Benediktinský klášter v Opatovicích na Labi

Vlastislav Kracík1

Jestliže projíždíme obcí Opatovice nad Labem po silnici, které se

říká Hradubická, a když míjíme benzinovou čerpací stanici, pak jen
zasvěcení vědí, že naproti, na druhé straně silnice, tam, kde dnes stojí
skupina domů se starým mlýnem, stával před dávnými staletími slavný a
velkolepý klášter řádu benediktinů. Je to již více jak devět set let, co
první český král Vratislav II. „položil základní kámen“ k tomuto klášteru.
Jeho vývoj pak trval skoro celá tři a půl staletí, než zanikl v bouřích
husitských válek. Jeho význam a sláva postupně narůstaly s tím, jak
vzrůstal jeho majetek a bohatství, které se vepsalo do slavné pověsti o
Opatovickém pokladu. Smutným důsledkem této báje je však ta
skutečnost, že po klášteru nezbylo takřka nic. Ruce chamtivců a
poblouz-něných hledačů pokladů přehrabaly půdu klášteřiště několikrát
tak, že archeologové sbírali ze země pouze drobky fragmentů.
Rozvaliny zdí, které tu zbyly po románských a gotických stavbách, byly
zároveň rozebrány na stavební materiál.
Bohatství však nemá podobu jen v množství peněz a drahých
kamenů. Důležitost a nezastupitelnost kláštera v Opatovicích nad La-
bem měly v dané době smysl v bohatství jiného charakteru. Takového,
který vedl k utváření lidské společnosti na našem území. Klášter utvářel
prosperitu zde žijících lidí, přinášel vzdělanost, která je základem všeho,
co lidský rod potřebuje k svému rozvoji. Opatovický klášter svou
významností překročil hranice našeho regionu, zapsal se
nesmazatelným písmem do historie našeho státu. Vůdčí osobnosti
kláštera působily v diplomatických službách královského dvora.
V prostředí klášterních uměleckých dílen vzniklo mnoho rukopisů a
uměleckých předmětů, které jsou v současné době považovány za
klenoty mezi českými uměleckými i historickými památkami.
Tímto vším je opatovický klášter významný a důležitý z histo-
rického hlediska. Je však pravdou, že jeho sláva postupně zapadá,
ztrácí se pod příkrovem ubíhajících let. Možná, že se jedná o jev obecný
a sou-časná lidská společnost pod tlakem komerce a globální
ekonomiky zapomíná na svoji minulost. Proto je potřebné, abychom
my všichni, co máme kladný vztah k historii, neustále připomínali slávu
zašlých časů, a tím přispěli k tomu, aby byla pozvednuta hrdost člověka
nad jeho minulostí.

1
Se souhlasem autora byla tato jeho původní práce graficky přepracována a upravena a
opatřena některými barevnými obrázky.
21
 Založení kláštera
Poustka Mikulcova

V druhé polovině jedenáctého století byla krajina v okolí dnešních

Opatovic nad Labem zcela jiná než v současné době, ve století
dvacátém prvním. Nad zdejším krajem panovala řeka Labe. Vše bylo
podřízeno jejím rozmarům. Nejen fauna a flóra, ale i člověk zde žijící
byli podřízeni tomuto fenoménu zdejšího území. Labe se valilo krajem,
kopírovalo zemský reliéf a jeho neregulovaná síla vytvářela několik
ramen, která dál v ročních obdobích meandrovala do slepých vyústí,
vytvářela jezera a tůně, aby pak po celý rok zanechávala na značné
rozloze mokřiny a bažiny. Země v okolí Labe byla porostlá lužním
lesem, k východu a severozápadně přecházely luhy a olšiny v boroviny
a doubravy.

Mapa okolí Opatovic nad Labem s labskými rameny z roku 1764

Řeka přitékala tak jako dnes od severu a mířila svým proudem

k jihu, až do oblasti dnešních Pardubic, kde prudce obrací svůj tok na
západ, aby dále pokračovala v tomto směru ke Kolínu, kde otáčí svůj
tok k severozápadu. Tato část Polabské nížiny vymezená dnešními
městy Hradcem Králové, Pardubicemi a Přeloučí je charakterizována
22
takzvaným „Labským obloukem“, který se stává v rámci našeho
vyprávění územní dominantou.

Raně středověké osídlení v okolí Opatovic nad Labem. Body 1,2,3,4 a 5 jsou místa
jednotlivých osad. Bod 7 je místo kostela.

Kraj zdejší byl řídce obydlen, jeho správa přicházela ze staro-

dávného slovanského hradiště Hradec, který se vypínal nedaleko nad
soutokem Labe a Orlice. Ten v době, jež se zde popisuje, byl jedním
z důležitých článků hradské soustavy nově se rodícího přemyslovského
státu. Raně středověké osady neměly ještě charakter středověkých
obcí, byly to spíše roztroušené samoty, které svou činností, především
zemědělskou, nepřinášely pro správce a vládce zdejšího území kýžený
nadprodukt a z něho pak možnost dávek. Bylo třeba provést systema-
tická opatření, která by vedla ke změnám v tomto stavu. Raně
středověký stát potřeboval posilovat svůj rozvoj. K tomu bylo nutné
zvýšit příjmy z postupně se rozšiřující plochy zemědělské půdy. Nastává
první vlna kolonizace území se všemi aspekty. To znamená
zúrodňování půdy za pomoci zde žijícího obyvatelstva, kterému musely
být poskytnuty odpovídající životní podmínky, aby docházelo
k populačnímu rozvoji. Tento proces se uplatňuje v rámci ideologie,
jejímž nositelem je křes-ťanství. Tato problematika má své obecné
schéma, které platilo v tehdejší raně středověké Evropě. Také proto
vznikají řeholní řády. Tyto církevní instituce nejvíce vyhovují potřebám

23
rozvíjející se společnosti, a to při misijní činnosti v rozvoji křesťanství,
křes
v kolonizaci území, při šíření vzdělanosti a zaváděníní nových technických
metod, při řešení problémů sociálních a zdravotních. Toto vše je
předpokladem k zakládání klášterů na našem území.

Poustka Mikulcova

Někdy v průběhu
hu poloviny jedenáctého století se odehrává na úze-
mí dnešních Opatovic nad Labem událost, která dala základ ke všemu
budoucímu. Mikulec, přední velmož panovníka české země, ě, se stává
zakladatelem (fundátorem) i dárcem (donátorem) pobočky čky kláštera
v Břevnově. V Opatovicích nad Labem vzniká takzvaná poustka neboli
cela. Jedná se o jakousi osadu, která má charakter církevně hospo-
dářský. Jejím úkolem je zde vytvořit předpoklady
edpoklady pro vznik budoucího
kláštera.

Opatství svatého Vavřince, založení kláštera

Píše se rok 1085 (1086). Vratislav II. je korunován na českého

krále. Potomek slavného otce Břetislava, zvaného též český
eský Achilles, se
stává králem, nikoliv však dědičně,, ale pouze pro svou osobu. Své
vladařské schopnosti dokazuje mimo jiné i budováním českého
českého státu
v kolonizaci dalších území. Zřejmě ještě v roce své korunovace zakládá
v Opatovicích nad Labem na místě poustky Mikulcovy klášter mužského
řádu benediktinů.
24
 Založení kláštera v Opatovicích nad Labem

Opatství kláštera bylo založeno jako opatství sv. Vavřince podle

vysvěcení hlavního oltáře kostela. Bylo zcela nezávislé na klášteru
v Břevnově a podléhalo pouze svému zakladateli, tj. panovníkovi
českého státu. O podobě kláštera při jeho založení nevíme téměř nic.
Jistě se však rozkládal na území dnešního katastru obce Opatovice nad
Labem. V současné době jsou předmětné parcely převážně v držení
soukromých vlastníků. Jedná se o území, které je přímo v místě anebo
poblíž bývalého Morávkova mlýna. Klášter měl charakter vodní
pevnosti, dá se říci, že se rozkládal na ostrově. Byl obklopen
protékajícími labskými rameny, mokřinami, ochrannou zdí nebo
palisádou. Převážná většina vystavěných objektů byla dřevěná, kostel
byl možná kamenný.
Při založení byl klášteru věnován značný nemovitý majetek.
Jednalo se o nabytí celých vesnic, jednotlivých popluží (polí) nebo výno-
sů z daní a cel. Jmenovitě se jednalo o obec Opatovice nad Labem,
Osice, Osiky (Osičky), Vysoká, Břehy, Přelouč, Mokošín, ves Opatovici
u Mokošína (dnes již neexistuje), Soprč (Sopřeč), Lodín, ves Hlína na
Chrudimsku, Platenice u Holic, Daletičín (Dalečín) a Opatovice (Újezd u
Černé Hory) na Brněnsku.
Dále byla klášteru darována pole – popluží u obcí Neděliště, Dolan,
Vraclavi, Plačic a Libišan. Dalším darem jsou újezdy (zalesněné oblasti)
samozřejmě v okolí Opatovic nad Labem a Přelouče, v okolí Soprče,
25
dále újezd Olešnice na Brněnsku. K nemovitému majetku byly přidány
potom důchody a poplatky z trhů a cel. Důchody se týkaly hlavně měst a
obcí na Moravě.

Katastr Opatovic nad Labem s vyznačením klášteřiště

Zakládací listina kláštera v Opatovicích nad Labem

Zakládací listina opatovického kláštera je přepisem originálu.

Jedná se o takzvané falzum, které bylo vyhotoveno někdy v polovině
12. století. Dle této listiny bylo opatství založeno v roce 1073. Tento
časový údaj je však v rozporu s uvedeným královským titulem Vratislava

26
 Mapa s vyznačením majetku kláštera při jeho založení

II. protože ten byl korunován až v roce 1085 (1086). Nevíme, jaké je
jediné pravdivé vysvětlení tohoto časového anachronizmu. Pouze je
nám známo několik verzí, které do tohoto rozporu vnáší trochu světla.
Nej-pravděpodobnější se jeví vysvětlení, že pisatel falza měl úmysl
změnit některá fakta oproti originálu, a proto vlastně dochází k tomuto
přepisu. Je možné, že potom údaj o letopočtu nebo titulu, a to buď jeden
nebo druhý, je chybou - ať záměrnou nebo neúmyslnou. K tomuto se
nabízí vyložená spekulace, která souvisí s událostí popsanou
v následujících kapitolách. V roce 1149, tedy v době blízké napsání
27
falza, přicházejí do kláštera v Opatovicích nad Labem benediktini
z Moravy, z kláštera v Hradišti u Olomouce. Důvodem bylo jejich
vyhnání, protože do jejich domovského kláštera byli přivedeni
olomouckým biskupem mniši řádu premonstrátů. Řeholníci z Moravy,
kteří nacházejí útulek v Opatovicích, samozřejmě přichází o značný
majetek. Spekulace, která se logicky na-bízí, je v tom, že Moravané
dávají impulz k napsání falza tak, že určitá část darů při založení
kláštera v Opatovicích nad Labem byla oproti originálu vepsána do falza
dodatečně s tím, že se jednalo o majetek, který byl ve vlastnictví
moravského kláštera. Důkazem případného sporu o nabytí majetku je
pak dřívější letopočet jeho nabytí. V Opatovicích nad Labem tedy v roce
1073, v Hradišti u Olomouce v roce 1078. Tento letopočet je rokem
založení kláštera na Moravě. Uvedená spekulace tedy spíše ukazuje
k roku 1086. Z důvodů královské korunovace nelze diskutovat o období
dřívějším. Uvažovaný letopočet 1086 je prokázán úmrtím Oty
Olomouckého v roce 1087. Tento bratr krále Vratislava II. je totiž zapsán
jako svědek při založení kláštera.
Jiným tvrzením, které elegantně prokazuje oba dva letopočty, je
názor o tom, že před opatstvím založeným v roce 1086, které bylo
latinské – svatovavřinecké, existovalo opatství, jež bylo založeno v roce
1073 a vyznávalo slovanskou liturgii, jakási obdoba kláštera
Sázavského. Tuto domněnku podporuje osoba záhadného opata
Bolerada, který je uveden v zakládací listině jako jeden z dárců. Pisatel
přepisu zakládací listiny pak z určitých důvodů spojil obě založení
v jedno.
Založení kláštera v Opatovicích nad Labem je tedy do jisté míry
neurčité. Významní historici se na základě informací z dostupných
pramenů spíše přiklánějí k roku 1086. Tento údaj se tedy užívá jako
oficiální letopočet založení kláštera.

Léta od vtělení Páně 1073 v úctě k Svaté a Nerozdílné Trojici já

Vratislav, král český, oznamuji všem, že poustku svého předního
služebníka, totiž Mikulce, ležící v hradeckém kraji a podléhající řádovou
poslušností břevnovskému klášteru, od nynějška prohlašuji a za
prohlášenou potvrzuji jako samostatnou a jako opatskou; toto pak
opatství povýšené do úcty, jaká prelátům přísluší, svému kaplanu
Ondřeji, mnichu, který složil sliby a který byl vychován v dokonalé
znalosti řádového života a který vyniká předobrými mravy, připisuji a do
ma-jetku i k řízení dávám svým nezrušitelným a neporušitelným
rozhodnutím, aby jak on sám, tak i jeho nástupci nepodléhali ani opatu
ani převoru ani jiné osobě z jmenovaného (tj. břevnovského klášter) a
nýbrž jen mně a mým nástupcům, a aby byli také zavázáni poslušností
svému biskupu podle ustanovení kanonického práva. Poněvadž však si

28
rozvažuji, že vše na tomto světě podléhá změnám
nám a p
přerozmanitě v jiné
podoby přechází,
echází, svým svatosvatým právem odevzdávám tyto statky a

Zakládací listina kláštera v Opatovicích nad Labem

důchody do majetku řečenémuenému už klášteru svatého Vav Vavřince (tj

.opatovickému), jak mi to vnuká boží milost, pro bezpečnost
bezpe svou i
stálost svého království a na odpuštění svých hříchů
íchů a pro věčný klid
svých rodičů a předchůdců. Činím
iním tak za radostného souhlasu svých
29
bratří, totiž pana biskupa Jaromíra, Otty a Konráda i všech velmožů
českých, kteří jsou přítomni a společně to schvalují, aby uvedené zboží
žádný klerik ani laik nechtěl uchvátit k vlastnímu prospěchu, ale aby je
společně drželo ono společenství stále tam v boží službě zůstávajíc a
aby z majetku toho společně žilo.
Statky pak jsou tyto: ves Osice s lidmi tam službou vázanými i na
vinici, také dva vinaře jménem Žába a Raten, a jejich potomky jsem
klášteru připsal. Je také nutno si uvědomit, že ten, který by třeba jsa
svobodný se uvázal v držení oněch jmenovaných statků v Opatovicích a
Osicích, o nichž už byla řeč, nechť je vázán podobným nevolnictvím, ale
bude osvobozen od daní králi, avšak zavázán k nevolnickým pracím.
Také další ves, Osiky, se všemi tamními obyvateli, také ves jménem
Vysoká, i ves Břehy a řeku, která obtéká tam les a chmelnici, jež je
kolem Labištěte, také ves Přelouč s obyvatelstvem a chmelnici i polnosti
téhle vsi po celé jejich rozloze, kam až se táhnou; ves Mokošín
s obyvateli, také ves mezi Mokošínem a Příluky nazvanou Opatovici,
také Soprč a okolní lesy, také ves Hlínu, která zove Kostelní. Z Přelouče
okolní lesy vedle téže vsi až k řece Rokytce a až k lesu Vrbatovu a
Zdislavou. Ve vsi Neděliště a ve vsi Dolany také troje popluží. Vesnice
na Brněnsku na Moravě k ubytování a výživě bratří, již jsou vysíláni
k vybírání poplatků z trhů. Hranice pak této vsi jsou od potoka Ljuby
k borovnici, od borovnice pak až k veřejné cestě, od veřejné cesty až
k po-zemkům téže vsi. Daletičín také na Brněnsku a újezd Olešnice,
který ohraničují bílé kameny a z jedné strany řeka Svratka a z druhé
Svitava. Hranice pak tohoto právě lesa jsou tam, kde les končí a vede
cesta do Čech.
Tyto pak důchody patří jmenovanému klášteru: ve všech obcích na
Moravě devátý trh a po devíti týdnech k shromažďování nebo sbírání
ostatních důchodů, totiž v Olomouci, Přerově, Břeclavi, Brně, na Ivani,
Strachotíně, na Pavlově poplatek z mostu, ale nikoli z trhu, ve Znojmě
trh a poplatek z mostu vždy de-sátého týdne, na Hradci podobně,
v Rokytně toliko poplatky z trhu, ve Stra-choticích poplatek z cesty, na
Oslavě jedenáctý týden; uděluji opatovi povolení, aby si v něm vybíral
poplatky týmž způsobem z mostu, jak si vybírá kníže a biskup.
Tyto tedy dary, které jsem snesl svému klášteru, ať zachovávají
nynější i bu-doucí a nikdy ať jim není konec. Řečený už Mikulec pak
daroval pozemek v rozloze jednoho jitra na Vraclavi, Tezlin,
představený hradecký, pozemek i jitra v Plačicích. Opat Bolerad daroval
témuž chrámu pole u Libišan, můj kaplan Geco obec Platinice. Já pak
přidávám vodu Trstenickou od Roztok až k Prachovicům. Témuž
chrámu daroval můj dvořan Šebor ves Lodín.
Jestliže by někdo z knížat, mých nástupců, nebo jestliže by
jakákoliv jiná osoba se stavěla na odpor v cestu mým ustanovením a
30
darům, nebo je učinila neplatnými, ten nechť na sebe uvalí hněv
všemohoucího Boha a nechť jeho hanebnosti nezůstanou nepotrestány.

Já Jaromír, z milosti Boží šestý biskup posvátné pražské diecéze,

připojuji k tomuto daru kletbu, aby na příště každý, ať kníže, ať biskup,
ať jakákoli poddaná osoba shora řečeného přeslavného krále Vratislava
a jeho velmožů, kdo by tohoto posvátného opatření nebo nějaká
ustanovení zrušil a tak darování mařil, takový, kdo by mařil ustanovení
církve, ať je proklet a v den soudu ať nespatří tvář Hospodinovu, ale ať
spolu s Jidášem i s Herodem, se všemi odsouzenými a zavrženými,
spolu s ďáblem a s jeho anděly nechť sestoupí do pe-kel k věčnému
svému trápení.

Zakládací listina kláštera v Opatovicích nad Labem, a sice originál

takzvaného falza, je deponována v Linci v Hornorakouském zemském
archivu v Panovnickém fondu pod číslem jedna. Do Lince byl převezen
s archivem knížat Kinských. Jediná reprodukce-faksimile na našem
území je uložena v oddělení archivního studia na Filozofické fakultě
Karlovy univerzity v Praze. Rozměr originálu je 36 cm x 34 cm a je
opatřen pečetí Vratislava II.

Řehole benediktinů v českých zemích

Základní kámen západokřesťanského mnišství položil sv. Bene-

dikt z Nursie v 6 století našeho letopočtu sepsáním řehole - zákoníku,
dle kterého byla určena mimo jiné všechna pravidla života v klášteře.
Klášter je uzavřená komunita mnichů, kteří si jsou sobě rovni a žijí dle
hesla „Modli se a pracuj !“. Ze svého středu si volí představeného -
opata, který se stává neomezeným vládcem, ale i otcem a pastýřem
celého společenství. Po složení slibu dle zákonů řehole, kterému
předchází dobrovolné rozhodnutí, se jedinec zříká světského života
včetně veškerého soukromého majetku. Pracuje jen ve prospěch
kláštera, celý život až do své smrti se řídí řeholními pravidly. Vrchním
oděvem mnichů benediktinů byl splývavý šat – hábit se širokými rukávy
a kapucí, vše černé barvy.
Řehole benediktinů je od sklonku 10. století až do poloviny 12.
století jediným řádem působícím na našem území. Po tomto období
přichází další řády, jako jsou cisterciáci, premonstráti a jiné. Prvním
benediktinským mužským klášterem v zemích českých se stává v roce
992 až 993 klášter v Praze Břevnově. Zakladateli jsou český kníže
Boleslav II. a biskup Vojtěch Slavníkovec, později po své mučednické
smrti a svatořečení zvaný sv. Vojtěch.

31
 První řeholníci
přicházejí do Břevnova
na popud Vojtěcha
z kláštera v Aventinu
v Římě. Úmyslem
zakladatelů bylo vytvořit
z tohoto kláštera instituci,
z níž by vycházeli řeholní
bratři benediktini, kteří by
dále působili v Čechách
a na Moravě v nově
založených klášterech.
Dle tohoto scénáře
k tomu dochází také
v Opatovicích nad
Labem. Po svém vzniku
je osazen tento konvent
mnichy z Břevnova. Je to
čtvrtý mužský klášter,
který se zrodil v
Čechách a začíná plnit
svůj nezastupitelný úkol.
Jako druhé opatství je
ustanoveno opatství
v Ostrově u Davle v roce
Svatý Benedikt

999. Řeholníci sem však přichází z Bavorska z kláštera

v Niederaltaichu. Třetím klášterem benediktinů se stává klášter
v Sázavě, kde vzniká opatství s benediktinskou řeholí v roce 1032. Jeho
zakladatelem je kníže Oldřich s poustevníkem Prokopem, později po
svatořečení zvaným sv. Prokop. Do roku 1096 s jedním časovým
přerušením se zde na Sázavě konají bohoslužby v jazyce staro-
slověnském. To znamená, že benediktini z Břevnova sem přichází až po
roce 1096.

II. Vývoj kláštera

Léta 1086 až 1146

Začínají se psát dějiny kláštera v Opatovicích nad řekou Labem,

církevní instituce, která byla založena jako klášter mužského řádu
benediktinů a zůstala jím po celou dobu svého trvání. Prvým předsta-
veným byl ustanoven při založení opat Ondřej, kaplan krále Vratislava
32
II., který byl vychován v dokonalé znalosti řádového života. Tento opat
umírá v roce 1107 a na jeho místo nastupuje opat Sulislav, dle jména
z rodu Sulislavců ze západních Čech. Dlouhých dvacet let stál v čele
kláštera, až do své smrti v roce 1127. V příštím roce byl zvolen za opata
Blažej, který trval ve svém úřadě do roku 1146. Uplynulá první léta byla
časem poklidným v životě opatovických benediktinů, nevíme nic o
žádných událostech, které by narušily tento příznivý vývoj.
Obecně je známo, že v těchto letech byla v českých zemích
porušována platnost celibátu. O tomto svědčí i návštěva papežova
legáta v Čechách a na Moravě. V roce 1092 v lednu umírá na následky
zranění po pádu z koně zakladatel kláštera Vratislav II.

Krypta kláštera v Břevnově

Půdorys kláštera Ostrov u Davle

33
 Půdorys kláštera v Sázavě

Léta 1148 až 1163 - opat Mysloch

Za působení opata Myslocha v letech 1148 až 1163 se staly ve

vývoji kláštera významné události. K těm nejdůležitějším patří výstavba
nových klášterních budov. Opat Mysloch byl duch ušlechtilý, moudrý
rádce, nesnášející nespravedlnost a věrný ve službě Boží. Byl velkým
příznivcem reformních snah v církvi. Své postoje si utvrdil při dalekém
putování do Francie, kde navštívil klášter benediktinů v Cluny; do Čech
přivezl clunyjský „liber constitutionum“. Tento klášter se stal významným
opěrným bodem v rámci celého západního křesťanstva. Z těchto míst
se šířila takzvaná „clunyjská reforma“ řeholních řádů.
Ve čtvrtém roce (1152) svého působení ve funkci opata Mysloch
prosadil výstavbu nového kostela a dalších budov klášterních, vše
v románském stavebním slohu. Zcela jistě při tomto budování byly
prosazeny změny v daných schématech benediktinského řádu, které
vycházely z clunyjské reformy. Staré a již jistě nevyhovující příbytky byly
strženy a na jejich místě vyrostly kamenné budovy, které odpovídaly
důstojnosti rozrůstajícího se konventu (řádové osazenstvo jednoho
34
kláštera) opatovických benediktinů.. Tehdejší Opatovice nad Labem
získaly novou dominantu, nad krajem vyrostla trojlodní románská
bazilika (klášterní kostel). Hlavním oltářem sv. Vavřince byla obrácena
k východu a směrem na západ rozrážely prostor dvě vysoké štíhlé věže
v
se zvonicemi.

Řez románského chrámu v Cluny

Zidealizovaná podoba kláštera v Opatovicích nad Labem

ve 2 .polovině 12 .století

35
Mapa pouti opata Myslocha do Cluny

36
 Svatý Vavřinec

Životní prostory řeholních bratříí odpovídaly jejich vvětšímu pohodlí.

V rámci klauzury (obydlí členů konventu), která přiléhala
řiléhala k jižnímu boku
37
baziliky a která společně s ambitem (křížová chodba) obepínala rajskou
zahradu, byla nově, dle „clunyjské reformy“, vystavěna kapitulní síň
(prostor pro slavnostní shromáždění řeholníků), dále společná jídelna
(refektář), společná ložnice mnichů (dormitář) a jiné prostory vytvářející
zázemí pro život v konventu.

Schéma kláštera benediktinů

V prostorách klášterních ohradních zdí byly postaveny zčásti nebo

přestavěny další objekty, které byly potřebné pro správnou funkci
kláštera. Jednalo se o školu a špitál a dále pak o provozy, které
vytvářely nezbytné zázemí. Na rozlehlém klášterním dvoře stály asi
38
zřejmě již dře-věné objekty pro hospodářská zvířata, seníky a sýpky,
ohrady, dílny a mlýn.
Opatu Myslochovi se splnil dávný sen. Dočkal se po 11 dlouhých
letech dokončení velkolepé výstavby. Již velice stár v roce 1163 se zú-
častnil na den sv. Vavřince slavnostního vysvěcení opatského chrámu.
Církevní obřad za přítomnosti českého krále Vladislava II. provedl sám
biskup český Daniel. Opat Mysloch zemřel v měsíci říjnu roku 1163.
Skončila se tak pouť jednoho z prvních velikánů opatovických
benediktinů.

Mysloch před klášterem v Cluny v Burgundsku (dnešní Francie)

Na závěr této kapitoly je nutné zmínit jednu důležitou událost, která

ovlivnila běh věcí za působení opata Myslocha. V roce 1149
z benediktinského kláštera Hradiště u Olomouce museli odejít řeholní
bratři. Uvolnili tím místo ve svém konventu modernějšímu řádu
premonstrátů. Tato událost nastala v důsledku působení olomouckého
biskupa Jindřicha Zdíka. Část hradišťského konventu nachází nový
domov právě v Opatovicích nad Labem. Je zřejmé, že oba kláštery měly
spolu v minulosti těsné vazby. Příchod benediktinů z Moravy jistě
ovlivnil mnohé v životě kláštera opatovického. Byl impulzem k přestavbě
kláštera, protože konvent rozšířil své řady. Navíc hradišťští mniši byli
zvyklí na pohodlnější příbytky ze staré domoviny. Moravský klášter,
který byl založen v roce 1078 bratrem Vratislava II. Otou Olomouckým,
byl též románsky přestavěn, a to již dříve, v letech čtyřicátých. Je jisté,
39
že mnohé při stavbě v Opatovicích nad Labem bylo přejato ze
zkušeností stavby v Hradišti. Jak již bylo uvedeno v předchozích
kapitolách, dalším možným činem (tato zmínka je spekulací) mnichů
z Moravy po příchodu do Čech byl impulz k vypracování přepisu (falza)
zakládací listiny kláštera v Opatovicích nad Labem. Nejdůležitější
událostí příchodu moravských řeholníků je přinesení „Análů
hradišťských“, které byly dále dopisovány v Opatovicích nad Labem a
získaly tím svůj nový titul, který známe pod názvem „Anály hradišťsko-
opatovické“. Jedná se o dílo, které je považováno mezi odborníky za
historický klenot našich dějin. Bez tohoto kodexu by bylo mnohé
z historie kláštera v Opatovicích nad Labem utajeno.

Léta 1164 až 1200 (druhá polovina 12. století)

V tomto období neznáme posloupnost jednotlivých opatů. Není

nám znám ani jejich počet ani jejich jména. Nevíme ani nic o
podstatných událostech, které proběhly v tomto období v životě kláštera.

Léta 1201 až 1250 (první polovina 13. století)

Ani v těchto letech neznáme posloupnost opatů. Víme jen s ur-

čitostí, že v letech 1227 až 1229 působil ve funkci opata Konrád a v le-
tech 1239 až 1242 opat Ondřej II. Na události je toto období již bohatší.
Opatovický konvent byl institucí, která měla důležité postavení
v tehdejší církevní, ale i státní struktuře. O úzké vazbě řeholníků k pa-
nujícímu rodu svědčí velice významná smutná událost, která se v roce
1227 v Opatovicích nad Labem konala. Do hrobky v opatovickém
chrámu byl pochován syn českého krále Přemysla Otakara I. Vladislav,
markrabí moravský. Zemřel mlád ve věku 20 let. Zřejmě nemoc
v posledních letech života ho donutila žít v ústraní kláštera
v Opatovicích, kde jeho životní pouť skončila.
Konec 20. let 13. století je významný značným rozšířením majetku.
Jedná se o takzvané druhé darování v roce 1229. Opatovický klášter
zvětšil svá nemovitá panství jistě i v té souvislosti, jak již bylo zmíněno.
A sice v nezastupitelnosti kláštera a v jeho úzkých vazbách s Pře-
myslovci. Ještě před rokem 1229 získali benediktini ves Černožice a
Ma-teřov (Starý Mateřov). Hlavně však v roce 1229 se naplnil Labský
oblouk zbožím, které klášteru daroval jednak sám král, jednak i členové
jeho družiny. Některé vesnice či popluží získali řeholníci koupí či
výměnou. Majetek se tedy rozšířil v újezdu přeloučském o Mělice,
Hlavečník, Lohenice a Veselé u Barchova, dále o Polisy (Polizy) u Osic,
v újezdu opatovickém o Březhrad, Vlčkovice a Dřiteč. Dále pak Stěžery,
které byly přikoupeny, a Dolany, které benediktini získali výměnou. Na
jih ke Chru-dimi získal klášter Stolany, Slavkovice a Mezilesice.
40
 Medlešice). Koupí přibyla ves Platenice (Platěnice) u Holic
s Lhotou (Platěnsko). Obec Pla-tenice byla do majetku získána již
podruhé, poprvé se tomu tak stalo v roce 1086. Dalším darem, který byl
získán do majetku kláštera, byla část obce Chruppi (Krupá u Bezdězu) a
ves Černojedy, která je dnes již zaniklá a neví se, kde byla položena.
V tomto směru severozápadním patřila opatovickému klášteru i část
obce Jizerní Vtelno u Mladé Bole-slavi.
Při velkém darování v roce 1229 udělil Přemysl Otakar I. opatovic-
kému klášteru potvrzení již dříve nabytého majetku a výsad, které
klášter získal v minulých obdobích. K tomuto přibylo rozšíření i získání
nových privilegií. Další poddaní byli zbaveni platů a břemen zemských,
byli vyňati ze soudů kastelánů hradeckých a podřízeni jen soudu
královskému podle rozhodnutí opatského. Klášter se tak stává
neomezeným vládcem na svém území. Podléhá v celém rozsahu jen
panovníku Království českého. Jeho povinností je platit daně pouze do
komory královské.
Život opatovických řeholníků tak plynul do poloviny 13. století, léta
ubíhala. Pracovitostí a odříkáním mnichů a jejich rozumným přístupem
při správě majetku, při jeho zvelebování a rozšiřování stoupá význam a
důležitost opatovického kláštera. Opatovický konvent se stává jedním
z nejdůležitějších subjektů, které určují běh událostí ve východočeském
regionu. Jeho ambice stoupají a nabývají rozměrů, jež vytvářejí předpo-
klady pro příchod ještě významnějších událostí.
Prameny, z kterých lze čerpat pro období druhé poloviny 13.
století, nám opět neumožňují popsat nepřetržitou posloupnost opatů a
je-jich dobu trvání ve funkci. Pouze je možné uvést za toto půlstoletí
existenci opatů Bohumila v roce 1271 a Časty v roce 1289. Někteří
autoři ještě uvádějí jméno opata Zdislava ze Zvířetic, a to k roku 1277.
Jemu se od těchto pisatelů přiznává významné rozšíření klášterní
knihovny.
Ve druhé polovině 13. století opatovický klášter rozvíjel nadále
svoji prosperitu, stoupala jeho moc, rozmnožoval se jeho majetek.
Důkazem takovéhoto vývoje je zakládání jednotlivých proboštství.
Proboštství je pobočka domovského kláštera, která je jemu podřízena.
Malá komunita mnichů z proboštství je součástí konventu hlavního,
který pobočku založil. Jedním z hlavních úkolů těchto „malých klášterů“
byl úkol kolonizační a misijní v odlehlých oblastech. Donátory bývají
majitelé půdy, králové či knížata.
Prvním proboštstvím, které vzešlo z Opatovic nad Labem, byla
oblast Křesoboru (Grussau) ve Slezsku. Mniši sem byli povoláni slez-
ským knížetem Jindřichem za působení opata Ondřeje II. ještě před ro-
kem 1242. Rozkvět tohoto proboštství měl být završen založením
samostatného kláštera. Tato myšlenka se objevuje již v roce 1254.
Nakonec přičiněním slezských knížat byla instituce kláštera svěřena
41
Pohřeb Vladislava nad Labem, markraběte moravského,v roce 1227
Opatovicích.v

42
řeholi cisterciácké, poté, co opat Časta v roce 1289 prodal Křesobor za
240 hřiven stříbra. Druhé proboštství, které opatovičtí řeholníci získali,
byl malý klášterec v oblasti Vrchlabí se středem zřejmě v dnešní
Klášterské Lhotě, doložený jistě v roce 1270, v té době však jen jako
poustka, nikoli proboštství. Mateřský klášter držel oblast u Vrchlabí až
do svého zániku v roce 1421. Jako třetí proboštství získal opatovický
konvent do svého majetku oblast slezského Wahlstatu. Sem byli
povolání opatovičtí řeholníci již v letech 1241 až 1243, a sice kněžnou
Hedvikou, matkou slezského knížete Jindřicha II. I toto proboštství
vlastnil konvent benediktinů až do svého zániku.

Mapa získaného majetku při takzvaném druhém darování v roce 1229

 Oblasti nových proboštství
1- Křesobor, 2 - Vrchlabí ( Klášterská Lhota ),3 - Wahlstatt

Politické názory mnichů v době,, která se popisuje, jsou nám

neznámé. Hlavně období po bitvě na Moravském poli v roce 1278, po
které nastává správa Oty Braniborského, a následně ě 80. léta 13. sto-letí
jsou složitým časovým úsekem v če eské
ské historii. Můžeme
Mů se pouze
domnívat, že opatovičtí řeholníci stáli na straně Záviše z Falkenštejna,
který v té době vládl v Čechách za nedospělého krále Václava II. Proti
této vládě se postavila značná část českéeské šlechty. O postoji mnich
mnichů
v tomto sporu lze spekulovat podle události z roku 1287. Záviš z Fal-
kenštejna nalezl ochranu a útulek za klášterní zdí v Opatovicích nad La-
bem, když byl pronásledován Haimanem z Lichtenburku při p své cestě
na Moravu a dále do Uher.
V druhé polovině 13. století byl zřejmě klášter goticky p přestavěn.
Nasvědčují tomu nálezy fragmentů z klášteřiště,, které p představují raně
gotický sloh. Přestavba jistě nezahrnovala celý objekt kláštera. Nejspíše
se z počátku jednalo o přestavěníní románské trojlodní baziliky na gotický
chrám. V takovémto případě byla stržena střechaecha a krovy, zdi bo bočních
lodí byly zesíleny a zpevněny,
ny, aby mohly nést celou ststřechu, vyrostly do
výše a okrášlily svoji podobu štíhlými, vysokými gotickými okny. Nad
prostornou lodí byl zaklenut strop z gotických oblouků.
oblouků

Léta 1300 až 1348 ( opat Hroznata z Lipoltic )

V prvním desetiletí 14. století je Království českém tragicky

poznamenáno vymřením Přemyslovců po meči.i. Zavražd
Zavražděním Václava
Gotická přestavba románské baziliky v Opatovicích nad Labem
ve druhé polovině 13. století
45
III. v Olomouci v roce 1306 se končí vláda dynastie, jejíž kořeny sahají
k legendami opředenému zakladateli rodu Přemyslu Oráči a kněžně
Libuši. Vlády v království se ujímají postupně Rudolf Habsburský a po
je-ho smrti Jindřich Korutanský. Ten následně bojuje s Habsburky o
české země. Nastává období zmatků, nepokojů a bezvládí. Tím vším
trpí vývoj a dobré poměry v království. Opatovičtí benediktini jsou též
zpomaleni ve svém rozvoji. Neklid a chudoba dopadají především na
poddané. Přímé konfrontaci s těmito poměry je klášter vystaven v roce
1307, kdy se u Opatovic nad Labem položilo vojsko Albrechta
Habsburského. Upevňovalo zde pozici Hradce Králové, který patřil jako
věnné město Elišce Rejčce, královně vdově po Rudolfu Habsburském.
V těchto letech vládl konventu zřejmě opat Konrád II., který je zmiňován
v roce 1303, kdy žádá českého krále Václava II. o potvrzení klášterních
výsad.

Znak města Přelouče – ve zlatém poli černý svatovavřinecký

rošt, který okem směřuje k spodní hraně štítu

Druhá polovina 13. století je v českých zemích významná

zakládáním a vznikem městských středověkých aglomerací. Děje se tak
z popudu českého krále Přemysla Otakara II. Tento panovník v roce
1261 uděluje jednomu z hlavních středisek panství benediktinů
z Opatovic nad Labem Přelouči právo užívat titulu města.
V letech nadcházejících nastává působení dalšího z významných
opatů, a sice Hroznaty z Lipoltic. Přichází vůdce, který opět po těžkých
dobách pozvedl význam a hospodářství kláštera v Opatovicích nad La-
bem. Nevíme, v kterém roce byl zvolen do čela konventu. Pouze máme
zprávy o tom, že jeho zvolení se událo za značného přispění biskupa
Jana z Dražic. Tento představitel církve v Království českém zrušil volbu
představeného kláštera, který byl zvolen po odstoupení opata, jehož
jmé-no bylo Arnestus nebo snad Arnoldus, a dosadil na jeho místo
Hroznatu z Lipoltic. Ten pocházel z vladyckého rodu z tvrze
v Lipolticích, z obce, která se nachází nedaleko Přelouče.
46
 Zkušenosti při řízení
ízení církevní instituce sbíral Hroznata ve funkci
probošta, nevíme však, v kterém to bylo proboštství. Je možné, že stál
v čele konventu již před rokem 1320. V tomto roce přízeň
příze klimatu a další
okolnosti přinesly neobyčejnou
ejnou úrodu. Byly proto u učiněny kroky, jež
vedly k úlevám v životě poddaných, kteříí velice trp trpěli v dobách
předchozích. Hroznata se přičinil o snížení některých
ěkterých dávek, kromě
dávek královských.
Opat Hroznata z Lipoltic byl dobrý hospodář, ř, svou šetrností a ro-
zumným přístupem při správě majetku rozmnožil klášterní jm jmění. Mohl
začít rozšiřovat nemovitý majetek. V roce 1339 kupuje ves Ždánice,
dnes Staré Ždánice, od Vaňka ka ze Ždánic za 65 kop grošgrošů. K dalšímu
rozšiřování
ování majetku docházelo kolonizací újezdů, újezd které patřily
benediktinům. Ti vysušovali a zúrodňovali půdu du pro zakládání polí. P Při
těchto nově vzniklých polích zakládali usedlosti, které se v dalších
generacích za podpory klášterní rozrůstaly, a vytvářely tak předpokl
p ady
ke zrodu středověkých obcí.

Pole Klest na katastru Pohřebačky

47
 Je jisté, že tímto způsobem vznikla i obec Pohřebačka, o které je
doložena první písemná zmínka až v roce 1436. Uvedenou myšlenku
podporuje skutečnost, že tato obec, ležící v bezprostřední blízkosti Opa-
tovic nad Labem, nebyla nikdy předmětem koupě, daru ani výměny,
zcela jistě byla tedy založena benediktiny z Opatovic nad Labem. Její
vznik a počáteční rozvoj můžeme položit právě do období vlády
Hroznaty z Lipoltic. Víme ze starých kronik, že na dnešním katastru
Pohřebačky existovalo již koncem 13. století pole Klest. Tento název
vychází jistě ze slova klestit, to znamená zbavovat půdu křovin a
připravovat ji tak pro založení pole. Území této lokality je položeno
v západní části katastru obce a je ohraničeno vrstevnicí 227 m. n. m.
Přes toto pole nebo kolem něho vedla vozová cesta do Libišan.
V souvislosti s údaji o Klesti a vozové cestě se o existenci
Pohřebačky nepíše. Z toho vyplývá, že obec koncem 13. století ještě
neexistovala. Vzhledem k tomu, že v listině Zikmunda Lucemburského
z roku 1436 se Pohřebačka uvádí jako vesnice s poplužním dvorem, je
však možné uvažovat o poměrně dlouhém vývoji této obce, protože
k vytvoření vesnického centra s poplužním dvorem a dalšími usedlostmi
je zapotřebí posloupnosti několika generací. Tento časový úsek
můžeme odhadnout na 100 let. Názvy, které získávaly nově založené
vesnice, byly odvozovány jednak od místních pojmenování daných
lokalit, jednak podle jiných souvisejících skutečností. V případě
Pohřebačky byl název vytvořen podle jména první usedlosti, kterou
obýval se svou rodinou člověk, jenž se zabýval pohřbíváním, zřejmě ve
službách kláštera. Vzdálenější lokalita od centra kláštera je dána
charakterem povolání usedlíka. Zdejší místo neslo název „usedlost
pohřebačova“. Po dalším osídlení a rozšíření této lokality byl název
první usedlosti přenesen na pojmenování nově se rodící středověké
obce. Přípona „ –ka “ vznikla z důvodů zkrácení, a tedy zjednodušení
slova. Tento vývoj ve vytváření názvů obcí je doložen i v dalších
lokalitách, například v případě dvorců v okolí Prahy.
Osobnost opata Hroznaty z Lipoltic dosáhla svého významu až u
papežské kurie. V roce 1339 byl papežem pověřen vyšetřováním sporů
v klášterech na Strahově a v Litomyšli. Dále v roce 1346 byl jmenován
ochráncem cisterciáckého kláštera kamenického v diecézi vratislavské
na dobu tří let. Téhož roku se mu od papeže dostalo vyznamenání
v podobě možnosti se označit vyššími odznaky důstojnosti při
slavnostních mších, a sice mitrou, prstenem, berlou pastýřskou a
sandály.
Opat Hroznata z Lipoltic dbal o duchovní vyspělost konventu,
rozšířil a povznesl školní výuku v klášteře samotném. Dbal o to, aby na-
daní novicové z této školy byli posíláni na další studia, aby pak vzdě-
láním, které ve světě získali, pomohli povznést význam kláštera. Jeho

48
prozíravost a velikost této myšlenky m u daly za pravdu v osobě opata
Neplacha.
Hroznata z Lipoltic zemřel 22. února 1348, když před
p svým sko-
nem požádal papeže o udělení úplného rozhřešení.
ešení. Dále podal i rezi-
gnaci na svou funkci s přáním
áním o svém nástupci, za něhož
n určil bratra
Neplacha. Odešla další velká osobnost opatovického kláštera, která
zanechala za sebou velké dílo a vytvořila ila základ pro p příchod
nejvýznamnějšího z opatů - Neplacha.

Založení Pohřebačky

Léta 1348 až 1371 ( opat Neplach )

V Království českém
eském vládne již od roku 1310 dynastie Lucemburků.
Lucemburk
V pořadí druhý panovník Karel IV., v jehož žilách koluje polovina
přemyslovské krve po matce Elišce Přemyslovn emyslovně, představuje
nevýznamnějšího panovníka českých zemí ve středov ředověku. Po dosažení
císařské koruny se stává též nejmocnějšímjším vládcem ve st
střední Evropě.
Země Koruny české v této době hrají vedoucí úlohu v tomto regionu a
podílí se tím na utváření
ení celé tehdejší Evropy. Karel IV. je znám svým
těsným vztahem k církvi, která dosahuje za jeho panování velkého
rozkvětu, bohatství a moci.
Neplach se narodil 24. února 1322 jako syn Pavla z Hoříněvsi. Dne
12. března 1327 byl přijat do školy v opatovickém klášteře.
klášte V roce 1332
je přijat opatem Hroznatou z Lipoltic do benediktinské řehole
ř a o dva
49
roky později skládá do rukou opata Hroznaty řeholní slib. V roce 1339
odchází na vysoké učení do Bologne. V roce 1347 působí ůsobí u kurie
papežské v Avignonu, kde ho zastihla zpráva o smrti opata Hroznaty
z Lipoltic. Zde byl také ustanoven papežem do funkce opata v klášteře
opatovickém.
Opat Neplach byl člověk velkého ducha a vzdělání. lání. Získal si p
přízeň
císaře
e Karla IV. a stal se mnohokrát vyslancem tohoto panovníka ve vě v -
cech Království českého i ve věcech Svaté říše římské. ímské. Byl to dobrý
hospodář, dbal nadále o majetek kláštera i když v těchto chto záležitostech
se výrazně nelišil od ostatních dobrých správců opatovického majetku.
Rozmach a význam kláštera byly zajisté jeho zásluha, i když mnohé
z těchto skutečností
ností bylo neseno dobou, to jest, jak již bylo napsáno,
velkým rozmachem církevních institucí. Opat Neplach hodně odn času
strávil mimo klášter na cestách. V těchto chto dobách byl zastupován
bratrem Martinem, který zřejmě působil sobil ve funkci př převorské.
Nejvýznamnějším dílem opata Neplacha byla jeho činnost innost kroniká
kronikářská.
Tímto svým počínáním zanechal pro časy asy budoucí nesmazatelné
poselství své doby.
Od krále Karla IV. dostal klášter v roce 1348 podací právo v Kantu
a Fürstenau ve Slezsku. K tomuto nabyli opatovičtí tí benediktini i
kanovnického místa u Sv. Hrobu
v Lehnici. Trojí tato práva byla
v listopadu 1349 vyměně
ěněna za
proboštství ve Středě ve slezských
zemích. Toto proboštství v pořadí o již
čtvrté, stávající třetí, se stalo po zničení
zni
kláštera v Opatovicích nad Labem
v roce 1421 místem, kam se
benediktini uchýlili.
Potvrzení nabytých práv a získání
nových privilegií a práv pro nová zboží
bylo klášteru uděleno leno od Karla IV.
v roce 1352. Benediktinům m z Opatovic
nad Labem nepřál ál pouze Karel IV., ale i
arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic.
Například se od něho ho dostalo celému
konventu čtyřicetidenních
icetidenních odpustk
odpustků za
odsloužení slavnostní mše.
Karel IV.

Jak již bylo řečeno,

eno, stal se Neplach významným diplomatem ve
službách Karla IV. V roce 1353 odjíždí na příkaz
íkaz svého krále v čele
poselství k novému papeži Innocenci VI. Zde osobně jedná s papežem
ve prospěch českého krále. Svá jednání vede úspěšně,, docílí tím milosti
50
 Klášterní škola

Oblast proboštství ve Středě

51
 Opat Neplach se loučí s konventem

papežské kurie a otevře si tak prostor pro pozdější jší jednání ve vvěcech
opatovického kláštera. V roce 1354 pobyl opat Neplach se svým panov-
níkem v Metách, kde následně potom přiváží do Čech ech vzácné ostatky
svatých, které Karel IV. získal. Jednou z nejdůležitějších
jších cest byla účast
ú
v doprovodu Karla IV. při jeho římské jízdě v roce 1354. Tato jízda byla
slavnostně zakončena v Římě korunováním Karla IV. na císaře císa
říímského
mského dne 5. dubna 1355. Zde byly na žádost Neplacha potvrzeny
císařem
em všechny listiny opatovické, které vydal Vratislav II., Přemysl
P
Otakar I., Přemysl Otakar II., Václav II. a sám Karel IV.
52
 Při svých častých cestách navštívil Neplach mnoho církevních
institucí, hlavně klášterů v německých zemích. Například s klášterem
sv. Jimrama v Řezně smluvil bratrství s tím, že se oba dva konventy
společně účastnily na určitých bohoslužbách. Vřelé styky udržoval opat
Neplach i s kláštery v zemích českých, hlavně s klášterem litomyšlským.
Nejvýznamnějším dílem Neplachovým je zajisté jeho činnost
kronikářská. V této oblasti jeho působení byla zúročena vzdělanost zís-
kaná na evropských univerzitách, dále pak jeho zkušenosti, které si
osvo-jil při svých častých diplomatických cestách. V jeho díle, které
známe dnes pod názvem „Neplachova kronika“, jsou zaznamenány
dějiny české i světové. Doba, ve které psal Neplach svoji kroniku,
představuje již ob-dobí klidu v jeho životě. V tomto čase již nepůsobí na
cestách, a může se tak věnovat přemýšlení a psaní. Toto období
můžeme odhadnout od roku 1355, tedy od slavné římské jízdy Karla IV.,
až v podstatě do smrti Neplachovy v roce 1371. Opat Neplach zemřel
16. září 1371. Odešel jeden z největších vůdců konventu kláštera
v Opatovicích nad Labem. Závěrem této kapitoly můžeme zdůraznit, že
léty působení Neplacha se končí etapa rozmachu významnosti zdejšího
kláštera v celém svém průřezu a pomalu začne docházet ke zvratu
v tomto vývoji.

Léta 1371 až 1415 ( opat Jan z Orle a Petr Lazur )

Jan z Orle byl jednomyslně zvolen benediktinským konventem do

funkce opata hned po smrti Neplacha v roce 1371. Jeho původ se od-
vozuje z tvrze Orli, která se nalézala v dnešní obci Orel východně od
Sla-tiňan nedaleko od Chrudimi. Jan z Orle působil před svým zvolením
v Opatovicích nad Labem jako správce kláštera, zřejmě ve funkci
převorské.
Opat Jan, toho jména první, byl vynikající hospodář, vyměňoval
statky, přikupoval nové, kolonizoval další území, hospodařil velice
dobře, takže klášteru vznikal značný nadprodukt. Tento nahospodařený
finanční majetek dále opat Jan z Orle rozvíjel, jak již bylo řečeno,
novými koupěmi dalších nemovitostí. Takže již na samém začátku
svého působení v roce 1372 koupil pro opatovický klášter obce Kalnou
(Dolní Kalná), Dražkov a Kasalice.
K tomuto přibyly darem od českých pánů nebo byly přikoupeny lán
a čtvrtlán v Oseku, lán v Dubečnu, dále pak les Trávník mezi Osicemi a
Libčany. Jiný les byl přikoupen u Rohoznice. Také byl získán nový mlýn
u Žehuně a 4 kopy poplatků v Dobřenicích. Další koupí v roce 1377 se
stal velký obchod opata Jana. Od Alberta z Cimburka kupuje tvrz Blatník
s městem Bohdaneč a vesnicemi Bystrc (dnes již zaniklou), Rybitví,
Černou (Černá u Bohdanče) a Lhotu (Blatníkovská Lhotka).

53
 Území, které získal opatovický klášter za opata Jana z Orle, spojilo
újezdy opatovický a přeloučský v jeden jednolitý celek. Podstatná část
„Labského oblouku“ je takto ovládána opatovickými benediktiny.
Tato skutečnost je jistě symbolická pro období druhé poloviny 14.
století. Obecně dochází k nebývalému rozmachu církevního majetku.
Církevní instituce se stávají důležitou silou v celém království.
Pozemkový majetek, který patřil duchovenstvu, představoval až
polovinu rozlohy půdy z celého území. Nejrozsáhlejší byly velkostatky
pražského arcibiskupství, olomouckého biskupství, jejich obou kapitul,
kapituly vyšehradské a mnišských řádů. U řeholních institucí dochází ve
14. století k velkému vzestupu nových druhů řádů: byli to augustiniáni –
kanovníci, karmelitáni, kartuziáni, serviti a celestini. V této době se na-
chází v Čechách a na Moravě celkem 218 konventů. Za arcibiskupa
Arnošta z Pardubic je dokončena síť farností, která čítala v pražské
arcidiecézi na 2100 míst a v olomoucké na 600.

Hrad Blatník

Důležitou událostí pro opatovický konvent bylo přijetí člena tohoto

konventu Matěje Hýčka mezi čestné kaplany papeže Řehoře XI. Stalo
se tak 22. září 1371, tedy v době těsně po skonu opata Neplacha. Byla
to jistě jeho již posmrtná zásluha, že se členu opatovického konventu
dostalo tak významného ocenění. Matěj Hýček byl člověk velice nadaný
a vzdělaný. Studoval na několika vysokých školách a připravoval se tak
nepochybně na dráhu ve vyšších funkcích církevních. V roce 1379 si
dělal ambice na proboštství vrchlabské, ale při této snaze se dostal do
sporu s opatem Janem z Orle. Tuto rozepři musel řešit až soud
arcibiskupský.

54
 Za vlády opata Jana z Orle upadají mravy v duchovenstvu. Jsou to
časy, kdy obecně stoupá rozklad morálky a víry v křesťanskou ideu.
Církev vlivem svého dominantního postavení nedbá svého poslání a
pro-padá spíše světskému způsobu života. V nelítostném zápase se
šlechtou o majetek stupňuje tlak při vykořisťování poddaných. Z těchto
podmínek se začínají vytvářet stále větší sociální rozpory, nejen mezi
poddanými a pány, ať už z řad duchovních nebo světských, ale i mezi
vyšším a nižším klérem, stejně jako i mezi nižší a vyšší šlechtou. Tímto
stavem vznikají předpoklady k budoucím nepokojům a bouřím.

Majetek získaný za opata Jana z Orle.

55
 Opatovického kláštera se také dotýkají tyto negativní změny
v tehdejší společnosti. Tomuto napovídají události, v nichž Jan z Orle
působí jako člen komise, která vyšetřuje a rozhoduje události
nemravného života opata Domoslava z kláštera v Podlažicích. Opat Jan
však musel čelit mravní zkáze i v rámci svého dominia. Jednalo se třeba
o případ osického faráře, který byl při svém pobytu v Praze z tohoto
města vykázán pro špatné skutky. Jako další počin pokleslé morálky
můžeme uvést případ pocházející přímo z opatovického konventu.
Mnich Petr, který byl sveden některými dalšími mnichy, zcizil klášterní
peníze. Jistě docházelo i k jiným projevům špatné morálky, ale dlouhá
staletí přikryla toto období neproniknutelnou vrstvou zapomnění, že si je
dnes pouze můžeme domýšlet.
Působení opata Jana z Orle v Opatovicích nad Labem se skončilo
jeho smrtí dne 16. března 1389. Byl posledním na opatském stolci,
který prožil své působení ve funkci bez znatelných otřesů. Je však prav-
da, že už za jeho vedení se začaly projevovat problémy, které signa-
lizovaly příchod těžkých časů. V životě opatovických benediktinů
nadchází doba změn k horšímu, doba obtížných zkoušek, které vyústí
v prvních desetiletích 15. století v zánik kdysi velkolepého a slavného
kláštera.
Petr Lazur byl zvolen za opata opatovického konventu 26. března
1389. Jeho zvolení bylo potvrzeno papežskou kurií v srpnu 1389. Toto
potvrzení od papežského úřadu jako by ukazovalo na těsnější vztahy
s nejvyšší duchovní institucí. Důkazem toho jsou i určité projevy milosti,
které si však kurie nechala řádně zaplatit. Opatu bylo dovoleno vlastnit
přenosný oltář, sloužit mše před východem slunce, a to i na místech
postižených interdiktem. Většího významu nabylo udělení milosti při
slou-žení ranní mše v roce 1397. Bylo povoleno tuto mši sloužit v kapli
Panny Marie, která stála mimo klášter - na místě dnešního farního
kostela. Za účast na této bohoslužbě udělila kurie všem zúčastněným
odpustky na rok a 40 dnů. Kaple Panny Marie se těšila veliké přízni
prostého lidu. Dochovaly se zprávy, že v této kapli byly slouženy
bohoslužby i v liturgii slovanské. Přízeň papeže se dále projevila ve
vynětí kláštera z veškeré pravomoci arcibiskupa a zároveň s tím
v převzetí kláštera pod zvláštní ochranu kurie.
Správa far, které působily na území klášterního majetku,
procházela také svým vývojem. Tyto fary většinou spravoval přímo
opatovický konvent prostřednictvím svých řádových bratří a měl tak pří-
stup k finančním zdrojům z této činnosti. Zároveň s tímto uspořádáním
spravoval konvent benediktinů i některé fary, které neležely na území
majetku kláštera. Z nějakého, nám neznámého, důvodu bylo bulou z 22.
prosince 1402 zrušeno patronátní právo k farám, které spadaly pod
správu opatovických benediktinů. Zrušení těchto práv však netrvalo
dlouho a již v roce 1403 byly na žádost opata fary pod správu dřívější
56
vráceny. Jednalo se o fary ve Ždánicích, Přelouči, Rosicích, Bohdanči,
Osicích, Kuněticích, Stolanech, v Dřítči a o faru u sv. Petra v podhradí
hradeckém.

Mnich opatovického konventu přijíždí sloužit mši do kaple Panny Marie.

Za opata Petra Lazura je poprvé zmiňován nemovitý majetek

kláštera v Praze. Jednalo se o dům v ulici Svatojilské (dnešní Jilské)
číslo 445, starší číslo 239. Ten je položen na nároží mezi klášterem
Vilémovským a dvorem sedleckým. Nevíme však, kdy a jakým
způsobem byl do majetku opatovických řeholníků získán
Berně královská byla jednou z hlavních povinností opatovických
benediktinů vůči králi. V roce 1397 pověřil král Václav IV. vybíráním této
berně markraběte moravského Prokopa. Součástí pověřovací listiny ji
přehled výše berních povinnosti klášterů v Království českém. Ze zápisu
vyplývá, že Opatovice nad Labem měly platit 200 kop grošů, které však
zůstaly královské komoře dlužny.
Zde se poprvé objevuje zmínka o finančních poměrech v opa-
tovickém konventu, které nebyly nijak příznivé. Můžeme si pouze
domýšlet, proč nebyla zaplacena královská daň. Buď klášter tak zchudl,
že se mu nedostávalo hotových peněz, avšak to je méně pravděpo-
dobné. Spíše se jeví jako pravdivější výklad o celkových poměrech

57
v království na konci 14. století, kdy přestává platit morálka ve všech
oblastech, a to i v oblasti finančních závazků vůči panovníkovi.

Dům v Praze, který byl ve vlastnictví kláštera.

Hospodářský význam klášterů

Výnos královské berně v kopách

350
grošů Pražských

300
250
200
150
100
50
0
i ří
by
v

ce
v

á
ec
no
šo

pl
.J
ru

dl

vi

Te
tě

ev

to
Sv
Se
ad
ho

pa
Bř

Kl
C

Přehled královské berně pro vybrané konventy.

58
 V roce 1401 zapsal král Václav IV. svoji pohledávku v celkové výši
200 kop grošů vůči opatovickým řeholníkům ve prospěch pana
Jaroslava z Opočna. Nevíme, proč dochází k tomuto převedení
povinnosti placení daně na jiný subjekt. Zřejmě se tak stalo za určité
služby, které prokázal rod šlechticů z Opočna králi. Právo na berni
z opatovického kláštera přebírá následně, zřejmě na základě dědictví,
Jan mladší Městecký z Opočna.

Rodokmen Jana mladšího Městeckého z Opočna

Tento šlechtic ze starého českého rodu, který se odvozuje od

Drslaviců, byl účasten při drobné válce ve východních Čechách na
začátku 15. století. Patřil ještě s Otou z Bergova k násilníkům, kteří
59
zneužívali poměrů doby k loupení ve svůj prospěch. Jan Městecký,
kterému klášter zřejmě neplatil královskou daň na něho převedenou, se
rozhodl vymoci tuto pohledávku silou na vlastní pěst. Společně se svým
„kumpánem“ Otou z Bergova se dostal za pomoci přetvářky do kláštera
a společně s dalšími, kteří přepadli klášter a zdolali jeho zeď v noci
z prvého na dru-hý listopad roku 1415, klášter v Opatovicích nad Labem
vyloupili a pobrali vše, co mělo nějakou cenu. Při tomto barbarském
skutku mučili opata Jana Lazura, který na následky tohoto konání dne
18. prosince 1415 zemřel. Proč s opatem zacházeli tímto krutým
způsobem? Zřejmě se chtěli domoci ještě dalších peněz a cenných
předmětů, o kterých si mysleli, že jsou v klášteru ukryty. Ty však
nenalezli. To vše pramenilo z dřívějších zpráv o velikém bohatství
kláštera, z určitých pověstí o pokladu ukrytém v podzemí.

Erb Jana Městeckého z Opočna, v 1. a 4. stříbrném poli dvě červená kosmá břevna a ve
2. a 3. modrém poli zlatý kosmý žebřík se třemi špruslemi.

Z těchto příběhů, které se přenášely a zveličovaly v ústních

podáních, vznikla pověst o „Pokladu kláštera opatovického“. Tuto
pověst nejprve popsal Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české a
následně pak přepracoval Bohuslav Balbín v latinském podání, aby ji
pak ve svých Starých pověstech českých vyprávěl Alois Jirásek
v podobě nejzná-mější. Pověst se skládá ze tří částí. V prvé se popisuje
návštěva císaře Karla IV v Opatovicích, kam se tajně přijel podívat na
slavný poklad. Ve druhé je popsán čin Jana Městeckého z Opočna a ve
třetí, poslední části, je vylíčen osud pokladu, který byl zaplaven Labem.
U pověsti je zřejmě pravdivá pouze druhá část, a sice příběh přepadení
kláštera Janem Městeckým z Opočna. V této části příběhu se však
nepíše o existenci pokladu, pouze se násilník domáhá jeho vydání.
Ostatní dvě části jsou zřejmě domyšleny a opírají se o ústní podání,
které během dlouhých časů vyplynulo ze slavné a velkolepé historie
benediktinského kláštera opatovického.
60
Jan Městecký z Opočna před branou kláštera
61
 Václav Hájek píše svou pověst o pokladu opatovickém.

Nějaký čas zůstal Jan Městecký v Opatovicích nad Labem, užíval

si zřejmě dobrého živobytí, které mu klášter poskytoval. Tím byl
pochopitelně narušen běh života řeholních bratří, jejich dohled nad
správou majetku a hospodářstvím zeslábl, nebylo síly, která by zase vše
vrátila do starých a lepších časů.
Dlouho se vzpamatovával klášter z pohromy, která jej postihla. O
poměrech v konventu svědčí i volba nového opata, která se nekonala
v Opatovicích nad Labem, ale byla provedena v Hradci nad Labem u
bratří minoritů. Zde vzešli z volby dva kandidáti, a sice přeloučský farář
Petr a probošt komárovský Jan. Toto proboštství nepatřilo k Opatovicím
nad Labem, jednalo se o pobočku kláštera třebíčského. Je však možné,
že člen jednoho konventu mohl vykonávat určitou funkci v jiném
konventu, třeba jen krátkodobě, z důvodu náhlého nedostatku vhodného
kandidáta. Vzniklý spor po volbě řešil arcibiskup. Vyhlásil novou volbu,
kterou řídil sám. Z ní vzešel jako první bratr Jan II., který byl prohlášen a
potvrzen za opata dne 27. ledna 1416.

III. Zánik kláštera

Zničení benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem v roce 1421

Smrt krále Václava IV. a první pražská defenestrace v létě roku

1419 urychlily běh událostí, umocnily krizi v Království českém a zvedly
počáteční vlnu husitské revoluce. Porážky Zikmunda Lucemburského
od husitů způsobily zmatky a chaos s bezvládím v království. Nový
český král Zikmund potřebuje stále více peněz na zřízení vojenské
62
hotovosti proti husitům a zároveň na placení za služby pro účely
královské koruny. Dochází k zastavování církevního a královského
majetku. Ani klášter v Opatovicích nad Labem se nevyhnul těmto
projevům nestability a celkové destrukce v berním systému. Je povinen
platit královskou daň ve výši 300 kop grošů jako úrok za půjčku 3 tisíce
kop grošů mezi českým králem a jeho věřiteli panem Alšem ze
ternberk a a Půtou z Častolovic. Tento úrok, který byl zapsán k dluhu
opatovických řeholníků v listopadu 1420, měl být placen do doby
úplného vyrovnání pohledávky mezi pány a českým králem. Konvent
opatovický společně s opatem Janem II. zápis dluhu potvrdil a písemně
se zavázal k jeho splácení. Přiznání k této platbě bylo velmi závazné,
konkrétně se Opatovičtí upisují k takovým obětem při neplacení, jako je
zabírání nemovitého majetku a jímání poddaných.

Úryvek z písemného potvrzení o splácení dluhu

A my s vrchu psaný Jan, v ty časy opat i veškerý konvent i naši budúcí slibujem
jim, svrchupsaným urozeným pánóm a jich budúcím z těch tři tisícóv kop
grošuov úrok platiti a dávati tři sta kop grošuov rázu pražského. Ale to
vždyckně na Svatého Jiřie půl druhé sta kop, ješto nynie najprv má přijíti a na
Svatého Havla púl druhého sta kop grošuov ješto potom ihned má přijíti, a tak
na každé léto máme, slibujem jim a jich budúcím dávati a platiti úplně až
docela na tři roky bez promlčenie hotovými povinni dotud, dokudžby král,
Zikmund, pán náš milostivý, nebo král budúcí svrchupsaným urozeným pánóm
a jich budúcím, třech svrchupsaných tři tisícov kop grošuov hotovými penězi
úplně a docela nezaplatil a nedal. tehdy jim svrchu psaným pánóm a jich
budúcím dáváme tímto listem plná moc i plné právo vzieti v Křesťanech nebo
v Židech na naši na všech škodu a naše lidi, kteréž máme a k našemu klášteru
příslušejí nebo ještě mieti budou nebo naši budúcí mieti budú mají moc je
jímati, stanovati v městech hrazených i nehrazených, ve i na cestách a jimi
zajímati i také se na lidi po vsi i ve dvory i rodiny mohú se a mají uvázati.

Husitská revoluce se rozhořela po celé zemi. Pražská, táborskái

hradecko-orebská vojska plení zejména církevní majetek. Husité zapa-
lují kostely, boří kláštery, v nich pobíjejí a upalují mnichy bez slitování
s jediným cílem zničit do kořene tyto církevní instituce. Nastává doba
naprosté zkázy a zmaru, všechna práce a píle člověka vytvořené za
dobu mnoha let končí v plamenech nenávisti. Vzniklé sociální rozpory,
které v posledním desetiletí dosáhly extrémních hodnot, spustily tuto
nezadržitelnou lavinu.
Proti tomuto běsnění byla snaha z počátku postavit obranu. Opat
Jan II. zastavil bohoslužebná roucha za 128 kop pražských grošů a
najal do kláštera k obraně vojenskou posádku. Tato posádka byla
následně posílena zbrojnoši pana Alše ze ternb erka. Klášter byl teď
63
 Husitská tažení proti klášteru

dobře chráněn, a to jak svými pevnými zdmi, tak i zbrojným lidem.

Nejvíce byl ohrožován z nedalekého Hradce bratrstvem orebitů.
Tito východočeští husité vytáhli proti klášteru se svým vůdcem
Alšem Vřešťovským z Rýzmburka v polovině prosince roku 1420. Při
této vojenské akci byli však husité odraženi se značnými ztrátami na ži-
votech. K dalšímu přepadení kláštera se orebité odhodlali hned
v příštím roce 1421 na jaře, a to 22. března. Tentokrát s velmi silným
zastoupením, které bylo podpořeno válečnými vozy. Z důvodu
nesjízdnosti cest při jar-ních povodních muselo vojsko husitů objet
klášter ze severu až k Podůlšanům. Tam také v místech Na drahách se
strhla bitva. Ozbrojenci kláštera vyrazili proti Hradeckým a ve volném
poli bránili mnichy opatovické. Ve velké bitvě byli husité poraženi,
64
mnoho jich bylo zabito včetně hradeckého hejtmana Lukáše. Do
kláštera bylo odvedeno 300 zajatých. Avšak již za měsíc m po poslední
vítězné bitvě u Podůlšan byl klášter napaden částíástí velkého spole
společného
vojska pražských, táborských a orebských husitů. ů. Jednalo se o veliké
tažení na Kutnou Horu a do východních Čech. ech. Rozsah této vojenské
operace byl jistě značný, a proto byl zřejmě i dopředu
ředu prozrazen. Celý
konvent včetně opata i ozbrojené posádky si byl vědom vě této značné
přesily a rozhodl se vyklidit pole. Benediktini zachránili, co se dalo, vše
cenné naložili na vozy a ustoupili na sever do Slezska. NěkteříN jistě
hledali útulek i jinde, všude tam, kde je nemohla zasáhnout husitská
zkáza. Koncem dubna roku 1421 se tedy husité od Kutné Hory
přesunuli k Opatovicím nad Labem pod vedením Diviše Bořka Bo
z Miletínka.

Vypálení kláštera husity.

Nic a nikdo jim nebránil v obsazení kláštera. Nejprve klášter jistě

jist
vyloupili a vydrancovali, pobrali vše, co mělo nějakou
ějakou cenu, otevřeli
otev
hroby a hrobky a znesvětili tili památku zesnulých. Po chrámu
opatovickém, v rajské zahradě a ambitu, všude kolem se povalovaly
ostatky dávno zemřelých. Ležely zde v nepořádku kosti takových
velikánů, jako byl Mysloch, Neplach a další. Hrůza
ůza po
počínání násilníků
nebrala konce. Nakonec vzplály střechyechy kostela a klauzury, velkým
žárem pukly zdi, na mnoha místech po zřícení
ícení krovu popraskaly gotické
klenby a zřítily se stropy. Vše v okolí zaplavil oheň a dým. Velký a
slavný klášter umíral na následky své doby. Během
hem jednoho dne byla
65
 Poslední volba opata ve Středě

totálně zničena trpělivá práce a umění několika generací. Smutný byl

pohled na místa u řeky Labe, na rodící se jarní přírodu. Bizarně čněly do
výše zdi a zčernalé věže opatovické. Vojsko husitů, tak jak rychle přišlo,
stejně rychle opustilo místo zkázy, přebrodilo Labe u Vysoké a zamířilo
k Sezemicím a Podlažicím.

Trvání konventu kláštera ve Středě ve Slezsku

Proboštství ve Středě se stalo útočištěm zbytku konventu kláštera

opatovického. Až sem do Slezska nedosáhla ničivá síla husitské
revoluce. Byl zde relativní klid, ale poměry oproti situaci v Opatovicích
nad Labem byly žalostné. Zbytek konventu, který zde působil, byl velice
malý, ostatní bratři benediktini našli střechu nad hlavou na mnoha
místech, v jiných klášterech, na farách a kdoví kde ještě. Příjmy
z majetku byly odpovídající, jednalo se o důchody z proboštství
střeleckého a z nepatrného zbytku důchodů z Čech.
Působení opata Jana II. ve Slezsku je dokumentováno v roce 1431
a v roce 1435. Na jaře roku 1436 ve funkci končí, nevíme však proč.
Následně dne 31.3.1436 se koná volba dalšího, již pouze „titulárního“, tj.
čestného opata. Této volby se účastní pouze čtyři členové konventu, a
sice Petr, probošt středský, druzí dva probošti, wahlstatský a vrch-
labský, a nakonec farář bohdanečský.

66
 Ostatní členové konventu dali přítomným důvěru, aby volili za ně.
Vítězně z volby vzešel Petr probošt středský. Tento volební akt je
poslední svého druhu. O dalších nejsou již žádné zprávy. Pouze víme,
že se ve funkci čestných opatů vystřídali tito bratři : Jan III. (1441 –
1446), Jiří (1453 – 1480), Jakub Rottman (1482 – 1503), Vavřinec
(1516), Řehoř Schwarz (1518), Řehoř Rudiger (Rydkéř) (1522 – 1535).
Potom, v první polovině 16. století končí definitivně instituce
benediktinského mužského kláštera v Opatovicích nad Labem a nás-
ledně ve Středě. Neexistuje již konvent, zbývající bratři benediktini
odešli na věčnost, nemovitý majetek, který tak ve velké hojnosti přinášel
bohatství, a tím i moc a slávu, je již zapsán jiným vlastníkům. Zbytek
majetku ve Slezsku byl prodán posledním opatem do rukou biskupa
vratislavského. Největší část zboží kláštera, města a vesnice, pole,
louky a pod-daný lid z Labského oblouku teď patřil tomu, kdo ve
vrcholné míře způsobil zánik kláštera. Diviš Bořek z Miletínka, který
nakonec v husitských válkách přešel na stranu Zikmunda
Lucemburského, získává od něho zápis velké části majetku po klášteru.
Středem tohoto dominia se stává nově vybudovaný hrad Kunětická
hora.
Končí se tak příběh ze středověku, který položil základy pro další
vývoj v našem regionu. Můžeme si teď položit otázku, proč se
opatovický klášter po husitských válkách nezvedl ze svých trosek. Proč
znovu, jako tomu bylo i v jiných případech, neobnovil svoji instituční
platformu, nedomohl se svého majetku, který mu právem patřil, a
nepokračoval dále ve svém působení. Odpověď je zajisté dána tím, že
se konvent opatovický v čele se svým opatem nedokázal přizpůsobit
době, nedovedl se rychle zorientovat ve složité politické situaci, která s
sebou nesla velké majetkové změny. Neuměl zřejmě svou mocí a silou
ovlivnit ve svůj prospěch rozhodování v rámci těchto změn. V dané
době prohrál a následně běh událostí již nikdy nedovolil tento osud
změnit.

Zboží kláštera

Zboží kláštera, jeho nemovitý majetek, představovalo zhruba 80

vesnic, dvě města, jeden hrad, tři proboštství. K tomuto je nutné
připočíst příjmy a poplatky z trhů, celní poplatky a další platby
vyplývající z působení konventu. Celkové roční příjmy z tohoto majetku
se dají odhadnout zhruba na 1200 kop pražských grošů.

Zboží kláštera ležící na území Labského oblouku

Území takzvaného Labského oblouku představuje pravoúhlý

trojúhelník. První odvěsnu vytváří labský tok od Hradce Králové
67
k Pardubicím, druhou odvěsnu tvoří tok Labe, jež se otáčí u Pardubic o
90 stupňů na západ a směřuje k Přelouči. Přeponu vytváří spojnice mezi
Hradcem Králové a Přeloučí. Zakladatel kláštera zřejmě dobře chápal
důležitý význam této oblasti z hlediska jejího přínosu po kolonizaci, tj.
příjmů ze zemědělské činnosti. Příznivým předpokladem zde byl faktor
úrodné půdy, mírného podnebí a blízkosti Labe. Zřejmě byla správně
pochopena i výhoda přírodního útvaru, který Labe vytvořilo. Toto území
zajišťovalo vynikající podmínky pro hospodaření s vodou. Byla zde
možnost pro zakládání rybníků, pro snadné odvodňování a zavlažování
zemědělských ploch.
V roce 1086 je položen základ ke kolonizaci, při které se vycházelo
ze dvou hlavních újezdů. Jednalo se o újezd opatovický a újezd pře-
loučský. Postup kolonizace z těchto újezdů je namířen vzájemně proti
sobě, a tím je splněna podmínka pro celkové využití území Labského
oblouku.
Uvnitř Labského oblouku vlastní opatovický klášter v roce 1086 tyto
vesnice : Opatovice nad Labem, Vysokou, Osice, Osiky (Osičky),
Přelouč, Břehy, Mokošín, Opatovici u Mokošína (dnes již neexistuje),
Soprč (Sopřeč). K těmto vesnicím získal v roce 1086 i pole u dalších
obcí, které v budoucím období vlastnil celé. Jsou to Libišany, Plačice
(tato obec byla ve vlastnictví kláštera jen zčásti) a Dolany. Před rokem
1229 přibývá do majetku Mateřov (Starý Mateřov) a v roce 1229 vesnice
Mělice, Hlavečník, Lohenice, Veselé u Barchova, Polizy, Březhrad,
Vlčkovice, Dříteč a Stěžery. Roku 1339 rozhojňují území Labského
oblouku Ždánice (Staré Ždánice) a v roce 1372 a 1377 vesnice
Dražkov, Kasalice, Kalná (Dolní Kalná), Blatník (tvrz). Bohdaneč, Bystrc
(již ne-existuje), Rybitví, Černá (Černá u Bohdanče) a Lhota
(Blatníkovská Lhotka).
Další vesnice, které vlastnil klášter na území Labského oblouku a u
kterých nevíme, jakým způsobem se dostaly do jeho majetku, jsou
Pohřebačka, Chrastnice (Krásnice), Sedlc (Sedlice), Stěžírky, Praskač-
ka, Urbanice, Trávník, Dobřenice, Rohoznice, Kasaličky, Křičeň,
Neratov, Přelovice, Habřina (Vlčí Habřina), Žaravice, Benešovice,
Skalice (?), k udly, Jankovice, Kozašice, Živanice, Rosice, Svítkov,
Trnová, Hradiště (Staré Hradiště), Brozany, Kunětice, Bohumileč,
Rokytno, Újezd, Borek, Bukovina, Roudnička, Podůlšany, Srch,
Němčice, Hrobice, Hrádek, Pojhranov (Pohránov), Doubravice a
Ohraženice (Ohrazenice), Stéblová, Nivčice, Velké Kavčiny, Malé
Kavčiny a Černé pod eper kou – těchto pět posledně jmenovaných obcí
již neexistuje, protože byly zatopeny nově vybudovanými rybníky.
Stéblová byla opět vystavěna. Tato velká skupina 46 obcí, u kterých se
nedochovaly písemné prameny o tom, zda se do-staly do majetku
kláštera koupí, darem či výměnou, byla s velkou pravděpodobností
založena opatovickými benediktiny v rámci jejich kolonizační činnosti.
68
 Území Labského oblouku s vyznačením újezdů a směry kolonizace.

Zboží kláštera ležící mimo Labský oblouk

Majetek, který vlastnil klášter a který ležel mimo území Labského

oblouku, byl v poměru k majetku z předchozí kapitoly malý. Vlivem
menší či větší vzdálenosti od kláštera se poměrně špatně
obhospodařoval, působily zde zajisté vlivy okolního cizího území.
Z těchto důvodů byly výnosy a příjmy menší než u majetku, který byl
pod přímou správou kláštera. I jejich vybírání bylo zřejmě
problematické.

69
 V roce 1086 při založení kláštera se majetkem, který leží mimo
území Labského oblouku, stává vesnice Lodín (položena severně od
kláštera), Hlína na Chrudimsku, Platěnice u Holic, Daletičín a Opato-
vice (Újezd u Černé Hory) na Brněnsku. K tomuto byla získána v roce

Jednotlivá území majetku opatovického kláštera

1. území Labského oblouku

2. území u Chrudimi (Hlína, Slavkovice, Medlešice)
3. území u Holic ( Plátenice, Lhotka)
4. území na Brněnsku (Daletičín, Opatovice)
5. území severně od Hradce (Černožice, Benátky, Máslojedy, Račice, Habřina)
6. území severozápadně od Hradce (Osek, Dubečno, Chroustov, Dvořiště)
7. území v severních Čechách (Krupá u Bezdězu, Jizerní Vtelno, Černojedy)
8. proboštství ve Vrchlabí
9. proboštství v Křesoboru
10. proboštství ve Wahlstattu
11. proboštství ve Středě
12. dům v Praze

1086 pole u obcí Neděliště severně od Hradce Králové a Vraclavi u Vy-

sokého Mýta. Při velkém darování v roce 1229 získal klášter vesnice na
Chrudimsku, a to Stolany, Slavkovice a Mezilesice (Medlešice). Dále
pak u Holic Platěnice a Lhotu (?). V roce 1229 byly darovány klášteru
70
v severozápadním směru část obce Krupá u Bezdězu, Jizerní Vtelno u
Mladé Boleslavi a celá ves Černojedy (?). U Vamberka vlastnili od roku
1229 řeholníci z Opatovic nad Labem vesnici Polici, dnes již
neexistující. Dále na sever od Hradce Králové byly majetkem kláštera
vesnice Černožice, Benátky, Máslojedy, Račice a Habřina.
Severozápadně od Nového Bydžova byly získány ve druhé polovině 14.
století do majet-ku kláštera vesnice Osek, Dubečno, Chroustov a
Dvořiště. Na jih od těch-to obcí vlastnil klášter vesnici Žehuň, kde byl i
mlýn. V těsném sousedství proboštství vrchlabského vlastnil mateřský
klášter vesnice Čistou a Kal-nou. K nemovitému majetku je nutné
započítat i dům v Praze v ulici Jilské.

Groš z doby Václava IV.

Zboží na území jednotlivých proboštství

Proboštství vrchlabské, wahlstattské a středské byla územím, které

mateřský klášter v Opatovicích nad Labem také vlastnil, i když ne pod
svou přímou správou. Proboštství vrchlabské mělo svůj střed zřejmě
71
v obci Klášterská Lhota. K tomuto centru patřily též obce Kunčice,
Slemeno, Zadní a Přední Ždírnice, část obce Borovnice a poplu-ží u
Hostinného. Proboštství křesoborské ležící ve Slezsku u hranic bylo
klášterem již koncem 13. století prodáno s tím, že si opatovičtí řeholníci
ponechali obce Buzik a Drobnošov. Další proboštství slezské ve Wahl-
stattu vlastnilo území proniklé hlouběji do Slezska. O tomto majetku
však nemáme podrobnější zprávy. Poslední proboštství ve Středě se
stalo po zániku kláštera v Opatovicích nad Labem útulkem pro zbýva-
jící bratry řeholníky. Toto území ležící též ve slezských zemích bylo
založeno při místním špitále, který založila sv. Hedvika. U tohoto
proboštství se připomínají vesnice Polkendorf a Dompropst.

Peněžní příjmy z poplatků za trhy a cla

Opatovičtí benediktini neměli pouze příjmy ze svého nemovitého

majetku. Do klášterní pokladny totiž proudily finanční prostředky
z poplatků za provozování trhů a celní poplatky. Jednalo se převážně o
příjmy na Moravě, které klášter obdržel při svém založení v roce 1086.
Poplatek z devátého trhu a týdne pobírali v Olomouci, Přerově, Břeclavi,
Brně, Ivančicích a Strachotíně. Ve Znojmě a Hrádku k tomuto měli ještě
příjem z mostu, a to opět každý devátý týden. Na Pravlově patřil
benediktinům celý příjem z mostu, na Oslavě devátý týden z mostu.
Celé poplatky z trhů platili opatovickým řeholníkům v Rokytné a celý
příjem z cesty ve Strachoticích. Tyto uvedené příjmy byly placeny po
celé období trvání kláštera. O tomto svědčí několikeré jejich stvrzení.

Rukopisy a další díla umělecká

Klášter byl nositelem vzdělanosti, umění a i technického pokroku.

Provozoval školu pro děti a mládež ze širokého okolí. V této škole
vyučoval své nástupce do řad řeholníků, nejnadanější z nich posílal na
další studia po celé Evropě. V klášterních uměleckých dílnách vznikaly
rukopisy–kodexy s překrásnými iluminacemi. Dále zde byly psány
kroniky, které pro časy budoucí zanechaly nesmazatelné informace.
Byly zde zhotovovány i předměty z drahých kovů, velice zdařile výtvarně
řešené, hlavně pro potřeby služby duchovní. Samozřejmě, že umění,
které se rodilo na půdě kláštera, bylo i uměním stavitelským. Románský
a později i gotický sloh poznamenaly výstavbu celého kláštera.

Rukopisy (kodexy)

Nejstarším známým dílem rukopisným, které bylo na půdě

opatovického kláštera vytvořeno, jsou takzvané Anály hradišťsko –
opatovické. Tato kronika psaná v latině vznikla v první polovině 12.
72
století v benediktinském klášteře Hradiště u Olomouce a po p
příchodu
řeholníků do Opatovic nad Labem byla zde dopsána v letech 1163 až
1167. Obsah análů vychází z kroniky Ekkehardovy a Kosmovy.V dalších

Umělecká dílna opatovického kláštera.

Významnou kronikou, jež byla napsána celá v opatovickém klášteře, klášte je

kronika opata Neplacha s názvem „Summula chronicae tam romanae
quam bohemicae“ (Souhrn dějin jak římských,ímských, tak ččeských). Toto dílo,
které bylo napsáno zřejmě mezi lety 1355 až 1365, je spisem, v němž
měl autor snahu zařadit české dějiny do dějin světových.
ětových. P
Předlohou pro
Neplacha byla opětt kronika Kosmova, dále pak Letopisy české a
kronika Martina Opavského, z které čerpal erpal poznatky p především ze
světových dějin. Není úplně jasné, zda Neplach čerpal č z Dalimilovy
kroniky. Z ča asové
sové posloupnosti je to možné, ale v mnoha případech
tomu neodpovídá rozdílnost zpráv. Naopak v některých ě případech
značná příbuznost
íbuznost popsaných informací, kde jsou uvedeny i stejné
chyby, ukazuje na stejnou předlohu. Anály hradišťsko ťsko-opatovické touto
společnou předlohou zřejmě nebyly, protože svou historií, kterou
popisují, se často
asto liší od Neplacha i Dalimila. Napovídá tomu i časový
úsek těchto
chto zpráv, který se týká druhé poloviny 13. století a počátku
po 14.
století. Anály však uvádějí jí historii pouze do druhé poloviny 12. století.
Tato zajímavá skutečnost se dá vysvětlit tlit existencí takzvané Kroniky
opatovické, napsané asi ve druhé polovině 13. století, o které nic
nevíme a která se zřejmě ztratila. Sám kronikář Dalimil o ní ve svém díle
píše v předmluvě. Připomíná
ipomíná zde, že znal jakousi Kroniku opatovickou,
73
která však je mnohomluvná a často chybuje. Význam Neplachovy
kroniky je především v zachování informací z historie kláštera a zpráv
z lidových tradic. Rukopis kroniky je znám pouze jediný a je uložen
v Praze v Lobkovické knihovně.
Dalšími kodexy, které vlastnil opatovický klášter a které vznikly
částečně nebo i jako celek mimo klášterní dílnu, byly Homiliář
opatovický a Breviář opatovický.
Homiliář opatovický je rukopis z 12. století. Jsou to sebraná kázání
a ještě další spisy, které zřejmě patřily původně některému českému
biskupu a následně, z nějakých nám neznámých důvodů, přešly do
knihovny opatovického kláštera. V tomto rukopisu jsou nejzajímavější
staročeské glosy, kterými jsou provázena některá slova latinského textu.

Homiliář opatovický
74
 Breviář opatovický je velice vzácný kodex se skv skvělou malířskou
výzdobou, která ho řadí mezi nejvýznamnější jší památky české knižní
malby. Rukopis byl zhotoven ve 14. století částeč ástečně v opatovickém
klášteře a částečně v dílnách mimo něj. Určitou itou paralelu je možné
postřehnout
ehnout mezi stylem a provedením výzdoby breviáře
breviá a zhotovením
fresek, kterými byla vyzdobena kapitulní síň benediktinského kláštera
v Sázavě. Původní celek breviáře e se skládal ze dvou částí, ze zimního
a letního chórového breviáře určenéhoeného pro benediktinský klášter.
Dochovala se pouze letní část. ást. Text je zde pečliv
pečlivě psán gotickou
minuskulí, černým a červeným
erveným inkoustem. Je bohat bohatě zdoben
kaligrafickými iniciálami a obsahuje 30 malovaných iniciál, z toho 26
figurálních. Breviář odvezli mniši do Středy
edy ve Slezsku v roce 1421,
když sem ustoupili předed husitskou revolucí. Po druhé sv světové válce se
dostal do Krakova, kde je uložen ve sbírkách Archivu krakovské
Metropolitní kapituly na Wawelu.

Ukázka z iluminací Breviáře opatovického

75
 V polovině 14. století klášterní knihovna obsahovala 68 svazků. svazk
Tato zpráva se dochovala na pergamenovém listě,, který byl nalezen
v knihovně kláštera v Teplé. Na
tomto listu je seznam knih
používaných v Opatovicích nad
Labem k duchovním účelů čelům a také
zajisté i v klášterní škole. Na
dokumentu, jenž obsahuje seznam
rukopisů,, je i krásná románská
kresba ukřižovaného
ižovaného Krista z 1.
poloviny 13. století. Jedná se zřejmě
z
o přípravnou
ípravnou studii ke kompozici
ukřižování. To svědčíí o um umě-lecké
činnosti v klášteře, který měl m jistě
dílnu, kde byly rukopisy
zhotovovány. Je zde ur
určitá
domněnka,
nka, že kodexy, které
věnovala
novala královna Eliška Rejčka Rej
klášteru na Starém Brně, ě, založeném
roku 1323, vznikly v Opatovicích nad
Labem. Vždyť je známo, že v této
době pobývala v Hradci Králové.

Další umělecké památky

V klášterních dílnách nebyly

psány pouze kodexy, vznikala zde i
další umělecká
lecká díla. Byly to
předměty,
ty, které sloužily p
při
církevních obřadech
adech a dále se
stávaly součástí
ástí klášterní výzdoby.
Potvrzením těchtochto slov je velká
stříbrná a částečně zlacená, jemnjemně
zpracovaná gotická monstrance,
která se nachází v kostele
bohdanečském.
ském. Další památkou, jež
se dochovala, je vyř
vyřezávaná
dřevěná
ná socha Panny Marie, která
dnes zdobí oltář v osickém kostele.

Opatovická gotická monstrance

trance

76
 Plastika opatovické Panny Marie.

Jestliže popisujeme umění z období klášterního života, pak v žád-

ném případě nemůžeme zapomenout na umění stavitelské, na umění,
77
které je vtěleno do kamene a které pak může dokazovat velikost ducha
člověka po celá další dlouhá staletí. Bohužel v případě opatovického
kláštera tato slova neplatí. Jen málo zlomků románských a gotických se
dochovalo do dnešní doby. Můžeme jen snít o hladkém románském
sloupoví, které zdobilo klášterní ambit, můžeme se jen ve své mysli
kochat pohledem na skvělý gotický portál, který lemoval hlavní vstup do
konventního chrámu. A můžeme si pouze domýšlet, jak Karel IV.
obracel svoji hlavu vzhůru, když si podle pověsti prohlížel odvážné
gotické oblouky chrámové klenby. Je jisté, že výstavnost opatovického
kláštera byla skvělá. Toto tvrzení je opodstatněné, i když je doloženo
pouze v pověstech a v nepatrných písemných zlomcích, které se
dochovaly. Obecně platí, že vyspělost uměleckého ztvárnění nějaké
stavby je přímo úměrná výši movitosti jejího vlastníka. Tak bohatý
klášter nemohl šetřit na bohatosti a umělecké kráse svých portálů.
Kostel a obydlí konventu – klauzura byly vystavěny z kamene v polovině
12. století ve slohu románském. Ve století 13., zejména v jeho druhé
polovině, kdy stavitelství ovládla gotika, je klášter přestavěn poprvé v
tomto slohu. Zřejmě se jednalo nejdříve o kostel a snad i o kapitulní síň.
Potom průběžně, v rámci i nutných oprav, pronikal gotický sloh do
dalších částí klášterních budov. Je možné, že ve století 14. byla
v klášteře provedena opět rozsáhlejší úprava v gotickém slohu, který
tehdy představoval období střední až pozdní gotiky. Rozsáhlý a složitý
komplex klášterních budov byl zřejmě průnikem dvou slohů,
románského a gotického. Například, pokud budeme věřit slovům Aloise
Jiráska a jeho předchůdcům ve staré pověsti o Opatovickém pokladu,
pak si můžeme všimnout, že rajský dvůr obepínal ambit tvořený
románským sloupovím. Z toho vyplývá, že někdy v druhé polovině 14.
století, v době, kam je pověst časově položena a kdy všude vládne
gotika, byla jedna z nejvýstavnějších částí kláštera – křížová chodba -
ponechána ve stylu původní výstavby, a to v podobě románské.
Jedním z hlavních poslání klášterů vedle šíření vzdělanosti a
křesťanství byla pragmatická úloha, a to kolonizovat neosídlené území
za pomoci nových progresivních metod v obdělávání půdy, v hospo-
daření s vodou a v uplatňování nových, technicky vyspělejších způsobů
v rozličných řemeslech. Například je známo, že benediktini přináší do
našich zemí princip vodního mlýna a třeba také princip soustruhu.
Problematika využívání vodní energie je nejen v prostoru
opatovickém, ale i ve větším měřítku v prostoru Labského oblouku
velice zásadním faktorem pro zdejší život. Toho si benediktini byli dobře
vědomi a zcela jistě využili přírodní zvláštnosti této lokality a s největší
pravděpodobností položili základy k dílu, které později nese název
Opatovický kanál. Tento kanál založili a využívali ve zmenšené, kratší
formě, stavěli na něm mlýny a zakládali rybníky. V nich chovali hojnost
ryb, které byly hlavní postní stravou.
78
Fragmenty gotické kružby z klášteřiště.

79
Fragment sloupku z klášteřiště.

80
Románské a gotické fragmenty z opatovického kláštera
z archeologických vykopávek

81
 Benediktinské vodní dílo

Závěr

Skončilo vyprávění o klášteru v Opatovicích nad Labem. Snaha

při psaní směřovala k tomu, aby tematika existence tohoto kláštera, jeho
historie, jeho životní příběhy byly podány populární formou volného
vyprávění srozumitelnou pro široký okruh příznivců historie a čtenářů,
kteří mají kladný vztah k Opatovicím nad Labem. Je pochopitelné, že
v některých místech popisovaného tématu se autor uchýlil
k subjektivním názorům na problémy, které nejsou zcela historicky
dokumentovány. Za tyto „úlety“ se autor omlouvá a věří, že tímto
celkový dojem ze zpracování publikace příliš neutrpěl.

82
 Použitá literatura

1. Foltýn D. a kol. : Encyklopedie moravských a slezských

klášterů, Libri, Praha 2005.
2. Hlaváček I., Kašpar J., Nový R. : Vademecum pomocných věd
historických, H+H Vyšehradská s.r.o., Praha 2002.
3. Kolektiv autorů : Kronika Českých zemí, Fortuna Print, Praha
1999.
4. Kurka J.: Začátky klášterů : Sázavského, opatovského,
podlažského, svatopolského a sezemského, Českoslov.akciová
tiskárna, Praha - I 1913.
5. Mimoňská B. : Opatovický brevíř, neznámý rukopis český 14.
století, Umění, ročník XVI, květen 1968, str. 213 – 253.
6. Nohejlová – Prátová E. : Příběhy kláštera opatovického,
Filosofická fakulta University Karlovy, Praha 1925.
7. Nový R., Žemlička J. :Ilustrované České dějiny 2,3, Litera,
Praha 1996.
8. Palacký F. : Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I, II,
L. Mazáč, Praha 1939.
9. Porák J., Kašpar J. :Ze starých letopisů českých, Svoboda,
Praha 1980.
10. Rataj J. :Archeologický výzkum na území opatovického
kláštera, Památky archeologické, LVIII, str. 592 – 598.
11. Sedláček A. :Hrady, zámky a tvrze Království českého,I –
Chrudimsko, Argo, Praha 1995.
12. Sedláček A. : Místopisný slovník historický, Argo, Praha 1998.
13. Sigl J. :K osídlení nejbližšího zázemí kláštera v Opatovicích nad
Labem ve světle nových archeologických průzkumů.
Východočeský sborník historický, Pardubice 1992, str. 33 – 44.
14. andera M. :Zikmundovi věrní na českém severovýchodě,
opočenská strana v husitské revoluci, Veduta, České
Budějovice 2005.
15. imek T. :Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku VI – Východní čechy, Svoboda, Praha 1989.
16. Smetánka Z. Výzkum na předklášterním ostrůvku v Opatovicích
nad Labem, Archeologické rozhledy, XIX, 1967, str. 471 – 477.
17. Vlček P. Sommer P., Foltýn D. : Encyklopedie českých klášterů,
Libri, Praha 1997.

83
84
Opatovický klášter na Labi a současnost
sou
Josef Matěásko

Klášter byl vypálen a zničen

en husity dne 25.4.1421

85
 Když mluvíme o současnosti opatovického kláštera, pak máme na
mysli hlavně 20. století, v němž se historici a archeologové snažili vnést
trochu světla do minulosti klášterní, kterou osud v posloupnosti staletí
zastřel neprůhlednou oponou. Historikové listovali ve starých spisech a
luštili latinské texty, aby je pak následně dávali do souvislostí a skládali
tak postupně mozaiku příběhů dávno minulých. Archeologové zase
odkrývali zem a pátrali v ní po každém sebemenším úlomku kamene
nebo kostí, němých svědcích z dávných dob.

Univ. prof. PhDr. Emanuela Nohejlová-Prátová, DrSc.

Tato významná opatovická rodačka, dcera opatovického lékaře a

starosty, vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
historii a numizmatiku. V oboru numizmatiky pak dále pokračovala jako
ve svém hlavním životním díle, v kterém získala veliký ohlas a ocenění,
a to i v měřítku mezinárodním. Svůj velice kladný vztah k domovu
prokázala tím, že si
vybrala v roce 1923 ke
své doktorské disertační
práci tematiku
opatovického kláštera.
Toto dílo „Příběhy kláštera
opatovického“ je dosud
jedinou a nepřekonatelnou
vědeckou prací o historii
benediktinů z Opatovic
nad Labem. Stalo se
zdrojem pro mnoho
dalších vědeckých prací,
pro řadu spisů a publikací,
článků a širokých diskusí. I
pro napsání této
publikace, kterou teď
pročítáte, byla v podstatě
jediným a hlavním
zdrojem. Díky Emanuele
Nohejlové-Prátové
můžeme v dnešní době
číst o příbězích, které ve
starých dobách prožívali
dávní předkové v našem
regionu.

PhDr. Emanuela Nohejlová-Prátová po udělení doktorátu věd v roce 1959.

86
Archeologické průzkumy

Hlavní archeologický průzkum

zkum probíhal na místech, kde stával
opatovický klášter, v padesátých a šedesátých letech 20. století. Tento
průzkum prováděl Archeologický ústav Če eskoslovenské
skoslovenské akademie vědv v
Praze. V roce 1956-1958 proběhl hl hlavní archeologický výzkum pod
vedením Jana Rataje. Jeho výsledkem je dle zprávy objevení
klášterního hřbitova v místech pozemků,, anebo poblíž těchto pozemků
čísla popisného 114 ( Morávkovi ) a 47 (Pleskotovi). Na pozemku čísla
47 v místech garáže byly objeveny zbytky základů ů rohové zdi v hloubce
a charakteru odpovídající době středověku.
Zpráva z tohoto výzkumu uvádí, že práci archeologů
archeolog velmi ztížily
okolnosti, které se udály během
hem dlouhého období od zániku kláštera až
do současnosti.
asnosti. Na území bývalého kláštera proběhlo
probě totiž mnoho
terénních úprav, které byly spojeny s výstavbou Opatovického kanálu
v době, kdy území vlastnil šlechtický rod Pernštejnů,
ů, dále pak souvisely
s výstavbou mlýna a vodního náhonu na tento mlýn, později
pozd na hydro-
elektrárnu. V neposlední řadě byly provedeny terénní úpravy spojené
s budováním soukromých usedlostí. Tyto okolnosti, provázející vývoj
v řadě století na území bývalého kláštera se současným
časným rozebíráním
zbytků budov klášterních ke stavebním účelům v širokém okolí, ovlivnily
následně skutečnost, že zmizelo vše to, co archeologové hledají.

Klíč ze 14. století nalezený na klášteřišti v Opatovicích nad Labem.

Labem

Velkým problémem průzkumu archeologů je rozsáhlá zástavba

v dané lokalitě.. Nelze zde provést systematický pr průzkum, který by
možná objevil poslední zbytky toho, co po sobě ě zanechal záhadný
opatovický klášter. Chabým výsledkem je tedy objevení klášterního
hřbitova. Zde se však naskýtá otázka, zda nevzít v úvahu okolnosti
následného pohřbívání pozůstatků řeholníků, a to i do míst mimo
původní místa uložení. Je téměř jisté, že hroby a hrobky v klášteře byly
87
několikrát vyloupeny a zničeny, ať již v období vypálení kláštera husity,
tak i potom mnohokrát těmi, kdo hledali ztracený poklad.
Další badatelskou akcí AÚ ČSAV byl výzkum v roce 1960 na
takzvaném předklášterním ostrůvku, který vedl Zdeněk Smetánka.
Území, které bylo zkoumáno, leží západním směrem od původního
kláštera, od něhož bylo v dřívější době odděleno korytem labského
ramene. Touto lokalitou prochází cesta k bývalému mlýnu a leží zde
pozemky Slavíkovy (číslo popisné 121) a pozemky Doležalovy.
Výsledkem výzkumu je objevení pohřebiště z konce 11. století a ze za-
čátku 12. století. Dále zpráva konstatuje, že zde bylo dřívější osídlení
z doby 11. století, a dokonce i ze staršího období. O tom svědčí nálezy
keramiky. Lze konstatovat, že na tomto místě existovalo osídlení zřejmě
zemědělského charakteru, které se následně po vzniku kláštera stalo
obslužnou osadou.
Později v osmdesátých letech 20. století proběhl na klášteřišti
výzkum pardubického muzea. Byla prověřována lokalita směrem
severovýchodním v zahradách na pozemcích již zmíněných vlastníků
čísla popisného 114 a 47. Zde bylo objeveno mnoho stavebních
fragmentů, například okruží gotických oken a zbytků mozaikové dlažby.
Nebylo však bohužel objeveno nic takového, co by vypovídalo o zákla-
dech kostela či pozůstatcích dalších budov.
Záhada opatovického kláštera, jeho polohy a podoby tedy trvá dál.
Můžeme si položit otázku, zde někde v zemi leží zbytky základů
opatského kostela a klauzury – obydlí řeholníků, anebo, jak již bylo
několikrát řečeno, byly i tyto základy rozebrány při hledání pokladu a
pak následně použity jako stavební materiál. Zřejmě je tato úvaha
pravdivá a vysvětluje „zmizení“ kláštera v Opatovicích nad Labem.

Trochu rozvah o současnosti

Jak bylo na počátku řečeno, za současnost pokládáme výzkumy a

činnost archeologů ve 20.století. To nevylučuje skutečnost, že o místo
stavby kláštera se nikdo dříve nezajímal. Bylo hodně zájemců a to jak
archeologů a historiků, kteří měli zájem odhalit tajemství zmizelého
významného středověkého kláštera.
Nikdo dnes (v r. 2010) nedokáže určit, kde přesně v Opatovicích
tento klášter stával, víme pouze a to ještě z ústního podání, že to bylo
někde poblíž, kde stojí Morávkův mlýn. To je velice málo. Dnes již mlýn
neexistuje a zbylé torzo již není Morávkovo. Nutně si pokládám otázku,
jak se bude třeba za sto let určovat, kde zmizelý klášter stával.
I když již před 20.stoletím několik historických prací o tomto objektu
existuje, nikdo doposud nezhotovil nákres místa, kde údajně stály
budovy klášterní. Byla to právě Dr. Nohejlová, která v roce 1925 ve
svých „Příbězích kláštera opatovického“ přiložila plánek městiště
88
kláštera, ve kterém zaznamenala klášterní zdi, tedy prakticky konkrétní
místo v konkrétní mapě s konkrétní pravděpodobností
ěpodobností velikosti
klášterního objektu. Zůstává otázkou, jaké k tomu mě
ěla podklady ?

Plánek městiště kláštera podle Dr. Prátové z r. 1925.

89
Vybarvený původní plánek městiště (podle Dr.Prátové), vodoteče modře a cesty hnědě.
Plánek odpovídá stavu z roku 1925. Do tohoto plánku byla provedena počítačová
rekonstrukce vodních toků z mapy z r.1764. Žlutě jsou zakreslené původní labské
meandry Klášteřiště je vyznačeno rudou kružnicí. Tento plánek dokumentuje značné
změny a úpravy vodních toků v rozmezí let 1764 až 1925.

Žlutě jsou zakreslené vodní toky - meandry Labe z mapy z r. 1764

a mohou dokládat, že klášter byl vodní pevností, zřejmě stál na
nejvyšším návrší, které Labe obtékalo ze všech stran. Modře jsou
zakreslené současné vodoteče.

90
Archeologický výzkum v r. 1956.

Před domem čp. 114 (Morávek) se přii osazování sloupk sloupků

domovních vrat přišlo v malé hloubce 20 cm na lidské kosti v původní
poloze, tedy hrob. Záchranným výzkumem Archeolog. Ústavu ČSAV
2
rozšířená sonda, přímo
ímo proti vjezdu do domu, odkryla plochu 12 m (3x4
m) a zasahovala na j. okraji do tělesa lesa silnice ke mlýnu. Terén byl
snímán po vrstvách 10-13 cm plošně tak, že v hloubce 50 cm se již
rýsovaly tři hrobové jámy řadových pohřbů na bývalém klášterním
hřbitově. Porůznu
znu ležely zbytky lidských koster rozrušených p při stavbě
silnice. Hrobové jámy položené těsně vedle sebe, podélnou osou ve
směru Z-V, obsahovaly po vyčištění pohřby v obvyklé poloze na znaku,
bez milodarrů. V hlavě i v nohách jednotlivých hrobů ů byly shrnuty zbytky
po kostře z předcházejícího, zrušeného pohřbu. bu. Mezi 60-80 cm hl. se
situace znovu opakovala a vedle třetí řady ady koster nad sebou ležících
jsme odkryli celou skupinu poškozených lebek a lidských kostí. Ve 100
cm hl., po vyčištění celé plochy, pokračovala
ovala jen jediná hrobová jáma a
to se znatelnou úchylkou v ose k V. Obsahovala jedinou kostru v poloze
na znaku, oientovanou Z-V (d-185 cm);
její kolena byla podložena třemit úlomky
cihel. Ruce skřížené
ížené na prsou naznačují
rituální církevní uložení. Lebka byla
v obličejové partii částeástečně poškozená.
Až dosud jsme vyzvedávali celé kostry a
odděleně zbytky koster rozrušených,
abychom umožnili jejich antropologické
zhodnocení. Od čtvrté tvrté řady koster klesl
stupeň jejich zachovalosti pod st.3, neboť
nebo
i dlouhé kosti byly již v rozkladu i
v kloubových hlavicích. U hlavy poslední
kostry jsme obnažili cizí spodní čelist se
zlomky lebky ještě spodn
spodnějšího hrobu. A
skutečně v horizontu – 120 cm ležela v pořadí adí již pátá kostra, zcela už
uložená v písku labského náplavu. Přesto esto byla i tato hrobová jáma
dobře znatelná s nápadně malou šířkou, kou, 40 x 190 cm. V původní poloze
ležela dolní polovina kostry, horní část ást byla poškozena čtvrtým
pohřbem. Nejzajímavějším nálezem u této poslední kostry v hl. 127 cm
byla esovitá záušnice, ležící těsně u hlavy (patina na kosti). Esovitá
záušnice (obr.3) je masivní, bronzová s jednoduchou, širokou esovitou
kličkou, je plátovaná stříbrem
íbrem po celém povrchu. Plátování je zachováno
asi na polovině plochy. Je zhotovena z bronz. Drátu o síle 4,7 mm,
svinuta v základní kruhovitý tvar o vnějším průměru ru 23,5 mm, vnit
vnitřním
15 mm a s koncem ostře seříznutým. Esovitá klička ka je roztepána do ší
šíře
4 mm a je zhotovena ze dvou folií stříbraíbra kolem bronzového jádra.
91
92
Pokládám za důležité
ležité upozorniti, že stratigraficky na hřbitově
h odpovídá
této době horizont labského písečnéhoného náplavu v hl. 120 cm od
dnešního povrchu. Jiných nálezů v sondě nebylo (obr.2).

Nepochybné pokračování hřbitovabitova jsme zjistili další son dou,

vedenou přes silnici směrem k březince.
ezince. Založili jsme ji před
p styčnou zdí
2
obou stavení (Pleskot-Morávek) o ploše 16 m , (8x2 m).

93
 Později, vzhledem k nálezům jsme ji při silnici o 1,5 m rozšířili.
Těleso silnice jsme neprokopávali. V sondě jsme přišli na kostry již
v hloubce 40 cm, odkryli jsme celkem tři (č.6, 7, 8), ve velmi rozrušeném
stavu, v obvyklé orientaci a uložení, souhlasném s polohou koster prvé
sondy u vrat. Hloubka těchto hrobů odpovídá třetímu horizontu
Koster, neboť terén se zde podstatně snižuje a musíme
předpokládat, že při stavbě silnice byl zde terén v pohybu. U koster
nebylo milodarů. Překvapující je antropologické zhodnocení
vyzvednutých koster a ostatního kosterního materiálu, pocházejícího ze
sondy u čp. 114, u vchodových vrat. Na ploše 12 m2 byly celkem
pohřbeny nejméně 42 osoby v pěti řadách nad sebou. Naproti tomu
druhá sonda přes silnici měla nejvýše tři vrstvy pohřbů. Svědčí to o
rychlé následnosti pohřbů za sebou. Nutno si dále povšimnout
hromadění koster nad sebou u domu čp. 114. Je možno vysloviti
doměnku, že tímto směrem se blížíme k vlastní chrámové stavbě,
uvážíme-li analogii kostela ve Starém Městě na Valách, kde bylo
prokázáno daleko hustší pohřbývání u kostela, než na okrajích hřbitova.
Podle téhož antropologického rozboru není tato objevná část hřbitova
benediktinským řádovým hřbitovem, neboť se zde rozlišují vedle
mužských a ženských pohřbů i mladší, juvenilní kostry od 15.-18. roku.
Bude tedy nutno hledat řádový a nesporně kdysi existující hřbitov nebo
jeho části v jiné poloze (obr.2).

Archeologický výzkum r. 1957

Ten přispěl rovněž ke zjištění rozsahu hřbitova. Záchranná akce na

dvoře domu čp.47 (Pleskot) a v předzahrádce prozkoumala prostor 16
2
m (4x4 m), potřebný k vyhloubení studně. Geologický profil ukázal do
40 cm hl. navezený materiál s množstvím recentních stavebních úlomků
pocházejících z doby stavby čp. 47. Porůznu jsme odkryli
v sekundárním uložení zbytky lidských kostí pocházející ze zničených
hrobů klášterního hřbitova. V hl. 60 cm se objevil již horizont labského
písku, tedy úroveň 100 cm v sondě r. 1956, neboť terén dvora je nižší.
V něm, na s. straně jámy, jsme odkryly pohřeb v původním uložení,
orientovaný Z-V, jak bylo dosud ve všech případech zjištěno. U kostry
nebylo milodarů. Západní část jámy, vyplněná stavebním rumem,
obsahovala velké množství kostí z hrobů. V materiálu se však objevil
také značkované zlomky cihel, užívaných při stavbě klášterních budov
se vtlačenou značkou „tlapky“ (obr.4). V hl. 80 cm, opět v severní části
jámy, ležela další, nejníže položená kostra v původní poloze se
souhlasnou orientací i uložením, opět bez milodarů. Hloubka odpovídá,
podle konfigurace terénu, horizontu 130 cm prvé sondy r. 1956 čili
nejstarším pohřbům na hřbitově. Výsledkem této sondy bylo zjištění
pokračování hřbitova na dvůr čp.47 po celé jeho ploše, až ke stodole.
94
Plocha ve středu dvora čp.47
p.47 (Pleskot) je pro archeologický prprůzkum
bezcenná, neboť byla rozrušena stavební jámou na písek a na vápno
při stavbě.. Zasypání a urovnání terénu bylo provedeno stavebním
odpadem. Při stavbě stodoly byla zničena další částčást hhřbitova. Stejné
ničení postihlo hřbitov v sousedním stavení čp. p. 114 (Morávek), p při
stavbě domu, kůlny a sklepa. Je možno uzavříti íti k onstatováním, že
klášterní hřbitov
bitov se rozkládal na ploše dnešních obou stavení a dvorů,
dvor
na severní straně pak zasahoval až téměř k dnešnímu mlýnskému
náhonu.

Archeologický výzkum v r. 1958

Ten se zabýval opět klášterním hřbitovem

bitovem a mohl poprvé zachytiti
průběh zatím neznámých dvou zdí. Přii skrývání plochy, ur určené pro
stavbu garáže, ležící u stodoly stavení p.Pleskota v čp. 47, jsme snímali
2
terén opět po vrstvách 10-15 cm. Z celkové plochy 37,5 m (7,7 x 5 m)
prvých 40 cm hl. ukázalo různorodý,
znorodý, archeologicky bezcenný materiál
promíšený lidskými kostmi z rozrušených hrobů.. Promíchaný st střepový
materiál, zde nenalezený, obsahoval
jak střepy středověké, tak z doby
současné. V jv. cípu sondy jsme však
narazili na velké kameny, stejně i
uprostřed západní stěny sondy, které
navazovaly v hloubce na další zdivo.
Jinak nebylo v sondě v tomto
horizontu žádných významných
nálezů. V hl. 60 cm se podloží
změnilo, hlína zmizela a byla již
vystřídána jemným pískem z náplavu.
V jv. cípu sondy se objevilo
nepochybně zdivo, vázané vzájemně
maltovou krou, směřující dále
k západu. Na kótě 226,25 náhle zdivo
se lomilo takřka v pravém úhlu do
směru S-J a pokračovalo dále tímto
směrem. Domnívám se, že jsem
zachytil roh nějaké stavby, kterou
budeme moci sledovati v dalším
systematickém výzkumu. V profilu stěny sondy, v jv. cípu, se ukazuje
jasně tmavá výplň negativu zdi, pokračující ující ve smě
směru od S k J. Jak
patrno z plánku, přišli
išli jsme podél severní strany zdiva na zřícené
z
stavební kameny, volně ležící, pocházející z této zdi. Maltová kra je na
plánku značena šrafováním, kameny v konturách. RozměryRozm zdiva: 2,20
x 1,40 m, š. zdi ,60 – 1,0 m (obr.5).
95
 Celý roh zdiva byl v terénu ponechán, byl zakryt dehtovým papírem
a s malým zásypem je nyní pod podlahou garáže u jejího vchodu.
V jihozáp. cípu sondy jsme záhy odkryli další zeď o š. 70 cm,
složenou z poslední řady kamenů a směřující od S-J. I zde byly kameny
a plochy mezi nimi spojeny vzájemně maltovou krou. Při dalším snímání
vrstev nadloží jsme u zdi odkryli dva kostrové, řadové
adové hroby, uložené

Obr.5. Opatovice n.L., výzkum 1958, sonda v garáži, rohové zdivo a zeď.
ze

partii nohou těsně až k samé zdi tak, že na nejspodnějších

jších kamenech
ležely patní kosti nohou. Domnívám se, že tato zeď ohranič
ohraničuje jistou
část hřbitova, je tedy „hřbitovní“zdí. Vzhledem k nálezům álezů kostí
v průběhu skrývky můžeme
žeme prohlásit, že zde byla uložena pouze jedna
vrstva kostrových hrobů.
Při začišťování severní stěny sondy ve vzdálenosti 150 cm od sz
rohu (226,76), v hl. 50 cm jsme narazili na shluk kostí z rozrušeného
hrobu hřbitova. Dřívějšími úpravami v terénu byl však poškozen, takže
v původní poloze zůstala jen část hrudníku. Byly tedy při ři výzkumu
sondy nalezeny celkem tři kostr. hroby hřbitova, všechny v poloze na
znaku, orientované souhlasně se všemi ostatními nálezy od Z-V, a bez

96
milodarů. Jen u hřbitovní zdi hrob označený č.3 .3 byl neúplný – zničený
při kopání jámy pro třešni.
Tento výzkum přinesl několik kolik nových poznatk
poznatků. Objevil zdivo
v nejstarším horizontu klášterním a zahloubené již do labského písku,
lomící se v pravém úhlu, tedy roh stavby. Pokračování ování zdiva se jeví jako
negativ zdi, směrem rem jižním, dále do dvora. Zdivo je církevn církevně
orientováno, buď Z-V, nebo S-J. Způsob sob stavby nevylučuje
nevylu stavbu
středověkou. Nikde nebyly zjištěny ny cihly. Proto se domnívám, že jde o
základy nějaké stavby na hřbitově.. Stavba, pokud jsme to na rohové
partii mohli zjistit, neobsahuje uvnitř zatím žádný hrob, ani žádný neruší.
Vně zdi pokračuje pohřebiště řadové až k nalezené druhé zdi. Její směr sm
je rovnoběžný se zdí stavby od S-J. Klášterní hřbitov hř byl značně
rozsáhlý, ale nelze na dvoře čp. 47 vyloučitit stavbu; ovšem její poslání
může ověřitit pouze systematický výzkum. Popsané záchranné práce
z let 1956-1958 se soustředily edily shodou okolností do prostoru býv.
Hřbitova a jsou svým archeologickým zjištěním ním prvým d důkazem jeho
stáří i rozsahu v terénu dnes již zcela zničeném.
Recenzoval
ecenzoval Bedřich Svoboda.

Část plánku z roku 1956 s vyznačením legendy a patřící k čj.

j. 3275/56 neznámého autora.
Tato část plánku patří k následujícímu obrázku.

97
 Tento plánek vyznačuje v katastrální mapě Opatovic jednak údajné
hranice areálu kláštera – plné čáry a jednak vyznačené ené zbytky zdi-
přerušované čáry. Tyto přerušované čáryáry jsou zcela totožné se stajnými
čarami jak je vyznačila Dr. Prátová. Jde zřejmě o plagiát.
Plné čáry značící přibližné
ibližné hranice kláštera nemají žádné
opodstatnění

98
Klášteřiště - císařské otisky z r. 1840. Žlutě jsou značené stavby dřvěné,
rudě stavby zděné.

Zvětšenina výřezu městiště kláštera podle Dr.Nohejlové.

99
 ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM NA ÚZEMÍ
OPATOVICKÉHO KLÁŠTERA
Jan RATAJ AÚ ČSAV Praha,předloženo dne 15.února 1967

Historicky doložené trvání opatovického kláštera je vymezeno lety

1086-1421, tedy dostatečně dlouhé období, aby zanechalo po sobě
nesmazatelné stopy stavebního vývoje. Srovnejme několik historických
1
údajů důležitých pro celkovou stavební orientaci. Původně „poustka“
(cella) spojená řeholí benediktinskou s klášterem břevnovským (zal.
993) se r. 1086, za krále Vratislava, stává klášterem vybaveným statky
jako svou existenční základnou. Již r. 1152 počala v klášteře první velká
přestavba za opata Myslocha ještě ve slohu románském, a byla
dokončena r. 1163. Tato přestavba označuje chrám jako trojlodní
basiliku s dvojím chórem, kryptou a dvěma oltáři sv.Vavřince a
sv.Michala. V době gotické došlo opět k další, nejméně jedné přestavbě
kláštera jak o tom svědčí roztroušené a při terénním průzkumu 2
nalezené části gotických oblouků okenních a jiné výzdoby na klášteřišti.
Písemných pramenů k této gotické stavbě zatím není. Zato je doložena
3
v nejbližším okolí kláštera další církevní stavba, kaple Panny Marie, ve
které, pro velkou oblibu lidu sloužili klášterní bratři denně od r. 1397. O
kapli je pro nás důležitá zmínka, že stojí „mimo klášterní ohradu“ a dále,
že byla zničena spolu s klášterem r. 1421. Dodávám ještě zajímavou a
důležitou zprávu, svědčící o významu kláštera, z r. 1238 o pohřbu
moravského markraběte Vladislava, tedy Přemyslovce – někde v hrobce
4
opatovického kláštera.
Jak ze stručné historie kláštera vyplývá, mohli bychom se na
klášteřišti setkati s dvojí stavbou románskou, starší, rovněž už
kamennou, soudíme-li podle soudobých novějších výzkumů. V době
gorické pak rovněž je možná dvojí fáse, starší a mladší.
Vlastní území kláštera nebylo dosud archeologicky vymezeno.
Není pochyby o tom, že klášter byl založen na území obklopeného

1
Emanuela Nohejlová, Příběhy kláštera Opatovického, L´historie du monastrére
dÓpatovice sur Elbe, Fil.fak. KU sv.12, Praha 1925, 113n. Tam je vyčerpána veškerá
historická literatura.
2
Při sběru materiálu na klášteřišti jsme nalezli: a) ve studni p.Kadeřábka v Opatovicích u
transformátoru část gotické okenní kružby již z ml. Období. – b) pod lipou proti domu
čp.47 (pleskot) několik výrazných gotických částí žeber aj.chrámové výzdoby. – c) za
altánem p.Morávka, v zahrádce před mlýnem, románskou patku sloupu a část
románského dříku. Nálezy se soustřeďovaly směrem k dnešnímu mlýnu. Jinak je možno
nalézti části výzdoby a materiálu ze zničeného kláštera v novém kostele sv.Vavřince a
dále téměř v celých Opatovicích.
3
E.Nohejlová, o.l., 33, 44, 82. Ztotožnění kaple P.Marie se sakristií dnešního kostela
sv.vavřince pokládám za možné.
4
E.Nohejlová, 1.c., 17-18 a pozn.6.
100
vodou, tj. spletí labských ramen tak, jak se to jeví ještě dnes při
rekognoskaci terénu. Byla to tedy vodní pevnost, jak bylo ostatně
5
zvykem zakládati benediktinské kláštery, např. ve Fuldě, nebo klášter
6
Seeon v Horním Bavorsku aj. Na jz. straně není situace v Opatovicích
jasná. Je to směr k Podůlšanům, zmíněným již v pohnuté události
22.3.1421, kdy Orebští táhli na klášter od Podůlšan ve snaze sevřít
7
klášter se strany, odkud Labe klášter nechránilo. Předpokládám z této
strany a směru i vstupní cestu do kláštera, kterou budeme musit ještě
doložit.
Území někdejšího kláštera (obr.1) je, podle archeologických
nálezů, možno v širším pojetí vymezit asi takto: Plocha ohraničená
dnešním hlubokým korytem zv.Požeračka na straně j., jz., a tzv.
náhonem na hydroelektrárnu u mlýna na straně vých. K tomu nutno
připojiti ještě obvodový pás území po obou stranách, hlavně tam, kde
jsou patrná bývalá, dnes už nefungující slepá ramena labská.
Přes klášteřiště bylo provedeno několik velkých terénních úprav,
které daleko více odsoudily klášter k zániku, než samo zničení v době
husitské. Největším zásahem se stala stavba velkého vodního díla
tzv.Opatovického kanálu, doprovázená stavbou celé sítě napáječů,
odpadů a stok, pocházející ve své základní formě z doby pernštejnské
z let 1491-1560. 8 Nepříznivě se projevilo zvláště nutné celkové snížení
terénu v široké ploše, téměř k úrovni hladiny tekoucí vody. Dílo doznalo
dále změn a oprav v letech 1775-1783. Vybudování mlýna a později
hydroelektrárny si vynutilo novou širokou cestu ke mlýnu, stavěnou
přímo přes klášterní hřbitov. Dílo zkázy dokonaly stavby čp. 47 a 114 se
všemi vedlejšími budovami a přístavbami a v nejposlednější době místní
orgány JZD, provádějící stavby zemědělských objektů v oblasti
památkově chráněné. Tak byla právě zastavěna ta část území kláštera,
která dosud nebyla prozkoumána. S těmito nepříznivými okolnostmi
musíme počítat jak při výzkumech, tak i při posuzování terénních změn
a úprav dnešního vzhledu klášteřiště.

5
F.X.Vilhum, Hrdiné vědy a víry, Olomouc 1947, 22; A.Stommer, Deutschtum und
Cristentum, Paderborn 1934, 39.n. („Převedl tok řeky Fuldy průkopem, aby Fulda tekla
kolem kláštera“). E. Heimbucher, Die Orden, c.d.I, 229 (o letopisech kláštera); A.Sommer
l.l.
6
M.Hartig, Oberbayer. Stife I. 1935, 32-37; - Lexikon f. Theologie u Kirche 9, 422.
7
E.Nohejlová l.c., 40.
8
Prameny přístupné v knihovně Měst.muzea v Pardubicích – zámku. Viz též opis
v archivu AÚ ČSAV.
101
 VÝZKUM NA PŘEDKLÁŠTERNÍM OSTRŮVKU V
OPATOVICÍCH n.L. A)
Při zjišťovacím výzkumu v předpokládaném širším areálu kláštera
v Opatovicích n.L., který měl být narušen různými zemními pracemi
v souvislosti se stavbou opatovické elektrárny, byla provedena v r. 1960
i sondáž na tzv. předklášterním ostrůvku. Ostrůvek, v podstatě jen
mírně protáhlá písčitá výspa, na níž stojí pouze usedlost Slavíkova a
Doležalova, zdvihá se v průměru kolem 3 m nad labskou nivu. 1 Na
straně západní je oddělen od stejně vysoké plošiny průrvou, kterou
dnes protéká „Požeračka“. Větší část jižní a jihovýchodní strany ční nad
rozsáhlou depresí zvanou „Topolina, která byla patrně původně
zaplavována labskou vodou, podobně jako niva na straně severní. Na
severovýchodě je obrys ostrůvku znejasněn dnešní cestou. Deprese
„Topolina“ byla s labskou nivou propojena slepým ramenem ve tvaru L,
které vymezovalo zbývající část ostrůvku a oddělovalo jej zároveň od
druhého většího ostruvku (usedlost Pleskotova, vila Morávkova a mlýn),
na nějž je možno lokalizovat vlastní klášter. 2 Původně vyčnívaly oba
ostrůvky nad bažinatý, zamokřený terén, zaplavovány čas od času
vodami blízkého Labe, po nichž zůstávaly močály, naplněné prohlubně i
3
slepá ramena.
Z několika menších sond na ploše předklášterního ostrůvku se
ukázala nejdůležitější sonda na jižní straně domku F.Slavíka, čp.121.
Po odebrání 25-34 cm silné ornice objevilo se hlinito-písčité podloží,
narušené několika jamami, většinou recentními, a několika řídce
rozloženými hroby, někdy recentními zásahy poškozenými. Situaci
nejlépe charakterizují připojené plánky zachycené části pohřebiště. Po
preparaci se hroby jevily takto: 4

A)
Stejnojmenný článek od autora Z.Smetánka, Praha, AÚ převzatý z publikace
Archeologické rozhledy č.XIX, r. 1967, str. 471-77.
1
Pro další popis viz plánek v E.Nohejlová, Příběhy kláštera opatovického, Praha 1925.
Prof.Dr.E.Nohejlové-Prátové děkuji za účinnou pomoc, kterou mně s nevšední ochotou
poskytla v době mého působení v Opatovicích n.L.
2
Podle plánku uvedeného v pozn.1 zde bylo již před zjišťovacím výzkumem AÚ učiněno
nejvíce nálezů. Výsledky zjišťovacího výzkumu tuto lokaci potvrzují.
3
Takovéto umístění, zaručující soustředění všech klášterních objektů, odpovídá i
požadavkům benediktinské regule. Z hlediska této regule není vyloučeno, že deprese
„Topolina“ mohla být upravena na klášterní rybník; bohužel se nepodařilo nalézt ani
nejmenší stopy hráze v místech, kde „Požeračka“ „Topolinu“ opouští a tak tato možnost
zůstává sporná. Viz: Sancti Benedicti Regula Monasteriorum. Ed.: D.Cuthbertus Butler.
Friburgi Brisgoviae 1927. (Crit.-pract.). Oba ostrůvky, podle výpovědí i starších obyvatel
Opatovic n.L., nebyly nikdy zaplaveny, ani při největších povodních, kdy celé okolí bylo
pod vodou.
4
Antropologické údaje jsou převzaty z posudku J.Chochola z AˇU Praha, zpr.č.j. 223/67.
102
 Hrob č.1 – Silně narušený zbytek kostry dospělého jedince
(poškoz.mladší cestou); výbava nezjištěna.
Hrob č.2 – Hrob, v němž kostrč mladého muže v natažené poloze
byly odříznuty nohy-mladší cestou; ruce podél těla; š.hrob.jámy +-
61cm; bez výbavy.
Hrob č.3 – Silně porušený hrob; fragmenty kostry dítěte;
š.hrob.jámy +- 41 cm; výbava nezjištěna.
Hrob č.4 – Silně ztrávená kostra dítěte v natažené poloze uložená
na bok, ruce mírně pokrčené. Mezi stehenní hlavici a pravou rukou
nalezen denár Břetislava II. (1092-1100); hrob.jáma oválná, d.161 cm,
š.39-53 cm, zach.d. kostry 129 cm.
Hrob č.5 – Poněkud narušená kostra dítěte v natažené poloze,
ruce směřující ke klínu; zach.d.kostry 105 cm; bez výbavy; hranice
hrobové jámy lze bezpečně zjistit jen v místech, kde se část hrobu
zařezává do rostlého terénu, zbytek se zařezává do výplně sídlištní
jámy.
Hrob č.6 – Silně poškozená kostra dítěte v natažené poloze, ruce
směřují do klína; hrob. Jáma oválná až obdélnikovitá, d.129 cm, š.49
cm; pod levou tváři do sebe zavěšené tři bronzové záušnice (rozměry
v mm – s.1,7, ∅ 22-23; s.1,8, ∅ 22-23; s.2,3, ∅ 21 mm).
Hrob č.7 – V horní části poněkud narušená kostra dospělé ženy
v natažené poloze, ruce podél těla; hrob.jáma se zaoblenými rohy, d.
205 cm, š.+- 76 cm. D.kostry 164 cm; bez výbavy.
Hrob č.8 – Do nezřetelnopsti rozrušený hrob; fragmenty kostry
dospělého jedince; výbava nezjištěna.
Orientace koster je zřejmá z přiloženého plánku; hrobové jámy jsou
zachovány jen v nejspodnějších částech, někdy jen 4 – 5 cm. Poškození
koster je způsobeno nejvíce obděláváním zahrádky.
Pohřebiště nebylo patrně příliš rozsáhlé. Směrem na západ je
omezeno průrvou „Požeračky“ a směrem na východ také nemohlo příliš
daleko sahat za hranice sondy, protože tímto směrem je již blízko
k okraji ostrůvku. Směrem na sever asi rozsah pohřebiště nepřesáhl
šířku dnešního domu čp.121, protože na dvorku usedlosti nebyly již
hroby zachyceny. Otázkou zůstává omezení na jih, ale ani zde patrně
pohřby nepřesahovaly za cestu mezi usedlostmi p.Slavíka a p.Doležala.
Jediná sonda za cestou sice nemůže mnoho bezpečného říci, ale hroby
nezachytila. Kromě toho je z ní zřejmé, že rozsah ostrůvku byl tímto
směrem menší než dnes. Odhaduji proto s přihlédnutím ke zjištěné
hustotě hrobů jejich celkový počet na 20, nejvíce na 30.
Pro datování pohřebiště je důležitý denár Břetislava II. (1092-1100,
spíše z konce vlády), 5 který i přes jistou skepsi k datačním

5
Za určení denáru děkuji Dr.P.Radoměrskému z NM Praha.
103
 6
schopnostem mince v hrobě, napomáhá nejlépe časovémuasovému zařazení
pohřebiště.. Protože hrob, který obsahoval denár, není pravdě
pravděpodobně
ani nejmladším ani nejstarším hrobem na tomto pohřebišti,
ebišti, m
můžeme
uvažovat o pohřbívání na tomto zřejmě malém pohřebištiebišti nněkdy ke
konci 11. a na poč. 12. století. Samo uložení dená rů do hrobu jako
milodaru, v bezprostřední
ední blízkosti kláštera, nepostrádá zajímavosti
s hlediska studia postupného upevňování křesťanství.

Do stejné doby se hlásí i tři záušnice z hrobu č.6. Přihlédneme

ihlédneme-li ke
7
grafu rozměrů esovitých záušnic z hrobů datovaných mincemi, vidíme,
že záušnice z druhé pol. 11. století kolísají kolem ∅ 20 mm s tendencí
posunu spíše směrem k hranici 30 mm, které však nebylo v 11. stol.
zatím dosaženo. Naproti tomu záušnice pokročilejšího
ilejšího 12. století, jak je
8
známe z pokladu, nalezeného v Praze ve Štěpánské ulici, ukrytého do
země velmi pravděpodobně v souvislosti s válečnými nými událostmi roku

6
Nejvýrazněji se tato skepse objevila u R.Turka (České hradištní nálezy d datované
mincemi. Slavia antiqua I. Poznaň 1948, zvl. 487-488, 504-505, 530-533),
533), byla však
značně oslabena P. Radoměrským (Obol mrtvých u Slovanů v Čechách echách a na Moravě.
Morav
Příspěvek k datování kostrových hrobů mladší doby hradištní. Sborník NM v Praze IX –
A/2, Praha 1955, 3-81).
7
M.Zápotocký, Slovanské osídlení na Litoměřicku, PA LVI, 1965, 222.
8
P.Radoměrský, Stříbrný poklad z 12. století z Prahy-Štěpánské
pánské ulice, Numismatický
sborník VI, 1960, 61-86.
104
Plánek osady na jižní straně čp.121 – výzkumná práce Dr.Smetánky na předklášterním
p
ostrůvku v Opatovicích n.L.r. 1960 (1967 ?).
105
 Kreramika z jámy č.1; před koncem 11.stol.
(Výzkum a nález Dr.Smetánky Opatovice n.L.).

106
1142, přesahují již i ∅ 40 mm, i když většina jich je menších než tato
hranice; jejich průměry však již neklesají pod 30 mm. Z těchto důvodů
řadím tři nalezené záušnice rovněž do konce 11. a na poč. 12. století. I
kdybychom připustili, že se záušnice dostaly do hrobu se zpožděním,
přece jen je nepravděpodobné, že by zpoždění u této prosté ozdoby
bylo tak velké, že výskyt záušnic výše uvedených rozměrů by se vzdálil
příliš od období svého obvyklého výskytu.
Vážnějším problémem pro správnost našeho datování nalezených
záušnic však zůstává skutečnost, že záušnice byly nalezeny u mladšího
jedince a jejich datovací schopnost může být tudíž snížena, jak na to na
základě vlastní praxe upozornil již I.Borkovský 9 a později graficky
10
předvedli B.Nechvátal a P.Radoměrský. Tuto obtíž nám pomáhá
překonat přímá analogie, kterou máme v hrobě č.1 ve Vinařicích
(o.Kladno). Zde byly nalezeny v hrobě rovněž nedospělého jedince,
společně s denárem stejného knížete jako v Opatovicích n.L. (Břetislav
II. 1192-1100, hrob č.4) tři esovité záušnice prakticky shodné
11
s opatovickými. Toto zjištění naše datování pohřebiště do konce 11. a
na poč. 12. století plně podporuje.
Po hrobem č.5, který leží v sousedství hrobu č.4 s denárem, byla
zjištěna sídlištní jáma; hrob ji částečně poškozoval. Jáma má rovné dno,
mírně prohnuté stěny, při profilu je dlouhá 283 cm, největší zachovanou
šířku má 155 cm a hluboká je kolem 69 cm od úrovně rostlého terénu.
Výplň jámy byla hlinito-písčitá až jílovitá a kromě roztroušených uhlíků
obsahovala i keramické zlomky. Vrstvička popele až 3 cm silná ležela
ve východní části jámy. 12
V jámě nalezené keramické zlomky, z nichž se podařilo
rekonstruovat jednu nádobu, jsou v representativním výběru
předvedeny na připojené tabulce. Rekonstruovaná nádoba je širší
hrnec, šedohnědé barvy s mírně vyklenutým dnem, s okrajem na
vnějšku zaobleně prohnutým a nahoře vodorovně seříznutým. Střep je
hruběji ostřen. Na podhrdlí je rytá šroubovice užší, ostřejší, zatímco pod
největší výdutí, kde šroubovice končí, je řidší, mělčí až jednostranně
rytá. Zlomky ostatních okrajů jsou rovněž předvedeny na připojené
tabulce. Pokud byla zjištěna výzdoba, byla to vždy jen rytá šroubovice,
jaká je zachycena ve výběru na tabulce. Z ostatních zjištěných znaků je
třeba uvést jistě výrazné odsazení hrdla od podhrdlí. Hrnčířská hmota
nalezených zlomků je hruběji ostřena, povrch je šedohnědý, vnitřek a

9
I.Borkovský, Esovitá záušnice, jejich původ a význam, Referáty Liblice 1956, 148-158.
zvl.150.
10
B.Nechvátal, P.Radoměrský, Mladohradištní pohřebiště v Radomyšli u Strakonic, AR
XVI, 1964, graf na str.677.
11
R.Turek, o.c. v pozn. 6, str.514 a obr. 9 (1-4) na str.513.
12
Část jámy nebylo možno dokopat pro blízkost usedlosti čp. 121 (p.Slavík).
107
lom hnědočerný; soudržnost střepu nevelká. Datování keramiky je dáno
překrytím jámy pohřebištěm, datovaným do konce 11. a na počátek 12.
století. Nalezená keramika musela existovat nejméně před koncem 11.
století, spíše však hlouběji zpět v 11. století. Sotva asi toto sídliště,
13
k němuž jáma patřila, vzniklo současně s klášterem kolem roku 1086.
Muselo by totiž v nezvykle krátké době ustoupit pohřebišti. Spíše je
pravděpodobné, že sídliště existovalo již před založením kláštera,
přičemž nemusíme myslet jen na cellu Mikulcovu, doloženou písemnými
14
prameny před vznikem kláštera,
ale je stejně dobře možné, že je to běžné zemědělské osídlení poblíž
celly Mikulcovy, která by ostatně při striktním výkladu zprávy měla být
na místě kláštera, tedy na druhém ostrůvku.
Ať je tomu jakkoliv, z hlediska způsobu osídlení v malohradištní
době representuje zjištěné sídliště poněkud neobvyklý typ. Na malém
ostrůvku mohly existovat nejvíce dvě, spíše však jedna sídlištní
jednotka, která zde byla umístěna v poloze vysunuté do ekologicky
poněkud vyjímečného prostředí, jakým jsou mokřiny, zarostlé lužním
lesem, ale se zemědělsky využitelnou půdou v zázemí, v těsné blízkosti
druhém břehu „Požeračky“.
Získané poznatky můžeme shrnout takto:
1. Ve starší fázi existence kláštera, na konci 11. a na poč. 12.
století, existovalo těsně před areálem vlastního kláštera, zřejmě
tedy pod jeho dozorem, nevelké a tedy asi krátkodobé
pohřebiště zemědělského obyvatelstva. Ani bezprostřední
blízkost církevní instituce nezabránila (či ještě nebránila?)
uložení denáru jako obolu mrtvých.
2. Před vznikem pohřebiště existovalo na témže místě sídliště
pravděpodobně s jednou, max. však dvěmi sídelními
jednotkami, které svou isolovanou polohou na ostrůvku,
vysunutém do mokřin, představuje dosud nezjištěný typ
mladohradištního osídlení v Čechách.
3. Keramika nalezená v sídlištním objektu je starší než konec 11.
stol a její datování je opřeno o nález denáru Břetislava II. (1192-
1100) na výše zmíněném pohřebišti.

13
Stopy po sídlišti byly nalezeny ve dvou dalších sondách (na dvoře usedlosti p.Slavíka a
za cestou na zahradě p.Doležala).
14
O.c. v pozn. 1. s. 8 a další.
108
Opatovický klášter - elektronický výzkum 1975

Ve druhé polovině roku 1974 byl pro naše pracoviště vypsán

výzkumný úkol, jehož výsledkem měla být rezortní příručka osvětlující
zaměstnancům geodézie způsob vyhledávání podzemních objektů
elektrickou odporovou metodou. Už v té době po dvouletých
zkušenostech s aparaturou EOM bylo vidět, že elektrická odporová
metoda bude geodety využívána jen sporadicky. My můžeme s touto
metodou sbírat úspěchy, ale "geodetický způsob myšlení" je přece jen
jinde. Následující léta nám v tom dala za pravdu. Z geodetických
pracovišť rezortu elektrickou odporovou metodu nepoužilo ani jediné a
všechny vyrobené aparatury skončily mimo rezort. Ale nepředbíhejme,
je druhá polovina roku 1974 a před námi je úkol sestavit plán výzkumu
na příští rok. Je mi jasné, že k tomu, abychom mohli kvalifikovaně
sestavit požadovanou příručku, musíme získat potřebnou praxi a hodně
měřit v terénu. Otevírá se tedy možnost k tomu, abychom legálně v
rámci výzkumného úkolu provedli mezi jinými také výzkum v
Opatovicích a pokusili se určit místo, kde stával kdysi slavný opatovický
klášter.
2. června 1975 navštěvujeme společně s PhDr. Františkem
Šebkem a Františkem Štillem paní profesorku dr. Emilii Nohejlovou-
Prátovou v její vile v Opatovicích. Tématem návštěvy je opatovický
klášter, o kterém psala ve dvacátých létech svou disertační práci a o
kterém toho času ví ze všech odborníků asi nejvíc. Chvíli sedíme nad
mapami a paní profesorka vypráví, pak sbíráme mapy ze stolu a jdeme
na obhlídku terénu. Cesta vede k bývalému Morávkovu mlýnu, jehož
průčelí vévodí dva velké oválné znaky. Po levé straně cesty vidíme na
zahradě domu čp. 47 zajímavý terénní útvar, jakési hliněné valy. Po
pravé straně cesty nás paní profesorka upozorňuje na Topolinu, to
jméno má v novodobé historii opatovického kláštera prý jakýsi význam,
místo připomínající vyschlý rybník zarostlý topoly a další vegetací.
Nedovedu si v této chvíli představit, jak tímhle roštím budeme
protahovat dráty od elektrod.
V pondělí 30. června k nám na dva týdny na výpomoc nastupují
dvě studentky přeloučského gymnázia, Zlatka Kukanová a Jitka
Procházková. V té době máme už nastudovány všechny dostupné
prameny týkající se opatovického kláštera, především dizertační práci
prof. dr. Emilie Nohejlové-Prátové Příběhy kláštera opatovického
vydané v Praze roku 1925, příslušnou část monografie Františka Karla
Rosůlka Pardubicko, Holicko Přeloučsko, máme i náčrt od dr. Smetánky
z Archeologického ústavu ČSAV, kde jsou situačně zakresleny
archeologické výzkumy, které byly na místě až dosud provedeny,
známe pověsti, které se k opatovickému klášteru vztahují, co bychom
ještě chtěli víc. Po vyřízení nezbytných formalit spojených s nástupem
109
děvčat do práce nakládáme techniku a odjíždíme na první měření do
Opatovic. Výzkum chceme zahájit na levé straně cesty na pozemcích
usedlostí čp. 47 a 114, tedy u Pleskotů a u Morávků. První profil
vedeme od mostku přes mlýnský náhon kolem plotu Morávkovy
usedlosti, pak se věnujeme průzkumu "valu" na zahradě Pleskotových.
Odporové křivky neukazují nic zvláštního, nad čím bychom mohli jásat.
Druhý den prší, zůstáváme v kanceláři, do Opatovic jedeme až ve
středu, kde je terčem výzkumu pole nad smetištěm, pak se stěhujeme
na Pleskotovu zahradu, kde naše práce končí poruchou EOMa - první a
také poslední kterou kdy tento přístroj měl.
Vracíme se do laborky abychom přístroj opravili a práci v terénu
pro tento týden končíme. Z prozatím dosažených výsledků nikdo z nás
není moudrý. Podle dochovaných zpráv měl být opatovický klášter
postaven podle plánů, které si mniši přivezli z benediktinského kláštera
ve francouzském Cluny - opatovický klášter měl snad být jeho
zmenšeninou. Studujeme tedy dostupné plány kláštera v Cluny, děvčata
shánějí překlady cizojazyčných odborných termínů, pomáhá nám i
zdechovický pan děkan Otto Šrůtek. Do Opatovic jedeme až v pondělí,
kdy provádíme řadu měření na Pleskotově zahradě. Opatovické
výzkumy, které jsou stále zatím bez výsledku, nás pomalu začínají
unavovat. Proto v úterý měníme plán a jedeme dokončit elektronický
výzkum na farní zahradu do Sezemic. Tady se naopak výsledky měření
ukázaly jako velice slibné. Výlet nám pomohl a tak jsme další den
provedli řadu měření kolem obou usedlostí. Mezi řečí mi pan Pleskot
naznačil, že Topolina se říkalo také jinému místu a ukazoval kamsi za
stodolu. Této poznámce jsem zpočátku nevěnoval přílišnou pozornost,
bylo už odpoledne a každý z nás cítil únavu. Začínal se pomalu hlásit i
pocit zklamání, protože za půldruhého týdne jsme hledaný objekt stále
neměli. Co naplat. Ve čtvrtek se věnuji zpracování měřených hodnot a
předběžnému vyhodnocení výsledků. Máme sice několik míst u
Pleskotů ukazujících na někdejší zástavbu, ale ta korespondují s objekty
zobrazenými na katastrální mapě z roku 1840. V pátek ráno si děvčata
vyřizují ukončení brigády a já z dlouhé chvíle listuji Rosůlkovou
monografií. Pokolikáté už? Teprve teď si uvědomuji, že F. K. Rosůlek
používá v prvních dvou odstavcích na straně 374 pro jeden a týž vodní
tok dvou názvů. Jednou jej uvádí jako "tok labský", na jiném místě jako
"mlýnský náhon". Nevím, zda je to od F. K. Rosůlka vědomé nebo zda
jde o šťastnou náhodu. Vzpomínám si také, co říkal pan Pleskot, že
Topolina se říkalo také pozemku za stodolou. Začíná mi svítat, tady
nejde o Topolinu na dně vyschlého rybníka, tady jde o jinou Topolinu, o
Topolinu na Morávkově zahradě, na pozemku, který byl od začátku tak
trochu stranou zájmu. Ještě naposledy dáváme dohromady naši
měřickou skupinu a odjíždíme do Opatovic. Morávkova zahrada sousedí
se zahradou Pleskotových, není souvisle oplocena, hranici tvoří jen řada
110
tvarovaných kamenných kvádrů, možná stovka jich tam leží. Nikdo dnes
neví, k jakému účelu kvádry sloužily, prý je to snad zbytek po nějakém
vodním díle z pozdější doby, možná pernštejnské. Morávkovu zahradu
pokrývá bujná vegetace, můžeme rozlišit její tři patra. Počítáno odspoda
jsou tu kopřivy, některé exempláře dosahují až dvoumetrové výše, pak
jsou tu černé bezy a nejvyšší patro tvoří asi osmdesát let staré topoly.
Terén do značné míry neprůchodný. Pan Morávek, vlastník zahrady,
ochotně souhlasí s vykácením několika černých bezů, jdeme tedy s
kolegou za panem Pleskotem vypůjčit vhodné nářadí, abychom vytvořili
průchodnou pěšinu pro zamýšlený profil. Začínáme měřit, hned po
několika metrech jdou hodnoty napětí prudce nahoru. Oproti obligátním
80 milivoltům je tady najednou 300, 400 i 600 milivoltů, to znamená, že
při uspořádání elektrod A3M1N3B (písmena označují jednotlivé
elektrody a čísla vzdálenost v metrech mezi nimi) a proudu 15mA jsou
zde proti 250 ohmmetrům typickým pro písčité půdy opatovické lokality
hodnoty kolem 1500 ohmmetrů charakterizující půdy velmi silně
kamenité. Při přepichování elektrod bylo cítit, jak hroty měřících elektrod
rachotí v kamenitém podloží, které my pod trávou nevidíme. Profil
vedený od severního konce zahrady končíme na dvorku Morávkovy
usedlosti a je nám jasné, že jsme u cíle. Zbývá ještě proklestit místo pro
dvě další pěšiny pro profily, kterými chceme vymezit rozlohu destrukce
kdysi tak slavného a mocného kláštera. Profily vedeme tentokrát napříč
zahradou směrem k mlýnskému náhonu. Ukazuje se, že destrukce sahá
až k samému náhonu. V této chvíli už není co hledat. O tom, že jsme na
správném místě svědčí i volně ležící úlomky gotických cihel, které tu
slepice vyhrabaly. Od cihel dnešních se liší na první pohled, jsou užší,
vyšší a materiál na lomu je hodně hrubozrnný. Naše práce v
Opatovicích na určitou dobu končí. Týž den jsme se rozloučili s oběma
studentkami a mně nastala práce dostat výsledky naší práce na papír. Z
kopie katastrálky jsem doma pod zvětšovákem překreslil situační plán
opatovického klášteřiště do měřítka 1:1000 a hned v pondělí z něho
nechal v reprodukci zhotovit asi deset výtisků. Do nich jsme pak
zakreslovali potřebné údaje. Tak vznikla jediná mapa rozmístění
měřených profilů, která se později někam ztratila a několik map se
zákresem přibližné rozlohy destrukce klášterních objektů. Výsledný
elaborát jsem za několik dnů předal dr. Vlastimilu Zikmundovi a o něco
později jsme po společné konzultaci s dr.Šebkem vybrali místo pro
archeologickou sondu, kterou v září téhož roku dr. Šebek na Morávkově
zahradě otevřel. Sonda měla půdorysný rozměr 2x5 metrů a dr. Šebek z
ní vyzvedl tři přepravky střepů datovaných do 11 - 14. století a jednu
přepravku cihlové mozaiky, u nás prý dost vzácné. S částí opatovického
nálezu jsem se mohl blíže seznámit za dva roky, kdy mně dr. Šebek
některé věci laskavě zapůjčil do Televizního klubu mladých. Na to, že
sonda byla hluboká jenom asi půl metru, nález více než slušný. V sondě
111
bylo možné vidět v řezu jakousi udusanou vrstvu oblázků poněkud
připomínající chodník a část jakési destrukce zdiva. Na žádost dr.
Šebka jsme koncem října provedli podrobná měření v těsné blízkosti
sondy, které ukázalo, že kamenná destrukce patří k základu jakési zdi a
že o několik metrů východněji se tato situace opakuje. Provedli jsme
také tři vertikální elektrické sondy, které naznačily, že změny v půdním
profilu mohou sahat v tomto místě do hloubky nejvýše dvou, dvou a půl
metru. Podobného mínění byl tehdy i dr. Smetánka z AÚ ČSAV, který
archeologické pracoviště navštívil. U tohoto údaje bych se chtěl zastavit.
Hloubkový dosah elektrické odporové metody se odvozuje z rozestupu
proudových elektrod A a B. V geofyzice se při použití stejnosměrného
proudu udává hloubkový dosah měření výrazem AB/2, my jsme však
použili při výzkumu střídavý proud o poměrně vysoké frekvenci 700Hz a
musíme tedy počítat s dosahem o něco menším. Hloubkový dosah při
této frekvenci v závislosti na vzdálenosti proudových elektrod jsem
podrobně nezkoumal, ale z provedených laboratorních měření
vycházela hloubka dosahu v poměru přibližně rovném AB/5, připouštím
tedy určitou nepřesnost v tom, že deklarovaný hloubkový dosah
aparatury EOM může být ve skutečnosti větší. Ze třech odporových
profilů nelze usuzovat na půdorysné tvary objektu a ani nevím, do které
části bývalého kláštera jsme se trefili. To ale není ve výsledku tak
důležité, archeolog z výsledků elektronického výzkumu ví, kde má začít
a archeologický výzkum jej k cíli dovede. Dr. Šebek hodnotí výsledky
elektronického výzkumu ve své zprávě nazvané "Zhodnocení výsledků
měření EOM při průzkumu archeologických lokalit" takto: "Měřením
EOM bylo půdorysně zachyceno několik anomálií, z nichž byla
zkoumána jedna. Měřená anomálie se projevila přibližně jako
desetinásobek průměru specifického odporu zeminy. Projevila se v
hloubce 30 - 180cm jednak jako destrukce středověkého zdiva, jednak
jako vyrovnávací vrstva štěrku, popela apod. (spáleniště kláštera), pod
níž byl objekt (sídlištní jáma). Rozdíly v půdorysné dispozici nelze
přesně vyjádřit vzhledem k malému rozsahu zkoumané plochy (sonda
2x5m), ale budou jen malé. I zde byl zkoumaný objekt nepravidelně
ohraničen. V průběhu výzkumu bylo provedeno hloubkové měření na
profilu archeologické sondy s cílem zjistit hloubku sídlištní jámy ještě
před jejím vybráním. Zjištěná diference byla přibližně 10% při hloubce
jámy 160cm." (konec cit.)
Výsledek opatovického výzkumu nezůstal dlouho utajený, zprávy o
objevu začínaly pozvolna pronikat na veřejnost. Přišlo i několik dopisů.
Pisateli byli většinou proutkaři, kteří nabízeli své služby při dalším
výzkumu. Protože na mne proutky velice dobře chodily a o
psychotroniku jsem se v té době s hlediska své profese dost intenzivně
zajímal a zkoumal možnosti jejího uplatnění, slušně jsem pisatelům
poděkoval. Jen jeden z dopisů mne přinutil, abych se jím zabýval o něco
112
víc. Byl od jakési skupiny, která se nejspíš také zabývala
psychotronikou. Její vedoucí psal, že oni rovněž provedli na
opatovickém klášteřišti výzkum "svými metodami" a zjistili ve větší
hloubce jakousi "banku". Obrátil jsem se tedy na ing. Peteru z
pardubického Stavoprojektu s dotazem, jak vypadá v té části Opatovic
půdní profil. Odpověď zněla: Skála v hloubce 9 až 12 metrů pod
terénem, nad ní jsou vodou zatopené štěrkopísky. Stručně řečeno,
všude tam, kde se rozlévalo Labe, není možné hloubit sklepení do
vodou zatopeného štěrkopísku, alespoň v dřívějších dobách, kdy by
stavitelé měli neskonalé problémy s odčerpáváním vody prosakující z
Labe. Psychotroniku jsem při opatovickém výzkumu nepoužil. S
psychotronikou jsem před léty skončil jednou pro vždy. Sám jsem se
během dvaceti let praxe přesvědčil, že tato metoda není ani příliš
spolehlivá, ani zdraví neškodná. Říká se, že kdo řekne A, měl by říci i B.
K opatovickému klášteru patří nedílně opatovický poklad. Mnoho lidí v
existenci opatovického pokladu věří. O opatovickém pokladu jsem mluvil
s několika historiky, kteří se v názoru na existenci pokladu celkem
shodují a jsou přesvědčeni, že klášter ke konci své existence zchudnul.
Dochovala se prý zpráva o tom, že když mniši klášter opouštěli, museli
zastavit mešní nádobí a bohoslužebná roucha, aby mohli najmuté
posádce zaplatit za ochranu kláštera. Z toho se soudí, že klášter v té
době už žádné větší cennosti neměl. Každý z odborníků ale zdůrazňuje,
že jde jen o jeho osobní názor. Otázka existence pokladu tedy zůstává
otevřená. Opatovický poklad jsme nehledali, v sedmdesátých létech na
to nebyla vhodná doba, ostatně ani nevím, kde, jak a čím bychom měli
poklad hledat. Když už bylo řečeno A i B, dovolte mi, abych v závěru
příspěvku připojil ještě C. Opatovický výzkum jsme provedli druhým
prototypem aparatury EOM, přístrojem, který byl použit na řadě dalších
historických lokalit, poslední akcí, tuším, byl elektronický výzkum
chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi pro knihu Miroslava Ivanova "Kdy
umírá vojevůdce". Kolem roku 1985 jsem přístroj v plně
provozuschopném stavu daroval pardubickému muzeu. Vznikl se vším
všudy v Pardubicích a měl pro pardubický region (a nejen pro
pardubický region) svůj význam. Nějaký čas jsem jej vídal při občasných
návštěvách v pracovně dr. Zikmundy, jenže od té doby prošel
pardubický zámek rozsáhlou rekonstrukcí a dnes už si nikdo ze
zaměstnanců nevzpomíná, že by někdy někde modrou bedýnku se
vzácným obsahem viděl. Bohužel, náš "nejslavnější" přístroj našel
konec tam, kde jsem si myslel, že zůstane nejlépe uchován budoucím
generacím.
Převzato z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 4/2007.

113
Situační náčrt se zákresem polohy opatovického kláštera.

114
V roce 2000 náhodně nalezená cihla v prostoru mlýna s otiskem znaku
„psí tlapa“ pravděpodobně pocházející z klášterního zdiva.
Rozměry:D=24,5
ry:D=24,5 cm; V=8 cm; Š=11 cm hmotnost=4050 g

O několik let později nalezena další cihla s otiskem psí tlapy.Zajímavé

je, že otisky tlap na těchto
chto nálezech nejsou indentické.

115
Další neplánovaný nález - říjen 1, 2009

Archeologická sondáž, 2 sondy o rozloze cca 3 m2, byla vyvolána

stavbou přeložky vysokého napětí firmou ČEZ vedle příjezdové
komunikace na katastru obce Opatovice nad Labem. Zkoumané sondy
jsou v blízkosti bývalého mlýna a v areálu bývalého kláštera, který zanikl
v na počátku husitských válek.
Výzkum probíhal s přestávkami v rozmezí květen – červen 2009,
sondy byly jen částečně archeologicky vyčerpány, z důvodu dosažení
nivelety základové spáry stavby byla část středověkých stratigrafií
ponechána in situ.
Použitou metodou výzkumu byla archeologická sondáž s
kresebnou, fotografickou a fotogrametrickou dokumentací a trackingem
pomocí totální stanice. Z kontextů byly odebírány veškeré nálezy pro
laboratorní zpracování.
V sondách bylo konstatováno středověké souvrství – součást
prostoru zaniklého kláštera. Byla zachycena i zděná cihlová a kamenná
konstrukce a kamenná dlažba náležející k zatím blíže neznámé části
kláštera. Materiál tvořený převážně keramickými střepy, ale i zvířecími
kostmi a úlomky železných artefaktů odpovídají období 13.-15. století.
Poznámka k tomuto internetovému sdělení: šlo o výkop pro nový sloup v Klášterní
ulici, poblíž plotu domu čp.47 (pana Pleskota).

116
Při hloubení jámy pro nový sloup byly objeveny pravděpodobně základy
klášterního objektu.
Jedná se o nález z června 2009 v Klášterní ulici poblíž domu
čp.47.
Foto Josef Půlpán.

117
Detail výkopu.

118
119
Stejný snímek jako předešlý, avšak se zakreslením zátopové plochy přřii povodni
se stoletou vodou.

120