Sýrie v letech 1949-1958: Dávné experimenty v tajné akci

Douglas Little (profesor historie, Clark University)
Výňatky z publikace„Studená válka a utajená akce: USA a Sýrie, 1945-1958,“ Middle East
Journal, zima 1990.
12. srpna v roce 1957 syrská armáda obklíčila velvyslanectví USA v Damašku. Prohlašovala,
že odvrátila spiknutí CIA, které mělo svrhnout nestranného prezidenta Shukri Quwatlyho a
dosadit prozápadní režim. Syrský šéf kontrarozvědky Abdul Hamid Sarraj vypověděl tři
americké diplomaty, uvěznil desítky důstojníků a tím se posunul blíže k Moskvě. Do konce
měsíce USA spolu s Tureckem a Irákem zvažovali vojenskou akci, která mohla eskalovat do
totální sovětsko-americké konfrontace. Tento nezdařený státní převrat, iniciovaný CIA, zastíral
téměř desetileté tajné vměšování USA do Sýrie. Již v roce 1949 byla tato nová, nezávislá
arabská republika důležitou výchozí základnou pro první experimenty CIA v utajované akci.
CIA tajně podpořila v roce 1949 pravicový vojenský převrat. Opakované tajné akce CIA během
následujícího desetiletí podnítily arabský antiamerikanismus, dohnaly syrskou levici blíže ke
Kremlu, a zjevná vojenská účast se stala pravděpodobnější.
Na konci roku 1945 oznámila arabsko-americká ropná společnost (ARAMCO) plány na
vybudování transarabského ropovodu (TAPLINE) ze Saúdské Arábie do Středomoří. S pomocí
USA společnost ARAMCO zajistila práva na výstavbu ropovodu z Libanonu, Jordánska a
Saúdské Arábie. Syrské povolení bylo parlamentem pozastaveno.
Násilné protiamerické a protiizraelské demonstrace v listopadu 1948 donutily premiéra
Mardama odstoupit. Jeho nástupcem se stal Khalid al-Azm. Během této krize agent CIA
Stephen Meade navázal kontakt s pravicovými důstojníky syrské armády.
Odtajněné záznamy potvrzují, že se Meade na začátku listopadu 1948 nejméně šestkrát tajně
sešel s plukovníkem Husní Zaimem, náčelníkem generálního štábu syrské armády, a
diskutoval s ním o „možnosti diktátorství s podporou armády“. Američtí představitelé si
uvědomili, že Zaim je diktátor typu „Bánánová republika“ se „silným protisovětským postojem“.
Meade a Zaim dokončili začátkem roku 1949 plány na převrat. 14. března Zaim „požádal
americké agenty, aby vyprovokovali a podnítili vnitřní nepokoje, které jsou ‘základem pro státní
převrat‘, nebo aby mu byly za tímto účelem poskytnuty finanční prostředky z USA.“ O devět
dní později Zaim „slíbil ‘překvapení‘ během několika dnů“, pokud Meade bude moci zajistit
americkou pomoc. Jak zvěsti o vojenském puči sílily, náměstek státního tajemníka George
McGhee přijel do Damašku, aby údajně prodiskutoval přesídlení palestinských uprchlíků, ale
je pravděpodobnější, že měl schválit americkou podporu pro Zaima. Krátce poté vyšli do ulic
studenti, kteří protestovali proti vládní korupci a špatnostem války s Izraelem. 30. března Zaim
zinscenoval puč, zatkl Quwatlyho a pozastavil platnost ústavy. Meade 15. dubna oznámil, že
„bylo zatčeno více než 400 komoušů ze všech částíSýrie“.
To, co Zaim vykonal, daleko předčilo očekávání Washingtonu. 28. dubna řekl velvyslanci USA,
že Sýrie chce znovu začít mírové rozhovory s Izraelem a bude uvažovat o přesídlení 250 000
palestinských uprchlíků v Sýrii. 16. května Zaim schválil výstavbu ropovodu TAPLINE
společností ARAMCO. O dva týdny později zakázal komunistickou stranu a uvěznil desítky
levicových disidentů. V červenci podepsal syrsko-izraelské příměří. Zaim předpokládal, že

USA rychle schválí pomoc ve výši 100 miliónů dolarů na rozvoj vojenství a ekonomiky. Avšak
14. srpna byl Zaim svržen a popraven plukovníkem Sami Hinnawim.
Téměř okamžitě znovu vzniklo napětí, které již dříve komplikovalo vztahy mezi Sýrií a USA.
Z voleb, které se konaly v listopadu, vzešla vítězně Hinnawiho populistická strana, která
oznámila plány na syrskou unii s iráckou hášimovskou dynastií. 19. prosince 1949 plukovník
Adib Šišakli vypudil Hinnawiho při třetím syrském převratu za posledních devět měsíců. Šlo o
první převrat, který se během 23 měsíců stal sedmou civilní vládou.
Amerika opět podpořila rychlé vojenské nasazení, tentokrát s účastí Šišakliho v roli Zaimova
siláka. Šišakli předstoupil v březnu 1950 před americké vedoucí představitele a hledal u nich
„vojenskou pomoc pro modernizaci armády“ za ‘účelem udržení pořádku‘“. Američtí
představitelé si uvědomili, že Šišakli je „jednou z nejsilnějších protikomunistických sil v zemi“.
Washington naznačil, že by Sýrie mohla brzy obdržet americké zbraně.
Američtí představitelé potvrdili na začátku července, že „Šišakli předkládal přátelské návrhy“.
Jeden z jeho hlavních zástupců se zeptal amerického vojenského atašé: „Co chcete, abychom
udělali?“ Šišakli vedl 23. listopadu 1951 „dvouhodinovou srdečnou diskuzi“ s Milesem
Copelandem ze CIA a dalšími na americkém velvyslanectví. Když Ma'aruf Dawalibi, dlouho
považovaný americkými pozorovateli za prosovětsky orientovaného, oznámil o týden později,
že bude v čele osmé syrské vlády za méně, než dva roky, Šišakli rozpustil parlament a nastolil
vojenskou diktaturu.
Američtí představitelé si byli dopředu vědomi Šišakliho plánů a uvítali jeho skvělý tah. Chargé
d'affaires Harlan Clark poslal 30. listopadu do Washingtonu telegram, že „pokud má USA
profitovat z nové situace, bude to více než kdy jindy nutné… ukázat Šišaklimu, jak a kdy mu
můžeme pomoci“. Ministerstvo zahraničí získalo během několika dnů od Pentagonu souhlas
„na politickém základě“ na „počáteční dodávky omezeného množství vybraného vojenského
materiálu do Sýrie“.
Sýrie bezodkladně zahájila vzájemné hovory s Tureckem o obraně a obnovila koncesi pro
ropovod Tapline. Šišakli byl ochoten uvažovat o mírové smlouvě s Izraelem a o přesídlení
palestinských uprchlíků v Sýrii pod podmínkou, že americká finanční a vojenská pomoc se
blíží. V roce 1952 vláda prezidenta Trumana tlačila na Světovou banku, aby urychleně vyřídila
žádost Sýrie o půjčku na 200 milionů dolarů.
Předtím, než mohlo dojít k dohodě o zbrojní zásilce, Šišakli byl 25. února 1954 svržen během
státního převratu, který zorganizovala armáda. Komunistická strana, jejíž členská základna
byla rozpolcená a jejíž členy Šišakli dohnal k tomu, aby se skrývali v ilegalitě, viděla v převratu
první krok směrem k pokrokové národní frontě s baathisty a dalšími, kteří byli proti západnímu
vlivu.
Když šli Syřané 24. září k urnám, favorizovali stranu Baath a jiné levicové strany a poslali do
parlamentu Chálida Bakdaše jako prvního svobodně zvoleného zástupce komunistické strany
v arabském světě. Ředitel CIA Allen Dulles souhlasil s tím, že „situace v této zemi je nejhorší
ze všech zemí v této oblasti“.
S požehnáním Washingtonu Británie a Irák sdělily v lednu 1955 plány na Bagdádský pakt,
regionální obrannou organizaci po vzoru NATO. „Progresivní fronta“, opírající se o plukovníka
Adnana Malkiho, vzdorovala proti syrské účasti. Sýrie se připojila k Egyptu v požadavcích na
arabskou neutrálnost, a zároveň požadovala, aby Malki spolupracoval s egyptským
prezidentem Násirem na oslabení iráckého prozápadního premiéra. Pokud by se Malki nebo
jiní levicoví funkcionáři chopili moci a uzavřeli by formální spojenectví s Egyptem, ministr
zahraničí John Foster Dulles poznamenal, že by Sýrie se svojí „protizápadní politikou“ mohla

vyvolat „iráckou vojenskou intervenci“ nebo ještě hůře, „izraelskou vojenskou akcie proti
jednomu nebo několika arabským státům.“
22. dubna byl na Malkiho spáchán atentát ozbrojencem ze Syrské národně sociální strany
(SSNP), pravicové skupiny, která dříve podporovala Šišakliho a údajně měla úzké vazby na
CIA. Operace „Straggle“, jejímž cílem bylo sesadit protizápadní vůdce v Damašku, se lišila od
dřívějších epizod se Zaimem a Šišaklim, protože Amerika spolupracovala s Británií. Americký
velvyslanec Moose 8. ledna navrhoval, že „toto je zamýšleno pro jiné metody“, včetně
„protikomunistického puče“, uměle vyvolaného SSNP. Ředitel CIA Allen Dulles a šéf CIA na
Středním východě Kermit Roosevelt odletěli do Londýna, kde vypracovali podrobnosti o
převratu s britskou tajnou službou (SIS).
Zdá se, že původní plán CIA-SIS požadoval po Turecku, aby zinscenovalo pohraniční
incidenty, britští agenti měli vyvolat potíže u pouštních kmenů a američtí agenti měli
zmobilizovat partyzány ze SSNP. To všechno by vyvolalo prozápadní převrat ze strany
„domácích antikomunistických prvků uvnitř Sýrie“, které by byly podpořeny, pokud by to bylo
nezbytné, iráckými vojáky. 26. července 1956 se však Násir zmocnil Suezského průplavu, což
narušilo společné angloamerické plánování „operace Straggle“.
Londýn zařadil operaci Straggle mezi své nejvíce utajované plány na intervenci do Egypta.
Britové, jak si John Foster Dulles 18. října postěžoval, nás „úmyslně udržovali v nevědomosti.“
Washington pokročil s plány na převrat a poskytl spiklencům 150 000 dolarů. Na poslední
chvíli SIS přesvědčily CIA, aby odložili operaci Straggle o čtyři dny, aby se to, bez vědomí
Američanů, shodovalo s izraelskou invazí na Sinaj, podporovanou Brity. Tajemník Dulles a
prezident Eisenhower byli dvojnásobně překvapeni. Nejprve tím, když Izrael bleskurychle
zaútočil na Egypt a poté ústním sdělením, že syrská kontrarozvědka odhalila operaci Straggle.
Foster a Allen Dulles se 30. října shodli na tom, že „by byla chyba pokoušet se to dokazovat“.
Během bezprecedentního novoročního setkání s klíčovými legislativními vůdci Eisenhower
požádal Kongres k oprávněnému využití amerických jednotek v boji proti sovětské podvratné
činnosti na Středním východě. „Citoval syrský vývoj jako důkaz ruského úmyslu.“ Sněmovna
schválila návrh 30. ledna 1957 počtem hlasů 355 ku 61, a Eisenhowerova doktrína vstoupila
v platnost.
V srpnu dal Washington zřejmě povolení k operaci Wappen, což byl krycí název pro novou
tajnou operaci USA proti Sýrii. Howard Stone, specialista CIA na politickou činnost se
zkušenostmi v Íránu a Súdánu, tři měsíce plánoval s disidenty uvnitř syrské armády převrat.
Mezitím Šišakli ujistil Kermita Roosevelta, že je připraven znovu převzít moc v Sýrii. Podle
Charlese Yosta, bývalého amerického velvyslance v Sýrii, byla operace Wappen „obzvlášť
nemotorným spiknutím CIA“, do které se „infiltrovaly syrské tajné služby“. Patrick Seale v Boji
o Sýrii souhlasí: „Půl tuctu syrských důstojníků, kteří byli osloveni americkými činiteli, to
okamžitě nahlásilo čelním představitelům, takže spiknutí bylo odsouzeno k záhubě.“
Šéf syrské kontrarozvědky Sarraj reagoval okamžitě 12. srpna, kdy vykázal Stona a další
agenty CIA, nechal zatknout jejich komplice a americké velvyslanectví bylo pod dohledem.
Levicový plukovník Bizri využil tohoto fiaska jako záminku k vynucení kontroly nad armádou
svých soupeřů.
Amerika vyzvala Turecko a Irák, aby shromáždily vojáky podél svých hranic se Sýrií; a „pokud
by měla syrská agrese vyprovokovat vojenskou reakci,“ Washington by „urychlil dodávky
zbraní na Střední východ a nahradil by ztráty tak rychle, jak jen by to bylo možné.“ „Šesté flotile
bylo opět nařízeno dostat se na východní konec Středomoří", americká proudová letadla byla
poslána na základnu NATO v Turecku a „americké ‘připravené’ síly, zejména Strategic Air
Command (tj. vrchní velitelství amerického letectva, pozn. překl), byly zalarmovány“. Již

podruhé během jednoho roku neúspěšná operace CIA v Sýrii téměř vyvolala konfrontaci
supervelmocí.
Eisenhower pozvolna odstupoval od provokativních záměrů, ale Turci odmítli demobilizaci 50
tisíc vojáků, kteří byli nahromaděni podél syrské hranice.
Jak se 10 tisíc amerických příslušníků námořní pěchoty brodilo 15. července na březích
Bejrútu, Eisenhower uvažoval o amerických problémech v arabském světě: „Potíž je v tom, že
proti nám vedou nenávistnou kampaň, nikoli vlády, ale lidé.“

Douglas Little, webová stránka:
www.clarku.edu/departments/history/faculty/little.shtml
Zdroj článku: http://coat.ncf.ca/our_magazine/links/issue51/articles/51_12-13.pdf, pro WertyzReport
přeložila Jana Schönová