Kapitola sedmá Poslední dny pohanství

N a ú s v i t u čtvrtého století životu impéria stále dominovali pohanští bohové, zatímco křesťané se zmítali pod zuřivým Diokleciánovým pronásledováním. Na sklonku století bylo křesťanství oficiálním náboženstvím a v některých místech se bohové stali prakticky běženci, přežívající na okraji společnosti a vykázaní do podzemních jeskyní. Jak se to mohlo stát? Jak na konci osmnáctého století vysvětluje Edward Gibbon, jehož výklad si pak osvojují generace stejně antikatolických badatelů, vítězství křesťanství způsobila „nesnášenlivá horlivost“1, podporovaná a posilovaná po jeho nástupu na trůn v roce 312 císařem Konstantinem. Tvrdí se, že poté, co křesťany podpořil, přihlížel císař jejich brutálnímu útisku pohanství a tajně se na něm podílel. A co hůř, pohané nemohli před tímto útokem obstát, protože, jak říkají často citovaná Gibbonova slova, byli prodchnuti „mírným duchem starověku.“2 To po několik staletí shrnovalo historický konsensus: ještě v roce 1990 může vážený historik napsat: „Polyteismus je z definice tolerantní, vstřícný a uzpůsobivý.“3 Už pouhá existence dlouhého seznamu křesťanských mučedníků mohla napovídat, že pravda je mnohem složitější, i když Voltaire zachází až tak daleko, že popíra, že pronásledování křesťanů mnoho znamenalo.4 Totéž platí o Gibbonovi, který vznáší obvinění, že křesťanští „autoři čtvrtého a pátého století“ rozsah pronásledování přeháněli, protože „římským soudcům a úředním činitelům připisovali stejný stupeň nesmiřitelného a neúnavného zápalu, jaký byl ten, který planul v jejich hrudích proti heretikům.“ Ve skutečnosti, pokračuje Gibbon, se římští úřední činitelé „chovali jako lidé uhlazených způsobů... a respektovali pravidla spravedlnosti.“5 V uplynulé generaci ovšem většina nejvýše vážených historiků prvotní církve opět potvrdila skutečnost pohanského pronásledování křesťanů a velmi zpřesnila a upravila tvrzení o křesťanském útisku pohanství—jak sami uvidíme. Přesto pohanství padlo. Tato kapitola vysvětluje, jak se to stalo. Kapitola začíná sledováním posledního kreativního vývoje pohanství: kultu Mithrase, zvaného též Mithra. Prozkoumáme odpovídající data, abychom zjistili, proč Mithras nebyl pro křesťanství výzvou. Pak se obrátíme k období relativní tolerance a pokoje, které mezi křesťany a pohanstvím převládaly za Konstantinovy vlády. Křesťanů v tomto období samozřejmě prudce přibývalo, aniž by se ale uchylovali k nějakému podstatnému užívání donucovacích metod. Následuje Julián Odpadlík. Prozkoumání protikřesťanského úsilí císaře Juliána ukazuje, jak naplno roznítilo obavy křesťanů z obnoveného pronásledování a proto posílilo nejvíce militantní elementy prvotní církve. I tak ale měly pojuliánovské snahy této křesťanské frakce vyrovnat „staré účty“ s pohany za výsledek jen sporadické donucování a odvety—mnohem méně rozsáhlé a tvrdé, než se předpokládalo. To tedy znamená, že oproti převažujícímu historickému názoru, který začíná u křesťanských autorů pátého století, to nebylo tak, že by se pohanství „jednoho dne svalilo mrtvé“6 Zatvrzele pohanská Akademie, kterou v Athénách založil Platon, neskončila až do roku 529 a „dokonce i v nanejvýš křesťanské Edesse přinášely organizované komunity pohanů oběti Diovi-Hadadovi ještě v poslední čtvrtině šestého století.“7 Dřívější a po značnou dobu převažující náboženské perspektivy a praktiky pozůstávaly z pozoruhodné směsi pohanství a křesťanství. Velmi významným faktorem úpadku pohanství byl navíc oportunismus—lidé se hlásili ke křesťanství nebo se příliš nešířili o svém pohanství ne proto, aby unikli trestům, ale proto, aby získali sociální a politické výhody. Pohanství nejenže vymíralo zvolna, ale v některých místech přetrvávalo mnohem déle, než v jiných. Proto nejprve sestavíme měřítko pohanské vitality v pátém století a pak ověříme hypotézy ohledně pohanské vytrvalosti a křesťanských herezí.

1 2 3 4 5 6 7

Gibbon, [ 1776] 1994, 1 .15.447. Gibbon, [ 1776] 1994, 1 .2.57. Bowersock, 1990:6. V Toleranci a dalších esejích Gibbon, [ 1776] 1994, 1. 16.539. MacMullen, 1981:134. Harl, 1990: 14.

Mithrianismus: „Podzemní“ víra
Mithras, příliš často zaměňovaný se starověkým perským bohem Mitrou8, byl novým bohem, tak těsně spojeným se sluncem, že se mu někdy říkalo „Mithras, Nezdolné Slunce.“ Uctívání Mithrase nabylo formy mysterijního kultu, který začal ve městě Římě.9 O jeho postupném rozvoji nemáme zpráv, první doklady existence kultu se v historických záznamech objevují náhle zhruba kolem roku 90 n.l. To vedlo badatele k tomu, aby se shodli s Martinem Nilssonem, že mithraismus vytvořil najednou nějaký „neznámý náboženský génius.“ 10 I když někteří badatelé sice dál mithraismus sledují do Iránu v šestém století př. n.l., bylo to „nezávislé dílo s vlastní a jedinečnou hodnotou v rámci daného, konkrétně římského, kontextu.“11. Část zmatku kolem původu kultu způsobil fakt, že mithraismus se prezentoval tak, že se zakládá na Zoroastrově moudrosti a perském původu. Zdá se však, že to byl falešný pokus získat věrohodnost a prestiž12, velmi podobný tvrzením moderních skupin, že mají svůj původ u druidů nebo nebo jiných starověkých skupin—nedávno ostatně kdosi založil Mithrovu církev v Illinois. Jelikož se jednalo o mysterijní kult, byli o klíčových prvcích mithraické víry informováni jen zasvěcení členové a jen oni směli znát její tajné rituály a účastnit se jich. Každý člen také musel odpřisáhnout, že je zachová v tajnosti. To inspirovalo množství naprostých nesmyslů sepsaných autory, kteří si myslí, že „mithraická mystéria“13 rozšifrovali. Faktem však zůstává, že o mithraických naukách, mystériích nebo o tom, co se odehrávalo na tajných setkáních víme velmi málo. To, co víme, se zakládá především na archeologii. Byly nalezeny a prozkoumány desítky mithraických lokalit, včetně velkého množství Mithraeí—umělých jeskyní, kde se skupiny scházely. Mithraea jsou pozoruhodně jednotná, průměrné mithraeum je 16 až 22 stop dlouhé a 9-12 stop široké—což jsou samozřejmě rozměry, které znamenají, že shromáždění mohlo čítat sotva padesát lidí.14 Jelikož tyto podzemní umělé jeskyně nemají žádná okna, vše se odehrávalo za svitu olejových lamp nebo pochodní, které vytvářely ztemnělou místnost s mihotavými světly a stíny, které zesilovaly tajuplný účinek rituálů. Přístup do mithraea vedl bludištěm podzemních chodeb, které patrně hrály svou roli v iniciačních obřadech.15 Před několika lety našli archeologové pod oltářem mithraea vykopaného v Německu zakopaný vršek lidské lebky.16 V souvislosti se zprávou ze čtvrtého století, že v mithraeu v Alexandrii byly při jeho očišťování pro křesťanské využití nalezeny lidské lebky17, to může naznačovat, že do mithraických praktik mohly někdy vstupovat lidské oběti, možná jako trest pro ty, kdo porušili slib mlčenlivosti. Jako všechny iniciační kulty měl i mithraismus řadu stupňů, nebo úrovní zasvěcení. Každý ze sedmi stupňů byl spojen s planetou, protože astrologie hrála v naukách skupiny klíčovou roli. Několik předních badatelů dokonce uvažovalo, že obraz Mithrase porážejícího býka, který dominoval přední straně každého mithraea byl ve skutečnosti hvězdnou mapou.18 Tak či tak, se stupně zasvěcení se v mithraismu, od nejnižšího po nejvyšší, jmenovaly Krkavec, Nevěsta, Voják, Lev, Peršan, Heliodromos a Otec.19 Kult vylučoval ze členství ženy a zřejmě spoléhal na dobrovolnické duchovenstvo. Jelikož klíčový aspekt mithraické víry zahrnoval boha Mithrase obětujícího býka tak, že mu vyskočil na hřbet a přeťal krční tepnu, mají někteří badatelé za to, že (podobně jako u kybelinské víry) byla oběť býka částí vnitřních mystérií praktikovaných při tajných obřadech. Jiní o tom pochybují, zejména vzhledem k malým prostorům svatyně a mají za to, že býk byl obětován jen symbolicky. Dobře přitom víme, že každé mithraeum bylo též i hodovní síní a na každém shromáždění se předkládalo posvátné jídlo. O něm se uvádí, že se nápadně podobalo křesťanské eucharistii. Shromáždění sdíleli chléb a víno ve víře, že se tím členové znovuzrozují a je možné, že slova užívaná k posvěcení „pokrmu“ byla docela podobná těm, která užívali křesťané. (Vzhledem k tomu, kdy kult začal, mohla být tato svátost snadno okopírována z křesťanství). Justin Mučedník, který zřejmě měl ze svých předkřesťanských dob přímou znalost mithraismu, byl podobnosti obou obřadů tak znepokojen, že je
8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 Cumont, 1903. Clauss, 2000; Merkelbach, 1992. P. Nilsson, 1974, cit. v Clauss, 2000:7. Clauss, 2000:7. Beard, North, and Price, 1998:280. Například Cooper, 1996. Merkelbach, 1992:877. Merkelbach, 1981 :290. Chuvin, 1990:41. Chuvin, 1990:41. Ulansky, 1989. White, 1990:609.

připisoval dílu zlých démonů.20 Podobné vysvětlení nabízel Tertulián. Možná proto, že tito dva významní prvotní křesťané věnovali paralelám s mithraismem tolik pozornosti, dospěli mnozí moderní badatelé k závěru, že tato pohanská víra byla hlavním konkurentem prvotní církve. Slavný francouzský historik devatenáctého století Ernest Renan píše: „Kdyby křesťanství v jeho růstu zastavila nějaká fatální choroba, svět by se stal mitrhiastickým.“ 21 To se často opakuje: „Ve druhém a třetím století tento mysterijní kult soupeřil se svým poněkud starším rivalem, křesťanstvím.“22 „Mithrasův kult byl skutečně jedním z hlavních konkurentů křesťanství.“23 Bylo to „náboženství, které se téměř stalo základem našeho moderního světa.“24 „Během kritických let třetího století bylo mithraismus skutečně nejvážnějším konkurentem křesťanství.“25 To ale není pravda a letmý pohled na jakoukoliv mapu známých mithraických lokalit ukazuje proč.26 Tečky označující jednotlivá místa dávají dohromady velmi dobrý obrys hranic římské říše! Proč? Protože mithraismus byl v první i poslední řadě armádním kultem. Většina lokalit byla nalezena ve starých legionářských táborech nebo pevnostech, které se samozřejmě nacházely hlavně kolem hranic. V době, o které je řeč, už římskou armádu netvořili občané ve zbrani, ale byla to primárně profesionální vojenská síla. Její složení nebylo vůči populaci reprezentativní a sociální vazby armády k civilistům byly nedostatečné. Vzhledem k těmto omezením měl kult, který vyrostl uvnitř armády jen malou šanci na to, aby se stal lidovým hnutím—zejména armádní kult, který vylučoval nábožensky více založenou část populace, totiž ženy.27 Pokud by bylo potřeba dalších důkazů data ukazují, že mithraismus nemá významné korelace s žádným z měřítek zkoumaných v této studii (Tabulka 7-1 korelace). Je zřejmé, že mithraismus nebyl jen jednou z mnoha pohanských věr, ale velmi zvláštním případem. Navíc s výjimkou několika málo Římanů z vyšších tříd, kteří veleli vojskům, zejména v Podunají, byla římská elita v mithraismu nápadně nepřítomná—jak dokládají věnování a nápisy.28 Tytéž nápisy pak odhalují, že mithraismus získával v první řadě vojáky nižších hodností a „příslušníky imperiální administrativy na úřednických a podúřednických úrovních.“29 Události ukázaly, že to byla členská základna, na kterou se nedalo příliš spoléhat. „Když Konstantin poskytl svou podporu křesťanství, Mihrasovi zasvěcenci, kteří byli často imperiálními zaměstnanci a vojáky, svůj kult opustili téměř bez jakékoliv odporu proti svému počínání.“30 Není dokladů o tom, že by se v nějakém mithraeu konaly obřady později, než ve čtvrtém století n.l. Jak shrnuje Manfred Clauss: „Mithrasův kult vymizel dříve než například kult Isis a na rozdíl od ní prakticky beze stopy. Isis přežila v legendách a ještě i ve středověku byla známá jako pohanské božstvo, kdežto Mithras byl zapomenut již v pozdním starověku.“31 Ostatně, každý kdo čte tuhle knížku nejspíš ví, že když Konstantin rozšiřoval své držení impéria směrem na východ, pochodoval pod Kristovým praporcem. Ale jen pár specialistů ví, že jeho východní protivník pochodoval pod Mithrasovou zástavou.
Konstantinova vláda: Pluralismus a mísení

Konstantin nebyl odpovědný za triumf křesťanství. V době, kdy dosáhl trůnu se již křesťanský růst stal přílivovou vlnou exponenciálního růstu (viz kapitola 3). Pokud už chceme mluvit o triumfech, pak můžeme říci, že křesťanství hrálo vůdčí roli v Konstantinově triumfu tím, že mu poskytlo významnou a dobře organizovanou městskou podporu. A třebaže historikové dlouho referovali o trpkých stížnostech pohanů na Konstantinovu podporu křesťanství, nejlepší současní badatelé se shodují, že o takových protestech není důkazů 32 a tvrdí, že i ti pohané,kterých se to nejpříměji týkalo, považovali císařovy projevy přízně vůči křesťanské církvi za „snesitelné zlo“33 To docela dobře mohli, protože Konstantin ani nepostavil pohanství mimo zákon, ani neschvaloval pronásledování ne-křesťanů. Ve skutečnosti sice Konstantin křesťanské církvi poskytl oficiální postavení a
20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 První Apologie, 66 V Clauss, 2000: 68. Merkelbach, 1992:878. White, 1990:609. Cooper, 1996:ix. Gager, 1975:133. Výtečná ukázka je obsažena ve výborné studii Manfreda Clausse, 2000, 26-7 Stark, 2004. Clauss, 2000:33. Clauss, 2000:33. Merkelbach, 1992:878. Clauss, 2000: 7 Dokonce i jeden z nejsilnějších současných stoupenců tradičího názoru, že Konstantin pohanství rychle zničil připustil, že o pohanských protestech není důkazů: „Odpor proti křesťanství lze jen odhadovat, nikoliv doložit...“ Momigliano, 1963:94. 33 Winkelman, 1961, v Drake, 2000:246.

finanční podporu, ale dál poskytoval určité prostředky pohanským chrámům.34 Pokud jde o obvinění, že podněcoval křesťanskou lůzu, aby ničila pohanské chrámy—tvrzení má svůj původ u Eusebia, který je užíval k tomu, aby ukázal, že se „celá prohnilá stavba pohanství“ prudce zřítila jako součást Božího plánu—„je velmi pravděpodobné, že o ničení chrámů sdělil vše, co věděl,“ ale dokázal předložit jen čtyři příklady35, .mezi nimi je přitom zřejmě jen jeden oprávněný případ. Další tři se týkají chrámů Afrodíté, ke kterým patřila rituální prostituce. Ještě významnější, než tolerance pohanských chrámů je to, že Konstantin pokračoval v obsazování pohanů do nejvyšších postů, včetně konsulů a prefektů, zejména pokud můžeme předpokládat, že ti jejichž náboženská příslušnost není známá byli ve skutečnosti pohané. Na jeho dvoře navíc hráli významnou roli pohanští filosofové36 a na jeho mincích se objevovalo zobrazení slunečního boha. Ostatně „Konstantin svou nejzuřivější rétoriku“ obracel ne proti pohanům, ale proti křesťanským heretikům: valentiniánům, marcionistům a gnostickým školám.37 Zčásti z těchto důvodů přední historikové už od Gibbonovy doby vždy Konstantinovu konverzi odmítali jako neupřímnou politickou hru. Nejnovější historikové ale nyní považují Konstantinovu konverzi za autentickou a přetrvávání pohanských elementů za jeho vlády citují jako příklad jeho oddanosti náboženské harmonii.38 Je s podivem, že Gibbon a po něm všichni historikové, kteří Konstantinovu konverzi odmítali jako neupřímnou, tvrdili, že byl naprosto upřímný v brutálním potlačování pohanství, i když to zjevně nebylo v jeho nejlepším politickém zájmu. Pro tento pozoruhodný nesoulad nenabídli tito historikové žádný věrohodný důvod a ignorovali přitom fakt, že Konstantinovi se nejen nepodařilo potlačit pohanství, ale opakovaně proti všem takovým snahám argumentoval i nařizoval. Zcela zásadní jsou dva edikty, které Konstantin vydal brzy poté, co porazil Licinia, aby sjednotil říši. Oba kladly důraz na pokojný pluralismus.
Náboženská příslušnost mužů ustanovených za prefekty a konsuly 317 - 455 Vláda křesťané pohané Konstantin (317-337)* 56.00% 18.00% 46% 22% 82% 38% 25.00% 11.00% 32% 19% 12% 4.00% Constantinus &Constans 26.00% (337-350)* Constantius (35i-36i)* Julian (361-363)** Valens (364-378)** Gratian (375-383)** Valentinian II (383392)** Arcadius & Honorius (395-423)** Theodosius II & Valentinian III (408455)** 63% 18.00% 39% 50.00% 32% neznámá 26% 28.00% 15% 0.00% 31 % 36.00% 39.00% 36% 54% 54% 48.00% Počet 55 43 27 17 32 36 44 19 83 161 157

Valentinian (364-375)** 31.00%

Theodosius (379-395)** 27% 34% 48.00%

* Vypočteno podle Barnes, 1995. ** Vypočteno podle van Haehling (1978) v Barnes, 1995.

Edikt Palestincům je pozoruhodný svou jazykovou pluralitou. Konstantin v něm opakovaně mluví o Bohu, ale nikdy se ale nezmiňuje o Kristu a užívá „fráze společné jak křesťanům, tak pohanům, což je v souladu s hledáním společného jmenovatele, které bylo tak charakteristické pro jeho náboženskou politiku.“39Konstantinův závazek vůči vstřícnosti a jeho odmítání donucovacích forem konverze ovšem plně vyjadřuje jeho edikt pro východní provincie. Uvádí jej modlitbou obracející se k „nejmocnějšímu Bohu“ prosí o „obecný prospěch světa všeho lidstva“ a říká: „Toužím po tom, aby tvůj lid přebýval v pokoji a byl prost svárů.“ Pokračuje pak: „Ať ti kdo
34 35 36 37 38 39 Geffcken, [1920] 1978: 120. Obě citace z Bradbury, 1994:123 Drake, 2000:247. Drake, 1996:29. Brown, 1995 ; Drake, 2000. Drake, 2000:244.

mají zalíbení v omylu i ti, kdo věří, užívají výhod klidu a pokoje...Ať nikdo druhého neruší, ať každý pevně zastává, čeho si duše žádá a plně toho užívá “ Dodává pak, „S tím, co každý přijal za své přesvědčení, ať si nikdo navzájem nepůsobí škodu...Je totiž jedna věc usilovat o nesmrtelnost dobrovolně a jiná vnucovat ji pod trestem.“ Závěrem Konstantin odsuzuje „násilný odpor proti zlovolnému omylu...nestřídmě vlastní některým duším, jež je na překážku našemu společnému spasení.“40 Konstantin náboženský pluralismus podporoval slovem i činem, i když současně dával najevo svou výslovnou oddanost křesťanství. Za Konstantinovy vlády bylo proto „přátelství mezi křesťanskými biskupy a pohanskými velmoži“ dobře známo a mnoho příkladů „pokojného prolínání pohanského a křesťanského myšlení lze... považovat za důkaz úspěch [Konstantinovy]...politiky“ konsensu a pluralismu.41 Pokračováním této politiky bylo „odmítání jeho nástupců po téměř padesát dalších let činit jiné než je symbolické kroky proti pohanským praktikám.“42 Vyvinula se pak veřejná kultura, která mísila pohanské a křesťanské prvky způsoby, které s ohledem na tradiční podání o neúnavném útisku vypadají pozoruhodně. Nově proslulým příkladem onoho mísení náboženských prvků je kalendář připravený v roce 354 pro Římana z vyšší třídy.43 Kalendář vytvořil přední umělec, který později plnil zakázky pro papeže Damase I. a je pravděpodobné, že podobných kalendářů bylo v oběhu mnoho. Podobně jako všechny pozdější katolické kalendáře i tento zaznamenával všechny církevní slavnosti a svátky a připomínal data pohřbů významných papežů. Zahrnoval ale také ilustrované oddíly pozůstávající z „vyobrazení příslušných obřadů veřejného římského kultu souvisejících s daným měsícem.“ Pečlivé prozkoumání kalendáře potvrzuje, že křesťanské a pohanské prvky nejsou v nesouladu, ale spíše, jak uvádí Peter Brown „tvoří koherentní celek, vzájemně se k sobě přitáčí.“44Jakési křesťano-pohanství ostatně přetrvávalo až dlouho do pátého století a možná později. Během čtyřicátých let pátého století vyjadřuje ravennský biskup své zoufalství v reakci na účast „většiny katolických knížat“ města na pohanských obřadech—při nichž se mimo jiné oblékali jako „bohové Říma“a předváděli se před obrovským publikem v Hippodromu—nad tím, že „zrození nového roku se žehná obnošeným rouháním.“45 Podobně, ani sv. Augustin nedokázal přesvědčit své stádečko ve městě Hippo, že takové věci jako velká úroda a dobré zdraví nejsou vlastně obstarávány jaksi subdodávkou, kterou Jeden Pravý Bůh svěřil bohům pohanským46 a křesťané v Hippu dál považovali provádění pohanských obřadů za právě tak legitimní jako prospěšné. V mnoha částech Evropy pokračovalo používání pohanství jako magie až do moderní doby.47 Bohužel éra tolerance za Konstantinovy vlády byla raně křesťanskými autory, zejména Eusebiuem, dezinterpretována. Chtěli totiž ukázat, že císař byl vyvoleným nástrojem k tomu, aby dosáhl Boží vůle, aby byly všechny stopy pohanství rychle vymazány a Jedna Pravá Víra aby byla nastolena jako Církev Vítězná. Mohla to být účinná polemika, ale dějepis to byl podvržený a nejhorší pak bylo, že se ho bystře chopili historikové osmnáctého a devatenáctého století, kteří dychtili postavit církev do co nejhoršího světla. Ve skutečnosti ale náboženské pronásledování neobnovil Konstantin, ale poslední pohanský císař.
Bláhovost císaře Juliána

Vláda císaře Flavia Claudia Juliana nyní známého jako Julián Odpadlík byla jen krátká (361-363) a vcelku ji lze označit za pohromu. Mezi protikatolickými a protikřesťanskými intelektuály se Julián navzdory tomu stal prakticky světcem. Edward Gibbon si stěžuje48, že císařovy četné ctnosti a přednosti byly „zastřeny“ „nesmiřitelným nepřátelstvím“ jeho křesťanských nepřátel, kteří jím pohrdali pro jeho „zbožné a upřímné lnutí k bohům Athén a Říma.“49 O dvě století později proměnil Gore Vidal Juliánův život v hrdinský román. Ústředním tématem populárního myšlení po celou dobu bylo to, že se Julián sice horlivě snažil o oživení pohanství, ale činil tak v tolerantním duchu. Pravda je docela jiná.

40 41 42 43 44 45 46 47 48 49

Cit v Drake, 2000:244—287. Drake, 2000:247. Drake, 2000:249. Salzman, 1990. Obě citace z Brown, 1995:12. Brown, 1995:15. Brown, 1995:18. Pro shrnutí víz Stark, 2004, kap. 3 Bowersock, 1978:18. Gibbon, [1776] 1994, 2.23.864.

Julián byl navenek vychován jako křesťan, ale někteří z jeho předních učitelů byli pohané a ti jej podrobně seznámili s řeckými klasiky.50 Pod jejich vedením se Julián stal puritánským51, asketických a fanatickým52 pohanem, který byl zasvěcen do několika mysterijních kultů, včetně eleusínských mystérií53 a zřejmě i mithraismu.54 Julián si dával záležet, aby se, než nastoupil na trůn, choval „na veřejnosti jako křesťan i když uctíval pohanské bohy.“55 Jakmile se stal císařem, odhalil Julián hlučně své opovržení těmi, které s odporem označoval za „galilejské“ i jejich „nadutými duchovními,“ kteří podle Gibbona „svému náboženství ani nerozuměli ani mu nevěřili,“56. Hned se začal snažit pohanství obnovit jako státem podporovanou dominantní víru. Jelikož nechtěl vytvářet nové mučedníky, Julián nespustil krvavé pronásledování křesťanů po způsobu Nerona nebo Diokleciána, ale chválil mučení některých biskupů, vyhání dalších do exilu a ignoroval „hromadné popravy k nimž zřejmě za jeho vlády docházelo ve velkých množstvích ve střední a jižní Sýrii.“57 Když byly „svaté panny [v Heliopolis] úd po údu rozervány a ostatky pak byly předhozeny prasatům“58 nenásledovala na to žádná císařská reakce. Když vědomost, že nyní vládne pohanský císař, pobídla pohany v Alexandrii, aby mučili a roztrhali na kusy tamního biskupa a pak ukřižovali „mnoho křesťanů“, bylo hlavní Juliánovou starostí, aby pro sebe získal knihovnu mrtvého biskupa.59 V gestu, které H. A. Drake přirovnává ke „školákovi, který dělá dlouhý nos na své učitele“ oživil Julián v široké míře slavení krvavých obětí, které někdy zahrnovaly porážky stovek kusů dobytka najednou, což byla praxe postavená pod křesťanským vlivem již dlouho mimo zákon.60 Julián navíc církve odstřihl od státních příspěvků a dotoval pohanské chrámy. Křesťany ve vysokých císařských úřadech nahradil pohany. Neúspěšně se snažil pobízet pohanské kněze, aby iniciovaly rozsáhlé charitativní programy (viz kapitola 2). Rozhodnutím, které bylo významnější, než by se mohlo moderním očím zdát, Julián způsobil, že pro křesťany bylo nezákonné vyučovat klasiky. Pro rodiče z vyšších tříd to znamenalo, že si museli vybrat, zda své potomky nechají vyučovat u pohanů nebo jim upřou příležitost nabýt „jazyka, vzhledu, a nespočtu kódovaných signálů získávaných nevědomky v rámci klasické paideia [neboli vzdělání, bez něhož], jak Julián velmi dobře věděl, by křesťanské děti nebyly v elitní kultuře klasického starověku schopné konkurence.“61 Jak ale Drake podotýká, nejhlubší ze všech „ran, které dokázal [Julián], navzdory své poměrně krátké vládě, zasadit“ bylo oživení křesťanské úzkosti, že před nimi leží další éra zuřivého pronásledování. „Tehdejší křesťané...neměli žádnou jistotu, že nepřijde nějaký další Julián a docela dobře se mohli obávat, že to nejhorší teprve přijde.“62 Proto „byl Julián požehnáním“ pro ty křesťany, kteří se stavěli proti pluralismu. Jak Drake shrnuje: „Výsledkem Juliánova úsilí byla polarizace křesťanů a pohanů a odstranění středového území, které dříve poskytovala tradiční kultura. Současně to dodávalo věrohodnosti militantním obavám z oživení pronásledování.“ 63 Juliánův přítel a obdivovatel Liabius souhlasí, že Julián „použití síly odmítal, ale nad [křesťany] stále visela hrozba strachu, protože očekávali, že budou oslepováni nebo stínáni, mysleli si, že potečou řeky krve při masakrech a že nový vladař vymyslí nějaká zbrusu nová trýznění. Meč, topení, pohřbívání za živa, sekání a mrzační pak vypadalo jako dětská hra. Tak se chovali jeho předchůdci a oni očekávali, že jeho opatření budou ještě tvrdší.“64

Pronásledování a odolávání
Třebaže vládl jen osmnáct měsíců a byl zabit v bitvě při bláhovém tažení proti Peršanům, budilo Juliánovo jméno u křesťanů hrůzu ještě o generaci později.65 Další pohanský císař ho nevystřídal, třebaže se jeho favorit Procopius pokusil trůnu zmocnit, když se na sklonku roku 365 sám jmenoval v Konstantinopoli císařem.
50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 Levenson,1990:510. Bowersock, 1978:79—93. Bowersock, 1978:16. Geffcken, [1920] 1978:139. Levenson, 1990:510. Bowersock, 1978:18. Gibbon, [1776] 1994, 2.23.866—867. Chuvin, 1990:44. Geffcken, [1920] 1978:144. Athanassiadi, 1993:13 Drake, 2000:434. Drake, 2000:435 Drake, 2000:434. Drake, 2000:436. Oratio xviii, cit. v Drake, 1996:34. Wilken, 1983:128.

Procopia ovšem opustila armáda a byl popraven coby vzbouřenec, na trůn se tak dostal Jovian. Byl to křesťan, který odstranil některé z Juliániových protikřesťanských činů, ale vládl jen rok, než ho na Západě vystřídal Valentinian a jeho bratr Valens, který vládl na Východě. Valentinian byl sice křesťan, ale byl také docela tolerantní66 a pokračoval ve jmenování mnoha pohanů do vysokých úřadů. Valens byl dosti fanatický ariánský křesťan, který neariánské křesťany občas pronásledoval, ale i on ustanovil do úřadů mnoho pohanů. Následkem Juliánovy kampaně ve prospěch pohanství se nicméně křesťanské církvi podařilo získat zákony zakazující určité pohanské aktivity. Ve třech ediktech vydaných v letech 391-392 císař Theodosius I. zakázal veřejné a soukromé oběti bohům—nejen krvavé oběti, ale také „takové pohanské projevy zbožnosti, jako bylo sypání kadidla na oltáře, věšení posvátných stuh na stromy a stavění travnatých oltářů.“ 67 Tyto zákony byly ovšem natolik široce ignorovány, že oba následující císaři, Arcadius a Justinian, zákaz opakovali. Pohané se mu podřídili do té míry, že již nekonali hromadné veřejné porážky zvířat, oddanost pohanství ale zůstávala otevřená a velmi rozšířená.68 Je důležité uvědomit si, že pohanství nebylo jen souborem pověrečných praktik a zpola věřených mýtů— nebo jak říká Lactanius „ne víc, než bohoslužba konaná špičkami prstů“ 69. Ve své předchozí práci jsem se, stejně jako většina historiků prvotní církve, provinil podceněním hloubky pohanství. Pohané sklonku čtvrtého a pátého století jsou vlastně často považováni za sotva víc, než „sentimentální staromilce.“ Ve skutečnosti ale měli aktivní víru „založenou na přesvědčení, že svět je naplněn božstvím a že náležité oběti člověka přivádí do důvěrného obecenství s božstvím.“70 Rychlá a rozsáhlá christinizace říše sice ukázala, že pohané byli velmi náchylní konverzi prostřednictvím přátel a příbuzných, ale relativní neschopnost legislativních zákazů způsobit pohanství vážnější škodu dokazuje, že donucování nedokázalo od vztahu k bohům odradit o nic víc, než když bylo používáno vůči vztahu k Jednomu Pravému Bohu. Navíc imperiální snahy skutečně pohanství potlačit silou byly mnohem méně důsledné a horlivé, než se dlouho tvrdilo. Uvažme, že ještě dlouho do pátého století byli jako konsulové a prefekti ustavováni otevření pohané, stejně jako mnozí další, kteří své náboženské preference skrývali—k čemuž křesťané neměli důvod. Ještě v šestém století zůstávaly v mnoha částech impéria otevřené chrámy.71 V pojuliánské éře neodráželo veřejné přetrvávání pohanství ani tak imperiální toleranci, jako spíše imperiální pragmatismus. Císaři si často stěžovali, že jsou jejich edikty proti pohanství ignorovány, a zdá se výmluvné, že neexistuje „záznam o komkoliv, kdo by byl ve čtvrtém století stíhán a trestán“ pro obětování bohům.72 Jeden imperiální list si stěžuje, že „provinční guvernéři odkládají imperiální příkazy kvůli soukromým laskavostem a otevřeně dovolují, aby [křesťanské] náboženství, které my [císaři] náležitě uctíváme, bylo otevřeně narušováno, možná proto, že oni sami jsou nedbalí.“73 Císař Honorius si stěžuje, že zákony proti pohanství nejsou prosazovány kvůli „lenosti guvernérů...a mlčenlivému souhlasu osazenstva jejich úřadů.“74 Císařové si ovšem dali pozor, aby nezakročili proti těm provinčním guvernérům, kteří svou nečinnost obhajovali tím, že vymáhání zákonů proti pohanství by vyvolávalo takovou míru veřejné nespokojenosti, která „mohla vážně narušit vybírání daní v provincii.“75 Roku 400 n.l. proto císař Arcadius odmítl zbořit chrámy v Gaze se slovy: „Vím, že je to město plné model, [zbožnost] ovšem projevuje při placení daní... kdybychom tyto lidi začali najednou zastrašovat, uprchnou a my přijdeme o značné výnosy.“76 Roger Brown usuzuje, že přetrvávající pohanství císaři prospívalo obzvláště dobře, protože města „byla v placení svých daní vždy dochvilnější, pokud potřebovala uchovat své náboženské praktiky zděděné od předků,“ před imperiálním vměšováním.77“ Je dokonce sporné, zda většina císařů vůbec předpokládala, že jejich rozmanité edikty ohledně křesťanství a pohanství vůbec budou v plném rozsahu dodržovány. Konstantin například, kvůli pobízení biskupů, zakázal gladiátorské zápasy. Když ho ale některá umbrijská města žádala o svolení oslavit imperiální kult slavností, která by zahrnovala souboje gladiátorů, Konstantin jejich žádosti vyhověl. Podobně Constantinus vydal edikt nařizující okamžité uzavření všem pohanských chrámů. Pak, téměř jedním dechem, vyzval římského
66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 Bloch, 1963:195. Harl, 1990:7. Harl, 1990. Divine Institutes, 5.23. Harl, 1990:27. Harl, 1990:14. Bradbury, 1994:134. V In Bradbury, 1994:133. Brown, 1992:23. Bradbury, 1994:133. Ve Brown, 1995:42. Brown, 1995:42.

prefekta, aby o chrámy ve městě pečoval a poskytoval jim podporu. Během svých následných návštěv pak Constantinus tyto chrámy navštěvoval a vyjadřoval jim svůj obdiv.78 Skutečnost byla totiž taková, že ještě dlouho do pátého století „zůstávala značná část obyvatelstva římské říše na všech společenských úrovních neovlivněná“ křesťanstvím.. „Zůstávali nekajícně polyteističtí v tom, že je náboženský common sense jejich doby i všech předchozích staletí vedl k předpokladu, že duchovní krajina šumí neviditelnými přítomnostmi—nesčetnými božskými bytostmi a jejich éterickými služebníky.“79 Pohanské chrámy byly nakonec samozřejmě uzavřeny a křesťanství se, na mnoho staletí, stalo jedinou povolenou vírou. Prvokřesťanským i pozdějším protináboženským historikům navzdory, se to ale nestalo náhle, ani to neprovázelo velké krveprolití. Ta se omezovala převážně na konflikty mezi křesťany, které občas ústily do vojenských akcí proti různým heretickým hnutím.80

Úpadek pohanství
Gibbon „konečné zničení pohanství“ datuje do vlády císaře Theodosia (379-95) a podotýká, že je to „možná jediný příklad naprostého vykořenění nějaké starobylé a populární pověry a možná si proto zaslouží být považováno za jedinečnou událost v dějinách lidské mysli.“ A toto vykořenění se, samozřejmě odehrálo proto, že „se Řím podrobil jhu evangelia.“81 Jenže, podobně jako u mnohého jiného, o čem Gibbon referuje, takhle to prostě nebylo. Uvažme jen jeden fakt: Císař, který podle Gibbona vykořenil pohanství, Theodosius, ustanovil do funkcí prefektů a konsulů téměř toliko otevřených pohanů, co křesťanů. O těchto datech jsme se v této kapitole zmínili již dříve, ale zde je vhodné místo, abychom se jimi zabývali podrobněji. Původní sběr dat provedl Raban von Haeling v roce 1978. T. D. Barnes poté von Haelingovu statistiku až k vládě Constantinuse opravil, aby odstranil některé duplikace (tj. když byl někdo jmenován vícekrát). I když jsou Barnesova čísla nesporně přesnější, nepřináší žádnou významnou reinterpretaci a není důvodu nepoužívat von Haelingova původní data pro vládu Juliána a následujících císařů. Pohled na celou tabulku ukazuje zhruba tři hlavní vzorce. Za prvé, s výjimkou vlády Konstantina, těsně, a s větším rozdílem za Constantinuse, nebyli muži známí coby křesťané většinou a to platilo také pro první polovinu pátého století. Za druhé, Julián křesťany diskriminoval, ale ne zcela. Za třetí, pokud můžeme předpokládat, že ti, u nichž není náboženská příslušnost známá nejspíš nebyli křesťané, pak byl úpadek pohanského vlivu vskutku velmi pomalý. Mnozí tvrdili, že pohanství se déle drželo mezi vyššími třídami a mezi vzdělanými než mezi osobami nižšího postavení.82 Jenže to se dovozuje v první řadě ze známého pohanství mnoha výše postavených lidí a „předpokladu“, že křesťanství oslovovalo primárně nižší třídy. Jelikož ovšem bylo uznáno, že křesťanství vyšším třídám nabízelo zrovna tolik, co nižším, pokud ne více, není toto dovození oprávněné. Data o jmenováním spíše nasvědčují tomu, že pohanství jako takové zvolna vymíralo ve všech třídách. Níže uvedená data vypadají, jako by se proti tomuto tvrzení stavěla. Ukazují, že ve třech oblastech náhle počátkem čtvrtého století vymizely pohanské nápisy na náhrobních kamenech. Všimněme si ovšem, že ve stejné době nenabyla hojnost křesťanských nápisů, ale početně jich jen zvolna přibývalo během několika následujících století, aniž by byly kdy tak frekventované, jako pohanské nápisy v době jejich vrcholu. To lze vykládat ve prospěch náhlé smrti pohanství, ale takový výklad by se stavěl do protikladu přebytku opačných dokladů. Jelikož náhrobní kameny s nápisy představují pohřby lidí vyšších tříd, je lepší takový výklad, že počátkem Konstantinovy vlády začaly být vyšší ohledně své náboženské identity čím dál diskrétnější. Ve snaze zachovat si své postavení a přístup k císařské přízni se mnohé rodiny přestaly označovat za pohanské tak veřejnými způsoby, jako byly náhrobní nápisy—opatrnost, kterou zdá se, odráží velké množství ustanovených hodnostářů, jejichž náboženskou preferenci neznáme. Stejně tak se i většina křesťanů zdráhala dát na náhrobních nápisech najevo víru své rodiny, dokud nebylo jasné, že je to bezpečné—tedy, po roce 350 n.l. A to poukazuje na důležitý faktor závěrečné christianizace říše: oportunismus. Od časů císaře Konstantina, s velmi krátkou výjimkou Juliánovy vlády, byl imperiální trůn v křesťanských rukou a bylo velmi
78 79 80 81 82 Bradbury, 1994:135—136. Brown, 1998:632. Brown, 1998:642. Gibbon, [1776] 1994, 3.28.71, 77. Beugnot, 1835; Bloch, 1963.

pravděpodobné, že v nich i zůstane. I když byli do vysokých politických úřadů stále obsazováni někteří rozeznatelní pohané, jejich vyhlídky měly sestupný trend. Navíc jim byly uzavřeny mnohé mocné a čím dál lukrativnější pozice v církvi. Je pochopitelné, že se mnoho ambiciozních rodin a jednotlivců rozhodlo konvertovat. Jak píše Robert Brown „Vzestup důvěry a sebevědomí, že se křesťané budou těšit přístupu k mocným vyjadřoval konce polyteismu mnohem efektivněji, než kterýkoliv imperiální zákon nebo uzavření kteréhokoliv chrámu.“83 I mnozí pohanští filosofové opustili řady a někteří z nich se stali vůdčími biskupy církve.84

Vzorce úpadku
Ve výše uvedených faktech se může odrážet ještě další fakt. Všechny tyto hřbitovy se nachází v západní říši, dva z nich v severní Africe. V těchto oblastech podle všeho pohanství upadalo rychleji než dále na východě. To lze vidět docela dobře na mapě 7-1 zobrazující města, kde pohanství přetrvávalo ve významné míře v pátém století. Identifikoval jsem je na základě výborné studie Pierre Chuvina a dalších zdrojů.85 Jak můžeme vidět, s výjimkou Říma, neexistovalo západně od Řecka žádné město, kde by zůstávalo příliš pohanské přítomnosti.
Měnící se frekvence pohansských a křesťanských nápisů na náhrobcích: 100-650

Lokalita Kartágo Roky 100-150 150-200 200-250 250-300 300-350 350-400 400-450 450-500 500-550 550-600 600-650 Pohanské 273 306 183 70 0 0 0 0 0 0 0 Křesťanské 0 0 0 0 0 54 75 97 42 115 77 121 189 196 92 1 0 0 I 0 0 0 Severní Afrika Pohanské Křesťanské 0 0 0 3 14 23 20 24 75 147 59 Pohanské 139 I8I I2I 52 9 0 0 0 0 0 — Španělsko Křesťanské 0 0 0 1 1o 23 42 58 86 59 —

Zdroj: Galvao-Sobrinho, 1995 konkrétní frekvence poskytl autorovi profesor Galvao-Sobrinho.

83 Brown, 1992:136. 84 Pro shrnutí viz Brown, 1992.

85 Především Chuvin, 1990, Geffcken, [1920] 1978, Harl, 1990.

Mapa samozřejmě neodráží šíření pohanství, ale jeho přetrávání—to, kde se udrželo déle, než jinde. Tedy: Hypotéza 7-1: Přítomnost významnějšího množství pohanství nebyla větší v přístavních městech, než ve vnitrozemí. Hypotéza se potvrzuje. Rozdíly jsou výrazně pod úrovní statistické významnosti (tabulka 7-2). Třebaže bylo pohanství dlouho konvenčním náboženstvím říše, lze tvrdit, že v pátém století už se stalo deviantní vírou a proto by pro ně měla platit teorie Claude Fischera o velikosti města a deviatních subkulturách. Fischerův mechanismus tu ale chybí—pohanství nepřetrvávalo tak, že by získávalo a zachovávalo jádro přívrženců, ale tím, že si je udržovalo. Na druhé straně poskytovala větší města větší útočiště deviantním subkulturám vzhledem k obecně vyšší úrovni tolerance různosti a kvůli větší anonymitě. Tedy: hypotéza 7-3: Helenická města měla významější pohanskou přítomnost než města spíše římská. I tato hypotéza má oporu. Pohanství bylo vytrvalejší ve více než polovině helenických měst a jen v osmi procentech méně helenických měst (tabuka 7-4). Dalo by se předpokládat, že pohanství bude mít negativní vztah ke křesťanství—jinými slovy, tam bylo

silnější křesťanství, bylo pohanství slabší. Tak tomu není. Existuje slabá pozitivní korelace mezi christianizací a přetrváváním pohanství. Tak tomu ovšem je proto, že obojí koreluje s helenismem. Je-li tento faktor kontrolován regresí, korelace mezi christianizací a pohanstvím mizí. (regrese 7-1). Mezi přetrvávajícím pohanstvím a diasporou žádná korelace není.

Pohané a gnostici
Mnozí si všimli pohanských aspektů gnostických písem, zejména u spisů spojovaných s demiurgismem. Kurt Randolph uvažuje, že k angažmá řeckých filosofů v gnosticismu pobízel „rozpad starověkého náboženství,“ který též posloužil jako „rozhodující okolnost pro následující vznik gnose.“ Randolph sleduje vzájemné pronikáni pohanství a gnosticismu do Alexandrie a gnostických škol, kde lidé vyškolení v řecké filosofii a náboženských ideách vytvářeli křesťanské hereze. Poukazuje na to, že „slovník většiny gnostických systémů se...odvozoval od konceptuálního jazyka řecké filosofie. Bez něj je gnose, jak už samo slovo naznačuje, nemyslitelná.“ 86 Někdo by mohl chtít toto spojení zpochybnit na základě slavného útoku na gnostiky od Plotina, zakladatele novoplatonismu ze třetího století. Jak ale dokazuje Joseph Katz, to byla spíše bitva o intelektuální prvenství, protože rozdíly mezi vlastními Plotinovými spisy a těmi, které napadá, jsou velmi nepatrné a vlastně spojení mezi rozvíjejícím se neoplatonismem a demiurgismem potvrzují.87 Tato diskuse nás vede k naší další hypotéze: Hypotézea 7-4: Pohanství bylo trvanlivější ve městech, která měla heretické školy, než v těch, které je neměly. Tato hypotéza má velmi silnou oporu (tabulka 7-5). Pohanství a gnosticismus se nejen soustředily v Alexandrii, ale i obecněji jsou heretické školy spojeny s přetrváváním pohanství po celé říši. Ještě důležitější zkouškou tohoto sdružování je použití indexu demiurgismu vytvořeného v předchozí kapitole: Hypotéza 7-5: Pohanství více přetrvávalo ve městech, která dosahovala vysoké skore v indexu demiurgismu, než ve městech, která měla nízké skore. Hypotéza má opět silnou oporu (tabulka 7-6). Pohanství přetrvávalo v 86 procentech měst s vysokým indexem demiurgismu a jen v sedmnácti procentech měst s nízkým indexem. Je tedy zřejmé, že přetrvávající pohanství a demiurgismus koexistovaly a tak geograficky potvrdily, co se jevilo jako pravděpodobné na základě textové analýzy a interpersonálních vzahů. Je ovšem možné, že skutečným základem této korelace je prostě velikost města—že ve velká města skýtají útočiště všem různým formám náboženské nonkonformity—což nás vede k: hypotéze 7-6: Bude-li ovládána velikost města, korelace mezi demiurgismem a pohanstvím zmizí. Tato hypotéza je odmítnuta! Nezáleží na velikosti města, ale na přítomnosti podstatného množství lokální heretické kultury (regrese 7-2). To znamená, že účinky demiurgismu zůstávají velmi silné, zatímco účinky velikosti města mizí. Zdá se proto, že demiurgismus vzniká jako spojování řecké filosofie a pohanství v reakci na konvenční křesťanství. Je tu ale ještě jeden, skutečně přesvědčivý důvod pro spojování demiurgismu a pohanství. Jak podotýká Kurt Rudoplh „gnostické sekty“ se těšily „úplné imunitě“ před římským pronásledováním křesťanů. Je zřejmé, že je Římané nepovažovali za křesťany, i když jejich učení jisté křesťanské prvky obsahovalo. Klíčovým aspektem zřejmě bylo to, že podobně jako Basilides a jeho učedníci, byli i tito heretici ochotní jíst maso, které bylo obětované pohanským bohům a že „souhlasili s účastí na pohanských náboženských obřadech, pokud byli vyzváni.“88 Nebyli to křesťané s jistými pohanskými sklony, byli to pohané, kteří se pokoušeli obsáhnout křesťanství.

86 Rudolph, 1987:284. 87 Katz, 1954. 88 de Ste. Croix, 1963:29.

Tyto spojitosti zesměšňují revizionistická tvrzení, že gnosticismus byl pravým křesťanstvím dávno potlačeným despotickými biskupy. Ve skutečnosti selhalo pohanství se svým důrazem na posvátná mystéria pro zasvěcené i demiurgismus, nikoliv primárně kvůli potlačení, ale proto, že jim chyběla obecná přitažlivost. „Na to smýšlely příliš úzkoprse esotericky a především nepřátelsky ke světu.“ 89 Postavena před alternativy přijetí Jednoho Pravého Boha neomezeného měřítka a dobré vůle, nebo mnoha malých a často vrtošivých starověkých bohů, nebo zlého demiurga, učinila většina lidí rozumnou volbu.
Závěr

Posledních zhruba pětadvacet let se odehrává čím dál soustředěnější útok na monoteismus, nejen ze strany praštěných stoupenců New Age a lidí, kteří se prohlašují za čaroděje a čarodějnice, ale také od vážnějších intelektuálů a dokonce i od několika respektovaných historiků, z nichž mnozí vyjadřují nostalgii po pohanství. Někteří zašli až tak daleko, že je lze nejlépe označit za novopohany. Vezměme si Johnatana Kirsche. Svou nedávnou knihu God Against Gods nejprve začíná stručným výčtem křiklavých epizod náboženské intolerance a pak pokračuje vyjádřením lítosti nad tím, že se císaři Juliánovi nepodařilo zvrátit Konstantinovu důraznou podporu křesťanství a navrátit říši k pohanství. „Je lákavé uvažovat, jak blízko [Julián] byl k tomu, aby do římského panování a tedy do kořenů západní civilizace vrátil ducha respektu a tolerance, a ještě lákavější je přemýšlet o tom, jak by mohl být náš ztrápený svět jiný, kdy byl býval uspěl.“90 Pozoruhodné je, že tyto útoky na monoteistickou intoleranci (mnohdy s barvitými evokacemi muslimského terorismu poslední doby) neberou na zřetel krvavá pohanská pronásledování Židů a křesťanů, stejně jako různých východních a egyptských „kultů“, nemluvě o trestech smrti vynesených nad filosofy pro jejich „ateismus“. Ostatně Sókrata donutili k sebevraždě a mnohé další filosofy, včetně Anaxagorase a Protagorase, pro bezbožnost pronásledovali právě „osvícení“ athénští pohané.91 Jak jsme koneckonců viděli, dosud relativně přátelské vztahy mezi pohany a křesťany za Konstantinovy vlády otrávily právě Juliánovy snahy zvrátit vzestup křesťanství a ty také podnítily mnohé v konfliktu, který následoval. Ještě důležitější je, že za vším tímhle nově objeveným nadšením pro „tolerantní“ pohanské náboženství se v pozadí skrývá námitka proti účinnému náboženství, proti jakémukoliv Bohu hodnému toho jména. Na náboženství neúčinné, na nevýznamné bohy malého měřítka, omezené moci a dvojznačné morálky se pějí chvály právě proto, že na takovém náboženství ve skutečnosti nezáleží. Novopohané věří, že je mnohem lepší mít náboženství, které nemá žádný efekt, než takové, které by dokázalo významně motivovat lidské jednání. Může taková schopnost monoteismu vyústit v tragedii? Jistěže. Není tedy polyteismus bezpečnější? Snad pokud bychom uvažovali v měřítku svatých válek, ale ne, pokud jde o podporu morálního jednání nebo mnoha přitažlivých forem humanitární práce.92 Důležitější je, že volba mezi polyteismem a monoteismem se nenabízí sama o sobě. Juliánova snaha obnovit chrámy byla bláhová a ničeho nedosáhla kvůli tomu, že když se střetne polyteismus s monoteismem, monoteismus vždy vítězí. Snadno. A děje se tak právě proto, že nabízí mnohem víc a činí tak s mnohem větší věrohodností a stává se proto volbou jak filosofů, tak lidu.

89 90 91 92

Rudolph, 1987:367. Kirsch, 2004:18. Garnsey, 1984:3

Viz Stark, 1996, 2004.