You are on page 1of 25

N E S POU TAN Ý C HAO S

K N I HA P R V N Í
Text © 2008, 2009 Patrick Ness
Translation © Hana Březáková 2018
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018

Published by arrangement with Michelle Kass Associates Ltd, London

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být
reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv
způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak)
bez předchozího svolení majitelů autorských práv.

Z anglického originálu
Patrick Ness – Chaos Walking Trilogy, Book 1: The Knife of Never Letting Go,
který vydalo nakladatelství Walker Books Ltd v Londýně v roce 2014,
přeložila Hana Březáková
Redakce Michaela Šmejkalová, Jiří Dubecký
Editor Jan Pavel
Produkce Dana Klimová
Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o.,
v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2018
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

ISBN 978-80-7529-561-3
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz

@
>lL;¶P BFOEO

Úplně první věcí, co zjistíte, když se váš pes naučí mlu-
vit, je to, že pes toho nemá moc co říct. Vlastně vůbec o ničem.
„Muset kadit, Todde.“
„Zavři tlamu, Manchee.“
„Kadit, kadit, Todde.“
„Řek sem, abys zavřel tlamu.“
Jdem spolu přes zarostlý pole jihovýchodně od města, ty, co
se svažujou dolů k řece a pak pokračujou dál až k močálu. Ben
mě poslal natrhat nějaký jabka, co tam v močále rostou, a řek,
ať prej si Mancheeho vezmu s sebou, i když všichni víme, že
ho Cillian koupil jen proto, aby se zavděčil starostovi Prentis-
sovi, a tak se v mým životě zničehonic ocitl tenhle úplně no-
vej čokl, kterýho sem vloni dostal jako dárek k narozeninám,
i když sem nikdy neřek, že chci nějakýho čokla, i když sem mís-
to toho řek, že chci, aby mně Cillian konečně opravil motorku
na jadernej pohon, takže nebudu muset na každý vopuštěný
místo v tomhle pitomým městě chodit pěšky, ale kdepak, všec-
ko nejlepší k narozeninám, milej Todde, a tu máš úplně nový
štěně, a i když jsi ho nechtěl a i když sis o něj nikdy neřek, há-
dej, kdo ho bude muset krmit a cvičit a koupat a chodit ho ven-
čit a poslouchat jeho žvanění, až bude dost starej na to, aby mu
mluvicí virus rozvázal tlamu? Hádej kdo?

11
„Kadit,“ štěkne si Manchee tiše pro sebe. „Kadit, kadit, kadit.“
„Tak se běž sakra vykadit a přestaň kvůli tomu vyšilovat.“
Uškubnu u pěšiny trs trávy a švihnu jím po něm. Netrefím
ho, ani ho trefit nechci, ale on se jen zasměje tím svým tichým
štěkacím smíchem a dál upaluje po pěšině. Pospíchám za ním,
švihám trsem po trávě, co roste z obou stran pěšiny, mhouřím
oči proti slunku a snažím se nemyslet vůbec na nic.
Abych pravdu řek, ty jabka z močálu vůbec nepotřebujem.
Ben by si je klidně moh koupit v krámu u pana Phelpse, kdyby
je opravdu chtěl. Taky je pravda, že jít do močálu trhat jabka
vůbec nejni práce pro mužský, protože chlapy by takhle zby-
tečnou práci dělat neměli. Víme, já se oficiálně stanu mužem
až za třicet dní. Jsem na světě už dvanáct let po třinácti měsí-
cích, a k tomu ještě dalších dvanáct měsíců, a to dohromady
znamená, že mě dělí ještě celej jeden měsíc od mejch důleži-
tejch narozenin. Plánujou všelijaký plány, připravujou všeli-
jaký přípravy, hádám, že se bude konat hostina, i když se mi
o ní začínaj dostávat do hlavy všelijaký divný obrázky, temný
i zářivý zároveň, ale tak či tak ze mě už bude mužskej a trhá-
ní jablek v močále nejni práce pro mužskýho, a to ani pro sko-
romužskýho.
Ben ale ví, že to po mně může chtít, a taky ví, že na to
ochotně kejvnu, páč močál je jediným místem v okolí Prentiss-
townu, kde si člověk může aspoň napůl odpočinout od vše-
ho toho Hluku, co ze sebe mužský chrlej, od všeho jejich po-
vyku a kraválu, kterej nikdy ani na chvilku nepřestává, ani
když spí, od mužů a jejich myšlenek, o kterých ani nevěděj,
že si je myslej, když je všichni kolem můžou slyšet. Od mužů
a jejich Hluku. Vůbec nechápu, jak je možný, že se můžou vy-
stát navzájem.
Chlapi jsou fakt hlučný tvoroši.
„Veverka!“ zavyje Manchee a odběhne, a přestože na něj
hlasitě volám, seběhne z pěšiny a mně nezbývá než jít za ním,
přes (rozhlídnu se kolem, abych se ujistil, že jsem tam sám) ty
zatracený pole, protože jestli Manchee spadne do nějaký zatra-

12
cený hadí díry, Cillian se bude vztekat a samozřejmě že za to
zatraceně budu moct já, kterej zatraceně vůbec žádnýho zatra-
cenýho čokla nechtěl.
„Manchee! Okamžitě se vrať!“
„Veverka!“
Musím se prodírat trávou a na boty se mi přitom lepí hou-
senky. Chci jednu z nich odkopnout, jenže se rozmáčkne a ne-
chá po sobě zelenou šmouhu na mý tenisce, o který ze zkuše-
nosti vím, že nepůjde dolů. „Manchee!“ zuřím.
„Veverka! Veverka! Veverka!“
Štěká a obíhá kolem stromu, zatímco veverka nahoře na
kmeni poskakuje sem a tam a provokuje ho. 7DNSRMÙW\SVœ
WUXPEHUR, říká její Hluk. 3RMÙ FK\Ø VL PÜ SRMÙ FK\Ø
VLPÜ7UXPEHURWUXPEHURWUXPEHUR
„Veverka, Todde! Veverka!“
Sakra, ty zvířata jsou ale pitomý.
Popadnu Mancheeho za obojek a prudce ho plácnu přes
zadní nohu. „Au, Todde? Au?“ Praštím ho znova. A ještě jed-
nou. „Auvajs? Todde?“
„Nezlob,“ řeknu mu a můj vlastní Hluk burácí tak hlasitě,
že sotva slyším svý vlastní myšlenky, a toho budu za chvilku
litovat, to si pište.
.OXÑLќ WUXPEHUR NOXÑLќ WUXPEHUR volá na mě ve-
verka. &K\ØVLPÜWUXPEHUR
„A ty di taky do háje,“ pošlu ji někam, i když místo „do há-
je“ řeknu ve skutečnosti něco úplně jinýho.
Jenže to už jsem se fakt, ale fakt měl dívat kolem sebe.
Páč se přede mnou zničehonic objeví Aaron. Zvedne se z trá-
vy a vlepí mi facku, rozbije mi ret tím svým velkým prstenem,
pak stáhne ruku dozadu, sevře ji v pěst a praští mě znova, ten-
tokrát do lícní kosti, ale naštěstí nezasáhne nos, páč jsem před
jeho ránou uhnul, a už padám do trávy a pouštím Manchee-
ho obojek a pes odběhne zpátky za veverkou, pomalu se může
uštěkat, zrádce jeden, a já dopadnu na všecky čtyři do trávy
a vmžiku jsem celej zelenej od rozmačkanejch housenek.

13
Zůstanu na zemi a ztěžka oddychuju.
Aaron stojí nade mnou, jeho Hluk se na mě valí v útržcích
z Písma a z jeho příštího kázání, 1scRW `V ]\g\_ [N WNgfX
ZYNQ A\QQR a [NYRgY W`RZ \OÜØ a `cÜaRP `V c\Y~ `c\b PR`
ab a /æU cRPU[\ `Yf~ a záplava obrázků, který má v Hlu-
ku snad každej, obrázků známejch věcí a kratičký záblesky –
Čeho? Něčeho zapomenutýho –?
Jenže to už se na mě řine hlasitej kus jeho kázání, kterej to
všecko zablokuje, a já se mu kouknu do očí a najednou už ne-
chci vědět vůbec nic. Cítím chuť krve ze rtu, co mi rozbil svým
prstenem, a už fakt nechci nic vědět. On sem nikdy nechodívá,
tohle chlapi nikdy nedělaj, maj k tomu svý důvody, fakticky maj,
sem vždycky chodívám jen já a můj čokl, jenže teď je tady i on
a já nechci, nechci, nechci vědět proč.
Usměje se na mě skrz ty svý vousiska, usměje se na mě
dolů do trávy.
Jako by se usmívala jeho pěst.
„Jazyk, mladý Todde,“ řekne, „nás spojuje jako vězně spou-
tané řetězem. Copak jsi z našeho náboženství nic nepochytil?“
A pak pronese svoji nejslavnější větu. „Padne-li jeden z nás,
padneme všichni.“
Ano, Aarone, pomyslím si.
„Řekni to ústy, Todde.“
„Ano, Aarone,“ řeknu nahlas.
„A co to jdi do háje?“ opáčí. „Co to sakrování? Nemysli si, že
jsem tě neslyšel. Tvůj Hluk tě odhaluje. Odhaluje nás všechny.“
Všechny ne, pomyslím si, ale zároveň nahlas řeknu: „Pro-
miň, Aarone.“
Skloní se ke mně, tak blízko, až se jeho rty ocitnou u mýho
obličeje a já cejtím dech, co mu vychází z úst, cejtím jeho tíhu,
skoro jako by po mně hráb prstama. „Bůh slyší,“ zašeptá. „Bůh
všechno slyší.“
A znova zvedne ruku a já sebou škubnu, ale on se jen za-
chechtá a jde pryč, jen tak, míří zpátky do města a svůj Hluk
si odnáší s sebou.

14
Celej se třesu od toho, jak se ve mně rozbouřila krev, když
mě praštil, třesu se od toho, jak jsem rozčilenej a překvapenej
a naštvanej, a od toho, jak nenávidím tohle město a muže, co
v něm žijou, třesu se tak, že nějakej čas trvá, než vůbec doká-
žu vstát a jít se zas podívat po svým čoklovi. Co tady venku sa-
kra vůbec dělal? myslím si a jsem tak rozlícenej a furt tak pře-
moženej vztekem a nenávistí (a strachem, jo strachem taky,
sklapni), že se ani nerozhlídnu kolem, abych se přesvědčil,
jestli Aaron neslyšel můj Hluk. Nerozhlídnu se. A naschvál
nerozhlídnu.
A pak se konečně rozhlídnu a jdu si pro svýho psa.
„Aaron, Todde? Aaron?“
„Už to jméno neříkej, Manchee.“
„Teče krev, Todde. Todde? Todde? Todde? Teče krev?“
„Já vím. Zavři tlamu.“
„Trumbero,“ řekne, jako by to neznamenalo vůbec nic.
V hlavě má úplně vymeteno.
Plácnu ho po zadku. „Ani tohle už neříkej.“
„Auvajs? Todde?“
Jdem dál, držíme se stranou od řeky, co teče po naší levý
straně. Protejká řadou strží na východ od města, u naší farmy
se stáčí na sever a pak teče dolů kolem města, až se nakonec
rozlije do mokřadů, co se nakonec promění v močál. Řece se
musíte vyhejbat, a hlavně pak těm mokřadům, ještě předtím,
než začínaj z močálů růst stromy, páč právě v těch místech ži-
jou krokouši, tak velký, že by klidně dokázali zabít skoromuž-
skýho a jeho čokla. Ploutve na jejich hřbetech vypadaj přesně
jako řady rákosovejch stébel, a když k nim přijdete moc blízko –
VHÚÚÚ! –, vystřelej z vody, vrhnou se po vás, hrábnou po vás
drápama, chramstnou po vás zubiskama a vy proti nim nemá-
te vůbec, ale vůbec žádnou šanci.
Jdem dál kolem tý části, kde jsou mokřady, a já se snažím
vnímat ticho přibližujícího se močálu. Tady dole už fakt nej-
ni nic k vidění, proto sem taky mužský nechodí. A taky to tu
smrdí. Nepředstírám, že to tu nesmrdí, ale rozhodně to tu

15
nepáchne ani zdaleka tak hrozně, jak tvrdí chlapi. Oni tu cejtí
svoje vzpomínky, jo, tak to je, necejtí to, co je tady doopravdy,
cejtí to, co tady bylo tehdy. Všecky ty mrtvoly. Sádrovci a lidi
maj o pohřbívání každej svý představy. Sádrovci k tomu pro-
stě používali močál, házeli svý mrtvý rovnou do vody, necha-
li je klesnout ke dnu, což je vlastně v pořádku, protože podle
mě byli zkrátka k pohřbívání do močálu uzpůsobený. Aspoň
to tak tvrdí Ben. Voda a bahno a sádroší kůže dohromady se
o všecko postaraly, nic neotrávily, ba naopak močál pohnojily,
podobně jako to dělaj lidský mrtvoly s půdou.
Pak najednou ale samozřejmě bylo mnohem víc mrtvejch
sádroušů, který bylo třeba pohřbít, mnohem víc než obvyk-
le, a bylo jich moc i na tenhle velkej močál, a že je to zatraceně
velkej močál. To už vlastně na světě ani žádný živý sádrou-
ši nebyli, že jo? Jen hromady jejich mrtvol, celej kopec mrtvol
v močále, kde hnily a smrděly a trvalo hodně dlouho, než se
močál zase stal močálem a zmizely ty mračna much a smrad
a kdovíjaký viry, co si na nás sádrouši nachystali.
A právě do tohodle všeho jsem se narodil já, do toho nesku-
tečnýho chaosu. Močál byl přecpanej mrtvolama a lidskej hřbi-
tov taky, a město bylo naopak skoro vylidněný, takže si nic ji-
nýho nepamatuju, vůbec si nepamatuju svět bez Hluku. Táta
zemřel na jakousi nemoc, ještě než jsem se narodil, a pak sa-
mozřejmě umřela i máma, nejni divu. Ben a Cillian si mě vzali
k sobě a vychovali mě. Ben říká, že moje máma byla úplně po-
slední ženou ve městě, jenže to o svý mámě tvrdí každej. Ben
možná nelže, sám tomu snad věří, ale kdo ví, jak to bylo?
V každým případě jsem nejmladší z celýho města. Dřív
jsem chodíval házet kameny po vránách na poli s Regem Oli-
verem (je starší o sedm měsíců a osm dní) a Liamem Smithem
(ten je starší o čtyři měsíce a dvacet devět dní) a taky se Sebem
Mundym, kterej je po mně druhej nejmladší, jenže od tý doby,
co je z něj mužskej, se se mnou nebaví už ani on.
Nebaví se se mnou žádný kluci, jakmile jednou dovršej tři-
náct let.

16
Takto to prostě v Prentisstownu chodí. Z chlapců se stávaj
muži a chodí na ta jejich čistě mužský shromáždění, kde roku-
jou bůhví o čem a kluci tam v žádným případě nesmí, a když
jste ten poslední kluk ve městě, tak si prostě musíte počkat
a vystačit si jen sami se sebou.
Vlastně sami se sebou a s čoklem, o kterýho ani moc ne-
stojíte.
Ale co, teď spolu dem pro jabka do močálu. Držíme se na
pěšinách, co vedou kolem něj, a přes tu nejhorší vodu, proplí-
táme se kolem velikých baňatých stromů, co se vypínaj vzhůru
z močálu až k jehličnatý klenbě celý metry nad našima hlava-
ma. Vzduch je tam hustej a temnej a těžkej, ale nejni to taková
ta strašidelná hustota a tma a tíha. Je tam docela živo, je tam
celá spousta života, kterýmu je nějaký město úplně ukradený,
ptáci a zelený hadi a žáby a kivíti a oba druhy veverek a (to
jako fakt) taky pár kasorů a samozřejmě že jsou tam červený
hadi, na který si musíte dávat bacha, ale i když je tam tma, dí-
rama v korunách stromů pronikaj dolů pruhy světla, a kdy-
byste se mně zeptali, jakože se asi nezeptáte, řek bych vám,
že mi močál namouduši připadá jako nějaká veliká pohodlná
místnost, kde Hluk není zas tak hroznej. Tmavá, ale plná ži-
vota, kterej je docela kamarádskej a rozhodně na vás neútočí
ze všech stran.
Manchee tam skoro u všeho zvedá nohu, dokud mu úplně
nedojdou čuránky, pak ale sehne hlavu a vběhne pod keř, cosi
si brblá pro sebe, chce si hádám najít nějaký místo, kde bude
moct vykonat svoji druhou potřebu.
Močálu to ale nevadí. Jak by taky mohlo? Hemží se to tam
životem, kterej sám sebe přerůstá a vrství se a zas a znova se
opakuje ve věčným koloběhu, sám sebe požírá, aby moh zno-
va růst. Ne že by tam nebyl žádnej Hluk. Samozřejmě že je,
Hluku se nedá nikam utýct, na žádný místo na světě, ale roz-
hodně tam panuje větší klid než ve městě. To hlučení je tam
hlučný úplně jinak, protože hlučení v močále je spíš jen něco
jako čirá zvědavost, prostě jsou tam tvoroši, co si říkaj, co jste

17
zač a jestli pro ně představujete hrozbu. To město o vás ví už
úplně všecko, a chce toho vědět ještě víc a tím, co o vás ví, vás
chce úplně udolat, takže jak vám pak vůbec může ještě zůstat
něco ze sebe samejch?
Zato Hluk v močále, Hluk v močále to jsou jen ptáci, co si
jeden jako druhej myslí ty svoje ustaraný malý ptačí myšlenky.
.GH MH MœGOR" .GH MH GRPRY" .GH MH EH]SHÑQR" A vosko-
vitý veverky vás jako nějací malí výtržníci provokujou, když
vás uviděj, a ryšavý veverky jsou zas jako malý hloupý děc-
ka, a někdy jsou venku v listí i močálový lišky, který slyšíte,
jak falšujou svůj Hluk, aby zněly jako malý veverky, co žerou,
a ještě míň se tam vyskytujou mavíci, co si pištěj ty svoje divný
mavíkovský písničky, a přísahám, že jednou jsem tam dokonce
zahlíd kasora, jak zdrhá na dvou dlouhatánskejch nohách, ale
Ben říká, že jsem nic takovýho vidět nemoh, páč kasoři z mo-
čálů dávno vymizeli.
Fakt nevím. Ale věřím tomu, co jsem viděl.
Manchee vyběhne z roští a posadí se vedle mě, protože jsem
se zastavil přímo uprostřed stezky. Rozhlídne se kolem, aby
se podíval, co je tam k vidění, a pak řekne: „Dobré hovínko,
Todde.“
„Jsem si jistej, že jo, Manchee.“
Až budu mít narozeniny, tak už žádnýho dalšího zatrace-
nýho čokla nechci. Tento rok bych chtěl loveckej nůž, takovej,
co nosí Ben vzadu na pasku. To by byl dokonalej dárek pro
muže.
„Hovínko,“ řekne Manchee tiše.
Jdem dál. Největší shluk jabloní roste o něco hloubějc v mo-
čále, kam se dá sejít po několika pěšinkách a přes padlej strom,
přes kterej musím Mancheemu vždycky pomoct. Když k němu
přijdem, popadnu ho dole pod břichem a vyzvednu ho naho-
ru. I když ví, co s ním dělám, vždycky mrská nohama jako ně-
jakej padající pavouk a naprosto bezdůvodně vyšiluje.
„Uklidni se, ty pako!“
„Dolů, dolů, dolů!“ kvičí a dál sebou mlátí ve vzduchu.

18
„Pitomej pse.“
Plesknu s ním na vršek klády a sám vylezu nahoru. Pak oba
seskočíme na druhou stranu. „Hop!“ štěkne Manchee, když
dopadne na zem. Rozběhne se pryč a dál přitom poštěkává:
„Hop! Hop!“
Ta kláda, co ji vždycky musíme přelízt, představuje místo,
kde začíná opravdu temnej močál, a první věcí, co tam uvidí-
te, jsou starý sádrošský baráky, co se k vám vykláněj ze stínů
a připomínaj tající kopečky hnědý zmrzliny, až na to, že pros-
tě maj velikost chatrčí. Nikdo neví a nikdo si ani nepamatu-
je, k čemu kdy měly sloužit, ale podle mě asi nejlíp hádá Ben,
kterej vždycky všecko odhadne nejlíp ze všech, a sice že měly
něco společnýho s pohřbíváním jejich mrtvých. Možná ty ba-
ráky dokonce byly něco jako kostely, i když nikdo z Prentiss-
townu neví, že by kdy Sádrovci vyznávali nějakou víru.
Zeširoka je obejdu, až se nakonec dostanu k malýmu háj-
ku planejch jabloní. Jabka jsou zralý, skoro černý, skoro jedlý,
jak by řekl Cillian. Jedno si utrhnu, zakousnu se do něj a šťá-
va mi vyteče na bradu.
„Todde?“
„Co je, Manchee?“ Vyndám igelitku, co jsem měl složenou
vzadu v kapse, a začnu do ní trhat jabka.
„Todde?“ štěkne znova a tentokrát mě zarazí, jak to štěká.
Otočím se a uvidím, že Manchee stojí otočenej čelem k sád-
roušským barákům, srst má naježenou a ušiska nastavuje na
všecky možný strany.
Narovnám se. „Co je, kámoši?“
Teď už vrčí, pysky má stažený dozadu a cení zuby. Cej-
tím, jak se ve mně zase začíná bouřit krev. „Je to krokouš?“ ze-
ptám se.
„Ticho, Todde,“ zavrčí Manchee.
„Jo, ale co je to?“
„Je to ticho, Todde.“ Potichu štěkne, a tentokrát je to oprav-
dický štěknutí, úplně normální psí štěknutí, který neznamená
nic jinýho než jen „Haf!“ a mý tělo je jako nabitý elektrikou,

19
jako by z něj měly skrz kůži začít proskakovat elektrický vý-
boje. „Poslouchej,“ zavrčí.
A tak poslouchám.
A poslouchám.
Natočím hlavu a naslouchám ještě víc.
V Hluku je díra.
Což nejni možný.
Je to divný, to teda jo, ale tam venku, schovaný někde ve
stromech nebo někde mimo dohled, je místo, o kterým vás vaše
uši a vaše mysl přesvědčujou, že tam nejni žádnej Hluk. Je to
jako nějakej tvar, kterej nejde vidět, a poznat jde jen podle toho,
jak k němu všechno ostatní zvenku přiléhá. Jako voda ve tvaru
hrnku, ale bez hrnku. Je to díra a všecko, co do ní spadne, pře-
stane bejt Hlukem, přestane bejt čímkoliv, zkrátka úplně přesta-
ne existovat. Nejni to jako ticho v močále, kde samozřejmě ni-
kdy úplný ticho nejni, jenom menší Hluk. Jenže tohle, tohle je
tvar, tvar ničeho, díra, kde veškerej Hluk utichá.
Což nejni možný.
V tomhle světě neexistuje nic jinýho než jen Hluk, nic než
ustavičný myšlenky mužů a věcí, co se na vás valej a valej a valej,
od tý doby, co sádrouši vypustili za války virus Hluku, virus, co
zahubil polovinu chlapů a každou ženu, moji mámu nevyjímaje,
virus, co dohnal zbytek mužů k šílenství, virus, co znamenal ko-
nec pro všecky Sádrovce, jakmile se šílený mužský chopili zbraní.
„Todde?“ Vidím na Mancheem, jak je vystrašenej. „Co je
to, Todde? Co je to?“
„Cítíš něco?“
„Cítím ticho, Todde,“ štěkne, a pak se rozštěká hlasitěji. „Ti-
cho! Ticho!“
A pak se to ticho, někde vzadu za sádroušskýma baráka-
ma, najednou pohne.
Krev ve mně vzkypí tak rychle, že málem ztratím rovnová-
hu. Manchee kňučí a obíhá kolem mě a štěká a štěká, až jsem
z toho dvakrát tak vystrašenej, a tak ho znova plácnu po zad-
ku („Auvajs, Todde?“), abych sám sebe přiměl uklidnit se.

20
„Nic takovýho jako díry v Hluku neexistuje,“ řeknu. „Nic
takovýho jako nic. Takže to musí bejt něco, je to tak?“
„Něco, Todde,“ štěkne Manchee.
„Slyšíš, kam to odešlo?“
„Je to potichu, Todde.“
„Však víš, co myslím.“
Manchee zavětří a udělá krok, pak dva a potom další smě-
rem k sádroušským barákům, což znamená, že jsme to asi za-
čali hledat. Pomalu zamířím k největšímu z roztátých zmrzli-
nových kopečků. Snažím se držet mimo dohled všeho, co by
se mohlo dívat z malých pokřivených trojúhelníkovitých dve-
ří. Manchee očichá rám dveří, ale je zticha a nevrčí, a tak se
zhluboka nadechnu a nahlídnu dovnitř.
Je to tam úplně prázdný. Klenba stropu je asi dvakrát tak
vysoko, než měřím. Podlahu tvoří hlína, ve který teď rostou
močálový rostliny, takový ty popínavý a jim podobný, ale nic
jinýho tam nejni. Tím chci říct, že tam nejni žádný opravdový
nic, žádná díra, a nemám potuchy, co tam mohlo bejt předtím.
Je to hloupý, ale jinak to říct nejde.
Napadne mě, jestli se náhodou nevrátili Sádrovci.
To ale nejni možný.
Jenže díra v Hluku taky nejni možná.
Takže něco nemožnýho musí bejt pravda.
Slyším, jak Manchee zas a znovu čenichá venku, a tak vyjdu ze
dveří a zamířím k dalšímu zmrzlinovýmu kopečku. Na jeho ven-
kovní straně je jakejsi nápis, jediný slova, co kdo kdy viděl napsa-
ný v sádroušský řeči. Hádám, že taky jediný slova, o kterých kdy
uznali, že je stojí za to napsat. Ty písmena jsou sádroušský, ale Ben
říká, že je tam napsáno es’Paqili nebo tak nějak, es’Paqili, Sádrov-
ci, nebo „sádrouši“, když to chcete říct pohrdavě, tak jak to od tý
doby, co se stalo to, co se stalo, říká každej. Znamená to „Lid“.
V druhým kopečku taky nic nejni. Vyjdu zpátky do močálu
a znova se zaposlouchám. Položím hlavu dolů a poslouchám
a našponuju všecky naslouchací části svýho mozku a těma
taky naslouchám a naslouchám a naslouchám.

21
Naslouchám.
„Ticho! Ticho!“ štěkne Manchee dvakrát rychle za sebou
a znova odběhne, tentokrát k poslednímu kopečku. Vydám se
za ním, sám běžím, krev mi vře v žilách, protože tam to je, tam
je ta díra v Hluku.
Slyším ji.
No, vlastně ji slyšet nemůžu, v tom je ten vtip. Ale když se
k ní rozběhnu, její prázdnota se dotkne mý hrudi a její nehyb-
nost mě přitahuje k sobě a je v ní takovej klid, ne, ne klid, ti-
cho, tolik neuvěřitelnýho ticha, že si připadám jako rozervanej
na kusy, jako bych měl přijít o tu úplně nejcennější věc na svě-
tě, jako bych měl umřít. Běžím a oči mám mokrý a tíha na hru-
di mě drtí a nikoho a nic tam nevidím, ale pořád naslouchám
a z očí mi začínaj týct slzy, a začínám brečet, zatraceně, začínám
brečet a na chvilku se zastavím a ohnu se vpůli a, sakra, Ježí-
ši, moh bys sklapnout, a tak nakonec promrhám celou pito-
mou minutu, celou hnusnou smradlavou minutu tím, že tam
jen ohnutej stojím, a ta díra se samozřejmě za tu dobu posouvá
pryč, až se odsunula úplně, až úplně zmizela.
Mancheeho jako by to rvalo vpůli, chce se za ní rozběhnout
a chce se vrátit zpátky ke mně, ale nakonec přijde zpátky ke
mně.
„Brečíš, Todde?“
„Drž tlamu,“ odseknu a kopnu po něm. Schválně ho minu.

@
JL?HNCMMNIQH

V y j d e m z m o č á l u a zamíříme zpátky k městečku
a svět mi připadá celej černej a šedivej, i když na obloze svítí
slunko. Dokonce ani Manchee skoro nemluví, a tak se mlčky
šinem zpátky přes pole. Můj Hluk vře a bublá jako guláš na
plotně, dokud se nakonec nemusím na chvilku zastavit, abych
se dal aspoň trochu do kupy.
Nic takovýho jako ticho neexistuje. Neexistuje to tady, ne-
existuje to nikde. Ani když spíte, ani když jste úplně sami, ni-
kdy.
Jsem Todd Hewitt, řeknu si v duchu se zavřenýma očima. Je
mi dvanáct let a dvanáct měsíců. Žiju v Prentisstownu v Novým
světě. Přesně za měsíc se stanu mužem.
Je to trik, kterej mě naučil Ben, trik, kterej používám ke zklid-
nění svýho Hluku. To prostě zavřete oči a tak zřetelně a klidně,
jak jen dokážete, si pro sebe řeknete, kdo jste, páč právě na to-
hle ve všem tom Hluku často zapomínáte.
Jsem Todd Hewitt.
„Todd Hewitt,“ zamumlá si Manchee vedle mě pro sebe.
Zhluboka se nadechnu a otevřu oči.
Přesně tohle jsem. Todd Hewitt.
Jdem dál, pryč od močálu a od řeky, vzhůru do svahu, na
kterým jsou zarostlý pole, až k malýmu pahorku na jih od

23
města, kde po krátkej a zcela zbytečnej čas stála škola. V době
před mým narozením učily chlapce doma jejich mámy a pak,
když už zbyli jen chlapci a muži, jsme prostě sedávali před vi-
deama a učebníma modulama, dokuď starosta Prentiss tako-
vý věci nezakázal jako škodlivý, páč prej „mají nezdravý vliv
na kázeň našeho myšlení“.
Všeobecnej názor u nás zkrátka prosazuje starosta Prentiss.
A tak se skoro půl roku všichni chlapci shromažďovali pod
vedením zasmušilýho pana Royala, kterej nás vyučoval v tom-
hle baráku kousek od města, abychom byli stranou od hlavní-
ho Hluku, co v něm panuje. Ne že by to nějak moc pomohlo.
Je skoro nemožný vyučovat něco ve třídě plný chlapeckýho
Hluku, a zhola nemožný zadat jim nějakou písemku. Při tako-
vý písemce podvádíte, i když fakticky nechcete, jenže stejně
chtěli podvádět všichni.
A pak starosta Prentiss jednoho dne rozhodl, že spálíme všec-
ky knížky, všecky do jedný, dokonce i ty, co měli chlapi u sebe
doma, páč knížky byly zřejmě stejně škodlivý a pan Royal, cit-
livej mužskej, kterej si pomáhal tím, že ve vyučování popíjel
whisky, to vzdal, vzal si pušku a zastřelil se, a to byl konec mý
školní výuky.
Zbytek mě naučil Ben u nás doma. Mechaniku, přípravu
jídla, spravování šatstva, základy farmaření a podobný věci.
Taky spoustu věcí o přežití, jako je lov a jaký ovoce může člo-
věk jíst a jak se orientovat podle měsíců a co použít na hadí
kousnutí a jak co nejlíp zklidnit svůj Hluk.
Taky se mě snažil naučit čtení a psaní, jenže starosta Pren-
tiss to jednoho rána zaslech z mýho Hluku a na celej tejden pak
Bena zavřel, a to byl konec mých hodin čtení a psaní. A páč jsem
se musel učit celou spoustu jinejch věcí a páč na farmě je pořád
tolik práce, kterou musíte dělat den co den, a páč se furt musí-
te starat, abyste vůbec přežili, dopadlo to nakonec tak, že jsem
se nikdy dobře číst nenaučil.
Nevadí. Nikdo v Prentisstownu stejně nikdy žádnou kníž-
ku nenapíše.

24
Jdem s Mancheem dál kolem školní budovy a vzhůru na
malej pahorek, a když se z něj kouknem na sever, je tam vidět
město, o kterým mluvím. Ne že by tam z něho ještě moc zby-
lo. Jeden krám, a přitom tam bývaly dva. Jedna hospoda, taky
byly dvě. Jedna nemocnice, jedno vězení, jedna benzínka, co už
stejně nefunguje. Kostel. Krátkej kousek silnice, co vede přes
centrum, kdysi dávno vydlážděnej, ale dávno neudržovanej,
proježděnej skoro na štěrk. Všecky baráky a podobný stavení
stojej mimo centrum, spíš jako na předměstí, farmy, teda měly
by to bejt farmy, a některý pořád jsou, tam stojí prázdný, a ně-
který ještě horší než jen prázdný.
A to je všecko, co zbylo z Prentisstownu. Počet obyvatel je
147 a klesá, klesá, klesá. 146 mužů a jeden skoromuž.
Ben říká, že dřív byly po Novým světě rozesetý i další osady,
že všecky lodě zakotvily zhruba ve stejnou dobu, což bylo asi
tak deset let předtím, než jsem se narodil, ale pak, když začala
válka se sádroušema, když sádrouši vypustili ty svoje viry, tak
lidi ve všech ostatních osadách vyhynuli a Prentisstown taky
málem zmizel z mapy, a přežil jen díky schopnostem armády
starosty Prentisse, a i když pro nás starosta Prentiss představu-
je nekonečnou noční můru, tak aspoň za tohle mu musíme bejt
vděčný, páč jen díky němu přežíváme samotný v celým tomhle
velkým prázdným světě bez ženskejch, o kterým se nedá říct
vůbec nic dobrýho, ve městě s počtem obyvatel 146 mužů, při-
čemž tenhle počet se s každým dalším dnem snižuje.
Protože některý mužský to zkrátka nevydržej, víte? Zabi-
jou se tak, jak to udělal pan Royal, anebo některý z nich pros-
tě zmizej, jako pan Gault, náš starej soused, co hospodařil na
vedlejší ovčí farmě, anebo pan Michael, náš druhej nejlepší te-
sař, nebo pan Van Wijk, kterej zmizel stejnýho dne, co se jeho
syn stal mužem. Nejni to nic neobvyklýho. Pokavaď celej váš
svět tvoří jedno město plný Hluku bez budoucnosti, tak někdy
zkrátka musíte odejít, i když vlastně nejni kam.
Páč když já, skoromužskej, kouknu na městečko, slyším
všech 146 chlapů, co tam zůstali, najednou. Kristepane, slyším

25
každýho z nich, až do posledního. Jejich Hluk se valí dolů
z kopce, jako vodní příval vypuštěnej přímo na mě, jako oheň,
jako by vás chtěla dostat obluda velikánská jako samotný nebe,
před kterou není kam utýct.
Takto to asi vypadá. Takhle vypadá každá minuta každý-
ho dne mýho pitomýho, zajebanýho života v tomhle pitomým,
zajebaným městě. Klidně si můžete zacpat uši, ale ani trochu
to nepomůže.

.RQHF 5BLPWFK QçLOFK ° 5PEEF
/R[ UMFK LSàFL
'0&VY+ r0 $ %2/~ 72ÔVEN
YVN[ +$'5< Ô+DYÔSEÔDOSTANEME1
9,5<-('(19,5869,586 23 4
-NIDJQaA\ [RW[V S *TK
RMa z_ a\ ]_\`
H@ aÜ [RW[V Sz_
- D EN D

G N Y a J NM@BOD *HQ HUWRUEOLN
K D " NÀ l NA KRUHU
0NC$7$.08ã~.r0
dvakrát dvě jsou čtyři dvakrát
7$.0 8ã
čtyři je osm
Q HF ~.r0
-¹KIRHSXCU@UHC¹S .R NC QTKAR
/\ R ]\Z\g ]_\`~Z A\ZN`\cV 4OHUO HCHL†P Ra C
JSEMÔKDYSI ZNALQNTÆÈ
(DI JKTJT SX S@L -DEND
1HPRA F 8\[RP 0s 8_f
æ =$ 0Ă6Ì&
ABK -$%.$JEDEN HLUBOKEJ NÁDECH A\QQR,
$IZUJMC*ZDIUç[BUFOUWöK°UMFKLSàFA U\
L VP$&+
$FKPRMH/LOO\ BG LNID -OJE VZ†CN† PER 02-(
!
.PU Z\WR 7bYVR +@QDM LO
6(Ô7$01$+2ã(" 7 2 ''("
T TAK PRO SVOJI RODINU ANI O TROCHU V’C UHQX
-†M TOHO AKOR† Y@RQ@M@ Ê
X IDIHBG Ya
:@RQ@MÊ RaCQNTÆH @ SS@J U BM a UN½@Ua
ÔZAB’JET
4@ LNID L@Ka L@KH²Ja 5É NEZBYLIÔɆDNÍÔS†DROUÎI ÔCOÔBYCHÔMOH
32Č(=É1Ì $ 02'Č,1<$IMBQDJTJN $ 32Č(=É1Ì $ 02'Č,1<
DYHà DOH SR]RU DØ VH ROHM QHGRVWDQH QZTMFK ôF[OJ
1DROHMXM KO# D SD²EX
DICVEPVNVôJ
N AXB G C@K Y@ NOQ@UCHB
#O KDYÉ SE M ZEPT† NA OVCE já jsem a vš JDI GNU¹Yl ATQFDQ
;RQ\c6\Y9 ]r ±8 7, e je po dle božího záko
_\`~Z NOf Z5V 8U\&_R
( . 62%Û .86(0 3 na
!BG LNID %RSGDQ LN ÔXN cgNYN Z\WV 7b`aV[ 529$=8
ID %RSGDQ LNID JQaRMa GNK²H²JN
-(Ô7Û-('(1 0Û6~& =_R[aV`` ObQR Zb +B CL B
*AK
7NX `R \Q`bQ XQf Q\`aN S E O D S UD KDY DOSTANEM `R a ORWa ]_c[~
[R Z ,
$&+ 0å- 3$1( &2 -60( 72 8'Û/$/,"
1HPRF YLUXV RG VGURXÓæ 5PEEF
:@AHIT GN TC¹KaL SN 5P KF LPOFD
+B TF PETVE LEZ EPTUB
L O FN
JÁ JSEM BOD'ATP VL MHÓWÜ MHGQ
EN BOD JSEM JX D SæMGX #HKKH@M
D
$ESETÔÐA B `a\ QRcNaR[s¹PaÀD QMD
Á
[~ [R]_RY\7NOXN
3@LNYÄDIL $NJSNQ
-(1 .28.1Û7( 1$ 7< '52%1 58Ð.<
 -VWHOKiÒSDQH $ & +  02-( 1250$
.G\ VH RGVXG 4GR3V 2 1 1PW¦NBUSJPUWPJOV
/ -6(0 -$. 9<Q3H$'$/$
WD P" O
=$3 2 01 Û
držte svý myšlenky v lajně, v lajně, v lajně
-(-~ 79rã
%\O WR YLUXV SDPDWXMHå"
8± -( 1 0 Û6 ~ & 1,& -,1
%R²H ]DäLÙ WR QÜMDN DE\ MLP WHQ NOX N Q + 2 1( 67,\(
HSDG GR UXNRX ± %( DGU
'Č(92 9 0ë&+ 58.É&+
! CH ÔM OJEÔ+ ELLYK
NA BODU NA KRUHU AR[ QR[ ѳ=187³
dvakrát osm je šestnáct
S LFKR
RVYWQ˜ W$ 87³
+ 0 2 -( -$ '( 02'Ñ,1< $"ÈGѳ=1 SN RKXÆl
$ & A\QQR,
12 3 4 4 3 2105$9(1&, 6( '$/, 1$ 32&+2'
35262 '2 =,0< A2; 52D6AA<C60 /cNYN aNX 89B8
352 6~0 %2±(DISCIPLÍNA, MUŽI
3U@Sa NA¹· M@KDYDMa @ MDM@KDYDMa
6.L/NI$
!BG  D#@QK@ ÃlJ@K IRDL SH

† T ÎEST N† CT J E TÐIC ET DVA DVAKR†T TÐICET DVA JE ÎEDES†T »TYÐI
DESET ÚDERŮ ZA HODINU, HODINA PLUS DESET

$VAKR #DRS@ ä.< 3527, %2/(67, 8æ 1(=%</<
ë 3 5É ¹ Ia S¹ ONCQÀlL [ X_X aR[ acæW X_ÔRX
1 S
æÉ'0NCQÀlL -É 7, 72 3Č(&( ČÌ.$/ 9œUD
AR
Y~
B `R a\ O ~ =$9ã, +8%8
A to jsou jen slova, hlasy, co mluvěj a sténaj a zpívaj a plá-
čou a naříkaj. Jsou tam i obrázky, výjevy, co vaši mysl zasypá-
vaj jako příval, bez ohledu na to, jak strašně moc je nechcete

27
vidět, obrázky vzpomínek a fantazií, tajemství, plánů a lží, lží,
lží. Páč v Hluku je možný lhát, i když každej ví, co si myslíte,
kliďánko můžete jedny věci pohřbít pod jinejma věcma, může-
te je zamaskovat tak, aby nebyly na první pohled vidět a slyšet,
prostě si je nemyslíte moc zřetelně anebo sami sebe přesvěd-
číte, že pravdou je pravej opak toho, co si myslíte, a kdopak
si z tý záplavy dokáže vybrat, co je opravdická voda a co vás
vůbec nenamočí?
Muži lžou a úplně nejvíc lžou sami sobě.
Tak například je jasný, že jsem nikdy neviděl opravdickou
živou ženu ani opravdickýho živýho Sádrovce. Samozřejmě
jsem je oba viděl na videu, ještě předtím, než padl zákaz kou-
kat se na ně, a bez ustání je vidím v Hluku, páč na co jinýho my-
slej mužský než na sex a na nepřátele? Jenže sádrouši vypa-
dají v Hluku větší a zákeřnější než na videu, víme? A ženský
v Hluku maj světlejší vlasy a větší prsa a maj na sobě míň šatů
a taky mužům projevujou svoji náklonnost mnohem ochot-
nějc než na videích. Tudíž tím, co byste si měli zapamatovat,
tou nejdůležitější věcí ze všech, o kterejch bych vám mohl po-
vědět, když už vám tady povídám o všem možným, je to, že
Hluk nejni pravda. Hluk je to, o čem si muži přejou, aby to byla
pravda, a mezi těmahle dvouma věcma je tak velikej rozdíl,
že by vás to sakra mohlo klidně i zabít, kdybyste si nedávali
bacha.
„Domů, Todde?“ Manchee dole u mý nohy štěkne o něco
hlasitěji, páč jinak se uprostřed Hluku ani mluvit nedá.
„Jasně, jdem,“ řeknu. Bydlíme na druhý straně, na severo-
východě, takže budem muset projít celým městečkem, a tak
jdem na to, tak rychle, jak jen to půjde.
Nejdřív míjíme krám pana Phelpse. S tím obchodem to jde
od desíti k pěti, stejně jako se vším ostatním v městečku, a pan
Phelps ustavičně propadá zoufalství. I když si od něj něco kou-
píte a on je přitom maximálně zdvořilej, to zoufalství z něj pro-
sakuje jako hnis z rány. A\ WR X\[RP, říká jeho Hluk, A\ WR
X\[RP cRU\ a 0s_f N gOfaXf N UNQ_f a :\WR 7bYVR Z\WR

28
Q_NUs ZVY\cN[s 7bYVR, což byla jeho manželka, která na sobě
v Hluku pana Phelpse nemá vůbec žádný šaty.
„Nazdar, Todde,“ zavolá na nás, když pospícháme s Man-
cheem kolem.
„Zdravím, pane Phelpsi.“
„To je ale krásnej den, že jo?“
„To si pište, pane Phelpsi.“
„Krásnej!“ štěkne Manchee a pan Phelps se zasměje, ale
jeho Hluk dál říká 8\[RP a 7bYVR a UNQ_f a chrlí obrázky vše-
ho, co mu se ztrátou jeho ženy schází a co všecko dělávala, jako
by to bylo něco bůhvíjak výjimečnýho či co já vím.
Já si ve svým Hluku pro pana Phelpse nemyslím nic výji-
mečnýho, jen takový ty obvyklý věci, kterým nejde zabránit.
I když, abych pravdu řek, si to všecko myslím o něco hlasitějc
než obvykle, abych zamaskoval myšlenky na tu díru, co jsem
objevil v močále, abych ji schoval za hlasitějším Hlukem.
Nevím, proč bych to měl dělat, nevím, z jakýho důvodu
bych to měl zakrejvat.
Radši to ale dělám.
S Mancheem jdem dál o hodně rychleji, páč jako další mí-
jíme benzínku a pana Hammara. Benzínová stanice už ale ne-
funguje, jadernej generátor, co vyráběl benzín, se totiž vloni
porouchal, a tak teď jen sedí vedle benzínky jako nějakej obrov-
skej ošklivej ukopnutej palec a kromě pana Hammara by ved-
le něj nechtěl bydlet nikdo jinej, a pan Hammar je o moc horší
než pan Phelps, páč svůj Hluk vždycky namíří rovnou na vás.
A je to hnusnej Hluk, vzteklej Hluk, obrázky vás samot-
nejch, ale takový, jaký o sobě samotnejch rozhodně nechcete vi-
dět, násilný obrázky a krvavý obrázky a jediný, co proti tomu
můžete dělat, je co nejvíc zesílit svůj vlastní Hluk a pokusit se
do něj vcucnout i Hluk pana Phelpse a pak to všechno poslat
zpátky k panu Hammarovi. 7NOXN a 8\[RP a _fPUYR N `]\
äsQN[Ü a /R[ a 7bYVR a 5RgX A\QQR, a TR[R_sa\_ OYV
Xs a UNQ_f a `XYN][V ]_\`aÜ `XYN][V a X\bX[V [N ZÜ
PUYN]ÔR.

29
Přesto otočím hlavu, i když to udělat nechci, jenže někdy
si prostě nemůžete pomoct, a tak otočím hlavu a uvidím pana
Hammara v jeho okně, jak kouká přímo na mě a myslí si b
gN ZÜ`~P, a z jeho Hluku přiletí obrázek a jsem v něm já, jak
tam stojím úplně sám, ale jaksi ještě víc než sám a nevím, co
to znamená, nebo jestli je to skutečný nebo jestli je to úmyslná
lež, a tak si představím, jak na hlavu pana Hammara dopadá
kladivo, zas a znovu, a on se na mě ze svýho okna jen usměje.
Cesta se stáčí kolem benzínky a dál vede kolem nemocni-
ce, kde je doktor Baldwin a všecek ten nářek a sténání, co muži
před doktorama vydávaj, i když jim třeba ve skutečnosti vů-
bec nic nejni. Dnes si tam pan Fox stěžuje na to, jak prej ne-
může dejchat, a člověku by ho skoro bylo líto, kdyby tolik ne-
kouřil. A pak, jakmile projdete kolem nemocnice, proboha, je
u cesty ta proklatá, proklatá hospoda, která je i v tuhle denní
dobu jedním obrovským skučením Hluku, páč tam dělaj to, že
hudbu zesílej tolik, aby v ní Hluk utopili, jenže to funguje jen
zčásti, takže výsledkem je hlasitá hudba a hlasitej Hluk, ba co
hůř, opilej Hluk, co do vás buší jako dřevěná palice. Křik a vytí
a pláč mužů, jejichž obličeje se nikdy nemění, a všecky ty hrů-
zostrašnosti z minulosti a všecky ty ženský, co tu kdysi žily.
Celá spousta Hluku o ženách, co tu kdysi byly, ale nic z toho ne-
dává smysl, páč opilej Hluk je jako opilej člověk: nesrozumitel-
nej a nudnej a nebezpečnej.
Procházet středem města je moc těžký, je těžký přemejšlet
o každým dalším kroku, páč Hluk dopadá na vaše ramena
s neskutečnou tíhou. Abych pravdu řek, nevím, jak to muži dě-
laj, nevím, jak to budu dělat já, až se stanu mužem, pokavaď se
některej den něco nestane, něco, o čem zatím nevím.
Cesta vede dál kolem hospody a pak zabočuje doprava, míjí
policajtovnu a vězení, všecko na jednom místě a využívaný čas-
těji, než byste si na tak malý město mohli myslet. Šerifem je pan
Prentiss mladší, kterej je sotva o dva roky starší než já a byl mu-
žem teprve chvilku, když se stal šerifem, ale zhostil se svýho
úřadu opravdu dobře a rychle a v jeho cele se ocitne každej,

30
o kom starosta Prentiss panu Prentissovi mladšímu řekne, aby
z něj tenhle tejden udělal exemplární případ. Tentokrát je to
pan Turner, kterej neodevzdal dostatečný množství ze svý úro-
dy kukuřice „ku všeobecnému prospěchu celého města“, což
ve skutečnosti znamená, že nedal žádný obilí zadarmo panu
Prentissovi a jeho mužům.
A tak jste se svým čoklem prošli celým městem a všecek ten
Hluk máte za sebou, pana Phelpse a pana Hammara a doktora
Baldwina a pana Foxe a ten příšernej Hluk z hospody a Hluk
pana Prentisse mladšího a skučivej Hluk pana Turnera, a po-
řád nemáte od Hluku pokoj, páč jako další je na cestě kostel.
A církev je samozřejmě v první řadě důvodem, proč jsme
všichni tady v Novým světě, a každou neděli si můžete po-
slechnout Aarona, jak z kazatelny hřímá o tom, proč jsme opus-
tili zkaženost a hříchy Starýho světa a dali jsme si za cíl začít
novej život v čistotě a bratrství v úplně novým ráji.
Jenže nám to jaksi nevyšlo, že jo?
Lidi přesto pořád choděj do kostela, hlavně proto, že musej,
i když sám starosta se obtěžuje zřídkakdy, nechává to na nás
ostatních, abychom naslouchali, jak Aaron káže o tom, jak jsme
tím jediným, co každej z nás tady venku má, my všichni muži
dohromady a jak musíme všichni držet při sobě v jednotným
společenství.
Padne-li jeden z nás, padneme všichni.
Tohle říkává hodně často.
A tak se s Mancheem tak potichoučku, jak jen to jde, proplí-
žíme kolem předních dveří kostela. Zevnitř se line modlitební
Hluk, je fakt divnej, takovej jakoby nafialovělej a máte z něho
nezdravej pocit, jako by ten modlitební Hluk vytejkal z mužů
jako krev, i když jsou to pořád ty samý věci, ale ta nafialově-
lá krev prostě teče a teče =\Z\g [sZ gNPU_Nà [s` \Q]b`Ø
[sZ ]\Z\g [sZ gNPU_Nà [s` \Q]b`Ø [sZ Q\`aNà [s`
\Q`bQ ]_\`~Z /\ R ]_\`~Z /\ R ]_\`~Z /\ R i když,
pokavaď je mi známo, tak od toho chlápka, co se jmenuje Bůh,
se nikdy neozval žádnej Hluk v odpověď.

31
Aaron je tam uvnitř taky, vrátil se z vycházky a zas káže těm,
co se tam modlej. Slyším jeho hlas, ne jenom jeho Hluk a je to
samá \OÜØ sem a ]~`Z\ tam a ]\ RU[s[~ tady a `cNa\`a tam-
hle a takhle mluví pořád dál a dál, tak hlasitě, že jeho Hluk je
jako šedej oheň kdesi za ním a nerozlišíte z něj vůbec nic, a při-
tom by v tom jeho Hluku klidně mohlo bejt něco podvratnýho,
že jo? To jeho kázání kliďánko může něco maskovat a já si začí-
nám říkat, jestli náhodou nevím, co by to mohlo bejt.
A pak z jeho Hluku zaslechnu :YNQ A\QQ, A tak pobíd-
nu Mancheeho a hezky rychle upalujem dál.
Úplně posledním barákem, kolem kterýho musíte projít
cestou přes prentisstownskej kopec, je starostův dům, ze kte-
rýho vychází ten úplně nejdivnější a nejdrsnější Hluk ze všech,
páč starosta Prentiss –
No, starosta Prentiss je prostě jinej.
Jeho Hluk je děsně zřetelnej, a když říkám děsně, tak mys-
lím takovým tím opravdicky děsným způsobem. Víte, on totiž
věří, že je možný vnýst do Hluku nějakej řád. Je přesvědčenej,
že Hluk je možný uspořádat, že ho můžete nějak ochočit a pak
ho využít k něčemu užitečnýmu. A když jdete kolem starosto-
va domu, tak slyšíte starostu a ty muže, co se jima obklopuje,
jeho zástupce a všelijaký další, jak pořád dokola prováděj ty
svoje myšlenkový cvičení, pořád něco počítaj a představujou
si dokonalý tvary a odříkávaj všelijaký věty jako JÁ JSEM
KRUH A TEN KRUH JSEM JÁ, ať už to má znamenat co-
koliv, a celkově to vyznívá, jako by tam dával dohromady ně-
jakou malou armádu, jako by sám sebe na něco připravoval,
jako by se z Hluku snažil vytvořit nějakou zbraň či co.
Čiší z toho hrozba. Máte z toho pocit, jako by se celej svět
měnil a vás nechával kdesi vzadu.
1 2 3 4 4 3 2 1 JÁ JSEM KRUH A TEN KRUH
JSEM JÁ 1 2 3 4 4 3 2 1 PADNE-LI JEDEN Z NÁS,
PADNEME VŠICHNI.
Brzo se stanu mužem a muži strachy neutíkaj, ale i tak
Mancheeho trochu popoženu a upalujem dál ještě rychleji než

32
předtím. Obejdem starostův barák tím nejširším možným ob-
loukem, dokuď nejsme daleko od něj a zpátky na štěrkový ces-
tě, co vede až k našemu domu.
Po chvíli město zmizí za náma a Hluk se o něco ztiší (tře-
baže úplně neutichne nikdy) a oběma se nám začne dýchat
o něco lehčeji.
„Hluk, Todde,“ štěkne Manchee.
„Jasně, pane,“ odpovím.
„V močále ticho, Todde,“ řekne Manchee. „Ticho, ticho, ti-
cho.“
„Ano,“ řeknu, ale pak se zamyslím a vyhrknu: „Drž tla-
mu, Manchee,“ a plácnu ho po zadku a on vyjekne: „Auvajs,
Todde?“ Podívám se zpátky k městu, ale jakmile Hluk jednou
z člověka vyjde, už se nedá zastavit, víme? A říkám si, že kdyby
to bylo něco, čeho by si bylo možný všimnout, jak to letí vzdu-
chem, tak byste viděli tu díru v Hluku, jak vyplouvá ven ze mě,
rovnou z mejch myšlenek, kde jsem si to chránil pro sebe. Je to
jen malá částečka Hluku a snadno by se dala v tom ostatním
hlasitým kravále přeslechnout, jenže už ze mě unikla a letí ze
mě zpátky do města, do světa mužů.