Adresát: Prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D.

, ministr zdravotnictví
Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví
Palackého nám. 4, 128 01 Praha 2
E-mail: mzcr@mzcr.cz, ID datové schránky: pv8aaxd

Odesilatel: JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

Datum narození: 25. ledna 1979
Bydliště: Josefa Tomáška 506, 337 01 Rokycany
Kontakt: E-mail: ondrej.dostal@zdravopravo.cz, ID datové schránky: fve6exi

V Rokycanech dne 24. září 2020

Předžalobní výzva dle zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního

Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví

Vážený pane ministře,

Zaznamenal jsem, že jste dne 23. září 2020 vydal Mimořádné opatření č.j.:MZDR20588/2020-
17/MIN/KAN, kterým zakazujete resp. omezujete konání sportovních, kulturních a dalších akcí, a
Mimořádné opatření č.j.:MZDR20581/2020-11/MIN/KAN, kterým omezujete provoz restaurací,
ubytovacích zařízení, sportovišť a mnoha dalších provozoven. Jakkoliv rozumím potřebě ochrany
veřejného zdraví při vzrůstajícím počtu osob pozitivně testovaných na onemocnění COVID-19,
nezbývá mi než konstatovat rozpor takto formulovaných opatření se zákonem, a to jednak z důvodů
kompetenčních, jednak z důvodů věcných.

Dne 23. března 2020 vydal tehdejší ministr zdravotnictví mimořádná opatření regulující volný pohyb
a maloobchod, která byla následně zrušena Městským soudem v Praze rozsudkem 14 A 41/2020 ze
dne 23. dubna 2020. Městský soud v části rozsudku „Působnost odpůrce k vydání opatření obecné
povahy“ podal výklad vzájemného vztahu pravomocí Ministerstva zdravotnictví ČR dle zákona
258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a pravomocí Vlády ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu
ČR dle ústavního zákona 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR a zákona 240/2000 Sb., krizového zákona, při
vydávání krizových opatření zasahujících do základních práv a svobod. Soud konstatoval, že ač
Ministerstvo zdravotnictví nepochybně má pravomoc vydávat opatření dle § 69 ve spojení s § 80
odst. 1) písm. g) zákona 258/2000 Sb., v situacích vážných krizí jsou vůči tomuto zákonu v poměru
speciality ústavní zákon 110/1998 Sb. a zákon 240/2000 Sb., podle nichž má opatření vydávat v
režimu nouzového stavu Vláda ČR. Soud uvádí, že „úprava omezení základních práv a svobod
stanovená ustanoveními § 5 a § 6 krizového zákona vychází přímo z úpravy obsažené v ústavním
zákoně, tedy v právní normě vyšší právní síly.“ (bod 150), z čehož dovozuje jejich aplikační přednost
před zákonem 258/2000 Sb. a uvádí, že „opačný výklad by bezdůvodně koncentroval moc do rukou
jednoho správního orgánu, čímž by potencionálně mohl být narušen princip fungování právního a
demokratického státu“ (bod 151). V rozsudku se dále uvádí, že „nepřijetí opatření vládou dle
krizového zákona, ale ministerstvem zdravotnictví dle zákona o veřejném zdraví, soud považuje také
za narušení ústavních garancí dělby moci“ (bod 152), kdy soud poukazuje na to, že zatímco zásahy do
práv činěné Vládou ČR režimu nouzového stavu jsou pod kontrolou Poslanecké sněmovny, v případě
přijímání opatření Ministerstvem zdravotnictví podle zákona 258/2000 Sb. je kontrola ze strany
Poslanecké sněmovny vyloučena. V bodech 153-160 pak soud podrobně argumentuje, proč „razantní
a plošná“ omezení základních práv nemůže již stanovit jediný ministr a proč tak daleko již pravomoci
Ministerstva zdravotnictví dle zákona 258/2000 Sb. nesahají. Je pravdou, že současná opatření jsou
sice plošná, ale o něco mírnější než posuzovaná opatření z března; že současná právní situace se od
březnové liší v tom, že dosud není vyhlášen nouzový stav (byť by snad vyhlášen být měl); a že si proti
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podalo Ministerstvo zdravotnictví kasační stížnost,
dosud nerozhodnutou. Rozhodnutí soudu je však pravomocné, odbornou veřejností uznávané, na
dnešní situaci je aplikovatelné na základě velmi blízké analogie a představuje pro Ministerstvo
závazný výklad zákona.

Rozsudek Městského soudu v Praze 14 A 41/2020 neznamená nemožnost vydávat zákazy a omezení
potřebná ke zvládnutí epidemie, jak bylo bohužel opakovaně misinterpretováno. Stanovuje ale
závazný postup pro vydávání takových plošných a razantních zásahů do základních práv, jaká jsou
obsažena i v nynějších Opatřeních. Vydání takových zásahů je právně možné, avšak pouze Vládou ČR
v režimu řádně vyhlášeného nouzového stavu, aprobovaného Poslaneckou sněmovnou. Obávám se,
že ministr zdravotnictví v režimu zákona 258/2000 Sb. taková opatření vydat nemůže ze stejných
důvodů, ze kterých byla zrušena opatření z března 2020.

Důvody pro respektování této ústavněprávní architektury nejsou jen formální. Jejím cílem je mimo
jiné zaručit posouzení realizovaných protiepidemických opatřeních ve všech jejich aspektech. Nejde
jen o otázky zdravotnické, k jejichž řešení je Váš resort příslušný, ale současně též o dopady
ekonomické a společenské, které zasahují všechny ostatní resorty – resorty školství a kultury kvůli
konaným vědeckým, sportovním či kulturním akcím, resort průmyslu a obchodu kvůli dopadům na
jednotlivé sektory ekonomiky, resort vnitra kvůli organizaci voleb, resort financí kvůli dopadu na
rozpočet. I proto by o plošných a razantních opatřeních měla rozhodovat Vláda ČR ve sboru.

Pokud jde o obsah nynějších opatření, je nutno poukázat na následující legislativně technické a věcné
nedostatky, týkající se zejména opatření č.j.:MZDR20588/2020-17/MIN/KAN o zákazu a omezení
hromadných akcí. Vydané opatření je nesrozumitelné vzhledem k nejasnému vztahu mezi bodem 1 a
bodem 2 opatření, kdy nejprve v bodě 1 Ministerstvo zdravotnictví povoluje hromadné akce do 1000
osob konané venku a akce do 500 osob konané vevnitř; v bodě 2 ale obratem zakazuje akce nad 50
osob venku a nad 10 osob vevnitř, nemá-li každý účastník určeno místo k sezení. Tvůrce předpisu si
zjevně představoval profesionálně organizované akce typu koncertu nebo pohárového zápasu ve
fotbale. Pravidlo ale nefunguje, respektive vyvolává absurdní důsledky v legislativcem patrně
nezamýšlených kontextech, namátkou:
- Amatérské akce, jako je dětský závod na kolech konaný na louce, kromě rodičů takřka bez diváků,
s několika desítkami dětí startujících dle věkových kategorií, které z povahy věci místo k sezení
nemají (jedou na kole); nebo volejbalový miniturnaj ve venkovské sokolovně, kde je vždy na kurtu
dvanáct hráčů, taktéž bez místa k sezení. Tyto epidemiologicky málo rizikové a zdraví prospěšné
akce jsou patrně formulacemi opatření zakázány.
- V šedé zóně se patrně nalézají i bohoslužby, kde je otázkou, zda vůbec jde o „hromadné akce“
(patrně ano), zda musí být věřícím na mši jako účastníkům akce „určeno místo k sezení“ (patrně
ano, byť je to dosti nezvyklé) a zda se na tomto místě „převážně zdržují“, pokud se při mši vstává
a chodí k přijímání (sporné); u kostelů není ani zřejmé, zda se na ně vztahuje regulace „divadel,
kin, koncertních síní, cirkusů a podobných provozů“ ve smyslu opatření č.j.:MZDR20581/2020-
11/MIN/KAN, či zda o provozovny nejde, a zda se musejí dezinfikovat.
- Dále, výjimku ze zákazu dle odstavce 2 mají schůze, shromáždění, dále „výstavy, trhy, veletrhy a
jim podobné akce“, kde ale není zřejmé, co je „podobnou akcí“ k výstavě, trhu či veletrhu.
Například kam zařadit slavnosti města nebo pouť se stánky a kolotoči, velké cyklistické akce typu
„Kolo pro život“ se stovkami jezdců (opět problém s „místem k sezení“) a také rozsáhlou prodejní
částí cyklistického zboží. Použití demonstrativního výčtu je v tomto kontextu legislativně-
technicky zcela nevhodné.
Všechny tyto nejasnosti jsou nepochybně napravitelné kvalitnější legislativní prací, bez nápravy je ale
nutno konstatovat, že mohou vést zrušení opatření pro nezákonnost danou jejich nesrozumitelností,
ve smyslu Soudního řádu správního. A to důvodně, protože vzhledem k výši sankcí vytvářejí
nežádoucí nejistotu na straně návštěvníků i pořadatelů akcí.
Z hlediska přiměřenosti lze spatřovat vážný nedostatek regulace v obou opatřeních v tom, že silně
omezuje i činnosti málo rizikové či bezrizikové. Bez srovnatelné regulace přitom nechává provozy
prokázaně rizikové, například doly (srv. šíření nákazy v OKD) či masokombináty (srv. červnové ohnisko
v německém městě Rheda-Wiedenbrück). Kulturní, sportovní či náboženská setkání, a to i venkovní,
jsou přísněji regulována než výkon práce ve velkých kancelářích, trávení času v nákupních centrech
atd. Jeví se tedy, že ten, kdo opatření formuloval, nepřistoupil k zákazům proporčně dle míry jejich
epidemiologické rizikovosti, ale arbitrárně vyhodnotil některé aktivity jako „zbytné“ (kultura, sport,
víra, volný čas).

Vážený pane ministře, jak možná víte, právem ochrany veřejného zdraví jsem se po skoro dvě
desetiletí zabýval na národní i mezinárodní úrovni a proto samozřejmě z principu nezpochybňuji
pravomoc státu zasahovat v epidemii do práv a svobod. Právě proto ale považuji za nutné trvat na
provádění zásahů do práv a svobod Ústavou předepsaným postupem, srozumitelně, proporčně a
v neposlední řadě legislativně-technicky kvalitně. Vyzývám Vás proto, abyste tyto nedostatky obou
opatření napravil, potřebnost těchto zásahů přehodnotil a pokud byste setrval na tom, že mají zůstat
plošná a razantní, abyste je zrušil a navrhl jejich vydání Vládě ČR v režimu nouzového stavu. V
opačném případě bych musel již podruhé v tomto roce přistoupit k předložení opatření Ministerstva
zdravotnictví správnímu soudu. Vzhledem k závažnosti popsaných zásahů do práv Vás žádám o reakci
bez zbytečného odkladu, a to jakoukoliv formou.

S úctou

JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

Zasláno prostřednictvím datové schránky

Příloha: Rozhodnutí Městského soudu v Praze 14 A 41/2020