You are on page 1of 162

Míla Tomášová

SVĚTLO VĚDOMÍ
eseje a duchovní příběhy

AVATAR
© Dr. Míla Tomášová, 1998
©AVATAR, 1998

ISBN 80-85862-22-0
Úvodem

Není mnoho duchovních učitelů a úspěšných spisova­


telů v jedné osobě, jimž by se dostalo uznání nejen
v jejich rodné zemi, ale i v zahraničí. Dr. Míla Tomášo­
vé mezi ně právem náleží.
Je pozoruhodnou skutečností, že slovesná díla i mlu­
vené projevy M íly Tomášové vznikají zpravidla na zá­
kladě opravdové vnitřní potřeby jejích čtenářů a poslu­
chačů. Jsou totiž tvořena tehdy, když touha hledajících
duší po sjednocení s nejvyšší pravdou natolik vzroste,
že zákonitě vyvolá odpovídající projev kosmické milos­
ti — v našem případě impulz k tvorbě u hluboce pro-
zřelé bytosti.
Knihy M íly Tomášové jsou psány z intuice, jež vyvěrá
z otevřeného vědomí všejednoty. Proto představují nej­
hlubší jógovou či mystickou nauku, proto promlouvají
přímo k srdci. Jejich charakteristickým rysem je har­
monické prolínání vnitřního a zevního života, vyhlaze­
ní rozdílu mezi duchovnem a materiálnem. Přítomnost
několika významových rovin v autorčiných textech
je dokladem jejího autentického smyslu pro tlumočení
duchovních zkušeností podle různých úrovní chápání
čtenářů.
Autoři takto uvědomělí, čerpající inspiraci z trans-
cendentální báze vhledu, nepotřebují systematickou li­
terární průpravu či erudici, a přece docilují podivuhod­
ného souladu výjimečné obsahové sdělnosti s vzácně
osobitou a oduševnělou volbou výrazových prostředků.
Slovesný styl M íly Tomášové se vyznačuje neobyčejným
vyprávěčským uměním a přirozenou lehkostí, darem

75/
nacházet působivé analogie, jemné metafory a přiléha­
vá podobenství pro vyjádření ryzích duchovních pravd
i těžko popsatelných spirituálních zážitků.
Ústředním tématem a posláním knih M íly Tomášo­
vé, z nichž některé jsou již přeloženy do několika jazy­
ků, je duchovní pomoc hledajícím. Ta má nejrůznější
podoby: od prvotního seznámení s cestou poznání, její­
mi možnými překážkami a konečným vyústěním, přes
účinné povzbuzení k dalšímu sebezlepšování, jednodu­
ché a přitom výstižné objasnění důležitých mystérií
a nezbytných metafyzických pojmů nebo naopak roz­
ptýlení falešných představ a zavádějících postojů, při­
blížení osvědčených meditačních cvičení až po přímé
působení vnitřního světla zářícího mezi řádky každé
její knihy. Jak je psáno v básni Podání rukou: ...ukázat
cestu tomu, kdo o to sám jen žádá. Postavit rovně k cíli
jej a narovnat mu záda a říci mu, že jeho nejvlastnější
cesta, ať jakkoli je jiná, když k Pravdě, Dobru, Svobodě
ducha jde, je jedině ta pravá...
Světlo vědomí završuje trilogii esejů a duchovních
příběhů, jejíž první dvě části Za čas a prostor a Třpyt
prázdna vydalo rovněž nakladatelství Avatar. Přestože
je tento triptych všeobecně považován za volný, bez
pevné obsahové, resp. tematické návaznosti, můžeme
z hlediska čtenáře určitý subtilní vývoj mezi jednotlivý­
mi tituly zachytit.
Za čas a prostor je dnes již téměř legendárním arte­
faktem a určitě klasickým dílem české ezoterické lite­
ratury. Jeho náklad dosáhl při prvním, již dlouho roze­
braném vydání 15 000 výtisků, přičemž zájem o tuto
knih rostl s počtem prodaných exemplářů. Třebaže
hlavním tvůrčím záměrem byl úkol vést čtenáře
k uskutečnění nejhlubšího vědomí za hranicí mysli ja­
kožto základního životního principu a zdroje opravdo-

/6 /
vého a trvalého štěstí, stala se tato kniha díky rozlič­
ným způsobům vnímání a interpretace jejích myšlenek
pro mnohé čtenáře také laskavým průvodcem a věrným
pomocníkem v nej rozmanitějších situacích a sférách ži­
vota. Soudě podle dopisových ohlasů posloužila napří­
klad jako moudrý rádce při zlomových životních roz­
hodnutích či závažných rodinných problémech, jako
návod k nalezení psychické rovnováhy a duševního kli­
du, u někoho evokovala nejkrásnější niterné prožitky
z dětství, jiného zase nejvíce upoutaly sugestivní a po­
učné metapsychické příběhy. Dokonce byla použita jako
léčebný magický amulet, který někteří lidé přikládali
sobě nebo svým blízkým na nemocná místa v těle.
Jestliže v knize Za čas a prostor, která ostatně jako
většina autorčiných prací představuje most mezi křes­
ťanskou mystikou, praxí jógové filozofie a moudrostí
zen-buddhismu, jsou některé transcendentální zkuše­
nosti pouze naznačeny, ve Třpytu prázdna a Světle vě­
domí je Míla Tomášová svým typicky přímočarým způ­
sobem objasňuje a svůj výklad ještě prohlubuje.
Inspirovanými eseji Světla vědomí mystická nauka
M íly Tomášové vpravdě vrcholí. Kruh projevené mou­
drosti se symbolicky uzavírá do svého prapočátku, do
„krajiny Prázdna, do země Nikoho, kde stro?ny teprv
klíčC. '
M ilí čtenáři, závěrem bych Vám chtěl za nakladatel­
ství Avatar ze srdce popřát co nejhlubší prozření a hod­
ně krásných a šťastných chvil prožitých nad knihami
paní Míly.
Martin Pařili

m
i•

,
Na počátku bylo slovo

Stejně jako každé slovo, tak i každý čin, který je


rovněž v určitém smyslu slovem, má v sobě zárodek
opaku toho, co vyjadřuje. Před těmito již vyřčenými,
stvořenými věcmi jsou však jejich předchůdci — myš­
lenky. A i ty mají v sobě od začátku svého vzniku roz­
por. Rozpor tím větší, čím vzdálenější jsou od svého
zdroje — čistého nerozlišeného vědomí. Prvotní myš­
lenka já nese v sobě myšlenku ne-já, tedy vědomí nedo­
statku plnosti, po které začne toužit. „Jakmile synáček
vystrčí hlavu, hned o tom ví." Jakmile z jednoty vytrys­
kne jakákoli dharma — myšlenka, hned je v jejím
zdánlivém oddělení nejenom uvědomění si Já, ale vzá­
pětí i „moje", a tedy ne-já a ne-moje, a již je tu prostor
pro touhy, jako větší „já" a více „mého".
Ve skutečnosti je v těchto tužbách vždy jádro touhy
po sobě samém v naprosté celistvosti před svým vzni­
kem, po přirozeném stavu dokonalého, a tedy nerozliše­
ného vědomí. Ale tvorba tu je a nazírána ze stanoviska
prvotního vzniku je také přirozeným stavem jako rub
a líc jednoty. To jen rozvětvením tužeb ega se zdá být
cosi od Boha odděleného.
Mnozí mudrci všech dob nám zvěstují všudypřítom-
nost jediného. Kde by tedy mohl nebýt? A jak by byl
jediný, kdyby bylo něco vedle něho?
Nebyli to ale jen moudří v minulosti, kteří tomuto
učili. V každém čase — i teď — existují různé možnosti,
kdy mysl může zpětněběžným způsobem, jak říká např.
Lao-c’, dojít ke své původní nerozvětvenosti a čistotě.
Zkušenosti naše a některých přátel dostatečně ověřily,

/ 9/
že poslední myšlenka Já — až to nejsvatější Já, jaké
kdy vzniklo — se může vnořit do svého prazákladu:
neosobního, univerzálního bytí. Člověk při tom nemusí
zevně zemřít, jak míní někteří, kteří tuto možnost
umisťují do okamžiku fyzické smrti, ale naopak —
v tomto okamžiku mystické smrti (zániku já) je vzkří­
šen do svého prazákladu, božského bytí.
V této knížce najde pozorný čtenář dosti návodů, jak
se do nerozlišeného vědomí dostat, uvědomit se v něm,
a uniknout tak z koloběhu protikladů.

710/
Moje první hlubší zkušenost
byla estetická

Když pominu paměť zážitků z kolébky, cucání paleč-


ku u pravé nohy, ale hlavně onu prvotní blaženou atmo­
sféru tepla a bezpečí, pak moje první zkušenost byla
estetická. Třebaže by se mohla zdát mnoha lidem nepa­
trná, byla velmi silná. Když si na ni vzpomenu, stále
cítím velice hluboký zážitek radosti z krásy a úžasně
milou atmosféru nedělního odpoledne... Otec s matkou
a vedle nich já, chvílemi vedena za ručku, chvílemi
pobíhající kolem. Jdeme na vycházku do lesa. Všude
záplava slunečního světla, tepla a vůní. Pole vonící zra­
lým obilím, cestička mezi nimi kvetoucí heřmánkem
a les, plný různorodé krásy a velebné vznešenosti, ten
má tolik vůní, že mne jimi v pozdějších dobách vždy
silně přitahoval. Zevními i vnitřními smysly jsem jeho
kouzelné bohatství po celý život vyciťovala a vnímala.
Rodiče přelezli dvojité dřevěné schůdky, které les,
ohraničený vysokým drátěným plotem, zpřístupňovaly.
Otec mne přes ně přenesl a pak pomohl matce. Byla
jsem tehdy opravdu malá, protože o dva roky mladší
bratříček nebyl ještě na světě.
Ocitli jsme se na krásné měkké zelené pěšině (právě
pro ty schůdky tam nikdy nic nejezdilo). Tráva byla
poseta bezpočtem drobných kvítků. Převládala modrá
rybí očka rozrazilů a žluté mochničky prorůstaly me­
chem a trsy borůvčí. Cestička oddělovala zelený listna­
tý háj od středně vysokého smrkového lesa. Pohladil
nás svěží vánek, bylo to velmi příjemné, a my šli šťast­
ně uvolněni. Došli jsme „daleko"— k široké, svěží, trá-

711/
vou zarostlé cestě, která naši stezku protínala. Po té již
povozy jezdit mohly, ale jezdily tak málo, že se podobala
spíš louce než cestě. Však se jí také říkalo Zelená cesta.
Dali jsme se po ní. Na kraji nedávno vykácené paseky
přímo u naší cesty zůstaly dvě vysoké borovice. Táta
říkal, že jsou to vlajkové stromy. Nevěděla jsem, co to je
„vlajkové", ale on říkal, že vlají ve větru. A opravdu,
zdálo se mi, že vlají až do nebe. To bylo nádherně modré,
jen dva bílé obláčky pluly nad korunami stromů.
Na kořenech jedné borovice vyrostly tři červené mu-
chomůrky. Byly dokonale krásné. Mně se to tak líbilo,
že jsem začala křičet nadšením, až mne rodiče museli
napomenout, že se v lese křičet nesmí, aby se neplašila
zvěř. Ještě dnes se slyším, jak vyčítám otci, že tak
pěkné hříbky ještě nikdy domů nedonesl.
Tento pro mne hluboký zážitek, který pomohl formo­
vat mé estetické cítění a také paměť, že se nesmí v lese
křičet, aby se neplašila zvěř, jsem si od oněch svých
dvou let pamatovala. Později, kdykoli jsem do lesa
vstoupila s někým nebo sama, jsem tento příkaz dodr­
žovala — také proto, abych tu zvěř zblízka viděla. A ne­
zřídka se mi to dařilo. Otec mne často do lesa vodil
a téměř stejně často nosil na zádech, když jsem již byla
cupitáním unavená. Zjara jsme chodili do vzdáleného
lesa Rakovce, kde kvetla první jarní kvítka — bledule,
podléšky a lýkovec, v létě jsme chodili na houby. Kdyko­
li ještě dnes, když v lese uvidím krásnou červenou mu-
chomůrku, zdravím ji „buď pozdravena, kráso". Je to
zvyk od mládí.
Přála bych všem dětem, aby je hodní rodiče co možná
nejčastěji vodili do přírody a učili je milovat její krásu.
Formuje to nejen estetické cítění, ale i charakter.

712/
Začátky duchovní praxe

Weinfurterův Ohnivý keř byla sice první kniha


z mystické literatury, na kterou jsem sáhla při svém
příchodu do Olomouce, ale nebyla jedinou. Můj manžel
byl velmi vzdělaný člověk a jako takový měl rozsáhlou
knihovnu, ve které se našlo dosti knih z řecké i východ­
ní filozofie. Z té východní si dokonce i sám něco překlá­
dal z něm činy.
Mezi těmito klasickými spisy se našly také knížky
mystické. Vedle křesťanských svátých například již
zmíněný Weinfurter, dále Mulford, Grane, Meyrink,
Besantová či Collinsová, ale také již do té doby vydaná
díla Paula Bruntona. Když jsem četla jeho knihy
a praktikovala jeho metody, začal se mi v živých snech
a vizích zjevovat jako známý z minulých životů. N azý­
val mne „má milá sestřičko". Když jsme spolu medito­
vali, vždy vycházela hadí síla. Ostatně zkušenosti
s hadí silou jsem měla od samého začátku koncentrace
mysli velmi často.
Vždy, když mne některé knihy více zaujaly a byly
nějak prospěšné pro můj duchovní vývoj, zjevoval se mi
jejich autor, aby mi předal ještě hlubší poučení.
Brzy jsem však pochopila, že to moje pravé Já bere na
sebe jejich podobu při svém odhalování. Jak jsem vyspí-
vala, představovali se mi různí další učitelé a mistři —
namátkou vzpomínám Babadžího, Juktéšvara, Auro-
binda, Krišnamurtiho či Nágárdžunu, až to byl nakonec
i Maharši z hory Arunáčaly. S ním jsem měla velmi
pěkné zkušenosti. Když se mi něco dobře ujasnilo, ně­
kolikrát jsem to pak, jako potvrzení již zažitého stavu

713/
a otevření vědomí, našla v Maharšiho výrocích, nebo
mi to sám řekl v živém snu. Také mi v jednom z živých
snů přišel říci, že jeho tělo odchází z tohoto světa a bylo
tomu tak. Duch zůstal a usmívá se na mne z krásné
fotografie každý den při probuzení.
Vraťme se ale zpátky do Olomouce, k počátkům mého
duchovního snažení. Když v Olomouci otevřeli univer­
zitu, začala jsem navštěvovat přednášky na dvou fakul­
tách zároveň — filozofické a přírodovědecké. Ony totiž
byly v jedné budově a času jsem měla dost. Děti jsme
neměli, manžel tam chodil ve volném čase také, na jídlo
jsme byli skromní, ostatně většinou nebylo z čeho vařit,
a tak jsme celé dny trávili na přednáškách. Učili tam
výborní profesoři. Studovala jsem psychologii u Otáha-
lové-Popelové, estetiku u Markalouse (spisovatel Jaro­
mír John), čistou filozofii u Fischera a buddhismus
u Vincence Lesného, u něhož jsem navštěvovala také
přednášky a cvičení ze sanskrtu. Z mých tehdejších ko­
legů je dnes nej známější Karel Werner, profesor na
univerzitě v Cambridži. Vedle filozofických přednášek
jsem navštěvovala i přírodovědecké, a tak po přestěho­
vání do Prahy, kde studium na obou fakultách zároveň
již nebylo možné, jsem absolvovala přírodovědeckou
fakultu a ve filozofii pokračovala soukromě — hlavně
po mystické stránce.
Studium v Olomouci mi dalo slušný základ pro pra­
ktická cvičení. Vedle již zmíněného mantrického cvičení
podle Ohnivého keře jsme dělali různá jiná (mantry
byly jen malou částí), například cvičení dechová, pro­
cvičování lotosů, střelné modlitby, tělesná cvičení při
klanění se boží přítomnosti do všech stran, ale hlavně
jsme pěstovali neustálou bdělou pozornost k této všu-
dypřítomnosti — nazývala jsem ji velkým Přítelem —
formou jemného láskyplně chápajícího vnitřního „usmí-

/14/
vání se na Boha". Již jsem to popsala v knize Za čas
u prostor, ale opakuji to zde proto, že je tato láskyplná
bdělost velice účinná.
Pro praxi bylo velmi prospěšné, že jsem byla vychová­
na v křesťanské nauce, kterou jsem postupně doplňova­
la naukami východními.
Po příchodu do Prahy jsem se seznámila s mnoha
pokročilými lidmi a s velkým množstvím literatury,
kterou mi ochotně půjčovali nebo opsanou dávali. Jak
jsem pokračovala vnitřně, taková odezva přicházela
i zvenčí. Postupně jsem začala chápat jejich souvislost
a vnitřní zákonitost a rovněž skutečnost, že mne tak
vyučuje můj velký Přítel.
To, co bylo žito před prozřením, nebylo naprosto v ni­
čem odlišné od dnešního vědomí. Zdání odlišnosti exis­
tovalo jedině proto, že tato jsoucnost byla poněkud v po­
hybu, a tedy jaksi tímto pohybem zastíněna, zdánlivě
přetvořena do dvojnosti. Dvojnost nebyla nikdy příliš
zvýrazněná, neboť vědomí jednoty, prosvítající touto
domnělou dualitou, bylo pod ní vždy vyciťováno a žito.
Zpřítomněné světlo vědomí bylo dědictvím z již minu­
lých inkarnací. Vedle zodpovězení všech závažných du­
chovních otázek, které ještě zbývaly k úplnému pocho­
pení, a to plným uvědoměním si jejich smyslu, tu proto
také v okamžiku prozření do dnešní jednoduché, prů­
zračné skutečnosti bytí bylo to nej cennější poznání,
o kterém jsem již sice psala jinde, ale zde jeho smysl
připomínám, neboť je velmi důležitý a i vám může jed­
nou prospět: „A nepřilnutím udrží se trvale." Znovu
kladu důraz na neosobní „udrží se", neboť vy nebudete
mít „co" držet. Tedy nic předmětného, nic čeho by se
nějaké ego, kdyby vůbec zbylo (byť „smluvní"), mohlo
nějak zachytit. Právě když ego přestane samostatně
existovat, a nemůže se již tedy ničeho zachytit, tehdy

/15/
svitne TO, co tu odevždy je a co právě vaším egem bylo
zakryto — samozřejmě, že zdánlivě. A právě podle síly
a hutnosti vašeho ega jste o tom buď nevěděli, nebo více
či méně věděli.
Právě v okamžiku prozření bylo dále plně uvědomě-
no, že TO bylo žito téměř vědomě od samého vzniku
vnímání v tomto životě i v několika životech přede­
šlých. Někdy to bylo sice na krátký čas částečně překry­
to obtížnými životními podmínkami a také větším pro­
jevem ega, ale nikdy to nebylo naprosto zatemněno. Pod
jakýmkoli, byť i bouřlivým, projevem ega vždy tu stálo
nepohnuté velké vědomí božské velebnosti, prosycující
duši jako hlubina nekonečného oceánu, která se dívá na
svoji vlnu, třeba i bouřlivou. Taková vlna nemohla ni­
kdy mít dlouhého trvání, neboť človíček, ve kterém bylo
odhaleno toto vědomí božské hlubiny bezpečnosti, ne­
mohl být v rozbouřené vlně šťasten ani spokojen, zvláš­
tě, když jeho celoživotní snahou bylo co nejvíce se klidu
této hlubiny přiblížit a sám se v ní konečně poznat.
Vzpomínám si na několik velice rozbouřených vln,
a přesto se na ně vždy hlubší vědomí ve mně dívalo jako
tichý svědek bez zapomenutí sama sebe, jako pozorova­
tel této vlny. A dokonce tu byla i jakási zvědavost či
otázka, co taková vlna všechno může udělat.
Když zde stál ve vědomí okamžik prozření, bylo uvě-
doměno též to, co si již řekl poutník Kámaníta: „Měl
jsem to odjakživa, ale já bloud o tom nevěděl" s tím
rozdílem, že zde bylo uvědoměno: Bylo to tu odjakživa,
a vědělo se to také odjakživa, ale někdy to bylo méně
zřetelnější, podle toho, jak si to člověk zastřel, ale vědě­
lo se o tom, v tomto životě se o tom již bezpečně vědělo.
Oddělenost tohoto životního toku nebyla již tak pev­
ná, neboť jí vědomí jednoty od jeho samého počátku jako
boží všudypřítomnost stále prosvítalo. Dobře se parna-

716/
tuji na první duchovní zkušenost přímého zažití neko­
nečného vědomí života.
Seděla jsem na sloupku u vrátek, na svém oblíbeném
místě, ze kterého jsem tehdy, byly mi čtyři roky, ráda
pozorovala okolní svět. Pojednou mě TO zalilo... ze
všech stran, ze mě, odnikud — a přece to bylo zde. Jako
nekonečné průzračné moře nebo něco, co bylo všude:
všude se vynořující, a přece tu stojící, naprosto živé.
Živý život, který mne zaplavil a bezvýhradně pohltil do
sebe, do svého živého vědomí.
Od této zkušenosti jsem chodila a žila s boží všudy-
přítomností jako s velkým Přítelem, beztvarým, ale
zcela blízkým. Stačilo si na něj vzpomenout a soustře­
dit svou mysl na jeho neosobní přítomnost. Ale člověk
musel být tak nějak jen s ním, naprosto vnitřně umytý
a oproštěný od všech mentálních překážek a zátěží.
Myšlenky se vytratily, mysl musela být opravdu zasta­
vena, zcela čistá a bez pohybu. Tehdy jsem mohla svého
velikého, beztvarého a naprosto čistého Přítele ve svém
nitru vnímat.
Vždy, když jsem byla sama, nebo více v klidu, chodila
jsem s ním a v duchu s ním rozmlouvala, intimně spo­
jená v průzračné přítomnosti. Když mne něco vyrušova­
lo, stáhlo se toto vědomí hlouběji do mého nitra jako do
svatostánku, který se znovu otvíral, když vyrušování
ustalo. Ale i při jakémkoli vyrušování přetrvával blaže­
ný pocit jeho svaté přítomnosti v mém nitru, prosvítal
navenek do mého dětského vědomí něžným pocitem
tepla a světla v hrudi. Tento pocit však nebyl nikdy
příliš ztělesněn, spíše se pocit tělesnosti vytrácel úměr­
ně s intenzitou tohoto vnitřního prožitku.
Když jsem s tímto Přítelem chodila sama po lese nebo
později po cestě do školy, šla jsem tak étericky, že bylo-li
nějaké tělo, tak jen šlo a dýchalo. To ale nebylo důležité,

717/
vše probíhalo automaticky. Jistěže se dávalo pozor, kam
se šlápne, i okolní příroda byla vnímána, a to jako čistá,
krásná přítomnost, ale vše bylo samozřejmé, průzrač­
né, vše do sebe naprosto přirozeně zapadalo.
Ovšemže se dávalo pozor, kam se nohy kladly, ale to
byla automatická fáze pozornosti, povrchová vlna, za­
tímco tu byl oceán boží přítomnosti, který sám sebe
zrcadlil v zastavené mysli a byl uvědomován čistou bla­
žeností teprve tehdy, když se tato jsoucnost zpřítom-
ňovala v určité rozdělenosti vnímaného a vnímajícího.
Jinak řečeno vědomí o TOM nastoupilo, až TO již od­
cházelo. Vzpomínám si na jeden kóan s tímto námětem:
„Tao je, když býk mávne ocasem." Božské je pozorováno
teprve tehdy, když již odchází, když se vědomí člověka
odděluje.
V době, kdy se zvýraznil a připomenul cíl cesty, kdy
se objevily první obrysy městečka na cestě do školy,
nebo naopak k domovu, tento již osobní Bůh odcházel
zpět do svého svatostánku, do mého nitra. Cesta sama
uběhla vždy překvapivě rychle.
Ve dvanácti letech jsem zažila význačnější hluboké
ponoření, které bylo bez pocitu jakékoli tělesnosti —
nirvikalpa samádhi.
Pásla jsem kozy. Nedaly moc starostí, byly jen dvě
a pásly se samy. Seděla jsem na mezi a švihala si
proutkem před sebou. Půda byla úplně suchá. Jedno­
tvárné švihání proutkem mi soustředilo mysl jako něja­
ký modlitební mlýnek. Můj velký Přítel byl neustále se
mnou, ale pojednou ztratil svoji osobní přítomnost.
Jeho všudypřítomnost mne do sebe přijala a nebylo nic,
ani on, ani já, ani nic kolem, jen bezbřehá jsoucnost
živého, naprosto čirého světla vědomí.
Takovou zkušenost skutečně nelze popsat, ale ti, co
se poznání blíží a již sami nějaké to samádhi nebo

/ 18 /
ponoření zažili, mohou hodně pochopit. Tuto zkušenost
má v hlubině své duše přece každý a je na něm, do jaké
hloubky vědomí se ve svém nitru umí ponořit. Úměrně
tolik pravdy vyciťuje a posléze v sobě poznává.
Z popsané zkušenosti mě tehdy vytrhlo pomekávání
koz, které u mne stály a naznačovaly, že chtějí již
domů, že je soumrak. Pod švihajícím proutkem se utvo­
řila na suché půdě vlhká rýha. Pokud se pamatuji, bylo
to jediné samádhi v mém mládí, kdy byl úplně ztracen
pocit jakékoli tělesnosti a světa kolem. Jinak jsem
mohla chodit v různých stupních vytržení, svět však byl
při tom vždy v určité míře jaksi průzračně vnímán.
Nikoli jako něco odlišného, nýbrž jako něco vyzařované­
ho tou samou boží přítomností — v poněkud jiné rovi­
ně, potřebné pro běžný život, a tato úroveň byla podle
potřeby posouvána do větší či menší cítitelnosti.
Když mi bylo čtrnáct let, nemohla jsem jít studovat,
jak mi otec vždy sliboval. A to přesto, že jsem se výbor­
ně učila. Vlastně jsem se ani neučila, dávala jsem vždy
dobrý pozor na výklad učitelů a se svým otcem jsem
přečetla velké množství knih, vypůjčovaných z okolních
knihoven. Měla jsem vždy dobrou paměť. Dokonce jsem
některým učitelům, hlavně učiteli češtiny a dějepisu,
ale i některým jiným napovídala slova, když se neuměli
dobře vyjádřit.
Panovala všeobecná nezaměstnanost a otce jako ma­
lého řemeslníka také tvrdě postihla. Matka byla švad­
lenou, nějakou korunu sice vydělala, kousek políčka
jsme také měli, ale stále ještě zůstávaly dvě nezaopat­
řené děti — já a o dvě léta mladší bratr. Starší bratr již
vystudoval, ale hned se oženil. Měli už dítě a bydlel
daleko. Starší sestra byla také vdaná a také měla rodi­
nu. Bydlela v novém domku vedle našeho, tatínek jí ho
nechal postavit, když měl ještě práci. Musela však

719/
s mužem splácet značný dluh, který jim otec s novým
domkem předal.
V naší vesnici bylo zavedeno síťování záclon a v té
době i dámských rukaviček na vývoz do Jižní Ameriky.
Od útlého věku musely děti při této práci pomáhat
svým matkám a starším sestrám. S ohnutými zády se­
děly u síťování po všechen volný čas, proběhnout se
mohly leda v neděli odpoledne, dopoledne se muselo
podle zdejšího zavedeného zvyku chodit do kostela.
Bylo to asi třičtvrtě hodiny pěšky po stejné cestě, po níž
jsem chodila do měšťanky a prožívala zde své duchovní
zkušenosti. Ještě po mnoha letech přátelé na této cestě
vyciťovali „kouzelné" vlivy, které se tam od mého mládí
udržely. Já jsem tam byla naposled před několika lety
a dosud tam ještě byly patrné.
Musela jsem tedy ve svých čtrnácti letech, když jsem
vyšla měšťanskou školu, místo dalšího studia usednout
k síťování, ačkoli si to otec nikdy nepřál a byl z toho
velice nešťastný. Celých dalších sedm let jsem u této
práce trávila dvanáct až šestnáct hodin denně. V neděli
méně, muselo se přece chodit do kostela. V kostele jsem
měla určité potíže, protože jsem nikdy přesně nevěděla,
kdy se má kleknout a kdy se má zase povstat. Byla jsem
tak ponořená do boží přítomnosti, že mi tyto sice zbož­
né, ale zevní úkony dělaly potíže. A pak, měla jsem
ráda svobodu, kterou jsem v sobě vyciťovala.
Síťování byla
« práce naprosto mechanická, při níž
člověk mohl být v klidu. Jen ruce mechanicky pracovaly
a oči se velice pozorně dívaly na každé síťované očko.
Všechna očka byla stejná. Práce mechanicky jednotvár­
ná a mysl naprosto soustředěná. Pro můj duchovní vý­
voj bylo toto období velice dobré, i když tělu příliš ne­
prospívalo.
V šestnácti letech jsem se poprvé zamilovala. Byla to

/20/
velká, čistá láska. Ten chlapec — byl to mladý, právě
vystudovaný učitel — to také tak prožíval. Lidé říkali,
že se na mě stále dívá jako na svátý obrázek. Chodili
jsme přírodou, obdivovali a určovali stromy i květiny
a byli jsme šťastni. Přijít k nám domů se nikdy neodvá­
žil. Tak jako mnozí jiní hoši se bál mého přísného otce,
který střežil čest svých dcer. Mimo podání rukou se
mne nikdy nedotknul. Byl velmi ostýchavý. Celá dvě
léta jsme si jen stydlivě vykali. Po dvouleté známosti jej
jeho rodiče, kteří byli chudí a měli sedm synů, přemlu­
vili, aby se oženil s bohatší selskou dcerou. Kdyby
v něm však ve skutečnosti nebyla bývala touha po ma­
jetku, tak to neudělal. Ani na tom nakonec nezískal.
Peníze jeho nevěsty zůstaly uloženy na vázaném vkla­
du a on se svojí manželkou a několika dětmi bydlel ve
starém domečku, tzv. výměnku, na dvoře svého tchána
a tchýně. Když přišel ze školy, musel ještě pracovat na
poli a starat se o domácí zvířata. Po letech potkal mého
synovce a velmi si mu stěžoval, jakou udělal chybu,
když mě opustil.
V té době zemřel můj otec. V posledních letech ho
velmi trápilo, že neměl práci a že já jsem nejen nemohla
jít studovat, ale navíc nyní prožívala citové zklamání.
Vzpomínám si, jak se na mě potají vždy smutně díval.
A pak najednou padl k zemi a byl mrtev. S matkou
a mladším bratrem, který sice studoval, ale bydlel
u staršího bratra, kterému za to pomáhal na veliké
zahradě, jsme zůstali sami ve starostech, jak se uživit,
neboť síťování také přestalo. A tak jsem pomáhala mat­
ce s ojedinělým šitím, starala se o domácnost a praco­
vala na poli.
Ten rok byl vůbec dosti krušný, ani dost dřeva na
zimu jsme neměli. O prázdninách, když byl bratr doma,
jsme s ním a sousedovic rodinou šli pracovat do lesa.

721/
Tím jsme si trochu dřeva na zimu vysloužili. Byly to
silné dubové větve, které jsme doma rozřezali, aby se
s nimi dalo topit. Ale dřevo bylo vlhké a bylo ho málo.
Konečně bratr ukončil studia na obchodní akademii.
Se starou matkou jsme si myslely, že se nám teď uleví.
Bratr ale nemohl najít zaměstnání, napsal asi dvě stě
dopisů na všechny možné podniky, ale pokud vůbec
odpověď přišla, tak záporná. Že bohužel nemají žádná
volná místa, že museli přijmout české úředníky propuš­
těné z okupovaného území Sudet a bývalé důstojníky
z rozpuštěné armády, a práce že je málo.
V této neutěšené situaci se můj vnitřní svět poněkud
zatemnil starostmi. Nakonec bratr dostal místo dělníka
v kontrolním oddělení adamovské zbrojovky. Přijížděl
domů z práce s oteklými a otlučenými prsty na rukou,
protože v nich musel za skromný plat odnosit a promě­
řit v měřicím stroji deset metráků olověných trubek
denně. Po půl roce si ho všiml ředitel podniku, který
dílnou procházel. Dal se s ním do řeči a druhý den bratr
u něho nastoupil jako osobní sekretář. S tímto ředite­
lem pak po válce přešel do Prahy, kde také dostudoval
vysokou obchodní školu. Život mého bratra a jeho rodi­
ny byl vždy dobrým, spravedlivým životem, jak si
v mládí již umínil. A žijí tak dodnes. I starší sourozen­
ci, dokud ještě žili, byli velmi ušlechtilými lidmi.
Ale vrátím se k době, kdy zemřel otec. Aby bylo více
starostí a trápení, vypověděli nás Němci z naší vesnice
s tím, že se musíme do konce roku 1943 vystěhovat.
Bydleli jsme v pásmu tzv. Vyškovské střelnice, kde se
cvičili němečtí vojáci a několik našich vesnic mělo být
rozstříleno. Lidé si museli hledat jiná bydliště a přitom
to nesmělo být nikde jinde než v původním okrese.
Naše vesnice byla ve třetí etapě stěhování, dvě předešlé
etapy vyčerpaly téměř všechny možnosti náhradního

722/
bydlení. Lidé si dělali obydlí, jak to jen šlo — z různých
opuštěných nebo dobrými lidmi přenechaných starých
chlévů, kůlen a podobně. Každá jen trochu vhodná
místnůstka byla již obsazená. Manžel mé sestry našel
byt v Blansku u kamaráda, se kterým v Blanenských
strojírnách pracoval. Byl to malý domeček na zahradě
kamarádovy vilky, původně výměnek starých rodičů,
kteří nedávno před tím zemřeli. Měl ještě doškovou
střechu a jednu větší místnost, kde spávala sestra,
švagr a jejich dvě děti, a velkou předsíň s pecí na pečení
chleba. Na té spával můj mladší bratr, který u nich v té
době bydlel. Ještě předtím než jsme byli nuceni se
odstěhovat, zemřela naše maminka.
Nedlouho před její smrtí jsem se seznámila s člově­
kem, o kterém jsem na první pohled věděla, že je to
„můj“ muž. I on to hned věděl. Již při první schůzce mi
začal vyprávět o praktické mystické stezce k vnitřní
skutečnosti. Jak jsem to uslyšela, hned jsem věděla, že
to je přesně to, co hledám, praktické vyjádření toho, co
jsem odmalička měla ve svém nitru. Brzy po seznámení
jsme se vzali a odstěhovali do Olomouce, jeho rodného
města. Tam jsme začali s různými koncentračními
a kontemplačními cvičeními. Mimo těchto disciplín
jsme cvičili také mantrická a jiná duchovní cvičení,
která nám sdělila jedna duchovní učitelka, Weinfurte-
rova žákyně. S duchovními učiteli se to najednou kolem
jen hemžilo.
Měla jsem mnoho vnitřních zkušeností, velmi živých
snů, vizí a jiných zážitků a znovu se objevila přímá zku­
šenost boží přítomnosti. Všechna mentální cvičení měla
dobrý výsledek, zejména uklidnila a soustředila naši
mysl a očistila ji ode všech tehdejších starostí — exis­
tenčních i jiných. Vždyť manžel byl například dosti pro­
následován pro své národnostní postoje před válkou.

/ 23/
Můj muž byl středoškolským profesorem a začal mě
připravovat k maturitě. Některé předměty mne učil
sám, na další, které tak dobře neovládal, mi sjednal své
kolegy. Po válce jsem skládala maturitní zkoušky a pak
šla studovat na univerzitu. Navštěvovala jsem dvě fa­
kulty současně: filozofickou a přírodovědeckou. Dalo se
to stihnout, protože obě fakulty byly v jedné budově.
Avšak předtím, než jsem se vůbec začala cokoli učit,
jsem měla zvláštní vizi, která mě navedla právě tímto
směrem.
Do té doby jsme každodenně cvičili meditaci, kontem -
placi, mantrická cvičení, pránájámu a další techniky.
Cvičení, která jsme tehdy praktikovali, jsem popsala na
konci knihy Třpyt prázdna. Buď jsme o nich někde četli
nebo slyšeli nebo mi byla vnuknuta intuicí. Například
mantra, ta se musí cvičit správně, jako jméno boží,
kterým máme usilovně a vroucně Boha volat. A právě
tak jsme to dělali. Při těchto cvičeních se mi téměř
každodenně stávalo, že při prvním vyslovení jména
božího jsem se vždy svým vědomím zvětšila do celého
prostoru a zažívala tak první buddhistickou arúpa-
džhánu, nekonečný prostor. Je to stav vyprázdnění
mysli, kde se počíná vědomí odhalovat.
Různých vizí jsem mívala několik za noc a ze slad­
kosti, která je provázela, se mi většinou do normálního
života nechtělo vyjít. Toto období usilovného mentální­
ho cvičení a zároveň blaženého pohodlí bylo ale znena­
dání přerušeno.
Jednou brzy po ránu, právě když jsem cvičila v rela­
xační pozici vleže na posteli, silně luplo ve velkém
zrcadle u mé postele (zvláštní zvuk, nevím, jak bych to
jinak vyjádřila) a vedle mne stál nějaký vysoký guru,
zasvěcenec, v bílém rouchu a jednoduchém bílém tur­
banu na hlavě. Byl to můj velmi dobrý známý, někdo,

724/
koho jsem znala, vážila si ho, ale mohla mu také od­
mlouvat, asi jako otci. (Později jsem se dozvěděla, že to
byl můj otec z jedné dávné inkarnace, ve které byl
vládcem a veleknězem. Jmenoval se Gurion.) Díval se
na mne laskavým, ale pronikavým pohledem, podal mi
ruku a řekl:
„Běž studovat na doktora!"
Byl to přátelský, ale pevný rozkaz. Ihned jsem se
začala vykrucovat, protože mi bylo právě tehdy v mém
duchovně blahobytném „rybníčku" moc dobře a na stu­
dium jsem již dávno zapomněla.
„Ále, mně se nechce," odmlouvala jsem a pak jsem
vystřelila trumf: „A víš, že nemám ani maturitu!"
„Uděláš ji snadno," řekl, stiskl mi ruku a odešel. Vy­
soký, vznešený, velký guru ze staré civilizace.
Neuposlechla jsem hned. Když jsem ho ale asi za
měsíc viděla znovu, tentokráte v živém snu, jak se ptá,
jestli jsem již začala, bez meškání jsem si pořídila knihy
a začala studovat.
Maturitu jsem udělala snadno, byla jsem hodně se­
čtělá. Již od pěti let jsem s tatínkem četla, co se dalo —
beletrii, přírodovědné, zeměpisné i ekonomické knihy,
všechno, co bylo k sehnání. Také jsem od útlého mládí
psávala básně. A pak jsem díky manželovi měla dobré
učitele.
Když mne Gurion po válce poslal „studovat na dokto­
ra", neřekl jaký obor — na jakou fakultu mám jít. P ři­
hlásila jsem se tedy na medicínu a skutečně jsem něko­
lik přednášek absolvovala. Můj manžel mne stále
přemlouval, že pro mě budou velmi obtížná povinná
praktika na prosektuře a že mi je přece bližší filozofie.
Poslechla jsem ho tedy a přestoupila na tuto fakultu.
Přednášky z medicíny byly dvě minuty od našeho
domu, filozofické a přírodovědecké asi deset minut.

725/
Přírodovědecká fakulta mne zavedla opět k medicíně.
Třicet let jsem pracovala v různých léčebných ústavech.
Když jsem později přemýšlela o tom, proč mi bylo
studium tak imperativně doporučeno, položila jsem si
otázku do nitra. Přišla mi odpověď, že jsem potřebovala
probrousit mozek, aby ta přecitlivělá naivka dostala
také rozum potřebný k vyvážení citu a také proto, aby
mohla být užitečnější i pro druhé lidi.
A to se také vyplnilo. Třicet let jsem sloužila v mikro­
biologických laboratořích v nezdravém prostředí, kde
stále hrozily nejrůznější infekce.
Při velikém počtu potřebných bakteriologických vyšet­
ření denně bylo vždy určité procento úspěšné a pomáha-
jící. U této práce musela být mysl velmi soustředěná.
To mi přinášelo nejen radost z možnosti pomoci trpí­
cím, ale také určité uspokojení karmajógické. Byla tu
tedy bhaktijóga a také karmajóga, přirozeně uskuteč­
ňovaná během zaměstnání a doma při péči o rodinu,
a rovněž džňánajóga (čtení knih a koncentrace mysli, to
ve volném čase, a neustálá láskyplná bdělost k Bohu,
všudypřítomnému v celém dění). Všechny tyto aktivity
ducha i těla tvořily harmonický celek integrální jógy
v přirozeném běhu každodenního života.
Ale pojďme ještě ke studiu. Pojednou jsem se ocitla
sama. Kdysi dobrý průvodce mým životem nevydržel
mé tempo, jak sám řekl, a našel si jinou ženu.
A mě osud, chápáno zevně, zavál o kus dál, až do
Prahy. V kapitole O vnitřní příbuznosti lidí snažících se
o poznání z knihy Za čas a prostor popisuji, jak jsem do
Prahy přišla. Zde jsem se seznámila s mnoha duchovní­
mi přáteli. A skutečně to bylo k mému všestrannému
prospěchu.
Ještě když jsem žila v Olomouci, měla jsem jednou
velmi zřetelnou vizi, že se v nějakém sále v Praze, který

726/
se jmenoval Unitaria (nevěděla jsem, že opravdu existu­
je), rozháním dřevěným mečem. Po několika letech se
tato vize splnila — nějaký čas, asi dvě léta, jsme s mým
nynějším manželem mívali v Unitarii tzv. konzultace.
Odpovídali jsme na duchovní dotazy lidí, kteří tam do­
cházeli. Většinou se jich shromáždilo více než sto a otáz­
ky jen pršely. Naše duchovní zkušenost nám ale vždy
umožnila přímou odpověď. Tak se někdejší vize splnila,
dřevo znamená dobro a meč bystrost, pohotovost.
Ale tehdy jsem byla ještě v Olomouci a o Praze ne­
přemýšlela. Nejprve jsem šla do zaměstnání, studia
jsem byla nucena přerušit. Musela jsem se nějak živit
a byla jsem příliš hrdá, než abych se tehdy hlásila
0 nějaké stipendium. Z prvního zaměstnání na trans-
fúzní stanici v Olomouci jsem byla poslána na dvoumě­
síční školení do Prahy. V tomto krátkém čase jsem obe­
šla několik duchovních učitelů nejen v Praze, ale
1jinde. Při tomto pobytu v Praze mě napadlo, že bych se
sem mohla přestěhovat právě kvůli většímu množství
duchovních lidí.
I když zde popisuji události z mého zevního života,
vždy, i při nejhorších trampotách, jsem žila onu všu-
dypřítomnost boží. Zevní problémy ovšem tuto všudy-
přítomnost poněkud zastiňovaly, nikdy však ne úplně.
Nikdy jsem totiž normální život od duchovního neoddě-
lovala, naopak chápala jsem jej jako spojitost vnitřního
i zevního žití, vždyť stále byl zde můj božský Přítel.
A potom, i tyto zkušenosti mohou být pro někoho po­
učné, protože má možnost si uvědomit, že i malý, na­
prosto obyčejný člověk může dojít poznání. A tak nikdo
nemusí klesat na mysli ani v největších trampotách.
Život jde ve vlnách a po období strasti přichází znovu
příliv dobra. A popravdě řečeno i strast je dobrem, ne­
boť vede blíž k poznání.

727/
Poučné v tomto ohledu mohou být životopisy mno­
hých křesťanských světců, kteří byli zpočátku jen oby­
čejnými lidmi se všemi lidskými chybami. První man­
želství mi ztroskotalo hlavně proto, že můj partner
nechtěl již dále jít rychlou cestou, kterou jsem tehdy šla
já a našel si jinou společnici. Na svoji obhajobu prohlá­
sil, že prý mne již na duchovní cestu přivedl, nyní že
bude učit ji. Za čas zkušenost ukázala, že se srovnal
s její úrovní. Když jsem jej po delším čase potkala,
velice litoval, že ode mne odešel. Jeho aktuální stav byl
ale pro mne neuvěřitelně vzdálený. Ocitl se někde úplně
jinde než v době našeho obapolného snažení, a tak jsem
byla ráda, že s ním společný život již sdílet nemusím.
Bylo mi ho líto. Popřála jsem mu vše dobré zevně
i vnitřně a spěchala jsem od místa setkání.
Někteří lidé se diví, proč mají mystikové nebo jógini
tak pestrý život. Je to proto, že si v jednom životě
odžívají více životů, aby se karmicky vyvázali (pokud si
ovšem nedělají karmu novou zbytečnými novými závaz­
ky). Děje se to tak: Jestliže člověk, který nepracuje
vnitřně na svém sebezdokonalení (neprovádí žádná
mentální cvičení a nepracuje vědomě na svém charak­
teru), dospěje tam, kde v tomto normálním životě se
svým vývojem skončil, tak umírá a znovu se narodí,
neboť ovoce jeho života bylo již dosaženo. Při vědomé
cestě a snažení, jež mu cestu k poznání zkracují, na
tomto místě většinou člověk opravdově hledající zažije
něco, co mu tuto smrt jen připomene. Nějaký úraz,
zvrat v rodině, velké zklamání, prostě něco, kdy jeho
ego zažije šok. Po takové příhodě se hluboce zamyslí,
jde do sebe, stane se opravdovějším a začne na kvalita­
tivně lepší úrovni další život, aniž by musel zemřít
a znovu se narodit. Již v tomto životě „přeskočí" do
dalšího života. Může se to stát i několikrát za život.

728 /
Získává zkušenosti a poučení z mnoha životů v jednom.
Část karmy rozpouští svou vnitřní snahou, ale neumí-li
to ještě dokonale, musí si z každého života něco odžít.
Pozorovali jsme to mnohokrát na sobě i našich přáte­
lích a i oni to na sobě v těchto stadiích pozorovali. N ě­
kteří z nich se opravdu narodili znovu, téměř i fyzicky.
Například jednou u nás byl mladý chlapec, upřímně se
snažící několik let o poznání. Pak se mu stal hrozný
úraz. Při posilovacím cvičení mu činka spadla na hlavu
a způsobila tak vážné zranění, že zůstal několik dní
v bezvědomí. V nemocnici mu sice hlavu sešili, fraktury
se zhojily, ale některé těžké následky dlouho přetrváva­
ly. Naštěstí jen po fyzické stránce. Psychika zůstala
nedotčena. Pánbůh dá, že se jeho zdravotní stav ještě
zlepší. Ale jeho vnitřní stav, ten doznal opravdu veliké­
ho pokroku. Jestliže byl chlapec tehdy dobrý, nyní je
o několik stupňů lepší. Rádi jsme jej viděli a kdykoli jej
opět rádi uvidíme.
O tom, jak se duchovně pracující a pokročilí lidé rádi
vidí, jsem už psala v předchozích knihách. A z pokroku
každého usilujícího nebo dokonce z prozření je radost
v celém vesmíru. To proto, že každým sebemenším zlep­
šením kteréhokoli jednotlivce se zlepšuje a prosvětluje
celý vesmír a je v něm právě o ten kousek méně utrpení.
Jestliže člověk, který se snaží o sebepoznání, je
opravdový a pokorný, má jasné zaměření k pravdě, jeho
přechody do dalších životů jsou méně zřetelné a nejsou
tak bolestivé, neboť pokorný a opravdový žák duchovní
cesty svoji karmu buď zcela nebo téměř zcela rozpouští.
Jeden duchovní bratr měl vizi, že kácí les, zpočátku
strom po stromu. Tak odbourával své příští životy, ne­
boť strom, hlavně smrk, znamená život. Proto se také
na Vánoce rozžíhá stromeček, podle starého zvyku smr­
ček, aby znázornil rozsvícený život člověka světlem po-

729/
znání. Pojednou se v té vizi našeho přítele zdvihl veliký
vítr a všechny zbylé stromy vyvrátil a rozdrtil. Jen ně­
kolik třísek z nich se zabodlo do srdce našeho přítele.
Tento sen je jasně symbolický: zprvu si odžíval spořáda­
ně život po životě, pak několik v jednom a když se
zdvihl vichr, milost boží, všechny zbylé životy byly vy­
vráceny. A tak tomu také je. Náš přítel se na své du­
chovní cestě prozírá rychle jako šíp letící k slunci.

730/
Některé duchovní zkušenosti

Od samého počátku uvědomělého duchovního snaže­


ní jsem mívala mnoho mystických zkušeností. Hlavně
v noci nebo brzy ráno, kdy si tělo odpočinulo v klidu.
Tehdy jsem v naprostém uvolnění těla i mysli zažívala
různé stavy a hluboká nazírání. Většinou tomu před­
cházelo probuzení hadí síly a její vzestup po páteři
vzhůru v podobě krásného zlatého posvátného hada,
kterého provázely hromy a blesky, oslňující světla nebo
jiné úkazy. Úkazy byly různé (některé jsem popsala
v knize Za čas a prostor), ale vždy tu byla nesmírná
blaženost a rozprostřenost božské lásky v naprosté čis­
té samozřejmosti. Úměrně zprázdňování pocitu těles­
nosti se i tyto úkazy postupně stávaly více a více prů­
zračnými.
V takovém základním stavu jsem byla pokaždé z nit­
ra poučována, protože každá vize či jiný „zážitek" s se-
bou nesly poučení. Vize tedy nebyly cenné pro velikou
blaženost, která je doprovázela, nebo dokonce pro „zje­
vení" boží, ale pro poučení, kterým mně božský Přítel
pomáhal se prohloubit. Jeho blízká přítomnost se
ovšem vyznačovala právě nej vyšší blažeností.
Některé zkušenosti vám pro společné uvědomění
nyní sdělím.
Jednou, při hlubokém ponoření do svého nitra, jsem
uslyšela a po ještě hlubším ponoření i uviděla, jak něja­
ký sochař vytesává z mramorového bloku sochu. Byla
už téměř hotová a kupodivu měla moji podobu. Po dal­
ším prohloubení mého uvnitřnění jsem — k svému úža­
su — poznala, že i sochař má moji podobu, avšak dale-

731/
ko krásnější než já, a že je dokonalý a svátý. Poznala
jsem, že to pravé, vnitřní Já mne „vytváří" k obrazu
svému. A já jako člověk že se mám k němu obrátit
a celým srdcem mu důvěřovat a milovat jej, abych si
uvědomila, že jsem jeho dílem a že celý život ze mne
osekává to, co je přebytečné a co zahaluje pravou podo­
bu, byť i některý úder bolí.
Každou vizí, každým zážitkem jsem byla poučována
a vedena velkým Přítelem — pravým Já, nejvyšším
učitelem. Proto jsem již nepotřebovala učitele v těle.
Potkala jsem jich mnoho, ale pokud byli opravdoví, byli
to moji duchovní bratři, vyslanci boží, ale učitel byl jen
jeden, společný nám všem.
Přesto však dvou učitelů si opravdu hluboce vážím —
Fráni Drtikola a Ramany Maharšiho.
Jednou jsme seděli s Fráňou u kávy (tu měl rád, já
pila jen slabounkou „muší vodu", jak Fráňa říkal). Po­
jednou se Fráňa zeptal na to, co právě vnitřně proží­
vám. Byly to zkušenosti druhého buddhistického vno-
ru. Nač jsem se podívala, to jsem byla ve svaté podstatě
té věci. Mohla jsem tuto zkušenost kdykoli vyvolat. Již
jsem napsala jinde, že tehdy Fráňa řekl: „Nakopni to."
Fráňa sice slova nevybíral, ale tón jeho hlasu byl spíše
něžný. Pak dodal: „Můžeš tam přejít přes tu kostku
cukru."
Šla jsem domů ze Spořilova na Zelenou lišku pěšky.
Hluboce zamyšlená, soustředěná na Fráňovu větu:
„Můžeš tam přejít přes tu kostku cukru." A tu, právě
u Michelské sokolovny, mi blesklo: „Ale vždyť je to totéž
jako Maharšiho Nedívejte se na věci jako na věci, ale
jako na B oh a “
Ale vždyť já se přece dívám na božskost všech věcí, na
boží všudypřítomnost, proto zažívám to, co jsem Fráňo­
vi vyprávěla... V čem je tedy chyba?

732/
A tehdy mi přišlo z nitra intuičně, že je v tom ještě
moc mne, moc toho, kdo to zažívá. Když jsem přišla
domů, plakala jsem a prosila Boha, aby mi pomohl
přejít přes hranici nebytí (třetího vnoru), že ráda polo­
žím život pro něho. Za několik dnů se stalo to, co jsem
popsala v básni Probuzení a vysvětlila v knížce Třpyt
prázdna. K této hluboké zkušenosti chybělo již jen vel­
mi málo — „poslední kolečko" ševče Kjolstroma, jak je
to velmi pěkně vyjádřeno v moudré knize Ankera Lar-
sena Kámen mudrců. Zasunout poslední chybějící ko­
lečko, moje osobní já, do univerzálního perpetua mobile
tak, aby nevyčnívalo a nepřekáželo poznání toho, co
odevždy je dokonalé, co je odevždy „tak pěkně udělané",
jak říká můj přítel Petr.
Jednou jsem měla velmi živý sen, že na mém stro­
mě — byla to jabloň — zcela dozrálo krásné červené
jablko, ačkoli vedle něho bylo ještě jedno méně dozrálé
a další zelené.
Při jakémkoli symbolickém snu nebo vizi mi zároveň
přicházelo hned z nitra vysvětlení. Tehdy mi bylo ujas­
něno, že to zralé jablko symbolizuje otevření jednoty na
nejhlubší úrovni, což se také druhý den stalo, a záro­
veň, že mám žít život ještě na úrovních „zevnějších",
aby byla odžita nedožitá karma a splněny dané mi po­
vinnosti. Aby vásany, které ještě z minula zbývají, ale
jsou již podetnuty, byly postupně rozpuštěny.

/ 33/
Velikonoce

Jsou období, kdy milost boží je více odhalena a může


být tedy snadněji vnímána připravenými lidmi. Proudy
této milosti tryskají z nitra zbožného a hluboce
uvnitřněného člověka. Buďme tedy velmi tiší, bděle
pozorní a uvědomujme si tuto sílu dobra a lásky, aby­
chom jí byli očištěni a prosvětleni.
Budeme-li naprosto odevzdaní a pokorní, naplní
proud vesmírné lásky naše srdce, nitro, celou naši by­
tost, aby tak oživil a prosvětlil i naši denní činnost ne­
jen láskou a milosrdenstvím, ale také moudrostí. Neboť
jen ve vyváženosti lásky a moudrosti a v naprostém
odevzdání sebe sama, v oběti sebe jako lidského vědomí
Bohu čili univerzálnímu vědomí se může uskutečnit
tajemný děj v duši člověka, který je naznačen mystéri­
em Velikonoc.
Právě v předvelikonočním období můžeme snadno
pocítit blahodárný účinek boží milosti, největší z celého
roku, jako emanaci a rozprostřenost nekonečné boží
lásky.
Probouzí se a obnovuje život v celé přírodě — tedy
i v člověku. Ale nejde jen o obnovu jeho zevnějšího pro­
jevu, ale znovu a znovu se obrozuje život vnitřní s opa­
kující se nadějí na vzkříšení ducha z lidského omezení
do jeho pravé jsoucnosti, do království a sounáležitosti
božského vědomí.
Již staré národy oslavovaly jarní vzkříšení různými
obřady a předváděním svých mystérií.
Křesťané mají svátky jara posvěcené nejvyšší obětí

734/
Syna božího — jeho smrtí na kříži. To je veliké mystéri­
um, největší ze všech.
Ježíš — člověk, který se uvědomil jako Syn boží (pra­
vý Bůh a pravý člověk) — bere na sebe hříchy celého
světa, aby tento „hříšný" svět spasil.
Jak se tomu má rozumět, vždyť celý zevní svět je
stále hříšný, krutý a zákeřný, alespoň mnoho lidí
v něm. Tak to tedy není.
Toto veliké mystérium uskutečněné Ježíšem Kristem
je alegorií přítomného děje odehrávajícího se v nitru
každého člověka. Syn boží čili božské Já, přesvatá pod­
stata lidského vědomí, umírá na kříži času a prostoru.
Ramena kříže ukazují roztáhnutí času a prostoru do
nekonečna. Protnutí ramen kříže ukazuje jeden bod, tj.
stažení tvořivé mysli — vytváření času a prostoru —
zpět do jednoho bodu. A smrt božího Syna, jako prvotní
myšlenky Já, znamená odchod božského Já z tohoto
světa rozvětvených představ a myšlenek a jeho vejití
k Otci, tj. do univerzálního vědomí, a splynutí s ním.
Kristus vejde k Otci.
Paprsek božského vědomí, uvědomělý jako indivi­
duální JÁ JS E M , ale ještě s pamětí sounáležitosti s Ot­
cem (Já a Otec jedno jsme), vrací se k Otci, a poněvadž
je Bůh všudypřítomný, zůstává i Kristus zde — vzkříše­
ný, živý, všudypřítomný, věčný, v nitru každého člověka
či jiné bytosti.
To je mystérium velikonočního děje zrcadlícího se
v člověku. Mystická smrt vědomí lidského a vzkříšení
v Bohu, ve vědomí univerzálním. Ale napřed se člověk
musí spojit se Synem božím čili poznat se ve svátém
vědomí JÁ JS E M , neboť jen Syn může vejít k Otci.
On — Já — je pravda, cesta a život.
A jak má tedy člověk od počátku postupovat?
Hledejme Krista všudypřítomného, jeho svaté vědo-

735/
mí JÁ JS E M v sobě. Očištění menším půstem nám
v tomto období v našem úsilí velmi prospěje. Hlavně
však celodenním pěstováním bdělé pozornosti k bož­
skému JÁ JS E M v našem nitru. Poznáme, že jeho vě­
domí JÁ JS E M je jediným univerzálním, tedy i naším
JÁ JSEM .
Zaměřme opravdově svoji pozornost na toto jediné,
všudypřítomné JA JSEM , prvotní myšlenku Já, očiště­
nou od všech rozvětvených myšlenek. Uvědomme si
oproštěné vědomí podstaty svého vlastního života. Udě-
láme-li to velmi soustředěně, bezvýhradně, naprosto
odevzdaně a s opravdovou láskou, toto Já se projeví
jako prvotní příčina i pozorovatel všech myšlenek, kte­
ré jsou od něho odvozeny. Soustředěním se na toto svaté
Já a poznáním se v něm zaniknou všechny odvozené
myšlenky, celý náš svět představ a závislostí (samozřej­
mě postupně, neboť závislosti jsou velice dlouho zkon-
centrovávané myšlenky).
Musíme se však Kristu odevzdat opravdově, dát
všechno své jemu a pak teprve může následovat abso­
lutní oběť Syna božího čili velkého Já, spojení Krista
s Otcem. Tak smrt Krista v nás, svátého JA JSEM ,
spasí v nás celý svět.
Tento děj je nej vyšší obětí a zároveň nej vyšší láskou
člověka k Bohu a Boha k člověku. Člověk se odevzdává
božskému Synu — zmírá s ním mystickou smrtí, aby
byl s ním boží milostí vzkříšen čili uvědoměn ve velkém
vědomí, ale již ne jako člověk, oddělená bytost, ale jako
sounáležitost božského vědomí.
Žije-li ještě na této lidské úrovni, pak je „pravý Bůh
a pravý člověk", vědomí lidské i božské. Lidské jako
jakýsi výběžek nebo paprsek božského vědomí v plné
sounáležitosti s ním.

/ 36/
Mystická smrt

Staří mystikové a mudrci označili tímto názvem vr­


cholný stupeň odevzdání se do vůle boží, návrat indivi­
duálního toku života do plného uvědomění si sounáleži­
tosti se svým stvořitelem. Zde říkám stvořitelem,
protože (ačkoli jsme v božském teď neustále tvořeni)
jsme se svým lidským vědomím našli již stvořeni v čase
a prostoru.
Naprosté odevzdání sebe sama Bohu je v konečné
fázi uskutečněno v okamžiku, ale je velmi dlouho při­
pravováno. Po celý život a jistě i v mnoha životech pře­
dešlých probíhaly a probíhají určité situace a postoje
mysli, než se člověk přiblíží k vrcholu svého bytí.
Jak dalece se odcizil svému prazákladu, tak dalece se
musí každý vracet. Nemůže — a ani nechce — se vrátit
N
/
hned, neboť lpí na své nevědomosti, bojí se o svoji ome-
zenou existenci, nechce ji ztratit. Říká tomu život. Neví,
že svoji pravou existenci ztratit nemůže — je jí neko­
nečné božské vědomí, jeho pravé Já. Jak řekl Ježíš:
„Kdo ztratí život pro mne, nalezne jej.*
Postupně ale člověk toto pravé Já vyciťuje, nazývá je
Bohem a jde za ním.
Existují četné návody a cesty, jak se k Bohu přiblížit,
spojit se s ním a poznat se v něm, ale základ všech
těchto poučení a cest je vždy tentýž, třebaže vyjádřen
různými slovy, vždy však takovými, aby jim lidé rozu­
měli.
Odcizené duše se musí zbavit balastu nevědomosti,
který je omezuje tak, že se pociťují jako nedokonalé
a nedostatečné. Chtějí se přiblížit k Bohu a následně se

737/
s ním spojit v naprostou dokonalost. Proto se musí očis­
tit od zatemňujících přítěží a to je pro jejich omezené
chápání velmi bolestivé. Příliš lpí na své omezenosti
a jen velmi pomalu se jí vzdávají, zvlášť na počátku své
snahy.
Ale obrátí-li se doopravdy svou touhou k Bohu, po­
máhají jim i zevní podmínky tak, že je postrkují
k ústřední linii cesty. Omezené vědomí člověka to chápe
jako utrpení. Proto lidé procházejí tímto utrpením zpr­
vu nedobrovolně, neradi, brání se mu. Teprve později
berou na sebe svůj kříž dobrovolně. Ve vrcholné fázi
obětuje člověk svůj individuální, omezený pocit života.
Zemře v sobě a ve svém vědomí pro Boha a je v něm
vzkříšen. Zažije mystickou smrt a vzkříšení.
To je realizace pravého Já, poznání sebe sama. Je to
poznání nedílného Já, které se jen dočasně zdálo rozdě­
leno na „já" lidské a „Já" božské.
V poslední fázi vrcholného uskutečnění zmírá vědomí
velkého Já pro Otce a vystupuje k Otci do nekonečného
bytí, do jednoty všeho stvořeného i nestvořeného. Kris­
tus vystupuje k Otci, átman do brahma.
„Beránek boží bez viny, jenž snímá hříchy světa svou
smrtí v božském TEĎ." (.Průzračný svěť)
Toto je naznačeno v dalších básních téže knížky,
např. v básni Probuzení, kde je znázorněna cesta
k Bohu a následné spojení s ním — mystická smrt
a vzkříšení do neosobního bytí. Ještě podrobněji jsou
tato mystéria a tyto hluboké stavy objasněny v knihách
Za čas a prostor a Třpyt prázdna.
Co všechno již bylo o mystické smrti napsáno, větši­
nou v jinotajích! A kolik panuje o tomto mystériu doha­
dů! Když ale někdo napíše, že on zažil mystickou smrt
a dokonce její vyvrcholení, mýlí se a neví, o čem píše
nebo mluví. V nej lepším případě zažil nějakou vizi, pří-

/38/
slib mystické smrti. Ale mystická smrt není vizí, ani jí
není uskutečňována, jak se někteří žáci domnívají.
Někdy je za ni považováno i krátké ponoření, samádhi,
ale následné vyplutí svědčí o tom, že je tu třeba ještě
dlouhého úsilí, než se jeho já očistí a mysl v této první
a poslední myšlence zhasne. Cílem je dostat se za mysl,
„na druhou stranu mysli", ale tam se člověk nedostává
jako člověk. Než se tam jeho vědomí dostane, přestane
být „jeho". Je to rozpuštění individuálního centra vědomí
do vševědomí a tam ať si někdo to své já hledá.
Naprostým sebeodevzdáním Bohu je vyloučen návrat
toho, „kdo to zažil", a to je právě ten tvrdý oříšek pro ty,
kteří toto tajemství poznají až někdy v budoucím jejich
čase.
Vraťme se k přirovnání bytí k nekonečnému provazu
s nekonečným množstvím smyček.
Smyčka individuálního já se po určitém úsilí, očištění
charakteru, očištění mysli jejím soustředěním, zaměře­
ním nejvyšší pokorné, láskyplné a odevzdané pozornos­
ti do středu uzlu — do duchovního srdce, nejen do pr­
sou, to je pouze povrchový pocit, ale do středu své
bytosti, tj. do středu vědomí — jednou uvolní a vědomí
lidské oddělenosti se rozpustí. Tam se uskutečňuje
mystická smrt. Ještě dlouho předtím se může smyčka
„namočit", „zažít TO". Opět se ale vrací do vědomí já,
třebaže vznešeného, moudrého, svátého a nezřídka i do
já „osvíceného" učitele či mistra. A proč ne, vždyť na něj
padlo trochu světla štěrbinou uvolněné smyčky. Ale aby
se tento uzel rozvázal, k tomu je ještě daleko.
Odtud se, aniž o tom vědí, většina „mistrů" vrací —
od třetího vnoru, jak se tento stav též nazývá, zpět ke
druhému, t. j. ke své velikosti. Od opravdové mystické
smrti ke „svému" osvícení, poznání, realizaci, vědomí
Já... jak si tito navrátilci svoje „výdobytky" honosně

/ 39 /
nazývají. Někdy o tom píší stohy knih, aby si co nejvíce
čtenářů a jejich žáků uvědomilo, s kým mají tu čest.
S jakým velikým nebo nej vyšším mistrem nad mistry.
Tím neříkám, že by třeba některým žákům neprospíva­
li. I v těchto knihách je leccos dobrého, mnoho různých
informací, pouček a návodů. Vždyť každý realizovaný
má v tomto projeveném světě svůj úkol. A většinou jej
vyciťuje dlouho před realizací a snaží se v něm uplat­
nit. Jestliže se takový člověk poznává jako nástroj boží
činnosti, je to správné. Ale je chybou, když se má sám
za činitele. Jak říká Aštávakra: „Já jednám, tento klam
tě otravuje jako jed černého hada..." Nejsem to já, kdo
jedná.
Bedlivý čtenář by měl vše přečtené předkládat k cen­
zuře Duchu svátému do svého nitra s pokornou prosbou
o osvícení, co z předkládaného si vzít jako správné, a co
je balast. Takto půjde cestou k Bohu a nemůže se mu
stát, že dojde jen ke „svému mistru" a okopíruje a nasa­
je jeho důležitost.
V poslední době se již nahromadilo takové množství
duchovní literatury — mystické, jógové, magické
a jiné — , že většina začátečníků i pokročilejších nutně
musí být přinejmenším bezradná nebo dokonce zmate­
ná. Proto stále připomínáme těm, kteří se na to ptají,
aby se v první řadě obraceli k Bohu do svého nitra,
neboť, ač je všudypřítomný, v nitru člověka je zpočátku
nejsnáze k nalezení (vzpomeňme podobenství se smyč­
kou na nekonečném provazu). Aby hledali svobodu du­
cha a jemu předkládali, jestli to, co právě někde načer­
pali, je pro ně správné. Mohou jít kamkoli a číst cokoli
(vždyť vše je v rozmezí jejich svobody), ale vždy je při­
tom třeba používat cit vyvážený rozumem a rozum pro­
světlený citem, neboť to jsou velmi vzácné dary boží.
Vše předkládejte nekonečně svobodnému duchu boží-

/ 40/
mu. Každému potom bude zjeveno či spíše ujasněno, co
je správné a co je hříchem proti Duchu svátému.
Hřích proti Duchu svátému je tak veliký a mocný, že
o něm bible říká, že nebude odpuštěn. Zatemňuje du­
cha, jeho střed v člověku, jako mrak slunce. Světlo ne­
může proniknout k „hříšníkovi", který se buď takto za­
temnil sám, nebo se dokonce nechal zatemnit. Třeba od
nějakého „mistra", který — „otráven jedem černého
hada" (černý had je černě zbarvená zmije řetízková,
nejjedovatější had Indie) — podvědomě i vědomě vště­
puje tento jedovatý blud dále. Neboť žádný učitel nebo
mistr nemůže žáka přivést dále než k sobě, ke své
velikosti a mnohdy také důležitosti a nevědomosti.
Jak je to tedy s učiteli? Mají ještě plně neosvícení
učit, či ne? Bylo již řečeno, že ten, kdo se nepovažuje za
činitele, může samozřejmě předávat svoje, byť dílčí,
poznatky a svoji pomoc těm, kteří o ni sami stojí a hlásí
se o ni. Takoví učitelé jsou nástroje boží, jestliže se
přílivu boží síly plně otevírají a nepletou do ní přání
svého ega být důležitým či chytrým. Prostě když jejich
ego nepřekáží boží činnosti. Jejich ego se ještě neroz­
pustilo, ale oni sami se snaží „pracovat pro Boha"...
Zde je pravda skrytá ve dvojnosti, ale již z ní prosví­
tá. Jejich činnost plynoucí z dobrého úmyslu, z lásky
k bližnímu, je jejich cestou, způsobem pročišťování
mysli, originální cestou k prozření v pravdě.
Originální proto, že každý z nás, ač zařazen do jedné
úrovně lidského projevu, je trochu jiný. Tak jako lístky
na jednom stromě jsou každý trochu odlišný, tak také
každý člověk má jiné možnosti ve svém tělesném i psy­
chickém vybavení, ve svých vlastnostech. Každá vlast­
nost má být uvědoměna, vyzvednuta, pročištěna a pro-
duchovněna. Tak je pak upotřebena jako stavební
materiál na vor pro plavbu na druhý břeh mysli.

741/
Jste-li například vášniví, obraťte tuto svoji mohut­
nost k Bohu, ale pozor! Nebyla by to oběť dokonalá,
kdyby ta vášeň byla temná, bez takové prosvětlenosti
rozumem, aby se stala láskou.
Jste-li příliš rozumní, obraťte opět k Bohu tuto sílu.
Již tím, že Boha uznáte za hodna vašeho intelektu,
prosvětlujete své vědomí něčím hřejivějším, než byl váš
až dosud chladný rozum. Začnete sice myslet na Boha
jako na něco, byť vznešeného nebo nej vyššího. Hledáte
ho někde na nebesích... A pravda je zase skrytá ve
dvojnosti. Buďte však moudří, podívejte se, odkud vaše
myšlenky vycházejí, kde vznikají, pozorujte je trpělivě,
jemně, velmi tiše, a poznáte, že u svého vzniku, ač ti­
ché, mají větší sílu moudrosti. Pak se zaměřte na pozo­
rovatele vašich myšlenek.
Tak jsme to poradili onomu chlapci, který je od naro­
zení zcela nevidomý. Jeho zrakem je hmat, sluch a jem­
né vyciťování. A tento chlapec podle návodu, který jsme
mu vysvětlili, pozoroval svoje myšlenky a představy
a potom se zeptal, kdo je ten, kdo to pozoruje. V jeho
nitru se ozvalo „Jd“, a on upnul celou svoji pozornost na
toto Já a ocitl se ve vědomí tohoto Já, osvobozeného od
ostatních přídavných myšlenek. Také pravda jeho Já
byla zprvu skrytá ve dvojnosti Já a tazatele, ale později
splynula v jednotu, bylí ještě ne trvale.
A přece krátký čas předtím než přišel, se cítil nešťas­
ten, neboť na svoje otázky — Proč je na světě, on, slepý?
a Jaký smysl má jeho život? — nedostával uspokojivé
odpovědi.
Nyní již je zná a to mu přináší velkou vnitřní radost,
tak velkou, že ji posílá všem, které potká, jak nám
sděloval a jak je z něho cítit. Je to nyní šťastná bytost,
plná radostné lásky, kterou přetéká do svého okolí.

742/
Beránek boží bez viny,
jenž snímá hříchy světa

Z božské nekonečnosti se zrodí centrum vědomí —


z Otce se rodí Syn. Ten nejmilejší, totožný s Otcem.
Rodí se do stvořeného světa, aby jej spasil. Aby ti, co se
svojí vůlí odchýlili od vůle Otce, mohli se zas k němu
navrátit.
Jiskra boží — prvotní přesvatý vjem jáství — se tedy
rodí do stvořeného zapomenutím na svůj původ již
„hříšného" světa a osvobozuje bytosti tím, že jejich lid­
ské vědomí prosvětluje boží láskou a světlem poznání
sama sebe. Je pro ně vůdčím světlem, hvězdou betlém­
skou, která jim ukazuje cestu a vede je ke svému zroze­
ní v jejich nitru, dávno zanedbaném různými vásana-
mi. Sestupuje do stvořeného, tedy do jejich podvědomí,
do prostoru a času, aby pozvedla zbloudilé k sobě,
k pastýři těchto nevědomých oveček — a uvědomovala
je o jejich božském původu.
Některé duše vítají svého spasitele. To jsou ty, které
již touží po svém osvobození ze jha temnoty. Jiné na­
opak se brání, nechtějí se vrátit. Ještě ne, ještě je lákají
požitky tohoto světa. Přejí si žít v klamném vítězství
své oddělenosti a povýšenosti nad ostatními tvory.
Spasitel má úkol ve světě a když je tento splněn,
odchází opět k Otci.
Prvotní vjem, přesvaté jáství, vrací se k TOM U, ze
kterého povstal. Bez viny zapomnění své totožnosti
s Otcem.
Odchází — zmírá — z lidské úrovně a bere ty, kteří

743/
v něho uvěřili, kteří se k němu s nadějí obraceli, ty,
kteří jej nade vše milovali, a tak se v něm poznali.
Avšak všichni ti, kdož jej následují, nedocházejí do
stejné úrovně poznání, ale právě tam, kam mohou svým
pochopením a pročištěním dosáhnout. Tak řekl zmírají­
cí Ježíš zmírajícímu lotru, že „ještě dnes" bude s ním
v ráji čili v určité úrovni blaženosti.
Syn boží se vrací ze stvořeného do božské nestvořené
nekonečnosti, aby se znovu vracel svým zrozením do
stvořeného — symbol Vánoc a Velikonoc.
A tak se tu projevuje boží všudypřítomnost vyzařující
do nekonečnosti a nekonečnost do všudypřítomnosti —
ve věčnosti.
Někteří lidé, i celé skupiny lidí, očekávají nový pří­
chod spasitele či avatára — Krista, Buddhy — znovu
na tento svět.
Dočkají se?
Někteří ano, ale nemusí to být v tomto životě, snad
v některém z příštích.
Jestliže se nějakým způsobem zkrátí čas a prostor,
avatára se dočkají dříve. Když se však naučí vstoupit za
čas a prostor do věčnosti, najdou dokonce avatára věč­
ného, který tu stále je. Díky neskonalé milosti věčného
se poznají jako jeho sounáležitost. Potřebují se jen
k němu obrátit s nejhlubší láskou a odevzdaností, očis­
tit ze své mysli balast nevědomosti, balast pomíjivého,
proměnlivého.
Opravdový uctívač pravdy postupně poznává, že
svým očištěním zkracuje vzdálenost mezi sebou a no­
vým příchodem spasitele. On sám je velkým čarodějem,
jenž zvítězil nad časem, zkrátil čas oddělenosti sebe
i příchodu spasitele. Zvítězil nad temnotou omylu oddě­
lenosti od Boha. Poznává, že vždy tak tomu bylo, že
nikdy nebyli odděleni, že jen vzniklé ego se zatemnilo

/ 44/
svými přáními tvořit oddělenost. Zapomnělo se ve „své"
tvorbě, až ve svou oddělenost uvěřilo.
A proto se musí zpětněběžným způsobem zase odtem-
nit a uvědomit ve své božské podstatě vzdáním se sebe
sama, svého zdánlivého odděleného jáství.
Zpočátku se člověk má za oddělenou jednotku vědo­
mí. Postupně poznává, že jeho vědomí je zákonitou
sounáležitostí nekonečného vědomí božského, přičemž
vědomí odděleného ega zaniká. V božském nekoneč­
ném vědomí není oddělenosti.

745/
Kóany mám velice ráda

Kóany jsou psány nebo tradovány na různých úrov­


ních vědění, nejsou všechny stejné. Některé jsou jen
žertovnými a vtipnými povídkami, ale ty, které myslím
a které mám ráda, jsou vzácnými drahokamy.
Existují na ně různé názory, například že jsou nevy­
světlitelné a nepochopitelné a že touto cestou nelze jít
bez mistra.
Tato tvrzení platí dlouhou dobu pro mnoho lidí. Pro
pokročilé však mluví jasnou řečí. Tak jako chemické
znaky jsou pro mnohé jen shlukem písmen a čísel, pro
chemiky jsou zkratkou dlouhého popisování. Tak také
kóany jsou myšlenkovou zkratkou.
Rovněž tvrzení o učiteli je pravdivé. Musíme si však
ujasnit, kdo nebo co je učitel. Dosáhne-li někdo jakou­
koli cestou realizaci pravého Já, jsou pro něho jasné
i ostatní cesty, neboť právě toto velké Já je učitelem na
všech cestách.
Mistři se nezabývali začátečníky — soucítili s nimi
sice v rámci celého lidstva, ale pravý soucit-nesoucit
mají v té sféře, kde jsou v Bohu karmicky postaveni do
činnosti. Učí pokročilé kóanem.
Pro nevědomé je to jinotaj, ale pro uvědomující se
jasná myšlenková zkratka. Těm je kóan pochopitelný.
Mistr se nezabývá začátečníky, plýtval by zbytečně si­
lou potřebnou pro vyšší stupně. Pro začátečníky jsou
jiní učitelé s pomalými metodami, které jsou pro ně
vhodnější.
Začátečníkům ostatně mistrovo učení často ani nevy­
hovuje — nerozumějí mu, pokládají je mnohdy i za něco

/ 46/
nižšího, než slyší od učitelů své úrovně. U těch se doví­
dají složité postupy, „důležité" nauky. Jednoduchá
pravda pro ně není ničím, mají ji za hloupost. Chtějí
slyšet mnohovýznamovou, ve skutečnosti však málo
významnou složitost.

/ 47 /
Proč řekl mistr žákovi, že s ním
cloumají démoni

M istr řekl: „Vesmír je jeden průhledný krystal, jak


tomu rozumíš?“
Žák: „Vesmír je jeden průhledný krystal, nač tomu
rozumět?"
Mistr: „Vidím, že s tebou cloumají démoni." (Kóan)

Ten, kdo opakuje slova svého mistra, ten jim ještě


nemusí rozumět. Musí sám zažít pravdu mistrem vy­
slovenou nebo spíše naznačenou. Kdo pouze opakuje,
ten má sice víru v mistrova slova, věří jim, avšak prav­
du nepoznává. I když je pravda jen jedna, přístup k ní
a její realizace jsou vždy individuální — představují
originalitu dosažení.
Ten, kdo odpověděl stejně jako mistr, byl zatím pou­
hým žákem. Uvědomělý by mohl třeba říci, že ve vějíři
je dosti vzduchu, případně si dát jen střevíc na hlavu,
nebo prostě neříkat nic. Mistr by stejně poznal, že žák
také ví.
Jestliže tedy mistr žákovi řekl, že s ním cloumají
démoni, znamenalo to démony ega, jež si myslelo, že
opakováním mistrova učení ví totéž, co mistr sám.
Zeptá-li se žák, zda má mistr poznání, pak mistr svou
odpovědí zpravidla odvádí pozornost žákovy mysli od
tohoto tématu. Tím učí žáka, aby nerozvíjel svou mysl,
ale naopak ji vracel do jejího přirozeného stavu. Podob­
ně ani on, mistr, nevychýlí svou mysl z přirozeného
stavu uvědoměním si svého uskutečnění.
Na žákovu otázku nemusí mistr ani odpovědět, tak

748/
jako Ježíš nereagoval slovně na Pilátovu otázku. Učitel
může také říci cokoli, co je pro uvědomění žáka nej pří­
hodnější, nikdy však neopakuje gesto nebo slova jiných
mistrů, jako je například zvednutí hole na žáka, jak to
učinil nějaký mistr před ním. Takový učitel by na sebe
prozradil, že hluboké poznání dosud neuskutečnil, že se
chce pouze vyrovnat nějakému velkému nebo slavnému
učiteli. Chce se připodobnit, cítí tedy v sobě stále ještě
jakýsi nedostatek.
Pro toho, kdo poznání sám u sebe uskutečnil, je kaž­
dé napodobování gest nebo opakování slov nemyslitel­
né. On sám je originalitou pro sebe i pro všechny, kdo se
o stejný cíl snaží. Proto také připomíná všem ostatním
potřebu individuální, pro ně originální cesty. Je květem
na jediném stromě pravdy, ale živým, nikoli imitací.

749/
„Všichni Buddhové jsou jen
jeho SÍuh0Vé“ (kóan)

Neměnný prazáklad, prapříčina všeho, Bůh Otec, n ir­


vána, Tao, šúnjatá, prázdnota a další názvy jsou jmény
TOHO, který vysílá svého Syna do své tvorby, aby ji
přivedl zpět, aby všechny bytosti spasil.
Syn se vynoří mezi stvořenými bytostmi jako „pravý
Bůh", neboť svou sounáležitost s Bohem Otcem nezapo­
mněl, a „pravý člověk" a jako takový mezi lidmi žije
jako jeden z nich.
Jako vůdčí paprsek světla, jako jejich spasitel přivádí
všechny bytosti, celou boží tvorbu znovu k Otci — je
tedy služebníkem svého Otce.

/ 50/
Vesmír má podobu člověka

V tajných knihách moudrosti je psáno, že vesmír má


podobu člověka. A tak tomu také je.
Každý člověk má svůj vlastní vesmír — trochu jiný
než ostatní — podle impulzů žádostí, které se v něm
zvedají. Proto je jeho vesmír stvořen k jeho obrazu.
Avšak vesmír je vyzářením z centra na povrch, zmno­
žením jedinosti. Zůstává proto jen klamem, i když krás­
ným. I ráje jsou podle východní filozofie jen „lepšími
pekly", neboť i ony jsou — třeba krásným — zastřením
skutečnosti. Jen velmi málo je těch, kteří jakýkoli ves­
mír rozpustili.
Zrodili jsme se ve sféře, kde má sice každý „svůj
vesmír" trochu odlišný, ale přece se všichni navzájem
vnímáme a dorozumíme. To umožňuje lidská duše. Pro
názornost si uveďme příklad: Všechno stvořené je jako­
by zahrnuto ve vibraci řekněme od jedné do tisíce.
Lidská duše zaujímá kupříkladu prostor od dvou set
padesáti do tří set dvaceti kmitů. V jiných kmitočtech
se pak nachází duše zvířecí, duše andělská apod. N ě­
které duše se částečně překrývají, ale mají navíc ještě
jiné vlastní podmínky. Určitou fázi ale mají společnou.
Ve vytváření vesmíru jsou dvě výraznější období.
Doba přípravná a doba projevení. Přípravná doba se
též může nazvat dobou touhy. Touhou — přáním — je
budoucí vesmír imaginován, jsou tu zakládány podmín­
ky pro jeho vytvoření.
Doba projevení je dobou karmické zralosti, vykrysta­
lizování vzniku daného podmínkami. Toužené se splni-

751/
lo a tím nás spoutalo. Proč? Na jednotném oceánu bytí
se vyšvihla vlna — chtění. Chtění vykrystalizovalo,
vlna se upevnila, ztuhla. Takto jsme si „vychtěli" těla,
hmotu a všechno další.
Vlna se upevnila, vědomí se zdánlivě omezilo. A tak
se vlna domnívá, že existuje jako samostatná, nezávislá
jednotka. Na svůj domov už zapomněla. A je vlnou čím
dál krásnější a zří i jiné krásnější a krásnější vlny, o do­
mově svém však nic neví.
Teprve když se zčásti rozpustí, uslyší vzdálenou hud­
bu tohoto domova. Ale ještě dlouho sama se sebou zápa­
sí, protože její osobní touha ji pozvedá nad hlubiny
a přitahuje k jiným vlnám.
Až jednoho dne ji hlubina tak obejme, že naše vlna na
všechno vlnění „své" i „cizí" zapomene a v hlubině se
rozplyne. Je zase doma. A z domova se na všechno vlně­
ní usmívá, sama se ale již neviní.

/ 52 /
Proč p ři prvních samádhi není
vnímán svět

Protože hledající ještě příliš rozlišuje „zevní" a „vnitř­


ní". Odstrkuje zevní od vnitřního, a pak se mu jeví obě
tyto úrovně jako oddělené, jaksi k sobě nepatřící. Zaží­
vá sice občas záblesky vnitřního, ale opět se vynořuje
v zevním a vnitřní mu utíká. Postupně se obě sféry
přibližují, to proto, že on sám vyspívá. Po každém zažití
samádhi, spojení s božskou „vnitřní" úrovní, se mu jeví
svět méně hmotný, průzračnější, lehčí, radostnější, Sva­
tější. Přispívá k tomu neustálé jemné bdění, neustálá
bdělá pozornost k božskému a připomínání si božského
i ve stvořených věcech. Zevní se víc a víc přibližuje
vnitřnímu. Jednoho dne se oba protiklady tak přiblíží,
že se spojí. Dochází k poznání jednoty obou.
To, co obě úrovně oddalovalo, byly staré vásany a pře­
svědčení mysli, že je tu rozdílnost. Nyní byla mysl
utišena, ale zbytky vásan ještě zůstaly. Rozpouštějí se
pomaleji než myšlenky, i když kdysi z nich vznikly. Pro­
to člověk může v poznání žít, ale není ještě zcela osvo­
bozen od svých závislostí, vásan. Znala jsem velkého
učitele, mnoho let žil v poznání a ve vysokém stupni
poznání zemřel.
A znám mladého chlapce, který nastoupil duchovní
cestu velmi brzy a prozřel se také velmi brzy, již ve 23
letech, o 15 roků dříve než můj starý přítel.
Můj starý přítel vyzkoušel a zažil více způsobů hledá­
ní a prozírání se, než uskutečnil poznání — jáství ve
všem, jak mi jednou sdělil krátce před svým odchodem
z tohoto světa. Několik let po jeho odchodu přišel na

753/
tento svět chlapec, který po velmi krátkém seznámení
se s problematikou procesu prozření nastoupil svoji
„cestu" právě u tohoto jáství ve všech a všem.
Řekl si tehdy, že většina hledajících osamostatňuje
prvotní myšlenku Já, aby se soustředěním na toto Já
mohli v něm poznat. On si však uvědomil, že i toto Já je
myšlenkou, třebaže svátou, a položil ji na roven s ostat­
ními myšlenkami. Aniž by toto svaté Já ponížil, vyzvedl
jemu na roveň všechny myšlenky jako rovněž svaté,
vycházející z jednoho základního univerzálního zdroje
vědomí, a tu se mu otevřelo poznání jednoty bytí ve
všech a ve všem.
Když tento chlapec přijde, přinese s sebou vůni přiro­
zeného stavu mysli, a i když odejde, tato čistá atmosfé­
ra tu zůstává jako vůně ozonu.
Neříkám, že tento chlapec je celý můj starý přítel, ale
nese mnohé jeho vlastnosti, včetně nedožitých, ne zcela
rozpuštěných vásan, ale hlavně je v něm pokračování
vysokého stupně poznání. Přesně tam, kde první skon­
čil, druhý nastoupil. Také vztah obou ke mně je podivu­
hodně stejný — úměrný jejich fyzickému věku. Jeden
byl a druhý je Velmi milým přítelem na úrovni duchov­
ního porozumění.

/ 54/
Intuice a vhled

Intuice přichází člověku introvertnímu. Ten se právě


svým uvnitřněním a zbožnou, pročištěnou myslí dostá­
vá do úrovně vědomí, kde je intuice velmi častá a pomá­
há mu. Prosí o ochranu boží a takto je mu poskytována.
Hluboká intuice je již přímé vedení boží, vnitřní slovo.
Vedle této projevující se intuice je tu ještě jiné zření,
vhled, a ten se zapojí jen při vážné duchovní otázce.
Abych vám to blíže vysvětlila. V nekonečném prázd­
nu jsou latentně uloženy všechny možné odpovědi,
všechny možnosti. Jsou v klidu, bez projevu, bez tužeb,
proto je prázdno. Přijde-li však do nepohybu pohyb,
např. je-li vyslovena závažná otázka (nemusí být říká­
na slovy, jen touhou), jde o totéž, jako když Mojžíš uho­
dil holí o skálu, a vytryskl pramen živé vody (skála —
pevnost, nepohnutost; úder holí — vyprovokování po­
hybu, reakce). Dojde tak k porušení rovnováhy, nastane
velký třesk ve vesmíru. Ihned však přijde odpověď jako
vyrovnání dvojnosti a vrácení do prázdna, jednota se
znovu uzavře do své celistvosti. Otázka vytvořila nedo­
statek, ten musí být ihned vyrovnán. Ihned pro toho,
kdo je tak blízko, že umí otázku položit tak, aby ji velké
ucho ihned zaslechlo — to znamená, že musí být ve
sféře prvotního tvoření.
Lidé stále kladou nějaké otázky a hle, každá duchov­
ně významná je zodpovězena. Jak je člověk od jednoty
vzdálen, tak dlouho vyvstává otázka i odpověď. Příliš
vzdáleným přicházejí často odpovědi povrchní nebo ma­
toucí. Všechny skutky i myšlenky se zatím zaznamená­
vají v hluboké paměti karmické zákonitosti.

755/
Kolik andělů se vejde na
špičku jehly?

O tom vedli středověcí i pozdější teologové učené dis­


putace. Tak kolik se jich tam doopravdy vejde?
Můžeme to poznat, když si ten bod živě v mysli před­
stavíme? Tehdy bude náš poznatek také představou.
Musíme se sami stát jedním bodem. Mysl a celé naše
vědomí soustředíme do jednoho bodu a když se nám to
dokonale podaří, zažijeme sat-čit-ánanda. A právě tato
ánanda je sférou veliké blaženosti, ve které nám budou
pět všichni andělé. Pak se všichni andělé vejdou do
malého bodu — na špičku jehly.
Jestliže pokročíme dál, překročíme andělskou sféru
blaženosti, opustíme i tento nepatrný bod a zažijeme
to, co je nad ní — přítomnost boží.

756/
Co je hřích proti
Duchu svátému

Nejprve je třeba si říci, co nebo kdo je Duch svátý.


Je to svoboda, prostá všeho zla. Každého, kdo k nám
přijde, učíme tuto svobodu ducha hledat. Je tedy nutné,
aby se zbavoval sám u sebe jakéhokoli zla. To je první
etapa této cesty — zlepšování svého charakteru. Bez
tohoto úsilí by se nikam nedostal, jeho duch by nebyl
svobodný. To ale zdaleka není všechno. Rovněž nesmí
chybět touha, opravdová láska k pravdě, rozlišování,
pozorování proměnlivosti jevů a hlavně nelpění na pro­
měnlivých jevech, uvědomění si, že jejich podstata je
prázdná.
A snad nejvýše bych kladla pokoru srdce. Jen si
nemysleme, že když se nám nějaké vědění otevřelo, že
jsme někde výš nebo něco víc než ostatní. Je to jen
povrchové rozlišování, které je jenom zdáním, pouhou
pěnou na oceánu bytí. Pravá pokora srdce je naprosté
utišení mysli v láskyplné bdělosti a naprostá sebeode-
vzdanost božské podstatě. Pak teprve je tu svoboda
ducha.
Je nutno vymýtit ze své mysli všechno to, co člověka
odděluje od druhých, co ho povyšuje nad druhé, neboť tó
jej také odděluje od Boha.
Myslet si, že jen moje pravda je pravdou, že moje
církev, společnost a podobně jsou ty nej lepší, to jsou
myšlenky rozdělující a škodlivé. A když je dokonce vy­
hlašujeme a nutíme jiné, aby těmto dogmatům uvěřili
a vyznávali je, to je opravdu hřích proti Duchu sváté­
mu, proti jeho svobodě, prosté všeho zla.

/ 57 /
Největší hřích proti
Duchu svátému

Největším hříchem proti Duchu svátému je závist


a z ní plynoucí nenávist. Ego se chce uplatnit stále více,
ale cítí v sobě svou malost, omezenost.
Navenek se takový člověk nechce přiznat ke své ne­
dostatečnosti, předstírá, že „on" je veliký, moudrý, že
má poznání, vhled, ale ze závisti k druhým je pomlou­
vá, snaží se je snížit, jak nejvíc umí. A právě tyto jeho
„kritiky" svědčí o jeho nevědomosti.
Neví, že on sám je ve své podstatě dokonalý. Uvědomí
si to jen tehdy, když pozná dokonalost „druhých". Tito
kritikové zatím poznání nedosahují, výjimečně nějaký
odlesk záblesku. Opakují vědomosti nějakého mistra
bez hlubšího pochopení. Tento jejich mistr ostatně ani
mistrem ještě být nemusí, neboť stejní se sdružují,
vrána k vráně sedá.

/ 58/
Cesta do svaté země na
černém buvolu

V úvodu knihy o Tau a ctnosti (TA O -TE K -K IN G ),


kterou přeložil prof. Rudolf Dvořák, se dočteme auto­
rův názor, podle něhož značná podobnost mezi učením
Lao-cbvým a Ježíšovým dokazuje omyl historiků, kteří
kladli čínského mudrce asi 500 let před Krista. Lao-c’
byl podle R. Dvořáka Kristův současník nebo žil krátce
po něm. Na černém buvolu, jak je zobrazován, prý
podnikl cestu do Palestiny, kde se seznámil s Ježíšovým
učením a přivezl je svým krajanům do Cíny.
Autor, ač v mnoha směrech jistě vzdělaný, nevěděl, že
každý, kdo upřímně usiluje o poznání, dochází stejného
osvícení, ať žije kdykoli a kdekoli. Že má svátou zemi
v sobě, ve svém duchovním srdci.
Zobrazení Lao-c’, jak sedí na buvolu, znamená, že
zkrotil svoje ego, které se promítá myslí. Za zkrocenou
myslí se otevírá stejná pravda, stejné jediné vědomí,
které v sobě našel Ježíš, před ním Lao-c’ či jiní velcí
mudrcové, a které může nalézt každý upřímně hledající
člověk, každé lidské já, jež se dovede vypořádat se
svými závislostmi a své lidské vědomí nakonec odevzdá
vědomí božskému.
„Vezmi na sebe kříž svůj a následuj mě."
Kříž znamená závislosti, rozvinuté v čase a prostoru.
A na něm zmírá lidské a pomíjivé — a křísí se božské
a věčné.

759/
Rozdíl mezi buddhou
a bódhisattvou

Je velmi malý.
Buddha nečiní — je činěno. Bódhisattva ještě (velmi
málo) činí — „soucit tě spojuje". Jednota — prázdno —
buddha — bódhisattva. Je to velmi jemné chvění na
okraji prázdna. Je to Bůh — Matka, která ještě tvoří
a končí svou tvorbu pozvednutím na nebesa.
Karma:
„Bůh tě potrestá."
„Noli tangere circulos meos."
Každý čin, každá myšlenka, vše má svou odezvu.
Osvícený nežije nad věcmi, ale spíše v jejich neměn­
ném středu. Jeho „zevní" projev je jen velmi malý. Vy­
tváří první, ten nejmenší kruh činnosti. Je to prvotní
pohyb, kdy do nepohybu přichází podnět k pohybu
a zase se ihned uzavírá do jednoty. Tímto podnětem je
soucit s hledajícími, kteří touží po osvobození, po po­
znání. Je to pomoc Matky, podané ruce na posledním
stupni k pravdě. Je to kruh bódhisattvy. Upřímně hle­
dající neruší tento kruh, pokorně přijímá, a tak se jed­
nota opět uzavírá.
Karma a reinkarnace spolu souvisejí. „Tak dlouho se
budeš vracet, dokud posledního penízku nesplatíš."
(Bible)
Jaký je rozdíl mezi soucitem a soucítěním?
Soucit je s někým trpícím a soucítění je uvědomění se
v sounáležitosti se všemi.
Zmrzlá vlna — ulpění (zastavení se) na svém přesvěd­
čení, na svém předsudku nebo dokonce dogmatismu.

760 /
O psychických silách

V dnešní době mnoho lidí touží po psychických silách,


o čemž svědčí i nemálo písemných dotazů, které na toto
téma s manželem dostáváme. K rozšíření zájmu o tuto
problematiku přispívá zejména množství knih, které
učí „otevírat čakry", a také mnoho učitelů a „mistrů",
hlavně cizozemských, kteří totéž učí celé skupiny lidí.
To, co bylo dříve skryto a předáváno opravdu vědoucími
jen vhodným posluchačům, je nyní profanováno bez
opravdového užitku, spíše ke škodě těch, kteří bez
správné přípravy přistupují k provádění nejrůznějších
cvičení a praktik.
Každá čakra ovládá určité schopnosti a možnosti je­
jich využití. Ovšem přistupovat k této praxi bez předcho­
zí očisty charakteru a zvláště pak bez vytyčení jasného
cíle — uvědomění si sebe sama čili spojení s Bohem — je
nebezpečnou hrou malého dítěte s ohněm. Při otevření
spodních čaker, tj. první a hlavně druhé, na něž se začá­
tečníci obvykle velmi rádi bez předchozí přípravy zamě­
řují, vytrysknou do vědomí člověka zkoncentrované vá-
sany. Tato záplava může v lidském empirickém vědomí
napáchat velký zmatek a nenapravitelné škody. Četné
dopisy, ale i telefonáty takto poškozených, hlavně v po­
slední době, jsou toho důkazem.
Sama jsem prošla touto cestou a píši tedy z vlastní
zkušenosti. Když jsem se seznámila s ezoterickou lite­
raturou, cvičili jsme s mým prvním manželem kaž­
dodenně několikrát mantrické cvičení, jak je uváděl
Weinfurter v Ohnivém keři. Nebylo to ale jediné naše

761/
cvičení. V první řadě jsme praktikovali tiché soustředě­
ní do duchovního srdce, dále například cvičení pránájá-
my, vědomé kontroly dechu, a řadu dalších cvičení (ně­
která jsem popsala v knihách Za čas a prostor a Třpyt
prázdna, jiná uvádím v této knize), zejména však stálé
uvědomování si boží přítomnosti ve velmi tiché, ale
jasné bdělosti,
Mantrická cvičení jsem cvičila tak, že jsem volala
Boha jeho svátým jménem. Toto cvičení, postupující po
čakrách a ovšem doplněné i jinými způsoby uvnitřňo-
vání, mi přineslo sice hluboké uvědomění si některých
„sil", ale také probuzení. Když mi byly „síly" z nitra
oznámeny a také se hned vzápětí vynořily, uvědomila
jsem si jejich nebezpečnou stránku, a tak jsem inten­
zivně prosila Boha, svého velkého Přítele, aby mi tyto
možnosti zase odebral, že chci jen jeho a že se znám, že
by mě tyto síly mohly zkazit. Tak se zase vytratily a ty
malé zbytky — např. jasnovidnosti — mi již nebyly ne­
bezpečné. Píši vám to proto, aby nikdo z vás, jste-li
moudří, po psychických silách netoužil, neboť jen tak
můžete moudrými zůstat nebo pravé moudrosti dosáh­
nout. Vždyť právě tyto síly jsou největší překážkou
a zdržením na vaší cestě k úplnému prozření.
A jak je to s léčitelskou silou? Zkoumejte se, z jakých
pohnutek chcete léčit druhé. Chápete-li, že vykonáváte
vůli boží, pak to může být vaše cesta. Ale v žádném
případě do toho nepleťte své ego.

762/
Zkušenost s telepatií

Jednou jsme šli v Olomouci na procházku po městě


a došli až k prostranství, na kterém byl právě postaven
cirkus. Vedle velkého stanu stál menší stan, asi pro sto
lidí. Napadlo mě, abychom vešli dovnitř.
Stan byl již téměř plný. Sedli jsme si dozadu, kde
zbývalo ještě několik volných míst. Nevím, co bylo na
programu, než jsme přišli, ale právě nyní na pódium
vstoupili dva účinkující — starší muž a žena středních
let. Muž ženu představil jako madam Théb. Řekl o ní,
že je hermafroditem — napůl mužem, napůl ženou —
a že nám to sama decentně ukáže. Paní odhalila hruď
a skutečně, půl těla měla ženské parametry, prs v pod­
prsence, půl mužské. Pravděpodobně měla někdy před­
tím rakovinu prsu s následnou operací.
Po tomto triku pán zavázal madam Théb oči černou
šálou a vyšel prostřední uličkou mezi přítomné ná­
vštěvníky. V zadních řadách si vyžádal od lidí něko­
lik legitimací, mezi nimi také moji. Legitimaci otevřel
a vyzval paní vždy stejnými slovy: „Prosím, čtěte."
A madam Théb se zbytečně zavázanýma očima (to pro
větší efekt) četla jména i další údaje. Když přišla na
řadu moje legitimace, asi třetí v pořadí, udělala madam
Théb chybu ve jméně mého rodiště. Ostatně, není se co
divit, bylo nezvyklé — Kotvrdovice. Paní je zkomolila
na Kordovice nebo tak nějak a já vykřikla: „Tak to
není." Pán se s trochou nevole, ale mlčky zahleděl po­
zorněji do mého dokladu. Paní Théb ihned správně
četla Kotvrdovice.
Opravdu uměla číst myšlenky. Byli spolu telepaticky

763/
dobře sehraní, vždyť paní v žádném případě nemohla
dohlédnout až k nám a žádnými triky nemohli být do­
mluveni. Moje dívčí jméno Selingerová a již zmíněné
jméno rodiště byly příliš dlouhé a nezvyklé, a tak se
pán, ne paní, v nepozornosti přehlédl v jeho názvu. Při
větším soustředění bylo spojení dokonalé.
V té době jsme se seznamovali s různými duchovními
nebo psychickými obory. Vždy, když jsme se něco dozvě­
děli, přišlo z nějaké strany potvrzení či ukázka, že je to
možné nebo co je v tom podstatné. Později se mi otevře­
lo tolik psychických možností, že jsem — jak je uvedeno
výše — prosila Pána Boha, aby mi to zase vzal, že by mi
to překáželo v mém úsilí o pravé poznání.

,|

764/
Jak jsemjednou běžela
temným lesem

Na jiném místě jsem se již zmínila, jak jsme se po


tatínkově smrti starali o dřevo na zimu. Byly to silné
dubové větve, různě roztroušené po rozlehlém lese, ne­
boť duby zde byly vysázeny jen pořídku, vždy po pěti ve
velkých rozestupech. Učinili tak před lety na počest
padesátých narozenin císaře Františka Josefa I.
Větve se musely natahat někam k cestě na jednu
hromadu, aby je mohl nějaký sedlák příležitostně po
skončení práce na poli odvézt. Na jeho vůz je musel
někdo naložit, přičemž s nejtěžšími kusy pomáhal. Tuto
práci jsem vykonávala já, sedmnáctiletá dívka. Matka
byla stará, o dva roky mladší bratr po prázdninách opět
na studiích.
Větve byly připraveny ve vzdáleném lese, asi dvě
hodiny od domova. Tahala jsem je a nosila od rána, ale
práce se protáhla až do večera. Chtěla jsem ji dokončit,
abych nemusela druhý den chodit zase tak daleko.
Bylo to už na podzim. Měla jsem sice hodinky, ale
navečer se pojednou zatáhla obloha a začalo drobně
mžít. Skončila jsem za úplné tmy, nebylo vidět na krok
před sebe.
Zprvu jsem hledala cestu domů, ale bylo to velmi
obtížné, nohy mi klouzaly po nerovném podkladu rozje­
té cesty. Ve velké úzkosti jsem se modlila, ale pak jsem
si našla vhodnou hůl a namířila si to podle intuice
přímočaře k domovu lesem bez cest. A najednou veške­
ré obavy, veškerá váhání ze mne spadly a já šla, ba
přímo běžela zaplavena velikou jistotou, přičemž hůl

765/
namířila vždy dopředu a odpíchla se. Tma byla sice
jako v pytli, ale já nevrazila ani do jednoho stromu,
neklopýtla ani o jeden pařez nebo kámen. Jako kdy­
bych se vznášela ve velké tmě vedena intuicí. Dosti
hluboké koryto potoka jsem dolů sjela po zadku, na
druhé straně se vyškrábala nahoru, vše zcela bez úho­
ny, a běžela dál jako v transu.
Cestu zpátky, která normálně zabrala asi dvě hodiny
času, jsem zvládla za necelou hodinku.

766 /
Jak nás Pán Bůh obživil

Přistěhovala jsem se do Olomouce uprostřed němec­


ké okupace. Potraviny byly na lístky, ale když už nám
jídlo docházelo, vždy se o nás Pán Bůh nějak postaral.
Jednou jsem se vracela koncem září ze svého rodiště
na kole. Ujela jsem již hodně kilometrů. Před Olomoucí
jsem musela vytlačit kolo do velkého kopce a unavená
jsem si sedla na mez u silnice. Bylo to zrovna u lánu
brambor. Po chvíli ke mně došel starší sedlák s koňmi
a pluhem, vyorával právě ten řádek, u kterého jsem
seděla.
Vstala jsem a pozdravila jej křesťanským pozdrave­
ním, jak jsem byla z domova zvyklá: „Pomáhej Pán
Bůh."
Odpověděl: „Dejž to Pán Bůh" a dal se se mnou do
řeči, odkud a kam jedu. Když jsem mu vypověděla, že
jsem z Drahanské vysočiny, odkud se právě vracím do
Olomouce za svým manželem, zeptal se mne, máme-li
co jíst?
Osmělila jsem se a poprosila ho, jestli by nám prodal
trochu brambor.
Trochu se zamyslel a pak řekl: „Ale jo." Ještě se ze­
ptal, kde bydlíme, kolik bych těch brambor chtěla
a jestli chci také nějakou kapustu a že příští týden
pojede do Olomouce.
Přemýšlela jsem, kolik vlastně těch brambor potře­
bujeme. Doma jsme vždy měli nějaká zvířata a já jsem
nevěděla, jaký podíl z brambor, co jsme dřív mívali, než
nám Němci zabrali pole a zřídili si na něm střelnici,
vždy připadl pro zvířectvo a jaký pro lidi. Usoudila jsem

/ 67 /
tedy, že osm centů. Nějak divně se na mne podíval, ale
já jsem sklopila stydlivě oči. Neřekl nic, jen pokývnul.
Příští týden přijel s vozem. Byla to taková spousta
brambor, že jsme je pomalu neměli kam dát.
Všichni možní známí i lidé z domu si k nám chodili
s taškami. A všichni se divili, jak mohl ten sedlák pro­
jet s nákladem šestnácti pytlů a navíc ještě asi dvaceti
hlávek zelí v době, kdy se za tašku jídla vezeného „na
černo" trestalo. Celou dodávku nám nechal za normální
nákupní cenu. Zaplatili jsme, poděkovali a víckrát jsme
ho neviděli. Manžel říkal, že podle řeči to byl Němec.
Poblíž byly dvě německé vesnice a on byl z jedné z nich.

768 /
Velký čaroděj

Moudrý vždy přím o jde


k upřímným upřímně.
A k těm, kteří jsou podlí?
Jde také upřímně, tak v moudrosti své prodlí.

(Lao-c’ v Kabešově překladu)

V jedné zemi žil velmi nešťastný člověk. Byl nešťast­


ný proto, že lidé té země byli vesměs zlí a velmi mu
ubližovali. Neměl nikdy chvilky klidu, ani v noci, stále
musel myslet na svoje soužení. Když to již nemohl déle
snést, vypravil se k jednomu velkému čaroději, aby mu
nějak pomohl.
Čaroděj řekl: „Nemohu proměnit zlý lid tvé země
v dobrý, neboť jsem již stár a do tvé země je daleko, ale
učiním tě velkým čarodějem, jako jsem já, a ty sám si
pomůžeš."
Dal mu sníst ovoce, po kterém usnul libým spánkem.
Člověk se vyspal do růžová, jako nikdy předtím. Když
se probudil, viděl, že všichni lidé jsou pojednou dobří
a byl šťasten. Nikdo mu již neubližoval.
Ale lidé si říkali: „Kdopak proměnil toho škarohlída?"
A žádný nevěděl, že škarohlíd je teď velkým čarodějem.
Tvoji bližní jsou odpovědí na to, jak k nim přistupuješ.

/ 69 /
Kouzlo osobnosti

Někteří lidé mají takové kouzlo osobnosti, že ostatní


jsou jimi přímo přitahováni. Je jim v jejich blízkosti
velmi dobře. Tyto „magnety" jsou ale charakterově ne­
stejné. Jedni jsou čestní a čistí a jejich vnitřní síla posi­
luje jejich posluchače, kteří znovu touží po jejich pří­
tomnosti, a jak jen mohou, tak ji vyhledávají.
Jsou však i takoví, kteří sice mají také kouzlo osob­
nosti, avšak zneužívají je. Lidé jsou v jejich přítomnosti
rovněž rádi, o poslední by se s nimi dokonce rozdělili,
ale brzy zakoušejí zklamání. To, co jim takový „magnet"
nasliboval, pro co si jej na první pohled zamilovali,
nikdy nebylo splněno. Lidé poznávají, že byli nějak
ošizeni.
Mnoho podvodníků má velké kouzlo osobnosti, ale
toto kouzlo druhému vždy přináší bolest, zatímco před­
chozí skupina lidí s dobrou silou osobnosti přináší os­
tatním posilu a pomoc.
Znám více lidí s tímto kouzlem, ale povím vám o jed­
né mladé ženě, ze které vyzařuje velká dobrota. Každý,
kdo ji pozná, je v její blízkosti rád. Mluví-li o někom,
vždy s velkou úctou a laskavostí. Je až dojemné, jak
říká o svém manželovi nebo dítěti: „Je lepší než já."
Hovoří tak ale o každém, o kom se zmíní. Jejich rodina
je dobrá hlavně díky této podivuhodné mámě s velkým
kouzlem osobnosti, jímž je dobré srdce.

770/
Vnitřní krása

Jistě jste někdy pozorovali, že některý člověk, který


za normálních okolností ani zdaleka nesplňuje kritéria
fyzické krásy, se najednou úplně promění. Jeho vnitřní
krása vyzáří navenek a on je najednou tak hezký
a milý, že je s ním každý rád, každému je příjemný.
Je tomu tak proto, že se právě uvnitřnil nebo se
rozhodl pro lepší alternativu, kterou mu vnitřní hlas
svědomí nabídl.
Každý je ve svém nitru dokonalý, jeho duše je krásná
a on v této chvíli dal přednost své duši před svojí smys-
lovostí. A hle, co se stalo — jeho krásná duše se roz­
prostřela a ozřejmila se i v jeho „zevním" projevu. Uká­
zala mu, že i takzvané „zevní" je jen vyzářením
vnitřního, ale má být správně pochopeno a zažito.
A najednou i všichni ostatní lidé a všechny stvořené
a projevené věci, všechny dharmy jsou krásné, září do­
posud skrytou vnitřní krásou. Není již odlišná vnitřní
a zevní, je tu jen jedna jediná, ze všeho zářící, vše
v lásce objímající, vše z lásky vytvářející krása.
Jinde jsem již napsala, že láska a krása jsou mostem
do jednoty. Také ale dobrota, tichost srdce a čistota
mysli, soucítění a odpuštění — to všechno jsou vlast­
nosti, které člověka přivádějí blíže božské Matce a dále
k jejímu Synu a skrze něj do jednoty Boha Otce — do
nekonečné jednoty bytí.

771/
Čarovná bylina

Než jsme postavili chatu, jezdili jsme každý víkend,


pokud to počasí dovolilo, někam do přírody. Často jsme
navštěvovali nějaké hrady nebo zámky — byl to chlap­
cův koníček. Anebo jsme se jen tak toulali přírodou od
jedné vlakové stanice k nějaké jiné, kde jsme opět na­
stoupili zpáteční cestu. Tak jsme prochodili kraje kolem
Berounky, Vltavy a Sázavy. Navštívili jsme mnohé lesy
a vesnice mezi nimi. V létě jsme sbírali houby a byliny,
o každém pozoruhodném exempláři jsme věděli. Při
těchto toulkách jsme také objevili několik lokalit verbe­
ny (sporýš lékařský), kouzelné byliny, používané dávno
našimi předky nejen k léčení, ale také k čarování.
Je to drobný, něžný modrofialový kvítek, který vykvé-
tá na pevných rozvětvených lodyhách, a to postupně,
jako by symbolizoval posloupnost lidských životů. Má
mnoho dobrých léčivých vlastností, nejcennější však je
moc produchovnění. Stačí se jen na rostlinu dívat s lás­
kou, a poznáte zázrak. Velmi rychle vám začne odpoví­
dat také láskou. Pomocí této kouzelné byliny zažijete
vnitřní spojení — samádhi lásky a krásy.
Přinesla jsem domů kytici této byliny, postavila si ji
na noční stolek k posteli, zaujala relaxační pozici vleže
na zádech a v hlubokém soustředění jsem srovnala své
vědomí s vědomím podstaty tohoto kouzelného kvítku.
Po velmi krátkém úsilí nastoupil stav naprostého
vyrovnání obou center vědomí — ve mně i v květině.
Byl tu stav rozšířeného vědomí — nesmírné čistoty,
lásky a štěstí. Trvalo to po celou noc a ještě i druhý den,
byť ve slabší intenzitě vnímání.

/ 72 /
Verbena dnes bohužel velmi rychle mizí z dřívějších
lokalit. Nenalezli jsme ji již ani v Davli, kde rostla
kdysi hojně kolem řeky, ani ji nenajdete u nás v Bořku
na jejích dřívějších místech. Jen na naší zahradě tato
kouzelná bylina roste a každý rok jí kvete velké množ­
ství. Naši přátelé si ji odnášejí a přesazují do svých
zahrádek nebo květináčů.
Květiny mi připomínají zpřítomnění božské krásy do
projevu. Miluji krásu a poznávám, že krása miluje
mne.
Zaměřte se na ně s opravdovou, hlubokou láskou
a úctou k jejich podstatě, a ony vám odpoví také láskou.
Tak se můžete s čímkoli sjednotit, nejen s květinami.
Láska a krása jsou mostem do jednoty.

773/
Ještě o magii

V poslední době vzrůstá zájem o magii. Tou je vlast­


ně každá myšlenka, neboť myšlenky jsou síly, a to tvo­
řivé síly.
Často nám také vyvstanou myšlenky smutku, depre­
se, strachu. Co s nimi máme udělat? Podíváme se, odkud
pramení. Zjistíme, budeme-li bedlivě sledovat úroveň
jejich vzniku, že vycházejí z uraženého, zarmouceného
ega. V takových myšlenkách je obrovská síla. Jen si
vzpomeňme, jak dlouho jsme želeli, když nám někdo
ublížil, třeba když nás zradil milovaný člověk. Jak dlou­
ho trvalo, než z nás takový okov spadl.
Jestliže se dovedeme v mysli ponořit až do té úrovně,
kde tato myšlenka vzniká ze základního, nerozlišeného
vědomí univerzálního jáství, a jestliže ještě neumíme
setrvat v této nerozlišenosti nečinění, a spočinout tak
v čirém světle božského bytí, a jsme naší individuální
úrovní přinuceni tvořit, tehdy můžeme tuto sílu, toto
semeno tvořivosti přetvořit na dobrou sílu inspirované
činnosti a využít ji nejen k vlastnímu povznesení, ale
také ku prospěchu jiných lidí. Vždyť nejkrásnější světo­
vá umělecká díla vytryskla z hluboké bolesti jejich
tvůrců ať v hudbě, malířství, sochařství či v literatuře.
Ale i my, kdož nejsme zjevnými umělci, můžeme ko­
lem sebe šířit dobro a lásku svými kladnými myšlenka­
mi, běžnou denní prací či vlídným slovem anebo jen
laskavým úsměvem.
Zmínila jsem se o možnosti setrvání v čirém světle
nerozlišenosti nečinění, ve wu-wej.
Je to nejvyšší možnost člověka, který se uměl ve svém

774/
nitru ponořit tak hluboko, že se poznal v nerozlišeném
vědomí jako jeho sounáležitost na druhé straně mysli,
totiž tam, kde mysl ještě nevzniká, ale je tu možnost
jejího vzniku kdykoli, je-li to v souladu s boží vůlí, v har­
monii vesmírného tvoření — pro dobro všech bytostí.
„Ty budeš tento svět v království boží přetvářet."
K nejvyššímu stavu lidské bytosti se dojde pomocí
velmi bdělé, láskyplné pozornosti ke svým myšlenkám,
analýzy své činnosti, která z myšlenek vychází, elimi­
nace všeho, co v hlubinné analýze mysli překáží, čili
cestou postupného zlepšování svého charakteru, odří­
kání se špatného a podporování dobrých vlastností.

775/
Proč lidé chodí tak rádi
na houby

Je to naprosto zřejmé. Uklidní se, mysl se jim sou­


středí bdělou pozorností, a tak se pročistí. Jsou uvolně­
ní a když najdou nějakou pěknou houbu, přináší jim to
radost. Mnozí houbaři ani houby nejedí, jen je rádi
nacházejí. Toulají se po lese a pročištěná mysl a pocit
sounáležitosti s přírodou jim dává tiché štěstí.
Jak se člověk může uvnitřnit v lese, můžete si přečíst
např. v knize Třpyt Prázdna v eseji o tom, jak jsme šli
s Kamilem po keltské cestě.

776/
Jak je to s minulými životy

Vyjděme z představy nekonečného bytí jako nekoneč­


ného oceánu. Na jeho povrchu jsou vlny, to jsou stvoře­
né bytosti. Vznikly pohybem — vlněním a chvěním
vody.
Vlna vznikne, má svoji kulminaci a zase ulehne do
oceánu. Ale energie se neztratí, dá vznik nové vlně. Ale
je to tatáž voda? Z hlediska hlubiny vody ano, jako
v celém oceánu.
Z hlediska stvořené vlny se však část molekul, atomů
a kvarků vody spojí s hlubinou oceánu, část se pře-
šplíchne — převtělí — do nové vlny. Nová vlna si přibe­
re z okolních vln a také z podstaty oceánu. Tak nějak je
to i s lidským džívou, duší, ale ještě o něco složitější
a jemnější. Světlo poznání se fyzickou smrtí neztrácí.
Na světě se objevil člověk, který v sobě nalezl a vyne­
sl ven na povrch světlo poznání. Toto světlo není ztrace­
no jeho fyzickou smrtí, ale zůstává zde. Přechází na
jeho žáky podle jejich schopnosti otevření. Také Ježíš
říkal apoštolům, že odchází, aby na ně mohl sestoupit
Duch svátý. Několikrát jsme tento úkaz pozorovali,
když zemřel opravdový učitel.

777/
Život po fyzické smrti

V některých knihách jsem četla, že člověk po své


fyzické smrti nemá možnost dalšího duchovního vývoje.
Podle mých zkušeností tomu tak docela není. Napsala
jsem již, že mi na začátku duchovního snažení byly
oznámeny z nitra a brzy potom se objevily určité fyzic­
ké možnosti „síly", a jak jsem prosila Pána Boha, aby
mi je vzal, že by mne zdržovaly na cestě k poznání.
Malý zbytek jakési jasnovidnosti mi však zůstal. Napří­
klad schopnost „vidět občas na druhou stranu", jestliže
se ve mně zvedne přání setkat se s některým známým,
který mi byl milý a který již odtud odešel, a zjistit jaký
je jeho další osud. Proto také vím něco o dalším vývoji
těchto duší. Jsou to ale ojedinělé zkušenosti, neboť ne­
jsem na tuto oblast zaměřena. Napsala jsem v knize Za
čas a prostor o své matce, kterou jsem v jejím posmrt­
ném bardu vyučovala duchovní nauce, a ona vyspívala
a stala se tam posléze sama jakousi učitelkou jiných.
Její osud nyní znovu na světě je podle její vnitřní vyspě­
losti mnohem lepší, než byl v minulém životě, což svěd­
čí o pokračování v mezidobí na druhém břehu.
Dále přítel lékař, kterého jsem navštívila po jeho
odchodu a viděla, jak se duchovně snaží víc a ve správ­
ném směru než na tomto světě, neboť se mu dostalo
hlubokého poučení a vnitřní posily před odchodem
a krátce po něm.
Také přítel Filip odcházel na onen svět s určitou zá­
těží, symbolizovanou nevelkým batohem. Setkali jsme
se v jeho bardu několik dnů poté, co odešel z tohoto.
Ptal se na nejhlubší možnosti prozírání (přišel se na ně

778/
zeptat již asi měsíc před smrtí a nyní se ptal znovu, aby
prý je ještě lépe pochopil). Stalo se tak a jeho uvědomě­
ním se rozzářil celý vesmír, neboť se Filip velmi přiblížil
pravému poznání. Ukázal se mi po devíti letech již bez
zátěže. Vypracoval se „tam" tak, že ji rozpustil a vrátil
se opět na tuto úroveň života.
Nyní se ve větší míře rodí děti vnitřně velmi vyspělé.
Filip rozmnožil jejich řady.
Také jsem viděla bardo někoho, kdo mi za svého
života ublížil. Nebyl to pěkný stav, ale odpustila jsem
mu a on se ze svých chmur počal očišťovat. Pomohla
jsem mu se osvobodit a tím jsem od něho osvobodila
sebe. Karmické pouto bylo rozvázáno. Děje se tak vždy
odpuštěním.
Zkušenosti, o kterých píši (a některé další, které
jsem zažila), se týkaly vždy jen lidí, kteří se nějak o svůj
vnitřní pokrok již snažili na tomto světě a před svou
smrtí byli ve své snaze někým vědoucím posíleni nebo
nějak poučeni. Proto je velmi důležité, s jakými myšlen­
kami a hlavně vnitřní úrovní duchovního uvědomění
odcházíme z tohoto světa. Jestliže si člověk s sebou od­
náší duchovní věno, určitý stav probuzení, dál „tam"
pokračuje. Jestliže odchází neuvědomělý a nepoučený,
přečká mezidobí v jakémsi snu nevědomosti, podobně
jak žil tady.
Jak je důležité duchovní uvědomění před smrtí, jsem
viděla na několika případech. V jedné kapitole z knihy
Třpyt prázdna jsem se zmínila o přítelkyni, které pan
„Někdo" napsal velmi zlý dopis, jak je hříšná, že se
zamilovala do duchovního spolužáka u jejich „mistra",
a jaké tresty ji čekají po smrti.
Marie nebyla mistrem nikdy přijata do vnitřního
okruhu jeho žáků — nebyla prý pro to ještě vyspělá —
byla zařazena do skupiny jakýchsi čekatelů na toto

779/
žákovství. Jako taková se nemusela řídit tak striktními
předpisy jako přímí žáci. Ti měli pro své poučení přímé
vedení svého mistra a jeho učebnici, do které jim on
shrnul učení křesťanské, egyptské a indické. Podle jeho
mínění to bylo vše, co potřebovali, a tudíž nic jiného
z duchovních nauk nemuseli číst nebo jinak přijímat.
Byl to značně pokročilý mistr, dělal dojem biskupa.
Jeho staré erudice šly po této linii. Svými ovečkami byl
velice uctíván. Bohužel je příliš obracel k sobě jako
k mistru, a ne k pravému poznání, k Bohu. I jeho bardo
jsem po jeho smrti poznala. Na duchovním pokroku
svých žáků měl určitou zásluhu, ale měl o ně i starost,
neboť právě tohoto omezení — jejich i svého — velmi
litoval.
Ale vrátím se k Marii. Jelikož byla jen vzdálenou
příslušnicí mistrovy skupiny, nebyla tak přísně sledo­
vána. Studovala různá světová náboženství, hlavně ji
zajímaly knihy o křesťanství a buddhismu. Chodila na
Edovy přednášky a také k nám. Hodně jsme si rozumě­
li. Byla to krásná bytost, uvědomělá a svobodomyslná.
Až se pak několik let po smrti jejich mistra Marie ujal
jeden z jeho následovníků, nyní sám učitel.
Po delší přestávce k nám Marie opět přišla a tuto
skutečnost nám s určitou hrdostí sdělila. Byla „poctě­
na" tím, že je nyní v prvním okruhu žáků. Dobrovolně
na sebe vzala přísnou řeholi odmítání všeho jiného než
učení jejich mistra. Nebyla to již ona bývalá velkorysá,
svobodomyslná a uvědomělá, vnitřně krásná bytost. Vi­
děli jsme se naposled, nikdy již nepřišla. Za několik let
nato zemřela. Bylo zajímavé, že její blízký přítel zemřel
náhle hned po ní, ač se již déle nestýkali. Měli tedy
přece jen něco karmicky společného.
Onehdy jsem si na Marii vzpomněla, na tu předtím
než se spoutala dogmaty. Vyslala jsem paprsek lásky

/ 80/
jejím směrem. Našla jsem ji. Její bardo bylo ještě nevě­
domým snem. Probudila jsem ji z něho, ale šlo to těžce.
Dogmatismus nebo dokonce fanatismus jsou pevná
pouta. Teď pokračuje svobodně v prozírání se ve svém
stavu po fyzické smrti.
V každém bardu je možnost dalšího pokroku vyspívá-
ní. Někde ovšem velmi malá, ale je všude. Z každého
očistce či pekla se jednou vyjde. Není věčného zatrace­
ní, ale naopak. Vývoj jde dopředu. Některé „zlé" bytosti
jdou na čas „dolů", ale i ony se musí jednou obrátit.
Cesta vede přes bolest. Až se utrpení vyčerpá, i tito
jedinci se obrátí.
Na univerzitě v Praze jsem měla jednu kolegyni, se
kterou jsme si velmi dobře rozuměly a měly se rády.
Byla laskavá a přirozeně inteligentní. Zasela jsem do
její duše zrnka duchovního snažení.
Za tři léta po promoci zemřela na rakovinu. Předtím
ležela v jedné nemocnici. Požádala jsem ředitele ústa­
vu, kde jsem pracovala, aby ji přijal k nám na výzkum­
né oddělení. Stalo se tak. Každý den jsem za ní po
pracovní době zaběhla, ležela o dvě patra níž. Měla
pokojík sama pro sebe. Mluvily jsme spolu o duchov­
ních věcech, meditovaly jsme, pokud to bylo možné.
Mezitím si četla knížky, které jsem jí nosila. Ačkoli
nevěděla, že má karcinom, den před smrtí věděla, že
zemře. Řekla mi to. Za měsíc po smrti mne přišla ve
velmi živém snu navštívit a ptala se, jestli opravdu
zemřela. Když jsem jí to potvrdila, přijala to radostně
jako další možnost pokroku. Odcházela čistá a veselá,
jak vždy bývala. Nyní je opět na tomto světě, nadaná
a radostná, o několik stupňů pokročilejší než minule.
Ovšem lidé, kteří se o své duchovní prozření nestara­
li „zde" ani „tam", nemohou pokračovat. Odžívají si svůj
sen (bardo) tak, jak si zasloužili. Sklízejí ovoce svých

/ 81 /
minulých myšlenek a činů. Duchovní uvědomování se
je pro ně zatím téměř uzavřeno. Jejich mysl pokračuje
a vytváří představy podobné, jaké měli na světě.
Obrácení mysli k Bohu před smrtí může člověku po­
moci, proto je velmi důležité. S myšlenkami soustředě­
nými na Boha se přejde mez či projde „tunel" snadno
a také se dosahuje lepší úrovně barda.
Četla jsem u některých autorů o jakémsi „tunelu",
kterým duše zemřelého prochází na „onen svět". U uvě­
domělých je tento tunel tak zkrácen, že jej skoro ani
nepostřehnou. Bylo tomu tak u většiny mých známých,
kteří přešli „na druhou stranu" lehce jako vánek.
Znám ovšem i některé případy, které tunelem pro­
cházely obtížněji. Byli poněkud bezradní. Jedna duše
obzvlášť. Za života byla velmi zakomplexovaná. Pak se
stalo, že byla pojednou režimem vyzvednuta na nadřa­
zené místo na pracovišti. Práce, kterou do té doby vyko­
návala, byla přidělena jiným a ona nyní ty jiné hlídala
a každé jejich hnutí chodila oznamovat na vyšší místa.
Viděla jsem ji po smrti právě v tom dlouhém tunelu.
Měla podobu hnědého ptáka, tloukla křídly o stěny tu­
nelu, ale nemohla ven. Bylo to dosti dlouho po jejím
úmrtí. Chytila jsem ptáka, který se bránil, a vynesla
ven na zelenou louku. Podoba ptáka se ztratila, a byla
to zase ona. Děkovala mi a prosila za odpuštění. Stalo
se tak dřív, než vyslovila první slovo. Popřála jsem jí vše
dobré. I tato duše se probouzí, neboť kdysi, ještě před
svým „povýšením", se nějakou dobu zabývala praktic­
kou mystikou. Proto jsme se znaly.
V šesti letech jsem měla těžký zápal plic a již jsem na
něj umírala. Rodiče poslali telegram staršímu bratrovi
do Brna, kde studoval a bydlel, aby ihned přijel. N evě­
děla jsem to, ani jsem nepozorovala, že přijel, byla jsem
již v bezvědomí — zevně. Vnitřně mi bylo neskonale

782 /
krásně. Můj božský Přítel byl se mnou a víc a víc jsme
se nořili do průzračné čistoty prázdna. Pak jsem za­
slechla tichou hudbu a nějaké vzlykání z veliké dálky.
riyto zvuky se blížily jak jsem se probouzela. Nad mou
postýlkou hrál můj starší bratr na housle smutnou
melodii a vzlykal. Všichni ostatní z druhé strany pos­
týlky byli uplakaní. I mně tekly slzy z lítosti nad nimi,
že mají bolest. Cítila jsem ji s nimi. Potom zase slzeli
radostí, že jsem nezemřela. Žádný tunel jsem nepozoro­
vala. Asi mne jím pronesl můj božský Přítel. Tam i zpět
v jediném okamžiku.
Podle mých zkušeností je duchovní vývoj po smrti
fyzického těla možný u lidí, kteří se o své prozření sta­
rali na tomto světě, nebo byli před smrtí dostatečně
poučeni. Také je možno zemřelým pomoci: modlitbou či
obětí za ně, jejich zahalováním do vnitřního světla,
přenosem vědomí u člověka duchovně uvědomělého
apod. Například přítel Fráňa po smrti své druhé ženy
Jarmily ji zprvu nějaký čas hledal a pak jí pomáhal
osvobodit se od jejích vásan. Asi po půl roce se mu to
podařilo.

(s

783/
Brány poznání

Člověk není jen tělem, citem a myšlením, ty jsou jeho


zevní, dobře poznatelnou fází. Má také úrovně mnohem
hlubší, které již tak zřetelné pro většinu lidí nejsou.
Struktura těchto hlubších fází může být různě členěna,
podle toho, do jaké úrovně se zaměříte. Nám však nebu­
de záležet na podrobnostech, ale na uvědomění si, že
tyto hlubiny duševního a duchovního života v našem
nitru existují.
Toto vědomí, ale hlavně poznání, že se můžeme sami
do jakékoli své vnitřní fáze dostat, sami ji žít a z této
úrovně jednat — s lidmi i s okolním světem — je pro
nás velmi užitečné. Proto má každý v sobě stejné mož­
nosti, každý nám může ze stejné úrovně odpovědět.
Prakticky se tyto interakce projeví tak, že budeme-li na
ostatní lidí zlí, budou na nás také zlí. To se projeví sice
různě, např. někdy nám hned také zevně ublíží, jindy,
jsou-li slabí, vyšlou k nám buď žalostné nebo nenávist­
né myšlenky a ty nám zpětně ublíží zatížením naší
karmy.
Proto vlastním vysílaným zlem, činy nebo myšlenka­
mi, nespokojeností a výčitkami si děláme magii zla pro­
ti sobě. Naopak, zakotvíme-li svou mysl v dobré úrovni
svého vědomí, vytváříme dobro pro sebe i pro druhé a ti
nám zase oplácejí stejným způsobem.
Vzpomeňme na již uvedeného Lao-ď:

Moudrý vždy přímo jde


k upřímným upřímně.
A k těm, kteří jsou podlí?
Jde také upřímně, tak v moudrosti své prodlí.

784/
Proto je na cestě sebepoznání tak zdůrazňováno pěs­
tování dobrého charakteru. Se špatným charakterem
se totiž nikdo nikam nemůže dostat, i kdyby seděl
v různých jógických pozicích třeba celý den, i kdyby
meditoval či soustřeďoval mysl třeba týden. Úroveň
jeho vnitřní zátěže nepustí mysl hlouběji. Vyleze z me­
ditace a závidí a pomlouvá, snaží se „usekávat hlavy"
těm, kteří jej převyšují, a myslí si, že tím bude více
obdivován a vážen. A znovu se zlobí, že se tak neděje.
Není snadné opustit sféru sobectví a zištnosti, ale bez
oběti ega není možno projít úzkou bránou, rozvázat uzel
granthi, uzel nevědomosti.
Brány poznání tedy otevírá opravdovost, dobrota
a pokora srdce — zlaté klíče od jejích zámků.

785/
Lidské štěstí jak
sněhová vločka

Sníh je jen krásně zmrzlá voda,


brzy se rozpustí, a to je škoda,
když k vodě se zas vrací,
trochu tě zazebe.

Tak také s lidským štěstím je to,


myslel jsi jinak? Vždy v prázdnu se ti ztrácí.
Vždycky to zabolí.
Nebylo pro tebe.
Chtěl jsi je pro sebe.
Krásná, zpřítomnělá vlna na oceánu bytí nám může
představit iluzi štěstí, ale vždy je to jen dočasný jev.
Co vzniklo, musí jednou zaniknout. Chybou je, že si
to často neuvědomujeme, a přilneme k této vlně. Chce­
me ji vlastnit a když nám uniká, jsme smutní.

786 /
Jak a kde člověk najde
pravé štěstí

Lidé obvykle hledají štěstí v lásce, práci, majetku,


slávě apod. V něčem, co považují za jistotu.
Chybou je, že hledají zevně, neboť jejich cíle pravé
štěstí sice naznačují, i ony jsou totiž láskou boží prozá­
řeny, nikdy však skutečné štěstí nemohou přinést. N e­
mohou dát opravdovou jistotu, protože jsou v úrovni
proměnlivosti, tedy nestálosti.
Pravá láska je láska božská a člověk ji může najít,
jestliže se ponoří hluboko do svého nitra, za svoje roz­
větvené myšlení, které mu pravou skutečnost a tím
i pravou jistotu zastírá.
V hlubině svého nitra za myslí objeví pramen „svého"
vědomí, které tryská z vědomí božského jako paprsek
světla ze slunce.
Toto se děje božskou láskou — pohybem z nepohybu,
z prázdna. A právě zde, v božském teď, kde není ještě
čas a prostor, ale právě se vytváří, je s touto prvotní
tvorbou spjata ánanda, veliká božská blaženost, pravé
štěstí.
Je třeba se dostat za mysl a u jejího zrodu se vědomě
zúčastnit prvotní tvorby. Pak je člověk šťasten z vědomí
sounáležitosti boží a z prvotní tvorby s božským stvo­
řitelem. On sám si v této úrovni vědomí řídí vznik i zá­
nik mysli. Nemá a nemůže mít špatné a egoistické
myšlenky.
Prvotní myšlenka Já je naprosto čistá, svátá. Zde
není ještě božské Já zastřeno vědomím lidským a s tou­
to prvotní čistou myslí žije a tvoří šťastně na této zemi.

/ 87 /
v 9
Žije a pracuje v harmonii božského tvoření, ve vůli boží.
Pro sebe nic nežádá, neboť pravé štěstí mu dává na­
prosté uspokojení, naprostou plnost.
Je sám sobě světlem.
Jak řekl Buddha: „Sami sobě buďte světlem, sami sobě
útočištěm." A také světlem těm, kteří se k němu obrace­
jí. Toto se děje samočinně, bez osobního chtění či nechtě­
ní. Důležité je, že člověk svoje chtění rozpustil, jeho duch
je nyní osvobozen a totožný s duchem univerzálním.

788 /
O vnitřní příbuznosti lidí

Setkání

Jednou se setkají
někde, snad v tramvaji
oči tvé s očima.
Co v nich ten druhý má,
že tě tak zajala
závratná Hlubina?

Jsou to snad jediné,


jež mohou pochopit
hloubku v tvé Hlubině?

Necháš je odejít?
Prosím tě,
nikdy NE.

Většina lidí touží alespoň někdy v životě po porozu­


mění druhého člověka. Hledá je a buď je občas nachází,
nebo si to aspoň myslí. Touží po spojení s něčím vzne­
šeným, krásným, čistým. Mladí opravdu zamilovaní
lidé zažívají tento stav nejsnadněji, ale vždy jen potud,
pokud je jejich vztah čistý, pokud v něm nepřevládne
sobectví.
Když je zamilovaný člověk nesobecký, je jeho jedinou
touhou udělat svého milence šťastného, odevzdat se
mu. Tak zažívá štěstí. V okamžiku, kdy chce druhého
k sobě strhnout, vlastnit, přemoci, štěstí se ztrácí. Roz­
děluje je sobectví, proto si již tak nerozumějí. Jestliže se
rozdělující sobectví stupňuje, rozcházejí se. Jejich tou­
ha je vede dále, hledají znovu vhodného partnera a zku-

789/
šenosti se opakují tak dlouho, dokud sami nepochopí, že
chyba je v nich samých.
S přátelstvím je to stejné. Dokud člověk něco po
druhém chce, přátelé mu utíkají. Ale když se oprostí od
svého sobectví, stojí si sám. tak pevně, že nikoho nepo­
třebuje, je naprosto spokojen a šťasten. Jak říká verš:.

Radostí nezměrnou září


každičký kamének malý,
lísteček, střepinka,
vše, co zříš,
sambhógakájou přesvatou,
všude rozprostřenou,
sám ve všem jsi,
když všechno opustíš.
ze sbírky Průzračný svět

Vnitřní krása všech stvořených věcí vystupuje na


povrch tvorby, když na nich člověk zevně nelpí.
Takový člověk má najednou přátel, že by se někdo
divil. Mnoho jich přichází, aby se opřeli o jeho pevnost
a soběstačnost. Existují ale i tací, kteří přicházejí jako
rovní, z lásky a úcty k tomu, co je jim společné. Tito
stejnorodí, možno říci velcí bratři se mezi sebou liší jen
úkolem, který na sebe při svém zrodu vzali od Boha.
Zevně jsou k nerozeznání od jiných lidí, vnitřně zařaze­
ni do takového společenství s druhými v boží všudypří-
tomnosti, který odpovídá stupni jejich probuzení v této
všudypřítomnosti. Jsou to bytosti pracující podle boží
vůle, dělníci ducha, spoluvytvářející boží harmonii ve
světě pro štěstí a prozření všech bytostí.

790/
„Za trochu lásky šel bych
světa kraj“

Za trochu lásky šel bych světa kraj,


šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu, ale v duši věčný máj,
šel vichřicí — však slyšel zpívat kosy,
šel pouští — a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo stojí u dveří a prosí.

Jaroslav Vrchlický

Mnoho lidí by šlo stejnou cestou jako tento básník,


neboť každý touží po štěstí. A mnohý je vyciťuje v lásce.
Hledá ji, ale málokdy ji opravdově najde, a i když ji —
jak si myslí — najde, po nějakém čase bývá zklamán.
Stále chudý hledá dál a zažívá další a další zklamání.
Dlouho nechápe, proč tomu tak je. Žaluje na svůj smutný
osud, naříká a pláče. Až jednoho dne pochopí, že i zde
působí zákon akce a reakce. Jestliže lásku chce, setkává
se s těmi, co lásku také jen chtějí pro sebe. Je to vlastně
jakési přetahování jednoho druhým a naopak. Výjimku
tvoří milenci čistých srdcí a hlavně čisté mysli. Jejich
láska je pravá, krásná — pokud ji nestrhnou do zevního
chtění, což bohužel bývá někdy velmi brzy.
Pak sice pokračují v milování, s pravou láskou to má
však stále méně a méně společného. Proto dochází ke
zklamání. Jednoho dne člověk pochopí, že co chce a umí
dát on, dostává jako odezvu od druhých. Že není již

/ 91 /
důležité brát, ale dávat. Nechtít pro sebe nic je veliké
umění, a přece je to tak jednoduché.
Všechny bytosti touží po troše lásky, u sobeckých lidí
však odezvu nenacházejí. Takové bytosti se obracejí
i k nám. Jak se zachováme? Odvrhneme je, nebo jim
dáme trochu té lásky, po které ony touží?
Jestliže jsme v sobě odkryli zdroj nekonečné lásky ve
své božské podstatě, ona sama z nás vyzařuje a proudí
tam, kde je to potřebí. Proto k nám přichází tolik lidí se
svými starostmi a problémy. A hle, jejich rozzářené oči,
jejich šťastné úsměvy, jejich radost z pochopení jsou
nádhernou odměnou tomu, kdo jim nezištně poskytl
pomoc, trochu lásky, za kterou šli třeba světa kraj.
'í|

\
>
1

/ 92/
O mýchcitových záležitostech

Za dobu svého života jsem byla několikrát zamilova­


ná, poprvé ve čtrnácti letech a on o tom také věděl.
Jezdil na kole kolem našeho domku na střední školu do
Blanska. Ráno se mihl před naším domem, když jel
z kopce dolů, a ani se k našim nepodíval — ani nemohl,
musel přece dávat pozor na cestu. Zato odpoledne, když
tlačil kolo do kopce, nikdy neopomenul otočit hlavu
tam, kde jsem jej, schována stydlivě za muškáty v okně,
vyhlížela. Po dvou letech tohoto dětského milování na
dálku jsme se potkali na cestě v polích. Tehdy jsem od
něj dostala první polibek a několik dalších. Utekla
jsem, ale myslela na něho tím víc.
Pak jsme se ještě jednou potkali na pouti v Krásen-
sku na sv. Vavřince (15. srpna). To bývala slavná pouť.
Scházeli se tam mladí lidé z celého okolí. Pro dívky to
bývala i jakási módní přehlídka. Od své maminky, vy­
hlášené švadleny, jsem měla nové, moc hezké šaty, hed­
vábné, tyrkysové modré. Okraj široké zvonové sukně
byl vlastnoručně vyšívaný růžovými květy.
S Láďou jsme se potkali na náměstí. Dvorně mi vyjád­
řil svůj obdiv a pozval mne do místní hospody na taneční
zábavu. Tančili jsme spolu několikrát. Nikdy ještě se mi
tak krásně netančilo, to nebyl tanec, ale vzdušný let do
vysněné pohádky s krásným princem. Po několika tan­
cích se náhle vytratil. Bylo mi to líto, ale stejně jsem už
musela myslet na návrat. Šla jsem sama a celou cestu
jsem ještě prožívala štěstí své první „lásky".
Jednoho dne k nám z ničeho nic přišla starší paní
právě z Krásenska. Byla to maminčina sestřenice, ma-

793/
minka ji ještě před mým narozením učila šít. Dlouho se
neviděly, vždyť naše vesnice a Krásensko jsou dosti
vzdálené. Nyní přišla jako „náhodou". Sdělovaly si
s maminkou staré zážitky (to úvodem) a pak sestřenice
začala vyprávět o své jediné dceři (o několik let starší
než já), jak má již vážného ženicha (to znamenalo, že již
měli spolu nějaké bližší tělesné zkušenosti) a že se má
její Boženka již brzy vdávat, ale on Láďa v poslední
době je nějak nerozhodný.
Pochopila jsem, proč k nám přišla. Buď Láďa sám
o mně něco prozradil, nebo nás někdo na té náhodné
schůzce nebo na pouti viděl. Vesničtí lidé jsou velmi
vnímaví na city jiných, rádi o nich hovoří, a tak se
nějakým takovým telegrafem dozvěděla i maminčina
sestřenice o možném nebezpečí.
Bylo mi, jako bych dostala ránu do hlavy a do srdce,
hlavně její sdělení, že Láďa a Boženka se mají velice
rádi a budou se brzy brát. Stáhla jsem tedy své naděje,
ale dosti dlouho jsem si poplakala.
Potkala jsem ho až po mnoha letech. Byl stále fešný,
vysoký štíhlý blondýn, velmi sympatický a stále dvor­
ný. Vzpomínali jsme na naše mládí, prý jsem se mu
velice líbila, ale v době pouti byl již zadán. Svatbu však
měli až za tři roky (mezitím byl na vojně) a kupodivu
ten samý den, co já v Olomouci s jiným.
Jeho tehdejší zájmy byly naprosto odlišné od mých.
Když jsem mu na jeho přání vysvětlovala něco o mých
duchovních cílech, chápal to jen velmi málo. Nebylo
divu, žil již dlouho starostlivým a úspěšným zevním
životem. Měl tři děti a v té době již několik vnuků, což
jej plně uspokojovalo. Rozešli jsme se přátelsky, nějaký
čas ještě posílal pozdravy k svátkům a z dovolených,
ale naše cesty se rozdělily již dávno. Zůstala pěkná
vzpomínka z mládí. Nikdo z nás by nebyl mohl jít po

794/
cestě toho druhého, bylo proto dobře, že jsme se tehdy
rozešli.
Člověk třeba dlouho želí něčeho, co „ztratil", jednou
se ale probudí a zjistí, že vlastně neztratil nic, že to bylo
spíš k jeho dobru a vnitřnímu pokroku. Když jsem si to
uvědomila, tak se mi náramně ulevilo, jako kdyby ze
mne spadlo nějaké pouto.
Během života ze mne spadlo ještě několik takových
pout a vždy se mi velmi ulevilo z oproštění od karmic-
kého závazku. Konečně jsem pochopila, že nejlepší je
stát na vlastních nohou, opřít se sám o sebe ve své
hlubině vědomí. Pak můžete prožít krásný vztah na
podkladě duchovního společenství, ale je to možné jen
tam, kde je naprostá vnitřní vzájemná vyrovnanost
obou partnerů. Než se dojde k takovému pochopení, tak
se musí odžít ledacos ze starých závislostí a to trvá tak
dlouho, než se plně pochopí jejich smysl. Jestliže budete
dosti vnímaví a pochopíte jejich význam a správné za­
řazení ve smyslu celého vašeho života, splnily svůj
úkol. Staré závazky prohlédnuty se rozpustí a víc se
nevrátí a vy pocítíte vnitřní radost z tohoto pochopení
nestálosti proměnlivého a úlevu z rozvázání karmické
zátěže, byť se vám zdála kdysi tak žádoucí. Lásky i ne­
přátelství časem vyblednou, ale zůstane z nich dobro
významné pro duchovní poznání.

795 /
Boží hra

V ne-pohybu odevždy plné — TO, nevyj ádřitelné;


v pohybu samo sebe žádá, samo sebe naplňuje — pro
rozkoš tvoření. A to je boží hra, lílá. Pochopit znamená
dostat se k podstatě všech věcí, k sat-čit-ánanda.
Myslet si, že svět je krutý, je hrubé nepochopení
svého úkolu. Žádá-li si kdo jen božství, je šťasten ve
všech podmínkách a ony se mu upravují podle potřeby
jeho duchovního vývoje.
Žák se dostává k pochopení bdělou pozorností vlastní
mysli. Postupně se jeho pozornost prohlubuje až k samé
hranici, k rozhraní možného vnímání.
Poznat se ve všem je stupněm prohloubené pozornos­
ti. „Být vším" je správné pochopení a otevření se tohoto
stupně vnitřní analýzou. Žák je vědomě účasten boží
hry, „má vysvětlení světa" (E. T.), „hýbá světem" (F. D.).
Tyto stupně můžeme srovnat s buddhistickými vno-
ry — první a druhou arúpadžhánou: neomezeným pros­
torem a neomezeným vědomím. Dalšími vnory jsou sfé­
ra docela ničeho, země nikoho a rozhraní možného
vnímání. Tak jako souvisí druhý vnoř se správným
prohlédáváním vnoru prvého, tak také čtvrtý se třetím
souvisí s jeho dokonalým prožitím.
Vnitřní analýza může způsobit správné pochopení
a nepřilnutí k dosaženému stupni. Jen tak je možno
dosáhnout dalšího stupně poznání. Podobně plynulé
žití dosaženého je možno jen nepřilnutím — A N E P Ř I­
L N U T ÍM U D R Ž Í SE TRVALE.
Jestliže někdo ztratil svoje já a našel se v Já, ne­
může již „svoje" ego najít, také však nemůže najít ego

796/
druhého. Jestliže se odstraní zdánlivá hranice dělící
oceán bytí na oddělené jednotky, není již více žádných
oddělených jednotek. To, že tu nějak jsou, je hrou kla­
mu, iluzí.
Není tu nic takového, jako „já dělám to či ono“, ale je
uvědoměno, že v povrchovém vlnění oceánu bytí J E
D Ě LÁ N O (SE D Ě JE ) to či ono.
Je tu jakási „činnosť, vykonávaná skupenstvím bu­
něk vytvořených silou, mnou, ale Já nejsem oním mís­
tečkem ve mně, a jsem-li jím, tak zrovna tak jsem
i oním v jiném člověku.
„A když prohlédne, je pojat takovým soucitem, že se
sem musí vracet, dokud všechny bytosti nejsou spase­
ny..." (E. T., 1958)
Dokud nejsou spaseny v něm, neboť: Až opravdu do­
konale prohlédne, uvidí, že vše je nirvána. Jak může
nirváně — Bohu — pomoci? Zdá se, že první postoj (je
to postoj bódhisattvy) plyne z velejemného přilnutí
k nirváně nebo (v případě našeho bratra) k některému
hlubokému samádhi. Jsou tu zřeny ještě rozdíly: doko­
nalé a nedokonalé.
Avšak tím, že bytost má soucit, je pomalu přitahová­
na ke správnému „konci".
Tento soucit je rozkvétáním slunečnice již při jejím
růstu. Třebaže je ještě ve vývoji, uskutečňuje rozvití
květu, prohlédnutí.
Snaha, ponořování se, je růst od země. Růst není
květ, ale blíží se k němu. Rozdíl mezi člověkem probu­
zeným a neprobuzeným je jako mezi kvetoucím stro­
mem a klíčkem rostlinky. Je-li dovršeno poznání, květ
další semena nenese.
Duchovní lidé mívají malé i velké, hluboké a jiné
zkušenosti, ale pokud se všechny tyto zkušenosti nepro­
hloubí v jednu jedinou naprosto přirozenou samozřej-

797/
most, v jedno jediné vědomí bez osobního uvědomování,
tak to stále ještě není pravé poznání.
Napřed se musí vytratit jakékoli rozlišení do mno­
hosti, aby se poznala jednota sama v sobě, ve své nepo­
hnuté, nerozlišené podstatě i ve vší své rozlišenosti zá­
roveň. Tvořitel a jeho tvorba, prázdno a jeho třpyt.

/ 98/
Co jsou to vnory

Jsou to stavy uvolňování a vyprazdňování mysli.


Jsme nekonečným vědomím, ale rozvětvené promítá­
ní mysli nám toto vědomí překrývá. Úměrně k utišení
mysli se vědomí postupně odhaluje. Jestliže se mysl
zastaví úplně, poznáváme se ve své božské, nekonečné,
všudypřítomné podstatě. Odhalování má své stupně —
vnory — ponoření se do hlubiny poznání, pravdy. Prav­
da je jen jedna, ale její poznávání má své úrovně.
I. N EKO NEČNÝ PROSTOR — uvědomování si své
nekonečnosti.
II. NEKO NEČNÉ VĚDOMÍ — je uvědoměním si
a zažíváním boží všudypřítomnosti. Individualizované
lidské vědomí se v těchto ponořeních poznává jako Syn
boží, který si uvědomuje, že tímto jest.
Ve III. vnoru se vzdává i této božské jsoucnosti, nechá
ji splynout s absolutnem, vzdává se jí, vzdává se Boha
pro BOHA — VZDÁVÁ SE SVÉHO P O Z N Á N Í.
V prvních fázích jen je (Já, který jsem), v další fázi
J E S T — ONO, nevyjádřitelné, se kterým jeho indivi­
dualita splynula tak jako smyčka na nekonečném pro­
vazu, když se rozvázal uzel nevědomosti. Nic nepřibylo,
ničeho nedosáhl (jen v okamžiku rozpouštění uzlu se to
zdálo). Ničeho ale také neubylo, ani jeho lidského vědo­
mí, potřebného k životu na této úrovni. To se jen pro­
světlilo VELK ÝM VĚDOM ÍM a poznalo se jako součást
či spíše jako sounáležitost tohoto, takže se o něm (jeho
projevu na této úrovni) dá říci — pravý Bůh a pravý
člověk. Žije jako ostatní lidé, většinou jen prostým živo­
tem, nenáročně, neboť nemá velkých potřeb, nemá

/ 99/
komplikací mysli, způsobených chtěním nebo nechtě­
ním, závistí a nenávistí, pozbyl i ostatní vlastnosti, kte­
ré plodí další závislosti. Osvobozen od zbytečných přání
pracuje pro celek, poslušen svého vnitřního hlasu záko­
na božího. Žije v božské harmonii tvoření boží vůle,
která je nyní i jeho vůlí.
Tento zákon božské harmonie směruje a vede všechny
N
/

lidi i ostatní bytosti ke konečnému poznání. Člověk


s poznáním je spolutvořitelem zákona i tohoto vzestup­
ného procesu, aniž by ovšem v mysli vytvářel uvědomo­
vání si toho. Nevzniká žádné vědomí zásluh či přednos­
tí, neboť každá taková myšlenka by individualizovala
jsoucnost, vytvářela by tím oddělenost, odloučení od
Sama Sebe, od Já. Nebyl by již spolutvořitelem božím,
ale vlastním omezeným tvořitelem. Jak je psáno v Aš-
távakragítě: „Já tvořím — tento blud tě otravuje jako
jed černého hada." V tomtéž okamžiku by bezbřehá
jsoucnost jeho vědomí vytvořila jeho střed vědomí.
Vědomí člověka s poznáním žhne, jest naprosto plné,
bez jakéhokoli nedostatku. „Hospodin je můj pastýř,
nebudu míti nedostatku." Není tu sebemenší důvod pro
jakékoli přání. Naprostá plnost, naprosté uspokojení
dává nejvyšší možnost nepřilnutí, neboť jakékoli při­
lnutí, „zalibování si", vytváří možnost tohoto svého
i
„si" — tedy návrat osobního já, zúžení VELKÉH O VĚ­
D O M I do vědomí omezeného.
Nač by tam vstupoval s chtěním „něčeho", co tam 'íi
stejně je, co je stejným poznáním jako cokoli, co se
právě zpřítomňuje jako vědomí jsoucna. Když napří­
klad potřebuji pro život v této úrovni bytí řekněme stůl,
postel, hrnek nebo třeba jídlo, tak vše tu právě je, mohu
si to i smysly ohmatat, neboť ty zde také pro tento účel
jsou. Jestliže je nutné myslet, myslí se jen podle potře­
by „úsporně". Zbytečné myšlenky nejsou vytvářeny.

i
7100/
Determinace a svobodná vůle
(ještě k prvotní tvorbě)

Jedni věří na determinaci, jiní říkají, že má člověk


svobodnou vůli. A přece je za různé činnosti odměňován
nebo trestán. Jak to tedy je?
„Viděla" jsem člověka v úrovni vědomí, v hlubinách
ducha, kde ještě nebyl člověkem (ač jako člověk na
světě žije). Bylo to v takové hlubině vědomí, za časem
a prostorem, kde ještě není v žádném těle, ani fyzic­
kém, ani astrálním, ani duchovním. Jen jako idea bu­
doucího člověka, idea právě se vynořivší z jednoty —
Já. A tato idea, toto zpřítomněné centrum, toto Já od­
štěpující se právě od jednoty již neslo v sobě kód budou­
cí činnosti pro svoje rozvinutí v čase a prostoru.
Toto Já je božským základem v člověku a má svobod­
nou vůli. Ze své svobodné vůle se stává člověkem s ur­
čitým posláním. Toto poslání je promítnutím jeho vůle
do času a prostoru. Z vědomí absolutního do vědomí
omezeného časem a prostorem. Iluze času a prostoru
odcizuje Já pravému vědomí absolutnímu, božskému.
Stává se egem. Ne úplně, jen zdánlivě, částečně. Úplně
nemůže — Bůh je přece jediný.
Přijal na sebe dobrovolně, ze své svobodné vůle zdán­
livou omezenost — nevědomost, aby pomohl své zdánli­
vé části nevědomosti, a tak spasil jiné bytosti, které
jsou do této nevědomosti ponořeny, jsou v ní jakoby
zaklety.
Jestliže v bytosti takto sestupující nezanikne vědomí
její božskosti a iluzi omezeného (světa) prohlédá, pra­
cuje opravdově ke spáse lidí. Jestliže ale zapomene na

7101/
svůj úkol, který na sebe vzala dobrovolně ze své svaté
vůle první idea Já podle božského řádu, převládne vě­
domí odcizeného zatemnělého ega s mylným přesvědče­
ním, že ono tvoří a má svobodnou vůli, a nikoli, že je
nástrojem božím. Tím se odcizuje, jako by bylo něčím
jiným, jako by bylo „na roveň Bohu", a proto je vyhnáno
z ráje — z jednoty.
Pokud je to ještě „hodné" ego, jeho vůle se od božské
ještě příliš neliší. Koriguje je totiž hlas svědomí, který
je paprskem vědomí, silným podle blízkosti k Bohu,
nebo zeslabeným podle oddálení se od vlastního pravé­
ho Já. Toto Já chápe a uctívá jako Boha nebo později
úplně zamítá.
Vychýlení se od božského řádu, tedy od vlastního
řádu pravého Já, nese utrpení pro tuto část vědomí,
která se odcizila od sama sebe. Tato úroveň vědomí je
tedy „trestána" — přesněji řečeno usměrňována —
sama sebou, neboť život bez vnitřní harmonie s bož­
ským řádem je korigován bolestí.
Ti, co se oddalují, nejsou trestáni hned.
Má tedy ego svobodnou vůli?
Do určité míry má, může si dělat, co chce, ale musí za
to zaplatit. Má ji, ale jeho nevědomost s ní neumí za­
cházet.
Je tedy determinováno?
Ano, svými závislostmi, sklony i vnějšími podmínka­
mi. Má tedy jak svobodnou vůli, tak je i determinováno.
Čím je blíže své božské podstatě, tím má více svobodné
vůle. Ale i božské Já je determinováno, a to právě svou
vůlí, svým řádem. Ta bytost, kterou jsem poznala, si
nesla kód své činnosti do „svého světa", jak si její božské
centrum vyvolilo ze své svobodné vůle.
Tato bytost promítnutá do člověka udělala a dělá mno­
ho dobrého pro své bližní — přátele i nepřátele. Ale dělá

/ 102 /
občas i chyby. Může si říci: „Jsem věrný svým ideálům,
nikdy je nezradím, ale jsem jen člověk." A tady je již
chyba. Je psáno: „Pravý Bůh a pravý člověk." V každém
člověku je „pravý Bůh" jako jeho podstata. Nesmíme na
ni nikdy zapomenout.
Ego si však nesmí myslet, že ono je Bůh. Je třeba se
uvědomit v božském Já, křesťané říkají spojit se s Bo­
hem. Pak se naše vůle sjednotí s vůlí boží. „Naše" vědo­
mí se rozpustí v božském.

/103/
Fatalismus a odevzdání se
do vůle boží

Někteří lidé si myslí, že je to totéž. Není tomu tak,


i když je tu jeden společný rys: odevzdání sebe.
Při fatalismu je to odevzdání sebe v pohodlnosti myš­
lení, ve víře, že vše je předem určeno jakýmsi osudem
a že člověk proti němu nic nezmůže. Při své činnosti se
řídí buď jen nařízením nebo svými emocemi. Proto se
nesnaží o své zdokonalení.
Odevzdání se a prozření do vůle boží je však něco
úplně jiného. Je to odložení svého sobeckého já, ega
člověka prozírajícího se, usilujícího o prozření, tedy o své
zdokonalení v souhlase s boží činností při vývoji světa.
Takový člověk je činný uvědoměle, je zařazen vědomě do
boží činnosti, která pracuje pro dobro celého stvoření. Je
spolupracovníkem božím, jeho činnost je inspirovaná
boží vůlí, neboť Bůh má dva aspekty: klid a pohyb,
nečinnost a činnost. Člověk opravdově odevzdaný do
vůle boží poznává sám sebe jako vědomou součást boží
tvorby, jako spolutvořitele. Každým svým činem a kaž­
dou svou myšlenkou působí na zlepšení světa, na jeho
produchovnění. Zařazuje se do božského zákona. Nikoli
toho zákona, kde platí „oko za oko, zub za zub", ale do
vyššího stupně Nového zákona. Skrze uvědomělou
a dobrou činnost skutečně odevzdaného člověka se roz­
množuje milost boží, jejíž kouzlo pocítí všechny bytosti.
Jeho přáním „nechťjsou všechny bytosti šťastny", pod­
loženým láskou čistého srdce, moudrostí sounáležitosti
se všemi a se vším a uvědomělou altruistickou činností
přibývá světla a míru pro všechny duše.

/104/
Mentalismus, kouzlo bdělé
pozornosti a cesta královská

Mentalismus je pochod myšlení pro vyspělý uvažující


rozum, který se neopírá o slepou víru, ale o logický
důkaz.
Na této „cestě" spolupůsobí pozorovatel (ten, kdo ob-
jektivizuje), pozorovaný objekt a proces pozorování
(analytického zdůvodnění), tedy trojice.
Avšak takto chápaná a prováděná cesta, jakkoli je
cenná a přináší rychlý úspěch pro dlouhou dobu du­
chovního vývoje, přece sama nevede k cíli. Naopak, je
tu nebezpečí ulpění ve sféře vysoce intelektuálního chá­
pání pravdy, kde však její přímé zažití a ztotožnění se
s ní dosud chybí.
Toto se bude dít tak dlouho, dokud nebude i z této
jinak vysoké a ušlechtilé cesty vymýcena mnohost.
Mnohost lze vymýtit jedině stáhnutím celého men­
tálního procesu do bdělé pozornosti a dále do samočin­
ného zírání ke kořeni jáství, a to bez jakéhokoli uchopo­
vání vynořujících se dharm. To znamená nechtít ani
blaženost, jen jemně tiše zírat. Nakonec se vzdáme
i zírání.
„Žádné učení tě nemůže přivést k CÍLI, leda bys na
vše zapomněl.“ (Aštávakragíta)
Převezeme se na nej vhodnější pro nás loďce, ale
u druhého břehu ji opustíme. Držet se čehokoli, tedy
i mentalismu nebo v závěru i zírání, je jako připlout
k druhému břehu, ale nevystoupit a křečovitě se držet
okrajů loďky.
Na počátku cvičení bdělé pozornosti (mentalismus je

/ 105 /
jen rozložená, zpomalená bdělá pozornost) a logického
odůvodnění si účelu nepřivlastňování (nelpění a ne­
chtění) se sice též zírá jakoby k „něčemu", ale právě
tímto bděním se nic nepřivlastňuje, nic se nechce, žád­
ný podnět se neuchvacuje, tudíž mnohost nemá žádné
opory a pomalu zaniká. Dharmy se sice vynořují, ale
nejsou-li uchopeny egem, které se bdělou pozorností
rozpouští, zase zanikají. „Dharmy tiše zaniklé."
Mnohost nemá opory v přivlastnění si, a tudíž není
vnímána jako taková, ale tak, jak odevždy jest — jako
prázdno, jednota. „Tlesknutí jedné ruky."
Ke stáhnutí, zhuštění analytického mentálního pro­
cesu až k jeho sjednocení — tichému zírání — může
pomoci určité zaměření dosud zbývajícího ega. Toto
zaměření vyplyne z mentálního ujasnění si svatosti
podstaty všeho čili podstaty světové mysli. Je to zbožné
a láskyplné zpokornění ega, které si tímto postojem
nepřivlastňuje, ale umenšuje se. A právě pokorným ne-
přivlastněním si dharmy vlastního vědění — uvědomě­
ní, že „já jsem poznal" — se nakonec rozpouští. Tím
zaniká zírání a nastupuje žití pravdy, jednoty.
„A nepřilnutím udrží se trvale."

Takto zaniká trojice v jednotě. Pozorovatel — pozoro­


vané a pozorování jsou jedním.
Tudíž platí: „Býti bdělým je vším.u (Meyrink — Zele­
ná tvář)
Ale býti bdělým pokorně, láskyplně, v největší tichos­
ti a svatosti. Takto souvisí džňána s bhakti v rádžajóze,
cestě královské.

7 106/
Kdo zažívá samádhi

Často se setkáte se rčením, že ten či onen „zažil


samádhi". Zažil je doopravdy?
Jestliže budeme chápat samádhi jako spojení lidské­
ho vědomí s božským, či lépe rozpuštění se lidského
v božském, pak toto lidské vědomí nemůže božské za­
žít. Při určitých podmínkách se božské odhalí a je zpří-
tomněno — na okamžik či delší dobu, kdy lidské právě
zaniká, kdy je jeho promítání dočasně zastaveno. Po
odeznění samádhi v lidském vědomí však paměť bož­
ského zůstává.
Jak to tedy je?
Tak jako je jen jedno Já, existuje také pouze jedno
vědomí, ale na různých úrovních projevení, zpřítomně-
ní. Každým hlubokým ponořením, každým samádhi se
zpřítomněné vědomí stává pročištěnějším a uvědomě­
lejším, je si pamětlivo své zažité hlubiny.
Proto je možné vlastním rozpomenutím se, vlastní
vzpomínkou, vlastním prohloubením vědomí znovu sa­
mádhi „zažít" čili obnovit. Vždyť touha po samádhi, po
poznání, která se projevuje i u lidí ještě „nevědomých",
pochází z hluboké paměti vlastní zkušenosti, vlastního
vědomí.
Kdyby nebyli ve své hlubině přesvědčeni, že něco
takového existuje, netoužili by po tom a nic by nehledali.
Proč se nižší samádhi projevují zastavením lidského
vědomí?
V prvních fázích poznávání je vzdálenost mezi „lid­
ským" a „božským" veliká. Moře nelze přelít do sko­
řápky.

/107 /
„Moře, Augustine, skořápkou měřit nejde, až budeš
vesmírem, snadno se do tě vejde." (M. T., 1958)
Božské lze zažít, „poznat", jen božským. Postupně se
lidské stále více oprošťuje od odcizenosti lidského,
zprůzrační a pak se uvědomuje v univerzální božské
podstatě, v podstatě svého tvořitele.
Asparšajóga
jóga nad protiklady

Asparšajóga je též nazývána tajnou nebo skrytou


a skutečně pro lidi s myslí ještě pevně zakotvenou ve
dvojnosti takovou je.
Pro ty co se prozírají od dvojnosti k jednotě, stává se
tato nauka milostí velkého Já přirozeně odtajněnou.
Koncentrací na toto Já se ve vědomí samočinně otevírá
tiché nazírání spojování protikladů do jednoty bytí.
Na tomto stupni je asparšajóga nej vyšší moudrostí —
světlem vědomí.

/ 109 /
Proměny ega

Poslední překážkou žití přirozeného stavu pravdy je


velmi zjemnělé ego, které chce zkušenost žití poznání.
Chce „vědomě" žít nesmírnou slast sat-čit-ánanda.
Je tedy poznání nevědomé?
Nikoli, ale potíž je v tom, že člověk chce jako oddělená
jednotka zažívat něco velkého, nekonečného. Jak by to
ale bylo nekonečné, když to on chce zažívat?
Teoreticky „ví", či spíše uznává, že je to v něm, že on
do pravdy, do jednoty také patří, ale zcela rozpustit se
v tom ještě neumí. Připomíná to vědomí housenky, kte­
rá chce létat jako motýl a vědět o tom. Napřed se ale
musí zakuklit, vzdát se svého housenčího života. Pak se
opravdu motýlem stane — s vědomím motýlím, nikoli
již housenčím, omezeným.
Během procesu sebeuvědomování projde ego člověka
mnoha proměnami. Zprvu je hrubé, materiální, postu­
pem dozrávání se zjemňuje, produchovňuje. Podoby ega
se stávají stále jemnějšími, ale tím pro hledajícího i zá­
ludnějšími. TV hrubé člověk snadno poznává, vždyť se
na to také zaměřuje ve své duchovní praxi. Bdělá pozor­
nost, pročišťování charakteru, soustředění mysli —
tomu se již dlouho učí. Avšak jemné formy ega, jeho
rafinované proměny poznává jen velmi pomalu.
Jak na to má jít? Celý život a mnoho životů se snažil
poznání dosáhnout. Chce zažívat jednotu, ale sám se
z ní vylučuje svou touhou, svým chtěním to vychutná­
vat, zažívat, vědět o tom v egu. A nyní, když to již občas
zažívá, neví jak dál. Občas, a někdy i dosti často, jedno­
tu zažívá, ale vždy mu ještě uteče. Opakovaně se snaží

/ 110/
a musí se snažit, hlavně zpočátku. Zažívá chvíle bezna­
děje, zatímco ještě včera byl šťastný, svobodný.
Proč tomu tak je? Pro chtění zažívat.
Jak tedy dál?
Sebeobětováním se vzdát chtění TO zažívat. A pak se
vzdát i sebeobětování.
Jen být a nechat být.

/ lil/
Cesta bódhisattvy

I když dosáhne nirvány, ze soucitu k utrpení druhých


se dobrovolně vrací o krok zpět. Vrací se — vytváří si
pojem „druhých", aby vývoj lidstva a všech tvorů šel
kupředu ke své harmonii, k boží tvorbě. I když je v jed­
notě, vytváří si zdánlivě dvojnost, aby mohla vzniknout
aktivita spojování. „Moudrý ani uprostřed nezůstane
stá ť, aby vědomě uspíšil vývoj světa. Vytvoří pól, aby
musel vzniknout protipól. Hraje si na dvojnost — „sou­
cit tě spojuje se všemi tvory", soucit a soucítění.
Soucítění je vědomí osvíceného, který zažívá jednotu:
vše je v něm a on je vším. Soucit povznáší k této jedno­
tě. Je to úder Mojžíšovy hole o skálu jednoty, aby pojala,
uvědomila, „spasila" vhodné bytosti. Jednota, prázdno
latentně vše obsahující, nic nepotřebuje, nic nežádá.
Vývoj světa je oprošťováním vědomí od klamu nevě­
domosti.
Moudrost, toť činnost k osvobození, k povznesení
světa. V jednotě — v prázdnu — není nic, ani mou­
drost, proto je třeba povyjít o krok ven. Bódhisattva
nedělá nic zvláštního, nic odděleného od jednoty. Stále
je v jednotě ponořen a vědomě činný v boží tvorbě ve
sféře prvotního tvoření. Je spolutvořitelem vesmíru
a jeho osvoboditelem.

7112/
Nesmrtelná kočka

Druhý Petr se vracel domů. Jel v koloně vozidel, jež


se velmi pomalu přesunovala směrem kupředu a chví­
lemi i zastavovala. Podíval se ke krajnici, něco tam
leželo.
Byla to kočka, přejetá některým z aut. Nikdo jí už
nemohl pomoci, její život končil, umírala.
Petra se zmocnil hluboký soucit.
A náhle se jeho vědomí spojilo s vědomím umírajícího
zvířátka. Cítil, že to on sám umírá. Bojoval o zachování
života zde na zemi, ale nebylo to již možné. Byl to
zoufalý boj bez naděje, malé tělo bylo příliš rozbito.
A pak to vzdal, v jediném okamžiku. V duchu zemřel
zároveň se zraněným zvířátkem. Opustil své tělo, aby
vzápětí pocítil velikou úlevu, že již nemusí zápasit o ži­
vot na této zemi. Vědomě v sobě zemřel, ale existoval
dál, nekonečně svobodný, nekonečně vědomý nesmrtel­
nosti bytí.
Auto bylo řízeno správně a bděle, ale on se na to
nezúčastněně díval. A stejně nahlížel na mrtvé tělo
kočky, které nyní již uvolněné leželo na kraji silnice.
S tělem i myslí zcela uvolněnými ještě dlouho pokra­
čoval v jízdě. On však byl nekonečným, nesmrtelným
vědomím.

7113/
Kde a kdy může člověk
zažít samádhi

Kdekoli. Při nebo po meditaci, ale také kdekoli jinde,


doma nebo při toulkách v lese či na cestě v přírodě, jak
se mi často také stávalo, prostě všude tam, kde je mysl
zbožná a naprosto zklidněná.
Nej častěji to bývá ráno při probuzení, to se mysl ještě
neprobudila. Jak říká Thákur: „Přišel jsi ke mně, když
pes ještě spal." Pes tady znamená mysl.
Eda zažíval hluboká ponoření nejen při ranních me­
ditacích, ale také při procházkách po tichých ulicích.
Fráňa Drtikol i František Chaun zažili hluboký vnoř
na Václavském náměstí. Petr zase při jízdě autem do
Švýcarska, aniž by ovšem ztratil pozornost při řízení,
podobně i Hynek. Vláďa cestou z Jílového na chatu.
A tak bych mohla vyjmenovat ještě několik dalších
přátel, kteří hluboké ponoření do přirozené skutečnosti
bytí zažili, aniž by ve své denní činnosti byli nějak
omezeni. Zpočátku se ponoření daří sice lépe v klidu,
ale opakovaným zažitím se schopnost rozevření vědomí
uskutečňuje i v denním životě.
Když se jednota otevře trvale, když člověk „dosáhne
poznání" trvale, přesto dělá všechno jako předtím. A do­
konce mnohem lépe, jen s tím rozdílem, že nedělá „on",
ale je děláno. Pokud „on" ještě je, tak jen jako tichý,
nezúčastněný pozorovatel uskutečňované činnosti. To
se ale nedívá ani očima, ani cítěním, nýbrž „třetím
okem" — a třetí oko nevidí, ale ví.

7114/
Můžečlověk, který o józe,
mystice nebo duchovní filozofii
nic neví, dojít poznání?

Ano, může. Někteří lidé o těchto snahách a cestách


nic nevědí, a přesto jsou šťastní vnitřním uvědoměním.
Tito lidé mají čistou mysl svou vlastní přirozeností.
Bývají to bhaktové a karmajógini vypracovaní z m i­
nulých inkarnací. Jejich nezištná, obětavá práce pro
druhé je láskou i moudrostí. Žijí šťastně, bez zvláštních
vlastních potřeb. Ty mají jen skromně, neboť jejich ego
je velmi nepatrné a nezištnou prací a čistou myslí se
dále očišťuje a zmenšuje. Tím se jim postupně otvírá
stále hlubší uvědomění. A když už potřebují nějaké
poučení i zevně, vždy jim v pravý čas přichází pro ně to
nejvhodnější.
Jejich čistá mysl je světlem nejen pro ně samé, ale
i pro ty, kteří se s nimi poznávají.

/ 115/
Tři obrazy Fráni Drtikola

K Fráňovi mě přivedl jeden z mála jeho žáků. Oprav­


du jeden z mála posledních. V dřívějších letech jich
k němu chodilo hodně, ale postupem času, jak se Fráňa
v sobě prohluboval a uskutečňoval hlubší stavy vědo­
mí, jeho návštěvníků ubývalo. Přestávali mu rozumět.
To, co z něj vyzařovalo, nebyla již sladká křesťanská
mystika, bhaktijóga ani tajuplné mystické stavy jako
dřív, které se pokoušel po několik let v tomto stadiu
svého vývoje vtělit do svých obrazů. Znázornění růz­
ných čaker z tohoto období jsou velmi známá. Sama
jsem měla jeden z nich — šestý lotos — několik let na
okně své pracovny. Z úcty a lásky k Bohu jsem k tomu­
to symbolu nosívala kytičky. Báseň Probuzení ze sbírky
Průzračný svět se vztahuje právě k tomuto obrázku:

„...Tvůj oltářzprázdněl a růže na něm již nevoní


i všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi. “

Návštěvníci k Fráňovi již nepřicházeli, jen ojediněle


někdo ze starých přátel, ale i ti většinou setrvali ve
svých dřívějších představách. Opravdoví žáci v té době
byli již jen tři, avšak ani tito jeho hloubky poznání
nedosáhli.
Ostatní nemohli dýchat řídký vzduch nauky, kterou
Fráňa v sobě ozřejmil a dále předával, většinou beze
slov, jen tichým sdílením.
Byli i takoví, na které zřetelně zapůsobil „zpětný ná­
raz světla", a proto odešli jinam, tam, kde čiré světlo
džňány bylo překryto jiným, jim přijatelnějším. Našli si

7116 /
svoji nejvhodnější sféru, svoje vlastní bardo. Co mohli
u Fráni získat, nevěděli.
S Fráňou jsme se poznali na první pohled jako staří
známí z minulých existencí a oba jsme se tomuto nové­
mu setkání počali s pochopením smát.
Pak Fráňa otevřel všechny tajné skrýše a vyndal
z nich uschované obrazy s duchovní tematikou a udělal
mi vernisáž. Na stěnách měl totiž jen obrazy a foto­
grafie politicky nezávadné. Můj průvodce se divil, větši­
nu těchto obrazů dosud neviděl, ačkoli k Fráňovi chodil
již několik let.
Pak Fráňa přede mě postavil jeden menší a dva
středně velké obrazy, usmál se a řekl: „Ty jsou pro tebe,
ty si vezmi."
Byly na nich zachyceny moje dosavadní zkušenosti.
Jak to mohl poznat?
Vnitřním zrakem prozřeného, neboť každá duchovní
zkušenost otevírá nový, vyšší obzor vědomí a prozřený
to na druhých poznává jako na sobě.
Znal tyto zkušenosti proto, že šel stejnou cestou. Zpo­
čátku to byla křesťanská mystika, kterou později dopl­
nil východní filozofií, hlavně buddhismem. Prožíval
tedy stejné úkazy.
Pocítila jsem velkou duchovní lásku bratří a radost
z tohoto uvědomění. Fráňa byl stejně potěšen, zvláště
když jsem na jednom jeho obrazu našla „namalované"
prázdno, což prý do té doby nikdo nepoznal.
Ale vraťme se ke třem mně darovaným obrazům.
První, nejmenší, je i nejstarší a je na něm namalová­
na skála, ze které vyzařuje světlo na malý stromek
přitisknutý k jejímu úpatí. Světlo stromek objímá.
Právě takovou vizi jsem měla za okupace v Olomouci.
Bylo to v období velkého nebezpečí, které mému manže­
lovi stále hrozilo. Choulila jsem se ke skále, z níž vyza-

7117/
řovalo světlo. Tato skála představovala božství a já pro­
sila o ochranu. Ze skály vycházel hlas boží, vnitřní hlas:
„Kdo se přitiskne ke mně, tomu se nic nestane."
Tento obrázek by mohl být nazván Ochrana boží. Je
to téma křesťanské symboliky — lásky k Bohu, bhakti.
Láska k Bohu přivolává ochranu.
Na druhém obraze je zachycena postava vztahující
ruce ke světlu, jež je zároveň vytvářeno touhou bytosti
po Bohu. Postava se sice ještě drží nohama na skále, ale
stojí již dosti vratce. Její uvolnění a následný pád do
propastné hlubiny je již jen otázkou času.
Je tu vyjádřena touha po světle, po Bohu, po zániku
ega v božské hlubině nekonečna a současně přetrvávají­
cí strach ega z možné ztráty poslední opory. Vedle bhak­
ti je tu již výrazný prvek džňány.
Tuto vizi jsem mívala za pobytu v Olomouci opakova­
ně. Člověk se dlouho nechce pustit, ačkoli po hlubině
božského bytí volá a touží. I mně trvalo dlouho, než
jsem se své opory vzdala.
Také jiní známí mystikové a filozofové znají tento stav
a obtížnost jeho překročení, například Thákur o tom
píše ve svých básních: „Stále Tě volám a stále stavím
mezi nás tuto zeď.. (volně citováno). Nebo vedle mnoha
jiných i náš Václav Havel. V Dopisech Olze (č. 133) se
zmiňuje ve svém vrcholném zážitku o vyvstávající silu­
etě smrti. To ego člověka se bojí zániku.
Fráňa tento námět často maloval. Vedle tohoto obra­
zu, na který se právě dívám, máme ještě dva jiné se
stejnou tematikou. I Fráňa měl delší dobu v mysli tento
stav. Obraz „prázdna" je jeho završením a překročením.
Obraz bytosti vztahující ruce po světle bychom mohli
nazvat „Touha po Bohu, po pravdě“.
Třetí obraz znázorňuje duši, éterickou postavu vzná­
šející se ve světle. Je ke hmotě nepřipoutaná, je od ní

7118/
osvobozená. Zároveň hmota pod ní je prozářena svět­
lem. Sama postava svým ladným, harmonickým pohy­
bem tuto hmotu prosvětluje.
„.. .Ty budeš tento svět v království boží přetvářet...“
( Průzračný svěť).
Je to stav člověka žijícího ve světě s duší již osvícenou
dosaženým poznáním. Je ve světě činný uvědoměle,
pracuje pro prosvětlení všech bytostí.
Tento obraz můžeme nazvat „Poznání" nebo třeba
„Průzračný svět". Jeho další vysvětlení si může v sobě
nalézt každý sám a jednou je také najde. Nejlepší vy­
světlení je mlčením.

7119/
Zvláštní způsob prozření
přítele Alexandra

V kapitole „Ptal se mne přítel" ve Třpytu prázdna


jsem napsala, že není možné chtít poznat Boha ve ves­
míru a nejít cestou přes Syna. Ale Sašova „cesta" tuto
tezi zdánlivě vyvrací.
Saša, ještě velmi mladý chlapec, se neprozíral v tomto
životě pozvolna, pomocí knih a mentálních cvičení vhod­
ných pro začátečníky jako jiní hledači pravdy, ale sáhl
hned po nejhlubších pramenech. Byly to tři útlé spis­
ky — Aštávakragíta, Ribhugíta a, jak sám řekl, básně
Průzračný svět a některé eseje vydané v samizdatu.
Neosamostatňoval myšlenku Já, neodděloval ji od os­
tatních myšlenek, ale naopak základní vjem jáství polo­
žil na roveň všem ostatním myšlenkám. A hle, všechny
se v tom okamžiku rozpustily do jednoty vědomí.
Teprve pak jsme se poznali i zevně, ačkoli podle jeho
slov chtěl přijít již před několika lety. Odradil jej od
toho jeden náš společný známý, který mu řekl, že není
vhodné, aby k nám ještě chodil. Dva roky to Saša vydr­
žel, ale pak přece jenom přišel. Hned jsme se poznali
jako staří známí přátelé, duchovně si zcela rozumějící.
Ale jak je to vlastně s jeho zkrácenou „cestou".
Známe se již dávno. Jeho způsob prozírání nebyl
v minulé inkarnaci tak rychlý jako v té dnešní. V minu­
losti zkoušel a praktikoval všechno možné.
Sel cestou křesťanskou, a to tak vroucně, že se nechal
dokonce přivázat na kříž. Šel cestami východních filozofií
i různými jinými. Ze západních filozofů měl nejraději
Plotina.

/ 120 /
Po dosti dlouhou dobu se snažil umrtvit své ego růz­
nými způsoby, a zažíval tak mystickou smrt. Osud mu
uštědřil několik bolestivých ran, neboť mystická smrt
neprobíhá jen vnitřně, ale má i zevní rezonanci. Než se
člověk vzdá svého nižšího, sobeckého já, musí je ode­
vzdat vyššímu, božskému principu ve svém vědomí. To
není zas tak snadné.
Za sebeodevzdání to považujeme proto, že se člověk
zprvu cítí jako nižší, sobecké já, se kterým je ztotožněn.
Vědomí jáství ale přetrvá jakoukoli „smrť" ega. Když se
tedy člověk „sebeodevzdá", ztratí se jeho sobectví, ne­
vědomost, neznalost sebe samého, toho, čím ve skuteč­
nosti je, totiž pravého, nesmrtelného jáství. To je ten
Syn zrozený z Otce, paprsek vědomí totožný s Otcem
vševědoucím ve vševědomí.
Když jsem Sašu poznala v jeho minulé inkarnaci, byl
to velký bratr s realizací átmana nejen v sobě, ale ve
všech myšlenkách. Když se mi otevřela jednota všeho,
řekl mi: „Poznala jsi, že všechno je Já." Tehdy jsem
odpověděla to, co se mi otevřelo: „A ani Já TO není."
Jeho vásany byly sice podťaty, ale ne zcela vyčištěny.
Proto se zde znovu objevil. Zkušenosti z minulého živo­
ta si přinesl s sebou.
To je příčinou, že jeho nynější způsob prozření byl tak
snadný. Nic z vydobytých zkušeností z minulých životů
se totiž neztratí, ale je věnem pro další existenci.
V minulém životě se prozřel ve třiceti osmi letech,
v tomto životě již ve dvaadvaceti. Začal tam, kde v mi­
nulosti skončil — v realizování svatosti všeho, všech
myšlenek.
Nemusel osamostatňovat myšlenku Já jako četní
jiní, aby následně poznal, že všechno — všechny myš­
lenky jsou taktéž ve své podstatě svaté. Narodil se
znovu s vědomím velmi blízkým samé podstatě. Nebylo

/121/
pro něho těžké ji odhalit, ale musel sem znovu kvůli
vyčištění zbylých vásan.
Jeho ve všem odhalené vědomí z minulé inkarnace se
v té dnešní neztratilo. Pokračoval na tomto stupni rea­
lizace Syna a jeho přítomnosti ve všem. Proto ho již
nemusel hledat. Vše stvořené pro něj bylo rovnocenné
vědomí Já, totožné s vše vědomím bytí.
Nyní žije v Americe a již se kolem něho začínají shro­
mažďovat noví žáci.

/ 122 /
Učitel I

Je mnoho učitelů na této zemi, kteří učí na různých


úrovních různým disciplínám. My půjdeme po stopách
učitelů duchovní nauky. Budeme je sledovat na různých
stupních poznání tak, jak oni sami poznali.
To, co je v jejich učení správné a dobré, pochází od
Boha, co je mylné, je z jejich nevědomého lidského ega.
Půjdeme-li stále výše, vědění božské stále více převažu­
je, až nakonec — úměrně s ubýváním sobeckého, nevě­
domého ega — dominuje docela.
Jestliže ego utichne úplně, zbývá jen učení — vědění
božské. To může být sděleno ústy nějakého učitele nebo
jeho mlčením. Učitelovou blízkostí je více zpřítomněno.
Záleží ovšem také na schopnosti žáka, jak se umí
k učiteli — pravdě — obrátit, otevřít mu své nitro, aby
ego nepřekáželo přijetí učitelova vlivu. Vzniká pak
proud přenosu vědomí z učitele na žáka. Vymýcením
ega se totiž stali spojenými nádobami a úroveň božské­
ho vědomí se v nich vyrovnává.
Jestliže se takto opravdově otevře žák učiteli neúplně
vyspělému, dochází také k vyrovnávání hladiny vědomí
u obou — přenosem. Proto nemůže učitel nezralý nikdy
žáka k cíli přivést, nýbrž jen tak „daleko", kam sám
dospěl.
Proto je mnohem lépe, když se žák obrací k Bohu —
poznání — přímo a „učitele" vidí jako projev boží na
určitých úrovních. Od každého z nich se takto může
poučit, ale měl by chápat, že je to vždy poučení od Boha
na tom kterém stupni. Když sám tento stupeň přeroste,
měl by hledat poučení na vyšší úrovni.

7123/
Od určitého stupně žák nachází učitele ve svém bož­
ském Já a nepotřebuje tedy již žádného „zevního" mis­
tra. Všechny takové poznává jako své bratry. Vyrovnal
se s nimi a vědění čerpá přímo z božího pramene.
Tento pramen je pro něho přímou inspirací a nakonec
vhledem. Odpověď se zde z prázdna vynoří ve stejném
okamžiku, kdy vznikne závažná otázka.
Je to naprosto jednoduché. Dokud byl od jednoty ještě
vzdálen, světlo poznání bylo také vzdáleno. Žil ve dvoj-
nosti a poznání přicházelo též přes dvojnost. Poučení se
mu proto dostávalo pomalu, přes různé učitele zprvu na
nižších, později na vyšších úrovních.
Když je jednotě blízko, odpadávají učitelé nižších
úrovní a je tu již učitel vnitřní, neboť zevní a vnitřní se
spojuje, či spíše uvědomuje jako jednota.
Vědomí lidské se propadá do vědomí božského. Roz­
pomíná se na sebe v božském Já, uvědomuje si totož­
nost s ním. Toto Já však není omezeno jeho osobním
vědomím, je tu odedávna všudypřítomné, je ve všem
a vším.
Náš uěitel je tedy stále přítomný. Pokud jsme si jeho
svátou všudypřítomnost vždy a všude, na každém mís­
tě, u každé dharmy ještě plně neuvědomili, je možno se
k němu obracet. Všechny dharmy mají v sobě tento
božský základ, je jen na nás, abychom pominuli jejich
jména a tvary a tento božský základ objevili. Pak je
každá dharma učitelem, neboť má v sobě božskou kva­
litu: sat-čit-ánanda.
Tato kvalita je naším vůdcem k Já. Zároveň je ale
také svůdcem — svými zevními projevy. Stává se to
tehdy, když zapomeneme na její božskou podstatu.
V sobě máme právě takové kvality, je to, jako když
nastavíme stejné zrcadlo své duše. Božskou plochou
vnímáme — zrcadlíme — vše božské.

7124/
Před léty se ptal Kamil jednoho uvědomělého chlap­
ce, jak „vnímá" vnitřní svět? A chlapec tehdy řekl:
„Jako když otočím zrcadlo."
Nastavme tedy ve svém nitru zrcadlo své duše na
vnímání božského ve všech a ve všem, a poznáme, že vše
stvořené — přesněji stále a teď tvořené — je jen třpytem
prázdna. Celý svět bude pak pro nás průzračný.
Postavme si v sobě ten nejvyšší a nejčistší ideál, věr­
ně a s láskou k pravdě jej krok za krokem sledujme,
a vystoupíme na duchovní Himálaj.
Stačí tedy ve svém nitru otočit zrcadlo a hle: co se
zdálo „zevním", stává se vnitřním a duchovním. Tak to
naše zrcadlo mysli promítá.
Až se nám mysl podaří otočit a zastavit až v jejím
přirozeném, základním stavu, bude naše zrcadlo prázd­
né. Pokorně přijmeme boží zákonitost a celý svět se
nám stane průzračným. Vše námi poznávané bude jen
třpytem prázdna.

/ 125/
Učitel I I

Ujasníme-li si, kdo a kde je učitel, poznáme, že každá


dharma, tj. každá projevená věc nebo bytost, má v sobě
učitele.
Jestliže pomineme zevní charakteristiky projevené
dharmy nebo bytosti, totiž jméno a tvar, a plně si uvě­
domíme ty, které tu zbývají — sat-čit-ánanda — pozná­
váme, že právě tento beztvarý základ všeho je pravým
naším učitelem.
Jestliže se tedy budeme obracet k tomuto prazákladu,
budeme poučováni na každém svém kroku. Moudrý nebo
alespoň aspirant na moudrého se může poučit od všeho,
s čím se potká, třeba od mravence pilnosti a od jeho
v

podstaty svatosti. Člověk však chce mít všechno vysvět­


leno, chce mít jasně určeno, co má dělat. Hledá proto
lidského učitele. V jeho nitru se sice ozývá hlas jeho
svědomí, ale řeč lidského učitele je pro něj zřetelnější.
Je mnoho lidských učitelů. Mluví nebo píší z různých
stupňů svého poznání a hledající si podle stupně svých
možností a opravdovosti nachází takového, který mu
nejlépe vyhovuje.
Tak může pokračovat pomalu nebo i bloudit ve vel­
kých kruzích přes mnoho učitelů, kteří jej povedou po­
malu a někdy ho třeba i svedou z cesty.
Proč tomu tak je?
Učitel, který se prozřel jen částečně, neučí jen z po­
znání, z Boha, ale také z ega. Z Boha učí jen tolik, kolik
sám nabral, do jaké míry se sám prozřel. Dále působí už
jeho ego, které předstírá, že on je mistrem.
Ti, co mu uvěří a jdou slepě za ním, nemohou „dojít"

/ 126 /
dále než jejich učitel. Jeho úroveň poznání je brzdí
a nechce je pustit výš. Je pro ně „strážcem prahu". Je to
ale také jejich vina, protože oni chtěli jít ke „svému"
učiteli v lidské podobě.
Mnozí žáci se upínají na osobu učitele a nerozumí
projevům vnitřního učitele. Těžko se proto dostávají
k jeho pravé jsoucnosti.
Tím netvrdím, aby k žádným učitelům nechodili.
Chci jen říci, že by se měli obracet k učiteli vnitřnímu,
který se projevuje prostřednictvím jejich zevního učite­
le. Prostě zkvalitnit svůj přístup.
Takto je bude učit vnitřní mistr svým působením
i přes lidského učitele, pokud to bude zapotřebí. Záro­
veň se žáci budou učit vnímat přímé vedení vnitřního,
pravého Já. Budou možná vedeni ještě k dalším, vyspě­
lejším učitelům, ale nakonec je již nebudou potřebovat,
třebaže je budou ctít a mít rádi jako sobě rovné.
Zevně projevený učitel může totiž hledajícího dovést
jen tak daleko, jak se prozřel sám. Bude-li se hledající
tedy upínat k učiteli jako ke svému mistru, dojde po­
znání tehdy, až dojde úplného poznání „jeho" mistr.
Může to být brzy, někdy také ale až za mnoho životů.
Obraťte se k Bohu, který se tímto člověkem projevu­
je. Povede vás Bůh a vy můžete dosáhnout poznání
třeba dříve než učitel.
Zen-buddhistický mistr to vyjadřuje laskavým rče­
ním: „Žáku, po mých zádech vylez výš!" Jinak řečeno:
vezmi si můj projev, moje vědění jako prostředníka,
jako pomoc na své vlastní cestě k poznání.
Každý má svoji vlastní cestu, neboť pro toto indivi­
duální odhalení pravdy má své specifické možnosti
a schopnosti. A každičkou svou schopnost a možnost
má správně využít k dosažení životního cíle, pro který
zde je — k odhalení pravdy o sobě a celém vesmíru.

/127/
To je ostatně jediným smyslem života každého z nás.
Poznání každého z nás je jeho originalitou. Krásně to
vyjadřují některé kóany, například ten o vesmíru jako
jediném průhledném krystalu. Opakovat rčení po mis­
trovi nemá žádný význam, pouze to utvrzuje samotné­
ho žáka v nevědomosti a osobní důležitosti, v tom, „že
je jako mistr". Vlastní prožitek pravdy je správný
a může být sdělen — je-li to potřeba — mlčením či jak­
koli jinak, ale vždy tak, jak to zrcadlí odhalení pravdy
novým adeptem.
Toto odhalení se uskutečňuje sice v jediném okamži­
ku, v TE D , neboť je to stáhnutí času a prostoru do
jediného bodu a rozpuštění i tohoto bodu, ohniska pra­
základu všeho tvořeného. Předchází tomu však někdy
i dlouhý proces prozírání se.
Tento proces je dobře znázorněn čínskou, japonskou
či korejskou alegorií s posvátným býkem nebo krávou.
v

Čeští autoři znovu vysvětlili celý zde znázorněný proces


duchovního prozírání se podle vlastního prožití v knize
Praxe jógové filozofie a na kazetách Cesta posvátného
býka a Cesta posvátného buvola. Tento výklad je tedy
českým originálem, ne překladem. Zmíním se tedy jen
o některých etapách této cesty.
Když hledající již našel některé indicie a poučení
a věrně je následuje, zažívá občas stav kenšó: mysl se
mu znenáhla zastaví a odhalené nepohnuté vědomí mu
dává pocit vnitřní svobody a čistého štěstí. Je plně šťas­
ten, ale nic víc si neuvědomuje. Není zde totiž rozdělení
na pozorovatele, pozornost a proces pozorování. Nemů­
že tedy vyjádřit, že tu „něco" je. Zažil na chvíli jednotu.
Teprve když tento stav „odchází", nabývá opět schop­
nost uvědomování si. Uvědomuje si cenu své zkušenos­
ti. A teprve tehdy se může vyjádřit, že tu něco je. „Tao
je, když buvol mávne ohonem." (kóan)

/ 128 /
Jestliže náš aspirant vyvíjí snahu správným smě­
rem, může pro něho platit: „Máš-li hůl, dám ti ji..."
(kóan)
Hůl si můžeme přeložit jako oporu na cestě — dobro
dělá opět dobro, zlo plodí další zlo. Moudrý opět získá­
vá, hloupý ještě více tratí.
„Cesta" není cestou, ale jen pohybem v nepohybu,
vibrací prázdna, které zároveň vibruje i stojí, a tak je
ve věčném koloběhu života klid přeléván do pohybu
a pohyb do klidu. Věčné perpetuum mobile, které chtěli
mnozí napodobit zevně, ale nešlo to, protože zevní bez
vnitřního není celé.
Po dlouhé snaze člověka a pomoci boží přibývá milos­
ti boží a lidská snaha se zklidňuje. Nakonec přichází
poslední stadium vývoje — naprosté odevzdání se
Bohu.
Poznání se uskutečňuje vždy jen milostí boží.
Proč? Ono lidské tam zaniká, aby mohlo být jen bož­
ské. „Ty musíš růst, já zmenšovat se" a „kdokoli položí
život pro mne, nalezne jej."
Vzpomeňme na alegorii provazu se smyčkami. Smyč­
ka se vzdá sama sebe, a nalezne se jako součást neko­
nečného provazu. Vzdala se já, a našla se jako Já.
Takový člověk, je-li ještě zde na této světské úrovni,
žije velké Já, nekonečné, neosobní vědomí a zároveň
jakési „smluvní pracovní já" pro styk se světem, ve
kterém právě žije. Zde nastává to, co je vyjádřeno kóa-
nem: „Cokoli může být podnětem k dosažení poznání,
ale vždy musí být porušeno jedno krásné tělo."
Člověku se zjeví Bůh, kdekoli a v čemkoli, vždyť je
všudypřítomný. A nyní je porušeno jedno krásné tělo,
protože jednolité prázdno, kde je vše obsaženo stejně,
zvýraznilo jednu svou vlnu jako pomoc pro usilujícího
člověka. Rodí se Syn, paprsek absolutna, a přelévá svoji

7129/
milost do individuálního vědomí hledajícího, aby ho
„spasil", aby mu pomohl nazpět skrze něho — Já, jež se
pro něho narodilo a nyní zmírá: opět zaniká v jednotě.
Bylo porušeno jedno krásné tělo, aby byla spasena
jedna bytost, aby mohla být zrozena jiná bytost a šla
opět ke svému spasení. Jedno krásné tělo je stále poru­
šováno v procesu tvoření proměnlivé fáze živého a zno­
vu v poznání svého prazákladu — stavu nevědění —
obnovováno.
Pouze „nevím," odpovídají žáci zen-buddhistickému
mistrovi na jeho otázky, když po delším či kratším
procesu k tomuto vnitřnímu stavu dospějí.

/130/
Jak je to s učitelem a žákem

V první třídě základní školy je učitel, či spíše učitelka


pro začátečníky. Ve druhé a dalších působí učitelé odpo­
vídající stupni chápání žáků či studentů. Vysokoškolští
profesoři a docenti školáčky nevyučují.

/131/
Proč je dharma učitele nejvyšší

I ona je přeci nakonec prázdnou dharmou.


Je a není.
Jsou určité dharmy, které k osvícení přivádějí, jiné od
něho oddalují.
Dharma učitele jako osoby je prázdnou, ale jeho uvě­
domění v osvícení je osvícením samým. Proto je tato
dharma nejvyšší, nejčistší, nejvíce přivádějící. V pravdě
je ztotožnění se svým učitelem, jenž osvícení žije, osví­
cením samým.
Proč při žití pravdy učitelem jsou též povznášeni jeho
blízcí?
Právě pro tento jejich vzájemný vztah, který je sjed­
nocuje. Proto je psáno, že tento vztah má být nej čistší
a nej vroucnější.
Když učitel zemře (odejde tělem z tohoto světa), ne­
ztrácí se síla jeho moudrosti. Toto světlo poznání se
přelévá na jeho nejbližší žáky, na ty, kteří to umějí
zachytit. Pozorovali jsme to, když zemřel Maharši
z Arunáčaly, Drtikol, Krišnamurti, Brunton i Geše
Rab ten.

/132/
Učitel a žák

Jak hravé vlny na moři


myšlenky tiše hovoří.
Já mořem jsem i jeho hrou,
když klesá vlna za vlnou.

Když jenom vlnou nejsi již,


hlubině moře pak jsi blíž,
ty mořem jsi i jeho hrou,
když klesá vlna za vlnou.

Jestliže k tobě přicházejí mladší bratři a sestry pro


poučení, nezapomeň nikdy, že to v nich božství samo,
takto přestrojeno, přichází k tobě pro tvoji zkoušku
a pro tvoji radost.
Ani na okamžik nepocítit nějaké oddělení učitele
a žáka v sobě — v tom spočívá cena zkoušky. A radost
ti dává božství nadřízenou úlohou ve své hře.
Když toto všechno víš, budeš si bděle vědom i své
úlohy v této hře: předávat bližnímu svému, jak nejlé­
pe umíš, ono božské, jehož je tvůj fyzický projev pouze
nástrojem.
1 když budeš na svého bližního třeba přísný nebo ho
budeš kárat, v duchu zůstaneš skloněn u nohou božské­
ho Já, které v něm sídlí.
A jestliže bratr tvůj či sestra dobře pochopili slova
nauky tvými ústy pronesená a zaplaveni vděčností
a radostí k tobě ji obracejí, pak, milý bratře, „dej Bohu,
co je božího" a obětuj jemu pocit radosti, kterou ti tak­
to dává.

/133/
Když si tuto odměnu nepřivlastníš a setrváš i v tom­
to mocném, radostně čistém vznětu s myslí pokorně
tichou, pak ti Bůh dá poznat sebe v tobě a tvoje účasten­
ství na této božské hře, neboť on sám k sobě se obrátil
pro poučení a sám sebe jím naplnil.

7134/
Učitel a žáci v jedné rovině

Všichni praví učitelé učí své žáky, aby je nenásledo­


vali slepě, ale aby si našli vlastní cestu podle svého
v

uzpůsobení. Říkají jim sice všeobecně platná poučení


a také taková, která jsou pro žáka právě nej vhodnější,
neboť do žáka vidí jako do sebe sama. A to tehdy, je-li
„učitel" srovnán s „žákem" do jedné roviny. Ale je to
žák, kdo si volí ze své svobodné vůle cestu i její způ­
sob — krátký či delší.
Často k nám přicházejí lidé s žádostí či prosbou, aby­
chom je přijali za žáky. Vždy jim říkáme, že nemáme
žáky, ale přátele. To znamená v první řadě ty, kteří se
snaží o své prozření. Jejich opravdovost a pročištěnost
mysli je sama zařazuje do určité blízkosti. Pro většinu
z nich píšeme knihy a děláme veřejné přednášky, kde
mohou dávat své závažné dotazy.
Je několik hluboce duchovně uvědomělých přátel,
kteří by mohli být nazváni žáky. Ale pro nás jsou v prv­
ní řadě přátelé. Jsme s nimi v jedné rovině.

/135/
Z dopisů duchovním přátelům
V ě t š in a tě ch to d o p isů js o u o d p o vě d i
n a d o ta z y z le t 1957— 1959.

Je velmi málo těch, kteří opravdu usilují o sebepo-


znání. A proto vy, kteří se snažíte v tomto směru, buďte
více smířliví a snášenliví. Jen takto se můžete přiblížit
prajednotě.
Přátelé, vy, kteří jste se již „ponořili", proč máte stále
„vypadávat" a znovu se „vracet"? Vaše „vypadávání"
a opětovné „ponoření se" závisí na nesprávném přilože­
ní pozornosti k některé jednotlivé vlně na oceánu bytí
a opětovném odtažení pozornosti od této vlny.
Opravdovým uvědoměním si, že všechny věci (dhar­
my) jsou bez podstaty, že jsou jen proměnlivými jevy,
zažijete pravdu. Jste všude a vším, třeba i kopcem, jak
se ptáš. Jakmile však přiložíte důležitost tomu, že třeba
na povrchu tohoto kopce leží dva kameny na sobě nebo
hranami proti sobě, místo aby byly spořádaně vedle
sebe, jste vedle, „vypadli" jste. Musíte se zase pracně
snažit o „návrat".
Znám bratra, který se před časem „ponořil do monis-
mu", ale později byl velice znepokojen „nemravností"
jiných. Pak se velmi od monismu oddálil. Kde je vědomí
„mravnosti" (jak se o ni sám snaží), je i vědomí „ne­
mravnosti" (jak ji vidí u jiných).
Tomuto bratru říkám zcela neosobně:
Zanech rozlišování dvojnosti, jak nyní činíš, neboť

/136/
pak nejsi v monismu, ale dualismu. Říkáš: Tato žena je
nemravná. Ale tvůj bratr ji zná jako světici. Oba máte
v tomto dualistickém světě svoji relativní pravdu. Kde
však máte měřítko, odkud a kam sahá mravnost a ne­
mravnost nebo jiné protiklady?
Ale Ty již opusť dualismus a pak poznáš pravdu, po
které toužíš.

II

Probuzený nežije „nad věcmi", jak by si někdo myslel,


ale spíše v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu.
Stojí, ačkoli všechny věci kolem se pohybují.
Přijde-li však do nepohybu pohyb, přijde podnět
k přiložení pozornosti k některému objektu (dharmě).
Aniž by k této „věci" přilnul, okamžitě poznává, že je též
onou „věcí" (dharmou), ke které přiložil pozornost. Jest­
liže by však přilnul k této dharmě, ztrácí vědomí sebe
jako podstaty a cítí se mylně též jako objekt. Proto je
přilnutí ke dharmě, jakékoli chtění něčeho předmětné­
ho, největší zpronevěrou na sobě sama.
Prostě: Žije-li podstatu dharmy, žije sám svoji podsta­
tu, „uvidí-li" nějaký „objekt", žije svoje zúžení, objek-
tivizaci.
Jestliže je tedy tak hluboce probuzen, že nepřilne
(nedá se chytit na svůdce dharmy, ale „drží" se jejího
vůdce), je ničím ve všem a zároveň vším, neboť ví, že vše
je jím tiše promítáno, myšleno.
Je ničím v ne-vědění, ale stává se světlem tam, kde je
osvícení vážně žádáno.
Tento „podnět" přichází ovšem z něho samého, neboť
nic není mimo něho.
Je to jeho pohyb.

/137 /
III
Jako planoucí bhaktovo srdce musí být doplněno
světlem jasného rozumu, právě tak bystrý jasný rozum
musí být vyvážen rovnocenně vroucím srdcem. Při
správném vyvinutí těchto světel nastává rovnováha
a sloučení v jednom bodě.
V tomto jediném, bezrozměrném bodě čeká smrt na
lidské ego.
Jestliže někdo zemřel a byl vzkříšen, mizí pro něho
rozdíl mezi „nahoře" a „dole". Kvůli podmínkám bytí na
této úrovni však rozlišuje tam, kde je toho potřebí.
„A nakonec rozlišováním nerozlišování."
Na Tvoji otázku, je-li určitý podnět „nahoře", či
„dole", Ti mohu říci, že pro mne je „dole" jako „nahoře",
či lépe řečeno ani dole, ani nahoře, neboť „tam“ není
prostorovosti.
Uznávám však Tvoje dosavadní rozlišování, proto
s Tebou jednám zrovna takovým způsobem, aby ses
opravdu naučil „dívat mýma očima", jak Ti bylo ve tvém
snu symbolicky ukázáno, abys dovedl žít i za těžkých
podmínek nerozdílnost.
Toho je možno dosáhnout jen skrze velikou čistotu
mysli, jak říká Pradžňápáramitá čili Nauka o nadsmy-
slné moudrosti. Taková moudrost je nad smysly, ale
tak, že jí tyto naprosto nevadí a nemusí se jich bát či se
od nich vzdalovat.
Ve chvíli, kdy jsi se ptal, zda nahoře, nebo dole,
nebyla jsem ani na jednom z obou míst, a chceš-li, bylo
to všude.
Ánanda byla žita proto, že bylo zastavení mysli u pod­
staty dharmy. Toto „zastavení u dharmy" je karmické
a není v disharmonii s vývojem zániku těchto zúčastně­
ných dharm.

/138/
Je to vzpomínka dlouhého milování této blízké dhar­
my, vzpomínka, jejíž vůně dosud nevyprchala. Tato
„vzpomínka milování" je ovšem určitým přilnutím
k této dharmě potud, než se tato dharma též sama
pozná. Toto „pouto" je karmické, je to spojení dvou
blízkých myšlenek v mysli. Myšlenky, které jsou nej-
bližší, souvisejí spolu a rozpouštějí se velmi brzy za
sebou, vzdálenější mají aspoň urychlen svůj vývoj, a to
podle vztahu k myšlence, která se uvědomila. Je to
podobné jako při řetězové nukleární reakci.
Kdyby bývala žita stále ta intenzita vědomí, jež při­
šla 21. 6., nebylo by toto tělesné dlouho vydrželo, ale
muselo by se rozpadnout. Vzhledem ke karmickým pod­
mínkám však byla tato intenzita poněkud ztlumena,
jako když stáhneme plamen lampy pro přijatelnost
očím. Světlo ale nebylo zastaveno. Nebylo odnikud „vy­
padnuto". Bylo necháno tolik, kolik se právě za daných
karmických podmínek může unést. Realizací sebe se
zastavilo ústřední kolo, karmické závazky jsou souko­
lím, jehož zastavení nutně následuje. Dosavadní potře­
ba spánku je jedním z kol soukolí. Není však tak zlé,
jak si někdy myslíš. Je tu možnost „udržet" vědomí též
následkem prohloubení bdělosti, ale je k tomu potřebí
určitého vypětí síly, jak bylo poznáno. Tato síla však
vzrůstá samočinně i bez této námahy a její naplnění je
otázkou určitého času.
Není ve mně ani trochu chtění urychlit násilně zasta­
vení tohoto kolečka, neboť je tu naprostá jistota, že jeho
obrátky spějí ke svému konci.
Nebylo ve mně naprosto žádného podnětu ke zkou­
mání toho, jak to u mě je s touto věcí spánku. V napros­
té plnosti a jistotě takové otázky nepovstávají. Až na
žádost některých b:*atrů jsem tedy přiložila pozornost
k této dharmě a zjistila asi to, co Ti píši.

7139/
TO je i ve spánku, ale ke bdění, tj. uvědomění, je
potřebí ještě určitého úsilí. Bez tohoto úsilí TO někdy je
a někdy „není". (Ve skutečnosti se nedá říci, že to není,
ale TO je překrýváno určitou dharmou nevědění, která
ale naprosto není přerušením TO H O , neboť odpočinek
tam také patří. Nic není vyjmuto z jednoty, ani spánek.
Když se ví, tak se ví, že je to stále, bez přicházení
a odcházení.) Starý spánek ale je i tak mnohem víc
pročištěn a projasněn. Prostě TO je stále, snad je potře­
bí se ještě trochu prohloubit, ale pak tu nebudeme.
Byla jsem se dokonce na tuto věc ptát svého učitele
(Ty jej neznáš), a to jen proto, že si to onen zvídavý
bratr tolik přál.
Když jsem tam přišla, ujasnilo se mi, že bych se ptala
na zbytečnosti, na které se mi ani nechce ptát a které
jsou mi jasné, a sice ve smyslu pomalého samočinného
vyhasínání vásan — „dharmy tiše zaniklé".
Tak jsem se tedy zbytečně neptala. Tu noc a ještě
dvakrát ten týden jsem žila nenásilně vědomí i ve spaní
jako důkaz správného pochopení vnitřní pravdy.
Píši Ti to proto, že jsi to chtěl vědět, ale jakékoli
zkoumání TOHO není mojí sebemenší touhou nebo po­
třebou. Aum.

Děkuji Ti za jasné perličky čisté mysli,


které jsem zachytila. Budu si je
navlékat na šňůrku náhrdelníku.
Nedopusť, aby se mezi ně vloudilo
něco nepravého — Tvůj dárek by nebyl
dokonale krásný.

/140/
IV
Prázdno nesmí být chápáno jako něco, co je možno
pozorovat, ale spíše jako vyprázdnění od všeho, nako­
nec i od vědomí. Takto souvisí třetí vnoř se čtvrtým:
„sféra docela ničeho" a „rozhraní možného vnímání". Je
to takové vědomí, že je až ne-vědomím, taková plnost,
že se ani vnímat nechce. „Temnota", ze které se světlo
teprve rodí.
„Matka" — „Otec".
„Prazáklad" — „Zbytek".
Tvrzení: „...a pak se pozná, že za tímto prázdnem je
pozorovatel, který toto prázdno pozoruje..." (z dopisu
J. C.), je mylné, není to ještě ono.
Toto logicky předpokládá pozorovatele, „něco" pozoro­
vaného (Prázdno je u pisatele tedy „něčím", co je možno
pozorovat, tedy předmětem.) a doplňující činnost pozo­
rování. Pisatel byl tedy nanejvýš ve stavu pozorovatele.
Nevědomými je ovšem považován za učitele.

od všech jevů, není tu objektu ani subjektu.


Není tu prázdno jako „něco", ale prázdno jako „zby­
tek", důsledek vyprázdnění od všeho.
Pozorovatel, pozorované a pozorování splývají v na­
prostou jednotu.

V
Znám jednoho bratra, který se má za velkého učitele
a je též takto svými žáky uctíván. Ale tento velký učitel
žárlí na jiného bratra, který sice žáky neshromažďuje,
ale ti, kteří jej blíže poznali, se přece hluboko ponořili
a došli sebepoznání.
První o druhém říká, že hlásá mnohé bludy. Druhému

7141/
je první mile lhostejný. Žáků prvého je na sto, svého
učitele si velmi váží a načerpali mnoho duchovních zku­
šeností. Ve svých odpůrcích se však dosud nepoznali.
Jsou i se svým učitelem dvojností zajati.
Kde je „já" a „ty", nemůže být dokonalého poznání.
Věz, bratře, že v prajednotě, v ne-pohybu není „před"
a není „po". Není větší ani menší, není učitel a není žák.
A v pohybu má každý svoje místo, Ty stejně tak jako
jiný „učitel". A není pravdou, že pro celý svět jsi jedi­
ným, jak jsi přede mnou sám prohlásil.
V pravdě však oním jediným jsi TY, nikoli ale na té
úrovni a z toho hlediska, kde „druhý" Tobě ještě překáží.
A žáci Tvoji též k jednotě málo přicházejí, neb chvilku
láskou planou a za chvíli se zlostí chvějí, či o soukro­
mých věcech druhých bratrů vyprávějí. Kdyby do jiných
se rozšířit jen mohli, jistě by o hanbě své již tak přísně
nesoudili.
A Ty sám, kdybys do bratra, jež lhostejným Ti není,
vejít znal, tak poznal bys, že bludy nehlásá, když učí
mlčením a spisy svátými poznané dokládá. Však hájit
nechci jej, neb toho netřeba, ni Tebe snižovat, neb oba
máte svoje místo. Tys též byl mnohým velmi prospěš­
ným, ni vlásku nechci brát z Tvé zásluhy. Měj za vše
dík, cos lidem předal dobrého.
Ty v jednotě bys stále zůstával, však musel by ses
něčeho jen vzdát. Ne býti „něčím", však atom sebe
rozbít docela. Střed, který v sobě máš, ten všude roz­
prostři. A potom ještě vejdi v pratemnotu, kde nezroze­
no ještě vědomí, kde ono čeká svého zrození.
Kam vstoupíš, netvoř přilnutí, tak poznané plynule
zůstane.
(1957)

/ 142/
VI
„Má podstata je věčná svoboda, prosta všeho zla."
(Aštávakragíta)
To zjistí ten, jenž prosvětlí všechny čakry, a zbaví se
tak posledního omezujícího zatemnění.
Vnitřní se zevním souvisí. Při prohloubení vědomí
jsou pociťovány i určité proměny v těle a naopak —
jestliže se pozorují změny v těle, provází je (nebo brzy
následuje) možnost rozšíření vědomí (když se neulpí na
symbolu). Celé tělo musí být tedy prosvětleno, oživeno.
Proto oživování hlavy je nutné a výtečné cvičení. Dokud
není v hlavě jasno, potud nám „něco chybí".
Ovšem toto cvičení je jen pro toho, kdo již stojí pevně
na nohou, kdo má prosvětlené spodní čakry, hlavně tu
srdeční. Jinak jsme „bez srdce", nebo „bez hlavy". Ano,
upírej oči „do nebe", žij vůdce dharmy, buď čistý u všech
podnětů, a lotosy rozkvetou na zemi (v těle) v čisté vodě
poznání. Budeš-li umět toto u nej silnějších podnětů,
které by Tě jinak vedly k zevnímu promítání, tím větší
zisk. Proto moudrému nejsou silné podněty předmětem
obavy, ale skvělou příležitostí zlomit jejich pouta a pro­
hlédnout.

V II
Děkuji Ti, příteli, za milou péči. Chtěla jsem. Ti říci,
že se o mne naprosto nemusíš bát, ale jsem vděčná za
Tvoji pozornost, když jde ze srdce.
Nezáleží celkem na tom, co se povídá nebo píše, ale
odkud to prýští.
Ptal ses na nějaký růžový obláček, je-li to lepší s ním,
či bez něho.
Příteli, TO není dotčeno nějakou růžovou čmouhou,

/143/
vždyť i ona je jen prázdnem. Čmouhou, jak ji pojímám
já. Ty ji ovšem vidíš trochu jinak. Pro Tebe je čmouha
konáním těla, a to je správné, že to vidíš jako čmouhu.
Pro mne tou čmouhou byl vzájemný vztah v celku.
A nevadila mi v žití pravdy, jako mi nevadí hra vlnek
na vodě. Tvůj postoj je vymrštění zpět pod dojmem
starých názorů o dojití někam a vystříhání se něčeho.
Toto platí dlouho, ale konečně nadchází fáze vývoje,
kdy je nutno pochopit, že není kam jít, k čemu dojít
a čeho se vzdálit. Nemusíš nutně ještě končit cestu
rozlišování, když to dosud nemáš zažito, snaž se ale
v každé věci prohlédnout, žít její bezprostřední TEĎ
(žít v ní a nerozvíjet jednobodovost mysli), abys neměl
stále do nekonečna opakování prvního oddílu cesty:
„Především rozlišováním..."
Pociťuj svatost i při věcech všedních a „nízkých", jen
takto se od nich můžeš oprostit. I ony jsou jen zakukle­
nou svatostí, jak je chceš vyloučit odstrčením bez pro­
hlédnutí? Prohlédnuty nevrátí se nikdy v bývalé podo­
bě. A i kdyby se vrátily, jsou přece prohlédnuty, a tak
nejsou pojímány jako omyl, ale tak, jak jsou. Myslíš, že
jsi zvítězil v určité věci. Není tomu tak, později se sám
o tom přesvědčíš. To jen dravec zalezl a čeká na příhod­
nější okamžik.
A potom, o čempak „špatném" chceš mluvit? Dokud
jsi žil bez těchto představ, byl jsi téměř v T O M (Nebylo
to úplně, ale určitý stupeň, který se mohl prohloubit.).
Jakmile sis připustil v mysli špatné, stal ses jakýmsi
(dočasným) vítězem, neboť jsi vše špatné odstrčil, ale
v T O M jsi již nebyl. Snaž se mít mysl čistou, nerozvitou
u každého konání, a nemusíš nic potírat, neboť to, co
musíš potírat, jsou jen Tvoje rozvité myšlenky.
„Já povždy spočívám u nohou TO H O , jehož milostí
poznávám, že jsem s ním jedno." (Sankara)

/144/
Jestliže „musíš" ještě rozlišovat, ačkoli jsi již několi­
krát zažíval hluboké stavy sjednocení s božstvím, snaž
se svoje dosud zbývající ego zkoncentrovat v pokorného
uctívače. Takto můžeš snadno dosáhnout žádoucí jed-
nobodovosti mysli.
Onen kus ledu, který vyčnívá nad vodu, se může
ponořit jen svým vlastním uvnitřněním a splynutím se
spodní, rozpuštěnou částí, to jest milostí boží.
Jestliže až potud vedl rozum, ale dále nemůže, musí
nastoupit naprosto zkoncentrovaná láska, která led
rozpustí, ale jen ve veliké, tiché a pokorné bdělosti.
Zatím pro Tebe není jiné cesty než se učit klidu těla
a mysli. Hledat nejtišší místečko ve středu bytosti, tak
abychom nepřekáželi rozevření srdce a působnosti svět­
la, které ze srdce proudí. Světlo samo nám ukáže pro
nás nej vhodnější způsob.
„Nechtěj nic, buď velmi tichý a jen tiše se dívej."

VIII
Jestliže někdo ztratil svoje já a našel se v Já, nemůže
již „svoje" ego najít. Také ale nemůže najít ego druhého.
Jestliže se prohlédnutím odstraní omezení dělící
oceán bytí na samostatné jednotky, není již více žád­
ných oddělených jednotek. To, že tu „nějak jsou", je hrou
klamu, máji — iluzí. Není tu tedy něčeho podobného,
jako že „já dělám to či ono", ale je pozorováno, že v po­
vrchovém vlnění oceánu bytí je jakoby děláno to či ono.
Jakási „činnost" vykonávaná skupenstvím buněk vy­
tvořených silou — mnou, ale Já nejsem oním místeč­
kem ve mně a jsem-li jím, pak zrovna tak jsem i oním
v jiném člověku.
Proč je toto uvědomování zřetelnější vedle bratra
pokročilejšího, a ne stejně vedle jiného?

/ 145 /
Právě pro jeho pokrok, pro jeho opravdovou touhu mne
odhalit. Jiný mne neodhaluje a třeba mne i zatemňuje.
Já u opravdově toužícího člověka dává světlo, u ta-
masického temnotu.
Je zde otázka, zda je zkušenost všejá tak reálná, jako
když se prsty nahmatá dřevo, které je zároveň viděno
jiným smyslem.
Právě dík této zkušenosti všejá je poznáváno, že na­
hmatání a vidění nějakého předmětu je zdáním, rela­
tivní pravdou, platnou jen v povrchovém vlnění, z hle­
diska oceánu bytí naprosto nevýznamnou. Jak by bylo
možné přirovnání?
Je-li však rozum do té míry přesvědčen onou vnitřní
zkušeností, jako je přesvědčen zkušeností smyslů,
může to tázající tak chápat.
Zde je možno odpovědět slovy Ježíše, „že ani oko
nevidělo, ani ucho neslyšelo..."
Rozum musí kapitulovat, že je zažíváno N Ě C O , nač
nestačil. Že je to ale větší, než může obsáhnout, to
poznává. Tak jako ministr mohl posoudit všechny pod­
řízené, ale když přichází král, poznává jej, ale posoudit
ho nemůže.

IX

Svatá Trojice — troj jediný.


Bůh Otec, Syn, Duch svátý.
Poznávatelné — poznávající — poznání splývá na­
prosto v jednotu, ve které je naprostou plností, všeobsa-
hující prázdnotou.
Není tu žádného pociťování, neboť není žádné odděle-
nosti. Je to nejčistší ne-vědění — tma sv. Susa, tma, ze
které se rodí světlo, jestliže přijde impulz k pohybu. Bez
tohoto impulzu není naprosto žádného důvodu pro ně-

7146/
jaké vědění nebo pro nevědění, naprosto žádná touha
po čemkoli i tzv. nejvyšším.
Není to však prostota duše nevědomé, která má vel­
mi malou schopnost nabývat nějaké vědění, ale prosto­
ta prazákladu všeho vědění, vědění sama o sobě, pros­
tého vší potřeby, neboť je tu vše obsaženo ve své
substanci. A právě, že je tu vše, tak tu není nic samo
o sobě jako oddělené, co by mělo k čemu zírat. Naprostá
prázdnota jakýchkoli jevů samých o sobě, o kterých se
nevědomí domnívají, že mají „před" a „po".
Jak to řekl ne-vědomě malý chlapec: „Léta (t. j. čas,
smrt, zrození, začátky a konce) jsou jen na písečku."
Písek symbolicky značí zevní vědění. „Nestavte své
domy na písku." (Bible)
„Maminko, kde jsou léta? Léta jsou asi na písečku.
Doma nejsou." Vnitřní hlas, který mluví hlasem dítěte,
promluvil i „zvenčí".
„Já a Otec jedno jsme." Tak ví ten, kdo toto „žije"
trvale.

K otázce: „Jsi tady zrovna jako jinde, ve věcech?"


Proč bylo váháno s odpovědí? Protože uvědomit si, že
jsem „zde" jako „tam" je námahou. Může se také říci, že
nejsem „tam" jako nejsem „zde", ale také jsem „tam"
jako „zde". Žádná z těchto definic ale není správnou.
Není důvodu pro přání být „zde", nebo „tam". Anebo
nebýt, nebo být v obou zároveň. A ani obě zároveň ne­
jsou správné, (z dopisu, 1958)

Má člověk s poznáním ještě nějaké vásany?


Ano, má, ale jen tolik, kolik jeho poznání nepřekáží.
Poznání se v něm otevřelo, vásany byly podetnuty, ale

/147/
ještě se rozpouštějí. Jestli někdo prohlašuje nebo se
domnívá, že vásany již takový nesmí mít, je na omylu.
Navíc chce člověka s poznáním přizpůsobovat svému
přání nebo mínění, a to není ani dobré, ani pravdivé.
Rozhodně to není dobré pro posuzovatele, který si tak
sám zamezuje vlastní pokrok.

XI

Odpověď bratrovi, který chtěl rozluštit, proč světová


mysl stvořila tento život

Tento život se tvoří sám, a to pohybem, touhou, při­


lnutím. Ty sám jej u sebe tvoříš svými tužbami. Kritizo­
vat světovou mysl je velmi bláhové a neuctivé. Chceš ji
změnit? Snaž se s ní sjednotit. Pak tvoje otázky
umlknou, poznáš jejich odklon od pravdy. Pravda není
koš housek, ze kterého si každý vybere podle svého
egoistického přání.

Otázka: Je ti líto trpících?


Odpověď. Vždyť mají na vybranou, nechť se utiší
a přestanou trpět. Ovšem, kdo se příliš vlní a po mnoho
životů, neutiší se ve vteřině. Ale tak dlouho bude trpět,
až tuto spásnou cestu nastoupí. Na této cestě ještě také
trpí, ale vždy již méně, neboť i kdyby bylo utrpení sebe­
větší, má vnitřní sílu k jeho snášení, neboť ví, že se
vrací k pravému domovu, kde utrpení přestává. Jestli­
že zašel příliš daleko, jeho návrat je delší.
Otázka: Ty tedy nemáš s trpícími soucit?
Odpověď: Ale ano, snažím se jim pomoci, jak umím,
hlavně uvědoměním jich samých.
Otázka: Mám obavy z radosti na cestě k Já, co s tím?
Odpověď: Jen dobře rozlišuj, je-li tato radost z odklo­
nu od Já, či z přibližování se k němu. Někteří světci

/148/
volili dobrovolně utrpení, neboť nesnesli velkou blíz­
kost Já. Utíkali dobrovolně do stínu. Jen se pozoruj
dobře. Ego se umí všelijak vymlouvat.

X II

Tvým nej palčivějším problémem je hluboký žal nad


ztrátou milované dívky, se kterou jste si byli velmi
blízcí, rozuměli jste si na hluboké duchovní úrovni. Žal
tím větší, že i ona tě velice milovala. Zevní podmínky
vašemu společenství však nepřály a zpřetrhaly je. Cito­
vý svazek vzniklý z hlubokého porozumění však ještě
trvá a z toho pramení bolest, kterou prožíváš. Každou
chvíli tě její vlna zalije velkou silou, jak jsi mi svěřil.
Prosím Tě, podívej se, kde tato vlna vzniká, obrať
velmi bdělou pozornost k jejímu prameni, snaž se vy­
stopovat tuto sílu, uchop ji a použij na nějaký dobrý,
neosobní účel. A to tak, že se u vzniku této vlny vzdáš
svého lidského já, svého ztotožnění se s touto bolestí,
a že svoji touhu a lásku obrátíš k Bohu. A hlavně se dej
do práce, ta zahání každou bolest. Pak Tě tato síla
bolesti nebude ničit, ale zušlechtí Tě, pomůže Ti k ještě
většímu duchovnímu prohloubení, k Tvému vnitřnímu
růstu. Bude Ti pomocí, božím darem, tak jako byla
darem vaše hluboká láska. Jestliže jsi přijal štěstí,
radost ze svého společenství se svojí milovanou, musíš
přijmout i bolest nad její zevní ztrátou. Je to vyrovnání
protikladů, jejich spojení a návrat do jednoty, neboť nic
v projeveném světě není trvalé, stálé.
„Panta rhei, vše plyne/' říká stará moudrost.
Plyne to tak rychle, jak rychle se tvé poznání vyvíjí.
Do té míry se také odvíjí Tvá karma, a tím se mění
i Tvůj osud. Nenaříkej nad ztrátou něčeho tak krásné­
ho, jak říkáš, ale podívej se do svého nitra, do duchov-

/ 149 /
ního srdce a poznáš, že jsi z této krásy nic neztratil, že
to, co jsi zažíval, vytrysklo z boží přítomnosti ve tvém
nitru, a že tento pramen je věčně živý, nevysychá. Tvá
láska jej našla, otevřela cestu k němu, ale on tam od­
jakživa byl.
„Milovals? Svou duši viděls jen," říká arabské příslo­
ví. Byl to pro vás oba boží dar, boží milost, dveře otevře­
né do vnitřní svatyně, ale zároveň i zkouška nepřivlas-
tnění si této boží milosti.
Kdo do vnitřní svatyně jednou vstoupí, a právě velká
láska otevírá k ní bránu nejsnadněji, již nikdy nezapo­
mene cestu, která ho sem přivedla, ať byla příčina
odhalení jakákoli. A může se sem kdykoli vrátit.
Když jsi měl někoho opravdu rád, zapomínal jsi na
sebe, Tvoje ego se na čas ztratilo nebo umenšilo. Žil jsi
krásně a čistě svátý cit. Bylo ale chybou, že jsi svou
nepozorností dovolil, aby se Tvé ego vrátilo a tuto ra­
dost a štěstí si přivlastnilo, namísto abys zůstal v čisto­
tě nepřivlastňování, v čistotě mysli bez ega. Teď se to
samé ego chce utápět v bolesti a žalu. Toho nedopusť.
Podívej se na toto já a očisti je od chtění tím, že
všechno, co cítíš, budeš obracet k Bohu jako oběť jeho
svaté vůli. Poznáš, že jsi zevní „štěstí" sice ztratil, ale
dostal pravé, neskonalé štěstí z blízkosti a přítomnosti
boží. Již se netrap, dej se do práce a svou osvícenou
činností budeš užitečný mnoha lidem.
Proces poznávání. Je v povaze ega, že stále chce něco
uchopovat, vlastnit nebo odmítat. Kdyby člověk dovedl
toto své chtění zastavit, zříci se ho, žil by v poznání,
neboť právě jen tímto je poznání zakrýváno.
Nirvána se nazývá prázdnem právě pro vyprázdnění
vědomí od všech přání a žádostí. K tomu napomáhá
pozorování proměnlivosti všech jevů a smíření se s tou­
to skutečností.

/150/
U většiny lidí je jejich vědomí rozrostlé a rozbujelé do
mnoha chtění. Toto je stav vědomí v pohybu. Člověk se
nemůže v pohybu vědomí zpočátku poznat. Může se
poznat jen ve vědomí ustáleném, zklidněném a vypráz­
dněném. Oproštěném od vířivých a vlnících se vášní
a přání. Říká se, že se pozná za svou myslí nebo na
druhé straně mysli. Když se tak stane dokonale, pozná­
vá se i v mysli, neboť je to totéž, pouze je to v pohybu.
Již jsem o tom napsala v knize Za čas a prostor (v kapi­
tole „Co je nirvána", kde Fráňa vysvětluje rozdíl mezi
nirvánou a sansárou na příkladu se šálkem kávy v kli­
du a po zamíchání i v pohybu — v obou případech to
stále byla káva).

X III
Vytrváme-li důsledně ve své snaze, nemůžeme se
rozloučit s ostatními spolupoutníky. Budeš-li velmi ti­
chý, uslyšíš harmonické melodie spřízněných duší
i přes zdánlivou vzdálenost. A tato hudba Tě naplní
radostí a posilou.
„Buď tich a věz, že já jsem Bůh." A Já jsem světlo
spojující všechny. Kde je světlo, nemůže být tma, tedy
nevědění. Kolik necháš trysknout světla ze srdce, tolik
máš vědění. Nekonečný oceán světla je skryt v bezroz­
měrném bodu v srdci. Ale na tento bod se musí umenšit
lpění na našem já a i tento bod se musí opustit. Nemů-
žeme-li čerpat z tohoto nekonečného oceánu, je tím vin­
no naše lpění na já, na předmětném, jak jsi se dočetl
v Pradžňápáramitě.
Opustit toto lpění není tak snadné, je to vrcholný čin
souhrnu životů. Chtěl jsi se zeptat na Pradžňápárami-
tu, neboť jsi ji ještě nemohl pochopit. Odpovídám Ti
slovy Whitmana, že nemohu odpovědět... Sama Pradž-

7151/
ňápáramitá říká, že poučením nemůže vyjít bódhisat-
tva mahásattva k všepoznání, ale jen rozpuštěním vše­
ho lpění. Neboť právě držení jakéhokoli sebemenšího
lpění je nepoznání.
Líbí se mi výraz „vyjít". Dojít by znamenalo k něče­
mu, tedy předmětnému, kdežto vyjít se může právě
z předmětného k nirváně. Ovšem slova jsou jen symbo­
ly... (z dopisu, 1958)

Na cestě k poznání je velmi prospěšné soustřeďovat


celou mysl do duchovního srdce, ve kterém jednou na­
jdete uzel nazývaný granthi.
Tento uzel je pro vás boží pečetí, pro vaši zdánlivou
oddělenost i pro váš vstup do království božího. Až se
vám podaří rozvázat tento uzel, poznáte, že i „zevní"
charakteristiky všech dharm byly a jsou utkány z téže
látky, že i ony jsou sat-čit-ánanda, že jen v boží hře se
jevily jako odlišné. Mnohými bytostmi jsou však vnímá­
ny v pevném a nezřídka v krutém tvaru.
Aby je poznali v jejich beztvarém jsoucnu, musí se
hledající napřed ponořit do svého nitra, do svého středu
a pak také do středu všech bytostí a věcí. Opět připomí­
nám Maharšiho: „Nedívejte se na věci jako na věci, ale
jako na Boha." Čili obracejte se k Bohu stále, a on se vám
projeví. Poznáte, že je nejen ve všem, ale že je vším, že
je opravdu všudypřítomný, že tedy není nikde nic jiného.
Je vaší pravou podstatou, vaším životem. Hledejte tuto
pravdu a pravda vás osvobodí od nevědomosti.

X IV
Ptáš se, jak souvisí zákon boží a zákonitost lidská.
Zákony lidské mají být zrcadlením zákona božího.
Zákony dělají lidé a jsou-li moudří, jsou jejich zákony

7152/
blízké zákonům božím. Existují také určité mravní ko­
dexy, které lidé vybrušovali po celá tisíciletí. Ovšem
pokud jsou zákonodárci nemoudří, sobečtí a chtiví vlá­
dy, jsou zákony špatné.
Největší dobrodinci světa a moudří zákonodárci jsou
vědomě či nevědomě karmajóginy, ale jejich ušlechtilá
činnost je vždy podmíněna a doplněna láskou ke všem
bytostem čili bhaktijógou. A tyto dva aspekty jógové
filozofie — karma a bhakti — ve spojení vytvářejí pod­
mínky pro moudrost neboli džňánu.
Píšeš, že nevíš, jak se máš řídit podle boží vůle, když
ji ještě neznáš.
Uvnitřni se, jak nejlépe umíš, a popros Boha o pomoc
při své činnosti. Zůstaň svým chtěním pasivní a utiš
svoji mysl. Přijde ti vnuknutí — intuice — a pomoc.

XV

Dopis Petrovi

Jde o to, s čím se člověk ztotožní, zda s individuálním


jástvím, či, je-li jáství rozpuštěno, ve vědomí univerzál­
ním. Tehdy nehodnotí, nepozoruje, ale přesto ví, lépe
řečeno je vědomo. Ví vše, co potřebuje jeho lidská bytost
vědět, bez úsilí uvědomování. Je to čisté sat-čit s ti­
chým ánanda, zůstávající v nerozlišeném bytí. Je tu
vědomí, které je vědomé samo v sobě, samo od sebe.
Lidské vědomí je naznačeno vlnou pro potřebu života
na této úrovni. Tato úroveň je také vlnou nebo vlněním
těchto vln.
Lidé „to" honí, čímž se stále nějak vlní. Zakrývají si
skutečnost. Jak z toho?
Pokorou. Vzdáním se ega, to jest chtění se uplatnit,
předvést, ukázat. Ješitnost je veliká hloupost. Stále se

/153/
zdůrazňuje vlastní osoba, stále se mluví o vzdání se
ega, přičemž se touží po lepším egu, které bude chvály­
hodnější, velkolepější, bude zažívat slast, velkolepost.
Toto jsou omyly těch, co zažívají občas samádhi.
Předvádí se, zdůrazňují svou velikost, důležitost.
Proto je třeba se vzdát své důležitosti, vzdát se sebe
sama. Z jednoty, jednoduchosti boží jsme vyšli, do jed­
noduchosti se vracíme. Kdo, kde a koho chce posuzovat,
nad koho se povyšovat, co chce zažívat?
Jsou to jen bubliny na oceánu bytí.

/154/
Čtvrtá čakra a duchovní srdce

Někteří lidé si pletou duchovní srdce se čtvrtou čak-


rou. Není to totéž, i když bývají umisťovány téměř do
stejného místa v hrudi člověka.
Čtvrtá čakra je čakra srdeční, která má „před" a „po".
Je to jedno ze sedmi center, jakýchsi okrsků řízení,
psychicky a duchovně ovládajících určité oblasti — tak
jako okresní úřady mají svou funkci pro určitou oblast,
okres a vzdáleně i vliv na řízení celé země. Duchovní
srdce je ale „místo", do kterého se alespoň zprvu sou­
střeďuje celá mysl, tedy řízení celé země.
Soustřeďováním mysli a přenosem vědomí do tohoto
„místa" zprázdní postupně vědomí tělesnosti a zůstane
jen zkoncentrované vědomí do jednoho bodu, který
žhne láskou. Tento bod se rozšíří do nekonečna, do
nekonečného vědomí.

/ 155 /
Síla bolesti

Kráčela lesní cestou zvolna pod tíhou nesmírné boles­


ti, která — jak si uvědomovala — se rozprostřela po
celé její bytosti. Ale její láska, vymknutá z lidských
mezí, ji vtahovala do středu této bytosti, do jednoho
klidného bodu, odkud proudila síla nést žal.
A ona se tiše dívala na boj těchto protichůdných sil,
z nichž první vyjadřovala její dosavadní přirozenost
a druhá symbolizovala vyšší přirozenost duše, její pra­
vou podstatu, kterou v sobě odkryla vnitřním rozevře­
ním srdce.
Jestliže se více pocítila navenek, tu bolest byla ne­
snesitelná, ale když se ponořila do nitra, slábla a znovu
se dostavovalo vědomí proudící síly, která vyvěrala
z přítomnosti boží v duši. A tu se počala modlit ve svém
nitru k této boží přítomnosti, zatímco dál vhledem po­
zorovala boj obou částí duše. A dívala se na sebe a vidě­
la, že není tím, co trpí, ale že se tím zdá být, když si
utrpení připomíná a ztotožňuje se s ním.
A cítila, že umírá dobrovolně ve ztotožnění se se svojí
nižší přirozeností, bez lítosti a bez přání, jakoby vlnami
klidu pohlcena.
Však kde je smrt?
Vědomí dál se dívá, zatímco nohy mechanicky jdou.
Jiskřivost kolem — zaznamenaná, když odchází. A tělo
jde a Já není v něm a zároveň též je. Tvary přírody jsou
zaznamenávány, ale jediný, nekonečný život, jež JÁ
JSEM , jimi proudí, ze mne vyvěrá a ke mně se v ne­
změrné lásce vrací.
Každičký lísteček, jehlička stromu, stébélko trávy na

7156/
mne volá nezměrnou láskou, jež ze mne proudí. To
láska sama na sebe volá, sama sebe miluje.
Jdou nohy mechanicky, o cestu se nestarají, a přece
živé kaménky na živé cestě volají:
„Nesklouzni po nás!"
Ale není tu druhého, neboť Já, vědomí, samo na sebe
volá, samo si hraje na lásku.

„Já jsem počátek a konec — jediný, bez druhého...


Život jsem, a proto život všemu dávám.“

„Hledat tě
lásko věčnosti víno pít
Duši ti darovat v tobě ji zachránit
Řekl jsem: Najdu tě? V té chvíli umřu rád!
Nezemře — pravila — kdo zahlédl můj třpyt.“

(Sehábí Asterábádí — Rubďiját)

„Kde je láska, je i utrpení.“

(K. Gjellerup — Poutník Kámaníta)

A minul tento stav, neboť nižší přirozenost nebyla


potřena natrvalo. Ale paměť tohoto rozšířeného vědomí
setrvala „jako vůně růže, které jste se v zahradě dotkl".
(Prasád Sas tri)

A opět jde cestou a zří, že se „boří" do země. Po


kotníky, kolena, po rámě. A země není pevná a ona též
není hmotná, ale duše její splývá s duší země.
„Dech můj se mísí s dechem Matky země."

A jindy opět: Rozšířeným vědomím pozoruje, že ka­


mének každý nevýslovnou svatostí dýše.
„Všechno je svaté......"

/ 157 /
„Svatostí nezměrnou září každičký kamének malý,
lísteček, střepinka, uše, co zříš,
sambhógakájou přesvatou,
všude rozprostřenou,
sám ve všem jsi,
když všechno opustíš

(Průzračný svět — Praxe jógové filozofie)

Svatost všech věcí vystoupí na povrch, když na nich


zevně nelpíš.

/158/
Síla slova

Sílu slova má ten, kdo mluví nebo píše ze svého zažití


hluboké úrovně pravdy.
Tehdy k vám mluví „božskou řečí". Promlouvá
k vám ze své bezprostřednosti poznání a otevírá ve
vás stejně hlubokou úroveň vašeho vědomí, jakou má
sám. Toto se stává podle vaší opravdovosti hledání
a touhy po pravdě.

/ 159/
Obsah

Ú v o d e m ....................................................................... 5
Na počátku bylo slo vo .................................................... 9
Moje první hlubší zkušenost byla estetická . . . . 11
Začátky duchovní p r a x e ......................................... 13
Některé duchovní zkušenosti.................................. 31
V e lik o n o c e ............................................................ 34
Mystická s m r t........................................................ 37
Beránek boží bez viny, jenž snímá hříchy světa . . 43
Kóany mám velice r á d a ......................................... 46
Proč řekl mistr žákovi, že s ním cloumají démoni . . 48
„Všichni Buddhové jsou jen jeho sluhové" (kóan) . . 50
Vesmír má podobu člověka...................................... 51
Proč při prvních samádhi není vnímán svět . . . . 53
Intuice a v h l e d ..................................................... 55
Kolik andělů se vejde na špičku je h ly ? ................... 56
Co je hřích proti Duchu s v á t é m u .......................... 57
Největší hřích proti Duchu svá tém u ....................... 58
Cesta do svaté země na černém bu volu................... 59
Rozdíl mezi buddhou a bódhisattvou....................... 60
O psychických s ilá c h ............................................. 61
Zkušenost s t e le p a t ií............................................. 63
Jak jsem jednou běžela temným le s e m ................... 65
Jak nás Pán Bůh ob živil......................................... 67
Velký č a r o d ě j........................................................ 69
Kouzlo osobnosti..................................................... 70
Vnitřní k r á s a ........................................................ 71
Čarovná b y l i n a .................................................... 72
Ještě o m a g i i ........................................................ 74
Proč lidé chodí tak rádi na h o u b y .......................... 76
Jak je to s minulými ž i v o t y .................................. 77
Život po fyzické s m r t i .................................................78
Brány p o z n á n í............................................................ 84
Lidské štěstí je jak sněhová v lo č k a ..............................86
Jak a kde člověk najde pravé š tě s tí..............................87
O vnitřní příbuznosti l i d í ............................................. 89
„Za trochu lásky šel bych světa k r a j " .......................... 91
O mých citových záležitostech..................................... 93
Boží h r a ....................................................................... 96
Co jsou to v n o r y ........................................................ 99
Determinace a svobodná vůle
(ještě k prvotní tv o r b ě )...................................... 101
Fatalismus a odevzdání se do vůle b o ž í ............... 104
Mentalismus, kouzlo bdělé pozornosti
a cesta k rá lo v s k á ............................................. 105
Kdo zažívá sa m á d h i............................................. 107
Asparšajóga — jóga nad protiklady....................... 109
Proměny e g a ........................................................ 110
Cesta bódhisattvy................................................. 112
Nesmrtelná kočka................................................. 113
Kde a kdy může člověk zažít sam ádhi................... 114
Může člověk, který o józe, mystice nebo
duchovní filozofii nic neví, dojít poznání? . . . 115
Tři obrazy Fráni D rtikola...................................... 116
Zvláštní způsob prozření přítele Alexandra . . . 120
Učitel I ................................................................ 123
Učitel I I ................................................................ 126
Jak je to s učitelem a ž á k e m .............................. 131
Proč je dharma učitele n e j v y š š í .......................... 132
Učitel a ž á k ........................................................ 133
Učitel a žáci v jedné r o v i n ě .................................. 135
Z dopisů duchovním přátelům
Většina těchto dopisůjsou odpovědi na dotazy z let 1957—1959 . 136
Čtvrtá čakra a duchovní srd c e .............................. 155
Síla bolesti............................................................ 156
Síla s l o v a ............................................................ 159