19 REFLEXE 38/2010

REINKARNUJC SE DUE MEZI

PRESOKRATIKy A PLATNEM
Vojtch Hladk
Nsledujc text sleduje promny reinkarnanch pedstav v potcch
eck ilosoie. Chce upozornit na nkolik mn znmch a samozej-
mch skutenost, kter souvisej se zmnou pochopen pevtlujc se
due mezi presokratiky a Platnem, jen zakld jej vztah k nemateri-
lnmu svtu idej. Na prvnm mst nauka o reinkarnaci jist odpovd
pedevm na prastarou existenciln otzku, kter slovy klasikovmi
zn: Co bude po smrti? Tu vak zde zcela zmrn nechvme stra-
nou.
1
Stejn tak by bylo lze srovnvat argumenty pro i proti reinkar-
naci, co je bezesporu ilosoicky velmi zajmav spor
2
i ten zde vak
pomineme. To, co se pokoume na rznch antickch podobch nauky
o reinkarnaci sledovat, je jejich zasazen do celkovho ilosoickho
rozvrhu nkterch presokratik, a zejmna pak ontologick status, kte-
r v nich m due a kter pro ns me dodnes bt velmi pekvapiv.
Due, je se naas ocit mimo sv pvodn tlo, aby nsledn vstoupila
do tla jinho, poskytuje rozshl prostor k pozoruhodnm vahm.
Ty podobn jako ostatn aspekty presokratick psychologie st do
velk ilosoick syntzy, kterou podnik Platn, jen problm pevt-
lujc se due propracovv pedevm ve svm dialogu Faidn. I kdy
hlavnm pedmtem naeho zjmu zde bude pedevm pojet pevt-
lujc se due, jak je nachzme u presokratik, dan problematika z-
rove potvrzuje existenci zlomu, kter pineslo Platnovo vystoupen,
1
Autor tchto dek by rd na tomto mst zdraznil, e sm nem, co se te
platnosti reinkarnan nauky jasn nzor, povauje ji vak zejmna v kontextu
antick ilosoie za neobyejn zajmav teoretick problm s irokm obecnm
pesahem.
2
Tak nap. kesansk orthodoxie se v tomto bud musela vymezit proti pla-
tnsk ilosoii, jej pozice jsou alespo zdnliv logitj a konsekventnj.
Pokud due existuje vn, plat to nutn i pro obdob ped jejm vstupem do tla
a mus se znovu a znovu perozovat, srv. R. T. Wallis, Neoplatonism, London 1972
1
,
1995
2
, str. 100105. Reinkarnaci v r. 553 nadle psn zakzal 5. ekumenick koncil
v Konstantinopoli.
20 Vojtch Hladk
pedevm pak, jak znmo, jeho teorie idej, transcendentnch forem, je
jsou umstny mimo tento svt. Tento zlom od sebe oddluje eckou
presokratickou a klasickou ilosoii, kter pedstavuj v mnohm dva
dosti odlin pklady chpn svta.
3
Souasn vak pomh poodkrt
koeny platnskho pojet chpn due, je bude mt bezesporu ne-
smrn vliv i na dal dobu.
I. Potky reinkarnace v ecku
Jak znmo, dui () u Homra (asi 8. stolet p. Kr.), tedy v nejstar-
vrstv eckho mylen, lze nejlpe popsat jako rozdl mezi ivm
lovkem a mrtvm tlem, toti cosi jako ivotn slu, kter lovka
opout v okamiku smrti, aby odela do Hdu.
4
Jej hlavn funkce je
tedy ji od samho potku eckho mylen eschatologick. Due, je
Odysseus vyvolv z podsvt, jsou ji jen pouh stny ivch lid, kter
sice neztrcej svou pvodn individualitu, mus se vak nejprve napt
krve, aby s nimi bylo vbec mon promluvit. Mylen je zde, jak se
zd, pinejmenm bhem ivota zce spojeno s tlesnost, kterou mrtv
due v podob krve zskvaj alespo na chvli zpt.
5
Postupem asu
3
Z tohoto dvodu zde tak budeme pracovat pouze s autory, kte nejsou n-
boent myslitel, nbr ilosofov, a u nich, pinejmenm do urit mry, ra-
cionlnmi dvody podepen nauka o reinkarnaci tvo soust jejich celkovho
teoretickho rozvrhu svta.
4
Srv. B. Snell, The Discovery of the Mind in Greek Philosophy and Literature,
pel. T. G. Rosenmeyer, New york 1982, str. 815.
5
Homr, Od. XI. Jedinou vjimkou mezi mrtvmi je due Teiresia, jemu i po
smrti Persefon darovala a (Od. X,492495), a proto tak Odyssea na
rozdl od ostatnch du pozn a oslov jet pedtm, ne se napije krve (9098,
contra 139153, 390). Jak se vak zd, neznamen to, e due v Hdu nemaj pece
jen jaksi mylenkov a emocionln ivot, nebo si pinejmenm stle pamatuj
minul dje na zemi a v podsvt provozuj urit innosti (nap. 488491, 568575).
Pokud by tomu tak nebylo, postrdaly by jakkoli smysl podsvtn tresty (576600)
a odmny (601604). Due tedy nejsou zbaveny vdom, avak s vjimkou Teiresia
(100137), kter je nadn vteckou schopnost symbolizovanou zmnnmi tles-
nmi orgny i v podsvt, nevd ji, co se dle na zemi dje (155162, 491503).
Na svou pedchoz existenci pouze vzpomnaj (181203, 405434, 553562) a jsou
nazvny pzraky, , v pozdj etin pznan obrazy, i , stny.
Meme tedy uzavt, e jakmile se lidsk due na pohebn hranici zcela odpout od
svho tla (218222), co je nutn pro jej vstup do Hdu (Il. XXIII,62104), ztrc
zcela kontakt s tmto svtem, kter me bt obnoven, sms-li se opt s tlesnost
v podob krve. To vak neznamen, e nem sv stnov vdom a ctn, jejich
podoba je ovem, jak se zd, do znan mry urena jejm pedchozm ivotem.
21 REFLEXE 38/2010
se v eckm nboenskm mylen archaick doby objevuj pedstavy,
v nich je pvodn nauka o dui jako ivotn sle rozpracovna o krok
dle, take due neodchzej do Hdu trvale, nbr se pevtluj zpso-
bem, kter uruj jejich pedchoz iny.
6
Nevme pitom, zda toto uen
pinesli jako prvn do eckho svta tajemn orici,
7
amani i kontakt
s Indi doby Upaniad zprostedkovan perskou .
8
Prvn autor, kter
podle tradice zastval nauku o reinkarnaci a kter by mohl bt potn
mezi ilosofy v irokm smyslu toho slova, je mytologicko-theologick
myslitel, autor prvn eck knihy v prze a legendrn Pythagorv uitel,
Ferekyds ze Syru (lor. 544/1).
9
Teprve u pozdjch autor, z jejich
6
Srv. Xenofans, DK 21 B 7; Pindaros, II,5670, zl. 133 Snell-Maehler (citov-
no v: Platn, Meno, 81b-c); Hrodotos, Hist. II,123; In z Chiu, DK 36 B 4 a nkter
archeologick nlezy (srv. W. Burkert, Greek Religion, pel. J. Raffan, Cambridge
[Mass.] 1985, str. 296301).
7
Vyven rozbor orickho fenomnu viz W. K. Ch. Guthrie, Orpheus and
Greek Religion. A Study of the Orphic Movement, Princeton 1993, pvodn vydn:
London 1935; L. Brisson, Orphe et lOrphisme dans lAntiquit grco-romaine,
Aldershot 1995; R. Parker, Early Orphism, in: A. Powell (vyd.), The Greek World,
New york 1995, str. 483510.
8
amansk pvod mylenky pevtlovn (amansk ovem v ponkud pe-
nesenm a posunutm slova smyslu) hj zejmna E. R. Dodds, ekov a iracionlno,
pel. O. Prokop, Praha 2000, str. 137177, v nvaznosti na K. Meuli, Scythica, in:
Hermes, 70, 1935, str. 121176; a W. Burkert ve sv zsadn knize o pythagorejcch
(srv. pozn. 19 ne). Proti tto teorii vystoupil nap. Ch. H. Kahn ve svm lnku v-
novanm Empedokleovi (Religion and Natural Philosophy in Empedocles Doctrine
of the Soul, in: Archiv fr Geschichte der Philosophie, 42, 1969, str. 335, dodatek
Empedocles among the Shamans, str. 3035, petitno bez dodatku in: A. P. D. Mou-
relatos (vyd.), The Pre-Socratics, srv. pozn. 19 ne) a ve sv knize o pythagorejcch
(srv. pozn. 18 ne), kde naopak upozoruje, e nauku o pevtlovn lze v tto dob
nalzt pouze v Indii v Upaniadch, nap. Brhadranjakpaniad (piem se mu
podle jeho slov podailo zskat na svou stranu i W. Burkerta, tamt., pozn. 36). Tento
vklad vak nar na tu pot, e pvod reinkarnace je v Indii pinejmenm stejn
zhadn jako v ecku, jak nap. tvrd i D. Zbavitel v pedmluv ke svmu pekladu
Upaniad (Praha 2004, str. 12): Odkud se tyto nov nzory vzaly, nevme a patrn
se ani s jistotou nikdy nedozvme. Krom toho nen zcela jasn, jak mohlo nov
uen pekonat celou perskou i, ani by po sob zanechalo vt stopu, a vedle
severnho ecka se masovji rozit, a to i v lidov podob, pedevm v jin It-
lii, na Siclii a na Krt. Ch. H. Kahn by patrn odpovdl (tamt.), e reinkarnaci
pinesl do ecka ze sv mythick cesty do Indie osobn Pythagoras, takov zvr
je vak pirozen krajn nejist. Pokud by bylo nutn volit mezi obma navrenmi
vysvtlenmi, je amansk vysvtlen pvodu nauky o pevtlovn due, pokud
je podno v umrnn podob, peci jen vposledku pesvdivj. Jak se vak zd,
je lep se v tto otzce zdret soudu.
9
Srv. zejmna ve citovan zl. B 4 Ina z Chiu a dal texty v: H. S. Schibli,
22 Vojtch Hladk
dl mme alespo nkter zlomky, vak meme ble sledovat, jak je
nov uen zasazeno do jejich celkovho pohledu na svt, tedy jinmi
slovy, jak je vlastn povaha a podoba pevtlujc se due.
II. Empedokls
Zachovan zlomky Empedoklea z Akragantu (asi 494asi 434 p. Kr.)
stav vykladae ped problm, jak slouit nboensk pase hovoc
o reinkarnaci s fyzikln naukou, kter pedpokld tyi ivly st-
dav sluovan a rozluovan Lskou a Svrem. V souasn dob se
pitom zd nenosn ob tyto strnky Empedokleovy ilosoie oddlo-
vat a zaazovat do dvou rznch bsn z odlinch obdob jeho ivo-
ta racionlnho mld a mystickho st (i ppadn naopak), jak se
dlo zhusta dve.
10
Existence pedstav o pevtlovn due je pitom
u Empedoklea doloena zcela jist. Podle jeho slov jsou mu podrobeni
daimoni, kterm se dostalo dlouhho vku (
), rozumj nap rznmi reinkarnacemi. (Vedle zv-
at, ryb a ptk se pitom mohou pevtlovat i do rostlin, co je jinak
v eckch reinkarnanch pedstavch velmi vjimen.)
11
Je vak teba
se ptt, co se s daimony stane v okamiku, kdy pev Svr a cel svt
se znovu rozpadne do ty zkladnch prvk, z nich jej pedtm vy-
tvoila Lska. Pokud se opravdu ze ty ivl skld ve bez vjimky,
mus nevyhnuteln zaniknout i oni. Tomu by ostatn napovdalo i to,
e pi men prvk vznikaj vedle dalch bytost i jacsi dlouhovc
bohov ( ), kte jsou pravdpodobn s daimony, s ni-
mi sdlej dlouhovkost, toton.
12
Je pitom dosti pravdpodobn, e
Pherekydes of Syros, Oxford 1990, str. 113, 104127.
10
Postoje rznch badatel k tto otzce shrnuje phodn T. Vtek, Empedokls,
I: Studie, Praha, 2001, str. 8788. Bez ohledu na problm, zda Empedokls napsal
skuten dv rzn bsn ( a ), nedvn nlez doposud neznmch
Empedokleovch ver v papyru Strasb. Gr. Inv. 16656, v nich se ms jak fyzikl-
n, tak nboensk problematika, se zd potvrzovat celkovou jednotu jeho mylen.
Pro text, peklad a koment papyru srv. A. Martin O. Primavesi, LEmpdocle de
Strasbourg, Berlin New york 1999; R. Janko, Empedocles, On Nature I 233364:
A New Reconstruction of P. Strasb. Gr. Inv. 16656, in: Zeitschrift fr Papyrologie
und Epigraphik, 150, 2004, str. 126; T. Vtek, Nov Empedokleovy vere. Papyrus
ze trasburku . 16651666, in: Relexe, 27, 2005, str. 7594.
11
Empedokls, DK 31 B 115, 117, 129.
12
T, B 21, 23. Empedokls pouv, jak se zd, slova a v pod-
stat zmnn. Tak v B 59 prvn z obou vraz oznauje pravdpodobn prvky (srv.
23 REFLEXE 38/2010
Empedokls takto pouze jinmi slovy oznauje dui () chpanou
opt pedevm jako ivotn sla.
13
Vraz daimn m pak, jak je tto
dob bn, zejm vznam osudovho uren pevtlujc se bytosti,
kter se poskvrnila tm, e zabjela iv tvory.
14
Jsou-li vak pevtlujc se daimoni skuten bytosti sloen ze ty
ivl, plyne z tto interpretace ponkud zvltn zvr, e jsou stejn
jako ve ostatn zhruba a nepesn eeno tlesn i materiln
v tom smyslu, e tvo soust svta, kter vnmme naimi smysly.
Lze si je snad pedstavovat jako jemn neviditeln vzduch i jinou
jemnou ltku. U Empedoklea ostatn tlesnost tsn souvis s myle-
nm,
15
by to nakonec nen s pevtlujcm se daimonem i, jak se zd,
du nikterak pevn spjato. Poznn podstaty svta je podle Empedo-
klea pirozen zcela zsadn, nebo jen tak je mon pochopit, jak se
vyhnout poskvrn, kterou na lovku zanechv prolvn krve ivch
koment Wrightov ad loc., str. 212), kter jsou v B 6 ztotonn s jednotlivmi
olympskmi bohy. O sob pak Empedokls v B 115 prohlauje, e je jednm z dai-
mon, v B 23 a 112 se pak nevh prohlsit za boha a v B 146 popisuje zbotn
vtc, bsnk, lka a vldc (piem sm podle zachovanch nepmch sv-
dectv sploval dokonce vechny tyto kategorie).
13
Slovo se objevuje u Empedoklea jen jednou v B 138 (vyerpav meem
dui ( )), popisujcm pravdpodobn zabit obtnho zv-
ete, piem slovo due tu podle veho oznauje ivotn slu, kter je z nj bhem
obti nsilm vypuzena. Podobn vznam m pitom vraz i v B 128 a 137 ve
stejnm kontextu nsilnho obtovn i vbec zabjen, kter Empedokls rozhodn
odmt. Bylo by vak ukvapen se domnvat, e by Empedokls nepipoutl rein-
karnaci lidsk due, kter by tak musela bt nco jinho ne pevtlujc se daimn.
Jednak se i ten objevuje v souvislosti s pevtlovnm v zachovanch zlomcch jen
jednou (jinde je to Empedokls sm i vdouc mu, o kom se v tto souvislosti
mluv), jednak je to prv nauka o reinkarnaci, kter vede Empedoklea k odsouzen
zabjen ivch bytost, pi nm je vyrvna i z tla. , kter
m zejm podobnou funkci jako , lze pak podle B 145 poskvrnit patnm i-
votem. Nejpravdpodobnj se tedy zd bt zvr, e daimn je jen jin jmno pro
reinkarnujc se dui i , jinak primrn chpan jako ivotn sla.
14
Srv. zejmna Hrakleitos, DK 22 B 119: povaha je lovku daimonem
[osudem, K. S.]; Dmokritos, DK 68 B 171: tst () nebydl v stdech
ani v zlat; due () je pbytkem daimona; srv. A. Laks, Soul, Sensation, and
Thought, in: A. A. Long (vyd.), The Cambridge Companion to Early Greek Philo-
sophy, Cambridge 1999, str. 252.
15
Srv. zejmna Empedokls, DK 31 B 103, 105, 106 a 110. Pitom vraz
se zd oznaovat tlesn orgn mylen (srv. zejm. B 17,14), naopak schop-
nost zskat bosk poznn o svt (B 110 a 132) a pznan i upamatovat si na
minul reinkarnace (B 129).
24 Vojtch Hladk
tvor.
16
Schopnosti, ktermi je k nmu mon dospt, se vak, jak se
zd, v dui nenachzej, take lze tvrdit, e daimn uruje pouze osud
lovka, nikoli hloubku jeho poznn. Ch. H. Kahn se dle domnv, e
pevtlujc se st lovka mus bt tsn spojena s principem Lsky,
kter jakoto harmoni zakld jej speciickou existenci,
17
co by mlo,
jak uvidme, svou obdobu u pythagorejc. V kadm ppad, pokud je
daimn skuten tvoen ltkou ivl, nejsou ob strnky Empedokleova
mylen, nboenstv a prodovda, ve vzjemnm rozporu.
III. Pythagorejci a Filolaos
O skutench ilosoickch nzorech Pythagory (asi 570asi 490 p. Kr.),
myslitele, kter doslova fascinoval sv souasnky i nsledovnky, vme
bohuel jen velmi mlo.
18
Pomrn jist vak je, e v tsn souvis-
16
Srv. Empedokls, DK 31 B 24, 7.14, 89, 1112, 15, 23, 39, 112115, 127,
129, 136139, 141, 146147.
17
Ch. H. Kahn, Religion and Natural Philosophy in Empedocles Doctrine
of the Soul, in: A. P. D. Mourelatos (vyd.), The Pre-Socratics, New york 1974, str.
426456.
18
Zsadn prac pro souasn bdn o ranch pythagorejcch (tj. do Platnovy
doby) zstv kniha W. Burkerta Weisheit und Wissenschaft. Studien zu Pythago-
ras, Philolaos und Platon (Nrnberg 1962, anglick peklad: Lore and Science in
Ancient Pythagoreanism, pel. E. L. Minar, Jr., Cambridge [Mass.] 1972), v n jej
autor pesvdiv zpochybnil pozdj antick zprvy o pvodnm pythagoreismu,
kter vznikly pod silnm vlivem akadmick, novopythagorejsk a novoplatnsk
reinterpretace legendrn postavy mudrce Pythagora a jeho nsledovnk. Burkert
rozliuje mezi tradinm podnm o Pythagorov amansk moudrosti, proti n
stoj zejmna matematick, vda, piem jako historicky monou pijm pouze
prvn z nich. Pestoe m ve sv detailn analze pythagoreismu nesporn v mno-
ha bodech pravdu, jeho odmtnut vdeck strnky Pythagorovy osobnosti se zd
bt uplinn. Jednak Pythagora obviuje z plinho provozovn zkoumn
() a nsledn mnohouenosti () ji Hrakleitos (DK 22 B 40
a 129, srv. rovn Xenofans, DK 21 B 7,1), jednak, jak je patrn na pkladu Empe-
doklea, se v tehdejm ecku spolu mystick moudrost divotvrce a vda docela
dobe mohly v jednou lovku spojovat. Dle je tko vysvtlit, jak by z Pythagora
pozdj doba mohla udlat vynikajcho matematika, pokud by dn vznam slm
nepital.
Ch. H. Kahn nadto upozoruje na to, e Pythagoras piel do Itlie z prosted, kde
se zrodilo insk osvcenstv zastoupen postavami jako Xenofans z Kolofnu,
Hekataios z Miltu i Hrakleitos z Efesu (kter v zachovanch zlomcch cituje Py-
thagora jednm dechem s pedchozmi dvma autory) a kde bylo u od doby velkch
Milan rozeno prodn zkoumn a kosmologick spekulace. Pythagoras (i
mn pravdpodobn jeho bezprostedn nsledovnci) mohl proto pipisovat urit
25 REFLEXE 38/2010
losti s pythagorejskm ivotem dodrujcm striktn rzn nboen-
sk a morln omezen zastval uen o reinkarnaci.
19
Ponkud lpe
mme doloenu a ilosoii jeho o sto let mladho nsledovnka Filolaa
(asi 470asi 385 p. Kr.), a u pochz pmo od nj, nebo navazuje
na pedchoz pythagorejce. Due () je zde ivotn silou zce spo-
jenou s vnmnm (), nikoli vak s rozumem (), a jak se
zd, v souladu s pythagorejskou tradic se pevtluje.
20
Podle Filolaa jsou ovem kosmos a vechny vci v nm harmonicky
utvoeny () z prvk omezujcho () a neomezenho
vznam nkterm slm (tetraktys, srv. Iamblichos, Vita Pyth. 82 = DK 58 C 4)
a zdraznit vznam matematick harmonie ve svt i vytvoit nauku o dchajcm
kosmu. Pythagorejskou mylenku o harmonii spojujc ve svt protikladn prin-
cipy pak mohl dle vytit Hrakleitos (Pythagoras and the Pythagoreans. A Bri-
ef History, Indianopolis-Cambridge 2001, str. 14, 1417, 3438). C. A. Huffman
(s. v. Pythagoras, in: Stanford Encyclopedia of Philosophy, http://plato.stanford.edu/
entries/pythagoras/ [navtveno 11. 6. 2010]) je k tmto Kahnovm zvrm pon-
kud skeptick, i on vak pipout, e Pythagoras zastval nauku o tom, e svt je
strukturovan podle sla (tetraktys), kter mu dv jeho morln vznam.
19
Srv. C. A. Huffman, The Pythagorean Tradition, in: A. A. Long (vyd.), The
Cambridge Companion to Early Greek Philosophy, Cambridge 1999, str. 6870; t,
Pythagoras. Pythagorovo uen o pevtlovn due () paroduje ji Xenofans
v DK 21 B 7, naopak pzniv (s nejvt pravdpodobnost) o nm mluv Empedokls
v DK 31 B 129.
20
Klov je pitom Filolav zlomek DK 44 B 14 (srv. Platn, Gorg. 493a n.;
Crat. 400c), podle nj due () je za trest svzna s tlem ( ) a po-
hbena v nm jako v hrob ( ), a B 13, v nm je popisovno rozmstn
jednotlivch lidskch duevnch a tlesnch schopnost. Due () je zde spolu
s vnmnm () spojena se srdcem () a prohlena za vlastn vem ivo-
ichm (), na rozdl nap. od rozumu (), kter sdl v hlav a pinle pouze
lovku. Huffman ve svm komenti ad loc., str. 404406, na zklad ilologickch
argument reviduje star nzory pedchozch uenc vyslovujcch se v neprospch
pravosti tohoto zlomku. Sm jej vak rovn nakonec jako prav nepijm proto, e
povauje uit slova due v nm za nesluiteln se zlomkem B 13, kter povauje
za zcela jist prav. Takto vyosten zvr nen ovem nutn nen pinejmenm
zejm, pro by due z B 14 musela bt a comprehensive term embracing all the
psychological faculties, na rozdl od uho pojet due sdlc podle B 13 v srdci,
kter je vlastn kadmu ivoichu a je spojena s vnmnm. Me bt docela dobe,
podobn jako v B 14, pojata zce coby ivotn sla, kter je odlin od a kter
se pevtluje.
Pro detailn rozbor Filolaovch zlomk s mnohmi soudobmi paralelami srv.
diplomovou prci A. my, Nauka o principech u Filola z Krotnu a pthagorejs-
tv v 5. st. p. n. l., Praha 2009, obhjenou na FARu, FF UK (dkuji autorovi za
poskytnut sv prce).
26 Vojtch Hladk
().
21
Stejn jako ve ostatn mus tedy i due bt jakousi harmo-
ni tchto protiklad, zasazenou zejm do jaksi jemn ltky.
22
Pokud
pitom Filolaos zastval nauku o reinkarnaci, nutn z toho opt vyplv,
e due, kter se pevtluje, je i u nj tlesn i materiln ve stejnm
smyslu, jako je tomu u Empedoklea, to znamen, tvo soust svta da-
nho naim smyslm.
23
To by dobe souhlasilo s Aristotelovm svdec-
tvm: jako jsou napklad ve vzduchu takzvan odtpky (),
kter jsou vidt v paprscch pronikajcch oknem Zd se, e tent
smysl [jako uen atomist] m tak uen pythagorejc. Nkte z nich
toti hlsali, e du jsou odtpky () ve vzduchu, kdeto jin za
dui pokldali to, co jimi pohybuje. To tvrdili proto, e jsou pr, jak se
zd, v nepetritm pohybu, i kdy je pln bezvt.
24
Podle obecn
pijmanho Aristotelova tvrzen se pythagorejci nedomnvali, e by
mimo smyslov vci existovala dokonce ani sla a ztotoovali je
s vcmi samotnmi.
25
Tot ovem mus opt platit i o dui, kter je
jako ve ostatn tlesn. Existenci netlesnch princip mimo smyslov
svt toti postuloval rovn podle Aristotela a Platn.
26
IV. Platn
Platn (427347 p. Kr.) se ve Faidnu podle veho vyrovnv s ob-
ma pedchozmi mysliteli, anebo pinejmenm koncepcemi, kter
21
Filolaos, DK 44 B 1, srv. B 2, A 9, k harmonii svtovho uspodn srv. B 6.
Povaha Filolaova svta je pitom, jak se zd, zrove matematick a me bt tak
takto poznvna (B 3, 4).
22
Srv. DK 44 A 23 vetn Huffmanova komente ad loc., str. 328330, dle:
Aristotels, Pol. VIII,5,1340b18 nn.
23
C. A. Huffman se (tamt., str. 330332) domnv, e v ppad Filolaa (stejn
jako Empedoklea) je teba rozliovat mezi du coby tlesnm principem ivota
a jinou okultn du, kter se pevtluje. To je ovem pouze odsouvn problmu
o krok dle, nikoli jeho een, protoe pokud je ve sloeno z Filolaem popsa-
nch princip, mus bt i okultn due jakousi harmoni protiklad omezujcho
a neomezenho.
24
Aristotels, De an. I,2,404a34,1620; srv. Probl. 15,913a5 nn.
25
K otzce role sel u Pythagora a jeho nsledovnk srv. pozn. 19 ve.
26
Aristotels, Met. I,6,987b27 nn., cel kapitola I,6 Metafyziky je pak vnov-
na vzniku Platnovy teorie idej jakoto princip nezvislch na smyslovch v-
cech. K relevanci a pvodnosti Aristotelova vkladu pythagorejskch nauk oproti
pozdjm akadmickm interpretacm srv. W. Burkert, Weisheit und Wissenschaft;
C. A. Huffman, Pythagoras.
27 REFLEXE 38/2010
zastvali.
27
Jeho hlavnmi spolubesednky jsou v tomto dialogu Sim-
mis a Kebs, kte poslouchali Filolaa,
28
a i pedstava, kter se
zde vyvrac, je pinejmenm velmi ilolaovsk due je neviditeln
a netlesn harmonie ( ) mezi prvky,
ze kterch se skld tlo, piem v okamiku jeho smrti zanik spolu
s nm.
29
S touto pedstavou souvis dal nmitka vznesen proti nauce
o reinkarnaci, kter upozoruje na to, e nelze vylouit, e due pece
jen po uritm potu prodlanch vtlen me zaniknout. Tlo
je pak jakmsi pltm (), kter due bhem jednoho vtlen
znovu a znovu vytv a kter v dalch ivotech mn.
30
Obdobnou
pedstavu tla jako atu, do kterho se lovk rod, nachzme pitom
i u Empedoklea.
31
To ve by velmi dobe odpovdalo situaci, kter se
zd bt u obou pedchozch myslitel due je vposledku tlesn, i
lpe eeno, tvoena tlesnmi prvky.
27
K podrobnjmu vkladu Faidna srv. M. Dixsaut, Platon, Phdon, vod,
pekl. a pozn., Paris 1991; . pinka, Due a zlo v dialogu Faidn. Due a e, I,
Praha 2009.
28
Srv. Platn, Phd. 60d-e. Filolaovm kem je podle tradice i Echekrats, po-
slucha Faidnova len zvru Skratova ivota (srv. DL VIII,46 a Iamblichos, Vita
Pyth. 267). Platn vak, jak se zd, recipuje Filolaovu nauku pedevm ve Filbovi,
23c27c (srv. C. A. Huffman, Philolaus of Croton, str. 106107), kdy podv v-
klad, e neomezeno ( ), a omezen ( ) se spojuj dohromady do
vznikn ke jsoucnosti z mr, vytvoench s pomoc omezen (
). Platn navc pidv jet pinu
(), zejm proto, e bez hledn a znalosti skuten piny jednotlivch vc
skonila ve Faidnu, 95e-99d, Skratova ran prodovdn zkoumn nespn.
29
Platn, Phd. 85e86d, pro to, e tato nauka by mohla pochzet od Filolaa,
svd i jej naden pijet od jeho ka Echekrata (88d): Neobyejn toti m
dovede zaujmout, nyn i kdykoli jindy, tahle mylenka, e nae due je jaksi har-
monie, a kdy byla vyena, jaksi m upamatovala, e i j sm jsem dve ml toto
mnn. Teorii o zdrav jakoto rovnovze prvk, z nich se skld tlo, zastval
rovn Alkmain z Krotnu (srv. DK 24 B 4), kter rovn podal dkaz o nesmr-
telnosti due v Platnov Faidru 245c246a, srv. C. A. Huffman, s. v. Alcmaeon, in:
Stanford Encyclopedia of Philosophy, http://plato.stanford.edu/entries/alcmaeon/
[navtveno 11. 6. 2010].
30
Platn, Phd. 86e88b. K obma nmitkm srv. . pinka, Due a zlo v dialogu
Faidn, str. 4852.
31
Srv. DK 31 B 126: [Nutnost daimony (?)] odv v at () zcela podivn
z masa. K Empedokleovi jako zdroji tohoto obrazu plt ve Faidnu srv. M. Dix-
saut, Platon, Phdon, str. 359, pozn. 203. Empedokls je pitom podle veho prvnm
autorem, kter v ecku tuto metaforu tla jako atu due pouv, srv. T. Vtek,
Empedokls, III: Koment, Praha 2006, str. 550.
28 Vojtch Hladk
Platnv Skrats relativn snadno odr prvn nmitku, e due
je harmoni bezprostedn spjatou s tlem,
32
avak pouze dky tomu,
e pedstav svou teorii idej, se mu poda dokzat, e due pin do
tla ivot, a proto neme nikdy sama zaniknout.
33
Due je tedy i zde
pochopena pedevm jako princip ivota.
34
Akoli je podle Skrata
dui teba co nejvce oddlovat od tla a spe ne tlu je vposledku
podobnj a pbuznj idejm, kter jsou netlesnmi principy vc
vznikajcch ve smyslovm svt a jsou mimo jin poznateln rozu-
mem, jednoduch a nezniiteln. Due proto pev i po smrti, me
se pod vlivem vn stt tlesnou (), co pak ovlivuje
jej osud po smrti.
35
Jak se tedy zd, due nen ani u Platna v psnm
slova smyslu netlesn a spe je, obrazn eeno, jaksi napjata upro-
sted mezi tlesnm svtem smysl a netlesnmi idejemi, ve vztahu
k nim se zakld jej skuten podstata.
V Timaiu,
36
kde, jak se zd, na nkterch mstech Platn rovn
reaguje na Empedoklea,
37
je situace podobn. Due je spjata s tlem
svta, kterm pohybuje, a nelze o n ci ani e je zcela tlesn, ani ne-
tlesn.
38
Dleit je vak rozlien, je Platn in na zatku dialogu
(a je m obdobu ve Faidnu) mezi smyslovm svtem, kter chpeme
za pomoci vnmn a kter neustle prochz vzniknm a zaniknm,
a idejemi, kter due chpe za pomoci rozumu () a kter jsou je-
din vskutku jsouc.
39
Bosk rozum v ns, jen je nesmrtelnou a pe-
vtlujc se st lidsk due, je pak umstn do hlavy a, podobn jako
u Empedoklea, opt nazvn daimonem, jeho osud bhem pevtlovn
zvis, jako ji ostatn ve Faidnu, na tom, ke kter stran zmnnho
32
Phd. 90c95a.
33
Tamt. 95a107b, srv. K. Thein, Vynlez vc. O Platnov hypotze idej,
Praha 2008, str. 103236.
34
Srv. Platn, Phaedr. 245c246a, kde se o du k, e se stle pohybuje
(), a je tud nesmrteln, protoe se pohybuje sama od sebe ()
a nen pohybovna nim jinm zven.
35
Platn, Phd. 63e69e, 77e84b.
36
Nen bez zajmavosti, e tradice tento dialog spojuje s pythagorejcem Timaiem
z Loker. Diogens Laertios dokonce uvd anekdotu o tom, e pi jeho psan Platn
vyuil Filolaovu knihu, kterou za velkou stku koupil (DL VIII,85).
37
Srv. V. Hladk, Empedoklev Sfairos v pohledech antickch interpret, in:
Listy ilologick, 131, 2008, str. 393401.
38
Platn, Tim. 34a36e, 41b43a, 69c72d.
39
Tamt. 27d-28a, 30b-c.
29 REFLEXE 38/2010
rozlien se budeme v ivot obracet.
40
Rozdl oproti Empedokleovi,
kter osud daimna spojuje pedevm s jeho pedchozm poskvrnnm,
je zejm.
V. Problmy monismu a dualismu, imanence
a transcendence
1. Jak se zd, Platn je s nejvt pravdpodobnost prvn autor, kter
vedle smyslovho svta postuloval nco mu vnjho, toti netlesn
svt idej, poznateln rozumem.
41
V dsledku toho je vak teba zsadn
pozmnit i nauku o pevtlovn due, pejatou od pedchozch autor.
V Platnov ilosoii sice due nepestv bt spjata s tlem lovka
a svta, take kupkladu i jej nesmrteln st je umstna do hlavy,
m-li vak bt zaruena jej nesmrtelnost, mus bt nadle vztaena
k vnm idejm. Naproti tomu, jak se zd, jet u Empedoklea i
40
Tamt. 90ad, rozum nm byl dn doslova jako daimn, due pitom dostv
pidlenho, i si vybr svho osudovho daimona i v jinch Platnovch dialozch
(Phd. 107d6, 108b3, 113d2, Resp. X,617e1, 620d8), nikde jinde vak s nm nen
takto ztotonna. Mohlo by se zde tedy jednat o vliv Empedoklea. Ostatn i popis
cyklu pevtlen, kter nsleduje (Tim. 90e92c), je teba spe ne za vn vklad
pokldat za parodii jeho reinkarnan nauky. (Spolen mezi Empedokleem a Tima-
iem je nap. to, e jednotliv fze i druhy reinkarnace jsou podobnm zpsobem
piazeny ke tyem ivlm.) Srv. V. Hladk, Empedoklev Sfairos, str. 399401.
41
Dal autor, kter by mohl pichzet do vahy jako pvodce rozlien mezi
tlesnm a netlesnm je Parmenids. I u nj vak podle veho rozumem poznatel-
n svt nemnnho byt, stojc oproti promujcmu a klamavmu svtu smysl,
je jen skutenm zkladem veker, toliko zdnliv zmny. Akoli jsou tedy oba
svty poznvny i vnmny rznm zpsobem, jsou ve skutenosti toton. Je
nap. pznan, jak jeho zlomek B 7/8 pechz, ponaje verem 42, plynule od
ontologie ke kosmologii, piem kosmos se tak jako celek veho stv jakmsi
spojujcm momentem mezi obma Parmenidovmi svty. Stejn tak mme u Sim-
plikia dochovan Eudmovy poznmky o tom, e Parmenidovo byt bylo vykldno
kosmologicky jako svt, srv. Simplikios, In Arist. Phys. 133,2129, 142,28143,8
(= Eudmos, zl. 44, 45). K Eudmov interpretaci Parmenida srv. Simplikios, In
Arist. Phys. 115,16116,5, 138,29139,3 (= Eudmos, zl. 43, 37a). (Za upozornn
dkuji T. Drvotovi.) Neptomnost transcendentnho, od naeho kosmu odlinho
svta plat v zsad i pro atomisty, podle nich a nikoli podle Platna je tedy patrn
teba Parmenida vykldat, srv. pozn. 43. Anaxagorv nelze tak povaovat za
cosi netlesnho a od ostatnch vc odlinho v B 12 je nap. nazvn nejjemnj
a nejist ze vech vc, ostr hranice mezi nm a jimi se tedy nezd bt ptom-
na (srv. rovn Platnovu kritiku Anaxagora ve Faidnu [97b-98b], kde Skrats
nakonec zjiuje, e nen narozdl od idej dostatenou pinou vysvtlujc
povahu svta).
30 Vojtch Hladk
u pythagorejc byla v posledku zakotvena v tlesnosti. Akoli u Filolaa
byla snad harmonie stojc v zkladu due chpna jako nco netlesn-
ho, pot spov v tom, e se jedn o harmonii, je spojuje prvky, kter
jsou zasazeny do promnlivho svta smysl a mohou podlhat zkze,
proti emu je tak ve Faidnu namena Platnova hlavn nmitka.
2. Proti podan rekonstrukci Empedokleovy a pythagorejsk nauky
o dui jakoto pevtlujc se, avak zrove nutn tlesn entit by
bylo jist mon namtnout, e se nikde expressis verbis nic podobnho
nek. Pot je, e se dvme na cel problm z jin perspektivy ne
presokratovt myslitel a mme mon podvdomou snahu ztoto-
nit dui s nm netlesnm. Pokud vak neexistuje rozdl mezi tmto
svtem smysl a onm svtem idej, nem smysl mezi tlesnm a ne-
tlesnm rozliovat. Kdyby byli Empedokls i Filolaos dotzni, jak
vlastn je povaha reinkarnujc se due a z eho se skld, patrn by
odpovdli, e je vytvoena na zklad stejnch princip jako ostatn
svt, pouze je snad jemnj, ist i trvalej ne ve ostatn.
Oproti platnsk transcendenci i dualismu dvou svt tu mme co
do inn s imanenc i monismem svta jednoho.
42
Tyto termny jsou
vak ponkud zavdjc, nebo druh dva jsou vytvoeny v zvislosti
na prvnch, vi nim je tak jedin lze vymezit a deinovat. Ve svt,
v nm Platnovi pedchdci mluv o dui, vak podobn rozlien
ztrcej smysl. Naprosto ve je toti obsaeno v jednotnm svt, za
jeho hranicemi (pokud je m) a vn nj nen ji nic.
Uritou pot, na kterou narme, sname-li se myslet pesn on-
tologick status reinkarnujc se due u presokratik, a se kterou se po-
tkaj nkte interpreti, je ponkud pekvapiv skutenost, e takovto
due je, jak jsme vidli, stejn jako ve ostatn tlesn a situovan do
smyslovho svta. V tomto bod jsme dnes, jak se zd, do znan mry
ovlivnni platnskm ddictvm. Je tak mimo jin velmi tk pojme-
novat situaci popisovanou u presokratik adekvtnmi pojmy. Jak bylo
eeno, rozlien mezi idelnm a materilnm, transcendentnm
a imanentnm i dualismem a monismem zde nutn selhv (by
posledn uveden pr pojm je mon nejvhodnj), nebo svt, do
kterho pat presokratick due, je zcela jednotn a neexistuje nic vnj-
ho, k emu by se due mohla podobn jako u Platna vzthnout
42
Pojem monismus zde pouvme v podobnm smyslu jako vznamn bi-
olog a nboensk reformtor Ernst Haeckel, zakladatel Nmeck monistick ligy
(Deutscher Monistenbund).
31 REFLEXE 38/2010
a dky emu by mohla bt zaloena jej vlastn existence. Domnvme
se proto, e k adekvtnmu pochopen presokratick pozice oproti po-
zici platnsk je teba uveden rozlien odmtnout jako neadekvtn.
S obdobnou situac, kdy obdobn prov pojmy nejsou na mst, se,
jak znmo, lze setkat i u jinch ne presokratickch myslitel.
3. Platnv pedpoklad samostatnho svta idej si vak vynucuje i pro-
mnu due, kter se k nmu vztahuje. Zatmco u Empedoklea zvis jej
osud v bhu reinkarnac pedevm na jejm poskvrnn z pedchozch
provinn a nutnost poznat povahu svta souvis s eschatologi jen voln,
u Platna mus due usilovat, aby byla svtu idej co nejpodobnj, tedy
jinmi slovy, aby se stala racionln. Zatmco tedy s du, i pesnji
eeno s jej nejvy, rozumovou st, je nadle spojeno poznn svta
inteligibilnch forem, tlo zprostedkovv dui poznn smyslovho
svta.
43
Zatmco v eckm archaickm mylen rozum () je tou
poznvacch schopnost, kter nm umouje nahldnout hloubji do
povahy tohoto svta,
44
u Platna se obrac k svtu zcela jinho du.
Jak bylo prv eeno, due jakoto princip ivota se stv svm
vztahem k idejm vnm, transcendentlnm inteligibilnm princi-
pm sama racionln. Je do urit mry vyvzna ze svta tlesnosti
a ocit se mimo nj kdesi na pomez tlesnho svta smysl a inteligibil-
nho svta idej. Souasn je tak dky sv ne zcela tlesn existenci s to
poznvat ideje lec mimo smyslov svt. V tom tak spov zsadn
rozdl oproti presokratikm (zejmna tm ve uvedenm), u nich je
due vdy tlesn a tvo jednotu se svtem, do nj cele nle.
V platnskm dualismu jsou tak od sebe oste ontologicky oddleny
tlesn svt smysl a transcendentn svt idej, stejn jako nae pozn-
vac schopnosti, kter se k nim vztahuj. Naproti tomu u presokratik
(opt zejmna ve uvedenm) rozumem nepoznvme skutenost,
kter by byla bytostn odlin od svta smysl, nbr pouze jakousi
hlub, zkladnj vrstvu fenomenlnho svta, kter ve svm celku
vak vposledku nelze myslet jinak ne jednotn.
43
Srv. dleit pspvek Ch. H. Kahna Democritus and the Origins of Moral
Psychology (in: American Journal of Philology, 106, 1985, str. 131), v nm autor
dokazuje, e rozlien mezi smyslovm a rozumovm poznnm lze sice v zrodku
vystopovat ji u Parmenida a jeho nsledovnk (vetn pythagorejce Filolaa), dsled-
nji je vak odliuje a Dmokritos a deinitivn je od sebe oddluje a Platn.
44
Srv. B. Snell, The Discovery of the Mind, str. 1215; K. von Fritz, Nous, no-
ein, and their Derivatives in Pre-Socratic Philosophy (Excluding Anaxagoras), in:
A. P. D. Mourelatos (vyd.), The Pre-Socratics, New york 1974, str. 2385.
32 Vojtch Hladk
4. Zd se pitom, e Platn byl pi prosazovn tohoto rozlien velmi
spn a nvrat k nevinnosti jeho pedchdc je po nm jen velmi
obtn. Platnsk ostr rozdlen skutenosti m bezesporu nesmrn
vliv na nsledujc dobu, kde obdobnou formu dualismu nachzme
u cel ady myslitel, a to nkdy velmi neekan. Zvolme-li si od star-
ho ecka dosti vzdlen pklad z obdob novovk ilosoie, jmenovit
Benedikta Spinozu, lze ci, e i u nj lovk nle do dvou z nekone-
n mnoha atribut substance, toti do atributu rozlehlosti (attributum
extensionis) a mylen (cogitationis).
45
Pestoe Spinoza postuluje
jednu substanci lec v zkladu veho, ve vztahu k obma atributm
proti vemu oekvn nezastv pozici blzkou monismu i imanenci
pedplatnskch myslitel, nbr od samho potku pedpokld rozdl
mezi mylenm a tlesnost. Ten je mon spojit opt dohromady jen
dky metafyzickmu pedpokladu o jednot vech atribut na nejhlub
ontologick rovin jedin vezahrnujc substance. Stv se tak ddicem
netoliko Descartova dualismu, kter vede nepekroiteln ez mezi res
cogitans a res extensa, ale cel dlouh tradice, je sah a k Platnovi.
U nj vak oba tyto oste odlien svty jet stle spojuje due, zsti
vztaen k tlesnmu, zsti k inteligibilnmu svtu.
46
45
B. Spinoza, Etika, II, schol. k prop. 7, srv. schol. k prop. 21.
46
Vchozm eckm textem Empedoklea a Filolaa je pro ns klasick edice:
H. Diels W. Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker, Berlin 1951
6
, od n se
vak asto odchylujeme s ohledem na: Empedocles, The Extant Fragments, vyd.,
vod a kom. M. R. Wright, London Indianapolis 1995; C. A. Huffman, Philolaus
of Croton. Pythagorean and Presocratic, Cambridge 1993. Eudmovy zlomky ci-
tujeme podle edice: Eudemos von Rhodos, Fragmenta, ed. F. Wehrli, Basel 1969
2

(Die Schule des Aristoteles, VIII). Nen-li uvedeno jinak, antick autory citujeme
v nsledujcch pekladech, kter si ovem asto upravujeme podle naich poteb:
Presokratici K. Svoboda, Zlomky pedsokratovskch myslitel, Praha 1962
2
; Platn,
Faidn, Praha 1994
3
, Faidros 2000
5
, Filbos, Praha 1994
3
, Timaios, Praha 1996
2

(pel. F. Novotn); Aristotels, O dui, in: t, lovk a proda, pel. A. K
M. Mrz, Praha 1984, str. 165314.
K tmatu obecn lze doporuit nsledujc literaturu s dalmi odkazy: H. Lorenz,
s. v. Ancient Theories of Soul, in: Stanford Encyclopedia of Philosophy, http://plato.
stanford.edu/entries/ancient-soul/ [navtveno 11. 6. 2010]; H. Barto, Oima lkae.
Studie k potk eckho mylen o lidsk pirozenosti z hlediska rozlien tlo-due,
erven Kostelec 2006; t, Nesmrteln psych a putujc daimn, in: Relexe, 29,
2005, str. 2757.
Tato studie vznikla v rmci grantovho projektu Ran eck ilosoie a prodo-
vda II, GA R P401/10/0520.
33 REFLEXE 38/2010
ZUSAMMENFASSUNG
The article focuses on the development of the conception of the rein-
carnating soul between the Presocratics and Plato. Empedocles and
Philolaus are the two Presocratic thinkers who professed reincarnation
and whose work is preserved suficiently well in order to place their
doctrine of the soul into the appropriate philosophical and cosmological
context. Although according to them the soul passes over from one body
into another, it seems that both consider it to be a material entity,
that is, composed out of the four elements or identical with a harmony
subsisting in a material substrate. In the Phaedo Plato reacts against the
previous psychological conceptions, apparently similar to the ones held
by Empedocles and Philolaus, since Plato considers them insuficient
to ground the immortality of the soul. He, in turn, proves the souls
immortality by assimilating the soul to the transcendent and immaterial
Forms. The article also considers the implications of the distinctions,
introduced only by Plato, between material and immaterial, or tran-
scendent and immanent, as they have inluenced and still inluence our
understanding of the early Greek philosophical concepts.
SUMMARy
The article focuses on the development of the conception of the re-
incarnating soul between the Presocratics and Plato. Empedocles and
Philolaus are the two Presocratic thinkers who professed reincarnation
and whose work is preserved suficiently well in order to place their
doctrine of the soul into the appropriate philosophical and cosmologi-
cal context. Although according to them the soul passes over from one
body into another, it seems that both consider it to be a material entity,
that is, composed out of the four elements or identical with a harmony
subsisting in a material substrate. In the Phaedo Plato reacts against the
previous psychological conceptions, apparently similar to the ones held
by Empedocles and Philolaus, since Plato considers them insuficient
to ground the immortality of the soul. He, in turn, proves the souls
immortality by assimilating the soul to the transcendent and immate-
rial Forms. The article also considers the implications of the distinc-
tions, introduced only by Plato, between material and immaterial, or
transcendent and immanent, as they have inluenced and still inluence
our understanding of the early Greek philosophical concepts.
34 Vojtch Hladk