Závěr Proč musí historikové umět počítat

Roku 1962 řekl Arthur Schlesinger Jr.—uvolněný z harvardské katedry historie do Bílého domu, kde sloužil jako intelektuál presidenta Johna F. Kennedyho—shromážděnému posluchačstvu amerických vědců, že „téměř všechny důležité [historické] otázky jsou důležité právě proto, že nepodléhají kvantitativním odpovědím.“1 Taková arogance mnoho jeho posluchačů vzrušila, jak tomu u chytrých nonsensů často bývá. U dalších to podnítilo úvahy o tom, jak někdo tak mizerně proškolený mohl vystoupat tak vysoko v historické profesi. Pravda je taková, že mnohé skutečně významné historické otázky vyžadují kvantitativní odpovědi. Je tomu tak proto, že zahrnují tvrzení o proporcích: točí se kolem slov jako je žádné, pár, někteří, mnozí, většina, všichni spolu se slovy jako je nikdy, vzácně, zřídka, často, obyčejně, vždy a tak podobně. Uvést, že roku 325 císař Konstantin jmenoval křesťana Publilia Optatiana Porfyria prokonsulem v Achaji, znamená sdělit prostý fakt.2 Adekvátně ho potvrzuje odkaz k dochovaným spolehlivým pramenům. Ovšem tvrdit, že po krátké vládě Juliána Odpadlíka, jmenovali římští císaři konsuly a prefekty jen vzácně pohany a téměř všechny tyto pozice dávaly křesťanům, znamená uvádět fakt proporční. Druhé tvrzení je mnohem významnější než první a je mnohem složitější ho verifikovat. Je k tomu zapotřebí informace o náboženské identitě všech mužů jmenovaných v daném období. Jak jsme viděli, když byla tato fakta konečně shromážděna, ukázalo se, že tvrzení je naprosto mylné. Během zmíněné doby jmenoval každý císař do těchto funkcí mnoho pohanů a jen za jediného z nich (Gratiana) získali křesťané i jen polovinu těchto jmenování! Častokrát se může stát, že historik nemůže získat pro potvrzení proporčních tvrzení odpovídající čísla, to ale nic nemění na skutečnosti, že všechna taková tvrzení předpokládají numerický stav věcí. Právě to jsem měl na mysli, když jsem tento záměr nazval „Proč musí historikové umět počítat.“ Pro pokračování se obraťme zpět k Arthuru Schlesingerovi a knize, která založila jeho pověst: The Age of Jackson. Po desetiletí před Schlesingerem bylo ústřední otázkou o „jacksonovské demokracii“, jak se Starému Ořešákovi podařilo motivovat o miliony Američanů více, než kdykoliv dříve, aby pro něj hlasovali ve volbách. Věnovaly se tomu všechny hvězdy americké historiografie, včetně Charlese a Mary Beard, Richarda Hofstadtera a Johna Bacha McMastrerse. Předkládali pozoruhodnou změť vysvětlení, ale všichni se shodli s Beardovými, že Jacksona vynesla do úřadu „burácející povodeň nové demokracie“3. Schlesinger svou kariéru proto zahájil pokusem vysvětlit „nesmírné množství hlasů v lidovém hlasování“, které Jackson získal, když byl roku 1828 zvolen v „mohutném demokratickém povstání“4. Všimněte si, že si Schlesinger nevystačí s tím, že by prostě sdělil, že byl Jackson zvolen. Zdůraznil proporce vítězství—bylo „nesmírné“ a „mocné“. V roce 1946 jeho kniha získala Pulitzerovu cenu, protože recenzenti považovali Schlesingerovo vysvětlení velké Jacksonovy přitažlivosti pro „obyčejného člověka“ za velmi přesvědčivé. Brzy ale začaly potíže. V roce 1960, dva roky před tím, než Schlesinger vyjádřil své opovržení pro kvantifikaci si Richard P. McCormick dal tu práci a spočítal hlasy. Přesvědčivě prokázal, že na jacksonovských volbách byla pozoruhodná hlavně nízká volební účast! Nešlo o žádný „mocný“ ani „nesmírný“ výlev. V předchozích volbách bylo odevzdáno více hlasů. To, co historiky tak dlouho pletlo byl fakt, že šlo zjevně o první presidentské volby, při nichž byla věnována pozornost celkovým výsledkům lidového hlasování oproti pouhému sdělení o výsledcích sboru volitelů. Tváří v tvář velkým počtům hlasů si nikdo nedal práci, aby spočítal, zda jich bylo více nebo méně než obvykle. Výsledkem bylo, že generace historické analýzy tvořil hotový nesmysl, věnovaný vysvětlování něčeho, co se nestalo! Když tehdy někteří v publiku slyšeli, jak Schlesinger lehkomyslně ignoruje skutečnost, že jeho slavné dílo je vinou jeho numerické negramotnosti troskách, muselo jim to připomínat děti, které se hrozně snaží pohvizdovat si, když za tmy prochází kolem hřbitova. Pravda je taková, že i když bylo McCormickovo odhalení publikováno v The American Historical Rewiev, nejváženějším časopisem v oboru, bylo vcelku ignorováno a mnoho učebnic ještě několik desetiletí psalo o nesmírné Jacksonově přitažlivosti. Pokud vím, Schlesinger nikdy neodvolal. Zůstává smutnou skutečností, že mnozí historikové stále s potěšením tvrdí, že kvantifikace jsou nejen nemožné, ale že ani nemají obzvláštní hodnotu. Významný francouzský historik Pierre Chuvin se zřejmým potěšením v
1 2 3 4 Scblesinger, 1962. Barnes, 1995:139. Beard a Beard, 1933:550. Schlesinger, 1945:36.

posledním době prohlašuje, že „starověké dějiny kvantitativním hodnocením nadále plně vzdorují.“5 Nejsem si jist, co by říkal, na to, že jsem v sedmé kapitole sílu pohanství v pátém století kvantifikoval v první řadě pomocí unikajících faktů vyhrabaných z jeho výborné Chronicle of Last Pagans (Kronika posledních pohanů). Najevo tak vychází důležité téma: kdyby se podařilo historiky přesvědčit, aby počítali, mohlo by to přinést velké výhody. Aby mohl autor napsat knížku, jako je tahle, musí kvůli tomu kvůli tomu prosívat horu vysoce specializovaných studií. Jelikož je život příliš krátký, nemůže žádný autor obecného díla mistrovsky ovládat původní prameny, z nichž čerpá svou sílu specialista. Nemohl bych kvantifikovat vzestup křesťanství, kdyby mi von Harnack neposkytl informace, které kousek po kousku získával během mnoha let zasvěcených studiu starověkých pramenů. Ani sílu pohanství bych nemohl kvantifikovat, pokud bych nemohl potřebné informace filtrovat z publikací Chuvina a dalších. Bohužel filtrovat je správné slovo, protože z mnoha autorů, jejichž díla jsem konzultoval, zřejmě jen von Harnack chápal, jak potřebné je nabídnout úplné pokrytí a uspořádaně je předložit. Všichni ostatní z mnoha badatelů, ze kterých jsem čerpal pro další měření kriticky důležité údaje, je poskytovali jako rozptýlené komentáře a poznámky na okraj a častokrát bylo nutné sestavit míru z mnoha různých autorů. Kdyby byli tito autoři vnímaví pro možnosti kvantitativního použití jejich práce, poskytli by ji tak, jako von Harnack a já bych nejspíš dosáhl větší přesnosti (mnohem snáz). Jsem rád, že proměnné použité v předchozích kapitolách jsou přiměřeně dobře změřené. Právě tak jsem si ale jist, že například Peter Brown6 by dokázal dát rychleji dohromady přesnější data o městech s manichejskými skupinami, než jsem dokázal z jeho výborné eseje vydolovat já, i když jsem si pomáhla rozsáhlým dílem Samuela Lieuse. 7 Podobně by Lynn Roller8 mohla poskytnout lepší data o městech s kybelinskými chrámy, než jsem mohl já načerpat z její knihy. Nikdo z těchto autorů samozřejmě neočekával, že se kdokoliv pokusí jejich dílo kvantifikovat. Jenže v tom je celý problém! Proč? Odpověď bohužel zní: protože takové věci nikdo nedělá. Mnozí historikové, zejména ti, kteří se věnují dějinám starověku budou tuto knihu přijímat s nejhlubším podezřením a další z nich se zaníceným opovržením. Pro ně jsem samozřejmě nepsal. Psal jsem pro běžného čtenáře, pro početně gramotné badatele a zejména pro graduované studenty historie, abych se právě je pokusil nalákat, aby se věnovali ukázněnějším a vyspělejším podnikům. Výše zmínění experti by mě totiž nejen překonali v kvantifikaci mnoha proměnných použitých v této práce, ale právě jen specialisté mohou kvantifikovat mnoho dalších proměnných, které vyžadují používání původních pramenů. Pro příklad a jako vyjádření přání uvažme potenciál obsažený v obrovských sbírkách nápisů (včetně graffiti), které historikové starověku shromáždili. Za poslední dvě století bylo objeveno ohromné množství starověkých nápisů vytesaných do kamene (zejména na náhrobních kamenech a na pomnících), namalovaných na zdech, vtištěných do jílových bloků a cihel, vyrytých na olověné pláty a napsaných na pergamenu či papyru. Existují ohromné sbírky nápisů v sumerštině, egyptštině, perštině, hebrejštině a dalších jazycích starověku. Ale i kdybychom je nechali stranou, pořád tu jsou stovky tisíc nápisů v řečtině a latině (a dalších jazycích jimiž se v římské říší mluvilo), které byly sesbírány a publikovány, s četnými a častými dodatky.9 Některé z těchto sbírek byly v posledních letech digitalizovány a mnoho dalších projektů je právě v běhu nebo v plánech. Většina sbírek byla organizována podle různých témat, i když některá organizační schémata jsou nešťastná. Předpokládám, že po dokončení digitalizace budou moci studenti a badatelé v oboru historie sbírky elektronicky prohledávat a organizovat si je podle potřeb konkrétních výzkumných záměrů. Třebaže historikové často citují pár nápisů, aby ilustrovali různá tvrzení, jen velmi zřídka je používali kvantitativním způsobem. A i tehdy se takové případy omezovaly na sestavování velmi prostých popisů, jako byly grafy popularity různých římských bohů Ramsaye MacMullena.10 Z těchto ohromných sbírek nápisů by se ale daly snadno získat pozoruhodně citlivé kvantitativní míry významných proměnných. Abychom byli určitější uvažme měření v náboženském kontextu. MacMullen ukázal, že popularita různých pohanských bohů se ve čtyřech hlavních oblastech římské říše lišila. Varoval ovšem, že v některých místech byly nápisy soustředěny na několika málo místech a to že mohlo celkový regionální obraz pokřivit. Tento problém bylo možné do do značné míry eliminovat rozdělením nápisů do sad pro každé z jednatřiceti měst a kdyby se pak pro některé město dochovalo příliš málo nápisů na to, aby to zasloužilo započtení, byl by takový soubor vynechán. MacMullenova data je také velmi obtížné porovnat napříč regiony, protože informuje jen o frekvencích, aniž by bral v potaz, že pro některé regiony bylo mnohem více nápisů, než pro jiné. Spočítání procenta nápisů věnovaných, řekněme, Dianě, v každém regionu by přineslo smysluplná regionální srovnání, kdežto ze syrových četností se taková srovnání dovozují těžko.
5 6 7 8 9 10 Chuvin, 1990: 12. Brown, 1969. Lieu, 1999. Roller, 1999. Bodel, 2001 MacMullen, 1981:6.

Za předpokladu, že by lidé schopní tyto nápisy číst a porozumět jim, měli sklon kvantifikovat , jaké míry by mohli sestavovat? Mohli by začít následujícími (s vědomí, že některé se ukáží jako nemožné nebo nebudou mít žádný účinek): 1. Jaké procento nápisů má významný náboženský obsah? Mnoho takových nápisů budou dedikace dárci či dárcům, kteří postavili, opravili nebo jinak podstatně přispěli konkrétnímu chrámu či svatyni. Dochovaný popsaný blok například oznamuje, že M. Valerius Messalla Corvinus byl
patronem a dobrodincem chrámu Artemis ve městě Efesu.11

Mnohé další nápisy děkují konkrétním bohu či bohyni za nějaké požehnání, další podrobně poučují o provádění specifického rituálu, jiné vypočítávají práva a povinnosti kněží. Taková míra vyjádřená jako procento všech dochovaných nápisů, a s vědomím odlišností v celkovém počtu dochovaných nápisů z různých měst, může docela dobře poskytnout celkový odhad obecné zbožnosti každé obce. Protináboženské cítění by možná mělo být vyňato a umístěno do jiné míry (viz níže). 2. Byly nápisy spíše rovnoměrně rozptýleny mezi mnoho bohů, nebo jeden či dva dominují? Velmi prostá míry by spočívala v celkovém počtu různých bohů zmiňovaných za každé město. Taková míra by mohla nabídnout příležitost k ověření úvahy, že tradiční římské náboženské náboženství nakonec oslabilo to, že nabízelo příliš mnoho bohů—„matoucí množství alternativ“ jak říká E. R. Dodds (viz kapitola 2). Uspěly nové víry z Východu, včetně křesťanství, dříve ve městech s větší rozmanitostí bohů? 3. Jaké jsou variace pokud jde o nejčastěji zmiňované bohy, kterých pět je nejvíce a nejméně populárních? Lišila se města více oddaná Jupiterovi od těch, kde byla číslem jedna Diana? V MacMullenových datech Dianu předčil v „severo-středních provinciích“ pouze Mithras, jen málo byla ale zmiňována v severní Africe. Byl v pohraničních městech ohrožovaných vpády nepřátel populárnější Mars? V MacMullenových datech se nachází jedna zajímavá věc: popularita Merkura byla přímo úměrná vzdálenosti oblasti od Říma. Bylo to kvůli popohánění zpráv na jejich cestě, když posly čekala dlouhá vzdálenost? 4. Jaký byla namíchána pohlaví bohů pokud jde o jejich popularitu? Jaký byl poměr nápisů bohům a bohyním? Byly bohyně relativně více populární v některých místech oproti jiným? Jsou například helenická města více přiznivá bohyním? MacMullen zjistil, že Venuše byla mnohem populárnější v severní Africe než v Galii. Soustředí se bohové pohromadě podle pohlaví? Jinak řečeno, jsou v některých městech všechny bohyně více populární, než v některých jiných? 5. Jaký je podíl náboženských nápisů věnovaných různým „orientálním“ náboženstvím, jako bylo uctívání Kybelé a Isis? Například, z Pompejí:
Numerius Popidius Celsinus, syn Numeriův, od samotných základů obnovil vlastním nákladem chrám Isis poté, co se zhroutil při zemětřesení.12

Taková míra založená na nápisech může posílit jiné, které používají jako způsoby sledování šíření nových věr z Východu chrámy nebo sbory. 6. Jaký byl podíl nápisů spojených s judaismem a s křesťanstvím? (existují samostatné sbírky věnované každém z nich.) Křesťanský náhrobní nápis z Říma:
Nechť toho, kdo by chtěl porušit tento hrob stihne úděl Jidášův13
11 Gordon, Reynolds, Beard, and Rouecbe, 1997:216. 12 V Keppie,1991 :95. 13 V Keppie, 1991: 122.

Další z města Como: Udržujte, všichni křesťané, tento hrob v bezpečí do konce světa, abych se tak mohl vrátit do života bez překážek, až Ten, který přichází, bude soudit živé a mrtvé.14 Obraťme se nyní k osobám, od nichž nápisy pochází. V mnoha případech lze určit pohlaví, sociální status a etnickou příslušnost autora. Zde je příklad nalezený na mramorové desce ve Smyrně datované zhruba do druhého století n.l.: Rufina Ioudaia, hlava synagogy, postavila tuto hrobku pro své propuštěné otroky a otroky vychované v jejím domě.15

Dárcem byla bohatá židovská majitelka otroků a na základě tohoto a mnoha dalších podobných nápisů se nyní uznává, že mezi Židy v Diaspoře ženy často zastávaly vedoucí náboženské role. 16 Nebylo to nic výlučně židovského. Je zřejmé, že existovaly křesťanské ženy, které v prvotní církvi zastávaly přední postavení. 17 Nápisy dokonce odhalují, že řecké a římské ženy hrály v občanských záležitostech mnohem důležitější roli, než naznačují právní dokumenty, starověcí historikové, ba i dramatici. Například nápis z prvního století př.n.l. objevený v malém maloasijském městě Priene (kde Alexandr Veliký zasvětil velký chrám bohyni Athéně)18, dává na vědomí, že „městský akvadukt a vodní nádrž“ zaplatila jistá žena, která sloužila jako jedna z městských správců.19 S ohledem na závislé postavení žen v klasických společnostech není ovšem pochyb o tom, že bylo pravděpodobnější, že nápisy po sobě zanechají spíše muži než ženy. Liší se to ale město od města? Proto se ptáme: 7. Jaký byl celkový poměr pohlaví těch, kdo dali podnět nápisu nebo o nich pojednával? Ve všech známých společnostech jsou navíc ženy zbožnější než muži. Projevuje se to i tu? Tedy: 8. Ve srovnání s nápisy obecně věnují ženy vyšší procento svých nápisů náboženství? Liší se to město do města? 9. Jaký je mix pohlaví u náboženských nápisů podle konkrétního božstva nebo víry? MacMullen informuje, že dvaadvacet ze čtyřiačtyřiceti dedikací Kybelé v severozápadní Itálii pocházelo od žen. A nepřekvapí, že je od ženy pocházela jen jedna z jednaosmdesáti dedikací Mithrasovi.20 10. Jaký je mix statusu těch, kdo dávají podnět k náboženským nápisům? Už v roce 1913 analyzoval Dwight Nelson Robinson 1149 nápisů „orientálních kultů“ aby zjistil, zda „ctitel“ byl úřední činitel, kněz, soukromý občan, voják, obchodník, propuštěnec, nebo otrok.21 Své výsledky rozdělil do osmi regionů a našel v nich značné variace. Například ze 199 nápisů Mithraovi v podunajských provinciích pocházelo 22 od propuštěnců a 23 od otroků, kdežto v „Germaiích“ nebyl od propuštěnců žádný a jeden jediný do otroka. Naproti tomu MacMullen informuje, že v Římě „tři pětiny“ z „nápisů pro Isis“ pocházely od otroků či propuštěnců.22 11. Jaké procento ze všech nápisů a také konkrétně ze všech náboženských nápisů pocházelo do etnických menšin? Mnozí tvrdili, že s když se „orientální“ náboženství šířila říší nedařilo se jim přitahovat místní ctitele, ale udržovali je „lidé z vnějšku,“ z Východu.23 Kvantitativní opora, kterou při tom zmiňují je velmi sporá. V každém případě by tato míra mohla dobře posílit tu, která se zakládá na přístavních městech, jelikož by nám mohla pomoci určit, které menšiny byly přítomny a spočítat jejich relativní velikost. Nyní se obraťme k dalšími aspektu náboženského kontextu a uvažme rouhavá graffiti tak, jak je někteří badatelé sebrali a setřídili. Kupříkladu zdi Pompejí „ukazují tucty rouhavých grafiti, urážejících Venuši (božskou
14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 Keppie, 1991: 122. Corpus Inscriptionum Judaicarum, 741. Brooten, 1982; Trebilco, 1991 Stark, 1996. Cook, 1987:21 Rives, 2001:136. MacMullen, 1981: 116. Robinson, 1913. MacMullen, 1981: 114. MacMullen, 1981: 116.

patronku města) nebo, v taverně, obscénní malůvky, na účet Isis.“ 24Další slavné graffiti, tentokrát ze zdi v Římě a datované kolem roku 200 n.l. ukazuje člověka před postavou s oslí hlavou na kříží a zní:
Alexamenos uctívá svého boha.25

Svatokrádežná graffiti svědčí o dvou věcech: bezbožeckých (nebo protináboženských) pocitech a náboženském konfliktu. Rouhání na pompejských zdech zřejmě odráží první případ—jsou to ekvivalenty čmáranic „Bůh je mrtev“ v bočních uličkách. Vyobrazení Krista s oslí hlavou může být bezbožné, nebo může být přímo zaměřené proti křesťanství. V Británii byly nalezeny pohanské proklínací tabulky zaměřené proti křesťanům.26 Tak či tak: 12. Jaké procento všech nápisů a také specificky všech nápisů náboženských, je rouhavých? Lze rozlišit mezi rouháním a konfliktem? Předpokládám, že rouhání i náboženský konflikt odráží náboženskou situaci, který prochází proměnou a vzájemnou soutěží. Mají tyto míry korelaci s přílivem věr z Východu? Vedle náboženských konfliktů mnohá (většina?) řecko-římských měst trpěla silnou entickou záští, která často propukala v krvavé nepokoje. Proto se můžeme ptát: 13. V jakém poměru nápisy obsahují etnické urážky? 14. Jak velká je rozmanitost pokud jde o skupiny, na které tyto nadávky útočí? Jde o jednostranný, dvoustranný nebo mnohostranný fenomén? 15. Která skupina či skupiny byla primárním cílem či cíli? A konečně řecko-římská města také trpěla politickými konflikty a vzpourami. Tedy: 16. Jaká je četnost nápisů zahrnujících politický protest? Vůči komu jsou takové nápisy namířeny? Jak korelují s náboženskými proměnnými? Předchozí seznam je pouhou ilustrací některých věcí, jimiž mohou specialisté proměnit bádání o náboženství ve starověkém světě. Snadno by se dalo vytvořit mnoho dalších seznamů pro jiná primární témata—sociální třídu, rodinný život či otroctví, abych uvedl jen pár. Vidím v tom docela zářné perspektivy, ale jelikož z latiny si jen něco málo pamatuji z žákovských let a řecky neumím vůbec mohu jen doufat, že někdo jiný jednou tyto míry sestaví a spočítá. Nyní bude vhodné, abych shrnul, co má nynější snaha o kvantitativní analýzu mohla doplnit k porozumění dějinám prvotní církve. V první řadě statistiky probouzí sebedůvěru, protože jsou pevné a konsistentní. Druhým velmi povzbudivým výsledkem je, jak jsme si všímali průběžně, data silně podporují velmi mnoho věcí, na nichž se všichni shodují, že platí. Křesťanství se šířilo z východu na západ, své první obce a sbory získávalo ve městech, který byla blíže Jerusalému. Vřelejšímu přijetí se mu dostalo ve helénických městech. Dříve dosáhlo do přístavních než do vnirozemských měst. Kdyby data silně nepodporovala tato očekávání, celý projekt bych odvolal. Ale právě kvůli těmto předvídaným výsledkům nabývají na značném významu méně předpokládaná zjištění. Navíc, i když některá zjištění mohou být poněkud neočekávaná, je rovněž velmi povzbudivé, že se neobjevila žádná skutečně „nová“ nebo nepravděpodobná zjištění—výsledky, které by nikdo nikdy nepředpokládal. Neukázalo se, že by se gnostické školy skrývaly v první řadě v malých vnitrozemských městech, nebo v těch městech, která navštívil Pavel. Ani jsme nezjistili, že by mithraismus byl hnutím velkých měst. Namísto toho byly všechny výsledky, které by mohly být považovány za neočekávané, předjímané alespoň několika dřívějšími autory a proto jim nechybí jistý doklad původu či přijatelnosti. Vezměme si Pavlovy misie. Data ukazují, že Pavlovy návštěvy neměly žádný nezávislý dopad na rychlost christianizace, jakmile se vezme v potaz existence diasporních židovských komunit. To sice je v rozporu s tradicí, že Pavlova misie byla zaměřena k pohanům, ovšem pečlivé čtení Skutků ukazuje,
24 MacMullen, 1981: 63 25 Viz Stark, 1996: 146. 26 Reynolds, Beard, a Roueche, 1986:139.

že se Pavel soustředil na svědectví Židům. Pohané ho při osmi různých příležitostech nebičovali a opakovaně ho nevyháněli ze synagog. Zdá se koneckonců pravděpodobné, že když Pavel učil, že konvertité ke křesťanství nemusí dodržovat zákon, nepřitahovalo to zprvu nejvíce pohany, ale Zákona ne příliš dbalé helenizované Židy v diaspoře. Nejde tedy o případ, kdy by kvantitativní zjištění byla v naprostém rozporu s jinými doklady. Stejně tak platí, že zjištění ohledně Kybelé a Isis nás pobízí, abychom si všimli do jaké míry bylo křesťanství „orientální“ vírou oslovující emoce, svědomí a intelekt, právě tak, jak to Cumont vysvětluje ohledně dalších nových náboženství z Východu. Toto rozpoznání nás pobízí, abychom blíže zkoumali, jak mohly podobnosti mezi uctíváním Isis a křesťanstvím druhé víře prospět v tom, že ji učinily přitažlivější a přijatelnější pro pohany. Protože i to již naznačovali někteří vážení badatelé27, není kvantitativní výsledek novinkou, ale potvrzením a tedy podporou méně populární pozice. Ani data o gnosticích se neobjevují jako náhlý šok, Dobří historikové se už dlouho přeli a dokládali, že standardní balík nauk a hnutí byla nelogickou směskou, což Michaela Williamse vedlo k závěru, že mnohem více smyslu dává nahrazení podmnožinou demiurgických skupin. Korelace k této diskusi dodává tolik, že přesvědčivě ukazuje, že Williams má pravdu. Nyní tu ke kvalitativním argumentům máme kvantitativní data ukazující sílu spojení uvnitř podmnožiny i chybějící spojitosti této podmnožiny s dalšími mírami, které jsou s nimi příliš často házeny do jednoho pytle. A konečně data silně podporují myšlenku, že demiugismus nevznikl ani jako židovská, ani jako křesťanská hereze, ale jako pohanský výtvor, přesně tak, jak velmi horlivě tvrdí Kurt Rudolph. Kvantifikace historickým diskusím a přím vposledku přispívají hlavně kázní. Aby mohl člověk pracovat s kvantitativními daty musí vést systematickou argumentaci a dovádět ji k zřejmým závěru—ne tančit kolem dokola, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Musí se pak vypořádávat s konkrétními důkazy pro nebo proti. Samozřejmě i tehdy, když jsou historikové natolik pečliví, že kvantitativní data konzultují, stane se, že je pochopí špatně. Ale nestává se to tak často. A to vede k základnímu vhledu, který celý tento projekt podnítil: když dojde na proporční tvrzení, neměly by se počítat názory těch, kdo nechtějí počítat.

Poděkování
Tato kniha by nebyla napsána nebýt Roberta Worthama. Přihodilo se to takhle. V roce 1991 jsem publikoval stať založeno na jednadvaceti řecko-římských městech a v ní jsem na několik otázek ohledně christianizace městského impéria použil kvantitativní metody (Stark, 1991, a pak znovu vydáno jako kap. 6 ve Stark, 1996). Začínal jsem s tím trochu v žertu a žasl jsem nad tím, jak dobře se data statisticky chovala a jak mnoho světla se zdálo, že výsledky vrhají na významné problémy. I tak byla ale má snaha ve srovnání s touto studií dosti neohrabaná. Navíc jsem se tehdy nemohl vůbec ničím vykázat jako historik jakéhokoliv druhu, nemluvě o takovém, který by se věnoval dějinám raného křesťanství. Proto jsem v článku vyzval specialisty z oboru, aby se k tomu podniku přidali a doplnili k souboru důležité proměnné. O několik let později přidal Tim Hegedus, postgaduální student University of Toronto, proměnou tvořenou lokacemi chrámů Isis s výsledky, které byly komplementární s mými, a i jeho stať byla nakonec publikována.28 Ale bylo vše. V srpnu 2003 mě velmi překvapilo, když jsem zjistil, že Robert Wortham přijal mou výzvu a předložil stať pro nadcházející výroční setkání Society for Scientific Study of Religion (SSSR), které se mělo konat v Norfolku ve Virginii v říjnu toho roku. Napsal jsem mu, aby mi předem poslal výtisk jeho stati a velmi na mně zapůsobily jeho inovace, zejména v tom, že vytvořil proměnnou, odrážející to, ve kterých městech misijně působil Pavel. Na setkání SSSR jsem s Robertem a jeho manželkou posnídal a jeho zájem o můj starý projekt mě pobídl, abych se mu více věnoval, zejména proto, že jsem se mezitím za dvacet let dozvěděl o mnoho víc o dějinách prvotní církve. 29 Robert mě poté upozornil na nové studie o populaci řecko-římských měst, které se objevily od té doby, kdy jsem vybral dvaadvacet, která měla alespoň 30 000 obyvatel. Tyto nové prameny ukazovaly, že v římské říši bylo k roku 100 n.l. devět dalších měst, které měly přinejmenším tolik obyvatel. Tento podstatný nárůst počtu případů samozřejmě vylepšil statistickou stabilitu výsledků. Robert velkoryse poskytoval poučené komentáře k náčrtům jednotlivých kapitol a pokračuje ve své zajímavé práci v této oblasti. Díky, Roberte. Měl jsem rovněž prospěch z pečlivého čtení různých částí knihy několika významnými badateli, včetně Daniela Williamse, Michaela Allena Williamse a Magnuse Zetterholmna.
27 Zejména Witt, 1997 28 Hegedus, 1998. 29 Jak tomu bývá až příliš často, článek byl napsán v roce 1989, ale trvalo dva roky,než se objevil v tištěné podobě.