RESPEKT.

CZ

Stručné dějiny krize

2.8.2009

Příběh finančních derivátů a skupiny lidí, která objevila „zlatý grál“ a poslala svět na cestu do deprese.

Bylo to v roce 2000. Robert Roech, finanční analytik, který původně

začínal v bance JPMorgan, čekal v kantýně Bank of America ve frontě
na oběd a koukal kolem sebe. Najednou jej cosi zarazilo. V minulých
letech se v této kantýně potkával jen s lidmi, kteří byli stejně jako on
nadšenci finančních inovací a zejména derivátů (tzv. CDO), které
bankám umožňovaly prodávat riziko vlastních půjček jiným
investorům po celém světě. Tito finanční novátoři tvořili jakousi
výlučnou kastu, která s blahosklonným pohrdáním shlížela na tradiční
bankéře a stranila se jich. Teď však v kantýně viděl nové tváře, které
by na tomto místě nikdy nečekal – úředníci z oddělení hypoték. V
rukou měli složky plné grafů, které se nápadně podobali těm, které
využíval on sám. Dal se s nimi do řeči a zjistil, že tito lidé jsou stejně
jako on nadšeni možnostmi, které deriváty poskytují, a že je začali
využívat. Jak později pochopil, stal se právě svědkem „bingo
momentu“, který měl změnit celý finanční svět. A který byl také
počátkem zkázy vypuknuvší o osm let později.

Takových postřehů o jevech a událostech, které vedly k dnešní světové

krizi, je v knize Gillian Tettové Fool’s Gold (volně přeloženo jako
Kočičí zlato) spousta. A samotná kniha, která vyšla v Británii ve
vydavatelství Little, Brown před několika týdny, je jednou z těch, které
díky krizi založily nový směr v literatuře faktu – finanční thriller.
Recenze světových novin chválí autorku (je novinářkou Financial Times) za pronikavý vhled do finančních
operací a jejich důsledků, ale vyčítají jí, že příběh postavila na bance JPMorgan, která z krize vyšla vítězně,
místo aby zkoumala banky, které se v opojení z obrovských zisků zřítily do propasti. Gillian Tettová však má
jeden dobrý důvod, proč se rozhodla pro Morganův peněžní ústav. Právě v jeho útrobách se totiž sešla počátkem
devadesátých let skupina talentovaných mladých lidí s velkými ambicemi, která objevila „zlatý grál“ finanční
budoucnosti – ony slavné deriváty. Gillian Tettová ve strhující knize popsala jejich příběh, který je současně
příběhem propukající krize, největší od Velké deprese.

Na počátku byl mejdan

V létě 1994 se v luxusním hotelu Boca Raton na Palm Beach na Floridě sešla na pracovním semináři parta
mladých bankéřů JPMorgan. „Tam to začalo. Tam jsme začali vážně mluvit o derivátech,“ vzpomíná Peter
Hancock, tehdejší šéf celého týmu. A kromě toho popíjeli do rána v barech, jednoho kamaráda hodili do bazénu
a Billu Wintersovi, který se o patnáct let později stal jednou z hvězd banky, zlomili nos.

Deriváty jako sázka na riziko samy o sobě nebyly novinkou – farmáři například běžně obchodovali s rizikem
ztráty v případě neúrody pšenice. Proč však nevyužít tento způsob i ve finančnictví, například vytvořit deriváty,
které by bankám umožnily sázet na to, zda budou v budoucnu půjčky nebo dluhopisy ztrátové? Hlavní myšlenka
byla na světě.

Základním předpokladem byla možnost vypočítat riziko ztráty. Banky ještě v osmdesátých letech běžně
půjčovaly peníze klientům spíše podle sympatií a riziko, že se jim půjčka nevrátí, odhadovaly často intuitivně.
Po krachu na akciových trzích v roce 1987, kdy prakticky všechny banky utrpěly velké ztráty, se v JPMorgan
rozhodli změřit riziko systematicky. Během několika let vyvinuli matematický model, který na základě vývoje
akciových trhů určil 95procentní pravděpodobnost rizika ztráty. Při sestavování modelu si vzali údaje z
minulých let a sledovali, jaké ztráty měly banky, když se na akciových trzích měnila nálada k horšímu. Tento
model oceňování rizika (známý jako VaR – Value at Risk) byl základem toho, že s rizikem se mohlo začít
obchodovat.

Laika samozřejmě napadne otázka, jaký má prodej rizika vůbec smysl. Ten tehdy spočíval například v tom, že
bance mohl uvolnit její „mrtvé“ peníze v rezervních fondech. Pokud totiž nějaký zájemce toto riziko koupí a
ručí svými penězi za případné ztráty banky (tedy že klient jí nesplatí půjčku), banka by mohla obejít regulační
„basilejské pravidlo“, podle něhož musela držet ve své rezervě sumu odpovídající osmi procentům každé
půjčky. Šéfové JPMorgan byli na toto pravidlo naštvaní, protože jejich banka půjčovala jen velmi důvěryhodným
klientům a ztráty byly tak málo pravděpodobné, že umrtvení oněch povinných osmi procent v rezervě bylo velmi
nevýhodné a brzdilo byznys.

První velký obchod

V roce 1994 navrhla Blythe Mastersová, členka
Hancockova týmu, průlomový obchod. Firma Exxon Oil,
která musela zaplatit škody po slavné havárii svého
obrovského ropného tankeru Exxon Valdez u pobřeží
Aljašky, potřebovala půjčit 4,8 miliardy dolarů.
JPMorgan peníze měla, ale moc se jí do toho byznysu
nechtělo, protože na tomto typu půjčky vydělá málo a
současně musí vložit stamiliony do svých rezerv (oněch
osm procent). Mastersová tedy navrhla Evropské bance
pro obnovu a rozvoj (EBRD), ať ručí za případné ztráty
JPMorgan, kdyby Exxon nebyl schopen půjčku splácet
(pravděpodobnost platební neschopnosti byla však
minimální). Pokud vše půjde hladce, EBRD slušně vydělá na poplatcích, které si naúčtuje za svou bohulibou
pomoc. Šéf banky Andrew Donaldson nadšeně souhlasil.

Důležitější však bylo něco jiného: tímto „vázacím aktem“ se JPMorgan osvobodila od basilejského pravidla a
nemusela uložit do svých rezerv oněch osm procent, což byly v tomto případě stamiliony dolarů. O rok později
celou transakci schválila i americká centrální banka Fed. Hancockův tým byl u vytržení. V srpnu 1996 potom
Fed oficiálně oznámil, že operace podle vzoru JPMorgan umožňuje snížit povinné procento ukládání peněz do
rezervy. První úspěšné použití finančních derivátů ve velkém měřítku bylo na světě a banky mohly vrhnout
čerstvě uvolněné miliardy dolarů do ekonomiky.

Hancockovi lidé však museli zdolat ještě jednu překážku – přesvědčit konzervativní vedení jejich vlastní banky,
že finanční deriváty se mají začít používat ve velkém. „Musíme změnit způsob, jak děláme byznys,“ hlásal
Hancock znovu a znovu. Jeho lidé si připadali jako misionáři nového náboženství, které nikdo nechápe. Na
pomoc jim přišla finanční krize v Asii v roce 1997, během které JPMorgan utrpěla velké ztráty v oblasti půjček.
Hancock dostal v bance na starost celé odvětví půjček s tím, že má začít systematicky využívat deriváty.

Hancock se nové funkce ujal s nadšením a inovoval dál. Tentokrát jeho tým použil trik známý z hypoték, kdy se
dohromady svázalo třeba třicet hypoték a tento balík se prodával dál v takovém složení, aby v něm byli jak
rizikové, tak spolehlivé hypotéky (říká se tomu sekuritizace od slova security – bezpečnost), takže investor měl
relativně velkou jistotu, že neprodělá. Kromě toho banky začaly prodávat tyto zabezpečené hypotéky jako
dluhopisy, jež měly kryté penězi z příjmů lidí, kteří spláceli hypotéky. Díky tomu měly banky další příjmy. Kvůli
těmto operacím zakládaly banky takzvané skořápkové firmy (ustálily se pro ně zkratky SPV a SIV), jejichž sídla
byla v daňových rájích, aby se jich netýkaly americké zákony.

Mladíci z JPMorgan toto schéma vylepšili a uplatnili na velké operace vlastní banky. Založili v některém z
daňových rájů „skořápkovou firmu“, která by „pojistila“ půjčky vlastní banky proti ztrátě. Vzápětí by toto
„pojištění“, jinými slovy toto „riziko“, prodávali v balících cizím investorům. Normálně by měly mít tyto SPV v
daňovém ráji tolik peněz, aby úplně pokryly pojištěnou sumu, ale podle jejich výpočtů by pro bezpečný byznys
ve skutečnosti stačil mnohem menší objem peněz (protože riziko případných krachů podniků je relativně malé).
V teorii to vypadalo velmi dobře, tak se rozhodli zkusit to v praxi a začít s pořádnou sumou. Z klientů vlastní
banky si vyhlédli 307 firem, jejichž riziko dělalo v účetnictví JPMorgan téměř deset miliard dolarů, a vypočítali,
že na krytí případných ztrát stačí, když bude mít jejich SPV 700 milionů dolarů. (Bylo to zhruba tak, jako kdyby
pojišťovna pojistila dům v hodnotě milionu dolarů, ale v prasátku by měla jen 75 tisíc.) Tuto sumu uložili do
dluhopisů americké vlády s nejvyšším ratingem. Poté přesvědčili ratingovou agenturu Moody’s, že jejich odhad
rizika je správný (použili totiž model, který uplatňovala samotná agentura). Agentura jim to odklepla. Vzápětí
Blythe Mastersová rozjela kampaň a směnky v hodnotě 700 milionů dolarů prodala investorům během několika
dnů.

Samozřejmě, samotná operace byla poněkud složitější, důležité však je, že po ní mohla banka JPMorgan uvolnit
do oběhu spoustu peněz, které by jinak musela držet v rezervě. A byl to také ukázkový příklad „rozptýlení
rizika“, který podle nadšených mladých bankéřů „změní finanční svět k lepšímu“. Hancockův tým oslavoval.
„Za pět let budou komentátoři vidět tento okamžik jako zlom ve finančních dějinách,“ řekla Mastersová
sebevědomě.

Zlatý důl
Vlak s deriváty se poté rozjel šílenou rychlostí. V roce
1998 udělala banka JPMorgan ještě jednu podobnou
transakci v hodnotě deseti miliard a další banky
následovaly. Celkově dělal objem těchto operací ve světě
za onen rok kolem 300 miliard dolarů. Byznys, který
ještě nedávno připomínal spíše vesnické tržiště, se
prakticky přes noc změnil v obrovský celosvětový bazar,
v němž „riziko“ v hodnotě stovek miliard dolarů šlo na
dračku a putovalo z ruky do ruky.

A také se to, co mělo původně odlehčit banku od

povinných rezerv, začalo jevit jako zlatý důl. Prodávat
riziko, jehož odhad se dal vypočítat, protože už na to existovaly matematické modely, začalo být výnosným
byznysem. Investoři nakupovali jak šílení, opravdové ztráty totiž byly v čase rostoucí ekonomiky minimální a
výnosy z poplatků tučné.

Mladý tým JPMorgan se stal hvězdnou partou finančního světa a cizí banky se mohly přetrhnout, aby její členy
získaly do svých řad. Jenže Hancockův tým držel pospolu, neboť, jak řekl jeden z jeho důležitých členů, Bill
Demchak: „Byla to úžasná doba a mysleli jsme si, že potrvá věčně.“ Samozřejmě netrvala, členové týmu
časem propadli lákadlům headhunterů a šli šířit evangelium derivátů do jiných bank. Mnozí však postupně ke
svému zděšení zjišťovali, že jejich „svatý grál“ se obrací ve strašlivou noční můru. Jak dnes vzpomíná jeden z
lídrů mladého týmu, Bill Winters: „Možná jsme si měli uvědomit, co se děje. Ale jakkoli to zní neuvěřitelně, až
do posledního okamžiku jsme to ve skutečnosti nechápali. A když jsme to pochopili, bylo už pozdě.“

Zbožštění matematiky
Od okamžiku, kdy Robert Roech viděl v kantýně úředníky z hypotečního oddělení, uplynulo pět let. Spousta
bank a investorů za tu dobu vydělala obrovské peníze na použití derivátů v hypotékách. Podstatou zvyšujících se
zisků z prodeje rizika v oblasti hypoték bylo totiž hluboké přesvědčení všech zúčastněných, že ceny nemovitostí
budou stále stoupat, anebo že pokud vůbec klesnou, tak jen krátkodobě. Největší zisky vynášel nový typ hypoték
– takzvané podřadné, které si brali lidé s nízkými příjmy. Museli ovšem platit vyšší úroky, což zase lákalo
investory, kteří na konci složitého derivačního procesu vydělávali velké peníze za to, že sázeli na jejich riziko.
Nebáli se ho, protože ceny domů trvale stoupaly, a i kdyby někteří lidé nebyli dále schopni splácet tyto podřadné
hypotéky, jejich nesplacené domy by si vzala banka zpátky a prodala je na trhu se ziskem. Vypadalo to tak, že na
tomto byznysu prostě nelze prodělat.

Ostatně banky i investoři měli od roku 2000 k dispozici matematický vzorec („Gaussian copula model“), jehož
autorem byl další člověk z JPMorgan – David Li. Jeho model odhadoval vztahy mezi rizikovými půjčkami a
těmi bezpečnými. Představte si pytel jablek, z nichž několik začalo hnít. Jaká je pravděpodobnost, že v tom pytli
shnijí všechny? David Li našel magickou formuli, která pravděpodobnost takové katastrofy vypočítala. Li sice
upozorňoval, že jeho vzorec je jen pomůckou a nemá se na něj spoléhat, bankéři však propadli přesvědčení, že
budoucnost je jen otázkou matematiky.

A kromě toho – byly tady přece ratingové agentury, jejichž funkce se podobala funkci kněží ve středověku: to
ony udělovaly finančním derivátům včetně těch hypotečních ta nejvyšší hodnocení. Pár lidí sice mělo
pochybnosti o jejich schopnostech, například Charles Pardue z JPMorgan, který tvrdil, že „bychom si neměli
nalhávat, že vše, co se prodává, má skutečnou hodnotu“. Agentury však tvrdily, že jejich modely výpočtu
rizika jsou bezchybné. Jen zasvěcení věděli, že agentury jsou až příliš závislé na bankách, které od nich žádají
příznivé ohodnocení derivátů – banky totiž agenturám hrozily, že když jim nevyjdou vstříc, najdou si jiné
finanční experty. A to si agentury nemohly dovolit, protože poplatky za udělování ratingů finančním derivátům
tvořily postupně téměř polovinu jejich příjmů.

V roce 2000 – v čase vynálezu vzorce – tvořil objem podřadných hypoték a jejich dluhopisů na americkém trhu
kolem 80 miliard dolarů, tedy jen desetinu celkového hypotečního trhu. Do roku 2005 stouplo toto číslo na
desetinásobek a tvořilo už téměř polovinu celého byznysu.

Ten byznys nedává smysl

Jen JPMorgan zůstávala stranou. Od počátku měl Bill
Winters s podřadnými hypotékami problém, protože
nechápal, jak je možné jejich riziko správně odhadnout.
Neexistovala totiž data z minulosti (ještě v devadesátých
letech podřadné hypotéky prakticky neexistovaly) a
všechny pokusy matematicky modelovat riziko podle
malých oblastí v některých amerických státech, kde se z
nějakých důvodů nahromadilo příliš velké množství
„neplatičů“, byly jen čistou teorií. Winters měl při
přemýšlení o rizicích jednu velkou výhodu: na přelomu
osmdesátých a devadesátých let žil nějaký čas v
Chorvatsku, kde se oženil. Zažil tedy balkánskou válku a
byl svědkem toho, jak se stává skutečností něco do té doby nepředstavitelného: zažil zhroucení systému.

Šéfům banky však začalo vadit, že ztrácí postavení na trhu a Bill Winters dostal úkol zjistit, jak do hypotečního
byznysu vstoupit také. Zkoumal tedy, jak to udělat, ale nakonec řekl svým šéfům: „Ten byznys prostě nedává
smysl.“ Ptal se sám sebe, jak je možné, že jiným bankám funguje. Přišly na nějakou alchymii? Nebo prostě
ignorují riziko? Až o tři roky později, po pádu Lehman Brothers, se provalilo, jak obrovská rizika na sebe v
derivátové hře s hypotékami banky braly. Winters byl v šoku. Kromě jiného se také ukázalo, že samo vedení
bank často nemělo ani tušení, co vlastně jejich oddělení derivátů dělá.

Typickým příkladem byla investiční banka Merrill Lynch. Její nový ředitel Stan O’Neal najal v roce 2003
spoustu nových lidí, aby se vrhli na byznys s CDO (za pět let dostal banku mezi největší světové dealery s
deriváty). Sám však neměl dost znalostí o tom, jak tento systém funguje, a také jej to příliš nezajímalo. Stačilo,
že vydělává peníze a americký regulátor (SEC) neprotestoval, ba naopak, v roce 2004 ještě některá omezení pro
finanční operace odstranil. (Merrill Lynch se v září 2008 dostala do takové ztráty, že ji musela koupit Bank of
America.)

Začátek konce
Šestého října 2006 zkrachovala velká americká stavební firma Kara Homes, proslavená stavbou levných domů
pro střední třídu. V témže měsíci ředitel JPMorgan Jamie Dimon odvolal z dovolené Billa Kinga, který měl v
bance na starosti hypotéky. „Billy, podívej se mi na podřadné hypotéky, tady něco smrdí a cítím, že to může
bouchnout.“ Dimon měl správný čich.

Ostatně celé to už přestávalo dávat smysl. Fed po léta zvyšoval úrokové sazby, aby brzdil realitní boom, ale ceny
 půjček v různých oblastech ekonomiky navzdory tomu nepochopitelně klesaly. Nemělo to logiku. V minulosti
trhy vždy velmi citlivě reagovaly na jakékoli otřesy – od ropného šoku až po zvyšování úrokových sazeb, ale
tentokrát jako kdyby se vůbec nic nedělo. Tak podivný klid na trzích většina politiků i bankéřů ještě nikdy
nezažila a některé to mírně zneklidňovalo. Nicméně evangelisté finančních inovací měli zdánlivě historii na své
straně. Za prvních sedm let nového století se stalo mnoho otřesů – od 11. září přes kolaps Enronu či obrovského
hedge fondu Amaranth, ale trhy se vždy rychle vzpamatovaly. Mnozí tuto schopnost připisovali právě finančním
inovacím, které umožňovaly rozptýlit riziko do velké šířky.

Když v roce 2006 začaly v Americe klesat ceny nemovitostí, všichni si proto mysleli, že trhy to bez problémů
zvládnou. I když, úplně všichni ne. Například šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet v lednu 2007
vyslovil obavu, že ne všem novým finančním instrumentům úplně rozumíme a „nevíme přesně, kde se skrývají
rizika“.

Americký Fed však zůstával klidný. Navzdory tomu, že cena nemovitostí poprvé od Velké deprese v roku 1930
klesala. V létě 2007 už byla nálada na trzích s nemovitostmi ponurá. Míra nesplácení podřadných hypoték
vzrostla od ledna do září z 13 na 16 procent a rostla dál. To by samo o sobě nemuselo nic znamenat – takové
věci se občas stávaly, například v souvislosti s propadem ekonomiky anebo s nárůstem úrokových sazeb. Jenže v
roce 2007 nebyla recese a nezaměstnanost byla nízká. Kombinace klesání cen nemovitostí a zvýšení úroků na
hypotéky (za dva roky z 3,5 na 5 procent) vedla k tomu, že Američané začali ve velkém opouštět své nesplacené
domy, protože splácet drahou hypotéku za levný dům ztrácelo smysl. Nikdo přitom nevěděl, proč ceny domů
klesají a jak hluboko spadnou. A v novém finančním světě, v němž se rizika finančních operací rozptýlila díky
derivátům do celé globální sítě, se začaly dít podivné věci. Místo rozptýlení rizika začala globální síť stahovat
svou smyčku. Pro vynálezce derivátů to byla hořká ironie.

Přízrak stínových bank

Dnes je to už historie, kterou docela dobře známe. Gillian Tettová však strhujícím způsobem popisuje paniku a
naději, které se stále rychleji střídaly. Ve čtvrtek večer 13. září 2007 moderátor BBC Robert Peston oznámil
dramatickým tónem, že pátá největší banka ve Velké Británii, Northern Rock, požádala centrální banku o
záchranu. Až do té doby si mnozí investoři mysleli, že problém s podřadnými hypotékami zasáhne jen onen
podivný svět stínových bank – oněch „skořápkových firem“ v daňových rájích, které si velké banky vytvořily pro
svůj byznys s deriváty (podobaly se modelu, který použil JPMorgan, jen v hypotečním byznysu měly tyto stínové
banky pevnější vazbu na mateřské banky a říkalo se jim zkratkou SIV). Teď se ukázalo, že to byl omyl. Northern
Rock držela téměř 20procentní podíl na britském hypotečním trhu.

Několik dní poté dostalo sedm šéfů největších amerických bank včetně JPMorgan překvapivý telefonát.
Ministerstvo financí je zvalo „na kávu“. Důvod? Stínové banky. Znaky blížící se krize se množily a bylo jasné,
že problémy stínových bank budou na svých bedrech snášet jejich matky, tedy pravé banky, které spadaly pod
dohled americké vlády. Neregulovaný svět stínových bank narostl v posledních letech do monstrózních rozměrů.
Podle odhadu Fedu bylo takto mimo kontrolu regulačních orgánů v roce 2007 na osm bilionů dolarů a tvořily
asi třetinu bankovního systému. Problém ovšem byl, že nový stínový svět byl s tím tradičním úplně propojený.

Problémy měla v tom čase zejména Citigroup. Americká vláda naléhala na šéfa JPMorgan Jamieho Dimona, aby
jí pomohl. Když Dimon zkoumal, jak se Citigroup dostala do takových potíží, že v listopadu toho roku už
hlásila ztráty mezi 8 a 11 miliardami dolarů, zeptal se co nejzdvořileji členů vedení banky: „Jak se vám to
mohlo stát?“ Odpověď byla: „My to vlastně nevíme.“ A jak řekl Dimonovi jeden z předních manažerů banky,
„v bance byl sotva tucet lidí, kteří rozuměli tomu, o co vlastně v byznysu s deriváty jde“.

A další velké banky hlásily také obrovské ztráty. Tehdejší zástupce Fedu pro New York a dnešní ministr financí
Timothy Geithner zuřivě telefonoval bankám, aby sehnaly kapitál, ale nebylo jej kde vzít. Nakonec poníženě
prosily o pomoc ty, na které kdysi nahlížely svrchu – banky v Asii.

Nicméně ještě v první polovině roku 2008 mnozí doufali, že vše se v dobré obrátí. Northern Rock přece
zachránila britská vláda, Citigroup se pod dohledem JPMorgan a s pomocí americké vlády usilovně snažila
konsolidovat své finance. Další americké banky nakonec sehnaly několik desítek miliard z Asie. Tyhle zdánlivě
dobré zprávy však jen milosrdně zahalovaly syrovou realitu, která se už zanedlouho měla vyjevit v plné síle.

Bouřlivý víkend
V pátek 12. září 2008 dostal Dimon a dalších asi dvacet vážených bankéřů telefonát od Geithnera. Když se sešli,
Geithner jim to bez obalu řekl: Lehman Brothers je na pokraji kolapsu a stát už nemá chuť použít další peníze
daňových poplatníků na záchranu další banky. Geithner a také americká vláda byli přesvědčeni, že po
předcházející pomoci investiční bance Bear Stearns na jaře toho roku a hypoteční pojišťovně Freddie Mac and
Fannie Mae už je nutné namalovat jasnou čáru, kdo si pomoc zaslouží a kdo ne. Bankéřům to řekl jasně: „Pro
bail-out (vykoupení) neexistuje federální politická vůle.“ Žádal banky, aby našly řešení a pomohly Lehman
Brothers samy tím, že ji koupí.

Je zvláštní, jak se někdy velké věci dějí kvůli zdánlivým maličkostem. Z porady bankéřů se vynořila slušná
naděje, že Lehman koupí britská banka Barclays. Jenže byl tady jeden problém. Britský regulátor trval na tom, že
Barclays musí požádat o svolení ke koupi své vlastní akcionáře. Taková jsou prý pravidla. Geithner a další
zoufale volali Britům, ať pro jednou to pravidlo poruší, ale ti to odmítli. Američané zuřili. Věděli, že když do
neděle večera Lehman nedostane pomoc, pondělní trhy propadnou panice. Geithner se pokusil o poslední
zoufalý krok. V neděli odpoledne volal všem významným bankéřům a chtěl vědět, zda jsou s Lehmanem
propojeni přes deriváty a zda by nemohli bance pomoct zmenšit její ztráty. Jenže byl víkend a většině bankéřů se
nedovolal.

V neděli večer svolal Dimon mítink šéfů JPMorgan a řekl: „Myslím, že naše banka bude v pořádku, ale pro
ostatní to bude velmi ošklivé. Bude to horší, než co jsme kdy v našem životě zažili.“ Měl pravdu. V pondělí
ráno, po oznámení bankrotu Lehman Brothers, nastala panika a po ní následovala globální krize, jakou celé
generace nepamatují.

Platonská jeskyně
Na ekonomickém fóru v Davosu v lednu 2009 nebyli – na rozdíl od minulých let, kdy patřili mezi hlavní řečníky
– téměř žádní bankéři. Jednou z výjimek byl Bill Winters. Mohl být pyšný na to, že JPMorgan se krizi vyhnula,
měl však přesto smíšené pocity. Uplynulo patnáct let od mejdanu v Boca Raton, kde se v hlavách mladých lidí
zrodil princip derivátů. Teď v Davosu slyšel jen to, že právě deriváty jsou na vině za celou krizi a měly by se
zakázat. „Jenže tuto krizi nevyvolaly deriváty, ale jejich použití v byznysu s hypotékami, způsobil ji špatný
management,“ říká smutně Winters.

Kniha Gillian Tettové končí epilogem, v němž autorka popisuje osudy členů „morganovské mafie“. Někteří
zůstali v JPMorgan dodnes, jiní působí v menších bankách, které možná právě díky nim nepadly do pasti
hypotečního boomu. Jeden z nich, Andrew Feldstein, dokonce vydělal na krizi velké peníze. Kdysi derivátům
bezvýhradně věřil, ale když viděl, jak se jich chopili chamtiví bankéři, kteří jim nerozuměli, zcyničtěl a založil
hedge fund, který sázel na krach tohoto byznysu.

Po celá léta zůstávala skupina v kontaktu, její členové se navštěvovali a vyměňovali si společné e-maily. V roce
2007 už jen se zděšením přihlíželi, jak jejich patent šíří rakovinu v bankovním systému. Tohle si tehdy psali:
„Co za monstrum to tady vyrostlo? Je to, jako kdyby jste znali kdysi dávno nějaké roztomilé dítě, z něhož se
později stane příšerný zloduch. Člověk se z toho může zbláznit!“ Někteří dnes připouštějí, že podlehli ideologii
volného trhu bez regulace a že to byla chyba.

I sama autorka přiznává, že se ještě stále pokouší „najít smysl těch groteskních finančních chyb v posledním
desetiletí“. Než se stala hvězdou Financial Times, věnovala se také antropologii, která učí, že „žádná společnost
nežije ve vakuu nebo v izolaci“. Finančníci však žili ve své „platonské jeskyni“, odtrženi od společnosti a „na
její úkor“, uzavírá Tettová.
Autor/ři: Martin M. Šimečka

Obchodní podmínky © Copyright Respekt Publishing a.s. ISSN 1801-1446 – Design: Respekt – Technická realizace: Economia a.s.
Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a
šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.