České Budějovice – 2005

Obsah:
1. Druhý vatikánský koncil a pastorální konstituce Gaudium et spes, str.1
2.Církev se staví za söciálně-ekonomický systém postavený na pevném právním a mravním
řádu, 6
3. Lidská práce, spiritualita práce, nezaměstnanost, 7
4. Demokracie, pozitivní prvky hospodářského řádu, sociální tržní hospodářství, 10
5. Komentář ke „Žni veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro“ , 11
6. Struktury zla či hříchu a obrácení, 14
7. Druhý potravinový summit, Řím, červen 2 002, 15
8. Druhý světový kongres o udržitelném rozvoji, Johannesburg: 26.8.- 4.9. 2 002, 16
9. Křesťanské učení o společnosti jako inspirace pro občanskou společnost, 19

1. Druhý vatikánský koncil a pastorální konstituce Gaudium et spes – Radost a

naděje

Už vznik II. vatikánského koncilu byl podivuhodný, ba téměř zázračný! Na smrt nemocný
osmdesátiletý papež Jan XXIII. ( v roce svého zvolení za papeže – 1958 – měl 77 let a v roce
1963 zemřel, jeho nástupce Pavel VI. dovedl koncil do zdárného konce) se rozhodl svolat
ekumenický koncil (konal se v letech 1962 – 1965), tzn. shromáždění biskupů katolické
církve z celého světa. Jako by tento starý, charismatický papež usilující celý život o pokojné
soužití všech lidí, v jediném okamžiku náhlého osvícení zahlédl obrovské množství problémů,
před nimiž církev stojí na přelomu druhého a třetího tisíciletí. A protože dal koncilním otcům
možnost svobodně se vyjadřovat, všichni se dozvěděli, co si světová církev doopravdy myslí,
jaké problémy ji trápí a co chce změnit. Vskutku se ukázalo, že pro ty, kdo milují Boha,
znamená svoboda velký Boží dar, který stmelil koncil daleko více než by to dokázalo
počínání autoritativního papeže. Kdyby koncil byl jen vrtochem starého nemocného muže,
musel by skončit v krátké době naprostým nezdarem. Ale stalo se cosi stěží uvěřitelného.
Druhý vatikánský koncil se stal nejreprezentativnějším shromážděním katolických biskupů
(téměř 2800!) z celého světa a šíří svého záběru předčil všechny předcházející koncily. Ale
nejen to. Tento koncil poukázal na řadu palčivých problémů (zachování světového míru,
sjednocování světa, informační revoluce, solidarita, ekumenismus, industrializace,
globalizace, urbanizace, rostoucí propast mezi chudobou a bohatstvím aj.) současného světa
(znamení doby!) a nabídl možnosti jejich křesťanského řešení.
O tom, že II. vatikánský koncil je stále aktuální, dává orientaci ve složitých problémech
dnešní doby a neustále inspiruje život církve, svědčí vyjádření papeže Jana Pavla II. z roku
1985: „Pro mne, který jsem měl zvláštní milost se jej zúčastnit a aktivně spolupracovat na
jeho průběhu, II. vatikánský koncil vždy byl a je, zvláště v těchto letech mého pontifikátu,
trvalým opěrným bodem každé mé pastorální akce. Vědomě jsem usiloval konkrétně a věrně
uplatňovat jeho směrnice na úrovni každé (místní) církve i církve všeobecné. K tomuto
prameni je třeba se neustále vracet“ (Osservatore Romano, 27.I. 1985). V tomto duchu Jan
Pavel II. svolal na 25. leden 1985 při příležitosti dvacátého výročí skončení koncilu,
mimořádné shromáždění biskupské synody, jehož cílem bylo ocenit milosti a duchovní plody
II. vatikánského koncilu, prohloubit jeho učení, aby bylo lépe chápáno a aby se přispělo
k jeho poznání a uplatňování.
Druhé Vatikánum znamená konec staré a začátek nové éry. Definitivně odeznělo nadšení
doby osvícenské, která od osmnáctého století zpochybňovala tradiční náboženské, sociální a
politické hodnoty a svým jednostranným racionalismem připravila půdu pro katastrofy
dvacátého století. V žáru plynových komor, v nacistických koncentračních táborech a

1
v sovětských gulazích se rozplynuly všechny sny o nadcházejícím „zlatém věku“ lidstva a
zmizely všechny naděje, že by sekularizovaná společnost zbavená náboženské víry a založená
jen na lidském rozumu, přinesla lidstvu trvalý pokrok.
Teď žijeme v postmoderně, v níž místo Boha na nebesích vládne veřejné mínění a
prostředníkem k tomuto bohu už není církev, ale média a mediální bůh – na rozdíl od toho
skutečného – nevyžaduje víru, ale zábavu. Člověk v postmoderně už není osoba otevřená
druhým i transcendenci, ale autonomní individuum, nositel pravdy i etiky, moci, zisku i
požitku. Tento člověk ve vleku svých vášní nevidí vedle sebe bližního, vidí jako jediný smysl
a cíl života jen svůj prospěch, svůj požitek, okamžité ukojení svých choutek
Postmoderna obhajuje radikální pluralitu způsobu života, typů myšlení, forem jednání,
sociálních konvencí i systémů orientace. Proti jedné pravdě se staví mnohost pravd, což
znamená relativitu pravdy vůbec. Postmoderna sice vyznává svobodu a vystupuje proti
totalitě, ale neobsahuje žádný jednotící prvek, který by ji stmelil a proti totalitě ochránil.
Pevným tmelem dosavadních civilizací bylo hodnotově jednotné společenství ve víře, protože
všechny civilizace byly vybudovány na náboženském základě. Přesto jsme ve dvacátém
století byli svědky rozmachu dvou diktatur, které ohrozily celý svět. Kdo nebo co ochrání
hodnotově roztříštěnou postmodernu před postupným úpadkem a následným tragickým
koncem? Scénář tohoto konce by mohl být mnohem dramatičtější než konec osvícenství.
Neplatí o naší době už teď to, co slavný britský historik Edward Gibbon (1737-1794) napsal o
rozkladu a pádu římské civilizace? Podílely se na ní rozvrat rodiny, ztráta osobní
odpovědnosti a úpadek náboženství.
Přesto se k této budoucnosti, která již začala, církev přihlásila, protože se už nechce
stranit světa, ale přinášet mu spásu a sloužit mu. Sám Kristus ji totiž pověřil jedinečným
náboženským posláním, které musí plnit v každé době a za všech okolností. Církev věří, že
Bůh je pánem i této nadcházející etapy lidských dějin, ale je na nás, abychom každý na svém
místě pracovali ve službě člověku k Boží oslavě.
Církev na Druhém vatikánském koncilu pochopila, že lidstvo stojí na prahu nové dějinné
epochy, epochy sjednocování světa, který v důsledku technické civilizace se stává globální
vesnicí a největší chybou křesťanů by bylo, kdyby nechali svět, aby se vytvářel a sjednocoval
bez nich. Dobře to vyjádřil papež Jan Pavel II., když během své pastorační cesty po Francii
v roce 1997 zdůraznil, že církev se nedívá na svoje dědictví jako na poklad dávno zašlé
minulosti, ale jako na mocnou inspiraci k tomu, aby se vydávala na pouť víry po stále nových
cestách. Do průmyslového věku 19. století vstupovala církev nepřipravená, dnes však jsou
vývojové trendy tak zřejmé, že církev se může na budoucnost připravit.

V roce 2 005 uplyne 40 let od vydání slavné pastorální konstituce Druhého vatikánského
koncilu, Gaudium et spes, O církvi v dnešním světě, kterou mnozí katolíci považují za
nejdůležitější a nejobjevnější dokument, ba dokonce za vlastní vrchol II. vatikánského
koncilu. Podnět k tomuto dokumentu vzešel od brazilského biskupa Heldera Camary, který
položil koncilu provokující otázku: „Máme celou dobu diskutovat o vnitřních problémech
církve, zatímco dvě třetiny lidstva umírají hladem?“ Tato myšlenka velmi zaujala belgického
kardinála Josefa Suenense, který o její důležitosti přesvědčil koncilní otce a důrazně se zasadil
o to, aby se na koncilu projednávala velká témata současné doby: rostoucí propast mezi
bohatstvím a chudobou, důstojnost lidské osoby, svět práce, křesťané v politice, věda a víra,
solidarita…Slavnou se stala první věta Konstituce: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí
naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí
učedníků Kristových.“ Prezident papežské rady Justitia et pax, kardinál Renato Martino,
hodnotí při zpětném pohledu tuto Konstituci takto: „Z dokumentu vyzařuje tvář církve, která
se hluboce solidarizuje s člověkem a jeho dějinami.“

2
 Konstituce vrhá také jasný pohled na vztah vědy a víry a vyjadřuje přesvědčení, že
nemůže existovat skutečný rozpor mezi vírou a vědou, jak se nám snažila namluvit
marxistická ideologie, protože původcem obojího je Bůh. Církev uznává, že je dvojí řád
poznání, totiž řád víry a řád rozumu a církev nezakazuje, aby se „obory lidského umění a
vědy řídily na svém poli vlastními zásadami a užívaly vlastní metodu“. „Provádí-li se
metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad,
nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od
jednoho a téhož Boha“ .
Pastorální konstituce Radost a naděje zaujímá mezi koncilními dokumenty zvláštní místo,
protože obsahuje řadu příspěvků k sociálnímu učení církve a je stále aktuální také proto, že
sociální otázka nejen že není vyřešena, ale stále se prohlubuje. Pro nás je výzvou, abychom si
uvědomili význam a hloubku této Konstituce i se vším, co z ní pro nás vyplývá: abychom
pochopili své místo ve světě, abychom uznali, že Boží pravdy nepodléhají lidskému souhlasu,
abychom si uvědomili, že je naší povinností bojovat proti dnes tak rozšířenému relativismu a
agnosticismu a snažili se zevnitř proměnit lidskou společnost.
Snad nejradikálnějším vývojem prošel na II. vatikánském koncilu názor na laiky. Před
koncilem byli laici v církvi považováni jen za pasivní prvek. Nejlépe to ilustruje definice
laiků v katechismu katolického náboženství z roku 1947, kde se na straně 30 o laicích říká:
„Ostatní věřící – laici - slují dohromady stav světský nebo církev slyšící, zatímco papež a
biskupové jsou církev učící“. Podle tridentského koncilu je „posláním každého věřícího laika
vlastní posvěcení a spása duše“. Proti tomuto pasivnímu pojetí laiků však II. vatikánský
koncil uvádí, že „v organismu živého těla – Kristovy církve – se žádný úd nechová pouze
trpně“, nýbrž „roste a dělá pokroky“. A proto „laici, jimž se dostalo křtem podílu na Kristově
kněžské, prorocké a královské službě…konají skutečný apoštolát, když zdokonalují časný řád
duchem evangelia… svým jednáním v rodinném životě, v zaměstnání, v kultuře a sociálním
životě.. a působí tak ve světě jako kvas“ (Apostolicam actuositatem – O apoštolátu laiků 2,
16). „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají
světskými záležitostmi v souladu s Boží vůlí“ (Lumen gentium 31). To je dost podstatné
rozšíření úkolů, které mají ve světě laici.
Druhý vatikánský koncil uvolnil tvořivou energii laiků zdůrazněním jejich aktivní úlohy
v církvi tím, že veškeré apoštolské působení má vycházet a čerpat sílu z lásky (Aa 8). Jejich
povolání má specifický charakter: hledat Boží království při všední práci, tzn. vykonávat ji
svědomitě, odpovědně, poctivě, solidně. Spojit život v zaměstnání s životem víry, aby tvořil
harmonický celek (Aa 13). Dnes pojednává o práci a postavení laiků celá řada dokumentů jak
přímo na koncilu: Věroučná konstituce o církvi „Lumen Gentium“ - 1964, Pastorální
konstituce o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ 1965 - dekret o apoštolátu laiků
„Apostolicam actuositatem“ – 1965, tak po koncilu: encykliky Redemptoris mater – Matka
Vykupitele – 1987, Sollicitudo rei socialis – Starost o věci sociální – 1987 , Centesimus annus
– Stý rok - 1991, apoštolské listy Evangelii nuntiandi 1976, Catechesi tradendae 1979 a
zejména Christifideles laici – věřící laici - 1988.
Jedním z nejvýraznějších znamení dnešní doby je angažovanost laiků ve veřejném životě
tak, jak o tom vypovídá pastorální konstituce GS : „Koncil vybízí křesťany, aby se snažili
plnit své světské povinnosti, a to v duchu evangelia…Jsou na omylu ti, kdo se domnívají, že
mohou zanedbávat své pozemské povinnosti, neboť si neuvědomují, že právě víra je k jejich
plnění zavazuje ještě více, a to každého podle jeho povolání“ (GS 43). „Všichni křesťané si
mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství. Musí být zářným příkladem
smyslu pro odpovědnost a služby společnému dobru“ (GS 75). Jako další znamení doby uvádí
koncil ekumenismus (Unitatis redintegratio 4) a „rostoucí a nepotlačitelný cit solidarity všech
národů“ (Presbyterorum ordinis 9).

3
 Jak si vysvětlit tak náhlou změnu v chápání úlohy laiků v dnešním světě? Hlavní důvody
jsou dva: V posledních stoletích nesmírně vzrostla úroveň všeobecné vzdělanosti. A pan farář
není polyhistor, aby farníky poučoval nejen o náboženství, ale i o nejrůznějších oblastech
lidského vědění (jak tomu mnohdy bylo dřív). A nepoměr mezi znalostmi o náboženství a víře
na úrovni obecné školy a univerzitním vzděláním v profánních vědách vedl často k odmítání
víry. Základní náboženské vědomostí už nestačí lidem, kteří chtějí vědět o své víře víc. A tu
jsme u druhého důvodu změny v chápání úlohy laiků v církvi: berou-li svou víru vážně, vede
je to k hlubším znalostem a tím i k hlubšímu a uvědomělejšímu životu z víry, kterou pak
mohou osvědčit v praktickém životě a efektivně se podílet na poslání církve
v dnešním světě. Podle papeže Jana Pavla II. se mají laici podílet na nové evangelizaci, která
není v žádném případě jen věcí hierarchie, nýbrž každého přesvědčeného křesťana – laika.
Těm, kteří už nejsou nebo ještě nejsou křesťany, musí vydávat svědectví svou láskou,
příkladem vlastního života a citlivým přístupem k jejich problémům. Především se však musí
o novou evangelizaci modlit, aby světlo evangelia zcela nezašlo nad Evropou i nad naší vlastí.
V dnešní době stále častěji slyšíme, že politika je špinavost, a proto by se jí křesťan měl
spíše vyhýbat. Naproti tomu pastorální konstituce GS, v čl. 75 uvádí: „Kdo je, nebo se může
stát způsobilým zastávat obtížné a zároveň vznešené umění, jímž je politika, má se k tomu
připravit a snažit se ji vykonávat bez ohledu na vlastní zájmy a hmotné výhody. Bezpráví a
útlaku, panovačné zvůli a nesnášenlivosti jednoho člověka nebo jedné politické strany mají
čelit mravní bezúhonností a rozvážností. Ať se dají do služeb společného dobra s otevřeností i
s láskou a politickou odvahou“.
Nad touto větou bychom se měli důkladně zamyslit. Politika není jen bojem o moc, ale
také službou člověku, uměním a příležitostí pro lidi statečné, zásadové, pravdomluvné a
neúplatné. Angažovanost věřících laiků v politice však předpokládá hluboké zakotvení ne
víře, nadání, odbornou průpravu, pevný charakter a odvahu. A je úkolem duchovních vůdců,
aby laiky k tomuto úkolu formovali a připravovali. Každý katolík působící v politice si musí
být vědom toho, že morální principy, nepřipouštějí žádné odchylky, výjimky nebo
kompromisy. Jinak je v nebezpečí samo jádro morálního řádu. Názorový pluralismus je
v demokracii potřebný a žádoucí, etický pluralismus je nežádoucí a nepřijatelný.
Angažovat se v politice bez ohledu na vlastní zájmy a hmotné výhody znamená dát se
cele do nezištné služby lidem. Chybí nám politické osobnosti státnického formátu. Politik
uvažuje a koná v horizontu svého volebního období, státník uvažuje v horizontu věčnosti. Že
angažovanost ve veřejném životě nemusí být špinavou věcí, a že ji dokonce lze spojit se
svatým osobním životem, dosvědčují příklady tří veřejně činných mužů, a dokonce tří
kandidátů beatifikace v naší době.
Prvním je Dr. Antonín Cyril Stojan, od jehož narození uplyne letos 150 let. Spojil
zdánlivě nespojitelné: katolický kněz, poslanec rakousko-uherského sněmu, pak poslanec a
senátor první republiky, poslední dva roky olomoucký arcibiskup. Jeho úsilí o spravedlnost, o
pokoj mezi lidmi, jeho ryzí láska k lidem, to byly heroické ctnosti, s jejichž pomocí spojil
povolání kněžské se službou veřejnou.
JUDr. František Nosek se narodil před 115 lety a přípravný proces jeho beatifikace zahájil
kardinál Miloslav Vlk před pěti lety. Nosek poslanec a ministr za Lidovou stranu, politik a
národohospodář, pomáhal řídit a zakládat více než 70 katolických lidových záložen. Politiku
chápal jako nezištnou službu. Jeho zásady: „Jak mluvím, tak jednám. Pokušení, jak by se
dalo těžit z funkce, je třeba předem zahnat jako velezrádný útok na základy státu. Rozhodně je
třeba odmítnout dnešní způsob agitace: lhát a slibovat“ (a to je dnes, bohužel, běžné). Po jeho
smrti v roce 1935 o něm jeden kolega z parlamentní komise řekl: „Měl rád svůj stát a
v pravém slova smyslu zemřel v jeho službách.“

4
 Třetím kandidátem beatifikace je Dr. Jan Evangelista Urban, narozený před sto lety,
františkánský kněz a teolog. Uprostřed světové hospodářské krize založil nový ženský řeholní
řád, apoštolát sv. Františka, jehož posláním bylo a dosud je zmírňování sociální a mravní bídy
na chudých pražských předměstích. Režim, který údajně hájil práva chudých, poslal apoštola
chudých na 13 let do vězení „jako agenta cizí mocnosti.“ V roce 1950 napsal ze žaláře:
„Dělejte všem radost, nikoli bolest, nesuďme a zbytečně nemluvme…Svou práci, utrpení,
starosti, ctnosti, slova i myšlenky dávejme Bohu…zbavujme se sebelásky, nezištně konejme,
buďme průkopníky lepšího, Bohu bližšího světa.“ (Viz: Prof. Ing. Lubomír Mlčoch: „Moc
slova“).
Tito muži žili každý v jiné době a za jiných okolností. Ale měli něco společného: odvahu
vystupovat v síle víry proti nespravedlnostem světa a obhajovat křesťanské hodnoty i tehdy,
bylo-li to spojeno se zneuznáním, nepochopením, obviňováním nebo i výsměchem. Kdo však
chce vykonávat politiku bez ohledu na vlastní zájmy a hmotné výhody, musí mít také pevné
nervy, aby vydržel urážky, nespravedlivé obviňování a mnohdy i nactiutrhání a na druhé
straně dlouhodobě odolávat skrytým lákadlům nebo i přímé korupci světa politiky. Bývalý
americký prezident John Fitzgerald Kennedy ve své knize „Profily odvahy“ uvádí některé
americké prezidenty, kteří v rozhodujících chvílích amerických dějin prokázali neobyčejnou
odvahu pramenící z jejich mravní síly a pevného morálního postoje. Modleme se za to, aby i
v naší zemi vyrostli vzdělaní a odvážní křesťanští politici, nebo ještě lépe státníci, kteří by
dovedli naplnit „obtížné a vznešené umění“, jímž je podle pojetí GS politika, opravdu
křesťanským duchem a ukázali, že křesťanství je stále, a dnes více než kdy jindy, nadějí a
životodárnou silou celého lidstva.
Pastorální konstitucí Gaudium et spes zahájila církev ve vší poctivosti a skromnosti
dialog s těmi, kdo k ní jako k instituci nepatří a prohlásila se solidární s dnešním lidstvem.
Podle O.H. Pesche je GS (Druhý vatikánský koncil 1962-1965, Vyšehrad 1996)
nejvydařenějším dokumentem koncilu. Srovnáme-li pastorální konstituci Gaudium et spes
s dokumenty, které byly vydány předchozími ekumenickými koncily, zjistíme, že nemá
obdoby s žádným dokumentem z předchozích dvaceti koncilů. Už to samo o sobě je
netradiční a výjimečné. Proč tomu tak je?
Tento dokument poprvé v dějinách církve pojednává o problémech, které se týkají všech
lidí, nejen křesťanů: manželství a rodina, kultura, hospodářský a společenský život, solidarita
mezi národy, mír ve světě. Konstituce pojednává o pozemských problémech nejen ve světle
přirozeného rozumu, tedy filozoficky, ale hlavně ve světle víry v ukřižovaného Krista, tedy
teologicky. Toto pojetí nemá v dějinách církevních koncilů obdoby. Tomuto druhu teologie se
začalo říkat teologie pozemských skutečností. Tato teologie chce zaujmout Boží hledisko a
dotazovat se, jaký smysl mají či mohou mít pozemské skutečnosti v očích samotného Boha.
Jakýmsi podhoubím této teologie, z něhož pak vyrostla pastorální konstituce Gaudium et
spes, bylo dílo lovaňského teologa Gustava Thilse (Théologie des réalités terrestres, 1947-
1949, Teologie pozemských skutečností). Zdůvodnění této teologie nacházíme u sv. Tomáše
Akvinského, který říká, že předmětem teologie není jenom Bůh, ale všechny věci (omnia),
nakolik se vztahují k Bohu jako svému původci a cíli. Prof. Dr.Karel Skalický v předmluvě ke
své knize „Radost a naděje“ (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2000) říká, že
„sněm nechtěl tímto dokumentem jednou provždy rozhodnout a tím uzavřít sporné otázky
dnešního světa, ale spíše je otevřít a dát podnět k dalšímu bádání, což je jen jiné slovo pro
dialog. V tomto smyslu vlastně historie této konstituce teprve začíná“.

5
 2. Církev se staví za sociálně-ekonomický systém postavený na pevném právním a
mravním řádu

Během svého dvoutisíciletého putování dějinami věnovala církev vždy velkou pozornost
sociálním problémům.Encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891 však znamená
nový začátek sociální angažovanosti církve.
Sociální učení je aplikací křesťanského poselství na sociální problémy doby a kdyby
lidstvo dbalo tohoto poselství, mohlo být ušetřeno nesmírných katastrof uplynulého dvacátého
století. Papež Lev XIII. v encyklice Rerum novarum velmi důrazně, leč nadarmo, varoval
před nebezpečím socialismu. Ke kapitalismu se Lev XIII. staví smířlivěji, přijímá jej ovšem
s podmínkou, že budou splněny určité rámcové podmínky, které musí zajistit stát.
Lev XIII. správně poukazuje na to, že národní bohatství vzniká z dělnické práce. Proto
stát musí „vydatně zlepšovat postavení dělnictva“ (26), „přiměřeně pečovat o blaho a zájmy
dělnické třídy“ (27) a „vytrhnout ubohé dělníky z moci bezohledných vykořisťovatelů, kteří
nezřízeně využívají lidi pro zisk, jako by to bylo zboží“ (33). Papež vidí úlohu státu v tom,
aby z něho „vyrůstalo blaho jak celku, tak jednotlivců, protože to je povinností státnické
moudrosti a nejvlastnějším úkolem těch, kdo stojí v čele státu“ (26). Charitativní působení
církve je totiž vždy nedostatečné. Encyklika ukazuje cestu církve v podmínkách nově
nastupující průmyslové společnosti.
Církev bere na vědomí, že průmyslovou revolucí vzniká nový typ společnosti, který od ní
žádá, aby v ní byla přítomna novým způsobem. Její sociální učení bude musit odpovídat této
nové skutečnosti a církev bude musit vybudovat nové formy sociální akce, které budou
odpovídat novým formám vykořisťování.
Církev bere na vědomí, že v moderní průmyslové společnosti vzniká na jedné straně na
základě vlastnictví výrobních prostředků nesmírná moc a na druhé straně obrovská závislost
dělnické třídy na této moci. Zde je nutně zapotřebí pořádající moci státu ve smyslu právním i
sociálním.
Protože však církev má spoluodpovědnost za člověka, nemůže ho ponechat na pospas
státu, a proto požaduje spoluodpovědnost ode všech, kdo se účastní hospodářského procesu.
Současný kapitalismus se ovšem dost liší od kapitalismu 19. století. Na prvním místě
sociální politikou, která od osmdesátých let 19. století právně stanovila sociální povinnosti
vlastníků a sociální nároky pracovníků. Vytvořením konkurenčního prostředí na trhu zboží
byla zlikvidována neomezená konkurence. Rovnocenným partnerem představitelů kapitálu se
staly odbory, které začaly velmi energicky prosazovat zájmy dělníků na trhu práce. Velký
význam mělo i družstevnictví (ne ovšem socialistické!), které změnilo stávající podobu
kapitalismu. V jednom je však kapitalismus stále stejný: Ve snaze vytvořit co největší zisk.
Soutěž a trh v dnešním tržním hospodářství nemohou dobře fungovat bez rámcových
podmínek, které musí zajistit stát. Soutěž není nic nesociálního, naopak je sociálně užitečná,
protože vylepšuje výrobky, snižuje náklady a ceny, a tím zvyšuje životní úroveň všech. Tržní
mechanismy však nemohou samy o sobě zajistit systém volné soutěže a férovost trhu. Trh
může správně fungovat jen v určitém prostředí, kde vládne spravedlnost a poctivost, a kde
existuje základní společenská shoda v chápání dobra a zla a v pojetí lidské osoby a jejího
místa ve společnosti. Účastníci soutěže by měli mít už při svém vstupu na trh sebekázeň a
smysl pro spravedlnost, měli by být čestní, féroví, poctiví, rytířští, měli by mít smysl pro
obec, úctu k lidské důstojnosti druhého a pevné mravní normy. Těchto ctností nelze nabýt
teprve na trhu ve hře nabídky a poptávky, vybavit jimi člověka musí rodina, církev a tradice.
Jak jsme od těchto samozřejmých předpokladů daleko! Ale bez zlepšení etického klimatu
nemůžeme očekávat ani zlepšení poměrů v České republice.

6
 Členka představenstva „World watch institute“ Američanka Hazel Hendersohnová tvrdí,
že tržní ekonomika v USA funguje jen proto, že existují tisíce a tisíce předpisů na různých
úrovních. „Pokud neexistují pravidla, trhy se propadají do mafie.“ A Otto Schlecht, státní
tajemník na spolkovém ministerstvu hospodářství SRN, říká bez jakýchkoli pochybností:
„Čistému tržnímu hospodářství je třeba nejprve naočkovat sociální etiku prostřednictvím
odpovídajícího tržního řádu. Čisté tržní hospodářství je utopie a nikdy reálně neexistovalo.
Tržní hospodářství musí mít pevný řád a ekonomický rámec, který nutí podílníky trhu, aby
neprosazovali vlastní užitek na úkor druhých.“ Zde jsme u kořene problému: tržní
hospodářství jistě ano, ale nejdřív vytvořit zákony (protože úroveň etického vnímání je u nás
velmi nízká a z historie víme, že tržní prostředí se vyvíjelo celá staletí), které by
znemožňovaly nepoctivé nakládání s bývalým státním majetkem. A to se nestalo a mělo to
osudné následky: rozkrádání, korupci (která patří k největším v Evropě), tunelování. To není
útok na trh, ani antiliberální rétorika, to je prostě naše česká realita.
Podle liberalismu má každý člověk právo na svobodu, která je však chápána negativně,
individualisticky, tj. bez vztahu k Bohu a k mravním normám. Marxismus chápe člověka
výlučně kolektivisticky, tj. jako bytost podřízenou společnosti a neosobním silám kolektivu.
Křesťanství však zdůrazňuje personalistickou vizi člověka, která pramení z toho, že člověk je
obrazem Božím. V dějinném zápasu mezi liberalismem a kolektivismem utrpěl
kolektivistický názor na člověka porážku. Stoupenci liberální ideologie přišli s tvrzením o
vítězství liberalismu. Ale Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus zdůraznil, že chápat
porážku komunismu jako historické vítězství správnosti liberálních idejí by bylo zcela falešné
a nebezpečné.
V postkomunistických společnostech vidíme, že tato ideologie je velmi agresivní vůči
křesťanství a zvláště vůči katolické církvi. Někteří liberálové dokonce varují veřejnost před
novou diktaturou, již ne „červenou“, ale „černou“ (tedy před církví), která je nadále
považována za nepřítele svobody. Srovnáme-li pozorně stanoviska ateistického komunismu a
radikálního liberalismu, zjistíme, že rozpory mezi nimi nejsou příliš veliké. Ve skutečnosti
obě tyto ideologie postavily na místo, které patří Bohu, člověka, který jako absolutní pán
svého osudu, je uzavřen v bludném kruhu svého egocentrismu.
Snaha člověka zaujmout místo Boha by se mohla zdát komická, kdyby nebyla tragická.
Člověk si stále jasněji uvědomuje, že nikdy nemůže vytvořit na zemi ráj (Nur Gott kann uns
retten – Jen Bůh nás může zachránit – říkával Heidegger). To vytváří možnost nového
chápání náboženství jako sjednocujícího prvku ve světě plném rozporů a bezradnosti. Po
katastrofě marxismu jsme vystaveni přeludům liberalismu, který se nám snaží vnutit nový
totalitarismus. Avšak jen Ježíš Kristus jako cesta, pravda a život je zdroj a zosobnění naší
svobody v rovině filozofické, teologické, etické, politické i ekonomické
3. Lidská práce, spiritualita práce, nezaměstnanost

Podle křesťanské sociální etiky je člověk nositelem, tvůrcem i cílem všech společenských
institucí, nikoli jen kolečkem v soukolí státní mašinérie jako v socialismu, ani jedincem
stojícím nad společností, jako v liberalismu. Proto musí být v oblasti lidské práce
respektovány hodnoty lidské důstojnosti – na práci nelze pohlížet jako na zboží. Lidská práce
představuje základní rozměr lidské existence, prací si člověk opatřuje živobytí a chrání se
zahálky, z níž vznikají mnohá zla. Člověk jako obraz Boží má rozvíjet vlastní osobnost,
protože Bůh mu dal poznání, chtění a tvůrčí schopnosti Podle Jana Pavla II. se člověk prací
dokonce stává více člověkem. V Písmě sv. se říká: „Zakládejte si na tom, že budete žít
pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama. Tak získáte úctu a na
nikoho nebudete odkázáni“. Z toho plyne povinnost pracovat především z povinnosti
sebezáchovy a péče o vlastní mravní rozvoj, ale také z povinnosti lásky k bližnímu, rodině,
národu.

7
Svou prací člověk utváří a přetváří svět. Podle křesťanského chápání má člověk přirozenou
vládu nad makrokosmem i mikrokosmem, to znamená povinnost o Zemi pečovat. Křesťanské
učení o práci v ní nevidí kletbu. Kletbou se stala nucená práce v koncentračních táborech –
nacistických i komunistických. Svatý Tomáš připomíná, že práce byla povinností již ve stavu
rajském. Bůh uložil lidem pracovat a požehnal práci hned na počátku: „Naplňte Zemi a
podmaňte si ji“ (Gen 1, 28). Práce není také kletbou, jak se mylně vyvozuje z výroku: „V potu
tváře budeš jísti svůj chléb“ (Gen 3, 19). Trestem za hřích je pouze obtíž práce, nikoli práce
sama. Kristus posvětil práci svým příkladem. Odsuzuje zahálku: „Proč tu stojíte celý den
zahálejíce?“ (Mt 20,6). V podobenství o hřivnách je kárán líný služebník, který zakopal svou
hřivnu (Mt 25 – 27). Sv. Pavel se živil prací stanařskou. V listě Soluňským prohlašuje: „Kdo
nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3, 10). To vyniká zvláště ve srovnání se světem antickým,
kde tělesná práce byla považována za úděl otroků. Práce by měla být pro člověka radostí
z tvůrčí činnosti. To je možné např. tam, kde člověk může mít podíl na zisku, kapitálu a
spolurozhodování v podniku a rozvíjet tak své vlohy.
Rozvíjí-li člověk svou prací a svým důvtipem život, nemění jenom svět a společnost, ale
zdokonaluje i sám sebe. Rozvíjí své tvůrčí schopnosti, mnohému se naučí, roste jako člověk a
tento růst je vzácnější než bohatství, které lze nashromáždit. Člověk má větší cenu pro to, co
je, než pro to, co má. Lidská práce by měla proto být v souladu s Božím plánem a s pravým
dobrem lidstva. Ale uvnitř nás samých probíhá neustále boj mezi věcmi, které nás lákají, a
proto jsme nuceni neustále volit a některých se zříkat. Jsme slabí a hříšní a často děláme, co
nechceme a neděláme, co bychom dělat chtěli. Z této vnitřní rozpolcenosti vzniká ve
společnosti mnoho rozbrojů, jejichž výsledkem je dvojí očekávání: na jedné straně
přesvědčení, že budoucí království člověka na zemi splní všechna přání lidského srdce, na
druhé straně pesimismus, který nevidí v lidské existenci žádný rozumný smysl. Stále více lidí
si však klade nejzákladnější otázky: co je člověk, jaký je smysl bolesti, zla a smrti, co přijde
po tomto pozemském životě? My věříme, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím
Pánu a učiteli, Ježíši Kristu, který je stejný včera, dnes i na věky.
Práce zaměstnance, zaměstnavatele i živnostníka nepatří jen do sféry hospodářské, ale i
do sféry mravní. Každé lidské jednání podléhá totiž mravním zákonům. To měl na mysli Pius
XI., když prohlásil, že církev má právo a dokonce povinnost vyjadřovat se k mravní stránce
ekonomických procesů (Quadragesimo anno 41). Toto přesvědčení panovalo ostatně vždy:
hospodářství se řídilo nepsanými morálními principy a respektovalo důstojnost člověka. Není
sporu o tom, že tyto morální principy a morální ctnosti dává člověku rodina, v jejímž lůně se
naučil sebekázni, smyslu pro spravedlnost, čestnost, férovost, úctě k lidské důstojnosti
druhého, pevným mravním normám. Hospodářství, které nedbá těchto základních norem
čestného lidského jednání, nemůže dobře prosperovat, nemůže na volném trhu nabídky a
poptávky úspěšně obstát. Po roce 1989 se u nás podnikatelská sféra stala doménou jedinců,
jejichž jedinou snahou bylo co nejdříve jednorázově bezpracně zbohatnout a pak rychle
zmizet.
V dnešní době nespočívá bohatství jen v majetku, v budovách a strojních zařízeních, ale
hlavně v mozcích zaměstnanců, v „humánním kapitálu“: ve tvůrčích schopnostech, v ochotě
celoživotně se vzdělávat a v „sociálním kapitálu“: v umění vést a organizovat lidi a v ochotě
ke spolupráci. Činnost dynamického podnikatele dnes vyžaduje píli, iniciativu, předvídavost,
pracovitost, houževnatost, tvořivost a k tomu široký technický, ekonomický a právnický
rozhled. Papež Pavel VI. dokonce přirovnal podnikatele k učitelům a lékařům, protože patří
k těm povoláním, která přetvářejí společnost a mají největší vliv na životní podmínky lidí,
jimž se otvírají netušené možnosti ( XI. mezinárodní kongres podnikatelských svazů Itálie dne
8.6. 1964). Podnikatel by si však měl být vědom toho, že má odpovědnost nejen za správu
hmotných statků, ale hlavně za své zaměstnance.

8
 Podnikatelé by ovšem neměli zapomínat na etickou stránku podnikání, protože „církev
uznává oprávněnou funkci zisku jako indikátoru prosperity podniku“, ale zároveň připomíná,
že účelem podniku není jen hromadit zisk, ale i přispívat ke společnému dobru lidí, kteří se
různými způsoby snaží uspokojovat své základní potřeby. Zisk je sice regulátorem podniku,
ne však jediným. Bez zisku jako kritéria hospodárnosti není možný hospodářský růst ani
technický pokrok. Nejcennějším jměním podniku jsou však lidé. Jejich důstojnost nesmí být
pokořována a zraňována. Podnikatelé mají proto velkou odpovědnost za ty, kdo se jim svěřili
v důvěře v jejich solidnost, férovost a poctivost.
Podnikatel by se měl rozhodovat podle svého svědomí, tedy eticky. Ale aby se mohl
rozhodovat racionálně a odpovědně, měl by mu stát stanovit a garantovat rámcové podmínky:
všeobecné zásady hospodářského práva a podmínky hospodářské soutěže. Podnikatel by měl
využít etické nástroje k tomu, aby usnadnil monotónní výdělečnou práci svých zaměstnanců,
a to:
- stálou informovaností zaměstnanců o cíli, hospodářské situaci a technických
potřebách podniku,
- decentralizací v pracovních skupinách s odpovídající vlastní odpovědností,
- spolurozhodováním na pracovišti a spoluprací v otázkách organizace podniku a
podnikových sociálních zařízení,
- podporou vynálezů v nejširším slova smyslu,
- diferencovaným odměňováním až po účast na zisku
V mnoha zemích světa se v poslední době prosazuje účast zaměstnanců na kapitálu,
zisku a řízení podniku, které ve spojení s demokratickou kulturou práce přináší i
ekonomický efekt. Princip spoluúčasti a spolurozhodování realizovaný v podniku
znamená ekonomickou demokracii, jejímž zakladatelem a propagátorem je Čech Jaroslav
Vaněk emeritní profesor ekonomie na Standfordské univerzitě. Ekonomická demokracie
je systém, v němž se zaměstnanci podílejí na vlastnictví podniku (zaměstnanecké akcie
ESOP vlastní v USA asi 10% podniků). Zaměstnanci koupí krachující podnik, splácejí ho
ve formě srážek ze mzdy, zvolí si vedení a pracují „jako na svém“. V takovém podniku už
neplatí zásada uznávaného odborníka v oboru řízení, Frederika Taylora: „Nemysli,
myšlení přenech těm, kdo jsou za to placeni.“ Předpokladem zvýšení produktivity je
právě „humánní kapitál“ zaměstnanců.

Lidská práce je účastí na díle Božím, posvětil ji sám Kristus jako syn tesaře a práce je
také částí Kristova kříže. Prací oslavuje člověk Boha a připravuje se na život s ním ve věčné
blaženosti. Přestože práce je povinností všech lidí, není správné vidět v ní nejvyšší cíl a jediný
smysl lidského života. V encyklice Laborem exercens se papež Jan Pavel II. zamýšlí nad
spiritualitou lidské práce – to znamená, jak se máme jejím prostřednictvím přiblížit k Bohu.
Práce nemá totiž sloužit jenom lidskému pokroku, ale i růstu Božího království, do něhož
jsme všichni povoláni mocí Ducha svatého a slovem evangelia (Laborem exercens 27).
Nesmírné úsilí, jímž se lidé po staletí a tisíciletí snaží zlepšovat své životní podmínky, je ve
shodě s Božím záměrem. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, dostal příkaz podmanit si Zemi
a spravedlivě a svatě spravovat svět. Svou prací má tak účast na díle Stvořitelově. V knize
Geneze je samotné dílo stvoření představováno jako „práce“, kterou Bůh vykonává během
šesti dní a sedmého dne si „odpočine“. Tento popis stvoření je jakési první „evangelium
práce“. Ukazuje totiž, v čem je její důstojnost: v napodobování Boha, protože jen člověk má
výsadu napodobovat Boha jak v práci, tak v odpočinku.
Podle encykliky Laborem exercens se práce vždy účastní celý člověk, tělo i duch, bez
ohledu na to, zda je to práce tělesná či duševní. A celému člověku je určeno evangelijní
poselství spásy, v němž je mnoho ponaučení týkajících se lidské práce. „Je však třeba tato
ponaučení vnitřně přijmout, aby se práci konkrétního člověka dostalo smyslu, jaký má před

9
Bohem a kterým je práce zapojena do díla spásy jako jeho obvyklý, a zároveň obzvlášť
důležitý prvek a součást“(Laborem exercens 24).

Celou Evropu trápí nezaměstnanost. Co je její příčinou? Na prvním místě je to technický

pokrok způsobený rychlým růstem produktivity práce. Stále méně lidí může stále více
vyrábět. Např. v Německu dnes vyrobí jeden člověk to, co v roce 1960 vyrobilo sedm lidí ( a
tedy milion lidí dnes vyrobí to, co v roce 1960 vyrobilo sedm milionů !) a produktivita práce
dále nezadržitelně roste Dalším důvodem je globalizace a mezinárodní konkurence, které nutí
k racionalizaci, a tím také k vyšší produktivitě práce, protože jen tak mohou země ve světové
konkurenci obstát. Proto roste poptávka po výdělečné činnosti – stále více lidí hledá práci.
Na odstranění nezaměstnanosti se nabízejí dvě strategie: liberálně – konzervativní a
sociálně – demokratická. Liberálně – konzervativní strategie směřuje k tomu, aby podnikatelé
více vydělávali, tzn. platili nižší daně a vytvářeli nová pracovní místa. Ale nelze-li nová
pracovní místa vytvořit, nebo nemají-li na to podnikatelé peníze (vytvoření jednoho
pracovního místa stojí 200 000 – 500 000 korun), jde tato snaha do prázdna. Sociální
demokracie žádá vyšší daně a vytváření nových pracovních míst ve státním sektoru (stavba
silnic, železnic apod.). Ale žádný stát nemá dost peněz na to, aby nezaměstnanost odstranil.
Ekonomové očekávají, že v příštích letech se podstatně změní požadavky na práci.
Vzrostou požadavky na kvalifikaci a na celoživotní vzdělávání. Pro mladé lidi to znamená:
dobré odborné vzdělání, vysoká míra osobní odpovědnosti, schopnost týmové spolupráce a
schopnost reagovat na neočekávané události. Dosud byla uznávána jen výdělečná práce. Dnes
se mluví o triodě práce. K výdělečné práci se řadí dobrovolná neplacená práce pro společnost
a v rodině (výchova dětí, ošetřování nemocných členů rodiny). S růstem technického pokroku
dojde k decentralizaci, flexibilizaci, globalizaci a k realizaci různých forem práce. To všechno
může mít za následek rozštěpení společnosti na ty, kdo práci mají a na ty, jimž se ji sehnat
nepodařilo. Silně to připomíná antagonistické třídní rozdělení známé z dob komunismu.
Jednoznačný návod na vyřešení nezaměstnanosti neexistuje. Hospodářská politika vlád by
však měla dlouhodobě směřovat k spravedlivějšímu rozdělení práce. Vlády musí mít odvahu
a schopnost prosadit kratší pracovní dobu (to už mnohé země úspěšně realizují) a vytvořit
statisíce pracovních míst tam, kde je trh vytvořit nemůže: životní prostředí, vzdělání, školství,
nové technologie, využití větrné, sluneční, vodní energie. S ohledem na třetí svět a na přírodu
však nelze dosahovat plné zaměstnanosti bezmezným zvyšováním výroby a konzumem
zbytečného zboží.

3. Demokracie, pozitivní prvky hospodářskéh4 řádu, sociální tržní hospodářství,

K rozvoji demokracie vedla myšlenka rovnosti obsažená v Písmě sv. Demokracie sama o
sobě je ze všech špatných systémů vlády ten nejlepší. Utrpení, které lidstvu přinesl nacismus
s jeho vyhlazovacími tábory, přimělo papeže Pia XII. k radikálnímu příklonu k demokracii.
V jasnou a neomezenou chválu demokracie vyznívá pastorální konstituce Gaudium et spes i
sociální encyklika Jana Pavla II. Centesimus annus. Demokracie poskytuje občanům možnost
svobodně a aktivně se podílet na řízení veřejných záležitostí a na volbě vládních činitelů. Není
snad třeba dodávat, že bez svobody nemůže demokracie fungovat, protože klade velký důraz
na osobní odpovědnost každého občana. Demokracie ovšem předpokládá cílevědomé občany,
kteří ochotně a rádi přijímají odpovědnost za sebe, za svou rodinu, za společenství a za stát,
v němž žijí. Předpokladem demokracie je fungující tržní hospodářství.
Demokratický model se vyvinul z mnišských pravidel, která svými kapitulami a
hlasováním takový model poskytla. Americká i anglická demokracie spočívají na konsenzu
hodnot vycházejících z křesťanské víry Křesťanská demokracie novověku spočívá na

10
posvátnosti hodnot zaručených vírou, které se vymykají libovůli většiny. Bez nadsázky se dá
říci, že demokracie bez náboženského základu neexistuje.

Encyklika Centesimus annus má jednu významnou novinku. Dosud papežové pouze

popisovali a hodnotili sociální skutečnost. Jan Pavel II. se však nespokojuje s kritickými
poznámkami k hospodářským nespravedlnostem, ale poprvé v dějinách sociálních encyklik
uvádí pozitivní prvky hospodářského řádu (zde je míněno svobodné tržní hospodářství):
sociálně odpovědné vlastnictví, které není absolutní, ale je jakýmsi prodloužením lidské
svobody do světa věcí, dále soukromé podnikání založené na věcných znalostech, mravní
odpovědnosti a soukromé iniciativě, odpovědnou práci opírající se o vědu, techniku a umění,
trh a výkonem podmíněný zisk. Všechny tyto prvky však musí spojovat společné dobro.
Sociální tržní hospodářství propracoval a rozvíjel po II. světové válce v Německu Müller
Armack a další národohospodáři jako alternativu k nacistické (národně socialistické) politice
řízeného hospodářství, později bylo chápáno i jako alternativa ke komunistickým
hospodářským systémům východní Evropy. Politicky ho uskutečnil Ludwig Erhard jako
ministr hospodářství a Müller- Armack jako jeho státní sekretář. Sociální tržní hospodářství
mělo v první řadě na mysli ochranu důstojnosti člověka v ekonomickém systému. Ale ukázalo
se, že přes nesporné hodnoty neekonomické povahy přineslo sociální tržní hospodářství i lepší
ekonomické výsledky. Osvědčilo se jako dobře fungující hospodářství proti dvěma extrémům:
proti centrálně plánovanému a řízenému hospodářství a proti neregulovanému tržnímu
hospodářství, které dává šanci pohotovým, rychlým, pilným a nadaným, avšak ostatní
odsunuje na okraj společnosti.

Základní prvky sociálního tržního hospodářství jsou: soutěž, pracovní zákonodárství

chránící dělníka, tarifní autonomie a sociální pomoc. Soutěž je sociálně užitečná, protože
vylepšuje výrobky, snižuje náklady a ceny, a tím zvyšuje životní úroveň všech. K pracovnímu
zákonodárství chránícímu dělníka patří úrazové pojištění, starobní pojištění, ochrana práce
mladistvých, ochrana zdraví při práci aj. Tarifní autonomie znamená, že mzdy a pracovní
podmínky samostatně dojednávají odbory a svazy zaměstnavatelů, při čemž předpokladem je
sociální partnerství, kdy se všechny rozpory řeší smírně hledáním a nalezením konsenzu.
Sociální pomoc je nutná, protože zaručuje sociální spravedlnost. Systém sociálních dávek
zaručuje lidsky důstojnou existenci těm, kdo se nemohou podílet na sociálním tržním
hospodářství. Předpokladem úspěšného fungování sociálního tržního hospodářství je ovšem
plná zaměstnanost, k níž mají v současné době západní státy dost daleko, protože např.
v Německu dosahuje nezaměstnanost kolem deseti procent a sociální tržní hospodářství se
rozpadá. O tom, jak dál, probíhá dnes v Německu živá diskuse.

5. Komentář ke „Žni veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro“

Cílem listu k sociálním otázkám v České republice „Pokoj a dobro“ vydaného ČBK
v roce 2 000 bylo podívat se na náš polistopadový vývoj očima sociálního učení církve a
zároveň vybídnout širokou veřejnost k veřejné diskusi o této etapě české historie.
Po dvou letech jsme byli postaveni před otázku, jak dál. Byly v podstatě dvě možnosti:
Buď zapracovat připomínky vzešlé z diskuse do stávajícího dokumentu a tím ho dost
podstatně změnit, nebo tyto připomínky vydat jako samostatný dokument. Přiklonili jsme se
k druhé variantě, protože česká katolická (ale i nekatolická) veřejnost dokument na jedné
straně dost ostře odmítala a na druhé straně vřele přijímala (přišel prý však dost pozdě), a tak
nebylo dost dobře možné tyto protikladné tendence sladit v jednom materiálu.Vydáním
připomínek jsme uchovali původní verzi dokumentu a připomínky obrážejí chování a náladu

11
české společnosti na přelomu tisíciletí. Obojí tak zůstane trvalou památkou sociální
angažovanosti české církve v převratné době po pádu dvou totalit a na prahu vstupu do
Evropské unie.
Vydáním tohoto dokumentu však naše práce nekončí, protože zápas o sociální rozměr
evangelia stále pokračuje. Dosud jsme se zabývali kritickou diagnózou minulosti, teď se
chceme soustředit na budoucnost a načrtnout, jak pro pokoj a dobro pracovat v budoucnosti.
Dne 29. listopadu 2002 představil mluvčí ČBK P. Daniel Herman na tiskové konferenci
v Praze nový dokument ČBK: „Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro“. Tento dokument
je pokusem o shrnutí dosavadní diskuse a odpovědí na nejzávažnější námitky proti listu.
Obsahuje chronologicky seřazený přehled mediálních reakcí i diskusí, konferencí, besed a
seminářů k listu a obsahuje rovněž informace o složení autorského týmu, který list
připravoval.
Sociální učení církve jako aplikace křesťanského poselství na sociální problémy doby,
má ve změti různých hospodářských systémů a hypotéz poskytovat duchovní orientaci všem,
kdo o ni projeví zájem. Především je však určeno křesťanům angažovaným ve světě, kde žijí
ve stálém napětí mezi mravními normami evangelia a sekulárním humanismem „pozemské
obce“. Každý, komu leží na srdci sociální dimenze evangelia, nemůže v této době stát stranou.
Je volán, je vyzýván, aby věrně podle svých nejlepších sil pracoval na zlepšení sociálních
poměrů a tím napomáhal uskutečnění Božího království. Sociální otázka je stará jako lidstvo
samo. Ale až dnešní doba ji staví na ostří nože. Žízeň po spravedlnosti by měla překonat
nedobro a nepokoj v nás samotných a pomoci nám aspoň kousek se přiblížit k pokoji a dobru,
po němž toužíme a pro něž pracujeme.
Neočekávali jsme, že odezva na sociální pastýřský list ČBK a ERC (Ekumenické rady
církví) bude tak masová, aby pronikla do všech vrstev naší společnosti, přesto však můžeme
konstatovat, že tento dokument se setkal nejen se zájmem křesťanů, ale do jisté míry i se
zájmem části naší sekularizované společnosti. Křesťanské církve daly jasně na vědomí, že
víra není věcí soukromou, nýbrž veřejnou, protože se dotýká etických, společenských i
politických problémů společnosti. Diskuse probíhala nejen v církevních společenstvích, ale i
na veřejných shromážděních, jichž se účastnili představitelé politického i hospodářského
života. Sociální demokracie přijala dokument celkem pozitivně, zatímco stanovisko
liberálních stran bylo kritické až odmítavé. Tisková média referovala o dokumentu celkem
objektivně. Ve dvouměsíčníku Listy se však redaktor Václav Žák domnívá, že nejdůležitější
v této době je, aby lépe fungovaly formální instituce jako soudnictví, bankovnictví apod.,
protože změna smýšlení a náprava mravů je nereálná. Reaguje tím na encykliku papeže Pia
XI. Quadragesimo anno z roku 1931, v níž papež říká, že „jsou nezbytné hlavně dvě věci:
reforma institucí a náprava mravů“ (QA 77). Jenže reformu institucí provádějí lidé, jejichž
myšlení a chování je deformováno předcházející dobou totality, a proto nejsou schopni nebo
ochotni naplnit literu zákona správným duchem. Proto formální instituce fungují špatně: do
nebe volající byl šest let trvající proces se soudruhem Grebeníčkem (který mezitím zemřel) a
s dalšími osobami, které se dopustily zločinů proti lidskosti a zneužívání pravomocí v době
totality.
Reakce na list byly pozitivní i negativní. Některým se ladění listu zdálo pesimistické,
skeptické, přehnaně kritické, jiní zase oceňovali naši snahu pravdivě pojmenovat neduhy
současné společnosti a nedobré vývojové trendy – než je tolerovat s tím, že se vše jednou
samo napraví. Byli ovšem i takoví „milovníci starých časů“, kteří uváděli, že doba reálného
socialismu byla z 80% „světlá až zářící“ a jen z 20% „šedivá až černá“, zatím co teď je tomu
naopak, že 40 let socializmu bylo nejúspěšnějším obdobím našich dějin, atd. atd. Václav
Klaus nám radil, abychom si hleděli náboženství a nepletli se do ekonomie (podobně jako

12
komunisté, kteří uzavírali církev do sakristie). Podle Klause – obhájce „čistého a tvrdého
liberalismu“ („liberalisme pur et dur) – je trh chápán jako hodnota sama o sobě, nikoli jako
služebný nástroj, který má na základě právního řádu sloužit všem občanům. Denně se však
přesvědčujeme o tom, že trh bez morálních základů funguje špatně Hospodářský řád je
závislý na řádu mravním a církev má pověření, aby zasahovala do všeho, co se vztahuje
k mravnímu zákonu (QA 41), protože „tržní hospodářství se nemůže odehrávat
v institucionálním, právním a politickém vakuu“ (CA 48). Ti, kteří s námi souhlasili a
fandili nám, litovali, že dokument nebyl zveřejněn mnohem dříve.
Všimněme si širších souvislostí spojených s problémy globalizace hospodářství a
ekologie. Kdyby v dnešní době žil papež Lev XIII., autor encykliky Rerum novarum s
podtitulem „O naléhavé nutnosti řešit dělnickou otázku“, patrně by mezi „nové věci“, které je
nutno v celosvětovém měřítku řešit, zařadil právě tyto problémy.. V jeho době si nikdo
nedovedl představit, jak bude vypadat svět po dvou stoletích bouřlivého rozvoje kapitalistické
ekonomiky, která změnila tvářnost světa více než celá předchozí tisíciletí. Bylo to ovšem za
cenu nesmírného vykořisťování přírody a znečištění životního prostředí. Enormní emise
škodlivých plynů vedla ke globálnímu oteplování planety a k postupující globální změně
klimatu. Protože „neviditelná ruka trhu“ není schopna tyto nepříznivé trendy zastavit, měla by
zasáhnout „viditelná ruka“ vlád ekonomicky nejsilnějších zemí světa. Ale v roce 2001
americký prezident George W. Bush oznámil, že USA odstupují od dohody o snížení emisí z
Kjótu z roku 1997, protože je prý v rozporu s americkými ekonomickými zájmy. Přitom
USA se podílí třiceti procenty na podílu skleníkových plynů, i když tvoří jen 4% světového
obyvatelstva! Toto oznámení šokovalo svou bezohledností celý svět. Omezení oxidu
uhličitého by si totiž vynutilo okamžitou konverzi amerických uhelných elektráren na
plynové, a to je záležitost finančně velmi náročná. Ale bohatá Amerika si ji může dovolit
spíše než kterákoli jiná země.
Nesmírný hospodářský růst nejbohatších zemí světa má za následek obrovský „dluh vůči
přírodě“, který v současné době podle prof. Richarda Coopera dosahuje 13 bilionů dolarů
ročně, tzn. více než desetinásobek dosavadní zahraniční pomoci USA rozvojovým zemím. To
dokazuje, že „má dáti“ není na straně rozvojových zemí, ale na straně zemí bohatých. Pomoc
chudým zemím přestává být charitou, ale stává se velmi nedostatečnou náhradou za obrovské
škody na přírodě a životním prostředí. A přitom propast mezi vyspělým Severem a
rozvojovým Jihem nejen trvá, nýbrž se prohlubuje. Bohatý Sever nepřispívá na chudý Jih ani
0,7% svého hrubého domácího produktu, jak se zavázal, nýbrž pouhými 0,3 procenty a USA
dokonce jen 0,2 procenty!
Jak víme, byl „dělnický papež“ Lev XIII. vůči kapitalistické ekonomice velmi kritický,
ale v zásadě ji akceptoval, zatím co marxistický socialismus odmítal z těchto důvodů: kvůli
totální materialistické orientaci a z ní plynoucího atheismu, kvůli jeho odmítání soukromého
vlastnictví, které porušuje lidská práva a společné dobro, kvůli falešné iluzi rovnosti a
potlačování podnikatelské iniciativy, kvůli jeho dialektice násilí a třídního boje a kvůli jeho
příklonu k totalitnímu státu. Globální kapitalismus musíme posuzovat z hlediska křesťanské
sociální etiky, kritizovat jeho nedostatky, prosazovat reformu mravů i institucí, ale nemůžeme
ho odmítat, protože momentálně neexistuje místo něho reálná alternativa. O té teprve
ekonomové přemýšlejí a nové paradigma ekonomie by mohlo vyústit v zásadní změnu
v chápání ekonomických a ekologických procesů, v nový světový hospodářský řád. Ostatně
již v roce 1987 žádal Jan Pavel II. v encyklice Sollicitudo rei socialis – Starostlivost o věci
sociální, „reformu světového měnového a finančního systému, který je dnes pokládán za
nedostatečný a nevyhovující“ (SRS 43). A co my? Jistě nemůžeme mít vliv na vytváření
nového světového řádu, ale můžeme svými hřivnami přispět k budování jeho základů: úctou
k životu, dobrovolnou skromností, odpovědností za svůj život a za zdravé životní prostředí,

13
podporou všech činností směřujících k společnému dobru všech lidí. Ale co když bohaté
země se budou i nadále zdráhat platit své dluhy, chudé země budou stále chudší a ničení
omezených přírodních zdrojů a životního prostředí bude stále pokračovat? Tuto otázku dnes
asi nikdo nezodpoví. Avšak křesťanství svým učením o původu, přirozenosti a cíli člověka
navozuje univerzální myšlenku jednoty lidstva a globalizace se může (ale nemusí) stát velikou
šancí křesťanského universalismu na cestě lidstva k jednotě. Musíme jen doufat, že
křesťanský universalismus a globální solidarita se stanou reálnou protialternativou světové
revoluce.
V listu „Pokoj a dobro“ jsme tvrdili, že smyslem hospodářského systému je sloužit
lidskému rozvoji, jednotlivcům i rodinám tak, aby se všichni podíleli na společném dobru: na
bezpečnosti země, respektu k lidským a občanským právům, rozumné sociální síti, prosperitě
celé společnosti. Při pozorném pročítání sociálních encyklik není možné si nevšimnout
hluboké moudrosti a prozíravosti jejich pisatelů. Kdyby alespoň křesťané pozorně naslouchali
hlasu papežů a podle toho jednali, byl by svět uchráněn mnohých utrpení, neštěstí a válek. Je
i na nás, abychom se pokusili to změnit

6. Struktury zla či hříchu a obrácení

Mluvit o zkušenosti zla je dnes nemoderní. Mnoho teorií dokonce tvrdí, že zlo v lidských
dějinách zmizí nebo jeho moc postupně zeslábne. Ale toto optimistické očekávání zcela
odporuje dosavadním zkušenostem lidstva. Zlo v nejrůznějších formách nejenže ze světa
nevymizelo, nýbrž jen měnilo svou tvář, a to dokonce k horšímu, pomyslíme-li na masové
ničení a vraždění v minulém století, ale i dnes (ve Rwandě příslušníci kmene Hutů povraždili
v krátké době půl milionu Tutsiů). Antická otrokářská společnost, feudální společnost
středověku i reálný socialismus přišly a odešly, jen zlo jako následek dědičného hříchu
přetrvává. Zlo postihuje člověka jako osobu a zároveň jako společnost, tzn. že zlo má jak
osobní, tak společenskou nebo strukturální povahu. Každodenní zkušenost dosvědčuje
existenci obou forem zla.
Výraz „struktury hříchu“ použil poprvé Jan Pavel II. v encyklice „Sollicitudo rei socialis“
(„Starostlivost o věci sociální“) z roku 1987, v níž vysvětluje, že „struktury hříchu“ mají
kořeny v hříchu osobním. „Proto jsou vždy spojeny s konkrétními skutky osob, které takové
skutky zavádějí, utvrzují a ztěžují jejich odstranění. A tak sílí, šíří se a stávají se zdrojem
dalších hříchů tím, že podmiňují a svazují lidské chování“ (SRS 36). Papež tvrdí, že kořen zla,
které snášíme, je nutno přesně pojmenovat: „sobectví a krátkozrakost“, „pochybené politické
záměry“, „nemoudrá ekonomická rozhodnutí“ a po eticko-morální stránce hodnotit jako
hříchy nebo „struktury hříchu“.
Mnohé tzv. „sociální hříchy“ (skupin, celých národů) jsou důsledkem, nahromaděním a
spojením mnoha hříchů osobních. Subjektem morálních činů však nemůže být žádná instituce,
žádný orgán, žádná společnost. To může být jen člověk jako subjekt morálních činů ( Acta
Apostolicae Sedis 77, 1985, s. 217). Proto „nekonečně milosrdný Bůh, Vykupitel člověka,
Pán a Dárce života, vyžaduje od lidí přesně stanovené postoje, projevující se též v určitém
jednání vůči bližnímu nebo ve vyvarování se jistého chování“ (Sollicitudo rei socialis 36).
V článku 37 encykliky SRS dovozuje papež, že „mezi jednáním a postoji, jež se protiví
Boží vůli a dobru bližního a mezi „strukturami“, které z nich vznikají, se dnes zdají
nejpříznačnější hlavně dvě: na jedné straně nezřízená honba za ziskem a na druhé touha po
moci s úmyslem vnucovat jiným svou vůli. Ke každému z těchto postojů můžeme přidat pro
jejich lepší dokreslení výraz: „za každou cenu“. Jedná se tedy o vládu lidské svévole se všemi

14
možnými následky. Jde tu o mravní zlo jako plod mnoha hříchů, které vedou ke „strukturám
hříchu“.
Pro křesťany a pro všechny, kdo uznávají přesný teologický smysl slova „hřích“, se
změna chování a způsobu myšlení nazývá v biblickém jazyce „obrácení“. Toto obrácení se
týká vztahu k Bohu, ke spáchané vině, k jejím následkům a konečně k bližnímu, jak k
jednotlivci, tak ke společnosti. Jen Bůh může „srdce kamenné“ změnit v srdce „skutečně
lidské“. Vysvobození od zla znamená obrácení srdce, vnitřní proměnu. Bez vnitřní proměny
člověka nemůže dojít ke skutečné změně společnosti a světa. Ale i kdyby se to stalo, je jasné,
že nenastane změna strukturální. Kdyby např. občané průmyslových zemí dávali velké
finanční částky rozvojovým zemím, nemělo by to velký vliv na dosavadní struktury světového
hospodářství, protože právě tyto struktury poskytují průmyslovým zemím v jejich
hospodářském postavení výhody a rozvojovým nevýhody. Zlo, které z toho vyrůstá, má
strukturální povahu a nelze ho odstranit charitativní pomocí. Kdo tuto dimenzi zla neuznává,
neuvědomuje si, že na něm máme podíl i tehdy, když proti němu osobně a s plnou vážností
bojujeme.
Že strukturální změna společenských poměrů automaticky změní člověka, je stejně
nepravdivé jako očekávání, že vnitřní proměna lidské osoby sama od sebe musí nutně vést
k odstranění strukturálního zla ve společnosti. Důkazem toho je historická zkušenost.
Komunisté věřili, že kolektivizací výrobních prostředků (tedy strukturální změnou) se změní
k lepšímu i člověk. To se však nestalo. Spíš opak je pravdou. A to znamená, že jako se
strukturální zlo neodstraní pouze vnitřní změnou – obrácením – tak se ani osobní zlo
nepřekoná strukturálními změnami ve společnosti. Proto správně říká papež Pius XI:, že je
zapotřebí obojího: „reformy institucí i nápravy mravů“ (Quadragesimo anno 77). Tato stará a
přece stále nová zkušenost je obsažena v tradiční nauce církve o „dědičném hříchu“ jako
trvalém zlu, které však člověka nezbavuje odpovědnosti. Naším úkolem je proto všude – ve
farnosti, v zaměstnání, v obci, ve státě – budovat „struktury dobra a spolupráce“.

7. Druhý potravinový summit, Řím červen 2002

Ve dnech 11.-13. června 2 002 uspořádala OSN pro výživu a zemědělství (FAO) v Římě
druhý potravinový summit. Generální tajemník OSN Kofi Annan řekl: „V naší blahobytné
společnosti máme dost možností skoncovat s hladem ve světě. Pokud se to nepodaří, měl by
každý z nás být naplněn hanbou.“ Od prvního potravinového summitu v roce 1996 v Římě se
počet hladovějících snížil jen velmi málo – z 840 milionů na 815 milionů.
Názory na to, jak skoncovat s hladem ve světě, se radikálně liší. Představitelé vyspělého
světa obviňují představitele chudých zemí z toho, že obyvatelstvo rozvojových zemí hladoví
svou vinou. Naproti tomu zástupci rozvojových zemí obviňují vyspělý svět z nezájmu a
sobectví. Kritizují zejména dotace do zemědělství, které znemožňují farmářům v rozvojových
zemích, aby mohli konkurovat svým kolegům v bohatých státech. Jihoafrický prezident
Thabo Mbeki navrhl, aby bohatší státy uzavřely s rozvojovými zeměmi partnerství „vzájemné
odpovědnosti“, které by vedlo k odstranění obchodních překážek. Zástupci rozvojových zemí
hovořili i o „právu na jídlo“. Tuto formulaci odmítly USA, protože se obávaly, že v budoucnu
by po nich země postižené hladomorem mohly požadovat dodávky potravin, nebo je dokonce
zažalovat.
Jan Pavel II. vyzval účastníky konference, aby se nevzdávali cíle, který přijali na prvním
summitu v Římě v roku 1996 – snížení počtu hladovějících. Na současném neutěšeném stavu
mají svůj podíl viny i rozvojové země samotné. Např. Indie, v níž žije 225 milionů
hladovějících (tedy celá jedna čtvrtina!), investuje raději do vývoje atomových zbraní.

15
Šokující je příklad Lidové republiky Kongo. Experti se domnívají, že by mohla živit celou
Afriku. Občanská válka a špatné vedení státu však zruinovaly zemědělství tak, že dnes
hladoví 64 procent obyvatelstva. Odborníci se shodují v tom, že v boji proti hladu rozhodují
čtyři faktory: mír, hospodářský růst převyšující růst obyvatelstva, investice do rozvoje
venkova a záchytné sociální sítě pro nejchudší.
Bouřlivé debaty se vedly i o geneticky upravených potravinách. Jejich hlavním zastáncem
byly Spojené státy, které zdůrazňovaly odolnost takových plodin proti suchu nebo hmyzu, což
by vedlo k zabezpečení větší úrody. Odpůrci této metody však upozorňovali na ekologická a
zdravotní rizika.
Hlad ve světě v číslech:
- dnes trpí hladem 815 milionů lidí a 300 milionů lidí je obézních
- celkem 777 milionů lidí je chronicky podvyživených
- každé čtyři vteřiny někdo zemře v důsledku podvýživy, tzn. že za měsíc zemře 65 000
lidí!
- 55 % z 12 milionů dětských úmrtí ročně je způsobeno podvýživou
- 1,1 miliardy lidí nemá přístup k pitné vodě
- a přitom by podle údajů OSN stačilo 6 miliard dolarů, aby všechny děti na světě
mohly chodit do školy, 9 miliard, aby lidem všude tekla pitná voda a 13 miliard
dolarů, aby nikdo nemusel hladovět a každý člověk měl zajištěnou alespoň základní
zdravotní péči.

Roční příspěvek FAO na zemědělství v rozvojových zemích ve výši 11 miliard dolarů (374
miliard korun) by se měl po summitu v Římě zvýšit na 24 miliard dolarů (816 miliard korun).
Tyto peníze by měly do roku 2015 finančně zabezpečit snížení počtu hladovějících na světě o
polovinu. Vyspělé země se však výslovně nezavázaly, že tento požadavek splní.

8. Druhý světový kongres o udržitelném rozvoji, Johannesburg 26.8.- 4.9. 2 002

V Jihoafrické republice začal dne 26. srpna 2002 největší summit v dějinách OSN.
Zúčastnilo se ho na 120 prezidentů, premiérů a monarchů spolu s dvěma tisíci novináři a 65
tisíci delegáty z nevládních organizací, charit a zájmových skupin ze 174 zemí světa. Tento
kongres byl pokračováním podobné konference, která se před deseti lety konala v brazilském
Rio de Janeiru. Summitu v Riu se zúčastnilo 172 zemí, byl vypracován rozsáhlý program, tzv.
Agenda 21, ale o deset let později se většina z 2500 doporučení ani nezačala uskutečňovat!
Před konáním vlastního kongresu diskutovalo v červnu roku 2002 dva týdny na
indonéském ostrově Bali o programu nastávajícího summitu na tisíc delegátů z více než sta
zemí světa. V předstihu napsali 75% závěrečného dokumentu, který se 4. září stal závazným
pro všech 174 signatářů. Zbývajících 25% bylo dopracováno až v závěru samotného summitu.
Jihoafrický Johannesburg nebyl zvolen jako dějiště Světového summitu OSN o trvale
udržitelném rozvoji náhodně. Větší propast mezi chudobou černošského ghetta Alexandra
Township na předměstí Johannesburgu a přepychovým finančním centrem Sandton City si
snad ani nelze představit. Na ploše patnácti čtverečných kilometrů žijí zhruba dva miliony
černochů, kteří se sem přistěhovali z venkova po pádu apartheidu za prací a „lepšími“
životními podmínkami. Žijí zde z méně než dvou dolarů na den, bez nezávadné vody a
většinou se živí recyklací odpadků z bělošských předměstí. Státníci viděli z oken mrakodrapy
finančního centra, luxusní hotely a přepychová sídla jihoafrických i zahraničních firem a
exkluzivní bělošské oázy v bezprostřední blízkosti černošských slumů.

16
 Jihoafrický prezident Thabo Mbeki kritizoval ve svém úvodním projevu světové
společenství za to, že dosud neprokázalo vůli uvést do praxe rozhodnutí, které svobodně
přijalo v roce 1992 a vyzval k ukončení „globálního apartheidu“ a ke spolupráci. „Svět byl na
počátku 90. let pouze hladový, dnes je nejen hladový, ale i i rozzlobený“, dodal Mbeki. Svět
se stal globální vesnicí. Aby mohli přežít všichni obyvatelé této vesnice, je zapotřebí
spolupracovat na odstranění všech překážek, které rozdělují chudé a bohaté a dosáhnout
univerzální dohody. Mbeki vyzval účastníky summitu, aby pozorně sledovali politiku svých
zemí a ověřovali si, zda plní svá předsevzetí o boji proti chudobě, nezaměstnanosti a devastaci
životního prostředí. Agenda summitu měla pět klíčových témat: čistší vodu, energetiku
nepoškozující životní prostředí, zdravotnictví, udržitelné zemědělství a zachování
biodiverzity.
Nedávno vyšla zvláštní zpráva OSN, na níž pracovalo 1100 vědců. Ti tvrdí, že nezmění-li
lidstvo svůj vztah k životnímu prostředí, bude to mít velmi vážný dopad na celou planetu
Zemi. Zpráva hovoří o čtyřech možných scénářích, z nichž tři mají katastrofický charakter:
bezohledný kořistnický vztah k přírodě na úkor životního prostředí, vzpoura rozvojového
světa a následné teroristické akce, příp. přistěhovalectví do bohatých oblastí, diktatura
prosazující ochranu životního prostředí násilnými prostředky. Jen scénář založený na
rozhodnutí sledujícím trvale udržitelný rozvoj a nikoli krátkodobý zisk a nenasytnou
chamtivost, má šanci odvrátit hrozící ekologickou katastrofu a poskytnout miliardám
chudých naději na lepší zítřek.
Politici a odborníci OSN dosáhli nakonec po zdlouhavém a úporném jednání shody ve
všech zásadních otázkách. Největší střety se odehrály kvůli obnovitelné energii. Zástupci EU
např. požadovali zvýšení podílu obnovitelné energie (sluneční, větrné, vodní) z nynějších
14% na 15% v roce 2010. Tento návrh však byl nepřijatelný pro USA, Japonsko a země
vyvážející ropu. Proto kompromisní návrh mluví jen o „podstatném zvýšení“. Největším
zklamáním byla neúčast amerického prezidenta George Bushe, který za sebe poslal „jen“
svého ministra zahraničí Collina Powella. Americký prezident Bush odstoupil od Kjótského
protokolu z roku 1997 o omezení emisí skleníkových plynů, přestože USA jsou největším
producentem těchto plynů. Tento protokol prý porušuje americké ekonomické zájmy!
Účastníci se dále shodli na posílení iniciativ vedoucích k zachování přírodních zdrojů do
roku 2005 a vyslovili se i pro nutnost zvýšit pomoc chudým zemím, aby mohly dosáhnout
skutečného rozvoje. Při této příležitosti vyzvali bohaté země, aby vydávaly na pomoc chudým
státům alespoň 0,7 procenta svého hrubého domácího produktu (výše této částky byla
stanovena již v Rio de Janeiro, ale téměř žádný stát ji nedodržoval). Delegáti summitu se
dohodli, že vytvoří fond solidarity s cílem postupně odstranit chudobu, která je největší
globální výzvou dnešnímu světu. Zdůraznili přitom, že příspěvky na tento fond jsou výhradně
dobrovolné. Pokud jde o globalizaci, akční plán konstatuje, že má své kladné i záporné
stránky. Dává velké možnosti k růstu světové ekonomiky i k vyšší životní úrovni. Proto
globalizace může být šancí i pro chudé země.
Dokument se zabývá také oblastí zdraví a hygieny, obchodu, rybolovu, ale i dalšími
problémy. Do roku 2015 se má o polovinu zvýšit počet osob, které budou mít přístup
k zdravotním zařízením. Bohaté země potvrdily vůli snížit subvence svých potravin, které
poškozují tržní prostředí. K problematice žen v rozvojových zemích akční plán říká, že jejich
přístup k zdravotní péči má být v souladu s lidskými právy, stejně jako s náboženskými a
kulturními hodnotami.
Dokument zdůrazňuje, že planetu Zemi musí chránit všechny státy. Očekává se však, že
bohaté státy převezmou větší finanční břemeno a chudým státům pomohou také

17
s demokratizací země a snižováním korupce, protože nezbytnou podmínkou skutečného
rozvoje jsou kvalitní vlády.
Dění v Johannesburgu pozorně sledoval i papež Jan Pavel II. V pravidelné nedělní
modlitbě papež řekl: „Moje myšlenky se upírají k summitu o Zemi. Všichni si přejeme, aby
toto prestižní shromáždění bylo schopno nalézt vhodné způsoby pro celistvý lidský rozvoj a
zohlednit jeho ekonomické, sociální a ekologické faktory.“ K summitu vydala Papežská rada
pro mír a spravedlnost knihu s názvem „Od Stockholmu k Johannesburgu“, ve které nabízí
historický přehled veškerého úsilí Svatého stolce o ochranu životního prostředí. Publikace
obsahuje úryvky z encyklik, exhortací a apoštolských listů, jež se zabývají tématem životního
prostředí. Světového summitu o přijatelném rozvoji se v Jihoafrické republice zúčastnila i
vatikánská delegace v čele se stálým pozorovatelem Svatého stolce u OSN, apoštolským
nunciem Renato Martinim a téměř třicetičlenná skupina jezuitů z nejrůznějších zemí světa
Byl summit v Johannesburgu úspěchem nebo neúspěchem? Hodnocení se různí.
Ekologické iniciativy a zástupci třetího světa jsou zklamáni, protože nebylo dosaženo
závazných příslibů vlád k ochraně klimatu, k udržení rozmanitosti druhů, k ochraně pitné
vody, k podpoře obnovitelných energií, k zdravotnickému zásobování světového obyvatelstva
a ke zvýšení rozvojové pomoci. Mnohé zůstalo nejasné a sporné. Na druhé straně však
nezůstali zcela nespokojeni ani mezinárodní vyjednavači, kteří mají na tomto poli dlouhodobé
mezinárodní zkušenosti. Světová politika se pohybuje pomalu, ale houževnatě – i na poli
ekologie.
Je tomu teprve nějakých třicet let, co bylo západoevropské obyvatelstvo upozorněno na
znečištění životního prostředí a na hranice růstu. V roce 1968 byl založen Římský klub,
v němž začali vědci diskutovat o ekologických problémech. Měřeno historicky malým
časovým rozpětím se od té doby vykonalo překvapivě mnoho. I když vlády, hospodářští
činitelé, ekologičtí aktivisté a občané se mnohdy i dohadovali, jaká hodnocení a opatření jsou
nebo nejsou vhodná pro společné dobro, ekologický uvědomovací proces odzdola až nahoru
byl odstartován! Není tomu ještě tak dávno, co automobilové firmy varovaly před zavedením
bezolovnatého benzinu, protože motory to prý nevydrží. Olejářské firmy namítaly, že
nebudou moci pro takovou pohonnou látku poskytnout čerpací stanice pokrývající celou
Evropu. Ale co se před tím zdálo zhola nemožné, se najednou stalo samozřejmým. Politický
tlak umožnil technologickou i ekonomickou inovaci.
Před deseti lety se zástupci zemí po prvé shromáždili pod patronátem OSN k vrcholnému
setkání v Rio de Janeiro. Přesto, že účinnost tohoto setkání se zdála sporná, časem se ukázalo,
že postupně stále víc států si začalo uvědomovat, že životní prostředí je ohroženo a že je
nutno něco s tím dělat. Ani velmoci se natrvalo nevyhnou jistému psychologickému a
politickému tlaku. I USA budou muset dříve či později při produkci skleníkových plynů vzít
ohled na Evropany, kteří chtějí stanovit jasné hranice. Mnohdy pomáhají i náhody. Rozsáhlé
záplavy v SRN, Rakousku, ČR, Francii, Číně a Jižní Koreji, které probíhaly těsně před
summitem a během summitu v Johannesburgu, znepokojily značnou část světové veřejnosti,
zda přece jen není nějaká souvislost mezi změnami v chemickém složení atmosféry a stále
častějšími záplavami a meteorologickými anomáliemi posledního desetiletí.
Známý americký futurolog Alvin Toffler tvrdí, že pojmy „udržitelnost“ a „rozvoj“ si
navzájem odporují. Zastánci „udržitelnosti“ chtějí mnoho věcí změnit. Slovem „udržitelný“
však označujeme to, co je možné udržet na určité hodnotě nebo úrovni. V tomto smyslu
udržitelnost znamená stagnaci. Zastánci „rozvoje“ si naopak přejí, aby se hospodářské
podmínky měnily rychleji a od základu. Lidé umírají hlady, děti jsou nevzdělané,
nezaměstnanost je obrovská. Zastánci rozvoje chtějí tyto věci rychle a zásadně změnit.
V tomto smyslu znamená „udržitelný rozvoj“ v praxi toto: Na prvním místě potraviny a

18
pitnou vodu pro hladovějící obyvatelstvo zemí třetího světa, ale současně s tím výrazné
snížení poptávky po materiálním bohatství bohatého světa a dále zločinnosti, znečištění
životního prostředí, násilí a dalších společenských a ekologických špatností, jejichž skryté
náklady ekonomové často přehlížejí. Jinými slovy: „Rozvoj“ v každém případě, tzn. celkový
rozvoj světa chudoby „udržitelný“ v tom smyslu, že bohaté země by se měly vzdát části svých
nároků ve prospěch chudých. Ale jak přimět blahobytný a bohatý svět, aby se vzdal
vymožeností, které mu nabízí současná informační revoluce a byl solidární se světem
chudých? Na tuto otázku se odpověď teprve hledá.
Myšlenka trvale udržitelného rozvoje pochází z dokumentu OSN z roku 1987, který
vydala Světová komise pro životní prostředí a nazvala ho „Naše společná budoucnost“. Trvale
udržitelným rozvojem je míněn takový „rozvoj, který uspokojuje naše dnešní potřeby tak, že
to neohrožuje šance budoucích generací, aby mohly uspokojovat svoje potřeby“.Tento pojem
přešel i do dokumentů vydaných katolickou církví, např. do dokumentu „Co dělat pro
budoucnost stvoření“, který vydala Komise pro společenské a sociální otázky Německé
biskupské konference v roce 1998. Trvale udržitelná ekonomika musí splňovat minimálně tři
základní kritéria: musí se zaměřit především na reprodukci obnovitelných zdrojů,
neobnovitelné zdroje bude čerpat jen v takové míře, aby se dostalo i na budoucí generace a
nebude zatěžovat životní prostředí větším množstvím odpadů než s jakým jsou schopny se
vypořádat přirozené ekosystémy.
Jisté ovšem je, že svět se nevzdá dosažené míry blahobytu. Obrovskou šancí pro rozvoj je
expanze lidského vědění a spojení tržní a netržní ekonomiky, které bude vytvářet nové
bohatství a zároveň zvyšovat množství a kvalitu prostředků pro zvládnutí potíží růstu. Snížit
emise oxidů lze např. i stavbou jaderných elektráren nebo obřích přehrad. Ale proti tomu by
se určitě postavila i značná část ekologických aktivistů. Nezbývá než všechno nechat
nepředvídatelnému budoucímu vývoji, který možná otevře takové netušené možnosti dalšího
rozvoje, o nichž se lidstvu dosud ani nesnilo.

9. Křesťanské učení o společnosti jako inspirace pro občanskou společnost

Základní teze křesťanského učení o společnosti je obsažena ve formulaci pastorální

konstituce II. vatikánského koncilu: „Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem a cílem
všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky“ (Gaudium et
spes 25). To znamená, že společenský řád, struktury, normy a instituce společnosti mají
sloužit rozvoji lidské osobnosti, nikoli naopak, jako by osobnost vyplývala ze společnosti.
Člověk je sice na společnosti závislý, ale veškerá aktivita společnosti má sloužit rozvoji lidí a
společenských vztahů. Základní jednotkou není tedy společnost, ale jednotlivá osobnost.
Z definice pastorální konstituce plyne, že společenské vztahy musí být uspořádány tak, aby
společenský život se utvářel svobodně a sloužil jejich rozvoji. Stát a společenské organizace
mají umožňovat a chránit soužití lidí na základě principu lidské důstojnosti, nejsou to tudíž
organizace samoúčelné. Nejhlubší důvod lidské důstojnosti spočívá v tom, že člověk je
stvořen k obrazu Božímu. Proto je každá lidská bytost nejvyšší hodnotou, a nemůže být
obětována hospodářským nebo politickým cílům. Marxismus ovšem s takto chápanou lidskou
bytostí vůbec nepočítal, protože „manipuloval s masami“ jako s nemyslícím davem lidských
jedinců, který je třeba neustále „postrkovat ke světlým zítřkům“. Marxistický kolektivismus
tak je v zásadním rozporu s křesťanským chápáním člověka a společnosti. V občanské
společnosti, o níž budeme dále pojednávat, musí být mezi jednotlivcem a státem celá řada
sdružení a spolků, které iniciují hospodářský, sociální a kulturní život.

19
 Předchůdcem dnešní občanské společnosti byla v jistém smyslu společnost cechovní.
Cechy sdružovaly řemeslníky stejného oboru a podporovaly vlastní členy i jejich rodiny. Ve
středověku tvořily významnou součást společnosti ve městě i na vesnici a každý cech měl za
patrona nějakého světce. Cechy kontrolovaly kvalitu vyráběného zboží, určovaly jeho cenu,
zajišťovaly jeho distribuci a staraly se i o vzdělání, zaměstnanost a sociální zabezpečení
řemeslníků, kteří byli členy cechů. Průmyslová revoluce však nastolila nový typ společnosti,
společnost občanskou.
Žádná lidská společnost však nemůže dlouhodobě fungovat bez mezilidské důvěry, bez
přátelských vztahů a bez mravního a rozumového vzdělávání, které se uskutečňuje především
v rodinách. Tímto hustým předivem vzájemných vztahů se vyznačuje občanská společnost.
Jejím základem je solidarita (sociální láska) a subsidiarita (případná pomoc). Občanská
společnost je založena na úctě k člověku a rodině a na mravně zodpovědném občanovi, který
si je vědom svých práv a povinností. Podporuje-li občanská společnost Bohem zjevené i
přirozené zákony, je tu záruka, že bude řádně fungovat i demokracie, jež musí zabezpečit
ochranu osobních práv a svobod jednotlivce, které existují nezávisle na politických stranách.
Podle klasika sociálního učení Oswalda von Nell-Breuninga jsou nejdůležitějšími pilíři
lidské společnosti solidarita a subsidiarita. Solidarita znamená také vzájemnou odpovědnost,
která nese společnost tak, jako pilíř stavbu gotického dómu nebo ocelová konstrukce
mrakodrap. Aby společnost (obec, kraj, region, stát) dobře fungovala, je třeba tuto vzájemnou
odpovědnost dobře rozdělit. Děje se tak podle principu subsidiarity. Ta plní funkci správného
rozložení odpovědnosti ve společnosti. Je to jako se správným rozložením zatížení u budovy.
Architekt naplánuje stavbu budovy a statik propočítá, jak správně rozdělit zatížení, aby se
budova nezhroutila. Lidská společnost však není mrtvá stavba, která stojí po staletí tak, jak ji
architekt naplánoval a statik propočítal. Lidská společnost žije a mění se den ze dne. Na to,
aby se toto břemeno odpovědnosti správně rozdělilo a zajistilo při všech změnách, jimiž
společnost prochází, nestačí žádná statika. Tuto funkci plní v lidské společnosti subsidiarita.
Subsidium znamená podporu, pomoc, tzn. že stát a společnost mají menším
společenstvím poskytovat podporu a pomoc, ale ponechat jim samostatnost. Svobodnou
demokratickou společnost je nutno budovat zdola: od odpovědného jednotlivce přes rodinu,
obec, okres, kraj až ke státu nebo nadnárodnímu společenství. Heslovitě to lze vyjádřit takto:
tolik svobody, kolik možno, tolik zasahování, kolik nutno. Tento princip formuloval poprvé
papež Pius XI.v encyklice Quadragesimo anno v roce 1931:
„To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, se jim nemá
brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na
větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a provést společenství nižší. To má totiž pak
za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým
působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je
však nemá ničit a pohlcovat“ (79).
Podle tohoto principu se stát nemá vměšovat do záležitostí rodinného života, do práva
rodičů na výchovu dětí, do záležitostí církve. Princip subsidiarity je efektivní pro celou
společnost, ale je také náročný, protože vyžaduje samostatnost a odpovědnost, které si naše
společnost odvykla. O jeho důležitosti svědčí to, že byl převzat i do Maastrichtské smlouvy,
odst. 3b o Evropské unii. Ale už v roce 1854 pronesl velký americký prezident Abraham
Lincoln výrok, který znamená uplatnění principu subsidiarity v politické oblasti: „Vláda má
pro občany obstarat to, co si sami opatřit nemohou, ale nemá jim zasahovat do toho, co
mohou stejně dobře, ne-li lépe udělat sami.“ Princip subsidiarity se tak stává principem
výstavby svobodné společnosti.

20
 Má-li např. ministerstvo rozdělit sociálně slabým 10 miliónů korun, pohltí jednu třetinu
jednotlivé stupně byrokracie, neprůhlednost systému, neefektivní práce jednotlivých institucí
apod. Dají-li se tyto prostředky k dispozici zástupcům obcí, naloží s nimi daleko efektivněji.
Představitelé obcí totiž dobře znají ty, jimž jsou tyto prostředky určeny. Podle principu
subsidiarity by kompetence měly být rozděleny logicky a systematicky ve směru od
jednotlivého člověka k rodině, obci, atd.
Princip subsidiarity se tak jeví jako rozumný způsob řešení vztahů mezi jednotlivcem a
státem. Společenská situace v ČR se však vyznačuje obrovským vakuem mezi občanem a
státem. Tuto prázdnotu vyplňuje ve vyspělých demokraciích velké množství různých
dobrovolných charitativních spolků, asociací, sdružení, neziskových organizací a občanských
iniciativ. Cíle těchto spolků jsou většinou nepolitické. Občanská společnost se však může
vyvíjet jen tam, kde existuje právní stát a rozvinuté právní vědomí. Naše politické strany však
zatím nefungují tak, jak by fungovat měly. To je způsobeno tím, že byly obnoveny jako
svobodné demokratické instituce dříve než se mohla ve větší míře obnovit občanská
společnost. Politické strany zatím fungují bez vazeb na občanskou společnost. Protože
občanská společnost je strukturovaná horizontálně a politická moc vertikálně, stává se
občanská společnost jakousi protiváhou moci politické a nacionalismu. Silná občanská
společnost oslabuje vertikální vazby založené na moci politických stran a umožňuje, aby se
proti mocným prosadili i méně mocní, ba dokonce i bezmocní, a tím nastoluje společenské
klima, které je známkou stability demokracie a nejlepším imunitním systémem, který si
moderní demokracie proti negativním jevům vytváří. Dá se dokonce říci, že občanská
společnost je životodárnou mízou demokracie, protože umožňuje občanům plně prožívat svou
svobodu. Vyspělé demokracie nepřikládají proto volbám až takový význam, protože nestojí
jen na politických stranách, ale také, a dokonce možná v první řadě na síti společenských a
občanských aktivit.
U nás si však někteří politici myslí, že stačí jednou za čtyři roky zvednout pro někoho
ruku, a demokracie je zachráněna. Nedosti na tom. Oni se ke všem společenským iniciativám
staví podezřívavě. Trpí představou, že každý, kdo projeví odlišný názor, by jej měl prosadit
tím, že se nechá zvolit ve svobodných volbách za nějakou politickou stranu. Pokud tak
neučiní, je to podezřelé. Občanská společnost se jim jeví jako pokus oživit kolektivistické
myšlení, jako „třetí cesta“, která spojuje socialistickou práci s kapitalistickým odměňováním.
Ve skutečnosti socialistický kolektivismus naprosto neuznával iniciativu a angažovanost
občanů, - a to právě jsou znaky občanské společnosti. P. Roger Charles SJ. osvětluje
důležitost občanské společnosti na velmi jasném příkladě: „Byla to nefungující demokracie,
která Leninovi, Mussolinimu a Hitlerovi umožnila dostat se k moci za pomoci lží, podvodů a
tyranie. Politováníhodné následky tohoto vývoje pak zasáhly jak jejich země, tak celý svět“.
Dnes vzniká i mezinárodní občanská společnost, která udržuje povědomí o globálních
problémech a vyžaduje jejich řešení. Proto se v posledních letech uskutečnila celá řada
summitů, na nichž se v mnoha případech podílel i Vatikán, Ekumenická rada církví a
regionální ekumenické organizace. Tento tzv. „třetí sektor“ je vedle státu a hospodářství
novým prvkem společenské kreativity a spoluúčasti a v posledních letech se velmi silně
prosazuje. Lze jej chápat i jako tlak celosvětového veřejného mínění. K tomu je ovšem
zapotřebí, aby se scházeli nejen představitelé vlád a parlamentů, ale i nejrůznějších
společenských aktivit: hospodářských, kulturních, náboženských, protože jen pomocí
osobního styku lze překonat řadu předsudků, antipatií a nedorozumění z dávné i nedávné
minulosti, vyjasnit si vzájemné rozpory a vytvořit příznivé klima pro skutečnou spolupráci
všech občanů v rámci občanské společnosti.
Brno, 5.. května 2 005. Cyril Martinek

21
22