You are on page 1of 170

Míla Tomášové

TŘPYT PRÁZDNA

duchovní eseje a příběhy

Avatar
O bsah
P řed m lu va..................................................................... 5
Člověk na c e s t ě ....................................... ......................... 7
Svoboda D u c h a ................................................................. 8
Jak jsme z a č í n a l i ............................................................. 10
Blahoslavení t i š í ................................................. . . 18
P ro z ře n í.............................................................................. 19
Prvotní t v o r b a ................................................................. 23
Život po p r o z ř e n í.......................................................... 26
Uvědomělá činnost ve s v ě t ě ................................... 28
O lesní víle V laděnce......................................................... 30
Boží h r a ................. ............................................................ 32
Duchovní p o stu p y .......................... .................................. 33
Jak jsme šli s Kamilem po keltské c e s t ě ...................... 35
Skalní c h r á m ........................................................ .... 38
Nechte žít P r á z d n o ......................................................... 40
„Jakmile Synáček vystrčil hlavu, hned o tom věděl" . 42
Co je samádhi a co Poznání? . . . . . . . . . . 43
Proč počáteční ponoření (samádhi) odchází? . . . . 49
Prázdno .............................................................................. 50
Naši p ř á t e l é ...................................................................... 53
Andělé mezi n á m i ....................................... .... 55
Význam V á n o c .................................................... .... 58
Jak maminka krájela c h l e b a .......................... .... . . 59
Miluj bližního svého . . . . 62
Velikonoční v ig ilie ............................................................. 64
Tiché V ědom í.................................................... .... 67
Kdo je na světě nejhodnější? . . . . . . . . . . . 69
O slepém m l á d e n c i ...................... ..................... .... . . 70
Dobře zametený d v ů r .................................................... 71
Proč zažívají u trp en í......................................................... 74
Příběh paní B e d ř i š k y .................................................... 75
Co je b a rd o .......................... ............................................... 78
Život v poznáni Jednoty v š e h o ............................................83
Vzpomínka na Fráňu D rtik ola............................................85
Strážce p ra h u ......................... 87
Jak si Matyáš chtěl vylepšit v o d o p á d ............................... 88
Ptal se mne přítel........................ 91
O třech zlatých broskvích .....................................................93
Jak intuice zachránila Radka od veliké škody . . . 95
ProČ se na cestě k sjednocení zjevuje Bůh - Matka jako
p r v n í ............................................................................ . 98
Ranní rozcvičk a............................................... 99
Proč člověk potřebuje lásku k B o h u ............................... 100
Cesta lá s k y -b h a k t ijó g a .......................................... . 102
Sjednotit se s k r á s o u ......................................................... 104
Skrytá záře Jediného..........................................
Jak jsme pomohli odvrátit povstání v Rusku . . . . 108
Jednoduché cvičení na zklidnění m y s l i .........................109
Malá zahradní sla v n o st.......................................................111
Něcoočakrách . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Co je třetí o k o ........................................................................115
Vzpomínka I ...........................................................
Jak souvisí druhý vnoř s t ř e t í m ......................................120
Světelný bod a Modrá v í la .................................................. 122
Něco o ta n t r a j ó z e ............................................................... 126
Co je o s u d ............................................................................ 130
Velký P řítel............................................................................ 132
Jak Hynek čaroval..................................................... 1
Něco o m a g i i ................................................................ . 138
Pokora s r d c e ........................................................................140
Jak jsem šla jednou na houby . . . . . . . . . . 142
Něco o U F O ..........................*................... .... 145
Modrá h v ě z d a .................................................................. 148
Jak zní tlesknutí jedné r u k y ? ............................... 1
V Jednotě není možno nikde Boha nalézt. Proč? . . . 156
Vzpomínka I I .........................................................
Sejdeme se v Bohu . . . ........................................ 1
B i l a n c e ................................................................ 161
Meditace a c v ič e n í............................................................... 163
Předm luva

Milí čtenáři,

předávám Vám svoji třetí knížku — s přáním


Milosti Boží a moudrosti Ducha svátého.
Během svého života jsem se literární činností
příliš nezabývala, snad také proto, že mnoho pod­
statného bylo již napsáno jinými autory. Mohu však
s klidným srdcem říci, že jsem vše napsané prožila
a žiji ve svém nitru, nikdy nic od nikoho neopsala
a nic nekompilovala. Jestliže jsem někdy vzácně
uvedla nějaké citace jiných učitelů, pak jen proto,
že jsem tuto skutečnost předtím sama zažila
a u nich j sem našla totéž.
Jako příklad uvedu duchovní zkušenost otevření
vědomí Jednoty:
„Nebylo nic než nekonečné Prázdno a tu do něho
vyskočila myšlenka Já, umlkla a zase po určitém
prázdnu problesklo J á —Já. Toto Já je naprosto
svaté. Jde jen o problesknutí uvědomění života,
o první vlnu na oceánu Bytí. Pokud jsem ještě byla
schopna, uchopila jsem toto Já do jednolité pozor­
nosti, vzdala se mu a ono nemohlo již nic jiného než
vklouznout do Všejá —Vševědomí.
Za několik dnů jsem otevřela knížku o Ramanu
Maháršim z hory Arunáčály a nalezla v ní zazna­
menánu shodnou zkušenost tohoto Já - Já.
A toto základní Vědomí zůstalo, nikdy neodešlo,
ani v několika bouřlivých vlnách —byly to jen povr-

5
chové vlny mysli, které z Vědomí vznikly a zase do
něho ulehly, aniž by se základ Vědomí „někam
ztratil". Od chvíle prozření jsem nikdy nepodlehla
omylu odcizení, neboť jsem zůstala u poučení, které
mi vyvstalo v tom samém okamžiku: „A nepřilnu­
tím udrží se truale.“ Samo se udržuje. Nepřilnula
jsem. To, co by snad mohlo přilnout, bylo naprosto
uspokojeno a rozpuštěno. Není ten, komu by na
něčem takovém záleželo.

Eseje a povídky v této knize jsou záměrně psány


v různých rovinách, aby si všichni čtenáři, mladí
i starší, méně i více pokročilí mohli převzít to, co je
právě pro ně nejvhodnější.
Všechny je v duchu zahaluji do velké milosti Boží
s přáním hlubokého poznání a tím nalezení pravé­
ho štěstí.

Míla Tomášové

6
Člověk n a cestě
Zpočátku člověk hledá Boha, neboť žije v omylu
oddělenosti. Jak se k němu blíží, čili jak si sám sebe
uvědomuje v hlubině svého vědomí, poznává, že
toto vědomí je společné všem a všemu, že je tu jeii
jedna jediná skutečnost, která, ač je ve své hlubině
nepohnutá, na svém „povrchu" vše vytváří.
Člověk tedy zpočátku věří své oddělenosti od Bo­
ha, ale při opravdovém introvertním zkoumání poz­
nává, že je jím vytvářenou sounáležitostí. Na povr­
chu své bytosti žije lidskou existenci a zároveň šije
vědom existence základní, napřed v hlubině své
bytosti, postupně i v bytostech ostatních, ve všech
a ve všem, v celém dění každodenního života.
A právě v této knížce bych chtěla čtenáře upozor­
nit na tuto božskost všeho projeveného, neboť toto je
jen pohyb nepohnutelného základu —třpyt Prázdna.

7
Svoboda D ucha

Na jedné naší veřejné besedě vyprávěl každý


účinkující své nejhlubší zkušenosti. Přítel Vláďa
říkal, že za dobu, co jezdí na chatu do Jílového, si
nejvíce cení toho, že se u nás naučil svobodě Ducha.
A opravdu, svoboda Ducha je ta nej cennější věc,
která může být člověkem získána, či lépe řečeno
odhalena ve „hře dvojnosti o sebe sama". V této hře
se člověk postupně zbavuje závislostí a zatemňují­
cích představ a předsudků a úměrně tomu v sobě
odhaluje a nachází pravou svobodu a z ní plynoucí
pravé štěstí. Osvobozený, očištěný Duch má v sobě
také neskonalou moudrost, která se projeví, kdyko­
li je to zapotřebí.
Je to jako s oním císařovým slavíkem: Na svobo­
dě překrásně zpíval, zavřený v kleci, byť zlaté, ml­
čel. Buďme velmi pozorní a bdělí, abychom ze své
mysli vymýtili vše, co je omezující klecí, ať jsou to
předsudky, dogmata či závist. Všechno jsou to pře­
pevné mříže. Náš Duch by mlčel. Intuice, jíž se
zprvu projevuje, by samozřejmě také mlčela.
A vhled, který je tam, kde není naprosto žádné
omezení Ducha, ale naopak naprostá svoboda, by se
nikdy nemohl projevit.
Svobody Ducha se zpravidla nedosáhne hned,
nýbrž postupně, neboť četné nánosy předsudků
a dogmat, vžitých po dlouhý čas, a různých vásan
a přání se stále o něco nebo o někoho opírat se tak
snadno nerozpouštějí.
Ale jestliže začneme opravdově a statečně s těmi-

8
to „draky" bojovat, postupně pozutínáme jejich hla­
vy, a býlí, ve kterém jsou ubytováni, vytrháme
i s kořeny. Tito draci jsou vyživováni právě býlím
našich přání a sobeckých myšlenek. Obrátíme-li
pozornost na božské Já, býlí odvozených myšle­
nek - špatných a nakonec i dobrých, ale „našich" —
uvadne a uschne.
Poslední myšlenka Já vejde k svému Otci do Krá­
lovství nebeského, do svého přirozeného stavu,
a zazáří Duch sám, naprosto čistý a svobodný, kte­
rého již ego ani nej menší a nej skvělejší myšlenkou
neomezuje. Duch svobodný, nespoutaný, absolutní
svoboda, prostá všeho zla.

9
J a k jsm e začínali

Když jsme před více než padesáti lety za války


začínali s mým prvním manželem praktickou ces­
tu mystickou, bylo jen velmi málo těch, co se jí
opravdově zabývali. V Praze jich tehdy několik pů­
sobilo, ale na Moravě, kde jsme žili, se o nich téměř
nevědělo. Jak jsme se o někom takovém dozvěděli,
ihned jsme se tam rozjeli. Poprvé to bylo do Brna,
k jedné básnířce, ale její chápání bylo dost povrch­
ní. Psala básně značně romantické, ale bohužel
excentrické, bez praktického směřování k sebepoz-
nání, spíše tíhnoucí k jakémusi vysněnému mysti-
cismu.
Potom jsme se dověděli o nějakém lesníkovi, kte­
rý svojí duchovní praxí získal schopnosti léčit. Nás
nezajímalo léčení, ale duchovní cvičení. Bydlel na
Rajhradě a my jsme se k němu vydali na kolech
z Olomouce. Byla to dlouhá cesta. Museli jsme jet
tajně, ještě za tmy, neboť manžel měl od Němců
zakázáno opustit bez oznámení a povolení úřadů
své bydliště.
Přespali jsme v mém rodišti Kotvrdovicích v Mo­
ravském Krasu a druhý den jsme vyjeli také za tmy
a asi po šesti hodinách jízdy jsme přijeli v deset
hodin dopoledne k panu F. Zapletalovi, který byl
tehdy vyhlášeným léčitelem. Ohlásili jsme se ko­
musi na zahradě jeho vily a pozorovali, jak pořada-
telka volala jména příchozích a pouštěla je dovnitř.
Měli jsme být již dávno na řadě, ale stále nás opo­
míjela. Ve čtyři hodiny odpoledne, po osmi hodi-

10
nách čekání, ohlásila, že pan „doktor" již končí,
a tak jsem se přiblížila k domu a hlasitě jsem se
bránila, že čekáme již osm hodin a že musíme s pa­
nem Zapletalem nutně mluvit. Načež vyšel ven
starší muž s šedivou bradkou a zjišťoval, kolik lidí
ještě čeká. Bylo jich asi dvacet a on je všechny
pozval dovnitř. Každému věnoval jen malou chvíli.
Ptal se, co kdo má nemocného, sáhl zlehka na to
místo, to zčervenalo, a lidé byli spokojeni, asi se jim
opravdu ulevilo.
Seděla jsem skromně vzadu a přišla jsem tedy na
řadu jako poslední. Na jeho otázku: „S čím vy za
mnou jdete?" jsem odpověděla, že se nemocná necí­
tím, ale že bych prosila duchovní poradu. Sáhl mi
na krk, ten mi hned zčervenal (pro duchovní zaní­
cení jsem zapomněla, že mívám časté angíny),
usmál se a poradil mi mentální cvičení, které jemu
prospělo a dokonce mu přineslo sílu léčení. Před­
stavoval si v celém svém těle Krista. Také mi dal
adresu jedné duchovní učitelky z Rožnova. Byla to
Zdenka Ch. K ní jsme potom jezdívali vlakem je­
denkrát měsíčně po několik let. V noci jsme z Olo­
mouce vyjeli, přes den byli u ní a večer jsme se
vraceli z Rožnova lokálkou do Valašského Meziříčí.
Tam jsme čekávali čtyři hodiny na vlak do Olomou­
ce. V létě jsme sedávali na splavu říčky Bečvy a ra ­
dostně si povídali o tom, co jsme zažili ten den.
V zimě jsme se choulili v čekárně.
Ve válce a ještě po ní velmi špatně jezdily vlaky.
Jeden den v noci jsme vyjeli, druhý den ráno jsme
přijeli, ale nic pro nás nebylo obtížné, takovými
opravdovými hledači pravdy jsme byli. Po válce
Zdenka Ch. odjela do Švýcarska a brzy zemřela.
Neměla hluboké poznání, učila své žáky, hlavně

11
žačky, mantrickému cvičení podle Ohnivého keře
Karla Weinfurtera a tichému soustředění do Du­
chovního Srdce. V té době byla tato kniha rozšířena
a mnoho dnešních, hlavně starších mystiků tak
prakticky začínalo. Kladl se důraz na sny a každý
žák šije musel zapisovat.
Měla jsem podle Zdenky Ch. „velké schopnosti",
což dokládalo i šest sešitů popsaných sny a vizemi
jen za války. Po válce jsem skládala maturitu a pak
studovala na Filosofické fakultě v Olomouci psy­
chologii, estetiku a buddhismus.
Po přestěhování do Prahy jsem se sešla s několi­
ka duchovními učiteli nebo přáteli a na dětské hra­
ní se zapisováním snů jsem zapomněla.
V Praze jsem se seznámila s více duchovně se
snažícími lidmi, několik z nich bylo pokročilých ne­
bo upřímně se snažících o poznání.
Hned zpočátku jsem objevila sourozence Řího­
vy —Růženu a Josefa, velmi opravdové a značně
pokročilé duchovně pracující lidi. U nich jsem popr­
vé slyšela o nějaké paní Tomášové, matce mého
nynějšího manžela. Říhovi k ní občas chodili na
návštěvu. Paní Tomášová se také zabývala praktic­
kou mystikou a měla určité jasnovidné a jiné neob­
vyklé schopnosti. Sourozencům Říhovým slibovala,
že k nim určitě také někdy přijde. Náhle však ze­
mřela, ale svoji návštěvu přece uskutečnila, ovšem
až po smrti.
Jednoho dne se u Říhů otevřely dveře a oni oba
cítili, že někdo vešel. Jejich kocourovi, bylo to velmi
inteligentní zvíře, se zježily chlupy, stáhl ocas, ale
vzápětí se uklidnil a šel ke křeslu, do kterého nevi­
ditelný příchozí usedl. Kocour se začal kolem křesla
lísat, jako když se otírá o sukni někoho milého. Za

12
v/ '

den se Říhovi z parte dozvěděli, že paní Tomášové


před svou ,návštěvou" v noci náhle zemřela. Ze to
byla ona, byli hluboce přesvědčeni a také se to jed­
nomu z nich projevilo ve snu.
K Říhům chodilo mnoho lidí. Ke všem se velice
přívětivě chovali, půjčovali jim (hlavně Růženka)
duchovní knížky, meditovalo se u nich a také bese­
dovalo. Mezi návštěvníky byli lidé dobří, opravdově
hledající svoje prozření, ale bohužel i někteří s cí­
lem nejasným nebo dokonce značně pochybeným.
Ti byli zahleděni do své důležitosti a místo aby se
své sobecké ego snažili umenšit, spíše je nesmírně
nafukovali. Bohužel, u takových společností se stá­
vá, že vedle lidí snažících se o svůj pokrok a sebere­
alizaci v božském Já se vyskytují také lidé „přidat-
ní“, kteří se chtějí realizovat v různých psychických
silách, ve své slávě a důležitosti, snažící se, aby
svět uznal jejich velikost. Jsou mezi nimi dokonce
i lidé psychicky narušení.
Tito všichni o sobě tvrdí, že mají poznání a tudíž
by je ostatní měli respektovat a oslavovat, prostě
dělají ze sebe jakési nadlidi. Naneštěstí právě tito
vynášejí své „zkušenosti" (spíše jde o mysteriózní
představy) navenek a chlubí se jimi. Jejich zkuše­
nosti jsou mnohdy tak pochybné, že to mnohé prá­
vem odrazuje. Normální lidé se potom dozvídají
o „nějaké" mystice či józe jen od této skupiny lidí
a není divu, že vše další zavrhují spolu s tímto pro
ně průhledným bláznovstvím. Do různých mystic­
kých a jógových skupin se však vehementně tlačí
nejenom tito pošetilci, ale nezřídka i lidé postižení
vážnými duševními chorobami. Část z nich snad
v touze po vyléčení, ale který blázen chápe, že je
blázen? Takových je velmi málo. Většinou se jedná

13
0 psychopaty, kteří pomocí nějakých sil chtějí ovlá­
dat „svět" nebo aspoň druhé. O své výjimečnosti
jsou naprosto přesvědčeni.
O některých protagonistech této skupiny vám
budu vyprávět.
K Říhům občas zavítal jeden velký a tlustý
a hlavně velice důležitý pán. Měl důrazný hlas
a hlavně takové ego, že by se mu nikdo ani neodvá­
žil odporovat. Drobné ovečky tam docházející věři­
ly, že pan, řekněme Někdo, má poznání, což si
sdělovaly s velikou úctou. Jednou jsem také zažila
jeho příchod. Po důrazném zaklepání vešel Někdo.
Ovečky byly u vytržení z tak vzácné návštěvy. Pan
Někdo obešel dvakrát či třikrát kulatý stůl, u kte­
rého jsme seděli, a podával si ruce napřed s těmi
„váženějšími a známějšími", pak se vrátil a poctil
svojí přízní také méně známé ovečky a nakonec
1 mne. Na velikém břiše se mu houpal zlatý nebo
pozlacený řetěz s nějakým přívěskem. Většina ove­
ček byla unesena jeho moudrými, sebevědomými
řečmi. Pamatuji se, jak říkal, že to on všechno již
dávno zažil a že již dávno má poznání... Bylo mi
z té nafoukané sebechvály, kterou ty prosté duše
důvěřivě a s obdivem akceptovaly, jaksi podivně
u srdce a delší dobu jsem pak k Říhům nepřišla.
Důležitého pana Někdo jsem pak dlouho nevidě­
la. Po letech mi přítelkyně, zaměstnaná také jako
já v Thomayerově nemocnici, patřící do určité sku­
piny kolem význačného duchovního učitele, které­
ho jsem také znala, řekla, že z ničeho nic dostala od
pana Někoho velmi káravý dopis s výhrůžkami pe­
kelných trestů za její hřích - byla totiž zamilovaná
do jednoho spolužáka u jejich učitele. Byl ženatý,
ale šla o něm pověst, že má rozsáhlý „harém", o kte-

14
rém i má známá věděla. Pan Někdo zřejmě bojoval
o jeho rozpuštění nebo aspoň redukci.
Co se ale stalo dál. Když Eda přednášel v Unita-
rii, mnoho lidí jej po nedělních přednáškách zasta­
vovalo a prosilo o různé rady. Protože to zabíralo
mnoho času, a ten jsme neměli, byly pak zřízeny
tzv. konzultace každé druhé úterý večer v prvním
patře Unitarie. Tam chodilo 100-120 lidí, takže
museli otvírat španělskou stěnu do druhé místnos­
ti, aby se všichni lidé vešli. Lidé kladli otázky a my
jsme jim hned odpovídali. Mezi lidmi také kolovalo
mnoho opisů Edových textů, čímž jsme se stali
známými.
Velké množství návštěvníků se snažilo přijít
k nám na chatu nebo do bytu. Tak se stalo, že nás
začal pravidelně navštěvovat i pan Někdo. Byl již
postarší, jeho hlas byl méně arogantní, jakýmsi
zásahem si nás velice vážil. Co jsem řekla, uctivě
akceptoval, ale pochopení měl stále někde přimra­
žené, vše koneckonců chápal podle svých možností.
Jednou mi řekl: „Jedenáct let jsem bydlel ve stejné
ulici s Drtikolem. Nikdy jsem neměl žádnou touhu
se s ním seznámit. Viďte, paní doktor, že jsem nic
neztratil?!" Rázem se mi promítlo v pamětit jak
jsem uviděla Drtikolův podpis na obrázku u Říhů
a hned jsem věděla, že Drtikol je velký bratr, a jak
Obšnajdr uslyšel jméno Drtikol a hned věděl, že je
to jeho učitel. Podívala jsem se na tazatele, který
v dopise mé kolegyni psal, že má právo ji kárat,
protože již 20 let má poznání, a řekla jsem: „Ne, vy
jste opravdu nic neztratil." Velké ego —a nejhorší je
velké „duchovní" ego —nemohlo nic získat, i kdyby
s Fráňou bydlelo v jednom domě. Co by tedy mohlo
ztratit.

15
Pan Někdo brzy potom odešel z tohoto světa. Do­
kud žil, navštěvoval nějakou paní, která se měla za
důležitou učitelku. Jak jsme se stávali známějšími,
žárlila na naši, v té době převážně Edovu, popula­
ritu. Proto napsala dopis, kde nakazovala, aby
Eduard okamžitě rozpustil své žáky, nebo do roka
zemře stejnou smrtí jako pan Někdo, že jí to v jejich
společnosti sdělil vysoký duch „Nadaržuna" (rozu­
měj Nágardžuna). Podobných výhrůžek jsme zažili
více. Bohužel i takoví lidé se mají za „duchovní".
Mnozí se pak ptají, jak je to možné, že „duchovní"
lidé si tak závidí. Je tomu tak proto, že se za du­
chovní lidi sami prohlašují leckteří podivíni, a jak
jsem již napsala, mnozí lidé touží po slávě a žárlí
pak na ty uznávanější.
Před časem uváděla televize seriál Viliama Polti-
koviče „Duše Východu". Ten den byl na programu
díl o Dalajlámovi. Chtěli jsme se dívat a já jsem šla
dolů zamknout dveře, aby snad mezitím nepřišel
někdo nevítaný. Ve dveřích stál mladík, urostlý,
hezký, asi dvacet pět let. Pozvala jsem jej rychle
dovnitř, zamkla dveře a vzala jej k televizi. Po
skončení pořadu jsme všichni sešli dolů, ohřála
jsem připravený oběd, pohostili jsme mladíka a pak
se Eda ptal, co jej k nám přivádí. Mladík řekl, že ho
posílá jeho otec. Postupně jsme vyrozuměli, že míní
Otce nebeského, který mu prý poručil zničit svět
a on sejde Tomáše zeptat, jak to má provést. Použí­
val často citace z duchovních knih, byl dosti sečtělý.
Odpověděli jsme, že my jsme svět nestvořili, a tak
ho také nechceme zničit, ale spíše se snažíme lidem
a přírodě pomáhat, a chce-li on něco zničit, ať se
snaží osvobodit od své nevědomosti a sobectví. Pak
jsem mu dala trochu jídla a několik jablek na cestu

16
a vypoklonkovaíi jsme ho ven. Neodcházel směrem
k vlaku, ale k lesu.
V noci jsme měli obavu, aby něco nerozumného
ve svém poblouzení neprovedl a nezačal s tím svým
úkolem, jak tvrdil, hned u naší chaty. Nestalo se
však nic zlého, pocit ohrožení se rozplynul.
Asi za půl roku přišel znovu, zdál se zdravější, již
o zničení světa nemluvil, kladl některé duchovní
otázky a brzy odešel.
Potřetí přišel jednou v létě. Vypadal již normál­
ně. Hodně se vyptával a působil spokojeným do­
jmem. Na odchodu se mě ještě zeptal: „Jaký je
rozdíl mezi člověkem nevědomým a člověkem
s poznáním?" Řekla jsem: „Žádný, jen ve zdánlivé
nevědomosti." Přítomný Pavel dodal: „Ale ta nevě­
domost se zdá být nekonečná." Měli jít společně na
vlak, a tak mi Pavel slíbil, že se mu cestou bude
ještě trochu věnovat. Od těch dob jsme ho neviděli.
Při jeho druhé návštěvě jsme se dozvěděli, že má
kvalifikaci opraváře^ počítačů, ale že dosud nenašel
ve své zemi (nebyl Cech) zaměstnání. To asi vedlo
k jeho beznaději a následnému pomatení. Když
jsme mu řekli, aby šel dělat cokoliv užitečného,
začal pracovat u svých rodičů na pozemku a to při­
spělo k jeho ozdravění. Kéž by se zcela uzdravil
a našel dobré zaměstnání.

17
B lahoslavení tiší
Někdy se vám jistě stalo, že jste třeba jeli tram ­
vají, seděli jste v koutku a najednou bylo takové
zvláštní ticho. Ve vás byla pojednou bezedná hlubi­
na a lidé se začali po sobě udiveně dívat. Na povr­
chu nechápali, co se to stalo, ale ve svém nitru tuto
hlubinu ucítili. Prázdno se zatřpytilo a oni zachytili
trochu tohoto třpytu. Způsobil to jeden tichý člověk,
který se právě uvnitřnil.
Nebo jste seděli se svými přáteli u stolu a pojed­
nou vešel další. Přes otevřené dveře vás neviděl,
a tak se zeptal:
„Nikdo tu není?“
A přece jste tam byli, ale právě v této chvíli tiší
v mysli, vaše ega se na chvíli přestala projevovat,
a tak jste byli téměř neviditelní.

18
P rozření

Jestliže se někdo opravdový zeptá, jak to bylo,


když se mi otevřela Jednota, vždy mi přijde na mysl
báseň Probuzení: „Ráno jsem ustala, abych Tě poz­
dravila tak jako dřív...", kterou jsem tuto Skuteč­
nost vyjádřila za několik dní poté. Já sama si mys­
lím, že tato báseň vystihuje vše, co je možno
pochopit, velmi dobře, ale budiž, vysvětlím to ještě
jednou, obšírněji.
Před oním ránem letni rovnodennosti, kdy se To
stalo, jsem byla již delší čas ve stavu neustálé sa­
močinné bdělosti v Boží Přítomnosti, v neustálém
kontaktu s božským Přítelem. V duchu jsem s ním
rozmlouvala, většinou beze slov, zpívala mu nebo
říkala verše tak, jak tryskaly samočinně z vřelé
lásky k Němu. Byl mezi námi nepřetržitý proud
Boží milosti a lásky.
Stále se však vnitřní svět ještě jevil jako poněkud
odlišný - hlavně nevýslovnou blažeností a svato­
stí —od tvrdšího světa „zevního", i když žitou zevní
realitou vždy jaksi prosakoval a prozařoval podtext
Boží přítomnosti, a to i v nejtěžších chvílích života.
Tehdy sice byla vnímatelná méně intenzivně, ale
vždy tu byla. Během života byly její vlny silnější
nebo třeba slabší, podle prožívaných událostí, ale
skrytá Přítomnost se nikdy zcela neztrácela. V do­
bě před úplným prozřením však mezi námi již exis­
toval neustálý, nepřerušovaný proud Boží milosti
a lásky. Duše milující Boha a božská láska zahalu­
jící duši svou milostí jako pramen tryskající z nitra

19
navenek a postupně zaplavující a změkčující i zev­
ní svět s jeho zdánlivě těžkou realitou... Tento stav
duše naznačuje bás eň „Bytostibeztvar
bezejmenná... (Průzračný svět, str. 21).
V zaměstnání jsem si vybudovala malinký oltá-
řík - ve své pracovně v podkroví jsem na široký
parapet okna postavila Drtikolův obrázek šestého
čakramu (namaloval jich na toto téma několik)
a před něj vázičku s květinami. Na tento oltářik
jsem pravidelně nosila květiny, které právě kvetly.
V té době tam zrovna byly červené růže a nádherně
voněly. Jednalo se o jakousi uctivou hru lásky
k božskému Příteli, o obřad opakovaný v různých
životech, o vzpomínku na podobné oběti z dávných
dob. Kdykoliv jsem vstoupila do své pracovny, oltá-
řík mne vítal a stále i v zaměstnání připomínal
Vnitřní Skutečnost.
Toho dne jsem se vzbudila ve tři hodiny ráno.
Mysl žhnula svojí zastaveností. Může se říci: mysl
nebyla, a přece Vědomí žhnulo Samo Sebou v neko­
nečném Jsoucnu Prázdna. Všechno, co tu bylo dřív,
zde zůstalo —a přece bylo všechno prázdné a ze
Jsoucnosti utkané jako Třpyt nekonečného Prázd­
na. Já zmizelo a nebylo, jen v Prázdnu se chvílemi
zatřpytilo prvotní Já, první svátá myšlenka. Muse­
la jsem ještě nějak být, neboť jsem toto Já uchopila
všemi posledními silami a tak nějak jsem se do
tohoto Já vtlačila a již se ho nepustila a rozpustila
se v něm sebeodevzdáním. A toto J á mne pojalo
svojí milostí. A pak i ono zhaslo a vnořilo se do
nekonečného Bytí.
„Ráno jsem vstala, abych Tě pozdravila, tak, jako
dřív...“
Tak tomu bylo dřív, ale nyní nebyl nikdo, kdo by

20
zdravil, nebylo koho by bylo možné zdravit. Zbyla
jen Božská nekonečnost, kde nebylo já a Ty.
A přece ve všem stvořeném byla jen Boží všudy-
přítomnost, všechno se stávalo v TED touto Boží
všudypřítomností, všechno bylo a je touto Boží
dypřítomností jako Třpyt Prázdna. Boha nebylo
možné nikde nalézt, nebylo možné Ho jakkoliv za­
chytit, protože nebylo (není) kým a ani nebylo (a
není) takové možnosti.
Není možné jediným centrem Boží přítomnosti
poznat nekonečnost, ale tato nekonečnost, toto Vě­
domí Samo Sebe poznává živým žhnutím Sama
Sebe v každé tvořené věci.

„Tvůj oltář z p r á z d n š l . ..“


Není možno Boha zachytit, někde umístit.

,v ..růžena něm již nevoní...


Žádné uctívání Ho nedostihne, tam kde není já,
není Ty, není uctívatele —není ani uctívané jako
objekt.

„...i všechny ostatní věci jsou prázdné..."


Kde není já, není ani nic jiného.

„...a přeci všechno prorůstáš jako strom Bódhi..."


Pod stromem Bódhi se stal z prince Siddhárty
Buddha —Osvícený.
Vše prorůstá a vytváří Boží všudypřítomnost,
Vše J est B oží Všudypřítomnost .

„...Nejsi tu Ty a nejsem tu já, a přec Tě tolik


mám, že zhaslo přání poslední, bych objetí Tvé ještě
vnímala... “

21
Naprostá plnost božské Jsoucnosti, kde zaniká
individuální lidské já i božské Já - Syn vejde k Ot­
ci. Vzdání se i Boží lásky, jako poslední oběť sama
sebe, odevzdání se božskému Spasiteli bez výhrad.
Spasitel zmírá na kříži časoprostoru a vchází k Ot­
ci —do nekonečného Bytí. Tento nejsvatější děj je tu
v bezčasovosti uskutečňován od Počátku až po Vě­
ky Věků čili v nekonečnosti neustále božskou všu-
dypřítomností, a to je nepohyb —Nekonečno a po­
hyb zároveň —Božská všudypřítomnost. Ta je tím
pohybem.
A jen v žití —poznání tohoto, této božské hry, je
jediná možná jistota každé bytosti —říká s
jistota je v Bohu". Boha nelze poznat jako odděle­
nou bytost či jsoucno, ale lze v tomto Jsoucnu žít
jako neoddělené Vědomí tohoto Jsoucna.

„...V naprosté jistotě, že vždy tak tomu bylo, na


Počátku a po všechny Věky

(báseň Probuzení ze sbírky Průzračný svět)

22
P rvotní tvorba

Když se mi otevřelo vědomí, měla jsem právě


několik dnů dovolenou. Bylo to jistě v kosmickém
plánu, neboť zkušenost byla zpočátku tak intenziv­
ní, že bych v prvních dnech jen stěží obsáhla všech­
ny povinnosti doma i v zaměstnání. Když jsem něco
dělala v domácnosti nebo kolem dítěte, dělalo se tó
„samo". Nezúčastněně jsem se dívala, jak moje ruce
dělají právě to či ono, jak myslím a dokonce jak vše
pozoruji. Byla jsem posledním pozorovatelem, na­
prosto klidným a tichým svědkem veškeré činnosti,
jež byla vnímána jako nějaká mnou vytvářená a zá­
roveň mnou pozorovaná hra, a to bez jakéhokoliv
chtění či nechtění.
Vše se dělalo naprosto samo, bez mé účasti. Ruce
pracovaly, hlava myslela, ale lehounce a samozřej­
mě. Mně se to nedotýkalo. Například příprava jíd­
la: ruce braly zeleniny a jiných potřebných ingredi­
encí právě takové množství, j aké bylo nej správněj ší.
Výsledek byl dokonalý, přesně takový, jak měl být.
Nikdy předtím jsem tak dobré jídlo nepřipravila.
Chlapec, který byl po nemoci a neměl pražádnou
chuť k jídlu, si dokonce dvakrát přidal.
I v zaměstnání mi šla práce lehce, bez námahy.
Dělala jsem to, co mělo být uděláno. Vše pro mne
začalo a bylo a trvale je jednolitou božskou Přítom­
ností. Bylo tu dítě, které bylo postaveno nejblíž -
čistá, ještě malá bytost. Byli jsme oba jako jediné
Bytí, zevně sice rozlišené na dvě bytosti, ale vnitřně
jsme byli spojeni v lásce a obapolném chápání. Mo-

23
je otevření nás spojilo tím víc, neboť tu byl někdo
tělem sice malý, ale duchem velký, který toto vše
znal a také mi to ještě neumělými slovy sděloval.
„Maminko, kde jsou léta? Léta jsou na písečku,
doma nejsou." Léta - čas, písek - tvorba, doma -
nerozlišené Vědomí.
Chodili jsm e si hrát na pískoviště a tam chlapec
tvořil z písku hrady a bábovičky a vše to byl jen
písek, pro něho i pro mne, původní základ všech
těch tvořených věcí.
V prvních dnech se k nám přidal nějaký větší
hoch. Hrál si s Milošem, stále byl s námi, jako by
k nám odedávna patřil. Připadal mi jako anděl se­
slaný v pravý čas na pomoc. Pro moji fyzickou fázi
to byla veliká úleva, neboť se mi nechtělo moc m lu­
vit. Seděla jsem na dřevěné obrubě pískoviště
v hlubokém pohroužení a chlapci si spolu pěkně
hráli. Chvílemi se na mě Miloš šelmovsky podíval
a pronesl pár slov, kterými vyjádřil porozumění,
ale nemusel ani nic říkat a oba jsme věděli o vnitř­
ním spojení.
A tak moje tělo odpočívalo na obrubě pískoviště,
zatímco vědomí bylo ponořeno do živého Prázdna.
Vědomí se pohnulo a já pohlédla směrem, kde před­
tím stávala krásná ztepilá bříza a hle, bříza tam
nyní ještě nebyla, ihned se ale vy tvořila —byla stvo­
řena tímto pohledem, tímto pohnutím Vědomí. To­
též se stalo s domem naproti a s ostatními věcmi.
B yly stvořeny v tom okamžiku, kdy byly pamětí
vyžádány pro určitou „potřebu" života na této úrov­
ni. T ak byla také vytvořena potřebná úroveň života
pro splnění úkolu vychovat dítě a postarat se o ně
a postupem času i úkolu předávat zkušenosti vnitř­
ního prozření opravdovým hledajícím.

24
Znamenalo to ustoupit malý, ale opravdu jen
nepatrný krůček zpátky do stvoření, tím však ani
v nej menším nedošlo k zastření či dokonce zapome­
nutí bezprostřední zkušenosti přirozeného stavu
Bytí. Nenastalo přilnutí k Poznání a tím přijetí
mylné oddělenosti, či nějaké „vypadnutí odněkud".
Několik dnů po Prozření k nám přišel přítel Ob-
šnajdr, Drtikolův nej milejší žák. Pocházel z Ostra­
vy a když byl v Praze, většinou přespával u nás.
Ten den jsem právě přivedla chlapce ze školky.
Chystala jsem večeři a on si hrál na pohovce. Pojed­
nou se přibatolil ke skříňce s knihami, vyjmul kni­
hu ,N ásledování Krista" od Kempenského a nosil ji
na ručkách, jako kněz v kostele nosí misál, od jed ­
noho k druhému a vždy se na nás podíval s hlubo­
kou vážností. Když jsm e si sedli k večeři, začal nás
poděloval kulatým i sušenkami a každému vážně
řekl: „Suchárek na Boží Tělo." Bylo to dojemné
a krásné, byla to vzpomínka.
Druhý den ráno jsem musela chlapce odvést do
školky. Pršelo. Přítel Obšnajdr vzal chlapce v ne­
promokavém pláštíku na záda a do školky ho odne­
sl. Chlapec mu cestou důvěrně sdělil: „Máma chodí
jako kulička, máma chodí jako z papíru." Podívali
jsme se s Obšnajdrem na sebe a pochopili. Chlapec
také chodil s myslí soustředěnou do jednobodovos-
ti - Jako kulička"-, i on chodil s vědomím lehoun­
kým jako z papíru. Neznal ještě mnoho pojmů, ale
vyjádřil to přesně. U školky se s Obšnajdrem roz­
loučil jen velmi nerad. Duchovní lidi poznával na
první pohled a měl je vždy velmi rád.

25
i

Život po prozření

Vědomí je ponořeno v nekonečném, živém Prázd­


nu. Je živým Prázdnem.
V tomto Prázdnu jsou latentně uloženy všechny
možnosti tvoření. Je tu i vůle projevování —jakýsi
„software" pro potřebu života na této úrovni, jakési
zdůraznění fáze Vědomí, které šije Sebe a své tvor­
by naprosto vědomo v nerozdělitelné Jednotě Živo­
ta pro potřebu tohoto člověka.
Prvotní tvorba na této úrovni života s tichou bla­
žeností v hlubině vědomí člověka, žijícího na Roz­
hraní možného vnímání a Ne-vnímání.
Blaženost tryská z prvotní tvorby iniciované Boží
láskou a přelévající se do duše člověka s vůlí žít
a tvořit v Boží zákonitosti, bez omylu ega a z jistoty
poznávání vnitřní jednolité sounáležitosti Tvořite-
le, Tvořeného a tvoření.
Není potřebí žádné další meditace či soustředění
mysli. Mysl totiž není. Ale její existence tak říkajíc
„naskočí" v okamžiku „potřeby". Jestliže by se sta­
lo, že se tvorba rozvine trochu více, ihned se vědomí
jakýmsi „soustředěním mysli" vrací do přirozeného
stavu, do základního Vědomí.
Naprostá nekonečnost živého Prázdna žhne sa­
ma v sobě. Při sebemenším pohybu vědomí se rodí
mysl. Otázka i odpověď vznikají zároveň, neboť vše
zůstává v Jednotě.
Není čas a prostor. Ty se objevují oddálením se od
prvotní Tvorby, zatemněním sobeckým myšlením,
omylem ,já Tvořím". Je na člověku, zda si přeje žít

26
v úrovni čisté mysli a pak postupně za ní v nerozli-
ňeném Vědomí, nebo raději v některé fázi pohybu
Vědomí, mimo úroveň prvotní Tvorby, již ve stvoře­
ném.
Jestliže si zvolí oddálenou fázi v úrovni lidského
„já tvořím", může se snadno stát, že se v tomto
omylu zapomene a jednou bude muset hledat „ces­
tu" zpátky rozpomínáním se na Sama Sebe a ode­
vzdáváním se tomuto božskému Bytí.

27
U vědom ělá činnost ve světě
V

Člověk s Poznáním není nečinný. Svět směřuje


,k dokonalosti, pohyb do nepohybu. Proto člověk
s Poznáním je vykonavatelem Boží vůle, tj. zákona
karmy, ale také spolutvořitelem tohoto zákona. Je
zcéla uvědoměn v sounáležitosti Boží, v božské
jsoucnosti a všemohoucnosti.
Může cokoliv? Ano a ne. Teoreticky ano, ale pone­
se následky jako každý jiný člověk. Proč by to tedy
dělal. Vždyť by to udělal jako člověk, ze svého ega,
a tak by se vracel zpět ve svém vývoji, ale jemu se
přece mnohem lépe žije bez sobeckého ega ve všu­
dypřítomném božském TED. Takto žije a pracuje
v Boží vůli ke zdokonalení světa. Pomáhá druhým
bytostem k jejich osvobození od karmických závis­
lostí. .
Když vidíme někoho, kdo trpí, například nějakou
chorobou, ale zároveň poznáváme, že si to sám
karmicky zavinil, máme mu pomoci? Samozřejmě,
je-li to v našich možnostech. Jeho utrpení je třeba
v úrovni karmického zákona „oko za oko, zub za
zub", ale uvědomělý člověk je a má být ve vyšším
stupni tohoto zákona, kde působí Boží milosrden­
ství. To se projevuje přes srdce lidí a naplňuje se
jejich dobrými skutky.
Ale skutky začínají samozřejmě myšlením. Opět
jsme u kořene věci. Kdo pěstuje bdělou mysl, dostá­
vá se postupně přes „bdělého pozorovatele" kjejímu
vzniku. Nevytváří špatné myšlenky. Takto si neza-
haluje moudrý vhled do své činnosti. Odíiltrovává

28
vše zbytečné a sobecké ze své vůle. Nechává zářit
jen Boží vůli a jedná tak, jak v tomto uvědomělém
stavu poznává, že má být činěno. Takový člověk je
šťasten ve svém životě a ve své činnosti, byť by žil
sebeskromněji. Žádná nádhera světa se nevyrovná
jeho vnitřnímu bohatství, a tím je vědomí Sat -
Cit - Ananda.
Má se tedy duchovní člověk vzdát majetku?
Má se vzdát lpění na majetku. Opravdu prozřelé-
mu člověku je jedno, kde žije, hlavně když jej neza­
těžuje ani velká chudoba, ani velký blahobyt. Hla­
dové i přeplněné břicho se tlačí do mysli stejně jako
různé bolesti. Proto je dobré, hlavně v začátcích,
pěstovat zdraví, třeba pomocí hathajógy.

29
O lesní víle Vladěnce

Od jara do konce podzimu ji můžete potkat v lese,


ale většinou ji ani nepostřehnete, jak chodí tiše
a soustředěně. Zlehounka našlapuje na mechové
polštářky a kypré jehličí, o všem zde ví jako králov­
na lesa. O prvním kvítku podbělu, vykvetlém na
traktorem rozježděné cestě za hajnovkou, o nových
lístečcích jestřábníku na nízké stráni vedle cesty.
Ptáci jí zpívají od časného rána, kdy chodí po lese,
veverka sejí nebojí a ani srna před ní neutíká.
Tvář jí ošlehal zdravý lesní vzduch do bronzová.
Je to dívka z masa a kostí, ale v lese běhá a chodí
zlehka jako víla. V jejích temných očích se zračí
hloubka lesních tůní. Její srdce je plné lásky. Zde
v lese má druhý domov, je sžita s matkou přírodou,
uctívá ji každým dechem a miluje čistou láskou.
Matka příroda jí to oplácí tichým vnitřním spole­
čenstvím promítajícím se do hlubokého vědomí čis­
té vnitřní radosti a lásky.
Když se vrací z lesa, vždy přináší nějaké dary
matky přírody, která jí vždy dává ze svého bohat­
ství. Vladěnka sbírá léčivé byliny, vždyť i sama léčí,
přináší první jahody a houby. Nedávno jsme ji vidě­
li, jak jde s košíkem na lipový květ. Jen málokdo ví,
kde najít uprostřed lesa skupinku lip s bohatstvím
květů, ekologicky zdravých, neboť cesta, co vedla
kolem, je dávno trávou a keři zarostlá. Lípy se sice
v době květu prozrazují svou vůní, ale v té době
houby ještě většinou nerostou, a tak se houbaři
v lese ještě nevyskytují.

30
Vladěnka květ natrhala pro mámu, tátu, bratra
i sebe a ještě pro přátele. Pak usedla do trávy
a vroucně poděkovala matce přírodě za její léčivé
dary. Zavřela oči a v hluboké meditaci se spojila
s podstatou přírody ve svém srdci. Ze srdce jí vy­
tryskla čistá radost a když otevřela oči, uviděla
první hříbek toho léta. A za ním další a ještě něko­
lik. Přišla z lesa k nám, podarovala nás léčivým
květem i o první hřiby se rozdělila.
Děkuji Ti, milá Vladěnko za tvoji dobrotu srdce,
za tvoji krásnou, čistou duši. Svými toulkami po
lese mi připomínáš mé vlastní toulky a mou lásku
k přírodě. I mne příroda učila vnitřní probuzenosti
a vedla k poznávání naší společné podstaty. K hlu­
bokému uvědomění si jednoty všeho stvořeného se
svým Stvořitelem. Kde jinde než v čisté, velebně
tiché přírodě se to vše může v člověku tak snadno
otevřít. Citlivé vnímání přírody otevírá vám sa-
mým čistotu a ušlechtilost vašeho srdce, neboť ve
vás i v přírodě je něco, co je společné oběma jako
spoj eným nádobám.
Poznejte krásu, lásku, vznešenost, ušlechtilost
v přírodě tím, že šiji v plné míře srdcem uvědomíte
a zamilujete se do ní —totéž se pak otevře ve vašem
nitru. Právě tak jak to krásně řekl perský básník:
„Milovals’? Svouduši viděls’ Ano, sv
jako podstatu vesmíru.

31
Boží h ra
Udržujme svoji mysl čistou - z čisté mysli se rodí
do stvořeného Kristus - vědomí božské. Pro prozře-
lého je celý svět božský, dívá se na vlny oceánu
z hlubiny jednoty. Dívá-li se někdo jakoby z povr­
chu oceánu, tj. z lidského já, pak oceán značí —
božství a vlny —bytosti.
I když se již někdo poznal ve svátém Já, je tu
ještě rozdílnost vln a oceánu. Vlna je uznána nebo
vnímána jako božská - stvořená Bohem, ale není
pro takto vnímajícího Bohem. Je tu tedy ještě roz­
dílnost —oddělenost, není tu pravé poznání, jen
lidské, které i samého Boha odděluje od jeho stvo­
ření nebo lépe - tvoření -, protože Bůh sám tvoří ze
sebe, ale ne něco od sebe odděleného - tím by se
přece odděloval a omezoval sám a nebyl by Jediný.
Omezené mysli lidí posuzují „stvořené" jako od­
dělené. Uvědomělý vnímá tvorbu jako boží hru sa­
ma sebe se sebou samým. U každé vlny žije boží
přítomnost.

32
Duchovní postupy

Je zapotřebí vážného a opravdového zájmu


o Poznání. Je zapotřebí si ujasnit, co hledáme, jaký
má můj život smysl a cíl. „Postavit cíli jej
a narovnat mu záda."(Průzračný svět)
Zbavit se pocitu nejistoty, méněcennosti, myšle­
ní, že já jsem méně, nedostatečný, na rozdíl od těch
úspěšných v tomto snažení, že já nemohu nic do­
sáhnout atd. „Aříci mu, že jeho nejvlast
ať jakkoliv je jiná,když k dobru, pravdě, sv
ducha jde, je jedině ta pravá. (Průzračný svět)
Každý má individuální cestu, odlišnou od jiných,
tak jak má odlišné vlastnosti, možnosti chápání,
prostě své dispozice. Každá jeho vlastnost je prkén­
ko, ze kterého postaví vor k přeplutí na druhý břeh.
Není univerzální cesty, ta je jen pro začátečníky
a i ti ji brzy chápou různě podle svých možností
a vlastností.
Žák zpočátku následuje a napodobuje mistra, ale
je-li to opravdový mistr, pak každého vyučuje indi­
viduálně podle žákových schopností chápání. „A ří­
ci mu, že jeho cesta ať jakkoliv je jiná... a jehoguru,
mistr nejvyšší, je právě tato (Průzračný
svět)
Jestliže se žák řídí svým svědomím a nejlepším,
nej spravedlivějším uvědoměním, jde správně, jeho
cesta je ta pravá, i kdyby šel třeba úplně obráceně
než jeho spolužák. „A pravda, která je zprvu ve
dvojnosti. skrytá, pro všechny stejnou je, však pro něj
jest jedinou a jenom jemu vlastní. “(Průzračný svět)

33
Jak je skrytá? Zprvu má žákjá a mistra, já a Bo­
ha. Postupně, jak se jeho pochopení rozšiřuje, při­
bližuje se Pravdě a Pravda jemu. V okamžiku, kdy
se zcela ponoří, obnažuje se Pravda bez odcizení
jeho já. Zaniká já a ty, člověk a osobní Bůh. A odha­
luje se to, co tu JE odjakživa, Božství všeobsahující,
nekonečné.
Tak jako nezměrný oceán ve své hlubině je jen
vodou, která má na svém povrchu vlny, lidi i bohy
i všechny ostatní bytosti, tak pro toho, kdo se po­
znal v hlubině, je vše, i on sám, jen projevem toho
Jediného. Žije dál tam, kde žil předtím, ostatními
lidmi nepoznán nebo jen těmi, kteří jsou na stejném
stupni poznání nebo se k němu přibližují. Pracuje
tak, jak má být činěno, jak je v Boží vůli, neboťjeho
vůle je nyní sounáležitostí Boží vůle. Pomáhá „pře­
tvářet svět v Království Boží" čili uvědomovat by­
tosti o jejich božském původu, o možnosti rozpustit
nevědomost zdánlivé oddělenosti, imaginárního ži­
vota oddělených jednotek. Uvědomovat si tak Sama
Sebe.

34
J a k jsm e šli s K am ilem po
keltské cestě
Jednou jsme se s Kamilem vydali do vzdáleného
lesa. Je to již dávno a tak ani nevím, jak se to stalo,
že jsem měla více času pro sebe a mohli jsme zajít
tak daleko. Kamilovi o čas nešlo, byl tehdy ještě
svobodný. Při chůzi jsme nějakou dobu cvičili de­
chové cvičení tak, že jsme sladili dech s chůzí a se
soustředěnou myslí na osvěžení těla a produchov-
nění, vdechované a prohlubované každým dechem.
Později jsme jen tiše šli, hluboce soustředěni, bdělí
božské přítomnosti v nás i v celé přírodě. Šli jsme
bez zevního cíle, chvílemi jsme si něco duchovního
nebo uvnitřňujícího řekli, ale většinou jsme jen
mlčeli. Hluboce soustředěni a pohrouženi do vnitř­
ní skutečnosti jsme nezpozorovali, že jsme někde
překročili bludný kořen a najednou jsme se ocitli
neznámo kde, jen směr jsem tušila. Copak Kamil,
ten se o cestu nikdy nestaral, ale já se vyznám
v lese mnohem lépe než ve městě, a přece se mi to
tenkrát stalo. Možná proto, že jsme šli spíše po
romantických úzkých stezkách a ty často skončily
v zarostlé pasece.
V tom koutě lesa jsem ještě nikdy nebyla. Bylo to
asi dvě hodiny chůze od naší chaty, daleko za Vlčí­
mi jámami, na sever od Hornopožárecké myslivny.
Z cesty jsme dávno sešli úzkou stezkou a i ta se
vytratila, zarostlá starou trávou a plná suchého
klestí. Před námi se otevřela stráň a rokle zastíně­
ná obrovskými buky. Stromy v rokli i na stráni byly

35
tak mohutné, že jsem tak veliké ještě neviděla
a Kamil také ne. Poklonili jsme se v duchu i zevně
té velebnosti, pokochali se její krásou, vdechovali ji
a sjednocovali se s ní a pak jsme se pokusili o ná­
vrat.
Směrem, kde jsem tušila, že chata je, žádná cesta
nevedla. Dali jsme se po té, kterou jsme našli, pak
jsme přešli na jinou, ta končila, a zase jsme objevili
další. To jsme se již v hustém, vysokém lese dosti
zamotali; Ale kupodivu nám to dobrou náladu
a vnitřní pohodu nevzalo. Konečně jsme po delším
střídání cest a cestiček našli širší kamennou ces­
tu - jednak vysekanou ve skalním podkladu, jed­
nak dlážděnou starými kameny, zatlačenými a za­
rostlými v zemi, tak jak do ní byly kdysi vtlačovány
těžkými povozy Keltů i nohama těch, co po nich
dobrovolně nebo z přinucení putovali.
A jako nějakým kouzlem, snad proto, že jsme se
před nalezením této cesty uvnitřňovali, jsme se
pojednou cítili a poznávali jeden druhého jako dáv­
ní lidé z keltského období, kteří nesou své obětiny
a hlavně svoji víru a zbožné, čisté srdce k nějakému
obětišti, které je tam někde již blízko před nimi.
Ovanula nás přítomnost posvátného míru a my
jsme šli lehouncí, téměř průzrační a vnitřně šťastní
z hlubokého uvědomění.
Po chvíli tohoto snivého okouzlení mi krajina
připadala nějak povědomá.
Řekla jsem Kamilovi: „Tady to vypadá podobně
jako za Kněží horou." A opravdu! Za malou chvíli
jsme spatřili svahy Kněží hory. Byl konec bloudění,
ale ta krásná atmosféra vzpomínek ještě dlouho
zůstala.
Na Kněží horu chodíme často na výlety, někteří

36
chlapci tam chodili brzy ráno, ještě před východem
slunce meditovat. Posvátnost místa můžete sami
vycitbvat, budete-li velmi tiší a zbožně uvnitřnění.
Na tomto místě mnozí z nás zažili v minulosti hlu­
boké stavy produchovnění.
O jednom hezkém zážitku vám povím. Když byl
chlapec ještě malý, vážně onemocněl. Nemoc trvala
dlouho. Když se uzdravoval, řekli jsme si, že půjde­
me spolu na Kněží horu poděkovat za jeho uzdrave-.
ní. Sotva jsme vyšli na tuto zbožnou pouť (předem
jsme si řekli, že půjdeme velice zbožně a uvnitřně-
ně), nalezli jsme v trávě na louce, kterou jsme pře­
cházeli, starý stříbrný přívěsek velikosti malého
penízku. Byl na něm latinský nápis „Patientia ma­
ter scientiae", tj. „Trpělivost je matkou moudrosti".
Zaradovali jsme se z Božího znamení, poděkovali
a šli zbožně dále. Občerstvili jsme se vodou z čisté
lesní studánky a opět jsme šli, tiše a posvátně, Sva­
týma nohama po svaté zemi. Zkuste to také, až
půjdete někde přírodou, má to velkou sílu produ­
chovnění.
Konečně jsme došli ke Kněží hoře a vydali jsme
se pomalu a uctivě po jejím svahu vzhůru. A tu
jsem řekla, napůl zbožně a napůl žertovně: „Kde je
ten nejvyšší velekněz, aby přijal naši oběť?" V té
chvíli zafoukal vítr a před nás se snesl trs jmelí.
Porozuměla jsem. Byl to symbol druidských kněží.

37:
S kalní chrám

Ve střední Indii stojí chrám Mahábalint, vytesa­


ný z jedné jediné skály. Jeho povrch je ozdoben
četnými sochami a freskami bohů a lidí, zvířat
a démonů. Zaujala mne symbolika tohoto chrámu,
nesmírná moudrost, vytesaná pro, dlouhá pokole­
ní —sochařova působivá vize cesty k Pravdě i Prav­
dy samé.
Skála znamená Boží nepohnutost, božský pra­
základ Bytí, z něhož je vše existující vytvořeno. Kdo
vejde do tohoto chrámu, sestoupil z povrchu proje­
veného bytí do jeho nitra, neměnné nepohnutosti
Středu. Při hlubokém ztišení a vroucím odevzdání
sebe jako oddělené bytosti do náruče Bytosti ves­
mírné může uskutečnit akt poznání své sounáleži­
tosti s tímto neměnným základem sebe i všeho pro­
jeveného. Vědomí člověka opouští hranice jeho
duality a poznává se tak, jak odevždy JE, v neko­
nečné hloubce Vědomí, v neosobní Jsoucnosti,
v hlubině nerozlišení a na povrchu zároveň v celé
rozmanitosti tvoření.
A přece je vše tou jedinou skálou, jediným Vědo­
mím. Záleží na tom, z jaké úrovně si tuto skuteč­
nost uvědomujeme. Z povrchu, sami jako stvořené
čili oddělené bytosti, vnímáme ostatní jména a tva­
ry také jako oddělené a přinejlepším tušíme někde
Stvořitele či Tvořitele všech těchto rozmanitostí.
\/

Cím více se cítíme na povrchu, tím se nám zdá


vzdálenější. Nazýváme jej Bohem či nějakou tvůrčí
Příčinou či Zákonitostí.

38
Směrem do středu ztrácejí pro nás jména a tvary
svoji výlučnou pevnost a důležitost, úměrně tomu,
jak se přibližujeme tvůrčí podstatě samé. Existuje
zdánlivá mez, za níž se nám existence stvořeného
vytratí zcela. Je to zažíváno při nirvikalpa samád-
hi, ale při opravdovém probuzení se poznává rovno­
cennost prazákladu i jeho tvorby. Již jsem chtěla
napsat „povrchové" poznávání, ale ihned bylo uvě-
doměno, že jak nahoře, tak dole, že není povrch
a hlubina, „ n e n í z d e a není (Průzra
báseň Wu-wei), není žádných hranic, žádného roz­
lišení. Není toho, kdo by rozlišoval, kladl či překra­
čoval hranice a poznával bezmezné. To vše se sice
v Jednotě děje, ale jen jako pohyb vln v oceánu,
jako třpyt Prázdna.
Vše tu je, ale není to nijak odlišeno od vlastní
Podstaty, tak jako socha vytesaná ze skály na chrá­
mu v Indii je sice tvarem - sochou, ale zároveň
skálou samou.
A tak nám staří moudří tímto chrámem zanecha­
li zpřítomnělou nauku o podstatě světa i o projeve­
né Pravdě samé.

39
N echte žít Prázdno

Neříkám: Žijte Prázdno ani poznejte Prázdno ani


dosáhněte Poznání či Prázdno, neboť nemůžete ni­
čeho dosáhnout ani nic zažívat. Není tu nic k ucho­
pení, k jakémukoliv zažívání, k poznávání vámi,
pokud se cítíte jako člověk.
Co máte udělat, či lépe řečeno, co má být učiněno,
je svoht k tomu, co jest. Křesťansky řečeno k Boží
vůli. Pak se můžeme uvědomit v Boží vůli jako její
sounáležitost, vytvářená tímto prazákladem, jí sa­
mouka to do té míry, do jaké se uvědomujeme jako
lidé. Čím více se budeme uvědomovat jako oddělené
jednotky, tím bude naše vědomí existence tvrdší,
reálnější. A naopak: čím více budeme jako lidé svo-
lovat k Boží vůli, k tomu, cojest, úměrně tomu bude
odhalována živá přítomnost Boží nekonečnosti
a Jsoucnosti, Prázdnoty bez začátku a bez konce.
Proto Buddha řekl, že je něco nekonečného, ne­
zrozeného, kdyby toho nebylo, nebylo by ani zroze­
ného, ale já to říkám z vlastního, nyní otevřeného
Vědomí. Je to snad vše, co lze říci o tomto prazák­
ladu, který je Ne-vědomím. Jakmile se uvědomí
trochu více, je tu vůle k tvorbě, Wu-wei, ještě sice
nečinění, ale již počátek této vůle k tvorbě.
Proto někteří filosofové říkají, že začátek tvoření
je vůle, jiní síla, jiní zvuk - Slovo. Jsou to lidské
názvy pro totéž nebo pro stupně uvědomění téhož,
prvotního pohybu vzešlého z nepohybu, počátek
tvoření (viz báseň Podání rukou v knížce Průzrač­
ný svět).

40
Znám jen jedno Vědomí, ale toto Vědomí má růz­
né stupně uvědomování. Podle toho, jak kdo v sobě
odhalí který stupeň, tak se sám uvědomuje ve svém
já. Postupně, jak své já pročišťuje, osvobozuje od
zatemňujících myšlenek a chtění, stále více si uvě­
domuje, že vše stvořené je jen iluzorní, neuchopitel­
né, prázdné. Posléze si uvědomuje prázdnotu svého
J á a všeho stvořeného, a sice nějako něco odlišného
od sebe, ale jako svoji podstatu, od které se pociťo­
val odlišný on sám. Tím se stával iluzorně odděle­
nou bytostí. Ale čehokoliv chtěl dosáhnout, vše bylo
proměnlivé, nestálé, iluzorní, prázdné. Byl tak za­
ujat „svojí tvorbou", že byl jako ve zpomaleném
filmu. Třeba žil svoji vytvořenou „realitu" dosti
dlouho, ale nakonec jejího cíle nikdy trvale nedo­
sáhl.
Pozorování, uvědomování si proměnlivosti jevů
je jedna z účinných metod sebepoznání. Pozorová­
ní, neuchopování, odříkání, odevzdání, sebeode-
vzdání, to jsou různé stupně k Poznání, mezníky
duchovního pokroku.

41
„Jakm ile Synáček vystrčil hlavu,
hned o tom věděl"
Univerzální Vědomí je z našeho hlediska neuvě­
domováním, Ne-vědomím. Není nikoho vedle, kdo
by si měl nebo mohl cokoliv uvědomovat nebo kdo
by mohl být uvědomován.
Jakm ile v tomto Ne-vědomí pohybem tohoto
vznikne prvotní myšlenka Já, uvědomění si Sebe
sama, je tu ihned jako protějšek nějaké ne-já, které
je také v tom okamžiku uvědomováno. Proto když
Synáček —Já - vznikne, „vystrčí hlavu z Nekoneč­
nosti Otce", vznikne božský střed pro tvorbu a hned
je tu vědění, moudrost, Duch svátý.
Jak vznikl Synáček? Moudrost oplodnila čistou
mysl a z té se zrodil Syn Boží. Cistou, do toho oka­
mžiku „mrtvou", netvořící mysl. Do vínku dostal
moudrost a lásku, aby si byl stále vědom sounáleži­
tosti s Otcem i v jeho tvorbě, aby miloval Otce i je­
ho tvorbu a aby ji obracel znovu do lůna Otce, do
Království nebeského.

42
Co je sam ádhi a co Poznání?

Moudří odpovědí, že samádhi je spojení s Bohem.


A většina z nich se těší na opětovný zážitek/božské
blaženosti. Sami se již někdy něčeho velkého dotkli,
v něčem vznešeném —třeba i ve velkém Já —se
uvědomili. Bylo to samádhi?
V moudrých knihách stojí psáno, že samádhi je
mnoho druhů. Samádhi rovná se spojení a můžete
je zažívat u čehokoliv, jestliže se spojíte s jeho pod­
statou. Z tohoto spojování tryská velká blaženost.
Zkuste to třeba s květinou nebo krásnou hudbou
nebo vaším milým. Prostě s čímkoliv, co máte rádi,
ale co vyciťujete od sebe ještě nějak oddělené. Bla­
ženost tryská ze spojování božského s božským. Ale
spojení s Bohem vám již žádnou blaženost nemůže
dát, neboť: kde budete, až se projevené ponoří do
neprojeveného a stane se s ním totožné čili až se
uskuteční, co je vždy a právě již teď uskutečněno,
ale zůstává to ještě zahaleno vaším egem, vaší
myslí, rozvětvenou do různých přání? Stačí to tedy
jen odhalit. Ale jak? Svolíme k Boží vůli, necháme
být, aby bylo, jak JE. Žádné velké Já nebudete
zažívat, jak si myslí ti, co se v něm někdy, třeba jen
na okamžik nebo i několikrát uvědomili a již se
považují za mistry. A mnohdy pak popíší spousty
papíru poučkami pro druhé, kteří si myslí, že našli
velkého nebo pravého mistra. Neboť nevědomým
i půlmistr se zdá být mistrem.
Jak má ale nevědomý začátečník poznat, zda jde
opravdu o mistra? Nemůže to poznat sám, ale má

43
se obrátit upřímně do svého nitra k Bohu o recenzi,
schválení toho, co od kterého učitele slyšel nebo
četl. Udělá-li to upřímně, s touhou po pravdě, prav­
da mu vždy odpoví. Vždy se mu nějakým způsobem
projeví. Bude ozřejměno, co z toho je pravdivé a co
přidáno, vymyšleno a z jakých pohnutek, třeba pro­
to, aby se „mistr“ předvedl jako mistr.
Jsou však i pokročilejší žáci, kteří kolem sebe jiné
lidi uvědomují o tom, co jim pomohlo na jejich cestě
k Poznání. I oni jsou již učiteli, pokud toto dělají
z lásky ke svým bližním a obracejí je k Bohu jakož­
to k nejvyššímu a jedinému učiteli a hlavně nevy­
žadují uctívání své osoby, jak to dělají právě ti
půlmistři. Svoje zkušenosti nezevšeobecňují, neří­
kají, že jen jejich poznatky jsou platné pro všechny,
a tak jsou i oni zařazeni na svém místě v Boží čin­
nosti.
Nemůže být jeden učitel pro všechny hledající,
avšak záleží jedině na opravdovosti samotného hle­
dajícího, jakého učitele najde. Opravdový učitel na
sebe žáka nikdy nepoutá, nechává mu naprostou
svobodu, ať si jde pro poučení, kam chce sám, ať si
čte, co chce, ale upozorní ho, aby používal také
rozum, je-li příliš citově založen, nebo naopak cit,
jestliže mu tento chybí k docílení rovnováhy obou
těchto kvalit. A vždy ať obě kvality ponoří do Boží
přítomnosti v hluboké meditaci a kontemplaci. Tu­
to Boží přítomnost zprvu najde ve svém nitru, poz­
ději, až ji tam bezpečně odhalí, ji nalezne i ve svém
okolí a konečně v celém vesmíru.
Jenom harmonicky vyvinutá bytost s citem vyvá­
ženým rozumem, soustavně pročišťující mysl i cha­
rakter a navíc obětavě pracující pro dobro a pozná-

44
ní dalších se může přibližovat čistému vědomí své
pravé Podstaty, tj. spojení s Bohem.
Jestliže někdo „TO“již zažil a od těch dob dlouho,
třeba i více let nezažil nic, je to proto, že v jeho
mysli je ještě mnoho závislostí, které mu v pravém
uvědomění brání.
Když někdo řekne nebo napíše, že se může kdy­
koliv uvědomit ve svém Já, není to pravé Poznání,
ale je to občasné poznávání pravého Já. Nicméně
každý se jako já uvědomuje na různém stupni,
i zvířata jsou já, i rostliny a nerosty.
V čem je tedy lidské já odlišné od ostatních tvorů
a věcí? Ve vyšším uvědomění, tak si to aspoň mys­
líme. Možná jde jen o specifičtější uvědomění.
A čím se liší já člověka nevědomého od člověka
pokročilejšího, pokročilého, uvědomělého a člověka
s poznáním? Jsou to jen stadia uvědomění si pravé­
ho Já, jejichž završením je jeho navrácení do božské
Podstaty. Ale řekli jsme si, že je jen jedno já, žádné
pravé a nepravé neboli božské a lidské. Existuje
pouze jediné Já, které bylo obaleno nevědomostí,
neprobuzeností. „Všechny bytosti jsou praprobuze-
né“. Ano ve své Podstatě, v hlubině vědomí, v jeho
klidové fázi. Tam však již žádné já není přítomno.
Ve fázi pohybu je však zdánlivá oddělenost od
Podstaty, nevědomost, neprobuzenost. Opravdu
neexistuje nic jiného než Podstata —Bytí. A tak
nemůže být nic odděleného, samostatného. To je jen
/■dání, jež bylo vytvořeno naším chtěním. Neboť
vpravdě neexistuje nic než Podstata —Bytí, jedno
boz druhého, bez já, protože kde je já, je i ne-já.
Já povstává teprve prvním pohybem, první myš-
lonkou, prvním zrodem mysli, která je dále rozvíje­
na. Rozvíjí se, má svobodnou vůli a imaginuje, má

45
tvořivou moc. Postupně jsme sami sebe vymýšleli
a tím jsme se omezovali. Byli jsme původně božští,
byli jsme sounáležitostí Boží a spolutvůrci Boží vů­
le, ale chtěli jsme být Bohu na roveň, jak říká legen­
da o Adamovi a Evě, a tvořit sami. Ta možnost nám
tedy byla dána. Tak jsme se v Boží vůli vytvořili
oddělení, byť zdánlivě, neboť, jak již bylo řečeno, nic
jiného mimo božský Prazáklad nemůže být.
Stvořili jsme omyl své oddělenosti, a proto je
snadné —pro mnohé však díky zatvrzelosti jejich
omylu velmi těžké - se zpětněběžným způsobem
vrátit do svého pravého domova, ke svému Otci,
pravému Stvořiteli či lépe řečeno Tvořiteli.
Toto navracení se u bytostí, které se příliš oddá­
lily, děje zpočátku pomalu, vždyť se také pomalu
oddělovaly a utvářely až do dnešní nevědomosti
a hmotné podoby.
Jejich karma je pro velké odcizení značně nahuš­
těná, není z ní zdánlivě úniku. Jsou v úrovni Staré­
ho zákona, kdy platí oko za oko, zub za zub. Milost
odpuštění je jen velmi malá a funguje jen potud,
pokud bytost sama odpustí. Teprve tehdy může
pokročit. Toto se stává opravdu jen málokdy, sobec­
ké bytosti to nedovedou a v této úrovni je sobectví
velice silně zakotveno.
Jednou se ovšem jejich egocentrismus přece jen
zmenší, například pod vlivem nějakého proroka,
který káže o mravnosti a nějak zapůsobí na mysli
nevědomých, zejména na zlepšení jejich charakte­
rů, „na jejich polepšení", a to třeba i pod hrozbami
pekelných trestů a muk. Tyto bytosti ve skutečnos­
ti však již v pekle žijí. Jejím utrpení plynoucí z je­
jich vlastních sobeckých představ a nesplněných
přání nedostižného. Jejich utkvělé představy samy

46
je mučí, věří svým výmyslům, věří, že musí dostat,
co si zamanou. Obviňují druhé ze svých nesplně­
ných tužeb. Jejich mysl je zatemnělá, soustředěná
na J á chci, já musím mít a všichni ostatní mi to
musí dávat, poslouchat mne a uctívat".
Později, pod slibem něčeho lepšího než měli do­
sud, například blaha na nebesích, pokračují dál.
Postupně, jak egoismu ubývá, začne prosvítat mi­
lost Boží. Bytost nastupuje do úrovně Nového záko­
na, hlásajícího odpuštění a konání dobra. Když jde
člověk takto dál, poznává Syna Božího, který toto
hlásal. Je to božské Já, očištěné od všeho sobectví,
od rozvíjení do já a ne-já, do já chci, já bych měl, já
nechci apod. Právě tyto myšlenky byly tím zatem­
ňujícím závojem, který zakrýval čisté Já a bránil
jeho přirozené emanaci jako milosti odpuštění ke
stvořené bytosti, čímž zabraňoval jejímu povznese­
ní k božskému Já, a tak oddaloval spásu individu­
álního vědomí člověka.
Zpočátku se člověk snaží a musí se snažit přiblí­
žit se Bohu, vždyť se sám odcizil. Je na něm, aby se
„obrátil" a vydal na cestu domů. Ale přijde stupeň
či mez, kdy jeho navracení se končí a nastupuje
milost Boží jako vůle Boží syna nebo dceru přij­
mout. Proto se konečná fáze děje jen milostí Boží.
Není jiné možnosti než se vzdát Bohu, jeho svaté
vůli. Neboť člověk nemůže pojmout Boha, ale Bůh
pojme člověka do své Jsoucnosti. Tato skutečnost
má dva základní stupně. Člověk se vzdá Bohu
li poznává se v něm jako velké Já, Boží Syn. To je
ono „uvědomění se ve svém J á nebo v pravém Já".
Je ale ještě jeden skrytý stupeň, který málokdo
zná. („Žádný smrtelník neodhalil tvář Isidinu.")

47
Neboj se přejít Veliké Prázdno Bytí,
utonout v propastné hlubině Boží nekonečnosti -
je to Hlubina bezpečnosti.
Zde ani kousek Já " si nesmíš pon
...V bezmezné pokoře i ten kousek tu obětuj -
„Kdo život pro mne ztratí, nalezne

Přestal být pouze smrtelným člověkem. To ne­


znamená, že přestane žít na této fyzické úrovni.
Tělo člověka s uskutečněným poznáním, tak jako
každé jiné, se jednou sice rozpadne, ale duch zůsta­
ne nepohnut, sjednocen s univerzálním Vědomím
jako jediná Jsoucnost. Jeho vědomí již není jen
lidské, ale rozšířené, kosmické. A tímto božským
Vědomím, odhaleným v sobě, poznává, spojuje se
s vědomím čehokoliv nebo kohokoliv. Můžeme to
nazvat též přenosem vědomí.
Tento přenos lze uskutečnit např. do člověka na
nižším stupni poznám, a tak je možno jej povznést
na vyšší úroveň. Ne však tím, že ho budeme vnímat
jako nižší úroveň vědomí, ale jako božskou bytost -
jen dočasně zahalenou do nevědomosti - v Boží hře
na učitele a žáka. Prostě uznáme jeho božskost,
jeho rovnocennost s námi. Spíše než o přenos vědo­
mí jde o otevření, odhalení pravé jsoucnosti v dal­
ším centru božské přítomnosti. Svolíme v sobě k je­
ho božskosti a i on se tak musí zákonitě uvědomit.
Tato centra jsou v pohybu vědomí nesčetná. Jako
je možné z některého uvědomělého centra čerpat,
posílit se při vlastním oslabení, tak je možno též
některému jinému centru pomoci odhalit jeho
vlastní Jsoucnost vysíláním dobré, podpůrné síly,
zahalit jej do vlastního uvědomění.

48
Proč počáteční ponoření
(sam ádhi) odchází?

Protože adept poznání je ještě příliš zakotven ve


dvojnosti. Zažívá veliký rozdíl mezi „tímto světem"
a „duchovním". Jestliže se chce opravdově prozřít,
měl by postupovat následovně: Stále si uvědomovat
přítomnost Boží v sobě i ve všech stvořených vě­
cech. Být si neustále vědom této Boží Jsoucnosti.
Tím se hranice mezi duchovním a neduchovním
bude pomalu vyhlazovat. „Hmotný" svět nebude již
tak tvrdě vnímán, stane se lehčím, bližším, duchov­
nějším, „průzračným", člověk bude vnitřně šťasten
u přítomného okamžiku. Dvojnost se bude pomalu
rozplývat a každý tento okamžik bude jeho radost­
ným a čistým samádhi. Jestliže je jeho dvojnost
ještě pevná, nemůže se trvale prozřít. Jeho dualita
se nemůže rozpustit krátkým ponořením, proto vy-
plouvá a většinou opět touží se „tam" znovu dostat.
Ale kdo se chce „tam" dostat a ? Ego chce
zažívat, uchopovat, přivlastňovat si. Jenže takto to
opravdu nejde. Jen nepřilnutím se může, tato sku­
tečnost „udržet" trvale. Když nikdo neuchopuje,
nechce ani neodmítá, prostě tu není uchopování ani
odvrhování, pak je jen To, co je, věčný prazáklad
Bytí. Není tu vědomí něčeho velkolepého, není tu
nikdo, kdo by si uvědomoval, a přece je tu Vědomí
živé, samo v sobě spočívající, samo v sobě žhnoucí,
vědomo si Samo Sebe bez uvědomování.

49
Prázdno

Nekonečné, živé Prázdno je prazáklad všeho bytí,


podstata tvoření. Vyjádřeno po křesťansku: Neko­
nečnost Boží, k terá se stává božskou všudy-
přítomností. Ta je zpřítomnělou podstatou celého
vesmíru, všeho živého, které je již obsaženo v neko­
nečném Prázdnu jako možnost vzniku, ideje příš­
tích věcí i bytostí nebo, jak je vyjádřeno v taoismu,
jako semena tvorby.
Ačkoliv je Prázdno nepohnuté, neposkvrněné ja ­
koukoliv činností, říká se mu též sféra nečinění —
Ne-vědění, je v něm naprostá plnost Vědomí. Je tó
Vědomí samo v sobě spočívající, samo v sobě tiše
vědoucí, bez jakéhokoliv pozorovatele postaveného
mimo ně.
Na pokraji Prázdna je již tvorba připravená, se­
mena vzniku klíčí... To Nevědomost sé teprve uvě­
domuje.
Je to hluboká úroveň Vědomí, sféra prvotní tvor­
by všeho, co existuje, kam mohou sestoupit jen
probuzené duše a setkat se tam se sobě rovnými.
Ale tuto možnost má v sobě každý, jen ji nalézt,
neboť každý má ve svém nitru hlubinu Prázdna.
„Potkala jsem Tě v krajině Prázdna, kde s
tepru klíčí. “(Průzračný svět)
Strom znamená jeden život. Je to tedy úroveň
vznikání živých bytostí. Vznikají z božského pra­
základu jako „synové a dcery Boží". V této hlubině
jsou si Boha, svého Tvořitele, plně vědomy. Zde
platí Ježíšovo: „Já a Otec Jedno jsme." Záměrně

50
říkám Tvořitele, ne Stvořitele, protože jsou tvořeny
v božském TED, v bezprostorovém a bezčasém.
Vůle těchto by tostUvznikla z Boží vůle a je s ní
v tomto božském TED totožná, proto tu není kar-
mické odezvy. Není zde možnost pro karmu, taje až
v čase a prostoru.
Tato sféra je též nazývána zlatým věkem, kde
není viny. „Aurea prima satas est aetás, quae vin-
dice nulo, sponte sua sine lege fidem rectumque
colebat..."
Protože bytosti nejsou od Boha ještě zcela oddě­
leny, nemají vinu zapomnění Bohá. Vůle boží je tu
jediným zákonem, jejich vůle je totožná s vůlí Boží
a touto vůlí dostávají úkol do stvořeného světa.
Bytosti, které se neodchýlí od božské vůle ani ve
stvořeném světě, žijí v sobě, ve svém vědomí zlatý
věk. Žijí v božském TEĎ. Jsou spolutvořiteli dobra
ve vesmírné harmonii tvoření a stávají se pomocní­
ky duší, které se již odcizily a zabloudily do nevědo­
mosti, učí je a pomáhají jim, aby nalezly cestu zpát­
ky, odkud vyšly.
Z Boha, z božského Jsoucna vzešly a do tohoto
svého základu se opět vracejí. Toto je koloběh živo­
ta a jeho smysl. Jiskry boží jdou do projevů, do
mnohosti a zase se vracejí do Jednoty v menších
nebo větších kruzích či spirálách, podle míry svého
odcizení, neboť k vůli Boží přibyla vůle lidská. Je­
jich cesta odcizení je individuální a cesta návratu
též. Proto i učitelé učí individuálně, zvláště na po­
kročilejších stupních. Uniformní nauky jsou pro
širší skupiny lidí nebo pro začátečníky.
Ti, co jdou do projevu, a nezapomenou sounáleži­
tost s Bohem ani úkol, který jim byl dán při samém
vzniku jejich existence, totiž pomáhat ostatním by-

51
tostem najít cestu zpátky, jsou „služebníci Boží".
Nezapomínají na Boha ani ve světě, chodí s Bohem
nebo v Bohu, každou myšlenkou, každým dechem
si Ho uvědomují a Jemu slouží.
Je na to pěkný koan:
„Kdo je ten, jehož všichni Buddhové jsou jen
sluhové? “
Může mít dovětek: „Kdo jsou ti, kteří jen Bohu
slouží?"
To ,jen“ je tu velice důležité, neboť vyjadřuje
jejich neodchýlení se od cesty Boží, od úkolu svěře­
ného jim Bohem. Nepřidávají k božskému progra­
mu nic svého, žádný lidský program. Na ně platí, co
je napsáno v knížce Průzračný svět:
„Království Tvé nebude z tohoto světa, ale Ty bu­
deš tento svět v království Boží ",

52
N aši p řá telé
V

Často lidé říkají nebo píší, že mezi našimi poslu­


chači je mnoho mladých lidí, vlastně převážná vět­
šina. Je to zřejmé i z fotografií a filmů z různých
přednášek a besed. Také většina našich návštěvní­
ků jsou mladí lidé. Právě těmto čistým duším s ješ­
tě neposkvrněnými, vznešenými ideály nejvíce vy­
hovuje to, co právě slyší, co je sdělováno z hluboké
vnitřní zkušenosti. Neboť to právě rezonuje s jejich
intuicí a touhou po vlastním zažití Pravdy a vede je
přímo k její realizaci. Mezi nimi je větší počet velmi
pokročilých a do značné míry probuzených jedinců,
kteří již sami mohou sdělovat jiným své zkušenosti
a také tak činí. Někteří se sice odvolávají na mateř­
skou či otcovskou základnu na jedné chatě kousek
od Prahy, ale vědomosti, které předávají, jsou již
jejich vlastní. Načerpali je podle přijatých návodů.
Opravdu cenné je to, co my říkáme od začátku své
působnosti a co si i oni sami ověřili a nyní také učí:
aby každý hledal v sobě svobodu ducha, a tak najde
ten nej vzácnější poklad ve svém nitru. Všechna
moudrost a také pravé štěstí jsou uloženy v této
svobodě ducha, právem nazývaného Duchem Sva­
tým. Jen je třeba odhalit závoje dogmat a zatemně­
ní. Pokud se tak nestane, zůstane moudrost Ducha
Svatého skryta nevědomým a jen občas malý či
větší paprsek prosvitne silou závojů. Avšak i ten
malý paprsek pomalu rozpouští temnotu nevědo­
mosti, a tak má každý v sobě možnost postupného
odkrývání a konečného odhalení pravé skutečnosti.

53
Všichni tito přátelé mají svoji cestu uskutečnění
v něčem společnou a v něčem naprosto individuální
podle svých vlastností a schopností. Stejně tak i je­
jich prozírání je pro ně naprosto originální, třebaže
dosahují jedné Jediné Pravdy. „Zevně" žijí všichni
normálním způsobem života, někteří dokonce vel­
mi úspěšným, neboť jsme je vedli nejen k vnitřnímu
prohlubování, ale i zdokonalování jejich dovedností
a znalostí, aby mohli být i v tomto směru prospěšní
dalším. A oni to vždy dobře chápali a pomáhali si
navzájem při práci a studiu. I když někteří dávno
dospěli a založili si své rodiny, vždy se rádi vrací
k nám jako do svého vlastního domova.

54
Andělé m ezi nám i

Někteří lidé o mně říkají, že prý preferuji muže.


To samozřejmě není pravda, pro výběr mých přátel
nebyla vnější forma rozhodující. Vyskytuje-li se na
našich besedách více chlapců a mužů, je to dáno
jejich vlastnostmi.
Když se muž do něčeho dá opravdově, jde za tím
důsledně a většinou sám, kdežto ženy převážně
vzhlížejí k mužům jako k ochráncům a pomocní­
kům. A když už se duchovní filosofií začnou zabý­
vat, často velmi brzy převáží přirozené sklony po­
starat se o rodinu a ty jejich duchovní snažení
omezují. Cíl mívají najednou jinde.
Jsou však i světlé výjimky a v poslední době jich
přibývá.
Jestliže se pak taková dívka nebo žena vyskytne,
je to vzácná květina ne s omamnou, ale jemnou
vůní vnitřní čistoty, pravé lásky a ušlechtilosti du­
cha, zrajícího do moudrosti..
Několik takových žen a dívek znám.
S velikou úctou se skláním před nej starší z nich,
devadesátiletou stařenkou, ale vnitřně stále mla-.
dou, k Bohu zírající čistou duší. Ač celý život těžce
fyzicky pracovala, přesto každou volnou chvíli vě-
novála nezištné službě potřebným.
Sama sirota, vychována v klášteře, svůj život za­
světila Bohu ve svém srdci i ve svých bližních. Dnes
tráví svůj zasloužený odpočinek v domově důchod­
ců a jako zralý klas je připravena k žatvě Boží, až
přijde čas.

55
Anebo mladá žena, s níž vždy přichází světlo.
Vytváří je její tichá mysl a láska objímající vše —od
lidí po nejmenší tvory. Rozumí si se zvířaty a ta ji
milují. Neúnavně pracuje fyzicky i duševně jako
pilná včelička. Její práce je projevem dokonalosti —
tichou modlitbou. Tato cesta karmajógy se u ní zce­
la samozřejmě spojuje s bhakti a džňánou. Každý,
kdo ji poznal, ji má rád a těší se na ni.
Veliké kouzlo karmajógy spočívá v tom, že ten,
kdo pracuje nezištně „prodruh
zapomíná na sebe, a tak se jeho vědomí rozšiřuje,
přelévá se do něho vědomí širší, vědomí celku,
a k jeho karmajóze procítěné a prosvětlené bhak­
ti —láskou přistupuje džňána —moudrost univer­
za.
Jiná, ještě mladičká panenka svou přirozenou
vznešeností a vnitřní čistotou připomíná biblickou
Miriam. Z jejích hlubokých očí se však na vás dívá
moudrost starého rabína, a vy jen žasnete, že tako­
vá vnitřní krása je možná a žije zde v projevu.
Nesmím zapomenout ani na mladou ženu, vtěle­
nou dobrotu, bohatou vnitřní ušlechtilostí a vdě­
kem za každý dobrý den ve své vzorné rodině,
kterou spoluvytváří s naprostou samozřejmostí své
vzácné povahy.
A mohla bych uvést ještě další. Všechny jsou jako
perly, krásné a drahocenné a jistě na cestě vnitřní­
ho sebepoznání a uskutečnění dojdou svého Cíle
a já jim k tomu žehnám s radostí, že jsou, a děkuji
Bohu, že jsem je mohla poznat s jejich dokonalými
vlastnostmi.
Obdivuji se jim a ctím je za jejich přednosti
a umění, které sama postrádám, ale nezávidím
žádné z nich, vždyť každý máme něco dobrého, ale

56
také nějaké nedostatky, nějaká plus a minus a ne­
budeme jednou souzeni za to, že jsme nebyli jako ti
druzí - v něčem výteční, ale za to, zda jsme byli či
nebyli takoví, jací máme být na svém místě - Sami
Sebou v Čisté mysli, tou vlnou na oceánu Bytí,
která se uvědomila, zeje stejnou vodou jako Oceán.

57
Význam Vánoc
Vánoce jsou symbolickou svátostí, která znázor­
ňuje vývoj v duši člověka. Tak jako v přírodě se
vrací slunce a teplo po době temna a chladu, tak
také v odcizené duši přijde jednou návrat jejího
Božského Světla. Předchází advent - doba očekává­
ní a touhy. Pak teprve se ve chlévě, jež představuje
přeplněné podvědomí —chaos, v jesličkách, což je
symbol vyvážení citu a rozumu (trojúhelník špicí
nahoru značí cit, lásku, špicí dolů —rozum, moud­
rost, spojený vytváří ležící kříž), rodí božské dítě —
Světlo. Je ještě maličké, ale když cit a rozum sílí
a spojují se, tj. cit je prosvěcován rozumem a rozum
láskou, tehdy božské dítě roste a sílí.
Jak se tedy máme připravit, aby se božské dítě —
Světlo Poznání v našem nitru zrodilo a vyrostlo
v božské, všudypřítomné Já Jsem? V každém z nás
je paprsek Boží, a tak se k Němu neustále obracej­
me ve svém nitru a jistě Ho nalezneme. „Hledejte
a naleznete, tlucte a bude vám Tlucte
znamená neustávejte ve svém úsilí.
Božské se projeví tam, kde se lidské zmenší.
musíš růst, já zmenšovat se. “

58
; rO /i ' ■

J a k m am inka k rájela chleba

Kdykoliv maminka vzala do ruky chleba, požeh-


nalajej třemi křížky a říkala,, Vejménu i Syna
i Ducha svátéhoByla u toho tak zbožná a vdě
za chléb vezdejší, tak hluboce tichá, že jsme vy cito­
vali jakési nehmotné světlo, které z ní vyzařovalo
a zahalovalo nás a sjednocovalo spolu s ní do čisté­
ho společenství. Úcta k Bohu a láska rodičů k dě­
tem a dětí k rodičům nás stmelovala do dobré,
spravedlivé rodiny, ale také do čistého uvnitřnění
a tím do hlubšího chápání souvislostí.
Před 2 000 lety Velký Nazaretský při poslední
večeři proměňoval chléb a víno ve své tělo a krev
a přikázal svým nejbližším milovaným následovní­
kům, nechť to samé činí na jeho památku. Ježíš,
člověk, který se stal Bohem, přesvaté Já, prvoroze­
ný vjem.
Vše je tvořeno myslí. Z kosmické mysli Ducha
svátého bylo zrozeno prvotní uvědomění Já. Toto Já
je božské, neboť je v něm vědomí univerzální, ještě
nezkalené —Já, které ještě nezapomnělo svoji sou- >
náležitost s Otcem, proto je s ním zajedno. Já, které
vychází z Otce stvořitele a samo vytváří vše, co je
možno tvořit —vše stvořené —své tělo. Proto Ježíš —
člověk, který se poznal ve svém božském prazákla­
du a stal se ve svém vědomí Bohem, právem mohl
říci o všem stvořeném, že „Toto je tělo mé".
Ale učil lidi ještě málo uvědomělé, kteří byli tepr­
ve na cestě poznávání, a proto je učil tak, aby mohli
nejsnáze pochopit.

59
Buďme pamětlivi Krista - Svatého Já, všudy­
přítomného, tedy v první řadě v nás, neboť zde jsme
nejblíž možnosti Já pocítit a pochopit —a přijímej­
me svoji potravu jako Tělo Kristovo, a udržujme si
tak vědomí Krista ve svém nitru co nejdéle, aspoň
do příštího přijmutí Těla Kristova. Vše přijímejme,
nejen potravu, ale každý vdech jako dar božské
přítomnosti, oživující a vytvářející naše tělo, které
je ve své podstatě božským tělem. Chovejme se
podle tohoto vědomí, abychom Boží tělo v nás neza-
temňovali špatnými, nečistými myšlenkami, a tak
toto vědomí naprosté přirozenosti a pravé skuteč­
nosti nemuseli v sobě pracně znovu hledat a obno­
vovat.
Proměňování chleba a vína se přeneslo na kněze
do kostelů, ale v myslích prostých lidí zůstala tato
tradice ve formě požehnání božích darů před rozdě­
lováním dětem a bližním.
V jedné moc hezké knížce jsem kdysi četla, jak
zbožný bratr Immanuel napřed požehnal a pak si
rozděloval chléb s medvědicí a říkal „Je dobré spolu
pojisti chleba", než přistoupil k léčbě jejího zraně­
ného medvíděte. A opravdu, v tomto úkonu bylo to
pravé kouzlo, které pak doplnil vyřezáním dřevěné
koule pro medvídě na hraní, „až se uzdraví". Tím
vlil důvěru do vědomí matky mědvědice v uzdrave­
ní jejího dítěte a tak jejich spojená víra vytvořila
tuto možnost. Ale předcházelo kouzlo uvnitřnění,
navozené pojedením požehnaného chleba —uvědo­
měním si božskosti přijatého a posílení tímto bož­
ským darem.
Napsala jsem již jinde, že vědomí jakoby různě
oddělené je spojitou nádobou. Jestliže uznáme bož­
ské Jsoucno kdekoliv jinde —v chlebu, čisté vodě,

60
květině, stromu, umění apod. - otvírá se stejná
úroveň Božského také v našem nitru.
Vždy, když si na matku vzpomenu, vyvstane mi
v mysli obrázek, jak krájela chléb a proměňovala
jej v úctě k Bohu - dárci - v lásku,.a jak nám všem
bylo v té chvíli krásně.

61
Miluj bližního svého

Mnohý z vás se může zeptat, jak je to možné, že


lidé snažící se o seberealizaci cítí k sobě takovou
náklonnost? Je to naprosto jednoduché: Vidí druhé
jako sebe sama.
O zamilovaných se říkávalo nebo i říká: „Vidí se
v ní, nebo vidí se v něm". Jsou to lidé vnitřně si
blízcí. A čím to, že i tito lidé „si blízcí" se za čas
třeba rozejdou? Ano, stává se to, když se jeden nebo
oba odchýlí od svého stavu vnitřní čistoty a soustře­
děnosti mysli. Tak tomu bývá i u milenců. Ale u lidí
usilujících o Poznání vlastním zdokonalováním se
to stává méně, neboť jejich vlastní snaha je sbližuje
s ostatními takto jdoucími. Představte si kruh, v je­
hož středu, bezrozměrném bodě, je cíl všech. Lidé
chodí po obvodu tohoto kruhu hodně dlouho. Jsou
tam zastoupeny všechny víry a náboženství, všech­
ny „ismy". Občas někdo začne samostatně hlouběji
uvažovat. Hledá cestu do nitra kruhu, k jeho stře­
du. Na své cestě sestupuje, nebo postupuje, po
vnitřnějších kruzích jako stupních.
A tak potkává stejně usilující. Má je rád, neboť
jsou mu mnohem bližší než ti, které opustil. Zde
mohou být opět příslušníci všech náboženství
a ideí, ale jejich duch je již svobodnější. Oni sami se
vydali hledat Boha, např. podle přikázání svého
náboženství, ale hlavně podle volání hlasu Božího,
který v sobě slyší pomocí svého svědomí a touhy po
Pravdě.
Čím více postupují, míjejí a nacházejí další sou-

62
Nl.řodné kruhy —stupně. Na každém stupni je určitý
pomocný vliv —učitel, který je pro tento kruh nej-
vhodnější a tedy pro žáky v tomto stadiu nejlepší.
Proto k sobě cítí náklonnost učitel a žáci, i žáci me-
v,\webou. Cím jsou cíli blíž, tím čistší lásku k sobě
cítí. Jsou již blízko u Boha a Bůh je Láska. Jestliže
no kdo pozná v Bohu, poznává všechny své bližní
Jnlco Sebe Sama.
„Miluj Pána Boha nade všechno a bližního jako
nobe samého." Milování bližního opravdu jako sebe
Marného se může uskutečňovat jen tam, kde je dosa­
ženo poznání, že „bližní jsem já“, čili Kosmického
Vědomí Já, které je vším. Ale to může být uskuteč­
něno jen tehdy, až se člověk naprosto vzdá svého
aga tím, že miluje Boha nade všechno. Tedy více
než svoje já, než cokoliv. Všeho se tedy vzdá, všech­
no obětuje ve své lásce k Bohu, i sebe. Miluje Boha
nade všechno a pak jako přímý důsledek této nej­
čistší lásky i bližního svého jako Sebe Samého. Ne­
boť jestliže se vzdal pro Boha i sebe, zemřel pro
Něho, Bůh jej pozvedne a vzkřísí do svého Vědomí
a v tomto Vědomí pak zrcadlí Sebe Sama ve všech
bytostech.
Takže miluje —neboť Bůh je Láska a první pohyb
povstalý z Nepohybuje Slovo čili Láska —všechny
bytosti jako Sebe Sama. Láska je zde přirozeným
stavem. A i ti, kteří se k Poznání blíží, cítí k sobě
navzájem zrcadlení této Lásky, a to tím zřetelněji,
čím jsou Poznání blíže. „Miluj bližního a pravdu
jako sebe samého" je tedy příkaz k procitnutí vědo­
mí do pravé Skutečnosti Bytí.

63
Velikonoční vigilie

Staří křesťané a mnoho národů před nimi oslavo­


vali jarní slunovrat nejenom jako znovuprobuzení
přírody do nového oživení, ale také jako symbol
toho, co se jednou přihodí člověku samému, totiž
jeho vnitřní znovuzrození, kdy po dlouhém bloudě­
ní a jeho mystické smrti se probouzí do svého přiro­
zeného stavu - univerzálního Vědomí.
V

Říká se: „z Boha vyšel a k Bohu se vrací...". Jak


tomu rozumět? Kde je Bůh, ze kterého člověk vyšel
a ke kterému se má zase vrátit? Řekli jsme si, že
Bůh je všudypřítomný a že vše vytváří podle své
zákonitosti svojí svobodnou, ničím neomezenou vů­
lí. Stvořil člověka k obrazu svému, J a k nahoře, tak
dole". Člověk dostal část svobodné vůle Boží a začal
tvořit také. Chtěl se rovnat Bohu. Jenže člověk
nebyl Bůh. Byl božský, ale nebyl Bůh. Proto jeho
tvorba podle toho vypadala. Ač se snažil, jak chtěl,
byla nedokonalá. A čím více se snažil, tím více se
zaplétal do nedokonalosti. Božská vůle tvoří samo­
činně, harmonicky, pro dobro všech bytostí. Tvoří
v úrovni nejvyššího dobra. Lidské chtění a indivi­
duální uvědomění ji v člověku porušuje a lidská
bytost se tímto zdánlivě stále oddaluje od Boha,
svého prazákladu. Ale jen zdánlivě, vždyť Bůh je
všudypřítomný a vše se odehrává jenom v Něm.
Svým přáním, svojí tvorbou ve smyslu těchto
přání se člověk víc a víc zamotává do nevědomosti.
Tvorba se mu většinou nedaří, neboť jeho malá síla
nemůže vyplnit všechny jeho tužby. Je nešťastný.

64
A když se mu něco splní, nese to karmickou odezvu
jnko reakci na jeho sobectví a je zase nešťasten.
Toto kolotání může trvat hodně dlouho. Zpočátku
jo bytost dlouho zmítána v úrovni příčiny a násled­
ku, bez hlubšího uvědomění, „oko za oko", později
n někdy o hodně později přechází do úrovně Nového
zákona, Milosti Boží, tam, kde se zjevuje Boží Syn.
Jo to tehdy, kdy člověk sám začne odpouštět. Jak
HÚm odpustí, je mu odpuštěno. Nastává čas, kdy
v sobě hledá posledního svědka, svůj božský zá­
klad, toho, kdo je jiskrou jeho života.
Někdo by snad myslel, že Nový zákon vstupuje
v platnost tehdy, když na člověka přijde Milost bo­
ží, odpuštění. To je jen půlka této skutečnosti. Vždy
musí předcházet odpuštění člověka svým blízkým
li také sobě. Je to jako když odejde mrak zloby
z oblohy a slunce, které je za ním, září bez překáž­
ky-
Neustálou bdělou pozorností k velkému Já, Boží­
mu Synu, se v něm člověk postupně uvědomuje.
Je to tak, že v člověku odumírá nejprve to hrubé,
všechny nejhorší vásany - závislosti. Následují po-
Htupně jemnější a jemnější, ale také záludnější.
Stále se odevzdává Bohu, svoluje k jeho svaté vůli.
Nakonec zmírá nejen celý člověk pro Boha, ale
vzdává se, nechá v sobě zemřít i Božího Syna, pra­
vé božské Já nechá vystoupit k Otci, a to je skuteč­
ný význam Velikonoc: Nechat zemřít Boha osobní­
ho, velké božské Jáství, pro Boha Otce. Syn vejde
k Otci, átman do brahma.
Vigilie znamená bdění. Bdění před velkou je
nanejvýš významné, hluboké, nejtišší bdění vy­
trysklé a vyrůstající z veliké, nejčistší lásky k Bo­
hu. Toto bdění je také čekání na milost Boží a po-

65
korné přijímání této milosti, neboť právě pomocí
lásky a pokory se o veliké noci přeměna lidského já
v Já božské uskuteční tím, že se božskému J á to
lidské odevzdá. V konečné fázi obětuje člověk sám
sebe jako vědomí oddělenosti a je vtažen milostí
Syna do Jeho Vědomí, do spojení s Ním, do spojení
člověka s Bohem. Nastává návrat ztraceného syna.
V okamžiku naprostého sebeodevzdání je tu vel­
ká noc čili mystická smrt, která, je-li uskutečněna
dokonale, se mění ve Vzkříšení. Umírá lidské vědo­
mí a křísí se Božské, kde není já a ty. Jakákoliv
dvojnost nebo trojnost zaniká ve Velkém Vědomí.
Jestliže někdo řekne, že zažil mystickou smrt,
klame se, pravděpodobně zažil zatím jen vizi mys­
tické smrti t.j. příslib jeho budoucího prozření.
Když je uskutečněna mystická smrt, není tu nikoho
odděleného, kdo by ji byl zažil.

66
Tiché Vědomí

Vlastně se o něm nedá mnoho povědět. Snad jen


o způsobu jeho otevření. Zpočátku se člověk snaží
soustředit svou rozvětvenou mysl, a to je správné.
Jakýmkoliv způsobem, vždyť každý má své poně­
kud odlišné možnosti, svoji individuální cestu. Růz­
né druhy mentálního cvičení jsou na určitých stup­
ních dobré.
Nejčastější a velmi účinný způsob meditace je
soustředění mysli do Duchovního Srdce, zpočátku
do středu prsou mírně vpravo. Když se toto místo
žáku ozve jako blažený hedvábně hřející plamen,
přecházející do světla, absorbuje postupně mysl žá­
ka tak, že toto „místo" přestává vnímat jako něco
umístěného někde v těle, ale jako střed bytosti,
střed uvědomění si sebe sama. To je tehdy, když
žák ve svém uvědomování dosahuje již uzlu zdán­
livé oddělenosti od Boha, vzniku lidské individuali­
ty. Tímto uzlem člověk vznikl, tímto uzlem zase
projde do své pravé přirozenosti, do univerzálního
Vědomí.
Proč se má v tomto procesu soustřeďovat mysl?
Právě rozvětvená mysl vytváří zdání individuality,
a proto je nutno ji soustředit na ústřední myšlenku
Já, od které jsou všechny myšlenky odvozeny. Toto
probíhá ve dvojnosti. Zde je „Pravda ve dvojnosti
skrytá". Až do osamocení myšlenky Já, Božího Sy­
na, je Pravda ve dvojnosti skrytá. Musí zde násle­
dovat pokorné a bezvýhradné sebeobětování Boží­
mu Synu, prvotní myšlence Já, obětování všeho

67
toho, co toto J á nějak vnímá, registruje, uctívá,
vzhlíží k němu byť s pokorou a láskou.
Toto je nej vyšší stupeň dvojnosti: Pokora a láska
k Bohu, tak velká, že sama sebe obětuje, sama sebe
dává. Nechce Boha strhnout k sobě, ale vzdává se
v naprostém sebeodevzdání Bohu.
Nyní nastává spojení člověka a Boha, spasení
člověka Božím Synem. Syn Boží nemá již nadále
člověka, kterého by spasil, zmírá - vchází k Otci.
„Poslední myšlenka Já zmírá - mrtvá mysl.“

68
Kdo je n a světě nejhodnější?

Když si uvědomím dobrotu někoho blízkého,


např. Martina, Vojty, Jirky, Miloše, Jiřiny, Helen­
ky ěi jiných, je to proto, že v tom okamžiku byli svou
dobrotou ke mně obráceni. Avšak vzápětí, když tato
slova vyslovím nebo jen na ně pomyslím, ihned se
mi v nitru hlásí všichni ostatní, že jsou přece také
stejně hodní a já jé odprošuji.
Totéž se mi děje v přírodě. Obejmu strom a řeknu
mu: „Buď pozdraven krásný strome!" A rázem se
všechny stromy, každý lísteček a každá travička
zpřítomní ve volání po uznání mého nitra. Všechno
je ve mně zařazeno, uzpůsobeno, prostě zvěčněno.
Před tím stromem to tam tak nebylo - setrvávalo to
v latentním stavu v Bytí. Ovšem jakmile jsem
uznala Bytí stromu, bylo tam všechno ve své po­
sloupnosti probuzení. V tom okamžiku, kdy je např.
Vojta „nejhodnější", je také stejně dobrý i Jirka,
Martin, Láďa, Saša, Liduška, Anička, Helenka
atd., naprosto každý, kdo se v tom okamžiku při­
hlásí. Ti probuzenější se hlásí ihned, ti, co se pro­
bouzejí, postupně. Tak jsou všichni „nejhodnější"
čili dokonalí —postupně se uvědomující ve své do­
konalosti, a jestliže šije probuzený takto uvědomí,
i jejich uvědomění je rychlejší. Uvědomuje šije ve
svém Duchovním Srdci. On ale Duchovní Srdce
rozpustil, proto je zase pomyslně „uvědomí —vytvo­
ří" zároveň s Duchovním Srdcem svého přítele
a znovu je rozpouští, a tak se pomáhá bližnímu.

69
O slepém m ládenci
Přišel v neděli, provázen mladou dívkou. Mláde­
nec od narození slepý. Na svoje možnosti byl velmi
sečtělý a inteligentní. Měl v sobě rozpory a hlavně
smutek z pocitu neužitečnosti, ale zároveň touhu
poznat vnitřní příčinu svého osudu a života vůbec.
O duchovní cestě již slyšel, četl a byl i na naší bese­
dě v Lucerně. Vysvětlili jsme mu některé pro něj
vhodné postupy, hlavně Eduard se mu velmi věno­
val, a on vše rychle pochopil. Odcházel uklidněný
a spokojený.
Již druhý den volal a měl v hlase radost. Prý
vyzkoušel doporučené mentální cvičení a ono se mu
hned napoprvé podařilo. To pro jeho opravdovost.
Začal pozorovat tok myšlenek, jak jsme mu poradi­
li, a pak si položil otázku: „Kdo je ten, kdo myslí?"
A z nitra přišla odpověď „Já". Zaměřil pozornost na
toto Já a tu se jeho malé já rozpustilo do tohoto
pravého Já. Když nám to s díky sděloval, byl velmi
šťastný.
Na všechna poděkování odpovídáme: „Pána Boha
proste, k Němu se obracejte, Jemu děkujte".
Onehdy jiný chlapec na otázku, kterou mu náv­
štěvníci položili, řekl: „Děkuji Bohu za každý oka­
mžik života, dobrý nebo špatný, protože život je
v podstatě dobrý vždy."

li

70
Dobře zam etený dvůr

Když žák pečlivě zametl dvůr, přišel mistr a se­


třásl listí ze stromu.
V

Zák bez reptání a myšlenky odporu dvůr znovu


zametl.
„Dobře zametený dvůr, “řek
Po úklidu tohoto života zbývá ještě karma příští­
ch životů. Dobrou prací je možno docílit (opět je tu
velký význam karmajógy), že mistr „setřese" listí ze
stromu (příští životy) na již uklizený dvůr. Žák tedy
znovu něco udělá na tomtéž dvoře (v tomto životě).
Listí setřásl mistr —to jest Milost Boží. Když byl
dvůr čistě zameten (mysl byla vyčištěna), zbývalo
ještě suché listí na stromě, tj. zbylé vásany, karmic-
ké závislosti připravené na příští život nebo životy.
Žákům duchovní cesty se stává, že si zkracují
příští životy a odžívají si jejich karmu v tomto pří­
tomném. Většinou ještě celou karmu rozpustit ne­
umějí, jen její podstatnou část. A tak si z každého
příštího života něco odžívají, nějaký náznak smrti
a nového zrození. Příkladů jsme zažili i pozorovali
více, u některých přátel dokonce opakovaně, např.
u Vládi, který v tomto prozírání na duchovní cestě
velice pokročil. Vždy po určitém úseku chvilku od­
počívá a pak se zase dává do nového úsilí. Svou
dobrou snahou si v tomto životě již několik příštích
odžil.
Jednou, již je to dávno, byl tehdy ještě víceméně
na začátku svého snažení, ho při jízdě na kole
srazilo auto. Z kola zbyly jen trosky. Vláďa byl

71
odhozen shodou okolností ke hřbitovní zdi, ale až
na menší odřeninku se mu nic nestalo.
Když se vzpamatoval z úleku, uvědomil si, že se
docela dobře mohl ocitnout za touto zdí. A tak ve
svém duchovním úsilí přidal a brzy úspěšně zreali­
zoval další úsek své cesty.
Přítel Petr zase zažil hlubokou duchovní zkuše­
nost (samádhi) již v devatenácti letech. Pak poně­
kud polevil a teprve až když ho přejelo auto a on si
dlouho poležel v nemocnici s komplikovanými zlo­
meninami, šel více do svého nitra, aby z něho vydo­
byl hlubší moudrost. Od té doby si také zkrátil
v i i*! v / v i / i v* jo
několik pnstich životu.
Také Zdeněk několikrát zažil zřetelné mezníky
různých životů. Nejzřetelnější byl ten, kdy visel za
ruku na elektrickém vedení u stropu tovární haly
a jeřáb mu přes ni jezdil sem a tam, a přestože
prodělal velké utrpení a několik operací, chirurgo­
vé mu dali ruku natolik do pořádku, že by to laik
stěží poznal. Tento přítel, jako málokdo, chápe vel­
mi dobře nauku zenbuddhismu, což je dědictvím
z minulých inkarnací, kdy se touto naukou zabýval.
Zvláštní pozornosti si zaslouží čtyřlístek karma-
jogínů —Martin, Jarda, Luboš a Vojta. Jejich cesta
je bez zastávek a plynule vede k cíli. Kdyby se totiž
měli zastavit, protože by byl jejich úkol na cestě
k seberealizaci v tomto životě splněn, vždy je ze
stojatých vod vytáhne jejich zvyklost tiché, obětavé
práce, kterou všichni tito čtyři vykonávají s radostí,
a proto i s lehkostí a hlubokou soustředěností mys­
li. A úměrně s jejich samozřejmou, radostnou čin­
ností jim přirůstá nejen bhakti, neboť ta je přiroze­
ně spojena s jejich činností, ale hlavně hluboká
moudrost - džňána. Vždy mne některý z nich pře-

72
kvapí, jak se mu otvírá pochopení i těch nejhlub-
ňích úrovní Pravdy.
A pak je tu Kamil, o kterém jsem již psala. Od
mládí mohl v sobě jako dědictví minulosti zažívat
Jakoukoliv prostorovost, myslet v ní a později i pro­
vádět matematické operace, což je ostatně i jeho
občanským povoláním.
A František, statečný rytíř ducha, který již dlou­
ho věrně bojuje se svým egem o nejvyšší cenu —
Hobepoznání.
A jeden z nejhodnějších, Karel, sjednocený s pří­
rodou, kterou s láskou opatruje a zvelebuje.
A obětavý pomocník Ivo se svou rodinou a mnoho
dalších, zevně i vnitřně krásných chlapců i dívek.
O některých jsem už psala, mnozí by si to ještě
zasloužili. Pro všechny platí to, co je o nich napsáno
v knize Za čas a prostor.
Všichni, mladí i starší, jsou vnitřně krásní, ale
trochu jiného zabarvení jako pestrobarevné kytičky
na veliké louce. Každý působí ve světě trochu odliš­
ným způsobem, ale všichni jsou si blízcí a příbuzní
vnitřní ušlechtilostí.
Na kohokoliv se zaměřím, ten je v tom okamžiku
ten nej lepší. Je neopakovatelnou, jedinečnou lid­
skou bytostí, snažící se o sebezdokonalení a pozná­
ní své Podstaty a zároveň Podstaty všeho. Jakmile
si však řeknu „nejlepší", ihned mne Vědomí opravu­
je, že ti druzí jsou stejně dobří a já cítím čistou
radost z toho, co se v nich odhaluje, z toho Jediné­
ho, jež je všem společné a jímž je - To nejlepší.

73
Proč zažívají u trp e n í
Ti, kteří „zametají dvůr", svou upřímnou snahou
o vnitřní prozření rozpouštějí úměrně svoji karmu,
proto mohou příští karmické závazky odžívat
v tomto životě.
Většinou karmu rozpustit úplně nelze, neboť je
tu provázanost s jinými osobami. Důvodem, proč se
jejich dnešní život jeví tak pestrým, je, že z každého
zkráceného následujícího života nějaký zbytek zů­
stal, a tak určitou část musí prožívat v životě ny­
nějším. Jestliže karmu rozpustí jen zčásti, zažívají
utrpení silněji.
Opravdové úsilí a pokorné odevzdání rozpouští
karmu důkladněji. Svými vnitřními kvalitami se
člověk zařazuje do čistší úrovně, kam tvrdá karma
nedosahuje.

74
P říběh paní B edřišky

Pravá jistota je ve svobodě Ducha, v poznání Se-


be Sama, v Bohu. To je naprosto neomezená, neoch­
vějná jistota. Bytosti na každé úrovni po jistotě
touží, ale jejich možnosti jim dávají jen omezené
Jistoty". Přesto se jich drží, jako by nic většího
neexistovalo. Jejich nevědomost je spoutává v je­
jich omezenosti.
Někteří lidé, ačkoliv by možnost měli, o svůj
vnitřní pokrok nestojí. Jsou spokojeni tak, jak prá­
vě žijí. Když někdy projeví nespokojenost se svým
omezeným stavem a již se zdá, že se z něho vymaní,
dokonce se o to i pokusí, rychle se do něho vrací
zpět. Jako zvířátko do své ohrádky, ve které pociťu­
je určité zdání své jistoty. Na opravdové vymanění
nemají ještě dosti sil. Následující příběh vypráví
o takové omezené a zvláštní jistotě.
Jednou k nám přišla stará paní ze vzdáleného
města a velice prosila o pomoc.
Její příběh byl opravdu zvláštní. S Františkem
měli velmi pěkné, ale bezdětné manželství. To jim
nijak nevadilo, chodili spolu na dlouhé vycházky,
sbírali byliny, sušili je na čaje a podělovali jimi své
známé. Měli se velmi rádi a že neměli děti, tím více
k sobě přilnuli. Zabývali se také mystikou a chodili
k nějakému učiteli, který se nechal nazývat mis­
trem a za své učení bral od svých žáků vysoké
poplatky a dary.
Bedřiška měla po svém dědečkovi sběrateli něko-

75
lik dosti cenných obrazů a nějaké starožitnosti. To
všechno prodali a peníze darovali mistrovi.
Postupně se Františkovi celá věc s mistrem roz-
ležela v hlavě, neboť přišel na nějaké velké nesrov­
nalosti v jeho učení a jednoho dne mu to řekl. Mistr
ho za to proklel a vyhnal je oba.
Při návratu od mistra se stala Františkovi osud­
ná nehoda.
Již byli ve městě, kde bydleli a jeli tramvají ke
svému domovu. Tramvaj sebou náhle prudce trhla
a František, který se špatně držel, spadl nešťastně
na záda a zlomil si páteř.
Přes velkou snahu lékařů prožil zbylých sedm let
života na invalidním vozíku. Paní Bedřiška jej věr­
ně ošetřovala, a tak k sobě ještě více přilnuli. Nako­
nec zemřel na zápal plic. Když umíral, držela ho
Bedřiška za ruku. Seděla u něho, i když byl už
mrtev, ještě celé tři dny a noci. Museli ji od mrtvého
muže odtrhnout násilím.
Od té doby věřila, že se František přestěhoval
dovnitř jejího těla. Komunikoval s ní hlasem, který
slyšela, radil jí a nakazoval, naříkal, když ho ne­
chtěla poslouchat, a dokonce ji někdy i „tlačil", že se
nemůže do jejího těla vejít. Byla dvakrát na psychi­
atrickém léčení, ale nepomohlo to. Poprosila jsem
za ni Boha o pomoc a dala jí mentální cvičení, které
její rozštěpené vědomí mohlo sjednotit a ozdravit,
tak jak mi je intuice pro ni vnukla. Tak se stalo, že
se František z jejího vědomí postupně vytratil. Pa­
ní měla možnost se takto ze své schizofrenie vyléčit.
Co se však stalo?
Namísto radosti znovu přišla s pláčem, že je tak
strašně osamělá, že nechce bez Františka dále žít,
že dále již nebude nic proti němu, jak prý jí řekl,

76
cvičit, že on si to nepřeje a ona také ne. Nedalo se
s ní nic dělat. Ve své pošetilosti se cítila docela
šťastně. Utíkala pak honem na vlak, že prý jí je
s Františkem nejlíp doma.
Víc jsme o ní již neslyšeli.

77
Co je bardo

Bardo je stav vědomí nejen po smrti, jak si mnozí


myslí, ale v každé úrovni projeveného života. Po­
kud člověk nedosáhne Velkého Čirého Světla, což je
pravé Poznání, prazáklad všech úrovní, potud je
vždy v nějakém bardu. Samozřejmě to platí i pro
tento svět.
Rovněž člověk na cestě k Poznání žije svoje bar­
do. Jak vyspívá, postupně se jeho bardo mění v bar­
do vyšší, nebo když se jeho charakter zhoršuje,
přímo úměrně klesá do temnějších a nižších bard.
I ráje jsou jen krásná barda a pekla jsou těžká
a tvrdá barda. Z obojích se vychází jen pomalu.
Z pekel pro velmi malou možnost sebepoznávání,
z rájů pro přilnutí k blaženosti.
Bardo je stav vědomí, která odpovídá rozvětve-
nosti mysli a úrovni charakteru. Spatný charakter
a mysl roztříštěná do četných žádostí zrcadlí těžké,
bolestivé bardo.
Člověk hledá pravé štěstí, ale to může dát jen
pravdivě nalezenéjDOznání jeho vlastní podstaty —
Boží Přítomnosti. Četná přání a žádosti odčerpáva­
jí sílu člověka, která je potřebná k nejvyššímu
uskutečnění. Mysl se stále víc zamotává do četných
žádostí a i když se postupně vyplňují, často po dlou­
hých řadách neúspěchů a zklamání, jejich vyplnění
trvalé štěstí nepřináší. Nemůže, neboť štěstí po­
vstalé ze splnění dílčích tužeb je jen odleskem štěstí
pravého. Pravé uspokojení může dát jen ucelenost,
nikoliv část. Člověk, který pročišťuje mysl i charak-

78
tor, zažívá na světě i po smrti takové bardo, jaké
tomuto stavu čistoty a uvědomění odpovídá. Zažívá
Mluvy blažené, různé ráje.
Buddha však říká, že i ráje jsou jen lepší pekla.
Mohli bychom dodat - barda čili úrovně nevědo­
mosti. Ty jsou již prosvětlené pravým Vědomím,
přítomností Boží —zpřítomňující se více či méně
často podle čistoty mysli, ale ještě to není pravé
Poznání, i když takový stav, takové bardo, je mu už
blízko.
Aby se člověk dokonale poznal ve své božské
Podstatě, v Bohu, a mohl se svou úrovní vědomí
spojit s Vědomím nekonečným, s Bohem, je napros­
to nezbytné, aby se vzdal všeho, co jeho vědomí od
Iloha odděluje. Je tu potřebí největší pokory, jaké je
schopen, aby mohl v sobě opravdově posledními slo­
vy říci: „Pane, vezmi si mé všechno, celou mou duši!“
Nic víc již nemůže žádat, neboť všeho se právě
vzdal. Bůh ho svojí milostí pojme do Sebe a Poznání
je uskutečněno.
Jde však o to vzdát se sebe sama zcela a bez
výhrad. Říká se tomu zemřít pro Boha, mystická
smrt. Po ní přichází Vzkříšení v božském Vědomí.
Děje se tak ve středu lidské bytosti čili v Duchov­
ním srdci rozvázáním uzlu Srdce.
Takový člověk, který tuto nejvyšší možnost ve
svém nitru uskutečnil, žije na světě dále, ale stále
šije vědom své sounáležitosti v božském nekoneč­
ném Vědomí. Ať se s jeho tělem a myslí děje cokoliv,
v radosti i bolesti, všechno vnímá v Jednotě tohoto
V

Vědomí. Zije-li nekonečno, nemůže jinak, nemůže


se přece chytit na jednotlivost.
Má-li někdo celý poklad, může snad toužit po
nějakém penízku? S nějakým si může třeba pohrát,

79
ovšem pokud neztratí vědomí, že je to zároveň sou­
část celého pokladu, který přirozeně vlastní.
K naprostému vzdání se sebe sama je potřebí
největší pokory.

„Veliká pokora je potřeba k vzdávání se


i milosti i lásky Boží - bez smrti není vzkříšení.
Vzdát se Boha pro Boha; jak říká mistr Eckhart.
Pak Syn vejde k Otci -A tm an do Brahma.
Pak se Ti to podaří - jen tudy vede Cesta. “
(báseň Podání rukou, Průzračný svět)

Člověk produchovnělý, který se natolik přiblížil


Bohu, že vnímá jeho Milost a Lásku, zatím nejvyšší
Poznání ještě neuskutečnil. Ještě má před sebou
nejtěžší krok cesty, nejtěžší zkoušku. Vzdát se Bo­
hu, čistému Bytí. Opustit věci nízké bylo pro něho
snadné, stejně tak i dodržovat přikázání - Desate­
ro, vždyť tyto příkazy mu přišly od Boha. Oblíbil si
čistotu duše —aby jeho spojení s Bohem mohlo být
vřelejší, aby jeho „hříchy" nestály v cestě tomuto
spojení. Hříchy tedy již nemá jako zátěže, a přece
ulpěl na okraji bezedné propasti Boží přítomnosti.
Přítel Fr. Drtikol velmi často maloval obrazy
s tematikou bytosti toužící po božském Vědomí, vr­
hající se do bezedné propasti Světla, ale nohama se
ještě držící hmoty čili svého já, byť pročištěného
a svátého. Na dalších obrazech již nastalo odpoutá­
ní od „pevné" hmoty. Malíř tak štětcem a barvami
znázorňoval svůj duchovní vývoj. Kdo takový pro­
ces prožije a uskuteční, ten stejné poznává u dru­
hých. Proto jsme se při prvním setkání tak radost­
ně smáli, neboť nebylo potřebí si nic vysvětlovat.
Stejně poznal i vnitřní úroveň malého chlapce.

80
Co tedy pomůže přemoci tento poslední stupeň
před dokonalým Poznáním?
Naprostá pokora, naprosté vzdání se sama sebe,
Mvé individuality, své rozdílnosti, odcizenosti od
Boha.
Produchovnělý člověk již občas zažívá spojování
h Bohem, samádhi. Zde je žádoucí nelibovat si v té­
to obrovské blaženosti, oproštěnosti, sladkosti, ale
velmi jemnou, velmi tichou bdělostí a velikou poko­
rou zachytit první známky vycházení z každého
immádhi a jasně si uvědomit, co to bylo, co ho ze
Nnmádhi vytáhlo zase zpět do jeho barda, a jak je
tuto „cesta“ ještě dlouhá. Bude-li moudrý toto činit
u současně pročišťovat své bardo koncentrací
u kontemplací mysli a vyhlazováním tužeb, začne
ho pomyslná vzdálenost mezi Jednotou a bardem
postupně zmenšovat a zkracovat, až se zcela roz­
plyne ve Všepoznání. Ježíš řekl: „Neklamte se, kde
ju srdce vaše, je i mysl vaše!“.
Člověk se soustřeďuje například na myšlenku
Já j s e m “,ale jeho já je pevně zakotveno v něj
dílčím cíli. Jelikož mysl je tvořivá —takový žák
uskutečňuje svůj dílčí cíl. Chytil se na udičku a ne
u ne se probudit.
Jako král bohů Indra, když se jednou uvelebil
v praseti. Žil si své krásné štěstí v prasečí rodině.
Teprve až mu Brahma všechna prasátka i jeho
prasnici zabil, což ještě nepomohlo, a následně roz­
páral i jeho prasečí kůži, teprve pak si Indra uvědo­
mil své božství.
To je krásná alegorie karmického zákona. I člo­
věk si žije svá dílčí štěstíčka a ztrácí jedno po dru­
hém. Zde platí: Vem si, co vem, ale zaplať. Zprvu
vyspívá jen pod ranami osudu. To trvá mnoho živo-

81
tů. Později se zvedne a jde radostně vpřed, což na­
stává tehdy, když již okusí radost z výsledku svého
snažení, blaženost zažití přítomnosti Boží. Toto za­
žití je zprvu jen sporadické, podle míry jeho oprav­
dovosti je ale opakováno.
První samádhi - kenšo - se láskou k Bohu opa­
kuje. Každým ponořením se stírá rozdíl mezi vnitř­
ním a zevním. Každým dalším samádhi se adept
„namáčí" hlouběji do pravé Skutečnosti, až se v ní
jednou rozpustí docela.
• ' •ťv 'i
' ■' ' '■
}
' 4• -*
••• . . ; : • v ;• i
, , 1 a

82
v
Život v poznání Jednoty všeho

Jak žije takový člověk?


Úplně normálně jako jiní obyčejní lidé. Jenom
zároveň s vědomím lidským má otevřené Vědomí
univerzální, kosmické. Ne však jako dvě odlišná
vědomí, ale jako jediné, v němž je to „lidské" samo­
zřejmou sounáležitostí.
Ostatní na tomto člověku nic zvláštního nepozo­
rují, ač právě to by mnohdy chtěli. Zevní život je tu
zdánlivě stejný s jejich životem a kosmické Vědomí
rtnmi ještě nezažívají.
Posuzují takového člověka podle zevních znaků
u chtěli by ho přizpůsobit svým představám. Ale
jak si mohou představit to, co sami ještě neznají?
Jejich soudy jsou tedy zbytečné.
A přece se lidé s Poznáním poněkud liší od ostat­
ních, a sice tím, že již nemají tolik tužeb. Jejich
vásany (tužby, zvyklosti...) se buď již rozpustily,
nebo se postupně rozpouštějí, jako když se podetne
strom: kvést ještě může, avšak plody již nevydá.
A ještě jednu vlastnost má člověk s Poznáním: je
l,o soucit s ostatními bytostmi, které žijí v nevědo­
mosti. Proto úsilí jeho nynějšího života směřuje
k tomu, aby jim pomáhal v jejich snaze k vlastnímu
prozření.
Nemůže ani jinak, neboť toto je úkol, který dostal
na počátku své existence, a nyní, když se k ní vrací,
jej přijímá a vykonává. Nějako nějakou práci nebo
svoji činnost či dokonce povinnost, ale jako samo­
zřejmost, že tak má být, jako Boží vůli projevova-

83
y

lou jím čili nástrojem této Boží vůle. Činí tak, jak
aá být činěno bez přičítání si jakékoliv zásluhy.
'Jení v něm vědomí toho, kdo by si zásluhu chtěl
>řisvojovat.

A hle,když nepřeváží nisnítko


Tvou v Bohu činnost, Tvůj úkol Boží,
pak se jen můžeš dívat, jak Jediný tu tvoří,
jak Jeden si tu hraje na

Je to tak prosté, jednoduché, že víc už ani nelze,


když z Jednoty se díváš, či jen víš, či Ne-víš.
Je to tak dobré, průzračné, svobodné,
přirozené Bytí, :,m
Zlatý věk bez viny zapomnění Boha,
počátek Slova.
(Průzračný svět)

84
Vzpom ínka n a F rá ň u D rtikola

Vzpomínám si na jednu příhodu u Fráni Drtiko-


In. Byli jsme tam tehdy tři různí návštěvníci.
Pojednou Fráňa řekl: „Kde myslíte, že to je?"
S odpovědí si ihned pospíšil první žák. Říkal, že
mí myslí, když se procvičují čakry... Pak se Fráňa
obrátil k druhému, inteligentnějšímu návštěvníko­
vi a ten odpověděl: „Myslím si, že za myslí."
„A co ty mi řekneš?"
„Za myslí i v mysli."
„Tak tak," usmál se, „ve vašich odpovědích jsou
ntu pně poznání."
Četla jsem o Drtikolovi článek v unitářském ča-
ttopise. Autor v něm psal, že Fráňa vedl individuál­
ně své žáky, některé křesťanskou cestou, jiné budd­
histickou atd. Autor Fráňu neznal, proto píše své
domněnky. Nebylo to tak. Fráňa sám prodělával
nvůj vývoj různými způsoby, ale spíš komplexně.
Tedy „cestami". Jestliže byli v jeho blízkosti vhodní
žáci, vyučoval je tak, jak se sám prozíral. Byl vždy
nám sebou. Každý si u něho mohl nabrat tolik, kolik
unesl čili kolik byl schopen pochopit. Proto některý
žák, ač velmi věrný a častý návštěvník, zůstal
v chápání u čakěr, (o kterých později sám Fráňa
říkal, že tyto zkušenosti jsou „rachomejtle") a dál se
nedostal. Jiný se dostal do úrovně katolických svá­
tých, kteří se mu zjevovali, a další se ještě stále
pokouší dostat se za svou mysl a také se mu to
dosud nepodařilo, s výjimkou krátkých záblesků,
neboť jeho mysl je velmi rozvětvená.

85
Fráňa se prozřel ve svých osmatřiceti letech. Od
těch dob měl jen velmi málo opravdových žáků, na
prstech jedné ruky by je spočítal. Ti dřívější mu
přestali rozumět, a tak si našli jiné učitele nebo se
sami na ně pasovali. Dnes se k němu hlásí i ti, kteří
Fráňův uskutečněný stav ducha nepochopili a dáv­
no ho opustili, ale jak jsem napsala, každý si mohl
nabrat, co chtěl a hlavně kolik snesl a to zase pro­
mítá dál.
U Fráni se dělo to, co se i jinde u prozřelých stá­
vá, že když přišel někdo se závažnou otázkou, ještě
se nezeptal a Fráňa na toto téma začal hovořit nebo
byl návštěvníkovi jeho problém ujasněn jiným způ­
sobem.
Jednou k Fráňovi přišel nový, velice opravdový
a snaživý žák. Žil čistým životem, dokonce již pět
let držel celibát. Chvíli jsme seděli potichu, pak se
příchozí zeptal, co má dělat, aby prohlédl? V té
chvíli Evženova manželka, která tam právě utírala
prach, nechtěně zavadila o nějakou krabici na skří­
ni. Krabice spadla a obsah se vysypal. Byly v ní
fotografie nahých krásek a ty se rozložily jako vějíř
kolem tazatele. Ten zbledl, zesmutněl a po chvíli se
kvapně rozloučil. Utíkal z místa pohoršení. V půli
ulice krok zpomalil a pokračoval váhavě v chůzi.
Na konci ulice, pod keřem nádherně kvetoucích
žlutých růží se náhle obrátil a utíkal nazpět.
„Tak, tak,“ řekl Fráňa, „nezakládat si na svých
přednostech je velká věc.“
Pak jsme seděli a meditovali a nový žák tam za­
žil hluboké samádhi. Dlouho na to vzpomínal. Byl
to začátek celé řady jeho dalších ponoření, které
jej jako šňůra perel dovedly do trvalého stavu Poz­
nání.

86
Strážce p ra h u
Zabraňuje žákovi, aby postoupil do vyšší sféry,
mi vyšší úroveň, dosáhl k vyššímu horizontu.
Kde sídlí?
Nemá pevné místo. Je stále před žákem, je to
překážka žákova postupu. Jsou to jeho staré sklony
n závislosti, jeho mylné vědomí oddělenosti, často
personifikované, podepřené jinými lidmi, dokonce
I „učiteli" na nižších stupních. Učitel, který žáka na
nebe poutá, je pro něho „strážcem prahu". Jestliže
žák překážku přemůže, zesílí, pokročí dále a hle, již
jo tu další strážce prahu, vlastně ten samý, který je
tu opět, a to tak dlouho, dokud se žák úplně nepro-
zře. Jestliže žák někam „šel" nebo něco „dosahoval",
vždy tu bylo něco, co mu v tom bránilo. Cítil se jako
omezená vlna, oddělená od ostatních vln, a chtěl
„dosáhnout" jinou, také oddělenou vlnu, byť krás­
nou, vznešenou, božskou.
Taková vlna, ačkoliv je zpřítomnělým Božstvím,
má ještě vždy strážce své oddělenosti. Ačkoliv je
tato božská vlna vlnou poslední, už ji žák nemůže
dosáhnout. On totiž zjistí, že již dávno měl, co hle­
dal, že ona a on jsoujedno a totéž. Nedosáhne ji, ale
vzdá sejí. Nemůže přece chtít něco, co má, něco, čím
je on sám.

87
J a k si M atyáš chtěl vylepšit
vodopád
V krásné alpské krajině v malé vesničce blízko
íorského vodopádu již více let bydlí Matyáš, rodilý
Dech. Je to duchovně pokročilý člověk, studuje eso-
erická díla různých autorů, v češtině, němčině
angličtině. Cte a medituje, třídí a srovnává, posu­
kuje a zařazuje. Hledá svého „pravého" učitele. Má
) něm své vytříbené představy.
Jednou takového našel. Znal jeho knihy, slyšel
eho hlas na kazetách, a tak se za ním vypravil do
eho rodné země. Učitel na něho tak zapůsobil, že
Matyáš byl velice nadšen a hodně pokročil. Přivezl
si do svého domova nové knihy a také kazety od
tohoto učitele.
Matyáš chodí pravidelně meditovat k blízkému
vodopádu. Po návštěvě u svého učitele si tam s se-
bou nosil jeho kazety. Zvláště jednu si tak oblíbil,
že šiji stále přehrával do sluchátek a meditoval při
ní. S touto kazetou zažíval u vodopádu několikrát
hluboká samádhi. Brzy znovu navštívil svého uči­
tele a jeho prohloubení se opakovalo. Ale nepočítal
se zpětným nárazem světla. To se stává těm dych­
tivým, kteří se snaží velice rychle pokročit, ale chy­
bí jim k tomu opravdová rozlišovací schopnost, lás­
kyplná bdělá pozornost k Pravdě a hlavně pokora.
Matyáše, sedícího u vodopádu, najednou napad­
lo, že by si mohl prokopat od vodopádu strouhu blíž
k sobě, aby si tu přírodní krásu vylepšil. Přinesl
krumpáč a lopatu a skutečně vykopal hlubokou

88
strouhu. Začal u sebe a pokračoval směrem k přiro­
zenému vodopádu. Byl téměř u cíle, když se náhle
utrhl kus podkopané horniny, voda se rozlila a Ma­
tyáš dostal nejen pořádnou sprchu studené vody,
nle i několika naštěstí menších kamenů.
Po delší době jel opět za svým učitelem, neboť se
inu mezitím nahromadila řada světských povinnos­
tí a zábav. Když přijel, nebyl již tak opravdový jako
předtím. Zpětný náraz světla byl na něm velice
znát. Ani učitel se Matyášovi již tak nelíbil, což je
samozřejmé, neboť kde se vidí převážně zevní,
vnitřní se uzavírá. Matyášovi se na učiteli nezdálo
hned to, hned ono. Viděl na něm různé zevní vlast­
nosti, o duchovní již stejně neměl žádný zájem, ješ­
tě tak o trochu sofistiky. Zajímaly ho nyní hlavně
vnější události, jako rozdílnost cen obou zemí apod.
Duchovně nezískal nic, vždyť přijel plný zevních
dojmů. S plnou nádobou předsudků si vody nena­
bral a kdyby snad i trochu nabral, pak se nutně
musela zakalit jeho představami, jak má učitel vy­
padat a jak se má chovat. Kromě jiného mu dokon­
ce vyčetl, že má více duchovně učit. Nevěděl totiž,
že opravdový učitel učí jen toho, kdo je schopen
přijmout a porozumět. Opravdové učení Matyáš již
nepoznával.
Zklamán a roztrpčen odejel. Ajak to již bývá, v té
chvíli našel „přítele", který měl o tomto učiteli také
podobný názor a tak Matyáše v jeho smýšlení ještě
utvrdil. Matyáš si neuvědomil, že tak jak chtěl
upravit vodopád, chtěl také „upravit" učitele, který
mu byl velmi prospěšný, když byl Matyáš opravdo­
vý a pokorný. Ve chvíli svého zatemnění přestal
poznávat vnitřní probuzenost učitele a viděl jen
povrchovou slupku. Jádro se už před ním uzavřelo.

89
A také nerozeznal nástrahu, kterou mu připravil
svým skeptickým, až negativistickým nazíráním
Jeho přítel".
S ním pak odjel do vzdálené východní země a hle­
dal v buddhistických i jiných klášterech. Svého
„pravého" učitele však zatím ještě nenašel.
Cte a medituje, třídí, posuzuje a zařazuje. Hledá,
hledá a nenachází. Pravého, všudypřítomného Uči­
tele zatím nepoznává.
P ta l se m ne p říte l...

Ptal se mne přítel, zda má jít k Poznání „vnitřní"


cestou, tj. cestou do nitra Duchovního Srdce, či
„zevní", tzn. zdaje má hledat ve světě.
Odpověděla jsem mu: „Boha nenajdete jinak než
přes Sebe čili Já, které je v Srdci. Teprve rozvázá­
ním uzlu Srdce se rozšiřuje vědomí do celého vesmí­
ru. Ale této cestě uvnitřnění napomáhá správný
názor čili uvědomování si zprvu intelektem i citem
všudypřítomnosti Boží i ve vnějším světě. Božskos­
ti věcí. Ale tu můžete dokonale poznat jen vlastní
božskostí objevenou ve svém Srdci. Do jaké míry ji
objevíte v sobě, do té míry ji můžete vycitovat i zev­
ně. Děje se tak láskou ke všemu a všem. Láska je
bezpečným mostem mezi ,vnitřním' a ,zevním'.
Prohlubováním vašeho uvnitřnění, odevzdáním se
v lásce tomu, co JEST, svolením celou svojí myslí,
srdcem, životem k tomu, aby bylo, jak JEST, se
stírá rozdíl mezi vnitřním a zevním. Až se vám to
jednou podaří, nebude ve vás již nic překážet tomu,
co Jest."
Není možné chtít poznat Boha ve vesmíru a nejít
cestou přes Syna.
To řekl už Ježíš: „Já jsem Ces
Kdo pozná Já, poznává Cestu k pravému Životu.
Syn Boží ji ukazuje. Kdo jej následuje, jde správnou
cestou.
Myslete jen na Boha, na božské Já, všechno ostat­
ní opusťte. Osamostatněte prvotní myšlenku bož-

91
ského J á a všechny rozvětvené myšlenky tiše zhas­
lou.
Poznáte se v Něm spojeni s Ním sebeodevzdáním
remu. Prožijete s Ním Jeho Smrt a vejdete jedině
r Něm k Otci, ne jako vy, ale jako sám Syn, jenž
rchází k Otci, neboť vy jste se již naprosto odevzda-
i. Vaše oddělenost vědomí byla rozpuštěna a ni-
cdo, ani Bůh sám, nemůže ukončit kontinuitu bož­
ského Vědomí, které bylo vaším prazákladem.
Nemůže Sám Sebe popřít.
Až se vzdáte sebe jako člověka, bude uvědoměno
i odhaleno božské Vědomí.
, . : ■ • ' ' ' • , '

, ' • • . . ■ . ■ . . . :, *. . 'i ■

' -'■• ' \ř‘


.■: • . ' '.?'••

92
O třech zlatých broskvích

Jednou, asi před dvaceti lety, jsem měla živý sen,


že nám roste před chatou vysoký broskvový strom
plný krásných broskví. Jedna větev sahala až na
balkon a na ní vykvetly a rychle dozrály tři nádher­
né, zlaté plody.
Druhý den nato, v létě o sobotním ránu, přišli
z ničeho nic tři krásní hoši. Byli právě po maturitě
na gymnáziu a pracovali nyní jako brigádníci
v technické knihovně ve skladu. Byli opravdu krás­
ní, zevně hezcí a uvnitř velmi prosvětlení. Při roz­
mluvě se prozradilo, že četli a oblíbili si některá
velmi hluboká díla, jako Pradžňápáramitu, Mahár-
šiho učení, Pataňdžaliho, Tripúru, Aštávakragítu
a mnohé jiné vzácné spisy přeložené do češtiny.
Bylo až překvapující, co všechno znali. Zůstali i na
i ✓ 1 1 • *T • *1 / •
nedeli. Pnsti týden přísli opět, přinesli veliký, asi
I V V V 1/ V » V V VI V*

desetilitrový hrnec a tři sanjasinské misky a řekli,


že k nám chtějí pravidelně chodit a že si přinesli
nádobí, abych jim měla v čem vařit, a misky pro
sebe na jídlo.
Docházeli pak nejen každý týden o víkendu, ale
přijížděli také po práci ve středu odpoledne, seděli
s Eduardem na balkoně a meditovali do noci, ve
čtvrtek ráno tam seděli již od svítání, ve tři čtvrtě
na sedm běželi na vlak do zaměstnání a v pátek
odpoledne již byli zase zde a odjížděli až v pondělí
ráno.
Když zrovna nemeditovali, pomáhali na zahradě
nebo co bylo zapotřebí. Také se vedly duchovní

93
rozpravy doma nebo při vycházkách do lesa. Jejich
touha byla opravdová, úsilí neúnavné a tak při je­
jich dobrých dispozicích v krátké době velice pokro-
Clil.
Za dvacet let, co uplynulo od těch dob, jejich
poznání nabylo hloubky a jejich život je jím zcela
prosvětlen. Jeden z nich je známým zpěvákem,
skladatelem a básníkem (jali: je uvedeno v katalogu
„Kdo je kdo“). Druhý je úspěšným podnikatelem
a třetí nakladatelem. Hlavně jsou to však velmi
dobří, ušlechtilí a při tom obyčejní lidé. Jejich život
je důkazem, že duchovně uvědomělý člověk nemusí
být někde v jeskyni či klášteře, ale může žít svůj
lidský úděl naprosto normálně podle svých schop­
ností.
Než svého hlubokého stupně poznání dosáhli,
velice se snažili všemi dosažitelnými způsoby, aby
se prozřeli. Četli, meditovali a s láskou k Pravdě
obětovali ze svého spánku a pohodlí.
Byly to zlaté broskve, které rostly, kvetly a zrály
do nádherné zlaté barvy a výborné užitečnosti, jak
jsem je viděla ve vizi tu noc než přišli. Jejich vnitřní
krása a vůně dobra vyzařuje navenek a citliví lidé
za nimi přicházejí pro rady a posilu. Jejich příklad
je hodný následování a poučení pro ty, kteří se
ptají, jak oni sami mají pokračovat na své duchovní
cestě. Pro ty je odpověď: „Opravdově, ať je jejich
snaha a činnost jakákoliv."
Tito hoši byli opravdoví a toto jim otevřelo mož­
nost žít uvědoměle, podle vnitřního zákona a jejich
život je vnitřně i zevně ušlechtilý, harmonicky
uspořádaný.

94
J a k intuice zachránila R adka
od veliké škody

Jednou k nám přišla naše milá známá a přivedla


s sebou svého synovce.
„Doma není nikdo prorokem," řekla.
„Já Radkovi ze všech svých sil vysvětluji, o co se
již léta sama snažím, proč se má meditovat, ale on
mi nevěří. Tak ho vedu k vám, vy mu to řeknete
lip."
Mladík měl něco málo přes třicet let, byl hezký,
usměvavý, velice sympatický. Zvědavě očekával, co
se u nás dozví.
Vysvětlili jsme mu, oč tu jde, že poznání sama
sebe a smyslu života je konečným cílem každého
člověka, ať v. tomto životě, či v některém příštím,
a že to, co člověk dělá, má vždy náležitou odezvu —
dobré dobrou, špatné špatnou, tak ať se podle toho
každý ndi.
Mladík to velmi rychle pochopil a kupodivu i při­
jal.
Pak se svěřil, že zrovna hledá vhodné zaměstná­
ní. Přesněji řečeno: měl nějaké možnosti, ale nevě­
děl, jak se rozhodnout.
Poradili jsme mu, ať se v tak závažné věci obrátí
do svého nitra s prosbou k Duchu svátému o radu
a ochranu, neboť i když si posléze zvolil tu lepší
alternativu, nesla též určité riziko. Pak si koupil
nějaké naše knihy, mezi nimi i Za čas a prostor. Ta
se mu velmi líbila a já mu ji požehnala, aby mu

95
nesla hluboké poznání a také pomoc a Boží
iranu v jeho úsilí.
J krátké době si s přítelem dali dohromady něja-
kapitál, ostatní si vypůjčili v bance a zařídili si
koobchod se zemědělskými plodinami. Začali vy­
set naše produkty a podle poptávky dováželi plo-
cizích zemí zase k nám.
Hádek se do snah o duchovní prozírání vložil ve-
i opravdově a i v obchodování se držel naší rady.
sd každým podnikáním prosil Boha o pomoc
chranu. A opravdu se jim začalo dařit,
rednou se stalo, že odjeli do Maďarska nakoupit
) náš průmysl slunečnice a tabák. Když tam při-
obě plodiny byly krásně narostlé, ale ještě stály
poli. Maďaři jim nabídli, ať si tu úrodu koupí „na
jato", že jim to tam slovenští dělníci posečou
isuší, a že je to přijde nakonec levněji,
liž byly připraveny smlouvy, jen je podepsat.
iednou Radek uslyšel ve svém nitru tichý, ale
mi rozhodný hlas:
.Nekupuj to, sežerou to kobylky."
Hádek se až ulekl. Bylo to tak náhlé a překvapi-
.. Hlas byl ale tak posvátný a přesvědčivý, že
záhal. Řekl maďarským obchodníkům, že by rad-
přece jenom přijeli znovu, až bude úroda sklize-
. Ti se ptali, proč tak najednou ustupuje od již
sdnané smlouvy, vždyť chyběly jen podpisy. Ra­
is. použil jako výmluvy kondicionál „co kdyby to
íraly kobylky?". Maďaři se mu vysmáli, že kobyl-
u nich nebyly již sto let. Naši společníci se tedy
ítili bez uzavřeného kontraktu domů.
5a několik dnů se snesla hejna kobylek v Maďar-
i právě na tu oblast, kde zmíněné plodiny ještě

96
stály na poli. Všechna úroda toho kraje byla zniče-
ia.
Radek přijel k nám a velice vděčně děkoval, že
sme jej tak dobře naučili nejen meditovat, ale také
ubracet se k Bohu o pomoc a ochranu. Intuice, kte­
rá se mu tak brzy otevřela, zachránila jemu a jeho
společníku velikou finanční částku.
Za část ušetřených peněz nakoupil Radek du­
chovní knihy a rozdal je mezi známé, aby prý jim
také pomáhaly.
Kdykoliv Radek přijede, vždy se velice rádi vidí­
me. Jeho radostný úsměv je prozářen vnitřním
světlem uvědomování si Boží přítomnosti a ochra­
ny.

97
Proč se n a cestě k sjednocení
zjevuje B ůh - M atka jako první
Významného duchovního pokroku bývá dosaže­
no, když se žák vnitřně obrací k Matce, vesmírné
síle Šakti. Aktivuje tak v sobě vlastnosti, které pří­
sluší tomuto stupni. Probouzí sílu projevu, lásku,
čistotu, touhu, opravdovost.
Láska a touha po lásce je tím, co vyvolává
z prázdna nepohybu pohyb. Jestliže je pohyb usku­
tečněn, započat, jeho další vedení je možností Bo­
ha - Otce, kam se uvolnění pohybu opět vrací. Mat­
ka tedy otevírá, Otec uzavírá kruh Božího zákona.
„Cokoliv může být důvodem k Poznání, ale vždy
bude porušeno jedno krásné tělo. “(koan)
Jednota se musí rozštěpit, aby se mohlo něco
dobrého uskutečnit, aby do nepohybu mohl přijít
pohyb, jenž je následně znovu uzavřen do Jednoty,
aby byl svět povznesen na vyšší úroveň, aby něko­
mu bylo pomoženo. Uskutečňuje se to prostřednic­
tvím oběti, ponořením nebo prosbou pokročilého
(„cokoliv svážete...", „cokoliv rozvážete...").
Bůh svůj zákon nemůže změnit, ale na každé
úrovni se tento zákon promítá jinak.

98
R anní rozcvička
Při svém pobytu na chatě, o víkendech, dovole­
ných, prázdninách, chlapci ráno brzy vstávali,
umyli se v potoce čerstvou pramenitou vodou
a před ranní meditací a následnou snídaní běhali
podél lesa.
Jejich cíl býval u obrázku Panny Marie. Tam
odpočívali. Odpočinek vždy spojili s krátkým, ale
velmi intenzivním soustředěním mysli k božské
Panně, střelnou modlitbou.
Když dospěli do věku, kdy zatoužili po nějaké
dívce, poradili jsme jim, aby vnitřně prosili Bož­
skou Paní o milost, aby jim poslala dívku podobnou
krásou a vnitřní čistotou sobě.
A skutečně, za krátký čas přišla líbezná dívka se
jménem květiny. Byla kamarádkou všech, všichni
ctili její dobrotu a obětavost ajeden z nich šiji poz­
ději odvedl k oltáři a do svého domova.
A jako božskájrodina i oni mají dítě, které je jim
velkou radostí. Žijí ve vzorném manželství a ačko­
liv je to již více let, jejich vzájemná láska a úcta,
i jejich láskyplné společenství se starou matkou
jsou obdivuhodné.

99
Proč člověk potřebuje lásk u
k Bohu
Napřed si ujasníme, co nebo kdo je Bůh. Lidé si
ho představují, nebo chtějí představit, doopravdy
totiž nemohou, jako nějakou od sebe oddělenou by­
tost. To je primitivní chápání.
Bůh je naše pravé Já. Vzpomeňme smyčku na
provaze. To je člověk. Celý nekonečný provaz je
Bůh. Jde o to rozvázat uzel nevědomosti —pak se
poznáváme jako součást celku, avšak jako součást
neohraničená.
Uzel se nejlépe a nejrychleji rozváže láskyplnou
touhou po své dokonalé Podstatě, po Já. Není pot­
řeba, aby byl člověk nábožensky založen. Nechť
drží svoji mysl co nejdéle v nejlepší úrovni, jakou
dovede navodit. Každá úroveň mysli, když je ustá­
lená, sama sebe prohloubí a člověk může dále pok­
račovat ve svém zdokonalování.
Jak je to možné?
Všechny úrovně, stavy mysli jsou ve své podstatě
Prázdnem. Nemůže být tedy nějaká pevná hranice.
Když pokračuje dále, povoluje uzel jeho nevědomos­
ti. Oddělaná smyčka je nedokonalá, protože žije
oddělená, zdánlivě odcizená od svého základu. Pro­
to není úplně šťastná.
Pravé štěstí je nepociťování nedostatku —odcize­
ní. Je to žití Vědomí Sebe Sama, Nekonečného
Prázdna, očištěného od zbytečných tužeb. Po čem
by takový prozřený toužil, když zažívá vědomí na- 1
prosté plnosti, ucelenosti, bez touhy po něčem, ne-

100
boť „něco" je vždy oddělené. To nelze sdělit, lze jen
naznačit cestu k Tomu čili způsob vlastního sjedno­
cení vědomí —člověka a Boha. A to se právě usku­
tečňuje opravdovou láskou k Bohu.
Malé já je velké Já ve svém zdánlivém oddělení —
obalené nevědomostí o sobě samém. Když se nevě­
domost odstraní —rozpustí, není oddělénosti.

101
• • • '' ' • • 1
'» • •

C esta lásky - bhaktijóga

Jestliže člověk zpočátku hledá Boha jinde, na


nebesích, nebo později v sobě, dokud je Pravda ve
dvojnosti skřytá, je nuté,aby proud
středění mysli vysílal jedním směrem, tedy k Bohu
a zároveň se jemu odevzdával.
Když bude moudrý, začne si uvědomovat všudy-
přítomnost Boží: zpočátku uznáním, vírou, citem
i intelektem, později přímým nazíráním. Nebude
již vysílat lásku spolu se soustředěnou myslí k ně­
jakému objektu, cíli, jednomu bodu, ale postupně se
sám stane tímto jedním bodem, vyzařujícím lásku
a ještě později láskou samou, rozprostřenou do ves­
míru na všechny a na vše. Tato rozpuštěnost, neko­
nečnost lásky setře rozdíly mezi já a ty, mezi všemi
a vším. Je to taková láska, která je prvotní emanací
božského J á a posledním stupněm ke spojení
s Ním. Žijte v nekonečném moři Boží přítomnosti,
v moři božské lásky —vyciťujte, vnímejte, uvědo­
mujte si všude moře božské lásky.
Vy sami, pokudjste ještě odděleni, jste jen malou
lodičkou na tomto moři. Nechte ji v něm rozply­
nout. Celý den a zvláště před spaním zahlazujte
své malé já do nekonečného oceánu božské lásky.
Odevzdejte své lidské vědomí Bohu a klidně usně­
te. Ráno se probudíte svěží a více duchovně pro­
hloubení.
Nejenom své já nechte rozplývat v moři božské
lásky, ale i já ostatních bytostí. Ať si nepodávají
ruce lidé, ale láska a hluboké přátelství, ať se nepo-

102
tkávají bytosti, ale Bůh sám se Sebou ve svém
projevu. Je-li Bůh všudypřítomný, a my jsme v to
uvěřili a posléze jsme to i sami poznali, nepleťme
do této všudypřítomnosti ještě jakési zdání odděle-
nosti.
Kde je zažívána láska Boží všudypřítomnosti,
následuje vědomí prázdna nekonečnosti Boží.
Tam je stvořený svět i světy, celý vesmír vnímán
jako Třpyt Prázdna.
Sjednotit se s k ráso u

Sjednotit se s něčím znamená nejen se v tom


ztratit, ale také se v tom poznat. Můžeme na to jít
dvěma způsoby: Buď vlastním rozšířením vědomí,
které obsáhne onen objekt, nebo přijetím vědomí
objektu do svého nitra a odevzdáním se podstatě
tohoto objektu. Výsledek je stejný: jedno Vědomí.
Pravá krása a pravá láska jsou velmi blízko sebe,
vyvěrají z jediného pramene univerzálního základu
Bytí. Proto se můžeme sjednotit s krásou pomocí
lásky k ní.
V nejvyšší a nejčistší lásce se mysl zastavuje,
rovněž tak v láskyplném úžasu z krásy.
Mnozí z vás to zažili ve vytržení nad uměleckými
díly — ať už obrazy, sochami nebo při poslechu
hudby.
Ale můžete to zažívat každý den u všech věcí.
Zpočátku vám to půjde lépe u objektů všeobecně
uznávaných jako krásné, později u jakéhokoliv
předmětu. Odbouráte jeho vnější projev a vtlačíte
se, vstoupíte do jeho vnitřní podstaty. Najdete
úžasnou krásu všech drobných „všedních" věcí, ne­
boť poznáte, že jsou stejným projevem Vědomí jako
vše, co existuje, krásné i všední, jako vy sami.
Učit se zažít tento stav můžeme nejlépe v příro­
dě. Najdeme si krásný strom. Obejmeme jej a na­
zveme v duchu mlčenlivým bratrem a vysíláme
k němu ze svého nitra lásku. Po chvíli můžeme
pocítit, že nám odpovídá, že i on k nám vysílá svoji

104
lásku. Zůstaňme takto se zastavenou myslí co nej­
déle umíme a pojednou ucítíme vnitřní spojení.
Nebo možná, že vám to půjde lépe s květinami.
Obejměte svým srdcem krásný květ a spočiňte
v zastavenosti mysli v tomto sjednocení. On vám
pomůže odhalit vaši i jeho společnou Podstatu —
jediné Vědomí, neboť láskaje to, co vás do Jednoty
vědomí přivádí.
„Nemůžeš Mne spoutat jinak nežli říká
Thákur.
Vysílejte lásku všem bytostem, milujte všechny
lidi bez rozdílu. Když jsme v neosobnosti, máme je
všechny rádi, neboť je nerozlišujeme, teprve při
rozlišení cítíme osobní lásku či odpor...
■: . : ■ . . ■ r M b -

S k ry tá záře Jediného
; .i',. . ' ■ V v .'1

Ačkoliv je Jediný všudypřítomný, pro většinu lidí


je jeho záře skrytá.
Oddělená bytost se odcizila jen proto, že ze svo­
bodné vůle odštěpila sebe od jediné Jsoucnosti stvo­
řením samostatného jáství. Zdánlivě, neboť od jedi­
né Jsoucnosti není možno nic druhého oddělit.
Avšak toto zdání se vzniklé „nové bytosti" tak zalí­
bilo, že se oddalovala čím dál více. Ve skutečnosti
jen rostl klam oddělenosti ze zalíbení „Já tvořím".
Jak tato „tvorba" roste, tak stále vzrůstá vnitřní
neuspokojení, neboť oddělená jednotka nikdy ne­
může ze své vůle stvořit to, co Bůh již stvořil, neboť
„jeho je moc i sláva", jak stojí psáno v jedné křes­
ťanské modlitbě.
Avšak tato individuální tvorba nemůže trvat do
nekonečna. Jednoho dne oddělená bytost poznává,
že to již takhle dál nejde. Její vnitřní rozpolcenost
dosáhla své kulminace. Zjišťuje, že nejenže nedo­
sáhla štěstí, po kterém toužila a stále v nitru touží,
ale že je hluboce nešťastná, otrávená strachem
z následků svých činů.
Moudrý Aštávakra o tomto stavu říká:
„,Já dělám‘- tentoblud otravuje jako jed čer
ho hada‘(.
A zároveň dává radu, jak ho opustit:
„Nejsem to já, kdo jedná..."
„Pij nektar nesmrtelnosti a buď ".
Jenom uvědomění si božského zákona, vesmírné­
ho řádu a svolení k Boží vůli čili k tomuto zákonu

106
a žití podle tohoto zákona může člověku přinést
opravdové štěstí. Vrátí se uvědoměle tam, odkud
vyšel. Na lidské úrovni žije dál, ale je nyní právo­
platně zařazen do božské harmonie tvoření. Jeho
vnitřní, inspirovaná činnost se stává září Jediného,
jež je mnohým ještě skrytá, pro něj je však vědomou
samozřejmostí.
Ale nebylo tomu tak odevždy. Záře Jediného byla
zastřená a mnohdy jen slabý hlas svědomí osvico-
val člověka a upozorňoval jej, co má dělat, nebo
vyčítal, co udělal špatně. Tento paprsek záře skry­
tého Jediného do dvojnosti může vyvést a postupně
vyvádí člověka z nevědomosti, z jím vytvořené myl­
né duality do jediné pravé Skutečnosti.
I když si klamnou dvojnost člověk vytvořil sám,
přece Bůh sestoupil až.k němu a pomáhá mu na
jeho cestě čili postupně mu odhaluje svoji zář Milos­
ti, která „omývá lidské hříc", kter
domost oddělenosti.

107
J a k jsm e pomohli o d v rátit
povstání v R usku
' ; ; '■
* *
' • . * .
.
*\ 1

■ *
‘ *' • :• ■'')(
j.

Jednou jsme si řekli, že se sejdeme a budeme se


co nej opravdověji snažit o duchovní prozření, a tím
i o největší pomoc dalším hledajícím. Bylo nás devět
pokročilých přátel. Devítka je silné, magické číslo.
Když jsme se po předchozím půstu a očištění
vnitřním i zevním ráno sešli, věděla většina z nás,
a těm ostatním jsme to sdělili, že právě včera vy­
pukl v Rusku pokus o státní převrat. Zaměřili jsme
se tedy ze všech sil na prosbu k Bohu o ochranu
ohrožených lidí, bylo jich tehdy veliké množství,
jistě si to pamatujete. V úpěnlivých modlitbách
a hlubokých meditacích jsme setrvali po celý den
a část noci. Po několika hodinách hlubokého
uvnitřnění jsem dostala znamení, které důvěrně
znám, ale nebuduje vyzrazovat, že je nebezpečí již
zastaveno.
Byli jsme velmi šťastni a děkovali Bohu, když
byla tato veliká hrozba odvrácena.
Mnoho diplomatů, vojáků a zbožných lidí se teh­
dy zasloužilo o zabránění katastrofě. Snad jsme
i my trošku přispěli svojí vnitřní pomocí. Vždyť
jistě víte, jak za války zvuk Big Benu svolával lidi
v určitý čas ke společné modlitbě a meditaci za od­
vrácení nebezpečí. A nejen v samotné Anglii, ale
i v celém Commonwealthu věřili a věděli, že spoje­
ní myslí většího počtu dobrých lidí má velkou sílu
zamezení projevu zla, neboť kde je zmnožení dobra,
zla úměrně ubývá.

108
Jednoduché cvičení n a zklidnění
m ysli
Když venku prší, nebo ještě lépe, když padá sníh,
zrelaxujte v sobě všechno napětí a při naprostém
uvolnění se vmyslete do celé země, která déšť nebo
sníh přijímá. Zároveň se vciťte do deště nebo sněhu,
které zemi napojují. Buďte zároveň přijímajícím
i naplňujícím, ve středu tohoto dění, ve veliké ti­
chosti. Ne nadarmo se vize padajícího sněhu vy­
světluje jako přítomnost Boží, respektive její vní­
mání opravdovým žákem.
Taktéž vize čisté vody znamená nejen žákovu
očistu, ale i čistotu Boží nebo Boží milost.
Když jsme mentálně cvičívali ještě v Olomouci,
mimo jiná i mantrická cvičení podle Karla Weinfur-
tera, ocitla jsem se pojednou v hlubokém uvnitřně-
ní a zvolala jsem: „Pane Bože, prosím Tě, pokřti
mňe!“
Tu jsem uslyšela Hlas: „Počkej ještě den, dítě."
A skutečně, druhý den brzy ráno jsem se probu­
dila do zvláštního, mystického stavu: Stála jsem na
břehu veliké čisté řeky a přitom se mi shůry na
hlavu lil veliký proud čisté vody. Měla jsem přitom
velmi krásný, blažený pocit.
Vizí jsem mívala zpočátku mnoho, stejně tak
zkušeností s Hadí Sílou. Všechny tyto zkušenosti
byly provázeny velikou blažeností. Hadí Síla vystu­
povala nad hlavu, ale svůj cíl našla v Duchovním
srdci. To však bylo již dávno. Duchovní Srdce zpo­
čátku velice hřálo a dávalo posvátný, blažený pocit,

109
později se rozšířilo do celého vesmíru, to když se
rozvázal uzel Srdce. Tuto zkušenost jsem popsala
v básni „Probuzení".
Vědomí vnitřní se spojilo s Vědomím univerzál­
ním a zůstalo to, co odevždy jest, Jediná skutečnost.

110
M alá zah rad n í slavnost

V neděli před polednem přijeli vzácní přátelé,


neboť přicházejí vzácně, a mně bylo stydno, že zrov­
na máme tak skromný oběd a že je tak málo uctím.
Rychle jsem vzpomínala, co ještě máme ve spíži,
v lednici, v kuchyni ve skříňkách, na zahradě i ve
skleníku. A vida, hned byl plný stůl. K základnímu
obědu z luštěnin, okurek, kousku sýra a ovoce při­
byla další zelenina a ovoce, oříšky a mandle, oplat­
ky a krabice bonbonů.
Vzápětí přišly další návštěvnice a přinesly bá-
bovku a množství koláčů. Jako zázrakem tu bylo
plno dobrot, jídla i nápojů. Všichni se dobře a v ra­
dostné náladě nasytili.
Po obědě jsme vyšli na zahradu. Venku jsme se
v duchu tiše poklonili celé přírodě - stromům i kaž­
dé travičce, těm nádherným, právě kvetoucím rů-
žím i všem drobným kvítkům a kamínkům na ces­
tičce a Podstatě toho všeho i nás samých a v tichém
spočinutí jsme pocítili odezvu přílivu vědomí vzá­
jemné lásky.
Na jednom menším broskvovém stromku právě
dozrály nádherné plody. Byly sametové a šťavnaté.
Jejich zlatěrůžová barva přecházela do temně šar­
latové. Nádherně voněly. Nic se nevyrovná lahodné
chuti a vůni zralé, právě utržené broskve.
Poprosili jsme stromek o jeho dary a poděkovali
mu. Trhala jsem plody a podávala je přátelům.
I oni si sami utrhli a snědli je jako posvátný pokrm
společného dávání a přijímání.

111
A pak jsme seděli na zídce u bazénu, mládež na
trávníku a dlouho jsme meditovali. Po meditaci
jsme si povídali o tom, nač se příchozí ptali. Byly to
vážné a hluboké otázky a když jsme viděli v očích
tazatelů radost a víru v jejich vlastní prozírání,
uvědomili jsme si tiché štěstí.
Nad námi zářilo blankytné nebe. Pohled na jeho
nekonečnou hloubku uklidňoval a odpoutával
mysl, která se samočinně obracela do svého přiro­
zeného stavu. A tak jsme setrvávali v tiše radost­
ném, uvnitřněném společenství až do chvíle, kdy se
museli navrátit.
Všichni si v duši odnášeli pohodu a světlo do kaž­
dodenní činnosti a naději na příští setkání.
Něco o čakrách

Stalo se u nás módou zabývat se problematikou


čaker, a tak začalo vycházet i množství literatury
obsahující různé metody oživování těchto psychic­
kých center. Takové masové uvědomování lidí již
nese své ovoce. Velmi často nám lidé píší nebo
telefonují o různých psychických obtížích, které se
jim projevily bezprostředně po takto zaměřených
cvičeních. Stěžují si na různé stavy strachu, na
hrůzné zážitky. Například jedna žena psala, že
v každé čakře se jí usadila zlá bytost, která ji nyní
mučí, jiná má zase hrůzné vize obrovských pavou­
ků, kteří se na ni sápají, další vidí nějaké příšery
apod. Nejsou to ojedinělé případy, vždyť cvičení,
která byla dříve svěřována jen vhodným žákům,
jsou dnes šířena v mnohatisícových nákladech.
Jsou tedy tato cvičení nebezpečná?
Ano a ne. Nejsou nebezpečná pro lidi čistého cha­
rakteru nebo pro ty, kdož se o tuto očistu upřímně
snaží. Jsou však nebezpečná těm, kteří k nim dych­
tivě přistupují jednak bez předchozí přípravy, tj.
aniž by zatěžující obsah vědomí - usazené špatné
vlastnosti — postupně vyčistili, jednak zejména
z touhy po psychických silách. Těm, co se dychtivě
ženou do otvírání čaker pěkně postupně zdola na­
horu, bez opravdové touhy po Pravdě a po ničem
jiném, stává se to, co se stává i při jiných podobných
disciplínách, např. při holotropním dýchání: zábra­
na v podvědomí se uvolní, jako když se protrhne
hráz a příval vody zaplaví vše najednou. Tak se

113
naráz uvolní vásany a rozletí se do nekontrolova­
telných, těžko zvládnutelných rozměrů. Proto ně­
kteří mistři varují před cvičením spodních čaker
jako prvních a doporučují cvičit přednostně a dlou­
ho čtvrtou čakru. Jde o tiché, láskyplné soustředění
mysli žáků do středu prsou. Takto roznítí v sobě
oheň lásky k Bohu a ten postupně pročistí jejich
staré závislosti.
U žáků, kteří nemají čistý charakter a začnou
otvírat spodní čakry a „vytahovat Hadí Sílu", se
dostaví vždy nežádoucí následky, neboť ti to zpra­
vidla dělají z nějakých zištných důvodů. Špatné
svědomí se jim projeví v personifikaci jejich zlých
myšlenek a přání uškodit někomu druhému. Proto
ty vize příšer, obrovských pavouků apod., kteří je
mučí. Ve skutečnosti oni mučí sami sebe právě
těmito zlými myšlenkami a činy. Jsou to rozsévači
zla a zlo se na ně vrací. Dělají převážně černou
magii. Poškozují druhé ale zejména sami sebe. Je­
jich mysl bývá často velmi silná, neodchyluje se od
jimi vytyčeného cíle a tím je bohužel pouze a jen
ublížení druhým, které nenávidí. Jejich sobectví je
tak intenzivní, že dobro ani neznají.
Proč je tomu tak? Jejich ego je ponořeno ve špat­
ných vlastnostech a oni sami by se jich v hloubi
duše chtěli zbavit jako těžkých zátěží. Proto je pro­
mítají na někoho, koho nenávidí, a proti tomuto
člověku pak útočí všemi prostředky. Snaží se jej
zničit za každou cenu v mylném domnění, že se tak
sami osvobodí. Opak však je pravdou, neboť zlo,
vysílané v mysli a konané skutky, se na ně jako
bumerang vrací a oni o to více trpí. Žijí v pekle
svých představ a myšlenek a nikdo jim z nich ne­
může pomoci, jen jejich vlastní zkušenost bolesti.

114
Co je tře tí oko
Třetí oko je symbolický název pro přímé nazírání
pravé skutečnosti, jak tento hluboký stav někteří
mystikové nazývají. Je to přímé vědění Jednoty, její
obnažené moudrosti, vhled. Tato hluboká úroveň
vědomí nemá žádné pevné umístění ve fyzickém
těle, jak se někteří domnívají, např. mezi obočím
nebo jinde.
Nekonečné živé Prázdno obsahuje všechno vědě­
ní ve své latentní existenci. Přijde-li do tohoto
Prázdna podnět, čili do nepohybu pohyb, vynoří se
v tom samém okamžiku odpověď. Otázka i její na­
plnění se děje v jednom bodě, v božském TED.
Odkud přijde podnět do Jednoty, když vše je
v Jednotě, vědomost i nevědomost? Ze zdánlivé
dvojnosti, nevědomosti, která usiluje o Poznání.
Intuice může být na různém stupni: od zevního
předvídání, jasnovidného řešení důležitých otázek,
až po řešení hlubokých duchovních pravd. To už je
velmi hluboká intuice, blízká přímému nazírání,
neboť i hluboká intuice čerpá ze stejného božského
zdroje. Ale i tato hluboká intuice je ještě ve dvojnos­
ti, neboť vždy přichází a odchází, zazáří jako zjeve­
ní a opět zase pohasne. Byla a už tu není. Jednodu­
še řečeno intuici někdo má, někomu přišla a zas
odešla, může ji sice přivolat prosbou, modlitbou, ale

* V knize „Za čas a prostor" jsou tyto hluboké otázky objasněny, např.
v eseji Intuice a vhled.

115
to ažna hlubším stupni, kdežto vhled je ve věčném
TED, neboť je to vědomí Jednoty, které se zpřítom-
ňuje do vědění a odpovědi na položenou otázku.
Otázka i odpověď vytrysknou ve stejném okamži­
ku, neboť tento „děj“ vychází z bezčasovosti. Ovšem
musí to být jen závažná otázka, prospěšná pro po­
chopení a duchovní vývoj bytosti toužící po Pravdě,
po vlastním prozření. Jako když Mojžíš udeřil holí
do skály a vytryskl pramen živé vody.
Znám na to také pěkný koan: „Cokoliv může být
příčinou poznání, ale vždy je porušeno jedno krásné
tělo“Jednota, ve které je naprostá plnost a uspoko­
jení, musí být zdánlivě porušena nějakou otázkou,
nedostatkem, aby se jejím otevřením a znovuuzav-
řením do Prázdna obnovila plnost. Zároveň se
vzbudí energie pro pomoc další bytosti.
Člověk, který toto vědomí Jednoty ve svém nitru
uskutečnil, sám otázek nemá, ty jsou již vyřešeny
jeho Poznáním. Odpovídá na otázky dalších bytostí.
Zevní otázky se nemohou dotknout hluboké rovno­
váhy plnosti Vědomí, neboť bytost, která uskuteč­
nila ve svém nitru poznání Jednoty, je nepokládá
za důležité.
N/ i
Žije samozřejmě také v povrchové fázi bytí,
v tomto zevním životě jako ostatní lidé, aleje to pro
ni jako pěna nebo vlna na nekonečném oceánu,
která je z téže vody jako hlubina, a proto se jeví
jako průzračný svět.

116
Vzpom ínka I

Když mi bylo 22 let, provdala jsem se a přistěho­


vala do Olomouce. V té době se všichni obyvatelé
naší vesnice museli vystěhovat, neboť naši i něko­
lik okolních vesnic Němci zabrali na takzvanou
Vyškovskou střelnici, kde se cvičili mladí němečtí
vojáci.
Svatba nebyla jen únikem z nouze, můj první
manžel byl velmi vzdělaný, literárně a hudebně
činný člověk. Kromě toho se zajímal o praktickou
mystiku, což mne velmi přitahovalo. Ihned jsme
společně začali provádět praxi podle Weinfurterova
Ohnivého keře a četná další cvičení.
První mystickou zkušenost jsem měla velmi br­
zy, již za několik dní. Ve stavu vědomí, kterému
jsem tehdy říkala nadvědomí —byl to velmi jasný
stav vědomí těsně před probuzením, kdy mysl byla
v naprostém klidu a jenom samočinná bdělost po­
zorovala děj odehrávající se v mém nitru —, se mi
pojednou vylil na hlavu a po celém těle od hlavy
dolů veliký vodopád vesmírné síly za strašného
rachotu hromů a blesků a zároveň za nesmírné bla­
ženosti. Když to přestalo, bylo mi velice čistě
a krásně, ale také trochu líto, že po jedné noze tento
proud, tak blaženě elektrický, padal a procházel jí
trochu méně než po druhé. Vzápětí se proud v po­
někud menší síle opakoval a omýval právě tu no­
hu, jež při prvním vylití dostala méně. Věděla
jsem, že je to vesmírná síla - Sakti, přesvatá Mat-

117
ka, jež nevyšla z prvního lotosu, ale z nekonečného
vesmíru.
Od těch dob jsem velmi často zažívala pohyb
Hadí síly, spočívající v prvním lotosu, a to nejen
samočinně, ale i jako odezvu na moji láskyplnou
prosbu:„Přesvatá Matičko, prosím Tě, vyjdi."
Tato prosba je sice určitou evokací, ale pokud
nebude vyřčena z veliké lásky k Bohu - Matce,
z takové lásky, která se v pokoře odevzdává Nej-
vyššímu, nebude účinná. Svatá Matka je Paní, ne
služka.
\/

Četla jsem u různých autorů, že Hadí sílu různý­


mi praktikami vytahují nad hlavu a tam ji spojují
s vesmírnou Sakti. Jsou to jejich praktiky nebo
zkušenosti, u mne to bylo opačně. Vesmírná síla,
Sakti, přišla probudit svůj paprsek uložený v první
čakře. Zpočátku jsem toho nebyla účastna, byla
jsem jen tichým pozorovatelem tohoto svátého děje.
Později se rovněž tento děj uskutečňoval onou lás­
kyplnou prosbou.
Výstupem Hadí síly se čakry otevíraly jako když
rozkvétají skloněná poupata a narovnávají se v pl­
né rozvitosti, a přesvatá Síla vyšla nad hlavu, aby
pak sklouzla do Duchovního Srdce, které se zprvu
hlásilo mírně na pravé straně hrudi jako hedvábně
hřejivý pocit, přecházející posléze do většího a více
zpřítomňujícího žáru a světla, ve kterém se spalo­
valy četné vedlejší myšlenky a vásany.
Také základní myšlenka těla se postupně stávala
průzračnější a éteričtější, až se zcela rozpustila
a vědomí Duchovního Srdce se stalo jen božským
středem bytosti bez pevného nebo zřetelného umís­
tění někde v těle, jakýmsi středem vesmíru pro

118
tohoto člověka, který je právě z tohoto středu vy­
tvářen do své lidské podoby.
Kdo se dostane až tam, kde tato duchovní bez­
prostřednost prvotní tvorby vzniká, začne ji velmi
brzy vnímat i u ostatních tvorů a věcí a ony všech­
ny se stanou pro něho jednolitou průzračnou sku­
tečností, pohybem nepohybu, Třpytem Prázdna.

119
J a k souvisí druhý vnoř s tře tím

Napřed si řekněme, co jsou to vnory.


Jsou to určité etapy rozevření vědomí podstaty
člověka a souvisí s vyčištěním a zkoncentrováním
mysli.
Jestliže se zkoncentruje mysl nepročištěná, teh­
dy se takový člověk stává mágem, k poznání ne­
směřuje. Pročištěná mysl přestane zakrývat To,
čím člověk ve své podstatě je. Postupně se odhaluje
Vědomí jako nekonečný prostor. Člověk se poznává,
že jím je. To je první vnoř čili ponoření do vlastního
Bytí, ještě „vlastního", protože „on" to zažívá.
Když se tento stav (úroveň) vědomí ustálí, při­
chází postupně druhý vnoř: nekonečné vědomí.
„On" je nekonečným vědomím. Je ve stromu, pej­
skovi..., ale stále je tu „on", který tímto vším je. Je
tu tedy pozorovatel a něco, co pozoruje, i když je to
opět on sám —jeho fáze, která je pozorována. Jestli­
že se tato úroveň poznání, která je pozorována, opět
ustálí v empirickém vědomí člověka, nastává situ­
ace, kdy „on" se stává ne již ústřední myšlenkou,
která tím vším je, ale rovnocennou se všemi ostat­
ními myšlenkami a jevy.
K tomuto poznání dopomáhá pokora, bez které
by to nešlo, tím, že člověk „své" já —které zažívá,
uvědomuje si, poznává — sám klade božskému
jsoucnu „k nohám".
„Já vždycky spočívám u nohou Toho, jehož milos­
tí vím, že jsem s Ním jedno, “kií á Sank
Jeho ,já“, jako odcizené, oddělené, nyní zaniká,

120
neboť je Spasitel spasil, čili milostí Boží bylo spoje­
no, sloučeno s podstatou veškerenstva. Obětí sebe
(vědomí odděleného), byť svátého, vzdáním se své­
ho omezeného vědomí dochází poznání své sounále­
žitosti s Bohem.
To je přechod přes třetí vnoř do čtvrtého, do
rozhraní možného vnímání. Říká se mu také: „Roz­
kvete červenými květy" - celý vesmír je rozkvetlý
vědomím.
Rozdíl mezi druhým a čtvrtým vnorem je právě
jen ve vymizení lidského ega, které samo sebe obě­
tovalo na kříži času a prostoru. Vědomí, které bylo
vyzářeno do času a prostoru, se pojednou vrátilo do
svého přirozeného stavu bezčasovosti - tedy věč­
nosti - bez začátku a konce.

„Vnaprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátk u, (to j eště byl Věk zlatý)
a po všechny veky Věků“
(Průzračný svět, báseň Probuzení)

Kdo uskuteční toto Poznání, otevřel v sobě vědo-


mí bezčasovosti v jakékoliv úrovni života. Žije Jed­
notu v jakémkoliv stavu. Neboť všechny tyto stavy,
které jsou zde právoplatně zařazeny, nejsou nic
jiného než Vědomí, z hlediska jevů jsou jen Prázd­
nem.

„Pět stavuje právě prázdno a prázdno je právě pět


Hlavu."
(Buddha)

' 121
Světelný bod a M odrá víla
V čistém chlapci se probudila první touha po že­
ně. Jeho myšlenky byly ušlechtilé, čisté, vypracova­
né v minulých životech, které již nebyly zcela nevě­
domé. Zbývalo jen několik málo závojů ldamu, jež
halily jeho pravou Podstatu.
Do této první touhy vložil všechnu svoji psychic­
kou sílu, kterou si přinesl jako dědictví z minulých
životů. Soustředil takto celou mohutnost čisté mys­
li-
Mysl a vitální síla spolu úzce souvisí. Při prvním
vzepětí vitální síly bylo zažíváno samádhi Lásky
a Vědomí - Modrá víla .
Tento zážitek se již neopakoval, alespoň ne u to­
ho samého podnětu. Jeho krátké záblesky o mnoho
let později už nedosáhly té intenzity.
Proč tomu tak bylo?
Žákovi duchovní cesty se již při počátečním sou­
středění nebo i v mládí, kdy žije v mysli čistě (ne­
tříští mysl) projevují určité zážitky, stavy mysli,
a sice ty, které jsou v jeho mysli již hotové, vypra­
cované z minulého snažení. Takový pokročilý žák
se umí samočinně různým způsobem koncentrovat.
Narodil se však znovu, protože „nebyl hotov",
musí tedy pokračovat dále. Jeho zážitky, jestliže si
z nich vezme správné poučení, mu ukazují další

* viz povídka „Modrá víla" v knize Eduarda Tomáše „Tajemstvíjogíno


vo“(II. díl Metafyzických příběhů)

122
cestu. Když si poučení nevezme a ulpí na kráse,
Blasti zážitku, je oslepen ajeho postup se zastavuje.
Náš hoch cítil v nitru velmi silně touhu po Prav­
dě. Tato touha jej vedla dále, i když šel oklikami,
neboť si zprvu zážitek nevyložil správně.
Myslel totiž, že mu jej přineslo zevní spojení,
a proto jej nadále hledal tímto způsobem. Když se
mu již s touto dívkou neopakoval, našel si jinou.
Nová byla „novým podnětem", a tedy i silnějším.
Modrá víla opět bleskla, ale jen bleskla, neboť se
opět vydal nesprávným směrem.
Každičký podnět může být buď vůdcem nebo
svůdcem. Jak dalece dovedeme žít božské, bezpros­
třední TEĎ u každého podnětu, tolik je nám vůd­
cem. Úměrně jak se necháme chytit „zevní" částí
podnětu, podléháme svůdci.
Máme do určité míry svobodnou vůli (je omezena
nevědomostí), zda se chceme přiklonit k vůdci či
svůdci.
Přikloníme-li se k svůdci, dáme mu půl sebe
a jsme ochuzeni. Trvá pak dlouho, než zkoncentru-
jeme sílu potřebnou k dalšímu kroku.
Vytrvalá touha po Pravdě přivedla našeho příte­
le ke zdroji dobrého učení.
Vlivem této nauky začal svoji Modrou vílu hledat
ne již zevně, jak činil dosud, ale vnitřní cestou. Toto
jeho hledání uvnitřnilo i její „modrost" - symbol
moudrosti je modrá barva. Kupodivu stačí jen malá
změna: Zpětněběžným pochodem obrátit mysl mís­
to navenek dovnitř, ke svému kořeni, a z Modré
víly hledané zevně je moudrá víla, niterná milenka,
která sílu netříští, ale z níž všechna síla vyvěrá.
Staří mudrci Ji nazývali Božskou moudrostí, Pan­
nou Sofií.

123
Tato Milenka ukázala sama našemu příteli, kde
ji má ve svém nitru hledat. Ukázala mu svůj zdroj,
světelný bod, ze kterého vyvěral pravý život. A jak
Ji má hledat, mu řekla ústy afgánského mudrce:
„Jdik samému začátku, na to samé místo, kde se
To přihodilo."
On si to však vyložil zevně, a tak to na tom Sa­
mém místě zeměkoule už znovu zažít nemohl.
Pak se hluboce zamyslel a teprve po důkladné
sebeanalýze si vzal správné poučení ze svého ně­
kdejšího zážitku —nehledat to místo zevně, ale ve
své mysli.
Kopec, kameny, kvetoucí keře byly jen pomocné
podněty. Hlavní podnět jeho „návratu" však byla
věrná vzpomínka na jeho první lásku, vzpomínka iil

moudrého vhledu, podmíněného vnitřní analýzou,


nezakalená přilnutím ke slasti, která jeho někdejší
zážitek provázela. Samádhi se dociluje též „vzpo­
mínkou na "sam
ádhi, tj. vžitím se do té samé čisté
atmosféry mysli, kdy bylo první samádhi zažíváno.
A když se takto „vrátil", zřel se zcela absorbován
touto láskou, byl v ní zcela pohroužen, celou mohut­
ností své věčně mladé a čisté duše. Celou myslí byl
zkoncentrován v jediném bodě (u jediné ideje) své
první, dosud ještě zevně nevyjádřené touhy.
Až sem, na to samé místo se mněl vrátit ve své
paměti a teď, právě tady v tomto jediném bodě se
„To znovu stalo". Nyní však jasně poznával, že jeho
Modrá víla je zde, v tomto jediném bodě zkoncen-
trované, naprosto nerozvětvené mysli stále, odjak­
živa, tak, jak se mu před léty ukázala. A že jedině
takto ji může stále —kdykoliv se mysl opět rozvi­
ne —nalézat a jejím opakovaným nalézáním se s ní
ztotožnit.

124
Když tento zážitek minul, nechal mu tolik men­
tálního světla, že nyní věděl docela přesně, jak má
dále pokračovat. Začal zmenšovat svoje ego, které
bylo zakotveno v jeho rozvětvené mysli. Každým
dnem bylo menší a menší, až se mu je opět podařilo
zavřít do jednoho bodu jako pohádkovou Bídu do
malé lahvičky.
Jeho Bída sice ještě zalézala a vylézala, ale byla
čím dál slabší, a tak její uzavření již nečinilo tak
velkou námahu.
Zavíral ji u různých podnětů a kdykoliv ji zavřel
do její lahvičky, - do jednoho bodu - vždy se mu
zjevila Modrá víla, božské, bezprostřední TED.
Je pravda, že se mu to zprvu dařilo lépe u podně­
tů, které se mu zdály být vyšší a čistší, ale později
se mu rozplynula hranice mezi „vyšším" a nižším"
a mezi „čistým" a „nečistým". Zapomněl rozlišovat,
vše bylo srovnáno a ve všem zářilo ono božské bez­
prostřední TEĎ. Ještě předtím však jeho Bída na­
tolik zeslábla, že v poslední době z lahvičky ani
nevylézala.
A on se stal tak zapomnětlivým, že o ní už nevě­
děl. Zapomněl také na lahvičku. Ta upadla a rozbi­
la se na tisíc střípků. Ale to v ní Bída již nebyla.

„Jeden muž vynaložil všechnu svoji sílu a maje­


tek a tři léta k tomu, aby se naučil přemáhat draky.
A když se dobře tomuto umění vyučil, shledal, že
žádní draci nejsou. “
(mistr Cuang).

125
Něco o tan trajó ze

Mnoho se o ní napsalo hlavně o jejích zevních


praktikách, které jsou prezentovány, jako by ony
měly vést aspiranta k dosažení cíle této „cesty",
a velmi málo nebo téměř nic není napsáno o praxi
vnitřní, kterou různě popsané pozice a jiné zevní
praktiky spíše jen doplňují.
V dnešní době sexuálního zaujetí všelijakými
praktikami a pozicemi a vyžívání se v nich, aby se
docílilo co největší rozkoše z pohlavního spojení,
většina lidí zapomíná, že existuje čistá láska mezi
mužem a ženou, kdy se jeden druhému zcela bez
výhrady odevzdává a odevzdání druhého pokorně
v nevýslovné vzájemné lásce přijímá jako dar Boží.
Tímto vnitřním aktem, touto bohoslužbou se oba-
polně povznášejí ze své lidské dvojnosti až ke sply­
nutí do božské Jednoty.
Tělesné spojem je pak zevním vyjádřením spoje­
ní vnitřního. Díky milosti vnitřního aktu se s ním
stává souhlasným. Vše je jedním božským aktem,
nejsou tu dva jedinci, ale jeden. Pocit tělesnosti
není dominantní, není pociťována žádná odděle-
nost. I vrcholení rozkoše nastává u obou vždy v je­
diném okamžiku. Není tu tedy žádná starost, žádné
praktiky, aby partner či partnerka byli také uspo­
kojeni. Po tomto aktu není naprosto žádné vysílení
či dokonce znechucení jednoho druhým, ale neko­
nečná rozprostřenost světla božské Lásky, která se
takto vtělila do dvou lidí, aby se mohla spojit a zro­
dit na zemi.

126
A tak jejich mysl proměňuje ve své království,
v jedno jediné vědomí Boží přítomnosti v Lásce. Je­
jich spojení je nijak neoslabuje, ale vzájemně posi­
luje a podporuje v jejich každodenní činnosti. Spo­
lečně vykonají mnohem více a také mnohem
kvalitnější práci pro druhé, vždyť se sebe vzdali, na
sebe zapomněli a nyní jako Jeden přijímají z bož­
ského zdroje velikou sílu k činnosti. Zapojují se do
zákonitosti božské tvorby, která pracuje pro dobro
všech stvořených bytostí mnohem účinněji, než by
mohli sami nebo s jinými, méně uspokojivými part­
nery. Ti jim třeba vyhovují dobře při zevních úko­
nech a záležitostech, ale zato je stahují na úroveň
tělesnosti a ani sebesložitější praktiky jim nepomo­
hou povznést se nad hranici vnějších forem.
Proto je potřebí veliké čisté lásky k Pravdě a ve­
liké láskyplné bdělé pozornosti k Ní, k Bohu, zpří-
tomnělém v tom druhém. Snadný způsob je popsán
v knížce Za čas a prostor: „usmívání se na Boha“.
Máte-li někoho doopravdy rádi, nemusíte mu stá­
le říkat, jak moc ho milujete, ale podíváte se na něj
s pochopením obapolné lásky, důvěry a oddanosti
a šťastně se na něj usmějete. Takový úsměv vám
Božství hned mnohonásobně oplatí.
A tak se usmívejte na Boha všudypřítomného,
v sobě, v celé přírodě, v květině, ženě či muži - ve
vašich blízkých, kde vám to půjde zpočátku nej­
snadněji, a pak zažijete svůj i Boží úsměv všude,
kam pohlédnete, kam namíříte svoji mysl, kam
rozšíříte své lidské vědomí.
Váš úsměv na Boha se bude stále víc sjednocovat
s Jeho úsměvem v jednu jedinou milost zářící ze
všeho. To proto, že jste se uměli vzdát sebe u „své“
ženy či muže, to oni vás naučili milovat Boha v ní

127
nebo v něm. A když jste se to dokonale naučili,
poznali jste, že to byl ten Jediný, který Jest, všu­
de rozprostřený, a že do království jeho všudy-
přítomnosti jste vstoupili právě branou naprosté­
ho sebeodevzdání Božství v tom druhém, se kterým
jste se tak dokonale spojili v lásce, až jste se v něm,
v jeho vlastní Podstatě poznali. Zažili jste Jednotu
skrze opravdovou vzájemnou lásku k druhému,
která se stala Láskou Sebe Sama k Sobě Sama.
A toto je jedna z cest vedoucí k duchovnímu cíli —
může sejí říkat třeba tantrajóga, já bych ji označila
jako součást Cesty královské, neboť jako moudrý
král využívá vědomě všechny možnosti ve své říši
k jejímu povznesení, tak moudře bdělý jogín či mys­
tik ví o všech možnostech produchovnění svého in­
dividuálního toku života a všechny, tedy i sex po­
užívá k vnitřní integraci. Nejde na to od zevního,
ale od vnitřního děje čili aktu. Ztotožňuje se s Bo­
hem a nechá tedy Boha, aby jej, svůj projev, po­
vznesl na svoji úroveň, aby On sám sebe uvědomil
i v tomto přítomném projevu spojením muže a ženy
v jediné Vědomí, které obsahuje vše, i onu zdánli­
vou dvojnost jeho lidského zamilování, usmívající
se na Boha láskou a pochopením vzájemného milo­
vání.
S pochopením, že touto láskou vše z Jednoty
vzniká a vše se znovu do Jednoty vrací, do napros­
tého uspokojení a naplnění v jednom jediném oka­
mžiku. A že je to možné a následování hodné, se
můžete přesvědčit sami.
Nedávejte přednost tělesným zážitkům před
vnitřním milováním, ale chápejte tělesné spojení
jako jeho přirozený doplněk, jako Boží pečeť vaší
lásky. Pak i ono bude dokonale božské, neboť z Boží

128
Jednoty nemůže nic vyčnívat, protože tam všechno
je, stvořené i možnost ještě nestvořeného. Ale vše
tam má svoje místo a také odezvu, božské božskou,
tělesné tělesnou.

Setkání

Mně zdálo se, že v zemi Nikoho


jsme spolu byli sami -
tak nevýslovně šťastni,
až ztratili jsme pocit těla.
Ja jeste rici chtěla
slova, jež láskou zněla,
však naše jména i samu řeč
jsem zcela zapomněla.
(Průzračný svět)

Na cestě tantrajógy budou mít úspěch především


ti milenci nebo manželé, kteří jsou na stejné dušev­
ní a duchovní úrovni, ti, kteří si rozumí nejen „pod­
le těla", ale především „podle ducha", jeden druhé­
ho si naprosto váží, jeden druhého obětavě miluje
čistou láskou. Není-li tomu tak, je lépe, když si žáci
zvolí jiný druh duchovní cesty.
V tantrajóze je totiž také velké nebezpečí, které
postihuje ty, kdož chtějí násilím „povznést" sebe
nebo toho druhého. Představy vytahování Hadí síly
a třeba proměňování do světla, zůstanou jen před­
stavami. Matka Boží se projeví jen v čisté lásce
a sebeodevzdání. Nedá se znásilnit.

129
Co je osud

Pod tímto názvem většina lidí chápe něco předur­


čeného, něco, co si musí člověk nebo jakákoliv by­
tost nevyhnutelně prodělat, odžít, něco, co nelze
nikterak změnit. Je tomu opravdu tak? V mnoha
případech ano. Dokud je karma tvrdá. „Oko za oko,
zub za zub“, tehdy je osud také většinou neměnný
nebo zdánlivě neměnný. Proto je možno jej i před­
povídat jasnovidnými lidmi.
Osud a karma jsou téměř synonyma, a to tam,
kde je veliké oddálení, odcizení individuální bytosti
od jejího Stvořitele, božského Prazákladu. Taková
bytost již zapomněla na svůj původ, ani po něm
netouží, aleje naplněna tužbami po věcech pomíji­
vých. Snaží seje uchopit, ale ono to nejde. I když se
jí podaří nějak dosáhnout cíle, za kterým se tak
namáhavě lopotila, o který se tak dlouho snažila,
tento cíl jí nemůže nikdy dát trvalé uspokojení.
Žene se tedy dál a dál, ale výsledek bývá vždy
podobný. Žádná věc, žádný dílčí cíl nemůže člověka
natrvalo uspokojit, neboť věci samy o sobě jsou pro­
měnlivé a nereálné. Ale v každém člověku je hlubo­
ko uložena touha po neproměnlivém božském Bytí.
Pokud si toto člověk neuvědomí, žije v zevní sféře
uchopování. Je to proto, že on chce jen pro sebe.
Teprve později, až je ochoten též dávat ze sebe,
tehdy se mu dobro vrací, a tak může zažívat radost
a štěstí.
Toto štěstí není ještě pravé nebo dokonalé štěstí,
ale je odleskem pravého štěstí. Je to jako s výcho-

130
vou dětí: Buď hodný, a dostaneš odměnu. Když zač­
ne člověk sám dávat bez nároku na odměnu proto,
že tomu tak má být, tehdy zažívá více štěstí. Jeho
osud se mění.
Jestliže byl hodně oddálen, může se mu dít i to,
že věci, na nichž lpěl, ztrácí rychleji. Ale i když
pociťuje bolest ze ztráty, je to vždy pro jeho dobro,
pro jeho přiblížení se Poznání. Dostává se blíže ke
svému středu, božskému Prazákladu. Touží-li po
něm, začne působit milost Boží jako obrovská síla
dostředivosti. Zde jsou mnohé hříchy odpuštěny.
A tak se člověk vymyká tvrdosti své karmy. Jeho
osud již není zcela totožný s jeho karmou. Karma se
zmírňuje a může se i rozpustit, a to podle opravdo­
vosti jeho touhy.
Milost Boží je světlo, které se v člověku rozsvěcu­
je jeho vlastní touhou po Bohu, po Pravdě.
„Hledejte Pravdu a Pravda vás osvobodí. “

131
Velký P řítel

Jinde se zmiňuji o tom, že jsem stále chodila


s Velkým Přítelem, samozřejmě nikoliv v předsta­
vě, neboť v této Přítomnosti žádná představa ne­
existuje. Je to živé, čisté Boží Vědomí zpřítomnělé
v lidském vědomí jako osobní Bůh, Kristus, ve vý­
chodních naukách nazývané átman.
Tato zažívaná Skutečnost se někdy může vystup­
ňovat do ponoření átmana do brahma. Pak se ztrácí
pojem ,já a ty“. To, co tu je, je Život, nerozlišené
Božské Vědomí, Jednota.
Druhé hluboké ponoření do Jednoty jsem měla ve
dvanácti letech. Mezitím jsem zažívala intenzivní
Přítomnost cestou do školy. Cesta, která trvala asi
hodinu, vedla mezi poli, kolem lesíka, černého kříž­
ku na „Kopečku" a dále údolím. Po cestě nikdo jiný
v té době nechodil, jen v neděli do kostela. Nic tam
mimo o žních nejezdilo, a tak tam byl Boží klid.
Nádherně svěží vonná rána a slunná odpoledne při
návratu, někdy vystřídaná deštěm či sněhovou me­
telicí, samota - to vše velice přispívalo k mému
vnitřnímu soustředění a přitulení se do této Pří­
tomnosti. Sounáležitost s Bohem slábla s dosaže­
ním cíle cesty, neboť tam mysl musela být bdělá
světské činnosti. Ale nikdy nezeslábla úplně, stále
tu byla, všudypřítomná i v této činnosti, např. při
učení. To mi šlo velmi lehce.
Cesta, po které jsem denně chodila, byla nabitá
dobrou silou, jak zjistili moji přátelé, ještě po mno­
ha letech a zůstala dodnes.

132
Dalším místem, kde se mi s Bohem chodilo stejně
dobře, byl les. Veliký, hluboký, nádherný les,
v němž člověk málokdy někoho potkal. Celý les
spočíval v této posvátné Přítomnosti. Ale nebyla to
jen uspokojující nálada, byla zde ještě silně vyjád­
řena touha po užším splynutí, tak jak jsem to již
občas zažívala.
Když mi bylo dvanáct let, pásla jsem jednou ke
konci prázdnin kozy na posečeném poli. Seděla
jsem na brázdě a švihala proutkem mechanicky
před sebe. Prut sloužil k zahánění koz. Hlína byla
suchá a tvrdá, všude kolem byla jen strniště plná
trávy. Kozy se spokojeně pásly. Pojednou mne opět
zaplavilo nekonečné Vědomí Jednoty všeho, se
mnou a se vším, já a můj Velký Přítel jsme splynuli
a zanikli v Nekonečném oceánu Vědomí.
Toto Vědomí nemůže být uvědomováno „ně­
kým", neboť nic „druhého" vedle něho neexistuje.
Může být ale vědomo Samo Sebe v tichém, hlubo­
kém Jsoucnu. Pro člověka, který to nezažil, je to
jiný stav vědomí, pro toho, kdo to zažil nebo žije
trvale, je to Přirozený stav, neboť „minulé vnímání"
vidí jako totožné s nynějším, jen zmizelo zdánlivé
oddělení, které vytvořil omyl nevědomosti. Je to
přesunutí vědomí z dvojnosti do Jednoty - „Zámě­
na světel". Přesunutí vědomí z Jednoty do dvojnosti
není již potřebí, neboť Jednota žádnou „dvojnosť
nemá a nevidí.
Zpočátku jsou však zkušenosti Jednoty ještě stří­
dány se stavem vědomí „před ponořením", ale vždy
z tohoto ponoření zůstává určité světlo a prosvětlu-
je předešlou úroveň, takže každým opakovaným
vnorem se dokonalému poznání blížíme. Zpočátku
to jsou tedy jen záblesky časově dosti od sebe vzdá-

133
lené, později jsou častější a hlubší, až se duše uvě­
domí tak hluboko a na tak dlouho, že se již vědomí
dvojnosti nevrátí.
Takový člověk žije ve světě dál jako předtím, ale
je uvědomělou vlnou na oceánu Bytí, pro druhé lidi,
vlny, je poznatelný jen do té hloubky, do jaké jsou
sami v sobě uvědomělí. On ale „vidí" (je to jiný stav
vědění, než zažíval dosud) nejen do své hlubiny, ale
skrze tuto hlubinu i do všech ostatních vln.
Stejným způsobem, ať už dojde Poznání jakouko­
liv cestou, rozumí i všem jiným cestám, neboť Poz­
nání je Pravda a ta je jen jedna. Cesty k ní jsou
však originální v důsledku originality mysli každé­
ho člověka. A třebaže každý nakonec dojde stejné
Pravdy, samotné dosažení je zcela původní zkuše­
ností každého jednotlivce.
Je to naprosto jednoduché i strašně složité, podle
toho, jak je mysl čistá, či zakalená. Proto cesta vede
očišťováním a soustřeďováním mysli. Kvalitativní
skok může být navozen obětí. Ta vždy očistí naše já
od části sobectví a tím přivolává Boží Milost. Vždyť
samádhi, ponoření do Boha, mohlo nastat a vždy
nastane, když se nějakým zásahem byť jen na chvíli
ego rozpustilo. Ovšem staré závislosti z tohoto po­
noření zase ego vytáhnou a postaví ho do takové
úrovně (barda), kam patří. Nutno říci, že po kaž­
dém ponoření je toto bardo o trochu lepší, prosvět-
lenější, neboť znovu se vynořivší ego si kousek svět­
la z Jednoty přináší.
Je to tak, jako byste bydleli např. v Praze a jezdi­
li za nějakou milou do Vídně. Po každé návštěvě
budete Vídeň lépe znát. Pak se tam oženíte a pře­
stěhujete. Po nějakém čase přizpůsobení budete
mít domov ve Vídni, i když občas do Prahy zajedete.

134
Podobně je to s přesunutím vědomí z dvojnosti do
Jednoty.
Zde platí, že vždy cennější je to samádhi, při
němž nezmizí vnímání světa, ale toto zažívané Vě­
domí v sobě zahrnuje i svět. Je to ovšem jiné vnímá­
ní věcí, než jsou lidé zvyklí. Je to žití jejich Podstaty
jako Sat - Cit - Ánanda, čili jevy jsou prázdné, ale
přesto „utkané" z Poznání („Z všech věcí Prázdnoty
strom Bódhi roste.").
Otevření Vědomí jsem naznačila též v následující
básni Probuzení:

Ráno jsem vstala,


abych Tě pozdravila
tak, jako dřív.
Však ač Jsi všude, nikde Tě nenalézám.

Tvůj oltář zprázdněl


a růžena něm již nevoní.
1 všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom Bódhi.

Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -


neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

Nejsi tu Ty a nejsem tu já, a přec Tě tolik mám,


že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.

V naprosté jistotě,
že vědy tomu tak bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.

135
J a k H ynek čaroval

Přišel z ničeho nic mladý chlapec, student v prv­


ním ročníku vysoké školy... Byl plný fyzické síly
a také psychických sil. Měl zkušenosti i s probu­
zenou Hadí Silou. Byl si svých schopností vědom
a měl z toho radost a uspokojení.
Když nám nadšeně vyprávěl své zkušenosti, řekl
mu Kamil přátelským hlasem: „Tak si to tak ne­
ber." Bylo to podobné, jako když mi řekl Fráňa:
„Nakopni to."
Chlapec se zamyslel a protože byl velice inteli­
gentní, ještě si sice občas pro zábavu ostatních
„začaroval", ale jeho ústřední cesta a snaha jej ved­
la přímo k cíli.
Vícekrát zažil samádhi čili hluboké ponoření do
pravé skutečnosti. I jeho „zevní" život je dík jeho
laskavosti a vysokému IQ velmi úspěšný. Všichni
kamarádi jej mají velmi rádi.
Jednou byl Eduard vážně nemocen, měl infarkt
a právě uschl stromek, který Eda před časem rou­
boval a všichni jsme mu říkali Eduardův stromek.
Eda to pokládal za znamení, že má již odejít z toho­
to světa.
Hynek se oblékl za čaroděje a vykopal uschlý
stromek. Používal k tomu Massajský štít a kopí,
které přivezl Eduardovi jeho syn z Afriky. Stromek
vynesl ven k ohništi a při spalování udělal zvláštní
obřad. Potom místo vykopaného stromku našel
mladou jabloňku, tu opět důkladně „očaroval"
a hlasitě jí prohlásil za nový Eduardův stromek

136
života. Všichni jsme mu při tom halasně i v duchu
pomáhali.
Byla to jen hra, ale tak upřímná a z lásky, že
Edovi nezbylo nic jiného, než úmluvu přijmout.
„Jeho“ nový stromek každý rok překrásně kvete
a má nádherné plody.

137
Něco o m agii

Na jiném místě jsem vyprávěla o nevidomém


Jarkovi, jak samočinně vysílá svoji radost na kaž­
dého, koho potká. A opravdu, lidé to již z něho vě­
domě vyciťují. Takto jim pomáhá, neboť oni pociťují
tuto radost jako požehnání a cítí se sami šťastnější.
Je to jeho dar ostatním, práce pro druhé. Zprvu byl
nešťastný a neměl jim co dát, ale po krátkém úsilí
a práci na sobě samém je bohatý štěstím a může je
ještě rozdávat.
Obohacuje ostatní jednak přímo vysíláním rados­
ti, vždyť takového člověka, který rozdává lásku, má
každý rád čili dobro plodí dobro, jednak na naši
výzvu začíná zapisovat své dobré myšlenky a vnitř­
ní zkušenosti. Jistě z toho jednou bude kniha. I on
je spolupracovníkem Božím na přetváření světa
v Království Boží.
„Království tvé nebude z tohoto světa, ale ty bu­
deš tento svět v Království boží přetvářet" (Prů­
zračný svět).
Jsou však jiní, kteří rozsévají kolem sebe chmury
a někdy i vědomě zlo, což je z nich a kolem nich
také cítit. Někdy toho napáchají tolik, že jim jejich
karmická odezva dlouho neumožní se z vlastního
mentálního marasmu pozvednout. A proto zuřivě
bojují proti pokroku druhých. Učitelé, kteří vyjdou
na veřejnost, bývají vždy terčem takových zlem
posedlých bytostí. Nedá se s nimi nic jiného dělat,
než jim vnitřně posílat dobro. Jakýkoliv zevní zá­
sah je přiléváním oleje do ohně jejich nenávisti.

138
Každá tvořivá myšlenka je z určitého hlediska
magií. Jestliže první příklad můžeme nazvat bílou
magií, jde v druhém případě o magii černou. Nepo­
třebuje ani obřady černé mše. Síla temné mysli
toho umí napáchat sama o sobě dost.
Znám také takové nešťastné bytosti, jež se i Bo­
ha, jeho pomsty a trestů, dovolávají proti těm, kteří
jim „vzali jejich štěstí". Chápou ho totiž jako svůj
majetek, který jim druhý nechce poskytnout tím, že
nechce uspokojovat jejich sobecká přání a často
i nízké pudy. Zvláště posedlost přebujelým sexem
bývá důvodem pro takové počínání škodícího člově­
ka, který se neštítí nejhorších výmyslů, jen aby
poškodil toho, koho nenávidí. Někdy jim nakonec
i sám uvěří, a tím je stále nešťastnější. Propadá se
čím dál více do vlastního sebezničení. Každá černá
magie se opírá o ďábla, tj. o vtělené zlo, a každá
nakonec do vlastního pekla vede.
Právě jsem otevřela knížku Michaela Carrithe
„Buddha" a oči mi padly na následující odstavec:
„Rozpálen chtivostí, vydrážděn nenávistí, zmaten
zaslepeností, přemožen jimi, v mysli posedlý, rozho­
duje se člověk k vlastnímu neštěstí, k neštěstí j i ­
ných, k neštěstí všech, a zakouší bolest a zármutek."

Tento příhodný verš mi padl do očí proto, že jsem


v nedávné době zažila, a se mnou mnoho dalších,
zlý výpad a nepravdivé osočení osobou, která si
vzala za životní cíl pomstu.
Její nenávistné výmysly a zlo, které koná, se sice
stále stupňují, ale také již nesou své ovoce. Vrací se
k ní v podobě velikého strachu, že ji někdo zabije.
Je nám jí líto, když vidíme, jak ji její vlastní strach
mučí.

139
Pokora srdce

Moudrý Šankara napsal:


„Jávždycky spočívám u nohou Toho, jehož milos­
tí vím, že jsem s Ním Jedno. “
Je to výrok moudrého člověka, který se poznal
v Jednotě s absolutním Bytím a zároveň žije v této
lidské úrovni —ve zdánlivé dvojnosti člověka a ab­
solutna. Říkám ve zdánlivé, hlavně pro druhé. Ten­
to člověk si je absolutní Jednoty plně vědom, jeho
vůle je souhlasná s vůlí Boží, neodchyluje se od vůle
Boží.
Vědomí není zatemněno vůlí lidskou. A to je prá­
vě nejvyšší pokora srdce: „býtvždy u
v souhlase s Boží vůlí, být plně ve vesmírné harmo­
nii s Božím tvořením. Není tam vůle lidská, která
by odcizovala člověka od jeho Tvořitele - záměrně
říkám Tvořitele, ne Stvořitele, protože Boží Jsouc­
nost nás vytváří v božském TED neustále, věčně.
Je tam velká pokora srdce, která poznává všudy-
přítomnost Boží ve všem jeho stvoření. Právě touto
pokorou, tichostí srdce i mysli se neodštěpuje vědo­
mí od Boha.
„Neklamte se, kde je mysl vaše, je i srdce vaše. “
Kde je tiché srdce (mysl utichla a ještě není), je
tiché Vědomí. Mysl je jen pohyb vědomí, tedy sama
o sobě neexistuje.
Když budete sledovat myšlenky, budou stále řid­
ší, až zbude poslední myšlenka, prvotní Já. Ocitne­
te se v prázdnu Vědomí, ze kterého se vynoří prvot-

140
ní myšlenka Já. Děje se to tak: Prázdno —pak J á —
Prázdno —Já. To je to Maháršiho J á —Já.
Lidé, kteří nemají pokorné srdce, nemohou toto
prvotní, svaté Já poznat. Mají četné tužby čili vása-
ny, a proto zachycují jen já odvozené, vjakési úpad-
kové úrovni života, já zatemnělé, sobecké.
Jen člověk s pokorným srdcem toto prvotní svaté
Já poznává nejen v sobě —tam je pozná nejdříve,
protože každý je sám sobě nejblíž —,ale postupně je
poznává ve všech a ve všem. Uctívá je, pokorně se
mu klaní, neboť takto Jednota zdánlivou dvojnost,
ve které se poznává jako Sama Sebe, uzavírá opět
do Sama Sebe, do Jednoty.
„Sám Sebe uctívám “zpívá Aštáva
Uctíváním Sama Sebe pomáhá člověk poznávat
ostatním —vidí v nich Sebe, Jednotu, Boha a takto
v nich Sebe uctívá a jeho Vědomí otevírá jejich za­
kalené vědomí, a tím i oni jsou blíže Poznání. Je
však nezbytné, aby oni sami po Poznání, po Bohu
toužili. Jejich sobecké ego musí uhnout, aby se
v nich Božství mohlo projevit.

141
J a k jsem šla jednou n a houby

Od malička, kdy mě tatínek vodil s sebou do le­


sa —sám byl vášnivý houbař, neboť tak se vždy na
čas oprošťoval od četných tíživých starostí a zažíval
volnost velmi ráda chodím na houby. Je to pro mě
nejen záliba a zapomnění na starosti v naprosté
uvolněnosti a pociťování tiché radosti ze sjednocení
s přírodou, ale také způsob zásobení potravinou,
která vhodně zpestřuje jídelníček a také ve značné
míře šetří peníze. Ty pak můžeme věnovat na pot-
rebnejsi ucely.
Po celé léto a na začátku podzimu téměř každý
den zaběhnu do lesa pro nové zásoby. Kolem chaty
sice houby rostou, ale člověk se na ně musí vypravit
brzy ráno, neboť les bývá plný houbařů —z vesnice
i chatařů.
Povím vám jednu milou příhodu, která se mi
stala před několika lety. Jednou v létě v pátek od­
poledne přijel milý a vzácný přítel. Vzácný, protože
přichází vzácně —všichni přátelé jsou nám stejně
milí a vzácní. Má v životě mnoho povinností, je pri­
mářem na chirurgii v jednom vzdálenějším městě,
a tak se k nám dostává jen jednou za delší čas.
Dříve, za dob studií, dojížděl se svou dívkou často,
měli jsme se velmi rádi. Nyní, když přijel, radostně
jsme se pozdravili a přátelská atmosféra se ihned
obnovila.
Byl na cestě do Prahy, kde měl důležité jednání.
Povídali jsme si, meditovali a pak se sám vyptával
na některé duchovní otázky. Nakonec neodjel nave-

142
čer, jak plánoval, ale přespal s úmyslem, že odjede
ráno kolem šesté hodiny a prý nemám kvůli němu
vstávat, že snídat nemusí.
V

Řekla jsem mu, že mi to žádné potíže neudělá,


protože chci jít stejně brzy ráno na houby. Byla
sobota, čekali jsme jako obvykle návštěvníky a jeli­
kož nikdy dopředu nevím, kolik jich přijde, chtěla
jsem pro ně navařit veliký hrnec houbového guláše
s bramborovými knedlíky, aby byli všichni nasyce­
ni sezónní pochoutkou.
Přítel si při snídani vzpomněl, že určitý svůj
problém, na který se ptal včerejšího večera, ještě
zcela nepochopil. Vysvětlila jsem mu co bylo ještě
zapotřebí, ale on kladl další a další otázky a z jejich
pochopení měl takovou radost, že jsem neměla to
svědomí se utrhnout a odejít.
Ve velmi krásném duchovním společenství nám
čas rychle uběhl a pojednou jsme zjistili, že je devět
hodin. Přítel se nerad rozloučil a já jsem běžela do
lesa. Cestou jsem si řekla: „V lese již nic nebude,
Pane Bože, co já těm dětem dnes navařím?!" Nebyla
sice úplně pravda, že bych neměla co vařit, šlo by
jen o změnu plánu, ale minulý týden se přátelé na
ten houbový guláš tolik těšili.
Asi dvě minuty od chaty je nová cesta. Kdysi
v těch místech rostly pravé bílé hříbky, vybudová­
ním široké cesty bylo naleziště zničeno. Přešla jsem
cestu, vyškrábala se vysokým příkopem zarostlým
na svahu houštím břízek, habříků a několika smrč­
ky a strnula jsem milým překvapením. V tomto
mlází jsem našla celkem sedmnáct krásných, vel­
kých i menších pravých, zcela zdravých hřibů. Byl
jich plný košík.
Poděkovala jsem Pánu Bohu za ten příděl a ještě

143
jsem se podívala kousek dál po lese, ale ten byl celý
pošlapaný od houbařů a vymetený jako koštětem.
Raději jsem se rychle vrátila domů. Eduard, který
právě vstával ze své ranní meditace, se zeptal:
„Ty jsi ještě neodešla?"
„Už jsem se vrátila."
Když uviděl košík plný hřibů, velmi se podivil. 4
„Kde jsi to našla?"
„To mi Bůh přidělil."
Eduard přikývl: „Za to, že jsi se tomu chlapci tak
upřímně věnovala."
Navařila jsem veliký hrnec houbového guláše
a velikou mísu bramborových knedlíků. Na oběd
nás bylo větších i menších jedlíků právě sedmnáct,
stejně jako nalezených hřibů. Všem velice chutnalo,
zvláště když jsem jim vyprávěla, jak jsem je našla.

144
Něco o UFO

V poslední době se množí zprávy o UFO, o setká­


ních s bytostmi z jiných planet.
Země je malou kapičkou ve vesmíru. Je možné, že
existují i jiné planěly, kde je život podobný našemu.
A jistě mohou někde v kosmu žít i bytosti, které
nepotřebují tělesné formy, jako máme my, a proto
mohou být i tam, kde by naše těla shořela nebo
zmrzla.
Duchovně probuzený člověk se může uvědomit
v celém vesmíru, avšak duchem, nikoli tělem, tím
žije zde, na Zemi, v podmínkách jemu odpovídají­
cích. Jinde ve vesmíru mohou být bytosti s takový­
mi „těly", které odpovídají podmínkám, v jakých se
tyto bytosti právě nacházejí. Mohou být také du­
chovně propojeny s jinými bytostmi ve vesmíru.
Bytosti ze Siria mi například telepaticky sdělily,
že mají povzbudivý vliv na vědu, umění a duchovní
pokrok na naší planetě. Telepaticky jsem se také
dozvěděla i jm éna některých známých umělců
a vědců, které oni podporují vnitřní inspirací. Ně­
která jména jsem již znala, některá jsem poznala
dodatečně. Ale to bylo jen okrajové poznání, důleži­
tější je vnitřní pomoc duchovního uvědomování. ■
Nemusíte se obracet k nim, obracejte se k Bohu,
oni jsou však v této milosti velmi účinnou složkou.
Milost Boží není jako oblak, který se snáší odněkud
shůry na ubohé bytůstky, ale jde přes srdce lidí
i vyšších bytostí, které jsou svou vyspělostí do této
milosti zařazeny. Podle mých poznatků jsou bytosti

145
ze Siria na vyšší úrovni než my, lidé, a jako takové
vysílají svůj pomocný vliv na naši planetu. Ke sty­
ku s lidmi nepotřebují žádné kosmické lodě, nic, co
by bylo v nějaké hmotné úrovni. Jim stačí síla dob­
ré myšlenky, která se spojuje s myslí lidí a povzná­
ší je do vyšší, čistší a tvůrčí úrovně. Nemusíme si
tyto „bytosti" nijak představovat, stačí se soustře­
dit myslí na sílu moudrosti. I v nás je tato modrá
hvězda zastoupena, a proto koresponduje s centry
moudrosti ve vesmíru. Komu se otevře kosmické
vědomí, najde v sobě i moudrost „bytostí" ze Siria.
Jednou přijela na chatu dáma, Francouzka, zá­
stupkyně a první žačka francouzského mistra Jo,
Jezdila po Evropě s propagací jejich skupiny, která
žije na jednom havajském ostrově a živí se tkaním
a barvením hedvábných látek. Jejich mistr vystu­
puje pravidelně na nějakou horu a podle jejich víry
a přesvědčení je tam ve styku s UFO. Svým žákům
pak sděluje nové duchovní poznatky a instrukce. Se
svojí žákyní, cestující po světě, je v telefonickém
i telepatickém spojení.
Byla právě v Polsku, když ji mistr vyzval, aby
jela do Cech, že třicet km od Prahy, tam a tam, je
domek, kde žijí dva starší duchovní manželé. Zeje
velmi důležité, aby se s nimi setkala. A tak nemeš­
kala a přijela, vedena intuicí. Bylo u nás tehdy ně­
kolik velmi pokročilých přátel a s dámou Clothe
jsme meditovali. Zažívala hluboké uvnitřnění a při
odjezdu velice děkovala.
Za krátkou dobu jsme dostali poštou krásně
upravenou knihu o životě a činnosti jejich skupiny
(též charitativní) a rovněž o stycích m istra Jo
s UFO. V knize je věnování s mnoha díky za hlubo­
ké stavy, které u nás Clothe prožívala. Zároveň

146
s knihou přišel dopis psaný francouzský a anglicky,
že nás bytosti UFO vybraly jako jediné z východní­
ho bloku na let do vesmíru, ale můžeme si prý vzít
s sebou 200 osvícených žáků a že pro nás přiletí
kosmická loď.
Vzali jsme to samozřejmě jako žert, ale oni sami
tomu opravdu věří. My jsme se ještě s žádnými
UFO nesetkali. Zamyslela jsem se nad tím, jak to
myže být. V minulosti se někteří „vyvolení" stýkali
s anděly, génii, velkými bratry...a třeba ďábly. By­
ly to jejich představivostí zpersonifikované síly
dobré, ale někdy také zlé.
Proč by si lidé nemohli dnes zpersonifikovat mo­
dernější ufony?

147
M odrá hvězda

V období duchovní nesvobody jsem měla několik­


rát vizi, že jsme v ochraně bytostí ze Siria. A také
byl div, že jsme toto těžké období nesvobody překo­
nali bez nějakých obtíží nebo dokonce represálií,
ačkoliv téměř každý týden si od nás návštěvníci
odnášeli samizdaty a někteří je dále rozmnožovali,
přičemž část kopií pak přinášeli zpět k novému
rozdávání a zbylé věnovali svým přátelům. Manžel
své samizdaty vždy podepisoval bez ohledu na ne­
bezpečí a zdarma rozdával. Několikrát u nás byly
i podezřelé návštěvy. O dvou z nich jsme se dozvě­
děli, že jsou „tajní", a přece jsme s nimi jednali
upřímně a srdečně. Zápisy jsme na příslušném mi­
nisterstvu měli, to jsme se též dozvěděli, ale k pří­
mému ohrožení nikdy nedošlo. Také se k nám v ča­
se naší nepřítomnosti několikrát někdo vloupal.
Většinou po sobě zanechali nepořádek, někdy něco
málo odnesli, jindy vůbec nic, jen prohrabali písem­
nosti.
Právě v té době jsem opakovaně měla ony vize
ochrany poskytované bytostmi ze Siria. Nebylo to
zcela tak, že jsem byla já a hodně daleko Sirius a na
něm pomáhající vyspělé bytosti, ale ve vlastním
vědomí rozšířeném do vesmíru jsem poznala opěr­
ný bod dobra a ochrany před hrozícím zlem.
Kdyby bytost byla naprosto v klidu, nevytvářela
by karmu a nepotřebovala by žádnou ochranu. Ale
v této úrovni každá činnost podléhá zákonitosti.
Je-li tato činnost prospěšná, „bohulibá" a má-li ješ-

148
tě trvat, jde s ní hned milost boží ochrany. Je to
vlastně promítnutí Jednoty do dvojnosti, aby bylo
projevení činnosti a toto nese s sebou zákonitost,
které se nemůže vyhnout ani Šakjamuni (Zen Graf-
fiti). '
Jednou k nám přišel velmi nepříjemný člověk
a žádal manžela, ať prý ho zasvětí do černé magie,
konkrétně chtěl vědět, jak se slouží černá mše. Byl
to provokatér, ale trpělivě jsem mu vysvětlovala,
jak jsou tyto věci škodlivé, že nic takového neprová­
díme a jak by si uškodil, kdyby to chtěl dělat. Man­
žel mu tehdy dal čtvrt hodiny času a pak ho vyká­
zal. Při odchodu ten člověk ještě vykřikl, že ho prý
vyhazujeme, ale jiného tajného (a řekl jeho jméno)
jsme měli na chatě celý den. Ten minulý byl docela
milý člověk, inteligentní, vysokoškolák, nikdo by to
do něj nebyl řekl. Přišel s jedním známým (Honzou)
zdaleka ne tak inteligentním.
Bylo to na Velikonoce, kvetly meruňky a ještě
napadlo půl metru sněhu. Eduard byl silný a velmi
pracovitý, a tak s některými hochy chodili do lesa
na brigády, čistili les od plevelných stromků a ke­
řů. Dříví z nich jsme si směli vzít na topení. V té
době jsme šli na vyčištěnou paseku spálit hromadu
již nasbíraného klestí (velmi se hodilo, že kolem
napadl sníh, nehrozilo tak nebezpečí, že by chytil
les). Kromě hochů byly s námi i tři dívky, a rozver­
ný Honza, co přivedl toho tajného, házel po dívkách
koulemi, které si namačkal v dlaních. Z koulí se
však vzápětí stávaly nebezpečné „ledovky".
Přikládala jsem na oheň a právě jsem se zvedala,
když nerozumný a neopatrný Honza se strašnou
vervou hodil zledovatělou koulí po Míše, ale místo
ní trefil mě rovnou do oka. Velmi mne to bolelo,

149
v oku jsem stále viděla záblesky světla. Stále mne
to nutilo si k oku sahat. Když jsme k večeru jeli
vlakem domů, nabádal mě nejvíce právě ten tajný,
abych šla k lékaři.
Lékař pak zjistil, že mám odraženou sítnici a mu­
sela jsem ležet šest týdnů na zádech, bez pohnutí
hlavy. Tím násilným ležením mi vznikly další obtí­
že, a tak to bylo období velmi bolestivé.
Na onom tajném bylo zajímavé, že měl velký
zájem o duchovní nauky, zpočátku jistě profesio­
nální, ale postupně i osobní. Tehdy jsme byli ve
velkém nebezpečí: cíleně nás krátce po sobě navští­
vili dva tajní. První byl inteligentní a poznal, že
nejsme špatní ani škodliví, druhého jsme vyhodili
velmi brzy.

150
J a k zní tle sk n u tí jedné ruky?

Mám ráda myšlenkovou zkratku, která vede


k přímému pochopení. Takové jsou zenbuddhistic-
ké koany. Právě jako ten v názvu této kapitoly. Je
v něm vyjádřena moudrost celé cesty jógové filoso­
fie k dokonalému Poznání. A také vnitřní síla toho,
jenž koan vytvořil.
K tlesknutí je třeba vyvinout určité úsilí. Na jeho
počátku je myšlenka, touha něco uskutečnit. Násle­
duje správné rozvážení a rozhodnutí proč a k jaké­
mu cíli. Žák v sobě probudí touhu po poznání a lás­
ku k cíli, k Pravdě, k Bohu. Pak nastupuje sama
akce síly, pozvednutí ruky. Již na samém začátku
tu máme vyjádřeny všechny tři hlavní aspekty jó­
gy. Touha a láska - bhakti, správné ujasnění cíle
studiem a přemýšlením - džňána a konečně akce
sama —karmajóga.
Ruka má být samozřejmě čistá. Žák se tedy omý­
vá a koupe. Nejúčinnější je očista v čisté neporuše­
né mysli, v jejím přirozeném stavu, a to hlubokou
meditací a kontemplací, dosahováním samádhi.
Když se žák očišťuje, dává zároveň pozor, aby se
znovu neušpinil čili: bdělou pozorností se vyhýbá
škodlivému. Již Buddha pravil:
„Překvapí nepozornéhoškodlivé1v př
podobě."
Pozorně bdělý se takového „příjemného" odříká,
neboť je prohlédl, často až po minulých zkušenos­
tech.

151
Také k zamýšlenému tlesknutí je potřeba bdělé
pozornosti.
Kolik aspektů jógy již zde máme! ,
Džňánu, bhakti, karmajógu, očistu charakteru,
koncentraci mysli a kontemplaci, bdělost a odříká­
ní se špatného, tedy určitou oběť. A pak nejhlubší
bdělost a upnutí se k samé podstatě otázky „Jak
zní...“, kjejímu vyřešení. Zák se snaží dojít k řešení
všemi dostupnými způsoby, a to je správné, neboť
celá bytost, všechny její možnosti musí směřovat
k Poznání. Jenom v této ucelenosti jógy, v její in­
tegritě je možnost dokonalého prohlédnutí. Celá
mysl musí být dokonale soustředěna. Kdyby jen
sebemenší paprsek chyběl do jějí celistvosti, ne­
mohl by se hledající poznat. Poznání je celistvost,
naplnění, Jednota.
Když hledající postupuje uceleně, dostává se
snadněji do hlubších úrovní poznávání. Omyl dvoj-
nosti se úměrně jeho opravdovosti rozpouští a pod
ním víc a více prosvítá To, co je pravdivé a věčné,
To, co tu odevždy JE.
Hledající poznává, že to, co hledal, není nic před­
mětného, co by mohl dosáhnout či nějak uchopit, že
je to on sám ve své Podstatě, hledající i nalezené.
Nemohl se najít, protože měl na očích šupiny zapo­
mnění. Nyní spadly, již se nemusí snažit něco od­
straňovat nebo hledat. Každá další snaha v tomto
směru by byla zbytečná, na překážku.
To, o co bylo dosud usilováno, co bylo určitou
dobu připravováno, je v jediném okamžiku zde. Žák
prohlédá a poznává Pravdu.
A nyní již ne žák, ale osvícený ví, že namířená
ruka nemá o co tlesknout, že je jen Jednota, že se
jen v Jednotě zvedl pohyb, vyvolaný jeho touhou

152
a láskou k Pravdě, vlna na nekonečném oceánu By­
tí, aby mohla poznat, že je vodou, Vědomím.
Pohyb byl nutný jen pro sebepoznávání, pro od­
halení pohybu věčného Života.
Prázdno, klid nemá touhu sebe poznat, neboť je
to vyrovnání plus a minus, jin a jang. Má však
v sobě latentně uloženy všechny možnosti, tedy
i touhu po sebepoznání a možnost jejího naplnění.
Tato touha i její naplnění se uskutečňují ve věčném
pohybu života. Proto je život věčný, nemůže nikdy
přestat, jen ustat nebo se změnit v jinou formu. Ani
v Brahmově noci nemůže úplně přestat, když se
vzápětí znovu vynořuje a rozvíjí. Vždy nakonec
zbude Jeden a ten znovu vytvoří dvojnost. Vytvoří
ji touhou po sebepoznání a láskou a pro lásku, kte­
rou nakonec, přes všechno bloudění a strádání ve
dvojnosti i přes nové hledání lásky k sobě sama,
nachází opět skrze lásku altruistickou a lásku
k Bohu, aby konečně skrze oběť sebe sama Bohu
nalezl Sama Sebe v Božské Jednotě.
Koanem „ J a k z n í tlesknutí jedné
řena krátká cesta pro rychlé uvědomění sounáleži­
tosti v Božském Já. Otázkou „Jak...“, pátráním kdo
jsem vlastně ,já“, kdo chce „tlesknout", je hledáno
a uskutečňováno Poznání, že je jen jedno Já, Jeden
bez druhého, že není nikoho, ke komu se má jít,
koho hledat a v poslední fázi, že není ani hledající­
ho^
Že je jen jeden Jediný Bůh, který ve své tvorbě,
božské hře - lílá, představuje celý vesmír, tedy
člověka a Boha, dokud člověk nepozná, že v této hře
jen Bůh sama sebe vytváří a hraje si na otázku
i odpověď, na přicházení a odcházení, na žádajícího
a uspokojujícího.

153
v
Ze jen, jak je vyjádřeno v jiném koanu.^BůA
si jde pro oheň...“, tedy sám žádá a sám dává. Tak
tvoří. Je to jen Boží hra, většinou lidí dlouho vníma­
ná a zaznamenávaná jako pevná realita a jen ně­
kterými, velmi ojedinělými, poznávaná jako iluze
nebo jako průzračný svět. Tak jak je psáno o Budd-
hovi, že od okamžiku jeho prozření až do smrti jeho
těla byl celý jeho život jen iluzí.
A toto všechno je ve shora uvedeném koanu řeče­
no myšlenkovou zkratkou pro přímé pochopení po­
sluchače, aby si uvědomil, kdo nebo co je. Ze je
součástí této Boží tvorby, která vytváří Sama Sebe
ze Sebe Sama, že je zároveň spolutvůrcem ve své
Podstatě. Ajako takový se může opět ze Sebe Sama
v Sobě uvědomit.
Na posledním stupni se ego vzdává sebe sama,
neboť tu není nic druhého vedle, ani touha po tles­
knutí, není co vyslovit, není ke komu.
„Nemám, co bych ti řekla... (báseň Wu-wei, Prů­
zračný svět), to znamená vanutí ducha, nečinění.
Duch se vznáší nad vodami. Pohyb prvotní energie
schopné tvořit, ale ještě to není tvorba, nebo posled­
ní záchvěv, který již není tvorbou.
Prvotní i poslední zvuk není ještě, nebo již zvu­
kem. Je bezhlesou ideou, prvotním či posledním
záchvěvem před vstupem do Prázdna či při výstupu
z něho („Vanutí ducha“). Je to sféra prvotního tvo­
ření, kdy dvojnost ještě nevznikla, nebo naopak
právě zaniká. Poslední pohyb se mění vylitím Boží
lásky v nepohyb, je to tedy „zvuk" bez zvuku, bez-
hlesé tlesknutí jedné ruky.
Poslední stupeň je zánik ega, zastavení mysli,
„mrtvá mysl". Ego se při přechodu do Prázdna
vzdává sama sebe, proto již není o co tlesknout, co

154
vyslovit, neboť zvuk, jako první stvořené, zde po­
zbývá zvuku. Stejně jako při vycházení z Prázdna
zvuk ještě není zvukem, ale teprve počatým smys­
lem zvuku, ještě není ve dvojnosti, je na hranici
mezi Prázdnem a tvořením. Je teprve semenem
tvoření, bezhlesým zvukem.

Má milá, nechtěj již


ty lásky přechodné.
Jak Já Tě, miluj Mne,
cožpak zvuk neslyšíš
kroků mých bezhlesých?

Za noci přicházím
polibkem budím tě
nade vše horoucím.
Proč jen tak tvrdě spíš,
cožpak zvuk neslyšíš
kroků mých bezhlesých?

(1956, dosud nezveřejněno)

155
V Jed n o tě není možno nikde
r •
Boha nalézt. Proč?
' , ■ • ' 'f , ' , ' . \ ; vT

•. ' ■■, • . ■, ■.. V.1

Můžete si někde v nekonečném oceánu vyznačit


střed nebo nabrat více vody? Lze v nekonečné pouš­
ti soustředit více písku či najít v nekonečném ves­
míru pevný bod?
A přece se o to lidé snaží, neboť nevidí celek —
moře, poušť či vesmír. Vytváří si tak oddělené já,
ne-já i odděleného Boha. Toto se promítá dlouho.
Například i pokročilejší aspirant duchovní cesty,
který již zažil jeden nebo dva záblesky Jednoty
v nirvikalpa samádhi, po svém návratu do dvojnos-
ti pociťuje to, co se nazývá Duchovním Srdcem.
Myslí si, že je to správné a ono také je, ale jen pro
něho, neboť i když k Poznání přičichl, vrací se zno­
vu do stavu, ve kterém funguje osobní Bůh.
Není však správné, když svůj malý kousek Poz­
nání považuje za vysoký stav a dokonce si bere
právo tímto svým malým metrem měřit jiné du­
chovní autority.
Není-li sám v Poznám, jak může o Poznání psát?
Píše ze svého ega, což lze mezi řádky snadno vyčíst.
Pro začátečníky by to mohlo stačit, ale i tam by měl
učit jen ten, kdo ví, že je božím nástrojem a že tu
nejsou žádní „žáci", ale že si tu Jeden hraje na žáka
i učitele. Nebude-li se dívat na „žáka" jako na Sebe
Sama, nic jej nemůže naučit. Do Poznání může
„převrátit" jen Sebe Sama, ne nějakého žáka.
Označení „žák" bývá někdy smluvně používáno,
záleží ovšem na tom, jak jej učitel vnitřně vidí. Je

156
tu opět možno použít přirovnání k vlnám na oceánu
Bytí, kdy lze skrze hlubinu vidět ostatní vlny (žáky)
jako Sebe Sama. „Miluj bližního svého jako sebe
samého."
Ale vrátím se k zážitku ze svých 12 let. Tato
zkušenost rozšířeného Vědomí byla o hodně delší
než ta ve 4 letech na plotě. Po uvědomění se znovu
v jakési kvazi dvojnosti jsem zjistila, že je skoro
večer. Kozy stály kolem mne a pomekáváním se
dožadovaly odchodu. V místě, kam švihal proutek
mechanicky jako modlicí mlýnek, vznikla v hlíně
vlhká brázdička.
Podobných zkušeností jsem měla později několik.
Vždy byly vědomím nejlépe zaznamenány, když již
odcházely (na Východě se tomu říká Kenšo).
„Tao je, když býk mávne ocasem." (koan)
Když to tu je, nelze říci, že ,je“, neboť není toho,
kdo by to zaznamenal. Přesto Vědomí je, ale Samo
v Sobe spočívá, žhne. Teprve ke konci zážitku na­
stupuje intuice, která předává paměť o této zkuše­
nosti znovu vzkříšenému egu. Je ale také pravda,
že intuice se stále více prohlubuje a tedy vnímá
dříve, než se vzbudí ego.
Tento stav pěkně popisuje Thákur v jedné básni,
volně cituji :„Přišeljsi brzy ráno, když pes ještě spa
(pes zde znamená mysl, ego).
To je ten příliv světla z každého samádhi. Po­
stupně se intuice natolik prohloubí, že přechází ve
Vhled, ale to je již ona jiná kvalita vnímání, tak ­
zvané Ne-vnímání, Třetí Oko.
V pubertě jsem měla podobných zkušeností více,
byly čím dál samozřejmější. Jako vedlejší produkt
se objevilo určité jasnovidectví. Když se mělo něco

157
stát, např. když měl někdo umřít, viděla jsem to
předem.
Později se tato schopnost stále více prohlubovala,
ale já jsem se modlila k Bohu, aby mi ji odebral, že
by mne to mohlo zkazit, že se znám. A přestože se
tato schopnost oslabila, dodnes vidím některé udá­
losti dopředu i s detaily. Toto zření je věcí prohlou­
bené intuice.
Vzpom ínka II

Od svého mládí, co se pamatuji, jsem stále chodi­


la s Velikým Přítelem, Božskou všudypřítomností.
Nebyl to snad autismus osamoceného dítěte, domů
k rodičům jsme mohli kdykoli přijít se pomazlit,
vzít si kus namazaného chleba či buchtu. Když bylo
třeba, vykonali jsme přikázanou práci, přinesli dří­
ví, přiložili do sporáku, aby matka nemusela vstá­
vat od šicího stroje, nakrmili domácí zvířata apod.,
a zase jsme mohli odběhnout do své volnosti, do
svého průzračného světa.
Oba rodiče pracovali podomácku, otec měl v do­
mě truhlářskou dílnu a matka byla švadlena.
Doma byla pohoda a v samotě vládlo tiché, prů­
zračné štěstí Boží přítomnosti. Děti běhaly a hrály
si na trávnících uprostřed návsi. Pod návsí byla
studánka a z ní vytékal potůček. Kolem rostlo plno
drobných kvítků, rozrazilů, mochen husích, pampe­
lišek, sedmikrásek a sporýšů. Kousek za vesnicí byl
les. Zleva začínal hájkem, kde se rovněž třpytila
studánka a bublal potůček, napravo rostlý vyšší
stromy. Mezi hájkem a lesem vedla rovná, měkká
cestička, celá provoněná, zelená mechem, borůvčím
a drobnými kvítky. Převládaly mochny, rozrazil
a hruštička lesní. V létě tu sem tam uzrála červená
jahoda, ale hlavně tu vždy přenádherně voněl les,
který mne kdykoliv pojal do svého chladivého objetí.
Dnes mi stačí jen malá vzpomínka a již znovu
běžím po té vonné cestičce svého mládí, v průzračně
čisté atmosféře mysli.

159
Sejdeme se v Bohu
Jen si vzpomeňte, když jste měli někoho opravdu
rádi, jak jste o sobě věděli, jak j ste se vyciťovali na
dálku. Bývá to časté u zamilovaných nebo u matky
a jejích dětí, prostě tam, kde je mezi lidmi hluboká
láska a stálé myšlení na milovaný objekt...
„Myslím na tebe neustále, myšlenka na Boha a na
Tebe slévá se mi v jedno... Kde je mysl, je i srdce
vaše .“
Jejich láska jim rozšiřuje vědomí, a tak o sobě
navzájem vědí, i když jsou od sebe zevně velmi
vzdáleni.
Ještě hlubší a tím uvědomělejší je láska k Bohu.
Ta je mostem k všepoznání. Ale ta mateřská nebo
opravdová, čistá milenecká je k ní stupněm. A také
vzájemná úcta a láska duchovních přátel. Když se
sejdou třeba ke společné meditaci - jak význam
„zevního“ odpadá á současně jak zesiluje jejich
vnitřní prosvětlení - scházejí se v Bohu.

160
Bilance

Jestliže se ohlédnu za prožitým časem na tomto


světě, připadá mi tok tohoto individuálního života
již úplně neskutečný, tak jako shlédnutý film, který
jsme sice občas prožívali s jeho hrdiny, ale brzy
jsme si uvědomili, že to byla jen předváděná, v pod­
statě neskutečná hra.
Lásky i nepřátelství časem vybledly a i když se
zdály ve svůj čas důležité, zapadly do prázdna času
svou proměnlivostí a nestálostí. Spíše než měnlivé
lásky se zachovalo přátelství založené na duchov­
ním pochopení.
Zbylo to, co je trvalé, neboť to vyrůstá z neměn­
ného duchovního základu a jako takové zůstává
jakýmsi věnem na příště, jestli má nějaké „příště"
ještě být. Existence nebo neexistence „příště" mne
naprosto neznepokojuje. „Ano" či „ne" je mi v tomto
ohledu naprosto lhostejné. Bez přání či jeho záporu.
Osobní chtění v tomto ohledu nemám, řekla bych
po lidsku: „Děj se vůle Boží" a podle jednoho moud­
rého člověka z televizního Genu: jsem Pane,
k Tvé službě“. Ale toto je jen takové aproximativní
vyjádření pro pochopení začátečníků.
Snad lépe řečeno: „Ať je, jak je" čili podle starého
rčení: „Buď vůle Tvá“, či spíše, nechť je vůle Boží.
Neboť, kde je „Tvá", je také já, které se odevzdává,
a to mne již přešlo.
Tedy během času prožitého tímto individuálním
proudem lidského života se uskutečnilo sjednocení
odděleného já a jeho základu, aniž by se nějak změ-

161
nil styl „normální" existence na této úrovni. Přesu­
nulo se světlo vědomí dvojnosti do jediné, nezrozené
a nekonečné Jsoucnosti živého Prázdna.
Stačilo k tomu celkem málo —rozvázat ten zdán­
livý uzlík nevědomosti a najít tak pravý základ
všeho v božském živém klidu, ale naprosto bez ja ­
kékoliv ztráty schopnosti myšlení na ještě žité
úrovni zdánlivé mnohosti, v kterýkoliv okamžik
potřeby, jenž právě vyvstává.

162
M editace a cvičení

Na závěr uvádím několik účinných duchovních


a tělesných cvičení:

CVIČENÍ VÁHY
Cvičení, které se mi nejvíce osvědčilo. Zůstaňte
naprosto uvolněni —vsedě nebo vleže. Mysl držte
nepohnutou v jednom bodě jako ve středu vah bez
nejmenšího vychýlení myšlenkou či záchvěvem
těla.
Setrvejte v naprostém zastavení mysli, v lásky­
plné bdělosti, jen Vědomí žhne. Můžete takto pro­
světlit postupně i lotosy. Nakonec spočiňte lehoun­
ce ve středu své bytosti. Pocit těla je rozpuštěn. Jen
žhnoucí střed vědomí zůstává, éterický, naprosto
průsvitný, neboť pocit vašeho těla také zprůsvitněl
a vymizel. Představa vah se vytratila spolu s poci­
tem vaší tělesnosti. Zůstává jen bdělost vědomí,
které žhne Samo Sebou.

CVIČENÍ MEČE
Lze ho provádět dvěma způsoby. Buď si předsta­
víte meč lehounce zavěšený nad hlavou. Dotýká se
středu hlavy. Jste velice bděle pozorní, abyste se
nepohnuli. V Japonsku jsou tímto způsobem zasvě­
cováni adepti bojového umění. Při sebemenším po­
hybu by meč spadl a rozsekl adeptovi hlavu.
Druhý způsob: V podstatě jde o cvičení velmi ti­
ché bdělosti soustředění mysli do sušumny v páteři,
jako když ji protne meč. Dech je tichý, mysl napros-

163
to klidná bez sebemenšího pohybu. Vědomí v nej-
jasnější bdělosti. Toto cvičení mi bylo vnuknuto
hned na počátku našeho snažení a jevilo se nejúčin­
nější. Většina ostatních cvičení byla podpůrná.
Představa vah i meče se podržuje jen na začátku
tohoto cvičení, později následuje láskyplná bdělost
bez pohnutí mysli.

DECHOVÁ CVIČENÍ
Nadechujeme a vydechujeme blahodárnou sílu —
pránu, hromadíme ji v prsou, pak ji rozvádíme do
celého těla, do každé buňky, kterou takto napojíme,
prosvětlíme, oživíme a „vzkřísíme" do vnitřního
bdělého dechu. Při nádechu a výdechu se mohou
střídat nosní dírky, ale jen v představě. Nemusíme
si je při dýchání ucpávat rukou.
Nadechujeme při chůzi - sladíme dech s kroky.
Každým dechem se prodýcháváme do hlubšího
a hlubšího produchovnění. Sjednocujeme se s pří­
rodou. Chodíme tiší, vědomi si Boží Přítomnosti
v sobě i ve svém okolí. V mysli zcela čistí chodíme
svatýma nohama po svaté zemi.
Můžete také nabírat pránu ze stromů. Obejměte
velký, silný, nejlépe listnatý strom. Pozdravte jej
jako velkého Bratra. Poproste o jeho přebytky
a dejte jemu zase ze svých. Zůstaňte chvíli tiší,
uvnitřnění. Můžete pozorovat slití vašich vědomí
do Jediného Vědomí. Poděkujte.
Děkujte zemi, co vás nosí a celé přírodě, za její
dary potravy i krásy. Děkujte slunci.
Usmívejte se na Boha všudypřítomného v lásce
a porozumění.

164
VĚDOMÉ DÝCHÁNÍ
N ěkteré nauky doporučují vědomé dýchání.
A skutečně dechem zabarveným vědomím můžete
hodně dokázat a dosáhnout. Např. i uzdravit ne­
mocné místo ve svém těle nebo svého bližního.
Ale největší kouzlo můžete vykonat, jestliže dech
prosytíte jednobodovou koncentrací mysli s upřím­
ným přáním vnitřního pokroku sobě i všem bytos­
tem. Každým následujícím dechem se prodýchává-
te do hlubší a hlubší úrovně uvědomění Sama Sebe.
Dýcháte, tedy žijete, ale život probíhá na více úrov­
ních. Proto koncentrací mysli na dech můžete po­
znat hlubší úrovně vědomí života, dokonce zažít
i tu nej hlubší.

MANTRICKÁ CVIČENÍ
Zvolte si takovou mantru, která vám nejlépe
představí jméno Boží a jako takové ji vyslovujte,
nejlépe jen vnitřně s hlubokou láskou a oddaností.
Zapojte vnitřně zrak i sluch. Zároveň s vyslovením
je v mysli se snažte vidět mantru i napsanou, i ji
slyšet. Upněte na tento vnitřní děj celou pozornost
mysli. Procvičujte mantrou postupně celé tělo od
nohou vzhůru. Po mantrickém cvičení by mělo vždy
následovat hluboké uvnitřněné soustředění mysli
do jednoho bodu a sebeobětování se Bohu.

MODLITBA
Kdykoliv přes den nebo před spaním je dobré se
modlit „Otčenáš", ale velmi uvědoměle a procítěně.
Střelné modlitby - ty jsou velmi prospěšné. Dejte
si do jedné kapsy 10 fazolí, nebo cokoliv podobného
a přendávejte do druhé kapsy po jedné, kdykoliv si
na Boha vzpomenete střelnou modlitbou.

165
TŘI STUPNĚ MODLITBY:

1) Prosba
2) Altruistické přání dobra všembytostem
3) Evokace

V první fázi Prosíme Boha o pomoc pro sebe a své


drahé, což je v podstatě také pro sebe. Toto dělá
člověk velmi dlouho.
Později rozšíří svoje prosby a přání dobra i na
ostatní bytosti. Ale nejen to, část své síly věnuje na
altruistickou činnost pro „druhé". Pomocí této čin­
nosti se stále hlouběji prozírá. Altruistickou činnost
nemůže vykonávat bez zlepšování svého charakte­
ru a právě touto činností se jeho povaha zpětně
očišťuje. Tak se jeho sobecké ego pomalu vytrácí,
hlubší vědomí víc a více prosvítá. Poznání je stav
bez ega.
Kdo „dojde" až sem, prozře se. Poznává, že dobro,
které pomáhal vytvářet, je Boží činnost pro poznání
všech bytostí o své božské podstatě, o tom, že jsou
sounáležitostí Boží.
Poznává se v Bohu a ,jeho“ činnost je činností
Boží. On sám, pokud žije na světě, je sice nástrojem
Božím, ale ve své hlubině je Boží přítomností v ne­
konečnosti. Sám dává podněty k tvorbě a sounále­
žitosti, sám je splňuje.
Kdo se prozřel až sem, může činit cokoliv, ,jeho“
přání je evokací a je hned splněno, ale vždy je to
v souhlase s vůlí Boží.

MEDITACE
Soustřeďujte mysl do jednoho bodu (ne najeden
bod, to je pro začátek), kdykoliv máte čas. Dobrá je

166
pravidelnost. A hlavně: Pěstujte bdělou pozornou!:
neboli láskyplnou bdělost k Bohu, k Já, stálo, po
celý den i v noci, když se probudíte. Na noc se celí
zahlaďte do Milosti a Lásky Boží. Celou noc v ní
budete spočívat jako dítě v náručí matky.

KDY SE MÁ MEDITOVAT?
Kdykoliv, či spíše stále bdělou pozorností, pokud
není mysl ustálena ve svém přirozeném stavu. Jes­
tliže nastoupí přirozený stav mysli, je soustředěna
bez promítání. Není již co soustřeďovat —Čiré Vě­
domí, které zůstává nemá nikoho druhého.

BDĚLÁ POZORNOST DO SVÉHO NITRA


(DO DUCHOVNÍHO SRDCE)
Celou mysl, celé vnímání a pociťování a všechny
smysly obraťte do nitra a naslouchejte velkému ti­
chu ve svém nitru. Čekejte odpověď na položenou
otázku „Kdo jsem já?“ nebo „Co jsem já?" či „Jaký je
smysl života?" Nemusíte se ptát slovy, jen tichým
tázavým postojem.
Až se vám ozve vědomí Boží přítomnosti, soustře­
ďujte se na toto Vědomí.

ANALÝZY, ZPĚVY, PŘÍPADNĚ TANCE


Kdykoliv vás vnitřní cit vyzve k oslavě Boží tím­
to, nebo jakýmkoliv jiným způsobem, učiňte tak.
Zasvěťte každý dech, pohyb, každou myšlenku
Bohu a pak bude úplně jedno, co nebo jak budete
„cvičit". On sám vám vnukne, co máte dělat, abyste
se mu přiblížil, On je Jiejvyšší Učite

TĚLESNÁ CVIČENÍ A PŮSTY


Veškeré duchovní snažení je vhodné doplnit tě-

167
lesnými cvičeními, ať už hathajógou nebo nějakými
jinými, např. klaněním se Bohu do všech světových
stran s prosbou o dobro pro všechny bytosti, „poz­
dravem slunci", „filosofickou modlitbou" apod.
Kromě tělesných cvičení jsou prospěšné i občasné
mírné půsty. Nic však nepřehánějte, nikoho ne-
předběhnete.

ó ; F . : v . '

Redakční poznámka:
U žívání velkých či malých počátečních písmen u někte­
rých duchovních pojmů není v této knize standardní
a jednotné. Je to dáno nestejnou mírou důrazu, citového
zabarvení a odlišným kontextem. Zároveň je tak zacho­
vána spontánnost tvorby jednotlivých esejů.

168
RNDr. Míla Tomášová (24. 9. 1920 - 12. 5. 2001)

Narodila se 24. září 1920 v malé


moravské vesničce. Odlehlý kraj a
časté toulky po lesích a polích jí dávaly
možnost blízkého kontaktu s přírodou.
Po promoci na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Karlovy pracovala
ve výzkumu a později jako klinická
mikrobioložka. Náboženskou a jógo-
vou filozofií se zabývala od mládí.
První duchovní ponoření - samádhi
- zažila, jak ve své knize vypráví, již
ve čtyřech letech. Od tohoto zážitku stále pociťovala
Boží přítomnost v sobě i všude kolem. Svoje duchovní
zkušenosti popsala v knihách Za čas a prostor, Třpyt
prázdna, Světlo vědomí, Vnitřní pramen či ve sbírce
mystických básní Průzračný svět.

Se svým manželem Eduardem Tomášem se podílela


na řadě knih a přednášek, např. na knize Praxe jógové
filozofie, Po stopách zlatého věku a jiných. Je také au-
torkou mnoha filozofických promluv, zachycených
na zvukových a audiovizuálních nosičích. Knihy Míly
Tomášové jsou psány z intuice, jež vyvěrá z otevřeného
vědomí všejednoty. Proto představují nejhlubší jógo-
vou či mystickou nauku a promlouvají přímo k srd-
ci. Jejich charakteristickým rysem je harmonické
prolínání vnitřního a zevního života, vyhlazení ro-
zdílu mezi duchovnem a materiálnem. Přítomnost
několika významových rovin v autorčiných textech je
dokladem jejího autentického smyslu pro tlumočení
duchovních zkušeností podle různých úrovní chá-
pání čtenářů. Ve svých pracích autorka dociluje po-
divuhodného souladu výjimečné obsahové sdělnosti
s vzácně osobitou a oduševnělou volbou výrazových
prostředků. Slovesný styl Míly Tomášové se vyznačuje
neobyčejným vyprávěčským uměním a přirozenou
lehkostí, darem nacházet působivé analogie, jemné
metafory a přiléhavá podobenství pro vyjádření ryzích
duchovních pravd i těžko popsatelných spirituálních
zážitků.