Professional Documents
Culture Documents
Panovnici Ceskych Zemi
Panovnici Ceskych Zemi
Českých zemí
vypracoval: Lukáš Salivar
Prosinec 2003
Konec
Hlavní nabídka
Obsah
O prezentaci
Hlavní nabídka Konec
O prezentaci
Sámo(623-4 – 658-9) Břetislav II. (1092 – 1100) Karel IV. (1346 – 1378) Josef II. (1780 – 1790)
Mojmír (kolem 830 – 846) Bořivoj II. (1101 – 1107) Václav IV. (1378 – 1419) Leopold II. (1790 – 1792)
Rastislav (846 - 870) Svatopluk (1107 – 1109) Zikmund Lucemburský(1419-1437) František I. (1792 – 1835)
Svatopluk (870– 894) Vladislav I. (1109-1125) Albrecht Habsburský (1437 – 1439) Ferdinand V. (1835 – 1848)
Mojmír II. (894 – 907) Soběslav I. (1125 – 1140) Ladislav Pohrobek (1453 – 1457) František Josef I.(1848 – 1916)
Bořivoj (kolem 870 – 894) Vladislav II. (1140 – 1172) Jiří z Poděbrad (1458 – 1471) Karel I. (1916 – 1918)
Spytihněv I (894 – 914) Bedřich (1172 – 1173, 1178 – 1189) Matyáš Korvín (1469 – 1490) Tomáš Garrigue Masaryk (1918 –
Vratislav I (915 – 921) Soběslav II. (1173 – 1178) Vladislav Jagellonský(1471 – 1516) Edvard Beneš (1935 – 1938, 1940
Sv. Václav (922-5 – 929 či 925) Konrád II. Ota (1189 – 1191) Ludvík Jagellonský (1516 – 1526) Emil Hácha (1938 – 1939, 1939 –
Boleslav I. (929 či 935-972) Václav (1191 – 1192) Ferdinand I. (1526 – 1564) Klement Gottwald (1948 – 1953)
Boleslav II. (972-999) Jindřich Břetislav (1193 – 1197) Maxmilián II. (1564 – 1576) Antonín Zápotocký (1953 – 1957)
Boleslav III., (999 – 1002) Vladislav Jindřich (1197) Rudolf II. (1576 – 1611) Antonín Novotný (1957 – 1968)
Vladivoj (1002 – 1003) Přemysl I. Otakar (1197 – 1230) Matyáš (1611- 1619) Ludvík Svoboda (1968 – 1975)
Boleslav Chrabrý(1003–1004) Václav I. (1230 – 1253) Friedrich Falcký (1619 – 1620) Gustav Husák (1975 – 1989)
Jaromír (1004 1034) Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) Ferdinand II. (1620 – 1637) Václav Havel (1989 – 2003)
Oldřich (1012 –, 1034) Václav II. (1283 – 1305) Ferdinand III. (1637 – 1657) Václav Klaus (2003-souč.)
Břetislav I. (1034 – 1055) Václav III. (1305 – 1306) Leopold I. (1657 – 1705)
Spytihněv II. (1055 – 1061) Rudolf Habsburský (1306 – 1307) Josef I. (1705 – 1711)
Vratislav II. (1061 – 1092) Jindřich Korutanský (1307 – 1310) Karel VI. (1711 – 1740)
Konrád I. Brněnský (1092 ) Jan Lucemburský (1310 – 1346) Marie Terezie (1740 – 1780)
Hlavní nabídka Konec
Sámo
V 7. století se slovanské kmeny usazené na našem území musely bránit nájezdům kočovných Avarů z
oblasti dnešního Maďarska. V té době, zřejmě v čele menší ozbrojené družiny, zavítal do těchto končin i
franský kupec Sámo, který se někdy v roce 623-24 postavil do čela slovanských kmenů a uštědřil Avarům
zdrcující porážku. Stanul pak v čele mohutného kmenového svazu, který autor tzv. Fredegarovy kroniky
(jediného pramene, který přináší o Sámovi zprávy) neváhal označit jako říši. Kde ovšem přesně Sámova
říše ležela (v Čechách, na Moravě či v blízkém okolí) a kde bylo její centrum, zatím nelze stanovit. Stejné
je to s proslulým Vogastisburkem, u něhož Sámo slavil další vítězství, tentokrát nad mocným franským
králem Dagobertem. V každém případě odražením franského útoku Sámo posílil svou moc natolik, že se
mu poddali i srbští Slované sídlící na severozápad od našich hranic při Labi. Podle kronikáře si Sámo rychle
osvojil slovanské mravy, pojal 12 manželek (zřejmě dcer nejmocnějších předáků) a měl 27 synů. Když roku
658 umírá, zůstává jeho říše - první velký státní útvar západních Slovanů - nepokořená. Dlouho však smrt
svého tvůrce nepřežila a na dalších 150 let pak zprávy o našem území zcela mizí.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Mojmír I.
Po pádu Sámovy říše v polovině 7. století na celých 150 let mizí zprávy o našem území. Teprve rozmach
franské říše za Karla Velikého, který posunul její hranice až do naší těsné blízkosti, přináší změnu. Nejprve
se dozvídáme o tažení Karla proti Čechám (805 a 806) a roku 822 franské anály poprvé zmiňují i
Moravany. V té době tu asi byl už dokončen sjednocovací proces mezi kmeny. Záhy poté - roku 830 -
vystupuje na historickou scénu i první nám známý moravský panovník Mojmír I., předpokládaný zakladatel
dynastie, která vládla Velké Moravě tři čtvrtě století.
Kníže Mojmír I. byl nesporně schopný panovník, který udržoval přátelské styky s franskou říší (zřejmě
uznával její formální nadvládu) a podporoval šíření křesťanství na Moravě. Asi roku 833 vypudil ze
sousedního Nitranského knížectví jeho vládce Pribinu a spojil jeho území s Moravou. Pribina se uchýlil ke
správci franské marky, ale protože byl dosud pohan, marně se domáhal franské pomoci proti Mojmírovi.
Zdá se, že i v dalších letech dokázal využít Mojmír příznivé situace (zejména když došlo k dělení franské
říše) a rozšířil území svého státu o oblast mezi řekami Dyjí a Dunajem. V každém případě, když po jeho
smrti roku 846 byl za franské účasti dosazen na knížecí stolec Mojmírův synovec Rastislav, přejímal
upevněný stát, který se měl záhy změnit ve skutečnou středoevropskou říši.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Rastislav
Roku 846 dosedl na moravský knížecí stolec synovec Mojmíra I. kníže Rastislav. Stalo se tak za pomoci východofranského
vojska, ale nový panovník, sotva upevnil doma svou moc, usiloval o odstranění franského vlivu. Od roku 850 dokonce
přestal posílat své posly na říšské sněmy, omezil a pak i zakázal činnost franským kněžím a na svém území ochotně přijímal
uprchlíky a odbojníky z říše. Obtíže východofranské říše (povstání Čechů a poté Srbů) dopřály Rastislavovi nutný čas, aby se
dobře připravil na nevyhnutelný střet s nepřítelem. A když Ludvík Němec roku 855 na Moravu zaútočil, ustoupil Rastislav
sice až k hradbám své hlavní pevnosti, ale poté pronásledoval ustupující franské vojsko až za Dunaj a poplenil zdejší území.
Potíže na západní hranici svého soupeře využil Rastislav o pět let později, napadl knížete Pribinu v Blatenském knížectví a
na jeho místo dosadil zřejmě poslušnějšího syna Kocela. Ludvík Němec se nakonec proti rostoucí moci Velké Moravy
neváhal spojit s pohanskými Bulhary. A tehdy se Rastislav znovu projevil jako obratný politik. Když nepomohla jeho
dřívější prosba, aby papež vyslal na Moravu misi, která by vychovala vlastní moravské duchovenstvo, obrátil se s toutéž
žádostí na byzantského císaře Michala III. Výsledkem bylo vyslání Konstantina a Metoděje, jejichž činnost - vytvoření
písma, užití staroslověnštiny jako církevního jazyka i výchova kněží - měla zásadní význam jak pro Velkou Moravu, tak pro
všechny slovanské národy. Nic na tom nezměnil ani další útok Ludvíka Němce roku 864. Tentokrát sice oblehl Rastislava v
pevnosti Děvín a došlo k jednání, při kterém musel moravský kníže uznat nadřazenost říše a povolit i návrat franských kněží,
ale mise řeckých bratrů ještě po tři roky pokračovala a stačila vychovat dost žáků a nástupců. Mír z roku 864 tedy nemohl
Ludvíka Němce uspokojit. Svědčí o tom ostatně nové tažení z roku 869. Tehdy se franské vojsko dostalo znovu až k
"nevýslovné Rastislavově pevnosti", ale tu nedobylo a jádro moravského vojska zůstalo nedotčeno. Navíc papež konečně
schválil Metoděje arcibiskupem, a tak se zdálo, že Rastislavovy snahy o naprostou nezávislost Moravy se naplnily. A tu
vyvstal nečekaně nový nepřítel - vlastní synovec Svatopluk se nejprve dobrovolně i s Nitranskem, kterému vládl, poddal
Frankům, poté zrádně zajal svého strýce a v poutech ho vydal nepřátelům. Ludvík Němec nechal knížete postavit před soud a
dal ho oslepit. Nešťastný Rastislav pak zůstal až do konce života uvězněn v kterémsi bavorském klášteře.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Svatopluk Moravský
Svatopluk, synovec knížete Rastislava a původně údělný kníže Nitranský, byl "udatným a u sousedních kmenů
obávaným mužem„ Trůn získal tak, že se spojil s Moravany a s jejich pomocí porazil Franky.
Svatopluk úspěšně odrazil i další útoky východofranské říše, a navíc se mu podařilo dosáhnout znovuobnovení
arcibiskupství na Moravě, když po papežově zákroku byl propuštěn vězněný Metoděj. Za Svatoplukovy vlády v letech
871-894 dosáhla Velká Morava největšího rozsahu: už asi roku 874 získala dosud víceméně samostatná území na severu
Moravy (Holasicko, Opavsko), Slezsko a záhy poté i Vislansko a kontrolu nad Čechami. Svatoplukově říši se poddali i
Polabští Slované a platili každoroční tribut. Velká Morava však zamířila své výboje i na jih - do Podunají a Potisí. V té
době píší prameny o Svatoplukovi jako o králi a papež ho oslovuje jako "jediného milého syna", protože v něm viděl
vítaného spojence proti císaři.
Na samotné Moravě se však situace zkomplikovala Metodějovou smrtí. Místo Gorazda se zmocnil arcibiskupství
Wiching, který dal vyhnat na 200 Metodějových žáků. Svatopluk byl sice v té době na válečné výpravě, ale jistě se to
dělo s jeho tichým souhlasem. Panovník doufal, že latinská církev bude pro jeho záměry prospěšnější, ale v tom se pro
svou dobu zmýlil. Na sklonku své vlády musel nakonec Wichinga, který proti němu neustále intrikoval s
východofranským králem Arnulfem, vypudit. Vzdor tomu však stála velkomoravská říše - zejména když na společné
schůzce roku 890 uznal Arnulf Svatoplukovu vládu nad Čechami - na vrcholu moci. Ovšem když roku 894 Svatopluk,
"král moravských Slovanů, muž mezi svými nejmoudřejší a velmi lstivého ducha, dožil se posledních dnů", počal rychlý
úpadek. Nejednotná, jen silou meče spojená území začala odpadat jedno po druhém a nástupce Svatopluka, jeho syn
Mojmír II., ohrožovaný zároveň tlakem Maďarů i novými nájezdy východofranské říše, tomu nedokázal čelit.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Mojmír II.
Nejstarší Svatoplukův syn Mojmír II. se dostal hned po svém nástupu na knížecí stolec v roce 894/5 do
obtížné situace. Z východu hrozily vpády Maďarů, ze západu útok východofranského krále Arnulfa, od
Moravy odpadávala dobytá a poplatná území (895 Čechy, 896 Polabští Slované a většina Pannonie) a zcela
v souladu s legendou o "prutech Svatoplukových" se mladší bratr Mojmíra Svatopluk, vládnoucí v
Nitransku, bouřil. (Zda měl Mojmír II. další bratry, není známo.) Mojmír II. sice dokázal načas zabránit
rozpadu jádra Velké Moravy a vpádu východofranské říše, ale jeho snaha udržet připojená území už
úspěšná nebyla. Proti sílícímu tlaku Arnulfa nakonec neváhal přijmout za spojence Maďary, a část jich
dokonce usadil na svém území. Podařilo se mu nakonec vypudit z Nitranska i bratra Svatopluka, který se
dobrovolně poddal Arnulfovi, a roku 899 znovu odrazil Franky i Bavory. Po Arnulfově smrti získal Mojmír
II. papežovu podporu při obnově nezávislé moravské církve a roku 899/900 dostala Morava znovu
arcibiskupa a tři biskupy. Zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno, zejména když roku 901 uzavřel Mojmír mír
s Bavory. Jeho důsledkem však byl konflikt s Maďary. Následujícího roku a ještě snad v roce 906 dokázal
Mojmír II. maďarské vojsko porazit, ale roku 907, kdy došlo k bitvě mezi Bavory a Maďary u Bratislavy, se
už prameny o Moravanech vůbec nezmiňují. Předpokládá se, že v té době už Mojmír II. zahynul a Morava
byla do značné míry Maďary zpustošena. Třebaže velkomoravská říše zanikla, pokračuje dál církevní
organizace a zřejmě i mojmírovská dynastie. Vždyť teprve roku 920 obsadili Maďaři Nitransko a od roku
925 jim byla poplatná Morava, odkud prchl jakýsi "hrabě Mojmír", snad poslední potomek dynastie Velké
Moravy.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Bořivoj I.
Jméno prvního historického Přemyslovce se poprvé objevuje roku 872, kdy spolu s dalšími pěti knížaty
(Světislavem, Vitislavem, Heřmanem, Spytimírem a Mojslavem) bojoval proti Frankům. Čechy v té době
ještě nebyly sjednoceny a Bořivoj vládl asi od roku 867 jen středočeskému území. Své postavení si upevnil
sňatkem s Ludmilou, a zejména přijetím křtu na Moravě z rukou Metoděje. V té době byly Čechy pod
vlivem Velké Moravy a Bořivoj se stal jakýmsi Svatoplukovým chráněncem, kterému podléhala i ostatní
knížata v Čechách. Na svém sídle v Levém Hradci dal Bořivoj postavit první kostel v Čechách zasvěcený
sv. Klimentu. Záhy však musel prchnout před povstáním, které vedl údajně jakýsi Strojmír. Svatopluk však
svého chráněnce znovu přivedl do Čech a prvním činem znovunastoleného knížete bylo vybudování kostela
P. Marie na vrchu Žiži, starém sněmovním poli nad Vltavou, kde měl stát i kamenný stolec, na němž byla
odedávna nastolována knížata. Celé místo pak obehnal hradbou a přeložil sem své sídlo. Bořivoj tímto
vynikajícím tahem zaručil fakticky svému rodu nástupnictví na knížecím stolci a stal se zároveň i
zakladatelem Pražského hradu. Protože po Bořivojově smrti nebyli oba synové, Spytihněv a Vratislav,
dospělí, ujal se vlády do roku 894 moravský Svatopluk, poté však zasedl na knížecí stolec další
Přemyslovec - Spytihněv I.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Spytihněv I.
Spytihněvovi, prvorozenému synu knížete Bořivoje a sv. Ludmily, bylo v době otcově smrti (888/889) asi
čtrnáct let. Toho využil moravský Svatopluk, aby se sám ujal vlády v Čechách a - jak zaznamenávají anály -
tuto skutečnost uznal dokonce i německý král Arnulf. Teprve roku 894, po smrti Svatopluka Moravského,
získal knížecí stolec v Čechách Spytihněv, ale prameny nás informují ještě o dalším knížeti - jakémsi
Vitislavovi - který snad vládl v jiné části Čech. Hned na počátku Spytihněvova panování se Čechy
definitivně vymanily ze závislosti na velkomoravské říši, ale již roku 895 byl Spytihněv s dalšími českými
knížaty donucen uznat svrchovanost Bavorů a s největší pravděpodobností i podřízenost Čech církevní
diecézi v Řezně (býval proto v legendách označován za prvního křesťanského panovníka v Čechách,
protože pokřtění Bořivoje Metodějem bylo zastáncům latinské liturgie proti mysli). Spytihněvovi se také
připisuje založení rotundy na Budči, dalším významném středisku Přemyslovců vedle Prahy a Levého
Hradce. Druhý historicky doložený Přemyslovec Spytihněv zemřel pravděpodobně bezdětný a vládu po
něm převzal jeho mladší bratr Vratislav I.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Vratislav I.
O druhorozeném synu knížete Bořivoje a sv. Ludmily se nedochovaly téměř žádné zprávy, a tak o životě a
panování tohoto Přemyslovce můžeme říci jen velmi málo určitého. Snad roku 906 uzavřel sňatek s dcerou
knížete slovanských Stodoranů Drahomírou a o rok později se mu narodil prvorozený syn Václav. Vlády v
Čechách, či přesněji řečeno nad přemyslovským panstvím, se ujal po smrti svého bratra Spytihněva I. asi
roku 915. Zřejmě ve stejném roce se mu narodil další syn, pozdější Boleslav I. O dalších dětech, synu
Spytihněvovi a dceři Přibyslavě (je to jediná ze čtyř dcer, kterou známe jménem), nevíme téměř nic. Knížeti
Vratislavu I. se připisuje stavba baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (poté ovšem mnohokrát přestavované),
v níž také byl - spolu s některými dalšími Přemyslovci - po své předčasné smrti pochován a za nedospělého
kněžice Václava se ujala vlády Drahomíra.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Svatý Václav – 2/2
Tři roky po Václavově smrti byly jeho tělesné ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele sv. Víta. postupem času začala
česká společnost uctívat zavražděného knížete jako mučedníka a dosáhla jeho svatořečení, jež přispělo k zvýšení prestiže
přemyslovského rodu. Osoba svatého Václava pak v průběhu 12. stol. přerostla v symbol české státnosti, v patrona české
země a jejího věrného ideálního panovníka.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Boleslav I.
Rozporuplný zjev Boleslava I. věrně charakterizuje 10. století, období, kdy byly položeny základy tisícileté
české státnosti. Na knížecí stolec se dostal (roku 929 nebo 935) vraždou bratra sv. Václava (za což získal
přídomek Ukrutný), jejíž skutečné motivy neznáme. Oč menší přízni kronikářů se těšil jako bratrovrah, o to
více se zdůrazňuje jeho rozhodující podíl na upevnění raně středověkého českého státu. Využil k tomu
především smrti císaře Jindřicha Ptáčníka v roce 936 (do stejné doby lze klást i založení Mladé Boleslavi),
aby se osamostatnil od vlivu říše. Svou válečnou zdatnost pak ukázal během 14 let bojů s císařem Otou I.,
kdy dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Po
vyčerpávajících bojích v červenci 950 uzavřel s Otou příměří a přijal lenní závazek k říši. To spolu s
pochopením významu křesťanství znamenalo hráz rozpínavosti německé říše, na níž byl český kníže závislý
jen formálně. Roku 955 české vojsko pomohlo císaři definitivně odrazit maďarské nájezdy ve slavné bitvě
na řece Lechu u Augsburgu.
Výsledkem Boleslavovy expanzívní politiky bylo připojení Moravy a Krakovska k českému státu. Čechy se
povznesly i hospodářsky, právě Boleslav I. nechal v Praze razit první doložené české mince - stříbrné
denáry. Na sklonku života postřehl Boleslav slabinu českého státu - závislost na řezenské církevní diecézi.
Jednal proto s papežem o zřízení pražského biskupství, ale výsledků se dočkal až jeho syn a nástupce
Boleslav II.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Boleslav II.
Boleslav II., "muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel
zarmoucených...", jak ho opěvoval Kosmas, nastoupil vládu zřejmě v roce 972 v situaci politicky velmi
příznivé. S Polskem díky dynastickým svazkům, ale i s říší panovaly přátelské vztahy a na slavném říšském
velikonočním sněmu v Quedlinburku sklidil kníže plody otcovy politiky - bylo zřízeno pražské biskupství.
Boleslav sám nebyl schopen pochopit rozhodující momenty středoevropské politiky. Dávné vztahy k
Bavorsku ho vedly k podpoře Jindřicha II. Bavorského proti císaři ve sporu o dědictví švábské.
Zkomplikovaly se i vnitřní poměry po smrti prvního biskupa Dětmara, když se jeho nástupcem stal Vojtěch,
zastánce reformních snah clunyjských, muž evropského rozhledu a člen mocného rodu Slavníkovců,
ovládajícího severovýchodní Čechy. Po smrti Slavníka se dostal do čela rodu ambiciózní Vojtěchův bratr
Soběslav. Po roztržce s knížetem musel biskup dvakrát opustit zemi a problémy se Slavníkovci se Boleslav
II. rozhodl vyřešit jednou provždy. Stalo se tak roku 995. Tehdy Boleslav využil toho, že slavníkovská
družina v čele se Soběslavem byla za hranicemi, jeho vojsko dobylo Libici nad Cidlinou a zbylé
Slavníkovce 28. září, v den sv. Václava, vyvraždilo. Sjednocení Čech tím bylo definitivně dovršeno, ale
rychle se blížícímu úpadku Boleslav stejně nezabránil. Po smrti přemyslovské princezny Doubravky,
manželky prvního Piastovce Měška, se zkalily vztahy s Polskem a nedlouho po smrti Boleslava II. český
stát upadl tak, že se polský panovník Boleslav Chrabrý zmocnil nejen Krakovska a Moravy, ale načas
dokonce i samotných Čech.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Boleslav III.
Málokterý přemyslovský panovník měl tak špatnou pověst u svých současníků i potomků jako Boleslav III.,
nejstarší syn Boleslava II., který se stal knížetem po otcově smrti roku 999. Jeho krátké a neslavné panování
bylo ve znamení hlubokého úpadku teprve nedávno sjednoceného českého státu. Boleslav svou vládu
zahájil tím, že jednoho bratra - Jaromíra - dal vyklestit, zatímco druhému - Oldřichovi - usiloval rovnou o
život. Nakonec se oba bratři spolu s matkou spasili útěkem k německému králi Jindřichu II. Boleslavova
zvůle vyvolala nakonec roku 1002 v Čechách povstání, v jehož čele stál rod Vršovců. Tentokrát prchal ze
země Boleslav a nakonec našel útočiště u svého bratrance, polského knížete Boleslava Chrabrého. Protože
jeho nástupce v Čechách kníže Vladivoj záhy zemřel (1003), uvedl Boleslav Chrabrý svého chráněnce
znovu na knížecí stolec. Boleslav III. přitom slíbil odpuštění všem svým odpůrcům, ale hned na hostině na
usmířenou rozpoutal nové krveprolití: vlastní rukou zabil svého zetě z rodu Vršovců a celý rod přikázal
vyvraždit. Vzápětí se však stal obětí stejné proradnosti. Přijal přátelské pozvání Boleslava Chrabrého, ale
ten ho dal oslepit a uvěznit kdesi v Polsku a sám se zmocnil vlády v Čechách. Slepý vězeň pak přežil svého
věznitele i oba své bratry, až konečně ode všech zapomenut a "od nikoho neželen i umřel".
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Vladivoj
Krátké a neslavné panování knížete Vladivoje začalo vyhnáním Boleslava III. roku 1002. Na knížecí stolec
si mohli činit nárok především dva Boleslavovi bratři - Jaromír a Oldřich. V té době už těžko mohl někdo
konkurovat Přemyslovcům, a proto se historikové domnívají, že k tomuto rodu patřil i Vladivoj, třebaže byl
povolán na trůn z Polska. Jisté je, že se kníže zřejmě necítil příliš silný, a tak se v listopadu 1002 rozejel za
německým králem Jindřichem II. do Řezna a požádal o udělení země v léno. Král mu s radostí vyhověl, o
lenní svrchovanost nad Čechami němečtí panovníci vždy usilovali a teď jim spadla snadno do klína. Ale
Vladivojovi ani to nepomohlo, "vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl..." a již
počátkem roku 1003 se upil k smrti - "roku osudného a hojnějšího na státní převraty a bouře, nežli
kterýkoliv jiný v dějinách českých," napsal právem F. Palacký, neboť v krátkém čase se u moci vystřídal
Jaromír, polský Boleslav Chrabrý a znovu kníže Jaromír.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Boleslav Chrabrý
Syn prvního Piastovce Měška a české princezny Doubravky se ujal vlády v Polsku roku 992. Na jeho dvoře
našli útulek Slavníkovci, kteří přežili vyvraždění svého rodu: bratři Vojtěch, Radim a Soběslav. Byla to úcta
ke sv. Vojtěchu, která Boleslava Chrabrého sblížila s císařem Otou III., což umožnilo naplnit polskému
knížeti jeho ambice. Po smrti Boleslava II. využil zmatků v Čechách a dobyl Krakovsko. Poté na slavné
pouti císaře Oty III. v roce 1000 do Hnězdna získal zřízením arcibiskupství vlastní církevní organizaci,
která měla napomoci vybudování velké slovanské říše pod jeho hegemonií. Rozepří mezi Přemyslovci
Boleslavem III. a jeho bratry Jaromírem a Oldřichem rázně využil - zajal a oslepil Boleslava a na knížecí
stolec prosadil svého pretendenta Vladivoje. Po jeho brzké smrti v letech 1003-04 sám opanoval Čechy, kde
zůstal Přemyslovcům věrný jen Vyšehrad.
Nový německý král Jindřich nabídl Boleslavovi Chrabrému Čechy a Moravu v léno, ale ten odmítl - cítil se
už dost silný i na roztržku s říší. Jindřich ho válečnou výpravou, které se účastnili i Jaromír s Oldřichem,
vypudil z Čech, když - jak píše Kosmas - "sám kníže jen stěží s málo muži vyvázl". Tím skončila jeho vláda
v Čechách, ale Moravu získali Přemyslovci zpět až po mnoha letech (někdy kolem 1029).
Nakonec po dlouhých bojích složil Boleslav Chrabrý vasalskou přísahu říši, protože potřeboval volné ruce
při výbojích na východě proti Kyjevské Rusi. Po smrti Jindřicha se Boleslav sám roku 1025 korunoval na
polského krále, aby vyjádřil své suverénní postavení, ale krátce nato zemřel.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Jaromír
Málokterý Přemyslovec měl tak pohnutý osud jako druhorozený syn Boleslava II. - Jaromír. Jeho tragédie
se začala roku 999 po smrti otce, kdy se vlády ujal starší bratr Boleslav III. Z obavy o knížecí stolec dal
kníže totiž Jaromíra vyklestit a dalšímu sourozenci - Oldřichovi - usiloval o život. Oba bratři spolu s
matkou prchli do Německa ke králi Jindřichovi II. Po pádu Boleslava III. a smrti jeho nástupce Vladivoje se
roku 1003 dostává Jaromír poprvé na knížecí stolec. Vzápětí musel prchnout před polským králem
Boleslavem Chrabrým, který nakrátko opanoval Prahu. S pomocí Jindřicha II. Jaromír Poláky vypudil a
roku 1004 se stal znovu knížetem. Od té doby ho prý bylo neustále vidět na válečných výpravách po boku
Jindřicha II., ale nakonec se svou "přílišnou věrností sám zničil". V jeho nepřítomnosti vypuklo v Čechách
povstání, do jehož čela se postavil Oldřich. Jaromír se obrátil o pomoc k Jindřichu II., ale ten ho dal uvěznit
a potvrdil na stolci Oldřicha. V žaláři v dalekém Utrechtu si pobyl Jaromír až do roku 1033. Tehdy nový
německý král Konrád II., kterému se nelíbila příliš samostatná Oldřichova politika, Jaromíra propustil,
dosadil ho na český stolec a Oldřicha zajal. Oldřichovi se však podařilo stav zvrátit: Konrád mu vrátil
svobodu i vládu, třebaže ztenčenou (Jaromír měl dostat úděl v Čechách, syn Břetislav Moravu). Oldřich vše
slíbil, ale po návratu do Čech dal Jaromíra zajmout a oslepit. Teprve po brzké Oldřichově smrti se roku
1034 slepý, zmrzačený a zubožený Jaromír znovu ujímá vlády. Tehdy povolal svého synovce Břetislava a
dobrovolně mu předal vládu nad Českým knížectvím. Ani to mu však nezachránilo život. Již následujícího
roku byl totiž - jak píše Kosmas - potupně zavražděn, "když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční,
vyprazdňoval břich, proklál ho (vrah) ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních".
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Oldřich
Nejmladší syn Boleslava II. po úmrtí svého otce roku 999 sám jen o vlásek unikl smrti, kterou mu chystal jeho nejstarší bratr,
nový kníže Boleslav III. Spolu s matkou a zmrzačeným bratrem Jaromírem se Oldřich spasil jen rychlým útěkem do Německa
ke králi Jindřichu II. Tyto trpké zkušenosti formovaly Oldřichovu povahu. Do Čech se vrátil Oldřich definitivně roku 1004,
kdy Jaromír zasedl na knížecí stolec. Dynastii Přemyslovců v té době hrozilo vymření - Boleslav III. byl vězněn v Polsku,
Jaromír děti mít nemohl a také manželství Oldřicha bylo bezdětné. A tehdy se prý vracel Oldřich jednou z lovu a uviděl
krásnou Boženu, jak "pere roucho u studánky", a zahořel k ní takovou láskou, že ji pojal za ženu "staré manželství však
nerozvázavše". Z nového sňatku se mu narodil syn Břetislav a jen díky tomu rod nevymřel.
Roku 1012 vypuklo v Čechách povstání proti Jaromírovi, Oldřich se postavil do jeho čela a stal se knížetem. Podařilo se mu
upevnit český stát i knížecí moc a dobýt i území Moravy (mezi lety 1019-29) ovládané Poláky. Jeho pokus připojit také
západní Slovensko ztroskotal na odporu německého krále, ale Morava - kde za něj vládl syn Břetislav - už zůstala definitivně
součástí českého státu.
Nezkrotnou povahu i způsob, jakým jednal Oldřich se svým okolím, dobře ilustruje jmenování Šebíře pražským biskupem.
Kosmas vypravuje, že Šebíř si své jmenování vysloužil tím, že uměl knížeti dobře posloužit a připravit mu "lahodné zákusky"
z kančí oháňky.
Roku 1033 došlo k novému střetu s římskoněmeckou říší, když Oldřich odmítl pomoc králi Konrádu II. při tažení do Polska.
Konrád Oldřicha zajal a vládu v Čechách svěřil znovu Jaromírovi. Oldřich se naoko podrobil a slíbil vládu nad
přemyslovským panstvím rozdělit - Jaromírovi vyčlenit úděl v Čechách, Břetislavovi postoupit Moravu. Jakmile se však vrátil
na jaře 1034 do Čech, Jaromíra zajal a oslepil a Břetislav před rozzuřeným otcem prchl raději do ciziny. Oldřich tak
nevybíravým způsobem obnovil svou vládu, ale zároveň zmařil Konrádovy plány na oslabení přemyslovského státu. Záhy
poté však při bohaté tabuli, "jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemřel".
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Břetislav I.
Břetislav nemínil pokračovat v kolísavé politice Oldřicha vůči říši, pochopil, že dobrý vztah bude ku prospěchu oběma
stranám. Dokazuje to i výběr manželky Jitky, sestry Oty Bílého, potomního švábského vévody, a dcery Jindřicha, markraběte
nordgavského z rodu Babenberků, kterou unesl z kláštera ve Svinibrodu. Po smrti otce mu slepý strýc Jaromír (1035) předal
vládu a kníže přijal na sněmu v Bamberku od římského krále Konráda Čechy v léno. Roku 1039 uskutečnil válečnou výpravu
do Polska, aby odčinil příkoří utrpěná od dob Boleslava Chrabrého a připojil území za moravským pomezím, jež za doby
Boleslavů patřilo Přemyslovcům. Dobyl Krakov, kde získal ohromnou kořist, a rozhodl se táhnout dále. Padla Poznaň,
posádka mocného hradu Hedč se mu vzdala, a nakonec téměř bez boje dobyl Hnězdno, kde ukořistil ostatky sv. Vojtěcha, jeho
bratra Radima a mučedníků Pěti bratří, ale také obrovské poklady. Zde vydal tzv. Břetislavova dekreta, v nichž se spolu se
svou družinou zavázal dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní
předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích, pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech.
Polskou stížnost u papežské kurie čeští vyslanci uplatili částí kořisti a Břetislav jako pokání musel postavit kostel sv. Václava
ve Staré Boleslavi. Horší to bylo s novým římským králem Jindřichem III., kterému se rostoucí moc Břetislava nezamlouvala.
Vytáhl hned v létě 1040 s velkou válečnou výpravou dvěma proudy do Čech: ze severu vedl vojska míšeňský markrabí
Ekkehard a mohučský arcibiskup Bardo, z jihu sám Jindřich. Břetislav nejprve porazil Jindřicha a zajal mnoho říšských
hrabat. Pak se obrátil na sever a zahnal i Ekkeharda, kterému umožnil proniknout do země zrádný správce hradu Bíliny Prkoš.
Ten byl za trest oslepen a s osekanými údy byl zmučený utopen v Bílině. Následujícího roku byl Jindřich při novém tažení
opatrnější, obešel hraniční záseky, hrozně poplenil zemi a oblehl Břetislava v Praze. Biskup Šebíř přeběhl k císaři a Břetislav,
když zvážil situaci, se nakonec podrobil. Za to obdržel v léno Čechy, Moravu a Slezsko. S Jindřichem pak dvakrát úspěšně
táhl proti Uhrům. Za třetí výpravy onemocněl a brzy poté zemřel. Před smrtí ještě s ohledem na svých pět synů upravil
nástupnický řád - na stolec měl nastupovat vždy nejstarší žijící Přemyslovec (tzv. seniorát)
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Spytihněv II.
Nejstarší syn knížete Břetislava I. byl podle Kosmova podání "muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad
černou smolu, vousy dlouze splývající, tvář veselou...". Už jako devítiletý se ocitl jako rukojmí v
římskoněmecké říši, kde s ním navíc přes jeho urozený původ nejednali příliš šetrně. Naštěstí po porážce
Jindřicha III. při tažení do Čech mladého kněžice vyměnili za zajaté německé pány, ale i tak si prý odnesl
Spytihněv nenávist ke všemu německému. Když dovršil 17 let, otec mu svěřil vládu nad olomouckým
údělem. Před svou smrtí ho Břetislav povolal do Čech, aby jako prvorozený zasedl na knížecí stolec,
zatímco Moravu rozdělil mezi další tři syny a poslední Jaromír byl určen pro duchovní dráhu. Kosmas
traduje, že hned po svém nástupu - roku 1055 - dal Spytihněv vyhnat všechny Němce (včetně své matky
Jitky) ze země, ale dochované listiny dokazují, že tomu tak zcela nebylo. Zato je jisté, že se Spytihněv
nechtěl dělit o vládu nad knížectvím se svými bratry. Vytáhl na Moravu, odkud Vratislav (II.) prchl do
Uher, zatímco další bratři se podrobili a vrátili se na Pražský hrad, kde jim Spytihněv II. přidělil dvorské
hodnosti, ale celou zemi spravoval sám. Až později ho uherský král smířil s Vratislavem, kterému roku
1059 dokonce vrátil olomoucký úděl.
Spytihněv proslul mj. jako horlivý podporovatel církve, položil základy nového chrámu na Pražském hradě,
současně se problematickým způsobem zapsal do dějin Sázavského kláštera, odkud vypudil mnichy
slovanského ritu a nahradil je mnichy ritu latinského.
Spytihněv také velmi usiloval o královskou korunu a snažil se pro své plány získat papeže. Nakonec se však
musil spokojit s tím, že se mu dostalo jen biskupské mitry jako symbolu suverénního knížete. Po šesti
letech panování ve věku 30 let Spytihněv náhle zemřel a na knížecí stolec nastoupil jeho mladší bratr
Vratislav II.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Vratislav II.
Druhorozený syn Břetislava I. se ujal vlády po smrti staršího bratra Spytihněva roku 1061. Mladším bratrům Konrádovi a Otovi
určil úděly na Moravě, zatímco Jaromír se měl stát podle otcovy vůle nástupcem biskupa Šebíře. Vratislav byl zásadový a
prozíravý politik a skvělý válečník, ale také muž "prchlivý a mstivý". Byl nejvěrnějším spojencem císaře Jindřicha IV. v jeho
bojích s papežem a německými knížaty. Císař mu dokonce udělil Rakousy, které chtěl odebrat Leopoldu II. Babenberskému. A i
když později jejich vztahy ochladly, nikdy od něj neodpadl. Podařilo se mu upravit poměr Čech k říši, jíž přestal odvádět prastarý
poplatek, a zůstala jen symbolická povinnost vyslat 300 jezdců ke korunovační jízdě císaře do Říma. Na slavné synodě v Mohuči
v dubnu 1085 obdržel za odměnu z rukou císaře královskou korunu. Korunován byl za českého i polského krále, třebaže jeho
výboje v Polsku příliš úspěšné nebyly.
Z Vratislavova působení v Čechách vystupuje nejvíc do popředí spor s bratrem Jaromírem, který se po smrti Šebíře stal přes
odpor knížete pražským biskupem. Vratislav totiž roku 1063 moc biskupa silně omezil založením olomouckého biskupství, a
navíc následujícího roku povolal zpět slovanské mnichy, vyhnané Spytihněvem ze Sázavského kláštera. Proti vládychtivému
Jaromírovi směřovalo i založení kapituly vyšehradské, jež byla přímo podřízena papežské kurii, jak žádal Vratislav. Ohlas i za
hranicemi vyvolal fyzický útok neurvalého Jaromíra na starého olomouckého biskupa Jana, takže na Vratislavovo naléhání papež
vyslal do Čech legáta, aby spor urovnal. Vratislavova žádost ostatně vyhovovala kurii, usilující o centralizaci církve a o omezení
samostatnosti církví zemských. Spor se táhl až do smrti Jaromíra roku 1090, pak již další pražští biskupové legitimitu olomoucké
diecéze nezpochybňovali.
V období ke konci života vedl Vratislav II. spory s nejbližšími příbuznými - bratrem Konrádem a synem Břetislavem (II.).
Vratislav totiž po smrti bratra Oty zabral olomoucký úděl a vypudil z něj vdovu s dětmi, jichž se Konrád ujal. Pro urážku od
otcova rádce zas odtáhl s větší částí bojovníků syn Břetislav při otcově tažení na Moravu. Vratislav nakonec raději volil usmíření,
aby se bratr a syn proti němu nespojili, a souhlasil, že podle zásady seniorátu se stane jeho nástupcem Konrád místo jeho syna.
Krátce nato zemřel nešťastnou náhodou po pádu z koně na lovu a byl pohřben ve vyšehradském kostele.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Konrád I. Brněnský
Prostřední syn knížete Břetislava I. se stal ještě za panování otce - proslulého českého Achillea - údělným
knížetem na Moravě (1054). Jeho bratr Spytihněv II. ho však ihned po svém nástupu na trůn (o rok později)
údělu zbavil a přivedl do Prahy, kde mu svěřil dvorský úřad, aby ho měl pod dozorem. Teprve po nástupu
dalšího z bratrů - Vratislava II. - získal znovu roku 1061 úděl na Moravě: znojemský a spolu s ním i
brněnský (odtud jeho přízvisko). Tady vládl, většinou ve shodě s pražským knížetem, plných 31 let. Když
však po smrti dalšího bratra Oty získal i úděl olomoucký, a tak vlastně ovládl roku 1087 celou Moravu,
zdálo se to Vratislavu II. příliš nebezpečné. Roku 1090 pražský kníže tedy proti Konrádovi vytáhl do války
a po dobytí Olomouce ho oblehl v Brně. Konráda zachránil jen rozkol, ke kterému došlo mezi Vratislavem
II. a jeho synem Břetislavem (II.). V této situaci se podařilo Konrádově ženě zprostředkovat mír, když
slíbila králi Vratislavovi II. poslušnost a zároveň mu připomněla, že zem, kterou plení, ne jejich, ale "jeho
vlastní jest". Vratislav II. potom prohlásil dokonce Konráda za svého nástupce na pražském trůnu a ten ho
na oplátku smířil s rozvaděným synem Břetislavem (II.). Když v lednu 1092 Vratislav zahynul, stal se
Konrád skutečně novým vládcem přemyslovského panství, ale - jak praví Palacký - "nemáme co více
vypravovat, a již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel". Na knížecí stolec v Praze pak nastoupil
Břetislav II.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Břetislav II.
Nejstarší syn krále Vratislava II. se poprvé připomíná roku 1087. Tehdy ho otec pověřil ostrahou hranic proti Sasům a
mladý, nezkušený a lehkomyslný kněžic se nechal nepřítelem překvapit při koupání v řece. Většina jeho družiny
zahynula, on sám vyvázl jen s lehčím poraněním. Když později spolu s otcem obléhal na Moravě Konráda I. Brněnského,
jeden z královských předáků mu jeho poklesek z mládí připomněl a rozzuřený Břetislav ho za to dal zavraždit. Roztržka s
otcem přerostla do hrozivých rozměrů, když Břetislav odtáhl se svou družinou nejprve do Hradce Králové, a pak dokonce
ku Praze. Tehdy svolal Vratislav II. sněm a za svého nástupce - ve shodě se stařešinským řádem - nechal zvolit Konráda
Brněnského, s kterým se usmířil. Konrád na oplátku zprostředkoval smír mezi otcem a synem, ale Břetislav přesto se
svou družinou raději odešel do Uher.
Po smrti otce a krátce poté i Konráda se však vrátil na uprázdněný trůn a od roku 1092 vládl jako český kníže. Hned
následujícího roku vpadl do Polska a jeho zápas o Slezsko byl úspěšný. Pustošivé tažení na sever opakoval ještě roku
1096. Kosmas, jeho současník, hodnotil Břetislavovu vládu vlídnými slovy už proto, že se kníže postaral o vymýcení
zbytků pohanství a také o definitivní vypuzení slovanských mnichů ze Sázavy, které nahradil mnichy latinské liturgie.
Závěr Břetislavovy vlády však nebyl šťastný. Nejprve spolu s mladším bratrem Bořivojem (II.) táhl na Moravu, kde
zbavil údělná knížata jejich panství (1097), a pak dokonce - v rozporu se stařešinským řádem i zvyklostmi - roku 1099
vyprosil u císaře Jindřicha IV. nástupnictví právě pro Bořivoje. Císař rád souhlasil, vždyť tak mohl zasahovat do
záležitostí v Čechách. Rok nato Břetislava, když se vracel z lovu v křivoklátských lesích, najatý vrah probodl oštěpem a
kníže na místě skonal. Kosmas sice píše, že požíval velké lásky u svého národa a že při jeho pohřbu plakali "kněží i lid,
bohatí i chudí", ale jeho nemoudrým rozhodnutím o nástupnictví začínají vleklé boje o vládu v Čechách, i když z nich
zpočátku vítězně vyšel Bořivoj II.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Bořivoj II.
Druhorozený syn krále Vratislava II. byl roku 1081 vyslán v čele 300 rytířů do Itálie, aby pomohl císaři Jindřichovi IV. dobýt
Řím. Čeští bojovníci potvrdili svou udatnost - jako první zdolali hradby Věčného města, ale do Čech se jich vrátilo jen devět. Po
Vratislavově smrti se stal knížetem Bořivojův starší bratr Břetislav II. Ten před svou smrtí prosadil bez ohledu na stařešinský řád,
aby se jeho nástupcem stal právě Bořivoj. Císař toto rozhodnutí podpořil, aby mohl snáze zasahovat do českých poměrů. Roku
1100 tak Bořivoj II. zasedl na knížecí stolec a potlačil pokus o vzpouru moravského údělného knížete Oldřicha Brněnského. Roku
1103 vytáhl kníže do Polska, kde se zamíchal do dynastických sporů, ale nakonec si nechal jen zaplatit výkupné a stáhl se zpět. O
dva roky později musel čelit nové vzpouře, v jejímž čele stál další údělný kníže - Svatopluk z Olomouce. Vojsko i celá Praha
tenkrát ještě pevně stály za Bořivojem. Svatopluk Olomoucký však užil lsti. Poslal k Bořivojovi svého rádce, který předstíral, že
zběhl. Jakmile si získal důvěru knížete, přední Bořivojovy rádce označil za zrádce podplacené Svatoplukem. Bořivoj - "muž
prostý, mírný, přívětivý, ale lehkovážný" - mu uvěřil, a tak si sám "neprozřetelně přesekal všechny silné větve, na nichž seděl".
Není divu, že po likvidaci svých nejbližších přátel se dalšímu povstání Svatopluka v roce 1107 už neubránil a sotva spasil život
útěkem. Hledal pak podporu u císaře Jindřicha V., který - zejména když Bořivoj neskrblil penězi - skutečně zasáhl v jeho
prospěch. Zajal Svatopluka, ale ten slíbil císaři ještě větší sumu, a tak nakonec zůstal Bořivoj II. znovu osamocen. Teprve po
Svatoplukově smrti (1109) se mohl znovu ucházet o vládu, ale přednost tentokrát dostal mladší bratr Vladislav I. za 500 hřiven
stříbra zaslaných císaři. Bořivoj se tedy pokusil získat vládu násilím. Využil bratrova odjezdu a objevil se s "vojskem malým sice,
ale dobře ozbrojeným" před Prahou. Přátelé ve městě mu otevřeli brány a bez boje padl i Vyšehrad, jehož kastelán si trpce
povzdychl: "Běda tobě, ubohá vlasti, jsi tak neveliká, a přece máš na dvacet pánů..." Vladislav se však nemínil vzdát tak lehce.
Rychle táhl zpět ku Praze a o pomoc požádal i císaře, který rád využil bratrovražedné války Čechů, v níž "otcové cedili krev
svých synů a děti otců svých". Povolal oba bratry do svého ležení v Rokycanech a Bořivoje, aniž ho vyslechl, dal spoutat železy
jako zločince a uvěznil ho až v Porýní. Z vězení ho propustili teprve roku 1115, a roku 1117 ho dokonce Vladislav I. povolal zpět
do Čech a předal mu dobrovolně vládu. Bořivoj II. se snažil bratrovi odvděčit. Jako úděl mu svěřil celé území Čech na sever od
Labe a o každém kroku se s ním radil. Tato shoda, svědčící dle Palackého o tom, že "srdce našich knížat nebyla ještě tak
zdivočelá", však trvala jen tři roky. Z neznámých důvodů Vladislav I. roku 1120 Bořivoje znovu vypudil a ten o čtyři roky
později zemřel ve vyhnanství v Uhrách.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Svatopluk
Válečné ostruhy si vysloužil Svatopluk už roku 1103, kdy táhl na Polsko po boku knížete Bořivoje II. Tehdy se přesvědčil, že
pražský kníže nevyniká bojechtivostí, a tak se rozhodl, že ho zbaví vlády. Roku 1105 táhl do Čech s menším vojskem, ale o to
odhodlanějším, když si předtím zajistil krytá záda spojenectvím s Polskem i Uhry a zároveň poslal napřed množství
vyjednavačů "ke všelikému pomlouvání, slibování a podplácení dobře vystrojených". Brány Prahy se mu však neotevřely, ba
dokonce byl od "jedné služky stojící na hradbách nesmírně potupen", jak píše Kosmas, a tak odtáhl. O dva roky později však
lstí své plány naplnil - poslal k Bořivoji II. svého důvěrníka, který předstíral, že přichází Svatopluka zradit. Přitom za
Svatoplukovy spojence označil přední Bořivojovy rádce a pomocníky. Kníže si pak sám "podřezal nejsilnější větve" své moci,
když část svých stoupenců sesadil, ostatní utekli a odvrátil se od něj i vlastní bratr Vladislav. V květnu 1107 tak Svatopluk
snadno získal vládu a Bořivoj prchal ze země do Německa. Do hry se vložil císař Jindřich V., který Svatopluka zajal a
propustil ho až za slib výkupného 10 000 hřiven stříbra. Svatopluk však po návratu ze zajetí našel knížecí pokladnu zcela
vyprázdněnou Bořivojem. Čechy teď doplácely na nesvornost Přemyslovců, protože Svatopluk vyždímal ze zubožené země
dalších 7 000 hřiven a za zbytek musel ručit jeho bratr jako císařův vězeň.
Situaci obrátilo až tažení Jindřicha V. do Uher, při kterém žádal o Svatoplukovu pomoc. Český kníže se přidal s chutí - válka
mu byla nadevše. Ale zatímco plenil Slovensko, na Moravu a do Čech vtrhli Poláci. Oddíly vedené Vršovci, které měly nápor
odrazit, neuspěly, a tak se musel Svatopluk rychle vrátit. Polská vojska se mezitím stáhla a Svatopluk měl volné ruce, aby se
pomstil Vršovcům, kteří byli knížeti trnem v oku již od nezdařeného tažení na Prahu roku 1105. Na sněmu, který kníže svolal
po návratu z Uher v roce 1108, dal pokyn k jejich vyvraždění. Někteří byli zabiti před jeho očima, další vyvraždili
Svatoplukovi lidé na Libici i jinde. To už Svatopluk znovu spěchal na Moravu, kterou v odvetu plenili Uhři. Při noční jízdě
lesem mu větev vypíchla oko, a tak se musel vrátit zpět. Sotva se však rána zhojila, znovu byl v sedle. Strašlivě poplenil
Slovensko a s kořistí táhl domů. Dlouho však nezahálel. V létě 1109 Jindřich V. udeřil na Polsko a Svatopluk nemohl na
tažení chybět. Tady také našel svou smrt. Když se vracel za večerního soumraku z porady s císařem, k jeho družině se přidal
neznámý jezdec, který mu v nenadálém okamžiku vrazil oštěp mezi lopatky takovou silou, že "vévoda padl z koně bezduchý".
Vrah využil zmatku a uprchl, a tak se můžeme jen dohadovat, že šlo o pomstu některého z Vršovců, který přežil vyvraždění
rodu.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Vladislav I.
Třetí syn knížete a krále Vratislava II., o němž Palacký tvrdí, že byl "jistě v celé řadě Přemyslovců jeden z
nejlepších a nejušlechtilejších..., nebylo v něm pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti, skvěje se udatenstvím,
nemiloval předce války...", se ovšem poprvé ocitl v popředí roku 1107, kdy pomohl olomouckému
údělníkovi Svatoplukovi svrhnout vlastního bratra Bořivoje II. Za odměnu měl od nového knížete slíbeno
nástupnictví. Po zavraždění Svatopluka roku 1109 umožnily rozmíšky mezi bratry neúměrné zasahování
císaře Jindřicha V. do českých záležitostí. Císař udělil v říjnu 1109 Čechy v léno Vladislavovi I. a pomohl
mu proti Bořivojovi, který se s polskou pomocí zmocnil Prahy. Roku 1110 císař Bořivoje zajal. Vladislav
nejprve tři roky držel v zajetí bratrance Otu, nakonec však pochopil, že bude muset uspokojit nároky
příbuzných, a proto jim přidělil roku 1113 v zemi tradiční úděly.
V roce 1117 dokonce předal vládu Bořivojovi, který se vrátil z exilu, a sám si ponechal jako úděl pouze
území za Labem. To byl v té době vskutku nebývalý čin. Přátelská shoda mezi bratry skončila roku 1120,
když se Vladislav znovu ujal vlády a bratra vyhnal. Oženil se s Richenzou z Bergu, s níž měl čtyři děti -
nejstarší dceru Svatavu a tři syny: příštího krále Vladislava II. (předka královské linie Přemyslovců),
Děpolda (zakladatele vedlejší větve Přemyslovců - Děpoldiců - která však nikdy nevládla) a Jindřicha.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Soběslav I.
Soběslav, nejmladší syn krále Vratislava II., vystupuje poprvé na scénu roku 1107, kdy provázel svého svrženého bratra
Bořivoje do polského vyhnanství. Spolu s ním a Boleslavem Křivoústým vpadl 1110 do Čech, ale pokus ztroskotal. Tehdy se
však prý Soběslav přičinil o to, aby polská vojska zemi aspoň neplenila. Mírové jednání vedlo k usmíření panujícího knížete
Vladislava I. s bratry a Soběslav dosáhl odpuštění i údělu, který mu byl vyměřen na Žatecku. Záhy však prudký Soběslav zabil
Vladislavova rádce Vacka, jenž proti němu knížete popichoval. Musel se znovu spasit útěkem do Polska, ale na přímluvu
Křivoústého se 1115 mohl vrátit a dostal jako úděl nejprve Hradecko a zanedlouho uprázdněné moravské úděly - Brněnsko a
Znojemsko. Stav trval až do roku 1123, kdy kníže znovu Soběslava vypudil. Odpustil mu dva roky poté na smrtelném loži a na
přímluvu královny-vdovy Svatavy, matky obou bratří. Krátce poté dosedl Soběslav na uprázdněný knížecí stolec ve shodě s
"všeobecným přáním národa, jehož byl miláčkem". Ovšem o vládu usiloval, a to v souladu s nástupnickým řádem (seniorátem),
i olomoucký Ota Černý, který se nakonec obrátil s žádostí o pomoc k císaři Lotharu III. Ten příležitost připoutat si více stát
Přemyslovců přivítal. Nejprve povolal Soběslava na soud do říše, a když kníže odmítl, uprostřed zimy 1126 vtrhl s vojskem do
Čech. Soběslav ho čekal u Chlumce. V bitvě, při níž Čechům podle dobových svědectví pomáhal sám sv. Vojtěch, utrpěl císař
zdrcující porážku, Ota Černý padl a Lothar sám nebyl zajat jen díky velkorysosti Soběslava, který ho nechtěl přespříliš pokořit.
Při vyjednávání císař potvrdil Soběslava na knížecím stolci a udělil mu titul nejvyššího říšského číšníka s právem hlasu při
volbě německého panovníka (počátek kurfiřtského hlasu). Soběslav ho zase nechal se zbytkem vojska volně odejít. Mezi
oběma panovníky navíc vzniklo doživotní přátelství.
Soběslav, poté co upevnil svou vládu, "panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její". Silná
Soběslavova vláda vyvolala rozsáhlé spiknutí, které však bylo odhaleno. Jeho původce dal vedle tradičního oslepení také
"čtvrtit a lámat kolem", což byla v Čechách novinka. Ze spiknutí podezíral i biskupa Menharta, ale nic mu nakonec nedokázal.
Kníže se také neopomenul účastnit válečných výprav, zejména po boku Lothara. Po jeho smrti přilnul ke Konrádovi III.,
kterého 1138 požádal, aby udělil Čechy v léno jeho synu Vladislavovi. A tak to, proti čemu sám na počátku vlády vystoupil, v
zájmu rodové posloupnosti sám porušil. Své rozhodnutí si ještě pojistil na sněmu českých pánů v Sadské, ale po jeho smrti byl
stejně českým knížetem zvolen šlechtou, která si nedala vzít svá privilegia, syn Vladislava I. - kníže a poté i král Vladislav II.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Vladislav II.
Syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu nastoupil vládu 17. 2. 1140 po strýci Soběslavovi I., i když ten se snažil zajistit
nástupnictví svým dětem. Není přesně známo, jak získal Vladislav podporu pro své zvolení, zda to byla vzpomínka na jeho
"dobrotivého otce, či jeho sliby", ale zdá se, že rozhodovala "veselost a bezstarostnost" Vladislava, takže jeho volitelé
doufali, že budou prostřednictvím knížete vládnout sami. Naštěstí to byl omyl. Vladislav se brzy poté oženil s dcerou
Leopolda III. Rakouského a nevlastní sestrou císaře Konráda III., s jehož pomocí potlačil odboj moravských údělných
knížat v čele s Konrádem Znojemským. Tehdy za obležení Prahy, kterou hájil Vladislavův bratr Děpold, vyhořel chrám sv.
Víta. Vladislav příští rok v odvetu strašlivě poplenil Moravu. O smír mezi Přemyslovci se přičinil až papežský legát Guido.
Roku 1144 po pádu Edessy byla vyhlášena nová křížová výprava, které se účastnil i Vladislav. Do Jeruzaléma sice
nedorazil, ale nějakou dobu pobýval v Byzanci jako host císaře Manuela. Hlavní politická aktivita knížete byla spojena s
císařem Fridrichem I. Barbarossou, který nastoupil vládu roku 1152. Ve vztahu k císaři se také ukázaly Vladislavovy klady
i nedostatky - pokud mu radili zkušení diplomaté jako biskup Jindřich Zdík či Daniel, český stát vzkvétal. S císařem byl
zpočátku v napjatém vztahu kvůli bavorskému vévodství a neúčastnil se ani korunovační jízdy. Ale na Fridrichově svatbě se
smířili a za pomoc poskytnutou císaři proti Milánským obdržel 11. 1. 1158 v Řezně dědičně královskou korunu, bylo mu
vráceno Budyšínsko, dříve císařem odňaté. Statečnost, kterou prokázali čeští bojovníci při obléhání Milána, se stala
příslovečnou po celé Evropě. Na slavnostní bohoslužbě po pokoření Milána vložil císař Vladislavu II. na hlavu královskou
korunu. Tento čin se obrazil i v založení komendy řádu johanitů v Praze, výrazem slávy a moci se stala i stavba prvního
kamenného mostu - Juditina přes Vltavu v Praze. Naopak na sklonku života se projevila plně Vladislavova neobratnost,
když chtěl zajistit trůn - bez ohledu na seniorát - svému synu Bedřichovi a rezignoval v jeho prospěch (1173). Neuspěl,
protože na sněmu v Hermsdorfu využil jeho slabosti císař a předal Čechy v léno (bez královského titulu) Oldřichovi, synu
Soběslava I. V Čechách začal dlouhodobý boj o vládu, který dovršil pokles moci českých knížat. Vladislav své pokoření
dlouho nepřežil, ani se nevrátil do Čech a zemřel na statcích své druhé ženy v Durynsku.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Bedřich
Nejstarší syn krále Vladislava II. a Gertrudy, dcery Leopolda Rakouského a nevlastní sestry římskoněmeckého krále
Konráda III. Na historickou scénu vstoupil v době, kdy po dlouhé Vladislavově vládě nastal úpadek českého státu,
způsobený vnitřními boji o moc. Právo seniorátu bylo už od dob Břetislava II. porušováno ve prospěch prvorozeného
knížecího syna a nejinak tomu bylo na sklonku vlády Vladislava II., který roku 1172 raději odstoupil, aby mohl Bedřichovi
předat knížectví a zajistit mu je ještě za svého života. Bedřich, který se roku 1157 oženil s dcerou uherského krále Gejzy
Alžbětou, měl v té době už válečné zkušenosti z Itálie, když v letech 1161-62 vedl se strýcem Děpoltem české vojsko na
pomoc císaři Fridrichu Barbarossovi při dobývání Milána. To mu bylo však málo platné, neboť po nástupu na knížecí stolec
císař vyhověl žádosti Přemyslovce Oldřicha (syna Soběslava I.) a Bedřicha sesadil, ačkoliv šlo o nebývalý zásah do českých
práv. Bedřich se nevzdal a obojetný císař mu roku 1178 za ohromnou sumu Čechy jako říšské léno znovu propůjčil. V boji
mezi dosud vládnoucím bratrem Oldřicha Soběslavem II. po krvavých bitvách u Loděnic a na Bojišti v Praze Bedřich
zvítězil a ujal se znovu vlády. Pro svou neoblíbenost, danou osobními vlastnostmi (jak píše Palacký, "dělal se hrdým a
tvrdým, moci v sobě nemaje"), byl roku 1182 vyhnán a šlechta zvolila za knížete Konráda II. Otu. Císařův zásah sice
Bedřichovi vládu vrátil, ale pouze nad Čechami - Morava jako říšské léno (markrabství) připadla Konrádu Otovi. Toto
rozdělení českého státu, vyhovující zejména císaři, skončilo roku 1186 knínskou smlouvou, kdy po bitvě u Loděnic Konrád
Ota uznal českou svrchovanost a smířil se s Bedřichem.
Ještě téhož roku vzplanul nový spor - tentokrát s pražským biskupem a Bedřichovým bratrancem Jindřichem Břetislavem -
který znamenal nové oslabení knížecí moci. Pražský biskup, dosud víceméně "knížecí kaplan", byl Barbarossovou bulou
uznán za suverénního říšského knížete, podléhajícího jen císaři a nikoliv českému knížeti. Hrozící rozdělení českého státu,
kdy bylo z jeho pravomoci vyňato pražské biskupství i celá Morava, bylo především dílem nesvornosti Přemyslovců a
definitivně překonat se jej podařilo až nástupem Přemysla I. Otakara.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Soběslav II.
Syn Soběslava I. neměl cestu k vládě lehkou. Ve sporech mezi potomky Vladislava I. a Soběslava I. o
nástupní právo zvítězil Vladislav II. a Soběslav i s bratry odešel do exilu. Za Vladislavovy nepřítomnosti se
roku 1148 pokusil zmocnit vlády, ale byl zajat a uvězněn na Přimdě. Po útěku roku 1150 pobýval opět na
císařově dvoře. Roku 1161 se Soběslavovi podařilo opanovat aspoň Olomoucko. Kníže Vladislav II. ho
pozval na jednání do Prahy, kde ho však dal věrolomně zajmout a další léta - až do nástupu na knížecí
stolec - trávil Soběslav opět ve vězení na Přimdě.
Po odstoupení Vladislava II. ve prospěch syna Bedřicha se situace přece jen změnila. Na přímluvu
Soběslavova bratra Oldřicha, který pro císaře Fridricha Barbarossu vykonal mnoho užitečných služeb, byl
Soběslav novým knížetem Bedřichem propuštěn. Na sněmu v Norimberce panovačný císař, který nebral
udílení Čech v léno a potvrzení zvoleného českého knížete jen jako formální záležitost, vládu Bedřichovi
odňal a předal ji Oldřichovi. Ten, aby předešel případným sporům, sám vládu postoupil staršímu bratru
Soběslavovi II. Vláda Soběslava (1173-78) však nevzbudila v českých předácích mnoho přízně.
Soběslavovi přezdívali kníže sedláků, protože pokládal za svou úlohu "hájit chudého a ubohého před
bohatcem a násilníkem", jak píše F. Palacký. Není divu, že se od něj šlechta brzy odvrátila, takže v novém
zápase s Bedřichem nakonec vládu opět ztratil.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Václav
Václav, nejmladší syn Soběslava I., se poprvé připomíná roku 1137, kdy se stal jeho kmotrem polský král
Boleslav Křivoústý a Soběslav zas kmotrem Boleslavova syna na potvrzení úmluv po ukončení vzájemných
sporů. Za vlády bratra Soběslava II. obdržel Václav roku 1177 za úděl Olomoucko a to následujícího roku
uhájil proti vojsku Konráda II. Oty a jeho spojence Leopolda V. Rakouského. Po pádu bratra však svůj úděl
pozbyl a našel azyl u uherského dvora. Do Čech se vrátil za vzpoury šlechty proti Bedřichovi. Obléhal
Pražský hrad, ale neúspěšně, takže nakonec musel znovu uprchnout za hranice. Zdálo se, že se na
nešťastného Václava konečně usměje štěstí za vlády knížete Konráda II. Oty. Roku 1189 se směl vrátit do
Čech, zúčastnil se i pražského sněmu, kde Konrád vyhlásil svá Statuta. A když kníže doprovázel Jindřicha
VI. na římskou jízdu, jmenoval Václava místodržícím.
Po smrti Konráda v Itálii pak vládl Václav - jako nejstarší Přemyslovec - pouhé tři měsíce, než ho svrhl
ambiciózní Přemysl I. Václav sice znovu obléhal Prahu, ale jeho snahy odsoudil k nezdaru svévolný zásah
Jindřicha Břetislava - ten se rozjel za císařem, který za 6 000 hřiven stříbra udělil Čechy v léno Přemyslovi.
Václav se znovu ocitl na útěku. V Míšni byl úkladně přepaden, zajat a pak o jeho dalším osudu už není
zpráv.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Jindřich Břetislav
O mládí Jindřicha Břetislava, synovce krále Vladislava II., není mnoho zpráv. Víme, že studoval na universitě v Paříži, od roku
1180 byl proboštem vyšehradským a roku 1182 se stal pražským biskupem. Zdá se, že více toužil po světském panování a nechtěl
být podřízen knížeti. Mrzely ho prý "velikost a rozličnost daní", které panovník vybíral na církevních statcích. Nejprve se dostal do
sporů s údělným knížetem Děpoldem II., ale brzy i s českým knížetem Bedřichem. Nakonec musel před jeho hněvem prchnout z
Čech a uchýlit se k císaři Fridrichu Barbarossovi (1187). Císař obeslal na sněm do Řezna Bedřicha, který tu marně hájil, že
"odedávna pražští biskupové byli jen kaplani" českých knížat. Říšští biskupové tím byli tak rozlíceni, že prohlásili Jindřicha
Břetislava za říšského knížete, který českému panovníkovi vůbec nepodléhá. Po vytvoření Moravského markrabství to znamenalo
další ránu jednotě českého státu. S dalším českým knížetem - Konrádem II. Otou - se pražský biskup snesl, ale když se stal
knížetem Václav II., začal Jindřich Břetislav znovu intrikovat. Novému císaři Jindřichovi VI. slíbil 6 000 hřiven stříbra, jestliže
vládu v Čechách získá jeho bratr Přemysl (I.) Otakar a Moravu další bratr Vladislav Jindřich. Václav II. se chvíli pokoušel o
vojenský odpor, ale nakonec roku 1192 Prahu vydal dobrovolně biskupovi a odešel do ciziny. Tehdy zasáhl císař, který pražského
biskupa zajal prý za to, že mu ještě nevyplatil slíbené hřivny. Ovšem styky Přemysla Otakara s císařovými protivníky situaci záhy
změnily. Jindřich VI. znovu věnoval svou důvěru Jindřichu Břetislavovi, kterého nejen propustil, ale dokonce mu svěřil vládu nad
Čechami. Roku 1193 se tak pražský biskup a zároveň český kníže vracel se "slavným komonstvem" do Čech. U Zdic se mu
postavil bratr Přemysl Otakar, ale když většina jeho vojska přeběhla na stranu Jindřicha Břetislava, boj neriskoval. Zato Praha se
nechtěla novému pánovi pokořit a "všechna provolání, slibování, prosby, hrozby, a dokonce i kletby" nepomáhaly. Zkrušilo ji až
pětiměsíční obležení. Následujícího roku 1194 vytáhl Jindřich Břetislav na Moravu, kde zbavil vlády Vladislava Jindřicha.
Bojovný biskup tak sám ovládl celou přemyslovskou doménu. Poté na císařův rozkaz vytáhl kníže-biskup (označovaný někdy též
jako Břetislav III.) pokořit Míšeňsko, což provedl tak důkladně, že se musel "veřejně kát za výtržnosti, kterých se dopouštělo
loupežné vojsko". Roku 1196 se chystal na křížovou výpravu, ale nakonec - zřejmě z obavy o vládu - neodejel. Navíc záhy
onemocněl, ale i přesto se pokus Přemysla I. Otakara o vpád do Čech nezdařil. Kníže-biskup ještě stačil dát uvěznit Vladislava
Jindřicha, ale zhoršující se nemoc i obava o život ho přiměly, aby se "dal zanést do Chebu, kde duši vypustil". Po jeho smrti byl
hrozící rozpad českého státu definitivně překonán nástupem Přemysla I. Otakara.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Vladislav Jindřich
Vladislav Jindřich, jeden z mladších synů krále Vladislava II., patřil k nejsvětlejším zjevům mezi
Přemyslovci. Po smrti otce byl ještě nedospělý a první zprávy o něm máme až z doby, kdy spolu se svým
bratrem Přemyslem I. Otakarem pomáhal knížeti Bedřichovi. Roku 1192 získal od knížete Jindřicha
Břetislava titul moravského markraběte a vládu nad Moravou. O dva roky později však kníže Vladislava
Jindřicha vlády zbavil a přivedl si ho na pražský dvůr, aby ho měl pod dozorem. Když se Přemysl Otakar
pokusil roku 1196 vpadnout do Čech, Vladislav Jindřich byl knížetem uvězněn. Ale už o rok později kníže
umírá a čeští předáci Vladislava Jindřicha nejen osvobodili, ale 22. 7. 1197 ho zvolili novým knížetem. V
prosinci však znovu vpadl do Čech Přemysl Otakar a schylovalo se k bratrovražednému boji. Tehdy však
naštěstí - jak píše Palacký - u Vladislava Jindřicha zvítězila "láska k vlasti a zdravý rozum politický". Ještě
před bitvou vyhledal svého bratra, a "třebas měl nesrovnatelné vojsko, přece ustoupil jednak pro dobro
míru, jednak z bratrské lásky". Vzdal se dobrovolně českého knížectví a spokojil se s moravským
markrabstvím, které mělo napříště podléhat českému panovníkovi, nikoliv říši. "Spanilost duše
Vladislavovy ukázala se zvlášť tím, že až do smrti zůstal neproměnně věren bratrovi a pánu svému," i když
měl mnohokrát příležitost využít obtížného postavení Přemysla I. Otakara, aby sám získal vládu. Zlatou
bulou sicilskou (1212) byla i říší uznána podřízenost Moravy Českému království a Vladislav Jindřich
získal od císaře symbolické území v Sasku, aby byl i nadále počítán mezi říšská knížata.
K význačným činům markraběte Vladislava Jindřicha patří mj. založení kláštera ve Velehradě. Když roku
1222 zemřel bez potomků, vlády na Moravě se načas ujal přímo král Přemysl I. Otakar.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Přemysl I. Otakar – 2/2
Ota sice zbavil za trest Přemysla všech lén, ale na válečné výpravě Fridricha II. se Přemysl vyznamenal a vděčný panovník, který ještě
neměl císařskou pečeť, mu všechna privilegia stvrdil a rozšířil Zlatou bulou sicilskou. Český král se mohl vyplatit z dávného závazku
doprovázet císaře na římské jízdě a musel se zúčastňovat pouze těch říšských sněmů, které byly v bezprostředním dosahu jeho území.
Zároveň se upevnilo právo volitelského (kurfiřtského) hlasu pro českého krále.
Panování Přemyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšeňskou, přičemž zbavil prvorozeného syna Vratislava
nástupnictví, a ještě téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Nepřátelství Míšeňských na sebe nedalo čekat, a navíc volbou nového
biskupa Ondřeje (1214) místo spojence získal Přemysl protivníka, který usiloval o vymanění církve z područí světské moci. Pět let trval
spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Čechami vyhlásil klatbu. Nakonec - díky obratné Přemyslově politice
- došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ještě posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským
biskupem byl 10. 3. 1222 Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království.
Na sklonku vlády se Přemyslovi podařilo vyřešit letitý problém, který dlouho oslaboval český stát - otázku nástupnictví. Seniorát,
starobylé právo o nástupu nejstaršího člena rodu z dob Břetislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala
upevňujícím se feudálním vztahům. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího
krále. Volbu pak potvrdil i císař Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ještě za svého života, mu Přemysl následnictví pojistil. Brzy nato
se zároveň rozkmotřil s císařem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Přemyslova dcera Anežka z druhého manželství
měla stát ženou císařova prvorozeného syna. Leopold císaře přiměl, aby dohodu urážlivě zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou.
Anežku, dlící na vychování na rakouském dvoře, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec světicí (také
dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctěnou královnou). Přemysl poté
vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skončila příměřím, i když přátelské vztahy se již neobnovily.
Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však
lapidárně zhodnotil F. Palacký: "nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného
úpadku ... a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné
části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Přemysl jako politik patřil rozhodně k největším v celé naší historii.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Václav I. – 1/2
Prozíravost vedla Václavova otce Přemysla I. Otakara k tomu, aby syna postupně zasvěcoval do povinností vladaře. Spolu s jeho
manželkou Kunhutou, dcerou Filipa Švábského, ho nechal již roku 1228 korunovat na českého krále. Asi znal dobře synovu povahu -
na jedné straně nadaný a energický, na druhé ctitel zábav a až rozmařilého života. Také si liboval v "krásoumě, a zvláště v básnictví",
jak píše F. Palacký. Ale ze všeho nejvíce miloval Václav lov a tato vášeň ho připravila o oko (odtud i jeho přízvisko Jednooký).
Postupné převzetí vlády znamenalo, že Václav pokračoval v Přemyslově politice. V první řadě musel řešit spor s posledním rakouským
Babenberkem, vévodou Bedřichem Bojovným. Šlo o urážku, jíž se dopustil, když zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské
královny. Václavova matka Konstancie také pocházela z Uher, a tak Václav, od roku 1230 už vládnoucí král, jako "rodinný mstitel"
vpadl 1230 až 1231 do Rakous. Bedřich se vypravil na odvetnou výpravu následující rok, když využil rozporů mezi Václavem a jeho
mladším bratrem Přemyslem (+ 1239), markrabím moravským. V červenci vpadl na Moravu a podařilo se mu obsadit hrad Bítov, který
byl považován za nedobytný. Václav, i když se nacházel s vojskem poblíž, se bitvy neodvážil, protože mezi jeho muži bylo mnoho
straníků Přemysla. Bedřich naštěstí onemocněl a musel odtáhnout. Václav toho využil: dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti.
Bedřichova svárlivá povaha proti němu nakonec popudila i císaře Fridricha II., který ho uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil
Václava, aby ho pokořil. Václav se zmocnil Dolních Rakous i Vídně, když Bedřichovi zůstalo věrné jen Vídeňské Nové Město. Obava
říšských knížat, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla k horečné diplomatické aktivitě především církve, jejímž
výsledkem bylo smíření Václava s Bedřichem, který zaslíbil neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod
českou správu území Rakous severně od Dunaje.
V té době pro celou střední Evropu vyvstalo nebezpečí tatarského (mongolského) vpádu. Václav opevnil pohraniční hory a vytáhl na
pomoc knížeti Jindřichovi II. Vratislavskému. Severní proud mongolských hord už totiž dobyl Kyjev a udeřil na Polsko. Jindřich
nemohl ovšem na českou pomoc čekat a 9. 4. 1241 svedl nešťastnou bitvu u Lehnice, v níž padla většina jeho bojovníků i on sám.
Václav Tatary odrazil v Kladsku a poplašen zprávami, že jeden houf Tatarů už dobyl Míšeň, vypravil se jim naproti přes Žitavu. Tehdy
voj nájezdníků protáhl Moravou, kterou strašlivě poplenil, a ze Slezska došel do Uher. Ty mezitím dobyl hlavní voj, v jehož čele stál
chán Batu. Václav se spojenci z Německa rychle přitáhl na Moravu a koncem roku, když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na
druhý břeh, s nimi svedl bitvu, v níž zabránil jejich postupu k Vídni. Brzy poté zemřel tatarský veliký chán a hordy náhle zmizely v
asijských stepích. Rozhodný Václavův postup měl značný vliv na růst prestiže Českého království.
Portrét Pokračování
Václav I. – 2/2
Krátce poté se obnovily spory s Bedřichem, který náhle odmítl splnit smlouvu s Václavem a Gertrudu nabídl tentokrát
přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský Bela, jemuž Bedřich odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota
Bavorský. Slíbená pomoc však nedorazila, české vojsko utrpělo porážku, ale přesto podmínky míru byly pro Václava
příznivé - Gertruda byla opět přislíbena Vladislavovi, protože Bedřicha čekala rozhodující bitva s Uhry, v níž nakonec
padl. Ani Vladislav se z vlády v Rakousích dlouho netěšil, protože už následujícího roku 1247 zemřel.
Tou dobou už byl Václav znám spíše rozmařilým životem než správou země. Jeho mladšímu synovi Přemyslovi (II.
Otakaru), novému moravskému markraběti, nabídla většina šlechty a duchovenstva v čele s biskupem, aby se
spolupodílel na vládě, a zvolila ho 31. 7. 1247 za mladšího krále. Využilo se precedentu, kdy i sám Václav I. byl
korunován ještě za otcova života, nikoliv ovšem proti jeho vůli.
Václav se nemínil podobnému nátlaku vzdát a sháněl posily jak v Německu, tak v Rakousích, zejména u papežových
přívrženců. Válka mezi otcem a synem se rozhořela naplno roku 1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se sice
podařilo opanovat celé Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na panství svého spojence
Boreše z Rýzmburka v severních Čechách. Ale po vítězství u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit
Přemysla ke smíru, a navíc ho - když pak jednal o ústupcích pro své spojence - zajal a donutil podrobit se.
Václav podporoval německou kolonizaci a královskou moc upevňoval i výstavbou hradů a zakládáním měst (Trutnov,
Slaný, Stříbro ad.). Se zvyšujícím se blahobytem stoupaly i příjmy královské komory. Zvýšenou měrou se v zemi
prosazoval německý a západoevropský kulturní vliv - rytířské turnaje, které pořádal králův milec Ojíř z Friedberka,
pražský dvůr hostil nejproslulejší minnesängry (prý i proslulého Walthera von der Vogelweida) a vznikaly také první
stavby v gotickém slohu u nás.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Přemysl Otakar II. – 2/2
Po návratu v únoru 1255, který patrně zapříčinila zpráva o smrti papeže, se přesvědčil, že jeho úmysl stát se římskoněmeckým
císařem je neuskutečnitelný - byl již příliš mocný, než aby získal potřebnou podporu říšských knížat. Pragmaticky tedy
podporoval střídavě oba kandidáty na trůn, protože oslabená vláda vyhovovala jeho záměrům na jihu, kde se schylovalo k
novému střetnutí s Uhry. V zimě 1259 poslal pomoc štýrským šlechticům proti uherským posádkám, takže se je podařilo vypudit
ze země. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 6. 1260 u Kressenbrunnu, kde Přemysl především osobní statečností zvítězil. Mír s
uherským králem Belou uzavřel až o rok později. Čekal totiž na rozvod s Markétou a chtěl si získaná území pojistit sňatkem s
Kunhutou, Belovou vnučkou.
Přemyslova říše se pak rychle rozrůstala - roku 1262 obdržel fojtství salcburské a pasovské, roku 1266 připojil Chebsko. Papež
připomínal Přemyslovi jeho slib nové kruciáty, a tak český král znovu uvažoval o vytvoření lenního území na severovýchodě,
přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území. Proti tomu se postavila církev, odmítající
oddělit moravskou diecézi, ale také rozmary počasí - obleva znemožnila pochod vojska. Přesto Přemysl nová území získal -
Korutany, které mu postoupil bezdětný vévoda Oldřich. Získal i Krajinu a patriarchát aquilejský. Nové rozšíření Přemyslova
panství sahajícího až k Jadranu vedlo k dalšímu střetnutí s Uhry, které se však podařilo znovu odrazit.
Za poměrně dlouhé Přemyslovy vlády se Čechy dotvořily ve vrcholně feudální stát, kde rozhodující slovo měl král. Přemysl
věděl, že vnitřní síla státu je základem jeho mezinárodního postavení. Hned na počátku vlády zřídil zemský soud v Praze, kde
byly vedeny zemské desky. Moc panovníka ohrožovali mocní feudálové zejména v okrajových oblastech, kteří měli často zájmy
protikladné ústřední moci. Proto Přemysl podporoval kolonizaci pohraničních území a zval hlavně německé kupce a řemeslníky
do nově zakládaných královských měst (založil např. Kolín, Klatovy, České Budějovice, Domažlice, Louny, Kadaň), což
zároveň znamenalo přínos i pro královskou pokladnu. Lesk Přemyslovy moci pocházel z této promyšleně budované základny
hospodářské, mocenské i vojenské. Ne nadarmo se mu přezdívalo král železný (podle obrněné jízdy) a zlatý. Ovšem kroky
vedoucí k posílení královské moci měly i svůj rub. To, že král získával od šlechty zpět statky zastavené otcem, promyšlené
rušení domácích práv a zavádění západoevropských, zejména německých obyčejů a omezení vlivu šlechty, postavilo nakonec
řadu nejmocnějších českých pánů proti králi. Dokud byl úspěšný ve výbojích, mohl dávat českým pánům výnosné úřady v
alpských zemích a platit obrněnou jízdu, nebyla opozice příliš cítit. Ale volbou Rudolfa Habsburského římským králem po smrti
Richarda v roce 1273, kterou Přemysl neuznal, začal nezadržitelný soumrak jeho moci.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Václav II. – 2/2
Koncem století, když nároky posílil i novým sňatkem s Eliškou (Alžbětou) Rejčkou, Václav mohl realizovat plán na zisk Polska.
Roku 1296 zemřel Přemysl Velkopolský a po čtyřech letech vnitřních bojů většina polské šlechty nabídla Václavovi korunu.
Roku 1300 táhl do Polska a ve starobylém arcibiskupském sídle v Hnězdně byl slavnostně korunován. Na odpor - znovu
neúspěšně - se postavil opět jen Vladislav Lokietek. Václav odrazil roku 1302 i vpád Rusů. Zároveň se snažil, aby jeho správa
byla prozíravá - polským vojvodům nechával vnější lesk a důstojenství, ale vlastní chod měli řídit královští hejtmani.
Václavovým zástupcem v Polsku (capitanus regni Poloniae) se stal jeho starší nevlastní bratr, levoboček Přemysla II.,
ctižádostivý a energický Mikuláš Opavský. I díky jemu se Polsko povzneslo i hospodářsky, hlavně zavedením evropsky
uznávané pevné měny - pražského groše. Václavův záměr spojením Čech a Polska vytvořit mohutnou středoevropskou říši se
však nepodařilo uskutečnit.
Přitom právě tehdy dosáhla moc Přemyslovců největšího rozsahu, když po vymření dynastie Arpádovců v Uhrách šlechta
nabídla královskou korunu synu Václava II., který byl zasnouben s dcerou Ondřeje III. Ostatně Václav III. byl po matce sám
pravnuk Bely IV. Mladý Přemyslovec měl i protikandidáta, kterého prosazoval zejména papež Bonifác VIII. - Karla Roberta, ale
ten zpočátku neuspěl. Václav III. byl korunován ve Stoličném Bělehradě a přijal jméno Ladislav.
Nebývalý růst moci Přemyslovců vyvolal vznik koalice, v níž se spojili i odvěcí rivalové - římský král a papež. Především
Albrecht se právem obával nároků na rakouské a alpské země. Velkou politickou a mocenskou hru nakonec Přemyslovci
prohráli. Odpadla od nich především uherská šlechta, zvyklá za poslední léta bezvládí na vlastní suverenitu, takže česká správa
se jí zdála nesnesitelná. Václav II. nakonec přitáhl synovi na pomoc, ale po zvážení situace ho jen odvezl do Čech i s uherskou
korunou. Albrecht zatím oblehl "českou pokladnici" Kutnou Horu, hájenou Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka. Tehdy se
ukázala prozíravost vlády Václava II., kterému šlechta - na rozdíl od jeho otce - zůstala i v nejtěžších chvílích věrná. Vyčerpané
Albrechtovo vojsko - prý z otrávené vody - nakonec muselo odtáhnout s nepořízenou. Ve chvíli, kdy bylo možno přejít do
protiútoku, však Václav II. náhle zemřel. Václavova vláda znamenala dovršení mohutných hospodářských i správních změn,
které započaly za Přemysla I. Otakara. Nastal velký rozvoj hornictví, vyvolaný potřebami královské komory - financovat
vojenská tažení a vůbec nákladnou zahraniční politiku, ale i vydržování honosného dvora. Přispěla k tomu i mincovní reforma
(Ius regale montanorum) a ražba proslulého pražského groše, jedné z nejstabilnějších měn Evropy. Kutná Hora se stala druhým
nejdůležitějším městem království. Václav se pokusil i o založení university a vydání zemského zákoníku, ale tady pro odpor
šlechty neuspěl.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Václav III.
Jediný syn Václava II. a Jitky (Guty) Habsburské byl již za života otcova korunován uherským králem a po
otcově smrti roku 1305 zdědil nejen korunu českou a polskou, ale i válku s římským králem Albrechtem
Habsburským, vzpouru Vladislava Lokietka v Polsku a boje v Uhrách, opanovaných v té době papežským
kandidátem na uherský trůn Karlem Robertem.
Přes své mládí a nepříznivé líčení ve Zbraslavské kronice, které přejal i F. Palacký, popisující Václava jako
milovníka "hry v kostky, nemírných pitek, záliby v oplzlostech, ba i rozpustilých nočních toulek v ulicích
Prahy", to byl zřejmě schopný panovník. Uzavřel mír s Albrechtem, jemuž postoupil Chebsko, Plisensko a
Míšeňsko, uherskou korunu přenechal věrnému spojenci Otovi Dolnobavorskému. Správně se rozhodl
soustředit na udržení Polska, kde měl největší vyhlídky na vítězství, poněvadž česká správa zavedená jeho
otcem tu byla nejsilnější a měla i nejvíce příznivců. Navíc se Václav oženil s Violou Těšínskou z dynastie
Piastovců a uzavřel spojenectví s řádem německých rytířů, jehož zprostředkování využil k toruňské
smlouvě mezi českým zástupcem v Polsku a Přemyslem Kujavským. Smlouva byla namířena proti nárokům
konkurenta Vladislava Lokietka. Navíc Václav připravil do Polska vojenské tažení, ale po cestě byl najatým
vrahem zabit v Olomouci po necelém roce panování. Kdo si vraha najal, se nepodařilo nikdy zjistit.
Václavem III. vymřeli Přemyslovci po meči (s výjimkou nelegitimní větve vévodů opavských) a nastal
zápas o českou korunu, definitivně uzavřený až roku 1310 nástupem Jana Lucemburského.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Rudolf Habsburský
Po vymření Přemyslovců v přímé mužské linii Václavem III. roku 1306 byla řešena otázka nástupnictví na
český trůn. Jedním z kandidátů se stal Jindřich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II. Jindřich se také
stal roku 1306 českým králem, ale pouze na velmi krátkou dobu. Na český trůn kandidovali rovněž
Habsburkové a římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský prohlásil český stát za odumřelé léno a dědičně
ho udělil svému synovi Rudolfovi. Po vojenském tažení do Čech, kdy Jindřich Korutanský uprchl, a za
pomoci některých šlechticů (Jindřich z Lipé, Jindřich z Rožmberka atd.) byl Rudolf Habsburský v říjnu
1306 zvolen za českého krále. Svým sňatkem s vdovou po Václavu II. Eliškou Rejčkou (16. 10. 1306)
utvrdil svou vládu a vznášel nároky i na polskou korunu.
Mladý Habsburk se projevoval jako poměrně schopný vládce. Usiloval o zlepšení královských financí, jeho
opatření se týkala především života na královském dvoře. Nezískal si však obecné uznání v zemi a proti
králi vystoupila panská skupina vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Král podnikl vojenské tažení do
západních Čech proti Bavorovi ze Strakonic, spojenci Viléma Zajíce. Při obléhání Horažďovic na počátku
července 1307 však Rudolf Habsburský náhle zemřel ve věku 26 let bez potomků a zanechal po sobě již
podruhé ovdovělou Elišku Rejčku.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Jindřich Korutanský
Jindřich Korutanský pocházel z rodu gorických hrabat Menhardovců, kteří později získali korutanské
vévodství a tyrolské hrabství, jichž se Jindřich samostatně ujal roku 1296. Nehospodařil zde však dobře,
navíc vedl rozmařilý život. V únoru 1306 se oženil s nejstarší dcerou českého krále Václava II. Annou a byl
Václavem III. pověřen správou království po dobu jeho tažení do Polska. Když byl pak mladý panovník
zavražděn, naskytla se Jindřichovi příležitost získat královskou korunu, neboť byl v oblibě u šlechty i lidu.
Předešel ho však král Albrecht I. Habsburský, který podle ustanovení Zlaté buly sicilské udělil Čechy
svému synovi Rudolfovi a Jindřich musel odejít. Rok nato Rudolf zemřel a část české šlechty uznala
dědická práva Anny Přemyslovny a zvolila si Jindřicha za krále. Jeho vláda však nebyla úspěšná ani v
českých zemích. Slabý panovník, který neměl oporu v císařském otci jako Rudolf I. či později také Jan
Lucemburský, nedokázal zabránit upevňování pozic šlechty ani jejímu rostoucímu nepřátelství s německým
patriciátem. Kolem opatů cisterciáckých klášterů, kteří se cítili nejvíce poškozeni špatnou správou země, se
vytvořila vlivná skupina šlechty, jež uznala dědická práva další Přemyslovny Elišky a nabídla její ruku Janu
Lucemburskému. Nový král vyhnal v roce 1310 Jindřicha Korutanského ze země. Ten se však nevzdal
svého královského titulu a použil jej např. v roce 1314, aby odevzdal svůj kurfiřtský hlas při volbě
německého krále. Jeho dcera Markéta, kterou kronikáři nelichotivě přezdívali Maultasch - pyskatá
(Feuchtwangerova "ošklivá" vévodkyně), se roku 1330 provdala za Jana Jindřicha, druhorozeného syna
Jana Lucemburského. Plány krále Jana však nevyšly. Po smrti Jindřicha Korutanského nezískali Korutany a
Tyrolsko Lucemburkové, ale rozdělili si je mezi sebe císař Ludvík Bavor a Habsburkové.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Jan Lucemburský – 2/2
První Janovo manželství s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Rozdílnost povah manželů byla snad nejvíce konfrontována v
odlišném přístupu k politické praxi. Po přechodných obdobích, kdy se zdálo, že Janova politická linie se shoduje s přáními královny,
vyvrcholily neshody manželského páru počátkem roku 1319 úplným rozchodem krátce poté, co Eliška Janovi porodila druhého syna.
Janovo zřejmě oprávněné podezření, že královna usiluje sama o vládu ve jménu prvorozeného syna Václava, zesílilo poté, co Eliška
odešla na Loket. Jan pronikl na hrad téměř násilím a odebral jí tři starší děti. Tříletého Václava, o němž se domníval, že je
vychováván v nenávisti k otci - později mu proto nedůvěřoval - držel ve vězení a poté odvezl na francouzský dvůr, kde sám vyrůstal.
Uražená Eliška odešla na Mělník, kde v následujících letech pobývala nejčastěji. Janovi porodila ještě tři děti: Jana Jindřicha a dcery
dvojčata (Annu a Elišku). Ztroskotání manželství mělo na Jana neblahý vliv: lhostejný vztah k Čechám, cynismus k ženám,
dobrodružný a prostopášný život, od kterého upustil až po svém druhém sňatku, jejž uzavřel v prosinci 1334 s Beatrix
Bourbounskou. K synu Václavovi, pozdějšímu hraběti z Lucemburka, z tohoto manželství měl zcela jiný vztah než k Eliščiným
dětem. Po roztržce s královnou pobýval Jan většinou mimo Čechy, často ve svém milovaném Lucembursku. Byl neobyčejně
statečným bojovníkem - zúčastnil se řady významných válečných konfliktů - a vynikajícím diplomatem, ale také vyhledávaným
společníkem na dvorských slavnostech a turnajích, okouzlujícím kavalírem. Právě na poli mezinárodních vztahů prospěl Českému
království nejvíce. Bojoval, zasnuboval své sestry a děti, získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v
Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho dynastické politiky byl
podstatně zvýšený daňový tlak na obyvatelstvo českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Trvalá
nepřítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindřicha z Lipé začaly počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. Roku 1333 donutila část
šlechty Jana, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Při své návštěvě v zemi v roce 1341 král ustanovil, že dědici
Českého království se stanou jedině Karel a jeho potomci. V té době už byl Jan slepý, přesto se účastnil stoleté války na straně
Francie a byl činný v říšské politice. S pomocí svého strýce trevírského arcibiskupa Balduina, který byl jedním z říšských kurfiřtů
(právě tak jako sám Jan z titulu českého krále), připravoval volbu nového německého krále. 11. 7. 1346 jím byl zvolen jeho syn
Karel - jako panovník římskoněmecké říše Karel IV. To byl Janův diplomatický triumf, nejvyšší meta, kterou pomohl zajistit svému
následníkovi. Krátce nato mu byla doručena žádost francouzského krále o pomoc proti Angličanům. Jan i Karel se neprodleně
vypravili do Francie. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 8. 1346 u Kresčaku. Slepý král nechal odvést svého syna z předem
prohrané bitvy násilím, sám údajně se slovy: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!" splnil rytířskou povinnost a zvolil si
jistou smrt.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Karel IV.– 2/3
za počátek Karlovy koncepce českého státu, ale položil také základ řady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo
jméno dodnes. 7. 4. 1348 je datována zakládací listina pražského vysokého učení, které zařadilo Prahu mezi evropská střediska
vzdělanosti. Tato první universita ve střední Evropě byla vytvořena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil
Karel ještě 14. 1. 1349 jako král římskoněmecký. Rozsáhlá byla Karlova stavební činnost, a to nejen v Praze. 8. března 1348 vydal
zakládací listinu Nového Města pražského. Říká se, že Karel sám vyměřoval ulice a všem, kdo by se tu chtěli usadit, udělil mnohé
výhody a svobody. Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v "den svátostí" vystavovány
korunovační klenoty a ostatky svatých. Velké změny se dotkly také Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a
pokračoval ve stavbě Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochař Petr
Parléř, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami českých králů, královen a dalších osobností. Do nově vybudované královské
hrobky byly z Karlova popudu převezeny ostatky českých králů i církevních hodnostářů. Na místě bývalého Juditina mostu, spojujícího
Staré a Menší Město pražské, byl postaven nový kamenný most se dvěma věžemi; na Staroměstské jsou dodnes k vidění sochy Karla
IV. a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti. Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zeď na Petříně, kterou prý dal Karel
stavět proto, aby zajistil v době hladomoru práci lidem, kteří neměli jiné prostředky ke své obživě. Karlův vztah k české zemi, na jejíž
polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadřuje i další počin Karla IV. - založení hradu Karlštejna 10. června 1348. V
kapli sv. Kříže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomaso da Modena) patří ke světovým unikátům, měly být uloženy
nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české. Při Karlštejně
vzniklo roku 1357 Karlovou péčí děkanství, které přetrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby. Pozoruhodné bylo
i založení Emauzského kláštera na Novém Městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit
staré tradice z raných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv. Václava.
Pokusem o upevnění králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, předložený roku 1355. Když
Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by přiznal neúspěch, předstíral prý raději, že text nedopatřením shořel. Je zřejmé,
že Karel věnoval Českému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stěžejní pozornost, a proto mu bývá někdy
vytýkáno z německé strany, že byl "Čechům otcem, svaté Římské říši otčímem". To by se mohlo zdát oprávněné při zběžném pohledu
na Zlatou bulu, říšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet
světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Karel však pečoval i o povznesení císařských statků v říši a snažil se
Zpět Pokračování
Karel IV.– 3/3
získat další říšská území do svého osobního vlastnictví. Prostředkem mu byla diplomatická jednání, koupě i sňatková politika. Již v
roce 1348 Karel poprvé ovdověl. Blanka z Valois, kterou měl Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Kateřinu. Ani dvě
další Karlovy manželky se nedožily vysokého věku. V pouhých 24 letech zemřela Anna Falcká (+ 1353), která Karlovi porodila
prvorozeného syna Václava, ale ten zůstal naživu pouhý rok. Mladičká zemřela i třetí Karlova žena Anna Svídnická, matka Václava IV.
(1362). Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem. Král mu proto věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit
moc i vynikající postavení. Od útlého dětství ho brával na různá jednání i k řešení vladařských záležitostí, ale panovníka svého typu a
podle svého vzoru z něj však nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Alžbětou Pomořanskou, která byla o více než 30 let
mladší. Podle pověstí vynikala neuvěřitelnou silou, neboť "ohýbala podkovy a lámala meče". Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a
Jana (Zhořeleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství, zdá se, byla harmonická, přestože byla uzavírána vždy se zřetelem
k mocenským a dynastickým zájmům. Karel jimi rozšířil svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v
Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české za něj dosáhly největšího rozsahu. Karel IV. měl zájem o historii, podněcoval řadu
kronikářských děl, která měla zdůraznit jeho panovnické úsilí, kontinuitu přemyslovské a lucemburské dynastie, ukázat a zachovat jeho
osobu i dobu v co nejpříznivějším světle pro příští generace. Karel udržoval kontakty s básníkem Petrarkou a vliv humanismu z Itálie v
této době je nesporný. Karel dal popud k napsání kroniky Beneše Krabice z Weitmile, opata Neplacha, zadal i Italovi Janu Marignolovi
napsání historického díla, ale žádné z nich neodpovídalo představě Karla IV. Nejcennější z kronik této doby je Kronika Přibíka Pulkavy
z Radenína, a především pak vlastní životopis Karlův Vita Caroli. Zachycuje osudy Karlova mládí ve Francii, Itálii, jeho příchod do
Čech. Karel dovedl události do roku 1340 a pravděpodobně neznámý pokračovatel připsal další kapitoly, dovedené časově až do roku
1346, do volby Karla za římského krále. Z těchto kronik i z dobových zobrazení (nejrealističtější dochováno na nástěnných malbách na
Karlštejně) se také dozvídáme, jak Karel vlastně vypadal. Většinou je líčen jako muž nevysoké postavy (měl kolem 173 cm) s
nahrbeným hřbetem a nachýlenou hlavou, což bylo způsobeno několika zraněními, která za svého života utrpěl. Popisy z kronik se
shodují s karlštejnským portrétem, kde má výrazný nos, velké oči, vlasy splývající na ramena a krátký vous. Karel se také rád odíval do
šatů z vybraných tkanin volného střihu, ale většinou bez ozdob. Bývalo jeho zvykem, že při audiencích řezal proutí nebo měkké dřevo.
Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se
vyvinul zápal plic, jehož následkům Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy
do královské hrobky pod chrámem Sv. Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňkův z Ježova "otcem
vlasti". Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Václav IV. – 2/2
Rovněž v říši vznikly nesrovnalosti mezi mladým králem a jednotlivými kurfiřty. V jejich důsledku se Václav postupně stahoval
do relativně klidnějšího Českého království, přestal se účastnit důležitých jednání, na něž vysílal za sebe jen zástupce.
Narůstající nespokojenost nakonec v roce 1394 vedla ke spojení představitelů vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a
přešla do přímého útoku proti králi. Ten vyvrcholil tím, že krále při jeho cestě z Žebráku do Prahy zajali, když mu předtím
přednesli nejdříve stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců.
Václav byl sice za pomoci svého bratra Jana Zhořeleckého osvobozen, bylo dosaženo určité dohody (30. července 1394), ale
konflikty pokračovaly. Proti Václavovi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět Jošt. Páni předložili králi
podmínky a ten byl nakonec donucen, aby je přijal listinou z 19. března 1396. Tento akt znamenal jasné vítězství české šlechty
nad králem. Klid však nenastal ani potom. V letech 1402-03 byl Václav držen znovu v zajetí, tentokrát zcela jasně z podnětu
Zikmunda, který se mezitím snažil ovládnout České království.
Obdobně jako v Čechách předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti v říši Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se
Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho
postoje vůči bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Na konci 90. let vznikla i v
říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s
odůvodněním, že jde o krále "nepotřebného a nečinného i nedbalého". Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký. Ale ani on
nedokázal vyřešit všechny problémy v říši, která se zmítala neustálými mocenskými boji světských i církevních feudálů. Když
se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za německého krále. Ten se však vlády v říši fakticky již
neujal. Poslední léta jeho panování v Čechách zkomplikovalo rodící se husitské hnutí.
Václav IV. zpočátku Husa podporoval, ale kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je
odcizila. Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém
království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla
zpráva o první pražské defenestraci. Srdeční záchvat, který následoval, vedl k rychlé Václavově smrti.
Stejně jako byl neklidný jeho život, měl král nelehký konec a komplikovaný posmrtný úděl. Druhá Václavova manželka Žofie
nechala pohřbít jeho pozůstatky na Zbraslavi. Klášter byl však za husitských válek vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z
hrobu. Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod Svatovítským chrámem po boku Karla IV.
Zpět
Hlavní nabídka
Zikmund Lucemburský – Konec
1/2
Narodil se jako první syn ze čtvrtého manželství Karla IV. s Eliškou Pomořanskou a byl pojmenován po novém zemském patronovi,
kterého uvedl jeho otec do Čech. Od dětských let se Karel snažil zajistit svým dětem budoucí mocenské postavení: Zikmundovi udělil
braniborskou marku (1373) a zasnoubil ho - ještě jako dítě - s dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Marií, předurčenou
dědičkou Polska. Po Ludvíkově smrti (1382) se situace velmi zkomplikovala. Poláci odmítli další spojení s Uhrami a za královnu přijali
Mariinu mladší sestru Hedviku. Ale také v Uhrách vyvstala proti Zikmundovi silná opozice v čele s královnou-vdovou Alžbětou a
korunovala za královnu Marii, která se ihned po Zikmundově odchodu z Uher, kde žil 1379-82, zasnoubila s Ludvíkem Orleánským.
Roku 1385 vtrhl Zikmund podporovaný některými magnáty do Uher s vojskem a vynutil si sňatek s Marií. Vlády se fakticky ujal až
poté, co velmož Jan Horváti zajal obě královny a uvěznil je. Uherské stavy ho pak zvolily králem a 31. března 1387 byl korunován.
Svého největšího odpůrce se zbavil ve chvíli, kdy stará královna byla ve vězení zardoušena. Protože boje o Uhry Zikmunda finančně
vyčerpaly, zastavil svému bratranci Joštovi, aby mohl splatit dluhy, na pět let Braniborsko. Spolu s Joštem rozhodoval také roku 1396
spor Václava IV. s českými pány, v němž se postavil na stranu šlechty. Současně obnovil s Václavem smlouvu o vzájemném
nástupnictví a byl jím jmenován vikářem (správcem) v Německu. Nebezpečí turecké expanze ho však přinutilo vrátit se do Uher.
Křížová výprava, kterou organizoval, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí. Sultán však svého
vítězství nevyužil k dalším zásahům, což Zikmundovi umožnilo znovu se vměšovat do českých záležitostí, a to způsobem, který právě
nesvědčil o bratrské lásce ani neprospěl prestiži lucemburské dynastie. Mezi ním a Václavem byla vždy určitá přehrada, způsobená
zpočátku tím, že po Karlově smrti zůstal Václav v rodině sám, zatímco Zikmund měl sourozence, a především matku, která ho účinně
podporovala, později pak také Zikmundovou ctižádostí a sobectvím.
Nové století nezačalo pro Lucemburky dobře. Roku 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura, a panovník byl dokonce
dočasně uvězněn, zatímco Václav IV. byl sesazen z německého trůnu. Přesto existovaly ještě určité příznivé podmínky pro Václavovu
císařskou korunovaci. Obrátil se proto o pomoc k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech, a dokonce mu na ni vydal zmocňovací listinu.
Ale Zikmunda více než bratrova císařská korunovace zajímaly královské hrady a města, které rychle přebíral pod svou kontrolu. Když
si Václav uvědomil svoji chybu a pokusil se o marný odpor, nechal ho Zikmund zajmout a brzy ho odvezl k Habsburkům do Vídně,
aby ho zde střežili. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu
zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili. Za Václavova života se
do nepřátelsky naladěných Čech
Portrét Pokračování
Zikmund Lucemburský –
2/2
Zikmund už nevrátil. Brzy však získal jinou oblast zájmu. V roce 1411 byl totiž zvolen německým králem. V té době znovu zastavil
Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od
Čech. Jako německý král (korunován 8. 7. 1414) se horlivě snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). Podařilo se mu
přimět jednoho z papežů - Jana XXIII. - ke slibu, že svolá koncil, který se sešel o vánocích 1414 v Kostnici. Ke konečnému rozřešení
svého sporu byl před koncil předvolán také Jan Hus. Zikmund mu dal ochranný glejt na cestu, ale nešlo mu tak o Husa, jako o
odstranění rozkolu v církvi, k němuž by přispělo i vymýcení kacířství v Čechách, proto radil k upálení Husa i Jeronýma Pražského.
Výsledky koncilu byly také jeho úspěchem (křesťanstvo mělo opět jediného papeže), a tím více Zikmund začal naléhat na Václava, aby
skoncoval s husity. Netušil, jak dalece se hnutí rozšířilo, ale hlavně se obával, aby nepřišel o české dědictví, jehož součástí byl tak
rozsáhlý královský majetek jako v žádné z jeho zemí. Když v srpnu 1419 Václav zemřel, stal se Zikmund jediným právoplatným
dědicem Českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta a města pak s určitými obavami.
Zatím však o jiném kandidátovi nikdo neuvažoval a připravovaly se volební požadavky, mezi něž mělo patřit také přijímání z kalicha a
sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmund však žádal bezpodmínečné podřízení a doufal, že situaci zvládne vojensky. V
březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl
Zikmund s velkým křižáckým vojskem Prahu. Byl sice poražen na Vítkově (14. 7.) a pod Vyšehradem (2. 11.), ale stačil se mezitím
nechat korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Hrad (28. 7.). To mu nakonec nepomohlo, protože sněm, který se sešel na
jaře 1421 v Čáslavi, ho jako krále odmítl. Lépe dopadl na Moravě, ve Slezsku a Lužici, kde ho šlechta uznala. Podnícen tímto
úspěchem pokusil se roku 1421 zorganizovat nové křížové tažení, které skončilo neúspěchem podobně jako obležení Kutné Hory
koncem roku. Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. 1. 1422 poražený král ze země odtáhl a poté se snažil dosáhnout vlády
jednáním a získat umírněné kališníky. Současně usiloval o upevnění moci v říši. 31. 5. 1433 byl korunován římským císařem. Poté
odjel do Basileje, kde zasedal koncil, který si kladl za cíl provést reformu církve. V květnu 1434 Zikmund koncil opustil nespokojen
právě jeho reformní činností a dále se staral především o své uznání za českého krále, k němuž mu otevřela cestu bitva u Lipan. K
vytouženému cíli se však dostal až v polovině roku 1436, kdy v Jihlavě Čechům potvrdil předložené podmínky a basilejská
kompaktáta. Ale své sliby dodržovat nehodlal. Opětné prosazování katolictví vypudilo z Prahy arcibiskupa Jana Rokycanu, popraven
byl hejtman Jan Roháč z Dubé. 30. 9. 1437 byla na sněmu vznesena proti Zikmundovi celá řada stížností. Starý a nemocný král však
pomýšlel už jen na to, jak by zajistil dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtu Habsburskému. Obával se však intrik své
druhé ženy Barbory Celské, která svému zeti nepřála, a kvapně opustil 11. 11. 1437 Prahu. Na cestě do Uher zemřel ve Znojmě.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Albrecht Habsburský
Albrecht Habsburský vstoupil do českých dějin jako následník svého tchána Zikmunda Lucemburského.
Tento rakouský vévoda byl jeho věrným spojencem proti husitům (bojoval pod Vyšehradem) a podporoval i
Zikmundovu politiku v říši. Roku 1421 ho císař zasnoubil a o rok později oženil se svou jedinou dcerou
Alžbětou. Zároveň mu svěřil do správy Moravu, což bylo v následujícím období jednou z příčin odlišného
vývoje Čech a Moravy, kde husitství nezískalo významnější pozice. Roku 1423 udělil Zikmund Albrechtovi
Moravu v léno, a porušil tím ustanovení Karla IV., že tato země nesmí být zcizena.
Císař Zikmund se před svou smrtí snažil zeti zajistit dědická práva. Uherský sněm splnil vůli umírajícího
krále a hned v prosinci 1437 Albrechta zvolil. Královna-vdova Barbora však prosazovala neplnoletého
polského krále Vladislava III., svého příbuzného, neboť doufala, že se stane regentkou. Také česká
kališnická šlechta a měšťanstvo počítaly s jagellonskou kandidaturou. Polský dvůr prosazoval své nároky
politicky i vojensky, a to především v Čechách. S pomocí katolického panstva se Albrechtovi podařilo
zvítězit a 29. 7. 1438 byl v Praze korunován českým králem. V té době už byl také zvoleným králem
německým. Ihned po korunovaci spěchal do Uher, ohrožených novým náporem turecké expanze. Ve
vojenském ležení onemocněl, zřejmě následkem morové nákazy, a cestou do Vídně zemřel. Pět měsíců po
otcově smrti se narodil syn Ladislav zvaný Pohrobek, jediné dítě ze sedmnáct let trvajícího manželství
Albrechta s Alžbětou Lucemburskou.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Ladislav Pohrobek
Syn Albrechta II. a Alžběty Lucemburské, který se narodil po smrti svého otce (+ 27. října 1439 - odtud
přízvisko Pohrobek), se stal už roku 1452 uherským králem a 28. 10. 1453 byl zvolen za českého krále. V
době jeho nezletilosti vykonával správu země v Čechách Jiří z Poděbrad, zvolený za zemského správce na
sněmu v roce 1452, v Uhrách Jan Hunyady. Ladislav se zdržoval téměř výhradně mimo Čechy, ke kterým
jako ke "kacířské zemi" nikdy nepřilnul, a tak faktické řízení země nadále zůstávalo v Jiříkových rukách.
Ten provedl řadu opatření směřujících k upevnění královské moci i korunního majetku. Neopomněl ale ani
rozšiřovat své statky, a tak se nejen mocensky, ale i majetkem stal první osobou po králi. Již v té době
rozvíjel Jiří vlastní vladařskou koncepci, která se sice opírala o kališnická města a nižší šlechtu, ale snažila
se i o rovnováhu mezi skupinami kališnického a katolického panstva a o toleranci obou vyznání. Jako
zkušený a obratný politik si Jiří z Poděbrad získával také skutečné i možné odpůrce tím, že jim napomáhal
k výnosným místům a předním úřadům.
Král Ladislav se na neustálé naléhání českých stavů vrátil do Prahy až v roce 1457, v době přípravy jeho
svatby s francouzskou princeznou. Poselstvo žádající francouzského krále Karla VII. o ruku princezny vedl
Zdeněk ze Šternberka. S kladnou odpovědí se vrátil do Čech, ale zde jej již čekala zpráva o náhlém úmrtí
mladého krále, který zemřel 23. listopadu 1457. Příčina smrti sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka zůstala
prakticky nevyjasněna dodnes a už současníci upozorňovali, že největší prospěch z ní měl zemský správce a
budoucí český král Jiří z Poděbrad.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Jiří z Poděbrad – 2/2
která povolovala Čechům přijímat z kalicha. Po panovnických dvorech v západní Evropě se rozjelo v letech 1462-64 poselstvo,
vedené Lvem z Rožmitálu (bratrem druhé Jiříkovy ženy Johany), a nabídlo jejich vládcům plán na vytvoření mírové unie
evropských států, založené na zásadách rovnoprávnosti členů, jejímž cílem by bylo řešení vzájemných sporů bez použití násilí.
Je nasnadě, že šlo především o zabezpečení Českého království před papežem, i když byla zdůrazňována společná obrana proti
turecké expanzi. Tento projekt však přesto předstihl v mnoha ohledech svou dobu. To byl jeden z důvodů, proč zůstal bez
žádoucí odezvy. Poselstvo bylo všude vlídně přijato, jak vylíčil jeho účastník Václav Šašek z Bířkova, a poté propuštěno na další
cestu, aniž by získalo konkrétní odpověď na předložený návrh.
Jak se prohlubovalo nepřátelství mezi českým králem a kurií, začala narůstat také vnitřní opozice. Katolické panstvo se roku
1465 spojilo pod vedením Zdeňka ze Šternberka do Zelenohorské jednoty, jíž se dostalo požehnání od nového papeže Pavla II.,
a zahájilo spolu s katolickými městy proti králi odboj. A když papež prohlásil roku 1466 Jiřího za kacíře, vyobcoval jej z církve
a vypověděl proti němu křížové tažení, chopil se příležitosti Jiříkův bývalý zeť, uherský král Matyáš, a jako vykonavatel
papežovy vůle se postavil roku 1468 do čela výpravy. V únoru 1469 však skončil po bitvě u Vilémova v králově obležení a při
jednáních slíbil, že od další války upustí a přičiní se o smíření Jiřího s papežem. Vzápětí po svém propuštění se však nechal
zvolit katolickými pány v Olomouci za českého krále. Jiří, který pochopil, že českou korunu pro své syny neudrží, nabídl
následnictví polským Jagelloncům. Měsíc po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo
Vladislava Jagellonského, syna krále Kazimíra IV. Pustošivá válka vyčerpala obě strany a počátkem roku 1471 se objevily
naděje na smír. V březnu však král Jiří nečekaně zemřel.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Matyáš Korvín
Zatímco v Maďarsku těžko najdeme populárnějšího panovníka, než byl "dobrý král Matyáš", netěší se tento vpravdě renesanční
vladař v Čechách právě nejlepší pověsti. I když se uznává, že byl rázným a cílevědomým panovníkem, který dovedl "udržet na
uzdě nezbedné panstvo uherské", nemohou mu mnozí odpustit, že "v mravním ohledu tkví na něm skvrna nevděčnosti a
věrolomnosti, jaké se dopustil vůči svému tchánu a dobrodinci králi Jiřímu" (J. Malý).
Mladší syn Jana Hunyadyho neměl jednoduché mládí. Roku 1457 byl jeho starší bratr Ladislav pro vraždu Oldřicha Celského
na rozkaz Ladislava Pohrobka popraven a mladičký Matyáš byl uvězněn a odvezen do Prahy. Rok poté však Pohrobek umírá a
Matyáš s vydatnou podporou Jiřího Poděbradského byl zvolen uherským králem. Sňatkem s Jiříkovou dcerou Kunhutou
(Kateřinou) roku 1460 se už tak srdečné svazky obou panovníků měly ještě více upevnit. Jiřík poskytl Matyášovi podporu i při
vzpouře uherské šlechty a zprostředkoval jeho smíření s císařem Fridrichem III. Následující roky vedl Matyáš války s Turky, v
nichž se osvědčili i čeští žoldnéři. Smrt královny Kunhuty v roce 1464 však přinesla do přátelských vztahů s Jiříkem zásadní
změnu. Matyáš vycítil v konfliktu mezi kališnickým králem a katolickou šlechtou v Čechách, kterou podporoval papež, šanci k
rozšíření svého panství. Už v roce 1465 nabízel papeži Pavlu II., že by se ujal křížové výpravy proti Čechám, ale turecké
nebezpečí i nevyjasněná situace ho ještě držely na uzdě. Když však došlo v Čechách k otevřenému odboji proti Jiřímu, který
podporoval vedle papeže i Fridrich III., Matyáš nezaváhal. 1468 vtrhl do Rakous proti českému vojsku a následujícího roku
vytáhl přes Moravu do Čech, kde však byl u Vilémova Jiříkem obklíčen a v tísni svolil k uzavření příměří. Vzájemnou dohodu
však nedodržel a po svém propuštění se dal v Olomouci korunovat českým králem. Válku s Jiříkem a poté i s Vladislavem
Jagellonským vedl až do roku 1478, kdy došlo k uzavření olomoucké smlouvy, která Matyášovi ponechávala vedlejší země
České koruny: Moravu, Slezsko a obě Lužice. Matyášovy výboje se ovšem obrátily i proti jeho dalšímu bývalému spojenci -
Fridrichu III. Po řadě střetnutí konečně v roce 1485 obsadil téměř celé Dolní Rakousy i s Vídní a jmenoval tu uherského
místodržícího.
Jako pravý renesanční vladař podporoval Matyáš vědu i umění a s jeho jménem je spojeno založení Academie Istropolitany v
Bratislavě (1467) a Academie Corviny v Pešti (1480). Úmysl, aby se jeho nelegitimní syn Jan Corvin stal dědicem říše, se mu
však uskutečnit nepodařilo. Po jeho smrti zvolila uherská šlechta králem Vladislava Jagellonského a vedlejší země se opět
vrátily České koruně.
Portrét
Vladislav II. Jagellonský –
Hlavní nabídka Konec
1/2
Vladislav byl nejstarším synem polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Ve svých patnácti letech byl roku 1471 zvolen na
kutnohorském sněmu českým králem, jak určil před svou smrtí Jiří z Poděbrad. Byl to skvělý úspěch jagellonské zahraniční
politiky. Krakovský dvůr si představoval, že České království se stane sekundogeniturou, tj. místem uplatnění druhorozených
synů, podřízených polským králům. Ale Vladislavovy osudy se vyvíjely jinou cestou.
V prvních letech své vlády byl Vladislav skutečně odkázán na diplomatickou i vojenskou podporu Polska, protože musel o
českou korunu bojovat s uherským králem Matyášem Korvínem, zvoleným roku 1469 katolickým panstvem v Olomouci. Na
Matyášovu stranu se postavila i papežská kurie a dala Vladislava do klatby, naproti tomu ho uznal císař Fridrich III. Válka
skončila nerozhodně v roce 1478. Olomouckou smlouvou se oba čeští králové uznali navzájem a země Koruny české si
rozdělili: Vladislavovi připadly jen vlastní Čechy, vedlejší země zůstaly Matyášovi.
Vladislav byl slabým a nerozhodným panovníkem. Traduje se, že ho česká šlechta pojmenovala král "Bene", neboť tímto
slůvkem, znamenajícím přitakání "dobře", odpovídal většinou na její sdělení a požadavky. Sebevědomí šlechtici mu prý také
říkávali: "Ty jsi náš král a my jsme tví páni." V každém případě klesala prestiž královské moci i samotného českého státu.
Vladislav podporoval katolickou církev, což spolu s růstem pozic panského stavu vedlo k vyhrocení napětí mezi katolíky a
kališníky. Kromě toho král ztratil sepětí s nižší šlechtou a měšťanstvem. Brzy bylo zřejmé, že v zemi, kde je většina obyvatel
utrakvistická (pod obojí), může být jen stěží obnoven katolicismus v podobě běžné pro předhusitské období. V roce 1485 byl
uzavřen kutnohorský náboženský smír, který uzákonil svobodu obou vyznání (na jednotu bratrskou se nevztahoval).
Odstranění náboženských rozporů uvnitř šlechtických stavů vedlo k jejich dalšímu posílení a jednotnému vystupování jak
proti královské autoritě, tak proti městům, v nichž šlechta viděla hospodářského konkurenta, a v neposlední řadě také proti
vlastním poddaným. Výrazem šlechtické nadvlády v zemi a jejím uzákoněním bylo roku 1500 vydání zemského zákoníku,
připraveného komisí sedmnácti pánů a rytířů. V roce 1502 podepsal toto Vladislavské zřízení zemské i sám král.
Vzdor všem výhradám vůči Vladislavově vnitřní politice léta jeho vlády představovala v Čechách dobu relativního klidu a
prosperity, která se mj. projevila zvýšenou stavební aktivitou (tzv. pozdní či vladislavská gotika), jež zacelovala jizvy
zanechané husitskými válkami.
Portrét Pokračování
Vladislav II. Jagellonský –
2/2
Ironií osudu bylo, že právě nepatřičná mírnost a neschopnost pomohly Vladislavu Jagellonskému získat další korunu. Po
smrti Matyáše Korvína v roce 1490 si ho zvolila uherská šlechta za svého krále v naději, že bude rozhodovat sama, což se
také stalo. Vladislav jí nejen slíbil, že bude trvale sídlit v Budíně - do Čech pak přijížděl jen vzácně - ale také se
neuváženě zřekl vybírání daně, která byla hlavním zdrojem příjmů jeho předchůdce.
Je zřejmé, že takové vnitřně oslabené postavení krále se muselo projevit i v zahraniční politice, zvláště chátrala-li
panovnická moc v Polsku obdobným způsobem. Už od 30. let 15. století soupeřili Jagellonci o převahu ve střední Evropě
s Habsburky. Roku 1491 se v Uhrách prosadil proti příštímu císaři Maxmiliánovi I. ještě Vladislav Jagellonský, ale další
diplomatické akce Habsburků ho v roce 1515 přiměly, že se souhlasem Krakova uznal vzájemná nástupnická práva obou
dynastií, zpečetěná sňatky jeho dětí Ludvíka a Anny s Maxmiliánovými vnoučaty, pozdějším českým králem
Ferdinandem I. a jeho sestrou Marií. Jagellonská diplomacie pak rezignovala na středoevropský prostor tak dokonale, že
ponechala Ludvíka u Moháče napospas drtivé převaze Turků. Toho se však král Vladislav už nedožil. Zemřel roku 1516,
opouštěje své milované a hýčkané děti nepřipravené na obtížnou roli panovníka.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Ludvík Jagellonský
Vladislav Jagellonský zajistil svému synovi Ludvíkovi nástupnictví na českém trůně, když ho tříletého
nechal se svolením stavů roku 1509 korunovat českým králem. Podobně jako otec zdržoval se i Ludvík
Jagellonský většinou v Uhrách. Uvnitř Čech v té době vládly četné spory mezi stavy, zejména městskými a
panskými, které zmírnila částečně Svatováclavská smlouva z 24. 10. 1517. Ale soupeření mezi skupinami
panstva a rytířstva nadále přetrvalo. Nejvlivnější postavení získal Zdeněk Lev z Rožmitálu, proti němuž
stála rovněž mocná strana Viléma z Pernštejna. Ludvík se snažil zmírnit vyhrocenou situaci nařízeními, ale
králova moc v té době byla natolik omezená, že nemohla vývoj v Čechách ovlivnit. Bez králova povolení
došlo například i ke sjednocení Starého a Nového Města pražského v jednu obec.
Situace se vyhrotila v roce 1520 natolik, že hrozila dokonce občanská válka. Ludvík však přijel do Čech až
v březnu 1522, když rok předtím se oženil s Marií, dcerou španělského krále Filipa I. Během svého pobytu
se snažil obnovit panovnickou moc reorganizací české komory. Stavům odňal správu královských financí a
donutil je vrátit některé z rozchvácených královských majetků a hradů. Zemské úředníky včetně Zdeňka
Lva z Rožmitálu přinutil král k abdikaci a v březnu 1523 dosadil nové. Na dobu královy nepřítomnosti byla
ustanovena nová zemská vláda vedená hejtmanem Karlem z Minsterberka, vnukem Jiřího z Poděbrad.
Pokus o obnovení starých královských práv však neměl dlouhého trvání a po Ludvíkově návratu do Uher se
rozpory v Čechách znovu vyhrotily. Přispělo k tomu i pronikání ideologie německé reformace - luteránství,
které ještě více rozštěpilo nekatolickou stranu.
Do této složité situace však ještě neblaze zasáhly události v zahraničí, nová turecká expanze. Ludvík
Jagellonský, který zůstal v boji proti přesile prakticky osamocen, zahynul na útěku v bažinách po prohrané
bitvě proti Turkům u Moháče roku 1526. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie vládnoucí v Čechách a
Uhrách a na český trůn nastoupili Ferdinandem I. Habsburkové.
Portrét
Hlavní nabídka
Ferdinand Habsburský – Konec
1/2
Narodil se a vyrůstal ve Španělsku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání a přísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se
sestrou českého krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základě rodinné dohody v rakouských a alpských
zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily trůny český a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ně bude ucházet.
Původně chtěl jako manžel Ludvíkovy sestry uplatňovat dědické nároky. Ale čeští stavové je odmítli a hájili své právo
svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o český trůn v předvolebním boji. Jako příslušník v té době již
mocné dynastie měl ze všech kandidátů největší šance a skutečně byl také 24. října 1526 jednomyslně zvolen českým králem.
Ostatní země České koruny uznaly jeho dědické nároky a za panovníka ho přijaly. Složitější situace byla v Uhrách. Zde většina
šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však přesto nechal částí uherské šlechty rovněž
zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž
výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zůstaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco většinu Uher drželi
zčásti Zápolský, zčásti Turci.
Největší a nejvýznamnější část Ferdinandova rozsáhlého středoevropského panství představovalo České království. Ve svých
třiadvaceti letech se zde ujímal vlády v nezáviděníhodné situaci. Za slabé vlády Jagellonců si stavové, zejména vyšší šlechta,
zvykli suverénně rozhodovat o životě a osudech země. Ferdinand hned v prvních letech vlády dosáhl obratnou a cílevědomou
politikou obnovení pořádku (učinil např. přítrž samovládě skupiny jedinců sesazením J. Paška z Vratu a odvoláním Lva z
Rožmitálu) a posílil královskou autoritu v zemi. Stejně tak v dalších letech "bez hluku, úsilím pomalým a neustálým,
pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž se zmocnil, moc královskou, těžce otřesenou..." (Denis).
V roce 1545 při obnově zápisů do desek zemských, které shořely při velkém požáru v Praze v roce 1541, se mu podařilo
prosadit do nich dodatečné uznání svého dědičného nároku na český trůn. V roce 1549 přijali čeští stavové na Ferdinandovu
žádost jeho nejstaršího syna Maxmiliána (II.) za příštího českého krále. Zároveň se snahou o povznesení královské moci a
zajištění vlády svému rodu vyvíjel Ferdinand cílevědomé úsilí o pevnější spojení zemí, ve kterých vládl, jejich centrálním
řízením. Vytvořil za tím účelem několik společných institucí či úřadů, jako byla např. tajná rada, dvorská komora a později
vojenská rada. Méně zdařilé byly již jeho pokusy o svolávání společných sněmů.
Portrét Pokračování
Ferdinand Habsburský–
2/2
Důležitou oporu své moci viděl v katolické církvi. Snažil se o její povznesení a o sjednocení svých zemí v jejím lůně.
Nebyl však náboženský fanatik ani nerealistický politik a postupoval v tomto směru podle podmínek v té které zemi. V
Čechách usiloval o sjednocení katolíků s utrakvisty. Jeho snaha však ztroskotala na odporu novoutrakvistů, nakloněných
šířícímu se luteránskému učení. Ostatní náboženské směry a sekty v Čechách pronásledoval. Posilováním královské moci
na úkor stavů, snahou po centralizaci a postupem v náboženských otázkách se dostával do rozporu s protestantskou
většinou českých stavů, který vyústil v první velké protihabsburské povstání v Čechách v roce 1547. Porážky stavů využil
k jejich tvrdému potrestání. Čtyři účastníky povstání dal popravit, dalším zkonfiskoval majetek a vůbec nejtíživěji postihl
královská města a jednotu bratrskou, které stály v čele povstání. Města zbavil hospodářské moci a oklestil jejich politická
práva. Proti jednotě bratrské vydal mandát, který znamenal novou vlnu jejího ostrého pronásledování. Když neuspěly
jeho pokusy o splynutí utrakvistů s katolíky, snažil se o větší podporu a povznesení samotné katolické církve. V roce
1556 proto zavedl do Čech jezuitský řád a v roce 1561 se mu podařilo, po stu letech, obsadit opět arcibiskupský stolec A.
Brusem z Mohelnice.
Od roku 1531 byl Ferdinand římským králem a od 1556 římským císařem. Říšské povinnosti podobně jako problémy v
ostatních zemích a války s Turky měly za následek, že od roku 1547 v Čechách mnoho nepobýval. Svou úlohu v tom
snad sehrála i nedůvěra a nechuť k Čechům pro jejich odboj z roku 1547. Svým zástupcem (místodržitelem) v Čechách
stanovil svého mladšího syna, arciknížete Ferdinanda, protože prvorozený syn Maxmilián se svými sklony k
protestantismu mu nepřipadal vhodný. Ale zklamal se i ve Ferdinandovi, který se proti všem zvyklostem tajně oženil s
měšťanskou dívkou, krásnou dcerou významného augšpurského finančníka Filipinou Welserovou.
Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi své tři syny. Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand
Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým, uherským a římským králem (později císařem) se stal
Maxmilián.
Ferdinand I. patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky. Byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil
základy středoevropské habsburské monarchie. Za téměř čtyřicetileté vlády dosáhl tento rázný, rozvážný, vzdělaný a
pracovitý muž s pevnou vůlí takových úspěchů, "že chyby jeho potomků nedovedly zmařit jeho dílo" (A. Denis).
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Maxmilián II.
rvorozený syn Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské projevoval v mládí, k žalu svého otce, silné
sklony k protestantismu. Odmítal účast na katolických církevních obřadech, stýkal se s evangelíky a za
kazatele měl luteránského kněze Pfausera, kterého přes naléhání otce odmítal propustit. Na jeho dvoře byli
několikrát vlídně přijati i představitelé jednoty bratrské, u níž, podobně jako u ostatních nekatolíků v
Čechách, vzbuzoval naděje na dosažení náboženské svobody. Ač byl Maxmilián v roce 1549 přijat za
budoucího českého krále, nechal se jeho otec za své nepřítomnosti v Čechách zastupovat svým druhým
synem Ferdinandem (později Tyrolským). Časem však došlo u Maxmiliána k obratu. Začal se vyhýbat
protestantům a sbližovat s katolíky. Ale fanatismus obou táborů mu zůstal cizí. Blízký mu byl naopak
myšlenkový svět humanistů.
V roce 1564 po smrti svého otce se ujal vlády v Čechách i v říši. Zpočátku se i on nechal v Čechách
zastupovat svým bratrem Ferdinandem. Když v roce 1567 přijel do Čech, podařilo se českým stavům
přimět ho k tomu, aby z desk zemských vypustil kompaktáta, která v té době byla již brzdou dalšího rozvoje
reformace. V roce 1575, po dlouhých jednáních a manévrování, nechtě si popudit ani papeže, ani
protestanty, dal českým stavům ústní příslib náboženské svobody v rámci tehdy vypracované České
konfese. Záhy nato ale vydal mandát proti jednotě bratrské. O jeho provádění se však nestaral, takže se v
praxi, podobně jako v jiných oblastech života, nic nezměnilo. Jen Maxmilián ztrácel zvolna důvěru na
všech stranách. Zemřel po nepříliš dlouhé, dvanáctileté vládě ve věku 49 let. Před smrtí prý se nevyzpovídal
a nepřijal poslední pomazání. "Teprve v této chvíli, kdy mu již nehrozila žádná světská síla, se
Maxmiliánův duch vzepřel, aby si alespoň zemřel po svém" (M. V. Kratochvíl). Za svého jediného dědice
ustanovil prvorozeného syna Rudolfa, který byl ještě za Maxmiliánova života v roce 1575 přijat za českého
krále.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Rudolf II. – 2/2
císařova zpovědníka Jana Pistoria, jenž Rudolfovu pozornost odvracel od všech záležitostí, které jej zatěžovaly a rozrušovaly. Panovník
se soustředil na sbírky a další zájmy. Svérázná léčebná metoda přinesla zlepšení, ale od roku 1600 byl Rudolf II. pro zasvěcené osoby
nemocný člověk, trpící stihomamem a depresemi.
Přesunem císařského dvora do Čech a s ním i papežského nuncia začíná postupný nástup rekatolizace v zemi (1584, 1602 se obnovuje
mandát proti českým bratřím). Tlak katolické církve byl omezen vypuknutím války s Turky v srpnu 1593. Turecké nebezpečí postavilo
císaře před nové problémy - finance a vojsko. Válka se protahovala, neboť na uherském bojišti byly síly poměrně vyrovnány. Již téměř
sjednaný mír prostřednictvím papežských vyslanců nebyl potvrzen pro onemocnění císaře. Další komplikací bylo povstání v Uhrách
vedené magnátem Štěpánem Bočkajem, jehož jednotky postupně obsadily Slovensko (Horní Uhry) a pustošily svými vpády Moravu.
Když pak v létě 1605 zahájila turecká vojska nové tažení, musel habsburský dvůr rychle sjednat příměří.
23. 9. 1606 byla podepsána Vídeňská smlouva, kterou bylo Sedmihradsko a část Uher postoupeno Bočkajovi, byl dán slib náboženské
svobody v Uhrách a císař se zavázal uzavřít mír s Turky. Turecku zůstaly všechny dosažené výboje a mělo od císaře dostat 200 000
dukátů. V roce 1606, při opětném propuknutí Rudolfovy choroby, začal bratr Matyáš otevřeně projevovat své dosavadní snahy a plány
projednáváním otázky nástupnictví. Na konci roku již vyzýval uherské stavy k odboji vůči císaři. Nastává skutečný rozkol uvnitř
monarchie a obě strany zbrojí. České stavy se v tuto kritickou chvíli nepostavily na Matyášovu stranu, a tak arcivévoda musel s
Rudolfem jednat o částečném odstoupení. Byl uzavřen tzv. libeňský mír, kterým Matyáš získal uherskou korunu, rakouské državy a
Moravu. Záhy však čeští protestanté na sněmu předkládají panovníkovi své požadavky, které svou šířkou předstihovaly svobody, jež
přislíbil Matyáš ve svých zemích. Postupně se konflikt vyhrocuje a Rudolf nakonec z obavy před bratrem vydává 9. 7. 1609 listinu
Rudolfův majestát, která uzákoňuje náboženskou svobodu v Čechách. Panovník zaměřil všechny své síly na pomstu. Tragickým
epilogem, jenž urychlil konec jeho vlády, byl vpád pasovských žoldnéřů do země v únoru 1611. Po jejich porážce je Rudolf nucen
abdikovat (23. 5. 1611). Na sklonku téhož roku vážně onemocněl a v lednu 1612 umírá.
Pro současnou dobu je nejzajímavější císařova sběratelská činnost, která byla velmi nesourodá. Přes medailérství, malířská a sochařská
díla, po grafiku, sklo a různé kuriozity. Bohužel převážná část sbírek byla v době třicetileté války vyvezena z Čech Švédy. Ze všech
věd se Rudolf II. zajímal nejvíce o alchymii (uvádí se, že jedno období bylo u dvora na 200 alchymistů, mj. Alessandro Scotta, Edward
Kelley, sir John Dee), byl však i mecenášem takových vědců, jako byli Tadeáš Hájek z Hájku, Johannes Kepler nebo Tycho Brahe
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Matyáš – 1/2
Matyáš, v pořadí třetí syn císaře Maxmiliána II., byl prý muž příjemného vzhledu i vystupování, společenský, ale schopností zcela
průměrných. Základním rysem jeho povahy byla nezřízená ctižádostivost. Dlouho neměl valnou naději na výraznější uplatnění, neboť
Maxmilián II. ustanovil jediným vládcem všech zemí monarchie (kromě Tyrolska a Štýrska s Korutany a Kraňskem, které ponechal v
držení svých bratrů Ferdinanda a Karla) svého nejstaršího syna Rudolfa. Bylo na Rudolfovi, zda a komu z bratří (eventuálně dalších
příbuzných) svěří jako svým zástupcům vládu v některé ze zemí monarchie. Matyáše, ač k němu neměl důvěru, ustanovil v roce 1583
místodržícím v Horních Rakousích, v roce 1595 v Tyrolsku (po smrti arciknížete Ferdinanda) a v roce 1599 opět v Rakousích, tentokrát
v obojích. Po vypuknutí války s Tureckem roku 1593 pak pověřil Matyáše a svého dalšího bratra Maxmiliána i velením armády v
Uhrách. Matyáš se v této funkci neosvědčil, ale jeho ambice stouply, zejména když se po smrti svého staršího bratra Arnošta (1595) stal
druhým nejstarším členem habsburské panovnické rodiny. Dožadoval se, aby ho Rudolf jmenoval svým nástupcem. Ten odmítl, ale v
roce 1606 ho jmenoval správcem Uher a pověřil ho mírovým jednáním s Turky a také se Štěpánem Bočkajem, vůdcem povstaleckých
uherských stavů. V té době se u císaře Rudolfa II. objevila recidiva duševní choroby a Matyáš, který se cítil Rudolfem zastíněn a
odstrkován, se dal na tajné poradě habsburských arciknížat zvolit za hlavu rodu. Nebyl ani schopnější, ani pracovitější než Rudolf, jeho
jedinou předností bylo, že byl mladší a netrpěl duševní chorobou.
V září 1606 uzavřel Matyáš mírovou smlouvu s Turky a Bočkajem, ale Rudolf ji odmítal podepsat. Koncem roku 1607 se rozpory mezi
oběma bratry vyvinuly v hlubokou dynastickou a politickou krizi. Matyáš se rozhodl využít situace k otevřenému a rozhodnému útoku
na Rudolfovo postavení. Na Matyášův popud uzavřeli rakouští a uherští stavové konfederaci na obranu jím uzavřených mírových
smluv. Na jaře se k tomuto spolku připojili i moravští stavové. Rudolfovi zůstala věrná jen česká stavovská obec, čímž mu zachránila
českou korunu, zatímco v Uhrách, Rakousích a na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy z června 1608 ujal vlády Matyáš, který
byl přijat i za "čekatele" českého trůnu. V roce 1611, po hazardním a nezdařeném Rudolfově pokusu dobýt s pomocí pasovských vojsk
ztracené pozice zpět, se proti Rudolfovi obrátili i čeští stavové. Donutili ho k abdikaci a 12. 4. 1611 zvolili českým králem Matyáše. Po
Rudolfově smrti v roce 1612 se stal i římským císařem.
Po svém zvolení českým králem odměnil Matyáš představitele českých protestantských stavů, kteří mu dopomohli k moci, různými
úřady, ale záhy dal opět volný průchod staré protireformační politice. K nelibosti českých stavů přesídlil se svým dvorem do Vídně.
Vládu v Čechách přenechal místodržícím z řad katolické šlechty. Protože neměl přímého nástupce (oženil se ve čtyřiapadesáti letech a
zůstal bezdětný) a jeho bratři byli také staří a bezdětní, bylo třeba
Portrét Pokračování
Matyáš – 2/2
Protože neměl přímého nástupce (oženil se ve čtyřiapadesáti letech a zůstal bezdětný) a jeho bratři byli také staří a bezdětní,
bylo třeba v zájmu udržení moci v rukou habsburské rodiny hledat následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance
Ferdinanda Štýrského, známého svým ostrým protireformačním postupem, který byl v roce 1617 přijat za budoucího
českého krále.
Po vypuknutí českého stavovského povstání byl Matyáš pod vlivem svého rádce kardinála Khlesla přístupný k vyjednávání
s povstalci, ale skupina kolem následníka trůnu Ferdinanda odstavila tehdy již nemocného Matyáše od moci a zahájila tvrdší
kurs proti povstalcům. Krátce nato Matyáš zemřel.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Friedrich Falcký
Sám prý se nazýval "král seladon", ale do historie vešel jako "zimní král", protože jako král vládl v Čechách jen přes
jedinou zimu. Snad by se také dalo říci, že byl "králem z nouze". Reálných kandidátů na český trůn nebylo v roce 1619,
kdy v průběhu stavovského povstání byl z českého trůnu sesazen Ferdinand II. Habsburský, mnoho. Zájem o českou i
císařskou korunu projevoval savojský vévoda Karel Emanuel, ale pro své katolické vyznání byl pro české protestantské
stavy nepřijatelný. Část stavů - luteráni Šlik, Collona, Thurn, Kaplíř aj. - by rádi viděli na českém trůně saského kurfiřta
Jana Jiřího a jednali v tomto směru i s jeho rádci. Ale Jan Jiří neměl v dané situaci o českou korunu zájem. Spojil se raději
s Habsburky a získal v zástavu (později i definitivně) Horní a Dolní Lužici. Falcký kurfiřt naopak zájem měl. Svým
kalvínským vyznáním byl blízký jednotě bratrské a byl přijatelný i pro většinu ostatních protestantských stavů, které s jeho
osobou spojovaly naděje na získání četných, mocných a hlavně bohatých zahraničních spojenců. Falcký kurfiřt byl totiž
vůdcem protestantské Unie (spolek německých protestantských knížat) a příbuzným anglického a dánského krále a
nizozemského místodržícího. Zvlášť velké naděje byly vkládány do pomoci Anglie, neboť Fridrichova manželka Alžběta
Stuartovna, budoucí česká královna, byla dcerou anglického krále Jakuba I. A tak byl Fridrich Falcký 26. srpna 1619
zvolen českým králem. Jeho volbou končila vláda direktorů a král obsadil nejvyšší zemské úřady svými přívrženci z řad
vyšší šlechty. Mezi ně patřil i Jan Jiří z Vartenberka, který krále doprovázel na říšský sjezd protestantských knížat v
Norimberku. Ale naděje na zahraniční pomoc se nesplnily. Jen Nizozemská republika bojující se španělskými Habsburky
poslala pár tisíc zlatých, ale ty se brzy rozkutálely. A sám nový král nebyl zřejmě tím pravým mužem na svém místě. Byl
sice vlídný a laskavý, ale příliš mladý, nezkušený, neprozíravý, spíš lehkovážný a marnivý. Rád se oddával hostinám a
jiným zábavám. V den bělohorské bitvy 8. listopadu 1620 trávil čas na hostině s anglickými diplomaty. Když se chtěl
odebrat na bojiště, přinášeli již poslové zprávu o porážce a z hradeb Pražského hradu se mohl už jen dívat na útěk
prchajícího vojska. Druhý den opustil Prahu a odebral se s nečetným průvodem do Vratislavi (scénu jeho odchodu
zobrazuje proslulá dřevořezba v chrámu sv. Víta), odkud se pokoušel řídit další boj. Ale výzvy k boji zůstávaly bez
odezvy, a tak se "zimní král" v prosinci 1620 odebral do Haagu. V průběhu tzv. falcké války (1621 až 1623) ztratil i své
rodové državy a byl dán císařem do klatby. V roce 1623 dostal Falc i s kurfiřtskou hodností bavorský vévoda Maxmilián.
Fridrich žil nepříliš dlouhý zbytek života v exilu, uznáván českou emigrací i nadále českým králem. Také jeho manželka se
až do své smrti (1662) podepisovala jako česká královna. Jejich syn Fridrich Jindřich, přijatý u nás v roce 1620 za
Fridrichova nástupce, zahynul již v roce 1629.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Ferdinand II.
V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha.
Jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal, "rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl" (J. Janáček). Do života českých
zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který "na nešťastné a chudé byl laskav", neobyčejně tvrdě a krutě, jako snad žádný
jiný z Habsburků.
Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Po otci byl vnukem císaře Ferdinanda I. a bratrancem císařů
Rudolfa a Matyáše. Výchovu a vzdělání nabyl u jezuitů v Ingolstadtu v Bavorsku. V roce 1598 se ujal vlády ve svých zemích (Štýrsko,
Korutany, Kraňsko) a provedl v nich bezohlednou protireformaci. Ač byl znám jako fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617
přijat českým sněmem za příštího krále. (Matyáš i jeho bratři byli bezdětní.) Proti jeho přijetí vystoupili jen čtyři účastníci sněmu, mezi
nimi pozdější vůdcové odboje M. Thurn a L. Collona z Felsu. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu 1619. V průběhu českého
stavovského povstání byl 26. srpna 1619 z českého trůnu sesazen a místo něj byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. (Den nato byl
Ferdinand zvolen římskoněmeckým císařem a ironií bylo, že mu svůj hlas dal i Fridrich Falcký.) Po bělohorské porážce českého
povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý kurs proti povstalcům a proti českému národu vůbec. Za
mnoha císařovými tvrdými postoji stál jeho zpovědník Lamormain, odpůrce smířlivé politiky arcibiskupa Harracha.
V Čechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem K. z Lichtenštejna, na Moravě kardinálem F. z Dietrichštejna. Dal popravit
sedmadvacet účastníků povstání, zkonfiskovat majetek většiny české šlechty a měst a prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s
nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 zakotvil důsledky
porážky stavovského povstání. Potvrdil v něm dědičnost českého trůnu v habsburském rodě, omezil pravomoc českého sněmu,
zemských úřadů a českých stavů vůbec. Němčinu zrovnoprávnil s češtinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolictví. To
mělo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, příliv cizí šlechty do země a postupnou germanizaci. Nesmírné utrpení
všemu lidu pak přinášela válka, v jejímž vedení pokračoval Ferdinand II. až do své smrti, aniž se dočkal jejího konce. Válka s sebou
nesla drancování a pustošení země, hlad a epidemie a posléze i stupňování roboty a utužení nevolnictví.
V průběhu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna, kterého dal v únoru 1634
zavraždit. V květnu 1635 uzavřel separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím a odstoupil mu Horní i Dolní Lužici (jako dědičné
léno), čímž o své újmě, bez souhlasu českých stavů, okleštil země České koruny.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Ferdinand III.
Ferdinand III. byl druhorozeným synem císaře Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské. Když jejich prvorozený syn Jan
Karel zemřel jako čtrnáctiletý v roce 1619, stal se Ferdinand následníkem trůnu. Ještě za života otce byl korunován králem
uherským (1625), králem českým (1627) a králem římským (1636). V mládí měl zálibu ve vojenství a usiloval o velení v
armádě. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 se stal jejím vrchním velitelem a v témže roce zvítězil spolu s
generálem Gallasem nad Švédy v bitvě u Nördlingenu. Když se po smrti otce (1637) ujal vlády, pokračoval ve vedení
války, která v posledních letech zvláště tíživě dolehla na české země. V roce 1648 uzavřel vestfálský mír.
I po válce pokračoval v podstatě v politice svého otce jak v úsilí o centralizaci, tak zejména v rekatolizaci českých zemí.
Snad jen forma byla méně drsná a opatrnější. Stejně jako otec byl i Ferdinand III. zbožný katolík, ale nebyl fanatik. Na
rozdíl od většiny Habsburků uměl dobře česky, často pobýval v Praze a zasloužil se také o obnovu Pražského hradu. V
roce 1638 vyňal z moci jezuitů Karolinum a obě jeho fakulty (právnickou a lékařskou) dal pod světskou pravomoc. V roce
1654 spojil Karolinum s klementinskou kolejí v jedinou universitu Karlo-Ferdinandovu.
Jeho nejstarší syn, korunovaný za českého krále jako Ferdinand IV., zemřel v roce 1654, dřív než mohl nastoupit vládu, a
tak se nástupcem Ferdinanda III. stal jeho druhorozený syn Leopold.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Leopold I.
Téměř půlstoletí trvající vláda Leopolda I. (1657-1705) byla z valné části vyplněna válkami s Turky,
uherskými povstalci (Ferenc Wesselényi, Imre Thököly, František II. Rákóczi) a v posledních letech vlády i
s Francií o tzv. dědictví španělské. Války vyčerpávaly monarchii a přivedly ji do stavu chronické finanční
krize. Vídeňská vláda hledala východisko ze situace především ve zvyšování berní a zavádění dalších forem
zdanění, které mimořádně těžce postihovaly české země. Především samotné Čechy byly těmito daněmi
přetěžovány. V praxi docházelo k posilování centrální moci a absolutistické vlády na úkor zemských úřadů.
To všechno spolu s preferováním rakouských zemí odsunovalo Čechy do postavení provincie. Dál
pokračoval proces rekatolizace, odnárodňování šlechty a úpadku duchovní kultury. V důsledku snížení
počtu obyvatelstva za třicetileté války, a zejména v souvislosti s rozvojem panského velkostatku docházelo
v této době i k utužování nevolnictví. Velké povstání nevolníků v Čechách v roce 1680 přimělo sice
Leopolda I. vydat robotní patent, ale významnější změny v postavení nevolníků nepřinesl. Koncem 17.
století začaly v českých zemích a na Slovensku vznikat první manufaktury. Podpory ze strany panovníka,
stejně jako dalším snahám o nové směry hospodářské politiky (merkantilismus), se jim nedostávalo.
Leopold byl druhorozený syn císaře Ferdinanda III. a Marie Anny Španělské. Vychován byl jezuity a
původně byl určen k duchovnímu stavu. Po smrti svého staršího bratra Ferdinanda IV. (1654) se stal
následníkem trůnu. V roce 1655 byl zvolen králem uherským, roku 1656 českým a po smrti svého otce
(1657) se ujal vlády v celé habsburské monarchii. O rok později se stal císařem římským. K vládě neměl
valné předpoklady a události spíše sledoval než řídil. Byl nerozhodný a kolísavý, ale střízlivý a pracovitý,
zbožný a prostý. Miloval umění a byl velký bibliofil. Česky neuměl, německy hovořil jen špatně. Jazykem
jeho dvora byla italština. Byl třikrát ženat a měl dva syny a tři dcery. Vládu po něm nastoupil jeho starší syn
Josef.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Josef I.
Josef I. byl nejstarším synem císaře Leopolda I. a Eleonory Magdaleny Terezie Falcké. Vládu nastoupil po
smrti svého otce 5. května 1705. Historik A. Denis o něm napsal, že byl oblíben, protože se nepodobal
svému otci.
Jeho vláda však byla příliš krátká na to, aby buď naplnila, nebo vyvrátila naděje, které byly do nového
panovníka vkládány. Začátky se zdály býti slibné. Josef I. nebyl tak úzkoprsý jako jeho předchůdci a byl
moudřejší. U dvora omezil vliv jezuitů a obklopil se politiky, kteří podporovali rozvoj výroby a obchodu a
připravovali reformy v duchu merkantilistické politiky. V zahraniční politice úspěšně pokračoval v boji o
dědictví španělské i v boji s uherskými povstaleckými stavy, vedenými F. II. Rákóczim. Za mírových
jednání s Uhry v roce 1711 však zemřel na neštovice. Protože neměl přímého mužského potomka (jediný
syn zemřel v útlém věku; kromě něj měl dvě dcery a několik nemanželských dětí), nastoupil po jeho smrti
vládu v habsburské monarchii i v říši jeho bratr Karel VI.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Karel VI.
Druhorozený syn císaře Leopolda I. Karel byl vychováván pro vládu ve Španělsku, kde vymírala španělská větev
habsburského rodu. Po smrti posledního španělského Habsburka krále Karla II. (listopad 1700) se rozpoutal o španělský
trůn boj mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky, který přerostl v evropskou válku.
Když v roce 1711 zemřel Karlův starší bratr císař Josef I., rezignoval Karel na španělské dědictví a ujal se vlády ve
středoevropské habsburské monarchii a v říši. Smlouvou z roku 1714 se zřekl nároku na španělský trůn a náhradou dostal
španělské Nizozemí (dnešní Belgie) a španělské provincie v Itálii: Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Mantovsko a část
Toskánska. Poté se v zahraniční politice orientoval na rozšíření monarchie na Balkáně. V letech 1716-18 svedl úspěšnou
válku s Turky, získal Banát, Valašsko, část Srbska a Bosnu. Později však za nové války s Turky v letech 1737 až 1739
tato území ztratil.
Karel byl poslední žijící mužský potomek habsburského rodu. Vynaložil proto velké úsilí, aby prosadil tzv. pragmatickou
sankci, kterou vyhlásil v roce 1713. Stanovil v ní nedělitelnost zemí habsburského rodu a jejich dědičnost v ženské linii v
případě vymření mužských potomků. Uznání pragmatické sankce v dědičných zemích i u většiny evropských panovníků
za větší či menší ústupky sice prosadil, ale boji o "habsburské dědictví", ke kterému došlo po jeho smrti, stejně
nezabránil. Také hospodářskou a finanční situaci v monarchii zanechal své dceři a dědičce Marii Terezii neutěšenou.
Novým pokrokovým hospodářským snahám nepřál a k některým opatřením na podporu manufaktur a obchodu ho donutil
jen kritický stav země. Karel VI. byl konzervativní, silně zbožný, schopností prostředních. Za svého pobytu ve Španělsku
si oblíbil tamní mravy a španělské šlechtice, kteří ho pak obklopovali i na jeho vídeňském dvoře.
K českým zemím byl v podstatě netečný. Českým králem se nechal korunovat až po dvanácti letech vlády v roce 1723,
kdy přijel do Čech, aby zde navštívil Karlovy Vary. Od léčebných účinků jejich pramenů očekával totiž toužebné
narození syna. (Jediný syn Leopold zemřel krátce po narození v roce 1716 a pak už měl Karel jen tři dcery.) V Čechách
vyvrcholila za jeho vlády doba "temna". Několika císařskými patenty bylo zostřeno pronásledování "kacířů" a pálení
"kacířských" knih. Do této doby spadá také nechvalně známá činnost jezuity Koniáše a svatořečení Jana Nepomuckého.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Marie Terezie – 2/2
Reformami byla posílena moc panovníka a vytvořených ústředních úřadů na úkor stavovských orgánů jednotlivých zemí. V zemích a
krajích pak přecházela rozhodující část správy na státní úředníky jmenované panovníkem. Zestátnění správy na úkor stavů napomáhaly
také soudní a berní reformy. Poslední navíc i zdanila šlechtickou půdu. Stát také stále více zasahoval do dalších oblastí života, včetně
vztahů mezi vrchnostmi a poddanými, a některými opatřeními usiloval o zlepšení situace poddaných. Radikálnějšího zásahu, jakým
bylo zrušení nevolnictví, se však Marie Terezie neodvážila. Celními úpravami, omezováním cechů aj. podporoval stát zakládání
manufaktur a rozvoj průmyslové výroby. Hospodářskému rozvoji napomáhalo i budování cest, zlepšení poštovního spojení, zavedení
jednotné soustavy měr a vah i jednotné měny, školské a další reformy. Díky reformám se z habsburského konglomerátu velmi
nesourodých zemí postupně stával moderní centralizovaný stát, který se přizpůsoboval osvícenskému století. Systém vlády
osvícenského absolutismu neznamená, že panovník musí být nejosvícenější z osvícených a iniciátorem všech změn. Marie Terezie byla
značně konzervativní, přesvědčená katolička protireformačního zaměření a některé ideje osvícenců zůstávaly jejím názorům velmi
vzdálené. Blízké jí však byly názory osvícenců na úlohu panovníka a státu, a proto si ministry a rádce vybírala z jejich řad. Patřili mezi
ně především hrabě Haugwitz, kancléř A. V. Kounic, osobní lékař Gerhard van Swieten, právník Karel Antonín Martini, představitelé
ekonomické a politické vědy Johann Heinrich Gottlob Justi a Joseph von Sonnenfels a posléze i prvorozený syn a od roku 1765
spoluvladař a císař Josef II. Mezi osvícence je počítán i manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský. Osvícenci navrhovali
reformy a panovnice se spíše bránila, zmírňovala jejich radikálnost. Tento způsob zavádění reforem vedl v mnoha případech k
polovičatosti a nedůslednosti. Na druhé straně však díky smyslu panovnice pro realitu a poznání mezí, jež nemůže překročit, tlumil
ostří odporu stavů proti reformám. Konečné rozhodnutí si vždy ponechávala Marie Terezie, která až do konce života držela otěže vlády
pevně ve svých rukou. Konzervatismus Marie Terezie, narůstající s postupujícím stářím, vedl v posledním období její vlády k častým
rozporům mezi ní a Josefem II. Svým způsobem života byla Marie Terezie více než feudální panovnicí "pravou měšťankou německou",
rozumnou a pilnou hospodyní, milující a věrnou manželkou i starostlivou matkou. Měla celkem šestnáct dětí, z nichž deset ji přežilo, a
jejich výchově věnovala velkou péči.
Tereziánské reformy podstatně oslabily český stát. Obavy vlastenců také vyvolávalo upřednostňování němčiny ve státní správě a
školství. Pociťovali, že panovnice není Čechům příliš nakloněna. F. M. Pelcl ve svém soukromém deníku výstižně zaznamenal, že s
Čechy jednala "nejinak než macecha". Nemohla českým stavům zapomenout, že když se Karel Albrecht dal v prosinci 1741 provolat
českým králem, složila mu svůj hold většina české šlechty, téměř všechno duchovenstvo a skoro všechna královská města.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Josef II. – 2/2
Prováděné reformy se dotýkaly zájmů nejmocnějších tříd společnosti, aristokracie a církve, centralizační opatření narážela i na
odpor vlasteneckých kruhů jednotlivých zemí. Odpor často vzbuzoval i způsob uskutečňování reforem, neboť Josefovi bylo cizí
taktizování a postupoval přímočaře, despoticky, bez ohledu na překážky, tradice či zvyklosti. Také neúspěšná zahraniční politika
Josefova, především válka s Tureckem (od 1788), jež pohlcovala dvě třetiny státních příjmů a zhoršovala hospodářskou situaci,
vzbuzovala odpor proti politice panovníka. A tak ke konci vlády Josefa II. vyrostla zejména v Belgii, Uhrách a Tyrolsku silná
opozice. Uherští stavové přinutili v lednu 1790 již nemocného panovníka ke zrušení všech reforem v zemi kromě tolerančního a
nevolnického patentu. Zdálo se, že reformní úsilí Josefovo je v troskách. Další vývoj ukázal, že tomu tak nebylo. Rozhodnost
jeho zásahů znemožnila v mnoha oblastech cestu zpět.
Josefova snaha jednotně řídit monarchii celkem přirozeně vyvolávala potřebu společného státního jazyka, kterým za daných
okolností mohla být jedině němčina. Ta se proto stala vyučovacím jazykem na všech vyšších školách a její znalost byla
předpokladem pro přijetí do státní služby. Tato opatření znevýhodňovala neněmecké národy monarchie a vyvolávala u českých
vlastenců obavy z poněmčení národa. Hrozící germanizace však podnítila obrannou aktivitu vlastenců, kterým na druhé straně
právě Josefův osvícenský režim poskytl možnost i prostředky k obraně českého jazyka a rozvíjení vlasteneckého cítění. Začaly
vycházet české noviny, zrodila se česká publicistika, rozmach zaznamenalo české divadlo aj. Právem proto považují historici
právě období Josefovy vlády za počátek národního obrození.
Josef II. již za svého života získal sympatie českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho jméno je dodnes
nejčastějším křestním jménem u nás. Kladně ho hodnotí i soudobá historiografie, která období jeho vlády považuje za
vyvrcholení tzv. osvícenského absolutismu v habsburské monarchii.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Leopold II.
Leopold byl synem Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského a mladším bratrem Josefa II. Po otcově smrti (1765) se
stal vévodou toskánským a po Josefově smrti 20. února 1790 se ujal vlády v habsburské monarchii.
Leopold měl stejné osvícenské názory na společnost, úlohu státu a panovníka jako Josef II. Nedosahoval velikosti a
rozhodnosti svého bratra, měl však některé, pro politika velmi potřebné vlastnosti, které Josefovi chyběly. Dovedl střízlivě
oceňovat situaci, rozhodoval vždy po zralé úvaze, byl opatrný a schopný pružně reagovat. Osvojil si i umění přetvářky a
diplomatického pokrytectví. Všechny tyto vlastnosti osvědčil již v době pětadvacetileté vlády v Toskánsku, kde vcelku
hladce prosadil osvícenské reformy. Plně je pak uplatnil po převzetí moci v monarchii, když musel překonávat velké
těžkosti, které se nakupily v posledních letech Josefovy vlády.
Leopold zrušil berní a urbariální reformu, která vyvolala rozhořčený odpor šlechty, a vyzval stavy, aby formulovaly své
požadavky a stížnosti. Ústupky katolické církvi učinil tím, že zrušil Josefem vytvořené generální semináře pro výchovu
kněží a obnovil i některé kláštery. Obratným jednáním se stavy v jednotlivých zemích se mu podařilo potlačit odpor
opozičních sil a uklidnit poměry v říši, při zachování hlavních reforem předcházejícího období. K vnitřnímu upevnění
monarchie přispělo i jeho ukončení války s Tureckem v srpnu 1791.
Doba vlády Leopolda II. je obvykle považována za období éry osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Někteří
historikové ji však zařazují spíše na začátek éry režimu Františka I. Složitost situace i krátkost Leopoldovy vlády ztěžují
jednoznačné hodnocení.
Josefovu snahu o omezení pravomoci a úlohy jednotlivých zemí monarchie provázelo odmítání korunovace za českého či
uherského krále. Leopold však již v dubnu 1790 delegaci českých stavů korunovaci slíbil. Po okázalém uvítání v Praze pak
byl 6. září 1791 korunován za českého krále. Korunovační slavnosti byly spojeny s řadou velkých společenských akcí.
Leopold pobyl v Praze měsíc a ukazoval svoji laskavou tvář. Navštívil mj. průmyslovou výstavu v Klementinu uspořádanou
na jeho počest a zúčastnil se slavnostního zasedání Královské české společnosti nauk, kde se na něj obrátil s jazykovými
požadavky J. Dobrovský. Jeho návštěva posílila naděje a sebevědomí nejen českých stavů, ale i českých vlastenců.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
František I.
Když prý po smrti Františka I. utěšoval jakýsi státní rada plačící Vídeňáky slovy: "Neplačte, děti, vždyť
zůstane všechno při starém," dostalo se mu odpovědi - "Právě proto pláčeme!" Hodnocení více než
čtyřicetileté Františkovy vlády historiky potvrzuje výstižnost soudobé anekdoty.
František, prvorozený syn Leopolda II., se stal vládcem habsburské monarchie po Leopoldově smrti 1. 3.
1792. V červenci téhož roku byl (jako František II.) zvolen císařem Svaté říše římské národa německého. V
srpnu 1806 vyhlásil zánik této středověké instituce, jíž poslední úder zasadil Napoleon. Císařem však
zůstal, neboť již v srpnu 1804 se prohlásil císařem rakouským (jako František I.).
Vlády se ujímal v době, kdy vládnoucí kruhy musely čelit vlivu francouzské revoluce. Osvícenci
doporučovali předcházet revoluci prováděním pokrokových reforem. František však zvolil cestu násilných
prostředků: války proti revoluční Francii a policejního útlaku uvnitř země. Období osvícenských reforem v
monarchii skončilo. Historik V. V. Tomek napsal, že odpor vlády proti "svobodnému ruchu" se v té době
vystupňoval tak, "že nikdo potom nesměl již povznésti svého hlasu ve věcech veřejných, aby nebyl stíhán
co podezřelý ze zhoubných zásad jakobínských". V zemi nadlouho zakotvil konzervativní, byrokratický
politický systém, uzavírající se všem novým myšlenkám.
Tento systém odpovídal povaze svého tvůrce. František byl jen pilný, pracovitý, konzervativní úředník, u
něhož si již jeho strýc císař Josef II. povšiml, že mu "chybí myšlenky". Jeho hlavním politickým ideálem
bylo zajištění klidu "všeobecnou nehybností".
Pokrok se však nedá na dlouho zastavit. A právě v období Františkovy vlády začíná v Rakousku (bez zásluh
a účasti režimu) průmyslová revoluce, spojená s převratnými změnami, které třináct let po Františkově
smrti vedly k rozmetání jím vytvořeného režimu. Rovněž české národní hnutí, česká věda a kultura dosáhly
v této době vzdor nepřízni významných úspěchů.
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Ferdinand V.
Ferdinand, prvorozený syn rakouského císaře Františka I., nastoupil na trůn po smrti svého otce 2. března
1835. Téměř čtrnáct let vystupoval při různých veřejných slavnostech jako první muž monarchie,
poskytoval audience - ale nevládl. Skutečná vládní moc byla soustředěna v tzv. státní konferenci, kde
Ferdinanda zastupoval jeho strýc arcivévoda Ludvík a kde hlavní slovo měli dva nejvlivnější politici té
doby a velcí rivalové, kníže Metternich a hrabě Kolovrat. Ferdinand jen podepisoval vše, co mu předložili.
Ke skutečnému vládnutí neměl Ferdinand potřebné duševní schopnosti. Oficiálně se hovořilo o chatrném
zdraví panovníka, historikové k Habsburkům kritičtí píší o Ferdinandově slabomyslnosti. Tento dojem
vyvolával i Ferdinandův fyzický zjev - příliš velká hlava, nápadně krátké ruce a nohy, velké a podivně
stočené oči. Ferdinand po vládnutí nijak netoužil. Raději si prohlížel zahrady a skleníky vídeňského hradu a
obdivoval exotické rostliny. Dostal přívlastek Dobrotivý, prý za "dobrotivé" udělení konstituce v roce 1848.
Svým způsobem si jej zasloužil, neboť byl člověk skutečně dobrotivý a dobromyslný. Historikové také
zaznamenali, že se mezi lidem těšil značné oblibě.
Nástup kontrarevoluce v druhé polovině roku 1848 vyžadoval jiného panovníka. Ferdinand proto 2.
prosince odstoupil a předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Dalších dvacet sedm let pak žil na
Pražském hradě, který dostal k celoživotnímu užívání. S Pražany vycházel dobře. Návštěva mladého císaře
v Praze v roce 1858 ukázala, že penzionovaný Ferdinand byl mezi Pražany populárnější než panující císař
Portrét
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
František Josef I. – 2/2
prosazovaly více méně proti jeho vůli. Byl konzervativní a řešil jen ty otázky, které nebylo možné v zájmu zachování a udržení
chodumonarchie neřešit, ustupoval jen silnému tlaku, tam kde to bylo nutné. Projevoval však při tom značnou bystrost a
politickou obratnost. A tak se stalo, že ve "vnitřně velmi neklidné říši" se sice velmi často měnily vlády (za dobu jeho panování
se vystřídalo 27 vlád), ale majestát císaře zůstával nedotčený. Nechuť císaře k novotám rostla s přibývajícími léty. A je snad
charakteristické, že nikdy nepoužil automobilu a odmítal telefon i další technické vymoženosti doby. V mládí se jako panovník
cítil být i vojevůdcem. Ale porážka u Solferina, kterou rakouská armáda utrpěla pod jeho velením, tento středověký postoj
změnila. K armádě, v níž právem spatřoval spolehlivou oporu dynastie, si však zachoval zvláštní, velmi vřelý vztah. A jako
"nejvyšší vojenský pán" chodil, až na několik výjimek, v uniformě. Řadu velitelských míst také obsadil svými příbuznými -
například bratranec arcivévoda Albrecht byl v roce 1866 velitelem jižní armády v Itálii. Navíc je znám velký vliv, který měl na
stárnoucího mocnáře šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf.
František Josef I. měl silně vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podřídil celý svůj život. Stal se pracovním
strojem, který podle přísně vypracovaného režimu přijímal hodnostáře i úředníky a pečlivě, s byrokratickou přesností "vyřizoval
spisy". Přísně dbal na dodržování všech předepsaných forem života u dvora. Měl smysl pro detaily a vynikal skvělou pamětí.
Soukromý život se rozplynul v císařském majestátu. Neměl přátel a styky s příslušníky rodiny byly až na výjimky chladně
zdvořilé. Jediným jeho soukromím byla přítelkyně, herečka Kateřina Schrattová, která se více než třicet let těšila přízni a důvěře
panovníka. Osobní život Františka Josefa byl tragicky poznamenán sebevraždou jediného syna, korunního prince Rudolfa
(1889), a zavražděním manželky Alžběty (1898) duševně chorým italským anarchistou Lucchenim.
Vládce mnohonárodnostní monarchie nikdy plně nepochopil stěžejní problém své říše, národnostní otázku. Cítil se "německým
říšským knížetem" a nedovedl si představit, že by říše mohla být spravována jinak než německy. Nebyl však nepřítelem Čechů a
pro klid v říši byl ochoten splnit některé jejich požadavky. Většinou však tomu zabránil odpor německých a maďarských
politiků, který měl větší váhu než nároky Čechů. Jako mladý panovník nebyl v Čechách oblíben a veřejnost i politici mu to při
návštěvách v Praze v roce 1858 a 1868 dali zřetelně najevo. Jako stařičký mocnář, ztělesňující desetiletí poměrně stabilního
vývoje, byl již veřejností přijímán vlídněji. Když v roce 1901 otvíral v Praze nový most (dnes Legií), byla zveřejněna fotografie,
na níž se svým průvodem kráčí po novém mostě, s doprovodným titulkem - Procházka na mostě. Z toho vznikla v Čechách
rozšířená přezdívka císaře - František Procházka.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Karel I.
Poslední rakouský císař byl synem arcivévody Otty, synovce Františka Josefa I. Následníkem trůnu se stal po smrti svého
strýce Františka Ferdinanda v červnu 1914, císařem pak po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916.
Původně mu byla určena vojenská kariéra. Dostalo se mu však i právnického vzdělání. Poněkud lehkomyslný mladý
arcivévoda vedl "mladicky rozmarný život" a byl znám jako oblíbený a příjemný společník. Dobře poznal české poměry,
neboť sloužil u dragounů v Brandýse nad Labem a také práva studoval v Praze (1906-08). Mezi jeho učitele patřili i A.
Bráf, J. Goll a Emil Ott.
Vlády se ujímal v těžké době, kdy se ve válkou vyčerpané monarchii začaly již projevovat silné příznaky krize. Chyběly
mu potřebné zkušenosti, neboť jako následník trůnu se na vládě nijak nepodílel. A protože rozhodnost a silná vůle
nepatřily mezi jeho vlastnosti, měli na rozhodování nového panovníka značný vliv lidé z jeho okolí. Nový císař si
uvědomoval, že zachovat monarchii a moc habsburské dynastie vyžaduje skončit válku a "přestavět" říši tak, aby získal
podporu "svých národů". Nutným předpokladem k tomu bylo zlomení všemocné diktatury vojenského velení, což se mu
podařilo již na počátku roku 1917.
V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a učinil některá přátelská gesta vůči Čechům (především zmírnění
trestu a později omilostnění Kramáře, Rašína a dalších, nabídka ministerského křesla F. Staňkovi a B. Šmeralovi). Protože
se však obklopil proněmecky smýšlejícími lidmi z okolí Františka Ferdinanda a čeští politikové se stále zřetelněji odvraceli
od Vídně, později se při svých rozhodnutích na Čechy již neohlížel.
V prosinci 1916 vyjádřily Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci ochotu zahájit mírová jednání. Karel kromě toho
vedl samostatná, tajná jednání s představiteli Dohody o uzavření separátního míru. I když se vztahy k představitelům
Dohody po vyzrazení tajných jednání na jaře 1918 zhoršily a zvětšila se závislost Rakouska-Uherska na Německu, snažil
se Karel i nadále o získání sympatií dohodových politiků a věřil, že s nimi "nad hlavami národů" dosáhne úmluvy a
zachrání tak celistvost říše.
Po rozpadu monarchie odjel do Švýcarska. V roce 1921 se dvakrát vrátil do Maďarska a pokusil se znovu získat uherský
trůn. Po zmaření těchto pokusů byl internován na ostrově Madeira a zakrátko umírá.
Portrét
Tomáš Garrigue Masaryk –
Hlavní nabídka Konec
1/4
Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejužší vztah měl k matce Terezii rozené Kropáčkové. Do
nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě místního děkana. který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo
tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni
strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého
gymnázia v Brně.
Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona
Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo
ale ke konfiiktu s vedením gymnázia, jehož příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu
vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním.
Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filozofie. V roce
1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak
Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876
zakončuje univerzitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt
neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu
Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení.
Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány
byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek.
Novomanželé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní
vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan.
Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě. Do Prahy přišel s
rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část.
Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami
k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně
emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován.
Portrét Pokračování
Tomáš Garrigue Masaryk –
2/4
Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis "Athenaeum", na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať
navrhující nové a precizní ověření pravosti "Rukopisů zelenohorského a královédvorského". Tak vyvstal nejprve střet, který
postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a
posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se
vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších
stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života.
Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk
"realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody
a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914.
Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - "Česká otázka" (1895), "Naše nynějši krize"
(1895), "Jan Hus" a "Karel Havlíček" (1895, 1896), "Moderní člověk a náboženství" (1896), "Otázka sociální" (1896).
Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L.
Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské
kampaně v tisku i na univerzitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905
Česká strana pokroková).
V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale
na české politické scéně nevážil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové
(realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval
- ta byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupoval také jen jeden
poslanec, Antonín Kalina.
Když Masaryk po vypuknutí války odjížděl v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahraniční akci, kladl si otázku:
"jsme zralí pro svobodu, pro správu a udržení samostatného státu... pochopime světodějný okamžik?" Před koncem roku 1914 odjel
Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do
Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a
slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a
Zpět Pokračování
Tomáš Garrigue Masaryk–
3/4
Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro
vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační,
agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal
předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost
československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem
republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu!
Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu
shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český", a
právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve
skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky,
ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky, a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19.
století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové
válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní "zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad
chytráctvím", byl spíše přáním než skutečností stejně jako názor, že s demokracií zvítězila také humanita a že svobodné státy
budou tvořit "přátelský všecelek", že končí éra "absolutistickéhn ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčenim velmocí". Své
názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v "Nové Evropě" (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo "Ježíš - ne César".
V poválečném období také dokončuje knihu pamětí "Světová revoluce", vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl
dokončit i třetí díl práce "Rusko a Evropa", ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily.
Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé - Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale
vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už ve "Světové revoluci" (1925)
Masaryk uznal, že "je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita", a napsal: "hlásím se docela vědomě k
národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili". Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k
tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10.
Zpět Pokračování
Tomáš Garrigue Masaryk –
4/4
výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a
Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J.
Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany - jeho
předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem "hradní
politiky", kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek),
přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. "Hrad" měl také odpůrce, a to především v nacionálně
zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda),
a samozřejmě v KSČ, která razila heslo "Ne Masaryk, ale Lenin!". Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou
autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80.
narozenin byl přijat zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát".
"Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře...Západu", napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými
dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství
prohlásil, že "naše republika zůstane spojencům vždy věrna". Avšak po světové válce nevznikl v Evropě "přátelský všecelek".
Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z
mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu -
komunisté tehdy kandidovali K.Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a
i neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovažoval za možné stát v čele
státu v době hrozících nebezpečí."To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě," truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemřel na
sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech
demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.Masarykovou zásadou bylo, že "demokracie je protivou aristokratismu", a
byl proto přesvědčeným stoupencem republikánského zřízení. Po tisíciletí monarchismu bylo štěstím pro novou republiku, že jejím
prezidentem se stal právě on. Rozsáhlé vzdělání filozofické, historické a sociologické, znalost cizích zemí a jazyků, významná činnost
vědecká a pedagogická, dlouholetá politická zkušenost stranická i poslanecká, odpor proti tomu, že "veliká většina lidí politicky
činných se nedovede povznést nad sebe, nedovede se vyprostit z kleští nekritického egocentrismu", vysoká osobní morálka, střídmý
život a v neposlední řadě také důstojné, ba vznešené vzezření a vystupování - tím vším založil v české politické tradici příklad státníka,
který pro jeho nástupce byl a dlouho ještě zůstane nedostižným vzorem.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Edvard Beneš – 2/2
Nedokázal však čelit strategiím KSČ na uchopení moci ve státě,25.2.48 podlehl kom. nátlaku,přijal demisi demokr. ministrů
a jmenoval nové,Gottwaldem prosazované členy vlády.Tímto aktem i setrváním v prezidentském úřadě objektivně
legalizoval kom.převrat. V květnu 48 však odmítl podepsat novou ústavu a 7.6.48 abdikoval. Uchýlil se do soukromí a záhy
zemřel (pohřben v zahradě své vily v Sezimově Ústí). Jeho oficiální státní pohřeb v Praze se stal příležitostí k projevům
nesouhlasu širokých vrstev s kom.režimem
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Emil Hácha – 2/2
odpověděl Beneš do Prahy: "Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná.
Nebude jim zapomenuta."
Situace se změnila po příchodu Heydricha do Prahy. Po zatčení Eliáše se zastupující říšský protektor snažil Háchu zlomit rozpoutáním
teroru (v rámci prvního stanného práva) a likvidací jemu blízkých osob. Když byl zatčen J. Havelka, Hácha pod hrozbou své demise
dosáhl jeho propuštění do domácího vězení, ale Eliáše se mu už zachránit nepodařilo. Navíc Heydrich odhalil Háchovo spojení na Z. B.
Dohalského a tlak ještě vystupňoval. Sílil však i tlak na "domácí" frontě od skutečně kolaborantských kruhů, které vycítily svou šanci.
Jmenování E. Moravce do vlády na Frankův návrh Hácha ještě v lednu 1942 odmítl, ale nakonec se podvolil. Pak přišel atentát na
Heydricha.
Dne 9. června 1942, při pohřbu Heydricha, jednal Hácha v Berlíně znovu s Hitlerem. Vůdce byl nepříčetný. Otevřeně hrozil likvidací a
vystěhováním zbytku českého národa ještě během války. V době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a masových popravách a výhružkách
Hitlera se Hácha zlomil. Navíc u něj postupovala rychle arterioskleróza, a jak po válce prohlásil Národní soud, který nebyl Háchovi
nijak příznivě nakloněn, od ledna 1943 nebyl fakticky odpovědný za své činy. Osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž neměl
důvěru okupantů, ani českých fašistů, ale už ani domácího a zahraničního odboje. "Háchovština" se stala synonymem pro kolaboraci.
Dne 13. května 1945 byl Hácha na pokyn ministerstva vnitra, v jehož čele stál V. Nosek, zatčen na lánském zámku a dopraven do
vězeňské nemocnice na Pankrác, kde zemřel ve večerních hodinách 27. června (nikoliv tedy 1. 6., jak mylně tvrdí mnohé slovníkové i
publicistické práce). Pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu
ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.V dubnu 1939 popisoval Hácha na Pražském hradě
spisovateli K. Horkému své zážitky z Berlína v noci na 15. březen 1939 - to, jak mu Göring hleděl do očí "mazlivě... jako nějaká
ženská" a přitom vyhrožoval, že v několika hodinách všechno vylétne do vzduchu. "Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles". Hácha pak
pokračoval: "A potom tedy jsem podepsal... A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastni čest, protože, jak vám známo,
ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit". Je pozoruhodné, že obdobný názor na sebe měli ti, kdo Háchu co nejtvrději
odsuzovali. V květnu 1942 politický tajemník Benešův a věrný mluvčí jeho názorů P. Drtina v rozhlasovém vysílání z Londýna
vysvětloval, že vše, co se stalo od 21. září 1938 včetně Benešovy abdikace, bylo vynuceno násilím, a není proto právně a politicky
platné: "Proto si to také nikdy dr. Beneš nedal žádným ústavním orgánem parlamentním schválit, aby tím národ vázán nebyl."
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Klement Gottwald – 2/3
do Sovětského svazu, kde až do poloviny roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna 1939. Změny
po přepadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 a vytváření protihitlerovské koalice pochopil jako velkou příležitost a šanci.
Už roku 1941 začal promýšlet pozdější převzetí moci. Z Benešova velvyslance v Moskvě Fierlingera učinil svého donašeče a
"trojského koně" mezi sociálními demokraty. Zajistil si i budoucího "nepolitického" ministra národní obrany L. Svobodu. V něm čeští
komunisté v sovětské emigraci shledali vhodného muže ke "spojeni československé vojenské slávy s velkou věci Sovětského svazu".
Tak jako se Stalin dohodl s Churchillem a Rooseveltem na protihitlerovské koalici, dohodl se v prosinci 1943 komunista Gottwald s
představitelem londýnské emigrace Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Mezinárodní poměry a
vývoj války umožnily Gottwaldovi a jeho skupině zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání Československa. Projekt
Národní fronty a Košického vládního programu, pocházející z Gottwaldovy dílny, zaručoval vyřazení představitelů domácího odboje i
předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném státě. Beneš a jeho nekomunističtí
přátelé si na jednáních v Moskvě v březnu 1945 neuvědomili, že "omezená pluralita" Národní fronty v sobě skrývá zárodky vývoje k
totalitě.
Do Prahy se Gottwald vrátil 10. května 1945 jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty. Od roku 1945 až do své smrti byl
předsedou KSČ. 26. května 1946 komunisté vyhráli v podstatě demokratické volby a 2.července se Gottwald stal předsedou vlády. V
letech 1945-47 se stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Dokonce si pohrával i s ideou "specifické
československé cesty k socialismu", kterou mu mimochodem v červenci 1946 podsunul sám Stalin. Uklidňoval rolníky, že "u nás
kolchozy nebudou", živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Zároveň už od léta 1945 nechal budovat své agentury
v nekomunistických stranách. Z jemu nejvěrnějších komunistů byl budován bezpečnostní aparát, který na partnery v Národní frontě
sbíral kdejakou informaci, aby je později mohl zavřít do kriminálů. Gottwaldovi lidé ovládli jednotné odbory i jednotnou organizaci
mládeže.
Nekomunističtí členové Národní fronty teprve až na podzim 1947 pochopili, že hra na demokracii pomalu končí, že se z trpěných
partnerů stali pro Gottwalda "reakcí", s níž je v zájmu "lidové demokracie" rozhodnut zúčtovat. Jejich odpor v únoru 1948 ve formě
demise 12 ministrů byl nejenom diletantský, ale hlavně marný. Gottwald už měl v ruce armádu, bezpečnost a další nástroje k
úspěšnému uskutečnění mocenského převratu. A to bez eventuální sovětské pomoci, kterou mu nabízel Stalin.
Zpět Pokračování
Klement Gottwald – 3/3
Po únoru 1948 byla v Československu pod Gottwaldovým vedením a od 14. června 1948 pod jeho prezidentováním nastolena
diktatura, ze které brzy přešel smích i mnohé z těch, kteří 25. února 1948 nadšeně Gottwaldovi tleskali na Václavském náměstí.
První komunistický prezident vzal občanům Československa vlast. V zemi začali rozhodovat sovětští poradci. Ekonomice
naordinovali "ocelovou koncepci", prapříčinu budoucí hospodářské zaostalosti a ekologických katastrof. Radili při násilné
kolektivizaci zemědělství, při prosazování monopolu komunistické moci do školství, vědy a kultury. Jejich zájem se soustředil
hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu, soudy, a v Československu našli mnoho učenlivých žáků. Na základě zákona na
ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti a 100 000 občanů bylo
odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů nucených prací na 80 000 osob.
Kárnými jednotkami PTP prošly desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých
nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s R. Slánským. Zemi, a nakonec i alkoholem a chronickou pohlavní
nemocí zdemoralizovaného Gottwalda, zachvátil strach. Zemřel brzy po návratu ze Stalinova pohřbu. Bezprostřední příčinou
smrti byla prasklá výduť srdeční aorty.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Antonín Zápotocký – 2/2
a rozmáhající se byrokracii. Je ovšem pravda, že se tím aspoň vnějškově odlišoval od většiny komunistických odlidštěných
aparátníků a pohlavárů, ať už typu Slánského či Čepičky, anebo v pozdějších vydáních v podobě Hendrychů, Kouckých, Indrů a
Bilaků. Na druhé straně jeho sliby - ať už se týkaly měnové reformy v roce 1953 anebo odvolání násilného provádění kolektivizace
vesnice - zůstaly jen planými slovy. Zásah armády v roce 1953 v Plzni proti protestujícím dělníkům Škodovky ukázal, jak daleko je
ochoten zajít "odborářský a dělnický" prezident.
V 50. letech vycházely Zápotockého autobiografické romány o počátcích a vývoji českého dělnického hnutí. Průkopník dělnického
hnutí Ladislav Zápotocký, hlavní hrdina románu "Vstanou noví bojovníci", by se asi s odporem díval na činnost svého syna a na
teror, na jehož zavádění se podílel a byl za něj odpovědný. Proti tomu byla rakouská policie a justice, které Zápotockého otce
pronásledovaly a soudily, nevinně humánními institucemi.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Portrét Pokračování
Antonín Novotný – 2/2
spontánní vystoupení vyvolávala osvobozující smích (když například po jedné prvomájové manifestaci v improvizovaném
rozhovoru slíbil, že "maso bude vbrzku", byla ihned republika plna dotazů, "kdeže to Brzko je".
Od jeho nástupu do vedoucí funkce se značně změnila struktura stranického aparátu i vedení. Převládali v něm funkcionáři, kteří se
narodili v období kolem vzniku Československa a do KSČ vstupovali většinou po skončení 2.světové války. Představovali tak jinou
generaci než A. Novotný. Pod tlakem společnosti, ve spojení s funkcionáři ze Slovenska, vůči kterému A. Novotný vystupoval
velmi necitlivě. a v domnění, že systém lze reformovat, jej 5. ledna 1968 odvolali z funkce I. tajemníka ÚV KSČ a zvolili místo
něho A. Dubčeka.
V následujícím období "pražského jara" musel A. Novotný pod tlakem veřejnosti v březnu abdikovat z funkce prezidenta republiky.
V květnu 1968 byl dokonce odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období
normalizace roku l971 tajným usnesením ÚV KSČ, ale vrátit se zpět do politického života nemohl a snad ani nechtěl.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Zpět Pokračování
Ludvík Svoboda – 3/3
Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval
případný odpor Čs. armády.
Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se
dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici
a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky.
Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na
odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i
členství v předsednictvu ÚV KSČ.
Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu
1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák.
Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla
mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie
jej poslala do penze.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po
návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na
zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil
komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného rodinného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po
osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav
Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.
Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí
byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení se stalo
výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let. Občanské sebeuvědomování, které se do historie
zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo pak v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her
"Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu
angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.
Po potlačení Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy vystupoval Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta
komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v
Portrét Pokračování
Václav Havel. – 2/3
komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory
v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil
název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a
jedním z jejích prvních tří mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své
občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let.
V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí
jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u
Hamburku.
V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v
československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat
represívní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět,
jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.
Počátkem společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých
vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela
následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno
Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.
Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl
Václav Havel jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své
inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé zvolilo Václava Havla do funkce
prezidenta nové Federální shromáždění 5.července 1990.
Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy
soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky
ojedinělou.
Zpět Pokračování
Václav Havel. – 3/3
Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou
a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem
společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních
volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory
českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek
poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České
a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze
slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím.
Po opuštění úřadu ustoupil Václav Havel na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického
směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho
kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava
Havla prvním prezidentem samostatné České republiky.
Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým.
V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela.
Konec roku 1996 přinesl Václavu Havlovi ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium
nálezu a radikální lékařský zákrok však rozhodly o úspěšném léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně
herečka Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997.
V obtížné vnitropolitické situaci byl 20.ledna 1998 opětovně oběma komorami Parlamentu České republiky zvolen prezidentem
republiky.
Za své literární a dramatické dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních
vyznamenání, mezinárodních cen a čestných doktorátů.
Zpět
Hlavní nabídka Konec
Václav Klaus
Narodil se na pražských Vinohradech 19. června 1941. V prostředí Tylova náměstí a jeho okolí prožil i své dětství a mládí.
Vysokoškolské vzdělání získal na Vysoké škole ekonomické (obor ekonomika zahraničního obchodu, rok absolvování 1963) a
ekonomie se stala jeho oborem na celý život. Relativního uvolnění poměrů v tehdejším Československu využil k příležitosti studovat v
Itálii (1966) a v USA (1969). Jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV absolvoval vědeckou aspiranturu a v roce 1968
dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických věd.
V roce 1970 musel z politických důvodů opustit započatou vědeckou dráhu a odešel na dlouhá léta pracovat do Státní banky
československé. Odtud se koncem roku 1987 vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV.
Ihned po 17. listopadu 1989 vstoupil do politiky, ale kontakt se světem ekonomické vědy neztratil. Dále příležitostně přednášel i
publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem
pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Politickou dráhu nastoupil v prosinci 1989, kdy se stal federálním ministrem financí. V říjnu roku 1991 byl navíc jmenován
místopředsedou vlády ČSFR. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu - Občanského fóra. Po jeho
zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku 2002. S
touto stranou vyhrál v červnu roku 1992 parlamentní volby a stal se předsedou vlády České republiky. V této roli se podílel na klidném
rozdělení československé federace a vzniku samostatné ČR. V roce 1996 ve volbách do Poslanecké sněmovny tuto funkci obhájil. Po
rozpadu vládní koalice podal v listopadu 1997 demisi. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal na čtyřleté volební období předsedou
Poslanecké sněmovny.
Dne 28. února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky.
Václav Klaus je ženatý s ekonomkou Livií Klausovou a má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v
Praze a syn Jan je finančním analytikem.
V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a
poslouchá hudbu, zvláště jazz.Publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem
mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa.
Portrét
1
Sámo
Zpět
2
Mojmír I.
Zpět
3
Rastislav
Zpět
4
Svatopluk Moravský
Zpět
5
Mojmír II.
Zpět
6
Bořivoj I.
Zpět
7
Spytihněv I.
Zpět
8
Vratislav I.
Zpět
9
Václav Svatý
Zpět
10
Boleslav I.
Zpět
11
Boleslav II.
Zpět
12
Boleslav III.
Zpět
13
Vladivoj
Zpět
14
Boleslav Chrabrý
Zpět
15
Jaromír
Zpět
16
Oldřich
Zpět
17
Břetislav I.
Zpět
18
Spytihněv II.
Zpět
19
Vratislav II.
Zpět
20
Konrád I. Brněnský
Zpět
21
Břetislav II.
Zpět
22
Bořivoj II.
Zpět
23
Svatopluk
Zpět
24
Vladislav I.
Zpět
25
Soběslav I.
Zpět
26
Vladislav II.
Zpět
27
Bedřich
Zpět
28
Zpět
29
Václav
Zpět
30
Přemysl I. Otakar
Zpět
31
Jindřich Břetislav
Zpět
32
Vladislav Jindřich
Zpět
33
Václav I.
Zpět
34
Zpět
35
Václav II.
Zpět
36
Václav III.
Zpět
37
Rudolf Habsburský
Zpět
38
Jindřich Korutanský
Zpět
39
Jan Lucemburský
Zpět
40
Karel IV.
Zpět
41
Václav IV.
Zpět
42
Zikmund Lucemburský
Zpět
43
Albrecht Habsburský
Zpět
44
Ladislav Pohrobek
Zpět
45
Jiří z Poděbrad
Zpět
46
Matyáš Korvín
Zpět
47
Vladislav Jagellonský
Zpět
48
Ludvík Jagellonský
Zpět
49
Ferdinand I. Habsburský
Zpět
50
Maxmilián II.
Zpět
51
Rudolf II.
Zpět
52
Matyáš
Zpět
53
Friedrich Falcký
Zpět
54
Ferdinand II.
Zpět
55
Ferdinand III.
Zpět
56
Leopold I.
Zpět
57
Josef I.
Zpět
58
Karel VI.
Zpět
59
Marie Terezie
Zpět
60
Josef II.
Zpět
61
Leopold II.
Zpět
62
František I.
Zpět
63
Ferdinand V.
Zpět
64
František Josef I.
Zpět
65
Karel I.
Zpět
66
Zpět
67
Edvard Beneš
Zpět
68
Emil Hácha
Zpět
69
Klement Gottwald
Zpět
70
Antonín Zápotocký
Zpět
71
Antonín Novotný
Zpět
72
Ludvík Svoboda
Zpět
73
Gustav Husák
Zpět
74
Václav Havel
Zpět
75
Václav Klaus
Zpět