zatuchlou člověčinou. Lze s ní podniknout spoustu věcí
tak jako s krvavým flekem, na který se kamera vždy zaměří při zá-
sadní události, aby nebylo pochyb, že tato válka je krutá, že tito
demonstranti trpí, že tento člověk umírá. Mluvím o zhoubné skvrně,
jež ale na povrchu není vidět, neboť je vnitřní, smísená s krví.
Je součástí nitrobuněčných kompartmentů. Představuje prokleté
dědictví zkažených předků, které si ve vší slušnosti předáváme jako
zákeřnou pohlavní chorobu. Děláme, že nic, že třepotavá chůze je
komická a ten roztomile neposlušný odpadající nos někdy zase do-
roste. On se však rozkládá, tkáň zvolna nekrotizuje a smrdutý zápach
nás dostihne kdekoliv. Pronikne bipolárními neurony a usadí se
v mozku jako zlý sen, jenž brání probuzení. Podívej, mrtvé buňky
odpadají a živé spouští programovanou smrt. Raději zemřou, než by

– 117 –
zůstaly součástí zaživa tlejícího těla. Hnusíme se jim. Hnusíme se
své nejelementárnější jednotce žití. A to je zlé. Jsme paralyzováni
situací, která si žádá okamžité řešení, jinak skončí naprostým roz-
kladem. Copak necítíte všude kolem tu hnilobu předstírané lidskosti?
Předstírání předstírá samo sebe. Ne, necítíte. Jak byste mohli, když
jste samé: Vytěsnit! Nepřipustit! Zapírat! A klid! Ten především.
Bože, proč v sobě všichni nosíme genetický kód toho dědictví? Jsou
to prosté kombinace čtyř písmen, a přece sdělení nerozumíme, i když
tvrdíme opak. My už si po tom všem totiž nesmíme dovolit být
upřímní. K aktivaci kaskády genů stačí jediná bodová mutace vlivem
vnějších podmínek, kterým se chtě nechtě vystavujeme. Když k ní
dojde, nic není poznat. Jenom se začne odpočítávat. Pět, čtyři, tři,
dva… Jednou tedy musí propuknout a potom nás rozežere zaživa.
Mě, tebe, prostě nás všechny, říkám to snad jasně, ne? Vím, že mě
nikdo neposlouchá, ale o to víc křičím, protože… Myslíme vůbec
vážně tu hru, které podléháme? A je ještě vůbec hrou? Hra přece musí
bavit, ale já jsem smutný. Jsem nejsmutnější z pierotů, a v tom jediném
snad spočívá má jistá komičnost před tímto světem. Rozumím si se
zlatou rybkou ve skleněné kouli. Spříznily nás okolnosti a nezvratné
volby, kterým jsme byli vystaveni. Nedokážu jí pomoct, nedokážu
pomoci sobě a to nás spojuje. Oba jsme totiž zajatci pravidel systému
založeného na davovém principu. Necháváme sebou prostupovat
soustředné kruhy hladiny z otřesů vnějšího světa, ale hladinu vnitř-
ního už nic nezčeří. Zledovatěla citovým chladem, kterým jsme ob-
klopeni, tou kompenzační výchovou v omezeném prostoru. Přesto
se bojím, až jednoho dne zemřu. Má Zlatonka si bude myslet, že jsem
ji opustil. A kde jsi dnes Ty, když cítím vzpomínky? Vůně zimolezů
se line vzduchem, ale pro nás dva už nic neznamená. Dnes v noci tu
bude takové ticho jako na tisíci ostrovech v moři, kde vidím tisíc lidí
mně podobných. A pozoruji-li nebe, tak mě nechte být, nechte mě
o samotě. Doufal jsem, že na sebe počkáme. Pravdou však je, že jsme
se stále nemohli najít. Nikdy jsem nezjistil, jestli jsi mě skutečně
milovala, ale možná byla Tvá odpověď tajemstvím, které se neměl
nikdo jiný dovědět. S časem prý vše odejde. Jeden zapomene tvář

– 118 –
a druhý zase hlas. Srdce přestane bít, ale když nežiješ, pro koho mám
žít já? Můžu předstírat, že jsem v pořádku, že jsem sám sebou, jeno-
mže by to byla klauniáda účelového předstírání, další faxensyndrom
tohoto světa. A přitom vedle Tebe bych byl malířem, který vidí, jak
se pod jeho prsty rodí barvy dne, od nichž se nedokáže odpoutat.
Teď cítím, že se ještě prolínáme v iluzi času, ale za pár dní? Slova,
slova, jako karamelky, bonbony, slova snadná, rozséváme je do větru,
ale toužíme po troše ticha, slova křehká, slova zlehka obalená – pu-
tují a nesou lži. Někdy však lhát musíme, abychom možná jednou,
v budoucnu, všichni byli lepšími lidmi. Ano, taková je hra, která mě
nutí pokračovat. Je automatem. V něm se s gamblerskou vášní den
za dnem prohrávám, abych ztratil pocit sebevlastnictví. Medituji
tímhle způsobem většinu dne. Chci totiž dosáhnout nirvány v aske-
tickém zenu. Chci bloudit vlčí mlhou. Nemít nic, co mi patří. Ztratit
svou maskovanou tvář, stín psa, hodinu vlka, přítomnost, minulost
i budoucnost. Zanevřít na přátele. Zpřetrhat zidealizované vztahy.
Nikomu a ničemu nepatřit. Být pan Nikdo! Ještě víc než Nikdo. Chci
se stát člověkem, který se potlačuje, aby se konečně stvořil k obrazu
svému. Bez nutnosti reinkarnace toužím být vodním hyacintem
a inspirovat básníka natolik, že vyjádří jediným veršem mé poslání
– zříci se svébytnosti. Místo skutečnosti chci žít raději z iluze. Vše-
možně ji nastavovat, omlouvat, přizpůsobovat. V dálce zapudím tu
lomivou realitu do stinného koutu mysli, svého zrcadla myšlenek,
jehož odraz mučí. Uvězním se ve virtuální realitě, na které není re-
álného vůbec nic. Život dobrovolně zasvětím nepřetržité kontrole
imaginárního profilu vlastní identity, kterou nepoznávám, a marnost
pocítím, až bude pozdě, příliš pozdě. Podívej, vždyť chudé bohatství
už vyhrává na burze, zatímco mládí obdivuje stáří ve stínu majetku.
Šrot se stává cennějším než chléb a tobě na dosah mluví ti, kteří
nemají co říct. Žijí ti, kteří nemají proč žít. A každý z nás je rodinný
typ bez rodiny. Ochotně přijímáme lži, jako bychom jen polykali
hořké mandle, a slepě věříme, že nás ty osvědčené doplňky stravy
uzdraví. Mrazivým nevědomím halíme se do temného flauše. Opět
je cítit hrozná nenávist v mocichtivých svatostáncích. S vírou si tam

– 119 –
šmelí fanatici ateistických náboženství, kteří neúnavně hlásají své
demagogické liturgie pronikající až do bazálních ganglií mozků
umlčeného skotu. Spravedlnost se nadále připomíná krutými tresty
pro nevinné a amnestií pro zločince. Nikdo už ji neposlouchá. Proč
také? Je nám cizí, protože vždy bloudila ve vlastním jinotaji. Počet
viníků proměnil zločin v osmou ctnost. A láska hořkne! Bože můj,
láska mi chutná po trpkém strychninu. Dávím se tou kulčibou sko-
ro denně, a když ji vyzvracím, opět se mi na ni vrací chuť. Anebo
ještě jinak: Láska je pěst! Aliho tvrdej levej hák nadopovanej steroi-
dy jako dobře zajetej cyklista. Ne! Ne! Ne! Láska je u mě ohyzdná
stará kurva, a ta se na rozdíl od veršů musí líbit, aby uživila své po-
vadlé vnady, které dává světu na odiv, protože bez nich by to přeci
ani jinak nešlo. Bez nich by byl svět náhle neúplný – neukojený, to je
to správné slovo. Z pouhé marnivosti se nám láska prodává po kous-
cích tancem sedmi závojů, za přihlížení uťatých hlav proroků. Vždy
jen z marnivosti. My, bídní, za její zkrvavené bitevní pole ještě krá-
lovsky platíme a vděčně umíráme. Rozšiřujeme je půdou z našich těl
a mrtvé duše potom žijí mezi námi jako zloději myslí ve smečkách.
Láska je vše, ale nějak se už o ní nedá mluvit. A bojím se říct, jaké to
je mít srdce, které chladne. Ne, svět už není realita, a jestli vůbec
někdy byl. Prodej ho, dokud akcie stoupají, jinak ti splaskne v rukách
ten reklamní plážový míč s mapou. Ty můžeš. Nikdo tě neuvidí
plakat, věř mi. Nikdo se nepodívá do tváře člověka, který někomu
střelil svět. Nikoho totiž nezajímáš. Neztrácej tedy čas a kontrolu
během těch laciných šarád a populárních dovedností, protože jsi jiný.
Chceš tu největší věc od chvíle upečení chleba. Ona vane jako vítr
z kvetoucích luhů a hájů, kde sis v dětství hrál. Připomíná ti náhle
něco opravdového – neposkvrněného. Tu jedinečně krásnou prosto-
tu existence na počátku. Pokud ji cítíš, ještě v tobě nezemřela. Jdi
s ní cestou cest pod hvězdami, které až zamrazí. Sleduj pozorně
ukazatele směru, neb je zrádná, může vést na horu Kalvárie. A za-
bloudíš-li, vrať se. Nestyď se hledat správný směr. Spletitý je labyrint
světa, pokroucený, s mnoha slepými uličkami a prázdnými kouty,
kde nenalezneš ráj. Ten roste jedině v tvém osamělém srdci, jež vždy

– 120 –
oddaně počká, než se vrátíš z další křížové výpravy poznamenané
marností. Bude ti stačit, přestože není Hollywoodem, který ti neu-
stále slibovali podomní obchodníci s poblitou slávou a bankrotující
poradci finančního (ne)štěstí. Myslím na ni už několik dní, ale teprve
ve světle těchto úvah jsem ji uviděl jasně. Viděl jsem ji, jak stojí v davu
zmítaném panikou a dívá se přes nasvícený sál do tváří těch Bohem
zatracených lidí. Její oči jsou hologramy, jimiž si prohlíží obnaženou
smrtelnost, která se před ní sebejistě rozevírá jako klín všeznalé
milenky. Je vyděšená? – Ano, třese se strachem a neví, co má dělat,
a jestli vůbec smí něco dělat. Chápe? – Myslím, že ne. Iracionalitu
nelze chápat. A bojuje? – Rozhodně! Zmateně se rozhlíží kolem sebe.
Hledá cesty, kudy bezpečně utéct. V každé jí však brání vystrašení
lidé posedlí pudem sebezáchovy a zmítaní maniakální sobeckostí.
Dav si žádá víc. Lidé křičí jeden přes druhého o pomoc a bijící deci-
bely hluku jsou schopny trhat srdce. Ona pociťuje vůči lidem i celé-
mu světu prudkou nenávist a v ten moment ví, že opodstatněnou.
Chvěje se. Vydýchaný vzduch už nedokáže přijímat. Je přesvědčená,
že brzy omdlí. Cítí nesnesitelné sucho v ústech a její vzrušení dosa-
huje vrcholu. Srdce tepe sebezničujícím rytmem. Ztrácí se v místě,
čase, postrádá vlastní identitu. Smutně se směje. Poznává, že vše byla
vlastně jen imitace života, a teď nechce slyšet, jak pláče. Nechce!
Konečně zavírá oči na znamení, že se v konejšivé tmě odevzdává
skutečnosti. Zhmotněná pomíjivost beroucí na sebe podobu těžkých
nábojů ji právě v tom okamžiku zasáhne třemi ranami do pravého
spánku. Padá bezvládně k zemi. Teplá krev zvolna stéká po jejím
obličeji a někdo vedle ní chrchlá své zbytky plic sklípek po sklípku.
Přestože její oči zůstaly otevřené, je to stejné, jako by byly pevně za-
vřené. Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek. Ráchel oplakává své
děti a nedá se utěšit, protože jich není. Tak nějak to asi Matouš
myslel, ale již dávno je tomu, kdy celník z Kafarnaum vyprávěl příběh
o ženě, jejíž tvář, nejprve jen přízračná, změnila se ve světlejší odstín
bledosti. Ano, byl to drtivý útok na svobodu. Zhanobení místa, kde
vystupovaly takové hvězdy jako Juliette Gréco, Sting nebo Bob Dylan.
Poslední ostrov osvobozující volnosti zůstane opuštěný, neboť smu-

– 121 –
tek je na rozdíl od radosti věčný a neproniknutelný. Klub je odsouzen
pro bolestnou tryznu pozůstalých stejně jako koncentrační tábor,
můj bělostný pokoj, židle a stůl. Místo, kam se jako Hikikomori
ještě naposledy kvůli Tobě vracím. Pohlcen prostoročasem vězení,
ve kterém píšu. Šťastný, že na svět zapomínám a svět na mě též.
Hluboce miluji nikoho, ale nevysílám svou loďku na řeku slz. Nevy-
sílal jsem ji ani tehdy, když sníh padal nad Tokiem a ovce umrzaly
na vřesovištích. Ranní rozbřesk slunce mi je dnes uklidňujícím
opiem. Přibližuje mě k dětství, jež jsem ztratil, aby bylo jednoho dne
nahrazeno strachem. Víš, my lidé jsme jako krystaly, snadno zlomi-
telní, a já nevím, co ještě smím říci. Tobě je to ale stejně jedno. Pře-
stávám teď často cítit ruce. Chladnou mé zatuhlé prsty a projevuje
se roztroušená únava. Možná se budu chtít ještě smát, ale úsměv
bude pomalý. Možná budu chtít plakat, ale slzy přijdou pozdě. Už
nespím. Už nesním. Už nečtu. Už nekouřím. Už nepiju celé noci,
protože vše pro mě má stejnou chuť. Už ani nemám příběh. Připra-
vila mě o všechny myšlenky. Zabíjí. Jsem nemocný, vyčerpaný před-
stíráním. Jsem opuštěný se svou beznadějí. Přichází, nikdy nevím
kdy. Odchází, nikdy nevím kam. Už nevím kam jít. Je všude. Pod-
zimní listí se včera změnilo na barvu jejích vlasů a já oslněn svitem
čisté mysli se v kraji mučivých běsů vzdávám přání veškerých. Mlhou
zahalené hory jsou teď mým domovem, stejně jako jím kdysi byla její
rtěnka na hrnku od kávy.

DOPSÁNO V ROCE 2016 V DOLNÍ DOBROUČI

– 122 –
– 123 –
– 124 –
Nabyli jsme vzdělání ve škole chvilkových choutek, zbožňujeme
útržkovitost a zajizvenost, příslušíme ke klinickému času, v němž
se počítá pouze s případy. Kloníme se k tomu, co nějaký spisovatel
zabil, k tomu, co by mohl říct, k jeho mlčícím hlubinám. Zajišťuje
si naše zapomenutí tím, že se vysvětluje, že zanechává nějaké dílo.
Magie nerealizovaného umělce…,
poražence, jenž poztrácel svá rozčarování,
který je nedokázal oplodnit.

Sylogismy hořkosti
Emil Mihai Cioran

– 125 –
– 126 –
Praha, dne 16. ledna 2017

Milá Liv,

v celičkém světě není nic tak zbytečného jako poznámka umělce


k vlastnímu dílu. Vysvětlování patří do řady vědních oborů, ve kterých
má své opodstatnění, ale proč do umění, jež je oceánem subjektivity?
Vždyť umělec často netuší, se kterou múzou se líbal předešlé noci,
natož aby vysvětloval, co a jak z toho vzniklo. Samozřejmě, že žijí
mezi námi ti, kteří se rádi vysvětlují, ale také ti, kteří mlčí. A všichni
mají pravdu! Mlčení je však pohodlnější způsob vystupování, a proto
se divím, že mu od přírody lenivý člověk nedává přednost. V dnešní
době profesionálních mluvků má mlčení navíc určitý přínos pro
společnost, a to magičností nastalého ticha.
Pokud Tě opravdu zajímá, jak Zločiny z lidskosti vznikaly, můžu
pár vět do světa vypustit, ale nechtěj po mně, abych tento text, tuhle
další atrofii slov myslel vážně. A proto jsem se rozhodl nenapsat
zbytečnou poznámku autora, ale raději pravdivou fikci – poslední
povídku formou dopisu, který věnuji Tobě. Pointou bude celá tato
kniha.

– 127 –
Vše začalo intimním filmem 5 × 2 od geniálního režiséra žen
Françoise Ozona. Vypráví příběh dvou milenců. Odvíjí se však od
konce jejich společného soužití, tedy od rozvodu k romantickému
sblížení na pláži. Ozon tímto neobvyklým postupem odlehčuje
poněkud smutný příběh členěný do pěti scén z manželského života.
Ta úvodní, v níž chronicky unavený pár sedí v kanceláři právníka
a poslouchá formální detaily vlastního odloučení, ta mě svou trýzni-
vostí inspirovala ke slovnímu obratu zločin z lidskosti.
Pro vlastní potřebu ho později definuji jako lidský čin, který
působí utrpení, ale pohnutky pachatele mohou být před společností
ospravedlnitelné. V předešlé větě je velmi důležité slůvko „mohou“,
protože vždy záleží kdy, kde a před kým. Jistě jsi poznala, drahá Liv,
že existují zločiny, jež nepůsobí navenek tak krutě jako zločiny proti
lidskosti. Nelze je často ani odsoudit nebo jejich viníky spravedlivě
potrestat. A přece jimi člověk ubližuje, třeba jen v citové rovině,
a poznamenává životy lidí, nezřídka i život vlastní. Může to být
šíření vědomé lži, sňatek z rozumu nebo jiný čin, ve kterém se lid-
skost neprojevuje pouze obecně přijímanou dobrotivostí. Lidskost
je podle mě víc a dovolí páchat zločiny. O jejich trestuhodnosti sice
rozhoduje společnost, ale ta se neustále mění a spolu s ní se mění
i kritéria. Co bylo dříve zločinem, dnes už není, a zase naopak. Jsem
proto přesvědčen, že jen svědomí a osobní odpovědnost každého
jedince zůstávají skutečnými autoritami při rozhodování o jeho vině
a trestu. Ovlivněn tímto smýšlením začal jsem psát svou první variaci
na téma zločinu z lidskosti – povídku Probouzením.
Bohužel, sama brzy poznáš, že zločiny z lidskosti se nevyhýbají
nikomu. Ani Tobě – nejčistší duši, kterou znám. Až totiž řekneš
manželovi: „Musím se s tebou rozvést, protože jsem potkala člověka,
na kterého čekám celý život,“ tak ublížíš někomu, koho máš vlastně
pořád ráda, ale něco se změnilo, jsi jiná a nemůžeš se vrátit zpět.
Takoví už jsme my lidé. Stávají se z nás zločinci, pokud chceme žít.
Vina je pak daň za život, kterou musíme platit. Zločin však neexis-
tuje, jestliže člověk své konání takto nevnímá. A věř mi, že by nikdy
nevnímal, kdyby ho společnost nedonutila aspoň jednou v životě

– 128 –
vinu pocítit. Různé politické režimy rozhodovaly a rozhodují podle
vlastních potřeb o tom, co je anebo není zločin. Stejně tak činí spo-
lečnost. Ty se ale vždy rozhoduj podle svých potřeb, protože nic jiného
Ti nakonec stejně nezbývá, chceš-li žít šťastně. Buď klidně zločincem
před společností, ale nikdy před sebou. Buď sama sobě soudcem,
protože nikdo jiný Tě spravedlivěji neodsoudí. A buď silná, Liv, jak
nejvíc dokážeš být, neboť úděl zločince na svobodě je mnohem hor-
ší než ve vězení. Někdo Ti prý kdysi řekl: „Připomeň si dvakrát za
den smrt a potom to bude kolem tvého hrobu vonět.“ Zkus to také
s vinou.
Inspirován filmem 5 × 2 napsal jsem ještě Sparring partner (à propos
podmanivá hudba k filmu obsahuje stejnojmennou píseň skvělého
Paola Conta). Povídka byla původně jen experimentem. Chtěl jsem
vyzkoušet Du-formu, tedy ne tak častou perspektivu v literatuře. Lákala
mě svou neobvyklostí, ale nemyslel jsem si, že může dobře fungovat.
Jako asi každý vášnivý sběratel jsem v té době začal pomýšlet na celý
povídkový soubor s jedním ústředním tématem. V nadcházejících
letech, věrný svému záměru, jsem na knize pracoval a během studií
v Německu ji publikoval. Později jsem sbírku doplnil o další texty
a průběžně redigoval.
Citáty, které předznamenávají povídky, jsou původními podně-
ty k tvorbě. Kromě literárních děl mě inspirovaly filmové scénáře,
texty písní, komentáře dějinných událostí, ale i básně a sentence
z vlastních děl.
Možná Tě překvapí, že knižní vydání jsem neplánoval z několika
osobních, ale především uměleckých přesvědčení, kterými Tě nechci
unavovat. Jsou jen mentální onanií, které podléhá každý umělec,
a ačkoliv o ní bývá často smýšleno pohrdavě, pro umělce je bytostně
důležitá sebepoznáním, které mu přináší. Zmíním proto jen, že
s nástupem elektronických knih nebylo zřejmé, jaký bude další vývoj ve
vydávání literatury. Elektronická kniha totiž nabízí autorovi i čtenáři
úplně nové možnosti a je zajímavou alternativou ke knize klasické.
Dnes je ale jisté (A kdy nebylo? :)), že tištěná kniha přetrvá, protože má
neocenitelnou uměleckou hodnotu a poskytuje jedinečné smyslové

– 129 –
požitky. Při jejím vydání by tedy nemělo jít o pouhý literární počin,
ale také o počin estetický, vjemový, který je v souladu s představou
autora o vlastním díle. Teprve tato úvaha a především zájem čtenářů
mě přiměly vydat Zločiny z lidskosti knižně.
Vysvětlím Ti, proč především zájem čtenářů. Rád se přitom budu
uchylovat k předmluvě Ladislava Fukse k románu Myši Natálie Mo-
oshabrové. Při literatuře jde totiž vždycky o čtenáře. Mám-li být přesný,
o literární dopad na ně. Ten však nemůže být u všech čtenářů stejný,
neboť se liší vkusem, zálibami, vzděláním, sympatiemi. Pravdou však
je, že umění, které nic neříká, které není pro lidi, je vlastně pro kočku.
Míjí nás, možná se příjemně otře jako ta Micka, ale to je k uzoufání
málo pro lidskou duši. Takové umění nestojí za nic, ať se tváří hlu-
bokomyslně, jak chce. Existuje pro ně výstižný slovní obrat umění pro
umění. Je to umění, které obdivujeme, klaníme se mu, oceňujeme, ale
nechápeme. Jsem přesvědčený, že v literatuře ho uplatňovat nelze,
protože každé literární dílo má vždy směřovat k pochopení. Nemusí
však směřovat přímočaře, právě naopak. Čtenář by se proto měl ke
knize vracet, zamýšlet se nad jejím obsahem, třeba i s odstupem let.
Nevnímat literaturu pouze jako duševní stravu, kterou je nutno
zkonzumovat, a to čím dříve, tím lépe. Taková literatura postrádá
smysl jak pro čtenáře, tak pro spisovatele. Stává se z ní sezónní zboží,
kterého si nelze vážit a jehož cena zákonitě klesá.
Čtenáři jsou tedy u spisovatele vždy až na prvním místě. Nemám
teď na mysli, že se jim podbízí, ale že jim naslouchá a vnímá je. Ma-
jí-li čtenáři zájem o knižní vydání, je pro autora milou příležitostí
ho připravit. Není-li to samozřejmě v rozporu s jeho přesvědčením,
protože každý autor si se svým dílem může zacházet, jak chce. Nic se
nestane, zajde-li kniha po pěti či deseti svazcích. Co na tom? Práce,
radost i smutek spisovatele začíná a končí u textu, přesněji řečeno
u myšlenky, ne u knihy nebo u čtenářů.
Žijeme ve věku, kdy vnímáme umění už jen jako určitou formu
autobiografie. Vytratil se nám abstraktní smysl krásy, a proto se
v duchu Cioranových sentencí kloníme k tomu, co nějaký umělec
zabil, k tomu, co by mohl říct. Vzhlížíme k jeho hlubinám mlčení.

– 130 –
Zajišťuje si naše zapomenutí tím, že se vysvětluje, že zanechává nějaké
vlastní dílo, třebas krásné. Ano, umělec může tvořit věci krásné, ale
nemá do nich okázale vkládat nic ze svého vlastního života. Napříč
staletími lidských dějin je to neměnná esence opravdového umění.
A údělem každého autora tohoto umění je smrt a bezvýznamnost.
Je zbytečné se o tento úděl sám snažit nebo ho odmítat. Je nevyhnu-
telný, ale také správný. Dokončené umělecké dílo už totiž autora
nepotřebuje. Žije si svým životem slávy, či zapomenutí. Jediné, co
tedy umělce s dílem tajně pojí a pojit má, je bolest a radost vzniku.
Vnímám tu podobnost s matkou a jejím dítětem. Není to krásné
a pro autora dostačující? Proto snad každý pravý umělec až přehna-
ně lpí na vlastním díle a během života se za ně cítí být odpovědný.
Po umělcově smrti ale nikdo jeho poslední vůli věrnost nezachová,
a to ani nejbližší přátelé. Kdyby ses mě proto zeptala, která slova jsou
v literárním uměleckém díle zbytečná, potom bych odpověděl, že
jméno a příjmení spisovatele. Možná nesouhlasíš a já jako čtenář Ti
rozumím, ale jako autor to vnímám jinak. A jsem o tom čím dál víc
přesvědčený. Já už totiž vlastní jméno nosím jen z úcty k rodičům,
protože nejsem někdo, ale mnozí.
V minulém roce jsem dopsal povídky Intuice, Myslmluva a Kdo se do-
počítá. Pochopil jsem tehdy, že Zločiny z lidskosti se nemohou ani nesmějí
donekonečna rozrůstat, neboť je považuji za počátek vlastní tvorby,
a ten by, myslím, nikdy neměl trvat věčně. Sbírka zůstane součástí mého
života, a dost možná i já jejího. Je silně poznamenána vynořující se do-
spělostí a bylo mým záměrem ji tak zanechat. Další povídka, kterou bych
napsal do sbírky nyní, by už působila mezi ostatními nepřirozeně. Což
by byla škoda, protože přirozenosti je teď všude kolem nás méně a méně.
Jelikož se nadále projevují tendence identifikovat literární postavy
se skutečnými lidmi, pokládám za vhodné prohlásit, že v této knize
se nevyskytují žádné skutečné osoby, natož mně blízké; jak postavy,
tak jejich jména jsou vymyšlené. Pokud jsem užil jména některé žijící
osoby, pak šlo o užití čistě náhodné. Až na Liv, jedinou milou vý-
jimku, která potvrzuje pravidlo. V knize také není jediný fakt, který
by nebyl fiktivní, a ani žádná autobiografická intence. Literatura

– 131 –
i veškerá další umění na rozdíl od života dávají člověku jedinečnou
příležitost nezabývat se sám sebou. Žít mimo čas. Vyvázat se. A této
svobody bychom si myslím měli vážit a snažit se ji co nejlépe využít
k objevování neznámých stránek své existence, svého čím dál více
zapomínaného bytí. Jak už bylo mnohokrát řečeno.
Každý autor literárních děl má plné právo zakázat jejich jakékoliv
adaptace filmové, divadelní, televizní i rozhlasové. A nemusí komu-
koliv cokoliv vysvětlovat. Autor vždy chrání nejenom sám sebe, ale
také své dílo. Cílem by pro něho však nemělo být vzbuzovat vášně,
ale spíše naopak. Zákaz adaptace není ničím neobvyklým. Demon-
struje autorské právo – vztah autora ke svému dílu, se kterým může
jen on zacházet, jak uzná za vhodné. Osobně jej zakládám na třech
skutečnostech:

1. Adaptace literárního díla je vždy možná, ale nikdy není nutná.


V této věci se přidržuji ekonomického axiomu, že není-li třeba
činit rozhodnutí, je třeba nečinit rozhodnutí, a proto se adap-
tacím vyhýbám.
2. Je zřejmé, že některá literární díla nejsou pro adaptace vhodná.
3. Chovám nedůvěru vůči adaptátorům, kteří dílu správně nerozu-
mějí a přizpůsobují si je pro vlastní či cizí účely.

Přizpůsobovat si umělecké dílo pro vlastní účely je však druh práce,


bez které se adaptátor neobejde. Dílo přepracovává do nové formy,
něco redukuje, něco doplní. Práce autora je tím do jisté míry zpochyb-
něna, protože obsah i podoba díla se musí přizpůsobit nové formě,
jinak není možné transformaci provést. Vztah mezi adaptátorem
a původním autorem díla je tedy už z podstaty konfliktní. Chovají-
-li však k sobě úctu, dokážou vhodně spolupracovat a mají společný
umělecký záměr, potom je adaptace možná.
Adaptace je však velmi odpovědná a náročná disciplína, nemá-li
skončit tragicky. Spisovatel Michael Ende byl kdysi filmem Nekonečný
příběh zděšen natolik, že se snažil soudně zabránit distribuci filmu,
nebudou-li vystříhány scény, které nejvíce odporují poselství jeho knihy.

– 132 –
Tento spor ovšem prohrál. Podařilo se mu dosáhnout jen odstranění
svého jména z úvodních titulků. Autor se později vyjádřil:

Nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych měl něčemu takovému


propůjčit své jméno. Bojoval jsem až do totálního vyčerpání. Opravdu ohav-
nými šejdířskými metodami mě zkoušeli srazit k zemi. Udělal jsem obrovský
skandál. Ale nic nepomohlo.

Liv, ty víš nejlíp, že film zůstane filmem a literatura literaturou, a tak


mi určitě rozumíš, když tvrdím, že strach spisovatele z nepovedené
adaptace je vždy opodstatněný, a myslím, že by neměl být zaplašen
obchodním záměrem či domnělým máváním vavřínů slávy. Budu se
sice opakovat, ale autor chrání nejenom sám sebe, ale také své dílo.
Dopisuji dopis a připomíná se mi, že vše jednou končí, tedy i Zločiny
z lidskosti. Zní prý tónem smutku, ale může vyznít jinak snaha o věrné
zachycení lidské existence? A nemůže být právě tento jejich smutný tón
prostředkem k hlubšímu poznání reality? Poklidná idyla, v níž jednají
pouze samí vyrovnaní lidé bez slabostí a vad, není zdrojem konfliktů,
zklamání a smutku. Ty však život vskutku přináší. Ale právě jen v pro-
tikladu k nim lze poznat pravou radost. Vždyť bez stínu ani světla není.
Současná podoba sbírky mi dává jisté uspokojení, ale bezvýznamné,
protože uspokojení je pro mě vždy dočasné. Svědčí o tom i fakt, že
vlastní díla neustále přepisuji a přepracovávám. Uspokojení je pro
mě tedy snad jen příjemné postřehnutí něčeho zatím nepatrného, co
se v těchto povídkách skrývá a povzbuzuje k dalšímu úsilí. Nemá to
nic společného s domýšlivostí ani se mnou, když napíšu, že tím „ne-
patrným“ je krása literatury. Té se člověk nepřestává a nesmí přestat
obdivovat. Nechci ji ale vyplašit, takže kdo ví, co to je.

Mám Tě rád, Liv. Opatruj se!

P. S.
Posílám ještě na památku pár úryvků ze svého zápisníku. Jinak si
myslím, že jsem Tě tímto dopisem přesvědčil, jak otravná i zbytečná

– 133 –
je poznámka umělce k vlastnímu dílu; nemluvě o její hodnověrnosti
a vtíravé přítomnosti „pravd“, o kterých se nepochybuje. A věř, že psát
o ničem je navíc tak těžké. Pracuje se dlouhé měsíce a jen z toho bolí
hlava. Jeden dobrý otec je podle mě kolikrát lepší než sto spisovatelů,
ale přesto…
Některým lidem člověk nemůže poděkovat osobně, a proto si vy-
myslel knihy. Liv, děkuji za vše, především za to, s jakou rozhodností
jsi poslala jednoho novináře do patřičných mezí poté, kdy Ti chtěl
pomoci dopisem:

Liv je úžasně milá a vtipná. Dneska ležela v rakvi a psala. Zamýšlí zřejmě
vydat knihu. Nebude to asi nic velkolepého, ale snad bychom jí mohli opatřit
nějakého dobrého spisovatele, který by z jejího materiálu něco udělal. V nej-
horším případě to vydá aspoň na pár článků.

Tu velkolepou knihu jsem před týdnem koupil v antikvariátu za


nižší než symbolickou cenu. – Rok vydání? Neboj, tak zlomyslný
nejsem, abych prozradil, že to bylo patnáct let před mým narozením.
– Autor? Překvapivě s Tvým jménem a s pihami posetým obličejem
zamřížovaným filmovým pásem. Postával jsem zrovna poblíž a čekal,
až přijede tramvaj. – Náhoda? Pro mě spíš krása života, která se má
prožít než chabě popisovat na stránkách knih. A proto mě teď omluv,
že jdu raději sáňkovat.

Adjø!

– 134 –
Život je příliš dlouhý na to, aby byl jednoduchý.
Vyšehrad poprvé:
V Praze je tolik krásy, že už to člověka ani nebaví fotit.

Objev!!! Myši běží lesem rychleji než sloni.

Nemyslíš, že lidé se už chtějí na knihy jenom dívat, než je číst?

Smrt má nejhlubší pohled, nejširší úsměv, nejpevnější objetí. A ve stáří se zdá


být dokonce přirozenější než narození.

Vyšehrad podruhé – Slavín:


Malý chlapec běhá kolem sarkofágu se sochou Génia vlasti. Jeho rodiče
mlčí a nehlásí se k němu. Později dítě křičí u jednoho hrobu: Kdo
tady umřel? Já chci vědět, kdo tady umřel! Dalekáť cesta má! Marné volání!
Rodiče stále mlčí, ale postarší muž odpoví:
Mácha, harante jeden. Nemůžeš mu dát pokoj?

Vtipné řeči nic nedokazují. – Voltaire


Že by konečně smrt bonmotů bonmotem?

Vše dobré je nenápadné.

Vždycky bojuješ jen proti sobě.

Lev je lvem i v kleci. Nestane se oslem. – T. G. Masaryk


V té mé zemičce je ale všechno možný. Proto tu rád žiju.

Kunst kann nicht modern sein. Kunst ist urewig!


(Egon Schiele Art Centrum; Český Krumlov)
Víš, pro efekt – to se teď tak dělá – si to volně překládám
jako Seru na moderní umění! Umění je věčné. Má hluboká omluva za
předešlou vulgaritu a nepřesný překlad.

– 135 –
Kdyby hořelo a já si měl vybrat mezi Picassem a kočkou, vybral bych
si kočku. A potom ji pustil...

Patti včera odepsala:


Cokoliv, co jsem shledala dobrým, budu uchovávat
a proměním v dobré to, co ještě dobré není.

Věrná láska, sáňkování a lov ptáků netrvají nikdy dlouho.


Ještě že tak. Nebavilo by mě dvacet let sáňkovat.
Ať žije Norsko!

– 136 –
PODĚKOVÁNÍ AUTORA

Děkuji za milou spolupráci všem, kteří mi při tvorbě této knihy pomáhali.
Bez jejich pomoci by nevznikla. A také děkuji těm, kteří četli moje knihy,
když je ještě nikdo nečetl. Rukopis jsem dokončil 4. prosince 2017. Původní
zápisky, ilustrace, kaligrafické kresby i nadpisy jsem zničil. Současnou kniž-
ní podobu povídkového souboru Zločiny z lidskosti považuji za konečnou.
První oficiální českou verzi vydalo nakladatelství Nová Forma v roce 2018.
Dílo bylo pod mým dohledem zhotoveno a vydáno také v limitované edici
přednostních výtisků. Každý z nich jsem na tomto místě opatřil pořadovým
číslem a signoval.

– 137 –
EDIČNÍ POZNÁMKA

Sbírka povídek Zločiny z lidskosti vyšla poprvé 31. března 2014 v elektronické
verzi knihy (eBookEater, Praha). Autor dílo v letech 2014 až 2017 (Scribd,
San Francisco) průběžně redigoval a rozšířil o povídky Ostří somálské břitvy;
Bez významu; 2206; Kdo se dopočítá; Intuice; Myslmluva; Liv; Zmizelé. Sbírka po-
vídek Zločiny z lidskosti byla vydána knižně (Nová Forma, 2018) a je součástí
autorovy kurátorované kolekce děl v digitální knihovně Scribd.

– 138 –
SEZNAM POUŽIT ÝCH DĚL

ZMIZELÉ (str. 13)


M. Čihák: Chůze po rozbitém skle, 2017.

SVĚTLO ŽENY (str. 19)


J. Zeyer: Letopisy lásky, 1889.

IMAGO (str. 27)


J. Buckley: Jeff Buckley Collection, 2002.

KDO SE DOPOČÍTÁ (str. 35)


M. Čihák: Chůze po rozbitém skle, 2017.

SPARRING PARTNER (str. 45)


V. Hugo: L'Homme qui rit, 2002.

OSTŘÍ SOMÁLSKÉ BŘITVY (str. 53)


E. Hemingway: The Short Happy Life of Francis Macomber, 1936.

2206 (str. 61)


M. Čihák: Faxensyndrom, 2017.

– 139 –
JAKO VE SNU (str. 69)
W. B. Yeats: The Wind Among the Reeds, 1899.

INTUICE (str. 79)


J. Jackson: Francie v temných letech 1940–1944
(překlad J. Hrbek), 2006.

BEZ VÝZNAMU (str. 87)


J. W. Goethe: Die Leiden des jungen Werthers, 2001.

NÁVRAT (str. 97)


O. Wilde: přisuzovaný citát.

PROBOUZENÍM (str. 107)


I. Bergman: Filmové povídky
(překlad Z. Černík, D. Hartlová a J. Osvald), 1988.

MYSLMLUVA (str. 115)


M. Čihák: Faxensyndrom, 2017.

LIV (str. 125)


E. M. Cioran: Sylogismy hořkosti (překlad A. Dvořáčková), 1995.

– 140 –
OBSAH

Zmizelé 11

Světlo ženy 17

Imago 25

Kdo se dopočítá 33

Sparring partner 43

Ostří somálské břitvy 51

2206 59

Jako ve snu 67

Intuice 77

Bez významu 85

Návrat 95

Probouzením 105

Myslmluva 113

Liv 123

– 141 –
MATOUŠ ČIHÁK

umělecká próza
Zločiny z lidskosti
Přístav Cuxhaven
Pohádková Kamej
Faxensyndrom

poezie
Chůze po rozbitém skle

– 142 –
MATOUŠ ČIHÁK
ZLOČINY Z LIDSKOSTI

Publikoval Scribd Inc. v San Franciscu (Kalifornie, USA) roku 2018. Edi-
taci a korektury textu provedla Alena Mikulíková. Kaligrafické nadpisy
a ilustrace vytvořil Matouš Čihák čínským štětcem s vlasem lasičky. Obál-
ku s použitím fotografie od Matouše Čiháka navrhl Jindřich Hoch. Gra-
fickou úpravu, typografii a sazbu zpracovalo Sandstudios. Autorizované
a redigované vydání vytiskla společnost Nová Forma, s. r. o., Písecká 413,
375 01 Týn nad Vltavou – Malá Strana. Počet stran 144. Knihu produkoval
Matouš Čihák. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí
být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována
jakýmkoliv způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou ces-
tou, nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. Jakékoliv adaptace
filmové, divadelní, televizní a rozhlasové jsou zakázány.

– 143 –
– 144 –
– 145 –
„Hluboce miluji nikoho, ale nevysílám svou loďku na řeku slz.
Nevysílal jsem ji ani tehdy, když sníh padal nad Tokiem a ovce
umrzaly na vřesovištích. Ranní rozbřesk slunce mi je dnes uklid-
ňujícím opiem. Přibližuje mě k dětství, jež jsem ztratil, aby bylo
jednoho dne nahrazeno strachem. Víš, my lidé jsme jako krystaly,
snadno zlomitelní, a já nevím, co ještě smím říci…“

Lidskost má mnoho podob. Nelze podléhat jednostrannému


pocitu o ní, když duše skrývá temná zákoutí, kde by mělo být
napsáno: „Zde jsou lvi.“