You are on page 1of 34

JOZEF

TISO
KNĚZ, POLITIK,
KOLABORANT

James Mace Ward
Copyright © 2013 by Cornell University
Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart
Translation © 2018 Zdeněk Huml

Z anglického originálu
Priest, Politician, Collaborator: Jozef Tiso and the Making of Fascist Slovakia
přeložil Zdeněk Huml.
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze roku 2018
Redakce Jan Sušer
Korektury Jiří Kettner
Editorka Marie Iljašenko
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být
reprodukována v knižní, elektronické ani jakékoli jiné podobě,
ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího
písemného souhlasu vydavatele.

10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
ISBN 978-80-7391-875-0
www.slovart.cz
Obsah

Předmluva Jana Rychlíka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Předmluva autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1 „Za Boha a naši vlast“, 1887–1918 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
2 Osobní převrat národní a politický, 1918–19 . . . . . . . . . . . 59
3 „Za Boha a za národ“, 1919–25 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
4 Selhání „aktivismu“, 1925–33 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
5 Pokušení světa, 1933–38 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
6 Boj za pravdu, 1938–39 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
7 Svatá přesvědčení, 1939–44 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
8 Prohrané bitvy, 1944–2011 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282
Závěr. Trnová koruna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323

Poznámka ke zdrojům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334
Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
Úvod

Pýchou slovenské Bytči je její zámek. Tuto úchvatnou ukázku italské
renesance v Uherském království nechal postavit v šestnáctém století
Franciscus Thurzo, původně katolický biskup, který přestoupil na lu-
teránství. Thurzova rodina pevnost využívala jako sídlo pro dohled
nad svými rozsáhlými pozemky ve Felvidéku neboli Horních Uhrách,
jak se tehdy území Slovenska říkalo. Dnes zámek patří mezi národní
kulturní památky a sídlí v něm jeden ze slovenských státních archivů.
Cesta do hlavní čítárny vede nejprve přes impozantní vstupní bránu
a dále po omšelých schodech nahoru do druhého podlaží arkádového
nádvoří. Stěny tu zdobí nástěnné malby vyobrazující válečné hrdiny,
a jejich morální poselství ještě posilují latinské nápisy. Žádné z dětí,
které se stejně jako já v onen podzimní den roku 2004 po zámku pro-
cházely, pravděpodobně latinsky neumělo, přesto se domnívám, že
na některé z nich tato památka významným způsobem mravně zapů-
sobila. Slovenskou historiografií bývá František Thurzo či Turzo pova-
žován za uherského magnáta slovenského původu, dokonce i proto-
-slovenského nacionalistu. Pro své slovenské obdivovatele představuje
symbol odolnosti jejich kultury vůči maďarským snahám ji asimilovat.
Maďarská historiografie si naopak Františka přivlastňuje pod jménem
Thurzó Ferenc a považuje jej za Magyara. Toto dobové označení ne-
rozlišovalo mezi Maďary a Slováky, ale dnes se většinou chápe pouze
ve smyslu Maďar.
Naproti bytčanskému zámku se oku naskytuje ošklivý pohled – na
polorozpadlou synagogu. Tu dal postavit v osmdesátých letech deva-
tenáctého století německy mluvící židovský zakladatel místního pivo-
varu baron Popper. V den mé návštěvy se před vstupem do uzavřené
synagogy těsnaly zaparkované automobily a novinový stánek. Zchátra-
lost budovy bila do očí, obzvlášť v porovnání se sousední, o dost star-
ší stavbou. Z fasády synagogy již opadaly velké kusy omítky. Mnoho
oken bylo rozbitých. Na střeše se zakořenil malý stromek. Když jsem
klopýtal po zarostlém pozemku, objevil jsem na zadní zdi svastiku
a drobným písmem vyrytý nápis Juden raus. I přes léta zanedbávání,
18 J OZ EF TI SO

ba i znesvěcování, označují zástupci města synagogu za součást míst-
ního dědictví. Na internetových stránkách města svatyně figuruje v se-
znamu kulturních památek na čtvrtém místě, předcházejí jí kostely
a následuje náměstí.1
Židovská obec, jejíž členové se na toto místo chodili modlit, nejpr-
ve vzkvétala a poté zmizela v politickém prostoru, který prošel zásad-
ními proměnami. Roku 1890, kdy byla země ještě součástí Uherského
království a město neslo název Nagybittse, tu v rámci celkového počtu
2885 obyvatel žilo 535 Židů. Roku 1921 byla země již demokratickým
Československem, město se nazývalo Veľká Bytča a žilo tu 486 Židů.
Roku 1940 za fašistické Slovenské republiky bydlelo v okresu Veľká
Bytča 413 Židů. Roku 1950 ve znovuzřízeném, komunistickém Česko-
slovensku měl okres Bytča čtyřiadvacet židovských obyvatel. V roce
2001 v nové, demokratické Slovenské republice v okresu žili Židé dva.2
Kromě bytčanské synagogy se na druhé straně města nacházelo
další významné místo života židovské obce – starý hřbitov. Historické
fotografie hřbitov zachycují jako skromný, ale půvabný. Roku 1979 byl
zrušen, ostatky převezeny a na vyčištěné půdě vyrostlo sídliště. Jeho
prefabrikované panelové domy stvrzovaly komunistický závazek so-
ciální spravedlnosti – vizi finančně dostupného, pohodlného a funk-
čního bydlení pro masy. Podle západních standardů byly byty stísněné,
jednotvárné a laciné. Začalo se jim přezdívat králíkárny a již v letech
sedmdesátých se staly symbolem selhání režimu. Po pádu komunismu
roku 1989 sponzoroval potomek bytčanských Židů postavení pomní-
ku uprostřed sídliště. Památník vyrobený z leštěných žulových desek
má tvar rovnoramenného trojúhelníku a nese vyryté nápisy ve sloven-
štině, angličtině a hebrejštině. Část nápisu ve slovenštině zní: „Nech
je tento pomník aj pamiatkou na duše mučeníkov zo židovskej obce
v Bytči, ktorí boli deportovaní do táborov smrti v rokoch 1942–1944
a nemohli byť pochovaní podľa židovských obradov.“
Většina lidí, kteří dnes projdou okolo pomníku, jsou katolíci. Ti
tvoří více než 90 % místní populace.3 Jejich hlavním chrámem je kostel
Všech svatých. Ačkoliv kostel pochází rovněž ze šestnáctého století,
nenese stejně významný dějinný ráz jako zámek. Výhodu mu však po-
skytuje jeho poloha. Zatímco zámek stojí na okraji Bytči, kostel poblíž
řeky, náměstí a radnice symbolizuje střed města. Jakmile se o sobot-
ních ránech rozezní zvony robustní kostelní věže, lze snadno uvěřit,
že celé město je katolické a slovenské a že tomu tak bylo vždy. Pro
oddané slovenské katolíky takové chvíle potvrzují přetrvávání nábo-
ženských a nacionalistických hodnot i přes dlouhá desetiletí nepříz-
ně, pronásledování a perzekuce. Jedná se o převažující, sebeoslavující
představu o víře, na Slovensku živenou zejména návštěvami charis-
matického slovanského papeže Jana Pavla II.
ÚV O D 19

Hned za rohem od radnice se nachází dům, kde se Jozef Tiso, pro-
tagonista tohoto životopisu, narodil. Jde o nízkou stavbu, charakte-
ristickou pro místní rodinné domky, se střechou z červených tašek
a omítkou v barvě lila s bílým lemováním. Kovové dvoukřídlé dveře,
dostatečně široké i pro automobil, vedou na dvorek rozdělující dům
na dvě části.V devadesátých letech slovenští nacionalisté budovu pro-
měnili v muzeum připomínající život Tisa, římskokatolického kně-
ze, teologa a prezidenta Slovenské republiky v letech 1939–45. Tato
upomínka zatím úspěch neslaví. Webové stránky města se zmínce
o muzeu i Tisovi pečlivě vyhýbají, třebaže se jedná o nejslavnějšího
místního rodáka.4 Na venkovní zdi domu visí pamětní deska s basre-
liéfovým portrétem Tisa, s profilem pro jeho zavalitý obličej ne příliš
lichotivým. Když jsem tam přišel, byl dům zavřený a návštěva se mu-
sela sjednat předem. Pod pamětní deskou visel velký seschlý květi-
nový věnec a poblíž hořela jedna svíčka. Nápis věnovaný Tisovi při
výročí jeho narození roku 1991 zahrnuje i jeho prezidentské motto:
„Verní sebe – svorne napred.“
Při pohledu zpět byla většina Tisova života příběhem slovenských
a katolických úspěchů. Jako vynikající student mohl navštěvovat neje-
litnější seminář, jaký mohly tehdejší Uhry nabídnout, a v církevní hie-
rarchii postupoval takovým tempem, že se už jako třicetiletý zdál být
předurčen stát se biskupem. Po vzniku Československa v roce 1918
Tiso započal svou neméně úspěšnou politickou kariéru. Pomohl zalo-
žit Slovenskou ľudovou stranu, největší slovenskou politickou stranu
meziválečného období. Pod vedením Andreje Hlinky, rovněž kněze
a politika, neúnavně pracoval po dvacet let, aby zvýšil životní úroveň
v Československu, bránil katolické zájmy a získal pro Slovensko au-
tonomii. Ačkoliv jej neustále zaneprazdňovaly politické úkoly, vždy si
našel čas, aby se postaral o duchovní potřeby svých farníků. Když na-
příklad v letech 1927–29 působil ve funkci československého ministra
zdravotnictví a tělesné výchovy, trávil obvykle týden zčásti ve svém
politickém úřadu v Praze a zčásti ve svém úřadu náboženském v da-
lekých Bánovcích nad Bebravou. V rámci strany reprezentoval politic-
ky umírněné křídlo. Jako významný představitel parlamentu zdůraz-
ňoval, že se politické boje musejí vést zákonnou a nenásilnou cestou,
a celkově měl raději, když byla jeho strana součástí koaliční vlády. Pro
mnoho katolíků představoval vzorového kněze, pro mnoho Čechů
zase tu nejlepší naději toho, že se jeho strana začlení do politického
systému Československa. Záhy poté, co se Tiso dostal po Hlinkově
smrti roku 1938 do čela strany, dosáhl svého největšího vítězství, totiž
autonomního Slovenska. Po vzniku samostatného státu roku 1939 ho
slovenský sněm jednohlasně zvolil prezidentem. V této funkci Tiso
setrval pět let.
Královec
Gdaňsk
0 100 200 mi

0 100 200 300 km

Poznaň
N Ě M ECK O Varšava

S
SLEZSKO
R USK Á
Ř ÍŠE
Praha
ČECHY Krakov
Brno HALIČ
MORAVA Veľka Bytča
HORNÍ
Trenčín UHRY
Vídeň
Nitra
Prešporok
Budapešť BUKOVINA
RAKOUSKO BESARÁBIE
UHERSKO
Lublaň
Záhřeb
CHORVATSKO-SLAVONSKO
Rijeka
(Fiume) Bělehrad RUMUNSKO
BOSNA Bukurešť
A HERCEGOVINA
DALMÁCIE SRBSKO
Sarajevo

BULHARSKO
Sofie

OSMANSKÁ
Soluň Istanbul

Janina ŘÍŠE
Hranice impérií
Hranice států
Hranice polo-nezávislých království,
vojevodství a knížectví
Atény
Hranice provincií
Ř E CK O

Mapa 1: Střední a východní Evropa roku 1910. Zpracované podle BEREND, Ivan
T.: History Derailed: Central and Eastern Europe in the Long Nineteenth Century.
Berkeley: University of California Press 2003), str. 18.
NĚMECKO

POLSKO
S

SL E ZSKO
Praha

ČE CH Y
M OR AVA Žilina TAT RY

Ružomberok Užhorod
Martin Košice
Brno POD KA R PATSK Á
ž
Trencín RUS
Banská Bystrica
Holícž
SL OV E N SKO
Trnava Nitra
Bratislava RUMUNSKO
Vídeň Nové Zámky MAĎARSKO

RAKOUSKO Komárno 0 10 20 30 40 50 mi
Budapešť
0 20 40 60 80 km

Mapa 2: První Československá republika, 1918–1938
SUDETY
(1938 odstoupené Německu)

S
TĚŠÍN
(1938 odstoupený Polsku)

Karlovy Vary PODKARPATSKÁ RUS
Praha
(16. 3. 1939 připojená k Maďarsku)
ČECHY
(od 16. 3. 1939 Žilina
MORAVA
německý protektorát) (od 16. 3. 1939 SLOVENSKO
německý protektorát) (od 6. 10. 1938 autonomní,
Brno od 14. 3. 1939 samostatné)
Košice
Užhorod
Banská Bystrica

PRVNÍ VÍDEŇSKÁ ARBITRÁŽ
Trnava Nitra (1938 odstoupené Maďarsku)
Bratislava
SUDETY Vídeň
(1938 odstoupené Německu)
DĚVÍN
(1938 odstoupený Německu) Budapešť
0 30 60 mi
0 50 100 km

Mapa 3: Druhá Česko-slovenská republika 1938–1939. Zpracované podle CRAMPTON, Richard – CRAMPTON, Ben: Atlas of
Eastern Europe in the Twentieth Century. London: Routledge 1997, str. 66.
0 10 20 30 40 mi
Osvětim N ĚM ECK O
0 20 40 60 km

S Dukelský průsmyk

ž
Velká Bytca Kežmarok
Brno Javorina
Martin
Ružomberok

ž
Trencín
Holícž Banská Bystrica Košice Užhorod
Bánovce nad
Bebravou
Pieštany

Trnava
Vídeň Nitra
Bratislava
Hranice Slovenska roku 1938
Nové Zámky Státní hranice roku 1939
Odstoupené Maďarsku roku 1938
Připojené k Maďarsku roku 1939
Komárno M A ĎA R SK O Odstoupené Polsku v letech 1920 a 1938,
opětovně připojené ke Slovensku roku 1939
Budapešť Odstoupené Německu v letech 1938 a 1939
Hranice Ochranného pásma
Hlavní území Slovenského národního povstání

Mapa 4: Slovenská republika 1939–1945. Zpracované podle MANNOVÁ, Elena
ed.: A Concise History of Slovakia. Bratislava: Historický ústav SAV 2000, str. 272;
KOVÁČ, Dušan: Dejiny Slovenska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998),
str. 211.
24 J OZ EF TI SO

Tento příběh plný úspěchů však samozřejmě nebyl bez poskvrn,
z nichž většina se pojí s Tisovým celoživotním zvykem kolaborace.
Jako studentovi a mladému duchovnímu se mu s Maďary spolupraco-
valo tak snadno, že ho mnozí považovali za jednoho z nich. Během
revoluce roku 1918 přeběhl od Maďarů k Čechům, ale nikdy nedo-
stál tomu, co si od něj někteří Češi slibovali. Místo toho na Slovensku
zlikvidoval demokracii, a dokonce z jeho území tisíce Čechů vyhnal.
Jeho klíčové úspěchy, tedy autonomie a samostatnost Slovenska, byly
nerozlučně spjaty s rozdělením a zničením Československa Adolfem
Hitlerem. Tisova kariéra tak vyvrcholila spoluprací právě s Führerem,
jedním ze symbolů zla dvacátého století.
Největší, nesmazatelnou skvrnou na Tisově příběhu je jeho účast
na holocaustu a dalším porušování lidských práv. Například roku
1942 se Tiso v západoslovenském Holíči takto krátce vyjádřil k židov-
ské politice svého státu:

Vraj, či je to kresťanské, čo sa robí? Je to ľudské? Nie je to rabovka? Ale
pýtam sa ja: Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zbaviť svoj-
ho večného nepriateľa, Žida? Je to kresťanské? Láska k sebe je príka-
zom božím, a tá láska k sebe mi rozkazuje, aby som od seba odstránil
všetko to, čo mi škodí, čo mi ohrožuje život. A že Slovákovi židovský
živel ohrožoval život, myslím, o tom nikoho netreba presvedčovať…
Mali sme zistené, že… 5 % Židov malo 38 % národného dôchodku…!
Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli vzchopili včas,
keby sme sa neboli od nich očistili. A urobili sme tak podľa príkazu
Božieho: Slovák, zhoď, zbav sa svojho škodcu!5

V době tohoto prohlášení již Slovenská republika vydala svému spo-
jenci, nacistickému Německu, kolem 55 tisíc Židů. Do zastavení depor-
tací na podzim roku 1942 Tisův režim Německu předal dalších 2800
Židů. K dalším přesunům došlo až s vypuknutím Slovenského národ-
ního povstání roku 1944, občanské i vojenské vzpoury proti Tisovu
režimu a jeho nacistickému patronovi. Tiso Němcům pomohl povstá-
ní potlačit a tento čin pro mnoho Slováků znamenal největší zradu
na národu. Během následné okupace země Němci za pomoci Slováků
deportovali dalších asi dvanáct tisíc Židů. A další pravděpodobně dva
tisíce byly zavražděny přímo na slovenském území. Do roku 1945 tak
zahynuly více jak tři čtvrtiny slovenského židovstva. Nežidovští oby-
vatelé trpěli rovněž, zvlášť při potlačení povstání, i když proporčně šlo
o mnohem menší ztráty.
Prohlášení z Holíče se stalo Tisovým morálním epigrafem, pro Tiso-
vy podporovatele mělo však jeho vedení ještě jinou stránku. Ve vzni-
ku státu viděli zlomový bod pro národní uvědomění a sebevědomí
ÚV O D 25

Slováků. V očích svých zastánců Tiso bránil přirozené právo národa
na sebeurčení, dosáhl pro Slováky spravedlnosti, kterou jim mezivá-
lečné Československo dlouho odpíralo, a rozumně vedl zemi během
nebezpečných válečných let. Navzdory nevlídným časům (jak jejich
argument pokračuje) slovenský národ prosperoval a slovenská kultu-
ra vzkvétala. I kdyby Tisova menšinová politika nedostála jeho zámě-
rům, tvrdý postoj diktovala realita Hitlerovy Evropy. Tisova politika
se přesto ukázala humánnější než u jiných válečných vůdců. Tiso také
obrátil osud katolíků k lepšímu tím, že církvi navrátil ztracené výsady
i majetek, znovu upevnil postavení Boha jakožto zdroje svrchovanos-
ti v uspořádání země a vytvořil prostředí, ve kterém katolictví mohlo
prospívat. Ačkoliv v moderních dějinách Evropy vedli vlády i v jiných
zemích katoličtí kněží, hlavou státu se – s výjimkou papeže – stal pou-
ze Tiso, což znamenalo nebývalý úspěch v církevním boji proti osví-
censkému dědictví a jeho dominanci ve veřejném životě. V případě
tohoto pohledu na Tisa jsou důležitá jiná fakta z válečné zkušenosti:
že slovenský stát nikdy nevykonal jediný trest smrti, že domnělý dik-
tátor Tiso svobodně cestoval napříč Slovenskem bez početné tělesné
stráže nebo že využíval svůj úřad k ochraně židovských jednotlivců.6
Po druhé světové válce byl Tiso souzen Národním soudem, ve kte-
rém převažovali komunisté, za kolaborantství, vlastizradu a zločiny
proti lidskosti (právně klasifikované jako vlastizrada). Dne 15. dubna
1947 byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a o tři dny poz-
ději oběšen. Zatímco mimo Slovensko rozhodnutí soudu jako zhod-
nocení Tisových činů a motivů dostačovalo, na domácí scéně se roz-
sudek nestal zároveň verdiktem dějin. Většina Slováků souhlasí s tím,
že Tiso nese zodpovědnost za spolupráci s Německem a genocidu,
avšak obvykle se neztotožňují s pohledem soudu na Tisa coby zrád-
ce Československa, prospěcháře, jenž vrazil nůž do zad svým českým
druhům. Tito Slováci rovněž odmítají pozdější komunistickou redukci
jeho osoby na „klerofašistu“ či nacistu v kněžském kolárku. Malá část
Slováků jde dokonce ještě dál: odmítá Tisovu zodpovědnost za kola-
borantství i genocidu a vidí jej jako obhájce slovenských zájmů a oběť
okolností. V nejextrémnějších případech o něm jeho zastánci smýšlejí
dokonce jako o národním hrdinovi, oběti bolševismu, ba i potenciál-
ním katolickém světci.

V této knize sleduji Tisův život skrze měnící se kontexty, které jej
utvářely. První kapitola se zaměřuje na jeho formaci v římskokato-
lické církvi a zkušenosti z Uher. Druhá a třetí kapitola popisují Tisův
vstup do politiky, zejména jeho působení v Nitře. Čtvrtá a pátá kapi-
tola Tisa následují na národní scénu československé politiky. V šesté
a sedmé kapitole, kde je Tiso již hlavou slovenského státu, se dostává
26 J OZ EF TI SO

do popředí mezinárodní kontext. Poslední, osmá kapitola zaznamená-
vá jeho přechod ze života do paměti v podobě dvou protichůdných
morálních symbolů: válečného zločince a světce. Stěžejním tématem,
jež vyvstává z těchto měnících se kontextů, je internacionalizace míst-
ní politiky. Tiso sice prosazoval provinční zájmy, ale roku 1939 se oci-
tl uprostřed evropské krize. Další hlavní téma pramení z toho, jak tyto
kontexty zapadly pro Tisa do duality časových režimů: revolučního
a běžného. V revolučním čase (1918–19, 1938–47) se Tiso řídil jinými
pravidly než v čase běžném. Tento rozdíl se zcela zásadně projevil
v jeho přístupu k Židům.
Tato kniha je prvním hloubkovým rozborem tohoto důležitého
života z jiné než slovenské nacionalistické či katolické perspektivy.
Přesto neberu Tisovu oddanost nacionalismu a katolicismu na lehkou
váhu. Na rozdíl od jeho dřívějších životopisců uplatňuji přístup přísně
chronologický, nikoliv tematický. Tato metoda přináší určitá překva-
pení, jako například Tisův vytrvalý vzdor vůči lákadlům antisemitské
politiky v hodinách soumraku první Československé republiky. Záro-
veň zasazuji Tisovo zapojení do holocaustu do kontextu vzorců jeho
celoživotního politického chování, kterým říkám „zvyky popírání“.
Do vědecké diskuse o Tisovi přináším dosud nejpádnější argumenta-
ci nejen pro jeho podporu zničení a vypuzení slovenských Židů, ale
i pro jeho pravděpodobnou účast na zahájení deportací roku 1942.
Oproti doposud dostupným publikacím provádím také jasnější ana-
lýzu Tisova záhadného chování během krátce trvající druhé Česko-
-Slovenské republiky v letech 1938–39. Třebaže Tiso vedl vleklé mo-
censké boje s radikály ze své vlastní strany, rovněž rivaly využíval
k tomu, aby se vyhnul zodpovědnosti za politická rozhodnutí, která
ohrožovala jeho postavení kněze, což byl například případ jeho pod-
pory války proti Sovětskému svazu. Odborníci v této knize narazí
na řadu nových pramenů o Tisovi, zejména co se týče jeho působení
ve funkci prezidenta a rané kariéry v Nitře. Mezi zdroje, ze kterých
tato studie vychází, patří i Tisovy dokumenty z prezidentského úřa-
du a záznam poválečného procesu, záznamy československé policie,
německá a maďarská diplomatická korespondence, dokumenty kato-
lické církve a středoevropský tisk. Tyto materiály jsem sesbíral z více
než dvacítky národních a regionálních archivů Slovenska, České re-
publiky, Maďarska, Rakouska a Spojených států.
Vedle těchto empirických příspěvků k bádání o Tisovi předkládám
několik argumentů, někdy teoretické povahy, které by ostatní odbor-
níci mohli shledat cennými. Co se týče studia nacionalismu, můj po-
pis Tisovy proměny z Uhra s převážně katolickou identitou ve sloven-
ského nacionalistu naznačuje, že je užitečné při zkoumání takovýchto
procesů věnovat větší pozornost právě náboženství. Podobně pro
ÚV O D 27

studium politického katolicismu zdůrazňuji důležitost vazby teologie
a politického chování. Badatelé v oblasti dějin Československa v kni-
ze naleznou Tisův Gleichschaltung autonomního Slovenska v letech
1938–39 nejen jako případ imitace fašistického systému, ale i jako od-
raz kultury budování státu za rané Československé republiky. Stejně
jako práce Holly Case pomáhám prosadit regionální přístup ke stu-
diím holocaustu a tvrdím, že genocida na Slovensku musí být chá-
pána v kontextu maďarského a slovenského soupeření.7 Pro Tisa se
totiž židovská otázka, zejména v období nestability na podzim roku
1938, zásadně sloučila s úvahami o bezpečnosti státu. Co se týče lite-
ratury o fašismu, v závěru se ohrazuji proti termínům „klerofašista“ či
„konzervativní autoritář“ a místo nich navrhuji novou kategorii podtr-
hující rozpolcený postoj k revoluci, jenž byl pro politiky Tisova typu
charakteristický. Pro učence zajímající se o problematiku postkomu-
nismu má práce objasňuje dynamiku pokusů Tisa rehabilitovat, proč
obecně neuspěly a proč lidé často dávají přednost zjednodušenému
morálnímu závěru o účasti tohoto kněze a vlastence na holocaustu.
Jako celek se tato biografie snaží přispět k lepšímu porozumění tomu,
jak mohou zkušenosti z katolicismu, nacionalismu a budování státu
v kombinaci s mezinárodním systémem zplodit genocidu a proč pa-
mátka této tragédie zůstává na Slovensku stále tak kontroverzní.
Konečně tato práce přispívá k přehodnocení vztahu katolíků k mo-
dernitě. Velká francouzská revoluce a její dědicové totiž katolíky od
modernity odtrhli jakožto nepřátele pokroku a národa. Katolíci pak
toto obvinění ve své reakci mnohdy přijali za své. Tomuto koncep-
tu propadá řada odborníku i dnes, když píší například o církvi a její
konfrontaci či smíření s moderním světem. Takový přístup katolíky
implicitně z modernity vylučuje, a ta se pak stává synonymem pro
pokrokové hodnoty. Tuto tendenci v případě východní Evropy ještě
umocňují tvrzení, že se jedná o zaostalý region.8 Dle mého názoru by
se však modernita měla chápat spíše jako soutěžení a dialog mezi od-
lišnými vizemi (včetně katolické), jak dostát kategorického imperativu
pokroku. V období mezi lety 1789 a 1945 spolu katolíci a pokroko-
vé elity v Evropě zarputile bojovali kvůli dvěma sporům: sekularizaci
veřejné sféry a vytváření centralizovaných států. Katolíci první souboj
prohráli, avšak druhý vyhráli, jelikož po válce křesťanští demokraté
sice slevili z náboženské politiky, ale zároveň ukotvili decentraliza-
ci v strukturách Evropské unie.9 Místo o smíření katolíků s moder-
ním světem tedy můžeme stejně snadno hovořit o smíření pokrokářů
s katolickou modernitou. V této práci jsem se snažil Tisa vnímat jako
v podstatě moderního činitele. Jeho život ukazuje, jak katolíci zapa-
dají do tak stěžejních moderních témat, jako jsou demokratizace, na-
cionalismus, fašismus a genocida. Jeho křesťansko-národní stát i přes
28 J OZ EF TI SO

svůj nezdar představuje jedinečnou katolickou vizi modernity. A pro-
to, ačkoliv v textu používám historický termín „pokrokáři“, by čtenář
měl mít na paměti, že pokrok byl stěží pouze sekulární oblastí.

Toto je tedy příběh Tisova života a jeho životů – respektive historií,
ať už je vyprávějí odborníci na univerzitách, či rodiče v kuchyních.
Chronologicky příběh pokrývá Tisovo narození až první roky Sloven-
ska v EU, tematicky vliv katolicismu na jeho politiku až po vliv jeho
odkazu na slovenskou identitu a vizuálně procházku pamětí v Byt-
či až po návštěvu Tisova bratislavského hrobu pokrytého svíčkami
z dušičkové noci roku 2004. Kontext tomuto vypravování tvoří zkuše-
nost střední Evropy z konstrukce, destrukce a rekonstrukce: komunit,
identit, politických uspořádání a morálky. Tento příběh pluje řečiště-
mi vzpomínání i zapomínání, jejichž břehy lemují značky náboženství,
nacionalismu a lidských práv. Jedná se o příběh života, ale také toho,
jak takový život chápat.
1 . K API T OLA

„Za Boha a naši vlast“ 1887–1918

Proste svého věrného věrozvěsta sv. Štěpána,
aby příznivě pohlížel na své Uhersko a zachoval svatost
a nedotčenost přínosu našeho svatého náboženství.
– Lev XIII.: Constanti Hungarorum (1893)

První polovinu svého života prožil Jozef Tiso v Uherském království
a v náručí římskokatolické církve. Zemi sjednotil kolem roku 1000
maďarský válečník István neboli Štěpán. Do roku 1918 pod uherské
panství spadala rozsáhlá území pozdějšího Československa, Rumun-
ska, Jugoslávie a Rakouska. Od roku 1526 království tvořilo polovinu
habsburské říše, která se v roce 1914 rozprostírala od Čech po Sedmi-
hradsko a od Haliče po Bosnu. Impérium církve, k níž se Tiso hlásil,
mělo miliony stoupenců po celém světě, a zůstalo tak dominantním
evropským náboženstvím i přes schizma, reformaci a sekularizaci.
Dějiny Tisova státu a náboženství se vzájemně proplétaly. Štěpán
svou říši přidružil k církvi latinského obřadu, čímž si vysloužil kano-
nizaci. V období reformace se však v Uhersku rozšířilo protestanství
a kalvinisté si vytvořili trvalé vazby na maďarskou šlechtu. Během
protireformace si katolicismus vydobyl stejně úzké vazby na Habs-
burky, kteří se o církev opírali, aby si udrželi nad Uherskem nadvlá-
du. Obojí vývoj ovlivnila osmanská invaze v šestnáctém století, kdy
Osmané na sto padesát let dobyli většinu Uher. V důsledku toho se
Horní Uhry (zhruba území dnešního Slovenska) staly převážně kato-
lickými, zatímco sedmihradský kalvinismus před rekatolizací chránila
osmanská nadvláda. Kolem roku 1900 byl katolicismus v Uhersku nej-
rozšířenějším a nejprivilegovanějším vyznáním. Až polovina obyvatel-
stva se však hlásila k protestanství, pravoslaví či judaismu.1
Habsburská vláda v Uhrách vyvolávala spory. Roku 1848 situa-
ce vyústila v moderní nacionalistický konflikt, jenž podnítil revoluci.
I když se ji mladému habsburskému císaři Františku Josefovi podařilo
30 J OZ EF TI SO

za pomoci Rusů potlačit, maďarský vzdor potřít nedokázal. A tak se
uchýlil ke kompromisu. Roku 1867 proměnil císařství v soustátí – Ra-
kousko-Uhersko. Císař byl nadále uherským králem a obrana spolu
s financemi a zahraniční politikou zůstávaly oběma zemím společné.
Jinak ale bylo Uhersko autonomní.
Liberálové, kteří se dostali do čela dualistických Uher, se z nich
snažili vytvořit moderní národní stát. Chtěli je zindustrializovat, vzdě-
lat místní národy a prosadit ve světě maďarskou kulturu. Uhersko však
bylo převážně rurální, zemědělskou, nevzdělanou a mnohonárodnost-
ní zemí. Za Maďary se považovala méně než polovina obyvatelstva.
Národopisci tu evidovali více než deset různých národností včetně
Slováků. To uherskou vládu znepokojovalo, a proto spojila národní
jednotu s modernitou v naději, že tak podryje habsburskou nadvládu
a překoná domácí zaostalost. Maďarizace se projevila zejména ve vzdě-
lávání: školy „vyráběly“ Maďary za pomoci metody cukru a biče.
V devatenáctém století katolíci zápasili s jinými problémy, kte-
ré přinesla modernita. Osvícení myslitelé a socialističtí revolucionáři
byli ráznými zastánci antiklerikalismu. Němečtí a italští nacionalisté se
s katolickou církví přeli o území a loajalitu. Stále vlivnější liberálové
ztotožňovali sekularismus s pokrokem. Od roku 1789 evropské státy
konfiskovaly majetek církve, odnímaly jí privilegia, a někdy dokon-
ce vraždily kněze. Liberální vlády se snažily katolickou církev oslabit,
postavit ji na úroveň ostatních náboženství a víru zatlačit do soukro-
mé sféry. V Německu na katolíky útočil Kulturkampf jako na ultra-
montány či papežskou pěchotu. Obecněji představovaly kulturní boje
období, kdy vlády omezovaly práva církve, na což katolíci reagovali
tím, že si nárokovali veřejnou sféru. Rétorika těchto konfliktů byla vy-
hraněná a agresivní. Liberálové odsuzovali jezuitské konspirace pro-
ti racionalismu a katolíci láteřili na židovské intrikánství vůči Bohu.
V praxi však církev i stát obvykle hledaly kompromis, třebaže kato-
líci většinou takovými dohodami tratili. Pro katolickou víru bylo pří-
nosnější, že se církev těšila nárůstu členské základny i zintenzivnění
náboženské praxe, stejně jako posílení papežské autority vůči národ-
ním hierarchiím. Objevil se tak „nový katolicismus“, charakteristický
energickým tiskem, rozvojem spolků a sdružení, společenským akti-
vismem a masovou politikou – ve své podstatě všemi rysy moderního
vývoje. Ačkoliv katolíci od papeže po laiky rádi modernitu odsuzo-
vali, uvítali její výhody a přijali pokrok jako dobrý. S liberály nesou-
hlasili pouze v tom, co pokrok představuje a zda by měl veřejné sféře
vládnout on, nebo Bůh.2
V Uhersku tento spor o svrchovanost splynul s obavami liberálů
o jednotu národa. Liberálové doufali, že nastolením náboženské rov-
nosti podpoří maďarskou identitu obyvatel. Proto vytvořili hierarchii
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 31

vyznání, ve které byl katolicismus vedle protestanství a pravosla-
ví „přijímaným“ náboženstvím, zatímco judaismus a islám byly jen
„uznané“. Jiné opatření mělo za cíl nestranně vyřešit problém vyznání
u potomků ve smíšených manželstvích, a to dle pohlaví: chlapci při-
jímali víru otce, dívky vyznání matky. Tyto zákony byly pro liberály,
kteří požadovali oddělení církve od státu, kompromisem. Pro kato-
líky zase znamenaly degradaci církve a hrozbu, že se jejich potomci
oddají falešné víře. Uhersko si tak připravilo půdu pro kulturní boj.3
Dvojí kontext církve a státu tvoří rámec této kapitoly, která je vě-
nována Tisovu životu do roku 1918. Jak prožíval dualistické Uher-
sko? Co pro něj znamenal katolicismus? Jak skloubil požadavky, jež
na něj obě zmíněné instituce kladly, a příležitosti, které mu nabízely?
Tvrdím, že katolicismus byl pro mladého Tisa základním kamenem.
Poskytl mu identitu a světonázor a nadchl jej k celoživotním poslá-
ním. Naopak nacionalistický diskurz dualistického Uherska na něj měl
obecně jen malý vliv.

Žák vzbuzující ty nejvznešenější naděje
Podle myšlení osmdesátých let devatenáctého století bylo Uhersko
„zaostalé“. Země zůstávala pozadu za západní Evropou co do indu-
strializace, urbanizace i demokratizace. Kolem přelomu století činil
národní příjem na hlavu třetinu příjmu anglického. Více jak polovina
budov v Budapešti měla jen jedno podlaží, oproti tomu v Berlíně jen
jedna z dvaceti. Ve Francii mělo volební právo asi třikrát více lidí než
v Uhersku.4 Ačkoliv se uherská elita obecně stavěla proti demokra-
tickým reformám, po roce 1867 nicméně následovala příklad Zápa-
du. Do roku 1910 Uhersko výrazně snížilo, až dohnalo náskok Zápa-
du v průmyslu, infrastruktuře, vzdělání a urbanizaci. V hospodářství
ale i nadále dominoval potížemi zmítaný zemědělský sektor, zatímco
lehký průmysl se zde neuchytil. Početná nižší sociální vrstva Uherska
žila převážně v chudobě.
Župa Trencsén (neboli Trenčianská župa) ve Felvidéku (nebo-
li Horním Uhersku) si na tyto poměry vedla průměrně. Roku 1890
to byla převážně venkovská oblast a v jejím stejnojmenném hlavním
městě žilo pouhých pět tisíc obyvatel. Z politického hlediska se jed-
nalo o seskupení „prohnilých čtvrtí“ – volebních okrsků, kde korup-
ce a omezené volební právo favorizovaly vládní kandidáty. Maďariza-
ce tu příliš neuspěla. Valná většina obyvatel župy nahlásila, že hovoří
pouze slovensky. Byli to převážně katolíci, venkované, malí zeměděl-
ci a měšťané nižší střední třídy. Většina byla i negramotná, a ti, kteří
měli vzdělání, se obyčejně v maďarské kultuře asimilovali.5 Sociálně
32 J OZ EF TI SO

i ekonomicky se často dařilo lépe maďarsky a německy mluvícím ob-
čanům, zejména Židům. I když Židé tvořili jen pět procent uherské
populace, představovali „[12,5] procent průmyslníků v zemi, 54 pro-
cent obchodníků a 43 procent zaměstnanců úvěrových institucí“.6 Vět-
šina Židů Felvidéku byla ortodoxní, ale města měla rovněž početné
neologické obce. Židovští neologové se asimilovali snadno. Ortodox-
ní Židé již méně, především na východě, kde převládala nad němči-
nou spíše jidiš.7
Jozef Gašpar Tiso se narodil v Nagybittsi (Veľké Bytči), v srdci
Trenčianské župy, 13. října 1887. Jeho otec, rovněž Jozef, byl řezní-
kem a potomkem majetné rolnické rodiny. Matka Terézia pocházela
z méně zámožné rodiny hrnčířů. Oba rodiče mluvili slovensky, ale
údajně už ne maďarsky. Jozef mladší byl druhé z jejich sedmi dětí, jež
se dožily dospělosti. Starší z jeho dvou bratrů, Pavol, převzal po otci
obchod a dům, zatímco mladší bratr Ján se stal knězem. Jejich čty-
řem sestrám se na místní poměry také dařilo, jelikož se všechny dob-
ře provdaly.8
Tisovi se hlásili ke katolictví, což mladému Jozefovi zpočátku vtisk-
lo jistý systém obřadů, slovník víry a identitu. Několik dní po narození
se mu dostalo první katolické svátosti, totiž křtu. Během dětství přijal
další tři (eucharistii, smíření a biřmování) a stal se svědkem minimál-
ně jedné ze tří svátostí zbývajících (manželství, kněžství a pomazání
nemocných). Pravidelně se účastnil mší i dalších katolických obřadů
a sdružování, od procesí o Božím těle až po členství v katolických
spolcích. Jak již bylo řečeno, v této době se Evropou šířilo nadšení
pro katolictví, zejména mezi ženami. Věřící strhávalo nové zapálení
pro zjevení (často mariánská), poutě (např. do Lurd) a kulty (jako ten
Nejsvětějšího srdce Ježíšova). Domácnost Tisových řídil katolicismus
a děti byly vychovávány „prísne a po kresťansky“.9 Tisův dědeček měl
tu čest, že spravoval místní kostel, kde mladý Jozef sloužil jako mi-
nistrant.
Kulturní boje zasáhly Uhersko, když byly Tisovi tři roky. Roku 1890
se vláda rozhodla pokutovat katolické kněze za křtění dětí ze smíše-
ných manželství, které podle zákona náležely k jinému vyznání. Jeden
hornozemský duchovní zdvihl hozenou rukavici a tomuto zákazu se
vzepřel, čímž ze sebe udělal žijícího mučedníka. Ve výsledném spo-
ru se angažoval tisk, vláda i císař. Odpor uherských kněží podpořil
papež Lev XIII. Liberálové prosadili legislativu, podle níž měl být ci-
vilní sňatek povinný, záznamy o narození a uzavřených manželstvích
státní záležitost a judaismus „přijímané“ náboženství. Jejich opatření
odstranila poslední překážky židovské asimilace. Z pohledu katolíků
tyto zákony znehodnocovaly svátosti a popíraly, že by katolická cír-
kev byla zdrojem pravdy. Reagovali proto nevídanou mobilizací svých
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 33

sil, zapojovali se do polemik v tisku, využívali církevní kruhy k bu-
dování hnutí odporu a pořádali masové demonstrace. Přišli s akcemi
jako například Katholikentage (katolické dny) – největší se ve Felvi-
déku konaly právě poblíž Veľké Bytči.10 Odpor katolíků však nezabrá-
nil tomu, aby zákony v letech 1894–95 prošly. Kulturní boj v Uhersku
tím skončil, katolický aktivismus však nikoliv.
Katolicismus se rychle stal Tisovou budoucností. Jeho rodiče brzy
odhadli, že jako knězi (ve Felvidéku atraktivní povolání) se mu bude
dařit. Zajistili mu odpovídající vzdělání – nejprve na místní katolické
lidové škole, kde se mu dostalo jeho jediné průpravy ve slovenštině,
a poté na katolickém gymnáziu v nedaleké Zsolně (Žilině), kde vy-
střídal bratra Pavola. Ačkoliv Žilina nebyla o mnoho větší než Veľká
Bytča, silně se rozvíjela díky novým železničním tratím a vládním in-
vesticím. Maďarizace zde přinášela své ovoce. Zatímco v roce 1880
hovořilo maďarsky pouhých 9 % nemaďarského obyvatelstva města,
kolem roku 1910 již téměř 37 %. V Žilině Tiso bydlel u dvou rodin,
jednou zde pobýval v rámci dětského výměnného pobytu. Ve škole
se vyučovaly jazyky, základní předměty, uherská občanská výchova
a katolicismus, zejména pro místní mládež jiného vyznání. Tisovi se
ve škole dařilo. Výborně mu šly jazyky (maďarština, němčina a lati-
na), pokulhával jen v tělesné výchově. Ve třídě jej předčil pouze jedi-
ný žák, a byl to Žid. Židé představovali skoro 20 % žilinské populace.
Ve vzdělání vynikali, jako i jinde v Uhersku, a tvořili téměř polovinu
Tisovy třídy.11
Po dokončení studií v Žilině se Tiso odstěhoval na jih, do poměr-
ně vzdálené Nyitry (Nitry), kde nastoupil na střední školu a zapsal se
na teologický seminář. Nitra byla kdysi sídlem středověkého slovan-
ského knížete Pribiny, jenž tu roku 828 nechal postavit první kostel.
Brzy nato se z Pribinovy říše stala polovina říše Velkomoravské. Slo-
venští nacionalisté a felvidéčtí křesťané – zejména slovanští katolíci –
proto město považovali za kolébku své kultury. Třebaže vláda dua-
listického Uherska tolerovala katolickou minulost Nitry, zaměřila se
na její slovanské dědictví a do města zasadila sídlo klíčového nástroje
maďarizace – Hornouherského maďarského vzdělávacího spolku, čili
FEMKE dle maďarské zkratky. FEMKE podporoval maďarskou kulturu
prostřednictvím projektů na zvyšování gramotnosti a v Nitře měl vel-
ký úspěch. Počet Slováků při sčítání lidu mezi lety 1900 a 1910 klesl
o více než 6 %, jelikož programy spolku byly mezi nemaďarským oby-
vatelstvem populární. Místní školka například přijímala děti hlavně
z německých, slovenských a židovských rodin a mnohé z nich nemu-
sely platit školné.12 Panoramatu města vévodil hrad, z něhož nitran-
ský biskup Imre Bende řídil svou diecézi. Přípravní seminář, kde Tiso
pobýval, sídlil hned pod hradem.
34 J OZ EF TI SO

Jako seminarista Tiso studoval zejména na nitranském katolickém
gymnáziu, které vedli piaristé. Řadil se mezi několik studentů, kteří
obdrželi prospěchové stipendium. Přesto se jeho známky v prvních
ročnících zhoršily. Možná si na nové prostředí nemohl zvyknout. Byl
to koneckonců teprve dospívající mladík, který žil v odloučení od ro-
diny a byl konfrontován s kněžským životním stylem. Přesto byly jeho
závěrečné známky v prvních dvou letech vzorné, a v posledních dvou
letech přímo vynikající. Ve druhém ročníku měli lepší výsledky jen
dva spolužáci, opět z místní početné židovské obce. Ve čtvrtém roční-
ku se již dělil o nejlepší výsledky jen s jedním z nich. Vynikal i mimo
školu v Dugonicsově kroužku, spolku pro sebevzdělávání, který pod
heslem „za Boha a naši vlast“ pěstoval morálku a vlastenectví pro-
střednictvím řečnictví v maďarštině.13
Pod vedením nitranského Malého semináře se stal katolicismus Ti-
sovi životním posláním. Seminář byl založen roku 1888 a navazoval
na tři století trvající „nábor mladíků do Boží svaté armády“.14 Dle za-
kládací listiny tato instituce měla za cíl, aby v ní „mladíci vychováva-
ní od útleho veku v zbožnosti a v cirkevnej disciplíne poskytli našej
diecéze mužov vzorného života a príkladných mravov, vzdelaných in-
teligentov, ktorí by úspešne čelili útokom zla a šírili kráľovstvo Božie
na Zemi“.15 Tato mládež, tato naděje na lepší katolický svět, v ulicích
města ve svých modrých sutanách vyčnívala. Chlapce navíc od spo-
lečnosti oddělovaly zdi semináře, které je „měly chránit před nebez-
pečím [a] izolovat od všeho světského“.16 Ve skutečnosti byl seminář
něco mezi kolejí a klášterem. Poněvadž ale Tiso i jeho „bratři“ chodili
do školy spolu s laickými i nekatolickými studenty a trávili léto doma,
nežili zcela odříznutí od světa. Jinak se však seminaristé nejčastěji zdr-
žovali uvnitř semináře.17 Tiso dle rozvrhu, jenž žáky zaměstnával úko-
ly téměř na každou hodinu, vstával ještě před svítáním. Úkoly měly
za cíl trénovat jeho vůli, vštípit mu kněžskou disciplínu, udržet jeho
myšlenky u víry a chránit ho před nečistými vlivy. Každodenní „cviče-
ní zbožnosti“, jako například meditace či přijímání, z něj měla udělat
„atleta Páně“. „Trenérem“ mu byl spirituál semináře. Tomuto duchov-
nímu otci se Tiso musel svěřovat s rozpoložením své duše a řídit se
jeho metodami pěstování kněžského charakteru.18
Vzorem pro takový výcvik byla Duchovní cvičení zakladatele řádu
jezuitů Ignáce z Loyoly. Jeho kniha představuje jeden ze tří nábožen-
ských textů rozebíraných v této kapitole. Pomáhají totiž porozumět
tomu, jak Tiso chápal katolicismus. Zbylé dvě knihy jsou Následování
Krista a Teologická summa. Tiso roku 1947 vypověděl, že Duchovní
cvičení skutečně tvořila základ jeho kněžské průpravy. Ve zkratce se
jednalo o měsíc dlouhý kurz, během nějž účastníci prozkoumávali své
svědomí, učinili volbu či rozhodnutí změnit svůj život, a poté se snažili
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 35

o mystické spojení s Kristem. Prostředkem k jeho dosažení byly mod-
litba, meditace, učení se církevním zvyklostem a sebereflexe. Ignác
vyzdvihoval vojenský zápal a katolickou disciplínu, což Tisa ovlivnilo.
Jádro Cvičení tvořily „dva prapory“: Lucifer „na vysokém trůnu z ohně
a kouře“ spolu s démony se „sítěmi a řetězy“ ve svém područí a Kristus
s armádou „apoštolů, učedníků apod.“. V této představě života věřící
každý den bojovali s nepřáteli využívajícími slabosti člověka, za úče-
lem zničit jeho spojení s Kristem. Zbraně, jež si mohli křesťané v tomto
zápase zvolit, zahrnovaly upřednostnění „chudoby před bohatstvím…,
pokory před pýchou a pohrdání světskou ctí“. Připojená pravidla na-
řizovala katolickou jednotu a disciplínu. Člověk musel „mít ochotné-
ho ducha k hledání důvodů… k obraně všech církevních přikázání
a v žádném případě k boji proti nim“. Katolíci by měli velebit symbo-
ly své víry od „výzdoby a budov kostelů“ až po žalmy. Neohroženost
katolického frontu byla klíčová, neboť „nepřítel se chová jako žena.
Jeho síly jsou slabé proti ráznosti a odvaze… Je ženě vlastní v hád-
ce…, když se muž proti ní rázně postaví, pozbývá odvahu a dává se
na útěk. Naopak když muž začne uhýbat a pozbývat odvahu, stává se
hněv, mstivost a zuřivost ženy takřka bezmeznou“. Nakonec Cvičení
přikazovala slepou poslušnost vůči katolickým autoritám: „Musíme se
pevně držet, abychom si správně ve všem počínali: věřit, že bílé, kte-
ré vidím, je černé, když to hierarchická církev tak rozhodne.“ Taková
představa všudypřítomného, neurčitého nepřítele katolíky konce stole-
tí, mezi něž patřil i Tiso, velmi přitahovala, i když tato paranoia nebyla
čistě katolickou záležitostí. Tiso bral vážně i Ignácova pravidla týkající
se disciplíny a později sám sebe nazýval vojákem Božím.19
Tiso trávil, jak se na takového válečníka sluší, Vánoce nikoliv v ro-
dinném kruhu, nýbrž se svými novými bratry seminaristy. Eugen Fil-
korn, který seminář dokončil jen pár let před Tisem, ve své vzpomín-
ce popsal, že i když se mladíkům stýskalo po domově, pořádala se
„radostná“ oslava se „štedro prestretým… stolom“, rozdávaly se dárky
(zejména knihy) a hrály společenské hry.

Později zahlaholil zvonec. Pripraviť sa na polnočnú! Široký čierny plášť –
larga, biela košeľa – superpellícium, čierny biret… Hore tmavým chod-
níkom sme kráčali do osvetlenej katedrály v ústrety Salutári nostro
(nášmu Spasiteľovi).
Sedíme v laviciach pred zábradlím sanktuára. Zahľadel som sa do
mohutného mramorového oltára, jeho vysočizných stĺpov, umeleckých
sôch, zlatého svätostánku a cítil som, aký som malý… Zapojili sme
sa do spevu… velebné gregoriánské žalmové melódie … spievali ich
s kňazstvom i teológovia… Christusnatusestnobis, veniteadoremus –
narodil sa nám Kristus, poďte, pokloňme sa mu!20
36 J OZ EF TI SO

Tato společnost překypovala rituály, bratrstvím, učeností a vírou;
méně vlídně lze na seminář pohlížet jako na čtyřletý kurz indoktri-
nace či výcvikový tábor „Boží svaté armády“. Mezi čtrnáctým a osm-
náctým rokem, kdy člověk snadno podléhá vlivům okolí, formoval
a podněcoval Tisa převážně nitranský seminář. Toto školení muse-
lo mít na jeho psychiku nesmírný dopad. Tiso se jistě tomuto životu
oddal a na konci seminárního studia obdržel vynikající ohodnocení.
Při bohoslužbách byl „velmi zapálený“ a choval se „příkladně“. Byl
„neúnavný“, „ukázněný“, obdařený nesmírným talentem, zkrátka žák
„vzbuzující ty nejvznešenější naděje“.21
Malý seminář Tisa rovněž poučil o politickém katolicismu. Semina-
risté sloužili jako propagátoři první uherské katolické strany Néppárt,
čili Katolické lidové strany, jež chtěla vyměnit zákony z let 1894–95,
upravující vztah státu a církve, za katolickou autonomii. Přestože se
strana ve Felvidéku těšila značné podpoře, uherský politický systém
do parlamentu katolických lidovců propustil jen málo. Jednou z vý-
znamných osobností strany Néppárt, které ve volbách neuspěly, byl
Ottokár Prohászka, nitranský rodák a od roku 1905 biskup. Prohász-
ka proslul jak svou snahou hlásit se v rámci katolicismu k moderni-
tě, tak svou vizí války mezi „židovským světonázorem“ a „vítězným
světonázorem“ katolicismu. Další Nitran spojený se stranou Néppárt,
jezuita P. Béla Bangha, se stal otcem katolického tisku, jenž se upínal
k podobné dichotomii. V semináři měl Tiso rovněž možnost získat
přehled o křesťanském socialismu, tedy o hnutí katolických sdružení.
Křesťanští sociálové vycházeli z encykliky Rerum novarum papeže
Lva XIII. z roku 1891. Odsuzovali kapitalismus za jeho individualis-
mus a chamtivost, a socialismus za jeho ateismus a násilnost. Snažili
se vyřešit dělnickou otázku pomocí katolických odborů a svépomoc-
ných organizací, často však při plnění těchto cílů užívali demagogie
a antisemitismu. Obecně tvořil politický katolicismus část uherské
nové pravice, jež se cítila ohrožena kapitalismem i jeho volným trhem
a rozčarována z liberální oligarchické vlády. Obdobné důvody k ne-
spokojenosti měla rovněž nová levice, tvořená zejména nepočetnými,
avšak vlivnými sociálními demokraty.22
Je zjevné, že jednou stránkou katolické politiky byl antisemitis-
mus – masová politika založená na odporu vůči domnělé semitské
rase. Po hospodářské krizi v sedmdesátých letech se Uhersko zdálo
pro toto směrování zralé. Petice z roku 1882 odsoudila příliv ruských
Židů prchajících před pogromy. Označila je za lichváře a překupníky
alkoholu s cílem rychle zbohatnout. Následující rok podnítilo obvině-
ní z rituální vraždy rozsáhlé nepokoje a založení Národní antisemiti-
stické strany. Její program volal po „zničení židovské síly a zameze-
ní vlivu Židů na politiku, společnost a hospodářství“.23 V katechismu
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 37

slovenské kampaně se psalo, že antisemitismus neodporuje Kristovu
výroku „miluj bližního svého“, neboť nechat někoho, aby nám ubli-
žoval, znamená milovat bližního více než sebe sama – což Ježíš údaj-
ně na mysli neměl. Ačkoliv byly tyto argumenty, jak ukázal John Co-
nnelly „zcela v mezích morální teologie [své] doby“, získal si politický
antisemitismus jen málo uherských voličů.24 Liberální vláda bouření
jeho zastánců potlačila, vysmívala členy parlamentu, kteří jej zastávali,
a označila ho za zpátečnický. Náboženští vůdci, včetně těch katolic-
kých, násilí vůči Židům odsoudili. Spojenectví liberálů a Židů přestá-
lo i konec liberální vlády roku 1905. Do té doby se již z neúměrné-
ho množství Židů stali prominentní socialisté. Naproti tomu strana
Néppárt převzala roli antisemitů a dařilo se jí ve stejných oblastech
jako straně z let osmdesátých.
Nitra měla na uherský politický antisemitismus obzvlášť úzké vaz-
by. V Nitranské župě žila nezvykle početná židovská populace, z vel-
ké části německy mluvící a ortodoxní. Nejvýznamnější noviny města,
židovské Nyitrai Lapok (Nyitranské listy), byly zprvu skálopevně libe-
rální a později stejně skálopevně sociálnědemokratické. Židé tvořili
většinu obchodníků ve městě. Antisemitismus sem začal ve velkém
pronikat v osmdesátých letech. Například obvinění z rituální vraždy
v roce 1883 vyvolala v župě vlnu antisemitských incidentů. Následu-
jící rok byli ve volbách tři ze dvaačtyřiceti antisemitských kandidá-
tů z celé země a dva ze sedmnácti vítězů katoličtí kněží z Nitranské
župy, včetně Ignácze Zimándyho, spoluautora výše zmíněného vo-
lebního katechismu. Zimándy tvrdil, že chce nalézt nenásilný, legální
způsob, jak se „oslobodiť… od židovského vplyvu a úžery“. V parla-
mentu prohlašoval, že Židé jsou spojenci svobodných zednářů a re-
volucionářů, a nazval uherského liberálního premiéra „Rothschildo-
vým agentom“.25 Třebaže kolegové v parlamentu mohli Zimándyho
výroky odsuzovat, jeho myšlenky našly odezvu u nitranských Slova-
nů a nižšího duchovenstva. Filkorn například spojil „recepcii“ judai-
smu s urážkou katolicismu, když popsal, jak povolili „rabínovi v bu-
dove katolíckeho gymnázia vyučovať náboženstvo. Rabín zakryl kríž
vreckovkou… zvesil ho zo steny a s dešpektom hodil pod katedru“.26
Poslední politický směr, s nímž se Tiso na semináři setkal, byl slo-
venský nacionalismus, který nevznikl dříve než v osmnáctém století.
Mezi slovenské nacionalisty patřili zejména vzdělanci a protestanti,
kteří našli společný výchozí bod v přesvědčení, že Slováci nebyli jed-
noduše Uhři mluvící jiným jazykem, jak tvrdilo základní dogma uher-
ské státní ideologie. Za Tisova mládí se přední slovenští nacionalisté
dělili na dvě školy. Starší martinská škola hledala podporu v Rusku
a upřednostňovala pasivní odpor. Mladší politická skupina, soustředě-
ná kolem časopisu Hlas, dávala přednost spolupráci Slováků s Čechy
38 J OZ EF TI SO

a aktivismu své členské základny. Slovenský nacionalismus znepoko-
joval maďarskou elitu i uherskou katolickou hierarchii, jež se považo-
vala za opěrný pilíř Habsburků. Vláda tudíž dala zavřít slovenské ško-
ly a kulturní spolky, hrozila, že učitele neovládající maďarštinu nechá
propustit, a poslala nemaďarské nacionalistické aktivisty do vězení.
(Roku 1903 tak Tiso mohl zblízka sledovat známý „nitranský politický
trestní proces“ – stíhání slovenských politiků na základě vykonstruo-
vaných obvinění.)27 Církev rovněž potlačovala „panslavisty“ (tedy slo-
venské nacionalisty), jejich zastánce mezi kněžími neustále přesuno-
vala a seminaristy vylučovala. Ačkoliv se někteří nitranští seminaristé
odvážili s kněžskými slovenskými agitátory komunikovat, většina stu-
dentů, kteří se slovenským nacionalismem či s prosazováním sloven-
ského jazyka sympatizovali, si nechávala své názory pro sebe.28
Zdrojů je sice poskrovnu, ale zdá se, že Tiso se v těchto sporech
příliš neangažoval. Nejspolehlivějším dostupným důkazem Tisova ra-
ného nacionalistického cítění je novinový článek z roku 1939 od jeho
celoživotního přítele Jozefa Randíka a soudní svědectví obou mužů
po roce 1945. V těchto zdrojích se však projevuje snaha vyvrátit nař-
čení, že byl Tiso maďarón, resp. pomaďarštělý Slovák. Důkazy pro
proces s Tisem z let 1946–47 (důležité zdroje napříč celou touto pra-
cí) byly shromažďovány v jízlivém ovzduší plném touhy po odvetě,
které dávalo bohatý prostor přehánění a smyšlenkám. Odhlédneme-li
od těchto výhrad, zobrazují Randíkův článek a výpovědi obou mužů
mladého Tisa jako výrazně pomaďarštělého Slováka, jenž se z toho-
to vychování vymanil. Tiso na rovinu přiznal, že jako student v Žili-
ně slovenské národní uvědomění postrádal, zatímco Randík řekl, že
mezi sebou většinou mluvili maďarsky. To nebylo pro slovensky ho-
vořící obyvatele Trenčianské župy příliš typické (roku 1900 maďarsky
údajně uměla jen 3 % z nich), což naznačuje, že Tiso s Randíkem jed-
nali spíše o své vůli než z donucení. Oba však trvali na tom, že Tiso
v sobě jako mladík měl jisté slovenství, které se projevovalo napří-
klad tím, že na túrách zpíval slovenskou hymnu „Hej, Slováci“ nebo
že u svého jména používal slovenský pravopis. Tisův vztah k této et-
nické příslušnosti byl prý natolik silný, že jej učitelé v Žilině, všichni
maďarizátoři, označili za „malého pansláva“. V Nitře Tisovo národní
uvědomění údajně rostlo pod vlivem staršího seminaristy Jozefa Ko-
ptáka, který ho seznámil se slovenskou nacionalistickou literaturou.
Tiso, Randík i Kopták sledovali počiny slovenských nacionalistických
kněží, včetně Tisova budoucího učitele Andreje Hlinky.29
Tiso se však choval vždy opatrně, tak aby slovenské národní cítě-
ní neohrozilo jeho kariéru. Randík uvedl, že když jeho příteli v Žili-
ně nařídili používat maďarský přepis jeho jména (Tiszó József), Tiso
„mal na to len úsmev, práve tak, ako to robieva teraz, keď na neho
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 39

útočia. Tento úsmev neminie sa cieľa. Držal sa svojho“.30 To je možná
pravda, ale zároveň přepis svého jména změnil. Zatímco své křestní
jméno psal v maďarské, německé, slovenské či latinské podobě v zá-
vislosti na společnosti, v níž se nacházel, u svého příjmení používal
téměř vždy maďarskou verzi „Tiszó“. Tisova obezřetnost je rovněž pa-
trná z jeho sporu o panslavismus s vedením školy v roce 1906. Ko-
pták tehdy Tisovi předal dopisy od politického kněze Františka Jeh-
ličky, který verboval zastánce pro slovenskou věc. Tisovi nadřízení se
o dopisech dozvěděli během razií v několika seminářích. Například
z elitního vídeňského semináře, Pázmánea, poté vyloučili tři kně-
ží za to, že mluvili slovensky, „propagovali slovenské národní myš-
lenky“ a udržovali „nevlastenecké“ spojení s Jehličkou.31 Tiso údajně
dopisy nejvíce kompromitující Koptáka (a tudíž i jeho) zničil, zbylé
však vedení předal. Staršího z obou studentů tak ze semináře vylou-
čili. Když jej Tiso utěšoval, vyjádřil „poľutovanie“.32 To pravděpodob-
ně pramenilo zčásti z úlohy, kterou ve vyloučení sehrál, a ze skuteč-
nosti, že sám trestu unikl.
Tiso studia v Nitře opravdu dokončil všemi opěvován. Biskup Ben-
de ho poslal studovat do Pázmánea. Jelikož nitranská diecéze měla
ve Vídni obvykle pouze jednoho studenta, jednalo se snad o tu nej-
větší poctu, jaké mohl místní katolický chlapec dosáhnout.

Tiszó József ve Vídni fin de siècle
Pokud by Horní země osmdesátých let byla „zpátečnická“, pak Vídeň
období fin de siècle byla líhní modernismu. Právě zde Otto Wagner
učinil obrat v pojetí architektury, která dosud lpěla na dekorativitě,
a nasměřoval ji k funkcionalismu. Arnold Schönberg svrhl vládu me-
lodie ve prospěch avantgardních hudebních forem. Sigmund Freud
prozkoumával podvědomí, aby vysvětlil, proč si člověk stvořil Boha.
Gustav Klimt pokoušel měšťáckou morálku smělým erotismem, jako
v případě veřejné nástěnné malby s ústředním motivem odhaleného
klína svůdné krásky.33
Poblíž vídeňské univerzity sídlil tábor odpůrců modernismu – Páz-
máneum. Seminář založil roku 1623 jezuita Péter Pázmány, čelný před-
stavitel uherské protireformace, a instituce sloužila jako první „nepře-
tržitá líheň“ uherských kněží.34 Seminaristé sice docházeli na kurzy na
univerzitu, jinak ale žili a školili se v nově postaveném klášteře. Ten
patřil svou architekturou k novorománskému slohu. Mezi jeho zdmi
zněla jen harmonická sakrální hudba. Řešení psychologických problé-
mů spočívalo v modlení, zbožnosti a pastýřské péči. Ústředním moti-
vem oltářního obrazu kaple bylo hořící srdce Ježíšovo.
40 J OZ EF TI SO

Na Pázmáneu měl Tiso náročný rozvrh. Obvykle vstával v pět ho-
din. Poté meditoval, možná se modlil růženec. V šest hodin se účast-
nil mše, než se odebral v naprosté tichosti na snídani, klášter byl to-
tiž „místem svatého ústraní“. Do tři čtvrtě na osm se učil, oblékl se
do školy a sešel se se spolužáky venku, odkud se společně vydali na
univerzitu. V neděli si namísto přednášek vyslechl kázání a účastnil se
svatých úkonů, například zpovědi. Ve všední dny mu končily kurzy
na univerzitě v půl jedné. Potom se vždy vrátil do semináře, četl Nový
zákon a navštívil kapli. V jednu hodinu obědval, následoval polední
klid. Mezi druhou a čtvrtou hodinou chodil na společnou procházku
(během níž mohl tlumeně rozmlouvat se svými vrstevníky) nebo se
v tichosti učil. Mezi pátou a sedmou hodinou se vždy věnoval studiu.
Poté četl Starý zákon a opět navštívil kapli. Pak přišla na řadu večeře
a volný čas. Večer spirituál stanovil v latině body pro ranní rozjímá-
ní. Před spaním Tiso znovu meditoval. Podle stanov semináře se měl
modlit za dobrodiní, od habsburských vládců až ke svým učitelům.
Aby spal osm hodin, musel uléhat kolem deváté.35
Tomuto přísnému, zbožnému životu Tisa vyučovalo mnoho rád-
ců, tím nejvýznamnějším však pravděpodobně bylo dílo Následování
Krista. Ve svém prohlášení z března roku 1946 (Březnovém prohlá-
šení) Tiso uvedl, že knihu objevil ve Vídni a zapůsobila na něj nato-
lik, že si ji čítal nahlas každý den.36 Dílo, jehož autorství se připisuje
nizozemskému mnichu Tomáši Kempenskému, pochází z patnáctého
století a jedná se o klasiku katolického hnutí Devotio moderna, které
kladlo důraz na duchovnost oproti materialismu. Tomáš vybízel čte-
náře, aby se zřekli marností a materiální zkaženosti světa ve prospěch
„přeblaženého přebývání nebeského města“. „Opásej se jako muž
proti ďábelským nepravostem; kroť sklony labužnické a snadněji bu-
deš krotit všecku smyslnost. Nikdy nebývej zcela bez zaměstnání, ale
buď čti, buď piš, nebo se modli, nebo rozjímej, nebo něco užitečné-
ho pro celek pracuj.“37 Podle Tomáše měl člověk nastoupit na cestu
„vnitřního života“ skrze meditaci, modlitbu, zbožnost a obřady. Při-
jmout zkoušky tak, jako Kristus přijal kříž, uvítat smrt jako osvobození
z tohoto „vyhnanství… na zemi“. Dát přednost „prosté a nepochybné
víře“ před „marnou a světskou učeností“ a „stát se bláznem pro Kris-
ta“. Zanícení na tomto světě spočívalo na svazku s Kristem skrze eu-
charistii čili svaté přijímání:

Ó šťastná mysl a blažená duše, která si zasluhuje Pána Boha svého
zbožně přijímati a v přijímání tebe duchovní radostí býti naplňována!
Ó, jak velikého přijímá Pána, jak milého k sobě uvádí hosta, jak pří-
jemného dostává společníka, jak věrného vítá přítele, jak půvabné-
ho a vznešeného objímá Ženicha, hodného, aby přede všemi milými
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 41

a nade všecky věci žádoucí byl milován. Umlknětež před tváří tvou,
nejsladší můj milý, nebesa i země a všechna ozdoba jejich; neboť co-
koliv mají chvály a krásy, mají z laskavosti tvé štědrosti, aniž kdy do-
stihnou krásy jména tvého, jehož moudrosti není počtu.38

Tiso nepochybně toto uchvácení cítil. Později horlivě hájil kněžský
asketismus jako vyjádření vnitřního života. Výtisk Následování Krista
patřil mezi několik z mála osobních věcí, které byly po Tisově po-
pravě předány jeho příbuzným, což naznačuje, že od Tomáše čerpal
rady celý život.39
Zatímco se Tisova duchovní formace povětšinou odehrávala v Páz-
máneu, jeho průprava intelektuální naopak probíhala mimo seminář
v neklidném hlavním městě císařství. Ve Vídni fin de siècle vzrůstal
význam kategorií třídy a národnosti a začala se prosazovat masová
politika. Například roku 1905 zmobilizovala místní sociálnědemokra-
tická strana dvě stě tisíc demonstrujících na podporu všeobecného
volebního práva pro muže. František Josef ho pro Rakousko schvá-
lil, zatímco jeho výhrůžky, že podobně „pustí z řetězu“ národnosti
v Uhersku, donutily v nejhorší ústavní krizi dualistického státu, vyvo-
lané nejprve požadavky maďarských nacionalistů souvisejícími se spo-
lečnou armádou, vzpurné členy budapešťského parlamentu ustoupit.
Nacionalistické napětí vzrůstalo napříč celým císařstvím. Maďarizace
v uherských školách dosáhla svého vrcholu roku 1907 kontroverzní-
mi Apponyiho zákony, které popudily slovanské a rumunské učite-
le k defenzivě. Roku 1908 byl český zemský sněm uzavřen poté, co
se čeští a němečtí poslanci nedokázali shodnout v otázce jazykových
práv a začali po sobě házet kalamáři.40 Téhož roku srbští nacionalis-
té přísahali, že se pomstí Habsburkům za anexi Bosny, po níž prahlo
Srbské království.
Na vídeňské univerzitě se Tiso vypořádal s náročným studijním
plánem, definovaným kategorickými jistotami. Vedle podrobného stu-
dia Písma se věnoval celé řadě předmětů, mimo jiné církevní historii
a kanonickému právu, filosofii a pedagogice. Jeho hlavní teologické
kurzy zahrnovaly dogmatiku („systematický výklad víry, potvrzující
církev jakožto depozitář zjevené pravdy“), etiku („studium lidských
činů ve světle nadpřirozeného osudu člověka“) a pastoraci (studium
„péče o duši“). V rámci dalších kurzů Tiso hloubal nad „otázkami kos-
mologickými a psychologickými“, poznával panteismus, učil se roz-
dílu mezi „přirozeným náboženstvím a zjeveným křesťanstvím“ a se-
znamoval se s církevní architekturou. Jazyky, které ovládal, rozšířil
o hebrejštinu, aramejštinu a arabštinu. Cvičil se v exegezi („hledání
a výkladu pravého významu posvátných knih“), hermeneutice („pra-
vidlech správné interpretace posvátných knih“), apologetice („vědě
42 J OZ EF TI SO

hájící a vysvětlující křesťanské náboženství“) a homiletice („umění
a vědě o kazatelství“). Učil se rovněž praxi, například jak vysluhovat
svátosti či jak provést žáka katechismem. Připravoval se na své pas-
týřské povinnosti – „starost o chudé, nemocné a o děti“ – zčásti an-
gažováním se v „sociální otázce“, tedy diskusi o tom, jak zmírnit vše-
obecně rozšířenou chudobu.41
Vídeňští profesoři byli povětšinou liberální katolíci, kteří šli ve sto-
pách Lva XIII. a jeho přizpůsobivého přístupu k výzvám stojícím před
církví. Lev sice roku 1893 radil uherským katolíkům se liberálnímu
státu postavit, ale sám dával přednost spolupráci s umírněnými libe-
rály před větší hrozbou socialismu.42 Lvovy encykliky jako Immor-
tale Dei (1885) upustily od církevní oddanosti monarchii. Daly tak
katolíkům možnost svobodně podporovat demokracii a nakonec se
i účastnit masové politiky. Papežova encyklika Rerum novarum za-
vázala církev k sociální spravedlnosti. Na svět této encyklice pomohl
Franz Martin Schindler, vedoucí teologické fakulty Vídeňské univer-
zity a Tisův učitel morální teologie. Schindler a Ignaz Seipel (dal-
ší jeho žák) o ní vedli seminář, který Tiso, jak se zdá, navštěvoval.
Oba vyučující vyzdvihovali sociální teorii – trend mezi rakouskými
duchovními zaměřený na přesvědčování věřících, že nejsou přislu-
hovači Habsburků, nýbrž moderní, aktivističtí vůdci. Přání oživit či
ochránit křesťanskou misii také přimělo kněze jako Schindlera či Sei-
pela vstoupit do politiky. Schindler se stal průkopníkem rakouské-
ho klerikalismu a dostal se až do čela vídeňské křesťansko-sociální
strany, zatímco Seipel byl ve dvacátých letech dvakrát rakouským
kancléřem. Schindler považoval moderní stát za prostředek ke kato-
lickému korporativismu. Seipel sledoval katolické cíle skrze politic-
ký realismus a domníval se, že ideál představoval „normu, která by
měla proniknout do reality, aniž by bylo možné očekávat, že bude
s realitou totožná“.43 Jako politický kněz Tiso také zastával realismus
a prosazoval katolický korporativismus a křesťanský socialismus, což
naznačuje, že mnohé z učení těchto vídeňských profesorů v něm za-
rezonovalo.44
Třetím křesťansko-sociálním vlivem formujícím Tisa byl kontro-
verzní vídeňský starosta Karl Lueger. Lueger pomohl rozvinout nový
typ masové mobilizace, které dal jeden historik nezapomenutelnou
přezdívku „politika v nové tónině“.45 Pro Luegera byla politika nejen
povoláním, ale i způsobem života, všepohlcujícím posláním, jež vyko-
nával prostřednictvím dramat a skandálů. Hrubá verze jednoho jeho
proslovu z roku 1891 výstižně zachycuje jeho styl: „Cílem křesťansko-
-sociálního programu není pobuřovat, ale smiřovat; nejedná se o boj
všech proti všem, ale o harmonické utváření různých zájmových sku-
pin proti rozvrstvení lidské společnosti podle profese a zaměstnání.“
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 43

Lueger tuto olivovou ratolest hned proměnil v bič a ostře útočil na „li-
berální tisk, někdy také nazývaný židovský liberální či židovský…,
nejnestoudnější tisk na světě…, spojence a komplice všech loupeží
a krádeží spáchaných na… křesťanech“.46 Využil energie a kontaktů
nižšího duchovenstva a vybudoval mohutný stranický aparát. Luege-
rův antisemitismus, ačkoliv někdy až otevřeně rasistický, se obyčejně
dovolával katolické oprávněnosti skrze náboženské, sociální a eko-
nomické argumenty. Starosta rovněž měl pověst schopného správce,
který se zajímá více o rozvoj infrastruktury, než že by se řídil svými
radikálními výroky.47 Třebaže Tiso Luegerovi později přiznal jen ne-
patrné zásluhy, politický styl obou mužů se podobal natolik, že není
možné neshledat mezi nimi souvislost.48
Ve Vídni se Tiso setkal rovněž se silnými proudy ultramontanismu
a katolického integralismu. Druhý zmíněný proud viděl církev uvěz-
něnou v boji na život a na smrt s modernitou. Tisův učitel dogmatic-
ké teologie Ernst Commer byl oddaným příznivcem papeže Pia X.,
proslulého především svými útoky na katolické liberální kněží a je-
jich „modernistické omyly“. Ani v tomto případě problém nespočí-
val v modernitě samotné, nýbrž v pokrokové představě modernity,
podle které byla například víra irelevantní pro vědu. Roku 1910 Pius
přinutil kněze složit „protimodernistickou přísahu“. Zatímco se větši-
na profesorů vídeňské univerzity stavěla proti tomuto slibu, Commer
ho nejen bránil, ale vstoupil i do „církevní špionážní skupiny“, zamě-
řené na vypuzování liberálů.49 Ještě neslavněji však proslul tím, že
sloužil jako papežův dobrman ve sporu o zesnulém liberálním knězi
Hermanu Schellovi, jenž nazval katolicismus „spojencem pokroku“.50
Commer sdílel obavy konzervativců, že by podobné trendy moh-
ly vyvolat schizma. Proto vydal polemiku, jež překroutila Schellovo
teologické učení a vláčela jeho jméno blátem. Jeden rozumný kritik
knihu odsoudil a označil ji za „odporný, sprostý a fušerský pokus“.51
Pius za něj však Commera pochválil. I kdyby na Tisa tato epizoda pří-
liš nezapůsobila, Commera hluboce obdivoval a později uvedl, že on
a Seipel na něj měli stěžejní vliv.52
Pod vedením Commera Tiso prozkoumával dílo, které se stalo
jeho morální příručkou: spis Theologická summa Tomáše Akvinské-
ho. Jádro díla tvoří jednoduchý příběh o pádu člověka a jeho návratu
k Bohu skrze Krista. Podle Tomáše Akvinského se člověk Bohu vzda-
luje či přibližuje zejména svými svobodnými rozhodnutími, zároveň
však i božskými či ďábelskými vlivy. Bůh člověka učí a podporuje
prostřednictvím práva a milosti, zatímco Satan jej svádí z cesty poku-
šením. Schopnost jednotlivce navrátit se k Bohu závisí na vypěstová-
ní správných „návyků“ či sklonů. Dobré návyky – ctnosti teologální
(víra, naděje a láska) a kardinální (moudrost, spravedlnost, statečnost
44 J OZ EF TI SO

a mírnost) – člověka nasměrovávají k Bohu. Špatné návyky – hlavní
neřesti (pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost a smilstvo) –
člověka od Boha odvracejí.53
Akvinský tato prostá témata rozebírá do hloubky. Jak by měl Tiso
rozumět například přikázání „milovati budeš bližního svého jako sám
sebe“?

Způsob pak lásky se udává, když se praví „jako sebe“. Což se nemá
rozuměti tak, aby někdo miloval bližního stejně jako sebe, ale podob-
ně jako sebe. A to trojmo: nejprve totiž se strany cíle; aby totiž někdo
miloval bližního pro Boha, jakož i sebe má milovati pro Boha, aby tak
láska k bližnímu byla svatá. Za druhé se strany pravidla lásky, aby to-
tiž někdo nepovolil bližnímu v něčem zlém, ale jen v dobr[ém], jakož
i své vůli má člověk vyhověti jen v dobr[ém]; aby takto láska k bližní-
mu byla spravedlivá. Za třetí se strany důvodu lásky, aby totiž někdo
nemiloval bližního kvůli vlastnímu užitku nebo potěšení, ale tím způ-
sobem, že [přeje] bližnímu dobro, jako chce dobro sám [pro sebe]; aby
takto láska k bližnímu byla pravá…54

Tomáš prohnal podobnou analytickou odstředivkou i hřích, aby
od něj oddělil nuance provinění. Pokud je největším hříchem ne-
věřit, neměli by být kacíři, pohané a Židé k víře přinuceni? To zále-
ží na okolnostech a pohnutkách. Kacíři ano, protože již uznali Kris-
ta za mesiáše. Pokud by se i poté vzpouzeli, měli by být popraveni:
„Odříznouti shnilé maso…, odehnati od stájí prašivou ovci, aby celý
dům, všechno tělo a dobytek se nezanítil, nenakazil, nehnil, neza-
šel.“55 Naopak pohané, kteří Krista neznají, nemohou být vinni svou
nevírou, jelikož hřích je svou podstatou dobrovolný akt. Mělo by se
jim však zabránit, „aby víře… překáželi“.56 Židé představovali nejed-
noznačný případ. Tím, že vědomě popírají zjevnou pravdu o Zmrt-
výchvstání, se stávají smrtelnými hříšníky. Nikdy však plně nepřijali
Krista, a proto je není možné vinit z kacířství. Akvinský se domníval,
že rituály této tvrdošíjné víry by se měly tolerovat jakožto menší zlo.
Jinak by stvoření ztratilo to dobro, že „od nepřátel máme svědectví
o naší víře“, poněvadž judaismus předznamenal křesťanství.57 Je nej-
spíš zřejmé, že svou komplexností a sebejistým tónem Summa půso-
bila jako právní kodex. A Tisa podle všeho bavilo rozebírat její sple-
tité argumenty.
Summa, Tisova morální příručka, se stala i jeho „vodítkom v poli-
tike“.58 V interpretaci vlivného švýcarského jezuity Viktora Cathreina,
Tisova oblíbeného autora, byla Akvinského politická filosofie hierar-
chická, konzervativní a autoritářská. Cathrein si představoval uspo-
řádaný vesmír, v němž vše mělo své určené místo. Například v jeho
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 45

teorii práv se božské právo projevovalo v nižší hodnotě práva přiro-
zeného, které zase stavěl nad člověkem vytvořené právo pozitivní.
Stejně jako u všech novotomistů Cathreinovým úvahám dominova-
lo právo přirozené. Podle něj lidská sociální povaha vede k zakládá-
ní společenství, jako např. států, zajišťujících veřejné blaho. Jelikož
obecné blaho zahrnuje i veřejnou morálku, měl by stát zabránit na-
rušování spořádaného společenského života. Veřejní činitelé by měli
být počestní a vedení nejlépe jedním člověkem. Stát by měl pomáhat
jednotlivcům získat jmění poskytováním prostředků, které jim spo-
lečnost dát nemůže. Veřejná správa by měla lidem zajistit občanská
práva, a to na základě přirozeného zákonu dát „každému, co jeho
jest“, ať již dle principu rovnosti, či dle zásluh. Občané musí přijmout
kolektivní břemeno, rozdělené podle stejného principu spravedlnos-
ti, a dodržovat zákony pozitivního práva, vydané oprávněnými orgá-
ny, pokud však nejsou v rozporu s právem přirozeným. I kdyby ano,
občané nesmějí těmto orgánům odporovat násilím.59 Ačkoliv se Tiso
všech těchto zásad přesně nedržel, zcela zřejmě tvořily základ jeho
politické filosofie.
Vzhledem k tomu, jak intenzivně Tiso pracoval na cvičení ducha
a zvládnutí studia ve Vídni, vzácných chvil oddechu si musel velmi
cenit. Každý den si našel krátkou chvíli například na to, aby poseděl
v čítárně, kuřárně či místnosti pro poslech hudby. Tam mohl potichu
rozprávět v maďarštině či latině nebo číst „katolicky zaměřené novi-
ny“. Dalším denním rozptýlením byly procházky. I když společníci
a oblečení (cylindry) se seminaristům přidělovali, mohli si vybrat kam
jít z řady míst. Příležitostně dokonce zašli do „podniku dobré pověsti“
na pivo. Zábavu uvnitř kláštera nabízel humoristický kroužek „Úsvit“.
Kroužek pořádal přednášky, inscenoval divadelní představení a také
podporoval nejbujařejší oslavu v roce – první máj –, během které se
všichni odebrali do zahrady a závodili ve skákání v pytlích či hráli
šachy a kuželky (používali gumové míče a polštáře k utlumení hlu-
ku). Oslavy odstartovaly šprýmařské „dělové rány“ – vodou naplněné
cylindry házené dolů z druhého poschodí kláštera. Tiso se čtyři roky
po sobě umísťoval mezi vítězi.60
Tiso vynikal rovněž jako kněz. Jeho posudky překypovaly nadše-
ním nad jeho „povzbudivě pobožnou“ povahou, „příkladným“ chová-
ním, „hojným“ talentem a „neúnavnou“ pílí.61 Ve čtvrtém ročníku pů-
sobil na Pázmáneu jako zástupce prefekta, tj. byl nejvyšší studentský
představitel. Byl mu udělen dispens, a tak jej roku 1910 mohli vysvě-
tit na kněze, přestože ještě nedosáhl požadovaného věku. V porov-
nání s těmito úspěchy byla Tisova disertační práce zklamáním. Psal
v ní o vzniku mariánského kultu. Výsledný rozvleklý latinský text
sice svědčil o jeho pracovitosti a ctižádosti, ale postrádal brilantnost.
46 J OZ EF TI SO

Tiso však znovu zazářil u závěrečných zkoušek a roku 1911 získal
doktorát.62
Záznamy o Tisovi z Pázmánea měly jen jeden opravdový černý
bod: roku 1909 ho nařkli z toho, že je panslavistou, příznivcem oné
hrozby katolickému univerzalismu a habsburské jednoty. Obvinění
vypovídalo spíše o paranoii v maďarských hierarchických kruzích než
o Tisově národním uvědomění. Rektor semináře už dávno předtím
obdržel varování, že Tiso pochází z města „infikovaného“ slovenským
nacionalismem, a tak jej bedlivě sledoval. Viděl však jen studenta,
který měl jistý cit pro slovenství, ale dobře přijímal i maďarství. Když
se Tiso zapisoval do předmětů, uváděl jako svůj rodný jazyk „slovan-
štinu“ či „slovenštinu“, přesto se vždy podepisoval jako Tiszó. Také
kázal v maďarštině i slovenštině, po své první mši dokonce rozdával
mementa s textem ve slovenštině a jménem „Jozef Tiso“. Představitelé
církve však takovou jazykovou kompetenci od někoho, kdo měl pů-
sobit mezi Slováky, očekávali. Neexistuje žádný důkaz, že by se Tiso
otevřeně stýkal s panslavisty. Jeden z nich, Rudolf Kubiš z Veľké Byt-
či, roku 1946 prohlásil, že Tiso byl naopak plně pomaďarštělý: „Ako
študent medzi nás do tejto skupiny národne uvedomelých študentov
nechodil… Je len samozrejmé, že my sme sa medzi sebou len sloven-
sky rozprávali. Ale práve tak samozrejmé bolo, že Jozef Tiso v kruhu
svojich známych… sa rozprával len maďarsky.“63
Obvinění z panslavismu pramenilo z Tisova přátelství s Randíkem,
v té době nitranským seminaristou. Poněvadž Tisovi začínal školní rok
o měsíc později než Randíkovi, obvykle končil své letní prázdniny ná-
vštěvou Nitry. Roku 1909 však Randík Tisa informoval o „zhoršených
národnostných pomeroch“ v semináři. Randíka nejmenovali zástup-
cem prefekta, což si vysvětloval jako důsledek svého slovenského ná-
rodního uvědomění. Tiso proto znenadání zrušil svou cestu do Nitry
a místo toho poslal jen pohlednici v maďarštině následujícího znění:
„Jelikož ve Felvidéku kolují špatné zprávy o zmatku panujícím na va-
šem semináři, nerad bych ti působil další potíže, a proto jsem nepři-
jel. Jsem teď dost zaneprázdněn – jmenovali mě zástupcem prefekta!
Bůh s tebou. József.“64
Tento nevinný vzkaz způsobil Tiszó Józsefovi těžkosti, protože
jej objevilo vedení nitranského semináře. Rektor Antal Bartossik po-
slal do Pázmánea stížnost, že Tiso „neustále znevažuje [náš] seminář,
možná… proto, že nedovolím, aby [zde] zakořenil slovenský nacio-
nalismus… Podle toho, co jsem slyšel, má v [této záležitosti] hodně
prstů“. Bartossik požádal svůj protějšek z Pázmánea, Antala Drexlera,
aby si Tisa pozval na kobereček: „Pokud [se prokáže, že] má plnou
hlavu slovenských národních myšlenek, vysvětlete mu, prosím, jak
jsou nebezpečné, a důrazně mu zakažte o [takových věcech] psát.“
„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18 47

Bartossik si však nepřál žádný tvrdší zákrok, jinak by musel celou
věc nahlásit nitranskému biskupskému koadjutorovi, hraběti Vilmo-
su Batthyánymu. Drexler případ svědomitě prošetřil. Tiso mu musel
napsat odpovědi na otázky typu: Co přesně mínil „panujícím zmat-
kem“? Tiso se vyhnul formulacím v národním duchu a napsal jen, že
„slyšel…, že [nitranští] seminaristé [jsou] rozděleni do frakcí“, a po-
přel, že by „někdy někoho podněcoval či znevažoval“.65 Spokojený
Drexler uvědomil Bartossika, že nikdo z Pázmánea „nemůže říct kři-
vého slova“ na adresu tohoto „příkladného žáka… [Tiszó] se – stejně
jako jeho [rodina] – distancuje od národních hnutí…, chápe, že jsou
nebezpečná“.66
Drexler odhadl Tisův vztah k slovenskému nacionalismu správně.
Tisova rodina například podporovala ve sporech se slovenskými na-
cionalisty maďarónského kněze Józsefa Teszelszkyho. Stejně jako on
byl Tisův otec členem městského zastupitelstva a rodina ho podpo-
rovala při volbách. (Ironií je, že Teszelszky roku 1906 zvítězil v boji
o křeslo v parlamentu nad kandidátem z pozdější Tisovy Slovenské
ľudové strany, která se tehdy odštěpila od strany Néppárt.) Tisovi
Teszelszkyho podpořili také v boji s místními hlasisty (pokrokový-
mi nacionalisty) o vedení katolického spolku.67 Během většiny těchto
konfliktů Tiso zrovna pobýval v semináři, a když byl doma, držel se
od hlasistů dále. Jak později řekl Kubiš: „Mladý Jozef Tiso bol príklad-
ný študent a ako klerik vzorom všetkým v náboženskom ohľade, pre-
to myslím, že naša skupina… odpudzujúco pôsobila na neho svojim
voľnejším správaním sa… [Bylo rovněž důležité,] že sme platili vše-
obecne za ‚panslávov‘ a on bol na opačnej strane. Ale ani proti nám
nepracoval ako politický odporca.“68
Výraz „panslavista“ v tomto případě nezahrnoval pouze politické,
ale i náboženské hodnoty. Československá orientace hlasistů zname-
nala hrozbu oživení hornozemského zájmu o husitství. Jako spoje-
nectví s východními Slovany (například Rusy) se panslavismus pojil
s esoterickými křesťanskými doktrínami hraběte Lva Nikolajeviče Tol-
stého, jímž se hlasisté inspirovali. Většina slovanských nacionalistů
ve Felvidéku se hlásila k protestantství, zatímco jiní, jako například
přední slovenský hlasista a zastánce antiklerikalismu Vavro Šrobár,
byli odpadličtí katolíci. Konečně většina hornozemských katolíků po-
važovala ideového vůdce hlasistů a populárního pražského profesora
sociologie Tomáše Garrigua Masaryka za „ztělesnění ateismu“.69 Pro
Tisa jako kněze měly tyto náboženské námitky největší váhu. V jed-
nom z jeho periodik se později psalo: „Slovenská vec pokrokárstvom
bola [do roku 1918] priamo kompromitovaná. Katolícky kňaz nemo-
hol pre stavovskú svoju česť ísť spolu s ľuďmi, ktorí boli otvorenými
protivníkmi všetkého, čo upomínalo na náboženstvo.“70