Církve, jejich nedávno publikované dokumenty

a česká transformace (článek pro sobotní

přílohu Lidových novin Orientace)
Václav Klaus, 30.3.2001
Česká biskupská konference před časem předložila k diskusi poněkud neobvyklý text s názvem „Pokoj
a dobro“, který se snaží hodnotit desetiletí transformace naší země. Jde o dokument poměrně rozsáhlý
(přes šedesát stran) a pečlivě strukturovaný, takže je možné předpokládat, že má být něčím jako
programovým dokumentem, a proto by měl být námi všemi brán dostatečně vážně.
To, že se církev u nás – podobně jako v sousedních zemích – vyjadřuje k aktuální sociální a
ekonomické situaci, není ničím novým, i když je to věc poněkud ožehavá. Církev je totiž věřícími (a
koneckonců i nevěřícími) vnímána jako instituce duchovní a nadčasová, která se v pozemských
politických sporech nemá příliš angažovat. Říkám-li toto, byl bych rád, abych byl dobře pochopen.
Věřící jsou plnohodnotnými členy společnosti, ve které žijí a své odpovědnosti za politický,
hospodářský či sociální vývoj země se nemohou a nemají důvod zříkat. Něco jiného však je, když se do
aktuálních diskusí zapojuje církev jako instituce, protože se tím přesouvá do světa politických ambicí či
tlaků. A to už je něco jiného.
Pokud se církev vyjadřuje k otázce potratů či trestu smrti, které se přímo dotýkají dominantních
náboženských norem, je to logické. V drtivé většině „normálních“ společenských a ekonomických
témat se mi ale snaha po „jednotném hlasu křesťanů“ jeví jako umělá a hlavně trochu nadbytečná. Ale
o tom zda nevedu žádný zásadní spor.
Odlišil bych však dvě věci. Na jedné straně máme k dispozici obecná vyjádření nejvyšší církevní
autority k širším společenským otázkám doby, což se např. v katolické církvi děje v tzv. sociálních
encyklikách, a na druhé straně máme konkrétní hodnocení, doporučení a aplikace na jednotlivé země,
která jsou obsahem tzv. sociálních pastýřských listů biskupů.
Sociální encyklika si obvykle udržuje jistou míru obecnosti, protože se zabývá hlubšími filozofickými a
společenskými problémy a tendencemi. Pastýřské listy však často dosahují daleko vyššího stupně
podrobnosti a přímo zasahují do aktuálních politických a ekonomických sporů země. Zda má být
zdravotnictví státní či soukromé, zda má být soudní soustava dvoustupňová nebo třístupňová, zda má
být daňový systém progresivní nebo rovný, jsou příliš speciální otázky na to, aby mohly být
posouditelné z hlediska bible či teologické tradice.
Encykliky, např. Centesimus annus, kterou vydal papež Jan Pavel II. v roce 1991 u příležitosti stého
výročí encykliky „Rerum novarum“, jsou nepochybně inspirativní. Např. odmítnutí třídního boje a
revolučních násilných změn společenského řádu, stejně jako odsouzení relativizace duchovních hodnot
jsou sděleními důležitými. Názor Jana Pavla II., že základní omyl socialismu má antropologický
charakter, protože „socialismus pokládá jedince jen za obyčejný prvek a molekulu sociálního
organismu a proto je dobro jedince podřízeno sociálnímu a ekonomickému mechanismu.“ Varování této
encykliky, že náprava společenských poměrů po pádu komunismu bude daleko delší a obtížnější, než se
předpokládá, se ukázala být slovy prorockými.
O to více mne mrzí poněkud zdrženlivý, ne-li přímo kritický postoj těchto encyklik vůči kapitalismu.
Obavy, že tržní ekonomika vede k egoismu, sobectví a materialismu, jsou pozůstatkem staré, asi ještě
středověké nedůvěry církví vůči obchodu, úroku a tržním vztahům. Tyto postoje už ale řada
významných křesťanských ideologů moderní doby nezastává. Za všechny lze zmínit liberálního
katolíka, amerického ekonoma a teologa, Michaela Novaka, který se ve své knize „Duch
demokratického kapitalismu“ pokusil o teologickou fundaci základů liberálního kapitalismu.
Připomeňme aspoň jeho výrok: „Demokratický kapitalismus se opírá o velice komplexní teorii hříchu.
Ačkoli si uvědomuje, že se žádný politicko-ekonomický systém nemůže vyhnout zhoubným následkům
lidské hříšnosti, pokouší se uvést v život systém, který by využil hříšných sklonů v co největší míře
k dosažení dobra.“
Česká biskupská konference se snaží pokračovat ve šlépějích svých kolegyň v Německu, Rakousku,
Maďarsku a Velké Británii. I když jejich pastýřské listy přinášejí mnohé zajímavé postřehy, zdá se mi,
že se v nich místo duchovního nadhledu projevuje přílišné podlehnutí aktuálním náladám a pocitům.
Z našeho hlediska je poučné např. prostudování listu maďarského, který vyšel v roce 1996, tedy rok po
tamní ekonomické krizi. Dokument maďarských biskupů je nápadně pesimistický. Hemží se to v něm
slovy o „krizi“, o „celospolečenské nedůvěře“, o sociálních „prohrách a porážkách“, o „pocitech
bezvýchodnosti a ohrožení“, o stoupající sebevražednosti a „depresivních nemocech“, o všudypřítomné
korupci, o demografickém vývoji vedoucímu k „národní katastrofě“ a o bezpečnostní situaci vedoucí k
„rozpadu společenství“.
Maďarská společnost v té době jistě trpěla řadou neduhů, ale situace nemohla být tak hrozná, jak se to
z tohoto církevního dokumentu jeví. Podobně i český dokument – ačkoli ve svém pesimismu zaostává
za maďarským – je přehnaně skeptický a poněkud se z něho vytrácí tolik potřebná křesťanská naděje.
Společný dokument Rady evangelické církve a Německé biskupské konference pocházející z roku
1997 „Pro budoucnost v solidaritě a spravedlnosti“ se zabývá nezaměstnaností, vztahem východního a
západního Německa a krizí sociálního státu. Problémy, které popisuje, jsou reálné, ale řešení, která
nabízí, jsou velmi sporná.
Obě hlavní německé církve varují před „nebezpečím, že dojde k výlučnému podporování
konkurenceschopnosti a tržních mechanismů na úkor sociálního zabezpečení“ a doporučují takové
reformy sociálního státu, „aby byla potlačena vysoká míra nezaměstnanosti, a aby byl zachován systém
státních sociálních jistot“. Na systém sociálního zabezpečení kladou „řadu nových a zvýšených
požadavků“. Připouští, že systém vyžaduje „doplnění soukromými zaopatřovacími iniciativami“, ale
„kvantitativní rozsah těchto kroků nesmí být přeceňován“. Hesla jako „sociální stát není příliš drahý,
drahá je především vysoká míra nezaměstnanost“ a volání po „posilování solidarity ve společnosti“
nesvědčí o pochopení krize, do něhož se na přelomu 20. a 21. století sociální stát dostal, a to nejen
v Německu, ale v celé Evropě. Pokud se čeští biskupové odvolávají na německé pastýřské listy,
nejednají příliš prozíravě. Jejich postoj je založen na konceptu tzv. sociálních práv, jako je právo na
práci, na sociální zajištění, na zdraví, na bydlení a požadují dokonce státem řízenou restrukturalizaci
podniků a státem organizovanou solidaritu.
Ústřední teze dokumentu – že změna společenských struktur a institucí probíhá rychleji než proměna
zvyklostí, etických norem a chování lidí – je snad pravdivá, ale nikoli objevná. Když jsem před
několika lety zdůrazňoval odlišení revoluční složky transformace od její složky evoluční, bylo to právě
proto, abych připomněl, že usazování právního rámce a osvojování mravních norem souvisejících s
demokracií a tržní ekonomikou bude trvat dlouho.
Pojem „struktury hříchu“, který dokument několikrát používá, přinesla ve 20. století tzv. teologie
osvobození, která je výrazně marxisticky orientována. Nejsem si jist, zda zrovna na tento teologický
proud chtějí čeští biskupové navazovat. Instituce a struktury vždy vznikají z vůle jednotlivců, a proto i
představa, že kdesi – mimo jedince – existují „struktury zla“, nezní příliš křesťansky.
Prohlášení typu, že „morální dimenze transformace byla podceněna“, že se „ideologie tržního
fundamentalismu stala jakýmsi náhradním osobním náboženstvím“, či že „transformace byla omezena
jen na ekonomickou dimenzi“, jsou nepravdivé a demagogické. Nejen v tomto případě se hledá umělý
nepřítel a náhradní obětní transformační beránek.
Nevím, jak mohla být morální dimenze transformace „podceněna či přeceněna“. Od počátku jsme
mluvili jen a jedině o tom, že transformujeme systém, ne člověka. To komunismus chtěl vytvořit nový
typ člověka. My určitě ne. Paul Johnson to ve své stati „Požehnaný kapitalismus“ říká velmi přesně:
„Kapitalismus sám o sobě nemá víc ctností než počítač či účetní kniha. Jeho mravnost spočívá v lidech,
kteří ho spoluvytvářejí“. Není pravdou ani to, že svobodné tržní prostředí je z povahy věci rizikovým
faktorem morálky ve společnosti. Na každé prodavačce v obchodě velmi rychle poznáte, zda pracuje v
soukromém obchodě, anebo zda pracuje v anonymní jednotce centrálně-plánovaného hospodářství.
Ideologie „tržního fundamentalismu“ je proto obrat, který by musel být nejprve vysvětlen, než by mohl
být v tak významném dokumentu odsouzen jako „náhradní náboženství“. Navíc si vůbec nedovedu
vysvětlit, zda u nás projevy něčeho takového, co lze nazvat tržním fundamentalismem, existují.
Je mi líto, jak málo si autoři textu uvědomují souvislost myšlenky neosobního působení spontánních
aktivit svobodných lidí s myšlenkou křesťanské pokory něčemu objektivnějšímu, než je nepokorný
záměr „povolaného“ elitáře. A stejně tak si málo uvědomují souvislost socialismu, plánování,
přerozdělování a regulace s pyšným a proto vulgárně přizemním materiálním záměrem.
Svobodné tržní hospodářství si nekonkuruje s mravností. Kde fungují nepokřivené svobodné
ekonomické vztahy, tam je pro člověka přirozenější (a dokonce výhodnější) chovat se mravně. Řekl-li
Michael Novak, že v čím větším souladu s křesťanskou a židovskou vírou žijí občané té či oné země,
tím lépe demokracie, kapitalismus a pluralita fungují, pak jen zdůraznil, že morálka nemá trh
vytlačovat, ale naplňovat. Považuji za nedorozumění, cítí-li se představitelé naší katolické církve
ohroženi ekonomickou dimenzí transformace. Ta naopak poskytuje půdu a prostor pro vyplnění života
aktivitami působícími ve směru pozitivních hodnot. Má-li někdo pocit, že má redukovat míru svobody
trhu, aby zbylo víc prostoru pro morálku, pak je na nejlepší cestě umenšovat sám prostor pro její
naplňování.
Ekonomové dobře vědí, že Adam Smith vedle „Bohatství národů“ napsal i „Teorii morálních citů“,
znají i Weberovu „Protestantskou etiku a duch kapitalismu“ a nikdy je proto nenapadlo zpochybňovat
význam morálky pro vytváření základů tržní ekonomiky. Tvrzení o podcenění morálních hodnot či o
bagatelizaci etiky jsou proto jen povrchním a laciným moralizováním.
Daleko více, než že list měří dvojím metrem na vlády řízené mnou a na vládu dnešní, trápí mne jiná
věc: pastýřský list provádí „křesťanské posvěcení“ „sociálně tržnímu hospodářství“ v jeho
kolektivistické variantě. Jeho přijetí by v konečném důsledku jen zhoršilo problémy, s nimiž se naše
země potýká. Požadovat další a další daňové podpory, úlevy a státní injekce by jen zkomplikovalo
pozici veřejných financí. Krize sociálního státu by se prohloubila, nikoli odstranila.
Místo kolektivistické, státem organizované „křesťanské“ solidarity by měl být proto kladen důraz na
autentickou, křesťanskou, dobrovolnou solidaritu. Křesťané (ale i nekřesťané, i pro něž je rodina
důležitou hodnotou) by měli uznat, že politika sociálního státu je v konečném důsledku protirodinná.
Situace, kdy rodinní příslušníci požadují sociální podporu od státu, místo aby si poskytli osobní pomoc
mezi sebou, je hluboce antikonzervativní. Není to trh, kdo desolidarizuje, nýbrž jeho odstraňování a
jeho nahrazování státním přerozdělováním.
Úsilí o nadměrnou solidaritu postrádá důvěru v člověka chápaného jako osobu nadanou svobodou i
odpovědnosti, jako osobu odpovědnou za sebe i za ostatní, provádějící dobrovolnou, nikoli povinnou
solidaritu. Povinná solidarita není solidaritou. Soustavné přesouvání mezilidské solidarity na stát vede
k daleko silnějšímu egoismu, sobectví a „rozkladu přirozených společenství“, než co by vyvolala
jakákoli „liberální ideologie“.
Trh by už neměl být vnímán jako technický nástroj k dosažení určitých ekonomických výsledků, nýbrž
jako otevřený prostor pro lidskou aktivitu, jako svobodný a neautoritářský systém sociální kontroly,
jako volné hřiště, kde mohou všichni dosáhnout realizaci svých cílů a zájmů. Jeho pravidla mohou
garantovat stejnou startovní čáru, ale nikoli stejné výsledky a životní podmínky.
Požadavek, aby „státem zajištěná zaopatření byla podporována větší zodpovědností každého jedince“,
či že „stát potřebuje nosnou a doplňující sociální strukturu“ („Pro budoucnost v solidaritě a
spravedlnosti“, 1997), je třeba obrátit naruby. Není to jedinec, nýbrž stát, co má být doplňkem.
Primární je individuální odpovědnost, sociální politika je sekundární.
Moc bych si přál, aby právě o tom u nás začala seriózní, nezpolitizovaná diskuse.