2

The narrative of Arthur

Gordon Pym

Edgar Allan Poe

3
4
 Edgar Allan Poe Edgar Allan Poe

The narrative of Arthur Gordon Pym Dobrodružství Arthura Gordona Pyma

PREFACE
UPON my return to the United States a few months ago, after the extraordinary series of adventure in the South Seas
and elsewhere, of which an account is given in the following pages, accident threw me into the society of several gen-
tlemen in Richmond, Va., who felt deep interest in all matters relating to the regions I had visited, and who were con-
stantly urging it upon me, as a duty, to give my narrative to the public. I had several reasons, however, for declining
to do so, some of which were of a nature altogether private, and concern no person but myself, others not so much so.
One consideration which deterred me was, that, having kept no journal during a greater portion of the time in which I
was absent, I feared I should not be able to write, from mere memory, a statement so minute and connected as to
have the appearance of that truth it would really possess, barring only the natural and unavoidable exaggeration to
which all of us are prone when detailing events which have had powerful influence in exciting the imaginative faculties.
Another reason was, that the incidents to be narrated were of a nature so positively marvellous, that, unsupported as
my assertions must necessarily be (except by the evidence of a single individual, and he a half-breed Indian), I could
only hope for belief among my family, and those of my friends who have had reason, through life, to put faith in my
veracity -the probability being that the public at large would regard what I should put forth as merely an impudent and
ingenious fiction. A distrust in my own abilities as a writer was, nevertheless, one of the principal causes which pre-
vented me from complying with the suggestion of my advisers.
Among those gentlemen in Virginia who expressed the greatest interest in my statement, more particularly in regard
to that portion of it which related to the Antarctic Ocean, was Mr. Poe, lately editor of the Southern Literary Messenger,
a monthly magazine, published by Mr. Thomas W. White, in the city of Richmond. He strongly advised me, among oth-
ers, to prepare at once a full account of what I had seen and undergone, and trust to the shrewdness and common
sense of the public -insisting, with great plausibility, that however roughly, as regards mere authorship, my book
should be got up, its very uncouthness, if there were any, would give it all the better chance of being received as truth.
Notwithstanding this representation, I did not make up my mind to do as he suggested. He afterward proposed (find-
ing that I would not stir in the matter) that I should allow him to draw up, in his own words, a narrative of the earlier
portion of my adventures, from facts afforded by myself, publishing it in the Southern Messenger under the garb of
fiction. To this, perceiving no objection, I consented, stipulating only that my real name should be retained. Two num-
bers of the pretended fiction appeared, consequently, in the Messenger for January and February, (1837), and, in or-
der that it might certainly be regarded as fiction, the name of Mr. Poe was affixed to the articles in the table of con-
tents of the magazine.
The manner in which this ruse was received has induced me at length to undertake a regular compilation and publica-
tion of the adventures in question; for I found that, in spite of the air of fable which had been so ingeniously thrown
around that portion of my statement which appeared in the Messenger (without altering or distorting a single fact), the
public were still not at all disposed to receive it as fable, and several letters were sent to Mr. P.'s address, distinctly
expressing a conviction to the contrary. I thence concluded that the facts of my narrative would prove of such a nature
as to carry with them sufficient evidence of their own authenticity, and that I had consequently little to fear on the
score of popular incredulity.
This expose being made, it will be seen at once how much of what follows I claim to be my own writing; and it will
also be understood that no fact is misrepresented in the first few pages which were written by Mr. Poe. Even to those
readers who have not seen the Messenger, it will be unnecessary to point out where his portion ends and my own
commences; the difference in point of style will be readily perceived.
A. G. PYM. New-York, July, 1838.

CHAPTER I I.
Mé jméno je Artur Gordon Pym. Můj otec byl
úctyhodným kupcem s námořnickým zbožím v
Nantucketu, kde jsem se narodil. Můj děd po matce byl
advokátem s dobrou praksí. Měl ve všem štěstí a
spekuloval velmi úspěšně s akciemi Edgartonské Nové
Banky, jak se dříve nazývala. Těmito a jinými prostředky
dosáhl toho, že uložil dost slušné peníze. Byl mi víc
nakloněn, myslím, než komukoli jinému na světě, a tak
jsem čekal, že zdědím i hlavní část všeho jeho majetku.

Když mi bylo šest let, poslal mne do školy starého pana

Rickettse, jednorukého muže výstředních mravů, - jejž
dobře znal každý, kdo kdy přišel do Nového Bedfordu.
Zůstal jsem u něho ve škole do šestnáctého roku, kdy
jsem se odebral na akademii pana E. Ronalda na návrší.
Tam jsem se seznámil se synem jistého pana Barnarda,
kapitána, jenž konal plavby ponejvíce ve službách Lloyda
& Vredenburgha. Pan Barnard je rovněž velmi dobře
znám po Novém Bedfordu, a jak mám za to, mám
mnoho příbuzných v Edgartonu. Jeho syn se jmenoval
August a byl asi o dva roky starší než já. Byl se svým
otcem na velrybářské výpravě na "John Donaldsonu", a

5

I will relate one of these adventures by way of introduction
to a longer and more momentous narrative. One night
there was a party at Mr. Barnard's, and both Augustus and
myself were not a little intoxicated toward the close of it. As
usual, in such cases, I took part of his bed in preference to
going home. He went to sleep, as I thought, very quietly (it
being near one when the party broke up), and without say-
ing a word on his favorite topic. It might have been half an
hour from the time of our getting in bed, and I was just
about falling into a doze, when he suddenly started up, and
swore with a terrible oath that he would not go to sleep for
any Arthur Pym in Christendom, when there was so glorious
a breeze from the southwest. I never was so astonished in
my life, not knowing what he intended, and thinking that
the wines and liquors he had drunk had set him entirely
beside himself. He proceeded to talk very coolly, however,
saying he knew that I supposed him intoxicated, but that
he was never more sober in his life. He was only tired, he
added, of lying in bed on such a fine night like a dog, and
was determined to get up and dress, and go out on a frolic
with the boat. I can hardly tell what possessed me, but the
words were no sooner out of his mouth than I felt a thrill of
the greatest excitement and pleasure, and thought his mad
idea one of the most delightful and most reasonable things
in the world. It was blowing almost a gale, and the weather
was very cold -it being late in October. I sprang out of bed,
nevertheless, in a kind of ecstasy, and told him I was quite
as brave as himself, and quite as tired as he was of lying in
bed like a dog, and quite as ready for any fun or frolic as
any Augustus Barnard in Nantucket.
We lost no time in getting on our clothes and hurrying
down to the boat. She was lying at the old decayed wharf
by the lumber-yard of Pankey & Co., and almost thumping
her side out against the rough logs. Augustus got into her
and bailed her, for she was nearly half full of water. This
being done, we hoisted jib and mainsail, kept full, and
started boldly out to sea.
The wind, as I before said, blew freshly from the south-
west. The night was very clear and cold. Augustus had
taken the helm, and I stationed myself by the mast, on the
deck of the cuddy. We flew along at a great rate -neither of
us having said a word since casting loose from the wharf. I
now asked my companion what course he intended to
steer, and what time he thought it probable we should get
back. He whistled for a few minutes, and then said crustily:
"I am going to sea -you may go home if you think proper."
Turning my eyes upon him, I perceived at once that, in
spite of his assumed nonchalance, he was greatly agitated.
I could see him distinctly by the light of the moon -his face
was paler than any marble, and his hand shook so exces-
sively that he could scarcely retain hold of the tiller. I found
that something had gone wrong, and became seriously
alarmed. At this period I knew little about the management
of a boat, and was now depending entirely upon the nauti-
cal skill of my friend. The wind, too, had suddenly in-
creased, as we were fast getting out of the lee of the land -
still I was ashamed to betray any trepidation, and for al-
stále jen mi vyprávěl o všech svých příhodách v Jižním
Tichém Oceánu. Často jsem s ním chodil domů a
zůstával u něho celý den, někdy i celou noc. Spávali
jsme v téže posteli a tu mne dovedl udržet ve bdění až
do úsvitu, vyprávěje mi příhody o domorodcích z ostrova
Tinianu a jiných míst, jež ze svých plaveb kdy navštívil.
Nakonec nemohl jsem se ubránit zájmu o to, o čem
vyprávěl, a zvolna jsem pocítil velikou touhu jít na moře.
Měl jsem sám plachetní loď, zvanou Ariel, jež měla cenu
asi sedmdesáti pěti dolarů. Měla polopalubu s kajutou, a
byla vyztužena jako šalupa, - zapomněl jsem její
nosnost, ale unesla deset osob bez přílišného přecpání. V
tomto člunu jsme prováděli nejšílenější kousky na světě;
a když si teď na ně vzpomínám, zdá se mi k neuvěření,
že jsem dnes ještě živ.
Chci podat jedno z těch dobrodružství jako úvod k
dalšímu a vážnějšímu vyprávění. Jednoho večera byla u
Barnardů společnost, a já a August jsme byli ke konci
nemálo opilí. Jako obvykle v takových případech, lehl
jsem si s ním, místo abych šel domů. Lehl si, jak se mi
zdálo, velice klidně (byla skoro jedna, když se společnost
rozešla) a nehlesl ani slůvkem o svém obvyklém
předmětě. Uplynulo asi půl hodiny od chvíle, kdy jsme si
lehli. a já zrovna usínal, když August náhle vstal a dal se
do hrozného klení, že prý nebude ani za živý svět spát k
vůli nějakému Arturu Pymovi, když je tak nádherný vítr
od jihozápadu. Co živ jsem nebyl tak udiven, nevěda. co
vlastně zamýšlí, a mysle, že víno s likéry, které pil, ho
zcela zbavilo smyslů. Mluvil však dál velmi klidně, říkaje,
že ví, že já ho mám za opilého, ale že nikdy co živ nebyl
tak střízliv. Dodal, že se mu jen příčí ležet jako pes v
posteli, když je tak krásná noc, a že je odhodlán vstát,
obléci se a vyjet pro zábavu na člunu. Stěží mohu říci, co
mne chytlo, ale sotvaže ta slova pronesl. cítil jsem osten
nejprudšího vzrušení a touhy, a přijal jsem jeho šílenou
myšlenku jako nejrozkošnější a nejrozumnější věc na
světě. Vál skoro vichr a počasí bylo velice studené, vždyť
bylo ke konci října. Nicméně, vyskočil jsem z lože s
jakýmsi zápalem a řekl, že jsem stejně statečný jako on,
a stejně jako on syt toho, ležet v posteli jako pes, a
stejně odhodlán k jakékoli švandě neb ztřeštěnosti jako
jakýkoli August Barnard v Nantucketu.
Neztráceli jsme čas dlouhým oblékáním a seběhli ke
člunu. Kotvil u staré a zašlé rejdy u skladiště Parker &
Co. a otloukal si neustále bok o hrubé trámy. August do
něho skočil a vyprázdnil jej, neboť byl zpola pln vody.
Když to bylo hotovo, vztyčili jsme stožár s plachtou,
natočili k větru a odvážně vyjeli na moře.
Vítr, jak jsem řekl, vál ostře od jihozápadu. Noc byla
velice jasná a studená. August se chopil kormidla a já se
postavil ke stěžni, na krytu kajuty. Vyjeli jsme plnou
rychlostí, nikdo z nás nepromluvil slova od vyplutí z
rejdy. Zeptal jsem se svého soudruha, jakým chce jet
směrem a za jaký asi čas myslí, že přijedem nazpět.
Hvízdal po několik minut a pak mrzutě odsekl: "Já jedu
na moře, - ty můžeš jet domů, myslíš-li!" Pohlédnuv
naň, spatřil jsem náhle, že přes svou strojenou
lhostejnost je velmi pobouřen. Viděl jsem ho jasně v
měsíční záři, -měl tvář bledší než mramor a jeho ruka se
tak třásla, že sotva udržel vratidlo. Viděl jsem, že cosi
není v pořádku, a vážně jsem se polekal. V té době jsem
se pramálo vyznal v řízení člunu a byl jsem úplně závislý
na plaveckém umění svého přítele. Vítr též pojednou
zesílil, sotva jsme se dostali ze závětří země, - ale já se
přec styděl u— kázat nějaký strach a asi půl hodiny jsem
zarytě mlčel. Nicméně, už jsem to déle nemohl vydržet a
řekl Augustovi, že by bylo záhodno se vrátit. Jako dřív,
trvalo bezmála minutu, než odpověděl, nebo vůbec vzal
6
most half an hour maintained a resolute silence. I could
stand it no longer, however, and spoke to Augustus about
the propriety of turning back. As before, it was nearly a
minute before he made answer, or took any notice of my
suggestion. "By-and-by," said he at length -"time enough -
home by-and-by." I had expected a similar reply, but there
was something in the tone of these words which filled me
with an indescribable feeling of dread. I again looked at the
speaker attentively. His lips were perfectly livid, and his
knees shook so violently together that he seemed scarcely
able to stand. "For God's sake, Augustus," I screamed, now
heartily frightened, "what ails you? -what is the matter? -
what are you going to do?" "Matter!" he stammered, in the
greatest apparent surprise, letting go the tiller at the same
moment, and falling forward into the bottom of the boat -
"matter -why, nothing is the -matter -going home -d-d-
don't you see?" The whole truth now flashed upon me. I
flew to him and raised him up. He was drunk -beastly drunk
-he could no longer either stand, speak or see. His eyes
were perfectly glazed; and as I let him go in the extremity
of my despair, he rolled like a mere log into the bilge-
water, from which I had lifted him. It was evident that,
during the evening, he had drunk far more than I sus-
pected, and that his conduct in bed had been the result of a
highly-concentrated state of intoxication -a state which, like
madness, frequently enables the victim to imitate the out-
ward demeanour of one in perfect possession of his senses.
The coolness of the night air, however, had had its usual
effect -the mental energy began to yield before its influence
-and the confused perception which he no doubt then had
of his perilous situation had assisted in hastening the catas-
trophe. He was now thoroughly insensible, and there was
no probability that he would be otherwise for many hours.
It is hardly possible to conceive the extremity of my terror.
The fumes of the wine lately taken had evaporated, leaving
me doubly timid and irresolute. I knew that I was alto-
gether incapable of managing the boat, and that a fierce
wind and strong ebb tide were hurrying us to destruction. A
storm was evidently gathering behind us; we had neither
compass nor provisions; and it was clear that, if we held
our present course, we should be out of sight of land before
daybreak. These thoughts, with a crowd of others equally
fearful, flashed through my mind with a bewildering rapid-
ity, and for some moments paralyzed me beyond the possi-
bility of making any exertion. The boat was going through
the water at a terrible rate -full before the wind -no reef in
either jib or mainsail -running her bows completely under
the foam. It was a thousand wonders she did not broach to
-Augustus having let go the tiller, as I said before, and I
being too much agitated to think of taking it myself. By
good luck, however, she kept steady, and gradually I re-
covered some degree of presence of mind. Still the wind
was increasing fearfully, and whenever we rose from a
plunge forward, the sea behind fell combing over our
counter, and deluged us with water. I was so utterly be-
numbed, too, in every limb, as to be nearly unconscious of
sensation. At length I summoned up the resolution of de-
spair, and rushing to the mainsail let it go by the run. As
might have been expected, it flew over the bows, and, get-
ting drenched with water, carried away the mast short off
by the board. This latter accident alone saved me from in-
stant destruction. Under the jib only, I now boomed along
before the wind, shipping heavy seas occasionally over the
counter, but relieved from the terror of immediate death. I
took the helm, and breathed with greater freedom as I
found that there yet remained to us a chance of ultimate
escape. Augustus still lay senseless in the bottom of the
boat; and as there was imminent danger of his drowning
(the water being nearly a foot deep just where he fell), I
contrived to raise him partially up, and keep him in a sitting
position, by passing a rope round his waist, and lashing it
to a ringbolt in the deck of the cuddy. Having thus arranged
zřetel na mou poznámku. "Hned", pravil konečně, - času
dost, - hned budem zpátky". Očekával jsem sic takovou
odpověď, ale bylo cosi v těchto slovech, co mne plnilo
nepopsatelným pocitem hrůzy. Znovu jsem na něho
pozorně pohlédl. Jeho rty byly úplně zsinalé a kolena se
mu tak prudce třásla, že se sotva udržel na nohou. Pro
Boha, Auguste", vykřikl jsem opravdu vyděšen, "co je ti?
Co se stalo? Co chceš dělat?" - "Co se stalo!" koktal s
naj— větším zdánlivě překvapením, pustiv téže chvíle
vratidlo a svaliv se vpřed na dno lodi, - "stalo - ne, nic se
- nestalo - jedem domů - co-co-což nevidíš?" Nyní se mi
úplně rozbřesklo. Skočil jsem k němu a postavil ho. Byl
opilý, - opilý pod obraz, - nemohl už ani stát, ani mluvit,
ani hledět. Oči měl úplně skleněné; a jak jsem ho v
svém krajním zoufalství nechal, svalil se jak špalek do
vody v lodi, z níž jsem ho vytáhl. Bylo zřejmo, že během
večera pil mnohem více, než jsem předpokládal a že
jeho chování v posteli bylo výsledkem nejprudšího stavu
opilství, - stavu, jenž, stejně jak šílenství, činí oběť často
schopnou nápodobu vnější chování člověka při plném
vědomí. Tu však chlad nočního vzduchu obvykle
zapůsobil, - duševní energie se počala vzdávat jeho
vlivu, - a zmatený pojem, jejž jistě tehdy měl o svém
zhoubném stavu, pomáhal ještě urychlení katastrofy. Byl
nyní úplně bezvládný a nebylo nejmenší naděje, že bude
jiný na mnoho hodin.
Je stěží možno pochopit krajnost mé hrůzy. Dým vy.
pitého vína se vypařil, nechav mne dvojnásob plachého a
nerozhodného. Věděl jsem, že sám jsem naprosto
neschopen člun řídit a že ostrý vítr a prudký odliv nás
ženou do zkázy. Za námi se zřejmě stahovala bouře;
neměli jsme ani kompas, ani potravu, a bylo jasno, že
budeme-li ve své plavbě pokračovat, budeme před
jitrem z dohledu břehu. Tyto myšlenky, se spoustou
jiných, stejně hrozných, blýskaly mi hlavou poplašnou
rychlostí, a po několik okamžiků mne činily naprosto
neschopným jakéhokoli pohybu. Člun letěl vodami
příšernou rychlostí, - jak vítr, - maje plachty rozvinuty, a
lodní boky zcela pod pěnou. Byl věru velký div, že se
nepřekotil, když August pustil, jak jsem už řekl,
kormidlo, a já byl přespříliš rozrušen, abych myslel na
to, chopit se ho sám. Na štěstí však dobře drželo, a já se
zvolna trochu vzpamatoval. Vítr se stále příšerně
vzmáhal; kdykoli jsme se vyhoupli přídí, moře nám
přečíslo celou záď a zaplavilo nás. Byl jsem na celém těle
tak úplně prokřehlý, že jsem už skoro ani necítil.
Konečně jsem si opět dodal zoufalé zmužilosti a vrhnuv
se k hlavní plachtě, prudce ji strhl. Jak se dalo čekat,
sletěla přes bok a namočivši se, utrhla stožár u samé
paluby. Jen tato nehoda zachránila mne od okamžité
zkázy. Jen s malou plachtou uháněl jsem po větru,
zaplavován občas velkými vlnami., ale již bez hrůzy
okamžité smrti. Chopil jsem se kormidla, a dýchal
volněji, nebol jsem shledal, že rám přec zbývá naděje
konečného vyváznutí. August, stále beze smyslů, ležel
na dně člunu; a ježto hrozilo nebezpečí, že se utopí
(neboť tam, kde padl, sáhala voda na stopu vysoko), s
námahou jsem ho poněkud zdvihl a držel ho v sedící
poloze tím, že jsem ho v pase obtočil provazem, který
jsem přivázal ke kruhu kajuty. Vykonav tak všecko, jak
jsem nejlépe mohl ve svém zkřehlém a rozrušeném
stavu, poručil jsem se Bohu a rozhodl se, že přijď si
cokoli, budu vše snášet s veškerou chrabrostí, jíž jsem
schopen.
7
every thing as well as I could in my chilled and agitated
condition, I recommended myself to God, and made up my
mind to bear whatever might happen with all the fortitude
in my power.
Hardly had I come to this resolution, when, suddenly, a
loud and long scream or yell, as if from the throats of a
thousand demons, seemed to pervade the whole atmos-
phere around and above the boat. Never while I live shall I
forget the intense agony of terror I experienced at that
moment. My hair stood erect on my head -I felt the blood
congealing in my veins -my heart ceased utterly to beat,
and without having once raised my eyes to learn the source
of my alarm, I tumbled headlong and insensible upon the
body of my fallen companion.
I found myself, upon reviving, in the cabin of a large whal-
ing-ship (the Penguin) bound to Nantucket. Several persons
were standing over me, and Augustus, paler than death,
was busily occupied in chafing my hands. Upon seeing me
open my eyes, his exclamations of gratitude and joy ex-
cited alternate laughter and tears from the rough-looking
personages who were present. The mystery of our being in
existence was now soon explained. We had been run down
by the whaling-ship, which was close-hauled, beating up to
Nantucket with every sail she could venture to set, and
consequently running almost at right angles to our own
course. Several men were on the look-out forward, but did
not perceive our boat until it was an impossibility to avoid
coming in contact -their shouts of warning upon seeing us
were what so terribly alarmed me. The huge ship, I was
told, rode immediately over us with as much ease as our
own little vessel would have passed over a feather, and
without the least perceptible impediment to her progress.
Not a scream arose from the deck of the victim -there was
a slight grating sound to be heard mingling with the roar of
wind and water, as the frail bark which was swallowed up
rubbed for a moment along the keel of her destroyer -but
this was all. Thinking our boat (which it will be remembered
was dismasted) some mere shell cut adrift as useless, the
captain (Captain E. T. V. Block, of New London) was for
proceeding on his course without troubling himself further
about the matter. Luckily, there were two of the look-out
who swore positively to having seen some person at our
helm, and represented the possibility of yet saving him. A
discussion ensued, when Block grew angry, and, after a
while, said that "it was no business of his to be eternally
watching for egg-shells; that the ship should not put about
for any such nonsense; and if there was a man run down, it
was nobody's fault but Henderson, the first mate, now took
the matter up, being justly indignant, as well as the whole
ship's crew, at a speech evincing so base a degree of heart-
less atrocity. He spoke plainly, seeing himself upheld by the
men, told the captain he considered him a fit subject for
the gallows, and that he would disobey his orders if he
were hanged for it the moment he set his foot on shore. He
strode aft, jostling Block (who turned pale and made no
answer) on one side, and seizing the helm, gave the word,
in a firm voice, Hard-a-lee! The men flew to their posts,
and the ship went cleverly about. All this had occupied
nearly five minutes, and it was supposed to be hardly
within the bounds of possibility that any individual could be
saved -allowing any to have been on board the boat. Yet,
as the reader has seen, both Augustus and myself were
rescued; and our deliverance seemed to have been brought
about by two of those almost inconceivable pieces of good
fortune which are attributed by the wise and pious to the
special interference of Providence.
While the ship was yet in stays, the mate lowered the
jolly-boat and jumped into her with the very two men, I
believe, who spoke up as having seen me at the helm. They
had just left the lee of the vessel (the moon still shining
brightly) when she made a long and heavy roll to wind-
ward, and Henderson, at the same moment, starting up in
Sotva jsem došel k tomuto rozhodnutí, tu náhle za. zněl
hlasitý a dlouhý křik a jek, jakoby z hrdel tisíce démonů,
a prostoupil veškero ovzduší kol člunu i nad ním. Co živ
budu, nezapomenu na onu krajní úzkost hrůzy, již jsem
v té chvíli zakusil. Vlasy se mi na hlavě zježily, - cítil
jsem krev v žilách ustydlou, - srdce mi úplně přestalo
bít, a nevzhlédnuv ani, abych se poučil o zdroji svého
leknutí, skácel jsem se střemhlav a beze smyslů na tělo
svého ležícího druha.
Když jsem se zas vzpamatoval, nacházel jsem se v
kabině veliké, velrybářské lodi ("Tučňáka"), plovoucí do
Nantucketu. Několik osob stálo nade mnou a August,
bledší než mrtvola, pilně mi třel ruce. Jakmile spatřil, že
otvírám oči, jeho výkřiky štěstí a radosti budily jak smích
tak slzy u drsně vyhlížejících přítomných osob.
Tajemství, jak jsme byli zachráněni, bylo pak brzy
vysvětleno. Byli jsme potopeni velrybářskou lodí, jež na
nás narazila, spěchajíc do Nantucketu se všemi
plachtami, jež mohla rozvinout, a takto jela skoro v
pravém úhlu na směr naší plavby. Několik mužů se
dívala z vyhlídek na přídi, ale zpozorovali náš člun, až
když už bylo nemožno vyhnout se srážce; a jejich
výstražné křiky, když nás spatřili, bylo to, co mne tak
příšerně poděsilo. Veliká loď, jak mi řekli, přejela náš
člun tak snadno, jak by on byl přejel pírko, a aniž
postřehla nejmenší závady ve vlastní plavbě. Ani hlas
nevyšel z paluby oběti - byl slyšet jen slabý, vrzavý
zvuk, mísící se s hukotem větru a vody, jak křehká
bárka, jež byla pohlcena, se třela na okamžik o kýl svého
zhoubce, - ale to bylo vše. Kapitán E. T. V. Block z
Nového Londýna, maje náš člun (jenž byl, nutno
připomenout, bez stožáru) za pouhou kocábku,
odnesenou příbojem, a bezvýznamnou, chtěl pokračovati
ve své plavbě, aniž se víc o věc staral. Na štěstí dva z
hlídky s určitostí tvrdili, že viděli někoho u našeho
kormidla a odvozovali možnost jej zachránit. Následovalo
rokování, když se Block rozlítil a po chvíli pravil, že "není
jeho věcí být věčně na stráži nad vaječnými skořápkami;
že loď se pro žádný takový nesmysl nemůže obrátit; a
jestliže při tom byl kdo smeten do vln, není to vinou
nikoho jiného, než jeho - a ať se utopí, ďas ho vem", či
něco podobného. Henderson, první kormidelník, se věci
chopil, právem jsa rozhořčen, stejně jako celá posádka,
nad řečí, jevící tak necitelnou ukrutnost. Mluvil
nepokrytě, vida, že mužstvo s ním souhlasí a řekl
kapitánovi, že patří na šibenici, a že se on jeho
rozkazům vzpírá, byť by měl být za to pověšen ve chvíli,
kdy vkročí na břeh. Odstrčil Blocka ( jenž velmi zbledl a
neodpověděl), skočil na záď, a chopiv se kormidla,
vykřikl rázně: "Proti větru! Muži přiskočili na svá místa, a
loď se pěkně otočila. To vše se událo asi v pěti minutách
a myslelo se, že bude už sotva možno kohokoli
zachránit, - v případě, že vůbec někdo na palubě člunu
byl. A přece, jak čtenář viděl, i já i Augustin jsme byli
zachráněni; a naše záchrana zdála se být dílem dvou
skoro nepochopitelných šťastných okolností, jež moudří a
zbožní lidé přičítají zvláštním zakročením prozřetelnosti.
Zatím, co loď se zastavovala, kormidelník spustil
záchranný člun a vskočil do něho, tuším, že právě s
oněmi dvěma muži, kteří mne prý zahlédli u kormidla.
Sotvaže opouštěli závětrní stranu lodi (měsíc stále jasně
zářil), u— činila tato dlouhý, těžký obrat po větru, a
Henderson v témže okamžiku, vztyčiv se na místě,
8
his seat bawled out to his crew to back water. He would say
nothing else -repeating his cry impatiently, back water!
black water! The men put back as speedily as possible, but
by this time the ship had gone round, and gotten fully un-
der headway, although all hands on board were making
great exertions to take in sail. In despite of the danger of
the attempt, the mate clung to the main-chains as soon as
they came within his reach. Another huge lurch now
brought the starboard side of the vessel out of water nearly
as far as her keel, when the cause of his anxiety was ren-
dered obvious enough. The body of a man was seen to be
affixed in the most singular manner to the smooth and
shining bottom (the Penguin was coppered and copper-
fastened), and beating violently against it with every
movement of the hull. After several ineffectual efforts,
made during the lurches of the ship, and at the imminent
risk of swamping the boat I was finally disengaged from my
perilous situation and taken on board -for the body proved
to be my own. It appeared that one of the timber-bolts
having started and broken a passage through the copper, it
had arrested my progress as I passed under the ship, and
fastened me in so extraordinary a manner to her bottom.
The head of the bolt had made its way through the collar of
the green baize jacket I had on, and through the back part
of my neck, forcing itself out between two sinews and just
below the right ear. I was immediately put to bed -although
life seemed to be totally extinct. There was no surgeon on
board. The captain, however, treated me with every atten-
tion -to make amends, I presume, in the eyes of his crew,
for his atrocious behaviour in the previous portion of the
adventure.
In the meantime, Henderson had again put off from the
ship, although the wind was now blowing almost a hurri-
cane. He had not been gone many minutes when he fell in
with some fragments of our boat, and shortly afterward one
of the men with him asserted that he could distinguish a
cry for help at intervals amid the roaring of the tempest.
This induced the hardy seamen to persevere in their search
for more than half an hour, although repeated signals to
return were made them by Captain Block, and although
every moment on the water in so frail a boat was fraught to
them with the most imminent and deadly peril. Indeed, it is
nearly impossible to conceive how the small jolly they were
in could have escaped destruction for a single instant. She
was built, however, for the whaling service, and was fitted,
as I have since had reason to believe, with air-boxes, in the
manner of some life-boats used on the coast of Wales.
After searching in vain for about the period of time just
mentioned, it was determined to get back to the ship. They
had scarcely made this resolve when a feeble cry arose
from a dark object that floated rapidly by. They pursued
and soon overtook it. It proved to be the entire deck of the
Ariel's cuddy. Augustus was struggling near it, apparently
in the last agonies. Upon getting hold of him it was found
that he was attached by a rope to the floating timber. This
rope, it will be remembered, I had myself tied around his
waist, and made fast to a ringbolt, for the purpose of keep-
ing him in an upright position, and my so doing, it ap-
peared, had been ultimately the means of preserving his
life. The Ariel was slightly put together, and in going down
her frame naturally went to pieces; the deck of the cuddy,
as might have been expected, was lifted, by the force of
the water rushing in, entirely from the main timbers, and
floated (with other fragments, no doubt) to the surface -
Augustus was buoyed up with it, and thus escaped a terri-
ble death.
It was more than an hour after being taken on board the
Penguin before he could give any account of himself, or be
made to comprehend the nature of the accident which had
befallen our boat. At length he became thoroughly aroused,
and spoke much of his sensations while in the water. Upon
his first attaining any degree of consciousness, he found
vykřikl k mužstvu: "Zpět!" Neřekl pranic víc, opakuje jen
netrpělivě svůj výkřik: "Zpět, zpět!" Muži obrátili s
největší možnou rychlostí; ale v té době loď se otočila a
plula rychle vpřed, ačkoli se všichni ze všech sil dřeli,
aby stáhli plachty. Přes to, že to byl nebezpečný pokus,
kormidelník se chopil lodního řetězu, jakmile mu přišel
na dosah. Novým, mocným zakymácením vyhoupl se
pravý bok lodi z vody ven až skoro ke kýlu, a tu se
zjevila příčina jeho úzkosti. Bylo vidět lidské tělo,
připoutané co nejzvláštnějším způsobem k hladkému a
lesknoucímu se dnu lodi ("Tučňák" byl pobit a nýtován
mědí), a naráželo do něho prudce každým pohybem lodi.
Po několikerých neúspěšných pokusech, za stálého
kymácení lodi a za hrozícího nebezpečí, že se člun
potopí, byl jsem konečně vyproštěn ze své hrozivé
polohy, a vzat na palubu, - neboť ono tělo bylo tělem
mým. Bylo zjištěno, že jeden krokvový svorník se
vykloubil a proraziv měděný plech, zadržel mne; jak
jsem přišel pod loď, a připevnil mne tak zvláštním
způsobem k jejímu spodku. Hlavice svorníku projela mi
límcem zelené vlněné kazajky, již jsem měl na sobě, a
prorazila zadní částí krku, mezi dvěma šlachami, těsně
pod pravým uchem. Byl jsem okamžitě uložen na lože, -
ač se zdálo, že ve mně není jiskérky života. Na lodi
nebylo žádného lékaře. Nicméně kapitán mne ošetřoval
se vší pozorností, - aby se ospravedlnil, jak mám za to, v
očích posádky za kruté chování v předešlé chvíli té
příhody.
Mezitím Henderson odrazil opětně od lodi, ač vítr dul
nyní skoro jak hurykán. Netrvalo dlouho, když narazil na
zbytky našeho člunu a krátce na to, jeden z těch, kdo
byli s ním, tvrdil, že rozeznává volání o pomoc v
přestávkách mezi hučením bouře. To pohnulo smělé
plavce, aby pokračovali ve svém hledání po více než půl
hodiny, ač jim byly kapitánem Blockem opakovány
signály k návratu a ač každý okamžik na vodách v tak
vratkém člunu hrozil jim nejtemnější smrtelnou záhubou.
Opravdu, je skoro nemožno pochopit, jak malý člun, na
němž byli, mohl ujít zkáze jen jediný okamžik. Ale byl
stavěn pro lov velryb a byl opatřen, jak jsem později
důvodně předpokládal, vzduchovými komorami, na
způsob některých záchranných člunů, jichž se užívá ve
Walesu.
Když marně hledali, asi po zmíněnou dobu, rozhodli se
vrátit se na loď. Sotva však učinili své rozhodnutí,
zaslechli slabý výkřik od temného předmětu, jenž plul
prudce kolem. Pustili se za ním a hned jej dosáhli.
Ukázalo se, že je to celý kryt kajuty z "Ariela". August se
u něho zmítal, zřejmě v posledním tažení. Když se ho
zmocnili, ukázalo se, že je připoután provazem k plo-
voucímu trámu. Provaz, jak se pamatujete, obtočil jsem
já sám kol jeho pasu a uvázal ke kruhu kajuty, abych ho
udržel v sedící poloze, a tento čin, jak je zřejmo, na-
konec přispěl k záchraně jeho života. "Ariel" byl lehce
zbudován a jak byl potopen, jeho kostra se přirozeně
rozbila na kusy; střecha kajuty, jak se dalo očekávat,
byla odtržena silou dovnitř se valící vody, úplně z hlav-
ního trámoví, a plula (s jinými troskami) po hladině;
August se s ní udržel nad vodou a unikl tak příšerné
smrti.
Uplynula víc než hodina od doby, co byl vzat na palubu
"Tučňáka", než mohl cokoli o sobě povědět, nebo chápat
povahu neštěstí, jež stihlo naši loď. Konečně se zcela
vzpamatoval a mnoho mluvil o svých pocitech, pokud byl
ve vodě. Když po prvé nabyl nejnižšího stupně vědomí,
nalézal se pod hladinou, toče se kolem nepostižitelnou
9
himself beneath the surface, whirling round and round with
inconceivable rapidity, and with a rope wrapped in three or
four folds tightly about his neck. In an instant afterward he
felt himself going rapidly upward, when, his head striking
violently against a hard substance, he again relapsed into
insensibility. Upon once more reviving he was in fuller pos-
session of his reason -this was still, however, in the great-
est degree clouded and confused. He now knew that some
accident had occurred, and that he was in the water, al-
though his mouth was above the surface, and he could
breathe with some freedom. Possibly, at this period the
deck was drifting rapidly before the wind, and drawing him
after it, as he floated upon his back. Of course, as long as
he could have retained this position, it would have been
nearly impossible that he should be drowned. Presently a
surge threw him directly athwart the deck, and this post he
endeavored to maintain, screaming at intervals for help.
just before he was discovered by Mr. Henderson, he had
been obliged to relax his hold through exhaustion, and,
falling into the sea, had given himself up for lost. During
the whole period of his struggles he had not the faintest
recollection of the Ariel, nor of the matters in connexion
with the source of his disaster. A vague feeling of terror
and despair had taken entire possession of his faculties.
When he was finally picked up, every power of his mind had
failed him; and, as before said, it was nearly an hour after
getting on board the Penguin before he became fully aware
of his condition. In regard to myself -I was resuscitated
from a state bordering very nearly upon death (and after
every other means had been tried in vain for three hours
and a half) by vigorous friction with flannels bathed in hot
oil -a proceeding suggested by Augustus. The wound in my
neck, although of an ugly appearance, proved of little real
consequence, and I soon recovered from its effects.
The Penguin got into port about nine o'clock in the morn-
ing, after encountering one of the severest gales ever ex-
perienced off Nantucket. Both Augustus and myself man-
aged to appear at Mr. Barnard's in time for breakfast -
which, luckily, was somewhat late, owing to the party over
night. I suppose all at the table were too much fatigued
themselves to notice our jaded appearance -of course, it
would not have borne a very rigid scrutiny. Schoolboys,
however, can accomplish wonders in the way of deception,
and I verily believe not one of our friends in Nantucket had
the slightest suspicion that the terrible story told by some
sailors in town of their having run down a vessel at sea and
drowned some thirty or forty poor devils, had reference
either to the Ariel, my companion, or myself. We two have
since very frequently talked the matter over -but never
without a shudder. In one of our conversations Augustus
frankly confessed to me, that in his whole life he had at no
time experienced so excruciating a sense of dismay, as
when on board our little boat he first discovered the extent
of his intoxication, and felt himself sinking beneath its in-
fluence.
CHAPTER II
In no affairs of mere prejudice, pro or con, do we deduce
inferences with entire certainty, even from the most simple
data. It might be supposed that a catastrophe such as I
have just related would have effectually cooled my incipient
passion for the sea. On the contrary, I never experienced a
more ardent longing for the wild adventures incident to the
life of a navigator than within a week after our miraculous
deliverance. This short period proved amply long enough to
erase from my memory the shadows, and bring out in vivid
light all the pleasurably exciting points of color, all the pic-
turesqueness, of the late perilous accident. My conversa-
tions with Augustus grew daily more frequent and more
intensely full of interest. He had a manner of relating his
stories of the ocean (more than one half of which I now
rychlostí, s provazem otočeným třikrát či čtyřikrát těsně
kolem krku. V okamžiku na to cítil, že je puzen rychle
vzhůru, když hlavou prudce narazil na tvrdý předmět, a
tak se zas zhroutil do bezvědomí. Když opět ožil, byl sice
při plném vědomí, - přece však stále krajně zmaten a
tupý. Tu poznal, že se stalo jisté neštěstí, a že je ve
vodě, ač ústa měl nad hladinou a mohl dosti volně
dýchat, Je možno, že v této době kryt byl hnán rychlostí
větru a táhl jej za sebou, plovoucího na znaku. Opravdu,
pokud se mohl udržet v takové poloze, bylo skoro
nemožno, aby se utopil, Tu náhle jej vlna hodila přímo
až na kryt a toto místo hleděl si udržet, volaje v
přestávkách o pomoc. Právě ve chvíli, než byl objeven
panem Hendersonem, byl nucen únavou povolit a pad-
nuv do moře, myslil, že je ztracen. Po celou dobu svého
zápasu neměl nejslabšího ponětí o "Arielu", aniž o čem-
koli, týkajícím se příčiny jeho pohromy. Matný pocit
hrůzy a zoufalství se zcela zmocnil jeho smyslů. A když
byl konečně vytažen, rozum mu úplně vypověděl službu
a, jak bylo řečeno, trvalo to asi hodinu od doby, co přišel
na palubu "Tučňáka", nežli si úplně uvědomil své
postavení. Co mne se tyče, já jsem byl vzkříšen ze
stavu, hraničícího skoro se smrtí (a to když půl čtvrté
hodiny zkoušeli marně všecko možné), po účinném tření
flanelem, namočeným v horkém oleji, - prostředkem
navrženým Augustem. Rána na mém krku, ač měla
hrozný vzhled, měla ve skutečnosti pramalé následky a
já se brzy vzpamatoval z jejích účinků.
"Tučňák" vplul do přístavu kolem deváté ráno, po pře-
konání jednoho z nejprudších vichrů, na jaké se kdy v
Nantucketu pamatovali. Podařilo se nám s Augustem
přijít včas u Barnardů k snídaní - jež byla na štěstí poně-
kud zpožděna pro onu včerejší noční společnost Zdá se
mi, že všichni u stolu byli sami přílišně znaveni, než aby
si všimli našich strhaných tváří, jež by věru nesnesly
přílíšně přísného zkoumání. Školáci však dovedou divy v
podvádění, a já jsem přesvědčen, že ani jeden z naších
přátel v Nantucketu neměl nejmenšího podezření, že
hrůzostrašné vyprávění některých plavců ve městě, jak
potopili na moři jednu loď a utopili aspoň třicet, čtyřicet
nešťastníků, týče se "Ariela", mého kamaráda neb mne.
My oba spolu jsme od těch dob přečasto o věci mluviti,
ale nikdy ne bez chvění. V jednom z našich rozhovorů
August mi upřímně přiznal, že po celý svůj život neza-
kusil tak mučivých pocitů hrůzy, jako když na palubě
našeho malého člunu si po prvé uvědomil stupeň svého
opilství a cítil, jak klesá pod jeho účinkem.
II.
V žádné události, na kterou hledíme předpojatě, pro
nebo proti, nemůžem odvodit důsledky s naprostou jis-
totou, ba ani z faktů těch nejprostších. Mohlo by se mys-
let, že katastrofa, již jsem právě zde vylíčil, účinně och-
ladí mou počínající vášeň po moři. Naopak, nikdy jsem
nezakusil žhavější touhy po divokých dobrodružstvích
námořnického života, jako v prvním týdnu po našem
zázračném vyváznutí. Tato krátká doba úplně stačila,
aby z mé paměti vymazala stíny, a přivedla na světlo
všecky ty příjemně dráždivé a pestré podrobnosti,
všecku tu barvitost poslední nebezpečné příhody. Mé
hovory s Augustem byly den ze dne častější a zajímavě-
jší. On uměl vyprávět své příhody na oceáně (z nichž víc
než půli dnes pokládám za pouhé výmysly) a to tak pou-
10
suspect to have been sheer fabrications) well adapted to
have weight with one of my enthusiastic temperament and
somewhat gloomy although glowing imagination. It is
strange, too, that he most strongly enlisted my feelings in
behalf of the life of a seaman, when he depicted his more
terrible moments of suffering and despair. For the bright
side of the painting I had a limited sympathy. My visions
were of shipwreck and famine; of death or captivity among
barbarian hordes; of a lifetime dragged out in sorrow and
tears, upon some gray and desolate rock, in an ocean un-
approachable and unknown. Such visions or desires -for
they amounted to desires -are common, I have since been
assured, to the whole numerous race of the melancholy
among men -at the time of which I speak I regarded them
only as prophetic glimpses of a destiny which I felt myself
in a measure bound to fulfil. Augustus thoroughly entered
into my state of mind. It is probable, indeed, that our inti-
mate communion had resulted in a partial interchange of
character.
About eighteen months after the period of the Ariel's dis-
aster, the firm of Lloyd and Vredenburgh (a house con-
nected in some manner with the Messieurs Enderby, I be-
lieve, of Liverpool) were engaged in repairing and fitting
out the brig Grampus for a whaling voyage. She was an old
hulk, and scarcely seaworthy when all was done to her that
could be done. I hardly know why she was chosen in pref-
erence to other good vessels belonging to the same owners
-but so it was. Mr. Barnard was appointed to command her,
and Augustus was going with him. While the brig was get-
ting ready, he frequently urged upon me the excellency of
the opportunity now offered for indulging my desire of
travel. He found me by no means an unwilling listener -yet
the matter could not be so easily arranged. My father made
no direct opposition; but my mother went into hysterics at
the bare mention of the design; and, more than all, my
grandfather, from whom I expected much, vowed to cut me
off with a shilling if I should ever broach the subject to him
again. These difficulties, however, so far from abating my
desire, only added fuel to the flame. I determined to go at
all hazards; and, having made known my intentions to Au-
gustus, we set about arranging a plan by which it might be
accomplished. In the meantime I forbore speaking to any of
my relations in regard to the voyage, and, as I busied my-
self ostensibly with my usual studies, it was supposed that I
had abandoned the design. I have since frequently exam-
ined my conduct on this occasion with sentiments of dis-
pleasure as well as of surprise. The intense hypocrisy I
made use of for the furtherance of my project -an hypocrisy
pervading every word and action of my life for so long a
period of time -could only have been rendered tolerable to
myself by the wild and burning expectation with which I
looked forward to the fulfilment of my long-cherished vi-
sions of travel.
In pursuance of my scheme of deception, I was necessarily
obliged to leave much to the management of Augustus,
who was employed for the greater part of every day on
board the Grampus, attending to some arrangements for
his father in the cabin and cabin hold. At night, however,
we were sure to have a conference and talk over our hopes.
After nearly a month passed in this manner, without our
hitting upon any plan we thought likely to succeed, he told
me at last that he had determined upon everything neces-
sary.
I had a relation living in New Bedford, a Mr. Ross, at
whose house I was in the habit of spending occasionally
two or three weeks at a time. The brig was to sail about the
middle of June (June, 1827), and it was agreed that, a day
or two before her putting to sea, my father was to receive a
note, as usual, from Mr. Ross, asking me to come over and
spend a fortnight with Robert and Emmet (his sons). Au-
gustus charged himself with the inditing of this note and
getting it delivered. Having set out as supposed, for New
tavě, že jim musel podlehnout člověk mé vznětlivé
povahy a trocha temné, ač ohnivé obrazivostí. Rovněž je
divno, že nejsilněji zaujal mé city pro námořnický život,
když líčil jeho nejhroznější chvíle utrpení a zoufalství. K
jasné stránce těch líčení necítil jsem mnoho přitažlivosti.
Snil jsem jen o hladu a ztroskotání; o smrti anebo zajetí
mezi divošskými kmeny; o životě, vlekoucím se v strasti
a slzách, na kterési šedé a zoufalé skále v oceánu ne-
překlenutelném a neznámém. Takové vidiny či touhy, -
neboť se hned staly touhami, - jsou běžny, jak jsem se
později přesvědčil, celému četnému pokolení zádum-
čivých lidí; -ale v době, o které mluvím, hleděl jsem na
ně jen jako na prorocké záblesky osudu, jejž jsem se do
jisté míry cítil zavázán naplnit. August pronikl úplně do
mého duševního stavu. Je věru pravděpodobno, že naše
důvěrné obcování mělo za následek částečnou výměnu
povah.
Asi po půldruhém roce od doby záhuby "Ariela", firma
Lloyd & Vredenburgh (podnik jaksi spojený s liverpool-
skou firmou bratří Enderbyů) zaměstnávala se opravou a
výstrojem brigy "Grampus", chystající se na lov velryb.
Byla to stará rachotina, a sotva se hodila k plavbě, i když
se sebe líp opraví. Nechápu dost jasně, proč byla zvolena
před jinými dobrými koráby, patřícími týmž majitelům, -
ale už tomu tak bylo, Pan Barnard byl určen za jejího
kapitána a August měl jet s ním. Když byla briga připra-
vována, často mi připomínal, jak skvělá příležitost se tni
zde naskytá ukojit mou touhu po cestování. Nenašel ve
mně nepovolného posluchače, nikterak, - ale věc nebyla
tak zhola jednoduchá. Můj otec nebyl přímo proti tomu;
ale má máti byla jak hysterka při pouhé zmínce o tom
záměru. A nad to nade vše, můj děd, od něhož jsem
čekal mnoho, prohlásil, že mi nedá ani vindru, přijdu-li
mu ještě s tou věcí. Ale ty potíže nejen že byly daleky
udusit můj zápal, přidávaly ještě ohni síly. Rozhodl jsem
se jet přese vše; a jen jsem Augustovi sdělil svůj záměr,
počali jsme osnovat plán, dle něhož mělo být vše vyk-
onáno. Zatím jsem se zdržoval mluvit (před kýmkoli ze
svých příbuzných) něco o cestě, a jelikož jsem se
zdánlivě zabýval obvyklými studiemi, mysleli, že jsem se
svého úmyslu vzdal. Později jsem často cítil své chování
v té věci s pocity nelibostí jako překvapení. Úsilná přet-
vářka, které jsem užíval pro zdar svého plánu, - přet-
vářka prostupující každičké slovo a čin mého života po
tak dlouhou dobu, - mohla mi být snesitelnou pouze pro
divoké a žhavé očekávání, s kterým jsem hleděl vstříc
splnění tak dlouho laskaných snů o plavbách.
Při skryté tajemnosti plánu, byl jsem nezbytně nucen
nechat přemnoho Augustovi, jenž byl většinu dne
zaměstnán na palubě "Grampa", obstarávaje jistá
zařízení pro svého otce v kabině a podpalubí. Nicméně
každého večera jsme měli vždy jistou poradu a hovořili o
svých nadějích. Když tak uplynul asi měsíc, aniž jsme
připadli na jakýkoli plán, jejž by bylo možno vykonat,
konečně mi řekl, že už vše rozhodl.
Měl jsem v Novém Bedfordu příbuzného, jakéhosi pana
Rosse, u něhož jsem občas trávíval dva až tři týdny.
Briga měla vyplout v půli června (červen 1827), a bylo
stanoveno, že pár dní před jejím vyplutím můj otec
dostane, jako obvykle, dopis od Rosse, jímž mne žádá,
abych strávil čtrnáct dní s jeho syny Robertem a Emme-
tem. August se nabídl, že sám dopis sestaví a pošle. A až
bych se vypravil na pohled do Nového Bedfordu, měl
jsem se přidružit ke svému příteli, jenž mi měl opatřit
11
Bedford, I was then to report myself to my companion, who
would contrive a hiding-place for me in the Grampus. This
hiding-place, he assured me, would be rendered sufficiently
comfortable for a residence of many days, during which I
was not to make my appearance. When the brig had pro-
ceeded so far on her course as to make any turning back a
matter out of question, I should then, he said, be formally
installed in all the comforts of the cabin; and as to his fa-
ther, he would only laugh heartily at the joke. Vessels
enough would be met with by which a letter might be sent
home explaining the adventure to my parents.
The middle of June at length arrived, and every thing had
been matured. The note was written and delivered, and on
a Monday morning I left the house for the New Bedford
packet, as supposed.
I went, however, straight to Augustus, who was waiting for
me at the corner of a street. It had been our original plan
that I should keep out of the way until dark, and then slip
on board the brig; but, as there was now a thick fog in our
favor, it was agreed to lose no time in secreting me. Augus-
tus led the way to the wharf, and I followed at a little dis-
tance, enveloped in a thick seaman's cloak, which he had
brought with him, so that my person might not be easily
recognized. just as we turned the second corner, after
passing Mr. Edmund's well, who should appear, standing
right in front of me, and looking me full in the face, but old
Mr. Peterson, my grandfather. "Why, bless my soul,
Gordon," said he, after a long pause, "why, why, -whose
dirty cloak is that you have on?" "Sir!" I replied, assuming,
as well as I could, in the exigency of the moment, an air of
offended surprise, and talking in the gruffest of all imagin-
able tones -"sir! you are a sum'mat mistaken -my name, in
the first place, bee'nt nothing at all like Goddin, and I'd
want you for to know better, you blackguard, than to call
my new obercoat a darty one." For my life I could hardly
refrain from screaming with laughter at the odd manner in
which the old gentleman received this handsome rebuke.
He started back two or three steps, turned first pale and
then excessively red, threw up his spectacles, then, putting
them down, ran full tilt at me, with his umbrella uplifted.
He stopped short, however, in his career, as if struck with a
sudden recollection; and presently, turning round, hobbled
off down the street, shaking all the while with rage, and
muttering between his teeth: "Won't do -new glasses -
thought it was Gordon -d - -d good for nothing salt water
Long Tom."
After this narrow escape we proceeded with greater cau-
tion, and arrived at our point of destination in safety. There
were only one or two of the hands on board, and these
were busy forward, doing something to the forecastle
combings. Captain Barnard, we knew very well, was en-
gaged at Lloyd and Vredenburgh's, and would remain there
until late in the evening, so we had little to apprehend on
his account. Augustus went first up the vessel's side, and in
a short while I followed him, without being noticed by the
men at work. We proceeded at once into the cabin, and
found no person there. It was fitted up in the most com-
fortable style -a thing somewhat unusual in a whaling-
vessel. There were four very excellent staterooms, with
wide and convenient berths. There was also a large stove, I
took notice, and a remarkably thick and valuable carpet
covering the floor of both the cabin and staterooms. The
ceiling was full seven feet high, and, in short, every thing
appeared of a more roomy and agreeable nature than I had
anticipated. Augustus, however, would allow me but little
time for observation, insisting upon the necessity of my
concealing myself as soon as possible. He led the way into
his own stateroom, which was on the starboard side of the
brig, and next to the bulkheads. Upon entering, he closed
the door and bolted it. I thought I had never seen a nicer
little room than the one in which I now found myself. It was
about ten feet long, and had only one berth, which, as I
skrýši na "Grampovi". Tato skrýš, jak mne ujišťoval,
bude dostatečně pohodlná pro pobyt na větší počet dní,
po něž se nebudu smět ukázat. Až briga urazí takový kus
cesty, že každý návrat bude naprosto vyloučen, pak
budu, pravil, jak se patří ubytován ve veškerém pohodlí
kabiny. A pokud se týká jeho otce, ten se jen srdečně
zasměje té lotrovině. Potkáme dost lodí, po nichž bude
možno poslat domů dopis, vysvětlující dobrodružství
mým rodičům.
Polovice června konečně nadešla a všecko bylo pro-
myšleno. Dopis byl napsán a odeslán. Jednoho pondělka
ráno jsem odjel, jak se myslelo, poštovní lodí do Nového
Bedfordu.
Šel jsem však přímo k Augustovi, jenž na mne čekal na
rohu ulice. Měli jsme sice původně v plánu, že se budu
až do tmy ukrývat, a pak teprve vklouznu na palubu
brigy; ale jelikož nám byla přízniva právě hustá mlha,
rozhodli jsme se, že nebudu ztrácet čas skrýváním. Au-
gust šel k přístavu napřed a já za ním v malé vzdále-
nosti, zahalen těžkým námořnickým pláštěm, který mi
přinesl, takže mne nebylo lze snadno poznat. Zrovna
jsme však zahnuli za druhé nároží, minuvše Edmundovu
studni, kdo se náhle neobjeví, zrovna proti mně a hledě
mi přímo v tvář, jako můj děd, starý Peterson. "Jakže!
Ty, Gordone, na mou duši!" vzkřikl po dlouhé pause:
"Cože, čí špinavý plášť to máš na sobě?" "Vašnosti", od-
pověděl jsem, předstíraje uražené překvapení, jak jsem
nejlépe uměl a jak to chvíle vyžadovala a mluvě zhurta
co nejnevrleji, - "vašnosti, to ste si to trošku poplet; za
první, já se vůbec nemenuju žádnej Goddin, potom bych
si vyprosil, vy jeden nádivo, říkat o mým novým óbrkótu
špinavej!" Jak jsem živ, stěží jsem se zdržel výbuchu
smíchu nad hloupým způsobem, jímž starý pán přijal tu
hezkou důtku. Ustoupil na dva, tři kroky, nejprve zbledl
a pak nadmíru zrudl, vysadil si brýle a zas je spustil a
rozběhl se na mne se zdviženým deštníkem. Nicméně se
ve svém rozběhu pojednou zarazil, jako by ho cosi na-
padlo; a ihned, otočiv se nazpět, odbelhal se dolů ulicí,
třesa se jen hněvem a mumlaje mezi zuby: "Nevidím, -
nové brejle - a já si myslím, že je to Gordon - ale je to -
ničema ničemná, dlouhý Tom."
Když jsme tímto způsobem jen tak, tak, vyvázli, pokra-
čovali jsme s větší obezřelostí v cestě a přišli bezpečně
na místo určení. Na palubě byli jen jeden, dva lidé v
pilné práci na úpravě špalku na přídi. Kapitán Barnard, to
jsme výborně věděli, byl nyní u Lloyda & Vredenburgha,
a měl tam zůstat až pozdě do večera, tedy s jeho strany
jsme se měli málo co obávat. August prošel po lodi
první; v krátké chvíli jsem ho já následoval, aniž jsem
byl kým z pracujících zpozorován. Společně jsme vešli do
kabiny a nenašli tam živé duše. Byla vystrojena nejpo-
hodlnějším způsobem, - věc jaksi neobvyklá na velrybář-
ské lodi. Byly tam čtyři nádherné kajuty s širokými a
pohodlnými lůžky. Všiml jsem si, že tam byla též veliká
kamna a pozoruhodně tlustý a cenný koberec, kryjící
podlahu kabiny i kajut. Strop byl celých sedm stop vy-
soký a krátce, všecko se mi objevilo prostornější a
příjemnější, než jsem čekal. August mi však povolil jen
velmi krátký čas k pozorování, naléhaje stále na to,
abych se ukryl, co nejdříve možno. Uvedl mne do své
kajuty, jež byla —na pravém boku brigy, hned u pře-
pažení. Jak jsme vstoupili, hned zavřel dveře a zastrčil
závoru. Zdálo se mi, že ještě nikdy jsem neviděl hezčího
pokojíku, než ten, v němž jsem nyní byl. Byl asi deset
stop dlouhý a měl jen jedno lůžko, jez, jak jsem jíž řekl,
bylo široké a pohodlné. V oné části kóje, jež byla nejblíže
přepážky, byl prostor asi čtyř čtverečných stop, kde byl
12
said before, was wide and convenient. In that portion of the
closet nearest the bulkheads there was a space of four feet
square, containing a table, a chair, and a set of hanging
shelves full of books, chiefly books of voyages and travels.
There were many other little comforts in the room, among
which I ought not to forget a kind of safe or refrigerator, in
which Augustus pointed out to me a host of delicacies, both
in the eating and drinking department.
He now pressed with his knuckles upon a certain spot of
the carpet in one corner of the space just mentioned, let-
ting me know that a portion of the flooring, about sixteen
inches square, had been neatly cut out and again adjusted.
As he pressed, this portion rose up at one end sufficiently
to allow the passage of his finger beneath. In this manner
he raised the mouth of the trap (to which the carpet was
still fastened by tacks), and I found that it led into the after
hold. He next lit a small taper by means of a phosphorous
match, and, placing the light in a dark lantern, descended
with it through the opening, bidding me follow. I did so,
and be then pulled the cover upon the hole, by means of a
nail driven into the under side -the carpet, of course, re-
suming its original position on the floor of the stateroom,
and all traces of the aperture being concealed.
The taper gave out so feeble a ray that it was with the
greatest difficulty I could grope my way through the con-
fused mass of lumber among which I now found myself. By
degrees, however, my eyes became accustomed to the
gloom, and I proceeded with less trouble, holding on to the
skirts of my friend's coat. He brought me, at length, after
creeping and winding through innumerable narrow pas-
sages, to an iron-bound box, such as is used sometimes for
packing fine earthenware. It was nearly four feet high, and
full six long, but very narrow. Two large empty oil-casks lay
on the top of it, and above these, again, a vast quantity of
straw matting, piled up as high as the floor of the cabin. In
every other direction around was wedged as closely as pos-
sible, even up to the ceiling, a complete chaos of almost
every species of ship-furniture, together with a heteroge-
neous medley of crates, hampers, barrels, and bales, so
that it seemed a matter no less than miraculous that we
had discovered any passage at all to the box. I afterward
found that Augustus had purposely arranged the stowage in
this hold with a view to affording me a thorough conceal-
ment, having had only one assistant in the labour, a man
not going out in the brig.
My companion now showed me that one of the ends of the
box could be removed at pleasure. He slipped it aside and
displayed the interior, at which I was excessively amused.
A mattress from one of the cabin berths covered the whole
of its bottom, and it contained almost every article of mere
comfort which could be crowded into so small a space, al-
lowing me, at the same time, sufficient room for my ac-
commodation, either in a sitting position or lying at full
length. Among other things, there were some books, pen,
ink, and paper, three blankets, a large jug full of water, a
keg of sea-biscuit, three or four immense Bologna sau-
sages, an enormous ham, a cold leg of roast mutton, and
half a dozen bottles of cordials and liqueurs. I proceeded
immediately to take possession of my little apartment, and
this with feelings of higher satisfaction, I am sure, than any
monarch ever experienced upon entering a new palace.
Augustus now pointed out to me the method of fastening
the open end of the box, and then, holding the taper close
to the deck, showed me a piece of dark whipcord lying
along it. This, he said, extended from my hiding-place
throughout an the necessary windings among the lumber,
to a nail which was driven into the deck of the hold, imme-
diately beneath the trap-door leading into his stateroom. By
means of this cord I should be enabled readily to trace my
way out without his guidance, provided any unlooked-for
accident should render such a step necessary. He now took
his departure, leaving with me the lantern, together with a
stůl, židle a visutá příhrada plná knih, hlavně o cestách a
plavbách. V pokojíku bylo ještě mnoho jiných zařízení,
mezi nimiž nerad bych zapomněl jakousi špíži, či lednici,
v níž mi August ukázal spoustu lahůdek, jak k jídlu tak k
pití.
Pak přitlačil prsty na jisté místo koberce, v jednom rohu
právě zmíněného prostoru, poučiv mne, že část podlahy,
asi šestnáct čtverečních palců, je pěkně vyříznuta a opět
vložena. Jak tlačil., tato část se zdvihla na jednom konci
tak, že dovolila podstrčit prsty. Tímto způsobem zdvihl
poklop, k němuž byl koberec připevněn hřeby a tu jsem
viděl, že otvor vede do zadního podpalubí. Pak rozžehl
fosforovou zápalkou svíci a vloživ světlo do zlodějské
lucerny, sešel s ní otvorem, žádaje, abych šel za ním.
Šel jsem, a on opět přiklopil vchod víkem pomocí hře-
bíku, zatlučeného do spodní části, - čímž ovšem koberec
zaujal původní polohu na podlaze kajuty a všecky stopy
po otvoru zmizely.
Svíce vyzařovala tak slabé světlo, že jen s největší ob-
tíží jsem nahmatal cestu mezí přeházenou spoustou
haraburdí, mezi nímž jsem se ocitl. Postupně však si mé
oči navykly na přítmí a tak jsem postupoval méně
nesnadně drže se za šosy druhova kabátu. Konečně, po
mnohém drápání a proplétání řadou nesčetných uliček,
dovedl mne k železem kované bedně, jakých se užívá k
dopravě křehkého, hliněného nádobí. Byla skoro čtyři
stopy vysoká a plných šest dlouhá, ale velice úzká. Dva
velké sudy na olej stály na ní, a nad těmi zas spousta
slaměných rohoží, navršených až k podlaze kabiny.
Všemi ostatními směry kolem byl nacpán co nejtěsněji,
také až ke stropu, hotový chaos všech nejmožnějších
lodních potřeb, s nejrozličnější směsí košů, beden, beček
a žoků, že se mi zdálo až zázrakem, že jsme vůbec našli
nějaký průchod k bedně. Později jsem shledal, že August
zúmyslně dal toto podpalubí takto přecpat, aby mi opatřil
bezpečný úkryt, maje při práci jen jediného pomocníka,
muže, který s brigou neodplul.
Můj přítel mi nyní ukázal, že jedna z bočních stěn bedny
může se podle libostí odstranit. Odstrčil ji stranou a
ukázal mi vnitřek, který mne nad míru zabavil. žíněnka z
jednoho kabinového lůžka pokrývala celé dno, jež obsa-
hovalo všecko pohodli, jež mohlo být nacpáno do tak
malého prostoru, při čemž zbývalo ještě dosti velké
místo, abych se tam uvelebil, ať v poloze sedící či leže
úplně natažen. Mezi jinými byly tam i některé knihy,
pero, inkoust a papír, tři pokrývky, veliký džbán plný
vody, soudek námořnických sucharů, tři, čtyři buloňské
salámy, ohromná šunka, studená pečená skopová kýta a
půl tuctu lahví pálenek a likérů. Ihned jsem se ubytoval
ve svém malém bytu a sice, tím jsem jist, s pocity
vyššího zadostučinění, než jaké zakusil kterýkoli monar-
cha, vstupuje do svého nového paláce. August mi nyní
vyložil, jak se připevňuje otevřená strana bedny, a pak
drže svíčku těsně u paluby, ukázal mi konec tmavého
provazu, jenž se po ní vinul. "Ten," pravil, ujde od mé
skrýše všemi nutnými zákruty mezi hamparádím až ke
hřebu, který byl zatlučen do paluby těsně pod padacími
dveřmi, vedoucími do jeho kajuty. Pomocí tohoto
provazu budu moci najít cestu bez jeho vedení, kdyby
mne snad k tomu dohnala nějaká nepředvídaná nehoda."
Nato se vzdálil, nedrav mi lucernu s bohatou zásobou
svíček a zápalek a slíbiv mi návštěvy tak časté, jak se
mu podaří bez vzbuzení pozornosti. To bylo sedmnác-
tého června.
13
copious supply of tapers and phosphorous, and promising
to pay me a visit as often as he could contrive to do so
without observation. This was on the seventeenth of June.
I remained three days and nights (as nearly as I could
guess) in my hiding-place without getting out of it at all,
except twice for the purpose of stretching my limbs by
standing erect between two crates just opposite the open-
ing. During the whole period I saw nothing of Augustus; but
this occasioned me little uneasiness, as I knew the brig was
expected to put to sea every hour, and in the bustle he
would not easily find opportunities of coming down to me.
At length I heard the trap open and shut. and presently he
called in a low voice, asking if all was well, and if there was
any thing I wanted. "Nothing," I replied; "I am as comfort-
able as can be; when will the brig sail?" "She will be under
weigh in less than half an hour," he answered. "I came to
let you know, and for fear you should be uneasy at my ab-
sence. I shall not have a chance of coming down again for
some time -perhaps for three or four days more. All is go-
ing on right aboveboard. After I go up and close the trap,
do you creep along by the whipcord to where the nail is
driven in. You will find my watch there -it may be useful to
you, as you have no daylight to keep time by. I suppose
you can't tell how long you have been buried -only three
days -this is the twentieth. I would bring the watch to your
box, but am afraid of being missed." With this he went up.
In about an hour after he had gone I distinctly felt the brig
in motion, and congratulated myself upon having at length
fairly commenced a voyage. Satisfied with this idea, I de-
termined to make my mind as easy as possible, and await
the course of events until I should be permitted to ex-
change the box for the more roomy, although hardly more
comfortable, accommodations of the cabin. My first care
was to get the watch. Leaving the taper burning, I groped
along in the dark, following the cord through windings in-
numerable, in some of which I discovered that, after toiling
a long distance, I was brought back within a foot or two of
a former position. At length I reached the nail, and securing
the object of my journey, returned with it in safety. I now
looked over the books which had been so thoughtfully pro-
vided, and selected the expedition of Lewis and Clarke to
the mouth of the Columbia. With this I amused myself for
some time, when, growing sleepy, I extinguished the light
with great care, and soon fell into a sound slumber.
Upon awakening I felt strangely confused in mind, and
some time elapsed before I could bring to recollection all
the various circumstances of my situation. By degrees,
however, I remembered all. Striking a light, I looked at the
watch; but it was run down, and there were, consequently,
no means of determining how long I slept. My limbs were
greatly cramped, and I was forced to relieve them by
standing between the crates. Presently feeling an almost
ravenous appetite, I bethought myself of the cold mutton,
some of which I had eaten just before going to sleep, and
found excellent. What was my astonishment in discovering
it to be in a state of absolute putrefaction! This circum-
stance occasioned me great disquietude; for, connecting it
with the disorder of mind I experienced upon awakening, I
began to suppose that I must have slept for an inordinately
long period of time. The close atmosphere of the hold might
have had something to do with this, and might, in the end,
be productive of the most serious results. My head ached
excessively; I fancied that I drew every breath with diffi-
culty; and, in short, I was oppressed with a multitude of
gloomy feelings. Still I could not venture to make any dis-
turbance by opening the trap or otherwise, and, having
wound up the watch, contented myself as well as possible.
Throughout the whole of the next tedious twenty-four
hours no person came to my relief, and I could not help
accusing Augustus of the grossest inattention. What
alarmed me chiefly was, that the water in my jug was re-
duced to about half a pint, and I was suffering much from
Zůstal, jsem tři dny a tři noci (pokud jsem sám hádal) v
této své skrýši, a vůbec jsem z ní nevyšel, jen dvakráte
za tím účelem, abych si protáhl údy, postaviv se mezi
dvěma koši, zrovna naproti otvoru bedny. Po celou tu
dobu jsem Augusta nespatřil; ale to mi působilo jen ma-
lou starost, neboť jsem věděl, že briga má vyplout
každou hodinu a v tom shonu nemohl najít dost příleži-
tosti, aby ke mně sešel. Konečně jsem zaslechl poklop se
zdvihnout a zapadnout a ihned nato August tiše volal,
ptaje se, je-li vše v pořádku a nepotřebuji-li něco. "Nic",
odpověděl jsem, - "je mi tak dobře, jak jen možno. Kdy
briga vypluje?" - "Odrazíme ani ne za půl hodiny," od-
větil. "Jdu ti to oznámit a pak i ze strachu, abys neměl
starost, že nejdu. Nepoštěstí se mi sejít zas jistý čas, -
možná, že na tři, či čtyři dny. Na palubě všecko klape.
Až odejdu a zavřu poklop, připlaz se po šňůře až tam,
kde je zatlučen hřebík. Najdeš tam mé hodinky, - budou
ti prospěšny, když nemáš denní světlo, abys si měřil čas.
Myslím, že nemůžeš říci, jak dlouho jsi už pohřben - jsou
to jen tři dny - dnes je dvacátého. Přinesl bych ti
hodinky do bedny, ale bojím se, aby mne nepohřešili." A
hned odešel.
Asi půl hodiny po tom, co přišel, cítil jsem zřetelně, že
je briga v pohybu a blahopřál jsem si, že jsem tak
konečně krásně počal plavbu. Uspokojen touto
myšlenkou, rozhodl jsem se být jak možno kliden a vy-
čkat běhu událostí, než mi bude dovoleno zaměnit bednu
za prostornější, ač stěží pohodlnější, zařízení kabiny.
Mou první starostí bylo dosáhnout hodinek. Nechav svíci
hořet, tápal jsem ve tmě, sleduje šňůru nesčíslnými zák-
ryty, při čemž jsem v leckterých poznal, že ač jsem
lopotně došel dost daleko, byl jsem zas přiveden na
stopu nebo dvě od místa, kde jsem byl před chvílí.
Konečně jsem dosáhl hřebíku a uchopiv předmět své
pouti, bezpečně jsem se s ním vrátil. Nyní jsem prohlížel
knihy, jimiž jsem byl tak prozřetelně zásoben a vybral
výpravu Lewise a Clarka k ústí Kolumbie. Tím jsem se
bavil po jistou dobu, když, ospalý, zhasil jsem světlo s
velikou opatrností a brzy upadl do těžké dřímoty.
Když jsem se probudil, cítil jsem v hlavě podivné
zmatení a uplynul jistý čas, nežli jsem si mohl urovnat
všecky ty rozličné okolnosti svého postavení. Postupně
však jsem se rozpomněl na všecky. Rozsvítiv, pohlédnu
na hodinky; ale ty došly a nebylo tedy možnosti určit,
jak dlouho jsem spal. Mé údy docela zdřevěněly a byl
jsem nucen jim ulehčit tím, že jsem postál mezi koši.
Pojednou, ucítiv takřka hltavou chuť k jídlu, vzpomněl
jsem si na své studené skopové, z něhož jsem kus snědl
těsně před usnutím a jež bylo výtečné. Jaké však bylo
mé uleknutí, když jsem shledal, že je ve stavu naprosté
hniloby! Tato okolnost mi přivodila veliký neklid; neboť v
souvislosti s duševním rozrušením, jež jsem zakusil-při
probuzení, došel jsem k závěru, že jsem spal jistě nez-
řízeně dlouhou dobra. Bylo to asi vlivem uzavřeného
ovzduší v podpalubí a mohlo to mít nakonec nejvážnější
následky. Hlava mne nesmírně bolela; zdálo se mi, že
vdechuji velmi nesnadno; krátce, byl jsem sklíčen spous-
tou temných pocitů. Přece však jsem se nemohl odvážit
učinit jisté pobouření tím, že bych otevřel padací dveře, -
a tak, natáhnuv hodinky, uklidnil jsem se, pokud to bylo
možno.
Po celých příštích vleklých čtyřiadvacet hodin mě ne-
přišel nikdo potěšit a byl jsem nucen vinit Augusta z ne-
jhrubší nepozornosti. Co mne hlavně poplašilo, bylo, že
mi v mém džbánu zbývalo asi jen půl pinty vody a já
hrozně trpěl žízní, ukousnuv si pěkný kus z buloňských
14
thirst, having eaten freely of the Bologna sausages after
the loss of my mutton. I became very uneasy, and could no
longer take any interest in my books. I was overpowered,
too, with a desire to sleep, yet trembled at the thought of
indulging it, lest there might exist some pernicious influ-
ence, like that of burning charcoal, in the confined air of the
hold. In the meantime the roll of the brig told me that we
were far in the main ocean, and a dull humming sound,
which reached my ears as if from an immense distance,
convinced me no ordinary gale was blowing. I could not
imagine a reason for the absence of Augustus. We were
surely far enough advanced on our voyage to allow of my
going up. Some accident might have happened to him -but
I could think of none which would account for his suffering
me to remain so long a prisoner, except, indeed, his having
suddenly died or fallen overboard, and upon this idea I
could not dwell with any degree of patience. It was possible
that we had been baffled by head winds, and were still in
the near vicinity of Nantucket. This notion, however, I was
forced to abandon; for such being the case, the brig must
have frequently gone about; and I was entirely satisfied,
from her continual inclination to the larboard, that she had
been sailing all along with a steady breeze on her starboard
quarter. Besides, granting that we were still in the
neighborhood of the island, why should not Augustus have
visited me and informed me of the circumstance? Pondering
in this manner upon the difficulties of my solitary and
cheerless condition, I resolved to wait yet another twenty-
four hours, when, if no relief were obtained, I would make
my way to the trap, and endeavour either to hold a parley
with my friend, or get at least a little fresh air through the
opening, and a further supply of water from the stateroom.
While occupied with this thought, however, I fell in spite of
every exertion to the contrary, into a state of profound
sleep, or rather stupor. My dreams were of the most terrific
description. Every species of calamity and horror befell me.
Among other miseries I was smothered to death between
huge pillows, by demons of the most ghastly and ferocious
aspect. Immense serpents held me in their embrace, and
looked earnestly in my face with their fearfully shining
eyes. Then deserts, limitless, and of the most forlorn and
awe-inspiring character, spread themselves out before me.
Immensely tall trunks of trees, gray and leafless, rose up in
endless succession as far as the eye could reach. Their
roots were concealed in wide-spreading morasses, whose
dreary water lay intensely black, still, and altogether terri-
ble, beneath. And the strange trees seemed endowed with
a human vitality, and waving to and fro their skeleton
arms, were crying to the silent waters for mercy, in the
shrill and piercing accents of the most acute agony and
despair. The scene changed; and I stood, naked and alone,
amidst the burning sand-plains of Sahara. At my feet lay
crouched a fierce lion of the tropics. Suddenly his wild eyes
opened and fell upon me. With a conculsive bound he
sprang to his feet, and laid bare his horrible teeth. In an-
other instant there burst from his red throat a roar like the
thunder of the firmament, and I fell impetuously to the
earth. Stifling in a paroxysm of terror, I at last found my-
self partially awake. My dream, then, was not all a dream.
Now, at least, I was in possession of my senses. The paws
of some huge and real monster were pressing heavily upon
my bosom -his hot breath was in my ear -and his white and
ghastly fangs were gleaming upon me through the gloom.
Had a thousand lives hung upon the movement of a limb
or the utterance of a syllable, I could have neither stirred
nor spoken. The beast, whatever it was, retained his posi-
tion without attempting any immediate violence, while I lay
in an utterly helpless, and, I fancied, a dying condition be-
neath him. I felt that my powers of body and mind were
fast leaving me -in a word, that I was perishing, and per-
ishing of sheer fright. My brain swam -I grew deadly sick -
my vision failed -even the glaring eyeballs above me grew
salámů, když jsem ztratil své skopové. Počalo mi být
velice nevolno a nemohl jsem už najít zajímavost v kni-
hách. Byl jsem též přemáhán touhou spát a přec se třásl
při myšlence, abych, poddám-li se tomu, nepodlehl
zhoubnému vlivu uzavřeného ovzduší v podpalubí, jež je
jako plyn hořícího dřevěného uhlí. Zároveň mne poučilo
houpání brigy, že jsme daleko na širém oceánu, a
temný, hučivý zvuk, jenž se mi dostal k uším jakoby z
ohromné dálky, přesvědčil mne o tom, že jistě nefouká.
obyčejný vítr. Nemohl jsem si však vymyslit důvod pro
Augustovu nepřítomnost. Byli jsme jistě už hezký kus
cesty, aby mi bylo dovoleno vyjít. Snad se mu stala ně-
jaká nehoda, - ale nemohl jsem připadnout na žádnou
dosti vážnou, aby mne nechal tak dlouho uvězněna, -
krom toho, opravdu, že náhle zemřel či padl přes palubu,
a při té myšlence pozbýval jsem poslední trpělivosti. Bylo
též možno, že jsme byli zahnáni protivětry a že jsme
stále v nejbližším sousedství Nantucketu. Od tohoto do-
hadu byl jsem však nucen upustit; neboť kdyby tomu tak
bylo, briga by se často musela obracet; a já jsem vyvodil
z jejího stálého odklonu do leva, že plula dál, s pravi-
delným větrem na pravém boku. Krom toho, kdybychom
byli dál v sousedství ostrova, proč by mne August byl
nenavštívil a nezpravil mne o tom? Přemítaje tímto způ-
sobem o těžkostech svého osamělého a neradostného
postavení, rozhodl jsem se čekat ještě nových čtyřiadva-
cet hodin, a pak, když se mi nedostane úlevy, půjdu sám
k poklopu a budu se snažit buď promluvit s mým
přítelem, či aspoň otevřením získám si trocha čerstvého
vzduchu a další zásobu vody z jeho kajuty. Mezitím, co
jsem se zabýval těmito myšlenkami, padl jsem nicméně
a přes veškerou snahu po pravém opaku, do stavu
hlubokého spánku, či spíše ztrnutí. Měl jsem sny přímo
strašidelné. Přepadaly mne všecky možné pohromy a
hrůzy. Krom jiných strastí byl jsem k smrti dušen
ohromnými polštáři, démony nejpříšernějšího, nejdivoče-
jšího zjevu. Ohromní hadi mne drželi v objetí a dívali se
mi přímo a ztrnule do tváře strašně planoucíma očima.
Nekonečné pouště, nejbeznadějnější a hrůzu budící,
ležely přede mnou. Nesmírně vysoké pně stromů, šedých
a bezlistých, vyrůstaly bez konce výš a výš až do nedoh-
ledna. Kořeny měly ukryty v širokých močálech, jejichž
pusté vody ležely pod nimi černé, stojaté a temně
příšerné. A divné stromy se zdály být nadány lidskou
životností, a mávajíce sem a tam kostrovitými pažemi,
křičely k mlčícím vodám o milost, ostrými a ječivými
zvuky nejprudších křečí a zoufalství. Scéna se změnila a
já stál, nahý a zcela sám ve žhavých pustinách sa-
harských písků. U nohou mi ležel ukrutný lev tropů. Po-
jednou jeho divoké oči se otevřely a ulpěly na mně. Kře-
čovitým skokem se vymrštil a vycenil příšerné zuby. Po
chvíli vyrazil ze své rudé tlamy řev jako rachot hromu a
já padl prudce na zem. Jsa dušen třeštěním hrůzy,
konečně jsem shledal, že jsem zpola probuzen, Můj sen
tedy nebyl cele snem. Nyní jsem alespoň měl plné vě-
domí. Tlapy jakési ohromné, skutečné nestvůry tlačily mi
těžce na hruď, - cítil jsem horký dech v uších, - a- bílé,
příšerné tesáky svítily na mne tmou.
Byť tisíc životů viselo na hnutí jediného údu neb na jed-
iném hlesnutí, nemohl jsem se hnout ani mluvit. Zvíře,
ať už bylo čímkoli, zachovávalo své postavení, aniž se
pokoušelo o okamžitý útok, zatím co já ležel ve stavu
naprosto beznadějném a, jak jsem myslel, umírající pod
ním. Cítil jsem, že mé tělesné i duševní síly mne skoro
opouštějí, - slovem, že hynu, hynu čirou hrůzou. Mozek
se mi točil - byl jsem smrtelně zemdlený, můj zrak mi
zeslábl, - ba i civějící oči nade mnou se mi zakalily. S
15
dim. Making a last strong effort, I at length breathed a faint
ejaculation to God, and resigned myself to die. The sound
of my voice seemed to arouse all the latent fury of the ani-
mal. He precipitated himself at full length upon my body;
but what was my astonishment, when, with a long and low
whine, he commenced licking my face and hands with the
greatest eagerness, and with the most extravagant demon-
stration of affection and joy! I was bewildered, utterly lost
in amazement -but I could not forget the peculiar whine of
my Newfoundland dog Tiger, and the odd manner of his
caresses I well knew. It was he. I experienced a sudden
rush of blood to my temples -a giddy and overpowering
sense of deliverance and reanimation. I rose hurriedly from
the mattress upon which I had been lying, and, throwing
myself upon the neck of my faithful follower and friend,
relieved the long oppression of my bosom in a flood of the
most passionate tears.
As upon a former occasion my conceptions were in a state
of the greatest indistinctness and confusion after leaving
the mattress. For a long time I found it nearly impossible to
connect any ideas; but, by very slow degrees, my thinking
faculties returned, and I again called to memory the several
incidents of my condition. For the presence of Tiger I tried
in vain to account; and after busying myself with a thou-
sand different conjectures respecting him, was forced to
content myself with rejoicing that he was with me to share
my dreary solitude, and render me comfort by his caresses.
Most people love their dogs, but for Tiger I had an affection
far more ardent than common; and never, certainly, did
any creature more truly deserve it. For seven years he had
been my inseparable companion, and in a multitude of in-
stances had given evidence of all the noble qualities for
which we value the animal. I had rescued him, when a
puppy, from the clutches of a malignant little villain in Nan-
tucket who was leading him, with a rope around his neck,
to the water; and the grown dog repaid the obligation,
about three years afterward, by saving me from the bludg-
eon of a street robber.
Getting now hold of the watch, I found, upon applying it to
my ear, that it had again run down; but at this I was not at
all surprised, being convinced, from the peculiar state of
my feelings, that I had slept, as before, for a very long pe-
riod of time, how long, it was of course impossible to say. I
was burning up with fever, and my thirst was almost intol-
erable. I felt about the box for my little remaining supply of
water, for I had no light, the taper having burnt to the
socket of the lantern, and the phosphorus-box not coming
readily to hand. Upon finding the jug, however, I discov-
ered it to be empty -Tiger, no doubt, having been tempted
to drink it, as well as to devour the remnant of mutton, the
bone of which lay, well picked, by the opening of the box.
The spoiled meat I could well spare, but my heart sank as I
thought of the water. I was feeble in the extreme -so much
so that I shook all over, as with an ague, at the slightest
movement or exertion. To add to my troubles, the brig was
pitching and rolling with great violence, and the oil-casks
which lay upon my box were in momentary danger of falling
down, so as to block up the only way of ingress or egress. I
felt, also, terrible sufferings from sea-sickness. These con-
siderations determined me to make my way, at all hazards,
to the trap, and obtain immediate relief, before I should be
incapacitated from doing so altogether. Having come to this
resolve, I again felt about for the phosphorus-box and ta-
pers. The former I found after some little trouble; but, not
discovering the tapers as soon as I had expected (for I re-
membered very nearly the spot in which I had placed
them), I gave up the search for the present, and bidding
Tiger lie quiet, began at once my journey toward the trap.
In this attempt my great feebleness became more than
ever apparent. It was with the utmost difficulty I could
crawl along at all, and very frequently my limbs sank sud-
denly from beneath me; when, falling prostrate on my face,
posledním možným úsilím zašeptal jsem slabý vzdech k
Bohu a odevzdal se smrti. Zvuk mého hlasu jako by pro-
budil všecko tu ztajenou zuřivost zvířete. Vrhlo se celou
svou délkou na mé tělo; ale jaké bylo moje ustrnutí,
když s dlouhým a tichým vrčením počalo mi lízat tvář a
ruce s největší chtivostí a s nejpodivnějším projevem
lásky a radosti! Byl jsem tím poplašen a nadmíru
zmaten, - ale nemohl jsem zapomenout na zvláštní
vrčení mého novofoundlandského psa Tygra a divný způ-
sob jeho lísání, jejž jsem tak dobře znal. Byl to, on.
Pocítil jsem prudký nával krve ke spánkům - závratný a
přemáhaný pocit úlevy a znovuoživení. Rázem jsem vstal
se své žíněnky, na níž jsem ležel a vrhnuv se na krk
mého věrného následovníka a přítele, ulevil jsem dlou-
hému útisku své hrudi proudem nejdojemnějších slz.
Jako při předešlé příležitosti, když jsem vstal s žíněnky,
byly mé představy nanejvýš matné a zmatené. Po dlou-
hou dobu jsem viděl, že je holou nemožností soustředit
jakékoli myšlenky ; ale konečně velice zvolna se mé
duševní síly zas vracely a já si opětně připomněl rozličné
případy svého postavení. Pokud šlo o Tygrovu přítom-
nost, marně jsem se snažil přijít jí na kloub; a když jsem
se potrápil tisícem přerůzných možností, jej se týka-
jících, byl jsem přec nucen spokojit se pouhou radostí, že
prostě je u mne, aby sdílel mou neútěšnou samotu a dal
mi útěchu lísáním. Většina lidí má ráda své psy, ale k
Tygrovi cítil jsem lásku mnohem vroucnější než bývá
zvykem; a nikdy, určitě, žádný tvor ji více nezasloužil.
Po sedm let mi byl nerozlučným druhem, a ve spoustě
případů podal mi důkaz všech šlechetných vlastností, pro
něž si zvíře ceníme. Vyprostil jsem ho v Nantucketu jako
štěně ze spárů malého zlotřilce, který ho táhl se šňůrou
na krku k vodě; a vzrostlý pes se mi odvděčil, tři roky
později, tím, že mne zachránil před klackem pouličního
lupiče.
Chopiv se hodinek, shledal jsem, když jsem je přiložil k
uchu, že zas došly; ale tím jsem nebyl nijak překvapen,
jsa jist ze zvláštního stavu svých pocitů, že jsem spal,
jako dřív, velmi dlouhou dobu; jak dlouho, to jsem
ovšem říci nemohl. Hořel jsem horečkou a žízeň byla až
nesnesitelná. Hmatal jsem v bedně po svém malém
zbytku vody, nemaje světla, neboť svíce dohořela až k
podstavci lucerny a krabička zápalek nebyla ihned po
nice. Když jsem džbán našel, shledal jsem, že je zcela
prázdný; Tygr dostal zřejmě chuť se napít, jakož i sežrat
zbytek skopového, jehož kost ležela, pěkně ohryzána, u
otvoru bedny. Zkažené maso jsem sice rád postrádal, ale
při myšlence na vodu mi srdce usedalo. Byl jsem sláb až
do krajnosti, takže jsem se třásl při nejmenším pohybu
anebo obratu jako při zimnici. K dovršení všech mých
strastí, briga se kývala a kymácela s velikou prudkostí a
sudy na olej, jež stály na mé bedně, hrozily co chvíli, že
spadnou a zatarasí mi tak jedinou cestu ven i nazpět.
Trpěl jsem též hrozně mořskou nemocí. Tyto okolnosti
mne přiměly k rozhodnutí, že si proklestím cestu, na
zdařbůh, ke dvířkům, a budu se domáhat okamžité
úlevy, než budu učiněn vůbec neschopným to vykonat.
Rozhodnuv se takto, tápal jsem opět po sirkách a
svíčkách. Ony jsem nalezl po malé námaze, ale když
jsem nenašel svíčky, jak rychle jsem čekal (neboť jsem
si velmi dobře zapamatoval místo, kam jsem je položil),
vzdal jsem se prozatím hledání, a poručiv Tygrovi, aby
ležel klidně, vydal jsem se ihned na pout k padacím
dveřím.
Při tomto pokuse se stala má velká slabost zřejmější
nežli kdy před tím. Jen s krajní potíží mohl jsem vůbec
lézt kupředu a nohy pode mnou velmi často klesly; a
kdykoli jsem padnul plně tváří k zemi, musel jsem zůstat
16
I would remain for some minutes in a state bordering on
insensibility. Still I struggled forward by slow degrees,
dreading every moment that I should swoon amid the nar-
row and intricate windings of the lumber, in which event I
had nothing but death to expect as the result. At length,
upon making a push forward with all the energy I could
command, I struck my forehead violently against the sharp
corner of an iron-bound crate. The accident only stunned
me for a few moments; but I found, to my inexpressible
grief, that the quick and violent roll of the vessel had
thrown the crate entirely across my path, so as effectually
to block up the passage. With my utmost exertions I could
not move it a single inch from its position, it being closely
wedged in among the surrounding boxes and ship-furniture.
It became necessary, therefore, enfeebled as I was, either
to leave the guidance of the whipcord and seek out a new
passage, or to climb over the obstacle, and resume the
path on the other side. The former alternative presented
too many difficulties and dangers to be thought of without a
shudder. In my present weak state of both mind and body,
I should infallibly lose my way if I attempted it, and perish
miserably amid the dismal and disgusting labyrinths of the
hold. I proceeded, therefore, without hesitation, to summon
up all my remaining strength and fortitude, and endeavour,
as I best might, to clamber over the crate.
Upon standing erect, with this end in view, I found the un-
dertaking even a more serious task than my fears had led
me to imagine. On each side of the narrow passage arose a
complete wall of various heavy lumber, which the least
blunder on my part might be the means of bringing down
upon my head; or, if this accident did not occur, the path
might be effectually blocked up against my return by the
descending mass, as it was in front by the obstacle there.
The crate itself was a long and unwieldy box, upon which
no foothold could be obtained. In vain I attempted, by
every means in my power, to reach the top, with the hope
of being thus enabled to draw myself up. Had I succeeded
in reaching it, it is certain that my strength would have
proved utterly inadequate to the task of getting over, and it
was better in every respect that I failed. At length, in a
desperate effort to force the crate from its ground, I felt a
strong vibration in the side next me. I thrust my hand ea-
gerly to the edge of the planks, and found that a very large
one was loose. With my pocket-knife, which, luckily, I had
with me, I succeeded, after great labour, in prying it en-
tirely off; and getting it through the aperture, discovered,
to my exceeding joy, that there were no boards on the op-
posite side -in other words, that the top was wanting, it
being the bottom through which I had forced my way. I
now met with no important difficulty in proceeding along
the line until I finally reached the nail. With a beating heart
I stood erect, and with a gentle touch pressed against the
cover of the trap. It did not rise as soon as I had expected,
and I pressed it with somewhat more determination, still
dreading lest some other person than Augustus might be in
his state-room. The door, however, to my astonishment,
remained steady, and I became somewhat uneasy, for I
knew that it had formerly required but little or no effort to
remove it. I pushed it strongly -it was nevertheless firm:
with all my strength -it still did not give way: with rage,
with fury, with despair -it set at defiance my utmost ef-
forts; and it was evident, from the unyielding nature of the
resistance, that the hole had either been discovered and
effectually nailed up, or that some immense weight had
been placed upon it, which it was useless to think of remov-
ing.
My sensations were those of extreme horror and dismay.
In vain I attempted to reason on the probable cause of my
being thus entombed. I could summon up no connected
chain of reflection, and, sinking on the floor, gave way,
unresistingly, to the most gloomy imaginings, in which the
dreadful deaths of thirst, famine, suffocation, and prema-
pokaždé po několik minut ve stavu, jenž hraničí skoro s
bezvědomím. Přes to však pokračoval jsem po malých
krůčcích vpřed, hroze se co chvíli, že omdlím v úzkých a
spletitých zatáčkách mezi haraburdím, v kterémžto
případě bych nemohl čekat nic., nežli smrt. Konečně,
pustiv se dopředu se vší energií, již jsem v sobě našel,
narazil jsem prudce čelem na ostrý roh železem kované
bedny. Nehoda mne trochu omráčila na několik minut;
ale shledal jsem při tom k svému nevýslovnému žalu, že
rychlé a prudké kymácení lodi svalilo mi bednu úplně
napříč mé uličky, takže mi naprosto zatarasila cestu. Ani
při nejvyšším úsilí jsem jí nemohl o palec pohnout z je-
jího postavení, jak pevně se vklínila mezi okolní bedny a
lodní nářadí. Jelikož jsem byl tak zastaven, bylo nutno
buď opustit vedení šňůry a hledat nový průchod, nebo se
vyšplhat přes překážku a pokračovat v cestě na druhé
straně. První možnost znamenala příliš mnoho potíží a
nebezpečí, že pouhé pomyšlení budilo hrůzu. Pokusit se
o to, při mé nynější tělesné i duševní slabosti, ztratil
bych nesporně cestu, a bídně zhynul v hrozném a od-
porném bludišti podpalubí. Proto jsem tedy bez váhání
sebral všechny zbývající síly a odvahu a pokusil se, jak
nejlíp jsem uměl, vyšplhat přes bednu.
Když jsem vstal, abych to učinil, shledal jsem to pod-
niknutí za mnohem vážnější práci, než jsem si ve strachu
mohl kdy představit. Na obou stranách úzkého průchodu
zdvihala se úplná stěna z různého těžkého haraburdí, jež
mi nejmenší přehmat s mé strany mohl úplně strhnout
na hlavu; anebo, kdyby se snad ani nestala tato nehoda,
ulička mohla být naprosto zatarasena pro můj návrat
zřícenou spoustou, jak tomu bylo s překážkou přede
mnou. Bedna byla dlouhá a neohrabaná, a noha se na ni
nemohla zachytit. Marně jsem se pokoušel všemi
možnými prostředky dosáhnout vrcholu, s nadějí, že se
tak budu na ni moci vytáhnout. I kdyby se mi to po-
dařilo, je jisto, že by mi má síla naprosto nestačila k
tomu, dostat se přes ni a v každém směru bylo líp, že se
mi to nezdařilo. Konečně jsem při svém zoufalém úsilí
vytlačit bednu z místa cítil, že strana proti mně se silně
prohnula. Sáhl jsem horlivě rukou na okraj prken a
seznal, že jedno široké je povoleno. Kapesním nožem,
jejž jsem měl na štěstí při sobě, podařilo se mi je, po
těžké námaze, úplně odtrhnout; a když jsem prolezl ot-
vorem, shledal jsem k své neskonalé radosti, že na
druhé straně není prken - jinými olovy, že víko schází,
neboť to, čím jsem si proklestil cestu, bylo dnem. Dále
jsem se nepotkal se zvláštními potížemi, pokračuje podél
šňůry, až jsem konečně dosáhl hřebíku. S tlukoucím,
srdcem jsem povstal a lehce se opřel o padací dveře.
Nenazdvihly se hned, jak jsem čekal, a tak jsem přitlačil
více, hroze se stále, že je snad v kajutce někdo s Au-
gustem. Ale dveře k mému údivu zůstaly pevné, a mně
bylo jaksi dost nevolno, neboť jsem věděl, že dříve
stačilo k pohnutí úsilí malé neb žádné. Přitlačil jsem silně
- ale nehnuly se; - vší silou - přec nepovolily; se vzte-
kem, zuřivě, zoufale, - vzpíraly se mému krajnímu úsilí;
. a bylo zřejmo, z tohoto nepoddajného odporu, že díra
byla buď objevena a řádně přibita, anebo že na ni byla
navalena veliká tíže, na jejíž pohnutí bylo nesmyslno
myslet.
Zmocnila se mne příšerná hrůza a zoufalství. Marně
jsem se snažil uvažovat o pravděpodobné příčině, proč
jsem tak pohřben. Nemohl jsem sřetězit souvislé
myšlenky a klesnuv na zem, poddal jsem se bez odporu
nejtemnějším dohadům, v nichž hrozná smrt žízní,
hladem, zadušením a pohřbení za živa se na mne hrnuly
17
ture interment crowded upon me as the prominent disas-
ters to be encountered. At length there returned to me
some portion of presence of mind. I arose, and felt with my
fingers for the seams or cracks of the aperture. Having
found them, I examined them closely to ascertain if they
emitted any light from the state-room; but none was visi-
ble. I then forced the blade of my pen-knife through them,
until I met with some hard obstacle. Scraping against it, I
discovered it to be a solid mass of iron, which, from its pe-
culiar wavy feel as I passed the blade along it, I concluded
to be a chain-cable. The only course now left me was to
retrace my way to the box, and there either yield to my sad
fate, or try so to tranquilize my mind as to admit of my
arranging some plan of escape. I immediately set about the
attempt, and succeeded, after innumerable difficulties, in
getting back. As I sank, utterly exhausted, upon the mat-
tress, Tiger threw himself at full length by my side, and
seemed as if desirous, by his caresses, of consoling me in
my troubles, and urging me to bear them with fortitude.
The singularity of his behavior at length forcibly arrested
my attention. After licking my face and hands for some
minutes, he would suddenly cease doing so, and utter a low
whine. Upon reaching out my hand toward him, I then in-
variably found him lying on his back, with his paws uplifted.
This conduct, so frequently repeated, appeared strange,
and I could in no manner account for it. As the dog seemed
distressed, I concluded that he had received some injury;
and, taking his paws in my hands, I examined them one by
one, but found no sign of any hurt. I then supposed him
hungry, and gave him a large piece of ham, which he de-
voured with avidity -afterward, however, resuming his ex-
traordinary manoeuvres. I now imagined that he was suf-
fering, like myself, the torments of thirst, and was about
adopting this conclusion as the true one, when the idea
occurred to me that I had as yet only examined his paws,
and that there might possibly be a wound upon some por-
tion of his body or head. The latter I felt carefully over, but
found nothing. On passing my hand, however, along his
back, I perceived a slight erection of the hair extending
completely across it. Probing this with my finger, I discov-
ered a string, and tracing it up, found that it encircled the
whole body. Upon a closer scrutiny, I came across a small
slip of what had the feeling of letter paper, through which
the string had been fastened in such a manner as to bring
it immediately beneath the left shoulder of the animal.
CHAPTER III
The thought instantly occurred to me that the paper was a
note from Augustus, and that some unaccountable accident
having happened to prevent his relieving me from my dun-
geon, he had devised this method of acquainting me with
the true state of affairs. Trembling with eagerness, I now
commenced another search for my phosphorus matches
and tapers. I had a confused recollection of having put
them carefully away just before falling asleep; and, indeed,
previously to my last journey to the trap, I had been able
to remember the exact spot where I had deposited them.
But now I endeavored in vain to call it to mind, and busied
myself for a full hour in a fruitless and vexatious search for
the missing articles; never, surely, was there a more tanta-
lizing state of anxiety and suspense. At length, while grop-
ing about, with my head close to the ballast, near the open-
ing of the box, and outside of it, I perceived a faint glim-
mering of light in the direction of the steerage. Greatly sur-
prised, I endeavored to make my way toward it, as it ap-
peared to be but a few feet from my position. Scarcely had
I moved with this intention, when I lost sight of the glim-
mer entirely, and, before I could bring it into view again,
was obliged to feel along by the box until I had exactly re-
sumed my original situation. Now, moving my head with
caution to and fro, I found that, by proceeding slowly, with
jako nejbližší pohromy, které mne zasáhnou. Konečně se
rtů vrátilo trochu duchapřítomnosti. Vstal jsem a hmatal
písty po švech či puklinách poklopu. Když jsem je našel,
zkoumal jsem je bedlivě, abych se přesvědčil, nepro-
pouštějí-li světlo z kajuty; ale nic jsem nespatřil. Tu
jsem jimi prostrčil želízko nože, až jsem se dostal na
tvrdou překážku. Škrábaje po ní, shledal jsem, že je to
pevný kus železa, o němž jsem usoudil po jeho zvláštním
zvlněném omaku, který jsem cítil, když jsem po něm
přejel čepelí, že je to kabelové lano. Jediné, co mi teď
zbývalo, bylo vrátit se k své bedně, a tam se buď oddat
smutnému osudu, anebo zkusit tak uklidnit mysl, abych
mokl přemýšlet na plán útěku. Hned jsem se do toho
pustil a podařilo se mi, po nesčetných těžkostech, dostat
se nazpět. Když jsem zas, naprosto vyčerpán, padl na
žíněnku, Tygr se natáhl podle mne, jako by mne chtěl
svým lísáním utěšit v mých strastech a prosil, abych je
statečně snášel.
Podivnost jeho chování nakonec připoutala moji pozor-
nost. Když mi lízal po několik minut tvář i ruce, náhle v
tom ustal a slabounce zavrčel. Když jsem k němu vztáhl
ruku, poznal jsem zřejmě, že leží na hřbetě s prackami
vzhůru. Toto chování, tak často opakované, bylo mi po-
divným a nijak jsem si je nemohl vysvětlit. Jelikož se
zdálo, že psa něco bolí, usoudil jsem, že se o něco po-
ranil; a vzav mu pracky do dlaní, zkoumal jsem jednu po
druhé, ale nenašel ani stopy zranění. Tedy jsem myslel,
že má snad hlad a dal mu velký kus šunky, který lačně
shltl, - ale pak počal zas svoji podivnou hru. Tu jsem si
pomyslel, že trpí, jako já, mukami žízně a už jsem tuto
domněnku přijímal za pravou, když jsem dostal nápad,
že jsem dosud prohlédl jen jeho pracky, a že má rána
snad někde na těle anebo na hlavě. Tuto jsem pečlivě
ohmatal, ale nic nenašel. Ale když jsem přejel rukou po
hřbetě, nahmatal jsem lehce zježenou srst napříč hřbetu.
Ohledav ji prstem, objevil jsem šňůrku, a ohmatav ji,
shledal, že obepíná celé tělo. Při bližším ohledání přišel
jsem na malý proužek, na omak jakoby lístek papíru,
jímž byla šňůrka protažena tak, aby se dostal přímo pod
levou přední nohu zvířete.
III.
Ihned mne napadlo, že papír je zprávou od Augusta, a
ze, jelikož nějaká nepředvídaná nehoda mu zabránila
vyprostit mne z tohoto žaláře, vymyslil si tento způsob,
jak mne zpravit o pravém stavu věci. Třesa se ne-
dočkavostí, počal jsem zas hledat zápalky a svíčky. Měl
jsem matný pojem, že jsem je pečlivě uložil, právě než
jsem usnul; a opravdu před svou poslední poutí k pok-
lopu, byl jsem schopen si připomenout přesné místo, kde
jsem je uložil. Ale teď jsem se marně namáhal
upomenout si je a po celou hodinu se lopotil bezcílným a
trapným hledáním ztracených věcí; nikdy nikdo neprožil
tantalštějšího stavu úzkosti a pochybnosti. Konečně,
zatím co jsem po nich tápal s hlavou až k samému
haraburdí u otvoru bedny a před ním, spatřil jsem slabý
záblesk světla směrem k mezipalubí. Velice překvapen,
snažil jsem se k tomu přistoupit, neboť se zdálo, že je to
vzdáleno pouze několik stop. Sotva jsem se pohnul s
tímto úmyslem, ztratil jsem světélko úplně s očí, a abych
je zas spatřil, musil jsem tápat podle bedny, pokud jsem
se nedostal úplně do své původní polohy. Tu, pohybuje
obezřele hlavou tam a nazpět, shledal jsem, že půjdu-li
zvolna, velmi obezřele, opačným směrem než jsem po
prvé vyšel, budu se moci k světélku přiblížit, maje je
stále na očích. Brzy jsem přišel přímo k němu ( prokles-
18
great care, in an opposite direction to that in which I had at
first started, I was enabled to draw near the light, still
keeping it in view. Presently I came directly upon it (having
squeezed my way through innumerable narrow windings),
and found that it proceeded from some fragments of my
matches lying in an empty barrel turned upon its side. I
was wondering how they came in such a place, when my
hand fell upon two or three pieces of taper wax, which had
been evidently mumbled by the dog. I concluded at once
that he had devoured the whole of my supply of candles,
and I felt hopeless of being ever able to read the note of
Augustus. The small remnants of the wax were so mashed
up among other rubbish in the barrel, that I despaired of
deriving any service from them, and left them as they
were. The phosphorus, of which there was only a speck or
two, I gathered up as well as I could, and returned with it,
after much difficulty, to my box, where Tiger had all the
while remained.
What to do next I could not tell. The hold was so intensely
dark that I could not see my hand, however close I would
hold it to my face. The white slip of paper could barely be
discerned, and not even that when I looked at it directly;
by turning the exterior portions of the retina toward it -that
is to say, by surveying it slightly askance, I found that it
became in some measure perceptible. Thus the gloom of
my prison may be imagined, and the note of my friend, if
indeed it were a note from him, seemed only likely to throw
me into further trouble, by disquieting to no purpose my
already enfeebled and agitated mind. In vain I revolved in
my brain a multitude of absurd expedients for procuring
light -such expedients precisely as a man in the perturbed
sleep occasioned by opium would be apt to fall upon for a
similar purpose -each and all of which appear by turns to
the dreamer the most reasonable and the most preposter-
ous of conceptions, just as the reasoning or imaginative
faculties flicker, alternately, one above the other. At last an
idea occurred to me which seemed rational, and which gave
me cause to wonder, very justly, that I had not entertained
it before. I placed the slip of paper on the back of a book,
and, collecting the fragments of the phosphorus matches
which I had brought from the barrel, laid them together
upon the paper. I then, with the palm of my hand, rubbed
the whole over quickly, yet steadily. A clear light diffused
itself immediately throughout the whole surface; and had
there been any writing upon it, I should not have experi-
enced the least difficulty, I am sure, in reading it. Not a
syllable was there, however -nothing but a dreary and un-
satisfactory blank; the illumination died away in a few sec-
onds, and my heart died away within me as it went.
I have before stated more than once that my intellect, for
some period prior to this, had been in a condition nearly
bordering on idiocy. There were, to be sure, momentary
intervals of perfect sanity, and, now and then, even of en-
ergy; but these were few. It must be remembered that I
had been, for many days certainly, inhaling the almost pes-
tilential atmosphere of a close hold in a whaling vessel, and
for a long portion of that time but scantily supplied with
water. For the last fourteen or fifteen hours I had none -nor
had I slept during that time. Salt provisions of the most
exciting kind had been my chief, and, indeed, since the loss
of the mutton, my only supply of food, with the exception
of the sea-biscuit; and these latter were utterly useless to
me, as they were too dry and hard to be swallowed in the
swollen and parched condition of my throat. I was now in a
high state of fever, and in every respect exceedingly ill.
This will account for the fact that many miserable hours of
despondency elapsed after my last adventure with the
phosphorus, before the thought suggested itself that I had
examined only one side of the paper. I shall not attempt to
describe my feelings of rage (for I believe I was more angry
than any thing else) when the egregious oversight I had
committed flashed suddenly upon my perception. The blun-
tiv si cestu nesčetnými úzkými zatáčkami) a shledal, že
pochází od drobných zbytků mých zápalek, ležících v
prázdném, převaleném sudě. Žasl jsem, jak se jen dos-
taly na takové místo, když tu má ruka padla na několik
kousků vosku ze svíčky, jenž byl zřejmě rozžvýkán
psem. Usoudil jsem ihned, že sežral celou mou zásobu
svíček, a cítil jsem beznaději, že budu kdy vůbec moci
číst Augustův lístek. Malé zbytky vosku byly tak
smíchány s ostatním smetím sudu, že jsem si zoufal nad
možností užít jich nějak a nechal je, kde byly. Fosfor, z
něhož zbylo jen nějaké zrnko, jsem sebral jak nejlépe
jsem uměl a po mnohých nesnázích se s ním vrátil k své
bedně, kde Tygr zůstal po celou tu dobu.
Nevěděl jsem, co mám dělat dále. Podpalubí bylo tak
neproniknutelně temné, že jsem neviděl svou vlastní
ruku, i když jsem ji přiblížil sebe víc k obličeji. Bílý lístek
papíru bylo lze jen stěží rozeznat, a ani to ne, hleděl-li
jsem naň přímo; otočiv k němu vnější část sítnice, to
jest, přehlížeje ho poněkud úkosem, shledal jsem, že je
trochu viditelný. Dle toho je si lze představit temnotu
mého vězení, a zdálo se, že přítelův lístek, byl-li to
opravdu lístek od něho, mne uvrhne do dalších strastí,
zneklidňuje jen zbytečně mého už oslabeného a roz-
rušeného ducha. Marně jsem omílal v mozku spoustu
absurdních prostředků k opatření světla, - prostředků,
na něž by pro podobný účel byl schopen připadnout
člověk v pobouřeném spánku po požití opia, - a z nichž
se každý spáčovi střídavě jeví jako nejrozumnější i ne-
jhloupější smyšlenka právě tak, jako se kmitají rozu-
mové a obrazivé schopnosti, střídavě, jedna přes dru-
hou. Konečně jsem dostal nápad, jenž se zdál rozumným
a jenž mi dal spravedlivou příčinu k údivu, že jsem naň
nepřišel dříve. Položil jsem lístek papíru na vazbu jedné
knihy a sebrav úlomky fosforových zápalek, jež jsem
přinesl ze sudu, vysypal jsem je na papír. Pak jsem je
dlaní rychle a řádně rozetřel Po celém povrchu se ihned
rozlilo slabé světlo a být na něm cokoli napsáno, nepů-
sobilo by mi, jsem si jist, nejmenších obtíží, abych to
přečetl. Ani slabiky tam však nebylo, - nic, než smutná a
neuspokojivá běloba; ozáření pohaslo v několika vteř-
inách, a moje naděje pohasla ve mně jak ono.
Podotkl jsem už nejednou, že můj rozum po jistou dobu
před tím byl ve stavu, hraničícím skoro s blbostí. Byly
ovšem občas chvíle dokonalého zdraví, a tu a tam
dokonce i energie; ale těch bylo málo. Musím při-
pomenout, že jsem, a jistě po mnoho dní, vdechoval ten
skoro morový vzduch uzavřeného podpalubí na velrybář-
ské lodi a po dlouhou část této doby byl jsem jen
skromně zásoben vodou. A posledních čtrnáct či patnáct
hodin jsem neměl žádné, - aniž jsem po ten čas vůbec
spal. Solené maso nejdráždivější chuti bylo mou hlavní,
a od ztráty skopového, i mou jedinou potravou, s výjim-
kou námořnických sucharů; a tyto byly pro mne úplně
bezvýznamné, neboť byly příliš suché a tvrdé, aby mohly
být polykány mým oteklým a vyprahlým jícnem. Měl
jsem nyní vysokou horečku a vůbec mi bylo nadmíru
bídně. To budiž důvodem k faktu, že uplynula mnohá
hodina skleslosti od mé poslední příhody s fosforem,
nežli mne napadla myšlenka, že jsem přec zkoumal jen
jedinou stranu papíru. Nebudu se pokoušet popsat své
pocity vzteku (nebo, jak myslím, jsem nesmírně zuřil),
když se mi jak bleskem objevil ten skvělý přehmat, je-
hož jsem se dopustil. Věc sama nebyla by ještě veliká,
kdyby má hloupost a popudlivost neprovedla něco
19
der itself would have been unimportant, had not my own
folly and impetuosity rendered it otherwise -in my disap-
pointment at not finding some words upon the slip, I had
childishly torn it in pieces and thrown it away, it was im-
possible to say where.
From the worst part of this dilemma I was relieved by the
sagacity of Tiger. Having got, after a long search, a small
piece of the note, I put it to the dog's nose, and endeav-
ored to make him understand that he must bring me the
rest of it. To my astonishment, (for I had taught him none
of the usual tricks for which his breed are famous,) he
seemed to enter at once into my meaning, and, rummaging
about for a few moments, soon found another considerable
portion. Bringing me this, he paused awhile, and, rubbing
his nose against my hand, appeared to be waiting for my
approval of what he had done. I patted him on the head,
when he immediately made off again. It was now some
minutes before he came back -but when he did come, he
brought with him a large slip, which proved to be all the
paper missing -it having been torn, it seems, only into
three pieces. Luckily, I had no trouble in finding what few
fragments of the phosphorus were left -being guided by the
indistinct glow one or two of the particles still emitted. My
difficulties had taught me the necessity of caution, and I
now took time to reflect upon what I was about to do. It
was very probable, I considered, that some words were
written upon that side of the paper which had not been
examined -but which side was that? Fitting the pieces to-
gether gave me no clew in this respect, although it assured
me that the words (if there were any) would be found all on
one side, and connected in a proper manner, as written.
There was the greater necessity of ascertaining the point in
question beyond a doubt, as the phosphorus remaining
would be altogether insufficient for a third attempt, should I
fail in the one I was now about to make. I placed the paper
on a book as before, and sat for some minutes thoughtfully
revolving the matter over in my mind. At last I thought it
barely possible that the written side might have some un-
evenness on its surface, which a delicate sense of feeling
might enable me to detect. I determined to make the ex-
periment and passed my finger very carefully over the side
which first presented itself. Nothing, however, was percep-
tible, and I turned the paper, adjusting it on the book. I
now again carried my forefinger cautiously along, when I
was aware of an exceedingly slight, but still discernable
glow, which followed as it proceeded. This, I knew, must
arise from some very minute remaining particles of the
phosphorus with which I had covered the paper in my pre-
vious attempt. The other, or under side, then, was that on
which lay the writing, if writing there should finally prove to
be. Again I turned the note, and went to work as I had pre-
viously done. Having rubbed in the phosphorus, a brilliancy
ensued as before -but this time several lines of MS. in a
large hand, and apparently in red ink, became distinctly
visible. The glimmer, although sufficiently bright, was but
momentary. Still, had I not been too greatly excited, there
would have been ample time enough for me to peruse the
whole three sentences before me -for I saw there were
three. In my anxiety, however, to read all at once, I suc-
ceeded only in reading the seven concluding words, which
thus appeared -"blood -your life depends upon lying close."
Had I been able to ascertain the entire contents of the
note-the full meaning of the admonition which my friend
had thus attempted to convey, that admonition, even al-
though it should have revealed a story of disaster the most
unspeakable, could not, I am firmly convinced, have im-
bued my mind with one tithe of the harrowing and yet inde-
finable horror with which I was inspired by the fragmentary
warning thus received. And "blood," too, that word of all
words -so rife at all times with mystery, and suffering, and
terror -how trebly full of import did it now appear -how
chilly and heavily (disjointed, as it thus was, from any fore-
horšího, V prudkém svém zklamání, že jsem na lístku
nenašel slova, jak dítě, jsem jej ve vzteku na kusy roz-
trhal a hodil nevím kam.
Z největších strastí byl jsem zachráněn chytrostí Tygro-
vou. Naleznuv, po dlouhém hledání malý kousek lístku,
dal jsem jej psovi očichat a snažil se mu dát na sro-
zuměnou, že mi musí přinést zbytek. K mému úžasu
(neboť jsem ho neučil podobným kouskům, jimiž jeho
rasa je proslulá), jako by pochopil ihned, co míním a
šťáraje po chvíli kolem, našel hned jiný pozoruhodný
kousek. Když mi jej podal, chvíli čekal, otíraje čumák o
mou ruku, jako by v naději, že mu jeho jednání
schválím. Poplácal jsem ho po hlavě a tak zas odběhl.
Tentokrát trvalo ně. kolik minut, než přišel zase zpět, ale
pak přinesl veliký útržek, který, jak jsem poznal, byl
celou zbývající částí lístku, který byl, zdá se, roztržen jen
na tři kusy. Na štěstí snadno jsem nalezl několik zbýva-
jících kousků fosforu, jsa veden mihavým světélkováním,
jež zrnka stále vydávala. Přežité strasti mne naučily nut-
nosti být opatrným, a tak jsem delší čas přemítal, co
dělat. Soudil jsem, že je velice pravděpodobno, že slova
byla napsána na oné straně, již jsem nezkoumal. Ale
která to byla? Po sestavení kousků v celek, neviděl jsem
pro to žádného vodítka, ačkoli jsem byl jist, že slova
(byla-li tam jaká), jsou pouze na jedné straně a v téže
souvislosti, jak byla napsána. Tuto věc musel jsem
vyšetřit tím více a zcela přesně, protože zbylá část fos-
foru by nevystačila už k třetímu pokusu, kdyby se mi
tento, k němuž jsem se chystal, zhatil. Položil jsem papír
zas jako dříve na knihu a seděl několik minut zamyšleně,
přemítaje nad tímto problémem. Konečně jsem přišel na
to, že je zcela možno, že snad popsaná strana má urči-
tou nerovnost, což by mi objevil lehký dotek plochy.
Rozhodl jsem se, že se o to pokusím a přejel velice po-
zorně prstem po straně, jež byla navrch. Nic však jsem
nepocítil a tak jsem list obrátil, rozloživ jej na knize. Tu
jsem po něm opět lehce přejel ukazováčkem a shledal
nesmírně slabé, ale přec znatelné záření těsně za
prstem. To, jak jsem věděl, pochází jistě od drobounkých
částeček fosforu, jež zbyly na papíře od prvního pokusu.
Tak tedy strana, na níž bylo písmo, ukáže-li se tam
vůbec co, byla strana druhá, spodní. Znovu jsem lístek
obrátil a opakoval postup, jako dříve. Když jsem po něm
fosfor rozetřel, spatřil jsem opětné záření, ale tentokrát
se jasně zjevilo několik řádek rukopisu, psaných velkým
písmem a zřejmě červeným inkoustem. Záření, byťsi
dostatečně jasné, bylo jen chvilkové. Přes to však, nebýt
jen tak silně rozechvěn, měl jsem dost času přečíst
všecky tři věty před sebou, neboť jsem viděl, že jsou
tam tři. V mé překotnosti však shltat vše najednou, po-
dařilo se mi přečíst jen sedm posledních slov, jež zněla
takto: "krví - tvůj život .závisí na tvém setrvání v úk-
rytu!"
Kdybych byl schopen zjistit celý obsah lístku, celý dosah
výstrahy, již se mi pokusil můj přítel poslat, jsem pevně
přesvědčen, že tato výstraha, i kdyby mi odhalila nejdě-
sivější událost, nezbarvila by mi ducha ani desetinou oné
drásavé a nevylíčitelné hrůzy, již ve mne vzbudila
výstraha neúplná, doručená tímto způsobem. A pak ta
"krev", to slovo nad všecka, za všech dob tak přeplněné
tajemstvím a hrůzou a utrpením, jak trojnásob
významným se mi teď zdálo, takto odtržené od před-
chozích slov, jež by jej blíž byla objasnila a učinila sro-
zumitelným; jak mrazivě a těžce jeho dvojsmyslná pís-
20
going words to qualify or render it distinct) did its vague
syllables fall, amid the deep gloom of my prison, into the
innermost recesses of my soul!
Augustus had, undoubtedly, good reasons for wishing me
to remain concealed, and I formed a thousand surmises as
to what they could be -but I could think of nothing affording
a satisfactory solution of the mystery. just after returning
from my last journey to the trap, and before my attention
had been otherwise directed by the singular conduct of Ti-
ger, I had come to the resolution of making myself heard at
all events by those on board, or, if I could not succeed in
this directly, of trying to cut my way through the orlop
deck. The half certainty which I felt of being able to accom-
plish one of these two purposes in the last emergency, had
given me courage (which I should not otherwise have had)
to endure the evils of my situation. The few words I had
been able to read, however, had cut me off from these final
resources, and I now, for the first time, felt all the misery
of my fate. In a paroxysm of despair I threw myself again
upon the mattress, where, for about the period of a day
and night, I lay in a kind of stupor, relieved only by mo-
mentary intervals of reason and recollection.
At length I once more arose, and busied myself in reflec-
tion upon the horrors which encompassed me. For another
twenty-four hours it was barely possible that I might exist
without water -for a longer time I could not do so. During
the first portion of my imprisonment I had made free use of
the cordials with which Augustus had supplied me, but they
only served to excite fever, without in the least degree as-
suaging thirst. I had now only about a gill left, and this was
of a species of strong peach liqueur at which my stomach
revolted. The sausages were entirely consumed; of the ham
nothing remained but a small piece of the skin; and all the
biscuit, except a few fragments of one, had been eaten by
Tiger. To add to my troubles, I found that my headache
was increasing momentarily, and with it the species of de-
lirium which had distressed me more or less since my first
falling asleep. For some hours past it had been with the
greatest difficulty I could breathe at all, and now each at-
tempt at so doing was attended with the most depressing
spasmodic action of the chest. But there was still another
and very different source of disquietude, and one, indeed,
whose harassing terrors had been the chief means of
arousing me to exertion from my stupor on the mattress. It
arose from the demeanor of the dog.
I first observed an alteration in his conduct while rubbing
in the phosphorus on the paper in my last attempt. As I
rubbed, he ran his nose against my hand with a slight
snarl; but I was too greatly excited at the time to pay much
attention to the circumstance. Soon afterward, it will be
remembered, I threw myself on the mattress, and fell into
a species of lethargy. Presently I became aware of a singu-
lar hissing sound close at my ears, and discovered it to
proceed from Tiger, who was panting and wheezing in a
state of the greatest apparent excitement, his eyeballs
flashing fiercely through the gloom. I spoke to him, when
he replied with a low growl, and then remained quiet. Pres-
ently I relapsed into my stupor, from which I was again
awakened in a similar manner. This was repeated three or
four times, until finally his behaviour inspired me with so
great a degree of fear, that I became fully aroused. He was
now lying close by the door of the box, snarling fearfully,
although in a kind of undertone, and grinding his teeth as if
strongly convulsed. I had no doubt whatever that the want
of water or the confined atmosphere of the hold had driven
him mad, and I was at a loss what course to pursue. I could
not endure the thought of killing him, yet it seemed abso-
lutely necessary for my own safety. I could distinctly per-
ceive his eyes fastened upon me with an expression of the
most deadly animosity, and I expected every instant that
he would attack me. At last I could endure my terrible
situation no longer, and determined to make my way from
mena vnikala do nejskrytějších záhybů mé duše v
hlubokém temnu mého vězení.
August měl určitě závažné důvody, že si přál, abych
zůstal v úkrytu a já si tvořil tisíce domněnek, co to asi
bylo, ale nemohl jsem přijít na nic, co by mi mohlo dát
uspokojivý výklad té záhady. Ještě než jsem se vrátil ze
své poslední pouti k padacím dveřím a než má pozornost
byla svedena podivným Tygrovým chováním jinam, došel
jsem k odhodlání dát o sobě stůj co stůj vědět těm tam.
na palubě, nebo, kdyby mi toto snad selhalo, proklestit si
cestu spodní palubou. Poloviční jistota, že v nejhorším
případě budu moci provést alespoň jeden z těchto dvou
záměrů, plnila mne odvahou (kterou bych sotva měl bez
ní) snášet strasti svého postavení. Několik těch slov
však, která jsem nemohl přečíst, urvala mi toto poslední
útočiště a tu jsem, po prvé, pocítil veškeru bídu svého
osudu. Ve křeči zoufalství vrhl jsem se na žíněnka, na níž
jsem zůstal asi den a noc v jakémsi ztrnutí, z něhož jsem
se jen občas probíral k jasnějšímu vědomí a paměti.
Konečně jsem opět povstal a zaměstnával se úvahami o
hrůzách, jež mne obklopily. Nových čtyřiadvacet hodin
bylo sotva možno vydržet bez vody; déle bych to už
nesnesl. Na počátku svého uvěznění pil jsem dost
kořalek, kterými mne August zásobil, ty však mou
horečku jen zvyšovaly, aniž by jakkoli mírnily žízeň.
Zbylo mi z nich už jen asi čtvrt pinty, a sice jakéhosi
broskvového likéru, po němž se mi zvedal žaludek.
Salámy byly spotřebovány, ze šunky zbyl kousek kůže a
všecky suchary, krom několika zlomků, snědl Tygr. K
dovršení svého žalu jsem shledal, že se mi zvyšují
bolesti hlavy a s tím i jakési delirium, jež mne více či
méně trýznilo od mého prvního usnutí. Po několik
minulých hodin mohl jsem dýchat jen s nejvyšší potíží, a
nyní každý pokus o to byl provázen nanejvýš tísnivým a
křečovitým úsilím hrudi. Ale byl i jiný a zcela odlišný
zdroj nepokoje, a věru takový, že jeho drásavá hrůza
byla hlavní příčinou, která mne vyburcovala z mé ztrnu-
losti na žíněnce k jednání. Bylo to chování mého psa.
Změnu v jeho chování zpozoroval jsem po prvé, když
jsem třel fosfor na papíře při posledním pokusu. Jak
jsem třel, rozehnal se čumákem po mé ruce se slabým
zakňučením, já však byl tehdy velice rozechvěn, abych
tomu věnoval větší pozornost. Brzy nato, jak jsem řekl,
vrhl jsem se na žíněnku a padl do jakési otupělosti. Tu
pak jsem zaslechl podivný sykat u uší, a poznal, že to je
dech Tygrův, jenž supěl a funěl v nejvyšším zřejmém
popuzení, divoce blýskaje očima ve tmě. Promluvil jsem
k němu, ale on odvětil jen temným zavrčením a zůstal
klidný. Upadl jsem znovu do svého ztrnutí, z něhož jsem
byl vzbuzen podobným způsobem. To se několikráte
opakovalo, až mne jeho chování nakonec tak vyděsilo,
že jsem se probudil úplně. Ležel teď u samého otvoru
bedny, hrozně vrče, třeba jen přidušeně, a skřípaje
zuby, jako by se zmítal křečí. Neměl jsem pochyb, že
nedostatkem vody nebo zabedněným ovzduším pod-
palubí se vztekl, a tu jsem nevěděl, co dělat. Nemohl
jsem nijak snést pomyšlení zabít ho, ale přec se mi to
zdálo pro moji bezpečnost naprosto nutným. Mohl jsem
vidět, jak na mne upírá své oči s výrazem smrtelné zu-
řivosti, a čekal jsem každou chvíli, že se na mne vrhne.
Konečně jsem už hrozný stav nemohl vydržet a rozhodl
se stůj co stůj dostat se z bedny, a kdyby mne snad
svým odporem donutil, třeba ho odpravit. Ven jsem však
mohl vyjít jen přes jeho tělo, a on už, zdála se, vycítil
můj záměr, zdvihnuv se na přední tlapy (jak jsem poznal
21
the box at all hazards, and dispatch him, if his opposition
should render it necessary for me to do so. To get out, I
had to pass directly over his body, and he already seemed
to anticipate my design -missing himself upon his fore. legs
(as I perceived by the altered position of his eyes), and
displayed the whole of his white fangs, which were easily
discernible. I took the remains of the ham-skin, and the
bottle containing the liqueur, and secured them about my
person, together with a large carving-knife which Augustus
had left me -then, folding my cloak around me as closely as
possible, I made a movement toward the mouth of the box.
No sooner did I do this, than the dog sprang with a loud
growl toward my throat. The whole weight of his body
struck me on the right shoulder, and I fell violently to the
left, while the enraged animal passed entirely over me. I
had fallen upon my knees, with my head buried among the
blankets, and these protected me from a second furious
assault, during which I felt the sharp teeth pressing vigor-
ously upon the woollen which enveloped my neck -yet,
luckily, without being able to penetrate all the folds. I was
now beneath the dog, and a few moments would place me
completely in his power. Despair gave me strength, and I
rose boldly up, shaking him from me by main force, and
dragging with me the blankets from the mattress. These I
now threw over him, and before he could extricate himself,
I had got through the door and closed it effectually against
his pursuit. In this struggle, however, I had been forced to
drop the morsel of ham-skin, and I now found my whole
stock of provisions reduced to a single gill of liqueur, As this
reflection crossed my mind, I felt myself actuated by one of
those fits of perverseness which might be supposed to in-
fluence a spoiled child in similar circumstances, and, raising
the bottle to my lips, I drained it to the last drop, and
dashed it furiously upon the floor.
Scarcely had the echo of the crash died away, when I
heard my name pronounced in an eager but subdued voice,
issuing from the direction of the steerage. So unexpected
was anything of the kind, and so intense was the emotion
excited within me by the sound, that I endeavoured in vain
to reply. My powers of speech totally failed, and in an ag-
ony of terror lest my friend should conclude me dead, and
return without attempting to reach me, I stood up between
the crates near the door of the box, trembling convulsively,
and gasping and struggling for utterance. Had a thousand
words depended upon a syllable, I could not have spoken
it. There was a slight movement now audible among the
lumber somewhere forward of my station. The sound pres-
ently grew less distinct, then again less so, and still less.
Shall I ever forget my feelings at this moment? He was
going -my friend, my companion, from whom I had a right
to expect so much -he was going -he would abandon me -
he was gone! He would leave me to perish miserably, to
expire in the most horrible and loathesome of dungeons -
and one word, one little syllable, would save me -yet that
single syllable I could not utter! I felt, I am sure, more than
ten thousand times the agonies of death itself. My brain
reeled, and I fell, deadly sick, against the end of the box.
As I fell the carving-knife was shaken out from the waist-
band of my pantaloons, and dropped with a rattling sound
to the floor. Never did any strain of the richest melody
come so sweetly to my ears! With the intensest anxiety I
listened to ascertain the effect of the noise upon Augustus -
for I knew that the person who called my name could be no
one but himself. All was silent for some moments. At length
I again heard the word "Arthur!" repeated in a low tone,
and one full of hesitation. Reviving hope loosened at once
my powers of speech, and I now screamed at the top of my
voice, "Augustus! oh, Augustus!" "Hush! for God's sake be
silent!" he replied, in a voice trembling with agitation; "I
will be with you immediately -as soon as I can make my
way through the hold." For a long time I heard him moving
among the lumber, and every moment seemed to me an
ze změněné polohy jeho oči) a vycenil bílý chrup, který
bylo jasně vidět. Vzal jsem zbytek kůže ze šunky a láhev
likéru a schoval při sobě i s velkým nožem, který mi tu
August nechal; pak zahaliv se co nejtěsněji pláštěm,
učinil jsem pohyb k otvoru bedny. Ale jen jsem se poh-
nul, pes silně zavyl a skočil mi po hrdle. Celou svou va-
hou vrazil do mého pravého ramene a já padl vlevo,
takže vzteklé zvíře přeletělo úplně přese mne. Klesl jsem
na kolena s hlavou zarytou do pokrývek, a ty mne
chránily před druhým zuřivým útokem, za něhož jsem
cítil ostré tesáky zatínat se silou do vlny, jež mi kryla
hrdlo. Na štěstí však nemohly prorazit všemi jejími
záhyby. Nyní jsem byl pod psem a v několika chvílích
mohl jsem se dostat úplně do jeho moci. Zoufalství mi
dodalo síly, směle jsem povstal, rázně ho se sebe setřásl
a strhl za sebou pokrývky se žíněnky. Ty jsem naň hodil
a než se z nich vypletl, dostal jsem se z otvoru a rázně
přirazil víko, aby mne nepronásledoval. V tomto zápase
však musil jsem pustit svůj kus kůže ze šunky a tak
jsem shledal, že se mé zásoby zmenšily na pouhou čtvrt
pinty likéru. Jen mi ta myšlenka projela hlavou zmocnil
se mne jeden z oněch záchvatů převrácenosti, kterým
podléhá v takových případech rozmazlené dítě, a přiloživ
ji ke rtům, vytáhl jsem ji do poslední kapky a zuřivě jí
praštil o zem.
Sotva dozněl ohlas rány, zaslechl jsem své jméno,
pronesené ostrým, ale tlumeným hlasem směrem od
mezipalubí. Bylo to něco tak neočekávaného a moje
vzrušení, jež hlas ve mne vzbudil bylo tak silné, že jsem
se marně snažil odpovědět mu. Pozbyl jsem docela
schopnosti řeči a v záchvatu hrůzy, že snad můj přítel z
toho usoudí moji smrt a tak se vrátí, aniž se pokusí jít ke
mně, stoupl jsem si mezi koši před otvorem bedny a
křečovitě se chvěl, lapaje vzduch a chtěje vyrazit slova. I
kdybych mohl tisíc slov vyslovit jediným hlesnutím,
nemohl jsem je vyrazit. Tu bylo slyšet lehký šramot mezi
haraburdím někde přede mnou. Po chvíli byl slyšet sla-
běji, pak opět slaběji a slaběji. Mohu kdy zapomenout na
to, co jsem té chvíle vytrpěl? Odcházel, - můj přítel, můj
druh, od něhož jsem právem tolik čekal - odcházel -
opouštěl mne - odešel! Nechal mne tu bídně zahynout,
vydechnout v tom nejhroznějším, nejodpornějším ze
všech žalářů, a jediné slovo, ba hlesnutí, mohlo mne
zachránit, ale to jediné hlesnutí jsem nemohl vyrazit.
Prožil jsem, tím jsem jíst, alespoň desettisíckrát muka
samé smrti. Hlava se mi točila a tak jsem, ve smrtelných
mdlobách, klesl na okraj bedny.
Při pádu vyklouzl mi z opasku kalhot nůž a hlučně dop-
adl na zem. Nikdy žádná hudba sebe bohatších melodií
nezdála se mi tak lahodnou. S napiatou hrůzou jsem
naslouchal, jak ten zvuk zapůsobí na Augusta, neboť
jsem věděl, že ten, kdo mne volal mým jménem, může
být pouze on. Chvíli bylo ticho. Konečně jsem opět
zaslechl volání "Arture!" - opakované tiše a váhavě.
Oživená naděje vrátila mi zase síly řeči a tak jsem vyk-
řikl ze všech sil: "Auguste! Oh, Auguste!" - "Pst! Pro
Boha, buď tiše!" - odpověděl hlasem, chvějícím se roz-
čilením, " budu u tebe hned, jak se dostanu tím
haraburdím." Po dlouhou dobu jsem slyšel, jak postupuje
mezi nářadím a každý okamžik zdál se mi věčností.
Konečně jsem ucítil jeho ruku na rameni a současně mi
podal k ústům láhev vody. Pouze ti, kdo byli vysvobozeni
22
age. At length I felt his hand upon my shoulder, and he
placed, at the same moment, a bottle of water to my lips.
Those only who have been suddenly redeemed from the
jaws of the tomb, or who have known the insufferable tor-
ments of thirst under circumstances as aggravated as those
which encompassed me in my dreary prison, can form any
idea of the unutterable transports which that one long
draught of the richest of all physical luxuries afforded.
When I had in some degree satisfied my thirst, Augustus
produced from his pocket three or four boiled potatoes,
which I devoured with the greatest avidity. He had brought
with him a light in a dark lantern, and the grateful rays
afforded me scarcely less comfort than the food and drink.
But I was impatient to learn the cause of his protracted
absence, and he proceeded to recount what had happened
on board during my incarceration.
CHAPTER IV
The brig put to sea, as I had supposed, in about an hour
after he had left the watch. This was on the twentieth of
June. It will be remembered that I had then been in the
hold for three days; and, during this period, there was so
constant a bustle on board, and so much running to and
fro, especially in the cabin and staterooms, that he had had
no chance of visiting me without the risk of having the se-
cret of the trap discovered. When at length he did come, I
had assured him that I was doing as well as possible; and,
therefore, for the two next days be felt but little uneasiness
on my account -still, however, watching an opportunity of
going down. It was not until the fourth day that he found
one. Several times during this interval he had made up his
mind to let his father know of the adventure, and have me
come up at once; but we were still within reaching distance
of Nantucket, and it was doubtful, from some expressions
which had escaped Captain Barnard, whether he would not
immediately put back if he discovered me to be on board.
Besides, upon thinking the matter over, Augustus, so he
told me, could not imagine that I was in immediate want,
or that I would hesitate, in such case, to make myself
heard at the trap. When, therefore, he considered every-
thing he concluded to let me stay until he could meet with
an opportunity of visiting me unobserved. This, as I said
before, did not occur until the fourth day after his bringing
me the watch, and the seventh since I had first entered the
hold. He then went down without taking with him any water
or provisions, intending in the first place merely to call my
attention, and get me to come from the box to the trap, -
when he would go up to the stateroom and thence hand me
down a sup. ply. When he descended for this purpose he
found that I was asleep, for it seems that I was snoring
very loudly. From all the calculations I can make on the
subject, this must have been the slumber into which I fell
just after my return from the trap with the watch, and
which, consequently, must have lasted for more than three
entire days and nights at the very least. Latterly, I have
had reason both from my own experience and the assur-
ance of others, to be acquainted with the strong soporific
effects of the stench arising from old fish-oil when closely
confined; and when I think of the condition of the hold in
which I was imprisoned, and the long period during which
the brig had been used as a whaling vessel, I am more in-
clined to wonder that I awoke at all, after once falling
asleep, than that I should have slept uninterruptedly for the
period specified above.
Augustus called to me at first in a low voice and without
closing the trap -but I made him no reply. He then shut the
trap, and spoke to me in a louder, and finally in a very loud
tone -still I continued to snore. He was now at a loss what
to do. It would take him some time to make his way
through the lumber to my box, and in the meanwhile his
absence would be noticed by Captain Barnard, who had
z čelistí hrobu, neb ti, kdo zažili nesnesitelnou trýzeň
žízně za okolností stejně skličujících, jako ty, jež na mne
dolehly v mém hrozném žaláři, jen ti si dovedou před-
stavit nevýslovné unešení, které přináší takový doušek,
nejbohatší ze všech tělesných požitků.
Když jsem tak poněkud uhasil svou žízeň, August vytáhl
z kapsy pár vařených bramborů, které jsem shltal s
velkou nenasytností. Přinesl i světlo v zlodějské lucerně
a jeho příjemné paprsky způsobily mi nemenší radost
než jídlo a pití. Ale hořel jsem nedočkavostí poznat
příčinu jeho tak protáhlé nepřítomnosti, a tu se jal
vyprávět vše, co se událo na palubě, zatím co já tu byl
uvězněn.
IV.
Briga vyplula, jak jsem předpokládal, asi hodinu po
chvíli, kdy mi tu nechal své hodinky. To bylo dvacátého
června. Pamatujete se, že jsem byl tehdy v podpalubí tři
dny; a po tu dobu bylo na palubě stále tolik shonu a bě-
hání sem a tam, zejména v kabině a kajutách, že neměl
nejmenší příležitosti navštívit mne bez nebezpečí prozra-
zení tajemství padacích dveří. Když konečně přišel, ujistil
jsem ho, že se mi daří co nejlépe a tak se po dva dny
mnoho k vůli mně neznepokojoval, - ačkoli, přece jen,
čekal stále na příležitost, kdy bude lze sejít. Tu našel
teprve čtvrtý den. Po tuto dobu několikrát byl už rozhod-
nut, že poví otci o celém dobrodružství a náhle mne vy-
vede nahoru, ale byli jsme stále ještě v blízkosti Nan-
tucketu a nebylo jisto, podle několika výroků, uklouznu-
vších kapitánu Barnardovi, zdali by loď ihned neobrátil,
kdyby mne nalezl na palubě. Ostatně, když o tom August
tak přemítal, nemohl si pomyslit, jak pravil, že by mi
mohlo co okamžitě scházet, nebo že bych váhal, v
takovém případě, ozvat se u padacích dveří. Když tedy
všecko tak uvážil, rozhodl se, že mne nechá čekat, až se
mu poštěstí navštívit mne, aniž by vzbudil čí pozornost.
A to se stalo, jak jsem prve řekl, teprve čtvrtý den od
doby, kdy mi přinesl hodinky, a tedy sedmý den od
chvíle, kdy jsem sešel do podpalubí. Sestoupil tedy, aniž
vzal s sebou vodu či potravu, protože především
zamýšlel jen mne upozornit a vybídnout mne, abych
přišel z bedny k padacím dveřím, načež by vystoupil do
kajuty a podal mi dolů nové zásoby. Když proto
sestoupil, poznal, že asi spím, neboť se mu zdálo, že
velmi hlasitě chrápu. Ze všeho, když to vše srovnávám,
byl to jistě onen spánek, do něhož jsem upadl hned po
svém návratu od padacích dveří s hodinkami a který, jak
z toho plyne, trval jistě plné tři dny a tři noci, při ne-
jmenším. Později jsem měl příležitost seznat, jak z
vlastní zkušenosti, tak z tvrzení jiných, silné uspávací
účinky zápachu, vycházejícího ze starého rybího tuku,
je-li v uzavřené místnosti, a když si pomyslím na ovzduší
podpalubí, v němž jsem byl uvězněn, a dále na dobu, po
níž se brigy užívalo jako velrybářské lodi, musím se divit
víc tomu, že jsem se vůbec kdy probudil, než tomu, že
jsem spal bez přerušení po dobu shora uvedenou.
August na mne zprvu potichu zavolal, aniž zavřel pok-
lop, ale já neodpověděl. Tu poklop spustil a zavolal hla-
sitěji, konečně velice hlasitě, ale já chrápal dál. Byl nyní
na vahách, co dělat. Než by se byl prodral haraburdím až
k mé bedně, trvalo by dosti dlouho, a jeho nepřítomnost
mohla být zpozorována zatím kapitánem, jenž potře-
boval jeho služeb každé chvíle při rovnání a spisování
23
occasion for his services every minute, in arranging and
copying papers connected with the business of the voyage.
He determined, therefore, upon reflection, to ascend, and
await another opportunity of visiting me. He was the more
easily induced to this resolve, as my slumber appeared to
be of the most tranquil nature, and he could not suppose
that I had undergone any inconvenience from my incar-
ceration. He had just made up his mind on these points
when his attention was arrested by an unusual bustle, the
sound of which proceeded apparently from the cabin. He
sprang through the trap as quickly as possible, closed it,
and threw open the door of his stateroom. No sooner had
he put his foot over the threshold than a pistol flashed in
his face, and he was knocked down, at the same moment,
by a blow from a handspike.
A strong hand held him on the cabin floor, with a tight
grasp upon his throat; still he was able to see what was
going on around him. His father was tied hand and foot,
and lying along the steps of the companion-way, with his
head down, and a deep wound in the forehead, from which
the blood was flowing in a continued stream. He spoke not
a word, and was apparently dying. Over him stood the first
mate, eyeing him with an expression of fiendish derision,
and deliberately searching his pockets, from which he pres-
ently drew forth a large wallet and a chronometer. Seven of
the crew (among whom was the cook, a negro) were rum-
maging the staterooms on the larboard for arms, where
they soon equipped themselves with muskets and ammuni-
tion. Besides Augustus and Captain Barnard, there were
nine men altogether in the cabin, and these among the
most ruffianly of the brig's company. The villains now went
upon deck, taking my friend with them after having secured
his arms behind his back. They proceeded straight to the
forecastle, which was fastened down -two of the mutineers
standing by it with axes -two also at the main hatch. The
mate called out in a loud voice: "Do you hear there below?
tumble up with you, one by one -now, mark that -and no
grumbling!" It was some minutes before any one appeared:
-at last an Englishman, who had shipped as a raw hand,
came up, weeping piteously, and entreating the mate, in
the most humble manner, to spare his life. The only reply
was a blow on the forehead from an axe. The poor fellow
fell to the deck without a groan, and the black cook lifted
him up in his arms as he would a child, and tossed him
deliberately into the sea. Hearing the blow and the plunge
of the body, the men below could now be induced to ven-
ture on deck neither by threats nor promises, until a
proposition was made to smoke them out. A general rush
then ensued, and for a moment it seemed possible that the
brig might be retaken. The mutineers, however, succeeded
at last in closing the forecastle effectually before more than
six of their opponents could get up. These six, finding
themselves so greatly outnumbered and without arms,
submitted after a brief struggle. The mate gave them fair
words -no doubt with a view of inducing those below to
yield, for they had no difficulty in hearing all that was said
on deck. The result proved his sagacity, no less than his
diabolical villainy. All in the forecastle presently signified
their intention of submitting, and, ascending one by one,
were pinioned and then thrown on their backs, together
with the first six -there being in all, of the crew who were
not concerned in the mutiny, twenty-seven.
A scene of the most horrible butchery ensued. The bound
seamen were dragged to the gangway. Here the cook stood
with an axe, striking each victim on the head as he was
forced over the side of the vessel by the other mutineers.
In this manner twenty-two perished, and Augustus had
given himself up for lost, expecting every moment his own
turn to come next. But it seemed that the villains were now
either weary, or in some measure disgusted with their
bloody labour; for the four remaining prisoners, together
with my friend, who had been thrown on the deck with the
listin, týkajících se plavební služby. Po uvážení rozhodl
se tedy vystoupit a vyčkat, až se mu naskytne k
návštěvě jiná příležitost. Rozhodl se k tomu tím spíše, že
se mu můj spánek zdál velmi klidný, a že ho nemohlo
napadnout, že bych snad čím trpěl ve svém uvěznění.
Sotva se pro to vše rozhodl, byla jeho pozornost
upoutána jistým neobvyklým hlukem, jehož zvuk doléhal
nesporně z kabiny. Vyskočil co nejrychleji, zavřel poklop
a otevřel dveře do kajuty. Ale než překročil její práh,
zableskla se mu před tváří pistole a rázem byl sražen
sochorem k zemi.
Držela jej silná ruka na podlaze kabiny a pevně svírala
hrdlo; ale přes to viděl, co se kolem děje. Jeho otec byl
svázán na rukou i nohou a ležel na schodech ke kajutám
hlavou dolů, maje na čele hlubokou ránu, z níž ustavičně
crčela krev. Nehlesl slovem a zřejmě umíral. Nad ním
stál první kormidelník, hledě naň ďábelsky posupně a
hledaje mu opatrně v kapsách, z nichž vytáhl veliký
měšec a chronometr. Sedm mužů posádky (mezi nimi
kuchař, negr) slídilo v kajutách na levém boku, kde se
po chvíli ozbrojili mušketami a náboji. Kromě Augusta a
kapitána Barnarda bylo v kabině celkem devět mužů,
vesměs těch nezlotřilejších z mužstva brigy. Lotři pak
vyšli na palubu, vzavše s sebou mého druha, když mu
svázali ruce za zády. Šli přímo na příď, kde u zavřené
spustí stáli dva vzbouřenci se sekyrami a dva jiní u hlav-
ního vchodu pod palubu. Kormidelník volal hlasitě:
"Slyšíte? Hej, vy tam dole! Polezte nahoru - jeden po
druhým - tak honem - a žádný bručení!" Trvalo několik
minut, než se kdo ukázal; konečně jakýsi Angličan, jenž
s námi jel jako zeleňák, vylezl a žalně bědoval, prose
kormidelníka co nejpokorněji, aby mu daroval život. Jed-
inou odpovědí byla rána sekyrou do čela. Ubožák se
skácel bez hlesu na palubu a černý kuchař ho vzal jako
dítě do náručí a opatrně hodil do moře. Muži v podpalubí,
uslyševše ránu a plesknutí těla do vody, nedali se ani
hrozbami ani sliby přimět, aby se odvážili nahoru, takže
bylo rozhodnuto je ven vykouřit. Následoval všeobecný
ruch a zmatek, a na chvíli se zdálo, že briga bude dobyta
nazpět. Vzbouřencům se však podařilo zabednit palubu
na přídi dříve, než vystoupilo více než šest protivníků. A
ti, když viděli, že jsou ve veliké menšině a beze zbraní,
se po krátkém zápase vzdali. Kormidelník k nim měl
hezkou řeč, zřejmě jen, aby přiměl ostatní dole se vzdát,
neboť tam lehce slyšeli vše, co se mluvilo nahoře. Výsle-
dek potvrdil jeho ostrovtip i jeho ďábelskou podlost.
Všichni v předním podpalubí ihned prohlásili, že mají v
úmyslu vzdát se a vystupujíce jeden po druhém, byli
spoutáni a sraženi naznak jako prvních šest, takže z
celého nevzbouřeného mužstva jich tam leželo sedmad-
vacet.
Následoval výjev strašného krveprolití. Spoutaní muži
byli dovlečeni k výstupu na loď. Tam stál kuchař se
sekyrou, a bacil do hlavy každou oběť, překocenou
ostatními vzbouřenci přes zábradlí. Takovým způsobem
vydechlo jich dvacet sedm a August též se oddal už
myšlence na svou smrt, čekaje co chvíli, že přijde řada
naň. Ale lotři se zdáli už unaveni, či svým krvavým dílem
jaksi znechuceni; neboť čtyři zbylí vězni zároveň s mým
druhem, který byl s ostatními sražen na palubu, byli
necháni na živu, zatím co kormidelník poslal dolů pro
24
rest, were respited while the mate sent below for rum, and
the whole murderous party held a drunken carouse, which
lasted until sunset. They now fell to disputing in regard to
the fate of the survivors, who lay not more than four paces
off, and could distinguish every word said. Upon some of
the mutineers the liquor appeared to have a softening ef-
fect, for several voices were heard in favor of releasing the
captives altogether, on condition of joining the mutiny and
sharing the profits. The black cook, however (who in all
respects was a perfect demon, and who seemed to exert as
much influence, if not more, than the mate himself), would
listen to no proposition of the kind, and rose repeatedly for
the purpose of resuming his work at the gangway. Fortu-
nately he was so far overcome by intoxication as to be eas-
ily restrained by the less bloodthirsty of the party, among
whom was a line-manager, who went by the name of Dirk
Peters. This man was the son of an Indian squaw of the
tribe of Upsarokas, who live among the fastnesses of the
Black Hills, near the source of the Missouri. His father was a
fur-trader, I believe, or at least connected in some manner
with the Indian trading-posts on Lewis river. Peter himself
was one of the most ferocious-looking men I ever beheld.
He was short in stature, not more than four feet eight
inches high, but his limbs were of Herculean mould. His
hands, especially, were so enormously thick and broad as
hardly to retain a human shape. His arms, as well as legs,
were bowed in the most singular manner, and appeared to
possess no flexibility whatever. His head was equally de-
formed, being of immense size, with an indentation on the
crown (like that on the head of most negroes), and entirely
bald. To conceal this latter deficiency, which did not pro-
ceed from old age, he usually wore a wig formed of any
hair-like material which presented itself -occasionally the
skin of a Spanish dog or American grizzly bear. At the time
spoken of, he had on a portion of one of these bearskins;
and it added no little to the natural ferocity of his counte-
nance, which betook of the Upsaroka character. The mouth
extended nearly from ear to ear, the lips were thin, and
seemed, like some other portions of his frame, to be devoid
of natural pliancy, so that the ruling expression never var-
ied under the influence of any emotion whatever. This rul-
ing expression may be conceived when it is considered that
the teeth were exceedingly long and protruding, and never
even partially covered, in any instance, by the lips. To pass
this man with a casual glance, one might imagine him to be
convulsed with laughter, but a second look would induce a
shuddering acknowledgment, that if such an expression
were indicative of merriment, the merriment must be that
of a demon. Of this singular being many anecdotes were
prevalent among the seafaring men of Nantucket. These
anecdotes went to prove his prodigious strength when un-
der excitement, and some of them had given rise to a
doubt of his sanity. But on board the Grampus, it seems, he
was regarded, at the time of the mutiny, with feelings more
of derision than of anything else. I have been thus particu-
lar in speaking of Dirk Peters, because, ferocious as he ap-
peared, he proved the main instrument in preserving the
life of Augustus, and because I shall have frequent occasion
to mention him hereafter in the course of my narrative -a
narrative, let me here say, which, in its latter portions, will
be found to include incidents of a nature so entirely out of
the range of human experience, and for this reason so far
beyond the limits of human credulity, that I proceed in ut-
ter hopelessness of obtaining credence for all that I shall
tell, yet confidently trusting in time and progressing science
to verify some of the most important and most improbable
of my statements.
After much indecision and two or three violent quarrels, it
was determined at last that all the prisoners (with the ex-
ception of Augustus, whom Peters insisted in a jocular
manner upon keeping as his clerk) should be set adrift in
one of the smallest whaleboats. The mate went down into
rum a celá vražedná cháska se dala do pitky, která
trvala do západu slunce. Tehdy se počali hádat, pokud
jde o osud přeživších, ležících o čtyři kroky dál, takže
mohli slyšet každé slovo. Na několik vzbouřenců, zdálo
se, měl alkohol uklidňující účinek, neboť se ozvalo něko-
lik hlasů pro osvobození zajatců s podmínkou, že se k
vzbouřencům přidají a rozdělí o zisk. Ale černý kuchař
(který byl ve všem učiněný ďábel a jak se zdálo měl
stejný, ne-li větší vliv než kormidelník) nechtěl o něčem
takovém ani slyšet, a ustavičně se zdvihal, aby pokračo-
val ve svém díle u zábradlí. Na štěstí byl alkoholem tak
zmožen, že byl snadno zadržen méně krvežíznivými
soudruhy, mezi nimiž byl lodivod, zvaný Dirk Peters.
Tento muž byl synem Indiánky z kmene Upsaroka, ži-
jícího v nejnedostupnějších Černých horách u pramenů
Missouri. Jeho otec byl obchodníkem kožišinami, jak
myslím, neb alespoň ve spojení s indiánskými obchod-
ními středisky na řece Lewisu: Peters sám měl nejdivější
výraz z lidí, jež jsem kdy viděl. Byl malé postavy, nejvýš
čtyři stopy osm palců, ale končetiny měl jako Herkules.
Obzvláště ruce tak silné a široké, že takřka neměly lid-
ského tvaru. Jeho paže, stejně jako nohy byly prazvlášt-
ním způsobem prohnuty a jak se zdálo, neměly pražádné
pružnosti. Hlavu měl též zpotvořenou, ohromnou, na
temeni vypouklou (jak mívá většina černochů) a úplně
lysou. Aby zakryl tuto vadu, nepocházející od stáří, oby-
čejně nosil paruku z čehosi vlasům podobného, co se mu
naskytlo - ať z kůže španělského psa, nebo amerického
šedého medvěda. V době, o níž je řeč, nosil na hlavě kus
této medvědí kůže, což nemálo zvyšovalo přirozenou
divost jeho vzezření, jež bylo plodem upsarocké povahy.
Ústa se mu táhla skoro od ucha k uchu; rty byly úzké a
jako několik ostatních částí jeho postavy jako by
postrádaly přirozené pružnosti, takže jeho obvyklý výraz
se nikdy neměnil, vlivem žádného dojmu. Tento obvyklý
výraz lze si představit, když se uváží, že měl zuby velice
dlouhé a vyčnívající, a nikdy ani trochu zakryté rty. Když
jste toho člověka potkali a zběžně naň pohlédli, mohli
byste myslet, že se křečovitě směje; ale druhý pohled by
vás přivedl k otřásavému vědomí, že, je-li ten výraz
výrazem veselí, pak je to veselí ďábelské. Mnoho se
vyprávělo o tomto podivném tvorovi mezi plavci z Nan-
tucketu. Tato vyprávění ukazovala, že je ohromně silný,
je-li podrážděn a jisté případy vnukaly pochybnost o
jeho duševním zdraví. Ale na palubě Grampu pohlíželi
naň, zdá se, za vzpoury spíše s posměchem, nežli jak
jinak. Mluvím zde šířeji o Dirku Petersovi, jelikož, ač měl
vzhled sebe sveřepější, osvědčil se jako hlavní nástroj
záchrany Augustova života, a jelikož budu mít častěji
možnost zmínit se o něm dál ve svém vyprávění, -
vyprávění, dovolte mi říci ihned, ve kterém, jak později
poznáte, jsou události tak se vymykající okruhu lidské
zkušenosti a tím tak přesahující hranice víry, že v něm
pokračuji v plné beznaději že dojdu víry ve všem, co
povím, přece však důvěřivě doufaje, že čas a vědecký
pokrok potvrdí některé z nejdůležitějších a nejnepravdě-
podobnějších mých údajů.
Po velkém váhání a několika prudkých hádkách byla
konečně určeno, že všichni vězni (krom Augusta, jejž
Peters, jen jaksi ze žertu, naléhavě a mermo chtěl za
tajemníka), budou vyloděni v jednom z nejmenších
člunů. Kormidelník sešel do kabiny, podívat se, je-li
25
the cabin to see if Captain Barnard was still living -for, it
will be remembered, he was left below when the mutineers
came up. Presently the two made their appearance, the
captain pale as death, but somewhat recovered from the
effects of his wound. He spoke to the men in a voice hardly
articulate, entreated them not to set him adrift, but to re-
turn to their duty, and promising to land them wherever
they chose, and to take no steps for bringing them to jus-
tice. He might as well have spoken to the winds. Two of the
ruffians seized him by the arms and hurled him over the
brig's side into the boat, which had been lowered while the
mate went below. The four men who were lying on the deck
were then untied and ordered to follow, which they did
without attempting any resistance -Augustus being still left
in his painful position, although he struggled and prayed
only for the poor satisfaction of being permitted to bid his
father farewell. A handful of sea-biscuit and a jug of water
were now handed down; but neither mast, sail, oar, nor
compass. The boat was towed astern for a few minutes,
during which the mutineers held another consultation -it
was then finally cut adrift. By this time night had come on -
there were neither moon nor stars visible -and a short and
ugly sea was running, although there was no great deal of
wind. The boat was instantly out of sight, and little hope
could be entertained for the unfortunate sufferers who were
in it. This event happened, however, in latitude 35 degrees
30' north, longitude 61 degrees 20' west, and consequently
at no very great distance from the Bermuda Islands. Au-
gustus therefore endeavored to console himself with the
idea that the boat might either succeed in reaching the
land, or come sufficiently near to be fallen in with by ves-
sels off the coast.
All sail was now put upon the brig, and she continued her
original course to the southwest -the mutineers being bent
upon some piratical expedition, in which, from all that could
be understood, a ship was to be intercepted on her way
from the Cape Verd Islands to Porto Rico. No attention was
paid to Augustus, who was untied and suffered to go about
anywhere forward of the cabin companion-way. Dirk Peters
treated him with some degree of kindness, and on one oc-
casion saved him from the brutality of the cook. His situa-
tion was still one of the most precarious, as the men were
continually intoxicated, and there was no relying upon their
continued good-humor or carelessness in regard to himself.
His anxiety on my account be represented, however, as the
most distressing result of his condition; and, indeed, I had
never reason to doubt the sincerity of his friendship. More
than once he had resolved to acquaint the mutineers with
the secret of my being on board, but was restrained from
so doing, partly through recollection of the atrocities he had
already beheld, and partly through a hope of being able
soon to bring me relief. For the latter purpose he was con-
stantly on the watch; but, in spite of the most constant
vigilance, three days elapsed after the boat was cut adrift
before any chance occurred. At length, on the night of the
third day, there came on a heavy blow from the eastward,
and all hands were called up to take in sail. During the con-
fusion which ensued, he made his way below unobserved,
and into the stateroom. What was his grief and horror in
discovering that the latter had been rendered a place of
deposit for a variety of sea-stores and ship-furniture, and
that several fathoms of old chain-cable, which had been
stowed away beneath the companion-ladder, had been
dragged thence to make room for a chest, and were now
lying immediately upon the trap! To remove it without dis-
covery was impossible, and he returned on deck as quickly
as he could. As be came up, the mate seized him by the
throat, and demanding what he had been doing in the
cabin, was about flinging him over the larboard bulwark,
when his life was again preserved through the interference
of Dirk Peters. Augustus was now put in handcuffs (of
which there were several pairs on board), and his feet
kapitán Barnard ještě na živu, - neboť, jak se asi
pamatujete, když vzbouřenci vystoupili, byl ponechán
dole. Brzy se oba dva zjevili, kapitán zsinalý na smrt, ale
jaksi zotaven z následků své rány. Promluvil k mužům
sotva srozumitelným hlasem, prose je, aby jej nevylo-
ďovali, ale vrátili se ke svým povinnostem, a slibuje jim,
že je vysadí kdekoli budou chtít a že se nebude pokoušet
vydat je spravedlnosti. Ale tak mohl mluvit i k větrům.
Dva neurvalci jej chopili za ruce a hodili přes zábradlí
brigy do člunu, který byl spuštěn, zatím co kormidelník
sešel dolů. Čtyři na palubě ležící muži byli odpoutáni a
nařízeno jim, aby šli za ním, což učinili bez pokusu od-
poru, zatím co August byl ponechán dál ve svém
mučivém stavu, ač se vzpíral a prosil aspoň o dovolení
dát otci sbohem. Do člunu jim byla dána hrst sucharů a
džbán vody, ale ani stožár, ani plachta, veslo ani kom-
pas. Člun byl několik minut vlečen za lodí, zatím co se
vzbouřenci radili znovu; konečně byl odříznut a
ponechán vlnám. Zatím se snesla noc, - nebylo vidět
měsíc ani hvězdy - a ač nevál zrovna příliš silný vítr,
čeřily se krátké, ošklivé vlny. Člun zmizel ve chvíli z doh-
ledu a bědným trpitelům, kteří v něm zůstali, kynula
pramalá naděje. Tato událost stala se na 35°30' severní
šířky a 61°20' západní délky, tedy v blízkosti Ber-
mudských ostrovů. August se tak snažil utěšit
myšlenkou, že se buď člunu podaří dorazit ke břehu,
nebo se dostat dost na blízko, kde se už potká s po-
břežními loděmi.
Briga rozepiala všecky plachty a pokračovala ve svém
původním směru k jihozápadu, neboť vzbouřenci měli
chuť na nějakou pirátskou výpravu, na níž, jak ze všeho
bylo lze vytušit, měla být zabrána jistá loď, plující z Cap-
verdských ostrovů do Porto Rica. Nikdo si nevšímal Au-
gusta, který byl zbaven pout a směl se procházet sem a
tam před schody do kabiny. Dirk Peters choval se k
němu dost laskavě, při jedné příležitosti zachránil ho i
před kuchařovou surovostí. Jeho stav byl stále co ne-
jnejistější, neboť muži byli stále opilí a nebylo možno se
spoléhat na stálost jejich dobré nálady a jejich
nevšímavost k němu. Svou úzkost o mne však nicméně
pokládal za nejnešťastnější okolnost v celém svém
postavení; a já neměl nikdy opravdu důvodu o upřím-
nosti jeho přátelství nějak pochybovat. Nejednou se
rozhodl odhalit vzbouřencům tajemství mé přítomnosti
na lodi, ale byl od toho odrazen jednak myšlenkou na
ukrutnosti, jež už spatřil, a jednak nadějí, že mi už snad
brzy bude moci přinést úlevu. Na tuto poslední možnost
ustavičně číhal; ale přese všecko stálé bdění uplynuly tři
dny od té doby, co byl člen spuštěn, aniž se mu naskytla
jaká příležitost. Konečně třetího dne v noci přišel silný
vítr od východu a kde kdo na palubě byl vy zván pomoci
s plachtami. Za zmatku při tom nepozorovaně sešel dolů
a do kajuty. Jaký byl jeho žal a hrůza, když viděl, že
jeho kajuta je přeměněna v skladiště různých námořních
potřeb a nářadí, a že několik sáhů starého lama, jež bylo
uloženo pod schody do kajut, bylo odtud odvlečeno, aby
bylo uděláno místo nějaké bedně, a leželo zrovna na
padacích dveřích. Nepozorovaně je odstranit bylo
nemožno a tak se vrátil co nejrychleji na palubu. Když
přišel nahoru, kormidelník ho uchopil za krk a s otázkou,
co dělal v kabině, už jím chtěl mrštit přes levé zábradlí,
když jeho život byl opětně za. chráněn zakročením Dirka
Peterse. August byl sevřen do okovů ( jichž bylo několik
párů na palubě) a pevně spoután na nohou. Pak byl vzat
do mezipalubí a hozen do spodní kotevní kóje u přední
přepážky s ujištěním, že nevkročí nohou na palubu, "leda
až briga přestane být brigou." To byla slova kuchařova,
jenž jej do kóje hodil; je těžko možno říci, co přesně tou
26
lashed tightly together. He was then taken into the steer-
age, and thrown into a lower berth next to the forecastle
bulkheads, with the assurance that he should never put his
foot on deck again "until the brig was no longer a brig."
This was the expression of the cook, who threw him into
the berth -it is hardly possible to say what precise meaning
intended by the phrase. The whole affair, however, proved
the ultimate means of my relief, as will presently appear.
CHAPTER V
For some minutes after the cook had left the forecastle,
Augustus abandoned himself to despair, never hoping to
leave the berth alive. He now came to the resolution of
acquainting the first of the men who should come down
with my situation, thinking it better to let me take my
chance with the mutineers than perish of thirst in the hold,
-for it had been ten days since I was first imprisoned, and
my jug of water was not a plentiful supply even for four. As
he was thinking on this subject, the idea came all at once
into his head that it might be possible to communicate with
me by the way of the main hold. In any other circum-
stances, the difficulty and hazard of the undertaking would
have pre. vented him from attempting it; but now he had,
at all events, little prospect of life, and consequently little
to lose, he bent his whole mind, therefore, upon the task.
His handcuffs were the first consideration. At first he saw
no method of removing them, and feared that he should
thus be baffled in the very outset; but upon a closer scru-
tiny he discovered that the irons could be slipped off and on
at pleasure, with very little effort or inconvenience, merely
by squeezing his hands through them, -this species of
manacle being altogether ineffectual in confining young
persons, in whom the smaller bones readily yield to pres-
sure. He now untied his feet, and, leaving the cord in such
a manner that it could easily be readjusted in the event of
any person's coming down, proceeded to examine the bulk-
head where it joined the berth. The partition here was of
soft pine board, an inch thick, and he saw that he should
have little trouble in cutting his way through. A voice was
now heard at the forecastle companion-way, and he had
just time to put his right hand into its handcuff (the left had
not been removed) and to draw the rope in a slipknot
around his ankle, when Dirk Peters came below, followed
by Tiger, who immediately leaped into the berth and lay
down. The dog had been brought on board by Augustus,
who knew my attachment to the animal, and thought it
would give me pleasure to have him with me during the
voyage. He went up to our house for him immediately after
first taking me into the hold, but did not think of mention-
ing the circumstance upon his bringing the watch. Since the
mutiny, Augustus had not seen him before his appearance
with Dirk Peters, and had given him up for lost, supposing
him to have been thrown overboard by some of the malig-
nant villains belonging to the mate's gang. It appeared af-
terward that he had crawled into a hole beneath a whale-
boat, from which, not having room to turn round, he could
not extricate himself. Peters at last let him out, and, with a
species of good feeling which my friend knew well how to
appreciate, had now brought him to him in the forecastle as
a companion, leaving at the same time some salt junk and
potatoes, with a can of water, he then went on deck, prom-
ising to come down with something more to eat on the next
day.
When he had gone, Augustus freed both hands from the
manacles and unfastened his feet. He then turned down the
head of the mattress on which he had been lying, and with
his penknife (for the ruffians had not thought it worth while
to search him) commenced cutting vigorously across one of
the partition planks, as closely as possible to the floor of
the berth. He chose to cut here, because, if suddenly inter-
rupted, he would be able to conceal what had been done by
větou myslel. Celá záležitost však dala konečný prostře-
dek k mému vyproštění. jak se co nejdříve ukáže.
V.
Po několik minut po kuchařovu odchodu z přídě August
se oddal zoufalství bez nejmenší naděje, že kdy živ tu
kóji opustí. Rozhodl se tedy, že poví prvnímu, kdo přijde,
o mém postavení, mysle, že je pro mne lepší, zkusit své
štěstí se vzbouřenci, než bídně zahynout žízní v pod-
palubí; neboť bylo už deset dní, co jsem byl uvězněn a
můj džbán vody nebyl dostatečnou zásobou ani na čtyři.
Za těchto úvah náhle ho napadlo, že by snad bylo možno
dostat se ke mně hlavním podpalubím. Za jiných okol-
ností těžkost a nebezpečnost toho podniku byly by mu
zabránily pokusit se o to, ale že měl v každém případě
pramalou vyhlídku na život, měl tedy i malou bázeň jej
ztratit; a tak se soustředil na tento úkol.
Jeho první starostí byly okovy na rukou. S počátku
neviděl prostředku, jak se jich zbavit, a bál se, že bude
tak v samém začátku podlomen, ale po lepší prohlídce
shledal, že lze pouta libovolně svléci a navléci jen s velmi
nepatrnou námahou a obtíží, pouhým provlečením ru-
kou, neboť tento druh želez byl naprosto nezpůsobilý k
spoutání mladých osob, u nichž slabší kosti lehce povolí
tlaku. Dále si vyprostil i nohy a ponechav si na nich
provaz tak, aby jej snadno hned utáhl, kdyby někdo
přišel, počal zkoumat přepážku tam, kde hraničila s kójí.
Pažení zde bylo z měkkých smrkových fošen, na palec
silných, a viděl, že by nedalo velikou práci probourat se
na druhou stranu. V té chvíli zaslechl čísi hlas na scho-
dech na příď a sotva měl dost času navléci zas pravou
ruku do pout (levá nebyla uvolněna), a utáhnout provaz
kol kotníků, když vstoupil Dirk Peters, následován Ty-
grem, jenž ihned skočil do kóje a lehl si. Pes byl na loď
přiveden Augustem, jenž znal mou náklonnost k zvířeti a
myslel, že budu mít radost, budu-li jej zde mít s sebou.
Došel proň k nám domů hned, jak mne odvedl do skrýše,
ale zapomněl zmínit se mi o tom, když mi přinesl
hodinky. Od vzpoury ho August neviděl, až teprv když
přišel za Dirkem Petersem, a měl ho za ztracena, mysle,
že byl snad shozen přes palubu některým z lotrovských
ničemů kormidelní. kovy party. Později bylo zjištěno, že
Tygr zalezl do díry pod člunem, odkud se nemohl vymo-
tat, protože neměl dost místa k obrácení. Peters ho
konečně pustil ven a v jisté šlechetnosti, kterou můj
přítel uměl ocenit, přivedl mu ho teď na příď jako
společníka, nechav mu zároveň trochu soleného
hovězího masa a pár brambor se džbánem vody; pak
vyšel na palubu se slibem, že zítra přijde zas a přinese
mu více potravy.
Když byl pryč, vyvlékl si August ruce z pout a uvolnil
nohy. Pak odhrnul konec žíněnky, na níž ležel, a počal
nožem (neboť lotři neuznali za nutno ho prohledat) ze
všech sil prořezávat jedno z prken přehrady, co možná
při samé podlaze kóje. Vyvolil to místo k řezání proto,
že, kdyby byl náhle vyrušen, mohl své dílo snadno
zakrýt prostým spuštěním žíněnky do její původní
polohy. Po celý zbytek dne nebyl však vyrušen ničím a v
27
letting the head of the mattress fall into its proper position.
For the remainder of the day, however, no disturbance oc-
curred, and by night he had completely divided the plank.
It should here be observed that none of the crew occupied
the forecastle as a sleeping-place, living altogether in the
cabin since the mutiny, drinking the wines and feasting on
the sea-stores of Captain Barnard, and giving no more heed
than was absolutely necessary to the navigation of the brig.
These circumstances proved fortunate both for myself and
Augustus; for, had matters been otherwise, he would have
found it impossible to reach me. As it was, he proceeded
with confidence in his design. It was near daybreak, how-
ever, before he completed the second division of the board
(which was about a foot above the first cut), thus making
an aperture quite large enough to admit his passage
through with facility to the main orlop deck. Having got
here, he made his way with but little trouble to the lower
main hatch, although in so doing he had to scramble over
tiers of oil-casks piled nearly as high as the upper deck,
there being barely room enough left for his body. Upon
reaching the hatch he found that Tiger had followed him
below, squeezing between two rows of the casks. It was
now too late, however, to attempt getting to me before
dawn, as the chief difficulty lay in passing through the close
stowage in the lower hold. He therefore resolved to return,
and wait till the next night. With this design, he proceeded
to loosen the hatch, so that he might have as little deten-
tion as possible when he should come again. No sooner had
he loosened it than Tiger sprang eagerly to the small open-
ing produced, snuffed for a moment, and then uttered a
long whine, scratching at the same time, as if anxious to
remove the covering with his paws. There could be no
doubt, from his behaviour, that he was aware of my being
in the hold, and Augustus thought it possible that he would
be able to get to me if he put him down. He now hit upon
the expedient of sending the note, as it was especially de-
sirable that I should make no attempt at forcing my way
out at least under existing circumstances, and there could
be no certainty of his getting to me himself on the morrow
as he intended. After-events proved how fortunate it was
that the idea occurred to him as it did; for, had it not been
for the receipt of the note, I should undoubtedly have fallen
upon some plan, however desperate, of alarming the crew,
and both our lives would most probably have been sacri-
ficed in consequence.
Having concluded to write, the difficulty was now to pro-
cure the mate. rials for so doing. An old toothpick was soon
made into a pen; and this by means of feeling altogether,
for the between-decks was as dark as pitch. Paper enough
was obtained from the back of a letter -a duplicate of the
forged letter from Mr. Ross. This had been the original
draught; but the handwriting not being sufficiently well
imitated, Augustus had written another, thrusting the first,
by good fortune, into his coat-pocket, where it was now
most opportunely discovered. Ink alone was thus wanting,
and a substitute was immediately found for this by means
of a slight incision with the pen-knife on the back of a fin-
ger just above the nail -a copious flow of blood ensuing, as
usual, from wounds in that vicinity. The note was now writ-
ten, as well as it could be in the dark and under the circum-
stances. It briefly explained that a mutiny had taken place;
that Captain Barnard was set adrift; and that I might ex-
pect immediate relief as far as provisions were concerned,
but must not venture upon making any disturbance. It con-
cluded with these words: "I have scrawled this with blood -
your life depends upon lying close."
This slip of paper being tied upon the dog, he was now put
down the hatchway, and Augustus made the best of his
way back to the forecastle, where be found no reason to
believe that any of the crew had been in his absence. To
conceal the hole in the partition, he drove his knife in just
above it, and hung up a pea-jacket which he found in the
noci měl prkno úplně prořezáno. Zde musím podotknout,
že nikdo z posádky nespal na přídi a všichni od vzpoury
se zdržovali hlavně v kabině, kde pili víno a hodovali ze
zásob kapitána Barnarda, a o brigu se nestarali více, než
bylo nejnutněji třeba. Tyto okolnosti byly ovšem velice
příznivy jak mně, tak Augustovi; neboť být jinak, bylo by
mu nemožno dostat se ke mně. Takto však pokračoval
ve svém díle s důvěrou ve zdar. Nicméně však počalo už
skoro svítat, než skončil druhý průřez prkna (jenž byl asi
na stopu nad prvním), a prorazil si tak otvor dost široký,
aby se jím mohl protáhnout na hlavní spodní palubu.
Když tam byl, dostal se s malými obtížemi ke spodní
podpalubní mříži, ač při tom musel lézt přes haldy
olejových sudů, navršených skoro až k horní palubě,
takže se sotva mohl provléci. Když dospěl ke mříži, shle-
dal, že Tygr jde za ním a protahuje se mezi dvěma řad-
ami beček. Ale bylo už příliš pozdě, pokusit se ke mně
dojít před jitrem, pro hlavní obtíž, jak projít těsně narov-
naným nákladem spodního podpalubí. Rozhodl se tedy
vrátit se a čekat do příští noci. S takovým úmyslem po-
čal uvolňovat mříž, aby se tím nezdržoval, až přijde zase
zpět. Sotva mříž uvolnil, Tygr skočil nedočkavě k
malému, tím povstalému otvoru, chvilku jej očenichával
a pak dlouze zavyl, škrabaje, jako by prackami chtěl
příklop odstranit. Dle jeho počínání nebylo pochyby, že
mne v mém žaláři ucítil a August přišel na možnost, že
by se pes mohl dostat až ke mně, kdyby ho prostrčil. A
tu ho napadlo poslat mi zprávu, poněvadž bylo nanejvýš
nutno, abych nezkoušel dostat se ze .skrýše, zejména
nikoli za daných okolností, a poněvadž nebylo jisto, že se
ke mně bude moci vypravit zítra, jak zamýšlel. Pozdější
události ukázaly, jak šťastná to byla myšlenka; protože
nedostat tu zprávu, byl bych si určitě vymyslil nějaký
plán, jakkoli zoufalý, pobouřit posádku a tím bych velice
pravděpodobně zahubil životy nás obou.
Rozhodnuv se, že mi napíše, narazil na obtíž, jak nabýt
psacího náčiní. Ve chvíli udělal ze starého párátka pero,
a to jen po hmatu, neboť v mezipalubí bylo jak v pytli.
Papíru měl dosti ze zadní stránky dopisu, - kopie pod-
vržené zprávy od pana Rosse. Byl to vlastně dopis pů-
vodní, ale že rukopis nebyl dobře napodoben, napsal
August jiný, strčiv tento šťastně do kapsy kabátu, kde
byl nyní co nejvhodněji nalezen. Scházel mu jen inkoust,
Ihned si však zaň opatřil náhradu tím, že se lehce řízl
nožem do prstu, vzadu těsně nad nehtem, odkud vytry-
sklo hojně krve, jako obvykle z ran v těchto místech.
Napsal tedy zprávu, jak nejlépe ve tmě a za těchto okol-
ností uměl. Krátce mi oznámil, že vypukla vzpoura; že
kapitán Barnard byl vyloděn a dále, pokud jde o potravu,
že mohu čekat okamžitou pomoc, ale nesmím se pok-
oušet dělat jakýkoli poplach. Končil slovy: "Načmáral
jsem to krví, - tvůj život závisí na tvém setrváni v úk-
rytu".
Když svitek papíru přivázal na psa, pustil ho otvorem;
sám pak se co nejrychleji vrátil na příď kde shledal, že
nikdo z posádky pravděpodobně za jeho nepřítomnosti
nepřišel. Aby zakryl otvor v přepážce, zarazil nad něj nůž
a pověsil naň námořnickou kazajku, jež byla v kóji.
Znovu pak navlékl. na ruce okovy a kolem kotníků
28
berth. His handcuffs were then replaced, and also the rope
around his ankles.
These arrangements were scarcely completed when Dirk
Peters came below, very drunk, but in excellent humour,
and bringing with him my friend's allowance of provision for
the day. This consisted of a dozen large Irish potatoes
roasted, and a pitcher of water. He sat for some time on a
chest by the berth, and talked freely about the mate and
the general concerns of the brig. His demeanour was ex-
ceedingly capricious, and even grotesque. At one time Au-
gustus was much alarmed by odd conduct. At last, how-
ever, he went on deck, muttering a promise to bring his
prisoner a good dinner on the morrow. During the day two
of the crew (harpooners) came down, accompanied by the
cook, all three in nearly the last stage of intoxication. Like
Peters, they made no scruple of talking unreservedly about
their plans. It appeared that they were much divided
among themselves as to their ultimate course, agreeing in
no point, except the attack on the ship from the Cape Verd
Islands, with which they were in hourly expectation of
meeting. As far as could be ascertained, the mutiny had not
been brought about altogether for the sake of booty; a pri-
vate pique of the chief mate's against Captain Barnard hav-
ing been the main instigation. There now seemed to be two
principal factions among the crew -one headed by the
mate, the other by the cook. The former party were for
seizing the first suitable vessel which should present itself,
and equipping it at some of the West India Islands for a
piratical cruise. The latter division, however, which was the
stronger, and included Dirk Peters among its partisans,
were bent upon pursuing the course originally laid out for
the brig into the South Pacific; there either to take whale,
or act otherwise, as circumstances should suggest. The
representations of Peters, who had frequently visited these
regions, had great weight, apparently, with the mutineers,
wavering, as they were, between half-engendered notions
of profit and pleasure. He dwelt on the world of novelty and
amusement to be found among the innumerable islands of
the Pacific, on the perfect security and freedom from all
restraint to be enjoyed, but, more particularly, on the deli-
ciousness of the climate, on the abundant means of good
living, and on the voluptuous beauty of the women. As yet,
nothing had been absolutely determined upon; but the pic-
tures of the hybrid line-manager were taking strong hold
upon the ardent imaginations of the seamen, and there was
every possibility that his intentions would be finally carried
into effect.
The three men went away in about an hour, and no one
else entered the forecastle all day. Augustus lay quiet until
nearly night. He then freed himself from the rope and irons,
and prepared for his attempt. A bottle was found in one of
the berths, and this he filled with water from the pitcher left
by Peters, storing his pockets at the same time with cold
potatoes. To his great joy he also came across a lantern,
with a small piece of tallow candle in it. This he could light
at any moment, as be had in his possession a box of phos-
phorus matches. When it was quite dark, he got through
the hole in the bulkhead, having taken the precaution to
arrange the bedclothes in the berth so as to convey the
idea of a person covered up. When through, he hung up the
pea-jacket on his knife, as before, to conceal the aperture -
this manoeuvre being easily effected, as he did not readjust
the piece of plank taken out until afterward. He was now on
the main orlop deck, and proceeded to make his way, as
before, between the upper deck and the oil-casks to the
main hatchway. Having reached this, he lit the piece of
candle, and descended, groping with extreme difficulty
among the compact stowage of the hold. In a few moments
he became alarmed at the insufferable stench and the
closeness of the atmosphere. He could not think it possible
that I had survived my confinement for so long a period
breathing so oppressive an air. He called my name repeat-
provaz.
Sotva to zařídil, sestoupil k němu Dirk Peters, velmi
opilý, ale ve skvělé náladě a nesl s sebou příděl jídla na
den. Byl to asi tucet velikých irských smažených bram-
bor a džbán vody. Poseděl chvíli na bedně u lůžka a mlu-
vil od plic o kormidelníkovi a o věcech všeobecně se
týkajících brigy. Jeho chování bylo nanejvýš vrtošivé a
přímo zvláštní. V jedné chvíli byl August jeho podivným
jednáním přímo až poděšen. Konečně však Peters odešel
na palubu, zamumlav pouze slib, že vězni přinese zítra
dobrý oběd. Mezi dnem sešli dolů dva muži (harpunáři),
provázeni kuchařem, všichni tři nejvýš opilí. Jako Peters
mluvili beze všech okolků a nepokrytě o svých plánech.
Zdálo se, že jsou velice rozdílných mínění o cíli plavby,
neshodujíce se v ničem, krom přepadení lodi od Kap-
verdských ostrovů, kterou, jak čekali, musejí potkat
každou hodinou. Pokud bylo možno zjistit, vzpoura
nevypukla pouze pro lup, ale hlavní podnět k ní dala
osobní zášť kormidelníkova ke kapitánovi Barnardovi.
Zdálo se, že mezi mužstvem jsou hlavní dvě strany, -
jedna vedená kormidelníkem a druhá kuchařem. První
byla pro to; aby byla chycena první loď, jež se namane,
a aby byla zařízena na některém ze Západoindických
ostrovů k pirátské plavbě. Druhá strana však, silnější, a
k níž patřil Dirk Peters, byla pro to, aby se pokračovalo v
původním směru brigy do jižního Tichého oceánu a tam
pak buď aby lovili velryby nebo se rozhodli jinak, jak se
ukáže podle okolností.. Vyprávění Dirka Peterse, jenž
často tyto končiny navštívil, měla zřejmě velkou váhu u
vzbouřenců, kteří byli na vahách mezi zpolahotovými
představami o zisku a zábavě. Zdůrazňoval předně, že
najdou spousty nového a zábavného na nesčetných os-
trovech Tichého oceánu; dále to, že tam budou mít
naprostou bezpečnost a svobodu před jakýmkoli nát-
lakem; ale hlavně skvělost tamního podnebí, hojnost
dobrého bydla a rozkošně krásných žen. Do dneška ne-
bylo pevně nic rozhodnuto, ale líčení míšence lodivoda
silně působilo na žhavou obraznost námořníků a bylo
zcela pravděpodobno, že jeho úmysly přec budou usku-
tečněny.
Všichni tři muži asi po hodině odešli a po celý den už
nikdo na příď nepřišel. August ležel klidně skoro do noci.
Potom se vyvlékl z provazů a želez a chystal se k svému
pokusu. V jednom lůžku nalezl lahev a naplnil ji vodou,
nechanou mu Petersem, nacpav si zároveň do kapes
studené brambory. K velké své radosti našel i lucernu a
kouskem lojové svíčky. Tu mohl kdykoli rozžehnout, ne-
boť měl krabičku fosforových sirek. Když se pak úplně
setmělo, prolezl otvorem v přepážce, upraviv prozřetelně
prostěradla v kóji tak, aby se zdálo, že jimi někdo je
přikryt. Když pak byl uvnitř, pověsil kazajku zas na nůž,
aby zakryl otvor, - což bylo snadno, neboť vyříznutou
část vložil na otvor až potom. Nyní byl na hlavní spodní
palubě a jal se jako dříve protahovat se mezi horní
palubou a olejovými sudy k hlavní spusti. Dospěv k ní,
zažehl kus svíčky a sestupoval, tápaje a velikou obtíží
mezi nákladem podpalubí. Po chvíli byl zaražen nesne-
sitelným zápachem a dusností ovzduší. Nemohl si před-
stavit možnost, že bych přežil své uvěznění, dýchaje tak
dlouho tak těžký vzduch. Volal mne jménem několikrát,
já mu však nedal odpovědi a jeho obavy zdály se tím
jaksi potvrzeny. Briga se prudce kymácela, a náklad dě-
lal tolik hluku, že bylo marno chtít zachytit jakýkoli slabší
zvuk, jako mé oddychování nebo chrápání. Otevřel lu-
cernu a zdvihl co nejvýš, kdykoli jen bylo možno, tak,
29
edly, but I made him no reply, and his apprehensions
seemed thus to be confirmed. The brig was rolling violently,
and there was so much noise in consequence, that it was
useless to listen for any weak sound, such as those of my
breathing or snoring. He threw open the lantern, and held it
as high as possible, whenever an opportunity occurred, in
order that, by observing the light, I might, if alive, be
aware that succor was approaching. Still nothing was heard
from me, and the supposition of my death began to assume
the character of certainty. He determined, nevertheless, to
force a passage, if possible, to the box, and at least ascer-
tain beyond a doubt the truth of his surmises. He pushed
on for some time in a most pitiable state of anxiety, until,
at length, he found the pathway utterly blocked up, and
that there was no possibility of making any farther way by
the course in which he had set out. Overcome now by his
feelings, he threw himself among the lumber in despair,
and wept like a child. It was at this period that he heard the
crash occasioned by the bottle which I had thrown down.
Fortunate, indeed, was it that the incident occurred -for,
upon this incident, trivial as it appears, the thread of my
destiny depended. Many years elapsed, however, before I
was aware of this fact. A natural shame and regret for his
weakness and indecision prevented Augustus from confid-
ing to me at once what a more intimate and unreserved
communion afterward induced him to reveal. Upon finding
his further progress in the hold impeded by obstacles which
he could not overcome, he had resolved to abandon his
attempt at reaching me, and return at once to the forecas-
tle. Before condemning him entirely on this head, the har-
assing circumstances which embarrassed him should be
taken into consideration. The night was fast wearing away,
and his absence from the forecastle might be discovered;
and indeed would necessarily be so, if be should fail to get
back to the berth by daybreak. His candle was expiring in
the socket, and there would be the greatest difficulty in
retracing his way to the hatchway in the dark. It must be
allowed, too, that he had every good reason to believe me
dead; in which event no benefit could result to me from his
reaching the box, and a world of danger would be encoun-
tered to no purpose by himself. He had repeatedly called,
and I had made him no answer. I had been now eleven
days and nights with no more water than that contained in
the jug which he had left with me -a supply which it was
not at all probable I had boarded in the beginning of my
confinement, as I had every cause to expect a speedy re-
lease. The atmosphere of the hold, too, must have ap-
peared to him, coming from the comparatively open air of
the steerage, of a nature absolutely poisonous, and by far
more intolerable than it had seemed to me upon my first
taking up my quarters in the box -the hatchways at that
time having been constantly open for many months previ-
ous. Add to these considerations that of the scene of blood-
shed and terror so lately witnessed by my friend; his con-
finement, privations, and narrow escapes from death, to-
gether with the frail and equivocal tenure by which he still
existed -circumstances all so well calculated to prostrate
every energy of mind -and the reader will be easily
brought, as I have been, to regard his apparent falling off
in friendship and in faith with sentiments rather of sorrow
than of anger.
The crash of the bottle was distinctly heard, yet Augustus
was not sure that it proceeded from the hold. The doubt,
however, was sufficient inducement to persevere. He clam-
bered up nearly to the orlop deck by means of the stowage,
and then, watching for a lull in the pitchings of the vessel,
he called out to me in as loud a tone as he could command,
regardless, for the moment, of being overheard by the
crew. It will be remembered that on this occasion the voice
reached me, but I was so entirely overcome by violent agi-
tation as to be incapable of reply. Confident, now, that his
worst apprehensions were well founded, be descended,
abych zahlédl světlo a jsem-li živ, mohl se radovat, že se
pomoc blíží. Ale ode mne se neozval ani hles a tak před-
poklad, že jsem snad mrtev, počal se měnit v jistotu.
Přes to však se August rozhodl, že bude-li jen možno,
proklestí si cestu až k bedně a aspoň se přesvědčí nade
vší pochybnost o pravdě svých domněnek. Prodíral se
chvíli dále, v žalostné úzkosti, až náhle shledal, že chod-
bička je zabarikádována a není nikterak možno pokračo-
vat směrem, jímž se vydal. Přemožen dojmy, vrhl se
zoufale na zem mezi haraburdí a dal se do pláče jak dítě.
To bylo ve chvíli, kdy zaslechl třesk láhve, jíž jsem mrštil
o zem. Tato věc byla opravdu štěstím, neboť na této
příhodě, ať se zdá bezvýznamnou, závisel celý můj bu-
doucí osud. Uplynulo však mnoho let, nežli jsem se o
tom dověděl. Přirozený stud a lítost nad svou slabostí a
nerozhodností bránily Augustovi svěřit mi ihned to, co
teprv důvěrnější a vřelejší styk se mnou ho přiměl poz-
ději prozradit. Když seznal, že pokračovat na cestě pod-
palubím nemůže pro překážku, kterou nemohl překonat,
rozhodl se, že se vzdá pokusu jít ke mně a hned se vrátí
do kóje. Ale než ho v této věci úplně odsoudíme, je
nutno povážit trýznivé okolnosti, jež mu bránily. Noc
rychle míjela a jeho zmizení s přídě mohlo být objeveno;
a to by se vskutku i stalo, kdyby se nemohl do kóje
vrátit před svítáním. Svíčka na podstavci dohořívala a
nalézt zpáteční cestu ke spusti bylo ve tmě nanejvýš
obtížné. Je rovněž nutno si uvědomit, že měl závažné
důvody myslet, že jsem mrtev, v kterémž případě nic mi
už nijak nemohlo prospět, i kdyby se k bedně dostal a
sám by se tím jen darmo vydal řadě nebezpečí. Volal
mne několikrát, ale já mu nedal odpověď. Zůstal jsem už
jedenáct dní a nocí jen s onou trochou vody, která byla
ve džbáně, jejž u mne nechal, a bylo pravděpodobno, že
na počátku svého uvěznění jsem jí mnoho nešetřil, neboť
jsem právem mohl čekat brzkou úlevu. Ovzduší pod-
palubí muselo se mu, po poměrně svěžím vzduchu mezi-
palubí, rovněž zdát naprosto otravným a mnohem
nesnesitelnějším, nežli se zdálo mně, když jsem se po
prvé uvelebil v bedně, - neboť všecky spusti byly v té
době několik měsíců otevřeny. Přidejme k tomu i
krveprolití a výjevy hrůzy, jež můj přítel nedávno zažil;
pak jeho uvěznění a strasti a těsné uniknutí smrti, spolu
s jeho vratkým a nejistým postavením, v němž stále žil,
- okolnosti, jež jsou vesměs schopny podlomit všechnu
duševní sílu, - a čtenář, jako já, velmi snadno pozná, že
na jeho zdánlivou zradu přátelství a věrnosti je nutno
hledět spíš se zármutkem nežli hněvem.
Třesk láhve byl zcela zřetelně slyšet, ale August si nebyl
jist, že zvuk vychází z podpalubí. Ten tato pochybnost
byla však dostatečným důvodem, aby vytrval ve svém
podniku. Vyšplhal se po narovnaném nákladu až skoro
ke stropu a vyčkav klidu v kývání lodi, zavolal na mne z
plného hrdla, nedbaje v té chvíli nebezpečí, že ho kdo
uslyší. Vzpomeňte si, že jeho hlas tenkrát dospěl až ke
mně, ale já byl tak; vyčerpán rozčilením, že jsem mu
nebyl s to odpovědět. Tu, jsa jist, že jeho největší obavy
jsou potvrzeny, . slezl hned s úmyslem vrátit se na příď
neztráceje času. Ve spěchu srazil několik malých beden,
30
with a view of getting back to the forecastle without loss of
time. In his haste some small boxes were thrown down, the
noise occasioned by which I heard, as will be recollected.
He had made considerable progress on his return when the
fall of the knife again caused him to hesitate. He retraced
his steps immediately, and, clambering up the stowage a
second time, called out my name, loudly as before, having
watched for a lull. This time I found voice to answer. Over-
joyed at discovering me to be still alive, he now resolved to
brave every difficulty and danger in reaching me. Having
extricated himself as quickly as possible from the labyrinth
of lumber by which he was hemmed in, he at length struck
into an opening which promised better, and finally, after a
series of struggles, arrived at the box in a state of utter
exhaustion.
CHAPTER VI
The leading particulars of this narration were all that Au-
gustus communicated to me while we remained near the
box. It was not until afterward that he entered fully into all
the details. He was apprehensive of being missed, and I
was wild with impatience to leave my detested place of
confinement. We resolved to make our way at once to the
hole in the bulkhead, near which I was to remain for the
present, while he went through to reconnoiter. To leave
Tiger in the box was what neither of us could endure to
think of, yet, how to act otherwise was the question. He
now seemed to be perfectly quiet, and we could not even
distinguish the sound of his breathing upon applying our
ears closely to the box. I was convinced that he was dead,
and determined to open the door. We found him lying at
full length, apparently in a deep stupor, yet still alive. No
time was to be lost, yet I could not bring myself to abandon
an animal who had now been twice instrumental in saving
my life, without some attempt at preserving him. We there-
fore dragged him along with us as well as we could, al-
though with the greatest difficulty and fatigue; Augustus,
during part of the time, being forced to clamber over the
impediments in our way with the huge dog in his arms -a
feat to which the feebleness of my frame rendered me to-
tally inadequate. At length we succeeded in reaching the
hole, when Augustus got through, and Tiger was pushed in
afterward. All was found to be safe, and we did not fail to
return sincere thanks to God for our deliverance from the
imminent danger we had escaped. For the present, it was
agreed that I should remain near the opening, through
which my companion could readily supply me with a part of
his daily provision, and where I could have the advantages
of breathing an atmosphere comparatively pure.
In explanation of some portions of this narrative, wherein I
have spoken of the stowage of the brig, and which may
appear ambiguous to some of my readers who may have
seen a proper or regular stowage, I must here state that
the manner in which this most important duty had been per
formed on board the Grampus was a most shameful piece
of neglect on the part of Captain Barnard, who was by no
means as careful or as experienced a seaman as the haz-
ardous nature of the service on which he was employed
would seem necessarily to demand. A proper stowage can-
not be accomplished in a careless manner, and many most
disastrous accidents, even within the limits of my own ex-
perience, have arisen from neglect or ignorance in this par-
ticular. Coasting vessels, in the frequent hurry and bustle
attendant upon taking in or discharging cargo, are the most
liable to mishap from the want of a proper attention to
stowage. The great point is to allow no possibility of the
cargo or ballast shifting position even in the most violent
rollings of the vessel. With this end, great attention must
be paid, not only to the bulk taken in, but to the nature of
the bulk, and whether there be a full or only a partial cargo.
In most kinds of freight the stowage is accomplished by
jejichž hřmot, jak se upamatujete, jsem zaslechl. A byl
už hezký kus na cestě nazpět, když pád nože ho přinutil
opět zaváhat.
Ihned se vrátil a vyšplhav se opět na náklad, zavolal
mne zase jménem, vyčkav klidu. Tentokrát jsem nabyl
hlasu k odpovědi. Přešťasten, že mne přec nalezl na
živu, rozhodl se podstoupit každou nesnáz či nebezpečí,
jen aby se ke mně dostal. Když se co nejkvapněji vypletl
ze spousty haraburdí, kterým byl sevřen, konečně padl
na volný prostor, jenž mu sliboval lepší průchod, a
konečně, po mnohých obtížích, došel až k bedně, jsa
naprosto vyčerpán.
VI.
Hlavní události tohoto vyprávění mi pověděl August
ještě u bedny. Podrobně mi je pak vyložil teprve později.
Bál se, aby ho nepostrádali, a já jen hořel nedočkavostí
opustit nenáviděné místo svého uvěznění. Rozhodli jsme
se, že se hned vydáme na cestu k otvoru v přepážce, u
něhož jsem měl prozatím zůstat, co on by prolezl a vyšel
na zvědy. Nechat Tygra v bedně, jsme neměli chuti; ale
otázka byla, jak to zařídit jinak. Zdálo se, že je teď do-
cela klidný, a neslyšeli jsme ho ani dýchat, i když jsme
přitiskli uši až k bedně. Byl jsem jist, že pošel, a odhodlal
jsem se otevřít poklop. Našli jsme ho nataženého, jako
ve hlubokém ztrnutí, ale ještě živého. Neměli jsme
mnoho času, ale já se nemohl odhodlat opustit zvíře, jež
mi už dvakráte zachránilo život, bez nejmenšího pokusu
o jeho zachránění. Vlekli jsme ho tedy s sebou dle
možnosti, ač s nejvyšší námahou a nesnází; August, v
jistých chvílích, musel přelézat překážky s velkým psem
v náručí, - kteréžto námahy já jsem pro slabost nebyl
naprosto schopen. Konečně se nám podařilo dosáhnout
díry; August jí prolezl a Tygr byl strčen za ním. Všecko
jsme shledali v bezpečí a neváhali vzdát upřímný dík
Bohu, že nás zachránil z hrozivého nebezpečí, jemuž
jsme ušli. Pro okamžik jsme ujednali, že zůstanu u díry,
jíž mne můj přítel snadno bude moci zásobit částí své
každodenní stravy, a kde pak budu mít výhodu, že budu
moci dýchat poměrně čerstvý vzduch.
Abych vysvětlil některé části tohoto vyprávění, kde
jsem mluvil o nákladu brigy, jež se mohou zdát nejasny
některým čtenářům, kteří snad viděli správné a pravi-
delné nakládání lodi, musím zde říci, že způsob, jímž
tato předůležitá práce byla na "Grampu" provedena, byl
nejhanebnější nedbalostí se strany kapitána Barnarda,
jenž nijak nebyl tak pečlivým a zkušeným námořníkem,
jak toho vyžadovala nebezpečná služba, v níž byl
zaměstnán. Správné nakládání se nesmí provádět
ledabylým způsobem a četná, nejzhoubnější neštěstí,
pokud má zkušenost sahá, byly přivoděny nedbalostí
nebo neznalostí v této důležité práci. Pobřežní lodi jsou
pro shon a spěšnost při nakládání nebo skládání velmi
často vydány neštěstí jen z nedostatku poctivé péče při
nakládání. Hlavní věcí je nepřipustit možnost posunutí
nákladu nebo přítěže i při sebe prudším kymácení lodi.
Je tedy nutno dbát nejenom toho, jak je nakládáno, ale i
povahy nákladu a toho, je-li brán náklad plný či
částečný. U většiny zboží děje se nakládání pomocí
šroubového lisu. Nakládá-li se na příklad tabák či mouka,
vše je tak těsně napěchováno do podpalubí, že sudy a
bečky při skládání bývají docela zhraněny a trvá určitou
31
means of a screw. Thus, in a load of tobacco or flour, the
whole is screwed so tightly into the hold of the vessel that
the barrels or hogsheads, upon discharging, are found to be
completely flattened, and take some time to regain their
original shape. This screwing, however, is resorted to prin-
cipally with a view of obtaining more room in the hold; for
in a full load of any such commodities as flour or tobacco,
there can be no danger of any shifting whatever, at least
none from which inconvenience can result. There have been
instances, indeed, where this method of screwing has re-
sulted in the most lamentable consequences, arising from a
cause altogether distinct from the danger attendant upon a
shifting of cargo. A load of cotton, for example, tightly
screwed while in certain conditions, has been known,
through the expansion of its bulk, to rend a vessel asunder
at sea. There can be no doubt either that the same result
would ensue in the case of tobacco, while undergoing its
usual course of fermentation, were it not for the interstices
consequent upon the rotundity of the hogsheads.
It is when a partial cargo is received that danger is chiefly
to be apprehended from shifting, and that precautions
should be always taken to guard against such misfortune.
Only those who have encountered a violent gale of wind, or
rather who have experienced the rolling of a vessel in a
sudden calm after the gale, can form an idea of the tre-
mendous force of the plunges, and of the consequent terri-
ble impetus given to all loose articles in the vessel. It is
then that the necessity of a cautious stowage, when there
is a partial cargo, becomes obvious. When lying-to (espe-
cially with a small bead sail), a vessel which is not properly
modelled in the bows is frequently thrown upon her beam-
ends; this occurring even every fifteen or twenty minutes
upon an average, yet without any serious consequences
resulting, provided there be a proper stowage. If this, how-
ever, has not been strictly attended to, in the first of these
heavy lurches the whole of the cargo tumbles over to the
side of the vessel which lies upon the water, and, being
thus prevented from regaining her equilibrium, as she
would otherwise necessarily do, she is certain to fill in a few
seconds and go down. It is not too much to say that at
least one-half of the instances in which vessels have foun-
dered in heavy gales at sea may be attributed to a shifting
of cargo or of ballast.
When a partial cargo of any kind is taken on board, the
whole, after being first stowed as compactly as may be,
should be covered with a layer of stout shifting-boards,
extending completely across the vessel. Upon these boards
strong temporary stanchions should be erected, reaching to
the timbers above, and thus securing every thing in its
place. In cargoes consisting of grain, or any similar matter,
additional precautions are requisite. A hold filled entirely
with grain upon leaving port will be found not more than
three fourths full upon reaching its destination -this, too,
although the freight, when measured bushel by bushel by
the consignee, will overrun by a vast deal (on account of
the swelling of the grain) the quantity consigned. This re-
sult is occasioned by settling during the voyage, and is the
more perceptible in proportion to the roughness of the
weather experienced. If grain loosely thrown in a vessel,
then, is ever so well secured by shifting-boards and stan-
chions, it will be liable to shift in a long passage so greatly
as to bring about the most distressing calamities. To pre-
vent these, every method should be employed before leav-
ing port to settle the cargo as much as possible; and for
this there are many contrivances, among which may be
mentioned the driving of wedges into the grain. Even after
all this is done, and unusual pains taken to secure the shift-
ing-boards, no seaman who knows what he is about will
feel altogether secure in a gale of any violence with a cargo
of grain on board, and, least of all, with a partial cargo. Yet
there are hundreds of our coasting vessels, and, it is likely,
many more from the ports of Europe, which sail daily with
dobu, než nabudou zas svého původního tvaru. Toto
pěchování děje se však hlavně proto, aby bylo získáno
víc místa v podpalubí; neboť při plném nákladu takového
zboží, jako mouka a tabák, nemůže být nebezpečí, že by
nastalo jakékoli posouvání, nejméně takové, z něhož by
mohly vzniknout nějaké zlé následky. Staly se ovšem i
případy, že tento způsob pěchování měl za následek
stavy velice neblahé, zaviněné příčinou naprosto od-
lišnou od nebezpečí, hrozícího z posunutí nákladu. Nák-
lad vlny na příklad, těsně za určitých okolností
napěchovaný, může, jak se poznalo, roztaživostí svého
objemu roztrhnout loď venku na moři. Nemůže být rov-
něž pochyby, že se totéž může přihodit i s tabákem,
když prodělává své obvyklé období kvašení, nebýt mezer
mezi okrouhlými sudy.
Je-li přijímán náklad jen částečný, je třeba obávat se
nebezpečí posunu tím více, a vždy by se měla udělat
opatření proti takové nehodě. Jen ti, kdo zažili velikou
vichřici, či ještě spíše ti, kdo zakusili prudké kývání lodi v
náhlém klidu po vichru, mohou si představit ohromnou
sílu lodního rozkyvu a tím i hrozivý náraz, daný všem
volným předmětům na lodi. Tehdy je teprve zvlášť zře-
jma nutnost opatrného naloďování nákladu jen
částečného. Když přiléhá k větru, zvláště s malou přední
plachtou, loď, která nemá správný výbok, často je
vrhána na strany; to se přihází průměrně každých pat-
náct, dvacet minut, celkem bez zvláštních nepříznivých
následků, předpokládaje, že je správně naložena. Ne-
bylo-li však tohoto co nejbedlivěji dbáno, při prvním z
takových mohutných zakymácení sveze se celý náklad
na stranu, nakloněnou k vodě a jelikož je lodi naprosto
znemožněno dostat se opět do rovnováhy, jak by se ji-
nak zřejmě stalo, jistě se v několika vteřinách naplní
vodou a potopí. Není přeháněním, řekneme-li, že aspoň
polovic případů, v nichž se lodi za prudkých vichrů na
moři potopily, je zaviněna posunutím nákladu nebo
přítěže.
Bere-li se na loď částečný náklad jakéhokoli druhu, když
se vše složilo co možno nejtěsněji, má to být pokryto
podlahou tlustých posuvných fošen, kryjících celou šíř
lodi. Na fošnách je třeba postavit silné prozatímní
vzpěry, dosahující až k hořejším trámům a udržující tak
všechno na místě. Při nákladu obilí či podobných věcí,
jsou nutna další opatření. Podpalubí, naplněné zcela
obilím před vyplutím. nebude u cíle mít více, nežli dvě
třetiny nákladu, ač náklad, měřený příjemcem měřice za
měřicí, daleko překročí udané množství (pro nabobtnání
zrna). To se stává tím, že se náklad cestou slehne, a je
to tím patrnější, čím je počasí drsnější. Obilí, do lodí
volně nasypané, byť bylo prkny a vzpěrami sebe líp za-
jištěno, bude se přec sléhat při dlouhé plavbě tak mocně,
že může zavinit velmi nešťastné nehody. Aby se tomu
zabránilo, je nutno před vyplutím užít všech prostředků k
upevnění nákladu; toto se stává četnými způsoby, z
nichž lze uvést vrážení klínů do obilí. Ale i když se vyk-
oná všecko a když se sebe víc práce vynaloží k zajištění
posuvných fošen, ani jeden námořník, který ví, co se
může stát, nebude se cítit za vichru v bezpečí s nák-
ladem obilí na lodi, tím méně s nákladem částečným. A
přes to je na sta našich pobřežních lodí, a jak se zdá, i
mnohem víc z evropských přístavů, jež denně jezdí s
částečným nákladem, dokonce nákladem velmi nebez-
pečného druhu, bez jakýchkoli ochranných opatření. Je
věru div, že se nestává neštěstí víc, než se opravdu
stává. Žalostný příklad takové neopatrnosti je vidět,
pokud vím. v případě kapitána Joela Rice ze škuneru
32
partial cargoes, even of the most dangerous species, and
without any precaution whatever. The wonder is that no
more accidents occur than do actually happen. A lamenta-
ble instance of this heedlessness occurred to my knowledge
in the case of Captain Joel Rice of the schooner Firefly,
which sailed from Richmond, Virginia, to Madeira, with a
cargo of corn, in the year 1825. The captain had gone
many voyages without serious accident, although he was in
the habit of paying no attention whatever to his stowage,
more than to secure it in the ordinary manner. He had
never before sailed with a cargo of grain, and on this occa-
sion had the corn thrown on board loosely, when it did not
much more than half fill the vessel. For the first portion of
the voyage he met with nothing more than light breezes;
but when within a day's sail of Madeira there came on a
strong gale from the N. N. E. which forced him to lie-to. He
brought the schooner to the wind under a double-reefed
foresail alone, when she rode as well as any vessel could be
expected to do, and shipped not a drop of water. Toward
night the gale somewhat abated, and she rolled with more
unsteadiness than before, but still did very well, until a
heavy lurch threw her upon her beam-ends to starboard.
The corn was then heard to shift bodily, the force of the
movement bursting open the main hatchway. The vessel
went down like a shot. This happened within hail of a small
sloop from Madeira, which picked up one of the crew (the
only person saved), and which rode out the gale in perfect
security, as indeed a jolly boat might have done under
proper management.
The stowage on board the Grampus was most clumsily
done, if stowage that could be called which was little better
than a promiscuous huddling together of oil-casks[1] and
ship furniture. I have already spoken of the condition of
articles in the hold. On the orlop deck there was space
enough for my body (as I have stated) between the oil-
casks and the upper deck; a space was left open around
the main hatchway; and several other large spaces were
left in the stowage. Near the hole cut through the bulkhead
by Augustus there was room enough for an entire cask, and
in this space I found myself comfortably situated for the
present.
By the time my friend had got safely into the berth, and
readjusted his handcuffs and the rope, it was broad day-
light. We had made a narrow escape indeed; for scarcely
had he arranged all matters, when the mate came below,
with Dirk Peters and the cook. They talked for some time
about the vessel from the Cape Verds, and seemed to be
excessively anxious for her appearance. At length the cook
came to the berth in which Augustus was lying, and seated
himself in it near the head. I could see and hear every thing
from my hiding-place, for the piece cut out had not been
put back, and I was in momentary expectation that the
negro would fall against the pea-jacket, which was hung up
to conceal the aperture, in which case all would have been
discovered, and our lives would, no doubt, have been in-
stantly sacrificed. Our good fortune prevailed, however;
and although he frequently touched it as the vessel rolled,
he never pressed against it sufficiently to bring about a
discovery. The bottom of the jacket had been carefully fas-
tened to the bulkhead, so that the hole might not be seen
by its swinging to one side. All this time Tiger was lying in
the foot of the berth, and appeared to have recovered in
some measure his faculties, for I could see him occasionally
open his eyes and draw a long breath.
After a few minutes the mate and cook went above, leav-
ing Dirk Peters behind, who, as soon as they were gone,
came and sat himself down in the place just occupied by
the mate. He began to talk very sociably with Augustus,
and we could now see that the greater part of his apparent
intoxication, while the two others were with him, was a
feint. He answered all my companion's questions with per-
fect freedom; told him that he had no doubt of his father's
"Bludice". který plul z Richmondu (Virginie) do Madeiry,
s nákladem obilí, roku 1825. Kapitán konal už nejednu
plavbu bez vážných nehod, ač nebyl zvyklý věnovat nák-
ladu větší pozornosti., nežli co by jej obvykle zajistil.
Před tím nikdy neplul s nákladem obilí a tak dal, při této
příležitosti, obilí do lodi jen volně nasypat, takže ji napl-
nil něco přes polovic. Za první části své plavby plul jen s
lehkým větrem; ale když se dostal asi na den plavby od
Madeiry, přihnal se vichr od severovýchodu, a donutil loď
přilehnout. Pustil škuner po větru pouze s dvojpásou
přední plachtou, takže plul tak pěkně, jak jen lze
očekávat a nenabral ani kapky vody. Navečer, když vichr
poněkud ustal, loď se houpala nestejnoměrněji nežli dřív,
nicméně však plula dobře, až náhle po prudkém nárazu,
padla na pravý bok. Bylo pak slyšet, jak se obilí přesívá
proudem, a jak prudkost pohybu proráží hlavní spusť.
Loď se potopila jako střela. To se přihodilo na doslech od
malé šalupy z Madeiry, jež vylovila muže z posádky (jed-
iného, jenž se zachránil), a která plula ve vichru s
naprostou jistotou, jak jen může vskutku plout loď, do-
bře řízená.
Náklad na "Grampu", - lze-li vůbec nazvat nákladem, co
bylo o málo lepší než bez ladu a skladu nakupené sudy
na olej[1] a lodní nářadí, - byl srovnán velmi ledabyle.
Hovořil jsem už o stavu předmětů v podpalubí. Na
spodní palubě (jak jsem už předeslal) bylo dosti místa,
abych se protáhl mezi sudy na olej a horní palubou;
kolem hlavní spusti bylo rovněž necháno místo a v nák-
ladu všude dost volného prostoru. U díry, již August v
přepážce vyřízl, bylo dost místa pro celý sud a v tomto
prostoru jsem se já volně prozatím usadil.
Když se můj přítel šťastně dostal do kóje a zas si nav-
lékl pouta a provaz, byl už bílý den. Měli jsme na čase,
že jsme se vrátili, neboť sotva všecko upravil, vešel
kormidelník, Dirk Peters a kuchař. Mluvili chvíli o lodi z
Kapverdských ostrovů, a zdáli se nedočkavě čekat, až se
objeví. Konečně kuchař přistoupil k loži, na němž August
ležel a posadil se mu v hlavách. Ze svého úkrytu mohl
jsem vše vidět a slyšet, neboť vyříznutý poklop nebyl
vsazen a já jsem co chvíli čekal, že černoch se opře o
kazajku, visící nad ním, aby zakryla otvor, v kterémž
případě vše by se vyzradilo a naše životy byly by určitě
ihned ztraceny. Ale náš šťastný los zvítězil; a ač se jí
černoch přečasto dotkl, jak se loď houpala, nikdy se o ni
tak neopřel, aby učinil objev. Spodní kraj kazajky byl
dobře k přepážce připevněn, takže nemohl být otvor
spatřen, kdyby se kazajka posunula k jedné straně. Po
celou tu dobu Tygr ležel v nohách na loži a jak se zdálo,
poněkud se zotavil, neboť jsem chvílemi mohl vidět, jak
otvírá oči a dlouze oddychuje.
Po několika minutách kormidelník s kuchařem vyšli na
palubu a nechali dole jen Dírka Peterse, jenž, sotva byli
pryč, sedl si na místo, kde seděl kormidelník. Počal mlu-
vit s Augustem velice družně a mohli jsme teď vidět, že
jeho patrné opilství, pokud tu byli oba druzi, bylo úplně
strojeno. Odpovídal na všecky otázky mého přítele do-
cela přímo; řekl, že nepochybuje, že jeho otec byl vy-
loven, neboť krátce před západem slunce, co byl vylo-
33
having been picked up, as there were no less than five sail
in sight just before sundown on the day he was cut adrift;
and used other language of a consolatory nature, which
occasioned me no less surprise than pleasure. Indeed, I
began to entertain hopes, that through the instrumentality
of Peters we might be finally enabled to regain possession
of the brig, and this idea I mentioned to Augustus as soon
as I found an opportunity. He thought the matter possible,
but urged the necessity of the greatest caution in making
the attempt, as the conduct of the hybrid appeared to be
instigated by the most arbitrary caprice alone; and, indeed,
it was difficult to say if be was at any moment of sound
mind. Peters went upon deck in about an hour, and did not
return again until noon, when he brought Augustus a plen-
tiful supply of junk beef and pudding. Of this, when we
were left alone, I partook heartily, without returning
through the hole. No one else came down into the forecas-
tle during the day, and at night, I got into Augustus' berth,
where I slept soundly and sweetly until nearly daybreak,
when he awakened me upon hearing a stir upon deck, and I
regained my hiding-place as quickly as possible. When the
day was fully broke, we found that Tiger had recovered his
strength almost entirely, and gave no indications of hydro-
phobia, drinking a little water that was offered him with
great apparent eagerness. During the day he regained all
his former vigour and appetite. His strange conduct had
been brought on, no doubt, by the deleterious quality of the
air of the hold, and had no connexion with canine madness.
I could not sufficiently rejoice that I had persisted in bring-
ing him with me from the box. This day was the thirtieth of
June, and the thirteenth since the Grampus made sad from
Nantucket.
On the second of July the mate came below drunk as
usual, and in an excessively good-humor. He came to Au-
gustus's berth, and, giving him a slap on the back, asked
him if he thought he could behave himself if he let him
loose, and whether he would promise not to be going into
the cabin again. To this, of course, my friend answered in
the affirmative, when the ruffian set him at liberty, after
making him drink from a flask of rum which he drew from
his coat-pocket. Both now went on deck, and I did not see
Augustus for about three hours. He then came below with
the good news that he had obtained permission to go about
the brig as be pleased anywhere forward of the mainmast,
and that he had been ordered to sleep, as usual, in the
forecastle. He brought me, too, a good dinner, and a plenti-
ful supply of water. The brig was still cruising for the vessel
from the Cape Verds, and a sail was now in sight, which
was thought to be the one in question. As the events of the
ensuing eight days were of little importance, and had no
direct bearing upon the main incidents of my narrative, I
will here throw them into the form of a journal, as I do not
wish to omit them altogether.
July 3d. - Augustus furnished me with three blankets, with
which I contrived a comfortable bed in my hiding-place. No
one came below, except my companion, during the day.
Tiger took his station in the berth just by the aperture, and
slept heavily, as if not yet entirely recovered from the ef-
fects of his sickness. Toward night a flaw of wind struck the
brig before sail could be taken in, and very nearly capsized
her. The puff died away immediately, however, and no
damage was done beyond the splitting of the foretopsail.
Dirk Peters treated Augustus all this day with great kind-
ness and entered into a long conversation with him respect-
ing the Pacific Ocean, and the islands he had visited in that
region. He asked him whether be would not like to go with
the mutineers on a kind of exploring and pleasure voyage
in those quarters, and said that the men were gradually
coming over to the mate's views. To this Augustus thought
it best to reply that he would be glad to go on such an ad-
venture, since nothing better could be done, and that any
thing was preferable to a piratical life.
děn, bylo vidět asi pět lodí; a mluvil i jinak těšivě, což mi
působilo nemenší radost než údiv. Opravdu, počal jsem
se těšit nadějí, že s Petersovou pomocí budeme se moci
nakonec zas brigy zmocnit, a zmínil jsem se o tom Au-
gustovi při první příležitosti. Pokládal to za možno, ale
tvrdil, že je prý nutno být velmi opatrným, nežli se do
toho pustíme, neboť míšencovo chování zdálo se být
následkem nejvrtošivějšího rozmaru; a věru bylo
nanejvýš nesnadno říci, byl-li kdy při zdravých smyslech.
Peters odešel nahoru asi za hodinu a vrátil se teprve k
poledni, kdy přinesl Augustovi pořádnou porci solené
hověziny a pudingu. O to, když jsme osaměli, jsem se s
přítelem od srdce rozdělil a už se otvorem nevrátil. Nikdo
už na příď toho dne nepřišel a v noci jsem vklouzl do
Augustova lože, kde jsem spal zdravě a sladce až skoro
do jitra, kdy mne probudil, slyše hřmot na palubě, a tak
jsem se vrátil co nejrychleji do své skrýše. Když se roz-
břesklo, shledali jsme, že Tygr se sebral už skoro úplně a
nejevil známek hydrophobie, neboť se napil vody mu
podané s velikou a zřejmou chutí. Toho dne nabyl už
úplně všech svých sil i chuti. Jeho podivné chování jistě
bylo výsledkem otravného vzduchu v podpalubí a
naprosto nebylo vzteklinou. Jaká byla má radost, že
jsem ho mermo chtěl vzít s sebou z bedny. Ten den byl
třicátý červen, a třináctý den od vyplutí "Grampu" z Nan-
tucketu.
Druhého července sešel do kóje kormidelník, jako ob-
vykle opilý a ve skvělé náladě. Přistoupil k Augustovu
loži a poklepav ho po zádech, zeptal se ho, myslí-li, že
se může dobře chovat, když ho osvobodí a chce-li mu
slíbit, že už nepůjde do kabiny. Přirozeně, že na to můj
přítel ochotně přisvědčil a neurvalec ho pustil na
svobodu, když mu dal napít z láhve rumu, kterou vytáhl
z kapsy kabátu. Pak oba vystoupili a já Augusta neviděl
asi tři hodiny. Konečně sešel s dobrými zprávami, že
dostal dovolení chodit dle libosti po přídi brigy, kdekoli
před hlavním stožárem a že mu kázali spát zase na přídi,
jako dřív. Zároveň mi přinesl dobrý oběd s hojnou
zásobou vody. Briga stále ještě křižovala mořem, pátra-
jíc po lodi z Kapverdských ostrovů, a tu se náhle v doh-
ledu zjevila plachta, o níž se myslelo, že je to ta, o niž
právě jde. Jelikož události následujících osmi dní mají
malý význam a jen nepřímý vztah k hlavním příhodám
mého vyprávění, podám je zde rychle ve formě denníku,
neboť je docela vynechat nechci.
3. července. - August mi opatřil tři pokrývky, z nichž
jsem si upravil pohodlné lůžko ve skrýši. Toho dne ne-
sešel nikdo, než můj přítel. Tygr se uvelebil na loži
zrovna u otvoru a tvrdě spal, jakoby dosud nezotaven z
následků choroby. Navečer narazil na brigu velmi prudký
vichr, než mohly plachty být svinuty a málem by ji
zvrátil. Nicméně náraz ihned ustal a nezpůsobil jiné
škody, než že roztrhl přední horní plachtu. Dirk Peters
byl k Augustovi celý den velice laskav a měl s ním
dlouhý rozhovor o Tichém oceánu a ostrovech, které v
těch končinách navštívil. Ptal se ho, nechtěl-li by se
vzbouřenci podniknout výzkumnou a zábavnou plavbu do
těch končin a dodal, že mužstvo se prý zvolna přidává k
názoru kormidelníkovu. Na to August uznal za nejlíp od-
větit, že půjde rád na to dobrodružství, protože se nedá
dělat nic lepšího a ježto všecko mu je lepším, nežli
pirátský život.
34
 July 4th. - The vessel in sight proved to be a small brig
from Liverpool, and was allowed to pass unmolested. Au-
gustus spent most of his time on deck, with a view of ob-
taining all the information in his power respecting the inten-
tions of the mutineers. They had frequent and violent quar-
rels among themselves, in one of which a harpooner, Jim
Bonner, was thrown overboard. The party of the mate was
gaining ground. Jim Bonner belonged to the cook's gang, of
which Peters was a partisan.
July 5th. - About daybreak there came on a stiff breeze
from the west, which at noon freshened into a gale, so that
the brig could carry nothing more than her trysail and fore-
sail. In taking in the foretopsail, Simms, one of the com-
mon hands, and belonging also to the cook's gang, fell
overboard, being very much in liquor, and was drowned -no
attempt being made to save him. The whole number of
persons on board was now thirteen, to wit: Dirk Peters;
Seymour, the of the cook's party; the mate, whose name I
never learned; Absalom Hicks; - -Wilson; John Hunt; and
Richard Parker, of the mate's party; -besides Augustus and
myself.
July 6th. - The gale lasted all this day, blowing in heavy
squalls, accompanied with rain. The brig took in a good deal
of water through her seams, and one of the pumps was
kept continually going, Augustus being forced to take his
turn. just at twilight a large ship passed close by us, with-
out having been discovered until within hail. The ship was
supposed to be the one for which the mutineers were on
the lookout. The mate hailed her, but the reply was
drowned in the roaring of the gale. At eleven, a sea was
shipped amidships, which tore away a great portion of the
larboard bulwarks, and did some other slight damage. To-
ward morning the weather moderated, and at sunrise there
was very little wind.
July 7th. - There was a heavy swell running all this day,
during which the brig, being light, rolled excessively, and
many articles broke loose in the hold, as I could hear dis-
tinctly from my hiding-place. I suffered a great deal from
sea-sickness. Peters had a long conversation this day with
Augustus, and told him that two of his gang, Greely and
Allen, had gone over to the mate, and were resolved to
turn pirates. He put several questions to Augustus which he
did not then exactly understand. During a part of this eve-
ning the leak gained upon the vessel; and little could be
done to remedy it, as it was occasioned by the brigs strain-
ing, and taking in the water through her seams. A sail was
thrummed, and got under the bows, which aided us in
some measure, so that we began to gain upon the leak.
July 8th. - A light breeze sprang up at sunrise from the
eastward, when the mate headed the brig to the southwest,
with the intention of making some of the West India islands
in pursuance of his piratical designs. No opposition was
made by Peters or the cook -at least none in the hearing of
Augustus. All idea of taking the vessel from the Cape Verds
was abandoned. The leak was now easily kept under by one
pump going every three quarters of an hour. The sail was
drawn from beneath the bows. Spoke two small schooners
during the day.
July 9th. - Fine weather. All hands employed in repairing
bulwarks. Peters had again a long conversation with Augus-
tus, and spoke more plainly than he had done heretofore.
He said nothing should induce him to come into the mate's
views, and even hinted his intention of taking the brig out
of his hands. He asked my friend if he could depend upon
his aid in such case, to which Augustus said, "Yes," without
hesitation. Peters then said he would sound the others of
his party upon the subject, and went away. During the re-
mainder of the day Augustus had no opportunity of speak-
ing with him privately.
[1] Whaling vessels are usually fitted with iron oil-tanks -
why the Grampus was not I have never been able to ascer-
4. července. - Loď, kterou bylo vidět, jak se ukázalo,
byla malá briga z Liverpoolu a tak ji nechali plout bez
obtěžování. August trávil většinu času na palubě, aby se,
pokud mu bylo lze, dověděl co nejvíc o úmyslech
vzbouřenců. Měli mezi sebou často prudké hádky, - při
jedné harpunář Jim Bonner byl svržen do moře. Kor-
midelníkova strana nabývala půdy. Jim Bonner patřil k
partě kuchařově, jejímž stoupencem byl i Peters.
5. července. - Za svítání přišel ostrý vítr od západu,
který se k poledni zesílil ve vichr, takže briga mohla
ponechat jen vratiplachtu a plachtu přídní. Při svinování
přední vrchní plachty, Simms, jeden z obecných po-
mocníků, patřící rovněž ke straně kuchařově, padl s
paluby, jsa značně opilý a utopil se, - aniž se k jeho
zachránění co podniklo. Všech mužů na palubě bylo nyní
třináct, to jest: Dirk Peters; Seymons, černý kuchař; -
Jones; - Greely; Hartman Rogers a William Allen, ze
strany kuchařovy; kormidelník, jehož jména jsem se
nikdy nedověděl; Absalon Hicks; - Wilson; John Hunt a
Richard Parker, ze strany kormidelníkovy; mimo to Au-
gust a já.
6. července. - Vichr dul celý den v nejprudších
nárazech, provázených deštěm. Briga nabrala spárami
dost vody a jedna pumpa byla stále v činnosti, při čemž
August musil též pomáhat. Krátce před soumrakem plula
těsně kolem nás nějaká velká loď, jež byla spatřena te-
prve, když byla na doslech. Vzbouřenci mysleli, že je to
ta, na niž číhají. Kormidelník na ni zavolal, ale odpověď
zanikla v hukotu větru. V jedenáct hodin se doprostřed
paluby navalila velká vlna, která utrhla velký kus brlení
na levém boku, kromě menších škod. K ránu se počasí
zlepšilo a za východu slunce vál jen slabý vítr.
7. července. - Po celý tento den bylo moře těžce
rozvlněno a briga, velice lehká, nesmírně se kymácela a
mnoho věcí v podpalubí se uvolnilo, jak jsem mohl jasně
slyšet ze své skrýše. Trpěl jsem velice mořskou nemocí.
Peters toho dne měl dlouhý rozhovor s Augustem a
oznámil mu, že dva muži z jeho party, Greely a Allen,
přešli ke kormidelníkovi a rozhodli se stát se piráty. Dal
pak Augustovi několik otázek, kterým on tehdy přesně
nerozuměl. Ten večer se voda v lodi velice vzmohla, a
těžko se to dalo napravit, protože trhlina vznikla napětím
kostry a voda se nabírala spárami. Jedna z plachet byla
zmuchlána a vecpána pod bok, což nám poněkud po-
mohlo, takže jsme vtékání trochu zamezili.
8. července. - Při východu slunce začal vát lehký vítr od
východu, a kormidelník brigu otočil k jihozápadu s úmys-
lem zajet na některý ze Západoindických ostrovů, u
provést své pirátské plány. Proti tomu nebyl ani Peters
ani kuchař, - August o tom aspoň ničeho neslyšel. Od
úmyslu zmocnit se lodi od Kapverdských ostrovů bylo
upuštěno. Voda tekoucí do lodi byla snadno zdolávána
jednou pumpou, pracující tři čtvrti hodiny. Plachta byla
zpod boku vytažena. Během dne byly hlášeny dva malé
škunery .
9. července. - Pohoda. Všechny ruce zaměstnány opra-
vou brlení. Peters měl zas dlouhý rozhovor s Augustem a
mluvil ještě víc od plic než dříve. Pravil, že ho nic ne.
přinutí při jmout názory kormidelníkovy a přímo naznačil
úmysl vyrvat mu brigu zase z rukou. Ptal se mého
druha. může-li spoléhat v tom případě na jeho pomoc,
na což mu August odvětil bez váhání "ano". Peters pak
pravil, že přezví, jak ostatní z party o tom soudí, a
odešel. Po zbývající část dne August nenasel příležitost si
s ním v soukromí promluvit.
[1]
35
tain.
CHAPTER VII
JULY 10th. - Spoke a brig from Rio, bound to Norfolk.
Weather hazy, with a light baffling wind from the eastward.
To-day Hartman Rogers died, having been attacked on the
eighth with spasms after drinking a glass of grog. This man
was of the cook's party, and one upon whom Peters placed
his main reliance. He told Augustus that he believed the
mate had poisoned him, and that he expected, if he did not
be on the look-out, his own turn would come shortly. There
were now only himself, Jones, and the cook belonging to
his own gang -on the other side there were five. He had
spoken to Jones about taking the command from the mate;
but the project having been coolly received, he had been
deterred from pressing the matter any further, or from say-
ing any thing to the cook. It was well, as it happened, that
he was so prudent, for in the afternoon the cook expressed
his determination of siding with the mate, and went over
formally to that party; while Jones took an opportunity of
quarrelling with Peters, and hinted that he would let the
mate know of the plan in agitation. There was now, evi-
dently, no time to be lost, and Peters expressed his deter-
mination of attempting to take the vessel at all hazards,
provided Augustus would lend him his aid. My friend at
once assured him of his willingness to enter into any plan
for that purpose, and, thinking the opportunity a favourable
one, made known the fact of my being on board. At this the
hybrid was not more astonished than delighted, as he had
no reliance whatever upon Jones, whom he already consid-
ered as belonging to the party of the mate. They went be-
low immediately, when Augustus called to me by name,
and Peters and myself were soon made acquainted. It was
agreed that we should attempt to retake the vessel upon
the first good opportunity, leaving Jones altogether out of
our councils. In the event of success, we were to run the
brig into the first port that offered, and deliver her up. The
desertion of his party had frustrated Peters' design of going
into the Pacific -an adventure which could not be accom-
plished without a crew, and he depended upon either get-
ting acquitted upon trial, on the score of insanity (which he
solemnly avowed had actuated him in lending his aid to the
mutiny), or upon obtaining a pardon, if found guilty,
through the representations of Augustus and myself. Our
deliberations were interrupted for the present by the cry of,
"All hands take in sail," and Peters and Augustus ran up on
deck.
As usual, the crew were nearly all drunk; and, before sail
could be properly taken in, a violent squall laid the brig on
her beam-ends. By keeping her away, however, she
righted, having shipped a good deal of water. Scarcely was
everything secure, when another squall took the vessel,
and immediately afterward another -no damage being
done. There was every appearance of a gale of wind, which,
indeed, shortly came on, with great fury, from the north-
ward and westward. All was made as snug as possible, and
we laid-to, as usual, under a close-reefed foresail. As night
drew on, the wind increased in violence, with a remarkably
heavy sea. Peters now came into the forecastle with Augus-
tus, and we resumed our deliberations.
We agreed that no opportunity could be more favourable
than the present for carrying our designs into effect, as an
attempt at such a moment would never be anticipated. As
the brig was snugly laid-to, there would be no necessity of
manoeuvring her until good weather, when, if we suc-
ceeded in our attempt, we might liberate one, or perhaps
two of the men, to aid us in taking her into port. The main
difficulty was the great disproportion in our forces. There
were only three of us, and in the cabin there were nine. All
the arms on board, too, were in their possession, with the
exception of a pair of small pistols which Peters had con-
VII.
10. července. - Hlásila se briga z Ria, plující do Nor-
folku. Počasí mlhavé, s měnivým větrem od východu:
Zemřel Hartman Rogers, jenž byl osmého července jat
křečí po vypití sklenice grogu. Tento muž byl z party
kuchařovy, člověk, na něhož Peters nejvíce spoléhal.
Řekl Augustovi, že myslí, že ho kormidelník asi otrávil, a
kdyby sám nebyl na stráži, že by co nevidět mohl přijít
na řadu on. Nyní z jejich party zbýval už jen on, Jones a
kuchař, - na druhé straně jich bylo pět. Mluvil s Jonesem
o tom, aby se kormidelníkovi velení odňalo, ale ježto
návrh byl přijat jen chladně, vzdal se všeho dalšího úsilí
v té věci, jakož i toho, aby vůbec co kuchařovi řekl. Bylo
dobře, jak se ukázalo, že byl tak opatrný, neboť od-
poledne kuchař oznámil své rozhodnutí dát se ke kor-
midelníkovi a také skutečně k té straně přešel, zatím co
Jones si našel záminku k hádce s Petersem a naznačil
mu, že kormidelníkovi poví o zamýšleném plánu. Teď
nebylo zřejmě času nazbyt a Peters prohlásil své
rozhodnutí, že se pokusí stůj co stůj lodi se zmocnit,
ovšem když mu August poskytne v tom pomoc. Můj
přítel ho ihned ujistil ochotou ke každému plánu v tomto
smyslu, a maje chvíli za vhodnou, řekl mu o tom, že
jsem na lodi. Nad tím byl míšenec stejně udiven jako
potěšen, neboť neměl pražádné důvěry k Jonesovi, jejž
už pokládal za přívržence strany kormidelníkovy. Hned
sešli dolů, August na mne zavolal jménem a my se s
Petersem brzy seznámili .Bylo usneseno, že se pokusíme
zmocnit se lodi při nejbližší příležitosti, pustivše Jonese
plně ze svých počtů. V případu zdaru jsme chtěli s brigou
dorazit do prvního přístavu, jenž se nám namane, a
odevzdat ji. Přeběhnutí jeho druhů ke kormidelníkovi
zmařilo Petersův záměr plout do Tichého oceánu, - do-
brodružství, jež nebylo možno konat bez posádky; nyní
se spoléhal, že bude u soudu buď osvobozen, z důvodu,
že nebyl při smyslech (což, jak tvrdil slavnostně, zav-
inilo, že se zúčastnil vzpoury), nebo že, bude-li přec
uznán vinným, dostane milost na Augustovo a moje do-
poručení. Naše porady byly prozatím přerušeny voláním:
"Všichni k plachtám!" a Peters s Augustem odběhli na
palubu.
Jako obyčejně skoro všichni muži byli opilí a, než mohla
plachta být úplně svinuta, prudký náraz větru překotil
brigu zas na bok. Ale když byla plachta odstraněna,
briga se přece zdvihla, nabravši při tom notné množství
vody. Sotvaže bylo vše zajištěno, zachytil loď druhý
náraz a hned pak třetí, ale bez poškození. To všecko
nasvědčovalo, že přijde vichr, jenž se skutečně brzy na
to s velikou zuřivostí od severozápadu přihnal. Vše bylo
co nejlíp v pořádku a přiléhali jsme, jako obvykle, se
skasanou přední plachtou. Když nastávala noc, vichr
zesílel co nejprudčeji a moře se rozvlnilo. Peters přišel s
Augustem na příď a pokračovali jsme ve svých poradách.
Shodli jsme se všichni, že nemůže přijít chvíle příznivě-
jší k provedení našeho plánu, protože ve chvíli jako teď
podobný pokus nikdy nebude předvídán. Jelikož briga
krásně přiléhala, nebude nutno se starat o řízení, až nas-
tane pohoda, kdy, zdaří-li se náš plán, budeme moci
přibrat jednoho či snad dva vzbouřence, aby nám po-
mohli dopravit loď do přístavu. Největší potíží byla veliká
nerovnost našich sil. My byli pouze tři, v kabině jich bylo
devět. Dále pak, i všecky zbraně měli v rukou, kromě
dvou malých pistolí, jež Peters při sobě schoval, a velký
námořnický nůž, který stále měl v opasku u kalhot. Z
36
cealed about his person, and the large seaman's knife
which he always wore in the waistband of his pantaloons.
From certain indications, too -such, for example, as there
being no such thing as an axe or a handspike lying in their
customary places -we began to fear that the mate had his
suspicions, at least in regard to Peters, and that he would
let slip no opportunity of getting rid of him. It was clear,
indeed, that what we should determine to do could not be
done too soon. Still the odds were too much against us to
allow of our proceeding without the greatest caution.
Peters proposed that he should go up on deck, and enter
into conversation with the watch (Allen), when he would be
able to throw him into the sea without trouble, and without
making any disturbance, by seizing a good opportunity,
that Augustus and myself should then come up, and en-
deavour to provide ourselves with some kind of weapons
from the deck, and that we should then make a rush to-
gether, and secure the companion-way before any opposi-
tion could be offered. I objected to this, because I could not
believe that the mate (who was a cunning fellow in all mat-
ters which did not affect his superstitious prejudices) would
suffer himself to be so easily entrapped. The very fact of
there being a watch on deck at all was sufficient proof that
he was upon the alert, -it not being usual except in vessels
where discipline is most rigidly enforced, to station a watch
on deck when a vessel is lying-to in a gale of wind. As I
address myself principally, if not altogether, to persons who
have never been to sea, it may be as well to state the exact
condition of a vessel under such circumstances. Lying-to,
or, in sea-parlance, "laying-to," is a measure resorted to for
various purposes, and effected in various manners. In
moderate weather it is frequently done with a view of
merely bringing the vessel to a stand-still, to wait for an-
other vessel or any similar object. If the vessel which lies-
to is under full sail, the manoeuvre is usually accomplished
by throwing round some portion of her sails, so as to let the
wind take them aback, when she becomes stationary. But
we are now speaking of lying-to in a gale of wind. This is
done when the wind is ahead, and too violent to admit of
carrying sail without danger of capsizing; and sometimes
even when the wind is fair, but the sea too heavy for the
vessel to be put before it. If a vessel be suffered to scud
before the wind in a very heavy sea, much damage is usu-
ally done her by the shipping of water over her stern, and
sometimes by the violent plunges she makes forward. This
manoeuvre, then, is seldom resorted to in such case,
unless through necessity. When the vessel is in a leaky
condition she is often put before the wind even in the
heaviest seas; for, when lying-to, her seams are sure to be
greatly opened by her violent straining, and it is not so
much the case when scudding. Often, too, it becomes nec-
essary to scud a vessel, either when the blast is so exceed-
ingly furious as to tear in pieces the sail which is employed
with a view of bringing her head to the wind, or when,
through the false modelling of the frame or other causes,
this main object cannot be effected.
Vessels in a gale of wind are laid-to in different manners,
according to their peculiar construction. Some lie-to best
under a foresail, and this, I believe, is the sail most usually
employed. Large square-rigged vessels have sails for the
express purpose, called storm-staysails. But the jib is occa-
sionally employed by itself, -sometimes the jib and foresail,
or a double-reefed foresail, and not unfrequently the after-
sails, are made use of. Foretopsails are very often found to
answer the purpose better than any other species of sail.
The Grampus was generally laid-to under a close-reefed
foresail.
When a vessel is to be laid-to, her head is brought up to
the wind just so nearly as to fill the sail under which she
lies when hauled flat aft, that is, when brought diagonally
across the vessel. This being done, the bows point within a
few degrees of the direction from which the wind issues,
některých známek, jako na příklad z toho, že žádná věc,
jako sekyra či sochor, neležely na svém místě, počali
jsme s obavami soudit, že kormidelník má podezření,
aspoň pokud jde o Peterse, a že užije každé příležitosti,
aby se ho zbavil. Opravdu, bylo zcela jasno, že s
plánem, pro nějž se rozhodnem, je třeba velmi a velmi si
pospíšit. Měli jsme však proti sobě velikou přesilu, jež
nás nutila jednat s nejvyšší opatrností.
Peters navrhoval, že vyjde na palubu, dá se do řeči s
hlídkou (Allenem) a jak jen bude moci, shodí ho, vyčíhav
dobrou příležitost, bez obtíží a poplachu do moře; že já a
August pak vyjdeme za ním a pokusíme se opatřit si na
palubě nějaké zbraně; a potom společně vyrazíme a
zmocníme se schodů ke kabině dříve, než oni budou
moci pomýšlet na odpor. Tomuto jsem se však já opřel,
neboť jsem nemohl uvěřit, že by kormidelník (jenž byl
tak prohnaný ve všem, co se netýkalo jeho pověrčivých
předsudků), dal se takto snadno zaskočit. Už pouze ta
věc, že byla vůbec na palubě hlídka, byla dostatečným
důkazem, že je na stráži, - neboť krom lodí, na nichž se
kázeň vymáhá co nejpříměji, není zvykem dávat hlídku
na palubu, když loď za vichru přiléhá. Jelikož mluvím
hlavně, ne-li výlučně, k těm, kteří nikdy na moři nebyli,
je nutno vyložit přesný stav lodi za těchto okolností.
Přiléhání, čili v námořní hantýrce "přilejhání", je opatření
užívané k různým cílům a prováděné rovněž různými
způsoby. Za mírného počasí je často užíváno s úmyslem,
aby se loď prostě zastavila, počkala na jinou neb po-
dobně. Je-li loď, která přiléhá, pod všemi plachtami,
provádí se to obvykle otočením části plachet, aby do nich
zabral vítr od zadu, čímž se loď zastaví. Ale teď mluvíme
o přiléhání za vichru. Užívá se ho, duje-li vítr proti lodi a
je-li prudký, a loď má plout dále s plachtami bez ne.
bezpečí překocení; pak někdy, i když je vítr sic příznivý,
ale moře příliš rozbouřeno, a loď má plout dále po větru.
Musí-li loď rychle uhánět po větru na velmi vzedmutém
moři, mnoho škody vznikne tím, že se voda nabírá přes
záď a často i prudkým klesáním dopředu. Proto se toho
užívá jen zřídka a jen v krajní nutnosti. Když má loď
trhliny, často se nechává větrem nést i je-li moře co ne-
jbouřlivější; neboť když přiléhá, pak její spáry se jistě
budou silně otvírat pod prudkým napětím, což nebývá,
když se dá větrem nést. Též se často stává, že je nutno
loď pustit po větru, buď je-li vichr tak nad míru zuřivý,
že by snad na kusy roztrhal plachtu, jíž je užito k řízení
přídi směrem k větru, nebo když nesprávné zbudováni
lodi, či jiné příčiny, brání tohoto hlavního způsobu užít.
Za vichru přiléhají lodi různým způsobem, podle povahy
jejich konstrukce. Některé nejlépe přiléhají s přední
plachtou a to je, myslím, plachta, jíž se užívá nejčastěji.
Velké, řádně vybavené lodi, mají proto plachty zvláštní,
tak zvané vichrné stěhlové plachty. Ale někdy je užito
jen prosté kosatky, jindy zas kosatky a přední plachty,
nebo dvojpásé přední a nezřídka i zadních plachet.
Přední horní plachta, jak se často zjistí, hodí se k tomuto
účelu mnohem líp, než všechny druhé. "Grampus"
přiléhal většinou se sřasenou přední plachtou.
Když má loď přiléhat, natočí se směrem proti větru
těsně do té míry, aby naplnil plachtu, pod níž loď pluje,
když je hnána od zadu, - to jest, když je napiata napříč
přes trup lodi. Když je to hotovo, stočí se špice o několik
stupňů od směru, odkud vane vítr, a tu bok větrné
37
and the windward bow of course receives the shock of the
waves. In this situation a good vessel will ride out a very
heavy gale of wind without shipping a drop of water, and
without any further attention being requisite on the part of
the crew. The helm is usually lashed down, but this is alto-
gether unnecessary (except on account of the noise it
makes when loose), for the rudder has no effect upon the
vessel when lying-to. Indeed, the helm had far better be
left loose than lashed very fast, for the rudder is apt to be
torn off by heavy seas if there be no room for the helm to
play. As long as the sail holds, a well modelled vessel will
maintain her situation, and ride every sea, as if instinct
with life and reason.
If the violence of the wind, however, should tear the sail
into pieces (a feat which it requires a perfect hurricane to
accomplish under ordinary circumstances), there is then
imminent danger. The vessel falls off from the wind, and,
coming broadside to the sea, is completely at its mercy: the
only resource in this case is to put her quietly before the
wind, letting her scud until some other sail can be set.
Some vessels will lie-to under no sail whatever, but such
are not to be trusted at sea.
But to return from this digression. It had never been cus-
tomary with the mate to have any watch on deck when
lying-to in a gale of wind, and the fact that he had now
one, coupled with the circumstance of the missing axes and
handspikes, fully convinced us that the crew were too well
on the watch to be taken by surprise in the manner Peters
had suggested. Something, however, was to be done, and
that with as little delay as practicable, for there could be no
doubt that a suspicion having been once entertained
against Peters, he would be sacrificed upon the earliest
occasion, and one would certainly be either found or made
upon the breaking of the gale.
Augustus now suggested that if Peters could contrive to
remove, under any pretext, the piece of chain-cable which
lay over the trap in the stateroom, we might possibly be
able to come upon them unawares by means of the hold;
but a little reflection convinced us that the vessel rolled and
pitched too violently for any attempt of that nature.
By good fortune I at length hit upon the idea of working
upon the superstitious terrors and guilty conscience of the
mate. It will be remembered that one of the crew, Hartman
Rogers, had died during the morning, having been attacked
two days before with spasms after drinking some spirits
and water. Peters had expressed to us his opinion that this
man had been poisoned by the mate, and for this belief he
had reasons, so he said, which were incontrovertible, but
which he could not be pre. vailed upon to explain to us -this
wayward refusal being only in keeping with other points of
his singular character. But whether or not he had any bet-
ter grounds for suspecting the mate than we had ourselves,
we were easily led to fall in with his suspicion, and deter-
mined to act accordingly.
Rogers had died about eleven in the forenoon, in violent
convulsions; and the corpse presented in a few minutes
after death one of the most horrid and loathsome specta-
cles I ever remember to have seen. The stomach was swol-
len immensely, like that of a man who has been drowned
and lain under water for many weeks. The hands were in
the same condition, while the face was shrunken, shriv-
elled, and of a chalky whiteness, except where relieved by
two or three glaring red blotches like those occasioned by
the erysipelas: one of these blotches extended diagonally
across the face, completely covering up an eye as if with a
band of red velvet. In this disgusting condition the body
had been brought up from the cabin at noon to be thrown
overboard, when the mate getting a glimpse of it (for he
now saw it for the first time), and being either touched with
remorse for his crime or struck with terror at so horrible a
sight, ordered the men to sew the body up in its hammock,
and allow it the usual rites of sea-burial. Having given these
strany je přirozeně vydán nárazu prudkých vln. V takové
poloze přepluje dobrá loď nejprudší vichr, aniž by
nabrala jen kapky vody a potřebovala jakoukoli další
pozornost mužstva. Kormidlo obvykle bývá přivázáno,
ale je to naprosto zbytečno (leda snad, že působí hluk,
když je volné), neboť kormidlo nemá nejmenšího
významu pro loď, když přiléhá. A je i mnohem líp nechat
kormidlo volné, než je přivázat, neboť může být prud-
kými vlnami snadno uraženo, nemá-li dost místa k vol-
nému pohybu. Pokud plachta drží, dobře zbudovaná loď
se udrží v rovnováze a přepluje každé moře, jakoby byla
nadána životem a rozumem.
Jestliže však prudkost větru roztrhá snad plachtu na
kusy (k čemuž za normálních poměrů je třeba sku-
tečného hurykánu), pak ovšem hrozí vážné nebezpečí.
Loď se pak odkloní od větru a tím, že nastaví bok vlnám,
je jim vydána na milost a nemilost; jedinou záchranou v
takovém případě je, pustit ji klidně po větru a nechat ji
jím hnát, dokud by nebylo lze napnout plachtu jinou.
Jsou lodi, jež přiléhají i bez plachet, ale to není dost jisté
při bouřlivém moři.
Ale vraťme se k věci. Nebylo nikdy zvykem kormidelník-
ovým stavět hlídku na palubu, když loď přiléhá, a fakt,
že to učinil nyní, spolu s okolností, že sekery a sochory
zmizely, nás jasně přesvědčilo, že se mužstvo příliš do-
bře střeží, aby nebylo přepadeno způsobem, o němž
hovořil Peters. Nicméně však bylo nutno něco podni-
knout a sice co nejdříve, neboť nemohlo být pochyb, že,
jakmile bude jednou pojata nedůvěra k Petersovi, bude
utracen při první příležitosti, která se naskytne anebo
vynajde, až se vichr utiší.
August nyní navrhl, že kdyby se Peters, za jakoukoli
záminkou, pokusil odstranit řetěz na padacích dveřích v
kajutě, mohli bychom je snad přepadnout z podpalubí;
ale krátká úvaha nás poučila, že se loď přílišně kymácí a
houpá pro jakýkoli pokus toho druhu.
Na štěstí jsem konečně připadl na to, využít pověrčivé
hrůzy a špatného svědomí kormidelníkova. Pamatujete
se asi, že jeden z mužstva, Hartman Rogers, ráno zem-
řel, byv jat přede dvěma dny křečí po vypití nějakých
lihovin a vody. Peters nám sdělil své mínění, že byl muž
otráven kormidelníkem a k tomu předpokladu měl, jak
řekl, důvody, které jsou nezvratné, ale jež si nám ne-
troufal svěřit, - kteréž svéhlavé odmítnutí bylo jen ve
shodě s ostatními rysy jeho podivínské povahy. Ale ať už
měl či neměl k podezříváni kormidelníka nějaké závažně-
jší důvody než my, snadno jsme se přiklonili k jeho
domněnce a rozhodli se jednat podle toho.
Rogers zemřel asi v jedenáct ráno, za prudkých křečí;
několik minut po smrti poskytovalo jeho tělo jeden z
nejhrůznějších a nejhnusnějších pohledů, jež jsem kdy,
pokud se pamatuji, zažil. Břich se mu příšerně nabubřil,
jako břich toho, kdo se utopil a ležel ve vodě několik
týdnů. Ruce byly v témže stavu, obličej za to však
scvrklý a strhaný, křídově bílý, až na několik jasně
rudých skvrn, jaké zanechává po sobě růže; jedna ze
skvrn se mu táhla napříč přes obličej a zcela pokrývala
jedno oko jakoby pruhem rudého sametu. V tomto od-
porném stavu bylo tělo v poledne vyneseno z kabiny,
aby bylo shozeno do moře, když kormidelník, pohlédnuv
na ně (spatřil je tentokrát po prvé), buďto jat výčitkami
pro svůj čin, nebo napaden hrůzou při tak strašném poh-
ledu, nařídil mužům, aby tělo zašili do jeho lůžkové pla-
chty a pochovali je do moře s obvyklými obřady. Dav
toto nařízení, sešel zas dolů, jako by nechtěl už dál hle-
dět na svoji oběť. Mezitím, co byly konány přípravy k
38
directions, he went below, as if to avoid any further sight of
his victim. While preparations were making to obey his or-
ders, the gale came on with great fury, and the design was
abandoned for the present. The corpse, left to itself, was
washed into the larboard scuppers, where it still lay at the
time of which I speak, floundering about with the furious
lurches of the brig.
Having arranged our plan, we set about putting it in exe-
cution as speedily as possible. Peters went upon deck, and,
as he had anticipated, was immediately accosted by Allen,
who appeared to be stationed more as a watch upon the
forecastle than for any other purpose. The fate of this vil-
lain, however, was speedily and silently decided; for Peters,
approaching him in a careless manner, as if about to ad-
dress him, seized him by the throat, and, before he could
utter a single cry, tossed him over the bulwarks. He then
called to us, and we came up. Our first precaution was to
look about for something with which to arm ourselves, and
in doing this we had to proceed with great care, for it was
impossible to stand on deck an instant without holding fast,
and violent seas broke over the vessel at every plunge for-
ward. It was indispensable, too, that we should be quick in
our operations, for every minute we expected the mate to
be up to set the pumps going, as it was evident the brig
must be taking in water very fast. After searching about for
some time, we could find nothing more fit for our purpose
than the two pump-handles, one of which Augustus took,
and I the other. Having secured these, we stripped off the
shirt of the corpse and dropped the body overboard. Peters
and myself then went below, leaving Augustus to watch
upon deck, where he took his station just where Allen had
been placed, and with his back to the cabin companionway,
so that, if any of the mates gang should come up, he might
suppose it was the watch.
As soon as I got below I commenced disguising myself so
as to represent the corpse of Rogers. The shirt which we
had taken from the body aided us very much, for it was of
singular form and character, and easily recognizable -a kind
of smock, which the deceased wore over his other clothing.
It was a blue stockinett, with large white stripes running
across. Having put this on, I proceeded to equip myself
with a false stomach, in imitation of the horrible deformity
of the swollen corpse. This was soon effected by means of
stuffing with some bedclothes. I then gave the same ap-
pearance to my hands by drawing on a pair of white wool-
len mittens, and filling them in with any kind of rags that
offered themselves. Peters then arranged my face, first
rubbing it well over with white chalk, and afterward blotch-
ing it with blood, which he took from a cut in his finger. The
streak across the eye was not forgotten and presented a
most shocking appearance.
CHAPTER VIII
As I viewed myself in a fragment of looking-glass which
hung up in the cabin, and by the dim light of a kind of bat-
tle-lantern, I was so impressed with a sense of vague awe
at my appearance, and at the recollection of the terrific
reality which I was thus representing, that I was seized
with a violent tremour, and could scarcely summon resolu-
tion to go on with my part. It was necessary, however, to
act with decision, and Peters and myself went upon deck.
We there found everything safe, and, keeping close to the
bulwarks, the three of us crept to the cabin companion-
way. It was only partially closed, precautions having been
taken to prevent its being suddenly pushed to from with-
out, by means of placing billets of wood on the upper step
so as to interfere with the shutting. We found no difficulty
in getting a full view of the interior of the cabin through the
cracks where the hinges were placed. It now proved to
have been very fortunate for us that we had not attempted
to take them by surprise, for they were evidently on the
vykonání jeho rozkazů, přihnal se s velikou zuřivostí
vichr a tak byl úmysl prozatím odložen. Mrtvola, pone-
chaná svému osudu, byla vlnou spláchnuta k odpadovým
děrám na levém boku, kde v době, o které mluvíme,
ležela stále a házela sebou sem a tam při prudkých
výkyvech brigy.
Dohodnuvše se o svém plánu, přikročili jsme s největší
rychlostí k jeho vykonání. Peters odešel na palubu, a jak
se předpokládalo, byl ihned osloven Allenem, jenž, jak se
zdálo, stál na hlídce především nad přídí. Osud tohoto
ničemy byl však rychle a velmi tiše rozhodnut; neboť
Peters, přiblíživ se k němu lhostejně, jako by si s ním
chtěl promluvit, chytil ho za krk a než mohl vykřiknout,
shodil ho přes zábradlí. Pak na nás zavolal a my
vystoupili. Naší první starostí pak bylo poohlédnout se,
čím se hned ozbrojit; museli jsme jednat velice opatrně,
neboť nebylo možno stát na palubě chvíli bez pevného
držení a při každém zarytí přídi se válely přes loď těžké
vlny. Též bylo nutno počínat si rychle, neboť každou
chvíli jsme mohli čekat, že kormidelník přijde nahoru dát
pumpy do chodu, neboť bylo jasno, že briga nabírá vodu
velmi rychle. Po kratším hledání nenalezli jsme však nic
vhodnějšího k svému cíli, než dvě násady od pumpy, z
nichž jednu vzal August, druhou já. Když jsme se tak
ozbrojili, stáhli jsme s mrtvoly košili a tělo hodili do
moře. Peters a já jsme pak sešli a nechali Augusta dávat
pozor na palubě, kde se pak postavil zrovna tam, kde
dřív stál Allen, zády ke schodům do kabiny, -kdyby kdo z
kormidelníkovy bandy snad vyšel, aby jej pokládal za
hlídku.
Když jsem sešel dolů, jal jsem se převlékat, abych mohl
představovat Rogersovu mrtvolu. Košile s mrtvoly
stažená velmi nám posloužila, neboť měla svůj vlastní
tvar a ráz, a bylo lze snadno ji poznat, - jakási halena,
již nosil nebožtík přes ostatní šaty. Byl to modrý trikot se
širokými bílými pruhy napříč. Když jsem si ji oblékl, po-
čal jsem si dělat falešné břicho, napodobuje tím příšer-
nou odpornost nabubřelé mrtvoly. To bylo ihned hotovo
vycpáním několika prostěradly. Tentýž vzhled dal jsem
pak svým rukám, obléknuv si bílé, vlněné rukavice a
nacpav do nich rozličné hadry, která jsem kde našel.
Peters mi potom upravil obličej; nejprve jej dobře natřel
křídou a potom potřísnil krví, kterou získal z řezu do
prstu. Ani na pruh přes oči nebylo zapomenuto, - působil
příšerně.
VIII.
Když jsem se na sebe podíval do kousku zrcadla, jenž
visel v kóji, a při matném světle jakési svítilny, zmocnil
se mne z mého zevnějšku a z pomyšlení na brzkou sku-
tečnost, kterou jsem tak představoval, takový pocit
neurčité hrůzy, že jsem byl jat prudkým chvěním a
pouze stěží mohl jsem se vzmužit, abych pokračoval ve
své úloze. Ale bylo nutno jednat rázně a tak jsme s Pe-
tersem vyšli na palubu.
Tam jsme hned seznali, že je vše bezpečno, a postupu-
jíce při samém brlení, lezli jsme všichni tři ke schodům
do kabin. Poklop byl zavřen jen zpola, neboť bylo
učiněno opatření, aby nemohl být z venku neočekávaně
přiražen, tím, že několik kousků dřeva bylo položeno na
nejvyšší schod, což bránilo jej uzavřít. Nebylo obtížno
nahlédnout do vnitřku kabiny spárami u veřejí. Tu se
ukázalo, jakým bylo pro nás štěstím, že jsme se nepo-
kusili překvapit je znenadání, neboť byli zřejmě na stráži.
Jan jeden spal, leže těsně pod schody, s mušketou vedle
39
alert. Only one was asleep, and he lying just at the foot of
the companion-ladder, with a musket by his side. The rest
were seated on several mattresses, which had been taken
from the berths and thrown on the floor. They were en-
gaged in earnest conversation; and although they had been
carousing, as appeared from two empty jugs, with some tin
tumblers which lay about, they were not as much intoxi-
cated as usual. All had knives, one or two of them pistols,
and a great many muskets were lying in a berth close at
hand.
We listened to their conversation for some time before we
could make up our minds how to act, having as yet re-
solved on nothing determinate, except that we would at-
tempt to paralyze their exertions, when we should attack
them, by means of the apparition of Rogers. They were
discussing their piratical plans, in which all we could hear
distinctly was, that they would unite with the crew of a
schooner Hornet, and, if possible, get the schooner herself
into their possession preparatory to some attempt on a
large scale, the particulars of which could not be made out
by either of us.
One of the men spoke of Peters, when the mate replied to
him in a low voice which could not be distinguished, and
afterward added more loudly, that "he could not understand
his being so much forward with the captain's brat in the
forecastle, and he thought the sooner both of them were
overboard the better." To this no answer was made, but we
could easily perceive that the hint was well received by the
whole party, and more particularly by Jones. At this period
I was excessively agitated, the more so as I could see that
neither Augustus nor Peters could determine how to act. I
made up my mind, however, to sell my life as dearly as
possible, and not to suffer myself to be overcome by any
feelings of trepidation.
The tremendous noise made by the roaring of the wind in
the rigging, and the washing of the sea over the deck, pre-
vented us from hearing what was said, except during mo-
mentary lulls. In one of these, we all distinctly heard the
mate tell one of the men to "go forward, have an eye upon
them, for he wanted no such secret doings on board the
brig." It was well for us that the pitching of the vessel at
this moment was so violent as to prevent this order from
being carried into instant execution. The cook got up from
his mattress to go for us, when a tremendous lurch, which I
thought would carry away the masts, threw him headlong
against one of the larboard stateroom doors, bursting it
open, and creating a good deal of other confusion. Luckily,
neither of our party was thrown from his position, and we
had time to make a precipitate retreat to the forecastle,
and arrange a hurried plan of action before the messenger
made his appearance, or rather before he put his head out
of the companion-hatch, for he did not come on deck. From
this station he could not notice the absence of Allen, and he
accordingly bawled out, as if to him, repeating the orders of
the mate. Peters cried out, "Ay, ay," in a disguised voice,
and the cook immediately went below, without entertaining
a suspicion that all was not right.
My two companions now proceeded boldly aft and down
into the cabin, Peters closing the door after him in the same
manner he had found it. The mate received them with
feigned cordiality, and told Augustus that, since he had
behaved himself so well of late, he might take up his quar-
ters in the cabin and be one of them for the future. He then
poured him out a tumbler half full of rum, and made him
drink it. All this I saw and heard, for I followed my friends
to the cabin as soon as the door was shut, and took up my
old point of observation. I had brought with me the two
pump-handles, one of which I secured near the companion-
way, to be ready for use when required.
I now steadied myself as well as possible so as to have a
good view of all that was passing within, and endeavoured
to nerve myself to the task of descending among the muti-
sebe. Ostatní seděli na několika žíněnkách, stažených s
lůžek a prostřených po zemi. Byli zaujati vážným rozho-
vorem; a ač před tím pili, jak bylo zřejmo ze dvou
prázdných džbánů a několika cínových pohárů, válejících
se vedle, nebyli opilí tak jako obvykle. Všichni byli ozbro-
jeni noži, jeden, dva i pistolemi a spousta mušket ležela
na loži těsně při ruce.
Poslouchali jsme chvíli jejich rozhovor, než jsme se
rozhodli co dělat, neboť jsme se dosud na ničem přesně
neustanovili, vyjma, že se při přepadení pokusíme je
ohromit zjevením Rogerse. Hovořili o svých pirátských
plánech, z čehož jsme jasně mohli zaslechnout pouze, že
se spojí s posádkou škuneru "Sršně", a bude-li možno,
zmocní se samého škuneru jaksi přípravně k jistému
podniku většího dosahu, jehož podrobnosti nikdo z nás
nemohl doslechnout.
Jeden z mužů mluvil o Petersovi, načež kormidelník od-
pověděl tiše něco, čemu nebylo rozumět, a potom hla-
sitěji dodal, že "prý nechápe, proč je pořád jenom s tím
kapitánovým spratkem na přídi a že si myslí, že čím dřív
budou oba přes palubu, tím lépe". Na to sic nedostal
odpovědi, ale my mohli snadno vidět, jak ochotně přijala
banda tento pokyn a zejména Jones. Tu jsem byl
nanejvýš rozčilen, zejména protože jsem viděl, že ani
Peters ani August se nemohou rozhodnout, co dělat.
Nicméně, odhodlal jsem se, že prodám svůj život co ne-
jdráž možno a že nedopustím, aby mne zmohl strach.
Hrozný hřmot, působený hukotem vichřice v lanoví a
převalováním vln přes palubu, bránil nám zaslechnout,
co se dál mluví, krom ve chvílích krátkého ztišení. Při
jednom ztišení slyšeli Jsme všichni jasně, jak kormidel-
ník praví jednomu z mužstva, aby "šel napřed a poručil
těm zatraceným chlapům, aby šli do kabiny", kde na ně
bude prý sám moci dohlížet, protože nechce, aby se na
palubě brigy něco tajně kutilo. Bylo pro nás dobře, že
houpání lodi v té chvíli bylo tak prudké, že zamezilo roz-
kaz bez odkladu provést. Kuchař vstal se žíněnky, aby
pro nás došel, ale tu příšerný náraz, který, jak jsem
myslel, strhne stěžně, mrštil jím po hlavě na dveře jedné
z kajut na levém boku, že je vyrazil a způsobil i další
zmatek. Naštěstí nikdo z naší strany nebyl vyhozen ze
svého postavení a tak jsme měli dosti času vrátit se na
příď a s rychlostí sestrojit nějaký plán, než se posel
zjevil, či líp, než vystrčil hlavu z otvoru u schodů, neboť
na palubu ani nevystoupil. S tohoto místa si nemohl
všimnout, že Allen tu není a tak naň jen zavolal, opakuje
rozkaz kormidelníkův. Peters odpověděl: "Jo, jo", změ-
něným hlasem a kuchař hned sešel dolů, aniž měl v po-
dezření, že něco není v pořádku.
Moji dva přátelé šli nyní směle zas na záď a sešli do
kabiny, kde Peters za sebou přivřel dveře tak, jak je
našel. Kormidelník je uvítal se strojenou srdečností a
řekl Augustovi, že když se po celou tu dobu tak dobře
choval, může se ubytovat v kabině a dělat nadále jed-
noho z party. Potom mu nalil půl poháru rumu a přinutil
jej vypít. To vše jsem mohl vidět a slyšet, neboť jsem
přátele následoval až ke kabině, jakmile se dveře
zavřely, a postavil jsem se na předešlé své místo, odkud
jsem mohl vše pozorovat Přinesl jsem dvě násady
pumpy, z nichž jednu jsem položil ke schodům, abych ji
měl hned po ruce, kdybych potřeboval.
Tu jsem se co nejlíp umístil, abych dobře viděl všecko,
co se dole děje a hleděl jsem si dodat mysli, abych mohl
ihned mezi vzbouřence vpadnout, až mi Peters dá, jak
40
neers when Peters should make a signal to me, as agreed
upon. Presently he contrived to turn the conversation upon
the bloody deeds of the mutiny, and by degrees led the
men to talk of the thousand superstitions which are so uni-
versally current among seamen. I could not make out all
that was said, but I could plainly see the effects of the con-
versation in the countenances of those present. The mate
was evidently much agitated, and presently, when some
one mentioned the terrific appearance of Rogers' corpse, I
thought he was upon the point of swooning. Peters now
asked him if he did not think it would be better to have the
body thrown overboard at once as it was too horrible a
sight to see it floundering about in the scuppers. At this the
villain absolutely gasped for breath, and turned his head
slowly round upon his companions, as if imploring some
one to go up and perform the task. No one, however,
stirred, and it was quite evident that the whole party were
wound up to the highest pitch of nervous excitement. Pe-
ters now made me the signal. I immediately threw open the
door of the companion-way, and, descending, without ut-
tering a syllable, stood erect in the midst of the party.
The intense effect produced by this sudden apparition is
not at all to be wondered at when the various circum-
stances are taken into consideration. Usually, in cases of a
similar nature, there is left in the mind of the spectator
some glimmering of doubt as to the reality of the vision
before his eyes; a degree of hope, however feeble, that he
is the victim of chicanery, and that the apparition is not
actually a visitant from the old world of shadows. It is not
too much to say that such remnants of doubt have been at
the bottom of almost every such visitation, and that the
appalling horror which has sometimes been brought about,
is to be attributed, even in the cases most in point, and
where most suffering has been experienced, more to a kind
of anticipative horror, lest the apparition might possibly be
real, than to an unwavering belief in its reality. But, in the
present instance, it will be seen immediately, that in the
minds of the mutineers there was not even the shadow of a
basis upon which to rest a doubt that the apparition of
Rogers was indeed a revivification of his disgusting corpse,
or at least its spiritual image. The isolated situation of the
brig, with its entire inaccessibility on account of the gale,
confined the apparently possible means of deception within
such narrow and definite limits, that they must have
thought themselves enabled to survey them all at a glance.
They had now been at sea twenty-four days, without hold-
ing more than a speaking communication with any vessel
whatever. The whole of the crew, too -at least all whom
they had the most remote reason for suspecting to be on
board -were assembled in the cabin, with the exception of
Allen, the watch; and his gigantic stature (be was six feet
six inches high) was too familiar in their eyes to permit the
notion that he was the apparition before them to enter their
minds even for an instant. Add to these considerations the
awe-inspiring nature of the tempest, and that of the con-
versation brought about by Peters; the deep impression
which the loathsomeness of the actual corpse had made in
the morning upon the imaginations of the men; the excel-
lence of the imitation in my person, and the uncertain and
wavering light in which they beheld me, as the glare of the
cabin lantern, swinging violently to and fro, fell dubiously
and fitfully upon my figure, and there will be no reason to
wonder that the deception had even more than the entire
effect which we had anticipated. The mate sprang up from
the mattress on which he was lying, and, without uttering a
syllable, fell back, stone dead, upon the cabin floor, and
was hurled to the leeward like a log by a heavy roll of the
brig. Of the remaining seven, there were but three who had
at first any degree of presence of mind. The four others sat
for some time rooted apparently to the floor, the most piti-
able objects of horror and utter despair my eyes ever en-
countered. The only opposition we experienced at all was
bylo smluveno, znamení. Nyní se mu zatím podařilo počít
řeč o krvavých událostech vzpoury, takže postupně
přiměl muže k tomu, že se jali vyprávět tisíce pověr, jež
jsou mezi námořníky všeobecně rozšířeny. Nemohl jsem
zachytit vše, co se mluvilo, ale jasně jsem mohl
postřehnout účinek hovoru na tvářích přítomných. Kor-
midelník byl zřejmě velice rozechvěn a náhle, když se
kdosi zmínil o strašném vzezření Rogersovy mrtvoly,
myslel jsem, že na místě omdlí. Peters se ho potom zep-
tal, nezdá-li se mu, že by bylo lépe dát trup ihned shodit
do moře, protože je prý příšerný pohled, jak sebou zmítá
před odpadovými děrami. Na toto lotr sotva dechu pop-
adal a zvolna otočil hlavu ke svým druhům, jako by ně-
koho z nich prosil, aby šel nahoru a udělal to. Nikdo se
však ani nehýbal a bylo zřejmo, že celá cháska je v ne-
jvyšším nervovém rozrušení. A tu mi Peters dal znamení.
Okamžitě jsem otevřel poklop a sestoupiv, aniž bych
hlesnul, stanul jsem vztyčen uprostřed bandy.
Ohromnému účinku, který vzbudilo mé náhlé zjevení,
nelze se divit, uvážíme-li různé okolnosti. Obvykle, v
podobných případech, zbývá v mysli divákově jistý
záblesk pochybnosti, pokud jde o skutečnost toho, co má
před očima; jakási naděje, třeba jen mlhavá, že je obětí
úskoku, a že zjevení není vlastně příšerou z dalekého
světa stínů. Nepřeháníme, řekneme-li, že tato nejistota
podbarvovala skoro každé takové zjevení a že děsivou
hrůzu jím působenou, je nutno přičíst i v případech
nanejvýš pravděpodobných, v nichž člověk zažívá nejvíce
děsu, spíše jistému pocitu předvídané hrůzy, že by
zjevení mohlo být skutečností, než pevné, nezvratné víře
v jeho skutečnost. Ale v našem případě, jak se ihned
ukáže, nebylo v myslích vzbouřenců stínu po ničem, čím
by odůvodnili svou pochybnost, že toto zjevení Rogerse
není opravdu znovuožitím jeho odporné mrtvoly, neb
aspoň jejím přízrakem. Osamělost brigy a její naprostá
nepřístupnost pro vichřici odstraňovaly všechny domnělé
možnosti podvodu do hranic tak úzkých a určitých, že si
vzbouřenci určitě mysleli, že by tyto možnosti okamžitě
prohlédli. Byli už dvacátý čtvrtý den na moři a nepřišli do
styku se žádnou lodí, leda jen doslechem. Dále, všichni z
posádky, - aspoň všichni, o nichž měli nejmenší důvod
předpokládat, že jsou na lodi, - byli shromážděni dole v
kabině, vyjma Allena, hlídku; ale jeho obrovská postava
(měřil šest stop a šest palců) byla jim až příliš známá,
aby zjevení před sebou mohli jen okamžik pokládat za
něho. A k tomu přidejme děsivost moře a hrůzu, již vy-
volal rozhovor vznícený Petersem; hluboký dojem, jímž
ráno působila hnusná odpornost mrtvoly na obraznost
mužstva; a pak mé dokonalé přestrojení a matné,
blikavé světlo, při němž mne spatřili, ježto záření kabi-
nové svítilny, házející sebou sem a tam, padalo matně a
měnivě na mou postavu, - a nebudete mít důvodů se
divit, že naše lest došla mnohem většího účinku, než
jsme předpokládali. Kormidelník vyskočil se žíněnky, na
niž ležel, bez hlesnutí se skácel mrtev na podlahu
kabiny, a prudkým nárazem brigy byl odhozen jako
dřevo k závětrné straně. Z ostatních sedmi jen tři pro-
jevili jakousi duchapřítomnost. Čtyři z nich seděli chvíli
na zemi zřejmě ochromeni, jako nejžalostnější obraz
hrůzy a krajního zoufalství, jež jsem kdy na své oči spat-
řil. Na odpor se postavil jen kuchař, John Hunt a Richard
Parker, ale všichni se bránili jen chabě a nerozhodně.
Dva první byli okamžitě skoleni Petersem a Parkera jsem
srazil já, zasadiv mu ránu do hlavy násadou od pumpy,
kterou jsem přinesl s sebou. Mezitím se August chopil
muškety, jež ležela na podlaze, a střelil jiného vzbouř-
ence (Wilsona), do prsou. Zbývali pak jen tři; ale ti se
zatím sebrali z ustrnutí a počali si asi uvědomovat, že na
nich byl spáchán podvod, neboť se bili s velkou rozhod-
41
from the cook, John Hunt, and Richard Parker; but they
made but a feeble and irresolute defence. The two former
were shot instantly by Peters, and I felled Parker with a
blow on the head from the pump-handle which I had
brought with me. In the meantime, Augustus seized one of
the muskets lying on the floor now but three remaining;
but by this time they had become aroused from their leth-
argy, and perhaps began to see that a deception had been
practised upon them, for they fought with great resolution
and fury, and, but for the immense muscular strength of
Peters, might have the floor, stabbed him in several places
along the right arm, and would no doubt have soon dis-
patched him (as neither Peters nor myself could immedi-
ately get rid of our own antagonists) had it not been for the
timely aid of a friend, upon whose assistance we, surely,
had never depended. This friend was no other than Tiger.
With a low growl, he bounded into the cabin, at a most
critical moment for Augustus, and throwing himself upon
Jones, pinned him to the floor in an instant. My friend,
however, was now too much injured to render us any aid
whatever, and I was so encumbered with my disguise that I
could do but little. The dog would not leave his hold upon
the throat of Jones -Peters, nevertheless, was far more
than a match for the two men who remained, and would,
no doubt, have dispatched them sooner, had it not been for
the narrow space in which he had to act, and the tremen-
dous lurches of the vessel. Presently he was enabled to get
hold of a heavy stool, several of which lay about the floor.
With this he beat out the brains of Greely as he was in the
act of discharging a musket at me, and immediately after-
ward a roll of the brig throwing him in contact with Hicks,
he seized him by the throat, and, by dint of sheer strength,
strangled him instantaneously. Thus, in far less time than I
have taken to tell it, we found ourselves masters of the
brig.
The only person of our opponents who was left alive was
Richard Parker. This man, it will be remembered, I had
knocked down with a blow from the pump-handle at the
commencement of the attack. He now lay motionless by the
door of the shattered stateroom; but, upon Peters touching
him with his foot, he spoke, and entreated for mercy. His
head was only slightly cut, and otherwise he had received
no injury, having been merely stunned by the blow. He now
got up, and, for the present, we secured his hands behind
his back. The dog was still growling over Jones; but, upon
examination, we found him completely dead, the blood is-
suing in a stream from a deep wound in the throat, in-
flicted, no doubt, by the sharp teeth of the animal.
It was now about one o'clock in the morning, and the wind
was still blowing tremendously. The brig evidently laboured
much more than usual, and it became absolutely necessary
that something should be done with a view of easing her in
some measure. At almost every roll to leeward she shipped
a sea, several of which came partially down into the cabin
during our scuffle, the hatchway having been left open by
myself when I descended. The entire range of bulwarks to
larboard had been swept away, as well as the caboose,
together with the jollyboat from the counter. The creaking
and working of the mainmast, too, gave indication that it
was nearly sprung. To make room for more stowage in the
afterhold, the heel of this mast had been stepped between
decks (a very reprehensible practice, occasionally resorted
to by ignorant ship-builders), so that it was in imminent
danger of working from its step. But, to crown all our diffi-
culties, we plummed the well, and found no less than seven
feet of water.
Leaving the bodies of the crew lying in the cabin, we got to
work immediately at the pumps -Parker, of course, being
set at liberty to assist us in the labour. Augustus's arm was
bound up as well as we could effect it, and he did what he
could, but that was not much. However, we found that we
could just manage to keep the leak from gaining upon us
ností a zuřivostí a nebýt ohromné svalové síly Petersovy,
byli by nás snad i udolali. Tito tři muži byli - Jones, -
Greely a Absalon Hicks. Jones mrštil Augustem na zem,
pobodal ho na několika místech na pravé ruce a jistě by
ho byl odpravil (ježto ani já, ani Peters jsme se nemohli
zbavit svých soků), kdyby mu nepřišel včas na pomoc
přítel, na jehož pomoc jsme určitě nikdy nepočítali. A
tento přítel byl Tygr. S temným zavytím skočil do kabiny
v nejnebezpečnější pro Augusta chvíli, a vrhnuv se na
Jonese, okamžitě ho strhl na zem. Můj přítel byl však tak
poraněn, že nám už nikterak nemohl pomoci, a já byl tak
zabalen do svého převleku, že jsem toho mnoho nes-
vedl. Pes stále hryzal do Jonesova hrdla; Peters měl
nicméně velikou převahu nad oběma muži, kteří mu
zbývali, a jistě by je už dávno byl udolal, nebýt úzkého
prostoru, v němž musel zápasit, a strašlivého kymácení
lodi. Konečně se mu podařilo chytit těžkou židli, jichž
leželo na podlaze několik. Rozrazil jí lebku Greelovi
zrovna v okamžiku, kdy se chystal. vystřelit na mne z
muškety, a ihned na to byl Peters nárazem brigy hozen
přímo do náručí Hicksovi, chopil ho za hrdlo a pouhým
sevřením jej rázem uškrtil. Takto, v době ještě kratší,
než mi bylo třeba k tomuto líčení, stali jsme se pány
brigy.
Jediný, kdo z našich protivníků zůstal, byl Richard
Parker. Toho, jak se pamatujete, srazil jsem násadou od
pumpy na počátku útoku. Ležel teď bez hnutí u dveří
rozbité kabiny, ale když oň Peters zavadil nohou, prom-
luvil a úpěl o milost. Na hlavě byl jenom velmi lehce ra-
něn a jinak se mu nic nestalo, neboť byl ranou pouze
omráčen. Potom vstal a my mu prozatím spoutali ruce za
zády. Pes ještě ustavičně vrčel na Jonese, ale po bedlivě-
jším ohledání těla jsme poznali, že je naprosto mrtev a
že mu krev crčí proudem z hluboké rány na hrdle,
zasazené mu, beze vší pochyby, ostrými tesáky zvířete.
Byla asi jedna hodina s půlnoci a vichr stále příšerně
hučel. Briga, jak nám bylo zřejmo, plula mnohem ob-
tížněji než obvykle a bylo naprosto jasno, že je nutno
vykonat něco, čím by se jí jaksi ulevilo. Téměř při
každém jejím zakymácení k závětrné straně nabírala
vodu, jež vnikla za naší bitky několikráte až do kabiny,
protože jsem nechal příklop nad schodištěm, když jsem
sestupoval, otevřený. Celý kus brlení na levém boku byl
vlnami odtržen, právě tak kuchyně a člun na zádi.
Praštění a ohybání hlavního stožáru nasvědčovalo též
tomu, že se co nejdříve zlomí. Aby se získalo v zadním
podpalubí více místa, byl podstavec tohoto stožáru
vsazen mezi špalky (praktika nejvýš odsouzení hodná,
užívaná někdy nezkušenými staviteli), takže hrozilo ne-
bezpečí, že bude stožár z podstavce vyvrácen. Ale k
dovršení našich strastí, když jsme zkoumali olovnicí
.sběrnou studni, shledali jsme v ní sedm stop vody.
Nechavše mrtvoly zabitých ležet v kabině, dali jsme se
ihned do práce u pump a Parkera ovšem jsme vyprostili,
aby .nám v tom mohl pomáhat. Augustovi jsme paži
obvázali, jak jsme uměli nejlíp, a on dělal, co mohl, ale
to ovšem nebylo mnoho. Nicméně jsme brzy seznali, že
nemůžeme vodu zmoci, leda bude-li jedna pumpa stále v
42
by having one pump constantly going. As there were only
four of us, this was severe labour; but we endeavoured to
keep up our spirits, and looked anxiously for daybreak,
when we hoped to lighten the brig by cutting away the
mainmast.
In this manner we passed a night of terrible anxiety and
fatigue, and, when the day at length broke, the gale had
neither abated in the least, nor were there any signs of its
abating. We now dragged the bodies on deck and threw
them overboard. Our next care was to get rid of the main-
mast. The necessary preparations having been made, Pe-
ters cut away at the mast (having found axes in the cabin),
while the rest of us stood by the stays and lanyards. As the
brig gave a tremendous lee-lurch, the word was given to
cut away the weather-lanyards, which being done, the
whole mass of wood and rigging plunged into the sea, clear
of the brig, and without doing any material injury. We now
found that the vessel did not labour quite as much as be-
fore, but our situation was still exceedingly precarious, and
in spite of the utmost exertions, we could not gain upon the
leak without the aid of both pumps. The little assistance
which Augustus could render us was not really of any im-
portance. To add to our distress, a heavy sea, striking the
brig to the windward, threw her off several points from the
wind, and, before she could regain her position, another
broke completely over her, and hurled her full upon her
beam-ends. The ballast now shifted in a mass to leeward
(the stowage had been knocking about perfectly at random
for some time), and for a few moments we thought nothing
could save us from capsizing. Presently, however, we par-
tially righted; but the ballast still retaining its place to lar-
board, we lay so much along that it was useless to think of
working the pumps, which indeed we could not have done
much longer in any case, as our hands were entirely raw
with the excessive labour we had undergone, and were
bleeding in the most horrible manner.
Contrary to Parker's advice, we now proceeded to cut
away the foremast, and at length accomplished it after
much difficulty, owing to the position in which we lay. In
going overboard the wreck took with it the bowsprit, and
left us a complete hulk.
So far we had had reason to rejoice in the escape of our
longboat, which had received no damage from any of the
huge seas which had come on board. But we had not long
to congratulate ourselves; for the foremast having gone,
and, of course, the foresail with it, by which the brig had
been steadied, every sea now made a complete breach
over us, and in five minutes our deck was swept from stern
to stern, the longboat and starboard bulwarks torn off, and
even the windlass shattered into fragments. It was, indeed,
hardly possible for us to be in a more pitiable condition.
At noon there seemed to be some slight appearance of the
gale's abating, but in this we were sadly disappointed, for it
only lulled for a few minutes to blow with redoubled fury.
About four in the afternoon it was utterly impossible to
stand up against the violence of the blast; and, as the night
closed in upon us, I had not a shadow of hope that the ves-
sel would hold together until morning.
By midnight we had settled very deep in the water, which
was now up to the orlop deck. The rudder went soon after-
ward, the sea which tore it away lifting the after portion of
the brig entirely from the water, against which she
thumped in her descent with such a concussion as would be
occasioned by going ashore. We had all calculated that the
rudder would hold its own to the last, as it was unusually
strong, being rigged as I have never seen one rigged either
before or since. Down its main timber there ran a succes-
sion of stout iron hooks, and others in the same manner
down the stern-post. Through these hooks there extended
a very thick wrought-iron rod, the rudder being thus held to
the stern-post and swinging freely on the rod. The tremen-
dous force of the sea which tore it off may be estimated by
činnosti. Ale jelikož jsme byli pouze čtyři, byla to práce
velice tvrdá; nicméně snažili jsme se dodat si odvahy a
úzkostlivě čekali na svítání, kdy jsme doufali ulehčit lodi
stržením hlavního stožáru.
Takovým způsobem, jsme prožili celou noc za hrozného
strachu a úsilí, a když se konečně rozbřesklo, vichr ani v
nejmenším neustal, a nic nenasvědčovalo tomu, že
vůbec ustane. Tu jsme vytáhli mrtvoly nahoru a shodili
do moře. Naší první starostí bylo zbavit se hlavního
stožáru. Když k tomu byly skončeny všecky nutné
přípravy, Peters jej podťal (nalezenou sekerou), zatím co
my tři jsme stáli u stěhel a krátkých lan. Ježto se briga
náhle hrozivě nahnula na závětrnou stranu, byl dán roz-
kaz přetnout návětrné krátké lano, což se hned stalo, a
celá spousta rahnoví a lan se zřítila do moře, aniž za-
vadila o loď nebo způsobila jakou škodu. Tu jsme pak
shledali, že se loď už nekymácí jako dříve, ale náš stav
byl stále nanejvýš nejistý a přese všecko úsilí nemohli
jsme zamezit nabírání vody bez pomoci obou pump.
Nepatrná pomoc, kterou nám mohl přispět August, byla
opravdu zcela bezvýznamná. Ke všem našim úzkostem
vrazila do brigy s návětrné strany velká vlna, otočivši ji o
několik stupňů od směru větru, a než se loď mohla vrátit
do původní polohy, převalila se přes ni zas nová vlna a
úplně ji obrátila na bok. Tu se přítěž svezla v jediné
hromadě k závětrné straně (když se náklad všelijak sem
a tam po nějakou dobu přehazoval), a po jistou chvíli
jsme už mysleli, že nás nic nezachrání před překocením.
Brzy se však loď zase částečně napřímila, ale náklad si
udržel své místo na levém boku, a tím jsme byli tak
nahnuti, že bylo marno myslet na čerpání, v němž jsme
už vlastně v žádném případě nemohli pokračovat, neboť
naše ruce byly úplně rozedřeny tvrdou prací, již jsme
konali, a krvácely nám co nejhrozněji.
Ačkoli nás Parker zrazoval, přikročili jsme pak i k stržení
předního stožáru, což se nám konečně zdařilo po
mnohých obtížích, zaviněných postavením, v němž jsme
byli. Padající stožár, strhl s sebou stěžeň příční, takže z
nás zůstal jen pouhý trup.
Dosud jsme měli důvod radovat se z toho, že zůstal
ušetřen veliký záchranný člun, jenž neutrpěl nárazy
žádných vln, přelévajících se přes palubu. Ale naše ra-
dost netrvala dlouho; neboť když jsme strhli přední
stožár, a s ním ovšem i přední plachtu, jíž loď byla v
rovnováze, kdejaká vlna se hnala přes palubu a v pěti
minutách bylo tak spláchnuto všecko od přídi až na záď,
člun s pravým brlením urván a dokonce i vratidlo rozbito
na kusy. Bylo opravdu nemožno představit si postavení
žalostnější.
V poledne se zdálo, že se vichr už poněkud utišil, ale
tím jsme byli smutně zklamáni, neboť se ztišil jen na
několik minut, aby se pak rozdul s dvojnásobnou zu-
řivostí. Ke čtvrté hodině odpoledne bylo naprosto vy-
loučeno zdolat prudkost vichru a, ježto se blížila noc,
ztratili jsme i poslední naději, že se loď do rána udrží.
O půlnoci jsme byli ponořeni velice hluboko do vody, jež
nyní sahala až k spodní palubě. Kormidlo se brzy utrhlo,
a vlna, jež je urazila, vyzdvihla záď brigy úplně nad
vodu, na niž pak záď padla s takovým otřesem, jako by
narazila na břeh. Všichni jsme spoléhali, že kormidlo
vydrží do poslední chvíle, neboť bylo neobvykle silné a
vypraveno tak, jak jsem neviděl nikdy dřív ani potom. Po
jeho hlavním trámu byla zatlučena řada silných
železných skob a jiné byly tímtéž způsobem vraženy do
zadní stěny zádi. Těmito skobami procházela velmi silná
tyč z kovaného železa a kormidlo bylo tak připevněno k
stěně zádi a mohlo se volně na tyči pohybovat. Nesmír-
nou sílu oné vlny, jež je urvala, lze si představit i z toho,
že skoby jež byly zádí naskrz proraženy a na druhé
43
the fact, that the hooks in the stern-post, which ran entirely
through it, being clinched on the inside, were drawn every
one of them completely out of the solid wood.
We had scarcely time to draw breath after the violence of
this shock, when one of the most tremendous waves I had
then ever known broke right on board of us, sweeping the
companion-way clear off, bursting in the hatchways, and
firing every inch of the vessel with water.
CHAPTER IX
Luckily, just before night, all four of us had lashed our-
selves firmly to the fragments of the windlass, lying in this
manner as flat upon the deck as possible. This precaution
alone saved us from destruction. As it was, we were all
more or less stunned by the immense weight of water
which tumbled upon us, and which did not roll from above
us until we were nearly exhausted. As soon as I could re-
cover breath, I called aloud to my companions. Augustus
alone replied, saying: "It is all over with us, and may God
have mercy upon our souls!" By-and-by both the others
were enabled to speak, when they exhorted us to take
courage, as there was still hope; it being impossible, from
the nature of the cargo, that the brig could go down, and
there being every chance that the gale would blow over by
the morning. These words inspired me with new life; for,
strange as it may seem, although it was obvious that a
vessel with a cargo of empty oil-casks would not sink, I had
been hitherto so confused in mind as to have overlooked
this consideration altogether; and the danger which I had
for some time regarded as the most imminent was that of
foundering. As hope revived within me, I made use of every
opportunity to strengthen the lashings which held me to the
remains of the windlass, and in this occupation I soon dis-
covered that my companions were also busy. The night was
as dark as it could possibly be, and the horrible shrieking
din and confusion which surrounded us it is useless to at-
tempt describing. Our deck lay level with the sea, or rather
we were encircled with a towering ridge of foam, a portion
of which swept over us even instant. It is not too much to
say that our heads were not fairly out of the water more
than one second in three. Although we lay close together,
no one of us could see the other, or, indeed, any portion of
the brig itself, upon which we were so tempestuously
hurled about. At intervals we called one to the other, thus
endeavouring to keep alive hope, and render consolation
and encouragement to such of us as stood most in need of
it. The feeble condition of Augustus made him an object of
solicitude with us all; and as, from the lacerated condition
of his right arm, it must have been impossible for him to
secure his lashings with any degree of firmness, we were in
momentary expectation of finding that he had gone over-
board -yet to render him aid was a thing altogether out of
the question. Fortunately, his station was more secure than
that of any of the rest of us; for the upper part of his body
lying just beneath a portion of the shattered windlass, the
seas, as they tumbled in upon him, were greatly broken in
their violence. In any other situation than this (into which
he had been accidentally thrown after having lashed himself
in a very exposed spot) he must inevitably have perished
before morning. Owing to the brig's lying so much along,
we were all less liable to be washed off than otherwise
would have been the case. The heel, as I have before
stated, was to larboard, about one half of the deck being
constantly under water. The seas, therefore, which struck
us to starboard were much broken, by the vessel's side,
only reaching us in fragments as we lay flat on our faces;
while those which came from larboard being what are called
back-water seas, and obtaining little hold upon us on ac-
count of our posture, had not sufficient force to drag us
from our fastenings.
In this frightful situation we lay until the day broke so as
straně zahnuty, byly všecky úplně vyrvány z pevného
dřeva.
Měli jsme sotva čas vzpamatovat se z prudkostí tohoto
nárazu, když tu se přes nás přehnala jedna z nejhrůzně-
jších vln, jež jsem kdy viděl, smetla úplně kryt spusti a
vedravši se dovnitř, zaplavila rázem každý coul na lodi
vodou.
IX.
Na štěstí těsně před večerem jsme se všichni čtyři
pevně přivázali ke zbytkům vratidla, ležíce takovým způ-
sobem, pokud možno při samé palubě. Jen tato opatr-
nost zachránila nás od zkázy. V tomto postavení byli
jsme všichni více méně omráčeni ohromnou silou vln, jež
do nás tloukly a neodtékaly dřív, než jsme byli skoro
vyčerpáni. Jakmile jsem mohl vydechnout, volal jsem
hlasitě na své druhy. Jen August odvětil a pravil: "Je po
nás, kéž se Bůh smiluje nad našimi dušemi!" Brzy i druzí
dva byli schopni mluvit a vybízeli nás k odvaze, protože
je stále ještě naděje; neboť je prý nemožno, podle
povahy nákladu, aby se briga hned potopila, a že jsou
nejlepší vyhlídky, že se vichřice do rána utiší. Tato slova
do mne vlila zas nový život; neboť, ať se to zdá sebe
podivnějším, přes to, že bylo naprosto jisto, že loď s
nákladem prázdných sudů na olej se nemůže potopit, byl
jsem doposud stále tak zmaten, že jsem tuto okolnost
úplně přehlédl; a nebezpečí, jež jsem po jistý čas pok-
ládal za nejvýš neodvratné, bylo právě nebezpečí uto-
nutí. Jak ve mně naděje ožila, využil jsem každé příleži-
tosti, abych utáhl pouta, jež mne poutala ke zbytkům
vratidla, a při tom jsem brzy seznal, že i moji druzi jsou
tak zaměstnáni. Noc byla tak temná, jak jen je možno, a
hrozně řvoucí jek a hukot kolem nás je věru zbytečno
popisovat. Paluba byla v rovině mořské hladiny, či spíše,
byli jsme obklíčeni tyčícími se hřebeny pěny, z níž část
se přes nás co chvíli převalovala. Nepřeháním řeknu-li,
že jsme se hlavou udrželi nad vodou jen asi každou třetí
vteřinu. A ač jsme leželi těsně při sobě, nemohli jsme se
vzájemně vidět, ba věru ani část samotné brigy, na níž
jsme byli tak bouřlivě zmítáni. Občas jsme na sebe
navzájem volali, snažíce se tak dodat si naděje a
poskytnout útěchu a povzbuzení tomu, kdo jí měl nejvíce
potřebí. Augustovo vysílení působilo nám všem skutečné
obavy; a ježto měl pravou paži tak rozervánu, že nemohl
zajistit své připoutání aspoň poněkud pevně, čekali jsme
každou chvíli, že ho spatříme sletět s paluby; a přece
přispět mu na pomoc bylo naprosto nemožno. Na štěstí
jeho poloha byla o mnoho jistější než koho z nás
druhých; neboť, jelikož horní částí těla ležel právě pod
kusem rozbitého vratidla, vlny, jež do něho vrážely, byly
v původní své prudkosti značně sráženy. V každém ji-
ném postavení kromě tohoto (do něhož byl vržen
náhodou, když se byl před tím přivázal na místě velice
nebezpečném), jistě by nevyhnutelně před jitrem za-
hynul. Proto, že briga byla tak silně nakloněna, byli jsme
všichni ve mnohem menším nebezpečí, že budem
spláchnuti, než kdyby tomu bylo jinak. Zadní kýl, jak
jsem už předeslal, byl skloněn k levému boku, takže asi
půle paluby byla ustavičně pod vodou. Tak vlny, jež bily
do prava, byly velice tříštěny bokem lodi a zasahovaly
nás pouze částečně, jak jsme leželi ploše na svých
tvářích; kdežto vlny přicházející zleva, což byly tak
zvané vlny zpáteční, nemohouce se do nás pro naše
postavení dosti opřít, neměly dost síly odtrhnout nás s
místa, kde jsme byli upoutáni.
V takovém hrozivém postavení jsme leželi až do rozbře-
44
to show us more fully the horrors which surrounded us. The
brig was a mere log, rolling about at the mercy of every
wave; the gale was upon the increase, if any thing, blowing
indeed a complete hurricane, and there appeared to us no
earthly prospect of deliverance. For several hours we held
on in silence, expecting every moment that our lashings
would either give way, that the remains of the windlass
would go by the board, or that some of the huge seas,
which roared in every direction around us and above us,
would drive the hulk so far beneath the water that we
should be drowned before it could regain the surface. By
the mercy of God, however, we were preserved from these
imminent dangers, and about midday were cheered by the
light of the blessed sun. Shortly afterward we could per-
ceive a sensible diminution in the force of the wind, when,
now for the first time since the latter part of the evening
before, Augustus spoke, asking Peters, who lay closest to
him, if he thought there was any possibility of our being
saved. As no reply was at first made to this question, we all
concluded that the hybrid had been drowned where he lay;
but presently, to our great joy, he spoke, although very
feebly, saying that he was in great pain, being so cut by the
tightness of his lashings across the stomach, that he must
either find means of loosening them or perish, as it was
impossible that he could endure his misery much longer.
This occasioned us great distress, as it was altogether use-
less to think of aiding him in any manner while the sea con-
tinued washing over us as it did. We exhorted him to bear
his sufferings with fortitude, and promised to seize the first
opportunity which should offer itself to relieve him. He re-
plied that it would soon be too late; that it would be all over
with him before we could help him; and then, after moan-
ing for some minutes, lay silent, when we concluded that
he had perished.
As the evening drew on, the sea had fallen so much that
scarcely more than one wave broke over the hulk from
windward in the course of five minutes, and the wind had
abated a great deal, although still blowing a severe gale. I
had not heard any of my companions speak for hours, and
now called to Augustus. He replied, although very feebly, so
that I could not distinguish what he said. I then spoke to
Peters and to Parker, neither of whom returned any an-
swer.
Shortly after this period I fell into a state of partial insen-
sibility, during which the most pleasing images floated in
my imagination; such as green trees, waving meadows of
ripe grain, processions of dancing girls, troops of cavalry,
and other phantasies. I now remember that, in all which
passed before my mind's eye, motion was a predominant
idea. Thus, I never fancied any stationary object, such as a
house, a mountain, or any thing of that kind; but windmills,
ships, large birds, balloons, people on horseback, carriages
driving furiously, and similar moving objects, presented
themselves in endless succession. When I recovered from
this state, the sun was, as near as I could guess, an hour
high. I had the greatest difficulty in bringing to recollection
the various circumstances connected with my situation, and
for some time remained firmly convinced that I was still in
the hold of the brig, near the box, and that the body of
Parker was that of Tiger.
When I at length completely came to my senses, I found
that the wind blew no more than a moderate breeze, and
that the sea was comparatively calm; so much so that it
only washed over the brig amidships. My left arm had bro-
ken loose from its lashings, and was much cut about the
elbow; my right was entirely benumbed, and the hand and
wrist swollen prodigiously by the pressure of the rope,
which had worked from the shoulder downward. I was also
in great pain from another rope which went about my
waist, and had been drawn to an insufferable degree of
tightness. Looking round upon my companions, I saw that
Peters still lived, although a thick line was pulled so forcibly
sku, který nám tím více ukázal hrůzy nás obklopující.
Briga byla jen jako kus dřeva, zmítaného sem a tam na
pospas vlnám; vichr se vzmáhal, místo aby polevoval, a
věru dul jako hotový orkán, a nikde nebylo zákmitu
naděje na záchranu. Několik hodin jsme mlčeli, čekajíce
každé chvíle, že provaz, kterým jsme spoutáni, povolí,
že zbytky vratidla spadnou přes palubu, či že některá z
hrozných vln, které ječely kolkolem vedle i nad námi,
stáhne vrak pod vodu do takové hloubi, že utoneme dřív,
než se opět vynoříme nad hladinu. Ale Boží milostí jsme
byli zachráněni ze všech těchto hrozících nebezpečí a asi
v poledne i potěšeni požehnanou sluneční září. Krátce na
to mohli jsme pozorovat citelné oslabení síly větru, když
August, po prvé od včerejšího večera, promluvil a ptal se
Peterse, jenž ležel u něho nejblíže, myslí-li, že máme
vůbec jakou možnost záchrany. Jelikož na tuto otázku
nedostal hned odpovědi, soudili jsme všichni, že se
míšenec na místě, kde ležel, utopil; ale hned na to, k
naší veliké radosti, promluvil, ač velmi slabě, a pravil, že
cítí veliké bolesti, jsa svými provazy tak silně stažen přes
žaludek, že jej buď musí jakkoli uvolnit, či zhynout, ne-
boť je nemožno, aby svou trýzeň déle snášel. To nám
způsobilo velkou úzkost, neboť bylo naprosto nemožno
jakkoli mu pomoci, když se vlny přes nás stále tak
válely. Vybízeli jsme ho, aby své utrpení nesl pevně a
slibovali mu, že využijeme první příležitosti, jež se
naskytne, abychom mu ulevili. Odvětil, že brzy bude už
jistě příliš pozdě a že bude po něm, než mu budeme
moci nějak pomoci; a potom, po několikaminutovém
stenání ležel klidně, a my jsme soudili, že zhynul.
Jak nastal večer, moře utichlo tak, že v pěti minutách
rozbila se o vrak sotva jedna vlna od větrné strany a vítr
se značně utišil, ač ještě stále vál ostře. Neslyšel jsem
slova od svých tří druhů po celé hodiny a zvolal jsem
nyní na Augusta. Odpověděl sice, ale tak slabě, že jsem
mu nemohl porozumět, co říká. Potom jsem promluvil i
na Peterse a na Parkera, z nichž nikdo neodpověděl.
Brzy nato upadl jsem do částečného bezvědomí, za ně-
hož mi hlavou táhly nejrozkošnější vidiny, jako zelené
stromy, vlnící se lány zralého obilí, průvody tančících
dívek, oddíly jízdy a jiné přeludy. Nyní si vzpomínám, že
ve všem, co mi tak běželo před duševním zrakem, přev-
ládající představou byl pohyb. Nevznikaly však vůbec
představy předmětů stojatých, jako dům, hora, či co
podobného; vždy pouze větrné mlýny, lodi, velcí ptáci,
balony, lidé na koních, povozy divě uhánějící a jiné
předměty v pohybu, vynořovaly se mi v nekonečné řadě
za sebou. Když jsem se vybral z tohoto stavu, slunce
bylo, jak jsem mohl soudit, asi tak hodinu nad obzorem.
S největší nesnadností mohl jsem se rozpomenout na
různé okolnosti svého postavení a po jistou dobu jsem
byl pevně přesvědčen, že jsem ještě stále ve svém pod-
palubí brigy, poblíž své bedny a že Parkerovo tělo je
tělem Tygrovým.
Konečně, když jsem se úplně vzpamatoval, spatřil jsem,
že je už jen lehký vítr, a moře je celkem dosti klidné,
takže se přelévalo jen přes prostředek brigy. Má levá
paže se vysmekla z utažení a byla na lokti silně pora-
něna; pravá byla úplně ztrnulá a ruka i zápěstí silně
oteklé pod tlakem provazů, jež se dřely od ramene dolů.
Měl jsem i veliké bolesti od jiného provazu, jímž jsem byl
ovinut kol pasu a jenž se utáhl k nesnešení. Pohlédnuv
na druhy, viděl jsem, že Peters žije stále, ač tlustý
provaz jej tak v bocích stáhl, že se zdálo, jako by byl
přeťat; když jsem se pohnul, dal mi rukou slabě zna-
mení, ukázav na provaz. August už nejevil žádných
45
around his loins as to give him the appearance of being cut
nearly in two; as I stiffed, he made a feeble motion to me
with his hand, pointing to the rope. Augustus gave no indi-
cation of life whatever, and was bent nearly double across a
splinter of the windlass. Parker spoke to me when he saw
me moving, and asked me if I had not sufficient strength to
release him from his situation, saying that if I would sum-
mon up what spirits I could, and contrive to untie him, we
might yet save our lives; but that otherwise we must all
perish. I told him to take courage, and I would endeavor to
free him. Feeling in my pantaloons' pocket, I got hold of my
penknife, and, after several ineffectual attempts, at length
succeeded in opening it. I then, with my left hand, man-
aged to free my right from its fastenings, and afterward cut
the other ropes which held me. Upon attempting, however,
to move from my position, I found that my legs failed me
altogether, and that I could not get up; neither could I
move my right arm in any direction. Upon mentioning this
to Parker, he advised me to lie quiet for a few minutes,
holding on to the windlass with my left hand, so as to allow
time for the blood to circulate. Doing this, the numbness
presently began to die away so that I could move first one
of my legs, and then the other, and, shortly afterward I
regained the partial use of my right arm. I now crawled
with great caution toward Parker, without getting on my
legs, and soon cut loose all the lashings about him, when,
after a short delay, he also recovered the partial use of his
limbs. We now lost no time in getting loose the rope from
Peters. It had cut a deep gash through the waistband of his
woollen pantaloons, and through two shirts, and made its
way into his groin, from which the blood flowed out copi-
ously as we removed the cordage. No sooner had we re-
moved it, however, than he spoke, and seemed to experi-
ence instant relief -being able to move with much greater
ease than either Parker or myself -this was no doubt owing
to the discharge of blood.
We had little hopes that Augustus would recover, as he
evinced no signs of life; but, upon getting to him, we dis-
covered that he had merely swooned from the loss of
blood, the bandages we had placed around his wounded
arm having been torn off by the water; none of the ropes
which held him to the windlass were drawn sufficiently tight
to occasion his death. Having relieved him from the fasten-
ings, and got him clear of the broken wood about the wind-
lass, we secured him in a dry place to windward, with his
head somewhat lower than his body, and all three of us
busied ourselves in chafing his limbs. In about half an hour
he came to himself, although it was not until the next
morning that he gave signs of recognizing any of us, or had
sufficient strength to speak. By the time we had thus got
clear of our lashings it was quite dark, and it began to cloud
up, so that we were again in the greatest agony lest it
should come on to blow hard, in which event nothing could
have saved us from perishing, exhausted as we were. By
good fortune it continued very moderate during the night,
the sea subsiding every minute, which gave us great hopes
of ultimate preservation. A gentle breeze still blew from the
N. W., but the weather was not at all cold. Augustus was
lashed carefully to windward in such a manner as to pre-
vent him from slipping overboard with the rolls of the ves-
sel, as he was still too weak to hold on at all. For ourselves
there was no such necessity. We sat close together, sup-
porting each other with the aid of the broken ropes about
the windlass, and devising methods of escape from our
frightful situation. We derived much comfort from taking off
our clothes and wringing the water from them. When we
put them on after this, they felt remarkably warm and
pleasant, and served to invigorate us in no little degree. We
helped Augustus off with his, and wrung them for him,
when he experienced the same comfort.
Our chief sufferings were now those of hunger and thirst,
and when we looked forward to the means of relief in this
známek života a ležel skoro ve dví přehnut přes zlomek
vratidla. Parker, vida že se hýbám, na mne promluvil a
ptal se, nejsem-li dost silný, abych ho vyprostil z jeho
postavení, tvrdě, že kdybych vzpružil všechnu svou sílu
a takto jej odvázal, mohli bychom ještě zachránit život;
ne-li, pak musíme všichni prý zahynout. Odpověděl jsem
mu, aby se vzmužil a že se pokusím vysvobodit ho.
Hmataje v kapse u kalhot, našel jsem svůj perořízek a
po několika marných pokusech přec jsem jej nakonec
otevřel. Pak jsem levou rukou vyprostil pravici z provazů
a dále přeřezal ostatní, které mne dřely. Když jsem se
však pokoušel pohnou. se ze svého postavení, shledal
jsem, že mi nohy úplně vy. pověděly službu a že se
nemohu vztyčit, ani pohnout pravou paží jakýmkoli
směrem. Když jsem to sdělil Parkerovi, poradil mi, abych
ležel klidně po několik minut a levou rukou se podržel
vratidla tak, aby krev mohla obíhat. Když jsem to udělal,
počala ztrnulost pozvolna mizet, takže jsem brzy mohl
pohnout jednou nohou, pak druhou, a nato nabyl jsem
vlády i nad pravou paží. Tu, velmi opatrně, počal jsem
lézt k Parkerovi, aniž jsem vůbec vstal, a v okamžiku
jsem mu přeřezal všecky jeho provazy, takže za krátko
nabyl i on částečně vlády ve svých údech. Tu jsme nez-
tráceli času a rychle uvolnili provaz Petersův. Hluboce se
mu vřízl do pasu vlněných kalhot a dvěma košilemi vnikl
až do slabin, odkud mu vytrysklo hodně krve, když jsme
jej odtrhli. Ale sotva jsme tak učinili, promluvil a zdálo
se nám, že cítí okamžitou úlevu a může se pohybovat
volněji než já i Parker, - což bylo jistě jen vlivem puštění
krve.
Na zotavení Augusta měli jsme naději pramalou, neboť
nejevil žádných známek života; nicméně když jsme se k
němu přiblížili, viděli jsme, že pouze omdlel následkem
ztráty krve, neboť obvaz, jímž jsme mu zavázali poraně-
nou paži, byl odtržen vodou; žádný z provazů však, jimiž
byl k vratidlu připoután, nebyl tak utažen, aby mu způ-
sobil smrt. Když jsme ho zbavili jeho upoutání a vytáhli
zpod rozštěpeného vratidla, uložili jsme ho na suchém
místě návětrné strany, hlavu trochu níže než tělo, a
všichni tři jsme mu horlivě počali třít údy. Asi v půl-
hodině se vzpamatoval, ač známky, že nás poznává,
projevil teprve druhý den, kdy nabyl i síly k řeči. Než
jsme se takto zprostili provazů, úplně se setmělo a po-
čalo se mračit, takže jsme znovu trnuli úzkostí, aby se
opět nerozdul vichr, v kterémž případě nic by nás
nemohlo uchránit zkázy, - tak velmi jsme byli vyčerpáni.
Na štěstí celou noc vál jen slabý vítr, moře se každičké
minuty víc a více tišilo, což nás naplnilo jistou nadějí, že
se konečně přec jen zachráníme. Slabý vánek vál sice od
severozápadu, nebylo však nijak chladno. Přivázali jsme
Augusta pevně na závětří, aby při výkyvech nepadl s
paluby, neboť byl stále velice slabý, aby se sám mohl
udržet. Nám toho nebylo potřebí. Seděli jsme těsně při
sobě, držíce se vzájemně pomocí provazů z vratidla a
uvažujíce, jak vyjít ze svého hrozivého postavení. Ve-
likou úlevou nám bylo, že jsme se svlékli ze šatů a
vyždímali z nich vodu. Když jsme se opět oblékli, bylo
nám velice příjemné teplo a to nás nemálo posílilo. Po-
mohli jsme i Augustovi z jeho šatů a vyždímali je, což
mu přineslo podobně velikou úlevu.
Naším největším utrpením byl hlad a žízeň, a když jsme
povážili, co nás v tom čeká, klesli jsme na duchu a počali
46
respect, our hearts sunk within us, and we were induced to
regret that we had escaped the less dreadful perils of the
sea. We endeavoured, however, to console ourselves with
the hope of being speedily picked up by some vessel and
encouraged each other to bear with fortitude the evils that
might happen.
The morning of the fourteenth at length dawned, and the
weather still continued clear and pleasant, with a steady
but very light breeze from the N. W. The sea was now quite
smooth, and as, from some cause which we could not de-
termine, the brig did not he so much along as she had done
before, the deck was comparatively dry, and we could
move about with freedom. We had now been better than
three entire days and nights without either food or drink,
and it became absolutely necessary that we should make
an attempt to get up something from below. As the brig
was completely full of water, we went to this work despon-
dently, and with but little expectation of being able to ob-
tain anything. We made a kind of drag by driving some
nails which we broke out from the remains of the compan-
ion-hatch into two pieces of wood. Tying these across each
other, and fastening them to the end of a rope, we threw
them into the cabin, and dragged them to and fro, in the
faint hope of being thus able to entangle some article which
might be of use to us for food, or which might at least ren-
der us assistance in getting it. We spent the greater part of
the morning in this labour without effect, fishing up nothing
more than a few bedclothes, which were readily caught by
the nails. Indeed, our contrivance was so very clumsy that
any greater success was hardly to be anticipated.
We now tried the forecastle, but equally in vain, and were
upon the brink of despair, when Peters proposed that we
should fasten a rope to his body, and let him make an at-
tempt to get up something by diving into the cabin. This
proposition we hailed with all the delight which reviving
hope could inspire. He proceeded immediately to strip off
his clothes with the exception of his pantaloons; and a
strong rope was then carefully fastened around his middle,
being brought up over his shoulders in such a manner that
there was no possibility of its slipping. The undertaking was
one of great difficulty and danger; for, as we could hardly
expect to find much, if any, provision in the cabin itself, it
was necessary that the diver, after letting himself down,
should make a turn to the right, and proceed under water a
distance of ten or twelve feet, in a narrow passage, to the
storeroom, and return, without drawing breath.
Everything being ready, Peters now descended in the
cabin, going down the companion-ladder until the water
reached his chin. He then plunged in, head first, turning to
the right as he plunged, and endeavouring to make his way
to the storeroom. In this first attempt, however, he was
altogether unsuccessful. In less than half a minute after his
going down we felt the rope jerked violently (the signal we
had agreed upon when he desired to be drawn up). We
accordingly drew him up instantly, but so incautiously as to
bruise him badly against the ladder. He had brought noth-
ing with him, and had been unable to penetrate more than
a very little way into the passage, owing to the constant
exertions he found it necessary to make in order to keep
himself from floating up against the deck. Upon getting out
he was very much exhausted, and had to rest full fifteen
minutes before he could again venture to descend.
The second attempt met with even worse success; for he
remained so long under water without giving the signal,
that, becoming alarmed for his safety, we drew him out
without it, and found that he was almost at the last gasp,
having, as he said, repeatedly jerked at the rope without
our feeling it. This was probably owing to a portion of it
having become entangled in the balustrade at the foot of
the ladder. This balustrade was, indeed, so much in the
way, that we determined to remove it, if possible, before
proceeding with our design. As we had no means of getting
jsme litovat, že jsme vůbec unikli méně hrozivým ne-
bezpečím moře. Snažili jsme se však ukojit se nadějí, že
budeme brzy zachráněni nějakou lodí a povzbuzovali
druh druha k statečnému snášení neštěstí, jež by mohlo
přijít.
Konečně nadešlo ráno čtrnáctého; počasí bylo ustavičně
pěkné a jasné, se stálým sic, ale mírným větrem od
severozápadu. Moře bylo už úplně utišeno a ježto z
jakési příčiny, kterou jsme nemohli určit, briga už nebyla
tak nakloněna, byla paluba poměrně suchá a mohli jsme
se po ní volně pohybovat. To jsme už byli více než plné
tři dny a tři noci bez potravy a pití, a bylo naprosto zře-
jmo, že se musíme pokusit dostat něco ze zásob zdola.
Jelikož briga byla plná vody, dali jsme se do tohoto po-
kusu malomyslně a s velmi nejistou nadějí, že budeme
moci co dostat. Vyrobili jsme si jakýsi vlečný hák tím, že
jsme zarazili několik hřebů, vytržených ze zbytků pok-
lopu schodiště z kabiny, do dvou kusů dřeva. Svázavše
je křížem a upevnivše na konec provazu, hodili jsme pak
hák do kabiny a smýkali jím sem a tam se slabou nadějí,
že se nám snad zdaří zachytit něco, co by nám mohlo
být potravou, či mohlo pomoci, jak se k ní dostat.
Strávili jsme takto větší část rána touto neúspěšnou
prací, nevylovivše však ničeho kromě několika lůžkových
pokrývek, jež se zachytily na hřebech. Naše zařízení bylo
opravdu tak neohrabané, že jsme sotva mohli čekat
lepšího výsledku.
Potom jsme totéž zkusili na přídi, ale též bezvýsledně a
tak jsme byli už na pokraji zoufalství, když Peters navrhl,
abychom mu obvázali provaz kolem těla, a nechali ho
pokusit se vynést něco tím způsobem, že se potopí do
kabiny. Návrh jsme uvítali s velkou radostí, již může
přivodit jen znovu vzkříšená naděje. Ihned se svlékl ze
šatů krom kalhot, a my mu kolem pasu přivázali silný
provaz, jejž jsme mu vedli přes ramena, aby se nemohl
smeknout. Pokus byl spojen s velikými potížemi a ne-
bezpečím, neboť jsme mohli sotva čekat, že bude
mnoho, či vůbec co nalezne v samé kabině, a tak bylo
nutno, aby potápěč po spuštění pustil se vpravo pod
vodou asi deset až dvanáct stop chodbičkou k
zásobárně, aniž by vydechl.
Když jsme vše připravili, spustil se Peters do kabiny,
sestupuje po schodech, až mu voda sahala k bradě. Na
to se ponořil po hlavě, otočiv se při tom vpravo, a hleděl
se dostat až k zásobárně. Nicméně při prvním pokusu
setkal se s naprostým nezdarem. Nebylo ani půl minuty
od jeho spuštění, když jsme ucítili, že provaz sebou
prudce škubl (smluvené znamení, že si přeje být vy-
tažen). Tu jsme ho ihned vytáhli, ale tak neopatrně, že
se velice potloukl o schody. Nic nevynesl a mohl se
dostat jen malý kus do chodbičky, neboť musel stále
usilovat o to, aby ho voda nevynesla vzhůru. Když se
dostal nahoru, byl velmi vyčerpán a musel si odpočinout
plné čtvrt hodiny, nežli se mohl zas odvážit sestupu.
Druhý pokus měl úspěch ještě horší, neboť Peters zůstal
pod vodou tak dlouho, aniž dal znamení, že, bojíce se o
jeho bezpečnost, vytáhli jsme ho, na znamení nečekajíce
a poznali jsme, že je skoro bez dechu, ač několikráte prý
provazem škubl, aniž jsme to pocítili. To bylo asi tím, že
se část provazu zapletla do zábradlí u schodů. Opravdu,
zábradlí nám tolik vadilo, že jsme se rozhodli srazit je,
bude-li to možno, dřív, než budeme v pokusu pokračo-
vat. Jelikož jsme k tomu neměli nic, kromě vlastních sil,
sešli jsme hned všichni po schodech do vody, pokud
47
it away except by main force, we all descended into the
water as far as we could on the ladder, and giving a pull
against it with our united strength, succeeded in breaking it
down.
The third attempt was equally unsuccessful with the two
first, and it now became evident that nothing could be done
in this manner without the aid of some weight with which
the diver might steady himself, and keep to the floor of the
cabin while making his search. For a long time we looked
about in vain for something which might answer this pur-
pose; but at length, to our great joy, we discovered one of
the weather-forechains so loose that we had not the least
difficulty in wrenching it off. Having fastened this securely
to one of his ankles, Peters now made his fourth descent
into the cabin, and this time succeeded in making his way
to the door of the steward's room. To his inexpressible
grief, however, he found it locked, and was obliged to re-
turn without effecting an entrance, as, with the greatest
exertion, he could remain under water not more, at the
utmost extent, than a single minute. Our affairs now looked
gloomy indeed, and neither Augustus nor myself could re-
frain from bursting into tears, as we thought of the host of
difficulties which encompassed us, and the slight probability
which existed of our finally making an escape. But this
weakness was not of long duration. Throwing ourselves on
our knees to God, we implored His aid in the many dangers
which beset us; and arose with renewed hope and vigor to
think what could yet be done by mortal means toward ac-
complishing our deliverance.
CHAPTER X
Shortly afterward an incident occurred which I am induced
to look upon as more intensely productive of emotion, as
far more replete with the extremes first of delight and then
of horror, than even any of the thousand chances which
afterward befell me in nine long years, crowded with events
of the most startling and, in many cases, of the most un-
conceived and unconceivable character. We were lying on
the deck near the companion-way, and debating the possi-
bility of yet making our way into the storeroom, when,
looking toward Augustus, who lay fronting myself, I per-
ceived that he had become all at once deadly pale, and that
his lips were quivering in the most singular and unaccount-
able manner. Greatly alarmed, I spoke to him, but he made
me no reply, and I was beginning to think that he was sud-
denly taken ill, when I took notice of his eyes, which were
glaring apparently at some object behind me. I turned my
head, and shall never forget the ecstatic joy which thrilled
through every particle of my frame, when I perceived a
large brig bearing down upon us, and not more than a cou-
ple of miles off. I sprung to my feet as if a musket bullet
had suddenly struck me to the heart; and, stretching out
my arms in the direction of the vessel, stood in this man-
ner, motionless, and unable to articulate a syllable. Peters
and Parker were equally affected, although in different
ways. The former danced about the deck like a madman,
uttering the most extravagant rhodomontades, intermin-
gled with howls and imprecations, while the latter burst into
tears, and continued for many minutes weeping like a child.
The vessel in sight was a large hermaphrodite brig, of a
Dutch build, and painted black, with a tawdry gilt figure-
head. She had evidently seen a good deal of rough
weather, and, we supposed, had suffered much in the gale
which had proved so disastrous to ourselves; for her fore-
topmast was gone, and some of her starboard bulwarks.
When we first saw her, she was, as I have already said,
about two miles off and to windward, bearing down upon
us. The breeze was very gentle, and what astonished us
chiefly was, that she had no other sails set than her fore-
mast and mainsail, with a flying jib -of course she came
down but slowly, and our impatience amounted nearly to
jsme nejdále mohli a opřevše se o zábradlí spojenými
silami, dosáhli jsme toho, že jsme je strhli.
Třetí pokus byl stejně bezvýsledný jako oba prvé a bylo
jasno, že nelze ničeho dosáhnout jen takto a bez
zatížení, které by potápěče drželo na, podlaze kabiny,
zatím co koná svá hledání. Dlouho a marně jsme hledali
něco, co by se hodilo k tomuto účelu, až jsme konečně k
velké své radosti nalezli jeden z návětrných lanových
navijáků tak uvolněný, že jsme jej mohli zcela bez potíží
ukroutit. A Peters, přivázav si ho bezpečně k nártu,
spustil se do kabiny po čtvrté a tentokráte se mu po-
dařilo dospět až ke dveřím kuchařovy komory. Ale k své
nekonečné žalosti shledal, že je zamčena a tak se hned
musel vrátit, aniž se do ní dostal, neboť přese vše úsilí
nemohl zůstat pud vodou déle, než nanejvýš minutu.
Náš stav byl opravdu velice bídný a August a já jsme se
nemohli udržet pláče při myšlence na spoustu nesnází,
jež nás obklopily, a na skrovnou pravděpodobnost, že
přece konečně vyvázneme. Tato naše slabost však
dlouho nepotrvala. Padnuvše na kolena, vzývali jsme
Pána o pomoc v těch četných nebezpečích, jež na nás
dolehla; a tu jsme vstali, zas s novou nadějí a posilou,
abychom uvažovali, co by bylo v mezích lidských sil
možno podniknout na naši záchranu.
X.
Brzy pak se udála příhoda, o níž musím říci, že mne
mnohem vzrušila a naplnila nesmírnou radostí a pak zas
nesmírnou hrůzou více, než kterákoli jiná z oněch
nesčetných příhod, které jsem zažil kdy později za
dlouhých devět let, přeplněných událostmi nanejvýš
zarážejícími, a v mnohých případech i nejvýš nejasnými
a nepochopitelnými. Leželi jsme na palubě u spusti do
kajut hovořili o tom, jak vniknout přece jen do
zásobárny, pohlédnuv na Augusta, jenž ležel proti mně,
viděl jsem, —e náhle smrtelně zbledl a že se mu zvláštně
a nevysvětlitelně chvějí rty. Velice poděšen promluvil
jsem naň, ale neodpověděl mi a já už myslel, že se mu
náhle přitížilo, když jsem si všiml jeho očí, upřeně zíra-
jících, jak bylo jasno, na cosi za mnou. Ohlédl jsem se a
nikdy nezapomenu strhující radosti, která projela celou
mou bytostí, když jsem spatřil velikou brigu, jež k nám
plula, nanejvýš dvě míle od nás. Vyskočil jsem, jako by
mne náhle zasáhla kule do srdce, a vztáhnuv ruce k cizí
lodi, zůstal jsem bez hnutí, neschopen vyrazit jedinou
hlásku. Peters a Parker byli též pohnuti, ač jiným způ-
sobem. První počal po palubě tančit jako šílený, mluvě
nejvýstřednější nesmyslnosti, promíšené řvaním a
klením, zatím co druhý se dal do pláče a delší chvíli štkal
jako dítě.
Loď, již jsme viděli, byla veliká záhadná briga, nizozem-
ské konstrukce a černě natřená, s jasně pozlacenou figu-
rou na špici. Zažila zřejmě už velice ošklivé sloty a jak
jsme mysleli, utrpěla hodně vichrem, který byl pro nás
tak záhubný; neboť měla strženy jak přední košový
stožár, tak kus brlení na pravém boku. Když jsme ji
zahlédli po prvé, byla jak jsem řekl, asi na dvě míle proti
větru, plujíc přímo k nám, Vítr vál velice mírně a co nás
nejvíce udivovalo bylo, že nemá víc plachet než malou
plachtu přídní a hlavní s kosatkou; plula tak ovšem jen
pomalu a naše nedočkavost dostupovala skoro šílenství.
A ač jsme byli velmi rozčileni, přece jsme si všichni
48
phrensy. The awkward manner in which she steered, too,
was remarked by all of us, even excited as we were. She
yawed about so considerably, that once or twice we
thought it impossible she could see us, or imagined that,
having seen us, and discovered no person on board, she
was about to tack and make off in another direction. Upon
each of these occasions we screamed and shouted at the
top of our voices, when the stranger would appear to
change for a moment her intention, and again hold on to-
ward us -this singular conduct being repeated two or three
times, so that at last we could think of no other manner of
accounting for it than by supposing the helmsman to be in
liquor.
No person was seen upon her decks until she arrived
within about a quarter of a mile of us. We then saw three
seamen, whom by their dress we took to be Hollanders.
Two of these were lying on some old sails near the forecas-
tle, and the third, who appeared to be looking at us with
great curiosity, was leaning over the starboard bow near
the bowsprit. This last was a stout and tall man, with a very
dark skin. He seemed by his manner to be encouraging us
to have patience, nodding to us in a cheerful although
rather odd way, and smiling constantly, so as to display a
set of the most brilliantly white teeth. As his vessel drew
nearer, we saw a red flannel cap which he had on fall from
his head into the water; but of this he took little or no no-
tice, continuing his odd smiles and gesticulations. I relate
these things and circumstances minutely, and I relate
them, it must be understood, precisely as they appeared to
us.
The brig came on slowly, and now more steadily than be-
fore, and -I cannot speak calmly of this event-our hearts
leaped up wildly within us, and we poured out our whole
souls in shouts and thanksgiving to God for the complete,
unexpected, and glorious deliverance that was so palpably
at hand. Of a sudden, and all at once, there came wafted
over the ocean from the strange vessel (which was now
close upon us) a smell, a stench, such as the whole world
has no name for -no conception of -hellish -utterly suffocat-
ing -insufferable, inconceivable. I gasped for breath, and
turning to my companions, perceived that they were paler
than marble. But we had now no time left for question or
surmise -the brig was within fifty feet of us, and it seemed
to be her intention to run under our counter, that we might
board her without putting out a boat. We rushed aft, when,
suddenly, a wide yaw threw her off full five or six points
from the course she had been running, and, as she passed
under our stern at the distance of about twenty feet, we
had a full view of her decks. Shall I ever forget the triple
horror of that spectacle? Twenty-five or thirty human bod-
ies, among whom were several females, lay scattered about
between the counter and the galley in the last and most
loathsome state of putrefaction. We plainly saw that not a
soul lived in that fated vessel! Yet we could not help shout-
ing to the dead for help! Yes, long and loudly did we beg, in
the agony of the moment, that those silent and disgusting
images would stay for us, would not abandon us to become
like them, would receive us among their goodly company!
We were raving with horror and despair -thoroughly mad
through the anguish of our grievous disappointment.
As our first loud yell of terror broke forth, it was replied to
by something, from near the bowsprit of the stranger, so
closely resembling the scream of a human voice that the
nicest ear might have been startled and deceived. At this
instant another sudden yaw brought the region of the fore-
castle for a moment into view, and we beheld at once the
origin of the sound. We saw the tall stout figure still leaning
on the bulwark, and still nodding his head to and fro, but
his face was now turned from us so that we could not be-
hold it. His arms were extended over the rail, and the
palms of his hands fell outward. His knees were lodged
upon a stout rope, tightly stretched, and reaching from the
všimli divného způsobu, jímž plula. Odbočovala tak divně
sem a tam, že jsme už několikráte mysleli, že je
nemožno, aby nás zahlédla, nebo si představovali, že
nás sic zahlédla, ale nespatří-li nikoho na palubě, odbočí
a dá se zas jiným směrem. Při každém takovém odbo-
čení jsme křičeli a řvali, co nám plíce stačily a tu se
zdálo, že loď na chvíli změnila opět směr a zase pluje k
nám; a jelikož se toto podivné počínání opakovalo něko-
likráte, konečně jsme si to nemohli vysvětlit jinak, než
že kormidelník lodi je opilý.
Nikoho nebylo na palubě vidět, až když loď připlula asi
na čtvrt míle. Tehdy jsme spatřili tři námořníky, jež jsme
po obleku měli za Holanďany. Dva z nich leželi na
jakýchsi starých plachtách na přídi, a třetí, jenž, jak se
zdálo, na nás hleděl s velkou zvědavostí, nahýbal se přes
bok na pravé straně u čeleně. Byl to mohutný, silný muž
s velmi tmavou pletí. Po jeho chování se zdálo, že nás
povzbuzuje, abychom měli jen strpení a že na nás kývá
veselým, ale jaksi podivným způsobem, a ustavičně se
směje, takže odkrýval řadu zářivě bílých zubů. Když se k
nám jeho loď přiblížila, tu jsme viděli, že mu červená,
flanelová čapka, jíž měl na hlavě, spadla do vody; ale
toho si skoro ani nevšiml a pokračoval ve svém podiv-
ném smíchu a gestikulaci. Popisuji podrobně všecky ty
věci a okolnosti, a to tak, na to kladu důraz, jak se nám
jevily.
Briga se pozvolna blížila a plula nyní už rovněji, než
dříve a - neumím klidně hovořit o této události - srdce
nám divoce zatlouklo a celou duši jsme vložili do křiku a
díkůvzdání Bohu za to, že nám seslal tak úplné, ne-
čekané a slavnostní vysvobození, jež bylo na dosah. Tu
pojednou náhle zavanul přes moře od cizí lodi ( jež byla
už docela u nás) nějaký podivný pach a smrad, že celý
svět proň nemá názvu ani pojmu, - zápach pekelný, -
svrchovaně dusivý - nesnesitelný a neuvěřitelný. Lapal
jsem po vzduchu a obrátiv se na své druhy, viděl jsem,
že jsou bledí jak křída. Ale nebylo kdy ptát se či vyslovit
jakýkoli dohad, - briga byla asi na padesát stop od nás a
jako by se chtěla přitočit k naší zádi, abychom se na ni
mohli dostat bez člunu. Běželi jsme na záď, ale tu náhle
silný výkyv ji otočil o plných pět či šest stupňů od směru,
jímž plula, a jak plula kolem; asi na dvacet stop od naší
zádi, mohli jsme přehlédnout celou její palubu.
Zapomenu kdy na hrůznou příšernost tohoto obrazu?
Pětadvacet, třicet lidských těl, mezi nimiž i několik
ženských, leželo porůznu mezi zádí a kuchyní ve stavu
naprostého, hnusného rozkladu. Viděli jsme jasně, že
není živého tvora na osudné lodi. A přes to jsme se
nemohli udržet nevolat k mrtvým o pomoc! Ba, dlouho,
nahlas jsme prosili, v zoufalství chvíle, aby ty mlčící,
odporné zjevy na nás počkaly, neopouštěly nás, aby-
chom se nestali tím, čím jsou ony, aby nás přijaly do
svého milého středu! Třeštili jsme hrůzou a krajním zou-
falstvím, - úplně šílení mukami svého bolestného
zklamání.
Po našem prvním hlasitém výkřiku hrůzy, odpovědělo
naň cosi blízko u čeleně cizí lodi, co se tak podobalo
skřeku lidského hlasu, že by i nejjemnější sluch tím byl
vyburcován a oklamán. V té chvíli nový náhlý výkyv
směrem k nám na okamžik přivedl před nás příď brigy a
tu jsme náhle spatřili původ zvuku. Viděli jsme vysokou
a silnou postavu opřenou stále o zábradlí, a stále kývající
hlavou sem a tam, ale její tvář byla teď tak od nás od-
vrácena, že jsme ji nemohli spatřit. Paže jí visely přes
zábradlí a dlaně byly obráceny ven. Koleny spočívala na
silném provaze, pevně napiatém, a sahajícím od paty
čeleně k podpěře kotvy. Na zádech, s nichž jí byl stržen
49
heel of the bowsprit to a cathead. On his back, from which
a portion of the shirt had been torn, leaving it bare, there
sat a huge sea-gull, busily gorging itself with the horrible
flesh, its bill and talons deep buried, and its white plumage
spattered all over with blood. As the brig moved farther
round so as to bring us close in view, the bird, with much
apparent difficulty, drew out its crimsoned head, and, after
eyeing us for a moment as if stupefied, arose lazily from
the body upon which it had been feasting, and, flying di-
rectly above our deck, hovered there a while with a portion
of clotted and liver-like substance in its beak. The horrid
morsel dropped at length with a sullen splash immediately
at the feet of Parker. May God forgive me, but now, for the
first time, there flashed through my mind a thought, a
thought which I will not mention, and I felt myself making a
step toward the ensanguined spot. I looked upward, and
the eyes of Augustus met my own with a degree of intense
and eager meaning which immediately brought me to my
senses. I sprang forward quickly, and, with a deep shudder,
threw the frightful thing into the sea.
The body from which it had been taken, resting as it did
upon the rope, had been easily swayed to and fro by the
exertions of the carnivorous bird, and it was this motion
which had at first impressed us with the belief of its being
alive. As the gull relieved it of its weight, it swung round
and fell partially over, so that the face was fully discovered.
Never, surely, was any object so terribly full of awe! The
eyes were gone, and the whole flesh around the mouth,
leaving the teeth utterly naked. This, then, was the smile
which had cheered us on to hope! this the -but I forbear.
The brig, as I have already told, passed under our stern,
and made its way slowly but steadily to leeward. With her
and with her terrible crew went all our gay visions of deliv-
erance and joy. Deliberately as she went by, we might pos-
sibly have found means of boarding her, had not our sud-
den disappointment and the appalling nature of the discov-
ery which accompanied it laid entirely prostrate every ac-
tive faculty of mind and body. We had seen and felt, but we
could neither think nor act, until, alas! too late. How much
our intellects had been weakened by this incident may be
estimated by the fact, that when the vessel had proceeded
so far that we could perceive no more than the half of her
hull, the proposition was seriously entertained of attempt-
ing to overtake her by swimming!
I have, since this period, vainly endeavoured to obtain
some clew to the hideous uncertainty which enveloped the
fate of the stranger. Her build and general appearance, as I
have before stated, led us to the belief that she was a
Dutch trader, and the dresses of the crew also sustained
this opinion. We might have easily seen the name upon her
stern, and, indeed, taken other observations, which would
have guided us in making out her character; but the in-
tense excitement of the moment blinded us to every thing
of that nature. From the saffron-like hue of such of the
corpses as were not entirely decayed, we concluded that
the whole of her company had perished by the yellow fever,
or some other virulent disease of the same fearful kind. If
such were the case (and I know not what else to imagine),
death, to judge from the positions of the bodies, must have
come upon them in a manner awfully sudden and over-
whelming, in a way totally distinct from that which gener-
ally characterizes even the most deadly pestilences with
which mankind are acquainted. It is possible, indeed, that
poison, accidentally introduced into some of their sea-
stores, may have brought about the disaster, or that the
eating of some unknown venomous species of fish, or other
marine animal, or oceanic bird, might have induced it, -but
it is utterly useless to form conjectures where all is in-
volved, and will, no doubt, remain for ever involved, in the
most appalling and unfathomable mystery.
kus košile, čímž byla obnažena, seděl jí veliký mořský
racek, krmící se čile příšerným masem, zobák a pařáty
hluboce zaryty a bílé peří všecko potřísněno krví. Jelikož
se briga točila dále, takže jsme se dostali tím blíže na
dohled, pták zdvihl se zřejmou obtíží karmínovou hlavu,
a když se na nás chvíli tupě díval, líně se vznesl od těla,
na němž hodoval, a vylétnuv přímo nad naši palubu,
vznášel se chvíli s kusem spečené, játrům podobné
hmoty v zobáku. Tu jeho příšerné sousto padlo temným
plesknutím přímo k Parkerovým nohám. Odpusť mi Bůh,
ale teď, po prvé, probleskla mi hlavou myšlenka, kterou
nechci vyslovit, a jen jsem cítil, že jsem postoupil o krok
ke zkrvavenému místu. Vzhlédl jsem a Augustův pohled
se střetl s mým s tak pronikavou významností, že jsem
se okamžitě vzpamatoval. Rychle jsem skočil ku předu, a
s hlubokým odporem shodil hrůznou věc do moře.
Jelikož tělo, z něhož byla vyrvána, spočívalo na
provaze, klátilo se lehce sem a tam pod pohyby ptáka
masožravce, a toto kývání v nás zprvu vzbudilo dojem,
že žije. Když mu však racek odletem ulehčil, převalilo se
a částečně přepadlo, takže byl obličej úplně odhalen.
Určitě, nikdy nic nepůsobilo dojmem tak příšerným! Oči
pryč, i všechno maso z úst, takže chrup byl zcela ob-
nažen. To tedy byl onen úsměv, jenž nás vybízel k
naději! To byl - ne, ustanu. Briga, jak jsem řekl, přeplula
kol naší zádi a zvolna, ale vytrvale plula po větru. S ní a
její příšernou posádkou zmizely všecky naše krásné vid-
iny o příští radosti a zachránění. Jak plula pomalu kolem
nás, snadno jsme mohli najít prostředek dostat se na ni,
kdyby naše náhlé zklamání a hrůznost pohledu, jež ji
provázely, neochromily nadobro naši veškerou duševní i
tělesnou činnost. Viděli jsme a cítili, ale nemohli myslet
ani jednat, až, bohužel, pozdě. Do jaké míry byl náš
duch příhodou ochromen, lze soudit z toho, že když loď
doplula do takové dáli, že jsme mohli spatřit pouze půl
jejího trupu, byl dán vážně návrh, abychom se pokusili
dosáhnout ji plováním.
Později jsem se marně namáhal najít klíč k příšerné
nejistotě, zahalující osud cizí lodi. Její stavba a celkový
vzhled, jak jsem pravil, přiměly nás k myšlence, že je to
nizozemská obchodní loď, a oblek mužstva tuto dom-
něnku jen potvrzoval. Snadno jsme mohli číst jméno na
zádi a věru všimnout si i mnoho jiného, co by nám po-
mohlo odhalit její ráz; ale nesmírné rozčilení chvíle nás
činilo slepými k takovým věcem. Podle šafránové barvy
oněch mrtvol, jež dosud docela nepropadly rozkladu,
jsme usoudili, že všichni zahynuli na žlutou zimnici nebo
nějakou jinou nakažlivou nemoc stejně hrozného druhu.
Bylo-li tomu tak, (a věru nevím, jak o tom mám soudit
jinak) smrt, podle polohy mrtvol, je překvapila strašně
náhle, a zachvátila je způsobem naprosto jiným, než je
způsob všeobecně vyznačující i nejzhoubnější morové
nákazy, jež byly kdy lidstvu známy. Je možno, opravdu,
že tuto zhoubu zavinil jed, jenž se náhodou dostal do
některých jejich jídel; nebo snad požití jakéhosi
neznámého druhu jedovatých ryb nebo jiného mořského
zvířete, nebo oceánského ptáka, - ale je naprosto
zbytečno dělat jakékoli dohady o něčem, co je a jistě i
zůstane zahaleno navždy nejhrůznějším a nevyzpy-
tatelným tajemstvím.
50
 CHAPTER XI
We spent the remainder of the day in a condition of stupid
lethargy, gazing after the retreating vessel until the dark-
ness, hiding her from our sight, recalled us in some meas-
ure to our senses. The pangs of hunger and thirst then re-
turned, absorbing all other cares and considerations. Noth-
ing, however, could be done until the morning, and, secur-
ing ourselves as well as possible, we endeavoured to snatch
a little repose. In this I succeeded beyond my expectations,
sleeping until my companions, who had not been so fortu-
nate, aroused me at daybreak to renew our attempts at
getting up provisions from the hull.
It was now a dead calm, with the sea as smooth as I have
ever known it, -the weather warm and pleasant. The brig
was out of sight. We commenced our operations by
wrenching off, with some trouble, another of the fore-
chains; and having fastened both to Peters' feet, he again
made an endeavour to reach the door of the storeroom,
thinking it possible that he might be able to force it open,
provided he could get at it in sufficient time; and this he
hoped to do, as the hulk lay much more steadily than be-
fore.
He succeeded very quickly in reaching the door, when,
loosening one of the chains from his ankle, be made every
exertion to force the passage with it, but in vain, the
framework of the room being far stronger than was antici-
pated. He was quite exhausted with his long stay under
water, and it became absolutely necessary that some other
one of us should take his place. For this service Parker im-
mediately volunteered; but, after making three ineffectual
efforts, found that he could never even succeed in getting
near the door. The condition of Augustus's wounded arm
rendered it useless for him to attempt going down, as he
would be unable to force the room open should be reach it,
and it accordingly now devolved upon me to exert myself
for our common deliverance.
Peters had left one of the chains in the passage, and I
found, upon plunging in, that I had not sufficient balance to
keep me firmly down. I determined, therefore, to attempt
no more, in my first effort, than merely to recover the other
chain. In groping along the floor of the passage for this, I
felt a hard substance, which I immediately grasped, not
having time to ascertain what it was, but returning and
ascending instantly to the surface. The prize proved to be a
bottle, and our joy may be conceived when I say that it was
found to be full of port wine. Giving thanks to God for this
timely and cheering assistance, we immediately drew the
cork with my penknife, and, each taking a moderate sup,
felt the most indescribable comfort from the warmth,
strength, and spirits with which it inspired us. We then
carefully recorked the bottle, and, by means of a handker-
chief, swung it in such a manner that there was no possibil-
ity of its getting broken.
Having rested a while after this fortunate discovery, I
again descended, and now recovered the chain, with which
I instantly came up. I then fastened it on and went down
for the third time, when I became fully satisfied that no
exertions whatever, in that situation, would enable me to
force open the door of the storeroom. I therefore returned
in despair.
There seemed now to be no longer any room for hope, and
I could perceive in the countenances of my companions
that they had made up their minds to perish. The wine had
evidently produced in them a species of delirium, which,
perhaps, I had been prevented from feeling by the immer-
sion I had undergone since drinking it. They talked incoher-
ently, and about matters unconnected with our condition,
Peters repeatedly asking me questions about Nantucket.
Augustus, too, I remember, approached me with a serious
air, and requested me to lend him a pocket-comb, as his
hair was full of fish-scales, and he wished to get them out
XI.
Zbytek dne strávili jsme ve stavu mdlé otupělosti, zíra-
jíce stále za zmizelou lodí, až ji tma skryla našim pohle-
dům, a my byli zase přivedeni k životu. Pak přišla zas
trýzeň hladu a žízně, a pohltila všecky ostatní nesnáze a
starosti. Nedalo se však nic dělat až do rána, a tak jsme
se, pokud nám bylo lze, zabezpečili a pak se snažili tro-
chu si oddechnout. To se mi podařilo, dřív než jsem
čekal, neboť jsem usnul a zůstal spát, až mne moji dru-
hové, kteří neměli to štěstí, za rozbřesku probudili, aby-
chom obnovili opět svůj pokus dostat nějakou potravu z
nitra vraku.
Byl nyní mrtvý klid, moře tak hladké, jak jsem je dopo-
sud nepoznal, a počasí teplé a příjemné. Briga byla do-
cela z dohledu. Dali jsme se do práce tím, že jsme po
menší námaze ukroutili druhý naviják; a když jsme oba
připiali k Petersovým nohám, pokusil se znovu dosáh-
nout dveří zásobárny, neboť doufal, že je bude moci
vyrazit, v případě, že k nim včas dorazí, a doufal, že se
mu to podaří, a to tím více, že loď stála o mnoho klidněji
než dříve.
Podařilo se mu brzy dostat se ke dveřím, kde, sundav
jeden z navijáků s nohy, snažil se ze všech sil vyrazit jím
dveře, ale marně, neboť veřeje byly mnohem pevnější,
než jsme se domnívali. Byl už zcela vyčerpán svým
dlouhým pobytem pod vodou a tak bylo nutno, aby ho
jiný z nás vystřídal. K této službě se ihned nabídl Parker,
ale po třech neúspěšných pokusech poznal, že se ne-
může dostat ani ke dveřím. Stav Augustovy poraněné
paže znemožnil jakýkoli jeho pokus spustit se dolů,
jelikož by komoru nikdy nevypáčil, i kdyby se k ní dostal,
a tak padl na mne úkol přičinit se o naši společnou
spásu.
Peters nechal jeden naviják dole v chodbičce a já jsem
shledal, když jsem se ponořil, že nejsem dostatečně
těžký, abych se dole pevně udržel. Rozhodl jsem se
tedy, nepokusit se .napoprvé o nic víc, nežli zmocnit se
druhého navijáku. Tápaje kolem po podlaze chodbičky,
nahmatal jsem cosi tvrdého, co jsem hned uchopil, ne-
maje dost času zjišťovat, co to je, a okamžitě jsem
vystoupil na povrch. Ukořistěná věc, jak se ukázalo, byla
láhev portského vína. Vzdali jsme Bohu díky za tuto
včasnou a radostnou pomoc, ihned jsme vytáhli zátku
mým nožem a napivše se každý trochu, cítili jsme nejvýš
příjemnou úlevu s tepla, posily a pookřání, které nám
napití přineslo. Pak jsme zas láhev opatrně zazátkovali a
omotali ji pomocí šátku, aby se nemohla rozbít.
Když jsem si poněkud odpočal po tomto tak šťastném
nálezu, sestoupil jsem znova dolů a našel naviják, s nímž
jsem se hned vrátil nahoru. Tam jsem si jej připial a
spustil se po třetí, když jsem shledal, že žádné úsilí, za
těchto poměrů, není s to vyrazit dveře do zásobárny.
Tak jsem se vrátil všecek zoufalý.
Nyní se zdálo, že nezbývá pražádné naděje a z tváři
svých druhů jsem poznal, že se odhodlali zemřít. Víno u
nich působilo zřejmě jisté delirium, před nímž mne
pravděpodobně zachránilo to, že jsem se po napití
pohroužil pod vodu. Mluvili nesouvisle o věcech, které
neměly vztahu k našemu postavení, a Peters se mne
ustavičně vyptával na Nantucket. I August, pokud vím,
ke mně přišel s vážným vzezřením a požádal mne, abych
mu půjčil kapesní hřebínek, že prý má ve vlasech
spoustu rybích šupin, a chce je vyčesat, než vstoupí na
břeh. Parker, zdálo se, podlehl vínu nejméně a nutil mne
51
before going on shore. Parker appeared somewhat less
affected, and urged me to dive at random into the cabin,
and bring up any article which might come to hand. To this
I consented, and, in the first attempt, after staying under a
full minute, brought up a small leather trunk belonging to
Captain Barnard. This was immediately opened in the faint
hope that it might contain something to eat or drink. We
found nothing, however, except a box of razors and two
linen shirts. I now went down again, and returned without
any success. As my head came above water I heard a crash
on deck, and, upon getting up, saw that my companions
had ungratefully taken advantage of my absence to drink
the remainder of the wine, having let the bottle fall in the
endeavour to replace it before I saw them. I remonstrated
with them on the heartlessness of their conduct, when Au-
gustus burst into tears. The other two endeavoured to
laugh the matter off as a joke, but I hope never again to
behold laughter of such a species: the distortion of counte-
nance was absolutely frightful. Indeed, it was apparent that
the stimulus, in the empty state of their stomachs, had
taken instant and violent effect, and that they were all ex-
ceedingly intoxicated. With great difficulty I prevailed upon
them to lie down, when they fell very soon into a heavy
slumber, accompanied with loud stertorous breathing.
I now found myself, as it were, alone in the brig, and my
reflections, to be sure, were of the most fearful and gloomy
nature. No prospect offered itself to my view but a lingering
death by famine, or, at the best, by being overwhelmed in
the first gale which should spring up, for in our present
exhausted condition we could have no hope of living
through another.
The gnawing hunger which I now experienced was nearly
insupportable, and I felt myself capable of going to any
lengths in order to appease it. With my knife I cut off a
small portion of the leather trunk, and endeavoured to eat
it, but found it utterly impossible to swallow a single mor-
sel, although I fancied that some little alleviation of my
suffering was obtained by chewing small pieces of it and
spitting them out. Toward night my companions awoke, one
by one, each in an indescribable state of weakness and
horror, brought on by the wine, whose fumes had now
evaporated. They shook as if with a violent ague, and ut-
tered the most lamentable cries for water. Their condition
affected me in the most lively degree, at the same time
causing me to rejoice in the fortunate train of circum-
stances which had prevented me from indulging in the
wine, and consequently from sharing their melancholy and
most distressing sensations. Their conduct, however, gave
me great uneasiness and alarm; for it was evident that,
unless some favourable change took place, they could af-
ford me no assistance in providing for our common safety. I
had not yet abandoned all idea being able to get up some-
thing from below; but the attempt could not possibly be
resumed until some one of them was sufficiently master of
himself to aid me by holding the end of the rope while I
went down. Parker appeared to be somewhat more in pos-
session of his senses than the others, and I endeavoured,
by every means in my power, to rouse him. Thinking that a
plunge in the sea-water might have a beneficial effect, I
contrived to fasten the end of a rope around his body, and
then, leading him to the companion-way (he remaining
quite passive all the while), pushed him in, and immedi-
ately drew him out. I had good reason to congratulate my-
self upon having made this experiment; for he appeared
much revived and invigorated, and, upon getting out, asked
me, in a rational manner, why I had so served him. Having
explained my object, he expressed himself indebted to me,
and said that he felt greatly better from the immersion,
afterward conversing sensibly upon our situation. We then
resolved to treat Augustus and Peters in the same way,
which we immediately did, when they both experienced
much benefit from the shock. This idea of sudden immer-
pouze, abych se nazdařbůh spustil do kabiny a vynesl
cokoli, co mi padne do ruky. K tomu jsem svolil a při
prvním pokusu, když jsem pod vodou vydržel po celou
minutu, vynesl jsem malý kožený tlumok, patřící
kapitánu Barnardovi. Ten byl hned otevřen v mlhavé
naději, že v něm bude něco k jídlu či pití. Nicméně, ne-
našli jsme v něm nic, nežli pouzdro na břitvy a dvě lněné
košile. Tu jsem se ponořil znovu, ale vrátil se zcela
bezúspěšně. Sotva jsem vynořil hlavu z vody, zaslechl
jsem na palubě jakési třesknutí a po vystoupení jsem
spatřil, že moji druzi nevděčné využili mé nepřítomnosti,
aby vypili zbytek vína, a láhev pustili, když ji zas chtěli
dát na místo, nežli je uvidím. Vyčetl jsem jim necitelnost
jejich jednání, načež se August dal do pláče. Druzí dva
snažili se odbýt věc smíchem jen jako žert, ale myslím,
že už nikdy nespatřím smích toho druhu: strhané jejich
tváře působily svrchovaně příšerným dojmem. Bylo zře-
jmo, že dráždidlo, požité za lačného stavu, mělo
okamžitý a prudký účinek a že všichni byli nanejvýš opilí.
S velkými potížemi jsem je přinutil, aby si lehli, načež
velmi brzo usnuli těžkým spánkem, provázeným hla-
sitým chrápáním.
Nyní jsem byl na lodi jaksi samojediný a mé myšlenky
byly tím ovšem co nepříšernější a nejsmutnější. Neviděl
jsem před sebou pražádnou vyhlídku, kromě zdlou-
havého umírání hlady či, v nejlepším případě, potopení
při prvním vichru, jenž se zdvihne, neboť v tomto stavu
vysílení nebylo ani pomyšlení, že bychom druhý vichr
vůbec přežili.
Hryzavý hlad, jejž jsem cítil, byl už skoro nesnesitelný a
dobře jsem věděl, že bych byl schopen dojít k nejkrajně-
jšímu, abych jej ukojil. Uřízl jsem si kus koženého tlu-
moku a snažil se jej sníst, ale shledal jsem naprosto
nemožným spolknout jediné sousto, ač ne mi zdálo, že je
mi jakousi úlevou v mém utrpení, když žvýkám kousky a
zas je vyplivuji. Navečer se moji druhové vzbudili, jeden
po druhém, všichni ve stavu nesmírné slabosti a hrůzy,
přivoděné vínem, jehož páry se nyní vypařily. Chvěli se
jak v prudké horečce a vyráželi žalostné úpění po vodě.
Jejich stav mne dojal co nejživěji a současně mi dal i
radost ze šťastné shody okolností, které mi zabránily
pochutnat si na víně a tak mne zachránily před účastí na
jejich trudnomyslných, trýznivých pocitech. Jejich
chování však mi působilo značný nepokoj a neklid; neboť
bylo jasno, že, jestliže se věci nezlepší, nebudou mi moci
praničím přispět v úsilí o naši záchranu. Nevzdal jsem se
dosud veškeré naděje, že se mi přece jen podaří něco
vynést zdola, ale pokus nemohl být opakován, pokud se
jeden z nich nebude na tolik ovládat, aby mi podržel
konec provazu při mém sestupu. Parker se zdál přece
jen jaksi trochu víc při smyslech, než druzí, a tak jsem
se snažil všemožnými prostředky úplně ho vzkřísit. Před-
pokládaje, že by krátké ponoření do mořské vody mohlo
mít blahodárný účinek, obtočil jsem mu provaz kolem
těla, odvedl ke. spusti do kabiny (při čemž byl po celou
dobu .zcela pasivní), strčil jsem ho dovnitř a hned ho
vytáhl. Měl jsem si věru proč blahopřát, že jsem tento
pokus udělal; neboť se ukázalo, že je velice osvěžen a
čilý, a když se dostal ven, ptal se mne naprosto ro-
zumně, proč jsem mu to udělal. Když jsem mu svůj
záměr vyložil, vyjádřil mi svoji vděčnost; pravil mi, že je
mu teď po koupeli mnohem lépe, a počal hned docela
rozumný rozhovor o našem stavu. Tu jsme se rozhodli,
že totéž uděláme s Augustem i Petersem a ihned jsme to
také provedli; oběma byl otřes velkým dobrodiním. Na
tento nápad s krátkou koupelí přivedla mne někdejší
četba jistého lékařského díla o účinku sprchové lázně na
člověka trpícího "mania a potu" (opilství).
52
sion had been suggested to me by reading in some medical
work the good effect of the shower-bath in a case where
the patient was suffering from mania a potu.
Finding that I could now trust my companions to hold the
end of the rope, I again made three or four plunges into the
cabin, although it was now quite dark, and a gentle but
long swell from the northward rendered the hulk somewhat
unsteady. In the course of these attempts I succeeded in
bringing up two case-knives, a three-gallon jug, empty, and
a blanket, but nothing which could serve us for food. I con-
tinued my efforts, after getting these articles, until I was
completely exhausted, but brought up nothing else. During
the night Parker and Peters occupied themselves by turns
in the same manner; but nothing coming to hand, we now
gave up this attempt in despair, concluding that we were
exhausting ourselves in vain.
We passed the remainder of this night in a state of the
most intense mental and bodily anguish that can possibly
be imagined. The morning of the sixteenth at length
dawned, and we looked eagerly around the horizon for re-
lief, but to no purpose. The sea was still smooth, with only
a long swell from the northward, as on yesterday. This was
the sixth day since we had tasted either food or drink, with
the exception of the bottle of port wine, and it was clear
that we could hold out but a very little while longer unless
something could be obtained. I never saw before, nor wish
to see again, human beings so utterly emaciated as Peters
and Augustus. Had I met them on shore in their present
condition I should not have had the slightest suspicion that
I had ever beheld them. Their countenances were totally
changed in character, so that I could not bring myself to
believe them really the same individuals with whom I had
been in company but a few days before. Parker, although
sadly reduced, and so feeble that he could not raise his
head from his bosom, was not so far gone as the other two.
He suffered with great patience, making no complaint, and
endeavouring to inspire us with hope in every manner he
could devise. For myself, although at the commencement of
the voyage I had been in bad health, and was at all times
of a delicate constitution, I suffered less than any of us,
being much less reduced in frame, and retaining my powers
of mind in a surprising degree, while the rest were com-
pletely prostrated in intellect, and seemed to be brought to
a species of second childhood, generally simpering in their
expressions, with idiotic smiles, and uttering the most ab-
surd platitudes. At intervals, however, they would appear to
revive suddenly, as if inspired all at once with a conscious-
ness of their condition, when they would spring upon their
feet in a momentary flash of vigour, and speak, for a short
period, of their prospects, in a manner altogether rational,
although full of the most intense despair. It is possible,
however, that my companions may have entertained the
same opinion of their own condition as I did of mine, and
that I may have unwittingly been guilty of the same ex-
travagances and imbecilities as themselves -this is a matter
which cannot be determined.
About noon Parker declared that he saw land off the lar-
board quarter, and it was with the utmost difficulty I could
restrain him from plunging into the sea with the view of
swimming toward it. Peters and Augustus took little notice
of what he said, being apparently wrapped up in moody
contemplation. Upon looking in the direction pointed out, I
could not perceive the faintest appearance of the shore -
indeed, I was too well aware that we were far from any
land to indulge in a hope of that nature. It was a long time,
nevertheless, before I could convince Parker of his mistake.
He then burst into a flood of tears, weeping like a child,
with loud cries and sobs, for two or three hours, when be-
coming exhausted, he fell asleep.
Peters and Augustus now made several ineffectual efforts
to swallow portions of the leather. I advised them to chew
it and spit it out; but they were too excessively debilitated
Vida teď, že se zas mohu na své druhy spolehnout, že
mi podrží provaz, ponořil jsem se znovu několikrát do
kabiny, ač už byla úplná tma, a mírné, ale ustavičné vlny
od severu, trochu houpaly lodí. Za těchto pokusů se mi
podařilo vynést ještě dva kuchyňské nože, třígalonový
džbán - prázdný - a jednu pokrývku, ale nic, co by mohlo
sloužit k jídlu. Když jsem vynesl tyto předměty, pokra-
čoval jsem v pokusech, ač jsem byl úplně vyčerpán, ale
už jsem více nepřinesl. V noci se Parker a Peters střídavě
zaměstnávali týmž způsobem, ale protože nic nevylovili,
nechali jsme zoufale pokusů, nahlédnuvše, že se tím jen
zbytečně vysilujeme.
Zbytek noci jsme strávili v příšerné duševní i tělesné
úzkosti, jakou si vůbec lze představit. Jitro, šestnáctého,
konečně nadešlo, a my jsme dychtivě hleděli k obzoru po
záchraně, ale marně. Moře bylo stále hladké, s velice
táhlým vlnobitím od severu, jako včera. Byl to už šestý
den, co jsme zůstali bez jídla a pití, vyjma onu láhev
porta, a bylo zřejmo, že to už dlouho nevydržíme, ne-
budeme-li moci něco dostat. Doposud jsem nikdy nevi-
děl, aniž si kdy přeji vidět, lidi tak příšerně vyzáblé, jako
Peters a August. Potkat je kdy na pevnině v jejich
dnešním stavu, nebylo by mne za nic napadlo., že jsem
je kdy před tím viděl. Jejich tváře měly tak naprosto
změněný výraz, že jsem se za celý svět nemohl donutit k
víře, že jsou to titíž lidé, s nimiž jsem se před několika
jen dny stýkal. Parker, ačkoli uboze vyzáblý a tak slabý,
že nemohl zdvihnout hlavu od hrudi, přece jen nebyl tak
sešlý jako druzí dva. Snášel vše s velikou trpělivostí,
nestěžuje si a snaže se dodat ním naděje všemi způsoby,
které jen si mohl vymyslet. Pokud jde o mne, ač . sem
na počátku plavby byl chatrného zdraví a vždycky jsem
byl málo odolný, trpěl jsem nyní méně než kdokoli z nás
vůbec, zhubnuv méně a udržev si duševní sílu ku podivu
značnou, Zatím co ostatní byli na duchu úplně skleslí, a
jako by se vrátili do druhého dětství, stále se jen ceníce
s pitomým smíchem a mluvíce nejhloupější ubohosti.
Občas se však zdálo, že náhle okřívají, jakoby si pojed-
nou uvědomovali svůj stav, a tu vyskočili se zábleskem
oživení a na krátko hovořili o svých vyhlídkách způsobem
docela rozumným, ačkoli plným nejbolestnějšího zoufal-
ství. Je však zcela možno, že moji druhové měli o svém
stavu týž názor jako já o mém, a že jsem, nevěda,
prováděl tytéž kousky a pošetilosti, jako oni: - to je věc,
již nelze rozhodnout.
K poledni prohlásil Parker, že vidí břeh po levé straně a
jen s největší obtíží jsem ho mohl zdržet, aby neskočil do
moře s úmyslem, že k němu doplave. Peters a August si
nepříliš všimli co řekl, jsouce zřejmě zabráni do svého
pochmurného zadumání. Pohlédnuv udaným směrem,
nemohl jsem věru postihnout stopy po břehu, vždyť jsem
ni dobře byl vědom, že jsme od pevniny příliš daleko,
abychom se mohli těšit podobnou nadějí. Přes to sni
však dlouho trvalo, než jsem moll Parkera přesvědčit o
jeho omylu. Dal se pak do pláče a hořekoval jako malé
dítě, nahlas a vzlykavě, po několik hodin, načež vysílen
usnul.
Poté se August a Peters několikrát pokoušeli spolknout
kousky kůže. Poradil jsem jim, aby ji jen žvýkali a potom
vyplivli; ale byli oba tak vysíleni, že ani nemohli mé rady
53
to be able to follow my advice. I continued to chew pieces
of it at intervals, and found some relief from so doing; my
chief distress was for water, and I was only prevented from
taking a draught from the sea by remembering the horrible
consequences which thus have resulted to others who were
similarly situated with ourselves.
The day wore on in this manner, when I suddenly discov-
ered a sail to the eastward, and on our larboard bow. She
appeared to be a large ship, and was coming nearly
athwart us, being probably twelve or fifteen miles distant.
None of my companions had as yet discovered her, and I
forbore to tell them of her for the present, lest we might
again be disappointed of relief. At length upon her getting
nearer, I saw distinctly that she was heading immediately
for us, with her light sails filled. I could now contain myself
no longer, and pointed her out to my fellow-sufferers. They
immediately sprang to their feet, again indulging in the
most extravagant demonstrations of joy, weeping, laughing
in an idiotic manner, jumping, stamping upon the deck,
tearing their hair, and praying and cursing by turns. I was
so affected by their conduct, as well as by what I consid-
ered a sure prospect of deliverance, that I could not refrain
from joining in with their madness, and gave way to the
impulses of my gratitude and ecstasy by lying and rolling
on the deck, clapping my hands, shouting, and other similar
acts, until I was suddenly called to my recollection, and
once more to the extreme human misery and despair, by
perceiving the ship all at once with her stern fully presented
toward us, and steering in a direction nearly opposite to
that in which I had at first perceived her.
It was some time before I could induce my poor compan-
ions to believe that this sad reverse in our prospects had
actually taken place. They replied to all my assertions with
a stare and a gesture implying that they were not to be
deceived by such misrepresentations. The conduct of Au-
gustus most sensibly affected me. In spite of all I could say
or do to the contrary, he persisted in saying that the ship
was rapidly nearing us, and in making preparations to go
on board of her. Some seaweed floating by the brig, he
maintained that it was the ship's boat, and endeavoured to
throw himself upon it, howling and shrieking in the most
heartrending manner, when I forcibly restrained him from
thus casting himself into the sea.
Having become in some degree pacified, we continued to
watch the ship until we finally lost sight of her, the weather
becoming hazy, with a light breeze springing up. As soon as
she was entirely gone, Parker turned suddenly toward me
with an expression of countenance which made me shud-
der. There was about him an air of self-possession which I
had not noticed in him until now, and before he opened his
lips my heart told me what he would say. He proposed, in a
few words, that one of us should die to preserve the exis-
tence of the others.
CHAPTER XII
I had for some time past, dwelt upon the prospect of our
being reduced to this last horrible extremity, and had se-
cretly made up my mind to suffer death in any shape or
under any circumstances rather than resort to such a
course. Nor was this resolution in any degree weakened by
the present intensity of hunger under which I laboured. The
proposition had not been heard by either Peters or Augus-
tus. I therefore took Parker aside; and mentally praying to
God for power to dissuade him from the horrible purpose he
entertained, I expostulated with him for a long time, and in
the most supplicating manner, begging him in the name of
every thing which he held sacred, and urging him by every
species of argument which the extremity of the case sug-
gested, to abandon the idea, and not to mention it to either
of the other two.
He heard all I said without attempting to controvert any of
uposlechnout. Já dále chvílemi přežvykoval malé kousky
a cítil jsem z toho poněkud úlevy; největší trýzní byla
voda a od napití z moře zachránila mne jen myšlenka na
hrůzné následky, jež stihly ty, kdo tak v podobném
postavení učinili.
Den takto plynul a tu jsem pojednou zahlédl jakousi
plachtu, k východu od levého boku. Zdála se to;/ být
velká loď, plující bezmála přímo k nám, jsouc asi dvanáct
či patnáct mil od nás. Žádný z mých druhů ji doposud
nespatřil a já jim o ní zatím nechtěl říci; kdybychom byli
snad opětně zklamáni ve své naději Konečně, když byla
blíže, viděl jsem zřetelně, že pluje přímo k nám s plnými
plachtami. Déle jsem to už nemohl vydržet a ukázal ji
svým spolutrpitelům. Ti rázem vstali a opětně povolili
svým nevýstřednějším projevům radosti, plakali, smáli
se pitomě, skákali, dupali po palubě, rvali si vlasy a
střídavě se modlili a kleli. Byl jsem tak dotčen jejich
chováním, jakož i tím, co jsem pokládal za jistou zách-
ranu, že jsem se nemohl udržet, abych se nepřidal též k
jejich šílení a povolil jsem návalu štěstí a nadšení tím, že
jsem si lehl na palubu a válel se po ní, při čemž jsem
tleskal a křičel, a podobně., až jsem se zas náhle
vzpamatoval, a sice v krajním stupni lidského utrpení a
zoufalství, neboť jsem spatřil, že loď se k nám náhle
obrátila zádí a pluje směrem takřka opačným, než když
jsem ji viděl po prvé.
Trvalo dost dlouho, nežli jsem mohl své ubohé soudruhy
přesvědčit, že tento přesmutný konec našich nadějí je
skutečností. Na má všechna tvrzení odpovídali ztrnulým
pohledem a posměchem, naznačujícím, že se nedají ok-
lamat takovou nepravdou. Nejvíc na mne působilo
chováni Augustovo. Ať jsem mu povídal neb dělal cokoli
opačného, tvrdil ustavičně, že se k nám loď rychle blíží a
hotovil se jen, že vstoupí na palubu. O mořských chalu-
hách, jež pluly kolem nás, říkal, že je to člun lodi a
mermo chtěl do něho skočit, křiče a volaje srdcervoucím
způsobem, když jsem ho násilím zadržel od skoku do
moře.
Když jsme se poněkud uklidnili, hleděli jsme dále za
lodí, až jsme ji konečně ztratili s očí, neboť se počasí
zamlžilo a počal vát lehký vítr. Sotva loď úplně zmizela,
pohlédl na mne náhle Parker s takovým výrazem, že
jsem se zachvěl. Bylo na něm možno vidět jisté sebeov-
ládání, jejž jsem si u něho dosud nepovšiml a nežli
otevřel ústa, mé srdce mi řeklo, co chce promluvit. Ně-
kolika slovy dal návrh, že jeden z nás musí zemřít, aby
zachránil životy druhých.
XII.
Já sám, a po delší dobu už, ,jsem jaksi tušil, že budeme
nuceni uchýlit se k této příšerné krajnosti a v duchu
jsem si pevně umínil, že raděj podstoupím jakýkoli druh
smrti a za jakýchkoli okolností, než bych přivolil k ně-
čemu takovému. A toto rozhodnutí nebylo nikterak otře-
seno krutým hladem, jejž jsem zakoušel. Parkerův návrh
nezaslechl ani Peters ani August. Vzal jsem si tedy Park-
era stranou a pomodliv se v duchu k Bohu, aby mne
posílil odvrátit ho od tohoto hrozného úmyslu, jejž si
předsevzal, dlouho jsem k němu hovořil a co ne-
júpěnlivěji a snažně ho prosil ve jménu všeho, co je nit
svaté, podávaje mu všemožné důvody, které mi vnukala
krajnost případu, aby se vzdal této myšlenky a ani se o
ní nezmínil nikomu z obou druhých.
Vyslechl vše, co jsem říkal, aniž se pokusil vyvrátit něk-
54
my arguments, and I had begun to hope that he would be
prevailed upon to do as I desired. But when I had ceased
speaking, he said that he knew very well all I had said was
true, and that to resort to such a course was the most hor-
rible alternative which could enter into the mind of man;
but that he had now held out as long as human nature
could be sustained; that it was unnecessary for all to per-
ish, when, by the death of one, it was possible, and even
probable, that the rest might be finally preserved; adding
that I might save myself the trouble of trying to turn him
from his purpose, his mind having been thoroughly made
up on the subject even before the appearance of the ship,
and that only her heaving in sight had prevented him from
mentioning his intention at an earlier period.
I now begged him, if he would not be prevailed upon to
abandon his design, at least to defer it for another day,
when some vessel might come to our relief; again reiterat-
ing every argument I could devise, and which I thought
likely to have influence with one of his rough nature. He
said, in reply, that he had not spoken until the very last
possible moment, that he could exist no longer without
sustenance of some kind, and that therefore in another day
his suggestion would be too late, as regarded himself at
least.
Finding that he was not to be moved by anything I could
say in a mild tone, I now assumed a different demeanor,
and told him that he must be aware I had suffered less
than any of us from our calamities; that my health and
strength, consequently, were at that moment far better
than his own, or than that either of Peters or Augustus; in
short, that I was in a condition to have my own way by
force if I found it necessary; and that if he attempted in
any manner to acquaint the others with his bloody and
cannibal designs, I would not hesitate to throw him into the
sea. Upon this he immediately seized me by the throat, and
drawing a knife, made several ineffectual efforts to stab me
in the stomach; an atrocity which his excessive debility
alone prevented him from accomplishing. In the meantime,
being roused to a high pitch of anger, I forced him to the
vessel's side, with the full intention of throwing him over-
board. He was saved from his fate, however, by the inter-
ference of Peters, who now approached and separated us,
asking the cause of the disturbance. This Parker told before
I could find means in any manner to prevent him.
The effect of his words was even more terrible than what I
had anticipated. Both Augustus and Peters, who, it seems,
had long secretly entertained the same fearful idea which
Parker had been merely the first to broach, joined with him
in his design and insisted upon its immediately being car-
ried into effect. I had calculated that one at least of the two
former would be found still possessed of sufficient strength
of mind to side with myself in resisting any attempt to exe-
cute so dreadful a purpose, and, with the aid of either one
of them, I had no fear of being able to prevent its accom-
plishment. Being disappointed in this expectation, it be-
came absolutely necessary that I should attend to my own
safety, as a further resistance on my part might possibly be
considered by men in their frightful condition a sufficient
excuse for refusing me fair play in the tragedy that I knew
would speedily be enacted.
I now told them I was willing to submit to the proposal,
merely requesting a delay of about one hour, in order that
the fog which had gathered around us might have an op-
portunity of lifting, when it was possible that the ship we
had seen might be again in sight. After great difficulty I
obtained from them a promise to wait thus long; and, as I
had anticipated (a breeze rapidly coming in), the fog lifted
before the hour had expired, when, no vessel appearing in
sight, we prepared to draw lots.
It is with extreme reluctance that I dwell upon the appall-
ing scene which ensued; a scene which, with its minutest
details, no after events have been able to efface in the
terý z mých důvodů, takže jsem se počal už radovat, že
se mi podaří přece jej přemluvit k tonut, co jsem si přál.
Ale jak jsem domluvil, odvětil, že prý ví, že toto všecko,
co jsem mu vykládal, je sice pravda, a že užít takového
prostředku je nejhrůznější možnost, jež může člověka
napadnout; že však se doposud přemáhal tak dlouho,
jak je lidské přirozenosti možno; že není třeba, aby za-
hynuli všichni, když smrtí jednoho je možno a zcela
pravděpodobno zachovat nakonec ostatní při životě; a
dodal, že jsem si mohl ušetřit práci, chtít ho odvrátit od
jeho úmyslu, ježto byl takto už rozhodnut před tím, než
se objevila loď, a že jen toto její objeveni ho zadrželo,
aby svůj úmysl neprojevil dříve.
Tu jsem ho tedy prosil, nechce-li se už dát odvrátit od
toho úmyslu, aby jej alespoň odložil do zítřka, kdy se
možná zjeví nějaká loď, jež nás zachrání; a zas jsem
opakoval všechny důvody, jež jsem si mohl jen vymyslet
a o nichž jsem myslel, že mohou mocně působit na
člověka jeho drsné povahy. :hekl mi jako odpověď, že o
tom promluvil až v poslední možné chvíli, že prý to už
déle nemůže vydržet bez jakékoli potravy a že by příští
den jeho návrh přišel už pozdě, aspoň prý, pokud jde o
něho.
Vida tak, že se nedá pohnout ničím, co mu mohu říci
mírně, začal jsem jinak a řekl mu, že jistě ví, že jsem
vším naším strádáním trpěl ze všech nejméně; že mé
zdraví a síly jsou následkem toho teď daleko lepší než
jeho, či Petersovy a Augustovy ; a zkrátka a dobře, že
jsem schopen si svou vůli, uznám-li za nutné, vynutit; a
jestliže se pokusí říci druhým o svých krvavých a kani-
balských úmyslech, že nebudu nikterak váhat a hodím
ho do moře. Na to mne hned chytil za krk a vytáhnuv
nůž, pokusil se několikrát bezvýsledně mne bodnout do
břicha. - ukrutnost, v níž mu zabránila jen jeho nesmírná
slabost. Na to já, nanejvýš pohněván, zatlačil jsem ho na
okraj lodi a pevným úmyslem, že ho shodím z paluby.
Před tímto osudem byl spasen jedině zákrokem Pe-
tersovým, který přistoupil, rozdělil nás a ptal se, co je
příčinou našeho zápasu. Parker mu ji řekl, nežli jsem
mohl najít prostředek, jak mu v tom zabránit.
Účinek jeho slov byl mnohem hroznější, než jsem před-
pokládal. Jak August, tak Peters, zdálo se, dlouho už
potají měli tutéž příšernost myšlenku, již Parker prostě
jen první z nich vyjádřil; připojili se k němu hned a
naléhali, aby byl návrh hned vykonán. Myslel jsem, že
aspoň jeden z nich dvou bude mít dosti duševní síly, aby
mne podepřel v odporu proti jakémukoli pokusu, vykonat
tak strašný úmysl; a tu pak, s pomocí jednoho z nich
jsem se nebál, že bych nemohl zamezit jeho pro. vedení.
Byl jsem zle zklamán v této své naději, a stalo se
naprosto nutným, abych pomýšlel na vlastní bezpečnost,
ježto by můj další odpor mohl být muži v jejich hrůzném
postavení možná považován za dostatečnou záminku,
aby se ke mně nehezky zachovali v tragedii, jež, jak
jsem věděl, bude co nejdříve odbyta.
Řekl jsem jim tedy, že jsem hotov návrh přijmout, ale
že žádám o odklad jen jedné hodiny, nežli by se zvedla
mlha nás obklopující, kdy bude možná loď, kterou jsme
viděli, znova zas v dohledu. Po velkých nesnázích donutil
jsem je ke slibu, že vyčkají do té doby; a jak jsem před-
pokládal (počal vát náhlý vítr), mlha se zdvihla dřív nežli
uplynula hodina, a jelikož loď se neobjevila, počali jsme
se připravovat k losování.
Pouze s nejvyšším odporem zdržuji se u hrůzného
výjevu, jenž následoval, výjevu, jehož nejmenší podrob-
nosti nemohly být pozdějšími událostmi ani trochu z mé
55
slightest degree from my memory, and whose stern recol-
lection will embitter every future moment of my existence.
Let me run over this portion of my narrative with as much
haste as the nature of the events to be spoken of will per-
mit. The only method we could devise for the terrific lot-
tery, in which we were to take each a chance, was that of
drawing straws. Small splinters of wood were made to an-
swer our purpose, and it was agreed that I should be the
holder. I retired to one end of the hulk, while my poor
companions silently took up their station in the other with
their backs turned toward me. The bitterest anxiety which I
endured at any period of this fearful drama was while I
occupied myself in the arrangement of the lots. There are
few conditions into which man can possibly fall where he
will not feel a deep interest in the preservation of his exis-
tence; an interest momentarily increasing with the frailness
of the tenure by which that existence may be held. But now
that the silent, definite, and stern nature of the business in
which I was engaged (so different from the tumultuous
dangers of the storm or the gradually approaching horrors
of famine) allowed me to reflect on the few chances I had
of escaping the most appalling of deaths -a death for the
most appalling of purposes -every particle of that energy
which had so long buoyed me up departed like feathers
before the wind, leaving me a helpless prey to the most
abject and pitiable terror. I could not, at first, even sum-
mon up sufficient strength to tear and fit together the small
splinters of wood, my fingers absolutely refusing their of-
fice, and my knees knocking violently against each other.
My mind ran over rapidly a thousand absurd projects by
which to avoid becoming a partner in the awful speculation.
I thought of falling on my knees to my companions, and
entreating them to let me escape this necessity; of sud-
denly rushing upon them, and, by putting one of them to
death, of rendering the decision by lot useless -in short, of
every thing but of going through with the matter I had in
hand. At last, after wasting a long time in this imbecile
conduct, I was recalled to my senses by the voice of
Parker, who urged me to relieve them at once from the
terrible anxiety they were enduring. Even then I could not
bring myself to arrange the splinters upon the spot, but
thought over every species of finesse by which I could trick
some one of my fellow-sufferers to draw the short straw, as
it had been agreed that whoever drew the shortest of four
splinters from my hand was to die for the preservation of
the rest. Before any one condemn me for this apparent
heartlessness, let him be placed in a situation precisely
similar to my own.
At length delay was no longer possible, and, with a heart
almost bursting from my bosom, I advanced to the region
of the forecastle, where my companions were awaiting me.
I held out my hand with the splinters, and Peters immedi-
ately drew. He was free -his, at least, was not the shortest;
and there was now another chance against my escape. I
summoned up all my strength, and passed the lots to Au-
gustus. He also drew immediately, and he also was free;
and now, whether I should live or die, the chances were no
more than precisely even. At this moment all the fierceness
of the tiger possessed my bosom, and I felt toward my poor
fellow-creature, Parker, the most intense, the most diaboli-
cal hatred. But the feeling did not last; and, at length, with
a convulsive shudder and closed eyes, I held out the two
remaining splinters toward him. It was fully five minutes
before he could summon resolution to draw, during which
period of heartrending suspense I never once opened my
eyes. Presently one of the two lots was quickly drawn from
my hand. The decision was then over, yet I knew not
whether it was for me or against me. No one spoke, and
still I dared not satisfy myself by looking at the splinter I
held. Peters at length took me by the hand, and I forced
myself to look up, when I immediately saw by the counte-
nance of Parker that I was safe, and that he it was who had
paměti vyhlazeny; krutá upomínka naň otráví navždy
všecky chvíle mé existence. Odbuďme tedy tuto část
mého vyprávění tak rychle, jak jen to povaha událostí, o
nichž budu mluvit, dovolí. Jediný způsob, jímž jsme
mohli provést toto příšerné losování, v němž jsme se
měli pokusit každý o své štěstí, bylo tahání slámek.
Upravili jsme k tomu několik vhodných dřívek a bylo
rozhodnuto, že já je budu držet. Odešel jsem na kraj
lodi, zatím co moji druzi se mlčky postavili na druhý
konec, zády ke mně. Nejpalčivější úzkost, Takou jsem
zažil po dobu trvání tohoto příšerného dramatu, cítil
jsem ve chvíli, kdy jsem rovnal dřívka. Ze všech okol-
ností, do nichž může člověk přijít, velice málo je
takových v nichž nepocítí hluboký zájem o zachování své
existence; a zájem jen stoupá s křehkostí pouta, na
němž existence visí. Tak nyní, kdy mi má tichá,
rozhodná a krutá práce, jíž jsem byl zaměstnán (jinak
než za prudkých nebezpečí vichru, nebo zvolna se
blížících hrůz hladu), dávala myslit na to, jak málo mám
naděje na zachránění před nejpříšernějším způsobem
smrti, - smrti za nejpříšernějším z účelů, -nyní mi celá
má energie, jež mne tak dlouho udržovala, unikla jak
pírko nesené větrem a vydala mne na pospas nejod-
pornější a nejděsivější hrůze. Zprvu jsem neměl ani dost
síly, abych třísky nalámal a srovnal, prsty mi naprosto
vypovídaly službu a kolena se pode mnou klektala. Hla-
vou mi prošlehlo jako blesk na tisíc různých bláhových
plánů, jak se z toho dostat, abych se nemusel zúčastnit
příšerné této hry. Napadlo mne, abych klesl před druhy
na kolena a poprosil je, aby mne ušetřili této nutnosti;
dále zas, abych se na ně rázně vrhl, jednoho zabil a tak
učinil losování bezúčelným; - a zkrátka vše možné. jen
abych se nemusel podrobit věci, již jsem třímal v ruce.
Konečně, stráviv delší dobu tímto bláhovým dumáním,
byl jsem zas přivolán k vědomí Parkerovým hlasem,
který naléhal, abych je hned zprostil příšerné úzkosti,
kterou prožívají. Ale ani pak jsem se nemohl okamžitě
odhodlat srovnat dřívka, ale přemítal o všemožných
úskocích, jak přelstít některého ze svých spolutrpitelů,
aby vytáhl kratší dřívko, neboť bylo umluveno, že kdo si
z mé ruky vytáhne nejkratší, zemře na záchranu
druhých. Ale než mne odsoudíte za tuto tak zřejmou
bezcitnost, představte si sebe v přesně tomtéž
postavení, jako bylo moje.
Konečně už bylo nemožno déle otálet, a tak jsem se s
bušícím srdcem odebral na příď, kde na mna soudruzi
čekali. Nastavil jsem ruku s dřívky a Peters hned táhl.
Byl vysvobozen - jeho dřívko nebylo nejkratší; tím se
ovšem zúžila pravděpodobnost mého vyváznutí. Sebral
jsem všecky své síly a nastavil dlaň Augustovi. I on táhl
ihned a rovněž byl vysvobozen; a teď buď žít nebo zem-
řít, vyhlídky jsem měl zcela přesně tytéž. V té chvíli hruď
se mi naplnila tygří divokostí a já jsem pocítil k svému
ubohému bližnímu, Parketoví, krutou, nejprudší, ďábel-
skou nenávist. Ale tento pocit dlouho nepotrval;
konečně, s křečovitým otřesem a se zavřenýma očima
podal jsem mu obě zbývající dřívka. Uplynulo plných pět
minut, než se odhodlal táhnout, a po celou tu dobu
vzrušujícího napětí jsem neotevřel oči ani jedenkrát. Pak
jedno z dvou dřívek bylo mi z ruky spěšně vytaženo.
Rozhodnutí bylo učiněno, ale .já nevěděl, zda pro mne
anebo proti mně. Nikdo nepromluvil a já se nemohl od.
vážit pohlédnout na dřívko, které jsem držel. Peters mne
konečně vzal za ruku a já se odvážil otevřít oči: viděl
jsem hned podle Parkerovy tváře, že jsem vyvázl a že to
je on, jenž je odsouzen zemřít. Lapaje po vzduchu, padl
jsem bez vědomí na palubu.
56
been doomed to suffer. Gasping for breath, I fell senseless
to the deck.
I recovered from my swoon in time to behold the con-
summation of the tragedy in the death of him who had
been chiefly instrumental in bringing it about. He made no
resistance whatever, and was stabbed in the back by Pe-
ters, when he fell instantly dead. I must not dwell upon the
fearful repast which immediately ensued. Such things may
be imagined, but words have no power to impress the mind
with the exquisite horror of their reality. Let it suffice to say
that, having in some measure appeased the raging thirst
which consumed us by the blood of the victim, and having
by common consent taken off the hands, feet, and head,
throwing them together with the entrails, into the sea, we
devoured the rest of the body, piecemeal, during the four
ever memorable days of the seventeenth, eighteenth, nine-
teenth, and twentieth of the month.
On the nineteenth, there coming on a smart shower which
lasted fifteen or twenty minutes, we contrived to catch
some water by means of a sheet which had been fished up
from the cabin by our drag just after the gale. The quantity
we took in all did not amount to more than half a gallon;
but even this scanty allowance supplied us with compara-
tive strength and hope.
On the twenty-first we were again reduced to the last ne-
cessity. The weather still remained warm and pleasant, with
occasional fogs and light breezes, most usually from N. to
W.
On the twenty-second, as we were sitting close huddled
together, gloomily revolving over our lamentable condition,
there flashed through my mind all at once an idea which
inspired me with a bright gleam of hope. I remembered
that, when the foremast had been cut away, Peters, being
in the windward chains, passed one of the axes into my
hand, requesting me to put it, if possible, in a place of se-
curity, and that a few minutes before the last heavy sea
struck the brig and filled her I had taken this axe into the
forecastle and laid it in one of the larboard berths. I now
thought it possible that, by getting at this axe, we might
cut through the deck over the storeroom, and thus readily
supply ourselves with provisions.
When I communicated this object to my companions, they
uttered a feeble shout of joy, and we all proceeded forth-
with to the forecastle. The difficulty of descending here was
greater than that of going down in the cabin, the opening
being much smaller, for it will be remembered that the
whole framework about the cabin companion-hatch had
been carried away, whereas the forecastle-way, being a
simple hatch of only about three feet square, had remained
uninjured. I did not hesitate, however, to attempt the de-
scent; and a rope being fastened round my body as before,
I plunged boldly in, feet foremost, made my way quickly to
the berth, and at the first attempt brought up the axe. It
was hailed with the most ecstatic joy and triumph, and the
ease with which it had been obtained was regarded as an
omen of our ultimate preservation.
We now commenced cutting at the deck with all the en-
ergy of rekindled hope, Peters and myself taking the axe by
turns, Augustus's wounded arm not permitting him to aid
us in any degree. As we were still so feeble as to be
scarcely able to stand unsupported, and could consequently
work but a minute or two without resting, it soon became
evident that many long hours would be necessary to ac-
complish our task -that is, to cut an opening sufficiently
large to admit of a free access to the storeroom. This con-
sideration, however, did not discourage us; and, working all
night by the light of the moon, we succeeded in effecting
our purpose by daybreak on the morning of the twenty-
third.
Peters now volunteered to go down; and, having made all
arrangements as before, he descended, and soon returned
bringing up with him a small jar, which, to our great joy,
Z mdlob jsem se probral včas, abych spatřil dokončeni
tragedie člověka, který byl hlavním původcem své smrti.
Nijak se nevzpíral a hned byl Petersem bodnut do zad,
že se okamžitě skácel mrtev. Nemohu se zdržet u
příšerného kvasu, jenž následoval. Takového něco lze si
snad představit, ale slova nejsou ničím, aby mohla duši
sdělit onu krajní hrůzu toho, co líčí. Nechť stačí, řeknu-li,
že uhasivše trochu krutou, sžírající žízeň krví své oběti a
oddělivše jednomyslně ruce, nohy a hlavu, jež jsme
hodili s vnitřnostmi do vody, snědli jsme trup těla po
kusech ve čtyřech dnech, nezapomenutelných dnech,
sedmnáctého, osmnáctého, devatenáctého a dvacátáho
onoho měsíce.
Devatenáctého, kdy přišel prudký liják, trvající patnáct,
dvacet minut, podařilo se nám nachytat trochu vody do
prostěradla, jež jsme hákem vylovili z kabiny ihned po
vichru. Voda takto nachytaná nepřesahovala půli galonu,
ale i toto malé množství nám dodalo poměrně dost síly a
naděje.
Jednadvacátého jsme se ocitli opětně v největší bídě.
Počasí bylo neustále teplé a příjemné, občas jen s
mlhami a slabým větrem, který nejčastěji vál od
severozápadu.
Dvaadvacátého, když jsme seděli schouleni k sobě a
chmurně přemítali o svém žalném postavení, pojednou
mi hlavou projel nápad, jenž mne povzbudil jasným
zábleskem naděje. Vzpomněl jsem si, že když jsme strhli
přední stožár, Peters, jenž stál tehdy u lan na větrné
straně, podal mi sekyru a řekl, abych ji schoval, je-li
možno, na bezpečném místě, a že o několik minut dříve,
než hrozná vlna se přihnala na brigu a zatopila ji, odnesl
jsem onu sekyru na příď a uložil ji v jedné z kóji na
levém boku. Nyní mne napadlo, že dostat sekyro, mohli
bychom se palubou prosekat do zásobárny a tak se
zásobit nějakými potravinami.
Sotva jsem svěřil tento plán svým druhům; vyrazili
slabý výkřik radosti a ihned jsme se vydali na příď. Obtíž
sestoupit do kóje byla zde větší než sejít do kabiny, ne-
bol otvor byl o mnoho menší; celý poklop u spustí do
kabiny byl, jak se pamatujete, odplaven, kdežto příďová
spusť, - pouhý otvor, měřící asi tři stopy do čtverce, -
byla neporušena. Neváhal jsem však pokusit se o ses-
tup; a tak, uvázav si provaz kol pasu jako před tím,
spustil jsem se odvážně nohama napřed, hned se dal ke
kóji a po prvém pokusu přišel jsem se sekerou. Uvítali
jsme ji s nejnadšenější radostí a vítězoslávou a snad-
nost, jak jsme ji dostali, měli jsme za dobrou předzvěst
svého konečného vyváznutí.
Hned jsme se jali prosekávat palubu se všemi silami
znovuoživené naděje; střídali jsme se, já a Peters, neboť
Augustova poraněná paže mu nedovolovala, aby nám
pomohl. Jelikož jsme byli stále tak vysíleni, že jsme se
sotva udrželi na nohou, a mohli tedy bez přestávky pra-
covat jen nějakou minutu, bylo brzy jasno, že k dokon-
čení svého úkolu budeme potřebovat práce několika
hodin - to jest, než vysekáme otvor dost široký, aby nám
dovolil přístup do zásobárny. To nás však nikterak neod-
strašilo; pracovali jsme dále celou noc při měsíci, až se
nám konečně podařilo dosáhnout svého cíle, za svítání,
dne třiadvacátého července.
Peters se přihlásil, že se sám spustí, a připraviv všecko
jak dříve, spustil se a brzy vystoupil s malým džbánem,
jenž, k naší veliké radosti, byl plný oliv. Když jsme se o
57
proved to be full of olives. Having shared these among us,
and devoured them with the greatest avidity, we proceeded
to let him down again. This time he succeeded beyond our
utmost expectations, returning instantly with a large ham
and a bottle of Madeira wine. Of the latter we each took a
moderate sup, having learned by experience the pernicious
consequences of indulging too freely. The ham, except
about two pounds near the bone, was not in a condition to
be eaten, having been entirely spoiled by the salt water.
The sound part was divided among us. Peters and Augus-
tus, not being able to restrain their appetite, swallowed
theirs upon the instant; but I was more cautious, and ate
but a small portion of mine, dreading the thirst which I
knew would ensue. We now rested a while from our labors,
which had been intolerably severe.
By noon, feeling somewhat strengthened and refreshed,
we again renewed our attempt at getting up provisions,
Peters and myself going down alternately, and always with
more or less success, until sundown. During this interval we
had the good fortune to bring up, altogether, four more
small jars of olives, another ham, a carboy containing
nearly three gallons of excellent Cape Madeira wine, and,
what gave us still more delight, a small tortoise of the Gal-
lipago breed, several of which had been taken on board by
Captain Barnard, as the Grampus was leaving port, from
the schooner Mary Pitts, just returned from a sealing voy-
age in the Pacific.
In a subsequent portion of this narrative I shall have fre-
quent occasion to mention this species of tortoise. It is
found principally, as most of my readers may know, in the
group of islands called the Gallipagos, which, indeed, derive
their name from the animal -the Spanish word Gallipago
meaning a fresh-water terrapin. From the peculiarity of
their shape and action they have been sometimes called
the elephant tortoise. They are frequently found of an
enormous size. I have myself seen several which would
weigh from twelve to fifteen hundred pounds, although I do
not remember that any navigator speaks of having seen
them weighing more than eight hundred. Their appearance
is singular, and even disgusting. Their steps are very slow,
measured, and heavy, their bodies being carried about a
foot from the ground. Their neck is long, and exceedingly
slender, from eighteen inches to two feet is a very common
length, and I killed one, where the distance from the shoul-
der to the extremity of the head was no less than three feet
ten inches. The head has a striking resemblance to that of a
serpent. They can exist without food for an almost incredi-
ble length of time, instances having been known where
they have been thrown into the hold of a vessel and lain
two years without nourishment of any kind -being as fat,
and, in every respect, in as good order at the expiration of
the time as when they were first put in. In one particular
these extraordinary animals bear a resemblance to the
dromedary, or camel of the desert. In a bag at the root of
the neck they carry with them a constant supply of water.
In some instances, upon killing them after a full year's
deprivation of all nourishment, as much as three gallons of
perfectly sweet and fresh water have been found in their
bags. Their food is chiefly wild parsley and celery, with
purslain, sea-kelp, and prickly pears, upon which latter
vegetable they thrive wonderfully, a great quantity of it
being usually found on the hillsides near the shore wher-
ever the animal itself is discovered. They are excellent and
highly nutritious food, and have, no doubt, been the means
of preserving the lives of thousands of seamen employed in
the whale-fishery and other pursuits in the Pacific.
The one which we had the good fortune to bring up from
the storeroom was not of a large size, weighing probably
sixty-five or seventy pounds. It was a female, and in excel-
lent condition, being exceedingly fat, and having more than
a quart of limpid and sweet water in its bag. This was in-
deed a treasure; and, falling on our knees with one accord,
ně hned rozdělili a snědli s ohromnou hltavostí, spustili
jsme ho zas. Tentokrát dosáhl neobyčejného úspěchu,
vrátiv se okamžitě s velikou šunkou a lahví madeiry. Z
tohoto jsme si jen každý mírně srkli, neboť jsme
zkušeností poznali zhoubné následky nemírného pití.
Celá šunka, krom asi dvou liber u kosti, nebyla k jídlu,
jsouc úplně zkažena slanou vodou. O zdravou část jsme
se podělili. Peters a August, kteří nemohli svou lačnost
ukrotit, zhltli svůj příděl naráz, zatím co já byl opatrnější
a snědl ze svého jen malý kousek, hroze se žízně, jež,
jak jsem věděl, bude následovat. Pak jsme si na chvíli
odpočali po své námaze, jež byla neobyčejně krušná.
V poledne, cítíce se jaksi silnější a občerstvenější, ob-
novili jsme znovu své pokusy dostat zdola potravu, a já
a Peters jsme se střídavě spouštěli, s větším či menším
zdarem, až do západu slunce. Za celou tu dobu podařilo
se nám vylovit celkem další čtyři džbány oliv, další
šunku, baňku, obsahující asi tři galony výborné cape.
madeiry a co nás nejvíce potěšilo, malou želvu z rodu
Galapagos, kterých, když "Grampus" opouštěl přístav,
vzal několik do lodi kapitán Barnard ze škuneru "Mary
Pitts", jenž se zrovna vrátil z lovu na tuleně v Tichém
oceánu.
V následující části svého vyprávění, budu mít dost často
příležitost zmínit se o tomto rodu želv. Jak asi většina
mých čtenářů ví, žijí tyto želvy na souostroví, zvaném
Galapagos, jež odvozuje svůj název právě od to— boto
tvora, neboť španělské "galapago" značí sladkovodní
želvu. Pro zvláštní svůj tvar a pohyb byly někdy nazý—
vány "želvy sloní". Vyskytují se často ve velikostí přímo
obrovské. Sám jsem viděl několik, které vážily dvanáct
až patnáct set liber, ač se nepamatuji, že by kdy který
námořník tvrdil, že viděl kusy větší než osm set. Vzhled
mají divný, až odporný. Lezou velmi zvolna, odměřeně a
těžkopádně, zvedajíce se trupem asi na stopu od země.
Jejich krk je dlouhý a neobyčejně tenký; obyčejná jeho
délka je od osmnácti palců až do dvou stop, ale já zabil
jednu, u níž vzdálenost mezi kořenem krku a vrcholem
hlavy měřila neméně, nežli tři stopy deset palců. Hlava
se podobá podivuhodně hlavě hada. Želva vydrží bez
potravy skoro neuvěřitelnou dobu a jsou známy případy,
kdy byly zavřeny do podpalubí a zůstaly tam dva roky
úplně bez potravy, jsouce po této době tak tučné a
všestranně v nejlepším stavu, jako když tam byly po
prvé uloženy. Jednou věcí se tito podivní tvorové podo-
bají velbloudům pouští. Ve chlopni u kořene krku nosí
stálou zásobu vody. Vyskytly se případy, že když byly
zabity po naprostém nedostatku potravy po celý rok,
bylo v jejich chlopni nalezeno na tři galony naprosto čer-
stvé, sladké vody. Živí se hlavně divokou petrželí a cel-
erem, kuří nohou, mořskou slaměnkou a plody zakrslých
pláňat; na těchto plodech si zvláště pochutnávají všude
na úbočích poblíže pobřeží, kde tyto želvy žijí. Poskytují
výbornou a velmi výživnou potravu a byly prostředkem k
záchraně života tisícům námořníků za lovu velryb a při
jiných příležitostech v Tichém oceánu.
Želva, kterou jsme tak šťastnou náhodou vynesli ze
zásobárny, nebyla z největších, vážíc asi šedesát,
sedmdesát liber. Byla to samice a velmi pěkná, jsouc
nadmíru tučná a majíc ve váčku víc nežli čtvrt galonu
čisté, sladké vody. Byl to učiněný poklad, nad nímž jsme
svorně padli na kolena a vzdali horoucí díky Bohu za tuto
58
we returned fervent thanks to God for so seasonable a re-
lief.
We had great difficulty in getting the animal up through
the opening, as its struggles were fierce and its strength
prodigious. It was upon the point of making its escape from
Peter's grasp, and slipping back into the water, when Au-
gustus, throwing a rope with a slipknot around its throat,
held it up in this manner until I jumped into the hole by the
side of Peters, and assisted him in lifting it out.
The water we drew carefully from the bag into the jug;
which, it will be remembered, had been brought up before
from the cabin. Having done this, we broke off the neck of
a bottle so as to form, with the cork, a kind of glass, hold-
ing not quite half a gill. We then each drank one of these
measures full, and resolved to limit ourselves to this quan-
tity per day as long as it should hold out.
During the last two or three days, the weather having
been dry and pleasant, the bedding we had obtained from
the cabin, as well as our clothing, had become thoroughly
dry, so that we passed this night (that of the twenty-third)
in comparative comfort, enjoying a tranquil repose, after
having supped plentifully on olives and ham, with a small
allowance of the wine. Being afraid of losing some of our
stores overboard during the night, in the event of a breeze
springing up, we secured them as well as possible with
cordage to the fragments of the windlass. Our tortoise,
which we were anxious to preserve alive as long as we
could, we threw on its back, and otherwise carefully fas-
tened.
CHAPTER XIII
JULY 24th. - This morning saw us wonderfully recruited in
spirits and strength. Notwithstanding the perilous situation
in which we were still placed, ignorant of our position, al-
though certainly at a great distance from land, without
more food than would last us for a fortnight even with great
care, almost entirely without water, and floating about at
the mercy of every wind and wave on the merest wreck in
the world, still the infinitely more terrible distresses and
dangers from which we had so lately and so providentially
been delivered caused us to regard what we now endured
as but little more than an ordinary evil -so strictly compara-
tive is either good or ill.
At sunrise we were preparing to renew our attempts at
getting up something from the storeroom, when, a smart
shower coming on, with some lightning, we turn our atten-
tion to the catching of water by means of the sheet we had
used before for this purpose. We had no other means of
collecting the rain than by holding the sheet spread out
with one of the forechain-plates in the middle of it. The
water, thus conducted to the centre, was drained through
into our jug. We had nearly filled it in this manner, when, a
heavy squall coming on from the northward, obliged us to
desist, as the hulk began once more to roll so violently that
we could no longer keep our feet. We now went forward,
and, lashing ourselves securely to the remnant of the wind-
lass as before, awaited the event with far more calmness
than could have been anticipated or would have been imag-
ined possible under the circumstances. At noon the wind
had freshened into a two-reef breeze, and by night into a
stiff gale, accompanied with a tremendously heavy swell.
Experience having taught us, however, the best method of
arranging our lashings, we weathered this dreary night in
tolerable security, although thoroughly drenched at almost
every instant by the sea, and in momentary dread of being
washed off. Fortunately, the weather was so warm as to
render the water rather grateful than otherwise.
July 25th. - This morning the gale had diminished to a
mere ten-knot breeze, and the sea had gone down with it
so considerably that we were able to keep ourselves dry
upon the deck. To our great grief, however, we found that
tak včasnou pomoc.
Podařilo se nám s velkou obtíží protáhnout ji otvorem,
neboť její odpor byl až divoký a síla úžasná. Málem by se
byla Petersovi vyrvala z rukou a vklouzla zpět do vody,
ale August jí hodil smyčku na krk a tak ji zadržel, až
jsem seskočil dolů k Petersovi a pomohl mu ji pak vyt-
lačit.
Vodu jsme jí z chlopně vylili opatrně do džbánu, jejž
jsme, jak jsem řekl, přinesli už před tím z kabiny. Když
jsme to vykonali, urazili jsme hrdlo u láhve, které pak se
zátkou tvořilo jakousi sklenici s obsahem necelé osminy
pinty. Pak jsme hned každý vypili jednu tuto mírku a
usnesli se, že se omezíme na to množství denně, pokud
voda vystačí.
Po několik posledních dnů bylo počasí suché a pěkné, a
pokrývky, nalezené v kabině, i šaty, byly už úplně suché,
takže jsme tuto noc (to jest na třiadvacátý červenec)
strávili v poměrném pohodlí a užívali klidného odpočinku
po hojné večeři, skládající se z oliv a šunky a trochy
vina. Jelikož jsme však zněli strach, abychom neztratili
přes noc své zásoby tím, že by byly, kdyby přišel vítr,
smeteny přes palubu, připoutali jsme je co nejlíp
provazy ke zbytkem vratidla. Želvu, již jsme chtěli
zachovat živou pokud možno nejdéle, položili jsme na
hřbet a pečlivě uvázali.
XIII.
24. července. - Jitro nás zastihlo velice osvěženy na
duchu i těle. Přes nebezpečné postavení, v němž jsme
stále byli, nevědouce vůbec, kde jsme, ač jsme měli jis-
totu, že jsme jistě velmi daleko od břehu, žijíce ze
zásob, jež nám při největší šetrnosti mohly vydržet
nanejvýš čtrnáct dní, skoro docela bez vody a plujíce
sem a tam, vydáni na pospas kdejakým větrům neb
vlnám, na nejbídnějším vraku, jejž kdy svět viděl, - přes
to vše nekonečně horší strasti a nebezpečí, z nichž jsme
nedávno dík Bohu vyvázli, nutily nás hledět na dnešní
své trampoty jako na pouhou a zcela běžnou nehodu, -.
tak svrchovaně relativní je každé dobro i zlo.
Za východu slunce chystali jsme se opět obnovit své
pokusy a dostat něco ze zásobárny; ale tu přišel velmi
prudký liják se slabým blýskáním, a tak jsme veškeru
pozornost obrátili k tomu, abychom nachytali vody do
prostěradla, jak jsme učinili už jednou za stejným
účelem. Neměli jsme k tomu jiného prostředku, než že
jsme prostřeli prostěradlo a do středu dali jednu z navi-
jákových klapek. Vodou, takto do středu sehnanou,
naplnili jsme džbán. Byl už skoro plný, když se od severu
přihnal prudký vítr, a přinutil nás práce nechat, neboť
trup lodi se opět počal prudce kymácet, takže jsme se
nemohli udržet na nohou. Odebrali jsme se tedy na příď
a připoutavše se pevné ke zbytkům vratidla, čekali jsme
další události o mnoho klidněji, než by kdo tušil či před-
vídal v podobném stavu. V poledne vítr prudce zesílil a v
noci se změnil v ostrou vichřici s velmi rozbouřeným
mořem. Znajíce ze zkušenosti nejvýhodnější způsob
upoutáni, ztrávili jsme tuto temnou noc ve snesitelné
bezpečnosti, ačkoli jsme skoro stále byli zaplavováni
vlnami a měli ustavičně strach, že budem spláchnuti do
moře. Na štěstí bylo tak teplo, že nám byla voda spíš
příjemná, nežli nepříjemná.
25. července. - Dnes ráno vichr polevil, změniv se ve
vítr o rychlosti deseti uzlů a moře se tak utišilo, že jsme
se na palubě mohli udržet v suchu. Ke svému velkému
žalu jsme však poznali, že dva džbány s olivami a celá
59
two jars of our olives, as well as the whole of our ham, had
been washed overboard, in spite of the careful manner in
which they had been fastened. We determined not to kill
the tortoise as yet, and contented ourselves for the present
with a breakfast on a few of the olives, and a measure of
water each, which latter we mixed half and half, with wine,
finding great relief and strength from the mixture, without
the distressing intoxication which had ensued upon drinking
the port. The sea was still far too rough for the renewal of
our efforts at getting up provision from the storeroom.
Several articles, of no importance to us in our present
situation, floated up through the opening during the day,
and were immediately washed overboard. We also now
observed that the hulk lay more along than ever, so that
we could not stand an instant without lashing ourselves. On
this account we passed a gloomy and uncomfortable day.
At noon the sun appeared to be nearly vertical, and we had
no doubt that we had been driven down by the long succes-
sion of northward and northwesterly winds into the near
vicinity of the equator. Toward evening saw several sharks,
and were somewhat alarmed by the audacious manner in
which an enormously large one approached us. At one
time, a lurch throwing the deck very far beneath the water,
the monster actually swam in upon us, floundering for
some moments just over the companion-hatch, and striking
Peters violently with his tail. A heavy sea at length hurled
him overboard, much to our relief. In moderate weather we
might have easily captured him.
July 26th. - This morning, the wind having greatly abated,
and the sea not being very rough, we determined to renew
our exertions in the storeroom. After a great deal of hard
labor during the whole day, we found that nothing further
was to be expected from this quarter, the partitions of the
room having been stove during the night, and its contents
swept into the hold. This discovery, as may be supposed,
filled us with despair.
July 27th. - The sea nearly smooth, with a light wind, and
still from the northward and westward. The sun coming out
hotly in the afternoon, we occupied ourselves in drying our
clothes. Found great relief from thirst, and much comfort
otherwise, by bathing in the sea; in this, however, we were
forced to use great caution, being afraid of sharks, several
of which were seen swimming around the brig during the
day.
July 28th. - Good weather still. The brig now began to lie
along so alarmingly that we feared she would eventually
roll bottom up. Prepared ourselves as well as we could for
this emergency, lashing our tortoise, waterjug, and two
remaining jars of olives as far as possible over to the wind-
ward, placing them outside the hull below the main-chains.
The sea very smooth all day, with little or no wind.
July 29th. - A continuance of the same weather. Augus-
tus's wounded arm began to evince symptoms of mortifica-
tion. He complained of drowsiness and excessive thirst, but
no acute pain. Nothing could be done for his relief beyond
rubbing his wounds with a little of the vinegar from the
olives, and from this no benefit seemed to be experienced.
We did every thing in our power for his comfort, and treb-
led his allowance of water.
July 30th. - An excessively hot day, with no wind. An
enormous shark kept close by the hulk during the whole of
the forenoon. We made several unsuccessful attempts to
capture him by means of a noose. Augustus much worse,
and evidently sinking as much from want of proper nour-
ishment as from the effect of his wounds. He constantly
prayed to be relieved from his sufferings, wishing for noth-
ing but death. This evening we ate the last of our olives,
and found the water in our jug so putrid that we could not
swallow it at all without the addition of wine. Determined to
kill our tortoise in the morning.
July 31st. - After a night of excessive anxiety and fatigue,
šunka byly s paluby spláchnuty, ač jsme je pečlivě
uvázali. Tu jsme se rozhodli, že ihned zabijem želvu, ale
k snídaní jsme se prozatím spokojili trochou oliv a malou
mírkou vody, kterou jsme na polovic smíchali s vínem,
shledavše, že nám tato směs přináší osvěžující posílení,
bez onoho neblahého opilství, jež následovalo po nedáv-
ném požití porta. Moře bylo stále bouřlivé než abychom
mohli obnovit své pokusy, dostat potravu ze zásobárny.
Otvorem kabiny vyplavalo pouze několik předmětů, pro
nás v nynějším postavení bezvýznamných a byly
okamžitě spláchnuty s paluby. Rovněž jsme zpozorovali,
že trup byl mnohem víc nakloněn než dříve, takže jsme
nemohli ani chvíli postát, aniž bychom se něčeho ne-
drželi. Následkem toho jsme ztrávili chmurný, ne-
příjemný den. V poledne se slunce objevilo takřka kolmo
nad našimi hlavami, nebylo tedy nejmenší pochyby, že
jsme byli severními a severozápadními větry postupně
zahnáni až někam k rovníku. K večeru jsme spatřili ně-
kolik žraloků a byli poněkud poplašeni drzostí, s níž se
jeden ohromný k nám přiblížil. V jednom okamžiku, když
výkyv ponořil palubu hluboko pod volu, netvor přeplaval
přímo nad námi, mrskaje sebou po několik vteřin nad
spustí a udeřiv Peterse prudce ocasem. Konečně ho ve-
liká vlna smetla, k naší veliké úlevě, s paluby. Za mírně-
jšího počasí byli bychom ho snadno mohli chytit.
26. července. - Dnes ráno, jelikož vítr velmi polevil a
moře nebylo příliš rozbouřeno, rozhodli jsme se pokračo-
vat ve svých pokusech v zásobárně. Po dlouhé lopotě,
trvající celý den, konečně jsme seznali, že z těchto míst
už nemůžem víc očekávat, jelikož pažení komory se v
noci propadlo a její obsah se probořil do podpalubí.
Takový objev, lze si představit, naplnil nás zoufalstvím.
27. července. - Moře skoro hladké s mírným větrem,
stále severozápadním. Odpoledne počalo slunce opravdu
pražit a tak jsme se zaměstnávali sušením šatů. Žízeň
hodně polevila a nad to jsme se značně osvěžili koupeli v
moři; při té však musili jsme býti velmi opatrní na
žraloky, jichž jsme během dne viděli v okolí brigy ně.
kolik.
28. července. - Stále krásné počasí. Briga se počala tak
povážlivě nahýbat, že jsme už trnuli hrůzou, aby se ne-
překotila dnem vzhůru. Na tuto okolnost jsme se připra-
vili co nejlíp jsme uměli, přivázavše svoji želvu, džbán
vody a oba zbývající džbány s olivami co nejdále na
návětrné straně, umístivše je vně trupu pod hlavní
řetězy. Celý den moře velmi hladké se slabým větrem či
bezvětřím.
29. července. - Stále totéž počasí. Augustova poraněná
paže počala jevit příznaky mrtvolnosti. Stěžoval si na
ospalost a hroznou žízeň, ale na žádné veliké bolesti.
Nemohli jsme udělat k jeho úlevě ničeho, jen jsme mu
třeli rány trochou octa z oliv, z čehož, jak se zdálo, ne-
měl žádného prospěchu. Dělali jsme všechno, co bylo v
naši moci, k jeho pohodlí a ztrojnásobili mu příděl vody.
30. července. - Nesmírně horký den, bez větru.
Ohromný žralok se držel u samého trupu celé dopoledne.
Učinili jsme několik marných pokusů ulovit ho pomocí
smyčky. Augustovi se velmi přitížilo, zřejmě slábl jak
nedostatkem jídla, tak následkem zranění. Prosil nás
stále, abychom ho vysvobodili z jeho strastí, a toužil jen
po smrti. Večer jsme snědli poslední olivy a vodu ve
džbánu našli tak zkaženou, že ji vůbec nebylo možno pít
bez vína. Rozhodli jsme se, zabít ráno želvu.
31. července. - Po noci příšerné tísně a úzkosti pro nak-
60
owing to the position of the hulk, we set about killing and
cutting up our tortoise. He proved to be much smaller than
we had supposed, although in good condition, -the whole
meat about him not amounting to more than ten pounds.
With a view of preserving a portion of this as long as possi-
ble, we cut it into fine pieces, and filled with them our three
remaining olive jars and the wine-bottle (all of which had
been kept), pouring in afterward the vinegar from the ol-
ives. In this manner we put away about three pounds of the
tortoise, intending not to touch it until we had consumed
the rest. We concluded to restrict ourselves to about four
ounces of the meat per day; the whole would thus last us
thirteen days. A brisk shower, with severe thunder and
lightning, came on about dusk, but lasted so short a time
that we only succeeded in catching about half a pint of wa-
ter. The whole of this, by common consent, was given to
Augustus, who now appeared to be in the last extremity.
He drank the water from the sheet as we caught it (we
holding it above him as he lay so as to let it run into his
mouth), for we had now nothing left capable of holding
water, unless we had chosen to empty out our wine from
the carboy, or the stale water from the jug. Either of these
expedients would have been resorted to had the shower
lasted.
The sufferer seemed to derive but little benefit from the
draught. His arm was completely black from the wrist to
the shoulder, and his feet were like ice. We expected every
moment to see him breathe his last. He was frightfully
emaciated; so much so that, although he weighed a hun-
dred and twenty-seven pounds upon his leaving Nantucket,
he now did not weigh more than forty or fifty at the far-
thest. His eyes were sunk far in his head, being scarcely
perceptible, and the skin of his cheeks hung so loosely as to
prevent his masticating any food, or even swallowing any
liquid, without great difficulty.
August 1st. - A continuance of the same calm weather,
with an oppressively hot sun. Suffered exceedingly from
thirst, the water in the jug being absolutely putrid and
swarming with vermin. We contrived, nevertheless, to swal-
low a portion of it by mixing it with wine; our thirst, how-
ever, was but little abated. We found more relief by bathing
in the sea, but could not avail ourselves of this expedient
except at long intervals, on account of the continual pres-
ence of sharks. We now saw clearly that Augustus could not
be saved; that he was evidently dying. We could do nothing
to relieve his sufferings, which appeared to be great. About
twelve o'clock he expired in strong convulsions, and without
having spoken for several days. His death filled us with the
most gloomy forebodings, and had so great an effect upon
our spirits that we sat motionless by the corpse during the
whole day, and never addressed each other except in a
whisper. It was not until some time after dark that we took
courage to get up and throw the body overboard. It was
then loathsome beyond expression, and so far decayed
that, as Peters attempted to lift it, an entire leg came off in
his grasp. As the mass of putrefaction slipped over the ves-
sel's side into the water, the glare of phosphoric light with
which it was surrounded plainly discovered to us seven or
eight large sharks, the clashing of whose horrible teeth, as
their prey was torn to pieces among them, might have been
heard at the distance of a mile. We shrunk within ourselves
in the extremity of horror at the sound.
August 2d. - The same fearfully calm and hot weather. The
dawn found us in a state of pitiable dejection as well as
bodily exhaustion. The water in the jug was now absolutely
useless, being a thick gelatinous mass; nothing but fright-
ful-looking worms mingled with slime. We threw it out, and
washed the jug well in the sea, afterward pouring a little
vinegar in it from our bottles of pickled tortoise. Our thirst
could now scarcely be endured, and we tried in vain to re-
lieve it by wine, which seemed only to add fuel to the
flame, and excited us to a high degree of intoxication. We
lonění lodi, usmrtili jsme a rozsekali želvu. Ukázalo se,
že je mnohem menší než jsme čekali, ač byla pěkná; -
všeho masa na ní nebylo více než deset liber. Chtějíce si
část uchovat co nejdéle, rozřezali jsme ji na malé řízky,
jimiž jsme naplnili tři zbylé džbány od oliv a láhev od
vína (jež jsme všecky uschovali), nalivše na všecko octa
od oliv. Takovým způsobem dali jsme stranou asi tři libry
želvího masa a rozhodnutím, že se ho netkneme, dokud
nesníme zbytek. Usnesli jsme se omezit se asi na čtyři
unce masa denně a s celou zásobou vystačit třináct dní.
Sotva se sešeřilo, přišel silný liják s prudkým hromobitím
a blesky, ale trval tak krátce, že se nám zdařilo nachytat
asi jen půl pinty vody. Všechna byla jednomyslně
darována Augustovi, jenž, jak se zdálo, byl skoro v
posledním tažení. Pil vodu přímo z pokrývky, jak jsme ji
chytali (držíce ji nad ním, jak ležel, tak, aby mu voda
tekla přímo do úst), neboť jsme neměli v čem ji
uschovat, leda bychom buď vyprázdnili víno z baňky,
nebo zkaženou vodu ze džbánu. Kdyby liják trval déle;
jistě bychom jedno z obého udělali.
Trpící, zdálo se, cítil jen nepatrnou úlevu z napití. Paže
mu úplně zčernala od zápěstí až k rameni a nohy byly
jak led. Čekali jsme každou chvíli, že vydechne naposled.
Byl strašně vyhublý, tolik, že, ač při svém odjezdu z
Nantucketu vážil stosedmadvacet liber, neměl nyní více
než čtyřicet, nanejvýš padesát. Oči měl hluboko zapadlé,
takže jsme je sotva viděli, a kůže s tváří mu visela tak
volně, že ani nemohl žvýkat své jídlo, ba ani doušek
polknout bez velikých potíží.
1. srpna. - Stále totéž klidné počasí s velmi pražícím
sluncem. Hrozně jsme trpěli žízní, neboť voda ve džbánu
byla naprosto shnilá a hemžila se hmyzem. Nicméně se
nám přece podařilo trochu jí spolknout s přimíšeným
vínem; žízeň se však jen nepatrně zmírnila. Mnohem
více úlevy jsme našli v koupeli v moři, jíž jsme si mohli
však dopřát jen ve dlouhých přestávkách pro stálou
přítomnost žraloků. Nyní jsme viděli zřejmě, že August
už zachráněn nebude, - že zřejmě umírá. Nemohli jsme
mu praničím zmírnit jeho utrpení, jež, jak se zdálo, bylo
ohromné. Asi ve dvanáct hodin zesnul za prudkých křečí
a aniž řekl slova po několik hodin. Jeho smrt nás naplnila
nejchmurnějšími tuchami a měla na naše duše tak veliký
účinek, že jsme u mrtvoly proseděli celý den, aniž jsme
na sebe promluvili, leda šeptem. Teprve za soumraku
jsme se zas vzmužili, vstali a shodili mrtvolu do moře.
Byla co nejodpornější a tak prohnilá, že, když se Peters
pokusil ji zdvihnout, zůstala mu v rukou celá noha. Když
hnilobná hmota padla podél lodního boku do vody, záře
fosforového světélkování, jež ji obklopovalo, nám jasně
ukázala sedm až osm ohromných žraloků, jejichž
příšerné klapání zubů, jak se o kořist rvali, bylo slyšet na
míli vzdálenosti. Oba jsme se při tom zvuku do hloubi
otřásli.
2. srpna. - Stále totéž strašlivě klidné a parné počasí.
Ráno nás stihlo ve stavu žalostné sklíčenosti, jakož i
tělesné vyčerpanosti. Voda ve džbánu byla naprosto k
nepotřebě, změnivši se v hustou, klihovatou hmotu, -
nic, nežli směs odporných červů a slizu. Vylili jsme ji a
džbán pečlivě vypláchli v moři, nalivše doň potom trochu
octa z lahví, v nichž byla naložena želva. Žízeň už nebylo
lze vydržet a marně jsme se snažili uhasit ji vínem, jež
jako by jen do ohně přilévalo olej, a jen nás přivádělo do
stavu silného opilství. Pak jsme se pokusili zmírnit své
61
afterward endeavoured to relieve our sufferings by mixing
the wine with seawater; but this instantly brought about
the most violent retchings, so that we never again at-
tempted it. During the whole day we anxiously sought an
opportunity of bathing, but to no purpose; for the hulk was
now entirely besieged on all sides with sharks -no doubt the
identical monsters who had devoured our poor companion
on the evening before, and who were in momentary expec-
tation of another similar feast. This circumstance occa-
sioned us the most bitter regret and filled us with the most
depressing and melancholy forebodings. We had experi-
enced indescribable relief in bathing, and to have this re-
source cut off in so frightful a manner was more than we
could bear. Nor, indeed, were we altogether free from the
apprehension of immediate danger, for the least slip or
false movement would have thrown us at once within reach
of those voracious fish, who frequently thrust themselves
directly upon us, swimming up to leeward. No shouts or
exertions on our part seemed to alarm them. Even when
one of the largest was struck with an axe by Peters and
much wounded, he persisted in his attempts to push in
where we were. A cloud came up at dusk, but, to our ex-
treme anguish, passed over without discharging itself. It is
quite impossible to conceive our sufferings from thirst at
this period. We passed a sleepless night, both on this ac-
count and through dread of the sharks.
August 3d. - No prospect of relief, and the brig lying still
more and more along, so that now we could not maintain a
footing upon deck at all. Busied ourselves in securing our
wine and tortoise-meat, so that we might not lose them in
the event of our rolling over. Got out two stout spikes from
the forechains, and, by means of the axe, drove them into
the hull to windward within a couple of feet of the water,
this not being very far from the keel, as we were nearly
upon our beam-ends. To these spikes we now lashed our
provisions, as being more secure than their former position
beneath the chains. Suffered great agony from thirst during
the whole day -no chance of bathing on account of the
sharks, which never left us for a moment. Found it impossi-
ble to sleep.
August 4th. - A little before daybreak we perceived that
the hulk was heeling over, and aroused ourselves to pre-
vent being thrown off by the movement. At first the roll
was slow and gradual, and we contrived to clamber over to
windward very well, having taken the precaution to leave
ropes hanging from the spikes we had driven in for the pro-
vision. But we had not calculated sufficiently upon the ac-
celeration of the impetus; for, presently the heel became
too violent to allow of our keeping pace with it; and, before
either of us knew what was to happen, we found ourselves
hurled furiously into the sea, and struggling several fath-
oms beneath the surface, with the huge hull immediately
above us.
In going under the water I had been obliged to let go my
hold upon the rope; and finding that I was completely be-
neath the vessel, and my strength nearly exhausted, I
scarcely made a struggle for life, and resigned myself, in a
few seconds, to die. But here again I was deceived, not
having taken into consideration the natural rebound of the
hull to windward. The whirl of the water upward, which the
vessel occasioned in Tolling partially back, brought me to
the surface still more violently than I had been plunged
beneath. Upon coming up I found myself about twenty
yards from the hulk, as near as I could judge. She was ly-
ing keel up, rocking furiously from side to side, and the sea
in all directions around was much agitated, and full of
strong whirlpools. I could see nothing of Peters. An oil-cask
was floating within a few feet of me, and various other arti-
cles from the brig were scattered about.
My principal terror was now on account of the sharks,
which I knew to be in my vicinity. In order to deter these, if
possible, from approaching me, I splashed the water vigor-
strasti tím, že jsme své víno míchali mořskou vodou; ale
jelikož nám to způsobovalo silná dávení, nikdy jsme to
už nezkoušeli. Celý den jsme úzkostlivě čekali na příleži-
tost k vykoupání, ale marně; neboť trup lodi byl se všech
stran obklíčen žraloky, - jistě že týmiž netvory, kteří
včera večer pozřeli našeho ubohého druha a nyní co
chvíli čekali na nové takové hody. Tato věc nám způso-
bila veliký zármutek a naplnila nás velice tesknými,
smutnými tuchami. Měli jsme zkušenost, že koupel nám
přinese nevylíčitelnou úlevu, a nyní vědomí, že jsme
tímto hrozným způsobem zbaveni jejího blahého účinku,
bylo nesnesitelné. Krom toho nebyli jsme úplně prosti
ani bázně před okamžitým nebezpečím, neboť nejmenší
sklouznutí nebo neopatrný pohyb, mohly nás rázem u—
vrhnout mezi tyto žravé ryby, jež se na nás přímo
vrhaly, plovouce na závětrné straně. Všechny naše křiky
a chování je nijak neplašily. Dokonce, když jeden
ohromný žralok dostal od Peterse ránu sekerou a byl
vážně poraněn, nepřestal a stále se rval k místu, kde
jsme byli. Za šera přišel mrak, ale k naší ohromné lítosti,
z něho nezapršelo. Je zcela nemožno pochopit muka, jež
jsme v té době vytrpěli žízní. Noc jsme tak ztrávili beze
spánku, jednak pro žízeň, jednak ze strachu před
žraloky.
3. srpna. - Nejmenší pomyšlení na záchranu, briga se
ještě víc nakláněla, takže jsme se na palubě nemohli
vůbec už ani postavit. Zaměstnávali jsme se připev-
ňováním vína a želvího masa, abychom je neztratili,
kdyby se loď překotila. Vytrhli jsme dva silné hřeby z
předních navijáků a sekerou je zarazili do návětrného
boku trupu, asi dvě stopy nad hladinou; bylo to nedaleko
kýlu, neboť kraj paluby ležel už skoro u samé vody. Na
tyto břehy jsme pak přivázali své zásoby, jež tu byly
uloženy bezpečněji, než dříve pod řetězy. Celý den jsme
trpěli smrtelnou trýzeň žízní, - na koupání ani pomyšlení
pro žraloky, kteří nás na chvíli neopouštěli. Spát bylo
naprosto nemožno.
4. srpna. - Nedlouho před jitrem jsme zpozorovali, že se
loď převrací a tak jsme vstali, abychom se uchránili a
nebyli strženi dolů pohybem. Zprvu, za volného,
znenáhlého otáčení trupu, se nám podařilo přelézt k
návětrné straně velmi dobře, neboť jsme z opatrnosti
nechali spuštěny provazy od. hřebů, které jsme zarazili,
abychom na ně pověsili své zásoby. Ale nepočítali jsme
dosti se zrychlením pohybu; a kýl se pojednou počal
stáčet velmi prudce, než abychom mu mohli stačit; a
nežli jsme mohli předvídat, co se stane, byli jsme prudce
strženi do moře a zmítali se několik sáhů pod hladinou, a
obrovskou lodí přímo nad námi.
Za potápění byl jsem nucen pustit se provazu a poznav,
že jsem úplně pod lodí a mé síly že jsou vyčerpány,
nesnažil jsem se už ani se zachránit, odevzdav se po
několik vteřin zcela smrti. Ale v tom jsem byl opětně
zklamán, nemysle na přirozený odraz lodi k návětrné
straně. Vířivý proud vody, ženoucí se vzhůru, způsobil,
že se loď přehoupla částečně nazpět a vynesl mne na
.hladinu ještě prudčeji, než jsem byl ponořen dolů. Když
jsem se ocitl nahoře, viděl jsem, že jsem, pokud mohu
soudit, asi dvacet yardů od lodi. Byla kýlem vzhůru,
prudce se kývají se strany na stranu a moře kolem se
velice vlnilo a bylo plno dosti silných vírů. Peterse jsem
vůbec nemohl spatřit. Na několik stop ode mne ploval
sud od oleje a porůznu tu a tam několik jiných předmětů
z brigy.
Největší hrůzou mi nyní byli žraloci, kteří, jak jsem vě-
děl, byli blízko. Abych je pokud lze odstrašil, aby se ne-
přibližovali, plácal jsem ze všech sil do vody rukama .i
62
ously with both hands and feet as I swam towards the hulk,
creating a body of foam. I have no doubt that to this expe-
dient, simple as it was, I was indebted for my preservation;
for the sea all round the brig, just before her rolling over,
was so crowded with these monsters, that I must have
been, and really was, in actual contact with some of them
during my progress. By great good fortune, however, I
reached the side of the vessel in safety, although so utterly
weakened by the violent exertion I had used that I should
never have been able to get upon it but for the timely as-
sistance of Peters, who, now, to my great joy, made his
appearance (having scrambled up to the keel from the op-
posite side of the hull), and threw me the end of a rope -
one of those which had been attached to the spikes.
Having barely escaped this danger, our attention was now
directed to the dreadful imminency of another -that of ab-
solute starvation. Our whole stock of provision had been
swept overboard in spite of all our care in securing it; and
seeing no longer the remotest possibility of obtaining more,
we gave way both of us to despair, weeping aloud like chil-
dren, and neither of us attempting to offer consolation to
the other. Such weakness can scarcely be conceived, and to
those who have never been similarly situated will, no
doubt, appear unnatural; but it must be remembered that
our intellects were so entirely disordered by the long course
of privation and terror to which we had been subjected,
that we could not justly be considered, at that period, in
the light of rational beings. In subsequent perils, nearly as
great, if not greater, I bore up with fortitude against all the
evils of my situation, and Peters, it will be seen, evinced a
stoical philosophy nearly as incredible as his present child-
like supineness and imbecility -the mental condition made
the difference.
The overturning of the brig, even with the consequent loss
of the wine and turtle, would not, in fact, have rendered
our situation more deplorable than before, except for the
disappearance of the bedclothes by which we had been
hitherto enabled to catch rainwater, and of the jug in which
we had kept it when caught; for we found the whole bot-
tom, from within two or three feet of the bends as far as
the keel, together with the keel itself, thickly covered with
large barnacles, which proved to be excellent and highly
nutritious food. Thus, in two important respects, the acci-
dent we had so greatly dreaded proved to be a benefit
rather than an injury; it had opened to us a supply of provi-
sions which we could not have exhausted, using it moder-
ately, in a month; and it had greatly contributed to our
comfort as regards position, we being much more at ease,
and in infinitely less danger, than before.
The difficulty, however, of now obtaining water blinded us
to all the benefits of the change in our condition. That we
might be ready to avail ourselves, as far as possible, of any
shower which might fall we took off our shirts, to make use
of them as we had of the sheets -not hoping, of course, to
get more in this way, even under the most favorable cir-
cumstances, than half a gill at a time. No signs of a cloud
appeared during the day, and the agonies of our thirst were
nearly intolerable. At night, Peters obtained about an hour's
disturbed sleep, but my intense sufferings would not permit
me to close my eyes for a single moment.
August 5th. - To-day, a gentle breeze springing up carried
us through a vast quantity of seaweed, among which we
were so fortunate as to find eleven small crabs, which af-
forded us several delicious meals. Their shells being quite
soft, we ate them entire, and found that they irritated our
thirst far less than the barnacles. Seeing no trace of sharks
among the seaweed, we also ventured to bathe, and re-
mained in the water for four or five hours, during which we
experienced a very sensible diminution of our thirst. Were
greatly refreshed, and spent the night somewhat more
comfortably than before, both of us snatching a little sleep.
August 6th. - This day we were blessed by a brisk and
nohama, když jsem plaval k lodi, a nadělal tak spoustu
pěny. Jsem jist, že jen tomu prostředku, třeba prostému,
měl jsem co děkovat za své zachránění; neboť kol dokola
brigy, než se překotila, moře se těmito netvory hemžilo
a bylo pravděpodobno, ba jisto, že jsem na některého za
této cesty též narazil. Ale k svému velkému štěstí jsem
doplaval bezpečně, ač jsem byl tak krajně zesláblý
námahou, již jsem vynaložil, že bych nebyl nikdy
schopen dostat se na trup, nebýt včasné pomoci Pe-
tersovy, jenž se ihned k mé veliké radosti objevil (vy-
drápav se na kýl a druhé strany),, a hodil mi konec
provazu, - z těch, které byly přivázány ke hřebům.
Sotva jsme tak těsně vyvázli z tohoto nebezpečí, byla
naše pozornost upoutána k jiné hrůzné okolnosti, k
naprosté smrti hladem. Naše všecky zásoby, ač jsme je
tak pečlivě přivázali, byly strženy do moře; a jelikož
jsme neviděli pražádné možnosti opatřit si jiné, byli jsme
oba zmoženi zoufalstvím a dali se do pláče, jako malé
děti, nepokoušejíce se ani navzájem se utěšit. Tato naše
slabost bude snad stěží pochopena a těm, kdo nic
takového dosud nezažili, bude se zdát asi nepřirozenou;
ale je nutno si pomyslet, že jsme měli ducha tak nenor-
málního vším svým dlouhým strádáním a hrůzou, jimž
jsme byli vydáni, že jsme v té době nemohli ani být
považováni za rozumné bytosti. V příštích nebezpečích,
jistě tak velikých, ne-li větších, vzdoroval jsem statečně
všem nesnázím svého po. stavení a Peters, jak poznáte,
ukázal stoický klid takřka stejně neuvěřitelný, jako ten-
tokrát jeho dětinská tupost a hloupost; - tento rozdíl měl
svou příčinu v rozdílném duševním stavu.
Překocení brigy a s ním spojená ztráta vína a želvího
masa vlastně náš stav proti dřívějšku nijak nezhoršily,
leda, že jsme tím přišli též o lodní přikrývky, jimiž jsme
dřív byli schopni chytat dešťovou vodu, a o džbán, v
němž jsme ji po nachytání uschovávali; spatřili jsme, že
celé dno lodi, na dvě, tři stopy od krajů paluby až ke
kýlu, je hustě pokryto velkými škeblemi, jež byly výbor-
nou a velmi výživnou potravou. Tak nám byla nehoda, jíž
jsme se tak báli, ve dvojím směru spíš na prospěch, nežli
na škodu: dala nám zásobu potravy, již jsme, jednajíce
šetrně, nemohli vyčerpat ani za měsíc; a pak nám
značně prospěla i v našem pohodlí, neboť jsme byli teď
mnohem líp položeni a byli vydáni nekonečně méně ne-
bezpečí nežli před tím.
Ale nesnadnost, jak si obstarat pitnou vodu, nás činila
slepými k dobrodiním, vzniklým ze změny našeho stavu.
Abychom byli připraveni využít co nejvíc dešťů, jež
mohly přijít, svlékli jsme se z košil, abychom jich mohli
užít jako prostěradel, - ač jsme nedoufali, že bychom
tímto způsobem získali, i za nejlepších okolností, víc
nežli osminu pinty najednou. Ale po mracích nebylo celý
den stopy a žízeň nás trýznila nesnesitelně. V noci Peters
asi hodinu neklidně usnul, ale mně těžké starosti nedaly
zamhouřit oka ani na chvíli.
5. srpna. - Přišel mírný vítr a hnal nás ohromnou spous-
tou chaluh, v nichž jsme šťastně našli jedenáct drobných
krabů, kteří nám dali výborné jídlo. Jelikož jejich
skořápky byly docela měkké, jedli jsme je celé a poznali,
že dráždí žízeň o mnoho méně než škeble. Nevidouce
mezi chaluhami stopy po žralocích, odvážili jsme se i
vykoupání a zůstali ve vodě čtyři, pět hodin, čímž jsme
citelně zmenšili svou žízeň. Velmi osvěženi, ztrávili jsme
svou noc jaksi příjemněji, než včera, neboť jsme si oba
trochu zdřímli.
6. srpna. - Tento den přinesl nám požehnání v podobě
63
continual rain, lasting from about noon until after dark. delšího prudkého deště, jenž trval od poledne až přes
Bitterly did we now regret the loss of our jug and carboy; soumrak. Jak trpce jsme litovali ztráty džbánu i baňky,
for, in spite of the little means we had of catching the wa- neboť, ač jsme měli jen ubohé prostředky k nachytání
ter, we might have filled one, if not both of them. As it was, vody, mohli jsme naplnit, ne-li obě, aspoň jednu z obou
we contrived to satisfy the cravings of thirst by suffering nádob. Takto však se nám podařilo aspoň ukojit žhavost
the shirts to become saturated, and then wringing them so své žízně tak, že jsme nechali košile namoknout a pak je
as to let the grateful fluid trickle into our mouths. In this ždímali, aby nám blahodárná tekutina tekla do úst.
occupation we passed the entire day. Takovým zaměstnáním jsme ztrávili celý den.
August 7th. - Just at daybreak we both at the same instant 7. srpna. - Za jitra jsme oba najednou spatřili plachtu
descried a sail to the eastward, and evidently coming to- na východě, která plula zřejmě směrem k nám! Takový
wards us! We hailed the glorious sight with a long, although nádherný pohled jsme pozdravili dlouhým, ač slabým
feeble shout of rapture; and began instantly to make every výkřikem nadšení; a hned jsme počali dávat všemožná
signal in our power, by flaring the shirts in the air, leaping znamení, jež byla v našich silách: mávali jsme košilemi,
as high as our weak condition would permit, and even by skákali do výše, jak jsme v své slabosti nejvýše uměli,
hallooing with all the strength of our lungs, although the ba volali jsme i z plných plic, ač byla loď ještě alespoň
vessel could not have been less than fifteen miles distant. patnáct mil od nás. Ale blížila se k nám stále víc a tak
However, she still continued to near our hulk, and we felt jsme věřili, že nezmění-li směr, jistě dorazí tak blízko,
that, if she but held her present course, she must eventu- aby nás opatřila. Asi za hodinu po tom, co jsme ji
ally come so close as to perceive us. In about an hour after zahlédli po prvé, mohli jsme zřetelně vidět i mužstvo na
we first discovered her, we could clearly see the people on palubě. Byl to dlouhý, nízký škuner zpustlého vzhledu, s
her decks. She was a long, low, and rakish-looking topsail košovou plachtou a černou koulí na přední plachtě, a měl
schooner, with a black ball in her foretopsail, and had, ap- zřejmě úplnou posádku. Nyní jsme trnuli, neboť nám
parently, a full crew. We now became alarmed, for we could bylo těžko si představit, že by nás třeba nespatřili, a
hardly imagine it possible that she did not observe us, and hrozili jsme se, aby nás nenechali zahynout, - skutek
were apprehensive that she meant to leave us to perish as ďábelsky barbarský, jenž, ač se zdá snad neuvěřitelným,
we were -an act of fiendish barbarity, which, however in- byl několikrát spáchán na moři za velmi podobných okol-
credible it may appear, has been repeatedly perpetuated at ností a sice těmi, kdo se počítají mezi příslušníky lid-
sea, under circumstances very nearly similar, and by beings ského pokolení.[2] V našem případě však bylo nám
who were regarded as belonging to the human species.[2] Božím slitováním souzeno, abychom se na štěstí zmýlili,
In this instance, however, by the mercy of God, we were neboť jsme spatřili náhlý ruch na palubě neznámé lodi,
destined to be most happily deceived; for, presently we která hned na to vztyčila britskou vlajku a držíc se větru,
were aware of a sudden commotion on the deck of the mířila přímo k nám. Za půlhodinu octli jsme se v její
stranger, who immediately afterward ran up a British flag, kabině. Dověděli jsme se, že je to "Jane Guy" z Liver-
and, hauling her wind, bore up directly upon us. In half an poolu, s kapitánem Guyem a že pluje za tuleni a obcho-
hour more we found ourselves in her cabin. She proved to dem do Jižních moři a Tichého oceánu.
be the Jane Guy, of Liverpool, Captain Guy, bound on a
sealing and trading voyage to the South Seas and Pacific.
[2] The case of the brig Polly, of Boston, is one so much in [2]
point, and her fate, in many respects, so remarkably similar
to our own, that I cannot forbear alluding to it here. This
vessel, of one hundred and thirty tons burden, sailed from
Boston, with a cargo of lumber and provisions, for Santa
Croix, on the twelfth of December, 1811, under the com-
mand of Captain Casneau. There were eight souls on board
besides the captain -the mate, four seamen, and the cook,
together with a Mr. Hunt, and a negro girl belonging to him.
On the fifteenth, having cleared the shoal of Georges, she
sprung a leak in a gale of wind from the southeast, and was
finally capsized; but, the masts going by the board, she
afterward righted. They remained in this situation, without
fire, and with very little provision, for the period of one
hundred and ninety-one days (from December the fifteenth
to June the twentieth), when Captain Casneau and Samuel
Badger, the only survivors, were taken off the wreck by the
Fame, of Hull, Captain Featherstone, bound home from Rio
Janeiro. When picked up, they were in latitude 28 degrees
N., longitude 13 degrees W., having drifted above two
thousand miles! On the ninth of July the Fame fell in with
the brig Dromero, Captain Perkins, who landed the two
sufferers in Kennebeck. The narrative from which we gather
these details ends in the following words:
"It is natural to inquire how they could float such a vast
distance, upon the most frequented part of the Atlantic,
and not be discovered all this time. They were passed by
more than a dozen sail, one of which came so nigh them
that they could distinctly see the people on deck and on the
rigging looking at them; but, to the inexpressible disap-
pointment of the starving and freezing men, they stifled the
dictates of compassion, hoisted sail, and cruelly abandoned
them to their fate."

64
 CHAPTER XIV
The Jane Guy was a fine-looking topsail schooner of a
hundred and eighty tons burden. She was unusually sharp
in the bows, and on a wind, in moderate weather, the fast-
est sailer I have ever seen. Her qualities, however, as a
rough sea-boat, were not so good, and her draught of wa-
ter was by far too great for the trade to which she was des-
tined. For this peculiar service, a larger vessel, and one of a
light proportionate draught, is desirable -say a vessel of
from three hundred to three hundred and fifty tons. She
should be bark-rigged, and in other respects of a different
construction from the usual South Sea ships. It is abso-
lutely necessary that she should be well armed. She should
have, say ten or twelve twelve-pound carronades, and two
or three long twelves, with brass blunderbusses, and water-
tight arm-chests for each top. Her anchors and cables
should be of far greater strength than is required for any
other species of trade, and, above all, her crew should be
numerous and efficient -not less, for such a vessel as I
have described, than fifty or sixty able-bodied men. The
Jane Guy had a crew of thirty-five, all able seamen, besides
the captain and mate, but she was not altogether as well
armed or otherwise equipped, as a navigator acquainted
with the difficulties and dangers of the trade could have
desired.
Captain Guy was a gentleman of great urbanity of manner,
and of considerable experience in the southern traffic, to
which he had devoted a great portion of his life. He was
deficient, however, in energy, and, consequently, in that
spirit of enterprise which is here so absolutely requisite. He
was part owner of the vessel in which he sailed, and was
invested with discretionary powers to cruise in the South
Seas for any cargo which might come most readily to hand.
He had on board, as usual in such voyages, beads, looking-
glasses, tinder-works, axes, hatchets, saws, adzes, planes,
chisels, gouges, gimlets, files, spokeshaves, rasps, ham-
mers, nails, knives, scissors, razors, needles, thread,
crockery-ware, calico, trinkets, and other similar articles.
The schooner sailed from Liverpool on the tenth of July,
crossed the Tropic of Cancer on the twenty-fifth, in longi-
tude twenty degrees west, and reached Sal, one of the
Cape Verd islands, on the twenty-ninth, where she took in
salt and other necessaries for the voyage. On the third of
August, she left the Cape Verds and steered southwest,
stretching over toward the coast of Brazil, so as to cross
the equator between the meridians of twenty-eight and
thirty degrees west longitude. This is the course usually
taken by vessels bound from Europe to the Cape of Good
Hope, or by that route to the East Indies. By proceeding
thus they avoid the calms and strong contrary currents
which continually prevail on the coast of Guinea, while, in
the end, it is found to be the shortest track, as westerly
winds are never wanting afterward by which to reach the
Cape. It was Captain Guy's intention to make his first stop-
page at Kerguelen's Land -I hardly know for what reason.
On the day we were picked up the schooner was off Cape
St. Roque, in longitude thirty-one degrees west; so that,
when found, we had drifted probably, from north to south,
not less than five-and-twenty degrees!
On board the Jane Guy we were treated with all the kind-
ness our distressed situation demanded. In about a fort-
night, during which time we continued steering to the
southeast, with gentle breezes and fine weather, both Pe-
ters and myself recovered entirely from the effects of our
late privation and dreadful sufferings, and we began to re-
member what had passed rather as a frightful dream from
which we had been happily awakened, than as events
which had taken place in sober and naked reality. I have
since found that this species of partial oblivion is usually
brought about by sudden transition, whether from joy to
sorrow or from sorrow to joy -the degree of forgetfulness
XIV.
"Jane Guy" byl pěkný košový škuner, o nosnosti
stoosmdesát tun. Byl v bocích neobyčejně štíhlý a za
větru při mírném počasí nejrychlejší lodí, již jsem kdy
viděl. Ale pro plavbu na rozvlněném moři nebyl dosti
vhodný, a jeho ponor byl příliš velký pro loď určenou k
obchodu. K této zvláštní službě je třeba lodi větší a s
poměrně menším ponorem, - řekněme lodi od tří set do
tří set padesáti tun. Měla by být opatřena čluny s pla-
chtami, a mít stavbu docela jinou než obyčejné jihomoř-
ské lodi. Naprosto je nutno, aby byla dobře vyzbrojena.
Měla by mít, řekněme, deset, dvanáct dvanáctiliberních
děl, dvě nebo tři dlouhé dvanáctky s mosaznými hákov-
nicemi a nepromokavé bedny na střelivo pro každý
stěžňový koš. Kotvy a řetězy by měla mít mnohem silně-
jší, než je třeba u jiných druhů lodí, a hlavně, mužstvo
mělo by být četné a zdatné, - pro loď, již jsem vylíčil při
nejmenším padesát, šedesát tělesně zdatných mužů.
"Jane Guy" měla mimo kapitána a kormidelníka, posádku
třicetipěti mužů, vesměs schopných námořníků, ale ne-
byla dost dobře vyzbrojena, ani vůbec vypravena, jak by
si přál námořník, znající nesnáze a nebezpečí takové
plavby.
Kapitán Guy byl muž velmi uhlazených mravů a velké
zkušenosti v jihomořských plavbách, jimž věnoval větší
část života. Ale neměl dosti energie a z toho plynoucí
podnikavosti, jíž je zde tak velmi potřebí. Byl spolumaji-
telem lodi, na níž plul, neomezeně oprávněn křižovat v
Jižních mořích pro jakýkoli náklad, jenž se mu naskytl.
Vezl na lodi, jak bývá při takových plavbách zvykem,
sekery, sekyrky, teslice, hoblíky, dláta, žlábníky, ne-
bozezy, pilníky, špicovníky, rašple, kladiva, hřebíky,
nože, nůžky, břitvy, jehly, nitě, hliněné zboží, kaliko,
falešné šperky a podobně.
Škuner vyplul z Liverpoolu desátého července, pětad-
vacátého minul obratník Raka na dvacátém stupni
západní délky a devětadvacátého dostihl Salu, jednoho z
Kapverdských ostrovů, kde naložil sůl a jiné potřeby na
cestu. Třetího srpna odejel z Kapverdských ostrovů a dal
se na jihozápad, směrem k pobřeží Brasilie, minuv rovník
mezi osmadvacátým a třicátým stupněm západní délky.
To je směr, jímž obyčejně plují lodi z Evropy k Mysu Do-
bré Naděje, neb touto cestou dál do Východní Indie.
Takto se úplně vyhnou všem tišinám a silným proti-
proudům, jež jsou stále na pobřeží Guineje, a pak je to
konečně nejkratší cesta, neboť nikdy na ní nechybí
západní větry, s nimiž lze doplout k Mysu. Úmyslem
kapitána Guye bylo nejdřív se zastavit na březích Země
Kerguelenovy, - ani nevím, z jakého důvodu. Onoho dne,
kdy jsme byli zachráněni, byl škuner u mysu Sv. Roque,
na jednatřicátém stupni západní délky; tedy do doby,
kdy jsme byli nalezeni, urazili jsme, od severu k jihu,
neméně než pětadvacet stupňů.
Na palubě škuneru "Jarce Guy" se nám dostalo veškeré
vlídnosti, již vyžadoval náš ubohý stav. Za čtrnáct dní
další plavby k jihovýchodu, za mírných větrů a pěkného
počasí, Peters i já jsme se úplně zotavili z následků své
nedávné bídy a hrozného utrpení a počali jsme na to, co
bylo, vzpomínat spíš jako na pouhý strašný sen, z něhož
jsme byli šťastně probuzeni, než jako na události, ode-
hravší se v střízlivé a nahé skutečnosti. Později jsem
poznal, že takovýto druh částečného zapomenutí je
přivoděn náhlým přechodem z radosti k zármutku anebo
ze zármutku k radosti, a že stupeň zapomenutí je zcela
přiměřený stupni rozdílu v této změně. Tak na příklad
65
being proportioned to the degree of difference in the ex-
change. Thus, in my own case, I now feel it impossible to
realize the full extent of the misery which I endured during
the days spent upon the hulk. The incidents are remem-
bered, but not the feelings which the incidents elicited at
the time of their occurrence. I only know, that when they
did occur, I then thought human nature could sustain noth-
ing more of agony.
We continued our voyage for some weeks without any in-
cidents of greater moment than the occasional meeting
with whaling-ships, and more frequently with the black or
right whale, so called in contradistinction to the spermaceti.
These, however, were chiefly found south of the twenty-
fifth parallel. On the sixteenth of September, being in the
vicinity of the Cape of Good Hope, the schooner encoun-
tered her first gale of any violence since leaving Liverpool.
In this neighborhood, but more frequently to the south and
east of the promontory (we were to the westward), naviga-
tors have often to contend with storms from the northward,
which rage with great fury. They always bring with them a
heavy sea, and one of their most dangerous features is the
instantaneous chopping round of the wind, an occurrence
almost certain to take place during the greatest force of the
gale. A perfect hurricane will be blowing at one moment
from the northward or northeast, and in the next not a
breath of wind will be felt in that direction, while from the
southwest it will come out all at once with a violence almost
inconceivable. A bright spot to the southward is the sure
forerunner of the change, and vessels are thus enabled to
take the proper precautions.
It was about six in the morning when the blow came on
with a white squall, and, as usual, from the northward. By
eight it had increased very much, and brought down upon
us one of the most tremendous seas I had then ever be-
held. Every thing had been made as snug as possible, but
the schooner laboured excessively, and gave evidence of
her bad qualities as a seaboat, pitching her forecastle under
at every plunge and with the greatest difficulty struggling
up from one wave before she was buried in another. just
before sunset the bright spot for which we had been on the
look-out made its appearance in the southwest, and in an
hour afterward we perceived the little headsail we carried
flapping listlessly against the mast. In two minutes more, in
spite of every preparation, we were hurled on our beam-
ends, as if by magic, and a perfect wilderness of foam
made a clear breach over us as we lay. The blow from the
southwest, however, luckily proved to be nothing more
than a squall, and we had the good fortune to right the
vessel without the loss of a spar. A heavy cross sea gave us
great trouble for a few hours after this, but toward morning
we found ourselves in nearly as good condition as before
the gale. Captain Guy considered that he had made an es-
cape little less than miraculous.
On the thirteenth of October we came in sight of Prince
Edward's Island, in latitude 46 degrees 53' S., longitude 37
degrees 46' E. Two days afterward we found ourselves near
Possession Island, and presently passed the islands of Cro-
zet, in latitude 42 degrees 59' S., longitude 48 degrees E.
On the eighteenth we made Kerguelen's or Desolation Is-
land, in the Southern Indian Ocean, and came to anchor in
Christmas Harbour, having four fathoms of water.
This island, or rather group of islands, bears southeast
from the Cape of Good Hope, and is distant therefrom
nearly eight hundred leagues. It was first discovered in
1772, by the Baron de Kergulen, or Kerguelen, a French-
man, who, thinking the land to form a portion of an exten-
sive southern continent carried home information to that
effect, which produced much excitement at the time. The
government, taking the matter up, sent the baron back in
the following year for the purpose of giving his new discov-
ery a critical examination, when the mistake was discov-
ered. In 1777, Captain Cook fell in with the same group,
nyní sám cítím, že si neumím zrealisovat celý rozsah
strastí, jež jsem snášel ve dnech strávených na vraku
lodi. Události mám sice v paměti, ale nikoli pocity, jež
tyto události vzbudily v době, v níž se udály. Vím pouze,
že když se udály, tehdy jsem měl za to, že nikdy nikdo
na světě ne. mohl zažít horších muk.
Pokračovali jsme v plavbě několik týdnů bez jakýchkoli
význačnějších příhod, krom zcela náhodných setkání s
velrybářskými loděmi a ještě častěji s černou, neboli
pravou velrybou, jak se nazývá na rozdíl od vorvaně.
Tyto se vyskytují hlavně jižně od pětadvacáté rovno-
běžky. Šestnáctého září, v sousedství Mysu Dobré
Naděje, potkal se škuner s prvním silnějším vichrem od
svého vyplutí z Liverpoolu. V těchto končinách a ještě
více na jih a na východ od mysu (my byli na západě),
námořníci často zápasili s vichry od severu; jež zuří s
velikou prudkostí. Přinášejí s sebou vždy silné vlnobití a
jednou z jejich nejnebezpečnějších vlastností je náhlý
obrat větru, jehož příchod je skoro zcela jistý, když vichr
dostoupí nejvyšší síly. Ve chvíli se přižene hotový
hurikán od severu nebo severovýchodu a rázem není zas
po větru s té strany stopy, zatím co se rozzuří vichr od
jihozápadu s prudkostí skoro nepředstavitelnou. Jasné
místo na jižní obloze je jistým příznakem této náhlé
změny a umožňuje lodím; aby udělaly nutná opatření.
Bylo asi šest hodin ráno, když se přihnal bezmračný
vichr a jako skoro vždy od severu. V osm hodin hrozně
zesílil a přinesl nám nejhroznější vlny, jaké jsem kdy
viděl. Vše bylo nejkrásněji připraveno, ale škuner se
nesmírně kymácel a ukázal tak svoji nezpůsobilost k
plavbě za vichru, neboť se při každém klesnutí zabořil
přídí, a dříve než se s nejvyšší potíží vynořil z jedné vlny,
byl zavalen druhou. Před samým západem slunce se
objevilo jasné místo, na něž jsme čekali, na jižní obloze,
a za hodinu na to jsme zpozorovali, že malá přední pla-
chta, pod níž jsme jeli, pleská schlíple do stožáru. Ve
dvou dalších minutách, přes všechny přípravy, byli jsme
překoceni na bok jakoby nějakým kouzlem a přes nak-
loněnou palubu se převalila hotová spousta pěny. Náraz
od jihozápadu však, jak se ukázalo, nebyl než okamžitý
závan a tak jsme měli to štěstí, že se loď vzpřímila, aniž
jsme ztratili jediné rahno. Ohromné vlny nám působily
veliké potíže po několik hodin potom, ale k ránu jsme
poznali, že je náš stav skoro tak dobrý, jako byl před
vichrem. Kapitán Guy pak sám prohlásil, že loď vyvázla
takřka zázrakem.
Třináctého října jsme spatřili Ostrov prince Edwarda, na
46° 53' jižní šířky a 37° 46' východní délky. Dva dny
nato jsme přijeli do blízkosti ostrova Possession a krátce
na to minuli Ostrovy Crozetovy, na 42° 59' jižní šířky a
48° východní délky. Osmnáctého jsme připluli k ostrovu
Kerguelenovu, neboli Pustému, v jižním Indickém oceánu
a zakotvili ve Vánočním Přístavě, ve hloubce čtyř sáhů.
Tento ostrov, neboli spíš souostroví, leží na jihovýchod
od Mysu Dobré Naděje, ve vzdálenosti asi osmi set mil.
Po prvé byl objeven baronem de Kergulen, nebo
Kerguelen, Francouzem, jenž mysle, že je to část nějaké
rozsáhlé jižní pevniny, přinesl o něm domů v tomto
smyslu zprávu, jež vzbudila v té době veliký rozruch.
Vláda, jež se věci chopila, vyslala příštího roku barona
zpět, aby objevenou pevninu kriticky prozkoumal, při
čemž pak byl omyl, zjištěn. Roku 1777 narazil na souos-
troví i kapitán Cook a hlavní ostrov nazval "Desolation
Island" - "Pustý ostrov", - jméno, jež opravdu a plno-
66
and gave to the principal one the name of Desolation Is-
land, a title which it certainly well deserves. Upon ap-
proaching the land, however, the navigator might be in-
duced to suppose otherwise, as the sides of most of the
hills, from September to March, are clothed with very bril-
liant verdure. This deceitful appearance is caused by a
small plant resembling saxifrage, which is abundant, grow-
ing in large patches on a species of crumbling moss. Be-
sides this plant there is scarcely a sign of vegetation on the
island, if we except some coarse rank grass near the har-
bor, some lichen, and a shrub which bears resemblance to
a cabbage shooting into seed, and which has a bitter and
acrid taste.
The face of the country is hilly, although none of the hills
can be called lofty. Their tops are perpetually covered with
snow. There are several harbors, of which Christmas Har-
bour is the most convenient. It is the first to be met with on
the northeast side of the island after passing Cape Francois,
which forms the northern shore, and, by its peculiar shape,
serves to distinguish the harbour. Its projecting point ter-
minates in a high rock, through which is a large hole, form-
ing a natural arch. The entrance is in latitude 48 degrees
40' S., longitude 69 degrees 6' E. Passing in here, good
anchorage may be found under the shelter of several small
islands, which form a sufficient protection from all easterly
winds. Proceeding on eastwardly from this anchorage you
come to Wasp Bay, at the head of the harbour. This is a
small basin, completely landlocked, into which you can go
with four fathoms, and find anchorage in from ten to three,
hard clay bottom. A ship might lie here with her best bower
ahead all the year round without risk. To the westward, at
the head of Wasp Bay, is a small stream of excellent water,
easily procured.
Some seal of the fur and hair species are still to be found
on Kerguelen's Island, and sea elephants abound. The
feathered tribes are discovered in great numbers. Penguins
are very plenty, and of these there are four different kinds.
The royal penguin, so called from its size and beautiful
plumage, is the largest. The upper part of the body is usu-
ally gray, sometimes of a lilac tint; the under portion of the
purest white imaginable. The head is of a glossy and most
brilliant black, the feet also. The chief beauty of plumage,
however, consists in two broad stripes of a gold color,
which pass along from the head to the breast. The bill is
long, and either pink or bright scarlet. These birds walk
erect; with a stately carriage. They carry their heads high
with their wings drooping like two arms, and, as their tails
project from their body in a line with the legs, the resem-
blance to a human figure is very striking, and would be apt
to deceive the spectator at a casual glance or in the gloom
of the evening. The royal penguins which we met with on
Kerguelen's Land were rather larger than a goose. The
other kinds are the macaroni, the jackass, and the rookery
penguin. These are much smaller, less beautiful in plum-
age, and different in other respects.
Besides the penguin many other birds are here to be
found, among which may be mentioned sea-hens, blue pe-
terels, teal, ducks, Port Egmont hens, shags, Cape pigeons,
the nelly, sea swallows, terns, sea gulls, Mother Carey's
chickens, Mother Carey's geese, or the great peterel, and,
lastly, the albatross.
The great peterel is as large as the common albatross, and
is carnivorous. It is frequently called the break-bones, or
osprey peterel. They are not at all shy, and, when properly
cooked, are palatable food. In flying they sometimes sail
very close to the surface of the water, with the wings ex-
panded, without appearing to move them in the least de-
gree, or make any exertion with them whatever.
The albatross is one of the largest and fiercest of the
South Sea birds. It is of the gull species, and takes its prey
on the wing, never coming on land except for the purpose
of breeding. Between this bird and the penguin the most
právně zasluhuje. Nicméně, když se plavec k této zemi
blíží, mohl by být sveden k domněnce naprosto opačné,
neboť svahy většiny kopců jsou od září do března pok-
ryty nádhernou zelení. Toto klamné vzezření způsobuje
drobná bylina, podobná lomikamenu, která tu hojně
roste v rozsáhlých lánech na zvláštním druhu drolivého
mechu. Kromě této byliny není na ostrově skoro ani
stopy po nějaké vegetaci, nehledě k hrubé, bujné trávě u
přístavu, troše lišejníku a keříkům, které se podobají
kapustě, ženoucí na semeno, a mají hořkou a trpkou
příchuť.
Povrch krajiny je hornatý, ač žádný vrch nelze nazvat
vysokým. Hřebeny hor jsou stále pokryty sněhem. Je zde
několik přístavů, z nichž Vánoční je nejvýhodnější. Je to
první přístav, jejž spatřujeme na severovýchodní straně
ostrova, když se obepluje Mys François, jenž tvoří sev-
erní břeh a svým výlučným tvarem slouží k poznání
přístavu. Jeho vybíhající špice je zakončena strmou ska-
lou, v níž je veliký otvor, tvořící přirozený oblouk. Vstup
leží na 48° 40' jižní šířky a 69° 6' východní délky. Když
loď vpluje do přístavu, najde snadno vhodné místo k
zakotvení pod záštitou několika drobných ostrůvků,
poskytujících dostatečnou ochranu před všemi východ-
ními větry. Plujete-li směrem na východ, dosáhnete na
konci přístavu zátoky zvané "Zátoka Vosí". Je to malý
záliv, úplně břehem uzavřený, kam lze veplout i za
hloubky čtyř sáhů a kde můžete zakotvit na tvrdém
jílovém dně v hloubce od deseti do tří sáhů. Loď tu může
s přední kotvou ležet i celý rok bez nebezpečí. Na
západní straně, na konci zátoky, je malý potok s výbor-
nou vodou, již si lze snadno opatřit.
Na Kerguelenově ostrově bývá vždy možno nalézt tu-
leně s dobrou kožišinou i kůží, a též i mořských slonů je
tu dosti. Ptactva se tu vyskytuje spousta. Tučňáků velice
mnoho a to čtyři různé druhy. Královský tučňák, naz-
vaný tak podle velikosti a krásného peří, je největší.
Vrchní část těla je obyčejně šedá, někdy nafialovělá;
spodní část pak jasně bílá, jak si jen lze představit.
Hlava co nejnádherněji leskle a zářivě černá, nohy rov-
něž tak. Nejkrásnější ozdobou peří jsou však dva široké
pruhy zlaté barvy, jež se táhnou od hlavy na hruď.
Zobák mají dlouhý, buď růžový, nebo jasně šarlatový.
Tito ptáci chodí vzpřímeni, pyšně si vykračujíce. Hlavu
nosí vzpříma, křídla spuštěná, jako paže a, ježto ocas
vybíhá v jedné linii a nohama, připomínají velmi lidskou
postavu a snadno by mohli pozorovatele při běžném
pohledu neb za soumraku oklamat. Královští tučňáci,
které jsme viděli na Kerguelenově ostrově, byli o něco
větší než husy. Jiný jejich druh jsou tak zvaní "maca-
roni", "jankovští", neboli vranní tučňáci. Ti jsou mnohem
menší, mají méně pěkné peří a odlišují se i jinak.
Kromě tučňáků se tu vyskytuje i mnoho jiného ptactva,
z nichž lze uvést alkouny, modré buřňáky, čírky, kachny,
portegmontské slípky, kormorány, kapské holuby, nelly,
mořské vlaštovky, racky, slepice matky Careyové, husy
matky Careyové, neboli buřňáky obrovské a konečně
albatrosy.
Buřňák obrovský je velký jako albatros obecný a je
masožravý. Často mu říkají "kosti-lam", nebo buřňák
supí. Nejsou nijak plaší a dobře uvaření jsou chutným
jídlem. Při letu se někdy dotýkají samé hladiny, při čemž
mají křídla rozpiata, takže se zdá že jimi nemávají a jsou
tak vůbec bez pohybu.
Albatros je z největších a nejkrutějších jihomořských
ptáků. Patří k rodu racků, chytá svou kořist v letu a
nikdy nepřichází na zem, krom v době sezení. Mezi tímto
ptákem a tučňákem je velmi podivné přátelství. Hnízda
67
singular friendship exists. Their nests are constructed with
great uniformity upon a plan concerted between the two
species -that of the albatross being placed in the centre of
a little square formed by the nests of four penguins. Navi-
gators have agreed in calling an assemblage of such en-
campments a rookery. These rookeries have been often
described, but as my readers may not all have seen these
descriptions, and as I shall have occasion hereafter to
speak of the penguin and albatross, it will not be amiss to
say something here of their mode of building and living.
When the season for incubation arrives, the birds assem-
ble in vast numbers, and for some days appear to be delib-
erating upon the proper course to be pursued. At length
they proceed to action. A level piece of ground is selected,
of suitable extent, usually comprising three or four acres,
and situated as near the sea as possible, being still beyond
its reach. The spot is chosen with reference to its evenness
of surface, and that is preferred which is the least encum-
bered with stones. This matter being arranged, the birds
proceed, with one accord, and actuated apparently by one
mind, to trace out, with mathematical accuracy, either a
square or other parallelogram, as may best suit the nature
of the ground, and of just sufficient size to accommodate
easily all the birds assembled, and no more -in this particu-
lar seeming determined upon preventing the access of fu-
ture stragglers who have not participated in the labor of the
encampment. One side of the place thus marked out runs
parallel with the water's edge, and is left open for ingress
or egress.
Having defined the limits of the rookery, the colony now
begin to clear it of every species of rubbish, picking up
stone by stone, and carrying them outside of the lines, and
close by them, so as to form a wall on the three inland
sides. Just within this wall a perfectly level and smooth
walk is formed, from six to eight feet wide, and extending
around the encampment -thus serving the purpose of a
general promenade.
The next process is to partition out the whole area into
small squares exactly equal in size. This is done by forming
narrow paths, very smooth, and crossing each other at
right angles throughout the entire extent of the rookery. At
each intersection of these paths the nest of an albatross is
constructed, and a penguin's nest in the centre of each
square -thus every penguin is surrounded by four alba-
trosses, and each albatross by a like number of penguins.
The penguin's nest consists of a hole in the earth, very
shallow, being only just of sufficient depth to keep her sin-
gle egg from rolling. The albatross is somewhat less simple
in her arrangements, erecting a hillock about a foot high
and two in diameter. This is made of earth, seaweed, and
shells. On its summit she builds her nest.
The birds take especial care never to leave their nests un-
occupied for an instant during the period of incubation, or,
indeed, until the young progeny are sufficiently strong to
take care of themselves. While the male is absent at sea in
search of food, the female remains on duty, and it is only
upon the return of her partner that she ventures abroad.
The eggs are never left uncovered at all -while one bird
leaves the nest the other nestling in by its side. This pre-
caution is rendered necessary by the thieving propensities
prevalent in the rookery, the inhabitants making no scruple
to purloin each other's eggs at every good opportunity.
Although there are some rookeries in which the penguin
and albatross are the sole population, yet in most of them a
variety of oceanic birds are to be met with, enjoying all the
privileges of citizenship, and scattering their nests here and
there, wherever they can find room, never interfering,
however, with the stations of the larger species. The ap-
pearance of such encampments, when seen from a dis-
tance, is exceedingly singular. The whole atmosphere just
above the settlement is darkened with the immense num-
ber of the albatross (mingled with the smaller tribes) which
si stavějí a velkou jednotností podle plánu, na němž se
oba druhy shodly, - hnízdo albatrosovo je vždycky
uprostřed malého čtverce, tvořeného hnízdy čtyř
tučňáků. Námořníci vesměs nazývají tato seskupení
hnízd "hnízdištěm". Tato hnízdiště byla často
popisována, ale ježto moji čtenáři snad tato líčení nečetli
a ježto budu mít napříště příležitost mluvit o tučňáku i
albatrosu, bude jistě dobře povědět zde něco o tom, jak
hnízdí a žijí.
Když přijde doba sezení, shromáždí se ptáci v ohrom-
ném počtu a, jak se zdá, několik dní uvažují o nejvýhod-
nějším způsobu své příští práce. Konečně se do ní pustí.
Je nalezeno místo, ploché a dost rozsáhlé, měřící tři,
čtyři akry a co nejblíže u moře, ale mimo jeho dosah.
Místo je voleno s ohledem na rovnost povrchu a přednost
dávána je tomu, kde je nejméně kamení. Když to je
rozhodnuto, počnou ptáci společně a jako by puzeni jed-
inou myšlenkou, naznačovat s matematickou přesností
buď čtverec neb jiný rovnoběžník, jak to vyžaduje
povaha půdy, a to dost rozsáhlý, aby snadno pojal
všecky shromážděné ptáky, ale ne více, - čímž jako by
chtěli zabránit přístup případným opozdilcům, kteří se
práce na hnízdišti nezúčastnili. Jedna strana vyznačené
plochy jde rovnoběžně s břehem moře a je ponechána
volná pro pří. chod i odchod.
Když ptačí osada určila hranice hnízdiště, počne je pak
očisťovat ode všeho rmutu, sbírá kámen za kamenem a
nosí ven těsně za hranice a vytvoří tak zídku na všech
třech vnitrozemních stranách. Zrovna pod zídkou uvnitř
vytvoří velice rovnou, hladkou cestu, šest až osm stop
širokou, jež se táhne kolem hnízdiště, sloužíc ke
společné procházce.
Další prací je rozdělit plochu na malé čtverce přesně
téže velikostí. To je uděláno tím, že se vytvoří úzké ces-
tičky, velice hladké a protínající se kolmo, po celé ploše
hnízdiště. V každém průseku těchto cestiček vystaví si
hnízdo albatros, tučňák pak ve středu každého čtverce;
tak je každý tučňák obklopen čtyřmi albatrosy a každý
albatros stejným počtem tučňáků. Tučňákovo hnízdo
tvoří velice mělký důlek v zemi, jenž je vyhlouben jen
natolik, aby se jediné tučňákovo vejce neodkutálelo.
Albatros je jaksi složitější při své úpravě hnízda, neboť si
staví kopeček asi stopu vysoký a dvě stopy široký. Je
vybudován z hlíny, chaluh a skořápek. A na vrcholu pak
si zbuduje hnízdu.
Ptáci se pečlivě starají, aby nenechali hnízdo nikdy ani
na chvíli prázdné po dobu sezení, nebo dokud mláďata
nejsou dosti silná, aby se mohla starat sama o sebe.
Když samec odletí, aby někde na moři hledal potravu,
samice se z hnízda nehne a odváží se ven teprve, když
se zas její druh vrátí. Vejce nenechají nikdy odkrytá,
takže když jeden hnízdo opustí, druhý ho hned vystřídá.
Tato opatrnost je nutna proto, že se v hnízdišti objevují
zlodějské sklony a jeho obyvatelé se nerozpakují krást si
navzájem při každé příležitosti vejce.
Ačkoli jsou některá hnízdiště, kde jedinými obyvateli
jsou albatros a tučňák, přece je ve většině možno najít i
mnoho jiných oceánských ptáků, těšících se všem ob-
čanským svobodám a stavějících si svá hnízda porůznu
tu a tam, kde najdou místo, při čemž se však nikdy nev-
tírají na místo obsazené většími ptáky: Vzhled takového
hnízdiště je zdálí nanejvýš podivný. Vzduch přímo nad
ptačí osadou je černý ohromným množstvím albatrosů
(pomíchaných s menšími ptáky), kteří se nad ním
neustále vznášejí, létajíce buď nad moře, nebo vracejíce
68
are continually hovering over it, either going to the ocean
or returning home. At the same time a crowd of penguins
are to be observed, some passing to and fro in the narrow
alleys, and some marching with the military strut so pecu-
liar to them, around the general promenade ground which
encircles the rookery. In short, survey it as we will, nothing
can be more astonishing than the spirit of reflection evinced
by these feathered beings, and nothing surely can be better
calculated to elicit reflection in every well-regulated human
intellect.
On the morning after our arrival in Christmas Harbour the
chief mate, Mr. Patterson, took the boats, and (although it
was somewhat early in the season) went in search of seal,
leaving the captain and a young relation of his on a point of
barren land to the westward, they having some business,
whose nature I could not ascertain, to transact in the inte-
rior of the island. Captain Guy took with him a bottle, in
which was a sealed letter, and made his way from the point
on which he was set on shore toward one of the highest
peaks in the place. It is probable that his design was to
leave the letter on that height for some vessel which he
expected to come after him. As soon as we lost sight of him
we proceeded (Peters and myself being in the mate's boat)
on our cruise around the coast, looking for seal. In this
business we were occupied about three weeks, examining
with great care every nook and corner, not only of
Kerguelen's Land, but of the several small islands in the
vicinity. Our labours, however, were not crowned with any
important success. We saw a great many fur seal, but they
were exceedingly shy, and with the greatest exertions, we
could only procure three hundred and fifty skins in all. Sea
elephants were abundant, especially on the western coast
of the mainland, but of these we killed only twenty, and
this with great difficulty. On the smaller islands we discov-
ered a good many of the hair seal, but did not molest them.
We returned to the schooner: on the eleventh, where we
found Captain Guy and his nephew, who gave a very bad
account of the interior, representing it as one of the most
dreary and utterly barren countries in the world. They had
remained two nights on the island, owing to some misun-
derstanding, on the part of the second mate, in regard to
the sending a jollyboat from the schooner to take them off.
CHAPTER XV
On the twelfth we made sail from Christmas Harbour re-
tracing our way to the westward, and leaving Marion's Is-
land, one of Crozet's group, on the larboard. We afterward
passed Prince Edward's Island, leaving it also on our left,
then, steering more to the northward, made, in fifteen
days, the islands of Tristan d'Acunha, in latitude 37 degrees
8' S, longitude 12 degrees 8' W.
This group, now so well known, and which consists of
three circular islands, was first discovered by the Portu-
guese, and was visited afterward by the Dutch in 1643, and
by the French in 1767. The three islands together form a
triangle, and are distant from each other about ten miles,
there being fine open passages between. The land in all of
them is very high, especially in Tristan d'Acunha, properly
so called. This is the largest of the group, being fifteen
miles in circumference, and so elevated that it can be seen
in clear weather at the distance of eighty or ninety miles. A
part of the land toward the north rises more than a thou-
sand feet perpendicularly from the sea. A tableland at this
height extends back nearly to the centre of the island, and
from this tableland arises a lofty cone like that of Teneriffe.
The lower half of this cone is clothed with trees of good
size, but the upper region is barren rock, usually hidden
among the clouds, and covered with snow during the
greater part of the year. There are no shoals or other dan-
gers about the island, the shores being remarkably bold
and the water deep. On the northwestern coast is a bay,
se domů. Zároveň je vidět hejna tučňáků, procházejících
se sem a tam po úzkých pěšinkách; někteří z nich kráčejí
vojenským pochodem, jenž je pro ně tak příznačný,
kolem po společné procházce, jež obepíná celé hnízdiště.
Krátce, ať na to hledíme jakkoli, nemůže být nic pozoru-
hodnějšího než důmysl, projevený těmito opeřenci a jisté
nelze nalézt nic, co by každý zdravý lidský rozum nutilo
více k úvahám.
Ráno po našem příjezdu do Vánočního přístavu vsedl
první kormidelník do člunu, a (ač na to bylo ještě velmi
záhy) vydal se na lov tuleňů, nechav kapitána a jeho
malého příbuzného na jednom z pustých míst na západě
ostrova, neboť měli vyřídit kdesi ve vnitru ostrova jistou
záležitost, .jejíž povahu jsem nemohl zjistit. Kapitán Guy
vzal s sebou jakousi láhev, v níž byl zapečetěný dopis, a
vyšel s místa, kde byl vysazen, k nejvyšší hoře na os-
trově. Je pravděpodobno, že měl v úmyslu na hoře ne-
chat dopis pro nějakou loď, jejíž příjezd asi čekal. Sot-
važe nám zmizel s očí, vydali jsme se (neboť Peters a já
byli rovněž v kormidelníkově člunu) na další vyjížďku
podél břehů, hledajíce tuleně. Tím jsme se bavili asi tři
týdny a prolezli tak kdejaký kout nejen na Kerguelenově
ostrově, ale i na několika menších ostrůvcích v soused-
ství. Naše úsilí však nemělo žádný významnější úspěch.
Viděli jsme sice velké množství tuleňů; ale byli nesmírně
plaší a jen s největší potíží se nám podařilo ulovit celkem
třistapadesát kožišin. Mořských slonů tu bylo dosti,
zvláště na západním břehu, ale zabili jsme jich jen dva-
cet a to ještě s velikou potíží. Na menších ostrůvcích
potkali jsme mnoho srstnatých tuleňů, ale ty jsme ne-
trápili. Jedenáctého jsme se vrátili na škuner, kde jsme
nalezli kapitána Guye s jeho synovcem, kteří nám podali
velice ošklivé zprávy o vnitru ostrova a mluvili o něm
jako o jednom z nejpustších krajů na zeměkouli. Zůstali
na ostrově po dvě noci pro jakési dorozumění se strany
druhého kormidelníka, který měl pro ně poslat člun, aby
je dovezl zpět na škuner.
XV.
Dvanáctého jsme vypluli z Vánočního přístavu, vracejíce
se původním směrem na západ, a zanechavše vlevo os-
trov Marion, ze souostroví Crozetova. Pak jsme minuli
ostrov prince Edwarda, rovněž jej nechavše vlevo; pak,
davše se poněkud k severu, za patnáct dní jsme dostihli
ostrovů Tristana ďAcunha, na 37° 8' jižní šířky a 12° 8'
západní délky.
Toto souostroví, nyní tak známé, jež tvoří tři kruhovité
ostrovy, bylo po prvé objeveno Portugalci a později, r.
1643, navštíveno Holanďany a r. 1767 Francouzi. Tyto tři
ostrovy tvoří trojúhelník a jsou od sebe vzdáleny asi na
deset mil, takže mezi nimi je zcela volný průjezd. Povrch
půdy na všech třech je velice vysoký, zvláště na ostrově
původně zvaném Tristan ďAcunha. Ten je ze skupiny
největší, neboť má na obvodu patnáct mil, a je tak vy-
soký, že lze jej spatřit při jasném počasí z dálky až
osmdesáti, devadesáti mil. Část ostrova na severní
straně se tyčí do výše více než tisíc stop kolmo nad
mořem. Náhorní rovina táhne se v té výši až do středu
ostrova, kde se z ní zdvíhá vysoký kužel, podobný
Teneriffskému. Spodní půli kužele kryje vysoké stromoví,
horní část ,je holá, skoro vždy zahalená mraky a pokrytá
většinu roku sněhem. Kolem ostrova není mělčin ani
jiných nebezpečí, neboť břehy spadají strmě a voda je
hluboká. Na severozápadní straně je zátoka s břehem
černého písku, kde lze snadno s čluny přistát, jestliže
vane jižní vítr. Je možno tu najít i hojnost skvělé pitné
69
with a beach of black sand where a landing with boats can
be easily effected, provided there be a southerly wind.
Plenty of excellent water may here be readily procured;
also cod and other fish may be taken with hook and line.
The next island in point of size, and the most westwardly
of the group, is that called the Inaccessible. Its precise
situation is 37 degrees 17' S. latitude, longitude 12 degrees
24' W. It is seven or eight miles in circumference, and on
all sides presents a forbidding and precipitous aspect. Its
top is perfectly flat, and the whole region is sterile, nothing
growing upon it except a few stunted shrubs.
Nightingale Island, the smallest and most southerly, is in
latitude 37 degrees 26' S., longitude 12 degrees 12' W. Off
its southern extremity is a high ledge of rocky islets; a few
also of a similar appearance are seen to the northeast. The
ground is irregular and sterile, and a deep valley partially
separates it.
The shores of these islands abound, in the proper season,
with sea lions, sea elephants, the hair and fur seal, to-
gether with a great variety of oceanic birds. Whales are
also plenty in their vicinity. Owing to the ease with which
these various animals were here formerly taken, the group
has been much visited since its discovery. The Dutch and
French frequented it at a very early period. In 1790, Cap-
tain Patten, of the ship Industry, of Philadelphia, made Tris-
tan d'Acunha, where he remained seven months (from Au-
gust, 1790, to April, 1791) for the purpose of collecting
sealskins. In this time he gathered no less than five thou-
sand six hundred, and says that he would have had no diffi-
culty in loading a large ship with oil in three weeks. Upon
his arrival he found no quadrupeds, with the exception of a
few wild goats; the island now abounds with all our most
valuable domestic animals, which have been introduced by
subsequent navigators.
I believe it was not long after Captain Patten's visit that
Captain Colquhoun, of the American brig Betsey, touched at
the largest of the islands for the purpose of refreshment.
He planted onions, potatoes, cabbages, and a great many
other vegetables, an abundance of all which is now to be
met with.
In 1811, a Captain Haywood, in the Nereus, visited Tris-
tan. He found there three Americans, who were residing
upon the island to prepare sealskins and oil. One of these
men was named Jonathan Lambert, and he called himself
the sovereign of the country. He had cleared and cultivated
about sixty acres of land, and turned his attention to raising
the coffee-plant and sugar-cane, with which he had been
furnished by the American Minister at Rio Janeiro. This set-
tlement, however, was finally abandoned, and in 1817 the
islands were taken possession of by the British Govern-
ment, who sent a detachment for that purpose from the
Cape of Good Hope. They did not, however, retain them
long; but, upon the evacuation of the country as a British
possession, two or three English families took up their resi-
dence there independently of the Government. On the
twenty-fifth of March, 1824, the Berwick, Captain Jeffrey,
from London to Van Diemen's Land, arrived at the place,
where they found an Englishman of the name of Glass,
formerly a corporal in the British artillery. He claimed to be
supreme governor of the islands, and had under his control
twenty-one men and three women. He gave a very favour-
able account of the salubrity of the climate and of the pro-
ductiveness of the soil. The population occupied themselves
chiefly in collecting sealskins and sea elephant oil, with
which they traded to the Cape of Good Hope, Glass owning
a small schooner. At the period of our arrival the governor
was still a resident, but his little community had multiplied,
there being fifty-six persons upon Tristan, besides a smaller
settlement of seven on Nightingale Island. We had no diffi-
culty in procuring almost every kind of refreshment which
we required -sheep, hogs, bullocks, rabbits, poultry, goats,
fish in great variety, and vegetables were abundant. Having
vody a lovit na udici tresky a jiné ryby.
Druhý ostrov podle velikosti a nejzápadnější ze souos-
troví je nazván "Nepřístupný". Leží přesně na 37° 17'
jižní šířky a 12° 24' západní délky. Má na obvodu sedm,
osm mil a se všech stran se zdá nepřístupný, strmý.
Vrchol má úplně plochý a celý kraj je pustý, beze všeho
rostlinstva, kromě trochy zakrslých křovisek.
Slavičí ostrov, nejmenší a nejjižnější, leží na 37° 26'
jižní šířky a 12° 12' západní délky. Podél jeho jižního
cípu táhne se vysoká výspa skalnatých ostrůvků; několik
takových je lze vidět i na severovýchodě. Půda je
nerovná a pustá, částečně přervaná hlubokým údolím.
Na březích těchto ostrovů bývá za nepříznivého období
množství lvounů, mořských slonů, srstnatých i lysých
tuleňů, jakož i množství rozmanitých oceánských ptáků.
V sousedství je rovněž mnoho velryb. Protože zde bylo
bohaté loviště na tato různá zvířata, bylo toto souostroví
velmi často navštěvováno po svém objevení. Holanďané
a Francouzi sem dojížděli velmi záhy. Roku 1790 kapitán
Patten přijel s lodí "Industry" z Filadelfie na ostrov Tris-
tan ďAcunha, kde zůstal po sedm měsíců (od srpna 1790
do dubna 1791), aby tu lovil tulení kůže. V té době se
mu jich podařilo dostat neméně nežli pěttisícšestset a
jak praví, mohl by bez obtíží naložit za první tři týdny
celou velkou loď tukem. Při prvním připlutí nenalezl tam
žádných čtvernožců krom několika divokých koz; nyní
jsou na ostrově naše nejcennější domácí zvířata, jež sem
přivezli pozdější cestovatelé.
Myslím, že za nedlouho po návštěvě kapitána Pattena
připlul kapitán Colquhoun s americkou lodí "Betsey" k
největšímu z ostrovů na zotavenou. Nasázel tu cibuli,
brambory, zelí a spoustu jiných zelenin, jichž tu nyní
najdete hojnost.
Roku 1811 navštívil ostrov Tristan kapitán Haywood, na
lodi "Nereus". Nalezl na něm tři Američany, kteří se na
ostrově usadili, aby připravovali tulení kůže a tuk. Jeden
z nich se jmenoval Jonathan Lambert a nazýval se vlád-
cem ostrova. Vyčistil a vzdělal asi šedesát akrů půdy a
věnoval pozornost pěstění kávovníku a cukrové třtiny,
jimiž ho zásobil americký vyslanec v Rio de Janeiro. Ale
tato osada byla konečně opuštěna a roku 1817 byly os-
trovy zabrány britskou vládou, jež na ně za tímto účelem
vyslala oddíl vojska z Mysu Dobré Naděje. Nicméně tu
dlouho nezůstali; ale po vyklizení ostrova, jako území
britského, usadily se tu dvě či tři anglické rodiny, na
vládě nezávislé. Pětadvacátého března r. 1824 "Ber-
wick", s kapitánem Jeffreyem, připlul sem na cestě z
Londýna do Van Diemenovy země, a nalezl tu Angličana
jménem Glasse, bývalého desátníka britského
dělostřelectva. Tento o sobě říkal, že je nejvyšším vlád-
cem všech ostrovů, a měl pod svou mocí jednadvacet
mužů a tři ženy. Podal velmi příznivou zprávu o zdravém
podnebí ostrovů a úrodné půdě. Obyvatelé se zaměst-
návali hlavně sbíráním tuleních koží a tuku mořských
slonů, jež dováželi na trh do Kapského města, neboť
Glass měl malý škuner. Když jsme tam dojeli, sídlil tam
guvernér ještě, ale jeho malá obec se rozmnožila, takže
na Tristanu bylo šestapadesát osob a menší sedmičlenná
osada na ostrově Slavičím. Tak jsme si snadno mohli
obstarat všecky druhy potravin, jež jsme jen chtěli: byli
tu ovce, vepři, voli, králíci, drůbež, kozy, ryby různých
druhů a zelenina v hojném množství. Jelikož jsme zakot-
vili přímo u velkého ostrova v hloubi osmnácti sáhů,
mohli jsme vše, co jsme si přáli, nalodit velmi pohodlně.
Kapitán Guy koupil od Glasse i pětset tuleních koží a
70
come to anchor close in with the large island, in eighteen
fathoms, we took all we wanted on board very conven-
iently. Captain Guy also purchased of Glass five hundred
sealskins and some ivory. We remained here a week, dur-
ing which the prevailing winds were from the northward
and westward, and the weather somewhat hazy. On the
fifth of November we made sail to the southward and
westward, with the intention of having a thorough search
for a group of islands called the Auroras, respecting whose
existence a great diversity of opinion has existed.
These islands are said to have been discovered as early as
1762, by the commander of the ship Aurora. In 1790, Cap-
tain Manuel de Oyarvido,, in the ship Princess, belonging to
the Royal Philippine Company, sailed, as he asserts, directly
among them. In 1794, the Spanish corvette Atrevida went
with the determination of ascertaining their precise situa-
tion, and, in a paper published by the Royal Hydrographical
Society of Madrid in the year 1809, the following language
is used respecting this expedition: "The corvette Atrevida
practised, in their immediate vicinity, from the twenty-first
to the twenty-seventh of January, all the necessary obser-
vations, and measured by chronometers the difference of
longitude between these islands and the port of Soledad in
the Manillas. The islands are three, they are very nearly in
the same meridian; the centre one is rather low, and the
other two may be seen at nine leagues' distance." The ob-
servations made on board the Atrevida give the following
results as the precise situation of each island. The most
northern is in latitude 52 degrees 37' 24" S., longitude 47
degrees, 43' 15" W.; the middle one in latitude 53 degrees
2' 40" S., longitude 47 degrees 55' 15" W.; and the most
southern in latitude 53 degrees 15' 22" S., longitude 47
degrees 57' 15" W.
On the twenty-seventh of January, 1820, Captain James
Weddel, of the British navy, sailed from Staten Land also in
search of the Auroras. He reports that, having made the
most diligent search and passed not only immediately over
the spots indicated by the commander of the Atrevida, but
in every direction throughout the vicinity of these spots, he
could discover no indication of land. These conflicting
statements have induced other navigators to look out for
the islands; and, strange to say, while some have sailed
through every inch of sea where they are supposed to lie
without finding them, there have been not a few who de-
clare positively that they have seen them; and even been
close in with their shores. It was Captain Guy's intention to
make every exertion within his power to settle the question
so oddly in dispute.[3]
We kept on our course, between the south and west, with
variable weather, until the twentieth of the month, when
we found ourselves on the debated ground, being in lati-
tude 53 degrees 15' S., longitude 47 degrees 58' W. - that
is to say, very nearly upon the spot indicated as the situa-
tion of the most southern of the group. Not perceiving any
sip of land, we continued to the westward of the parallel of
fifty-three degrees south, as far as the meridian of fifty
degrees west. We then stood to the north as far as the par-
allel of fifty-two degrees south, when we turned to the
eastward, and kept our parallel by double altitudes, morn-
ing and evening, and meridian altitudes of the planets and
moon. Having thus gone eastwardly to the meridian of the
western coast of Georgia, we kept that meridian until we
were in the latitude from which we set out. We then took
diagonal courses throughout the entire extent of sea cir-
cumscribed, keeping a lookout constantly at the masthead,
and repeating our examination with the greatest care for a
period of three weeks, during which the weather was re-
markably pleasant and fair, with no haze whatsoever. Of
course we were thoroughly satisfied that, whatever islands
might have existed in this vicinity at any former period, no
vestige of them remained at the present day. Since my
return home I find that the same ground was traced over,
něco slonoviny. Zůstali jsme týden, zatím co vály hlavně
severní a západní větry a počasí bylo jaksi mlhavé.
Pátého listopadu jsme vypluli na jihozápad, s úmyslem
důkladně pátrat po souostroví, zvaném Auroras, o jehož
existenci se prohlašovalo mnoho protichůdných domně-
nek.
Toto souostroví bylo prý objeveno už r. 1762 velitelem
lodi "Aurora". Roku 1790 kapitán Manuel de Oyarvido, na
lodi "Princess", patřící Královské filipínské společnosti,
proplul, jak tvrdí, přímo mezi nimi. Roku 1794 vydala se
španělská korveta "Atrevida" zjistit jejich přesnou polohu
a ve zprávě, vydané Královskou hydrografickou společ-
ností v Madridě, roku 1809, praví se o této výpravě:
"Korveta "Atrevida" vykonala v samém okolí souostroví
od jednadvacátého do sedmadvacátého ledna všechna
nutná pozorování a měřila chronometry různost délek
mezi těmito ostrovy a přístavem Soledad na Manillách.
Ostrovy jsou tři; leží takřka na témže poledníku; střední
je poněkud nižší, ale oba krajní je vidět už ze vzdálenosti
devíti mil." Pozorování učiněná na palubě "Atrevidy"
podávají tyto údaje o přesné poloze každého z ostrovů:
nejsevernější leží na 52° 37' 24" jižní šířky a 47° 43' 15"
západní délky; prostřední na 53° 2' 40" jižní šířky a 47°
55' 15" západní délky; a nejjižnější na 53° 15' 22" jižní
šířky a 47° 57' 14" západní délky.
Osmadvacátého ledna roku 1820 kapitán James Wed-
del, člen britského námořnictva, vyplul ze Staten Landu,
rovněž aby hledal Aurory. Podává o tom zprávu, že, ač
hledal velice bedlivě a plul nejenom na místech, udaných
velitelem "Atrevidy", ale sem a tam a všemi směry i v
sousedství těchto míst, nenalezl ani stopy po nějaké
zemi. Tyto vzájemně si odporující zprávy přiměly i jiné
námořní cestovatele, aby pátrali po ostrovech; a je to
opravdu zvláštní, že, ač někteří propluli křížem krážem
moře, kde tyto ostrovy domněle leží, a nenalezli je, je
opět nemálo jiných, kteří s určitostí tvrdí, že je viděli, ba
docela byli u jejich břehů. Kapitán Guye pojal úmysl
podniknout vše, co bude v jeho moci, aby tuto spornou
otázku rozřešil.[3]
Pokračovali jsme v cestě k jihozápadu, za nestálého po-
časí až do dvacátého, kdy jsme se ocitli na sporném
místě, totiž na 53° 15' jižní šířky a 47° 58' západní dé-
lky, to jest skoro na místě, kde má být nejjižnější ostrov
skupiny. Nenaleznuvše však stopy po jakékoli zemi, dali
jsme se dále na západ po třiapadesáté jižní rovnoběžce
až k padesátému západnímu poledníku. Pak jsme zamířili
k severu k dvaapadesáté jižní rovnoběžce, načež jsme
zahnuli na východ, a pluli po této rovnoběžce podle dvojí
výšky, ranní a večerní, a poledníkové výšky hvězd a
měsíce. Dopluvše takto na východ až k poledníku západ-
ního břehu Georgie, pluli jsme po tomto poledníku až k
šířce, z níž jsme vypluli. Pak jsme prokřižovali celou
rozlohu této části moře, neustále hledíce z hlídky na
hlavním stěžni a opakujíce pátrání s nejvyšší opatrností,
po celé tři týdny a za pohody až obdivuhodné, bez
jakékoli mlhy. Opravdu však jsme se přesvědčili, že
byly-li snad v dřívějších dobách jaké ostrovy v těch kra-
jích, nezbývá po nich dnes už ani stopy. Po svém
návratu domů se dovídám, že místo bylo stejně bedlivě
prozkoumáno roku 1822 kapitánem Johnsonem z amer-
ického škuneru "Henry" a kapitánem Morellem z amer-
ického škuneru "Vosa"; - v obou případech však se
stejným výsledkem, jako bylo v našem.
71
with equal care, in 1822, by Captain Johnson, of the Ameri-
can schooner Henry, and by Captain Morrell in the Ameri-
can schooner Wasp -in both cases with the same result as
in our own.
[3] Among the vessels which at various times have pro-
fessed to meet with the Auroras may be mentioned the ship
San Miguel, in 1769; the ship Aurora, in 1774; the brig
Pearl, in 1779; and the ship Dolores, in 1790. They all
agree in giving the mean latitude fifty-three degrees south.
CHAPTER XVI
It had been Captain Guy's original intention, after satisfy-
ing himself about the Auroras, to proceed through the
Strait of Magellan, and up along the western coast of Pata-
gonia; but information received at Tristan d'Acunha induced
him to steer to the southward, in the hope of falling in with
some small islands said to lie about the parallel of 60 de-
grees S., longitude 41 degrees 20' W. In the event of his
not discovering these lands, he designed, should the season
prove favourable, to push on toward the pole. Accordingly,
on the twelfth of December, we made sail in that direction.
On the eighteenth we found ourselves about the station
indicated by Glass, and cruised for three days in that
neighborhood without finding any traces of the islands he
had mentioned. On the twenty-first, the weather being un-
usually pleasant, we again made sail to the southward, with
the resolution of penetrating in that course as far as possi-
ble. Before entering upon this portion of my narrative, it
may be as well, for the information of those readers who
have paid little attention to the progress of discovery in
these regions, to give some brief account of the very few
attempts at reaching the southern pole which have hitherto
been made.
That of Captain Cook was the first of which we have any
distinct account. In 1772 he sailed to the south in the Reso-
lution, accompanied by Lieutenant Furneaux in the Adven-
ture. In December he found himself as far as the fifty-
eighth parallel of south latitude, and in longitude 26 de-
grees 57' E. Here he met with narrow fields of ice, about
eight or ten inches thick, and running northwest and south-
east. This ice was in large cakes, and usually it was packed
so closely that the vessel had great difficulty in forcing a
passage. At this period Captain Cook supposed, from the
vast number of birds to be seen, and from other indica-
tions, that he was in the near vicinity of land. He kept on to
the southward, the weather being exceedingly cold, until he
reached the sixty-fourth parallel, in longitude 38 degrees
14' W.. Here he had mild weather, with gentle breezes, for
five days, the thermometer being at thirty-six. In January,
1773, the vessels crossed the Antarctic circle, but did not
succeed in penetrating much farther; for upon reaching
latitude 67 degrees 15' they found all farther progress im-
peded by an immense body of ice, extending all along the
southern horizon as far as the eye could reach. This ice was
of every variety -and some large floes of it, miles in extent,
formed a compact mass, rising eighteen or twenty feet
above the water. It being late in the season, and no hope
entertained of rounding these obstructions, Captain Cook
now reluctantly turned to the northward.
In the November following he renewed his search in the
Antarctic. In latitude 59 degrees 40' he met with a strong
current setting to the southward. In December, when the
vessels were in latitude 67 degrees 31', longitude 142 de-
grees 54' W., the cold was excessive, with heavy gales and
fog. Here also birds were abundant; the albatross, the pen-
guin, and the peterel especially. In latitude 70 degrees 23'
some large islands of ice were encountered, and shortly
afterward the clouds to the southward were observed to be
of a snowy whiteness, indicating the vicinity of field ice. In
latitude 71 degrees 10', longitude 106 degrees 54' W., the
navigators were stopped, as before, by an immense frozen
[3]
XVI.
Původním úmyslem kapitána Guye bylo, po
prozkoumání místa Aurorských ostrovů proplout Magel-
lanskou úžinou a objet západní břeh Patagonie; ale po
zprávách, jež dostal na Tristanu ďAcunha, odhodlal se
vyplout na jih, v naději dorazit k ostrovům, jež prý leží
asi na 60° jižní šířky a 41° 20' západní délky. Kdyby
snad ostrovy nenašel, rozhodl se, ovšem v případě
příznivého počasí, plout přímo k pólu. A tak jsme
devatenáctého prosince vypluli tím směrem. Osmnác-
tého jsme dospěli asi k místu, označenému Glassem, a
křižovali tři dny v okolí, aniž jsme nalezli stopy po zemi,
o které mluvil. Jednadvacátého, jelikož bylo neobvykle
pěkně, pluli jsme dál na jih s rozhodnutím, doplout tím
směrem co nejdále možno. Než vás však uvedu do této
části svého vyprávění, bude snad dobře pro poučení
čtenářů, kteří věnovali málo pozornosti tomu, jakým
způsobem byly objevovány tyto končiny, podat zde
přehled několika pokusů a dosažení jižního pólu, jež byly
dosud podniknuty.
Pokus kapitána Cooka je prvním, o němž máme přes-
nou zprávu. Roku 1772 vyplul na jih na lodi "Resolution",
provázen poručíkem Furneauxem na lodi "Adventure". V
prosinci dospěl až k osmapadesáté jižní rovnoběžce a
26° 57 východní délky. Zde narazil na úzké pásy ledu,
asi osm až deset palců silného, jež se táhly k
severozápadu a jihovýchodu. Led tvořil veliké kry, které
byly obyčejně tak namačkány, že si loď jen těžko razila
cestu. Z ohromného počtu ptactva, jež viděl, a z jiných
známek, usoudil tehdy kapitán Cook, že je v blízkosti
nějaké pevniny. Plul dále na jih za nesmírně studeného
počasí, až přišel ke čtyřiašedesáté rovnoběžce a 38° 14'
východní délky. Zde bylo po pět dní počasí mírné, jen s
lehkými větry, a teploměr ukazoval 36°. V lednu roku
1773 přestoupily lodi jižní polární kruh, ale nezdařilo se
jim doplout o mnoho dále; neboť sotva dospěly na 6?°
15' jižní šířky, shledali další plavbu znemožněnu pro
nesmírnou spoustu ledu, jež se táhla do nedohledna po
celém jižním obzoru. Led zde byl velice rozličný -a něk-
teré ohromné kry míle široké, tvořily jednolitou spoustu,
zdvihající se osmnáct, dvacet stop nad vodou. Jelikož
doba už byla pokročilá a nebylo lze nijak doufat, že bude
možno tyto překážky obeplout, kapitán Cook, ač nerad,
otočil k severu.
Příštího listopadu podnikl zas novou výzkumnou cestu
do krajin jižního pólu. Na 59° 40' jižní šířky narazil na
silný proud k jihu. V prosinci, když dospěl 67° 31' jižní
šířky a 142° 54' západní délky, bylo počasí nemírně stu-
dené, s prudkými vichry a mlhami. Zde bylo též hojně
ptactva, zvlášť albatrosů, tučňáků a buřňáků. Na 70° 23'
šířky potkal několik velkých ledovců a brzy na to spatřil,
že mraky na jižní straně jsou jako sníh bílé a svědčí tak
o blízkostí sněhových polí. Na 71° 10' šířky a 106° 54'
západní délky byla výprava jako dřív zadržena
ohromným ledovým polem, jež zaujímalo celou rozlohu
jižního obzoru. Severní mez pole byla rozervána a roz-
72
expanse, which filled the whole area of the southern hori-
zon. The northern edge of this expanse was ragged and
broken, so firmly wedged together as to be utterly impassi-
ble, and extending about a mile to the southward. Behind it
the frozen surface was comparatively smooth for some dis-
tance, until terminated in the extreme background by gi-
gantic ranges of ice mountains, the one towering above the
other. Captain Cook concluded that this vast field reached
the southern pole or was joined to a continent. Mr. J. N.
Reynolds, whose great exertions and perseverance have at
length succeeded in getting set on foot a national expedi-
tion, partly for the purpose of exploring these regions, thus
speaks of the attempt of the Resolution. "We are not sur-
prised that Captain Cook was unable to go beyond 71 de-
grees 10', but we are astonished that he did attain that
point on the meridian of 106 degrees 54' west longitude.
Palmer's Land lies south of the Shetland, latitude sixty-four
degrees, and tends to the southward and westward farther
than any navigator has yet penetrated. Cook was standing
for this land when his progress was arrested by the ice;
which, we apprehend, must always be the case in that
point, and so early in the season as the sixth of January -
and we should not be surprised if a portion of the icy moun-
tains described was attached to the main body of Palmer's
Land, or to some other portions of land lying farther to the
southward and westward."
In 1803, Captains Kreutzenstern and Lisiausky were dis-
patched by Alexander of Russia for the purpose of circum-
navigating the globe. In endeavouring to get south, they
made no farther than 59 degrees 58', in longitude 70 de-
grees 15' W. They here met with strong currents setting
eastwardly. Whales were abundant, but they saw no ice. In
regard to this voyage, Mr. Reynolds observes that, if
Kreutzenstern had arrived where he did earlier in the sea-
son, he must have encountered ice -it was March when he
reached the latitude specified. The winds, prevailing, as
they do, from the southward and westward, had carried the
floes, aided by currents, into that icy region bounded on the
north by Georgia, east by Sandwich Land and the South
Orkneys, and west by the South Shetland islands.
In 1822, Captain James Weddell, of the British navy, with
two very small vessels, penetrated farther to the south
than any previous navigator, and this, too, without encoun-
tering extraordinary difficulties. He states that although he
was frequently hemmed in by ice before reaching the sev-
enty-second parallel, yet, upon attaining it, not a particle
was to be discovered, and that, upon arriving at the lati-
tude of 74 degrees 15', no fields, and only three islands of
ice were visible. It is somewhat remarkable that, although
vast flocks of birds were seen, and other usual indications
of land, and although, south of the Shetlands, unknown
coasts were observed from the masthead tending south-
wardly, Weddell discourages the idea of land existing in the
polar regions of the south.
On the 11th of January, 1823, Captain Benjamin Morrell,
of the American schooner Wasp, sailed from Kerguelen's
Land with a view of penetrating as far south as possible. On
the first of February he found himself in latitude 64 degrees
52' S., longitude 118 degrees 27' E. The following passage
is extracted from his journal of that date. "The wind soon
freshened to an eleven-knot breeze, and we embraced this
opportunity of making to the west,; being however con-
vinced that the farther we went south beyond latitude
sixty-four degrees, the less ice was to be apprehended, we
steered a little to the southward, until we crossed the Ant-
arctic circle, and were in latitude 69 degrees 15' E. In this
latitude there was no field ice, and very few ice islands in
sight.
Under the date of March fourteenth I find also this entry.
The sea was now entirely free of field ice, and there were
not more than a dozen ice islands in sight. At the same
time the temperature of the air and water was at least thir-
hlodána, slita však tak pevně, že byla naprosto nepřek-
ročitelná, a táhla se asi na míli k jihu. Dále do určité
vzdálenosti byl zmrzlý povrch poměrně hladký a končil
až docela vzadu obrovskými horami ledu, kupícími se
nad sebou. Kapitán Cook soudil, že toto rozsáhlé pole jde
až zcela k jižnímu pólu, nebo že se spojuje s jakousi
pevninou. J.N. Reynolds, jehož velkému úsilí a
vytrvalosti se podařilo, že tam byla konečně vyslána
státní výprava, jež měla ty kraje částečně probádat,
praví o výpravě lodi "Resolution": "Nijak nejsme přek-
vapeni, že kapitán Cook nemohl překročit 71° 10'; udi-
vuje nás však, že dospěl k tomuto místu na poledníku
106° 44' západní délky. Palmerova Země leží jižně od
Shetland na šířce 64°, a táhne se na jihozápad dále, než
který cestovatel mohl kdy proniknout. Cook směřoval k
této zemi, když jeho postup byl zadržen ledem, což, jak
se bojíme, musí nastat v tomto místě vždycky v době tak
časné, jako šestý leden, - a nic bychom se nedivili,
kdyby se ledovce částí dotýkaly přímo až pevniny
Palmerovy Země nebo jiných neznámých ostrovů,
ležících na jihozápad."
Roku 1803 byli ruským carem Alexandrem vysláni
kapitáni Kreutzenstern a Lisianský, aby obepluli ze-
měkouli. Při pokusu dostat se hluboko na jih, dopluli
pouze na 59° 58' jižní šířky a 70° 15' západní délky.
Narazili zde na silné proudy směrem k východu. Velryb
bylo mnoho, ale neviděli žádného ledu. Pokud jde o tuto
cestu, Reynolds podotýká, že kdyby Kreutzenstern na
toto místo dospěl dříve, byl by tu našel led, ale on doplul
k té šířce až v březnu. Větry jež vanou převážně od jihu
a západu kry odplavily s pomocí proudů do ledové
oblasti, ohraničené na severu Georgií, na východě Sand-
wichskou Zemí, pak jižními Orkneyemi a na západě
jižními Shetlandy.
Roku 1822 doplul kapitán James Weddell z britského
námořnictva na dvou velmi malých lodích k jihu dále,
než kterýkoli dřívější cestovatel a rovněž tak, aniž nara-
zil na nějaké obzvláštní nesnáze. Tvrdí, že, ač byl často
zadržován ledem, nežli dosáhl dvaasedmdesáté rovno-
běžky, nenalezl, když k ní doplul, ani stopy po něm a že
na 74° 15' šířky neviděl vůbec ledových polí, ale jen tři
ledové ostrovy. Je to dost podivno, že, ač bylo vidět ve-
liká hejna ptáků a jiné obvyklé známky pevniny a ač na
jih od Shetlandů byly ze stožáru vidět neznámé břehy,
táhnoucí se na jih, přes to vše nepřipouští Weddel dom-
něnku, že by byla nějaká pevnina v krajinách jižního
pólu.
Jedenáctého ledna roku 1823 kapitán Benjamin Morrell,
z amerického škuneru "Vosa", plul z Kergnelenova os-
trova s úmyslem proniknout co nejdále na jih. Prvního
února dospěl k šířce 64° 52' na 118° 27' východní délky.
Odstavec, jejž tu otiskuji, je vyňat z jeho deníku s tímto
datem: "Vítr brzy zesílil na rychlost jedenácti uzlů a tak
jsme využili příležitosti k plavbě na zápal; ježto jsme
však byli přesvědčeni, že čím dále pronikneme za čty-
řiašedesátý stupeň na jih, tím menšího množství ledu je
se nám obávat, zamířili jsme poněkud k jihu, až jsme
přepluli Jižní polární kruh a byli na 69° 15' jižní šířky. V
té šířce nebylo vidět ledových polí a jen velmi málo le-
dovců."
Pod datem 14. března nacházím i tento zápis: "Moře
bylo nyní zcela prosto ledových polí a bylo lze vidět ne
více než asi tucet ledovců. Zároveň teplota vzduchu u
vody byla při nejmenším o třináct stupňů vyšší (mírně-
73
teen degrees higher (more mild) than we had ever found it
between the parallels of sixty and sixty-two south. We were
now in latitude 70 degrees 14' S., and the temperature of
the air was forty-seven, and that of the water forty-four. In
this situation I found the variation to be 14 degrees 27'
easterly, per azimuth.... I have several times passed within
the Antarctic circle, on different meridians, and have uni-
formly found the temperature, both of the air and the wa-
ter, to become more and more mild the farther I advanced
beyond the sixty-fifth degree of south latitude, and that the
variation decreases in the same proportion. While north of
this latitude, say between sixty and sixty-five south, we
frequently had great difficulty in finding a passage for the
vessel between the immense and almost innumerable ice
islands, some of which were from one to two miles in cir-
cumference, and more than five hundred feet above the
surface of the water."
Being nearly destitute of fuel and water, and without
proper instruments, it being also late in the season, Captain
Morrell was now obliged to put back, without attempting
any further progress to the westward, although an entirely
open, sea lay before him. He expresses the opinion that,
had not these overruling considerations obliged him to re-
treat, he could have penetrated, if not to the pole itself, at
least to the eighty-fifth parallel. I have given his ideas re-
specting these matters somewhat at length, that the reader
may have an opportunity of seeing how far they were borne
out by my own subsequent experience.
In 1831, Captain Briscoe, in the employ of the Messieurs
Enderby, whale-ship owners of London, sailed in the brig
Lively for the South Seas, accompanied by the cutter Tula.
On the twenty-eighth of February, being in latitude 66 de-
grees 30' S., longitude 47 degrees 31' E., he descried land,
and "clearly discovered through the snow the black peaks
of a range of mountains running E. S. E." He remained in
this neighbourhood during the whole of the following
month, but was unable to approach the coast nearer than
within ten leagues, owing to the boisterous state of the
weather. Finding it impossible to make further discovery
during this season, he returned northward to winter in Van
Diemen's Land.
In the beginning of 1832 he again proceeded southwardly,
and on the fourth of February was seen to the southeast in
latitude 67 degrees 15' longitude 69 degrees 29' W. This
was soon found to be an island near the headland of the
country he had first discovered. On the twenty-first of the
month he succeeded in landing on the latter, and took pos-
session of it in the name of William IV, calling it Adelaide's
Island, in honour of the English queen. These particulars
being made known to the Royal Geographical Society of
London, the conclusion was drawn by that body "that there
is a continuous tract of land extending from 47 degrees 30'
E. to 69 degrees 29' W. longitude, running the parallel of
from sixty-six to sixty-seven degrees south latitude." In
respect to this conclusion Mr. Reynolds observes: "In the
correctness of it we by no means concur; nor do the dis-
coveries of Briscoe warrant any such indifference. It was
within these limits that Weddel proceeded south on a me-
ridian to the east of Georgia, Sandwich Land, and the South
Orkney and Shetland islands." My own experience will be
found to testify most directly to the falsity of the conclusion
arrived at by the society.
These are the principal attempts which have been made at
penetrating to a high southern latitude, and it will now be
seen that there remained, previous to the voyage of the
Jane, nearly three hundred degrees of longitude in which
the Antarctic circle had not been crossed at all. Of course a
wide field lay before us for discovery, and it was with feel-
ings of most intense interest that I heard Captain Guy ex-
press his resolution of pushing boldly to the southward.
jší), než jsme kdy poznali mezi šedesátou a
dvaašedesátou jižní rovnoběžkou. Ocitli jsme se teď na
70° 14' jižní šířky a teplota vzduchu byla sedmačtyřicet,
vody čtyřiačtyřicet. Zde jsem seznal, že úchylka střelky
činí 14° 27 na východ. - - - Několikráte jsem přeplul Jižní
polární kruh na různých polednících, a vždy jsem nez-
měnitelně shledal, že teplota vzduchu i vody je stále
mírnější, čím dále pluji za pětašedesátý stupeň jižní šířky
a že úchylka střelky se zmenšuje ve stejném poměru.
Naproti tomu na sever od této šířky, řekněme mezi
šedesátou a pětašedesátou jižní rovnoběžkou, mohli
jsme často jen s velkými potížemi najít lodi cestu mezi
ohromnými a takřka nesčetnými plovoucími ledovci, z
nichž některé měly by v obvodu jednu až dvě míle a
výšku víc než pět set stop nad hladinou moře."
Protože byl takřka úplně bez paliva, vody a bez
vhodných přístrojů, a protože doba byla už pokročilá, byl
kapitán Morrell nucen se vrátit, aniž se pokoušel proni-
knout dál k jihu, třebaže se před ním otvíralo zcela volné
moře. Prohlásil, že, kdyby ho nedonutily tyto naléhavé
okolnosti k návratu, mohl dosáhnout ne-li samého pólu,
tedy jistě alespoň pětaosmdesáté rovnoběžky. Uvedl
jsem jeho názory o těchto věcech trochu obšírněji, aby
mohl čtenář posoudit, pokud byly potvrzeny mými poz-
dějšími vlastními zkušenostmi.
Roku 1831 kapitán Briscoe, ve službách firmy "Bratří
Enderbyů", majitelů velrybářských lodí v Londýně, vyjel
na brize "Lively" do Jižních moří, provázen "Tulou". Os-
madvacátého února, když byl na 66° 30' jižní šířky a 47°
13' východní délky, objevil pevninu a "jasně pod sněhem
rozeznal černé vrcholy horského hřebenu, táhnoucího se
východo-jiho-východně. Pobyl v těch krajích celý násle-
dující měsíc, ale nemohl se pro bouřlivé počasí k pobřeží
přiblížit více než na deset mil. Shledav pak nemožným
učinit nějaké další objevy v této době, obrátil se na
sever, aby přezimoval na Van Diemenově Zemi.
Na počátku roku 1832 vyplul k jihu znovu a čtvrtého
února spatřil pevninu směrem k jihovýchodu, na 67° 15'
šířky a 69° 29' západní délky. Brzy pak zjistil, že je to
ostrov jako předhoří země, již po prvé objevil. Jednad-
vacátého toho měsíce se mu podařilo přistát na zemi, již
zabral ve jménu Viléma IV. a nazval Ostrovem Adelaid-
iným, na počest anglické královny. Když bylo vše
oznámeno londýnské Královské Zeměpisné Společnosti,
tato společnost z toho usoudila, že "existuje souvislý
pruh země, táhnoucí se od 47° 30' východní délky k 69°
29' délky západní, probíhající mezi šestašedesátou a
sedmašedesátou rovnoběžkou. K tomuto uzávěru připo-
juje Reynolds: "Nikterak se neshodujeme, pokud jde o
přesnost tohoto zjištění; a ani Briscoeovy objevy tento
závěr nepotvrzují. Weddell pronikl na jih právě v těchto
místech, podél poledníku, východně od Georgie, Sand-
wichského ostrova, Jižních Orkneyí a Shetlandských os-
trovů." Mé zkušenosti, jak bude patrno, potvrzují
nesprávnost závěru, k němuž došla společnost.
To jsou hlavní pokusy, které byly učiněny za tím
účelem, aby se proniklo do nejjižnější šířky a je tedy
zřejmo, že před výpravou "Jane" zbývalo skoro celých
třista stupňů délky, v nichž Jižní polární kruh nebyl přek-
ročen. Tím ovšem před námi leželo široké výzkumné
pole a tak jsem uvítal co nejživěji a s nejprudším
zájmem rozhodnutí kapitána Guye, vydat se odvážně na
jih.
74
 CHAPTER XVII
We kept our course southwardly for four days after giving
up the search for Glass's islands, without meeting with any
ice at all. On the twenty-sixth, at noon, we were in latitude
63 degrees 23' S., longitude 41 degrees 25' W. We now
saw several large ice islands, and a floe of field ice, not,
however, of any great extent. The winds generally blew
from the southeast, or the northeast, but were very light.
Whenever we had a westerly wind, which was seldom, it
was invariably attended with a rain squall. Every day we
had more or less snow. The thermometer, on the twenty-
seventh stood at thirty-five.
January 1st, 1828. - This day we found ourselves com-
pletely hemmed in by the ice, and our prospects looked
cheerless indeed. A strong gale blew, during the whole
forenoon, from the northeast, and drove large cakes of the
drift against the rudder and counter with such violence that
we all trembled for the consequences. Toward evening, the
gale still blowing with fury, a large field in front separated,
and we were enabled, by carrying a press of sail to force a
passage through the smaller flakes into some open water
beyond. As we approached this space we took in sail by
degrees, and having at length got clear, lay-to under a sin-
gle. reefed foresail.
January 2d. - We had now tolerably pleasant weather. At
noon we found ourselves in latitude 69 degrees 10' S, lon-
gitude 42 degrees 20' W, having crossed the Antarctic cir-
cle. Very little ice was to be seen to the southward, al-
though large fields of it lay behind us. This day we rigged
some sounding gear, using a large iron pot capable of hold-
ing twenty gallons, and a line of two hundred fathoms. We
found the current setting to the north, about a quarter of a
mile per hour. The temperature of the air was now about
thirty-three. Here we found the variation to be 14 degrees
28' easterly, per azimuth.
January 5th. - We had still held on to the southward with-
out any very great impediments. On this morning, however,
being in latitude 73 degrees 15' E., longitude 42 degrees
10' W, we were again brought to a stand by an immense
expanse of firm ice. We saw, nevertheless, much open wa-
ter to the southward, and felt no doubt of being able to
reach it eventually. Standing to the eastward along the
edge of the floe, we at length came to a passage of about a
mile in width, through which we warped our way by sun-
down. The sea in which we now were was thickly covered
with ice islands, but had no field ice, and we pushed on
boldly as before. The cold did not seem to increase, al-
though we had snow very frequently, and now and then
hail squalls of great violence. Immense flocks of the alba-
tross flew over the schooner this day, going from southeast
to northwest.
January 7th. - The sea still remained pretty well open, so
that we had no difficulty in holding on our course. To the
westward we saw some icebergs of incredible size, and in
the afternoon passed very near one whose summit could
not have been less than four hundred fathoms from the
surface of the ocean. Its girth was probably, at the base,
three-quarters of a league, and several streams of water
were running from crevices in its sides. We remained in
sight of this island two days, and then only lost it in a fog.
January 10th. - Early this morning we had the misfortune
to lose a man overboard. He was an American named Peter
Vredenburgh, a native of New York, and was one of the
most valuable hands on board the schooner. In going over
the bows his foot slipped, and he fell between two cakes of
ice, never rising again. At noon of this day we were in lati-
tude 78 degrees 30', longitude 40 degrees 15' W. The cold
was now excessive, and we had hail squalls continually
from the northward and eastward. In this direction also we
saw several more immense icebergs, and the whole horizon
to the eastward appeared to be blocked up with field ice,
XVII.
Upustivše od hledání Glassových ostrovů pluli jsme k
jihu po čtyři dny, aniž jsme se setkali s ledem. Šestad-
vacátého v poledne byli jsme na 63° 23' jižní šířky a 41°
25' západní délky. Tehdy jsme spatřili několik velikých
plovoucích ledovců a i kus ledového pole, ne však příliš
velkého. Větry vály většinou od jiho- nebo od
severovýchodu, ale byly velmi mírné. Kdykoli jsme měli
vítr západní, zřídka ovšem, byl vždycky provázen dešťo-
vou přeháňkou. Každého dne padal i více méně sníh.
Sedmadvacátého ukazoval teploměr pětatřicet stupňů.
1. ledna 1828. - Toho dne jsme byli docela obklíčeni
ledem a vyhlídky byly opravdu nepěkné. Po celé do-
poledne vál od severovýchodu prudký vichr, vrhaje ve-
liké kusy ledové tříště na kormidlo a na záď s takovou
prudkostí, že jsme už trnuli hrůzou, co bude. K večeru,
zatím co vichr stále zuřil, protrhlo se před námi ledové
pole a tak jsme si mohli náporem větru do plachet prok-
lestit cestu drobnými krami do otevřeného moře za nimi.
Blížíce se k tomu místu, stáhli jsme postupně plachty, a
když jsme se konečně vyprostili, přilehli jsme pod jed-
nopásovou přední plachtou.
2. ledna. - Nyní jsme měli dosti příjemné počasí. V
poledne nalézali jsme se na 69° 10' jižní šířky a 42° 20'
západní délky, přestoupivše Jižní polární kruh. Na jih
bylo vidět velmi málo ledu, ale za námi se táhla široká
ledová pole. Toho dne jsme si sestrojili hloubkoměr z
velikého železného kotle, s objemem dvaceti gallonů, a z
dvě stě sáhů dlouhého provazu. Seznali jsme, že mořský
proud směřuje na sever s rychlostí čtvrt míle za hodinu.
Teplota vzduchu byla teď asi třiatřicet. Zjistili jsme
úchylku střelky 14° 28' na východ.
5. ledna. - Pluli jsme stále ještě na jih bez větších
překážek. Dnes ráno, nicméně, jsouce na 73° 15' jižní
šířky a 42° 10' západní délky, byli jsme znovu zadrženi
nesmírnou rozlohou pevného ledu. Dále, směrem k jihu,
jsme však spatřili rozsáhlé volné moře a nepochybovali,
že ho případně budeme moci dosáhnout. Zamířivše tedy
na východ podél ledů, dospěli jsme nakonec k průrvě asi
na míli široké, jíž jsme se do západu slunce prodrali.
Moře, do něhož jsme vepluli, bylo hustě pokryto plo-
voucími ledovci, ale bez ledových polí a my se pustili,
jako dřív, odvážně vpřed. Nezdálo se nijak, že by chladu
přibývalo, ač padal velice hustě sníh a občas přišlo i
velmi silné krupobití. Ohromná hejna albatrosů přelétla
toho dne nad škunerem, táhnouce od jihovýchodu k
severozápadu.
7. ledna. - Moře stále zcela volné, takže jsme beze
všech těžkostí mohli pokračovat v cestě. Na západní
straně jsme spatřili několik ledovců neuvěřitelné velikostí
a odpoledne jsme se dostali velice na blízko jednomu,
jehož vrchol se tyčil nejméně čtyřista sáhů nad mořskou
hladinou. Jeho obvod při hladině měřil nepochybně tři
čtvrti míle a z průrev na bocích teklo několik potoků.
Tento plovoucí ledovec měli jsme v dohledu po dva dny,
kdy jsme je teprve v mlze ztratili.
10. ledna. - Časně ráno měli jsme neštěstí, že nám
jeden muž padl přes palubu. Byl to Američan, jménem
Petr Vredenburgh, rodem z New Yorku, - a byl z ne-
jschopnějích mužů na palubě škuneru. Jak šel po okraji
paluby, uklouzl, padl mezi dvě ledové kry a už se neob-
jevil. V poledne toho dne byli jsme na 78° 30' jižní šířky
a 40° 15' západní délky. Zima byla nyní krutá a od
severovýchodu měli jsme stálá krupobití. Tím směrem
jsme spatřili i několik ohromných ledovců a celý
východní obzor se zdál být zatarasen ledovým polem,
zvedajícím se vrstvovitě, vrstva nad vrstvou, z moře.
75
rising in tiers, one mass above the other. Some driftwood
floated by during the evening, and a great quantity of birds
flew over, among which were nellies, peterels, albatrosses,
and a large bird of a brilliant blue plumage. The variation
here, per azimuth, was less than it had been previously to
our passing the Antarctic circle.
January 12th. - Our passage to the south again looked
doubtful, as nothing was to be seen in the direction of the
pole but one apparently limitless floe, backed by absolute
mountains of ragged ice, one precipice of which arose
frowningly above the other. We stood to the westward until
the fourteenth, in the hope of finding an entrance.
January 14th.-This morning we reached the western ex-
tremity of the field which had impeded us, and, weathering
it, came to an open sea, without a particle of ice. Upon
sounding with two hundred fathoms, we here found a cur-
rent setting southwardly at the rate of half a mile per hour.
The temperature of the air was forty-seven, that of the
water thirty-four. We now sailed to the southward without
meeting any interruption of moment until the sixteenth,
when, at noon, we were in latitude 81 degrees 21', longi-
tude 42 degrees W. We here again sounded, and found a
current setting still southwardly, and at the rate of three
quarters of a mile per hour. The variation per azimuth had
diminished, and the temperature of the air was mild and
pleasant, the thermometer being as high as fifty-one. At
this period not a particle of ice was to be discovered. All
hands on board now felt certain of attaining the pole.
January 17th. - This day was full of incident. Innumerable
flights of birds flew over us from the southward, and sev-
eral were shot from the deck, one of them, a species of
pelican, proved to be excellent eating. About midday a
small floe of ice was seen from the masthead off the lar-
board bow, and upon it there appeared to be some large
animal. As the weather was good and nearly calm, Captain
Guy ordered out two of the boats to see what it was. Dirk
Peters and myself accompanied the mate in the larger boat.
Upon coming up with the floe, we perceived that it was in
the possession of a gigantic creature of the race of the Arc-
tic bear, but far exceeding in size the largest of these ani-
mals. Being well armed, we made no scruple of attacking it
at once. Several shots were fired in quick succession, the
most of which took effect, apparently, in the head and
body. Nothing discouraged, however, the monster threw
himself from the ice, and swam with open jaws, to the boat
in which were Peters and myself. Owing to the confusion
which ensued among us at this unexpected turn of the ad-
venture, no person was ready immediately with a second
shot, and the bear had actually succeeded in getting half
his vast bulk across our gunwale, and seizing one of the
men by the small of his back, before any efficient means
were taken to repel him. In this extremity nothing but the
promptness and agility of Peters saved us from destruction.
Leaping upon the back of the huge beast, he plunged the
blade of a knife behind the neck, reaching the spinal mar-
row at a blow. The brute tumbled into the sea lifeless, and
without a struggle, rolling over Peters as he fell. The latter
soon recovered himself, and a rope being thrown him, re-
turned in triumph to the schooner, towing our trophy be-
hind us. This bear, upon admeasurement, proved to be full
fifteen feet in his greatest length. His wool was perfectly
white, and very coarse, curling tightly. The eyes were of a
blood red, and larger than those of the Arctic bear, the
snout also more rounded, rather resembling the snout of
the bulldog. The meat was tender, but excessively rank and
fishy, although the men devoured it with avidity, and de-
clared it excellent eating.
Scarcely had we got our prize alongside, when the man at
the masthead gave the joyful shout of "land on the star-
board bow!" All hands were now upon the alert, and, a
breeze springing up very opportunely from the northward
Během večera plulo kolem lodi naplavené dříví a spousta
ptactva přeletěla nad námi, mezi jinými nelly, buřňáci,
albatrosové a velký pták s leskle modrým peřím. Úchylka
střelky byla zde menší než dříve, dokud jsme nepřekro-
čili polární kruh.
12. ledna. - Naše další plavba na jih měla zase ráz
velice pochybný, neboť směrem k pólu bylo vidět jen
jediné, jak se zdálo, nekonečné ledové pole, uzavřené
vzadu vysokým pohořím rozvrstveného ledu, jehož jedna
strmá hora se zvedala nad druhou. Pluli jsme na západ
až do čtrnáctého, doufajíce, že nalezneme ledem
průchod.
14. ledna. - Dnes ráno dosáhli jsme západního okraje
ledového pole, jež nám bylo stále v cestě, a obepluvše
je, octli jsme se na volném moři bez stopy ledu.
Změřivše hloubku do dvou set sáhů, zjistili jsme zde
proud směrem k jihu s rychlostí půl míle za hodinu. Te-
plota vzduchu byla sedmačtyřicet a vody čtyřiačtyřicet.
Nyní jsme pluli k jihu bez vážných překážek až do šest-
náctého, kdy kolem poledne dospěli jsme na 81° 21'
šířky a 42° západní délky. Tady jsme opět měřili hloubku
a zjistili proud, stále směrem k jihu, ale s rychlostí tří
čtvrtí míle za hodinu. Úchylka střelky se zmenšila a te-
plota vzduchu byla mírná a příjemná, - teploměr uka-
zoval až jedenapadesát stupňů. V té době jsme nespatřili
ani kousku ledu. Všichni na palubě cítili jistotu, že
dosáhneme přece jižního pólu.
17. ledna. - Dnešní den byl plný příhod. Nesčetná hejna
ptáků letěla nad námi od jihu, několik jich bylo s paluby
sestřeleno; jeden z nich, jakýsi druh pelikána, byl, jak se
ukázalo, výborným jídlem. K poledni byla se stožáru po
levé straně spatřena malá kra, na níž se objevilo jakési
veliké zvíře. Jelikož počasí bylo skoro klidné, nařídil
kapitán Guy, aby vyrazily dva čluny a zjistily ihned, co je
to. Dirk Peters a já jsme vyjeli s kormidelníkem ve
větším z člunů. Když jsme dospěli ke kře, viděli jsme, že
na ní leží ohromný tvor z rodu polárních medvědů, ve-
likostí však daleko přesahující největší ze všech těchto
zvířat. Jelikož jsme byli dobře o- zbrojeni, neváhali jsme
ihned na zvíře zaútočit. Několik ran bylo vypáleno rychle
za sebou, většina určitě dobře mířených do hlavy i těla.
Netvora to však neodradilo, vrhl se do vody a s otevře-
nou tlamou plaval ke člunu, kde jsem byl já s Petersem.
Pro zmatek, jenž mezi námi při tomto nečekaném obratu
našeho dobrodružství nastal, nikdo nebyl ihned hotov
vystřelit znovu a tak se medvědu podařilo vylézt polovicí
svého ohromného trupu přes okraj člunu, chytiv jednoho
muže v kříži dříve, než bylo učiněno vhodné opatření k
jeho odražení. Z tohoto hrozícího nebezpečí nás
zachránila pouze pohotovost a obratnost Petersova od
jisté záhuby. Skočiv ohromnému zvířeti na hřbet, vrazil
mu čepel nože do krku, a přeťal mu rázem míchu. Netvor
se převalil do moře mrtev a bez odporu, a strhl s sebou i
Peterse. Tento však brzy zas vy. plaval a když mu byl
hozen provaz, přivázal naň zdechlinu, než vstoupil na
člun. Pak jsme se vítězoslavně vrátili na škuner,
vlekouce svou kořist za sebou. Medvěd, jak jsme zjistili
měřením, měl, úplně natažen, délku plných patnáct stop.
Kožich měl úplně bílý, velmi hrubý a vlnitý. Oči měl
krvavě rudé a větší než polární medvědi; tlamu též tupě-
jší, dosti podobnou tlamě buldoka. Maso bylo křehké, ale
hrozně zatuchlé a páchnoucí rybinou, ač muži je jedli
hltavě a prohlašovali, že je výborným jídlem.
Sotva jsme dostali svou kořist na loď, zvolala stožárová
hlídka radostně: Země po pravé straně!" Všichni byli
hned pohotově a ježto počal vát velmi příznivý vítr od
severovýchodu, byli jsme brzy u břehu. Ukázalo se, že je
76
and eastward, we were soon close in with the coast. It
proved to be a low rocky islet, of about a league in circum-
ference, and altogether destitute of vegetation, if we except
a species of prickly pear. In approaching it from the north-
ward, a singular ledge of rock is seen projecting into the
sea, and bearing a strong resemblance to corded bales of
cotton. Around this ledge to the westward is a small bay, at
the bottom of which our boats effected a convenient land-
ing.
It did not take us long to explore every portion of the is-
land, but, with one exception, we found nothing worthy of
our observation. In the southern extremity, we picked up
near the shore, half buried in a pile of loose stones, a piece
of wood, which seemed to have formed the prow of a ca-
noe. There had been evidently some attempt at carving
upon it, and Captain Guy fancied that he made out the fig-
ure of a tortoise, but the resemblance did not strike me
very forcibly. Besides this prow, if such it were, we found
no other token that any living creature had ever been here
before. Around the coast we discovered occasional small
floes of ice -but these were very few. The exact situation of
the islet (to which Captain Guy gave the name of Bennet's
Islet, in honour of his partner in the ownership of the
schooner) is 82 degrees 50' S. latitude, 42 degrees 20' W.
longitude.
We had now advanced to the southward more than eight
degrees farther than any previous navigators, and the sea
still lay perfectly open before us. We found, too, that the
variation uniformly decreased as we proceeded, and, what
was still more surprising, that the temperature of the air,
and latterly of the water, became milder. The weather
might even be called pleasant, and we had a steady but
very gentle breeze always from some northern point of the
compass. The sky was usually clear, with now and then a
slight appearance of thin vapour in the southern horizon -
this, however, was invariably of brief duration. Two difficul-
ties alone presented themselves to our view; we were get-
ting short of fuel, and symptoms of scurvy had occurred
among several of the crew. These considerations began to
impress upon Captain Guy the necessity of returning, and
he spoke of it frequently. For my own part, confident as I
was of soon arriving at land of some description upon the
course we were pursuing, and having every reason to be-
lieve, from present appearances, that we should not find it
the sterile soil met with in the higher Arctic latitudes, I
warmly pressed upon him the expediency of persevering, at
least for a few days longer, in the direction we were now
holding. So tempting an opportunity of solving the great
problem in regard to an Antarctic continent had never yet
been afforded to man, and I confess that I felt myself
bursting with indignation at the timid and ill-timed sugges-
tions of our commander. I believe, indeed, that what I
could not refrain from saying to him on this head had the
effect of inducing him to push on. While, therefore, I cannot
but lament the most unfortunate and bloody events which
immediately arose from my advice, I must still be allowed
to feel some degree of gratification at having been instru-
mental, however remotely, in opening to the eye of science
one of the most intensely exciting secrets which has ever
engrossed its attention.
CHAPTER XVIII
JANUARY 18th. - This morning[4] we continued to the
southward, with the same pleasant weather as before. The
sea was entirely smooth, the air tolerably warm and from
the northeast, the temperature of the water fifty-three. We
now again got our sounding-gear in order, and, with a hun-
dred and fifty fathoms of line, found the current setting
toward the pole at the rate of a mile an hour. This constant
tendency to the southward, both in the wind and current,
caused some degree of speculation, and even of alarm, in
to nízký, skalnatý ostrůvek, asi míli v obvodu a zcela
beze všeho rostlinstva, vyjma jakýsi druh bobulového
trní. Jak jsme se k němu od severu blížili, pozorovali
jsme jakýsi podivný skalnatý útes, vybíhající do moře a
velmi podobný provazy obtočeným balíkům bavlny.
Podél tohoto útesu na západ byla malá zátoka, na jejímž
konci mohly naše čluny snadno přistát.
Netrvalo dlouho a prohledali jsme každý kout ostrova,
ale až na jednu výjimku, nenalezli pranic pozoruhod-
ného. Na jižním cípu při břehu spatřili jsme totiž kus
dřeva, zpola zahrabaný ve spoustě kamení; byl to, jak se
zdálo, předek jakési kanoe. Byly na něm stopy nějaké
řezby a kapitán Guy tvrdil, že na ní poznává podobu
želvy, mně však se podobnost nezdála dost velkou.
Mimo tento lodní předek, bylo-li to vůbec čím takovým,
nenalezli jsme žádné jiné známky, že by tu byla kdy jaká
lidská bytost. Při březích viděli jsme často drobné ledové
kry, - ale velice zřídka. Přesná poloha tohoto ostrůvku (
jejž kapitán Guy nazval "Bennetův ostrov", na počest
svého spolumajitele škuneru) je 82° 50' jižní šířky a 42°
20' západní délky.
Dospěli jsme k jihu o více než o osm stupňů dále, než
kteříkoli dřívější plavci a moře se před námi prostíralo
stále docela volné. Shledali jsme rovněž, že úchylka
střelky se neustále zmenšuje, jak postupujeme dále, a
co nás ještě víc překvapovalo, že teplota vzduchu a poz-
ději i vody stále stoupá. Počasí mohli jsme dokonce zvát
pěkným a stále vál pravidelný, ale velmi lahodný vítr od
severu. Obloha byla velice jasná, jen tu a tam nad jižním
obzorem se ukázaly lehké páry, jež se však nikdy dlouho
neudržely. Ukázaly se nám jen dvě nesnáze: počalo nám
docházet palivo a u několika mužů z posádky objevily se
příznaky kurdějí. Tyto okolnosti přiměly kapitána Guye,
že pomýšlel na návrat, o němž se teď často zmiňoval.
Pokud jde o mne, doufal jsem, že poplujeme-li stále
týmž směrem, dorazíme brzy k nějaké zemi, ať už
jakékoli, a podle dosavadních známek právem jsem měl
za to, že to nebude naprosto pustý kraj, jaké jsou ve
vyšších polárních šířkách, a proto jsem- mu horlivě do-
poručoval, aby vytrval v plavbě alespoň ještě několik dní
směrem, jímž jsme nyní pluli. Tak lákavá příležitost roz-
řešit důležitou otázku antarktické pevniny nenaskytla se
doposud žádnému smrtelníku a tak se přiznám, že mne
bázlivé a nevčasné námitky našeho velitele svrchovaně
rozčilovaly. Jsem jist, že právě to, co jsem mu nemohl
nikterak zamlčet, mělo svůj účinek a donutilo ho v
plavbě pokračovat. Ale ač nemohu, než trpce litovat ne-
blahých krvavých událostí, jež má rada tak přímo zav-
inila, bude mi jistě přec dovoleno cítit určité
zadostiučinění, že jsem byl nástrojem, třeba jen ne-
přímým, k tomu, aby se zrakům vědy odhalilo jedno z
nejvíce vzrušujících tajemství jaká kdy poutala její po-
zornost.
XVIII.
18. ledna. - Dnes ráno[4] postupovali jsme k jihu za
stále příjemného počasí jako dříve. Moře bylo zcela
hladké, vzduch dosti teplý; vítr severovýchodní a teplota
vody třiapadesát. Připravili jsme zas hloubkoměr a v
hloubce stopadesáti sáhů zjistili proud směrem k pólu s
rychlostí jedné míle za hodinu. Tento neměnný směr k
jihu, jak větru tak proudu, dal mnohým na škuneru pod-
nět k úvahám, ba i obavám, a já zřejmě viděl, že působil
v tomto směru i na kapitána Guye. Ale kapitán byl velmi
77
different quarters of the schooner, and I saw distinctly that
no little impression had been made upon the mind of Cap-
tain Guy. He was exceedingly sensitive to ridicule, however,
and I finally succeeded in laughing him out of his apprehen-
sions. The variation was now very trivial. In the course of
the day we saw several large whales of the right species,
and innumerable flights of the albatross passed over the
vessel. We also picked up a bush, full of red berries, like
those of the hawthorn, and the carcass of a singular-
looking land-animal. It was three feet in length, and but six
inches in height, with four very short legs, the feet armed
with long claws of a brilliant scarlet, and resembling coral in
substance. The body was covered with a straight silky hair,
perfectly white. The tail was peaked like that of a rat, and
about a foot and a half long. The head resembled a cat's,
with the exception of the ears -these were flopped like the
ears of a dog. The teeth were of the same brilliant scarlet
as the claws.
January 19th. - To-day, being in latitude 83 degrees 20',
longitude 43 degrees 5' W. (the sea being of an extraordi-
narily dark colour), we again saw land from the masthead,
and, upon a closer scrutiny, found it to be one of a group of
very large islands. The shore was precipitous, and the inte-
rior seemed to be well wooded, a circumstance which occa-
sioned us great joy. In about four hours from our first dis-
covering the land we came to anchor in ten fathoms, sandy
bottom, a league from the coast, as a high surf, with strong
ripples here and there, rendered a nearer approach of
doubtful expediency. The two largest boats were now or-
dered out, and a party, well armed (among whom were
Peters and myself), proceeded to look for an opening in the
reef which appeared to encircle the island. After searching
about for some time, we discovered an inlet, which we were
entering, when we saw four large canoes put off from the
shore, filled with men who seemed to be well armed. We
waited for them to come up, and, as they moved with great
rapidity, they were soon within hail. Captain Guy now held
up a white handkerchief on the blade of an oar, when the
strangers made a full stop, and commenced a loud jabber-
ing all at once, intermingled with occasional shouts, in
which we could distinguish the words Anamoo-moo! and
Lama-Lama! They continued this for at least half an hour,
during which we had a good opportunity of observing their
appearance.
In the four canoes, which might have been fifty feet long
and five broad, there were a hundred and ten savages in
all. They were about the ordinary stature of Europeans, but
of a more muscular and brawny frame. Their complexion a
jet black, with thick and long woolly hair. They were clothed
in skins of an unknown black animal, shaggy and silky, and
made to fit the body with some degree of skill, the hair
being inside, except where turned out about the neck,
wrists, and ankles. Their arms consisted principally of clubs,
of a dark, and apparently very heavy wood. Some spears,
however, were observed among them, headed with flint,
and a few slings. The bottoms of the canoes were full of
black stones about the size of a large egg.
When they had concluded their harangue (for it was clear
they intended their jabbering for such), one of them who
seemed to be the chief stood up in the prow of his canoe,
and made signs for us to bring our boats alongside of him.
This hint we pretended not to understand, thinking it the
wiser plan to maintain, if possible, the interval between us,
as their number more than quadrupled our own. Finding
this to be the case, the chief ordered the three other ca-
noes to hold back, while he advanced toward us with his
own. As soon as he came up with us he leaped on board
the largest of our boats, and seated himself by the side of
Captain Guy, pointing at the same time to the schooner,
and repeating the word Anamoo-moo! and Lama-Lama! We
now put back to the vessel, the four canoes following at a
little distance.
citlivý k výsměchu a tak se mi konečně podařilo jeho
obavy rozplašit smíchem. Úchylka střelky byla teď už
velmi malá. Během dne jsme viděli několik velryb
pravého druhu a nesčetná hejna albatrosů přeletěla nad
lodí. Vylovili jsme i keř, plný červených bobulí, po-
dobných bobulím hlohu, a zdechlinu podivného břežního
zvířete. Bylo tři stopy dlouhé a jen šest palců vysoké, se
čtyřmi velice krátkými nohami a prsty vyzbrojenými
dlouhými drápy jasně šarlatovými, podobajícími se svou
podstatou korálům. Tělo bylo kryto rovnou, hebkou srstí,
úplně bílou. Ocas byl zahrocen jako ocas krysí a měřil asi
půl druhé stopy. Hlava byla podobna hlavě kočičí, kromě
uší, jež spadaly schlíple, jak uši psa. Zuby byly rovněž
jasně šarlatové jako drápy.
19. ledna. - Toho dne, jsouce na 83° 20' šířky a 43° 5'
západní délky a na moři neobyčejně temném, opět jsme
spatřili se stožáru zemi a po bedlivějším pozorování zjis-
tili, že je to jeden ze skupiny velice rozsáhlých ostrovů.
Břehy byly srázné a nitro, jak se zdálo, hustě zalesněno,
což nám způsobilo velikou radost. Za čtyři hodiny po
objevení ostrova zakotvili jsme v hloubce deseti sáhů, na
písčitém břehu asi na míli od břehu, jelikož dost silný
příboj s chvilkovými, velmi mocnými vlnami činil bližší
přistání pochybným. Spustili jsme tedy dva největší
čluny s dobře ozbrojeným oddílem (v němž jsem byl i já
a Peters), aby hledal průchod mezi útesy, jež, jak se
zdálo, ostrov obepínaly. Po kratším hledání našli jsme
přece vchod a chtěli jím proplout, když tu jsme spatřili
čtyři veliké kanoe, odrážející ode břehu, s lidmi, zdálo
se, dobře ozbrojenými. Vyčkali jsme jejich příchodu a
ježto pluli velice rychle, byli brzy na doslech. Kapitán
Guy zvedl bílý kapesník na ploše vesla, načež se
neznámí ihned zastavili a počali všichni najednou cosi
hlasitě blábolit, a mísit do toho výkřiky, v nichž jsme
snadno mohli rozeznat slova "Anamu-mu!" a "Lama-
Lama!" Takto se bavili alespoň půl hodiny, zatím co jsme
měli vhodnou příležitost pozorovat jejich vzezření.
Ve čtyřech kanoích, asi padesát stop dlouhých a pět
stop širokých, bylo celkem stodeset divochů. Velicí byli
asi jako průměrní Evropané, ale těl pevnějších a sval-
natějších. Pleť měli jantarově černou, s hustými, dlou-
hými, vlnitými vlasy. Byli oděni kožišinami jakéhosi
neznámého černého zvířete, huňatými a hebkými,
upravenými dosti zručně k tělu, při čemž byla srst
obrácena dovnitř, vyjma u krku, zápěstí a nártu, kde
byla ohrnuta. Jejich hlavní zbraní byly kyje z tmavého a
zřejmě velice těžkého dřeva. Viděli jsme též i několik
kopí, zakončených pazourkem a několik praků. Dna ka-
noí byla plna černých kamenů, asi jako veliká vejce.
Když skončili své oslovení (neboť bylo .zřejmo, že to byl
význam jejich blábolení), jeden z nich, patrně náčelník,
povstal na přídi své kanoe a dával znamení, abychom se
s čluny přiblížili. Dělali jsme, jako bychom tomu nero-
zuměli, jelikož jsme soudili, že bude moudřejší, držet se
pokud lze daleko od nich, neboť jich bylo čtyřikrát tolik
co nás, Vida to, nařídil náčelník druhým třem kanoím,
aby zůstaly vzadu a se svojí připlul k nám. Jakmile se
přiblížil, vskočil do našeho největšího člunu a po. sadil se
vedle kapitána Guye, ukazuje stále na škuner a opakuje
slova: "Anamu-mu!" a "Lama-Lama!" Obrátili jsme tedy
zpět k lodi, sledováni v malé vzdálenosti čtyř. mi ka-
noemi.
78
 Upon getting alongside, the chief evinced symptoms of ex-
treme surprise and delight, clapping his hands, slapping his
thighs and breast, and laughing obstreperously. His follow-
ers behind joined in his merriment, and for some minutes
the din was so excessive as to be absolutely deafening.
Quiet being at length restored, Captain Guy ordered the
boats to be hoisted up, as a necessary precaution, and
gave the chief (whose name we soon found to be Too-wit)
to understand that we could admit no more than twenty of
his men on deck at one time. With this arrangement he
appeared perfectly satisfied, and gave some directions to
the canoes, when one of them approached, the rest re-
maining about fifty yards off. Twenty of the savages now
got on board, and proceeded to ramble over every part of
the deck, and scramble about among the rigging, making
themselves much at home, and examining every article
with great inquisitiveness.
It was quite evident that they had never before seen any
of the white race -from whose complexion, indeed, they
appeared to recoil. They believed the Jane to be a living
creature, and seemed to be afraid of hurting it with the
points of their spears, carefully turning them up. Our crew
were much amused with the conduct of Too-wit in one in-
stance. The cook was splitting some wood near the galley,
and, by accident, struck his axe into the deck, making a
gash of considerable depth. The chief immediately ran up,
and pushing the cook on one side rather roughly, com-
menced a half whine, half howl, strongly indicative of sym-
pathy in what he considered the sufferings of the schooner,
patting and smoothing the gash with his hand, and washing
it from a bucket of seawater which stood by. This was a
degree of ignorance for which we were not prepared, and
for my part I could not help thinking some of it affected.
When the visitors had satisfied, as well as they could, their
curiosity in regard to our upper works, they were admitted
below, when their amazement exceeded all bounds. Their
astonishment now appeared to be far too deep for words,
for they roamed about in silence, broken only by low ejacu-
lations. The arms afforded them much food for speculation,
and they were suffered to handle and examine them at
leisure. I do not believe that they had the least suspicion of
their actual use, but rather took them for idols, seeing the
care we had of them, and the attention with which we
watched their movements while handling them. At the
great guns their wonder was redoubled. They approached
them with every mark of the profoundest reverence and
awe, but forbore to examine them minutely. There were
two large mirrors in the cabin, and here was the acme of
their amazement. Too-wit was the first to approach them,
and he had got in the middle of the cabin, with his face to
one and his back to the other, before he fairly perceived
them. Upon raising his eyes and seeing his reflected self in
the glass, I thought the savage would go mad; but, upon
turning short round to make a retreat, and beholding him-
self a second time in the opposite direction, I was afraid he
would expire upon the spot. No persuasion could prevail
upon him to take another look; throwing himself upon the
floor, with his face buried in his hands, he remained thus
until we were obliged to drag him upon deck.
The whole of the savages were admitted on board in this
manner, twenty at a time, Too-wit being suffered to remain
during the entire period. We saw no disposition to thievery
among them, nor did we miss a single article after their
departure. Throughout the whole of their visit they evinced
the most friendly manner. There were, however, some
points in their demeanour which we found it impossible to
understand; for example, we could not get them to ap-
proach several very harmless objects -such as the schoo-
ner's sails, an egg, an open book, or a pan of flour. We
endeavoured to ascertain if they had among them any arti-
cles which might be turned to account in the way of traffic,
but found great difficulty in being comprehended. We made
Když jsme pak dosáhli škuneru, jevil náčelník příznaky
nesmírného údivu a radosti, tleskal, plácal se do stehen
a smál se velice hlučně. Jeho druzi za ním se připojili k
jeho veselí a po několik minut bylo slyšet takový povyk,
že jsme div úplně neohluchli. Když se konečně utišili,
nařídil kapitán Guy z nutné opatrnosti, aby čluny byly
ihned vytaženy a náčelníkovi (jenž, jak jsme co nejdřív
zjistili, jmenoval se Tu-wit), dal na srozuměnou, že
můžeme na palubu pustit nejvýš dvacet jeho lidí najed-
nou. S tímto byl, zdálo se, náčelník úplně srozuměn a dal
hned kanoím jakési pokyny, načež jedna připlula a druhé
zůstaly asi na padesát yardů. Pak dvacet divochů
vstoupilo na loď a počalo všude po palubě pobíhat, lézt
po lanoví a počínat si jako doma, při čemž vše prohlíželi
s velikou zvědavostí.
Bylo zcela zřejmo, že nikdy doposud neviděli žádného
bělocha, - jejichž pleti jako by se lekali. Mysleli, že
"Jane" je jakýsi živý tvor a zdálo se nám, že se bojí dot-
knout se jí oštěpy, jež drželi stále hroty vzhůru. Naši
muži se velice pobavili chováním Tu-witovým v jedné
chvíli. Kuchař štípal dříví u kuchyně a náhodou sekeru
zaťal do paluby, utvořiv tak zásek. Náčelník hned na to
přispěchal, odstrčiv kuchaře prudce a začal zpola kvílet a
zpola řvát; dávaje nejzřejměji najevo soustrast s bolestí,
podle něho škuneru způsobenou, popleskávaje a hladě
zásek a omývaje jej mořskou vodou z vědra, stojícího
vedle. Na takový stupeň nevědomosti jsme nebyli přip-
raveni a pokud jde o mne, nemohl jsem než myslet, že
se v tom Tu-wit jaksi přetvařuje.
Když návštěvníci pokud lze ukojili svoji zvědavost na
palubě, byli všichni puštěni dolů, kde jejich údiv přesa-
hoval všecky meze. Bylo zřejmo, že ohromným překvap-
ením nemohli slova vyrazit, neboť chodili mlčky kolem,
jen chvílemi vykřikujíce. Zvlášť se pozastavovali nad
zbraněmi a bylo jim dovoleno prohlédnout si je podle
libosti. Myslím; že neměli potuchy, jak jich užívat, a že
je pokládali spíše za modly, vidouce, jak s nimi opatrně
zacházíme a jak pozorně sledujeme jejich pohyby, když
je měli v rukou. Před velkými děly se jejich údiv zdvo-
jnásobil. Přistupovali k nim s projevy posvátného děsu,
ale netroufali si je podrobně prozkoumat. V kabině byla
dvě veliká zrcadla a to byl vrchol jejich úžasu. Tu-wit se
k ním první přiblížil a došel do středu kabiny, obrácen k
jednomu tváří a k druhému zády, dříve nežli si jich řádně
mohl všimnout. Když zvedl oči a spatřil se v zrcadle,
myslil jsem, že divoch zešílí; ale když se prudce obrátil,
aby utekl a spatřil svůj obraz opět na druhé straně, měl
jsem strach, že vypustí v té chvíli duši. Za celý svět
nemohl být přinucen, aby se podíval znovu; ale vrhl se
na zem s obličejem zabořeným v dlaních a zůstal tak
ležet, až jsme ho museli na palubu vytáhnout.
Takovým způsobem jsme pustili na loď . po dvaceti
všecky divochy, zatím co Tu-wit směl zůstat na palubě
po celou tu dobu. Nepozorovali jsme u nich žádnou nák-
lonnost k zlodějství, aniž jsme co pohřešili po jejich od-
chodu. Po celou dobu své návštěvy chovali se nejvýš
přátelsky. Bylo však cosi v jejich chování, čemu jsme
nemohli rozumět; na příklad jsme je nemohli donutit,
aby se přiblížili k některým předmětům naprosto ne.
škodným - jako škunerovým plachtám, vejci, otevřené
knize nebo díži s moukou. Snažili jsme se zjistit, mají-li
nějaké předměty, jež by nám mohly snad posloužit jako
zboží na výměnu, ale narazili jsme na veliké obtíže; když
jsme se s nimi chtěli dorozumět. Přes to však jsme přece
79
out, nevertheless, what greatly astonished us, that the is-
lands abounded in the large tortoise of the Gallipagos, one
of which we saw in the canoe of Too-wit. We saw also some
biche de mer in the hands of one of the savages, who was
greedily devouring it in its natural state. These anomalies -
for they were such when considered in regard to the lati-
tude -induced Captain Guy to wish for a thorough investiga-
tion of the country, in the hope of making a profitable
speculation in his discovery. For my own part, anxious as I
was to know something more of these islands, I was still
more earnestly bent on prosecuting the voyage to the
southward without delay. We had now fine weather, but
there was no telling how long it would last; and being al-
ready in the eighty-fourth parallel, with an open sea before
us, a current setting strongly to the southward, and the
wind fair, I could not listen with any patience to a proposi-
tion of stopping longer than was absolutely necessary for
the health of the crew and the taking on board a proper
supply of fuel and fresh provisions. I represented to the
captain that we might easily make this group on our return,
and winter here in the event of being blocked up by the ice.
He at length came into my views (for in some way, hardly
known to myself, I had acquired much influence over him),
and it was finally resolved that, even in the event of our
finding biche de mer, we should only stay here a week to
recruit, and then push on to the southward while we might.
Accordingly we made every necessary preparation, and,
under the guidance of Too-wit, got the Jane through the
reef in safety, coming to anchor about a mile from the
shore, in an excellent bay, completely landlocked, on the
southeastern coast of the main island, and in ten fathoms
of water, black sandy bottom. At the head of this bay there
were three fine springs (we were told) of good water, and
we saw abundance of wood in the vicinity. The four canoes
followed us in, keeping, however, at a respectful distance.
Too-wit himself remained on board, and, upon our dropping
anchor, invited us to accompany him on shore, and visit his
village in the interior. To this Captain Guy consented; and
ten savages being left on board as hostages, a party of us,
twelve in all, got in readiness to attend the chief. We took
care to be well armed, yet without evincing any distrust.
The schooner had her guns run out, her boarding-nettings
up, and every other proper precaution was taken to guard
against surprise. Directions were left with the chief mate to
admit no person on board during our absence, and, in the
event of our not appearing in twelve hours, to send the
cutter, with a swivel, around the island in search of us.
At every step we took inland the conviction forced itself
upon us that we were in a country differing essentially from
any hitherto visited by civilized men. We saw nothing with
which we had been formerly conversant. The trees resem-
bled no growth of either the torrid, the temperate, of the
northern frigid zones, and were altogether unlike those of
the lower southern latitudes we had already traversed. The
very rocks were novel in their mass, their color, and their
stratification; and the streams themselves, utterly incredi-
ble as it may appear, had so little in common with those of
other climates, that we were scrupulous of tasting them,
and, indeed, had difficulty in bringing ourselves to believe
that their qualities were purely those of nature. At a small
brook which crossed our path (the first we had reached)
Too-wit and his attendants halted to drink. On account of
the singular character of the water, we refused to taste it,
supposing it to be polluted; and it was not until some time
afterward we came to understand that such was the ap-
pearance of the streams throughout the whole group. I am
at a loss to give a distinct idea of the nature of this liquid,
and cannot do so without many words. Although it flowed
with rapidity in all declivities where common water would
do so, yet never, except when falling in a cascade, had it
the customary appearance of limpidity. It was, neverthe-
less, in point of fact, as perfectly limpid as any limestone
poznali, což nás velmi udivilo, že ostrovy oplývají
ohromnými želvami druhu Galapagos, z nichž jsme
zahlédli jednu v Tu-witově kanoi. Rovněž jsme spatřili
několik béches de mer v rukou jednoho z divochů, jenž
je pojídal lačně zcela syrové. Tyto zvláštnosti (neboť to
byly opravdu zvláštnosti, uvážíme-li zeměpisnou šířku),
přiměly kapitána Guye, že se rozhodl prozkoumat po-
drobně ostrov, v naději, že objev se ziskem vykořistí.
Pokud jde o mne, ač jsem byl dychtiv zvědět víc o těchto
ostrovech, měl jsem přec větší zájem na tom, abychom
bez meškání pokračovali v cestě na jih. Měli jsme teď
pěkné počasí, ale nebylo lze říci, jak dlouho potrvá; a
poněvadž tedy jsme byli už na čtyřiaosmdesáté rovno-
běžce, měli před sebou otevřené moře, silný proud k jihu
a příznivý vítr, nemohl jsem se bez odporu podvolit
návrhu, zůstat tu déle, než bylo nejnutněji třeba, aby se
mužstvo zotavilo a naložily se dostatečné zásoby paliva a
čerstvých potravin. Nadhodil jsem kapitánovi, že se u
souostroví snadno můžeme zastavit na zpáteční cestě a
přezimovat tu, budeme-li snad obklíčeni ledem. Konečně
mi povolil (neboť jsem nějakým způsobem, aniž vím
jakým, nad ním dosáhl velikého vlivu, a nakonec bylo
rozhodnuto, že i když najdeme béches de mer,
pobudeme tu pouze týden pro zotavení, a pak zas
budeme pokračovat k jihu, jak daleko jen budeme moci.
Podle toho jsme učinili všechny potřebné přípravy a za
Tu-witova vedení proplula "Jane" bezpečně mezi útesy a
zakotvila asi na míli od břehu v nádherném zálivu, zcela
uzavřeném, na jihovýchodním břehu hlavního ostrova, v
hloubce deseti sáhů, na dně černého písku. Na konci
zátoky byly, jak říkali, tři krásné prameny dobré pitné
vody a kolem jsme viděli hojně lesů. Všecky čtyři kanoe
pluly za námi, ale v uctivé vzdálenosti. Tu-wit zůstal na
palubě a když jsme spouštěli kotvy, pozval nás, aby-
chom ho doprovodili na břeh a navštívili jeho osadu ve
vnitru ostrova. Kapitán Guy svolil, a když bylo deset di-
vochů necháno na palubě jako rukojmí, byl vypraven
oddíl, celkem dvanáct, jenž měl náčelníka doprovázet.
Neopomenuli jsme dobře se ozbrojit, ale tak, abychom
neukazovali nějakou nedůvěru. Na škuneru byla vy-
tažena děla, palubní sítě vyzdviženy a učiněna všechna
opatření na obranu proti přepadení. Vrchní kormidelník
dostal rozkaz za naší nepřítomnosti nikoho nepouštět na
palubu, a kdybychom se snad nevrátili za dvanáct hodin,
vyslat člun s pohyblivým dělem kolem ostrova, aby po
nás pátral.
Každý krok do vnitra ostrova nás přesvědčoval, že jsme
v krajích podstatně se lišících od krajů, navštívených
dosud civilisovanými lidmi. Neviděli jsme nic, co by nám
bylo z dřívějška známo. Stromy se nijak nepodobaly
stromům z horkého, mírného nebo severního, chladného
pásma, ba ani ne stromům nižších jižních šířek, kterými
jsme propluli. Dokonce i skály byly nějak zvláštní svou
hmotou, barvou i zvrstvením; a samy potoky, třeba se to
zdálo neuvěřitelným., podobaly se tak málo potokům
ostatních podnebí, že jsme si z nich netroufali napít a
opravdu těžko jsme se dali přesvědčit, že jejich vlast-
nosti jsou čistě přírodní. U malého potoka, na nějž jsme
narazili (prvního za naší cesty), Tu-wit se s družinou
zastavili, aby se napili. Pro divný ráz vody odmítli jsme
učinit rovněž tak, myslíce, že je voda znečištěna; teprve
později jsme shledali, že takový je ráz všech potoků na
celém souostroví. Jsem věru na vahách, jak správně
vylíčit vlastnosti této tekutiny a neumím to bez obšír-
nosti. Ačkoli plynula po stráních rychle jako obyčejná
voda, - přece neměla nikdy obvyklou průhlednost, vy-
jímaje tehdy, když padala jako vodopád. A přece byla,
ve skutečnosti, stejně dokonale čistá, jako jakákoli
vápenitá voda na světě; rozdíl byl pouze ve vzhledu. Na
první pohled a zvláště tam, kde byl svah poněkud prudší,
podobala se, hustotou hutnému roztoku arabské klovat-
80
water in existence, the difference being only in appearance.
At first sight, and especially in cases where little declivity
was found, it bore re. semblance, as regards consistency,
to a thick infusion of gum arabic in common water. But this
was only the least remarkable of its extraordinary qualities.
It was not colourless, nor was it of any one uniform colour -
presenting to the eye, as it flowed, every possible shade of
purple; like the hues of a changeable silk. This variation in
shade was produced in a manner which excited as profound
astonishment in the minds of our party as the mirror had
done in the case of Too-wit. Upon collecting a basinful, and
allowing it to settle thoroughly, we perceived that the whole
mass of liquid was made up of a number of distinct veins,
each of a distinct hue; that these veins did not commingle;
and that their cohesion was perfect in regard to their own
particles among themselves, and imperfect in regard to
neighbouring veins. Upon passing the blade of a knife
athwart the veins, the water closed over it immediately, as
with us, and also, in withdrawing it, all traces of the pas-
sage of the knife were instantly obliterated. If, however,
the blade was passed down accurately between the two
veins, a perfect separation was effected, which the power
of cohesion did not immediately rectify. The phenomena of
this water formed the first definite link in that vast chain of
apparent miracles with which I was destined to be at length
encircled.
[4] The terms morning and evening, which I have made
use of to avoid confusion in my narrative, as far as possi-
ble, must not, of course, be taken in their ordinary sense.
For a long time past we had had no night at all, the daylight
being continual. The dates throughout are according to
nautical time, and the bearing must be understood as per
compass. I would also remark, in this place, that I cannot,
in the first portion of what is here written, pretend to strict
accuracy in respect to dates, or latitudes and longitudes,
having kept no regular journal until after the period of
which this first portion treats. In many instances I have
relied altogether upon memory.
CHAPTER XIX
WE WERE nearly three hours in reaching the village, it be-
ing more than nine miles in the interior, and the path lying
through a rugged country. As we passed along, the party of
Too-wit (the whole hundred and ten savages of the canoes)
was momentarily strengthened by smaller detachments, of
from two to six or seven, which joined us, as if by accident,
at different turns of the road. There appeared so much of
system in this that I could not help feeling distrust, and I
spoke to Captain Guy of my apprehensions. It was now too
late, however, to recede, and we concluded that our best
security lay in evincing a perfect confidence in the good
faith of Too-wit. We accordingly went on, keeping a wary
eye upon the manoeuvres of the savages, and not permit-
ting them to divide our numbers by pushing in between. In
this way, passing through a precipitous ravine, we at length
reached what we were told was the only collection of habi-
tations upon the island. As we came in sight of them, the
chief set up a shout, and frequently repeated the word
Klock-klock, which we supposed to be the name of the vil-
lage, or perhaps the generic name for villages.
The dwellings were of the most miserable description
imaginable, and, unlike those of even the lowest of the
savage races with which mankind are acquainted, were of
no uniform plan. Some of them (and these we found be-
longed to the Wampoos or Yampoos, the great men of the
land) consisted of a tree cut down at about four feet from
the root, with a large black skin thrown over it, and hang-
ing in loose folds upon the ground. Under this the savage
nestled. Others were formed by means of rough limbs of
trees, with the withered foliage upon them, made to re-
cline, at an angle of forty-five degrees, against a bank of
iny v obyčejné vodě. Ale to byla nicméně nápadná vlast-
nost jejího prazvláštního složení. Nebyla bezbarvá, ani
neměla jednotné barvy, ale jak tekla, hrála všemožnými
odstíny nachu, jako barvy měňavého hedvábí. Tato hra
odstínů byla nám něčím tak cizím, že v nás vzbudila ste-
jně hluboký úžas, jako zrcadlo v případě Tu-witově. Když
jsme ji vzali do nádoby a nechali ji ustát, viděli jsme, že
se skládá ze spousty drobných odlišných žilek různé
barvy; že tyto žilky se nemísí; a že je dokonalá přil-
navost jen mezi jednotlivými částičkami téže žilky, nikoli
mezi žilkami sousedícími. Když jsme přeťali žilky kolmo
čepelí nože, voda se nad ním ihned uzavřela a když jsme
nůž vytáhli, okamžitě zmizely všecky stopy po řezu.
Vnikla-li však čepel přesně mezi dvě žilky, vzniklo pak
naprosto úplné oddělení, jež síla přilnavosti hned ne-
napravila. Tento div s vodou byl prvním článkem dlou-
hého řetězu očividných divů, jimiž mne osud později
obklopil.
[4]
XIX.
Trvalo skoro tři hodiny, nežli jsme dospěli k osadě, ne-
boť ležela devět mil ve vnitru ostrova a cesta vedla ne-
schůdnou krajinou. Během této cesty Tu-witova družina
(celkem stodeset divochů z kanoí) stále se rozmnožovala
menšími oddíly od dvou do šesti, sedmi mužů, kteří se k
nám připojovali, jakoby náhodou, na různých zatáčkách.
Zdálo se, že je v tom takový systém, že jsem se nemohl
ubránit pocitu nedůvěry a svoje obavy jsem sdělil
kapitánu Guyovi. Nyní však bylo už přílišně pozdě na
návrat a tak jsme se dohodli, že se nejlépe zabezpečíme,
budeme-li ukazovat plnou důvěru v poctivost Tu-witovu.
Šli jsme tedy dále, dávajíce dobrý pozor na chování di-
vochů, a nepřipustili jsme, aby se mezi nás vmísili a
vzájemně nás oddělili. Takto, prošedše velmi strmou
průrvou, došli jsme konečně k tomu, co, jak nám řekli,
bylo jedinou osadou na ostrově. Když jsme dorazili k
vesnici na dohled, náčelník vykřikl a často opakoval
slovo "Klok - klok", což znamenalo asi, jak jsme mysleli,
buď jména vesnice, neb obecné jméno pro vesnici vůbec.
Příbytky byly tak ubohé, jak je si lze jenom představit,
nepodobajíce se nijak ani příbytkům nejnižších di-
vošských kmenů, jež jsou lidstvu známy. Nebyly stavěny
podle žádného plánu. Některé z nich (a ty patřily, jak
jsme se dověděli, Vampům, čili Yampům, vynikajícím
mužům této země), skládaly se ze stromu přeříznutého
asi na čtyři stopy nad kořenem, a z veliké černé
kožešiny, přes strom přehozené, a spadající ve volných
záhybech na zem. Pod ní divoch hnízdil. Jiné byly
sroubeny z neoklestěného větvoví se zvadlým listím,
opřeného v úhlu pětačtyřiceti stupňů o násep hlíny,
81
clay, heaped up, without regular form, to the height of five
or six feet. Others, again, were mere holes dug in the earth
perpendicularly, and covered over with similar branches,
these being removed when the tenant was about to enter,
and pulled on again when he had entered. A few were built
among the forked limbs of trees as they stood, the upper
limbs being partially cut through, so as to bend over upon
the lower, thus forming thicker shelter from the weather.
The greater number, however, consisted of small shallow
caverns, apparently scratched in the face of a precipitous
ledge of dark stone, resembling fuller's earth, with which
three sides of the village were bounded. At the door of each
of these primitive caverns was a small rock, which the ten-
ant carefully placed before the entrance upon leaving his
residence, for what purpose I could not ascertain, as the
stone itself was never of sufficient size to close up more
than a third of the opening.
This village, if it were worthy of the name, lay in a valley
of some depth, and could only be approached from the
southward, the precipitous ledge of which I have already
spoken cutting off all access in other directions. Through
the middle of the valley ran a brawling stream of the same
magical-looking water which has been described. We saw
several strange animals about the dwellings, all appearing
to be thoroughly domesticated. The largest of these crea-
tures resembled our common hog in the structure of the
body and snout; the tail, however, was bushy, and the legs
slender as those of the antelope. Its motion was exceed-
ingly awkward and indecisive, and we never saw it attempt
to run. We noticed also several animals very similar in ap-
pearance, but of a greater length of body, and covered with
a black wool. There were a great variety of tame fowls run-
ning about, and these seemed to constitute the chief food
of the natives. To our astonishment we saw black albatross
among these birds in a state of entire domestication, going
to sea periodically for food, but always returning to the
village as a home, and using the southern shore in the vi-
cinity as a place of incubation. There they were joined by
their friends the pelicans as usual, but these latter never
followed them to the dwellings of the savages. Among the
other kinds of tame fowls were ducks, differing very little
from the canvass-back of our own country, black gannets,
and a large bird not unlike the buzzard in appearance, but
not carnivorous. Of fish there seemed to be a great abun-
dance. We saw, during our visit, a quantity of dried salmon,
rock cod, blue dolphins, mackerel, blackfish, skate, conger
eels, elephantfish, mullets, soles, parrotfish, leather-
jackets, gurnards, hake, flounders, paracutas, and innu-
merable other varieties. We noticed, too, that most of them
were similar to the fish about the group of Lord Auckland
Islands, in a latitude as low as fifty-one degrees south. The
Gallipago tortoise was also very plentiful. We saw but few
wild animals, and none of a large size, or of a species with
which we were familiar. One or two serpents of a formida-
ble aspect crossed our path, but the natives paid them little
attention, and we concluded that they were not venomous.
As we approached the village with Too-wit and his party, a
vast crowd of the people rushed out to meet us, with loud
shouts, among which we could only distinguish the ever-
lasting Anamoo-moo! and Lama-Lama! We were much sur-
prised at perceiving that, with one or two exceptions, these
new comers were entirely naked, and skins being used only
by the men of the canoes. All the weapons of the country
seemed also to be in the possession of the latter, for there
was no appearance of any among the villagers. There were
a great many women and children, the former not alto-
gether wanting in what might be termed personal beauty.
They were straight, tall, and well formed, with a grace and
freedom of carriage not to be found in civilized society.
Their lips, however, like those of the men, were thick and
clumsy, so that, even when laughing, the teeth were never
disclosed. Their hair was of a finer texture than that of the
nakupené nepravidelně do výše pěti až šesti stop. Jiné
byly pouhé jámy vykopané kolmo do země a kryté ste-
jnými větvemi, jež se odstranily, když chtěl majitel
vstoupit a znovu na jámu položily, když vstoupil. Několik
příbytků bylo zhotoveno ve vidlicích pňů stromů, jejichž
horní větve byly částečně podťaty, takže se skláněly nad
spodními a tvořily tak neproniknutelný kryt před nepo-
hodou. Větší část jich však byly prosté malé a mělké
jeskyně, patrně vyhloubené ve stěně strmého útesu
černého kamene, podobajícího se valchářské hlíně, a
táhnoucího se podél tří stran vesnice. U vchodu každé
této primitivní jeskyně stál malý balvan, jejž majitel
vždycky opatrně položil před vchod, když své sídlo
opouštěl, z jakého však důvodu, to jsem nemohl zjistit,
neboť balvan nebyl nikdy dosti veliký, aby úplně zakryl
více, než asi třetinu vchodu.
Tato vesnice, byla-li vůbec hodna toho jména, ležela v
dosti hlubokém údolí, a byl k ní přístup pouze od jihu,
neboť strmá stěna útesu, o němž jsem hovořil, zame-
zovala přístup s jiných stran. Středem údolí se vinul
bublající potok s vodou stejně kouzelného vzhledu, jako
byla v potoku, o němž jsem mluvil. Kolem obydlí jsme
spatřili několik podivných zvířat, - všechna, jak se zdálo,
byla úplně domácká. Největší z těchto tvorů se podobal
našemu vepři tvarem těla i rypákem; ocas však měl
chlupatý a nohy tenčí, jako nohy antilopy. Jeho pohyby
byly velice neohrabané a nerozhodné, a nikdy jsme
neviděli, že by to běželo. Všimli jsme si rovněž několika
zvířat velmi podobného vzhledu, ale těla delšího a pok-
rytého černou vlnou. Množství různé krotké drůbeže
pobíhalo kolem a ta, jak se zdálo, byla hlavní potravou
domorodců. K svému velikému úžasu, viděli jsme mezi
ptáky i černé albatrosy ve stavu naprosto zdomácnělém,
kteří odlétali občas nad moře pro potravu, ale vraceli se
zas do vesnice jako domů a užívali blízkého jižního břehu
jako hnízdiště. Tam se k nim připojovali pelikáni, jako
obvykle, ale nikdy je neprovázeli až k příbytkům di-
vochů. Kromě jiných druhů krotkého ptactva byly tu
kachny, velmi málo se lišící od mořských kachen našich
krajů, černí terejové a jakýsi velký pták, vzhledem jaksi
podobný luňáku, ale ne masožravý. Ryb, jak se zdálo,
byla tu hojnost. Viděli jsme při návštěvě spoustu
sušených lososů, tresek, modrých plískanic, makrel,
černých lososů, rejnoků, mořských úhořů, parem, plotic,
papouščích ryb, koženáčů, štítníků, štikozubců, platejsů,
parakut a nesčetných jiných druhů. Též jsme si všimli, že
mnoho z .nich se podobá rybám u souostroví Lorda
Aucklanda na jednapadesátém stupni jižní šířky. Rovněž
želv druhu Galapagos tu bylo hojně. Divokých zvířat vi-
děli jsme málo a ani jedno nebylo veliké, anebo druhu
nám známého. Několik hadů příšerného vzhledu se nám
přeplazilo přes cestu, ale domorodci si jich mnoho
nevšímali a tak jsme usuzovali, že nejsou jedovatí.
Když jsme se s Tu-witem a jeho družinou blížili k osadě,
vyběhl nám naproti velký zástup lidí, s hlasitým křikem,
v němž jsme mohli rozeznat jen stále se opakující
"Anamu-mu!" a "Lama-Lama!" Velice nás překvapilo,
když jsme shledali, že tito noví příchozí jsou (s několika
výjimkami) úplně nazí, a kožešiny nosili jen muži v ka-
noích. Rovněž se zdálo, že všecky zbraně na ostrově
jsou v rukou těchto, neboť u vesničanů jich nebylo vidět.
Bylo tu mnoho žen a dětí; ženám .nechybělo, co bychom
mohli nazvat osobní krásou. Byly vzpřímeny, štíhlé a
velmi dobře rostlé a měly půvab a nenucenost, jakou
byste sotva našli v civilisované společnosti. Ale rty, jako
u mužů, byly tlusté a těžké, takže ani při smíchu
neodkrývaly zuby. Vlasy měly jemnější než muži. Mezi
těmito nahými vesničany bylo jich asi deset neb dvanáct
oblečeno, jako družina Tu-witova, do úborů z černé
82
males. Among these naked villagers there might have been
ten or twelve who were clothed, like the party of Too-wit, in
dresses of black skin, and armed with lances and heavy
clubs. These appeared to have great influence among the
rest, and were always addressed by the title Wampoo.
These, too, were the tenants of the black skin palaces. That
of Too-wit was situated in the centre of the village, and was
much larger and somewhat better constructed than others
of its kind. The tree which formed its support was cut off at
a distance of twelve feet or thereabouts from the root, and
there were several branches left just below the cut, these
serving to extend the covering, and in this way prevent its
flapping about the trunk. The covering, too, which consisted
of four very large skins fastened together with wooden
skewers, was secured at the bottom with pegs driven
through it and into the ground. The floor was strewed with
a quantity of dry leaves by way of carpet.
To this hut we were conducted with great solemnity, and
as many of the natives crowded in after us as possible.
Too-wit seated himself on the leaves, and made signs that
we should follow his example. This we did, and presently
found ourselves in a situation peculiarly uncomfortable, if
not indeed critical. We were on the ground, twelve in num-
ber, with the savages, as many as forty, sitting on their
hams so closely around us that, if any disturbance had
arisen, we should have found it impossible to make use of
our arms, or indeed to have risen to our feet. The pressure
was not only inside the tent, but outside, where probably
was every individual on the whole island, the crowd being
prevented from trampling us to death only by the incessant
exertions and vociferations of Too-wit. Our chief security
lay, however, in the presence of Too-wit himself among us,
and we resolved to stick by him closely, as the best chance
of extricating ourselves from the dilemma, sacrificing him
immediately upon the first appearance of hostile design.
After some trouble a certain degree of quiet was restored,
when the chief addressed us in a speech of great length,
and very nearly resembling the one delivered in the canoes,
with the exception that the Anamoo-moos! were now
somewhat more strenuously insisted upon than the Lama-
Lamas! We listened in profound silence until the conclusion
of this harangue, when Captain Guy replied by assuring the
chief of his eternal friendship and goodwill, concluding what
he had to say be a present of several strings of blue beads
and a knife. At the former the monarch, much to our sur-
prise, turned up his nose with some expression of con-
tempt, but the knife gave him the most unlimited satisfac-
tion, and he immediately ordered dinner. This was handed
into the tent over the heads of the attendants, and con-
sisted of the palpitating entrails of a specials of unknown
animal, probably one of the slim-legged hogs which we had
observed in our approach to the village. Seeing us at a loss
how to proceed, he began, by way of setting us an exam-
ple, to devour yard after yard of the enticing food, until we
could positively stand it no longer, and evinced such mani-
fest symptoms of rebellion of stomach as inspired his maj-
esty with a degree of astonishment only inferior to that
brought about by the looking-glasses. We declined, how-
ever, partaking of the delicacies before us, and endeav-
oured to make him understand that we had no appetite
whatever, having just finished a hearty dejeuner.
When the monarch had made an end of his meal, we
commenced a series of cross-questioning in every ingenious
manner we could devise, with a view of discovering what
were the chief productions of the country, and whether any
of them might be turned to profit. At length he seemed to
have some idea of our meaning, and offered to accompany
us to a part of coast where he assured us the biche de mer
(pointing to a specimen of that animal) was to be found in
great abundance. We were glad of this early opportunity of
escaping from the oppression of the crowd, and signified
our eagerness to proceed. We now left the tent, and, ac-
kožešiny, a vyzbrojeno oštěpy a těžkými kyji. Jak se
zdálo, měli velký vliv nad ostatními, a byli vždy oslo-
vováni titulem "Vampu". To byli majitelé oněch sídel z
černé kožešiny. Příbytek Tu-witův byl uprostřed vesnice,
mnohem větší a poněkud líp zroben než podobné ostatní.
Strom, jenž jej držel, byl přeříznut ve výši asi dvanácti
stop nad zemí a pod samým řezem bylo necháno několik
větví, jež sloužily k tomu, aby napínaly pokrývku a tak
bránily, aby se nepleskala o peň. Pokrývka pak, jež se
skládala ze čtyř velmi velkých kusů kožešiny, sepjatých
dřevěnými šprejly, byla u země připevněna kolíky, jež
byly zaraženy pokrývkou do země. Podlaha byla pokryta
spoustou suchého listí jako kobercem.
Byli jsme slavnostně přivedeni k této chyši a za námi se
dovnitř vtlačilo tolik domorodců, co se jich jen mohlo
vejít. Tu-wit se posadil na listí a dal .nám pokyn, aby-
chom jej následovali. Poslechli jsme ho, a octli se náhle v
postavení zvláště nepříjemném, ne-li docela kritickém.
Seděli jsme na zemi, počtem dvanáct, s divochy, jichž
bylo čtyřicet a kteří seděli na bobku v takové blízkosti,
že, dojít k nějakému zmatku, nebylo by nám možno
použít zbraní, ba ani povstat. Nával byl nejen ve stanu,
ale i venku; kde se pravděpodobně asi sešli všichni lidé z
celého ostrova, a pouze věčné namáhání a Tu-witův křik
zabránilo tomu, že nás dav neušlapal k smrti. Nicméně
však naší hlavní zárukou bezpečnosti byla přítomnost
Tu-witova mezi námi, a rozhodli jsme se, že se ho
budeme držet zblízka jako nejlepšího prostředku, jak
vyváznout z této trapné situace, po případě ho i
okamžitě utratíme, kdyby se ukázaly první známky ne-
přátelských záměrů.
Po chvíli zmatku byl opět trochu obnoven klid a náčelník
měl k nám zase dlouhou řeč, velice podobnou oslaveni v
kanoi, až na to, že nyní jaksi víc kladl důraz na sovo
"Anamu-mul" než na "Lama-Lama!" Vyslechli jsme ho v
hlubokém tichu až do konce proslovu, kdy kapitán Guy
odpověděl, ujišťuje náčelníka .svým věčným přátelstvím
a upřímností, a řeč zakončil tím, že mu daroval několik
šňůr modrých korálků a nůž. Nad korály, k našemu
velkému údivu, ohrnul vládce nos s výrazem pohrdání;
ale nůž jej naplnil nesmírným uspokojením, a ihned
nařídil, aby byl připraven oběd. Přes hlavy okolostojících
bylo do chyše podánu jídlo, skládající se z chvějících se
vnitřností jakéhosi neznámého zvířete, asi jednoho z
oněch tenkonohých vepřů, jež jsme viděli, když jsme
přicházeli do vesnice. Vida, že jsme na vahách, jak se do
jídla dát, jal se, aby nám dal příklad, polykat ze svůd-
ného jídla kus po kuse, až jsme se už na to nemohli
dívat a jevili tak zřejmé příznaky žaludeční nevolnosti, že
to veličenstvo plnilo úžasem ne o mnoho menším, než
jeho udiv nad zrcadly. Odepřeli jsme však okusit lahůdek
před sebou a pokoušeli se dát mu najevo, že nemáme
vůbec hlad, neboť jsme právě po vydatné snídani.
Když vládce skončil svůj kvas, počali jsme se ho vyp-
távat všemožným způsobem, který jen bylo lze vymyslit,
abychom se dověděli, jaké jsou hlavní plodiny ostrova a
nebylo-li by snad možno některé se ziskem vyměnit.
Nakonec jsme usoudili, že jakž takž chápe, co myslíme,
a nabídl se nám, že nás dovede na jedno místo na
břehu, kde lze nalézt, jak nás ujišťoval, béches de mer
(přičemž ukázal na toto zvíře). Byli jsme rádi, že takto
brzy se zbavíme tlačícího se davu, a dali jsme mu najevo
chuť cestu nastoupit ihned. Opustili jsme tedy stan a
provázeni vším obyvatelstvem vesnice, šli jsme za
83
companied by the whole population of the village, followed
the chief to the southeastern extremity of the island, nor
far from the bay where our vessel lay at anchor. We waited
here for about an hour, until the four canoes were brought
around by some of the savages to our station. the whole of
our party then getting into one of them, we were paddled
along the edge of the reef before mentioned, and of an-
other still farther out, where we saw a far greater quantity
of biche de mer than the oldest seamen among us had ever
seen in those groups of the lower latitudes most celebrated
for this article of commerce. We stayed near these reefs
only long enough to satisfy ourselves that we could easily
load a dozen vessels with the animal if necessary, when we
were taken alongside the schooner, and parted with Too-
wit, after obtaining from him a promise that he would bring
us, in the course of twenty-four hours, as many of the can-
vass-back ducks and Gallipago tortoises as his canoes
would hold. In the whole of this adventure we saw nothing
in the demeanour of the natives calculated to create suspi-
cion, with the single exception of the systematic manner in
which their party was strengthened during our route from
the schooner to the village.
CHAPTER XX
THE chief was as good as his word, and we were soon
plentifully supplied with fresh provisions. We found the tor-
toises as fine as we had ever seen, and the ducks sur-
passed our best species of wild fowl, being exceedingly
tender, juicy, and well-flavoured. Besides these, the sav-
ages brought us, upon our making them comprehend our
wishes, a vast quantity of brown celery and scurvy grass,
with a canoe-load of fresh fish and some dried. The celery
was a treat indeed, and the scurvy grass proved of incalcu-
lable benefit in restoring those of our men who had shown
symptoms of disease. In a very short time we had not a
single person on the sick-list. We had also plenty of other
kinds of fresh provisions, among which may be mentioned a
species of shellfish resembling the mussel in shape, but
with the taste of an oyster. Shrimps, too, and prawns were
abundant, and albatross and other birds' eggs with dark
shells. We took in, too, a plentiful stock of the flesh of the
hog which I have mentioned before. Most of the men found
it a palpatable food, but I thought it fishy and otherwise
disagreeable. In return for these good things we presented
the natives with blue beads, brass trinkets, nails, knives,
and pieces of red cloth, they being fully delighted in the
exchange. We established a regular market on shore, just
under the guns of the schooner, where our barterings were
carried on with every appearance of good faith, and a de-
gree of order which their conduct at the village of Klock-
klock had not led us to expect from the savages.
Matters went on thus very amicably for several days, dur-
ing which parties of the natives were frequently on board
the schooner, and parties of our men frequently on shore,
making long excursions into the interior, and receiving no
molestation whatever. Finding the ease with which the ves-
sel might be loaded with biche de mer, owing to the
friendly disposition of the islanders, and the readiness with
which they would render us assistance in collecting it, Cap-
tain Guy resolved to enter into negotiations with Too-wit for
the erection of suitable houses in which to cure the article,
and for the services of himself and tribe in gathering as
much as possible, while he himself took advantage of the
fine weather to prosecute his voyage to the southward.
Upon mentioning this project to the chief he seemed very
willing to enter into an agreement. A bargain was accord-
ingly struck, perfectly satisfactory to both parties, by which
it was arranged that, after making the necessary prepara-
tions, such as laying off the proper grounds, erecting a por-
tion of the buildings, and doing some other work in which
the whole of our crew would be required, the schooner
náčelníkem k jihovýchodnímu cípu ostrova nedaleko
zátoky, kde byla naše loď. Tu jsme čekali alespoň
hodinu, nežli k nám připluly čtyři kanoe s divochy. Celá
naše společnost vsedla pak do jedné z kanoí a veslovala
podél okraje shora uvedeného útesu a podél druhého,
trochu vzdálenějšího, kde jsme spatřili mnohem větší
.množství béches de mer, než kdy viděl nejstarší náš
námořník na souostroví nižších šířek, která jsou velice
proslulá tímto obchodním předmětem. Zůstali jsme u
těchto útesů pouze tak dlouho, pokud jsme se úplně
nepřesvědčili, že bychom snadno mohli naložit, kdyby
bylo třeba, i dvanáct lodí těmito zvířaty; pak jsme odra-
zili ke škuneru a rozloučili se s Tu-witem, jenž nám slíbil,
že nám do čtyřiadvaceti hodin naveze tolik mořských
kachen a želv druhu Galapagos, co jenom kanoe unesou.
Za celé příhody neviděli jsme v chování domorodců nic,
co by vzbudilo podezření, až na systém, jimž jejich
družina vzrůstala cestou od škuneru k vesnici.
XX.
Náčelník dostál svému slibu a tak jsme byli brzy hojně
zásobeni čerstvými potravinami. Poznali jsme, že želvy
jsou tak dobré, jaké jsme kdy jen viděli, a kachny před-
čily naše nejlepší druhy divokých ptáků, jsouce nesmírně
křehké, chutné a šťavnaté. Krom těchto zvířat nám di-
voši, když jsme jim dali pochopit své přání, nanosili
spoustu divokého celeru a lžičníku, plnou kanoi čerstvých
ryb a něco sušených. Celer byl opravdovou pochoutkou a
lžičník měl neocenitelný význam tím, že vyléčil naše
muže, kteří jevili příznaky choroby. V době velmi krátké
jsme neměli ani jediného námořníka v seznamu
nemocných. Měli jsme rovněž i zásoby jiných čerstvých
potravin, mezi nimiž jistý druh korýše, který se tvarem
podobal mušlím a měl chuť ústřice. Garnátů rovněž a
ráčků byla hojnost, jakož i albatrosích a jiných vajec s
černými skořápkami. Naložili jsme též velikou zásobu
masa oněch vepřů, o nichž jsem už hovořil. Většině
našich mužů toto maso chutnalo, ale mně páchlo rybinou
a vůbec mi nechutnalo. Odměnou za tyto dobroty dali
jsme domorodcům kromě modrých korálů mosazné oz-
doby, hřebíky, nože a kusy červeného sukna; byli
výměnou velmi potěšeni. Zřídili jsme na břehu pravi-
delný trh přímo pod dostřelem děl ze škuneru, kde se
konal výměnný obchod se všemi známkami dobré vůle a
v takovém pořádku, jaký, podle chování divochů v osadě
Klo-kloku, bylo těžko lze čekat.
Všecko se takto přátelsky dělo několik dní, v nichž byly
často tlupy domorodců na škuneru a tlupy našich lidí
často dojížděly na břeh, konajíce dlouhé výpravy do vni-
tra, aniž tam byly nějak znepokojovány. Kapitán Guy,
vida, jak snadno může naložit náklad béches de mer při
tomto přátelském poměru ostrovanů a za přispění, které
nám mohou poskytnout při jeho sbírání, rozhodl se, že
počne s Tu-witem jednat o vybudování vhodných domů,
kde by se zboží solilo, a o pomoci jeho i kmene, aby se
,nasbíralo co největší množství, zatím co by on využil
pěkného počasí, aby pokračoval ve své cestě na jih.
Když se zmínil o tomto návrhu náčelníku, zdálo se, že je
velice ochoten na to přistoupit. Byla tedy uzavřena
smlouva, plné uspokojující obě strany, jíž bylo stano-
veno, že po nutných přípravách, jako je výměra vhod-
ného místa, vystavění části budov a jiné práce, k nimž
bude třeba všeho našeho mužstva, vydá se škuner zas
na cestu a na ostrově ponechá tři muže, aby dohlíželi na
provedení plánu a naučili domorodce sušit béches de
mer. Pokud jde o mzdu, bylo stanoveno, že se bude řídit
84
should proceed on her route, leaving three of her men on
the island to superintend the fulfilment of the project, and
instruct the natives in drying the biche de mer. In regard to
terms, these were made to depend upon the exertions of
the savages in our absence. They were to receive a stipu-
lated quantity of blue beads, knives, red cloth, and so forth,
for every certain number of piculs of the biche de mer
which should be ready on our return.
A description of the nature of this important article of
commerce, and the method of preparing it, may prove of
some interest to my readers, and I can find no more suit-
able place than this for introducing an account of it. The
following comprehensive notice of the substance is taken
from a modern history of a voyage to the South Seas.
"It is that mollusca from the Indian Seas which is known to
commerce by the French name bouche de mer (a nice mor-
sel from the sea). If I am not much mistaken, the cele-
brated Cuvier calls it gasteropeda pulmonifera. It is abun-
dantly gathered in the coasts of the Pacific islands, and
gathered especially for the Chinese market, where it com-
mands a great price, perhaps as much as their much-
talked-of edible birds' nests, which are properly made up of
the gelatinous matter picked up by a species of swallow
from the body of these molluscae. They have no shell, no
legs, nor any prominent part, except an absorbing and an
excretory, opposite organs; but, by their elastic wings, like
caterpillars or worms, they creep in shallow waters, in
which, when low, they can be seen by a kind of swallow,
the sharp bill of which, inserted in the soft animal, draws a
gummy and filamentous substance, which, by drying, can
be wrought into the solid walls of their nest. Hence the
name of gasteropeda pulmonifera.
"This mollusca is oblong, and of different sizes, from three
to eighteen inches in length; and I have seen a few that
were not less than two feet long. They were nearly round, a
little flattish on one side, which lies next to the bottom of
the sea; and they are from one to eight inches thick. They
crawl up into shallow water at particular seasons of the
year, probably for the purpose of gendering, as we often
find them in pairs. It is when the sun has the most power
on the water, rendering it tepid, that they approach the
shore; and they often go up into places so shallow that, on
the tide's receding, they are left dry, exposed to the beat of
the sun. But they do not bring forth their young in shallow
water, as we never see any of their progeny, and full-grown
ones are always observed coming in from deep water. They
feed principally on that class of zoophytes which produce
the coral.
"The biche de mer is generally taken in three or four feet
of water; after which they are brought on shore, and split
at one end with a knife, the incision being one inch or
more, according to the size of the mollusca. Through this
opening the entrails are forced out by pressure, and they
are much like those of any other small tenant of the deep.
The article is then washed, and afterward boiled to a cer-
tain degree, which must not be too much or too little. They
are then buried in the ground for four hours, then boiled
again for a short time, after which they are dried, either by
the fire or the sun. Those cured by the sun are worth the
most; but where one picul (133 1/3 lbs.) can be cured that
way, I can cure thirty piculs by the fire. When once prop-
erly cured, they can be kept in a dry place for two or three
years without any risk; but they should be examined once
in every few months, say four times a year, to see if any
dampness is likely to affect them.
"The Chinese, as before stated, consider biche de mer a
very great luxury, believing that it wonderfully strengthens
and nourishes the system, and renews the exhausted sys-
tem of the immoderate voluptuary. The first quality com-
mands a high price in Canton, being worth ninety dollars a
picul; the second quality, seventy-five dollars; the third,
fifty dollars; the fourth, thirty dollars; the fifth, twenty dol-
podle výkonu domorodců za naší nepřítomnosti. Měli
dostat stanovené množství modrých korálů, nožů, čer-
veného sukna a tak dále, za jisté množství pikulů béches
de mer, jež budou připraveny do našeho návratu.
Vylíčení povahy tohoto důležitého obchodního předmětu
a způsob, jak se připravuje, mohlo by snad vzbudit
zájem mých čtenářů a nevidím věru vhodnějšího místa,
než je toto, abych se o tom zmínil několika slovy. Násle-
dující obsáhlejší zpráva o tom je vyňata z moderního
cestopisu o Jižních mořích:
"Je to onen měkkýš z Indických moří, jenž je znám v
obchodě pod francouzským jménem béche de mer (moř-
ská žížala). Nemýlím-li se příliš, nazývá jej slavný Cuvier
gasteropeda pulmonifera. Vyskytuje se ve velkém
množství na březích tichomořských ostrovů a je sbírán
zvláště pro čínský trh, kde dosahuje vysoké ceny, snad
stejně vysoké, jako jejich rozhlášená jedlá ptačí hnízda,
jež se pravděpodobně skládají z rosolovité látky, sebrané
nějakým druhem vlašťovek z těl těchto měkkýšů. Nemají
skořápek ani noh, ani žádných vyčnívajících výrůstků,
kromě protilehlých dvou ústrojí zažívacího a vy-
měšovacího; ale pomocí volných závitů lezou jako
housenky nebo červi v mělké vodě, kde při odlivu je
snadno spatří zvláštní druh vlaštovek, jejichž ostrý zobák
se zatne do měkkého zvířete, vyssaje z něho gumovitou,
vláknitou hmotu, jež po usušení tvoří pevné stěny
vlašťovčích hnízd. Odtud má název gasteropeda pul-
monifera.
Měkkýš je podlouhlý a různé velikostí, od tří do
osmnácti palců délky; viděl jsem jich několik, měřících
ne méně než dvě stopy. Jsou takřka kulatí, sploštělí jen
trochu na jedné straně, jež je obrácena ke dnu moře, a
jsou od jednoho do osmi palců tlustí. V určitých obdobích
lezou do mělkých vod, pravděpodobně za účelem páření,
neboť jsou často nalézáni v páru. Když slunce nejvíce
hřeje a otepluje vodu, blíží se ke břehu a někdy dolezou
na místa tak mělká, že, po odlivu, zůstávají na suchu,
vydáni slunečnímu žáru. Ale neodchovávají svá mláďata
v mělkých vodách, neboť není nikdy vidět jejich potom-
stvo a dospělí, jak bylo pozorováno, přicházejí vždycky z
hlubin.. Živí se hlavně oním druhem živočichů, kteří tvoří
korály.
Béches de mer se loví obvykle v hloubce tří, čtyř stop;
pak se odnášejí na břeh a na jednom konci proříznou
nožem na palec, nebo více, podle velkosti měkkýše;
zářezem se pak vytlačí vnitřnosti, které se velmi podo-
bají vnitřnostem jiných malých obyvatelů hlubin. Pak
živočicha opláchnou a vaří do jistého stupně, jenž nesmí
být ani příliš vysoký ani příliš .nízký. Potom se zahrabou
na čtyři hodiny do země, znovu krátce vaří, a konečně
suší na ohni nebo na slunci. Na slunci sušené jsou ne-
jcennější; ale za dobu, co se na slunci usuší jen jeden
pikul (to jest 1331/3 libry), lze na ohni usušit na třicet
pikulů. Když jsou dobře usušeny, mohou se béches de
mer uschovat na suchém místě dva až tři roky bez ne-
bezpečí; ale je nutno je prohlížet vždy za několik měsíců,
řekněme čtyřikrát do roka a podívat se, netrpí-li vlhkostí.
Číňané, jak jsem shora řekl, mají béches de mer za
skvělou pochoutku a věří, že velmi sílí a vyživují organ-
ismus a osvěžují tělo, vyčerpané nezřízenou pohlavní
rozkoší. Nejlepší kvalita dosahuje v Kantonu vysoké ceny
a prodává se tu pikul za devadesát dolarů; druhá kvalita
za pětasedmdesát dolarů; třetí za padesát dolarů; čtvrtá
za třicet dolarů; pátá za dvacet dolarů; šestá za dvanáct
85
lars; the sixth, twelve dollars; the seventh, eight dollars;
and the eighth, four dollars; small cargoes, however, will
often bring more in Manilla, Singapore, and Batavia."
An agreement having been thus entered into, we pro-
ceeded immediately to land everything necessary for pre-
paring the buildings and clearing the ground. A large flat
space near the eastern shore of the bay was selected,
where there was plenty of both wood and water, and within
a convenient distance of the principal reefs on which the
biche de mer was to be procured. We now all set to work in
good earnest, and soon, to the great astonishment of the
savages, had felled a sufficient number of trees for our
purpose, getting them quickly in order for the framework of
the houses, which in two or three days were so far under
way that we could safely trust the rest of the work to the
three men whom we intended to leave behind. These were
John Carson, Alfred Harris, - -Peterson, all natives of Lon-
don, I believe), who volunteered their services in this re-
spect.
By the last of the month we had everything in readiness
for departure. We had agreed, however, to pay a formal
visit of leave-taking to the village, and Too-wit insisted so
pertinaciously upon our keeping the promise that we did
not think it advisable to run the risk of offending him by a
final refusal. I believe that not one of us had at this time
the slightest suspicion of the good faith of the savages.
They had uniformly behaved with the greatest decorum,
aiding us with alacrity in our work, offering us their com-
modities, frequently without price, and never, in any in-
stance, pilfering a single article, although the high value
they set upon the goods we had with us was evident by the
extravagant demonstrations of joy always manifested upon
our making them a present. The women especially were
most obliging in every respect, and, upon the whole, we
should have been the most suspicious of human beings had
we entertained a single thought of perfidy on the part of a
people who treated us so well. A very short while sufficed
to prove that this apparent kindness of disposition was only
the result of a deeply laid plan for our destruction, and that
the islanders for whom we entertained such inordinate feel-
ings of esteem, were among the most barbarous, subtle,
and bloodthirsty wretches that ever contaminated the face
of the globe.
It was on the first of February that we went on shore for
the purpose of visiting the village. Although, as said before,
we entertained not the slightest suspicion, still no proper
precaution was neglected. Six men were left in the schoo-
ner, with instructions to permit none of the savages to ap-
proach the vessel during our absence, under any pretence
whatever, and to remain constantly on deck. The boarding-
nettings were up, the guns double-shotted with grape and
canister, and the swivels loaded with canisters of musket-
balls. She lay, with her anchor apeak, about a mile from
the shore, and no canoe could approach her in any direction
without being distinctly seen and exposed to the full fire of
our swivels immediately.
The six men being left on board, our shore-party consisted
of thirty. two persons in all. We were armed to the teeth,
having with us muskets, pistols, and cutlasses; besides,
each had a long kind of seaman's knife, somewhat resem-
bling the bowie knife now so much used throughout our
western and southern country. A hundred of the black skin
warriors met us at the landing for the purpose of accompa-
nying us on our way. We noticed, however, with some sur-
prise, that they were now entirely without arms; and, upon
questioning Too-wit in relation to this circumstance, he
merely answered that Mattee non we pa pa si -meaning
that there was no need of arms where all were brothers.
We took this in good part, and proceeded.
We had passed the spring and rivulet of which I before
spoke, and were now entering upon a narrow gorge leading
dolarů; sedmá za osm dolarů a osmá za čtyři dolary;
menší náklady však vynášejí někdy více v Manille, Sin-
gapuru a Batavii."
Když tedy byla tak stanovena dohoda mezi Tu-Witem a
kapitánem, počali jsme ihned vyloďovat všecko, čeho
bylo třeba ke stavbě budov a úpravě půdy. Bylo vybráno
veliké ploché místo u východního břehu zátoky, kde byla
hojnost dříví i vody, a ve vhodné vzdálenosti od hlavních
útesů, kde se měly béches de mer lovit. Hned jsme se
pustili všichni vážně do práce a tak jsme, k velkému
úžasu divochů, brzy pokáceli dostatečný počet stromů k
svému účelu, upravivše je pro kostry domů, jež za dva,
tři dny pokročily tak, že jsme dokončení práce mohli
klidně předat oněm třem mužům, jež jsme tu chtěli ne-
chat. Byli to John Carson, Alfred Harris, - Peteraon
(vesměs, tuším, rodem z Londýna), kteří se k té službě
dobrovolně přihlásili.
K poslednímu toho měsíce bylo již vše připraveno k od-
jezdu. Usnesli jsme se však, že se půjdeme formálně
rozloučit s vesnicí a Tu-wit stál tak tvrdošíjně na tom,
abychom slibu dostáli, že jsme neměli za radno uvalit na
sebe nebezpečí tím, že bychom ho snad urazili
konečným odmítnutím. Myslím, že .nikdo z nás neměl v
té době ani nejmenší nedůvěry k poctivosti divochů.
Chovali se všichni co nejuctivěji, pomáhajíce nám živě
při naší práci, nabízejíce nám své zboží mnohdy
zadarmo, a nikdy za žádné příležitosti nám neukradli ani
jediného předmětu, ač velká cena všeho, co jsme měli s
sebou, byla u nich zřejmě patrna už z jejich neskonalé
radosti, již projevovali, když jsme jim něco darovali.
Zejména ženy byly ve všem velice úslužné a zkrátka
řečeno, bývali bychom nejpodezřívavějšími tvory na
světě, kdyby v nás bylo i to nejmenší pomyšlení, že lidé,
kteří a námi tak laskavě jednají; jsou falešní. Ale stačila
doba velice krátká, aby ukázala, že tato tak zřejmá
laskavost byla jen výsledkem podrobně zosnovaného
plánu na naši záhubu, a že ostrované, k nimž jsme měli
tak neprozřetelné přátelské pocity, jsou nejbarbarště-
jšími, nejzchytralejšími a nejkrvežíznivějšími bídáky, jací
kdy poskvrnili povrch zeměkoule.
Bylo to prvního února, kdy jsme vystoupili na břeh,
abychom navštívili osadu. Ačkoli jsme neměli, jak bylo
už dříve řečeno, nejmenší podezření, neopomenuli jsme
přes to udělat příslušná opatření. Na škuneru bylo
ponecháno šest mužů s rozkazem, aby za naší nepřítom-
nosti žádnému divochu nedovolili přiblížit se k lodi, pod
žádnou záminkou, a aby byli stále na palubě. Palubní síť
byla vytažena, děla dvojnásob nabita olovem a kartáči,
otočně houfnice kulemi mušketovými. Loď ležela s kot-
vou kolmo spuštěnou asi na míli od břehu a žádná kanoe
odnikud se k ní nemohla přiblížit, aniž byla spatřena a
okamžitě vydána plnému ohni našich otočných houfnic.
Tak, když jsme nechali šest mužů na palubě, čítala naše
pobřežní výprava celkem dvaatřicet osob. Byli jsme oz-
brojeni až po zuby, nesouce muškety, pistole a lovecké
nože; krom toho měl každý dlouhý námořnický nůž,
poněkud podobný tak zvanému tesáku, užívanému tak
často ve všech našich jižních i západních krajích. Na
břehu se k nám přidalo asi sto válečníků v černých
kožiších, aby nás na cestě doprovázelo. Shledali jsme
však., s jakýmsi překvapením, že vůbec nemají. zbraní;
a když jsme se Tu-wita zeptali, co to má znamenat, od-
pověděl prostě, že "Mattý non wí pa pa si", - což zna-
menalo, že prý není třeba zbraní, kde všichni jsou bratři.
Vykládali jsme si tato slova v přátelském smyslu a pok-
račovali v cestě.
Přešli jsme potok a říčku, o nichž jsem už mluvil, a
vstoupili potom do úzké soutěsky, vedoucí pásmem
86
through the chain of soapstone hills among which the vil-
lage was situated. This gorge was very rocky and uneven,
so much so that it was with no little difficulty we scrambled
through it on our first visit to Klock-klock. The whole length
of the ravine might have been a mile and a half, or proba-
bly two miles. It wound in every possible direction through
the hills (having apparently formed, at some remote period,
the bed of a torrent), in no instance proceeding more than
twenty yards without an abrupt turn. The sides of this dell
would have averaged, I am sure, seventy or eighty feet in
perpendicular altitude throughout the whole of their extent,
and in some portions they arose to an astonishing height,
overshadowing the pass so completely that but little of the
light of day could penetrate. The general width was about
forty feet, and occasionally it diminished so as not to allow
the passage of more than five or six persons abreast. In
short, there could be no place in the world better adapted
for the consummation of an ambuscade, and it was no
more than natural that we should look carefully to our arms
as we entered upon it. When I now think of our egregious
folly, the chief subject of astonishment seems to be, that
we should have ever ventured, under any circumstances, so
completely into the power of unknown savages as to permit
them to march both before and behind us in our progress
through this ravine. Yet such was the order we blindly took
up, trusting foolishly to the force of our party, the unarmed
condition of Too-wit and his men, the certain efficacy of our
firearms (whose effect was yet a secret to the natives),
and, more than all, to the long-sustained pretension of
friendship kept up by these infamous wretches. Five or six
of them went on before, as if to lead the way, ostenta-
tiously busying themselves in removing the larger stones
and rubbish from the path. Next came our own party. We
walked closely together, taking care only to prevent sepa-
ration. Behind followed the main body of the savages, ob-
serving unusual order and decorum.
Dirk Peters, a man named Wilson Allen, and myself were
on the right of our companions, examining, as we went
along, the singular stratification of the precipice which
overhung us. A fissure in the soft rock attracted our atten-
tion. It was about wide enough for one person to enter
without squeezing, and extended back into the hill some
eighteen or twenty feet in a straight course, sloping after-
ward to the left. The height of the opening, is far as we
could see into it from the main gorge, was perhaps sixty or
seventy feet. There were one or two stunted shrubs grow-
ing from the crevices, bearing a species of filbert which I
felt some curiosity to examine, and pushed in briskly for
that purpose, gathering five or six of the nuts at a grasp,
and then hastily retreating. As I turned, I found that Peters
and Allen had followed me. I desired them to go back, as
there was not room for two persons to pass, saying they
should have some of my nuts. They accordingly turned, and
were scrambling back, Allen being close to the mouth of the
fissure, when I was suddenly aware of a concussion resem-
bling nothing I had ever before experienced, and which
impressed me with a vague conception, if indeed I then
thought of anything, that the whole foundations of the solid
globe were suddenly rent asunder, and that the day of uni-
versal dissolution was at hand.
CHAPTER XXI
As soon as I could collect my scattered senses, I found
myself nearly suffocated, and grovelling in utter darkness
among a quantity of loose earth, which was also falling
upon me heavily in every direction, threatening to bury me
entirely. Horribly alarmed at this idea, I struggled to gain
my feet, and at last succeeded. I then remained motionless
for some moments, endeavouring to conceive what had
happened to me, and where I was. Presently I heard a deep
groan just at my ear, and afterward the smothered voice of
mastkových útesů, mezi nimiž ležela vesnice. Soutěska
byla velmi kamenitá a nerovná, takže jsme se mohli tudy
při první své návštěvě Klok-kloku jen s nemalou potíží
prodrat. Celý žlab mohl měřit asi půldruhé, nebo snad
dvě míle. Vinul se všemi směry mezi útesy (tvoře asi za
dávna koryto nějaké bystřiny) a nepokračoval nikdy dál
než dvacet yardů bez náhlé a ostré zatáčky. Stěny rok-
liny mohly dosahovat průměrně dobrých sedmdesáti,
osmdesáti stop kolmé výšky po celé délce, na některých
místech se však tyčily hrozně vysoko a takto stínily cestu
tak úplně, že na ni proniklo jen málo denního světla.
Průměrná šíře byla asi čtyřicet stop a časem se zúžila na
tolik, že tudy prošlo nanejvýš jen pět nebo šest osob
vedle sebe. Krátce, nemohlo být vůbec vhodnějšího
místa k přepadu, a tak bylo jen přirozeno, že když jsme
vcházeli, bedlivě jsme si dávali pozor na zbraně. Když
myslím nyní na naši nesmírnou bláhovost, hlavně se
musím divit tomu, že jsme se vůbec a za jakýchkoli
okolností mohli kdy tak slepě vydat v moc neznámých
divochů, a dovolili jim, aby šli před námi, jakož i za
námi, když jsme procházeli touto průrvou. Ale přes to
jsme to slepě udělali, spoléhajíce se bláhově na sílu své
tlupy, na neozbrojenost Tu-wita a jeho lidí, na jistou
účinnost našich střelných zbraní ( jejichž účin byl dopo-
sud divochům tajemstvím), a více než na to všecko, na
přátelství, které tito hanební bídáci tak dlouho před-
stírali. Pět, šest jich šlo před námi, jako by nás vedli, a s
neobyčejnou čilostí odstraňovali balvany a ssuť s cesty.
Pak šla naše skupina. Kráčeli jsme těsně při sobě a dbali
jen toho, abychom nebyli roztrženi. Za námi pak byla
hlavní tlupa divochů, jež zachovávala neobyčejný
pořádek a důstojnost.
Dirk Peters, námořník jménem Wilson Allen a já jsme šli
po pravé straně svých druhů, prohlížejíce si cestou po-
divné rozvrstvení útesu, tyčícího se nad námi. Jedna z
trhlin v měkké skále upoutala naši pozornost. Byla asi
tak široká, že se jí člověk bez pohmoždění mohl protáh-
nout, a vnikala do vrchu asi osmnáct, dvacet stop přímo,
načež zahýbala vlevo. Výše pukliny, pokud jsem ji W děl
ze samé rokle, byla asi šedesát, sedmdesát stop. Bylo tu
několik zakrslých křovisek, které rostly z puklin a nesly
jakési ořechy; chtěl jsem si je ze zvědavosti prohlédnout
a rychle jsem vstoupil do otvoru, utrhl najednou pět neb
šest ořechů, načež jsem se chtěl spěšně zase vrátit. Jak
jsem se obrátil, viděl jsem, že Peters a Allen jdou za
mnou. Chtěl jsem, aby šli zpět, jelikož tu není pro dva
vůbec místa a řekl jsem jim, že jim dám několik ořechů.
Obrátili se tedy a lezli nazpět; Allen byl už u samého
otvoru pukliny, když tu jsem náhle pocítil otřes, jakého
jsem dosud nezažil a jenž mi vnukl nejasnou myšlenku,
byl-li jsem v té chvíli vůbec schopen na něco myslet, že
naše pevná zeměkoule je náhle ze základů vyvrácena a
že nastal právě den všeobecné zkázy.
XXI.
Jakmile jsem se trochu vzpamatoval z leknutí, poznal
jsem, že jsem takřka udušen a že lezu v čiré tmě spous-
tou uvolněné země, jež na mne kolkolem těžce padala a
hrozila, že mne úplně zasype. Příšerně poděšen touto
myšlenkou, snažil jsem se uvolnit nohy, což se mi
konečně zdařilo. Nato jsem zůstal chvíli bez pohnutí a
hleděl pochopit, co se mi vlastně přihodilo a kde jsem.
Pojednou jsem slyšel hluboké zaúpění zrovna u ucha a
nato tlumený hlas Petersův, jenž volal pro Boží milos-
87
Peters calling to me for aid in the name of God. I scrambled
one or two paces forward, when I fell directly over the head
and shoulders of my companion, who, I soon discovered,
was buried in a loose mass of earth as far as his middle,
and struggling desperately to free himself from the pres-
sure. I tore the dirt from around him with all the energy I
could command, and at length succeeded in getting him
out.
As soon as we sufficiently recovered from our fright and
surprise to be capable of conversing rationally, we both
came to the conclusion that the walls of the fissure in which
we had ventured had, by some convulsion of nature, or
probably from their own weight, caved in overhead, and
that we were consequently lost for ever, being thus en-
tombed alive. For a long time we gave up supinely to the
most intense agony and despair, such as cannot be ade-
quately imagined by those who have never been in a simi-
lar position. I firmly believed that no incident ever occurring
in the course of human events is more adapted to inspire
the supremeness of mental and bodily distress than a case
like our own, of living inhumation. The blackness of dark-
ness which envelops the victim, the terrific oppression of
lungs, the stifling fumes from the damp earth, unite with
the ghastly considerations that we are beyond the remotest
confines of hope, and that such is the allotted portion of the
dead, to carry into the human heart a degree of appalling
awe and horror not to be tolerated -never to be conceived.
At length Peters proposed that we should endeavour to
ascertain precisely the extent of our calamity, and grope
about our prison; it being barely possible, he observed, that
some opening might yet be left us for escape. I caught ea-
gerly at this hope, and, arousing myself to exertion, at-
tempted to force my way through the loose earth. Hardly
had I advanced a single step before a glimmer of light be-
came perceptible, enough to convince me that, at all
events, we should not immediately perish for want of air.
We now took some degree of heart, and encouraged each
other to hope for the best. Having scrambled over a bank of
rubbish which impeded our farther progress in the direction
of the light, we found less difficulty in advancing and also
experienced some relief from the excessive oppression of
lungs which had tormented us. Presently we were enabled
to obtain a glimpse of the objects around, and discovered
that we were near the extremity of the straight portion of
the fissure, where it made a turn to the left. A few strug-
gles more, and we reached the bend, when to our inex-
pressible joy, there appeared a long seam or crack extend-
ing upward a vast distance, generally at an angle of about
forty-five degrees, although sometimes much more precipi-
tous. We could not see through the whole extent of this
opening; but, as a good deal of light came down it, we had
little doubt of finding at the top of it (if we could by any
means reach the top) a clear passage into the open air.
I now called to mind that three of us had entered the fis-
sure from the main gorge, and that our companion, Allen,
was still missing; we determined at once to retrace our
steps and look for him. After a long search, and much dan-
ger from the farther caving in of the earth above us, Peters
at length cried out to me that he had hold of our compan-
ion's foot, and that his whole body was deeply buried be-
neath the rubbish beyond the possibility of extricating him.
I soon found that what he said was too true, and that, of
course, life had been long extinct. With sorrowful hearts,
therefore, we left the corpse to its fate, and again made our
way to the bend.
The breadth of the seam was barely sufficient to admit us,
and, after one or two ineffectual efforts at getting up, we
began once more to despair. I have before said that the
chain of hills through which ran the main gorge was com-
posed of a species of soft rock resembling soap. stone. The
sides of the cleft we were now attempting to ascend were
of the same material, and so excessively slippery, being
rdenství o pomoc. Odplazil jsem se na několik kroků,
když jsem upadl přímo přes hlavu a ramena svého
druha, jenž jak jsem ihned shledal, byl zasypán spoustou
sypké hlíny až po pás, a zoufale se namáhal, aby se dos-
tal z jejího tlaku. Počal jsem odhazovat ssutiny kol něho
se vší energií, již jsem mohl vyvinout, a tak se mi
konečně podařilo ho vyprostit.
Sotvaže jsme se dost vybrali z hrůzy a leknutí a mohli
rozumně hovořit, shodli jsme se oba na tom, že .stěny
trhliny, do níž jsme se odvážili, ať už nějakým přírodním
otřesem nebo vlastní tíží se zřítily, a že jsme zde tedy
ztraceni navždy, jsouce za živa pohřbeni. Dlouho jsme se
tupě oddávali nejsilnější úzkosti a zoufalství, jež si
neumějí nikdy představit ti, kdo se neoctli v takovém
postavení. Pevně jsem věřil, že žádná příhoda,. jež se
kdy v životě člověka udála, nemůže duši naplnit pocity
vyšší trýzně, duševní i tělesné, nežli byl náš případ, totiž
pohřbení za živa. Ta černá temnota, oběť obklopující,
hrozný tlak na plíce a dusivé páry vlhké hlíny, spojené se
strašidelnými myšlenkami. že nemáme ani nejmenší
naděje a že je souzeno mrtvým, aby do lidského srdce
vnesli určitý stupeň příšerné hrůzy a strachu, které nelze
snést ani nikdy pochopit.
Konečně zas Peters navrhl, abychom zkusili přesně zjis-
tit dosah svého neštěstí, a prozkoumat celé své vězení;
je zcela možno, dodal, že snad přece někde zůstal ně-
jaký otvor k uniknutí. Chytil jsem se horlivě této naděje
a rychle se zdvihnuv, zkoušel jsem se pohybovat po
sypké hlíně. Sotva jsem učinil první krok kupředu,
zahlédl jsem slabý zákmit světla, stačící, aby mne přes-
vědčil, že, ať by přišlo už cokoli, nezahyneme aspoň
hned nedostatkem vzduchu. To nás trochu vzpružilo a
dodávali jsme si vzájemně naděje, že bude zas dobře.
Prohrabavše se přes hromadu rumu, jež nám překážela v
cestě ke světlu, nalezli jsme už mnohem méně nesnází
pro pohyb kupředu a pozorovali, že se zmírnil onen
hrozný tlak na plíce, jenž nás tak mučil. Netrvalo dlouho
a mohli jsme už i poněkud rozeznat věci kolem sebe a
poznali jsme, že jsme na konci rovné části pukliny, tam,
kde se obracela vlevo. Chvíli jsme se ještě lopotili, než
jsme dospěli k zatáčce a tu se, k nevýslovné naší ra-
dosti, před námi objevil komín nebo trhlina, táhnoucí se
vysoko vzhůru, většinou v úhlu asi pětačtyřiceti stupňů,
ale místy ještě srázněji. Nemohli jsme zjistit celou šíři
otvoru, ale ježto jí vnikalo hodně světla, nepochybovali
jsme, že nahoře na vrcholu (budeme-li se tam moci
dostat) najdeme zcela volný východ na vzduch.
Tu jsem si vzpomněl, že jsme do pukliny vstoupili z
rokle tři a že náš druh, Allen, doposud chybí; hned jsme
se tedy rozhodli k návratu, abychom ho vyhledali. Po
dlouhém pátrání a mnohém nebezpečí, že budeme
opětně zasuti spoustou nad námi, zavolal na mne
konečně Peters, že drží nohu našeho druha a celé tělo že
je hluboko pohřbeno v zemi, takže je nemožno jej
vyprostit. Brzy jsem pak shledal, že to, co pravil, je až
příliš pravda, a že život v něm dávno už vyhasl. Tak
jsme tedy, se steskem v srdci, nechali mrtvolu jejímu
osudu a vydali se nazpět k zatáčce.
Otvor sotva stačil, abychom se jím mohli protáhnout, a
po několika bezvýsledných pokusech dostat se nahoru,
upadli jsme znovu do zoufalství. Řekl jsem už dříve, že
vrchy, jimiž šla hlavní strž, skládaly se z jakéhosi měk-
kého kamene, podobného mastku. Stěny trhliny, jíž jsme
se pokoušeli vylézt, byly z téhož kamene, a následkem
vlhkosti tak kluzké, že jsme se jen stěží mohli nohama
88
wet, that we could get but little foothold upon them even in
their least precipitous parts; in some places, where the
ascent was nearly perpendicular, the difficulty was, of
course, much aggravated; and, indeed, for some time we
thought insurmountable. We took courage, however, from
despair, and what, by dint of cutting steps in the soft stone
with our bowie knives, and swinging at the risk of our lives,
to small projecting points of a harder species of slaty rock
which now and then protruded from the general mass, we
at length reached a natural platform, from which was per-
ceptible a patch of blue sky, at the extremity of a thickly-
wooded ravine. Looking back now, with somewhat more
leisure, at the passage through which we had thus far pro-
ceeded, we clearly saw from the appearance of its sides,
that it was of late formation, and we concluded that the
concussion, whatever it was, which had so unexpectedly
overwhelmed us, had also, at the same moment, laid open
this path for escape. Being quite exhausted with exertion,
and indeed, so weak that we were scarcely able to stand or
articulate, Peters now proposed that we should endeavour
to bring our companions to the rescue by firing the pistols
which still remained in our girdles -the muskets as well as
cutlasses had been lost among the loose earth at the bot-
tom of the chasm. Subsequent events proved that, had we
fired, we should have sorely repented it, but luckily a half
suspicion of foul play had by this time arisen in my mind,
and we forbore to let the savages know of our where-
abouts.
After having reposed for about an hour, we pushed on
slowly up the ravine, and had gone no great way before we
heard a succession of tremendous yells. At length we
reached what might be called the surface of the ground; for
our path hitherto, since leaving the platform, had lain be-
neath an archway of high rock and foliage, at a vast dis-
tance overhead. With great caution we stole to a narrow
opening, through which we had a clear sight of the sur-
rounding country, when the whole dreadful secret of the
concussion broke upon us in one moment and at one view.
The spot from which we looked was not far from the sum-
mit of the highest peak in the range of the soapstone hills.
The gorge in which our party of thirty-two had entered ran
within fifty feet to the left of us. But, for at least one hun-
dred yards, the channel or bed of this gorge was entirely
filled up with the chaotic ruins of more than a million tons
of earth and stone that had been artificially tumbled within
it. The means by which the vast mass had been precipi-
tated were not more simple than evident, for sure traces of
the murderous work were yet remaining. In several spots
along the top of the eastern side of the gorge (we were
now on the western) might be seen stakes of wood driven
into the earth. In these spots the earth had not given way,
but throughout the whole extent of the face of the precipice
from which the mass had fallen, it was clear, from marks
left in the soil resembling those made by the drill of the
rock blaster, that stakes similar to those we saw standing
had been inserted, at not more than a yard apart, for the
length of perhaps three hundred feet, and ranging at about
ten feet back from the edge of the gulf. Strong cords of
grape vine were attached to the stakes still remaining on
the hill, and it was evident that such cords had also been
attached to each of the other stakes. I have already spoken
of the singular stratification of these soapstone hills; and
the description just given of the narrow and deep fissure
through which we effected our escape from inhumation will
afford a further conception of its nature. This was such that
almost every natural convulsion would be sure to split the
soil into perpendicular layers or ridges running parallel with
one another, and a very moderate exertion of art would be
sufficient for effecting the same purpose. Of this stratifica-
tion the savages had availed themselves to accomplish
their treacherous ends. There can be no doubt that, by the
zachytit i tam, kde byly nejméně příkré; na některých
místech, kde stoupání bylo takřka kolmé, naše nesnáze
byly ovšem o mnoho větší a v jedné chvíli se mám už
zdály nepřekonatelnými. Dodali jsme si však zoufalé
odvahy a pomocí stupňů, jež jsme vytesali do měkkého
kamene svými tesáky, a zachycujíce se s nebezpečím
života na malých výčnělcích trochu tvrdší břidličnaté
skály, jež tu a tam z okolní hmoty vystupovaly, dostali
jsme se konečně na jakousi přirozenou plošinu, odkud
bylo vidět kus modrého nebe na konci hustě zalesněné
průrvy. Hledíce .nyní, s větším už klidem, zpět na cestu,
jíž jsme se tak daleko prodrali, viděli jsme jasně, podle
vzhledu jejích stěn, že vznikla nedávno, a usoudili, že
otřes, který nás tak náhle překvapil, ať už byl jakékoli
povahy, otevřel nám také zároveň tuto cestu ke spase.
Jelikož jsme byli zcela vyčerpáni námahou a věru tak
slabí, že jsme mohli sotva stát na nohou a mluvit, navrhl
Peters, abychom se pokusili přivolat své druhy na pomoc
střelbou z pistolí, jež nám zůstaly za pasem, - muškety s
loveckými noži byly ztraceny v uvolněné hlíně na dně
rozsedliny. Příští události nám pak ukázaly, že, kdyby-
chom vystřelili, byli bychom toho hořce litovali, ale na
štěstí mne napadlo nejasné podezření, že jsme možná
padli za oběť úskoku, a tak jsme nedali divochům vědět
o svém úkrytu.
Když jsme si asi hodinu odpočinuli, lezli jsme strží dál
nahoru a neušli ještě daleko, když jsme zaslechli řadu
příšerných výkřiků. Konečně jsme dospěli k tomu, co
bylo lze nazvat jakýmsi volnějším prostranstvím.
Dosavadní naše cesta tam od té chvíle, kdy jsme vyšli z
oné malé plošiny, vedla nás stále jen pod klenbou
strmých skal a stromů, jež byla ve veliké výšce nad
námi. S velikou opatrností jsme se dokradli k úzkému
otvoru, odkud jsme měli jasný pohled na celý okolní
kraj, a tu se nám odhalilo celé hrozné tajemství otřesu,
naráz a na první pohled.
Místo, s něhož jsme hleděli, bylo nedaleko temene ne-
jvyššího z vrcholů v řadě mastkových vrchů. Roklina, do
které vstoupila naše dvaatřicetičlenná výprava, táhla se
asi na padesát stop vlevo od nás. Ale alespoň na sto
yardů bylo koryto, či úval soutěsky úplně zasut cha-
otickou směsí přes milion tun těžké hlíny a kamení, jež
do ní bylo uměle navaleno. Prostředky, jimiž tato
ohromná spousta byla sesuta, byly neméně zřejmé, než
jednoduché, neboť zůstavily ještě neklamné stopy
vražedného díla. Na několika místech podél hřebenu
východní stěny rokliny (my byli na straně západní) bylo
vidět dřevné kůly, zaražené do země. Na těchto místech
půda nepovolila; ale po celé délce srázu, kde se zřítila,
viděli jsme jasně, podle stop, jež v zemi zůstaly, po-
dobny stopám po vrtání podkopů, že stejné kůly; jako
ty, které jsme viděli, byly zaraženy i zde, na více nežli
yard od sebe, v délce asi tří set stop a asi tak deset stop
od kraje srázu. Ke kolům, jež dosud na vrchu trčely, byly
připoutány silné houžve z révových úponek, a bylo zře-
jmo, že stejné houžve byly připiaty i ke každému z kolů
ostatních. Hovořil jsem už o zvláštním zvrstvení těchto
mastkových srázů; a právě zde podané vylíčení úzké,
hluboké trhliny, kterou jsme unikli svému zasypání,
může dát i lepší pochopení jeho rázu. Byl takový, že
.skoro každý přirozený otřes jistě by skálu roztrhl v
kolmých vrstvách nebo brázdách, jdoucích rovnoběžně
jedna podle druhé, a jen zcela nepatrné umělé zařízení
bylo schopno docílit téhož výsledku. Tohoto zvrstvení
divoši využili k provedení. svého zrádného úmyslu. Nelze
pochybovat, že souvislou řadou kolů bylo přivoděno
částečné roztržení půdy asi do hloubky jedné, dvou stop
a potom, prudkým trhnutím za konec houžví, (jež byly
připiaty na konce kolů a taženy dozadu od kraje srázu),
89
continuous line of stakes, a partial rupture of the soil had
been brought about probably to the depth of one or two
feet, when by means of a savage pulling at the end of each
of the cords (these cords being attached to the tops of the
stakes, and extending back from the edge of the cliff), a
vast leverage power was obtained, capable of hurling the
whole face of the hill, upon a given signal, into the bosom
of the abyss below. The fate of our poor companions was
no longer a matter of uncertainty. We alone had escaped
from the tempest of that overwhelming destruction. We
were the only living white men upon the island.
CHAPTER XXII
Our situation, as it now appeared, was scarcely less dread-
ful than when we had conceived ourselves entombed for-
ever. We saw before us no prospect but that of being put to
death by the savages, or of dragging out a miserable exis-
tence in captivity among them. We might, to be sure, con-
ceal ourselves for a time from their observation among the
fastnesses of the hills, and, as a final resort, in the chasm
from which we had just issued; but we must either perish in
the long polar winter through cold and famine, or be ulti-
mately discovered in our efforts to obtain relief.
The whole country around us seemed to be swarming with
savages, crowds of whom, we now perceived, had come
over from the islands to the southward on flat rafts, doubt-
less with a view of lending their aid in the capture and
plunder of the Jane. The vessel still lay calmly at anchor in
the bay, those on board being apparently quite unconscious
of any danger awaiting them. How we longed at that mo-
ment to be with them! either to aid in effecting their es-
cape, or to perish with them in attempting a defence. We
saw no chance even of warning them of their danger with-
out bringing immediate destruction upon our own heads,
with but a remote hope of benefit to them. A pistol fired
might suffice to apprise them that something wrong had
occurred; but the report could not possibly inform them
that their only prospect of safety lay in getting out of the
harbour forthwith -nor tell them no principles of honour
now bound them to remain, that their companions were no
longer among the living. Upon hearing the discharge they
could not be more thoroughly prepared to meet the foe,
who were now getting ready to attack, than they already
were, and always had been. No good, therefore, and infinite
harm, would result from our firing, and after mature delib-
eration, we forbore.
Our next thought was to attempt to rush toward the ves-
sel, to seize one of the four canoes which lay at the head of
the bay, and endeavour to force a passage on board. But
the utter impossibility of succeeding in this desperate task
soon became evident. The country, as I said before, was
literally swarming with the natives, skulking among the
bushes and recesses of the hills, so as not to be observed
from the schooner. In our immediate vicinity especially, and
blockading the sole path by which we could hope to attain
the shore at the proper point were stationed the whole
party of the black skin warriors, with Too-wit at their head,
and apparently only waiting for some re-enforcement to
commence his onset upon the Jane. The canoes, too, which
lay at the head of the bay, were manned with savages,
unarmed, it is true, but who undoubtedly had arms within
reach. We were forced, therefore, however unwillingly, to
remain in our place of concealment, mere spectators of the
conflict which presently ensued.
In about half an hour we saw some sixty or seventy rafts,
or flatboats, with outriggers, filled with savages, and com-
ing round the southern bight of the harbor. They appeared
to have no arms except short clubs, and stones which lay in
the bottom of the rafts. Immediately afterward another
detachment, still larger, appeared in an opposite direction,
byla vyvinuta veliká páčivá síla kolů, schopná strhnout
na dané znamení celý sráz dolů až na dno hluboké rok-
liny. O osudu našich ubohých druhů nebylo tak už žádné
pochybnosti. My dva jsme vyvázli jediní z hrůzy této
valící se zkázy. Byli jsme jedinými žijícími bělochy na
ostrově.
XXII.
Naše postavení, jak se nám nyní zjevilo, nebylo jistě o
nic méně hrozné než tehdy, kdy jsme měli za to, že jsme
navždy pohřbeni. Neviděli jsme před sebou jiného
východiska, nežli že budeme divochy zabiti, anebo
budeme prabídně živořit, jako jejich zajatci. Ovšem že
jsme se mohli na čas před nimi ukrýt v pevných, nepřís-
tupných srázech, v nejhorším případě v oné rozsedlině, z
níž jsme se právě sem dostali; ale pak bychom museli za
dlouhé polární zimy buď zahynout chladem a hladem,
nebo se konečně prozradit při některém z pokusů o svou
záchranu.
Celý kraj kolem nás, jak se zdálo, se divochy zrovna jen
hemžil a celé davy jich, jak jsme si teď všimli, přijely s
ostrovů na jihu na plochých prámech, patrně, aby po-
mohly při dobývání a plenění "Jane". Loď ležela klidně
zakotvena v zátoce a mužstvo na palubě .nemělo zřejmě
ani potuchy o nebezpečí, jež na ně čeká. Jak jsme v té
chvíli toužili být, s nimi, a buď jim pomoci uniknout,
anebo společně zahynout v pokuse o obranu. Nevěděli
jsme však ani, jak jim dát výstrahu, aniž bychom se
uvrhli do okamžité záhuby, a to vše bez nejmenší
naděje, že jim tím prospějeme. Výstřel z pistole mohl
postačit, aby poznali, že se přihodilo něco nepěkného;
ale rána jim nemohla dát poznat, že jejich jedinou zách-
ranou je okamžitě odrazit z přístavu, - nemohla jim říci,
že žádné závazky cti jim už neukládají vytrvat na místě,
neboť jejich druzi už nejsou mezi živými. A kdyby
zaslechli výstřel, nemohli by se už k boji s nepřítelem,
jenž se právě chystal k útoku, připravit líp, nežli už byli
připraveni teď i dříve. Z výstřelu tedy nemohlo vzejít
žádné dobro, leda jen veliká škoda a tak jsme po zralé
úvaze od toho upustili.
Naší další myšlenkou bylo, rozběhnout se k lodi, zmoc-
nit se jedné ze čtyř kanoí, ležících na konci zátoky, a
pokusit se dostat se na palubu. Ale brzy jsme shledali
nemožnost, aby se tento zoufalý pokus mohl podařit.
Krajina, jak jsem už pravil, se doslova hemžila do-
morodci, kradoucími se mezi křovím a útesy, aby je ne-
bylo ze škuneru vidět. Ke všemu, právě v naší bez-
prostřední blízkosti se usadila celá skupina bojovníků v
černých kožiších, se svým vůdcem Tu-witem v čele, zah-
razujíc nám jedinou cestu, po níž jsme se mohli dostat
ve vhodném místě na břeh, a jak bylo zřejmo, čekala jen
na posilu, aby zahájila útok na škuner. Rovněž i kanoe,
ležící na konci zátoky, byly obsazeny divochy, kteří sice
nebyli ozbrojeni, ale měli patrně zbraně po ruce. Tak
jsme byli nuceni, třeba proti vůli, zůstat ve svém úkrytu
jen jako diváci zápasu, jenž se hned rozvinul.
Asi v půlhodině jsme viděli na šedesát, sedmdesát vorů
neb plochých prámů, s postranními vahadly, plných di-
vochů a plujících kolem jižní zátoky přístavu. Zdálo se,
že nemají zbraní, kromě krátkých kyjů a kamenů,
ležících na dně prámů. Hned na to přiblížil se jiný oddíl,
ještě větší, s opačné strany a s týmiž zbraněmi. Potom
90
and with similar weapons. The four canoes, too, were now
quickly filled with natives, starting up from the bushes at
the head of the bay, and put off swiftly to join the other
parties. Thus, in less time than I have taken to tell it, and
as if by magic, the Jane saw herself surrounded by an im-
mense multitude of desperadoes evidently bent upon cap-
turing her at all hazards.
That they would succeed in so doing could not be doubted
for an instant. The six men left in the vessel, however reso-
lutely they might engage in her defence, were altogether
unequal to the proper management of the guns, or in any
manner to sustain a contest at such odds. I could hardly
imagine that they would make resistance at all, but in this
was deceived; for presently I saw them get springs upon
the cable, and bring the vessel's starboard broadside to
bear upon the canoes, which by this time were within pistol
range, the rafts being nearly a quarter of a mile to wind-
ward. Owing to some cause unknown, but most probably to
the agitation of our poor friends at seeing themselves in so
hopeless a situation, the discharge was an entire failure.
Not a canoe was hit or a single savage injured, the shots
striking short and ricocheting over their heads. The only
effect produced upon them was astonishment at the unex-
pected report and smoke, which was so excessive that for
some moments I almost thought they would abandon their
design entirely, and return to the shore. And this they
would most likely have done had our men followed up their
broadside by a discharge of small arms, in which, as the
canoes were now so near at hand, they could not have
failed in doing some execution, sufficient, at least, to deter
this party from a farther advance, until they could have
given the rafts also a broadside. But, in place of this, they
left the canoe party to recover from their panic, and, by
looking about them, to see that no injury had been sus-
tained, while they flew to the larboard to get ready for the
rafts.
The discharge to larboard produced the most terrible ef-
fect. The star and double-headed shot of the large guns cut
seven or eight of the rafts completely asunder, and killed,
perhaps, thirty or forty of the savages outright, while a
hundred of them, at least, were thrown into the water, the
most of them dreadfully wounded. The remainder, fright-
ened out of their senses, commenced at once a precipitate
retreat, not even waiting to pick up their maimed compan-
ions, who were swimming about in every direction, scream-
ing and yelling for aid. This great success, however, came
too late for the salvation of our devoted people. The canoe
party were already on board the schooner to the number of
more than a hundred and fifty, the most of them having
succeeded in scrambling up the chains and over the board-
ing-netting even before the matches had been applied to
the larboard guns. Nothing now could withstand their brute
rage. Our men were borne down at once, overwhelmed,
trodden under foot, and absolutely torn to pieces in an in-
stant.
Seeing this, the savages on the rafts got the better of their
fears, and came up in shoals to the plunder. In five minutes
the Jane was a pitiable scene indeed of havoc and tumultu-
ous outrage. The decks were split open and ripped up; the
cordage, sails, and everything movable on deck demolished
as if by magic, while, by dint of pushing at the stern, tow-
ing with the canoes, and hauling at the sides, as they swam
in thousands around the vessel, the wretches finally forced
her on shore (the cable having been slipped), and delivered
her over to the good offices of Too-wit, who, during the
whole of the engagement, had maintained, like a skilful
general, his post of security and reconnaissance among the
hills, but, now that the victory was completed to his satis-
faction, condescended to scamper down with his warriors of
the black skin, and become a partaker in the spoils.
Too-wit's descent left us at liberty to quit our hiding place
and reconnoitre the hill in the vicinity of the chasm. At
se i čtyři kanoe naplnily divochy, vyběhnuvšími z křoví
na konci zátoky a rychle vyrazily, aby se přidaly k ostat-
ním. A takto, v době kratší, než toto mé líčení, a jako
kouzlem, byla "Jane" obklíčena nesčetným množstvím
zbojníků, majících zcela jasně v úmyslu, zmocnit se lodi
stůj co stůj.
Že se jim to podaří, o tom nemohlo být ani na chvíli
pochyby. Šest mužů, kteří zůstali na palubě, i kdyby se
odhodlali k sebe statečnější obraně, byl počet zcela ne-
dostatečný k náležité obsluze děl a nemohl odrazit tako-
vou přesilu. Nemohl jsem si vůbec ani představit, že by
se postavili na odpor, ale v tom jsem se zklamal; neboť
jsem viděl, jak skočili k lanům a stáčejí loď pravým bo-
kem s děly proti kanoím, jež byly v té době už na dostřel
pistole, kdežto ploché prámy byly asi čtvrt míle po větru.
Z jakési neznámé příčiny, ale pravděpodobně následkem
rozčilení našich ubohých druhů, když se viděli náhle v
postavení tak zoufalém, první výstřel úplně selhal. Ne-
byla zasažena ani jediná kanoe a zraněn ani jediný di-
voch; střely padaly vedle a přes hlavy útočníků. Jediný
účinek, který to na ně mělo, bylo vyděšení náhlou ranou
a kouřem, a toto poděšení bylo tak velké, že jsem už
myslel, že se svého úmyslu úplně vzdají a vrátí se zase
zpět na břeh. A pravděpodobně by to byli udělali, kdyby
naši druzi po tomto dělovém výstřelu stříleli z pušek,
čímž by, při blízkosti kanoí, jistě se potkali se zdarem a
způsobili ztráty, stačící při nejmenším k tomu, aby tuto
tlupu odstrašily od dalšího postupu aspoň do té doby,
než by mohli vypálit i na prámy. Místo toho však nechali
tlupu na kanoích vzpamatovat se z úžasu, a pohledem
zjistit, že se nic nestalo, a přiskočili zatím na levý bok
lodi, aby se připravili na prámy.
Výstřel zleva měl svrchovaně příšerný účinek. Veliká
děla na zádi i na bocích rozbila úplně sedm, osm prámů
a usmrtila asi třicet neb čtyřicet divochů okamžitě, zatím
co alespoň sto jich bylo sraženo do vody a většina
strašně zraněna. Zbytek, zbavený hrůzou smyslů, dal se
náhle na zbabělý útěk, aniž čekal, aby vylovil své
zmrzačené druhy, kolem po všech stranách plovoucí a
úpěnlivě řvoucí o pomoc. Tento velký úspěch však přišel
příliš pozdě pro záchranu našich ubohých druhů. Mužstvo
z kanoí se už dostalo na palubu škuneru v počtu více než
stopadesáti, z nichž se většina vyšplhala po řetězích a
palubní síti, dříve než mohly být přiloženy doutnáky k
dělům na levém boku. Nyní už pranic nemohlo odolat
jejich surové zuřivosti. Naši byli rázem povaleni, pře-
moženi a ušlapáni a v jediné chvíli roztrháni na kusy.
Divoši na prámech, spatřivše to, dodali si opět odvahy a
v davech spěchali k plenění. V pěti minutách byl škuner
žalostnou scénou zhouby a zmateného násilí. Dýhy byly
rozbity a vytrhány; lanoví, plachty a všecko na palubě
zničeno jakoby kouzlem; mezitím bídáci tím, že loď tlačili
zezadu, vlekli kanoemi a strkali po bocích, jak v tisících
plavali kolem, - dopravili ji tak konečně ke břehu (neboť
kotevní lano se sesmeklo) a odevzdali ji Tu-witovi, který
po celý čas bitvy se zdržoval jako obratný jenerál na
svém bezpečném pozorovacím místě mezi vrchy, a nyní,
kdy k jeho uspokojení bylo dosaženo plného vítězství,
ráčil se odebrat ke břehu se svými bojovníky v černých
kožiších a zúčastnil se s nimi plenění.
Tu-witovo sestoupení dalo nám možnost vyjít z úkrytu a
prohlédnout si vrch vedle rokliny. Asi padesát yardů od
91
about fifty yards from the mouth of it we saw a small spring
of water, at which we slaked the burning thirst that now
consumed us. Not far from the spring we discovered sev-
eral of the filbert-bushes which I mentioned before. Upon
tasting the nuts we found them palatable, and very nearly
resembling in flavour the common English filbert. We col-
lected our hats full immediately, deposited them within the
ravine, and returned for more. While we were busily em-
ployed in gathering these, a rustling in the bushes alarmed
us, and we were upon the point of stealing back to our cov-
ert, when a large black bird of the bittern species strug-
glingly and slowly arose above the shrubs. I was so much
startled that I could do nothing, but Peters had sufficient
presence of mind to run up to it before it could make its
escape, and seize it by the neck. Its struggles and screams
were tremendous, and we had thoughts of letting it go, lest
the noise should alarm some of the savages who might be
still lurking in the neighbourhood. A stab with a bowie
knife, however, at length brought it to the ground, and we
dragged it into the ravine, congratulating ourselves that, at
all events, we had thus obtained a supply of food enough to
last us for a week.
We now went out again to look about us, and ventured a
considerable distance down the southern declivity of the
hill, but met with nothing else which could serve us for
food. We therefore collected a quantity of dry wood and
returned, seeing one or two large parties of the natives on
their way to the village, laden with the plunder of the ves-
sel, and who, we were apprehensive, might discover us in
passing beneath the hill.
Our next care was to render our place of concealment as
secure as possible, and with this object, we arranged some
brushwood over the aperture which I have before spoken of
as the one through which we saw the patch of blue sky, on
reaching the platform from the interior of the chasm. We
left only a very small opening just wide enough to admit of
our seeing the, bay, without the risk of being discovered
from below. Having done this, we congratulated ourselves
upon the security of the position; for we were now com-
pletely excluded from observation, as long as we chose to
remain within the ravine itself, and not venture out upon
the hill, We could perceive no traces of the savages having
ever been within this hollow; but, indeed, when we came to
reflect upon the probability that the fissure through which
we attained it had been only just now created by the fall of
the cliff opposite, and that no other way of attaining it could
be perceived, we were not so much rejoiced at the thought
of being secure from molestation as fearful lest there
should be absolutely no means left us for descent. We re-
solved to explore the summit of the hill thoroughly, when a
good opportunity should offer. In the meantime we
watched the motions of the savages through our loophole.
They had already made a complete wreck of the vessel,
and were now preparing to set her on fire. In a little while
we saw the smoke ascending in huge volumes from her
main hatchway, and, shortly afterward, a dense mass of
flame burst up from the forecastle. The rigging, masts and
what remained of the sails caught immediately, and the fire
spread rapidly along the decks. Still a great many of the
savages retained their stations about her, hammering with
large stones, axes, and cannon balls at the bolts and other
iron and copper work. On the beach, and in canoes and
rafts, there were not less, altogether, in the immediate
vicinity of the schooner, than ten thousand natives, besides
the shoals of them who, laden with booty, were making
their way inland and over to the neighbouring islands. We
now anticipated a catastrophe, and were not disappointed.
First of all there came a smart shock (which we felt as dis-
tinctly where we were as if we had been slightly galva-
nized), but unattended with any visible signs of an explo-
sion. The savages were evidently startled, and paused for
an instant from their labours and yellings. They were upon
jejího kraje jsme spatřili malý pramen, v němž jsme
uhasili svoji sžíravou žízeň, jež nás mučila. Blízko u pra-
mene našli jsme několik křovisek s ořechy, o nichž jsem
mluvil už dříve. Po ochutnání jsme shledali, že jsou
chutné a chutí se podobají obyčejným anglickým oře-
chům. Natrhali jsme jich ihned plné své klobouky, uložili
je v rozsedlině a vrátili se zase pro další. Mezitím, co
jsme je trhali, byli jsme vyděšeni nějakým šramotem v
křoví a chtěli jsme se už odkrást zpět do úkrytu, když se
nějaký veliký černý pták z druhu bukačů s námahou a
zvolna vznesl nad keř. Byl jsem tak polekán, že jsem
hned nemohl nic dělat, ale Peters měl dost duchapřítom-
nosti, že se za ptákem rozběhl dříve, než mu mohl uni-
knout a chopil jej za krk. Pták se bránil a hrozně křičel a
už jsme ho chtěli pustit, aby skřekem nevyburcoval něk-
teré divochy, kteří tu snad stále ještě někde číhali. Rána
tesákem však jej konečně srazila a tak jsme jej vtáhli
.do rozsedliny, v radosti, že máme takto v každém
případě dosti potravy, jež stačí alespoň na týden.
Pak jsme zase vyšli, abychom se poohlédli kolem a od-
vážili jsme se velice daleko přes jižní stráň dolů; nepřišli
jsme však už na nic, co by nám mohlo být potravou.
Nasbírali jsme tedy jen suchého chrastí a ihned se vrátili,
neboť jsme zahlédli dvě velké tlupy domorodců na
zpáteční cestě k vesnici; byli obtíženi kořistí s lodi, a my
se báli, aby nás snad nezahlédli, až budou procházet pod
vrchem.
Naší první starostí bylo teď svou skrýši co nejlépe zajis-
tit, a tak jsme nacpali trochu chrastí do otvoru, jímž, jak
jsem řekl, jsme zahlédli kus modrého nebe, když jsme
vstoupili z vnitřku rozpukliny na plošinu. Nechali jsme
jen zcela malý otvor, jen tolik, abychom viděli zátoku
bez nebezpečí, že budeme zdola zahlédnuti. Když jsme
to vše vykonali, blahopřáli jsme si k bezpečnosti svého
postavení, neboť jsme teď byli naprosto jisti, že nás
nikdo nezpozoruje, pokud zůstaneme uvnitř v rozsedlině
a neodvážíme se na svah. Nenašli jsme žádných stop, že
by kdy v této dutině divoši byli; ale přes to když jsme
počali myslet na pravděpodobnost, že trhlina, jíž jsme
sem přišli, byla právě teď teprve utvořena sesutím protě-
jší skály a že není žádné jiné možnosti, jak se sem
dostat, neradovali jsme se ani tak z myšlenky, že jsme
jisti před obtěžováním, jako jsme se děsili, že se snad
odtud vůbec nedostaneme. Rozhodli jsme se prozkoumat
důkladně vrcholy svahu, jakmile jen najdem vhodnou
příležitost. Zatím jsme napiatě sledovali škvírou pohyby
divochů.
Učinili z lodi úplný vrak a chystali se právě ji zapálit. Ve
chvilce jsme viděli valit se veliké kotouče dýmu z hlavní
spusti a krátce na to vyrazily plameny z přídi. Lanoví,
stožáry a zbytky plachet ihned chytily a oheň se po
palubě rychle šířil. Stále ještě bylo vidět kolem lodi
množství divochů, bušících velikými kameny, sekerami a
dělovými kulemi do svorníků a jiných železných a
měděných částí. Celkem bylo na břehu, kanoích a
pramicích v bezprostřední blízkosti škuneru neméně než
deset tisíc domorodců, mimo řady oněch, kteří se s
kořistí na zádech vraceli do vnitra a na sousední ostrovy.
Nyní jsme tušili katastrofu a neklamali jsme se. Nejprve
přišel prudký otřes (jejž jsme na svém místě cítili tak,
jako bychom byli slabě galvanisováni), ale beze všech
zřejmých příznaků výbuchu. Divoši se zřejmě poplašili a
přestali na chvíli pracovat a řvát. Chtěli se znovu dát do
toho, když tu náhle vyrazila mezi dýhami spousta kouře,
podobného černému, těžkému mraku před bouří, a na
to, jakoby z útrob lodi, vyšlehl vysoký sloup ohně do
výše, určitě alespoň čtvrt míle, - pak se plamen náhle
92
the point of recommencing, when suddenly a mass of
smoke puffed up from the decks, resembling a black and
heavy thundercloud -then, as if from its bowels, arose a tall
stream of vivid fire to the height, apparently, of a quarter
of a mile -then there came a sudden circular expansion of
the flame -then the whole atmosphere was magically
crowded, in a single instant, with a wild chaos of wood, and
metal, and human limbs-and, lastly, came the concussion
in its fullest fury, which hurled us impetuously from our
feet, while the hills echoed and re-echoed the tumult, and a
dense shower of the minutest fragments of the ruins tum-
bled headlong in every direction around us.
The havoc among the savages far exceeded our utmost
expectation, and they had now, indeed, reaped the full and
perfect fruits of their treachery. Perhaps a thousand per-
ished by the explosion, while at least an equal number were
desperately mangled. The whole surface of the bay was
literally strewn with the struggling and drowning wretches,
and on shore matters were even worse. They seemed ut-
terly appalled by the suddenness and completeness of their
discomfiture, and made no efforts at assisting one another.
At length we observed a total change in their demeanour.
From absolute stupor, they appeared to be, all at once,
aroused to the highest pitch of excitement, and rushed
wildly about, going to and from a certain point on the
beach, with the strangest expressions of mingled horror,
rage, and intense curiosity depicted on their countenances,
and shouting, at the top of their voices, "Tekeli-li! Tekeli-li!"
Presently we saw a large body go off into the hills, whence
they returned in a short time, carrying stakes of wood.
These they brought to the station where the crowd was the
thickest, which now separated so as to afford us a view of
the object of all this excitement. We perceived something
white lying upon the ground, but could not immediately
make out what it was. At length we saw that it was the
carcass of the strange animal with the scarlet teeth and
claws which the schooner had picked up at sea on the
eighteenth of January. Captain Guy had had the body pre-
served for the purpose of stuffing the skin and taking it to
England. I remember he had given some directions about it
just before our making the island, and it had been brought
into the cabin and stowed away in one of the lockers. It had
now been thrown on shore by the explosion; but why it had
occasioned so much concern among the savages was more
than we could comprehend. Although they crowded around
the carcass at a little distance, none of them seemed willing
to approach it closely. By-and-by the men with the stakes
drove them in a circle around it, and no sooner was this
arrangement completed, than the whole of the vast assem-
blage rushed into the interior of the island, with loud
screams of "Tekeli-li! Tekeli-li!"
CHAPTER XXIII
During the six or seven days immediately following we re-
mained in our hiding-place upon the hill, going out only
occasionally, and then with the greatest precaution, for
water and filberts. We had made a kind of penthouse on
the platform, furnishing it with a bed of dry leaves, and
placing in it three large flat stones, which served us for
both fireplace and table. We kindled a fire without difficulty
by rubbing two pieces of dry wood together, the one soft,
the other hard. The bird we had taken in such good season
proved excellent eating, although somewhat tough. It was
not an oceanic fowl, but a species of bittern, with jet black
and grizzly plumage, and diminutive wings in proportion to
its bulk. We afterward saw three of the same kind in the
vicinity of the ravine, apparently seeking for the one we
had captured; but, as they never alighted, we had no op-
portunity of catching them.
As long as this fowl lasted we suffered nothing from our
situation, but it was now entirely consumed, and it became
kruhově roztáhl, - pak celé ovzduší se naplnilo v jediném
okamžiku a jako zázrakem divou směsí dříví a kovu a
lidských údů, - a nakonec zazněl sám výbuch v plné síle
a prudce námi mrštil s místa, kde jsme stáli, zatím co se
od kopců odrážela ozvěna a hustá prška drobných
úlomků roztříštěné lodi padala prudce všude kolem nás.
Spousty mezi divochy přesahovaly daleko naše nejvyšší
očekávání a takto opravdu sklidili plně a zaslouženě
ovoce své falešnosti. Snad tisíce jich zhynulo výbuchem
a alespoň tolik jich bylo zoufale zohaveno. Celá hladina
zátoky byla doslovně poseta zmítajícími a topícími se
ubožáky, a na břehu to dopadalo ještě hůře. Touto
náhlou a úplnou porážkou byli, zdálo se, příšerně po-
děšeni a nepokusili se ani přispět si navzájem na pomoc.
Nakonec jsme viděli naprostou změnu v jejich chování.
Ze své úplné ztrnulosti jako by se náhle probudili k ne-
jvyššímu stupni rozechvění, běhali divoce sem a tam
kolem jednoho místa na břehu, projevujíce velice po-
divně zároveň pocity hrůzy, zuřivosti i nesmírné zvě-
davosti, které se jim zračily ve tvářích, a křičeli z plna
hrdla: "Tekeli-li ! Tekeli-li !"
Potom jsme viděli, jak velká tlupa odchází na kopce a
za chvíli se vrací s dřevěnými koly. Odnesli je tam, kde
byl nejhustší zástup, který se teď rozdělil, takže nám
dovolil pohled na předmět, který způsobil celé jejich ro-
zechvění. Viděli jsme na zemi ležet cosi bílého, ale ihned
jsme to nemohli rozeznat. Konečně jsme shledali, že je
to zdechlina onoho zvláštního zvířete s šarlatovými zuby
i drápy, které škuner vylovil osmnáctého ledna. Kapitán
Guy je dal schovat, aby byla kůže vycpána a dopravena
do Anglie. Pamatuji se, že o tom nařizoval cosi právě
před připlutím k ostrovu, a tak bylo zvíře odnešeno do
kabiny a uloženo v jedné z truhlic. Nyní bylo výbuchem
vrženo na břeh, ale proč divochům působilo tolik rozech-
vění, to jsme nemohli nikterak pochopit. Ačkoli se tísnili
v malé vzdálenosti kolem zdechliny, nikdo si, jak se
zdálo, netroufal přiblížit se k ní. Pak ti, co přišli s koly,
zatloukli je v kruhu kolem ní a pak se celý zástup rozběhl
do nitra ostrova s hlasitým křikem "Tekeli-li! Tekeli-li!"
XXIII.
Po šest či sedm následujících dní zůstali jsme ve své
skrýši na vrchu, vycházejíce pouze občas, a to co ne-
jopatrněji, pro vodu a ořechy. Zřídili jsme si na plošince
jakousi stříšku a pod ní lůžko ze suchého listí, umístivše
tu tři veliké ploché kameny, sloužící nám jako ohniště i
stůl. Oheň jsme rozdělávali snadno tím, že jsme o sebe
třeli dva kusy suchého dřeva, jednoho měkkého, dru-
hého tvrdého. Pták, jejž jsme chytili v tak vhodnou
chvíli, byl výborným jídlem, jen trochu .tuhým. Nebyl to
pták oceánský, ale jistý druh bukáče s jantarově černým,
šedavým peřím a křídly, která byla v poměru k velikosti
těla malá. Později jsme spatřili tři podobné ptáky u puk-
liny, hledající zřejmě toho, jejž jsme chytili; ale jelikož
se nikdy nesnesli, nebylo možno je chytit.
Pokud nám tento pták vydržel, netrpěli jsme nikterak
svým postavením; ale teď byl už úplně sněden a bylo
93
absolutely necessary that we should look out for provision.
The filberts would not satisfy the cravings of hunger, afflict-
ing us, too, with severe gripings of the bowels, and, if
freely indulged in, with violent headache. We had seen sev-
eral large tortoises near the seashore to the eastward of
the hill, and perceived they might be easily taken, if we
could get at them without the observation of the natives. It
was resolved, therefore, to make an attempt at descending.
We commenced by going down the southern declivity,
which seemed to offer the fewest difficulties, but had not
proceeded a hundred yards before (as we had anticipated
from appearances on the hilltop) our progress was entirely
arrested by a branch of the gorge in which our companions
had perished. We now passed along the edge of this for
about a quarter of a mile, when we were again stopped by
a precipice of immense depth, and, not being able to make
our way along the brink of it, we were forced to retrace our
steps by the main ravine.
We now pushed over to the eastward, but with precisely
similar fortune. After an hour's scramble, at the risk of
breaking our necks, we discovered that we had merely de-
scended into a vast pit of black granite, with fine dust at
the bottom, and whence the only egress was by the rugged
path in which we had come down. Toiling again up this
path, we now tried the northern edge of the hill. Here we
were obliged to use the greatest possible caution in our
manoeuvres, as the least indiscretion would expose us to
the full view of the savages in the village. We crawled
along, therefore, on our hands and knees, and, occasion-
ally, were even forced to throw ourselves at full length,
dragging our bodies along by means of the shrubbery. In
this careful manner we had proceeded but a little way,
when we arrived at a chasm far deeper than any we had
yet seen, and leading directly into the main gorge. Thus our
fears were fully confirmed, and we found ourselves cut off
entirely from access to the world below. Thoroughly ex-
hausted by our exertions, we made the best of our way
back to the platform, and throwing ourselves upon the bed
of leaves, slept sweetly and soundly for some hours.
For several days after this fruitless search we were occu-
pied in exploring every part of the summit of the hill, in
order to inform ourselves of its actual resources. We found
that it would afford us no food, with the exception of the
unwholesome filberts, and a rank species of scurvy grass,
which grew in a little patch of not more than four rods
square, and would be soon exhausted. On the fifteenth of
February, as near as I can remember, there was not a
blade of this left, and the nuts were growing scarce; our
situation, therefore, could hardly be more lamentable.[5]
On the sixteenth we again went round the walls of our
prison, in hope of finding some avenue of escape; but to no
purpose. We also descended the chasm in which we had
been overwhelmed, with the faint expectation of discover-
ing, through this channel, some opening to the main ravine.
Here, too, we were disappointed, although we found and
brought up with us a musket.
On the seventeenth we set out with the determination of
examining more thoroughly the chasm of black granite into
which we had made our way in the first search. We re-
membered that one of the fissures in the sides of this pit
had been but partially looked into, and we were anxious to
explore it, although with no expectation of discovering here
any opening.
We found no great difficulty in reaching the bottom of the
hollow as before, and were now sufficiently calm to survey
it with some attention. It was, indeed, one of the most sin-
gular-looking places imaginable, and we could scarcely
bring ourselves to believe it altogether the work of nature.
The pit, from its eastern to its western extremity, was
about five hundred yards in length, when all its windings
were threaded; the distance from east to west in a straight
line not being more (I should suppose, having no means of
nevyhnutelno ohlédnout :se zase po nových zásobách.
Ořechy nemohly ukojit žádostivost hladu a pak nás mu-
čily prudkými křečemi v .nitru, a při hojném požití i
velmi prudkými bolestmi hlavy. Viděli jsme několik
velkých želv u břehu moře na východ od vrchu, a uznali
jsme, že by mohly být snadno chyceny, kdybychom se k
nim mohli dostat, aniž by nás ostrované pozorovali. Bylo
rozhodnuto pokusit se o sestoupení.
Počali jsme tedy sestupovat po jižním svahu, jenž se
zdál nejsnadnější, ale neušli jsme ani sto yardů, když (
jak jsme tušili podle určitých známek, pozorovaných s
vrcholku pahorku) náš sestup byl zcela zaražen poboč-
nou strží, táhnoucí se od rokle, v níž zahynuli naši druzi.
Šli jsme po kraji této menší rokle asi čtvrt míle, až nás
zase zarazila nová, nesmírně hluboká strž, a ježto nešlo
jít. po okraji dále, museli jsme se vrátit hlavním žlabem.
Nyní jsme se dali na východ, ale s přesně stejným
štěstím. Po hodinovém drápání po svahu, za stálého ne-
bezpečí, že si zlomíme vaz, zjistili jsme, že jsme sešli jen
do široké propasti černého granitu s jemným prachem
na dně odkud jediným východem byla nerovná cesta, jíž
jsme sešli. Vyšplhavše se po ní vzhůru, zkusili jsme nyní
severní kraj vrchu. Zde jsme museli být při postupu
nanejvýš opatrní, neboť sebe menší neprozřetelnost byla
by nás odkryla zrakům divochů v osadě. Lezli jsme tedy
dál po rukou a po kolenou a časem jsme se museli i na
táhnout na zem a plazit se vpřed tím, že jsme se přita-
hovali za keře. Takto jsme opatrně ulezli jen malý
kousek, když jsme došli ke strži, která byla o mnoho
hlubší než všecky ty, jež jsme doposud viděli, a která
vedla do hlavní rokle. Naše obavy byly tak úplně
potvrzeny a zjistili jsme, že jsme tu naprosto zbaveni
spojení s dolejším světem. Zcela vyčerpáni .námahou,
vrátili jsme se co nejrychleji do skrýše na skalní plošině
a vhrnuvše se na své lůžko z listí, usnuli a spali tvrdě a
zdravě po několik hodin.
Několik dní po tomto bezvýsledném pátrání zaměst-
návali jsme se prozkoumáváním každého koutu na
vrcholu pahorku, abychom se poučili o všech plodinách,
jež skýtá. Shledali jsme, že nám neposkytne nic, kromě
nezdravých ořechů a jakéhosi divokého druhu lžičníku,
rostoucího na malém prostranství, ne větším dvaceti
čtverečných yardů, v množství, jež muselo brzy být
spotřebováno. Patnáctého února, pokud mi paměť sahá,
nezůstalo z něho ani lístku, ořechy rovněž už prořídly;
náš stav byl tedy nanejvýš žalostný.[5] Šestnáctého
jsme zas obešli stěny svého vězení, doufajíce, že přece
najdeme nějaký východ k své záchraně, ale bez
výsledku. Sešli jsme i do pukliny, kde jsme byli
zasypáni, a těšili se matnou nadějí, že snad z ní nějak
pronikneme do hlavní rokle. Ale i v tom jsme se
zklamali, našli jsme tam jen a vynesli si jednu mušketu.
Sedmnáctého jsme se zas vydali na cestu, rozhodnuti,
že prozkoumáme důkladněji granitovou propast, do níž
jsme došli při svém prvním pátrání. Vzpomněli jsme si,
že do jedné z trhlin ve stěně propasti jsme nahlédli jen
nepozorně a tak jsme byli zvědavi na její ohledání, ač
jsme příliš nedoufali, že bychom tam našli nějaký otvor.
Dostali jsme se bez velkých nesnází jako dříve na dno
prohlubiny a teď jsme už byli dost klidni, abychom si ji
bedlivě prohlédli. Bylo to místo opravdu velice podivné a
nemohli jsme věru něco takového ani pokládat za dílo
přírody. Propast, od východního k západnímu konci měla
asi pět set yardů délky, měříme-li všechny její zákruty;
vzdálenost od východu k západu v přímce nedělala (jak
tuším, beze všech prostředků k přesnému měření) více
než čtyřicet, padesát yardů. Na počátku sestupu do
94
accurate examination) than forty or fifty yards. Upon first
descending into the chasm, that is to say, for a hundred
feet downward from the summit of the hill, the sides of the
abyss bore little resemblance to each other, and, appar-
ently, had at no time been connected, the one surface be-
ing of the soapstone, and the other of marl, granulated with
some metallic matter. The average breadth or interval be-
tween the two cliffs was probably here sixty feet, but there
seemed to be no regularity of formation. Passing down,
however, beyond the limit spoken of, the interval rapidly
contracted, and the sides began to run parallel, although,
for some distance farther, they were still dissimilar in their
material and form of surface. Upon arriving within fifty feet
of the bottom, a perfect regularity commenced. The sides
were now entirely uniform in substance, in colour, and in
lateral direction, the material being a very black and shin-
ing granite, and the distance between the two sides, at all
points facing each other, exactly twenty yards. The precise
formation of the chasm will be best understood by means of
a delineation taken upon the spot; for I had luckily with me
a pocketbook and pencil, which I preserved with great care
through a long series of subsequent adventure, and to
which I am indebted for memoranda of many subjects
which would otherwise have been crowded from my re-
membrance.
This figure gives the general outlines of the chasm, with-
out the minor cavities in the sides, of which there were
several, each cavity having a corresponding protuberance
opposite. The bottom of the gulf was covered to the depth
of three or four inches with a powder almost impalpable,
beneath which we found a continuation of the black granite.
To the right, at the lower extremity, will be noticed the ap-
pearance of a small opening; this is the fissure alluded to
above, and to examine which more minutely than before
was the object of our second visit. We now pushed into it
with vigor, cutting away a quantity of brambles which im-
peded us, and removing a vast heap of sharp flints some-
what resembling arrowheads in shape. We were encour-
aged to persevere, however, by perceiving some little light
proceeding from the farther end. We at length squeezed
our way for about thirty feet, and found that the aperture
was a low and regularly formed arch, having a bottom of
the same impalpable powder as that in the main chasm. A
strong light now broke upon us, and, turning a short bend,
we found ourselves in another lofty chamber, similar to the
one we had left in every respect but longitudinal form. Its
general figure is here given.
The total length of this chasm, commencing at the opening
a and proceeding round the curve b to the extremity d, is
five hundred and fifty yards. At c we discovered a small
aperture similar to the one through which we had issued
from the other chasm, and this was choked up in the same
manner with brambles and a quantity of the white arrow-
head flints. We forced our way through it, finding it about
forty feet long, and emerged into a third chasm. This, too,
was precisely like the first, except in its longitudinal shape,
which was thus.
We found the entire length of the third chasm three hun-
dred and twenty yards. At the point a was an opening
about six feet wide, and extending fifteen feet into the rock,
where it terminated in a bed of marl, there being no other
chasm beyond, as we had expected. We were about leaving
this fissure, into which very little light was admitted, when
Peters called my attention to a range of singular-looking
indentures in the surface of the marl forming the termina-
tion of the cul-de-sac. With a very slight exertion of the
imagination, the left, or most northern of these indentures
might have been taken for the intentional, although rude,
representation of a human figure standing erect, with out-
stretched arm. The rest of them bore also some little re-
semblance to alphabetical characters, and Peters was will-
ing, at all events, to adopt the idle opinion that they were
rokle, to jest asi na sto stop dolů od vrcholu, byly si
stěny rokle navzájem málo podobny, a nebyly zřejmě
nikdy v souvislosti; neboť povrch jedné byl z mastku a
druhé ze slínu, zrnitě prostoupeného nějakou rudou.
Průměrná šíře, to jest vzdálenost mezi oběma srázy,
byla tu asi šedesát stop, ale zdálo se, že není pravidel-
nosti v jejich útvaru. Ale když jsme sestoupili dále pod
tuto hranici, vzdálenost obou stěn se velmi zmenšila a
obě běžely rovnoběžně, ač trocha dále byly zas rozdílné
jak hmotou tak utvářením svého povrchu. Když jsme ale
dospěli asi na padesát stop ode dna, nastala úplná pra-
videlnost. Zde byly stěny naprosto totožné jak hmotou,
tak barvou i směrem; byly z černého, lesklého granitu a
vzdálenost mezi nimi měřila na všech protilehlých
bodech rovných dvacet yardů. Přesný útvar propasti lze
si nejlépe představit z nákresu, načrtnutého přímo na
místě, - neboť jsem na štěstí měl s sebou nožík a tužku,
které jsem bedlivě opatroval v dlouhé řadě příštích do-
brodružství a jimž musím děkovat za možnost záznamů
o mnohých věcech, jež by mi jinak vypadly z paměti.
Tento obraz (č. 1) podává hlavní obrysy strže bez
menších vydutin ve stěnách, jichž tu bylo několik a z
nichž každá měla na protější straně odpovídající vypuk-
linu. Dno propasti bylo pokryto na tři, čtyři palce takřka
nehmatatelným prachem, pod nímž jsme nalezli rovněž
granit. Vpravo na spodním konci je zřejmý malý otvor;
to je shora uvedená trhlina, jejíž podrobnější
prozkoumání proti dřívějšku bylo tentokrát cílem naší
druhé návštěvy. Rázně jsme vstoupili, prořezavše
spoustu ostružin, které nám bránily, a odstranili velkou
hromadu zaostřených křemenů, tvarem podobných hro-
tům šípů. Dodali jsme si však odvahy vytrvat, když jsme
zahlédli slabé světla z nejzazšího konce. Konečně jsme
se prodrali asi třicet stop daleko, a zjistili, že otvor je
nízká, pravidelně utvářená chodba, mající dno pokryto
týmž jemným prachem, jako hlavní propast. Tu nás
zaplavilo silné světlo, a když jsme prošli krátkou
zatáčkou, ocitli jsme se ve druhé vysoké propasti, docela
podobné oné, již jsme opustili, ve všem, až na její pod-
louhlou formu. Celkový její vzhled byl asi takový, (Obr.
2.)
Celková délka této strže, počínaje u otvoru a a postu-
puje obloukem b až ke konci d, činí pětsetpadesát yardů.
U c jsme nalezli malý otvor, podobný onomu, jímž jsme
vyšli z prvé propasti, a tento byl rovněž ucpán ostruži-
nami a množstvím bílých šípových křemenů. Protáhli
jsme se jím, zjistivše, že je asi čtyřicet stop dlouhý a
vstoupili jsme do třetí strže. I tato byla naprosto stejná
jako první, až na její podélný tvar, jenž byl takový. (Obr.
3.)
Celková délka této propasti byla třistadvacet yardů. U a
byl otvor asi šest stop široký a táhnoucí se na patnáct
stop do nitra skály, kde byl ukončen stěnou slínu; za ním
už propasti, jak jsme čekali, nebylo. Chtěli jsme už
vystoupit z trhliny, do níž nepadalo mnoho světla, když
tu mne Peters upozornil na řadu podivně vyhlížejících
značek na slínu, tvořícím ukončení slepé uličky. S pra-
malým úsilím obraznosti bylo v levém, nejsevernějším z
těchto vrypů možno rozeznat úmyslné, byť neobratné
zpodobení lidské postavy, vzpřímené a se vztaženou
paží. Ostatní vrypy měly též jakousi podobnost s pís-
menami abecedy a Peters, na každý způsob, byl ochoten
připustit hloupé mínění, že tonu tak je. Přesvědčil jsem
ho konečně o jeho omylu, ukázav na dno té jeskyně, kde
jsme pak z prachu, kus po kuse, sebrali několik velikých
95
really such. I convinced him of his error, finally, by direct-
ing his attention to the floor of the fissure, where, among
the powder, we picked up, piece by piece, several large
flakes of the marl, which had evidently been broken off by
some convulsion from the surface where the indentures
were found, and which had projecting points exactly fitting
the indentures; thus proving them to have been the work of
nature. Fig. 4 presents an accurate copy of the whole.
After satisfying ourselves that these singular caverns af-
forded us no means of escape from our prison, we made
our way back, dejected and dispirited, to the summit of the
hill. Nothing worth mentioning occurred during the next
twenty-four hours, except that, in examining the ground to
the eastward of the third chasm, we found two triangular
holes of great depth, and also with black granite sides. Into
these holes we did not think it worth while to attempt de-
scending, as they had the appearance of mere natural
wells, without outlet. They were each about twenty yards in
circumference, and their shape, as well as relative position
in regard to the third chasm, is shown in figure 5.
[5] This day was rendered remarkable by our observing in
the south several huge wreaths of the grayish vapour I
have spoken of.
CHAPTER XXIV
On the twentieth of the month, finding it altogether impos-
sible to subsist any longer upon the filberts, the use of
which occasioned us the most excruciating torment, we
resolved to make a desperate attempt at descending the
southern declivity of the hill. The face of the precipice was
here of the softest species of soapstone, although nearly
perpendicular throughout its whole extent (a depth of a
hundred and fifty feet at the least), and in many places
even overarching. After long search we discovered a narrow
ledge about twenty feet below the brink of the gulf; upon
this Peters contrived to leap, with what assistance I could
render him by means of our pocket-handkerchiefs tied to-
gether. With somewhat more difficulty I also got down; and
we then saw the possibility of descending the whole way by
the process in which we had clambered up from the chasm
when we had been buried by the fall of the hill -that is, by
cutting steps in the face of the soapstone with our knives.
The extreme hazard of the attempt can scarcely be con-
ceived; but, as there was no other resource, we determined
to undertake it.
Upon the ledge where we stood there grew some filbert
bushes; and to one of these we made fast an end of our
rope of handkerchiefs. The other end being tied round Pe-
ters' waist, I lowered him down over the edge of the preci-
pice until the handkerchiefs were stretched tight. He now
proceeded to dig a deep hole in the soapstone (as far in as
eight or ten inches), sloping away the rock above to the
height of a foot, or thereabout, so as to allow of his driving,
with the butt of a pistol, a tolerably strong peg into the
levelled surface. I then drew him up for about four feet
when he made a hole similar to the one below, driving in a
peg as before and having thus a resting place for both feet
and hands. I now unfastened the handkerchiefs from the
bush, throwing him the end, which he tied to the peg in the
uppermost hole, letting himself down gently to a station
about three feet lower than he had yet been -that is, to the
full extent of the handkerchiefs. Here he dug another hole,
and drove another peg. He then drew himself up, so as to
rest his feet in the hole just cut, taking hold with his hands
upon the peg in the one above. It was now necessary to
untie the handkerchiefs from the topmost peg, with the
view of fastening them to the second; and here he found
that an error had been committed in cutting the holes at so
great a distance apart. However, after one or two unsuc-
cessful and dangerous attempts at reaching the knot (hav-
ing to hold on with his left hand while he laboured to undo
úlomků slínu, které se zřejmě při nějakém otřesu
odštíply od plochy, kde byly vrypy a měly vypukliny
přesně odpovídající vrypům; tak jsem mu dokázal, že
tyto značky byly přírodním dílem. Obraz 4. podává jejich
přesný otisk.
Přesvědčivše se, že tyto podivné strže nám nedávají
žádné možnosti uniknout z našeho vězení, vrátili jsme
se, skleslí a malomyslní, na vrchol pahorku. Za dalších
čtyřiadvacet hodin se nestalo nic, co by stálo za zmínku,
až na to, že zkoumajíce znova půdu na východ od třetí
propasti, nalezli jsme dvě velice hluboké, tříhranné díry,
jež měly též stěny z černého granitu. Vstoupit do těchto
děr se nám nezdálo nikterak důležitým, neboť se podo-
baly pouhým přirozeným studnám bez východu. Každá z
nich měla asi dvacet yardů v obvodu a jak jejich tvar tak
i poloha vedle třetí propasti jsou naznačeny na obraze 5.
(vedle Obr. 3).
[5]
XXIV.
Dvanáctého toho měsíce, vidouce že je už naprosto
nemožné živit se stále jen ořechy, jejichž požívání nám
způsobovalo nejkrutější bolesti, rozhodli jsme se k zou-
falému pokusu sestoupit po jižní stráni pahorku. Povrch
svahu byl z velmi měkkého druhu mastku a byl až na
dno (sahal při nejmenším do hloubky stopadesáti stop)
skoro kolmý, na mnohých místech i podemletý. Po dlou-
hém hledání našli jsme malý výstupek skály, asi dvacet
stop pod okrajem srázu do strže; Petersovi se podařilo
naň doskočit, za malého přispění, jež jsem mu mohl dát
pomocí kapesníků, které jsme navázali. S trochu větší
potíží sestoupil jsem i já a tu jsme spatřili, že dolů
můžeme sejít tím způsobem, jak jsme se dostali z
trhliny, v níž jsme byli zasypáni zříceným vrchem, -to
jest vyřezávajíce schody nožem v mastkové stěně.
Svrchovanou odvahu tohoto pokusu lze si těžko předsta-
vit; ale jelikož nebylo jiného východiska, rozhodli jsme
se to podniknout.
Na útesu, kde jsme stáli, rostlo několik křovisek s oře-
chy a na jedno z nich jsme přivázali konec provazce z
kapesníků. Když jsem druhý konec obvázal Petersovi v
bocích, spustil jsem ho po stěně srázu, až byly kapesníky
napiaty. Pak počal v mastku vyhlubovat díru (asi osm,
deset palců), odsekav skálu nad ní asi na stopu, aby
mohl zatlouci obrácenou pistolí řádně silný kolík do
plošiny skály. Pak jsem ho vytáhl asi o čtyři stopy výš,
takže vydlabal podobnou díru jako dolní a rovněž do ní,
jako dřív, zarazil kolík, čímž si zajistil oporu pro ruce i
nohy. Tu jsem odvázal kapesníky od křoví a hodil mu
konec, jejž on pak upevnil k hořejšímu kolíku a opatrně
se po něm spustil asi o tři stopy níže, než dosud byl, - to
jest o celou délku kapesníků. Tam vyhloubil .novou díru
a zarazil do ní nový kolík, a tu se vyšplhal nahoru, takže
se nohama zachytil v právě udělané díře a rukama se
pověsil na kolík v díře horní. Tu musel odvázat kapesníky
s nejhořejšího kolíku, aby je přivázal na druhý; a tu
poznal, že udělal chybu tím, že vyhloubil díry tak daleko
od sebe. Přes to však po několika nebezpečných a bez-
výsledných pokusech dosáhnout uzlu (kdy se držel jen
levou rukou, zatím co pravou se snažil kapesník roz-
vázat), konečně provazec přeřízl, a nechal ho viset šest
palců od kolíku. Přivázav nyní kapesníky k druhému
kolíku, pustil se o kus níž pod třetí kolík, hledě jen ne-
sestoupit od něho příliš daleko. Takovými prostředky
96
the fastening with his right), he at length cut the string,
leaving six inches of it affixed to the peg. Tying the hand-
kerchiefs now to the second peg, he descended to a station
below the third, taking care not to go too far down. By
these means (means which I should never have conceived
of myself, and for which we were indebted altogether to
Peters' ingenuity and resolution) my companion finally suc-
ceeded, with the occasional aid of projections in the cliff, in
reaching the bottom without accident.
It was some time before I could summon sufficient resolu-
tion to follow him; but I did at length attempt it. Peters had
taken off his shirt before descending, and this, with my
own, formed the rope necessary for the adventure. After
throwing down the musket found in the chasm, I fastened
this rope to the bushes, and let myself down rapidly, striv-
ing, by the vigour of my movements, to banish the trepida-
tion which I could overcome in no other manner. This an-
swered sufficiently well for the first four or five steps; but
presently I found my imagination growing terribly excited
by thoughts of the vast depths yet to be descended, and
the precarious nature of the pegs and soapstone holes
which were my only support. It was in vain I endeavoured
to banish these reflections, and to keep my eyes steadily
bent upon the flat surface of the cliff before me. The more
earnestly I struggled not to think, the more intensely vivid
became my conceptions, and the more horribly distinct. At
length arrived that crisis of fancy, so fearful in all similar
cases, the crisis in which we begin to anticipate the feelings
with which we shall fall -to picture to ourselves the sick-
ness, and dizziness, and the last struggle, and the half
swoon, and the final bitterness of the rushing and headlong
descent. And now I found these fancies creating their own
realities, and all imagined horrors crowding upon me in
fact. I felt my knees strike violently together, while my fin-
gers were gradually but certainly relaxing their grasp.
There was a ringing in my ears, and I said, "This is my knell
of death!" And now I was consumed with the irrepressible
desire of looking below. I could not, I would not, confine
my glances to the cliff; and, with a wild, indefinable emo-
tion, half of horror, half of a relieved oppression, I threw
my vision far down into the abyss. For one moment my
fingers clutched convulsively upon their hold, while, with
the movement, the faintest possible idea of ultimate escape
wandered, like a shadow, through my mind -in the next my
whole soul was pervaded with a longing to fall; a desire, a
yearning, a passion utterly uncontrollable. I let go at once
my grasp upon the and, turning half round from the preci-
pice, remained tottering for an instant against its naked
face. But now there came a spinning of the brain; a shrill-
sounding and phantom voice screamed within my ears; a
dusky, fiendish, and filmy figure stood immediately beneath
me; and, sighing, I sunk down with a bursting heart, and
plunged within its arms.
I had swooned, and Peters had caught me as I fell. He had
observed my proceedings from his station at the bottom of
the cliff; and perceiving my imminent danger, had endeav-
oured to inspire me with courage by every suggestion he
could devise; although my confusion of mind had been so
great as to prevent my hearing what he said, or being con-
scious that he had even spoken to me at all. At length, see-
ing me totter, he hastened to ascend to my rescue, and
arrived just in time for my preservation. Had I fallen with
my full weight, the rope of linen would inevitably have
snapped, and I should have been precipitated into the
abyss; as it was, he contrived to let me down gently, so as
to remain suspended without danger until animation re-
turned. This was in about fifteen minutes. On recovery, my
trepidation had entirely vanished; I felt a new being, and,
with some little further aid from my companion, reached
the bottom also in safety.
We now found ourselves not far from the ravine which had
proved the tomb of our friends, and to the southward of the
(prostředky,. jež bych si nikdy sám nevymyslel a za něž
jsme mohli být vděčni jen Petersově důvtipu a rozhod-
nosti), podařilo se konečně mému druhovi s využitím tu
a tam i skalních výstupků, sejít až na dno bez nehody.
Trvalo určitou dobu, než jsem sebral dosti odvahy ho
následovat, ale konečně jsem ta zkusil přec. Peters si
svlékl, než se spustil, košili, z níž, jakož i ze své, jsem si
stočil provazec, jejž jsem potřeboval. Shodiv dolů
mušketu, nalezenou v trhlině, připial jsem provazec ke
keři a rychle se spustil, snaže se rychlostí pohybů zahnat
strach, který bych jinak nemohl překonat. Šlo to dobře
první čtyři, pět stupňů; ale tu jsem náhle shledal svou
obraznost hrozně rozrušenu myšlenkou na hroznou
hlubinu, do níž se mám ještě spustit, a na pochybnou
povahu kolíků a děr v mastku, jež byly při tom jedinou
oporou. Marně jsem se snažil tyto myšlenky zapudit a
pevně hledět na plochu skály. Ale čím usilovněji jsem se
snažil nemyslet, tím živější stávaly se moje představy a
tím hrozněji zřetelné. Konečně přišla ona krise předsta-
vivosti, tak hrozná ve všech podobných případech, krise,
v níž už předem cítíme, jak budeme padat - představu-
jeme si nevolnost, a závrať, a poslední zachycení, a
polomdlobu, a konečnou prudkost střemhlavého pádu.
Nyní jsem si uvědomil, jak se tyto přeludy stávají sku-
tečností, a jak se sis mne skutečně hrnou všecky před-
stavované hrůzy. Cítil jsem, jak se mi kolena třesou a
prsty zvolna, ale jistě povolují své sevření. Počalo mi
hučet v uších a tak jsem si řekl: "To jsou mé hrany". Pak
jsem byl stravován nepřekonatelnou touhou pohlédnout
dolů. Nemohl jsem za nic připoutat své zraky ke skále, a
s divým, nevylíčitelným pocitem zpola hrůzy, zpola
jakési úlevy, zahleděl jsem se do hloubi propasti. Na
okamžik se mé prsty křečovitě zachytily opory a zároveň
a tímto pohybem myšlenka na konečné zachránění
kmitla mi hlavou, jako stín, a na to, hned, celá má duše
byla uchvácena touhou po pádu, - touhou, voláním,
vášní, jež byla naprosto nepřekonatelná. Rázem jsem se
pustil kolíku a zpola se odvrátiv od skály, zapotácel jsem
se na chvíli nejistě na jejím kolmém povrchu. Ale tu se
mi v hlavě začalo všecko točit; jakýsi ,ječící, příšerný
hlas mi pronikl do uší; jakási temná, ďábelská, podivná
postava vyvstala pode mnou a já se s výkřikem a puka-
jícím srdcem zřítil a dopadl do její náruče.
Omdlel jsem a jak jsem padal, Peters mne zachytil. Po-
zoroval můj sestup se svého místa pod stěnou, a vida
hrozící mi nebezpečí, snažil se mi dodat odvahy
všemožným způsobem, na jaký jen připadl; ale já byl
tak zmaten, že jsem neslyšel, co říká, a ani jsem si
vůbec neuvědomil, že na mne mluví. Konečně vida, že se
,nějak kolísám, rychle se vyšplhal, aby mi pomohl a
došel ke mně právě včas, aby mne zachránil. Kdybych
byl spadl plnou vahou, plátěný provaz by jistě praskl a já
bych se zřítil do propasti; takto však Peters mne mohl
zvolna pustit a tak jsem zůstal bez nebezpečí viset, než
jsem se vzpamatoval. Bylo to asi za patnáct minut. Když
jsem se vzpamatoval, všecky mé úzkosti úplně zmizely;
cítil jsem se jako znovuzrozen a tak s malým přispěním
svého kamaráda jsem slezl bez nehody na dno.
Byli jsme nyní nedaleko soutěsky, jež byla hrobem
našich druhů, a k jihu od místa, kde se vrch zřítil. Bylo to
97
spot where the hill had fallen. The place was one of singular
wildness, and its aspect brought to my mind the descrip-
tions given by travellers of those dreary regions marking
the site of degraded Babylon. Not to speak of the ruins of
the disrupted cliff, which formed a chaotic barrier in the
vista to the northward, the surface of the ground in every
other direction was strewn with huge tumuli, apparently the
wreck of some gigantic structures of art; although, in de-
tail, no semblance of art could be detected. Scoria were
abundant, and large shapeless blocks of the black granite,
intermingled with others of marl,[6] and both granulated
with metal. Of vegetation there were no traces whatsoever
throughout the whole of the desolate area within sight.
Several immense scorpions were seen, and various reptiles
not elsewhere to be found in the high latitudes.
As food was our most immediate object, we resolved to
make our way to the seacoast, distant not more than half a
mile, with a view of catching turtle, several of which we had
observed from our place of concealment on the hill. We had
proceeded some hundred yards, threading our route cau-
tiously between the huge rocks and tumuli, when, upon
turning a corner, five savages sprung upon us from a small
cavern, felling Peters to the ground with a blow from a club.
As he fell the whole party rushed upon him to secure their
victim, leaving me time to recover from my astonishment. I
still had the musket, but the barrel had received so much
injury in being thrown from the precipice that I cast it aside
as useless, preferring to trust my pistols, which had been
carefully preserved in order. With these I advanced upon
the assailants, firing one after the other in quick succes-
sion. Two savages fell, and one, who was in the act of
thrusting a spear into Peters, sprung to his feet without
accomplishing his purpose. My companion being thus re-
leased, we had no further difficulty. He had his pistols also,
but prudently declined using them, confiding in his great
personal strength, which far exceeded that of any person I
have ever known. Seizing a club from one of the savages
who had fallen, he dashed out the brains of the three who
remained, killing each instantaneously with a single blow of
the weapon, and leaving us completely masters of the field.
So rapidly had these events passed, that we could scarcely
believe in their reality, and were standing over the bodies
of the dead in a species of stupid contemplation, when we
were brought to recollection by the sound of shouts in the
distance. It was clear that the savages had been alarmed
by the firing, and that we had little chance of avoiding dis-
covery. To regain the cliff, it would be necessary to proceed
in the direction of the shouts; and even should we succeed
in arriving at its base, we should never be able to ascend it
without being seen. Our situation was one of the greatest
peril, and we were hesitating in which path to commence a
flight, when one of the savages whom I had shot, and sup-
posed dead, sprang briskly to his feet, and attempted to
make his escape. We overtook him, however, before he had
advanced many paces, and were about to put him to death,
when Peters suggested that we might derive some benefit
from forcing him to accompany us in our attempt to es-
cape. We therefore dragged him with us, making him un-
derstand that we would shoot him if he offered resistance.
In a few minutes he was perfectly submissive, and ran by
our sides as we pushed in among the rocks, making for the
seashore.
So far, the irregularities of the ground we had been trav-
ersing hid the sea, except at intervals, from our sight, and,
when we first had it fairly in view, it was perhaps, two hun-
dred yards distant. As we emerged into the open beach we
saw, to our great dismay, an immense crowd of the natives
pouring from the village, and from all visible quarters of the
island, making toward us with gesticulations of extreme
fury, and howling like wild beasts. We were upon the point
of turning upon our steps, and trying to secure a retreat
among the fastnesses of the rougher ground, when I dis-
místo nesmírně pusté a vzhledem mi připomínalo popis
oněch ponurých končin v místech zbořeného Babylonu,
jak jej podávají cestovatelé. Nemluvě o ssutinách
strženého srázu, tvořících chaotickou překážku výhledu
na sever, byl povrch půdy kolem pokryt velikými kopci,
na pohled troskami jakýchsi ohromných umělých staveb;
ale po bližším ohledání nemohli jsme odkrýt stopy po
umělosti. Byla tam hojnost škváry a veliké beztvárné
balvany černého granitu, promíšené balvany slínu[6],
obojí prostoupeno zrny kovu. Po vegetaci nebylo po
celém tom pustém kraji ani památky. Bylo vidět jen ně-
kolik ohromných štírů a jakési plazy, nevyskytující se
nikdy ve vyšších šířkách.
Jelikož naší nejnaléhavější starostí byla strava, rozhodli
jsme se dostihnout mořského břehu, vzdáleného jen asi
půl míle, abychom chytili některou z želv, jichž jsme
několik viděli ze skrýše na kopci. Ušli jsme nějakých sto
yardů, kradouce se opatrně mezi vysokými balvany a
kopci, když za jedním rohem se na nás vyřítilo z malé
jeskyně pět divochů, a srazilo Peterse k zemi ranou kyje.
Jen klesl, všech pět se naň vrhlo, aby svou oběť odpravili
a tak mi nechali dost času, abych se vzpamatoval ze
svého leknutí. Měl jsem sice ještě mušketu, ale hlaveň
se tak poškodila pádem do propasti, že jsem ji odhodil
jako nepotřebnou a raděj se utekl k pistolím, jež jsme z
opatrnosti udržovali v nejlepším pořádku. S těmi jsem
vyrazil na útočníky a z obou vystřelil rychle za sebou.
Dva divoši padli a třetí, jenž chtěl právě Peterse proklát
kopím; odskočil, aniž svůj úmysl provedl. Tím byl můj
druh zcela zachráněn a pak už šlo vše lehce. Peters měl
rovněž své pistole, jichž však prozřetelně ne. použil,
spoléhaje na svou velikou sílu, jež daleko přesahovala
sílu všech lidí, jež jsem kdy poznal. Chopiv se kyje jed-
noho z divochů, jenž padl, rozbil jím hlavy třem ostat-
ním, usmrtiv každého jedinou ranou a tím jsme se stali
úplnými pány bojiště.
To vše se stalo tak rychle, že jsme sotva mohli uvěřit,
že je to pravda, a stáli nad mrtvými v jakýchsi ztrnulých
úvahách, když jsme byli náhle vyburcováni výkřiky z
dálky. Bylo jasno, že divoši byli střelbou vyplašeni a že
máme pramalou naději vyhnout se tomu, abychom ne-
byli objeveni. Uchýlit se nazpět na skálu znamenalo dát
se právě směrem k výkřikům; a byť by se nám snad
zdařilo dostat se k úpatí srázu, nemohli bychom se
vyšplhat, aniž bychom byli spatřeni. Naše postavení bylo
nejvýš nebezpečné a tak jsme váhali, kterým .směrem
se dát na útěk, když tu jeden z divochů, na něž jsem
vystřelil, a jež jsem pokládal za mrtvé, vyskočil, chtěje
nám utéci. Ale chytili jsme ho dřív, nežli se dostal na
několik kroků a chtěli jsme ho už zabít, když Peters nad-
hodil, že by nám snad mohl prospět, kdybychom ho při-
nutili doprovázet nás na našem pokusu o útěk. Táhli
jsme ho tedy za sebou a dali mu na srozuměnou, že ho
zastřelím, bude-li se vzpírat. Za několik minut byl docela
krotký, a utíkal s námi, jak jsme skalami prchali k moř-
skému břehu.
Dosud nám nerovná půda, jíž jsme běželi, zakrývala
chvílemi moře, a když se nám konečně krásně ukázalo,
bylo od nás ještě asi dvě stě yardů. Sotva jsme přiběhli
na plochý břeh, shledali jsme ke své velké hrůze, že za
námi běží veliký dav domorodců z vesnice a ze všech
viditelných míst na ostrově, a že si počínají velice zuřivě
a řvou jak divá zvěř. Už jsme se chtěli dát nazpět a po-
kusit se o útěk do svých nedostupných skal, když vtom
jsem zahlédl předek dvou kanoí, vyčnívajících za velikým
útesem, vybíhajícím do moře. Rychle jsme k nim zamířili
98
covered the bows of two canoes projecting from behind a
large rock which ran out into the water. Toward these we
now ran with all speed, and, reaching them, found them
unguarded, and without any other freight than three of the
large Gallipago turtles and the usual supply of paddles for
sixty rowers. We instantly took possession of one of them,
and, forcing our captive on board, pushed out to sea with
an the strength we could command.
We had not made, however, more than fifty yards from
the shore before we became sufficiently calm to perceive
the great oversight of which we had been guilty in leaving
the other canoe in the power of the savages, who, by this
time, were not more than twice as far from the beach as
ourselves, and were rapidly advancing to the pursuit. No
time was now to be lost. Our hope was, at best, a forlorn
one, but we had none other. It was very doubtful whether,
with the utmost exertion, we could get back in time to an-
ticipate them in taking possession of the canoe; but yet
there was a chance that we could. We might save ourselves
if we succeeded, while not to make the attempt was to re-
sign ourselves to inevitable butchery.
The canoe was modelled with the bow and stern alike,
and, in place of turning it round, we merely changed our
position in paddling. As soon as the savages perceived this
they redoubled their yells, as well as their speed, and ap-
proached with inconceivable rapidity. We pulled, however,
with all the energy of desperation, and arrived at the con-
tested point before more than one of the natives had at-
tained it. This man paid dearly for his superior agility, Pe-
ters shooting him through the head with a pistol as he ap-
proached the shore. The foremost among the rest of his
party were probably some twenty or thirty paces distant as
we seized upon the canoe. We at first endeavoured to pull
her into the deep water, beyond the reach of the savages,
but, finding her too firmly aground, and there being no time
to spare, Peters, with one or two heavy strokes from the
butt of the musket, succeeded in dashing out a large por-
tion of the bow and of one side. We then pushed off. Two of
the natives by this time had got hold of our boat, obsti-
nately refusing to let go, until we were forced to despatch
them with our knives. We were now clear off, and making
great way out to sea. The main body of the savages, upon
reaching the broken canoe, set up the most tremendous
yell of rage and disappointment conceivable. In truth, from
every thing I could see of these wretches, they appeared to
be the most wicked, hypocritical, vindictive, bloodthirsty,
and altogether fiendish race of men upon the face of the
globe. It is clear we should have had no mercy had we
fallen into their hands. They made a mad attempt at follow-
ing us in the fractured canoe, but, finding it useless, again
vented their rage in a series of hideous vociferations, and
rushed up into the hills.
We were thus relieved from immediate danger, but our
situation was still sufficiently gloomy. We knew that four
canoes of the kind we had were at one time in the posses-
sion of the savages, and were not aware of the fact (after-
ward ascertained from our captive) that two of these had
been blown to pieces in the explosion of the Jane Guy. We
calculated, therefore, upon being yet pursued, as soon as
our enemies could get round to the bay (distant about
three miles) where the boats were usually laid up. Fearing
this, we made every exertion to leave the island behind us,
and went rapidly through the water, forcing the prisoner to
take a paddle. In about half an hour, when we had gained,
probably, five or six miles to the southward, a large fleet of
the flat-bottomed canoes or rafts were seen to emerge
from the bay evidently with the design of pursuit. Presently
they put back, despairing to overtake us.
[6] The marl was also black; indeed, we noticed no light-
coloured substances of any kind upon the island.
a dosáhnuvše jich, shledali jsme, že jsou nestřeženy a že
v nich není víc, nežli veliké želvy druhu galapagos a ob-
vyklý počet vesel pro šedesát veslařů. Ihned jsme se
jediné zmocnili a vrhnuvše na ni svého zajatce, vyrazili
jsme hned na moře, s největší rychlostí, jíž jsme byli
schopni.
Když jsme však urazili sotva více než padesát yardů od
břehu, byli jsme už dosti uklidněni, abychom si mohli
uvědomit, jakého přehmatu jsme se dopustili, nechavše
druhou kanoi divochům, kteří v té chvíli byli od břehu
vzdáleni asi dvakrát tolik co my, rychle se k nám blížíce.
Neměli jsme času nazbyt. Naše poslední naděje byla při
nejmenším zoufalá, ale neměli jsme jiné. Bylo velice
nejisté, budeme-li se moci dostat ještě včas zpět, aby-
chom je předstihli a zmocnili se i druhé kanoe; ale přese
vše se zdálo, že je to možno. Kdyby se nám to zdařilo,
mohli bychom se zachránit, kdežto nepokusit se o to,
znamenalo zřejmě se odhodlat k neodvratné záhubě.
Kanoe měla předek i záď stejně stavěný a tedy místo
otočení, změnili jsme prostě posici při veslování. Sotva
to divoši zpozorovali, zdvojnásobili běh i řev a blížili se s
neuvěřitelnou rychlostí. My však též veslovali vší silou
zoufalství a dopluli jsme ke kritickému místu dříve, než
první z domorodců k němu doběhl. Ten draze zaplatil za
to, že byl mrštnější než ostatní, neboť ho Peters střelil z
pistole do hlavy, sotva se přiblížil na břeh. Nejpřednější z
ostatních v tlupě byli asi dvacet, třicet kroků vzdáleni,
když jsme se zmocnili kanoe. Zprvu jsme ji chtěli odvléci
na hlubinu, .aby k ní divoši nemohli, ale jelikož byla příliš
pevně uvázána, a my měli čas těsně vyměřen, chytil
Peters mušketu a několika ráznými ranami pažbou se mu
podařilo vyrazit kus předku a jednoho boku. Pak jsme
hned odrazili. Dva domorodci se té chvíle však už chytili
našeho člunu, a ježto se za nic nechtěli pustit, byli jsme
nuceni zbavit se jich nožem. Nyní jsme byli vyproštěni a
zamířili přímo na moře. Když hlavní tlupa divochů do-
běhla k rozbité kanoi, vyrazila hrozný výkřik vzteku a
zklamání, jaký jen si lze vůbec představit. Opravdu,
podle všeho, co jsem u těch bídáků pozoroval, zdálo se,
že je to nejbídáčtější, nejpokrytečtější, nejmstivější,
nejkrvežíznivější a vůbec nejďábelštější pronárod na celé
zeměkouli. Je zřejmo, že neměli by s námi žádného sli-
tování, kdybychom jim padli do rukou. Učinili ztřeštěný
pokus pustit se za námi v rozbité kanoi, ale shledavše ji
naprosto k nepotřebě, dali zas průchod své zuřivosti
příšerným řevem a rozběhli se nahoru na vrchy.
Takto jsme ušli okamžitému nebezpečí, ale náš stav byl
dosud dost neblahý. Věděli jsme, že divoši měli dříve
čtyři kanoe jako byla naše, ale nevěděli jsme (což nám
teprve později sdělil náš zajatec), že dvě z kanoí byly
úplně roztříštěny výbuchem "Jane Guy". Počítali jsme
tedy, že budeme pronásledováni, jakmile nepřátelé do-
běhnou k zátoce (vzdálené asi tři míle), kde byly čluny
obyčejně přivázány. Ze strachu před tím jsme napjali
síly, abychom dospěli co nejdál od ostrova, a pluli jsme
rychle, donutivše vězně, aby se též chopil vesel. Asi v
půlhodině, kdy jsme podle všeho urazili asi pět, šest mil
na jih, viděli jsme velké loďstvo plochých prámů a vorů,
jak vyplulo ze zátoky zřejmě s úmyslem nás pronásle-
dovat. Ihned se však zase vrátili, vzdavše se naděje, že
by nás dostihli.
[6]
99
 CHAPTER XXV
We now found ourselves in the wide and desolate Antarctic
Ocean, in a latitude exceeding eighty-four degrees, in a
frail canoe, and with no provision but the three turtles. The
long polar winter, too, could not be considered as far dis-
tant, and it became necessary that we should deliberate
well upon the course to be pursued. There were six or
seven islands in sight belonging to the same group, and
distant from each other about five or six leagues; but upon
neither of these had we any intention to venture. In coming
from the northward in the Jane Guy we had been gradually
leaving behind us the severest regions of ice -this, however
little it may be in accordance with the generally received
notions respecting the Antarctic, was a fact experience
would not permit us to deny. To attempt, therefore, getting
back would be folly -especially at so late a period of the
season. Only one course seemed to be left open for hope.
We resolved to steer boldly to the southward, where there
was at least a probability of discovering lands, and more
than a probability of finding a still milder climate.
So far we had found the Antarctic, like the Arctic Ocean,
peculiarly free from violent storms or immoderately rough
water, but our canoe was, at best, of frail structure, al-
though large, and we set busily to work with a view of ren-
dering her as safe as the limited means in our possession
would admit. The body of the boat was of no better mate-
rial than bark -the bark of a tree unknown. The ribs were of
a tough osier, well adapted to the purpose for which it was
used. We had fifty feet room from stern to stern, from four
to six in breadth, and in depth throughout four feet and a
half -the boats thus differing vastly in shape from those of
any other inhabitants of the Southern Ocean with whom
civilized nations are acquainted. We never did believe them
the workmanship of the ignorant islanders who owned
them; and some days after this period discovered, by ques-
tioning our captive, that they were in fact made by the na-
tives of a group to the southwest of the country where we
found them, having fallen accidentally into the hands of our
barbarians. What we could do for the security of our boat
was very little indeed. Several wide rents were discovered
near both ends, and these we contrived to patch up with
pieces of woollen jacket. With the help of the superfluous
paddles, of which there were a great many, we erected a
kind of framework about the bow, so as to break the force
of any seas which might threaten to fill us in that quarter.
We also set up two paddle blades for masts, placing them
opposite each other, one by each gunwale, thus saving the
necessity of a yard. To these masts we attached a sail
made of our shirts -doing this with some difficulty, as here
we could get no assistance from our prisoner whatever,
although he had been willing enough to labour in all the
other operations. The sight of the linen seemed to affect
him in a very singular manner. He could not be prevailed
upon to touch it or go near it, shuddering when we at-
tempted to force him, and shrieking out, "Tekeli-li!"
Having completed our arrangements in regard to the secu-
rity of the canoe, we now set sail to the south southeast for
the present, with the view of weathering the most southerly
of the group in sight. This being done, we turned the bow
full to the southward. The weather could by no means be
considered disagreeable. We had a prevailing and very gen-
tle wind from the northward, a smooth sea, and continual
daylight. No ice whatever was to be seen; nor did I ever
see one particle of this after leaving the parallel of Bennet's
Islet. Indeed, the temperature of the water was here far
too warm for its existence in any quantity. Having killed the
largest of our tortoises, and obtained from him not only
food but a copious supply of water, we continued on our
course, without any incident of moment, for perhaps seven
or eight days, during which period we must have proceeded
a vast distance to the southward, as the wind blew con-
XXV.
Octli jsme se nyní na širém a pustém Antarktickém
oceáně, :na šířce vyšší než čtyřiaosmdesát stupňů, v
křehké kanoi a zcela bez zásob, krom tří želv. Je třeba
uvážit, ze také dlouhá polární zima už nebyla příliš
vzdálena a bylo nutno si důkladně rozvážit, kterým
směrem se vydat. Bylo tu před námi pět neb šest os-
trovů, patřících k témuž souostroví a vzdálených jeden
od druhého asi pět neb šest mil; ale neměli jsme ne-
jmenšího úmyslu na některý z nich se vůbec odvážit.
Plujíce na "Jane Guy" od severu, vzdalovali jsme se pos-
tupně víc a víc od nejmrazivějších oblastí ledu, což, byť
to nesouhlasilo s běžnými názory o antarktických kon-
činách, je nicméně faktem, jejž nám zkušenost nedovo-
lovala popřít. Pokusit se tedy o návrat bylo by šílenstvím,
- zejména v tak pozdní době. Zdálo se nám tedy, že
zbývá jediná jen cesta k záchraně. Rozhodli jsme se
směle plout na jih, kde aspoň byla jakási pravděpodob-
nost, že objevíme jiné země, a ještě větší pravděpodob-
nost, že nalezneme mírnější podnebí.
Dosud jsme viděli že Antarktický, právě jako Arktický
oceán, je zvláštním způsobem prost prudkých vichrů a
silného vlnobití; ale naše kanoe, ač veliká, byla při ne-
jlepším přece jen chatrně stavěna, a tak jsme se horlivě
pustili do práce, abychom ji učinili na tolik bezpečnou,
jak to prostředky, které jsme zde měli, dovolovaly. Trup
člunu nebyl z lepšího materiálu než z kůry, - kůry
jakéhosi neznámého stromu. Žebra z jakési houževnaté
vrby, dobře se hodící k účelu, k němuž byla užita. Kanoe
měřila padesát stop od špice ke špici, byla od čtyř do
šesti .stop široká, a hluboká všude čtyři a půl stopy,, -
takže se člun tvarem velice lišil od člunů jiných obyvatel
Jižních moří, s nimiž se potkali civilisovaní národové.
Nemohli jsme uvěřit, že by byly dílem nevědomých os-
trovanů, kterým patřily; a několik dní potom jsme se
dověděli po mnohých otázkách, dávaných zajatci, že
čluny skutečně byly zbudovány domorodci souostroví
jižně od země, kde jsme je nalezli, a že se do rukou bar-
barů dostaly náhodou. Ale co jsme mohli učinit pro za-
bezpečení svého člunu, bylo pramálo. Na obou koncích
jsme nalezli několik širokých puklin a ty se nám podařilo
ucpat kusy vlněné kazajky. Pomocí přebytečných vesel,
jichž tu byla spousta, zbudovali jsme na přídi člunu
jakousi kostru, aby rozrážela nárazy těžkých vln, jež by
nám snad v těchto končinách hrozily. Po obou stranách
jsme vztyčili dvě vesla naproti sobě jako stěžně, čímž
jsme si uspořili nutná jinak ráhna. K těmto dvěma
stěžňům jsme připjali plachtu, vyrobenou z našich košil,
- což nám však způsobilo značnou námahu, neboť jsme
nikterak nemohli svého zajatce přinutit, aby nám po-
mohl, ač jinak byl velmi ochotný a účastnil se všech
našich prací. Zdálo se, že pohled na plátno má naň
prapodivný účinek. Nedal si říci, aby se ho dotkl, neb se
k němu přiblížil, třesa se, když jsme ho chtěli k tomu
donutit a vykřikuje jen: "Tekeli-li!"
Když jsme takto dokončili své zabezpečení kanoe,
nařídili jsme plachtu směrem k jihovýchodu a chtěli obe-
plout nejjižnější ostrov ze souostroví před námi. Vyko-
navše to, stočili jsme špici přímo k jihu. Počasí nebylo
nijak nepříznivé. Měli jsme stálý, velice mírný severní
vítr, hladké moře a věčný den. Po ledu nebylo památky;
nespatřili jsme ho ani kousek po překročení rovnoběžky,
protínající Bennettův ostrov. A věru, teplota vody tu byla
příliš vysoká, aby se tu mohl vyskytnout. Zabivše svoji
největší želvu, která nám dala nejen zásobu potravy, ale
i pitné vody, pluli jsme dále bez vážnějších příhod asi
sedm až osm dní, takže jsme urazili asi hezký kus k jihu,
neboť vítr vál stále od zádi a silný proud stále nás hnal
směrem, kterým jsme pluli.
100
stantly with us, and a very strong current set continually in
the direction we were pursuing.
March 1st.[7] -Many unusual phenomena now indicated
that we were entering upon a region of novelty and won-
der. A high range of light gray vapour appeared constantly
in the southern horizon, flaring up occasionally in lofty
streaks, now darting from east to west, now from west to
east, and again presenting a level and uniform summit -in
short, having all the wild variations of the Aurora Borealis.
The average height of this vapour, as apparent from our
station, was about twenty-five degrees. The temperature of
the sea seemed to be increasing momentarily, and there
was a very perceptible alteration in its colour.
March 2. - To-day by repeated questioning of our captive,
we came to the knowledge of many particulars in regard to
the island of the massacre, its inhabitants, and customs -
but with these how can I now detain the reader? I may say,
however, that we learned there were eight islands in the
group -that they were governed by a common king, named
Tsalemon or Psalemoun, who resided in one of the smallest
of the islands; that the black skins forming the dress of the
warriors came from an animal of huge size to be found only
in a valley near the court of the king -that the inhabitants
of the group fabricated no other boats than the flat-
bottomed rafts; the four canoes being all of the kind in
their possession, and these having been obtained, by mere
accident, from some large island in the southwest -that his
own name was Nu-Nu -that he had no knowledge of Ben-
net's Islet -and that the appellation of the island he had left
was Tsalal. The commencement of the words Tsalemon and
Tsalal was given with a prolonged hissing sound, which we
found it impossible to imitate, even after repeated endeav-
ours, and which was precisely the same with the note of
the black bittern we had eaten up on the summit of the hill.
March 3d. - The heat of the water was now truly remark-
able, and in colour was undergoing a rapid change, being
no longer transparent, but of a milky consistency and hue.
In our immediate vicinity it was usually smooth, never so
rough as to endanger the canoe -but we were frequently
surprised at perceiving, to our right and left, at different
distances, sudden and extensive agitations of the surface -
these, we at length noticed, were always preceded by wild
flickerings in the region of vapour to the southward.
March 4th. - To-day, with the view of widening our sail,
the breeze from the northward dying away perceptibly, I
took from my coat-pocket a white handkerchief. Nu-Nu was
seated at my elbow, and the linen accidentally flaring in his
face, he became violently affected with convulsions. These
were succeeded by drowsiness and stupor, and low mur-
murings of "Tekeli-li! Tekeli-li!"
March 5th. - The wind had entirely ceased, but it was evi-
dent that we were still hurrying on to the southward, under
the influence of a powerful current. And now, indeed, it
would seem reasonable that we should experience some
alarm at the turn events were taking -but we felt none. The
countenance of Peters indicated nothing of this nature, al-
though it wore at times an expression I could not fathom.
The polar winter appeared to be coming on -but coming
without its terrors. I felt a numbness of body and mind -a
dreaminess of sensation -but this was all.
March 6th. - The gray vapour had now arisen many more
degrees above the horizon, and was gradually losing its
grayness of tint. The heat of the water was extreme, even
unpleasant to the touch, and its milky hue was more evi-
dent than ever. To-day a violent agitation of the water oc-
curred very close to the canoe. It was attended, as usual,
with a wild flaring up of the vapour at its summit, and a
momentary division at its base. A fine white powder, re-
sembling ashes -but certainly not such -fell over the canoe
and over a large surface of the water, as the flickering died
away among the vapour and the commotion subsided in the
sea. Nu-Nu now threw himself on his face in the bottom of
1. března.[7] - Mnohé, neobvyklé fenomény nyní nas-
vědčovaly, že vstupujeme do končin nových a di-
vuplných. Vysoké pásy lehké, šedavé páry se stále
zjevovaly nad jižním obzorem, zdvihajíce se časem ve
vysokých pruzích, letíce jednou od východu k západu, a
jednou od západu k východu, a zas se položily a hnaly
stejnoměrně do výše, - krátce, jevily všecky prudké
změny severní záře. Průměrná výše těchto par, jak jsme
je viděli s našeho místa, byla asi pětadvacet stupňů.
Teplota moře, jak se zdálo, stále stoupala a jasně bylo
možno vidět změnu jeho barvy.
2. března. - Dnes, po několikerém výslechu našeho za-
jatce jsme se dověděli mnoho podrobností o vražedném
ostrově, jeho obyvatelích i zvycích. - ale tím si ne-
troufám nyní své čtenáře zdržovat. Budiž mi dovoleno
jen říci, že jsme se dověděli, že v souostroví je osm os-
trovů, - že jim všem vládne společný král, jménem Tsa-
lemon nebo Psalemoun, který sídlí na jednom z ne-
jmenších ostrovů; že černá kožešina, jež je oděvem bo-
jovníků, pochází z ohromného zvířete, žijícího jen v jedi-
ném údolí poblíž králova sídla; že obyvatelé souostroví
nestavějí jiných lodi než ploché prámy a že čtyři jejich
kanoe byl všechen jejich majetek toho druhu, a těch prý
nabyli jen čirou náhodou na jednom velikém jihozápad-
ním ostrově; - že jeho vlastní jméno je Nu-nu, - že neví
o žádném Bennettově ostrově a že jméno ostrova, jejž
právě opustil, je Tsalal. Počátek slov Tsalemon a Tsalal
vyslovoval náš zajatec táhlým, syčivým hlasem, jejž
jsme nemohli napodobit ani po několikerých pokusech, a
jenž byl naprosto totožný s hlasem černého bukáče, jejž
jsme snědli na vrcholu pahorku.
3. března. - Teplota vody byla nyní opravdu pozoru-
hodná a její barva se rychle měnila, nejsouc už
průhledná, ale majíc hustotu i barvu mléka. V nejbližší
blízkosti byla obyčejně hladká a nikdy tak rozvlněná, aby
kanoi ohrožovala, - ale často jsme byli překvapeni, vi-
douce vpravo i vlevo, v rozličných vzdálenostech, náhlé a
prudké rozbouření hladiny, - jež, jak jsme nakonec po-
zorovali, vždy bylo následováno prudkým kmitáním v
končinách páry na jihu.
4. března. - Dnes, chtěje rozšířit plachtu, ježto vítr od
severu velice zeslábl, vytáhl jsem z kapsy u kabátu bílý
kapesník. Nu-nu seděl vedle mne, a jak se plátno
náhodou dotklo jeho tváře, počal se svíjet v prudkých
křečích. Po těch nastoupila ospalost, ztrnulost a Nu-nu
slabě šeptal "Tekeli-li! Tekeli-li!"
5. března. - Vítr už úplně utichl, ale bylo jasno, že plu-
jeme stále silným proudem k jihu. Zdálo by se při-
rozeným, kdybychom cítili nyní jistý nepokoj nad tím, co
se nám může stát, - ale nic jsme necítili. Petersova tvář
nejevila pranic takového, ač měla chvílemi výraz, jejž
jsem nemohl pochopit. Polární zima se, jak se zdálo,
blížila bez všech hrůz. Byl jsem jak omráčen na těle i na
duchu, - mé smysly byly ospalé - ale to bylo vše.
6. března. - Šedavá pára se teď vznesla o mnoho
stupňů nad obzor a zvolna ztrácela své šedé zbarveni.
Teplota vody byla ohromná, takže bylo nepříjemno se jí
dotknout; a její mléčná barva byla ještě intensivnější.
Dnes nastalo prudké rozvlnění moře u samé kanoe. Jako
vždy bylo provázeno prudkým rozvířením páry ve výši a
chvilkovým jejím protržením u hladiny. Jemný bílý
prášek, podobný popeli, - ale jistě nic takového, - snesl
se na kanoi a širou hladinu moře, když ustalo zvíření
páry a moře se ztišilo. Nu-nu se vrhl tváří na dno člunu a
žádnou domluvou si nedal říci, aby vstal.
101
the boat, and no persuasions could induce him to arise.
March 7th. - This day we questioned Nu-Nu concerning the
motives of his countrymen in destroying our companions;
but he appeared to be too utterly overcome by terror to
afford us any rational reply. He still obstinately lay in the
bottom of the boat; and, upon reiterating the questions as
to the motive, made use only of idiotic gesticulations, such
as raising with his forefinger the upper lip, and displaying
the teeth which lay beneath it. These were black. We had
never before seen the teeth of an inhabitant of Tsalal.
March 8th. - To-day there floated by us one of the white
animals whose appearance upon the beach at Tsalal had
occasioned so wild a commotion among the savages. I
would have picked it up, but there came over me a sudden
listlessness, and I forbore. The heat of the water still in-
creased, and the hand could no longer be endured within it.
Peters spoke little, and I knew not what to think of his apa-
thy. Nu-Nu breathed, and no more.
March 9th. - The whole ashy material fell now continually
around us, and in vast quantities. The range of vapour to
the southward had arisen prodigiously in the horizon, and
began to assume more distinctness of form. I can liken it to
nothing but a limitless cataract, rolling silently into the sea
from some immense and far-distant rampart in the heaven,
The gigantic curtain ranged along the whole extent of the
southern horizon. It emitted no sound.
March 21st. - A sullen darkness now hovered above us -
but from out the milky depths of the ocean a luminous
glare arose, and stole up along the bulwarks of the boat.
We were nearly overwhelmed by the white ashy shower
which settled upon us and upon the canoe, but melted into
the water as it fell. The summit of the cataract was utterly
lost in the dimness and the distance. Yet we were evidently
approaching it with a hideous velocity. At intervals there
were visible in it wide, yawning, but momentary rents, and
from out these rents, within which was a chaos of flitting
and indistinct images, there came rushing and mighty, but
soundless winds, tearing up the enkindled ocean in their
course.
March 22d. - The darkness had materially increased, re-
lieved only by the glare of the water thrown back from the
white curtain before us. Many gigantic and pallidly white
birds flew continuously now from beyond the veil, and their
scream was the eternal Tekeli-li! as they retreated from our
vision. Hereupon Nu-Nu stirred in the bottom of the boat;
but upon touching him, we found his spirit departed. And
now we rushed into the embraces of the cataract, where a
chasm threw itself open to receive us. But there arose in
our pathway a shrouded human figure, very far larger in its
proportions than any dweller among men. And the hue of
the skin of the figure was of the perfect whiteness of the
snow.
[7] For obvious reasons I cannot pretend to strict accuracy
in these dates. They are given principally with a view to
perspicuity of narration, and as set down in my pencil
memorandum.
NOTE
The circumstances connected with the late sudden and dis-
tressing death of Mr. Pym are already well known to the
public through the medium of the daily press. It is feared
that the few remaining chapters which were to have com-
pleted his narrative, and which were retained by him, while
the above were in type, for the purpose of revision, have
been irrecoverably lost through the accident by which he
perished himself. This, however, may prove not to be the
case, and the papers, if ultimately found, will be given to
the public.
No means have been left untried to remedy the deficiency.
The gentleman whose name is mentioned in the preface,
and who, from the statement there made, might be sup-
7. března. - Dnes jsme dávali Nu-nuovi otázky, proč
jeho krajané zahubili naše druhy; ale zdálo se, že je
zcela zmořen hrůzou, aby nám mohl rozumně odpovídat.
Ležel stále zarputile na dně člunu; a na naše nové otázky
o tom, odpovídal jen blbými posuňky, jako na příklad
odhrnováním horního rtu ukazovákem a odkrytím zubů
pod ním. Byly černé. Doposud nikdy jsme neviděli zuby
žádného tsalalského obyvatele.
8. března. - Dnes plulo kolem nás jedno z oněch bílých
zvířat, jehož objevení na pobřeží Tsalalu vzbudilo tak
zmatený poplach mezi divochy. Byl bych je vylovil, ale
náhle se mne zmocnila taková lhostejnost, že jsem toho
nechal. Teplota vody stále stoupala, takže už nebylo lze
do ní ponořit ruku. Peters mluvil málo a já nevěděl, co si
mám o tomto ztrnutí myslet. Nu-nu už jen dýchal, nic
více.
9. března. - Popelavý prášek padal dnes kolem nás
stále a ve velikém množství. Pruh páry na jihu vzrostl do
ohromné výše nad obzorem a začal nabývat přesnějšího
tvaru. Nemohu jej přirovnat než k .nesmírnému
vodopádu, jenž tiše se řítí do moře z jakýchsi rozsáhlých
a dálných výsep na obloze. Ohromná záclona se ro-
zestřela po celé dálce jižního obzoru. Ani jediný zvuk
nepřicházel odtamtud.
21. března. - Nyní se nad námi vznášela zasmušilá
temnota - ale z mléčných hlubin oceánu vyrážela jasná
záře a stoupala kolem boků našeho člunu. Byli jsme tak-
řka zasypáni deštěm bitého, popelovitého poprašku, jenž
se usazoval na nás a na kanoi, ale v moři se jen roz-
plýval. Vrchol vodopádu se ztrácel ve tmě a dáli. Ale my
k němu letěli s úžasnou rychlostí. Chvílemi jsme v něm
viděli široce zející, ale okamžitě se ztrácející trhliny a z
těchto trhlin, v nichž se míhala směsice chvějících se a
nejasných zjevů, vyrážely prudké a silné, ale neslyšitelné
větry, trhající ve svém letu rozžhavený oceán.
22. března. - Tma ještě vzrostla a byla zmírňována jen
jasem vody, odrážejícím se od bílé clony před námi.
Spousta ohromných a jasně bílých ptáků vylétala nyní
stále ze clony a věčně křičela "Tekeli-li!", mizejíc zas
našim pohledům. Na to sebou Nu-nu pohnul na dně
člunu; ale když jsme se ho dotkli, shledali jsme, že vy-
pustil duši. A tu jsme se hnali do náruče vodopádu, v
němž se rozevřela propast, aby nás pohltila. Ale tu se
před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší
svým rozměrem, než kterýkoli lidský tvor. A barva pleti
této postavy byla naprosto bílá, jak padlý sníh. - - -
[7]
Poznámka
Okolnosti nedávné, náhlé a tak smutné smrti pana
Pyma jsou veřejnosti dobře známy už z denního tisku. Je
se obávat, že několik zbývajících kapitol, jež měly ukon-
čit jeho vyprávění a jež si podržel u sebe, aby je
přehlédl, zatím co kapitoly tu předcházející byly už v
tisku, bylo nenahraditelně ztraceno při onom neštěstí, při
němž on sám zahynul. Než snad se přec ukáže, že se v
tom mýlíme, a pak ty papíry, budou-li konečně přec
nalezeny, budou jistě uveřejněny.
Nebylo opomenuto ničeho, co by tuto ztrátu mohlo nah-
radit. Pán, jehož jméno je uvedeno v předmluvě a jenž,
podle slov tam napsaných, byl by snad schopen chybějící
102
posed able to fill the vacuum, has declined the task -this for
satisfactory reasons connected with the general inaccuracy
of the details afforded him, and his disbelief in the entire
truth of the latter portions of the narration. Peters, from
whom some information might be expected, is still alive,
and a resident of Illinois, but cannot be met with at pre-
sent. He may hereafter be found, and will, no doubt, afford
material for a conclusion of Mr. Pym's account.
The loss of the two or three final chapters (for there were
but two or three) is the more deeply to be regretted, as, it
cannot be doubted, they contained matter relative to the
Pole itself, or at least to regions in its very near proximity;
and as, too, the statements of the author in relation to
these regions may shortly be verified or contradicted by
means of the governmental expedition now preparing for
the Southern Ocean.
On one point in the Narrative some remarks may be well
offered; and it would afford the writer of this appendix
much pleasure if what he may here observe should have a
tendency to throw credit, in any degree, upon the very sin-
gular pages now published. We allude to the chasms found
in the island of Tsalal, and to the whole of the figures pre-
sented in Chapter XXIII.
Mr. Pym has given the figures of the chasm without com-
ment, and speaks decidedly of the indentures found at the
extremity of the most easterly of these chasms as having
but a fanciful resemblance to alphabetical characters, and,
in short, as being positively not such. This assertion is
made in a manner so simple, and sustained by a species of
demonstration so conclusive (viz., the fitting of the projec-
tions of the fragments found among the dust into the in-
dentures upon the wall), that we are forced to believe the
writer in earnest; and no reasonable reader should suppose
otherwise. But as the facts in relation to all the figures are
most singular (especially when taken in connexion with
statements made in the body of the narrative), it may be as
well to say a word or two concerning them all -this, too, the
more especially as the facts in question have, beyond
doubt, escaped the attention of Mr. Poe.
Figure 1, then figure 2, figure 3, and figure 5, when con-
joined with one another in the precise order which the
chasms themselves presented, and when deprived of the
small lateral branches or arches (which, it will be remem-
bered, served only as means of communication between
the main chambers, and were of totally distinct character),
constitute an Ethiopian verbal root -the root "To be shady"
-whence all the inflections of shadow or darkness.
In regard to the "left or most northwardly" of the inden-
tures in figure 4, it is more than probable that the opinion
of Peters was correct, and that the hieroglyphical appear-
ance was really the work of art, and intended as the repre-
sentation of a human form. The delineation is before the
reader, and he may, or may not, perceive the resemblance
suggested; but the rest of the indentures afford strong con-
firmation of Peters' idea. The upper range is evidently the
Arabic verbal root "To be white," whence all the inflections
of brilliancy and whiteness. The lower range is not so im-
mediately perspicuous. The characters are somewhat bro-
ken and disjointed; nevertheless, it cannot be doubted that,
in their perfect state, they formed the full Egyptian word,
"The region of the south." It should be observed that these
interpretations confirm the opinion of Peters in regard to
the "most northwardly" of the figures. The arm is out-
stretched towards the south.
Conclusions such as these open a wide field for speculation
and exciting conjecture. They should be regarded, perhaps,
in connexion with some of the most faintly-detailed inci-
dents of the narrative; although in no visible manner is this
chain of connexion complete. Tekeli-li! was the cry of the
affrighted natives of Tsalal upon discovering the carcass of
the white animal picked up at sea. This also was the shud-
dering exclamation of the captive Tsalalian upon encounter-
části doplnit, tento úkol odmítl - z pochopitelných. dů-
vodů, které souvisely s všeobecnou nepřesností poskyt-
nutých mu podrobností a jeho nedůvěrou v úplnou
pravdu posledních částí vyprávění. Peters, od něhož by
bylo možno očekávat některé informace, je stále sice živ
a bydlí kdesi v Illinois, ale okamžitě není ho možno
nalézt. Snad později bude vypátrán a podá zcela jistě
látku k dokončení zprávy pana Pyma.
Ztráta dvou nebo tří kapitol (neboť byly jen dvě neb
tři), je nutno, želet tím bolestněji, jelikož obsahovaly
beze vší pochyby údaje, týkající se jižního pólu, neb ale-
spoň končin v jeho nejbližším okolí; pak též i proto, že
autorovy údaje, pokud jde o tyto končiny, mohou být v
krátká době buď potvrzeny, anebo vyvráceny vládní
výpravou, chystající se právě na plavbu do Jižního
oceánu.
K jednomu místu tohoto vyprávění lze dodat několik
poznámek a pisatel tohoto doslovu byl by velice potěšen,
kdyby to, co tady podotkne., přispělo jakýmkoli způ-
sobem k hodnověrnosti velmi podivných stránek, právě
uveřejněných. Myslíme ony propasti na ostrově Tsalalu,
a jejich obrázky (Obr. 1 - 5).
Pan Pym podal obrazy propastí bez jakýchkoli
poznámek a mluví s jistotou o vrypech, nalezených na
konci nejvýchodnější propasti, jež jakoby měly jen dom-
nělou podobnost s písmenami abecedy, krátce, jako by
to písmena určitě nebyla. Toto tvrzení je vysloveno způ-
sobem tak prostým a podepřeno doklady tak průkaznými
(jako na př. přesnou shodností vypuklin úlomků v prachu
nalezených s vrypy na stěně), že jsme nuceni věřit, že
spisovatel mluví pravdu; a žádný rozumný čtenář ne-
bude též soudit jinak. Ale jelikož tato fakta, ve vztahu ke
všem ostatním obrazům, jsou velmi podivná (zejména
uvedeme-li je ve vztah k údajům, učiněným v samém
vypravování), bylo by snad dobře, povědět o tom o všem
několik slov - a to tím spíše, že dotyčná fakta, beze vší
pochyby, ušla pozornosti pana Poea.
Obrázek 1., pak obr. 2.; 3. a 5., postavíme-li je vedle
sebe v přesném pořadí, jak propasti stály a zbavíme-li je
menších vedlejších výstupků nebo chodeb (jež, jak se
pamatujete, sloužily jen ke spojení mezi hlavními
propastmi a byly naprosto jiného charakteru), podávají
kořen ethiopského slovesa , "být zastíněn", - z něhož
jsou všecky odvozeniny pro stín a temnotu.
Pokud jde o "levý neb nejsevernější" z vrypů na obr. 4.,
je víc než pravděpodobno, že Petersovo míněni bylo
správné, a že jejich hieroglyfický vzhled byl opravdu
umělý výtvor a měl asi představovat lidskou postavu.
Jeho zobrazení leží před čtenářem, jenž tak snad zjistí
neb nezjistí udávanou podobnost; ale ostatní vrypy
značně potvrzují Petersův názor. Hořejší řádka je zřejmě
kořen arabského slovesa , "být bílý", z něhož jsou
všechny odvozeniny pro jas a bělost. Spodní řádka není
tak ihned jasná. Písmena jsou trochu poškozena a ne-
souvislá; ale nicméně nelze pochybovat, že ve svém
dokonalém stavu tvořila úplné egyptské slovo , "jižní
kraj". Je třeba podotknout, že tento výklad potvrzuje i
Petersův názor, pokud jde o "nejsevernější" vrypy. Paže
je vztažena k jihu.
Tyto výklady otevírají široké pole pro bodání a vzrušující
domněnky. Snad by bylo nutno uvést je v souvislost s
některými, docela letmo nadhozenými událostmi
vyprávění, třebaže tato spojitost není úplná. "Tekeli-li!"
byl výkřik zděšených domorodců po spatření bílého
zvířete, vyloveného v moři. Byl to též děsivý výkřik tsal-
adského zajatce, když se dotekl bílé látky, patřící panu
Pymovi. Byl to i pokřik rychle létajících bílých a
103
ing the white materials in possession of Mr. Pym. This also
was the shriek of the swift-flying, white, and gigantic birds
which issued from the vapoury white curtain of the South.
Nothing white was to be found at Tsalal, and nothing oth-
erwise in the subsequent voyage to the region beyond. It is
not impossible that "Tsalal," the appellation of the island of
the chasms, may be found, upon minute philological scru-
tiny, to betray either some alliance with the chasms them-
selves, or some reference to the Ethiopian characters so
mysteriously written in their windings.
"I have graven it within the hills, and my vengeance upon
the dust within the rock."
ohromných ptáků, vycházejících z bílé opony par jihu.
Nic bílého nebylo nalezeno na Tsalalu, a nic než bílé na
plavbě do dalších končin. Je možno, že ve slově "Tsalal",
názvu ostrova s propastmi, bylo by lze zjistit podrobně-
jším jazykovým zkoumáním jakousi spojitost s těmito
propastmi, nebo jistý vztah k ethiopským písmenám,
napsaným tak záhadnými klikatinami.
"Vyryl jsem to do skal a svou pomstu do prachu v nich!"
104