UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICK FAKULTA KATEDRA ESTETKY

DIPLOMOV PRCE

Petr Pola

PVODN ZKUENOST V MYLEN MAURICE BLANCHOTA

ORIGINAL EXPERIENCE IN THE THINKING OF MAURICE BLANCHOT

Vedouc diplomov prce: PhDr. Milo evk, Ph.D.

Praha - 2007

Prohlauji, e jsem diplomovou prci vypracoval samostatn s vyuitm uveden literatury. V Praze, 2.9. 2007 podpis

Podkovn Rd bych podkoval panu PhDr. Miloi evkovi Ph.D za veden tto prce a vstcn pstup.

OBSAH

VOD I. ESENCILN OSAMLOST A OBRAZ 1. Esenciln osamlost 2. Riziko dla 3. Nemonost st dlo 4. Nutkav uchopen 5. Psan, kter je neukoniteln, nepestvajc 6. Denk 7. Analza smrti 8. as absence asu 9. Podmnky vidn 10. Fascinace 11. Obraz II. PVODN ZKUENOST A UMN 12. Umn a in 13. Orfev pohled a inspirace 14. Absence inspirace a hledn umn 15. Od dla ke zkuenosti 16. Zkuenost a as umn ZVR SEZNAM POUIT LITERATURY

5 8 8 11 16 19 22 28 30 33 37 39 42 52 52 59 63 67 69 76 78

VOD
Clem tto prce je pedstavit svrzn pojet umn a jeho zkuenosti, kter ve svm dle rozvj francouzsk spisovatel a kritik Maurice Blanchot na konci tyictch a v prvn polovin padestch let dvactho stolet. V tomto obdob u Blanchota vrchol snaha zachytit literaturu, poppad umn jako takov, ve vztahu k pvodn zkuenosti. Umleck dlo, kter m v pvodn zkuenosti svj zdroj, je vylenno z bn zkuenosti zasazen do rmce struktur svta. Svt Blanchot chpe jako totalizujc se celek uskuteujc se pomoc monosti poprn prody, kterou v sob nese separujc se J jsem. Umleck dlo pak nen pochopeno jako forma podlejc se na uskuteovn svta, ale jako vsledek extrmn zkuenosti poukazujc vn kadho svta. Umleck dlo u Blanchota pedstavuje setkn s tm, co ns vdy pedchz a umn tak v sob nese podstatn vztah k anonymit. Domnvme se, e k tomu, co ns pedchz, je mon piblit se jakoby ze dvou stran, a e tuto monost naznauje i Blanchot sm. Na umn lze v tomto smyslu nahlet ze dvou hledisek, z hlediska autorskho a z hlediska tenskho i recepnho. Autor i ten jsou anonymn bytosti a jejich existence je pln zvisl na dle. Avak autor ped napsnm dla nen nim. Jeho pvodn vztah tvo pslunost k przdnmu vnjku. ivot autora zan a psanm dla, okamikem, kdy vyvzne tlaku, ktermu jej vnjek vystavuje. V tomto okamiku se rod a v tomto okamiku zan pst, ale jen tak, e neustle obnovuje a tak udruje kontakt s vnjkem. ivot spisovatele je uren tmto kontaktem a nepesahuje hranice psan knihy. V okamiku, kdy je kniha dopsna, se prostor, kter byl psanm rozeven, opt uzavr a autorovi nezbv, ne znovu zat pst. Autorovi je dlem propjen ivot jenom proto, aby tomuto dlu umonil vzniknout. Naproti tomu tene lze nejprve chpat jako bytost existujc ve svt, kter mu propjuje jistotu msta pobytu. Teprve vstupem do prostoru dla skrze knihu, se ten stv tenem ve vlastnm slova smyslu. ten dla jej vyjm z bhu svta a zbavuje vech osobnch vlastnost a vloh, protoe ten je u Blanchota pochopeno jako proces afirmace, kter pouze nechv bt, co je. ten nepotebuje ke ten nadn, spe se jej mus vzdt, aby udroval odstup od dla, aby k dlu nic nepidval. Nakonec se ten navrac do svta obohacen o perspektivy a zkuenosti, kterch se mu dostalo vykroenm ze sv uzavenosti subjektu. Autor, kter se vystavuje pvodn zkuenosti, tak zprostedkovv vztah mezi neuritm vnjkem a tenem, kter v umleckm dle zakou, co jej pedchz jako ustavenou a vymezenou subjektivitu. V na prci budeme sledovat rysy umn a

zkuenosti svzan pevn s autorskm pstupem k umn a nikoli s jeho recepn i tenskou strnkou. Prvn st studie se zabv nktermi rysy zkuenosti umn. Nejprve je pomoc rozlien mezi pojmy samoty a esenciln osamlosti vymezena rovina, do kter umn a jeho zkuenost nle. Poslze se rozborem zkuenosti Noli me legere a fenomnu nutkavho uchopen dospv ke vztahu, kter je pro umlce pvodn, ke vztahu k tomu, co se pe. Psan v tomto vztahu nepedstavuje aktivitu, ale odhaluje se ve sv pasivit, jako neukoniteln, nepestvajc. Psan tu poukazuje na nejpodstatnj rys roviny, kterou oznauje pojem esenciln osamlost: specifick asov charakter. V tomto asu dochz k radikln promn subjektu, jeho zjm i objekt. Posledn kapitola prvn sti je zamena na pojem obrazu, kter ve svm pvodnm vztahu ji neodkazuje k dnmu pedmtu. Blanchot tu pevrac vztah, kter je obrazu bn piznvn. Obraz nepichz a po pedmtu, jakoto jeho obraz, ale obraz se ve sv cizosti (mrtvoly) odhaluje jako ryz podobnost. Podobnost se k pedmtu m jako jeho neutrln dvojnk. Obraz se tak vdy vyskytuje ve dvou verzch, kter osciluj mezi monost bt oivujcm obrazem pedmtu a obrazem, ve kterm se pedmt jev ji jen jako svj neutrln dvojnk. V tto sv ne-pedmtnosti je obraz jakmsi odkazem na jin pedmtu, kter neme bt v dn pedmtnosti zachyceno. Druh st je zamena na vlastn genezi pojmu zkuenosti umn. Odrazov bod tvo vaha, ve kter se Blanchot pokou zachytit podstatn zlom ve smovn umn: umn pestv bt v dle skryto ptomnost, a ji boh nebo lid, ale samo usiluje stt se v dle ptomnm. Tato promna je sledovna na pozad vztahu umn a inspirace. S vynoovnm se snahy o esenci umn se inspirace zan m dl zetelnji odhalovat jako sla, kter umlce stav ped radikln poadavek: zstat vrn inspiraci, kter jej vb vn svta, vn autoritativn oblasti, a zrove jet odtud vydobt dlo. Dlo se pod vlivem tto snahy ji nepodv jako dlo, jeho potek tvo inspirace, kterou dlo mus zrazovat, nbr jako dlo, kter se pokou do sebe integrovat samotn sestup k nezpedmtniteln hlubin, kter tvo jeho inspirovan pvod. Dlo se stv cestou k inspiraci. Ve vztahu k tto hlubin Blanchot rozpoznv pvodn zkuenost, kter tvo poten bod jakkoli umleck produkce. Na dn tto hlubiny se skrv esenciln dvojznanost, kter umlce a ve s m pichz do styku vystavuje radiklnmu pevrcen. Pevrcen jej uvd do svazku s modalitou jin smrti, kter znamen absenci zatku a konce, nemonost peruovat se. Pvodn zkuenost, kter umlce vdy vystavuje riziku radiklnho pevrcen, tvo rmec zkuenosti umn. Ve zkuenosti umn je umlec konfrontovn s przdnm vnjkem,

nicotnou a bezmeznou existenc, kter jej neustle ohrouje na uzavenosti a vymezenosti subjektu. Z umleckho subjektu se stv bloudc bytost, kter svoj pslunost k vnjku trval ztratila msto pobytu ve vezdejm svt, ani by doshla jakhokoli jinho svta. Umlec je rozeklanou bytost, kter mus navdy krouit kolem przdnho stedu sv intimity.

I. ESENCILN OSAMLOST A OBRAZ

1. Esenciln osamlost
Kdy jsem sm, nejsem to j, kdo je zde, a nejsi to ty, od koho jsem vzdlen, ani od ostatnch, ani od svta. Nejsem subjektem, ktermu se pihodil tento dojem osamlosti, tento pocit vlastnch mez, tato omrzelost bt sebou samm. Kdy jsem sm, nejsem zde. Nejedn se o njak psychologick stav, charakterizovan zmizenm, smazvnm prva zakouet to, co zakoum, kdy vychzm ze sebe jako z njakho centra. Setkvm se nikoli s tm, e bych byl njak mn sm sebou, nbr s tm, co existuje za mnou, co m skrv, aby samo bylo.1

V dodatku ke knize Literrn prostor2 M. Blanchot vyjasuje, co rozum pod pojmem esenciln osamlost a jak se tento pojem li od bn pojman samoty3. Jde o rozlien zvan, protoe osamlost na rozdl od samoty vystihuje urit rys umn, ontologick charakter umleckho dla. M. Blanchot osamlost nazv esenciln nikoli z toho dvodu, e by se domnval, e umn odhaluje njak esence, podstaty, ale proto, e osamlost je zpsobem, ve kterm se setkvme s nm, co existuje jenom tak, e ns skrv. Ontologick povaha osamlosti vychz z teze, podle kter je byt na rovni svta vdy skryt. Skrytost ve svt thne k tomu stt se negac, prac, kter je poprnm byt. Jenom poprnm byt se me ve sv svobod vztyit urit J. J jsem na sebe bere rozhodnut bt bez byt, bt absolutn nepirozen, absolutn oddlen. Bt absolutn absolutn, prv to ze m dl j. J jsem znamen schopnost, ovem schopnost, kter je reln pouze ve spoleenstv vech, pouze proto, e je mm rozhodnutm vychzejcm ode vech lid. Tento pohyb je tedy vdy djinn a uskuteuje se jako realizace svta4. Na rovni svta se samota dostavuje v moment, kdy j, kter se afirmovalo pohybem vech si uvdom, e velkolep monost bt osvobozen od
1 2

M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 343. Tamt, str. 343-346. 3 Filosofickou reflexi Blanchotvy osamlosti lze nalzt v renomovan studii Proximity, Lvinas, Blanchot, Bataille, and Communication, Josepha Libertsona. Libertson se pokou vybudovat uritou jednotnou platformu pro mylen v nzvu uvedench autor a zavst systematizovanou pojmovou vbavu. Jednotcm hlediskem je zde jaksi filozofie blzkosti. Proximita (blzkost) pak, dle Libertsona, mus bt definovna pojmy komunikace. Konkrtn k osamlosti srv. J. Libertson: Proximity, Lvinas, Blanchot, Bataille, and Communication, Hague, 1982, str. 42-55. 4 Srv. tamt, str. 343-344.

byt znamen rovn separaci, nemonost naleznout podmnku sv moci. Zkuenost separace se vtinou podv jako otesen zkost, okamik, kdy si lovk uvdom, e za svou esenci vd tomu, e nen. Na rovin svta je to ale vdy njak j, kter je osaml, j, kter je oteseno svoj nicotou. Samota v tomto smyslu poukazuje na skutenost, e lovk me nebt, skutenost, kter zrove vd za svobodu, moc i budoucnost. Blanchot poukazuje na to, e tezi lid se afirmuj schopnost nebt objevil u Hegel, kdy tvrdil, e se smrt zan ivot ducha5. Tmto ale vaha nekon. Pro Blanchotovo mylen je charakteristick, e se nezastavuje u tto moci nebt, kterou zan lovk, ani ji nerozvj jako vahu, pokouejc se ze smrti uinit svoji monost (viz. kap. 7. Analza smrti). Naopak smuje ke zkuenosti, kter tuto rozhodnost moci nebt rozruuje. Bylo eeno, e aby byl svt a v nm bytosti a vci mus chybt byt. Tedy pouze stane-li se nicota schopnost, je lovk djinnm, uskuteujc se realitou. Pokud ale chyb byt, chyb opravdu? Kde se bere monost, aby byt chyblo? Nen chybn byt sloit eeno bytm, kter je v zkladu absence byt, tm, co jet je bytm, kdy u nen nic? Smysl pojmu esenciln osamlost Blanchot odhaluje ve skutenosti, e i tehdy, chyb-li byt, je byt jen jet hluboko skryt6. Zjitn o byt v hloubce absence pro Blanchota nabv nejvy dleitosti, protoe otevr nov monosti vkladu. Samota v tto rovin absence byt ji neznamen osamlost bytosti, kter je zkostliv, protoe nenachz nic spolenho s ostatnmi, ale osamlost hlub, kter poukazuje do sfry absence, mimo dialektiku byt a nicoty. Samota, kter se stv esenciln osamlost, poukazuje na rovinu, ve kter je navazovn vztah k byt, kter zptomnila absence byt. Nejde ji o byt skryt jako ve svt, ale o byt, kter je bytm potud, pokud je skryt: skrytost samu. V esenciln osamlosti toti skrytost thne k tomu, aby se zjevila7. Esenciln osamlost tedy poukazuje k pevrcen, jeho smysl spov v tom, e chybn byt, kter je podmnkou uskuteovn lidsk reality a budovn svta, nen njakm irm nic, ale e chyb-li byt, stle se jet zjevuje toto chybn. V bnm a neruenm ivot, jak tvrd Blanchot, se skrv skrytost. Tato skrytost se skrze in (prce djin) projevuje jako negace, zatmco v rovin, kterou vymezuje pojem esenciln osamlosti, skrytost thne k tomu, aby se zjevila8. Toto zjevovn je nm velice podstatnm, protoe znamen zjevovn esence byt, kter je bytm jet tam,
5 6

Srv. tamt, str. 344-345. Srv. tamt, str. 345. 7 Srv. tamt, str. 345-346 8 Tamt, str. 346.

kde byt chyb, je bytm potud, pokud je skryt9. Dle Blanchota prv proto, e v esenciln osamlosti dochz k zjevovn esence byt, je osamlost zsadnm zpsobem spojena s umnm. Umn toti erp ze vztahu k oblasti vyznaen esenciln osamlost. Umn nen npodobou skutenosti, kter je vytvoena innm inem a ve kter se byt odhaluje ve sv pravd: umn jako obraz, jako slovo a jako rytmus ohlauje oblast, kde vn pravdy byt, byt bez pestn trv po zpsobu nicoty10.

10

Tamt. Tamt, str. 332.

10

2. Riziko dla Nejpodrobnji Blanchot analyzuje esenciln osamlost a jej vztah k umn v prvn kapitole knihy Literrn prostor, pznan nazvan Esenciln osamlost. Osamlost je zde analyzovna z hlediska situace, ve kter se nachz umleck dlo. Osamlost se zde nazv rizikem umleckho dla. Autor i ten ij v zvislosti na dle. Prvn se psanm vystavuje riziku osamlosti, druh osamlost tenm afirmuje. Dlo, pro toho, kdo jej pe, pedstavuje riziko osamlosti proto, e [dlo] je a nic vc11. Blanchot toto pojet dla odliuje od Valryho koncepce nekonenho dla. Dlo je podle Valryho nekonen, avak ve smyslu msta prce bez konce. Jeho nekonenost je tedy mistrovstvm ducha, kter je formou schopnosti. Dlo, kter pouze je, je osaml, protoe rmec osamlosti dla tvo tzv. absence poadavku, kter dlo nikdy nedovoluje prohlsit za dokonen nebo nedokonen12. To na druh stran neznamen, e dlo by nemlo tene, e by tu nebyl nikdo, kdo by jej mohl afirmovat. Osamlost dlo nezbavuje sdlitelnosti. Sdlovn dla, kter probh pstupem tene, vak nelze chpat jako proces konstituce objektu. Osamlost, kter obklopuje dlo, se Blanchot pokou vyjasnit pomoc rozlien mezi dlem a knihou. Spisovatel, akoli ije v zvislosti na dle, vystavuje se jeho riziku, pe knihu13. Kniha, ani v okamiku, kdy je dopsna, jet nen dlem. Kniha je skrytm dlem14, zatmco dlo je dlem jen tehdy, kdy se z nj, v nsilnosti zatku, kter je mu vlastn, vyslovuje slovo bt udlost, kter se uskuteuje tehdy, kdy je dlo intimitou nkoho, kdo ho pe, a nkoho, kdo ho te15. Spisovatel me vlastnit knihu, ale nikoli dlo, o kter mu jde. A dle spisovatel nejen, e vlastn pouze knihu, ale je od dla oddlen, poppad z dla vykzn, pokud jej u dopsal. To znamen, e ve snaze uchopit dlo mu v rukou zstv pouh kniha, nm hromada sterilnch slov16. Diametrln odlinost mezi knihou a dlem lze vymezit i tak, kdy o psan knihy budeme uvaovat jako o form prce. Psan knihy je v tomto smyslu uritou innost, uritou prac, jej podmnku tvo monost, aby byla dokonena. Spisovatel pe knihu a domnv se nejen, e pracuje na dle, ale e i v okamiku, kdy kniha bude dopsna, bude dlo dokoneno. V, e posledn zpis nejen zavr knihu, ale ukon i jeho dlo. A opravdu, kdy je kniha dopsna, je i dlo hotovo. Ovem v okamiku, kdy je kniha
11 12

Tamt, str. 12. Tamt, str. 13. 13 Tamt. 14 Tamt, str. 264. 15 Tamt, str. 13. 16 Tamt.

11

dopsna, mn se pro autora i vznam samotnho dla. Z toho, co a bude dopsno, bude dokoneno, na to, co je ji hotovo, ale je pouhou vc, knihou. Napsan kniha pro spisovatele ztrc vznam, protoe v momentu jejho dokonen, se stala uritou vc existujc mezi jinmi vcmi. A dlo, kter touil dokonit, se mu opt skrylo. Spisovatel si tuto situaci, nkdy uvdomuje, kdy zakou przdno, kter obklopuje dlo, ale domnv se, e dlo je jen nedokonen17. A tak v, e on sm dlo dokon, e sta jet trochu prce, pispn astnch okolnost. Ve skutenosti dlo touto vrou spisovatele klame a pipoutv jej k iluzorn prci, protoe to, co douf dokonit, je neukoniteln. Dlo jako to, co m bt napsno se vdy uzavr do sebe, jen do tup anonymn afirmace, e je. Nakonec jedin zkuenost, kterou spisovatel s dlem m je ta, e dlo jej neustle odmt, e se k nmu nezn. Tuto skutenost Blanchot popisuje, kdy k, e spisovatel nkdy pociuje jakousi nejpodivuhodnj bezdlnost18 /dsouvrement des plus tranges/19. Moment uzavrn se dla do sebe, lze rozvst pomoc jinho Blanchotova textu Literatura a prvo na smrt20. Blanchotovy vahy zde vyrstaj z jinho kontextu21, ale studie sama se zabv otzkou Co je literatura?22, a pedevm v potench fzch je zamena na vztah spisovatele a dla. V vahu vezmeme pas, ve kter Blanchot nejprve tematizuje podmnky vzniku dla, aby vzpt zachytil jeho zvltn existenci pro autora jakoto prchavho dla a okamik jeho uskutenn, ve kterm zrove dlo miz ve veejn existenci. Vchodiskem vahy je zjitn o podmnkch vzniku dla, e dlo se nerod z osobnho poadavku. Pvodem dla nen projekt, kter si nejprve vytvme a poslze realizujeme (jako ve svt). Spisovatel nezan pst jednoho dne sm od sebe.
17 18

Tamt, str. 14. Tamt. 19 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 16. 20 M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 194-230. 21 Blanchot se zde odkazuje k Hegelov Fenomenologii ducha, ale jak upozoruje pekladatel Blanchototvy eseje Josef Fulka, vlastn Blanchotovy postehy jsou Fenomenologii ducha znan vzdlen a nesna se ji osvtlit. M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 197. 22 Blanchotovu esej lze st i jako odpov na J.P. Sartrovo pojet angaovan literatury. Sartre se sna podat jednoznan vymezen literatury a role, kterou m spisovatel. Spisovatel, podle Sartra, jedn slovy a ve svobod svho jednn me psobit na skutenost a mnit svt. Jednm z ti Blanchotovy eseje Literatura a prvo na smrt pedstavuje snaha ukzat, e svoboda spisovatele je ve sv podstat paradoxn. Spisovatel dv k dispozici vekerou realitu a tak jednn v podstat ni. Srv. J.P. Sartre: Quest-ce que la littrature?, Paris, Gallimard, 1964. Pro porovnn odlinost v pstupu Blanchota a Sartra k literatue a kritice srv. D. Kenneth: Blanchot and Sartre, Yale French studies, No. 3, str. 8595.

12

Blanchot se odkazuje na Valryho, kter v reflexi na vlastn tvorbu tvrdil, e jeho nejlep dla se zrodila nikoli z osobnho poadavku, ale z nahodil pohnutky23. Pohnutka ovem vyaduje svoje rozvinut, to znamen, talent. Spisovatel mus mt talent, kterm se nahodil pohnutka pemn na jeho pohnutku, na pohnutku dla. Talent podle Blanchota osvtluje onu anomlii, je je podstatou literrn innosti a kterou spisovatel mus i nesm pekonat. Spisovatel m toti talent teprve pot, co nco napsal, ale prv k tomuto napsn jej potebuje 24. Pokud by spisovatel tuto anomlii vbec nepekonal, zstal by idealistickm snlkem a pst by vbec nezaal, pokud by ji pekonal naprosto, pak by ml dlo skrz naskrz ji ptomno v duchu, ve by o nm vdl a rovn by pst nezaal. Jsou to okolnosti a pohnutky, kter stoj na potku talentu, a kter se asem musej stt tmto talentem samotnm. Spisovatel je talentem, kter se rod s dlem. Podmnkou vzniku dla je nutn urit okamik. Jinmi slovy: dlo je vdy dlem okolnost, co znamen, e zapoalo v ase a tento asov okamik tvo jeho soust25. Dlo se tedy rod z nhodn pohnutky v uritm ase a spisovatel nepedchz dlu, ale rod se a s nm. Dal fzi vahy tvo pedpoklad, e dlo je ji napsno. Blanchot odkazuje na F. Kafku, kter l, e kdy nape teba jen nahodilou vtu Dval se z okna, ct se ve stavu takov inspirace, e tato vta je ji dokonal26 /cette phrase est dj parfaite/27. Napsan dlo propjuje spisovateli existenci, jakoto jeho autorovi (ped napsnm dla nebyl nikdo, kdo by jej napsal). Dlo zde pedstavuje jistotu, kter nepotebuje ospravedlnn a kter se stv vnitnm rjem spisovatele a clem umn. Spisovatel je toton s onou vtou, tato vta je jm samm a on je skrz naskrz tm, m je ona28. Posledn fze vahy popisuje druhou strnku tohoto vztahu spisovatele ke slovu. Napsan vta, kter pro spisovatele pedstavovala nezpochybnitelnou jistotu, pinejmenm existuje. To znamen, e pokud toho, kdo se do n uzavr, in spisovatelem, je to proto, e tato vta nen jen dokonalostjistm vyjdenm jeho [spisovatele] samotnho, ale i msi vnjm, vtou jinch lid29. Zjem druhch zpsobuje, e dlo jakoto dokonalost, kter se spisovateli propjovala jako jistota jeho existence, miz. V okamiku, kdy se dlo stv dlem druhch, dlem, v nm jsou oni a v nm ji nen on, knihou nabvajc sv hodnoty z jinch knih, spisovateli dlo miz.
23 24

M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 198. Tamt, str. 197. 25 Srv. tamt, str. 198-199. 26 Tamt, str. 199. 27 M. Blanchot: La littrature et le droit la mort, in: La Part du feu. Paris, Gallimard, 1949, str. 297. 28 M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 199. 29 Tamt, str. 199.

13

Dlo existuje jen jako veejn skutenost, vytven a rozbjen zptnm nrazem jinch skutenost. Spisovatel se nachz v dle, ovem dlo samo miz30. Zmnn dv skutenosti tvo dva zsadn momenty byt dla. Jednak inspirace, kter spisovateli propjuje vtu jako jeho vnitn rj, jako jeho vtu, jednak okamik mizen dla, kter je z hlediska spisovatele spojen s vyprahlost a neukonitelnost a z hlediska dla s jeho uzavrnm do sv absence v neosobn, anonymn afirmaci, e je31. Tuto situaci lze jet piblit pomoc zmiovan dokonalosti vty. Dokonalost se zde nezakld na kritrich, ktermi srovnvme knihy. Vta je dokonal, protoe spisovatel nen nic ne ona sama. Dokonalost v tomto smyslu vyjaduje vztah k autorovi, kter se rod a s touto vtou a je zcela touto vtou. Zrove jeho ivot nepesahuje okamik tohoto zrozen a miz spolen s dlem v okamiku, kdy vta existuje pro druh. Okamik zrozen spisovatele a mizen dla je jeden a tent. Dokonalost vty tak naznauje jakousi nemonost ivota spisovatele, protoe okamik jeho zrodu je zrove okamikem, kdy vta ji existuje pro druh a dlo [se] uzavr do sv absence v neosobn, anonymn afirmaci, e je. Blanchot poukazuje na okamik krize, kter je spojen s mizenm dla. Jak obecn je to pro nj moment dokld dle v eseji Literatura a prvo na smrt. Udlost mizen dla toti v literatue iniciuje snahu vytvet nejrznj interpretace, kter spisovateli maj uchovat dokonalost napsan Vci, ospravedlnit psan a spasit spisovatele. Spisovatel me ke psan pistupovat rzn, aby vyjdil jen sebe, aby psal jen pro veejnost, nebo se ospravedlnit tak, e si za kol stanov jen samotn kon psan32 (Valry). Tm uin podstatnm proces, ale odstr od sebe vsledek. Je to podstatn zkuenost, protoe umouje nahldnout mizen dla ve svt. Nejen nahldnout, ale i pozorovat: p psan zakusil sebe sama coby nicotu pi prci a pot, co nco napsal, zakusil sv dlo jakoto nco, co miz. Dlo miz, ale fakt mizen se ukazuje. V rmci tto zkuenosti se vyjevuje pohyb, kter umouje dlu se uskutenit, tm e vstoup do bhu djin a pitom zmiz. Clem zde ji nen pro autora prchav dlo, ale pravda tohoto dla. S pravdou ale jak se Blanchot domnv, pichz klam33. V knize Literrn prostor Blanchot popisovan okamik krize zachycuje pomoc ji zmnnho termnu nejpodivuhodnj bezdlnost. Bezdlnost pro spisovatele znamen nemonost, aby kdy sv dlo sm dokonil. Pipomeme, e dlo nen kniha, kterou lze prac dokonit. Spisovatel, jak se Blanchot domnv, nedokon sv dlo
30 31

Tamt, str. 200. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 14. 32 Srv. M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 200-201. 33 Srv. tamt.

14

dve ne v okamiku sv smrti34 a proto je nikdy neuchop a nepozn. Osamlost dla, kter se prezentuje v bezdlnosti dla nem charakter odcizenosti svta. Me se stt, e v jistou chvli se mi svt odciz a j v tomto odcizen nahldnu, e po m smrti ve pjde dl. Ovem toto odcizen poukazuje spe k tomu, e jsem ustrnul v njakm minulm svt, a e tento aktuln svt mi ji nen blzk. Odcizenost zde pouze vyjaduje neustlou promnu, kter jsem i j soust. Osamlost, kterou prozrazuje esenciln bezdlnost, vak neodkazuje k tomuto vznamu smrti a promnlivosti svta. Blanchot na tuto skutenost nar, kdy pokld otzku, zda zjitn o vztahu neukonitelnosti dla a okamiku smrti nen teba obrtit, zda ve skutenosti nen spisovatel mrtev od chvle, kdy existuje dlo? 35,36

34 35

M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 14. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 14. Zde je naznaen vztah spisovatele a smrti, kter bude rozvjen dle pedevm v souvislosti s udlost radiklnho pevrcen a asem absence asu (kap. Analza smrti, kap. as absence asu, kap. Zkuenost a as umn) 36 Skutenost zrodu spisovatele s dlem je pozdji s jistotou konstatovna R. Barthesem v lnku Smrt autora, kter ji in soust sv koncepce vymezujc dv epochy literatury. Barthes hovo o nahrazen autora skriptorem /scripteur/ (tj. tm, kdo se rod s textem, tedy nen pvodcem dla). Dle termn vta, kter in spisovatele inspirovanm, lze chpat jako to, co pozdji bude nazvno textem. Roland Barthes se rovn vyjaduje ke skutenosti dokonalosti napsan Vci, ve svm manifestu ji nazv niternou vc, kter m bt peloena spisovatelem, ale kter ve skutenosti sama nen ne pedem pipravenm slovnkem. V tomto smyslu se Barthes Blanchotem velmi inspiruje, ale zpsob vkladu je od Blanchotova odlin. R. Barthes: Smrt autora, Aluze, 3/2006, str. 75-77.

15

3. Nemonost st dlo Blanchot situaci spisovatele, kter si nkdy uvdomuje svoji nejpodivuhodnj bezdlnost, chpe v nejobecnjm smyslu jako nemonost konat vi dlu, ale i z hlediska urit zkuenosti. A domnv se, e pouze na tto zkuenosti lze vystavt jedin sprvn pstup k dlu. Blanchot hovo o prchav, ale bezprostedn zkuenosti, e spisovatel nikdy nete sv dlo, neboli zkuenosti Noli me legere37. Noli me legere nen zkazem38, ale nalhavou, drsnou a ostrou afirmac nap hrou a smyslem slov, e to, co je zde, v globln ptomnosti definitivnho textu, se pece jen zpuje, e je to drsn a kousav przdno odmtnut nebo e s autoritou lhostejnosti vyluuje toho, jen pot, co dlo napsal, se jej chce znovu zmocnit tenm39. Dlo samo, kter miz ve veejn existenci se pro spisovatele pi snaze jej uchopit, stv nm v em se ji nerozpoznv, stv se tajemstvm, jm se nezabv40. Noli me legere proto poukazuje na dv zsadn souvislosti. Zaprv tato formulace upesuje vymezen mezi dlem a knihou. Pas v pedchoz definici co je zde, v globln ptomnosti definitivnho textu neoznaovala nic jinho ne knihu. Kniha je zde, ale odmt se stt pstupem k dlu. Nebo lpe eeno: kniha se v tto zkuenosti neotevr tenm, ale stv se ptomnost absence dla. Kniha zde toti neznamen skryt dlo41, kter se tenm otevr, ale kniha je jen hromadou sterilnch slov42. Zakouen vylouen odpovd okamiku mizen dla, ve kterm se dlo stahovalo do anonymn afirmace, e je. Noli me legere ale okamik uskutenn dla (jeho mizen) vymezuje pedevm z hlediska ten. ten toti znamen ostrou diferenci mezi knihou a dlem, protoe ten ustavuje nsiln zlom mezi knihou, kter je zde a dlem, kter zde nikdy nen pedem, a tak ustavuje pechod ze svta [] do prostoru, v nm, pesn eeno, nic jet nem smysl43. Spisovatel sv dlo st neme, protoe nsiln zlom v sob pedpokld odstup, kterm se dlo zavruje. ten zavruje dlo, protoe oddaluje dlo od kadho autora a vahy o tom, e bylo udlno, protoe jej vydv [pouze] za to, m je44.
37 38

Tamt, str. 15. Pro komplexn pojet problematiky zkazu ve vztahu k jeho transgresi srovnej G. Bataille: Erotismus, Herrmann & synov, Praha, 2001 a J. Libertson: Proximity, Lvinas, Blanchot, Bataille, and Communication, Hague, 1982, str. 22-24, 57-69. 39 Tamt. 40 Tamt. 41 Tamt, str. 264. 42 Tamt, str. 13. 43 Tamt, str. 264. 44 Tamt, str. 273.

16

S momentem ten souvis i druh okolnost, ke kter poukazuje zkuenost Noli me legere. ten toti znamen monost zatku. Tento moment je pmo mrn odstren autora, nebo jet jinak: dlo anuluje autora a tm se otevr samo sob45. Spisovatel neme st dlo, a tak dlo pro nj nikdy nezan. To ale zrove znamen, e dlo pro nj nikdy nen dokonen. Noli me legere poukazuje na to, e autor je odkzn toto dlo pst stle46. Noli me legere nen negativnm poadavkem, slou zkazu, ale prchavou zkuenost47, kter spisovatele opt a vdy navrac psan. Noli me legere vn ostrou diferenci mezi vztah dlo-spisovatel a dlo-ten.48 Spisovatel je odsouzen k ustavinmu psan, jeho jedinou a jet k tomu samotnmu spisovateli skrytou pohnutkou je nemonost, aby pro nj bylo dlo potkem. Z tohoto zjitn erp jistotu tvrzen o dle jako riziku a osamlosti spisovatele, kter dle Blanchota, plyne z toho, e spisovatel v dle nle k tomu, co je vdy ped dlem49. Dlo vzchz v osamlosti, zan, akoli spisovatel sm pat do asu, jemu vldne nerozhodnost znovuzann50. Spisovatel skrze osamlost na okamik vytvoil interval, intimitu v przdnot vnjku, kter se po dokonen zase uzavela. Jeho snaha uchopit toto dlo, by znamenala monost, aby prostor rozeven tvorbou mohl bt znovu tvorbou rozeven. Jene jakkoli optn piblen k tomuto prostoru znamen nespch v podob nutnosti znovu pst: opt se vrtit na zatek do stran, do sousedstv bludn intimity51. Noli me legere v tomto smru poukazuje jet k jednomu podstatnmu rysu. Neustl nvrat k psan vzn pochybnost z hlediska psan jako takovho. Je zejm, e paralela k jakkoli aktivit, kter smuje k svmu cli, selhv. Zd se, e s pibvajcmi dly, spisovatel, msto aby slil ve zkuenosti, rozvjel se, co do svch schopnost, a byl pedevm ble sob sammu, se naopak sm sob vzdaluje52. Neustl nvrat k tmu tmatu vyjaduje charakter psan, posedlost, kter jej znovu a znovu nut navracet se do stejnho bodu, ani by byl ble tomu, co se psanm pokou zachytit.
Srv. tamt, str. 272. Tamt, str. 15. 47 Pokud uvme, e dlo je v tto zkuenosti ptomno pouze jako svoje absence, pouze jako odmtn se otevt, pak jde o zkuenost skuten na hranici uchopitelnosti, protoe jak me bt zkuenost neho neptomnho? 48 Tento moment Noli me legere zdrazil Paul de Man ve sv studii Ne-osobn rysy kritickho dla Maurice Blanchota. P. de Man: Ne-osobn rysy kritickho dla Maurice Blanchota, esk literatura 1/2003, str. 2643. 49 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 16. 50 Tamt. 51 Srv. tamt, str. 15-16. 52 Pokud ovem nvrat k sob nen naopak nutn chpat jako jistou formu vzdlen se od sebe jakoto j.
46 45

17

Jak to, e tedy spisovatel nepestane pst? Blanchot se domnv, e spisovatel si nen vdom situace, ve kter se nachz. Respektive, nev dokonce ani o sv nevdomosti, protoe i ta je mu dna pouze v nemonosti ten, kter jej znovu vrh do dla53. A nevdomost54 je zpsobem ochrany spisovatele, umouje mu vytrvat55.

53 54

Srv. tamt, str. 18. Paul de Man v ji zmnn studii se v souvislosti s tmto momentem pt, zda v samotnm zdroji literrn tvorby by nebylo poteba uvaovat o jaksi anti-pamti?, Paul de Man: Ne-osobn rysy kritickho dla Maurice Blanchota. esk literatura 1/2003, str. 33. 55 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 12.

18

4. Nutkav uchopen Pokud z charakteru umleckho dla vyplynulo, e spisovatel nikdy nestoj ped dlem56, a pokud prchav zkuenost Noli me legere, znamenala, e spisovatel o tom nadto nev, e je odkzn toto dlo pst neustle, pak fenomn tzv. nutkavho uchopen57 /La prhension perscutrice/58 naznauje, e dlo neme bt spisovateli ani dvodem jeho psan. Tento fenomn ukazuje, e psan (vztah spisovatele ke slovu) nem povahu instrumentln ladnho zachzen s pedmtem s aktivnmi a pasivnmi momenty. Fenomn nutkavho uchopen Blanchot popisuje:
Stv se, e lovk dr tuku, a i kdy ji velmi chce pustit, jeho ruka ji pesto nepust: msto aby se otevela se naopak seve. Druh ruka zasahuje s vtm spchem, ale tu vidme, jak ruka, kterou meme nazvat nemocnou, vykresluje pomal pohyb a sna se vzdalujc pedmt opt uchopit. Zarejc je pomalost tohoto pohybu. Ruka se pohybuje v ase st lidskm, nen to as ivotaschopn akce ani as nadje, ale sp stn asu; sm stn ruky neskuten klouzajc smrem k pedmtu se stal svm stnem. Tato ruka v uritch chvlch zakou velmi silnou potebu uchopit: mus vzt tuku, potebuje to je to pkaz, nalhav poteba59.

Na popisu danho fenomnu meme rozeznat tyi momenty. Nemocnou ruku, kter se vymyk spisovatelov vld. Ruku, kterou spisovatel ovld, a kter vn rozhodnut pestat pst. Pomal pohyb nemocn ruky, kterm ruka pestv bt lidskou rukou, nm, co se poddv nebo vzpr, ale stv se stnem ruky. Pohyb, kter probh v ase st lidskm. A nutkavost, kter se zmocuje ruky bez ohledu na okolnosti, a kter si vynucuje uchopen. Prvn dva momenty naznauj vjimenost situace, ve kter se nachz nkdo, kdo pe. Sm termn psan zde zskv vznam, kter se odliuje od pedstavy psan jako spisovatelem vykonvan aktivity. Psan zde nen mistrovstvm spisovatele, jeho schopnost vyjdit i nejjemnj vznamy. Nutkav uchopen diferencuje psan a spisovatelv rukopis jakoto jeho styl. Pe nemocn ruka, kter je se svm pedmtem spojena bezmocnm uchopenm. Tato kontradikce popisuje vlun zpsob uchopen pedmtu, se kterm je nemocn

56 57

Tamt, str. 18. Tamt, str. 17. Pro vklad nutkavho uchpen jako zkladnho principu Blanchotova pojet literrn kreativity srv. J. Libertson: Proximity, Lvinas, Blanchot, Bataille, and Communication, Hague, 1982, str. 105107 58 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 18. 59 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 16-17.

19

ruka v kontaktu. Nemocn ruka pot, co druh ruka odtrhla tuku, nepochopiteln smuje za pedmtem. Meme se pokusit tuto fenomenln rovinu vysvtlit pomoc ji uitho rozdlu mezi knihou a dlem, ve kterm bylo konstatovno, e existuje rozdl mezi svtem, v nm vechno m vce i mn smyslu a prostorem, v nm, pesn eeno, nic jet nem smysl60. Odebrn tuky nemocn ruce ji v dnm ppad nezbavuje spojen s jejm pedmtem, protoe tato tuka nikdy nebyla pedmtem nemocn ruky. Nemocn ruka se pohybuje v prostoru, ve kterm to, co dr, nedr doopravdy. Draz je zde kladen obrcen, tam kde se pedmt nedr doopravdy, ji ani tak nejde o to, zda ruka nco me uchopit, ale o to, zda to me upustit. To, co je neuchopiteln, sebou vdy nese svoji nebezpenj strnku, e to nemohu upustit61. Mohouc ruka, ta kterou spisovatel ovld, nepe, protoe pouze peruuje psan a vn rozhodnut do toho, co se pe62 /qui scrit/63. Spisovatel je nemocnou rukou ve spojen s tm, co se pe. Situaci nemocn a mohouc ruky z hlediska vztahu k jejich pedmtu Blanchot ukotvuje vzhledem ke skutenosti slova. Spisovatel, akoli m vldu nad slovy, tedy zachz s nimi tak, aby vyjadovala to, co on sm poaduje, slovy pln nedisponuje. Prce se slovy, jejich ohbn se toti da jenom tak, e spisovatel vstupuje do kontaktu se zkladn pasivitou. Slovo sebou nese tuto svoji druhou strnku. Slovo v tto pasivit, tedy tak jak je sledovno v pohybu nemocn ruky, nen nim vce ne svm zevnjkem a stnem slova. A jakoto svj stn zstv neuchopiteln, nezbavitelen64 /linsaisissable, lindsaisissable/65. Ruka, kter pe, nen rukou, kterou spisovatel ovld. Spisovatelova vlda nad rukou je vldou jen potud, e peruuje psan, navrac prva a rozhodn ost okamiku66. Nemocn ruka je pasivn, jej pohyb jak naznauje tet moment neodpovd lidskmu asu, a to pedevm protoe postrd jakoukoli orientaci, kter by naznaovala urit zaclen. Tento pomal pohyb je zcela jin, protoe neposkytuje dnou monost zahrnut do e el. Tuto jeho povahu je mon odhalit ve spojen se tvrtm rysem nutkavho uchopen, a sice prv jeho nutkavost. Nutkavost, jaksi trznivost i pronsledujc povaha, kter nedb na msto ani as se pln projevuje v pomalosti pohybu ruky. Ruka, jej seven bylo uvolnno, se opt a bez dvodu dv do pohybu,
60 61

Tamt, str. 264. Tamt, str. 17. 62 Tamt, str. 19. 63 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 17. 64 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 17 65 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 19. 66 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 17.

20

kter nevykazuje dn urit rys krom fantomatinosti svho pomalho pohybu. Ruka, za jej pohybem nen mon rozpoznat jedin dvod, se tak stv vlastnm stnem (asov rovina viz. kapitola as absence asu). Fenomn nutkavho uchopen, kter poukazuje na vztah spisovatele k tomu, co se pe, Blanchot rozvd zpt na obecnj kontext dla. Spisovatelova vykzanost z dla souvis se skutenou rol jeho mistrovstv, jeho vldy, kter se da pouze jako uveden a udren kontaktu se zkladn pasivitou67. Spisovatel nen tvrcem, kter by mohl dlo vyjdit z tto pasivity. Spisovatel nikdy nestoj ped dlem68. Navc o tom ani nev. Jedin jeho kontakt s dlem pedstavuje zkuenost Noli me legere, kter jej znovu vrh do dla. Blanchot tento moment zdrazuje provokativn otzkou, zda spisovatel vbec me pst kvli dlu, zda dlo me bt dvodem jeho sil a clem jeho snaen. Blanchot se domnv, e dlo neme bt dvodem psan v tom smyslu, e neme bt dvodem jeho vztahu k tomu co se pe.

67 68

Tamt, str. 17. Tamt, str. 18.

21

5. Psan, kter je neukoniteln, nepestvajc Na pozad vztahu autora a dla se vedle psan ve vznamu mistrovstv spisovatele ukzal jin pro Blanchota pvodnj vznam psan: psan jako kontakt s tm, co se pe, psan, kter Blanchot definuje jako neukoniteln, nepestvajc69 /Linterminable, lincessant/70. V tomto kontaktu je spisovatel osaml, protoe je vyvzn z autoritativn oblasti, kde se sm mohl vyjdit, je vydn afirmaci, kterou neovld, kter je sama bez konzistence, protoe nic nestvrzuje, kter nen spoinutm, dstojnost ticha, ale tm, co jet mluv, kdy u bylo eeno ve. To, co se pe, spisovatele nepout z kontaktu, nutk jej setrvat ve spojen, a tak zamezuje, aby se promluva stala zanajc promluvou. To, co se pe, bere promluv schopnost a prvo peruovat se71. Psan, protoe odebr promluv jej zkladn podmnku, aby mohla bt peruena, znamen transformaci ei ve tech smrech: psan zaprv lme pouto se subjektem, kter j promlouv s uritm j, jeho je promluvou; zadruh petrhv vztah, kter zpsobuje, e mluvm k tob, tato promluva nem adresta; a proto zatet psan zpsobuje, e se jazyk stahuje z bhu svta. Spisovatel, kdy pe, pat jakmusi zcela neosobnmu jazyku, kterm nikdo nemluv, kter se na nikoho neobrac, kter nem centrum a kter nic neodhaluje72. Spisovatel v kontaktu s tm, co se pe, je vydn promluv, kter ji nemluv, ale je, oddv se ir pasivit byt73. Psan zde nabv charakter odhalovn neukonitelnho74, kter sebou nese ztrtu schopnosti kat j. Tato ztrta, ale nen njakm zpsobem pekraovn sebe sama, aby bylo dosaeno univerzality (jak to vytk klasikm, kte dajn obtovali svoji promluvu, aby dali zaznt univerzlnmu), nen kompenzovna jistotou obecn promluvy, nesmuje ke krsnmu a opodstatnnjmu svtu a nen cestou k pravd. Ve spisovateli mluv ji jen skutenost, e nen nikm. Psan zde nabv svho vlastnho vznamu, stv se pohybem k nejzaz mezi literatury75, pohybem, ve kterm se ocit spisovatel pi hledn esence literatury literaturou zavleen mimo sebe76. Blanchot ilustruje vztah spisovatele k tomuto jazyku na svm oblbenm pklad, na Kafkov poznatku, e do literatury vstoupil tehdy jakmile mohl J nahradit slovem
69 70

Tamt, str. 18. M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 20. 71 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 18-19. 72 Tamt, str. 19. 73 Tamt. 74 Tamt, str. 21. 75 Tamt, str. 24. 76 Tamt, str. 20.

22

On77. Posun od J k On, pro Blanchota pedstavuje nepochopiteln vstup do zkuenosti psan. On toti nen spisovatelem pi psan, ve smyslu tvrho odstupu, nezaujatosti. On toti vbec nen vdomm, kter by mohlo kat j, On tedy nen ustavenm subjektem. On, ten, kdo pe, to jsem j sm, kter se stal nikm, ten druh, kter se stal jinm, znamen to, e tam, kde jsem, se u nemohu na sebe obracet a e ten, kter se na m obrac, nek J, nen sm sebou78. On jednodue nen ani narativnm hlasem, kter lze v textu identifikovat pot, co byl dokonen. On, kterm se pi psan stvm, protoe vstupuji do prosted dla, prosted transformace, kter nastv v kontaktu s tm, co se pe, se pesto na m obrac. Pi psan se na sebe obracm jako nkdo, kdo ji nen sm sebou, kdo se stal jinm. Ble se touto transformac zabv, kdy se zamuje na zkuenost, kterou na svtlo vyn samotn akt psan79 v kapitole vnovan S. Mallarmmu nazvan Piblen literrnho prostoru. Psan, akt tvorby, sebou nese promnu spisovatele, protoe samotn akt psan se jev jako vstup do extrmn situace, kter pedpokld radikln pevrcen80. Mallarm pat mezi literty, jejich nmtem se stala sama esence poezie (literatury). Pro Blanchota Mallarmv pnos spov v tom, e zamenm sv pozornosti na literrn akt penesl pozornost z dla jako hotovho dla, jako z ehosi, co existuje (tato konkrtn bse, tento obraz) na dlo jako hledn svho pvodu81. Toto zamen u Mallarma vyplynulo z urit zkuenosti, kter krystalizuje ve snaze /souci/82 obklopujc samotn akt psan. Kdy si Mallarm pokld otzku Existuje nco takovho jako Literatura?, Blanchot se domnv, e tato otzka ji nen jen pouhou otzkou po povaze literatury, kter byla nesetnkrt poloena, ale sama tato otzka je literaturou, otzkou, j pokld literatura, kter se stala snahou o svou vlastn esenci83. Zkuenost provzejc samotn akt psan v sob nese pesun k esenci, protoe vyjaduje hledn, pro kter neme bt uskutenn v existujcm dle vyerpno84.
77 78

Tamt, str. 19. Tamt, str. 22. 79 Tamt, str. 37. 80 Tamt. 81 Tamt, str. 43. 82 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 43. Souci znamen doslova starost nebo pi, ale v kontextu umleckho dla, kter je vdy uritm poadavkem a literatury, kter je uskutennm pohybu se zd tento peklad vstin. Pekladatel do etiny patrn chtli zamezit zamovn s Heideggerovm pojmem starost, a snad i s Foucaultovm pojmem pe. 83 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 44. 84 Srv. formulaci E. Lvinase ve jeho studii Pohled Bsnka vnovan Blanchotovu mylen z obdob vzniku knihy Literrn prostor: Esence umn spov v pesunu od jazyka k nevslovnmu, kter se vyslovuje, ve zviditelnn elementrn temnoty v dle. E. Lvinas: Le regard du pote, in: Sur Maurice Blanchot, fata morgana, 1975. str. 18. A rovn srv. Lvinasovu formulaci ve studii Realita a jej stn:

23

V samotnm aktu psan, jak Mallarm popisuje, se mu promluva ukzala ve dvou stavech jako surov, bezprostedn promluva a jako promluva esenciln85. Jejich hlavn odlinost spov v tom, e v esenciln promluv slova nemiz v pouit, esenciln promluva nepotlauje elementrn temnotu, aby j mohla promlouvat jsoucna. V souvislosti s literaturou tento kontrast nabv jet jin podoby, esenciln promluva, kter se chpe bsnk, stoj nejen proti promluv surov, ale i proti ei mylen, protoe e mylen v tom ohledu, e odkazuje ke svtu, je stle jen bnou promluvou. V bsnick promluv nejsme odkazovn ke svtu, bytosti se v n odmlely a je to tedy byt, kter se sna znovu stt promluvou, a promluva, kter chce bt. Zd se, e v tto promluv nikdo nemluv, pouze e jazyk se mluv, jazyk jakoto dlo a dlo jazyka. Bsnk, kter dl dlo, jej dl z irho jazyka a jazyk je v tomto dle nvratem k esenci86. Jene v em spov esence jazyka? V eseji Literatura a prvo na smrt. Blanchot objasuje, jak chpe skutenost slova. Slovo mi dv jsoucno, ale dv mi je zbaven byt. Je absenc tohoto jsoucna, jeho nicotou, tm co z nj zbv, kdy ztratilo byt, tj. pouh fakt, e nen87. Odtud schopnost pojmenovat vdy znamen nsil na vcech, protoe, kdy km tato ena, odebrm ji skutenost z masa kost, abych j zneptomnil a vymazal88. Vyslovovn slov je spojeno se smrt. Ono vymazvn v existenci, kter pracuje v jazyce sice nen skutenm usmrcovnm, ale smrt jej podmiuje. kat tato ena mohu pouze proto, e tato osoba je je nyn zde, me bt oddlena od sebe sam, zbavena sv existence a ptomnosti a nhle uvrena do nicoty existence a ptomnosti. Jazyk umouje toto znien, je v kadm okamiku rozhodnou narkou na takovouto udlost89. Esenc jazyka je tedy tato monost vymazn, znicotnn. Kdy mluvm, mluv ve mn smrt. Smrt se projevuje jako distance mezi mnou, kter mluvm, a jsoucnem, kter oslovuji.90 V bnm jazyce je tato distance peklenuta ideou (smyslem), tm, na zklad eho se vichni meme shodnout. Literrn jazyk se ale tto distance, neexistence a absence chpe jako nestability, ke kter je teba se stle pibliovat, a vydobt z n dlo.

umn spov v tom, e k nevslovn. E. Lvinas: La ralit et son ombre, Les Temps Modernes, Nov. 1948, str. 771. 85 Tamt, str. 42. 86 Tamt. 87 Srv. M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 212-214. 88 Tamt. 89 Tamt. 90 Tamt. Pochopiteln tato distance se tk i mne samotnho, kter mluvm. To znamen, e mluvenm se distancuji vzhledem k sob sammu, jakoto k jsoucnu, kterm jsem.

24

Literatura, kter smuje k esenci, nar na tuto povahu jazyka, a koncentruje se ve snaze/souci/, kter obklopuje akt psan. Literatura nar na nicotu, je ji zakld. Tvorbou tak probh urit napt. Blanchot popisuje, e Mallarm z n ml pocit nejhlubho trpen, protoe kolem umleckho dla je zptomnit samo slovo: je /ce mot mme : cest/, umleck dlo se redukuje na byt91. Pitom o umn a literatue nelze ci, e pat k byt, e maj existenci objektu, e maj sv msto v dle92. Akoli v literatue je jazyk ptomn, realizuje se v n jen v totalit, m realitu celku: je vm a nim jinm, je vdy hotov ze veho se stt nim93. Mallarmho zkuenost nar na esenci jazyka, na pekluzovn od veho k niemu, od celku jazyka k absenci vech vc, na esenciln pemnu, protoe prv nic je tm, co ve slovech pracuje. Ovem toto nic, tu neznamen monost vzjemn shody, protoe slova jsou ji jen zjevem zmizen, zjevem ptomnosti, kter se sama navrac k absenci pohybem eroze a opoteben94. Slova nechvaj povstat vci v nitru absence, ale sama v n zrove miz, asn se in neptomnmi v nitru celku, kter uskuteuj, kter vyhlauj ruce se v nm, kter vn uskuteuj bez konce se v nm nice95. V samotnm aktu psan subjekt na sob zakou esenciln pemnu, kter jej jeho pslunost k celku navrac k jeho smrti (nicot). Tato zkuenost Mallarmho vede k neustlmu nvratu k tomu, co Blanchot nazv centrlnm bodem96. Centrln bod pedstavuje ohnisko literrn tvorby, je to bod, v nm uskutenn jazyka koinciduje s jeho zmizenm, kde ve mluv [] ,vechno je promluvou, ale kde promluva sama je u jen zjevem toho, co zmizelo, je obrazn, nepestvajc a neukoniteln97. Centrln bod je dvojznanost, protoe v kontaktu s tmto bodem se dlo realizuje, je ptomnost dla a dlo jej in ptomnm, ale stejn tak je ptomnost plnoci, tm, co je ped, odkud nikdy nic nezan, przdnou hlubinou bezdlnosti byt, oblast bez vchodu a bez rezervoru, v n se dlo, skrze umlce, stv snahou /souci/, nekonenm hlednm svho pvodu98. Skrze tento bod se jazyk stv v dle ptomnm, ale uskuteuje se v celku, tedy jako neskuten. Jazyk je v dle celkem, je tedy esenciln, ale zrove nejvy mrou
91 92

M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 44. Dlo, kter je dlem jazyka je pesto pouhm dlem, ve smyslu mocn konstrukce z ei. Pvodem dla zde nen umn, ale urit technika. Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 43. 93 Tamt, str. 45. 94 Tamt. 95 Tamt. 96 Tamt, str. 46. 97 Tamt, str. 47. 98 Tamt.

25

neskuten, je totln realizac tto neskutenosti, absolutn fikc99. Jazyk realizovan v totalit znamen suspenzi vech monch jsoucen, a proto v okamiku, kdy je takto v celku ptomn, vyslovuje slovo bt, to posledn a neredukovateln, slovo, kter v absenci veho se prezentuje jako chvle blesku. Ptomnost celku jazyka v dle je okamikem vtrysku dla, jeho totln ptomnost, jeho simultnnm zjevenm. Tento okamik nechv zazit monost, e literatura existuje, ale zrove se jm dlo samo vyluuje, take okamik, kdy se silou bsn rozpout veker realita, je tak chvl, kdy se rozpout bse, je v okamiku stvoena, v okamiku zanik100. A tak okamik, kter je jakoby dlem dla, jeho simultnnm zjevenm, vn kad signifikace, vn kadho historickho i estetickho tvrzen vyjaduje, e dlo je, je tmto okamikem jen tehdy, kdy v nm dlo podstoup zkouku tm, co dlo vdy pedem zni a co v nm vdy nastol pemru bezdlnosti101. Centrln bod je poadavkem dla. Autor pe dlo jedin tak, e pat tomuto poadavku dla, e udruje kontakt s dvojznanost. Centrln bod, jak bylo eeno nejen, e dv zazit dlu, e dlo je, ale je zrove hlubinou bezdlnosti, tm, co in dlo nemonm. Centrln bod dla je takovm bodem dla, ponaje jm dlo neexistuje. Nejde o paradox. Od okamiku, kdy spisovatel pat poadavku dla, nachz se v oblasti, kde z byt nen udlno nic, to znamen, e nic se neuskuteuje102. Spisovatel pe jen v blzkosti tohoto bodu, tedy jen tak, e v jeho blzkosti nsleduje poadavek dla, ale zrove od okamiku, kdy nsleduje poadavek dla, spisovatele dlo k tomuto bodu neme dovst, protoe od tohoto okamiku dlo nikdy neexistuje103. Psan zan od bodu, ve kterm je jazyk jet jen svm obrazem, jazykem, kterm nikdo nemluv, epotem nepestvajcho a neukonitelnho, jemu, pokud lovk nakonec chce bt slyen, je teba vnutit ticho104. Pokud se vrtme k vaze o psan, pak spisovatel, kter je ve vztahu k jazyku, kterm nikdo nemluv, me pst pouze tak, e se stane ozvnou, toho co neme pestat mluvit105. Aby se z tohoto neustvajcho epotu mohla stt zanajc promluva, mus j bt vnuceno ticho. V bn ei je tmto tichem mlenliv existence vc, ticho,
99

Tamt, str. 48. Tamt, str. 48. 101 Tamt, str. 49. Pase vnujc se Mallarmmu pat v Blanchotov knize k nejobtnjm. Zejm proto, e vklad Mallarmho obsese slovem cest Blanchot provd s drazem, kter slovu bt propjuje Heidegger. Srv. E. Lvinas: Le regard du pote, in: Sur Maurice Blanchot, fata morgana, 1975. str. 12. 102 Srv. tamt, str. 49-50. 103 Tamt. 104 Tamt, str. 52. 105 Tamt, str. 17.
100

26

kter se vtiskuje ei jako jej vznam, kter je tm, co m bt eeno106. Tato promluva, kter k niemu neodkazuje, protoe je obraznou, stala se celkem jazyka, ji nem nic, co by j zaruilo vznam. Je naprosto nepochopiteln. Proto vyaduje nkoho, kdo by j v jej absenci vznamu vtisknul ticho. Spisovatel je tm, kdo mus vnst do nepestvajc promluvy rozhodnut, autoritu vlastnho ticha107. Bn promluva, ale nabv svho vznamu jen dky operaci, kter probh ve slovech. Slovo vymazv vc v jej existenci, aby ji mohlo pojmenovat. Spisovatel, m-li uinit tuto neutrln promluvu108 /parole neutre/109 srozumitelnou, mus se vystavit obdobnmu smazn jako veker existence, kter se stv vznamem bn ei. Spisovatel svm tichm zprostedkovnm in vnmatelnou nepetritou afirmaci, obrovit epot, nad nm se otevrajc se e stv obrazem, ale jen za cenu smazn, jemu se vystavuje ten, kdo pe110. Ticho, kter vtiskuje spisovatel nepestvajcmu epotu, je mizenm jeho samho. Skrze intimitu spisovatele se prosazuje nepochopiteln vnjek jazyka. V dle k nm tedy nepromlouv spisovatelv hlas, nikdo k nm nemluv, ale zrove dlo nen ani irm klouznm ei nikoho. Blanchot se toti domnv, e ticho jet znamen rozhodnut umlknout. To, co obdivujeme na dle, je prv jeho tn, ticho, kterm se spisovatel stal, ale kter je jet jeho tichem. Jak Blanchot tvrd ve smazn, ktermu je vystaven, se velk spisovatel jet vzpr111. Blanchot podotk, e tento moment in z psan skonou zleitost. Riziko, kter sebou dlo nese spov prv v tlaku na spisovatele, aby se stal przdnm mstem neosobn afirmace. Mnoz si ale tuto vzvu vyloili jako vzvu pravdy, protoe se domnvali, e maj co ct, maj v sob njak svt k osvobozen, njak mandt uren k tomu, aby ho na sebe vzali, svj neospravedlniteln ivot, aby ho ospravedlnili112. Ovem ten, kdo reaguje na tuto vzvu, je smazvn, nezachrauje sm sebe nebo vci, zkrtka neodpovd na vzvu pravdy. Ovem z tohoto dvodu, z falenho domnn, e jsem to j, kdo reaguje na vzvu dla, je literatura nchyln k msen s poadavky, kter jsou j v podstat ciz, napklad nboenskm poadavkem spsy (Kafka)113.

106 107

Tamt, str. 57. Tamt, str. 17. 108 Tamt, str. 58. 109 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 56. 110 Tamt, str. 20. 111 Srv. tamt, str. 20-21. 112 Srv. tamt, str. 64. 113 Prolnn literatury s nboenskm poadavkem spsy u F. Kafky Blanchot tematizuje v kapitole nazvan Kafka a poadavek dla, str. 65-107.

27

6. Denk Anonymitu psan stav do novho svtla forma, kter se zd pln podizovat du svta, osobn denk. Z irho hlediska se Blanchot denkem zabv ve studii Osobn denk a vyprvn114. Hlavn rys denku tvo upmnost s jakou se pisatel v denku obrac k sob sammu: denk je naprosto upmn. Monost tto upmnosti ale denku propjuje jeho forma, kter ve v denku integruje do bhu kadodennosti. Denk se pe kad den, m formu kalende. Upmnost denku spov v jeho bezvznamnosti /insignifiance/, dky kter ani v nejmenm nevrh stn na existenci ohranienou kadodennost115. Forma denku jako kalende zrove zamezuje, aby se v denku pihodila udlost, kterou Blanchot oznauje za riziko a pisuzuje vyprvn /rcit/116. Tato udlost, akoli je situovan, datovan a zahrnut do st kadodennch starost, rozbj svoji situovanost a dataci jako to, co samotnm faktem, e m msto, trh tkanivo udlost. Vyprvnm je napklad Bretonova Nadja, kter zan otzkou Kdo jsem?. Odpovd na tuto otzku me bt pouze ivouc postava [] ,kter nen symbolem, ani vybledlm snem [] ,ale ivotem rizika, ivotem zrozenm z rizika a stetnutm dky riziku. Riziko v ivot otevr obraz, mezeru na mst, kde by mlo panovat poklidn svtlo dne. Lme to, s m se nememe setkat. Lme to, co je pespli reln na to, aby nezboilo podmnky vymen realit, t, kter je na realitou117. Denk pedstavuje lku zchrany. K denku se uchyluj spisovatel, aby unikli riziku vyprvn, mlenlivosti, kter je hranic ei. Denk tak funguje jako zchrana ped samotnm aktem psan, kter sebou nese zapomnn a zoufalstv nemt co ci. Denk pedstavuje kotvu do kadodennho svta. Denk pro spisovatele znamen tst kompenzace, odlehuje mu od thy psan ze zoufalstv tm, e mu umouje jet zdnliv bezprostedn, ale bezvznamn vyjden.118 Kompenzace spov v nhrad psan, tedy ivota spisovatele, za tlachn, kterm nic nevznik. Logika tto nhrady se d podle nsledujc vty: kdo v ivot nic nedl, nape, e nic nedl, a hle cosi je na svt119. Ale prv v tomto spov astn povaha denku, protoe
114

M. Blanchot: Le journal intime et le rcit, in: Livre venir, Garamond, 1959, str. 271-279. Budouc kniha (pop. Nadchzejc kniha) je titulem, kter nsleduje po knize Literrn prostor. Blanchot se zde zabv pevn postavenm fikce a pevn ve vztahu k literatue. Problematika i pojmy jsou tu tedy trochu odlin. 115 Srv. tamt, str. 271-272. 116 Srv. tamt, str. 272-273. 117 Tamt. 118 Srv. tamt, str. 274-275. 119 Tamt.

28

nejene zachrauje ped psanm, ale zachrauje i psan, tm e jej integruje do kadodennosti, pomh nm v tichosti provst mal odvety proti druhm, zachrauje ns ped bezvznamnost dn, tm, e nm dv voln prostor. Ve vech tchto formch zchrany ale spov lka: v denku svujeme svoji zchranu psan, kter faluje dny. Akoli denk pedstavuje tst zchrany, pak z tohoto hlu znamen nezdar, ze kterho nabv svou zkladn tenzi: ani nepeme, ani neijeme120. Na nejobecnj rovin tak denk zejm znamen snahu o propojen psan a kadodennho ivota, kter kon ve slep ulice zfalovan skutenosti. Ve kapitole Esenciln osamlost Blanchot zkoum denk pouze z hlediska toho, co denk sm prozrazuje o psan, kter je nepestvajc, neukoniteln. Pvod motivace pst denk zde Blanchot spojuje s uritou fz stavu literatury, fz, ve kter autor hledajc esenci umn zakou stle vce potebu udrovat vztah se sebou samm. Uchlen se k denku je tak vlastnm vyjdenm nechuti v zjmu on neutrln sly bez tvaru a bez osuduzbavit [se] sm sebe121. Jak zde Blanchot tvrd, denk to jsou memory, pamti. Spisovatel v nich vzpomn na sebe, jak je v kadodennm ivot, kde vystupuje pod svm jmnem a v ase, kter je svm datem pevn integrovn do nezvratnosti udlost a pmoarosti djin. Tak zde lze rozeznat poukaz na lku denku, protoe denk se uskuteuje psanm, samotnm ivlem zapomnn122. Zchrana spisovatele ped psanm v denku nakonec znamen pouze jistou jet schdnou cestu, kter vede podl, ste a nkdy zdvojuje jinou cestu, na n bloudit je kolem bez konce. Denk zakoeuje pohyb psan v ase 123 a v tomto smyslu pedstavuje posledn pokus, jak integrovat do svta nkoho, kdo ji nepat k asu bnm zpsobem. V tomto svm pohybu ale zrazuje nejen psan, jako zdroj literrnho dla, ale i skutenost svta, protoe integrace psan do asu svta se lme na konen tenzi denku, kter byla rozpoznna v hesle ani pst, ani t. Denk zeteln poukazuje na ten nejpodstatnj rys psan: nelze jej integrovat do asu svta, protoe psan nepat k asu bnm zpsobem.

120 121

Srv. tamt, str. 275-276. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 22-23. 122 Tamt. 123 Tamt.

29

7. Analza smrti Nyn se pokusme vrtit k poten vaze, ve kter Blanchot odlioval samotu a esenciln osamlost. Samota znamenala schopnost rozhodnut J jsem, zatmco esenciln osamlost ohlaovala oblast, kter tuto monost vdy pedchz a jak se jet uke vn do zkuenosti pevrat, kter monost in nemonou. Podle vztahu samota-esenciln osamlost je toti, jak se zd, mon proti sob vymezit dv modality smrti. Smrt jako monost a smrt jako hrzu z nemonosti. Jenom ve vztahu k tto druh smrti lze toti chpat jin rozmr asu, kter se zjevn se odehrv v psan a umn jako takovm. V zvren kapitole knihy Literrn prostor nazvan Literatura a pvodn zkuenost Blanchot pedstavuje kontext a dosah tzv. radiklnho pevrcen. Na filosofick rovin se Blanchot opr o mylenky Emmanuela Lvinase, kter zsadnm zpsobem ovlivnil mylen ve Francii nejprve peklady dla Martina Heideggera a potom polemikou s nm. V tto polemice hraje rozhodujc roli analza smrti. Dle Blanchota teprve Lvinas ukzal dosah chpn smrti jako nejzaz a nejvlastnj monosti lovka124. Smrt je udlost, kterou lovk vychz z monho a kterou u pat nemonmu, [ale kter] je pesto v jeho moci 125. Proto je smrt pvodem monosti. Lvinas sm poznamenv, e jde o jakousi monost nemonosti, kter v Heideggerov koncepci byt k smrti znamen fakt chopit se monosti, to znamen aktivitu a svobodu126. Smrt jak konstatuje Lvinas je u Heideggera udlost svobody127. Ve sv vlastn analze smrti ale Lvinas vychz ze skutenosti utrpen, kter poukazuje na dvoj. Zaprv utrpen znamen neodvolatelnost byt, protoe trpc nem kam se uchlit128, je vystaven byt v tom nejvlastnjm smyslu. Utrpen znamen nemonost nicoty129. Zadruh se v utrpen ohlauje blzkost smrti, tedy jako by navzdory tomu, e nen kam uniknout, byl jet voln prostor pro udlost [] jako kdybychom byli v oekvn njak blzk udlosti za udlost, kter se a do konce nezakryt ukazuje v utrpen130. Struktura tto zkuenosti spov v prodluovn, a do jakhosi neznma a neznmo smrti pro subjekt pedstavuje zkuenost s pasivitou. Smrt tedy neme bt udlost svobody, protoe spe je hranic monho. Odtud Lvinas vyvozuje,
124 125

Srv. tamt, str. 328. Tamt. 126 E. Lvinas: as a jin/Le temps et lautre, Dauphin, Praha-Liberec 1997, str. 105. 127 Tamt. 128 Neexistuje toit ped bolest. Anestetika jsou pouze zmrnnm bolesti. 129 Srv. tamt, str. 101. 130 Tamt, str. 103

30

e analza neme zanat od nicoty smrti, o n prv nic nevme, ale ze situace, kdy se zjevuje nco absolutn nepoznatelnho 131. Lvinas dle rozvj tento zsadn moment z filosofickho a etickho hlediska smrem k monosti udlosti jet ve smrti, smrem ke vztahu k jinmu. Smrt jako nemonost rozruuje koncepci autentickho byt, pravda byt bude mt vdy svj stn v podob umn. Blanchot naproti tomu rozvj momenty, kter vyplynuly z analzy smrti prv z hlediska umn. Smrt jako neznmo poukazuje na to, e smrt sama, akoli je hranic monosti, nen njakm pevnm koncem nebo jistotou zatku. Smrt je vdy neptomn a podv se jako prodluovn do neznma, jako blzkost smrti. Tato blzkost pak sebou v souvislosti s umnm nese to, co Blanchot nazv radikln pevrcen, tedy zkuenost, ve kter je intimita vydna cizosti vnjku. Blanchot spojuje radikln pevrcen s umnm proto, e umn poukazuje ke sfe vnjku v nm je [lovk] vyvren vn toho, co me, a vn vech forem monost132. Prv proto je umn svdectvm o tom, e lovk v rozporu s takzvan autentickm poadavkem [] m ke smrti vztah, jen nen vztahem k monosti, jen nevede k ovldnut ani pochopen, ani k prci asu, nbr ho vystavuje radiklnmu pevrcen133. V umn jsme vystaveni zkuenosti, kter vede k radiklnmu pevrcen. Smrt v tomto pevrcen ji nen nejvlastnj monost, koncem, kter dv lovku monost konit, ale naopak tm, co se nikdy nepihod mn, take nikdy neumrm j, ale umr se, umr se vdy jinak ne jako j, v rovin neutrality, v rovin neosobnosti vnho On134. Umr se m nkolik podstatnch rys: umrajc je zcela anonymn a anonymita je aspekt, jm se v na blzkosti nejnebezpenji afirmuje neuchopiteln, ne-omezen a ne-situovan135. Ne, kter zde Blanchot uv k vymezen anonymity, nem charakter negace, kterou by to, co takto popr, mohlo bt po vzoru jaksi dialektick antiteze nakonec zahrnuto v syntze. Anonymn je afirmovno, ale jako vdy se navracejc, je vude a nikde, protoe me bt kdekoli136. Rovn ten, kdo umr, ji nen nikm, je kmkoli bez pslunosti. Spolu s anonymitou toho, kdo umr je nejzkladnj
131 132

Tamt, str. 105 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 329. 133 Tamt. 134 Tamt, str. 330. 135 Tamt. 136 Pro neuchopiteln srv. ppad nutkavho uchopen, kde se to, co nemohu uchopit, ukzalo zrove jako to, co nemohu upustit. Pro ne-omezen srv. moment pekroen umenosti v Orfeov pohledu viz. druh st tto prce, kap. 2. Orfev pohled a inspirace. Komplexn popis obsahuje Blanchotv text nazvan Zkuenost-hranice, kter je soust knihy Nekonen rozhovor, a ve kterm se Blanchot vnuje formulaci zkuenosti u Bataille. M. Blanchot: Lentretien infini, Gallimard, 1969, str. 300-343. Pro Ne-situovan srv. 11. kap. tto prce nazvanou Obraz.

31

charakteristikou pevratu sesazen okamiku. Nejen, e umr kdokoli, ale umr kdykoli137. Sesazen okamiku znamen, e udlost smrti nezan, respektive, e jej zatek je u opakovanm zatkem a v jejm horizontu se ve, co nastv, opt vrac138. Smrt, kterou Blanchot charakterizuje pomoc umr se, m zcela anonymn charakter. Neosobn slzy pedem smluvench plaek, slzy, kter maj pouze ceremoniln charakter prozrazuj, e smrt je zcela veejn. Umr se zna pechod do vnjku, ve kterm se ve, co do nj pechz, rozpout v anonymit. Smrt v tomto pechodu nabv podoby bloudn. Blanchot se domnv, e v souvislosti s tmto vnjkem je jet mon mluvit o uritm pohybu, a tm je prv bloudn. Tento pohyb m uritou asovost, pesto e jde pouze o morn pelapovn opakovn139.

137Nitzscheho

heslo zemi v pravou chvli zde dostv tragick vyjden. Neexistuje sprvn okamik kdy odejt, jak Blanchot shledv v urit fzi svho zkoumn Kafkova poadavku spokojen smrti, neboli pst, aby bylo mon pokojn zemt. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 112. 138 Tamt, str. 330. 139 Tamt, str. 330.

32

8. as absence asu Analza smrti poukzala na skutenost umr se a dle na to, e radikln pevrcen ve svm nejpodstatnjm rysu sesazen okamiku neznamen negaci asu, protoe tm, co selhv je prv negace (nemonost nicoty, kter se ohlaovala v utrpen). V dsledku selhn negace nenastv bezas ani nedochz k transcedenci do vnosti, ale nastv jin as, as kter je svou vlastn absenc.140 Absence asu je vak jet zpsobem asu. Nyn je teba podrobnji se podvat na tento jin as. Nejucelenj podobu m popis v pasi navazujc na odhalen role denku. Prvn rys se tk prv skutenosti absence, kter, jak ji bylo poznamenno, nen negac. Absence je modus bez negace. as, kter je absenc asu, je asem bez negace, neboli bez rozhodnosti. V absenci je zde prv tak nikde, nelze v nm zaujmout pozici, vci tam nemaj rz pedmt, ale existuj po zpsobu obraz a j, kter je ve svt centrem, se v absenci ji jen rozpoznv jako neutrln On141. Absence vyznauje dimenzi, kter je mimo dialektiku byt a nicoty. Tento as je dle asem bez ptomnho, bez ptomnosti142. To znamen, e nen asem vzpomnky, protoe vzpomnka je mon jen jako ptomn vzpomnka. Vzpomnka jasn oddluje, je svobodou minulho. as, kter je bez ptomnho, je tak dokonce i bez minulho, a ono bez ptomnho doslova znamen: m nezhojiteln charakter, pesto, e v tomto ase nen nic ptomn, znovu a znovu zan, nelze se od nj distancovat. as, kter je bez ptomnosti, nem zatek ani konec, je dokonce i bez budoucnosti143. Pohyb v asu absence asu nen dialektick. Zjevuje se v nm hloubka absence, jen to, e se nic nezjevuje, byt, kter je v hloubce absence byt144. Dialektick as ve svm pohybu smiuje i vyluuje protiklady; naproti tomu as, ve kterm se zjevuje absence od nynjka a odjakiva pat k navracen145. To, co se navrac, se navrac jako ji minul, ale minul, kter nikdy nebylo ptomn. Navracen m dvoj smysl. Zaprv ni poznvn, protoe ve, co v tomto ase pichz, nenastv, ale vrac se. Tam, kde se ve vrac, tam to nepoznvm, pouze jako vracejc se to rozpoznvm. Zadruh
140

Situace je analogick pvodn ontologick situaci, tak, jak byla na zatku popsna v souvislosti s chybnm byt, kdy v chybn byt se jet zjevovalo jaksi byt. 141 Srv. tamt, str. 24. 142 Neme to tedy bt as vdom. Tamt. 143 Srv. tamt, str. 24-25. 144 Srv. tamt, str. 25. 145 Tamt.

33

z neuchopitelnho in rovn nezbaviteln146, z nedostupnho to, co nikdy nemohu pustit. Pohyb navracen Blanchot zachycuje v pasi, ve kter se zd, e pesn vyjaduje tento pohyb re-prezentace, ve kterm to, co je ptomno, je v jistm smyslu neustle odkldno: v tomto ase absence jsme neustle odkazovni k ptomnosti tto absence, jene k tto ptomnosti jakoto absenci, k tto absenci jakoto ke sv vlastn afirmaci, afirmaci, kterou se nic neafirmuje, kterou se v dolhn nevymezenho nic nepestv afirmovat147. Konen, tento as nen ani ideln nehybnost ili vnost. V oblasti, ze kter pichz, se zde zhroutilo v nikde, jene nikde je pece jenom zde, je to reln, ale mrtv as148. Nastv skrze nj smrt, ale nastv neustle, take in as neplodnm. Smrt je ptomn jako nemonost jakoukoli ptomnost uskutenit, nemonost, kter je ptomn149. Ptomn smrt zdvojuje kadou ptomnost, jako stn ptomnosti. Ptomn smrt rovn znamen promnu subjektu. Ten, kdo nle mrtvmu asu, se vrac k sob jako kdokoli150 /Quelquun/. Mrtv as je as kohokoli. V ase kohokoli nikdo nen ptomen, vldne neosobno vnjek, tedy to, co pedchz, zabrauje a rozpout kadou monost osobnho vztahu. Kdokoli zahrnuje pouze neosobn zjmena On151 nebo Se, jeho se kdokoli astn /le On152 dont on fait partie/: charakterizuj pouze pslunost k oblasti, kterou nelze pivst na svtlo, protoe vechno, co do n m pstup, dokonce i svtlo, petv v neosobn byt, v Nepravdu, v Ne-skuteno, kter pesto je stle zde. Ono Se se nejlpe ukazuje, kdy se umr153. Z Blanchotovy charakteristiky vyplv, e mrtv as rozkld zkladn vztan body, vzhledem ke kterm se orientujeme ve svt: vzhledem k asu vykazuje opakovn, subjekt v nm vrac jako kdokoli, a msto ztrc vymezenost zde. Rozklad J, asu i msta, odhaluje oblast, ve kter se ve, co do n vstupuje, petv na neosobn byt, ovem na byt, kter je ptomnost sv absence, ptomnost smrti, kter se pesto
146 147

Tamt. Tamt. 148 Srv. tamt, str. 26-27. 149 Tamt. 150 Tamt. 151 Il jako jako v ppad frze Il pelut (ono) pr 152 On je francouzsk zjmeno, kter nahrazuje veobecn podmt. V anglitin m obdobu ve one v nmin man. Pekld se jako lovk, My, se, jeden atd. Zjmeno My jist pedstavuje jakousi souhlasnou odpov na operaci, kterou pod existenn vtou Il y a provd Lvinas. Pokud Ono je vyznauje anonymn podobu byt, kter je ji ped bytm, pak My vyznauje anonymn osobu, kter pedchz jakoukoli podobou osobnosti. 153 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 26-27.

34

afirmuje zde. V tto oblasti je prostor zvrat z mezer /lespace est le vertige de lespacement/154 a v mezerch vldne fascinace155. Pro pehlednost uvedeme vet rys, kter jsou s tmto asem spjaty: 1. Je to as bez negace; tzn. a) zde je prv tak nikde, b) vci existuj jako obrazy, c) J je On. 2. Je to as bez ptomnosti, bez ptomnho: a) bez ptomnho = nic se v nm nezptomuje, b) bez ptomnosti = m nezhojiteln charakter, nikdy nezaal, ale znovu a znovu zan. 3. Nem dialektiku. Nen pohybem renovace (pohybu zvnitnn i osvojovn vnjku), ale to, co je v nm ptomn se re-prezentuje, tedy nen, ale vrac se. Nepestv zjevovat, ovem jen to, e se nic nezjevuje. Navracen pak m dvoj smysl: ni poznvn a z neuchopitelnho in nezbaviteln. 4. Nen ideln, ale je reln, je ptomnost smrti. Ptomn smrt ale ptomn nemonost jakkoli realizace ptomnosti: zdvojuje ptomnost, jako stn ptomnosti. Subjekt se str a na przdnou podobu Se. Toto Se pat do anonymity. 5. Prostor je zvrat z mezer a v mezerch vldne fascinace. as absence asu tak znamen pedevm dvoj: Zaprv nen to as svta, protoe nle k ontologickmu procesu skrvn se byt, a to v tom ohledu, e v tomto ase dochz ke zjevovn, kter zptomnilo chybn byt. Zpsob tohoto zjevovn nepodlh struktue vdom a vnmn, ve kter by (z)jev dky sv vnmateln povaze nco projevoval, kde by zjev byl oteven porozumn. Ke zjevovn zde dochz dky pohybu, ve kterm se byt neustle navrac. V tomto pohybu se nic neprezentuje, ve se vrac jako ji minul, neboli ptomn je pouze smrt jakoto nemonost, kter vekerou ptomnost zdvojuje. V tto ptomnosti se ve petv v anonymn byt, kter je nicmn stle zde. A tedy zadruh tento as ve, co se v nm odvj, petv na anonymitu, a tak znemouje jakoukoli subjektovou aktivitu. Subjekt se v tto ptomnosti, tedy ase, ve kterm je odkazovn ke sv absenci jako ptomn, k sob vrac v podob kohokoli. V tomto ase nedominuj inn subjekty, ale panuje zvltn pasivita. Odtud zskv obecnj vyjden tvrzen, kter Blanchot formuloval v ppad psan: v psan se jazyk vystavuje poadavku, kter jej promuje na neosobn jazyk, protoe psan je svzno asem absence asu. Zpsobem tohoto svazku je fascinace.
154 155

M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 28. Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 27.

35

Ten, kdo pe je fascinovn absence asu, , ve kter se ve, s m vstupujeme do kontaktu mn na svj obraz.

36

9. Podmnky vidn Mrtv as znamen urit naruen vztah, kter jsou realizovny ve svt skrze vidn. Vidn proto, e vztahy ve svt maj ve sv podstat charakter vztah realizovanch ve vidn. Fascinace znamen urit naruen vidn v tom smyslu, e akoli podmnky vidn zstvaj zachovny, pohled strne do jaksi nehybnosti fascinovanho pohledu, pohled je vydn nepestvajcmu, neukonitelnmu. Ne pejdeme k fascinaci je nejprve nutn uvst podmnky vidn, protoe Blanchot analzu podmnek vidn neprovd, nebo jen zkratkovit, obrtme se na Lvinasovy vahy ze studie Existence a ten, kdo existuje156. Ve vnmn je nm dn svt, v nm zachzme s pedmty. Vztahy k pedmtm se ve svt realizuj skrze intenci. Intenci ale Lvinas chpe jako intenci s ostnem touhy, protoe, kdy toum, jsem naprosto pohlcen doucm a douc mi dostauje. Spolehliv utlum moji touhu. Lvinas mluv o upmnosti byt na svt. Intence jako touha nem postrann mysly. Touha jako intence m na pedmt a pedmt sm je clem intence. Tato vzjemnost tvo povahu svta, jako toho, co je nm dno. Pedmt je dn, ale dan nevychz z ns, dan pijmme jako to, co na ns ek. Touha jakoto vztah ke svtu, kter je j dn jako pslib doucho, tak v sob zahrnuje odstup. Subjekt dr pedmt s odstupem, to znamen pedmt je mu dn, ale mus k nmu dojt. Prv dren s odstupem, dren s przdnma rukama pro Lvinase znamen samotnou intencionalitu intence157 . Uchopitelnost pedmtu ve svt Lvinas charakterizuje jako tvar. Kad pedmt m tvar, do kterho meme pronikat, protoe tvar uchovv hloubku, kter se nabz jako perspektiva dalch tvar. Tato perspektiva otevrajc se do hloubky je nekonen. Tvar se nabz jako vztah k pedmtu jen dky odstupu, kter lze sice pekonat, ale nikoli odstranit. Na zklad tohoto odstupu Lvinas tak rozum vztahm ve svt v termnech vnitku a vnjku. Pedmt k nm ve svt pichz z vnj, ale ji jako osvtlen, rozumme mu, to znamen, vychz z ns158. Podmnkou uchopen pedmtu je tak svtlo, jasnost, ve kter je pedmt dn. Svtlo a ji vychz odkudkoli vystihuje zpsob existence svta, protoe dky svtlu pedmt existuje pro nkoho159. Svtlo znamen, e spolen s pedmtem je ji dn i vztah subjektu k pedmtu. Exteriorita pedmtu si ve svt vynucuje n interioritu.
156 157

E. Lvinas: Existence a ten, kdo existuje, OIKOYMENH, Praha, 1997. Srv. tamt, str. 33-38. 158 Srv. tamt, str. 40. 159 Tamt.

37

Zcela jin situace nastv v umn. V umn se toti pedmty ve sv exteriorit nepromuj v interioritu, setrvvaj vn, ani by se vztahovali k njakmu vnitku. Umn je neptomnost tvar, kter v naem svt zakrvaj extetioritu vci o sob. Akoli jsou obrazy, sochy a knihy pedmty naeho svta , tak jejich prostednictvm se znzornn vci vytrhuj z naeho svta160. Pokud je nm ve vnmn dn svt, pak se zrove zvuky, barvy, slova vztahuj k pedmtu tak, e jej zakrvaj. Tyto kvality maj ve vnmn subjektivn povahu, protoe to jsou kvality njakho pedmtu. Pohyb umn spov v tom, e opout vnmn a rehabilituje poitek, e oddluje kvalitu od tohoto odkazu k pedmtu161. Zbavenm se odkazu k pedmtu, tedy objektivnho, se ztrc i to subjektivn. Intence na cest k pedmtu uvzne v poitku, kter ji od pedmtu jen vzdaluje. Poitek m zde pvodn vznam aisthesis, kter vytv estetick dojem162. Dodejme, e vztah vnitek-vnjek, kter byl shledn ve vnmn, odpovd tomu, co bylo eeno o svtle, jasnosti a tedy vidn. Vztahy ve svt jsou veskrze vztahy vidn.

160 161

Tamt, str. 43. Tamt, str. 44. 162 Tamt.

38

10. Fascinace Fascinaci, Blanchot vykld jako okamik, kdy se vidn pevrac do pohledu bez konce: fascinace nastv dotekem ve vidn. Podmnka, abychom nco vidli, spov v odstupu od vci. Tato podmnka vyjaduje nutnost, aby ve vidn probhlo setkn mezi vnmatelem a tm, co je vnmno, ale zrove, aby mezi nimi nedolo ke konfzi. To znamen, aby byla vzdlenost mezi nimi pekonna, ale zrove, aby nebyla zruena. Blanchot se domnv, e ve vidn me nastat situace, ve kter akoli odstup nen zruen, pihod se dotek163. Zmnn situace se dje jako kontakt ve vidn, ovem kontakt, kter je jet zpsobem vidn. Tento druh vidn nastv, kdy se vidn vnucuje pohledu, jako by pohled byl vtaen do kontaktu se zjevem, jako by pohled byl vidnm uchopen. Dotek se zjevem postrd aktivn rz uritho doteku, protoe pohled je uchvcen [] nehybnm pohybem, vnitkem bez hloubky. Tmto dotekem z odstupu se dv obraz a posedlost obrazem znamen fascinaci164. Kontaktem se zjevem pestv bt pohled pohledem nkoho uritho165, rozliovnm vnmatelnho a udlovnm smyslu. Ve fascinaci pohled opout svt a thne ns za sebou, pestoe se nepestv afirmovat v ptomnosti (nejde ani o asovou, ani o prostorovou ptomnost). Pohled je uchopen pohybem, kter mu zabrauje nkdy skonit, kter z nj in neutrln zi [] ,kruh pohledu uzavenho v sob [] ,mrtv pohled [] ,pzrak vnho vidn 166. Fascinovan pohled vyjaduje pevrcen, ve kterm spov esence osamlosti. Fascinace tak v jistm smyslu odhaluje vidn jako takov. To, co je vidn se toti ve fascinaci nabz pouze k vidn. Vidn se nedv jako odkaz k pedmtu, nebo nositel njakho vznamu. Vidn se oprouje od veho lidskho, vidn odhaluje przdn vidn. Fascinovan pohled nedosahuje na pedmt, nevid dn tvar, protoe to, co vid, pat k neuritmu prosted fascinace /milieu indrmin de la facination/167.
Srv. tamt, str. 28. Tamt. 165 To znamen, vidn si pestv vynucovat nkoho, kdo vid, kontakt z odstupu destruuje exterioritu vci jakoto dan, tedy psluejc njak interiorit. 166 Tamt. 167 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 29. Ve francouzskm originle je termn milieu, co pekladatel do etiny podvaj jako scna. Ovem pro pochopen pojmu fascinace je pilhavj esk termn prosted, kter m koen v termnu sted, ovem sted ve smyslu, kter mu dv Blanchot jako przdn, nedosaiteln sted. Termn scna je pilhav ve smyslu vynoovat se na scn, protoe vynoit se me cokoli a odkudkoli, a ve smyslu svt se stv przdnou scnou, ale postrd vznam hloubky pro-sted. Prosted jako smysl ve svt, svtlo, pro-sted, kter se vn svta rozevr jako propast. Tedy postrd nalhavost vrazu vertige de lespacement (zvra z mezer), ztrta jasnho vztahu.
164 163

39

Toto pro-sted, tento sted je absolutn, nikoli proto, e by vyluoval odstup, distanci, ale protoe postrd mru. Rozmrem prosted fascinace je bezmezn hloubka, kter je za obrazem168. Ovem toto za nem prostorov vznam. Za obrazem je jen hloubka pro-sted, do kter padaj pedmty, kdy se zhrout do svho obrazu169. V prosted fascinace se pohled stv neukonitelnm, pohled se me jen bezmocn sret do podoby svtla, kter je zrove vbiv a dsiv. Svtlo, kter je vbiv nevidme a pesto nepestvme vidt, je absolutnm leskem okanam vlastnm pohledem v zrcadle170. Do tohoto svtla je ponoeno dtstv, proto je fascinujc. Toto svtlo nic neodhaluje, protoe je irm odrazem, paprskem svtla jakoto pouhm zenm obrazu171. Fascinace dovoluje formulovat zvltn moment bezprostedn blzkosti172 /proximit immediate/173, kter pes svoji povahu blzkosti neznamen zruen odstupu. To, co se nachz v bezprostedn blzkosti, nen vidt, ale dotk se ns. Bezprostedn blzkost nelze zprostedkovat, protoe jde o pouh prosted fascinace, ve kterm ji nefiguruje j ani jeho pedmt, jde o neutrln ptomnost. Fascinace je vztahem, neutrlnm a neosobnm vztahem174, kter pohled udruje s hloubkou bez pohledu a bez obrysu, s absenc, kter je vidt, protoe je oslepujc175. Fascinace jako kontakt z odstupu znamenala okamik, ve kterm se pihz udlost, kter se vymyk setkn uskuteovanmu v rmci struktur svta. Ani by dochzelo
168 169

M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 29. Tamt. 170 Tamt. 171 Tamt. 172 Srv. tamt, str. 30. a Lentretien infini, Gallimard, 1969, str. 53-54. Bezprostedn vyluuje vekerou bezprostednost, a aby bylo jasn e nejde o prost paradox mezi prezentac a reprezentac Blanchot upesuje: bezprostedn vyluuje vekerou bezprostednost, stejn jako vekerou zprostedkovanost. To co je v tto blzkosti ptomn, nikdy neme bt ptomn. Bezprostedn to je samo byt ve svm tajemstv. Srv. rovn kap. tto prce Nedostatek inspirace a hledn umn. 173 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 30. 174 Tento neutrln a neosobn vztah jako vztahujc se k absenci, bude Blanchot pozdji tematizovat pod pojmem Neutrum. Neutrum, protoe tento vztah ji nememe nazvat ani ist afirmac ani ist negac, protoe nevychz z njakho J, ale jakoby to, co se v tomto vztahu otevr, ji nemlo centrum v sob, ale vn sebe. Srv. M. Blanchot: Lentretien infini, Gallimard, 1969, str. 300-343. E. Lvinas Neutrum oznauje za vylouen tet /Tiers Exclu/ (Tiers tat tet stav, tet (nezastnn) osoba). A vzhledem k monosti dvojho vkladu Neutra, lze, podle Lvinase, podat i dva smry vkladu Blanchotova dla. 1) Kdy se vznam v literatue, jako na vrcholu Nihilizmu, obrac v nesmysln opakovn, me Neutrum vyvolvat hrzu z nelidskho. 2) Kdy je naopak Neutrum pochopeno jako nco vylouenho ze svta, kter se v lhostejnost k diferenci tvo totalitu, pochopeno ve smyslu ani nkdo, ani nco, pak me Neutrum pedstavovat vce transcedence ne se vbec me njakmu svtu-za-svty zdt. E. Lvinas: Entretien avec Andr Dalmas. in: Sur Maurice Blanchot, fata morgana, 1975. Str. 43-52. 175 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 30.

40

k transcedenci svta, stal se svt pouhm prostedm anonymnho vztahu. Kontakt zde znamenal peruen dal pslunosti ke svtu, kter umouje osobn vztah. Pemna, kter se udla s pedmtem, jeho pemna na obraz, akoli se udla v bezprostedn blzkosti, neprobhla z iniciativy subjektu. Dotek z odstupu nen osobnm dotekem. Blanchot se toti domnv, e co se pihod v bezprostedn blzkosti, je anonymn [u] tm, e se m to tk176. Bezprostedn blzkost se ned mm zjmem. Zjem smuje na pedmt, ale pedmt se ve fascinaci pemuje na obraz. V bezprostedn blzkosti se m nedotk nic osobnho, nejde o osobn pocity, vjemy, kter by byly pocity, vjemy z uritho pedmtu mho svta. Emoce jsou zde nebezpen, protoe nejsou moje. Proto psan vymezen jako fascinace absenc asem nebylo mon zahrnout do rmce aktivit vykonvanch ve svt, proto bylo psan neukoniteln, nepestvajc. Psan jako fascinovan zachzen s e znamenalo transformaci ei na anonymn e. Psan, akoli jde o aktivitu zachzejc s e, m svj pvod v pevratu, ve kterm se ve promuje na obraz. Tento pevrat nastv v uritm relnm ase, je udlost, ovem udlost, kter se dje v obraze. Psanm se e stv svm obrazem. Co vak je to obraz?

176

Tamt, str. 31.

41

11. Obraz Pojem obrazu u Blanchota nefiguruje jako diferencujc prvek mezi vizulnmi a ostatnmi pedstavami. Obraz je ontologick pojem, kter Blanchotovi umouje pouvat obraty jako je obraz vci nebo obraz ei177. Vzhledem k bn vaze o obrazu jako obrazu pedmtu, kter je obrazem zprostedkovn nebo nahrazen, je teba pistoupit k jinm pojet obrazu. Obraz nejen, e nen pedmtem, obraz nen ani obrazem pedmtu. Jak je tedy jeho vztah k pedmtu? A eho je obraz obrazem? Blanchot pochybuje o pojet obrazu podle bnho mnn, tedy, e napklad bse by byla obraznou proto, e by obsahovala obrazy vc, e by vkldala realitu do figur178. Obrazn e je e, kter je svm vlastnm obrazem. Obrazn e je obrazem ei, co zrove znamen e, kterou nikdo nemluv179. Blanchotova pochybnost stav na rozpoznn vlastn hodnoty fascinace. Fascinace jako dotyk toti problematizuje bn mnn, e nejprve vidme a a pot si pedstavujeme /imaginer/, tedy e po pedmtu pichz obraz180. Prv toto po, kter zjevn nese rz podzenosti, je, dle Blanchota, v souvislosti s obrazem tou nejvt neznmou. Ble se obrazem Blanchot zabv v textu z roku 1951, Dv verze obraznho. Tato studie byla zaazena jako jeden z dodatk ke knize Literrn prostor a tematicky navazuje na prvn kapitolu knihy Esenciln osamlost. Zaprv hned v vodu je stanovena podmnka obrazu: obraz se vynouje kdy nen nic (moment smazn svta a chybn byt), ale tam tak miz (je neosobn, nepesahuje do neho vymezenho pedmtnmi vztahy). Odtud obraz erp svoji dvojznanost. Zadruh obraz se nm podv zpsobem, kter v ns vzbuzuje zdn, e k nm promlouv intimn z ns samch181 /Limagenous parle intimement de nous/182 a vzpt upesuje: toto intimn zna rovinu, na n se rozbj intimita osoby, a znamen vztah k przdnmu vnjku183 (moment neutrlnho vztahu, doteku z bezprostedn blzkosti).

177

E. Lvinas jde v jistm smyslu jet dle, kdy ve studii Realita a jej stn pouv vrazu obraz zvuku. E. Lvinas: La realit et son ombre, Les Temps modernes 38, 1948. 178 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 36. 179 Tamt, str. 31. 180 Tamt. Srv. tvrzen E. Lvinase, e u Blanchota obraz pedchz percepci. E. Lvinas: Le regard du pote, in: Sur Maurice Blanchot, fata morgana, 1975. str. 13. 181 Tamt, str. 347. 182 M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 341. 183 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 347.

42

Nyn k povaze obrazu samotnho. Z jedn strany m obraz astnou povahu, protoe je mez v blzkosti nevymezenho184 /limite aupres de lindefini/185. Obraz je tenkou konturou186, kter ns ani tolik nedr v odstupu od vc (reflexe), jako spe ns chrn ped oslepujcm tlakem tohoto odstupu187. Obraz jako tenk kontura vykreslen v absenci nm umouje odstupem disponovat. V tto ochrann roli Blanchot shledv jednu z funkc obrazu - zlidtit beztvarou nicotu a to prostednictvm oiovn a pizpsobovn neeliminovatelnho zbytku byt, kter nm (tato nicota) podstrkuje. Obraz se tak stv spojencem umn, kter asto zplnomocuje na vru, e hned za realitou se nachz astn a uspokojiv transparentn vnost irelnho188 Obraz se v tomto smyslu zd bt snem, ve kterm stle shledvme pedmty s jakmisi formlnmi charakteristikami. Je ptomen za kadou vc jako rozputn kad vci a jako trvn v jejm rozputn189. Jak Blanchot k, pospv za kadou vc a pokud jej probudme, tak, ne zmiz v beztvar neuritosti, doke pedstavit pedmt ve formln svteln aureole, protoe obraz je spojen se zkladem /le fond/, s elementrn materialitou /la matrialit lmentaire/, se svtem, kter osciluje mezi podstatnm a pdavnm jmnem190. V tomto zkladu m zdroj pasivita obrazu, ta kter zpsobuje, e i kdy obraz sami pivolme, tak mu podlhme a jsme jeho prostednictvm uchopeni. Pasivita vyznauje ptomnost obrazu: sta se upen zadvat teba jen na tv, na roh zdi a v jejich mlenlivosti jsme jim vydni, jsme pasivn a bezmocn. Je to proto, e vc se zhroutila ve svj obraz, spojila se se zkladem bezmoci, do n vechno znovu upad191 /fond dimpuissance ou tout retomber/192. Prv pasivita vyjm obraz ze vztahu k realit, protoe reln zna to, s m jsme vdy v ivm vztahu a co nm vdy penechv iniciativu193. Obraz nen pedmtem (zan, kdy nen nic), nen ovem ani obrazem pedmtu. V absenci, kter se stala mezerou, se pedmt pemuje na obraz a tato pemna
184 185

Tamt. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 341-342. 186 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 347. 187 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 348. 188 Tamt. Ve studii Realita a jej stn E. Lvinas ve stejnm duchu hovo o napravovn karikatury byt, kterm je krsa. Krsa zahlazuje stopy po emkoli odporujcm dokonalosti byt. Blanchot by ekl oiuje absenci. E. Lvinas: La realit et son ombre, Les Temps modernes 38, 1948. 189 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 348. 190 Tamt a v M. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 342. 191 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 349. 192 Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 343. 193 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 349.

43

zbavuje pedmt pslunosti ke svtu. Pedmt ptomn v obraze nen pedmtem svta, protoe ptomnost pedmtu je ptomnost jeho absence. Veobecn mnn se dovolv jasnho vztahu obrazu a pedmtu, obraz je po pedmtu, je nsledkem pedmtu [] ,nejprve vidme, pak si pedstavujeme194 /imaginer/. Obraz se tomuto mnn jev jako znovu zptomnn (tedy re-prezentovan) pedmt 195. Blanchot ovem zdrazuje, e podmnkou tto zdnliv nevinn operace (re-prezentace) je oddlen pedmtu. Ve smyslu onoho po se oddlen zd bt operac, kter oddaluje vc ve prospch jeho reflexe (odraz - fr. reflet). Reflexe, kter nemn povahu pedmtu, protoe pedmt je v reflexi pouze odsunut, aby mohl bt (znovu) uchopen. Oddlen, ve kterm se pedmt pemuje na obraz, ale dle Blanchota nen takovmto neproblematickm odsunutm, protoe odkud se tato reflexe vede? Oddlen se dje jako oddlen v nitru vci, to znamen, e vc, kter byla uchopovna ivm pohybem rozumov akce, se nhle zvrtila ve svj obraz, tedy v neuchopitelnou, neaktuln, nepohnutelnou [] vc ptomnou ve sv absenci196. Oddlen pedmt nen stejnou, jene oddlenou vc, ale vc jakoto oddlenmnitrem dlky coby ivota a jedinenm nitrem vci. Obraz se vynouje oddlenm pedmtu, to znamen, e pedmt byl suspendovn jako pedmt svta, e byl svtem vydn bezdlnosti a odloen stranou. V obraze se pedmtu (jako ptomnmu ve sv absenci) doaduje to elementrn, kter jej uinilo obrazem: neeliminovateln zbytek byt, jeho je obraz odrazem197 /reflet/.

Cizost obrazu Obraz nen pedmtem, ani obrazem pedmtu ve smyslu uchopujcho oddlen. Obraz je obrazem pedmtu, ne se stal pedmtem svta. V tomto smyslu je hraninm pojmem. Definujc popis obrazu proto Blanchot provd na hraninm ppad, na

194 195

Tamt. Tomuto postoji pln konvenuje i fenomenologie obraz, tak, jak o n pochybuje E. Lvinas. Obraz se tu m za transparentn okno do reprezentovanho svta, ve kterm intence kontemplujcho m na pedmt. Ale jak Lvinas poznamenv, nic nen zhadnjho ne termn reprezentovan svt. E. Lvinas: La realit et son ombre, Les Temps modernes 38, 1948. Pro fenomenologick pojet obrazu srv. J.P. Sartre: Limaginaire Psychologie phnomnologique de limagination, Gallimard, 1940. a F. Collinov: Maurice Blanchot et la question de lcriture, Gallimard, 1971, str. 168-170. 196 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 349-350. 197 Srv. tamt, str. 349-350.

44

vkladu tlesnch ostatk neboli mrtvole198. Tlesnou schrnku nen mon definovat bnmi kategoriemi, protoe je zde ped nmi, ale nen to iv osobn , ani jen skutenost vbec; nen toton s tm, kdo il, ani s nkm jinm, ani s nm jinm. Tlesn schrnka jako pozstatek po iv bytosti, je msi, co zde nalezlo sv msto, protoe iv zde skonal. Avak msto, kde iv skonal ji nen jeho mstem, protoe iv zde ji nen: smrt je suspenz vztahu k mstu199. Smrt ijcmu odebrala msto (ani by mu udlila msto jin) a zanechala jeho ostatky zde. Mrtvola, kter ji nen ve vztahu k ivmu, se pesto mrtvolou stv zde (tady dole bez vztahu k njakmu tam nahoe), ale toto zde ji nenese charakteristiky msta, na kterm lze pobvat, ze kterho se lze pemisovat, kter by vbec neslo njak vztah. Mrtvola je sjednocena s mstem, kde se stala mrtvolou, ale tmto sjednocenm msto nakazila naprostou indiferenc. Tlesn ostatky jsou zde jako cosi, co nem sv msto, a v tomto smyslu ptomnost mrtvoly ustavuje vztah mezi tady a nikde200. Ptomnost mrtvoly, kter je zde, ale nen z tohoto svta afirmuje jakousi monost svta za svtem201. Tato monost je pouze tuen jako monost nvratu zpt, monost neuritho trvn, kter opt nastane po skonen lidsk reality. Blanchot se domnv, e tento dojem je naprosto obecn, protoe prv zemel je nejprve nejble stavu vci. Je prv tak pstupn jako znm vc, zd se, e vi nmu jet meme jednat. Avak je teba si pospit, protoe vzpt se jakkoli akce stane nemstnou, vzpt zemel ztuhne v mrtvolu, nkdo se promn v Kohokoli202.

Podobnost Okamik promny, kter charakterizoval ono vzpt, lze piblit jakoby ze dvou stran. Jedna strana ji byla popsna a Blanchot ji shrnuje do nsledujcch rys, kter lze vymezit jako vztahujc se k pemn jet ze svta: tlesn schrnka se odhaluje jako ciz, protoe destruuje vztah k mstu; neoptuje nae jednn, tedy ru jakoukoli mezilidskou vzjemnost lidsk city, kter m na zesnulho, nic nenachzej, vracej se a dopadaj na ns (odtud innost obrazu); ptomnost mrtvoly je ptomnost
198

Srv. obdobn pojet mrtvoly u G. Bataille. U Bataille je mrtvola mn ne nic, hor ne nic. G. Bataille: Erotismus, Herrmann & synov, Praha, 2001, str. 34. a 71.; rovn srv. J. Libertson: Proximity, Lvinas, Blanchot, Bataille, and Communication, Hague, 1982, str. 56-58. 199 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 349-350. 200 Srv. tamt 201 Tamt, str. 351. 202 Srv. tamt, str. 351.

45

neznma (odtud tuen svta za svtem v bezprostedn blzkosti). Z druh strany, okamik promny je okamikem, kdy se zesnul zan podobat sob sammu203 /commence ressembler lui-mme/204. Zesnul se podob sob, ale nikoli sob za ivota, protoe ono sob zna neosobn, vzdlenou, a nedosaitelnou bytost /letre/205, kterou podobnost, aby mohla bt podobnost nkoho, tak vtahuje do dne206. V podobnosti sob se zjevuje bytost, kter je jen zdvojenm sebe, dvojnk207. Opt je teba dret ony dv strany, tlesn schrnka v moment pemny je schrnkou onoho ijcho, ale zrove nen jm, protoe je absolutn sebou, je jaksi impozantn a monumentln. Tento dvojnk, je bytost, kter na iv psob jako zjeven doposud neznmho originlu. Se samozejmost zjevu takovto bytosti se zdaj konvenovat skvl obrazy klasickho umn208. Mrtvola je svm vlastnm obrazem, dokonale se podob sob sam209. Jako takov se mrtvola zjevuje jet ve svt (zde), ke ktermu je ve vztahu obrazu, jako temn monost, jako stn, kter dl za kadou formou a je s n svzn. Ve vztahu k mrtvole (v obraze) se formy svta pemuj ve svj stn210. Mrtvola je odraz /reflet/, kter se zmocuje odraenho ivota, kter vstebv a promuje z neho hodnotnho a pravdivho v nco neuvitelnho neobvyklho a neutrlnho. Proto iv lovk je jet bez podobnosti. Jen velmi vzcn se zd bt lovk sob podobnm, jakoby zbloudilm v sob, jakoby svm vlastnm fantmem /revenat/, jakoby tm, kdo se vrac z jinho svta211. Ilustrativn pklad Blanchot uvd v souvislosti s pokozenm nadm, kter se stv svm obrazem. Nad, kter nen vztaeno k njakmu uitku se zjevuje, ili zjevuje se jako podobnost a obraz, jako dvojnk. Na tto monosti pedmt zjevit se stav kategorie umn212. Blanchotovi se pomoc pbuznosti uritch strukturnch rys mrtvoly a obrazu, jak se zd, da zachytit jaksi princip obsaen v umn. Blanchot nejprve k, e podobnost

203 204

Tamt, str. 352. Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 346. 205 Zpodstatnl tvar Letre me znamenat byt i bytost. Zde ji tm nem smysl rozliovat, dvojnk je anonymn. 206 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 353. 207 Tamt. 208 Tamt, str. 353. 209 Tamt. 210 Srv. tamt, str. 353-354. 211 Tamt. 212 Tamt.

46

mrtvoly je utkvl pedstava213. To, co je utkvl, nelze uchopit, ale zrove se toho nelze zbavit, nelze tomu uniknout. Obraz ve sv fixn podob nem spoinut, nic neklade a neustavuje. Obraz i tlesn ostatky jsou fixn, zstvaj ale jen proto, e jim chyb msto, na kterm by spoinuly. Mrtvola, kterou jsme ustrojili, smazali z n stopy choroby, a tm ji, jak nejvc to bylo mon, piblili normlnmu vzhledu, je tak klidn a zaruen nehybn, jako ona bv, a pece vme, e nespov. [] ,e se u nezdruje na tom krsnm mst, kter j bylo pidleno [] na slavnostnm loi214. Proceduru, kter obklopuje nakldn s mrtvolou, snaha piblit ji co nejvce bnmu vzhledu a umstit ji ve sv cizosti na krsn, slavnostn msto, lze chpat jako metaforu obrazenho charakteru umn. Obraz v umn zliduje beztvarou nicotu, pibliuje ji bnmu vzhledu. Umn zahlazuje stopy beztvar nicoty, oiuje neeliminovateln zbytek byt a vtahuje jej do dne tm, e mu vyhrazuje msto v krsnm dle. Pitom vme, e to, co se v dle zptomuje, nem v tomto dle msto. Blanchot pokrauje: jene msto, kter [mrtvola] zaujm, je j uchvceno, hrout se spolu s n a v tomto rozputn napad, dokonce i pro ns ostatn, kte zstvme, monost msta pobytu. V se to, v jistou chvli sla smrti zpsob, e se u nezdruje na tom krsnm mst, kter j bylo pidleno [] na svm slavnostnm loi, je tak vude v mstnosti, v celm dom. V kadm okamiku me bt jinde, ne je, tam, kde jsme bez n my, kde nen nic [] zaplavujc ptomnost, temn a przdn plnost. Tato ptomnost je pedzvst, e v jistou chvli zesnul zan bloudit215. Tak i v umn existuje okamik, kdy sla smrti zpsob, e obraz zane bloudit, kdy krsa zane chadnout v bloudn216. Tento moment Blanchot popisuje v souvislosti s radiklnm pevrcenm a zkuenost umn. (Kap. Zkuenost a as umn) Z druh strany byl tedy obraz shledn jako nehybn podobnost, kter se niemu nepodob a kter, aby mohla nkoho zpodobovat, mus vtahovat do dne neosobn, vzdlenou, a nedosaitelnou bytost, przdnou podobnost sebe, dvojnka. V tomto smyslu obraz nejen, e nenapomh porozumn pedmtu, nen jeho smyslem, ale dokonce thne k tomu uchrnit jej pochopen217. Jak me tedy obraz nabt vznamu? Vznam obraz zskv pouze pevrcenm obrazu v jeho vlastnm pomru, toti kdy plat, e obraz pichz po pedmtu. Pak se obraz stv tm, co jet zbv z pedmtu, dky emu je mon s nm jet disponovat, stv se obrovskm
213 214

Tamt, str. 354. Tamt, str. 355. 215 Tamt. 216 Tamt, str. 331. 217 Srv. tamt, str. 357.

47

zdrojem, plodnou a rozumnou silou. Na tomto pevrcen, jak se Blanchot domnv, zakldalo svoji slvu klasick umn. Pomoc vztahovn podobnosti k postav, obrazu k tlu, skrze znovuvtlovn obrazu se obraz stal oivujc negac a ideln prc. Jeho prostednictvm lovk schopn poprat produ, produ pozdvihuje k vymu smyslu. Obraz slouil poznn prody i obdivu jej krsou218. Obraz me nabt vznamu, protoe me bt ve svm pvodnm pomru jakoto podobnost pevrcen. Nevztahuje se ji k nemu nedosaitelnmu, co se uzavr do sv podobnosti, ale k pedmtu, jeho se me stt nsledkem. Tuto monost pevrcen obrazu Blanchot nazv podvojnost i duplicitou/duplicit/ obrazu, jeho dvoj monost, kterou zobecuje pod nzvem dv verze obraznho219. Zdroj duplicity obrazu Blanchot pisuzuje sle negativnho /la puissance de ngatif/220 a pvodnj dvojznanosti smrti, tedy t skutenosti, e smrt je jednou prac pravdy ve svt a podruh ustavinost toho, co nesnese ani zatek ani konec. Smrt je dvojznan /ambiguit/ proto, e znamen monost konce, kter je podmnkou lidskho poznn, ale tato smrt jako monost konce se ve smrti zrove rozpout221. Rozeen i pekonn tto dvojznanosti, jeho nadji sktaj lidsk djiny, je pak spojeno s tm nejvtm nebezpem, protoe jako kdyby volba mezi smrt jako monost pochopen a smrt jako hrzou z nemonosti musela bt tak volbou mezi steriln pravdou a mnohomluvnost ne-pravdy, jako kdyby chpn bylo svzno s chudobou a plodnost s hrzou 222. Nejde o to, e by dvojznanost neumoovala volbu, ale o to, e v tto volb je neustle jakoto dvojznanost ptomn. Duplicita obrazu na nejobecnj rovni zna jednu z rovn tto dvojznanosti. Dvojznanost projevujc se dvoj monost obrazu Blanchot pibliuje na situaci, kterou pin proitek udlosti v obraze223. Kdy provme udlost v obraze, neudrujeme si k n nezaujat vztah, v tom smyslu, e bychom z n byli vyvzni, e bychom na n byli nezainteresovni, jak tuto udlost, dle Blanchota, chpe estetika. Na druh stran se ani nememe svobodn rozhodnout, zda se do tto do udlosti zapojme. Od udlosti, kterou provme v obraze, si nedrme odstup jako od udlosti, kterou provme ve svt. V konfrontaci s touto udlost ji nejsme subjektem, kter je
218 219

Srv. tamt. Tamt, str. 358. 220 Blanchot: LEspace littraire, Paris, Gallimard, 1955, str. 351. Negativn /ngatif/ nen toton se negativitou /negativite/. Nap. F. Collinov vymezuje negativn Blanchotovo proti negativit Hegelov, kter se stv stupnm pozitivnho (syntzy). Blanchotovo negativn nelze suspendovat ani pekonat. F. Collinov: Maurice Blanchot et la question de lcriture, Gallimard, 1971, str. 190-221. 221 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 358. 222 Tamt. 223 Srv. tamt, str. 359.

48

v odstupu od toho, co se dje. Provat udlost v obraze znamen nechat se j uchopit, a tm pejt z oblasti relna, kde meme zaujmat odstup od vc i od sebe, do oblasti, kde se tento odstup stv neivou hlubinou, kter nen k dispozici, kter jako by se stala svrchovanou a posledn silou vc. Tato udlost probh v na intimit, ale tak, e dl z na intimity vnj slu, kter pasivn podlhme224. Bt uchopen udlost a stt se pasivnm zrove neznamen pohybovat se v neskutenu, kde by udlost byla pouhm obrazem, nespoutanm vronem na fantazie. Udlost skuten probh, ovem v tomto svm dn ns to, co pichz, uchopuje a to tak, jak my bychom uchopovali obraz, a tm ns zbavuje toho, co pichz, i ns samch225. Udlost odehrvajc se v obraze je pohybem vn, kde ns dr, a z tohoto vnjku dl ptomnost, v n se J nepoznv.226 Obraz je extz, kterou jsme vn, a vn panuje dvojsmysl, protoe vn u nejsou hranice, intervaly ani okamiky227. Dvojsmysl zpsobuje, e jsme vn, tedy e jsme ptomni jet tam, kde ji nejsme. Obraz sebou nese dv monosti. Prvn mu propjuje monost bt oivujc negac vci, monost jak vc uchopit ideln v jej neptomnosti. Nese sebou monost, aby vc, dky sv neptomnosti, mohla bt reprezentovna. Druh z obrazu in ptomnost absence neptomn vci, umouje, aby obraz nikoli reprezentoval neptomnou vc, ale stval se vlastnm obrazem, tedy pohybem, kterm se obraz stv absenc jakoto ptomnost a neustle hroz odkzat na neutrlnho dvojnka pedmtu. Tento pohyb Blanchot zachytil v souvislosti s asem absence asu jako neustl odklad ptomnosti, jako neustl odkazovn k ptomnosti tto absence, jene k tto ptomnosti jakoto absenci, k tto absenci jakoto ke sv vlastn afirmaci, afirmaci, kterou se nic neafirmuje, kterou se v dolhn nevymezenho nic nepestv afirmovat228. Neutrln dvojnk pedmtu tak nen obrazem pedmtu, protoe je tm, co je pedmtu nejvzdlenj, co je mu naprosto ciz. Obraz nese riziko, e se v nm zptomn pedmt nikoli ve svch formlnch charakteristikch jako ist forma, ale cosi neutrlnho bez vlastnost a hodnot, co ve svt m podobu pedmtu, dvojnk pedmtu.

224 225

Srv. tamt, str. 359. Srv. tamt, str. 359-360. 226 Ce qui arrive nous saisit, comme nous saisirait limage, cest--dire nous dessaisit, de lui et de nous, nous tient au dehors, fait de ce dehors une presence o Je ne se reconnat pas. M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 353. 227 Srv. tamt. 228 Srv. tamt, str. 25.

49

Blanchot se domnv, e tato podvojnost obrazu dky sv nerozeitelnosti, protoe nelze obraz myslet bez tto duplicity, je jednou z rovin pvodn dvojznanosti229. Na rovin svta je dvojznanost samotnou monost pochopen, ve smyslu stanoven vznamu. patn pochopen monost pochopen nepopr, ale tvo jeho soust. Smysl se neustle vytrc v jinm smyslu.230 patn pochopen oivuje pochopen a vyjaduje pravdu porozumn, tedy e pochopen nen jednou provdy. Na rovin obraznho se dvojznanost neprojevuje jako neustl dvojsmysl. To, co promlouv jmnem obrazu, jednou mluv jet ze svta, jindy ns uvd do neuritho prosted fascinace, jednou nm dv schopnost prostednictvm fikce disponovat vcmi v jejich absenci, a podruje ns tak v horizontu bohatm na smysl a jindy nm dv vklouznout tam, kde vci mon jsou ptomn, ale ve svm obrazu, tam, kde je obraz momentem pasivity, kde nem dnou signifikativn ani afektivn hodnotu, kde je vn indiference231. V tto podob, ve kter je duplicita obraznosti rozliena pomoc jednou, jindy /tantt, tantt/,232 by v sob nenesla dnou radikln dvojznanost. Blanchot proto dodv, e dvojznanost, v okamiku, kdy kme jednou, jindy, je do jist mry vyslovuje zrove. Jet ve fascinaci, tedy ve vztahu k neutrlnmu prosted, kde obraz je jen momentem pasivity, jet v pslunosti k vnjku, kde neexistuje mra, dvojznanost vyslovuje signifikantn obraz, ale my jsme vak u fascinovni jasnost nejryzejho a nejzformovanjho obrazu, kde se smysl nevytrc jinm smyslu, ale v jinm vekerho smyslu233. Ve fascinaci nem nic smysl, ale zd se, e ve m nekonen mnoho smyslu: smysl je u jen zdn a zdn zpsobuje, e se smysl stv nekonen bohatm, e toto nekoneno nepotebuje bt rozvjeno, je bezprostedn, co znamen, e ani neme bt rozvjeno, je jen bezprostedn przdn234. Tet rove ji v textu nen pmo formulovna. Blanchot pouze pidv poznmku pod arou, ve kter se zmiuje o monosti jaksi esenciln dvojznanosti235. Pokud byla prvn rove shledna na rovin svta, druh na rovin dvou verz obraznho, pak tet rovina se zd bt ji jen samotnou oblast skrytosti byt. V poznmce se vyjaduje proto, e tuto rovinu nelze oznait, je tm, co je vn ped. Na tto rovin dvojznanost nespov v neustvajcm pohybu, kterm by se byt navracelo do nicoty
229 230

Srv. tamt, str. 360. Srv. tamt, str. 361. 231 Tamt. 232 M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 354. 233 Srv. tamt, str. 361-362. 234 Tamt. 235 Srv. tamt, str. 362.

50

a nicota odkazovala k byt, jako pi procesu porozumn, kdy se jeden smysl vytrc v jinm. Rovn nejde ani o prapvodn Ano a Ne, ve kterm by byt a nicota byly irou identitou. Esenciln dvojznanost zna to, e ve skrytosti, ped zatkem nicota nen rovna byt, e je jen zjevenm skrytosti byt236.

236

M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 362.

51

II. PVODN ZKUENOST A UMN

1. Umn a in Zkuenost, kter se ukzala v esenciln osamlosti a v souvislosti s aktem tvorby jako nejpodivuhodnj bezdlnost, Blanchot ukotvuje v irm kontextu umn a lidsk aktivity. V kapitole Budoucnost a otzka umn se zamuje na konfrontaci umleckho dla a lidskho dla obecn, jako na konfrontaci umn a inu. Umn prochz v dob, kter odpovd nstupu modernho svta, promnou. Modernm obdobm Blanchot mn pedevm obdob od Francouzsk revoluce, ale v irm ohledu popisovanou zmnu v sob nese ji Descartesova filosofie Cogito a Pascalova polemika s nm, protoe prv modern doba se vyznauje dvojm pohybem, kter je patrn ji od Descartesa: hrou neustle smny mezi existenc, kter se stle vce stv irou subjektivn intimitou, a stle innjm a objektivnj dobvnm svta v zjmu ducha, kter uskuteuje, a vle, kter produkuje237. Ob fze tohoto pohybu jsou z hlediska umn podstatn, protoe v souladu s nimi umn podlh dvma odlinm poadavkm. Umn se stv innou skutenost a zrove svrchovanost umleckho subjektu. Umn se stv innou skutenost pouze tehdy, kdy je uskutenno v dle. Umn je skuten v dle, kter je samo skuten pouze ve svt, kter pomh uskutenit238. Umleck dlo je v tomto smyslu soust veobecnho lidskho dla. Pes svoji skutenost ve svt, se zabydluje pouze na okraji svta. Napklad psan knihy je sice prac v eminentnm smyslu, jak Blanchot ukazuje jinde239, ale spisovatel jedn bez omezen, bez hranic. Spisovatel jedn v nekonenu, a tak, kdy produkuje knihu, nahrazuje svt prce svtem, kde je ve dno ihned, take nezbv nic jinho, ne se z nj prostednictvm etby tit. Z tohoto dvodu, v okamiku, kdy se stv mrou umleckho dla, lidsk dlo jako takov, ukazuje se, e umn jedn patn a mlo, e umleck innost se dokonce i tomu, kdo si je zvolil, v rozhodujcch hodinch ukazuje jako nedostaten. Rozhodujcmi hodinami Blanchot mn obdob, kdy je teba pikroit k bezprostednmu inu240. V okamiku, kdy se mrou umn stv poadavek inu,
237 238

Srv. tamt, str. 290. Srv. tamt, str. 287. 239 M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 197-230. 240 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 288-290.

52

ztlesnn v lidskm dle obecn, prochz umn promnou, protoe tm, e umlec uznv dlo za esenci umn, uznv tak nadazenost lidskho dla obecn241. Umn, jeho kritriem se stal in, ztrc z hlediska tohoto inu sv ospravedlnn, ale zrove si toto ospravedlnn neme dt samo. V minulosti sice umn muselo reagovat na jin absolutn nroky, ale ty jej nestavly do takto radikln situace. Umn minulosti slouilo bohm a rovn bylo ve slubch politice, ale tehdy nevldnul in jako univerzln poadavek, a tak svt nebyl jet zcela svtem. Umn mlo v tomto svt svj rezervor242. Rezervor znamenal pro umlce monost jednat ve svm dle. Jednat nikoli inem bezprostednm, kter petv svt, ale inem z rezervoru, neboli rezervovanm inem. Rezervor m umn v tom, o co se me opt a kde se me vyhradit. Spisovatel nikdy pmo nepsob na svt, jedn jen ve svm dle neinnm a odmenm aktem. Takovto in ale pedstavuje v protikladu k inu veobecnmu irou a jednoduchou zmlku vzhledem k djinnmu kolu243. Poadavek inu umlce vystavuje nutnosti vzdt se svho dla ve prospch dla veobecnho, a tak se vzdt i svho j. Situaci, ve kter se nachz umn v okamiku, kdy ztrc svj vznam z hlediska innho svta rozhodujcm zpsobem pojmenovala Hegelova teze o minulostnm charakteru umn. Hegel244 svoji tezi, e umn je pro ns msi minulm zakld na skutenosti, e umn ji neme slouit k sebeuvdomovn absolutna, protoe absolutno, jak tuto tezi vykld Blanchot, se vdom stalo prac djin245. Umn je nsledkem tohoto gesta vypovzeno do ns a ve, co bylo v umn autenticky pravdiv a ivouc, nle nyn svtu a skuten prci ve svt246. Hegel takto ve sv tezi oddlil umn od pravdy a jakkoli innost, kterou umn odnynjka vykonv je zasvcena pouze krsn pedstav k pote due. Svt se stv pln lidskm v tom smyslu, e ped lovkem stoj jako kol, kter m bt vykonn. Umn vykzno do

241 242

Tamt. Termn la reserve pat mezi Blanchotovu stlou terminologickou vbavu. V eskm pekladu je tento termn podvn v nejrznjch ekvivalentech podle kontextu. Nejastji jako rezervor (dlo m rezervor v , umn m rezervor vatd.) , v souvislosti s umleckm inem jako vyhrazen i rezervovan in, v souvislosti s absenc v negativu jako bezvhradn absence atd. 243 Tamt. 244 Na recepci Hegelova dla ve Francii, zejmna fenomenologie ducha, mly velmi siln vliv pednky pvodem Ruskho filosofa Alexandre Kojveho, kter ml v letech 1933-39. Kojveho vklad Hegela je spe ne jen vkladem, samostatnou reniterperetac obohacenou o Marxovy a Heideggerov mylenky. Kojveho pednky navtvovala tehdej intelektuln a umleck elita Sartre, MerleauPonty, Lacan, Bataille, Althusser, Queneau, Aron, Breton ad. A. Kojve: Introduction to the Reading of Hegel. New York, Basic Books, 1969. 245 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 290-291. 246 Tamt.

53

ns, bez skutenosti a nutnosti, se z hlediska tohoto kolu ji nezd adekvtn247. Umn vykzan do ns, kde se stalo estetickm poitkem intimity omezen na sebe sama, se ale dle Blanchota, prv v nspokouelo znovu chopit sv suverenity248. Zde umn nsleduje onen druh pohyb manifestujc se v prbhu modern doby: umn se uzavr v afirmaci vnitn suverenity, kter nepijm dn zkon a odmt vekerou moc249. Tato tendence v umn poslze krystalizuje v romantizmu v podob gnia, tedy svrchovanho subjektu. Pomoc smovn, kter rozvj koncept gnia je mon si uvdomit, e umn, kter se koncentruje do suverenity umlce se takto nejen vymyk obecnm pravidlm, je vi svtu neuiten, ale e umn je neuiten i samo sob. Neboli, e umnm je nyn to, co se vymyk zkonu uskutenn a spchui na svm vlastnm poli250. Umn se uskuteuje mimo vymen dla a omezen koly, v pohybu ivota, kter nem umenost, nebo se stahuje do toho nejneviditelnjho a nejvnitnjho, do przdnho bodu existence, kde svou suverenitu skrv odmtnutm a v peme tohoto odmtnut251. Tento poadavek umn odhalujc svoji suverenitu na poli subjektivity pro umn pedstavuje monost, kter pesahuje hranice toho, co nazvme kulturou, djinami a estetickm poitkem. Z hlediska tto nov monosti se umn nepotvrzuje v dle jako vyprodukovan vci, ale afirmuje se bez dkazu v hlubin svrchovan existence. Umn je nyn subjektivn ve, kter se u nechce podlet na svt252. Umn jako subjektivn ve se vymezuje proti svtu, je vm, co je nepravdiv, neeln, nicotn atd. Toto ve, co nen svtem, je rozshlou oblast, ale pitom postrd jakkoli prvo si ji pipisovat, protoe nem dn prvo, neme ho mt, neme se nieho dovolvat253. Blanchot se domnv, e prv v tto skutenosti se odhaluje urit skonost, kter je umn, odkzan na oblast suverenity bez vlastnch prv, vystaveno. Blanchot situaci objasuje na odmtavm stanovisku Pascala k Descartesovi. Pascalovo srdce, svrchovan existence, se odhaluje v peme odmtnut, ale toto srdce, kter Pascal stavl proti Descartesovu Cogito, m tak svoji logiku a tato logika nen nezainteresovan na rozumu, nebo chce bt jeho

247 248

Srv. tamt. Srv. tamt, str. 291-293. 249 Tamt. 250 Tamt. Pokud je umn neuiten i samo sob, nejene niemu neslou (reprezentujc umn), ale neslou ani samo sob (umn pro umn). 251 Tamt. 252 Tamt. 253 Tamt, str. 293.

54

principem254. Pascal, kter se pokou proti Descartesov Metod postavit znalost srdce a instinktu, takto propjuje suverenitu Descartesovm idejm. Descartes toti zakld objektivitu v j, a m hlubm se toto j stane, m neukojenjm a przdnjm, tm mocnjm se stane eln lidsk vle, kter prostednictvm jet nepostehnutho zmru u ustavila svt do sam intimity srdce jako soubor objekt, kter mohou bt vyrbny a jsou ureny k pouit255. Proto Blanchot tvrd, e Pascal vdy ji pat k Descartesovi. Prv v takovto situaci se rovn nachz umlec, kdy se umn odhaluje jako pevrcen svt. Suverenita256, kterou je nyn oivovno umn, se zrove v tom samm okamiku, kdy se objevuje jako odpor vi svtu, svtu propjuje jako eln lidsk vle. Blanchot se domnv, e toto pevrcen je skonm prostedkem samotnho svta, kter se tak in stabilnjm a relnjm257. Situaci umn jako pevrcenho svta zhruba odpovd forma umn, kterou Blanchot nazv humanistickm umnm258. Umn zde osciluje mezi svmi dly jako uitenmi realizacemi, kter thnou k prozaizaci, a neuitenost umn v podob pchy na to, e je irou esenc. Umn samo je nyn stavem due, kritikou ivota, neuitenou vn259. Umn na sebe bere podobu umlce a umlec zskv podobu lovka v tom, v em je nejobecnj. Umn se vyjaduje v t me, e reprezentuje lovka, kterm je nejen jako lovk260. Ve sv humanistick podob umn prochz zsadn promnou, kter spov v podzen umn umlci, ve kterm se umn sna vyerpat. Tuto promnu odr vznik pojmu tvrce, kter ve sv dvojznanosti zahrne ob funkce, jak Pascalovskou, tak Descartovskou. Tvrcem je jak ten, kdo se uchyluje do neinn hlubiny j, do geniln intenzity261, ten kter ve sv suverenit ve
254 255

Tamt, str. 294. Tamt. 256 Suverenitu subjektu jakoto jeho svrchovanost rozvj ve svm dle G. Bataille. V knize nazvan Svrchovanost sleduje promny svrchovanosti ve vvoji spoleenskch fenomn od archaickch spolenost a po svoji souasnost, kde vrchol v umn. Bataillem len vvoj se velice podob vvoji promn umn, jak je tu podv Blanchot. Bataille lokalizuje jako urujc roli v promnch svrchovanosti profanisaci skutenosti, nadvldu du vc. Umlec, kter je nositelem svrchovanosti se ocit vn svta, protoe svrchovanost nen NIM. Obdobn jako Blanchot i Bataille, jako rozhodujc pro promnu (i souasnho) umn uruje okamik, kdy umlec pestal odpovdat poadavkm svrchovanosti spatovan na jinm a daroval svrchovanost sm sob. Je to okamik, kdy se ped lovkem rozprostela samota a umleck tvorba, a otevela mu bohatstv vlastn subjektivity (Zda takovouto suverenitu lovk doke unst, ji je nco jinho, srv. kap. tto prce Od dla ke zkuenosti). Srv. G. Bataille: Svrchovanost, Herrmann & synov, 2000, str. 80-84 a 273-291. 257 Tamt, str. 294-295. 258 Tamt, str. 295. 259 Tamt, str. 294-296. 260 Tamt. 261 Srv. tamt, str. 296-297.

55

popr, tak i ten, kdo se na rovin svta stv autoritou, je vrobcem, kter realizuje dlo, ale zrove si ponechv vsadu bt individuem. Tvrce na sebe bere podobu jedinenho tvrce, a to v bohatstv, kter v sob nese a kter je nesrovnateln ani s tm nejvtm inem. Umlec se pak nkdy doaduje bt tvrcem v domnn, e zapln msto absence boh. Ovem domnv se tak myln, protoe na sebe bere tu nejmn boskou roli demiurga, boha, kter dl, funkci, kter nen posvtn262. Podle Blanchota v tomto domnn, e skrze umlce-tvrce se umn me dt do slueb lovku a tm vyplnit absenci boh, spov podstatn iluze. Tato iluze jen zahaluje przdno a vlastn absenci umn, kter se s nstupem modern doby rozevela, a kter je iteln v pohybu samotnho umn. Tmto pohybem je snaha umn, aby se stalo svou vlastn ptomnost263. Smovn, kter odpovd tomuto pohybu umn, kdy se stv snahou svou vlastn esenci, Blanchot rozpoznv v dlech autor jako jsou Hoeldelrin, Mallarm, Rilke, Breton nebo Ren Char, ale i ve vvoji vtvarnho umn nebo v hudb u Schonberga264. Meme uzavt, e M. Blanchot se pokusil popsat zmny, kter provzely umn v kritickm momentu nstupu modern doby. Poukzal na to, e v okamiku, kdy byla umn odata pravda, kdy pod tlakem doby miz, se zrove poprv jev jako hledn, v nm je v szce nco esencilnho265. Tmto esencilnm nen umlec, ani jeho stavy, ani lovk, ani prce a hodnoty svta, ani hodnoty, kter kdysi otevraly svt za svtem. Jde o hledn, kter se pesto chce zavrit v dle, avak v dle, kter je a nic vc. Tuto tendenci, jak se Blanchot domnv, je mon pochopit pouze porozumnm otzce: Pro se umn stv esenciln ptomnost tam, kde si je djiny [in] podizuj a kde je zpochybuj?266 K odpovdi na tuto otzku je teba nejprve vyjasnit, co Blanchot mn okamikem, kdy djiny nabvaj takov podoby, e popraj umn. Je to okamik, kdy ve bylo eeno, svt se vnucuje jako pravda veho, a kdy djiny samy se chtj uskutenit v dovren rozpravy /lachevement du discours/267,268. Blanchot situuje potek tohoto
262 263

Srv. tamt. Tamt, str. 298. 264 Srv. tamt, str. 298. 265 Srv. tamt, str. 299. 266 Tamt. 267 Srv. tamt, str. 317. 268 Pekladatel do etiny pekldaj jako zavren ei. Blanchot termn discours jinde neuv a v danm kontextu je jasn, e neb o e, ale uritou, konkrtn e, kter m navc univerzalizujc tendence. Pekladatele tm ve vech ppadech langage, parole, a vjimen uvan termn discours pekldaj jako e. M. Blanchot: LEspace littraire. Paris: Gallimard, 1955, str. 310.

56

procesu do zmnnho okamiku, kdy se objevuje dvoj pohyb charakteristick pro modern dobu, kterm zan budovn lidsk civilizace v pravm slova smyslu. Univerzalistick ambice tohoto dvojho pohybu Blanchot zdraznil pslunost Pascala k Descartesovi. Pascal sice opt uzavr Descartesovo Cogito ped svtem do vt hloubky, mluv o suvernnm srdci, ale o srdci, kter m zrove tak logiku, kter chce bt principem rozumu. Srdce, msto odmtn, se takto stv suvernn moc, kter je dna do slueb tomu, emu vldne a stv se pomocnkem a nstrojem prce, stv se uitenou svtu. Pokud Pascal prohlubuje ist vnitn ivot, jenom tak posiluje eln lidsk vle, kter prostednictvm jet nepostehnutho zmru u ustavila svt do sam intimity srdce jako soubor objekt, kter mohou bt vyrbny a jsou ureny k pouit269. Takto je umlec ve slubch svtu, kter jej v okamiku, kdy se djiny za podpory technickch forem pln stanou pracujc negac smujc k jistmu cli, odmtne. Tento okamik odpovd momentu, kter Blanchot nazv vldou zkona dne. Absolutno, kter se stv prac djin, vstupuje do svta, kde nabv formu prce, postupnho petven tohoto svta. A svt, to je podzenost elm, umenost, vnost a d, zde je vda, technika a stt, zde je vznam jistota hodnot, idel Dobra a Pravdy270. Svt je celkem veho271. Umn odkzno na to, bt pevrcenm svtem, a v tomto pevrcen zbaveno prva cokoli si osobovat, se nejprve sna vyerpat v lovku. Blanchot popisuje fzi, kterou umn reagovalo na konfrontaci s poadavkem univerzalizujcho se svta pomoc dvojznanosti pojmu tvrce, kter vedle sv suverenity chce zrove zaujmout msto boha. Geniln tvrce je formou boskho. Ovem v pozdjm vvoji umn Blanchot sleduje tendenci, kter se vzpr tto funkci, kterou mu pidlily djiny. Umn, tak jako se nespokojilo s ptomnost boh v minulosti, neme se spokojit ani s re-prezentac lovka. Ovem takto se pipravuje o ochranu, kterou mu vdy, a bosk nebo lidsk ptomnost, poskytovala. Bez tto ptomnosti se umn zan vyjevovat ve v cizost, kter pat k jeho pvodu. Zkuenost pvodu se zan zapisovat do samotnho umleckho dla. A tak i inspirace, kter dve pichzela od boh, a dky kter bylo dlo ochraovno jejich ptomnost (gnius je stle formou boskho), se zan odhalovat jako nerozliiteln od vlastn absence.
269 270

Srv. tamt, str. 294. Tamt, str. 293. 271 Podle F. Collinov mme takovto svt chpat v termnech ekonomie. Ve v tomto svt podlh univerzln pzni, kter zpsobuje, e ve je k dostn, nic se neztrc, ve pispv ke vemu. Jde o neustlou a uzavenou cirkularitu, kter je triumfem identity. Rovn filosofie a vda, pokud vznej poadavek na systematinost nebo systematizovatelnost, nesou tuto ekonomickou formu, kter je dem Jednoho. F. Collinov: Maurice Blanchot et la question de lcriture, Gallimard, 1971, str. 40.

57

Nyn je tedy nutn zamit se na inspiraci jakoto cestu k pvodu dla a poslze na promnu, kterou vykazuje v okamiku, kdy umn ztrc svoji ptomnost boh i lid. Pot bude mono stanovit, v em spov snaha vedouc umn ke svmu pvodu, respektive pro se umn stv esenciln ptomnost tam, kde si je djiny podizuj a kde je zpochybuj?.

58

2. Orfev pohled a inspirace Metaforu umleckho procesu Blanchot spatuje v antickm mtu o Orfeovi, respektive v jeho uritm vkladu272. Pbh tohoto mtu vyprv o umlci Orfeovi, kter se vydal do podsvt hledat svoji zesnulou enu Eurydiku. Sla umn jej dovedla a k podzemnm bostvm, kter obmkil svm zpvem o lsce, a ti, dojati, mu Eurydiku vydali. Stanovili ovem podmnku, za kter Orfeus me Eurydiku vyvst z podsvt. Orfeus se po celou dobu putovn zpt nesm ohldnout na Eurydiku, kter pjde za nm. Tsn ped vstupem z podsvt se ale Orfeus neudr a ohldne se. V tomto pohledu se mu zjev jen vzdalujc se stn Eurydiky. Orfeus sm se stane pinou jej druh smrti. Blanchotovo ten tohoto pbhu je nsledujc: umn je moc, kter umouje proniknout do podsvt, tedy do oblasti, kter je non, a ve kter vldne temnota. Clem Orfea, kter vyuv moc umn, je doshnout toho nejzazho bodu, kterho je schopen, Eurydiky. Ovem, aby se jeho sil stalo dlem, mus Eurydiku vyvst na svtlo, dt tomuto nejzazmu bodu Eurydice tvar, podobu a realitu273. Tato cesta m jen jedin zkon: nesm v temnot na Eurydiku pohldnout, nesm pohldnout do tve tomuto bodu. Jeho sestup a cesta ven vyaduj jedin, bt vdy odvrcen, a toto odvrcen je jedin prostedek, jak se k nmu piblit274. Ovem Orfeus ve svm putovn zkon pestupuje, protoe v sestupu zapomn275 na dlo a toto zapomnn nen jeho osobnm selhnm, ale nutnost, protoe poslednm poadavkem jeho pohybu nen, aby tu bylo dlo, ale aby nkdo vytrval tv v tv tomuto bodu, aby uchopil jeho esenci tam, kde se tato esence zjevuje, tam, kde je
272

Vkladu Orfick zkuenosti vzhledem k Blanchotovu vlastnmu literrnmu zpracovnm tto zkuenosti v romnu Temn Tom /Thomas lobscur/ se vnuje prce Kevina S. Fitzgeralda nazvan Negativn eschatologie Maurice Blanchota. Pozornost je zde smovna, jak ji nzev naznauje, ke smrti, respektive k jej nemonosti. Fitzgeraldovou snahou je ukzat vhradn postaven tmatu nemonosti smrti v Blanchotov mylen. Vzhledem k Blanchotem stle pipomnanmu rozdlu mezi negac a absenc, se zd oznaen Blanchotova mylen za negativn eschatologii jako problematick. Minimln je potom teba odpovdt na otzku: k jak eschatologii je Blanchotova eschatologie negativn variantou, k svtsk nebo teologick? Zd se nm, e pokud nem jt o redukci, tak k ani jedn z nich. Srv. Kevin S. Fitzgerald: The Negative Eschatology of Maurice Blanchot, 1999,http://www.studiocleo.com/librarie/blanchot/kf/. 273 Srv. tamt, str. 231-232. 274 Tamt. 275 Orfeovo zapomnn, jak tvrd M. Foucault v textu nazvanm Mylen vnjku, konstituuje jeden z moment byt ei. Druhm momentem je vykvn ke stni pipoutanho Odyssea oekvajcho budouc zpv Sirn. Foucault ve svm textu na obdivuhodn malm prostoru provd zasazen Blanchotova mylen do kontextu toho, co nazv mylenm vnjku (mylen vnjku zan u ei, ze kter je vylouen subjekt, a kter se odhaluje jako przdn prostor, u ei, kter zan bt), a pedvd jaksi katalog nejvznamnjch tmat, kter se k tomuto mylen u Blanchota vztahuj. M. Foucault: Mylen vnjku, in: Mylen vnjku, Herrmann & synov, 2003, str. 35-70.

59

esenciln a kde je esenciln zjevem: v nitru noci276. Blanchot v orfeovskm mtu shledv dva rysy, kter konvenuj s antickm pojetm zkuenosti tvorby. Dlo lze vytvoit jen zakouenm nezmrnho, nezmrn zkuenosti hloubky [] zakouen jen kvli n sam, ale tato hloubka se nevydv tv v tv, odhaluje se jen skrvajc v dle277. Mtus zrove ukazuje, e Orfeovm osudem je nepoddit se tomuto zkonu. Nepohldnout na Eurydiku, by znamenalo zradit pohyb, kter Orfeus vykonv, pohyb, kter nechce Eurydiku tak, jak existovala na svt, kdy je viditeln, ale tou po neviditeln a nepstupn Eurydice. Prv nespoutanost a nerozvnost jeho pohybu, kter smuje k temn Eurydice, a kter nevyhnuteln mus vystit ve ztrt Eurydiky i dla prozrazuje, e Orfeus byl od zatku obrcen k Eurydice. Orfeus ji vidl neviditelnou, dotkal se j nedotknuteln, v jej absenci stnu, v on zahalen ptomnosti, kter neskrvala jej absenci, kter byla ptomnost jej nekonen absence278. Tento pohled je pohledem, ve kterm je mrtva nejen Eurydika, ale i Orfeus, ale nikoli pokojnou smrt svta, ale onou jinou smrt, kter je smrt bez konce, zakouenm absence konce279. Vi zkuenosti dla, jeho dosaen je mon jedin v trplivosti orfick umenosti, tedy kter Orfeovi pisuzuje Eurydiku pouze ve zpvu, se Orfev pohled jev jako netrplivost. Orfeus m nad Eurydikou moc jedin ve zpvu, protoe jen v nitru bsn me mt njak vztah k Eurydice, ivot a pravdu me mt a po bsni a prostednictvm bsn280. Zde jsou vymezeny hranice Orfeovy moci. Eurydika pro nj znamen magickou zvislost, kter z nj vn zpvu dl stn a svobodnm, ivm, suvernnm ho in jedin v prostoru orfick umenosti281. Jene prv ve zpvu je Eurydika ji ztracen a Orfeus mrtv onou jinou smrt. Netrplivost, kter je neumenou touhou, je tak podle Blanchota k Orfeovu pohybu nutn. Je netrplivost, kterou opravdov trplivost nevyluuje, protoe opravdov trplivost je intimitou netrplivosti. Trplivost Orfeova putovn podsvtm, jeho zpvu, je neustlm snenm netrplivosti (neumenosti), trplivost je bez konce snenou a trpnou netrplivost282. Pohyb, kter Orfea vede k Eurydice, kter pekrauje umenost zpvu, to je, dle Blanchota, inspirace. Inspirace je neodolatelnost, kter Orfea obrac k Eurydice, je
276 277

Tamt. Srv.tamt, str. 232-233. 278 Tamt. 279 Tamt. 280 Srv. tamt, str. 233-234. 281 Tamt. 282 Srv. tamt.

60

pomatenou nsilnost , kter je odkzna k nezdaru. Tento nespoutan pohled inspirace, nejene podruh usmrcuje Eurydiku a rozptyluje Orfea, ale stejn tak ohrouje i dlo. Inspirace sice ve vydv krajn nejistot, ale Orfeus mus tto inspiraci podlehnout, aby vynesl dlo za to, co ho zajiuje. Inspirovan pohled je, dle Blanchota, jedinm okamikem, kdy se ohlauje nco dleitjho ne dlo, protoe jedin v tomto pohledu se Orfeus me pekonat, sjednotit se svm pvodem a posvtit v nemonosti283. V tomto ohledu se Orfev pohled jev jako posledn dar dlu, kterm Orfeus dlo odmt a obtuje. Je v pravd darem, protoe vn do snahy o dlo /le souci de loeuvre/ pohyb bezstarostnosti284 /linsouciance/285, akoli sm Orfeus je tmto pohledem rozptlen (nebo jet jinak roztren). Orfev pohled jakoto dar tak svazuje inspiraci s touhou. Pouze dky bezstarostn touze me bt dlo obtovno Eurydice, stnu. Bezstarostnost je pohybem obti, obti, kter me bt jedin bezstarostn, lehkovn, kter je mon chybou, za n se jako za chybu okamit pyk, jej podstatou je vak lehkomyslnost, bezstarostnost a nevinnost: obti bez ceremoni, v n je bezstarostnm pohledem, kter nen svatokrde, kter vbec nem thu ani zvanost znesvcujcho aktu, samo posvtno, noc ve sv nepstupn hlubin, vydno neesencilnmu, kter nen profnn, nbr je jet ped tmito kategoriemi286. Orfev pohled se tak ukazuje bt okamikem nejzaz svobody, protoe je rozhodnutm, kter uvoluje posvtno, esenci noci (a Eurydiku noc vzanou), kter sm zpvem udroval v mezch. Orfeus osvobozuje dlo od sv snahy, osvobozuje posvtno v dle obsaen, dv posvtno sob sammu, svobod sv podstaty, sv podstat, kter je svobodou287. V tomto rozhodnut se tak piblil pvod, a proto je to okamik touhy, bezstarostnosti a autority. V jdru inspirovanho pohledu tak Blanchot shledv pohyb touhy, jej pohyb m formu skoku. Skok prolamuje snahu o zpv, dosahuje pvodu a posvcuje zpv288. Vkladem mtu o Orfeovi Blanchot popsal poten okamik tvorby, psan. Tmto okamikem je Orfev pohled. Podle eck zkuenosti se ale tohoto okamiku dosahuje a dlem, kdy inspirovan Orfeus pronik do podsvt moc umn. Orfeus je od potku obrcen k Eurydice, od potku m dar inspirace, m moc umn. Takto
283 284

Tamt, str. 236. Tamt. 285 M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 230. 286 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 336-337. 287 Srv. tamt, str. 237-238. 288 Tamt.

61

je pro Orfea inspirace cestou k dlu, kter je dovreno v okamiku jeho nespoutanho pohledu, pohledu, kterm, akoli je pro nj ve ztraceno, dlo je na svt (svtle). Ovem Orfeovo putovn a k okamiku pohledu, je od potku podmnno tm, e Orfeus ji m umn. Z tto situace Blanchot vyvozuje nsledujc zvr, kter poskytuje rmec zkuenosti, ze kter vychz psan: lovk pe, jen kdy doshl tohoto okamiku [Orfeova pohledu], ke ktermu se nicmn me ubrat jedin v prostoru otevenm pohybem psan. Pro psan je poteba u pst289. Tento zvr odhaluje nesnadnost zkuenosti psan, ale nen paradoxem. Spe obrac pozornost na monost umn. Pohyb psan smuje k Eurydice, jako k tomu nejzazmu bodu, kterho je mon doshnout. Umn pedstavuje moc, kter umouje k tohoto bodu doshnout. Jene, m lovk umn? Blanchot se domnv, e inspirace, jej formou i pohybem je skok, je nutn spojena i se svou absenc, vyprahlost, kter je ale zrove tvr silou. lovk, kter, aby psal, mus bt rovn jako Orfeus, od potku obrcen k nejzazmu bodu, ale ne zane skuten pst, mus se vydat hledn umn, kter postrd jakkoli vodtka. lovk obrcen k tomuto bodu nem dn prostedky, ktermi by tohoto bodu mohl doshnout, pesto mus propjit svoji intimitu tomuto bodu, co ns pesvduje o tom, e kad si mus najt svoji cestu k umn sm. Podstatn rysy z tto zkuenosti, ve kter se skok inspirace odhaluje i jako hlavn rys absence inspirace, Blanchot objasuje na novodob podob inspirace, na automatickm psan290.

289 290

Tamt, str. 238. Srv. tamt, str. 238-239.

62

3. Absence inspirace a hledn umn Automatick psan Blanchota nezajm, pokud je pochopeno jako snadn metoda, kter m propjit schopnost pst kadmu, ale pouze tehdy, pokud projevuje pohyb vlastn inspiraci, skok. Skok se projevuje v tom rysu automatickho psan, ve kterm se samo jev jako nereflektovan, automatick aktivita jej vznam spov v tom, e obrac k bezprostednmu291. Automatick psan, kter se pokou potlait vekerou zprostedkovanost, tak neodhaluje bezprostedn jako to, co je nm blzk, ale spe odhaluje bezprostedn jako to, co odolv veker zprostedkovanosti: bezprostedn blzk, kter nen blzk tomu, co je nm blzk. Bezprostedn vyvolv otes, protoe se projevuje jako nekonen zkuenost toho, co nelze ani hledat292. Pomr k bezprostednmu, jako potlaen jakhokoli zprostedkovn, Blanchot nastiuje pomoc pc ruky. Ruka vydan psan ji nen zdrav, konajc ruka, ale ruka nemocn a pasivn. Tato ruka se stv nezvislou silou, kter nikomu nen k dispozici a nikomu nepat, ale zd se, e takto svou pslunost k emusi pvodnmu nm propjuje k dispozici hlubinu jazyka293. Ve skutenosti, jak se Blanchot domnv, tento jazyk nm nen k dispozici o nic mn ne ruka, kter je s n v kontaktu. Prv v tomto ohledu automatick psan uvd do kontaktu s neosobnm jazykem se Blanchot domnv, e automatick psan dv formu pvodnmu bsnickmu poadavku. Bsnk odpovd ji jen poadavku tohoto jazyka, je vyvzn ze vech zprostedkujcch a omezujcch sil (estetick, prvn, morln), je jakoby centrem veho, a pitom se zd, e tento jazyk se mu propjuje jako monost ci ve294. Umlec je oteven vemu: jeho vlast je vude, vechno se na nj dv a on m prvo se dvat na vechno295. Jeho prvo na vechno, pslib nesen inspirac, kter jemu nezodpovdnmu otevr ve, se odvozuje nikoli z njakho morlnho rozhodnut zdren se volby, ale z dosaen okamiku, kdy u nen mon volit. Proto prvo nevolit je tak odmtnutm volit296. Dosaen tohoto bodu, je okamikem, kdy vyslovit znamen vyslovit vechno a kdy se bsnk stv tm, kdo se niemu neme vyhnout, od nieho se neodvrac, je bez krytu vydn cizot a nespoutanosti byt297.
291 292

Tamt, str. 240. Tamt. 293 Tamt, str. 242. 294 Srv. tamt, str. 242-243. 295 Tamt. 296 Tamt. 297 Tamt a srv. text Sluka a jej pn E. Lvinase, kter je vnovna pedevm Blanchotovu textu Lattente Loubli z pozdjho obdob. Na potku tohoto textu ovem Lvinas zdrazuje, e inspirace pro bsnka neznamen pekroen sebe sama, ale prv konfrontaci s pasivitou jazyka.

63

Pvodn bsnick poadavek Blanchot popisuje s odkazem na Hugo von Hofmanstahla. Bsnk je v Hofmanstahlov podn bytost, kter ji nen sama sebou, je otevena vemu, a proto i kdy zakou nedostatek inspirace, nelze tento nedostatek vykldat jako jeho osobn selhn. Nedostatek inspirace, vyprahlost, vyjaduje jen pivrcenou stranu inspirace, to, co Hofmanstahl vyjaduje, kdy tvrd: bsnk nen tm, kdo bez ustn mysl na vechny vci svta, protoe tak ony mysl na nj. Jsou v nm, vldnou mu298. Vyprahlost, kter potkv umlce nen jeho osobnm stavem, jeho selhnm, ale naopak vyjaduje fakt, e bsnk ji nepat sm sob, e se nachz ve styku s jazykem, kterm nelze nic vyjdit. Hlavn rys inspirace Blanchot dle vyjaduje s odkazem na Bretona jako nevyerpatelnost. Breton doporuoval: Pokraujete dokud se vm to bude lbit. Svte se nevyerpateln povaze epotu299. Inspirovan umlec m pocit, e nikdy nebude moci pestat pst i pracovat. Nevyerpatelnost se zd bt asnm pslibem, e disponuje klem ke vem slovm. Blanchot vysvtluje, e v tomto pslibu nevyerpatelnho zdroje spov dvojznanost. Nejprve se nezd, e [] bod, k nmu ns inspirace nebo automatick psan obrac, tato zcela shromdn promluva, ke kter mme pstup, kter si pes ns otevr pstup anulujc ns tak, promujc ns tak v nikoho, je promluvou, j nic neme bt eeno300. Naopak bsnk m pocit, e bude moci bt obojm, jak tm, kdo me disponovat bnmi slovy, tak tm, kdo udruje kontakt s pvodn promluvou. Blanchot dvojznanost ptomnou v pslibu neinterpretuje jako iluzi, protoe zjevn nejde o pelud, ale spe ji oznauje za pokuen, kter inspirace vyvolv. Inspirace v sob nese princip, kter zahrnuje tuto dvojznanost. Inspirace vb spisovatele do prostoru bez mez, vn svta, pomoc pslibu pvodu slov, ale v tomto prostoru se stv tm ryzej, m je spisovatel slab301. Ned od spisovatele nic, krom toho, aby se stval slabm a slabm, tedy nejen e nepotebuje svtsk zdroje a osobn talent, ale spisovatel se jich tak mus vzdt. Je bezprostedn, magick, ale vyaduje ztratit as, ztratit prvo jednat a schopnost dlat. V prostoru, do kterho spisovatele vb, je pemra bohatstv zdroje, tak pemrou odepen. Blanchot zde zakotvuje jdro bsnickho poadavku. Bod, do kterho inspirace vbila, je extrmnm bodem, kde se inspirace a absence inspirace vzjemn smuj [] inspirace [] na sebe bere jmno vyprahlost, stv se absenc schopnosti, nemonost, kterou umlec marn zkoum. Umlec, kter se dostv a do tohoto bodu nedokzal odolat pli ir sle
298 299

Srv. tamt, str. 244. Tamt, str. 245. 300 Tamt, str. 245-246. 301 Srv. tamt, str. 246- 247.

64

inspirace302. Blanchot, aby objasnil tuto strnku inspirace, kdy se inspirace stv vyprahlost, odkazuje na jin text Huga von Hofmanstahla nazvan Dopis Lorda Chandose. Text je ladn jako fiktivn dopis pteli (adresovan Francisu Baconovi) a Lord Chandos v nm objasuje, pro ji nebude moci pst. Z Hofmanstahlova (alias Chandosova) zdvodnn Blanchot zdrazuje dva momenty, kter poukazuj na promnu, kterou inspirovan autor prochz. Dvodem, pro ji Lord Chandos nebude pst, je zaprv ona krajn pasivita, do kter jej inspirovan stav dovedl. Druhm momentem je vyjden poadavku, ktermu dn umlec neme uniknout a sice, kter umlce nezodpovdnho stav ped zodpovdnost za to, co neme udlat, a inn jej vinnm za to, co nedoke ci a co se ned ci303. Hofmanstahl mluv o jazyce, kterm je mu dno pst a myslet, ale ze kterho nezn jedin slovo, tento jazyk je jazykem vc, kterm se bude muset ze dna hrobu [] ospravedlovat ped neznmm soudcem304. Blanchot se domnv, e stejnmu poadavku byl vystaven i F. Kafka, kter kdy psal, ctil se bt z hlubin sv ei souzen tmto neznmm jazykem, jeho nebyl pnem, ale za kter byl odpovdn. Neznm jazyk zbavuje umlce osobnosti, ale zrove poaduje ospravedlnn, ukld umlci udrovat sprvn smr a umenost a proniknm k zkladu bloudn hledat pravdivou e305. Odpovdnost, ped kterou je spisovatel postaven neznmm jazykem, spov v jdru snahy /souci/, kter byla shledna jako obklopujc samotn akt psan. Jin vyjden pro ni je starost /souci/ o autenticitu, snaha o esenci. Poteba pst, kter je vedena vbenm inspirace, v sob nese nebezpe, e se stane natolik nezmrnou, e ni monost pst306. Extrmn bod, ke ktermu umlec pslu svoj potebou pst, skrze kter je v kontaktu s jazykem, z nho nezn jedinho slova, a kter jej pesto vol k odpovdnosti, je nejzazm bodem inspirace. Tento bod je zrove zkuenost, ze kter vychz psan jako odolvn tomuto bodu, tto poteb pst. Zat pst znamen v kontaktu s tmto bodem hledat umenost v prostoru bez mez. Voln inspirace je svzno s trzn, protoe lovk, aby psal, nutn ji mus zrazovat. Pst znamen peruovat neukoniteln, nepestvajc. Tato situace, popsan pomoci extrmnho bodu, je pstupn tak z hlediska zkuenosti nespavosti. Blanchot se domnv, e spnek je konstitutivn monost byt na svt, pedstavuje pevnou hranici, kter lovku slou jako opora, jako vchodisko
302 303

Tamt. Tamt. 304 Srv. tamt, str. 249. 305 Tamt. 306 Srv. tamt, str. 58.

65

dne. Proti tomu nespavost subjekt zbavuje monosti bt pro den, protoe mu den odhaluje jako bdlost bez konce. Inspiraci lze pochopit jako bludnou e, kter je dlouhou noc nespavosti307. Psan je pak analogi spnku, psan je schopnost, pouze doke-li mezi svou innost a centrum, odkud vyzauje pvodn e, vloit interval, ku spnku. Psan pak nabv vznamu, psan jako uspvn exaltace j je inspirace, zklidovn sly, kter spisovatele un308,309.

307 308

Srv. tamt, str. 250-251. Srv. tamt. 309 Zkuenost nespavosti se zabval pedevm Emmanuel Lvinas jakoto jednou z monost jak definovat neosobn byt Ono je. E. Lvinas: Existence a ten, kdo existuje, OIKOYMENH, Praha, 1997.

66

4. Od dla ke zkuenosti Blanchot tvrd, e i pes etn nespchy a neporozumn, kterm bylo automatick psan vystaveno, Breton trv na platnosti poadavku, kter automatick psan klade. Breton nejene na nm trv, ale poaduje, aby se automatick psan ospravedlnilo jen svm zavrenm v dle. (Automatick psan bylo odhaleno jako nepestvajc epot, tedy jako nevyerpatelnost inspirace, kter naopak mus bt umlovna, aby mohlo vzniknout dlo; odtud radikalita Bretonova poadavku) Blanchot tuto vru chpe jako snahu, kter spov v jdru zkuenosti i jinch svch souputnk. Tuto zkuenost lze vyjdit jako poadavek nkoho, kdo chce vytvoit dlo a zrove nechce zradit to, co jej inspiruje. Jde o pokus jak usmit nesmiiteln a najt dlo tam, kde se mus vystavit esenciln bezdlnosti310. Tato snaha je nekonen riskantn zkuenost, protoe dlo m bt nalezeno jet tam, kam nikdy neme dospt, v bodu kde se inspirace a vyprahlost stvaj vzjemn neoddliteln a spisovatel odolv krajn nejistot. Tuto snahu lze chpat jako sil, kter odhalovnm zkuenosti a pibliovnm pvodu pesouv draz z dla na zkuenost. V tchto pokusech se dlo stv paradoxn cestou k inspiraci, snahou, kter je od potku odkzan k nezdaru, ale j se pesto vyprahl chudoba stv plnost inspirace311. Tato zkuenost zrove nen pro na (aktuln) zkuenost nim okrajovm, ba naopak, zd se pro ni natolik konstitutivn, nakolik v jejm centru stoj umlci, jakmi jsou Czanne nebo Van Gogh. Blanchot cituje z Goghovch denk nsledujc zpisy: M obrazy jsou bezcenn, J, jako mal, nebudu nikdy znamenat nic vznamnho, to ctm naprosto jasn312. Zd se, e pro tuto zkuenost je pocit selhn a bezcennosti centrln. Blanchot uzavr sv prozkoumvn oblasti inspirace konstatovnm zkuenosti, kter stoj v pozad jakhokoli tvrho procesu: po dlouhou dobu j dla prochzela, jene si j nevmala nebo j dvala jmna, kter ji zakrvala, jako kdy umn chtlo zptomnit bohy /rendre les dieux prsents/ nebo reprezentovat lidi /reprsenter les hommes/313. Dnes u tomu tak nen. Dlo u nen nevinn, u v, odkud pichz. Nebo to alespo hled a v tomto hledn se stle vc pibliuje k pvodu, dr se v tto blzkosti, udruje se tam, kde je monost v szce, kde riziko je esenciln a kde hroz nezdar prv to zejm poaduje, sem ene umlce, daleko od sebe a daleko od svho uskutenn314. Dlo jako hledn toho, odkud pichz pedstavuje dlo, kter nem uskutenn
310 311

Tamt, str. 251. Tamt. 312 Tamt, str. 252. 313 M. Blanchot: LEspace littraire. Paris: Gallimard, 1955, str. 245-246. 314 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 252.

67

v konkrtnm artefaktu. Takov dlo, je dlem, kter Blanchot nazv dlem, kter chce bt, kter, pouze je a nic vc. Takov dlo je snahou o uskutenn zkuenosti, kter sama vykazuje rysy nepetritosti, tedy snahou o uskutenn dla jako pohybu svho vznikn, uskutenn neho, jeho uskutenn je pedem vyloueno. Nepromlouv skrze nj Bh, ale ani neslou jako reprezentace lovka, by lovka v jdru sv tvoivosti vyjden konceptem gnia. Dlo dnes pichz ze zkuenosti a tuto zkuenost je v nm mon st. Zkuenost, nikoli skrytou v n intimit, ale naopak zkuenost, o kter Blanchot tvrd, e mon ji v okamiku, kdy se sna sama sob odhalit, pokou se prolomit intimitu, ihned se ztrc315. Blanchot pokrauje Tato zkuenost se stala tak vnou, e j umlec bez konce nsleduje, a kdy u nen vyhnut a tak kvli zjmu /souci/ o esenciln, ji vytv za blho dne, sna se ji vyjdit pmo nebo, jinmi slovy, uinit z dla cestu k inspiraci, to, co chrn a brn irost inspirace, a nikoliv z inspirace cestu k dlu316. Kdy u nen vyhnut / en dsespoir de cause /317 lze chpat jako motiv, kter Blanchot spojuje s Hoeldelrinem, kter mluv o krajn nouzi /dtresse/318, o tsni, kter pesto pomh. Nebo v ppad Mallarmho, s vyprahlost, kter nen osobnm selhnm spisovatele, ale stavem, kter ohlauje hrozivou intimitu setkn s dlem319. Dlo se stv cestou k inspiraci, pokusem zajistit dlem sestup k extrmnmu bodu a tm chrnit a brnit irost inspirace320. Blanchot si je vdom neloginosti tohoto postupu, ale prv tato chyba, vyjadujc nemonost a nezmrnost, tvo zklad tto snahy. Nemonost tohoto sil je jet umocnna nemonost tuto zkuenost sdlit pmo, protoe zkuenost se v moment, kdy prolamuje intimitu, ztrc. Tato nemonost pm komunikace, jak Blanchot dodv, vyvolv rzn reakce: Gogh si uzne ucho, Nerval se obs na ulici. Jednou z odpovd na tuto zkuenost pak tvo i automatick psan, kter neohroen tvrd: zle jen na okamiku zkuenosti, dleit je jen anonymn, viditeln stopa bezvhradn321 absence. Vechno se mus stt veejnm. Tajemstv mus bt prolomeno. Temnota mus vstoupit do dne a stt se dnem. Co se ned ci, mus bt pesto slyeno: Quidquid latet apparebit, ve skryt se mus vyjevit322.
315 316

Srv. tamt, str 253. Srv. tamt, str 252. 317 En dsespoir de cause doslova znamen uinit nco v zoufalstv, v beznadji i v krajn nouzi. 318 Srv. tamt, str. 233 a 332. 319 Srv. tamt, str. 239. 320 Tamt, str. 252. 321 La trace anonyme, visible, dune absence sans rserve, tedy doslova anonymn, viditeln stopa absence bez rezervoru. M. Blanchot: LEspace littraire. Paris: Gallimard, 1955, str. 247. 322Tamt, str. 254.

68

5. Zkuenost a as umn Draz, kter Breton kladl na poadavek, aby dlo bylo jen okamikem zkuenosti, nen pouze nahodilou tendenc v promnch umn, ale je zakotven v podstat umn samotnho. Tmto rysem je vztah umn k tomu, co je skryt (noc, temnota, posvtno). Umn, v tomto svm svazku, nikdy neme bt v dle zjeven jinak, ne ve sv skrytosti. Blanchot sleduje vztah mezi zjevnm a skrytm aspektem umleckho dla vzhledem podobm, kterch umleck dlo v djinch nabvalo. Pvodn vztah umleckho dla je vztahem k bohm323. Pomineme-li fzi, kdy umn bylo hymnickm kikem, pak tento vztah nese umn antiky. V Antice skrze umleck dlo promlouvali bohov, umn bylo jazykem boh. To, emu bylo naslouchno, to, co v dle bylo vnmno, nebylo dlo, nbr prv bh. V tomto smyslu bh byl v dle ptomn a dlo bylo skryto touto jeho ptomnost. Pesto samo dlo ve sv prezenci, jako bse nebo chrm, bylo jakoto ptomnost absence boh viditeln. Dlo ve sv ptomnosti dla bylo nikoli Diem, ale sochou. V obdob, kdy je poslnm dla reprezentovat lidi (stadium popsan jako humanistick umn), se dlo pokou cele vyerpat jako mistrovstv, jako astn a rozumn zavren prce. Jene tato prce se v dle stv hluboce znetvoenou. V dle promlouv lovk, ale dlo [] dv v lovku hlas tomu, co nemluv, nepojmenovatelnmu, nelidskmu324. V posledn sv fzi se dlo nachz ve vztahu k sob sammu, jako snaha o vlastn pvod. V tomto dle promlouv bsnk ale jako ten, kdo byl vystaven dvoj nevrnosti325, boh a lid, jako nkdo, kdo ji nen sm sebou. Dlo tak v sob obsahuje princip, podle kterho to, co zptomuje, zrove destruuje. Dlo spolen s tm, eho je ptomnost, zjevuje i jeho pvod. Zptomuje-li bohy, zjevuje i jejich absenci, pokud reprezentuje lidi, ukazuje na nich to, v em se nerozpoznvaj. Blanchot v dlech svch souputnk se domnv st snahu, kterou dlo zapoalo hledat esenci umn326. Ale umn, jak se domnv, nikdy nebude viditeln, umn je tm, co vdy pedchz. Umn v sob m jaksi zkon, kter po nm poaduje, aby bylo vdy skryto v tom, co ukazuje, a tak aby ukazovalo jen to, co mus zstat skryto, a konen, aby to ukazovalo jedin jeho skrvnm. Pokud je umn vdy skryt, co tedy budou umleck dla, kter se stala hlednm umn zjevovat? Zd se, e prv onu esenciln ptomnost, kter nen ptomnost nikoho a nieho, paradoxn
323 324

Srv. tamt, str. 314-317. Tamt, str. 316. 325 Srv. tamt, str. 339. 326 Tamt, str. 317.

69

ptomnost asu absence asu.

V zvren kapitole knihy Literrn prostor M. Blanchot pikrauje k popisu hledn uskuteujcho se v umleckm dle, kter se stalo snahou o pvod. Dlo, kter je pohybem hledn umn, pedevm nen ptomnou realitou. Umn nen v dle nikdy dno pedem, dlo je /zcela/ ve snaze o umn327 a uskuteuje se pouze v radikln nejistot328. Dlo vce ne kdy dve klade otzku po nleitm pstupu. K dlu nen mon pistupovat pouze jako k objektu, kter reflektujeme, a na pozad pedchozho vdn, zahrnujeme do ir st poznatk. Prv takovto vztah dlu, dle Blanchota, pr zaujm estetik, kter bez nebezpe pozved kolem dla pravdpodobn mylenky a tm jej vysvtluje329. Vztah poznn o umn a dla, kter teprve hled umn, Blanchot analogicky rozvd i vzhledem k umlci. Umn lze nalzt v Louvru a umlec to v, ale jeho dlo, kter m bt uskutenno, to nev. Umn neexistuje bez souboru dl, kter jej zptomuj, ale umn je pesto skuten jen v dle, ale v dle, kter teprve pijde330. Takovto dlo po umlci vyaduje jedin, aby sm existoval pouze v dle, aby sm byl tm, kdo teprve pijde. Zvislost spisovatele a dla je vystavna na prvosti dla ped spisovatelem. Proto bsnk neexistuje jinak ne bsnicky, jako monost bsn a v tomto smyslu a po n, i kdy vlun j tv v tv331. Bsnk pat k bsni, jako ten, kdo ji m umonit. A v tomto smyslu dlo (bse) poaduje po spisovateli ob332. Tato ob spov prv v poadavku, aby nebyl jinak n skrze dlo. Tato ob, kterou dlo poaduje, je rizikem, ktermu se spisovatel mus vystavit. Spisovatel je lovk ze

327 328

Loeuvre est en souci de lart. M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 313. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 319. 329 Tamt, str. 319. V tomto tvrzen je estetik chpn pouze v jednom svm vznamu, toti jako vdec. Estetik jako jakkoli jin vdec slou pravd svta a usiluje sv poznn objektivizovat a rozit na pozad ji dosaenho vdn. Zrove vak je estetik i tm, kdo se setkv s dlem ve zkuenosti a na zklad tto zkuenosti teprve me pozvedat pravdpodobn mylenky. Pinejmenm od vzniku Ingardenovy knihy O poznvn literrnho dla estetika disponuje zkladnm rozlienm, kter ji diferencuje od ist tzv. objektivnch vd: badatelsk pstup k dlu je mon postavit a na zklad zkuenosti s dlem. Estetika jako vda objektivizuje, zahrnuje, kategorizuje, ale zrove a na zklad iv zkuenosti. Vztah mezi rovinou objektivizujcho, tedy synchronizujcho vdn o dle a jeho znejiujc, a diachronizujc zkuenost, je pak samozejm sloitou otzkou. Jist je jedno, pokud urit estetika ustrne jen na objektivn stran a nen si vdoma z principu nesynchronizovateln zkuenosti, sama si podezv vtev a nezaslou obhajoby. R. Ingarden: O poznvn literrnho dla, eskoslovensk spisovatel, Praha 1967. 330 Tamt, str. 319-320. 331 Tamt, str. 309. 332 Srv. tamt, str. 322.

70

vech bytost riziku vystaven nejvce333. Dvodem je poadavek, kter ztlesuje dlo. Spisovatel neriskuje jako lovk petvejc svt, riskujc svj ivot, ale riskujc jej pro ivot lep, pro hodnoty, pro svt, kde ve je monost. Bsnk riskuje nejvce, protoe dle Blanchota, ije v exilu. Zd se, e je oprotn od svta, aby vldl ve svm dle, ale on se jej nevzdal svou vlastn volbou, ct se bt ze svta vyhotn334. Nekodnost bsn, jej zprotn kadodennosti, je vnj aspekt rizika, ktermu je v dle spisovatel vystaven. Bse jej vede vn svta, vyzv jej, aby opustil vechna pevn msta a psliby, kter mu poskytuje moc a monost pobvat ve svt. Bse je exil, je tm, co bsnka mn v bytost, kter svoj pslunost k vnjku, kam jej vb skrze bse inspirace, nestle bloud, je neustle zbloudilou bytost335. Tento vnjek, podle Blanchota, pedstavuje region, kter se vymyk pslunosti k pravd, region, v nm nic nepebv. Tento region Blanchot nazv oblast na pivrcen stran /en dca/, stranm /lcart/, kde vldne hloubka skrvn, ona elementrn temnota, kter ho nenech s nim se stkat, a proto je dsiv336,337. Bloudn je tedy zpsob existence, kter se odehrv v stran, kde je vystaven riziku nejen ivot spisovatele, jeho svt, ale kde se riskuje i jeho esence, tedy prvo na pravdu, a navc tak sv prvo na smrt338. Blanchot se domnv, e riziko se takto dotk nejobecnjch rovin existence. Rizikem, ktermu se vystavuje dlo, je vystavena vdy znovu radikln zpochybnna podstata jazyka339 (podstata jazyka je pro Blanchota pevn spjata se smrt).340 Bloudn vystavuje riziku i byt, tedy monost autentick (pravdiv) existence. Riskuje se, e v hloubce zjevu /le fond de lapparence/341 se vyno to, co je ve svt bytost a monost hluboce skryt, zjev, kter, akoli se vynouje, nic nezjevuje, afirmace, kterou se nic neafirmuje. Dlo je esencilnm rizikem, protoe se setkv s bytm dve, ne je setkn vbec mon. A v mstech, kde chyb pravda. Esenciln riziko proto znamen pro spisovatele dotyk propasti /abme/, ve kter se pokoume svzat s ne-pravdou [] esenciln formou

333 334

Srv. tamt, str. 323. Srv. tamt, str. 324. 335 Tamt. 336 Tamt, str. 325 a M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 319. 337 Umleck dlo jako elementrn temnotu Blanchot rozvj v kapitole nazvan Rysy umleckho dla. Elementrn temnota je vymezena jako to, co se uzavr. Pokud dlo pedstavuje svtlo, kter je svtlem z temnoty, tak elementrn temnota je to, co neustle hroz toto svtlo pohltit a v sob uzavt, srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 300-307. 338 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 325. 339 Tamt. 340 M. Blanchot: Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004 str. 197-230 341 M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 320.

71

autenticity342. Blanchot se domnv, e na tento pokus udret svazek autentickho a nepravdy, ke ktermu odkazuje umn, narel Nietzsche, kdy tvrdil: Umn mme, abychom neseli [nedoshli dna] na pravdu343. Blanchot tuto mylenku chpe nikoli ve vulgrnm smyslu, e umn je iluze, kter ns chrn ped neprosnost pravdy, ale e mme umn proto, aby to, co ns nechv doshnout dna, nepatilo k domn pravdy344. Toto dno /le fond/ nebo zhroucen /effondrement/ vyjaduje esenciln dvojznanost, kter ze dna jednou dl absenci zkladu /fondement/, jindy to, jm ponaje mue bt zklad dn, ale co je vdy zrove jednm i druhm, propletenm Ano a Ne, plivem a odlivem esenciln dvojznanosti.345 Dlo jako hledn umn se tak zd bt tragickou snahou o autenticitu jet tam, kde pravda chyb. Svazek umn a propasti, dna, tedy ne-pravdy vzbuzuje otzku jednak po podmnkch monosti umn, jednak po zpsobu, jakm jsme ve vztahu k umn, neboli co se nm dje tm, e mme umn346. Blanchot se obrac k vahm (viz. Analza smrti), kter se pokou zachytit nejzaz a nejvlastnj monost lovka347. Smrt, jako monost, pedstavuje pro Blanchota hranin pojem monosti autentick existence. Ovem s monost tto autenticity koliduje odhalen vztahu umn ke dnu. Umn manifestuje vztah ke smrti, kter nen vztahem monosti, vztah, kter vystavuje subjekt radiklnmu pevrcen. Svazek se smrt, kter subjekt vystavuje radiklnmu pevrcen, Blanchot nazv pvodn zkuenost. V tto zkuenosti neustle hroz, e dlo bude uzaveno ve vnjku, e subjekt bude oddlen od sebe a uzaven v dusivm stran, odznut od vech monost. V pvodn zkuenosti smrt pestv bt monost konit, vymezovat a oddlovat, tedy uchopit, ale stv se neutrln udlost, ve kter se umrv rovin neutrality348. Pipomeme pouze zkladn rysy umr se: umrajc je anonymn (neosobn On), anonymita dovoluje zashnout nai bezprostednost afirmac neuchopitelnho, ne-omezenho, ne-situovanho (fascinace), udlost, kter takto probh, neprobh jen nyn, ale je u opakovanm zatkem, tato udlost vn horizont, ve kterm se ve, co nastv, vrac (udlost v obraze). Umr se, v tomto znamen, sesazen okamiku (asu absence asu), ve kterm smrt je smrt kohokoli. Tento aspekt smrti z n dla ist veejnou zleitost.
342 343

M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 326-327. Tamt, str. 327. 344 Tamt. 345 Srv. tamt, str. 327. Tvrzen o popletenosti Ano a Ne zejm nar na neoddlitelnost afirmace a negace, dno nen ani jednm ani druhm, je irm przdnem, kter je afirmovno a przdnem, kter je-li poprno, me se stt zkladem. 346 Tamt, str. 327. 347 Tamt, str. 328. 348 Srv. tamt, str. 328-329.

72

V pvodn zkuenosti se smrt stv bloudnm, jeho neuritost odsuzuje as k mornmu pelapovn opakovn349.

Zkuenost umn Umlec naslouch poadavku, kter jej vb vn svta350, pslu k vzv Bu stle mrtev v Eurydice, ale tento tragick poadavek, jak Blanchot tvrd, je vdy ztien pslibem abys byl iv v Orfeovi351. Tento pslib se nejprve ohlauje jako monost pobvat v blzkosti pvodu a zrove disponovat schopnost, kter pslu bytosti ijc ve svt; neboli pracovat, i kdy nonm zpsobem. Je to pslib, kter se opj svoj lehkost, kterou se pronik k tomu, co neme bt ve svt dosaeno, je skokem. Slva, kter je umlci pislibovna za svoji ob neustl smrti v Eurydice, se zrove v uritm okamiku, a tento okamik nelze pedpovdt, pevrac v non mru, propad zmaten a mizriikrsa chadne v bloudn, bloudn vede do exilu, je to migrace ve vnjku bez intimity a spoinut, je to moment nepostehnuteln ztrty umn352. Proto pokud stle mrtev m svoji ozvnu ve stle iv, pak tento ivot nen ivotem, ale onou jinou smrt bez zatku a konce, ivot, kter ve skutenosti znamen ztrtu schopnosti zemt, ztrtu smrti jako schopnosti a monosti 353. Okamik, kdy se smrt pevrac do jin smrti, kter nezan a nekon, kdy se ztrc i smrt jako skuten udlost, kdy ns smrt vydv nerozlienmu a neuritmu, przdnmu ped /len deca vide/354, kde m konec thu znovuzann, Blanchot nazv Zkuenost umn355. Je to okamik Orfeova pohledu, kter podruh usmrcuje Eurydiku a sm ztrc umn jako moc, kter mu otevr posvtnou noc. Je to okamik, kdy umn jako obraz, jako slovo a jako rytmus ohlauje hrozivou blzkost vgnho a przdnho vnjku, neutrln, nicotnou a bezmeznou existenci, odpornou absenci, dusivou hutnost, v n byt bez pestn trv po zpsobu nicoty356. Umn je skrze obraz, slovo a rytmus ve vztahu ke svtu, ale ve svt se ohlauje jako pedtucha a skandl absolutnho bloudn, neho ne-pravdivho. Ne-pravdivho, nikoli ve smyslu ostr hranice, kterou by ne mohlo vyznaovat, ale jako pekypujc
349 350

Srv. tamt, str. 330. Tamt, str. 60. 351 Tamt, str. 331. 352 Tamt, str. 331. 353 Tamt, str. 332. 354 M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 326-327. 355 M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 332. 356 Tamt.

73

neuritost bez konce. Umn je stykem s dnem bezmoci, stykem jet tam, kam pravda neme dosahovat. Bloudn je pot tm, co afirmuje v hojn plnosti, v n m mimo as a v kad dob svj rezervor357. Bloudn ve svm ustavinm pohybu plod afirmace. Skrze tyto afirmace je umn spojeno s dnm pravdy ve svt. Pravda se ve svt dje poprnm. Afirmace, vn kadho svta, pedstavuj jaksi oprn body, jejich poprnm se me dt pravda svta. Afirmace sama je pak nikdy neustvajcm nvratem, kter umn vztahuje ke zkuenostem smrti, opakovn a nezdaru. Bloudn vyjaduje fakt, e to co je prvn, nen zatek, ale znovuzann, a byt je prv nemonost bt poprv358. Blanchot se domnv, e tento pohyb bloudn lze nikoli vysvtlit, ale pouze osvtlit, a to formami a krizemi, kter pipomnaj komplexy359. Pro tyto komplexy je charakteristick, e ve chvli, kdy se projevuj, jsou ji vytvoeny, stle se jen reprodukuj, a proto znamenaj zkuenost neustlho znovuzann. Znovu a znovu zkost zpas s bytm. Zkladem nezdaru je znovuzann zkuenosti a nikoli fakt, e zkuenost neuspla360.

as umn Lze hovoit o momentu, kdy se djiny pestvaj odvozovat od boh. Nstup modernho svta patrn znamen okamik, kdy se djiny pln zanaj odvjet jako lidsk djiny. Tento okamik Blanchot chpe jako moment, kdy se historicky nedostv boh, a ktermu umn vd za ve, kter jej oivuje. Existuje urit nutn vztah mezi djinami a umnm, kter Blanchot naznaoval otzkou: pro se umn stv esenciln ptomnost tam, kde si je djiny podizuj a kde je zpochybuj?361, a kterou v pokroilej fzi vahy formuluje osteji: Pro se umn thne k tomu, aby se stalo esenciln ptomnost tam, kde je djiny popraj?362. Tento vztah je zaloen na existenci asu umn, kter djiny, aby se mohly pln stt lidskmi djinami mus
357 358

Tamt, str. 333. Tamt, str. 333. 359 Blanchot odkazuje k Freudovi, kter pojem komplexu zavd v psychologickm smyslu. Komplex, jeho hlavn charakteristikou je opakovn, neustl nvrat, Freud vysvtluje s odkazem na smrt. Naproti tomu Blanchot komplexy v psychologickm smyslu nechpe, protoe ji vztaen opakovn ke smrti, smrti odebr jakkoli psychologick charakter. Smrt pestv bt mou smrt. Formy komplex, kterm odpovd opakovn zkuenosti , je teba chpat ve vztahu k byt. 360 Tamt, str. 334. 361 Tamt, str. 299. 362 Tamt, str. 335.

74

poprat. as umn je toti asem, kter vyvolv kolektivn ptomnost boskho tak, e ji skrv. V obdobch, kdy se djiny odvozovaly od boh nebo sply k zavren v poslednm soudu, kdy djiny obsahovaly formy boskho, je umn zjevenm tto ptomnosti boskho. Djiny jako lidsk djiny, kter jsou prac djin tak, e popraj a tm pozvedaj zklady lidsk civilizace, proto nutn musej as umn, kter vyvolv ptomnost boh, jejich skrvnm, poprat. Djiny popraj as umn a tm odvolvaj ptomnost boh. Doba, ve kter jsou djiny lidskmi djinami, je zrove dobou, kter vldne przdn as, ve kterm, jak Blanchot tvrd, jsou bohov ji neptomni a jet neptomni. Tento as je asem tsn, asem, ve kterm chyb jistota ptomnosti a podmnky skutenho zde 363. Umn Blanchot spojoval s e boh, kte se postupn vytrcej, a v tomto umn jako ei nepromlouv ne ir zapomnn. Tento proces je prohlubovnm absence, a m je zapomnn hlub, tm vc se propast tto hloubky me stt smyslem ei364. Umlec sdl tam, kde jsou neptomni bohov, bloud, je vn zbloudilou bytost. Skrze umlce, tak v dob, kdy se historicky nedostv boh, je bloudn a zapomnn spojeno s onm asem tsn, kter se odhaluje jako przdn as djin. Zd se, e przdn as djin, przdn ptomnost mezi ji ne a jet ne, je ve skutenosti asem, kter je umn vlastn v kad dob. as umn je asem na pivrcen stran /le temps en de de temps/365, kter dlo oiveno tsn z przdna, a tak pivedeno k hledn umn ukazuje jako to, co se skrv v zkladu zjevovn, co se znovu objevuje v nitru zmizen, co se uskuteuje v sousedstv a pod hrozbou radiklnho pevrcen: toho, kter je ve he, kdy se umr, a kter udrujc byt v podob nicoty dl ze svtla fascinaci, z pedmtu obraz a z ns przdn srdce omln366. Umn odhaluje as, kter je pivrcenou stranou kadho asu. as umn je absenc asu, ve kterm panuje bloudn a neustl pechod. Zrove vak, jak Blanchot naznauje, tento przdn as nen nutn oznaovat za absurditu vnho opakovn, kter vyjaduje nesmyslnost existence. Bloudn, ke ktermu ns tento as obrac nm pomh, protoe netst zbloudn a neustl pechod, ktermu je umlec vystaven v intimit tsn, je tak plodnou migrac, pohybem, kter zprostedkovv, tm, co z ek, dl jazyk a z jazyka msto pobytu, moc j pebv den a je nam pbytkem367.

363 364

Srv. tamt, str. 337. Tamt. 365 M.Blanchot: Lespace littraire, Gallimard, 1955, str. 331. 366 Srv. M. Blanchot: Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999, str. 338. 367 Srv. tamt.

75

ZVR
V pedkldan prci jsme se pokusili zachytit nkter rysy svzan s pvodn zkuenost, kter tvo jaksi rmec zkuenosti umn. Umn, ve vztahu k tto zkuenosti nepedstavuje vrcholnou civilizan hodnotu, kter by slouila ke cti svtenm divkm. Blanchot jej chpe jako nebezpenou aktivitu nesouc rizika, kter ohrouj samotnou esenci bytosti v jejch dvou zkladnch monostech, prvu na pravdu a prvu na smrt. Zkuenost umn se m dl zetelnji projevuje v dle samotnm: m stabilnj, diferencovanj a rozshlej je vdn a m je svt plnj, tm hloubji se mus umlec noit, aby doshl neho pvodnho. Tento pohyb vytv dlo a recipient se na nm skrze umleck dlo mus podlet. Pesto je mezi autorem a tenem principieln rozdl. Pro tene, na rozdl od autora, dlo neznamen absenci umn. Autor i ten sice ij v zvislosti na dle a jsou si ped dlem rovni v tom, e dlo m ped obma ontologickou prioritu, avak ten, na rozdl od autora, vstupuje do vztahu k dlu na zklad hotovho umleckho artefaktu. Na principiln odlinosti autorskho a tenskho vztahu k dlu nic nezmn ani skutenost, e umleck vtvor me bt nedokonen, nebo me jt o fragment. Stle jde o artefakt, kter je ohranien a vydlen. Pro autora se kniha v okamiku jejho dokonen stv pouhou bezvznamnou vc, pro tene se naopak v tom samm okamiku stv pslibem dla, kter se tenm otevr. Autor se vystavuje riziku, zatmco ten je v jistm smyslu postaven ped hotovou vc, knihu kterou sta otevt a zast se. Autor se vystavuje riziku esencilnho rizika, vystavuje se nporu przdnho vnjku, s nejvym silm pracuje na dle, zatmco ten zan etbu s lehkost vlastn ano. Akoli se z tohoto hlediska etba oproti psan zd jako pasivita vi aktivit, Blanchot zdrazuje prv aktivn roli etby. Je to ten, kter dl dlo. Dlat v tomto smyslu znamen zbavovat knihu jejho charakteru vci, kterou nkdo vytvoil, dlat, aby se otevrala. ten, kter pistupuje ke knize se v lehkost je tak podle Blanchota vce tvrcem ne autor sm. Akoli je to autor, kter se mus vystavovat a ji pocitm stsujcho tlaku, nutkav poteby uniknout nebo dusiv uzavenosti vn sebe, kter je proraena a nepochopitelnm manvrem, kter postrd jakkoli pedvdateln vodtka, to rozhodujc se v umn nakonec dje skrze etbu: Umn nabv podoby zatku a pokud to vyjdme spolen s Paulem de Manem, umn se v etb stv monost jazyka autentick interpretace. Blanchot svm vkladem vztahu umlce k pvodn zkuenosti dle vyjaduje monost jaksi bludn existence, migrujc bytosti v permanentn genezi. Tato existence je postavena do kontrastu s ustavenou a uzavenou subjektivitou existujc ve svt ve

76

svch relacch k objektm. Bludn existence nenalz dn msto k trvalmu spoinut. Tento kontrast lze chpat i jako vztah mezi umnm a svtem. Umn ve svt pedstavuje hrozbu bloudn. Ovem bloudn je zrove migrac, kter ve svm permanentnm pohybu plod afirmace. Blanchot naznauje, e ve vztahu ke svtu tyto afirmace tvo jaksi oprn body, jejich poprnm se existence ve svt me dt. Tyto afirmace, akoli samy jsou zkuenost neustlho znovuzann, vytvej msta, ve kterch me mt pravda svta svj zatek. Blanchot tak vztahuje umn k djinm. Lidsk djiny chpan jako dn, ve kterm bohov ji nejsou ptomn a jet nejsou ptomn, jsou svzny s bsnickm asem bloudn, protoe bsnk je tm, kdo pebv v absenci boh. Umn svoj asovost absence asu poukazuje na as djin jakoto na przdn as. Umn ns tak informuje o povaze naeho vlastnho asu. Pomh nm, nejen proto, e ns pivd k nahldnut asu, ji nikoli z hlediska utilitrnho asu svta pouze peklenujcho dv ptomnosti, ale i proto, e ns u zaujmat odstup vi sob samm.

77

SEZNAM POUIT LITERATURY

primrn literatura Blanchot, M., Lespace littraire, Gallimard, 1955. --- La littrature et le droit la mort, in: La Part du feu, Paris, Gallimard, 1949, str. 291331. --- Le journal intime et le rcit, in: Livre venir, Garamond, 1959, str. 271-279. --- Le grand refus, in: Lentretien infini, Gallimard, 1969, str. 46-70. --- Lexprience-limite, in: Lentretien infini, Gallimard, 1969, str. 300-343. esk peklady Blanchot, M., Literrn prostor, Herrmann & synov, Praha, 1999. --- Literatura a prvo na smrt, esk literatura 2/2004, str. 194-230.

sekundrn literatura BARTHES, R., Smrt autora, Aluze, 3/2006, str. 75-77. BATAILLE, G., Erotismus, Herrmann & synov, Praha, 2001. ---Svrchovanost, Herrmann & synov, 2000. COLLIN, F., Maurice Blanchot et la question de lcriture, Gallimard, 1971 FITZGERALD, K.S.,: The Negative Eschatology of Maurice Blanchot, 1999, http://www.studiocleo.com/librarie/blanchot/kf/. FOUCAULT, M., Mylen vnjku, in: Mylen vnjku, Herrmann & synov, 2003, str. 35-70. INGARDEN, R., O poznvn literrnho dla, eskoslovensk spisovatel, Praha 1967. KENNETH, D., Blanchot and Sartre, Yale French studies, No. 3, str. 85-95. LVINAS, E., as a jin/Le temps et lautre, Dauphin, Praha-Liberec 1997 --- Existence a ten, kdo existuje, OIKOYMENH, Praha, 1997. --- La ralit et son ombre, Les Temps Modernes, Nov. 1948, str.769-789. --- Le regard du pote, in: Sur Maurice Blanchot, fata morgana, 1975, str. 7-25. --- La servant et son Maitre, in: Maurice Blanchot, fata morgana, 1975, str. 27-42. --- Entretien avec Andr Dalmas, in: Sur Maurice Blanchot, fata morgana, 1975, str. 43-52. LIBERTSON, J., Proximity, Lvinas, Blanchot, Bataille, and Communication, Hague, 1982. de MAN, P., Ne-osobn rysy kritickho dla Maurice Blanchota, esk literatura 1/2003, str. 26-43. SARTRE, J.P., Quest-ce que la littrature?, Paris, Gallimard, 1964. --- Limaginaire Psychologie phnomnologique de limagination, Gallimard, 1940.

78

RESUM

Pvodn zkuenost v mylen Maurice Blanchota Clem tto prce je pedstavit svrzn pojet umn a jeho zkuenosti, kter ve svm dle rozvj francouzsk spisovatel a kritik Maurice Blanchot na konci tyictch a v prvn polovin padestch let dvactho stolet. V tomto obdob u Blanchota vrchol snaha zachytit literaturu, poppad umn jako takov, ve vztahu k pvodn zkuenosti. Umleck dlo, kter m v pvodn zkuenosti svj zdroj, je vylenno z bn zkuenosti zasazen do rmce struktur svta. Umleck dlo pak nen pochopeno jako forma podlejc se na uskuteovn svta, ale jako vsledek extrmn zkuenosti poukazujc vn kadho svta. Prvn st studie se zabv nktermi rysy zkuenosti umn. Nejprve je pomoc rozlien mezi pojmy samoty a esenciln osamlosti vymezena rovina, do kter umn a jeho zkuenost nle. Poslze se rozborem zkuenosti Noli me legere a fenomnu nutkavho uchopen dospv ke vztahu, kter je pro umlce pvodn, ke vztahu k tomu, co se pe. Psan v tomto vztahu nepedstavuje aktivitu, ale odhaluje se ve sv pasivit, jako neukoniteln, nepestvajc. Psan tu poukazuje na nejpodstatnj rys roviny, kterou oznauje pojem esenciln osamlost: specifick asov charakter. V tomto asu dochz k radikln promn subjektu, jeho zjm i objekt. Posledn kapitola prvn sti je zamena na pojem obrazu, kter ve svm pvodnm vztahu ji neodkazuje k dnmu pedmtu. Druh st je zamena na vlastn genezi pojmu zkuenosti umn. Odrazov bod tvo vaha, ve kter se Blanchot pokou zachytit podstatn zlom ve smovn umn: umn pestv bt v dle skryto ptomnost, a ji boh nebo lid, ale samo usiluje stt se v dle ptomnm. Tato promna je sledovna na pozad vztahu umn a inspirace. Inspirace umlce stav ped radikln poadavek: zstat vrn inspiraci, kter jej vb vn svta, vn autoritativn oblasti, a zrove jet odtud vydobt dlo. Dlo se stv cestou k inspiraci. V tomto vnjku se umlec vystavuje radiklnmu pevrcen, kter jej uvd do svazku s modalitou jin smrti. Pvodn zkuenost je zkuenost, ve kter v kadm okamiku hroz radikln pevrcen. Pvodn zkuenost tvo rmec zkuenosti umn.

79

Original experience in the Thinking of Maurice Blanchot The aim of this work is to present the original concept of art and its experience, which a French writer and a critic Maurice Blanchot described in his work at the end of the 1940s and at the beginning of the 1950s. At this time an effort to depict literature, or art in relation to the Original experience culminates in Blanchots work. A work of art which has its origine in the Original experience is not incorporated into structures of the world. A work of art in this sense is not a form which is to be contemplated or understood. Art connected to the Original experience is perceived like the exile of truth. The first part of this study deals with several features of the experience of art. First of all a level is defined, by creating the distinction between the concepts of Solitude in the World and Essential Solitude, into which art and its experience belongs. Afterwards, the primary relation for a writer relation to qui secrit is stated. criture (writing) does not represent activity here, it is revealed in its pasivity as interminable, incessant. The writing points at the most essential feature of this level: specific time character. In this time a radical transformation of the subject, its interests and its objects happens. The last chapter of the first part is directed to the concept of Image, which in its original relation does not refer to any object. The second part is concerned with the actual genesis of the concept the experience of art. The starting point is made by Blanchots conception of the direction of art: art stops being hidden by the presence of gods or people and starts stressing its presence in the work of art. This transformation is perceived against the background of the relationship between art and an inspiration. An inspiration makes a radical request to an artist: to be faithful to the inspiration, which lures the artist out of the authotirtative area of his ability, and to gain a work of art from this area at the same time. A work turns into a way towards inspiration. In this outside an atrist succumbs to radical reversal and is confronted with the other death. The original experience is an experience in which the hazard of radical reversal threatens every moment. The original experience creates the scope for the experience of art.

80