Karel Hynek Mcha

Kivoklad
(st romnu Kat, Kvty esk I, 1834)

Znn tohoto textu vychz z dla Romny a povdky tak, jak bylo vydno v nakladatelstv Laichter v roce 1906 (MCHA, Karel Hynek. Romny a povdky. K vydn upravil Jaroslav Vlek. Praha: Laichter; 1906. 277 s. Spisy Karla Hynka Mchy, sv. 1.). Dal elektronick texty naleznete online na www strnkch Mstsk knihovny v Praze: http://www.e-knihovna.cz. Verze 1.0 z 29. 9. 2010

 krli! Dobrou noc!

I.
Nu ty ns ve po tvm slov pjdem v pravo, v levo, bu vped, bu vzad; Rukopis krlovdvorsk.

Hluboko v kivokladskch lesch pivtala kukaka jarn jitro. Jaro a Stivn poreli na kopci nad hlubokm ouvozem stovk buk, jehoto koeny mezi skalnmi rozsedlinami na mnoho sh dol k ouvozu se plazily. Buk i skaliska tak hust byly bzami a jehlim zarostl, e ed kamen z tch rotin jen jako poboen baty vyhldalo, a e pocestn, el-li jaks okolo, nespatil pracujcch, nbr jen seker jejich optovan slyel rny. Ji mus bti k pt hodin, pravil Jaro, vysok ediv starec, ustav od prce a podpraje se o polou podat buk, a jet jest tak ero, jako by dv hodiny schzely do slunce vchodu. Ano, odpovdal Stivn, takt vysok, siln mladk, poodchzeje stranou, kde pod nzkm modnem na rozestenm plti leela tykvov lahvice, naplnn mlkem, a naat bochnk jenho chleba. Mme dnes hustou mlhu, ale siln se tla k zemi; ne dv hodiny uplynou, budeme mt krsn den, jak jet nebyl v letonm jaru. Jaro: Vak skoro jest as, aby nad eskou zem ji jednou vyel jasn den. To jet mnoho, myslm, na Berounce vody uplyne, neli se toho dokme, odpovdl ciz hlas, a z hustho kov vykroil siln mu mezi n. Pomhej Pn Bh po rnu, pravil a krel pmo k Stivnu pod modn, sahaje po lahvici, kterou mu onen podval. 3

Dej to Pn Bh, dkovali pedel. Vtme t, Duchoni, z vesel Prahy. Z vesel, pravte? odvece Ducho. Tam te nen hrub veseleji, ne v na chatri; tm vak hlunji. Man se opt neshodli s krlem a panstvo se pidalo k nim. Krl je zajat. Bh v, kam jej odvlekli. U sta hrom, to jest mnoho jednm dechem! zvolal Stivn. Praha te vce vldne, neli krl Vclav, jen se dle po vzench toul, ne na trnu sed. Jaro: Je pr vak tak velmi ukruten, jak se o nm vypravuje. Co j vm, me kivokladsk v mnoh toho a krvav dti dkazy. Stivn: Mysl lidomornu? Tak se mi zd, e bude brzo krv petkati, jakkoli vysok jest. Sm jsem jich dosti vidl, kter tam odvedli, a kte, vejdouce tam, zapomnli se navrtit. Ducho: Jak se o nm v Praze povd, jest asi podivn lovk i s katem, kmotrem svm. Rno krl Vclav, nebo jak jej Praan jmenuj, leniv Vclav, odsoud, kdo se mu vinnm bti teba jen zd, v poledne jej kmotr zprovod meem ze svta, a u veer pr obadva pi sklenici vna pro zavradnho bduj a hoekuj tak dlouho, a jazyku nelze pohybovati se a a oba nadobro zpit na lko roznesou. Jaro: Vru divn; to nepochopuji, a ji tak mnoho divnho jsem o tom kmotru a spolu katu i pteli krlovskm slyel, e V tom bylo slyeti z hlubokho ouvozu dusot pibliujcch se kon; vickni ti umlkli a poslouchali napnutma uima, neb dusot tolika kon bylo cosi neobyejnho v lesch kivokladskch. Ble a ble pichzeli jezdci, a poslze zrovna pod nimi stti zstali a z hlubokho ouvozu bylo slyeti hrub hlas: Mn se zd, e musme bti daleko od hradu! Tak se mi zd, odpovdal hlas jin. Dre se bzy po kraji skaliny, stl Stivn na poraenm buku a poloenm pes ouzk ouvoz na mst mostu, a hledl dol do ouzkho ouvozu. Pro hustou mlhu vak nikoho nevidl, jen slyel hlasy mluvcch a ehtot i dechot uhnanch kon. 4

Proklat mlha! pravil opt hrub hlas. Ji jsme zbloudili s cesty. J se nepamatuji, e bychme kdy byli jeli takovmto mezi skalami prlomem na Kivoklad. Vinti, zatrub! Snad ns nkdo usly. Sotva doekl, zavznl siln hlas loveck trubky a rozlhal se siln oulabinou. Ohlas hor odpovdal vdy zdlenji, pozdji a slabji, a umlknul. Stivn siln houknul, hlas se rozlehl a ozvna opt odpovdala dl a dle, a i zas kolem ticho bylo. Pijedeme touto cestou na Kivoklad? znla zdola otzka. Ano, odpovdal Stivn. Pode vzhru oulabinou, a pijedete ku potoku, kde se schzej spdy sedmera hor. Naproti vm, pokraj hory tet od vchodu, b ouzk, skalnat cesta, ze ky jednoho kon; pi n stoj devn k; po t vyjedete na kopec. Na temenu hory dl se stezka v nkolik rozcest; jete prostednm, a uvidte s nejvyho pahorku na levo vystupovati z mlhy ve hradu Hyvny dle na zpad, na vysokm kopci, rozlehl javor; mezi obma, prv uprosted, naleznete irokou silnici, po t se dte na levo a pivede vs a ped brny hradu kivokladskho. Kdo jsi, jen nm odpovd? tzal se hlas z ouvozu. Chatrnk ze Zakopanho, odpovdl Stivn. Me-li k nm slzti? znlo zdola. Mohu, volal Stivn. Tedy slez a oka nm cestu. Hned, odvce mlad chatrnk, a pokynuv druhm, lezl, zadruje se o bzu a rot, se skaliska na skalisko, s vtve na vtev, po pkr zdi skaln dol do ouvozu, a stanul ped jzdnm sborem. Te teprva mohl vecko nleit rozeznati. Vpedu, na ernm koni, stl ed starec, vecek upiat v brnn. Stbrn plbice a zlat ostruhy jevily lovka z rodu vyho. Pi nm, na blm koni, stl vythl, velmi mlad jinoch, pes jehoto plece zlat loveck trubka visela; takt byl cel odn. Pohled a chovn tohoto k prvnjmu pravilo jej synem bti starcovm. Za nimi bylo as 5

dvancte jezdc po mstsku obleench, plbice a nprsnky mli z blskavho ocele. Vickni dreli mee vytasen, kter vak pi spaten Stivna do poev vreli. Uprosted nich vynikaly dv vysok postavy, jen mezi ostatnmi na prvn pohled znamenit se dlce, pozornost budily. Prvn, na krsnm broni, byl asi ticetilet, thl; katanov, dlouh, dolem zakrouen vlasy padaly kolem vysokho ela, kter, spolu s nimi, erven, zlatem protkvan apka, jedinm, blm, vysokm a v bohat zponce zatknutm prem ozdoben, zastiovala. Z ela, jasnch zrak a z cel postavy i z oblieje, jemu temn licousy a katanov vousiska vrazu smlosti propjovaly, vysvtala jaksi vzneenost. Mohl jezdec tento slouti muem krsnm. Odv jeho byl zcela bl, stbrem bohat ozdoben, a na hrdle jeho skvl se zlat etz. Pes ji visel bohat ps na zatknut mee neboli spe mal dky, jakovch vy stavov pi slavnostech as tehdejch nosvali, kter se vak nyn u jezdce na mst svm nenachzela. Zkrtka, jezdec tento vyhlel, jako by na hodech zajmut a semto zavezen byl. Druh postava mnohem hrznji vypadala. Takt, jako prvn, vysok a thl byl jezdec tento; ern, kudrnat vlasy, nidnou apkou nespiat, kryly cel elo a pod hust obo, pod nm dv plamenn oi zhluboka se jiskily; i ostatn tv byla ernmi vousy zarostl. Pes ern odv plpolal erven pl, a pesp na zdech byl mu pipiat irok me s dlouhou rukovt; ruce vak i nohy ml pevn emeny k sedlu pipnut. Toho veho povimnul sob Stivn na prvn pohled, dlal vak, jako by nieho byl nezpozoroval. Me-li ns dovesti na Kivoklad? tzal se starec v ele pluku. Mohu, odpovdl Stivn. Tedy ns ve, vece starec. Bez dalho promluven obrtil se Stivn a krel veped; cel sbor jel volnm krokem za nm. Nedlouho jedouce tmto ouvozem, uslyeli huen potoka, i brzo nato vyjeli na malou luinu, kde se schzely spdy sedmera hor. 6

Zrovna naproti nim stl devn k a podle nho vedla ouzk skalnat pina na kopec. Nad n, vzhru do kopce, vllo hust lskov kov; pod n byla hlubok, kolm hrz, tm hlub a hlub, m ve po hoe vedla. Po pkr stran bylo siln, zde onde ji peren zbradl, za nm na nkterch mstech jednotliv trn zakvtalo. Hloubji eily se vrchole jedl, ostatn jich dlov tratili se v mlze. Touto-li stezkou musme jeti vzhru? tzal se starec. Prv tou, d Stivn. Nen-li jin, ir stezka nablzku? Na hodinu cesty nen. Tedy, Honzo, slez! d starec. Vzn naeho vezme ped sebe na k. Siln, velik, irok pacholek, u spolenk svch Honza Nebojmse nazvan, slezl s kon a blil se ku koni vznho. Tento vak silnm hlasem, jako by chtl, aby Stivn slova jeho doslechl, pravil:.Zadr, odbojnku! J nechci ujti. Krl Vclav to slibuje. Ji ne krl, odpov ryt. J ti nevm. Tedy se ste! zaiel Vclav, oima vztekem divoce se tpytcma zakroutiv, a Honza sedl za svho vzn. Honzo, mj se na pozoru, pipomnal star ryt. Nestrachujte se, chladn odvce Honza, spolhaje se v nramnou svoji slu, a s obou stran vzn uchopil uzdu bron. Tak vjeli na stezku. Zpedu krel Stivn, za nim jel ryt mlad a za tmto klusal starec. Oba s obnaenma meoma. Za nimi jel krl Vclav; nachmouen obo pikrvalo planouc zrak; elo ml vrskami pokryt. Za nm nkolik jezdc s vytasenmi mei; po tchto nastoupal vze druh a jezdcov ostatn konili ad. Beze slova promluven vyjeli a v polovici pkr stezky. Mlha, msc se s prou dolem hucho potoka, byla po kopci tak hust, e kad jezdec vdy tetho jezdce ped aneb za sebou ji nevidl. Klopot kon po skalnat pd rozlhal se dolem. V tom slyeti inkot za pednmi jezdci. Ohldnou se tito i Stivn, a prv, jakoby blav paprslek, letlo nco pes zbradl v hlubinu mezi vrcholky jedl a 7

zmizelo v hust mlze. Krl Vclav sm sedl na zpnajcm se koni obracuje nevolnho vzhru po kopci; tento vak sepiav se, peltne zbradl a v hlubok se ztrat mlze; krl spadl nazpt na skalnatou stezku. Po chvli slyeti tk pd. Dobrou noc, usml se kat obyejnm smchem svm, nakriv vysoko nos; spodn pysk hluboko sklesl a dv ady pevn seskpench zub jiskily se o zvod se smutn lesknoucmi se zraky. Starec slezl a s krlem, kter, nepromluviv slova a hluboko sklopiv oi, vztekle zuby skpl, kreli pky nahoru do kopce. Nahoe pivedli Honzova kon, krl vyinul se na, a jezdci ostatn obklopive ho, jeli zpovolna dle. Vclav oddychal tce a hlasn. Tamto jest Hyvna, pravil, na levo okazuje, Stivn. Nebylo vak nieho k spaten, le jednotliv vysoko strmc thl v nad hustou mlhu co osaml skalisko z vlncho se moe. Hrad ostatn byl cel v mlhu zahalen. Nade v prv bruntn hoela dennice, a plbice hlsnho leskla se ve vychzejcm, jezdcm vak posud neviditelnm slunci. Vesele zatroubil jinoch, veseleji vak, jako by bylo umluveno, odpovdal hlsn s ve hyvensk. Klusem nyn ujdli jezdci stromoadm hustho lesa, cesta se nila vc a vc, a po tvrt hodin slyeli nablzku hlas trouby hlsnho na Kivoklad. II.
Tie, tie, nech ho spti! O pl noci sehnali ho duchov tsn s loe, a jako ciz, neznm, kter ve tmch hled vchod, po hrad

bloudil. Sobslav od Klicpery.

Zde jsme, rce Stivn a zastav kroky. Kde jest hrad? te se starec. Ped vmi, odpovd Stivn. Krl Vclav pozvedl o. Hradu pro hustost mlhy nebylo k rozeznn, jen v lidomorna, nejble jim a nejvej tu stojc, mhala se mlhou jakoby za edou, hustou roukou. Zaervenal jej kamen a mlhou ztemnl rann ze inila, e krpje krve na n vyvstvati se zdly, a vlnc se mlha psobila, jako by se v povstn u vparu rannm potcela a duchov zde zavradnch jako by obletovali zapomenut svj hrob. Krl Vclav zaraen, bez pohnut tla, pevn upenm okem patil na v, a jaksi trudn mylenky peletovaly v dui jeho; kat ale, zpozorovav ustrnut jeho, usmval se obyejnm smchem svm; zrakov vak jeho jet o mnoho smutnji svtili, ne na kamenn stezce pi spdu pacholka, i hlasit bylo slyeti skpen zub jeho. Zavznla trubka jinochova a vznho na Kivoklad odpovdla trouba; vrtn zjevil se na bat nad branou a ouzkm oknkem znla otzka: Kdo jest? Nov hradn a bval krl! zvolal starec. Hned! Hlasit se zachechtal kat; krl Vclav skpal zuboma. Vrzaly steje tkch vrat, otevela se brna, hradn a syn jeho s krlem, katem a dvma jezdcema vjdli ve hrad. Ostatn se Stivnem vraceli se ku Praze. V tom nad mlhu krvav vychzelo slunce a ada oken hradnch planula v erven zi. Mlha se tratila nakvap. Pchoz na Kivoklad u druh brny opt sekati museli; po mal chvli spustil se zdvhac most, a ouzkou vn branou, nad nto esk v znaku hrd se spnal lev, vstoupili jezdci ve velik hradn dvr. ad zbrojno stl ve zbrani uprosted dvora; u vchodu na pravm kdle, nad nmto budouc byl krlv byt,

chodily dv stre. Vyjede na ndvo, slzali s kon ; vysok siln mu v ele zbrojno pikroil ble, a co zatm jin kata odepial, odejmul mu tento irok me, a ryti starmu, kter s vzny pijel, jej podvaje, pravil: My jsme vs dve oekvali, pane ryti! Mlha ns zavedla, odpovdal tento. Kat, te teprva spativ me svj v rukou rytovch, rychle shnul po pleci, a zpozorovavmu, e mu me schz, tsla se kad la po celm tle. Vraz o jeho, jakkoli ern a jasn byly, vdy bval smutn; te vak jaks nramn tesknost a touha se strachem smen z nich vysvtala. Kde jest mj byt? te se krl. Ryt: V obyejn, kde jste pebvval, kdy se vm rilo krlovsk tento hrad navtvovati. Krl (se zatajenou zlost na kata ukazuje): Tento pjde se mnou? Ryt: Ano ; v to spolenk. Krl, opovrenliv na odpovdajcho se podvav, krel ku vchodu na pravm kdle. Kat, ryt a vdce zbrojno s dvma spolenkoma nsledovali. Vysokm vchodem veli v mal tsn dvr; naproti nim lidomorna, v pravo i v levo nzk, elezem pobit dve k podzemnm alm, v pravo nad tmito hradn byla kaple. Nad nimi na dvou sloupech spovala ouzk pavla pi chodb bytu krlovskho, ku ktermu v pravm hlu nazad kamenn schody vzhru vedly. Po tchto vyede nahoru, krl s katem odeli v pravo za eleznou mi, kter se ihned za nimi zavela; dva zbrojnoi zstali stti pi n, ryt s vdcem zbrojno kreli rovn ped sebe k obydl svmu. U prvnch dve na chodb zastavil se krl; kat, oekvaje poruen krlova, zastavil krok tak. Vclav, pokynuv rukou, veel do pokojka svho, kat krel dle k bytu zvltnmu. Pokoj krlv byl velk, tverhrann, rovmi alouny ozdoben; pi malm vklenku kryla ern zclona mramorov jednoduch k a ped nm ern potaen klektko. Uprosted stl siln, dubov, ezbou ozdoben stl a ti t takov stolice. Dv 10

prostrann okna poskytovaly vhldku v rozlehl dvr a naprotj hory; v pravo byl vchod v lonici krlovu. Vstoupiv v obydl sv, klekl krl ped k ve vklenku, a podepev hlavu na ob dlan, tak jako by beze smysl zstal bez pohnut a do poledne, ani panoe jdla pinejcho si nevimna; ped duchem jeho dlel stran obraz lidomorny, jak mu rno ped oi vstoupil, a straliv mylenky budily vrsky na ele jeho. Odpoledne, as ke tet hodin, probudil ho hlas trouby a brzo nato dusot kon a hlun ve dvoe vtn ze sn stranch; rychle pikroil k oknm. Krsn entina vjdla s provzejcm ji sborem zbrojno ve dvr, ryt star i syn, pomhajce j s kon, objmali ji. V tom vstoupil v sednici krlovu pano, chtje se stolu odklzeti. Kdo jest tato? te se krl. Nynjho hradnho dcera; pijd z Prahy, rce tento. Co dl kat? te se opt onen. Stoj, vece pano, na pavlai s zaloenma rukama a nepohnut hled na lidomornu. Ji pojedl? pt se Vclav dle. Nieho nepijmul, odpov pano. Krl kyne rukou. Odejde pano, a Vclav dlouhm krokem chodil z jednoho kouta sednice k druhmu; bezvoln pejela pravice obliej zasmuen. U veer opt pistoupil k oknu. Hradnho ryte dcera pechzela po dvoe; prv obrtila oi vzhru ku krlovm oknm a pohled jej jevil smutek a milostnou touhu. Krl pistoupil ble, ona vak poznavi krle, zmizela ve vchodu pod bytem krlovm. V tom pano vkroil do pokoje krlovskho. Co dl kat? bylo prvn slovo krle. Nato pisluhujc Jet na svm mst stoj, odpovdl pano. Krl pokyne. Odejde pano a Vclav opt krokem dlouhm pechzel sednici. Pila noc, blzko plnoc, v krlovm pokoji jet slyeti zdlouhav chod. Vclav posud nespal. V tom se mu zdlo, e lehk ped pokojem svm slyel umot; rychle vykroil ven, a jako by temn stn mihlo se nco s pavlae oknem po chodb k bytu 11

katovu a u sednice katovy zvory temn kleply. Vclav vystoupil na pavla. Byla krsn jarn noc; oupln msc prv nad lidomornou vystoupil ze erch oblak a slzav jeho z stbila bzu, jejto vtve na pste lidomorny tajemnm veholily eptem. Po celm hrad hlubok panovalo ticho, jak se rozlo stnami temnch al, k nim po obou stranch ouzkho dvoreku elezn vedla dvka, kdy katv povtm zahvzdne v nich me a bezivho v zapomenutm kout zakopaj vzn; jen v stnu lidomorny uhnzdn doupnk truchlivou nad hrobem zavradnch asem krtkou zastonal pse. Zhluboka pod hradem uml erven potok a odlehl jednozvun klepal mlejn. Z dlky huela Berounka. Open o zbradl pavlae hledl Vclav v jasn lunou ozen dvorec, jehoto zd kolem vyhlely co ohrada pustho hbitova. O sloup, na nm pavla spovala, stla bl ensk postava podepena; jak se krli zdlo, hradnho to byla dcera, kter, po chvli se zdvihnouc, na schodech hradnch zmizela. V tom jako by bl stn se mihl okolo elezn me chodby krlovskho bytu, a jaksi jemn hlas: krli! Dobrou noc! tajnm pravil eptem; hned nato s vysok baty hlsn opovdal plnoc. Dobrou noc! opakoval si krl, pes ouzk dvr hled k lidomorn, a opt jako by s ousmchem nkomu dkoval, dobrou noc plnoc! k vi aln pokynul rukou. Co tato dvka hovo dle sm s sebou, pro bloud tak pozd hrzy-plnmi kouty dvorce toho? Pro touhyplnm k oknm bytu mho zrajc okem, chodila vera po hradnm dvoe? i mne zn ji dvno? i mne miluje? i mono mne milovati? Milovati! povzdechl hlasit; jaksi hlubok bolest vc a vce svrala srdce jeho, a pohen v trapn mylenky, jednotlivmi asem trpen sv projevoval slovy: Mne milovati? kdo mi rozum? ani j sm sob! Komu lze poctili bolest se mnou, jak ou prsa m? i jest mono, by nkdo, neporozumv mi, milovati mne mohl? Po dlouhm mlen, co zatm mysl jeho po jinch bloudila vcech, opt, navracuje se k hlavn, trobu jeho ustavin pronikajc 12

mylence, na kterou jej kad pivdlo pomylen, mluvil dle: J jsem vznm krlem vznm. Pro mi to divn jest? Kdy krl ml svobodu, kdy lovk ze svobodn til se vle? Krvavm, ty lidomorno, nhrobkem jsi bezvle moj dkazm! O e mi bylo krlem kdy bti, e mi bylo lze Opt hluboce umlkl; kolem ticho, jen doupnk opt stonn sv msil ve vzdlench vod tajemn non lkan. Z hlubokch po dlouhm ase probudil se mylenek, a sloiv ruce na prsou, hlasit krli! dobrou noc! povzdechl. krli! dobrou noc! zavznlo blzko nho, a narychlost se obrtiv, spatil kata s rukama zaloenma za sebou stojcho; oko jeho nepohnut zdlo se v neskonenou hledti dlku, a tv ern zarostl skvla se kdoble v paprslku vysoko bloudcho msce. Uvykl na takovto kata svho chovn, krel Vclav beze slova promluven v byt svj. Obleen vrhl se na lko sv; ne dn poklid dadouc sen nesevel vka zrak jeho a dn dmota nezaplaila ely nespokojence. I kat pikroil k odchodu, a pokyna rukou k bytu hradnho: Milado! s obvyklm smchem, bludn ivota mho hvzdo! dobrou noc! polohlasn pravil a volnm krokem tratil se v mrkotch chodby k obydl svmu. Tak vecka jednn, vecky vlastnosti obou sob se podobaly, ano cel povaha jako krle, tak i kata sob rovn a stejn se bti zdla, a pece jak pvodem svm, takt i sama v sob daleko povaha krlova byla rozdln od povahy kata jeho. Oba sice nramn byli vniv, s tm vak rozdlem, e matka ji, vztekem pemoen a znemocnl jej porodiv, vnivosti krlovy se stala pinou; kdeto nruivost katova ne tak pirozen, jako spe navykl byla. Oba sice stejn hluboko myslili, obma sice jedna a jedin smutnosti a truchlivosti, jako i touhy jim samm neurit byla pina; pece vak rznmi mylenky jejich dve a dlouho bloudily stezkami, ne u jednoho stanuly cle. V mnohm vak ohledu zcela od sebe se liili. Tak u pkladu krl Vclav nim povaoval krlovskou svoji hodnost, ano on se takoka ttil dstojnosti sv, maje ji za pinu jednn a in svch a ztud vyplvajc nespokojenosti; proe i sm asem hledl se zprostiti a zbaviti povenosti sv, akoli nikdo jin 13

vneenost jeho ani dost mlo uraziti nesml se opovit, neb tenkrte vztek jeho nejvyho doshl stupn: co zatm naproti nmu kat se podobal, jako by hluboko klesl touil z nehodnch jeho okolinost vytonouti navrch, k dan vyvenosti; a jakkoli ohavnmi ivot jeho zprznn byl iny, pece asem, jako by navrcen nkdejm mladosti sv byl dnm, mylen a jednn jeho vnosti a vzneenosti do sebe, a vynucen mlo rz, co Vclav k podlmu a sebe nehodnmu jednn z prv udalch pin se nutil; a jak Vclavovi krlovsk, tak tomuto podl jeho stav zdl se bti zkladem ustavinho smutku a neustl traplivosti, jakou mu nim nebylo lze zaplaiti; ano usilovn katovo veselm se zdti, jen tm vce hrznost cit jeho vyvyovalo. Tak rozdln namhn jejich buto sniti se, bu poviti, jen v tom srovnvalo se, e marn bylo; akoli pina nezdaen jednoho pouze jen v osob, marnost druhho v osobliv povaze i okolinostech zleela. Takt dle kata rozncen ke vemu jednn pudila obrazotvornost, kter rozlin v ducha jeho vbiv peludy, pro nramnou ivost svoji dala mu takovto sny za jestotu a opravdovost povaovati: kdeto Vclav spe rozumem se dil; akoli sestaviv sob sudky, jak prv pravmi bti uznval k uzaven a jednn se nechal pivsti, kter ihned nato jin, pedelm zcela odporn, te vak proti onm za prav povaovan sudky v uzaven nov sosnovav jakoby neprav a nepedloen bu proklnal, bu oplakval, jak prv anebo ve vzteku, anebo truchlivosti cit v nm byl mocnj. Pvod jako i velikost takovhoto povah jejich rozdlu z dalho pbhu pokraovn snad zejmji bude vysvtati. III.
Co? rozpogodzi czoo, paiu? to tak snadnie. Id, ca godzin stravi przed zwierciadem.

14

To atwo twarz uoy. Umiech gorzki twarzy Nie jest owocem cierpie! igraszka dziecinna Twarz moja bya niegdy jak dziecka niewinna, Bd si mia jak dziecko, co o wiecie marzy. O! paziu, atwo zatrze na czoe te rysy? Tak jak na pargaminie zaloty pisane Mona przemaza! zetrze, nowe ka napisy. Przema pismo czoa zniknie przemazane. Slovackiego ,Maria Stuart akt III., sc. II.

Rann pra obejmala opt hrad kivokladsk, zdaleka opt volala kukaka. Krl Vclav stl u okna, rozlehl pehleje dvr a pozoruje pacholky, kte u kany, esti topoli obsazen, nabrali vody v kovan vdra k napjen kon. Tv jeho byla vyjasnn, a nsledkov nevyspn v prol noci, jakoto neho obyejnho, nebyli k pozorovn. Pevnm krokem nkolikrte peel sednici, a pak chopiv se ry v hlu pokoje visc, siln zazvonil. Brzo nato k nmu veel pe. Sly, dojdi pro mho kata, porouel krl, a narychlo pijde ke mn; ale smutek svj a zanech doma, e bych pl jasn vidti elo jeho, bude-li elo k spaten. Pano ukloniv se odchzel. Jet jedno, volal krl. A vyzve kata, pines velikou konvici vna a dva koflky. Pe odeel; hned ale nato vstoupil v pbytek katv. Tento leel oupln obleen na pnch pi vlhk zdi; jedna ruka loktem open podporovala hlavu, prsty jej hluboko byly v kadeavch vlasech zatknuty; oi ml pevn seven, hubu polootevenou; cel 15

postava jeho zdla se mluviti: Nech jej spti atd. Z oblieje, akoliv plamenn oi byly zamknut, jaksi hrza vychzela. Pe, pohledem tmto pekvapen, po celm tle se tsl. Po chvli se zmuiv, temnm hlasem: Kate! promluvil. Kdo mne vol? te se tento, neotevra o svch, jako by ze span se ptal. Krl Vclav, odvce pe, d mti tebe pi sob. Mm pinsti vno. Kat pootevel oi a tm hrzn dve obliej vraz hlubokho smutku na se pijal. Vclav vno? tzal se kat, jako by, z hlubokch sn se probraje, chtl se zpamatovati. Ano, odpovd pe; ne vak smutn d krl vidti obliej, nbr jasnou tv a vrsk prost elo! Ah! tak?-To jest lehk, prv jsem o tom pemejlel! zasml se kat, obliej rukou pejeda, a smch ten pedelou tvi jeho navrtil hrznost. Odchzejc pano chvl se po vech oudech. Za m, na chodb k bytu hradnho, potkal se s Miladou, domnlou hradnho ryte dcerou. Tys byl u krle? promluv na tato. Ano; porouel si konvici vna, odpovd pano. Ty se tese? eho se lek? v tuen ptala se dle tesoucm hlasem. Pichzm od kata, odvce pano a popisoval ji chovn jeho. J ho jet nikdy tak nevidl, vypravuje dle, obliej bled, ern vlasy rozervan, hrzn, zimn v bled tvi smch, vraz ei podivn V tom voln po chodb rozlhaly se kroky, Milada pokvla peti; on umlkl. Kat se blil ruce maje na prsou sloen, oi v zem upen zdlouhavm chodem k bytu krlovu. Pede dvemi krlovsk komnaty zastavil se, pejel rukou obliej, usml se, pak veel ku krli. Nenos dnho vna! rychle porou Milada. 16

Krl pikzal, musm, odvce pano. Tehdy a jim doru vno, pines mi harfu mou; jest mezi vcmi pivezenmi z Prahy. M se stti, pipov tento, a brzo nato nesl velikou konvici a dva koflky v byt jatho krle. Kdy pe z pokoje krlova se navrtiv, s harfou okolo me krel v obydl Milady, rozlhal se ji hlasit hovor v bytu krlovskm. Obliejem k oknm obrcen sedl kat na dvou stolicch, lokty o stl open, naproti nmu Vclav; kat pil kvapn. Krl: Co dnes nedostauje vna k veselosti tv? Jindy pi vn bv veselej. Kat se usml. Krl (s hlasitm smchem): To jest vesel usmn; ba vru, kdybych t neznal, musel bych mysliti, e mn k vyraen pohledem svm chce tropiti erty. Kat se zamrail, krl se sml tm vce. Rozhorlen zvolal kat: Vclave! J jsem jen katem tvm, ne blznem! Te se zasmuil Vclav a polohlasn: Krli kate! promluvil, nae se smchem: Kate krli! odpovdl kat, a pozdvihna vysoko koflk, takto ku krli promluvil: Rci mi, krli, jestliby ti kdy bylo lze lepho dostati mistra popravnho? Ty pochybuje? Tedy na zdrav moje; a dlouho jet stoj lidomorna a vyehradsk v, i a ns oba pekaj tonick sklepy, dlouho potomkm hlsajce slvu nai! Krl: Nech takovch ert a radji mi rci, co soud o dcei hradnho. Tys ji vidl? Kat: Mysl Miladu? Tu hradn jen klamn za dceru svou vydv; ona jest dcera Jiroe z Hradit, jemuto hradn byl bratrem. Krl: Jak ty ji zn? Kat: Kluk mj, ktermu krlovsk Vae Milost (s smchem) kmotrem byla, jest syn tto Milady, dcery Jiroe z Hradit! Krl: Jak? A kdo jest tento Jiro z Hradit? Kat (sahaje po koflku): Nech jej spti, krli! Na tv poruen 17

me mj ustlal jemu lko ve vzen vyehradskm dne prvnho mje roku 1391. Krl: Tak ty tedy splceti jsi chtl jen dluh svj, dvaje dcei za otce syna? Nucen se usmval Vclav nucenmu ertu, ne s jakousi zoufanlivost a hlasitm smchem uchopil se kat pronesench slov, a opakuje: Za otce syna!, tiskl pln koflk v rozeven sta. V tom rychle po sob nsledovalo nkolik smutnch zvuk harfy z hradnho dvora. Katovi sklesla ruka s koflkem, sedl nepohnut, oi daleko rozeven pust jiskily, jak by v neskonenou hledly dlku; podobalo se, jako by tyto zvuky znal. Vclav pistoupil k oknu. ensk hlas zpval posledn sloku psn, jakou echov osvobozen krle Vclava II. z rukou Otty Braniborskho z vzen bezdzskch ped sto lety slavili, asi v nsledujc smysl: Nadarmo boue slunci hroz na svj trn vstoupil Vclav krl; a pode vldou Pemyslovc lev esk v star slv stl! Ouinek psn tto, jak se na katu projevil, byl stran. Zstal ustrnul, zraky v nesmrnm plouly smutku; spodn pysk hluboko sklesl a bl zuby pevn pes sebe byly peskpeny. Po dlouh chvli se zpamatoval, a zdlouhavm krokem odchzeje, sm s sebou rozprvl: Milado, nadarmo usilovn tvoje! Kdo jednou krlovsk zbavil se mysli V tom zmizel ve sv obydl. Krl vak smysl psn tto na sebe potahuje, daleko se z okna vypnal, zpvaku chtje uzrti, kter na pavlce, v hlu staven mezi bytem krlovskm a obydlm hradnho upraven z dlouhho, ve zdch zatknutho kamene, sedla; pro pile vak a vstupky, mezi okny jeho a touto pavlkou se nachzejc, nebylo mu lze kouta toho dohldnouti. Rychle se ohldl po katovi, a nespativ jej vce na mst: Podivn, podivn! eptem k sob promluvil. Od toho asu byl kat pohledu ne obyejn jasnjho, akoli veselost, co z tve jeho vysvtalo, jmenovati se nemohlo. Jaksi 18

paprslek nadje skvl se v jindy zcela zasmuenm oblieji; v co vak doufal, dnmu, ani jemu sammu, povdomo nebylo. Me i bti, e, nechtje nkoho rmoutiti, veseleji, neli kdy jindy, vyhleti se nutil; nebo neoekvan-li ho nkdo napadl samotnho, byl obliej jeho jako obyejn zsmutnl, a teprv po dlouh chvli, jako pi mlhavm jitru, zponenhla na tvi jeho, abych tak ekl, detiv vzeel den. V kad skoro noci s pavlae pi chodb v zk hledl dvr, tajn rozmlouvaje s blou enskou postavou; v kadou skoro noc nato znly zvuky harfy, provzejce pse Miladinu na osvobozen Vclava Druhho aneb jin slvu Pemyslovc hlsajc zpv, jako by nynj city jeho uchlcholiti a uspati a jej k jinmu ivota zpsobu zbudili chtly; ne vdy ten sam, jako ponejprv, na obliej a chovn kata mly ouinek. Stran tento vjev na tvi jeho byl co vvrh a zbouen sopky doutnajc, po ktermto hlubok a tajemn na obliej jeho se navrtilo ticho. Nejist vak a blzk zbouen pedpovdajc usmn na kad veer v pohledu jeho doutnalo, jako kdy hlubok lazurov moe v nepokojnch se pl dmotch; ostatn za cel as ani jedinho se dnm nepromluviv slova, byl podoben hrobce, kter, povrchn okrlen i piblen, v lnu stranm okliv nicosti lidsk taji vjev; neb i on nsiln se usmvaje, v trobch svch s nramnou tesknost skrval hrzn obraz pohynulho lovenstv. I Vclav byl nad obyej zmnn; i on veseleji, ne kdy jindy, te v hlun patval dvr, a zvdavost, jemu sice neznm, jej opanovala; ne vdy jen nadarmo hledl na pvod a stopu jemu podivnho chovn katova pijti, jako i rovn vdy marn se dotazoval na peti po zleitostech Milady. Ani kat, ani pe otzkm jeho neodpovdali; kat e nechtl, pano e nevdl sm, co ml vypravovati. Jestlie vak krl a kat veselejmi se zdli, tm smutnj a ztrpenj den ode dne byla Milada. Bled vpadl lce, hluboko lec oko prozrazovaly tajnou a neodvratnou nemoc. V kad noci, kde dve s katem na pavlai stojcm rozprvla, spatila ji str u 19

elezn me pi chodb bytu krlovskho hoce plac se navraceti do pokoj svch, a asto harfa el jej pronela v smutn psni. Jej jednn te jakousi tajemnost a smutnost prozrazovalo, jako dve katovo; ne co on s nramnou a ustrnut hodnou silou snel, toho jen takoka zdn m dle tm vce hrozilo a dosti silnou dvku usmrtiti. Ona jej milovala, i nemilovala, tak sama pi sob nemohla rozhodnouti; on j byl protivn ji pro smrt otce jejho, straliv jeho iny a viny v dui jej hrzu a nenvist budily: ne nesmrn netst jeho, kter vak nikdy zcela nemohla pochopiti, soucitn pi n nalzalo srdce, jako i nramn sla, s kterou on strastn osud svj snel, zbudila obdivovn jej, a tak cosi nevslovnho v okres jeho kouzelnou moc ji vdy vbilo a nutilo. Takto na rozpacch jako stralivou bou zmtna, bez vle, ba asto skoro proti vli sv jednajc, nenachzela dnho, kdoby j ochrann ped utonutm byl podal ruky; ano, kadou noc uritjm snad bezvoln od kata osudu svho projevenm jen hloubji vdy v hrozcch vlnch zoufalstv pohen se bti zdla. V takovch okolinostech uplynul msc. IV.
K to lun tak rychle vluny dv, pro tak krotne pod nm Veltava? probh! przdna atlava Kollr

Opt bylo jitro v kivokladskch lesch, a hlun si ponali pacholci pi studni na rozlehlm dvoe, stihl topoly kolem studn v rannm se chvly vtru a zdaleka volala eulka, kdy kat rychlm krokem vstoupil v pokoj krlovsk. Krli! chce-li na svobod 20

bti? kvapn, vak eptem se tzal. Krl pochybujcm ho mil okem. Zde ti! rce tento, podvaje mu lstek od Milady v pel noci skrze mi na chodbu mu tajn nadhozen, v kterm oznamovala, e dva krlovi vrn zbrojnoov v pt noci na dvoe pevezmou str; e provazy, po kterchto jim lze bude s hradeb se spustiti, jsou pohotov; a tak e, bude-li v tom vle krlova, jim mono jest dan svobody doshnouti. List tento byl nejistou a tesouc se rukou psan; mnoh slza setela jednotliv slovka. Krlovi, po peten toho, co v slzch psno bylo, radosti ili nadj pomsty jasn se jiskily zraky. Tehdy opravdov budeme na svobod? Pak, odbojne star, chra se mho soudu! Krli! mn schz me! v hlubokm smutku pravil kat. J se o postarm, pipovdal krl. Den zael a temn se piblila noc; msc v hlubokm plouil se mraku, tk mlha, k outku phodn, obvinula utichl hrad. Hlsn s vysok baty opovdal plnoc. Jeden ze zbrojno na pavla vylm katu a krli pihodil provaz, po nm se tie v ouzk spustili dvr, kde je Milada oekvala, co zatm zbrojno druh v ouzkm oknku lidomorny o eleznou mi upevnil jin provaz. Jist by se byli utkajc zhrozili, kdyby jim bylo lze v obliej Milady popatiti. Bled, hluboko vpadl tv byla ustydl a polomrtv, oko ustrnul, a po stranm boji pedsevzet zoufanliv se jevilo v pohledu jejm. Ji stli na pedn bat zrovna pod lidomornou. Krli, sly! Nco v lidomorny hlubin teskn zastonalo! vece kat. Nech stonati, odpovd krl, ji se spoutje, svoboda jest ped nmi! Krli, mn schz me! prav dle kat. Nech mn ho na starosti, promluv Milada; e jej byla zdlouhav, vn i urit, vak jednozvun, jak byla pronesena, mla cosi stranho do sebe. dn, neznaje cenu jeho, mluvila dle, nebude se o starati, j ji znm; me tento opt bude tvm, pohledvej ho u mne! Kat bez odpovdi se spustil s hradby, za nm oba zbrojnoi. Milada za utkajcmi se sklonila a lkala epotem lehkm: Dobrou noc, neastn! J jsem chtla bti andlem tvm, ne pli 21

slabou nadpirozen osudu tvho utiskla mne te; j nemohu vce. Ty se vrac v hrzn pro tebe svt snad brzo na stezku zoufalstv. J pjdu spt. Volnm, slabm krokem odchzela v hrad. V tom siln zavzn hlas trouby a hned nato pokik: Ho! Krl, kat a zbrojnoi rychle s druh slezli baty a hustou mlhou po hoe spchali okolo chaloupek kivokladskch v hust les. Na druhm konci hradu Kivokladu, na levm kdle rozlehlho dvora u pivovru, prv nad malou zahrdkou vzeel ohe, a ohlejcm se na outku zdl se hustou mlhou lehajc plamen jen co krvav ze kolem lidomorny vychzeti. Z chaloupky o samot ble lesa stojc nkdo utkajcm vstoupil vstc, a slye kroky, tzal se, co trouben a hluk na Kivoklad znamen; neb z koniny tto bu pro mlhu, bu pro vysok kov a zahbajc se kopec nebylo nic vce od ohn vidti. Ho, odpovdl zbrojno znmmu hlasu. Kam ty spch, Oldichu? Na Hyvnu s poselstvm netst! odvce ten. To jsi mohl radji horem jti, pravil hlas dle; kdo jde s tebou? Pod se oddaluje odpovdal hlas zbrojnoe: Jik, pro jistotu!, a neuslyce dal chalupnka kivokladskho otzky, kter se v chalupu vrtil, veli v hust les. Na hrad nramn hluk a zmatek panoval; na velkm dvoe nkte z pacholk vili vodu z hlubok studn, jin ji doneli k hocm stavenm a ulvali plameny; zbrojnoi zdola od ervenho potoka sestavili ad, a rychle z ruky do ruky pln, nahoru dol przdn si podvali vdra. K rnu uhasl ohe. Ne jet vt nastal zmatek, kdy pano na pravm kdle hradu, kde se nieho nenadli, ohlaoval, e krl uel z vzen. Ihned, uhlidave provazy na lidomorn, na rychlch konch pronsledovali star ryt se synem bratra svho, Jiroe z Hradit, a s nkolika zbrojnoi uteence. Tito, vejdouce v pust les, ouzkou pinou, vc a vce se nc, v hlubok spchali dl. Mlha, jak na kopci nad lesem panovala, zde vc a vce se tratila, take jim lze bylo cestu rozeznati. Asi za pl hodiny pes hlubok a irok potok pili v irokou rozsedlinu na 22

pat vysok hory. Zde stly tyry stovk duby, slouce mal nzk chaloupce za nron sloupy, take na vnitn stran jejich jin trmy, nap upevnn, irok tvoily stny; skuliny byly jlem a mechem ucpny, stecha z dok a mechu pozstvala, nad nto listnat koruny dubu se chvly v epotn uspanlivm. To jsme na Zakopanm, prav zbrojno; nad nmi stoj Hyvna! J slchval, vece druh zbrojno, e ze Zakopanho tajn stezka, jen obyvatelm na Zakopanm znm, hustm lesem rovn vede a ku Praze. J se na ni zeptm! rce prvn a jilcem mee svho zaklepal na nzk dve chaloupky. Po chvli nato trbinami dve prorely paprslky svtla a v zaervenalm sloupu se thly v dlku. Nzk dve se otevely, jasn erven z vyrazila, a s rozatou lou stl ve sv ohromn, nyn vak mohlo se ci, ochromen sle ped nimi Honza Nebojm-se. Navracujc se Stivn po doveden krle od Kivokladu tou stezkou, kde krl, chtje se osvoboditi a s konm vzhru po kopci ujti, rychlm obrcenm pacholka v prohlube shodil, slye zdola volati. Kdo jest? tzal se. U erta, j! Dlouholipak zde mm viseti? odpovdal hlas. Stivn se pehnul pes zbradl a v tratc se pomalu mlze poznal Honzu vischo ve vtvch pku na kolmm srzu s peraenou pravic, kterou a posud na e nosil. On slezl po druh stran, a po vtvch jedl a vystupujcm kamen a k Honzovi se dostav, jeho vlastnm meem trn pesekal, kter Honzu se vech stran obkliovalo; a povdaje mu, kdeby se bu levic, bu nohou mohl zadreti, spolu lezli zpovolna dol, a Honza, doshnuv podle nauen Stivnova ramena jeho, levic se dre pi skle, nohama o ramena chalupnkova open, kter pod nm vdy hloubji slzal, dostoupil zem, pro trn a sntv, kter v atu jeho kolem a kolem bylo zachycen, vce velikmu jeku, ne lovku podobn. Vysvobodiv jej tak od nebezpeenstv spdu, vzal ho Stivn s sebou ve svou chatr, aby zde oekval ouplnho uzdraven svho. Krl, uspativ zde Honzu, nemlo se zarazil; ne tento, vida krle a kata, s chladnost pravil:. Krli! Chce-li se pomstti, pepus rnu katovi, 23

on m jistj ruku! Nemm asu se mstti; radji rci, sm-li obv v tto chatri? pt se krl. Honza: Ne Stivn zstv se mnou a jeho otec a spolenk jeden. Krl: Co dl mj bro? Honza: Nepome Va krlovsk Milosti vce k outku; j ho zakopal, nebyl ji k poteb. Krl: Zavolej svho spolenka. V tom bylo slyeti zdaleka jaksi klepn jako vzdlen dupot kon; Honza, obrtiv se, nepedloen velmi siln hvzdnul. Zbrojno vak, uslyev dusot a domnvaje se, e Honza schvln tak siln hvzdnul: Nehvzdej, chlape! vzkikl, chpaje se ho za prsa, chce ns prozradili? Ne tento, popadna ho levic, mrtil nm o zem; to vak uhldav kat a nakvap vytrh druhmu zbrojnoi me, Honzovi jej vehnal v hru. Velikn tento bez vzdechnut se svalil a kat rychle lpnutm nohy uhasil lou. V tom se blila matka Stivnova, zbuzen hvzdnutm Honzovm, a vidouc ho umrajcho, poala nramn nakati. Neveti, babo! til ji Honza, co jest umrajc zbrojno v asu naem nco tak podivnho? Kate, ty jsi se pekvapil, toho chlapa je koda! pravil krl. Kdyby byl zashl tebe, byl by se nepekvapil, odvce mu Honza, j mm dost; a obrtiv se hubou v zemi, poal smrteln chroptati. Kat, od otzky, po mei svm nepromluviv slova, pokril rameny. Babo! zn ty tajnou pinu odtud na Prahu? ptal se zbrojno, sbraje se a protahuje oudy. Znm, zrovna pod kopcem hyvenskm za na chatr est krok, pode nahoru proti potoku, b rovn a ku Praze! pravila tato. Ale a jest ta prav, a bude-li se nkdo po ns tzati, zapi ns, ani komu ukazuj vce pinu tu, sice, ukazuje na mrtvho Honzu, bu tento tob vstrahou; hrozil krl. Baba pisvdila, a vedouc je na stezku porouel krl dle: Zabitho pacholka uvrhni v potok pod va chatr, pro jest dosti hlubok! Ukzavi jim na cestu, vracela se bba k sv chatri, kde ji Stivn, Jaro a Ducho pi zabitm pacholku stli, kter hubou v zem 24

obrcen leel, ruku maje hluboko v psku zarytou. Ano, ten bl, pravil Stivn, to byl krl! A ten ern byl kat jeho! dopovdal Ducho. Krl tedy! Jestli to on byl, vypravovala navracujc se baba, porouel abychme mrtvho vhodili do potoka, aby nkdo hledajc je nenalezl bu ns hrob kopajcch, bu mrtvho pacholka a tudy nepiel na stopu jejich. To se me stti! odpov Stivn, chpaje se mrtvho. Pokej, porouela baba, a ze sednice pinesi kropenku se svcenou vodou a naznamenav ho kem, te jej pochovejte, pravila, a tito mrtvol pacholka uvrhli v jarnmi deti rozvodnn potok, kter za Kivokladem v Berounku a s touto u Zbraslavi ve Vltavu padal; a tak, co zatm utkajc nepokojn pokojnou ku Praze spchali stezkou, blil se Honza pokojn nepokojnou cestou po jin stran takt k stovit Praze. Pod hyvenskm kopcem vzhru proti potoku kreli krl, kat a zbrojnoi kvapn po naznaen stezce; ji se blilo k rnu, a m dle, m vye vstupovali, tm hustj obyejn v kivokladskch lesch je obkliovala mlha. Mohlo bti k pt hodin, kdy nedaleko od sebe slyeli dupot kon; vickni tyi v hustm rot ve vysok lehli mech, a hnedle nato dva pronsledujc je zbrojnoi volnm krokem jeli okolo nich po silnici, kter se zde tuze ku pin tajn zblila, nsledujc mezi sebou vedouce hovor. Pivn: Na nadarmo mme jeti ku Praze? J se chci vsaditi, e pes Berounku spchali na ebrk neb na Tonk. Druh: Co kod; vak jest jich dosti, kte jim na ebrk neb Tonk zamez cesty. Prvn: Pro ale nadarmo ryt ns tolik rozesl na vecky stezky ku Praze? A po tch se mme za cel tyry dny marn toulati a Prahu objdli. Druh: Vak on ryt n m sv piny; neb dostal-li by se krl na Vyehrad, jest po ns veta: tam m jet vrnch dosti, kte nm velmi nepej. Prvn: Pro ale cel tyry dny? Druh: Proto, e se mu tak lb! odpovdl mrzut, ji tak daleko, e ti, o kterch se jednalo, sotva u doslechli rozprvku 25

jejich; po mal chvli pak neslyeli ji ani dupot kon. Ponaueni rozprvkou jezdc, umnili si po cel tyry dny v lesch zstati a teprv a na ptou noc bliti se k Vyehradu; jeden ze zbrojno, znm v krajin tto, ponavrhl je do njak chatre starho uhle hluboko v lese dovsti, nad nto vysoko ve skle tajn jeskyn se nachzela, v kter by bezpen za tyto tyry dny mohli pebvati, a rada jeho byla schvlena. Bylo k polednmu, kdy pili na kraj kolm skaliny; slunce plilo a poledn pra poletovala po vrcholch vzdlenjch kopc. Z hlubokho pod nimi dolu vystupujc hust dm zvstoval, e jsou blzko cle. Zbrojno vedl je po kraji skaliny v prvo a k ouzk stezce, kter rotm zarostl neznajcmu ji kadmu zstala skrytou. Tak kreli houtm zakryti, asem s nebezpeenstvm ivota rozsedliny peskakujce, a asi do polovice ve skaliny pili. Zde byl neirok, daleko ven vystupujc trvnk, na jehoto konci pi skle hust lskov ke se zelenal, jehoto vtve rozhrnuje, vedral se zbrojno v ouzk prchod, kter do rozsedlho ve skle vedl sklepen. Pak pied zptky, oekvajcm pravil: Vecko bezpeno. Chce-li Vae krlovsk Milost zde venku zstati, zde jest rovn tak jisto, jako v samm doupti; neb mlokdo zn cestu sem vedouc, ns pronsledujc aspo, jsem ujitn, e dn, a pro houku kov nelze sem odnikud dohldnouti. J sejdu v dl njak potravy zaopatiti. Jiku, poj se mnou, abysi seznal cestu dol vedouc. Druh zbrojno se vzchopil a brzy se ztratili v kovisku na prvo lecm; jen asem bylo slyeti pod nohami jim dol padajcch kamen hmot. Krl si lehl v stnu lskovm, kat po kraji trvnku, rozhrnuv vtv jen tak daleko, co by mohl okem prohldnouti, dval se v oudol pod nm lec, kde ped malou chatr hromada devnho uhl doutnala, pi kter ed starec obchzel; po nich pod nm skaliskch peskakovalo dv koz. Asi po pl hodin mluvili zbrojnoi se starcem; co spativ kat, od kraje ustoupil a poloiv se pi koenu tohoto kov, jak se zdlo, ponal dmati. U veer, kdy ji slunce zalo a jen rov pruhy po modrm nebi, kter se jasn nad nimi klenulo, zily, vrtili se zbrojnoi s 26

pislbenou potravou, spolu ve velikm uzlu mkk mech nesouce, kterm uvnit dut skaliny irok pistlali lko. Na noc veli krl i zbrojnoi v rozsedlinu, tzan kat, nechce-li spat jti, prvn na cel cest tajemn za odpov dal slova: J zstanu pod nebem! a pi vchodu jeskyn se umstil, opev ruce o kolena a v rozevenou dla planouc poloiv elo. Tak pela noc; tak peel den a opt noc, tak minul as, a tvrt nastval den. Bylo jasn jitro; zhluboka ozval se rann zpv starce, kter se v huen potoka a zpv pernatho sboru msil. Vickni tyi stli na trvnku ped jeskyn, a krl vyslal Jika ku Praze, aby prohldnul, jestli voln bude vstup na Vyehrad; o pt plnoci vak ml se zprvou opt k nim pod Vidovlou piraziti, kde jej vickni oekvati pislbili. Jik odeel; po pl hodin vidli ho skrze vtv pokraj trvnku hlubokm dolem ku Praze odchzeti a u veer za nm tou samou postupovali cestou. Nebylo daleko od plnoci, kdy stanuli pod Vidovlou. Noc byla dosti jasn i mohla pjemn bti, kdyby hust padajc rosa, jejto krpje v msnm svtle kolem po vtvch jasn se skvly, nebyla psobila chladnost. Vltava rozvodnn siln huela; behy jej daleko byly pelit, nebo voda po luinch rozlit dosahovala a k pat broubcch po lev stran behy jej pahork. Pes vtve kov, za kterm stli, dobe bylo vidti Vyehrad, ano i ve nkter nov Prahy, pokud ji vidli, lehce mohli rozeznati. Sotva odbila plnoc, slyeli blc se kroky a po chvli mluvili s Jikem na ustanovenm mst. Krl stl vpedu, open o peraen strom, za nm Oldich s vytasenm meem, a kat rozlapoval kapky rosn a kvtky spolu nkolik krok vzdl po pat hory. Krl: Jest pstup k Vyehradu voln? Jik: Vude jisto a k Vyehradu; jak ale na hrad, nevm. Na behu ek lun s dvma vesloma, na kterm nm lze na druhou stranu se pepraviti. Tedy pojme, vece krl. Za tvrt hodiny byli u behu a v malm lunu plovali po ece. Oba zbrojnoi veslovali, krl sedl uprosted, vpedu stl kat se zaloenma rukama, nepohnut hled 27

na slavn druhdy Pemyslovc sdlo. Krsn noc! rce Oldich, tak jasno, jako za dne; msc, a ji z ouplku vyel, svt jako ryb oko. Jik: Jak se obr jeho z o zlat bn Neklanky, a v oknch krlovskch pokoj jest svtlo; hle, jak se tpyt, jak by ns slavn v nich oekvaly hody. Oldich: Viz, jak v hrobni kapli doutn vn lampika, jak by chtla uhasnouti. Jik: To se ti zd, ponvad ve vod kolem ns takov mnostv hvzdiek pluje, kterchto svtlo se v oku tvm jasnji mh, ne svtlo lampy. Lampika ho ist. Oldich: V strnici nad branou ho ohe plamenem na kamennm ohniti. Brr vak je skoro chladno; tam se ohejeme. Podvej se, Jiku; mn se zd, e se stre na hradbch schzej. Jik: Ano, m dobe, zrovna nad skalou pi kapli. Nen dobe k rozeznn, mnoholi ; jsou v stnu kaple. Te jeden vystoupil ve svit msn a ukazuje hou k ert to jest? lun jejich na nco vrazil a byl by, jsa pli ouzk, mlem se pekotil. Oldich se sehnul k vod a njak mrtvol plynul pi lunu jejich. A jsem ertv, tu je Honza Nebojmse, zvolal. Jak ten sem pichz? To ho asn voda vyhodila. Krl povstvaje, pehnul se k t stran. Na mou vru, ten jest mi poade v cest a hroz mi i po smrti zkzou. Po jeho, ili po tv? promluvil kat s obyejnm smchem poprv za tyry dny; krl neodpovdaje, porouel: Oldichu, zadr; a vyvlknte ho s sebou a na beh, aby doel pokojnho hrobu. Jik: Slavn poheb m, vru; v tichm, zrcadelnm toku Vltavy Kat Neho mu svtlo kolem hlavy velmi jasn? tzal se, usmvaje se dle obyeje. Oldich: To ne, ale Vltava mu k slavn hu pohebn pse. Krl se chvl hrzou. Na vyehradskch hradbch hemilo se mnostv zbrojno, ukazujcch na eku. K to lun tak rychle vlny dv? znla otzka. 28

K, ne toho, kterho oekvme; pod km by tak krotla Vltava? byla odpov. Znte toho, co stoj vpedu lunu? volal hlomoz. Dobrou noc, pnov! pravili jin, ukazujce vzhru ku krlovskm pokojm. Ji jsou na behu! znlo po chvli, a cel mnostv hrnulo se ke brn. V krlovskch pokojch pi naplnnch ch a hluboce dohoelch svcch sedl eznk tpek, od spiklch man praskch prozatm ustanoven setnk na Vyehrad, a s nm spolu manosta a konel prat. Ji jest po plnoci, bude as k span, pravil tpek. Ano, odpov manosta; mn zapadaj oi, ani nevm, jak se do Prahy a dol dostanu. tpek: Dnes zstanete na Vyehrad spti. Manosta: To vte, e nerad zstvm na Vyehrad, obzvlt spti. tpek: Dnes muste. Manosta: Tedy jet jednou, pnov, na zdrav Prahy! Vickni: A ije Praha! V tom zdola slyeti hlas trouby, vtajc krle, a kik: A ije krl! rozlhal se hradem; po chvli se rozltly dve, a krl, kat a hluk zbrojno stl ped uleknutmi. tpka, manostu a konely odvedli ve vzen pod Neklanku; a po celou noc hluk a trouben z Vyehradu hlsalo hrzu spiklm manm a pchod krle vrnm jemu, kterchto se do rna velk mnostv selo kolem hradu, pod nmto Oldich a Jik pro Honzu Nebojmse hlubok kopali hrob. Jestlie Jik poheb Honzv, na ece slavnm jmenoval, mohl se te veselm a hlunm pohbem nazvati; neb pchodem krlovm pilkan mnostv u veselm zpvn a provolvn se hemilo v polosvtlu temn doutnajcch pochodn kolem novho hrobu, v kterm Honza Nebojmse, jet nad obyej jeho chladnj, ml spovati.

29

V.
Jede ryt lesem, jede na konku vesele. Co se rd ty hory ed? Pro jede tak nesmle? Aj konku, mj vranku, pro jede tak nesmle? J. J. Marek.

tvrt den vychzel nad Vyehradem, co krl v nm opt pebval; pes cel as bylo hluno a veselo v krlovskm sdle, neb co vrn krlovi pnov a ryti Vclava uvtat na hrad pichzeli, i sprost prask lid, milujc krle svho, hlun se shromdil na zpra hradu, vesele provolvaje zdrav krlovo. Kat po cel ten as nebyl k spaten; zdlo se, jako by se opt nanovo byl zcela zmnil a jako by as tento byl pechodem k jin jet vt zmn. tvrt den vychzel, v hrad jet bylo ticho; rov ervnky vyvstvaly za vrovickmi pahorky a zlat oblky poletovaly ped doutnajc bruntnou branou jitra. Vltava se kouila v rann pe, a za vodou lec dvory, zahrady a hory bu v rov zi se skvly, neb v modravm eru se tratily, jak bu k vchodu, bu v stn obrcen byly. Ze zlichovsk kapliky, na skalce nad ekou, zvstoval zvonek svtn, kdy dva zbrojnoi na vchodnm ndvo vyehradskm se seli. Dobr jitro! A, dobr jitro, Benei! pravil druh; kam dnes mme jeti, jak poruil krl? 30

Bene: Na Kivoklad; kat vera o to dal dati, dn nev pro. i snad ty v, Jetichu? Jetich: Bezpochyby se chce mstti na tch, kte ho tam osthali; proto mus sto zbrojno s sebou. Ale pro je te tak podivn? Bene: To je lehce k uhodnut dvno nevidl krev; a uz krev, kterou sm prolil, bude takov, jako bv vdycky. On obyejn bv podivnj; ponvad ale na pedel chovn jeho jsme uvykli, pichz nm te podivnjm, ne jindy. Jetich: J mm porueno za svtn zbuditi krle, aby asn se mohlo vyjeti. Zbrojnoi jsou pipraveni. V tom pikroili k ouzkm kamennm schodm ve zdi hradebn a po tch vyli na vstupek hradby k vchodn stran, kter tak byl zrovna nad prou Jezerky vyven, e spadlo-li co s nho, prv do Jezerky muselo padnouti. ero se plouilo rozlehlm polem vrovickm, za pahorky ale siln se rozednvalo. Chaloupky, za nimi jasn rann ze doutnala, roztrouen po vchodnch kopcch, tvoily ped zlatou branou jitra ostr ern stny, jako by pstrachy stly na stri prchajc noci. Jetich: Ji siln svt; bude as krle zbuditi. Bene: J pjdu ostatn svolat. Bene odeel a Jetich na poln roh zvun poal troubiti rann pse. Pahorky vchodn slab odpovdaly a zvukov rohu i ohlasu msili se hustm erem dol a plouili se v sladkm souzvuku po utichlm hrad, budce obyvatele jeho z rannch sn letnch. Brzo nato bylo hluno po hradnch dvoch, a ne slunce denn drhy sv dostoupilo sted, byl krl, provzen katem a nktermi vrnmi pny, s nimi sto zbrojno jelo, bl Kivokladu. Krsn den, mluvilo se ve sboru pn. Pli parn, odpovdal jin; na noc dostaneme boui. Prvn: Jen aby ns nedostihla na cest; krl chce dnes jet zas bti v Praze. Druh: Nevm; vzdlen hory se v parnm polednm slunci tepetaj, jako by v rychlosti padaly a zas vystupovaly; to 31

nepedpovd nic dobrho. Tet: Jak to smutn pohled poskytuje tm horm tento tepetav zsvit! A ty lesky na jejich vrcholch, co zatm ostatn jich dl hol jest, in je podobny nevst pod vncem plac. Druh: A toto smutn ticho v hlubokch lesch; vecko ptactvo se ped parnem kryje. Tet: To mrtvo. Vecko kles vedrem, spaeno. tvrt: Kdo smutnm okem teba ve svt vesel hled, tomu, jako skrze truchlorouku ve jenom smutn vyhl, tak svt jenom truchliv spatuje. J dnen den chvlm; mn je veselo. To jasn slunce, to chvn hustch stn stovkch dub po obou stranch silnice, sem tam vhled pasekou na vzdlen hory a v klnu jejich sluncem se blajc jednotliv dvory: to vecko e smutn vyhl? Prvn: Ne to mi smutn pichz, co jest, alebr co bude a co nm tento vhled pipovd. tvrt: A co pipovd? Prvn: Veern boui; me bti, e jet nm na cest. tvrt: Veselou boui! Promnu v jednostejnm trvn pokojnch dn. J neznm nic veselejho. Toto dmut a shlukovn se ernch mrak, kter se k zemi bl a ble sniuj; tyto bl pruiny v nich, ten zbesk blesk, hmot a hluk hrom dlnmi horami optovan, nato slavn ticho, huen rozeench vln po rozvodnn ece a pak to oberstven veho stvoen Druh: Nevm, me-li boue jakkoliv bou veselou slouti; tato tsn ina, v kter se nae zem mezi shluklmi mraky, pro kter nelze nebe dohldnouti, plou, dolh na strachujc se prsa, jako by je i s koul zem v sevenm klnu chtla rozmakati; ty bl pruhy po ernm mraku, co bl k na pkrovu rakve Prvn: Hle, k katv jak zan smutn sob ponati, jako by jezdcovo zasmuen i kon nakazilo. A opravdov k katv, kter s krlem o nkolik krok naped jel, poal velmi truchliv bti; sklopil hlavu, a svsiv ui, lehkm, zdlouhavm krokem el odtud rozenj cestou. tvrt: Co divnho! Parnem umdlen tou po npoji; mn 32

sammu to rozpalujc slunce pon obtno bti. Pda pod nohami kon mus bti co dldn pece rozplen. Tet: Sly! Co to? Tak smutn a slavn! V tom se ble nich zdlouha na velik zvon bilo, tesouc smutn hlas snesl se nad lesy kivokladsk a v parnm slunci tepetajc se hory optovaly zvuky truchliv. Brzo nato slyeli smutn souzvuk trub a po mal chvli vjdli v oteven hrad kivokladsk. Jedin zbrojno stl na rozlehlm dvoe; pohebn zpv vychzel z hradn kaple. Kde jest hradn ryt? rychle se tzal krl zbrojnoe. Zbrojno: Hned po dosaen zprvy o Va krlovsk Milosti pchodu na Vyehrad uel se strejcem svm i s ostatnmi zbrojnoi; jen nkolik Va Milosti vrnch s nemocnou Miladou zstalo v hrad. Krl: Co znamenaj zvuky zvonu? Zbrojno: Poheb Milady. Krl se rychle ohldl po katu, ale jen pnov jej provzejc se sborem zbrojno stli za nm v dlouhm adu. Krl vstupoval po schodech vzhru ku kapli. Na pravo byl vchod k jeho druhdy bytu, v levo do kaple hradn. Ped n byla vysok przdn s, uprosted n stl kat se zaloenma rukama, nepohnuteln co socha kamenn, upenma oima hled otevenmi dvemi v kapli hradn. Kou rozatch pochodn valil se vdy vym a vym klenutm po kapli, a kouem tm svtla pochodn co pory pozdnho veera a plamnky svc co hasnouc hvzdy ermi mrkotami vyhlely; ern obleen postavy se jako duchov mhaly dmem tmto. Uprosted, prv proti malmu olti Zvstovn Panny Marie, stla rakev oteven, v n ble obleen leela Milada; na hlav mla vnec z blch r, kter vak uvadl a opadal ji jen jednotliv po oblieji nad sebe blejm roztruovaly listy, po lev stran jej leel j na srdci katv me. Podle rakve stlo vko, na kterm dle posledn vle jej blm, velikm psmem: krli! Dobrou noc! bylo napsno. Na hlavnm olti za hustm dmem hoelo kolem obrazu, ezbrskm dlem zhotovenho, kter svatou Trojici pedstavoval, 33

velik mnostv svtel a nahoru k soe vzkenho Pna Krista, kterto socha hustm, ern tkanm zvojem byla pikryt a zahalen. Nade vecko vak jasnj byl obraz svatho Vclava pestrmi barvami vyplen ve skle okna, o kter se parn slunce opralo; pod nm byl npis: Pemyslovec. Na obraz tento edm kouem hledlo upen oko katovo; sotva vak krl, vstoupiv do kaple, chtl se k rakvi bliti, pikvapil kat dlouhmi a rychlmi kroky a k sam rakvi, a uzev me po stran mrtv Milady a jej uchopiv, tiskl ho k srdci. Pohled jeho byl nadobyejn straliv; zraky jeho nejvy smutek, ostatn tv zoufanliv usmn jevily; vlasy vzhru mu vyvstvaly, a ponejprv bylo vidti jeho vysok velebn elo, po nmto velik krpje potu se lily; eln la byla velmi nabhl a ruce na mei bezvoln sice, ale tak siln a pevn seven, e by dnmu nebylo lze rozevti je. On chtl mluviti, peskpen vak zuby mu v tom brnily; jen opt dobyt na kvapn se zdvihajc prsa pitiskuje me, z hlubok prsou eptal, take slova jeho znly co dalek boue: Mei! Obraze mj!, a vztyiv se i s nramnou rychlost vyskoiv z kaple, chopil kon svho a ujdl z hradu. Krl zvolna sejmul bohatou, pem ozdobenou apku, a zahaliv se v podan sob ern pl, zstal nepohnut stti, co zatm ostatn jej provzejc staroeskou pohebn pse zpvati poali, kterto sammi muskmi hlasy pronesen truchlozpv temn zvuky trub provzely. Daleko zpv tento jet slyel kat za sebou; brzo temnji, brzo hlasnji znli zpvajc hlasov, a dut se v to msilo povoln na zvon bit a trub hlas truchliv. Ba hlasit a temn kat sm k sob, rukou siln pitom pohybuje, mluvil slova beze veho smyslu a spojen, asto a dtinsky sob ponaje. Tak spchal letem ku Praze. Dlouhm skokem cvlal ern jeho k s nov nabytou bujnost; erven pl v parnm paprslku polednho slunce co por ohniv dmul se daleko za nm, a ern prost vlasy jeho syely ve vtru horkm, kter tamto za 34

vzdlenmi horami jednotliv peneje oblky, zachvval zde stny dub po obou stranch silnice. Byl to hrzosmn vjev, jento se nejlpe k obyejnmu usmn katovu pirovnati dal, jehoto nynj zbouen podivnou, vak pro povahu jeho, bda jemu, jen krtkou pipravovalo zmnu. VI.
Co na vky se zamknou brny tv, ctnosti velebn, lovku, vykroil-li kdy z nich? Zda nemono mu na cestu vyniknouti z kter ji se byl vyinul? Angelna od Turinskho. Tu, tu nco asem pokryto, co se k svtlu vyjeven bl. Tamt.

V sni krlovsk na Vyehrad doutnalo ve vysokm, mramorovm krbu narovnan dv a osvcovalo temn rozlehlou, tverhrannou s. Naproti dvem pod bohatmi koberci stl na dvou stupnch vyven trn krl eskch, od nho v pravo i v levo sedadla pro stav pansk. Po lev ode dve stran byl krb, po prav pak tyry okna, z nich bylo na krajinu za Vltavou lec vidti, te v temn noci roucho zahalenou. V kadm hlu sn stla vdy socha jednoho z Pemyslovc, cel v brnn rytsk zahalen; dlouh dv pra, jedno vdy bl a jedno erven, plpolala s

35

plbice jedn kad, a bled obliejov postav krlovskch z otevench vyhldali hled. Po prav stran trnu, v levm kout, stla socha Pemysla Otakara, v pravm socha vojevody Vladislava, kter Otona, jehoto socha po lev stran trnu stla, r. 1111 na Kivoklad dal zajmutho zavzti, a teprva r. 1115, podarovav ho velkm dlem Moravy, na svobodu propustil. V poslednm hlu pokoje stla postava Vclava Tetho, kter roku 1306 v Holomouci oukladn zavradn, byl poslednm krlem a vldcem nad eskou zem z kmene Pemyslova. Ostatn s byla bohat a krlovsky ozdobena; zlat tty a znakov k eskmu krlovstv pinleejcch zem byli rozveni po zdch kolem znaku eskho, v kterm stbrn lev esk v poli krvavm zrovna nade trnem se skvl; ostatn mezi tmito znaky viseli dlouz sta meov a nad sochou v kadm hlu plpolali v mnivm svtle doutnajcho ohn praporcov et. Kat, na jehoto poruen kter sluebnci za vli krlovu povaovali s byla otevena, sedl u nohou Vclava Tetho, hlavu maje podepenu o sloup, na jakch sochy stly vyveny, co zatm dva zbrojnoi na stri ped krlovskou sni nsledujc vedli hovor: Prvn: Co krli napadlo asi dti tuto s tak pozd v noci otevti, a jet k tomu dve, neli se z Kivokladu navrtil? A j pochybuji velice, eby se v takov boui navrtil. Druh: Co v, e krl dal otevti? J bych myslil, e to uinil kat o sv vli a ujm. Prvn: Pochybuji. Neb kat by sotva byl poslal o sv vli pro knze a jet pro takovho. Druh: Copak je ti pitom divnho? Kat navtvoval vysok koly, a jak se zd, byl mu tento knz nejen mistrem a uitelem, nbr i spolu ptelem; a k tomu, nepijel-li kat dnes tak podivn zmnn dom, eby se mohlo nco podobnho stti? Prvn: To je boue! Jak ten vichr touto chodbou sku, jako by nkdo zdaleka hlasit plakal; a jak se prodr vemi skulinami sem a nazpt! 36

Druh: Ji mus bt brzo plnoc. Ticho, knz pichz. ern, vysok, thl postava blila se sloupenm dlouh a rozlehl sn, a vystoupivi po nkolika schodech, stla pede dvemi krlovsk sn. Byl to v ern roucho odn knz; ern vlasy krouily se po vysokm velebnm ele a ern brada zdobila vn obliej, kter podlouhl, orientlsk nos a ern, plamenn, dobrotu srdce jevc oi velmi krsnm a pitom velebnm a vnm inily. Pokorn se unili zbrojnoi ped vjevem slavn as roziujcm, a knz vstoupil volnm krokem v s krlovskou. Spativ kata vak tie sedcho, pistoupil k vysokm oknm a hledl v boulivou noc. Hust mraky se valily s protjch hor, asem rozken bledm bleskem, a vlny Vltavy ly dut a huely nramn; kolem byla ir tma, jen v jednotlivch chaloupkch sem tam se mhala svtlka nzkmi oknkami pes zbouenou eku. Po chvli pistoupil kat k oknu a smutnm, jemnm hlasem, vrazem jemu neobyejnm, jal se mluviti: dn hvzda nesvt na zamraenm nebi; jednotliv jen svtlka sem tam se mhaj a hasnou, pamatujce svt na span. Knz: dn hvzda nezhasne; jen mrak kvap pes ni; a pejde, bude opt hvzda ziti jasn. Pro jsi mne dal zavolati? Kat se kvapn obrtil k svtlu, ervenav z polila obliej, s kterho nkdej hrza vecka byla zmizela, a mrn i dvrn pravil ku knzi: Miste, j jsem bval kem a uednkem tvm, tys mi byl ptelem; j jsem si umnil sm nsti ti osudu svho, nealuje dnmu; jedna jedin znala pvody alosti m, ona nen vce, a j ctm, e nemono mn samojedinmu navrtiti se na stezku, s kter jsem nevoln vykroil a na kterou co den vdy vc a vce toum, ach nadarmo, pijti. Ty mn pora, druhdy miste mj, ty Knz: Mluv! Jak daleko Bh mn propjil slu, snam se tebe nazpt navrtiti. Kat kvapn vstoupil ped sochu Vclava Tetho, a ukazuje prstem na ni, s obyejnou nruivost: Tento jest praotcem mm! 37

zvolal; studen vtr zaskuel rozlehlou sn, rozvraje plameny ve vysokm krbu, a rud ze erveno zbarvila bled obliej sochy poslednho Pemyslovce. Ha! vzkikl kat, jednou rukou obliej si zakrvaje, druhou bolestn, co v kech, svraje jilec mee svho. Venku zdaleka huel hrom. Knz: Tento jest praotcem tvm? Kat: Ano, tento! Tento, jen v prvn mladosti sv co krl uhersk, oralstv i ivotu nepodnmu oddan, z padl dvky zplodil otce mho, (divji:) a tak se stal pvodem syna (s ousmchem:) v hchu... Knz: A opustil Kat: ne, on zanechal potomkm svm jmn velik, ale on t mn zanechal vdom, e oh! Ji co mal pachole bloudval jsem samotn a zoufal, vemu stvoen se vyhbaje, po krajinch pustch, proklnaje pd bby sv, a otec, kter v ivobyt celm nespokojen na statku matkou mu odevzdanm trvil dny, potvrdil na lku smrtelnm doptvajcmu se synu zprvu tuto. Matka pro smutek mj a zoufanliv moje chovni ji dvno se utrpila; osamlmu stran se duchem kily mylenky, jene jaksi temn touha m vbila v zemi eskou, abych pohledl na kolbku otc svch. Knz: Duch strn t vbil Kat: tenkrtl Bylo krsn podlet, odpoledne, ani nejmenm vtrem nepohnut, ztpl kvetouc bez po behu Vltavy v stbrn vlny dlouh vtve, kdy jsem se blil. Ve mn bylo tieji, slavn, vn pokoj se rozkldal v prsou mch. , ten obraz tkv vn v duchu mm! Nzk chaloupky a bl ve vyhldaly kolem rou krajinou z kvtoucno stromov, vzadu rozlehl Praha, za Prahou modraly se pahrbky, nad Vltavou stl nov hrad krlovsk, mlokter lehk oblek plynul nad vmi jeho a pede mnou, na hrd skle nad ekou, strml v parnm slunci v modrojasn blankyt bezestinn, slvou korunovan Vyehrad, na kterm ji otcov moji nevldli vce. J stl jako zkamenl, vel slzy lily se po tvi moj. Knz: A u veer jsme t nalezli leeti bez sebe proti Vyehradu, 38

ruce hluboko zaryt v parnm psku na behu Vltavy; pod elem tvm byl psek promokl. Kat (mrnji): Vy jste mne pijali na vysok koly; ty jsi byl mistrem mm, ty jsi mne uil mysliti, a byl-li jsem dve nespokojen, tedy te nespokojenost m nejvyho stupn doshla; rozum mj zbloudil s prav stezky, jak ji dve pro povahu mou lze bylo se nadti ; j, spustiv se nboenstv, nevil jsem v Boha, v nesmrtelnost, svt se mi protivil, iv bti jsem nemohl a umti jsem nechtl! Knz: Stran obraz naeho stolet; j bych Kat: J jsem miloval kad zve, kad kvtin bl jsem se ubliti, vda, e jednou sejti mus a maje za to, e pobyt jej zde to jedin jest, m se me honositi. J jsem miloval kadho lovka pro ltost nad jeho netstm; tak jsem vak i kadm lovkem opovrhal pro bdnost jeho, a proto jsem opovrhl i sm sebou. Nieho jsem sob poslze nevil, a oddav se ivotu nepodnmu, pl jsem zapuditi mylenek svch; chtje udusiti jemnocitnost, kterouto jsem i dlem za pinu svho netst a nespokojenosti sv povaoval, cviil jsem se v ukrutenstvch; a kdy ostatn lid se domnval, e s rozko jsem se oddal ivotu nepodnmu i ukrutnosti, byl to jen straliv posmch, jak jsem si ztropil z lovenstv a jakm jsem i sebe sm nanejvej trznil. (Divoce:) J jsem se stal katem Vclavovm, a kde otcov moji ezlem i meem vldli, vldl jsem j jejich meem toliko! Obyejn hrznost a smch vracely se v obliej jeho, a po chvli mrnji poal: I poznal jsem dvku; ona zvdla osud mj, ona mne chtla mn sammu navrtiti zpt; ona budila uduenou touhu po cli slavnm, jak jsem v letech mladosti chtl doshnouti ona nen vce! Knz: Neastnku! Kat: Jene! J jsem chtl se vrtiti k stezce oputn, chtl jsem oistiti zneuctn me, jedin pozstatek otc svch, vrn obraz mj; i touil jsem po vsosti, po slv otc svch (stranm vrazem:) nadarmo! 39

Knz: Tko jest se navrtiti na drhu, s kter jsi se vyinul; doshnouti slvu otc svch ji nemono! Ha! vzkikl vzteklm smchem kat a jednm skokem sedl na stolci krl eskch, jednou rukou tiskl svj me, druhou se pevn drel trnu, jak by ho nkdo s nho chtl svrhnouti. Jene! Huse! Coe d? tzal se polou bez sebe. Nemono! opakoval tento. Obma rukama chopil se kat ernch vlas, hlubok smutek, divok smch a zoufanliv mysl hrly obliejem jeho. krli! Dobrou noc! zastonal zhluboka, vztyil se co ve velikch bolestech vzhru, ne kolena mu sklesla, on padl k nohoum trnu na kamenn stupn a v rozeven dlan skrval obliej svj. Siln vichr zaskuel sn, vecky tty zainely po zdch, a hled na plbici sochy Vclava Tetho skleslo samo sebou, pikrvajc obliej krlovsk; ohe se opt rozal a svtlo jeho co krvav z obklilo knze Jana Husa, kter nad padlm v modlen rozprostev ruce, obliejem k boulivmu nebi obrcen mluvil: Neastn! Marn namhn tv; boj srdce dobrho s hlavou zlou nepomine nikdy, nevoln klesne nazpt vezdy v nruivost starou, a jen chladn hrob vrt pokoj svedenmu, vak velkmu srdci tvmu; bohdej, e brzo! Venku rz a rz burcel hrom, blesk za bleskem osvtloval krajinu protj a divok teskot trouby ohlaoval pchod krlv. Po chvli vstoupil Vclav v s krlovskou, a vida kata na zemi lecho, silnm hlasem porouel: Ne slunce vyjde, sejdou zajat nai meem katovm! Kat rychle sepial se vzhru, jako vyden patil kolem sebe; pak chopiv se mee svho, spchal ze sn. Boue umlkla, oblaky ern se rozpustily v d a hust krpje biovaly rozeen vlny. Po bouliv noci krsn vzelo jitro; na oblohu jasnomodrou vystupovalo zdlouha, vn a velebn jasn slunce za pahorky vrovickmi. Na vchodnm nhrad byl ve velkm kole sbor 40

zbrojno; uprosted nich vysok, erven pisten leen. Na tomto stl kat, lev jeho ruka jako ztuhl ukazovala na mrtvoly bratra Milady a strce jejho, prav byla open o krvav me. S hrznm smchem, jako pimrzlm v bledm oblieji, a oima daleko rozevenma hledl kat co oslepen ve tv vychzejcho slunce. Mal zvonek rozeslal z vky vyehradsk stbrn zvuk prvnm jitrem; snad slavil vchod slunce na modroist nebe, snad elel smrt stnanch? ili oupln zpad hvzdy katovy? Krl Vclav s naplnnou v ruce hledl v krvav dvr s vysokch oken bytu svho. DOSLOV.1
, radostn cestovn! tvero pn na vozku ; jeden sp a druh dm, tet zv, tvrt dm, vozka kleje na kozlku. , radostn cestovn, atd. elakovsk.

Doslov toto chtl jsem perem ne obyejn rozmarnjm a veselejm psti, a prv, kdy pro do ruky beru, dojde mne zprva, e jeden z mch znmch, ano z mch ptel, mohu ci, toti. Pavel Hampe, pozemskou pou svou dokonal; a tedy i tenkrte pravd stnost mch, e veselm slohem, cokoliv pi, se mi nezda, bude doslov toto dvodem snad novm. Poznamenn pro pana redaktora.
1

41

I. Prolog. Star pravda jest, e kdy lovk obyejn rozmarn a vesel se petvauje a smutnm se stav, mnohem vce k smchu ponouk, jako i naopak lovk smutn a truchliv, kdy se k veselosti nut, jen vce a vce rozesmutn: tedy ani mn nebu za vinu piteno, jestli rozveseliti chtje, jen rozesmutnm. Ji na zatku povdky chtl jsem nsledujc omluven poloiti ; vda ale, e pedmluvy z potku poloen valnho tst nemvaj, kladu pedmluvu tuto na konci, maje za to, e se tak beze veho piinn jinho tato pedmluva i domluvou stane, a tudy snad ji dn jin domluvy vce poteba nebude. II. Scna. tyry dlouh stny, nad nmi, pod nmi a s kad strany jedna; dv krtk, skoro co stejnostrann estihrannky, na obou koncch. To jest nae jevit. Snad rakev dokonce? Ne, rakev ne! ta ne!! Pod nmi hr tvero bystrch kol po silnin pd, ped nmi klape osm koskch kopyt, nad nmi leh a prsk vozkv thl bi, a za nmi le Praha, zkrtka: jevit nae jest spolen vz, jento z Mlnka do Prahy a z Prahy na Mlnk, dvakrte tum za tden, tu nejsmenj spolenost dov. III. Osoby. Vpedu sedla baba v hedbvnm, kunou vyloenm koku; na hlav mla bohat kulat epec s velikou mal, jejto konce, kdykoliv se baba obracela, podle sedcho starho ida pod nosem zaimraly. V ruce drela velikou knihu s nzvem: Vklady nedlnch evangeli na cel rok. Na nose byly nasazen velik brejle, kter, asem je utrajc, sundvala, aby si z velk, kulat pyksly s vlasovou ttikou do

42

dlouhho nosu tabku nacpala. Pronikavm a pro brejle, nos suujc i zuujc, huhavm hlasem pustila se do zpvu nbon psn, kterou kdy skonila, poala vklad na evangelium, kde dobr hospod dobrou penici nasil, neptel vak jeho do n koukole vmsil, huhavm epotem sti. Za tmito jsem byl j s jinm mladm idem, za pinou obchodu cestujcm, kter v asopise, tum e v Bohemii, divadeln zprvu etl, ponvad chvilkami cosi den Herm Recensenten recensieren, mumlal. Za nmi dva tudenti velmi hlun rozmlouvali. Povdom mn bti se vidli; nepochybn vlastenci byli, nebo ustavin vzdlanj etinou hlun hovor vedli. IV. Dj a rozmluva. Vnceslav: (tudent prvn.) J vm za to rum, pane, e v na krajin tvrt pd slovka j, to jest mne, jen s hrubm n, a ne s libm vyslovuji, jako i m jen bez n, a ne tehdy mn vyeno bv. Svatopluk: (tudent druh.) Ve va krajin me bti; j ale vdy jsem ml za to, e e bez puntku jen proto se pe, aby se tvrt pd od tetho tm jistji rozeznal; a co se slovka m dote, e se, jako ve slov msto, co mn vyslovuje. Vnceslav: Co? e se k mnsto? U ns jen msto jako mjesto vyslovuj, ponvad slovo msto od msta pichz. Svatopluk: Pijde na to, jestli ne msto od msta, aneb jedno od druhho; a jestli u vs mjesto kaj, tedy u vs chybuj Vnceslav: Nebo u vs? Svatopluk: Pane, dovolte! v Praze Vnceslav: Panuje zkaen etina, a Baba: (Hdnm jejich v ten vytrhovna, rychle se k nim obrtila a zavadc mal o idv nos tak, e se j epec mal ku pedu obrtil, s ohnivost a dtklivost kazatelskou z vklad svch hlun sti poala.) Rozmil brat a sestry u ve! Bute tii a pozorujte (tudenti umlkli, a baba eptem, m dle tm hlasitji 43

vak, vklady sv pedkvala, k emu star id, v modlitbch pohen, edivou hlavou kval.) Svatopluk: (Po dlouhm ase mrnji.) Dovolte, jak to vezete spisy s sebou? Vnceslav: Posledn sla Kvt eskch vzal jsem s sebou na svtky, nebude-li doma co jinho dlati. Svatopluk: Dovolte, a se podivm Vnceslav: (Podvaje mu podan listy.) Co jste neetl sla tato? Svatopluk: etl, ale Mlad id: Erlauben, meine Herren, dass ich so frei bin ihnen zu bitten; was sein das fr Vnceslav: To jest esk. Mlad id: Ah so! Ich kann bhmisch nicht lesen, verstehen ja (a vida, e tudenti o asopisu tom ponaj rozmlouvati, stal se pozornjm.) Svatopluk: Pece; vdypak jsem vdl! Ukonen jest Kivokla, jen doslov m nastoupiti. Vnceslav: Ano ukonen; j v tom ale dnho ukonen nevidm. J: Dovolte pnov! J spisovatele Kivokladu znm, i mohu vm ci, co v doslov stoj. e povdka ta zcela ukonena nen, pipoutm akoli cel smysl svj a ideu hlavn rozvedenou m nebo povdka ta jest jen vjimek z vt prce, kter, sestvajc ze tyr neb pti povdek, po hradech, na kterchto se dj kon, svj nzev beroucch, teprva cel romn pod nzvem Ka v sob uzavr. Vnceslav: Ah tak? to jest jin. Ale i uprosted se nalzaj msta, kter docela jsou neurit. J: Pipoutm. Ale i uprosted, bu proto, e do asopisu psna jest a tudy jen zkrcenou povdkou, ano jen kostlivcem povdky bti mus, ba z jinch pin Mlad id: Erlauben, meine Herren! Ich verstehe just nicht alles, was von Sie gesprochen wird, aber im Komet, Sie knnen diese 44

herrliche Zeitschrift J: Musilo se mnoho vynechati a tudy se mnoh msta neuritmi a zatmlmi stvaj. Pro osvcen nkterch zatemnlch mst chtl spisovatel, jako pan Langer ve svm ,Bohdaneckm rukopisu, hvzdiek naszeti, ale proti vli jeho msto hvzdiek jenom nkolik puntk se tam nalz Ml. id: Auch der Planet, der Hebe, Abendzeitung, Morgenblatt, der deutsche Horizont J: Drte hubu a nevytrhujte ns! Ml. id: (Obracuje se eptal.) Unpolierte Bhmaken! Baba: (Pro hluk mezi tudenty a idem vdy hlasitji a ohnivji ve ten pokraujc.) A co ekl prorok tento velik? ti se vs. Ml. id: (Brumlaje.) Ungehobeltes Volk! J: Tato msta teprva v celm romnu budou. Baba: Koukol v penici ist J: Vysvtlen a Baba: Bu vybrn a J: Teprva cel spis Baba: Bu uvren v ohnivou pec! J: Tak bude sm v sob uzaven. Baba (pokraujc ve vkladech, bl se ku konci; ohniv): A tak i vy J: Rozmil vlastenci! Vozka (na kozlku): Hou! (Vz zastavil, vozka rozhodil plachty, a my stli uprosted Mlnka. Lid, slye hovor hlun uvnit, stavl se kolem vozu.) Baba (co ostatn zatm ji slezli, se silnm vrazem poade te a kon): Jestli se nepolepte, nenapravte, svorn a nestrann se nestanete, v ohe vn uvreni budete. Amen. (Sund brejle, vlo je do knihy, upne si a pak, epec a posud obrcen majc, s velikou spokojenost prav:) Amen. Dej to, Pane.

45

V. Epilog. T mne velice, jestli tenov moji jet nco oekvaj, j jsem hotov.

46