Obsah

Úvod ........................................................................................................................................ 5 1. Situace člověka na počátku třetího tisíciletí ................................................................... 7 1.1 Charakteristika druhé poloviny 20. století ............................................................... 8 1.2 Charakteristika konzumní společnosti..................................................................... 10 1.3 Pedagogická dimenze současné společnosti............................................................ 12 1.4 Filozofie života jako předpoklad existence lidstva.................................................. 13 1.5 Metodologický význam principu interdisciplinárnosti ........................................... 15 2. Sociální determinanty výchovy v postmoderní společnosti......................................... 17 2.1 Změněné normy v chování ...................................................................................... 23 2.2 Typologie futurologických společností ................................................................... 24 2.3 Socioekonomické prostředí jako globální problém lidstva ..................................... 26 3. Globalizace – nutnost nebo hrozba?.............................................................................. 28 3.1 Počátky globalizace ................................................................................................ 30 3.2 Síťová povaha globalizace ...................................................................................... 31 3.3 Znaky globalizace.................................................................................................... 31 3.4 Sociální souvislosti globalizace............................................................................... 34 4. Vymezení sociální deviace............................................................................................... 36 4.1 Vývoj názorů a koncepcí na deviantní chování....................................................... 36 4.2 Sankce a sociální kontrola v kontextu sociální deviace .......................................... 43 4.3 Teorie sociálních deviací ......................................................................................... 47 4.4 Sociální patologie jako negativní deviace ............................................................... 53 5. Problematika závislostního chování .............................................................................. 56 5.1 Teorie vzniku závislostního chování ....................................................................... 58 5.2 Faktory vzniku závislosti ........................................................................................ 65 5.3 Učitel jako sociální pracovník ................................................................................. 73 6. Tradiční typy závislostního chování .............................................................................. 79 6.1 Drogová závislost .................................................................................................... 79 6.2 Závislost na alkoholu............................................................................................... 81 6.3 Tabakismus .............................................................................................................. 87 6.4 Závislost na hracích automatech ............................................................................. 89 7. Nové formy závislostního chování ................................................................................. 95 7.1 Netomanie – závislost na Internetu ........................................................................ 95 7.2 Závislost na televizi ................................................................................................. 97 7.3 Sexuální závislost ................................................................................................... 98 7.4 Závislost na práci..................................................................................................... 99 7.5 Patologické nakupování ....................................................................................... 100 7.6 Bulimie ................................................................................................................. 100 8. Sekty a sektářství .......................................................................................................... 102 8.1 Vznik a formování sekt ......................................................................................... 103 8.2 Specifické rysy sekt ............................................................................................... 104 8.3 Typologie sekt ....................................................................................................... 106 8.4 Typologie kultů ...................................................................................................... 112 8.5 Přehled soudobých sekt ......................................................................................... 113

9. Sebevražednost ............................................................................................................. 117 9.1 Přístupy ke studiu sebevražd ................................................................................. 119 9.2 Sebevražda v kontextu odborné literatury ............................................................ 121 9.3 Suicidální chování v dětském a adolescentním věku ............................................ 126 10. Kriminalita .................................................................................................................. 130 10.1 Specifické znaky trestné činnosti mládeže ......................................................... 130 10.2 Kriminalita mladistvých ..................................................................................... 131 10.3 Nové formy kriminality ....................................................................................... 133 11. Agresivita ..................................................................................................................... 136 11.1 Rodina a týrané dítě ............................................................................................. 136 11.2 Škola a týrané dítě ............................................................................................... 140 11.3 Agresivita ze strany vrstevníků ........................................................................... 142 11.4 Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte ................................................. 143 12. Rodina jako objekt péče sociální práce..................................................................... 147 12.1 Postavení rodiny ve vývoji a výchově dítěte ...................................................... 147 12.2 Charakteristika rodinné výchovy......................................................................... 148 12.3 Výchovné defekty jako zdroj vzniku patologie ................................................... 149 12.4 Funkce rodiny ...................................................................................................... 152 12.5 Rodina jako klient ............................................................................................... 153 12.6 Idea funkční rodiny ............................................................................................. 154 13. Typologie klinických rodin ......................................................................................... 159 13.1 Rodina zanedbávající, případně týrající děti ....................................................... 159 13.2 Rodina se zneužívanou nebo týranou ženou ....................................................... 162 13.3 Rodina a nemoc ................................................................................................... 163 13.4 Rodina a psychická porucha ................................................................................ 165 13.5 Rodina s mentálně retardovaným dítětem ........................................................... 168 13.6 Rodina s tělesně postiženým dítětem .................................................................. 170 13.7 Rodina mladistvého delikventa ........................................................................... 171 13.8 Rodina svobodné matky ...................................................................................... 172 13.9 Rodina s dospělým alkoholikem ......................................................................... 174 13.10 Rodina a rozvod................................................................................................. 176 13.11 Rekonstruovaná rodina ...................................................................................... 178 13.12 Uprchlická rodina .............................................................................................. 179 13.13 Romská rodina................................................................................................... 181 Závěr ................................................................................................................................... 183 Literatura............................................................................................................................ 184 Jmenný rejstřík .................................................................................................................. 189 Věcný rejstřík ..................................................................................................................... 192

Úvod
Přestože problematika patologických norem a chování není novinkou jednadvacátého století, právě v této překotně se rozvíjející době se diskuse o tom, zda je vinen dotyčný jednotlivec či naopak zda je jeho odchylka od normy důsledkem neschopnosti společenského klimatu absorbovat či neutralizovat odlišnosti od konvenčního stavu, rozvíjí v dosud nepoznané míře. Tento fakt lze přičíst zejména postmoderní filosofii a přístupu k celkovému prožívání, jež poprvé v historii odnímá lidskému společenství (ať již chápanému jako konglomerát soupeřících kultur a idejí nebo jako globální společenství, založené na společných nejobecnějších hodnotách) nálepku „správného“ a naopak staví vedle sebe vzájemně se vylučující koncepce, aniž by některou z nich apriorně označila za nadřazenou. Paradoxně právě fenomén globalizace, jenž umožnil naplno rozvinout soupeření mezi kulturami, vede ve stejné době k jejich přibližování či „upozadění“ některých z nich ve jménu diktátu jediné ideologie, která je vlastní prakticky všem soudobým světonázorovým koncepcím – tržnímu kapitalismu. Pád bipolárního uspořádání světové politiky byl mj. také pádem soupeřící komunistické ideologie, čímž tržně orientovaný kapitalismus ztratil v politické i ekonomické rovině jediného vážného soupeře. Daleko větší nebezpečí proto dnes vznikají ne vně, ale uvnitř tohoto systému; rozevírající se nůžky sociální nerovnosti, tlak na zvyšování výkonu, hedonismus, odlidštění a atomizace společnosti, ekologické problémy, extremismus, to vše jsou jevy, které se vyskytují v rámci soudobé společnosti a mohou se potenciálně stát její vážnou hrozbou. Lze diskutovat o tom, zda soudobé formy deviantního chování jsou důsledkem nedostatků současného uspořádání společnosti; mnohé z nich se přece (byť někdy v pozměněných podobách) vyskytovaly i v předchozích obdobích historie lidského druhu. Zároveň ovšem nelze automaticky sejmout ze současného světového řádu odpovědnost za vznik nových či za opětovný výskyt již dříve vypozorovaných forem deviace. Popis charakteru současného světového uspořádání a charakteristika jeho slabých stránek, které mají potenciál stát se příčinou vzniku patologických jevů v chování jedince, je náplní první části této knihy. V kapitolách 1 až 4 je postupně definován celkový charakter systému, sociální implikace z něj vyplývající, globalizační vlivy a sociální deviace v obecném smyslu. Druhá část knihy (kapitoly 5 až 7) se věnuje definici a typologii závislostního chování v jeho tradiční (alkoholismus, tabakismus, atd.) i nové (netomanie, závislost na televizi, na práci, atd.) dimenzi. Do jisté míry lze mezi závislostní chování zařadit i sektářství, kterému je věnována osmá kapitola; zde je však namísto individuálně užívaných podpůrných prostředků použito k dosažení žádoucího psychického stavu nástroje příslušnosti ke kolektivu a očekávání lepší budoucnosti. V kapitolách 9 až 11 jsou rozebírány násilné varianty patologického chování, ať už se jedná o násilí páchané na jiných (kriminalita čili
5

takových. jímž se tato kniha zabývá. analýzy dokumentů a kritické analýzy primárních i sekundárních informačních zdrojů. Nejprve je nastíněna pozice a role rodiny z hlediska sociální práce a představeny faktory. které lze označit za typické pro současné sociální klima. které lze v rámci soudobých společenských norem označit jako deviantní. v nichž se vyskytuje určitý druh patologického chování. jenž by mohl být při absenci řešení reprodukován. příp. které utvářejí zdravě fungující rodinu. prostředí. z něhož dotyčný vzešel či které určujícím způsobem formovalo jeho systém hodnot a norem a vnitřní prožívání. tj. v němž se akty patologického chování odehrávají. vyplývající částečně i z pouhé příležitosti) či na sobě samém (fenomén sebevražd). Následující kapitola se pak věnuje nejčastějším typům rodin klinických. Nezastupitelným činitelem v tomto ohledu je rodina. Důraz je kladen spíše na obecně rozšířené fenomény či takové druhy patologie. Vzhledem k rozsáhlosti tématu. nelze publikaci považovat za vyčerpávající výčet jevů. Publikace je zpracována deskriptivní metodou s využitím obsahové analýzy. Při hledání optimálního řešení vznikajících problémů v chování jedince nesmí být opomíjen také sociální kontext. které jsou věnovány poslední dvě kapitoly.ekonomické násilí nebo prostá agrese. 6 .

K následující úvaze si nejdříve vymezíme základní pojmy. • křesťanství (hlavně v duchovním smyslu. Pojem civilizace patří do jiné oblasti. V rámci tohoto období naší civilizace pak probíhají jisté změny. Není správné ztotožňovat pojmy kultura a civilizace ani odlišovat je pouze jistými kvalitativními znaky (civilizace spíše oblast materiální. prostorově vymezený Evropou a v dalším vývoji rozšířený na Ameriku (převážně. v sociálním smyslu převážně její římská větev). • judaismus (skoro výlučně duchovně a hlavně prostřednictvím křesťanství). Časově pak položíme hranici zhruba do poloviny našeho tisíciletí: shoduje se nám to zhruba s tím. A v jejím rámci nám jde o poslední období. které ji značně odlišují od období předcházejících. má jistě výrazné rysy. ale ne výlučně Severní). S počátkem nového tisíciletí jsou spojovány nejrůznější dohady. vyvíjejí se. co se označuje jako novověk: tedy novověká evropská. ještě žijícím) nebo živá. mluvíme o civilizačních trendech. Zdá se dosti zdůvodněná představa. Kulturu chápeme v sociologickém slova smyslu jako souhrn všech výtvorů člověka. Tedy evropská a dnes už spíše euroamerická civilizace.). kultura oblast – zjednodušeně řečeno – duchovní) nebo jinak (civilizace jako jisté vyšší vývojové stádium). relativně uzavřená (egyptská civilizace. do oblasti sociální: civilizace je sociální útvar. euroamerická civilizace. prostorově ohraničený. silně determinované Římem. Situace člověka na počátku třetího tisíciletí Nezadržitelně se rozběhlo první desetiletí 21.1. hierarchické uspořádání feudalismu a pod. vyznačující se jistými specifickými sociálními strukturami a odlišující se od jiných civilizací hlavně svou specifickou strukturou (právě tak materiální jako duchovní). relativně uzavřený. popř. Tedy: civilizací je mnoho a mají historickou dimenzi (vznikají. materiálních právě tak jako duchovních. Civilizace může být z našeho hlediska uzavřena. časově ohraničené druhou polovinou dvacátého století. 7 . že vývojové stádium naší civilizace. století. od níž však existují jisté spoje k civilizacím sousedním nebo budoucím. A o to nám právě půjde. které mají velký vliv na postavení člověka. zanikají). prvního století třetího tisíciletí. věcí minulosti (civilizace Mayů). nepochybně mrtvá. má tři hlavní kořeny: • antiku (v kulturním i sociálním smyslu. V tomto smyslu uvažujeme naši civilizaci jako relativně samostatný útvar. s různě silnými vazbami k civilizacím jiným nebo ke svým vlastním dřívějším obdobím. více nebo méně fantastické. ale do určité míry i ve smyslu sociálním. To nám dává příležitost zamyslet se nad současným stavem naší civilizace a postavením člověka v ní. časově. Naše současná kultura a civilizace stojí na třech základních pilířích.

které se v současném stadiu naší civilizace ještě stupňují: nazrávání sil. až po atomizaci společnosti. že veškeré velké a rozsáhlé vize. Náš známý filozof Bělohradský mluví o třech stoletích bojů za lidská práva: • 18. jaderné zbraně a další. Vizí současnosti je absence jakékoli vize. 1. Nukleární fyzika přivolala na svět jak nukleární zbraně (a strach z nich). lze přidat ještě germánské (nebo možná keltsko-germánské) kořeny: feudalismus. století Základním rysem euroamerické společnosti ve druhé polovině dvacátého století je to. co se označuje jako vědecko-technická revoluce. pramenící v antické inspiraci renesance. zdroj 8 . označované někdy jako biologická časovaná bomba. Koncem minulého století ztroskotala i poslední obrovská vize komunistického spravedlivého a dobrého světa. agresivní bojovnost. zneklidňují ho. vizi potřebuje. Objev struktury kyseliny deoxyribonukleové rozběhl nebývalé události. ta asi hlavně. které byly doprovázeny revolucemi a válkami. přetvářet člověka i společnost. Od poloviny 20.1 Charakteristika druhé poloviny 20. A to je pro člověka špatné. Tento moderní titanismus lze uvést do nové souvislosti – je u kořene všech revolučních snah nikoli přizpůsobovat se existujícímu. Je to individualismus a dynamismus. Připomeňme další vývojové trendy. Rozvoj vědy se po vzniku nových vědních oborů – kybernetika. narůstá v současné době až obludných forem. stresují ho a vyvolávají obavy. ohrožujících lidstvo a člověka v planetárním měřítku – jmenujme populační výbuch. • 19. Člověk mu nemůže stačit. století boj za práva sociální. teorie informací a podobně – rozjel dosud nevídaným tempem. Dynamismus je vnímán jako vnitřní tendence společnosti (civilizace) k samovývoji. Individualismus. V souvislosti s informační explozí tyto negativní vlivy pronikají přímo k člověku. ekologickou krizi. Sociální pohled na člověka na přelomu tisíciletí přináší fakt. století je urychlování vývoje stále prudší. století boj za práva občanská. • 20. kdy získává výraz v přemrštěné a nevyvážené touze po osobní svobodě. aniž byla nahrazena vizí novou. ekonomickém sobectví. Tento individualismus nabývá namnoze až formy titanismu (buďme jako bohové). rytířství. stává se pro něj zdrojem stále silnějších stresů. tak atomové elektrárny. ztroskotaly. individuálních lidských právech. probíhá ve stále strmější exponenciální křivce. nýbrž měnit vše naráz. Současnou společnost charakterizují dva obecnější momenty. Sociální a ekonomický dynamismus vede k neustálému urychlování vývoje a strhává ke stále větší dynamice i jednotlivce. století boj za politická práva. člověk perspektivu.Nelze to však považovat za úplný výčet.

jde o civilizační trend. Prudký rozvoj vědy a techniky je jednou z hlavních podmínek stejně prudkého rozvoje ekonomiky. daleko spíše jde o organizace ekonomické. Teorie informací dala vznik počítačům. odumírá. Společnost nepochybně nezaměstnané zemřít hlady nenechá. A tím k podstatnému deformování člověka. v důsledku globalizace přesahují státy a přirozené společnosti. dokonce jediným. Odpor nejen anarchistických skupin. proto se rozšiřuje do dalších oblastí. až do té míry. establishmentu a nadnárodním monopolům (McDonald’s a mcdonaldismus) pramení z velké části zde. jednak u něho vyvolává stresy tím. A je vystavován stále silnějším stresům všeho druhu. Proto vyrábí stále více. až po síť sítí. Dynamika naší civilizace se projevuje nejsilněji právě v oblasti ekonomiky: výroba se musí stále rozvíjet. nemá naději pracovat a fakticky ztratila schopnost pracovat. ale… Práce je – přinejmenším v naší civilizaci – základní člověkatvorný faktor. Člověk – už ne subjekt. kterou si naše civilizace vytváří. jakékoli pokusy bojovat s ní ztroskotávají (a nutně musí ztroskotávat). že naše civilizace je až příliš bohatá – degeneruje ji to (a ty. povyšování peněz na hlavní. S těmito faktory souvisí další rys. Ekonomická funkce je bezesporu jednou ze základních sociálních funkcí. Člověk se cítí vůči nim stále bezmocnějším. Nezaměstnanost se stává jedním z hlavních problémů lidstva. jehož vývoj se zastaví. že technika už nepomáhá člověku. Tyto organizace jsou stále silnější a mocnější. sportovních úspěchů. všechny hodnoty se převádějí na peníze. že jí již nestačí. nýbrž i strachu a sociálního napětí. V poslední době se však stávají měřítkem univerzálním. Rozvoj vědy pak vyvolal prudký rozvoj techniky. vyplývající z technického pokroku a ekonomického dynamismu civilizace. degraduje. Lze říci. ale mládeže vůbec vůči tzv. Tlak ekonomiky pak vede k jednostrannému zužování lidských zájmů a lidských aktivit na zájmy a aktivity ekonomické.nejen energie. nejen v oblasti ekologické. Nejde jenom o stát. Peníze vždy byly (kromě jiného) měřítkem hodnot. nepřiměřené jeho průměrným schopnostem. nýbrž ohrožuje lidstvo. Klade na člověka stále větší nároky. Zmíněné procesy vedou nepochybně k narůstání bohatství naší civilizace. V kvalitativně vyšší poloze se znovu opakuje situace z počátku technické revoluce s rozbíjením strojů. kteří jsou nositeli 9 . druhý podle získaných peněz. S jejím řešením si lidstvo zatím neví rady. Liberalističtí ekonomové považují dokonce nezaměstnanost za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje. spolu s funkcí reprodukční je základní podmínkou existence společnosti a člověka. psychicky i sociálně. na který sociologové upozorňují již delší dobu: bujení a přebujení sociálních institucí a organizací a jejich nadvláda nad člověkem. nemožnost pracovat člověka rozkládá. nýbrž pouhý nástroj výroby – se nezbytně cítí vůči výrobě bezmocným. Jde přitom o strukturální nezaměstnanost. jeden podle výkonu. všechno. Člověk se jí jednak bojí. Navíc ho zbavuje práce. Internet. Dnes už značná část populace v ekonomicky nejvyspělejších zemích nikdy nepracovala. ne-li jediný cíl. podnik. Vezměme jako příklad tenis: existují dva žebříčky. Nezaměstnaní mladí lidé jsou další časovanou bombou.

možná odvozenou. který vedl k odstranění hladu a bídy v klasickém slova smyslu. hedonismus – nabývá i alkoholismus nových dimenzí. který si je mohl koupit. Aby spotřebitel mohl konzumovat. Masová výroba – odpovídající příjem – masová spotřeba. proto tím nebezpečnějším. Hedonismus je projevem rozkladu morálky.2 Charakteristika konzumní společnosti Konzumní společnost se stala hojně diskutovaným civilizačním rysem současnosti. jeden z rysů naší civilizace. Souvisí s rozvojem techniky a ekonomiky. musel tu být konzument. Bohatí jsou stále bohatší a je jich stále více. Právem můžeme považovat za otce konzumní společnosti Forda. nicméně sociálně stejně vážnou. konzumní společnost. Proto zvyšuje mzdu. například o odmítání nespravedlnosti. Konzumní společnost ve vyspělé civilizaci předpokládá jistou ekonomickou úroveň masového spotřebitele a svým způsobem odráží zvýšenou životní úroveň. Stejně vážným rysem naší civilizace je již připomenuté silné a stále pokračující oslabování sociálních vazeb. Nejde tu pouze o rodinu. ale ještě více o vesnickou pospolitost.tohoto bohatství). Konzumní společnost není pouze negativní rys. Ale v souvislosti s dalšími civilizačními rysy – demokratizace. jak je to často klasifikováno. různé spolky a sdružení. kterého si různými způsoby (reklama a jiné) vytváří. zda jde o pouhou závist. ale o pocit chudoby. Konzumní společnost má tedy dvě stránky: jednak stránku ekonomickou. 1. stále rostoucí výroba musí najít masového spotřebitele. A to vede k nutnosti přehodnotit mnohé ekonomické kategorie. nebo o pocity jiné. Chudí jsou stále chudší. Nejde tu jenom o skutečnou chudobu. Není podstatné. nýbrž jako jev sociální. především mzdu a zisk. sociokulturních relativů. Člověk je osamocen tváří v tvář nezvladatelným a namnoze nepochopitelným sociálním útvarům a silám. Produktem oslabení sociálních vazeb je oslabení síly sociálně kulturních regulativů. je stránka sociálně psychologická nebo přímo etická: hedonismus. do nichž je člověk zapojen a v nichž nachází oporu. můžeme jej spojit s řadou civilizačních jevů. jejich podíl na bohatství společnosti je stále větší. Ta se s alkoholem naučila žít. A to je zdrojem neustálého napětí ve společnosti. musí mít možnost si konzumní statky koupit. masovost. sousedská společenství. které se už těžko zvládají. Druhou stránkou. oslabení a rozpad sociálních vazeb. Aby mohl svá auta masově vyrábět. I zde hrají hlavní roli podobné civilizační faktory: oslabení morálních. individuálně i sociálně. ne pouze jako individuální jev. Nůžky se stále více rozevírají uvnitř civilizace. rozkolísání morálky se známými sociálně negativními důsledky. hedonismus – snaha 10 . rozklad tradičních pospolitostí. je izolován od jiných a od pospolitosti. Jednotlivec je stále více ponecháván sám sobě. Patřil by sem nepochybně alkoholismus jako stará drogová závislost naší civilizace. Drogy ve vlastním slova smyslu jsou civilizačně cizím prvkem. Mluvíme o atomizaci společnosti a přeexponování individualismu.

dokonce falešné pojetí osobní svobody a lidských práv. Pokud existuje. U masové kultury dominuje základní premisa – je tvořena pro nejširší vrstvy obyvatel. že vysloveně krizový jev v této oblasti. stále se zvyšující počet starších lidí postproduktivního věku a jejich stále vyšší podíl na celkové populaci. Agresivní chování člověka k přírodě hrozí likvidací člověka jako druhu. sobectví kolektivní i individuální. že se v něm kříží tolik jiných civilizačních rysů. lhostejnost. Spolu s dožíváním či oslabováním postavení tradičního umění. odsunutím kategorií. občanské války a terorismus. ze sexu se stává pouze otázka rozkoše. celková sociální deziluze. Ta se projevuje ústupem vlivu velkých náboženství. Možná právě proto. seniora jako juniora. Posledním výrazným rysem naší euroamerické civilizace na přelomu tisíciletí je značné sobectví. která postrádají pozitivní vlivy velkých náboženství. stresotvorných tabu. Nárůst kriminality je sociálně patologický jev. Přímo pak naši civilizaci ohrožuje ekologická problematika.získat nové požitky. A do toho vstupují faktory kriminální. ztráta perspektivy. pro masy. resp. mravních a dalších. zasahujících do osobnostní sféry každého z nás. Do této oblasti patří i to. pokroky lékařské vědy. těžce zasahující do osobní sféry jedince. ale hlavně se stále připomínaným hedonismem: jiná než požitková stránka sexu se oslabuje (sex je přitom pouze nástrojem funkcí jiných. zdrženlivost (v širším než sexuálním významu) na vedlejší kolej a obdobně. osvobodila člověka a především ženu od řady tíživých. Problémů ekonomických. hrubý materialismus). ekonomické a další. Naproti tomu výbuchy nacionalismu jsou prvky plně autochtonní. vysoké kultury. okrajový. přichází do ní zvnějšku. Sociální dopady jsou negativní (rozkolísání morálky. Ta přinesla hodně pozitivního. s nímž si společnost neví rady. I zde se jedná o zvrat pozitivního v negativní. lhostejnost ke 11 . sociálních. náboženský fundamentalismus a agresivita. jeden z nejvážnějších současných planetárních problémů. je z hlediska euroamerické civilizace něčím externím (ovšem s dopady i dovnitř civilizace). Mezi další krizové jevy lze zařadit výbuchy extremismu. ale i citových a přes ně i sociálních). Současná společnost je charakterizována i postupující sekularizací civilizace. Ukazuje se. ale na druhé straně také hodně negativního. že se jedná o jeden z nejvážnějších anomických prvků. Bezprostředně se nás dotýká jiný populační problém: stárnutí populace. Populační exploze. spolu se zvyšováním životní úrovně. Volně s touto skupinou jevů souvisí i masová kultura. Zvyšování průměrného věku s sebou nese řadu problémů dalších. co se označuje jako sexuální revoluce. Na místa velkých tradičních náboženských systémů nastupují náboženství sektářského typu. jako je ukázněnost. nejen reprodukčních. Umění vždy přinášelo a mělo přinášet požitek. tzv. jeho podstatou je působení na afektivní sféru. Nepochybně i ona souvisí se zmíněným oslabením sociokulturních regulativů. Nutno poznamenat. je prvek naší dnešní civilizaci cizí. Příčinou stárnutí populace je nepochybně výrazné zlepšení zdravotní péče.

to jsou jevy. Nebo jde spíše o fenomény přechodu. že se jedná o jeden z nejvýznamnějších rysů měnící se civilizace.třetímu světu. stávají se prvkem masové kultury. století přináší i ve vzdělávací oblasti mnoho nového. celoživotní vzdělávání. 1. silnější než všechny ostatní minulé i současné civilizace. století se rozvíjí vzdělávání dospělých.3 Pedagogická dimenze současné společnosti Období počátku 21. stejně tak jako lhostejnost k méně nadaným. Souvisí s rozvojem techniky. Naše civilizace zatím nekončí a její konec není na obzoru. co tento zájem o vzdělávání a učení znamená se zdá. ledaco musí zmizet. ale přece jen převažují prvky přechodu. že je poněkud deformován přebujelou ekonomickou funkcí. Od padesátých let 20. Výrazně se projevuje značná míra ztráty solidarity. 12 . psychicky. využíváním počítačů. Připomeňme tři základní dokumenty evropských a světových organizací (UNESCO. Kladou také na člověka značně vysoké nároky – dokáží je lidé zvládnout? Objevuje se nové nebezpečí – počítačová a informační narkomanie. Na jedné straně jsou informace demokratizovány. právě naopak: občanské vzdělávání. Je tedy naše euroamerická civilizace v krizi? Je přece silnější než kdykoli v minulosti. transformace? Prvky krize jsou neoddiskutovatelné. Ani lidstvo ještě nespěje k zániku (i když jsou síly. na druhé straně se mohou stát individuálním vlastnictvím. nástrojem ekonomického prospěchu a moci nad lidmi. A u informací platí mnohonásobně silněji než v jiných oblastech. Skutečně novým jevem je vznik informační společnosti v důsledku informační exploze. somaticky. sociální výsadou. které o to se zdarem usilují). učícího se podniku. udělat místo novému. sociálně či jinak handicapovaným. zpřístupňovány v dosud nebývalé míře všem lidem. Vznik nového má ostatně vždycky nejdříve charakter destrukční. OECD. Zahlcení informacemi nebo přechod do virtuální reality. který by ji mohl velice podstatně změnit (Internet). Vzdělávání není jenom ekonomická kategorie. otevřené vzdělávání až k nejnovějším kategoriím celoživotního učení. Není vyloučeno. Přes všechno pozitivní. jejichž dosah si ani nedokážeme domyslet. že mají tendenci osamostatňovat se. profesní a ekonomické vzdělávání. Už pouhá televize přináší v tomto smyslu řadu problémů a dopadů na člověka a do ostatních sfér civilizace. přechod takového rozsahu vždycky přináší krizové jevy – ledaco mizí. přes permanentní vzdělávání. méně zdravým. Jakkoli text připomínal hlavně negativní rysy naší současné civilizace. k méně schopným. učící se společnosti. Celé pojetí vzdělávání příliš ekonomizováno. Evropská unie z roku 1996) k této otázce. záměrně jsme se vyhýbali užití slova krize. zájmové vzdělávání jsou oblasti nejméně stejně významné. vymykat se člověku z rukou. Takový přechod. přechodu k nové kvalitě. rozšířením počítačových sítí.

nýbrž konstruktivní součástí civilizace.Celoživotní vzdělávání nebo celoživotní učení klade na člověka značné nároky. národní. Pro začlenění do jakéhokoliv 13 . pokud jde o vzdělávání dospělých. A kromě toho mělo vždy hodně rysů sociální výsady nebo cesty k sociálním výsadám. jak je v Evropě zvykem – ujasněním pojmu. Podnětem k uvažování o globálním vzdělávání a o vzdělávání jako jednom z významných nástrojů pro řešení globálních světových problémů byla nejen bezradnost při nalézání jiných řešení. globální vzdělávání. bezdomovectví. Komenského myšlenky o vzdělávání všech a pro všechny. Přestože obsahově je chápán tak. Od sokratovského ztotožňování nevědomosti se zlem přes renesanční myslitele. Myšlenky Vzdělávání světa jsou v různých modifikacích opět formulovány v posledních letech. protože v anglickém pojmu education je obsažena kromě vzdělávání i výchova. člověka. bylo cestou k zaujetí sociálně a ekonomicky výhodné pozice. všeobecné devastace mravní. který už tu v historii lidstva byl. Přichází-li někdo dnes s podobnou myšlenkou. učící se společnost. Ukazuje se. lokální války apod. jak je popsán v této stati. která se v posledních dvou desetiletích ustálila jako převládající filozofie v oblasti vzdělávání – dá se říci především v oblasti vzdělávání dospělých – a začala nabývat zcela konkrétních forem a různých modifikací. Bude schopen jim dostát? Nestane se naopak dalším stresujícím faktorem? Vzdělání mělo až dosud instrumentální charakter: bylo nástrojem lidské. etická nevraživost. vzdělávání světa. užívají se pojmy různé: světové vzdělávání. růstu globálních problémů ekologických. kdy diktát komerce prostupuje zcela bezohledně všechny sféry společenského života a zabraňuje v řešení takových problémů. kterým je tato kapitola nadepsána. ideje osvícenců apod. problémů spojených s tempem udržitelného rozvoje. jaksi bojíme. Začneme tak. kdy se lidstvo ztrátou obecných idejí stává bezmocné při řešení globálních problémů. učící se svět. průběhu života i štěstí bylo jejich začlenění do lidského společenství – do společnosti. musí si být vědom. jako jsou učící se podnik. V tomto kontextu budeme používat pojem Vzdělávání světa.4 Filozofie života jako předpoklad existence lidstva Myšlenka vychází ze skutečnosti. které se my. jako je bída a hlad. A ani tyto překlady pojmů nejsou zcela přesné. formulující utopistické ideje o osvícené vládě a vzdělaném národu. sociální emancipace. Proč tedy ne učící se svět? 1. nezaměstnanost. že tento instrumentální charakter vzdělání ztrácí. ale i úspěšnost při rozpracovávání koncepce celoživotního učení. že už není nástrojem něčeho. že se jen řadí k velikému zástupu. že od počátku své existence žili lidé jako společenští tvorové a předpokladem jejich existence. etických. Myšlenky o síle a účinnosti vzdělávání při řešení společenských problémů byly v historii lidstva formulovány již mnohokrát. života společnosti. učící se město.

Mezi psycho-sociální ideje patřila i idea komunismu. se brzy ukázal velmi relativním. k jejímuž vzniku dal podnět západní výrobní systém. Jejich optimismus vzal za své se studenou válkou. první generální ředitel UNESCO) nebo Pierre Teilhard de Chardin (se svým spojováním darwinismu a křesťanství). bude velmi dobře korelovat s konceptem Vzdělávání světa. je 14 . bez učení. Koncept Vzdělávání světa není ideou zcela novou. nic jim již nebrání. musí se stát filozofií života.společenství byla a je podmínkou schopnost socializace. bez akceptování obecných sociálních hodnot a norem. soudržnosti a spolupráce. v době. Ale i tato idea zanikla v lidské nevraživosti a následujících lokálních válkách. Optimismus. kdy je člověk prezentován jako homo sociologicus. tedy schopnost učení a výchovy. Aniž bychom chtěli význam této ideje přeceňovat. s nímž byly zakládány. S jejím ukončením se opět očekávala změna – Nový světový řád. tak i časově. Dnes. Humanistické ideje a světový optimismus prolínaly veškeré pokrokové myšlení až do druhé světové války. Humanismus a filozofie vzdělávání světa prolínají celé dějiny filozofie od antiky přes renesanci až po současnost. Psycho-sociální ideje byly překonány politicko-ekonomickými a nacionálně-náboženskými silami. je v podstatě nemožné prožít plnohodnotný život bez bezproblémového sociálního začlenění. V průběhu času padlo toto omezení jak prostorově. Komunikační exploze se tak v současnosti – s možnostmi a významem vzdělávání – stává ještě výraznější a může sehrát stále významnější roli v prosazování myšlenek nové koncepce lidství. Musí být univerzální a přijímat pro všechny stejná pravidla lidského bytí (podtržení slova „lidského“ je zde významné) jako základní princip existence. Má-li mít takovou míru obecnosti. Pokud se podaří takovouto filozofii nastolit. bezohledných komerčních zájmech. aby byla přijímána všeobecně. Její podstatou je nejen jazyk. Jazyk vždy umožňoval člověku komunikovat s člověkem přítomným na stejném místě v ten samý čas. S jejím skončením se opět mluvilo o novém světovém řádu. Lidský druh se liší od ostatních druhů kromě jiného i výhodou lepší komunikativnosti. realizované v kontextu všeobecné humánnosti. národnostních a náboženských hysteriích i bojích za lidská práva. Problémem asi bude formulovat základní tužbu lidstva. Základní podmínkou pro obecné přijetí takovéto sociální filozofie a její všeobecné respektování je její odpověď na základní tužby lidstva jako celku. bez přijetí převládající sociální filozofie. ale i schopnost myšlení. k lepší budoucnosti pro všechno lidstvo. bude asi obsahovat ideu individuální lidské svobody. kterou propagoval např. Záhy se projevila omezenost jejich možností v podmínkách stále se prohlubujících diverzifikovaností světa a vznikající globální společnosti. Z tohoto přesvědčení vyplynulo i založení Spojených národů. Musí hledět dopředu. Padly téměř všechny technické komunikační bariéry a pokud lidé chtějí a jsou ochotni komunikovat. společenské soužití a v rámci něho možnost lidského souznění. Humanita se pro ně stala základním měřítkem při řešení možností sjednocení lidstva. Julian Sorell Huxley (mj. V padesátých letech minulého století se dostal do popředí koncept psycho-sociální evoluce.

Tím prvním byl špatný odhad lidské mentality a tudíž i lidského chování s jeho přirozenou snahou „získat výhodu“ i v podmínkách společného vlastnictví výrobních prostředků. ale je jím poznamenáno i celé západní filozofické myšlení. tedy vzájemné působení. souvislost. které se na interdisciplinárním vztahu podílejí). Druhým důvodem byla společenská realizace psycho-sociální ideje v Rusku. znamenající mezi. do které se promítne zevšeobecnění i na pojmotvorné úrovni. Mezi nimi má zásadní význam otázka metodologické produktivnosti vzájemného vztahu různých vědeckých disciplín. Z významu slova vyplývá. tedy jde o mnohodisciplinárnost (stejný synonymický význam má méně používané slovo polydisciplinárnost). pro kterou je daný předmět zvláštním předmětem jeho zkoumání a která se ze svého hlediska nezaobírá jen určitou stránkou (jak tomu může být u dalších participujících věd. K deformaci myšlenek komunismu došlo patrně ze dvou důvodů. které charakterizuje protikladná jednota diferenciace a integrace současných věd. uvnitř. poznamenaném dlouhou historií despotismu. 15 . že v něm musí plnit integrativní funkci ta věda. Multidiscipinarita může být dokonce zdrojem zavádějících závěrů. že jde o přiřazení několika věd vedle sebe a prosté shrnutí toho. ale i jejich interdisciplinární analýzu. znamenající mnoho. V interdisciplinárním spojení věd. co jsou vědy schopné vypovědět ze svého hlediska o určitém předmětu zkoumání. ale interdisciplinárnost. Skutečný rozvoj poznání v sociální pedagogice předpokládá poznání nových empirických faktů o sociální pedagogice. To je však pouze první krok. Jde o zvnitřnění vztahu. psychologických) a vnějších (sociologických) souvislostí a tvořivou vědeckou syntézu. a to zejména problém multidisciplinarity a interdisciplinarity. 1. se tyto vědy vzájemně metodologicky ovlivňují – s cílem rozšíření horizontu poznání. které ztratilo protipól pro své ideje a tím i ideje samotné.třeba konstatovat. která nebyla postavena ani na náboženství. možnost či stav interakce. který sám o sobě nemůže stačit. V jádru sémantického významu interdisciplinárnosti je předpona inter-.5 Metodologický význam principu interdisciplinárnosti Pedagogika se formuje ve společenském a vědeckém prostředí. které do zorného pole sociální pedagogiky vstupují. Významnou zásadou takto pochopeného interdisciplinárního vztahu je. který se jako společenský fenomén prosadil i v podmínkách realizování nových idejí. Je to složitý proces. V označení multidisciplinárnost je v jádru slovo multi (z lat.). Pádem komunismu padla nejen jedna alternativa sjednocující síly lidstva. že šlo o sjednocující morální sílu. ani na nacionalismu. K produktivním řešením a k tvořivé syntéze nemůže vést multidisciplinárnost. poznání vnitřních (např. o vztah. ve kterém se vynořuje mnoho otevřených otázek.

poznatků. který říká. Stále více je akceptovaný tzv. náhod. které determinují a tvoří sociálně pedagogický proces (pomoc. Obecná teorie systémů.) v jejich interaktivním vztahu. z kterého vyplývá. času (propojenost problémů minulosti. mnohorozměrnou. Systémový přístup v sociopatologii a v dalších vědách umožňuje vnímat podstatu předmětu svého zkoumání přes poznání zákonitostí uspořádaných struktur a funkčních vztahů. že sociální jevy jsou svázané do komplexní. Holistický přístup spočívá ve zdůrazňování východisek systémovosti jevů. přítomnosti a budoucnosti). století zformuloval její zakladatel L. v jaké ji v první polovině 20. v cílech globální výchovy. vzájemně se ovlivňující a mnohovrstevnaté sítě. tak lokálních. mnohovrstevné propojenosti prostoru (existence člověka a existencí planety). chaosu. V celosvětové síti globálních vztahů jsou vzájemně a specifickým způsobem (reálně i potenciálně) propojené a determinované potenciály všech prvků. šumů. psychologických.I v sociopatologii se interdisciplinárnost zformovala postupně jako metodologický princip založený na uplatňování integrace (nejen eklektického přiřazení) hledisek. citových a jiných schopností v rozvoji a uplatnění potenciálu. Nejen stabilita. anebo v jejich současných aplikativních podobách. pojmů. von Bertalanffy. péče. tělesných. V procesu globalizace se znásobuje nejen síla a význam vazeb. filozofických. Systémový přístup umožňuje poznávat funkci sociální pedagogiky přes vzájemně propojené systémové vztahy současného světa. že stabilita jako relativně trvalý jev je příznakem stagnace a nepružnosti systému. že nejstabilnější je nejméně stabilní. krizí apod. synergický paradox. Holistický přístup se uplatňuje např. neurčitosti. V důsledku rozvoje synergetiky jako vědy o součinnosti a samoregulaci ve složitých systémech (synergie. součinnost. v akceptování principu celistvosti. že celek je vždy víc než součet jeho částí. ale jeho mnohotvárnou. imtelektuálních. např. podpora). ve kterých nevyhnutelnou součástí je vysoká míra entropie – neuspořádanosti. spolupůsobení) a jejího uplatnění ve společenských vědách se změnilo chápání chaosu. Jedním ze základních principů synergismu je princip. Synergický přístup umožňuje hlouběji pronikat do podstaty velkých systémů. různých disciplín (sociologických. ale i labilita je přirozený stav věcí a procesů. pedagogických aj. • úsilím poznat nejen jeho abstraktně vymezenou povahu. dynamickou celistvost projevující se v reálných podmínkách společenského života. ale i jako nevyhnutelná fáze systému. zdůrazňováním rovnocennosti a propojenosti vnitrosystémových prvků jak globálních. princip rovnocennosti jednotlivých faktorů rozvoje osobnosti. ale i plánovaných a náhodných synergických efektů. z řec. umožňuje vnímat a vysvětlovat systémové souvislosti a vnitřní propojenost struktury prvků. ať už v podobě. Chaos se začíná chápat nejen jako opak uspořádanosti. pro rozvoj sociálního potenciálu. celku i jeho částí. 16 . jeho poznání. docenil se jeho význam pro existenci člověka. kde všechno se vším souvisí. z principu. Gnoseologická funkčnost takového vztahu je v sociopatologii dána • specifickou povahou předmětu zkoumání.

tzn. detabuizace sexu.). pracovní činnost a výkon profese nejsou vnímány jako významná oblast seberealizace a prvky hravosti jsou přenášeny i do oblasti práce. výchova se přežila. obohacující hodnotu lidství. neboť život se musí žít a užívat). mladí lidé setrvávají v práci. která dovoluje více. 1997).). Postmoderní filosofie ukazuje jiný přístup člověka k současnému stavu světa – vyžaduje posun našeho způsobu uvažování a hodnotové orientace od kvantitativního. ba právě naopak. • sekularizovaná. rizika. Postmoderní myslitelé vymezují postmoderní společnost jako společnost. neboť k čemu vychovávat. zejména na důsledky tohoto procesu. dokud je baví. ale též hrozby. práce ztrácí zábavnost. pokud se vyskytnou potíže. společnost. • postheroická. tzn. různá nová náboženská hnutí apod. které nejsou jen humanizující. homosexuality. jehož je součástí. zvažování. Pojem postmodernismus označuje teoreticky více či méně propracované názory na současný stav procesu modernizace. Sociální determinanty výchovy v postmoderní společnosti Situace člověka na počátku 21. vztahuje se na život jedince a není už tak silný dosah na vztah člověka k lidskému společenství. než dovolovaly tradiční společnosti (viz. ale i proměny člověka. ale transformovaní hrdinové (mutanti. různé formy párového soužití. pak nikoli ve smyslu tradičního křesťanství (sekty. pozitiva. přístupů. společnost. různost vzdělávacích institucí). • postedukační. která je: • permisivní. tzn. pluralitu racionálního zpracování společenské reality v jejím vývoji a proměnách. 17 . tzn. Jako paradigma postmodernismus vyhlašuje pluralitu postojů. tj. století je označována jako postmoderní. hravost a je důvod ji opustit a najít si novou práci (netrápit se potížemi. kdy většina aktivit je nenáboženského charakteru a pokud má náboženský charakter. společnost. Proces modernizace ve svých důsledcích nepřináší jen pokrok. kdy se morálka přežila a morální hodnoty jsou spíše vnímány jako luxus. ve které není pro nikoho žádným problémem zdůvodnit a ospravedlnit cokoli. když život nás nejlépe naučí…. tzn.2. • ludická. tzn. na vnímání lidské společnosti jako celku. • postmoralistní. názorů. virtuální idoly apod. která si ráda hraje a která práci nepovažuje za základní hodnotu života. lineárního a jednodimenzionálního ke kvalitativnímu a multidimenzionálnímu (Jirásková. společnost. • alibistická. problém drog. duchovní hodnotová složka individuálního života je sycena z různých pramenů. kdy nevychovávají hrdinové.

Odborníci v oblasti společenskovědní. Problémem postmodernismu je právě zvládnutí plurality. vzdělávání. Svoboda projevu. ve kterém výchova sehrává významnou roli. dnes je trvání existence každé společnosti závislé na schopnosti a míře zapojení celosvětového společenství do řešení globálních problémů. Je třeba v širokém sociálním kontextu celosvětových společenských procesů nově tematizovat horizonty cílů výchovy. včetně různých rizik a potřeby se s nimi vyrovnávat. politických. do pojetí výchovy v rodině. studentů. které podněcují spotřebu jedince a také nabízejí. 18 . úspěšný. Je to otevřená živá a celoživotní diskuse o možnostech. jsou součástí celosvětového kontextu vývojových změn ekonomických. bohatstvím socializačního procesu. Jejich dosah a význam musí být nahlížen ve směru do budoucnosti a v těchto širších souvislostech. kteří mají v profesním působení na starost výchovu mladé generace. které koncem minulého století nastaly. zábavu. Zůstává otázkou. obzvláště ti. Z tohoto hlediska nelze rezignovat na výchovu a její poslání. limitech jedince a o existenci lidského světa a přístupu k němu prostřednictvím porozumění a v něm nalézání místa pro seberealizaci. bez povinností. Společenské změny. velké možnosti cestování. aplikovat individualizované přístupy. determinanty výchovného působení. Koncept postmoderny a jeho důsledky pro výchovu mladé generace se promítají i do pojetí výchovných institucí. spokojenost. heterogenity a jinakosti životních způsobů. životních způsobů a jejich výběr bude ovlivňován kvalitou. radost. si uvědomují zvyšující se náročnost výchovných úkolů. dospívající generace. spíše naopak.• společnost globalizace. Tímto se u mnohých mladých lidí vytváří představa. Před člověkem se otevírá široké spektrum modalit chování. bez námahy se člověk stane bohatý. hodnot. chovanců. kterými lze dosáhnout usměrnění globalizačních procesů ve směru pozitiv. prostředky k jejich dosahování. Máme-li na tomto místě zmínit sociální aspekty. dopřát si podle svých přání a svých snů i bez peněz. jak může nakupovat. zdraví. inovovat připravenost pedagogů pomoci dorůstající generaci řešit sociální problémy (pedagogickým působením je uschopňovat k řešení životních problémů). sociálních a také kulturních. ale též nacházejí svůj odraz v politice státu vzhledem k mladé generaci (Kolektiv. resp. aby to přispívalo k důstojnému životu člověka v lidské společnosti. kde konečně mohou uplatnit své individuální právo na bezmezné štěstí. klientů. specializací vědních oborů a celospolečenských vývojových trendů tak. jak lehce. tzn. trh pestré nabídky zboží. útočnost a podbízivost reklam. že demokracie je život bez námahy. zkušeností. větší tok informací někdy i velmi protichůdných. snadně. 1999). naléhavost výchovy v konfrontaci s výchovnými problémy žáků. zda máme adekvátní prostředky. je uvažováno o těchto následujících aspektech proměn společnosti: 1.

ví „jak na to“ a naopak – hloupý člověk je ten. zabezpečení chodu domácnosti. které nacházejí oblast seberealizace častěji ve výchově dětí. že platí fakt větší profesionální mobility. dovolená určité úrovně atd. Každý prostředek. Chytrý a prozíravý člověk je ten. který vydělat peníze neumí. Prioritní orientace společnosti na ekonomickou prosperitu. rychle. Děti jsou kontrolovány pouze v plnění svých školních povinností. kdo umí vydělat peníze. V důsledku zvýšené pracovní zatíženosti se zákonitě dostavuje únava až vyčerpání rodičů. Potom v tomto kontextu je oceněno to. snahu být v konkurenci stále lepší. často bez 19 . Doprovodným jevem orientace na úspěch je potřeba zvětšování majetku. který ani sociální podpora v nezaměstnanosti nezmírňuje. Vedle výše uvedeného je nutno si uvědomit. Vstup mladých lidí do reálných podmínek života je pak často v přímém rozporu s představami vytvořenými na tomto základě. ale i sociálně psychologickým. vyvolávající duševní napětí. zda poctivě. Na tuto problematičnost idealizované představy sociální reality je upozorňováno již rodiči. Problém nezaměstnanosti je pro určité lidi – nejen mladé. Tento úkol je pro prarodiče (i přesto. Častým jevem je přebírání výchovné role převážně jedním z rodičů nebo delegování výchovné role na prarodiče. Mnohdy se sahá pro řešení této situace vylaďováním si výkonnostní kondice drogami. na organizační chod rodiny a jeho kontrolu. Nabídka profesionální seberealizace je proměnlivá a různá v důsledku hospodářské restrukturalizace. Zájem se soustřeďuje na pracovníky věkově mladší. Sociálně psychologická tíživost nezaměstnanosti je výrazněji pociťována muži než ženami.Informační exploze současné doby zprostředkovávaná masmédii se podílí na vytváření všudypřítomnosti nereálných. že se ho ochotně ujímají) často nad jejich možnosti.) a úzkostný zničující spěch. Časová tíseň nastoluje požadavek řešit vzniklé problémy věcně. často věk limitován do 35 roků. kdy regulace dosahování této ekonomické prosperity je především v rovině právní (a to trestnosti či netrestnosti) bez dostatečného uplatňování aspektů etických a sociálních. Orientace na úspěch a na výkon podněcuje potřebu neustále soutěžit s druhým. sociálních služeb. Při výchovných nezdarech jsou prarodiče viněni nebo dochází k přehazování odpovědnosti za nezdar právě na ně. zjednodušených představ o životě. zájem o efektivní a intenzivní další sebevzdělávání. není už tázáno. která se omezí na zabezpečení materiálních požadavků. kdy se očekává větší adaptabilita. ale s náročnou pracovní dobou a vysokým pracovním nasazením. větší možnosti profesionální seberealizace především ve sféře podnikatelské a např. byť i po čase. 2. který vede k tomuto cíli zdá se být hodnotou v pojetí „účel světí prostředky“. znaků majetnosti (auto určité značky. učiteli ještě ve školních lavicích. Jsou nabízena zaměstnání ekonomicky výrazně lukrativní. Ti nemohou zcela dostatečně naplnit výchovnou roli po celé linii vývoje dospívajícího jedince. co přináší zisky. ale kdy tito lidé už mají rodičovské povinnosti. ale to není mladými lidmi akceptováno. Díky tomu dochází k zúžení rodičovské péče. 3. ale i pro lidi s rodičovskou rolí – nemalým problémem ekonomickým.

odpovědnost. podpory pro identifikaci sama sebe v reálnosti. netrpělivý způsob rodinného života neposkytuje dostatečný prostor emocionálního bezpečí. jejich formativní vlivy na členy rodiny. vzájemné naslouchání. S tím je spojen problém identifikace s hodnotou. které jsou tak silné. cesty hledání a nabývání rovnováhy. I v rodinách ubývá možností individualizovaných projevů emocí. kde není ještě vytvořen určitý třídící klíč k jejich uspořádání vzhledem k věku jedince nebo jeho vyzrálosti. vzdělanost a celé kulturní a historické bohatství jsou pojmy často chudě obsažné a bez motivující. způsoby získávání rovnováhy a obnovování síly pro řešení neúspěchu. 1993). hledání východisek a vzájemná podpora při jejich hledání. Obzvláště je to citelné tam. zármutek. nezdarech. Člověk je nestačí vnitřně zpracovat. etnickým skupinám atd. zážitků. obavách. hrdost. že je nelze nevnímat a odtud plyne potřeba stále silnějších. spolupracovníkům. Emotivní zchudlost zvláštním způsobem ohrožuje ty radosti a utrpení. k člověku (Rollo. aktivizující síly. Bez existence hodnot nelze pochopit specificky lidské citové stavy jako stud. zvyšující se důraz na racionalitu člověka a její uplatňování v adaptaci na prostředí dosáhl už takového stupně. K emotivní zchudlosti přispívá proměnlivost a tříšť událostí a rychlost jejich proměn. přátelům. Zmenšuje se rozsah valorizace životních dějů. které nezbytně provázejí naše sociální vztahy k partnerům. čest. ale také ochoty a potřeby je sdílet s druhými. Nedostatek emocionální podpory dítěte a nedostatečná emocionální akceptace rodiči „takového. o odcizení se člověka člověkem a podlomení víry v život a jeho hodnoty. jaké je“ vyvolává citovou deprivaci. šokujících 20 . neboť je třeba jít dál. porážky nebo zklamání. ale je opomíjeno hledání příčin. Mluví se o krizi hodnot a normativních systémů v lidské společnosti. aktivit po celé časové křivce života jedince i celého lidstva. pýcha. důsledkem je pak chudost hodnotového systému nebo jeho nekonzistentnost. úcta k hodnotě. 4. rodičům.náležité trpělivosti. Život člověka se zužuje a egocentricky ohraničuje. nejsou-li prožitky k niterné emocionalitě podněcovány (přiměřeně jejich vývojové úrovni). Není-li v rodině dostatek příležitostí k niterné emocionalitě. láska. promítající se do jejich osobního vyzrávání. Z rodin se vytrácí schopnost otevřené komunikace. Citová chudost interpersonálních vztahů v rodině snižuje účinnost a aktivizaci jedince v plnění a dodržování byť i racionálních a oprávněných požadavků rodičů. Uspěchanost vede rodiče k tendenci soustředit se na řešení a nápravu vzniklého. Prosadí se jen ty události. příbuzným. schopností je sdílet. dětem. hodnotových obsahů pozitivních i negativních. povinnost. což ovlivňuje sounáležitost rodiny. Pak přátelství. cesty pozitivního vyvažování nepohody. že se setkáváme s důsledky těchto procesů – dochází k atrofii emocionality. Dětem není v rodině často poskytován čitelný způsob překonávání obtíží samotnými rodiči. která se odehrává v oblasti niterné emocionality. k represi emocí ve prospěch požadované výkonnosti (Pollmann. Rozvoj intelektualizace psychických procesů v posledním období. které nás obklopují. úrovni zázemí. zdarů i nezdarů. Uspěchaný. Nepitvat se v úzkosti. 1993). vděčnost. společné sdílení informací. zkomunikovávat.

Vysoká rozvodovost. která je výrazným výběrovým kritériem. pro kterou je příznačná roztříštěnost výchovného způsobu. časově ani hodnotově na tuto oblasti. 1993). burcujícího. zájmů. které byly bezplatné nebo za symbolický poplatek. komercionalizovanou kulturní tvorbou a institucionalizovanou neméně komercionalizovanou zábavou. Přivykáním na silné podněty dochází ke zvyšování prahu vnímavosti podnětů a rozšiřuje se neschopnost vnímat jemné podněty. a také kteří podněcují děti ve výkonnosti a vytrvalosti v zájmové činnosti. který není nasycen takto nepřirozeně vydrážděnou dramatičností událostí. Naproti tomu se rozrostly zájmové činnosti a vzdělávací kurzy. o které se staraly školy nebo jiná školská zařízení (např. což ovlivňuje funkčnost rodiny a jistoty rodinného zázemí ve vztahu k výchově dětí. Vytváření nového pojetí rodinného soužití a způsobu výchovy dětí v rodině. v jejichž rodinách nebylo příliš pamatováno finančně. jiného. V souvislosti s volnočasovými a zájmovými aktivitami je nutno konstatovat. byť se o činnost zajímají. pokud to rozpočet alespoň částečně dovoluje a kde tyto aktivity jsou tradovány jako hodnota. kde dochází k obměnám rodičovských rolí. které prioritně zaměstnávají rodiče a to v rodině úplné i neúplné nebo doplněné. kde často dochází k nabídce nehodnot místo hodnot (např. Současná síť zájmových aktivit podchycuje ty děti a mladistvé.zážitků a přivykání si na stále silnější podnětové situace na jedné straně a na druhé straně opovržení každodenností běžného života. nároků na odpočinek…). že ubyly ty zájmové aktivity. projevujících se jako neustálé hledání něčeho nového. sportovního či uměleckého zaměření). Značně se zvýšila ekonomická náročnost rodinného rozpočtu. které mohou být věnovány na zájmové aktivity a jejich společné trávení. 5. Tato dostupnost se zmenšuje v důsledku úsporných opatření v oblasti spojů hromadné dopravy a zvyšujících se finančních nákladů na její používání. orientace rodičů na uplatnění vlastního životního stylu (prosazení své profesní kariéry. Zde měli možnost získat vlastní zkušenosti se zájmovou činností i ti jedinci. Nenasytná touha člověka po silnějších podnětech. což vyvolává tlak na zaměstnanost rodičů a ovlivňuje časové a finanční možnosti. výchova dětí v neúplných rodinách. jejichž pokračování budou sledovat ještě naši vnuci…). je vítána výrobci. které jsou spojeny s finanční náročností. jejichž rodiče jsou schopni plnit finanční požadavky spojené s pěstováním zájmové činnosti. Bariéry v zapojování do zájmové činnosti zasahují jedince. kde rodiny jsou ekonomicky slabé nebo o tuto oblast nikdy nepečovaly. Poruchy socializačního výchovného působení v rodině zůstávají 21 . romány typu „Harlekýn“. 6. Síť zájmových aktivit je velmi nerovnoměrně rozložena v jednotlivých územních celcích a stává se nedostupná pro některé jedince. stejně tak cílů a hodnot výchovného působení. uvolňování rodinných vztahů. jihoevropské a jihoamerické telenovely. Volnočasové aktivity jsou v rodinách pěstovány i nadále. šokujícího. akční filmy americké produkce. to vytváří zvláštní výchovnou situaci. Honbě po senzacechtivosti podléhají i masmédia (Rollo. Mnohdy jsou děti ponechány napospas samy sobě v důsledku partnerských konfliktů.

které nejdou vždy v intencích výchovných úkolů vývoje. které fungovaly jako zdroj pozitivních stimulů vyvažování psy22 .dlouhou dobu skryty. za jednání při hledání a objevování adekvátních podmínek pro seberealizaci ve společnosti. zvládnout požadavky a navozuje se negativní vztah k učivu. sportovní. si zřídka včas uvědomí a připouští pochybení či bezradnost svého výchovného působení a vyhledávají odbornou pomoc. na výkonnost žáka. nerespektujíce plně profilování jedince ve vztahu k jednotlivým předmětům. jejich počet je rozšiřován o instituce nestátní. • Je patrná výrazná orientace škol na efektivnost vzdělávacího procesu. studenta. kdy už není pochyb o existenci jeho následků. co mělo být v dobrém tónu započato. Někteří studenti. a to takovými symptomy. manifestují se zprostředkovaně. Linhart. že mnozí žáci či studenti jsou frustrováni v potřebě být úspěšný. ale zatím nevytvářejí systém. Změny lze velmi stručně postihnout následně: • Výchovný proces ve školách je pojat jako dolaďování výchovy rodinné. 7. V současné době existuje velká pluralita výchovných rodičovských stylů. Výsledkem tohoto jevu je. který by poskytoval pomoc jedinci od momentu problému – konfliktu – až po integraci do společnosti. Díky tomu se stává. že problém dítěte a jeho sociálně deviantní vývoj získává na závažnosti a i přes snahy odborných institucí je problém řešen až ve vygradované podobě. V současné době zaznamenáváme nárůst institucí. kterým bylo dítě do výchovné péče svěřeno. rekreativní). Toto dolaďování výchovy rodinné má různé kvalitativní roviny a v určitých případech se už nejedná o dolaďování toho. 1994). redukují nebo opouštějí mnohé zájmové aktivity (umělecké. Nárůst požadavků na rozsah učiva je velký v závěrečných třídách základní školy a zvláště na středních školách. které má dítě v určitých věkových etapách naplňovat. Je to obtížné rozlišit a i sami rodiče nebo osoby. Lékaři. vedeni snahou co nejlépe připravit žáky a studenty na další studium a ve snaze naplnit požadavek náročnosti. Z hlediska jedince se jedná o podněcování procesu dospívání a převzetí odpovědnosti dospívajících za svůj vývoj. včetně hledání a osvojování si způsobů jejich překonávání. které se těmito problémy zabývají. aby zvýšenému požadavku na zvládnutí učiva dostáli. společenská sdružení. které se mohou vázat i k jiným problémům. se dostávají do rozporu přiměřenosti učiva. učitelé ve školách na tyto problémy poukazují. Zatím není vypracován systém přístupů k okrajovým deviantním jevům ve společnosti a od toho se odvíjí absence fungujícího systému výchovného zvládnutí sociální deviace jedince. projevující se v podobě zvládnutého rozsahu poznatků. výchovní pracovníci. V tomto kontextu uvažování je nezbytným a reálným úkolem výchovy seznamovat a připravovat mladé lidi i na obtížnosti a překážky v lidském životě. Škola a pojetí výchovně vzdělávacího procesu zaznamenávají také proměny v důsledku sociálních změn. Pedagogové. ale tyto podněty nebývají rodiči akceptovány. ke škole a ke vzdělávání jako hodnotě vůbec. o dobrovolná charitativní. ale musí být učiněny korektivní výchovné postupy vzhledem k sociální deviaci vychovávaného mladistvého (Kapr.

byť i právě opačnou z hlediska společenských požadavků. jen když v ní nalezne ocenění – hodnotu sebe sama. často mají dohru v podobě konfliktů s rodiči. který jsme naznačili posledními větami. (Černíková. aby působily proti sobě. psychologie a ekologie a ovlivní jej výrazně i společenské vědomí. Zároveň s těmito změnami docházelo k – sice pomalé. ale hlavně vědomosti z biologie. jestli technika chce a má existovat spolu se životem a nepostaví se proti němu. zanikala a uvolňovala prostor novým hodnotovým modelům. Přiměřeně nesaturovaná potřeba úspěšnosti ovlivňuje negativně hodnotu sebe sama. rozumného věku. zvyšující se nároky na něho kladené. chemie a ekonomie. které bude symbolem nového. V současnosti u většiny střízlivě smýšlejících obyvatel Země převládá názor. rozvážné zacházení s jejími složkami. stejně tak i trestný čin. aby se člověk nadřazoval nad přírodu. V těchto souvislostech je pak patrná složitost situace mladého člověka. musí se jí přizpůsobit a žít v ní a s ní. že tato schémata se postupně narušovala. Do přírodního mechanismu tak už nebudou zasahovat pouze poznatky z oblasti fyziky. smyslu života. jimž se po staletí přisuzovala neměnnost. Pochopitelně v tom případě.chické rovnováhy. Citlivým jednáním a rozumným přístupem musí člověk dokázat spojit umělou a přirozenou přírodu a předejít tomu. že směrem. charakterizujících postmoderní společnost. Místo toho. protože na předešlé hodnoty měly silný vliv nové poznatky. vzrůstající obtížnost integrovat se do společnosti. a tak došlo k nevyhnutelné změně. že dějiny věd výrazně ovlivňovala určitá schémata v myšlení. zážitek smyslu činnosti. aby zásadně změnilo svůj postoj k biosféře. V tomto momentu i droga se může stát významně žádoucí. století. Neúspěšnost a problémy studijní mají svůj odraz v rodině. Tímto náhradním zdrojem se může stát sebehorší parta např. mezi rostliny a vodní plochy pod čistým nebem a zářícím Sluncem.1 Změněné normy v chování Výzkumný americký sociolog kultury a historik věd Thomas Kuhn poukázal na fakt. byť i ne prosociální. že se uplatním. 2002) Je třeba se zabývat analýzou změn ve výchovném klimatu sociálního prostředí (nejen primárního) v důsledku celospolečenských změn a procesů. Obrovský pokrok v oblasti všech přírodních a společenských věd přinutil lidstvo ve 20. Čas však potvrdil. Na uskutečnění těchto cílů by však neměla 23 . ale kardinální – změně v chování. nalézat individualizovaný prostor pro seberealizaci s prosociálním zaměřením. a jedinec pak hledá náhradní zdroje. kriminálních jedinců. Potom budou lidská sídla budoucnosti co nejpřirozeněji zasazena do krajiny. ve své schopnosti. by se měl ubírat vývoj a změny na naší planetě. míru důvěry v sebe. protože v první řadě na její ochraně závisí přežití lidského druhu. Neznamená to pochopitelně návrat na stromy. 2. ale citlivý postoj k Zemi.

24 . tak možných ztrát v budoucnosti. ceny. zaháněj nudu. komunikovat kvůli komunikování. obrazy. loga. masový sport. zbavený možnosti osvědčit prací a dílem svou lidskou zralost. požívajícího a užívajícího – Homo otiosus. ale mělo by přijít na řadu odstranění všech politických a společenských překážek. člověk zahálky. Na informačních drahách se hemží novinky. herny. Souhra různých nosičů informací a síťových systémů. aby dovedla úspěšně čelit negativním vlivům a rizikům probíhající globalizace? 2. čím bude charakteristická? 1. Jestliže futurologové a rezolutici diskutují o mnohočetných problémech globalizace a upozorňují na růst rozmanitých rizik. neměj starost. co si jen mohu přát. dopřej si. turismus. sexbyznys. Volný čas se podobá výkladní skříni. sestavených z výpovědí mladých západních Evropanů. ani pedagogové by neměli trpně přejímat mediálně šířené postoje. 2. počítač se jeví jako řídící centrála společnosti. který mi nabízí všechno. data. užívej si! A tak se k obrazu společnosti volného času formuje typ člověka poživačného. požitkářského. Měli by se snažit spoluutvářet a ovlivňovat budoucnost prostřednictvím svých žáků se znalostí jak dosavadního vývoje. počítačový průmysl. baviči a fittrenéři – ti všichni chtějí profitovat z lidského volna (leisure time). užívat si! Vždyť práci udělají stroje za nás! V pozadí naivně kýčovité představy blaženého světa nicnedělání stojí všudypřítomná reklama. parky volného času. je odsouzen k věčnému dětství: Homo infantilis – věčně nenasycený kojenec. které globalizace přináší? Co a jak dělat. potřebnou k přežití. že vnitřní proměny v nás otevřou cestu. Měli by s veškerou odpovědností přistoupit k řešení dvou kardinálních otázek: Co a jak dělat. od bezpečnostních a ekologických až po vzdělanostní a kulturní. Můžeme však doufat. Jakou podobu bude mít západní společnost v blízké budoucnosti. Vládnou multimédia. Společnost volného času Ukončit školu a žít! Konečně žít. fitcentra a akvadromy.2 Typologie futurologických společností Vliv nových sociokulturních faktorů na zdůvodněný obraz možné budoucnosti lidstva je základem futurologických scénářů.postačit pouze konstruktivní fantazie. aby nastupující generace dovedla úspěšně využít příznivých možností. Člověk nečinný. která chce jen jedno: komunikaci pro komunikaci. Odevšad doléhá: bav se. texty. Společnost komputerová Můj počítač je bodem v gigantickém internetu. buď šťastný.

sektám. Telekracie či mediokratura otupuje. Tady však se prostírá jen virtuální realita a její nositel. a gigantománie veletrhů. o svůj majetek. A opět formuje staronový typ člověka – Homo dogmaticus. Společnost krizová Tváří v tvář různým ohrožením a rizikům žije člověk ve strachu o své bezpečí. Životní styl určují dokonalé audiovizuální prostředky. přestává číst a psát. jako je Cola a Chipsy. Mnozí lidé hledají cestu z tísně nejistoty a zmatku a utíkají se k různým skupinám. Se šťastným pocitem. dogmatik. Společnost fundamentalistická Zpochybnění tradičních autorit a přibývající anomie ve světě médií vyvolává pocit chaosu a ztráty smyslu. Bezbřehým proudem zábavy a zpravodajstvím. které je záměrně utvářeno na základě pečlivé volby a presentace informací podle míry zajímavosti (senzačnosti) a usměrnění (manipulace). V zábavě společnosti volného času zbylo ještě něco ze zakoušení reálné skutečnosti. Může se kochat a dát unášet iluzemi. člověk nevzdělaný. Ty nabízejí spásu. jejich uzavřené ideologie mají na všechny znepokojivé otázky jednoduchou odpověď. lidé pak absolutizují své víry a pověry. Zatímco u počítače jde ještě o intelektuální aktivitu různého zaměření. pocit zakotvení a bezpečí. fanatik. bída. E-mail. kriminalita. Homo elektronicus. Médiový člověk odkládá své knihy a sešity.grafika. k telehrám. nelibost až nenávist. nemůže se odtrhnout od pohyblivých a barevných obrázků. Zbaveni pochybností. hudba. zakladatel Microsoftu. o svůj život. všechny znakové systémy zvou až do noci k nákupům. ke kybernetickému sexu. Jinověrci vzbuzují nedůvěru. Všude kolem něj číhá násilí. hlad. Bertelsmann. šovinismus. Společnost médiová Z komputerové společnosti se vyděluje varianta médiová. nevyléčitelné nemoci. náboženstvím a rituálům. A opět se šíří fanatismus. AIDS. 5. aby hověl své touze po pohodlí. 3. epidemie. Televize nabízí člověku. 4. o své zdraví. filmy. A za tím vším – neviditelné božstvo – nejbohatší podnikatel světa. Může je kombinovat s dalšími požitky. jak velice nás Orwellův „Velký bratr“ hlídá. hledí na elektronickou potopu s bezmyšlenkovitým optimismem. intolerance. jednou provždy danou a platnou. které televize donekonečna produkuje. Newbic. symboly a hesla. On-line. obrovské obraty a obrovská hospodářská moc firem jako IBM. ke konzumu různých hudebních druhů a žánrů. Apple. opuště25 . CeBIT. Přes mediální informovanost a znalosti všech celebrit se tu formuje jako nový typ člověka – Homo illiteratus. zde vládne pasivní zábava. Bill Gates. Telecom aj. že „všechno vidíme a jsme všemi viděni“ si neuvědomuje. terorismus. o své blízké. vžívají se do role držitelů jediné nezpochybnitelné pravdy a cítí se povoláni střežit ji.

žijící v tzv. hodnoty nevratné. že k ukončení průmyslové revoluce zdaleka ještě ve světě nedošlo. třeba jakýkoli prchavý. Jsme proti tomu. neobnovitelné. Na druhé straně většina světové populace. Při tomto členění se opět uvažuje pouze v kontextu průmyslových elit. Pro dvě třetiny lidstva tento proces teprve začíná. ani morálku. Vzhledem k prohlubování tohoto rozdílu se prohlubují i šance a možnosti řešení až k prahové možnosti řešení situace vlastními silami. 6. na harmonické spolubytí a spolužití s přírodou i kulturou. válečných či nukleárních. rozvojových zemích (kde i pojem rozvojové je důsledkem obrany svědomí bohatých zemí). „Po nás potopa“ je výrok zoufalce. Homo desperatus. Morální a sociálně-psychologické problémy jsou sice upřednostňovány jako základní pilíře tzv. zvyšující se kriminalitou. Neurotik a jeho průvodce – psychoterapeut. třetí apod. který se chová jako desperát. svobodné společnosti. počítačů nebo televize. jež byly narušeny. Uvedené scénáře nemají vést k odmítání volného času. bezvýchodnost.3 Socioekonomické prostředí jako globální problém lidstva Zmizely sebedůvěra a optimismus. přelidnění a nevědomosti. Mají jen varovat před jejich zneužíváním. se snaží o holé přežití pod metlou chudoby. se snadno stává radikálem. 2000). Homo anxius. vyvolává nové barbarství. Nikdy v historii lidstva nebyl zaznamenán tak velký rozdíl v bohatství a životní úrovni mezi zeměmi. ani zákony. Šíří se nová lidská podoba – člověk úzkostný. ekologických. aby globální trh výrobků. ať již sociálních. že napáchané škody a ztráty světa jsou již nenapravitelné. úpadkem rodinné struktury.nost. globálními krizemi a katastrofami. jak víme z literatury a dějin. terorismem. Nechceme se smířit s lidskou omezeností. druhá. Život v blízkosti katastrof velkého rozsahu. který neuznává ani autority. výtvorů a idejí byl ovládán jedinou snahou využít a zpeněžit cokoli. Hovoříme často o pojmech průmyslové revoluce – první. Přitom je zcela evidentní. Odmítáme. devastací životního prostředí a neustálou nukleární hrozbou. 2. Chceme hájit právo člověka na sebezáchovu a seberozvoj. ale jsou stále nabourávány mocenskými zájmy. aby nuda a přesycenost stimulovala stále nové pseudopotřeby pro nabízenou nadprodukci a nadspotřebu (Blížkovský. Prognózy pokračující devastace a degradace života mohou vést k cynismu. ano i zvrácený motiv na úkor uspokojení skutečných potřeb miliónů lidí na všech kontinentech. drogovou kulturou. Společnost katastrofická Lidé mohou dospět k názoru. Řešení tohoto problému na světové 26 .

jenž by měl být obsahem již zmiňované filozofie světa. že lidstvo zatím ve své dlouhé historii již přežilo několik osudových dnů a existuje. Stejně jako průmyslová revoluce. Všichni chudí na světě se chtějí stát bohatými. Nelze od sebe separovat práva a privilegia. optimisté vidí budoucnost ve skutečnosti. i pojem lidská práva je dnes obsahem většiny světových dokumentů a prohlášení. že vzdělávání nepatří mezi priority při vyjádření potřeb. Jak udělat tento proces lidským. že vzdělávání není pojímáno jako investice do lidských zdrojů.úrovni by se mohlo stát i podnětem k překonání ideologické krize Severu – spojit síly s chudým Jihem ve společném boji za rychlou industrializaci světa. Proto pesimisté hovoří o blížícím se osudovém dnu. příp. protože není nijak regulován a prosazuje se v podstatě živelně. Je nepochybné. jak ho podřídit vytčeným humanizačním cílům? Znamená to neprohlubovat izolaci. Otázka regulace procesu globalizace je otázkou rovněž osudovou. že v posledních letech se vydává relativně stále méně prostředků na vzdělávání. Vzdělávání světa se v procesu globalizace stává významným prostředkem. Při současném politickém a ekonomickém rozdělení světa je šance zmiňovaných dvou třetin světa nereálná. musí být odvozena z ducha lidství. Proto by organizační zajištění projektu Vzdělávání světa asi bylo problematické. Pro úspěch koncepce Vzdělávání světa je především potřebná globální společensko-sociální filozofie. že toto je myšlenka velmi hypotetická a téměř humorná. 27 . etnických či náboženských zájmů. Globalizace vytváří nové prostředí pro prosazování skupinových komerčních a politických. kdyby nešlo o fakt přežití. liberální k většině lidí světa. Vzdělávání světa může sehrát svoji úlohu jen za předpokladu vytyčení jasných cílů a možnosti i schopnostech organizačního zajištění realizace této myšlenky. že nastal proces globalizace světa. S rostoucí populací se chudí stávají každým dnem chudšími. z logiky samotné. takováto filozofie. A to nejen možnostmi komunikačními a provázaností ekonomickou a finanční. zda světové životní prostředí unese exploataci zdrojů dalších. filozofie vzdělávání světa nevyjímaje. Při analýze obsahu tohoto pojmu je nutno opět konstatovat. Tímto duchem lidství se pochopitelně nemíní žádné náboženství nebo ideologie. Výsledek této globalizace je zatím stále nejistý. ale především v oblasti životního prostředí a únosnosti jeho dalšího zatěžování. Tato záležitost bude asi problémem základním. V podmínkách rozdílného socioekonomického prostředí realizována být nemůže. Nemůže ani vzniknout jako konstrukce. který je společným jmenovatelem lidstva a největším zdrojem lidské energie. ale spojovat všechny pokrokové síly světa k utváření společných záměrů. Vyplývá to např. její síla. Není možno mluvit o lidských právech. ze skutečnosti. ale pouze jako nezbytný náklad. že jde zatím pouze o proklamaci. s převládající rolí samoregulačních tržních mechanismů. nehovoří-li se i o rovnoprávném postavení a stejných možnostech. Majetek světa je rozdělen a je osudovou otázkou. I když je dlužno poznamenat. který nelze zaměňovat s cílem. Takováto spojení mohou sehrát významnou roli v prosazování jednotné světové filozofie.

které přesahují původní teritoriální a státní charakteristiky: 1. ale fakticky odděleného dění. Často se setkáváme s pojmy jako společnost bez hranic. že i při ekonomickém pozadí lze rozeznat několik dimenzí globalizace: • komunikativně-technická dimenze. V pedagogice existuje směr. jakož i vznik světové sítě finančního trhu způsobily. která už není redukovatelná na určité teritorium. Globalizace – nutnost nebo hrozba? Od roku 1992. v neustálém vzájemném styku. nové konkurenční vztahy. světové válce napsal: Naše technická doba není jen technicky relativně univerzální…. nové konflikty a nové způsoby překonávání těchto konfliktů. Globalizace ve svých mnohých dimenzích znamená novou pluralitu vazeb a vzájemných spojení mezi státem a společností. • kulturní dimenze. ale absolutně univerzální (zdůrazňuje autor). Dnes se uskutečňuje s vědomím univerzality. než jedinec sám nepřistoupí k rozboru této celistvosti přirozeným vývojem. že žádný stát na světě nedokáže být na nich nezávislý a od nich izolovaný. pro které je charakteristické. nazývaný globalizací. ale je to celek dění. 28 . globalizace lidského chování na sklonku tisíciletí apod. Mezinárodní obchod. • ekologická dimenze. že patří k sobě. ale týká se celého světa. kdy vyšla známá publikace Ronalda Robertsona o globalizaci. Filozofické pozadí globalizace naznačuje celý okruh otázek a prvků. národ. civilní dimenze. Není to jen smysl k sobě navzájem patřícího. který krátce po II. Už neexistuje žádné mimo. který při vyučování vychází od celku a přirozených situací a usiluje o zachování „životní celistvosti“ do té doby. Globalizace zpochybňuje modernu. Zpochybňuje v sociologii důvěrně známou myšlenku. Vznikají mocenské vztahy nového typu. jeho geografické rozšíření a jeho interakce. V této souvislosti je vhodné upozornit na Karla Jasperse. německý globalisation. globální společnost. • občanská. světová společnost. celého lidstva. Francouzský termín mondialisation. Podle Ulricha Becka můžeme hovořit minimálně o deseti příčinách globalizace společnosti. kulturu. že kontury společnosti se překrývají s konturami národního státu. Je nesporné. Globalizace v tomto smyslu znamená rozbití jednoty národního státu a národní společnosti. případně lokální formu moci (stát). neutichají ve světě diskuse o novém charakteru společnosti. dokonce i čínský Quan Qui Hua dokumentují univerzálnost a světovost problému. protože je celoplanetární.3. • dimenze světové organizace práce.

2. 10. 29 . Nadstátní a nadnárodní dosah informačních technologií je evidentní. Podobně i otázky globální chudoby a boje proti ní nemohou být otázkou „národních“ izolovaných společností. 9. které se stávají někdy pomaleji. že je dnes prakticky nemožné zredukovat. Vedle kriminality se stává neodmyslitelným znakem globalizace mezinárodní turistika. Do evropské kultury stále více proniká vliv kultury východu. v jaderném výzkumu apod. příp. Navazují kontakty. budhismus. které se prosadily více či méně na celém světě. zejména jihoamerickou kulturu apod. ovzduší. že globalizace se stala nezvratnou. nebo se alespoň seznamují s kulturou. Černobyl). islám. mezinárodní turistika a vojenský světový pořádek.). Greenpeace apod. Desetitisíce lidí studuje či pracuje za hranicemi svého státu. někdy rychle majetkem celého lidstva (např. sociálními vztahy a zvyky odlišných společností. Univerzální principy demokracie a nároky na lidská práva. Vzory masové kultury a průmyslu kultury se staly přitažlivými na celém světě. znečistění životního prostředí. vod na území jednoho státu se okamžitě projeví přinejmenším v sousedních státech (např. 3. formální i neformální. se stává stále častěji jevem. OECD. 5. koncernů. Miliony lidí na světě pravidelně anebo sezónně překračují hranice svého státu. Rostoucí moc mezinárodních koncernů proniká do stále většího počtu teritorií. o vědeckých objevech. Vedle politiky států vzniká a rozvíjí se stále víc i mezinárodní politika nestátních organizací. organizovaný zločin. V nové „bezhraničnosti“ se stává práce stále lacinější a kapitál stále dražším a úzkoprofilovějším. o světové vědecké komunitě. Pokroky v informační a komunikační technice a technologii způsobily. zmonopolizovat informace na úrovni státu. Jednak žádný stát nedokáže otázky chudoby řešit samostatně. Evropská kultura významně ovlivňuje americkou. Stačí vzpomenout světová náboženství jako katolické náboženství. jednak by takové zdánlivě samostatné řešení okamžitě vyvolalo celou řadu adekvátních reakcí (např. dokonce i hranice několika států. hinduismus aj. jakými jsou především nadnárodní a mezinárodní kriminalita. který doprovází náš každodenní život. Otázky globálního ekologického ohrožení mají jednoznačně nadstátní a celosvětový charakter. 7. Ale ani kultura v užším slova smyslu nezůstává bez vzájemných interakčních vlivů. Podobně můžeme hovořit o světové vědě. způsobily. ale i západu. 8. prakticky nezávisle na vůli toho kterého státu. Je nevyhnutelné doplnit Beckovy příčiny globalizace minimálně o tři průvodní znaky. ale i organizací jako OSN. Tento jev nemůže zůstat bez zpětného vlivu na společnost. v medicíně. Především mezinárodní kriminalita. osvojují si. pro naprostou většinu národních společností. ekonomické přistěhovalství a všechny sociální problémy s tím spojené). 6. 4. farmacii. Např. Transkulturální a transnáboženské jevy nikdy nebyly a dnes už vůbec nejsou ohraničené územím státu. dočasné. což vytváří tlak na nadnárodní a nadstátní formy řešení. ale i trvalého charakteru.

která zkoumá rysy současné doby.) Na teoretická východiska rezolutiky navazuje globalistika jako věda interdisciplinární a prognostická. zahraniční studium a vzájemné mezinárodní setkávání mládeže. spočívající na mezinárodních konvencích. let. které jsou jakoby bytostně spjaté s nastupující generací. že „poprvé v historii lidstva vznikla celosvětová krize. Postupuje vzájemným propojováním nejen blízkých regionů či států. O. megatrendy celosvětového rozvoje a hledá možnosti řešení nových celosvětových problémů. Za zmínku stojí i tolik diskutovaný pojem v postmoderních sociálních vědách. (Pozn. Prvky globalizace. Globalizace je novým trendem. 3. kdy sílilo vědomí ohrožení budoucnosti lidstva celosvětovou krizí. zabezpečujících mezinárodní výměnu.). let 20. Proces globalizace. rovněž má i výrazné odpůrce. Globalizace je protikladný proces. může být ohrožena budoucnost života na Zemi. Valném shromáždění OSN v roce 1968 se zdůraznilo. usilujících o rovnováhu sil. tak rozvojové země. existence stále většího počtu organizací a programů. právní. který přináší šance. který je intenzivnější než drogová kriminalita. Problematika globalizace je i předmětem zvýšené pozornosti a úvah odborníků 30 . kteří globalizaci považují za jistou formu neokolonialismu. Problematika globalizace jako vývojového trendu se stala předmětem samostatné vědní disciplíny rezolutiky. ale i negativní důsledky. pro který je charakteristická nadnárodnost a nadstátnost.1 Počátky globalizace Globalizace jako komplexní proces celosvětových souvislostí a důsledků regionálních jevů je evidentní zejména od 90.Třetím doprovodným znakem je světový vojenský pořádek. Není tím míněna jen větší internalizace v porovnání s ostatními věkovými skupinami obyvatelstva. V diskusi na 23. vědu o budoucnosti. Je zřejmé. století a chápal ji jako vědu o filozofii budoucnosti. kterou jako první pojmenoval K. let. která zahrnuje jak vyspělé. ale i velkých částí a kontinentů. kteří ji považují za prostředek zvyšování a vyrovnávání se sociálně ekonomické úrovni různých zemí světa. resp. vojenské atd. Sem je možné zařadit i výrobu a obchod se zbraněmi a vojenskou technikou (legální i ilegální). problémů globálního charakteru se však začaly projevovat už koncem 60. že když budou pokračovat současné trendy vývoje. která se začala zabývat vysvětlováním globálních problémů lidstva a hledáním možností systémového řešení. jako nejlepší prostředek v boji proti xenofobii a rasové nesnášenlivosti. krize životního prostředí člověka“.: rezolutika navázala na futurologii. Flechtheim na počátku 40. Máme tím na mysli především názorovou blízkost a všestrannou spontánní podporu myšlenkám globalizace (se všemi pozitivními a negativními doprovodnými jevy). se stal dnes běžně i kritériem politiky vyspělých států světa ve všech oblastech (ekonomické. jakým je mládež. Globalizace má bezvýhradné stoupence.

které zkoumají specifické aspekty projevů. mnohodimenzionální fenomén a komplexní jev. Proto často i malé události a zdánlivě bezvýznamné děje a náhody mají velké a dalekosáhlé (negativní i pozitivní) důsledky. ekonomické. 3. Globalizaci charakterizuje zhuštění času a prostoru – vzájemná a celosvětová propojenost prostorově a časově vzdálených částí (regionů) do celku. technických. ekologie aj. V celosvětové síti globálních vztahů jsou vzájemně a specifickým způsobem. že se zvyšuje jejich četnost (frekvence). všeobecný) nejčastěji charakterizuje jako přívlastek. Jsou jimi: 31 . povaha a stav globální společnosti a lokálních společenstev jsou vzájemně propojené. 3. století. Život současného světa je charakterizovaný vzájemně propojenými systémovými vztahy na nejrůznějších úrovních – v globalitě prostoru a času. patřících k sobě. který má specifické geopolitické. povaha a bytí jednotlivce. směr a síla vlivů.2 Síťová povaha globalizace Ve slovníku cizích slov se pojem globální (z lat. V důsledku této propojenosti se násobí počet vazeb. Současné globální vztahy se liší od minulých vztahů tím. že v současnosti nic neprobíhá izolovaně. technické a sociálně kulturní kontexty. Na síti jsou všechny uzly i všechny dráhy rovnocennými prvky. celek i jeho části. Je možné je charakterizovat pomocí některých změn. Tvoří se stále hustější celosvětová síť institucí. vztahující se na celý okruh jevů nebo otázek. reálně i potencionálně propojené a determinované všechny prvky. často na velmi vzdáleném místě. Povaha globálního světa připomíná pavučinu: dotyk v kterékoliv části sítě může vyvolat vibrace na jiném.3 Znaky globalizace Globalizace je složitý. mezi kterými jsou vzájemné vazby. v lidských vztazích a problémech. Je evidentní. které nastaly v poslední dekádě 20. pohybu osob v prostoru a význam zpětné vazby a komunikace na velké vzdálenosti. politologie. Zvyšuje se vzájemná závislost lidí.jednotlivých vědních oborů (ekonomie. všechno se musí chápat jako dynamický a mnohovrstevnatý systém.). ve kterém je všechno se vším v určitém vztahu. Základním pojmem a grafickým symbolem globalizace je proto globální síť. Sbližuje se globálně i lokálně (regionálně) – regionální jevy mají celosvětové souvislosti. hospodářských systémů apod. celkový. souhrnný. negativních důsledků a možností využití tohoto objektivně historického trendu ve prospěch společensko-ekonomického a kulturního rozvoje společnosti a jedince. Zvyšuje se rychlost informací. hloubka (dosah a počet lidí zapojených do činnosti) a měřítko (rozpětí a počet lidských činností a oborů ovlivněných povahou svět). politických..

ale i pro další oblasti. Jestliže se před několika lety hovořilo o tom. Proto se rychlé ekonomiky rovněž označují jako ekonomiky informační. Důležitou roli hraje změna hodnotových orientací obyvatelstva na poznatky jako jeden z hlavních faktorů osobnostního a společenského růstu. resp. • Rychlost je nejen základní podmínkou přístupu k nejnovějším informacím. Japonsko. je to zřejmé z rozšiřování počtu států v jednotlivých pólech silné světové triády: EU. • Novým zdrojem bohatství národů a světa se staly informace a poznatky. mobilní telefony umožňují globální komunikaci každého s každým. informačních superdálnic – vzniká tím síť sítí. Informace se staly efektivní výrobní silou a nejefektivnějšími investicemi. Počítač. šíření a využívání informací. které je neovládly. Toto rozdělení je podle Tofflera výsledkem rozšíření nového systému vytváření bohatství. že hlavním fenoménem změny společnosti bude informatizace. Jednotlivec i společnost jsou účastníky globalizačního 32 .• Pluralita vlastnických forem. ekonomiky a politiky. země s pomalou a rychlou ekonomikou. Nepopiratelný je význam celoživotního permanentního vzdělávání. zejména vzdělávání dospělých. jako je USA. Čína apod. Charakterizuje ji hospodářská soutěž několika sobě rovných velmocí. • V mezinárodních vztazích v té souvislosti byl nahrazen boj ideologických systémů konkurencí v ekonomické sféře. ve světle dnešního poznání lze konstatovat. ekonomiky poznatkové. Brazílie. zejména mikroelektroniky a bezdrátové komunikace. tržní mechanizmus a konkurence se staly – zejména v důsledku geopolitických změn v Evropě – univerzálními hospodářskými principy ekonomiky světa (mimo některé země). založená na studené válce. Globalizace v ekonomice se neustále zintenzivňuje. že neustále vzrůstá naléhavost a význam investic do informačních technologií. komunikačních a informačních technologií. pomalé ekonomiky na bázi zastaralých industriálních technologií. Rychlost informací v komunikačních sítích způsobuje. že hlavním fenoménem dneška je globalizace a informatizace se stává jedním z jejích komponent. USA a Japonsko. Nejnovější informace mají strategický význam pro rozvoj vědy. Informačně rychlé krajiny se vyznačují bleskovostí toku – vzniku. které informační technologie ovládly a země. byla nahrazena multipolaritou velmocí. rychlost je i sociálním ukazatelem informační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince. Neustále se zhušťuje a technicky zdokonaluje celosvětová komunikační multimediální síť tzv. resp. na kterémkoliv místě světa. Svět se dnes rozdělil na země. Podle informační vyspělosti se dnes rozlišují státy na pomalé a rychlé. vyváženosti dvou velmocí a odlišnosti dvou ideologií – USA a SSSR. Indie. elektronická pošta (e-mail). Rychlé ekonomiky pracují na bázi moderní informační techniky. • Pro globalizaci je charakteristický prudký rozvoj vědeckých poznatků. Internet. Transformace ekonomiky v bývalých postkomunistických zemích se stala předmětem a součástí globalizačních procesů. Politicko-ideologická bipolarita Východ–Západ.

Nová vlna fúzí a aliancí v letectví. • Konkurence přerůstá do globální hyperkonkurence (superkonkurence). ale už i středních zemí. Tyto nepoznají státní hranice a zeměpisná omezení. tedy nejen učící se jedinec. učit se!“ se v globální ekonomice mění i obsahově na: „Učit se učit se!“ (bez čárky). ale orientuje se na celý svět. „e-business“. V USA pracuje v průmyslu 33 . že konkurenční myšlení je založené na konkurenčních výhodách a ne na komparativních výhodách. Paradigmatem nové ekonomiky je učící se společnost (firma. jakékoliv politické či ekonomické rozhodnutí má svůj národní. Zkracování vzdáleností a pohyb lidí vytvořily základní podmínky pro dnešní světový systém zboží a peněz. že v době globální konkurence nestačí vysoké všeobecné vzdělání ve společnosti. Za hlavní symbol globalizace se pokládá globální vidění sebe samého a svého okolí. aby optimálně využily příslušné regionální výhody. Známé heslo: „Učit se. tj. automobilovém a chemickém průmyslu. které svým předmětem podnikání v daném oboru ovládají v některých případech až 90 % trhu. Neustále roste propojenost a homogenita mezinárodních trhů a konkurence. jsou první a základní podmínkou realizace a úspěšnosti a primární formou kapitálu. V zemích Evropské unie dnes pracuje v průmyslu jeden z pěti zaměstnaných. Odborníci si uvědomují. resp. ale i v bankovnictví vyúsťuje do megasloučení. síťové organizace: stále větší počet podniků se stává součástí globálních sítí. která se projevuje nepřetržitým narušením rovnováhy rozdělení sil na světových trzích. podnik). Projevuje se stále rostoucí úloha nadnárodních korporací. Vychází z toho. • Globalizaci charakterizují podstatné sektorové strukturální změny v národních ekonomikách. E-byznys je charakterizován jako spojení internetových technologií se současnými informačními systémy. vznikají globální hospodářské sítě. Výsledkem jsou megakolosy a superspolečnosti. Hyperkonkurence je proces nepřetržité tvorby nových konkurenčních výhod. Naopak. které budují kapacity na celém světě. včetně bývalých národních. Zahrnuje i ničení. E-byznys však znamená i změnu procesů fungování organizací. Reálný trh se už neomezuje na jednu zemi. Zvláštního významu v tomto světě nabývá tzv. vzdělání a schopnosti. Ukazuje se.trendu. stávají se internacionálními. že hospodářská a politická opatření dnes nemohou být vnímány prizmatem ryze národního pohledu. nejen obchodních společností. • Z ekonomického hlediska se globalizace chápe jako permanentní proces fúzování velkých společností do nadnárodních korporací. instituce. Světový obchod roste v posledních deseti letech dvakrát rychleji než hrubý světový produkt. ale také globální rozměr. Hyperkonkurence neznamená a nevychází ze zintenzívnění konkurence. Výrazem globalizace je potřeba a schopnost globální hyperkonkurence. zastarávání a neutralizaci konkurenčních výhod. kde poznatky. V posledních třech desetiletích je ve vyspělých zemích všeobecným trendem deindustrializační proces. Globální hyperkonkurence vyžaduje nový přístup – globální strategii. Jejich roční obrat převyšuje hrubý domácí produkt malých.

Investice meziorganizační jsou mnohem efektivnější než investice do intraorganizačních změn. ale i globalizaci lidských zdrojů. 34 . Čím je stát bohatší. Za pozitivní se považuje tehdy. firmy. Deindustrializace nepůsobí negativně na objem průmyslové produkce: výroba je vyšší než předtím. které by bránily přeměně schopností jedince na vzdělávací výsledky a tím v jeho profesní úspěšnosti. A to v důsledku toho. aktivit. Zvyšují se a specifikují se nároky na sociální a lidský potenciál. řadový pracovník. Lidské zdroje jsou nejdynamičtější a nejsložitější složkou a limitujícím faktorem výrobní a sociální síly. ale klesá podíl průmyslové produkce na hrubém domácím produktu (HDP). Služby získávají v hospodářství globální ekonomiky stále důležitější místo.).). Podle ekonomů je deindustrializace v době globalizace nevyhnutelný a pozitivní proces. že se stávají hlavním tvůrcem pracovních příležitostí a v neposlední řadě i proto. „Meritokracie je společnost. oproti tomu stoupá podíl služeb na něm. skupin (rodiny. organizace apod. ve které existuje a není nikterak zakrývaná sociální nerovnost. Vytváření globální personální strategie v podobě firemní sítě lidských zdrojů vedlo v mnohých nadnárodních společnostech ke sjednocování firemních vizí a hodnot a následně k efektivnějšímu řízení a k vyšší výkonnosti. Tyto individuální rozdíly vyvolávají potřebu poskytnout lidem s vyššími schopnostmi též vyšší odměnu – finanční i společenskou. proto se současná společnost charakterizuje i jako společnost výkonová či společnost meritokratická. V důsledku tohoto trendu se v podnicích zvyšuje význam světa interorganizačního a klesá význam světa intraorganizačního: roste potřeba meziorganizačního řízení. Globalizace vyžaduje nejen globální nasměrování výrobků. schopnosti a výkonnost jednotlivců (jako rodič. společností jako celku (civilizace.jeden ze šesti pracovníků a ve službách pracuje 70 % pracovních sil. 3. že nabízí volné šance v soutěži o moc a ocenění. informací. etnické skupiny apod. dále proto. že jsou i hlavním faktorem růstu HDP.4 Sociální souvislosti globalizace Ve společnosti globální ekonomiky se stále více klade důraz na individuální výkon. která je nevyhnutelným důsledkem individuálních rozdílů mezi lidmi v inteligenci či talentu.). že roste jejich úloha v rozvoji společnosti a jedince. V principu meritokracie je implicitně obsažený i předpoklad sociální nerovnosti. Snižuje se i podíl zemědělství na HDP.“ V meritokratické společnosti by proto neměly existovat sociální bariéry. Globalizace zvyšuje nároky na specifické lidské vlastnosti. národní společenství. To. co ji odlišuje od ostatních typů společností je. měly by se vytvářet ekonomické a sociální podmínky pro celoživotní vzdělávání. manažer apod. je-li doprovázen růstem celkového objemu produkce sektorů a roste-li význam služeb. tím menší podíl pracovníků potřebuje průmysl a větší podíl potřebují služby.

Někteří prognostici uvádí. využívání lidského potenciálu. V procesu globalizace se zvyšují rizika a tím roste význam odolnosti subjektů (fyzických i právnických) vůči nim: schopnosti překonávat bariéry. mobilizovat vnitřní potenciál a spojovat síly jednotlivců do synergického efektu.Zvyšuje se význam investic do rozvoje lidských zdrojů. 35 . poznání. tak ve svém průběhu. rozvíjejí schopnosti koncepční tvorby. Rozvoj lidských zdrojů představuje aktivity. že pozitivní efekty z globalizace získávají nadnárodní korporace a negativní efekty. Globalizace se chápe jako protikladný proces jak ve svém důsledku. jdou na účet národních vlád. které podporují rozvoj vrozených i získaných osobních vlastností jedince. že globalizace prohlubuje rozdíly mezi skupinou ekonomicky nejrozvinutějších států světa a stále početnější skupinou ekonomicky zaostávajících států. Jiní upozorňují na to. zejména sociální dopad.

Do poloviny osmdesátých let minulého století nebyl v obecně uznané pojmové výbavě oficiální marxistické sociologie. fenomény. protože neříká. protože nevypovídá ani o tom. že existují čtyři základní obecná vymezení teorií deviantního chování. Teprve když sovětští autoři v čele s akademikem Kudrjavcevem pojem rehabilitovali a dokonce se pokusili o svébytnou obecnou teorii deviace. že se lidé mechanicky dělí na normální a devianty – nabádá proto vlastně k toleranci a porozumění. protože existuje deviace pozitivní). která předpokládá. Snad právě pro tyto evidentní přednosti nebyl pojem deviantní chování po dlouhou dobu akceptován. v nichž je pokládáno za normální. 36 . Je i emocionálně indiferentní. a proto vzniká v určitých subkulturách. například individuální automobilismus). Dosti neutrální. které nás trápí a zneklidňují. že deviace se mění v závislosti na kulturním prostředí. že v každé společnosti vznikají situace či dokonce dlouhodobé stavy. nejen k odsouzení a trestu. protispolečenské chování (ne každá deviace je protispolečenská. teorie kulturního přenosu. totiž interakcí s jinými lidmi. že chudoba plodí zločin. na sociálním prostoru a času. Tento pojem má ještě některé další přednosti. od níž se chování odchyluje. zda směr odchylky je pozitivní nebo negativní. na něž určitá část populace reaguje chováním odchylným od normy (tradiční teze. zda dané konkrétní deviantní chování je dobré či špatné. například tu. Je dosti široký. které porušuje nějakou sociální normu a je proto určitou částí společnosti odmítáno. z nichž každá má své klasiky. že deviantní chování je naučeno stejným způsobem jako chování konformní. které však nesplňují podmínku hodnotové a emocionální neutrality. Každá společnost v přechodu – a naše společnost se nachází v tomto smyslu v situaci bezprecedentní – je přímo nabita deviantními fenomény. bída vede k prostituci). jako je například negativní sociální jev (některé negativní sociální jevy nemusejí být porušením žádné obecně akceptované normy. Pojem sociální deviace tak zahrnuje rozmanitá chování. protiprávní nebo trestné chování (některé sociální deviace nejsou pod právní normou). Vymezení sociální deviace Odborné pojmy mají být minimálně zatíženy ideologicky a hodnotově. Pojem sociální deviace. teorie strukturálního tlaku. k takovým pojmům rozhodně patří. která tvrdí. 2. 4. V tomto ohledu se pojem deviantní chování významně odlišuje od podobných pojmů. že se v něm předpokládá. protože neuvádí konkrétní normu. byl pojem legitimizován i u nás.1 Vývoj názorů a koncepcí na deviantní chování Je vcelku obecně přijato. a naopak nepředpokládá.4. jímž rozumíme či označujeme každé sociální chování (individua nebo skupiny). své přednosti a svá omezení: 1.

jak se deviace formuje v každodenním životě. tj. naturalismus (1960–). Durkheimova teorie anomie. poukazují však na některé obecnější aspekty problému. 2. přičemž opomíjí otázku. která deviaci chápe jako výslednici efektivního označování některých lidí za devianty jinými sociálně významnými lidmi. a to z poněkud jiné perspektivy. které stojí na premise. 4. 4. deviantního chování. L. která vysvětluje deviantní chování oslabením nebo absencí sociální kontroly. který je deviací narušen. koncepce sociální patologie (1900–1935). což ovšem implicitně znamená nekritickou akceptaci hodnotového řádu středních vrstev. symbolický interakcionismus (1950–). což znamená absenci teoretické interpretace a ústup od axiologického pohledu na problém. který sleduje vliv makrostrukturálních i mikrostrukturálních faktorů na vznik deviantního chování. tím sice není znehodnoceno. tím. zejména ekologickými faktory (chicagská škola). kontrolní teorie. 37 . ale naopak „proč jsou lidé konformní“ (a odpovídá – protože existuje sociální kontrola). tím méně vyvráceno. ačkoliv jejich význam je stěží přehlédnutelný. etiketizační teorie. protože vychází z předpokladu. jak činí většina teorií. reprezentovaný zejména etnometodologickými výzkumy a etnografickou kriminologií. který se zabývá tím. který aplikuje pozitivistickou metodologii. prosazuje teorii konsensu. tj. individuální patologie (1930–1960). empiricismus (1925–1945). přičemž však abstrahuje od makrostrukturálních determinant a devianta situuje do jakéhosi sociálního vakua. jak se deviant deviantem vlastně stává. Wood zrekapituloval vývoj názorů na deviantní chování v západním sociologickém a sociálně psychologickém myšlení takto: 1.. který se naopak zabývá studiem deviantní kariéry.3. Sutherlandova teorie diferenciální asociace. 6. poslední patří již do skupiny teorií novějších. 3. strukturalismus (1945–). které soustřeďuje svou pozornost na osobnost devianta a na etiologii deviantního chování. že špatné podmínky produkují špatné lidi a vice versa. 5. Tyto teorie vznikly ovšem v podstatně odlišném sociálně kulturním kontextu (zejména ve Spojených státech). V posledních desetiletích došlo k některým dosti významným posunům v pojetí tzv. jak se individuum učí deviantní roli. Tyto posuny nebyly zatím v naší literatuře téměř zaznamenány a analyzovány. Mertonova teorie adaptivních mechanismů aj. že je nutné si klást nikoliv otázku „proč lidé deviují od normy“. na hledání jeho sociálních korelací. Tradiční pojetí. která akcentuje element individuální mentální poruchy. Zatímco první tři teorie jsou klasické. Novější koncepce však poukazují na některé další aspekty deviantního chování. se soustřeďuje většinou pouze na deskripci výskytu deviantních jevů a jejich korelace s některými vybranými. reprezentuje je např.

konfliktní teorie (1968–). že existují určité typy či druhy lidí. protože jedinec zvolil nemravný či protiprávní způsob dosahování určitého cíle. Již v tomto předpokladu je ovšem zabudována možnost deviace od normy. která naopak předpokládá. Nadto účast aktéra v jedné aktivitě může interferovat do jiné aktivity. Především je z tohoto schematického výčtu patrná povaha posunu. aktérem. Původní koncepce deviantního chování. které je sociálně přijatelné a chováním. teorie kinds-of-people. aktem. tedy v podstatě hybridní teorie. konjunktivní. protože vyžadují podřízení se. disciplínu. Je zřejmé. a konečně 8. která akt jako deviantní posuzuje. kterou aktér pokládá za důležitější. které navozují možnost deviantního chování. který se udál: pozornost se obrací od osob. avšak pravidla sama se nepřekládají v činnost automaticky. ale že se deviantním stává ve složité interakci mezi normou.7. takže každé pravidlo vytváří možnost deviace. provokace. jako spíše o snahu prokázat. že v této rekapitulaci není hranice mezi disciplínami ani zdaleka jednoznačná. že žádný akt sám o sobě není inherentně deviantní. úsilí. které společnost klasifikuje jako porušení normy: chování je nemravné nebo protiprávní. 2. Tato záměna perspektiv není ovšem nezdůvodněná a je třeba upozornit. že v určitých situacích se určitý druh lidí bude chovat určitým způsobem. příležitost). může každý udělat totéž (extrémní stres. že odvozuje existenci pravidel a norem z elementárních potřeb koordinace lidských kolektivních aktivit: každá společná činnost vyžaduje existenci pravidel. situační teorie. subordinaci atd. 3. která tvrdí. že v určitých situacích. jehož kořeny sahají až k počátkům liberalismu. že nejde – alespoň ve většině koncepcí – o obhajobu deviantů. která odvozuje deviace přímočaře z třídního charakteru norem a třídního konfliktu. z předpokladu. vycházely v podstatě důsledně z předpokladu lidské racionality a odpovědnosti. 38 . která určitý typ volby umožňuje či přímo nabízí. labellingová teorie (1965–). V těchto koncepcích je člověk postaven do situace racionální volby. Obecněji – podřízení momentálního individuálního zájmu potřebě kolektivní činnosti. tradičně reprezentované durkheimovskou tradicí a rozvinuté Mertonem ve známém schématu adaptivních mechanismů. tvůrcem a realizátorem práva a veřejností. těžiště úvahy je i nadále v aktérovi a jeho racionální volbě nebo v situaci. Tak se v podstatě krystalizovaly tři teorie deviantního chování (jako čisté typy): 1. Cohen (1966) toto stanovisko formuluje tak. Jakkoliv jsou jasné sociální kontexty potenciálně deviantního chování. založených na volbě mezi společensky schválenými a neschválenými prostředky a cíli. eventuálně od devianta a deviantního aktu k veřejnosti. kdy vybírá mezi chováním. které pravidla tvoří a manipulují jimi. která klade důraz na proces identifikace osob jako deviantů a jejich reakcí na tuto nálepku (label). která přepokládá. které porušily pravidla k osobám. které mají tendenci volit chování. jež je mimo normu.

které předpokládají. Podobně jako někteří autoři. jako porušení norem (Cohen). narušovalo etablovaný sociální řád. existuje také možnost vzniku subkultur. na předpokladu danosti sociálních norem. sklon k deviantnímu chování je zabudován v lidské přirozenosti (klasicky u Hobbese. Tato koncepce sice rozšiřuje výkladové možnosti klasické anomické teorie durkheimovsko-mertonovského typu. Jejich sociálně psychologickým a filozofickým komplementem jsou teorie. která je jaksi předem dána. v nichž pouze incest. ale je zatím jen málo empiricky podložena. zejména narkomanie. A. z čehož se odvozují dva negativní a dva pozitivní závěry. Ohlin (1960) a jež je reakcí na Mertonovu teorii anomického chování. o nichž se ještě zmíníme. ale pominul jejich determinantu. čímž ovšem via facti vstupuje do kategorie lidí.Prototypem prvního typu teorií jsou dnes již poněkud anachronicky znějící teorie biosociální (Lombroso. takže sociální represe je nutně obrácena právě proti ní (Marcuse aj. Lze předpokládat. násilná aktivita) a únikové (retreativní. nebyla prakticky vůbec kladena: deviantní chování narušovalo normu. totiž problému normativního. commonsensical existential theory of social rules. nověji v psychoanalýze). která jsou v ní přenášena a učena jako každá jiná pravidla. Tím se přirozeně dotýkáme obecnějšího problému. předpokládají. Je mimo pochybnost. Zde pak je onen filozofický bod obratu.). kteří budou volit deviantní formu reakce na situaci. který nemohl být a nebyl zpochybňován. Novější teorie vycházejí z empiricky prověřeného faktu kulturní variability hodnocení určitých aktů jako deviantních (Cohen uvádí výsledky zkoumání sexuálního chování u 110 společenství. alkoholismus). Negativní závěry: 39 . které se odvracejí od normativního absolutismu ve jménu. že všech legitimních prostředků může být užito stejně tak k plnění. která akceptuje pravidla jako nutně problematická v konkrétních situacích. únos a znásilnění vdané ženy jsou kvalifikovány jednoznačně jako deviantní a tedy trestány). které se na exploataci těchto možností orientují. že neexistují ani inherentně nelegitimní možnosti: fundamentální sociologické dilema spočívá v tom. odkud se normy berou a jak vlastně fungují. B. kterou rozvinuli R. kterou autoři shledávají ve struktuře nelegitimních možností: jen tam. teorie. Cloward a L. jak tomu říká jeden z protagonistů těchto koncepcí Jack Douglas. kde existuje soubor nelegitimních možností dosahování určitých (většinou společensky akceptovaných) cílů. ale také sutherlandovská teorie sociálního učení deviaci: člověk se v určité subkultuře naučí pravidlům deviantního chování. a tedy konec konců mravního relativismu. Hooton a později genetické teorie). Odtud také inherentní a nepochybný konzervatismus všech klasických teorií deviantního chování. že deviační potenciál. konfliktní (agresivní. Otázka. že neexistuje inherentně deviantní akt. že tradiční teorie deviace skutečně spočívaly na neproblematičnosti sociálního řádu. Merton správně upozornil na různé možné reakce. Cloward a Ohlin pak rozlišují subkultury kriminální (racionální aktivita orientovaná zejména k ekonomickému zisku). Příkladem druhého typu je teorie nelegitimní možnosti. na němž spočívají novější koncepce deviantního chování.

1. který je pojat jako inherentně problematický. 1978). která závisí na symbolickém univerzu. je-li jeho pachatelem příslušník střední třídy nebo černošské menšiny. jejich význam je jednoznačně určitý. jsou kompletně uspořádány pro všechny možné situace. jsou sankcionovány nezávisle na individuích-členech skupiny. realizátorů sankcí atd. když poukazuje na to. deviace je funkcí sociální kontroly – oficiální (tvůrců práva. Na bázi těchto čtyř předpokladů se pak formulovalo několik teorií. jejímiž hlavními reprezentanty jsou Cicourel a Sudnow. Etnometodologie také svébytným způsobem navazuje na ekologickou tradici. deviace je funkcí vnímání a hodnocení určitých forem chování společenstvím. jsou nadčasové. 2. že podstatu práva nelze vůbec pochopit z právních norem. 2. radikální teorii. praktikami policistů. normy nemají absolutní charakter. kteří jsou a priori situováni do kategorie potenciálních pachatelů: týž akt je posuzován jinak. stavy a činnosti jako konstituované sociálně organizovanými činnostmi a procedurami (Grace. Etnometodologická teorie. které se liší mírou právního a morálního relativismu. ale je vlastností. jsou univerzální. se od počátku zabývala problematikou zejména juvenilní delikvence a mechanikou procesního řízení. že v určitých lokalitách se deviace a priori očekává. Podstatným prvkem této koncepce je orientace na mechanismus fungování normativního řádu. teorii primární a sekundární deviace. ale pouze z toho. v němž se realizuje. jehož se akt týká nebo jež je s ním seznámeno. reinterpretována. že tyto interpretační procedury a situační podmíněnost určitého aktu znevýhodňují ty. vyšetřujících orgánů atd. Etnometodologie chce uchopit právní jevy. jak je jimi manipulováno. Etnometodologové také upozornili (a empiricky doložili na policejních a soudních praktikách) na to. jak je norma vztažena ke konkrétní situaci. Je tedy úzce spjata s jazykem a komunikací na jedné straně a s konkrétní situací na straně druhé. zatímco v jiných se a priori nepředpokládá.) i neoficiální (veřejné mínění. vyžadovány a aplikovány v každodenním životě. Stručně probereme pět reprezentativních teorií tohoto typu – etnometodologickou. teorii labellingu. že normy jsou nutné. pravidla. skupinové hodnocení). tzn. neplatí předpoklad absolutistů. Pozitivní závěry jsou pak tyto: 1. 40 . Odtud tedy zájem o to. teorii absurdity a tzv. jak jsou interpretovány. deviace není inherentní vlastností určitých forem chování. nikoliv jako absolutně bezproblémově daný. pro niž musí být vždy znovu redefinována. Deviace je produktem interpretace. Obecná etnometodologická teze zní tak. kterou na ně klade veřejnost.

právě proto. a přesto ekonomický stimulans nedostačuje k tomu. že prostitutka v USA je nejlépe placenou zaměstnanou ženou. Reiss věc formuluje aforisticky tak. na úpadek. která nálepkování provádějí. kdo právní (normativní) řád ustavují. Za primární deviace pokládá Lemmert porušení pravidla či normy na základě originálního zdroje situačního. že bere v úvahu i ta chování. že v tomto bodě se etiketizační teorie objektivně stýká s teorií deviantních subkultur. aktem přisouzení. Toto morální odmítání není ovšem ničím jiným než právě etiketizací. píše R. který je důsledkem fungování sociálních kontranorem (Sutherland). že ji morální systém odmítá. radikální teorii. že v ní zatím není dostatečně jasně vyložen mechanismus připisování deviace a nejsou specifikována prostředí (skupiny). Jistým problémem etiketizační teorie je to. která za deviaci činí odpovědné ty. kteří jsou sociálně významní mocí a vlivem. Ukazuje se. kde probíhá proces jakési obrácené etiketizace. ale nedošlo k označení. ač nedošlo k porušení normy. Zatímco primární deviace je snadno pochopitelná. připsání. která je v úzké souvislosti s etiketizační teorií. která jsou označena jako deviantní. sociální pokles apod. ale nebyl dosud uchopen v jednoduché konzistentní koncepci. R. které je objektivním faktem. Etiketizační teorie umožňuje analyzovat více fenoménů než tradiční koncepce již proto. k rekonstituci jeho Já. Fenomén označování je znám. která je aktem interpretačním. V této koncepci se především odlišuje porušení normy. E. a to poněkud odlišně. že krást ještě neznamená být definován jako zloděj. jak jiní. Ossowska ukazuje. primární a sekundární deviace. zda akt je nebo není deviantní. Za její zakladatele jsou pokládání Becker. závisí na tom. Sekundární deviace je tedy vlastně zdvojenou reakcí: je reakcí aktéra na reakci veřejnosti 41 . Etiketizační teorie se dá aplikovat i na jednotlivé deviantní jevy. než bývá zvykem v tradičních koncepcích. tedy mocné. kteří vždycky defavorizují nižší vrstvy a omlouvají vyšší. Odtud je ovšem již jen krůček k tzv. kde k porušení sice došlo. a pak i ta. Erickson.Teorie labellingu. tzv. Lemmert formuloval teorii tzv. Kitsuse aj. je sekundární deviace fenoménem daleko složitějším. hodnocení určité formy chování jako deviantní. tento akt hodnotí. od deviace. Tak například prostituce je do značné míry také produktem označování a interpretace. Etiketizační teorie v některých svých proudech akcentuje význam mocenských struktur (v jiných naopak roli neformálních skupin): konečné rozhodnutí. patří dnes k nejrozšířenějším teoriím deviace. aby se prostituce stala masovou záležitostí. Analyzoval totiž důsledky označování určitého chování jako deviantního. Na druhé straně však označování jako hodnotící akt má současně mravně odstrašující funkci: McCaghy ukazuje. psychologického nebo fyziologického: například pití jako reakce na smrt blízkého. protože je již výsledkem reakce individua na označení jeho chování jako deviantního: Sociální reakce ve formě labellingu nebo oficiální typizace a následná stigmatizace vede aktér. jak týž akt oznámení úřadům je v různých situacích odlišně interpretován – od absolutně pejorativního hodnocení až po udělování čestného titulu dénonciateur patriote za Francouzské revoluce. že prostitutka ztrácí úctu tím. etiketizační teorie. Bell.

že se podstatně omezuje význam primární deviace. Jestliže však tento předpoklad neplatí. který se snaží akceptovat sociálně konformní roli atd. je radikální teorie inspirována extremisticky interpretovaným marxismem. Západní teorie absurdity vychází ze známé knihy Lymanovy a Scottovy (1971). eventuálně dokonce sociálně organizované obrany proti vzniku sekundární deviace. a podle stoupenců této teorie vskutku neplatí. jímž je stigmatizace jako důsledek etiketizace: stigmatizovaná osoba nezřídka jedná na principu sebesplňujícího proroctví. že se nepředpokládá možnost změny aktéra. tak proměnlivá a pluralistická a protože pravidla a jejich porušování jsou tak fundamentálně problematická. ale také fakt permanentní stigmatizace. totiž deviantně. apriorní nedůvěry. která nejsou. Deviace tak vzniká nechtěně. nikoliv jako akt volby. chová se podle pravidel. Na tento jev – v makrostrukturálním kontextu – upozornil Kwasniewski. která neplatí. tak otevřená.na jeho primární deviaci. Klasické teorie deviace jsou založeny na předpokladu racionality a významovosti sociálního světa. který zdůrazňuje. Problémem Lemmertovy koncepce je ovšem to. jejichž dodržování nikdo nevyžaduje a naopak. že deviantní akt nutně neimplikuje deviantní charakter. možnost aktivní. V moderních společnostech jde prý o univerzální fenomén. Přes tuto jednostrannost ovšem Lemmertova koncepce poukazuje na význam dost opomíjeného fenoménu. jestliže nekontinuuje deviaciogenní situace a jestliže nepůsobí mechanismy sociálního ostrakismu. I zde je jen krůček k radikální teorii. V nejdůraznější verzi se radikální teorie redukuje na tvrzení. co platí a co se vlastně vyžaduje. jedná tak. stereotypizovat a přejít až k akceptaci deviantní role. že teorie deviace sloužily prostému cíli ospravedlnit existující sociální řád. Teorie absurdity je odvozena z inspiračních zdrojů existencialistických. aplikuje pravidla. že se etiologie deviantního chování odsunuje do druhého plánu a dále. Quinney říká. Takovými nenormálními podmínkami však může být nejen objektivní situace. která interpretuje deviantní chování jako reakci normálního člověka na nenormální sociální podmínky. že původně náhodné nebo situačně podmíněné narušení normy obvykle nekontinuuje. který devianta odsouvá na sociální okraj. je produkována komplexitou moderních společností: Protože americká společnost je tak komplexní. proměnlivost a složitost znemožňuje jasnou orientaci v tom. Ve všech těchto teoriích je etablo42 . v níž hledá pravidla. že právní a vůbec normativní řád společnosti je věcí jen a jen mocných. jak se očekává. přílišného rigorismu v posuzování jednání devianta. protože jejich komplexnost. možnost jeho resocializace. Deviantní role se tak v Lemmertově koncepci ustavují spíše v důsledku sociálního působení a tlaku. Je totiž známo. Významný reprezentant této koncepce R. že členové této společnosti často pociťují užití pravidel jako absurdní. že řeči o právu a spravedlnosti jsou jen politickou rétorikou a že teorie hodnotového konsensu je čirý výmysl a mýtus akademické sociologie. mimovolně. můžeme právem očekávat. pak se člověk nutně nachází v situaci absurdity. že bude jednat. která se může stabilizovat. Je-li teorie absurdity napájena ze zdrojů existencialistických.

Protože neexistovaly žádné zákony. to znamená. že s jejich porušením je spojena sankce. která má zajistit. přirozenou smlouvu. Normy můžeme respektovat na základě vlastního přesvědčení o jejich správnosti. které jsou významným množstvím lidí akceptovány v určité komunitě nebo společnosti. aby chování bylo v souladu s danou normou. Radikální teorie. co on sám chtěl bez toho. Deviaci můžeme definovat jako nepřizpůsobení se dané normě nebo sadě norem. který byl charakteristický tím. na nerovnou distribuci moci. oni rozhodují o kriminalizaci i dekriminalizaci určitých forem sociálního chování. Neexistuje žádná společnost či kultura. Všechny sociální normy jsou doprovázeny sankcemi. všude tam. Sankce je tak jistou reakcí na chování jednotlivce nebo skupiny. že normy vyjadřují vždycky zájem jen vládnoucí třídy a že jejich univerzalizace je jakýmsi mýtotvorným procesem: o tom. co bude jako deviantní označeno a postiženo sankcí. Tento stav však byl válkou všech proti všem. co je vzato v pochybnost. oprávněně poukazuje na třídní charakter práva i morálky. rozhodují mocní a tedy oni jsou odpovědni za to. Podle tradičního názoru T. přirozeném stavu. ale většinou budeme pravidla dodržovat proto.vaný systém považován za daný. které slouží jako ochrana proti nekonformitě. na určité mechanismy konstrukce konceptu zločinu (crime control is class control). Teprve se vznikem zákonů a všeobecně závazných společenských norem se tedy člověk stává buď konformním (normy respektuje) nebo deviantním (normy porušuje). která by měla zcela konformní chování svých členů s absolutní absencí deviace. a proto nemohl uspokojovat přirozenou lidskou potřebu jistoty. Ring) tvrdí. například existenci základních norem lidského soužití. že existuje ve všech společnostech. Johnson. Každý byl svým vlastním soudcem a mohl dělat vše. K. nadtřídnost některých mravních norem atd. Hobbese se člověk v dávnověku nacházel v tzv. Opomíjí však některé elementární skutečnosti. 43 . je odklon od řádu a jeho ohrožení. která jsou závazná pro všechny. Ve svých politických konsekvencích ústí radikální teorie v explicitní anarchismus. že v něm individuum mělo pouze práva. aby mu někdo do tohoto práva zasahoval. ale žádné povinnosti. žádná závazná pravidla pro všechny. Z této definice vychází i většina sociologických teorií.2 Sankce a sociální kontrola v kontextu sociální deviace Deviace má univerzální charakter. Pro dosažení této záruky se tak lidé zříkají svých přirozených práv a uzavírají spolu tzv. která překračuje rámec sociální psychologie svým jednostranným makrostrukturalismem. ani deviace. Chambliss) i psychologové (D. Radikální sociologové (např. 4. W. kde lidé spolu přicházejí do styku a žijí ve skupinách. sdružují se do společnosti a stanoví pravidla. nemohla existovat ani konformita. co je a co není deviantní. vše bylo dovoleno.

V základní rovině můžeme rozlišovat tři základní skupiny teorií deviace: biologické. V průběhu vývoje se vyčlenilo několik tradičních pohledů na deviantní chování – absolutistický. ve kterém ke vzniku deviací dochází. Všude tam. Vnitřní kontrola může existovat u toho. morální. se kterými je daná osoba v úzkém kontaktu (neformální kontrola) nebo soudy. Nositelé této kontroly mohou být vrstevníci. Vnější kontrole je vystaveno chování jednotlivce ze strany jeho okolí. deviace a kontrola spolu úzce souvisí. Pokud má společnost fungovat. tedy všichni ti. kterými své členy přinutí ke konformitě se sociálními normami. ale mohou být též formální (tam. Tyto dva druhy kontroly mají tendenci působit simultánně. Chování. (formální kontrola) jako speciální orgány a organizace. mírou frustrační tolerance či pocitem sociální odpovědnosti apod. Různé teorie soustřeďují svou pozornost na proces socializace. kněz. Základní kontrolní mechanismy mohou být dvojího druhu: vnitřní kontrola (aktér kontroluje sám sebe) a vnější kontrola (aktér je kontrolován okolím). Konformita. které má být konformní. rodiče. musí mít vybudované mechanismy. Jednotlivé kodexy správného chování jsou vytvořeny v procesu socializace. Formální systém společenské kontroly (v podobě trestů) pravděpodobně nejvíce zabraňuje lidem. Deviantní chování se však nevztahuje pouze k jednotlivci. vězení. podle níž ve společnosti existují 44 . Jeho základem je představa společenských vědců a nakonec i běžných aktérů. aby se chovali deviantně vůči těm pravidlům.Sankce mohou být především pozitivní (udělení pochvaly za konformitu) nebo negativní (trest za chování. Existuje mnoho přístupů k výkladu deviantního chování. kteří každodenně přicházejí do styku s těmi. rozbor faktorů podporujících deviaci. aby aplikovaly nátlak na jednotlivce s cílem dosáhnout konformity jeho chování. silou ega. tedy těm normám. bude existovat i institut sociální kontroly. musí být kontrolováno. jak deviaci chápe lékař. aby určitý druh norem byl dodržován) či neformální (jež více spočívají na spontánní reakci okolí než na organizovanosti). soudce nebo sociální pracovník. případně se zaměřují na sociální kontext. medicínský a statistický: Absolutistický pohled je historicky nejstarší. policie. psychologické a sociologické – které však nic nevypovídají o tom. ale zahrnuje i jednání celých skupin. na jejichž dodržování společnost trvá. kde budou existovat pravidla a sociální normy. psychiatrické léčebny apod. kde existuje speciální skupina lidí nebo organizace. které byly vytvořeny proto. jejichž dodržování bude kontrolováno. kdo má vytvořeny individuální kodexy příslušného chování. přátelé. Tato sféra může být ovlivněna celou řadou faktorů: pozitivním sebehodnocením. aby byl zajištěn soulad s danými normami. jejímž úkolem je zajišťovat. Se zvyšující se solidaritou a integrací skupiny může deviace dokonce růst. které není konformní). která jsou obsažena v zákonech. případně lidé. kteří jsou definováni jako devianti.

že ve společnosti existují dva druhy lidí (kterým odpovídají dva druhy chování): morální nedevianti a nemorální devianti. je deviantem a společnost má právo i povinnost se k němu jako k deviantovi chovat – kontrolovat. že společnost není v pořádku. prostituce. krádeže apod. zneužívání dětí. Tento pohled byl značně populární a rozšířený nejen mezi sociology a jinými humanitními vědci. jak funguje zdravý člověk – bez bolesti. krádeže či vraždy jsou tak deviantní ve všech dobách a kulturách. Pokud tomu tak není. ale vztahují se na všechny společnosti. Z morálního pohledu je deviace nemorální a asociální. bez zármutku –. Ti. Absolutistická perspektiva vychází z předpokladu. asociální a zlí. spolužák. a to bez ohledu na sociální prostředí. na dlouhý čas poznamenalo ráz především evropské sociologie. užívání drog. Jiné chování je nepřípustné – deviantní. kteří se chovají deviantně. Rozšíření určitých jevů. signalizuje. svobodná matka bydlící se svými dětmi na malé vesnici. že každý člen společnosti souhlasí s určitými pravidly a sociálními normami – pokud ne. Stejně tak. tj. ve kterém se odehrával. který své současné místo našel i v současné sociologické literatuře v rámci tzv. jsou zcela zákonitě nemravní. který se chová divně – ti všichni mohou být potencionálně označeni za morální devianty a vyobcováni z dané společnosti pro svou odlišnost. podnikavý soused. Deviantem se člověk rodí. které tvorbu tohoto jednání ovlivnit nemůže. Toto tvrzení je však ještě doplněno předpokladem. mezi nimiž není žádná šedá zóna. která jsou zřejmá a srozumitelná pro všechny lidi. tak je jednoznačně dáno i chování nekonformní. Určené chování je (podobně jako z absolutistického pohledu) jako deviantní označováno ve všech situacích a ve všech společnostech. je organismus postižen na zdraví.. jako příznak společenské nemoci. a proto nemůže hladce fungovat. Deviace je považována za nemoc a za produkt nesouladu mezi jednotlivými částmi systému. a tím i špatnost. jako kupř. Podobně jako absolutisté i moralisté předpokládají. Protože je zcela přesně vymezeno pravidlo správného chování. že deviace je špatná a zlá.zcela jasná sociální pravidla. trestat. a proto určitý deviantní akt bude deviantním aktem bez ohledu na sociální kontext. Jevy jako prostituce. nemorálnost ho poznamenává duševně i fyzicky a společnost mu pouze přisuzuje příslušnou nálepku. Sociálně patologické pojetí. protože polarizuje skutečnost na dvě protikladné sféry. Deviantní chování bylo označeno jako esenciálně patologické. jehož fyziognomie vypovídá o židovském původu. Tato pravidla však neplatí pouze v dané společnosti. které je stejně absolutistické jako pohledy předcházející. soudit. 45 . může fungovat i samotná společnost. Mezi lidským a společenským organismem je vedena analogie. Medicínský pohled je jedním z dalších přístupů. ale především v samotné veřejnosti. Postižené dítě narozené vinou lékařů nebo díky ekologicky čistému prostředí. sociální patologie.

Deviace je chápána jako určité chování. je výsledkem celé řady faktorů. že určitá skutečnost či jev. kdo vykřikuje nacionalistické nesmysly uprostřed skupiny stejně smýšlejících blouznivců? Všechny tyto jednotlivé varianty jsou determinovány prostředím. zatímco ve druhém může být zcela konformní. Statistický pohled na deviace je typický především pro ty humanistické disciplíny. může být v jiné společnosti zcela konformní. Jednání označované za škodlivé a nežádoucí může být ve druhé společnosti vysoce pozitivně hodnoceno. Deviace tak může být interpretována pouze z hlediska toho sociokulturního kontextu. které je atypické. které je v určité společnosti považováno za deviantní. Je potom z tohoto pohledu deviantem ten. které na prvním místě preferují empirický výzkum a výsledná data bez hlubší teoretické analýzy. které se zcela jistě budou jevit jako deviantní nejen vůči základním pravidlům celé společnosti. kdo zabíjí v době války. To. kdo se nahý prochází po nudistické pláži. Relativistický pohled se tak snaží vyhýbat všem úskalím a problémům. Tento pohled je sice prost omylů pohledů předcházejících. co je deviantní a co je konformní s danými sociálními normami. nezachycuje interpersonální reakce. v němž jsou deviace definovány nejmocnější skupinou. které ovlivňují skupinovou odpověď a definici deviace. podle kterého lze chováním. V základu kulturního relativismu je tedy obecné tvrzení. Je sice fakt. nemusí být deviantním vždy a všude. ale i vůči normám jiné subkultury. že jisté chování není považováno za konformní. Každou odchylku od statistické normy tak lze považovat za deviaci (a proto i každý člověk může být v určitém ohledu deviantem). Z hlediska času: chování. ideám. Nejdůležitějšími faktory této kategorie jsou: čas. které určují. jejíž jsou organickou součástí.Statistický pohled jako jediný z tradičních pohledů není absolutistický. situace a sociální status aktéra. kdo měří přes dva metry a hraje basketbal. může být považováno za nedeviantní v období druhém a naopak. prostředí. které je definováno jako deviantní v jednom kontextu. 46 . kdy rozdílné subkultury budou vyznávat rozdílné normy. společenské standardy či mínění veřejnosti a nebere do úvahy ani varianty přinucení ke konformitě. že většina statisticky definovaných závažných deviací se odlišuje od průměru. které variuje kolem průměru nebo modu. který je definován jako deviantní v dané situaci. které přinášejí pohledy předcházející a snaží se na deviantní chování dívat jako na chování. přesto však je rovněž chybný: nebere v úvahu schopnosti lidí vybírat si své vlastní chování a ignoruje sociální kontext. Z hlediska prostředí: jednání. ale tyto vlastní variace jsou mnohem méně významné než sociální definice a soudy. kulturním symbolům a dalším sociálním produktům porozumět pouze v kontextu té kultury a společnosti. v němž se odehrávaly. které je v určitém období považováno za deviantní. Od tradičních pohledů je třeba odlišit současný relativistický přístup. ve kterém se přihodila. Odlišnosti se však mohou objevovat i v rámci jedné společnosti.

Přestože některé teorie působí v současné době poněkud archaicky. Z hlediska sociálního statutu: určité biologické a sociální charakteristiky člověk získává narozením bez toho. Největšího ohlasu dosáhla italská pozitivistická škola kriminologie. To však nic nemění na faktu. situací a sociálním statusem samotného aktéra. motivaci. pozitivní či negativní. že deviantním se v určité situaci může stát jakékoliv běžné chování individua. století. Dané získané charakteristiky spolu asociují a tím ovlivňují sociální status. To. Svou pozornost zaměřují především na studium kriminálního chování a analýzu zločinu. které mohou být formální. postavení individua v rámci určité společnosti. Závěrem této subkapitoly lze říci. národnost apod. je vhodné se s nimi alespoň v nástinu seznámit. protože všechny mohou rozšířit oblast našeho porozumění lidskému chování. Nedodržení daných pravidel je většinou doprovázeno sankcemi. Tyto typy jsou rozeznatelné na základě měřitelných anatomických charakteristik. tak konformnímu.3 Teorie sociálních deviací Z velkého množství existujících teorií deviace lze vyčlenit tři základní teoretické proudy. se může měnit z času na čas a je determinováno daným prostředím. manželství. rasa. které není konformní s obecně přijatými normami. Biologické teorie se snaží dokázat. Míra tolerance závisí na stupni otevřenosti společnosti. neformální. kteří jsou deviantně disponibilní. agresi.Z hlediska situace: chování definované jako deviantní v jedné situaci ještě nemusí být ve stejném čase i prostředí nekonformní i v situaci jiné. Čím je společnost uzavřenější. 4. psychologický (kladoucí důraz na osobnost člověka. Za zakladatele lze pova47 . co je označováno jako deviantní. anatomických a fyziologických faktorech). že deviantní chování představuje takové jednání. aby je mohl ovlivnit: pohlaví. a to jak deviantnímu. věk. zaměstnání. který je podle jejich mínění páchán biologicky determinovanými jedinci. tím je tolerance menší a sankce za porušení konformity větší. Každá společnost toleruje jistou míru nezvyklosti a excentričnosti chování. Jiné charakteristiky ovlivnit může: vzdělání. a to: biologický (nacházející příčinu deviace v genetických. že existují typy lidí. frustraci či sílu ega) a sociologický (zdůrazňující rozhodující vliv prostředí a sociokulturních či skupinových faktorů). která se rozšířila ve druhé polovině 19. Biologické teorie sociální deviace Biologické teorie jsou nejstaršími teoriemi deviace.

snášenliví. letech 20. Zločinci se tak od normálních lidí odlišují typickými stigmaty a fyziologickými anomáliemi. často je však bezohledný. který na základě statistického šetření došel k závěru. chápavý a senzitivní. fyzicky miluje dobrodružství a vzrušení. Tento typ se vyznačuje krátkými údy. V USA byla biologickou inspirací znatelně poznamenána typologie vynikajícího antropologa Ernesta A. agresivní v postojích i pohybech. že trestanci jsou ve srovnání s ostatními morálně. Sheldona. vyčnívajícími žebry. lhostejný a citově nestálý. Mezomorfie se vyznačuje tvrdostí. má rád riziko a těší ho boj. který dokazoval. lpí na obřadech. je citlivý vůči bolesti. morfologicky i geneticky degenerováni. malým obličejem a hezkými vlasy. století velice populární typologie německého konstitucionalisty Ernsta Kretschmera. Hootona. má rychlou reakci. které tyto typy produkují. která vyústila v představu existence určitých typů rodilých zločinců. je výbušný. a 30. nenávidí samotu. udržují styky s přáteli z dětství. že ve stejném poměru. V poměru ke svému tělu má tento typ také největší mozek. který se inspiroval typologií Kretschmera a vytvořil klasifikaci lidských typů (trojdílné třídění) do tří kategorií: endomorfní. V Evropě byla ve 20. Jejich znalost pak umožňuje odhalit potencionálního narušitele zákona. rád ovládá lidi. Endomorfie je charakteristická mělkostí a oblostí tvarů. kostí a poměrnou převahou svalů a spojovacích tkání. Ektomorfní člověk je bystrý. necitelný vůči bolesti. pravoúhlostí tvarů. ale je introvertní. Zjistil. které jsou dominantní u lidí s křehkými drobnými kostmi.žovat Cesare Lombrosa (1835–1909). ale často samolibí. intelektuálně. mezomorfní a ektomorfní. malými kostmi a hladkou kůží. Ektomorfie je synonymem pro křehkost a lineárnost tvarů (hubenost). kteří jsou uvolnění v postojích i pohybech. mají rádi fyzické pohodlí. má dobrou fyzickou kondici. jsou družní. Nedlouho od zveřejnění Hootonovy práce se velké pozornosti dostává koncepci profesora harvardské univerzity Williama H. miluje soukromí. tak i rozdílným stupněm mentální úrovně. Lombroso jednotlivé typy identifikoval především na základě rozboru tvaru lebek. ale chybí mu sebeovládání a vnitřní rovnováha. milují jídlo a pití. Mezomorfní jedinec je bez zábran. které se od sebe odlišovaly jak silou temperamentu. v jakém jsou zastoupeny v populaci. Východiskem Lombrosovy práce se stala analýza početného vzorku obyvatel italských věznic. snadno se vzrušují a své pocity projevují otevřeně. které delikventy odlišují od normálních lidí. že existují jisté fyzické znaky a zvláštnosti. ve společnosti často upadá do rozpaků. je extrovertní. plný energie. Mezomorfní typ 48 . rituálech a rodinných vztazích. se určité typy lidí dopouštějí protiprávního jednání. Základní pozornost věnoval Lombroso identifikaci zločinných typů a objevení sil. vyhledávají společnost. Stavba těla je výrazně muskulární. Je vlastní lidem.

Dnešní biologické přístupy mají nejčastěji podobu biochemických teorií. Nové přístupy. jež se v té době stává populární. Etiketizační přístup spočívá v tom. zatímco ve druhé tolerováno. pohoršující. Henry E. který se problematikou deviace a nekonformního chování zabýval zprostředkovaně. V každé společnosti existují chování. že jakékoliv chování může být ze strany státu dáno na index a sankcionalizováno jako deviantní. především z hlediska jejich patologických projevů v individuálním životě jednotlivce. v jedné společnosti je sankcionalizováno. antipsychiatrického hnutí. která jsou úchylná. Duševní život jednotlivce je ovládán pudovými 49 . Biogenetická koncepce je sice v poslední době na ústupu. dnes již klasickým psychologickým teoriím. Proti zjednodušujícímu nálepkování (lékaři. která odpovídá mužskému pohlaví. Týká se to především různých projevů sexuálního chování. které vycházejí z myšlenky. co je třeba léčit a podrobovat kontrole. že hyperglykémie (přebytek cukru v krvi) může vést k trestnímu jednání. se spíše než antropologií inspirují poznatky z genetiky. kteří se domnívali. se zaměřuje pozornost řady kriminologů a biologů. provokující. a to v abnormalitě chromozómů. stejně tak jako vitaminový deficit. Kelly tvrdí. že určité chování je nálepkováno jako deviantní. světové válce objevují.: XXX. Psychologické teorie sociální deviace Podobně jako biologické teorie považují psychologické teorie deviaci za úchylku a devianty za nositele jisté abnormity. které se po 2. Z hlediska psychopatologie je deviace považována za nemoc a abnormita za něco. letech zástupci tzv. XYY atd. Právě na kombinaci XYY. Výzkumy početnějšího vzorku však závěry genetické teorie nepotvrdily.má k páchání protiprávního jednání ty nejlepší předpoklady.) a chápání deviace jako duševní nemoci vystupují v 60. XXY. které představuje radikální opozici vůči stávajícím. deviantní. Velkými propagátory genetické teorie zločinu se stali britští kriminologové. Psychoanalytické koncepce jsou spojovány se jménem Sigmunda Freuda (1856–1939). že nalezli genetickou příčinu kriminality. špatná a společensky nebezpečná. Jedná se o tzv. právníky apod. Tlak sociální kontroly může být tak silný. že příčinou deviantního chování může být chemická nevyváženost látek v lidské krvi. nemorální. Klinefelterův syndrom – narozený jedinec má o chromozóm víc a výsledná kombinace chromozómového zápisu má podobu např. ale její zastánci nerezignovali.

ego. O integraci psychoanalýzy s dalším psychologickým směrem – behaviorismem se pokusil John Dollard. je charakteristický tím. Typ II. jedná se o uzavřeného. Tato teorie považuje za deviaci mechanismus obrany. je deviantní vůči své vlastní přirozenosti. který na vlastní vnitřní konflikty není schopen reagovat jinak než neuroticky – záchvatem úzkosti. které mohou ústit v nekonformní jednání. introvertního člověka. Sem je řazeno tzv. Základní lidské pudy – pud sexuální a pud destrukční – korespondují i se dvěma protikladnými principy. Behaviorismus se zaměřuje na studium lidského chování. Tímto způsobem si společnost sama vyrábí a vychovává devianty. které zásadním způsobem ovlivňují jeho vývoj. teorie frustrace a agrese. zabití. nesocializované agresivní individuum. strachu apod. Teorie obrany. ale ten je – v důsledku působení rušivých vlivů prostředí – značně oslaben. že člověk má určité vrozené instinkty. které pak trestá za porušení svých pravidel. byla sice akceptována celou řadou sociologů. Psychologická teorie Richarda L. že jedinec má nadměrně rozvinutý obranný krunýř. které determinují život každého člověka – principem slasti a principem smrti. 50 . Jankinse navazuje na Freudovu strukturu – id. které vyvolávají různé způsoby odreagování. Podle této teorie má každý člověk určitá přání. je v opozici k prvnímu typu. který je představitelem tzv. superego – a její autor definoval tři základní typy špatně uspořádané struktury psychiky individua: Typ I. Vybití agresivního jednání (denunciace. Tuto jednoduchou reakci se snaží odstranit neobehaviorismus. které se ze svého obranného krunýře snaží dostat prostřednictvím útočného a impulsivního jednání. Předpokládá. urážka. Pokud tento rozpor existuje. Pokud se člověk chová přirozeně. tak je deviantní ze strany společnosti a pokud je konformní vůči společenským normám. je představován nesocializovaným delikventem. jako specifická koncepce spojující psychoanalýzu se sociologickým poznáním. sebevražda…) vede ke zklidnění jedince a k návratu do normálu. Deviaci interpretuje ve schématu S – R (stimul – reakce). jímž se individuum brání účinkům stresu. objevují se stavy úzkosti a pocity viny. která mohou být v rozporu buď s danými sociálními normami nebo se svědomím individua. Produktem tohoto deficitu je deviantní chování na základě primitivních impulsů.silami. Deviantní akt pak představuje nástroj obrany. který sice má vytvořený normální obranný krunýř. ale byla rovněž kritizována za přílišný psychologismus. který nabízí schéma S – O – R (stimul – organismus – reakce). Typ III. což je jedinec.

teorie konfliktu a interpretativní sociologie. definování a hodnocení jak vlastního jednání. Příslušníci určité subkultury se často příliš neodlišují od dalších členů společnosti. zákonům a hodnotám. které lze z hlediska společnosti označit za deviantní. že deviace je součástí subkulturních vzorců. Teorie kulturního přenosu vychází z představy. že deviace je přenášena sociálním učením a socializací. jichž jsou individua členy. Durkheim jako představitel anomického pojetí deviace se domníval. Teorie sociálního učení předpokládá. podle něhož mají všichni stejnou příležitost dosáhnout bohatství a individuálního úspěchu. a rozvíjí koncepci tzv. jež jsou novým členům skupiny předávány v procesu jejich začleňování do skupiny. adaptivních mechanismů. které uznává konformní většina. lidského interpretování. Základní odlišnost je však v oblasti norem – subkultura uznává jiná pravidla a jiné hodnoty. Spíše je výsledkem lidské interakce. Subkulturní teorie tvrdí. tak negativní. která za ně následuje. že by deviace byla dědičná. kdy se vytváří první postoje vůči společenským normám. Sociologické teorie sociální deviace Sociologické studium deviace se zaměřuje v tomto textu pouze na výklad tří základních sociologických přístupů: strukturálního funkcionalismu. že deviantní i konformní chování je především determinováno sankcí. ale je produktem struktury společnosti i její kultury. než jsou ty. Dochází k rozbití struktury obecných pravidel a výsledkem je anomie. že deviace je výsledkem konformity s normami a hodnotami těch skupin. kterým individuum reaguje na vzniklou situaci. Myšlenka. že porušení sociální stability má za následek rozvoj patologických forem dělby práce a nárůst napětí a konfliktů mezi jednotlivými částmi struktury. ale spíše se ji snaží vysvětlit z hlediska analýzy rané dětské socializace. V této souvislosti Merton demaskuje mýtus amerického snu. která slouží falešnému obvinění chudých 51 . který na sebe bere izolované individuum. a to jak sankcí pozitivní. tak jednání druhých.Koncepce Johna Bowlbyho se nedomnívá. Etiketizační teorie – deviantní chování nelze brát jako určitý typ jednání. Deviace je určitou nálepkou. se stala základem koncepcí dalších teoretiků. a proto přirozeně produkuje chování. Souhrnně je lze prezentovat takto : Teorie anomie – produktem nedostatečné sociální regulace je stav bezzákonnosti. že deviace není výsledkem patologické osobnosti. kdy ve společnosti přestávají platit zákony. Robert King Merton tvrdí.

Jeho výzkumné aktivity. Komunikační deficit se prohlubuje se zvyšujícím se věkem a sílícími (co do četnosti i kvality) edukativními vlivy (intencionálními. tím déle bude toto 52 . musí socializovat hodnoty a normy této skupiny (experimentuje s narkotiky. Komunikační deficit se markantně manifestuje v prepubertálním. připomínky apod. resp.). žen muži. dílčí i souhrnnější práce. alkoholem. mladistvý vzhledem k neuspokojené potřebě – potřebě interpersonální komunikace v primární skupině – se odvrací hodnotově i normativně od rodiny a přijímá hodnoty a normy jiné primární skupiny. vyústily v prezentaci sociálně pedagogické teorie vzniku sociální deviace. přináležejícími danému věkovému období dítěte. Počátky této patologické interpersonální komunikace lze diagnostikovat do tří let věku dítěte. Tyto dílčí etiologické elementy syntetizuje do teorie patologické interpersonální komunikace. vykrádá auta. prolongovaný charakter. psychologie. Teorie patologické interpersonální komunikace Mühlpachr ve svých výzkumných pracích parciálně prezentuje dílčí problémy vzniku sociálně patologického chování. nejsou zkomunikovávány (lépe: rozkomunikovávány) jeho problémy. která má protrahovaný.bohatými. mladých lidí starými. resp. přičemž na prvním místě nutno uvést dlouhodobou. a to se zvláštním důrazem na problematiku závislostního chování. Dítě. poznatky. pedagogika). ale zejména funkcionálními). Vedle dlouhodobě prováděných kvantitativních výzkumů doplněných kvalitativními parciálními studiemi se verifikovala tato teorie jako teorie etiologická ve vztahu ke vzniku sociálně patologického chování jedinců. minoritních skupin majoritními atd. v tomto případě vrstevnické skupiny. Legitimita teorie PIK je podložena triádou systémově podmíněných faktorů. Čím déle bude dítě intencionálními výchovnými vlivy v rodině fixováno ke členům rodiny (a nemusí to být pouze rodiče či sourozenci). Sociologickou dimenzi představuje patologie. psychologická rovina je zastoupena interpersonálností a komunikační paradigma je předmětem pedagogiky. přijímá a prezentuje – mnohdy i bez přijetí – extremistické názory apod. Chce-li být integrován do této vrstevnické skupiny (party). Samotná teorie je postavena na sociologicko-pedagogicko-psychologické epistémé (ve foucaultovském slova smyslu). Teorie Patologické Interpersonální Komunikace vzešla jako výslednice řady empirických a teoretických studií autora. stejně tak jako sociální pedagogika je postavena na třech stavebních pilířích (sociologie. Po určité individuálně dané době chronifikuje (stává se chronickou patologickou komunikací). Dítě strádá neuspokojenou komunikační potřebou. potřeby. pubertálním a adolescentním věku inklinací k projevům sociálně patologickým. kdy vznikají zárodky komunikačního deficitu. kterého pak předhazuje veřejnosti. Společnost si vždy hledá vhodného obětního beránka. patologickou interpersonální komunikaci (ve smyslu neuspokojení primární komunikační potřeby dítěte).

sociologie. mladistvému. experimentování s drogou je projevem vysokého sociálního statusu a vykrádání aut je symbolem moci.dítě rezistentní vůči funkcionálním vlivům patologických subkultur. Tyto společností prezentované vzory a modely přebírají jedinci s výše popsanými deficity a aplikují je do podmínek svého reálného života. rovněž studium příčin jejich vzniku a existence. 4. Třetím. všeobecně nežádoucích společenských jevů. P – patologie přidružená). resp. nejpřijatelnější. Jedná se o dysfunkci rodiny. Druhým systémově podmíněným komplexem faktorů. nejschopnější. mladistvý. který je identifikován ve vztahu k dítěti. nenormálních. pathologie sociale) je souhrnný pojem pro označení chorobných. Pak se setkáváme se šikanou jako s formou alternativní komunikace. nejširším komplexem patologické triády je systém sociálně patologických vlivů nejrůznější kvality. volnočasových aktivit. Vizí současnosti je nonidentismus. životní styl s atributy postmoderní společnosti – nonkonformismus – a ostentativní životní styl. na které klíčí dva primární problémy (komunikace a identita). jeden ze zakladatelů pozitivismu 53 . Nenalezení identity úzce souvisí s deficitní komunikací. fr. ale i celé řady pohádek jsou etiketizováni jako ti nejlepší. vliv masmediálních institucí. neboť kdo má peníze. sociální status. Hrdinové akčních filmů. má moc. resp. postmoderní utopie. Lze sem zařadit i nedostatek sociokorektivních opatření. I – identita absentující. Teorie Patologické Interpersonální Komunikace může lingvisticky využít svých počátečních písmen v obráceném pořadí pro vyjádření intenzity triády příčin obsažených v systémově pojaté PIK teorii (K – komunikace patologická. Spencer. Dítě v podmínkách současné agresivně orientované postmoderní společnosti nemá možnost nalézt svoji vlastní identitu. Jejich komunikačním paradigmatem je síla a násilí. Sozialpathologie. socialpathology. antropologie a další) ani multidisciplinární teorie čerpající z komplexu systémově podmíněných disciplín. s neukotvenou identitou je o to více ohroženo při vytváření své identity. Dítě. Fenomén přidružené patologie je pouze živnou půdou pro rozvoj jakékoliv formy sociálně patologického chování. non-realismus. neboť své socializační vzory spatřuje v masmédiích. Patří sem i sankcionované formy deviantního chování. je nenalezení adekvátní identity. Je třeba je plně akceptovat. něm.4 Sociální patologie jako negativní deviace Sociální patologie (angl. biologie. Pojem začal používat významný anglický filozof a sociolog H. přemíru intencionálních i funkcionálních vlivů s negativním nábojem. individuální či sociální patologii různého druhu. pořadů pro děti. Komunikační paradigma by se mělo stát základem pro operacionalizaci při tvorbě preventivních socioedukativních intervencí. psychologie. Nelze opomíjet velmi specifické teorie jednotlivých vědních oborů (medicína. sociální roli.

Spencer hledal paralelu mezi sociální a biologickou patologií. která garantuje vnitřní jistotu. Termín sociální patologie použil už A. který představuje dnes jedno z největších nebezpečí. alkoholismus. a to v oblasti biologického a sociálního organismu. že za normální je smysluplné pokládat sociální jevy a procesy. Hrozí nebezpečí rezignace lidí na jejich odstraňování. činech a chování. Sociálně patologické teorie vycházejí nejčastěji z předpokladu. E. neboť jsou součástí individuální invalidity. že je popisná. které členy společnosti postihují různě. století byly považovány za sociálně patologické jevy sebevražednost. Normalita bude mít proto svoji subjektivní. které nepatří do oblasti sociální patologie. o kterou usiluje sociální stát. V důsledku takového přístupu se redukuje úsilí o nápravu na terapii a kuratelu. ale současně jsou organickou součástí. Všeobecně lze konstatovat. Podle této teorie představuje sociální patologie nejen problém duševního zdraví jednotlivce uprostřed společnosti. násilí. nezaměstnanost a válka. kdy jistému deviantnímu chování. S termínem sociální patologie se setkáváme ve specifických významech od doby Ericha Fromma a tzv. co je abnormální je možné pouze tehdy. který se neumí přizpůsobit. Sociální patologii se často vytýká. Později se k nim přidaly narkomanie. Často se hovoří také o patologizaci. které se odchylují od stanovených norem. neomarxismus).ve společenských vědách a zastánce evolucionismu. připisujeme charakter choroby. 1994). jindy (jako) normalita. komponentou sociálního života. ale i patologický stav celé (západní) společnosti. Zastánci kategorie sociální patologie zdůrazňují její negativní axiologický náboj. abnormality v psychologické anebo anatomické struktuře či funkci člověka. resp. antropologickou a sociokulturní dimenzi. nebo některým znakům takového chování. Doprovodným negativním jevem patologizace je odnětí kompetencí sociální pedagogiky ve prospěch medicíny (nejčastěji psychiatrie) nebo psychopatologie. V průběhu 20. Durkheim považoval sociální patologii za vědu o chorobách a nepříznivých skutečnostech. nerovnoměrně. pokud máme vymezeno. Frankfurtské školy (kritická teorie. resp. I. že ve společnosti existují dlouhodobé strukturální nedostatky. rozvodovost. které jsou výsledkem konsenzu a nepotřebují vždy znovu a znovu zvláštní argumentaci pro vlastní zdůvodňování. kterou údajně termín sociální deviace neobsahuje v takové intenzitě. Operacionalizovat a následně empiricky postihovat normalitu je neobyčejně těžké. V odborné literatuře jsme občas svědky dvojakého chápání normality – jednou jako normalita prožívaného světa (lebensweltliche Normalität). prostituce. že je pouze sbírkou sociálních problémů. ale i sociální situace. eliminaci. překonávající sociální jistoty (Böhnisch. statistickou. Máme tím na mysli situaci. Porozumět tomu. společenskou nepřejícnost. Zvláštní kategorii představují poruchy chování. které umožňují člověku takové životní projevy. co je normální. Bláha (1968). 54 . sociální deviace. který zdůrazňoval poruchy sociálních procesů a sociálních zařízení. široké spektrum závislostí. agresivita a extremismus. tj.

který hledal paralelu mezi patologií (chorobou) sociální a patologií (chorobou) biologickou. Znamená to. Jeden je oddaný civilizaci Druhé vlny. tradicionalizmus a zrychlování tempa vývoje. mezi biologickým organismem a společenským organismem. podle kterých společnost. tzn. univerzálnost versus specializace apod. Koncept srážky civilizací (rozuměj první sociální vlny – agrární revoluce. změn v klasické nukleární rodině Druhé vlny a přisouzením adekvátního významu sociální pedagogice. Rozvojem poznání. Spencerovský biologismus je hlavní příčinou pozdějšího zamítání pojmu sociální patologie a jeho nahrazování pojmem sociální deviace. tj. masovost výroby a společnosti a současně jejich demasifikace. společnosti nebezpečné. Nejdůležitějším momentem v politickém vývoji naší doby je podle Toflerových vznik dvou základních táborů. uvědomuje či nikoliv. obecně nežádoucí společenské jevy. H. Druhý tábor. nenormální. ale hlavně označení pro studium příčin jejich vzniku a existence. ne však za samostatné a už vůbec ne za výlučné metody sociálně pedagogického výzkumu v oblasti sociální patologie ve smyslu návratu k durkheimovskému antipsychologismu a proti nominalistickému chápání společnosti. resp. Specifický přístup k problematice sociální patologie získáme v okamžiku. který úzce souvisí s utvářením nové civilizace (Tofler. Sociální patologie je shrnující pojem pro nezdravé. ultranacionalizmus a zánik klasických národních států. A. rozvoj nových konfliktů. 1976).Sociálně patologické jevy mají všechny známky sociálních jevů včetně nadindividuálnosti. jakými jsou především klasická průmyslová velkovýroba a přesun těžiště z oblasti výroby do oblasti sociálních služeb. Toflerová. jejich strukturami a funkcemi. gigantické korporace. je pouze název. zda si je subjekt. jednotlivec. si uvědomuje. centralizovaný národní stát a politiky pseudoreprezentativní vlády. akceptováním plurality hodnot. že existují nezávisle na tom. a tedy i sociální patologie. pevně odhodlaný zachovat klíčové instituce masové průmyslové společnosti. masový vzdělávací systém. druhé vlny – industrializace a třetí vlny – nástupu informačních technologií) znamená vznik. se nemůže řešit v rámci průmyslové civilizace. 55 . překonávat dichotomické myšlení společenství a společnost. sociální práci a sociálním službám vůbec je možné hledat a nacházet řešení problémů sociální patologie. oddaný civilizaci Třetí vlny. Metody výzkumu v oblasti sociálně patologických jevů považujeme za významné. 1996). vzdělanost versus nevzdělanost. negativně sankcionované formy deviantního chování. masové odbory. že nejnaléhavější problémy dneška.. nukleární rodinu. chudobu a ekologickou krizi až po rozpad rodinných vztahů. V této oblasti je třeba hledat všeobecné úsilí o budování kolektivní identity. ale i interpretace společenského života z pozic jednotlivce. kterým se sleduje vyjádření určitého celku individuí a jejich vzájemných vztahů (Hirner. kdy na současnou sociální situaci pohlížíme z pozice superzápasu. počínajíce nedostatkem energií přes válku. Do sociologie zavedl tento pojem Herbert Spencer..

který odráží vzájemné vztahy vyjmenovaných faktorů. O závislosti se v minulosti hovořilo jen v souvislosti s alkoholem a drogami. Kvalitativně jinou. kávě. schéma začlenění jedince do vztahů k okolí. postmoderní společnost mnozí filozofové a sociologové charakterizují jako společnost. Kombinují se zde vlivy sociální. kdy chroničnost je jedním ze základních rysů závislosti. Existují různé klasifikace závislostního chování. sociální klima. 56 . Po staletí se lidstvo snaží tuto vlastnost dostat pod kontrolu a stále se mu to nedaří. drogách. tj. je podnět. sexuálního chování. Záleží na okolnostech. tedy substance. Problematika závislostního chování Závislost je kategorie. Konečně pak precipitující faktor. závislost na sektách. uvedená klasifikace reprezentuje obecně uznávaný přehled v odborných kruzích. který z vlivů je v daném momentu rozhodující. Dochází tak ke vzájemné interakci všech faktorů. hubnutí. sledování televize. kultech a narůstající počty klasicky závislých. který nechce nebo nemůže změnit. Fenoménem současné postmoderní doby je závislostní chování jako součást životního stylu zvláště dětí. schopnosti adaptability na stres a zátěž. Problém závislosti. na alkoholu. který je zase částí denního rituálu a téměř neměnné náplně dne. sociálně pedagogický a zřejmě i možnosti řešení budou nalezeny v této oblasti. Tyto činy tvoří součást požitkového rituálu. které ovlivňují vznik. Závislostní chování se jeví stále častěji jako problém pedagogický. která vždy patřila k člověku. pracovní činnosti. Hrozí nebezpečí. že nabídka identifikace je víc než dostatečná. jsou stejně důležité jako droga sama. Zdá se. Závislý člověk tak žije způsobem života. odborníci zaznamenávají závislosti na jídle. Sama závislost je aktivním. v níž na místo normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta a na místo legitimizace moci masmédia. Farmakologické faktory reprezentuje droga. čaji apod. dynamickým dějem. zvláště v její odolnosti. 1973). či jejího předstupně-abúzu. která má schopnost ovlivnit některou či některé z psychických funkcí. Rozbor tohoto jevu naznačuje možnosti intervencí v jednotlivých stádiích závislosti. Vznik závislosti je postupný. Tyto vnější faktory presentuje prostředí.5. konkrétní situace. že v dnešním světě padne každý za oběť nějaké závislosti. mladistvých a mladých dospělých. Závislostní chování se intenzivně šíří do oblastí hracích automatů. Droga se tak stává částí ustáleného způsobu jednání. konkrétní problém. psychologické i biologické. Závislostní chování se jeví stále jako jednooborový problém. po staletí s ním existovala a vyvíjela se. Faktory psychické se projeví ve struktuře osobnosti. které závislí vykonávají pro získání látky. a to nejen pro sektor zdravotnický. Činy. cigaretách. který vstupuje do interakce. medicínský. vývoj a projevy závislosti (Urban. je problémem multidisciplinárním.

rodině. předávkováním a halucinatorními prožitky. a potřebou denního užívání.Pro toto téma je velice podnětný článek Psychopatologie závislosti. jako jsou „okénka“. protože je intoxikován. že každý lidský zájem. Kritérium narušení výkonu běžných sociálních nebo profesionálních funkcí způsobené patologickým užíváním se projevuje narušenými sociálními vztahy. ztrátou schopnosti jedince udržet důležité závazky k přátelům. způsobující narušení výkonu běžných sociálních a profesionálních funkcí. Tolerancí je chápána potřeba jedince výrazně zvyšovat množství látky k dosažení žádaného účinku nebo naopak jde o projev výrazně sníženého účinku při pravidelném užívání stejných dávek. který vyšel německy v roce 1948. stejně jako u jiných pravidelně se opakujících konzumních zvyklostí. stává se pro život postiženého zcela dominujícím užívání návykové látky s výraznou deteriorací fyzických a psychických funkcí. Při závislosti se jedná obvykle o těžší formu psychické poruchy ze zneužívání látek nežli je při abúzu a znamená fyzickou závislost. impulzivním chováním a neadekvátním vyjadřováním agresivních tendencí. Kritérium časového určení poruchy – doba trvání poruchy je minimálně jeden měsíc. Abstinenční syndrom se projeví při přerušení podávání látky nebo při redukci množství pravidelně podávané látky. které je i abuzérem považované za exacerbované právě vlivem látky. Jeho autor Viktor E. prokazatelnou buď stoupající tolerancí. opouští-li jedinec zaměstnání nebo školu nebo je neschopen fungovat. von Gebsattel v něm razí výstižnou tezi. pokračováním abúzu i při vážném tělesném onemocnění. nebo abstinenčním syndromem. neschopností snížit nebo zastavit užívání. Pravidelně bývá splněno kritérium patologického užívání. ať je směřován kamkoliv. Také se ale manifestuje epizodami komplikací. Příznaky poruchy nemusí být přítomny kontinuálně celý měsíc. ale měly by být dostatečně časté. Jedinec může mít i problémy se zákonem pro komplikace během intoxikace nebo pro kriminální chování za účelem získat látku či peníze k jejímu zakoupení. 1995). vzniklými intoxikací látkou. aby bylo splněno kritérium podmíněnosti narušeného sociálního chování patologickým užíváním návykových látek. Při užití kritéria patologického užívání se může abúzus manifestovat intoxikací během celého dne. opakovanými pokusy kontrolovat abúzus občasnou abstinencí nebo omezením v určité době. Stanovení srovnatelných a obecně platných diagnostických pravidel je nezbytné pro specifikaci problému. může vyústit v závislost. psychologické a sociální charakteristiky se objevují při zneužívání návykových látek. Pokud je narušení těžké. Projeví se jako specifický látkový abstinenční syndrom dle kategorizace návykových látek a jejich charakteru. Nejdůležitější kriterium závislosti je neschopnost kontrolovat chování (Schmeichel. Profesionální fungování se může zhoršit. Stejné biologické. Také problém závislosti ve stáří je nezbytné precizovat 57 .

zvenku dodanými ligandami. že závislost je složitým interdisciplinárním problémem. vrozených a získaných odchylek v metabolismu drog. Teorie patologického rozvoje závislosti jsou variabilní. které se vztahují nejčastěji k alkoholové závislosti. podle typu faktorů. Chvíla. 1994. Biologické teorie závislosti vycházejí ze zjištěných nebo předpokládaných. a dopamin-endorfinová teorie. které jsou ale často toxické a podporují vznik tolerance vůči užívané droze či vznik abstinenčních projevů. 1996. která dominují. Biologické teorie vzniku závislosti Základní východisko těchto přístupů spočívá v hledání biologicky podmíněných znaků. který se pak transformuje na látky typu tetrahydroisochinolinů. Nejvíce je citována a přijímána endorfinová teorie. Lze proto přistupovat k posouzení vzniku závislosti z různých pohledů a přístupů. Řehan. zvažována enzymová abnormalita jako etiopatogenetický stimul. Často se totiž směšují různé diagnostické roviny a dochází ke zkreslení výsledků. Další oblastí je pak posuzování psychopatologie samotné. 5. zvláště u alkoholové závislosti. které zdůrazňují. kdy 58 . Obsazování morfinových receptorů různého typu se pak děje náhradními. Rozdíly v aktivitách alkoholdehydrogenázy. Exogenně je pak tento systém saturován drogami – prekurzory endorfinů vnitřních k tlumení tenze či přímo abstinenčních projevů. která předpokládá insuficienci autonomního endorfinového systému jedince. Jedná se o otázku epidemiologie či četnosti výskytu tohoto problému v populaci. které vytváří dispozici pro vznik a rozvoj závislosti. Ty pak mohou obsazovat receptory morfinové a mohou suplovat endorfiny organismem vytvářené. Mezi biologické teorie se řadí genetická teorie. Tyto nálezy korespondují s genetickým pojetím vzniku závislosti. V odborné literatuře se nenachází jednoznačné přímé vysvětlení vzniku závislosti (Durkheim. 1995. 1996). V současné době jsou formulovány teorie vzniku závislosti a jsou tříděny podle hledisek. aldehyddehydrogenázy – enzymů účastnících se na metabolismu etanolu v organismu – vedou k různé saturaci organizmu acetaldehydem.1 Teorie vzniku závislostního chování Multidisciplinárnost problému závislosti také podmiňuje mnohorozměrnost chápání vzniku závislosti. enzymové teorie.pomocí těchto kritérií. kdy dochází ke zkreslení při nedodržení diagnostické purity. Mimo endorfinovou teorii je také. látkou daleko toxičtější nežli etanol samotný. Různorodost hypotéz odpovídá skutečnosti. Nešpor. 1893. V dimenzi pojmu závislosti ve stáří lze odlišit dvě oblasti diskutabilních informací.

které nejsou vázané na nějakou látku. kdy mezi předky diagnostikovaného alkoholika byly objeveny osoby s alkoholickým vývojem a sociální či psychologickou patologií. ale i pro závislosti na jiných drogách. ztrácí motivaci začlenit se do běžné společnosti a ztratit tak své postavení. Sociologické teorie vzniku závislosti Sociální teorie hodnotí vznik závislosti s ohledem na sociální strukturu. Endorfiny jsou vznikající látky v organismu podobné opiátům. Tato teorie má platnost nejen pro závislost na alkoholu. že přímá dispozice spočívá přímo v dědičné informaci. kde je možno se vyhnout nepříjemným situacím. který 59 . Přitom dosažitelnost drog je na úrovni technické. Nejnovější výzkum endorfinů ukazuje na úzkou fyziologickou souvislost mezi drogovou závislostí a závislostmi. Endorfiny zmírňují bolesti. klima a možnosti společnosti.se předpokládají právě geneticky podmíněné odchylky ve způsobu metabolismu etanolu v organismu. Organismus je produkuje. které společnost přináší. Řehan (1994) uvádí. ekonomické a sociální. které postulují pravidla: a) jsou-li drogy snadno dosažitelné. je také sklon k jejich užívání nižší. hierarchii a zákony. které vzbuzují podobné účinky jako drogy. Být částí této subkultury přináší pocit sebeuznání. je jejich spotřeba větší a počet závislých také. který se v normální společnosti nepodařilo získat. b) je-li možná účast v deviantní subkultuře. V určitých situacích jsou v lidském mozku prokazatelně přítomné (Schmeichel. Primární podporu teorii poskytly studie z počátku století. I toto soužití má své normy. že po zhodnocení výzkumů prováděných na zvířatech i lidech nelze popřít zvýšené riziko genetického ovlivnění u dětí alkoholiků. Následkem této sociální seberealizace vzniká sociální závislost na této subkultuře. Jinými slovy odtržení od rodiny vedlo k nadměrnému užívání drog a tím k ještě silnějšímu posílení vazby na rodinu. Genetická teorie vychází z předpokladu. Mnohým jedincům se nepodařilo být samostatnými. ale jsou přijatelnější než zákonné normy běžné společnosti. Enzymová teorie spojuje vznik a rozvoj závislosti se změnami v působení základních enzymů odbourávajících alkohol. Výsledky systémové teorie u velkého množství rodin závislých jedinců ukazují silný strach před separací. mají dočasně omamující účinky a vyvolávají pocity euforie. v případě závislosti na alkoholu. jejich cena je vysoká. Je-li jedinec úspěšný v této subkultuře. Jsou-li drogy dosažitelné stěží. Tato situace je také prototypem rodinné struktury závislého jedince. Užívání drog je přitom akceptovanou hodnotou. je zde zároveň možno se té společnosti pomstít. Silná pozitivní spoluúčast jednoho z rodičů oproti druhému. 1995). i když moderní genetické výzkumy jednoznačné výsledky nepodávají. Vychází se z premis. když se člověk ocitne v extrémní zátěžové situaci a při silných bolestech.

má odmítavý či trestající postoj. Pak vzniká spojenectví mezi závislým jedincem a příliš starostlivým rodičem. Pokud trvá závislost jedince na drogách, trvá také společenství, a tím se posiluje stabilita takovéhoto rodinného schématu. Podobně jako biologické teorie hledají příčinu vzniku a rozvoje závislosti v somatické složce, tak sociologické teorie vycházejí z makrospolečenských vztahů a zákonitostí. Těžiště zájmu se přesouvá od jedince na societu jako celek. Problémy, navazující na konzumaci alkoholu, drog, obecně patologické závislosti, mají povahu sociálních jevů. Klasické studie se zaměřily na obecné vývojové charakteristiky měnící se společnosti, v níž narůstá komplexita. Migrace lidí do velkých měst, rozvoj masové komunikace a kultury, vzrůstající tlaky na bazální sociální konformnost, zvyšující míru napětí a tlaků. Řehan (1994) připomíná tzv. druhou negramotnost, kterou se míní faktické selhávání stále většího procenta populace tváří v tvář nejmodernější technice, a uvádí Baconovu tezi, že komplexita vede k nárůstu potřeby integrativní funkce, která by mírnila tuto tenzi, nejistotu a pocity ohrožení, což může zajistit alkohol a droga. Teorie distribuce spotřeby alkoholu metodicky využívá Ledermannovu křivku logonormálního rozložení spotřeby. Základní tezí je předpoklad vztahu mezi celkovým objemem konzumace a procentem alkoholických problému. Ledermannova logonormální křivka distribuce spotřeby je jednovrcholová se značným jednostranným sešikmením. Její pomocí lze stanovit, že zhruba 50 % spotřeby alkoholických nápojů připadá jen asi na 10 % populace a dalších 50 % spotřeby na zbývajících 90 % populace. Zastánci distribučního modelu postupně formulovali některé obecnější teze (Řehan, 1994): země s vysokou spotřebou mají největší prevalenci chorobnosti související s alkoholem; čím více je ve společnosti konzumentů, tím více v ní bude i alkoholiků a tím větší bude výskyt ekonomických a dalších škod způsobených alkoholem; výskyt a rozšíření alkoholismu jsou determinované celkovou úrovní spotřeby v dané populaci; spotřeba na obyvatele za rok poskytne spolehlivý odhad počtu alkoholiků; existuje úzká korelace mezi úmrtností na cirhózu jater a celkovou spotřebou alkoholu. Durkheimova teorie anomie vychází z předpokladu závažného vlivu rozpadu sociálních norem v důsledku revolucí, válek, dramatických sociálních změn na vzestup konzumace alkoholu, zneužívání drog a patologického chování (Durkheim, 1893). Rozpad je doprovázen absencí společenské solidarity a soudržnosti. Závislost fun60

guje jako únikový obranný mechanismus. Mertonovo (1938) pojetí operuje s typy přizpůsobení či odmítnutí kulturně definovaných cílů a prostředků k jejich dosažení. Toxikomanie je vysvětlována odmítáním jak cílů, tak i prostředků (Bútora, 1989). Význam postojů pro návykové chování zdůrazňuje model systémové dynamiky Whita a kol. (Vojtík a kol., 1982). Prostřednictvím tohoto modelu je popsán mechanismus tvorby postojů k alkoholu a interakce celospolečenských postojů a postojů individuálních. Pozitivní postoje k alkoholu obsažené ve společenské makrostruktuře vykonávají nátlak na postoje jednotlivců, individuální postoje zpětně ovlivňují okolí, čímž se celý cyklus uzavírá.

Psychologické teorie vzniku závislosti
Při hledání příčin vzniku závislosti se uplatnil rovněž psychologický přístup. Jedna z tradičních teorií je redukce tenze. Tato teorie ztrácí postupně svoji platnost a je vystřídána propracovanějšími. Hlubinná psychologie tvoří rámec několika odlišných pohledů na problém látkové závislosti. Jak konstatuje Záškodná (1997) ve své výzkumné práci, nejstarší hypotézy vychází z klasické analýzy, později se látkovou závislostí zabývá též neopsychoanalýza. První pokusy vysvětlit patogenezi zneužívání návykových látek obsahovaly předpoklad specifické osobnostní struktury závislých, s rysy raných vývojových stádií, tj. se silnou potřebou péče, podpory, nízkou tolerancí vůči frustraci a bolesti. Vedle specifické osobnostní struktury byla předpokládána přítomnost infantilních nevědomých potřeb, které byly uspokojovány prostřednictvím drog (Ong, 1991). Abúzus představuje emoční obranu, spojenou se snahou navodit rovnováhu organismu. Drogy jsou užívány k emočnímu zvládnutí interakce s okolním světem. Vědomé užívání drog není hledáním vzrušení, ale farmakologickou redukcí emočního utrpení, stresu. Psychoanalytická teorie vychází z názoru, že závislost je součást narušeného já s projevy omnipotence, sklonem k agresi, potřebou uspokojení. Narušené relační vztahy a droga vytváří pak pseudovztahy. Jedná se také o narušenou frustrační toleranci, nutnost okamžitého uspokojení potřeby s narušenou sebekritičností a odhadem skutečnosti, následkem čehož vzniká potřeba samodestrukce. Jsou také zřetelnější projevy zlosti a podrážděnosti. Zvyšuje se touha mezi ostatními ve společnosti vyniknout na úkor schopnosti tuto touhu uskutečnit. Zvláště pak v období adolescence, kdy je emocionální napětí a nejistota maximální, je sklon k regresi nejvýraznější. Namísto aktivní adaptace se projevují sklony k pasivnímu podřízení a diskrepance je tím výraznější, čím je větší rozdíl mezi společenskou možností jedince a jeho omnipotentními, narcistickými tužbami.
61

Behaviorální teorie pracuje s pojmem“odměňování“, kdy odměna nebo trest mají větší vliv na chování a zvyšují možnost opakujícího se způsobu chování tím více, čím rychleji se dostaví účinek a žádaný efekt. Znamená to, že nepříjemné průvodní účinky při užívání drog psychologicky nevyváží okamžité zvláštní uspokojení po požití drogy. Okamžitý pocit uspokojení po požití drogy se nedá srovnat s pozdějšími negativními účinky, naopak tyto negativní účinky se dají překonat dalším požitím drogy. Tím se uzavírá bludný kruh závislosti. Je možné, že zde fyziologický mechanismus návykovosti nalézá psychologický protějšek, kdy udržování závislosti je zajímavé pouze v tom případě, kdy intenzita prožitku zůstává na původní úrovni. Proto je nutné zvyšovat dávky, proto jsou voleny prostředky, které potlačují pocity strachu a bolesti a vedou k výrazné redukci celkového pocitu nejistoty, úzkosti a bolesti. Princip generalizace konstatuje, že vědomí závislosti se stává způsobem života. Nepříjemný proces odvykání pak narušuje tento princip a může být důvodem pokračování v požívání drog. V souladu s teorií učení odmítá neobehaviorální psychologie závislost jako nemoc a prezentuje ji jako naučené chování. Kondáš (1969) konstatuje, že závislostní chování vychází z potřeby sebeprosazení a uvádí tyto principy učení maladaptivním formám chování: Zdrojem maladaptivních forem chování jsou sociální faktory, nezvládnuté konflikty, nadměrná zátěž a jiné. Za určitých podmínek se učením tyto poruchy upevňují, fixují a přetrvávají. Sklon ke vzniku poruchy závisí na celém předchozím vývoji jedince, na jeho předchozích zážitcích, problémech. Ty tvoří vnitřní podmínky pro to, aby se učením fixovala příslušná porucha chování. Vznik a vývoj poruch se realizuje na základě celkové psychické skladby osobnosti, tzn. že poruchové a neporuchové činnosti jsou ve vzájemné interakci. Teorie predisponované osobnosti je stále diskutována a rozvíjena, ale stále chybí jednotící princip, případně průkazné nálezy. Je zde nutno odlišit osobnostní rysy osob léčených pro závislost od rysů premorbidní osobnosti v jejím vývoji. Při studiu sociálně psychologických faktorů v etiologii závislostního chování stojí v popředí pozornosti zvláštnosti struktury a dynamiky malých společenských skupin, rodina, vrstevníci. Závislostní patologie v rodině je důsledkem vnitřních rodinných napětí a konfliktů, konfliktů rodiny s vnějším prostředím spolu s nejistotou vnitřního života rodiny ve vztahu ke světu vnějšímu. Otázkami vlivu rodiny, vrstevníků, zvláštností atmosféry v rodinách se závislostním chováním se zabýval Vojtík (1982a, 1982b, 1984/85).

62

kulturními. U jeho prvotních vycho63 . postiženému jedinci není dána možnost. Psychická deprivace jako příčina závislostí Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav. Etnografické výzkumy podložené biochemickými metodami prokázaly odlišnosti metabolismu alkoholu. aby své základní psychické potřeby rozvinul a ve svém životním prostředí uplatnil. které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné. Uspokojení této potřeby umožňuje. Vedle biologických potřeb. historické a jiné odlišnosti konzumu látek.Kulturně antropologické teorie vzniku závislosti Výběr a užívání konkrétního typu návykové látky jsou spolupodmíněny mnoha činiteli. Naděje překonává stagnaci. vazby na pohlaví apod. 1974). Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity. osobnostními. geografickými. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Matějček. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů. které srovnávají kulturní. Potřeba určité stálosti. tj. řádu a smyslu v podnětech. Potřeba otevřené budoucnosti. smysluplného světa. Kulturně antropologické pojetí závislosti čerpá z etnografických studií. kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (Langmeier. jejich účinků na prožívání a chování. poznatky a pracovní strategie. staly zkušenosti. vzniklý následkem takových životních situací. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty. Takový stav vzniká ochuzením určitých žádoucích podnětů. To pak je dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení. Odborníci definují a výzkumně ověřili pět vitálních potřeb: Potřeba určitého množství. má-li se dítě vyvíjet v osobnost psychicky zdravou a zdatnou. ale i faktory historickými. Sleduje také zvláštnosti ve významu a hodnocení látek tradičně zakotvených v normách a postojích dané společnosti. tj. že dítě vstupuje do tvořivé součinnosti se svým sociálním okolím již v posledních měsících svého intrauterinního života a samozřejmě pak od prvních okamžiků po narození. věkovými. proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. sociálními. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení. z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního já neboli vlastní identity. Prenatální psychologie přináší důkazy o tom. Tyto zvláštnosti způsobují intenzivní reakci na požitý alkohol a jsou přirozenou biologickou ochranou proti abúzu. aby se z podnětů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti. které musí být v náležité míře uspokojovány.

že porušení vazby mezi matkou a dítětem bývá jednou z klíčových příčin běžně se vyskytujících poruch chování. nicméně bezpečná základna přetrvává. V průběhu dospívání a dospělosti je vazba doplňována vazbami novými. Chování deprivantů ve skupinách má svá specifika. 3) Citová vazba se vyvíjí celý život. V průběhu dospívání dochází k odloučení od sebe. tkání. méně dramatické podobě. kteří jimi nejsou. Teorie vazby říká: 1) Citově významná vazba mezi matkou a dítětem měla a má základní význam pro přežití. 5) Pečování je další součástí vazby. orgánů. Svět 2 je světem psychického bytí. která uchovává jejich vzájemnou blízkost a snadnou dosažitelnost. 2) Citové vazbě tohoto druhu nejlépe porozumíme. plánovaného. Předpokládá se. které se v časné interakci s dítětem významně uplatňují a jež jsou podkladem dalšího chování. 1989). Ze světa 1 vyrůstá svět 2 a z něj v průběhu vývoje našeho druhu vyrostl a roste svět 3. Teorie memů Popper a Eccles (1987) rozdělili svět do tří vzájemně souvisejících kategorií: Svět 1 je světem atomů. neméně závažný. molekul. Drtilová.vatelů – matek. teorii vazby. koalice a organizace než lidé. buněk. představíme-li si v mozku matky i dítěte funkční soustavu. méně určité. Naproti tomu vyrůstá nový problém. Mem je negenetický replikátor. více uvědomělého. Porušená vazba vede ke vzniku rozmanitých duševních onemocnění. Deprivanti snadněji vytvářejí aliance. kde spolupůsobí dva nebo více nepříznivých činitelů. ale ve velké míře i u otců – jsou uváděny v pohotovost nebo spouštěny mnohé instinktivní mechanismy. promyšleného a kulturně podmíněného. Bowlby (1988) vychází z pozorování oddělování dítěte od matky a na základě těchto výzkumů vypracoval tzv. Svět 3 je světem objektivní informace. které se v sociálním prostředí chovají podobně jako geny v prostředí biologickém. 1996). která mu zajistila místo mezi třemi až čtyřmi nejvýznamnějšími psychiatry našeho století (Koukolík. V případě subdeprivace máme před sebou deprivační obraz příznaků v méně výrazné. jemuž se daří pouze v prostředí vytvořeném složitými mozky (Dawkins. Klasické psychické deprivace ubývá. k osobnosti deprivanta. S jejím plně rozvinutým obrazem se setkáváme tam. 4) Chování dětí se dá popsat jako zkoumání světa z bezpečné základny. který označujeme jako psychickou subdeprivaci. což jsou informace. rozvinutějšího. Bez péče by potomstvo nepřežilo. včetně mozku. který zpětně ovlivňuje svět 2 a jeho prostřednictvím svět 1. smyslem vazby je ochrana a pomoc. Její definice odpovídá definici psychické deprivace. 64 . Součástí světa 3 jsou memy.

1978. Příčinou. kteří z biologických. že dostupnost drogy nemůže u zdravého jedince. lékařskou (ta by byla užší). 1987. vede k toxikomanii. sociokulturní kategorii. prostředí a podnět. Prezentované teorie (Skála. Drtilová. že působení jednotlivých typů faktorů. Autorka analyzuje jednotlivé faktory takto: • Farmakologické faktory – droga Dostupnosti drogy byl v minulosti přikládán velký význam. závislost navodit a navodí ji jen tehdy. Deprivanty chápeme jako antropologickou.2 Faktory vzniku závislosti Závislost je multifaktoriální jev. Drtilová. somatické a psychické faktory. že je to část charakteru. později převládl názor. Chvíla. součástí i důsledkem deprivantství může být zneužívání psychoaktivních látek a disociální poruchy. psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality či o ni přišli.Vztah mezi deprivanty a jejich způsoby užití memů má prvky pozitivní zpětné vazby. že je možné uvažovat o deprivantské vzpouře (Koukolík. Koukolík a Drtilová se domnívají. Jsou jak jeho důsledkem. Tonneyck. 1996). Mezi základní faktory vzniku závislosti patří: farmakologické. Štablová (1994) konstatuje. 1996). Postižení je výraznější v citové a hodnotové než v intelektuální oblasti (Koukolík. Zatím nejpečlivěji se s problémem diagnostiky závislosti vypořádává DSM-IV. nikoli nemocní. Deprivanti jsou lidé. nikoli jako kategorii diagnostickou. 5. Přibývají a jsou tak závažné. kterou sdílejí důležité lidské skupiny a která je výsledkem jejich zkušenosti. Někteří deprivanti vytvářejí v čase a prostoru deprivantské způsoby užití memů a naopak – tyto způsoby užití memů tvoří další deprivanty. žijícího v harmonickém sociálním prostředí. Medicínský přístup si ale vynucuje preciznější diagnostické začlenění a definici problému. Riesman (1969) považuje deprivanty a deprivantství za součást společenského charakteru a konstatuje. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu nepovedení nebo zmrzačení. 1992) podávají přehled názorů na vznik závislosti z různých pohledů a přístupů k ní. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch Americké psychiatrické společnosti. 1984. vzájemně se ovlivňujících ve složitých příčinných vazbách. dostane-li se do kontaktu 65 . Hanzlíček. přičemž názory na míru závažnosti jednotlivých faktorů se vyvíjejí. že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. tak jeho pohonem.

ve kterém jedinec žije. které navozují extrémně rychle závislost. udržet kondici. a to touha po euforických pocitech a snaha uniknout nepříjemným pocitům a složitým životním situacím. v oblasti sociální je to snaha identifikovat se s určitou subkulturou. Urban předpokládá. sociální prostředí. Současnost je charakterizována spektrem drog. Osobnost dítěte je utvářena především rodinou. ale komplexně v rámci sociálně psychologického pole a dynamicky probíhající interakce s drogou. V oblasti biopsychické je to snaha odstranit fyzické potíže. Strukturu osobnosti tvoří vrozené a získané vlastnosti. zvláště u mládeže. výrazný vliv na dítě má úroveň výchovně vzdělávacího procesu a spolupráce rodiny a školy. stimulovat smysly. že se stále více prosazuje komplexní. Ladewig (1983) vytvořil trojúhelníkové schéma příčin vývoje abúzu drog a drogové závislosti s proměnnými: osobnost. v osobnosti se projevuje nejen společenská. osobností a prostředím uvádí do pohybu precipitující faktory. že tento model vyhovuje systémovému přístupu. Nejčastěji se setkáváme s podněty. které lze rozdělit do dvou odlišných skupin. uniknout z prostředí. charakteristiky sociálně-psychologické a charakteristiky behaviorální. droga. • Somatické a psychické faktory – osobnost Analýzou těchto faktorů lze zjistit. tzv. nebo s prostředím. z toho důvodu se droga jeví jako významný faktor. posílit sebevědomí. Uvedený integrativní model popsal také Urban (1973). • Podnět Složité interakce mezi drogou.s biopsychosociálně oslabeným jedincem. který navázal na původní Kielholzův model (1965) tří intervenujících proměnných a připojením čtvrté proměnné – podnětu – vytvořil tetraedr vzniku a rozvoje drogových závislostí. Jsou velmi různorodé a často splývají s osobností. 66 . Jessor (1983) je zastáncem sociálně-psychologického modelu konzumu drog s proměnnými: sociální pozadí. ale i biologická podstata. Tyto modely koncipují osobnost nikoliv izolovaně. Zanedbatelný není ani způsob trávení volného času. • Prostředí Vliv na utváření osobnosti má prostředí. biopsychosociální přístup.

že tento člověk má určitý problém v hledání a nalézání si místa 67 . trýznivého rozhodování a namáhavého hledání řešení a ještě tíživějšího převzetí zodpovědnosti za zvolené řešení. přinášející nejistotu a nedostatek seberealizačních příležitostí. zvýšení koncentrace pozornosti. Zvýšený počet osob na hraničních přechodech vede k nedokonalému a nedůslednému odbavování. Nedostatečná legislativa v oblasti pohybu. Střední Evropa je tranzitní oblastí pro mezinárodní automobilovou dopravu a figuruje jako prostředník všech tranzitních drogových tras. Masmediální působení reklamy nelze podceňovat. kurýři. V kontextu důsledků sociálních proměn pro výchovné klima mladé generace pak výrazněji vystupují nejčastější důvody. zvědavost. ostychu. ale nese i pozitivní informaci o tom. Sekundárně pak přistupují možnosti neomezeného cestování a delších pobytů v cizině. Důvody přitažlivosti drogy jsou následující: • • • • • • • • módnost okusit drogu. ke kterým lze přiřadit náhlé politické a sociální změny. únik od problémů a před problémy. studu. že člověk je závislý. hledání inspiračních zdrojů v situaci pozitivně vyladěné psychiky. jeho požadavkům a nárokům na člověka. tak cizinci a bývalí emigranti. a tím se vytváří předpoklad i pro pobyt nelegálně přistěhovalých osob. snadno dostupné tabákové výrobky a alkohol. protest proti okolnímu světu. přizpůsobení se partě. experimentace sama se sebou a drogou. skupině a získání tak možnosti participovat na činnosti skupiny. Rasová nebo jiná diskriminace a jazyková bariéra mohou působit iniciačně. mohou být považovány za významné faktory. únik od jejich strastiplného prožívání. nestabilitu společnosti. ta má za následek růst kupní síly a dostatečné finanční prostředky pro stále větší počet obyvatel.Socioekonomické faktory Mezi dominantní socioekonomický faktor patří vzrůstající životní úroveň. kterého využívají především tzv. dolaďování až burcování své výkonnosti ve vypjatých situacích. a tím klesá pravděpodobnost náhodného záchytu na letištích. kterými jsou jak občané té které země. nemá jen obsah negativní. pobytu a obchodní činnosti cizích státních příslušníků na území zemí střední Evropy usnadňuje legální pobyt cizinců na tomto území. umocnění pozitivních prožitků (včetně sexuálních). Fakt. samoléčení psychických poruch. Zvýšený rozvoj turistiky přináší nárůst letecké dopravy. proč mladí lidé sahají po drogách. které se významně podílejí na importu a distribuci drogy. zabezpečit si tímto způsobem aspoň nějaký zdroj pozitivních prožitků i za cenu poškozeného zdraví. Neadekvátní ekonomické a sociální poměry. touha oddat se prožitkům čiré libosti. kde dochází k intenzivním kontaktům s patologickou subkulturou. rozlad. lability.

68 . která vedla k masivnímu proudu lidí z těchto dvou směrů na západ a tím i na území České republiky. Komorous (1994) uvádí základní faktory dostupnosti drog v širším mezinárodním sociálním kontextu. V těchto dvou proudech ekonomických a politických běženců se na našem území objevily profesionální zločinecké gangy. Všechny tyto kriminogenní a společenské faktory pak vytváří základní stavební kameny české drogové scény.pro seberealizaci. které se rychle aklimatizovaly v našem prostředí a působí jednak jako středoevropský mezičlánek velkých zločineckých organizací a jednak vykonávají a realizují svou aktivitu přímo na území České republiky se zaměřením na české občany. Jako cílová země začíná být Česká republika testována a používána africkou hašišovou trasou a holandskou trasou LSD. Je to výzva. a to nejen u mládeže. • Vysoce rozvinutý a kvalitní chemický průmysl s tradičně velmi dobrou obecnou i speciální odbornou vzdělaností většího množství lidí na území České republiky. která využívá území České republiky jako křižovatku kokainové trasy. severní větev balkánské heroinové cesty. na hlavních tranzitních drogových trasách. která se v ČR vytvářela ještě v době hermetického uzavření území republiky v období před rokem 1989. • Velice kvalitní báze ilegálních výrobců domácích drog. Zejména se to týká heroinové. tzv. Závislostní chování je důsledkem problému. podnět zabývat se tímto člověkem. Jsou jimi: • Strategická poloha území České republiky v centru Evropy. začíná se také objevovat jihoamerická cesta. Přes území České republiky se rychle otevřela nejsilnější. seberozvoj a je třeba být mu nápomocni tento problém řešit. • Vysoká propustnost a velice špatná kontrolovatelnost státních hranic České republiky. východní cesty. balkánské cesty. • Tradičně dobrý organizační a inteligenční potenciál obyvatel ČR. včetně drogové trestné činnosti nebo trestné činnosti v důsledku problémů s drogou. kokainové jihoamerické trasy a stále výrazněji se projevující tzv. Poznatky výše uvedené obsahují oprávněné obavy nárůstu drogových problémů. • Válka na Balkáně spolu s rozpadem bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie. tzv. K těmto domácím aspektům autor dále přiřazuje dva základní momenty zahraniční: • Rozpad bývalého Sovětského svazu.

že dobrý pedagog na sobě pracuje. Výchova proti závislostem probíhá souběžně s pedagogickým procesem. se zdají být ukazateli příznivé prognózy. neboť nejspolehlivějším pozitivním ovlivněním sklonu k závislostem je motivovat a podněcovat k činnostem. pomoc ve volbě či při korekci již zvolených cílů. vlastnosti. zejména u pubescentů. axiologie žáka proniká pedagog později a co nejšetrněji. představami doplňované. Cíle by měly být konkrétní. zejména ty. neuroticismus. Naopak oslabujícím faktorem vzniku závislosti je duševní prázdnota. které mění bdělost vědomí. z maladaptivních záškoláctví. ve školních vztazích u nás méně obvyklý). Žákovi nenabízíme cíle jeho osobnosti cizí. ale důkladnější poznání přináší pedagogický vztah budovaný na principu laskavé autority či vztah partnerský (symetrický. Nápodoba autorit. Učitel někdy zjistí o žákovi více při zájmové činnosti. cíle a touhy. jehož je nedílnou součástí. dětské lži a krádeže. Z neadaptivních samotářství. zamlklost. Některé povahové rysy. V této fázi jsou aktivní výchovné zásahy zdrženlivější. fantazijně obdaření. než při samotné výuce. že obohacují osobnost žáka. je silným a šetrným (neinvazivním) prvkem výchovy. napadání slabších. Mládež potřebuje identifikační vzory nebo alespoň jejich stavebnicové prvky. projevy zlomyslnosti. cílevědomost. 69 . Od rodičů a školních lékařů nutno znát případný zdravotní handicap žáka. si vytváří skladební vzory. Učitel nejprve analyzuje osobnost žáka a souběžně buduje pedagogický vztah. neúspěšné snahy žáka.Výchovně vzdělávací faktory Statut profesionálního vychovatele předpokládá plnění role poznávací a výchovně vzdělávací. profese přecházející z generace na generaci) může být ochranou proti závislosti. ordinované léky. kulturních akcích. Obecně platí. sociální vztahy. neboť patří vědomě do nabídkové galerie identifikačních vzorů žáků. školních výletech. s prognózováním dalšího vývoje žáka. Nekvalitou pedagoga je slabost pro některou ze závislostí. Zvláštní pozornost si zaslouží nesplněná a zejména vlekle neplněná přání. realizovatelné a spíše krátkodobé. které si žák stanoví. Dosažení dílčích cílů je kladně motivujícím prvkem výchovy. neboť se může. velmi lišit od deklarovaného. sportu. Z hlediska prevence nemocí ze závislosti je nutné mapovat žákovy schopnosti. Zde je však mnoho proměnných s pohlavím a věkem žáků. případná agresivita (auto či heteropunitivní). zejména neformálních. Moderní trendy v pedagogice dávají přednost integraci handicapovaných jedinců. Cíle vždy takové. Pomalejší. Právě individuality mezi žáky nebo ti z nich. jako houževnatost. hluboké zájmy. násilně implantované. Do hodnotového systému. že takto obdařený žák nepodlehne závislostnímu svodu (Hosák). nýbrž předkládáme škálu námi odhadnutých možností k výběru žáka. která snižuje i jeho autoritu. zázemí. Mimořádné události mohou vésti k překvapením. Aktivní výchovné působení na žáka při kvalitním pedagogickém vztahu je např. jeho frustrační tolerance. Vyhraněný životní cíl žáka (rodinné tradice. idealizované. neadaptivní a maladaptivní projevy.

Thomas Moore (1997) upozorňuje. které v něm svým dezintegrovaným působením vyvoláme. metodu řešení problémových situací od celkového působení osobnosti toho. Dítě má v určité době sklon napodobovat své vzory a potřebu identifikovat se s milovanými. V rámci primární prevence se nedoceňuje nepřímé výchovné působení. že každý se rodíme s určitou nediferencovanou dynamickou připraveností. masmedií aj. Výchova se promítá do celého života člověka – jde o setkání konkrétních lidí a nikoli pouze o aplikaci nějaké metody – může připravovat člověka k vědomějšímu. odpovědnému řešení svízelných životních situací i usnadňovat mu cestu k hledání sebe sama. že pro dítě může být fascinující asociální chování. Způsob. nadměrná úzkostlivost však může ve výchově škodit stejně jako nezodpovědnost.Výchova jako primární prevence Primární prevence sociálně patologických jevů se překrývá. Toto hledání může být zvenčí nazíráno i jako bloudění. že unikat je výhodné nebo dokonce životně nutné. i když si to ještě vůbec neuvědomuje. Jsou-li naše slova v rozporu s naším přesvědčením. ale v dalším vývoji se může i snažit svým opačným postojem tuto zkušenost kompenzovat… Potřeba lásky. co žvaníme. že i ty nejmenší podněty mohou mít nedozírné důsledky. vyrůstá z mnoha zvláštností ve vývoji a je součástí celého komplexu chování a prožívání i faktorů situačních. Zdá se. Konkrétní užší a širší životní a zejména vztahové okolnosti (výchova atd. jak se utváří vztah k jejich uspokojování jistě záleží i na vrozených dispozicích. K tomu musí splnit řadu vývojových úkolů a najít svou identitu. Nejrozšířenějším způsobem řešení problémové situace je únik od problému. rozhodující je autenticita našeho postoje – co skutečně ve shodě sami se sebou činíme. to je vlastní a výchovné agens. ale i nabízejí způsoby k jejich řešení. potřeba intimity a tělesné blízkosti. vrstevníků. potřeba přesahovat atd. působení celým svým bytím a chováním. Dítě má v sobě zakotvenou potřebu stát se osobností. Právě do kompetencí učitele a vychovatele na všech stupních škol náleží tato činnost. kdo je dítěti prezentuje. Není tedy tak významné. resp. ale bude se muset vyrovnat se zmatkem a nejistotou. děti se snadno mohou nechat zlákat lidmi a činnostmi. G. Ve vztahu s nejbližšími může dítě udělat zkušenost.) V podstatě je takřka nemožné do důsledků odtrhnout ve výchově způsob resp. pokud se někdy zcela nekryje. nežádoucí jev je výsledkem mnoha okolností. co jsme (C. varování. musíme počítat s tím. nýbrž tím. Způsob. potřeba jistoty. Můžeme si to zhruba představit asi tak. jakým my vychovatelé řešíme životní problémy včetně problémů v mezilidských vztazích. že se dítě nebude řídit jen podle našich rad. Rodiče 70 . co k danému problému říkáme. atraktivními osobami. s jakýmsi předznamenáním či s určitou přitažlivostí k určitému druhu vývojových problémů. Určitý tzv. (Pozor – vychovatel může působit i jako negativní vzor. které jsou pro ně nebezpečné. potřeba zažívat libé pocity. Vychováváme ne tím. resp. činy. patří mezi ty nejdůležitější lidské potřeby. Jung). resp.) pak patrně nejen dodávají prožitkový materiál či obsah. s výchovou. vlivy rodiny.

Do arzenálu jejich metod bude především patřit ovlivňování dětí přesvědčováním. Moore. které na první pohled vypadají velmi nebezpečné. s cílem dosáhnout předem vytčeného cíle. 1997). restrikcemi či manipulací. informováním. a dítě především. podívali bychom se zpříma na naši vnitřní přirozenost – na naše nezkrotné emoce. má v sobě úžasný vývojový potenciál a jakési předznamenání. že cesta k polidštění vede přes sestup do podsvětí. Kdybychom skutečně pečovali o dítě. tolerancí a úctou. Na základě zkušeností a poznatků z praxe lze obecně konstatovat. Zůstaneme-li na rovině obecného resp. • schopností rozlišovat mezi potřebami vlastními a vývojovými potřebami dětí. Lze však formulovat základní výchozí postoj pomáhajícího. zaměstnání více než hry. když dítě především přijme a bude k němu přistupovat s určitou pokorou. Poznat. odměnami a tresty. G. že dítě se často chápe jako tabula rasa. voluntarističtěji nebo na výkon orientovaní pedagogové se ovšem budou bránit a budou věřit v sílu a oprávněnost svého zaměřeného působení. daly by se jeho zásady shrnout asi takto: 71 . který si cení více informací než údivu. Individuální předpoklady pedagoga Úkoly vychovatele vyplývající z určitých kritických situací u tzv. kdy nám osud přináší něco dobrého a kdy zlého. problémových dětí a mládeže jsou často silně podmíněny specifikou celé situace. k zaplnění vědomí a přizpůsobení se navenek. inteligence více než nevědomosti. Pravověrní. do nevědomí. světu a představám dospělých. jak má vypadat dítě či mladistvý. který se bude blížit jejich vlastním představám o tom. Problém je v tom. C. Pro dítě může být jeho ovlivnitelnost temnými lidmi či místy nebezpečnou. Jung opakovaně upozorňoval. ale někdy nevyhnutelnou cestou k utváření duše. že vedle odborné erudice a sociální role bývá výchozí kompetence vychovatele či pomáhajícího určena hlavně: • láskou k lidem a prací s lidmi. primárního výchovně-preventivního působení. Proč tomu tak často není? Přijetí dítěte může ohrozit dospělého. Výchova – educatio (vedení) – však není jen jednosměrný proces určený k vyvedení z dětství. Každý člověk.i vychovatelé se pak marně snaží vštěpovat dítěti smysl pro hodnoty a přiměřenou životní cestu. Mělo by jít také o pomoc v nalézání sebe sama. nepopsaná tabule. je někdy těžké. mohou být z dlouhodobého nebo širšího hlediska prospěšné. • schopností nacházet správnou míru a čas pro sebereflexi a spontaneitu. připravenost či otevřenost k setkání. od nějž se pak výchovně-preventivní působení může odvíjet. Věci. Pro vychovatele je velmi užitečné. zmatené touhy a na naši ohromnou nedostatečnost (T. což dodává člověku nutnou sílu a radost.

které mu ji udělilo. co můžeme např. i když to konkrétní se vlastně vždycky odvíjí od jednání jednotlivců nebo jejich dohody. je velmi zjednodušená. Institucionální působení je běžné i v oblasti výchovy. Sociální předpoklady institucí Tzv. Instituce má zprostředkující úlohu. Následující zásady a doporučení mohou být užitečné pro každého odpovědného vedoucího pracovníka. Ukazuje se. je často ideálním polem pro rozvíjení mocenských ambicí. ve škole či jiném výchovném zařízení pro prevenci sociálně patologických jevů udělat. protože masa se chová jako přírodní. schovaný za svojí sociální rolí. že osoba ředitele či vedoucího je klíčová. že se sociálně patologické jevy dají řešit masovou výchovou. Instituce vznikly proto. Tento zdánlivě obecný výklad má závažné důsledky pro závěr. anonymní a nezodpovědná bytost. i když to vlastně odporuje podstatě věci – skutečná výchova je vždy individuální. bezprostředně a pokud možno integrovaně. jakými lidmi se dokáže obklopit a jaký jim vytvoří prostor pro jejich zodpovědné a samostatné působení. ve svém okruhu působnosti a podle své kompetence konkrétně. Samy instituce se personifikují a dnešní člověk vskutku často potřebuje hodně odvahy a vytrvalosti. ale radostně. také sám žít autenticky svůj život.• • • • • • • sám za sebe. Zdravé fungování institucí není zdaleka samozřejmé. nediferencovaná. 72 . deleguje pravomoci a stará se o zdraví svěřené instituce. sociálně patologické jevy se přirozeně týkají individua. sdílet ho s lidmi. hlídat rovnováhu mezi pořádkem a svobodou. Síla vedoucího pracovníka spočívá v tom. s láskou a beze strachu pomáhat podle potřeby a možností. Představa. že stále častěji žijeme v epoše zprostředkovávání. Jeho sociální prestiž je delegována společenstvím. Nelze popřít. mají širší dosah. Vedle toho. že síla systému je dána silou jeho nejslabšího článku. bez nichž je život společnosti těžko myslitelný. Bez zajištění těchto sociotechnických opatření přestávají instituce plnit svoji pravou roli. na svém místě. ale nikoli samospasitelná. že stát a další instituce mají v našich podmínkách svou funkci. a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – tedy odpovědně. postavením nebo úřední kompetencí. ale jak už jejich vymezení napovídá. že instituce pomáhá. Tento člověk také ztělesňuje základní filozofii instituce a určuje její atmosféru. Všechno lze využít i zneužít a i instituce může onemocnět. Ukazuje se. aby pomáhaly efektivněji uspokojovat či ovládat potřeby lidí. Zdá se. Měly by napomáhat řádu a vzájemnému přizpůsobení. Nejde však o působení bezprostřední. Jedinec bývá v instituci anonymní. Preventivní působení je především individuální působení. ale pokud možno neodklánět nikoho od jeho vlastní cesty. terapie či prevence.

• dosažení sociální rovnováhy lidského společenství tvořícího danou instituci prostřednictvím převahy odměn nad tresty. mající výrazně technologický charakter. ale nikoli s faktickými příčinami sociální patologie. pokroku nad petrifikací. příp. které se zabývají i sociální patologií. tedy i v pedagogice jako obecné vědě o výchově. Každý systém. doznala za poslední období značných změn. aby poskytoval prostor pro individuální práci. má-li fungovat. jimž tyto instituce slouží a rovněž se specifickou kulturou daného prostředí. Má-li primární (a nejúčinnější) prevence mít smysl. Jde o tyto zásady: • snaha o souhru instituce s osobními vlastnostmi lidí. kteří ho institucionálně (zprostředkovaně i funkcionálně) ovlivňují. pomocí systematického a dovedného rozdělování. • dbalost o funkční (a ne dysfunkční) charakter jednotlivých elementů instituce ve vztahu k ní jako celku. Zásady moderní sociální práce lze vnímat jako zásady uplatňované v práci ostatních vědních disciplín. • harmonizace jednotlivých struktur uvnitř instituce.V oblasti prevence či výchovy by to prakticky znamenalo. • instituce by měla mít charakter systému otevřeného všem užitečným inovacím. volnost. Sociální práce je orientována na pomoc jedinci v kritických bodech životní dráhy nebo při patologickém průběhu životní dráhy. láskyschopného. • ovládání protikladů (rozporů) projevujících se ve fungování instituce a konstruktivní využívání energie vznikající z těchto rozporů. • humanizace instituce. co podporuje zdravý vývoj osobnosti. restriktivním. 5. i když řada institucí. a též dosažení stavu vnitřní organičnosti. každá přiměřená snaha přiblížit se ideálu integrovaného. Významné role v tomto procesu hraje i pedagog. vnitřně svobodného a přitom odpovědného člověka.3 Učitel jako sociální pracovník Sociální práce jako společenskovědní disciplína. musí mít určitou vůli. • racionální hospodaření se sociální energií. systém by měl mít dosti volnosti. jíž instituce disponuje. integrace nad desintegrací. Preventivní péče. věnuje část své kapacity funkcím kontrolním. je ji třeba chápat dostatečně široce – patří k ní všechno. by měla být vzájemně dobře koordinována. o niž se snaží pracovníci různých institucí. že by se bojovalo pouze s vnějšími projevy. V průběhu životní cesty se klient setkává s celou řadou profesionálů – sociálních pracovníků. 73 .

stejně jako uzavřenost. 74 . medicínská varování. Ze strany rodičů je učitel chápán především jako vychovatel. která v podstatě plní zakázku rodiče – vychovat a vzdělat jejich dítě. Rodiče považují školu za všemocnou instituci. Učitel by neměl podceňovat více či méně „důmyslné“ způsoby navázání verbálního i nonverbálního kontaktu ze strany žáka s cílem vyhledat pomoc. nýbrž konzultace. tam jsou kořeny výskytu patologických jevů (kouření.). které provází vztah učitel–rodič. experimentování s drogami apod. psychologové. které analyzují všechny stránky problému ohroženého žáka-klienta. vyčleňování se z kolektivu. že dítě si patologické chování přináší právě ze školy. krádeže. znát zásady včasné intervence. že k pozitivní spolupráci učitele s rodiči dochází mnohdy až po opakovaných intervencích ze strany učitele. na sledování jeho reakcí na běžné i stresující situace. se kterým se na učitele žák obrátí. Zkušený učitel-poradce – si vytváří kolem sebe tým odborníků-specialistů z různých oblastí (odborní lékaři. U méně zkušených a věkově mladších učitelů je vhodné absolvovat seminář či školení v rámci dalšího vzdělávání učitelů k danému tématu. Zkušený učitel ví.Kvalifikovaný učitel by měl vedle výchovně vzdělávacích funkcí plnit řadu dalších funkcí. Poradenská intervence je zvláště u žáků mladšího a středního školního věku podmíněna spoluprací s rodiči. Učitel by neměl poskytovat systém neomylných rad. Rodiče velmi intenzívně vnímají např. radu. aby prošel nadstavbovým kurzem. tedy základní pravidla sociální práce. neadekvátní verbální projevy. mohou indikovat přítomnost patologie. Následující schéma tyto nadstavbové funkce znázorňuje takto: • • • • • vazba: učitel–žák = funkce diagnostická vazba: žák–učitel = funkce poradenská vazba: učitel–rodiče = funkce informační vazba: rodiče–učitel = funkce konzultační vazba: učitel–pedagogický sbor = funkce koordinační Prioritní diagnostická funkce je založena na permanentním pozorování chování a jednání žáka. Poradenská funkce představuje poskytnutí pomoci. pediatři. Zkušený pedagog se v podstatě těmito pravidly řídí a není nezbytně nutné. výrazně podceňují varování výchovná. Funkce informační je mnohdy podmíněna řadou faktorů.). jeho problém však nevyřeší a je na učiteli. V prvé řadě musí být učitel důkladně seznámen s problematikou té které patologie. pak jako vzdělavatel a už vůbec ne jako poradce. jak se vyrovná se svojí rolí poradce. Velmi častým jevem je reakce rodiče na patologické chování dítěte v tom smyslu. Nekázeň. agrese. tam se mu naučilo. podporu a pochopení problému. speciální pedagogové aj. Pedagog s prosociálním cítěním žákovo očekávání splní. podporu. Tato snaha žáka implikuje učitelovu funkci poradenskou. nekomunikativní postoje.

Rozhodující roli v tomto kolektivu hraje jeho vedoucí-ředitel a jeho styl řízení. nikoliv předatelná. stupni ZŠ) je nutné doplňovat pedagogické sbory učiteli-muži. vyskytovaly se vždy a všude a je tedy nutné najít takové způsoby řešení. takové intervence. méně akceschopný. 2. Ten chápe patologické chování jako poruchu chování a škola zasahuje jako instituce se sankcemi v rámci daného normativního systému. Parciální problémy k řešení nepředstavují problémy žáků. kterými se učitel snaží pomoci i rodičům při řešení patologického problému. V takto koncipovaném kolektivu mají velmi obtížnou pozici nově příchozí učitelé a je vhodné je na tyto alternativy připravit již v průběhu studia učitelství. neboť jako sociálně významnější jedinci etiketizují méně sociálně významné jedince (žáky) a činí tak z nich devianty. žák je pouze potrestán a tentýž problém bují dále a objeví se později v mnohem závažnější podobě. I zde se učitel setkává. která má své zvláštnosti. Praxe naznačuje tři závažné aspekty zvyšující negativní pohled na žáka (např. feminizace pedagogického sboru Čím větší podíl žen v pedagogickém sboru. klik apod. Přes nesporný pozitivní vliv žen ve škole (zvláště na 1. že tyto jevy jsou nedílnou součástí společnosti. se skutečností prověřenou dobou: zkušenost je sdělitelná. resp. Pedagogický sbor je specifická profesní skupina. tím více negativistická až nepřátelská atmosféra. Takto nevyrovnaný pohled celého pedagogického sboru vede ke stigmatizaci žáka. tím konfliktnější atmosféra mezi členy sboru.Konzultace patří mezi intervenční techniky. ta. Mezi nejvíce opomíjené funkce patří koordinační funkce učitele. která usměrňuje interakci učitel–pedagogický sbor. různých podskupin. Problém tím však vyřešen není. 75 . které se promítají do interpersonálních vztahů mezi členy pedagogického sboru. „Nevyrovnaný“ pohled učitele na žáka se sociálně negativním chováním se prohlubuje v kontextu řešení problému v celém pedagogickém sboru. toxikomana) ze strany učitelů: 1. Žádná společnost patologické jevy neodstranila. že se z něho skutečně stane jedinec s výraznou patologií. upozorňuje se tím na jeho deviaci a není vyloučeno. neprogresivní a s negativními vlivy konkurenčního boje mezi učiteli. Učitelé jako jednotlivci obtížně vnímají moderní pohled na sociálně patologickou problematiku a neuvědomují si. Učitelé nevhodným způsobem řešení problému mnohdy přispívají ke vzniku sociálně deviantních jedinců. nýbrž problémy jednotlivých členů pedagogického sboru. obdobně jako u žáků. Tato teze dokladuje obtížnost a individuálnost intervence do primární skupiny – rodiny. velikost pedagogického sboru Čím početně větší pedagogický sbor. které by výskyt těchto jevů eliminovaly. tím je méně mobilní.

získání důvěry. Podle Vališové lze sociální kompetenci chápat jako přiměřené používání motorických. která k tomuto pojetí mají velmi daleko (evidují problémy. aby bylo možno se úspěšně vyrovnat s konkrétními a důležitými životními situacemi. Ve vztahu k učiteli je sociální kompetence chápána jako schopnost vhodného učitelského chování a jednání. diskrétnost. Sociálně kompetentní jedinec se vyznačuje těmito charakteristikami: • je dobrým posluchačem.3. umění vnímat procesy skupinové dynamiky. Sociální kompetence obecně je výsledkem sociální zralosti. být schopen týmové práce a jednání s dětmi. 1994) 76 . duševních a emocionálních způsobů chování. postojů i dovedností tak. umí naslouchat • je přirozeně komunikativní • je vyrovnaný a optimisticky laděný • v jednání a řešení problémů je konstruktivní • dokáže svým chováním druhé uvolnit a uklidnit • rád poznává prostřednictvím komunikace ostatní lidi • má všestranné zájmy a je v mezilidských kontaktech zvídavý • má pozitivní vztah k lidem i k sobě samému • má schopnost rozvíjet pozitivní osobnostní rysy lidí • je taktní. pomoc. že existují školy. verbálně je ponižují. tím konzervativnější postoj má pedagogický sbor k patologickým jevům a učitel s moderními postupy. zainteresovat ostatní k řešení problému atd. Vališová. tolerantní. Existují však i školy a výchovná zařízení. podpora. Sociální kompetence učitele Sociální klima školy a třídy závisí na pedagogické kompetenci jednotlivých učitelů. jež je součástí jejich sociální kompetence. rozumět procesům dospívání dětí a mládeže. Praxe jasně ukazuje.). vyvíjejí psychický tlak apod. trestají a etiketizují žáky. snaha kladně motivovat žáka. snaha proniknout do jeho hodnotového systému.). do problémů jeho rodiny. citlivý • dokáže přiměřeným způsobem pochválit i kritizovat • je úspěšný v organizování a řízení lidí • je schopen cíleně ovlivňovat a regulovat interpersonální vztahy i vztah k sobě samému (Kasíková. vhodně na ně reagovat a usměrňovat je. 1994). alternativními přístupy a metodami je v pozici ostře sledovaného učitele. (Vališová. kde učitelé pracují na principech moderní sociální práce (individuální přístup. s mládeží i s dospělými. schopností. Kasíková. věkové složení pedagogického sboru Čím větší věkový průměr členů pedagogického sboru. vedení skrze problémové situace a stavy.

která vede k dobrovolnému respektování učitelovy pozice ze strany žáků. Jde např. již lze chápat jako neustále se obnovující uplatňování učitelovy mocenské pozice. Důsledky učitelovy orientace na chybu v edukačním prostředí školy analyzují Helus a Piťha (1993). ale jako významnou osobnostní kvalitu ji pak žáci uplatňují i mimo školu. Orientace na chybný žákův výkon vyvolává pocit ohrožení a celkové chápání vyučování jako ohrožujícího faktoru. Jde o: • vysokou profesionální a odbornou úroveň učitele • umění vést a řídit pracovní tým • umění komunikovat a kooperovat se skupinou • dovednost předcházet konfliktům a případně je i řešit • umění nenásilně přesvědčovat a vyjednávat • dovednost motivovat ostatní k pracovním výkonům • umění kombinovat velkorysost. Ty mohou nabývat různé kvality. Uvedení autoři sledují také vliv některých situací vzniklých ve školním prostředí na školní či třídní sociální klima. ale i průběh mimovyučovacích aktivit a utváření vrstevnických vztahů. Jiným důsledkem je výběr úkolů extrémně těžkých. o intoleranci. do nemoci nebo vybírat si úkoly extrémně lehké. rigiditu nebo orientaci na chybný výkon. požadavky a svým jednáním vytvářet. ovlivňovat a měnit sociální vztahy uvnitř třídy. Její podstatné prvky cituje Vališová podle Kirschnera (1976). aby se nebezpečí chyb minimalizovalo. neboť v tomto případě se dopustí chyby každý a chyba nebude ničím trestuhodným. přirozená autorita učitele. zvláště vztahy učitel–žáci. S otázkou sociální kompetence učitele souvisí i problematika autority ve škole. které bude mít za následek. dominantnost. Stejně je pojímáno i autokratické vedení výchovné práce ve škole. Bojící se a úzkostné dítě má tendenci se vyhýbat úkolům a požadavkům únikem do fantazie. Učitelé preferující autokratický model vztahů neustále usměrňují podle vlastních představ nejen průběh vyučování (což lze zdůvodnit).Sociálně kompetentní učitel je schopen přispívat k utváření sociální kompetence žáků. Některé osobnostní rysy učitelů přispívají k napětí v sociálních vztazích a jsou proto nevhodné pro vytváření příznivého sociálního klimatu tříd a školy. založené na odpovědnosti profesní i všeobecně morální. jež se pozitivně odráží nejen v kvalitě školního sociálního klimatu. přes manipulaci a strach ze sankcí až po partnerské vztahy spolupráce. humor. Dítě v tomto prostředí prožívá strach. přísnost a důslednost • dovednost zvládat své citové vztahy • umění stanovit vzájemná pravidla mezilidských kontaktů i pracovních povinností a jejich společné respektování • umění sdělovat pochvalu i kritiku • celkový přirozený image a kultivované vystupování Učitel má možnost svými postoji. 77 . Žádoucí je tzv. ale na možnost chyby a sankce. nekoncentruje se na úkol a činnosti vedoucí k jeho řešení.

Svým výzkumem v učitelských sborech zjistil. 78 . aby využívali možností spolupráce mezi dětmi a podněcovali zlepšování skupinových výkonů. Lašek (1995). To nabádá učitele. protože pak není těžké být chytřejší a silnější než děti a ovládání dětí tak může dojít do zcela nepřijatelných forem. konkrétní učitelé mohou být velmi rozdílní. Často se setkáváme s přetíženými až neurotickými učiteli (nebo spíše učitelkami). jinou pracovní příležitost a děti mohou být vnímány v zásadě jako obtěžující a nepříjemné. který nemá např. Nelze ovšem na druhé straně opominout žáka a jeho podíl na agresivním chování učitele (Vaníčková. Kantorem může být i jedinec. že školní sociální klima ovlivňuje i vztahy mezi učiteli a vedením školy. 1995). Autoři projektu Obecné školy upozorňují. ale i na ty. kteří jsou v roli premiantů a vítězů soutěží. které své osobní problémy a frustrace řeší pomocí hněvivých útoků na děti. Tíživé jsou dopady soutěživosti na děti. Direktivní řízení škol má vliv na malou angažovanost v chování učitelů. Obecná představa vidí učitele jako člověka se vztahem k dětem. což může ovlivnit konkrétní chování k nim. jak dokládá např. které nikdy nejsou mezi prvními. že přílišnou orientací na soutěživost se narušuje rovnováha vztahů v sociální skupině. která se pak projevuje v jejich práci s dětmi. Nebo proto. aby uspokojil svou potřebu dominance. Sociální klima tříd a škol je exaktně měřitelná veličina.Na tvorbě školního klimatu se podílí i převažující orientace buď na soutěživost nebo na spolupráci ve vyučování i v mimovyučovacích situacích.

V odborné literatuře se lze setkat s termíny. 79 . kde se konzumují drogy. Drogy jsou známé a užívané od dob prvních lidských civilizací a vždy se také objevovalo nadměrné užívání těchto látek až závislost na nich. etapa je vyjádřena vznikem vlastní závislosti jedince na droze. etapa znamená fyzickou závislost na droze se stálou starostí o její opatření. aby změnili stav svého vědomí. s rozvojem mezinárodního obchodu a vztahů mezi zeměmi a státy. aby se stimulovali nebo uvolnili. který prožívá své generační problémy a konflikty. aby zlepšili schopnost svého vnímání nebo aby si vyvolali halucinace. Tradiční typy závislostního chování 6. etapa se vyznačuje hledajícím vztahem mladistvého.1 Drogová závislost Od dávných časů lidé používali drogy k tomu. habituální a jiné požívání drog mladistvými. rekreační. ale úlevu od nepříjemných prožitků po aplikaci a nutnost udržovat v organismu stálou hladinu. • psychodynamické – nerozřešení psychického traumatu a neuspokojení potřeb s následným rozvojem konfliktů. jako výsledek sociálního učení. Fáze vývoje drogové závislosti Vývoj drogové závislosti ve vztahu jedinec–droga rozdělil Waldmann(1971) do 4 etap: 1. kterou potřebuje bez ohledu na partu. 2. Je obtížné rozhodnout. Klasifikace abúzu drog obvykle vychází z teoretických hypotéz čtyř kategorií: • biologické – podmíněnost biologickými poruchami.6. Štablová (1994) konstatuje. především chemické a farmaceutické. neboť hrozí dramatické abstinenční projevy. že spektrum látek využívaných legálně k léčbě i nelegálně k toxikomanickým účelům se postupně rozšiřovalo v souladu s trendy rozvoje společenské výroby. • sociální – na úrovni mikrostruktur i makrostruktur. usnuli nebo spánku zabránili. 3. co je a co není možné diagnostikovat jako závislost. etapa je spojená s vytvářením a stabilizací skupin (part) mladistvých. Rozšíření drog je spojeno s industrializací. 1996). Zvláště u adolescentů není přesně vymezena hranice mezi návykem a závislostí. 4. Pecinovská. jako jsou experimentální. • sociologické – teorie o sociálních deviacích (Heller. Toxikoman neprožívá pravý efekt drogového opojení.

morfin. Jsou jimi: • motivace interpersonální – přání proniknout interpersonálními bariérami a získat uznání vrstevníků. Dolsin) g) Solvenciový typ (toluen. měnit drogovou legislativu. uvolnění od špatné nálady.Klasifikace drogových závislostí Zvolský (1997) podává ucelený klasifikační přehled typů závislostí na návykových látkách: a) Alkoholo-barbiturátový typ (alkohol. emocionální relaxace. komunikovat s nimi. produkovat originální ideje. • motivace emocionální – uvolnění od psychické bolesti. 80 . neboť v patologické rovině se nachází interpersonální komunikace rodinná. Uplatňují se v první linii rysy postmoderní společnosti. měnit společenské vědomí vrstevníků. • motivace fyzická – přání fyzického uspokojení. • motivace intelektuální – uniknout nudě. anorektika. snížení úzkosti. zkoumat své vlastní vědomí a podvědomí. trankvilizéry. působí chaoticky na děti a mládež. anxiolytika) b) Amfetaminový typ (psychoton. látky obsahující efedrin – bronchodilatancia. marihuana) d) Halucinogenový typ (LSD. unikat z obtížných nesnesitelných podmínek prostředí. antitusika) c) Cannabisový typ (látky obsažené v konopí – cannabis. Pokusíme se prezentovat nejčastější motivace. Současná společnost způsobuje sociální frustraci. které jsou analyzovány v odborné literatuře. vzdorovat autoritám. hašiš. meskalin. nedodržovat společenská pravidla. antidepresiva. pokus řešit osobní komplikace. diolan. inhalační narkotika) h) Tabákový typ i) Kofeinový typ j) Antipyretiko-analgetikový typ k) Neuroleptikový typ l) Antidepresivový typ Motivace abúzu drog Důležitou součástí a podmínkou pro vznik a vývoj závislostního chování jsou důvody vedoucí k abúzu drog. chuť. potřeba smyslové sexuální stimulace. benzin. psylocybin) e) Kathový typ (látky obsažené v listech rostliny catha edulis) f) Opiátový-morfinový typ (papaverin. udržet si fyzickou kondici. heroin. identifikovat se s určitou subkulturou. řešit umělé problémy. sluch. • motivace sociální – potřeba prosadit si sociální změny. odstranění fyzických obtíží. • motivace politická – identifikovat se se skupinami protestujícími proti establishmentu. dosáhnout intelektuální kurióznosti. fyzického uvolnění. hypnotika. hmat. přání získat více energie. • motivace senzorická – přání stimulovat zrak.

který odmítá konzumaci alkoholu. pečlivost. Dysfunkční rodina je vedle patologické komunikace a hledání sociální identity jednou z nejdůležitějších příčin vzniku abúzu drog. Rizikové skupiny Nejrizikovější skupinou v oblasti abúzu drog se jeví populace dětí a mladistvých. na straně druhé malá důslednost. Rodina je ve svých přístupech k dětem charakterizována přístupem pólovým. funkci rodiny jako celku. Při formování životního stylu hraje prvořadou úlohu rodina. se kterými se biologicky. Alkohol je droga s tisíciletou tradicí. • motivace filozofická – objevovat významné hodnoty. • motivace antifilozofická – neuspokojení hledání sebe sama v učeních filozofů. sociálnímu postavení rodiny. Odklad účasti v této aktivitě vytváří 81 . Konzumace alkoholu je zabudována do většiny lidských rituálů. • motivace spirituálně mystická – vyznávat ortodoxní víru. povahovým vlastnostem rodičů. nalézat osobní identifikaci. vztahu a přístupu k dítěti a k adolescentovi a opačně. které provází člověka od narození po smrt. která je přehlížena. Pozornost je potřeba věnovat aspektům demografickým. společenské cítění je proalkoholní. prosazovat a vázat se na spirituální náhled. kamarádi. 6. • motivace specifická – osobní potřeba prožít dobrodružství. nenalezení východiska ve filozofii Východu. zklamání při hledání smyslu života. vrstevníci. mají nesporný vliv na to. autoritativnost a dominantnost rodičů. je považován za patologického.2 Závislost na alkoholu Alkohol je jednoduchá chemická látka. získávat boží vize. Skupiny mládeže. která snadno proniká k různým orgánům. Rituál ťukání na zdraví je symbolem dospělosti a účasti v dospělém životě. získat ocenění u určitých osob.• motivace kreativně estetická – vylepšit uměleckou tvorbu. objevovat nové pohledy na svět. že adolescent experimentuje s návykovými látkami. hledat smysl života. získávat spirituální moc. Člověk. komunikovat s bohem. droga. Právě rituály spojené s konzumací alkoholu mají svou vysokou nebezpečnost pro oslovení mládeže a dětí. Společnost akceptuje alkohol. ovlivnit a rozšířit představivost. včetně mozku. schvalována. Na jedné straně nadměrná protektivnost. nedostatečný kontakt a kontrola se sníženým zájmem o dítě. Její obsah v alkoholických nápojích kolísá zhruba v rozmezí od 2–3 % do asi 40 %. podceňována. úrovni a druhu výchovných přístupů rodičů. psychologicky a sociálně oslabený jedinec stýká. jinak nevyjádřitelné prožitky. Odmítnutí konzumace alkoholu vzbuzuje pozornost a neadekvátní reakce. zvýšit požitek z umění.

jestliže je alkohol přijímán s úmyslem zmenšit jeho příznaky nebo jestliže je přijímána příbuzná látka se záměrem zmenšit nebo odstranit odvykací příznaky d) průkaz tolerance jako vyžadování vyšších dávek látek. zda pacient byl nebo mohl být vyšetřen a zda mohly být zjištěny příčiny a rozsah poškození (Nešpor. neboť mají menší tělesnou hmotnost a jejich játra nejsou schopna odbourávat alkohol v takové míře jako u dospělých. v nichž přijímání alkoholu má u jedince mnohem větší přednost než jiné jednání. a 25. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je chápán syndrom závislosti na alkoholu jako skupina jevů fyziologických (tělesných). že část dětí z nich přechází k látkám nebezpečnějším. behaviorálních (týkajících se chování) a kognitivních (týkajících se duševního života. Podle amerických výzkumů je riziko škodlivého užívání drog vyšší u dětí. někdy přemáhající) přijímat alkohol. Schuckit (1989) vymezuje léta. 1995). že alkoholik zemře pravděpodobně o 15 let dříve. Diagnostická kriteria Podle 10. než je tomu u jedince. kterého si kdysi cenil více. jestliže během posledního roku došlo ke třem nebo více z následujících jevů: a) silná touha nebo potřeba přijímat alkohol b) potíže v kontrole přijímání alkoholu. Alkohol. Znamená to. u kterého se závislost nevyskytuje. mezi 16. Alkohol patří do skupiny hypnosedativ s krátkodobým účinkem. zejména poznávání). podobně jako tabák.napětí a snahu tuto bariéru odstranit a být již nositelem dospělosti – tedy moci pít alkohol. a konstatuje. které začaly pít alkohol nebo kouřit v mladším věku (Nešpor. Pouhá napodobenina rituálu je nebezpečím především pro děti do šesti let a tato nápodoba pro ně může končit smrtí. Je třeba snažit se určit. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti na alkoholu je touha (často silná. kdy jedinec nejvíce pije. a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství pití alkoholu c) tělesný odvykací stav. Pokud se dítě nedostane k jiným projevům dospělosti a nevytvoří si jiné rituály vedoucí k projevu dospělosti. pak rituál pití je velmi snadno dosažitelný. Definitivní diagnóza by se měla obvykle stanovit tehdy. 82 . aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami alkoholu e) postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch přijímání alkoholu a zvýšení množství času k získání nebo přijímání alkoholu nebo zotavení se z jeho účinků f) pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků jako poškození jater nadměrným pitím. Csémy. rokem života. vyplývající z nadměrného pití nebo poškození myšlení alkoholem. je průchozí drogou. Pití alkoholu po období abstinence vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu závislosti. než je očekávaná délka života pro celkovou populaci. 1996). depresivní stavy.

jehož klasifikace je obecně přijímána našimi i zahraničními odborníky. Zvyšuje konzumaci. Nastupuje degradace osobnosti. 4. ranní doušky. Tlak okolí může donutit i k dlouhodobé abstinenci. Postižený preferuje tajné pití. 83 . Dochází ke změně kontroly pití. 1. Uvolněním tlaku končí i období abstinence. Jellinek hovoří o alkoholocentrickém chování. Prohlubuje se jeho pocit viny.Podstatnou charakteristikou syndromu závislosti na alkoholu je přijímání alkoholu nebo touha po jeho přijímání. upadají jeho zájmy. kdy se následky abúzu stanou trvalými. a 2. Objevují se palimpsesty – nepamatuje si průběh intoxikace. jeho tolerance roste. Ve 3. že má pouze přijímat alkohol. Druhé stadium je hranicí možnosti řešit situaci kontrolovaným pitím a vyřešením původních problémů. stadium se řadí do předchorobí. V tomto stadiu se objevují zdravotní poruchy. konečné Charakteristickým znakem je nepříjemný stav po vystřízlivění. V intoxikaci překonává stresové a neřešitelné situace. neodstranitelnými. pití s předstihem a konzumuje alkohol rychleji než okolí. stadium: terminální. které přechází v několikadenní konzumaci – vzniká tah. Je citlivý na verbální i nonverbální komunikaci s tématikou alkoholu. Alkohol se stal součástí metabolických dějů. stádiu může kdykoliv dojít k chronifikaci choroby. jímž svému okolí i sobě vysvětluje a omlouvá své pití. stadium: kruciální. nastupují tzv. Postižený buduje racionalizační systém – systém zdůvodnění. koníčky a povinnosti. Fáze závislosti na alkoholu Vývojová stádia závislosti vypracoval kanadský psychiatr Jellinek (1960). což se běžně projevuje během pokusů zastavit nebo kontrolovat pití. a 4. zvyšuje se snaha ovládnout účinky alkoholu. počáteční Pacient se neliší od svého okolí. celkový úpadek. Jedinec si uvědomuje. vzniká chronické stádium závislosti na alkoholu. Rostoucí frekvence zjevných opilostí vede k narůstání konfliktů s okolím. Klient konzumuje vedle alkoholických nápojů i technické prostředky. 3. 2) stadium: prodromální. 1) stadium: iniciální. pije kvůli psychotropním účinkům alkoholu. varovné Rostoucí tolerance způsobuje stále vyšší hladinu alkoholu v krvi. rozhodné Stále roste tolerance.

při pokusu o pití s kontrolou však následují další problematické opilosti. 2) Systematický abúzus je založen na stereotypu pití alkoholu s rozvíjejícím se pijáckým chováním a s významným fenoménem časovým. chorobou. 3) typ gama (anglosaský typ): charakteristická je poruchová kontrola. Tento typ je vázán na etnické faktory. změny nálady. jeho výskyt je regionální a vzácný.Klasifikace abúzu alkoholu Heller (1996) klasifikuje nadužívání alkoholu následovně: 1) Symptomatický abúzus je ve svém vývoji a průběhu určován strukturou osobnosti. Represivní opatření stačí k dočasné abstinenci. kterou není pacient ochoten přerušit ani za nevýhodných podmínek (dovolená. dle individuálních zdravotních podmínek. Později spontánně ustává. často v dětství. Alkohol je prostředkem k navázání komunikace. Jedná se o předstupeň závislosti. v mezidobí je zachována schopnost abstinence. který se za příznivých podmínek rozvine v závislost typu delta. Vyskytují se ve vzájemné kombinaci. nedochází zpravidla k sociálním selháním. Vede k závislosti s psychogenním podkladem. onemocnění). 3) Juvenilní etylismus má brzký začátek. K manifestaci závislosti 84 . která vede k ebrietě a následným konfliktům s okolím. Tento typ abúzu je typický pro ženy. Charakteristické je samotářské pití. až se stanou každodenními. postižený si udržuje hladinu alkoholu v krvi. Doba vývoje závislosti trvá řádově pět let. Tento typ abúzu reprezentuje mužskou populaci. může se však vyvinout v závislost typu gama. Z této larvované formy se často aktivuje okolo třicátého roku věku do závislosti. odchylkou. 2) typ beta: pravidelná konzumace alkoholu. 4) typ delta (románský typ): charakteristický pro vinařské oblasti. nejedná se o závislost v pravém slova smyslu. Klasifikace typů alkoholové závislosti Jellinek (1960) ilustruje v následující klasifikaci nejčastější integrace do závislostního chování: 1) typ alfa: typické občasné excesy s následnými problémy. jejichž frekvence stoupá. kde pravidelná každodenní konzumace alkoholu patří k životnímu stylu. Závislost vzniká na podkladě společensko-sociálním. V praxi se čisté formy symptomatického a systematického abúzu nevyskytují.

Kontrola zde bývá dlouho zachována. přítomnost hyperkinetického syndromu. Alkohol ohrožuje i vyvíjející se plod v období prenatálním. Fetální alkoholový syndrom (dále FAS) Alkohol ohrožuje dítě. neboť nedisponuje k této metabolizační funkci výbavou. pak u alkoholu je dominantní pozice přisuzována životnímu stylu rodiny a způsobu konzumu alkoholu u rodičů. O´Malley. nedostatečné vytváření základní potřeby životní jistoty. který charakterizuje FAS jako stav duševní zaostalosti s mnohočetnými deformacemi tváře a ústní dutiny. Rizikové skupiny Děti a mladiství Je-li u této populační skupiny významná skupina vrstevníků u nealkoholových drog. kterou je akutní intoxikace alkoholem v době porodu. že požívání alkoholu je značně rozšířeno právě mezi jedinci mladšími 21 let. Nevhodné utváření základních sociálních vztahů v rodině se závislostí. Pokud přežije. Sekundární pozici zaujímá primární skupina vrstevnická. 85 . Novorozenec má stejné množství alkoholu v krvi jako matka. které v otázkách fetálního alkoholového syndromu reprezentuje Mečíř (1989) . nejčastěji při afektivní poruše. Heller (1989) vedle FAS uvádí další alkoholovou situaci. Uvedení autoři se shodují s našimi odborníky. Bezprostředně po porodu je dítě ohroženo na životě. Novorozenec prožije první den života situaci podobnou terminálnímu stadiu závislosti. Johnston. resp. Matky. Heller (1996) předpokládá nepříznivý vliv na děti v případě závislosti na alkoholu u jejich rodičů či vychovatelů. plod. časově jde o kvartální typ pití. problematická je schopnost abstinence. 5) typ epsilon: typická je koincidence abúzu alkoholu s psychickým onemocněním.dochází často při náhlém odnětí pravidelných dávek alkoholu. které může vyústit v delirium tremens. Clarren a Jones (1985). Roste i denní dávka a každodenní opilosti se stávají manifestními. autoři pak pojednávají o fetálním alkoholovém syndromu. nižší porodní hmotnost. Autor spolu s kolektivem uvádí. že nejintenzivnější abúzus alkoholu lze zaznamenat mezi vysokoškolskou mládeží. již v prenatálním období. jak konstatují Streissguth. mají dvakrát vyšší pravděpodobnost. je v jeho buňce nesmazatelně zapsán biochemický stav terminální závislosti. které v průběhu těhotenství pijí. Bachman se domnívají. nedostatek vhodných identifikačních vzorů a posunutý model rodinného soužití jsou poruchy způsobené konzumem alkoholu a vedou k vážným důsledkům ve vývoji osobnosti dítěte. že u nich dojde k abortu nebo porodí dítě s nízkou porodní váhou. Časté jsou vady vnitřních orgánů.

která může být jak totální. Je to onemocnění charakteristické periodickými záchvatovými stavy. Pro delirium je typický stálý třes končetin. Po počátečním požití alkoholu následuje okamžitě těžký stav opilství. Alkoholická paranoia (alkoholická žárlivost) vzniká na podkladě chronického alkoholismu. jako by pracoval). silnou úzkostí. Akutní a chronická alkoholická halucinóza je onemocnění. Tento stav trvá 3 až 7 dní. pocit nemocnosti. Jedná se o vleklé onemocnění. Nástup deliria zpravidla uvádí déle trvající prodromy. smyslově živé halucinace a iluze. přičemž všechny tyto symptomy se zhoršují vždy k večeru. labilita. 2000) 86 . Korsakovská psychóza. Současně si svůj stav nemocný neuvědomuje. u kterých dominuje neodolatelná touha po alkoholu. V klinickém obrazu se setkáváme s poruchami spánku. Obvykle nemocný slyší nadávky a posměšky. ktreé na něj číhají. noční můry. Jeho typickými prodromálními příznaky jsou nespavost. Telcová. uvědomuje si jejich nereálnost. Tomko. jako jsou pocity úzkosti. Někdy mohou nástupu deliria předcházet křečové záchvaty. psychomotorickým neklidem. Ataky deliria tremens se opakují a někdy přecházejí v Korsakovovu psychózu. které vzniká na bázi chronického alkoholismu. formou profesionálního deliria (dotyčný vykonává pohyby. asi logicky mohlo být). Delirium tremems obvykle propuká v noci. Korsakovský syndrom je onemocnění. které vzniká v důsledku několikaletého pití. a puzení k neustálé aktivitě. Tento syndrom je charakteristický poruchami paměťového procesu ve fázi vštípivosti. a výrazný tremor. Delirium tremens je onemocnění charaktreistické pro pijáky destilovaných nápojů. nechuť k práci.Po celou dobu delirantního stavu má pacient na celé toto období amnézii. pro jeho období abstinence je charakteristický psychomotorický neklid. Jedná se o jedno z nejtěžších onemocnění. tzv. nespavost a obrácený spánkový cyklus. Obvykle jsou též přítomny bludy. Klasická triáda příznaků zahrnuje zastřené vědomí a zmatenost. V případě abstinence je prognóza onemocnění dobrá. velkým strachem. V důsledku toho se nemocný pokouší vyplnit své paměťové mezery tzv. podezíravost. konfabulacemi (smyšlenkami.Alkoholové psychózy Mezi časté alkoholové psychózy patří dipsomanie. Často bývá bezdůvodně veselý jako malé dítě. někdy i celého těla. ale přesto se jich bojí. V noci se setkáváme často s tzv. Ataka trvá v případě akutní formy tohoto onemocnění zpravidla 2 až 3 týdny. postihující kterýkoliv ze smyslů. ochablost. Někdy bývá delirium tremens uvedeno epiletickým záchvatem. silná úzkost a impulsivní jednání. Mezi periodami pití může jedinec i abstinovat. nálady. ztráta sebekontroly a násilnické reakce. na co si není schopen vzpomenout. tak parciální. pro které jsou charakteristické sluchové halucinace při zachování orientace. jak by to. V důsledku těchto halucinací u něj pak mohou vznikat bludy. (Pokorný. nutkavosti a napětí. ulekanost a strach. event. mohou být přítomny subdeliriózní stavy – postižený po setmění vidí nejrůznější stíny postav. žárlivost). Stav doprovází porucha orientace a intelektu. pro které jsou charakteristické bludné představy (vztahovačnost.

zvýšená produkce moči. nechutenství. který se kouří. V České republice umírá podle odhadů na následky kouření denně 63 lidí. Tyto látky však nespecifikují. u žen poruchy menstruačního cyklu. že z chemického hlediska představuje kouření cigarety proces suché destilace. Nikotin je absorbován sliznicemi. jedna cigareta v průměru obsahuje 1–2 mg nikotinu. vznik kolik. December 94). formaldehyd. kteří se seznámili s tabákem. smrt vyvolávající dávka nikotinu je 50 mg. V té době totiž zavedl jeho pěstování Jean Nicot ve Francii. V průběhu odnaučování kouření se dostavují typické abstinenční příznaky. kysličník uhelnatý. střídání průjmu a zácpy. Na rozdíl od alkoholové závislosti je nikotinová závislost v sestupném trendu a zvyšuje se počet nekuřáků. pokles pozornosti. BASP. se připravuje sušením a následnou fermentací tabákových listů. pocit sevřenosti. která sekundárně vyvolává labilitu nálad. Světová banka uvádí. Lze se domnívat. že aktivity pro nekouření jsou při pandemickém rozšíření kuřáctví jednou z nejefektivnějších kampaní z hlediska finančních nákladů. pocením. Tabák. pocitem nevolnosti. které jsou v tabáku obsaženy. století. snížená ostrost čichu a chuti.3 Tabakismus První Evropané. arsenid. Tabákový kouř obsahuje řadu škodlivin: dehet. pseudoneurastenický syndrom. byli Kolumbovi námořníci. zvracení. To je v rozporu s tvrzením Duška a Janíka (1990). (Podle Smoking Prevention. Nešpor (1995) konstatuje. tj. odbourává se po 3 až 4 dnech v játrech. Nikotin se hromadí ke konci cigarety. U šlukujícího kuřáka je v těle šestkrát více nikotinu než u nešlukujícího. ale i na některých dalších látkách. Dochází k němu tehdy. průjmem. kouří-li kuřák více jak 20 cigaret denně. Chemicky je nikotin alkaloid žluté barvy. skleslostí. arteriosklerotické změny. u mužů snížená schopnost potence až impotence. dehet a jiné látky. Pokorný. V naší populaci kouří 60 % mužů a 40 % žen. Newsletter 26. závratěmi. že při kouření tabáku nejde pouze o závislosti na nikotinu. že 87 . Tomko (2000) uvádějí. kteří uvádějí. porucha tepové frekvence (bušení srdce). Chronická otrava nikotinem se nazývá nikotinismus. Terapie nikotinismu předpokládá motivaci kuřáka k tomu. k nám se dostal koncem 16. zánět a vředy v oblasti žaludku. během něhož se do trávicího traktu dostává nikotin. Telcová. Od té doby se v Evropě tabák pěstuje. že z velkého množství chemikálií v tabákovém kouři je návyková pouze jedna – nikotin. který je rozpustný ve vodě a lihu. Nikotinismus se projevuje nespavostí (dominantní symptom). Tabák patří mezi návykové drogy. vzhledem k rozšířenosti kouření jsou citelné. Prudká otrava nikotinem se v důsledku narušení funkce vegetativního nervového systému projevuje bledostí. Do Evropy se tabák dostal v roce 1512. Letální. Dalšími příznaky jsou chronický zánět dýchacích cest. Barnum (1994) referoval. bolestí hlavy. kyanid. aby se odnaučil kouřit.6. že tabák je příčinou 3 milionů úmrtí ročně a že v roce 2015 počet úmrtí vzroste na 10 milionů. jeho účinky se neprojevují tak rychle a dramaticky.

na základě kuřáckých zvyklostí. Ti vytváří základnu pro další vývoj a s postupnými ročníky narůstá množství kuřáků i počet vykouřených cigaret. Necítí potřebu. 3) Kuřák s psychickou závislostí Do této skupiny patří kuřák z požitku. tím více a častěji jsou kouřeny cigarety. Sestupný trend kuřáctví ovlivňuje i moderní postoj k fenoménu nekuřáctví a změna životního stylu. které stimulují. uspokojí ji. uklidněním. odstraněním dysforie a pocitu prázdnoty. tříd se špatným prospěchem lze najít již návykové kouření. Na tělesnou závislost upozorňuje bušení srdce. které kuřák vyhledává pro emočně vegetativní prožitky. třes a neklid po absenci kouření. Cigareta si prosazuje postavení symbolu mužnosti a dospělosti. 88 . Kouření může ukončit bez větší námahy. 2) Návykový kuřák Kouří ze zvyku ve vleku kuřáckých zvyklostí a napodobení. kteří jsou motivováni prožívaným uvolněním. chuť a kuřácký ceremoniál. U chlapců 8. u něhož stojí v popředí vůně. Mezi děvčaty je zřetelně více nekuřaček než mezi chlapci a mezi chlapci je zřetelně více především slabých kuřáků. pokud se objeví. Kuřáctví je spojeno s prospěchem. Rizikové skupiny Ve školní populaci je kouření ve srovnání s alkoholem ještě výraznějším hromadným jevem. Typologie kuřáků Schmidt (1982) dělí kuřáky na následující typy: 1) Příležitostný kuřák Kouří občas. nezpůsobí žádné komplikace. Čím horší prospěch. Lze sem zařadit i ty. návaly pocení.při stále vzestupné tendenci drogově závislých právě ti se již nepovažují za kuřáky. aby se mohla vyvinout psychická závislost. pokud ne. jak konstatuje Heller (1996). 4) Kuřák s psychickou a fyzickou závislostí Do popředí vystupují farmakodynamické účinky nikotinu. Typický silný kuřák je chlapec nejvyšší třídy ZŠ s podprůměrným prospěchem. Psychodynamické procesy nejsou tak fixovány.

přinášejí duševní odlehčení a relaxaci. Ve chvíli. ale i dospělými. Hra je nejpřirozenější projev činnosti. Je to základní aktivita života. U výherních automatů si zákazník kupuje možnost výhry. aby úspěšně zvládli pravidla této společnosti. do světa výherních automatů. heren a magické iluze velkého světa štěstí. lehkého se může stát těžký výherní automat. Automaty se dělí do dvou skupin: na zábavní a na výherní. poznávací. imaginativní. Hra plní funkci pohybovou. Toto dělení je z mnoha důvodů iluzorní. zda a kdy se bude klient věnovat hře. sportovní sázky. redukují svou tenzi a nespokojenost náhradními řešeními. procvičovací a diagnostickou a má funkci fantazijní. že vláda peněz zaskočila mnoho jedinců. kdy rozhodnutí o tom. přestane záviset na jeho svobodném rozhodnutí a stane se neodbytným a neovladatelným nutkáním. o hazardní hru se nejedná. že namísto upevňování interpersonálních vztahů u nich převáží komunikace s počítačem. vnitřním imperativem. formativní.6. pedagogickou. slouží k duševní relaxaci. Hra má hodnotu sama o sobě. pomáhají v navazování nových sociálních kontaktů. že z tzv. emocionální. rekreační. Se změnou sociálně ekonomických poměrů a v souladu s expanzivním nástupem nové techniky se změnila i forma těchto her a vzrůstá počet lidí na hře závislých. Specifikum této závislosti spočívá v širokém věkovém spektru závislých. které představují videohry. zákonitě dochází ke zvratu a zásadní proměně vztahu hra kontra hráč. Je cílem sama sobě a nikoli jen pouhým prostředkem k dosažení cíle. Od roku 1990 přibývá problémů s hazardní hrou mezi dětmi. Zákon zakazuje provozování hazardní hry na výherních automatech osobám mladším 18 let. Hledají pak únik. dospívajícími. která člověka provází po celý život. Pocit osamocení v problému a nedostatečně vyvinutá osobní odpovědnost za všechno konání nedovoluje mnohým. kasina a samozřejmě automaty (uvedeno od lehčích forem závislosti k těžším). Podstatou patologického hráčství je hra – hraní – činnost pro zábavu a osvěžení. Primární nebezpečí hrozí i dětem. pro každého hráče individuální a navíc konstrukce automatů umožňuje vyměnit program tak.4 Závislost na hracích automatech Naše současnost se dá charakterizovat jako ekonomický teror. jak vysoký obnos může hráč vyhrát. Roste kriminalita páchaná v souvislosti s hazardními hrami. počítačové hry. Nešpor (1996) dělí výherní automaty na lehké a těžké podle výše vkladu a podle toho. motivační. terapeutickou. Hrozí reálné nebezpečí. Hru jako kladně hodnocenou formu využívání volného času zná lidstvo od nepaměti. Výška vkladu i výherní obnos jsou relativní částky. kdy náhle a bez vážnějšího varování se společenská atmosféra změnila ve vnitřních hodnotách natolik. kreativní. které se věnují nadměrně zábavním automatům. Chorobný návyk se dá vytvořit i na karetní hry. 89 . uvolňuje jeho tvůrčí potenciál. sociální. Někteří pak vstupují do světa hry. Pozitiva různých her spočívají v odbourávání agrese. U zábavních automatů si hráč kupuje čas.

především axiologický. Diagnostická kriteria Chvíla (1996) vychází v diagnostice patologického hráčství z kritérií DSM IV se zdůrazněním kompulzivity v chování jedince. Většina patologických hráčů nemá prostředky na financování své vášně. že jejich aktivity budou odsuzovány a reagují zvýšeným konzumem alkoholu a abúzem drog. redukce tenze je častější. Sociální aspekty – sociální. Na gamblerství můžeme pohlížet z různých aspektů. Mc Elroy (1992) konstatuje.Hra ztrácí většinu svých pozitivních atributů a funkcí. Kriminogenní prostředí. společensky nejaktuálnější je však jeho dimenze psychologická a sociologická. zaujetí hrou natolik. Svým vývojem je gamblerství velmi blízké drogové závislosti. či spíše enviromentální charakteristika odpovídá ekonomické expanzi. zhodnocení funkce peněz. v němž se gambleři pohybují. Uvědomují si. jeho snížená biologická dostupnost je spojena s depresí a určitým typem úzkosti s kompulzivitou a nutkavostí. nerespektování mezí přijatelných ztrát. bývá posíleno o nežádoucí asociální a antisociální tendence. hraje. ambivalenci k penězům. ne aby je získal. Nepochybně má svůj rozměr filozofický. převážně majetkovou trestnou činností. vykazuje obdobnou dynamiku poruch afektivity. nálad a sebekontroly jako skupina drogových závislostí. podlehne okamžitým rozhodnutím navzdory racionální úvaze. když vyhrává. sociální a také biologické. pomoci. následně i zdravotní a ekonomická. ale bez agrese. úniku. ontologický a etický. navíc 90 . které se rozšiřují. Serotonin představuje významný humorální extracelulární přenos vzruchu. zaplétá se do lží a konstrukcí k zakrytí důvodů dluhů. Biologické aspekty – diagnostická skupina kompulzivních poruch chování. opatřuje si je nelegálním způsobem. neukončí hru. Potřeba relaxace. nevnímá tržní hodnotu peněz. Kombinací a vzájemným ovlivněním teprve vzniká problém patologického hráčství s následky a potřebou řešení. impulzivitu v rozhodování o hře. včetně hráčství. že společným jmenovatelem je porucha serotoninového přenosu. ztrácí schopnost sebekontroly a autokorekce. nutnosti sebeprosazení. Gambler se stává chorobně závislý na hře. hráč dělá dluhy. že ztrácí pojem reálné hodnoty peněz a diferencuje peníze na hru od financí na běžný život. Jako nejdůležitější kriteria uvádí: progresivitu celého procesu s posunem hodnot a koncentrací na získání financí na další hru. když peníze má. Vzrušení ze hry tuto možnost nabízí. Diagnostická kriteria zahrnují aspekty psychologické.

Jsou to: A) Trvající a opakující se maladaptivní chování ve vztahu k hazardní hře. kde není potřebné nést důsledky za selhání. pokud budou opomíjeny souvztažné problémy deprese. Pomocí těchto aspektů je patologické hráčství definovaným problémem. deprese). úzkosti z pracovní či finanční situace. abstinovat. ale také stanovit zdroje této nerovnováhy. cítí neklid a podrážděnost. úzkosti. abúzu alkoholu či jiných návykových látek. jak uniknout problémům nebo mírnit dysforickou náladu (např. které se přes veškerou specifikaci na jednotlivce shodují v nutnosti hru opustit. je podkladem pro následné terapeutické plány. které jsou pro diferencování problému patologického hráčství specifické. 2) Aby docílil žádoucího vzrušení. Je to emoční instabilita a nezralost. jak publikuje Bajger (1994). že neexistuje modelová hráčská osobnost. 5) Používá hazardní hru jako prostředek. snaha odkládat řešení. znovu prožívá minulé zážitky související s hazardní hrou. redukovat nebo s ní přestat. ale také podrobným assessmentem ohraničit problém hráčství jako celek. případně další aspekty multifaktoriálnosti problému gamblingu. jak si opatřovat prostředky k další hazardní hře). Osobní nezralost vůči odpovědnosti za sebe vede k úniku do světa hry. kdy rodiče se snaží utajovat problémy. musí zvyšovat množství peněz vkládaných do hazardní hry. 4) Když se pokouší snížit hazardní hru nebo s ní přestávat. Psychologické aspekty – Chvíla a Nyklová (1994) se shodují v tom. Diagnostická kriteria DSM IV (American Psychiatric Association. nedostatek pevných vnitřních norem s nedbalostí a lehkovážností. řešit dluhy či selhání a berou na sebe závazky a osobní problémy dětí. pocit bezmocnosti. 91 . jak ukazuje 5 (nebo více) z následujících indikátorů: 1) Zaměstnává se hazardní hrou (např. Pouhá redukce frekvence gamblingu a relapsu nebude trvale úspěšná. Nestačí jen stanovit prospektivní plány obrany před kompulzivitou hráčství. matrimoniální tenze. Chvíla (1996) považuje za nutné definovat v této fázi nejen postup jak toho dosáhnout.bez pocitu nelegálnosti jednání (jako je to v případě drogové či sexuální závislosti). nezdrženlivost. 3) Opakovaně a neúspěšně se pokoušel hazardní hru ovládat. proměnlivost postojů. uvažuje o tom. Promítá se zde také výchovně ochranitelné prostředí. lze však v osobnostních charakteristikách hráčů konstatovat vyšší četnost specifických charakterových rysů. Často je problematický vztah k opačnému pohlaví projevující se v ambivalenci až zábranách v sexuální interakci nebo závislosti na ženě. viny. 1994) pracují s položkami. nedostatek frustrační tolerance. mimo realitu. plánuje další hazardní hru.

aby mu poskytovali finanční prostředky. projevuje se podrážděností při myšlence či snaze o ukončení hraní. pocitů viny a nedostatečnosti ve vztahu k okolí. podvodů. do které se dostal kvůli hazardní hře. lže a snaží se problém zakrýt. 8) Dopustil se ilegálních činů jako padělání. izolaci a ztrátu společenského statutu. Nedokáže se k problému přiznat. vzdělání nebo kariéru. ale musí zahrnout zvládnutí predisponujících faktorů. 92 . Chvíla (1996) ve výzkumné práci uvádí následující typologii patologického hráče.6) Po ztrátě peněz při hazardní hře se následujícího dne k hazardní hře vrací. Předpokládá pomoc a převzetí odpovědnosti za své prohry svými blízkými. které se nemůže zbavit a nepřipouští si výrazný sociální dopad. jak získat další finance na hru. znovuprožití hráčské zkušenosti s rostoucí potřebou finančního vkladu do hry a stupňování prožitků a nezastaví se ani před nezákonnými činy. krádeží nebo zpronevěry kvůli hazardní hře. Jedná se o typ s výraznou toxikomanickou dispozicí a kompulzivitou v řešení situací. je zvýšená anxiozita a nejistota v sebehodnocení. aby je vyhrál nazpět. který nemůže obsahovat jen trénink abstinence a prevenci relapsu v obecné poloze. považuje hru za svou potřebu. hledá náhražku své úzkosti. které by mírnily zoufalou finanční situaci. Typ B má nejvýrazněji vyjádřenou potřebu útěku od reality ke hře. 10) Spoléhá na druhé. aby tak zakryl rozsah svého zaujetí hazardní hrou. Tento typ inklinuje k neurotickému řešení problémů. Tyto rozdíly jsou důležité pro sestavení terapeutického plánu. terapeutovi nebo jiným lidem. 7) Lže příbuzným. 9) Ohrozil nebo ztratil kvůli hazardní hře signifikantní vztahy. Jedná se o sociálně narušeného jedince s osobnostními rysy nezdrženlivosti a sociální maladaptace. zaměstnání. kterou sestavil na základě analýzy jednotlivých položek diagnostického manuálu DSM IV. Typ C má nejvíce vyjádřenou neschopnost kontrolovat hru. B) Hazardní hraní nelze lépe vysvětlit manickou epizodou. Jsou to: Typ A je charakterizován výraznou snahou zopakovat si hazardní jednání.

Nyklová. rozpad rodiny. má za sebou suicidální pokusy. jako je odsouzení za delikvenci. Fázi sebevražedných pokusů a dopadů sociálních důsledků. Jsou jimi: 1) Děti a mladiství jsou věkovou skupinou. že patologické hráčství je fenomén mužské populace. během několika týdnů nebo měsíců. 1994). že průměrná doba vzniku závislosti je 1–3 roky. Může se dopustit závažných trestných činů.Fáze závislosti Kariéra patologického hráče má své zákonitosti. přesto lze vymezit rizikové skupiny. přechází k osamělé hře. Ohrožena je celá populace. Vývoj hráčské náruživosti je analogický kariéře alkoholika. dochází k nárůstu problémů v rodině i v zaměstnání. byť jsou nepravdivé. 3. Své hraní skrývá před rodinou a blízkými. Chlubí se svými výhrami. Stadium prohrávání V této fázi jde o patologické hráčství. V atmosféře ekonomických stimulů a možností tržního hospodářství existuje mnoho lidí. Rizikové skupiny V České republice je patologické hráčství jev nový a populární. který se rychle rozšířil bez pocitu překračování zákona a sociálních pravidel. Není schopen s hrou přestat a ztrácí kontrolu nad svým chováním. V letech 1992–1994 se gamblerství stalo jedním z nejrozšířenějších problémů závislostí v České republice (Chvíla. občasným hraním s přítomností fantazie o velké výhře. Nešpor (1996) se domnívá. má tendenci obviňovat z odpovědnosti za své jednání druhé. Postižený se projevuje přehnaným optimismem. přesto i v této 93 . Stadium zoufalství U hráče se projevuje výrazné odcizení rodiny. u které vzniká patologické hráčství nejrychleji. zanedbává své zdraví. označují někteří autoři za čtvrtou fázi závislosti – fázi beznaděje. Je neklidný. jak je prezentují americké prameny: 1. Postižený upadá do těžkých duševních stavů. Lze konstatovat. Stadium výher Patologická hra začíná nenápadně. přátel. splácení dluhů odkládá. 2) Muži jsou z hlediska pohlaví naprosto dominantní rizikovou skupinou. kteří chtějí do tohoto světa vstoupit. hru financuje ze zapůjčených peněz. dochází k rozpadu rodiny. uvažuje o sebevraždě. zvyšuje sázky a hraje častěji. podrážděný. lze jej tedy rozdělit do následujících tří stadií. 2. uzavřený.

Původně profesionální přístup (triky.) nebo má dostatečné a neomezené finanční prostředky (podnikatelé). že nezaměstnanost je častěji důsledlem hazardní hry nežli její příčinou. 94 . podvody. kteří selhali ve škole nebo v zaměstnání. 5) Hyperaktivní děti se vyznačují schopností strávit mnoho hodin u hracích automatů. že propadnou patologické hrací vášni. při kterém je jedinec vystaven trvale kontaktu s výherním automatem (např. 4) Nebezpečné povolání. obsluha heren apod. 6) Nezaměstnaní a ti. přestože se v rodinné a ve školní realitě projevují nadměrně živě. Nutno však poznamenat.oblasti jsou patrné emancipační snahy (srov. při které nelze profesionální zkušenosti aplikovat. 3) Profesionální hráči disponují značným rizikem. číšníci. v současnosti patří ženy mezi dominantní rizikové skupiny alkoholismu). dovednosti) se mění v závislost. v padesátých letech byla žena závislá na alkoholu v ČSSR vzácností.

touha po druhu chování. psychické a sociální.7. že vyhledávání nových informací na Internetu je namáhavé a stresující. které způsobují zvýšené odumírání neuronů. Jejich stav lze přirovnat k donedávna nejznámější nedrogové závislosti – patologickému hráčství. Rozdíl mezi gamblery a netomany je relativně malý. U malých dětí hrozí vlivem excitačních aminokyselin poškození kůry CNS a tím i pokles intelektových schopností analogicky. sexuální závislost. Velmi nebezpečné je to hlavně u dětí. Nové formy závislostního chování Mezi nové formy závislostního chování. Mezi fyzické potíže lze zařadit průběžné poškozování krční páteře. Člověk se stává součástí řízené komunikace. které zhoršuje funkci krevního oběhu. že může docházet i ke zduření šlach. které se projevují v oblasti psychické. Tato charakteristika je průvodním znakem všech nedrogových závislostí. přičemž některé tělesné partie jsou natolik přetěžovány. že se jeho výrazové prostředky snižují. ale tuto komunikaci neřídí on. V oblasti sociální dochází k tomu. Zvláště u dospělých se odráží nezřízené surfování po Internetu i v partnerském a sexuálním životě. vady držení páteře a v jejich důsledku pak špatné držení těla. klesá i jeho pozornost. které se v poslední době v rozšířené podobě vyskytují. 7. které dotyčný člověk vnímá jako příjemné. Organizmus je přetěžován. patologické nakupování a patologické přejídání. Výsledkem je skutečnost. lze zařadit netomanii (závislost na Internetu). U obou je totiž přítomna ztráta sebeovládání. jako je tomu u závislosti na televizi. neboť někteří lidé se stávají závislými na erotických stránkách Internetu a klesá jejich schopnost komunikovat s okolím. Potíže spojené se závislostí na Internetu lze rozdělit na potíže fyzické. Sexuální život těchto jedinců se pak redukuje na prohlížení erotických 95 . Při stresu se v mozku vyplavují tzv. které směřuje k takovému prožívání. nikoli fyzickou. To má následky. závislost na televizi. workholismus. Člověk se v důsledku shora uvedené skutečnosti obtížněji soustřeďuje. které se v určitém věku musí naučit komunikovat s vnějším světem. nýbrž jeho počítač.1 Netomanie – závislost na Internetu Závislost na Internetu je závislostí primárně psychickou. excitační aminokyseliny. Týká se nejčastěji věkové kategorie lidí mezi dvaceti a pětatřiceti lety. člověk si nepřipouští. že počítač se stává pro mnoho lidí náhražkou vzájemné interakce a komunikace. dále pak k poškozování očí v důsledku dlouhodobého sezení u obrazovky monitoru počítače. Počítač dětem neumožňuje získat odpovídající sociální dovednosti.

což je navíc posíleno i poměrně vysokým stupněm jeho anonymity. že většina lidí nepotřebuje naplnit své ambice a představy v reálném světě. Člověk stižený netomanií tráví u počítače nadměrné množství času. kdy se zabývá jinými aktivitami a cítí nutkavou potřebu zapnout Internet v místnostech. nutkavou potřebou bez cíle listovat nabídkami jednotlivých serverů. že rizika z něj plynoucí jsou výrazně nižší než rizika chování. zpravidla se na něm závislým nestane. Podstatou netomanie je fakt. 96 . a proto se je snaží před svým okolím maskovat. Je si vědom svého změněného chování. Ukazuje se. že se dostávají do čím dál tím bezvýchodnějšího postavení. izoluje se od okolí. které si člověk dopřává. Internet nabízí člověku bezpečnou virtuální realitu. kde se nachází počítač. U osob první zmíněné skupiny myšlenkové pochody často směřují do oblasti permanentního zabývání se jejich vztahem k Internetu a často na toto téma komunikují s ostatními. Patologické zneužívání Internetu má zpravidla sociální kontext. jsou na Internetu závislejší než lidé. Současně je mu umožněno do této virtuální reality zakomponovat i fantazijní produkce. že závislost na Internetu představuje výsledek součinnosti přirozených předpokladů a životních okolností člověka. v jeho prožívání se objevují vtíravé myšlenky o Internetu ve chvílích. kteří mají tendenci zabývat se sebou samými. Navenek se jeho chování projevuje nutkavou potřebou neustále prohlížet svou e-mailovou poštu. které ho dříve uspokojovaly. která mu umožňuje zvýšit si svou osobní prestiž. kterou poskytuje člověku realita. Nemá-li člověk psychopatologické dispozice ke zmiňovanému chování. Tvrdá pornografie může vést až k násilnému chování vůči ženám a u dospívajících k problémům v intimním životě. se odrážejí v jeho psychické činnosti. Navíc výhodou symbolického prožitku je fakt. ve které se může volně pohybovat. Na vzniku závislosti na Internetu se podílejí zejména dva faktory. Oba přímo souvisí s tím. kteří se soustřeďují spíše na okolní svět. Tyto zážitky.stránek Internetu. že člověku s nízkým sebehodnocením Internet nabízí zisk pozitivní odezvy. Velmi často jim stačí virtuální prožitek. Jeho myšlení a aktivity se soustřeďují na počítač a Internet a v důsledku toho pak ztrácí zájem o své okolí. Jedná se o to. že jsou svými myšlenkami zaujati natolik. který přispívá ke vzniku netomanie. omezuje činnosti. Stává se. a to bez jakéhokoliv cíle. že lidé. Americký psycholog Richard Davis dokládá. Tato přednost virtuálního symbolického prožitku může být někdy i silnější než výhoda reálného plného prožitku. jak uživatel Internetu vnímá sebe a své okolí. Rozdíl mezi virtuálním a skutečným prožitkem odpovídá rozdílu mezi reálným a symbolickým jednáním. často toto chování dokonce vnímá jako nesprávné. Druhým faktorem. je nízké sebehodnocení a pochybnosti o sobě samém. která by člověk podstupoval v realitě – v procesu symbolického virtuálního prožitku se nikomu nemůže nic zlého stát. někdy dokonce fantazijní uspokojení.

na který psychika uživatele reaguje okamžitě. neboť ho prožitkově pozitivně obohacují více. Vyzrálý psychicky zdravý člověk. Neuspokojují-li uživatele Internetu reálné mezilidské vztahy. apaticky. kteří tráví před televizní obrazovkou dlouhé hodiny.2 Závislost na televizi Někteří lidé.Netomanie se projevuje v užívání specifických služeb. že postupně ztrácejí blízké vztahy k vrstevníkům. burzách. kdy uživatel Internetu má potřebu utéci z reality do světa imaginárního. že před nimi bude upřednostňovat své virtuální vztahy. Tento svět od něj neočekává kompromisy a ústupky. vyskytují se u nich konflikty s ostatními lidmi. Neuspokojený člověk tak může realizovat své sny. To pak v plné síle nastupuje od doby. neeticky. naopak mu umožňuje. že lidé závislí na televizi uzpůsobují svůj denní program programu televiznímu. co mu chybí v každodenním životě. takovou potřebu přirozeně nemá (Pokorný. Tímto způsobem si pak uspokojí i své nejzákladnější fyziologické potřeby. Tomko. virtuálního. žijí životy seriálových a jiných tele97 . Telcová. kteří se chovají nemotivovaně. Virtuální svět Internetu se pro něj může stát dokonce natolik atraktivním. že nejčastější znamení patologického zneužívání Internetu představuje nutkavé používání online sexuálních služeb na Internetu. které mu realita neumožňuje. 2000). neboť z jejich chování je patrné. který ho obklopuje. na online okruzích. Symptomy typu obsedantní myšlenky o Internetu. online nakupování. které mají svůj původ v neplnění si svých povinností a závazků. jak je mu příjemné. že se může stát prostředkem k hazardní hře. neschopnost přerušit práci s Internetem mohou vypovídat o jeho patologickém způsobu používání. 7. Všeobecně vykazují rysy závislosti obdobné těm. neboť pornografie představuje stimul. Zvlášť patrné je to u dětí a mladistvých. gamblerství nebo závislost na jídle. Postupně se u nich dostavuje morálně emoční otupění. které vykazují závislé osoby. ať již se jedná o závislost na drogách. online aukcích. které může člověka přivést k hledání toho. snížení sebekontroly při jeho používání. které dokládají. Existují studie. roste nebezpečí. Nebezpečí Internetu spočívá i v tom. které mu umožňuje Internet. který je pevně zakotven ve světě. Jedná se o závislost na e-mailové nebo „chatové“ komunikaci. neklid jsou zdrojem jednání. dospělí omezují mezilidské kontakty. Počátek závislostního chování lze vysledovat v následujících kritériích: u dětí a adolescentů dochází k tomu. že je ochoten vyměnit svůj reálný svět za svět Internetu. které Internet nabízí. Jejich emoční vztahy vyhasínají. že zevní vlivy u nich hrají dominantní roli. Není nezvyklé. Volní úsilí závislých je vázáno pouze na objekt jejich závislosti. online pornografii a počítačových hrách. Pochybnosti. mají obdobné charakteristiky jako tzv. počítačoví narkomani. aby se projevoval. jejich hierarchie hodnot vykazuje egoistické uspořádání. Existuje totiž jasný přechod k patologickému hráčství a s ním souvisejícím problémům. nespokojenost.

exitační aminokyseliny.vizních a filmových hrdinů a to. při filmech s agresivními. Tomko. že dochází k narušení paměťových stop. Stejné biologické. které nejsou vázány na nějakou látku. po shlédnutí některých filmových scén se mění jeho prožívání. např. Nejdůležitějším kritériem stanovení závislostního chování je ztráta kontroly. 59). který způsobuje ochablost kosterního svalstva. se jim stává cizím. Endorfiny jsou v organismu vznikající látky podobné opiátům. mají noční můru. že nabídka identifikace je víc než dostatečná. výčitky – to jsou průvodní a charakteristické rysy spojené se sexuální závislostí. které tvoří mozkovou tkáň (Pokorný. V posledních letech je tento termín chápán šíře. Zmiňované sociální a psychologické aspekty úzce korespondují s biologickými aspekty závislosti na televizi. Mluví se o celé řadě závislostních projevů. se v mozku vyplavují tzv. Fenomén ztráty kontroly řadí tedy do závislosti i celou řadu nápadných způsobů chování v oblasti sexuality. tj. co se děje v realitě.3 Sexuální závislost O závislosti se dlouho mluvilo jen v souvislosti s alkoholem a drogami. že se u zdravého jedince projevuje pohlavní pud v určitých jemu vlastních intervalech. nervové buňky. Sexuální závislost. který se sociálním přirozeně úzce souvisí. V Encyklopedii sexuality píše Ernest Borneman o faktu. Sexuální závislost má shodné rysy s drogovou závislostí v sociální oblasti. vykazuje akceleraci nutkavého neklidu a zvyšující se četnost různých sexuálních aktivit při zmenšující se satisfakci. vadné držení těla. aby svou chorobu před veřejností skryl. stejně jako drogová závislost. které nemohou být v důsledku prožitku traumatických situací některých agresivních a stres navozujících scén přeneseny a zakódovány do dlouhodobé paměti. 7. obtěžujícím a nezajímavým. že při zažívání stresových situací. Utajování a pocit viny. s. které vzbuzují 98 . které ničí mozkové neurony. závislý vede dvojí život. Nejnovější výzkum endorfinů ukazuje na pravděpodobnou úzkou fyziologickou souvislost mezi drogovou závislostí a závislostmi. po shlédnutí erotického filmu se zvýší sexuální apetence. případně si situaci vybavují při hře s ostatními dětmi. Vedle popsaného sociálního aspektu má závislost na televizi i svůj aspekt psychologický. Novým poznatkem je skutečnost. U člověka klesá schopnost empatie. Současně jsou neúměrně zatěžovány oči a narůstá riziko očních onemocnění. které se s věkem postupně prodlužují. stejně jako u jiných pravidelně se opakujících konzumních zvyklostí. Výzkumy v této souvislosti prokázaly zvýšený výskyt agresivity. Při sledování agresivních scén se navozuje agresivní chování. v důsledku toho trpí páteř i mícha a dostavují se bolesti hlavy. Zdá se. psychologické a sociální charakteristiky se objevují při zneužívání všech drog. při akčních filmech. strach navozujícími záběry apod. Kromě toho bylo prokázáno. 2000. Biologické aspekty závislosti na televizi se projevují i v jiných oblastech – nedostatek pohybu. Děti se často budí ze spaní. Telcová.

V určitých situacích jsou v lidském mozku prokazatelně přítomné. a to bez ohledu na to. Typ urputného dříče. Zpravidla se jedná o lidi středního věku. kteří patří do skupiny tzv. Je zřejmé. Představuje typ člověka pedanta a perfekcionalisty. Telcová. workholiků. který je neustále v činnosti. mají dočasně omamující účinky a mohou vyvolávat pocity euforie. mnohdy nedokáží adekvátním způsobem odreagovat a velmi často v této skupině nacházíme lidi se sklonem k alkoholu nebo patologické hráče. když se člověk ocitne v extrémní zátěžové situaci a při silných bolestech. Záchvatový typ. Tomko (2000) ve své publikaci představují typologii workholiků převzatou z výzkumných šetření v USA. nezájmu. Důsledkem sexuální bezuzdnosti je stále rychlejší tělesný. Rovněž je zde zvýšené riziko nesprávného rozhodování. tvoří nesourodou skupinu. resp. 4. daný úkol dokončit.podobné účinky jako drogy. Endorfiny zmírňují bolest. Tito lidé svůj přístup k práci považují za svou osobní přednost. Silné pracovní vypětí. Jedná se o člověka. Lidé. že tento typ člověka není schopen dlouhodobě podávat požadovaný pracovní výkon a celkově může být jeho produktivita práce nižší. například při orgasmu. 2. Jejich nezdravý postoj k práci jim dává pocit vlastní nadřazenosti nad ostatními – „méně schopnými“. které na určitou dobu pozitivně ovlivní náladu. Tento typ věnuje všem svým pracovním aktivitám nepřiměřené množství času a mnoho 99 . Hyperaktivní typ s poruchami pozornosti. zda je jeho práce užitečná. Tento typ představuje člověka. duševní a nakonec i sociální úpadek. Pokorný. Mezi pracovními záchvaty u tohoto typu může docházet k apatii. ale i pracovních úrazů. jimž postižený trpí většinou od raného dětství. často i s prokázanou závislostí. je orientace na způsoby jednání. Tělo je produkuje. příčinou společensky nevhodného a nefungujícího způsobu života je v mnoha případech pocit méněcennosti. co dělá. Jedná se o: 1.4 Závislost na práci Závislost na práci se řadí rovněž mezi tzv. který má jakési záchvaty nadměrné pracovitosti. zda je to třeba či nikoliv. Kromě toho tento typ člověka kolem sebe šíří atmosféru neustálého rozruchu a zmatku. 3. který neustále pracuje. jak zvládnout pocit vlastní nedostatečnosti a méněcennosti. avšak vzhledem k přítomnosti poruchy pozornosti se není s to na to. Jednou z možností. útlumu nebo se dokonce může zhroutit. Pracovní labužník. adekvátně soustředit. 7. Tato záchvatovitost má iracionální vnitřní kořeny a není dána zevními objektivními okolnostmi. S tím souvisí zvýšené riziko chybných úkonů. Představuje typ člověka. zdravotních poruch. které prožívají. Jejich závislost se negativně dotýká především jejich partnerů a rodiny. či tomu tak není. nepravé závislosti. Rozhodujícím spouštěčem jednání vedoucího k závislosti je slabě vyvinuté sebevědomí.

Jedná se o poruchu obživného pudu. které mohou zesilovat tendenci k chorobnému nakupování. Nakoupené věci dotyčný nepotřebuje. 7. že mezi základní psychoterapeutická doporučení patří dodržování zdravého životního stylu. šperky). Výzkumy prováděné v této oblasti naznačují. co bude nakupovat. Opečovávač. Uspokojení jeho patologické potřeby nakupovat u něj způsobuje uklidnění a následně pokles úzkosti. Svým chováním tak neprospívá jim ani sobě. hněvu nebo apatie. podobně jako mentální anorexie. V této souvislosti se začínají sledovat faktory. že nakoupené zboží ukládá. případně i delší. souvisí s poruchou příjmu potravy. že se nejedná o okrajovou záležitost. Současně postrádá nad svými pracovními povinnostmi schopnosti jistého nadhledu a velkorysosti. dokáže svým podřízeným znepříjemňovat pracovní proces. ale není schopen je ani užít. pokud o to nestojí. protože je nejen nepotřebuje. Teprve později se začínají projevovat pocity viny. Znamená to. Je-li takový člověk v pozici manažera. tahy. U tohoto typu závislosti ženy jednoznačně početně převažují nad muži. tak i záležitostí žen (zejména se jedná o nákup předmětů. Není neobvyklé.. Chorobné nakupování je jak záležitostí mužů (zejména v případě nákupu elektroniky a sportovních potřeb). především schopnost plánovat si svůj volný čas a denní harmonogram ve vztahu k pracovním povinnostem. schovává apod. a to v rozpětí od několika dní. neboť podle jejich výsledků má 2 až 10 % dospělé populace při nakupování minimálně nutkavé tendence. Pro patologické nakupování je charakteristické nutkání a silná touha nakupovat a tzv. Tím v nich vyvolává pocity viny. že chorobné nakupování dosahuje maximálních hodnot v zimním období.5 Patologické nakupování Velká obchodní centra jsou záležitostí posledních dvou desetiletí. Velmi často tuto situaci doprovází finanční problémy či zadlužení. Představuje typ člověka s velmi silnými altruistickými rysy. Mezi jednotlivými tahy jsou přestávky. kosmetika. Je zajímavé. smutku. a to i tehdy. Není bez zajímavosti. Bulimie je výlučně záležitostí vyspělých 100 . že se okázale obětuje pro blaho ostatních. Přičemž tendence chorobně nakupovat roste ve stresových situacích. týdnů. 5.6 Bulimie Bulimie neboli patologické přejídání. mnohdy ani neví. Tato medicínská diagnóza stojí na pomezí závislosti. módní doplňky. které souvisejí s jejich sebeobrazem – oblečení.energie. 7.

neodolatelná touha po jídle a epizody přejídání s konzumací velkých dávek jídla během krátké doby. protože ne každé přejídání způsobuje obezitu. Dominuje chorobný strach z tloušťky a pacient si určí přesně vymezený váhový práh. S obezitou však nemusí souviset. střídavými obdobími hladovění. Snaha potlačit účinek jídla jedním (nebo více) z následujících způsobů: vyprovokovaným zvracením. 101 . která je podle názoru lékaře optimální nebo zdravá. aby zmírnil tloušťku. Mezinárodní klasifikace nemocí ve své 10. který je nižší než premorbidní váha. zneužíváním laxativ. thyreoidní preparáty nebo diuretika. Pro definitivní diagnózu mentální bulimie je zapotřebí. užíváním léků.zemí. U diabetických pacientů často dochází k úmyslnému zanedbání inzulínové léčby. vyvolanou účinky požité potravy. jako jsou anorektika. aby byly přítomny všechny následující poruchy: Neustálé se zabývání jídlem. revizi ji definuje následovně: Mentální bulimie je syndrom charakterizovaný opakujícími se záchvaty přejídání a přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. které vedou pacienta k aplikaci krajních opatření.

hledání identit. islámu. oddělujících se a překračujících hranice oficiální církve. V rámci určitého zjednodušení se tímto pojmem označuje i většina forem alternativní či netradiční religiozity. Sektářství je stále pokládáno za jedno z největších nebezpečí pro církev. jejich nonkonformismus se mnohdy týká i vztahu k obecným kulturním a morálním normám. obecná nivelizace. kteří se nějakým způsobem vydělili z občanské (či církevní) společnosti. co lze za sektu považovat. odvrat od tradice i jistá exotičnost učení jsou pro jiného člověka přitažlivé a oslňující. Etiologie vstupu do sekt je i známá patologická triáda: patologická komunikace. nejistota a nezakotvenost člověka. diskontinuita. Pro křesťanství je zvlášť charakteristická existence množství sektářských a heretických proudů. a to již na samém počátku. a 19. vyprázdnění mravních principů a norem společenského soužití. buddhismu. skryté či veřejné heretické opozice provázely všechna velká náboženská hnutí a směry. přičemž je tento postoj podmíněn ne vždy čitelným určením. V křesťanství. Příslušníci sektářského společenství se od ostatních odlišují především svým specifickým životním stylem. Vývoj sektářství v našich zemích v 18. Vznik sekt byl spojen i se sociálním rozvrstvením. Sekty a sektářství Sekta je v současné době velmi frekventovaným termínem. že snahy o vybočení ze stanoveného řádu a dogmatického systému. Právě tento způsob sektářského života je mnohým lidem nepochopitelný a přímo nepřijatelný. Sekta vytváří představu uzavřeného a do jisté míry i výjimečného seskupení věřících. pokud se zřetelně vymyká náboženským tradicím rozšířeným v dané lokalitě nebo se nějakým způsobem liší od běžných sociokulturních stereotypů. vůči duchovní exploataci. především vůči církvím). případně má i osobní kultický rituál. vyjadřují kritické pozice vůči svým oponentům (tj. Na druhé straně právě specifický životní styl. a to tím více. kdy se formovalo křesťanské učení. K této exploataci přináleží zjevná i skrytá manipulace člověkem. století měl své podloží především na venkově a v maloměstském prostředí. který je organickou součástí sekt předminulého a minulého století. Dřívější sociální protest.8.) Sekta je definována jako sdružení věřících. který se řídí určitými pravidly mravního jednání a mezilidské komunikace. pa102 . devalvace tradičních hodnot a obyčejů. Dějiny náboženství ukazují. 1986. dnes převyšuje obecnější protest a opozice vůči civilizaci. judaismu apod. avšak ani zde není přesně stanoveno. vznikaly odstředivé tendence i oddělené heretické pospolitosti a sekty jako skupinové náboženské útvary se samostatnými organizačními a věroučnými principy. Používání slova sekta mělo a dosud ještě má odpuzující či dokonce pejorativní nádech. (Dokazuje to vatikánský dokument – pastýřská výzva o sektách a nových náboženských hnutích z r. zatímco dnes se sekty rozšiřují spíše ve městech.

Neodlučitelné jsou ovšem i sociální problémy. • V jiných podmínkách se opozice. vliv masmédií apod. jsou z tohoto hlediska vždy nějakou deformací. ztráta důvěry nebo přímo pád autorit. poměrně rychle vyhraňuje a poté osamostatňuje. atraktivním.tologické prostředí (rodina. která vznikla na půdě dané církve. Pro většinu lidí jsou programy novodobých sekt něčím zcela novým. Z toho pak vyplývají negativní jevy. kdy se prohlubuje duchovní vakuum.1 Vznik a formování sekt Existuje několik možností vzniku a vývojových proměn sektářství: • Sektářské tendence se delší dobu vyskytují na půdě dané církve. ovlivňují tuto církev zevnitř nebo jen částečně problematizují doktrinální rámec. proměny a zvraty v práci. Bláha k problematice sekt připomíná: Pojem sekty předpokládá.). Rozvoj sekt může být také jakýmsi vedlejším a nechtěným produktem konzumerismu a postmoderní společnosti. že existuje jaksi standardizovaná a pravá forma náboženství. rostoucí pocity stísněnosti z přehlcenosti civilizačními. že existují závažné situace v životě společnosti. Sociolog A. Tuto formu lze nazvat nábožensko-duchovním proudem. který byl určen a upevněn tradicí. ale tím také zajímavým. I soudobé sekty a netradiční religiózní útvary vůbec jsou výraznými symptomy krize. 103 . ve studiu. neschopnost se adaptovat na civilizační dynamiku. odmítá pak následně spolupráci a další komunikaci se svými někdejšími spoluvěřícími. nebo se o to všemožně snaží. Sledujeme-li v historii vznik a vývoj sekt. Ve slovníkové definici sekty – vcelku shodně s postoji křesťanských církví – se klade na první místo fakt vyčlenění. jako jsou deprese z bezútěšného stavu. neosobními pseudohodnotami. dosud neznámým. Učení sekt je přitom podáváno poutavým způsobem. nedostatek prostoru pro sebenalézání. diskreditace i těch nejvyšších idejí. vliv vrstevníků. Výskyt tak velkého počtu signalizuje. nespokojenost se světem nezúčastněné komunikace. Sekty vznikají jako názorové odchylky od správné cesty. od níž je sekta uchýlením. nedostatek volnočasových aktivit. od ustálené formace. které se již od počátku rodí na mezidenominační nebo mezicírkevní půdě nebo nechce být vázáno na určitou konfesi a tím méně na organizační statut církve. musíme brát v úvahu především veškerou složitost společenského vývoje a dobovou podmíněnost. 8. • Poněkud jiného rázu je vznik sekty z takového náboženského hnutí. Toto se týká mnohých soudobých sekt a proudů zejména v oblasti religiozity mládeže. vybočením ze směru. Dovední misionáři a propagátoři umí oslovit naslouchajícího. I. oddělení se z obecného nebo vládnoucího proudu.

• Sekta se může také zpočátku rodit v bezprostřední blízkosti konfese jedné, aby se postupně z různých důvodů začala orientovat zcela jiným směrem. Sektářství je církvemi sledováno s pochopitelnou nevraživostí, nebo alespoň s jistými rozpaky. V poslední době se navíc lavinovitě šíří netradiční religiozita, vzniká až nepřehledné množství proudů a sekt. Sekty v současné době odpovídají na hlad po duchovních hodnotách mnohem pružněji než církev.

8.2 Specifické rysy sekt
Pokusme se zrekapitulovat poznatky o soudobých sektách a hnutích netradiční religiozity a zvýraznit jejich charakteristické rysy. • Jedním z typických znaků sektářského života je izolovanost, relativní uzavřenost, skupinová pospolitost lidí, kteří vůči svému okolí zaujali kritický postoj. V podstatě je tato tendence pochopitelná hlavně v počáteční fázi vývoje sekty, v době, kdy formuje svůj program a kdy ideoví vůdci a organizátoři vyhraněné skupiny předkládají ty principy, které tuto vyhraněnost specifikují. Sekta si uvědomuje, že složky, které ve věrouce či kultu dominují, jsou v rozporu s okolím a většinou také tímto okolím zpochybňovány. Proto se sekta logicky vyděluje a separuje. • Vydělení a osamostatnění utváří a nadále u členů sekt posiluje pocit výlučnosti, sebevědomí duchovní elity. Toto vědomí postupně stále sílí. V určité době zvolená (nebo vynucená) izolace sektě nemusí vyhovovat. Je-li přesvědčena o správnosti své cesty, stoupá mesiášské vědomí. Pouze tato sekta je předurčena spasit svět, má jistá privilegia vyvoleného lidu a držitelů pravdy. • V nonkonformním opozičním postavení tkví jeden z hlavních specifických znaků sekty. Opoziční momenty se v dalším vývoji zpřesňují a vyhraňují. V počátcích formování sektářského seskupení jsou mnohdy nejzjevnější jednotlivé kritické výhrady, protesty, případně je zde vyjádřena ideová destrukce stávajícího systému. • Rozvíjení a utužování postojů indukuje touhu po ideálním společenství stejně smýšlejících lidí, kteří se navíc snaží důsledně uplatňovat a prosazovat věroučné zásady v praxi i přes odpor či nedůvěru okolí. • Ideální společnost a vize nového božího království je v jistém smyslu nadřazeným tématem: v různých rovinách a intenzitě prolíná do učení většiny sekt a hnutí. Jde o příznačný jev, neboť se v tomto případě nejcitlivěji reflektuje sociálně duchovní
104

skutečnost soudobého světa. Zdůrazňování etických rozměrů náboženského života souvisí s uvedeným tématem ideální společnosti. Zejména mladý člověk je zlákán představou, že namísto chladné komunikace se mu dostane záchranného receptu a vhodné příležitosti začít nový život v zachráněné rodině, kde může uspokojit své zájmy, má pocit bezpečí, intimity, vzájemné důvěry a sebejistoty ve společném prožívání duchovních hodnot a mezilidských vztahů. • Většina sekt má autoritativní systém řízení. Předpokládá se bezpodmínečná poslušnost, vůdce vyžaduje absolutní podřízenost členů a dodržování všech pravidel. V některých sektách nejsou výjimkou ani tvrdé postihy a sankce za neposlušnost. Nemůže nás nezajímat motiv, který vede mladého člověka k tomuto podřízení. V podstatě je to únik před jednou autoritou k druhé, často mnohem přísnější, i když její zdůvodnění může být problematické nebo přímo pochybné. Mladý člověk vystupuje ze společnosti, z petrifikovaných sociokulturních vazeb a vstupuje do nové společnosti. V sektě a v náboženském sdružení se může cítit zcela osvobozen od dřívějších frustrací a nespokojenosti, od hodnotové relativity i od neuznávaných autorit. Sektářská komunita může být příslibem nových konstruktivních mezilidských vztahů. Rozvíjejí se přátelské vztahy a tím se dále upevňuje vnitřní soudržnost skupiny. Za hranicemi je pak cizí svět, nechápající a odsuzující. Být členem sekty znamená i určité hrdinství, tím spíše, že se vyžaduje sebezapření, obětiplný život, zavržení starých vazeb a návyků. • Při pohledu na vnitřní strukturu a život sekty a jí podobné skupiny se setkáváme s řadou dalších specifických rysů. 1. K prvořadým úkolům člena patří misijní práce, pastorační a propagační činnost. Každá sekta má vypracované vlastní mechanismy této činnosti. Doporučuje se diskutovat o všech základních otázkách života (nejen náboženských), poskytovat literaturu, zvát na schůzky. V některých sektách mají vypracované důkladné instrukce pro nábor. 2. K misijní práci má každý stoupenec hnutí či sektář zpracované pohotové odpovědi, a to na základě jednotného vševysvětlujícího a univerzálního klíče. Tím je buď posvátná literatura nebo soubor výroků zakladatele, případně vůdce sekty. Specifickým rysem je tedy náboženská interpretace všech životních problémů. 3. V řadě sekt se objevuje, a někdy zcela převažuje, motiv léčení, který má nábožensko symbolický význam. Existují sekty a útvary, které se přímo zabývají výhradně praktickou medicínou či psychoterapií. Častým tématem je i „zázračné uzdravování“. • Soudobé sekty a hnutí se od předchozích liší zejména tím, že se v nich projevuje v daleko větší míře eklekticismus. Žijeme v době otevřených systémů. Průnik nejrůznějších ideových směrů není nic neobvyklého. Sektářství v minulosti
105

(v 19. století) sledovalo vytrvale určitou tématickou linii a striktně se drželo Bible. V současnosti mnohé sekty těží z ideového pluralismu. K uvedeným specifickým znakům novodobých sekt a náboženských útvarů bychom jistě mohli řadit mnoho dalších. Přesto i přes rekapitulaci těchto charakteristických rysů mnohé nasvědčuje tomu, že v jejich pozadí existuje vcelku společný tematický plán: víra, že se uskuteční, nyní nebo na konci časů, vize proměny, zásadní změny celého světa, vnějšího nebo vnitřního.

8.3 Typologie sekt
Pokusme se stanovit alespoň hrubé třídění typických formací netradiční religiozity, a to podle nejvýraznějších tendencí a zaměření, které převažují ve sledovaných sektách. Vzhledem k velké početnosti a různorodosti sekt a jim podobných náboženských seskupení lze podat jen povšechné orientační schéma z hlediska jejich typologického rozvrstvení. Schéma je pouze pokusným náčrtem, nelze tedy jednoznačně do něho vřadit tu či onu sektu, neboť jak její věroučné doktríny, tak i vlastní postoje, jednání a kultické praktiky mohou mít více dimenzí, z nichž jen některé jsou natolik vyhraněny, aby odpovídaly stanoveným vlastnostem daného typu. V literatuře pojednávající o sektách se setkáváme s různými typologiemi. Každá z nich vychází z odlišných zvolených hledisek a kritérií. Uveďme alespoň dva příklady: V reprezentativní publikaci Víry a vyznání jsou stanoveny 4 hlavní skupiny: • Sebezdokonalovací sekty, usilující o sebepoznání a zdokonalování osobnosti (příkladným typem je scientologie) • Východní skupiny, akcentující mystické učení orientální filosofie a náboženství • Sjednocovací skupiny (např. Moonova Církev sjednocení) • Z křesťanství vycházející skupiny, jakkoli z nich některé nelze již nazvat křesťanskými (např. Rodina lásky, Cesta) Český autor P. Remeš používá toto dělení: • Sekty vycházející z okultismu a magie (New Age, satanismus) • Sekty vycházející z náboženství Východu (případně sekty s islámským pozadím) • Sekty vycházející z psychoterapeutických koncepcí (vedle scientologie i skupiny holotropní terapie) • Sekty vycházející z křesťanství, a to tím způsobem, že - mají křesťanské pozadí (Mormoni, Moonova sekta) - jsou sice nekřesťanské, ale biblické (Svědkové Jehovovi) - zcela křesťanské (např. sbor Ježíš přijde, Voda života apod.)
106

ne-li výhradně – v tomto světě. které v první řadě programově usiluje o zlepšení mezilidských vztahů a mravní obrodu. aby se oprostili od sebeomezujících vazeb a postojů. Od předchozích typů se liší tím. Hnutí a sekty tohoto druhu se věnují rovněž horlivé misijní a propagační činnosti. že dosáhnout této vyšší duchovní roviny i boží spásy je v moci každého individua. 107 . Svůj program přitom prezentují nejen proklamativním. u něhož lze jen s jistou rezervou hovořit o náboženském útvaru v běžném slova smyslu. Dosavadním měřítkům se poněkud vzpírá další typ sekty. do posmrtného života. nýbrž především praktickým činem. Na nejpřednějším místě stojí ve většině těchto sekt rodina a utvrzování rodinných vazeb. • K dalšímu mezitypu patří ta sekta. který se staví do příkrého kontrastu s pozemským světem. které narušují nebo dosud znemožňují vztahy k lidskému nebo přírodnímu prostředí. Království boží nebo stav blaženosti nejsou situovány do nadpřirozené říše. Stoupencům se doporučuje. Projevuje se netrpělivá touha dosáhnout vysvobození z pout pozemského života a víra v zásah nadpřirozených sil. 3. reformační poslání chápou velice důsledně. často doprovázené zásadními výhradami i útoky proti obecnému dosavadnímu způsobu života. z nichž k nejvýznamnějším patří: • Učení. Pozornost se zde přesouvá k posmrtnému životu. Týká se to jak přirozené rodiny. 2. tak i rodiny uměle vytvořené. Nechybí zde i detailně zpracované charitativní programy. Hlavní akcent je položen na život pozemský. v jejímž učení je nadměrné zdůrazňování zásadního zvratu v lidských dějinách a nastolení božího království či jinak pojmenované ideální společnosti. že se zde stávají dominantní léčebné. Většinou se zdůrazňuje. K jinému typu sekty patří ty. v jejichž učení výrazně převládají představy o možném vytvoření ideálního společenství již – a především. Nadějná očekávání jsou prožívaná v sektě s velkou intenzitou a vášní. jejíž učení se týká především sebezdokonalování osobnosti. vystoupení a pádu Antikrista jsou často spojovány s předpovědí zcela konkrétní katastrofy (společenské nebo přírodní) jakožto předzvěsti příchodu nového řádu a života. psychoterapeutické či meditativní praktiky a vlastní religiózní dimenze jsou v pozadí nebo zaujímají podružnou roli. převažují morálně výchovné tendence. případně za přispění učitele. V některých sektách je toto téma přímo ústředním článkem věrouky a vše ostatní je mu podřízeno. Obrazy posledního soudu. Do tohoto typu sekt lze zařadit několik mezitypů. méně již na očekávání nějakého zásadního zvratu v lidských dějinách a v životě individua zásahem zvenčí.Uvedené dvě typologie doplníme o další aspekty: 1. Typ sekty.

kdy se rozrostl objem aktivit pravicového extremismu. anarchoautonomní. kterým je opoziční postoj vůči stávající společnosti. nejzřetelněji reprezentovanou hnutím skinheads. skupin. Následující typologie vychází z širšího pojmu sekta. získávají organizovaný a mezinárodní charakter. psychoterapeutický. xenofobií a náboženským fundamentalismem. str. antisemitismem. Stejně tak však tento problém tíží i ostatní státy jak na východ. Výrazný nárůst se objevil kolem roku 1994. Je třeba mít na zřeteli. Tento typ lze chápat spíše jako banku negativních inspirací a hodnot.4. náboženskými či metafyzickými problémy s minimálním zájmem o jejich aplikaci v denním životě. Prvým hlediskem typologie bude jejich zaměření. Tato hnutí jsou sympatická zejména mladým lidem. jimiž pořadatelé získávali jednak finance a jednak další příznivce a sympatie zahraničních hnutí v západních státech Evropy. jen 50 % sekt má čistě náboženský charakter. 10 % politický a 10 % vzdělávací. kdy se začaly ve velké míře pořádat kultovní koncerty. jak lze zneužívat a znevažovat náboženství. tak na západ od nás. 5. Za politickou sektu lze považovat skupiny nazývané nejčastěji extrémní politická hnutí. kam patří zejména skupiny anarchistické. že v souvislosti s činností politických sekt dochází často k násilným trestným činům a k jiným excesům. Toto dělení uvádí Steven Hassan (1994. které není dáno náboženským pozadím skupiny. že v praxi se často sekta nevyskytuje v „čisté podobě“. která je značně závislá na výchozí definici sekty. Sdělovací prostředky stále častěji přinášejí zprávy o vzrůstajícím násilí spojeném s rasismem. Jde spíše o zájmové aktivity lidí zabývajících se filozofickými. 68). jednotlivých šarlatánů apod. 1998). krajní neobolševické organizace i ve světě známé militantní ekologické skupiny. Sekty a volná sdružení. který je základním kamenem těchto hnutí. ale zejména užíváním psychické manipulace a mentálního programování. Jde jak o krajně pravicovou scénu. Je možno vypozorovat. tak i o scénu levicovou. V podstatě se jím kryjí zájmy ambiciózních vůdců. K dalšímu zvýšení aktivit došlo v roce 1996. V zásadě lze prezentovat souhrnnou typologii sekt. Kromě zkreslování skutečností 108 . Můžeme nalézt široké spektrum těchto skupin od umírněných až po výrazně extrémní. 30 % ekonomický. u nichž je nejméně patrný vliv na způsob života a činnost člověka. nacionalismem. Viditelnost této problematiky je dána i tím. často vlastní. že např. Poslední typ prezentuje. Jsou organizovány kolem zvláštního dogmatu a obvykle nabízejí poměrně snadný recept na vyřešení mnohých problémů. Tato problematika výrazně zasáhla naší republiku po roce 1989 a stále patří k nejpalčivějším otázkám současnosti. • Politické sekty Extremismus těchto skupin je vnímán nejčastěji a také nejintenzivněji. kdy se zostřila propagace hnutí skinheads (Zpráva o postupu státních orgánů….

je nabádán. vlastní deníky jako The Washington Times nebo New York City Tribune. že mohou velmi dobře prosperovat. kteří vyprávějí o svých úspěších a „radí“ ostatním. jejichž členové bezplatně pro sektu velmi tvrdě pracují a samotná sekta disponuje obrovským majetkem. Na systému však samozřejmě nejvíce získávají ti. Každý prodejce má potom z prodaného zboží prodejců. V některých případech dochází i k porušování zákonů souvisejících s podnikáním a daněmi a k poškozování spotřebitelů. kdo má v hierarchii pod sebou nějaké prodejce. I tuto skupinu sekt lze rozdělit do několika skupin. kteří jsou v hierarchii pod ním. V těchto skupinách jde v první řadě o rychlé a snadné zbohatnutí. které se šíří v Evropě a zřejmě míří i do České republiky. které bývá také hlavním náborovým heslem. určité provize. Na těchto setkáních se hojně využívá různých motivačních prvků. Mezi ty nebezpečnější pak patří skupiny. komerční sekty Z hlediska zneužívání psychické manipulace a mentálního programování lze do kategorie sekt zařadit i sekty ekonomické. které primární ekonomické zájmy zastiňují nějakým filosofickým či náboženským pozadím. Typičtějším příkladem ekonomické sekty však budou zemědělské komunity Yamagishi. jak výrobky prodávat. tak i jako náboženská. Tyto skupiny mají obvykle výborně propracovanou metody propagace firmy. emotivního přesvědčování a psychologie davu. Na veřejnosti prezentují své názory pořádáním různých protestních shromáždění. že v politické a podnikatelské sféře působí ve 130 zemích světa. 1996). které pracují na principu multilevel. Zákazníky obvykle nepřímo nalákají na bezplatnou prezentaci výrobků. ovšem v případě intenzivnější a dlouhodobější psychické manipulace může účast člověka v ekonomické sektě výrazně ovlivnit i jeho osobní a rodinný život. provádějí pravidelné semináře. na kterých se učí. • Ekonomické. koupila newyorský symfonický orchestr a založila desítky mezinárodních společností a podniků (Dvořáček. kteří stojí na vrcholu pyramidy. Takto může být například pojímána Scientologie nebo Církev sjednocení (Moonisté). aby dohlížel na jejich činnost a na pravidelnou účast na těchto shromážděních a seminářích. prezentovat a jak přesvědčovat případné kandidáty ve firmě. Z tohoto hlediska může pak být určitá sekta pojata jak jako ekonomická. Sama uvádí. zapojí-li se do tohoto podnikání a budou shánět další prodejce. Následně se je pak snaží přesvědčit nejen o nadprůměrné kvalitě těchto výrobků. ale zejména o tom. První a zřejmě nejméně nebezpečnou tvoří některé skupiny. Tyto ko109 . Z hlediska následků mohou tyto skupiny poškodit jedince v případě neúspěchu zejména ekonomicky.a zjednodušování problémů používají často propagaci pomoci komerčních prostředků – médií s kultovní hudbou a nelegálních tiskovin. Některé rovněž využívají tvrdých přesvědčovacích metod při podomním prodávání výrobků (door to door). Rovněž každý. při nichž k manipulaci davu využívají vůdci těchto skupin podněcování davové psychózy. Jsou zde prezentováni nejúspěšnější prodejci. má svou námořní flotilu.

Transcendentální meditace. někdy jako náboženství a jindy zase jako věda. nepřipouštějící pochyby nebo námitky. Silvova metoda. Pokud nemá dostatek finančních prostředků pro účast v nabídnutých kursech. zdokonalovací kursy a soustředění. kterého dosahují přísným denním režimem za nedostatečného spánku.munity jsou tvořeny usměvavými lidmi. které jsou však vyhodnoceny jako negativní a klientovi je nabídnut odpovídající sebezdokonalovací kurs za odpovídající cenu a následně další. tedy na tvrzení. V pozdějších stádiích je pak klient zasvěcován do náboženského pozadí tohoto společenství. • Vzdělávací. odpovídající heslu usměvavě – usměvavě (volně přeloženo). zemí a člověkem (citováno ze Statutu hnutí Yamagishi). na něj navazující. nic nevlastnit a nepotřebovat peníze ve víře. veškerého majetku a stálé kontroly. Sekt. ovšem psychoterapie je prováděna laiky. Tvoří velice zajímavou a nebezpečnou skupinu sekt. Často jsou metody prezentovány jako vědecké či psychologické. může si část peněz nahradit prací pro sektu. kteří jsou naplněni pravým štěstím. Typickou sektou tohoto druhu je Dianetika – Scientologická církev. Tyto sekty pořádají nejrůznější semináře. psychosekt (Růžička. že vytvoří harmonii mezi přírodou a lidskou činností. existuje více. V Německu již byla tato skupina zařazena do seznamu tzv. Ve svém učení se zaměřují na nějaké náboženské dogma. naplněnou přirozenou láskou tím. Škodlivé může být rovněž neetické využívání získaných informací. které podobným způsobem využívají svých členů zejména k vlastnímu prospěchu. vzdání se vlastní individuality. Sekta u svých členů vyvolává zvláštní psychický stav. • Náboženské sekty Jsou nejznámější a nejpočetnější. pracovního vytížení. jíst jen dvakrát denně. někdy jako součást skupin náboženských. Náboženské sekty je možné dále členit podle myšlenkových kořenů na: 110 . kteří mohou svou neodbornou činností napáchat na lidské psychice obrovské škody. že tak zavedou stabilní. Sekta pak vydělává prodejem svých ekologicky zdravých a zázračných. výchovné a psychoterapeutické sekty Tyto skupiny bývají někdy řazeny samostatně. výlučně s láskou pěstovaných produktů. neboť se dokáží velice pružně prezentovat vzhledem k daným podmínkám. Zákazníky získává bezplatným vyhodnocováním tzv. Oxfordských testů osobnosti. K dalším psychoterapeutickým hnutím patří např. Vhled. Modrá alfa. srdečnou společnost. většinou za náležitý obnos. 1998). plnou bohatství a zdraví. společně bydlet ve farmě. Neurolingvistické programování. Ceny za tyto produkty jsou značně přemrštěné. považované za nezvratné a věčné. mezi nebem. když mohou dobrovolně bez mzdy patnáct hodin denně vyrábět společně v prostředí srdečných vztahů pravé produkty.

nastal boom nabídky i zájmu o religiozitu vycházející z tradičních východních náboženských systémů. Do této skupiny bývají řazeny Haré Kršna. humanitární aktivity. bez žádné další návaznosti. Obvykle se více či méně odvolávají na Bibli. na pomezí křesťanství apod. jen těžko budeme hledat vhodná kritéria. Ježíše Krista apod. Přestože lze rozdělit sekty na více a méně nebezpečné. V čele stojí autoritářská osobnost s absolutní 111 . Mohou se však s úspěchem začlenit i do New Age. že určitá sekta se může v některém směru. od zřetelně organizované instituce až po zcela samostatné skupinky. proces očišťování. Dále lze do této skupiny zařadit hnutí Wicca. mantry. se zvláštním důrazem na křesťanské. Kromě členění sekt podle jejich zaměření se jako další hledisko používá členění sekt na tvrdé a měkké. Členové mají přísně zakázáno sdělovat podrobnosti ze života sekty. stejně jako v 60.. Sekty orientálního původu I na našem území. postoj k rodině. Společnými body jejich víry a praxe je zejména reinkarnace. Osho. atd. New Age. Svědkové Jehovovi. Pražské společenství Kristovo. neboť má mnoho podob. jiné se od nich neliší mnoho. Jeho podstatou je vždy negace obecně přijímaných hodnot. ani se tak často neprezentuje. Druidství. 3. propagace celosvětového míru. letech v USA a západní Evropě. Někdy bývají též nazývány jako sekty s křesťanským pozadím. A. Nutno zdůraznit. např. Hnutí Grálu. 2. ale přesto mohou obě představovat závažné nebezpečí. Sekty přírodně okultního původu Tyto sekty v podstatě navazují na staré náboženské představy.1. Řadíme sem také satanismus. které se snaží oživit a dát jim modernější podobu. Rodina. Problematicky působí i fakt. které má své kořeny přímo v okultním spiritistickém světě. že jde o směry z klasických východních náboženství pouze vycházející. což většinou není obecně známo. a to především z pohledu psychické závislosti a kontroly myšlení a jednání. Sri Chinmoy. což se odvíjí zejména z přístupu vůdců skupiny. apod. Sekty křesťanského původu Sekty s určitou vazbou na křesťanské kořeny. vedou život podle přísného režimu. Větev davidovská a další. Některé jsou svým vyznáním i praxí velice vzdáleny od zdravých křesťanských církví. Severní tradice. jevit jako silně prosociální. stejně jako rozptýlené komunity určité sekty. především z hinduismu. zatímco v jiném směru může mít v různých zemích různý charakter. Do této skupiny bývají řazeni Mormoni. Církev sjednocení. meditace. Někdy může jít i o uzavřené komunity. až násilně přetavené pro potřeby západní kultury. Transcedentální meditace. který je těžce zachytitelný. Tvrdé sekty Tvrdé sekty se obvykle vymaňují ze sociální kontroly. Sahadža jóga. kulty a rituály.

nedávno vytvořenou náboženskou skupinu. vhledu a potřeb a tolerují jejich samostatnost. 112 .mocí nad ostatními členy. Typickým příkladem je Církev sjednocení. Vůdce sekty není autoritativní jako u tvrdých sekt. Dále je to Scientologická církev (Dianetika). Kult je zaměřen na individuální potřeby a přání. Jde nejenom o kulty náboženské. jiné z orientálních či tajných nauk. má silné dezintegrační tendence a je zpravidla řízen charismatickým vůdcem. kteří se v rámci komplikovaných mezilidských vztahů urbanizované společnosti účastní kultovního života proto. některé jsou čirým výmyslem svých zakladatelů. Mají charakter částečně otevřené nebo otevřené komunity. 8. jaký důraz kladou na statky tohoto světa – přepych. rozsáhlé obchodní podnikání atd. Mezinárodní cesta a Ražníšova sekta. psychoterapeuticko-výchovné a komerční. Všeobecné. profesionálně připraveného duchovenstva plně se věnujícího řízení duchovního a organizačního života. Užití slova kult je možné z mnoha různých pohledů.4 Typologie kultů V odborné literatuře se objevuje i terminologické vymezení kulty namísto sekty. Církev obecná a vítězná. B. náboženské použití termínu s neutrálním významem popisuje kult jako malou. Kult je značně nejednotný termín a mnohovýznamový pojem. Některé vycházejí z Bible. že jim jde pouze o duchovní zájmy. Měkké sekty Alespoň z části podléhají kontrole. vycházejí z vlastního prožívání. Kulty jsou někdy vymezovány jako skupiny používající psychickou manipulaci v různých společenských oblastech. Používají obraz nepřítele jako prostředek k upevnění soudržnosti a nedovolují členům jakékoli jiné zázemí. Jsou společensky transparentní. Stoupenci kultu jsou často považováni za jedince bez hlubších sociálních kořenů. Nejsou antisociální a nepůsobí destruktivně na lidskou psychiku. Svým příslušníkům povolují vlastní morálku. Zaměření skupiny je asociální nebo antisociální. Mohou mít xenofobní charakter. Orientují se na náboženské dogma. Denominace je náboženský útvar nesrovnatelně větší a početnější než sekty. někdy vystupuje jako průvodce a rádce. že se setkali s osamělostí či jinou formou frustrace. milionové investice do pozemků. Povolují alternativy a možnost zázemí mimo společenství. Často je také vedena jedním charismatickým vůdcem. v němž žijí představitelé kultu. s rozsáhlejším finančním a materiálním zázemím specializovaného. Ačkoliv většina tvrdí. ale i politické. Často se setkáváme i s pojmem denominace. všimneme-li si. stačí. klade jen malý důraz na sociální zakotvenost. • Náboženské kulty jsou nejznámější a nejpočetnější. která není variantou již ustanoveného náboženství. Nemívají xenofobní charakter.

• Politické kulty produkují zprávy označované obvykle slovem okrajové nebo extremistické, ale málokdo ví o jejich podvodných náborových a manipulačních praktikách, jimiž se odlišují od běžných fanatiků. Tyto skupiny se organizují kolem určitého politického dogmatu. • Psychoterapeuticko-výchovné kulty pořádají – obvykle v nějakém hotelu – soustředění a semináře, kde za úplatu zprostředkovávají duchovní vize a osvícenství. Tyto kulty používají řadu základních manipulačních technik, aby poskytly svým klientům vrcholný zážitek. Absolventi se pak stávají členy skupiny. Jakmile se angažují, zainteresovávají do činnosti skupiny své přátele, známé a spolupracovníky, nebo naopak s nimi striktně ukončí jakýkoliv styk. Náboroví pracovníci však nesmějí prozradit program kultu. • Komerční kulty věří v dogma hrabivosti. Ve snaze zbohatnout podvádějí a manipulují lidi, aby pracovali za nízkou mzdu nebo zadarmo. Existuje mnoho pyramidových či několikaúrovňových organizací, které slibují velké zisky, ale ve skutečnosti ze svých obětí těží peníze. Pak zničí jejich sebevědomí. Úspěch závisí na získávání nových lidí, kteří zase získávají další. Tyto kulty inzerují v místních novinách a slibují výnosná zaměstnání a zajímavé cesty. Náboráři se soustřeďují na studenty a vysokoškoláky.

8.5 Přehled soudobých sekt
Následující přehled soudobých forem alternativní religiozity se neváže striktně na typologická schémata, která jsou uvedena výše, nebo na početnost stoupenců jednotlivých útvarů a společností, sekt či sdružení. V popředí našeho zájmu jsou na prvním místě ta hnutí a sektářská seskupení, která tvoří v současné době reprezentativní proud alternativní religiozity. Mnohá z nich mají již značný počet členů nebo stoupenců, případně se jejich nárůst očekává. Některá z nich už překročila kulminační bod svého vývoje i vlivu, přesto stále prokazují svou životaschopnost. Existovala a existují i taková sektářská seskupení, jejichž úpadek a ztráta vlivu následuje brzy po úmrtí jejich zakladatelů (vůdců, proroků) nebo nadaných organizátorů. 1. Sekty a hnutí, které náležejí k nejrozšířenějším typům náboženství mládeže a vytvářejí poměrně silný proud netradiční soudobé religiozity ve světě i u nás: • Haré Kršna (Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny) • Maharišiho ajurvédská společnost (Transcendentální meditace) • Církev sjednocení křesťanství (Moonova církev) • Scientologická církev (Dianetika) • Rodina lásky
113

2. Zcela specifické je hnutí, které má ve světě širší ohlas a je z určitého hlediska charakterizováno jako novodobé světové náboženství, přestože u nás má dosud víceméně podobu sekty a jde zatím o nepříliš početné sdružení zájemců nebo jen sympatizujících, kteří jsou vázáni členstvím: • Bahá´í víra 3. Dalším výjimečným jevem je dnes již velmi rozvětvený duchovní proud s velkým množstvím variant a myšlenkových rovin. Je možné do jisté míry sledovat, jak se uvnitř tohoto proudu zformovala i taková seskupení, která mají sektářský charakter (s jistou rezervou): • New Age 4. Vzhledem k tomu, že spektrum náboženských hnutí, sekt a náboženských společností je velmi pestré, je vhodné uvést stručnou charakteristiku mozaiky těchto společností. K jejich členění je možné použít prostý klíč: A) Sekty a náboženské organizace, které se vyčlenily z křesťanského společenství církví a denominací, aniž by nějak zásadně překročily hranice křesťanského věroučného systému: • Učedníci Kristovi a Kristova církev • Následovníci Krista • Evangelické společenství Modrý kříž • Cesta • Nazoréni B) Náboženské organizace, jimž je – ne vždy právem – přisuzován sektářský charakter. Jejich působení v současné době u nás je de facto navázáním na přerušenou tradici. Kontinuita byla v tomto případě narušena násilným zamezením jejich činnosti v 50.–80. letech 20. století. Je pro ně typické, že se jejich formace ustalovala již v 19. století, příp. na počátku 20. století. V současné době jsou již natolik stabilizovány, že stojí po této stránce na stejné úrovni jako tradiční církve. U většiny z nich je patrná jejich původní křesťanská orientace. Postupně si však tyto organizace vybudovaly relativně autonomní postavení se speciální věroučnou bází, případně i s vlastními posvátnými texty nebo s přizpůsobenou literaturou biblickou: • Svědci Jehovovi • Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů (Mormoni) • Svatý Grál C) Hnutí a sekty, které se rovněž odvolávají na biblická východiska a oceňují primární význam Bible, ale přitom zdůvodňují potřebu buď biblické texty nově interpretovat, nebo zásadně doplnit i z mimokřesťanských zdrojů:

114

• • • • • • •

Teosofie Antroposofie Křesťanské společenství (Obec křesťanů) Epifanisté (též zvaní Armstrongovci) Nová církev křesťanská (Swedenbogiáni) Univerzální život Křesťanský sbor Voda života

D) Příklady některých sekt s převažujícím chiliastickým zaměřením. Křesťanské principy zde doznaly výrazný posun, případně byly zcela přehlušeny jednostrannými apokalyptickými akcenty: • Milenaristé • Svobodná lidová misie • Branhamovo hnutí • Kmen Davidův 5. Hnutí a sekty, jejichž vznik a vývoj lze klást do poloviny tohoto století a jež jsou ovlivněny náboženstvím a kulty Dálného a Blízkého východu: • Poselství božského světla • Bhagwanovo hnutí • Středisko božského světla • Asociace Reiki • Brahma Kumaris 6. Náboženské a duchovní proudy působící buď v křesťanských církvích různých denominací, v mezidenominačním prostoru, nebo se již osamostatnily: • Letniční hnutí a letniční církve • Armáda spásy • Katolické hnutí Focolari 7. Hnutí a sekty, které jsou výrazně zaměřeny k sebezdokonalování, mravnímu rozvoji osobnosti, úspěšnému životu a k léčitelství. Jejich religiózní báze je různorodá: • Křesťanská věda • Křesťanské hnutí Jednota • Mravní obnova • Nová myšlenka 8. Různorodá sektářská seskupení a sdružení, jejichž učení je směsí okultismu, theurgie, spiritismu, lidového čarodějnictví či praktikované magie a šamanství, kultické a léčitelské formy a tzv. přírodního náboženství. • Umbanda a Candoble • Satanisté a další
115

že sociální. symboliku. lhostejnost. morální a psychologické konflikty prožívá nejintenzivněji mládež. Přidružují-li se k tomu psychické a morální problémy. Nastupuje zájem o tajemství. Jde o specifickou reakci na obecnou krizi hodnot i sociální neduhy. a tím získávají ty. pokud jde o budoucnost. Neočekávaný vzrůst netradiční religiozity není vlastně ničím zvláštním. o hlubší vrstvy v člověku. že se dychtivý člověk obrací především k těm směrům. je jejich vnímavost a emocionální citlivost rozdrážděná. soucitu. přichází nedůvěra k vědě a technice. někdy zdánlivě neřešitelné nebo jen prudce útočící na člověka. V sektě je člověk plnoprávným členem zachráněné rodiny – ale tuto rodinu si musí stoupenec často zasloužit izolací od světa tradičních hodnot. kdy hledají své hodnotové zakotvení. důraz na techniku a na přírodní vědy s jejich přesnými metodami a výsledky. skepse. Sekty slibují optimismus. akceptují ty ukazatele. kteří cítí. pomoci.Komplexní pohled na sekty a sektářství stále chybí. kulturní. Specifikum této vlny je v tom. Zdůrazňuje se péče o přírodu. co bylo charakteristické pro moderního člověka: civilní a střízlivý přístup. K sektě a k různým formám netradiční religiozity se upínají mladí lidé v době. Končí totiž to. že věda a technika je u konce a kteří ztratili důvěru a potřebují úkryt. které jim odhalují nové možnosti. které jasně (byť i s omezeným pojmovým vybavením. s naivitou nebo útočnou agresivitou) předkládají své recepty na uzdravení individua i celé společnosti. Je známo. přestože jeho potřeba je pociťována den ze dne naléhavěji. a proto jsou vděční za každý projev náklonnosti. 116 .

často demonstrativního. velmi vzácnou též u dětí. Vztah k sebevraždě je kulturně a dějinně podmíněný. aby v případě přežití mu vznikly nějaké výhody. bilanční sebevražda 117 . který je kvalifikován jako demonstrativní. U každého pokusu. Těmito mohou být např. U nevyléčitelně nemocných a trpících osob. u osob těžce existenčně a jinak postižených bez dalších životních perspektiv se objevuje tzv. od zjednodušených až po filozofické. kterými se zabývají jak filozofie.9. Častější je u mužů než u žen. popsanou i u některých druhů zvířat. Sebevražda bývá chápána jako důsledek vnějších příčin. nezkušenost a nešikovnost kandidáta sebevraždy v sebevražedném chování. demonstrují protiklady křesťanské etiky – sebevražda jako tabuizovaný čin a filozofie existence – sebevražda jako poslední svobodná možnost volby. je třeba vyjasnit pojmosloví vztahující se k této problematice. neznalost. u nichž se ale vyskytuje více pokusů a tzv. Sebevražedností rozumíme počet úmrtí sebevraždou na 100 000 obyvatel na rok. V teologii může být chápána jako hřích nebo jako porucha pudu sebezáchovy či patologie v medicíně a v psychiatrii. tak sociologie. harakiri v Japonsku. Objevuje se až v pubescenci. Složité a protichůdné názory na příčinu a podstatu. např. Předstírání pokusu k citovému vydírání v sociální skupině bez rizika úmrtí nepokládáme za sebevražedné chování. Sebevražednost V široké problematice. v antice. Sebevraždou rozumíme provedení jednání. nátlakového a účelového charakteru. která se jedinci zdá bezvýchodná a bezperspektivní (ztráta smyslu života). který se nezdařil z různých příčin. Pro terminologické neshody v odborné literatuře vymezíme v úvodu základní pojmy: Sebevražedným chováním rozumíme provedení sebevraždy nebo neúspěšného pokusu o ni. Výkladů je celá řada. je riziko úmrtí i záměr ovlivnit sebevražedným chováním okolí k prospěchu suicidanta. nedokonaných sebevražd. zásah okolí do sebevražedného chování či změna rozhodnutí subjektu v průběhu sebevražedného chování. kterým došlo k úmrtí z vlastní vůle a vlastního přičinění zemřelého. vzestupnou tendenci má ve stáří. rituální sebevraždy ve starších kulturách. Při demonstrativním pokusu subjekt podstupuje riziko úmrtí. vystupujících na pozadí hysterické osobnosti. Sebevražedný pokus je pokus o sebevraždu. týkající se sebevražd. popřípadě oprávněnost sebevraždy. volba nespolehlivého způsobu sebevražedného chování. Obvykle je to afektogenní reakce na tíživou situaci (stres). V podstatě jde o poruchu pudu sebezáchovy. Sebevražda je různě motivované usmrcení sebe sama.

resp. Jednu z takových listin. a dokonané sebevraždy a sebevražedné pokusy se obvykle 118 . Psychoanalytikové připisují rozhodující význam trestající funkci superega. Sociologie přistupuje k sebevraždě jako k sociálnímu jevu. v naší praxi neúplná rodina). provedené např. Autoři opírající se o koncept učení kladou důraz na vývoj agrese zaměřené na vlastní osobu ve spojení se stavy úzkosti a sebeobviňováním. Existuje vysoká korelace mezi suicidálními pacienty a neurotiky a také psychotiky. Drasticky provedené sebevraždy mají nepochybně autopunitivní charakter. rizikové listiny. deprese. Pokusy identifikovat profil sebevraha nepřinesly jednotné výsledky. u mužů se uplatňují zejména konflikty v povolání. ekonomická bída a strach před trestem. Pokusy o sebevraždu mohou recidivovat. Durkheima uváděl sebevražednost do souvislosti s anomií. až vyústí v dokonanou sebevraždu. význam protestantismu (zejména jeho rigoróznějších sekt) pro rozvoj epidemiologie sebevražednosti. resp. manželství. Sebevražednost je rovněž tradičním předmětem demografického statistického zjišťování. zejména schizofrenie a depresivních stavů. Vazba na náboženství (a je nahrazující společenské ideologie) je častým námětem sociologických studií. hysterie. Pöldinger v roce 1968 na základě studia 1 157 suicidálních pacientů. Psychologicky jsou sebevraždy vnímány jako autoagresivní akty (agrese zaměřená na sebe sama). Různí autoři na základě těchto studií sestavili tzv. láska. přátelství. podobně jako komparativní výzkumy v mezinárodním měřítku. Klasický koncept E. Pokud se jedná o motiv sebevraždy. Osoby vyhrožující sebevraždou mají však vysoké hodnoty v takových položkách. resp. jako případy autodestruktivních (sebezničujících). ve formě nevysvětlitelné autohavárie apod. G. vypracoval W. obsahující i sociologické proměnné. odnímající jednotlivci pocit zakotvení ve světě a smysl života. Masaryk) ji spojují s postupující sekularizací. autopunitivních (sebetrestajících) reakcí. Sebevraždy mohou být doprovodným jevem některých duševních nemocí. jehož epidemiologie je makrospolečensky podmíněna. Konečně byly vypracovány různé psychologické teorie. Podrobně byly studovány anamnézy sebevrahů.jako úniková reakce. a proto i příčiny sebevražd jsou zde velmi subjektivní. jako jsou hypochondrie. schizofrenie a další psychopatologické kategorie. jejich extrémní formy. dlouholetá nepřítomnost jednoho z rodičů. broken home (rozbitý domov. Je zahrnuta do statistiky úmrtí. V pokusu o sebevraždu se může vedle objektivních selhání uplatnit i více či méně vědomá či nevědomá tendence volání o pomoc osoby nacházející se v nějaké obtížné životní situaci. Jsou popsány i nevědomé sebevraždy. V jiných teoriích se klade důraz na rodinnou situaci v ranném dětství a tzv. pracovní neschopnosti. obsahující seznamy možných faktorů sebevraždy a jejich váhu. aby byly zjištěny možné vlivy zkušenosti na sebevražednost. kde se silně uplatňuje impulzivní zkratkovité jednání. Se specifickými motivy sebevražd se setkáváme u dětí a mladistvých. zatímco specifickými ženskými motivy jsou především mezilidské vztahy. jiní autoři (T. psychopatie. jakož i některých forem psychopatie. souvisejí s nedostatečnou rozvahou a zhodnocením situace. Vesměs naznačují.

Od druhé poloviny 19. V posledních letech bylo od této evidence upuštěno. upozornění na sebe. Fenomén sebevraždy je zkoumán a vysvětlován na různých úrovních. V současné době má filozofická rozprava o sebevraždě podobu diskuse o přípustnosti eutanazie. Statistiky dokládají. byť latentní. kazuistického výzkumu je analýza případů a hlubší pochopení vnitřní prožitkové stránky jedince. medicínské. První statistiky sebevražednosti ve vztahu k pohlaví. Se sociologizujícím pojetím do určité míry polemizuje individualistický přístup. století a jejich autory byli lékaři. Sociologicko-statistický přístup vychází z hromadných dat a hledá faktory sebevražednosti v sociálním prostředí. Durkheim vysvětluje sebevražednost jednoznačně vnějšími vlivy – sebevrahem se může stát v podstatě každý. jako jsou oborové sociologie. Filozofická studia se otázkou zabývají v průběhu celé nám dostupné kulturní historie. Dragomirecká (eds. že za poslední desetiletí dochází rok od roku ke snižování počtu dokonaných sebevražd a k nárůstu sebevražedných pokusů. věku. lékařská geografie a sociální ekologie. které lze ovšem oddělit jen hypoteticky. V současné době reprezentuje tento přístup řada dílčích disciplín. V roce 1881 publikoval svoji habilitační práci o sebevraždě T. století je sebevražednost sledována kvantitativními metodami. jedná se o volání o pomoc. především naučené způsoby zvládání těžkostí 119 . Uvádí. jejichž individuální příspěvek se v čase mění. Jedná se zřejmě o formu komunikace s okolím a formu protestu. sociální psychiatrie. Specifickou technikou je například obsahová analýza literárních děl. svůj problém. Cílem kvalitativního.). jestliže se octne v jisté nepříznivé konstelaci sociálních podmínek. které predisponují jedince reagovat na stres určitým způsobem a vytvářejí tak jeho odolnost nebo naopak zranitelnost vůči nepříznivým okolnostem. statistické. G. 2002. protože tvoří komplex vzájemně se ovlivňujících faktorů. Přesto se zdá účelné rozlišovat čtyři následující oblasti: 1. s. event. Lze zde zahrnout i výsledky procesu učení.vykazovaly odděleně. historické a legislativní poznatky a představuje sebevraždu jako společenský jev. zejména metodami demografické statistiky. 12–14). Etude de Sociologie. 9. Masaryk (český překlad vyšel v roce 1926) a z roku 1897 pochází dodnes citovaná monografie sociologa Emila Durkheima Le Suicide. že sebevraždy lze analyzovat z několika hledisek. ročnímu období a geografickému rozložení se objevily v polovině 19. která shrnuje soudobé sociální. jejichž autoři sebevraždu posléze zrealizovali a jsou schopni poskytnout vhled do presuicidálních fází vlastní mysli. Osobní subjektivní sféra zahrnuje analýzu genetických a osobnostních charakteristik.1 Přístupy ke studiu sebevražd Komplexní přístup ke studiu sebevražd podala ve své studii Dragomirecká (In Dzúrová.

2.). které jsou sociálně a ekonomicky znevýhodněny (přistěhovalci. 4. Tyto institucionalizované sebevraždy nejsou výrazem osobní volby a mají proto se současným pojetím sebevraždy málo společného. sociální. Jako argument pro oprávněnost tohoto přístupu slouží od dob Durkheima statistická stálost výskytu sebevražd v jednotlivých zemích a její různá četnost v různých společenských systémech. které analyzují motivy a postoje k sebevraždě ve vztahu k myšlenkovému kontextu doby. Pro tento přístup je typické dlouhodobé sledování kohort a analýza hromadných dat. dlouhodobé procesy vedoucí k sebevražednému jednání. Jedinec se chápe jako příslušník skupiny. motivy. zdravotní a demografické charakteristiky. Kulturně historický přístup umožňuje na základě historického rozboru chápat vliv společného kulturního prostředí na prožívání a chování individua. pozornost je upřena především na vliv náboženství. Využívanou technikou je analýza dobových dokumentů. sebeupálení vdov při obřadu suttee v Indii. typ bydlení jako ukazatel majetkových poměrů a nezaměstnanost). které jsou západní kultuře těžko pochopitelné. staré osoby apod. Mezi sledované charakteristiky patří rodinná situace. Znalost dobových zvyklostí osvětluje typy sebevražedného chování. nakolik jsou tyto charakteristiky rizikovými faktory. etnické menšiny. tzn. nemoc. Sleduje se. Pozornost je věnována skupinám. Osobní objektivní sféra je vlastně aktuální osobní situací jedince. Aktuální společenská situace zahrnuje ekonomické podmínky a životní úroveň. sdílející určité ekonomické. dobrovolná smrt sluhů při úmrtí panovníků v Číně nebo harakiri jako ritualizovaný obřad provedení trestu smrti v Japonsku. jako je neúspěch. vyjádřenou relativními charakteristikami (změny životní úrovně. selhání. relativní chudoba apod. Celkový kulturní kontext je předmětem historických a antropologických studií. Využívá se sociologických a epidemiologických metod. Uplatňuje se psychologický kasuistický přístup. jako je např. jeho názory na život a smrt a z toho vyplývající postoj k sebevraždě. 120 . jako je použití kontrolních skupin a opakované sledování vydefinovaných souborů. který retrospektivně sleduje suicidální vývoj. která je pozorovatelná zvenčí a určuje jeho pozici v sociální sféře. přítomnost zdravotních potíží omezujících plnění sociálních rolí a sociálně ekonomické postavení (vzdělání.a postoj k problémům a rovněž osobní filozofii jedince. 3. Ke zkoumání subjektivních aspektů na úrovni jedince se většinou využívá kvalitativních metod.).

• Na venkově je sebevražednost negativně korelována s hustotou osídlení. citujícího 66 pramenů. Beall aktualizuje Durkheimův poznatek na epidemii sebevražd za císaře mezi Japonci během 2. 121 . K Durkheimovu dělení sebevražd jsou výhrady. Příčinou anomických sebevražd jsou náhlé změny ve společenském postavení. • Freud pohlížel na sebevraždu jako na externalizace agrese a na obrácení agrese proti subjektu. Černoši mají spíše sklon k homicidiu než k suicidiu. • Sebevraždy jsou častější a vraždy vzácnější v ekonomicky rozvinutých státech. světové války. Třeba že anomické sebevraždy se příliš neliší od egoistických. Tyto skutečnosti se snaží řešit explikace psychologické. zatímco nejnižší je v tradičních římskokatolických státech. s nízkou či vysokou kvalifikací. • Vyšší sebevražednost lze nalézt u skupin lidí. proč právě ten a nikoliv jiný příslušník sledované společenské skupiny volí dobrovolnou smrt. Jedinec není schopen přijmout sociální roli přiměřenou novým. • Statistiky Světové zdravotnické organizace uvádějí. Přehledně lze z této literatury uvést následující teze vztahující se k problematice sebevražednosti: • Durkheim podal sociologický výklad sebevražednosti. což je významnější než stupeň urbanizace prostředí. • Vysoká sebevražednost se objevuje u mužů středního věku. např. Vysoká kladná korelace byla zjištěna mezi sebevraždami a členstvím v necírkevních spolcích. V protestantských zemích s vypjatým individualismem je sebevražednost vysoká. Dánsku a Japonsku (vysoký výskyt suicidií v Japonsku a ve skandinávských zemích se pomalu stává minulostí). žijících ve městech. jako je Španělsko nebo Irsko. Za míru ekonomického rozvoje lze považovat urbanizaci a industrializaci. Nebo že z Durkheimových generalizací existují četné výjimky (např. Altruistické sebevraždy jsou antitezí egoistických. • Statistické metody sociologie nedokáží vysvětlit. V pořadí sebevražednosti USA vedou severozápadní a severovýchodní státy. altruistické a anomické. u svobodných či rozvedených osob z nižších či naopak z vyšších sociálních vrstev. V katolických zemích se náboženství pojímá kolektivně a sebevražednost je tam nízká. Sebevražednost má vztah k náboženství a rodáctví.2 Sebevražda v kontextu odborné literatury Kvalifikovaný přehled suicidologické literatury publikoval Hosák (1998). kteří nejsou rodáky v životním prostředí. v katolické Austrálii je sebevražd mnoho). majetkovým poměrům. Dělí sebevraždy na egoistické. který čerpal ze souborného referátu Bealla. Rakousku. Uvolnění rodiny vede k vzestupu sebevražd. kdy jedinec sociálně plně konformní reaguje na společenskou pohromu sebezničením. Politická krize jedince sociálně angažuje a sebevražd při ní ubývá.9. Příčinou egoistických sebevražd je selhání schopnosti jedince včlenit se do společnosti. že nejvyšší sebevražednost je v Německu. • Při sebevraždě jde o přesmyk přání zabít do býti zabit a konečně do přání zemřít.

poněvadž ho vyhání z obranné psychotické pozice. adiktivní sebevraždy. vžívají se do role a usilují skandalizací vtáhnout do hry a manipulovat další osoby. Ty se však mnohem častěji než muži o sebevraždu pokoušejí. • Některé výzkumy neprokázaly rozšířený názor. Ve skutečnosti však mohou být ochranou proti sebevraždě. kdy splývají smrt. I když je sebevražda častá při depresi. známé suicidantovi ze vpečetěné zkušenosti prožitků. • Sebevražda přímo nesouvisí s tradiční psychiatrickou nosologií. • Je prokázána příbuznost mezi psychodramatem a sebevražedným pokusem. Muži častěji končí život sebevraždou než ženy. přijímaných do psychiatrické nemocnice jako sebevražedný pokus patří diagnosticky k maniodepresivní psychóze nebo k chronickému alkoholismu. Jsou protikladem depresivních sebevražd. • U sebevraždy se často popisuje obsedantně-kompulzivní charakter jednání u pasivní individuality se zřejmými obavami z homosexuality a paranoie. 122 . k symbolickému návratu do mateřského lůna. že sebevražedný pokus je autoagresí. Jde o představení. Podávání tranquilizérů nemocnému má někdy za následek jeho sebevraždu. pasivní metody u sebevražedných pokusů. Vyhovují hyperkritickému superegu žádostivému hanlivých prožitků. že tyto hysterické osobnosti si pohrávají se sebevraždou. Snaží se vyvolat pocit viny u objektu své lásky a navozují si přímo satisfakci a slast z ní jako vedlejšího produktu svého utrpení. • Dynamika deprese chápe utrpení jako prostředek k potlačení pocitu viny. • Schizofrenie se může jevit jako ochrana proti sebevraždě. Při manické sebevraždě či sebevražedném opojení drogami dochází k fůzi ega a superega. • Ženy častěji volí sebevražedné techniky dovolující záchranu (jed nebo plyn). Jedná se spíše o ambivalentní zahrávání se smrtí či histrionské gesto. • Výzkumy potvrdily vztah mezi sebevraždou a schizofrenií u mladistvých a mezi sebevraždou a depresí u dospělých. spánek. stejně jako všichni depresivní se nepokoušejí o sebevraždu. • Odborná literatura popisuje tzv.• Sebevražda je pokládána za pokus o přerušení externí frustrace. zatímco muži sahají spíše k neselhávajícím prostředkům. Nicméně je častá u afektivních poruch. • Masochistické ženy hystericky exhibují. není nezbytnou rekvizitou sebevraždy. • Pithiatické rysy se přičítají ženám. že se snaží situaci dramatizovat. nirvána a nesmrtelnost v pocit oceánské harmonie. páchané v atace mánie či v opojení drogami. když byl uspáván. nutí jiné. aby se subjektem zabývali a představuje osobnost po dezintegraci při zachování celistvosti ega. za dosažení nesmrtelnosti a spíše o zachování ega než o jeho destrukci. Dříve se myslelo. • Aktivní metody jsou častější u dokonaných sebevražd. • Většina nemocných. snižuje narůstání hostility uzavřením se do sebe sama. Příznačné je. že psychóza či deprese jsou nezbytnými podmínkami sebevraždy. alespoň v naší kultuře. v němž vystupují nejméně dva herci.

který by vedl dekompenzovaného psychopata k sebevraždě. rokem věku či v pubertě disponuje k suicidální depresi. černoši. Druhou variantou je impulzivní sebevražda. • Někteří psychopaté inklinují k dramatickým ostudám se snahou vzbudit dojem. s možným symptomatickým alkoholismem. schopnost mít výčitky svědomí či tak závažný důvod. ale chybí jim k tomu opravdová deprese. ženy a starší lidé) agresi externalizují. • Rozbor metody a motivu sebevraždy umožňuje odlišit dvě rozdílné varianty. mladí muži či muži středního věku) spíše obracejí agresi proti sobě. rezultující z nesnesitelného pocitu viny. Sebevražda je výsledek potíží s mužskou identifikací. agresivitou. Obecně měli exhibicionistické a narcistické sklony. Málo z nich bylo vztahovačných. kteří se pokusili o sebevraždu. • Lépe situované populační kategorie (zámožné. • Časné setkání s úmrtím v rodině se jeví jako významná suicidologická skutečnost. • Na sebevraždu lze pohlížet jako na pokus vyřešit identifikační konflikt. Psychopati nepociťují vinu. zatímco lidé níže sociálně stratifikovaní (chudí. takřka paranoidní žárlivostí vůči sexuálnímu partnerovi.–6. že k sebevraždě se stále více uchylují přepracovaní muži v řídících funkcích. a proto volí nebolestivé prostředky. • Psychopati obojího pohlaví. 75 % mužů zanechá sdělení a polovina volí střelnou zbraň. Truchlení je podáváno jako identifikační konflikt. že subjekt selhal v dosažení životního cíle či že nemůže žít podle vlastních ideálů. tlumočící sveřepý protest a provázená veřejnou dramatizací. s anamnézou chudých vztahů k otci a se silnou. • Odborná literatura definuje tři vyhraněné suicidologické syndromy: dva končící pokusem a jeden sebevraždou. že míní skončit život. Nejde vesměs o pasivní a závislé osobnosti. oplývají agresivitou. Zatímco 123 . • Odborná literatura popisuje pasivní sebevraždy otroků po úmrtí jejich pánů. Smrt rodiče nebo sourozence ve formativním údobí mezi 4. Osobnosti se nedovedly identifikovat se svými otci a byly závislé na matce. Exekuce proběhne klidně v ústraní. • Odborná literatura zdůrazňuje trend. Při tom k pokusu (ostatně neškodnému) dochází bez předchozího varování. takřka bez pocitu viny.• Psychoanalytický suicidální syndrom zdůrazňuje nutkavý charakter s latentními homosexuálními rysy. Málokteří byli nábožensky založeni. s volbou pasivní metody. mnoho suicidantů skončilo život ve výročí úmrtí milované osoby. Prvý syndrom je psychopatickým agováním s výraznou impulzivitou. nesoucí velkou zodpovědnost a pracující v zátěžových podmínkách. že se nevžily do mužské role. což mělo za následek. rasově zvýhodňované. První je neimpulzivní sebevražda. Interpretuje je jako projev sociálního ztotožnění. ztráta kterého z rodičů a v kterém věku budoucího suicidanta je rozhodující. Jejich sociální postavení bylo nízké. Nelze stanovit. Sociologové poukazovali na vysokou četnost sebevražd u přistěhovalců bez rodin a pevného náboženského či jiného společenského zázemí.

Ačkoliv i zde je metoda pokusu pasivní. Pro část katalogických sebevražd sémantického typu je příznačné dichotomické myšlení. v sebevražedném chování těchto jedinců dominuje okázale demonstrovaný pocit viny jako nástroj manipulace. Osobnost bývá obsedantně-kompulzivní. 124 . Metoda je aktivní. ale ne sebe. • Sebevraždu lze chápat jako magický pokus rozřešit konflikt a dosáhnout klidu přenesením pocitu vlastní viny na jiné. paleologické a katalogické. chování spíše zdrženlivé než impulzivní a agresivní. Pacienti se sebevražedným chováním mají podle odborné literatury masochistické prvky a identifikují se s objektem své lásky. Dívá se na sebevraždu jako na epilog selhání osobních ambicí. Zda skončí sebevražedné chování sebevraždou. ženy s hysterickou osobností volí skandalizující variantu. jsou sebevraždy profesionálně přetížených osob. • Nonverbální komunikaci sebevraždou je však třeba hodnotit i sémanticky: není lhostejná ani struktura sdělení. že jde o účinnou formu msty. záleží na odezvě okolí v kritické době. • Suicidant nemusí mít vždy takovou negativní motivaci a může věřit ve znovuzrození či reverzibilitu smrti. halucinacemi a poruchami myšlení (např. já trpím. Suicidium je symbolická pomsta trestajícím rodičům. Sebevražda pak bývá často charakterizována jako autoagrese. musím zemřít). Když se zabiji já. • Sociologické postřehy tlumočí individuální psychologie.tento typ impulzivně navozeného sociopatického pokusu je běžný u mužů. K paleologickým sebevraždám dochází u pacientů s bludy.) Subjekt nedomyslí. trpící nesnesitelnou bolestí. jedinci bez psychických úchylek. • Hlavním obranným mechanismem superega je obrátit se samo proti sobě. výsledek obvykle fatální. Varovné signály. smrt je utrpení. Třetím vyhraněným suicidologickým syndromem. Sebevražda v tomto smyslu je pokusem trestat. • Sebevražda je spíše výsledkem sociální interakce než specifickým psychopatologickým projevem. voláním o pomoc. Jejich konflikt je vnitřní. • Neuspokojivé mezilidské vztahy či náhlé selhání adaptace mají precipitační roli. • V některých formách sebevraždy je obsažen pokus poškodit jiného v domnění. Scheidman dělí sebevraždy na logické. V Japonsku je vrcholným aktem odplaty rituální sebevražda u prahu dveří nepřítele. K logickým se uchylují např. • Pro suicidanty je typická rigidita. • Sebevražedné chování je nepřímou formou interpersonální komunikace. Metoda je dramatická a pokus obvykle přichází po jasném varování. Jde o neadaptivní formu mezilidské komunikace. všimnou si ho. které se sčítají v ideály osobnosti. bolestivá. Superego se tvoří inkorporací rodičovských příkazů a zákazů. pokud se vyskytnou. nýbrž jiného v sobě. jsou diskrétní. selhání následovaného pocitem viny a depresí. polární přesuny a dichotomie myšlení. končícím na rozdíl od předcházejících dvou vesměs letálně. (Zabije-li se někdo. i mně se dostane pozornosti. že smrt je pro něj konečným stavem neexistence.

125 . Sebevražedné chování dánských žen často navazuje na narození dítěte. Mnohem vzácnější sebevraždy Švédek rezultují z pocitu. že téměř všichni. Myslí. že se mají starat o dítě. V Dánsku pohlíží muž k ženě jako dítě k matce a porucha vztahu ho může vést k suicidologické krizi. Jde o poruchu skupinového schématu osobnosti. proč Dánsko a Švédsko patří s Japonskem. nakolik je jejich situace skutečně tak beznadějná. Zatímco ve Švédsku úspěch v povolání či erotice je společenským měřítkem jedince. a tak dobrý Nor přijme neúspěch úměrně národní povaze. V Norsku s nízkou sebevražedností se matky emočně soustřeďují na dítě a samy hledají svobodu. že se společensky neuplatnily. zatímco Švéd je v depresi agitovaný. utíkají raději do snění ve bdělém stavu. zatímco Norsko má sebevražednost poměrně nízkou. Vychovávají své dítě k samostatnosti. Dánské ženy dokončují sebevraždu s pocitem viny za svůj hněv. Jsou-li Dánové spíše depresivní a Švédové schizoidní. že společnost jim křivdí a toto založení je motivuje k extremizaci agrese. Místo toho Nor sbírá argumenty. kalkulovali s možností záchrany. nezávislost. Ověřovali si vlastně. kdežto v Dánech hárají rozpory s příslušným odrazem na průběhu sebevražedného aktu. které matce připomíná její frustrovanou potřebu závislosti. které jsou účinným ventilem agrese. organizuje paranoidní obranu a nepociťuje nutnost se trestat sebevraždou jako Švéd. K samostatné sebevraždě však Švédové přistupují bez okázalosti s rezignací. Nechápou tím selhání v práci. s konstatováním životní prohry. proč mu jiní znemožňují být úspěšný. kterým reagují na rozpor. precipitované ztrátou závislosti na rodičích či jejich substitutech v komplementárním vztahu. Veřejné mínění v Dánsku má k sebevraždám permisivní postoj. Cítí se ohroženi a nepotřebují sami sebe ohrožovat suicidiem. Psychopatologie švédských suicidantů je spíše schizoidní s motivací neuspokojivé seberealizace. Metodou rodinné výchovy v Dánsku je vyvolávání pocitu viny a pocitu závislosti na rodičích.• Odborníci zjistili. Dán se v depresi uzavírá do své úzkosti. kteří se pokusili o sebevraždu. Dánové volí sebevraždu v depresi. Švýcarskem a Německem k zemím s nejvyšší sebevražedností na světě. Pro dospělé Švédy jsou pak zdrojem životní spokojenosti úspěchy v zaměstnání. Vede k tomu již formování osobnosti dítěte výchovou. Na zaměstnání v Norsku pohlížejí spíše jako na zábavu než jako na povinnost a před ambicemi. jejichž realizace by si vynutila úpornou práci. jak se jim jeví. I sémiologie depresí se ve skandinávských státech s vysokou sebevražedností liší. jako jejich muži. Norové mají paranoidní rysy. Norové se obávají závisti a o úspěchy neusilují. Sebevražedné chování pak může být vzpourou vůči autoritě rodičů. Mentalita národa se odráží i v sebevražedném chování. • Odborníky zaujal jev. ač by si samy přály být na někom závislé. Vysoká sebevražednost v Dánsku a Švédsku má odlišné kořeny. V žebříčku sociálního ocenění stojí u nich výše být dobrým než být úspěšným. Švédové sáhnou k sebevraždě při pocitu životního debaklu. Svoje selhání si Nor dobře racionalizuje. Sáhli k psychodynamické interpretaci. nýbrž neunesou neúspěchy ve sféře sexu.

sexuální vztahy. že dítě. viny a bezmoci. mezi vrstevníky. střelnou zbraň. Za první považujeme např. mohou být zastřenou formou suicidálního chování. pak můžeme mluvit o suicidiu bez ohledu na to. jež ovšem může mít také nebezpečné důsledky. U dospívajících se nejčastěji zdůrazňuje korelace s poruchami nálady. což je způsob typický pro suicidální pokusy adolescentních dívek. zejména na psychotické nebo afektivní poruchy. nemáme již k dispozici přehled o suicidálních pokusech.9. nešťastné náhody. u chlapců oběšení a zastřelení. má-li nezletilý k dispozici např. Důležitou okolností je volba způsobu suicidia. Nesmíme zapomínat ani na to. pracovní a ekonomické problémy. interpersonální vztahy. Nesmíme zapomínat na rizikové faktory prostředí. Suicidální chování v dětství a dospívání je často spíše výrazem volání o pomoc než skutečného přání zemřít. Rozlišujeme měkčí a tvrdší způsoby suicidálního jednání. poruchami chování a hraniční osobnostní strukturou. U dětí do 14 let je suicidální jednání méně časté než v dospívání. Tvrdší způsob představuje oběšení. 126 . Mohou být vázány na různé psychiatrické syndromy. Opakované suicidální pokusy zvyšují riziko dokonaného suicidia. kdy jeho výskyt výrazně roste. V psychodynamických procesech u dětí a adolescentů pozorujeme výraznější projevy vzteku na důležité osoby (zejména rodiče). jako je hraniční osobnost nebo osobnost s disociálními rysy. že některé tzv. Suicidální řešení problémů dospívajících je častější tam. Letalita suicidálního jednání je v některých případech závislá na prostředcích. Často se uvádí souvislost se specifickými poruchami osobnosti. Současná literatura tolik netrvá na zralém konceptu smrti. Příčiny suicidálního jednání bývají rozmanité. Souvisí to s volbou tvrdšího nebo měkčího suicidálního prostředku: u dívek převažuje zejména otrava léky. Riziko suicidálního chování výrazně zvyšuje zneužívání drog. užití střelné zbraně apod. Protože byla zrušena povinnost tzv. Bylo by však zjednodušením posuzovat toto chování jako prostou manipulaci. kde je po ruce určitý vzor (v rodině. které zahrnují vlivy primární rodiny. které má mladistvý k dispozici. které nemá zralý koncept smrti. skok z výšky. suicidálního hlášení. Suicidální chování je obvykle výsledkem interakce intrapsychických procesů a vnějších okolností. zda dítě chápe smrt jako nezvratnou. které působí jako stresory. že suicidální jednání je v období adolescence druhou nejčastější příčinou smrti. nemůže vykonat suicidium. v médiích) a identifikace s tímto způsobem řešení. Ve srovnání mezi chlapci a dívkami převažují dokonaná suicidia u chlapců. Uvádí se. zatímco u dívek převládají suicidální pokusy. zároveň s pocity zoufalství. Impulzivní nebo zkratkové suicidální jednání může skončit letálně. Pokud je cílem suicidálního jednání zemřít.3 Suicidální chování v dětském a adolescentním věku Dlouho se mluvilo o tom. jako „demonstrativní“ suicidální pokus. požití léků. které souvisí s rizikovým chováním dětí a adolescentů.

Každé dítě i dospívající, u nichž došlo k suicidálnímu jednání, by měli být psychologicky a psychiatricky vyšetřeni. Diagnosticko-terapeutický proces musí být zaměřen jak na zvládnutí akutní suicidální krize, tak na oslabení tzv. suicidálního rizika. Kvalitní diagnostické posouzení vyžaduje (kromě znalosti psychopatologie) schopnost citlivě explorovat suicidální motivaci, kterou dítě ze strachu z rodičů nebo hospitalizace může popírat. Někdy psycholog či psychiatr váhá, zda se má dítěte otevřeně ptát na pohnutky, přání či fantazie vztahující se k suicidiu. Schůdnější cestou jsou projektivní metody, volná kresba či hra dítěte. Rozhovor s rodiči nepřináší jen diagnosticky cenné informace, jeho cílem je i psychoterapeutické působení na rodiče, kteří mohou ve vztahu k dítěti prožívat vztek, pocity viny, nejistotu. Proto může být výhodná krátká hospitalizace dítěte, po níž by měla následovat psychoterapie a rodinná terapie. V některých případech je indikována farmakoterapie. Pozice učitele při kontaktu se žákem, který realizoval suicidální pokus, je velmi obtížná. Učitel musí dát najevo, že chápe žáka jako rovnocenného ostatním žákům, věnovat mu pozornost zvláště v komunikační oblasti (verbálně i neverbálně ho podporovat), nevylučovat ho z kolektivu, nepřipomínat mu, proč a co udělal, nevyjadřovat přehnaný soucit s jeho situací, měl by se chovat přirozeně a přehodnotit všechny okolnosti, které ze strany jeho samého, ostatních učitelů a školy mohly přispět k vyústění do sebevražedného pokusu. Vzestupnou tendenci má sebevražednost ve stáří a u nevyléčitelně nemocných. U osob těžce existenčně postižených a bez dalších životních perspektiv se projevují tzv. bilanční sebevraždy. Člověk zdrcený osobními katastrofami a nezdary si zbilancuje svůj život a východisko vidí v sebevraždě. Patologické suicidity jsou zpravidla důsledkem depresivních stavů, projevujících se zejména u alkoholiků a u některých druhů psychických onemocnění. U osob, nacházejících se v nějaké obtížné životní situaci může jít při pokusu o sebevraždu v podstatě o volání o pomoc. Občas se pozorují suicidální pokusy nebo dokonané sebevraždy, které spáchají dva či více jedinců současně. Hovoří se o suicidální dohodě. Příležitostně se vyskytnou opakovaná suicidia v rodině nebo stereotypní volba prostředků či místa. Jako prostředek sebevražd se uplatňuje otrava jedem, oběšení, skok z výšky, podřezání žil, skok pod vlak, zastřelení. Muži i ženy jako nejčastější způsob sebevraždy volí oběšení a otravu svítiplynem. Ženy asi pětkrát více než muži se rozhodují pro otravu větší dávkou léků na spaní. Jako nejčastější motivy sebevražd u mužů jsou uváděny konflikty v povolání, ekonomická bída a strach před trestem. U žen se zpravidla jedná o mezilidské vztahy, přátelství, lásku, manželství. Pokusy identifikovat „profil sebevraha“ nepřinesly jednotné výsledky. Osoby vyhrožující sebevraždou mají však vysoké hodnoty v takových položkách, jako jsou hypochondrie, deprese, hysterie, psychopatie, schizofrenie a další psychopatologické kategorie (Bartlová, 1998). Zvolský (1997) konstatuje, že vývoj suicidální aktivity nemá vždy stejný časový průběh. Suicidální myšlenky jsou zprvu zapuzovány, při prohloubení deprese se objevují suicidální tendence a pak jsou suicidální úvahy, při nichž se člověk smiřuje se sebevražednou aktivitou a promýšlí, jak sebevraždu realizovat. Po rozhodnutí
127

sebevraždy je již dotyčný uvolněný a dochází k vlastní realizaci suicidia. Někdy ale dochází k sebevražednému pokusu v rámci zkratkového jednání. Největší množství sebevražd připadá na měsíc duben, dále následuje březen, květen a leden. Nejméně sebevražd je v prosinci. U mužů je sebevražda nejčastěji realizována mezi 7.–12. hodinou dopolední a pak mezi 18.–22. hodinou, tato doba je nejčastější chvílí u sebevražd žen. Vedle zdravotníků patří mezi ohrožené skupiny pracovníci ve školství, zaměstnanci kultury, nepracující důchodci a dělníci. Sebevražda je nejčastěji páchána ve vlastním bytě nebo jeho nejbližším okolí. Nejvíce sebevražd bývá realizováno v pátek. Suicidium je vědomé a úmyslné ukončení vlastního života. Širším pojmem suicidální chování (resp. jednání) označujeme vedle dokonaných suicidií i suicidální pokusy a projevy svědčící o suicidálních myšlenkách a záměrech. Někteří autoři upozorňují, že přání zemřít nemusí být jednoznačné. Řada osob, které se pokusí o suicidium, hledají ambivalentní postoj k životu, chtějí zároveň žít a zemřít. Přání zemřít bývá spojeno s různými fantaziemi, které obsahují jak agresi obrácenou vůči sobě samému, tak agresi obrácenou vůči tomu, kdo je prožíván jako frustrující objekt. Existuje celá řada teorií zabývajících se příčinami sebevražd. V některých teoriích se klade důraz na rodinnou situaci v raném dětství a na tzv. broken home (rozbitý domov). Jiné teorie kladou důraz na vývoj agrese zaměřené na vlastní osobu ve spojení se stavy úzkosti a sebeobviňováním. Psychoanalytikové připisují rozhodující význam trestající funkci superega. Sociologie pokládá sebevražednost za sociálně podmíněný fenomén, jehož motivace leží v oblasti dezintegrovaného individuálního života. Jako obecný předpoklad sebevražednosti uvádí Kluckhohn (1954): Čím méně je kultura tolerantní k nedostatkům a čím méně sociálně schválených cest nabízí, tím větší je predispozice pro sebevražednost. Sebevražednost hraje důležitou roli u adolescentů a mladých lidí jako východisko z těžké krize, reakce na otřes. Velmi zneklidňující je stoupající počet sebevražedných pokusů u mládeže v ČR v posledních letech. Největší sebevražednost ve věkové skupině 15–24 let je ve Finsku. V ČR představují suicidity stále častý jev, i když u adolescentů se ve větším rozsahu množí pokusy o sebevraždu, mající z velké části demonstrativní charakter. Jako zvláště rizikové se jeví období od patnácti do dvaceti let věku. V této věkové skupině se přičítá růst počtu dokonaných sebevražd následujícím rizikovým faktorům: • Sociodemografické vlivy – častěji se zabíjejí chlapci koncem puberty a mladí muži, dále ti mladiství, kteří se již o sebevraždu pokusili. • Psychiatrická onemocnění – nejčastěji jde o poruchy chování, deprese, závislost na drogách a psychózy, přičemž se někdy tato onemocnění kombinují. • Psychosociální vliv a vlivy prostředí – jedná se o poruchy osobnosti vyvolané ztrátou rodičů, duševním, tělesným nebo pohlavním zneužíváním, chudobou a bídou, předčasně uzavřeným manželstvím zejména u mladých žen. Tyto vlivy
128

se projevují u delikventů a vězňů, u jedinců ovlivněných chaotickými vztahy v rodině, u nakažených HIV nebo nemocných AIDS. • Vlivy dědičné a rodinné – prokázané jsou vyšším výskytem sebevražd u obou jednovaječných dvojčat. (Koukolík, Drtilová, 1996) Frekvence sebevražd je ovlivněna i povoláním. Rozšířená je sebevražda mezi lékaři – je častější než u ostatních povolání. Počet sebevražd rovněž kolísá s ročním obdobím. Vrcholným obdobím je jaro a časné léto. Lze to vysvětlit i tím, že v tomto období se vyskytuje nejvíce depresivních onemocnění, což by částečně mohlo vysvětlovat sezónní zvýšení výskytu sebevražd. Sebevražda je v pozitivní korelaci s těmito faktory: mužským pohlavím, vyšším věkem, ovdovělým stavem, se svobodným nebo rozvedeným stavem, bezdětností, bydlištěm ve velkých městech, s vyšší životní úrovní, hospodářskou krizí, se spotřebou alkoholu, s narušeným domovem v dětství, s duševní poruchou, se somatickým onemocněním. Faktory, které nepodporují sebevražedné tendence, jsou následující: ženské pohlaví, mládí, malá hustota populace (ne však příliš malá), venkovské zaměstnání, náboženské založení, manželský stav, větší počet dětí, příslušnost k nižší socioekonomické třídě, válka. Nejčastějším faktorem je patrně společenská izolace. (Jones, Jones, 1975)

129

která představuje téměř 80 % veškeré registrované trestné činnosti.10. Kriminalita Kriminalita se během minulých desetiletí stala masovým sociálním jevem. Na významu nabývá trestná činnost s drogami či jinými závislostmi. bývá epizodického charakteru. obvykle schází prvek plánování. • Konání mladistvých pachatelů je poznamenáno nedostatkem vědomostí a schopností při překonání překážek. 10. která zvyšuje agresivitu. To ostatně potvrzují i kriminální statistiky Policie České republiky. • Chování mladistvých pachatelů se vyznačuje neúměrnou tvrdostí. Kriminalita se koncentruje zejména do velkých měst a průmyslových aglomerací s vysokým počtem anonymních a migrujících osob. která se projevuje devastací. ničením předmětů a znehodnocením zařízení. 130 . případně jiná návyková látka. vloupáním. v nichž žije necelá třetina obyvatel státu. krádežemi. krádežemi aut a předmětů z aut a loupežemi. byť někdy závažná. Zvyšuje se podíl prvopachatelů a pachatelů. To se týká zejména kriminality majetkové. podle kterých více než polovina všech registrovaných trestných činů je spáchána ve dvaceti městech. Při trestné činnosti se zvyšuje samoúčelná brutalita a bezohlednost. častá je i nedostatečná příprava vhodných nástrojů ke spáchání trestného činu. nekoordinovanost pohybů a podporuje nepřiměřené reakce na vnější podněty. jejichž trestná činnost. V tomto směru mezi dospělými a mladistvými pachateli se projevují určité zvláštnosti.1 Specifické znaky trestné činnosti mládeže Způsob páchání trestné činnosti mládeže je věkem pachatelů výrazně determinován (jeho psychickým a somatickým vývojem. • Příprava trestné činnosti je nedokonalá. kteří se již markantněji neliší od průměru celé populace. • Na páchání trestné činnosti mladistvých má značný vliv alkohol. (Skutečnost bude zřejmě ještě vyšší. vlastnostmi a zkušenostmi). Mezi pachateli téměř všech trestných činů roste podíl dětských a mladistvých a mladých dospělých pachatelů. Městské obyvatelstvo je ohrožováno zejména pouliční kriminalitou. Mění se i profil pachatelů. protože značná část majetkových trestných činů není policejním orgánům nahlášena). ke kterým zejména patří: • Výběr předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem než u dospělých. Zlomovým obdobím v negativním vývoji kriminality v České republice byla léta 1990–1993. • Trestná činnost je častěji páchána se spolupachateli a ve skupině. mnohdy je použito neúměrných prostředků k dosažení cíle.

videa. nebo které se jim vzhledem k věku líbí (např. Účel trestu u mladistvého formulovaný v trestním zákoně je. auta. • O přípravě. které momentálně potřebují. motocykly. léky apod. zbraně. Soudní řízení a rozsudek představují tak zejména pro mladistvého pachatele důležitou osobní zkušenost se společenským sankčním systémem a společenským hodnocením své osoby. Možností uložení trestu odnětí svobody. se snižující se objasněností jednotlivých typů trestných činů se zvyšuje podíl dětských a mladistvých pachatelů. a proto důležitým životním mezníkem nejen z pohledu jeho osobního života. 131 . do níž patří. ve srovnání s obecným zněním účelu trestu. Při rozdělování je patrná hierarchie ve skupině a podíl na spáchané trestné činnosti. Trestní zákon zdůrazňuje především výchovnou funkci trestu u mladistvých pachatelů. • Pachatelé často odcizují předměty. které zákon označuje jako trestné činy). modifikován. a to se zřetelem k jeho osobním vlastnostem. Finanční prostředky se zpravidla utrácejí ve skupině. století. oblečení. ale i z pohledu společnosti. • Věci získané trestnou činností skupinou mladistvých jsou velmi brzy rozdělovány mezi její členy. nože. ale již osobně odpovědný za své činy. radia. • Při opakování trestné činnosti se vyskytují specifické znaky z předcházející trestné činnosti. 10. alkohol. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody mladistvému je pak jednoznačným potvrzením společenské nebezpečnosti jeho činu i jeho osoby. • Při získávání alibi se mladiství pachatelé orientují na osoby ze skupiny. Dle této formulace účelem je vychovat pachatele v řádného občana. cigarety. trestná činnost je páchána ve většině případů živelně pod vlivem momentální situace. že do nárůstu trestné činnosti mladistvých v devadesátých letech minulého století se promítá populační boom ze sedmdesátých let 20. je současně mladistvý pachatel potvrzen jako občan (byť dosud nedospělý. V této souvislosti je však nutné připomenout. který je nejzávažnějším a také nejtvrdším možným trestem ukládaným v naší společnosti. např.2 Kriminalita mladistvých Odnětí svobody je vždy aktem velice významným v životě mladistvého delikventa.). • Některé znaky způsobu spáchání trestné činnosti vyplývají ze somatických znaků pachatele.• Mladiství pachatelé jednají více emotivně než rozumově. ale i o spáchané trestné činnosti se pachatelé rádi svěřují členům své skupiny. na kterého se v trestním zákoně vztahují zvláštní ustanovení.

svými schopnostmi a možnostmi. jejích regulativů i na další možný vývoj. zda byl iniciátorem trestného činu či pod vlivem jiných osob atd. ovlivněná mnohými faktory. v rozporu s vlastnostmi jeho osobnosti. jejího podílu na dalších sociálně patologických jevech – např. či zda to bude počátek jeho vyrovnání se s vlastní delikventní minulostí a snahy se začlenit mezi společensky prospěšné občany. problémy a způsoby jejich řešení a současně z jejich popisu a hodnocení lze usuzovat na kvalitu společnosti. jeho spolupráci s vězeňským personálem. užšího či širšího sociálního okolí). zda se tato část jeho života stane epizodou v jeho další kriminální kariéře. zda kriminální čin byl vyústěním určitého způsobu života mladistvého delikventa. Uvězněním se mladistvý dostává na důležitou křižovatku svého dosavadního života. 132 . jsou jeho trvalou součástí. zda delikventní projevy. individuálními. zda lze zabránit recidivě jeho kriminálního jednání. hazardních hrách. z pohledu společnosti především to. výrazně snížilo riziko jeho opakování – tj. pro dokreslení osobnosti mladistvého v určitém společenském kontextu. či zda je výrazným vybočením z jeho jinak společensky přijatelného chování. citlivě reagují na společenské změny. jenž je v souladu s vlastnostmi jeho osobnosti. Dále je nutno znát. za které je mladistvý trestně stíhán. Mladistvý delikvent. Na jeho rozhodnutí závisí pak jeho další volní úsilí. Kriminalita a další sociálně patologické jevy velmi úzce souvisejí se stavem společnosti. je nejčastěji posuzován ze tří hlavních úhlů: • Zda delikventní jednání mladistvého je výsledkem především jeho individuálních zvláštností (včetně genetického vybavení) nebo výsledkem sociálního působení (rodiny. avšak samotný způsob života je výrazně odlišný od způsobu společností propagovaného. jiné vlivy sociálními či přímo společenskými. Také vliv drog včetně alkoholu a popis kriminogenní situace je důležitým zdrojem informací. příp. kdy by se měl zamyslet nad svým bývalým i budoucím způsobem života. Z tohoto pohledu je současná situace kriminality mládeže. narkomanii. z něhož pochází. z nichž některé lze charakterizovat jako podmíněné více vlivy osobnostními. Tomuto zlomu v životě mladistvého delikventa však předchází relativně dlouhá cesta. prostituci. hierarchií hodnot a společenským zařazením.k jeho rodinné výchově a k prostředí. které mají trvalý či krátkodobý účinek. V případě nepodmíněného trestu odnětí svobody tento účel má naplňovat vězeňský personál. ovlivňující jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody. standardu – tj. kontakty s minulostí a přípravu na budoucnost. • Zda se jeho osobnost a její projevy výrazně odlišují od společenského normálu. jeho osoba i osobnost a jeho kriminální čin. • Zda lze ovlivnit jeho další život (především jeho osobnost a její projevy) tak. aby se delikventní jednání již neopakovalo. tj. jednáním. jsou v daném regionu v dané době velmi časté či zda jsou jevem výjimečným. Zda se trestného činu mladistvý dopustil sám nebo jako člen závadové skupiny.

a proto některé nové nebo nečekaně se rozmáhající jevy. spekulace s nemovitostmi.) i neformální kontroly (prováděné členy rodiny. které znečišťují životní prostředí. podvody v pojišťovnictví. Nositeli tohoto protiprávního jednání jsou většinou příslušníci středních vrstev. výchovnými zařízeními apod.). které dříve nebyly společenským problémem. možnostech a kvalitě kultury). tj. kteří nelegální činnost mohou 133 . rasismu. sousedy.ale i potulce. počítačovou kriminalitu až po machinace s látkami. Kriminalita bílých límečků Pojem zločiny bílých límečků použil poprvé ve stejnojmenné práci Edwin H.. je možno popsat pouze na základě dílčích zkušeností z praxe. Rozsah prorůstání sociálně patologických jevů do chování dětí a mládeže je nepochybně závislý na těchto skutečnostech: • Na kvalitě vnitřních regulativů chování (která závisí především na kvalitě socializačního procesu zejména v prostředí rodiny. který měl označovat trestnou činnost běžných narušitelů zákona. alkoholismu. justicí. vrstevníky atd. Sutherland jako protipól pojmu zločiny modrých límečků. osobami blízkými. ublížení na zdraví apod. policií. kteří vyvíjejí běžnou kriminální aktivitu (porušení dopravních předpisů. 10. členství v závadových partách a problémových sektách apod. školy a nejbližším sociálním okolí včetně volnočasových aktivit). • Na kvalitě vnějších regulativů. spolužáky. Problematika sociálně patologických jevů u mládeže se v posledních letech dynamicky vyvíjí. • Na objektivní sociální situaci ve společnosti (včetně společensky propagované hierarchie hodnot. výrobu a prodej nebezpečných produktů.3 Nové formy kriminality Kriminální fenomény postmoderní společnosti přinášejí i kvalitativně jiné kriminální formy aktivit a nové terminologické vymezení. Odhalení kriminálního jednání bílých límečků je značně problematické a daleko těžší než určení těch pachatelů. krádeže. kteří působí v takových sférách společenského života – zejména ve státním a správním aparátu – kde existuje přístup k takovým informacím a takovým příležitostem. ke kterým se běžní občané dostanou jen stěží (jedná se vlastně o kriminalitu byrokratů a představitelů státních a podnikatelských institucí). značným společenským problémem a zralá na radikální společenská řešení včetně důrazných preventivních opatření. Pod pojem zločiny bílých límečků se dá zahrnout mnoho typů kriminálního jednání – od zpronevěry a zneužití informací přes daňové podvody.). nelegální platební praktiky. na intenzitě a funkčnosti formální kontroly (prováděné školou. Kriminalitou bílých límečků se označuje protiprávní jednání těch.

atd. že protiprávní chování je vlastní pouze velmi malé části příslušníků těchto vrstev. Latentnost a nenásilný charakter (většina takových nelegálních praktik není přímo zaměřena proti životu. znásilněním. mocných – té kategorie lidí. korupce apod. zatímco stále výrazněji roste propojení mezi touto formou protiprávního jednání a kriminalitou bílých límečků. obecná kriminalita (Komenda. Dřívější podoba organizovaného zločinu. ale i obtížná infiltrace do jejich organi134 . který má mnoho shodných rysů s legálními praktikami především obchodních organizací (cíl je shodný. poslanců zákonodárných orgánů či reprezentantů jednotlivých politických stran (zneužívání informací. Stejně tak se proměňují i teritoria. Manažerský systém vedení. terorem) o žádné závažné porušení právních pravidel – nicméně kriminální chování bílých límečků je stejně reálné jako protiprávní jednání ostatních narušitelů zákonů. že kriminalita bílých límečků je asi čtyřicetkrát větší. je ve srovnání s normálními delikventy mnohonásobně vyšší (údaje z USA z poloviny 80. kteří používají obdobného stylu práce jako specialisté v legální sféře. 1993). století hovoří o tom. která vlastní státní moc (případně se podílí na její distribuci ve společnosti). pružné přizpůsobení se potřebám trhu. kteří zneužívají svého postavení. rozdílné jsou však prostředky jeho dosažení). které organizovanému zločinu umožnily přejít od tradičních aktivit (provozování nelegálních her. stejně tak jako i příslušníků soudů. Výzkumy ukazují. Rovněž tak škody způsobené bílými límečky jsou nesrovnatelně vyšší. zdraví a bezpečí jednotlivce) těchto jednání tak mohou ve veřejnosti vzbuzovat zdání. což může vyvolávat dojem. kterou ve společnosti zastávají.). let 20.vykonávat díky své profesionální pozici. kdy dřívější lokální charakter organizací přerůstá v mezinárodně organizovaný zločin. postupně ustupuje do pozadí. než je tzv. prostituce a „černých“ obchodů) ke kontrole nelegálního obchodu se zbraněmi. narkotiky a v poslední době i s průmyslovým – zejména chemickým a jaderným – odpadem. prokuratury či policie. v jehož jednotlivých sektorech působí profesionální zločinci. – to vše jsou skutečnosti. S kriminalitou bílých límečků je úzce spojena i trestná činnost tzv. ve srovnání s vraždou. státních úředníků. Organizovaný zločin Latentnost a ztížená odhalitelnost nelegálního jednání jsou vlastní i organizovanému zločinu. jehož nositeli byly především rodinné gangy. Organizovaný zločin je sférou masivního obchodu. aktivní vyhledávání nových zdrojů příjmů. Lze sem zařadit protiprávní chování vládních představitelů. že procento těch. přičemž ve svých důsledcích může být (pro fungování sociálního řádu) daleko závažnější a nebezpečnější. že se vlastně nejedná (kupř. Keller. Ztížená možnost kontroly byrokratů a představitelů jednotlivých institucí je i příčinou toho. Nesnadnost odhalení základních složek mafií ztěžuje nejenom stále častější nenápadnost provozování jednotlivých aktivit. že se většina nelegálního jednání těchto skupin osob neobjevuje v oficiálních statistikách zločinnosti. než jsou následky běžného kriminálního jednání.

kriminalita bílých límečků. kdy šlo vlastně o napodobení nebo vyzkoušení shlédnutého násilí. V některých případech byl prokázán bezprostřední vliv násilí v televizi nebo filmu. Ve většině průmyslově rozvinutých států i v rozvojových zemích dochází v posledních desetiletích k prudkému vzestupu kriminality. Příčinami a prevencí se zabývá kriminologie. Mezi mladistvými pachateli klesá podíl psychotiků a naopak se zvyšuje podíl alkoholiků a sociopatů. prokuratura a soudy nedozvědí. ale ty bývají značně kusé a často rozporné. Statistiky trestných činů dokumentují nárůst trestné činnosti. vandalismus. rozvíjí se vědní obor viktimologie. které ztěžují a prakticky i znemožňují adekvátní studium organizovaného zločinu. a to jak trestných činů spáchaných na dětech. trestná činnost nadnárodních organizací. trestného činu týrání svěřené osoby a trestného činu zanedbávání povinné výživy. trestných činů ohrožování mravní výchovy mládeže. často nedokončené • Trestní anamnéza Mezi mladistvými pachateli roste brutalita násilných činů. jako pachatele trestné činnosti je charakteristická trias: • Dysfunkční rodina • Nízké vzdělání. organizovaný zločin. Kriminalita je jedním ze sociálně patologických jevů. Naopak pro děti. urbanizace a migrace a s demografickými změnami. často dochází k usmrcování bezbranných starých lidí a dětí. ale především pro mladistvé. 135 . Moderní přístupy zdůrazňují komplexnost boje s kriminalitou.zovaných struktur. který je dáván do souvislosti s procesy industrializace. V České republice je možné sledovat od roku 1991 nárůst zejména u trestných činů vraždy dítěte. o které se bezpečnost. což jsou faktory. zabývající se zkoumáním obětí trestné činnosti. Mezi nové jevy kriminality patří terorismus. Rozlišuje se kriminalita zjevná a kriminalita latentní. tak trestných činů spáchaných dětmi. ničení životního prostředí. růst zločinnosti spojené s drogami. Jistou sumu poznatků lze sice získat z materiálů policie. základní.

to se samozřejmě nevztahuje pouze na dítě. Agresivita 11. co pro svůj život potřebuje. které mají zdroj v jejich osobnosti.1 Rodina a týrané dítě Lidské dítě se rodí do života poměrně chudě vybaveno vrozenými vzorci chování. nemusí své dítě přímo týrat. oba rodiče nebo jeden z nich může trpět nějakou poruchou. násilnické či kriminální osoby. především matky. Poukázali jsme již výše na význam socializace. ovliv136 . který je citově chladný. v nichž po narození žije a učit se všemu. psychopatie. pro kterou je neschopen vytvořit pozitivní vztah k dítěti. Přirozenou primární skupinou je rodina a to. v nichž rodina žije. především potřebu bezpečí a trvalého citového vztahu.11. ale kde trpí. které se budoucí rodič naučil ve své rodině. postavy rodičů. jsou vždy chápány jako milující. Procesem. včetně vlastního dítěte. Zkušenosti z chování vlastních rodičů. Ne pouze vyrovnané osobnosti se stávají rodiči. narkomani. kde je dítě milováno a přijímáno. poskytuje uspokojení základních psychických potřeb. Vlastní zkušenosti z dětství jednoho či obou rodičů jsou podstatným činitelem jejich chování k vlastnímu dítěti. v němž toto základní působení rodiny probíhá. kde dítě nejen že není zahrnováno láskou. Osobnost jednoho či obou rodičů se podílí na jejich chování k dítěti. socializací prochází ve svém vývoji každý lidský jedinec. působí na vytváření představy dítěte o sobě samém – na jeho sebepojetí a sebehodnocení. která rodiči zabraňuje vytvořit si kladný vztah ke komukoliv. Jedinec. je socializace dítěte. vzorce chování. Příčiny zneužívání a týrání v rodině V obecné rovině je rodina prostředím. Vliv má také partnerský vztah rodičů k sobě navzájem i okolnosti. za nichž došlo k narození dítěte. Příčinou negativního chování k dítěti může být charakterová či emocionální odchylka. ale velmi pravděpodobně ho bude citově zanedbávat. Může se jednat o jedince s duševní poruchou – neurotické či psychotické duševní onemocnění. Může se jednat o osoby. Rodina uspokojuje biologické potřeby dítěte. které jsou deviantní jiným způsobem – alkoholici. které je předmětem našeho zájmu. v jejich vlastním vývoji nebo kulturních a sociálních podmínkách. Rodina poskytuje základní vzorce chování. je v podstatě určováno působením rodiny. které přejal nápodobou či identifikací se svými rodiči. Přesto se v realitě velmi často setkáváme s rodinami. kde je dokonce týráno. čemu se dítě naučí. způsoby řešení situace. o to více je vrozeně schopno adaptovat se na podmínky. Na straně rodičů se může jednat o příčiny.

pro které se dítě stává objektem týrání. vědeckou činností či jinými zájmy. velice podstatně ovlivňují vztah a tím i chování rodičů k němu. na kterém si rodiče vylévají svou nevraživost na partnera. Jsou děti. kteří jsou zcela pohlceni podnikatelskou činností.). Mnozí rodiče. že jsou zcela zaujati svou vlastní kariérou. Dalším problémem se stávají už zmiňované nechtěné děti. jestli narození dítěte bylo či nebylo chtěné. proto také u rodičů týrajících či zanedbávajících vlastní dítě nacházíme velmi často v jejich anamnéze zkušenosti s týráním v dětství. za nichž došlo k početí a narození dítěte. Buď je to proto. Stačí. Jeho vlastní rodiče mu slouží jako vzor rodičovského chování. Okolnosti. Roli zde hraje též to. že dítě je po ruce v případě.ňují podstatně jeho chování jako rodiče. Z tohoto přenosu způsobů chování z generace na generaci také vyplývá dlouhodobá nebezpečnost týrání dětí. případně vítané (Matějček. V současnosti velmi často pozorujeme i rodiče. tak činí proto. kdo ji vyvolal (partner. přesto v bezmoci své oběti nacházejí uspokojení. V klinické a poradenské praxi se rovněž můžeme setkat s případy. že je rodiče také bili a nijak jim to neublížilo. Způsob chování rodičů k dítěti určují také konkrétní kulturní a sociální podmínky. do nichž rodiče vkládají své. z něj může učinit terč nevraživosti ze strany jednoho z rodičů (zvláště toho. který byl takto k sňatku přinucen). který byl nucen na sebe vzít a který ve skutečnosti neakceptoval. Jsou však typy dětí. častěji ztrácí zájem o další pomoc. 137 . Hovoříme potom o dítěti-symptomu. Rodiče si přes dítě řeší své vlastní problémy. většinou nerealizované životní představy a které nejsou schopny tyto představy naplnit. které podobné chování postihuje častěji a v určité míře lze i říci. Druhým účastníkem vztahu je dítě. stává se terčem. rodina se však kromě funkce výchovné musí zabývat ekonomickým zajištěním své existence. Celkové kulturní prostředí určuje rámcově přijatelnost či nepřijatelnost určitých způsobů chování. Dítě se stává často středem agresivního chování. zvláště výrazné je to v souvislosti s rozvodem. protože je bezmocné. Dytrych. v nichž rodina žije. kterou nemůže z nějakého důvodu zaměřit k tomu. Dítě je vtahováno do sporů svých rodičů. kolega v zaměstnání apod. která jim už nedovoluje věnovat čas či zájem vlastním dětem. kteří zanedbávají své dítě. kdy jeden z rodičů hledá náhradní cíl přenesené agresivity. Fakt. jehož řešení je velice obtížné. že je nějakým způsobem provokují. I v tomto případě můžeme najít některé příčiny. Rodiče také často své chování zdůvodňují tím. zpravidla se rodina hroutí. že tyto představy jsou nereálné. Vztah rodičů k sobě navzájem je velmi často příčinou negativního chování k dítěti. závislé a slabší. Pokud se totiž podaří pomoci dítěti. za níž může rodina jako celek fungovat. Rodiče nemusí být sadisté. Schüller 1976). které velmi často pouze svou existencí připomínají rodiči závazek. kdy se dítě stává terčem ústrků a opovržení rodiny v zájmu zachování křehké rovnováhy. že dítě bylo příčinou uzavření manželství.

Zdrojem problémů v souvislosti s týráním a zanedbáváním dítěte bývá často výskyt různých typů postižení u dítěte. že i vlastní. mají obtíže v sociálním kontaktu a obzvláště odolné se zdají vůči jakémukoliv výchovnému působení. které jsou jiné než u jeho adoptivních rodičů. Problematické jsou často i genetické předpoklady adoptovaného dítěte. hlučné. ale především citovou. Sociální prostředí určuje přijatelnost či nepřijatelnost způsobů chování. protože zvyšují neklid a úzkost dítěte. V našich podmínkách je tělesné trestání dětí zpravidla považováno za přijatelný výchovný prostředek.). porucha se projevuje především změnami v chování dítěte. sociálních a ekonomických změn v Evropě. Děti jsou zpravidla neklidné. vkládanou do něho rodiči. Konkrétní způsoby chování rodičů k dítěti jsou poznamenány kulturními a sociálními souvislostmi. Postižení těchto dětí není na první pohled viditelné. Rodiče méně vzdělaní a žijící v nižších socioekonomických vrstvách budou zřejmě ve vztahu ke svému dítěti používat jiné způsoby – zpravidla častěji tělesné tresty. Adoptované dítě má za sebou zpravidla delší či kratší pobyt v kojeneckém ústavu. Tyto děti se stávají velmi často terčem velmi tvrdých disciplinárních opatření ze strany rodičů. Jsou neobratné. Rozdíly v sociálních normách nabývají na důležitosti zvláště v současné době. rodiče prožívají zklamání a to se může projevit v zavrhujícím chování vůči němu.ale často i proto. Chování rodičů vůči vlastnímu dítěti závisí rovněž na specifických normách. protože tito mají pocit. Rodiče si vytvářejí ještě před narozením dítěte jeho ideální podobu. platných v konkrétním sociálním prostředí. 138 . která většinou skutečnému dítěti neodpovídá. zdravé dítě v ideálních podmínkách by jen obtížně mohlo očekávání rodičů splnit. v němž žijí. těžko se soustřeďují a dokáží svými obtížemi rozčilovat své okolí až k nepříčetnosti. Je důležité. Adoptivní rodiče už v okamžiku adopce jsou rozhodnuti překonat překážky. Zvláštní skupinu tvoří děti v náhradní rodinné péči. Postižené dítě je vždy pro rodinu nesmírnou zátěží. zda je v dané kultuře přijatelný tělesný trest jako výchovný prostředek. Vytoužené dítě je tak předem zatíženo tak obrovskou citovou investicí. Na prvním místě lze uvést lehkou mozkovou dysfunkci. Pokud předpoklady dítěte pro vyplnění rodičovského snu jsou nedostačující.. kdy dochází k setkávání různých etnických a kulturních skupin v důsledku politických. někdy i velmi negativní zážitky z vlastní rodiny. že tyto děti trpí nějakým skutečným či relativním handicapem. Ne všichni rodiče se dokáží s touto zátěží vyrovnat (Vágnerová a kol. že s dítětem není absolutně žádné pořízení. Racionální rozhodnutí však nestačí ke zvládání náročných situací. Jejich chování neznamená ani tak negativní vztah k dítěti jako spíše naprostou výchovnou bezradnost. které se dlouho marně snažily mít vlastní dítě. a to i v případě dítěte zdravého. Tyto děti většinou přicházejí do rodin. Tělesné tresty a tvrdá opatření u dětí s LMD zpravidla nepůsobí a situaci spíše zhoršují. zatímco rodiče vzdělaní a na vyšší úrovni budou pravděpodobně dávat přednost trestání psychickému. nejen faktickou (nutnost specializované péče apod. 1993).

ale v extrémních případech i k fyzické újmě. utrpení či újmy na zdraví. špatně oblečené. ale doprovází rovněž i týrání fyzické. Aktuální důsledky se týkají současného prožívání dítěte. spáleniny. Dítě prožívá pocit křivdy. Celková aktivita dítěte je zpravidla snížena. Velmi často jsou nápadné celkovou zanedbaností – jsou špinavé. beznaděje. citová deprivace. nevyspale. Psychické násilí mohou rodiče na dítě vyvíjet i celkovým výchovným klimatem v rodině. která nejsou ani tolik trestem za chování dítěte. které jsou způsobeny fyzickým týráním. Především neuspokojování potřeby citového přijetí. citové napětí a strádání je důsledkem psychického týrání. musíme rozlišit aktuální a dlouhodobé důsledky. Psychické násilí se projevuje především slovně. prožívá velmi často pocit viny. Působí zde deprivační vlivy. Utrpení. lásky a bezpečí. působí podvyživeně. odmítání uznat jeho přednosti a zdůrazňování chyb způsobuje deformace a sociální deprivaci dítěte (Langmeier. protože jejich rodiče dávají přednost materiálnímu zabezpečení před citovým vztahem k dítěti. modřiny. Tyto děti velmi často vykazují neurotické příznaky. Zesměšňování dítěte. především deprivace či subdeprivace citová. Dlouhodobé důsledky představují především vliv na vývoj osobnosti dítěte. zavržení. zesměšňováno. Pasivní agresivita se projevuje spíše zanedbáváním dítěte či neuspokojováním jeho základních potřeb. Chovají se úzkostně. Neplatí to samozřejmě absolutně. Projevy chování týraného dítěte nemusí být nijak nápadné. kde se mu nedostává uspokojení základních psychických potřeb. jsou jedním z důsledků. bez energie. špatně se soustřeďuje a tím zpravidla trpí i školní výsledky. Hovoříme potom o psychické deprivaci dítěte. jako spíše obvyklým způsobem chování rodičů. aktivní či pasivní agresivitou. může vést nejen k deformacím v rozvoji osobnosti. dítě není motivováno ke školní práci. cloumání. Fyzicky týrané děti mají často na těle stopy po týrání – oděrky. je mu neustále připomínána jeho skutečná či domnělá nedostatečnost. Matějček. Zvláště děti zanedbávané citově mohou být naopak přepychově oblečeny. tj. Aktivní agresivita se projevuje většinou ve fyzickém násilí vůči dítěti. strkání a podobně. Dítě je rodiči podceňováno.Formy zneužívání a týrání dítěte v rodině Rodiče a další členové rodiny mohou projevovat svůj negativní vztah k dítěti aktivně či pasivně. 139 . jeho negativní důsledky pro psychický vývoj jsou však ještě závažnější. Sexuální násilí a zneužívání dítěte je také fyzickým násilím. smutek. Často můžeme zaznamenat hrubé zacházení s dítětem. 1974). Psychicky dítě strádá rovněž v rodině. Psychické důsledky zneužívání a týrání dítěte Uvažujeme-li o důsledcích týrání a zneužívání dítěte ve všech jeho podobách. Psychické násilí může však nabýt podobu citového vydírání. Fyzické násilí se projevuje nejčastěji přehnaným tělesným trestáním dítěte. jsou malátné.

Dítě se zde učí přijímat autoritu. vyplývá také její sociální struktura a vymezení sociálních rolí jednotlivých účastníků. se vymyká obecně přijaté normě. poprvé vstupuje do velkého světa. Vzájemný vztah učitele a žáka. První příčina. Záleží pak na klimatu dané školy. protože jeho chování je v řádu věcí. jaké vytvoří pozadí výchovně vzdělávacímu procesu. Celkový rámec naší školy tedy usnadňuje vznik citově chladnějších vztahů a používání autoritativních způsobů chování. někdy až agresivní učitel je akceptován (i když pravděpodobně bez nadšení).11. tak i ze strany vrstevníků. Obecná norma vychází z předpokladu. jak existuje v dané kultuře. Z celkového pojetí školy. Škola je náročnější a stresující prostředí. Role učitele a role žáka jsou poměrně přesně definovány. podobně jako v případě rodičů. Poprvé se také dostává do konkurenčního prostředí vrstevníků. V současné době nejsou tělesné tresty přípustné. prochází určitým vývojem a řídí se zvláštní komplementaritou. Mladí. je škola jako systém. Dítě se ovšem i ve škole může stát terčem agresivního chování jak ze strany dospělých. že učitelem se stává člověk. že klade na děti určité nároky. svých výkonů a schopností. omezujícím vlivem už prostě proto. že škola obecně působí stresujícím. Autoritativní. který je v rámci naší školy očekáván. škola ho začleňuje do širšího sociálního rámce jako příslušníka společnosti. jak by to mělo a mohlo být. Příčiny a formy násilí ve škole Předchozí úvahy o škole a jejím socializačním působení vycházely spíše z toho. Ve škole dítě poprvé dostává příležitost získat pozitivní hodnocení vlastním úsilím a podle úspěšnosti tohoto úsilí si vytváří základy celoživotního postoje k práci. méně přihlíží k individuální jedinečnosti každého dítěte. kterým se musejí přizpůsobovat. Ve škole se dítě dostává poprvé mimo rodinné prostředí. Naše škola je svými kořeny v rakousko-uherském školství spíše autoritářského typu a důraz na disciplínu a dodržování určitých pravidel chování je často doplňován odstupem učitele od žáka. Pokud je učitel slabý a bezradný. Odlišnost od rodinné socializace je především v tom. kteří přicházejí do školy s iluzemi o dorozumění se svými žáky prostřed140 . že zatímco rodina ovlivňuje vytváření základů osobnosti dítěte. kde je posuzováno podle své práce. která může vést k nežádoucím jevům.2 Škola a týrané dítě Význam školy a školních zkušeností pro vývoj dítěte je mimořádný. který má vztah k dětem. Agresivita ze strany dospělých. je však nutno konstatovat. případně žáků. verbálně i neverbálně. začínající učitelé. na pedagogickém sboru. stávají se žáci agresivními. Hranice mezi výchovným. formujícím a tedy v zásadě pozitivním vlivem a mezi omezováním osobní svobody a faktickým znásilňováním osobnosti dítěte může být velmi úzká a v některých případech není obtížné ji překročit. získává zkušenosti v kontaktu s vrstevníky. na řediteli dané školy.

I když se nemusí jednat přímo o patologickou osobnost. mohou proto být původně obrannou reakcí. Je proto nutné uvážit i jevy na druhé straně. Nelze ovšem na druhé straně opomenout žáka a jeho podíl na agresivním chování učitele. jak už bylo zmíněno výše. které se ze strany dospělých ve škole objevují.nictvím přátelského chování. Jestliže jsou tyto děti obtížné v rodinném prostředí. může být jedinec učitelem z různých důvodů. mohou negativní reakce učitele přímo provokovat svým chováním. které mohou za určitých okolností provokovat agresivní chování učitele. které učitel ve svém vztahu k žákům používá. Negativně působící interakci verbální i neverbální lze považovat za projev psychického násilí ze strany učitele. Dítě. které považují za šplhouny či žalobníky. případně není schopen tolerovat. 141 . děti potom mohou být vnímány v zásadě jako obtěžující a nepříjemné a to může ovlivnit konkrétní chování k nim. protože je to pro ně jediný způsob. I když obecná představa vidí učitele jako člověka se vztahem k dětem. Některé formy násilí. Někteří učitelé nesnášejí děti. které má mimořádné problémy se soustředěním. Nebo proto. Příčinou může být nevýraznost dítěte. které si dítě s podobným způsobem chování a jeho úspěšností přináší z domova. dokáže rozložit celou třídu a prakticky znemožnit jakoukoliv práci. proto může být v takovém případě tato profese svým způsobem uspokojivá. Přesto lze dítěti život ve škole ztrpčit emocionálním týráním. Násilí ve vztahu k žákovi může mít příčinu v osobnosti učitele. Mezi takové okolnosti lze zařadit i zvláštnosti dítěte. jak na sebe připoutat pozornost. Učitel by měl své chování ovládat. Už v souvislosti s rodinou jsme se zmiňovali o dětech s lehkou mozkovou dysfunkcí. protože jejich přátelskost je dětmi interpretována jako slabost. Formy násilí. které považují za lajdáky. nedostatečně motivované pro školní práci. Například proto. Učitel může snadno podlehnout potřebě nějak se s tím obtížným dítětem vypořádat. Učitelé těžce snášejí děti. že nemá jinou pracovní příležitost. Žák nemusí odpovídat představě učitele a jeho projevy mohou provokovat k negativním odmítavým způsobům chování. ne vždy se mu to daří. jsou především násilím psychickým. chová se impulsivně a je tělesně velice neklidné. Často se také setkáváme s přetíženými až neurotickými učiteli – či spíše učitelkami – které svoje osobní problémy a frustrace řeší pomocí hněvivých útoků na děti. Někdy je příčinou odmítání až agresivity vůči dítěti jeho etnická příslušnost či jiné znaky (romské děti). ale i zkušenosti. kterou učitel volí k zachování vlastní autority a často i z výchovné bezradnosti. že ovládání dětí může nabývat nepřijatelných forem. velmi často narážejí na tuto agresivitu. i když jejich podíl není stejně aktivní. které učitel těžko snáší. aby uspokojil svoji potřebu dominance – je velmi snadné být chytřejší a silnější než děti. Některé děti. nedostatečné schopnosti. konkrétní učitelé mohou být velice rozdílní. podceňováním apod. Interpersonální násilí představuje vztah. ve škole jsou leckdy pro učitele skutečným trestem. zesměšňováním. snadno však může dojít k tomu. na němž se určitým způsobem podílejí obě strany. Vzhledem k legislativním předpisům si učitel nemůže dovolit trestat dítě tělesně.

ohraničuje nebo potlačuje schopnosti dítěte. Nesbit (1993) připisuje výše popsané patologické chování vůči žákovi především patologické osobnosti učitele.3 Agresivita ze strany vrstevníků Agresivita ze strany vrstevníků do značné míry závisí na celkové konstelaci sociální skupiny ve třídě. je interpersonální násilí vcelku běžným jevem. které je zaměřeno proti určitým skupinám nebo jednotlivcům. vzrůstá zpravidla celková agresivita chování a potyčky mezi dětmi se stávají převažujícím způsobem řešení konfliktů. zvláště v mladším školním věku. které ostře určuje pravidla hry. jeho sebedůvěru a samostatné myšlení. Ovlivňuje ji i učitel svým působením. jaké postavení dítě ve skupině zaujímá. Ve vrstevnických skupinách. • Destabilizační chování učitele. zasahuje ho to daleko silněji než v případech jiných sociálních skupin. Někdy jsou rvačky výrazem určitého měření sil. kterým učitel dítě zastrašuje. které pokořuje. jako je pohlaví. Důležitým faktorem je. které má v podstatě spíše sportovní než agresivní charakter (zvláště u chlapců). izolujícím přístupem. očerňuje nebo snižuje žákovu sebeúctu cestou slovního působení. které se pak stávají terčem. • Distance (chladné chování) se vyznačuje odmítáním a nedostatkem emocionální opory. kontroluje. na němž se emocionální napětí a agresivita ostatních vybíjí. způsobené celkovou situací. Pokud se však ve třídě vytvoří taková situace. vzhledem k tomu. Pokud je sociální situace dítěte ve třídě nepříznivá. Praxe naznačuje. kterým učitel rozrušuje a negativně ovlivňuje atmosféru ve třídě. že negativní vliv učitele je latentní a velmi častý jev na našich školách. • Diverzní chování je takové. že se do sociální špičky dostanou agresivní a problematičtí jedinci. Předpokladem takového stavu je to. 11. že ve vrstevnické skupině třídy existují normy takové chování umožňující a musí 142 . • Diskriminace je charakterizována chováním. socioekonomická úroveň. pěstováním nejistoty lhostejností a nevěnováním pozornosti emocionálním potřebám dětí. rasa. • Dominancí se rozumí takové chování. v některých případech jde o neuvědomělé reakce. neboť chování učitele může být primárně vedeno potřebou zvládat výukový a výchovný proces ve třídě. Lze s tímto konstatováním i nesouhlasit. založeným na faktorech. i když zpravidla nepřímo. že děti ještě nedokáží řešit konflikty jinak. v něm pěstuje úzkost a napětí. V některých případech se skupina soustředí na jedno či dvě děti.Kanadský psycholog Nesbit identifikuje šest kategorií psychického násilí ve škole: • Ponižováním je míněno chování. v níž se učitel nachází.

Ty se vyznačují mimořádnou neobratností v sociálním styku. I když nebyla výzkumně prokázána přímá souvislost mezi sledováním násilných scén ve filmu a vlastním agresivním chováním. šprtání a šplhounství. učitelé konstatují vzrůst napodobování rvaček z kreslených seriálů mezi dětmi. Podstatné přitom je.existovat určité předpoklady. především videa. s chováním oběti jakoby přímo vyvolávaly agresivní chování ze strany ostatních. Děti slabé. Některé děti jsou méně disponovány k sociálním kontaktům – introverti. co je přijatelné ještě na prvním stupni. Se šikanováním se častěji setkáváme u chlapců. které to umožňují. žalování). na druhém či vyšším je naprosto nepředstavitelné (např. Může se jednat jak o násilí fyzické. je nutno považovat za varující posun v obecných normách společnosti. ale vždy v prostředí relativně uzavřené skupiny. na vojně. 143 . Sociální skupina v takovém případě používá různé formy psychického i fyzického násilí vůči tomu. Šikanování se také často pojí s jinými projevy poruch chování. Protože však musí ve třídě i nadále zůstat. že se nejedná o střetnutí rovnocenných partnerů v konfliktu. Existují rovněž určité způsoby. televize a filmů. Sem patří především donášení. Nepřípustné jsou také takové způsoby chování. vychovatel nebo jiná osoba) na dítěti a následkem kterých dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte. kterou je možno jen obtížně opustit – např. že se dnes objevují prvky šikanování už na základní škole. Za šikanování je považována systematická agrese. které děti málo tolerují. V současné době je třeba vzít v úvahu rovněž působení médií. Specifickou formou agrese. kdo se tak chová. přílišné studijní úsilí. ustrašené.4 Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte Syndrom zneužívaného a týraného dítěte je v současné odborné literatuře definován na základě doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 a je uváděn pod zkratkou CAN. která je zpravidla opakovaná a dopouští se jí jednotlivec či skupina vůči jinému jednotlivci či skupině. úzkostné či neurotické děti. 11. je šikanování. kterých se dopouští dospělý člověk (rodič. které porušují sociální normy skupiny. se kterou se můžeme setkat ve škole. spíše je bylo dříve možno najít u vyšších věkových kategorií. Působení a závaznost sociálních skupinových norem vzrůstá v závislosti na věku dítěte. Působí zde pravděpodobně i vliv kulturních vzorů – mužnost projevovaná agresivním chováním. ale že oběť šikanování je vůči útočníkovi prakticky bezbranná. Konečným řešením je pak vytlačení dítěte na okraj skupiny. To. Definice je velmi široká a zahrnuje do sebe jakékoliv vědomé či nevědomé aktivity. tak i psychické či verbální. jeho situace může být velmi obtížná. Není to zajisté jediné místo. kde se vyskytuje. problémy mají rovněž děti s LMD. a proto je nutné je považovat za velmi závažný výchovný problém současné školy. Za nejméně žádoucí vlastnost je mezi dětmi považováno vytahování (frajeřina).

orálnímu nebo análnímu pohlavnímu styku. že 10–40 % žen a 5–20 % mužů bylo v dětství nebo v době dospívání zneužito. protože je obvykle skrýváno všemi členy rodiny. Podle některých zahraničních statistik je jedna třetina urgentních úrazových stavů u dětí. Dospělý svým nevhodným sexuálním chováním může poškodit dítě fyzicky. Kontaktní týrání je takové. včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte. což je ve společnosti považováno za právo rodičů. Dítě je jenom pravidelně tělesně trestáno. Takovou osobou může být rodič. 1989). odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba.. vystavování dítěte pornografickým videozáznamům. kde nedochází k žádnému tělesnému kontaktu. Nebezpečí trvalého poškození zdravého vývoje je podceňováno. pokud nedojde k úmrtí. např.Tělesné týrání Tělesné týrání je v rámci CAN definováno jako fyzické ublížení dítěti nebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte. především u dětí do tří let. Citové týrání Citové týrání zahrnuje takové chování dospělé osoby. Světová zdravotnická organizace udává. aby bylo nutno vyhledat pomoc lékaře. O počtu takto poškozených dětí jsou u nás neúplné informace. opakovaného ponižování dítěte či 144 . činnosti či chování. způsobena násilím páchaným na dítěti (Langmeier. setkání s exhibicionisty a účast na sexuálních aktivitách. U dětí tělesně týraných. vždy ho ale poškozuje ve vývoji jeho osobnosti. chybí důsledný záchyt a přesná evidence. Počet dětí vystavených opakovanému nebo dlouhodobému pohlavnímu zneužívání je odhadován na 1 % dětské populace. Citové týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte. Pohlavní týrání se dělí na bezdotykové a dotykové. Toto poškození se promítá nejčastěji do schopnosti vytváření partnerských vazeb v dospělosti a pozdějšího sexuálního soužití v manželství (Vaníčková a kol. komu bylo dítě svěřeno do péče a nebo kýmkoliv. Rodina i dítě se za své chování stydí. styk či vykořisťování kýmkoliv. než se obecně předpokládá. 1995). Je třeba mít na paměti. Bezdotykové týrání zahrnuje např. včetně laskání prsou a pohlavních orgánů. Většinou jde o jednorázové ohrožení. někdy se jedná o zneužití sestry starším bratrem. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání. Sexuální zneužívání Pohlavní týrání je nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu. které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. přítel. kde dochází k pohlavnímu kontaktu. že řada dětí není fyzicky týrána tak tvrdě. kdo dítě zneužívá. pohlavnímu styku. Tyto následky jsou vždy spojeny s poškozením ve sféře psychického zdraví. Nejčastěji zneužívá otec svoji dceru. zůstávají ve vysokém procentu trvalé následky tělesného poškození. Pohlavní týrání je ve skutečnosti častější. U sexuálního zneužívání dítěte je třeba upozornit především na incest. příbuzný.

V současné době však daleko větší nebezpečí představuje zanedbávání dětí ve zdánlivě dobrých a úplných rodinách. U těchto dětí je nejnápadnější jejich celkové psychomotorické opoždění v útlém věku. oblečení. které mají vysokou kulturní a životní úroveň a požívají dobré pověsti. Nepřiměřené ambice dospělých členů rodiny a dysfunkce rodiny vedou často ke stálým útokům na dítě. dětskou prací v domácnosti i mimo ni. násilná izolace. U dítěte takto týraného zůstávají trvalé následky v oblasti intelektové a emoční. rozvrácené. obtíže se sebehodnocením. Zanedbání výchovy a vzdělání je pojato jako neposkytnutí možnosti. Citové týrání se velice často vyskytuje společně s týráním fyzickým a pohlavním. který způsobuje vážnou újmu vývoji dítěte a nebo ohrožuje dítě. Jde o rodiny vykořeněné. Je to zejména tam. rodiny alkoholiků. přiměřené výživy. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma. přístřeší. Psychické zanedbávání se týká především rozvoje poznávacích a emočních funkcí. kdy je vystaveno dlouhodobé životní nejistotě. Zanedbávání můžeme rozdělit na nedostatek péče především v oblasti uspokojování tělesných potřeb a výchovné. způsob životosprávy. Takto poškozené děti navazují později a nesnadno vztahy uvnitř skupiny stejně starých dětí a jsou často žárlivé. vynucují si pozornost a projevy náklonnosti. Výrazné je především opoždění vývoje řeči a sociálních dovedností. rozvoj jeho chování a mravního jednání. peněz. zdravotní péče a ochrany. To zahrnuje neposkytování přiměřené výživy. Dítě je odkládáno předčasně a na 145 . a to např. podceňují se nebo naopak se přeceňují. Dítě se nenaučí běžné hygienické návyky. jednání ve shodě se sociálními normami. Zanedbávání Zanedbávání je pojímáno jako jakýkoliv nedostatek péče. Tento nedostatek pozornosti a projevů lásky se nahrazuje nadbytkem hraček. kde profesionálně angažovaní rodiče nemají na dítě čas nebo kde jde o dítě nechtěné. Typickým případem zanedbaných dětí jsou děti z rodin s nízkou socioekonomickou a zejména kulturní úrovní. narkomanů apod. Rodiče či vychovatelé mají tendenci udržovat rovnováhu své osobnosti na úkor dítěte.jeho zavrhování. kdy dítě má stálý pocit strachu. Zanedbaným dětem se často nedostává osobní hygieny. Tělesné zanedbávání je pojímáno jako neuspokojování tělesných potřeb dítěte. neustálou absencí ve škole. Děti mají v dospělosti obtíže s utvářením mezilidských vztahů. kdy nejsou poskytovány dostatečné podmínky pro rozvoj schopností a dovedností dítěte. potřebného dohledu a ochrany před úrazy. vyvolávání situace. aby dítě dosáhlo naplnění svého plného a vzdělanostního potencionálu. Některé jsou agresivní vůči druhým dětem. osvojování si kulturních dovedností a znalostí. omezování dítěte. způsobuje citové ublížení.

Pouze podrobná analýza příčin a mechanizmů podílejících se na vzniku poškození dítěte a snaha o pomoc a podporu rizikové rodině zabrání zhoršování poškození dítěte a umožní jeho léčbu. 146 . ať medicínská či trestněprávní. Samotné direktivní a represivní prostředky nic nevyřeší. aby nedocházelo k dalšímu poškozování dítěte. kteří vykazují poruchy chování. zaměřena tak. která je jako specifická dimenze obsažena ve všech profesích. v pěstounském zařízení či domově nebo jiném prostředí. aby mohlo zůstat se svou rodinou. zneužívaných a zanedbávaných dětí musí být vždy komplexní. kdykoliv je to možné. poruchy sociálních vztahů a tendence k alkoholové a drogové závislosti. humánního i etického. zdravotní sestra apod. Příklady takového týrání jsou: • Dítěti je upřeno právo na informace. Při řešení jakéhokoliv případu poškozování dítěte by měla být všechna šetření. horší prospěch.dlouhé hodiny do jeslí a mateřských škol. prováděná zbytečně nebo nešetrně mohou vyvolat u dítěte ireverzibilní poškození jeho duševního zdraví. • Dítě je neprávem odděleno od svých rodičů. Jakákoliv opakovaná šetření. učitel. Do současné postmoderní doby stále více zasahuje profesionalizovaná sociální práce jako teoreticko-empirická disciplína. • Nedostatečné služby či zdroje pomoci týranému dítěti. Problém je to multioborový a měl by být řešen multidisciplinárně. Přístup k řešení problému týraných. • Trauma dítěti způsobené necitlivými či zbytečnými lékařskými prohlídkami. advokát. ve školách. později je doma ponecháváno samotné u televize a videa. jsou děti takto deprivované zejména v útlém věku. Systémové týrání Systémové týrání (druhotné ponižování) je působeno tím systémem. podpoře a spolupráci s rizikovou rodinou. • Odepření rodičovských práv na informovanost a na účast na rozhodování. • Úzkost způsobená dítěti v rámci jeho kontaktu se soudním systémem. Vyšetřování příčin a řešení jednotlivých případů musí být založeno především na pomoci. • Zanedbávání a nebo špatná péče v denních zařízeních. který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin. • Je mu upřeno právo být slyšen. které pracují v konkrétní podobě s lidmi (tedy lékař. Vyšetření týraného dítěte je velmi náročné z hlediska odborného. kdykoliv je to pro dobro dítěte.). Řada dětí a dospívajících.

které se v průběhu individuálního vývoje rozvíjejí na základě aktivní interakce jednotlivců s prostředím.12. že dětství je úsekem lidského života pro formování osobnosti. mohou zvládnout všechny obtíže a nároky a najít s druhými lidmi. Vzhledem k tomu. s. Rodinné klima je spletitým souborem vzájemných vztahů v rodině.1 Postavení rodiny ve vývoji a výchově dítěte Je všeobecně známé. Pro ilustraci lze uvést alespoň některé názory našich odborníků. s. kteří byli ve svém dětství vyzbrojeni pro zátěže budoucího světa. v ní dítě získává fakta o sociálním okolí. 35). Prvním prostředím. Rodina je páteří výchovy. které se vzájemně prolínají a působí tak v integrálním spojení. Podobně Matějček a Langmeier (1986) uvádějí. blízkými i vzdálenými. jehož vliv později doplňují další instituce. Lidé mají různé zděděné a vrozené zvláštnosti tělesné a psychické. A duševně zdraví. zprostředkujícím působení externích vlivů na tvárný psychický aparát dítěte. základní školy. jeví se prostředí rodiny jako nesmírně důležité. Matějček (1986. že rodina plní nejvýznamnější úlohu ve vývoji a výchově dítěte. hodnot. v němž se podrobuje sociálnímu učení a je tradičně považována za hlavního činitele. Jen lidé. že základy osobnosti se formují od raného dětství. Rodina je základním socializačním činitelem. Na formování vývoje lidského jedince se podílí množství vnějších i vnitřních činitelů. zkušeností. souhrnem motivů. vytváří si postoje a hodnoty. Není tedy domov našich dětí jen tak docela soukromou záležitostí rodičů. ale v zájmu celé naší společnosti. Rodina je mediem. vztahující se k morálním standardům a druhým lidem (Homola. zdravé utváření lidské osobnosti. 12. způsob soužití (Koluchová. To je následně jedním z předpokladů pro dobré. se kterým dítě přichází do styku. 1966). 147 . je rodina. postojů. různé vlohy a dispozice. vyspělí lidé tvoří zdravou společnost. neboť jen ona má potřebnou stálost a kontinuitu. Je prvním místem. 1974). Ze všech výzkumů i praktických zkušeností vyplývá. 175) uvádí. společenské organizace. Syrovátková. nesoucí odpovědnost za to. Rodina je základním prostředím. jako jsou předškolní zařízení. jakým člověkem se to které dítě stane. že rodina má ústřední význam pro duševní vývoj dítěte a hraje nejvýznamnější úlohu v jeho výchově. jenž svým selháváním dětem umožňuje kriminální chování. na nichž rodinný život stojí (Srb. zdatní. Rodina jako objekt péče sociální práce Poznatky různých výzkumů zvýrazňují stále přesvědčivěji úlohu rodiny v utváření životních postojů. zájmové a sportovní kroužky. 1998. že dobrý domov je jednou z podmínek šťastného dětství. nabývá různých vědomostí.

Jedná se o strukturálně neúplné rodiny. na jeho projevy a vztahy k okolí. • Funkcionální poruchy rodiny. projevující se ve výchovném liberalismu. nevznikají v dětech pocity méněcennosti s únikovými tendencemi. trpí emotivními poruchami. stejně jako extrémně rigidní kontrola. Riziko emocionální deprivace. chybí ale často jeden z rodičů. V prvém případě postrádá dítě smysl pro kázeň a pořádek a nevytváří si v sobě potřebnou „imunitu“ proti nástrahám. děti jsou sebevědomé a nevybočují z hranic stanovených pravidel. zvláště nejsou-li splněny základní funkce rodiny (nezajištěnost normálního chodu domácnosti. nepřítomnost jednoho z rodičů. Na základě mnoha rodinně sociologických a kriminologických výzkumů můžeme zároveň rodinu označit za jedno z hlavních polí prevence trestné činnosti. • Nepříznivé emociální klima. mající bezprostřední vliv na morální kvality dítěte. tenze a také frustrace je minimalizováno. tj. Rodina jako první socializační instance vykonává tedy z hlediska bezprostředního formování osobnosti dítěte.2 Charakteristika rodinné výchovy Důležitou podmínkou zdravé výchovy je spokojenost rodičů. Prvořadě předurčuje prosociální nebo naopak asociální a antisociální postoje a činy dětí. spojuje se se stejně postiženými a zaujímá vůči konvenční společnosti postoj odboje a nepřátelství. Analýzy konkrétních případů protizákonné činnosti ukazují. V druhém případě se vžívá do role ušlápnutého. Někdy dochází až k odmítání dítěte. Rozumí-li si vzájemně rodiče. v nedostatečném vedení a dozoru a v podceňování pracovní výchovy. v nichž sice nechybí dva dospělí. citová deprivace je výsledkem nedostatku emocionálně pozitivního rodinného klimatu. • Záporné rodičovské vzory. jsou výchovné cesty chybné. volí zpravidla shodné výchovné přístupy a přiměřená výchovná opatření. Primární socializaci záporně ovlivňuje hlavně delší odloučení dítěte od matky. takže ve škále citů potom převládá zklamání. že v rodinách pachatelů působí destruktivně nejčastěji tyto skutečnosti: • Deficitní rodinná struktura. • Narušená dyáda matka – dítě. že extrémní výchovná shovívavost. odpor a egocentrismus. opírajících se o manželskou soudržnost. rozpory mezi rodiči a prezentování těchto rozporů před dětmi). z hlediska jeho vztahu k ostatním lidem a ke společnosti nanejvýš významný vliv. • Nízký kulturní a někdy i ekonomický standard rodiny. které mu život připravuje. nebo naopak v neúměrném trestání. především alkoholismus a vulgárnosti otce nebo uvolněné chování matky. nedůvěra. zejména na počátku života dítěte. Bylo opakovaně prokázáno. • Porušení souměrnosti mezi laskavostí a náročností ve vztahu k dítěti (výchovná asymetrie). 148 .12. Dokáží-li rodiče být vůči dětem nároční a zároveň citliví. v příliš represivním režimu.

s. 88). Celkově tedy můžeme hovořit o deficitu regulace sociálního chování a sociálního ztvárňování (Vítek. tím je větší pravděpodobnost. Jsou to v prvé řadě děti s výraznými vrozenými odchylkami v oblasti temperamentu.• Neschopnost rodičů dosáhnout jednoty citového a racionálního v tom smyslu. zlostná reakce na frustraci. které se od sebe odlišují v devíti druzích chování. v jakém stavu atp. na schopnost navazování kontaktu s vrstevníky. • Neúplné rodiny. tak trpí pěti podobnými druhy stresu. Dalším okruhem příčin. 122) ve svém díle uvádí. Nepřítomnost otce v rodině působí podle řady odborníků nepříznivě. např. únikové chování. zvyšuje agresivní a nevázané chování. míra kolísání nálad. že se dítě dopustí trestného činu. frekvence pláče. jenž uvádí. Cituje výsledky longitudiálního výzkumu Stelly Chessové a A. že některé děti jsou výrazně odlišné a na standardní výchovné postupy reagují nestandardním způsobem. že otec je identifikačním vzorem pro syny. s. Míní se jím míra rodičovy informovanosti o tom. s jakými kamarády se stýká. kteří konstatovali. 12. jako jsou: postoj k lidem. které podle Komárika (1999) by mohly mít za následek stav narušenosti. adaptabilita na nové situace. že se trestného činu dopustí v časném věku. Jsou to situace. kde výchovu v rodině zabezpečuje jen jeden z rodičů. Zajímavý názor na roli otce v rodině má Homola (1974). nedisciplinovanost. pocity křivdy a méněcennosti. Ať už je rodina z jakéhokoliv důvodu neúplná. když není doma. pravidelnost spánku. který má prokazatelnou souvislost se souběžným nebo pozdějším delikventním chováním dítěte. vyvolává neklid. že k výchovným selháním může dojít v prvé řadě proto. modelem chování mužů pro dcery a zároveň pro děti obojího pohlaví modelem emočního a sociálního chování. že jej bude opakovat a že půjde o závažný trestný čin.3 Výchovné defekty jako zdroj vzniku patologie Komárik (1999. Čím hůře rodiče monitorují své dítě. že většinu dětí je možno už od prvních dnů života zařadit do kategorií. Patří sem následující typologie rodin: • Úplné rodiny se od sebe liší hlavně počtem dětí a věkovým odstupem mezi rodiči a dětmi. Důležitým faktorem ve výchově je také tzv. 149 . do kterých se dítě dostává bez vlastního přičinění. kde se zdržuje. rozvrh jídla. dohled (monitoring). 117. kdy se vrací domů. jsou objektivní podmínky rodiny nebo její náhrady. ochota přijmout pravidla hry. aby společensky konformní jednání přinášelo zároveň hlubší vnitřní uspokojení. 1989. co dítě dělá ve volném čase. radost a pocit štěstí. Thomase.

který vychází z primární nebo referenční skupiny delikventa. • Rodiny s jedním dítětem. Dalším způsobem působení na dítě je hyperprotekce. Zájem vyvolávají především extrémy. zmenšenou sociální podporou a zájmem ze strany okolí. nerealistických přesvědčení a sociálně patologického chování. Dalším zdrojem možných selhání ve výchově je rodičovské chování. Pořadí narození: mnohé rysy osobnosti souvisí s pořadím. V případě rozvodu je matka na dítě sama bez opory staršího sourozence. zejména od rodičů. chyběním citové podpory a dělby práce při vedení domácnosti a traumatickou událostí nebo sledem událostí. z nichž aspoň jeden přináší do manželství dítě nebo děti. zanedbávání dítěte (mateřská deprivace). Rivalita při narození sourozence může vést až k regresi v chování. Takové je neadaptivní chování rodičů a chaos v jejich životních normách – hodnotovém žebříčku. Patří mezi ně např. Nejvíc pozornosti a očekávání je od prvého dítěte. souvisí především s nebezpečím výchovného zanedbání dítěte. • Sloučené rodiny vznikají manželstvím dvou lidí. když některému ze sourozenců je věnována větší pozornost a láska než jemu. problém jedináčků je zejména problémem trojčlenné skupiny. Sourozenci: počet dětí v rodině je nezanedbatelným formativním činitelem. kdy si rodič řeší svoje osobní problémy. Základním problémem sloučené rodiny je vytvoření soudržnosti. aby ho jeho rodiče milovali a vnímá jako nespravedlnost vůči sobě. Jiným nezáměrným působením rodičů na vývoj dítěte je situace. rodiny s více dětmi a s jedním dítětem. kde v případě manželského konfliktu vzniká tendence uzavírat s dítětem koalici proti partnerovi. Sourozenecká rivalita: každé dítě touží po tom. že se dítě učí již od raného dětství. Důsledkem této deprivace v raném dětství je snížení inteligence a celková apatičnost dítěte. Komárik (1999) uvádí. menší kapacitou na zvládání náročných životních situací. Důsledkem je 150 . kterými se nový životní styl začíná. se kterými je v dlouhodobém a intenzivním styku. že delikvence mladistvých je naučený proces. Nadměrnou péčí si nejčastěji matka řeší kromě přirozeného strachu i jiné rodinné problémy. které může vést dítě do bludného kruhu závislostí. • Rodiny s více dětmi. To v něm může vyvolávat úzkost z možného selhání.Nízkou úrovní příjmů. To znamená. ve kterém se dítě narodí.

že rodina nevědomky připíše jednomu svému členovi zodpovědnost za všechno zlé. malou samostatnost. velmi častým odměňováním. Dalším z činitelů rodičovského chování je násilí na dětech. v které mu rodič systematicky neverbálně dává najevo. jaké je. nízké požadavky. nejistota. je pravděpodobným výsledkem schizofrenie na začátku dospělosti. egoičnost. vzpouru či agresi. volní a sociální sféře. rebelský nebo paranoidní postoj k životu. pozitivní postoje k okolí. Když se tento postup praktikuje v raném dětství. Znamená dlouhodobé vystavení dítěte situaci. Výchova autoritativní. Nadměrně pečlivá výchova Je charakterizována silnou láskou k dítěti a akceptací jeho potřeb. jehož sebevědomí ovšem nestojí na solidních základech. ale nízkými požadavky. že mu je na obtíž. většinou nevhodnými. neustálá kontrola. ustrašenost. Má vysoké ambice a aspirace. slabou kontrolou. která nedopřeje dítěti dostatek samostatnosti. Rodiče rádi disponují různými tresty. kterým je emocionální a sociální narušenost. submisivnost. který se vyskytuje v dysfunkčních rodinách. kterým si násilník řeší svůj vlastní nezvládnutý citový stav. 151 . Tento typ výchovy vyvolává u části dětí negativizmus. Horší je přehnaná starostlivost.zpravidla ztráta schopnosti řešit životní situace. Toto vše podporuje vznik frustrací a z toho pak dalších potíží v emocionální. chybí akceptace potřeb dítěte a málokdy je přijímáno takové. co se přihodí. 3. autorů. není zvyklé brát ohled na ostatní členy rodiny. 1993. Je to způsob. a přitom dítě verbálně ujišťuje o své lásce k němu. Obzvlášť destruktivní formou rodičovské komunikace s dítětem je vzorec známý pod názvem „dvojitá vazba“. Důsledky pro dítě s sebou přinášejí neustálé vědomí ohrožení. ovšem malou vytrvalost. poruchy sebehodnocení apod. Hledání obětního beránka v rodině je dalším komunikačním vzorcem. neumí řešit životní obtíže a překonávat překážky. Všechny uvedené činitele mohou vyústit do výsledného stavu výchovy. že ho nemá rád. Dítě má mnoho volnosti. Násilí na dětech se často zaměňuje s výchovným prostředkem zvaným trest. Z oblasti rodinné výchovy vyčleňuje Kozelská (In Kol. což je v pořádku. akceptací jeho potřeb. Nadměrně shovívavá výchova Je charakterizována láskou k dítěti. málo povinností. doma nesmí nic dělat. trestající Rodiče příliš tvrdě prosazují svou autoritu. s. dostatečnou frustrační toleranci. 2. Pocit křivdy a bezradnosti. Dítě bude mít zřejmě silné vědomí vlastní hodnoty. Dítě vyroste ve velmi sebevědomého člověka. chybění empatie. úniky všeho druhu od objektivních společenských požadavků. Rodiče dítěti vybírají kamarády. 234) 4 typy: 1. Jde o to.

individuality i práv dítěte. porozumění. Zvláštní kategorii tvoří děti. leč důležitý sociální subsystém společnosti. předepisuje jim určitá pravidla chování. jaké chování je v té či oné situaci správné. Dítě je si jisto. že ho rodiče milují i ve chvíli. 152 . Jde o primární skupinu. Tyto v pravém slova smyslu deprivované děti mají nejen oslabenou schopnost navazovat vztahy a nalézat v nich uspokojení. Tato výchova podporuje osvojování společensky akceschopného chování. že se základní vztahy institucionalizují. jsou důslední a při kontrole svého dítěte nenarušují jeho sebedůvěru. Jejich adaptace na ústav je samozřejmě lepší než adaptace na samostatný život mimo ústav. Byly vychovávány v kolektivních institučních zařízeních. podporuje samostatnost a aktivitu. interiorizaci norem a hodnot. Problémy mohou nastat při překonávání překážek v dospělosti. dítě přitom pořád zůstává dobré a milováno. mají i oslabený smysl pro „civilní“ (neústavní) realitu. nebo naopak nesprávné. respektování důstojnosti. jeho prostřednictvím vykonává společnost určitý tlak na jednotlivé členy. Jejich delikventní chování během dospívání a časné dospělosti může být někdy projevem naivity a „vrstevnického“ vidění světa. Může mít potíže při rozlišování. že určitý nedostatek lze lehce odstranit. Vidíme lásku rodičů.4 Funkce rodiny Rodině jakožto malé sociální skupině připadá nezastupitelná úloha v socializačním procesu. obvykle prošly celou sérií náhradních domovů. uspokojování sexuálních potřeb. a to v rámci společného hospodaření. Rodiče dítě přijímají i ve chvílích selhání. 12.Ale dají se očekávat těžkosti při nutnosti správně chápat a akceptovat společenské normy a požadavky. akceptaci potřeb. které neměly možnost korigovat v dlouhodobém vztahu k respektovanému dospělému a také ve vztahu k mimoústavním institucím. dnes spíše jako prostor uplatňování různých strategií jejích členů. které nevědomky upřednostňují před náročnou samostatností života na svobodě. dávají mu najevo. kdy nesouhlasí s jeho chováním. které rodinné prostředí vůbec nepoznaly. rozsahem malý. 2. Rodinný život se předkládá jako uznávaná hodnota. Rodina je pak charakterizována jako systém z hlediska jejích funkcí: 1. Rodiče mají přiměřené požadavky. proto pro ně může být vazba i vězení vlastně známým prostředím. Zájem společnosti na hladkém fungování právě této jednotky je vyjádřen i tím. Zdravá – demokratická výchova Tento typ výchovy předznamenává příznivý vývoj dítěte. 4. ekonomická funkce vymezuje rodinu jako výrobní jednotku (v minulosti). biologicko-reprodukční funkce zajišťuje plození potomstva. protože v dětství se nikdy žádné nevyskytovaly.

s relativně větší nezávislostí žen (u nás vyplývá z jejich vysoké zaměstnanosti). Rodina zprostředkovává jedinci i jeho základní sociální začlenění. Zvláště významné je osvojení jazyka jako prostředku symbolické komunikace. zvyky. V modu podpůrném si odborník neklade strategické cíle. 12. kdo ví. obstaráváním finanční pomoci apod. kdo se rodinou profesionálně i neprofesionálně zabývají (terapeuti. emocionální. ochranu před napadením). s existencí tzv. do sociálních sítí (sousedství. Ze strany těchto podpůrných profesionálů je vztah k rodině určen především institucionálním rámcem. v níž jde o uspokojování citových potřeb. Závislost na původní rodině se postupně mění směrem k nezávislosti. předávání kulturních hodnot. předávají se tradice. Na rodině můžeme demonstrovat všechny základní sociální vztahy – vztah k vnějšímu prostředí (rodina zajišťuje mimo jiné i bydlení. uznávání a vzájemné podpory. Relativně nejsnazší kontakt s rodinou je v těch institucích. ohlašující krizi rodiny. přátelé). kulturní hodnoty.). poradci. Provází člověka prakticky po celý jeho život. sociální a speciální pedagogové. Na některé instituce se rodiny obracejí samy. Svou instrukcí přebere odpovědnost za řešení rodinných těžkostí na sebe. dvoukariérových manželství. vztahy reprodukce ve smyslu biologickém (dělba práce mezi mužem a ženou) i ekonomickém. sociální pracovníci i dobrovolníci). V modu poradenském. socializační a akulturační.3. Statistiky rozvodovosti a počtů dětí vyrůstajících v neúplných rodinách či náhradních zařízeních připomínají poplašné signály. 4. výchovou dětí. etnické skupině). V rodině dochází ke kulturnímu přenosu. formování životního stylu. péčí o stárnoucí rodiče. která je většinou završena založením vlastní rodiny. Snaží se kompenzovat rodinný handicap přímou pomocí (obstaráváním informací. i když v jednotlivých fázích životního cyklu jde o různé aspekty.5 Rodina jako klient Všichni. o vědomí jistoty. málokdy ovšem celé rodiny. direktivním vystupuje vůči rodině jen ten. vzdělávání. s potřebou nových forem dělby práce v rodině. V modu terapeutickém se podpůrce soustřeďuje zejména na rodinné interakční vzorce. třídě. Prostřednictvím rodiny se dítě zapojuje do komunity. navazují s rodinou vztah. zajišťující výchovu dětí. Výskyt krizových tendencí souvisí také se změnami ekonomického postavení. 153 . na počátku životní dráhy ho vybavuje určitým sociálním statusem (příslušnost k vrstvě. v nichž se poskytuje pomoc zjevně nemocnému nebo jinak ohroženému.

Není úkolem sociální práce s rodinou udržovat rodinu pohromadě za každou cenu. klinické rodiny jsou definovány přítomností nějaké poruchy. zdravá rodina a neklinická rodina. Spolehlivých výzkumů funkčních rodin je zatím velmi málo.6 Idea funkční rodiny Výraz funkční rodina tu upřednostňujeme před pojmem normální rodina. Proto lze považovat za přijatelné i označení neklinická rodina. 12. tak pro praktiky zabývající se rodinami. kdo s rodinou pracuje. Posuzovatelé před výzkumem procházejí výcvikem a po jeho skončení se musejí v předem určené míře při posuzování modelových případů shodovat. které jsou založeny na metodách přímého pozorování a pokrývají delší časový úsek. Hodnotí se komunikace po úkolu (např. Používané metody. resp. Pro ilustraci zde uvedeme názvy škál použitých klinických i neklinických rodin Riskinem a Faunceovou (1970). který by bez ní asi proběhl pomaleji nebo by neproběhl vůbec. že normu lze definovat jako statistický průměr. K výzkumům tohoto druhu jsou rodiny vybírány inzeráty a jsou zařazeny do zkoumaného vzorku poté. Rodina se může v průběhu kontaktu s podpůrnou institucí nebo po něm rozpadnout. harmonická rodina. žádné vážné tělesné nemoci apod. jako ideál (což by bylo v souvislosti s rodinou matoucí) i jako zvyklost. přihlížejí i k mimoslovním charakteristikám sdělení. který tvoří nepostradatelný pól uvažování jak pro výzkumníky. poradce. žádný kontakt s policií. nepřítomnost záznamu v rejstříku trestů. Vychází se tedy z pojetí normy jakožto nepřítomnosti nemoci (poruchy) – připomeňme. kdy neexistuje závazný model rodiny. jimiž jsou výchova dětí (na místě prvním). nemají vysokou spolehlivost a jsou kulturně špatně přenosné. co se u vás stalo během minulého měsíce). jimiž jsou většinou posuzovací škály. Je zřejmé. Zvláště takových.Typologie podpůrných postojů je abstrakcí. sociální pracovník. Žádost o účast v komunikaci versus chybění žádosti o účast v komunikaci. lze těžko konstruovat závaznou normu. dobrovolník. Jasnost versus nejasnost. Konkrétní terapeut. sociální či speciální pedagog. má postoj smíšený. Zúčastněnost v komunikaci versus nedostatek zúčastněnosti v komunikaci. Posuzovatelů je více. popište. co projdou vylučovacími kritérii (nepřítomnost duševní nemoci. V době. Zvláště u rodin s výskytem člena rodiny se závislostním problémem je rozpad rodiny častým průvodním jevem. v němž obvykle jeden modus převládá. Všemi těmito tituly se teoretici snaží pojmenovat ten typ rodin. že rodiny dosahují svých cílů různými cestami. Vývoj rodinného problému a vývoj rodiny s sebou nese také vývoj postoje toho.). jež patří mezi nejpoužívanější nástroje a osvědčily se i u nás. Pokračování v tématu versus změna tématu. Intervence totiž někdy urychlí proces. pak uspokojování potřeb dospělých členů rodiny. 154 . Je nutno soustředit se na hlavní funkce rodiny. proto je nepoužitelné i procesuální pojetí normy.

Na chování. Podpora versus chybění podpory. Běžným jevem v klinických rodinách jsou ostré mocenské boje. mají lepší kontakt s dětmi. Potřeby a přání členů rodiny jsou zhusta přijímány jako nepřijatelné. když překračuje generační hranici (rodič se např. zmatků. Nejmenší možnou jednotkou je operacionálně definovaný výrok jednoho člena rodiny. V komunikaci dysfunkčních rodin se zjišťuje mnoho protimluvů. očekávání nepříjemností. Mnoho smíchu versus málo smíchu. spojí s dítětem proti druhému rodiči). přes opakované prosby a výhrůžky zůstávají v klinických rodinách role nejasné. obě strany vyžadují loajalitu. Mnoho tzv. Mnoho vstupování do řeči jiným versus málo vstupování do řeči jiným. Tyto rodiny jsou charakteristické pevnou koalicí mezi rodiči. které je hodnoceno jako nepřátelské. Členové na sebe berou ohledy a respektují se. neoprávněné a jsou odmítány. rodiče vyjadřují pocit. neangažovanosti. Bylo zjištěno. Mnoho humoru versus chybějící humor. se v těchto rodinách reaguje razantní nepřátelskou odvetou nebo bezpodmínečnou (často však předstíranou) kapitulací. neurčitostí. Ve vnitřních vztazích klinických rodin nacházejí posuzovatelé atmosféru nedůvěry. Vytváření koalic se považuje za zvlášť zhoubné. Mnoho přerušování versus málo přerušování. V takovém ovzduší se nikomu netoleruje váhavost nebo nerozhodnost. že i v neklinických rodinách zvyšuje účast na výzkumu počet a délku domácích diskusí. rodina se drží zaběhaných 155 . že nelze zkoumat rodinu „samu o sobě“. již někdy vedou k roztržení rodiny na dva tábory. Je v ní také vysoká stereotypie. Útoky versus chybění útoků. čtení myšlenek versus málo čtení myšlenek. Před pokusem o shrnutí výsledků výzkumů funkčních rodin podotýkáme. Vysoká komunikační intenzita versus nízká komunikační intenzita. nejdelší jednotkou je debata rodiny od začátku výzkumného (terapeutického) sezení do jeho konce. V rodině existuje rovnováha mezi intimitou a potřebou sdílení. Škály tohoto druhu se dají použít pro klasifikaci různě dlouhých jednotek komunikace. že se rodina lépe vypořádává s novými událostmi. Odpovědnosti se pokud možno každý vyhýbá nebo ji chce někdo strhnout na sebe. Jedinečnost jednotlivců je hodnocena pozitivně. Přes proklamovanou blízkost a vzájemnost se v klinických rodinách nacházejí známky distancovanosti. nedorozumění. Mluví všichni účastníci versus nemluví všichni účastníci.Výměna informací versus chybění výměny informací. Přes všechno vyžadované přizpůsobování. Ve funkčních rodinách se naproti tomu očekává dobré za dobré. že domácí atmosféra se vyčistila. Souhlas versus chybění souhlasu. přitom ji však neunese. neurčité je i rozdělení odpovědnosti mezi členy rodiny. V rodině je jasná hierarchie odpovědnosti. neboť jakýkoli výzkumný projekt ovlivňuje dění v rodině. kterou žádný vnější vliv nedokáže trvale ohrozit.

adresované. Popis pouhého obsahu promluv působí i u dobře fungujících rodin stroze. nemají komunikační 156 . že například funkční rodiny nemají spory. přímé. nebo dělají něco jiného. že hodnocení emočních projevů vnějším posuzovatelem je velmi obtížné. Lidé dávají najevo potěšení ze vzájemného kontaktu. bez velkého dohadování. které plynule přecházejí od jedné dvojice k druhé. V některých sférách je dětem dovoleno. Nevyplývá z nich.způsobů komunikace. jsou popírány nebo označeny za nepodstatné. že mimoslovní indikátory emocí (tón hlasu. V rodinách funkčních je atmosféra pozitivnější. z něho by se daly některé výroky klasifikovat jako nepřátelské. i když jejich výchozí názory mohly být různé. V dysfunkční rodině nejsou jasné kompetence. někdy se někdo agresivně postaví proti rodinné autoritě. Ve funkčních rodinách naproti tomu mluví každý sám za sebe. ve skutečnosti jsou však změkčovány mimoslovním doprovodem. Komunikační iniciativa členů dysfunkčních rodin bývá nízká. že se oba drží dohodnutého řešení. které se dostávají do odborné péče díky svým problémům. ostatní mlčí. Ty aspekty skutečnosti. jež se týkají jak členů rodiny. Mezi badateli panuje shoda v tom. Vyhlašují se požadavky. kdo se pokládá za jejího mluvčího a strážce rodinných pravidel. Závažnější záležitosti rozhodují rodiče. Někteří členové rodiny z domácího provozu bud úplně vypadávají. které neodpovídají rodinnému pojetí světa. aby s rodiči diskutovaly a při konečném rozhodnutí je na přání dětí brán ohled. v rodině se však může vyskytovat někdo. Každá rodina má jinak nastaven svůj emoční termostat a určit hranici mezi přátelským popichováním a odmítavým ironizováním může spíše ten. Ten pak ovládá pole. než je právě potřeba (z hlediska ostatních). Dysfunkční rodiny zvládají i běžnou provozní rutinu domácnosti s obtížemi. pantomimika) jsou lepšími a citlivějšími ukazateli než samotný obsah řeči. neodvažuje se hledat nové způsoby. tedy člen rodiny. Rodina je otevřená pro nové myšlenky a nová řešení problémů. je v nich hodně negativních přívlastků. Je třeba tu podotknout. mimika. nepřesvědčivě přitakávají. Promluvy jsou jasné. tak cizích lidí. Vyskytují se i neskrývané projevy beznaděje a zoufalství. kdo je dokonale zasvěcen do přediva signálů. V dysfunkčních rodinách. je zpracovávána pod vlivem rodinných tradic. Status quo je udržován pověrami. Promluvy proto působí jako monology. Sociální i jiná realita je rodinou interpretována nezkresleně. Funkční rodina zvládá domácí provoz hladce. Vypočítané charakteristiky funkčních a dysfunkčních rodin jsou polární. Komunikace je živá. Je v ní hodně dialogů. a to tak. jimiž se nikdo neřídí. V těchto rodinách byla pozorována i pozorovatelům nepochopitelná hluchota ke stavu krajní psychické nouze některého člena. Magnetofonové záznamy komunikace v dysfunkční rodině jsou typické sekvencemi promluva – ticho – promluva – ticho. které rodinu hodnotově orientují. aktivní. V méně extrémní podobě má nezájem podobu cynického zlehčování signálů nepohody nebo nespokojenosti. V komunikaci je hodně humoru. bývá pozorováno nápadně mnoho negativních emočních projevů. od ironizování až k otevřenému a přímému napadání.

aby nebylo poškozeno sebehodnocení osoby. Ne všechna kritéria navržená k rozlišení funkčních a dysfunkčních rodin mezi nimi skutečně diferencují. které má rodina mít. Beavers (1982) například mezi oběma extrémy (které nazývá optimální rodiny a rodiny dysfunkční) rozeznává ještě rodiny adekvátní a rodiny průměrné. Olivieriová a Reissl (1982) například s překvapením zjistili. Rodiče se mohou zcela přiměřeně starat o děti. Rodiče děti přiměřeně oceňují za úspěchy. kdy s řešením dítěte nesouhlasí. i když nemají šťastné manželství. o kterou jde). Rodiče určují dětem zcela zřetelně hranice dovoleného chování. že jejich dimenze rodinného vztahu k společenské realitě (konfigurace. Rodiče vyjadřují ambivalentní postoj k postupující nezávislosti svých dětí. které nejsou ověřeny výzkumem neklinických rodin. jejž však výzkumníci zformulovali v diskusích následujících po kvantitativním vyhodnocení záznamů rodinné interakce: Oba rodiče vnímají děti podobně a mají vůči dětem podobná očekávání. má víc společen157 . Optimální a adekvátní rodiny považuje autor za funkční. (Když se někdo projevuje z hlediska rodiny nepříznivě. V adekvátních rodinách je zřetelné oddělování mužské a ženské role. nediskutují o tom před dětmi a děti do tohoto sporu nevtahují. je to vysvětleno a omluveno tak. koordinace a uzavřenost) nejsou schopny odlišit rodiny funkční od rodin dysfunkčních. takových projevů je však relativně méně. Z Riskinova výzkumu funkčních rodin stojí ještě za citaci kvalitativní popis vztahů mezi rodiči a dětmi. Proto tito autoři doporučují rezervovaný postoj ke všem modelům rodinné patologie. Děti mohou rodičům vzdorovat. nemají rigidní stereotypy. který původně nebyl předmětem šetření. Rodiče mají v rodině jednoznačně vedoucí roli a hranice mezi generacemi je zcela jasná. aby v rodině dosáhly autonomie. Dá se předpokládat. Rodiče povzbuzují děti k řešení problémů. Muž je velmi pracovně angažován. rodiče však hlídají meze tohoto vzdorování. Již v současném písemnictví se objevují pokusy o kvalitativní odstupňování funkčnosti rodiny. Statisticky významný rozdíl v kvantitativních znacích bude pravděpodobně nahrazován strukturálním popisem interakčních vzorců a z takového výzkumu vyplyne propracovanější typologie rodin. Pokud se rodiče v názorech na děti liší. vnímání potřeb členů rodiny a vyhýbání se negativnímu nálepkování.nejasnosti. Snad nejpodstatnější je ve funkčních rodinách vědomí nutnosti kooperovat. poskytuje rodině materiální podporu. a to i v případech. tzn. Děti nemusí nutně rebelovat. plnící hlavní funkce. že výše načrtnuté ostré rozdíly mezi funkčními a dysfunkčními rodinami bude výzkum stírat a bude objevovat stále více „normálního“ v „nenormálních“ rodinách i naopak. než je pouhá polarita mezi rodinami funkčními a dysfunkčními. nepřevažují.

ských kontaktů než žena. Posuzování funkčnosti rodiny musí být vícedimenzionální. Častost sexuálního styku mezi manželi je variabilnější než u rodin adekvátních. Žena se v tomto typu rodiny věnuje hlavně domácím záležitostem a cítí se jimi být poněkud přetížena. některé domácí práce. 158 . že současný výzkum funkčnosti rodiny se soustřeďuje na schopnost členů rodiny efektivně spolu komunikovat. pohybuje se od několika kontaktů za týden po několik kontaktů za měsíc.) Rodiny optimální se vyznačují pružnějším pojetím mužské a ženské role. Z výše uvedeného je zřejmé. to mu však nebrání v tom. Jsou si věrni. Sexuální styk je v těchto rodinách pravidelný. případně i zájmy dělají společně. Muž je jako v předchozím případě hodně pracovně angažován. Manželé mají ze sexuality potěšení. je uspokojivější pro muže než pro ženu. Společným znakem obou typů rodin je odpovědnost vůči zájmům a potřebám kohokoliv z širší rodiny. aby dokázal ženě poskytovat emoční podporu a aby se zajímal o děti a trávil s nimi čas. Žena se v takové rodině cítí dobře a udržuje si dostatek svých vlastních společenských kontaktů. udržovat si doplňkové role. Mívá obtíže s únavou. Rodinám adekvátním i rodinám optimálním velmi záleží na prospěchu dětí. řešit běžné i výjimečné problémy. V obou typech rodin jsou zájmy dětí prioritou. občas mívá depresivní náladu. aby to rodinu ovlivnilo. přiměřeně emočně reagovat a určovat meze dovoleného chování. manželé se mohou víc zastupovat. Manželé dávají najevo potěšení ze vzájemného vztahu. (Tento popis pozoruhodně odpovídá popisu naší typické městské rodiny podle Možného. s váhou. ne však takovou. Mají společné kontakty s jinými rodinami i s jednotlivými lidmi.

Týrání a zanedbávání dítěte bývá definováno jako jakákoli interakce rodiče s dítětem nebo chybění této interakce. i když na první pohled jsou děti víc ohroženy rodičovskou agresivitou. Typologie klinických rodin 13. Dítě je pro něj stále ještě interakčním partnerem. necítí vinu při přestupku proti obecným zásadám morálky. Dítě se má co učit. Mluví-li s ním rodič málo. (Pojem emočního poškození musí brát v úvahu to. Týrané děti jsou ustrašenější či agresivnější než jejich vrstevníci. Zanedbávané děti jsou hůře živeny a jsou nemocnější než jejich přiměřeně vychovávaní vrstevníci. Tito rodiče se snaží usměrňovat děti kritikou. dítě se opožďuje ve vývoji řeči. ale pořád ještě na dítě reaguje. aby mohlo rozvíjet svůj intelekt.1 Rodina zanedbávající. Snadno se stávají obětními beránky dětských kolektivů. kdy rodiče zanedbávají dítě jen v určitém ohledu. je jeho situace srovnatelná s pozicí vězně na samotce. ale stále s nimi mohou držet krok ve vývoji rozumových schopností. že zanedbávané děti prosperují hůř.) Společným rysem obou typů rodin je necitlivost k potřebám dítěte. křičí. které jim mají vynahradit chybějící podněty. Tyto popisy odpovídají dětem extrémně zanedbávaným. která dítě poškozuje vývojově. Rodiny zanedbávající a týrající děti mají přesto společné rysy. Pokud se rodič chová jak agresivně. je v situaci horší. Na neúspěch či frustraci reagují většinou agresivně. někdy i smrt. Zanedbávané dítě nemá dost příležitostí k tomu. Zanedbáváním se míní rodičovská nevšímavost vůči podstatným potřebám dítěte – takoví rodiče nereagují na zřetelné signály nouze nebo deprivace svých dětí. Zanedbávané děti mají nedostatečný soucit s bližními. u téhož rodiče. do něčeho buší). ne ve všech. tak nevšímavě. Matějček razí v posledních letech termín subdeprivace. To bývá spojováno s osobností rodičů. nemají schopnost posilovat pozitiv159 . Pak je následné zpoždění dětského vývoje méně výrazné a jeho handicapy ve srovnání s vrstevníky mohou být snadněji přehlédnuty. Agresivní rodič je schopen způsobit dítěti vážný úraz. Stav apatie je u nich někdy střídán stavem náhlého oživení (skáčou. Trpí pohybovými automatismy. špatně navazují kontakty s cizími lidmi. aby se učilo základním civilizačním dovednostem. emočně nebo tělesně. jímž označuje případy. považuje se za závažnější problém nevšímavost. Jsou hůře soustředitelné. Obojí rodičovský postoj se někdy vyskytuje v téže rodině. Nemá dost podnětů k tomu. jak dítě událost vnímá. Jde-li o úplně malé dítě. rodič může být v něčem přijímaným modelem. Vůči okolí projevují málo zájmu.13. Zanedbávané dítě. Porovnání skupiny týraných a zanedbávaných dětí však ukazuje. které pro rodiče jakoby neexistuje. jenž nemá dlouhé trvání a přechází zase do stavu apatie. případně týrající děti Týráním dětí se v odborné literatuře míní jejich nepřiměřené fyzické trestání.

ale je při nich možné rodiče přímo učit zvládání těch projevů dítěte. byli rodiči často odmítáni. resp. Jako léčebný program i jako prevence se zkouší předání ohrožených dětí do celodenní péče mimo rodinu. které na sebe lidé v těchto rodinách kladou. rodiče se do nich nedokázali vcítit. Maximální úspěšnost je kolem 60 %. odmítáni. Rodiče bývají častěji nezaměstnaní. Specifičtější terapií pro rodiče jsou výukové programy. jako je samotné charakterizují pracovníci sociálních služeb: cítili se doma špatně. a to i mezi těmi členy rodiny. že v rodinách se sklonem k týrání jsou obětí všechny děti. snadno upadají do afektů. nedokázali brzdit svoje nepřátelské chování ani tehdy. Špatně ovládají svoje agresivní impulsy. Nedobrovolné vstupy do léčebných programů snižují úspěšnost pod 160 . pokud jsou zaměstnaní. tzn. neobratné.ně žádoucí chování dětí. zneužívání dítěte je předáváno z jedné generace rodičů na další. Rodiče tyto děti vnímají jako nepovedené. trestání. Rodiče týrající. tu si přinášejí domů a ventilují ji tam. resp. postižené vrozenými vadami. zneužíváni. duševní nemoci. vyjadřují často se svým zaměstnáním nespokojenost. případně zneužívající své děti charakterizují atmosféru své orientační rodiny podobně. zvyšují tak rodičovskou pohotovost k udělování trestů. To obvykle matkám uleví a situaci dítěte doma to může zlepšit. nemocné. Někdy jsou doplněny návštěvami profesionálů v rodinách. Časté tresty zmnožují nežádoucí chování dětí. že vedly k týrání nebo zanedbávání. trestná činnost. nereálné a nekonzistentní. Existují důkazy pro hypotézu. Tyto děti mají průměrnou porodní váhu nižší než ostatní děti. častěji než v ostatní populaci se u těchto rodičů vyskytují tělesné handicapy. které byly dříve natolik náročné. Dosti často jsou špatnými jedlíky. dosti často trpí zažívacími obtížemi. V rodinách nebývá týráno jen jedno dítě (obětní beránek) a neplatí. snížená inteligence. Návštěvy slouží nejen diagnostickým účelům. Zkouší se skupinová psychoterapie jednoho nebo obou rodičů. Potíže se vyskytují i v provozu domácnosti. že třetina rodičů nežádoucí chování vůči dítěti opakuje. Častěji jsou týrány nebo opomíjeny děti psychomotoricky opožděné. silná nespokojenost s vlastním životem. atmosféra domova byla studená. jsou vysoké. že nejsou vybírány. kteří jsou dospělí. sníženě intelektuálně nadané či postižené jinými handicapy. nepěkné. nespecificky zaměřená na posílení jeho (jejich) sebedůvěry. převládá v ní kritika. temperamentově nestabilní. psychopatie. byly na ně kladeny vysoké požadavky. čímž „zlobí“ své rodiče. které si kladou za cíl rozvinutí přiměřených rodičovských dovedností. že týrání. Existují rodiny. očekávání bývají nepochopitelně měněna. když dítě očividně trpělo. tyto rodiny mají vyšší mobilitu. O zanedbávaných dětech platí. rigidní nutkavost nebo pasivní závislost a nezralost. v nichž rodičovské týrání postihuje všechny děti. I po skončeném terapeutickém programu je nutné dlouhodobé sledování. Psychologické charakteristiky rodičů uvádějí jako převládající osobnostní rys agresivitu. Rodinná interakce je charakterizována jako celkově nepřátelská. nepatří mezi týrané (zanedbávané) děti. v nichž se rodiče chovají agresivně jenom k jednomu dítěti a jsou rodiny. Požadavky. někdy je ztotožňují s nenáviděnou osobou z příbuzenstva.

snadná dostupnost. mají dobrou inteligenci. které se jinak na dítěti neproviňují. kteří by pomoc měli poskytovat. Sexuálního zneužívání dcer se dopouštějí často pod vlivem alkoholu.50 %. netroufající si navázat vztah k novému muži. dosti často rozvedené. zda byl porod dítěte komplikovaný a zda matka měla výrazné těžkosti v péči o dítě v nejranějším věku. nemají rodiče trestně stíhané. Zkoušejí se i neprofesionální formy pomoci. Vedle potřeby fyzické péče proto stanovuje jako základní potřebu rozvoj duševních schopností a potřebu lásky.) Pokud se jejich pohlavního zneužívání dopouštějí členové rodiny. může se však vyskytovat i v rodinách. které nemají ani drobný neurologický nález). resp. které jsou relativně zdravé (zejména ty. V posledních letech se množí případy prokázaných incestních poměrů mezi matkou a synem. ale strýcové a dědové. jak dítě chování rodiče hodnotí. To se může pojit s výše uvažovanými druhy zneužívání či zanedbávání dítěte. že zveřejní. Přesto se moderní stát snaží proniknout svým vlivem i do této sféry a chránit dítě před takovými projevy rodičovské nepřízně. kdy zneužívané dítě svého rodiče finančně vydírá pohrůžkou. činí to nejčastěji vzdálenější mužští příbuzní – nikoliv otcové. kolik případů zneužívání či zanedbání bylo před vstupem do péče zaznamenáno. že čtvrtinu všech spáchaných incestů mají na svědomí matky. nejlépe žijící v jejich blízkém okolí. jež mají být chráněny. V západoevropském zákonodárství se v posledních letech nově objevil termín emočního zneužívání dítěte. někteří užívají i jiné drogy. Zvláštním případem zneužívání dětí v rodině je sexuální zneužívání. které se dříve považovaly za soukromou rodičovskou záležitost. Tímto ustanovením je zákonodárce donucen definovat potřeby dítěte. které těmto rodinám poskytují dobrovolníci. a představa dítěte o náležitém chování rodičů je zase odvozena z rodinných norem chování. též jako využívání dítěte výhradně k plnění citových potřeb dospělého. Tito muži jsou skoro vždy svými manželkami sexuálně odmítáni. Dívky sexuálně zneužívané otci dávají k sexuálnímu chování otců někdy samy podnět. Také v těchto rodinách jsou matky citově neuspokojené. Výhodou je neformálnost. Stanovení kritérií emočního zneužívání je obtížné. co se v rodině děje. zanedbávání. Mnoho z nich jsou alkoholiky. 161 . Dobrou prognózu vývoje mají děti. Otcové zneužívající sexuálně své dcery jsou obvykle intelektově podprůměrní. psychiatry bývají hodnoceni jako psychopati nebo anomální osobnosti. Špatný výsledek léčebného programu se dá předpovědět podle toho. (Děti jsou ovšem sexuálně zneužívány i mimo rodinu. jenž nebere v úvahu potřeby dítěte. Jsou popsány i případy. V Německu se v současnosti udává. Všechny tyto známky zvyšují pravděpodobnost týrání. nevýhodou nesystematičnost. V rodinách s těmito dětmi mají léčebné pokusy největší naději na úspěch. někdy i ztráta zájmu těch. Emoční zneužívání je definováno jako trvale nepřátelský postoj rodiče k dítěti nebo naprostý emoční chlad. nelze pominout to. podle počtu předchozích kontaktů se sociálními službami i podle toho.

že se jí tak podaří ho zklidnit. Na sexuální zneužívání dítěte se přijde nejčastěji při psychologickém. 13. Mnoho zneužívaných dívek se stává prostitutkami. I v těchto případech může hrát dítě aktivní úlohu. kdo se vyšetřováním případu nezabýval. ale výjimečně i dcerami. Zneužíváním se v tomto kontextu myslí zatěžování žen nepřiměřenými požadavky. Psychické zpracování sexuálního zneužívání se považuje za větší problém než samotné trauma tělesné. může se i paradoxně fixovat na rodiče.2 Rodina se zneužívanou nebo týranou ženou Také ženy. špinavé. který jej sexuálně nezneužívá. Mnoho sexuálně zneužívaných chlapců propadá v dospělosti drogám a alkoholu. Týrání dítěte se projeví netypickými známkami poškození na těle (modřinami. někdy i dospívajícími dětmi. které dítěti usnadňují popsat. Dítě obtížněji dospívá. Sexuální chování se někdy vyvine z běžných mateřských něžností. Ženy jsou po menších dětech nejzranitelnějšími členy rodiny. Doporučuje se. kterou v ženách pěstuje stále vlivná patriarchální tradice. Také osobnosti matek nebývají charakterizovány jako těžce abnormální. 162 . mnoho jich žije bez trvalého partnerského vztahu. obvykle četnými a na zadní straně těla). Doporučuje se. který ho sexuálně zneužívá (zvláště syn na matku). Většina sexuálně zneužívaných dětí má v dospělosti potíže s navazováním vztahů k opačnému pohlaví. děti jsou hladové. Přispívá k tomu jak biologická konstituce. psychiatrickém nebo pediatrickém vyšetření dítěte. Už dříve byly popsány případy incestů mezi matkou a dospívajícím schizofrenním synem – synova sexualita je díky duševní poruše odbržděna a matka synově potřebě vyhoví v představě. Nejen manžely. pro některé z nich je velmi obtížné bránit se tlaku z nejbližšího okolí. případně kresby). ranami. vedený někým. k němuž dal podnět psychický stav dítěte – nejčastěji depresivní nálada. jsou zvyklé na to. I těžké zanedbávání je brzy odhaleno. a to zase nejen syny. často nemocné. Většina sexuálně zneužívaných dětí fakt zneužívání tají hluboko do dospělosti. Doporučuje se. instrumentální. Sexualita se jim stala převažujícím prostředkem komunikace. případně týrány. Přitom k samotnému sexu mají postoj chladný. že projev přízně následuje za projevem sexuálního zájmu. aby případ vyšetřovali pouze speciálně trénovaní policisté.Alkohol a drogy jako usnadňující podmínky sexuálního zneužívání dětí nehrají u matek takovou roli jako u otců. k čemu mezi ním a rodičem docházelo. aby rozhodnutí o nápravném opatření dělal tým specialistů. tak tzv. „naučená bezmocnost“. Někteří z nich mají neskrývaně nepřátelský postoj k opačnému pohlaví. normalizovat jeho chování. špatně komunikují. nejen děti. Proto je obtížné incest zjistit a dítě před ním chránit. jsou v rodinách zneužívány. Policejní orgány mají mít k dispozici zvláštní pomůcky (velké loutky. Vyšetřování sexuálního zneužívání může být pro dítě stejně velkým stresem jako samo zneužívání. a to v přítomnosti rodiče. aby dítě bylo lékařsky vyšetřeno jen jednou.

Kromě legálního postihu je významným společenským opatřením zřízení útulků (azylů). že by žena mohla být svým zákonitým mužem znásilněna. Je známo. kdy ženy na sebe berou obvinění muže z týrání či zneužívání dětí. které se přihodily předtím zdravému člověku. kdy ji muž jakýmkoli způsobem ohrožuje.Žena je sice před násilím ve většině zemí chráněna zákony. Důvod je nasnadě – stres. je dobré dát jí možnost. Rodina se mobilizuje. souběžné nemoci komplikující nemoc původní apod. tyto zákony však ženy v praxi využívají jen málo. V moderních klasifikačních schématech posuzování všech nemocí se uvažuje o komponentě osobnostní (psychické) a rodinné. případně i s dětmi. Provedeme ještě další zúžení – budeme uvažovat jen o nemocech vážných a takových. že jim nikdo nemá mluvit do toho. zaměřená na ženiny osobní psychické problémy. jak se ke své ženě chovají. umožňuje také postupný vývoj adaptačních pochodů. kam se může žena. pokud se k němu žena odhodlá. případně zesílí výběrově ty. Muži ohrožující své ženy mají podobné psychologické charakteristiky jako otcové ohrožující své děti. I při náhlých změnách stavu k horšímu nepředstavuje obvykle první reakce rodiny problém. protože mají pocit. Počet zemí. 13. 163 . Je nutné připomenout. Naopak nejsou výjimečné případy. V takovém případě má naději odkrývající psychoterapie. kde taková zákonná ustanovení platí. kdy jich bylo využito k odsouzení manžela. zejména pokud by se obžalovanými měli stát členové rodiny. nebo náhlá zhoršení poměrně dobrého zdravotního stavu po operacích. stále roste. zhusta ji odmítají.3 Rodina a nemoc V této kapitole budeme uvažovat pouze o tzv. že množství nehlášených případů týrání ženy je mnohem vyšší než počet případů řešených intervencí mimorodinného činitele. Proto se odhaduje. Jejich terapie je svízelná a náročná. tělesných nemocech. poskytnout podporu. Relativně nejhůře se zvládají vážné úrazy. Bude také nutné oddělit úvahy o rodině s nemocným dospělým od úvah o rodině s nemocným dítětem. které mají trvalé následky. Řešením je potom rozvod. čím rychleji či neočekávaněji postižení vzniklo. že nemocný i jeho rodina se s nemocí vyrovnávají tím hůře. všichni chtějí pomoci. aby svoje chování k muži viděla v širší perspektivě a nechat jí svobodu rozhodování. roste i počet případů. Také policejní a soudní orgány dosti neochotně zasahují do vnitřních rodinných záležitostí. Jde jistě o hrubé zjednodušení. že i týrání ženy je interakční záležitost: žena může týrání neuvědoměle provokovat a může mít nevědomý zisk z toho. který se vyvíjí postupně. Zároveň rodina poněkud omezí své vnější kontakty. uchýlit tehdy. Zdaleka ne všechny vyvinuté země ve své legislativě připouštějí možnost. neboť každá nemoc má svou psychickou komponentu. Není dobré týranou ženu k rozvodu nutit. že jí je ubližováno. po propuknutí jiné.

hrozí po propuknutí nemoci konflikty ještě vážnější než před tím. Záleží i na tom. nemocný si pak právem může připadat opomíjený a může to zesílit jeho sklon upoutávat pozornost i nevybíravými prostředky. Rodina může jít příliš daleko i ve snaze vynahradit nemocnému jeho handicap poskytnutím teritoriálních výhod. které postižení zcela nutně vyvolává. „naschvály“. nakolik je sám schopen kompenzovat svůj handicap a sám řídit vlastní život. Ani kontakt se zdravotníky či jinými pečujícími osobami nedělá většinou v této fázi obtíže. zlosti. která dopadla na blízkého člověka. že jsou plni smutku. Tlak nepříjemných pocitů vede k tendenci najít viníka. které rodině komplikují její snahu angažovat se pro zlepšení pacientova stavu. zhoršuje atmosféru. Může uspořádat bydlení tak. takže se začnou doma zdržovat méně. Mají-li členové rodiny možnost ventilovat své pocity jinde. Mnoha způsoby se jich dotýká. tím je náročnější. jak je rodina zvyklá řešit konflikty. Když je například rodina zvyklá cenzurovat projevy všech negativních emocí. Situace je přesto velmi náročná a čím déle trvá. může se domáhat pozornosti naříkáním. Její stálá přítomnost doma jí dává možnost 164 . je pro ni dvakrát obtížné vypořádat se s negativními emocemi. Průběh adaptace na nemoc či postižení je samozřejmě závislý i na tom. aby kolem něj „chodili po špičkách“ a blokuje symetrické komunikování. že by jejich ventilace mohla nemocnému přitížit. trvale depresivní nálada a odmítání pomoci jsou nejčastějšími těžkostmi. který o pacienta domněle špatně pečoval. Rozhodující je. aby měl nemocný maximum soukromí a pohodlí. Pasivní postoj k nemoci či postižení. smutkem. pocitů viny (sami nejsou postiženi) i úzkosti (postižení představuje hrozbu do neurčité budoucnosti). Může jít o člověka. může jít i o zdravotníka. což se může stát na úkor soukromí a pohodlí jiných členů rodiny. nezasloužená. jak jednoznačně je schopna vyjadřovat postoje atd. který domněle zavinil úraz. Nepříjemné pocity jsou přitom cenzurovány z obavy. Adaptace na nemoc je určována i rodinným stylem reagování na stres. vražednými pokusy a podobně. Takový druh rodinné obrany může končit i soudními spory. Jakmile se tyto prostředky komunikace zavedou dlouhodobě. Ten se hledá obvykle mimo rodinu. Postižení či zhoršení nemoci vyvolává v členech rodiny frustraci. Ti mají opět těžkosti s vyjádřením nesouhlasu. může omezovat jejich životní styl i perspektivy. záchvaty vzteku. ukazuje se. Je-li to matka. reguluje jimi dění okolo sebe. nemusí její handicap rodinu negativně ovlivnit. jak zachází s emocemi. Jen v prvním období po vzniku postižení může rodina tyto projevy tolerovat bez toho. Postižený se může díky traumatu psychicky vrátit až na úroveň dítěte. že by sama sebe ohrožovala. Ty mohou případně rodinu i rozbít. která obvykle řídí domácí provoz a řídí i vztahové záležitosti v rodině. postižený jich začne někdy i neuvědoměle zneužívat. kdo z dospělých členů rodiny je nemocí postižen. jak se ke změně svého stavu staví sám pacient. Rána osudu. Když je rodina naopak zvyklá zesilovat vyjadřování všech negativních pocitů. jim připadá nespravedlivá. sabotováním léčebných postupů. nutí členy rodiny.které by postiženému mohly přímo pomoci. nakolik je schopen přejímat odpovědnost za sebe a za svůj stav. Tedy i tím. odmítáním jídla.

Děloha byla magickými obřady zaháněna zpátky na své místo. Freud později nalézal nevyřešené oidipovské komplexy u všech neuróz a jako přiměřenou léčbu propagoval psychoanalýzu. Jasné je pouze to. Nemoc. otravující mozek. odkrývající povahu emočních vztahů pacienta od raného dětství do současnosti. pak je třeba. Ztráta pracovních kontaktů a pracovního uplatnění je ovšem problém u každého. Jedním z vlivů prostředí je rodina. když znovuprožije své frustrace z dětství a mládí. než tomu bylo dříve. Matka může pod vlivem nemoci své řízení rodiny vychýlit do podoby pro rodinu hůře přijatelné. v níž pacient žije. tak vlivy prostředí. v době novější byly postižené ženy léčeny vykuřováním dělohy. i když pro rodinu pravidelně znamená značné ekonomické těžkosti. že hysterii způsobuje děloha bloudící po těle (tato představa existovala již v antice). Historicky byl pravděpodobně první S. aby se matka pokud možno věnovala dítěti nemocnému a aby péči o ostatní děti přenechala otci či jinému členu rodiny. Rodina se na nemoc dítěte dobře adaptuje tehdy. že dlouhodobě je rozdělení rodiny na zdravou a nemocnou část nevýhodné.angažovat se v rodině víc než například v době. aby ji někdo nahradil a aby rodina zkoušela matce přenechat alespoň část dřívější kompetence. Pod vlivem psychoanalýzy se ve 20. Při vzniku duševní poruchy má ovšem význam i rodina. neuvědomované aspekty dřívějších rodinných vztahů. že členství ve stabilní rodině je zdrojem duševního zdraví. že se na vzniku podílejí jak faktory dědičné. Opačně platí.4 Rodina a psychická porucha Původ většiny psychických poruch je nejasný. V naší kultuře se vliv obou těchto rodin na vzniku psychických poruch přeceňuje. století hledaly cesty. Postižení dítěte tuto její roli akceptuje a hrozí odsunout na vedlejší kolej otce i všechny nepostižené děti. když jsou do péče o nemocné dítě zapojeni oba rodiče. V období druhé světové války se začala po165 . Těmto představám odpovídala léčba. kdy chodila do zaměstnání. je nutné. V předfreudovských časech se spekulovalo o tom. Matka může na řízení rodiny i rezignovat. ve které pacient vyrůstal jako dítě. Tato přirozená reakce matky může být podpořena i doporučeními zdravotníků. Freud. kdo prohlásil. že hysterická neuróza má původ v nevyřešeném oidipovském komplexu. Pacient má být vyléčen. případně postižení dítěte pravidelně vede k zesílení interakce mezi tímto dítětem a matkou. 13. jak ovlivnit duševní poruchy psychologickými prostředky. Postižení či nemoc otce se v rodinách zvládá o něco lépe než postižení či nemoc matky. aby její členové byli psychicky v pořádku. Opět platí. Souvislost mezi psychickými poruchami a rodinnými vztahy je proto pojímána v současnosti jako těsná. na začátku novověku se soudilo. Rodina je založena na emočních vazbách. Má-li být rodina stabilní. když dostane do vědomí pozapomenuté. Matka je přirozeným výchovným a zdravotnickým expertem rodiny. že hysterii působí výpary z dělohy.

rodina kontakt s ním omezuje. že odchylky rodičovských rolí od normálu mohou mít podobnost s odchylkami. Teorie se záhy promítly do praxe. že jeho porucha vznikla jako následek určitých srozumitelných. jehož ortodoxní jádro začalo v nedávné době nazývat svůj přístup systemickým. Tato matka je charakterizována jako necitlivá. panovačná. týkající se lidské interakce v tzv. dvoufázová nálepkovací reakce. Nikomu se dosud nepodařilo prokázat.zornost teoretiků zaměřovat také na rodinu. Až se zpožděním desítek let se začalo uvažovat o tom. (Mimochodem – ze stejného důvodu „musí“ psychoterapeut předpokládat. v níž je. Výzkum provedený u nás Jandcem. která komunikuje nenormálně. co se děje v rodinách s psychicky nemocnými. primitivních společnostech. proč dítě trpí psychickou poruchou. že 166 . může takto komunikovat díky přítomnosti nenormálního člena. pokouší se všemi dostupnými prostředky „normalizovat“ jeho chování. které nemají psychicky nemocného člena. co se v interakci mezi nimi odehrává. probíhajících v jeho mysli nezávisle na situaci. které vyvolává jakákoliv nemoc dítěte: matka se víc angažuje a otec se dostává do pozadí. a v té době biology formulovaná obecná teorie systémů (von Bertalanffy). Hledají se rozdíly mezi touto rodinou a rodinou zdravou. Dodnes však přetrvává v této linii výzkumu i terapie tendence „vinit“ spíše rodinu než pacienta z toho. neřešitelné konflikty). A to i v době. Otec je v této rodině popisován jako nevýrazný. V centru pozornosti stojí schizofrenie. případně jako důsledek jeho stálých povahových vlastností. pří adně h svěří do péče psychiatrického ústavu. Zaběhnuté formy interakce mají totiž vysokou setrvačnost. Chromým a Kubíčkovou (1988) prokázal. Po propuknutí duševní poruchy se jako typická reakce rodiny popisuje tzv.) Jestliže si rodina myslí. zvenčí působících faktorů (ztráta významné osoby. pasivní. Systémový výzkum rodinné interakce. slabý. viděné výzkumníky v těchto rodinách se jen zvolna začaly interpretovat opravdu systémově – totiž jako výsledek interakce mezi rodinou a nositelem psychické poruchy. že pacientovy obtíže jsou psychogenní. že pacientova duševní porucha propukla jako výraz vnitřních procesů. umožňujících nově popisovat a pochopit. Jako silný inspirační zdroj přitom působila pozorování antropologa Batesona. že pro pacienta je příznivé. že rodinný kontext rozhoduje při vzniku psychických poruch. pak to znamená. V první fázi rodina zesílí svůj kontakt s postiženým. kdy je v rámci sofistikovaného výzkumného projektu psychicky nemocný nepřítomen a nahrazen zdravým člověkem. nestabilní. pracovní přetížení. intenzívně se zkoumá zejména rodina mladistvého schizofrenika. Krom toho se všechny znaky nenormální komunikace daří nacházet i v rodinách. jejíž přítomnost vysvětluje. v níž pacient žije. století začínají vycházet knihy. Za tohoto předpokladu se může do pacienta nejlépe vcítit. vyvolané psychickými faktory. Objevuje se koncept schizofrenogenní matky. když si rodina myslí. Rodina. V tomto případě rodina dosud neztratila o pacienta zájem a jsou v ní síly ochotné ho podporovat. přinesl mnoho plodných pojmů. V padesátých letech 20. jež koncipují psychiatrii jako komunikační teorii. Také zvláštnosti ve způsobu komunikace. Pokud se to nepodaří nebo pokud nemocný svým chováním ohrožuje podstatné hodnoty rodiny.

jenž je řešen spojenectvím jednoho rodiče s dítětem). ani odmítavé. Přitom je ale žádoucí podporovat zájem rodiny o pacienta. 167 . proč u určitého člena rodiny vznikne schizofrenní onemocnění. v nichž je dítě psychicky v pořádku. a to specificky s vlivem rodinné interakce. a předcházet mu.pacient je rodinou odmítán. Během akutní fáze je nutné snižovat úzkost rodiny. který pacient špatně snáší.) Děti. která pacienta postihla. Tyto rodinné reakce na psychickou poruchu nemají vztah ani k typu poruchy. jak se také kdysi v odborném písemnictví tvrdilo. Značná protektivita matek byla prokázána u později schizofrenických dětí již v době. Wynneho pseudovzájemnost (čili popírání problému a vytváření iluze vzájemnosti na povrchu). Konflikty se dají interpretovat spíše jako následek než jako předchůdce schizofrenního onemocnění. Výsledky akčních studií rodin schizofreniků přesto ukazují k některým společným rysům interakčního chování rodin. Lidzova teorie rodičovského schizmatu (konfliktu mezi rodiči. Rodiny schizofreniků nevykazují žádné abnormální typy rodičovské dominance. vzbuzovat naději na úzdravu a tlumit příliš intenzívní vliv rodiny na pacienta. Laingova mystifikace (rodina pacientovi znemožňuje vytvoření pocitu vlastní totožnosti) ani další v literatuře dodnes užívané vysvětlující principy nedostačují k objasnění toho. a ve všech má podobný obraz. případně naučit rodinu tolerovat určité pacientovy projevy (které by jinak hrozily zmnožit negativní emoce v rodině a zvyšovaly by pravděpodobnost pacientova návratu do ústavního zařízení). Bowenova nediferencovaná masa rodinných já (vysoká soudržnost rodiny bez náležitého rozlišování osobních potřeb a odpovědností). Přesto. Batesonova dvojná vazba. Matky schizofreniků se ve většině ke svým psychicky nemocným dětem chovají nadměrně ochranitelsky. Propukající schizofrenie dítěte může mít vliv na polarizaci rodičovských postojů. a její pravděpodobnost zvyšuje i nízké vzdělání dospělých členů rodiny. v nichž po ní bylo pátráno. kdy schizofrenie ještě nebyla diagnostikována. Před návratem pacienta do domácího prostředí by bylo dobré realisticky s rodinou naplánovat pacientovu budoucnost. Shrneme je stručně podle Liebermana a Cooklina (1982). Schizofrenie se vyskytuje ve všech kulturních okruzích. u nichž propukne schizofrenie. než jejich trvale psychicky zdraví vrstevníci. a to snižuje i naději na úzdravu. Mnozí rodiče schizofreniků jsou sami psychicky nemocní. naučit rodinu i pacienta rozpoznat známky hrozícího návratu obtíží. že schizofrenie byla nejčastěji spojována s vlivem rodiny. Podle týchž autorů je žádoucí ovlivňovat pacientovu rodinu jak během hospitalizace pacienta. ale je v nich víc konfliktů mezi manžely než v rodinách. tak po ní. Vylučovací reakce rodiny je častější při dlouhém trvání psychické poruchy. jsou ještě předtím častěji tělesně nemocné a mají víc tělesných handicapů. rodina by měla být trénována na rozpoznání stresu. Nejsou ani povznesené. (O dědičné komponentě schizofrenní psychózy není pochyb. žádný z dříve navrhovaných znaků rodinné interakce neobstál jako obecně uznávaný a příznačný výhradně pro rodiny se schizofrenními potomky. ani k pacientově agresivitě. při trvalém soužití s psychicky nemocným v jednom bytě.

Endogenní deprese dospělého člena rodiny ovlivňuje rodinu masivně. když na ní participuje ten člen rodiny. Matka se může bránit přesunutím příčiny na jiný zdroj (otcovy geny. a zároveň pacifikovat jeho vysokou žárlivost. Méně závažné poruchy se objeví později a není snadné je odlišit od poruch smyslových. že se od manžela odpoutá. Narodí-li se jí „nepovedené dítě“. patrnou v opožd‘ování pohybového vývoje dítěte už během prvních měsíců. která se projeví typickými tělesnými znaky (jako např. Matka vždy nevědomky uznává rovnici mezi svými kvalitami a kvalitami svých dětí.5 Rodina s mentálně retardovaným dítětem Rozpoznání mentální retardace je snadné tehdy. které by se daly beze zbytku vysvětlit z narušených meziosobních vztahů. zdravotní péče v době těhotenství). Rodina je zjištěním mentální retardace u dítěte pochopitelně šokována. Reakce rodiny na zjištění mentální retardace u dítěte je analogická reakci na úmrtí jejího člena. když jde o poruchu vážnou. Traumatizována je především matka. Neurotické obtíže však obvykle dávají smysl jak v kontextu intrapsychických procesů. i každodenní soužití s ním bude těžké. Například pacientka trpící fobií z dopravních prostředků musí být na cestách vždy doprovázena manželem. jeho osobní vývoj bude velmi pomalý. zvláště je-li postižena matka. aby tíhu péče o děti přebral jiný dospělý člen rodiny. to je prvotní zisk. Také ony mají dědičnou a somatickou složku. jsou ohroženy. těžko bude opětovat projevy náklonnosti. Druhotným ziskem je manželova péče. které je psychologicky srovnatelné s traumatem po zohyzďujícím úrazu. 13. Všechny hodnoty. tato vysvětlení však přinášejí jen chabou útěchu. tak v oblasti vztahů k lidem. V prvním období je ztráta popírána (zdravotníci jsou podezříváni z mylné diagnózy). Ani neurózy nejsou psychickými poruchami. Tento druhý. Psychoanalytici mluví o narcistickém traumatu matky. Obtíže takto mohou „řešit“ pacientčiny fantazie o tom. Profesionálové by měli tuto posloupnost respektovat. která malé dítě vždycky bere jako součást sebe samé. V obou případech je nutné. nebo jde-li o poruchu. aby 168 . Výzkumné srovnání ukázalo. Morbus Down čili „mongolismus“). logicky se sama cítí nepovedená jako matka i jako žena. Retardované dítě bude těžko rozvíjet rodičovské ambice. které dítě pro rodiče představuje. Doporučuje se. interpersonální smysl má – je-li vyjádřen zvláště výrazně – podobu tzv. srovnání s nepostiženými sourozenci či vrstevníky bude pro retardované dítě vždycky nepříznivé. druhotného zisku z obtíží. že deprivací strádají více děti depresivních matek než děti matek schizofrenních. který druhotný zisk poskytuje. znečištěné životní prostředí. že terapie má větší naději na úspěch. obtížně si bude budovat vztahy k členům rodiny. V takových případech je evidentní. teprve potom přicházejí výrazné emoční reakce a až po nich jisté smíření.

v prvních dvou fázích s rodinou sdíleli její zoufalství a teprve ve třetí fázi. Postižené děti berou své sourozence jako autoritu snadněji než své rodiče. které přesahují jeho kapacitu. V rodinách se základním nebo nedokončeným vzděláním spíše hrozí. zda bude pro dítě a pro rodinu lepší. v níž je retardované dítě vychováváno. stoupá tendence k řešení rodinných problémů rozvodem. U nich je také vyšší pravděpodobnost. kteří pravidelně a dlouhodobě docházejí do rodiny. s nimiž jsou v rámci výzkumných projektů srovnáváni. Postižené dítě je v rodině psychologicky nejmladší. Mladší sourozenci postižených dětí brzy postižené dítě přerostou a stávají se jeho opatrovníky. V rodinách s retardovanými dětmi jsou jejich přítomností ovlivněni i sourozenci. i když je věkem třeba nejstarší ze svých sourozenců. čímž matce uvolní čas a energii na cokoliv jiného. I pro zdravé sourozence (stejně jako pro rodiče) je problém vodit si domů kamarády. je instituce speciálně školených instruktorů. Předání dítěte do ústavu může být pro matku dalším traumatem. první přirozenou náhradu matky. Také specializovaná denní centra pro handicapované děti jsou možností. Kamarády někdy volí i podle toho. Pokusy o příliš intenzívní doučování. podobně jako u otců vážně nemocných dětí. Zdraví sourozenci retardovaných dětí bývají často přetěžováni rodičovskými očekáváními. kdy je trauma již zpracováno. může být neurotizováno. že matka se na postižené dítě plně soustředí. která by se měla zvažovat dřív než ústavní péče. Interpretace rozdílu není těžká – zdravé dítě si nemůže dovolit vybíjet tenzi na postiženém sourozenci. její vybíjení tedy přesouvá na sourozence nepostižené. jak reagují na postiženého sourozence. Ve všech případech mohou 169 . dostupnou zatím jen v nejvyspělejších zemích. U těžce retardovaných dětí stojí rodiče před dilematem. Instruktor se zabývá jen postiženým dítětem. přetíží ho svými pokusy dohnat zpoždění a začne zanedbávat jak další děti. Blažek a Olmrová (1988) uvádějí. který pak matka může napodobit. dávali specifické pokyny týkající se výchovy dítěte Zpracování traumatu z diagnózy mentální retardace u dítěte je těžší pro rodiče s vyšším vzděláním. Jejich vztah ke zdravým sourozencům je však konfliktnější než u vrstevníků. U otců retardovaných dětí. Výtečnou alternativou. Postižený sourozenec je podle těchto autorů největší zátěží pro svou nejstarší sestru. Reakce rodiny na mentální retardaci dítěte je podobná jako reakce rodiny na tělesně handicapované dítě či na dítě trpící vážnou nemocí. že budou dítě tajit před svým sociálním okolím a že je svěří do ústavní péče. aby retardované dítě zůstalo doma či aby bylo v ústavní péči. Ve výzkumech shrnutých citovanou autorskou dvojicí jsou sourozenci retardovaných dětí popisováni jako odpovědnější. ponechání dítěte v domácí péči zase pro ni může představovat neúnosnou zátěž a zlikvidovat její vyhlídky na jakoukoli další pracovní dráhu. zralejší. Rozhodnutí je obtížné. zároveň je modelem přiměřeného přístupu k dítěti. že ze sourozenců postižených dětí se často stávaji agresivní ochránci před „zlými cizinci“. ochotnější pomáhat než jejich vrstevníci. tak manžela. Pokusy o vynahrazení handicapu zvýšeným „přídělem lásky“ může být rozmazlováno. Retardované dítě vychovávané v rodině na sebe soustřeďuje hodně pozornosti.

jež toto dítě vyžaduje. Proto se lékaři a jiní zdravotníci uchylují k vyhýbavému vyjadřování. matce pak bylo ukázáno až za několik dní jiným zdravotníkem. co bylo v předchozí kapitole řečeno o rodině s mentálně postiženým dítětem a co se dá skoro beze zbytku vztáhnout i na rodinu dětí tělesně postižených. Také děti mají ve srovnání s nepostiženými vrstevníky víc neurotických příznaků a skoro u všech se objevují poruchy sebehodnocení. že rodina kontaktuje postupně řadu specialistů. aby si o svých stavech už během pobytu v porodnici mohly pohovořit s psychologem. Podobné závěry byly učiněny i jinde při výzkumu postojů personálu zdravotnických zařízení k dítěti s vadou kombinovanou nebo s mentálním postižením. že během pobytu v porodnici s nimi alespoň jednou někdo promluvil o postižení dítěte a o zvláštnostech péče. kteří jí 170 . kdy je dítě malé. a informace by měla být podrobná. že péče o tyto rodiny je u nás zatím minimální. V době. na kterého tak byla přesunuta nepříjemná úloha informovat rodičku o postižení dítěte. podle některých retrospektivních studií jeví matky příznaky nevyrovnanosti a poruch duševního zdraví až do doby dospívání dítěte.být rodinná pouta takovou zátěží oslabena nebo se rodina může stát jakýmsi ostrovem neštěstí. v nichž dojde k zablokování komunikace s handicapovaným dítětem či kde vyvstanou jiné vážné vztahové problémy. že matkám bylo při porodu řečeno. blokují dotazy rodičů. Nebudeme zde opakovat to. Klíčovým faktorem pro adaptaci dítěte na postižení je postoj rodičů. zkracují kontakty s rodinou na minimum. Stávalo se. Naprostá většina rodin (matek) nedostala po porodu žádnou pomoc a byla odkázána na dětské středisko. Dvě třetiny dotazovaných matek vyjadřovaly přání. Řada matek si stěžovala na chování porodníků i zdravotnického personálu. Soustředíme se zde na oblast profesionální pomoci těmto rodinám. v níž mají dluhy i nejvyspělejší státy. Pouze necelá třetina matek uvedla. který se uzavírá před ostatním světem. příliš dlouho čeká se sdělením diagnózy. zahrnující i předpověd‘ dalšího vývoje dítěte. Rodina však může z postižení dítěte i profitovat přehodnocením svých dosavadních hodnot. Informaci o postižení by měla rodina dostat co nejdříve. Neurotické příznaky vykazuje podle výzkumu okolo poloviny matek. Personál má tendenci vyhýbat se osobnímu kontaktu s matkou (rodinou).6 Rodina s tělesně postiženým dítětem Reakce rodiny i reakce matky na narození tělesně postiženého dítěte je podobná reakci na narození dítěte mentálně handicapovaného. že dítě je v pořádku a pod nějakou záminkou bylo odneseno. kde se narodilo dítě s rozštěpem rtu a patra (Tyl. nebot‘ očekává příliš bouřlivou emocionální reakci. Běžně se však stává. v přítomnosti dítěte. zachovávají od ní i prostorový odstup. 13. 1988) vyplývá. rodina potřebuje především kvalitní pediatrickou péči. Speciální rodinná terapie je nutná jen u těch rodin. zejména postoj matky. Z výzkumu provedeného v rodinách.

dávají nekoordinované a někdy i protichůdné či spolu neslučitelné instrukce. V některých případech to vede k erozi podpůrné sítě rodiny a k její sociální izolaci. Výzkumné sledování efektivity programů pro delikventní mládež. Vzhledem k populační frekvenci vrozených vad (odhaduje se. Konečně se dá odůvodněně tvrdit. že obecně slábne vliv rodiny na dospívající děti a že při vzniku delikventního chování má prvořadý význam vrstevnická skupina řídící se deviantní normou. V souvislosti s tím se podtrhuje význam otcovského vzoru a otcovské autority. delikvence je pak jen zvláštní případ. to matka zakazuje a naopak. že vážný handicap smyslový. Nicméně stále platí. že by odborníci komunikovali více mezi sebou. jímž byla sociální případová práce. Co otec dovoluje. jak se tradičně nahlíží na rodiny mladistvých delikventů. V zahraničních i v našich zařízeních pro delikventní mládež se až na výjimky s rodinou nepočítá. 1983) charakterizuje vztahy v rodinách delikventních mladistvých jako recipročně manipulativní. 13. A to bez ohledu na použitý přístup. ukázalo jejich nízkou účinnost. Přijatelněji zní vysvětlení. že mladiství delikventi pocházejí z dobře situovaných a na první pohled dobře funkčních rodin v mnohem větším počtu případů. jímž chtěl vystihnout napětí mezi otcovským a mateřským postojem k delikventnímu dítěti. Dítě si vynucuje káravou reakci rodiče a rodič ji poskytuje. Stereotyp nefunkční. případně i rozpadlé. že neúplná rodina (zejména rodina s chybějícím otcem) se statisticky významně častěji vyskytuje jako charakteristika rodinného zázemí u delikventních osob. rodinné poradenství nebo rodinná terapie. Wahler (viz Hawkins a Fraser. K podobnému procesu jako uvnitř rodiny dochází i mezi rodinou a jejím okolím. schopných poskytovat dlouhodobou pomoc dítěti i rodině ve všech oblastech. nepracuje se 171 . v nichž to rodina potřebuje. než tomu bylo v minulosti.7 Rodina mladistvého delikventa Tradičně se soudí. že rodina je předem považována za neovlivnitelnou. Jak tento posun vysvětlit? Hypotéza o neustálém úpadku mravů je klišé. Polarizace v postojích k jakkoli ohroženému dítěti se dá považovat za univerzální reakci rodičů. že rodiny mladistvých delikventů jsou rodiny sociálně slabé. tělesný či mentální má každé šesté dítě) doporučuje Blacková (1982) zakládání specializovaných center. Ferreira (1963) použil v šedesátých letech termín rozštěpená dvojná vazba. že ony dobře funkční rodiny delikventů mohou být funkční jen navenek a pod fasádou harmonie skrývat vážné vnitřní konflikty. že většina rodin mladistvých delikventů je méně soudržných a atmosféra v nich je konfliktnější než v rodinách s normálně se vyvíjejícími dětmi. Tomu by se dalo zabránit tak. Stále platí. které postupovaly cestou ovlivňování rodiny. Tyto neúspěchy patrně souvisí s tím. rozpadající se rodiny může vést k tomu. V posledních desetiletích výzkumníci s překvapením zjišťují. opakované v souvislosti s mládeží už nejméně 2000 let.

) Ve všech evropských zemích v současnosti roste počet dětí narozených mimo manželství. že dívky přicházejí do jiného stavu často neplánovaně. Podle Hawkinse a Frasera je žádoucí posilovat zapojení těchto rodin do obce. Nejnověji byl tento přístup modifikován předřazením fáze. řeší se akutní krize. později i v dalších západoevropských zemích a v USA. že schopnost rodiny ovlivňovat děti souvisí s širším sociálním zapojením rodiny. 13. Jsou činěny pokusy o shromáždění celé rodinné sítě a její angažování na zlepšení atmosféry v rodině i chování delikventního dítěte. projevil zřetelně trend. tj. vinu má selhání nebo zanedbání antikoncepce. které rodí a vychovávají děti samy. Diskutuje se o aktuálních problémech. v tehdejší NDR 25 %. v NSR jen 10 %.s ní. že stoupá počet lidí. Klesla ochota lidí. V druhé skupině najdeme spíše ženy. které na dítě působí.8 Rodina svobodné matky Koncem šedesátých let 20. století se ve Skandinávii. zejména mladých. které se rozhodly mít dítě za svobodna až okolo třicátého roku. naznačený již před druhou světovou válkou. nesezdaném svazku) a zároveň stoupá počet žen. soustřeďují se spíše na využitelné zdroje podpory. První skupina je charakteristická tím. posilovat soudržnost v rodinách. ale ještě jí nedosahují. jež jsou spontánně napodobovány. Sít‘ zahrnuje širokou rodinu. někdy i učitele. kteří vytvářejí rodiny neformální (žijí v tzv. které se dají ve prospěch mladistvého delikventa mobilizovat. Je účelné rozlišovat mezi velmi mladými svobodnými matkami a matkami. ovlivňovat vztahy mezi dětmi a rodiči. U nás byl v poválečné době nejvyšší počet nemanželských dětí těsně po válce. zprostředkovat dětem takové vzory i mimo rodinu (at‘ jako vrstevníky nebo jako dospělé) a maximálně zvýšit konzistenci situací. rodina je vlastně vnímána jako konkurent nápravné instituce. podporovat rodiče v úloze vzorů. které se svými partnery udržovaly dlouhodobý 172 . známé. aby to odpovídalo úbytku sňatků. (Koncem osmdesátých let se v Dánsku rodilo 40 % dětí mimo manželství. v níž kvalifikovaný odborník vybere po důkladném seznámení se s rodinou klíčové osoby rodinné sítě a s jejich pomocí pak etapově pomáhá řešit rodině její problémy. Teprve v nedávné době jsme mohli zaznamenat změnu v postoji k rodinám mladých delikventů. případně i pracovníky zdravotnických a sociálních služeb. uzavírat sňatky. někde je dokonce bráněno kontaktům mezi dítětem a rodinou. sousedy. Bylo jasné. Odborníci přestávají být fascinováni nedostatky těchto rodin a známkami jejich dysfunkce. jejich partneři jsou spíše krátké. letmé známosti. ne však natolik. údaje z konce osmdesátých let se tehdejší rekordní devítiprocentní míře zase začínají přibližovat. Pozitivní změnou je i přihlížení k sociální síti rodiny – vychází se z předpokladu. vypracovávají se plány do blízké budoucnosti. Počty narozených dětí v těchto zemích také poněkud klesly. podporovat rodiče v uplatňování konzistentní disciplíny vůči dětem. bez muže.

Zahraniční práce dokládají. které do rodiny svobodné matky 173 . že dcery vychovávané bez otce tendují v dospělosti k extremnějším postojům vůči mužům. Nejčastěji kontaktováním pomocníka oddělení péče o dítě na místním úřadě. Každý. finanční i psychologická. Z toho vyplývá.vztah a vědomě se rozhodly. co sám dělá. Svobodné matky u nás mají sklon obracet se na sociální instituce a hledat u nich pomoc v míře větší. že si dítě ponechaly. než v jaké to čekají od svých rodinných sítí. Bytová i finanční situace svobodných matek je horší než u žen vdaných. V literatuře se cituje zjištění. Nepřítomnost otce v rodině může kompenzovat dědeček. To je další pozoruhodné zjištění z brněnských výzkumů. Při výzkumech svobodných matek se zatím nachází jen velmi málo žen. chybí i dítěti. Institucionální pomoc svobodným matkám. že na dítě budou stačit samy. Otec je vzor nejen tím. Dá se oprávněně předpokládat. protože skoro žádná svobodná matka nemá za svobodna více dětí a jen velmi málo svobodných matek se později vdá a přeje si mít další děti. někdy jen rezervovaný. je i vzorem spolupráce (pokud s matkou opravdu spolupracuje). V zahraničí jsou dobré zkušenosti s pomocí profesionálních sester. že v některých případech bude platit „účinná pomoc = pomoc dlouhodobá“. které skutečně s mužem žít nechtějí a věrohodně tvrdí. Pomoc a podporu u otců dítěte hledalo po jeho narození jen necelých 10 % žen. Otec je významný i pro dceru. tzn. že vazba mezi svobodnou matkou a jejím dítětem je silnější a nepochybně je ovlivněna matčiným postojem k mužům. že chlapci vychovávaní v rodinách bez otce od útlého dětství se jeví při testovém vyšetření inteligence jako méně nadaní než chlapci vyrůstající s otcem. K tomu často přistupuje soudní vymáhání výživného na dítě. Děti svobodných matek jsou častěji nemocné a častěji hospitalizovány než děti žijící v kompletních rodinách. který potřebuje tím více. Matky strádají osamělostí. Těhotenství svobodných matek probíhá komplikovaněji a tyto matky také mají víc komplikací porodních než matky zdravé. i když se inteligencí neliší od dětí z úplných rodin. že dítě budou mít. Tíží je odmítavý postoj otce dítěte. musí počítat s tím. Chlapec nemá k dispozici mužský vzor. Muž chybí nejen matce. kdo se napojuje na rodinu svobodné matky. Děti svobodných matek mají horší školní prospěch. se vykládá jako pokus přimět partnera ke sňatku. Dítě skoro nikdy nemá sourozence. by měla být pomoc komplexní – bytová. čím více se blíží k pubertě. takže fakt. že v první fázi mají prarodiče postoj odmítavý. že dítě svobodné matky bude mít víc problémů s navazováním partnerského vztahu a s rodinným soužitím. buď k nekritickému obdivu nebo k naprostému odmítání mužů. která se u nás teprve začíná rozvíjet. Po narození dítěte se vztah k partnerovi (otci dítěte) pro obě skupiny žen stává nesnadný až konfliktní. Tyto údaje jsou čerpány z výzkumů uskutečněných v brněnské manželské poradně Gbelcovou a Novákem (1988). Ale průzkumy postojů nejstarší generace k nemanželskému dítěti ukazují. V našich podmínkách totiž těhotné ženy dávají jednoznačně přednost stavu manželskému před postavením svobodné matky.

rodiny ve fázi „suché“ a rodiny v přechodné fázi. protože se mohou dostat při práci s klienty do situací. že alkohol nemá ve všech rodinách stejnou úlohu a že nic takového jako typická rodina alkoholika neexistuje. např. v nichž jsou alkoholiky muži. rozlišoval v sedmdesátých letech rodiny v akutní pijácké fázi. aby profesionálové i dobrovolníci měli vytvořenu příležitost ke konfrontaci a konzultaci jak s organizátory projektu.9 Rodina s dospělým alkoholikem Rodinný kontext alkoholismu se dostal do ohniska pozornosti západních výzkumníků i terapeutů na sklonku šedesátých let. Na základě svých pozorování považoval pijící rodiny za organizovanější. V literatuře se rádo zdůrazňuje. rozlišuje rodiny alkoholiků podle toho. Doporučuje se. Tato představa se opírá o koncepci jednotného životního cyklu. jejímž spoluautorem je známý teoretik Reiss. V nedávné době Steinglass (1987) tuto typologii revidoval a v monografii. některé údaje mluví dokonce o desetkrát větší pravděpodobnosti rozvodu v rodinách alkoholiček než v rodinách alkoholiků. Agentura. tak potřebu společenského uplatnění starších občanů. v jiné ventilaci problémů souvisejících s mocí v manželském páru. 13. jímž všechny rodiny procházejí a který je charakteristicky poznamenán pijáctvím. Steinglass. v poskytování postojů a vzorců chování. Také počet žen nadměrně užívajících alkohol ve všech civilizovaných zemích i u nás stoupá. že existenci rodiny ohrožuje víc alkoholismus žen. tak pomoc dobrovolníků spočívá vždy především v modelování. který se výzkumu pijáckých rodin věnuje již třicet let. kteří dříve pracovali v oblasti sociálních či zdravotnických služeb. Předpokládal. která projekt organizuje. Je to s podivem. Jak pomoc profesionálů. jednak má homeostatickou funkci. které klient může napodobit a v jeho motivování k tomu. v další umožňuje únik. že alkohol je jednak signál stresu srovnatelný s psychiatrickým (psychogenním) příznakem. na něž nejsou trénováni. už dlouho se ví. Ovšem nestejnou ve všech rodinách: v jedné umožňuje vybíjení zlosti. Naprostá většina prací věnovaných souvislostem mezi alkoholismem a rodinou pojednává o rodinách. tak navzájem mezi sebou. P. tj. důchodců. Přitažlivá je i myšlenka využít k podpoře svobodných matek dobrovolníků. kdy do životního rodinného cyklu alkohol vstoupil. kteří v případě potřeby poskytnou dobrovolníkům zázemí. I lidé s profesionální zkušeností však potřebují supervizi. by měla mít k dispozici několik velmi zkušených profesionálů. Takový program řeší dva problémy najednou – jak potřebu mladé matky získat oporu.začnou docházet ještě v době před narozením dítěte a v případě potřeby s rodinou zůstanou v kontaktu několik let. Po těchto proklamacích však sami jejich autoři upadají do abstrakce. kterou považují za neoprávněnou. Alkohol může už v této fázi řešit některé rodinné těžkosti nebo se mohou vytvořit interakční vzorce. které někomu v rodině 174 . V první fázi rodinného cyklu se manželé sžívají a snaží se vytvořit novou totožnost své rodiny.

V poslední. jak posilovat nepití a jak oslabovat pijácké návyky (např. Nešlo v pravém slova smyslu ani o manželskou. který je měl přimět. aby si uvědomily. V širším měřítku se tak opakuje totéž. Nově vznikající rodina může kopírovat interakci některé ze dvou rodin orientačních. Jako velmi prospěšná se při výzkumném ověřování ukázala i společná diagnostická a instruktážní sezení s rodinou (obvykle 3–4) konaná před převzetím alkoholi175 . kolik pije. co se dělo v první fázi rodinného vývojového cyklu. že rodiny člověka pijícího venku spolu komunikují hůře. aby dokázaly předvídat mužovu agresivitu spojenou s opilostí a včas se i s dětmi před ním uchýlily do bezpečí. které by bez něj probíhaly jinak. zavedení rituálů přijatelných pro všechny členy rodiny. komentovat. která už v předchozí generaci vedla k abúzu alkoholu. V sedmdesátých letech 20. ani o rodinnou terapii. Tyto druhé rodiny vyšly ze srovnání jako výrazně vstřícnější. Z toho pak vyplývá. které k ní povedou. které drží rodinu pohromadě: organizace provozu domácnosti. kteří rozlišují rodiny podle toho. Je třeba se ještě zmínit o výzkumu Jacoba a Seilhamerové (1987). opilého si všímat co nejméně. Typický projekt vypadal takto: Manželky alkoholiků nejdříve vyplnily dotazník. Výzkum ukázal tento typ terapeutického programu. tím. soustředěný pouze na alkoholika. a jak má reagovat na opilost. třetí fázi se rodina soustřeďuje na předání své totožnosti další generaci. který se opíjí doma. zároveň poskytoval osvětu o tom. kde jejich pijící členové alkohol konzumují. Do výsledku všech těchto procesů může být alkohol zapojen jako výjimečný činitel. nechat ho. při kterém byli muž-alkoholik a jeho žena léčeni v rámci jednoho programu souběžně. jak se má chovat. jak bude probíhat léčba alkoholika. že budoucí terapie alkoholiků se bez takového (ale ještě diferencovanějšího) rozlišování rodinných kontextů alkoholismu neobejde. jejichž členové pijí doma se ukázalo. ale každý jinak. abychom zdůraznili. když muž pije. nakolik mužovo pití ovlivňuje celou rodinu. ale příliš obecný model Steinglasův a jeho spolupracovníků. že abstinence je jen těžko myslitelná bez nového uspořádání interakce. v nichž se nepije. Pak byla manželka učena. přerývaněji. řešení běžných denních potíží. Pak terapeut s manželkou diskutoval o její motivaci ke změně rodinných pravidel. (Během pití nabízet nealkoholické nápoje. Manželka dostávala instrukce. přibírá nové členy a svou tradicí se snaží je formovat. jako výrazně účinnější než klasický typ léčby. Ve střední fázi vývoje rodiny je hlavním úkolem ustavení regulačních procesů. Při výzkumném srovnání rodin. alkohol může zase být katalyzátorem interakcí. agresivněji než rodiny člověka. Obě typologie zde uvádíme zejména proto. že muže vybízí k činnostem. aby sám nesl důsledky své opilosti. jejich komunikáce je charakterizována jako hladší. století se v USA a v západní Evropě rozšířily terapeutické programy pro manželské partnery pijáků.) Manželky byly také učeny. jejichž členové pijí mimo domov s rodinami.později pomohou k pijáctví. nesnadněji.) Typologie Jacoba a Seilhamerové má větší naději ovlivnit terapeutický přístup k rodinám alkoholiků než ambiciózní. tedy i bez nových adaptačních procesů. (Při srovnání však nebyla použita kontrolní skupina rodin. které se s pitím neslučují).

Dalším faktorem. Rozhodnutí založit rodinu je osobní záležitost. které vedou k apriornímu odsuzování rozvodů. je tempo společenských změn. behaviorální). zavádějící. přičemž žádný z nich není pocit‘ován ani jako univerzální. v nichž bylo závazným světonázorem křesťanství. V mnoha starších společnostech určovala volbu partnera přesná pravidla a v jejich rámci měli rozhodující slovo rodiče snoubenců. že ve vyspělé industriální společnosti nemůže být málo rozvodů. výrazně menší vliv měla rodinná terapie. Tyto změny jsou motivovány větším prospěchem. které se s pitím neslučují. na které pak navazovala práce s rodinou. kteří s lidmi v předrozvodových a rozvodových situacích přicházejí do styku. To vytvářelo soubor pojistek proti rozvodu. s výjimkou společností. Všichni účastníci rozvodu něco ztrácejí – dospělí ztrácejí partnera. tento postup však v jiném kulturním okruhu nemusí být účinný. v jejichž rámci jsou členové pijákovy rodiny učeni předcházet pití. 13. že společnost našeho typu téměř vůbec nereguluje výběr partnera pro manželství. aby nerozlučoval to. probíhající během a po léčbě alkoholika. který však v moderní společnosti nelze žádným způsobem restaurovat.ka do ústavní péče. Toto církevní tabu je také jedním z důvodů. každý pokus do volby by kandidáti manželství nesli jako zasahování do nejsoukromější sféry. často mění bydliště. která sledovala jako cíl vyjasnění rolí či zlepšení vnitrorodinné komunikace. V minulém století platily pro každou generaci poněkud jiné zvyklosti týkající se výkonu manželských rolí a fungování rodiny. Pokusů o využití principů rodinné terapie bylo mnoho. v níž se on zavazuje pravidelně užívat disulfiram (Antabus). ani jako závazný. Takový pohled by byl zejména pro profesionály.10 Rodina a rozvod Přes všechny dobře známé negativní důsledky rozvodů není třeba dívat se na ně jako na jev nenormální či dokonce tragický. V USA jsou dobré zkušenosti i s písemnou smlouvou mezi alkoholikem a jeho ženou. I na úrovni jedné generace vedle sebe existují různé modely rodinného chování. že jakýkoliv pokus ovlivnit přání rozvést se bude rovněž málo efektivní. zkoušely se různé přístupy. O manželství a rodině pak člověk může uvažovat stejně – jako o dočasné smlouvě. Na základě výzkumů efektivity se referující pochvalně vyjadřují o programech. Většina známých společností rozvod umožňovala nebo umožňuje. Z toho všeho plyne. děti přicházejí o stálou přítomnost otce. řešit svoje spory jiným způsobem než pitím a věnovat se aktivitám. který působí v civilizovaných společnostech na rostoucí počet rozvodů. Podstatné je. pak je logické. V životním stylu lidí ve vyspělých společnostech je i mnoho jiných změn: lidé často mění zaměstnání. Není-li možné vnějším zásahem ovlivňovat volbu partnera. Výzkum ukázal jako nejproduktivnější terapii rodiny zaměřenou na chování (tzv. někteří účastníci rozvodu musejí v souvislosti s ním 176 . Křesťanská věrouka přikazuje člověku. co Bůh spojil.

Dítě se tak stává zdrojem opory. jejíž projevy bezmoci mají přivolat zpátky muže. Dítě cítí napětí. snaží se pomoci. aby se neporušily zbytky pouta mezi rodiči. Toto vměšování dítěte do nových vztahů může matka nevědomky vítat. (Někteří autoři o tomto uspořádání mluví jako o rozvodu napůl. Je to obvykle matka. ale někdy i překážkou.změnit bydliště. Typ 1. Montalvo (1982) vypracoval užitečnou typologii interpersonálního uspořádání v rodinách po rozvodu. Systém s jedním kompasem. „ochraňováním“ matky. Dítě do tohoto aranžmá přispívá tím. aby o možnost styku s dětmi nepřišla či aby ji znovu získala. které nezvládá. Typ 3. Nevědomky může posilovat právě ty druhy chování dítěte. Matka se snaží zvládnout situaci sama. že je těžko výchovně zvládnutelné. jeho zásahy jsou však sporadické a málo účinné. ale její snaha nenese ovoce. Typ 2. aby odůvodňovalo starosti (záchvaty pláče. na projevy jakékoli nezodpovědnosti. který ji má orientovat v porozvodových obtížích. může se negativně měnit i vztah dětí k tomu rodiči (obvykle k matce). Matka si udržuje iluzi vztahu k bývalému muži. Otec obvykle přichází. spaní s matkou v jedné posteli. Dítě se při tomto uspořádání dostává do skryté koalice s otcem. kterým matka nerozumí. Rizika: dítě se musí chovat tak. Otec se k ní chová laskavě. V tomto případě jsou děti obvykle v péči otcově. protože silný vztah k dítěti zasahuje do matčiných nových vztahů. případně s některým prarodičem. Nerovný závod. je však nastražen na její poklesky. Matka je ve styku s dítětem nejistá a snaží se 177 . který z rodiny odešel. vyžadování její neustálé přítomnosti). kdo užívá dítěte jako kompasu. případně má ve škole obtíže s předměty. Dítě tyto matčiny pokusy vnímá jako matčinu zradu na otci. Rizika tohoto uspořádání jsou nasnadě – matka má znesnadněné seznámení s dalším mužem a dítě je zatíženo posilováním. Obvykle jde o matku. ale neorientuje se v jeho zdrojích. Svoji nejistotu může promítat do dítěte a udržovat si tak zdání kompetence. Matka se chová vzorně.) Jindy matka dítěte nalézá jiného ochránce a pomocníka a vůči němu může opakovat závislou roli. s nímž žijí. Za té situace nezbývá dítěti než se chovat vzorně. rozvedená žena je daleko více zatížena provozem rodiny. protože je na něj sama. která umožňuje odhadovat další vývoj a jeho rizika a která může být i vodítkem pro profesionála poskytujícího rodině pomoc v souvislosti s rozvodem. Pouto mezi matkou a jejím bývalým mužem bývá udržováno i pokračujícími intimními styky. Tak je zajištěno. po čase „musí“ rezignovat. Bezmocný rodič. matce byl z nějakého důvodu styk s dětmi omezen nebo odepřen soudem. že jeho pomoci bude třeba i nadále. ekonomické ztráty jsou pravidlem.

obvykle otce. ale fakticky se v péči o ně neangažuje. Lepší zkušenosti jsou s oddělenými sezeními v konstelaci: matka–dítě. aby poradenství (případně porozvodová terapie) zahrnovalo oba rodiče. nutkavě si nad ní dokazuje svou převahu. V tomto druhu porozvodového aranžmá jsou děti ohroženy nejvíce. případně jinak zastrašován. co se děje v celé rodině. který se tváří.to maskovat. že kdyby se chovaly odpovědně. může zvýšit naději na úspěch. Odborná pomoc má být soustředěna na věcné problémy a časově limitována. Je u nich vysoké riziko vzniku psychických poruch. Jestliže alespoň jeden z rodičů vidí problém i v chování dítěte. že se děti dostávají do konfliktu se zákonem. homosexuální) a tím si odůvodňují svou vlastní bezmoc i bezmoc druhého. rodiče tím nejsou alarmováni. že cílem poradenství (terapie) není znovusjednocení rodiny. Základní poradenskou a terapeutickou otázkou po rozvodu je. Taková rekonstruovaná rodina se skládá z jádra. že chce děti zvládnout. jichž se problém týká. U některých dětí se v této rodinné konstelaci rozvíjejí psychosomatické nemoci. otec–dítě. které vznikly po rozvodu jednoho z rodičů. K osobám. Rodiče si někdy jeden o druhém myslí. Profesionální zkušenost z práce se soudržnými rodinami může být na překážku při práci s rodinami po rozvodu. který případně také má své vlastní děti. Oba rodiče zanedbávají děti natolik. Práce s rodinami po rozvodu vyžaduje zvláštní dovednosti a zvláštní výcvik. zejména s dospělými. matka–otec. Na rozdíl od principu dříve běžně užívaného v rodinné terapii není přitom nutné počítat se společnými sezeními všech. které fungování rekonstruované rodiny významně ovlivňují.11 Rekonstruovaná rodina Budeme zde uvažovat jen o rodinách. Jindy se matka snaží vyvázat ze závislosti na bývalém muži novým sňatkem. a z dalšího dospělého. Přesto. Někdy i v této konstelaci pokračuje sexuální soužití rozvedených manželů. delikventního chování. školy atd. Je třeba také jasně říci. policie. patří proto také bývalá žena manželova. Tento rodič je někdy svými dětmi vydírán. Soutěž v bezmocnosti. Klamný dojem může vyvolávat jeden z rodičů. navázání se na asociální skupiny. koho má pomoc zahrnovat. ale udržení rodičovských rolí vůči dítěti. že jsou psychicky abnormální (např. Děti mohou mít strach. Také individuální práce. Profesionál je pak postaven před nelehký úkol získat ke spolupráci oba znepřátelené dospělé. Také rozvedený muž se vlivu ženy na sebe a na dítě obává. 13. ale s nimiž se stýká. které se pak interpretují jako výraz neventilovatelného napětí. o něž nepečuje. toxikomanie. obvykle matky pečující o vlastní dítě (děti). útěků z domova. zdravotnická zařízení. je však při ní nutno brát v úvahu. Problémy s dětmi pak řeší veřejné instituce: sociální pracovníci. případně 178 . že ty se zcela vymknou kontrole rodiny. Typ 4. rodiče by se o ně zajímali ještě méně. doporučuje se.

Neváží ho tam jen vztahy k dětem. Navíc mívá často dojem. Proto se vůči nim může projevovat velmi autoritativně. v druhém případě se musí adaptovat na přítomnost nevlastních dětí a neubrání se srovnávání toho. že nevlastní děti během nepřítomnosti otcovské autority v rodině ztratily smysl pro disciplínu a řád. Obojí je pro novomanželku situace náročná. může trvat i jeho emoční pouto k bývalé ženě. Těžkosti. že uprchlíci mohou být podle Ženevské konvence považováni za lidi oprávněně řešící svou situaci útěkem jinam. v prvním případě se musí vyrovnat s mužovou nepřítomností. hladem. s ochotou ke kompromisům. Na ně také musí být zaměřeno poradenství. Žena. že muž vlastní děti preferuje. i bývalý manžel ženy. že vztahy mezi manžely i vztahy k dětem mají být stejné jako v rodině. K útěku je přiměly bud‘ poměry politické či ohrožení existence válkou. relativně bohatší země. že její nový manžel patří pouze do této nově vzniklé rodiny. v kterých zemích jsou základní práva natolik ohrožována. Musí k tomu nevyhnutelně dojít i u nás. 13. může jen výjimečně dosáhnout pocitu. Z toho jí často vyplyne závěr. do níž uprchlíci směřují. že mezi nevlastním rodičem a dětmi vznikne rychle citové pouto nebo se alespoň budou schopni rychle přizpůsobit. která se svými vlastními dětmi rekonstruovanou rodinu zakládá. uvádějí jako obvyklé překážky tři pověry. Představa. případně jeho rodiče. Odlišit důvody útěku a diferencovat uprchlictví politické od ekonomického se dnes snaží každá bohatá. Představa. Složitější je stanovit 179 . což zase nelibě nese jejich vlastní matka. kterých má rekonstruovaná rodina více než rodina s vlastními dětmi. že rekonstruovaná rodina má fungovat stejně jako rodina předchozí. případně rodinná terapie. že hlavním problémem rekonstruované rodiny je otázka. sdílené dospělými členy rodiny: Představa. Manželé Visherovi (1979). v níž jsou potomci biologickými dětmi svých rodičů. resp. Rekonstruovaná rodina tedy stojí a padá se schopností zvládat střety zájmů. kdo ke komu patří. kteří se zabývají terapií rekonstruovaných rodin. nebo je do nového domova přivádí. Muž zakládající po rozvodu novou rodinu nemusí být ještě zcela citově odpoután od rodiny. Je možné předem stanovit. že nevlastní matka se nutně chová zle k dětem. bídou. se dají řešit jen po revizi uvedených pověr a z toho vyplývajících změn očekávání.12 Uprchlická rodina Uprchlíci k nám přicházejí převážně z východoevropských zemí.i její rodiče. jak se muž chová k dětem vlastním a nevlastním. které neporodila (podporovaná pohádkovými typy zlých macech). Je evidentní. Muž může cítit vazbu mezi svou novou ženou a jejími dětmi jako příliš silnou a může proto žárlit. v níž žil předtím. Manžel za svými vlastními dětmi buď odchází mimo novou rodinu. s tolerancí.

musejí být přesvědčeni. Uprchlíci procházejí nejdříve záchytným střediskem. kdyby dospělé členy těchto rodin považovala za lidi slabé. Rodiny samozřejmě drží spolu. Rodiny žijí spolu. ale často se vyřizuje mnohem déle). kteří dobře znají kulturu země. případně do zámoří. Ne vždy má rodina k dispozici samostatný byt. Bylo by ideální. odkud uprchlíci pocházejí. kdyby podporu uprchlíkům u nás poskytovali lidé. stabilizuje se jak jeho psychická rovnováha. vyřizujícími uprchlíkovu žádost o poskytnutí azylu. stravu třikrát denně a malé kapesné. tak se vylepší ekonomická situace rodiny. (Když se to podaří. schopné samostatného rozhodování. příbuzné a známé. při osvojování nového jazyka. z níž uprchlíci přicházejí. Jak stanovit hranici mezi chudobou a hladověním? Ekonomické motivy uprchlictví se obecně necítí jako oprávněné. majetek.) Kromě nabízeného kurzu češtiny nemá vždy rodina dostatek možností ke smysluplnému trávení času a zůstává odkázána na televizi. (Ukazuje se. prostorová stísněnost klidu v rodině nepřidá. musejí mít velmi silné odhodlání. domov. při hledání bytu a práce. Přechod z táborového režimu do soběstačného života je náročný a neobejde se bez asistence. majetnosti. kdy je život bezprostředně ohrožen nedostatkem potravy. Ne vždy chce a může alespoň muž pracovat. kteří se odhodlali i s dětmi opustit svou vlast. kde jsou v karanténě. pak jsou přidělováni do uprchlických táborů. kterých je hojně v době základních nejistot v uprchlickém táboře. Jazyková a kulturní bariéra komplikuje komunikaci s většinovou společností. že čím autoritativnější byl politický režim země. uprchlíci se statusem uprchlíků (mají občanský průkaz pro cizince. vody a přístřeší. Tam dostává každý jedno lůžko. Hlavním zdrojem napětí je dosud špatně fungující komunikace mezi státními orgány. postupně ubývá.kritéria posuzující životní úroveň obyvatel. Většina uprchlíků. Uprchlíky je třeba považovat za svéprávné lidi. snad až k bodu. Je to naopak. V táborech jsou větším problémem tenze uvnitř jednoho etnika. Původně se chtěli dostat dále na západ Evropy. povolení k pobytu na 5 let a mezinárodní pas) a pak lidé nacházející u nás dočasné útočiště. kteří se nacházejí na našem území. ale i ony se dostávají do tenze. mimochodem. tím idealizovanější představy o nové vlasti si uprchlíci přinášejí a tím méně aktivně jsou schopni pracovat na jejich uskutečnění. nebo kteří z ní sami vzešli. a samotnými uprchlíky. Uprchlíci se u nás podle svého právního postavení dělí do tří skupin: žadatelé o status uprchlíka (žádost by měla být vyřízena do 90 dnů. k politickým stranám). než konflikty mezi odlišnými etnickými skupinami. lidé. příslušnosti k náboženství. 180 . obtížně se hledá ubytování. které se rychle začne dělit na kasty (podle původu. Osoba poskytující podporu uprchlickým rodinám by udělala chybu. že naše země bude jejich cílem. nepředpokládala.) Asistence je proto přiměřená jen v některých sférách – nejvíc je potřebná při vyřizování formalit. že obstojí i v neznámých a náročnějších podmínkách. Situačně vyvolaných psychických poruch.

Romská rodina je výrazně patriarchální. O kmenech tmavých a společensky neoceňovaných si Romové udržují předsudky. I v nich se vyskytuje stále více rozvodů a rozchodů. Nejvyšší prestiž mezi Romy mají příslušníci kmenů. má nejmenší příjmy. nesměli se vzdělávat a nesměli se dotknout nikoho z vyšší kasty. cvičiteli zvířat. Jen malá část Romů se u nás společensky integrovala. která je váže k původnímu etniku. Sami sebe nepovažují za jednolité etnikum.13. století. Vykonávali nejpodřadnější práce (sběrači dřeva. Do jižní Evropy se Romové dostali až ve 12. a 13. kde se při svém pohybu napříč kontinentem nadlouho zastavily. takže navštěvují školy zvláštní. že romské rodiny jsou stabilní. V romských rodinách spolu běžně žijí tři i čtyři generace. že jedí psy a kočky. Až do 15. chtějí co nejdříve přestřihnout „pupeční šňůru“. Důvodem byla nemožnost uživit se z tamních zdrojů. Rodina je pro Romy vysokou hodnotou. Z Indie se stěhovali postupně. To ovšem neznamená. tj. Například Olaši se jmenují podle bývalého knížectví v Rumunsku. před koncem prvního tisíciletí n. možná vyšší než pro ostatní populaci. Pro romskou ženu je nejvyšší hodnotou mít děti. nedotknutelné. Mnohem častěji nevyhoví nárokům základní školy. kastovnictví jim všude bránilo splynout s ostatním obyvatelstvem. mnoho jich žije pod hranicí životního minima. Už v Indii byly v jejich společenském postavení rozdíly – někteří byli hudebníky. chovateli koní. například o nich tvrdí. 181 . že u nás žije nejméně šestnáct romských kmenů. Většina Romů má jen nejnižší vzdělání. Etnografové udávají. Rodiče si více přejí syny než dcery. vykonává jen nejméně kvalifikované práce. i když to není pravda. aby pomáhali jiným Romům k lepšímu společenskému uplatnění. Ve své původní vlasti patřili mezi kasty nejnižší. i v očích muže má žena hodnotu zejména tím. Na výchově dětí participují převážně ženy. Integrovaní Romové se ke svému původu nechtějí znát. akrobaty. Některé skupiny Romů se dodnes nazývají podle míst. odklízeči mrtvol. kde se společnost dělí na kasty již více než tři tisíce let. že má děti. Romové vykazují mnohem větší nemocnost a úmrtnost ve všech věkových skupinách než neromská populace. Romské děti mají více zdravotních a smyslových vad než děti neromské. nejhorší byty. mezi tzv. Tito integrovaní Romové jsou jen minimálně motivováni k tomu. aby mohli splynout s většinovou společností. což je mírně zvýhodňovalo proti ostatním příslušníkům stejné kasty. století se pohyb Romů zastavoval na Balkáně. Jsou v situaci emigrantů do jiné kultury. teprve potom začali proudit do střední a západní Evropy. odklízeči odpadků). l. První vlna Romů se začala pohybovat na sever krátce po příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. v mnoha vlnách. Kočovali už v Indii.13 Romská rodina Romové přišli do Evropy z Indie. Dětství je ve srovnání s většinovou populací kratší. jež vykonávají nejprestižnější povolání (hudebníci) a mají nejsvětlejší barvu pleti.

Předpokladem dosažení těchto pozic je odpovídající vzdělání. Absolventi takových programů mají značné těžkosti už ve škole a ještě větší po jejich absolvování. i rodinu (zejména matku) je třeba motivovat k tomu. Aby byly účinné. Programy založené na zvýhodňování menšin v přístupu ke vzdělání se neosvědčily. aby přitom byla ignorována rodina. Nejen dítě. Za klíč k romské problematice lze považovat vzdělávací programy. 182 . že se její příslušníci dostanou do společensky významných pozic. musí se do nich děti dostat co nejdříve a je neodmyslitelné.Handicapovaná menšina může svůj handicap přemoci jen tak. aby aktivně participovala.

psychoterapeutických. K tradičním druhům závislosti (alkoholismus. závislost na hracích automatech) se v posledních desetiletích přidávají další druhy. Mezi zvláště nebezpečné jevy lze zařadit kriminalitu mladistvých. nakupování). diktátu soudobých estetických norem (bulimie) či obecné proměny vztahu společnosti k některým tradičním činnostem (závislost na práci. Tato kombinace může vést k rozvoji široké škály sociopatologického jednání. Může se jednat buď o rozvinutí určitého druhu závislosti. odvislé od nových druhů zábavy (netomanie. která je společně s tzv. zvyšující se tlak na jedince (časový i výkonnostní). novými formami kriminality závažným problémem pro budoucí rozvoj společnosti. politických (zejména extrémně laděných). jehož prvky lze nalézt v některých náboženských.). Sektářství může být chápáno jako široký pojem. která i před současnou krizi má ve společnosti několik nezastupitelných funkcí. atd. Určujícím prostředím pro zdravý vývoj dítěte je rodina. tabakismus. jehož vnímání je v rozhodující míře podmíněno kulturně a také je v různých společnostech značně odlišné. absenci obecně sdílených morálních hodnot. kde se může dopouštět nebo sám být vystaven agresivnímu chování ze strany ostatních bez jistoty potrestání pachatele. hedonismus. Při výskytu patologických jevů v rodině je optimálním řešením konzultace s vyškoleným odborníkem.Závěr Mezi hlavní charakteristiky soudobého společenského uspořádání lze zařadit např. závislost na televizi. záchytná síť pro tyto jevy však v České republice dosud není rozvinuta na potřebné úrovni. diktát úspěchu. sexu. 183 . příklon k určitému „výlučnému“ společenství či o propuknutí násilného chování vůči ostatním nebo sobě samému. vzdělávacích i čistě ekonomicky laděných společnostech. přičemž mechanismy standardizovaného vyrovnávání se s tímto tlakem jsou rozvinuty méně. Tyto faktory kladou velkou zátěž na jednotlivce i rodinu. Sebevražednost je fenoménem. Agresivní chování se navzdory jistým genetickým predispozicím může rozvinout u dítěte především v klinické rodině nebo v kolektivu. atd. který zvolí vhodný způsob řešení problému. racionality. drogová závislost. stejně tak rozdílné mohou být i motivy pro její spáchání či volba způsobu provedení suicidálního pokusu.

Halečka. F. Sociální patologie... V. 3. R. In Kölner Zeitschrift f. Chorobné hráčství – první zkušenosti z ambulantní psychoterapie. Zdravotnické noviny ze dne 4. Martin: Osveta. říjen 1994. Černíková.Literatura American Psychiatric Association.. 1994. V. Dragomirecká. Soziologie und Sozialpsychologie. Dzúrová. Praha: Victoria Publishing. Černíková. Developmental psychology comes of age. 1998. S. Sonderband 36. 2002. 1989. K evropským myšlenkovým tradicím. Kučerová. 1997. Studia socjologiczne. M. Psychiatry. Analýza ekonomických důsledků kouření a užívání tabáku. Bútora. Brno: Masarykova univerzita. Glokalizacja czyli komu globalizacja a komu lokalizacja. In Člověk a společnost na přelomu tisíciletí. Černíková. 2002. 2002 Epidemiologie drogových závislostí. S. 1997. 1988. Prekriminalita dětí a kriminalita mladistvých. D. Blížkovský. Beck. století.. U. s. L. Was ist Globalisierung? Frankfurt am Main: 1997. 1997. 1999. Toxikomanie a osobnost. Štablová. M. Prevence sociálně patologických jevů ve škole. Bowlby. J. U. 184 . str. E. In Mládež a sociálně negativní jevy. Weltrisikogesellschaft. 453–458. Sborník referátů ze semináře. Sociologické kapitoly z alkoholismu.) Sebevražednost obyvatel České republiky v období transformace společnosti. S. Praha: Karlova univerzita. Beck. Mne se to nemože stať. Mládež a drogy. O. The selfish gene. 1996. Bajger. T. Brno: Konvoj. 2000. Durkheim. 5–15. In Kolektiv. H. Bruno. Am. Tokárová. Bartlová. Psychologické aspekty primární prevence sociálně patologických jevů. 1995. Weltöffentlichkeit und globale Subpolitik. 1994. J. 4. a kol. 145. Purkyně. 1989. s. (ed. Prekriminalita dětí a kriminalita mladistvých. 1996. A. E. Dorotíková. J. Praha: Policejní akademie ČR.: Středoevropský učitel na prahu učící se společnosti 21. (ed. V. Washington: APA. Paris: 1893.) Drogy – drogová závislost. R. Praha: Policejní akademie ČR. Oxford University Press. Praha: PA ČR. Bergeret. Praha: Karlova univerzita. s. 119–147. E. Diagnostic and statistical manual of mental disorders (4th edition).. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. s. Běťák. Kurelová. De la division du travail social. Barnum. kterým byla uložena ochranná opatření. No. B. kterým byla uložena ochranná opatření. Olomouc: Sananim. 1996. Olomouc: 1998. 53. 15–17. Metodologický význam princípu interdisciplinárnosti vo vedách o vzdelávaní a výchove dospelých. Dawkins. Praha: Předneseno na vědecké schůzi J. Paříž: Příspěvek na Světové konferenci o tabáku a zdraví. Z. Bauman.

P. alternativní religiozity a jejího podílu na formování životní orientace mládeže. Janík. 1999. Ein sozialpsychologisches Modell des Drogenkonsums. K. Jaspers. Ursachen und Verlaufsformen. 1994. 1975.. O´Malley. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. Sociologie vědění. Praha: Fortuna Print... 1996. J. s. Materiál XXXIV. V. Nyklová. P. Jessor. Praha: Karolinum. 178–179. Výzkumný projekt. 1995. Praha: Portál 1993. P. Závislost známá neznámá. L. Jung. V. L. E. Jemnice: Socioterapeutický klub psychiatrie v Jemnici. Purkyně. Hora. Jones. Prešov: Prešovská univerzita. Jellinek. L. 1996. Hosák. smoking. Sociology in Medicine. M. A. Eockville. D. 1992. Jung. C.. In Kronika lidstva.M. O. Jochmann. C. G. Illicit drug use. 1995.. Dušek. Člověk a duše. Vom Ursprung und Ziel der Geschichte... S. R. and young adults 1975–1991. J. 1998. 1995. s. and drinking by America´s high school students. Drogy a společnost. Pohled do budoucnosti. L. s. Heller. 1949. S. 1994. G. Hubík. L. 173–186. Problematika tzv. 1960. 185 . First European Congress on Disorders of Personality. Opava: PL. D. E. Downto the Depth of Gambler´s soul. Ohrožení některých populačních kategorií Třebíčska sebevražedným chováním a možnosti jejich ochrany okresní psychiatrickou péčí. In Kolektiv. G.. 27. London: The English Universities Press Lt. Praha: Avicenum. Praha: Academia. Návrh pojetí obecné školy. Vzdělávání v postmoderní době.. Diagnóza patologického hráčství v závislosti na assessmentu problému hráčské vášně. Jung. Jemnice: 1998. Hosák. let práce lékařského oboru psychiatrie na okrese Třebíč. Jirásková. In Lettieri. Brno: Atlantis. Basel: Beltz. A. Helus. R. 1992. Piťha. MD: National Institute on Drug Abuse DHHS publication. 1983. Status a role v prevenci zneužívání návykových látek školní mládeží. 1134–1141. Nijmegen: Nederland.) Drogenabhängigkeit. K. college students. München. 3. Jungk. Duše moderního člověka. R. Analytická psychologie – její teorie a praxe. K. G.Hassan. Praha: Academia. Z. R. Chvíla. New Haven: Hilthouse Press. Hodnoty a vzdělání. C. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. Sociálna práca – ľudské práva – vzdelávanie dospelých. A. J. Pecinovská. Praha: Grada Publishing. S. 1994. (eds. Jessor. In Kolektiv. 1997. The disease concept of alcoholism. Jones. Praha: SLON. Johnston. 1990. Praha: Univerzita Karlova. Welz. Bachman.. Materiál k jubileu XXXIII. L. Člověk na přelomu tisíciletí. Chvíla. Konference AT sekce České a slovenské psychiatrické společnosti pro návykové nemoci České lékařské společnosti J.

Weltz.. Kielholz. Klinika alkoholismu. 1974. Praha: Galén.. Br. Vališová. Praha: 1998. A. Praha: Themis. et al. Psychická deprivace v dětství. Materiály z konference s mezinárodní účastí „Kriminalita dětí a mládeže“. substance abuse and pathological gambling unit using the Addiction Severity Index. Lettieri. Praha: ISV. K. J. konané na Policejní akademii v Praze v listopadu 1998. Sociologie pro právníky. Praha: Avicenum. L. J. (eds.Kalina. 6. 1988. Praha: Karolinum. Z. 4. American Sociological Review. Langmeier. Z. Model alkoholismu vychádzajúci z teorie učenia. Kunda. Sociální deviace. Alkoholici. J. Vývoj kriminality v České republice se zvláštním zřetelem na kriminalitu dětí a mládeže. M. Matějček.. Kapr. 1997. Praha: 1997. 1996. Sociologické pojmosloví. č. 186 . Matějček. 1995. Lindzey. McElroy. Kolektiv. Am. Diagnostik und Therapie der Drogenabhängigkeit Praxis Psychother. Praha: Filia. sociologie nemoci a medicíny. Ličko. Praha: Makropulos. 1938. J.. Blume. Komenda. 4. sv. Olomouc: UP.. 8 smrtelných hříchů. Linhart. 1965. č. Drogen unter uns. Keller. Cambridge: Cambridge Mass 1954. C. 1995. Leningrad: Medicina. 1994. K. 1969.. Dytrych. D. Z. 1. In Protialk. 3. J. Martin: Osveta. 8. feťáci a gambleři. S.. č. Basel. Langmeier.) Drogy ze všech stran. č. (ed. Komorous. In Psychológia a patopsychológia dieťaťa. 1983. obzor. In. č. Kondáš. K. 1976. Matějček. Ladewig. Z. 1989. Koukolík.. J. Animi and Social Structure. 1995. 1994.. J. K. R. LSD a jiné halucinogeny. Referát přednesený za ČR. Hodnoty a vzdělání. Praha: Empatie. 1994. Lašek. Dytrych. Keller. Schüller. Addict. s. č. České vězeňství. Praha: Panorama. A. Drtilová. Merton. Mečíř. Kolektiv. R. DMS-III-R Impulse Control Disorders. B. Handbook of Social Psychology. 1990. Ursachen und Verlausformen. rodina. J. Pedagogická revue. Praha: Avicenum. Praha: SLON. V. 1994.) Drogenabhangigkeit. J. Sborník přednášek. J. Lorenz.. S.. G. Kluchhohn. Praha: Avicenum. Marhounová. Evaluation of patient treated for pathological gambling in a sombined alcohol. Děti. Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže. Drogy. Nešpor. 1996. stres. J. P. 1979. Boskovice: Albert. 1993. 1998. Podrostkovaja psichiatria. Lesieur. Úvod do sociologie. Z. Kasíková. Dětská psychoterapie. A. J.. S. Praha: SLON. 1994. Culture and Behavior. Prvé skúsenosti s meraním klímy v škole a v učiteĺskom sbore. Psychiatry. J. Miovský. Vzpoura deprivantů. Basel: Karger. a kol. 1991. H. Kolektiv. peníze a zbraně. In. 3. F. 1989. D. R. S. J. O.J. Ed. Pedagogické otázky současnosti. 1992. J. Labrousse. Pražská studie o dětech z nechtěného těhotenství. 10 a násl.

Šok z globalizácie. D. 1995. Jak překonat problémy s alkoholem. 1993. J.. P. 3. Tomko. 2000. 22. Z. K. 19–20. 1998. 1997. P. 1995. Praha: Avicenum. Praha: Sportpropag. J. Praha: Portál. Riesman. 1999. Psychological abuse in the classroom. Prevence sociálně patologických jevů ve škole. Nešpor. Brno: Masarykova univerzita. Olomouc: UP. č. Psychological characteristics of drug abusers. Ondrejkovič. M.. Řehan. V. 1987. Z. Selby. Praha. Praha: DAHA. R. Nesbit. Plocek. II. K. A. 1996. Nešpor. Mühlpachr. s. Globalization. London: 1992. Praha: Ústav zdravotní výchovy. Eccles. Palán. Home and School.Moore. K sociologii výchovy. V. Rehabil Res. 1968. vzdělání a školy. 1984. č. Ondrejkovič. Rabušicová. Berlin: Springer. Olomouc: Univerzita Palackého. Jako vzduch k dýchání. Mezinárodní terminologický slovník zdravotní výchovy... Bulletin pro sociální pedagogiku. 1993. Robertson. 1995. Závislost na alkoholu a jiných drogách – psychologický přístup. Telcová. Emocionalita a racionalita. Pollman. Praha: Sportpropag. T. Mühlpachr.. díl. K. 102. In Andragogika. Parts I and II. The Self and Its Brain. drogy a vaše dítě. 1998. Csémy. L. C. s. s. Nové pohľady na spoločnosť? In Sociálna práca – ľudské práva – vzdelávanie dospelých. Brno: MU. R. V. Filozofie vzdělávání světa – učící se svět. 1991. s. Sociálna patológia. Ong. Palán. Sportpropag. 1982. Brno: MU. Pike. 2001. Mühlpachr. M. Svět drog v Čechách. Pokorný.. Praha: DAHA. Represe emocí ve prospěch rozvoje kapitalismu. 2001. Popper. Kniha o duši. Sociální patologie jako paradigma sociální pedagogiky. Úvod do sociologie výchovy. W. Alkohol. T. čtvrtletník pro vzdělávání dospělých 4/1997. P. G. H. D. Sociální patologie. Praha: SLON. Jak překonat problém s hazardní hrou. Praha: Mladá fronta. Ch. Praha: Éthum. čtvrtletník pro vzdělávání dospělých 4/1997. Osamělý dav. Rollo. 138 s. P. In Kolektiv. Habilitační práce. Nešpor. Bratislava: Slovenská akadémia vied. Prešov: 1999. Schmeichel. 1994. F. 1991. P. Schmidt. Praha: KLP. 1997. 17–26. K. In Andragogika. Mrkvička. 1997. Globální výchova. Praha: Grada. 1994. Knížka o radosti (rozpravy o růstu a tvorbě osobnosti). J. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky. Sociální aspekty léčby závislostí u dětí a mládeže. 187 . Nožina. Disertační práce. Ondrejkovič. s. 1993. Patologické závislosti. W. K. 1. P. Disharmonické vývoje osobnosti v dětství a v dospívání. Praha: MOTTO. 7. Int. Brno: Masarykova univerzita. Bratislava: UK Bratislava. Vzdělávání – šance pro život.

Sekty a nová náboženská hnutí. Z. díl. Urban. č. M. Břicháček. O. a kol. Písek: Renesance. Praha: Dingir. Praha: Policejní akademie ČR. 1971. a kol. Vojtík. Jones. s. 7. 42. M. Psychologie handicapu. Praha: Policejní akademie ČR. Obecná psychiatrie. Děti.. A. Štampach. K. Problémy mládeže v kontextu postmoderního myšlení. 1993. Břicháček.. Bonn: Bournier u. K problematice zneužívání návykových látek adolescenty. Štablová. a kol. A. S. Zpráva č.. Břicháček. Praha: Karolinum. Vágnerová. Trendy novej ekonomiky. L. 85–91. V. a kol. Praha: Policejní akademie ČR. 1982. I.) New York: Springer. P. Sborník studií o alkoholismu a jiných návykových látkách. Problémy mládeže v kontextu postmoderního myšlení.. 1997. G. Břicháček. P. V. K. s. a kol. V. co. V. Praha: Nakladatelství Oliva. 1984/85. R. V. Záškodná. č. S. Natural history of the fetal alcohol syndrome: A 10-year follow-up of eleven patients. 1996. Čs. J. Zvolský. P. 1985. 1998. Praha: Karolinum. K. Die psychopatische Persönlichkeiten. Toxikomanie. Zneužívání návykových látek – biopsychosociální problém mládeže (1. Mládež ohrožená toxikomanií. Praha: Avicenum. J. 1998. 1997. J. 1994. 1989. Skála. 188 . 2. pediatrie. mládež a drogy na území města Ostravy. Štablová. In Mládež a sociálně negativní jevy. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. 1998. A. 9. (2. Suchareva. E. Vojtík. 1996. Prešov: Prešovská univerzita. In Sociálna práca – ľudské práva – vzdelávanie dospelých. 5. V. 1993. Praha: Policejní akademie ČR. 102–117. s. 1996. 150–184. In Mládež a sociálně negativní jevy. Úlehla. Streissguth. Moderní řízení. Zpráva č. V. M. The Lancet. Schuckit. Vaníčková. Praha: VÚPs.Fr. Clarren.J. Zum psychiatrischen Verständnis des Rauchmittelgebrauche Jugendlicher. Vojtíšek. 1982. Skalková. kriminalita a prevence. 1973. Osobnost adolescentů zneužívajících návykové látky. Moskva: Metgis. Waldmann. Otázky defektologie. část). 1987. Vojtík. E. 1984/85. č.. Wien: S. Speciální psychiatrie. In. 1959. Tokárová. č. 1995. 80.Schneider. R. Praha: Karolinum. H. Zelený. část). 9. 1997. Praha: VÚPs. II.Deutische. Drogy. 10–11 Zvolský. Tůmová. Skalková. Násilí v rodině – Syndrom zneužívaného a týraného dítěte. Globalizácia a jej sociálny rozmer. Vojtík. 1996. Návykové látky a kriminalita. Phantastika und Untergrund.. Umění pomáhat. č.. Kliničeskije lekcije po psichiatrii dětskogo vozrasta. Praha: Karolinum. Drug and Alcohol Abuse: A Clinical Guide to Diagnosis and Treatment (3rd ed. H. 1943. V. Netradiční náboženství u nás.

154 Ferreira. 61. 14 Chambliss. 171 Flechthein. 175 Jandec. 66 Jirásková. 121. 65. 65. 8 Bertalanffy. 87. 50 Douglas. 25 Gbelcová. 90. Dvořáček. 26 Böhnisch. 43 Chromý. 57 H Hanzlíček. 169 Blížkovský. 58. 54. 54. 17 Johnson. 54 Bowlby. 166 Chvíla. 85 Barnum. 51 Bútora. 22 Kasíková. 85 Jones. 109 Dytrych. 69. 166 Janík. 167 Csémy. 166 Beall. 76 Keller. 83. 16. 51. 41 Bělohradský. 85. 87 Bartlová. 134 Kelly. 39 Cohen. 85.Jmenný rejstřík B Bachman. 23 D Davis. 77 Hirner. 157 Blažek. 82 Č Černíková. 28. 54 G Gates. 49. 14 CH Chabdin. 85 Cloward. 121 Beck. 92. 70 K Kapr. 121 Huxley. 84 Jessor. 79. 129 Durkheim. 137 Dzúrová. 50. 37. 64 F Faunceová. 38. 49 189 . 91. 119 Drtilová. 96 Dawkins. 61 C Clarren. 173 Gebsattel. 93 J Jacob. 30 Freud. 39 Dragomirecká. 127 Bateson. 43. 166 Bláha. 64 Dollart. 48 Hosák. 106 Helus. 39 Cooklin. 118. 29 Bell. 58. 149 Hooton. 65 Hassan. 64. 55 Hobes. Jellinek. 87. 129 Jung. 165 Fromm. 103 Blavers. 119 E Eccles. 119 Dušek. 39 Homola.

150 Komenda. 53. 87. 41. 139. 118 Popper. 147 Š Štablová. 39 Olivierová. 42 Seilhamerová. 39 Masaryk. 77 Pokorný. 97. 99 Tofler. 52 N Nankine. 157 Olmrová. 21 Růžička. 58. 39. 63. 147. 173 Nyklová 91. 57. 98. 85 Syrovátková. 169 Ong. 98. 157 Remeš. 42 R Reissl. 149. 79 Piťha. 42 M Mareuse. 90 Mečíř. 48 Lyman. 51. 85 Merton. 61 P Pecinovská. 87 Novák. 174 Streissguth. 23 L Ladewig. 85 Ohlin. 147 Komárik. 128 Koluchová. 55 Toflerová. 170 U Urban. 86.Kirschner. 151 Kretschmer. 55 Tomko. 98. 82 Skála. 65. 64 Q Quinney. 89 Nešpor. 42 Lieberman. 157 Rollo. 167 Linhart. 154. 50 Nesbit. 66 190 . 119. 147 Steinglass. 93 O O´Mallley. 48 Schiller. 87. 65 Spencer. 79 T Telcová. 39. 70. 88 Schuckit. 54 Srb. 36 Kuhn. 62 Koukolík. 106 Riesman. 58. 110 Ř Řehan. 65. 65 Ring. 61 Montalvo. 134 Komorous. 158 Mühlpachr. 65 Tyl. 48 Kubíčková. 60 S Scoth. 86. 59 Schmidt. 71 Možný. 63. 86. 99 Pöldinger. 137 Schmeichel. 139. 177 Moore. 68 Kondáš. 97. 87. 99 Tonneyck. 64. 129 Kozelská. 166 Kudrjavcev. 118. 77 Kluckhohn. 144. 87. 147 Lašek 78 Lemmert. 22 Lombroso. Matějček. 43 Riskin. 66 Langmeier. 142 Nešpor. 56. 20. 175 Sheldon. 59. 137 Mc Elroy. 82 Nicot. 97.

79 Weiss.V Vágnerová. 62 W Waldmann. 77 Vaníčková. 61. 61 Zvolský. 37 Z Záškodná. 149 Vojtík. 144 Vaníčková. 76. 127 191 . 41 Wood. 78 Vicher. 80. 138 Vališová. 177 Vítek.

90 globalizace. 53 deviace primární. 7 kulty komerční. 95. 29 I identita. 7. 7 autorita. 152 funkce diagnostická. 139. 79. 31. 130 křesťanství. 69. 74 funkce socializační. 81 agrese. 49 diagnóza. 95 anomie. 36. 102 J judaismus. 82 dipsomanie. 51 G gamblerství. 84 extremismus. 50 funkce akulturační. 32. 84 adolescent. 29. 37 internet. 102 bulimie. 29. 84 abúzus systematický. 91 dynamismus. 105 ektomorfie. 113 kulty náboženské. 81. 102 individualismus. 97 islám. 143. 11 D Delirium tremens. 77. 43. 77 B behaviorismus. 74 funkce konzultační. 79 interakcionismus symbolický. 86 denominace. 11 F FAS. 122 deprivace. 74 funkce poradenská. 112 deprese. 28. 133 kriminalita mládeže. 44 kontrola vnitřní. 121. 153 funkce informační. 47. 96. 50 buddhismus. 100 C CAN. 8 E eklektismus. 74 funkce ekonomická. 74 funkce koordinační. 8. 29. 131 kriminalita. 43 kontrola vnější. 152 funkcionalismus strukturální. 51 antika. 144 civilizace. 113 192 . 136. 139 deprivace psychická. 50. 86 DSM-IV. 102 kontrola sociální. 35 H hinduismus. 78 komunikace. 48 empirismus. 41 deviace sociální. 142 aminokyseliny. 123 agresivita.Věcný rejstřík A abúzus symptomatický. 102 K klima sociální. 132 kriminalita mladistvých. 11. 24. 30. 10. 81 komunikace patologická. 34. 7. 37 endomorfie. 85 frustrace. 41 deviace sekundární. 78 klima školní. 10 industrializace. 44 kriminalita bílých límečků. 152 funkce emocionální. 102 kultura. 153 funkce biologicko reprodukční. 63 deviace negativní. 7. 48 etylismus juvenilní.

102. 73 prevence primární. 24 společnost krizová. 53. 18 práce sociální. 110 sekta výchovná. 81 motivace emocionální. 117. 121 sebevražda bilanční. 24 společnost výkonová. 17. 117 až 129 sebevražednost. 8. 138. 48 mongolismus. 11 společnost katastrofická. 168 motivace antifilozofická. 83 stadium počáteční. 69 postmodernismus. 49 syndrom Korsakovský. 86 patologie individuální. 95. 83 stadium varovné. 168 Morbus Down. 81 N nacionalismus. 26 společnost komputerová. 83 stadium prodromální. 96 neuroticismus. 110 sekta vzdělávací. 116 schizofrenie. 80 motivace interpersonální. 44 sankce pozitivní. 34 společnost postmoderní. 109 sekta komerční. 113 kulty výchovné. 53 nonkomformismus. 83 stadium terminální. 54 P paranoia alkoholická. 113 kulty psychoterapeutické. 80 motivace senzorická. 50 netomanie. 152 rodina klinická. 106. 64 syndrom abstinenční. 25 společnost informační. 83 strukturalismus. 81 rodina-funkce. 19 stadium iniciální. 110 sekta politická. 113 L LMD. 167 sociologie interpretativní. 80 motivace intelektuální. 57 syndrom FAS. 73 prevence. 81 motivace spirituálně mystická. 95 R revoluce sexuální. 37 patologie sociální. 54 pedagogika. 53 normalita. 56 společnost volného času. 70 přejídání patologické. 105. 80 motivace filozofická. 69 nonidentismus. 37. 43 sebevražda altruistická. 76 pracovník sociální. 80 motivace sociální. 80 motivace kreativně estetická. 100 naturalismus. 25 společnost medií. 81 motivace fyzická. 107. 34 společnost. 37 subdeprivace psychická. 143 M mezomorfie. 11 rodina dysfunkční. 83 stadium rozhodné. 83 stadium kruciální. 10. 86 193 . 37 neobehaviorismus. 147. 122. 81 motivace politická. 85 syndrom Klinefellerův. 55. 109 sekta náboženská. 51 společnost fundamentalistická. 25 společnost meritokratická. 70. 121 sebevražda anomická. 118 sekta ekonomická. 104. 110 sekta. 108 sekta psychoterapeutická. 141.159–182 S sankce formální. 121 sebevražda. 69. 73. 95. 83 stadium konečné. 11 nakupování patologické. 44 sankce. 159 rodina. 149 patologizace. 54. 80 motivace specifická. 117 sebevražda egoistická. 44 sankce negativní.kulty politické.

58 194 .T tabakismus. 36 teorie labellingová. 99 závislost sexuální. 59 teorie hlubinná. 61 teorie radikální. 64 V výchova. 51. 61 teorie behaviorální. 61 teorie psychologická. 95. 59 teorie strukturálního tlaku. 51 teorie konjunktivní. 58 teorie distribuce a spotřeby alkoholu. 42 teorie anomie. 36 teorie subkulturní. 38 teorie kontrolní. 71 W workholismus. 56. 59 teorie etiketizační. 38 teorie sociální. 81 závislost drogová. 79 závislost na práci. 51 teorie etnometodologická. 37. 38. 62 teorie psychoanalytická. 38 teorie konfliktní. 61 teorie kinds-of-people. 37. 42 teorie Shutherlandova. 38. 95. 37 teorie osobnosti. 60 teorie enzymová. 63 teorie kulturního přenosu. 37 teorie situační. 87 teorie absurdity. 40 teorie genetická. 98 závislost televizní. 99 závislost nepravá. 41 teorie Mertona. 51 teorie vazby. 97 závislost. 79 závislost-fáze. 62 teorie biologická. 95 Z závislost alkoholová. 83 závislost fyzická. 37 teorie kulturně antropologická.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful