Realita duchovního života

Cesta víry je jak cesta poutníka. Nikdy člověk vlastně neví, kam ho
kroky zavedou. Jsou chvíle, kdy cítíme pevnost v našich krocích a jsme
si jisti, že jdeme správně. Pak však může přijít doba, a také přichází,
kdy ztrácíme jasný obraz o tom, kam vlastně jdeme a proč tu vlastně
jsme.
Víra musí mít naději. Pokud nemá naději tak hyne. Naděje je něčím,co
dává víře směr. Je, jak říká Bible, kotvou duše. Bez skutečné naděje se
víra stává jen prázdným náboženstvím. Ale víra s nadějí není vše co je
potřeba. Naděje musí mít nějakou náplň, opěrný bod. Tím je láska. Bez
lásky je i naděje jen oblakem někde daleko před námi. Láska pojí víru a
naději k sobě a činí je celistvými. Víra naděje a láska. Tři skutečnosti
bez kterých je křesťanský život jen pózou.

Není jednoduché žít v tomto světě jako křesťan. Co to vlastně znamená

být křesťanem? Samo to slovo nebo označení vzniklo až mnohem
později po Kristu. Ježíš ho nevymyslel. Během prvního století se tak
jednoduše začalo říkat lidem, kteří přijali víru v Ježíše. Co stojí za
zamyšlení je, že svět se od té doby mnohonásobně změnil. Dá se říci,
že radikálně. Víra v Ježíše je pořád stejná, má stejné požadavky a
nezměnila nic ze svých zásad ani ze svého slovníku. Mám teď na mysli
základní strukturu víry v Ježíše. Víra v jeho mesiášství, smrt, vzkříšení,
odpuštění hříchů a věčný život. Ne množství dalších úkonů a pravidel,
které si po celá staletí církve přidávaly do své liturgie. Proč Ježíš osloví i
lidi v dnešní společnosti jazykem Bible, který je starý přes 2000 let?
Protože svět se sice změnil, ale lidské srdce je stále stejné. Bylo stejné
před 2000 lety, je stejné dnes a bude stejné i v budoucnosti. Naše mysl
může být zmasakrována pravidly, názory, myšlenkami a vším možným
určité doby ve které žijeme, ale srdce bije stále stejně. V srdci je vryta
touha po věčnosti. Pokud je srdce samo, nepomůže nám žádná filozofie
ani církevní dogmata. Srdce volá po Osvoboditeli! Srdce hledá naději.
Otázka proč jsme tady a kam vlastně jdeme nepřichází od této
společnosti, ale z našeho srdce.
Je tedy otázka víry stále aktuální pro tento svět?
Je však potřeba si trochu ujasnit co je víra. Každý z nás má víru!
Víra je jednoduše důvěra položená určitým směrem, nebo zaměřená na
nějaký cíl. Nemá smysl nad tím hluboce spekulovat. Máš víru ve své
finance? Pak je tvoje důvěra opřena o ně. Jsi silná osobnost? Pak máš
víru ve své schopnosti. Stal jsi se žebrákem? Pak je tvoje víra založená
na tom, že zítra znovu dostaneš nějaké peníze.
Ať tak nebo tak, máme svojí dávku víry. To, čemu věříš, bude určovat
tvůj další den, další hodiny tvého života. To, čemu věříš, ti bude
ukazovat směr. Tvoje víra tě povede. Buď je to víra v něco, nebo v
někoho. Otázka víry je dnes důležitá. A mnohem více než si myslíme.
Pokud někdo chce získat naší důvěru, bude se prvně snažit získat naši
pozornost. A to je bod, u kterého bych se rád zastavil. Význam lidské
pozornosti. Pokud totiž někdo získá naši pozornost, má šanci, že mu
svěříme svou důvěru a uvěříme tomu, co nám chce dát, nebo přinést
do našich životů. Příkladem může být město s několika bankami. Které
bance svěřím peníze? Největší šanci bude mít banka s dobrou pověstí,
reklamou, která běží od radia až po internet a množstvím bilboardů se
spokojeně vyhlížejícími lidmi. Jsme ovlivnitelní. Věříme tomu, co slyší
naše uši a vidí naše oči. Z těchto dvou oblastí je naše víra nejvíce
ovlivnitelná. Jednoduše to, co slyšíme a to, co vidíme má vliv na to,
čemu budeme ve svém životě věřit. Lidská pozornost. Právě o ni se ve
světě vede jeden ze základních bojů.
Ve 24. kapitole Matoušova evangelia se učedníci ptají Ježíše, jaká
budou znamení konce, a jeho posledního příchodu. Ježíš jim odpovídá:
"Mějte se na pozoru, aby vás někdo neoklamal." KMS překládá: "..., aby
vás někdo nesvedl". Ježíš jim zdůrazňuje, aby byli pozorní k tomu, co
bude přicházet. Později vysvětluje, že přijdou mnozí v jeho jménu a
mnohé svedou. Jedna věc z této pasáže je mi jasná. Pokud nevěnuješ
pozornost tomu, co se děje kolem tebe, jsi snadno oklamatelný. A
pokud jsi oklamatelný, nejsi nijak nebezpečný. Otázkou tedy je, co tě
udrží v pozornosti tak, aby jsi nebyl oklamatelný. Mám za to, že jde o
znalost pravdy. Klam je opakem pravdy. Pokud znáš pravdu, obstojíš
proti klamu!
Pokud však věnuješ pozornost tomu, co se děje kolem tebe a jsi ve
střehu, budeš každý den postaven v tomto světě do situací, kde budeš
muset svoji pravdu a svou víru v ni bránit. Ďábel se bude snažit
strhnout tvoji pozornost k určitým věcem a situacím, aby pravdu ve
tvém srdci konfrontoval svým klamem, a aby se na její místo pokusil
svůj klam vložit. Vzpomeňme na Ježíšovo pokušení na poušti. V
poslední části ukazuje ďábel Ježíšovi všechna království světa a
říká:"Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi."
Jak by mu to však mohl dát, když to není jeho? Což neříká Hospodin na
jednom místě:"... má je země i se vším co je na ní." Komu se budou
králové země zodpovídat za svoje vladaření? Mám za to, že ne ďáblu,
ale Majiteli. Ďábel má určitou autoritu ke své činosti, není však
vlastníkem. Byla to lež. Proto Ježíš říkal, že pravda jeho slova musí být
zaseta do dobré půdy našeho srdce. Musí zapadnout hluboko, aby
mohla zapustit kořen. Pokud zůstane jen v naší mysli, je otřesitelná.
Další věcí je, že pokud jsi bdělý a ve střehu, budeš zápasit s únavou.
Kdy je nejlepší zaútočit na hradby? Když jsou stráže unaveni. Kdy přišel
Ďábel při pokušení na poušti? Až po 40 dnech, kdy Ježíš vyhladověl a
byl vyčerpaný. Pozornost je stav, který není statický. Nejsme
supermani. A troufám si podotknout, že ani Ježíš na poušti nebyl
supermanem. Byl hladový, unavený a k smrti vyčerpaný. Zažil
všechno, co mu mohlo lidské tělo na poušti nabídnout. To co mu dalo
sílu obstát v pokušení nebylo tělo. To už bylo k smrti vyčerpané. Byl to
jeho duch plný Božího slova? Byla to znalost pravdy!
Potřebujeme se naučit odpočívat. Jakým způsobem může Nepřítel
otupit naši bdělost? A on je v tom skutečně mistr. Zatíží naši mysl, a
tím i naše srdce, starostmi. V jakékoli oblasti. Práce, osobní život,
rodina, finance atd. Starosti a problémy zatíží naši mysl, vezmou nám
radost z Pána, zabrání nám ho vidět a naše bdělost je v trapu. Začínají
přicházet pochybnosti a útočit na naší víru a pravdu v našem srdci.
Přichází hořkost, zklamání a my začínáme zápasit s hněvem,
namířeným vůči naším bližním a samotnému Bohu. V takové chvíli se
těžko mluví o lásce, naději a víře. Kromě starostí může přijít i určitá
nemoc nebo fyzické utrpení, které si nedokážeme vysvětlit. Kniha Jób
je toho příkladem. Pak je už těžko hledat slova k povzbuzení o " důvěře
v Boha".
Jedním z mnoha problémů, který v této oblasti vidím je, že se cítíme za
své selhání zodpovědni. Přijímáme vinu za to, že jsme se dostali pod
útok Nepřítele. Odsuzujeme se za to, že nejsme "dobrými" křesťany.
Pověz mi však jedno. Kdo je tím dobrým křesťanem? Tvůj bližní? Nebo
pastor? Nebo kazatel na God channel? Nebo ten, který je zdravý a
nemá žádná fyzická omezení? Ježíš v jedné pasáži reaguje na "dobré
křesťanství".

Markovo evangelium 10.17 – 18.

17 A když vycházel na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před ním a

ptal se ho: "Dobrý učiteli, co mám učinit, abych obdržel za dědictví
věčný život?"
18 Ježíš mu řekl: "Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen
jediný: Bůh."

Všimněme si, že Ježíš nereagoval na jeho otázku, ale na jeho osobní

postoj k sobě samému. Musel to být šok pro toho mládence, protože on
přišel k Ježiši s jasným míněním o sobě, že je dobrý. Proč si to myslel?
Mladík sám odpovídá poté, co mu Ježíš vyjmenovává část desatera.

20 On mu řekl: "Učiteli, toto všechno zachovávám od svého mládí."

Protože zachovával přikázání, byl dobrým člověkem. Přikázání můžeme

zachovávat s různými postoji. Za prvé, abychom uspokojili své svědomí
a mohli být ve svých očích, a v očích druhých, dobrými lidmi. Zadruhé
z lásky, která nám pomůže přikázání zachovávat, takže je
nezachováváme pro nás, ale pro radost toho, který nám je dal. Pak je
to radostí a ne břemenem. Mám za to, že mládenec v tomto případě
miloval Hospodina a horlil pro jeho přikázání. Měl však problém i s tím,
že si o sobě myslel, že je dobrý. Nepotřebuje nic měnit. Přišel se jen
ujistit k Ježíši, že vše je ok a vše dělá správně, tak jak to má být. Pán
však zná lidské srdce. Ježíš mu ukazuje hned na další dvě věci, které
může ve svém životě změnit. Dvě věci, se kterými měl problém. Jeho
pýchu a lásku, která byla z části položená směrem k Bohu a z části
směrem k penězům, kterých měl dost.
Pokud si myslíme, že jsme dobrými křesťany, buďme v soudu o sobě
opatrní:-). Pokud si myslíme, že všichni okolo nás jsou dobří a my v
žádném případě ne, pamatujme na to, že jen Bůh je dobrý a ne my
lidé. A protože je dobrým Otcem, věřím, že nám v našich problémech
chce pomoci...