Woodstock je synonymem pro hnutí hippies.

Jenže právě hippies byli často špatně

pochopenou, ale o to urputněji hájenou modlou – zejména na naší straně železné opony.
Byl to symbol osobní svobody, trochu anarchistické. Mezi mladými spontánně vznikaly
aspoň malé české nápodoby komun. občasné útěky do alternativního, partou podobně
naladěných vrstevníků vymezeného mikrosvěta. Prožíval jste něco takového?

Komuny? Cítil jsem se v tomhle mezi vrstevníky spíš osaměle. Já měl příklon k té „západní“
rockové kultuře odmalička, oni ji objevovali až později, v pozdní pubertě. A do té doby jsem
do nějakého – jak říkáš – mikrosvěta neměl žádné partnery. Nosil jsem pruhované kalhoty a
vyšívanou čelenku, když mi bylo asi čtrnáct, patnáct. To by se jinak snášelo ve třech nebo
v pěti, když na mě starší spoluobčané z oken pokřikovali, ať sundám to pyžamo. Ale víc nás
tehdy Chebu v tom věku nebylo.

Obvykle se hudebně-myšlenkové fúze neobešly bez iniciačních prostředků, v našem

prostředí nejčastěji marihuany, tedy „trávy“, řidčeji hašiše. Velmi vzácným úkazem
bylo LSD. Tvrdé drogy jako heroin, crack či později pervitin byly doménou trochu jiné
sociální skupiny. Máte nějakou zkušenost s podobnými věcmi?

Ne. To mě nikdy nezajímalo. Fakt ne. A přičítám to hlavně své veliké lásce k pivu.

A myslíte, že podobné „posilňováky“ dokážou pozitivně ovlivnit tvůrčí proces, jak někdy
říkají jejich uživatelé – od muzikantů po výtvarníky?

Moc ne. I když jednou, v roce 1981, jsem si při velkém alergického záchvatu vzal dva
antihistaminické prášky a na to později vypil asi pět piv (ne schválně), načež jsem napsal
písničku o pěti slokách – muziku i text dohromady – asi za deset minut. Ta písnička se
jmenuje Akvárko a hraju ji dodnes. Ale třeba bych ji bez těch blbostí napsal za devět minut a
byla by lepší, co já vím.

Jste tedy příznivcem liberální, či restriktivní protidrogové politiky?

Drogy prostě ne.

A co soudíte o díle takového J. X. Doležala, novináře, který dlouhý kus svého

profesionálního života věnoval popularizaci konopí?

Že asi netuší, co patnáctiletých vyhulených palic si možná kvůli podobné relativizaci zkazilo
život.

Necítíte vy sám někdy nějakou autocenzuru na koncertě – ve smyslu: tohle jsem

přehnal, to si nemohu dovolit…“

Nikdy. To bych to nemohl dělat. V jistém smyslu se bigbít nedá přehnat, jen nedohnat.

Na člověka, který vás dobře nezná, působíte spíš dojmem vcelku uzavřené osobnosti,
která si ventiluje potřebu jisté extroverze na koncertech kapely. Máte nějaké opravdu
intimní přátele, s nimiž byste dokázal probírat osobní, soukromé věci?
Nemyslím, že jsem uzavřený. Prý jsem spíš extrovert. Ale možná je to jen projev mého boje
s vrozenou plachostí,. Teď se čtenář asi směje, ale já měl v dětství problém oslovit i
prodavače a koupit si housku. A přátelé? Přátele mám skvělé, několik velmi dobrých. Několik
nejbližších mi umřelo, ale jiní žijí a pro mě je úplně zásadní, že je mám. Pitvat své intimity ale
zvyklý nejsem. Před nikým. Spíš já jsem taková vrba, které se jiní s takovými věcmi svěřují.
Sám mám pocit, že se svými trápeními si musím poradit sám.

Považujete se za provokatéra? Vysoký státní úředník s kytarou, copánkem, zpívá o

fernetu…

Ano, považuji. Ale spíš svými názory než životním stylem plešaté prošedivělé obtloustlé
stárnoucí máničky. To už nikdo za provokaci nepovažuje. A mimochodem: píseň s názvem
Fernet Blues není o chlastu, ale o strašlivé beznaději z rezignace. Zpívá se v ní, že bejt
šťastnej není povinný. A ještě k tomu copánku. Ten jsem nikdy nenosil. Mám culík, tedy
vlasy sepnuté gumičkou. Ale jen v práci. Myslím, že jsem jediný člověk na světě, který si
vymohl na novinách ne tiskovou, ale kreslenou opravu. Karikaturista mě namaloval právě
s copánkem a já jsem se ze srandy ohradil. Další den už jsem byl nakreslen správně s culíkem.

Označil byste se za ambiciózního člověka?

Mou ambicí je prosazovat myšlenky a názory, kterým věřím. Když pak zazní, mají nějakou
váhu a třeba jsou i realizovány, mé ambice jsou dokonale naplněny. Já u toho ani nemusím
být zmíněn. Spíš než ambice mám přání: aby mi více lidí více rozumělo. Protože někdy mě
nepochopení dost roztrpčuje. Víc než nesouhlas. Ale za to občasné nepochopení si určitě
mohu také sám.

Stalo se, že byste ve škole opomíjel nějaký předmět či typ předmětů, a dnes s odstupem
cítil, že vám jeho zvládnutí schází? U humanitně orientovaných intelektuálů to nejčastěji
bývají exaktní obory. Říká se, že za jednostrannou orientaci a často i jakousi fachidiocii
intelektuálů může právě jejich pohrdání formální matematickou logikou. Ta by přitom
měla být možná nejdůležitější výbavou k pořádnému politickému uvažování…

Výčitky, že jsem leccos zanedbal, mám trvale. Určitě jsem měl být pilnější v jazycích,
ekonomii a vůbec v mnoha věcech. Některými předměty jsem pohrdal pro jejich ideologický
nános a nevšiml si, že i tam jsou „schované“ užitečné znalosti. V matematice jsem byl spíš
lempl, ale logika mě zajímala. Dokonce jsem jezdil do Prahy na nějaké přednášky už jako
středoškolák. Díky tomu vím už z dětství, že doplněk není opak a že nevýhra není
eufemismem prohry. Kdo se nad tím podivuje, jen prozrazuje, že v hodinách logiky chyběl.

Když mluvíme o logice – hrajete šachy?

Hrál jsem. A docela rád. Táta mě je naučil, když mi bylo tak pět let. Tak do sedmé osmé třídy
jsem byl asi nejlepší ve škole, pak mě začali ostatní dotahovat. Ale ještě na gymnasiu jsem
hrál republikový přebor v korespondenčním šachu, studoval zahájení v literatuře a v hospodě
jsem uměl zpaměti přehrát poslední partie Bobbyho Fischera. Zkoušel jsem hrát i naslepo,
jednou dokonce na třech šachovnicích současně. Ale pak už jsem se tomu nijak nevěnoval a
dnes bych s mnohými z kamarádů, které jsem to učil, jasně prohrál. Přišla adolescence, svět
piva a bigbítu. Skoro jsem přestal číst knihy, natož abych hrál šachy. Za posledních třicet let
jsem je hrál tak desetkrát.
Použil jste slovo „nevýhra“. Co považujete za svou největší nevýhru z let dětství, mládí a
studií?

Předně opakuji, že nevýhra je vše ostatní kromě výhry. Nejsou to jen prohry, ale také remízy
či neodehraná střetnutí. Většina života jsou remízy nebo neodehraná utkání. Já se sám takhle
nepitvám, sám sebou se moc nezaobírám. S mnoha věcmi svého života jsem nespokojen, ale
to mi nebrání vychutnat si krásu okamžiku, třeba v zahradní hospodě u piva a s pěkným
výhledem na Prahu nebo na barmanku. A kdoví, jak by to se mnou bylo, kdyby některé věci
skutečně dopadly podle mého přání, jako mé výhry. Třeba bych tím o hodně věcí přišel.

Pojďme se chvíli věnovat obecnějším pojmům a hodnotám a postojům s nimi spojeným.

Už jsme o to párkrát zakopli, ať v souvislosti s tzv. Pražským jarem, či událostmi ještě
staršími – např. odsunem Němců po druhé světové válce. Zdá se mi, že nejvíc
nedorozumění v debatě o pohlížení na svět vyvolávají tradiční a zdánlivě jasné pojmy
levice a pravice. Jejich obsahy jako by se rozmazávaly, často přičiněním některých
politiků téměř mizí. Jak pojmům levice a pravice rozumíte vy?

Především odmítám, že by šlo o zastaralé kategorie. Byly tu dávno předtím, než je kdosi
pojmenoval, a budou tu navždy. Pro sebe v tom mám jasno. Pravice usiluje o svobodu, levice
o dobro. Pro pravici je každý člověk jedinečný. Proto je pro každého dobrem něco jiného.
K různým dobrům je třeba jít různými cestami. Abychom mohli jít každý svou cestou za
svým dobrem, musíme být svobodní. Levice se domnívá, že zná podobu obecného dobra pro
všechny. Lidé se podle ní zas tak moc neliší. Příliš mnoho svobody podle levice přináší
mnohá rizika. Říká: za společným dobrem jděme společně. Říká: univerzální dobro lze shora
distribuovat všem. Pravice hájí za všech okolností individuální rozhodování, levice
rozhodování kolektivní. Kolektivní rozhodování ale potřebuje pro výkon svých rozhodnutí
moc, potřebuje násilí. Proto se opírá o stát, který mocí disponuje. Levice používá nástroje
práva veřejného i pro sféry velmi soukromé, intimní. Krajní levice by postátnila vše, i rodinu.
Krajní pravice – jako třeba já – naopak hájí svobodu jednotlivce před mocí, před státem, před
násilím. Nechápu, proč se krajní pravicí nazývají nacisti. To jsou přece socialisté jako hrom.
Levičáci. Stalin začal nacisty nazývat fašisty, aby zakryl jejich socialistickou podstatu. A
mnoho lidí to po Stalinovi opakuje dodnes.

Nemyslíte si, jako mnozí naši současníci, že jsme jen pouhou hračkou v rukou
nejmocnějších tohoto světa a na naší vůli záleží jen velmi málo, či dokonce vůbec?

S tím právě nesouhlasím vůbec. O vývoji světa rozhodujeme každý den. Tím, co uděláme,
řekneme, co koupíme a co ne. Kdo uvěří, že se svět dá řídit, jednou podlehne pokušení, aby to
sám zkusil.

Neměl jste ani ze svého působení v ČNR takový typ známostí, který by vám umožňoval
naskočit do nějakého vlivného postu právě v byznysu? Neměl jste takové nabídky?

Ani ne. Tehdy byl kontakt politiků a zájmových skupin v plenkách. To spíš později, jako
novinář, to jsem asi dal o sobě vědět víc a někteří byznysmeni si mě všimli. Od těch dob čas
od času nějaká nabídka zazní, ale žádné laviny to nejsou Myslím, že mám pověst takového
naivního idealistického trouby, kterého peníze moc nezajímají. Oprávněně.
Dokážete si představit, že byste se měl dnes ocitnout v žurnalistice, být normálním
novinářem?

Já mám představivost docela dobrou.

Uměl byste do jisté míry zapomenout na roky strávené na „druhém břehu“ a vžít se do
role nezávislého pozorovatele dění?

Nemyslím, že by bylo nutné něco zapomínat. Na nezávislost nevěřím. Postačí korektnost,

poctivost a nezaujatost.

Proč, podle vašeho názoru, byli všichni, kdo s Václavem Klausem úzce spolupracovali či
spolupracují, tak démonizováni? Proč jim byla a je nasazována psí hlava?

Kavárenským levičákům se zdá být nepochopitelné, že by člověk mohl myslet pravicově. Tak
je jako jediné vysvětlení napadá, že pro Klause může dělat jen člověk, který své názory nemá
od sebe a jen ho papouškuje. Ale já nemám určité názory, protože pracuji u Klause. Já pracuji
u Klause, protože mám určité názory.

Jaký máte názor na středovou politiku a středové politické strany?

Nic jako střed neexistuje. Je jen vypočítavé lavírování.