I.

Proč nejde udělat práci 1 Joule za 1 sekundu?

Síla F=m.a, jednotka Newton
definice: „1 N je síla, která uděluje tělesu 1 kg zrychlení 1 m/s2“
[N ] = [kg * m/s2] (m*kg* s-2 )

Působit silou na předmět znamená přidávat mu na rychlosti, každou sekundou je rychlejší o 1 m/s.
Působení síly (tlačení do předmětu) po určité dráze vytváří práci, neboli energii:

Práce W=F.l, čili Energie E, jednotka Joule

definice: „1 J je práce, kterou vykoná stálá síla 1 Newtonu ve směru síly po dráze 1 m“
[J ] = [m N ] = [m *kg*m/s2] (m2*kg*s-2)

Proč se vlastně stanovilo, že musí síla působit právě „po dráze 1 metru“, a nikoli, například, že by tato
síla mohla působit po dobu 1 sekundy? Určitě nejde o to dopravit náklad o pár metrů dále, na to stačí
pouze náklad roztlačit, při zanedbání tření dojede kamkoli pouhou setrvačností. Ale budiž, třeba na tom
nezáleží.

Výkon P=W/t, jednotka Watt

definice: „1 Watt je výkon, při němž se vykoná práce 1 Joulu za 1 sekundu“
[W ] = [J / s ] = [m*kg *m/s3] (m2*kg*s-3)

Ve výkonu máme potřebný časový vztah, energie je odstartována a měřena časem. Ale.. nemůžeme si
pomoct, výkon vnímáme celý život také jako sílu. Čím víc kW motoru, tím víc koní pod kapotou, a tím
silnější vůz. Jaký je vlastně vztah Wattu s Newtonem, v čem se vlastně liší, či který je „silnější“? Možná to
je jednoduché, když změříme dobu, za kterou ujede zrychlující se předmět onen 1m, a porovnáme:

Tabulka č. 1 Časový průběh pokusu zrychlení 1 m/s2 předmětu 1 kg

Uplynulý čas 0s 1s 1,414 s 2s 3s 4s
Okamžitá rychlost 1,414
0 m/s 1 m/s 2 m/s 3 m/s 4 m/s
při zrychlování 1m/s2 m/s
Průměrná rychlost od počátku 0,707
0 m/s 0,5 m/s 1 m/s 1,5 m/s 2 m/s
zrychlování (okamžitá na konci / 2) m/s
Ujetá vzdálenost
0m 0,5 m 1m 2m 4,5 m 8m
= uplynulý čas * průměrná rychlost
Zde je vzdálenost 1 m,
sem to trvalo 1,4142 sec. (√2)

 Přicházíme na zajímavou věc: 1 Watt je výkon, při kterém dáváme předmětu 1 kg zrychlení 1 m/s2
(viz def. Newtonu) po dráze 1m (viz def. Joulu), mezitím změříme čas na konci tohoto 1 metru, a vyjde
nám, že to trvalo ve skutečnosti 1,4142 sec., a jsme zmateni tím, že jsme to nestihli za požadovanou 1
sec. (viz def. Wattu). To by ovšem nezvládl zřejmě nikdo, za 1 sekundu tento předmět urazí sotva půl
metru. Je zde někde jeden parametr navíc. Celý průběh práce je již tak napevno popsán parametry, že
není prostor jej urychlovat.

! Prakticky nejde udělat práci 1 Joule za 1 sekundu. 1 Joule dle definice trvá 1,414 sec.

Tradice fyzikální vědy před námi nás nutí hledat východisko…

Tedy dobrou vůli .. možná je to celé myšleno jinak. Která z podmínek je tam navíc, kterou lze potlačit?
Watt může být např. výkon, při kterém se stihne roztlačit 1 kg tak, aby již za 1 sec. dosáhl vzdálenosti 1m
(ale zrychlení nutné k této akci je 2 m/s2). Je několik průsečíků, kdy by mohl vztah platit, tj. pro předmět
1kg za 1 sekundu lze podmínku splnit při zrychlení 1,414 m/s2 po dráze 0,707m. Ale ve srovnání
s ostatními je to omezený počet kombinací. A zrovna základní definice bohužel mezi ně nepatří.

 Práci „Work“ definoval prvně roku 1824 Sadi Carnot jako "weight lifted through a height", váha
vyzvednutá do výšky, a měl na mysli v té době konkrétně čerpání vody potrubím vzhůru parními stroji.
Pohyb vzhůru brzdí gravitace, o setrvačnosti zde nemůže být řeč. Takto pojatý Newtonmetr je
samozřejmější energií. Proč a kdy se definice změnila na „the work done by a force of one newton
acting over a distance of one meter”, neboli práce vykonaná silou 1 Newtonu po dráze 1 metru, již bez
 podmínky vzhůru, je zajímavá otázka, možná se chvíli věnovali tření. Daleko zajímavější však jsou
důsledky. Občas se někdo snažil do vzorce vložit nějaký ten cos úhlu stoupání, ale nedůsledně, a
hlavně by to měl být sinus.

Podívá-li se s tímto podezřením laik na rozsáhlou soustavu složitých vzorců souvisejících s kinetickou a
polohovou energií, může začít objevovat podle jeho názoru zoufalé a zbytečné pokusy vypořádat se
s předchozími potížemi. Část vzorců by teoreticky mohla existovat jen proto, že existuje tento nesoulad.
Mnoho z nich je principem naprosto v pořádku, pokud se v nich ukrytý Joule bere jako celek a je správně
chápán. Problémy nastávají, pokud se Joule něčím krátí.

 Např. hybnost (P=m.v), záhadná veličina, která není, ikdyž vypadá, jako energie, rozhodně ale
stačí k cestování. Předmět je roztlačen, letí, narazí, předá energii do jiného, ten letí, rozbije se, uvolní
se ničivá energie do deformace, brzdy se zahřívají, Země se nepatrně pohne (a předmět s ní). A vše
přímo závisí jen na tom, jak je na začátku předmět těžký, a rychlý. Veličina hybnost vypadá vlastně
přímo jako kinetická energie, uložená v pohybujícím se předmětu, a jejíž jednotkou je kg*m/s. Co když
je to skutečný rozměr energie? Uděláme pokus:

Pokusná jednotka energie „nový“ Joule = kg*m/s .. E=mv

Pokusná jednotka výkonu „nový“ Watt : W = J / s = kg*m/s2

 Ecce! To, co jsme dosud chápali jako Newton, sílu potřebnou k udělování zrychlení 1 m/s2 předmětu
1 kg. Čím víc koní, tím silnější vůz. Možná takhle to nějak původně myslel Isaac Newton, když onehdy
odstrčil bednu. Tento Watt je uchopitelný, jasný, lze si už představit, že roztáhneme-li vagón 2000kg na
rychlost 1m/s, vynaložíme energii 2kJ. Jestli jedno roztlačení zvládneme za sekundu, je to výkon 2 kW, a
jsme silní jako rychlovarná konvice. Když za dvacet sekund, což je pravděpodobnější, tak klesneme na
úroveň 100 W žárovky. Samozřejmě dosavadní Watt bude vůči „novému“ o něco zkreslen, ještě se neví
jak, ale bude tam rozdíl. Dovíme se to, až zjistíme, jakým záhadným způsobem vlastně došli naši
předchůdci ke své představě o jejich jednotce Watt.

Výkon může být součinem nejen hmotnosti předmětu krát jeho zrychlení, ale v případě přenosu energie
v potrubí ho také lze určit těmito součiny, velice snadno představitelnými a logickými:
Tab. č.2 Výpočet výkonu
I. Tlak Pa Plocha průřezu
2 2
Kg/s m m Součin
II. Hmotnostní průtok Rychlost
Kg/s m/s Výkon
III. 2
Objemový proud Proudová hustota Kg m/s
3 2
m /s Kg/s m

Pokusná jednotka síly „nový“ Newton : N = J / m = kg*m/s / m = kg/s

Co si pod tím představit.. nejen hmotnostní průtok za časovou jednotku, ale také jeden nový pohled:
Def. „síla udělující předmětu 1kg zrychlení o 1m/s během každého metru dráhy“

- Čili obsahuje Pokusnou jednotku zrychlení během metru dráhy: Dráhové zrychlení: m/s / m = s-1

V principu zůstává tato síla jako dosud součin hmotnosti a zrychlení, ikdyž jiného. Je to poněkud pasivní
síla, když se předmět zasekne, žádná energie se nespotřebuje ani neuvolní. Není to zrychlení za čas.

Na tuto sílu by šlo aplikovat dobře třecí sílu, účinek zabrždění je rozhodně přímo úměrný dráze, po které
se předmět tře, nikoli době, po které po ní jede. Také by ji šlo dobře chápat jako sílu, kterou předmětu
dává sama dráha, např. nějaký zrychlovací pás, šroubovice v potrubí, či průchod magnetismem,
gravitací. Musí to být také síla, již nemá význam násobit časem, abychom získali energii. Násobeno
časem získáme jen hmotnost hmoty, kterou zvládla rozpohybovat a prošla daným místem. Teprve krát
rychlost, kterou získala hmota od pásu, nám dává výkon, tedy aktivní pojem o čase.

 Také průtok je pro tuto jednotku charakteristický, a spojitost je taková, že v potrubí díky působení
zrychlovacího úseku se silou např. 10 N můžeme naměřit o 10 kg/s větší průtok.
Teď už máme vše připraveno pro druhou otázku:
II.
Pokud je gravitační zrychlení rozměrem m/s2, čili
rovnoměrné, proč už dávno nemáme
gravitační perpetuum mobile?

Energie potenciální Ep = m g h = hmotnost * gravitační zrychlení * výška = [kg*m/s2*m]

původní rozměr energie
Vynést břemeno do výše (vzdálenosti od povrchu Země) logicky znamená dát mu energii. Tuto energii lze
získat zpět tím, že jej z vyvýšeného místa shodíme, a dole na zemi obdržíme rychle se pohybující
předmět, jehož pohybovou energii můžeme libovolně dále využít. Tato energie je určitě závislá na délce
pádu v metrech, hmotnosti předmětu v kg a tím, že na to celé působí planeta Země svou přitažlivostí,
nikoli třeba Mars. Další vlivy, např. zeměpisnou šířku či zásadní vzdálenost od Země, vztlak či tření zatím
zanedbáme.

 Proč je ale gravitační zrychlení udáváno zrovna v m/s2? Vzorec potenciální energie je trochu
zvláštní, takovou situaci si lze těžko představit, resp. vůbec. Jediná představitelná je aplikace na
volný pád, který má údajně zrychlovat rovnoměrně předměty 9,8 m/s2. Jak se to ale slučuje s Ep =
m*g*h? Těžko říct. Násobením výšky v metrech připouští, že je energie přímo úměrná právě výšce
v metrech, ale vzápětí si ji dovoluje násobit zrychlením vteřinovým, to spolu přece vůbec nesouvisí.
Každý metr nahoru dává potenciální energii, ALE násobíme zrychlením připadajícím na jednu vteřinu.
Jablka s hruškami.

 Pokud bychom si chtěli hmatatelně představit situaci, napadnou nás dvě lepší řešení:

E = hmotnost [kg ] * vteřinové zrychlení g [m/s2 ] * vteřiny zbývající do dopadu [s ]

nebo
E = hmotnost [kg ] * dráhové zrychlení „g´“ [s-1 ] * výška nad povrchem [m ]

Je tu však ještě jeden důvod, proč se původní vzorec začíná jevit trochu nesmyslně.

Volný pád podle dosavadního pohledu je vlastně navzdory vzorci energie na výšce naprosto
nezávislý, žije si svým vlastním životem a zrychluje si podle vteřin.
! Takto by mohl na počátku volného pádu nějaký metr výšky přidat předmětu větší rychlost, než
jiný metr o něco níže

- neboť v něm předmět stráví kratší dobu a využije v něm tedy menší díl zrychlení vteřinového m/s2. Ikdyž
i vteřinové zrychlení samozřejmě „zrychluje“, dráhové zrychlení je oproti němu více akcelerující (viz Tab.
8 v příloze). Přesněji, na samém počátku je méně, potom o mnoho a mnoho více (až exponenciálně více)
akcelerující. Hmotnost na nic z toho samozřejmě nemá vliv.

 Upřímně řečeno, nevěřím této staré verzi. To bychom se mohli brzy dostat k perpetuu mobile.
Větroň, velmi rychle vylétnuvší do oblak, by při pomalém sestupu na původní výšku získal
zázrakem více rychlosti, než mu jí ubylo při výstupu
(samozřejmě při zanedbání tření vzduchu – to je sice nereálné, ale nemůžeme tím omlouvat teoretickou
chybu!!).
- Pozor, rychlosti, nikoli jen energie dle starého pojetí. A rychlost je rozhodně, to, co nám
k cestování stačí. Takové cestování je sice lákavé, ale na perpetuum mobile doufám nikdo z nás
nevěří.

Pro podrobnou představu tohoto perpetua (při zanedbání tření): máme kluzák v plné rychlosti, dejme
tomu 100 m/s, který náhle stočí kormidlo kolmo vzhůru. Celá jeho rychlost se mění ve výšku, je to tedy
opak volného pádu, kluzák zpomaluje (zaokr.) 10m/s2. Např. stoupá-li takto 10 sec., měl by měl za těchto
deset sekund zpomalit o 100m/s (až na 0 m/s). Stoupal tedy průměrnou rychlostí 50m/s, krát 10sec
zjistíme, že vystoupal 500 m. Vypadá to hodně, i při odmyslení tření. Ale volný pád byl takto prostě dosud
chybně popsán, s tím se nedá nic dělat, jdeme dál.
Šikovným obratem se pilot stočí k pozvolnému sestupu jako po schodech. Po každém jednom metru
kolmého sestupu kormidla převedou rychlost dolů na rychlost vpřed. Každý tento metr mu při údajném
zrychlování 10m/s2 mu přidá rychlost 4,47 m/s (viz tabulka níže, modifikace tab. č.1). Pokud by se dala
tato rychlost bez odporu vzduchu nasčítat, měl by kluzák o 500 m níže, tj. na původní výšce kde
původně letěl rychlostí 100 m/s, nyní 2235 m/s!!!
Tabulka č. 3 Vzdálenosti ujeté se zrychlením 10 m/s2
Gravitační zrychlení 10m/s2
Uplynulý čas 0s 0,447 s =√0,2 1s
Okamžitá rychlost
0 m/s 4,47m/s 10 m/s
při zrychlování 10m/s2
Průměrná rychlost od počátku
0 m/s 2,236 m/s 5 m/s
zrychlování (okamžitá na konci / 2)
Ujetá vzdálenost
0m 1m 5m
= Uplynulý čas * průměrná rychlost
Rychlost 4,47 je rychlost,
která přibude při pádu o 1
m při zrychlení 10 m/s2 - je
to vzorci plně adekvátní

- Proto nelze ani přijmout variantu Energie jako násobek zrychlení krát vteřiny do dopadu. Opět, je
zde parametr navíc, dosavadní vzorec potenciální energie je naivní, je neuvěřitelné, že dosud
platí.

Zbývá:
Pokusná jednotka polohové energie „nový“ Joule = [kg*m/s] E = m g´ h
= hmotnost (kg) * gravitační dráhové zrychlení g´ (s-1) * výška nad povrchem (m)

Obsahuje Pokusné gravitační dráhové zrychlení [s-1] = [m/s /1m] (přírůstek rychlosti při pádu z 1m)

Takto by si šlo daleko logičtěji představit výpočet letových inženýrů, kteří potřebují v letadle vyměnit
výšku za rychlost. Je-li pálkou odpálen tenisový míček do nebe, šlo by s maximální triviálností určit, co se
bude dít. Je-li odpálen rychlostí 30 m/s, při gravitačním zrychlení např. 3 m/s /m (nemusí to být tolik)
vyletí do výšky 10 metrů, tam se otočí a poletí zpět, a pokud by na kurtu nebyl odpor vzduchu, mohl by
mít na původním místě opět rychlost 30 m/s. Hmotnost na nic z toho nemá vliv.

Tabulka č. 2 Časový průběh pádu s gravitačním zrychlením 3 s-1

Hloubka pádu 0m 1m 2m 3m 10 m
Okamžitá rychlost v uplynulé vzdálenosti =
0 m/s 3 m/s 6 m/s 9 m/s 30 m/s
hloubka * zrychlení 3 s-1
Uplynulý čas od počátku v sec.
= m/ m/s * 2 ? 0s 0,66 s 0,66 s 0,66 s 0,66 s
(průměrná rychlost JE? poloviční)
- tedy, třetím řádkem jsme pouze zjistili, že průměrná rychlost není poloviční z koncové,
pravděpodobně ani nepůjde průměrovat, je zde něco exponenciálního, a nemá cenu jako laik se tím
zatím zabývat, neboť je to příliš složité. Nelze snadno určit dobu pádu. Zaměříme se spíše na průběh
a povahu pádu.

 Problémem je to, že lze těžko uvěřit, že by si nikdo nevšiml, že volný pád není rovnoměrně
zrychlený. Nebo alespoň rovnoměrně v tom smyslu, v jakém jsme byli zvyklí. I když .. Jedním z
důvodů, proč se ihned nevzdat, jsou samotné rozpory fyziků v těchto otázkách, kteří tu a tam, nejen
při pozorování vesmíru, se občas např. „pokouší modifikovat Newtonův gravitační zákon pomocí
dodatečného exponenciálního faktoru“. Ano, týká se to trochu něčeho jiného, ale je to pochybnost, a
zde pasuje jako součást skládačky. A gravitace se neustále zkoumá, nic není stále definitivního.

Např. na letecké výpočty dosud působilo tolik faktorů, počínaje jejich složitostí, dále odporem vzduchu,
směrem větru, počasí, výkonem motoru, konče odchylkou měřidel, že určení přesného výsledku je nejen
nemožné, ale dokonce na hony vzdálené, může se skládat z odpozorovaných veličin, které v sobě
zahrnují nechtěně i tento rozdíl.

Přímé měření volného pádu je určitě omezeno, dlouhé pády je možno pozorovat pouze s odporem
vzduchu, jsou tedy zpomalené (zrychlení m/s2 je oproti s-1 méně akcelerující, viz Tab. Č. 8 v příloze).
Tak jako Galileo na šikmé věži v Pise. Na internetu se lze dočíst o trubicích s vakuem, ve kterých se měří
volný pád, a které jsou vysoké 2 m. Asi mohou být i delší, ale pravděpodobně ne nijak zásadně. Jiné
gravimetry povahu pádu příliš neřeší, zaměřují se na okamžitou úroveň síly.

 I zde na papíře můžeme např. určit, že pokud by gravitační zrychlení bylo 3,16 s -1, tak si možná
nikdo při měření gravitačního zrychlení v trubici dlouhé 2m nemusel všimnout, že to není zrychlení
rovnoměrné 9,8 m/s2 (viz tabulka č. 9 a 10 v příloze). Hodnoty rychlostí v počátku pádů jsou velmi
podobné.
A tak dále.. možnostem výpočtů se meze nekladou, lze si snadno spočítat, kolik metrů větroň vyletí výše,
než se zastaví, co se stane při vyhození závaží, započítání tření vzduchu, a s trochou snahy i použití
hnacího motoru, atd. atd.

Další věc se nabízí při pohledu na jednotku gravitačního zrychlení s-1 : co stane, když se vynásobí
časem v s. Vznikne něco bez rozměru, s0, ale co je to? Nějaká pasivní energie? Vlastně pasivní energie
na jednotku hmoty, na částici? Zkusíme už jenom hádat. Pasivní energie gravitačního pole vyzářená
během určitého času. Nebo nějaká zásoba gravitační síly v hmotě, která se spotřebovává jen pokud se
v jejím poli ocitne něco, co se dá rozpohybovat. Mohla by to být také např. energie vložená kdysi nějakým
způsobem do vší hmoty pro její „zgravitatizování“ (omlouvám se za to slovo), a není nekonečná, až si
každá planeta či hvězda či cokoli roztlačí svůj předem stanovený úděl, jejich síla zeslábne. Jen nemáme
šanci zatím zjistit, že to není nekonečné, protože na to je naše historie příliš malá. Nebo energie vložená
kdysi nějakým způsobem do permanentních magnetických materiálů, nikoli jak to děláme my pouze jejich
natočením do správného směru a zafixováním, ale to prapůvodní, kdy uvnitř částic vznikl jejich
magnetismus. Jelikož je tato energie s0 bez rozměru, těžko lze uvažovat o tom, z čeho vznikla, třeba
snad z ničeho. Ale dost už laických představ, jdeme dál.

 Tento nový fyzikální model by odstranil problém s perpetuem mobile. Ale nejen tento problém. Při
každém otevření jakéhokoli fyzikálního tématu se nabízí možnost seškrtání vzorců a zásadních
zjednodušení. Např. při popisu elektrické energie (viz následující kapitola), ale teoreticky jen pro
doplňkovou zajímavost i toto:

Ek = ½ mv2 … struktura vzorce kinetické energie se nápadně podobá tabulce č. 1, vztahu jednotek
Newton a Watt. Je to jako pokus přizpůsobit chybně pojatou teorii skutečnosti, nalézt vztah hybnosti a
energie. Nová odpověď: Ek = m*v.
E = mc2
Co s tímto známým Eisteinovým vzorcem? Toto je čistě návod k zamyšlení vám, nepředstírám, že tomu
rozumím, ale m*v je nejen hybnost, je to přímo energie. Letí-li částice rychlostí světla kamsi pryč, a váží
přitom něco.. snad to nemůže být taková triviálnost, aby její energie byla E = mc. Hlavní Eisteinovo
know-how spočívá v tom, že použil rychlost světla, takže svým způsobem se nic měnit nemusí, jen je to
jednodušší. A veškerá energie světa to samé. A pasivní varianta energie vší hmoty dosud neuvolněné ze
sevření je hmotnost hmoty samotná E´ = m (c 0). A potenciální zrychlení sevřené v jednotce hmoty
dokonce bez rozměru, jen tak nic.
p = m*v
E = mc2
Zakřivení časoprostoru je údajně „udáváno rozložením energie a hybnosti v časoprostoru“, tedy, je-li to
celé jinak, opět napadá otázka, jestli to není jen zoufalá a přitom zbytečná snaha přizpůsobit se. Nebo je
třeba „udáváno“ jen rozložením hmoty a energie v časoprostoru. Opět, přenechávám k prověření. Jen
upozorňuji, že já nic netvrdím, já se pouze ptám.

Doplňková otázka číslo III.

Proč mají elektrotechnické veličiny tak složité jednotky,
když mohou mít jednotky triviální?
Tab. 3 Přehled rozměrů několika elektrotechnických veličin
Vari- Proud I Napětí U Výkon P Odpor R Vodivost G Náboj Q Kapacita C
anta Q/t (Ampér) P/I (Volt) I*U (Watt) U/I (Ω ) 1/R (Siemens) I*t (C) Q/U (Farad)

2 4 2
2 3 Výkon pův. 2 2 3 2 3 2 A s /m kg
0 C/s Kg m /s A 2 3 Kg m /A s A s /kg m C CS2/m2
Kg m /s
  I další jednotky v elektrotechnice jsou „trochu méně“ přehledné. Co když je to ale ve skutečnosti
vlastně triviální záležitost s triviálními jednotkami?

Vodičem prochází elektrický náboj Q (C), neboli také volné elektrony. Je stanoveno určité množství
náboje 1 C (Coulomb), pomocí vztahu elektrický proud I = Q/t. Není nic nového, že distribuce elektrické
energie v elektrické soustavě pracuje (cituji) „příbuzně jako přenášení energie v potrubním systému“,
mohli bychom se tedy pokusit zmapovat podobně. Elektrony na rozdíl od vody vládnou i jinou silou,
zřejmě magnetickou, která je umocňuje tak, že i tenký drát s elektrony protékajícími rychlostí lezoucí
berušky dokáže přivést obrovskou sílu. Ještě předtím se podíváme na tlak a rychlost:

Tlak
Neboli mechanické napětí p, jednotka Pascal
definice: „1 Pascal je tlak, který vyvolá síla 1 N rovnoměrně působící na plochu o obsahu 1 m2
kolmou ke směru síly“
[Pa] = [N/m2] F/S
Je otázka.. do vzorce lze použít: „nový“ či „starý“ Newton? Odpovědí by měla být opět otázka, jaká
je povaha síly, která tlačí. Jestli zrychluje rovnoměrně po sekundách, nebo rovnoměrně po metru.

I. „Starý“ Newton čili „nový“ Watt na 1m2 = [kg*m/s2 /m2] = [kg/s2m] ..„Starý“ Pascal
Síla, čili výkon vztažený na 1 m2 je jednotka snadno uchopitelná a užitečná. Je dobře, že se
místo síly nedal do vzorce výkon ve starém pojetí.
II. „Nový“ Newton kg/s na 1m2 = [kg/s /m2] = [kg/sm2] .. „Nový“ Pascal
Také má svůj význam. Možná jde o případ atmosférického tlaku, zrychluje-li gravitační pole
rovnoměrně po metru. Také se dá nazvat proudová hustota.

Souvislost jednotek Watt a Newton: rychlost

Máme proudící řeku, či potrubí, kde proteče milion kg vody za sekundu. Každý uplynuvší metr
tohoto proudu nám může dát při maximální účinnosti milion Joulů, o to nás nikdo neošidí, ale
abychom na tento milion Joulů nemuseli čekat půl roku v případě velice rozlehlé řeky a pomalého
toku, před stavbou vodní elektrárny pro jistotu změříme ještě rychlost toku, abychom mohli určit
výkon budoucí elektrárny.

Hmotnostní proud [kg/s] * rychlost [m/s] ROVNÁ SE „nový“ výkon [kg m/s2]
Tyto dvě jednotky jsou přímo předurčené, aby se násobily, i v jiných oborech.

Mohli bychom se chvíli tvářit, že je Coulomb třeba voda, a potom teprve zjišťovat, oč je vydatnější díky
svým magnetickým vlastnostem? Každý elektron snad něco váží, určitě by je šlo teoreticky zvážit na kg,
anebo snad změřit objem v m3?

Obě verze mají svou logiku, a to podle způsobu přenosu energie. Objemový průtok potřebujeme určitě
v tlakovém potrubí, kde tlaková voda, či pára roztáčí kola lokomotivy, a je úplně jedno, kolik sama váží.
Využívá se síla, kterou naráží. Zato vodní mlýn, kterým by protékala voda, by se zrychlil nejen při zvýšení
rychlosti, ale třeba kdyby při stejném objemu začala protékat težká rtuť. Mlýn zajímá odraz rtuti
v gravitačním poli Země, má k dispozici určitý úsek přitažlivého pole, spád, ve kterém se příchozí tekutina
urychlí, aby potom předala svou sílu. Vlastně může být přístup i kombinován, drát prochází přitažlivým
polem, kde získává jeho náboj rychlost, vzniká hmotnostní a zároveň i objemový průtok, a tím stoupá i
tlak. A hlavně jakým způsobem potom elektrický spotřebič odebírá energii toku. Jestli narážením
elektronů do něčeho, či působením na okolní silové pole.

Co z toho je případ elektrického náboje? Variant je mnoho, a zde u stolu při pouhém pasivním pohledu na
žárovku se musíme spokojit s vylučovací metodou, a vybrat z více variant, než těchto dvou předešlých.
Pokud u některé varianty vyjdou jednotky s uvěřitelným rozměrem, tak by se mohlo k takové verzi
přiklonit. Jako nultou variantu uvedeme dosavadní jednotky pro porovnání. Máme k dispozici reálné
elektrotechnické vztahy ověřené praxí. Základem je, že výkon rovná se „něco čemu se říká elektrický
proud“ krát „něco čemu se říká elektrické napětí“, na to nesmíme sahat. Pokud to samé vydělíme mezi
sebou, vyjde odpor. Převrácená hodnota odporu je vodivost. Pokud náboj vydělíme tím, „čemu se říká
napětí“, vyjde kapacita kondenzátoru. Takže, jak to může za těchto předpokladů vypadat si ukážeme
v následující tabulce. Hledejme jednoduchost a logičnost jednotky, zejména v porovnání s původní (0.
varianta) – získaná z oficiálních tabulek.
Tab. 6 Přehled nejslibnějších možností složení „nového“ elektrického výkonu
Vari- Proud I Napětí U Výkon P Odpor R Vodivost G Náboj Q Kapacita C
anta Q/t (A) P/I (V) I*U (W) U/I (Ω ) 1/R (Siemens) I*t (C). Q/U (Farad)
přivedený
Elektrické napětí 2 3 2 2 4 2
Výkon pův. 2 2 3 A s /kg m A s /m kg
Elektrický proud 2 3 Kg m /A s čili
0 Kg m /s A čili 2 3 2 2 čili C čili
C/s 2 2 Kg m /s Kg m /C s 2 2 2 2 2
Kg m /s C C s/kg m C s /m kg

Objemový proud Proudová hustota 5 5 3 5

1 3 2 Kg/m . m /kg m . m s/kg
m /s Kg/s m
Hmotnostní proud Rychlost Výkon „nový“
2
Kg/s m/s m/kg Kg/m kg Kg s/m

Plocha průřezu Tlak Pa 2 3 2 3 3 3 4

3 2
2 2 Kg m/s Kg/s m . s m /kg m *s s m /kg m
m Kg/s m
Hmotnost Zrychlení 2 2 3
4 2 m/s kg . s kg/m Kg*s Kg s /m
Kg m/s

Zhodnoťme jednotlivé varianty: (řádek s nultou variantou je opsán z tabulek, je to oficiální rozměr
jednotek)

1. varianta Objemový proud * Proudová hustota nové rozměry obsahují m5 .. na pátou!, takový hyper
rozměr je opravdu jen virtuální. Bohužel, ikdyž je kg/sm2 typ tlaku, není to nic pro naši pozemskou praxi.

2. varianta Hmotnostní proud * rychlost .. náš známý vztah z řeky, ten už vypadá lépe:

Vodivost v kg/m .. resp. C/m… může to být přítomnost kg, resp. náboje C, což je jeho silový
ekvivalent v 1 metru vodiče, a to je jeho schopnost vodit. Lépe vede volné než ucpané řečiště.
Ale po podrobnějším prozkoumáním to ještě o malinko, přesněji o metr složitější:

Měrná vodivost materiálu σ n= G l / S [Siemens/metr]

je dána nejen objemovým obsahem náboje, ale násobkem tohoto obsahu krát pohyblivost jeho
elektronů: σ n=e.n.µ n [Siemens/m]
(e .. obsah náboje v elektronu, n .. počet elektronů na m3, µ n .. pohyblivost elektronů v metrech)
Jako rozměr pohyblivosti µ n použijeme metr, vycházíme ze vztahu vdn=µ n.E, vzorce driftovací
rychlosti elektronů vypočtené z pohyblivosti a intenzity elektrického pole E. Jako jednotku
intenzity ovšem použijeme s-1, jako u gravitace m/s /m, viz minulá otázka. K představě je
nutno zaměřit se na to, že se jedná o délku, kterou urazí elektron za sekundu v poli E=1,
nebo také odezva elektronu v podobě rychlosti na danou intenzitu pole, zjednodušeně
řečeno, asi něco jako opak tření.

Tedy, a teď už to bude jednoduché, jednodušší už to být nemůže:

Def.: Vodivost materiálu je součinem 1) množství obsaženého náboje C v 1 cm3 KRÁT

2) pohyblivost elektronů v tomto materiálu

Rozměr: [C/m.mm2] . [m] zkráceně [C/m2] (porovnějte jednoduchost s A2s3/kg m2 )

To je základ i pro ostatní veličiny vč. odporu, jsou to již jen odvozeniny těchto vlastností.
Vychází to též na Ohmův zákon i = σ n . E [C/sm2 = C/m2 * s-1].

Vodivost daného drátu G* l = σ S [Siemens.metr]

Širším průřezem drátu zvýšíme vodivost konkrétního drátu tím, že vynásobíme měrnou vodivost
materiálu (jako drátu 1m síly 1 mm2) skutečným průřezem drátu. Tím se zvýší obsah náboje
v 1 metru vodiče a tedy i vodivost.
Def.: součin obsahu náboje C v 1metru daného drátu KRÁT
pohyblivost jeho elektronů
Rozměr: [C/m] . [m], zkráceně [C]
 Vodivost tělesa drátu G = σ S / l = 1/R = I/U [Siemens]
Čím kratší těleso drátu, tím méne se v něm projeví tření, resp. pohyblivost, a tím snazší je do něj
pouštět proud – tím větší je jeho vodivost. Proto vydělením vodivosti drátu délkou drátu
získáme celkovou vodivost tělesa.
Def.: součinem obsahu C v metru tělesa KRÁT
podíl pohyblivosti k délce tělesa.
Rozměr: [C/m] . [m/m] zkráceně [C/m]

Odpor v m/kg .. obrácený postup .. míra „neobsahu“ pevných elektronů krát „tření“.

Měrný odpor materiálu ρ = R S / l [Ω. m]

Def.: součin objemu materiálu v [m.mm2], potřebného k získání 1C KRÁT
„nepohyblivost elektronů“ (obrácená hodnota pohyblivosti, tření elektronů)

Rozměr: [m.mm2 / C] . [1/m] zkráceně [m2/C]

Odpor daného drátu R l = ρ/ S [Ω/ m]

Silnější drát obsahuje více náboje než tenký, odpor se snižuje. Vydělíme tedy měrnou vodivost drátu
1mm2 průřezem konkrétního drátu.
Def.: součin délky drátu, nutné k získání náboje 1C KRÁT
„nepohyblivost jeho elektronů“
Rozměr: [m/C] . [1/m] zkráceně [1/C]

Odpor tělesa R = ρ l / S [Ω ]
Čím delší těleso, tím více se v něm projeví tření, resp. pohyblivost.
Def.: součin délky tělesa, nutné k získání náboje 1C KRÁT
„nepohyblivost elektronů“ KRÁT
délka tělesa
Rozměr: [m/C ] . [ 1/m ] . [ m] zkráceně [m/C]

Kapacita kondenzátoru v kg*s/m .. nabízí se: schopnost vodiče zadržet volné elektrony v kg, resp.
C, po dobu x sekund, v jednom metru daného kondenzátorového vodiče (skládá se z destiček o
ploše m2 s odstupy m-1=celkem m1). Možná, že tam bude do výpočtu opět zahrnut poměr
pohyblivosti elektronů (či jiného tření) ku délce kondenzátoru, v tom případě by se jednalo o
kapacitu kondenzátoru jako celku, nikoli 1 metru. Přenechávám.

3. varianta Průřez*tlak .. do jednotky s2m3 bychom raději neměli vkládat moc velké naděje.

4. varianta Hmotnost*zrychlení .. odpor m/s2kg .. nějaké odebrání zrychlení z 1 kg? Další jednotky jsou
ještě náročnější.

 Výsledek.. vylučovací metodou to vypadá, že varianta 2 je nejen nejlepší, je výborná. Když

dosadíme za kg jeho ekvivalent Coulomb:

Elektrický proud je velice příbuzný hmotnostnímu proudu (zůstává A=C/s)

Elektrické napětí vnímejme i jako rychlost-viz níže (m/s)
Vodivost je umožnění průtoku C tělesem – dáno množstvím náboje v metru vodiče a jejich
pohyblivostí (C/m)
Odpor je omezení průtoku C tělesem – dáno množstvím náboje v metru vodiče a jejich
nepohyblivostí (m/C)
Kapacita kondenzátoru je schopnost zadržet množství náboje
po dobu x sec v kondenzátoru (C s/m)

Nyní se musíme smířit s tím, že napětí je jen rychlost..

Jak je možné, že je ve všech zásuvkách stejných 220 V (resp. pár je jich na 380 V)?
Tlak se šíří všemi směry, takže bylo logické se domnívat, že voltmetrem měříme tlak uvnitř víceméně
uzavřeného potrubního systému. Ale ještě něco je tam konstantního. Jestliže je všude stejná tlaková síla,
která působí kolmo na tlačené stěny, v případě proděravění potrubí vystřikuje všude voda stejně daleko,
neboť se jí uděluje všude stejné počáteční zrychlení, a tudíž je i její počáteční rychlost všude stejná.
Každý elektrický spotřebič si odebírá energii tím, že si vytvoří prostor pro únik náboje ze systému. Čím
větší otvor, tím více vystřikovaného náboje a tím větší získaná síla, výkon. Tak je to na spotřebičích.

Voltmetr nemusí nutně měřit tlak, voltmetr může měřit onu rychlost elektronů, a všude nalezneme 220.
Resp., může měřit tlak, ale stupnice může může být nakalibrována na rychlost (tlaku přímo úměrnou).
Cituji o funkci Voltmetru: „na kovovou destičku která je spojena s plátky kovů, přivedeme elektrický náboj.
Podle jeho velikosti a potenciálu, jsou plátky kovu od sebe odtlačovány odpudivou silou stejných
elektrických nábojů. Z velikosti výchylky od svislé roviny lze určit potenciál náboje.“ Takže, asi je to tlak,
ale my se můžeme ptát „jak on může vědět“, že měří to, co měří. Stupnice se dopisuje podle funkce při
kalibraci. Může tam teoreticky být dvojí stupnice, pro tlak (který tam samozřejmě je) a pro rychlost.

220m/s?! Trochu moc na rychlost v drátu, odborníci mluví v souvislosti s elektrony o rychlosti lezoucího
hmyzu. V této veličině bude zřejmě zakopán onen faktor Kg/C, že náboj je energeticky vydatnější než
jakákoli tekutina. Tedy 220 je Kgm/sC, a kolik z toho je m/s, a kolik Kg/C, nevím. A nebo je také možné,
že vše se může ještě přepočítat, a 220 nebude 220. Ale princip by mohl zůstat. Nebo je to něčím
v souvislosti s pohyblivostí elektronů, tření ve vodiči. Mohla by to být rychlost, kterou vyvine samotný
elektron mimo drát ve vakuu v daném přitažlivém poli E, při troše fantazie by skutečně snad i mohl
vyvinout tuto kosmickou rychlost. To, že je ve vodiči bržděn třením a reálná rychlost je menší, je potom
věc jiná.

Další přitažlivá pole: elektrické, magnetické

 Možná vám přijde trochu podezřelé, že intenzita gravitačního, elektrického a magnetického pole
nemá pokaždé stejný rozměr jednotky, i když by mělo jít v principu o podobnou věc.

 Dosavadní přehled:

Intenzita gravitačního pole K: m/s2

Intenzita elektrického pole E: V/m neboli m kg s-3 A-1 neboli m kg s -2 /C, to by možná mohlo být i
m/s2, pokud vezmeme že kg je C.
Intenzita magnetického pole H: A/m neboli C/m.s, úplně jiné

 Co se s tím dá dělat…

Intenzita gravitačního pole K : můžeme tedy zkusit s-1

Intenzita elektrického pole E : V/m vezmeme-li nový Volt: m/s /m = s-1

Co dodat, sedí to. Každý metr elektrického pole udělí všemu náboji, který jím projde, rychlost 1 Voltu
navíc.
Nová def. Elektrický proud I (Ampér)= C/s = přitažlivá síla magnetického pole způsobující to, že náboj C,
nacházející se v 1m drátu, se v tomto metru zrychlí o rychlost 1 Voltu. Díky tomu můžeme naměřit o to
větší průtok C/s. Vynásobíme-li sílu, která takto působila v 1 metru, celkovou délkou přitažlivého pole,
kterým drát prochází, získáme celkovou energii vloženou do zrychlení toku během jeho průchodu.
Vydělením této energie časem, po který onen 1 Coulomb procházel urychlovací dráhou, získáme
vteřinový výkon urychlovací přitažlivé soustavy ve Wattech. Hodně to připomíná dosavadní pohled,
vlastně je to úplně stejné, jen napětí je rychlost.

Intenzita magnetického pole H : A/m neboli C/m.s

… Při vší snaze, s tímhle se nedá hnout, zejména nelze-li si bez praxe z definic nic konkrétního
představit. A vůbec to moc nevypadá jako intenzita. Ovšem, hned o řádek vedle je něco zajímavého,
magnetická indukce, jejíž významová definice se vlastně intenzitě dost podobá: síla, kterou magnetické
pole působí na pohybující se elektrický náboj. Nikoli celá síla, dle výpočtu ve vzorci je ve skutečnosti dost
slušně vykrácená: jedná se o poměrnou část síly, připadající na jeden Coulomb a jednotku jeho rychlosti.
To už ani není konkrétní síla, to je skoro spíše ta intenzita.

Magnetická indukce B: F / Q v = kg m/s2 / C*m/s = s-1 (pokud C je kg) = dosud jednotka Tesla,
možná, může být „pravá“ Intenzita magnetického pole.

Popravdě řečeno, pro laika je opravdu velice obtížné z definic zjistit praktický význam následujících
veličin. Většinou se definice omezují na suché přeříkání vztahu dle vzorce s ostatními, neméně
záhadnými veličinami, které opět v kruhu odkazují na tu původní. Zkusme zrekonstruovat jejich význam
poté, co upravíme jejich jednotky podle svých nových poznatků (ovšem, je to samozřejmě pouze teorie
od stolu).

Tabulka č. 7 Přehled upravených rozměrů elektrotechnických veličin

Intenzita el. Pole Elektrický proud I Elektrický Elektrická Permitivita
E s-1 (A = C/s) indukční tok indukce D .. ε = D/E
(Volt na metr) N=DS (C, As ) (C/m2) Cs/m2 (Farad na m)
Síla el.pole udělující Schopnost materiálu
Zrychlení o 1m/s v 1m danému objemu náboje izolovat statické pole –
Celkový statický náboj C Objem statického náboje
pole, které získává C zrychlení 1 s-1 2
na elektrodě C na 1 m2 elektrody určuje množství C na m
jakýkoli náboj díky elektrody potřebného
tomuto elektrickému poli k dosažení pož.intenzity
s-1 mezi elektrodami
Magnetická Intenzita mag. Magnetický ind. Indukčnost cívky Permeabilita
indukce B pole H=I/l = B/µ tok φ = BS = LI L=φ /I µ = B/H
s-1 (Tesla) A/m = C/s*m m2/s (Weber) m2/C (Henry) m/C (Henry/metr)
Zrychlení částic Ubývání magnetické síly Úhrnná intenzita Jak rozlehlé mag.pole Prostupnost mag.pole
(intenzita mag.pole) C/s se vzdáleností od mag.pole s-1 dokáže vyvolat náboj 1C daným materiálem, čili
v magnetickém poli o zdroje pole v daném vytvořená/působící v dané cívce.//Kolik délka dosahu mag.pole
průřezu 1m2// Indukce materiálu //Součin v rámci určitého průřezu úhrnné intenzity vycházejícího z 1 C ve
2
která v ploše 1m vytvoří proudu a délkové mag.pole// Tok magnetického pole lze zdroji pole
tok 1Wb hustoty závitů solenoidu vytvořený obepínajícím získat z 1 Ampéru
vodičem s 1V, pokud by proudu
bez něj zanikl za 1 sec

Atd., atd.

Malá tečka na závěr

Samotné množství a složitost fyzikálních veličin může napovídat, že tu není něco v pořádku, zoufalé
kompromisy a paradoxy na nás padají ze všech stran. Já si samozřejmě nedovoluji nic tvrdit, já se jen
ptám, jak je možné roztlačit předmět zrychlením 1m/s2 během dráhy 1 metru za 1 sekundu, doufám, že mi
tento úkol nikdo nikdy nepřidělí, a proč už dávno nemáme perpetuum mobile, jestliže volný pád je údajně
rovnoměrně zrychlený v m/s2.

V rámci shrnutí by šlo možná také uvést jednu příhodu, která kdysi kolovala e-mailovou poštou:

„Před pár dny mi kamarád vyprávěl, jak na vysoké škole dostal spolu se 120 kyberneťáky zdánlivě
jednoduchou slohovou úlohu. Vymýšleli všelijaká řešení pomocí rovnic a postupů, ale všichni pohořeli.
Výsledek se jaksi nedostavil, řešení v nedohlednu. Doma jsem sdělil zadání příkladu osmileté dceři, která
během několika málo vteřin oznámila "To je jasný, ne?" a z hlavy sdělila výsledek.

Zadání úlohy:
Z bodu A směrem k bodu B, domů, vyjde muž se psem na 20 km dlouhou cestu rychlostí 4 km za hodinu.
Společně s ním vyběhne pes a běží až k domovu. Tam se otočí a běží zpět naproti pánovi, který za tu
dobu popošel o kus dále. U pána se opět otočí a běží k domovu a zpět a tak pořád dokola. Pes běhá
rychlostí 30 km za hodinu. Kolik kilometrů naběhá pes?“

Pokud jste zamířili rovnou ke správné cestě, je to i tím, že jste byli upozorněni předem na chyták. Ale
mnozí jste alespoň na vteřinu začali počítat, kolik trvala první cesta psa domů a zpět k pánovi.

Pokud je trochu reálné, co zde bylo uvedeno, bylo by to poselství o způsobu lidské spolupráce a o
vynalézavosti, a že není nutno nikomu závidět neomylnost. Je neuvěřitelné, že by na to nikdo dosud
nepřišel, spíše existuje nějaký postup, manuál, jak argumentovat proti těmto pochybnostem. Nicméně
možná už konečně nastal čas se k tomu postavit čelem. Prosím o posouzení, kontrolu, stručné
naznačení, kde se vloudila chyba. Chybu hledám neustále, a v tom potřebuji pomoc někoho, kdo je
schopen vysvětlit více laikovi s novým krásným koníčkem, fyzikou.

V Liberci 6.1.2009
Gabriela Hradecká
Zdroje informací:
• En.Wikipedia.org
• Cs.Wikipedia.org
• Matematické, fyzikální a chemické tabulky pro střední školy, SPN 1988
Přílohy:

Tabulka č. 8 Srovnání okamžitých rychlostí při gravitačních zrychleních 10 m/s2 a 10 s-

1
v daných hloubkách
ZRYCHLENÍ 10 m/s2
Uplynulý čas 0s 1s 1,414 s 2s 3s 10 s
Okamžitá rychlost = 14,14
0 m/s 10 m/s 20 m/s 30 m/s 100 m/s
zrychlování 10m/s2 * doba s m/s
Délka pádu = s * m/s*1/2
0m 5m 10 m 20 m 45 m 500 m
(čas*průměrná rychlost je poloviční)
ZRYCHLENÍ 10 s-1 Převezmeme délku pádu
Délka pádu 0m 5m 10 m 20 m 45 m 500 m
Okamžitá rychlost při zrychlení 10 s-1 0 m/s 50 m/s 100m/s 200 m/s 450m/s 5000 m/s

Je to tedy o hodně jinak. „Dráhový“ volný pád je více akcelerující. Anebo je zavádějící srovnávat 10 m/s2
a 10 s-1? To spíše. Kolik by tedy mělo být dráhové zrychlení v s-1, aby bylo srovnatelné s rovnoměrným 10
m/s2?

Tabulka č. 9 Odhad gravitačního zrychlení s-1 přepočtením z gravitačního zrychlení 10

m/s2 při různých délkách pádu
Délka
ZRYCHLENÍ 10 m/s2 zkušební
trubice 2m
Uplynulý čas 0s 0,632 s 1 s 1,414 s 2s 3s 10 s
Okamžitá rychlost = 0 10 14,14
6,32 m/s 20 m/s 30 m/s 100 m/s
zrychlování 10m/s2 * doba s m/s m/s m/s
Délka pádu = s * m/s*1/2
0m 2m 5m 10 m 20 m 45 m 500 m
(čas*průměrná rychlost je poloviční)
ZRYCHLENÍ 10 s-1 Převezmeme délku pádu
Délka pádu 0m 2m 5m 10 m 20 m 45 m 500 m
Odvozené zrychlení s-1 =
0 s-1 3,16 s-1 2 s-1 1,414 s-1 1 s-1 0,67 s-1 0,2 s-1
Okamžitá rychlost ř.2 / Délka pádu

Výsledky přepočtu ukazují, že pokud by gravitační zrychlení bylo 3,16 s-1, tak si možná nikdo při měření
gravitačního zrychlení v trubici dlouhé 2m nemusel všimnout, že to není zrychlení rovnoměrné 9,8 m/s2
(viz další tabulka)

Tabulka č. 10 Srovnání časových průběhů pádu s gravitačním zrychlením 10 m/s2 a *m

3,16 s-1
Délka
ZRYCHLENÍ 10 m/s2 zkušební
trubice
Uplynulý čas 0s 0,2 s 0,4 s 0,632 s 0,8 s 1s 2s
Okamžitá rychlost = 0
2 m/s 4 m/s 6,32 m/s 8 m/s 10 m/s 20 m/s
zrychlování 10m/s2 * doba s m/s
Délka pádu = s * m/s*1/2
0m 0,2 m 0,8 m 2m 3,2 m 5m 20 m
(čas*průměrná rychlost je poloviční)
ZRYCHLENÍ 3,16 s-1 Převezmeme délku pádu
Délka pádu 0m 0,2 m 0,8 m 2m 3,2 m 5m 20 m
0 0,63 2,53 6,32 10,11 15,8 62,4
Okamžitá rychlost při zrychlení 3,16 s-1
m/s m/s m/s m/s m/s m/s m/s

Jak si můžeme všimnout, i nadále jsou zde rozdíly. Je otázka, jak přesná jsou měření, když se dočítáme
o „průměrování naměřených hodnot“.