You are on page 1of 119

Univerzita J. E.

Purkyně v Ústí nad Labem


Fakulta filosofická

DIPLOMATIKA I.

Studijní opora - SVP

Mgr. PaedDr. Petr Rak, Ph.D.

Ústí nad Labem 2014

Projekt CZ.1.07/2.2.00/29.0023
Univerzitní centrum podpory pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami

Obor: Archivnictví a spisová služba


Klíčová slova: Diplomatika obecná, diplomatika středověká, diplomatika novověká,
diplomatika církevní, diplomatika městská, diplomatika vrchnostenská
Anotace: Studijní opora „Diplomatika I.“se zabývá definicí a předměty výzkumu
diplomatiky jako pomocné vědy historické. Nastiňuje vývoj
diplomatických studií v Evropě i v českých zemích; seznamuje s typologií
a členěním hlavních druhů diplomatických písemností, užívaných v době
do roku 1848; všímá si forem dochování těchto písemností a popisuje
jejich vnější a vnitřní znaky.
Zvláštní pozornost věnuje specifické problematice novověké diplomatiky
v době od 16. až do první poloviny 19. století.
Vlastní přehled vývoje diplomatických v jednotlivých společenských
prostředích začíná nástinem papežských a císařských písemností, po němž
se zaměřuje na detailnější popis počátků diplomatických písemností
v českých zemích a proměny úředních písemností v královských a dalších
centrálních kancelářích českého státu; charakteristiku desk zemských a
dvorských, katastrálních písemností a veřejného notariátu; a také
písemností církevní, městské a vrchnostenské správy.
V závěru studijní opory je připojen systematický soupis edičních řad a
tematických edic diplomatických pramenů, výběr základní diplomatické
literatury a přehled použitých zkratek.

Projekt „Univerzitní centrum podpory pro studenty se specifickými vzdělávacími


potřebami“

Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/29.0023

Tento projekt byl podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České
republiky.

© Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem


Fakulta filozofická

Autor: Mgr. PaedDr. Petr Rak, Ph.D.


OBSAH
1. Diplomatika jako pomocná věda historická .........................................................................9
1.1 Postavení diplomatiky v rámci pomocných věd historických ...........................................9
1.2 Název ........................................................................................................................... 10
1.3 Definice ........................................................................................................................ 10
1.4 Předmět výzkumu ......................................................................................................... 10
2. Z vývoje diplomatiky ........................................................................................................ 12
2.1 Počátky: prakticko-právní kritika listin.......................................................................... 12
2.2 Zrod diplomatiky jako historické vědy .......................................................................... 13
2.3 Hlavní institucionální předpoklady pro rozvoj diplomatiky v 19. století ........................ 13
2.3.1 Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde a MGH ........................................ 13
2.3.2. Regesta imperii ....................................................................................................... 13
2.3.3 École des chartes ...................................................................................................... 14
2.3.4 Institut für österreichische Geschichtsforschung ....................................................... 14
2.3.5 Vatikánské archivy ...................................................................................................14
2.4 Prohlubování pracovních metod a rozšiřování okruhu zkoumaného materiálu ............... 15
3. Nástin českých diplomatických studií ............................................................................... 17
3.1 Počátky (do konce 18. století) ....................................................................................... 17
3.2 Rozvoj diplomatiky v 19. a na počátku 20. století ......................................................... 18
3.3 Diplomatická bádání po roce 1918 ................................................................................ 19
4. Hlavní druhy diplomatických písemností .......................................................................... 21
4.1 Listiny .......................................................................................................................... 21
4.2 Mandáty........................................................................................................................ 21
4.3 Listy ............................................................................................................................. 22
4.4 Úřední knihy ................................................................................................................. 22
4.4.1 Úřední knihy pro vnitřní potřebu .............................................................................. 22
4.4.2 Knihy veřejné ........................................................................................................... 23
4.5 Akta .............................................................................................................................. 23
5. Dochování a znaky diplomatických písemností ................................................................. 25
5.1 Dochování písemností ...................................................................................................25
5.1.1 Originál .................................................................................................................... 25
5.1.2 Koncept.................................................................................................................... 25
5.1.3 Opis ......................................................................................................................... 25
5.1.4 Písemnosti pravé a padělky (falza) ........................................................................... 26
5.2 Vnější znaky ................................................................................................................. 26
5.2.1 Psací látka ................................................................................................................ 26
5.2.2 Tvar a formát ........................................................................................................... 26
5.2.3 Linkování ................................................................................................................. 26
5.2.4 Inkoust ..................................................................................................................... 26
5.2.5 Písmo ....................................................................................................................... 26
5.2.6 Grafická znamení ..................................................................................................... 27
5.2.7 Korektury a razury ...................................................................................................27
5.2.8 Podpisy vydavatelů, poznámky a přípisy kancelářského původu ............................... 27
5.2.9 Pečetě....................................................................................................................... 27
5.3 Vnitřní znaky ............................................................................................................ 27
5.4 Části textu listiny (listinné formule) .............................................................................. 27
6. Novověká diplomatika (od počátku 16. století do roku 1848) ............................................ 29
7. Nástin vývoje papežských a císařských písemností ve středověku ..................................... 32
7.1 Papežská diplomatika .................................................................................................... 32
7.1.1 Do konce pontifikátu papeže Štěpána III. (772) ........................................................ 32
7.1.2 Období let 772–1048 ................................................................................................ 32
7.1.3 Období let 1048–1198 .............................................................................................. 32
7.1.4 Období let 1198–1415 .............................................................................................. 33
7.1.5 Období po roce 1415 ................................................................................................ 33
7.2 Císařská diplomatika ..................................................................................................... 33
7.2.1 Kancelář ................................................................................................................... 33
7.2.2 Písemnosti ................................................................................................................ 34
8. Počátky diplomatických písemností v našich zemích ........................................................ 36
8.1 Do první poloviny 12. století ......................................................................................... 36
8.2 Jindřich Zdík a „zdomácnění“ listin v českých zemích .................................................. 37
8.3 Geneze listin v českém prostředí ................................................................................... 38
9. Panovnické kanceláře a písemnosti do roku 1526 .............................................................. 40
9.1 Období Přemyslovské 1197–1310 ................................................................................. 40
9.2 Období dynastie lucemburské a husitství ....................................................................... 42
9.3 Období let 1453–1526...................................................................................................44
10. Panovnické kanceláře a písemnosti v letech 1526–1749 .................................................. 47
10.1 Česká královská kancelář do druhého stavovského povstání ........................................ 47
10.1.1 Vývoj kanceláře ..................................................................................................... 47
10.1.2 Personální skladba české dvorské kanceláře v závěru předbělohorské doby ............ 50
10.1.3 Písemnosti královské české kanceláře ..................................................................... 51
10.2 Česká kancelář za stavovského povstání...................................................................... 53
10.3 Česká panovnická kancelář v letech 1620–1749 .......................................................... 54
10.3.1 Dějiny kanceláře .................................................................................................... 54
10.3.2 Písemnosti .............................................................................................................. 55
11. Další centrální a zemské úřady a kanceláře ..................................................................... 57
11.1 Kancelář české komory ............................................................................................... 57
11.2 Kancelář apelačního soudu .......................................................................................... 58
11.3 Kancelář českého místodržitelství ............................................................................... 59
11.4 Vrchní slezský úřad..................................................................................................... 59
11.5 Moravský královský tribunál ....................................................................................... 59
11.6 Krajské úřady .............................................................................................................. 60
11.7 Úřady ústřední, zemské a krajské správy v letech 1526–1753 ...................................... 61
12. Desky zemské a dvorské ................................................................................................. 63
12.1 Desky zemské v Čechách ............................................................................................ 63
12.2 Desky zemské na Moravě a ve Slezsku ....................................................................... 65
12.3 Desky dvorské ............................................................................................................ 65
13. Katastry .......................................................................................................................... 67
13.1 Berní rula .................................................................................................................... 67
13.2 Lánské rejstříky .......................................................................................................... 68
13.3 Karolínský katastr slezský ........................................................................................... 68
13.4 Tereziánský katastr – Čechy........................................................................................ 68
13.4.1 Berní přiznání......................................................................................................... 68
13.4.2 První generální revizitace ....................................................................................... 69
13.4.3 Vyhodnocení berních přiznání a revizitace ............................................................. 69
13.4.4 Vznik prvního tereziánského katastru rustikálního .................................................. 69
13.4.5 Dominikální exekvatorium ..................................................................................... 69
13.4.6 Revize z let 1751–1753 .......................................................................................... 69
13.4.7 Tereziánské katastry z roku 1757............................................................................ 69
13.5 Tereziánský katastr – Morava...................................................................................... 70
13.6 Josefský katastr ........................................................................................................... 70
13.7 Stabilní katastr ............................................................................................................ 71
14. Veřejný notariát .............................................................................................................. 72
15. Církevní diplomatika ...................................................................................................... 74
15.1 Do roku 1344 .............................................................................................................. 74
15.2 V letech 1344–1419 .................................................................................................... 75
15.3 V letech 1419–1561 .................................................................................................... 76
15.4 V letech 1561–1623 .................................................................................................... 77
15.5 Po roce 1623 ............................................................................................................... 78
15.5.1 Písemnosti arcibiskupské kanceláře a ústřední povahy ............................................ 78
15.5.2 Písemnosti řádových a řeholních institucí ............................................................... 79
15.5.3 Písemnosti farních úřadů ........................................................................................ 79
15.5.4 Matriky .................................................................................................................. 79
16. Městská diplomatika ....................................................................................................... 82
16.1 Listiny ........................................................................................................................ 83
16.2 Knihy .......................................................................................................................... 83
16.2.1 Knihy pamětní ........................................................................................................ 84
16.2.2 Knihy k pojištění práv města jako celku ................................................................. 84
16.2.3 Knihy k pojištění práv jednotlivých měšťanů .......................................................... 84
16.2.4 Knihy městského soudnictví ................................................................................... 85
16.2.5 Knihy vzniklé z přenesené veřejnoprávní působnosti města .................................... 85
16.3 Městské kanceláře ....................................................................................................... 85
16.4 Městské písemnosti po roce 1526 ................................................................................ 86
17. Vrchnostenská diplomatika ............................................................................................. 89
17.1 Do počátku novověku ................................................................................................. 89
17.2 Po roce 1526 ............................................................................................................... 90
17.3 Písemnosti .................................................................................................................. 91
17.3.1 Pozemkové (gruntovní) knihy................................................................................. 91
17.3.2 Urbáře a dominikální knihy .................................................................................... 92
17.3.3 Soupisy poddaných, řády, instrukce a účetní materiál ............................................. 92
18. Ediční řady a tematické edice diplomatických písemností ............................................... 94
18.1. Ediční řady všeobecného charakteru........................................................................... 94
18.1.1 Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae ............................................................ 94
18.1.2 Archiv český .......................................................................................................... 94
18.1.3 Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae ............................. 95
18.1.4 Moravské desky zemské ......................................................................................... 96
18.1.5 České desky zemské ............................................................................................... 96
18.1.6 Sněmy české .......................................................................................................... 97
18.1.7 Moravské sněmy .................................................................................................... 97
18.1.8 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae .................................................. 97
18.1.9 Zemské desky slezských knížectví.......................................................................... 98
18.1.10 Desky dvorské ...................................................................................................... 98
18.1.11 Archiv koruny české ............................................................................................. 99
18.1.12 Regesta fondu Militare ......................................................................................... 99
18.1.13 Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. ............................................ 99
18.1.14 Documenta Bohemica bellum tricennale illustrantia ........................................... 100
18.2 Ediční řady církevních písemností ............................................................................. 100
18.2.1 Libri confirmationum ........................................................................................... 100
18.2.2 Libri erectionum ................................................................................................... 100
18.2.3 Soudní akta konzistoře pražské ............................................................................. 100
18.2.4 Momumenta Vaticana .......................................................................................... 101
18.2.5 Akta Kongregace pro šíření víry ........................................................................... 101
18.2.6 Akta a dopisy papežských nunciů ......................................................................... 101
18.3. Ediční řady městských a vrchnostenských písemností .............................................. 101
18.3.1 Codex juris municipalis regni Bohemiae .............................................................. 101
18.3.2 Městské listináře .................................................................................................. 102
18.3.3 Sudetendeutsche Geschichtsquellen ...................................................................... 102
18.3.4 Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka .................................................................. 103
18.3.5 Libri civitatis ........................................................................................................ 103
18.4. Ediční řady katastrálních písemností ........................................................................ 103
18.4.1 Berní rula ............................................................................................................. 103
18.4.2 Lánové rejstříky ................................................................................................... 104
18.4.3 Karolínský katastr slezský .................................................................................... 105
18.4.4 Tereziánské katastry ............................................................................................. 105
18.5. Ediční řady diplomatických pramenů hromadné povahy ........................................... 105
18.5.1 Soupis obyvatelstva podle víry ............................................................................. 105
18.5.2 Zpovědní seznamy................................................................................................ 106
18.5.3 Soupisy židovských familiantů a rodin ................................................................. 106
18.6. Výběr z tematických edic ......................................................................................... 107
18.6.1 Formulářové sbírky .............................................................................................. 107
18.6.2 Registra ................................................................................................................ 107
18.6.3 Prameny k církevním dějinám .............................................................................. 107
18.6.4 Městské knihy ...................................................................................................... 108
18.6.5 Písemnosti vrchnostenské správy .......................................................................... 108
19. Výběr z literatury a seznam zkratek .............................................................................. 110
19.1 Příručky a studie obecného charakteru ...................................................................... 110
19.1.1 Příručky ............................................................................................................... 110
19.1.2 Studie ................................................................................................................... 111
19.2 Novověká diplomatika .............................................................................................. 111
19.3 Počátky diplomatických písemností .......................................................................... 111
19.4 Diplomatické písemnosti a královské kanceláře do počátku 14. století ...................... 111
19.5 Královské kanceláře 1310–1526................................................................................ 112
19.6 Královské další centrální kanceláře 1526–1848 ......................................................... 113
19.7 Desky zemské a dvorské ........................................................................................... 114
19.8 Katastry .................................................................................................................... 114
19.9 Veřejný notariát ........................................................................................................ 114
19.10 Církevní diplomatika ............................................................................................... 114
19.10.1 Matriky .............................................................................................................. 115
19.11 Městská diplomatika ............................................................................................... 115
19.11.1 Do 16. století ...................................................................................................... 115
19.11.2 Od 16. do poloviny19. století .............................................................................. 116
19.12 Vrchnostenská diplomatika ..................................................................................... 117
19.12.1 Soupisy urbářů ................................................................................................... 117
19.13 Důležité internetové stránky .................................................................................... 118
19.14 Seznam používaných zkratek .................................................................................. 118
ÚVODEM

Studijní opora „Diplomatika I.“ je určena pro posluchače stejnojmenného předmětu


kombinovaného studia, vyučovaného v zimním semestru. Obsahově lze tuto studijní oporu
rozdělit do pěti tematických okruhů.
První poskytuje informace o postavení diplomatiky v rámci pomocných věd historických a
přehled o vývoji diplomatických studií od 17. do 20. století se zvláštním zřetelem k českým
zemím.
Následující tematický okruh je zaměřen na hlavní druhy diplomatických písemností, formy
jejich dochování a jejich vnitřní a vnější znaky.
Třetí okruh upozorňuje na změny, k nimž došlo ve vývoji úředních písemností v období
novověku a které způsobily posun v předmětu diplomatických studií (namísto určování
pravosti písemností zkoumání jejich hodnoty jako historického pramene).
Čtvrtý okruh je obsahově nejrozsáhlejší. Podává nástin vývoje papežských a císařských
písemností; dále – a především – se pak věnuje diplomatických písemnostem na území
českého státu. Popisuje písemné produkty z kanceláří českých panovníků a centrálních úřadů;
zemského a dvorského soudu; katastrální písemnosti; agendu veřejných notářů a písemnosti
církevní, městské a vrchnostenské správy.
Pátým okruhem jsou pak přehled edičních řad a výběrový soupis tematických edic
diplomatických písemností a výběrový přehled základních diplomatických příruček a
literatury se seznamem použitých zkratek.
Vývoji úředních písemností v českých zemích od druhé poloviny devatenáctého století je
věnována studijní opora „Diplomatika II.“
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY

Prvních pět kapitol se zabývá postavením diplomatiky mezi ostatními pomocnými vědami
historickými, její historií jakožto vědního oboru a teoretickými, metodologickými a
terminologickými aspekty diplomatiky.

Kapitola č. 6 – Novověká diplomatika (od počátku 16. století do roku 1848) – je věnována
problematice proměn úředních písemností v době od 16. až do první poloviny 19. století a
důsledkům, které z těchto proměn vyplývají pro metody a předmět studia novověké
diplomatiky. Tato kapitola má specifické postavení, protože je třeba si její obsah
připomenout před studiem kapitol a odstavců č. 10, 11, 15.4 a 15.5; 16.2, 16.3 a 16.4; a 17.2
a 17.3.
Kapitoly č. 7 až 17 jsou členěny chronologicko-tematicky. Kapitoly č. 7-10 tvoří jednu
časovou řadu (papežská a císařská diplomatika a písemnosti kanceláří českých panovníků), na
níž s jistými časovými posuny navazují kapitoly č. 11-13 (kanceláře dalších centrálních a
zemských úřadů, desky dvorské a zemské a katastrální písemnosti). Následující kapitoly č.
14-17 jsou členěny tematicky (písemnosti veřejných notářů a církevní, městská a
vrchnostenská diplomatika).

Poslední tři kapitoly (18. Ediční řady a tematické edice; 19. Výběr z literatury a 20. Seznam
používaných zkratek) jsou materiálového charakteru a při práci s touto studijní oporou je třeba
s nimi pracovat dvojím způsobem:
a) studovat je samostatně a osvojovat si práce, v nich uvedené, jako jednotlivé
skladebné prvky při vytváření uceleného znalostního přehledu českých a moravských
diplomatických edic a základní literatury; a
b) také je používat jako rozšiřující zdroje informací při studiu jednotlivých kapitol
(zejména č. 3, 6 a 8-17).

Na tato studijní oporu navazuje studijní opora „Diplomatika II.“, sledující vývoj
diplomatických písemností od druhé poloviny devatenáctého století. Obě opory se vzájemně
doplňují a tvoří jeden celek.
1. Diplomatika jako pomocná věda historická

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Tato kapitola popisuje vztah diplomatiky k ostatním pomocným vědám historickým,
vysvětluje původ jejího názvu a specifikuje předmět jejího výzkumu.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● vysvětlit původ názvu „diplomatika“;
● vysvětlit rozdíl mezi diplomatikou a kodikologií;
● vysvětlit vztah mezi diplomatikou, paleografií a archivnictvím;
● popsat definici diplomatiky;
● popsat předmět zkoumání diplomatiky.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Pomocné vědy materiálové a vztahové, diplomatika, latinská paleografie, kodikologie,
archivnictví.

1.1 Postavení diplomatiky v rámci pomocných věd historických


Pomocné vědy historické lze podle jejich přístupu k historickým pramenům rozdělit
do dvou skupin. První z nich se věnuje práci s konkrétním typem historických pramenů. Do
této skupiny patří např. kodikologie (zabývá se písemnostmi neúřední povahy); sfragistika
(zkoumající pečetě); heraldika (erby a znaky); epigrafika (nápisy na archeologických psacích
látkách); numizmatika (mince a papírová platidla) a také diplomatika. Tyto pomocné vědy
historické se označují jako materiálové.
Druhá skupina sdružuje pomocné vědy historické bez přímé vazby ke konkrétnímu
typu historických pramenů. Jejich společnou vlastností je, že zkoumají tyto prameny
prostřednictvím hodnocení a analýzy základních vnějších a vnitřních znaků. Patří do ní
chronologie (měření času a datování); historická metrologie (historické měrné jednotky);
genealogie (zabývá se rodinnými vazbami předešlých generací) nebo paleografie, zkoumající
vývoj písma. Tyto pomocné vědy historické se označují jako vztahové či analytické.
Nejblíže má diplomatika k paleografii, protože jednou z nejdůležitějších částí studia
historických písemností je čtení a rozbor písem, jimiž jsou napsány. Velmi úzké spojení bylo
charakteristické zejména pro začáteční období konstituování obou těchto oborů jako
pomocných věd historických. Ambivalentní vztah panuje mezi diplomatikou a kodikologií,
jež se zabývá rovněž studiem písemností, ale náboženského a literárního (a tedy neúředního)
charakteru: traktáty, legendami, filosofickými úvahami v podobě rukopisných knih,
vznikajícími nejčastěji v klášterních skriptoriích nebo v univerzitním prostředí. Diplomatika
je také východiskem pro většinu historických oborů. Zvláště blízko má k dějinám správy,
které jsou přímo založeny na studiu úředních dokumentů a písemností; a také k dějinám
práva, neboť právě právní ustanovení a předpisy reglementovaly činnost úřadů.

9
1.2 Název
Termín „diplomatika“ vznikl z latinského termínu pro listinu – diploma. Ten je
odvozen z řeckého slova diplóo (zdvojuji), reflektujícího skutečnost, že starověké diplomy
měly podobu souvislého textu, napsaného na dvou nebo více spojených voskových tabulkách
(tzv. dyptichů, triptichů či polyptichů). Ze zmíněného latinského termínu vychází i názvy pro
diplomatiku ve většině evropských jazyků; jen němčina kromě označení „Diplomatik“ začala
v 19. století užívat ještě termín Urkundenlehre, doplněný ještě mladším termínem
Urkundenforschung, označující hlubší a detailnější stupeň studia úředních písemností.

1.3 Definice
Diplomatika je věda, zabývající se:
studiem písemností úřední provenience, které hodnotí po stránce vnitřní i vnější jako
produkty určitého právního, hospodářského, sociálního a kulturního prostředí a klade
při tom důraz na funkci těchto písemností v příslušné společnosti;
studiem pravidel zhotovování úředních písemností;
studiem právního prostředí institucí, které tyto dokumenty produkovaly; a
určováním postupů pro ověřování pravosti úředních písemností.

1.4 Předmět výzkumu


U zrodu diplomatiky jako pomocné vědy historické stála praktická potřeba určování
pravosti raně středověkých listin. Jejich zkoumání má nejdelší tradici a nepropracovanější
analytické postupy. Komplexnímu hodnocení dalších typů úředních písemností, zejména těch,
které vznikaly v mladších časových obdobích, je diplomatika zatím hodně dlužna; a uvedená
definice má tak zčásti pouze proklamativní charakter. I za této situace je ovšem
nejpokročilejší diplomatika latinského kulturního okruhu; i když v posledních letech se
zintenzivnila studia i diplomatiky byzantské, slovanské, osmanské a arabské.
Zvláštního zdůraznění si zaslouží skutečnosti, že diplomatika studuje písemnosti v
době jejich platnosti a s přihlédnutím ke konkrétnímu politickému, sociálnímu a
ekonomickému prostředí, v jehož rámci aktivně působily v dějinném procesu a zasahovaly do
něj. Tím se zásadně odlišuje od archivnictví, evidujícího a zpracovávajícího písemný materiál
úřední povahy bez sledování příslušných vazeb a vlivu na dobu jeho vzniku.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Diplomatika je jedna z pomocných věd historických, zabývající se studiem písemností
úřední provenience, pravidly jejich zhotovování a institucemi, v nichž tyto písemností
vznikají; a to v rámci konkrétního politického, sociálního a ekonomického prostředí, v němž
tyto písemnosti působily. Tím se odlišuje od archivnictví, jež zpracovává písemný materiál
úřední povahy bez sledování těchto dobových vazeb. Zvlášť úzké vztahy jí spojují
s paleografií a kodikologií.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Popište postavení diplomatiky v rámci pomocných věd historických.
2.) K jakým pomocným vědám historickým má diplomatika nejblíže?
3.) Jaký je rozdíl mezi diplomatikou a archivnictvím?
4.) Co zkoumá diplomatika?

10
5.) Vysvětlete vztah mezi diplomatikou a kodikologií.
6.) Jaký je rozdíl mezi diplomatikou a archivnictvím?

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 9-19.
Ivan Hlaváček–Jaroslav Kašpar–Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, 3.
vyd., Praha 1997, s. 153–163.
Ivan Hlaváček, Několik úvah o diplomatice, jejích dějinách, potřebách a perspektivách.
(U příležitosti 300. výročí vydání Mabillnova epochálního díla), SAP 33, 1983, s. 3-31.

11
2. Z vývoje diplomatiky

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Tato kapitola podává velice stručný nástin vývoje diplomatiky jako pomocné vědy
historické od jejích počátků do přelomu 19. a 20. století.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● vysvětlit pojem „prakticko-právní kritika listin“;
● objasnit okolnosti vzniku diplomatiky jako pomocné vědy historické;
● charakterizovat příčiny rozvoje diplomatiky v 19. století.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Jean Mabillon, Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, Monumenta Germaniae
Historica, Regesta imperii, École des chartes, Institut für österreichische
Geschichtsforschung.

2.1 Počátky: prakticko-právní kritika listin


Zájem o důvěryhodnost listin, který lze pozorovat od období vrcholného středověku,
byl čistě praktického rázu a omezoval se pouze na zjištění (někdy ovšem pouze domnělé)
pravosti či nepravosti listiny, která se zdála být z nějakého důvodu podezřelá (listiny se
padělaly proto, aby jimi mohly být podpořeny nároky jejich údajného příjemce na určitá práva
nebo majetek). Již ve 12. století vznikly u papežské kurie první instrukce k rozlišení padělků a
ve 13. století se rozeznáváním falz zabývali i právníci na univerzitě v Boloni. Tyto
prvopočátky kritického zkoumání listin byly izolované v prostoru i čase a neexistovala mezi
nimi žádná návaznost, jež by mohla vést k prohlubování a zdokonalování použitých metod.
Jako příklad lze uvést listinné falsum, která nechal v letech 1358–1359 zhotovit
rakouský vévoda Rudolf IV. Habsburský. Toto tzv. „privilegium maius“ obsahovalo pět
písemností, údajně pocházejících od Julia Caesara a římského císaře Nerona, které zaručovaly
územní nedělitelnost rakouských zemí a posilovaly jejich právní autonomii v rámci
středověké římské říše. Na žádost císaře Karla IV. prozkoumal tuto písemnost Francesco
Petrarca a přesvědčivě dokázal, že se jedná o padělek.
V roce 1440 prokázali italský humanista a německý teolog Mikuláš Kusánský, že
padělkem, pravděpodobně z poloviny 8. století, je i tzv. Konstantinova donace (listina, hlásící
se do roku 324, v níž římský císař Konstantin věnuje papeži Silvestru I. město Řím a určuje,
že má mít přednostnější postavení než patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a
v Jeruzalémě). V Čechách v této době užíval padělaných listin Oldřich z Rožmberka.
Další kritická zkoumání listin – stále ještě z prakticko-právních potřeb – vyvolaly
v 16. a 17. století v německé říši boje o ekonomická a hospodářská práva (tzv. bella
diplomatica forensia), opírající se právě o staré listiny; a někdy také padělky (šlechtické rody
jimi „dokládaly“ svou starobylost, sahající až k římským senátorům; města zase své založení
již v dobách starověku).

12
2.2 Zrod diplomatiky jako historické vědy
Ve vědeckou disciplínu se diplomatika proměnila až poté, co kritické zkoumání a
hodnocení listin nebylo motivováno právnickými dohady, ale spory o jejich pravost, skutečné
stáří a historickou hodnotu. Jako nejvýznamnější se pro budoucnost diplomatiky ukázala
rozepře o pravost nejstarších listin benediktýnského opatství Saint Denis (dnes se nachází na
území Paříže), kterou zpochybnil jezuita z Antverp Daniel Papebroch (1628–1714) v
rozpravě Propylaneum antiquarium circa veri ac falsi discrimen in vetustus membranis,
kterou publikoval v dubnu v 1675 v jednom ze svazků rozsáhlého kompendia Acta sanctorum
quotquot toto orbe coluntur.
Obranou pravosti těchto listin pověřil řád benediktýnů Jeana Mabillona (1632–1707)
člena kongregace sv. Maura (vědecká instituce benediktýnů ve Francii, založená roku 1618 a
působící v klášteře Saint Germain des-Prés). Výsledky svého studia představil Mabillon
v roce 1681 v díle De re diplomatica libri VI, ve kterém na základě studia merovejských a
císařských listin postuloval základy srovnávací diplomatické a paleografické metody,
rozeznávající pravé a falešné listiny na základě srovnávání jejich vnějších a vnitřních znaků
(srov. odst. č. 5.2 a 5.3), a nastolil požadavek diferencovaného přístupu při zkoumání listin.
Zejména omezené možnosti shromažďování potřebného listinného materiálu
způsobily, že i v první polovině 18. století zůstávala základním diplomatickým kompendiem
Mabillonova práce, jež se v letech 1704–1709 dočkala druhého vydání. O rozšíření jeho
metod i na listiny mladšího středověku a papežské se zasloužili francouzští benediktýni
Charles François Toustain a René Prosper Tassin. Výsledky svého studia shrnuli
v šestisvazkové práci Nouveau traité de diplomatique, která vyšla v Paříži v letech 1748 až
1765. Téměř současný překlad tohoto díla do němčiny pod názvem Neue Lehrgebäude der
Diplomatik pak ovlivnil rozvoj diplomatiky i v německy mluvících zemích.
Až do skončení napoleonských válek byl ale tento rozvoj diplomatiky patrný pouze
z kvantitativního hlediska – rostl počet osob, které se zabývaly studiem papežských a
císařských listin.

2.3 Hlavní institucionální předpoklady pro rozvoj diplomatiky v 19. století


Počátky kvalitativní proměny diplomatických studií spadají do přelomu druhého a
třetího desetiletí 19. století, kdy se tato pomocná věda historická společně s paleografií začala
rozvíjet plánovitě a na institucionální úrovni. Byly zakládány rozsáhlé ediční podniky a
specializovaná pracoviště, z nichž je většina aktivní dodnes.
2.3.1 Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde a MGH
Společnost, která si kladla za cíl vydávat písemné prameny ke středověkým
německým dějinám (tedy přibližně do roku 1500), byla založena 20. ledna 1819 ve Frankfurtu
nad Mohanem. Jejímu vzniku předcházelo několikaleté úsilí německého politika, státníka a
reformátora Heinricha Friedricha Karla, svobodného pána vom und zum Stein (1757–
1831), který se stal také jejím prvním prezidentem. V roce 1823 jej v této funkci vystřídal
Georg Heinrich Pertz (1795–1876).
První svazek ediční řady, vydané péčí této společnosti a nazvané Monumenta
Germaniae Historica (zkráceně MGH), vyšel v roce 1826. Vydávané písemné prameny jsou
rozděleny do pěti oddílů: I. narativní prameny (Scriptores); II. právní předpisy (Leges); III.
listinný materiál (Diplomata); IV. dopisy (Epistolae) a V. edice středověkých literárních
památek a pamětních knih (Antiquitates). Od roku 1949 sídlí tento institut v Mnichově
(http://www.mgh.de).
2.3.2. Regesta imperii
V rámci projektu Monumenta Germaniae Historica měly být podle původních
představ jako první vydány i regesty listin římských králů a císařů, které nevyžadovaly tolik
časově náročné práce jako celé edice listin. Jejich zpracováním byl pověřen jeden z členů

13
Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, frankfurtský knihovník a archivář Johann
Friedrich Böhmer (1795–1863).
První dva svazky regest (pod názvem Regesta chronologico-diplomatica…) listin
římských králů a císařů z let 911–1313 a z doby dynastie Karlovců vyšly v letech 1831 a
1833. Třetí kniha, věnovaná období počáteční etapy života Karla IV (1314–1347) vydaná
roku 1839, již byla pojmenovaná Regesta imperii… Böhmerovou zásluhou se do činnosti
Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde postupně začali zapojovat i rakouští
historici.
Od čtyřicátých let se vazba edice Regesta imperii s projektem Monumenta Germaniae
Historica začínala postupně uvolňovat; i když ty stále zůstávaly její součástí. K úplnému
osamostatnění došlo až po Böhmerově smrti, kdy se jejího vedení ujal právní historik a
profesor univerzity v Innsbrucku Julius Ficker (1826–1902). Hlavní část podniku Regesta
imperii se poté přesunula do Rakouska; dnes působí v obou zemích (http://www.regesta-
imperii.de).
2.3.3 École des chartes
Zatímco oba výše uvedené německé podniky byly zaměřeny na shromažďování a
zpřístupňování diplomatického materiálu; je francouzská „škola listin“ (původně École royale
des chartes, dnes École nationale des chartes) první odbornou vzdělávací institucí pro obor
pomocných věd historických, kladoucí důraz především na studium jazyků, diplomatiky a
paleografie. Byla založena 22. února 1821 v Paříži z rozhodnutí krále Ludvíka XVIII. Po
ukončení studia první skupiny absolventů byla v prosinci 1823 uzavřena. K znovuobnovení
činnosti došlo až v listopadu 1829. Podle jejího vzoru byly zřízeny podobné vzdělávací ústavy
v Itálii (Turín, Benátky, Neapol a Palermo), v Madridu a ve Vídni.
2.3.4 Institut für österreichische Geschichtsforschung
Vídeňský Institut pro rakouský dějezpyt vznikl v roce 1854 z iniciativy císaře
Františka Josefa a ministra kultu a vyučování hraběte Leopolda Lva Thuna. Realizací tohoto
kroku byl pověřen profesor univerzity ve Vídni Albert Jäger (1801–1891), který sepsal
stanovy Institutu a stal se jeho prvním ředitelem (do roku 1869).
Institut měl poskytovat vzdělání pro archiváře, vysokoškolské učitele historie,
knihovníky a muzejníky; seznamovat je s archivními prameny a s pomocnými historickými
vědami. Studium bylo tříleté a podmínkou pro přijetí bylo dosažení věku 24 let, absolvování
minimálně jednoho roku univerzitního studia historie a znalost němčiny, latiny a dalšího
evropského jazyka (italštiny nebo francouzštiny).
V roce 1869 převzal správu institutu Theodor Sickel (1826–1908), který v něm
působil jako docent již od roku 1856, pod jehož vedením (stál v jeho čele do roku 1891) se
tento ústav proměnil ve významné evropské pracoviště
(http://www.geschichtsforschung.ac.at).
2.3.5 Vatikánské archivy
Archiv římské kurie (Archivum Secretum Apostolicum Vaticanum), významný pro
všechny evropské země, nebyl až do druhé poloviny 19. století historikům běžně přístupný a
bádat v něm bylo možné jen na základě zvláštního povolení. Jediným českým historikem,
který je získal a na jeho základě mohl v roce 1837 studovat jeho písemnosti, byl František
Palacký (z českých zemí v něm v letech 1853–1855 pak ještě bádal také moravský historik
Beda Dudík).
Po jeho zpřístupnění veřejnosti, o kterém rozhodl v roce 1881 papež Lev XIII., začaly
jednotlivé státy zakládat v Římě historické ústavy, které měly zajišťovat systematické
studium písemností z vatikánského tajného archivu, týkajících se jejich historie. Rakouský
historický ústav v Římě, na jehož činnosti až do první světové války participovali také
historici z českých zemí, byl založen v roce 1884. Po roce 1918 vznikl v Římě samostatný

14
československý historický ústav, jehož činnost skončila za okupace v roce 1941 a byla opět
obnovena v roce 1993.
Krátce po zpřístupnění vatikánského tajného archivu (1884) byla také založena
Vatikánská škola paleografie, diplomatiky a archivnictví (Scuola Vaticana di Paleografia,
Diplomatica e Archivistica).

2.4 Prohlubování pracovních metod a rozšiřování okruhu zkoumaného


materiálu
Hlavním typem písemností, na nějž se v 19. století zaměřovala pozornost diplomatiky,
zůstávaly listiny; prohloubily a precizovaly se ale metody jejich zkoumání. Již zmíněný Julius
Ficker, jehož nejvýznamnější diplomatickou prací jsou dvoudílné Beiträge zur
Urkundenlehre, Innsbruck 1877–1878 (2. vyd. Aalen 1966), upozornil na dosud nedoceněný
fakt, že každá listina je individuálním artefaktem a že mezi jednáním a zlistiněním jeho
výsledků mohla uplynout i dlouhá doba. Při interpretaci každé listiny je tedy podle Fickera
potřeba mít tyto skutečnosti na zřeteli, protože dokážou vysvětlit některé zdánlivé nejasnosti,
rozpory nebo chyby v textu a není možné považovat takové listiny automaticky za padělky.
Možnosti diplomatické analýzy rozšířil také již zmíněný Theodor Sickel sledováním a
srovnáváním vnějších (písma) a vnitřních (stylistických obratů) znaků listin, které umožňují u
listin bezpečně určit, zda vznikly v kanceláři vydavatele (stejné písmo v listinách pro více
různých příjemců) nebo příjemce (písemnosti více vydavatelů pro jednoho příjemce, psané
touž rukou). V mladších obdobích ovšem počet příjemeckých vyhotovení klesá a postupně
ustává docela.
I když tyto poznatky získal Sickel studiem císařských písemností z 9. a 10. století,
prokázal Otto Posse (1847–1919): Die Lehre von den Privaturkunden, Leipzig 1887 (2. vyd.
Berlin 1974) jejich platnost i pro listiny papežské a soukromé (tj. listiny církevních a
světských feudálů, měst a jejich obyvatel). Od přelomu 19. a 20. století se časový rozsah i
okruh zkoumaných úředních písemností rozšiřoval. Diplomatika obrátila svou pozornost
k době vrcholného a pozdního středověku i k ranému novověku a začala se věnovat studiu
městských knih, účetního materiálu, urbářů a dalším písemným pramenům hospodářských
dějin. Výběrový přehled nejzákladnějších diplomatických příruček a učebnic je uveden v odst.
č. 19.1.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Zájem o důvěryhodnost listin v době vrcholného středověku byl čistě praktického rázu a
omezoval se pouze na zjištění jejich pravosti či nepravosti. Ve vědeckou disciplínu se
diplomatika proměnila až poté, co kritické zkoumání a hodnocení listin bylo motivováno
spory o jejich skutečné stáří a historickou hodnotu. Jako nejvýznamnější se pro budoucnost
diplomatiky ukázala rozepře o pravost nejstarších listin benediktýnského opatství Saint Denis,
jež dala vzniknout práci Jeana Mabillona díle De re diplomatica libri VI (1861). Počátky
kvalitativní proměny diplomatických studií spadají do přelomu druhého a třetího desetiletí 19.
století, kdy se tato pomocná věda historická společně s paleografií začala rozvíjet plánovitě a
na institucionální úrovni. Od přelomu 19. a 20. století obrátila diplomatika pozornost k době
vrcholného a pozdního středověku i k ranému novověku a rozšířila okruh studovaných
písemností.

15
OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ
1.) V čem se odlišují metody vědeckého studia listin od středověkého a raně novověkého
přístupu k jejich zkoumání?
2.) Charakterizujte institucionální předpoklady pro rozvoj diplomatiky v 19. století.
3.) Vysvětlete vztah mezi edičními podniky Monumenta Germaniae Historica a Regesta
imperii.
4.) V odst. č. 18.2 vyhledejte, jaké ediční řady zpřístupňují písemnosti z vatikánského archivu.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Václav Vojtíšek, O vývoji methody diplomatické a jejích potřebách, SH 2, 1954, s. 5-38.
Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 9-19.
Ivan Hlaváček–Jaroslav Kašpar–Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, 3.
vyd., Praha 1997, s. 153–163.
Ivan Hlaváček, Několik úvah o diplomatice, jejích dějinách, potřebách a perspektivách.
(U příležitosti 300. výročí vydání Mabillonova epochálního díla), SAP 33, 1983, s. 3-31.
Ivan Hlaváček, K proměnám a pokroku diplomatiky po II. světové válce, ArchČ, 40, 1990, s.
81-129.
http://www.mgh.de
http://www.regesta-imperii.de
http://www.geschichtsforschung.ac.at

16
3. Nástin českých diplomatických studií

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola obsahuje nejzákladnější informace o historii vývoje české diplomatiky.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o jednotlivých
edicích! Jejich znalost je nutná!!!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● popsat v obecných rysech počátky a vývoj diplomatiky v českých zemích;
● charakterizovat základní vývojová období české diplomatiky.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Edice diplomatických písemností.

3.1 Počátky (do konce 18. století)


Za první doklad zájmu o diplomatický materiál v českém prostředí lze považovat
pozornost středověkých kronikářů, jejichž řadu zahajuje samotný Kosmas, citujících občas
listiny nebo jejich části ve svých dílech. Počátky diplomatické kritiky jsou spojeny s císařem
Karlem IV. (srov. odst. č. 2.1). Kursy praktické diplomatiky, zaměřené na vedení městských
knih, přednášel ve třetí čtvrtině 15. století na pražské univerzitě novoměstský písař Prokop.
Diplomatické písemnosti začaly být hojněji přetiskovány v dílech barokních historiků, z nichž
je třeba zmínit Tomáše Pešinu z Čechorodu (1629–1680) a jeho knihu věnovanou dějinám
svatovítské katedrály Phosphorus septicornis stella alias matutina, 1673; a zejména pak
Bohuslava Ludvíka Balbína (1621–1688), který od roku 1679 publikoval řadu státoprávních
listin v Liber epistolaris (osmé knize první dekády rozsáhlé práce Miscellanea historica regni
Bohemiae). Nevydanou sbírku listin k dějinám moravských klášterů (Monasticon Moraviense
diplomatico-historico-chronologicum) sestavil na počátku druhé poloviny 18. století probošt
benediktinského kláštera v Rajhradu u Brna Josef Bonaventura Piter (1708–1764).
První pokusy o kritický přístup k historickým pramenům a hodnocení listin se
v českém prostředí odehrály v poslední třetině 18. století. Věnoval se jim zejména Gelasius
Dobner (1719–1790), jednak v souvislosti s vyvracením nepravd v kronice Václava Hájka
z Libočan a jednak při publikování pramenů ve své práci Monumenta historica Bohemiae...
I.–VI., Praha 1764–1775, v níž se snažil o sestavení sbírek listin k dějinám jednotlivých
klášterů a šlechtických rodů; a na základě studia diplomatických písemností také sestavil
faktografickou chronologii nejstarších českých dějin. S prvním českým zemským
historiografem Františkem Pubitschkou (1722–1807) také vedl spor o pravost zakládací
listiny břevnovského kláštera, první diplomatické písemnosti, o níž je bezpečně známo, že se
vyskytovala na území Čech (její originál z roku 933 byl ztracen a dochovala se pouze v opise
z roku 1230). Pravost této listiny prokázal pak Josef Dobrovský (1753–1829) ve studii Wie
man die alten Urkunden in Rücksicht auf verschiedene Zweige der vaterländische Geschichte
benutzen soll, zveřejněné v rozpravách České královské společnosti nauk v roce 1785.

17
V této studii také Dobrovský upozornil na význam a přínos, jaký by pro hlubší
poznání českých dějin mělo zpracování diplomatáře (latinsky codex diplomaticus,
diplomatarium nebo chartularium; německy Urkundenbuch; česky také listinář), tedy edice
všech dostupných listin, řazených chronologicky, jejichž pravost a spolehlivost by byla
ověřena předchozí zevrubnou diplomatickou kritikou. V srpnu 1786 podal historik František
Martin Pelcl (1734–1801) v České královské společnosti nauk návrh na sestavení a vydání
českomoravského diplomatáře. Výsledkem bylo ale pouze shromáždění sbírky opisů několika
set listin.

3.2 Rozvoj diplomatiky v 19. a na počátku 20. století


Určitý, i když zpočátku nepříliš výrazný institucionální impuls znamenalo v roce 1818
založení Vlasteneckého muzea v Čechách (pozdějšího Národního muzea), do kterého se také
dostala část opisů listin, určených pro diplomatář, a které také pokračovalo v jejich
shromažďování. Neúspěchem ale skončil i další pokus o vydávání diplomatáře, podniknutý
v třicátých letech 19. století Pubitschovým následovníkem ve funkci zemského historiografa,
Františkem Palackým, kterého k poznání významu diplomatáře přivedlo psaní Dějin národu
českého v Čechách a na Moravě. Ve stejné době ale také začal vycházet samostatný
diplomatář moravský (Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae; od roku 1836, srov. odst.
č. 18.1.1). Palacký, aby přiblížil čtenářům svých Dějin písemné prameny, které při své práci
užíval a které nemohl v jednotlivých dílech Dějin otiskovat in extenso, začal od roku 1840
vydávat edici diplomatických písemností, kterou nazval Archiv český (srov. odst. č. 18.1.2).
Vydávání moravského diplomatáře na čas odsunulo do pozadí projekt společného
českomoravského diplomatáře. Materiál, připravený pro jeho realizaci, posloužil pro vydávání
edice regest listin a listů k českým a moravským dějinám (Regesta diplomatica nec non
epistolaria Bohemiae et Moraviae; od roku 1855, srov. odst. č. 18.1.3). Ty ovšem měly
význam pouze pro historiografii. Dalšími zaznamenání hodnými počiny ze šedesátých a
sedmdesátých let 19. století bylo zahájení edice Sněmů českých (srov. odst. č. 18.1.6) a dvou
edičních řad erekčních a konfirmačních knih pražského arcibiskupství z doby předhusitské
(srov. odst. č. 18.2.1 a 18.2.2), na jejichž vydávání se podíleli zejména František Antonín
Tingl, Klement Borový a také Josef Emler, absolvent Ústavu pro rakouský dějezpyt a první
český odborně vzdělaný diplomatik. Ten rovněž obrátil pozornost diplomatiky i k dalším
písemnostem, např. k urbářům nebo k českým deskám zemským (srov. odst. č. 18.1.5). Edice
moravských desk zemských byla zahájena už v roce 1856 (srov. odst. č. 18.1.4).
V roce 1862 byl založen Zemský archiv Království českého, z jehož iniciativy vznikla
edice sněmovních písemností. Němečtí historici z Čech, sdružení od roku 1862 ve Spolku pro
dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen), zorganizovali ve
stejné době vydání listinářů pěti měst z českého pohraničí (srov. odst. č. 18.3.2). V české
historické obci se vydávání pramenů k dějinám měst věnovali Josef Strnad a Jaromír
Čelakovský (srov. odst. č. 18.3.1 a 18.3.2). Ten se také zabýval studiem register
panovnických kanceláří (O domácích a cizích registrech, zvláště o registrech české a jiných
rakouských dvorských kanceláří, Praha 1890), v němž pak pokračoval i August Sedláček
(Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480, Praha 1914). Celá řada
diplomatických pramenů různé provenience pak byla vydána v rámci knižní řady Historický
archiv, založené Českou akademií věd a umění v roce 1892 (jejich přehled podala Vlasta
Mádlová, Historický archiv I. třídy České akademie věd a umění v letech 1892–1918, SAP 56,
2006, s. 112–147).
Na samém počátku nového století vyšel první svazek edice moravských sněmovních
písemností (srov. odst. č. 18.1.7). Od roku 1903 začala vycházet rozsáhlá edice papežských
písemností, vztahujících se k českým dějinám Monumenta Vaticana res gestas bohemicas
illustrantia, na jejímž zpracování se podílel široký autorský kolektiv (srov. odst. č. 18.2.4).

18
Téměř současně pak také konečně zásluhou Gustava Friedricha spatřily světlo světa první dva
díly českomoravského diplomatáře (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae; srov.
odst. č. 18.1.8). Jejich vydání předcházelo publikování kritických úvah a statí o pravosti či
podvrženosti některých listin a stupni spolehlivosti jejich dochování. Ještě před první válkou
pak také Josef Václav Šimák začal vydávat Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z let 1671–
1725, první edici pramene hromadné povahy; naprostá většina jejích dílů ale vyšla v době
mezi světovými válkami (srov. odst. č. 18.5.2).

3.3 Diplomatická bádání po roce 1918


Vznik samostatného Československa poznamenal diplomatická bádání v několika
ohledech. Otevření univerzit v Brně a Bratislavě rozšířilo možnosti vysokoškolského studia
diplomatiky. Jako specializované učiliště pro praktickou výuku archivářů byla v roce 1919
v Praze otevřena Státní archivní škola, která s několikaletou přestávku během druhé světové
války existovala až do roku 1950. Její posluchači v ní získávali odborné vzdělání v tříletých
učebních kursech. Vydávala vlastní periodikum Časopis archivní školy, které poskytovalo
jednu z publikačních platforem pro odborné diplomatické studie. Další možnosti pro publikaci
těchto studií nabízely Sborník archivu ministerstva vnitra a Sborník příspěvků k dějinám
hlavního města Prahy.
Badatelům se otevřel dosud obtížně přístupný bývalý místodržitelský archiv,
přejmenovaný po roce 1918 na archiv ministerstva vnitra. Zpřístupňování dalších historických
pramenů měl zajišťovat státní historický vydavatelský ústav, jenž zahájil svou činnost na
počátku roku 1921; neplnil však tento úkol zcela dostatečně (Božena Kopičková, Vznik
Československého státního historického ústavu vydavatelského a první období jeho činnosti,
ČČH 94, 1996 s. 14–37). Vydávání českomoravských regest a i českého diplomatáře
stagnovalo a dokončena nebyla ani edice listin českého korunního archivu (srov. odst. č.
18.1.11). Z dalších edičních řad, vzniklých v době první republiky je třeba zmínit edici desk
dvorských (srov. odst. č. 18.1.10); ediční počin německých historiků z českých zemí
Sudetendeutsche Geschichtsquellen (srov. odst. č. 18.3.3); a první dva díly regest fondu
Militare z archivu ministerstva vnitra (srov. odst. č. 18.1.12). Souborný přehled všech edic
této doby sestavil Bedřich Mendl, Vydávání pramenů v našem státě, ČAŠ 9, 1934, s. 195–
215.
Zpřístupnění všeho listinného materiálu do roku 1230 v prvních dvou dílech CDB
vyvolalo ve dvacátých a třicátých letech diskuzi o počátcích listin v Čechách. Novým
předmětem zájmu diplomatického studia se staly písemnosti české královské kanceláře
z přelomu 16. a 17. století. Soustavněji začaly být zkoumány i písemnosti městské
provenience, mezi nimi i knihy městských počtů.
Po zrušení Státní archivní školy v roce 1950 se těžiště výchovy budoucích diplomatiků
v Čechách a na Moravě přesunulo na katedry historie a pomocných věd historických pražské,
olomoucké a brněnské univerzity. Ta také převzala přípravu dalších svazků českého
diplomatáře. Další diplomatické edice vznikaly v Historickém ústavu Československé
akademie věd (od roku 1953 nástupce historického vydavatelského ústavu) a ve státním
ústředním archivu, jenž vznikl v roce 1954 sloučením českého zemského archivu a archivu
ministerstva vnitra. Svým podílem k obohacování diplomatických studií a edic přispívaly od
poloviny šedesátých let nově zformované státní oblastní archivy (srov. odst. č. 18.1.13;
18.1.14; 18.3.5; 18.4 18.5.1 a 18.5.3).
Novým stěžejním diplomatickým periodikem se stal Sborník archivních prací, jehož
první číslo vyšlo v roce 1951. Diplomatické studie soustavně přinášela také odborná periodika
příslušných kateder a fakult (na Univerzitě Karlově to byly nejprve Zápisky katedry
československých dějin a archivního studia a poté čísla, věnovaná pomocným vědám
historickým v rámci časopisu Acta Universitatis Carolinae; v Brně pak Sborník prací

19
Filosofické fakulty brněnské university) a další byly jednotlivě publikovány v různých
historických sbornících. Reprezentativní rekapitulaci vývoje, úspěchů a bílých míst české
diplomatiky do počátku osmdesátých let přineslo druhé vydání zásadní monografie
autorského kolektivu pod vedením Jindřicha Šebánka, Zdeňka Fialy a Zdeny Hledíkové,
Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984, zpracované, žel, jen v podobě skript.
Kvalitativní posun zaznamenala česká diplomatika po roce 1989, kdy došlo
k obnovení činnosti historického ústavu v Římě. Pozvolna začaly vycházet další svazky
edičních řad, jejichž vydávání od padesátých let stagnovalo nebo zcela ustalo, a bylo založeno
několik edičních řad nových. Na syntetické moderní zpracování, jež by nahradilo výše
citovaná třicet let stará skripta, ale české diplomatické studie zatím ještě čekají.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Za první doklad zájmu o diplomatický materiál v českém prostředí lze považovat
pozornost středověkých kronikářů. Počátky diplomatické kritiky se objevují za vlády císaře
Karla IV. První pokusy o kritický přístup k historickým pramenům a hodnocení listin se
v českém prostředí odehrály v poslední třetině 18. století. Věnoval se jim zejména Gelasius
Dobner (1719-1790) a Josef Dobrovský (1753–1829). Moderní edice diplomatických
písemností začaly být vydávány od počátku druhé třetiny 19. století a jejich početní nárůst je
pozorovatelný zejména od přelomu 19. a 20. století.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Charakterizujte vývoj české diplomatiky do počátku 20. století a uveďte jména
diplomatických edic, které v této době vznikly.
2.) Charakterizujte vývoj české diplomatiky v meziválečném období a uveďte jména
diplomatických edic, které v této době vznikly.
3.) Charakterizujte vývoj české diplomatiky od konce druhé světové války až do
současnosti a uveďte jména diplomatických edic, které v této době vznikly.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 58-82.
Ivan Hlaváček–Jaroslav Kašpar–Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, 3.
vyd., Praha 1997, s. 153–163.
Ivan Hlaváček, K proměnám a pokroku diplomatiky po II. světové válce, ArchČ, 40, 1990, s.
81-129.

20
4. Hlavní druhy diplomatických písemností

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Tato kapitola vás seznámí s typologií úředních písemností a jejich charakteristickými rysy.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● vysvětlit rozdíl mezi listinou, mandátem a listem;
● vysvětlit rozdíl mezi úředními knihami veřejnými a úředními knihami pro vnitřní
kancelářskou potřebu;
● orientovat se v problematice úředních akt a spisů.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Listina, konfirmace, mandát, misiv, kopiář, registra, formulářové sbírky, protokoly, matriky,
katastry, akta.

4.1 Listiny
Mezi listinný diplomatický materiál jsou řazeny listiny, mandáty a listy. Pojem
„listina“ zavedl do české diplomatické terminologie František Palacký; původně byly listiny
označovány jako „listy na pergamenu“, „diplomy“ či „majestáty“.
Listina je definována jako „písemné pořízení povahy právní, složené v určitých
formulích“. Listinou je tedy každá písemnost, sepsaná nebo vytvořená podle určitých pravidel
a obsahující svědectví o uskutečněném a dokonaném počinu právní povahy (a tedy zakládající
novou právní skutečnost ve prospěch držitele takového písemného pořízení). Na rozdíl od
mandátů bývá platnost listin většinou časově neomezená.
Lze je dělit:
podle obsahu na koncesní (povolovací, schvalovací a přikazovací) a konfirmační
(potvrzovací);
podle autority vydavatele na veřejné (vydávané papežem, římskými císaři a králi,
arcibiskupy a biskupy a suverénními vládci samostatných státních útvarů) a soukromé
(vydávané nižšími světskými a duchovními feudály a měšťany);
nebo podle místa vzniku (listiny kancelářské či vydavatelské a listiny příjemecké
provenience).
Konfirmace lze dále dělit na dalších pět hlavních typů: 1. inzertní speciální (potvrzení
jedné či několika listin); 2. inzertní hromadné (potvrzení všech listin); 3. bezinzertní
(obsahují obecné, stručné nebo regestové zmínky o potvrzovaných listinách); 4. smíšené
(kombinace typů 1. nebo 2. s typem 3.); a 5. polokonfirmace (jakákoli konfirmace plus
udělení nové výsady).

4.2 Mandáty
Mandáty, jinak též patenty, jsou, stejně jako listiny, tzv. písemnosti otevřené; tzn., že
nebyly – na rozdíl od listů – pečetí uzavřeny; ta k nim byla pouze přivěšena a jejich obsah byl
veřejně přístupný.
Je to rovněž písemnost právní povahy,

21
a) kterou byl udělován rozkaz či příkaz, a
b) jejíž platnost byla časově omezená a zanikla po splnění příkazu (z důvodu této časově
omezené platnosti bývají někdy mezi mandáty řazeny i tzv. zástavní listiny, jejichž platnost
skončila po uplynutí zástavy).
Kvůli dočasné platnosti byly po jejím zániku mandáty ničeny, což ovlivnilo kvantitu
jejich dochování. Mandáty a patenty, určené širšímu okruhu příjemců byly od konce 16.
století rozšiřovány v tištěné podobě.

4.3 Listy
Jinak též listy posélací či missivy. Označují se tak písemnosti, které na rozdíl od listin
a mandátů obsahují pouhá sdělení a nemají právní dosah. Vyznačují se jednoduchou formou.
Byly to tzv. písemnosti uzavřené – text byl většinou psán jen na jedné straně listu, který se
pak přeložením po délce i po šířce složil a přitištěním pečeti uzavřel

4.4 Úřední knihy


Na vznik a pozvolna rostoucí používání úředních knih měly vliv 1.) zvýšená péče o
úřední písemnosti listinné povahy a 2.) stále častější nahrazování listinného pořízení stejně
důvěryhodným knižním zápisem. Zjednodušeně lze říci, že prvně zmíněná okolnost vedla ke
vzniku úředních knih pro vnitřní potřebu příslušného kancelářského zařízení; druhá pak ke
vzniku velké skupiny úředních knih veřejných.
4.4.1 Úřední knihy pro vnitřní potřebu
Kopiáře – knihy opisů písemností, doručených příjemci; obsahovaly jejich úplný opis,
způsob řazení opisů mohl být různý (chronologický, tematický apod.); mohou se
v nich objevovat falza.
Registra – opisy listinného materiálu, vydaného kanceláří; tento typ úřední knihy
vznikl v 6. století v papežské kanceláři; záznamy byly prováděny tak, aby na jejich
podkladě bylo možné vyhotovit kopii vydané písemností v případě její ztráty; důležitý
pramen, zpravidla se v něm neobjevují falza.
Formulářové sbírky – knihy s texty častěji vydávaných písemností, které slouží jako
vzor při stylizaci nových listin; mohou se v nich objevovat buď opisy skutečně
vydaných listin, ale také i formuláře listin zcela vymyšlených.
Adresáře – soupisy adres.
Tituláře – seznamy titulů adresátů.
Patrimoniální správní a účetní knihy – nejznámějšími zástupci této skupiny jsou tzv.
pozemkové knihy a urbáře, vedené patrimoniálními úřady, ale jejich spektrum je širší
(srov. odst. č. 17.3.1 a 17.3.2). Do skupiny knih pro úřední potřebu patří proto, že
zápisy, které se do nich vkládaly, neměly veřejnoprávní charakter a sloužily pouze
potřebám vnitřní správy příslušného panství.
Knihy městské správy v užším slova smyslu – knihy městských počtů, městské berní
knihy, berní rejstříky a další (srov. odst. č. 16.2.2).
Protokoly – na rozdíl register vznikly až v 16. století a obsahují pouze stručné obsahy
písemností. Dělí se na tři základní skupiny: protokol došlých písemností (podací,
exhibitní); protokol vydaných písemností (expediční); a protokol evidující pohyb spisu
během vyřizování (manipulační).
Pomocné evidenční knihy – poskytovaly orientaci ve spisech, uložených ve spisovně.
Patří k nim především abecedně vedené jmenné, místní či věcné rejstříky (indexy);
repertáře (obdoba rejstříků, ale se stručným obsahem spisu); a elenchy (soupis
stručných obsahů spisů, řazený abecedně podle jmen nebo věcných hesel).

22
4.4.2 Knihy veřejné
Desky zemské a desky dvorské (srov. odst. kapitolu č. 12).
Knihy církevní správy – jejich vznik spadá do doby druhé poloviny 14. století, kdy na
pražském arcibiskupství byly založeny knihy konfirmační (zápisy o obsazování
uprázdněných církevních úřadů), knihy erekční (pojištění církevního majetku) nebo
soudní akta generálních vikářů (srov. odst. č. 15.2).
Knihy veřejných notářů – evidovaly se v nich vydané notářské instrumenty – buď
celé nebo jejich dispozice (srov. kapitolu č. 14).
Knihy městské správy v širším slova smyslu – jsou to knihy, vedené v zájmu obyvatel
města (knihy trhové, testamentů, dluhů, kvitancí, udělení měšťanského práva apod. –
srov. odst. č. 16.2.3).
Matriky – obecně lze matriku charakterizovat jako knihu, evidující osoby, které
splnily podmínky, předepsané autoritou, jež příslušnou matriku vedla. Nejznámější
jsou matriky křtů, sňatků a úmrtí, vedené zvlášť pro katolíky, evangelíky i Židy;
existují ale i matriky univerzitní, vojenské, domovských příslušníků a další (srov. odst.
č. 15.5.4).
Katastry – soupisy půdy, z níž se odváděla daň, a jejích uživatelů či majitelů, jež jsou
podkladem pro vybírání této daně. Vznikaly od poloviny 17. do poloviny 19. století
(srov. kapitolu č. 13).

4.5 Akta
Akta (množné číslo) jsou:
a) Podkladové úřední písemnosti z přípravných jednání, která následně vedla k vydání listiny
či mandátu. Jejich vznik souvisí s procesem postupující byrokratizace správy. Poprvé se
objevují v 15. století a začínají postupně přibývat, až se z nich v od konce 18. století stala
hlavní část úředních registratur.
b) Spisy (úřední akta), neboli soubory písemností, vzniklých při jednání o jedné věci a
spojených do jednoho celku jak evidenčně (číslem jednacím nebo spisovou značkou); tak
zpravidla i fyzicky (sešitím, uložením do desek apod).
Akt (jednotné číslo) má tři významy:
a) Jednotlivá podkladová úřední písemnost z přípravného jednání.
b) Jeden úřední spis (úřední akt).
c) Neověřené písemné svědectví bez právní průkaznosti o určité události, jednání nebo
transakci, vyhotovované jako zápis pro paměť církevními institucemi v době vrcholného
středověku.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Úřední písemnosti se dělí na listinný diplomatický materiál (listiny, mandáty a listy);
úřední knihy pro vnitřní potřebu kanceláří a úřední knihy veřejné; a spisový materiál (v jeho
případě je třeba dávat pozor na správné užívání terminologie).

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Charakterizujte jednotlivé typy listin.
2.) Popište jednotlivé typy knih.
3.) V jakých souvislostech používá diplomatika termíny „akt“ a „akta“?

23
LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU
Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 20-39.
Ivan Hlaváček–Jaroslav Kašpar–Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, 3.
vyd., Praha 1997, s. 166–185.
František Roubík–Antonín Haas– Josef Kollman– Zdeněk Fiala, Slovníček archivní
terminologie I, Praha 1954.
Václav Černý, Slovníček archivní terminologie II. Názvosloví pro zemědělsko-lesnické
archivy, Praha 1955.
Václav Rameš, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, Praha 2005.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 4, 9, 12 a 1.

24
5. Dochování a znaky diplomatických písemností

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Tato kapitola bezprostředně souvisí s předcházející a popisuje formy dochování, vnější
znaky (tj. formát a velikost písemností, jejich grafické prvky a případné mechanické úpravy
písma a psacích látek) a vnitřní znaky (jazyk a formulační skladbu textu) diplomatických
písemností.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● popsat rozdíl mezi originálem, konceptem a opisem;
● charakterizovat jednotlivé typy padělků úředních písemností;
● vyjmenovat grafická znamení, užívaná v úředních písemnostech;
● charakterizovat jednotlivé listinné formule.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Diplomatické písemnosti – forma dochování, vnější znaky, vnitřní znaky.

5.1 Dochování písemností


Diplomatické písemnosti zásadně mohou být dochovány ve třech níže uvedených
formách.
5.1.1 Originál
Latinsky autographum, autenticum nebo mundum. Je to takové vyhotovení
písemnosti, které je prvotní, vzniklo z vůle a s vědomím jejího vydavatele. Vesměs se používá
pro označení listin (byla-li vyhotovena ve více exemplářích, je každý z nich originál), lze jej
použít i pro knihy nebo úřední akta. Originály písemností jsou z podstaty věci vždy pravé.
5.1.2 Koncept
Latinsky imbreviatura, notula, exemplum, proiectum, minuta, německy copey.
Koncepty jsou předstupněm originálu, a jejich platnost je tedy omezená. Pro jejich vyhotovení
se proto používala horší psací látka, zběžné písmo a jejich text nemusel vždy plně odpovídat
znění originálu, ale mohl obsahovat jen jeho více nebo méně stručný obsah. Nemusel být
vypracován ke každému originálu. Značně rozšířen a užíván začal být ve velkých kancelářích
od konce 16. století.
5.1.3 Opis
Ověřené prosté opisy. Nahrazují originál. Prostá ověření mohli provádět veřejní notáři
(srov. kapitolu č. 14) nebo osoby, disponující tzv. autentickou pečetí, která je
opravňovala vystavovat listiny v cizích právních záležitostech. Diplomaticky se
takový opis označuje jako vidimus; opsaná potvrzovaná písemnost ve vidimusu se
nazývá transumpt.
Ověřené obnovené opisy. Obnovovat a potvrzovat platnost ověřených opisů mohly jen
osoby s příslušným právním postavením – tedy nejčastěji panovníci (ale i majitelé
panství v rámci svých dominií). Tento druh opisů se označuje nejčastěji jako

25
konfirmace nebo renovace; a písemnost v nich opsaná (neboli do nich vložená) je
insert.
Opisy neověřené. Zprostředkovávají pouze text opsané písemnosti. Nejdokonalejší
jsou fotografické a digitální kopie a xerokopie.
Při práci s opisy je třeba vždy pokusit se o určení vztahu těchto opisů k originálu,
objasnit otázku vzájemných předloh a vybrat z nich tu nejspolehlivější – tou nemusí být vždy
a za všech okolností ověřený opis.
5.1.4 Písemnosti pravé a padělky (falza)
Padělky jsou takové písemnosti, které se podle záměru svého tvůrce vydávají za něco
jiného, než čím ve skutečnosti jsou. Většinou byly padělány listiny. Padělky lze rozdělit na
několik typů:
Moderní padělky. Jejich vznik je motivován genealogickými nebo vědeckými důvody.
Genealogické padělky, mající za cíl vylepšit vznešenost a starobylost šlechtických
rodů, se objevují poprvé ve 14. století (u nás k tomuto prostředku sáhl v 15. století
Oldřich z Rožmberka). Vědecké padělky se objevují od 16. století (v českých zemích
jimi proslul první tvůrce CDM Antonín Boček).
Staré padělky. Časový rozdíl mezi dobou vzniku a dobou, do které se hlásí, je u
starých padělků výrazně kratší než u padělků moderních. Na rozdíl od nich měly
zajistit svým tvůrcům především ryze hmotné a peněžní výhody. Nedílnou součástí
diplomatického zhodnocení padělku je konkrétní zjištění takové výhody. Zvláštním
případem falz jsou tzv. písemnosti zpadělané, tj. původně pravé listiny, u nichž byla
část textu vyškrabána a nahrazena textem novým. Ty lze většinou poznat pouze tehdy,
když je k dispozici originál, na němž lze provedenou razuru objevit; v opise to již
možné není. Padělané listiny mohou být opatřeny pravou pečetí (nejčastěji získanou
z jiné listiny).
Kancelářské padělky. Jsou padělky, vyhotovené přímo některým z úředníků kanceláře
vydavatele, ale bez jeho vědomí.

5.2 Vnější znaky


Jsou to takové znaky, které jsou zjistitelné v podstatě pouze z originálu, případně
z kvalitní barevné fotokopie.
5.2.1 Psací látka
Psacími látkami jsou papyrus, pergamen, papír.
5.2.2 Tvar a formát
U papyru a papíru je formát dán výrobními formami; u pergamenu je jeho variabilita
velmi široká. U listin může být text psán po delší straně archu – charta recta, ve
středoevropských podmínkách nejčastěji používaný způsob; nebo po jeho kratší straně –
charta transversa, méně obvyklé.
5.2.3 Linkování
Může být provedeno rydlem – tzv. slepé linkování, olověnou tyčinkou nebo slabým
roztokem inkoustu. Nepravidelné řádkování nebo nevyvážené rozložení textu u listin může
znamenat, že byl napsán na tzv. blanket (charta bianca, nebo též membrána) – původně
prázdný a pečetí ověřený arch pergamenu.
5.2.4 Inkoust
Podle jeho odstínů lze zjistit, zda byl text napsán najednou či postupně a také odlišit
pozdější přípisky a doplňky.
5.2.5 Písmo
Jeho studiem se zbývá paleografie; při diplomatických rozborech písemností je ale nutné
zjišťovat a charakterizovat písma jednotlivých písařských rukou, neboť tato zjištění mohou
určit podíl jednotlivých písařů na celkové produkci kanceláře.

26
5.2.6 Grafická znamení
Grafická znamení se nacházejí pouze na listinách a měla ověřovací nebo jen čistě
dekorativní charakter. Mezi nejpoužívanější patří:
chrismon – symbolická invokace Boha za pomoci zkratky „C“ – Christos nebo +;
labarum – zvláštní forma chrismonu, písmeno P, jehož dřík je protažen a přeškrtnut a
tvoří tak písmena P a X, upomínající na jméno CHRISTOS, psané řeckou alfabetou;
monogram – několik písmen, spojených do jednoho obrazce, vyjadřujících jméno a
případně i titul panovníka; užíval se výhradně v listinách římských králů a císařů; má
charakter podpisového a ověřovacího znamení;
rekogniční znamení – zkratka slova subscripsi, ukončuje pověřovací rekogniční
formuli se jménem vedoucího kanceláře římských panovníků;
rota – grafický symbol ze dvou soustředných kruhů, z nichž vnitřní je rozdělen křížem
na čtyři části a v jeho horní polovině jsou uvedena jména apoštolů Petra a Pavla,
v dolní pak jméno a pořadová číslice papeže);
bene valete – pozdrav papežských listin, vyjádřený monogramem BV.
5.2.7 Korektury a razury
Jsou to lokální vyškrábání textu a jeho nahrazení textem novým; užívaná někdy jako
nejsnadnější způsob falšování listin.
5.2.8 Podpisy vydavatelů, poznámky a přípisy kancelářského původu
5.2.9 Pečetě

5.3 Vnitřní znaky


Vnitřní znaky listiny jsou zjistitelné i z opisu či edice:
jazyk (původně výhradně latinský, používal se až do 17. století; v západní Evropě
začínají pronikat do listin národní jazyky – italština, francouzština a němčina – od 12.
století; v Čechách a Moravě od 14. století);
individuální sloh písaře;
text listiny (srov. odstavec č. 5.4).

5.4 Části textu listiny (listinné formule)


Listinné formule patří také mezi vnitřní znaky listiny. Plně rozvinutá forma listiny by
měla obsahovat následující části; téměř vždy ale některé z nich chybí a také jejich pořadí bývá
pozměněno; jiné se naopak vyskytují téměř vždy. Této terminologie listinných formulí se
využívá při popisu i dalších diplomatických textů (knižních zápisů a vkladů, aktového
materiálu apod.).
1. Protokol
1.1 invokace – úvodní vzývání Boha, buď slovní nebo monogramatická (+);
1.2 intitulace – jméno a titul vydavatele;
1.3 devoční formule – podepření autority vydavatele, vládnoucího „z milosti Boží“;
1.4 adresa (inskripce) a salutace – uvedení a pozdravení příjemce.
2. Text
2.1 arenga – obecný důvod vydání listiny, napsaný rozvláčným a květnatým slohem;
2.2 promulgace (notifikace) – vyjádření úmyslu uvést obsah listiny ve všeobecnou
známost;
2.3 narace – konkrétní a věcný popis okolností vedoucích k vydání listiny včetně jmen
intervenujících osob;
2.4 dispozice – vlastní právní pořízení a jádro listiny; podle její formulace se pak
listiny dělí na vysvědčovací (notitiae, Beweisurkunde; v případě, že nová právní
skutečnost vznikla již dříve, listina na ní nezávisí a podává o ní jen svědectví; tyto

27
listiny byly běžnější ve starším středověku) nebo dispozitivní (carta,
Gescheftsurkunde; nová právní skutečnost vzniká právě na základě vydání dané
listiny); její součástí je pertinenční formule, obsahující konkrétní výčet (někdy
formální, takže nemusí být realistický) reálií, jež jsou obsahem dispozice;
2.5 sankce – slovní zajištění platnosti dispozice; může být provedena buď pozitivním
způsobem (benedikce), který přislibuje odměnu každému, kdo bude zachovávat
ustanovení listiny; nebo negativním způsobem (kominace) – hrozbou trestu za
porušování obsahu listiny;
2.6 koroborace – vyjmenování ověřovacích prostředků (hlavně tedy pečetí).
3. Eschatokol
3.1 subskripce – vyjmenování svědků, přítomných při vydání listiny;
3.2 datace – místo a datum vyhotovení listiny (datum musí být uvedeno vždy; místo
může být vynecháno);
3.3 aprekace – závěrečná modlitba nebo vzývání Boha (často zkráceno na pouhé
„Amen“).

SHRNUTÍ KAPITOLY
Diplomatické písemnosti mohou být dochovány ve formě originálu, konceptu nebo opisu.
U padělaných písemností rozeznáváme moderní, staré a kancelářské padělky; zvláštním
případem jsou pak písemnosti zpadělané. Za vnější znaky písemností se považují takové,
které jsou zjistitelné pouze z originálu nebo z kvalitní barevné fotokopie; vnitřní znaky
můžeme zkoumat i z opisu nebo z edice.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Jaké druhy opisů diplomatických písemností rozeznáváme?
2.) Popište rozdíly mezi jednotlivými typy padělků.
3.) Vyjmenujte grafická znamení, používaná v diplomatických písemnostech.
4.) Důkladně si osvojte všechny druhy listinných formulí, nejlépe prostřednictvím rozboru
edicí vybraných listin.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 20-39.
Ivan Hlaváček–Jaroslav Kašpar–Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, 3.
vyd., Praha 1997, s. 166–185.
František Roubík–Antonín Haas– Josef Kollman– Zdeněk Fiala, Slovníček archivní
terminologie I, Praha 1954.
Václav Černý, Slovníček archivní terminologie II. Názvosloví pro zemědělsko-lesnické
archivy, Praha 1955.
Václav Rameš, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, Praha 2005.

28
6. Novověká diplomatika (od počátku 16. století do
roku 1848)

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola vysvětluje předpoklady a příčiny změn, k nimž postupně docházelo ve vývoji
úředních písemností v období novověku a které způsobily posun v hlavním předmětu
diplomatických studií.
Tato kapitola má specifické postavení a její obsah je třeba si vždy připomenout před
studiem odstavců č. 15.4 a 15.5; 16.2, 16.3 a 16.4; a 17.2 a 17.3!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● vysvětlit problematiku novověké diplomatiky.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Novověká diplomatika, byrokratizace.

Od přelomu 14. a 15. století začali do středověkých panovnických kanceláří, jež až do


této doby byly výhradní doménou duchovních, pronikat laici. Pro ně – na rozdíl od
duchovních, jimž se kromě práce v kanceláři nabízela i možnost církevní kariéry a hmotné
zajištění v podobě církevních prebend – nepředstavovala práce v kanceláři dočasný či
částečný úvazek, ale celoživotní zaměstnání. Tento trend se stal určujícím v 16. století a ve
svém důsledku přinesl byrokratizaci – tj. zodbornění a zkvalitnění kancelářské praxe. Jejím
nejviditelnějším projevem bylo důsledné prosazení písemného jednání.
Písemné řízení bylo pro kvalitní správu velkých územních celků efektivnější, protože
nevyžadovalo častou nutnou osobní účast panovníka a umožňovalo následnou kontrolu
splnění zadaných úkolů. Přineslo s sebou postupný nárůst úředních písemností, umožněný
klesající cenou papíru a jeho rozšířeným užíváním v kancelářské praxi. S rozvojem
písemného řízení vzrostla důležitost písemností. Přestalo být důležité jejich formální rozdělení
a rozhodujícím se stal obsah písemností. Úpadek formálního významu a nárůst písemností
vedl k terminologické roztříštěnosti a novověké písemnosti lze jen zřídka přesně definovat.
K vyhotovování některých specifických druhů dokumentů (patentů, vyhlášek,
sněmovních artikulů všeobecné působnosti; výučních listů; formulářů k vyplnění apod.) se
začal využívat i tisk.
Nejrozšířenějším diplomatickým produktem novověké diplomatiky se tak stala
písemná akta (srov. odst. 4.5), i když ještě až do přelomu 17. a 18. zůstává vrcholem úředních
jednání vydání listiny a spisy tvořily jen přípravný, doprovodný a informativní materiál.
Spisový materiál se prosadil hlavně a nejdříve v kancelářích zeměpanské (a později státní)
správy.
Ve stavovských institucích a v oblasti městské správy si stále část významu
uchovávaly listiny a knihy. Knihy (urbáře nebo pozemkové knihy) se trvale užívaly i
v patrimoniální správě. Ve stavovských kancelářích se odborní úředníci zpočátku příliš
neprosadili a zbyrokratizovaly se až později a pod vlivem kanceláří panovnických.

29
Pro kanceláře byly vypracovávány instrukce – písemné pokyny pro její organizaci,
kompetence a vyřizování spisů. Tyto instrukce ovlivňovaly i podobu diplomatických
písemností. Studium těchto dobových právních norem a zjišťování případných odchylek
kancelářské praxe tak představují jeden z pracovních postupů novověké diplomatiky.
Změna kvantity i kvality úředních písemností nezůstala bez vlivu na diplomatická
studia. Základní cíl středověké diplomatiky představovalo zjištění pravosti úřední
písemnosti, především listiny, které pomohlo určit význam a hodnotu zkoumané
písemnosti jako historického pramene.
V novověké diplomatice už není otázka pravosti příliš důležitá; její hlavní cíl přesto
zůstává obdobný: je jím přímo samotné zjištění hodnoty zkoumané písemnosti jako
historického pramene a tím i jejího významu pro diplomatiku, další pomocné vědy
historické a i pro historické studium. Novověká diplomatika se přitom zaměřuje především
na zkoumání vývoje spisu – tedy ne na samotný obsah písemnosti, ale na to, jak se k tomuto
obsahu dospělo a jak písemnost vznikala.
Proces vzniku úředního spisu lze obecně rozdělit do následujících bodů:
1.) Podnět (v písemné podobě tzv. podání). Mohl vzejít od osob (stran), od podřízeného
úřadu, od nadřízeného úřadu nebo z iniciativy dotyčného úřadu.
2.) Zaevidování podnětu – udělení presentátu (tj. jednacího čísla).
3.) Rozhodnutí, jak a kdo podnět vyřídí. Běžné a nedůležité záležitosti vyřizovali podřízení
úředníci; důležitější vyšší činitelé kanceláře (např. jedním slovem, připsaným na originál
žádosti nebo rozsáhlejší písemnou instrukcí). Zvlášť složitá podání mohla být řešena
komisionelně.
4.) Zpracování odpovědi. Vyhotovení konceptu; při důležitých věcech mohl být koncept
předložen ke schválení a případným opravám.
5.) Vyhotovení čistopisu.
6.) Registrace čistopisu.
7.) Ověření čistopisu (podpisy, zpečetěním, přitištěním razítka).
8.) Uložení průvodních písemností do registratury.
Konkrétní a komplexní popis byrokratického kancelářského zařízení obsahuje níže
uvedená monografie Zbyňka Svitáka.
Zdeněk Fiala, Diplomatika jedna – nebo dvě?, ArchČ 10, 1960, s.1–21.
Josef Hanzal, K úvahám o novodobé diplomatice, ArchČ 10, 1960, s. 167–169.
Zdeněk Fiala, Na závěr diskuse o novověké diplomatice, ArchČ 12, 1962, s. 113–118.
Josef Hanzal, Z dějin novodobé české diplomatiky, in: PEŠ, Praha 1995, s. 29–34.
Zbyněk Sviták, Z počátku moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech
1748–1782, Brno 2011, s. 201-544.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Od přelomu 14. a 15. století začali do panovnických kanceláří pronikat laici. Pro ně
představovala práce v kanceláři celoživotní zaměstnání. To ve svém důsledku přineslo
zodbornění a zkvalitnění kancelářské praxe. Jejím nejviditelnějším projevem bylo důsledné
prosazení písemného jednání. S rozvojem písemného řízení vzrostla důležitost písemností.
Přestalo být důležité jejich formální rozdělení a rozhodujícím se stal obsah písemností. Změna
kvantity i kvality úředních písemností nezůstala bez vlivu na diplomatická studia. Jejich
hlavní cíl se ale nemění – je jím zjištění hodnoty zkoumané písemnosti jako historického
pramene a tím i jejího významu pro diplomatiku.

30
OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ
1.) Popište změny, k nimž došlo ve vývoji úředních písemností v období novověku.
2.) Vedly tyto změny k zásadní proměně hlavního předmětu diplomatiky?

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 190-203.

31
7. Nástin vývoje papežských a císařských písemností
ve středověku

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola podává nejzákladnější informace o kancelářích a hlavních typech úředních
písemností papežů a římských králů.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly:
● získáte rámcový přehled o papežské kanceláři a kancelářích římských králů v období
středověku;
● budete umět charakterizovat hlavní typy produktů těchto kanceláří.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Papežská diplomatika, císařská diplomatika.

7.1 Papežská diplomatika


Po celý středověk i v době raného novověku představovali římští papežové
nejvýznamnější postavy evropské politiky. Jejich kancelář, jejíž existenci lze předpokládat již
ve 4. století, si udržela nepřetržitou kontinuitu od dob starověkého Říma a byla
nejvýznamnějším i nejvýkonnějším byrokratickým zařízením v Evropě. Její vývoj lze
rozčlenit do pěti etap.
7.1.1 Do konce pontifikátu papeže Štěpána III. (772)
Z této doby jsou dochovány písemnosti pouze v opisech a jejich pravost nelze vždy
věrohodně prokázat. K vyhotovování písemností, jež mají formu listu, se používal papyrus a
pravděpodobně byly pečetěny olověnou bulou. Od 4. století byla v papežské kanceláři,
nazývané tehdy scrinium, používána registra, a to i pro došlé listy; samostatná registra vznikla
na konci 6. století, kdy se také patrně začaly v kanceláři používat i první formulářové sbírky.
7.1.2 Období let 772–1048
Období ohraničuje počátek pontifikátu papeže Hadriána I. a papeže Damase II. Je
z něj dochováno na 4000 písemností; v originále to jsou dva listy a na padesát privilegií, které
se jako nový druh objevily právě za papeže Hadriána I., a byla rovněž pečetěna olověnou
bulou. Papyrus byl postupně vytlačován pergamenem (nejstarší písemnost na pergamenu je
privilegium z roku 967). V opise se dochoval zbytek registra papeže Jana VIII. z let 876–882,
obsahující jeho korespondenci s Velkomoravskou říší; a také nejstarší formulářová sbírka, tzv.
Liber Diurnus, používaná jako pomůcka úředníků papežské kanceláře. V tomto období také
za pontifikátu papeže Jana XV. vznikla v roce 993 zakládací listina břevnovského kláštera.
Od 10. století užívali úředníci, stojící v čele kanceláře, označení bibliothecarius; v 11. století
se pro ně začíná užívat titulu cancellarius.
7.1.3 Období let 1048–1198
Toto období je vymezeno pontifikáty papežů Lva IX. a Celestina III. Bylo vyplněno
vývojovými proměnami expedovaných písemností, jejichž formy se stabilizovaly ve druhé
třetině 12. století. Výsledkem tohoto vývoje bylo rozdělení privilegií i listů do několika
skupin.

32
Privilegia slavnostní (privilegia maiora) – jejich první řádek byl psán větším písmem;
byla psána jako charta transversa; opatřena rotou; obsahovala papežův podpis,
podpisy kardinálů, grafický symbol BV (bene valete) a velkou dataci.
Privilegia prostá (privilegia minora) – jako symbolickou invokaci užívají labarum;
chybí v nich grafické symboly roty a BV a podpisy kardinálů; ve 13. století převzaly
jejich funkci litterae cum filo serico.
Listy s hedvábnou nití (litterae cum filo serico; litterae de gratia) – listy obsahující
udělení práv a milostí nebo jiná rozhodnutí ve prospěch příjemce a chráněné sankcí
(srov. odst. č. 5.4, bod 2.5); psány na šířku; papežovo jméno napsáno majuskulami;
bula přivěšená na hedvábných nitích; chybí rota, formule Bene valete, podpisy
kardinálů a papeže; v závěru připojená datovací formule je oddělena od textu.
Listy s konopnou nití (litterae cum filo canapis; litterae de iustitia) – obsahují
administrativní a právní příkazy; nemají sankci; bula přivěšená na konopném
provázku; prostší úprava; z papežova jména je majuskulou napsáno pouze první
písmeno.
Listy uzavřené (litterae clausae) – byly uzavřeny konopným provázkem, na němž
byla zavěšena bula.
7.1.4 Období let 1198–1415
Toto období vymezují pontifikáty papežů Inocence III. a Řehoře XII. Od jeho samého
počátku je dochována souvislá řada papežských register. Od počátku 14. století regulují
činnost kanceláře řády, vydávané vždy znovu po nástupu každého nového papeže.
Obsahovaly i formuláře pro stylizování konceptů a v 15. století zcela nahradily formulářové
sbírky. V papežské kanceláři působí desítky písařů a dalšího pomocného personálu –
pečetníků, registrátorů, taxátorů, koncipistů, korektorů…
Expedované písemnosti si udržují formy, získané ve 12. století. Vzrůstá význam listů;
počet vydaných privilegií klesá a ve 14. století zanikají. Jejich funkci přebírají listy a nový typ
papežských písemností, vzniklý v polovině 13. století – buly (listy slavnostní, litterae
solemnes). Jejich první řádek je psán prodlouženým písmem a protokol končí formulí ad
futuram (perpetuam) rei memoriam – „na budoucí (věčnou) památku“. Později se toto
označení přeneslo na všechny papežské písemnosti, opatřené kovovou pečetí.
7.1.5 Období po roce 1415
Je to doba mezi pontifikáty papežů Martina V. a Sixta IV. Kancelář začala používat
nový typ písemností, papežská breve. Byla psána na širokém a úzkém proužku pergamenu;
v intitulaci, nadepsané nad textem, je uvedeno papežovo jméno; a datovací formule začíná
slovy sub anulo piscatoris (tj. „pod rybářským prstenem“; jednalo se o přitištěný voskový
otisk sekretní prstenové pečeti s obrazem sv. Petra na lodičce, lovícího ryby). Původně měla
breve uzavřenou formu; později se začala používat i otevřená. Breve se postupně začala
používat i pro udělování výsad, stala se nejpoužívanějším typem vydávané papežské
písemnosti a byla pro ně založena zvláštní řada register. Dalším novým typem expedované
písemností tohoto období jsou konzistoriální buly, (ty podle vzoru slavnostních privilegií, jež
mezitím zanikly, začaly opět používat rotu a podpisy papeže a kardinálů).
Z breve se vyvinul tzv. motus proprii, písemnost, užívaná v církevní správě. Má
stejnou intitulaci jako breve, ale samotný text začíná slovy motu proprio (tj. „z vlastního
vědomí“) a je ověřena pouze vlastnoručním podpisem papeže.

7.2 Císařská diplomatika


7.2.1 Kancelář
Kancelářská tradice římských králů a císařů, nikoli ovšem souvislá a přímá, ale pouze
zprostředkovaná, má své kořeny v kancelářích Merovejců a Karlovců. Listiny merovejských
panovníků, psané na papyru, jsou známy většinou z opisů; v originále je dochovaných 38

33
listin, pocházejících z let 625–717. Mají přitištěnou pečeť – na levé straně pod textem. Pod
ním se nacházel monogram panovníka. V čele merovejské kanceláře stál referendář (světský
úředník, pověřovaný i dalšími úkoly), jenž ověřoval listiny, vyhotovené písaři (cancelarii
notarii).
Karel Veliký a jeho bezprostřední nástupci organizaci merovejské kanceláře nijak
podstatně nezměnili. Spojení kanceláře s královskou kaplí se projevilo tím, že hlavním
představeným kanceláře se stal archikapellanus.
Kancelář římských králů a císařů vznikla v 10. století. Vedoucí kanceláře, původně
s již zmíněným titulem arcikaplana, se od první poloviny 11. století závazně nazýval
arcikancléřem. Kancelář nebyla vždy jednotná – vedle kanceláře německé vznikly dočasně
kanceláře lotrinská, burgundská, italská a sicilská.
Od druhé poloviny 10. století byli vedením kanceláře trvale pověřováni arcibiskupové
z Mohuče. Vedle nich se později prosadili jako arcikancléři ještě další dva arcibiskupové a
došlo k rozdělení jejich kompetencí: arcibiskup mohučský se stal arcikancléřem pro německé
záležitosti; arcibiskup kolínský působil od poloviny 11. století jako arcikancléř pro Itálii; a
arcikancléřem pro Burgundsko se ve 12. století stal arcibiskup ve francouzské Vienne, jehož
v roce 1308 nahradil arcibiskup trevírský. Tituly obou posledně jmenovaných arcibiskupů se
ale časem staly pouze formálními a skutečný vliv zůstal arcibiskupovi mohučskému.
Jména arcikancléřů se na vydaných listinách objevovala v tzv. rekogniční formuli,
připojené pod textem. Nejprve podle toho, do jakého území byla listina vydávána, pak se ale
ustálil zvyk uvádět ve formuli jména těch arcibiskupů, v jejichž arcidiecézi listina vznikla. Na
skutečný chod kanceláře dohlížel kancléř, dosazovaný mohučským arcibiskupem; a když i
tato funkce se stala titulární a její nositelé se věnovali spíše politickým záležitostem; stal se od
13. století skutečným výkonným vedoucím úředníkem kanceláře protonotář. Kancelář nebyla
fixována na jedno místo a cestovala po říši společně s panovníkem.
7.2.2 Písemnosti
Listiny byly psány na pergamenu, do konce 12. století zpravidla podél jeho kratší
strany (charta transversa), od druhé čtvrtiny 13. století na šířku (charta recta); od konce 14.
století měly rozsáhlé listiny formu knihy. Od druhé poloviny 10. století byly pečetěny
majestátní pečetí; nejprve přitištěnou a od poslední čtvrtiny 12. století již pravidelně
přivěšovanou; nejprve na pergamenovém proužku a pak na nitích. Od konce 11. století jsou
v textu uváděni i svědci. Do počátku 14. století bývá připojen i monogram panovníka.
Užívaným jazykem byla latina; první listina psaná německy, pochází z roku 1240; v druhé
polovině následujícího století je poměr latinsky a německy psaných listin přibližně stejný;
listiny v němčině mají jednodušší skladbu. Jednodušším, až velmi jednoduchým stylem se
vyznačují také mandáty a listy.
Z kancelářských knih se jako první začaly používat formulářové sbírky. Nejstarší
z nich, tzv. formulář Petra de Vineis, vznikl v sicilské kanceláři Friedricha II. v první polovině
13. století; a ve větším měřítku se pak tyto sbírky objevují od třetí čtvrtiny 13. století. Vedení
říšských register je doloženo za vlády Jindřicha VII. (1308–1313). Původně byla vedena
v jedné řadě. Od počátku 15. století byla registra rozdělena podle věcného i teritoriálního
aspektu a toto dělení (po době vlády Zikmunda Lucemburského, v níž se opět používala jen
jedna řada register) se od roku 1440 prosadilo trvale. Z konce 15. století pocházejí nejstarší
kancelářské řády.

34
SHRNUTÍ KAPITOLY
Papežská kancelář si udržela nepřetržitou kontinuitu od dob starověkého Říma a ve
středověku byla nejvýznamnějším i nejvýkonnějším byrokratickým zařízením na evropském
kontinentě, expedujícím typově pestrou škálu písemností. Kancelář římských králů a císařů
vznikla v 10. století a kořeny její tradice sahají ve zprostředkované podobě do panovnických
kanceláří Merovejců a Karlovců. Od druhé poloviny 10. století byli vedením kanceláře trvale
pověřováni arcibiskupové z Mohuče. Vedle nich se později prosadili jako arcikancléři ještě
další arcibiskupové z Trevíru a z Kolína nad Rýnem. Kancelář nebyla fixována na jedno místo
a cestovala po říši společně s panovníkem.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Popište rozdíly mezi papežskou kanceláří a kancelářemi římských králů.
2.) Charakterizujte jednotlivé typy úředních písemností papežské kanceláře.
3.) Jaké typy písemností se používaly v kancelářích římských králů?

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 40-57.
Václav Rameš, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, Praha 2005.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 14–16.

35
8. Počátky diplomatických písemností v našich
zemích

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola seznamuje s problematikou počátků diplomatických písemností v českých zemích
v době mezi raným středověkem a druhou polovinou 12. století.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o edicích
některých těchto písemností!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● popsat okolnosti, za kterých se v českých zemích začaly užívat diplomatické
písemnosti;
● charakterizovat konkrétní typy těchto písemností;
● vyjmenovat edice diplomatických písemností a základní literaturu k tomuto tématu.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Autentika, tzv. zakládací listina kapituly litoměřické, akta, Jindřich Zdík.

8.1 Do první poloviny 12. století


Diplomatický materiál z této doby je pouze listinný, přičemž jeho dochování ve 12.
století strmě vzrůstá (do roku 1100 je v českém diplomatáři evidováno 99 nesporných listin a
24 falz; z let 1101–1197 pak už 265 nesporných listin a 23 falz).
Nejstarší z nich pocházejí z poslední třetiny 9. století, z doby velkomoravské říše.
Vesměs jsou dochovány pouze v opisech a pocházejí od zahraničních vydavatelů (papežů).
Adresáty této dochované desítky importovaných listin byla velkomoravská knížata.
Stejně tomu bylo i v raně přemyslovských Čechách, jen s tím rozdílem, že příjemci
listin nebyla česká knížata, ale zdejší církevní instituce. Dvě nejstarší z nich, pražské
biskupství a klášter sv. Jiří, se mohou prokazovat listinou z roku 967, zapsanou v Kosmově
kronice. Papež Jan. XIII. v ní povoluje založení obou institucí. Je to však falzum, jehož
autorem je nejspíše sám autor kroniky; a první dochované nesporné listiny pro pražské
biskupství a klášter, vystavené papeži Řehořem VII. a Evženem III. pocházejí až z poslední
čtvrtiny 11. a konce první poloviny 12. století.
První listina, o které je zcela jisté, že přišla do Čech, byla vyhotovena 31. května 993 a
papež Jan XV. v ní schvaluje založení a obdarování benediktýnského kláštera v Břevnově u
Prahy. Ani ona se ale nedochovala v originále a je známa z opisu, vloženého do konfirmace,
kterou břevnovský klášter získal od Přemysla I. v dubnu 1224.
V pořadí třetí církevní fundace v Čechách, benediktýnský klášter, založený v roce 999
knížetem Boleslavem II. na ostrově u Davle nad soutokem Vltavy a Sázavy, je pro české
diplomatické studie významný tím, že do jeho padělané listiny, vyhotovené na počátku 14.
století (je vystavena na jméno krále Přemysla I. a datována údajně 17. ledna 1205) bylo z dnes
již ztraceného originálu přepsáno jedenáct aktových záznamů (srov. odst. č. 4.5), vzniklých
v období od počátku 11. do poloviny 12. století. Tyto záznamy evidují formu velice stručných

36
zápisů, jak se v průběhu sto padesáti let donacemi především přemyslovských knížat postupně
zvětšoval klášterní majetek. Jsou cenným dokladem počátků užívání písemných záznamů pro
paměť v českém prostředí, zatím ještě neověřených a bez právní průkaznosti; a jako takové
stojí na počátku vývoje českých diplomatických písemností.
Další aktový záznam, tentokrát dochovaný v originále (vůbec nejstarší dochovaný
originál písemného dokumentu, pořízeného v Čechách), vznikl v prostředí kolegiátní kapituly
sv. Štěpána v Litoměřicích, a to krátce poté, co jí v letech 1057 založil kníže Spytihněv
(nesprávně bývá označována jako „zakládací listina kapituly litoměřické“. Také on
zaznamenává majetek, který kapitula dostala.
V roce 1063 bylo založeno biskupství v Olomouci. V letech 1074 a 1075 adresoval
papež Řehoř VII. tamnímu biskupovi Janovi dvě listiny, jejichž opisy se dochovaly
v papežských registrech. O několik let později (1070) došlo k založení kolegiátní kapituly sv.
Petra a Pavla na Vyšehradě. S touto lokací je spojena listina, datovaná rokem 1088 a
dochovaná ve čtyřech opisech. Všechny jsou ale falsa, z nichž nejstarší vzniklo před rokem
1142 a zbylé tři na přelomu 12. a 13. století.
Z doby vlády knížete Vratislava II., ve které obě církevní instituce vznikly (na knížecí
stolec usedl v roce 1061, 1085 byl korunován na krále a v roce 1092 zemřel), pochází také
několik indicií, naznačujících možnost vzniku a užívání listin v českém státě. Jsou jimi
především dvě listiny z roku 1078 o založení kláštera v Hradišti u Olomouce, vydané
Vratislavem a olomouckým knížetem Otou, dochované pouze v pozdějších opisech a pak
falza zakládacích listin pro vyšehradskou kapitulu a klášter v Opatovicích, jež mají určité rysy
společné (např. formulační shody nebo přitištěné pečetě), což vedlo ke vzniku hypotézy, že
tato falza mohla vzniknout na základě skutečně vydaných Vratislavových listin. Pokud první
listiny v českém prostředí skutečně vznikly v době vlády Vratislava II., tak se ale nestaly
zdrojem trvalé a nepřetržité kontinuity, protože v následujících několika desetiletích stopy po
užívání listin v českém státě mizí.
Zdeněk Fiala, K otázce funkce našich listin do konce 12. století, SPFFBU 9, C7, Brno 1960, s. 5–
34.
Rostislav Nový, Diplomatické poznámky k donacím listin českých klášterů a kapitul do konce
12. století, Studia mediaevalia pragensia II, Praha 1991, s. 125–146.

8.2 Jindřich Zdík a „zdomácnění“ listin v českých zemích


Nezpochybnitelné doklady o trvalém užívání listin v českém prostředí lze sledovat od
počátku druhé třetiny 12. století. Nejstarší z nich jsou spojeny se jménem olomouckého
biskupa Jindřicha Zdíka (asi 1083–1150). S jeho jménem je spojeno devět dochovaných
písemností a přibližně stejný počet deperdit. Stylově kritická a lexikální analýza i rozbor
rýmování, rytmických klausulí, frází a veršování dochovaných písemností potvrdily jednotný
původ většiny dochovaných písemností.
Dvě v originále dochovaná písemná pořízení z let 1141–1142 se týkají přenesení
biskupského sídla v Olomouci od kostela sv. Petra a zřízení kapituly u tamního nového
katedrálního kostela sv. Václava. Nemají ještě zcela vyhraněnou písemnou formu a každá
z nich byla charakterizována jako akt na nejvyšším stupni vývoje a obě byly zpečetěny. Stejně
bylo charakterizováno i v opise dochované Zdíkovo svědectví z let 1143–1144 o založení a
donaci strahovského kláštera v Praze.
V olomouckém biskupském skriptoriu, zřízeném Jindřichem Zdíkem, byla v letech
1146–1147 napsána i listina, vystavená na jméno knížete Vladislava II., který v ní potvrzuje
vrácení hradu Podivína olomouckému biskupství. Jedná se o první českou panovnickou
listinu, dochovanou v originále. Skladba jejího textu představuje vrchol zdíkovské listinné
produkce – v jejím protokolu jsou od sebe dokonaleji odděleny arenga, narace a dispozice a
poprvé v českých diplomatických písemnostech se v ní také objevuje koroborace. Chybí v ní
ale celý eschatokol, takže není datována.

37
V druhé listině Vladislava II., dochované v originále (konfirmace pro klášter Hradiště
u Olomouce z června 1160), je uvedeno, že byla vyhotovena v Praze „per manum Gervasii,
canellarii et prepositi Wissegradensis“. Zmínka o „kancléři Gervasiovi“, píšícím
vlastnoručně listiny, již ukazuje na existenci vlastní panovnické kanceláře. Osoby, které se na
jejím chodu podílely, byly součástí tzv. panovnické kaple – okruhu duchovních, které se na
královském dvoře starali o církevní obřady. Rekrutovali se z členů pražské (svatovítské) a
vyšehradské kapituly. Mezi ně pravděpodobně patřil i kronikář Vincencius, který se patrně
také podílel na stylizaci čtyř listin pražského biskupa Daniela I., pocházejících z let 1158–
1165. (Jednalo se o tzv. autentiky – písemné ověření pravostí ostatku svatých, přikládané
přímo k těmto relikviím). Listiny, v kancelářském i příjemeckém provedení a opatřené
vlastními pečetěmi, pak vydávali všichni Vladislavovi nástupci.
Na přelomu první a druhé poloviny 12. století bylo v Čechách založeno okolo deseti
nových řádových domů. U dvou z nich se dochovaly poměrně veliké soubory listin,
dokládající systematickou a cílevědomou snahu o získávání, shromažďování a péči
písemných právních pořízení, zabezpečujících jejich majetková práva – v případě
cisterciáckého kláštera v Plasech u Plzně (založen 1144–1145) to je třináct pravých
písemností z let 1175–1194; a v případě pražské johanitské komendy (založené 1169)
jedenáct pravých listin z let 1169–1194.
Jan Bistřický, Písemnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, SAP 33, 1983, s. 32–74.
Jan Bistřický, Zdíkovy listiny, ČČH 96, 1998, č. 2, s. 292–306.
Pavel Bolina, K interpretaci a datování Zdíkových listin, ČČH 97, 1999, č. 2, s. 273–292.
Jan Bistřický, Übersicht über das Urkundenwesen der böhmischen Herrscher bis zum Jahre
1197, in: Typologie der Königsurkunden. Kolloquium de Comission Internationale de
Diplomatique in Olmütz. 30. 8.–3. 9.1992, Olomouc 1998, s. 227–240.

8.3 Geneze listin v českém prostředí


Před započetím vydávání českého diplomatáře musel Gustav Friedrich provést řadu
předběžných studií, zabývající se otázkami české diplomatiky 11. – 13. století. Na jejich
základě dospěl k názoru, že nejstaršími písemnostmi diplomatické povahy v Čechách byly
prosté neověřené záznamy pro paměť (akty; srov. odst. č. 4.5), z nichž se pak postupně
vyvinuly listiny v pravém slova smyslu.
Zpřístupnění potřebného materiálu v prvních dvou svazcích CDB pak otevřelo prostor
pro zkoumání této otázky i dalším badatelům. Nejintenzivněji tuto možnost využil Václav
Hrubý, který odmítl Friedrichovy závěry a snažil se dokázat, že v Čechách není možné
existenci aktů doložit (kvůli tomu zpochybnil dobu napsání aktu o založení kapituly
v Litoměřicích, jehož vznik položil až do 12. století), a že vůbec prvními diplomatickými
památkami zde jsou dvě listiny z roku 1078 o založení kláštera v Hradišti u Olomouce,
dochované v opise. Podle jeho názoru se v českém prostředí objevily listiny v již v hotové a
vyvinuté podobě, převzaté z císařské diplomatiky výjimečnými osobnostmi své doby –
knížaty Vratislavem II., Vladislavem II. a biskupem Zdíkem.
Na počátku padesátých let podrobil Hrubého teorii o vzniku listin v Čechách Zdeněk
Fiala, který obhájil a precizoval stanovisko Gustava Friedricha. Přesvědčivě dokázal, téměř
všechny dochované písemnosti z 11. a 12. století se týkají církevních institucí – konkrétně
donací, které obdržely od světských feudálů. Záznamy o nich si vedly tyto církevní instituce
pro vlastní potřebu nejprve pomocí aktů. Z jejich iniciativy se pak od druhé poloviny 12.
století začalo rozšiřovat používání listin jako důležitého prostředku pro pojištění vlastnických
práv darovaného majetku; a světští feudálové tento způsob zajištění držby majetku postupně
akceptovali. K tomu v plné míře došlo až na počátku 13. století, po emancipaci církve na
světské moci. Správnost Fialova výkladu počátků diplomatických písemností v Čechách
potvrdil na přelomu padesátých a šedesátých let Zdeněk Kristen, když zcela jednoznačně
potvrdil pravost aktu o založení litoměřické kapituly, zpochybněnou Václavem Hrubým.

38
Václav Hrubý, Tři studie k české diplomatice. (Z rukopisu připravil k tisku J. Šebánek), Brno
1936.
Zdeněk Fiala, K počátkům listin v Čechách, SH 1, 1953.
Zdeněk Fiala, K otázce funkce našich listin do konce 12. století, SPFFBU 9, C7, Brno 1960, s. 5–
34.
Jiří Pražák, Ke kritice českých aktů XII. století, SAP 8, č. 1, 1958, s. 130–151.
Zdeněk Kristen, Pamětní záznam o založení a obvěnění kapituly Litoměřické, Acta universitatis
Palackianae Olomoucensis, Historica II., 1961, s. 69–97.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Nejstarší diplomatické písemnosti (listiny) na území českého státu pocházejí z poslední
třetiny 9. století, z doby velkomoravské říše. Vesměs jsou dochovány pouze v opisech a
pocházejí od zahraničních vydavatelů (papežů). První listina, o které je zcela jisté, že přišla do
Čech, byla vyhotovena 31. května 993 a papež Jan XV. v ní schvaluje založení a obdarování
benediktýnského kláštera v Břevnově u Prahy. První písemnosti domácího původu byla akta.
Vznikaly v prostředí církevních institucí, z jejichž iniciativy se pak také začalo rozšiřovat
používání listin jako důležitého prostředku pro pojištění vlastnických práv darovaného
majetku.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Podrobně charakterizujte okolnosti, za kterých v českých zemích došlo k rozšíření
úředních písemností.
2.) Co bylo hlavní příčinou jejich trvalého užívání v české vrcholně středověké
společnosti?
3.) Osvojte si literaturu, uvedenou pod jednotlivými odstavci.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 83-108.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 1 a 19.

39
9. Panovnické kanceláře a písemnosti do roku 1526

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola popisuje vývoj kanceláří českých panovníků v letech 1197-1526 a písemnosti,
které v těchto kancelářích vznikaly.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o edicích
některých těchto písemností!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly:
● získáte rámcový přehled o kancelářích českých panovníků v období středověku;
● dokážete charakterizovat jejich úřední písemnosti;
● budete mít přehled o edicích těchto písemností a literatuře k tomuto tématu.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Panovnické kanceláře, český stát, středověk.

9.1 Období Přemyslovské 1197–1310


I v tomto období pokračovalo sepětí královské kanceláře s panovnickou kaplí. O
ovládnutí funkce kancléře usilovaly od konce 12. století pražská a vyšehradská kapitula; na
počátku dvacátých let byl krátce kancléřem litoměřický probošt Benedikt; poté trvale probošt
vyšehradské kapituly. Byla to funkce virilní, tzn., že zůstával kancléřem i po změně
panovníka. Mohl jej zastupovat vicekancléř, byl mu podřízen vedoucí notář (protonotář), ale
pouze formálně, protože osoby, zastávající tuto funkci, se s nástupem nového panovníka
měnily (a o obsazení protonotáře tedy rozhodoval král).
Notáři pocházeli nejčastěji z řad členů královské kaple a někteří z nich zastávali v
církevní hierarchii přední místa. Notář králů Přemysla I. a Václava I., a také moravských
markrabat, označený jako „Otakarus 5“ byl pravděpodobně olomoucký biskup Robert (1202–
1240).
Jindřich Šebánek, Kdy byl notář Otakarus 5, RČSAV 69, SV, 1959, č. 9, s. 3–39.
Sáša Dušková, Počátky kanceláře Václava I., tamtéž, s. 57–81.
Miloslav Sovadina, Dvůr Václava I., SAP 45, 1995, s. 3–40.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Panovnická a biskupská listina v českém státě doby Václava
I., RČSAV 71, SV, 1961, č. 4.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Listina v českém státě doby Václava I (u nižších feudálů a
měst), RČSAV 73, SV, 1963, č. 10.

Poté, co se roku 1251 Přemysl II. stal rakouským vévodou, došlo k rozdělení
královské kanceláře na české a rakouské oddělení v čele s protonotáři a začali v ní působit i
písaři z rakouských zemí (i když v Přemyslových listinách pro rakouské adresáty převažují
příjemecká vyhotovení), jež se podíleli i na vydávání písemností pro české země a přinesli
některé novoty (širší užívání mandátů). V roce 1265 se stal vyšehradským proboštem a
kancléřem dosavadní protonotář Petr. Na počátku sedmdesátých let 13. století zaujal místo
protonotáře Jindřich (někdy je ztotožňován s Jindřichem z Isernie, (provozovatelem rétorické
školy na Vyšehradě a autorem formulářové sbírky listů), případně i s dalšími osobami

40
stejného jména (Jindřich Kvas, Jindřich, farář z Garsu), doloženými v písemných pramenech
této doby.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Das Urkundenwesen König Ottokars II. von Böhmen, I.
(1247–1263), II. (1264–1278), Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und
Wappenkunde 14. a 15, 1968 a 1969, s. 302–422 a 251–427.
Sáša Dušková, Rakouské oddělení královské kanceláře Přemysla Otakara II, in: Ústřední moc a
regionální samospráva, Břeclav 1994, s. 119–122.

Ke konsolidaci kanceláře, otřesené dobou a událostmi, jež následovaly po smrti


Přemysla II. na Moravském poli, dochází až příchodem Václava II. do Čech v roce 1283.
Jejím hlavním představitelem zůstal kancléř Petr (až do své smrti v roce 1290); poté se stal
vyšehradským proboštem a novým kancléřem nevlastní bratr Václava II. Jan († 1296).
Od roku 1279 působil jako faktický řídící kanceláře protonotář Velislav. V roce 1285,
když došlo k rozdělení kanceláře na české a moravské oddělení (kancelář zůstala jednotná,
došlo jen k rozdělení kompetencí při vydávání listin pro české a moravské příjemce) převzal
Velislav vedení českého oddělení, (po něm jej od roku 1289 vedl Petr Angeli). Moravské
oddělení vedl Jan ze Sadské. Po získání Krakovska a Sandoměřska (1289–1291) vzniklo ještě
oddělení polské.
K opětovnému organizačnímu sjednocení kanceláře došlo po roce 1297, kdy se novým
kancléřem stal Petr z Aspeltu a protonotářem Petr Angeli. Tehdy v ní působilo okolo devíti
písařů. Po smrti Václava II. (2. června 1305) přebírá kancelář v téměř nezměněné podobě
Václav III. Petr z Aspeltu z ní odešel a funkci nového kancléře a probošta vyšehradského
v lednu 1306 získal dosavadní protonotář Petr Angeli. Ten jí vykonával i po smrti Václava III.
(4. července 1306) v kanceláři Jindřicha Korutanského (v ní působilo pět až šest neznámých
písařů).
Vlastní kancelářská zařízení měly ve 13. století i české královny – manželka Václava
I. Kunhuta Štaufská a druhá manželka Přemysla II. Kunhuta Uherská, (z její kanceláře se
dochoval i formulář) – a moravská markrabata Vladislav Jindřich (1197–1222) a Přemysl
(1228–1239).
Josef Emler, Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottakars II. und Wenzels II. und die
aus derselben hervorgegangenen Formelbücher, Abhandlungen der königlichen böhmischen
Gesselschaft der Wissenschaften, IV. Folge, 9. Band, Prag 1878.
Miloslav Pojsl–Ivan Řeholka–Ludmila Sulitková, Panovnická kancelář posledních Přemyslovců
Václava II. a Václava III., SAP 24, 1974, s. 261–365.
Antonín Haas, Česká královská kancelář za Jindřicha Korutanského, ZČZA 9, 1946, s. 65–102.
Gustav Friedrich, O kanceláři a listinách markrabí moravských Vladislava a Přemysla (1198–
1239), VKČSN, IX, 1896, s. 359–372.
Prokop Zaoral, O listinách a kanceláři markraběte moravského Vladislava Jindřicha, SMM 86,
1967, s. 219–279.

Roční průměr dochovaných písemností českých králů se v průběhu 13. století zvyšuje;
z cca dvou listin ročně na počátku tohoto století na asi deset listin na jeho konci. Stále ještě se
mezi nimi nacházejí příjemecká vyhotovení listin (pro církevní instituce). Václav II. vydával
v průměru 12 listinných písemnosti ročně; z doby roční vlády Václav III. se jich dochovalo 25
a z tříleté vlády Jindřicha Korutanského 34 listin a 1 list.
Získání představy o skladbě panovnických listin umožňuje obsahová analýza
listinného materiálu, dochovaného z doby vlády Přemysla II. Ten byl na jejím základě
rozdělen do těchto skupin:
Listiny, udělující či potvrzující trvalá či časově omezená práva z titulu nejvyššího
představitele království (konfirmace; nová privilegia a výsady pro církevní instituce a
města; lokátorské smlouvy; listiny na jiná práva a výsady nejrůznější povahy).
Listiny, jimiž panovník činí pořízení o svém vlastním majetku.
Dohody a smlouvy se suverénními vládci sousedních zemí.

41
Mandáty.
Listy.
Kromě listin se dochovala sbírka listinných formulářů a sbírka epistolárních formulářů
(diktamina), obě připisované Jindřichu z Isernie; a v přemyslovské kanceláři se používala
formulářová sbírka, známá jako Formulář Zdeňka ze Třebíče.
Zdeněk Fiala, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II., SAP 1, č. 1, 1951, s.
167–294.
Jindřich Šebánek, Česká listina doby přemyslovské. I.–Listina nižších feudálů duchovních, III.–
Listina měst a jejích obyvatel, SAP 6, č. 1, 1956, s. 136–166; č. 2; s. 99–160.
Sáša Dušková, Listina světských feudálů, SAP 6, č. 1, 1956, s. 167–211.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Česká listina v době přemyslovské. (Nástin vývoje), SPFFBU,
C 11, 1964, s. 51–72.
Jan Bedřich Novák, Středověká diktamina v souvislosti s antikou a renaissancí, Praha, 1909.
Jiří Čarek, O pečetěch českých knížat a králů z rodu Přemyslova, SPDHMP 8, 1938, s. 1–56.

9.2 Období dynastie lucemburské a husitství


Určitá kontinuita kanceláře Jana Lucemburského s kanceláří posledních Přemyslovců
zůstala zachována. Nominálně byl jejím představeným stále vyšehradský probošt (v letech
1311–1313 je v této funkci doložen kancléř předchozích dvou panovníků Petr Angeli,
zastávající také v letech 1311–1316 úřad olomouckého biskupa). Faktickým vedoucím
kanceláře v Janově době byl tzv. královský či dvorský kancléř (cancellarius regis,
cancellarius aule regie). Po vzoru římských králů doprovázela kancelář také Jana
Lucemburského na jeho zahraničních cestách a docházelo tak k oslabování jejích kontaktů
s českým prostředím. Tomu napomáhalo i to, že se mezi členy kanceláře vyskytovali i
francouzští úředníci. Na konci Janovy vlády vznikla ve slezské Vratislavi kancelář tamního
hejtmanství, vedená samostatným kancléřem.
První listiny, týkající se Čech, vydával místo Jana jeho otec Jindřich VII. Nejstarší
listina, znějící na jméno krále Jana, pochází z konce listopadu 1310. Kromě listinného
materiálu je z činnosti Janovy kanceláře doložena existence register, evidujících fiskální
záležitosti, a to již v roce 1312; a dvě formulářové sbírky (Summa Gebhardi a Codex
epistolaris Johannis regis; srov. odst. č. 18.6.1b). O dalším zdokonalení kancelářské praxe
svědčí skutečnost, že na listinách se (zatím sporadicky) začaly vyskytovat kancelářské
poznámky mandační a relační, uvádějící, kdo dal pokyn k vyhotovení písemností (v případě
první poznámky to byl sám panovník; v případě druhé pověřená osoba, jejíž jméno je
v poznámce uvedeno).
Ferdinand Tadra, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana,
Karla IV. a Václava IV. (1310–1420), Praha 1892.
Václav Vojtíšek, Pražský zlomek komorního registra krále Jana, in: Výbor…, Praha 1953, s.
367–379 (poprvé vyšlo 1931).
Dana Kudrnová, Písaři v listinách Jana Lucemburského, FD 8/2, Brno 1960, s. 48–68.
Karel Maráz, Pečeti Jana Lucemburského, Brno 2007.
Zdeňka Hledíková, Vyšehradské proboštství a české kancléřství v první polovině 14. století, in:
Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových
zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, Praha–Kostelní Vydří 2001, s. 74–89.

Karel IV. měl vlastní kancelářské zařízení již v době svého italského pobytu; stabilně
pak jako markrabě moravský, jimž byl od roku 1333. To se v roce 1346 stalo zárodkem jeho
kanceláře říšské, s níž krátce nato po smrti Jana Lucemburského spojil i jeho kancelář českou.
Tato Karlova kancelář měla čtyři čestné představené: vyšehradského probošta jako kancléře
království českého a arcibiskupy z Mohuče, Trevíru a Kolína nad Rýnem jako tři říšské
arcikancléře. Chod kanceláře zajišťoval dvorský kancléř. V letech 1353–1374 jím byl Jan ze
Středy, biskup z Litomyšle a Olomouce, poté vedl kancelář protonotář.

42
Ve vedlejších zemích vznikly další samostatné kanceláře vyřizující místní agendu:
lucemburská (existovala do roku 1353, kdy Karel předal vládu v Lucembursku bratru
Václavovi); moravská (byla založena znovu 1349 a existovala až do roku 1411) a hornofalcká
se sídlem v Sulzbachu, spravující věno Anny Falcké. Vlastní malé kanceláře měly i manželky
Karla IV.
V Karlově kanceláři se předpokládá existence register od samého jejího začátku;
dochovány z nich jsou ale jen zlomky: vídeňský (obsahuje písemnosti z března a dubna 1348,
psaný ještě na pergamenu; a výmarský (1359) a drážďanský (1360–1361), psané již na papíru
(srov. odst. č. 18.6.2). Expedované písemnosti do nich byly opisovány v jedné řadě, bez
ohledu na jazyk, obsah, formu; a nerozlišovalo se ani, zda se týkají českých nebo říšských
záležitostí. Od roku 1355 se kancelářské mandační a relační poznámky na listinách vyskytují
již zcela běžně a uvádějí i autora konceptu, na jehož základě byla listina vyhotovena; a
rozlišují se proto poznámky mandačně-konceptní a relačně-konceptní.
Tři ze čtyř formulářových sbírek z doby Karla IV. vznikly z iniciativy Jana ze Sředy.
Koncem padesátých let 14. století to byl tzv. svídnický formulář a kolem roku 1360 tzv.
Summa cancellariae, (nazývaná též Cancellaria Caroli IV.; je nejrozšířenější, dochovala se
celkem v sedmnácti rukopisech a pěti různých redakcích). Z konce sedmdesátých let pochází
Cancellaria Johannis Noviforensis a jen o několik let mladší je Collectarius perpetuarum
formarum, sestavený brněnským městským písařem (a bývalým registrátorem v Karlově
královské kanceláři) Janem z Gelnhausen (srov. odst. č. 18.6.1b).
Modernímu syntetickému diplomatickému zpracování písemností Karla IV., jichž je
zatím známo na sedm a půl tisíce, brání jejich nedostatečná evidence. Všechny zatím nejsou
uspokojivě podchyceny a kromě toho se stále objevují další; a to i v České republice.
Theodor Lindner, Das Urkundenwesen Karls IV. und seine Nachfolger (1346–1437), Stuttgart
1882.
Jiří Spěváček, Die Anfänge der Kanzlei Karls IV. auf italienischen Boden in den Jahren 1331–
1333, MIÖG 76, 1968, s. 299–326.
Jiří Spěváček, Významní notáři – diplomaté prvních Lucemburků v Čechách, ČSČH 21, 1973, s.
711–756.
Peter Moraw, Räte und Kanzlei, in: Fr. Seibt (red.), Kaiser Karl IV., Staatsmann und Mäzen,
München 1978, s 285–292.
Peter Moraw, Grundzüge der Kanzleigeschichte Kaisers Karl IV. (1346–1378), Zeitschrift für
historische Forschung 12, 1985, s. 11–42.
Bohumil Roedl–Karel Mareš, Neznámé písemnosti Karla IV. a Václava IV. k severozápadním
Čechám, MZK 26, 1990, s. 189–209.

Samostatná kancelář Václava IV., ustanovená po jeho volbě a korunovaci římským


králem v létě 1376, v pravém smyslu tohoto slova existovala až od jeho skutečného nástupu
na český trůn v roce 1378, kdy plně převzala všechny funkce panovnické české i říšské
kanceláře (až do Karlovy smrti byla do jisté míry personálně propojená s jeho kanceláří a její
činnost měla jen doplňující charakter). V letech 1376–1384 byl jejím kancléřem Jan z
Jenštejna, biskup míšeňský; poté bamberský biskup Lambert a od roku 1396 Václav Králík
z Buřenic († 1416), jenž se stal i proboštem vyšehradským a spojil tak ve své osobě dvorské
kancléřství a titul kancléře českého království. Mezi jejím personálem se začali prosazovat i
laici. Dva z nich, Jan z Bemberku a Jan z Weilburku, vedli kancelář po roce 1416, kdy funkce
kancléře nebyla obsazena.
Po Václavově sesazení z říšského trůnu se její činnost omezila pouze na české
království a skončila také činnosti jeho kanceláře říšského dvorského soudu. V době
Václavova prvního zajetí (1394) kancelář načas ovládla panská jednota; v letech druhého
zajetí (1402–1403) se dočasně rozpadla; od roku 1411 převzala funkcí kanceláře markrabství
moravského. Po Václavově smrti v roce 1419 zanikla.

43
Z pomůcek, užívaných ve Václavově kanceláři se dochoval pouze výpis z register z let
1398–1407 (srov. odst. č. 18.6.2) a tři formulářové sbírky: Cancellaria regis Wenceslaii IV
z devadesátých let 14. století; a dvě další, vzniklé na počátku 15. století a obsahující – na
rozdíl od první – převážně vzory mandátů a listů a jen minimum listinných předloh (srov.
odst. č. 18.6.1b).
Listiny, vydávané v letech 1310–1419 byly již převážně kancelářské provenience;
vedle jejich původního jazyka (latiny) se začala objevovat němčina, kterou byla za Karla IV.
napsána již asi polovina listin (objevuje se v nich i francouzština). Za Václava IV. již
německý jazyk převládal. První listina z královské kanceláře, psaná česky, nese letopočet
1394.
Ivan Hlaváček, Die Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs
Wenzel (IV.) 1376–1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik, (Schriften der
Monumenta germaniae historica Bd. 23), Stuttgart 1970.
Ivan Hlaváček, K organizaci státního správního systému Václava IV. (Dvě studie o jeho radě a
itineráři), Praha 1991

V roce 1349 se moravským markrabětem stal bratr Karla IV. Jan Jidřich. Na jeho
jméno bylo vydáno na dvě stě listin, z toho polovina v Brně; ale vlastní pevně organizovanou
kancelář patrně neměl. Jeho nástupce markrabě Jošt (1375–1411) již ano. Vedl jí protonotář,
působilo v ní několik písařů a relačně-konceptní poznámky ukazují, že pokyny k vyhotovení
vydával v naprosté většině sám Jošt.
Ivan Hlaváček, Abriss der Geschichte der mährisch-markgräflichen Kanzlei der
luxemburgischen Sekondogenitur, in: Landesherrlichen Kanzleien im Spätmittelalter. Referate
zur VI. Kongress für Diplomatik, München 1983, s. 337–350.
Tomáš Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375–1411). SAP 46,
1996, č. 2, s. 259–536.
Mojmír Švábenský, Soupis pečetí moravských markrabat a markraběnek z lucemburského (a
habsburského) rodu v brněnských archivech, Brněnský archivní věstník 1960, č. 4, s. 9–26.

V době husitských válek ústřední kancelář českého státu neexistovala. V případě


potřeby plnila její funkci kancelář Starého Města pražského. Po přijetí Zikmunda
Lucemburského za českého krále roku 1436 vzniklo u jeho říšské kanceláře (základ pro její
vznik poskytla v roce 1411 Zikmundova uherská kancelář) samostatné oddělení pro české
věci (bylo podřízeno kancléři Kašparu Šlikovi), jehož existenci dokládá dochované
samostatné české registrum, a po Zikmundově smrti (1437) fungovalo patrně i za Albrechta
II. Habsburského (1437–1439).

9.3 Období let 1453–1526


První listiny pro české příjemce od krále Ladislava (z roku 1252) byly napsány ještě
v jeho rakousko-uherské kanceláři. Jeho česká kancelář začala vznikat od poloviny roku 1253.
Po korunovaci se stal kancléřem českého království vyšehradský probošt Jan z Rabštejna a
kancelář jako dvorský kancléř vedl jeho bratr Prokop z Rabštejna, laik s nižším svěcením,
který do ní přešel z kanceláře Friedricha III. Pokračovaly zápisy do starých register z
kanceláře Albrechta II.; jiné kancelářské pomůcky se nezachovaly.
František Beneš, Česká panovnická pečeť krále Ladislava – její povšechný rys, SAP 13, 1963,
s. 272–284.
Václav Rameš, Listiny, listy a kancelář krále Ladislava, dipl.práce FF UK Praha 1982.

Po Ladislavově nečekané smrti v listopadu 1457 převzal jeho kancelář i s oběma


kancléři Jiří z Poděbrad. Její personál z naprosté většiny již tvořili laici českého původu. Jan
z Rabštejna přešel po roce 1467 do služeb Matyáše Korvína, jeho bratr přestal v kanceláři
působit kolem roku 1468 a poté místo kancléře nebylo obsazeno. Z její činnosti nejsou
dochována registra (i když je známo, že existovala a byla vedena v jediné řadě) ani formuláře.

44
Vlastním nevelkým kancelářským zařízením disponovala i Johana z Rožmitálu, manželka
krále Jiřího.
František Beneš, O pečetích a pečetnictví Jiřího Poděbradského, MZPK 3, 1958, s. 48–60 a 108–
109.
František Beneš, Johana z Rožmitálu a královna Johana, Vlastivědný sborník Podbrdska 7,
1973, s. 155–255.

Po Matyášově prohlášení českým králem (3. května 1469) byl jeho českým kancléřem
manifestačně jmenován Zbyněk Zajíc z Házmburka; písemnosti do českých zemí ale
vyhotovovala Korvínova královská uherská kancelář. Olomouckým mírem v roce 1479 získal
Korvín do doživotního držení Moravu, Slezsko i Dolní a Horní Lužici a Vladislav II.
Jagellonský vládl jen v Čechách. Zpět pod jeho vládu se tyto země vrátily po Korvínově smrti
v roce 1490, kdy byl také Vladislav II. zvolen uherským králem a přesídlil z Prahy do Budína.
Tam jej následovala i expozitura české kanceláře, působící uvnitř Vladislavovy královské
kanceláře uherské pod vedením protonotáře či sekretáře. Později se rozdělila na dvě
samostatná oddělení, jedno pro Čechy a Moravu, druhé pro Slezsko a obě Lužice. Úřad
nejvyššího kancléře v době vlády Vladislava II. zastávali Ctibor Tovačovský z Cimburka
(14171–1479); Jan ze Šelmberka (1480–1503); Albrecht Libštejnský z Kolovrat (1503–1510)
a Ladislav ze Šternberka (1510–1521).
Budínská expozitura měla zhotovovat pouze písemnosti, stvrzované menší pečetí (tj.
mandáty a listy); listiny měly být psány v Praze, kde řídil zbytek kanceláře kancléř, opatrující
velkou pečeť. V rozporu s tím byly ale vydávány listiny v českých záležitostech pod velkou
uherskou pečetí. Formální vztah vyšehradských proboštů k titulu nejvyššího kancléře se po
roce 1471 zcela vytratil a tuto funkci obsazují členové panského stavu (od roku 1491 se
objevuje titul nejvyšší kancléř království českého (supremus cancellarius regni Bohemiae).
Začaly počátky stavovského boje o ovládnutí královské kanceláře, které vyvrcholily až po
roce 1526.
Registra, vedená původně v jedné řadě, byla – asi po roce 1490 – rozdělena do dvou
řad podle obou užívaných národních jazyků (tj. češtiny a němčiny), latinské písemnosti byly
zapisovány do obou. Dochovány jsou jejich rukopisy pouze z let 1498–1502 (srov. odst. č.
18.6.2); jinak jen opisy a výtahy. V roce 1504 byla dokončena formulářová sbírka s titulářem
Cancellaria regis Wladislai.
Josef Macek, O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471–1490), SAP 2, č. 1,
1952, s. 42–122.
Pavel Trnka, Regesty královských missivů, určených úředníkům mince, nejvyššímu mincmistru
a hornímu hofmistru v letech 1471–1489, SAP 59, 2009, s. 39–171.

Úpadek královské kanceláře pokračoval i za Ludvíka Jagellonského. Česká kancelář


v Praze měla české a německé oddělení, vedené dvěma sekretáři; za panovníkových pobytů
v Praze se s ní budínská expozitura spojovala do jednoho celku. V letech 1522–1523 byl
nejvyšším kancléřem Jindřich Švihovský z Rýzmberk;, a poté Adam z Hradce. Aby obnovil
kontrolu nad vydáváním listin (kancelářští pracovníci vystavovali listiny bez vědomí krále);
začal k nim Ludvík připojovat vlastnoruční podpis. Registra a případné další kancelářské
pomůcky byly patrně zničeny v bitvě u Moháče.
Jan Heřman, Kancelář Ludvíka Jagellovce, ZKČDAS 7, 1963, s. 89–109.

SHRNUTÍ KAPITOLY
V období let 1197-1526 lze vývoj kancelářských zařízení českých panovníků rozdělit do tří
úseků; na a) etapu přemyslovské dynastie; b) etapu lucemburské dynastie a husitství a c)

45
etapu po let 1453-1526. Od přelomu 14. a 15. století se mezi kancelářským personálem začali
objevovat laici, kteří v následujících desetiletích panovnické kanceláře plně ovládli. Z činnosti
kanceláří jsou dochovány písemnosti listinného charakteru, formulářové sbírky a registra.
Výlučně latinský text písemností začaly od druhé poloviny 14. století doplňovat národní
jazyky; nejdříve němčina.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Vyjmenujete hlavní rozdíly mezi panovnickými kancelářemi přemyslovského a
lucemburského období.
2.) Lze najít nějaké rozdíly mezi kancelářemi Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad a
mezi kancelářemi panovníků jagellonské dynastie?
3.) V jakých edicích lze nalézt písemnosti, vzniklé v kancelářích českých panovníků mezi
roky 1197 a 1526?
4.) Vyjmenujte základní práce o kancelářích jednotlivých českých panovníků.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Václav Vojtíšek, Vývoj královské české kanceláře, in: Výbor…, 1953, s. 501–517.
Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 83-133.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 2–7 a 9–13.

46
10. Panovnické kanceláře a písemnosti v letech 1526–
1749

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


V návaznosti na předchozí výklad se tato kapitola zabývá panovnickými písemnostmi a
kancelářemi od počátku 16. století až do roku 1749, kdy došlo ke zrušení české dvorské
kanceláře a jejímu sloučení s rakouskou dvorskou kanceláří do společného úřadu pro
politickou a finanční správu.
Před studiem si připomeňte obsah kapitoly č. 6!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly:
● získáte rámcový přehled o dějinách kanceláří českých panovníků v letech 1526-1749
a o jejich personálním obsazení;
● dokážete charakterizovat jejich úřední písemnosti;
● budete mít přehled o literatuře k tomuto tématu.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Česká dvorská kancelář, typologie diplomatických písemností.

10.1 Česká královská kancelář do druhého stavovského povstání


Královská kancelář se na přelomu 15. a 16. století vyhranila jako instituce stavovská i
královská (nejvyšší kancléř vázán přísahou králi i stavům). Tento její ambivalentní charakter
jí proměnil v jedno z předních bojišť stavovství s královskou mocí. Pokud byl kancléř
reprezentantem stavů, snažili se panovníci jeho pravomoci omezovat; v opačném případě
docházelo k pokusům o rozšiřování jeho kompetencí. Tento boj se odehrával v období, kdy se
vedle tradičních listin začaly prosazovat nové typy úředních písemností (srov. kap. č. 6) a
probíhal až do roku 1618.

10.1.1 Vývoj kanceláře


K omezování pravomocí kancléře a královské kanceláře docházelo v druhé čtvrtině
16. století období let, kdy úřad nejvyššího kancléře zastávali:
1523–1531 – Adam I. z Hradce;
1531–1537 – Jan Pluh z Rabštejna;
1537–1542 – Volf Krajíř z Krajku a
1542–1554 – Jindřich z Plavna.
Čeští stavové ve snaze získat kontrolu nad listinami, vydávanými Ferdinandem I., si
na něm před jeho zvolením vynutili slib, že listiny, určené pro české království, bude vydávat
pouze z královské kanceláře. Na rozdíl od nich moravští stavové, kteří se obávali, že by
taková praxe vedla k tomu, že by čeští stavové mohli kontrolovat i moravské záležitosti,
požádali Ferdinanda, aby písemnosti na Moravu vydával z jakékoli své kanceláře (od dubna
1521 byl arcivévodou rakouským a od prosince 1526 králem uherským).
Omezování kompetence české královské kanceláře probíhalo třemi způsoby:

47
a) V roce1527 zřídil v Praze král Ferdinand nový centrální úřad pro správu finančních
záležitostí všech zemí České koruny, tzv. „radu komory královské“, běžně nazývanou jako
česká komora. Pro její činnost byly vydány dvě instrukce (25. března 1527 a 24. dubna 1530).
Byla vybudována podle vzoru ústřední dvorské komory ve Vídni a jí byla také podřízena.
Měla vlastní kancelář a její úředníky jmenoval pouze král bez souhlasu stavů (srov. odst. č.
11.1). Písemnosti českého panovníka tak mohla vydávat dvě kancelářská zařízení. Nelibost
stavů vyvolávala zejména skutečnost, že kancelář české komory vydávala i královské listiny
(„listy na pergameně“), jež měly být ověřeny velkou pečetí a nikoli sekretem české komory.
b) Snaha o odebrání královské pečeti nejvyššímu kancléři a její uložení ve Vídni, kde
Ferdinand I. pobýval nejčastěji. V tomto bodě nebyl Ferdinand úspěšný a s možnou výjimkou
let 1527–1530 zůstávala královská pečeť v Praze. Na základě vzájemné dohody krále a
českých stavů bylo v roce 1541 přijato sněmovní usnesení, že právní platnost mají pouze
majestáty, zpečetěné tou pečetí, kterou u sebe drží nejvyšší kancléř a že majestáty, vydané
českou komorou a zpečetěné sekretem musí být obnoveny pod touto pečetí, jinak pozbudou
platnosti. Písemnosti, které nemuseli být zpečetěny velkou pečetí (tj. mandáty, patenty a
dopisy) mohl do českého království Ferdinand vydávat ze všech svých kanceláří. Tato dohoda
ukazuje prozíravost Ferdinanda I. a špatný odhad vývoje ze strany českých stavů: listiny
začaly ztrácet svůj význam a vznikaly nové druhy písemností, jejichž prostřednictvím bylo
možné prosazovat věci zásadního významu. Toto sněmovní usnesení zlegalizovalo
Ferdinandovi I. možnost prosazovat své záměry prostřednictvím „nemajestátních“ písemností,
nad jejichž produkcí ztratili čeští stavové jakoukoli kontrolu.
c) Vybudováním české expedice v ústřední rakouské dvorské kanceláři ve Vídni, kde
patrně již v roce 1527 působili dva sekretáři, tzv. český (pro Čechy a Moravu) a německý (pro
Lužice a Slezsko) s dalším pomocným personálem. Oba sekretáři se měli řídit pokyny
rakouského dvorského kancléře; současně však byli vázáni slibem poslušnosti nejvyššímu
kancléři království českého, který je i platil. V letech 1528–1530 se česká expedice ve Vídni
vůči dvorské kanceláři částečně osamostatnila a nabyla postavení pobočky kanceláře pražské.
Krátce poté byli český a po roce 1550 i německý sekretář této expozitury povýšeni na
místokancléře.
K dalšímu uvolnění expozitury na rakouské dvorské kanceláři došlo po smrti
dvorského kancléře Bernarda von Cles 1539 a úplně se osamostatnila po zániku dvorské
kanceláře 1559, kdy splynula s kanceláří římské říše. V této době se expozitura, v jejímž čele
stáli dva místokancléři a dva sekretáři (čeští a němečtí), začala označovat jako „česká dvorská
kancelář“. Od druhé poloviny padesátých let 16. století sídlí nejvyšší kancléřové (v letech jím
byl 1554–1565 Jáchym z Hradce, syn bývalého kancléře Adama I. z Hradce, a v letech 1565–
1582 Vratislav z Pernštejna) převážně u dvora.
Kancelář v Praze za nepřítomnosti panovníka vydávala královské písemnosti
minimálně; hlavně vyřizovala a expedovala písemnosti nejvyšších zemských úředníků a
královských místodržících (vůbec první instrukci pro jejich činnost vydal Rudolf II. v dubnu
1577). Byla označována jako „kancelář místodržitelská či hejtmanská“.
Po přesídlení Rudolfa II. do Prahy v roce 1583 splynuly pražská kancelář a její
vídeňská expozitura v jeden celek, nazývaný „česká kancelář dvorská“; i když si stále
zachovávala své původní stavovské prvky. Její písemná agenda podstatně vzrostla. Obyvatelé
království se jejím prostřednictvím obraceli častěji než dříve přímo k panovníkovi a kancelář
se z písárny změnila ve skutečný úřad, tj. orgán s mocí rozhodovat.
K rozšíření jejího vlivu a kompetencí přispěl nezájem Rudolfa II. o vládnutí; jejich
svémocné posilování na úkor jiných kompetentních úřadů a také několikaleté neobsazení míst
nejvyššího kancléře a jednoho místokancléře:
1582–1593 – Adam II. z Hradce, syn a vnuk obou bývalých kancléřů z hradeckého rodu;
1593–1597 – místo nejvyššího kancléře neobsazeno;

48
1597–1598 – Jiří Bořita z Martinic;
1598–1599 – místo nejvyššího kancléře neobsazeno.
Když nebyla tato místa obsazena, spočívalo vedení kanceláře na místokancléři
Kryštofu Želinský ze Sebuzína a sekretáři Janu Milnerovi. Oba byli evangelíci a využívali
svého postavení k prosazování zájmů protestantské stavovské obce.
V srpnu 1599 byl nejvyšším kancléřem jmenován odchovanec pražské malostranské
jezuitské koleje Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na Vysokém Chlumci. Pod jeho vedením
kancelář dále zasahovala do kompetencí jiných úřadů a zneužívala svých pravomocí,
tentokráte ale ve prospěch katolíků.
Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic se díky vytrvalému, houževnatému a
systematickému pracovnímu nasazení v letech 1599–1602 dokonale seznámil s praxí a
chodem české dvorské kanceláře a obsadil ji personálem, jenž měl jeho důvěru.
Centralistická politika, kterou – kromě zneužívání pravomocí ve prospěch katolíků –
prosazovala na úkor stavů vedlejších zemí česká dvorská kancelář pod Lobkovicovým
vedením, probudila na počátku 17. století moravský a slezsko-lužický separatismus. Ten se
poprvé projevil při rozdělení zemí Koruny české mezi Rudolfa II. (Čechy, Slezsko a obě
Lužice) a Matyáše (Rakousko, Uhry a Morava) po libeňském míru v červnu 1608, kdy na
Matyášově dvoře ve Vídni vznikla zvláštní moravská kancelář, tzv. moravská dvorská
expedice, jejímž ředitelem byl Ladislav z Lobkovic a sekretářem Friedrich Jordán.
Po nástupu Matyáše na český trůn byla na základě dohody moravských a českých
stavů 26. května 1611 Morava opět připojena k české kanceláři. Moravané si na českých
stavech vynutili několik ústupků, především zákaz používání dekretů a volbu místokancléře
generálním sněmem korunních zemí na základě společného návrhu. Většinu z dojednaných
ústupků, včetně obou uvedených, ale král Matyáš ve svém potvrzení této dohody z 19. února
1613 vůbec nezmínil.
Slezané a Lužičané si 7. října 1611 na Matyášovi při jeho návštěvě ve Vratislavi
vymohli tzv. slezský reces, slibující vynětí běžných slezsko-lužických záležitostí z pravomoci
české kanceláře; odloučení a osamostatnění německá expedice od české kanceláře a její
dislokaci přímo na panovnickém dvoře. Panovník měl také na návrh slezsko-lužických stavů
jmenovat většinu personálu této expedice (od pozice místokancléře níže).
Slezský reces vyvolal protesty kancléře Lobkovice českých stavů, i když v něm bylo
výslovně stanoveno, že tato opatření nemají být na škodu českému království a jsou pouze
provizorní, protože se o nich musí dohodnout slezsko-lužické a české stavy. Nový slezský
místokancléř Jiří ze Schönaichu složil přísahu v březnu 1612 a krátce poté se německá (tj.
lužicko-slezská) expedice začala nazývat „slezská dvorská kancelář“.
Po dlouhých a bezvýsledných jednáních mezi delegacemi českých a slezsko-lužických
stavů před dvoučlennou komisí (kardinál František z Dietrichštejna, biskup olomoucký, a
nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka) vydal 19. září 1616 císař Matyáš instrukce pro další
činnost slezsko-lužickou expedici. Ta zrušila kancelář a ponechala jen expedici jako součást
české dvorské kanceláře v čele se slezsko-lužickým místokancléřem a dekrety měly být
opatřeny poznámkou, že se jedná o nařízení „královské rady slezsko-lužické expedice“.
Je to vůbec první instrukce, týkající se české kanceláře, byť její části. Po svém nástupu
na český trůn přesídlil Matyáš do Vídně; u jeho tamního dvora se převážně zdržoval i nejvyšší
kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Došlo tak prakticky k obnově stavu, jaký existoval
před rokem 1583.
Josef BOROVIČKA, Počátky kancléřování Zdeňka z Lobkovic. Diplomatický rozbor
roudnických rukopisů, in: Sborník prací věnovaných prof. dru Gustavu Friedrichovi k 60.
narozeninám, Praha 1931, s. 435–455.
Josef Kolmann–Karel Beránek, Česká dvorská kancelář (1293) 1523–1749). Inventář, Praha
1966.

49
10.1.2 Personální skladba české dvorské kanceláře v závěru předbělohorské doby
Kancléř. Musel být rodilý Čech a příslušník panského stavu. Pokud nespáchal zločin
proti králi nebo proti státu, byl nesesaditelný. Byl členem královské rady a prostředníkem
mezi stavy a králem. I když mu v hierarchii zemských úředníků náleželo až šesté místo (1.
nejvyšší purkrabí; 2. zemský hofmistr; 3. zemský maršálek; 4. nejvyšší komorník; 5. nejvyšší
zemský sudí; 6. nejvyšší kancléř; 7. dvorský sudí; 8. nejvyšší písař; 9. podkomoří; 10.–11.
purkrabí karlštejnští; 12. purkrabí hradeckého kraje); fakticky ve svých rukou soustřeďoval
největší moc, protože jeho pravomoc se vztahovala na území celé České koruny, zatímco
ostatních jen na Čechy. Spravoval velkou královskou pečeť, vybíral si veškerý personál
kanceláře (s částečnou výjimkou místokancléře).
Místokancléř. Královský úředník, nebyl vázán přísahou stavům. Vybíral jej kancléř
z příslušníků nižší šlechty a s částečným souhlasem krále. Musel být rodilý Čech a mít
právnické vzdělání. Zasedání královské rady se účastnil pouze jako referent bez hlasovacího
práva. Jako zástupce kancléře měl přímý přístup ke králi a předkládal mu písemnosti
k podpisu. Opatroval menší pečeť (sekret). Před nástupem Zdeňka Vojtěcha Popela z
Lobkovic do úřadu nejvyššího kancléře skutečný ředitel královské kanceláře. Upravoval a
aproboval důležitější koncepty sekretářů a koncipistů; sám psal důležité koncepty.
Sekretáři. Od druhé poloviny 15. století byli sekretáři osobními úředníky panovníka,
jen volně spojení s kanceláří. Po roce 1526 se stali důležitou součásti organismu královské
kanceláře, v níž nahradili protonotáře. Zastupovali místokancléře, zvláště když byl tento úřad
neobsazen (opatrování sekretu) a jako referenti se účastnili zasedání královské rady. Museli
být právně vzděláni a pocházeli ze stavu rytířského nebo městského. Zpravidla byli dva.
Každý z nich stál v čele jedné expeditury, tj. české a německé (doloženo pro období po roce
1583). Pokud bylo místo druhého sekretáře neobsazeno, řídil jeden sekretář obě expedice.
V rámci jedné expedice mohli být i sekretáři dva; starší měl pak titul „prvního sekretáře“.
(Česká expedice vyřizovala agendu, týkající se Čech a Moravy, včetně tamějších německých
měst, kam se psalo německy; německá expedice agendu Lužice a Slezska; latinský jazyk
používaly obě expedice). Sekretáři vyřizovali přidělené spisy (psali na ně vyřizovací
instrukce), kontrolovali vypracované koncepty, psali důležitější koncepty, jež mohl
kontrolovat místokancléř; sami rozhodovali běžné věci.
Odpovědnost kancléře, místokancléře a sekretářů vyjadřoval jejich podpis na všech
písemnostech, vyšlých z kanceláře, kterým ručili za jejich obsah a právní formu; spolu s nimi
tyto písemnosti podepisoval i panovník (s výjimkou dekretů).
Sekretáři měli na starosti nižší kancelářský personál bez rozhodovací pravomoci. Ten
byl dvojí – stejný pro každou expedici:
Taxátor. Pečetil listiny, vydával je příjemcům a vybíral za ně poplatky (taxy); vedl
expediční protokol o vydaných listinách a účty o přijatých taxách, které předkládal kancléři.
Byl hospodář a pokladník expedice, z vybraných tax nakupoval materiál, staral se o zařízení,
když se expedice stěhovala, vyplácel plat nižším úředníkům.
Registrátor. Vedl registra vydaných listin a spravoval jejich registraturu (originály
došlých písemností a koncepty písemností vydaných, které opatřoval stručným regestem a
pořadovým číslem, podle něhož se pak ukládaly). Dále vedl podací protokoly, úřední knihy,
zachycující ústní jednání v kanceláři a pomocné knihy, evidující oběh spisu. Pro tyto účely
mu bylo přiděleno a podřízeno několik registrantů. Také ověřoval čistopisy písemností.
Expeditor: Vykonával totéž, co taxátor, ale s papírovými písemnostmi (tj. mandáty,
patenty, dekrety a listy). Vedl jejich expediční protokoly a podílel se i na expedici písemností
(osobně, pomocí poslů nebo poštou).
Koncipisté. Graduovaní právníci, měli za úkol psát koncepty, hodnostně i platově stáli
nad expeditory. Mohli jednat se stranami nebo řešit menší spory, projednávané v kanceláři.
Na počátku 17. století jich působilo asi osm v české a přesně tři v německé expedici.

50
Ingrosátoři. Jinak též kancelisté nebo písaři čistopisů. Požadovala se po nich zběhlost
v užívání titulů a kaligrafický rukopis. Na počátku 17. století jich bylo asi patnáct v české a
přesně šest v německé expedici.
K personálu královské kanceláře dále patřili poslové, vrátní, sluhové, topič a
příležitostně také malíři erbů do udělených erbovních listin.
Karel Stloukal, Česká kancelář dvorská 1599–1608. Pokus z moderní diplomatiky, Praha 1931.

10.1.3 Písemnosti královské české kanceláře


Písemnosti české královské kanceláře se dělí do dvou hlavních skupin: na písemnosti,
vydávané kanceláří žadatelům a na písemnosti, vedené pro vlastní potřebu. Do první skupiny
patří:
Majestáty (listy na pergamenu, privilegia, diplomy). Podle nynější terminologie se
jedná o listiny. Byly psány vždy na pergamen, měly pliku a přivěšenou pečeť (velkou nebo
někdy také sekretní). Vyznačovaly se rozvinutější vnitřní skladbou listinných formulí než
ostatní vydávané písemnosti, většinou v nich ale chybí arenga a sankce. Na konci 16. století
byly již pravidelně podepisovány:
vlevo dole: panovník bez titulů;
pod ním: nejvyšší kancléř (dva řádky: jméno a titul, vždy latinský);
vpravo dole: místokancléř (dva řádky: jméno a titul, vždy latinský);
vpravo dole na plice: Ad mandantum Sacrae Caesareae Majestatis proprium
a podpis sekretáře příslušné expedice.
Na zadní straně (tergu či dorsu) je značka a číslo registrace a podpis taxátora či registátora.
Listy otevřené (patenty). Psány na papíře; menší pečeť je přitištěna; skladba textu a
podpisy obdobné jako u majestátů. Nemají pliku, mandační poznámka je nad podpisem
místokancléře (ten v jazyce patentu, nikoli latinsky). Obsah patentů široký a do jisté míry se
kříží nejen s majestáty, ale i s dekrety a misivy. Někdy byly psány i na dvoulistě (tzv. list na
duplátě). Výhradně formou patentů byly vydávány tyto typy písemností:
mandát pro veřejné vyhlášení širšímu okruhu příjemců, vydáván ve více exemplářích,
někdy i tištěný;
compulsorial (list půhonný) pro účastníky soudních sporů, kteří potřebovali od úřadů
svědectví a výpisy;
stereotypní formulace na předtištěných formulářích:
gleit pro obviněné, aby se mohli hájit;
pas pro svobodný a bezpečný pohyb na cestách;
freibrief pro svobodné provozování řemesla.
Listy zavřené (listy posélací, misivy. Sendbriefe). Psány na papíru, pečetěny
sekretem, který sloužil k uzavření (na zadní straně složeného listu). Na protilehlé straně byla
napsána adresa. Platnost misivů byla vždy individuální; byly adresovány jedné nebo několika
konkrétním osobám (fyzickým i právnickým – např. městským radám). Formulář misivů se
vyvíjel od doby jagellonské a postupně se ustaloval. Původně se psaly podél širší strany
papíru, psaní na výšku zcela převládlo v době vlády Rudolfa II. Za Ferdinanda I. podepisoval
vždy panovník a kancléř; místokancléř a sekretář jen výjimečně. Jejich podpisy a mandační
poznámka se v misivech objevují až za Maxmiliána II.
Zdeněk Kristen, Listy posélací a jejich registra v královské kanceláři české až do Bílé Hory,
ČAŠ 5, 1927, s. 1–109.

Dekrety. Otevřené listy, vydávané českou kanceláří jménem krále, ale bez intitulace a
podpisu panovníka, o kterém se v dekretu mluví ve třetí osobě (Jeho Milost, římský císař,
uherský, český etc. král … ráčí poroučeti…; Z milostivého poručení Jeho Milosti…), a určené,
stejně jako misivy, jedné nebo několika konkrétním osobám. Tyto osoby však neoslovuje

51
přímo, ale píše o nich ve třetí osobě, tím jsou tyto v textu uvedeny plným jménem, takže
adresa na zadní straně je zbytečná (Jeho Milost ráčí učenému Erazímovi Heideliusovi
z Rasnštejna, radě své nad apelacemi a poctivým Janovi Platejsovi z Platnštejna a
Melicharovi Haldiusovi z Najenperku, komisařům, tímto dekretem poroučeti…). Nemají
koroboraci a název dostaly podle počátečního slova datovací formule Decretum per
Imperatoriam Maiestatem in consilio Bohemico, což většinou neodpovídalo pravdě. Byly
podepsány jménem kancléře bez titulu v jazyce textu a jménem místokancléře. Sekret byl
přitištěn pod textem, vzadu nebo mohl i chybět. Dekrety se objevily mezi písemnostmi české
královské kanceláře až po roce 1526 a jejich vznik dosud není detailně osvětlen. První známý
výskyt formule Decretum per Imperatorem… pochází z roku 1565; formálně se vyhranily za
Maxmiliána II. Intenzita jejich užívání vzrostla za kancléřství Zdeňka Vojtěcha Popela z
Lobkovic, kdy pomáhaly urychlit vyřizování agendy, neboť v jejich případě se nemuselo
čekat na podpis Rudolfa II. a také mohly být zneužívány bez panovníkova vědomi proti
nekatolíkům.
Všechny písemnosti, které si česká královská kancelář vedla pro vlastní potřebu, měly
podobu knih.
Tituláře. Seznamy úřadů a význačných osob, (ty byly rozdělené podle stavů), s nimiž
byla kancelář v písemném styku, s uvedením jejich titulů.
Registra. V české i německé expedici byla vedena zvlášť, ale v podstatě stejným
způsobem; a to v několika řadách podle druhů expedovaných písemností:
majestátů pod velkou pečetí;
erbovních listů pod menší pečetí;
patentů a dekretů a
misivů.
Zápisy byly prováděny z konceptů na volné složky papírových archů, svázaných až
dodatečně; byly rozděleny podle měsíců a uvnitř měsíčních oddílů číslovány tak, že tato čísla
odpovídala jak pořadovým číslům konceptů, seřazených v měsíčních fasciklech v registratuře,
tak i číslům zápisů v expedičních protokolech. Text písemností se opisoval celý, stereotypní
formule se zkracovaly. Pro orientaci v registrech byly vyhotovovány jmenné abecedně-
chronologické rejstříky.
Václav Letošník, Registra otevřených listů české kanceláře, ČAŠ 3, 1926, s. 36–63.
Zdeněk Kristen, K otázce register a registrování listů posélacích v české kanceláři dvorské na
počátku 17. století, ČAŠ 9–10, 1933, s. 218–234.

Protokoly. Na rozdíl od register, která se v kancelářích českých panovníků používala


od počátku 14. století, představují protokoly nový druh úředních knih pro vnitřní
kancelářskou potřebu, vzniklý v druhé polovině 16. století. Obsah spisů zachycovaly heslovitě
a evidovaly i písemnosti došlé a zapůjčené či předané jinam, jakož i jejich pohyb v úřadu
během vyřizování. Proti registrům znamenalo jejich zavedení zrychlení kancelářské práce,
protože se do nich obsah písemností nezapisoval celý. Protokolů bylo více druhů a vzájemný
vztah mezi nimi není dosud diplomaticky objasněn.
podací (exhibitní) – evidovaly došlou korespondenci a podání;
manipulační (vyřizovací) – evidovaly přidělování spisů k vyřízení, jejich půjčování či
postupování spisů jiným úřadům; především tento druh protokolů je pro diplomatické studium
nejobtížnější;
expediční – evidovaly expedované písemnosti; dělí se podle jejich typů (majestáty,
patenty a dekrety, misivy).
Kromě těchto protokolů, jež měly charakter pomocných kancelářských knih, byly
vedeny ještě protokoly o zasedání královské rady. Ty nebyly určeny pro evidenci písemností,

52
ale zaznamenávala se do nich usnesení královské rady, která byla podkladem pro další
vyřízení některých záležitostí.
Václav Pešák, Protokoly české dvorské kanceláře od polovice 16. století do Bílé Hory, SAMV 2,
1929, s. 91–113.
Václav Pešák, Jednací protokol české královské rady z let 1605–1609, in: Sborník prací,
věnovaných dr. Gustavu Friedrichovi k 60. narozeninám, Praha 1931, s. 310–330.

V české královské kanceláři byly vedeny registra i protokoly společně. V kanceláři


české komory se začaly protokoly vést rovněž od druhé poloviny 16. století; na počátku 17.
století v této kanceláři ale zcela vytlačily registra, která se v této době přestala vést docela.
Karel Stloukal, Česká kancelář dvorská 1599–1608. Pokus z moderní diplomatiky, Praha 1931.

10.2 Česká kancelář za stavovského povstání


Zjevné zapojení české dvorské kanceláře do boje proti české nekatolické stavovské
opozici způsobilo, že právě ona se stala 23. května 1618 dějištěm druhé pražské defenestrace.
Z kancelářského personálu se její obětí stal jen sekretář Filip Fabricius (místodržící Jaroslav
Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka k zaměstnancům kanceláře
nepatřili).
Z kancelářského personálu se k povstání připojil jen místokancléř Bohuslav
z Michalovic, ostatní utekli většinou do vídeňské expozitury české dvorské kanceláře.
V Praze vznikla kancelář české direktorské vlády. Jejím vedoucím a současně sekretářem
české expedice byl Benjamin Fruwein z Podolí; německým sekretářem Kašpar Luh.
Typy písemností vydávané kanceláří direktorské vlády se příliš nelišily od písemností
kanceláře královské. Na rozdíl od ní ale direktorská kancelář nevydávala majestáty; její
misivy byly stylizovány po vzoru soukromých osob (chyběla u nich intitulace); měly jiný
způsob uzavírání a podpisů a misivy pro více příjemců v téže věci byly tištěny.
Z úředních knih se zachoval pouze jeden expediční protokol z období od 24. května
1618 do počátku listopadu 1619, obsahující zápisy celkem 2 253 písemností. Obsahuje
všechny druhy písemností, vydané direktorskou kanceláří (v královské existoval pro každý
druh písemnosti zvláštní expediční protokol); neeviduje většinu vydané zahraniční
korespondence a důležitou vnitrostátní korespondenci (patrně byla pro svou závažnost
oddělena od ostatní agendy a vedl ji sám ředitel direktoria Václav Vilém z Roupova. Protokol
byl veden česky, některé misivy byly ale psány i německy. Je známa také existence
exhibitního protokolu, který se ale nedochoval; o registrech žádné zprávy nejsou.
Jaroslav Prokeš, Protokol vyšlé korespondence kanceláře českých direktorů z let 1618–1619,
SAMV 7, 1934.

Kancelář obstarávala i agendu stavovských sjezdů a sněmů a mimo jiné také


vyhotovila konfederační ústavu z 31. července 1619. Podle ní měl být nejvyšší kancléř
českého království evangelík. Měl se neustále zdržovat při královském dvoře a dohlížet na to,
aby kancelář neomezovala stavovské a zemské svobody. Do budoucna měli být slezsko-
lužickým kancléřem a místokancléřem Němci, jmenovaní na návrh tamních stavů; a v české
expedici měl být ustanoven kancléř pro moravské záležitosti.
Na jaře 1619 byla ustanovena i kancelář direktorů moravských, jež měla kromě
českého a německého ještě také latinského sekretáře. Z její činnosti jsou dochována pouze
registra, evidující v období 6. května do 17. září 1619 683 písemností (všechny druhy
písemností zapisovány společně).
Po korunovaci Friedricha Falckého (4. listopadu 1619) skončila direktorská kancelář
svojí činnost a vznikla nová kancelář královská. Nejvyšším kancléřem se stal Václav Vilém
z Roupova; českým místokancléřem Petr Milner z Mylhauzu (syn sekretáře české dvorské
kanceláře Jana Milnera); a sekretářem české expedice Jan Oršinovský z Firštenfeldu. V únoru

53
1620 při svém pobytu ve Vratislavi ustanovil Friedrich Falcký slezským místokancléřem
Ludvíka Cameraria a sekretářem německé (slezsko-lužické) expedice Abrahama Cincla.
Typy písemností nové královské kanceláře se nemění. Zajímavostí je, že některé listy
Friedricha Falckého (do Nizozemí nebo jeho manželce) jsou šifrované substituční metodou
(záměnou písmen abecedy nebo nahrazováním písmen a slov dvoumístnými čísly či
zvláštními značkami).
Anna Vavroušková, Šifrované dopisy Friedricha Falckého, Sborník k poctě J. B. Nováka, Praha
1932, s. 486–494.

10.3 Česká panovnická kancelář v letech 1620–1749


10.3.1 Dějiny kanceláře
Nedlouho po vítězství císařské strany (nejpozději od roku 1624), se stala skutečným
sídlem české královské kanceláře Vídeň a do Prahy se už nikdy nevrátila. Až do své smrti
v roce 1628 zůstal nejvyšším kancléřem Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, pak byl do tohoto
úřadu jmenován Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1628–1652). Na Pražském hradě
působila místodržitelská kancelář. Ta na rozdíl od předbělohorského období nebyla součástí
panovnické kanceláře, ale personálně samostatnou institucí. V letech 1632–1637, kdy byl
českým místodržícím Ferdinand III., mladší král a následník trůnu, stál v čele místodržitelské
kanceláře Jiří Adam z Martinic s titulem „králův kancléř“ a tato kancelář dočasně převzala
vyřizování kompetenčně královské agendy pro Čechy a vídeňská kancelář vyřizovala tuto
agendu pro vedlejší země. Po roce 1637 se obnovil původní způsob úřadování a Jiří Adam z
Martinic odešel do Vídně, kde se stal Slavatovým náměstkem a dále používal titul ze svého
pražského působení.
Obnovené zřízení zemské proměnilo v roce 1627 královskou kancelář v panovníkův
úřad v čele s nejvyšším kancléřem krále českého. Česká dvorská kancelář (ČDK) se stala
ryze panovnickou institucí a nejvyšším politickým i soudním úřadem českého státu, k němuž
bylo možné se odvolat proti rozhodnutí všech nižších českých úřadů. Soudní odvolání
projednávalo devítičlenné kolegium, jmenované pro každý případ zvlášť, jeho rozhodnutí
potvrzoval panovník. V roce 1640 byla možnost odvolání k ČDK omezena v občansko-
právních sporech hodnotou vyšší než 300 kop grošů a v trestním řízení bylo odvolání
přípustné jen při zjevném porušení procesních předpisů.
Po smrti Viléma Slavaty se nejvyšším kancléřem stali Jan Hertvík z Nostic (1652–
1683) a František Oldřich Kinský (1683–1699), jenž se na dvoře císaře Leopolda I. prosadil
jako výrazná politická osobnost.
Na počátku 18. století byla ČDK reorganizována do pěti referátů, rozdělených podle
věcného i teritoriálního hlediska:
1.) referát pro kontribuce a jiné veřejné záležitosti;
2.) referát pro Čechy;
3.) referát pro Slezsko (mimo Hlohovska, Svídnicka, Javorska a Kladska);
4.) pro Hlohovsko, Svídnicko, Javorsko, Kladsko a říšské záležitosti, týkající se Čech (česká
léna v říši a říšské sněmy) a
5.) referát pro Moravu.
V letech 1709–1714 vyrostla na vídeňském Židovském náměstí nová barokní budova
ČDK podle návrhu architekta Johanna Fischera z Erlachu. V první čtvrtině 18. století se
nositelé úřadu nejvyššího kancléře krále českého poměrně často měnili: Jan František z Vrbna
(1700–1705); Václav Norbert Oktavián Kinský (1705–1711); Jan Václav Vratislav z Mitrovic
(1711–1712); Leopold Josef Šlik (1713–1723).
K další reogranizaci ČDK došlo po vydání instrukce císaře Karla VI. z 26. dubna
1719. Ta stanovila, že vedení ČDK bude tvořit nejvyšší kancléř, kancléř, místokancléř a 8
dvorních radů (2 páni a 6 rytířů nebo učenců); důsledně věcně a jednotně pro všechny země

54
celého státu rozdělila agendu na politickou (publica) a soudní (judicialia). Pro její vyřizování
byly určeny dva senáty: politický (senatus publicorum, tvořený místokancléřem a dvěma
rady) a soudní (senatus judicialis, tvořený kancléřem a šesti rady). Zahraniční záležitosti byly
plně vyhrazeny dvorské kanceláři rakouské (ta existovala do roku 1559, kdy zanikla
splynutím s kanceláří říše římské – srov. odst. č. 10.1.1; a v roce 1620 se znovu
osamostatnila).
V období pobělohorského absolutismu představovala ČDK instituci, reprezentující
formálně právní samostatnost českého státu. Ve druhé čtvrtině 18. století úřad nejvyššího
kancléře postupně zastávali František Ferdinand Kinský (1723–1736); Vilém Albrecht
Krakovský z Kolovrat (1736—1738) a Filip Josef Kinský (1738–1745).
Posledním nejvyšším kancléřem krále českého byl Friedrich hrabě Harrach. V rámci
centralistických reforem byla kabinetním listem císařovny Marie Terezie z 1. května 1749
ČDK i rakouská dvorská kancelář zrušena a nejvyšší soudní i politický úřad měly být pro obě
země společné. Pro oblast justice to byl Oberste Justitzstelle, pro politickou a finanční správu
Direktorium in publicis et cameralibus. Oba úřady pak prodělaly do roku 1848 několik
dalších organizačních změn a reforem.

10.3.2 Písemnosti
Jazyk, užívaný v ČDK v pobělohorském období, byl většinou již pouze německý,
čeština se užívala především jen u patentů (mandátů), určených k veřejnému vyhlášení. Celá
řada písemností ČDK tohoto období, mezi nimi i knihy, není dosud diplomaticky zpracována.
Systémové změny, s nimiž se setkáváme při studiu písemností, emitovaných panovnickou
kanceláří, jsou dvojího druhu.
První změnou jsou dílčí úpravy a obměny starých typů písemností:
majestáty – především konfirmace starších privilegií – byly často vydávány ve formě
knihy až o několika desítkách pergamenových listů; vázáných v tuhých, kůží nebo
saténem potažených deskách s velkou pečetí v dřevěném pouzdře, zavěšené na
šňůrách, protažených hřbetem;
také patenty mají někdy podobu sešitých dvoulistů a jsou často tištěny, včetně podpisů
a pečetí;
panovnickým misivům, zasílaným podřízeným úřadům státní správy se od 18. století
důsledně říká „reskript“ a vždy se psaly zásadně na dvojlist; majestáty, patenty a
misivy byly stylizovány v první osobě množného čísla (plurál majestatis);
u dekretů zůstala stylizace textu ve 3. osobě singuláru; používaly se dva typy dekretů:
otevřené a uzavřené; ty byly opatřeny adresou na zadní straně, psané (na rozdíl od
misivů) rovnoběžně s řádky textu;
pro dekrety, vydané ústředními státními orgány, se začalo užívat označení dvorský
dekret; po roce 1763 se zjednodušila jejich formulace – odpadá formální odkaz na
panovníka a místo datovací formule začínající slovem Decretum se používá prostá
datace.
Druhou systémovou změnu představuje užívání nových typů písemností:
instrukce: předpisy pro činnost, vnitřní organizaci, kompetence apod. úřadů; byly
rozsáhlé, ve formě sešitu, na zadní straně zpečetěné sekretem pod papírovou krytkou a
podepsané vydavatelem;
normálie: stručné dílčí instrukce, pro vyřizování určitých částí úřední agendy,
vydávané formou reskriptů či dekretů;
kabinetní listy: většinou byly určené nejvyšším představitelům státní správy;
stylizované v první osobě singuláru; neměly intitulaci a začínaly oslovením adresáta;
expedovány v uzavřené formě; podepisoval je pouze panovník;

55
billety: zjednodušená forma kabinetního listu, bez pevného formuláře; často chybělo
datum; místo panovníkova podpisu jen parafa;
přednesení: návrhy, referáty, vyjádření a dobrozdání, předkládané podřízenými
osobami a úřady panovníkovi k posouzení a k rozhodnutí; měly formu sešitu o
několika listech; byly psány pouze na pravé polovině papíru (jako koncepty), ale
kaligrafickým rukopisem.
Josef Kolmann–Karel Beránek, Česká dvorská kancelář (1293) 1523–1749). Inventář, Praha
1966.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Dějiny české dvorské kanceláře v letech 1526-1749 se dělí do tří časových období: a)
předbělohorského; b) stavovského povstání; c) pobělohorského; přičemž v prvním z nich se
vyděluje jako zvláštní časový úsek působení české dvorské kanceláře v letech 1583-1612, kdy
v Praze sídlil dvůr Rudolfa II. Za stavovského povstání místo české dvorské kanceláře vznikla
kancelář direktorské vlády. Po roce 1627 se zásadně změnil charakter české dvorské
kanceláře, jež se stala zeměpanskou institucí a její zaměstnanci královskými úředníky.
Změnilo se také její organizační členění; došlo k dílčím obměnám a úpravám původních
písemností a také k užívání nových typů písemností.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Popište personální složení a typy písemností české dvorské kanceláře na přelomu 15. a
16. století.
2.) Charakterizujte proměnu české dvorské kanceláře po roce 1627.
3.) Osvojte si typy písemností, užívané v české dvorské kanceláři (zvláštní pozornost
věnujte dekretu).
4.) Vyjmenujte základní práce o české dvorské kanceláři a jejích písemnostech na přelomu
15. a 16. století.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Karel Stloukal, Česká kancelář dvorská 1599–1608. Pokus z moderní diplomatiky, Praha
1931.
Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 204-251.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 47–50, 55 a
58–60.

56
11. Další centrální a zemské úřady a kanceláře

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola se věnuje kancelářím a písemnostem centrálních a zemských úřadů, vzniklých
v průběhu 16. – 18. století, především, české komory, apelačního soudu, českého
místodržitelství, vrchního slezského úřadu a moravského královského tribunálu. Přehledně
jsou pak všechny tyto úřady zobrazeny v odst. č. 11.7.
Před studiem si připomeňte obsah kapitoly č. 6!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly:
● porozumíte systému centrálních a zemských úřadů politické, soudní a finanční
správy v českých zemích v 16. – 18. století;
● poznáte standardní i specifické typy písemností, vydávaných těmito úřady;
● seznámíte se se základní literaturou k tomuto tématu.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Česká komora, apelační soud, české místodržitelství, vrchní slezský úřad, moravský
královský tribunál.

11.1 Kancelář české komory


Českou komoru zřídil Ferdinand I. v roce 1527 jako výlučně zeměpanský úřad bez
stavovského vlivu. Pro její činnost byly vydány v letech 1527, 1530 a 1548 instrukce, jimiž se
řídila až do svého zániku. Byl to úřad s kolegiátním vedením, složeným z nejvyššího
komorního rady (později s titulem prezident české komory) a osmi komorních radů. Úzký
vztah spojoval českou komoru s královským prokurátorem, zeměpanským úředníkem,
dohlížejícím na majetkové zájmy českého panovníka a hájícím je při soudních jednáních.
Královský prokurátor zpravidla býval jedním z komorních radů a komora zpracovávala
instrukce pro jeho činnost.
Podle instrukce z roku 1527 vedl kancelář české komory právnicky vzdělaný komorní
sekretář. Instrukce z roku 1548 kvůli početnímu nárůstu písemné agendy rozdělila kancelář
podle jazyku spisů na českou a německou expedici, vedené komorními sekretáři, jejichž
pravomoc byla omezena.
Písemná agenda komory byla oproti české královské kanceláři složitější. Tvořily jí tři
hlavní složky:
Písemný styk komory s jinými úřady (nadřízenými či podřízenými) a jednotlivci. Ten
vyřizovali sekretáři, ingrosisté a registrátoři a později tzv. hlavní kancelář.
Vnitřní pokladní agenda, vedená mistrem komory a později tzv. pokladní kancelář.
Vnitřní agenda účetně-kontrolní, vedená knihvedoucím; později tzv. účetní kancelář.
Počátky geneze tří uvedených samostatných kanceláří jsou sledovatelné od druhé
poloviny 16. století. Písemnosti, expedované kanceláří české komory, byly dvojího druhu:
královské (vydávané pod panovnickou intitulací, typologicky shodné s písemnostmi,
vycházejícími z královské kanceláře);
komorní (vydávané radou a jejími členy).

57
Členění úředních knih zpočátku také odpovídalo skladbě knih královské kanceláře, ale
byla v nich poněkud větší specializace (s výjimkou pokladního a účetního oddělení, kde bylo
mnohem více druhů úředních knih). Instrukce z roku 1548 zavedla jako nový typ knihy
protokoly, které na počátku 17. století zcela vytlačily registra.
Při svém založení se působnost české dvorské komory vztahovala na celé území
českého království. V letech 1557–1558 vznikla slezská komora a roku 1567 rentmistrovský
úřad na Moravě, jež převzaly původní agendu české dvorské komory pro uvedená území a
byly samostatně v přímém styku s dvorskou komorou ve Vídni. Tím byla přímá působnost
české komory omezena a zůstal jí jen vrchní dohled. V roce 1745 byla komorní agenda
připojena k českému místodržitelství a česká dvorská komora zrušena.
Václav Pešák, Dějiny královské komory české od roku 1527 I. Začátky organizace české
komory za Ferdinanda I., SAMV 3, 1930.
Václav Pešák, Studie k dějinám české královské komory, SAMV 6, 1935, s. 65–178.
Jaroslav Dřímal, Královský prokurátor a jeho úřad do roku 1745, SAP 19, 1969, s. 348–386.

11.2 Kancelář apelačního soudu


Apelační soud byl zřízen na základě reskriptu Ferdinanda I. ze dne 20. ledna 1548
jako vrchní odvolací soud pro městské soudy z českého království v agendě civilní i trestní.
Byl rovněž zeměpanskou institucí. Měl také kolegiátní vedení, složené z presidenta a třinácti
(od roku 1628 šestnácti) radů.
Administrativní servis apelačního soudu měl podle instrukce z roku 1548 zajišťovat
sekretář a jeden písař (počet písařů později vzrostl). Z instrukce, vydané v roce 1628, je
patrné, že v kanceláři působili již dva sekretáři (český a německý); a v obou jazykových
odděleních pak registrátoři, písaři a expeditoři. Sekretáře jmenoval panovník, ostatní personál
pak president apelačního soudu. Jednacími jazyky apelačního soudu byla čeština i němčina.
Instrukce Ferdinanda III. z roku 1644 rozšířila pravomoc apelačního na všechny soudy
českého státu (pokud neměly privilegium inapelačnosti). Expedované písemnosti přestaly být
vydávány pod intitulací panovníka (v první osobě plurálu), ale jeho jménem (ve třetí osobě
singuláru); a byly dvojího druhu:
rozsudky a právní naučení; byly zpečetěné pečetí apelačního soudu (královským
sekretem) a podepsané presidentem a sekretářem;
b) misivy; pečetěny osobními pečetěmi presidenta a radů a rovněž podepsány
presidentem a sekretářem.
Úřední knihy apelačního soudu měly dvě hlavní řady, rozdělené podle jednacích jazyků:
Manuály ortelní (od roku 1681 Ortelové a naučení); 87 knih s česky psanými
rozsudky z let 1548–1783.
Knihy protokolů; 97 knih s německy psanými rozsudky z let 1548–1783.
Dalšími řadami úředních knih jsou:
Zasedací protokoly apelačního soudu; zachycují průběh jednání; dochovány z let
1672–1698.
Knihy složení soudního poplatku; dochovány pro roky 1611–1644.
Knihy reskriptů; z let 1691–1788.
Roku 1753 byla z působnosti apelačního soudu vyňata Morava, kde z moravského
královského tribunálu vznikl apelační soud pro Moravu (a od roku 1783 i pro Slezsko).
V roce 1783 byl pražský apelační soud změněn na Všeobecný apelační a vrchní kriminální
soud v království českém (tj. pouze pro území Čech); a v roce 1849 se z něj stal Vrchní
zemský soud pro Čechy.
Václav Zdeněk: Dějiny královského apellačního soudu na hradě pražském, nyní vrchního
soudu v Praze od roku 1548–1933, Praha 1933.
Karolina Adamová, Apelační soud v Českém království v letech 1548–1651; in: Pocta
akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám, Praha 1975, s. 101–112.

58
Jaroslava Hausenblásová, Počátky apelačního soudu v Čechách a jeho personální obsazení
1548–1627, PH 13, 2005, s. 5–30.
Klára Woitschová, Ortelní manuály a knihy protokolů apelačního soudu v Praze z let 1548–
1783, PH 16, 2008, s. 545–558.
Klára Woitschová, „…což slušného a spravedlivého jest fedrovati…“. Personální obsazení
pražského apelačního soudu v letech 1548–1783, Pelhřimov 2010.

11.3 Kancelář českého místodržitelství


Institut místodržících, zastupujících panovníka v době jeho nepřítomnosti v Čechách,
můžeme sledovat od šedesátých let 16. století (srov. odst. č. 10.1.1). V době pobělohorské
začal tento úřad, vykonávaný nejvyššími zemskými úředníky v čele s nejvyšším purkrabím,
trvale fungovat od roku 1627 (v letech 1622–1627 byl místodržícím kníže Karel
z Lichtenštejna; dále srov. odst. č. 10.3.1). Místodržitelská kancelář měla v polovině 17.
století dvě oddělní – českou a německou expedici, vedené sekretáři. Kromě nich působila při
místodržitelství od roku 1647 ještě vojenská expedice s tzv. vojenským sekretářem. Každá
z expedic měla vlastní personál (koncipisty, registrátory, protokolisty, taxátory a expeditory;
celkem se jednalo o 34 – 36 osob) a registraturu. V roce 1713 k nim přibyla další expedice pro
sněmovní a veřejné záležitosti.
V roce 1749 bylo místodržitelství rozděleno na „královskou representaci a komoru“ a
na „konsens nejvyšších zemských úředníků“; další reforma z roku 1763 pak vytvořením
gubernia toto rozdělení zrušila. Při reformě v roce 1749 byly zrušeny česká a německá
expedice a místo nich byly zřízeny čtyři nové podle druhů vyřizované agendy a tento způsob
dělení expedic převzalo i gubernium.
František Roubík, Místodržitelství v Čechách v letech 1577–1749, SAP 17, 1967, s. 539–603.
František Roubík, K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1749–1790, SAP 19, 1969, s. 41–
187.

11.4 Vrchní slezský úřad


Vznikl 1629 ve Vratislavi jako zeměpanský úřad pro správu slezských knížectví. Po
ztrátě většiny území Slezska v roce 1742 byl přejmenován na královský úřad slezský a jeho
sídlo bylo přeneseno do Opavy; v roce 1749 byl jeho název změněn na slezskou reprezentaci
a komoru; a po roce 1763 byl opět obnoven jako královský úřad. V letech 1782–1783 byl
zrušen a nahrazen moravskoslezským guberniem.

11.5 Moravský královský tribunál


Nazýval se také „královský úřad zemského hejtmanství“. Zeměpanská instituce,
založená v prosinci 1636, sídlila nejprve v Olomouci; a od roku 1642 v Brně. Představeným
byl zemský hejtman. Kancelář byla rozdělena na českou a německou expedici. V roce 1749
došlo, stejně jako v případě českého místodržitelství, k rozdělení jeho agendy na politicko-
finanční a na soudní (z tohoto rozdělení vznikl v roce 1753 moravský apelační soud). V roce
1763 bylo ustanoveno moravské gubernium, jehož působnost se v letech 1782–1783 rozšířila i
na Slezsko (moravsko-slezské gubernium).
Písemnosti emitované tímto úřadem, lze rozdělit na:
relace ke dvoru;
rekvizitoriální misivy (určené úřadům, jež stály na stejné úrovni, jako vydavatel);
noty (užívané ve styku s moravským vrchním zemským velitelstvím);
dekretální misivy (určené přímo podřízeným úřadům);
dekrety (pro nepřímo podřízené úřady a soukromé osoby);
dorzální dekrety či dekretace (přechodný typ mezi písemností vnitřní a expedovanou,
určeny jak nižším úředníkům úřadu, tak stranám; vznikaly, aniž by byl předem
vyhotoven koncept);

59
patenty, otevřené dekrety, cirkuláře a extrakty z nich (v tištěné podobě).
Vladimír Vašků, Studie o správních dějinách a písemnostech moravského královského
tribunálu z let 1636–1749, Brno 1969.
Slavomír Brodesser, Typy písemností moravskoslezského gubernia a jejich ukládání, FD 15,
1967, s. 28–42.
Zbyněk Sviták, Z počátku moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech
1748–1782, Brno 2011.

11.6 Krajské úřady


Kancelářím a písemnostem krajských úřadů bude věnován ucelený výklad ve studijní
opoře „Diplomatika II.“.

60
11.7 Úřady ústřední, zemské a krajské správy v letech 1526–1753
centrální správa zemská správa krajská
politická soudní finanční politická soudní finanční správa
panovnická 1548: 1527: 1557–1558:
kancelář apelační česká komora Slezská komora
(ČDK) soud
1565:
rentmistrovský
úřad (Morava)
1749: 1849: 1745:
Oberste vrchní připojena k
Justitzstelle, zemský místodržitelství
(a další soud
úřady)
1619:
kancelář
moravských
direktorů
1628:
české
místodržitelství
1749 reprezentace,
komora a konsens
nejvyšších
zemských úředníků;
1763 gubernium
1629:
vrchní slezský
úřad ve Vratislavi,
od 1742 v Opavě
1742–1749
královský úřad
slezský,
1749–1763
reprezentace a
komora,
1783 sloučen
s moravským
guberniem
1636:
moravský
královský tribunál
1749 reprezentace
a komora,
1763 gubernium
1753: 1751:
moravský postátnění
apelační krajských
soud úřadů
od 1783 i
pro Slezsko

SHRNUTÍ KAPITOLY
Všechny úřady, jejichž kancelářím a písemnostem je věnována pozornost v této kapitole,
vznikly jako zeměpanské orgány příslušných specifických odvětví státní správy s vlastním
kancelářským zařízením. Specifičnost jejich zaměření také ovlivnila různorodou skladbu
písemností, které v těchto úřadech vznikaly. Diverzifikací písemností a členitou organizací
kanceláře se vyznačovaly především úřady finanční správy.

61
OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ
1.) Charakterizujte zvláštnost postavení kanceláře české dvorské komory za vlády krále
Ferdinanda I.
2.) Výstižně popište hlavní rozdíly v písemnostech, vznikajících v úřadech politické,
soudní a finanční správy.
3.) Co je typické pro písemnosti, vedené v kanceláři apelačního soudu?
4.) Vyjmenujte základní práce o jednotlivých úřadech.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 242-251.
Zbyněk Sviták, Z počátku moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech
1748–1782, Brno 2011.

62
12. Desky zemské a dvorské

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola je věnována čtyřem centrálním řadám úředních písemností, určených pro evidenci
převodů svobodného šlechtického majetku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – deskám
zemským českým, deskám zemským moravským a jejich obdobě ve slezských knížectvích; a
deskám dvorským.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o edicích desk
zemských a dvorských!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● charakterizovat desky zemské a dvorské;
● vyjmenovat řady desk zemských a dvorských a vysvětlit jejich účel;
● popsat způsob evidence svobodného majetku ve slezských knížectvích.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Desky zemské, desky dvorské, knihy přední, knihy zadní.

12.1 Desky zemské v Čechách


Jejich počátky spadají do doby kolem roku 1260 a souvisejí s činností zemského
soudu, který vznikl v letech 1255–1260. Původně se jednalo o královské instituce, které
stavové plně ovládli až po vymření Přemyslovců. Byly určeny pro evidenci koupí, prodejů a
dalších způsobů nabývání svobodného šlechtického majetku; a také pro trestní stíhání a
žaloby svobodných osob. Od počátku byly vedeny nejméně ve dvou hlavních řadách
v pergamenových knihách – kvaternech, jež byly nazvány podle toho, že byly svázány ze
složek čtyř dvoulistů:
desky půhonné (libri nebo také quaterni citationum) – zapisovaly se do nich půhony
(žaloby) pro trestná provinění;
desky trhové (libri nebo také quaterni contractum) – podle zmínky ve formulářové
sbírce existovaly již před rokem 1278 a byly určeny pro zápisy o převodech
svobodného nemovitého majetku (a zpočátku patrně i dluhů).
V době vlády Karla IV. byla zavedena další hlavní řada, vyhrazená pro zápisy dluhů,
jimiž byly zatíženy šlechtické statky a panství:
desky zápisné (libri nebo také quaterni obligationum); pro zápis dluhů, váznoucích na
svobodných statcích; byly vedeny ve dvou dílčích řadách; větší desky zápisné (pro
dluhy nad 100 kop grošů českých) a menší desky zápisné (pro dluhy pod 100 kop
grošů).
V počátcích vzrůstu stavovské moci v druhé polovině 15. století byly tyto tři hlavní
řady doplněny ještě další řadou:
desky památné (libri memoriarum), kam se zapisovaly významné rozsudky zemského
soudu, sněmovní usnesení apod.; až do přijetí Vladislavského zřízení zemského v roce
1500 měly tyto zápisy funkci zákonů.

63
Desky vedl zvláštní úřad desk zemských, jenž měl i samostatnou soudní pravomoc.
Popsané a uzavřené kvaterny byly podle nařízení Karla IV. uloženy ve zvlášť zapečetěných
truhlicích v sakristii chrámu sv. Víta. V roce 1378 byl tento archiv desk zemských převezen
na Karlštejn. Od roku 1419 byl uložen na Křivoklátě; poté v Plzni a po skončení husitských
válek byl převezen zpět do Prahy. Od roku 1525 našel útočiště v domě úřadu desk zemských
na pražském hradě.
Při požáru Malé Strany a Hradčan 2. června 1541 byly téměř všechny desky zemské
zničeny (srov. odst. č. 18.1.5). Podle instrukce zemského sněmu z prosince 1541 byly
obnoveny všechny řady desk zemských. Do nově založených kvaternů se zapisovala jak nová
běžná agenda tak i zpětně majetková práva s trvající platností, evidovaná původně ve
shořelých deskách. (Obnovení desk zemských využil v roce 1545 Ferdinand I. k pozměnění
své volební kapitulace z roku 1526 ve svůj prospěch.)
Bylo také rozhodnuto o vedení kopií: originály desk byly vedeny na papíře a uloženy
na Pražském hradě, kopie, pořizované na pergamenu, byly uloženy na Karlštejně. V roce 1569
se s vedením pergamenových kopií pro velkou nákladnost přestalo. Desky zemské byly
rozlišovány podle barev a kreseb na jejich hřbetech (např. kvatern bílý konvalinkový památný,
kvatern slaměný trhový, nebo kvatern narcisový památný dílčích cedulí).
Obnovené zřízení zemské prohlásilo v roce 1627 institut desk zemských za královskou
instituci. Jazyk zápisů byl původně latinský. Od husitství do nich začala postupně pronikat
čeština a v roce 1495 stanovilo sněmovní usnesení, že všechny zápisy ve všech řadách
(s výjimkou panovnických majestátních listů, u nichž měl být zachován jazyk originálu) mají
být v češtině. V roce 1627 byla v zápisech zrovnoprávněna čeština s němčinou a částečně
změněno členění desk na desky zemské větší (kvaterny trhové a větší zápisné) a desky zemské
menší (kvaterny půhonné – po roce 1627 kvaterny žalob a obeslání – a menší zápisné).
Pod vlivem rostoucí váhy písemného řízení se v deskách zemských začaly množit
opisy listin a ty tak nabývají charakter úředních kopiářů; jejich právní autenticita ale zůstala
nedotčena. Vznikají také nové typy desek, jež byly všechny přiřazeny k deskám zemským
větším: kvaterny rozdílných výpovědí mezi věřiteli (1645), kvaterny přihlášek k dědictví
(1651), kvaterny kšaftů (1653), kvaterny památné dílčích cedulí při dělení majetku a kvaterny
odhadů (1655), kvaterny svatebních smluv (1658).
Dvorský dekret z 14. srpna 1783 odňal úřadu desk zemských soudní pravomoc a
vedení desk zemských bylo svěřeno nově založenému zemskému soudu. Intabulační zákon
z 22. března 1794 a instrukce z 5. srpna 1796 stanovily nový způsob katastrální evidence
dominikálního majetku. Pro každý deskový statek byla zavedena zvláštní rubrika v nově
založené hlavní knize (ústřední pozemková kniha šlechtické dědičné držby nemovitostí) se
dvěma oddíly: stavem držby a stavem břemen (závazků) s odkazy na pomocné knihy
instrumentů, kam byly zapisovány opisy nových kupních smluv.
Roku 1795 přestaly být desky zemské rozlišovány podle malovaných hřbetů a byly
nově rozděleny, seřazeny a očíslovány způsobem, jenž platí dodnes:
desky zemské větší (černé číslo v bílém poli, celkem 781 kvaternů trhových,
památných a zápisných);
desky zemské stavovské (červené číslo v bílém poli, celkem 63 kvaternů);
desky zemské menší (modré číslo v bílém poli, celkem 254 kvaternů).
Václav Letošník, Die böhmische Landtafel, Praha 1944.
Zdeněk Fiala, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II., SAP 1, č. 1, 1951, s.
167–294.
Pavla Burdová, Úřad desk zemských, SAP 36, 1986, s. 273–381.
Pavla Burdová, Desky zemské 1541–1869. Inventář. Soupis kvaternů a rejstřík, Praha 1990.
Pavla Burdová Desky zemské. Rozdělení po stránce obsahové a formální, SAP 43, 1993, s. 347–
439.
Pavel Sedláček, Zemské desky v Čechách od konce 18. století, in: Z archivních depozitářů.
Praha 1998, s. 90–99.

64
12.2 Desky zemské na Moravě a ve Slezsku
Na Moravě byly desky zemské zavedeny podle českého vzoru. Nejstarší zmínka o
nich pochází z roku 1262; dochované jsou od roku 1348. Zpočátku byly vedeny pouze desky
zemské trhové a půhonné; a to, podle střídavého zasedání zemského soudu v Brně a
Olomouci, ve dvou místních řadách. V 15. století nahradila v jejich zápisech latinu čeština.
Trhové desky jsou dochovány v podstatě všechny, půhonné od počátku 15. století (srov. odst.
č. 18.1.4).
Od roku 1642 byla vedena pouze brněnská řada s platností pro celou Moravu;
kvaterny trhové byly děleny podle krajů a došlo také k zavedení jejich dalších druhů.
Moravské zemské desky, vzniklé před rokem 1642, byly v roce 1998 prohlášeny za národní
kulturní památku.
Pro evidenci svobodného majetku v opavském a krnovském knížectví byly ve 14.
století založeny tzv. knihy zadní (podobné knihám trhovým) a knihy přední (podobné knihám
půhonným). Dochovány jsou od 15. století (srov. odst. č. 18.1.9).
Další vnitřní vývoj moravských zemských desek i slezských knih předních a zadních
byl obdobný jako u českých zemských desek.
František Hrubý, Moravské zemské desky z let 1348–1642, Brno 1931.
Dalibor Janiš, Úvahy nad počátky zemských desk na Moravě, in: Nový Mars Moravicus aneb
Sborník příspěvků, jež věnovali Prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám,
Brno 1999, s. 243–250.
Ivan Štarha a kol., Moravské zemské desky 1348–1642, Břeclav 1999.

12.3 Desky dvorské


Byly určeny pro statky, které i po prosazení dědičnosti lén zůstaly v určitém stupni
manské (lenní) závislosti na českém králi. Začaly se vést na počátku druhé poloviny 14.
století na dvorském soudu. Z doby do roku 1419 se dochovalo 14 knih; po husitských válkách
bylo zapisování do desk dvorských obnoveno v roce 1456 (srov. odst. č. 18.1.10).
Nejstarší dochované pocházejí z let 1380 a 1383. Stejně jako desky zemské měly tři
řady: půhonné, trhové a zápisné. Čtvrtou zvláštní řadu tvořily desky dvorské provolací (libri
proclamationum), do nichž byly zapisovány statky, které se vlivem šlechtické odúmrti nebo
jinak dostaly opět do majetku krále. Institut „provolávání“ označoval proces, jímž se noví
majitelé ujímali držby takto uprázdněných statků. Desky dvorské provolací přestaly být
vedeny po roce 1497, kdy se Vladislav II. Jagellonský vzdal práva odúmrti v dřívějším
rozsahu. Ostatní tři řady se vedly pro zachovalá manství (např. trutnovské, křivoklátské nebo
karlštejnské) až roku 1850; od roku 1783 na nejvyšším lenním dvorském soudě, který převzal
pravomoc dosavadního dvorského soudu.
V roce 1542 byl nově založen první kvatern desk zemských památných. Do nich se
zapisovaly nejrůznější právní jednání, listiny, předpisy, soudní rozhodnutí a jiné právní
skutečnosti; často ale tyto zápisy tematicky patří do kvaternů některé ze tří výše zmíněných
řad.
Zdeněk Kristen, Soud dvorský a jeho knihy za krále Ladislava, Praha 1931.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Počátky desk zemských spadají do doby kolem roku 1260. Byly určeny pro evidenci
koupí, prodejů a dalších způsobů nabývání svobodného šlechtického majetku; a také pro
trestní stíhání a žaloby svobodných osob. Při požáru Malé Strany a Hradčan 2. června 1541
byly téměř všechny zničeny a následujícího roku došlo k jejich obnově.

65
Na Moravě byly desky zemské zavedeny podle českého vzoru. Nejstarší zmínka o nich
pochází z roku 1262; dochované jsou od roku 1348. Do roku 1642 byly vedeny podle
střídavého zasedání zemského soudu v Brně a Olomouci ve dvou místních řadách.
V opavském a krnovském knížectví byly pro evidenci svobodného majetku ve 14. století
založeny tzv. knihy zadní a knihy přední. Dochovány jsou od 15. století
Desky dvorské byly určeny pro statky, které zůstaly v určitém stupni manské (lenní)
závislosti na českém králi. Začaly se vést na počátku druhé poloviny 14. století na dvorském
soudu.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Popište rozdíl mezi deskami zemskými a dvorskými.
2.) Vyjmenujte jejich jednotlivé řady.
3.) Je nějaký zásadní rozdíl mezi českými a moravskými zemskými deskami a slezskými
knihami předními a zadními?
4.) Popište způsob, jakým se v deskách zemských evidovaly majetkové přesuny od konce
18. století.
5.) Vyjmenujte edice desk zemských i dvorských a základní práce o nich.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 242-251.
Pavla Burdová, Desky zemské. Rozdělení po stránce obsahové a formální, SAP 43, 1993, s.
347–439.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 28.

66
13. Katastry

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola popisuje okolnosti vzniku šesti hlavních katastrů, sestavených v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku od poloviny 17. do konce 18. století a podává obsahovou charakteristiku
jejich písemností.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o příslušných
edicích katastrů!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete:
● znát okolnosti vzniku těchto katastrů;
● umět tyto katastry charakterizovat;
● znát edice katastrů a příslušnou základní literaturu.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Berní rula, lánské rejstříky, karolínský katastr slezský, tereziánský katastr, dominikální
exekvatorium, josefský katastr.

Základní daní a zdrojem panovnických příjmů v době vrcholného a pozdního


feudalismu byla daň ze zemědělské půdy. V předbělohorském období se vybírala na základě
berních přiznání, vypracovaných jednotlivými vrchnostmi, jež nebyla zcela objektivní a
nepřiznávala skutečný stav poddaných. Všechny dochované berní rejstříky z této doby byly
vydány (jejich soupis podává níže citovaná práce Václava Bůžka).
Otto Placht, České daně, Praha 1924.
Miroslav Volf, Nástin správy české berně v době předbělohorské, in: Sněmy české od léta 1526
až po naši dobu. Díl XI/2, část 1. Praha 1941.
Václav Bůžek, Majetkové rozvrstvení stavů bechyňského kraje v letech 1523–1557. (Edice
berního rejstříku Bechyňska z r. 1523), HD 13, Praha 1985, s. 65–87.

13.1 Berní rula


Zpustošení části země a úbytek obyvatelstva během třicetileté války vedly k poklesu
daňové základny; a finanční požadavky státu se naopak zvyšovaly. Rozpis daní na základě
neobjektivních přiznání postihoval jednotlivá dominia nerovnoměrně, což motivovalo stavy,
aby se snažily spolupracovat na vzniku nového celkového soupisu dani podrobené půdy (tj.
rustikálu).
O provedení takového soupisu rozhodl zemský sněm z roku 1652–1653. Pro jeho
vyhotovení byly zřízeny čtyři čtyřčlenné vizitační komise. Ty skutečně do jara 1655 sepsaly
zdanitelný majetek ve všech českých krajích (s výjimkou Chebska). Dominia byla původně
zapsána do samostatných složek (rul), jenž byla poté vazbou spojena s dalšími rulami do
jednoho či několika svazků pro každý kraj. Soupis panství byl uspořádán podle stavovské
příslušnosti jejich majitelů (statky královské, duchovenské, panské, rytířské, městské a
nakonec svobodnické a manské).

67
Zápisy evidovaly poddanské usedlosti; měšťanské domy; jejich vybavení polnostmi;
zaměstnání držitelů; údaje o Židech; druhy a počty chovaného dobytka; kvalitu půdy; lesy,
mlýny a řemesla. Podruzi, čeleď a lidé bez zdanitelného majetku v soupisech nejsou. Majetek
byl převáděn na základní berní jednotku – osedlého – podle jejichž příslušného počtu pak byla
rozepisována daň na jednotlivá panství.
Základními nedostatky berní ruly, jež vstoupila v platnost roku 1656 (tzv. první berní
rula), byly stanovení příliš vysokého počtu osedlých a neúměrné daňové zatížení horských
dominií. V letech 1167–1683 byla na takto postižených panstvích provedena revizitace, jejíž
výsledky nahradily původní údaje. Vznikla tak tzv. druhá berní rula, sloužící jako podklad
pro výběr daní až do roku 1748.
Karel Doskočil, K edici berní ruly, Praha 1950.
Karel Doskočil, Popis Čech r. 1654 I.–II., Praha 1954.

13.2 Lánské rejstříky


Základem pro vypracování prvního moravského katastru se staly přiznávací listy,
vypracované vrchnostmi, odevzdávané stavovským berním úřadům do února 1656. Ty byly
v následujících dvou letech podrobeny revizi, prováděné dvěma stavovskými komisemi (tzv.
první lánové vizitace), z níž se dochovaly jen zlomky.
Základem pro daň ale zůstal pozemkový majetek, znovu zrevidovaný v letech 1669–
1679 (tzv. druhá lánová revizitace). Na jejím základě vznikly lánské rejstříky, jejichž
základní berní jednotka byla lán. Rejstříky jsou řazeny podle panství a lokalit. Jmenovitě jsou
uváděni majitelé domů a gruntů, řemeslníci, Židé, majetek svobodníků, svobodných rychtářů
a mlynářů. Členění obyvatelstva je hierarchické podle velikosti majetku.
František Matějek, Moravské lánové rejstříky, SAP 29, 1979, s. 117–159.
Pavel Kocman, Die Juden im ersten erhaltenen mährischen Kataster–Lahnregister, Judaica
Bohemiae 39, 2003, s. 104–192.

13.3 Karolínský katastr slezský


Ve Slezsku se až do první čtvrtiny 18. století vyměřovaly daně podle vrchnostenských
přiznání, jež nepodléhaly žádné revizi. Přiznávací elaboráty pro rustikální i dominikální
majetek, jež posloužily jako základ pro první slezský katastr, vznikly v letech 1712–1715.
Poprvé byly zrevidovány stavovskými komisaři v letech 1721–1729 a podruhé v letech 1733–
1739 (v knížectví niském se druhá revizitace protáhla až do roku 1749). Na základě druhé
revize byl vypracován slezský karolínský katastr, jenž sloužil jako základ pro výběr daně až
do roku 1820 – s výjimkou jednoleté platnosti josefského katastru 1789–1790 (ve Slezsku
tedy nevznikla ani obdoba berní ruly ani tereziánského katastru). Po roce 1820 byl způsob
výběru daní ve Slezsku stejný jako na Moravě (srov. odst. č. 13.5).

13.4 Tereziánský katastr – Čechy


Vytvořením nového katastru byla pověřena rektifikační kancelář při úřadu nejvyšších
berníků. Jeho vznik se odehrával ve čtyřech časových etapách.
13.4.1 Berní přiznání
V letech 1712–1715 vypracovali úředníci jednotlivých vrchnostenských kanceláří, městští
úředníci a faráři podle jednotné osnovy čtyři druhy berních přiznání, tzv. fasse, jimiž byly:
duchovenská fasse;
dominikální fasse (ty nebyly určeny pro vyměřování daní, ale jako zpřesňující
podklady pro lepší vymezení hranic mezi dominikálem a rustikálem);
rustikální fasse (přiznání rustikálního majetku v pořadí podle berní ruly, byl v nich
uváděn i rulový držitel a tehdejší výměra půdy); dominikální a rustikální fasse
podavála i města, pokud se jich týkala;

68
městské fasse (obdobná jako fasse rustikální, doplněná o pivovarnictví).
13.4.2 První generální revizitace
Týkala se pouze rustikálních fassí. Prováděly jí čtyřčlenné komise s písařem (pro
každý kraj jedna) od roku 1714 do let 1727–1729. Porovnávaly fasse se skutečným stavem
přímo na místě a ověřovaly je podle zápisů v úředních písemnostech dominia (pozemkové
knihy, urbáře, účty) a výpovědí poddaných. Kontrolovaly se všechny údaje. Výsledný nález
(vizitační fasse) si všímal i stavu dominia, duchovní správy, vybavení domů a finanční situace
poddaných; přilepoval se k rustikální fassi a vše se odesílalo do Prahy subdelegované komisi
při rektifikační kanceláři.
13.4.3 Vyhodnocení berních přiznání a revizitace
Probíhalo v letech 1729–1747. Subdelegované komise zkoumaly přiznání, revizitaci a
další opravy, změny a doplňky, vzniklé z korespondence s dominii, krajskými hejtmany a
dalšími institucemi.
13.4.4 Vznik prvního tereziánského katastru rustikálního
První tereziánský rustikální katastr (tzv. třetí berní rula) nahradil předchozí berní
rulu. Byl sepsán v roce 1748 a v platnost vstoupil 1. května 1749. V rámci krajů se v něm
dominia uváděla v abecedním pořadí; pořadí usedlostí ve vsích je obvykle zachováno podle
berní ruly. Po svém uvedení do praxe vyvolal tento katastr mnoho námitek (mj. také tu, že
kvůli dlouhé době jeho vzniku již nezachycuje skutečný stav věcí), na jejichž základě došlo
k jeho přepracování.
13.4.5 Dominikální exekvatorium
Exaequatorium dominicale (panské vyrovnání) je první systematická evidence
dominikálního majetku a vrchnostenských příjmů. Vznikla z potřeby rovnoměrného rozložení
šlechtických příspěvků na vojenské výdaje (tzv. extraordinarium), jejichž výše byla dosud
určována podle rustikálu, což zvýhodňovalo panství s převahou dominikální půdy. V roce
1749 byla podle jednotného formuláře vypracována vrchnostenská přiznání dominikálního
majetku, která rektifikační kancelář porovnala s dominikální fassí z let 1712–1715 a poté byly
podrobeny revizi.
13.4.6 Revize z let 1751–1753
Dvoučlenné revizitační komise provedly v letech 1751–1753 novou generální vizitaci
rustikálního majetku, při které rovněž zrevidovaly přiznání majetku dominikálního (u něj se
zaměřily pouze na posouzení bonity a polohy dvorských polí a nic jiného nekontrolovaly).
Výsledkem této revize panského majetku byl vznik dominikálního exekvatroria.
13.4.7 Tereziánské katastry z roku 1757
Na základě výsledků nové generální vizitace byl zpracován a v roce 1757 začal platit
druhý tereziánský katastr rustikální (tzv. čtvrtá berní rula). Většinu údajů má stejný jako
první tereziánský katastr, vynechává ale spojitost s berní rulou. Změny v držbě poddanské
půdy sledovala rektifikační kancelář až do roku 1791. Dominikální exekvatorium se stalo
podkladem pro vznik tereziánského katastru dominikálního, na jehož základě se vybíralo
extraordinarium.
Oba tyto tereziánské katastry společně vytvořily celkovou evidenci rustikálního i
dominikálního majetku a pozemků. Berní agendu vedla rektifikační kancelář v letech 1758–
1848 v tzv. repartičních seznamech (tištěné soupisy dominií, řazené abecedně podle krajů a
uvádějící ve dvou exemplářích jednak počty osedlých a jednak výši extraordinaria).
Emil Hradecký, Tereziánský katastr (rozbor fondu). SAP 6, č. 1, 1956, s. 105–135.
Marie Lišková, Exaequatorium dominicale 1749–1790 (1860), in: Našim jubilantkám. Sborník
příspěvků k poctě životního jubilea Věry Beránkové, prom. hist., PhDr. Dagmar Culkové a
PhDr. Marie Liškové, Praha 2000, s. 26–28.

69
13.5 Tereziánský katastr – Morava
Hlavní rektifikační komise pro vypracování nového katastru na Moravě byla zřízena
roku 1748 a následujícího roku vypracovala hlavní zásady pro oceňování a zdaňování
rustikálních pozemků i pro přiznávání dominikálního majetku.
Poddanské fasse vrchnosti sestavily a odevzdaly komisi po roce 1750; a v průběhu
padesátých let 18. století se uskutečnila jejich revizitace na jednotlivých panstvích, při které
komisaři sestavili vlastní nálezové tabely. Z nich vyhotovila rektifikační komise výsledný
katastrální soupis (individuální katastrální extrakt) a konečný daňový předpis (rektifikační
berní lány).
Z přiznání dominikálního majetku sestavila rektifikační komise (bez revizitace)
interimální kalkulaci – tj. výpočet daňového zatížení dominikálního majetku. K vyhlášení
platnosti rustikálního i dominikálního tereziánského katastru moravského došlo v roce 1760.
Moravský tereziánský katastr sloužil jako podklad pro výběr daní až do roku 1820
(kromě období 1789–1790, kdy platil josefský katastr; srov. odst. č. 13.6). V letech 1819–
1820 byl z výměr josefského katastru a vrchnostenské daně proveden nový výpočet
pozemkové daně, tzv. matrika výnosu pozemkového, podle nějž se pozemková daň na
Moravě a ve Slezsku vybírala až do roku 1850, pak zde vstoupil v platnost stabilní katastr.

13.6 Josefský katastr


Reformní aktivity Josefa II. se nevyhnuly ani způsobu evidence a výběru pozemkové
daně. Její správa byla ze stavovského výboru převedena do kompetence gubernia a ve všech
zemích království českého vznikl nový katastr (jeho pravidla určil patent z dubna 1785).
Josefský katastr při soupisu půdy přestal rozlišovat, zda se jedná o majetek rustikální,
dominikální nebo církevní (záduší); a za základní územní jednotku nestanovil dominium, ale
tzv. katastrální obec (tj. v podstatě území jedné vesnice). Základní berní jednotkou se pak stal
pozemek (parcela).
Podklad josefského katastru tvořila komisionelně sepsaná obecní přiznání. Obsahovala
soupis parcel v rámci katastrální obce, sestavený systematicky podle tzv. tratí. U každé
parcely byl uveden majitel, číslo popisné obytných budov (zavedena v roce 1770), popis
umístění a výměra parcely (změřená geometrem nebo svépomocí), případně pěstovaná kultura
a výnos. (Vycházel tedy z přímého měření skutečného stavu v terénu.) V rámci každé
katastrální obce byly parcely očíslovány jednou souvislou řadou pořadových čísel (tzv. číslo
topografické); výměry parcel byly uváděny v dolnorakouských jitrech a čtverečných sázích.
Z úředně ověřených opisů těchto přiznání vznikly v letech 1785–1788 tzv. hlavní
knihy obecních přiznání (byly psány do předtištěných formulářů a každá obec měla
samostatný svazek), k nimž pak byly ještě dopracovány další doplňky a přílohy (alegáty).
Z tohoto přípravného materiálu byly vyhotoveny konečné elaboráty, jež se z větší části
nedochovaly (v Čechách z původních 32 zůstaly pouze dva).
Pro každou obec byl také v roce 1787 vrchnostenskými úředníky pořízen do
předtištěných formulářů sumář plodin. Obsahoval údaje o rozloze a výnosu všech
zemědělských pozemků a o cenách zemědělských i lesních produktů, a to odděleně pro
rustikál, dominikál a další možné vlastnické kategorie pozemků. V závěru jsou tyto výnosy
sumarizovány a vypočítán celkový peněžní výnos. Z údajů v obecních sumářích plodin byly
sestaveny hlavní sumáře pro celá dominia, v nichž jsou pozemky děleny již pouze na
rustikální a dominikální.
Josefský katastr vstoupil v platnost roku 1789, ale po smrti Josefa II. byl následujícího
roku zrušen. Návrat ke způsobu výběru daní podle tereziánského katastru byl však podmíněn
zachováním přesnějších výměr a výnosů z josefského katastru. Tyto údaje byly do roku 1794
rozepsány do katastrálních rozdělovacích sumářů podle tereziánské správní a berní
organizace (zvlášť pro dominikál a rustikál). Tyto sumáře byly dvojího druhu: jedny

70
obsahovaly výměry a výnosy pozemků, druhé převod těchto údajů na peněžní částky, z nichž
se vypočítávala pozemková daň. Podrobněji byly tyto sumáře rozpracovány v letech 1813–
1814. Kombinace tereziánského a josefského katastru se pro výběr daní v Čechách používala
až do roku 1860, kdy byla nahrazena stabilním katastrem.

13.7 Stabilní katastr


Stabilnímu katastru bude věnován ucelený výklad ve studijní opoře „Diplomatika II.“.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Daň ze zemědělské půdy se v předbělohorském období vybírala na základě berních
přiznání, vypracovaných jednotlivými vrchnostmi, jež zkreslovala skutečný stav poddaných.
Po třicetileté válce začaly vznikat komplexní soupisy půdy za účasti osob, nezávislých na
vlastnících panství; nejprve pouze rustikální (berní rula, lánské rejstříky, karolínský katastr
slezský, tereziánský katastr rustikální); později i dominikální (tereziánský katastr dominikální
a josefský katastr, který přinesl nové prvky v podobě tzv. katastrálních obcí a čísel parcel).
Nejpřesnější a nejúplnější evidenci půdy zajistil v první polovině 19. století katastr stabilní.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Popište rozdíly mezi okolnostmi vzniku berní ruly a lánských rejstříků.
2.) Uveďte zásadní rozdíly mezi tereziánským a josefským katastrem.
3.) Vysvětlete pojem dominikální exekvatorium.
4.) Popište hlavní zásady vybírání pozemkové daně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
v letech 1791–1848.
5.) Vyjmenujte edice katastrů a základní práce o nich.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 252-267.

71
14. Veřejný notariát

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola se zabývá veřejnými notáři – tj. osobami s oprávněním sestavovat veřejné platné
(a tedy úřední) zápisy o právních pořízeních, učiněných v jejich přítomnosti.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● vysvětlit problematiku veřejného notariátu;
● charakterizovat písemnosti, sestavované veřejnými notáři.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Veřejní notáři, notářský instrument, kniha imbreviatur.

Jako veřejné notáře označujeme osoby s úředním postavením, které je opravňovalo


sestavovat veřejné platné zápisy o právních pořízeních, jednáních a prohlášeních, jež byly
učiněny v jejich přítomnosti. Ve středověké společnosti představovaly tyto zápisy veřejných
notářů nový druh obecně platné písemnosti, jehož počátky jsou spojeny se severoitalskými
univerzitami ve 12. století.
K takovýmto úkonům opravňovalo veřejné notáře jmenování, jež získali od nejvyšších
světských a duchovních autorit – papežů, římských králů nebo od dalších jimi pověřených
osob – od roku 1358 jmenoval veřejné notáře také pražský arcibiskup.
V Čechách se instituce veřejného notariátu, zastoupená tehdy pouze jednotlivci,
objevuje snad již v posledních letech vlády Přemysla II. Největšího rozšíření se dočkala
v letech vlády Karla IV. a Václava IV., kdy v českých zemích působilo několik set veřejných
notářů.
V diplomatické oblasti spočívala činnost veřejných notářů ve vyhotovování tzv.
notářských instrumentů – veřejně platných listin se specifickou skladbou textu a zvláštními
ověřovacími prostředky:
byly psány po užší straně většinou obdélníkového pergamenu (charta transversa);
velká datovací formule a jména svědků (bez nich byl dokument automaticky neplatný)
byly v jejich textu uvedeny hned po invokaci, nikoli v eschatokolu;
nebyly ověřovány pečetí, ale notářským znamením (signem, které měl každý veřejný
notář) a vlastnoručním podpisem veřejného notáře; vedle notářského znamení veřejný
notář uváděl své jméno, jméno svého otce, rodiště a kým byl pověřen k vykonávání
svého úřadu. Pečetě mohl mít notářský instrument také, ale patřily zúčastněným
stranám.
Vydání notářského instrumentu završovalo příslušné jednání. O jeho průběhu vyhotovil notář
nejprve tzv. imbreviaturu (záznam, obsahující stručný obsah jednání, účastníky a datum), na
jejímž základě pak vystavil instrument. Imbreviatury se zapisovaly na volné listy nebo do tzv.
knih imbreviatur. Pro stylizaci instrumentů mohli využít i formulářové sbírky.

72
Veřejní notáři se také mohli účastnit soudních jednání jako právní zástupci stran;
výrazně se uplatňovali v kanceláři pražské univerzity; a mohli vykonávat i funkci písařů
v městech, královské kanceláři či církevních úřadech.
Jejich činnost značně omezily husitské války a i po jejich skončení institut veřejného
notariátu téměř skomíral. Josefské reformy v roce 1781 zúžily pravomoc veřejných notářů jen
na vyhotovování směnečných protokolů. Od roku 1850 působí notariát jako součást státní
správy v roli pomocného orgánu nesporného občanského soudnictví.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Aus der vorgeschichte der Notariatsurkunde in den
böhmischen Länder, SPFFBU, C 29, s. 131–141.
Ferdinand Tadra, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana,
Karla IV. a Václava IV. (1310–1420), Praha 1892.
Ferdinand Tadra, Listář veřejného notáře ve XIV. století, Praha 1893.
Josef Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech pražských až do husitské
revoluce, Praha 2011.
Christian Neschwara, Geschichte des österreichischen Notariats. Bd. 1: Vom Spätmittelalter
bis zum Erlass der Notariatsordnung 1850, Wien 1996.
Ivan Hlaváček, Z nových publikací k italskému veřejnému notariátu, SAP 44, 2004, s. 237–248.

SHRNUTÍ KAPITOLY
K úkonům sestavovat veřejné platné zápisy o právních pořízeních, jež byly učiněny v jejich
přítomnosti, opravňovalo veřejné notáře jmenování, jež získali od nejvyšších světských a
duchovních autorit – papežů, římských králů nebo arcibiskupů. V Čechách dochází instituce
veřejného notariátu největšího rozšíření v letech vlády Karla IV. a Václava IV. Jejich činnost
značně omezily husitské války a i po jejich skončení institut veřejného notariátu téměř
skomíral. Od roku 1850 působí notariát jako součást státní správy v roli pomocného orgánu
nesporného občanského soudnictví.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Charakterizujte činnost veřejných notářů a dobu jejich působení v českých zemích.
2.) Popište písemnosti, vyhotovované veřejnými notáři.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 187-189.
Josef Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech pražských až do husitské
revoluce, Praha 2011.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 45.

73
15. Církevní diplomatika

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola se zabývá církevní diplomatikou, do které řadíme především písemnosti
biskupských a arcibiskupských kanceláří, řádových a řeholních institucí; farních úřadů a také
nekatolických církví.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o edicích
církevních diplomatických písemností!
Před studiem odstavců č. 15.4 a 15.5 si připomeňte obsah kapitoly č. 6!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly:
● budete ovládat problematiku církevních písemností v jejich historickém vývoji od 13.
století do poloviny 19. století;
● získáte přehled o hlavních typech písemností nekatolických církví;
● získáte přehled o jednotlivých typech matrik.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Církevní diplomatika, knihy konfirmační, knihy erekční, vizitační protokoly, administrátorská
akta, bullaria, elogia, diaria, litterae annuae, matriky.

15.1 Do roku 1344


Diplomatické písemnosti z církevního prostřední (v podobě aktů) jsou doloženy již v
11. století; v poněkud větším množství – byť se stále ještě jedná o nepříliš početné kusy – se
pak objevují ve století následujícím (srov. odst. č. 8.2), ze kterého jsou dochovány i biskupské
pečetě. Hlavními vydavateli listin v době vlády přemyslovských králů byli biskupové pražští a
olomoučtí. Časněji doloženou existenci kanceláře (s minimálně jedním notářem) již od
počátku 13. století a větší aktivitu ve vydávání listin až do třetí čtvrtiny 13. století nacházíme
v Olomouci (biskupové Robert (1201–1240) a Bruno ze Schauenburka (1245–1281).
V Praze lze počátky biskupské kancelářské organizace sledovat až od pontifikátu Jana
III. z Dražic (1258–1278), kdy se také začíná vyrovnávat počet vydaných listin a kdy vznikl
základ formulářové sbírky; dochované v mladší redakci známé jako formulář biskupa Tobiáše
z Bechyně (1278–1296); srov. odst. č. 18.6.1. Biskupské listiny byly vydávány ve světských
záležitostech (in temporalibus) z titulu feudála a pozemkové vrchnosti v majetkových
dispozicích; nebo v duchovních záležitostech (in spiritualibus) z titulu funkce biskupa jako
duchovního správce diecéze (svěcení, konfirmace patronátních práv, odpustky atd.).
Jindřich Šebánek, Studie o kanceláři Dětřicha, biskupa olomouckého 1281–1302, ČMM 50,
1926, s. 171–275.
Jarmila Sklenářová, Kancelář olomouckých biskupů ve 13. století, ČMM 96, 1977, s. 185–197.
Rostislav Nový, Listiny pražských biskupů XI.–XIV. století, AUC, PH 5, 1960.
Rostislav Nový, Pečeti pražských a olomouckých biskupů, SAP 10, 1960, s. 181–214.

Mezi biskupskými listinami existují i vyhotovení příjemecká. Ve převažující míře jsou


listiny tohoto vyhotovení ve 13. století zastoupeny u klášterů a církevních korporací. Většina

74
z nich již disponovala vlastní pečetí a kancelářským zařízením s personálem, zabývající se
patrně i hospodářskou správou klášterního pozemkového majetku a vykazující různá
specifika, daná jejich řádovými zvyklostmi. Řádové domy a kostely si vedly nekrologia –
soupisy zemřelých členů řádové komunity nebo církevního bratrstva.
Josef Svátek, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, SAP 20,
1970, s. 503–624.
Pavel Vlček–Petr Sommer–Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, 1997.
Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005.
Ivan Hlaváček, Neznámý český klášter doby lucemburské. (Duchcovské dominikánky ve světle
klášterního nekrologia), SAP 22, 1972, s. 163–182.
Hana Pátková, Středověká bratrstva v katedrále sv. Víta v Praze, SAP 47, 1977, s. 3–73.

V první polovině 14. století se kancelářský personál v Praze i Olomouci rozrostl;


v Praze se dokonce objevuje i biskupský kancléř a dochovala se nová formulářová sbírka,
sestavená po roce 1318 (srov. odst. č. 18.6.1a). Listiny Jana IV. z Dražic (1301–1343) jsou
prosté a věcné a projevuje ve v nich vliv písemností z papežské kanceláře. Za Janova pobytu
v Avignonu (1318–1329) pokračovala kancelář v činnosti, listiny byly vydávány jménem
administrátorů. Listiny olomoucké biskupské kanceláře změnily styl i vzhled a přizpůsobily
se pražským biskupským listinám. V listinách obou kanceláři ubývá příjemeckých
vyhotovení; stále jsou převažujícím druhem písemností; začínají se objevovat písemnosti
dalších typů (soudní protokoly, inkviziční knihy).
Jan Bistřický, Übersicht über das Kanzlei- und Urkundenwesen der Olmützer Bischöfe in den
Jahren 1303–1364, MB I, 1969, s. 30–50.
Jan Bistřický, Das Kanzlei- und Urkundenwesen der Bischöfe von Olmütz im 14. Jahrhundert,
in: Münchener Beiträge zur Mediävistik und Renaissance-Forschung 35, München 1985,
s. 351–360.
Zdeňka Hledíková, Cancellaria Johannis de Dražic, AUC, Phil. et Hist. 2, 1991, s. 29–59.

15.2 V letech 1344–1419


Toto období je dobou největšího rozvoje správní činnosti i diplomatických písemností
pražského arcibiskupství. Byl reformován oficiálský soud (1356), jako stálá instituce
ustanoven úřad generálních vikářů (od začátku šedesátých let 14. století), jenž byl asi od roku
1373 vybaven i soudní pravomocí. Zvýšené aktivity správní i soudní si vyžádaly i rozšíření
personálu arcibiskupské kanceláře; a některé další orgány (např. oficiálský soud) měly své
vlastní písaře. Řízení před arcibiskupskými úřady bylo většinou písemné, stejně jako
komunikace s nižšími články církevní správy (na počátku 15. století bylo v Čechách 2 084
farností). Správní systém a kancelář pražského arcibiskupství byly vzorem pro nově založené
biskupství v Litomyšli (1344) a podobala se mu i organizace biskupství v Olomouci. Z konce
14. století se dochovala formulářová sbírka Jana z Jenštejna (srov. odst. č. 18.6.1a).
Josef Eršil–Jiří Pražák, Archiv české metropolitní kapituly Katalog listin a listů I. II., Praha 1956
a 1986.
Jan Adámek, Úřední dny v pražské arcibiskupské kanceláři na počátku 15. století, in: Církevní
správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha, 2003, s. 147–169.

Oficiál, jenž předsedal stálému oficiálskému soudu, byl odborně vzdělaný právník.
Zástupoval biskupa pro všechny soudní záležitosti, podléhající církevnímu právu. Akta
oficiálského soudu se dochovala ve zlomcích. Měly dvě řady: spornou (majetkoprávní pře,
manželské věci) a nespornou (dluhy, trhy apod.) a byly vedeny v subjektivní formě. Nálezy
v projednávaných sporech vydával soud ve formě listin.
Božena Kubíčková, K počátkům pražského oficialátu, SPDHMP 5, 1932, s. 391–497.
Zdeňka Hledíková, Z diplomatické praxe oficialátu ve druhé polovině 14. století, SAP 22, 1972,
s. 135–172.

75
Generální vikáři od druhé poloviny 13. století dočasně zastupovali biskupa v době
jeho nepřítomnosti. Asi od roku 1360 vykonávali tuto funkci trvale dva až tři úředníci; jeden
z nich byl také kancléřem a vedoucím arcibiskupské kanceláře (funkce kancléře zanikla).
Generální vikáři zastupovali arcibiskupa ve správních věcech, potvrzovali prezentované
kleriky k beneficím (knihy konfirmační, vedeny od roku 1354; srov. odst. č. 18.2.1) a vedli
další benefiční majetkovou agendu v nesporných záležitostech (majetek kostelů a dalších
církevních institucí; zřizování a nadace far, záduší, kaplí, oltářů apod.; převody
duchovenských statků; změny farních obvodů – knihy erekční, vedeny od roku 1358; srov.
odst. č. 18.2.2). Akta soudu generálních vikářů byla stylizována v objektivní formě a vedena
v jedné řadě pro sporné i nesporné záležitosti (srov. odst. č. 18.2.3).
Zdeňka Hledíková, Soudní akta generálních vikářů, SAP 16, 1966, s. 157–171.

V arcibiskupské kanceláři byly dále vedeny:


knihy opisů synodiálních statut;
Jaroslav Václav Polc–Zdeňka Hledíková Pražské synody a koncily předhusitské doby, Praha
2002.
knihy svěcenců (libri ordinationum cleri) – stručné záznamy o uděleném svěcení
(srov. odst. č. 18.6.3a);
Eva Doležalová, Svěcenci pražské diecéze 1395–1416, Praha 2010.
akta korektorů kléru (korektor byl trestní soudce duchovenstva, stíhající trestnou
činnost, přestupky a disciplinární provinění kleriků) – srov. odst. č. 18.6.3a;
Zdeňka Hledíková, Korektoři kléru pražské diecéze, PHS 16, 1971, s. 71–111.
vizitační protokoly (zprávy o vizitačních cestách po arcidiecézi, psané veřejnými
notáři, doprovázející vizitátory) – srov. odst. č. 18.6.3a;
rejstříky desátků
soupisy far a církevních obročí.
Výkon inkvizice – stíhání kacířství (v širokém významu) v jakékoli vrstvě společnosti
kromě šlechty – byl na přelomu 13. a 14. století záležitostí biskupů; poté byli inkvizitoři
jmenováni papežem z řad členů dominikánského nebo minoritského řádu; v druhé polovině
14. století tuto funkci zastával i světící biskup pražský či profesor teologické fakulty (srov.
odst. č. 18.6.3a).
Ivan Hlaváček, Inkvizice v Čechách ve 30. letech 14. století, ČSČH 5, 1957, s. 526–538.

15.3 V letech 1419–1561


Husitská revoluce rozvrátila správní systém katolické církve v Čechách a prostorově jí
omezila jen na malou část území Čech. Správu v Čechách v době, kdy nebylo obsazeno
pražské arcibiskupství, vykonávali administrátoři, spojující funkci generálního vikáře a
oficiála. Těmi v letech 1421–1434 byli olomoučtí biskupové, zastupovaní arcibiskupskými
generálními vikáři, kteří po vypuknutí husitských bouří utekli z Prahy do Žitavy. Další
administrátory, většinou dva, pak buď volila tzv. horní konzistoř (složená z členů kapituly při
chrámu sv. Víta na Pražském hradě) nebo své pověření dostávali od římské kurie. Úpadek
katolické církve se projevil i v písemné agendě – místo dosavadních několika řad
specializovaných knih byla vedena jen jedna řada – tzv. administrátorská akta (rejstřík jejich
zápisů sestavil Antonín Podlaha, Catalogus codicum manuscriptorum, qui in archivio capituli
metropolitani Pragensis asservantur, Praha 1923).
Antonín Mařík, K postavení katolické církve v Čechách v době poděbradské, FHB 7, 1984, s.
101–195.
Antonín Mařík, Administrátoři a svatovítská kapitula v době poděbradské. Úřad administrátorů
pod jednou a jeho představitelé, SAP 51, 2001, s. 313–358.
Veronika Macháčková, Církevní správa v době jagellonské (na základě administrátorských akt),
FHB 9, 1985, s. 235–290.

76
Na Moravě nebyla kontinuita církevní správy přerušena. Kancelář olomouckého
biskupství dále vydávala listiny biskupů (převažovaly listiny in temporalibus), generálních
vikářů i oficiálů. Z druhé poloviny 15. století jsou dochovány zlomky konfirmačních a
erekčních knih a soudních akt. Zvláštní kategorii představovaly knihy manského soudu
olomouckých biskupů. Od druhé třetiny 16. století jsou dochována registra.
Tomáš Baletka, Olomoucké biskupství, jeho správa a písemnosti na přelomu 15. a 16. století,
in: Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha, 2003, s. 55–
64.
Tomáš Baletka, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho kancelář a
správa biskupských statků, SAP 54, 2004, s. 3–236.

Utrakvistická církev jednotnou správní organizaci nevytvořila. Jejím vrcholným


správním orgánem byla tzv. dolní konzistoř, sídlící na Starém Městě při chrámu P. Marie před
Týnem. Její způsob vyřizování písemné agendy byl konzervativní. Z aktového materiálu jsou
známy konfirmace beneficií a doporučující listy svěcencům. Kromě matrik utrakvistických
kněží, jež se nedochovaly, vedla následující knihy (srov. odst. č. 18.6.3b):
akta – kopie došlé korespondence;
protokoly – zápisy z jednání konzistoře;
manuály – zápisy ze soudních jednání, především o manželských záležitostech;
knihy svědomí – zápisy svědeckých výpovědí.
Pavel B. Kůrka, Kostelníci, úředníci, měšťané. Samospráva farnosti v utrakvismu, Praha 2010.

15.4 V letech 1561–1623


Obnovení činnosti pražského arcibiskupství změnilo dosavadní církevní poměry
v Čechách (bylo impulsem k pozvolnému vzestupu katolické církve a arcibiskupové si
nárokovali dohled nad činností církve pod obojí a právo odvolání proti rozhodnutí dolní
konzistoře) a projevilo se i v produkci listinných písemností, vydávaných arcibiskupskou
kanceláří, jež tvořily:
majestáty – udílení milostí, konfirmace výsad klášterů, dosazování osob do vysokých
církevních úřadů;
patenty – nařízení vizitací a další záležitosti církevní správy, dosazování osob do
nižších církevních úřadů;
formáty – (litterae formatae) osvědčení o kněžském vysvěcení;
konfirmace – presentace kněží k beneficiím;
dimisoria – (litterae dimissorilaes) propuštění kněze do jiné diecéze nebo do jiného
církevního řádu
dispenze – udělení výjimek k výkonu určité činnosti.
Z úředních knih kancelář vedla registra misivů – jiná pro české a jiná pro německé
listy; a další zvláštní registra listů, adresovaných panovníkovi. Zvláštní knihy byly založeny
pro opisy konfirmací, formátů a nálezů soudních sporů; toto rozdělení zápisů se ale
nepodařilo důsledně dodržovat a došlo k jejich difuzi. Aktový materiál byl ukládán ve dvou
řadách korespondence došlá (recepta) a koncepty korespondence odeslané (emanata), jež jsou
úplnější než zápisy v registrech (což je dokladem o ledabylém vedení těchto register).
Útočiště kanceláři olomouckých biskupů poskytoval v druhé polovině 16. století
zámek v Kroměříži; část jejího personálu ale v případě potřeby úřadovala i v Olomouci nebo
doprovázela biskupy při jejich cestách. Asi od počátku osmdesátých let 16. století se rozdělila
na českou a latinskou expedici, z nichž každá měla svého sekretáře; a později k nim přibyla
ještě expedice německá.
Anna Skýbová, Arcibiskupská kancelář v Praze v letech 1561–1580, SAP 19, 1969, s. 457–494.
Pavel Balcárek, Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou horou,
SAP 28, 1978, s. 66–126.

77
Tomáš Baletka, Olomoucké biskupství, jeho správa a písemnosti na přelomu 15. a 16. století,
in: Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha, 2003, s. 55–
64.
Jan Štěpán, Vývoj správy písemností olomouckých biskupů v letech 1579–1651, AČ 58, 2008, s.
14–34.

Po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 se dolní konzistoř změnila


v evangelickou. Tato emancipace se projevila v intitulaci listin. Nově ustanoveným kněžím
vydávala formáty. Vedení úředních knih se nezměnilo. Vlastní správu, nezávislou na obou
konzistořích měla jednota bratrská. Snažila se o její udržení i po vydání Rudolfova majestátu,
kdy byl senior jednoty členem stavovské konzistoře. Její písemnosti jsou dochovány v opisech
v tzv. Ochranovských foliantech (srov. odst. č. 18.6.3c)
Jiří Rak, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, SAP 31, 1981, s. 179–
206.

15.5 Po roce 1623


15.5.1 Písemnosti arcibiskupské kanceláře a ústřední povahy
Mezníkem posledního období je příchod hraběte Arnošta Albrechta Harracha na
pražské arcibiskupství (jeho pontifikát spadá do let 1623–1667); počátek násilné
pobělohorské rekatolizace a zániku evangelické konzistoře. Před rokem 1631 došlo ke zrušení
děkanátů a vytvoření nových celků církevní územní organizace, vikariátů.
S rekatolizačním úsilím souvisí založení biskupství v Litoměřicích v roce 1655
(původně s působností pouze v litoměřickém kraji; v roce 1784 se do jeho diecéze dostalo i
Žatecko) a biskupství v Hradci Králové roku 1664; a také pořizování soupisových pramenů
hromadné povahy, sledujících náboženské vyznání obyvatelstva Čech (srov. odst. č. 18.5.1 a
18.5.2), jakož i dalších specifických písemností (vizitační protokoly a vikářské a farářské
relace).
Eliška Čáňová, Status animarum pražské arcidiecéze z roku 1651, SAP 29, 1979, s. 20–55.
Veronika Semerádová, Vizitační písemnosti Čech 17. století. (Farní kostely a farní klérus
pražské arcidiecéze v letech 1623–1694), SAP 47, 1997, s. 125–204.
Stanislava Jílková, Pražská arcibiskupská konzistoř a její běžná agenda v roce 1784. (Příspěvek
k církevní správě novověku), SAP 51, 2001, s. 359–394.

Vzrůst agendy si vyžádal systematičtější činnosti arcibiskupské kanceláře a rozšíření


okruhu vydávaných písemností, mezi nimiž se kromě již užívaných typů (srov. odst. č. 14.4)
objevily i některé nové, resp. staronové:
fakulty – dočasné povolení udílet svátosti bez nejvyššího stupně svěcení;
autentiky – písemné ověření pravosti ostatků svatých (srov. odst. č. 8.2);
synodální ustanovení – vycházely ve formě tzv. jarních patentů (patentes vernales).
Úřední knihy byly v arcibiskupské kanceláři vedeny v majetkových a hospodářských
záležitostech a v soudních záležitostech. K těm prvním patří knihy testamentů duchovních;
knihy fundací; knihy zřizování nových far a prebend (liber erectionum parochialis); knihy
farních důchodů (liber proventuum parochialium); a knihy, týkající se správy arcibiskupských
statků. Soudní agendy se týkaly knihy nálezů a rozsudků konzistoriálního soudu a knihy
svědomí. Kromě těchto knih se vedly i matriky svěcenců.
Aktový materiál byl evidován v pomocných knihách. Některé z nich navazovaly na
starší registra, ale obsah spisů v nich byl zaznamenáván stručnější formu, připomínající
podací protokoly. Specifickými kancelářskými pomůckami byla bullaria (kopiáře pro přepis
papežských bul, ale i písemností, vydaných arcibiskupem) a knihy přísah (vzory přísah pro
arcibiskupské úředníky).
Roku 1777 došlo k povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství a k založení
biskupství v Brně. Církevní reformy Josefa II. přinesly povolení soukromé činnosti

78
evangelických církví augšpurského a helvetského vyznání; zrušení klášterů, jejichž majetek
převzal náboženský fond; a také rozšíření sítě farností o další farní úřady. Činnost dalších
církví byla povolena až na počátku druhé poloviny 19. století.
Rudolf Sander, České zemské gubernium a církevní záležitosti v době josefínské, SAP 45, 1995,
s. 73–130.

15.5.2 Písemnosti řádových a řeholních institucí


Oživení činnosti řádových domů, zčásti pozorovatelné od konce 16. století, dospělo do
dalšího stádia vývoje hlavně po skončení třicetileté války. Jejich písemnosti se týkaly vlastní
organizace a duchovního života členů jednotlivých konventů a kapitul (pamětní knihy;
kopiáře privilegií; seznamy členů řádu; nekrologia; evidence složení řeholních a řádových
slibů; doklady o konfraternitě mezi některými řádovými domy). Středověká privilegia
řádových domů byla v 18. století podrobena revizím.
Vladimír Vašků, Přehled výsledků revizí a konfirmací listin nejstarších moravských klášterů
v 18. století, SAP 34, 1984, s. 540–585.

Každá z těchto institucí ale musela věnovat pozornost i správě svého pozemkového
majetku, v jejímž rámci při styku se svými poddanými vystupovala jako pozemková vrchnost
a musela věnovat pozornost i vedení urbářů, pozemkových knih a dalších písemností
patrimoniální agendy včetně účtů. Majetkovou evidenci vyžadovaly i nadace, obročí a další
trvalé i jednorázové peněžní i naturální platy, věnované těmto institucím věřícími (knihy
fundací).
Zcela svébytné typy písemností vznikly v prostředí jezuitského řádu. Každoročně bylo
sestavováno několik druhů katalogů řádových členů (katalogy členů řádových kolejí
vycházely od roku 1710 tiskem); zprávy o úmrtí členů řádu obsahovaly také jejich stručné
životopisy (elogia); každá kolej si vedla denní záznamy o významnějších událostech (diaria),
na jejichž základě pak byly sestavovány výroční zprávy (litterae annuae).

15.5.3 Písemnosti farních úřadů


Aktový materiál z činnosti farních úřadů obsahuje kromě běžné korespondence
především podklady pro vedení matrik narození, sňatků a úmrtí a pro vystavování dokladů
z těchto matrik. Jednotou stylizaci vystavovaných rodných, sňatkových a úmrtích listin
stanovil dvorský dekret z 30. dubna 1789. V druhé polovině 19. století se začaly používat
předtištěné formuláře se stejnými rubrikami jako v matrikách.
Z úředních knih mají dodnes význam knihy pamětní. Ve věcech správy farnosti, víry
a náboženského života farnosti byly vedeny knihy opisů dekretů, patentů a jiných nařízení
(především od příslušné biskupské konzistoře); knihy biřmovaných; soupisy věřících;
protokoly o zkouškách snoubenců; protokoly o změnách vyznání a knihy zaopatřených.
Majetku a hospodaření farnosti se týkaly knihy fundací (nadání a odkazy ke kostelům
a oltářům); knihy farních důchodů; knihy zádušních počtů, knihy desátků, kostelní inventáře a
farní urbáře.
S matriční agendou bylo spojeno vedení knih ohlášek snoubenců (aby mohla být
včas oznámena případná překážka, bránící sňatku); knih rodokmenů (aby mohly být
vyloučeny nedovolené příbuzenské vztahy snoubenců); knih nemanželských dětí a knih
nalezenců.

15.5.4 Matriky
Matriky se v českém prostředí nejprve objevují v německy hovořících protestantských
komunitách (nejstarší, sňatků z roku 1531 a narození z roku 1546, pocházejí z Jáchymova).
Vedení matrik v katolické církvi nařídil tridentský koncil; v českých zemích se ale začaly vést
– pomalu a ztěžka – až od přelomu 16. a 17. století. K jejich všeobecnému rozšíření došlo až

79
v průběhu druhé poloviny dvacátých let 17. století. Způsob vedení matrik a kvalita i
formulační skladba jejich zápisů byly ale velice různorodé; i když s přibývajícími desetiletími
18. století se postupně zlepšovaly.
Eduard Maur, Církevní matriky jako historický pramen, SAP 20, 1970, s 425–457.
Eduard Maur, O počátcích a vývoji církevních matrik se zvláštním zřetelem k českým poměrům,
HistDem 3, 1969, s. 4–19.
Eduard Maur, Církevní soupisy obyvatel v katolické a protestantské Evropě, HistDem, 4, 1970,
s. 4–18.
Eduard Maur, Vývoj matričního zápisu v Čechách, HistDem 6, 1972, s. 40–58.

Způsob vedení a formulaci matričních záznamů sjednotily až zásahy státu, který


dvorským dekretem z 20. července 1770 upravil způsob záznamu nemanželských dětí;
15. ledna 1784 prohlásil matriky za veřejné listiny, jež mají být vedeny v německém
jazyku (toto nařízení platilo až do poloviny 19. století, kdy o jazyku matričních zápisů
začali rozhodovat faráři);
patentem z 20. února 1784 zavedl jednotné matriční formuláře s předtištěnými
rubrikami; a
od let 1799–1800 nařídil povinné vedení druhé řady matrik (duplikátních opisů, jež
byly zasílány konzistořím příslušných biskupství).
Vydání tolerančního patentu si vyžádalo i založení a vedení zvláštní řady matrik,
určených pro osoby, jež se přihlásily k tolerovaným církvím. Obligatorní vedení těchto
protestantských matrik svěřil stát nejprve katolickým farářům (pastoři protestantských
církví mohli vést matriky také, ty ale neměly status veřejných listin a byly určeny jen pro
jejich vlastní potřebu). Právo veřejných listin získaly protestantské matriky až na základě
rozhodnutí z 20. září 1829.
Židovské obyvatelstvo Čech bylo nejprve evidováno prostřednictvím občasných
soupisů; v rozmezí let 1724–1811 jich bylo pořízeno celkem šest: v letech 1724 a 1729 to
byly soupisy, provedené židovskou komisí českého místodržitelství; v letech 1783, 1793,
1799 a 1811 tyto soupisy provádělo české gubernium (srov. odst. č. 18.5.3).
Josef Bergl, Judaica v archivu ministerstva vnitra v Praze, SAMV 6, 1933.
Rudolf Sander, Počty Židů v Čechách v 18. a na počátku 19. století, SAP 52, 2002, s. 521–590.

Dalším prostředkem evidence židovského obyvatelstva mužského pohlaví byly knihy


obřezaných (tj. obdoba rodných matrik pro chlapce), jejichž vedení nařídil rabínům pokyn z
27. ledna 1766. Guberniální nařízení z 8. října 1783 přikázalo vedení rodných matrik i pro
dívky; a patent z 20. února 1784 stanovil povinnost vést všechny tři druhy židovských
matrik. Kontrolní židovské matriky vedli faráři. Od roku 1811 až do čtyřicátých let 19. století
byly ještě vedeny knihy familiantů (evidence Židů, kteří měli oprávnění k založení rodiny).
Práva veřejných listin nabyly židovské matriky nařízením z 10. července 1868.
Zlatuše Kukánová–Lenka Matušíková, Matriky židovských náboženských obcí v Čechách a na
Moravě z let 1784–1949, Paginae historiae 0, 1992, s. 103–127.
Židovské matriky 1784–1949(1960). Inventář, Praha 1999.

Od dvacátých let 18. století usilovaly centrální úřady o prosazení systematického


vedení vojenských matrik. Toto úsilí se stupňovalo v letech 1760–1773, kdy začaly být
evidovány dny, měsíce, roky a místa křtů, sňatků, úmrtí a poprav. Od roku 1774 byl zaveden
jednotný latinský formulář matrik; o deset let později byl jazyk formuláře změněn na
německý a vedení vojenských matrik se stalo standardní záležitostí. Byly vedeny společně pro
katolíky i protestanty; při válečných taženích se ponechávaly v sídle pluku, v poli se vedly jen
křestní a úmrtní manuály.
Zdeňka Kokošková, Konstituování autonomní vojenské duchovní správy v habsburské armádě
a vedení vojenských matrik polním klérem, SAP 45, 1995, s. 41–72.

80
Po uzákonění občanského sňatku, který bylo možné uzavřít před politickými úřady,
byl 25. května 1868 9. dubna 1870 přijat také zákon o manželstvích bez vyznání a o vedení
civilních matrik narození, sňatků a úmrtí (formálně totožných s církevními) na okresních
hejtmanstvích.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Diplomatické písemnosti z církevního prostřední v podobě aktů jsou doloženy v 11. století.
Hlavními vydavateli listin do počátku 14. století byli biskupové pražští a olomoučtí.
K výraznému rozvoji diplomatické činnosti dochází po založení pražského arcibiskupství, kdy
se objevuje také několik typů úředních knih. Kontinuitu církevní správy v Čechách přerušila
husitská revoluce. Částečnou nápravu a oživení diplomatické produkce přineslo obnovení
pražského biskupství v roce 1561 a zejména rekatolizace po roce 1623. Po skončení třicetileté
války došlo i k výrazné obnově činnosti řádových domů. Zvláště svébytné typy písemností
vznikly v prostředí jezuitského řádu. V agendě farních úřadů si nejvýznamnější postavení
vydobyly matriky, soustavně vedené od počátku druhé třetiny 17. století. Kromě katolických
matrik se od osmdesátých let 18. století vedly také matriky protestantské, židovské a
vojenské.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Popište jednotlivé typy písemností, vedených v kanceláři pražského arcibiskupství do
roku 1419 a uveďte jejich edice.
2.) Jaké typy písemností vedly nekatolické církve v Čechách v 16. a na počátku 17. století?
3.) Charakterizujte typy písemností všech oblastní církevní správy po roce 1623.
4.) Charakterizujte jednotlivé typy matrik.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 268-278.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 19-26, 54 a
75.

81
16. Městská diplomatika

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola se zabývá úředními písemnostmi městské správy. Nejprve si jich všímá
z typologického hlediska (listiny a knihy); poté popisuje městské kanceláře a vývoj městských
písemností po roce 1526.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o edicích
církevních diplomatických písemností!
Před studiem odstavců č. 16.2, 16.3 a 16.4 si připomeňte obsah kapitoly č. 6!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● podat základní charakteristiku městské diplomatiky;
● charakterizovat typy městských knih a dalších písemností městské správy;
● vysvětlit proměny městské diplomatiky po roce 1526.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Městská diplomatika, městské knihy.

Ve venkovské společnosti českého státu 13. století přestavovala rodící se města nový
fenomén se svébytným systémem městských práv a správním mechanismem městské rady (v
čele s purkmistrem) a městského soudu, řízeného rychtářem. Dvěma hlavními systémy
městských práv, užívaných v Čechách, bylo právo severoněmecké (magdeburské) a
jihoněmecké; některá města na severní Moravě používala městské právo hlubčické a v oblasti
jižní Moravy byla rozšířeno městské právo brněnské a městské právo jihlavské.
První písemnosti městské provenience jsou doloženy od poloviny 13. století. Za
indikátor potřeby emise listinných pořízení v městském prostředí je možné považovat
existenci městské pečeti. Doklady o výskytu těch nejstarších jsou uvedeny v následujícím
přehledu: 1247 Brno, asi 1257 Praha–Malá Strana, 1262 Litoměřice, 1264 Praha–Staré Město
(I. typ) 1267 Olomouc (I. typ), 1268 Jihlava, 1269 Havlíčkův Brod, 1272 Znojmo, 1264–1273
Most, 1270 Moravská Třebová, 1277 Kolín, 1279 Čáslav (I. typ), 1279 Olomouc (II. typ), asi
1280 Praha–Staré Město (II. typ), 1279–1284 Kadaň.
Václav Vojtíšek, O pečetěch a erbech měst pražských i jiných českých, in: Zprávy
památkového sboru hlavního města Prahy VIII., Praha 1928, s. 1–255.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Česká listina doby přemyslovské. III. Listina měst a jejich
obyvatel, SAP 6, č. 2, 1956, s. 99–158.
Ivan Krška, Brněnská městská listina z první poloviny 14. století, Brněnský archivní věstník
1958, č. 3, s. 40–56.

Význam a funkce diplomatických produktů městského prostředí – listin, listů a


městských knih se utvářely, vyvíjely a přetvářely postupně a nestejnoměrně. Vedoucí místo
v tomto procesu patřilo středověkým velkým městům (v podmínkách českých zemí tedy
významnějším městům královským, jejichž administrativní úrovni se ostatní města, většinou
tedy města poddanská, pomaleji či rychleji přibližovala).

82
16.1 Listiny
K zesílení listinné emise v městském prostředí dochází od počátku 14. století. Dalším
podnětem se stalo poskytnutí úplného dědického práva obyvatelům královských měst
v sedmdesátých a osmdesátých letech 14. století.
Městské listiny byly vydávány buď pod velkou pečetí (cum magnis sigillis) –
představovaly produkt města jako korporace vydané pod jeho autoritou a fixující právní akty
trvalé platnosti nejen pro město, ale i pro jeho obyvatele – nebo pod menší pečetí (cum parvis
sigillis) – tj. mandáty, dekrety, autentizování různých pořízení menšího významu.
Do okruhu městské diplomatiky patří i soukromé listiny obyvatel města (ty vycházely
z aktuálních a různorodých potřeb měšťanů z rukou různých a neustále se měnících písařů; a
nevytvářely tak – na rozdíl od prvních dvou výše uvedených skupin listin – diplomatickou
kontinuitu a je u nich možné sledovat pouze jejich stylistickou a grafickou stránku); a dále
listy zavřené (misivy, dopisy) – srov. odst. č. 4.3.
Zdeněk Šimeček, Ke skladbě městských listin a listů ve 14. a 15. století, JSH 38, 1969, s. 130–
144.
Zdeněk Šimeček, Rentovní listiny ve středověkých Vodňanech, JSH 29, 1960, s. 1–7.

16.2 Knihy
Václav Vojtíšek definoval městské knihy jako „knihy, které byly zřízeny a vedeny pro
právní a správní potřeby měst i jednotlivých měšťanů různými orgány městské správy.
Zpočátku neměly úřední charakter a nabývaly jej teprve postupně.“
Podle zprávy ve formuláři biskupa Tobiáše z Bechyně Praha vedl v osmdesátých
letech 13. století v pražské městské kanceláři jakousi knihu písař mistr Jindřich. Nejstarší
dochovanou městskou knihou z Prahy – z celých českých zemí vůbec – je tzv. Liber
vetustissimus, jejíž zápisy začínají v roce 1310. Jen o rok mladší je kniha svědomí z Nového
Bydžova.
Typologicky jsou nejstarší městské knihy, objevující se v prvních desetiletích 14.
století, tzv. pamětní (srov. odst. č. 4.4). Zápis do nich nebyl povinný, ale fakultativní a zcela
záležel na rozhodnutí měšťana. Od poloviny 14. století vzrůstá počet městských knih i jejich
typologická různorodost; a na konci 14. století lze předpokládat, že každé město vedlo
minimálně jednu knihu. Od 14. století je také doloženo užívání manuálů – příručních knih,
určených pro přímé zápisy jednání, vedených před městskou radou, jež pak byly přepisovány
do autentizujících městských knih. Zápisy o převodech majetku do autentizujících městských
knih se postupně začal stávat stále užívanější formou k pojištění převodů měšťanského
majetku.
Václav Vojtíšek, O nejstarších knihách města Kolína nad Labem, in: Výbor…, s. 86–115.
Marie Bláhová, Nejstarší městská kniha města Kolína, in: Z pomocných věd historických. In
memoriam Zdeňka Fialy, Praha 1978, s. 117–139.

Dosud je zatím evidováno 1172 knih, založených do roku 1526 (prováděná revize
jejich soupisu ale tento počet patrně zvýší; pouze 92 jich však pochází ze 14. století, ostatních
1080 z 15. a počátku 16. století. Městským knihám dávali současníci často nejrůznější názvy,
které mohou být velice zavádějící. Při určování typu příslušné městské knihy je proto důležitý
obsah jejích zápisů a nikoli samotný název. Autorem členění městských knih, používaného
v české diplomatice, je Václav Vojtíšek.
Václav Vojtíšek, O studiu městských knih českých, in: Výbor…, s. 52–85.
Václav Vojtíšek, Vývoj městských v ČSR ve světlotiskových ukázkách 1.–3, Praha 1928–1931.
Jiří Pražák, O methodě diplomatického studia městských knih, ArchČ 2, 1953, s. 145–162 a
205–227.
Rostislav Nový, Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526. České knihy v
Čechách a na Moravě 1310–1526. Katalog. AUC, phil. et hist. 4, Praha 1963
Vladimír Bystrický, Dvě stříbrské městské knihy, ArchČ 40, 1990, s. 220–222.

83
Jiří Čarek–Bořivoj Lůžek, Názvosloví městských knih v severozápadních Čechách, SAP 18,
1968, s. 452–477.
Ludmila Sulitková, Vývoj městských knih v Brně ve středověku (v kontextu vývoje městských
knih v českých zemích), Praha 2004.

16.2.1 Knihy pamětní


Pamětní knihy se dělí na dvě vývojové skupiny:
starší, ze 14. a 15. století – Představují prvopočáteční zárodečný typ městské knihy.
Ve 14. století se vyskytují i u větších, v 15. pak hlavně u menších měst. Zapisovaly se
do nich zápisy všeho druhu, o kterých jejich autoři usoudili, že jsou důležité a musí
být zachovány „pro paměť“: kupní smlouvy, městské účty, opisy privilegií apod.
mladší, od 15. století – Do této vývojově mladší skupiny byly již zapisovány skutečně
památné či pamětihodné záznamy a tyto knihy tak představují zárodečný typ kroniky.

16.2.2 Knihy k pojištění práv města jako celku


Dělí se do tří skupin:
Knihy městského zákonodárství – knihy privilegií (královská a vrchnostenská
privilegia byla až do novověku hlavním zdrojem obohacování a rozšiřování práv a
svobod jednotlivých měst – srov. odst. č. 18.3.1), statutů, královských patentů a
nařízení, knihy dekretů, oběžníků a patentů zeměpanských úřadů; právní rukopisy,
knihy městských práv apod.
Knihy městského hospodářství – Těmi jsou berní knihy (obsahují odhady majetku
měšťanů, podle něhož se vyměřovala berně); rejstříky berní (pomocné písemnosti,
evidující výběr berně), knihy městských počtů, rejstříky královského šosu (pozemková
daň) a účetní knihy městských hospodářských úřadů.
Jaroslav Vaniš, Knihy počtů českých měst v druhé polovině 15. století, SH 16, 1968, s. 43–79.
Jaroslav Vaniš, Hospodaření královského města Loun ve druhé polovině 15. století, Praha
1979.
Petr Gajdošík, Českolipské purkmistrovské rejstříky 1576–1617, SAP 54, 2004, s. 459–565.
Knihy městské správy v užším slova smyslu – protokoly městské rady; knihy
obnovování městských rad; knihy přísah městských úředníků; knihy instrukcí a řádů;
speciální pomůcky městské administrativy, určené pro vnitřní potřebu městských
kanceláří (formuláře, kopiáře, registra odeslané korespondence, knihy právních
naučení).
Ludwig Schlesinger, Zwei Formelbücher des XIV. Jahrhunderts aus Böhmen, MVGDB 27, 1889,
s. 1–35 (pro Žatec).
Wilhelm Katzerowsky, Ein Formelbuch des XIV. Jahrhunderts, MVGDB 29, 1891, s. 1–30 (pro
Žatec).
Eva Fialová, Formulářová sbírka s písemnostmi pražských měst v třeboňském rukopise sign. C
5, SAP 36, 1986, s. 475–545.
Tomáš Velička, Nejstarší kadaňský kopiář. Příspěvek k městské diplomatice, Poohří 3. Ohře –
spojnice lidí a osudů, Kadaň 2013, s. 96–105.

16.2.3 Knihy k pojištění práv jednotlivých měšťanů


Jedná se o knihy tzv. soudnictví nesporného, evidující majetkoprávní pořízení
obyvatel města, jejichž zápisy byly vedeny pod autoritou města a nahrazovaly tak listinná
pořízení. Nejstaršími typy takových knih jsou především knihy trhové (libri contractum) do
kterých se zapisovaly koupě a prodeje měšťanských nemovitostí a knihy testamentů či kšaftů
(libri testamentorum); dalšími pak knihy pozůstalostních inventářů (obsahují soupisy
pozůstalostí), knihy dělení pozůstalostí mezi dědice (libri divisionum), knihy svatebních
smluv, knihy obligací (závazků a dluhů), knihy kvitancí (splacených závazků a dluhů), knihy
přípovědí (k domům pro neplacení soukromých nebo veřejných dluhů) nebo knihy udělení
měšťanského práva. Jejich různorodost vzrůstá zejména v 16. a 17. století.
84
František Hoffmann, Správa a městské knihy litomyšlské od 14. do 16. století, SAP 47, 2007, s.
451–573.
Stanislav Polák, Trhové knihy českých poddanských měst v první polovině 16. století, SAP 18,
1968, s. 412–451.
Petr Rak, Kadaňské knihy trhů a testamentů z let 1465–1603 a testamentární praxe v Kadani od
poloviny 15. do počátku 17. století, SAP 48, 1998, s. 3–106.
Pavla Jirková, Jihlavské testamenty na přelomu 16.–17. století: prameny pro dějiny rodinných
struktur, historickou demografii a sociotopografii, SAP 60, 2010, s. 3–239.

16.2.4 Knihy městského soudnictví


Dělí se do dvou skupin. Obě – sporné i trestní záležitosti – byly zpočátku
v kompetenci rychtáře; od 15. století začaly být rozhodovány před městskou radou nebo
městskými delegovanými soudy.
Knihy soudnictví sporného – evidovaly spory o nemovitosti a dluhy, urážky na cti a
další provinění proti jednotlivým osobám, souzených podle tzv. práva civilního
(akuzačního), kdy podnět k zahájení soudního jednání musela dát poškozená strana.
Dělí se na manuály výpovědí, kam se zapisovaly výpovědi sporných stran při soudním
řízení; knihy svědomí, zachycující autentické výpovědi svědků při projednávaní
soudních sporů; knihy nálezů (tj. rozsudků, vynesených městskou radou); knihy
apelací, evidující rozhodnutí apelačního soudu (pokud se k němu některá ze stran po
rozsudku městské rady odvolala) a knihy rukojemství a plnomocenství.
Antonín Verbík, Rychtářské knihy města Znojma z první poloviny 15. století, SAP 31, 1981, s.
53–74.
Hana Vobrátilková, Knihy sporného soudnictví Starého Města pražského před rokem 1620, PSH
33I, 2004, s. 25–80.
Knihy soudnictví trestního – vedeny podle tzv. práva inkvizičního, kdy orgány
městského správy zahajovaly vyšetřování samy (vraždy, žhářství apod.) Nejznámějším
typem těchto knih jsou knihy útrpného práva (knihy černé či smolné).

16.2.5 Knihy vzniklé z přenesené veřejnoprávní působnosti města


Jedná se především o knihy sirotčí (pro evidenci sirotčího jmění) a knihy kostelních
záduší (evidovaly zádušní jmění a výkon patronátního práva městskou obcí).
Jindřich Francek, Úřad kostelníků v Jičíně a jejich kniha záduší z let 1431–1508, SAP 31, 1981,
s. 75–104.

16.3 Městské kanceláře


Městské kanceláře vydávaly listiny a další písemnosti, ověřené městskou pečetí, a
vedly městské knihy. Protože to vyžadovalo znalost písma, formulační skladby listin a
latinského jazyka, mohli tyto činnosti vykonávat jen profesionální písaři. Jejich personální
obsazení bylo zpočátku skromné i ve velkých městech (na konci 13. století působil v kanceláři
Starého Města pražského jen jeden písař; na počátku 14. století tři). V některých malých
poddanských městech mohli i v na konci 14. působit příležitostní písaři (veřejní notáři) nebo
tuto funkci mohl vykonávat rektor městské školy.
Zdeněk Šimeček, Vznik a vývoj úřadu městského notáře v Českých Budějovicích, JSH 36, 1967,
s. 61–72, 130–140 a 175–189.
Marie Kapavíková–Lubomír Vaněk, Kutnohorští městští písaři v 15. a 16. století, Kutná Hora
1984.
Vladimír Spáčil, Písaři a kanceláře města Olomouce do roku 1786, Olomouc 2001.

Kromě samotné městské kanceláře působili ve větších městech ještě další menší
kanceláře zvláštních úřadů. Příkladem opět může být Praha, kde od 14. a 15. století
nacházíme úřad perkmistra viničních hor; šestipanský úřad (spravoval obecní majetek;
vykonával vrchnostenská práva nad městskými poddanými; dohlížel na trhy a obchody a

85
staral se o stavební záležitosti); a desetipanský úřad (delegovaný soud pro dluhy větší než
deset kop grošů). V 16. století jsou tyto úřady doloženy i v dalších královských městech.
Marie Válková–Frýzová, Úřad perkmistra pražských viničních hor, SPDHMP 6, 1930, s. 1–148.
Miloš Kratochvíl, Šestipanské úřady v Starém a Novém městě pražském do r. 1547 a jejich
knihy, SPDHMP 6, 1930, s. 149–264.
Jindřich Šebánek, Destipanský úřad Starého města a jeho knihy. (Z dějin městské správy a
diplomatiky městských knih.), SPDHMP V–2, 1933, s. 767–930.
Bohumír Roedl, Úřad perkmistů v Lounech v průběhu 16.–18. století, SAP 53, 2003, s. 3–60.
Štěpánka Pflegerová, Vznik a vývoj paumistrovského úřadu v Plzni, MZK 42, 2007, s. 52–111.

16.4 Městské písemnosti po roce 1526


Po roce 1526 dochází k pozvolnému omezování stavovských (a tedy i městských)
výsad ve prospěch panovnických centralizačních snah. Po porážce stavovského povstání
v roce 1547 byli do královských měst dosazeni královští rychtáři a do pražských měst
královští hejtmani a následujícího roku vznikl apelační soud (odvolací soud pro všechny
městské soudy). Vedle několika okruhů užívaných městských práv vznikají unifikované
zákoníky (1536 Brickí z Licka a Koldínův zákoník z roku 1560).
František Roubík, Královští rychtáři v pražských i jiných českých městech v letech 1547 až
1783, SPDHMP VI, 1930, s. 265–355.
Josef a Hermenegild Jirečkovi (ed.), M. Brikcího z Licka práva městská, Praha 1880.
Josef Jireček (ed.), Práva městská království českého a markrabství moravského, 5. vyd.,
Praha 1876.

Hlavní druhy písemností (tj. listiny, knihy a aktový materiál) se nemění; pozvolna ale
dochází k proměně jejich funkcí a závažnosti. Snižuje se význam panovnických privilegií
(jejich dochování po roce 1526 je zatím podchyceno jen ve východních, západních a jižních
Čechách). Protože právě tato privilegia vytvářela hlavní předpoklad pro vznik městských
archivů, péče o tyto archivy v 18. století klesá. Výsady, udělené předchozími panovníky, byly
stále potvrzovány, ale s výhradou, že jejich obsah nesmi odporovat obecným předpisům.
Antonín Haas a kol., Soupis privilegií měst a městeček ve východočeském kraji (české části)
po roce 1526, SPVČA 2, 1972.
Antonín Haas a kol., Soupis privilegií měst a městeček v Západočeském kraji po roce 1526,
MZK 6, 1968, s. 306–336.
Antonín Haas a kol., Soupis privilegií měst a městeček Jihočeského kraje po roce 1526, AT 73,
České Budějovice 1973, s. 89–216.

Rozrůstá se typologická škála městských knih, především účetních. Rozšířeného


užívání se dočkaly manuály (srov. odst. č. 16.2) – úřední knihy pro běžné a průběžné
zapisování výsledků úředního jednání, z níž se pak zápisy přepisovaly do příslušných druhů
autentizujících úředních knih. Protokolární forma zápisů v manuálech v písemné podobě
postihuje jednotlivé fáze ústního jednání před úředníky a jedná se tedy o „aktové záznamy
kontinuální administrativní aktivity“ (termín „aktový“ je zde chápan ve smyslu prostého
neověřeného záznamu pro paměť – srov. odst. č. 4.5). Zápisy do manuálů tak představují
vývojový mezičlánek přechodu od listinného k aktovému materiálu. Městské kanceláře, u
větších měst s poměrně početným personálem, se stávají důležitou součástí městské správy.
Václav Vojtíšek, Manuály radní Nového Města pražského z let 1548–1533a jejich písaři, in:
Výbor…, s. 11–51.
Rostislav Nový, Městská diplomatika a dějiny správy, AUC Phil. et Hist. 1992, č. 1, s. 15–21.
Hana Jordánková–Ludmila Sulitková, Brněnská městská kancelář v předbělohorském období.
(Prosopografická a diplomatická studie), SAP 45, 1995, s. 291–510.
Ludmila Sulitková, Městské úřední knihy z Archivu města Brna. Katalog, Brno 1998–2001.

Již od konce předbělohorské doby se začal stírat rozdíl mezi královskými a některými
poddanskými městy, především těmi, jež zbohatly díky obchodu nebo řemeslné výrobě. Od

86
počátku 18. století stát stále více ovlivňuje dění ve městech a s tím proniká do městské správy
a městských písemností němčina (čeština v česky mluvících oblastech se v městských
písemnostech opět začal užívat od třicátých let 19. století. V roce 1766 bylo výrazně
zreformováno městské soudnictví – většina městských soudů (celkem 378) ztratila právo
soudit trestné činy a to zůstalo vyhrazeno pouze třiceti městům, která musela mít právnicky
zkoušené přísedící a písaře.
Bohuslav Roučka, Poznámky k mapě hrdelních soudů v Čechách v první a ve druhé polovině
18. století, PHS 3, 1957, s. 115–137.

Tradiční právní postavení města (královské nebo poddanské) ztratilo svůj význam a
rozhodující se stala jeho velikost a společensko-ekonomická závažnost. Reforma Josefa II.
zrušila dosavadní městské rady a nahradily je tzv. magistráty. Jejich úředníci byli zpočátku
také voleni, avšak zčásti a pouze z těch, kteří složili zkoušku u apelačního soudu.
Jako první v Čechách vznikl v roce 1783 magistrát ve sjednocené Praze. Města byla
rozdělena podle velikosti a významu do několika tříd, jímž odpovídal různý počet zkoušených
(a z městských důchodů placených) radních. Pokud jich bylo méně než šest, byly takové
magistráty označovány jako regulované. Od roku 1808 byli purkmistři a zkoušení radní
jmenováni doživotně guberniem a apelačním soudem na návrh magistrátu (později krajského
úřadu). Jako magistrátní úředníci působili nezkoušení radní z řad měšťanů – ti byli voleni po
celou dobu magistrátů. Občanský zákoník z roku 1811 uzákonil naprostou obligatornost
knižních zápisů.
Lidmila Dědková, Organizace a písemnosti regulovaného magistrátu v Litomyšli, SAP 13, 1963,
č. 2, s. 205–240.
Valentin Urfus, Právní postavení českých měst a rakouský absolutismus v období národního
obrození, SAP 19, 1969, s. 386–440.

Nárůst aktového materiálu je patrný od konce 18. století, kdy se objevují také
každoroční objemné soubory účetního materiálu. Pod stále sílícím vlivem státu došlo k
rozdělení písemné agendy na politickou a soudní a spisy začaly být evidovány v podacích
protokolech. Akty (úřední spisy) měly být do městských registratur ukládány ve fasciklech,
srovnaných podle značky, registraturního oddělení či věcného řazení. Při studiu těchto
registratur je třeba sledovat systém spisových značek a kancelářských poznámek a čerpat
z nich poznatky o organizaci úřadu i o vzniku, uložení, a pozdějších osudech písemností.
Pravidla evidence, vyřizování a ukládání spisů obsahovala jednak všeobecná soudní
instrukce v dvorském dekretu z 9. září 1785 a přímo pro města bylo určeno podrobné nařízení
českého gubernia z 3. září 1789 o manipulaci spisů politické správy. Některá města členila při
ukládání do registratury do několika věcných skupin, jejichž názvy byly převzaty ze
sedmibodové registraturní manipulace krajských úřadů z ledna 1787:
Contributionale (daňové záležitosti)
Publicum (veřejně-správní záležitosti)
Dietale (sněmovní usnesení o dávkových a finančních záležitostech)
Camerale (přímé státní příjmy z mýt, cel, spotřebních daní apod.)
Comerciale (obchodní a živnostenské záležitosti)
Militare (vojenské záležitosti)
Iudiciale (soudní záležitosti);
k nimž v případě potřeby přidávala ještě další skupiny: Oeconomicum (vlastní městské
hospodářství); Administrativa (správně organizační záležitosti); Ecclesiastica (církevní
hospodářství); Montanisticum (důlní záležitosti) apod. Nepoužíval se však pouze jenom tento
systém; některá města si vytvářela vlastní, v některých případech promyšlená a systematická
registraturní ukládací schémata. V letech 1849–1850 byla politická a soudní agenda,
vykonává až dosud městskými magistráty, přenesena na nově ustavené okresní úřady a soudy.

87
Václav Šolle, Civilní soudnictví předbřeznové v českých zemích, SAP 10, č. 1, 1960, s. 87–142.
Stanislav Polák, Vyřizování spisu v městské kanceláři v Příbrami před regulací magistrátu a po
ní, ArchČ16, 1966, s. 26–37.
Petr Rak, Registraturní systémy regulovaných magistrátů Žateckého kraje a spisový plán
Vilémova a Mašťova z let 1829–1850, ArchČ 59, 2009, s. 1–26.

SHRNUTÍ KAPITOLY
Ve venkovské společnosti českého státu 13. století přestavovala rodící se města nový
fenomén se svébytným systémem městských práv. První písemnosti městské provenience jsou
doloženy od poloviny 13. století. Význam a funkce diplomatických produktů městského
prostředí – listin, listů a městských knih se utvářely a vyvíjely nestejnoměrně. Vedoucí místo
v tomto procesu patřilo středověkým velkým městům, jejichž administrativní úrovni se menší
města pomaleji či rychleji přibližovala. Vedle listin byly nejcharakterističtějším
diplomatickým produktem městských kanceláří městské knihy. Od 16. století se jejich
typologická škála rozrůstala a od konce 18. století se prosazuje především aktový materiál.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Jaké jsou hlavní typy písemností městské diplomatiky?
2.) Popište typologické rozdělení městských knih.
3.) K jakým hlavním změnám dochází v městské diplomatice od 16. století?
4.) Výstižně charakterizujte josefínské reformy městské správy.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 292-305.
Jiří Čarek–Bořivoj Lůžek, Názvosloví městských knih v severozápadních Čechách, SAP 18,
1968, s. 452–477.
Ludmila Sulitková, Vývoj městských knih v Brně ve středověku, Praha 2004.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 29-40, 52, 53
a 72.

88
17. Vrchnostenská diplomatika

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola popisuje vrchnostenskou diplomatiku a písemnosti, které vznikaly při správě
feudálních panství a velkostatků – nejen šlechtických, ale také církevních a městských.
Její studium je třeba souběžně doplňovat informacemi z kapitoly č. 18 o edicích
příslušných písemností vrchnostenské diplomatiky!
Před studiem odstavců č. 17.2 a 17.3 si připomeňte obsah kapitoly č. 6!

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete umět:
● charakterizovat vrchnostenskou diplomatiku;
● popsat základní typy jejích písemností;
● vysvětlit změny, k nimž ve vrchnostenské diplomatice došlo v pobělohorském
období.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Vrchnostenské diplomatika, gruntovní knihy, dominikální knihy, urbáře.

17.1 Do počátku novověku


Pod vlivem zvyklostí domácího prostředí, v němž k pojištění majetkových převodů
stačilo ústní svědectví, byl vztah české šlechty k písemné formě tohoto pojištění rezervovaný
až pasívní. Do roku 1197 jsou známy jen dvě písemnosti, týkající majetkových dispozic
šlechtického majetku; všechny ostatní se týkají darů nebo jiných výhod, jejichž příjemcem je
církevní ústav (a jsou, samozřejmě, příjemecké provenience).
Jiří Pražák, Ke kritice českých aktů XII. století, SAP 8, 1958, s. 130–153.

Listiny o donacích šlechtického majetku církevním ústavům, vzniklé od konce


čtyřicátých let 12. století, byly stylizovány objektivně (tzn., že v jejich textu se šlechtický
donátor neuváděl v první osobě); donaci potvrzoval český panovník a někdy i biskup a také
pouze on (nebo oni) přivěšovali k těmto listinám svoje pečeti (např. zakládací listina kláštera
v Sedleci u Kutné Hory, CDB I., č. 155).
Ke změně dochází až od osmdesátých a devadesátých let 12. století, kdy byly listiny
vydávány buď ještě na jméno panovníka a ověřeny pečetěmi panovníka, šlechtice i
obdarované církevní instituce; nebo byly již vydávány na jméno darujícího šlechtice a rovněž
ověřeny pečetěmi panovníka, šlechtice i obdarované církevní instituce (CDB I., č. 323, 357 a
358). První listina, vydaná a zpečetěná pouze šlechticem (pořízení Vítka z Prčic pro
premonstrátský klášter v Milevsku), pochází z roku 1220 (CDB II., č. 208).
Ve všech uvedených případech vydání listin iniciovaly příslušné církevní ústavy a
v jejich skriptoriích byly tyto listiny také napsány. Další vydané šlechtické listiny z druhé
poloviny 13. století byly určeny pro rychtáře poddanských měst a šlechtické služebníky.
V této době ještě všichni šlechtici neměli vlastní pečeť; některé listiny proto mohly být
vydávány s pečetí osoby společensky nadřazené. První listiny vydavatelského původu (Vok
z Rožmberka), určené ale opět církevní instituci (klášteru ve Vyšším Brodě), jsou dochovány
89
z let 1260 a 1261. První známá listina, pojišťující převod majetku mezi dvěma feudály,
pochází z února 1300.
Podobně jako šlechta vykonávali na svých statcích i vrchnostenskou správu i samotný
panovník, kláštery a další církevní instituce a postupně od 14. století také královská města,
jejichž pozemkový majetek se podstatně zvětšil za husitské revoluce.
V porovnání s organizovanými kancelářemi panovnickými, biskupskými či velkých
měst lze stabilní panské kanceláře hledat jen těžko a u šlechtických notářů, zmiňovaných ve
14. a 15. století, je třeba předpokládat pouze příležitostný výkon takové činnosti. Vzorově
dokonalý – ale také ojedinělý – příklad trvalého panského kancléřského pracoviště nabízí
snad jen rožmberská kancelář v Českém Krumlově.
Sáša Dušková, Listina světských feudálů, SAP 6, č. 1, 1956, s. 167–211.
Miroslav Truc, Rožmberské listiny a kancelář ve 14. století, SAP 22, 1972, s. 54–134.
Robert Šimůnek, Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách.
Rožmberská doména 1418–1472, Praha 2005.

Ze středověkého období jsou doloženy následující typy písemností vrchnostenské


diplomatiky (jejich charakteristika bude podána v odstavci č. 17.3):
lenní knihy olomouckého biskupství (od roku 1353; stylizace jejich vkladů je podobná
deskám dvorským);
Karl Lechner (ed.), Die ältesten Belehnungs- und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz,
Brünn 1902.
popravčí zápisy (výkon trestní pravomoci z pověření panovníka, popravčí kniha
rožmberská z let 1389–1429; popravčí zápisy jihlavské – srov. odst. č. 18.6.5a).
pozemkové knihy (panství ostrovského kláštera, 1390, zlomek; Žitenice, před 1472);
urbáře (nejstarší z panství pražského biskupství, 1283–1284, pouze zlomek na
dvojlistu pergamenu; z šlechtického prostředí je to urbář rožmberský, 1379; existovaly
i urbáře farní) – srov. odst. č. 18.6.5b;
Rostislav Nový, Nejstarší český urbář z let 1283–1284, ČSČH 8, 1960, s. 210–227.
Rostislav Nový, Studie o předhusitských urbářích, SH 13, 1965, s. 5–64.
Rostislav Nový, K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, SH 9,
1962, s. 137–192.
Josef Nuhlíček, Zlomek urbáře kláštera sedleckého z třicátých let 14. století, SAP 7, č. 2, 1957,
s. 226–272.
Pavel Vorel, Nejstarší urbář pardubického panství a jeho vypovídací hodnota o vývoji města
Pardubic v letech 1506–1516, Pardubice 1990
účetní rejstříky (pokladník pražského arcibiskupství, 1282–1283);
výběrčí rejstříky poddanských úroků (panství třeboňského kláštera, 1367) a
purbrabské účty (nejstarší z hradu Choustníka, 1375–1387) – srov. odst. č. 18.6.5b.
Václav Chaloupecký, Účet pokladníka arcibiskupství pražského z let 1382–1383, Praha 1912.
Miroslav Truc, Zlomky purkrabských účtů choustnických z let 1357–1387, JSH 26, 1957, s. 4–9
a 33–40.

17.2 Po roce 1526


Specializace úředních písemností vrchnostenských úřadů závisela na velikosti panství,
rozsahu a stavu jeho hospodaření. Jejich rozvoj se zintenzívnil od počátku 16. století.
Způsobila jej potřeba důkladnější evidence poddanských povinností a pohybu poddanské
půdy, ale také vedení peněžních a hmotných účtů hospodářství šlechtického velkostatku,
provozovaného ve vlastní režii (polní, lesní, rybniční, sladovní, pivovarské, dobytčí,
potravinářské apod.), které rovněž vyžadovalo početnější správní aparát. Jednotlivá dominia
se začal územně scelovat a – hlavně v pobělohorské době – hospodářsky uzavírat.
Tyto skutečnosti spolu vrchním vlastnictví půdy panství a institut poddanství
způsobily, že vrchnostenský úřad v sobě spojoval:

90
řízení a správu soukromých záležitostí majitele panství, jenž byl přímým vlastníkem a
uživatelem feudálního velkostatku ve vlastní režii – tzv. dominikál
vedení veřejných záležitostí v celém územním obvodu panství včetně obvodů
poddanských vesnic a poddanské půdy, kterou trvale užívali poddaní, jejímž vrchním
vlastníkem byl ale majitel panství – tzv. rustikál.
Až do poloviny 18. století byly vrchnostenské úřady vlastně soukromými kancelářemi, v
nichž v poslední instanci rozhodoval jejich majitel. Tereziánské a josefské reformy přinesly
výrazné zásahy státní moci do dosud poněkud uzavřeného světa vrchnostenských úřadů a
začlenily je do systému státní správy. Po zestátnění krajských úřadů v roce 751 se
vrchnostenské úřady staly předmětem kontrol krajských úředníků. V agendě těchto úřadů
vzrostl objem veřejně-správních záležitostí (v osmdesátých letech 18. století byly rozděleny
do dvou samostatných celků – politické a soudní) a plně se prosadil písemný styl jednání. Od
vrchnostenských úředníků, kteří se zabývali veřejnou správou a soudnictvím, byla
požadována právnická kvalifikace a úřední přezkoušení. V letech 1849–1850 byla
patrimoniální politická a soudní agenda přenesena na nově ustavené okresní úřady a soudy.
Josef Hanzal, Vesnická obec a samospráva v 16. a na počátku 17. století, PHS 10, 1965.
Josef Hanzal, Patrimoniální úřady a úředníci v době předbělohorské, SAP 19, 1969, s. 441–456.
Jan Pařez, Diplomatika a správa premonstrátské kanonie na Strahově v 16. století (1510–1586),
SAP 53, 2003, s. 307–524.
Aleš Stejskal, Prosopografická analýza rožmberského a švamberského úřednictva (1550–1616).
Model a jeho fungování, SAP 44, 2004, č. 2, s. 323–458.

17.3 Písemnosti
Písemnosti, vzniklé v oblasti patrimoniální správy, se obsahově dělí do tří hlavních
skupin. První tvoří rodové písemnosti rodu jako celku i jeho jednotlivých členů. Druhou pak
písemnosti, vzniklé při vlastní správě panství – politické, soudní a dominikální – a třetí
písemnosti, vedené ve spolupráci s obcemi a městečky panství.
K emitovaným písemnostem patří korespondence (s úřady státní správy, městskými
radami a magistráty; dalšími vrchnostenskými úřady; a také s majitelem panství, směšující
veřejné i soukromé záležitosti). Úřední korespondence se skládala z nařízení (od nadřízených
úřadů); zpráv (od podřízených úřadů) a not (korespondence mezi úřady na stejné úrovni).
Ve prospěch poddaných byly vydávány výhosty, listy zachovací, listy řádného
splození, a další vrchnostenské konsensy (např. k sňatku). K evidování a vyřizování žádostí
poddaných sloužily knihy dekretů. Došlé i vydávané písemnosti byly evidovány
v příslušných pomocných knihách.

17.3.1 Pozemkové (gruntovní) knihy


Většina úředních písemností ale vznikala pro vnitřní potřebu úřadu. Typologicky
bohaté byly rustikální knihy. Knihy pozemkové (knihy gruntovní) byly „úřední knihy
vedené patrimoniálními úřady v záležitostech držby půdy a poddanských statků“ a evidovaly
změny ve vlastnictví selských statků a chalup. Nazývány byly různě (mj. také registra
purkrechtní; registra gruntovní; Kaufkontrakten; Treydingbücher; nebo Gewährbücher). Jejich
zápisy obsahují i rozpisy dědických podílů, roční splátky (vejruňky) z prodané nemovitosti,
její živý a mrtvý inventář či podmínky výminku.
Způsob jejich vedení byl různý. Mohly být členěny podle vesnic nebo podle obvodů
rychet. Zápisy mohly za sebou následovat chronologicky; pro každý grunt mohl být vyčleněn
určitý počet folií (tzv. reálné folio). Někdy byly vedeny ve dvou řadách (prodej gruntů
chronologicky a splácení dědických splátek podle gruntů). Na rožmberských panstvích se
zase vedly zvláštní gruntovní knihy pro prodeje, jiné pro převod gruntu v rámci rodiny a další
pro grunty, z nichž poddaný utekl (knihy „odběžné“). Od konce 17. století se stát snažil o

91
prosazení jednotného vedení těchto knih, to se však podařilo zavést až v okresních soudech po
roce 1850.
Dalšími vývojově mladšími knihami pro evidenci rustikálního majetku jsou knihy
kšaftů a pozůstalostních inventářů, knihy sirotčí, knihy dluhů a zástav, knihy svatebních
smluv aj.
Miroslav Volf, Vývoj gruntovní knihy ve světle zákonů a hospodářských instrukcí, ZČZA 13,
1939, s. 43–108.
Stanislav Polák, Knihy pozemkové a knihy městské. Poznámka k diplomatické terminologii,
ArchČ 16, 1966, s. 208–215.
Vladimír Procházka, Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století,
Praha 1963.
Miroslav Trantírek, Vliv státu na vývoj městských a gruntovních knih na Moravě a ve Slezsku
do roku 1849, SAP 10, č. 2, 1960, s. 105–181.

17.3.2 Urbáře a dominikální knihy


Pro evidenci poddanských peněžních i naturálních platů a robotních povinností
sloužily urbáře. Vývojově starším typem je urbář–soupis, evidující tyto položky sumárně za
jednotlivé vesnice s konečnými celkovými součty za celé panství. Urbář–účet je podrobnější
a obsahuje v každé vesnici jmenovité rozpisy poddanských povinností u každého osedlého a
může uvádět popis celého hospodářství panství. Od druhé poloviny začaly zatlačovat význam
urbářů do pozadí katastry; pro důchody z panství však urbáře zůstaly v platnosti až do 1848 a
na jejich základě byly po zrušení poddanství zpracovány i vyvazovací elaboráty (srov. odst. č.
18.6.5b a 19.12.1).
Rostislav Nový, Studie o předhusitských urbářích I, SH 13, 1965, s. 5–64.

Dominikální a rustikální majetkové podstaty i majetková právy byly od sebe v rámci


panství striktně odděleny; docházelo ale k dočasnému (pronájem) nebo trvalému (prodej)
převodu dominikálního majetku do poddanského užívání. Tyto převody byly zapisovány do
tzv. dominikálních knih.

17.3.3 Soupisy poddaných, řády, instrukce a účetní materiál


Pro evidenci přesných počtů poddaných vedly vrchnostenské kanceláře jejich soupisy
(manšaftsbuchy), obsahující úplné seznamy hospodářů, jejich manželek, dětí a čeledi. Mohly
být v aktové podobě; v mladším období již byly pořizovány do knih. Nejstarší pocházejí z
rožmberských panství z osmdesátých let 16. století.
Základní normy života poddaných ve vztahu k vrchnosti a jejím úředníkům regulovaly
poddanské řády a organizační rámec pro služební činnost úředníků a sloužících, zajišťujících
chod dominikálního hospodářství vymezovaly hospodářské instrukce (srov. odst. č.
18.6.5b). Další dílčí instrukce pro úředníky byly zapisovány do knih nařízení a instrukcí.
Nejpočetnější písemnou matérií patrimoniální správy, počínaje od 17. století, jsou
účty, konkrétně účetní knihy a účetní spisy. Dělily se na účty hmotné a účty peněžní. První
podchycovaly pohyb vyprodukovaného materiálu jak v rámci vlastní výroby mezi
jednotlivými výrobními odvětvími panství, tak i zakoupeného či prodaného mimo panství;
druhé pak evidovaly peněžní výsledky tohoto pohybu, ale jen mimo vlastní panství. Účty se
vedly na úrovni jednotlivých provozů, jednotlivých panství i v ústředních pokladnách a
účtárnách (v případě, že vrchnost vlastnila více panství). Na úseku veřejné správy vedly
vrchnostenské úřady především účty o správě sirotčího jmění a kontribučenských fondů a o
daních. Správu kostelního jmění evidovaly knihy kostelních počtů a záduší. Diplomatický
rozbor účtů je nutné provádět vždy s přihlédnutím k ekonomickému systému panství.
Josef Hanzal, Hospodářské patrimoniální účty předbělohorského období, SAP 16, 1966, s. 39–
56.
Václav Černý, Hospodářské instrukce, Praha 1930.

92
SHRNUTÍ KAPITOLY
Pod vlivem zvyklostí domácího prostředí, v němž k pojištění majetkových převodů stačilo
ústní svědectví, byl vztah české šlechty k písemné formě tohoto pojištění zpočátku
rezervovaný. V porovnání s organizovanými kancelářemi panovnickými, biskupskými či
velkých měst lze v předhusitské době stabilní panské kanceláře hledat jen těžko (snad
s výjimkou rožmberské kanceláře v Českém Krumlově). Specializace úředních písemností
vrchnostenských úřadů závisela na velikosti panství, rozsahu a stavu jeho hospodaření. Jejich
rozvoj se zintenzívnil od počátku 16. století. Vrchnostenský úřad v sobě spojoval správu
soukromých záležitostí majitele panství (dominikál); a vedení veřejných záležitostí včetně
poddanských vesnic a poddanské půdy (rustikál). Tereziánské a josefské reformy začlenily
vrchnostenské úřady do systému státní správy.

OTÁZKY A ÚKOLY K OVĚŘENÍ ZVLÁDNUTÍ


1.) Uveďte hlavní specifika vrchnostenské diplomatiky.
2.) Popište systém vrchnostenské správy v období novověku.
3.) Vysvětlete rozdíl mezi gruntovní a dominikální knihou.
4.) Charakterizujte jednotlivé typy písemností vrchnostenské diplomatiky.

LITERATURA DOPORUČENÁ KE STUDIU


Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 306-322.
Václav Černý, Slovníček archivní terminologie II. Názvosloví pro zemědělsko-lesnické
archivy, Praha 1955.
Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003, č. 27, 42, 43,
51, 61–63 a 71.

93
18. Ediční řady a tematické edice diplomatických
písemností

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Kapitola podává základní přehled edičních řad a vybraných tematických edic
diplomatických písemností. Je určena jak pro samostatné studium pro získání přehledu o
jednotlivých edicích tak i pro souběžné studium, doplňující a prohlubující informace
z příslušných kapitol o jednotlivých okruzích diplomatiky. Je rozdělena do šesti oddílů:
1.) ediční řady všeobecné povahy; 2.) ediční řady církevních písemností; 3.) ediční řady
městských a vrchnostenských písemností; 4.) ediční řady katastrálních písemností; 5.) ediční
řady pramenů hromadné povahy a 6.) výběr z tematických edic.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete:
● znát ediční řady a vybrané tematické edice diplomatických písemností.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Edice diplomatických písemností.

18.1. Ediční řady všeobecného charakteru


18.1.1 Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae
Moravský kodex (zkratka CDM) začal vydávat v Olomouci moravský zemský
historiograf a archivář Antonín Boček (1802–1847) v roce 1836 za finanční podpory hraběte
Antonína Bedřicha Mitrovského. Postupoval ale nekritickým způsobem, zatížil edici
mnohými nepřesnostmi (nesprávným čtením a vynecháváním slov i celých vět, což bylo
způsobeno tím, že část listin needitoval z originálu, ale spolehl se na jejich nepřesné opisy),
neuváděl signatury editovaných listin a je mu vytýkán i omezený rozsah kritického aparátu a
potřebných vysvětlivek. Kromě toho včlenil do edice i svoje vlastní padělky listin.
Boček stál u zrodu prvních pěti dílů, obsahujících edice listin do roku 1306. Pátý díl
vydal z Bočkem připraveného materiálu po jeho smrti v roce 1850 Josef Chytil. Od tohoto
svazku bylo vydávání moravského kodexu přeneseno do Brna a místo původní latiny se jeho
edičním jazykem stala němčina. VI. a VII. díl (listiny z let 1307–1349) vydali v letech 1854 a
1858 Petr Chlumecký a Josef Chytil; díly VIII.–XIII. (listiny z let 1350–1407) vydal v letech
1874, 1875, 1885, 1890 a 1897 Vincenc Brandl. Poslední dva díly (XIV. svazek s listinami
z let 1408–1411, XV. svazek s doplňky od roku 1207) vydal roku 1903 Berthold Bretholtz.
Na Bočkova falza poprvé upozornili Vincenc Brandl a Berthold Bretholtz. Jejich
soustavný a komplexní průzkum provedl Jindřich Šebánek (Moderní padělky v moravském
diplomatáři Bočkově do roku 1306, ČMM 60, 1936, s. 27–84 a 455–499); nově pak společně
se Sašou Duškovou Kritický komentář k moravskému diplomatáři, zpracování látky z III.
svazku Bočkova moravského kodexu, Brno 1952. Materiál v moravském diplomatáři až do
roku 1278 je dnes antikvován edicí českého diplomatáře (srov. odst. č. 18.1.8).
18.1.2 Archiv český
Archiv český čili staré písemné památky české i moravské z archivů domácích i
českých (zkráceně citovaný nejčastěji jako AČ, někdy také ArchČ) začal vydávat František

94
Palacký (1798–1876) v Praze v roce 1840. Písemný materiál, pocházející především z 15. a
počátku 16. století, měl být publikován výběrově, bez snahy o jeho úplnost (tím se tato edice
odlišovala od diplomatářů). Edičním jazykem byla čeština. Písemnosti měly být vydávány
většinou in extenso; méně důležité listiny ale mohly být ve formě regest; a byly v edici
rozděleny do pěti oddílů:
A) psaní posélací různého druhu;
B) zápisy zemské obecné a sněmovní, listiny královské a úřední;
C) listiny soukromé;
D) zápisy právní a dějinné;
E) výtahy čerpané z listin.
Palacký sám vydal prvních šest svazků (díly I.–IV. v letech 1840, 1842, 1844 a 1846;
V. díl v roce 1862 a VI. díl v roce 1872). Po jeho smrti pokračovala od druhé poloviny
osmdesátých let 19. století ve vydávání Archivu českého Česká královská společnost nauk.
Redigování bylo svěřeno Josefu Kalouskovi, pod jehož redakcí vyšly v letech 1887–1913
svazky VII.–XXVII. a svazek XXIX. U nich již nebyla striktně dodržována zásada, že
vydávané písemnosti mají být psány česky a byla také překročena původně stanovená časová
hranice roku 1526. V roce 1912 převzal redakci Archivu českého Gustav Friedrich, který
redigoval díly XXVIII. a XXX.–XXXVII. Tento poslední díl vyšel v roce 1944.
V letech 2000–2004 pak vyšly péčí Centra medievistických studií, Archivu akademie
věd České republiky a Moravského zemského archivu v řadě Archivu českého svazek
XXXVIII a XL, obsahující popravčí zápisy a rejstříky městské berně z Jihlavy, připravené
k vydání Františkem Hoffmannem.
Archiv český představuje nejrozsáhlejší a nejdéle vydávanou sbírku pramenů k českým
dějinám. Je velice různorodý, mimo jiné obsahuje např. edice korespondence českých
panovníků, významných českých šlechtických rodů i některých měst z 15. a 16. století;
sněmovní usnesení; edice právních památek a zákoníků; artikule pražských cechů; urbáře;
hospodářské instrukce nebo edice register komorního soudu a provolacích knih dvorského
soudu. Podrobněji osudy Archivu českého a obsah jeho jednotlivých svazků popsal Zdeněk
Kristen, Za odkazem Františka Palackého, Praha 1948 a přehled vydaných písemností je také
připojen k druhé části svazku XL.
18.1.3 Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae
Vydání regestáře se plánovalo již od konce 18. století. Jednak měl být pomůckou pro
budoucí úplné vydání českomoravského (diplomatáře); a pak také hlavní historickou edicí pro
období vrcholného a pozdního středověku, kde podstatně zvětšené množství dochovaného
materiálu již nedovoluje jeho zpřístupnění v diplomatáři.
Regestář (zkráceně RBM) ale nakonec začala vydávat Královská česká společnost
nauk až v roce 1855. První díl, obsahující regesty listin a listů do roku 1253, zpracoval Karel
Jaromír Erben; díly II.–IV. Josef Emler (vyšly v letech 1882, 1890 a 1892 a obsahují listiny
z let 1253–1346 – tedy do konce vlády Jana Lucemburského). Písemnosti byly vydávány ve
formě regestů nebo extraktů, mnoho záznamů bylo ale pořízeno na základě edic, nikoli
originálů. Velmi povšechně se uvádělo uložení písemností, jejich popisy byly značně
redukované, a i když Emler vycházel ze širší heuristické základny než Erben, mnohé
písemnosti v regestáři chybí.
Roku 1921 získal vydavatelská práva na regestář nově založený Československý státní
historický ústav vydavatelský. Po určité diskuzi, navrhující rozdělení regest do čtyř skupin (1.
listiny královské; 2. listiny arcibiskupské; 3. listiny městské a 4. ostatní) byly na podzim 1922
přijaty definitivní zásady pro vydávání regestáře s písemnostmi v jednotné chronologické řadě
a to až do roku 1437.
Na počátku padesátých let minulého století obnovil vydávání regestáře Historický
ústav ČSAV a nově byla jeho časová hranice omezena rokem 1378. Výrazně se zkvalitnily

95
ediční zásady: regesty jsou čerpány zásadně z originálů (z kopií jen v případě nedochování
originálu); v případě dosud nevydané listiny je její text otištěn celý; u každého regestu jsou
uvedeny místo uložení listiny v současné době a záznamy o pečetích, zápisech na plice a
kancelářských poznámkách.
Vydávání regestáře pro období let 1346–1378 není dosud ukončeno. Zatím vyšly
následující svazky (řazeno chronologicky podle doby vzniku písemností):
V. díl, 1. a 2. svazek (1346–1349), ed. Blažena Rynešová a Jiří Spěváček, Praha 1955 a 1957;
V. díl, 3. a 4. svazek (1350–1355), ed. Jana Zachová, Dolní Břežany 2000 a 2004;
V. díl, 5. svazek Index, ed. Jana Zachová a J. Spěváček, Dolní Břežany 2005;
VI. díl, 1. a 2. svazek (1355–1358), ed. Bedřich Mendl, Praha 1928 a 1929;
VI. díl, 3. svazek (1355–1358), ed. Bedřich Mendl, Praha 1954;
VI. díl, 4. svazek, Index, ed. Eleonora Mendlová, Praha 1979;
VII. díl, 1–5. svazek (1358–1363), ed. Milena Linhartová a B. Mendl, Praha 1954–1963.
Historii regestáře věnovala pozornost Hana Pátková (O Regestech. Poznámky k vývoji
jedné z českých edic, ArchČ 47, 1997, s. 65–73; a O Regestech II. Edice, tamtéž 48, 1998, č.
4, s. 225–235.) Vydáním písemností do roku 1378 bude edice Regesta diplomatica nec non
epistolaria Bohemiae et Moraviae ukončena. Písemností z období vlády Václava IV. jsou
tištěny v jiném edičním projektu (srov. odst. č. 18.1.13).
18.1.4 Moravské desky zemské
Vydávání moravských zemských desk, vedených od roku 1348 ve dvou místních
řadách (brněnské a olomoucké) zahájili v roce 1856 Petr Chlumecký, Josef Chytil, Karel
Demuth a Adolf Wolfskron Moravské zemské desky, I. svazek řady brněnské 1348–1466, a
Moravské zemské desky, I. svazek řady olomoucké 1348–1466, obojí Brno 1856. Rejstřík
k těmto dvěma svazkům sestavil František Černý, Ukazatel jmen k latinským zemským deskám
brněnským a olomouckým, Brno 1914.
Po roce 1856 se zpřístupňování trhových svazků moravských zemských desek téměř
na sto let zastavilo. II. svazek řady brněnské 1480–1566, ed. Tomáš Kalina, vyšel v Brně
v roce 1950 a III. svazek řady brněnské 1567–1641, ed. Miloslav Rohlík, v Praze 1957. II.
svazek řady olomoucké 1480–1566, Brno 1948 a III. svazek řady olomoucké 1567–1642,
tamtéž 1953, vydal František Matějek.
Moravské desky zemské půhonné olomoucké i brněnské z let 1378–1493 zpřístupnil
Vincenc Brandl, nástupce Josefa Chytila na místě moravského zemského archiváře (Libri
citationum et sententiorom seu Knihy půhonné a nálezové, sv. I.–VI., Brno 1872–1895); a
VII. svazkem, půhonnou knihou brněnské řady z let 1490–1503, doplnil v roce 1911
Brandlovy edice Berthold Bertholtz.
18.1.5 České desky zemské
V roce 1868 vydali František Dvorský a Josef Emler půhonný kvatern desk zemských
z let 1316–1324, jediný, který zůstal ušetřen zničujícího požáru z června 1541 (Reliquiae
tabularum terrae citationum vetustissimae); a samotný Emler pak ještě uspořádal edici
porůzně dochovaných výpisů z desk zemských před rokem 1541 (Reliquiae tabularum terrae
regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum, I. díl, Praha 1870, II. díl Praha 1872 (ve
skutečnosti až 1878). Rejstřík k této edici, sestavený Theodorem Antlem, vyšel dodatečně v
roce 1899.
Ze souboru několika set kvaternů desk zemských, nově založených v roce 1542, byly
péčí Anny Vavrouškové vydány pouze dva nejstarší trhové kvaterny (Desky zemské království
českého. Řada I. Kvaterny trhové. Svazek 2.: Kvatern trhový běžný červený od léta 1542–
1543, Praha 1935 a Desky zemské království českého. Řada I. Kvaterny trhové. Svazek 1.:
Kvatern trhový běžný černý 1541–1542, Praha 1941), k nimž byl později také vypracován
podrobný rejstřík obnovených vkladů (Rejstříky k deskám zemským. I. Obnovené vklady po
požáru desk 1541. Svazek I. a 2., Praha 1977 a 1981).

96
18.1.6 Sněmy české
Pod názvem Sněmy české od roku 1526 až po naši dobu (zkráceně citovány nejčastěji
jako SČ) započal od roku 1877 tuto řadu vydávat Zemský archiv Království českého jako svůj
stěžejní ediční počin. Jejími editory byli první dva ředitelé českého zemského archivu,
Antonín Gindely a František Dvorský; ale v prvních deseti svazcích, jež vyšly do roku 1900 a
zpřístupnily materiál z let 1526–1604, nebyla jména editorů uvedena.
Edici bylo vytýkáno mnoho nedostatků, především rezignace na kritický diplomatický
přístup k vydávaným písemnostem. Na počátku 20. století proto došlo k reorganizaci edičních
zásad, u nichž nalezlo uplatnění i hledisko diplomatické. Sněmy české se ale nepodařilo dovést
až k plánovanému roku 1620. Byly vydány jen sněmovní písemnosti z roku 1605 (díl XI.,
svazek 1, ed. Kamil Krofta, Praha 1910; svazek 2., sešit 1. a 2., ed. Miroslav Volf, Praha 1941
a 1954) a z roku 1611 (XV. díl, svazek 1. a 2., ed. Jan Bedřich Novák, Praha 1917 a 1929); a
v roce 1939 rejstřík, sestavený Bedřichem Jenšovským.
18.1.7 Moravské sněmy
Edici písemností z moravských sněmů a sjezdů z let 1526–1628 zpracoval brněnský
gymnaziální profesor František Kameníček (1856–1930) Zemské sněmy a sjezdy moravské I.–
III, Brno 1900, 1902 a 1905. Na jeho počin navázal ředitel Moravského zemského archivu
František Hrubý (1887–1943) dílem Moravská korespondence a akta z let 1620–1636, I.–II.,
Brno 1934–1937.
18.1.8 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae
Na užitečnost a přínosnost českomoravského diplomatáře pro českou historiografii i
diplomatiku upozornil již v roce 1785 Josef Dobrovský. Podle něj by měl být ukončen rokem
1306. František Martin Pelcl o rok později navrhl v Královské české společnosti nauk
vydávání diplomatáře, sahajícího až do roku 1346. Jeho návrh byl přijat, ale nerealizoval se; a
ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století v této záležitosti neuspěl ani František Palacký.
O další zpřesnění a zdokonalení edičních zásad zatím stále ještě neexistujícího
diplomatáře se zasloužil Josef Emler. Podle jeho návrhu (O potřebě vydati diplomatář český a
o tom, jak by se to díti mělo, ČČM 51, 1887, s. 610–625) by měl být doveden snad až do roku
1419, minimálně ale k roku 1346. Nesouhlasil s tím, aby od určitého mezníku byly do
diplomatáře přijímány jen důležitější listiny, neboť meze důležitosti považoval za těžko
určitelné. V diplomatáři neměly být tištěny písemnosti, tvořící samostatné celky – zemské a
dvorské desky apod., měly být vydány zvlášť. Listiny měly být uveřejňovány v plném znění a
podle originálů. Pokud se nedochovaly, tak podle opisů; přičemž se měly srovnat všechny
zachované přepisy dané písemnosti a vybrat ten nejlepší. (Odchylky od ostatních přepisů se
měly udávat v poznámkách). Listiny měly být přepisovány co nejvěrněji, zkratky rozepsány a
zřejmé pravopisné chyby opraveny. Do diplomatáře měly přijít jen listiny pravé, podezřelé a
podvržené se měly připojit na konec každého dílu.
Pod Emlerovým vedením bylo sesbíráno okolo 15 tisíc opisů listin, ale ani on se
vydání diplomatáře nedočkal. Na podnět Jaromíra Čelakovského se v roce 1898 český zemský
sněm usnesl pravidelně finančně podporovat přípravné práce, nutné k vydání diplomatáře,
jehož rozsah byl opětovně omezen rokem 1310.
První díl Codexu diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (zkráceně CDB) vyšel
postupně v několika sešitech v letech 1904–1907 (obsahoval listiny do roku 1197); druhý
v roce 1912 (listiny do roku 1230). Jeho editorem byl Gustav Friedrich. Zásady, podle nichž
při této práci postupoval, uveřejnil v článku Český diplomatář a jeho program, ČČH 6, 1900,
s. 223–243. Podařilo se mu vytvořit špičkové vědecké dílo, prokazující editorovu důkladnou
znalost veškerého materiálu i příslušné literatury.
Poté vydávání na dalších třicet let ustalo. Až roku 1942 vyšel 1. svazek III. dílu
(listiny od roku 1231 do května 1238). O rok později G. Friedrich zemřel a III. díl čekal na
své dokončení dalších šedesát let. V roce 1962 vydal Zdeněk Kristen 2. svazek III. dílu

97
(listiny od června 1238 do roku 1240). 3. svazek III. dílu obsahující padělky a dodatky pro
léta 1231–1240, u nějž jsou jako editoři uvedeni Gustav Friedrich, Zdeněk Kristen a Jan
Bystřický, vyšel v roce 2000; a 4. svazek III. dílu (jmenný rejstřík a glosář, sestavený J.
Bystřickým) vyšel roku 2002.
Po roce 1945 se práce na dalších svazcích diplomatáře ujali Jindřich Šebánek (1900–
1977) a Sáša Dušková (1915–2002) z Masarykovy univerzity v Brně. Jeho historii a konkrétní
představy o budoucí podobě publikoval prvně jmenovaný ve studiích Český diplomatář a
Zásady vydání českého diplomatáře,(SPFFBU 4, C2, 1955, s. 43–53 a tamtéž, 6, C4, 1957, s.
5–26.)
Po zevrubném studiu, jehož vedlejším produktem byla celá řada článků, pak byl
v následujících čtyřiceti letech zpřístupněn v celkem šesti svazcích IV. a V. dílu listinný
materiál z doby vlády Václava I. a Přemysla Otakara II.
Díl IV.: 1. svazek (listiny z let 1241–1253), Praha 1962;
2. svazek (rejstříky), Praha 1965.
Díl V.: 1.–3. svazek (listiny z let 1253–1278), Praha 1974, 1981 a 1982;
4. svazek (rejstříky, spolueditor Vladimíra Vašků), Praha 1993.
VI. díl CDB obsahující materiál z let 1278–1283, vyšel v roce 2006 (editoři Zbyněk
Sviták, Helena Krmíčková a Jarmila Krejčíková za spolupráce Jany Nechutové).
Byly publikovány i přípravné práce k VII. dílu (Dalibor Havel: Katalog listin a listů k
VII. dílu českého diplomatáře (Zpracování diplomatického materiálu pro období květen
1283–květen 1297), Brno 2011; a Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Dalibor Havel (edd.):
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Tomi VII. Fasciculus quintus, Inde ab a.
1283 usque ad a. 1306 scribarum manus continens. Brunae 2011)
O průběhu edičních prací na zbývajících dílech jsou vydávány průběžné zprávy;
poslední z nich napsali Karel Maráz–Dalibor Havel, K edici Codex diplomaticus et epistolaris
regni Bohemiae, její minulosti a současnosti, in: Almanach medievalisty-editora, Praha 2011,
s. 19–29.
18.1.9 Zemské desky slezských knížectví
Desky zemské opavského a krnovského knížectví (jejich území je dnes součástí
českého státu), rozdělené na tzv. knihy zadní (podobné knihám trhovým) a knihy přední
(podobné knihám půhonným) se staly předmětem editorské péče na počátku 20. století a
snaha o jejich zpřístupňování trvá dodnes:
Jan Kapras (ed.), Pozůstatky knih zemského práva knížectví Opavského. Díl I. Knihy přední,
část 1. 1413–1484), Praha 1906;
týž, Pozůstatky knih zemského práva knížectví Opavského. Díl II. Desky zemské 1431–1536,
Praha 1908;
Josef Zukal (ed.), Nejstarší registr zemského práva krnovského (kniha půhonná z let 1498–
1508), Věstník Matice Opavské 18, 1910, s. 17–24.
Miloslav Rohlík (ed.), Opavské zemské desky. Knihy zadní 1537–1613, Opava 1961.
Dalibor Prix (ed.), Zemské desky krnovské. Svazek I. 1403–1522, Opava 2008.
18.1.10 Desky dvorské
Tyto knihy, vedené u dvorského soudu pro evidenci statků, spojených poutem lenní
závislosti s panovníkem, mají jenom jednoho editora – Gustava Friedricha – který kvůli nim
v době dvacátých a třicátých let minulého století zanedbával svou práci na třetím díle CDB.
Vydal celkem pět svazků dvorských desek:
První kniha provolací desk dvorských z let 1380–1394 (AČ 31), Praha 1921;
První kniha půhonná desk dvorských z let 1385–1407, Praha 1929;
Druhá kniha provolací desk dvorských z let 1395–1410, (AČ 35), Praha 1935;
Třetí kniha provolací desk dvorských z let 1411–1448, díl I.–III., (AČ 37) Praha 1941–1944;
Druhá kniha půhonná desk dvorských z let 1407–1530, Praha 1944.

98
18.1.11 Archiv koruny české
Edici listin z nejcennějšího a nejvýznamnějšího souboru písemností českého státu
začal připravovat Václav Hrubý (1885–1933), první ředitel Československého státního
historického vydavatelského ústavu a od roku 1925 profesor pomocných věd historických na
Masarykově univerzitě v Brně. Podařilo se mu zpracovat pouze dva svazky Archivum
Coronae Regni Bohemiae II., Praha 1928 (listiny z let 1346–1355) a Archivum Coronae Regni
Bohemiae I., fasciculus 1, Praha 1935 (listiny z let 1086–1305).
Regesta listin českého korunního archivu z širšího časového období let 1158–1576
obsahuje katalog Archiv Koruny české, sestavený Rudolfem Kossem a Antonínem Haasem,
jehož jednotlivé díly byly vydány v letech 1928, 1947, 1958 a 1968.
Vzhledem k významu tohoto archivu začala od roku 1975 vycházet edice
světlotiskových faksimilí jeho nejstarší části. Edice byla rozvržena do sedmi dílů a po
dokončení má obsahovat celkem 1971 převážně listinných písemností korunního archivu z let
1158–1526. Dosud bylo vydáno pět dílů (poslední v roce 2007), přinášející faksimile listin do
roku 1419.
18.1.12 Regesta fondu Militare
Fond Militare vznikl v bývalém guberniálním archivu umělým spojením spisů
vojenské agendy české dvorské kanceláře, dvorské vojenské rady, kanceláří českých
místodržitelů a české dvorské komory. Jeho nejstarší písemnosti z předbělohorské doby
začaly být zpřístupňovány širšímu okruhu uživatelů ještě před první světovou válkou:
Regesta fondu Militare Archivu ministerstva vnitra ČSR v Praze.
Díl I, 1527–1589, ed. František Roubík, Praha 1937;
Díl II, 1590–1617, ed. Václav Líva, Praha 1939.
Za okupace připravil Václav Líva (1884–1952), ředitel malostranského gymnázia, do
tisku i dalších šest svazků této edice, obsahujících písemný materiál z let 1618–1648. Pod
pozměněným názvem Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu Militare Archivu
ministerstva vnitra ČSR v Praze (díl III.–VIII.) byly vydány v letech 1951–1957.
18.1.13 Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV.
Protože pro dobu vlády Václava IV. existuje velké množství písemného materiálu,
bylo opuštěno od jeho zpřístupňování v jedné chronologické řadě, použité v RBM. S
myšlenkou o založení nové samostatné řady regest, zpřístupňující materiál z let 1378–1419
v samostatných svazcích podle jeho uložení v jednotlivých archivech, přišel ve dvacátých
letech dvacátého století Jan Bedřich Novák.
Tato myšlenka byla dále rozvíjena v padesátých letech. Definitivní pravidla pro
vydávání edice Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (RBMV) sestavila a
zveřejnila Věra Jenšovská (Regestová edice z doby Václava IV., ArchČ 14, 1964, s. 179–182);
v souvislosti s oživením edice na počátku třetího tisíciletí došlo k jejich určitým úpravám, kdy
se tato řada transformovala ze soupisové formy v edici regestového typu (Božena Kopičková,
Impulsy a komentář k novelizaci základní linie „nové“ řady Regest, ArchČ 55, 2005, č. 3, s.
161–188; táž, Úvaha a komentář k rejstříkům regestové edice Václava IV., ArchČ 56, 2006, č.
2, s. 103–117).
Do edice jsou zahrnuty všechny písemnosti diplomatické povahy, které se týkají území
tehdejšího českého státu. Uspořádání regestů je chronologické. Obsah dokumentů je
zpracováván v jazyce písemnosti, řečí poznámkového aparátu je latina. Dosud byly vydány
písemnosti z fondů metropolitní kapituly, vyšehradské kapituly sv. Petra a Pavla, státních
oblastních archivů v Třeboni, Opavě a Litoměřicích, Moravského zemského archivu v Brně a
listiny z klášterních fondů pražského Národního archivu.
I. Fontes archivi metropoli ecclesiae Pragensis, ed. Věra Jenšovská (zatím sedm svazků z let
1378–1400, Praha 1967–1981).
II. Fontes archivi capituli ecclesiae Wissegradensis, ed. Vladimír Vavřínek, Praha 1968.

99
III. Fontes archivi publici Trebonensis, ed. Božena Kopičková, Praha 1977.
IV. Fontes archivi publici Olomoucensis et Opaviensis, ed. Božena Kopičková, Praha 1989.
V. Fontes Archivi nationalis. Pars I. Litterae monasteriorum 1–3, ed. Karel Beránek–Věra
Beránková, Praha 2006, 2007 a 2012.
VI. Fontes Archivi terrae Moraviae Brunae, ed. Pavel Krafl, Praha 2010.
VII. Fontes archivi publici Litomericensis, ed. Božena Kopičková, Litoměřice–Praha 2013.
18.1.14 Documenta Bohemica bellum tricennale illustrantia
Tato ediční řada, obsahující dokumenty z českých archivů, týkající se událostí
třicetileté války, u jejíhož zrodu stál profesor obecných dějin pražské univerzity Josef
Polišenský, měla podle původního záměru z roku 1968 vycházet v zahraničí. Jejích sedm dílů,
přinášejících péčí téměř dvacetičlenného kolektivu editorů v chronologickém pořadí zprávy,
relace a korespondenci z let 1618–1648 především ze státních oblastních archivů a nynějšího
Národního archivu, bylo nakonec vydáno v Praze mezi roky 1971 a 1981. Edičním jazykem je
němčina.

18.2 Ediční řady církevních písemností


18.2.1 Libri confirmationum
Edici konfirmačních knih Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem
per archidiocesim Pragensem (zkráceně označovaných LC), vedených na pražském
arcibiskupství od roku 1354 a evidující obsazení uprázdněných beneficií, začal vydávat v roce
1865 kněz František Antonín Tingl (1809–1869) a po jeho smrti v ní pokračoval a také jí
dokončil Josef Emler.
Libri confirmationum I/1, 1354–1362, ed. F. A. Tingl, Praha 1867.
Libri confirmationum I/2, 1363–1369, ed. J. Emler, Praha 1874.
Libri confirmationum II, 1369–1373, ed. F. A. Tingl, Praha 1867.
Libri confirmationum III–IV, 1373–1390, ed. J. Emler, Praha 1868.
Libri confirmationum V, 1390, ed. F. A. Tingl, Praha 1865.
Libri confirmationum VI, 1399–1410, ed. J. Emler, Praha 1883.
Libri confirmationum VII, 1410–1419, ed. J. Emler, Praha 1886.
Libri confirmationum VIII–X, 1421–1436, ed. J. Emler, Praha 1889.
18.2.2 Libri erectionum
Erekční knihy byly založeny v roce 1358 a zapisovaly se do nich fundace, nadace a
další majetkové záležitosti oltářů, kaplí, farních kostelů a dalších církevních institucí. Na
jejich vydávání (Libri erectionum archidioecensis Pragensis saeculo XIV. et XV., zkráceně
LE) se podíleli profesor církevního práva na pražské univerzitě Klement Borový (1838–
1897), který vydal prvních pět dílů a docent Karlovy univerzity a světící biskup pražský
Antonín Podlaha (1865–1932), jenž byl editorem posledního šestého svazku.
Libri erectionum I, 1358–1376, Praha 1875.
Libri erectionum II, 1375–1388, Praha 1878.
Libri erectionum III, 1385–1390, Praha 1879.
Libri erectionum IV, 1390–1397, Praha 1883.
Libri erectionum V, 1398–1407, Praha 1889.
Libri erectionum VI, 1397–1405, Praha 1927.
18.2.3 Soudní akta konzistoře pražské
Jsou to knihy, zachycují sporná i nesporná jednání před soudem generálních vikářů
pražského arcibiskupství. Bylo vydáno sedm svazků, zachycujících (s přestávkami) dobu let
1373–1424. Vyšly v letech 1893–1901 v ediční řadě Historický archiv (srov. odst. č. 3.2) a do
tisku je připravil kustod pražské univerzitní knihovny Ferdinand Tadra (1844–1910.)
Soudní akta konzistoře pražské I, (2 knihy z let 1373–1376 a 1376–1379), Praha 1893.
Soudní akta konsistoře pražské II, (2 knihy z let 1380–1383 a 1384–1387), Praha 1893.

100
Soudní akta konsistoře pražské, III, (2 knihy z let 1392–1393 a 1396–1398), Praha 1896.
Soudní akta konsistoře pražské IV, (2 knihy z let 1401–1404), Praha 1898.
Soudní akta konsistoře pražské V, (1406–1407), Praha 1899.
Soudní akta konsistoře pražské VI, (2 knihy 1407–1408) Praha 1900.
Soudní akta konsistoře pražské VII, (1420–1424 a dodatky) Praha 1901.
18.2.4 Momumenta Vaticana
Edice opisů a regest z papežských register, které pro badatelské účely zpřístupnilo
otevření vatikánských archivů v roce 1881 (srov. odst. č. 2.3.5). O jejím vydávání rozhodla
v roce 1894 Historická komise pro království české, ustavená českým zemským sněmem.
Úvodní svazek, obsahující písemnosti z pontifikátu papeže Klimenta VI (1342–1352) vyšel
v roce 1903. Edice Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia vychází
s přestávkami sto let a podílelo se na ní osm historiků. Svazky, vydané za husákovské
normalizace musely mít pozměněný název. Číslování postupně vydávaných svazků
neodpovídá chronologické posloupnosti editovaného materiálu. (Zdeňka Hledíková,
Diplomatické edice Českého historického ústavu v Římě v jejich mezinárodním kontextu, SAP
50, 2000, s.498–507; Jaroslav Eršil, Sto let vydávání vatikánských bohemik, ĎaS 26, 2004, č.
6, s. 50–51.)
Tomus I. Acta Clementis VI. Pontificis Romani 1342–1352, ed. Ladislav Klicman, Praha
1903.
Tomus II. Acta Innocentii VI. Pontificis Romani 1352–1362, ed. Jan Bedřich Novák, Praha
1907.
Tomus III. Acta Urbani V. 1362–1370, (jméno editora B. Jenšovského neuvedeno – v roce
1942 byl nacisty popraven v Osvětimi), Praha 1944 (rejstřík vydala v roce 1954 Věra
Jenšovská).
Tomus IV. Acta Gregorii XI. Pontificis Romani 1370–1378. Pars 1–2, ed. Karel Stloukal
Praha 1949–1953.
Tomus V. Acta Urbani VI. et Bonifatii IX. Pontificum Romanorum. Pars 1. 1378–1396. Pars
2. 1397–1404, ed. Kamil Krofta, Praha 1903 a 1905.
(Tomus VI.) Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici
ilustrantia, 1404–1417, ed. Jaroslav Eršil, Praha 1980.
Tomus VII. Acta Martini V. Pontificis Romani. Pars 1. 1417–1422. Pars 2. 1423–1431. Pars
3. ed. Jaroslav Eršil, Praha 1996, 1998 a 2001.
(Tomus VIII.) Tomus prodromus. – Acta Clementis V. 1305–1314, Johannis XXII. 1314–1334,
Benedicti XII. 1335–1342, ed. Zdeňka Hledíková, Praha 2003.
18.2.5 Akta Kongregace pro šíření víry
Edice Acta Sacrae Congregationis de Propaganda fide res gestas bohamicas
illustrantia, vydávaná v letech 1923–1954, obsahuje písemný materiál z vatikánských
archivů, dokumentující počátky pobělohorské rekatolizace českých zemí v letech 1622–1624.
Úvod a první díl zpracoval Hynek Kollman, druhý díl Antonín Haas.
18.2.6 Akta a dopisy papežských nunciů
Ediční řada Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem 1592–1628
zpřístupňuje písemnosti papežských vyslanců u dvora římských císařů na přelomu
předbělohorské a pobělohorské epochy. V letech 1932–1946 byli jejími editory Milena
Linhartová a Zdeněk Kristen; v roce 2013 navázal na jejich činnost Tomáš Černušák. Zatím
byl vydán materiál z let 1604–1609.

18.3. Ediční řady městských a vrchnostenských písemností


18.3.1 Codex juris municipalis regni Bohemiae
V této edici (zkráceně citované jako CIM) je uveřejněna sbírka privilegií českých
měst. Její vydávání zahájil profesor právních dějin na Karlově univerzitě a ředitel pražského

101
městského archivu Jaromír Čelakovský (1846–1914). Po jeho smrti pokračoval v práci na
třetím svazku Gustav Friedrich, ale i on zemřel dříve, než tento díl, jehož vydání zabránilo
vypuknutí druhé světové války, vyšel tiskem (bez podrobných rejstříků, obsahuje pouze
soupis čísel listin podle abecedního pořadí měst a chronologický soupis událostí, uváděných
v listinách a poznámkách). Edici dokončil archivář státního ústředního archivu Antonín Haas
(1910–1971). Ani jím vydaný čtvrtí díl, rozdělený do tří samostatných částí, není opatřen
rejstříkem.
I. Privilegia měst pražských (1174/1178–1850), ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1886.
II. Privilegia královských měst venkovských z let 1225–1419, ed. Jaromír Čelakovský, Praha
1895.
III. Privilegia královských měst venkovských z let 1420–1526, ed. Jaromír Čelakovský a
Gustav Friedrich, Praha 1948.
IV. Privilegia nekrálovských měst českých (z let 1232–1452; z let 1453–1500 a z let 1501–
1526, ed. Antonín Haas, Praha 1954, 1960 a 1961.
18.3.2 Městské listináře
Na tvorbě listinářů, zpřístupňujících dochovaný diplomatický materiál listinného
charakteru z jednotlivých českých měst, se podíleli převážně němečtí historici. Jejich ediční
řadu Städte- und Urkundenbücher aus Böhmen uvedl v život středoškolský profesor a
historik, rodák z Horního Litvínova Ludwig Schlesinger (1838–1899). Od roku 1867 ji začal
vydávat Spolek pro dějiny Němců v Čechách (Verein für die Geschichte der Deutschen in
Böhmen). Úkolem této edice bylo zpřístupnění městských listinářů z území Čech. Časový
rozsah edice byl omezen rokem 1526, což se ne vždy podařilo dodržet.
I. Stadtbuch von Brüx bis zum Jahre 1526, ed. Ludwig Schlesinger, Prag–Leipzig–Wien 1876.
II. Urkundenbuch der Stadt Saaz bis zum Jahre 1526, ed. Ludwig Schlesinger, Prag–Leipzig–
Wien 1892.
III. Urkundenbuch der Stadt Aussig bis zum Jahre 1526, ed. Wenzel Hieke–Adalbert
Horcicka, Prag 1896.
IV. Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen I.1, (1251–1391), ed. Karl Köpl, Prag 1901.
V–VI., Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen I. (1253–1419), II. (1420–1480), edd.
Valentin Schmidt–Alois Picha, Prag 1908, 1910.
VII. Quellen- und Urkundenbuch des Bezirkes Töplitz-Schönau, ed. Augustin Müller,
Prag1929.
Čeští historici se tvorbě městských listinářů a regestářů příliš nevěnovali. Z níže
uvedených edic je co do rozsahu zpřístupněného materiálu i výběrem lokality nejvýznamnější
práce plzeňského archiváře Josefa Strnada.
Josef Kalousek (ed.), Listiny a zápisy Bělské o věcech městských a sedlských z let 1345–1708,
Praha 1889.
Josef Strnad (ed.), Listinář královského města Plzně a druhdy poddaných osad I.–II., Plzeň
1891 a 1905.
Jarosl. Panáček, Regesta Lippensia. Anotovaná edice pramenů k dějinám České Lípy do roku
1437, Česká Lípa 2000.
18.3.3 Sudetendeutsche Geschichtsquellen
Prameny výhradně městské provenience z pohraničních oblastí Čech, Moravy a
Slezska, osídlených převážně německým obyvatelstvem chtěla také původně přinášet ediční
řada, jejíž koncepci vytvořil na počátku dvacátých let minulého století chomutovský městský
archivář Rudolf Wenisch (1892–1967) za spoluúčasti profesora historické němčiny a
literatury pražské německé univerzity Ericha Gieracha (1881–1943) a ředitele vídeňského
Institut für österreichische Geschichtsforschung Hanse Hirsche (1878–1940). Měla být
jakýmsi protějškem Archivu českého a nesla název „Sudetendeutsches Archiv“; krátce před
rokem 1930 byla ale přejmenována na Sudetendeutsche Geschichtsquellen.

102
Ambiciózní představy jejích tvůrců o tom, že tak budou rychle zpřístupněny desítky až
stovky svazků městských knih se nenaplnily; zvláště, když někteří němečtí badatelé
publikovali své práce mimo tuto ediční řadu (např. Kurt Oberdorfer (ed.), Ein Brüxer
Losungsregister von 1525, JVGDB 3, 1930–1933, Prag 1934, s. 151–197 nebo Rudolf
Schreiber (ed.), Das Elbogener Urbar der Grafen Schlick von 1525, Prag 1934) a do konce
druhé světové války se podařilo vydat pouze čtyři svazky.
Podrobněji k této edici Petr Rak, Rudolf Wenisch a Sudetendeutsches Archiv. Příběh
z prehistorie ediční řady Sudetendeutsche Geschichtsquellen, In: L. Březina, J. Konvičná a J.
Zdychinec (red), Ve znamení zemí Koruny české. Sborník k šedesátým narozeninám prof.
PhDr. Lenky Bobkové, CSc., Praha 2006, s. 637–647.
Berthold Bretholtz (ed.), Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg,
Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg, und
Gnadedorf aus dem Jahre 1414, Reichenberg und Komotau 1930.
Wilhem Weizsäcker (ed.), Das Graupner Bergbuch von 1530 nebst einem Bruchstücke des
Graupner Bergbuchs von 1512, Reichenberg und Komotau 1932.
Rudolf Wenisch (ed.), Zunftordnungen aus Stadt und Bezirk Komotau (1460–1741),
Reichenberg und Komotau 1936.
Walter König-Beyer (ed.), Das älteste Reichenberger Stadtbuch, Reichenberg 1943.
18.3.4 Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka
Vydávání této edice (zkráceně citované jako LLOR) zahájil Československý státní
historický vydavatelský ústav v roce 1929 a do počátku druhé světové války vyšly tři díly,
podchycující materiál do roku 1448. Jejich editorkou byla pracovnice tohoto ústavu,
historička Blažena Rynešová (1900–1944). Poslední díl z nashromážděného materiálu
připravil do tisku pracovník téhož ústavu Josef Pelikán (1900–1956).
Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka I.–III. (1418–1448), ed. Blažena Rynešová, Praha
1929, 1932 a 1937.
Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka IV. (1449–1462), ed. Blažena Rynešová a Josef
Pelikán, Praha 1954.
18.3.5 Libri civitatis
U vzniku této zatím nejmladší edice stála iniciativa pracovníků katedry pomocných
věd historických a archivního studia Filosofické fakulty UK v Praze, především docentky
Ivany Ebelové, a katedry historie Filosofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, zejména
docentky Michaely Hrubé. Jejím cílem je zpřístupňování městských knih, jejichž obsah svým
významem přesahuje město, kde byly založeny a vedeny, a má širší nadregionální dopad.
Každá edice této řady obsahuje také pečlivý diplomatický, paleografický a jazykový rozbor.
Libri civitatis I. Pamětní kniha města České Lípy 1461–1722, Ivana Ebelová a kol, Ústí nad
Labem 2005.
Libri civitatis II. Rejstřík stavby děkanského kostela Nenebevzetí Panny Marie v Mostě 1517–
1519, Martin Myšička (ed.) a kol, Ústí nad Labem 2006.
Libri civitatis III. Městská kniha Litoměřic (1341)–1562 v kontextu písemností městské
kanceláře, Barbora Kocánová (ed.), Jindřich Tomas a kol. Ústí nad Labem 2006.
Libri civitatis V. Knihy měšťanských práv na Novém Městě pražském 1518–1581, ed.
Jaroslava Mendelová, Praha–Ústí nad Labem 2011.
Libri civitatis VI. Knihy měšťanských práv na Novém Městě pražském 1582–1657, ed.
Jaroslava Mendelová, Praha–Ústí nad Labem 2012.

18.4. Ediční řady katastrálních písemností


18.4.1 Berní rula
Výzvy a podněty k vydání berní ruly, dokončené v roce 1654 a od 19. století uložené
v zemském archivu se v české historické obci začaly objevovat na počátku 20. století, kdy

103
začala být intenzivněji studována zejména Františkem Antonínem Slavíkem a Josefem
Pekařem (České katastry 1654 až 1789, 2. vyd., Praha 1932). K vydávání svazků,
plánovanému v době první republiky, nedošlo; berní rula sama se ale v té době stala
předmětem intenzívního zájmu obecních kronikářů a dalších vlastivědných, rodopisných a
místopisných badatelů, kteří jí buď sami studovali nebo si z ní u pracovníků zemského
archivu objednávali výpisy. Obojím trpěl její fyzický stav.
Práce na zpřístupňování berní ruly byly zahájeny v průběhu druhé poloviny
čtyřicátých let minulého století. Pro její nezastupitelný historický, demografický a
genealogický význam byly do edice převzaty všechny informace, ale v graficky poněkud
pozměněném uspořádání tak, aby z věcného a informativního hlediska plně nahrazovaly
originál. Panství v rámci jednotlivých krajů nejsou řazena abecedně, ale podle stavovské
příslušnosti jejich majitelů.
Po pěti letech intenzivního vydávání, kdy vyšla tiskem berní rula pro pražská města,
šest krajů (čáslavský, kouřimský, podbrdský, prácheňský, vltavský a žatecký) a z části pro
další dva kraje (hradecký a plzeňský), zpřístupňování berní ruly na dalších téměř padesát let
ustalo a znovu se obnovilo po roce 2000, kdy bylo dokončeno vydávání kraje hradeckého a
plzeňského a vyšly svazky pro kraj boleslavský a Kladsko.
Na svoji edici tak stále ještě čekají kraje bechyňský, chrudimský, litoměřický,
rakovnický a loketský. Pro slánský kraj, část boleslavského kraje a pro církevní majetek
čáslavského a bechyňského kraje se svazky berní ruly nedochovaly.
Zejména pro potřeby genealogických bádání je určen Generální rejstřík ke všem
svazkům (vydaným i dosud nevydaným) berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se
nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651, I.–II.. který sestavili Václav Červený a Jarmila
Červená, Praha 2003, zpřístupňující jména poplatníků, uvedená v berní rule, v abecedním
pořadí.
1. K edici Berní ruly (Karel Doskočil), Praha 1950.
2. Popis Čech r. 1654 I.–II. (Karel Doskočil), Praha 1953–1954.
3. Pražská města, (ed. Václav Líva), Praha 1949.
8.–9. Kraj Boleslavský, (ed. Aleš Chalupa, Jaroslav Čechura, Marie Ryantová), Praha 2001.
10.–11. Kraj Čáslavský I.–II., (ed. František Beneš) Praha 1953 a 1955.
12.–13. Kraj Hradecký I.–II., (ed. Václav Pešák), Praha 1951 a 1954.
14.–15. Kraj Hradecký III.–VI., (edd. Iva Čadková, Magda Zahradníková), Praha 2009 a
2011.
18.–19. Kraj Kouřimský I.–II., (ed. Marie Haasová–Jelínková), Praha 1952.
23. Kraj Plzeňský I., (ed. Marie Doskočilová), Praha 1952.
24.–25. Kraj Plzeňský II.–III., (edd. Iva Čadková, Magda Zahradníková), Praha 2002 a 2003.
26. Kraj Podbrdský, (ed. Emil Hradecký), Praha 1952.
27.–28. Kraj Prácheňský I.–II., (ed. Antonín Haas), Praha 1952 a 1954.
31. Kraj Vltavský, (ed. Eva Lisá), Praha 1951.
32.–33. Kraj Žatecký, I.–II., (ed. Marie Lišková), Praha 1954.
34. Kladsko, (ed. Marie Ryantová), Praha 2007.
18.4.2 Lánové rejstříky
První moravský katastr, dokončený v roce 1679, se nedočkal souborného vydání, ale
vycházel porůznu podle jednotlivých moravských krajů. Údaje jsou do edice převzaty
v sumarizované podobě, panství jsou v krajích řazeny abecedně; pořadí vesnic v rámci panství
odpovídá řazení v originálu (tento způsob byl převzat z edice českého tereziánského katastru,
srov. odst. č. 18.4.4). Editorem všech svazků je moravský historik František Matějek (1910–
1997), který také napsal rovněž samostatně publikovanou úvodní studii (Moravské lánové
rejstříky, SAP 29, 1979, s. 117–159).
Lánové rejstříky Brněnského kraje z let 1673–1675, (Knižnice Jižní Moravy 7), Praha 1981.

104
Lánové rejstříky Jihlavského a Znojemského kraje z let 1671–1678, (Knižnice Jižní Moravy
8), Praha 1983.
Lánové rejstříky Hradišťského kraje z let 1669–1671, Uherské Hradiště 1984.
Lánové rejstříky Přerovského kraje z let 1675–1676, Ostrava (Sborník příspěvků k dějinám a
výstavbě města), 14, 1987, s. 355–444.
Lánové rejstříky Olomouckého kraje z let 1675–1678, Olomouc 1994.
18.4.3 Karolínský katastr slezský
Tvorbu edice slezského katastru z třicátých let 18. století poznamenalo rozdělení
Slezska ve čtyřicátých letech 18. století. Zahrnuje území, které po odstoupení převážné části
Slezska Prusku zůstalo rakouskému mocnářství (tj. celé knížectví těšínské, většina knížectví
krnovského a opavského a část území vratislavského biskupství, označovaného po rozdělení
Slezska jako knížectví niské). Edice zpřístupňuje údaje z katastru v souhrnné tabelární formě.
Karolínský katastr slezský 1.–2. (ed. Jan Brzobohatý, Stanislav Drkal), Praha 1972 a 1973.
Irena Korbelářová, Karolinský katastr slezský. Soupis, (Prameny k dějinám Slezska sv. 9),
Opava 2006.
18.4.4 Tereziánské katastry
Úspornou tabulkovou formu má i edice českého tereziánského katastru. Jejím
podkladem se staly tabulkové přehledy a výtahy z obsahu katastrů, vypracované v padesátých
letech minulého století zaměstnancem českého zemského archivu Emilem Hradeckým (1913–
1974), doplněné o poznámkový aparát s dalšími údaji. Kraje a panství jsou řazeny abecedně,
lokality v pořadí podle originálu. Druhý svazek obsahuje abecední rejstřík lokalit k prvním
dvěma svazkům, třetí, vytvořený na základě dominikálního exekvatoria, má tento rejstřík
samostatný. Literatura: Emil Hradecký, Tereziánský katastr (rozbor fondu), SAP VI/1, 1956,
s.105–135; Josef Pekař, České katastry 1654 až 1789, 2. vyd., Praha 1932.
Moravský tereziánský katastr, vzniklý v letech 1747–1760, byl vydán přibližně ve
stejné době jako český, ale zvlášť a v samostatné edici.
Tereziánský katastr český, svazek 1. a 2. Rustikál (kraje A–CH a K–Ž), edd. Aleš Chalupa,
Marie Lišková, Josef Uhlíček a František Rajtoral, Praha 1964 a 1966.
Tereziánský katastr český, svazek 3. Dominikál, edd. Pavla Burdová, Dagmar Culková, Eliška
Čáňová, Marie Lišková, František Rajtoral, Praha 1970.
Tereziánský katastr moravský (prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám
Moravy), edd. Jiří Radimský a Miroslav Trantírek, Praha 1962.

18.5. Ediční řady diplomatických pramenů hromadné povahy


18.5.1 Soupis obyvatelstva podle víry
Obsahuje soupis všeho obyvatelstva z Čech. Byl pořízen v rámci pobělohorské
rekatolizace během roku 1651. Neeviduje jenom poddané, ale i vrchnost, její úřednictvo,
měšťany královských i poddanských měst a svobodníky. Soupisu nepodléhalo duchovenstvo a
vojsko. Zápisy zachycují u každé osoby jméno, stav a povolání, věk, náboženskou příslušnost,
rodinný stav a případně i čeleď a podruhy. Jeho postupné vydávání podle jednotlivých
historických krajů začalo až v devadesátých letech minulého století a podílí se na něm
kolektiv pracovníků Národního archivu v Praze.
Literatura: Ivana Ebelová, Písemnosti hromadné povahy a jejich zpřístupňování, in:
Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 289−305.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Bechyňsko, sv. 1–3, (edd.) Zdeňka Kokošková–
Helena Sedláčková–Magda Zahradníková, Praha 1997.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Berounsko, (ed.) Helena Klímová (ed.), 1. vyd.
Praha 1995, 2. vyd. Praha 2008.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Boleslavsko, sv. 1–2, (ed.) Alena Pazderová, 1.
vyd. Praha 1995, 2. vyd. Praha 2005.

105
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Čáslavsko, sv. 1–2, (edd.) Eva Štrejnová–Magda
Zahradníková, Praha 1999.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko–Bydžovsko, sv. 1–4, (ed.) Lenka
Matušíková−Zlatuše Kukánová–Magda Zahradníková, Praha 2000.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Chrudimsko, sv. 1–3, (edd.) Alena Pazderová–
Lenka Matušíková, Praha 2001.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Kouřimsko, (ed.) Helena Klímová, Praha 1997.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Loketsko, (ed.) Eliška Čáňová, Praha 1993.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Plzeňsko–Klatovsko, sv. 1–2, (ed.) Magda
Zahradníková, Praha 2003.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Rakovnicko, (ed.) Alena Pazderová, 1. vyd. Praha
1996, 2. vyd. Praha 2007.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Žatecko, (edd.) Eva Štrejnová–Magda
Zahradníková, Praha 1997.
18.5.2 Zpovědní seznamy
Byly sestavovány každoročně ve velikonočním období a evidují ty, kteří vykonali
velikonoční zpověď. Jejich edici z pobělohorského období začal od roku 1909 zpracovávat
Josef Václav Šimák, nejstarší zpovědní seznamy zpřístupnila Eliška Čáňová.
Eliška Čáňová (ed.):
Nejstarší zpovědní seznamy 1570–1666, I–II, Praha 1973.
Nejstarší zpovědní seznamy 1628–1670 (faksimile), Praha 1983.
Josef Václav Šimák (ed.):
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z let 1671–1725. Díl I. sv. 1, Boleslavsko a Kouřimsko,
Praha 1909.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské. Díl I., sv. 2, Chrudimsko, Čáslavsko, Praha 1928.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z let 1671–1725. Díl II. sv. 1, Bechyňsko, Praha 1928.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1725. Díl II. sv. 2, Vltavsko, Praha 1929.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1725. Díl II. sv. 3, Podbrdsko, Praha 1929.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1752. Díl II, sv. 8, Prachensko., Praha 1931.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1725. Díl III. sv. 1, Plzeňsko a Loketsko,
Praha 1935.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1725. Díl III. sv. 2, Žatecko, Praha 1937.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1725. Díl III. sv. 3, Slánsko, Praha 1937.
Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671–1725. Rakovnicko, Praha s okolím, Kladsko,
Praha 1938.
18.5.3 Soupisy židovských familiantů a rodin
Jejich pořizování – v Praze i na venkově, kde byly členěny podle jednotlivých krajů a
v jejich rámci podle panství – bylo motivováno snahami omezit počet židovských obyvatel
v Čechách. Soupisy židovských rodin začal vydávat Národní archiv v Praze po roce 2000.
Soupis židovských rodin v Čechách 1793–edice. Sv. I.–Loketský, Boleslavský, Budějovický
kraj, Praha 2002.
Soupis židovských rodin v Čechách 1793–edice. Sv. II.–Kouřimský, Bydžovský, Litoměřický
kraj, Praha 2003.
Soupis židovských rodin v Čechách 1793–edice. Sv. III.–Prácheňský, Berounský, Táborský
kraj, Praha 2003.
Soupis židovských rodin v Čechách 1793–edice. Sv. IV.–Chrudimský, Plzeňský, Žatecký,
Hradecký kraj, Praha 2004.
Soupis židovských rodin v Čechách 1793–edice. Sv. V.–Čáslavský, Klatovský, Rakovnický
kraj, Praha 2005.
Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793 VI/1–Praha 1792, Praha 1794, Praha 2006.

106
Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793 VI/2–generální rejstříky, Praha 2006.
Ivana Ebelová a kol. (ed.):
Soupis židovských familiantů v Čechách z roku 1783–I., Praha 2008.
Soupis židovských familiantů v Čechách z roku 1783–II., Praha 2010.
Soupis židovských familiantů v Čechách z roku 1783–generální rejstříky, Praha 2010.

18.6. Výběr z tematických edic


18.6.1 Formulářové sbírky
a) biskupské kanceláře
Jan Bedřich Novák (ed.), Formulář Tobiáše z Bechyně (1279–1296), Praha 1903.
Ferdinand Tadra, Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Arnest von
Pardubic, AöG 61, 1880, s. 268–597.
Ferdinand Tadra (ed.), Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomoucensis 1364–1380,
AöG 68, 1886, s. 1–157.
Josef Loserth, Codex epistolaris Johannis de Jenczenstein, AöG 55, 1877, s. 265–400.
b) královské kanceláře a jejich písemnosti a úředníci
Jan Lucemburský
Theodor Jacobi (ed.), Codex epistolaris Johannis regis Bohemiae, Berlin 1841.
Ferdinand Tadra (ed.), Suma Gerhardi. Formelbuch aus der Zeit König Johanns von Böhmen,
AöG 63, 1882, s. 305–594.
Karel IV.
Ferdinand Tadra (ed.),Summa cancellariae (Cancellaria Caroli IV.), Praha 1895.
Emil Schieche (ed.), Svídnický formulář Jana ze Středy, ČAŠ 5, 1927, s. 110–159.
Hans Peter Kaiser, Collectarius perpetuarum formarum Johannis de Gelnhausen, Innsbruck
1900.
Václav IV.
Václav Hadač (ed.), Summa cancellariae regis Bohemiae. (Cancellaria regis Wenceslai IV.).
Kritický rozbor a srovnání rukopisů, ČAŠ 4, 1926–1927, s. 11–48.
18.6.2 Registra
Lothar Gross, Ein Fragment eines Registers Karl IV. aus dem Jahre 1348, in: Neues Archiv
der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde 43, 1922, s. 579–601.
Bedřich Mendl, Výmarský zlomek register Karlových, ČAŠ 7, 1930, s. 30–56.
Adam Frideric Glafey, Anecdotorum S. R. J. Historiam ac Jus Publicum Illustrantium
Collectio: Registrum Registrandorum Karoli IV., darinne Keyserliche Priuilegia,
Lehenbrieue vnd andere…, Dresden und Leipzig 1734.
August Sedláček (ed.), Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480, Praha 1914.
Josef Teige (ed.), Registra krále Vladislava II. z let 1498–1502, in: AČ 18, Praha 1900, s. 1–
289.
18.6.3 Prameny k církevním dějinám
a) katolíci
Alexander Patschovsky (ed.), Die Anfänge einer ständigen Inquisition in Böhmen. Ein Prager
Inquisitoren-Handbuch aus der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts, Berlin–New York 1975.
Alexander Patschovsky (ed.), Quellen zur böhmischen Inquisition im 14. Jahrhundert, (MGH,
Quellen zur Geistgeschichte des Mittelalters 11), Wiemar 1979.
Antonín Podlaha (ed.), Liber ordinationum cleri 1395–1416, Praha 1922.
Antonín Podlaha (ed.), Akta korektorů duchovenstva diecéze pražské z let 1407–1410, Praha
1921.
Ivan Hlaváček–Zdeňka Hledíková (edd.), Protocollum visitationis archidiaconatus Pragensis
annis 1379–1382 per Paulum de Janowicz, archidiaconum Pragensem factae, Praha 1973.
Klement Borový (ed.), Jednání a dopisy konzistoře katolické i utrakvistické II., Praha 1869.

107
b) utrakvisti
Klement Borový (ed.), Jednání a dopisy konzistoře katolické i utrakvistické I., Praha 1868.
Julius Pažout, Jednání a dopisy konsistoře pod obojí způsobou přijímajících a jiné listiny téže
strany se týkající z let 1562–1570, Praha 1906.
c) čeští bratři
Antonín Gindely (ed.), Quellen zur Gechichte der Böhmische Brüder, Wien 1859.
Antonín Gindely (ed.), Dekrety jednoty bratrské, Praha 1865.
Jaroslav Bidlo (ed.), Akty jednoty bratrské, I.–II., Brno 1915 a 1923.
18.6.4 Městské knihy
a) městské knihy (právní, pamětní, trhové, testamentů)
Jan Kapras (ed.), Kniha svědomí města Nového Bydžova z 1311–1470 s výsadami a akty o
výkupu svobody, Nový Bydžov 1907.
Adalbert Horcicka (ed.), Das älteste Böhmische Kamnitzer Stadtbuch, Prag 1915.
Karl Kochmann (ed.), Das Stadtbuch von Dux, Prag1941.
Radovan Dvořák–František Hyska (ed.): Kniha bílá úzká (městská registra vysokomýtská 1423–
1450), Choceň 1969.
Vladimír Spáčil (ed.), Nejstarší městská kniha olomoucká z let 1343–1420, Olomouc 1982.
Magdalena Čoupková (ed.) Nejstarší uherskohradištská městská kniha. Liber negotiorum
civitatis Hradisch, Uherské Hradiště 2001.
Miroslav Flodr (ed.), Právní kniha města Brna z poloviny 14. století 1.–3., Brno 1990–1993.
Miroslav Flodr (ed.), Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379), Brno 2005.
Miroslav Flodr (ed.), Pamětní kniha města Brna z let 1391–1515, Brno 2010.
Hana Pátková (ed.), Liber vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310–1518, Praha 2011.
b) knihy počtů a berní
Bedřich Mendl (ed.), Knihy počtů města Brna z let 1343–1365, Brno 1935.
Miroslav Bělohlávek (ed.), Knihy počtů města Plzně z let 1524–1525, Plzeň 1957.
Jaroslav Vaniš (ed.), Kniha počtů královského města Loun z let 1450–1472 a 1490–1491,
Praha 1979.
Hana Pátková (ed.), Berní knihy Starého Města pražského (1427–1434), Praha 1996.
František Hoffmann (ed.), Rejstříky městské sbírky jihlavské z let 1425–1442 1. –2., (Archiv
český, sv. 40), Jihlava–Praha 2004.
Kateřina Urbánková–Veronika Wihodová (edd.), Brněnské berní rejstříky z přelomu 14. a 15.
století, Brno 2008.
c) knihy udělení měšťanského práva
(srov. odst. č. 18.3.5)
d) knihy smolné
Anotnín Verbík–Ivan Štarha (edd.), Smolná kniha velkobítešská, Brno 1973.
Jaroslav Pánek (ed.), Smolná kniha městečka Divišova z let 1617–1751, Praha 1977.
Petros Cironis (ed.), Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan z let
1573–1630 s přílohou pozdějších čarodějnických procesů¸ Rokycany 1995.
18.6.5 Písemnosti vrchnostenské správy
a) instrukce
Josef Kalousek (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské, AČ 22–25, Praha 1905–1913.
Josef Kalousek (ed.), Dodatek k Řádům selským a instrukcím hospodářským 1388–1779, AČ
29, Praha 1913.
b) urbáře a účty
Josef Emler (ed.), Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum
praecedente, Praha 1881.
Josef Truhlář (ed.), Urbář panství rožmberského z roku 1379, Praha 1880.

108
Josef Hemmerle (ed.), Die Deutschordens-Ballei in Böhmen in ihren Rechnungsbüchern.
(Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens, Band 22), Bonn 1967.
Josef Šusta (ed.), Purkrabské účty panství novohradského z let 1390–1391, Praha 1900.
Berthold Bretholz (ed.), Das Urbar der liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg,
Dürnholz, Lundeburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg.... aus dem Jahre 1414,
Reichenberg–Komotau 1930.
Ivo Navrátil (ed.), Urbář semilského panství z roku 1687, Archiv Českého ráje doby nové a
nejnovější 1, 2003, s. 9–84.
c) popravčí zápisy
Adolf Kalný (ed.), Popravčí kniha pánů z Rožmberka, Třeboň 1993.
František Hoffmann (ed.), Popravčí a psanecké zápisy jihlavské z let 1405–1457, (Archiv
český, sv. 38), Praha 2000.

109
19. Výběr z literatury a seznam zkratek

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY


Tato kapitola nahrazuje soupis použité literatury a další zdrojů z oboru české diplomatiky.
Její vytvoření a zařazení reaguje na skutečnost, že zatím není k dispozici žádný moderní
ucelený přehled českých diplomatických studií. Kapitola podává základní přehled vybrané
diplomatické literatury. Je určena jak pro samostatné studium pro získání přehledu o této
literatuře tak i pro souběžné studium, doplňující a prohlubující informace z příslušných
kapitol o jednotlivých okruzích diplomatiky.
U prací a studií, označených symbolem ►, se předpokládá jejich paměťové osvojení.

CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly budete:
● znát základní diplomatickou literaturu.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY


Literatura o diplomatice.

19.1 Příručky a studie obecného charakteru


19.1.1 Příručky
►Harry Breslau, Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien, Leipzig 1889
(rozšířené dvousvazkové vydání Leipzig 1912; přetisku Berlin 1958–1960).
Artur Giry, Manule de diplomatique 1, 2, Paris 1894.
Oswald Redlich, Allgemeine Einletung zur Urkundenlehre.( Below-Meinecke Handbuch der
mittelalterlichen und neueren Geschichte. Abt., IV., Teil I.), München–Berlin 1908 (přetisk
Darmstadt 1967).
Rudolf Thommen, Grundbegriffe Königs- und Kaiserurkunden; Ludwig Schmitz-Kallenberg,
Papsturkunden, (Adolf Meister, Grundriss der Geschichtswissenschaft), Berlin–Leipzig 1913.
Richard Heuberger, Allgemeine Urkundenlehre für Deutschland und Italien, (Adolf Meister,
Grundriss der Geschichtswissenschaft), Berlin–Leipzig 1921.
Alain de Boüard, Manuel de diplomatique franҫaise et pontificale, Paris 1929–1948.
Karol Maleczyński, Zarys dyplomatiky polskiej wieków średnich, Wrocław 1951.
Georg Tessier, Diplomatique royale franҫaise, Paris 1962.
Wilhelm Erben, Die Kaiser- und Königsurkunden des Mittelalters in Deutschland, Frankreich
und Italien (Handbuch der mittelalterlichen und neueren Geschichte 4,1), München 1971.
Karol Maleczyński–Maria Bielińska–Anton Gasiorowski, Dyplomatyka wieków średnich,
Warszawa 1971.
Heinrich Fichtenau: Das Urkundenwesen im Österreich vom 8. bis zum frühen 13.
Jahrhundert, Wien 1971.
►Darina Lehotská, Príručka diplomatiky, Bratislava 1972.
Thomas Frenz, Papsturkunden des Mittelalters und der Neuzeit, 2. erweit. Aufl., Stuttgart
2002.
►František Roubík–Antonín Haas–Josef Kollman–Zdeněk Fiala, Slovníček archivní
terminologie I., Praha 1954.

110
►Václav Černý, Slovníček archivní terminologie II. Názvosloví pro zemědělsko-lesnické
archivy, Praha 1955.
►Jindřich Šebánek–Zdeněk Fiala–Zdeňka Hledíková a kol., Česká diplomatika do roku 1848,
(skripta UK Praha) 2. vyd., 1984, s. 9-19.
►Hana Pátková–Ondřej Bastl, Texty k výuce diplomatiky, Dolní Břežany 2003.
►Václav Rameš, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, Praha 2005.
19.1.2 Studie
►Václav Vojtíšek, O vývoji methody diplomatické a jejích potřebách, SH 2, 1954, s. 5–38.
►Ivan Hlaváček, Několik úvah o diplomatice, jejích dějinách, potřebách a perspektivách.
(U příležitosti 300. výročí vydání Mabillonova epochálního díla), SAP 33, 1983, s. 3–31.
►Ivan Hlaváček, K proměnám a pokroku diplomatiky po II. světové válce, ArchČ, 40, 1990,
s. 81–129.

19.2 Novověká diplomatika


►Zdeněk Fiala, Diplomatika jedna–nebo dvě?, AČ 10, 1960, s. 1–21.
Zdeněk Fiala, Na závěr diskuse o novověké diplomatice, AČ 12, 1962, s. 113–118.
Josef Hanzal, K úvahám o novodobé diplomatice, AČ 10, 1960, s. 167–169.
Josef Hanzal, Z dějin novodobé české diplomatiky, in: PEŠ, Praha 1995, s. 29–34.
Heinrich Otto Meisner, Archivalienkunde vom 16. Jahrhundert bis 1918, Göttingen 1969.
Matthias Hochedlinger, Aktenkunde. Urkunden- und Aktenlehre der Neuzeit, 2009.

19.3 Počátky diplomatických písemností


Rudolf Koss, Kritische Bemerkungen zu Friedrichs Codex Diplomaticus I., Praha 1911.
►Václav Hrubý, Tři studie k české diplomatice. (Z rukopisu připravil k tisku J. Šebánek),
Brno 1936.
►Zdeněk Fiala, K počátkům listin v Čechách, SH 1, 1953, s. 27–45.
►Zdeněk Fiala, K otázce funkce našich listin do konce 12. století, SPFFBU 9, C7, Brno 1960,
s. 5–34.
Jiří Pražák, Ke kritice českých aktů XII. století, SAP 8, č. 1, 1958, s. 130–151.
►Zdeněk Kristen, Pamětní záznam o založení a obvěnění kapituly Litoměřické, Acta
universitatis Palackianae Olomoucensis, Historica II., 1961, s. 69–97.
Jan Bistřický, Písemnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, SAP 33, 1983, s. 32–74.
►Jan Bistřický, Zdíkovy listiny, ČČH 96, 1998, č. 2, s. 292–306.
Pavel Bolina, K interpretaci a datování Zdíkových listin, ČČH 97, 1999, č. 2, s. 273–292.
Rostislav Nový, Diplomatické poznámky k donacím listin českých klášterů a kapitul do konce
12. století, Studia mediaevalia pragensia II, Praha 1991, s. 125–146.
Jan Bistřický, Übersicht über das Urkundenwesen der böhmischen Herrscher bis zum Jahre
1197. Typologie der Königsurkunden. Kolloquium de Comission Internationale de
Diplomatique in Olmütz. 30. 8.–3. 9. 1992 Olomouc, Univerzita Palackého 1998, s. 227–240.

19.4 Diplomatické písemnosti a královské kanceláře do počátku 14. století


Jiří Čarek, O pečetěch českých knížat a králů z rodu Přemyslova, SPDHMP 8, 1938, s. 1–56.
►Václav Vojtíšek, Vývoj královské české kanceláře, in: Výbor…, 1953, s. 501–517.
►Jindřich Šebánek, Česká listina doby přemyslovské. I.–Listina nižších feudálů duchovních,
III.–Listina měst a jejích obyvatel, SAP 6, č. 1, 1956, s. 136–166; č. 2; s. 99–160.
►Sáša Dušková, Listina světských feudálů, SAP 6, č. 1, 1956, s. 167–211.
Sáša Dušková, Naše listiny z doby přemyslovské pro nižší městské feudály a otázka
šlechtických archivů, SPFFBU 5, C 3, 1956, s. 56–77.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Listina v českém státě doby Václava I (u nižších feudálů a
měst), RČSAV 73, 1963, č. 10.

111
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Česká listina v době přemyslovské. (Nástin vývoje),
SPFFBU, C 11, 1964, s. 51–72.
►Sáša Dušková, Počátky kanceláře Václava I., RČSAV 69, 1959/9, s. 57–81.
Miloslav Sovadina, Dvůr Václava I., SAP 45, 1995, s. 3–40.
Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Panovnická a biskupská listina v českém státě doby Václava
I, RČSAV 71, 1961, č. 4.
Zdeněk Fiala, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II., SAP 1, č. 1, 1951,
s. 167–294.
►Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Das Urkundenwesen König Ottokars II. von Böhmen I.
(1247–1263), II. (1264–1278), Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und
Wappenkunde 14. a 15, 1968, 1969, s. 302–422 a 251–427.
Sáša Dušková, Rakouské oddělení královské kanceláře Přemysla Otakara II. In. Ústřední moc
a regionální samospráva Břeclav 1994, s. 119–122.
Vladimír Vašků, K otázce individuálního stylu v listinách Václava II. a Václava III., SPFFBU
C 7, 1960, s. 75–94.
►Miloslav Pojsl–Ivan Řeholka–Ludmila Sulitková, Panovnická kancelář posledních
Přemyslovců Václava II. a Václava III., SAP 24, 1974, s. 261–365.
Josef Emler, Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottakars II. und Wenzels II. und
die aus derselben hervorgegangenen Formelbücher, Abhandlungen der königlichen
böhmischen Gesselschaft der Wissenschaften, IV. Folge, 9. Band, Prag 1878.
Antonín Haas, Česká královská kancelář za Jindřicha Korutanského, ZČZA 9, 1946, s. 65–
102.
Gustav Friedrich, O kanceláři a listinách markrabí moravských Vladislava a Přemysla
(1198–1239), VKČSN, IX, 1896, s. 359–372.
Prokop Zaoral, O listinách a kanceláři markraběte moravského Vladislava Jindřicha, SMM
86, 1967, s. 219–279.

19.5 Královské kanceláře 1310–1526


Ferdinand Tadra, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana,
Karla IV. a Václava IV. (1310–1420), Praha 1892.
Karel Maráz, Pečeti Jana Lucemburského, Brno 2007.
►Jaromír Čelakovský, O domácích i cizích registrech, zvláště o registrech české a jiných
rakouských dvorských kanceláří, RKČSN 8, řada 3, č. 6, 1890 .
Jiří Spěváček, Die Anfänge der Kanzlei Karls IV. auf italienischen Boden in den Jahren
1331–1333, MIÖG 76, 1968, s. 299–326.
Peter Moraw, Grundzüge der Kanzleigeschichte Kaisers Karl IV. (1346–1378), Zeitschrift für
historische Forschung 12, 1985, s. 11–42.
►Ivan Hlaváček, Die Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs
Wenzel (IV.) 1376–1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik., (Schriften der
Monumenta germaniae historica), Bd. 23, Stuttgart 1970.
Ivan Hlaváček, K organizaci státního správního systému Václava IV. (Dvě studie o jeho radě
a itineráři), Praha 1991.
►Tomáš Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375–1411).
SAP 46, 1996, č. 2, s. 259–536.
►Lenka Martínková, Zeměpanské konfirmační a koncesní listiny z lucemburské doby pro
moravské příjemce, Brno 2003.
Mlada Holá, Vratislavská hejtmanská kancelář za vlády Jana Lucemburského a Karla IV.,
SAP, supplementum ročníku 61, 2011.
František Beneš, Česká panovnická pečeť krále Ladislava–její povšechný rys, SAP 13, 1963,
s. 272–284.

112
František Beneš, O pečetích a pečetnictví Jiřího Poděbradského, MZPK 3, 1958, s. 48–60 a
108–109.
František Beneš, Johana z Rožmitálu a královna Johana, Vlastivědný sborník Podbrdska 7,
1973, s. 155–255.
►Josef Macek, O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471–1490), SAP
2, č. 1, 1952, s. 42–122.
Pavel Trnka, Regesty královských misivů určených úředníkům mince, nejvyššímu mincmistru
a hornímu hofmistru v letech 1472–1489, SAP 49, 2009, s. 39–171.
František Beneš, České panovnické pečeti 1310–1526, MZPK 4, 1959, s. 10–24.
►Jan Heřman, Kancelář Ludvíka Jagellovce, ZKČDAS 7, 1963, s. 89–109.

19.6 Královské další centrální kanceláře 1526–1848


►Karel Stloukal, Česká kancelář dvorská 1599–1608, Praha 1931.
Václav Letošník, Registra otevřených listů české kanceláře, ČAŠ 3 a 4, s. 36–63 a 49–102.
Zdeněk Kristen, Listy posélací a jejich registra v královské kanceláři české až do Bílé Hory,
ČAŠ 5, s. 1–109.
Zdeněk Kristen, K otázce register a registrování listů posélacích v české kanceláři dvorské na
počátku 17. století, ČAŠ 9–10, s. 218–234.
Václav Pešák, Protokoly české dvorské kanceláře od polovice 16. století do Bílé Hory, SAMV
2, 1929, s. 91–113.
►Jaroslav Prokeš, Protokol vyšlé korespondence kanceláře českých direktorů z let 1618–
1619, SAMV 7, 1934.
►Václav Pešák, Dějiny královské komory české od roku 1527 I. Začátky organizace české
komory za Ferdinanda I., SAMV 3, 1930.
►Václav Pešák, Studie k dějinám české královské komory, SAMV 6, 1935, s. 65–178.
Jaroslav Dřímal, Královský prokurátor a jeho úřad do roku 1745, SAP 19, 1969, s. 348–386.
Václav Zdeněk: Dějiny královského apellačního soudu na hradě pražském, nyní vrchního
soudu v Praze od roku 1548–1933, Praha 1933.
Karolina Adamová, Apelační soud v Českém království v letech 1548–1651; in: Pocta
akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám, Praha 1975, s. 101–112.
►Jaroslava Hausenblásová, Počátky apelačního soudu v Čechách a jeho personální obsazení
1548–1627, PH 13, 2005, s. 5–30.
Klára Woitschová, Ortelní manuály a knihy protokolů apelačního soudu v Praze z let 1548–
1783, PH 16, 2008, s. 545–558.
Klára Woitschová, „…což slušného a spravedlivého jest fedrovati…“. Personální obsazení
pražského apelačního soudu v letech 1548–1783, Pelhřimov 2010.
►František Roubík, Místodržitelství v Čechách v letech 1577–1749, SAP 17, 1967, s. 539–
603.
►František Roubík, K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1749–1790, SAP 19, 1969, s.
41–187.
Vladimír Vašků: Panovnické konfirmace pro moravské kláštery v 18 století. Novověké úřední
revize středověkých a raně novověkých listin, Brno 1981.
Vladimír Vašků: Přehled výsledků revizí a konfirmací listin nejstarších moravských klášterů v
18. století, SAP 34, 1984, s. 540–585.
►Vladimír Vašků, Studie o správních dějinách a písemnostech moravského královského
tribunálu z let 1636–1749, Brno 1969.
►Zbyněk Sviták, Z počátku moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě
v letech 1748–1782, Brno 2011.
Bohuš Rieger, Zřízení krajské v Čechách I.–II., Praha 1889–1892.

113
Jaroslav Macek–Václav Žáček, Krajská správa v českých zemích a její archivní fondy (1605–
1868), Praha 1958.

19.7 Desky zemské a dvorské


►Zdeněk Fiala, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II., SAP 1, č. 1,
1951, s. 167–294.
Václav Letošník, Die böhmische Landtafel, Prag 1944.
Pavla Burdová, Úřad desk zemských, SAP 36, 1986, s. 273–381.
►Pavla Burdová, Desky zemské. Rozdělení po stránce obsahové a formální, SAP 43, 1993, s.
347–439.
Pavla Burdová, Desky zemské 1541–1869. Inventář. Soupis kvaternů a rejstřík, Praha 1990.
Pavla Burdová, Desky zemské. Ukázky a rozbor vkladů nejstarších desk, Praha 1984.
►Pavel Sedláček, Zemské desky v Čechách od konce 18. století, in: Z archivních depozitářů.
Praha 1998, s. 90–99.
►František Hrubý, Moravské zemské desky z let 1348–1642, Brno 1931.
Dalibor Janiš, Úvahy nad počátky zemských desk na Moravě, in: Nový Mars Moravicus aneb
Sborník příspěvků, jež věnovali Prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám,
Brno, Matice moravská 1999, s. 243–250.
Ivan Štarha a kol., Moravské zemské desky 1348–1642, Břeclav 1999.
Jiří Kejř, Počátky dvorského soudu, RČSAV 66, č. 4, 1956.
Zdeněk Kristen, Soud dvorský a jeho knihy za krále Ladislava, Praha 1931.

19.8 Katastry
Otto Placht, České daně, Praha 1924.
Miroslav Volf, Nástin správy české berně v době předbělohorské, in: Sněmy české od léta
1526 až po naši dobu. Díl XI/2, část 1. Praha 1941.
Václav Bůžek, Majetkové rozvrstvení stavů bechyňského kraje v letech 1523–1557. (Edice
berního rejstříku Bechyňska z r. 1523), HD 13, Praha 1985, s. 65–87.
►Josef Pekař, České katastry, 2. vyd., Praha 1932.
►Karel Doskočil, K edici berní ruly, Praha 1950.
Karel Doskočil, Popis Čech r. 1654 I.–II., Praha 1954.
►František Matějek, Moravské lánové rejstříky, SAP 29, 1979, s. 117–159.
►Emil Hradecký, Tereziánský katastr (rozbor fondu). SAP 6, č. 1, 1956, s. 105–135.

19.9 Veřejný notariát


Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Aus der vorgeschichte der Notariatsurkunde in den
böhmischen Länder, SPFFBU, C 29, s. 131–141.
Christian Neschwara, Geschichte des österreichischen Notariats Bd. 1: Vom Spätmittelalter
bis zum Erlass der Notariatsordnung 1850. Wien 1996.
►Josef Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech pražských až do
husitské revoluce, Praha 2011.

19.10 Církevní diplomatika


►Rostislav Nový, Listiny pražských biskupů XI.–XIV. století, AUC, Phil. et Hist. V., 1960.
Rostislav Nový, Pečeti pražských a olomouckých biskupů, SAP 10, 1960, s. 181–214.
►Jarmila Sklenářová, Kancelář olomouckých biskupů ve 13. století, ČMM 96, 1977, s. 185–
197.
Jan Bistřický, Übersicht über das Kanzlei- und Urkundenwesen der Olmützer Bischöfe in den
Jahren 1303–1364, Mediaevalia Bohemica I., 1969, s. 30–50.

114
Jan Bistřický, Das Kanzlei- und Urkundenwesen der Bischöfe von Olmütz im 14. Jahrhundert,
in: Münchener Beiträge zur Mediävistik und Renaissance-Forschung 35, München 1985,
s. 351–360.
Božena Kubíčková, K počátkům pražského oficialátu, SPDHMP 5, 1932, s. 391–497.
Zdeňka Hledíková, Z diplomatické praxe oficialátu ve druhé polovině 14. století, SAP 22,
1972, s. 135–172.
Zdeňka Hledíková, Korektoři kléru pražské diecéze, PHS 16, 1971, s. 71–111.
►Zdeňka Hledíková, Soudní akta generálních vikářů, SAP 16, 1966, s. 157–171.
Antonín Mařík, K postavení katolické církve v Čechách v době poděbradské, FHB 7, 1984, s.
101–195.
Antonín Mařík, Administrátoři a svatovítská kapitula v době poděbradské. Úřad
administrátorů pod jednou a jeho představitelé, SAP 51, 2001, s. 313–358.
Veronika Macháčková, Církevní správa v době jagellonské (na základě administrátorských
akt), FHB 9, 1985, s. 235–290.
►Tomáš Baletka, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho kancelář
a správa biskupských statků, SAP 54, 2004, s. 3–236.
►Anna Skýbová, Arcibiskupská kancelář v Praze v létech 1561–1580, SAP 19, 1969, s. 457–
494.
►Jan Štěpán, Vývoj správy písemností olomouckých biskupů v letech 1579–1651, AČ 28,
2008, s. 14–34.
►Pavel Balcárek, Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou
horou, SAP 28, 1978, s. 66–126.
Veronika Semerádová, Vizitační písemnosti Čech 17. století. (Farní kostely a farní klérus
pražské arcidiecéze v letech 1623–1694), SAP 47, 1997, s. 125–204.
Stanislava Jílková, Pražská arcibiskupská konzistoř a její běžná agenda v roce 1784.
(Příspěvek k církevní správě novověku), SAP 51, 2001, s. 359–394.
Rudolf Sander, České zemské gubernium a církevní záležitosti v době josefínské, SAP 45,
1995, s. 73–130.
19.10.1 Matriky
Eduard Maur, Církevní matriky jako historický pramen, SAP 20, 1970, s 425–457.
►Eduard Maur, O počátcích a vývoji církevních matrik se zvláštním zřetelem k českým
poměrům, HistDem 3, 1969, s. 4–19.
►Eduard Maur, Vývoj matričního zápisu v Čechách, HistDem 6, 1972, s. 40–58.
►Zlatuše Kukánová–Lenka Matušíková, Matriky židovských náboženských obcí v Čechách a
na Moravě z let 1784–1949, PH 0, 1992, s. 103–127.
Židovské matriky 1784–1949(1960), Praha 1999.
►Zdeňka Kokošková, Konstituování autonomní vojenské duchovní správy v habsburské
armádě a vedení vojenských matrik polním klérem, SAP 45, 1995, s. 41–72.

19.11 Městská diplomatika


19.11.1 Do 16. století
Václav Vojtíšek, O pečetěch a erbech měst pražských i jiných českých, in: Zprávy
památkového sboru hlavního města Prahy VIII., Praha 1928, s. 1–255.
►Jindřich Šebánek–Sáša Dušková, Česká listina doby přemyslovské. III. Listina měst a jejich
obyvatel, SAP 6, č. 2, 1956, s. 99–158.
Jaroslav Dřímal, Brněnské městské knihy, právo a listiny za písaře Jana z Gelnhausen, SAP 8,
č. 1, 1958, s. 109–129.
►Rostislav Nový, Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526. České knihy v
Čechách a na Moravě 1310–1526. Katalog. AUC, Phil. et Hist. 4, Praha 1963.
►V. Vojtíšek, O studiu městských knih českých, in: Výbor…, s. 52–85.

115
►Jaroslav Vaniš, Knihy počtů českých měst v druhé polovině 15. století, SH 16, 1968, s. 43–
79.
►Jiří Pražák, O methodě diplomatického studia městských knih, AČ 2, 1953, s. 145–162 a
205–227.
František Mareš, Prokopa písaře Nového města Pražského Praxis cancellariae, 1908.
František Mareš, Prokopa písaře novoměstského česká „Ars dictandi“, Praha 1900.
Karel Dolista, Předhusitský Nymburk a jeho nejstarší kniha městského soudu, SAP 26, 1976,
s. 139–202.
Jan Mareš, Soudní kniha I C 2 jako pramen k dějinám města Loun, SAP 50, 2000, s. 3–119.
Jana Bělohlávková, Nejstarší dochovaná plzeňská městská kniha soudní z let 1407–1411,
SAP 39, 1989, s. 122–125.
František Hoffmann, Správa a městské knihy litomyšlské od 14. do 16. století, SAP 47, 2007,
s. 451–573.
Jiří Jurok, Neznámá obchodní kniha novojičínského obchodníka (pravděpodobně Blasia
Österreichera) z let 1585–1589 a její edice, SAP 60, 2010, s. 307–434 a tamtéž 61, 2011, s.
115–206.
19.11.2 Od 16. do poloviny19. století
Václav Vojtíšek, Manuály radní Nového Města pražského z let 1548–1553 a jejich písaři, in:
Výbor…, s. 11–52.
►Jiří Čarek–Bořivoj Lůžek, Názvosloví městských knih v severozápadních Čechách, SAP 18,
1968, s. 452–477.
František Roubík, Královští rychtáři v pražských i jiných českých městech v letech 1547 až
1783, SPDHMP 6, 1930, s. 265–355.
Josef a Hermenegild Jirečkovi (ed.), M. Brikcího z Licka práva městská, Praha 1880.
Josef Jireček (ed.), Práva městská království českého a markrabství moravského, 5. vyd.,
Praha 1876.
►Miloš Kratochvíl, Šestipanské úřady v Starém a Novém městě pražském do r. 1547 a jejich
knihy, SPDHMP 6, 1930, s. 149–264.
►Jindřich Šebánek, Destipanský úřad Starého města a jeho knihy. (Z dějin městské správy a
diplomatiky městských knih.), SPDHMP V–2, 1933, s. 767–930.
►Bohumír Roedl, Úřad perkmistů v Lounech v průběhu 16.–18. století, SAP 53, 2003, s. 3–
60.
►Štěpánka Pflegerová, Vznik a vývoj paumistrovského úřadu v Plzni, MZK 42, 2007, s. 52–
111.
►Stanislav Polák, Trhové knihy českých poddanských měst v první polovině 16. století, SAP
18, 1968, s. 412–451.
►Hana Jordánková–Ludmila Sulitková, Brněnská městská kancelář v předbělohorském
období. (Prosopografická a diplomatická studie), SAP 45, 1995, s. 291–510.
Ludmila Sulitková, Vývoj městských knih v Brně ve středověku, Praha 2004.
Vladimír Spáčil, Písaři a kanceláře města Olomouce do roku 1786, Olomouc 2001.
Petr Rak, Kadaňské knihy trhů a testamentů z let 1465–1603 a testamentární praxe v Kadani
od poloviny 15. do počátku 17. století, SAP 48, 1998, s. 3–106.
Marie Wasková, Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656) (v
kontextu soudobých pražských knih pamětních), SAP 47, 2007, s. 574–706.
Rostislav Nový, Městská diplomatika a dějiny správy, AUC Phil. et Hist. 1992, č. 1, s. 15–21.
Jan Klepl, Královská města česká počátkem 18. století. (Reformy hospodářské a správní),
ČČH 38 a 39, 1932 a 1933.
►Valentin Urfus, Právní postavení českých měst a rakouský absolutismus v období
národního obrození, SAP 19, 1969, s. 386–440.

116
Petr Rak, Registraturní systémy regulovaných magistrátů Žateckého kraje a spisový plán
Vilémova a Mašťova z let 1829–1850, Archivní časopis 59, 2009, s. 1–26.
Václav Šolle, Civilní soudnictví předbřeznové v českých zemích, SAP 10, 1960, č. 1, s. 111–
145.
Václav Šolle, Trestní soudnictví předbřeznové v českých zemích, SAP 12, 1962, č. 1, s. 87–
142.

19.12 Vrchnostenská diplomatika


Jiří Pražák, Ke kritice českých aktů XII. století, SAP 8, 1958, s. 130–153.
Rostislav Nový, Nejstarší český urbář z let 1283–1284, ČSČH 8, 1960, s. 210–227.
►Rostislav Nový, Studie o předhusitských urbářích I, SH 13, 1965, s. 5–64.
Josef Hanzal, Patrimoniální úřady a úředníci v době předbělohorské, SAP 19, 1969, s. 441–
456.
Václav Černý, Hospodářské instrukce, Praha 1930.
►Josef Hanzal, K diplomatice předbělohorských urbářů, AUC, Phil. et Hist. 5, 1963, s. 79–
93.
Miroslav Volf, Vývoj gruntovní knihy ve světle zákonů a hospodářských instrukcí, ZČZA 13,
1939, s. 43–108.
►Vladimír Procházka, Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století,
Praha 1963.
►Miroslav Trantírek, Vliv státu na vývoj městských a gruntovních knih na Moravě a ve
Slezsku do roku 1849, SAP 10, 1960, č. 2, s. 105–181.
Antonín Macák, Hospodářský stav rožmitálského panství v druhé polovici 16. století. (Rozbor
urbáře z roku 1565), SAP 3, č. 2, 1953, s. 3–42.
Libuše Urbánková–Hrubá, Kancelář Karla staršího ze Žerotína. Diplomatická studie, SAP 4,
1954, s. 29–98.
Marie Zaoralová, Vývoj správy brtnického velkostatku a její písemnosti, SAP 19, 1969, s.
258–301.
►Jan Pařez, Diplomatika a správa premonstrátské kanonie na Strahově v 16. století (1510–
1586), SAP 53, 2003, s. 307–524.
►Tomáš Baletka, Dvůr pánů ze Žerotína ve Valaškém Meziříčí ve 2. polovině 17. století,
SAP 52, 2002, s. 215–241.
Markéta Skořepová, Gruntovní knihy 19. století na příkladě panství Nový Rychnov. AČ 60,
2010, s. 344–359.
Aleš Stejskal, Prosopografická analýza rožmberského a švamberského úřednictva (1550–
1616). Model a jeho fungování, SAP 44, 2004, č. 2, s. 323–458.
Robert Šimůnek, Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách.
Rožmberská doména 1418–1472, Praha 2005.
Václav Šolle, Civilní soudnictví předbřeznové v českých zemích, SAP 10, č. 1, 1960, s. 111–
145.
Václav Šolle, Trestní soudnictví předbřeznové v českých zemích, SAP 12, č. 1, 1962, s. 87–
142.
19.12.1 Soupisy urbářů
Josef Gebauer, Příspěvek k poznání severočeských urbářů, Praha 1971.
►Adolf Kalný a kol., Soupis urbářů jihočeských archivů 1378–1773, 1.–2., České
Budějovice 1976.
►Květoslava Haubertová a kol., Soupis západočeských urbářů 2. pol. 13. stol.–1773, Plzeň
1993.
►Jiří Kuba a kol., Soupis východočeských urbářů 2. pol. 13. stol.–1776, Zámrsk 1997.
Jiří Kuba, Soupis východočeských urbářů. Dodatky, SPVČA 8, 2000, s. 224–235.

117
►Jan Řezníček, Moravské a slezské urbáře. Katalog, Praha 2002.
►Eduard Maur, Zamyšlení nad dosavadními výsledky evidence urbářů v České republice,
SAP 54, 2004, s. 721–735.

19.13 Důležité internetové stránky


http://www.paleografie.org/UK/

http://wwws.phil.uni-passau.de/histhw/TutHiWi/diplomatik.html

http://cms.flu.cas.cz/index.php
(zdigitalizované edice diplomatických pramenů)

19.14 Seznam používaných zkratek


ArchČ Archivní časopis
AČ Archiv český
AöG Archiv für österreichische Geschichte
AT Archivum Trebonense
AUC Acta Universitatis Carolinae
CDB Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae
CDM Codes diplomaticus Moraviae
CIM Codex iuris municipalis
ČAŠ Časopis Archivní školy
ČČH Český časopis historický
ČČM Časopis Českého muzea
ČMM Časopis Matice moravské
ČsČH Československý časopis historický
ĎaS Dějiny a současnost
FD Folia diplomatica
FHB Folia historica Bohemica
HD Hospodářské dějiny
HistDem Historická demografie
JSH Jihočeský sborník historický
JVGDB Jahrbuch des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen
MB Mediaevalia Bohemica
MGH Monumenta Germaniae Historica
MIÖG Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung
MVGDB Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen
MZK Minulostí západočeského kraje
MZPK Muzejní zprávy Pražského kraje
PEŠ Pocta Evě Šmilauerové
PH Paginae historiae
PHS Právně historické studie
Phil. et Hist. Philosophica et Historica
PSH Pražský sborník historický

118
RBM Regesta Bohemiae et Moraviae
RČSAV Rozpravy Československé akademie věd
SAMV Sborník archivu ministerstva vnitra
SAP Sborník archivních prací
SPFFBU Sborník prací filosofické fakulty brněnské university
SH Sborník historický
SMM Sborník Matice moravské
SPDHMP Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy
SV řada společensko-vědní
VKČSN Věstník Královské české společnosti nauk
SPVČA Sborník prací východočeských archivů
Výbor… Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška
ZČZA Zprávy Českého zemského archivu
ZKČDAS Zápisky katedry československých dějin a archivního studia

Název: Diplomatika I.

Autoři: Mgr. et PaedDr. Petr Rak, Ph.D.

Vydavatel: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Určeno:

Povoleno:

Počet stran:

AA – VA:

Vydání:

Číslo publikace:

Tato publikace neprošla jazykovou úpravou

119