You are on page 1of 14

Kapitola druhá

Městské impérum
Do dvaceti let od Ježíšova ukřižování se křesťanství proměnilo z víry usazené ve venkovské Galileji v městské hnutí
sahající daleko mimo Palestinu. Na počátku je šířili bezejmenní potulní kazatelé a řadoví křesťané, kteří sdíleli svou
víru s příbuznými a přáteli. K nim se brzy přidali „profesionální“ misionáři jako byl Pavel a jeho společníci. A tak se
Ježíšovo hnutí, třebaže působení Ježíše samotného se omezovalo především na venkovské oblasti a okraje měst, rychle
rozšířilo do řecko-římských měst, zejména těch v helénské, východní části říše.

Všechna ambiciozní misijní hnutí jsou, městská, nebo se rychle do měst přesouvají. Jestliže mají misionáři cíl
„získávat učedníky ze všech národů“, pak musí jít tam, kde je mnoho potenciálních konvertitů a přesně to Pavel také
udělal. Jeho misijní cesty jej vedly do velkých měst jako byla Antiochie, Korint nebo Athény, s jen příležitostnými
návštěvami menších obcí jako byl Iconium nebo Laodicea. Nemluví se o tom, že by kázal na venkově.

Pavel nebyl žádný zvláštní případ: trvalo ještě několik staletí, než církev vynaložila opravdové úsilí na obrácení
obyvatelstva venkova—třebaže mnozí byli obráceni svými přáteli a příbuznými vracejícímu se z pobytu ve městě.
Mnozí prvokřesťané, v plném souladu s názory svých nekřesťanských sousedů, ve venkovanech přehlíživě viděli
podlidské divochy. „Venkovské rolnictvo bylo mimo hranice, byl to jiný kmen, lidé odjinud. Tyto přístupy zakládaly
selhání městských křesťanských společenství pokud jde o otevření se a hlásání evangelia po venkově. Venkov pro ně
prostě jako oblast misijního úsilí neexistoval. Koneckonců o hlásání Slova polní zvěři v Novém zákoně nic nebylo.“1

Každé bádání o tom, jak křesťané obrátili říši je ve skutečností bádání o tom, jak christianizovali města. Proto se tato
kapitola věnuje řecko-římským městům. Začnu zkoumáním povahy měst a městského života v této době a analýzou
náboženské situace říše. Potom označím specifický soubor měst na základě velikosti jejich populace a nabídnu
stručnou črtu každého z nich, protože to budou „případy“ na nichž bude založené všechno další ověřování hypotéz.

Městský život

Řecko-římská města byla malá, krajně přeplněná, nepředstavitelně špinavá, zmítaná nepořádky, plná cizinců a
postihovaná častými pohromami—požáry, epidemiemi, výboji a zemětřeseními.

Jen dvě z důležitých měst říše, Řím a Alexandrie, měly víc než 150 000 obyvatel a mnohá jich měla méně něž 50
000. Města ale nebyla „malá“ jen kvůli nižšímu počtu obyvatel, pokrývala také velmi malé území a byla tedy extrémně
hustě zalidněná. Vezměme si Antiochii. Se svým sto tisícem obyvatel byla dvě míle dlouhá a míli široká, což dává
hustotu osídlení 78,2 osob na akr. Odečtěte 40 procent rozlohy obsazené ulicemi, chrámy a veřejnými budovami a
hustota obývaných částí vzroste na 130 na akr—víc, než v moderní Kalkatě. I tak ale Antiochie daleko zaostávala za
hustotou osídlení Říma, která dosahovala někam mezi dvě až tři stovky osob na akr! Abyste získali představu o jakou
hustotu jde, zkuste si představit, že bydlíte na vyhledávané mořské pláži.2

Vysoká hustota se odrážela v extrémně úzkých uličkách řecko-římských měst. I slavné cesty vedoucí z Říma, jako
třeba Via Appia nebo Via Latina, byly při své šířce šestnácti stop (přes 5 metrů pozn. překl.) jen sotva víc než stezky.
Pro ulice uvnitř měst římské zákony nařizovaly šířku nejméně 9,5 stopy, ale mnohé byly značně užší.3 Hlavní třída v
Antiochhii byla po celé říši obdivována pro svou rozlehlost—široká byla třicet stop (deset metrů pozn. překl.).4

Narozdíl od hustě osídlených moderních měst, jako je třeba Manhattan, které jsou rozloženy především vertikálně,
řecko-římská města žádné vysoké stavby neměla—obyčejně nebyly vyšší, než tři patra. I tak obyvatelé žili pod stálou
hrozbou, že se jejich příbytky zhroutí kvůli nedostatečně pevným trámům, nemluvě o nebezpečí, že spadnou následkem
zemětřesení, která byla ve východní části říše velice častá. A pokud jejich příbytky nespadly, pak velice často vyhořely.
Některé chrámy a veřejné budovy sice byly vystavěny z kamene, většina staveb ale byla zbudována ze dřeva tence
pokrytého omítkou a to hořely tak dobře, že mnohá z měst byla ohněm často zcela zničena a musela být opakovaně
vystavěna z popela. Hrůza z ohně byla proto „posedlostí jak mezi bohatými, tak mezi chudými“ 5. Nebezpečí požáru
zvyšovala skutečnost, že ještě nebyly vynalezeny komíny a veškeré topení a vaření se dělo za použití otevřených košů,
ve kterých hořelo dříví nebo uhlí. Výsledkem byly místnosti plné kouře, ale udušení zpravidla předcházely chybějící

1 Fletcher, 1997: 16.
2 Stambaugh, 1988; MacMullen, 1974.
3 Carcopino, 1 940:45—46.
4 Finley, 1977:222.
5 Carcopino, 1940:33.
okenní tabule, protože okna bývala většinou pokryta jen „zavěšenými látkami nebo kůžemi vlajícími ve větru.“ 6 Takový
průvan samozřejmě zvyšoval nebezpečí prudce se šířících požárů.

Pokud jde o kanalizaci, vyjma několika až příliš často zmiňovaných skutečných podzemních stok proplachovaných
tekoucí vodou, tvořily kanalizaci řecko-římských měst strouhy vedoucí středem každé úzké uličky-byly to strouhy, do
kterých se vyhazovalo všechno, včetně nočníků i v nočních hodinách a to z oken druhého i třetího patra. Že se jednalo o
běžnou praxi víme z toho že ji úřední činitelé tak často odsuzovali7. Co se vody týče, tu sice mohly do většiny měst
přivádět pohledné římské akvadukty, ale jakmile byla napuštěna do cisteren rychle se začínala „páchnout, být nechutná
a po čase i nepitná.“8 A tak či tak museli všichni, až na výjimky některých boháčů, kterým vodu přivádělo do domu
potrubí, vláčet vodu domů ve džberech z veřejných kašen. To znamenalo, že na umývání podlahy nebo praní oblečení jí
bylo velmi málo. Byl to život ve špíně. A ten smrad! Není divu, že starověcí lidé měli takové zalíbení v kadidle.

Tato města postihovaly nejen smrtící epidemie, ale chronicky rozšířené byly i méně dramatické nemoci. Choroby
byly velice viditelné po ulicích. „Oteklé oči, vyrážky na kůži i chybějící údy jsou v pramenech stále znovu zmiňovány
jako součást městské scenerie.“9V dobách, které neznaly otisky prstů nebo fotografii poskytovaly psané smlouvy často
popis hlavních zúčastněných stran a „obyčejně zahrnovaly i jejich nápadná znetvoření, převážně jizvy.“ V jedné
rozsáhlé sbírce papyrových smluv prozkoumaných Robertem Bagnallem jsou všichni signatáři zjizvení.10

Vedle fyzické ubohosti strádala řecko-římská města také vysokou mírou sociálního chaosu. Kvůli své velmi vysoké
míře úmrtnosti tato města vyžadovala velký a stálý příliv nově příchozích, aby mohla udržovat velikost své populace.
Výsledkem bylo, že v nich bylo v každém okamžiku mnoho lidí, kteří nikam nepatřili a mnozí z nich si vydobývali
živobytí na úkor ostatních. Ve srovnání i s těmi moderními městy, které jsou nejvíce nakloněny kriminalitě byla tahle
města zločinem doslova prolezlá. „Noc se na město snášela jako stín velkého nebezpečí, rozptýlená, zlověstná a
hrozivá. Všichni prchali do svých domovů, zavírali dveře a přehrazovali vstup... Když už se museli bohatí vypravit ven,
doprovázely je armády otroků nesoucích pochodně, aby je cestou chránili.“ 11Stálý příliv nově příchozích navíc vytvářel
pozoruhodnou etnickou rozmanitost v době, která byla právě tak pozoruhodně etnocentrická. Různorodé skupiny se
neasimilovaly, ale tvořily a uchovávaly své specifické enklávy—což ústilo v časté územní strkanice a někdy i úplné
vzpoury a pogromy. Jelikož byla současně řecko-římská města (s výjimkou Říma) tak malá, netrpěla většina lidí
samotou nebo odcizením, ale mnoha obtížemi, které s sebou nese příliš intimní a nedostatečně soukromý život—onou
maloměstskou „klaustrofobií“, která bývala donedávna důležitým literárním tématem.

A konečně, pohromy. Většina měst zkoumaných dále v této kapitole byla dobyta nepřátelskými silami, některá
mnohokrát. Například Antiochie byla během šesti set let dobyta jedenáctkrát. Dobytí někdy skončilo tak úplným
zničením, že města po nějakou dobu ležela v neobyvatelných ruinách, jako s to stalo například Kartágu, Korintu a
Antiochii. Mnohá z těchto měst byla navíc prakticky zničena zemětřeseními a požáry a periodicky je zachvacovaly
smrtící epidemie.

Protože život ve starověku překypoval úzkostí a strádáním hrálo utrpení přo christianizaci říše podstatnou roli, ale ne
tak, jak se často tvrdívá.. Mnozí strádání a úzkost s christianizací spojovali proto, že předpokládali, že v třetím století se
situace začala ještě zhoršovat a proto pobídla k mnoho lidí tomu, aby se chopili příslibu věčné blaženosti, který nabízelo
křesťanské učení. Slovy E. R. Doddse se lidé ke Kristu obraceli zhnusení „světem třetího století, který byl tak
intelektuálně zubožený, materiálně nejistý a tak naplněný strachem a nenávistí, že v takovém světě musela každá cesta
slibující únik vážně smýšlející lidi přitahovat. “ Doddsova teze, a všechny ostatní deprivační teorie vzestupu křesťanství
trpí dvěma vážnými nedostatky. První a nejničivější je ten, že nemáme důkazů o tom, že by se v této době podmínky
jakkoliv zhoršovaly. Jak říká Peter Brown, příliš mnoho moderních historiků vnutilo této kritické epoše „falešný pocit
melodramatu.“12 Tito historikové, podobě jako Dodds, totiž velice závisí na předpokladech „takhle to muselo být“—lidé
museli cítit odcizení z městského života, museli se bát své čím dál despotičtější vlády, museli toužit po životě po smrti.
Ovšem tvrdit, že „tak něco muselo být“ není důkaz. Spolu s Brownem tvrdím, že christianizace říše nebyla „reakcí na
veřejnou pohromu“13,ale na náboženské vlivy jako takové. Náboženství tedy nejen nabízelo protijedy na strázně života,
ale skutečně život činilo méně ubohým!

Moc křesťanství nespočívá v jeho zaslíbeních jinosvětských náhrad za utrpení tohoto života, jak se tak často říkává.
Ne, klíčová změna, která nastala ve třetím století bylo prudké šíření povědomí o víře, která poskytovala silné protilátky
vůči strázním života tady a teď! Skutečně revoluční aspekt křesťanství spočíval v takových morálních imperativech,
jako bylo „Miluj bližního svého jako sám sebe“, „Čiň druhým tak, jak chceš, aby oni činili tobě“, „Je blaženější dávat
než brát“ a „Co jste učinili nejmenším z mých bratří, mě jste učinili“. Nebyla to jen hesla. Členové církve pečovali o

6 Carcopino, 1940:36
7Carcopino, 1940:42.
8 White, 1 984:168.
9Stambaugh, 1988:137
10Bagnall, 1993: 187.
11Carcopino, 1940:47.
12Brown, 1978:2
13Brown, 1978:6
nemocné, i během epidemií, podporovali, sirotky, vdovy, staré a chudé, zajímal je úděl otroků. Křesťané, krátce řečeno
vytvořili „v říši, která do značné míry postrádala sociální služby, miniaturní sociální stát.“ 14 Právě tyto odpovědi na
dlouhotrvající obtíže života starověku a ne počátek zhoršování situace byly oněmi „materiálními“ změnami, které
podněcovaly křesťanský růst. Ovšem tyto materiální výhody byly zcela duchovního původu. Tento názor podporuje
trvající neschopnost pohanských skupin této výzvě se postavit.

Když císař Julián roku 362 zahájil tažení za obnovu pohanství, uvědomoval si, že k úspěchu potřebuje vyrovnat se
křesťanské „dobročinnosti“. V dopise přednímu pohanskému knězi Julián píše: „Myslím, že když se stalo, že chudí byli
kněžími opomíjeni a přehlíženi, bezbožní Galilejští si toho všimli a oddali se dobročinnosti...Podporují nejen své chudé,
ale i naše, každý může vidět, že našim lidem se od nás pomoci nedostává.“ 15 Výzva chrámům, aby se vyrovnaly
křesťanské dobročinnosti ale požadovala nemožné. Pohanství bylo naprosto nezpůsobilé vyvolat oddanost, která byla
nutná k motivaci takového chování. Nejenže byli mnozí z jeho bohů a bohyň pochybné povahy, ale ani nenabízeli nic,
co by lidi motivovalo k něčemu víc, než k smírným obětem v jejich vlastním zájmu. Ostatně mnohé pohanské chrámy
byly v podstatě „stravovací kluby“, kde hostitel poskytl zvíře k obětování bohům a to pak bylo uvařeno a snědeno
mnoha hosty, které hostitel sezval. (Chrámy zaměstnávaly zdatné kuchaře). Hostinu platil hostitel, kdežto místo, kde se
konala—chrám a jeho kněze—zaopatřovali převážně bohatí dárci, motivovaní přinejmenším rovným dílem touhou
předvádět svůj sociální status, jako jakýmikoliv náboženskými zřeteli. Od běžných lidí se nečekalo nic, nebo jen málo, a
víc se ani čekat nedalo.

Náboženský kontext

Označit řecko-římský svět za polyteistický znamená popisovat realitu velmi, velmi střídmě—řecký básník Hesiodus
tvrdí, že existuje 30 000 různých bohů16. Přesné složené pantheonu hlavních bohů se od města k městu poněkud lišilo,
ale všude se městští lidé setkávali s ohromným spektrem božstev. Ve většině měst byly chrámy pro patnáct až dvacet
hlavních bohů a další chrámy či svatyně pro spousty ostatních.17 Jak velmi dobře říká Roger Brown v této době lidé „žili
ve vesmíru šustícím přítomností mnoha božských bytostí,“ a viděno v odpovídající perspektivě, i prvotní křesťané
obývali „starodávnou, předkřesťanskou duchovní krajinou.“18

Klasický svět si tolik bohů držel zčásti proto, že se každý specializoval na omezený okruh schopností. Větší roli ale
hrála enormní etnická a kulturní rozmanitost měst říše a a značný rozsah cestování a obchodu napříč impériem—což
společně nejen šířilo lokální bohy široko daleko, ale vedlo to též k jejich novému propojování a mísení. To bylo v
klasických dobách dobře známé. Řecký historik Hérodotos (cca. 484 – 425 př.n.l. ) ve svých Dějinách věnuje značný
prostor bohům a obřadům a na základě svých osobních cest po asi padesáti různých společnostech naznačuje, jak se
mohli šířit. Například:

Nemohu věřit, že by se obřady Dionýsa v Egyptě a v Řecku mohly vzájemně podobat pouhou
náhodou...jména téměř všech bohů přišla do Řecka z Egypta...ale tvorbě Hermových soch se
ztopořeným falem se nenaučili od Egypťanů, ale do Pelagijců, a jako první z Řeků převzali tuto
praktiku Athéňané a od Athéňanů pak všichni ostatní.19

Možná nejzákladnějším aspektem řecko-římského pohanství byla jeho neschopnost udržovat se příspěvky
obyčejných lidí. Většina lidí totiž měla co do činění s příliš mnoha bohy na to, aby kterémukoliv z nich mohli věnovat
významnější příspěvky, ani k tomu necítili dostatečný důvod. Namísto toho byly primárním zdrojem financování
pohanství příspěvky od malé skupinky bohatých donátorů20. S tím jak říše expandovala a množství chrámů se násobilo,
finanční břímě těžklo a dary se dělily mezi ještě větší houf bohů.

Jak si všímá E.R: Dodds, náboženský život v římské říši pro přemrštěný pluralismus trpěl „matoucím množstvím
alternativ. Kultů, mystérií, filosofií života, z nichž se dalo vybírat bylo příliš mnoho: mohli jste vršit jednu náboženskou
pojistku na druhou a pořád jste se necítili v bezpečí.“ 21 Jelikož navíc žádný bůh nemohl účinně požadovat zachování
věrnosti (o výlučné oddanosti ani nemluvě) pociťovali jednotlivci potřebu a břímě sestavovat si vlastní božské
portfolio22, snažit se vyvažovat potenciální služby a rozkládat rizika tak, jak Dodds naznačuje svou zmínkou o
náboženském pojištění. A tak bohatý dobrodinec v Numidii přispěl chrámům a svatyním ke cti „Jova

14Johnson, 1976:75.
15V Ayerst a Fisher, 1971:179— 181.
16 Cit. v Grant, 1986:45.
17 MacMullen, 1981 :7.
18 Brown, 1995:3—4.
19 Herodotus, [cca. 450 př. n.l.] 1987:152—153.
20 MacMuIlen, 1981:112.
21 Dodds, 1970:133.
22 Iannaccone, 1995
Bazosena....Mithry, Minervy, Marse Patera, Fortuny Redux, Herkula, Merkura, Asklépia a Sala.“23 Ramsay MacMullen
informuje o muži, který sloužil jako kněz souběžně ve čtyřech chrámech24, zatímco četné chrámy sloužily mnoha
bohům současně.

Zatímco soupeření uvnitř monoteistických náboženství nebo mezi nimi může přispět k posílení obou stran 25, u
polyteismu platí, že čím větší je pluralita, tím vyšší je pravděpodobnost, že každý konkrétní chrám zeslábne. Historici se
stále podivují faktu, že počínaje zhruba dobou kolem roku 260 n.l. „nápisy prohlašující...úplnou soukromou podporu
kultům tradičních bohů měst...během jedné generace vymizely.“26Mnozí historikové, poslušni Michaela
Rostovtzeffa27,přijali za své, že se tak stalo kvůli prudkému ekonomickému úpadku řecko-římských měst v této době.
Přesně takový závěr by člověk od historiků prodchnutých materialismem samozřejmě čekal. Ovšem značný počet
následných studií, zejména těch zaměřených na konkrétní města takové úpadky nedokáže najít.28 Ostatně, děje které
dřívější historikové „měli za smrtelné křeče městského života“ jsou dnes považovány za „růstové bolesti“ městské
evoluce.29 Města rostla co do velikosti i kulturní rozmanitosti. A právě tato rozmanitost se jeví jako pravděpodobný
pachatel úpadku soukromých donací chrámům. Společná a sdílená vize koherentního souboru městských bohů se
vytrácela a občanské smýšlení se obracelo jiným směrem. Jinak řečeno, řecko-římské pohanství se možná rozrostlo
natolik, až bylo ve své rozmanitosti takřka ohromující. Tím nechci tvrdit, že kvůli tomu pohanství ztratilo věrohodnost.
Jak si obsáhleji ukážeme v kapitole 7 pohanství jen tak znenadání nepodlehlo ani křesťanské přesvědčivosti, ani
císařskému potlačování, vitální pohanství dál existovalo dál do šestého až sedmého století. Ovšem rychle se měnící
procesí nových bohů vytvořilo kulturní proudění, které novým vírám čím dál víc usnadňovalo možnost uchytit se:
kapitola 4 ukazuje jak pomáhal cestu křesťanství připravovat vliv východních věr, například uctívání Kybelé a Isidy.

A nyní přichází čas věnovat se na tomto obecném pozadí blíže kontextům prvotní církve.

Města římské říše

Tato kniha se zakládá na městech římské říše. Která by ale měla být zahrnuta? Mohli bychom navrhovat všechna
místa, která byla dost velká na to, aby zanechala historické stopy. Ovšem dokonce i v této době, kdy byla města velmi
malá by bylo nerozumné počítat místa s tisícovkou obyvatel jako města, a to i podle standardů své doby. 30 Co hůř,
skutečnou populaci starověkých měst je velmi obtížné určit. Dokonce i místní činitelé měli tehdy jen hrubý odhad, i
když asi nebyl tak hrubý jako ten, který po celé generace používali někteří historikové, což by vysvětlovalo mnohé
mimořádné odlišnosti v číslech předkládaných významnými vědci. Měl Řím milion obyvatel nebo jen 200 000? 31 Žilo v
Tiberiu 8000 nebo 24 000 lidí?32 Mělo Kartágo a Antiochie každé po „více než 500 000“33 obyvatelích nebo jen pětinu
tohoto počtu?34 Pokud jde o Pergamon, Encyclopedia Britannica říká, že měl 200 000, kdežto Tertius Chandler uvádí jen
40 000.35Naštěstí byla v posledních letech věnována značná pozornost rekonstrukci velikosti starověkých populací z
takových věcí jako jsou třeba archeologické doklady. Tato data nejsou, samozřejmě, ani zdaleka přesná, ale pro naše
potřeby dostačují.36 Předpokládáme-li, že pro velkoměsto je dostačujícím rozumným minimální počtem obyvatel 30
000, pak takových měst bylo v římské říši kolem roku 100 n.l. jednatřicet. Rozprostírala se od Londýna na západě po
Nisbis na východě a Oxyrhychus na jihu. Jelikož je těchto jednatřicet měst základem pro všechny další analýzy bude
užitečné si každé krátce představit.

Dalo by se předpokládat, že studie jako je tato začne městem Jeruzalémem. Ovšem k roku 100 měl Jerusalém jen
málo obyvatel, protože byl roku 70 dobyt, vypálen a vyrabován římskou armádou a znovu bude takřka vylidněn poté, co
ho roku 135 vypálí Hadrián. V celé knize budeme na Jeruzalémem samozřejmě často odkazovat, ale nárok na to, aby
byl jedním případů zahrnutých do analýzy nesplňuje.

23 MacMuIlen, 1981:109.
24 MacMuIlen, 1981:100
25Viz Stark a Finke, 2000.
26 Brown, 1978:28.
27 Rostovtzeff, 1926.
28Pro souhrn viz Brown, 1978, kap. 2, č. 10—14.
29Brown, 1978:29.
30 Moderní demografové místa s méně než 2 500 obyvatel nepovažují za městská a pro velké město stanovili jako minium 50 000 obyvatel.
31 Parkin, 1992; Russell, 1958.
32 Crossan and Reed, 2001
33 Jeffers, 1999; Longenecker, 1985
34 Chandler, 1987.
35 Encyclopaedia Britannica, 1981, "Pergamum"; Chandler, 1987.
36Chandler, 1987; Chandler a Fox, 1974; Crossan a Reed, 2001; Gates, 2003; Harrison, 1985; Russell, 1958; Yamauchi, 1980.
Blízký východ

Zdá se ovšem vhodné, abychom začali imperiálními městy Blízkého východu nejblíže Jerusalému.

CAESAREA MARITIMA. Populace: 45 000. Nachází se asi šedesát mil severně od Jerusaléma. Caesareu vystavěl
Herodes Veliký, který ji pojmenoval na počest Caesara Augusta.

Výstavba začala kolem roku 22 př n.l. a byla dokončena o dvanáct let později. Tak, jak odpovídalo královu rozmaru,
bylo to krásné město vystavěné z bílého mramoru v jehož středu na kopci stál jeden z prvních chrámů zasvěcený
imperiálnímu kultu, který některé císaře povyšoval mezi bohy. Tento skvostný chrám obsahoval dvě velké Augustovy
sochy. Nejpozoruhodnějším rysem města byl ale přístav. Nebyl to žádný přirozený přístav, dokonce ani zátoka, ale šlo o
pustou pláž na nebezpečném pobřeží. Herodes nechal velký přístav zbudovat ve dvaceti sázích vody vystavěním dvou
mol (či vlnolamů) sahajících 1 600 stop do moře. Mola byla postavena z bloků padesát sto dlouhých, osmnáct širokých ,
a devět silných, zhotovených ze speciálně vynalezeného betonu, který tvrdne pod vodou. Bloky se stavěly tak, že se na
potřebné místo po vodě dopravila dřevěná bedna a ponořila se. Dřevěným potrubím s ohebnými koženými klouby se do
ní nalila malta a nechala se zatvrdnout. Přístup do přístavu umožňoval rozestup 60 stop mezi oběma moly. Mola byla po
dokončení 150 – 200 stop široká a dost velká na to aby zastavila i velmi rozbouřené moře a navíc poskytovala i prostor
pro mnohá skladiště a sloužila také k vykládání nákladů.37

Cesarea hrála v raně křesťanské historii významnou roli. Pontius Pilát měl v Caesareji své ústředí a jeho legie tu měly
zimní ležení. Pavel a jeho společníci zdejším přístavem procházeli při návratu z několika misijních cest a později tu byl
Pavel vězněn, když čekal na odeslání do Říma. Zhruba dvacet let tu žil jeden z raných církevních Otců Origenes, stejně
jako jeho student Eusebius, pozoruhodný první církevní dějepisec, který sloužil i jako zdejší biskup.

DAMAŠEK. Populace: 45 tisíc. Město samotné pro křesťany značně zastiňuje cesta do Damašku. Přesto je to jedno z
nejstarších měst v regionu, zmiňované jak v Genezi (14:15; 15:2), tak na jílových tabulkách datovaných do let 2400-
2250 př n.l. nalezených na Eblu. Damašek se nachází v oáze šedesát mil od Středozemního moře a ze tří stran ho
obklopuje poušť. Vedle četných pramenů teče v okolí několik řek, které poskytují dostatek vody zdejšímu hojnému
zemědělství. V Damašku se křižovalo mnoho karavanových tras, což z něj dělalo středisko obchodu. Vzhledem ke své
poloze a nedostatku přirozené obrany patřil Damašek postupně jedné starověké říši za druhou: egyptské, chetitské,
aramejské, židovské, asyrské, babyonské, perské, seleukovské a nakonec římské. I když byl Damašek nějaký čas
hlavním městem seleukovské říše (založené Řeky, kteří sloužili pod Alexandrem Velikým), brzy ho zastínila Antiochie,
kterou Seleukovci založili, aby těžili z její mnohem lepší strategické polohy. Roku 64 dobyl Damašek Pompeus a
přičlenil jej k římské provinicii Sýrii. Římská správa umožnila rychlé rozšíření místní židovské komunity.38

Křesťanství muselo do Damašku přijít velmi brzy, protože Pavel (Šavel) prožil svou dramatickou zkušenost
konverze, když byl na cestě do města, aby zde zastavil křesťanské misijní působení mezi Židy.

ANTIOCHIE. Populace: 100 000. Někdy zvaná Antiochie Syrská, byla založena kolem roku 350 př. n.l.
seleukovskými vladaři, kteří chtěli využít její strategické polohy na řece Orientes v místě, kde se prořezávala horami:
„Antiochie stojí v ohnisku cest do Palestiny na jih....a k Eufratu na východ.“ 39Poté, co byla Antiochie anektována v roce
64 př. n.l. Římem považovali ji císařové za natolik strategicky důležitou, že ji nově vystavěli a osídlili veterány
pokaždé, když byla zničena—zemětřeseními, požáry a válkou.40 Antiochie byla bohužel, stejně náchylná i vnitřním
pohromám. Jelikož na sebe neustále útočily různé etnické enklávy, bouře a nepokoje byly chronickým problémem
města.

Židovská diasporní komunita v Antiochii byla stará a početná, ale jejími prvními členy nebyli migrující židovští
obchodníci, ale židovští veteráni, vysloužilci ze seleukovské armády.41 Roku 40 n.l. se císař Caligula prohlásil za boha a
nařídil, aby jeho socha byla vztyčena v chrámovém okrsku v Jeruzalémě. Po židovských protestech proti svatokrádeži
vypalovaly organizované tlupy v Antiochoiii synagogy a povraždily značné množství Židů. Židovské bouře v Palestině
o pár let později vedly k ještě horším nepokojům a větším počtům pobitých Židů.

Někteří Židé v Antiochii se mezitím stali křesťany, stejně jako někteří pohané, což dodalo naléhavosti problému
„neobřezaných“ konvertitů. Poté co Pavel svým rozhodnutím problém vyřešil, začala zde existovat zřejmě první
křesťanská místní církev se značným počtem členů z pohanství. Co do důležitosti jako dějiště raně křesťanských dějin
vlastně zůstává toto město svým významem na druhém místě jen za Jeruzalémem.42 Pavel používal Antiochii jako svou

37 Holum, 2004:42; Smith, 1878:1; Spencer, 1985.
38 Livingston, 1985:105.
39Finley, 1977:222.
40 Levick, 1967:46
41 Zetterholm, 2003b:31
42 Downey, 1963.
domovskou základnu a právě odsud vyrážel na své tři misijní cesty. Podle Skutků (11:26) poprvé použili městští
představitelé označení křesťané, protože potřebovali odlišit Ježíšovy učedníky od Židů a pohanů.

APAMEA. Populace: 37 000. Apamea ležící jižně od Antiochie na cestě do Damašku byla dlouho součástí
seleukovské říše a spolu s Antiochií sloužila jako důležitá obchodní brána na Západ. Římskou správu v oblasti prosadil
roku 64 př. n.l. Pompeus. Podle Josefa Flavia Pompeus při pochodu na Damašek „pobořil citadelu, která byla v
Apamei“43 Poté se město připojilo k syrské vzpouře proti říši a tři roky Římanům odolávalo, než nakonec roku 46 př.
n.l. podlehlo Cassiovi.44 Apamea zůstávala pokud šlo o její kulturu, i po svém přechod pod římskou správu, velmi
helenistickým městem. Pavel Apameí zřejmě procházel cestou zpět do Antiochie na konci své druhé misijní cesty, není
ale známek o tom, že by se zde zastavil na návštěvu. Křesťanská obec se tu nicméně ustavila počátkem druhého století.

SALAMIS. Populace: 35 000. Hlavní město starověkého Kypru leželo na východním pobřeží ostrova, severně od
moderní Farmagusty. Nezaměňovat s malým řeckým městem, též pojmenovaným Salamis, ležícího těsně u pobřeží u
Athén, kde byla roku 490 př. n.l. perská flotila Řeky vylákána do úžiny a zničena. Salmis na Kypru byla ovšem místem
námořní bitvy téměř stejné velikosti, když tu roku 390 př. n.l. Makedonci potopili řeckou a egyptskou flotilu.

V mírových dobách byly Salamis, rušným přístavem a důležitým obchodním centrem. Není divu, že přilákala
diasporní komunitu, která byla dostatečně veliká a významná, že si vysloužila zmínku ve Skutcích (13:5). Jako mnoho
jiných měst v regionu byly i Salamis častokrát téměř zničeny přírodními a vojenskými pohromami. Nakonec byly roku
648 Salamis napadeny a zničeny Araby od té doby zůstávají opuštěnými ruinami.

Mesopotamie

Nyní se vypravme se severovýchodně o výše popsaných měst, kde ležela dvě z našich měst v oblasti tehdy
označované Mesopotamie.

EDESSA. Populace: 75 000. Je jedním z nejvýchodnějších mezi většími římskými městy. Během staletí tu zřejmě
byla mnohá osídlení, ale samotná Edessa byla založena kolem roku 303 př. n.l. Seleukem I. Nicatorem, který byl jedním
z důstojníků Alexandra Velikého. Posléze Edesse vládli Parthové, které přemohli Římané. Při své poloze na řece Scritus
(přítok Eufratu) čelilo město opakovaným ničivým povodním a častým zemětřesením. V roce 201 n.l. velká povodeň
zničila většinu města, včetně jeho křesťanského kostela.45

Jelikož byl vládnoucí kníže pokřtěn pravděpodobně na sklonku druhého století, mohla být Edessa prvním
křesťanským „státem“ a objevuje se zde značné množství křesťanských spisů přeložených do syrštiny (včetně Pešty,
syrské verze Nového zákona). Posléze Edessa produkovala gnostickou literaturu a nestoriánskou herezi, která tvrdila, že
Maria má být označována jen za „Matku Kristovu“, nikoli „Matku Boží“, kvůli čemuž její zakladatel musí prchnout do
Persie. Edessa je zmiňována ve Zjevení (2-3) jako jedno z míst, kde se velmi brzy objevily křesťanské obce.

NISBIS. Populace: 67 000. Na tomto místě severovýchodně od Edessy se nacházelo velmi starobylé město—někteří
je dokonce ztotožňují s městem zmiňovaným v Genesi. Ovšem novozákonní Nisbis byla nově založena Makedonci a
bylo to jednoznačně helénské spíše než perské město. Bylo ostatně, nejprve za Seleukovců a pak za Římanů, pohraniční
pevností proti východním nájezdům. Na počátcích římské správy bylo město častokrát ztraceno a znovu dobýváno na
Parthech. Císař Traján je posílil a Septimus Severus z něj udělal své sídlo pro svá tažení na Východě. Nisbis tak sloužilo
jako „předsunutý tábor Římanů proti Východu“46 dokud o ně Řím znovu nepřišel ve prospěch Peršanů následkem
krátkodeché ofenzívy císaře Juliána Odpadlíka ve čtvrtém století. Ačkoliv v Nisbis nebyla žádná významná diasporní
židovská komunita, od druhého století byl ve městě křesťanský kostel.

Malá Asie

Nyní se obraťme k západu a k městům Malé Asie v dnešním Turecku.

PERGAMON. Populace: 40 000. Toto řecké město, šestnáct mil od Egejského moře, bylo „jednoznačně
nejskvostnějším městem Malé Asie.“47 Začínalo jako pevnost posazená na vrcholu kopce, který se tyčil devět set stop
nad okolní planinou. Kolem roku 330 př. n.l. postavila attalidovská dynastie na vrcholu kopce ještě palác a pak chrám
bohyně Athény. Osmdesát stop níže po svahu byl zbudován velký oltář Diů a na další straně kopce se rozkládalo pěkné
divadlo. Attalidové rovněž založili velkou knihovnu s čítárnou o velikosti asi padesáti čtverečních stop (ta byla
vykopána archeology). O knihovně se říká, obsahovala 200 000 svazků pergamenů. Ostatně, když Egypťané nechtěli

43 Josephus, Židovské starožitnosti, kn. 14, kap. 3.
44 Smith, 1878, 1:152.
45 The Catholic Encyclopedia of 1914.
46 Smith, 1878, 2:440.
47 Mellink, 1962:734
vyvážet papyrus, byl v Pergamonu vynalezen pergamen (vyráběný z vyčiněných zvířecích kůži). Anglické slovo pro
pergamen parchment se odvozuje z latinského „Pergamena Charta“ čili „papír z Pergamonu“. Knihovnu během jejich
pobytu ve městě věnoval Marcus Antonius Kleopatře.48 Zda dokázala knihovnu přestěhovat do Egypta a sloučit s velkou
knihovnou v Alexandrii není známo. Pokud tak učinila, pak téměř vše, co by bylo v klasických dobách napsáno, ať na
papyrus nebo nebo na pergamen bylo zničeno při různých pohromách, které alexandrijskou knihovnu stíhaly.

Pod římskou správou, která začala roku 133 př. n.l., byl Pergamon hlavním městem „Asie“—aby je nakonec nahradil
Efes. Mezitím se město velmi rozrostlo na úpatí kopce a byly zbudovány četné chrámy. Nejvýznamnější z nich byl
zasvěcen imperiálnímu kultu. „Zde byl postaven první asijský chrám božskému Augustovi, který byl po více než
čtyřicet let jediným střediskem imperiálního náboženství v celé provincii. Druhý asijský chrám byl poté zbudován ve
Smyrně a třetí v Efesu, ty byly ale druhotné vůči původnímu Augustovu chrámu v Pergamonu.“ 49 Pergamon byl navíc
samozřejmě jednou ze sedmi „sedmi církví v Asii“ jmenovaných ve Zjevení (1:11, 2:12). Křesťanství sem dorazilo v
prvním století, možná je přinesli misionáři vycvičení Pavlem v nedalekém Efesu.

EFES. Populace: 51 000. Před chronickým problémem všech středomořských přístavů v ústích řek, totiž zaplavování
nánosy, které velmi slabé přílivy a odlivy nedokázaly odplavovat, chránila efeský přístav pozoruhodná díla
konstruktérského umu.50 (Dnes je město pět mil od moře). Ale ještě pozoruhodnější stavitelský um byl zapotřebí k
zbudování Artemidina (Dianina) chrámu na navážce. Se sto osmadvaceti šedesát stop vysokými sloupy to byla stavba
natolik mohutná, že byla řazena mezi „sedm divů světa“. Nádheru chrámu dosvědčuje jedna z nejproslulejších soch
starověkých časů—bohyně Artemis zobrazené s řadami prsů—o které se věří, že pocházela z tohoto chrámu.

Efes se těšil výnosnému turistickému ruchu tvořenému poutníky k chrámu, ale ještě větší zisk měl z půjčování peněz
z „ohromného bohatství uloženého v samotném chrámu.“51Podle řeckého filosoga Dia Chrysostoma chrám též sloužil, i
králům, jako banka přijímající vklady, říká o tom „uložte své peníze zde, aby byly v bezpečí, protože na toto místo se
nikdo neodvážil vniknout násilím.“52To samozřejmě Juliu Caesarovi nezabránilo, aby během občanské války v letech
49-46 př. n.l. chrám nevykradl.

Když do Efesu přicestoval Pavel, již tu existovala fungující křesťanská obec, založená možná na skupině oddané
Janu Křtiteli, kterou ke Kristu obrátili Akvila a Priska. Pavel tu přebýval asi tři roky, pomáhal budovat obec a školit a
rozesílat misionáře, aby zakládali obce v jiných větších i menších městech oblasti.53 Různí raní církevní Otcové, včetně
Ireneje a Klementa, dosvědčují, že v Efesu zemřel a byl pochován apoštol Jan 54, i když ve Skutcích tento fakt zmíněn
není.

Efesu se Římané zmocnili po svém vítězství nad Seleukovci v bitvě u Magnesie a přičlenili jej k Pergamonu.

Po zhrubna padesáti letech se Římané chopili přímé vlády nad městem. Zimu let 33-32 př. n.l. strávili ve městě
Marcus Antonius s Kleopatrou.

Nero v Efesu znovu vystavěl stadion, ale podobě jako Julius Casesar i on vyplenil největší chrám. Velký chrám
nechal ve městě postavit Domitian a zasvětil jej sobě samému jako bohu. I Traján si zde postavil sobě zasvěcený chrám
a Hadrián prohlašoval, že Efes je jeho oblíbené město a udělal z něj hlavní město Asie místo Pergamonu a město za to
postavilo chrám i jemu. Dnes je starověký Efes s jednou z nejlépe vykopaných lokalit v Turecku.55

SARDIS či SARDY. Populace: 100 000. V Sardách byly, kolem roku 670 př. n.l. raženy vůbec první kovové mince a
to z electra, slitiny zlata a stříbra. Brzy poté byly raženy první mince z čistého zlata a stříbra. Sardy byly v té době
součástí lydijského královstí a jeho nejslavnějším králem byl Kroesus, oslavovaný pro své nezměrné bohatství plynoucí
z pohádkového množství zlata vyrýžovaného z blízkého potoka. Starověká tradice o hojnosti zlata v Sardách byla
potvrzena roku 1968, kdy archeologové našli téměř tři stovky tavících kelímků pro čištění zlata.56

Jak se ukázalo, Kroesus byl posledním lydijským králem. Roku 546 př. n.l. se Sard zmnocnil perský král Kýros
Veliký. Historikové se neshodují, zda byl Kroesus popraven nebo ušetřen. Město zůstalo perské až do té doby, než ho
získal Alexandr Veliký. Pod římskou moc se dostalo roku 133 př. n.l. Roku 17 n.l. město zničilo zemětřesení, ale císař
Tiberius je velmi rychle obnovil a jeho obnovitelské úsilí vedlo k prudkému rozmachu uctívání císaře.57

48 Yamauchi, 1980:36.
49 Ramsay, [1893] 1979:294.
50 DeVries, LaMoine F. 1997:373.
51 Yamauchi, 1980:107.
52 V Jones, 1978:30.
53 Frank, 1988:231; Nock, 1938:132—133.
54 The Catholic Encyclopedia of 1914.
55 Yamauchi, 1980:87—107.
56 Young, 1972.
57 Smith, 1878, 2:906.
Božskými patronkami města byly Kybelé a Artemis. Obě zřejmě pěstovaly obřady s velkým sexuálním nábojem—
například Kybelé sloužili kněží, kteří se během frenetických obřadů sami vykastrovali a pak nosili ženské oblečení,
nalíčení a šperky.58 Křesťanství do města dorazilo v prvním století.

SMYRNA. Populace: 90 000. Smyrna se nacházela na pobřeží, pětatřicet mil severně od Efesu. Několikrát byla
zničena a znovu vystavěna. Zdá se, že když ji ve čtvrtém století př. n.l. znovu stavěl Alexandr Veliký nebylo na jejím
místě nic než trosky. Brzy poté byla Smyrna známá jako „ozdoba Asie“ a roku 195 př. n.l. se stala prvním asijským
městem, které „zbudovalo chrám pro kult města Říma“.59 Později přišly chrámy zasvěcené jak Tiberiovi, tak
Hadriánovi. Ve Smyrně byla také početná diasporní komunita a velmi raná a velmi aktivní křesťanská obec. Když v
roce 117 během své cesty do Říma rozesílal biskup Ignác z Antiochie své dopisy, jeden z nich byl i pro biskupa
Polykarpa ve Smyrně, který nakonec zemřel mučednickou smrtí na smyrnském stadiu.
BYZANTINUM či KONSTANTINOPOLE. Populace 36 000. Na konci prvního století bylo Byzantinum, které se
mělo jednoho dne stát ohromným, třpytivým hlavním městem východního císařství, poměrně malým městem
založeným o šest století dříve Řeky z Milétu a Megary. Pro svou polohu na východní hranici bylo město „v neustávající
válce se sousedícími barbary.“60 Roku 512 př. n.l. se ostatně města zmocnili Peršané. Athéňané je nicméně roku 496 př.
n.l. dobyli zpět. Roku 343 př. n.l. uzavřelo město spojenectví s Athénami a jejich vojska společně porazila Filipa II.
Makedonského, když se roku 340 př. n.l. pokoušel Byzantium dobýt. Jeho synovi ale město odolat nemohlo a
Alexandru Velikému se podrobilo bez odporu. S úpadkem řecké moci přešlo Byzantium pod římskou správu. Pak roku
196 n.l. se Byzantium postavilo na na stranu uchvatitele Pescennia Nigera proti císaři Septimu Severovi. To mělo z
následek, že se Septimus města zmocnil, obyvatele pobil a Byzantium zbořil. Severus si brzy uvědomil strategický
význam místa a nechal město znovu vystavět. Dál vzkvétalo a jeho krásné umístění přivedlo Konstantina k tomu, aby z
Bytantia udělal své hlavní město a při jeho formální inauguraci roku 330 je přejmenoval po sobě.

Severní Afrika

Z Malé Asie se přesouváme do měst severní Afriky.
ALEXANDRIE. Populace: 250 000. Založena Alexandrem Velkým roku 330 př. n.l., za ptolemaiovské dynastie stala
hlavním městem Egypta a rozvinula se v „nejrušnější přístav starověkého světa“61 vyvážející nesmírná množství obilí k
výživě Říma. Římská závislost vedla roku 80 př. n.l k římské správě, ale ovládnutí Římem velmi zesílilo po Octaviově
vítězství nad Markem Antoniem a Kleopatrou roku 30. př. n.l.
Se svou obrovskou knihovnou a sbírkou proslulých učenců, včetně Euklida, Eratosthenese a židovského filosofa
Filóna byla Alexandrie intelektuálním centrem řecko-římského světa. Ještě důležitější ale byla jako náboženské
centrum. Velmi početná židovská populace se tu mísila s nezvykle vitálním pohanstvím. Právě v Alexandrii byl do
řečtiny přeložen Starý zákon (protože většina místních Židů už neuměla hebrejsky) a byla zde také sepsána celá řada
apokryfních knih.62 Alexandrijské pohanství bylo zrovna tak kreativní, spojovalo inovativním způsobem řecké a
egyptské bohy a obřady a nové bohy a víry vyvážela do zbytku říše. V prvním století byli alexandrijští pohané a Židé
konfrontováni s rychle se rozrůstající křesťanskou obcí. Podle tradice křesťanství do města přinesl sv. Marek a měl zde
zemřít mučednickou smrtí kvůli tomu, že kázal proti uctívání Serapida, boha spojovaného s Isis o kterém se poprvé
dozvídáme právě v Alexandrii. Příběh o smrti sv. Marka je pravděpodobně mýtický, nepochybně ale posloužil inspiraci
dalších generací alexandrijských křesťanů.
MEMPHIS. Populace 50 000. Jedno z nejstarších egyptských měst, první hlavní město Spojeného království Horního
a Dolního Egypta. Memphis se nacházel na západním břehu Nilu v místech, kde se řeka cestou k moři rozděluje.
Sloužila tak jako obranná překážka proti nepřátelům z východu (poušť na západě byla významnějších nepřátel prostá).
V Memphisu se nachází velké pyramidy a Sfinga a ve starověku bylo město plné skvostných chrámů. O mnoho staletí
později, když se Egypt dostal pod řeckou správu bylo právě v Memphisu přechodně pochováno tělo Alexandra
Velikého, než bylo přeneseno do Alexandrie. Dnes město leží v troskách třináct mil jižně od Káhiry.
Ve Starém zákoně je Memphis zmíněn jednou, ale v Novém se o něm nemluví vůbec, v té době už město hodně
ztratilo na významu. Křesťanská církev ovšem ve městě existovala od druhého století poté, co se sem rozšířila po Nilu z
Alexandrie.63
OXYRHYCHUS. Populace: 34 000. Město pojmenované po rybě druhu jesetera, která byla předmětem místního
kultu a rozložené po západním břehu Nilu bylo historií téměř zapomenuto. Encyclopedia Britannica mu krátký
odstavec věnuje jen proto, že v něm byl na počátku dvacátého století nalezen velký soubor starověkých papyrů.
Obsahoval kopie dlouho ztracené řecké literatury stejně jako mnoha gnostických spisů a apokryfních knih. Asi
nejvýznačnějším nálezem byl zlomek Janova evangelia datovaný kolem roku 125 n.l., což nasvědčuje přítomnosti
křesťanské obce v Oxyrhychusu v té době. Celkem zde bylo nalezeno kolem 40 000 kusů, včetně několika tisíc úplných
dokumentů. I když Oxyrhychus býval předtím, než jej pohltil islám, sídlem biskupství jeho skutečnou slávou bylo
58 Godwin, 1981 1:20, III.
59 Yamauchi, 1980:57.
60 Smith, 1878, 1:658.
61 Moo, 1985:3.
62 Moo, 1985:5.
63 Smith, 1878, 2:324—325.
mnišství při až 10 000 usídlených mnichů. To je nesporně i důvod, proč tu existuje tolik nahromaděných a zakopaných
papyrů. Ve městě též žila řada gnostických autorů, jejichž rukopisy jsou též mezi dochovanými, včetně tří řeckých
rukopisů podivného Tomášova evangelia, dokumentu, který sto let po objevení papyrů, profesorka jedné z
nejprestižnějších amerických universit dryáčnicky propagovala jako potlačený doklad odhalující „pravé“ křesťanství64.
Římané v Oxyrhychusu provozovali mincovnu, ale dnes je tu jen pár trosek a malá egyptská vesnice.65
LEPTIS MAGNA či LEPCIS. Populace: 19 000. Leptis Magna, nacházející se na severoafrickém pobřeží asi ve dvou
třetinách cesty z Alexandrie do Kartága, byla založena kolem roku 600 př. n.l. Féničany. Následně se stala součástí
kartaginského impéria a po pádu Kartága byla připojena k římské Africe. Ve svých nejlepších časech, od prvního do
třetího století, byla Leptis Magna důležitým přístavem exportujícím obilí a olivy ze svého úrodného vnitrozemí. Bylo to
bohaté město, což se odráželo i v jeho architektuře: mnoha třídách lemovaných sloupořadími, nádherným divadlem a
sportovištěm, velkými lázněmi a krásnými chrámy. Jako rodiště Septima Severa, který byl císařem od roku 193 do roku
211 se město těšilo údobí velké císařské přízně. Tehdy se hodně opravovalo a přibyly i nové stavby, včetně
čtyřsměrného Severova triumfálního oblouku z nejlepšího mramoru. S tím, jak římská moc v Africe postupně slábla,
byla Leptis Magna opakovaně popleněna nejprve nájezdy libyjských kmenů a poté Arabů. Co začali nepřátelé,
dokončila příroda: krásné město brzy pokryl písek a v dějinách té doby se o něm mluví jen zřídka. Dnes je to jedno z
archeologických nalezišť prvořadého významu, většina města zůstává ještě nevykopaná.66
KARTÁGO. Populace: 100 000. největší a nejhorší nepřítel Říma se nacházel na severním pobřeží Afriky. Město
původně založili Féničané, kteří v Africe a na středomořských ostrovech budovali impérium soupeřící s Římem.
Tato hrozba římské moci vedla k punským válkám. První z nich začala roku 264 př. n.l. a skončila roku 241
smlouvou výhodnější pro Řím, ale obě strany svou dohodu brzy porušily: Řím obsazením Sardinie a Korsiky, Kartágo
napadením Španělska. Druhá punská válka propukla roku 218 př.n.l. a trvala sedmnáct let. Poté, co proslulý kartaginský
generál Hannibal Barca převedl elitní armádu asi 40 000 vojáků a velkého počtu slonů pochodem přes Španělsko,
Pyreneje, Galii a Alpy, se většina bojů odehrávala v Itálii. Po mnoho let Hannibal vyhrával bitvy, ale nemohl vyhrát
válku, protože Řím pořád sestavoval nové legie. Nakonec musel Hannibal svou armádu stáhnout do Kartága, aby čelil
římské invazi. Bitvu před branami města prohrál a roku 201 Kartágo kapitulovalo, třebaže mnozí Římané urovnání
odmítali. Kato starší po celá léta při každém zahájení Senátu prohlašoval „Kartágo musí být zničeno.“ A tak se i stalo.
Třetí punskou válku zahájil roku 146 př. n.l. Řím a skončila dobýváním města dům od domu, všichni jeho obyvatelé
pak byli pobiti nebo prodáni do otroctví, jedna každá budova byla stržena, město bylo zoráno a posypáno solí.
O století později přišel Julius Caesar s plány na nové založení Kartága, byl však zavražděn dřív, než je mohl spustit.
O dva roky později proto Kartágo nově založil císař Augustus, aby sloužilo jako římské správní středisko oblasti a aby
využil výhody jeho strategické polohy. Augustus vyslal tři tisíce římských kolonistů, k nimž se přidalo mnoho lidí z
bezprostředního okolí. Město se velmi rychle rozrůstalo a Kartágo brzy znovu nabylo své postavení jako významného
obchodního centra. Křesťanství sem dorazilo počátkem druhého století, pravděpodobně z Alexandrie.

Řecko
V našem souboru jsou zahrnuta i tři města v Řecku.
ATHÉNY. Populace: 75 000. Třebaže se vlastní Athény nacházely asi pět mil od Středozemního moře, městské
hradby se rozšířily až k vodě a obklopily tři přístavy, které Athénám na vrcholu jejich moci umožňovaly být významnou
námořní mocností a rušným přístavem. Nejlépe byly samozřejmě známy jako intelektuální metropole antického Řecka.
Ovšem v době Pavlovy návštěvy v prvním století „měly už Athény své nejlepší časy za sebou, žily zašlou slávou, město
bylo bohaté na památníky, ale ve srovnání s tím, jaké bývalo kdysi, bylo už je intelektuální pustinou.“ 67 Lidská populace
Athén poklesla proti Platonově době na třetinu, ale populace bohů dál rostla. Všude stály chrámy, včetně jednoho
zasvěceného „neznámému bohu.“68 Během své zastávky v Athénách Pavel této příležitosti užil k tomu, aby místní
intelektuály poučil o identitě jejich neznámého boha, kterého představil jako Jednoho Pravého Boha Židů a křesťanů.
Athénští filosofové tomu nebyli příznivě nakloněni a podle Skutků Pavel město opustil zklamaný a přesvědčený, že
napříště nebude marnit čas s filosofií, ale přidrží se poselství evangelia.69
KORINT. Populace: 50 000. Nehledě na velmi přední místo v prvokřesťasnkých dějinách byl Korint „námořním
přístavem plným rvaček, notoricky známým pro svou hrubou nemorálnost. Většina jeho obyvatelstva byla průchozí—
námořníci, piráti, všemožní šejdíři.“70 Velkou obchodí výhodou Korintu byla jeho poloha na úzké šíji, která nabízela
značné zkrácení cesty pro náklady mířící z většiny řeckých přístavů, včetně Athén a Tesaloniky, na západ. Místo toho,
aby lodě podnikaly dlouhou cestu kolem velkého Peloponéského poloostrova, byly v Korintu vyloženy a jejich náklady
přepraveny pár mil po souši k Jadranu, kde byly znovu naloženy na loď a poslány dál. Někdy byly po souši odtaženy a
pak znovu spuštěny na vodu i lodi!

64 Pagels, 2003.
65 Smith, 1878, 2:507—508.
66 Finley, 1977; Smith, 1878, 2:162—163.
67 Frank, 1988:228.
68 Skutky 17:23.
69 Viz 1. Korinťanům 1:22—25
70 Frank, 1988:229.
V roce 146 byl Korint sídlem Achajské ligy, která se prudce postavila římské vládě. Liga byla rychle poražena
římským konzulem Luciem Mummisem. Pro poučení všem byli korintští občané buď povražděni nebo prodáni do
otroctví a město bylo vypáleno a obráceno v trosky. Římané pak místo zasvětili bohům a lidské obývání zakázali. Julius
Caesar nechal roku 46 př. n.l. Korint nově vystavět a osídlil jej směsí vysloužilých veteránů z legií a tisícovkami
římských „nežádoucích“. Výsledek byl předvídatelný. „Bylo to nejprostopášnější město v celém Řecku a vzhledem v
velkému počtu obchodníků, kteří jím často procházeli bylo oblíbeným místem návštěv i pro kurtizány. Božskou
patronkou města byla Afrodíté, která měla skvostný chrám...kde bylo drženo víc než tisíc otrokyň sloužících
cizincům“71
A právě zde Pavel strávil osmnáct měsíců a budoval obec složenou jak s Židů, tak z pohanů. Historici jeho úspěch
dlouho připisovali hrozné situaci chudiny ve městě. Jeden autor poslední doby to říká takto: „Pozitivní odezvu na své
kázání našel Pavel v první řadě mezi ubohými chudáky.“72A jako obyčejně se na důkaz cituje 1 Korinťanům 1:26: „Není
mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.“ Jak ovšem poukazuje E.
A. Judge nahraďte slova není mezi vámi mnoho za slova někteří mezi vámi a vyznění verše se dramaticky změní. V
římském světě, kde aristokracie „tvořila nesmírně malý zlomek celkové populace“73 Pavel dává najevo, že jeho malá
obec v Korintě zahrnuje „některé“ urozené a „některé“ mocné členy. Dnes se učenci ostatně shodují, že mezi členy
Pavlova sboru v Korintě byl Erastus „městský pokladník“74 a George Thiessen ve svých pozoruhodných studiích o
církvi v Korintě identifikuje další členy „vyšších tříd“.75 Nebyl to ojedinělý případ, křesťanství bylo po celé říši hnutí
těch privilegovanějších.76
THESALONIKA. Populace: 35 000. I když Thesalonika leží na řecké pevnině u velkého přirozeného přístavu v ústí
velkého zálivu v Egejském moři, před tím, než zde švagr Alexandra Velikého založil město a pojmenoval je po své
manželce, nebyla ničím víc než shlukem malých vesniček. Město se velmi prudce rozrůstalo a jeho ekonomický život
dále vzkvétal i pod římskou správou, která začala roku 168 př. n.l.
Jako prudce rostoucí město s velkou a proměnlivou populací námořníků, obchodníků, cestovatelů a vojáků rozvinula
Tesalonika „hluboký...náboženský život, kde zahraniční kulty zapouštěly kořeny vedle tradičnějších filosofických šlokl
a místních forem kultu.“77 V roce 1917 byl při vykopávkách odkryt velký chrám Isis, datovaný do třetího století př. n.l.
Ve městě byli zastoupeni i další egyptští bohové, včetně Anubise.
K této exotické směsi přibyl i Pavel se svou skupinou misionářů poté, co do Tesaloniky přicestoval kolem roku 50 či
dříve. Křesťanská misie byla podle všeho docela úspěšná, ale jako obyčejně se křesťané brzy dostali do sporu s
diasporní komunitou. Aby Pavel odrazil útoky na svého hostitele Jasona přesídlil do blízkého menšího města. Jelikož
ale útoky pokračovaly Pavel nakonec odcestoval a pokračování misie nechal na Silovi a Timoteovi. 78 Po návratu do
Korinta a návštěvě Athén Pavel napsal79 dva pozoruhodné listy rostoucí tesalonické církvi. Napsal je proto, aby předešel
těm neporozuměním a sporům, které jsou v novém náboženském společenství nevyhnutelné. Nikdo to neshrnuje lépe a
elegantněji než Arthur Darby Nock:
Listy Tesalonickým nám ukazují pozoruhodný obraz lidských slabostí nového společenství. Byla tu špatná pochopení tak nedávno předané nauky, byla
tu téměř jistě rozdělení, předáci na místě byli asi při výkonu autority poněkud příliš upjatí a trochu jim chyběl takt, zatímco na druhé straně se někteří
z řadových členů, ve své důvěře v Ducha, kterého měli podle toho co jim říkali, přijmout, zdráhali podrobit jakémukoliv vedení. A opět, morální
problémy přes noc nevymizely.80
Aby se se všemi těmito problémy vypořádal musel Pavel napsat jasné a srozumitelné uvedení do křesťanství tak, jako
ho on chápal a tím všem následujícím generacím zanechal neocenitelné dědictví.

Itálie

A nyní do Itálie (a na Sicílii)

ŘÍM. Populace: 450 000. Zdá se bezúčelné věnovat příliš psaní zeměpisu či historii nejslavnějšího města
starověkých časů, prospěšné ale může být povědět si něco o jeho christianizaci.

O vypravení misionářů do Říma nemáme zpráv. I když jak Petr, tak Pavel byli v Římě popraveni, významná
křesťanská obec byla ve městě dlouho před tím, než první z nich dorazil. Přesvědčivý náznak o tom, jak se křesťanství
dostalo do Říma nacházíme na konci Listu Římanům (16: 3-16). Třebaže ve městě ještě nikdy nebyl, Pavel zdraví v

71 Smith, 1878, 1:678.
72 Lane, 1985:94.
73 Judge, 1 960:52.
74 Furnish, 1988:20.
75 Theissen, 1982:97
76 Pro shrnutí viz Stark, 1996.
77 Donaldson, 1985:261.
78F rank, 988:228
79 Někteří autoři 2 Tesalonickým nepřipisují Pavlovi, ale někomu z jeho „školy“. Ať už je to jakkoliv, oba listy jsou řazeny k nejranějším
spisům zahrnutým do Nového zákona. Viz Meeks, 1972; Robinson, 1976.
80 Nock, 1938:160—161.
římské obci mnoho starých přátel.81 To vede Nocka k tvrzení, že „se zdá, že křesťanská obec v Římě vznikla bez
jakéhokoliv misijního přičinění—prostě jako výsledek migrace lidí z Palestiny a Sýrie.“82

Tito migranti se ale museli pustit do notného misijního úsilí hned poté, co dorazili do Říma, jelikož obec brzy
nejen zahrnovala mnoho Římanů, ale mezi jejími příslušníky nechyběli někteří členové vyšších vrstev římské
společnosti. Historikové nyní mají za to, že Pomponia Graeciana, žena ze senátorské třídy, obviněná v roce 57 z
praktikování „cizí pověry“, byla křesťankou. A podle Marty Sordi to nebyl ojedinělý případ: „Ze spolehlivých pramenů
víme, že v druhé polovině prvního století byli mezi římskou aristokracií křesťané (Ancilius Glabrio a Christian
Flavians) a že se zdá pravděpodobné, že totéž platí i první polovinu století, dřív než do Říma dorazil Pavel.“ 83 Když byl
proto na konci prvního století uvězněn antiošský biskup Ignác vězněn a pak veden do Říma na smrt v aréně obával se
obzvláště toho, že římští křesťané naruší jeho touhu po mučednictví a získají mu milost. Proto jim píše. „Bojím se vaší
lásky, aby mi neuškodila. Co chcete učinit, je pro vás lehké. Pro mne však, nebudete-li mne šetřit, bude obtížné
dosáhnout Boha… . Více mi nemůžete dát, než abych byl obětován Bohu… Píši všem církvím a všem připomínám, že
rád, nezabráníte-li mi v tom, zemřu za Boha. Prosím vás, neprokazujte mi nevhodnou dobrotivost.“ 84 Ignácovy starosti
by byly velmi pošetilé, pokud by nevěděl, že ho křesťané v Římě mohou pravděpodobně zachránit.

KAPUA. Populace: 36 000. Kapua, která se nachází jižně od Říma a kousek na sever od moderní Neapole byla
rozložená v otevřené rovině, bez přirozených obranných rysů krajiny. Byla hlavním městem regionu známého jako
Kampanie. Kolem roku 300 př. n.l. spojila Kapuu s Římem Via Appia, pravděpodobně nejdůležitější vojenská silnice v
Itálii. Bylo to město velmi bohaté, proslulé přepychovým životním stylem. Bylo také domovem mnoha gladiátorských
škol—Spartakus a jeho stoupenci se cvičili zde. Ostatně Spartakus je jen jedním příkladem dlouhé tradice podpory
neúspěšných a poražených. Během punských válek Kapua odpadla k Hannibalovi a on si poblíž města rozbil zimní
tábor, za to Řím později některé představitele města potrestal. Poté se město zapojilo do kolonizačního plánu vedeného
Brutem. V roce 69 n.l. podporovala Kapua Villetia, jehož zkorumpovaná a prostopášná císařská vláda trvala méně než
rok.

I když měla Kapua malou židovskou komunitu, křesťanská církev ve městě zřejmě do dob panování císaře
Konstantina nevznikla.

SYRACUSY. Populace: 60 000. Syracusy nacházející se na jihovýchodním sicilském pobřeží měly skvělý
přístav a historii plnou intrik, úkladných vražd, vzpour, utlačování a všeobecně krvavosti, která byla výjimečná i pro
antické časy. Na Syrakusy s jejich dvěma přístavy, jeden z nich (střežený dvěma ostrovy) byl největší ve Středomoří, si
po staletí dělali zálusk budovatelé impérií. Vnitřní konflikty začaly brzy poté, co bylo město roku 734 př. n.l. založeno
Korinťany.85 Thukydides zmiňuje vyhnání jedné z frakcí roku 648 př. n.l. a Aristoteles ve své Politice zmiňuje
podobnou následnou událost.86 Zhruba v této době se Syracusy pokoušely udržovat demokracii a osvojily si athénskou
praxi „lískování“ (petalism), kdy každý na lístek olivy napsal jméno nejmocnějšího občana, ten kdo dostal nejvíce hlasů
musel na pět let odejtí do vyhnanství. Demokracie ale v Syrakusách žila jen velmi nejistě a s přestávkami.

Proti častým výpadům z moře od různých někdejších řeckých a kartagiských útočníků se město zpravidla
dokázalo ubránit, ale samotná vnitřní správa města připomínala spíše sériovou vraždu. Kupříkladu v roce 317 př. n.l.
generál jménem Agathocles dosáhl schválení lůzou jako hlava státu tím, že nechal povraždit šest stovek nejbohatších
občanů. Byl vzpomínán jako „dobrý vládce“, ale nakonec o svou popularitu přišel a byl zavražděn svým synovcem. 87
Období anarchie, které poté následovalo ukončil roku 288 př. n.l. Hicatas, jehož o osm let později zabil a vystřídal
Tintion. Na počátku punských válek uzavřely Syracusy spojenectví s Římem. Ovšem roku 216 př. n.l. vedl Hieronymus
město k podpoře Hannibala a toto spojenectví pokračovalo i poté, co byl Hieronymus zabit lidovou vládou. O dva roky
později proto město oblehl Claudius Marcellus a roku 212 př. n.l. město vyplenil. Syracusy se pak staly římským
hlavním městem Sicílie a zůstali jím až do doby, než se ostrova zmocnila Byzanc.

Místní tradice tvrdí, že křesťanství přinesl do Syracus Petr, historikové si ale myslí, že sem křesťanství
nedorazilo dřív, než počátkem druhého století.

81 Jmenováno je šestadvacet jednotlivců a dvě domácnosti.
82 Nock, 1938:207.
83 Sordi, 1986:28.
84 List Římanům, překlad J. Novák Ignatios Římanům in Druhá patristická čítanka (Teol. studie), ed. Novák, J., Praha: Česká katolická charita, 1985
(str. 106-110)
85 Smith, 1878, 2: 1056.
86 Smith, 1878, 2: 1056—1057.
87 The Catholic Encyclopedia of 1914.
Galie
Nyní se přesuneme na sever do Galie.

MILÁN nebo MEDIOLANUM. Populace 30 000. Milán rozložený na jediné široké úrodné rovině v Itálii,
blízko úpatí Alp byl hlavním městem Galie Předalpské. Než ho obsadili Římané byla to jen vesnice—jako všechna
galská sídliště. Milán byl Římem anektován roku 190 př. n.l. a jeho obyvatelé se roku 49 př. n.l. stali plnoprávnými
římskými občany. Milán se velmi rychle stal největším a nejdůležitějším městem severní Itálie a křižovatkou všech
důležitých cest. Měl tedy strategickou polohu pro směrování římských sil proti barbarským hrozbám a počínaje
Augustem trávili římští císaři ve městě mnoho času. Roku 303 n.l. se v Miláně usadil Maximián a po něm mnoho
dalších císařů. Křesťanství zde zřejmě žádnou obec neustavilo až do počátku třetího století.

AUTUN či AUGUSTODUNUM. Populace: 40 000. Nachází se ve střední Francii (jihovýchodně od Dijonu) a
bylo založeno císařem Augustem, po kterém neslo jméno, na místě města zvaného Caesarem v jeho Zápiscích (podle
místní bohyně) Bibracte. Autun obehnaný silnými zděnými hradbami v římských časech proslul svou rétorickou školou,
která vzdělávala syny šlechty z celé Galie.88

I když se zdá, že organizovaná křesťanská obec v Autunu nevnikla dřív, než po roce 200, mramorový náhrobní
kámen nalezený zde v roce 1839 je považován za jeden z důležitých archeologických nálezů ohledně prvotní církve. Je
známý jako Pectoriův nápis a tvoří jej jedenáct veršů v řečtině, které zmiňují křesťanství jako „Rybu“, popisují
eucharistii a ctí „Vykupitele“ a „Pána Spasitele“. Vědci náhrobní kámen datují do třetího nebo do počátku čtvrtého
století.89

LYON či LUGDUNUM. Populace: 50 000. Nalézá se v jižní Francii na soutoku Rhony a Saony a na konci
několika důležitých cest přes Alpy. Svou historii Lyon začal roku 43 př. n.l. jako římská vojenská kolonie. Během čase
se město kolem předsunutého tábora legií rozrostlo a císař Augustus z něj udělal hlavní město celé Galie a vystavěl řadu
cest, které se ve městě sbíhaly. V důsledku toho se Lyon stal velmi kosmopolitním a v Galii největším městem
přitahujícím obchodníky a kupce ze vzdálených míst. Během prvního století zničil Lyon požár, město obnovil Nero,
jehož Lyon podporoval, když se císařově vládě postavil Galba.

„První křesťanská obec v Galii byla založena v Lyonu“90 počátkem druhého století. Za vlády Marka Aurelia,
roku 177, byli lyonští křesťané brutálně pronásledováni. Zprávám o barbarském násilí jak lůzy tak úřadů proti těmto
„galským mučedníkům“ věnuje mnoho stránek Eusebius.91

Roku 197 pak Lyon vsadil, jak se římským městům často stávalo, na špatného adepta na císaře. Když pak
Septimus Severus Albina porazil nařídil svým vojskům město vyplenit a přední občany nechal pozabíjet. Severus také
zničil lyonské akvadukty a tím uspíšil úpadek města.

NIMES či NEMAUSENSIS. Populace: 44 000. Nimes bylo po Lyonu patrně druhým nejbohatším a
nejdůležitějším římským městem v Galii. Nachází se jihozápadně od Lyonu, kde založil císař Augustus na místě
vesnice, která sloužila jako hlavní město galského kmene, který se roku 121 př. n.l podrobil Římu. Jméno Nemausenisis
dal městu Augustus podle génia posvátného pramene.

Augustus římské město nejen založil a obdařil mnoha politickými privilegii, ale financoval i velkolepý stavební
program. Většina staveb, které tehdy vznikly dosud stojí: obrovský amfiteátr se sedadly pro 24 000 lidí, velký chrám
zasvěcený Augustovým adoptivním synům, městské hradby, které téměř sto stop vysokou zeď, skvostný Dianin chrám
spojený s lázněmi a velký akvadukt známý jako Pont du Gard.

V Nimes nebyla žádná diasporní komunita a také křesťanství sem dorazilo poměrně pozdě.

88 Smith, 1878, :401.
89 The Catholic Encyclopedia of 1914.
90 Gascon, 1981:216; Smith, 1878, 2:214.
91 Eusebius, [ca. 325 ce] 1927:139—149.
Španělsko

Zahrnuta jsou tři španělská města.

CADIZ či GADIR nebo GADES. Populace: 65 000. Pobřežní město na jižním cípu Španělska, za Herkulovými
sloupy (Gibraltarskou úžinou) založili Féničané. „Pro Řeky a Římany to byl dlouho nejzápadnější bod známého
světa.“92Cadiz má pozoruhodnou polohu, vyjma drobné kosy která ho spojuje s pevninou je obklopen mořem. Po
fénické éře se Cadiz stal důležitým kartaginským přístavem, než se na konci druhé punské války pokojně podrobil Římu
(kolem roku 200 př. n.l.). Po celou svou historii byl Cadiz městem mořeplavců. Významný anglický historik William
Smith ostatně tvrdí, že Cadiz obyčejně nabýval „hustě osídlen, protože značná část obyvatel byla vždy právě na moři.“ 93
Raný řecký zeměpisec Strabon informuje, že sčítání obyvatelstva provedeném v říši za císaře Augusta ukázalo, že Cadiz
měl větší podíl bohatých občanů (equites), než všechna ostatní římská města s výjimkou Patavia, nepochybně, kvůli
svým výnosným obchodním aktivitám94. Město též mělo proslulé orákulum a nadobyčej skvělé chrámy, zejména ty
zasvěcené Saturnovi a Herkulovi.
CORDOBA. Populace: 45 000. Cordova založená roku 152 př. n.l. římskými kolonisty se nachází severovýchodně
od Cadizu na velmi dobře splavné řece Guadalquivir. Cordova se postavila na špatnou stranu ve válce mezi Juliem
Caesarem a Pompeem. Pompeiovské síly po porážkách jinde v říši prchly do Španělksa, kde shromáždily třináct legií.
Caesar se vylodil s osmi legiemi a Pompeiovce zničil roku 45 př. n.l. u Mundy. Poté se Caesar zmocnil Cordoby a
značné množství jejích obyvatel pobil.
Protože stále přicházeli noví obyvatelé město se brzy vzpamatovalo a ne později než ve druhém století se zde pevně
zachytilo křesťanství.
SEVILLA či HISPALIS. Populace: 40 000. Původně fénické město ceněné pro své nerostné bohatství, zejména
železo, které se dalo dopravovat loděmi na pobřeží. Vlastní místo, kde Sevilla stále se zřejmě při opakovaných
založeních poněkud pohybovalo. Po nějakou dobu byl Sevilla kartaginským městem. Poté přišly punské války a od roku
260 př. n.l. kdy Scipio Africanus porazil Kartagice v bitvě u Ilipa Magna svedené asi osm mil na sever, byla Sevilla
římská. Scipio tu pak usadil množství svých veteránů a město prudce vzkvétalo a proslulo svými mnoha ulicemi
lemovanými loubími a přitažlivým amfiteátrem pro 25 000 diváků. Roku 44 př. n.l. udělil Julius Caesar Seville velmi
vyhledávaný status kolonie95, což později vedlo k mylné tradici, že byl zakladatelem města. V Seville se narodili dva
císařové, Traján a Hadrián. Křesťanství do města přišlo někdy během třetího století a brzy poté došly Justa a Rufina
mučednické smrti protože se odmítly klanět obrazu místního boha Salamba.

Británie
A konečně se vydejme přes kanál do Británie.
LONDÝN či LONDINIUM. Populace: 30 000. Julius Caesar měl údajně vnutit římskou správu směsi
„polodivošských“ britských kmenů. Ve skutečnosti byli tihle „barbaři“ dost civilizovaní na to, aby proti legiím
nasazoval válečné vozy. Sedmnáct let po římském záboru vedla králova Boudicca, hlava jednoho z britských kmenů,
vzpouru, během níž byl Londýn popleněn a vypálen. Císař Hadrián musel nakoenc postavit velkou zeď přes celou zemi,
aby zadržovala rebely ze severních pevnostní. I tak ale římská Británie trvala pět staletí, během nichž byl Londýn jejím
obchodním i politickým hlavním městem.
Mějme ovšem na mysli, že Londýn sice byl technicky vzato přístavem, ve skutečnosti se ale omezoval na přepravu
přes kanál. Až na posledních asi dvacet mil byla cesta z Londýna do Říma velmi dlouhou pozemní trasou. Pro svou
odlehlost neměl Londýn žádnou ranou diasporní komunitu a zřejmě až do třetího století nehrál prakticky žádnou roli v
dějinách církve. Později samozřejmě jak britští, tak irští mniši prováděli na kontinentě rozsáhlé misie.

Závěr

Navzdory skutečnosti, že 95 procent jeho obyvatelstva žilo na farmách nebo v maličkých vesničkách byl Řím
městským impériem.96 Jak vysvětluje Wayne Meeks: „Města byla tam, kde byla moc...a tam, kde mohly nastávat
změny.“97 Na venkově „se obyvatelstvo drželo tak těsně nad úrovní přežití, že si změnu nikdo netroufal riskovat.“ 98
Proto drtivou většinu prvních křesťanů tvořili obyvatelé měst. Někteří z těchto městských křesťanů žili v městech a
městečkách, která byla příliš malá na to, abychom je zařadili do tohoto souboru jednatřiceti největších. Uvážíme-li však,
92 Smith,1878, 1:923.
93 Smith, 878, 1 :924.
94 Ve Smith, 1878, 1:924.
95 Smith, 1878, sv. I : 1074.
96 Sjoberg, 1960.
97 Meeks, 1983: 15.
98 MacMullen, 1974:27.
že celková městská populace říše byla kolem tří milionů99, pak fakt,že celková populace těchto jednatřiceti měst činila
kolem dvou milionů, napovídá, že v nich žily asi dvě třetiny řecko-římských městských obyvatel a zřejmě zhruba stejný
podíl všech městských křesťanů. Jde o to, že soustředění na větší města nepovede k velkému pokřivení našeho „výřezu“
prvokřesťanského vývoje-většina se ho odehrála zde.

Je zřejmé, že se tato města v mnohém lišila. Kdyby tomu tak nebylo, byla by pro analýzu bez užitku—všechny
důležité indikátory by byly neproměnné. Důležité jsou totiž rozdíly: Proč jen některá města přitahovala židovské
osídlení? Proč všechna nevítala Iisis? Proč některá přijala křesťanství rychle a jiná odolávala několik staletí? To jsou
otázky, na kterých celé naše bádání stojí. Abychom mohli pokračovat potřebujeme jasné definice a použitelná měření a
bude vhodné, když začneme u primárního konceptu celé historie prvotní církve, totiž christianizace.

99Pět procent z šedesáti milionů.