Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu

Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Islám a islamismus na Severním Kavkaze. Problémy,

kontroverze, trendy1

Islam and islamism in the Northern Caucasus: Problems,

controversies, trends

Autor: Emil Souleimanov, Tomáš Šmíd

Email: arslanlik@yahoo.com, tsmid@mail.muni.cz

Abstract
The article deals with the issue of political Islam and its radical forms in the North
Caucasus. It primarily focuses on terminological and conceptual shifts that are often
influenced by the lack of analytical objectivity, as well as conscious misuse. Authors claim
that the threat of Islamic radicalism in the region has been not infrequently misinterpreted
in a purposed way as the destabilization potential of Islamist groups is usually lower than
deemed. The study is based on both secondary sources and original research, as well.

Keywords
North Caucasus, islam, islamism, conflict, Chechnya, Dagestan, Ingushetia

Začátek 21. století se stal svědkem značného nárůstu teroristických útoků

motivovaných islámským radikalismem. Arénou se stal prakticky celý svět a postsovětský
prostor nebyl výjimkou. Ačkoliv byla oblast více než 70 let terčem masivní
a nekompromisní sekularizace, resp. ateizace vedené totalitní bolševickou sociálně
politickou doktrínou, přesto zde náboženské cítění přetrvalo a vzhledem k faktu, že značná

1 Výzkum na této studii byl podpořen grantem GA ČR s názvem Asymetrické hrozby a národní
bezpečnost: vyhodnocení stávajících a perspektivních bezpečnostních hrozeb a rizik pro ČR a
EU (GA407/07/1315).

19
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

část populace vyznávala různé varianty islámu, přetrval v myslích a duších milionů i on.
Podhoubí nikdy existovat nepřestalo a není zase tolik překvapivé, že se zde projevily
i radikální odnože muslimské víry. Přesto je ovšem vývoj a realita v postsovětských
republikách dosti specifická ve srovnání třeba s arabským světem, což se na příkladu
severního Kavkazu snaží v jednopřípadové studii představit následující text.

Autoři se koncentrují ve své studii ještě na jednu rovinu zkoumaného fenoménu. Na

základě svého dosavadního studia konstatují, že hrozba islámského extremismu se stala
v jednotlivých státech v mnoha případech rétorickým nástrojem pro realizaci tzv.
protiteroristické politiky, která má za cíl stabilizovat a upevnit pozice příslušného
mocenského systému. Tato studie je pokusem rozlišit alespoň nejvíce diskutované
islámské proudy v rámci obou sledovaných regionů a analyzovat jejich destabilizační
potenciál, stejně jako hrozbu pro stávající systémy a režimy. V závěru potom budou
předložena možná východiska pro řešení těchto problémů, stejně jako tendence, které lze
do budoucna očekávat.

Text vychází z paradigmatu kvalitativní metodologie, kdy sleduje především studium

primárních a sekundárních pramenů. Nedílnou součástí sběru dat jsou expertní interview,
která vedl druhý z autorů s předními (teritoriálně) ruskými odborníky na danou
problematiku. Tato interview měla strukturovaný a polostrukturovaný ráz, který zde ovšem
není plně využit, poněvadž byla sesbírána pro tematicky širší problematiku. Stejně tak jsou
v textu použity poznatky získané z výzkumných cest druhého autora v Čečensku, kde
autor interviewoval místní humanitární pracovníky, politiky a i běžnou populaci. Většině
z nich slíbil anonymitu, kterou bude ctít. Ostatní jsou řádně uvedeni v seznamu literatury.

Text vychází plně z empiricko - analytického přístupu k výzkumu politických věd

a příbuzných oborů, nicméně se nevyhýbá hodnotícím stanoviskům. Ta nejsou ovšem
výsledkem nějakých preferencí či normativně ontologických stanovisek, ale vyplývají
z analytických zjištění získaných studiem pramenů a literatury, agenturních zpráv,
expertních i neformálních interview.

20
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Historický vývoj islamizace Severního Kavkazu

Prvopočátky islámu na Kavkaze se datují již od sklonku 7. a 8. století, kdy arabská
vojska obsadila dagestánské město Derbent, jež bývá označováno jako brána Kavkazu a
klíč ke Kaspickému moři. Relativně brzké průnik islámu do oblasti ovšem neznamenal jeho
dramatické rozšíření. Naopak – islám pronikal do kavkazského vnitrozemí velmi pomalu,
což bylo dáno více faktory. Jednalo se o obtížný terén bez solidní infrastruktury, absenci
centrální politické autority, která by islám přijala a prosadila mezi populací mocensky.

Tato skutečnost rovněž zapříčinila, že severokavkazský islám – na rozdíl od islámu

středoasijského – nebyl nikdy formálně institucionalizován, nepočítáme-li sem ovšem
nespočet náboženských bratrství a spolků, stejně jako rozličné „muslimské výbory“,
vytvořené později Petrohradem a následně Moskvou, které se však u podstatné části
věřících nikdy netěšily obzvláštní přízni (Arapov 2001, srov. Ro´i 2000).
Řada severokavkazských etnických skupin byla ještě před příchodem islámu
ovlivněna (východním) křesťanstvím, které zde od 5. až 6. století šířili gruzínští a arménští
misionáři. Z Chazarského chanátu pronikal do oblasti i judaismus, jehož relikty v dnešní
době zůstávají v podobě judaismu u (především urbanizovaných) Thatů. Většina
z obyčejných obyvatel oblasti ovšem vyznávala povětšinou různé formy animismu či jiných
přírodních náboženství. Expanze islámu se tak protáhla na dlouhých dvanáct století a více
zasáhla nížinu a podhůří severního Kavkazu, které byly buď přímo dobyty, nebo se
nacházely pod vlivem Osmanské říše či Krymského chanátu, posléze pak kabardinských a
dagestánských (kumykských) knížat. K definitivní islamizaci národů severního Kavkazu
došlo teprve v průběhu 19. století.2 Velkou úlohu přitom sehrála kázání Ušurmy Mansúra,
dvou imámů Dagestánu (Kazi Magomata a Gamzat-beka) a zejména legendárního

2 Převážná většina muslimů severního Kavkazu se hlásí k sunnitskému islámu, buď

k šafiítskému (významná část dagestánských národností) nebo hanafíjskému (převážně
Čečenci, Ingušové, národy severozápadního Kavkazu, Nogajci, severní Osetinci, Kumykové)
mazhabům (právní školy v islámu). Na severním Kavkaze, zejména v jeho východní části
(Dagestán, Čečensko, Ingušsko) je navíc rozšířen súfijský islám, představený čtyřmi taríqy
(cestami či směry) – nakšbandíja, qadiríja, džazulíja a šizalíja. „Neislámskou“výjimku tvoří
pouze tzv. mozdokští Kabardinci a většina (severních) Osetinců, kteří se hlásili k pravoslaví.

21
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Šámila, třetího imáma Dagestánu (a Čečenska), jemuž se podařilo vytvořit funkční

vojensko-teokratický stát, který téměř dvě desetiletí (1834-1859) úspěšně čelil náporu
carské armády.3 Za tzv. kavkazských válek, které probíhaly v podstatě od konce 18.
Století do 60. let 19. století, se islám stal sjednocující myšlenkou národně-
osvobozeneckého boje národů Kavkazu proti carské expanzi (Griffin 2003).

Přesto v životě severokavkazských národů i nadále uchovaly své významné místo

relikty přírodních kultů, respektive zvykové právo (adat). Islám posloužil jako vhodná
ideologická spojnice mezi etnicky a klanově nesmírně roztříštěnými společenskými
skupinami severního Kavkazu, ovšem nikdy na severním Kavkaze nedosáhl takové vlivu
na společnost jako třeba na arabském poloostrově, v severní Africe či na druhé straně
v Persii. Adat a klanové vazby si zachovaly svoji primaritu ve společenském uspořádání
(Chasijev 2009). V rámci severního Kavkazu se stal hlavním centrem islámu Dagestán,
kde jeho věrouka pronikla nejhlouběji do místní každodennosti. V ostatních oblastech,
např. v pro severní Kavkaz klíčovém Čečensku, si uchoval především svoji ideologickou
roli spojnice mezi klany (tejpy) a věroučně populaci ovlivňoval v menší míře, než bývá
prezentováno. Přijetí islámu na severním Kavkaze nikdy nedosáhlo charakteru, jaký má
islám v srdci muslimského světa, což je dáno především faktem, že se v oblasti nikdy – i
přes několik pokusů – neprosadila šarí´a. Ostatně přijetí súfijské varianty islámu lze
považovat za logické i vzhledem k předislámským tradicím severokavkazských národů a i
jako výraz odlišnosti od centra muslimského světa. Vědomí si tohoto faktu je velmi důležité
i pro pochopení soudobých procesů na severním Kavkaze, především pro pochopení
vztahu místních muslimů k ortodoxnímu islámu saláfistického ražení. Ve zkratce řečeno –
severní Kavkaz vybral taríqah (tarikat) oproti šarí´a (šariat), čili směr, který klade větší
důraz na individualitu a osobní svobodu.

3 Na druhou stranu navzdory všem historický klišé je třeba zmínit, že ani imám Šámil nepožíval,
především v Čečensku velké podpory a jeho islamizační a centralizační snahy narážely na
prudký odpor místních klanů - tejpů. V některých obdobích 40. let 19. století dokonce převážil
odboj vůči Šámilovi a jeho naíbům (úředníkům) nad odbojem vůči carské armádě (Chasijev
2009, srov. Istamulov 2009, Ibragimov 2006).

22
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Islám na severním Kavkaze v rámci ruského, resp. sovětského státu

Od druhé poloviny 19. století, kdy bylo území severního Kavkazu Ruskem
definitivně ovládnuto, nebyly vztahy petrohradského centra a muslimského kultu nikdy
příliš pozitivní. Ruské úřady si totiž uvědomovaly ideologický potenciál islámu jako mocné
a v místních podmínkách jediné ideologie, která byla s to sjednotit etnicky, jazykově a
klanově roztříštěnou oblast. Ruská administrativa byla značně podezíravá vůči
muslimskému duchovenstvu a muslimskému společenství an bloc. Na druhou stranu je
zajímavé, že nebyl v období carského Ruska zřízen žádný centralizovaný orgán pro
záležitosti severokavkazských muslimů. Obdobě přetrvávala v prostředí tradicionalistické
části severokavkazských muslimů podezíravost vůči všemu, co přicházelo z Ruska, a to
včetně moderních proudů v islámu. Tím lze objasnit zdrženlivost Severokavkazanů
například vůči jadidismu, konceptu, který získal četné příznivce v rozvinutějších
muslimských částech říše. Přesto lze říci, že v posledních letech existence euroasijské
říše se zde ustálil kompromisní stav vzájemné tolerance.

Totéž do jisté míry platilo i o sovětském období. Počáteční koketování s mulláhy,

které bylo podmíněno strategickými důvody,4 bylo však poměrně brzy v duchu státního
ateismu vystřídáno cíleným honem proti věřícím a církvím. Stalinské období znamenalo
pro islám období masových represálií; zavíraly se mešity, madrasy (duchovní školy),
praktikování islámu se sebou přinášelo sankce přinejmenším administrativní povahy.
Přesto islám na severním Kavkaze přežil a podle mnohých průvodních projevů i v lepší
spirituální kondici než třeba pravoslavná církev.

Důvodem byla především samotná povaha místního, tzv. lidového islámu (narodnyj

4 Jednalo se o snahu komunistů zajistit si přízeň severokavkazských věřících v bitvách s oddíly

bělogvardějců, které se zde nacházely a proti nimž vedli horalé partyzánskou válku.
Připomeneme si tehdy populární slogan, jehož autorem byl možná samotný Josef Stalin,
zodpovědný za národnostní politiku: „Za Šariu! Za sovětskou vládu!“Čečenský etnolog Chasijev
dokonce vidí v počátečních kontaktech bolševiků s muslimskými představiteli i ideologickou
rovinu, když upozorňuje, že islám (ostatně jako i křesťanství, především prvotní) mají k
socialistickým myšlenkám mnohem blíže než kupř. k liberálním a právo šaría klade velký důraz
na společenskou rovnost (Chasijev 2009).

23
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

islam). Lidový islám představuje svébytnou synkretickou smíšeninu pohanských kultů a

muslimské věrouky a na severovýchodním Kavkaze je rovněž silně ovlivněn islámským
mysticismem - súfismem. Tato symbióza způsobila, že se islám stal neodmyslitelnou
součástí (etnické) identity severokavkazských národů.

Skutečnost, že se zakazovalo modlit v mešitách a studovat islám, ale přivodila

citelnou redukci islámské vzdělanosti a došlo i k významné sekularizaci obyvatelstva,
zejména ve městech a nížinatých oblastech. Islám však vykořeněn zdaleka nebyl, jelikož
se v podobě lidového islámu stal identitární součástí místních národů.5 Přesunul se do
podzemí, kde fungoval na základě nelegálních či pololegálních uskupení - bratrstev
(súfijských virdů) a spolků (vesnických džamaatů).

Podobný stav fungoval až do druhé poloviny 70. a zejména 80. let, kdy se poměry
v bývalém Sovětském svazu začaly uvolňovat.

Islámský revivalismus pozdně-sovětského a raně post-sovětského

období
Stejně jako v jiných sférách společenského života v bývalém SSSR, přinesla
perestrojka a glasnosť více svobody i v oblasti náboženské. Na sklonku 80. a 90. let došlo
na severním Kavkaze k náboženské (stejně jako národnostní) renesanci. Jakýsi „deficit
víry“, který byl pociťován za sovětské nadvlády, se záhy vystřídal opakem. Období bylo
svědkem takřka euforického návratu islámu z rodin a z prostředí pololegálních
náboženských spolků do veřejného života.

Vzhledem k tomu, že islámská vzdělanost byla historicky silná v Dagestánu, a

v Čečensku byl islám rovněž vlivný jako mobilizačně identitární prvek v důsledku
přetrvávající hrozby ruské invaze, probíhaly takové procesy na severovýchodním Kavkaze
mnohem razantněji, než na značně rusifikovaném severozápadním Kavkaze. V oblasti

5 „Etnický tradicionalismus“, včetně vlivu islámu, velmi posílily Stalinovy deportace (1944),
kterým byli na severním Kavkaze vystaveni Čečenci, Ingušové, Karačajevci a Balkarové. U
všech zmíněných národů – včetně národů Dagestánu – je úloha islámu v regionu nejsilnější.

24
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

došlo díky (centrem postupně nekontrolovanému) prohlubování politiky glasnosti k situaci,

kterou lze bezesporu nazvat islámským znovuzrozením – revivalismem. Bylo postupně
přistoupeno k odstranění restrikcí a náboženské cítění začalo být demonstrováno zcela
otevřeně. Dále došlo k odstranění bariér bránících styku sovětských muslimů se zbytkem
islámského světa a v neposlední řadě se v oblasti začaly objevovat nadace a misionáři ze
zahraničí, především ze Saúdské Arábie a dalších arabských zemí, Turecka, ale i
Pákistánu či šíitského Íránu, který se ovšem koncentroval především na šíitský
Ázerbájdžán6. (Hunter 2004: 39)

Především dva posledně jmenované projevy se sebou nesly i projevy

panislamismu, jednoho z jevů, který byl ze strategického hlediska již tehdy považován za
hrozbu sovětské, potažmo ruské teritoriální integritě, což se dlužno dodat nepotvrdilo.

Ve stejném období docházelo také k nárůstu (znovunabytého) etnického

sebeuvědomění, které bylo v mnoha ohledech ještě nosnější a výraznější než to
náboženské, poněvadž role islámu v tomto ohledu měla na Kavkaze vždy především
charakter posílení etnické identity, resp. mobilizačního prvku a nikoli silné konfese a
identity samy o sobě. Z toho důvodu ona „spoluidentita“ či sekundární identita fungovala
společně – posilovala jedna druhou. Nicméně i přes některé opačné názory panuje
zásadní shoda, že především v době rozpadu SSSR byla většina konfliktů mezi skupinami
navzájem, či mezi periferními entitami a moskevským centrem vedena především z čistě
nacionálních, tudíž sekulárních motivů a náboženská identita sloužila někde více jinde
méně jako pomocný mobilizační prvek. I většina politických uskupení, která tehdy vznikala,
měla charakter nacionalistických stran, ačkoliv sama sebe často označovala jako

6 Íránské misionářské úsilí ovšem nebylo nakonec úspěšné ani tam, poněvadž náboženskému
sbližování bránilo etnopolitické tenze, které panují mezi oběma zeměmi díky více než
desetimilionové ázerbájdžánské menšině v Íránu, která má (zatím spíše latentní) potenciál
v budoucnu ohrozit teritoriální integritu země. Vztahy obou zemí jsou komplikované a
symptomatickým projevem je i řada konverzí k Sunnismu, což je mimo jiné i výrazem protestu
proti šíi jakožto symbolu perského dědictví. Na sunnitském severním Kavkaze íránské snahy
nebyly prakticky vůbec oslyšeny a dlužno dodat, že ani Írán nevykazoval nějaké zásadní snahy
dostat oblast pod svůj ideologicko-náboženský, a tudíž i geopolitický vliv.

25
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

islámské.

Nicméně zejména počátkem 90. let byl v regionu zaznamenán lavinovitý růst počtu
(pseudo)islámských spolků či organizací, které však často měly s islámem pramálo
společného. Nezřídka byly zakládány individui s pochybnou pověstí. Adjektivum
„islámský“ v názvu mělo předákům těchto organizací zvyšovat prestiž a „legitimizovat“ je
v očích krajanů. Jako houby po dešti vznikaly nejrůznější islámské džamaaty (spolky),
dobročinné organizace, rekonstruovaly se staré a otevíraly nové mešity apod. Pouze v
Dagestánu s obyvatelstvem čítajícím 2,5 milionu lidí vzrostl počet mešit z 27 (rok 1987) na
1429 (rok 1999); navíc vzniklo 1 700 džamaatů, 178 madras, 15 islámských vysokých
škol.7 V Čečensku byla například založena politická strana Strana islámské cesty, kterou
vedl od jejího ustavení v roce 1990 Bislan Gantamirov, pozdější starosta Grozného.8

Na druhou stranu vznikaly i islámské organizace, které se např. snažily o nalezení

syntézy mezi islámem a demokracií a jejich představitelé otevřeně podporovaly Borsie
Jelcina jakožto symbol očekávaného liberalismu, jež by se sebou přinesl více autonomie
pro národnostní menšiny. Takovou stranou byla např. Islámská demokratická strana
vedená Abdulrašídem Sajdovem. V červnu 1990 vznikla mezi astrachaňskými Avary, což
je nejpočetnější dagestánské etnikum, Strana islámského znovuzrození, do jejíhož čela se
postavil Achmadkadi Achtajev.

Právě do první poloviny 90. let lze datovat průnik vlivů a tendencí v islámu, které by
se daly souhrnně označit jako radikální. Zprvu se dostaly do oblastí západního
(velehorského) Dagestánu. Někteří místní mladíci cestovali do středovýchodních zemí za
islámským vzděláním, odkud se za několik let vraceli ovlivněni ideologií „čistého islámu“ –

7 Údaje ředitelství pro náboženské záležitosti Dagestánské republiky z roku 1999, dle
Dagestankaja pravda, 10. 02. 2000.

8 Gantamirov byl tehdy 27 letý mladík, který měl pověst, později ostatně ještě silnější, kriminální
autority. Na druhou stranu takových informací byla celá řada o mnoha lidech a dnes je často
velmi složité rozklíčovat minulost jednotlivých figur. Gantamirov byl posléze dlouho vlivným
čečenským politikem, a to jak v protiruských tak proruských administrativách. Nyní žije
v Moskvě.

26
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

saláfismu.9 Region rovněž zaznamenal již zmíněný příliv misionářů a nadací, z nichž
mnohé měly jako ideovou výbavu právě saláfismus. Zpočátku však byl vztah místních elit
vůči saláfistickým spolkům vesměs shovívavý. Obrození islámu bylo shledáváno jako
proces kýženého návratu k etnickým kořenům, a v teologických zvláštnostech se vyznal
málokdo, takže ke znepokojení došlo mnohem později, což již ovšem byl příznačně pozdě.
Startovním polem pro šíření saláfistické ideologie byl tedy Dagestán, kde absentovala
koordinovaná politika s moskevským centrem, která by zpočátku spíše plíživému šíření
zamezila. V tomto světle a též díky špatné socioekonomické situaci v oblasti protestní
nálady některých dagestánských muslimů zachytil právě radikální saláfismus, který se tak
stal významnou sociální silou. Existují sice názory, jež razí hlavně část dagestánských elit,
že radikální saláfismus se rozšířil v oblasti severního Kavkazu z Čečenska. Toto tvrzení ve
světle dosavadního výzkumu neobstojí, nicméně je fakt, že e druhé polovině 90. let se
k nastíněnému vývoji přidal čečenský faktor, což dalo problematice zcela novou kvalitu.

9 Wahhábismus představuje hnutí za očistu islámského učení a vznikl v polovině 18. Století v
Saúdské Arábii jako část vlivného purifikačního hnutí vedeného Muhammadem Abd ibn al-
Waháábem ibn Sulejmanem at-Tamíním (1703- 1791). Tento náboženský reformátor byl
inspirován texty učence jménem Ibn Tajmíjach (1263 – 1328), jež toužil po očištění islámu od
všech “nánosů doby” a návratu k jeho prapůvodním kořenům - as-salaf as-salih. Salafíja jest
termínem, který se dá přeložit jako návrat k ctihodným předkům a nutno dodat, že saláfista sám
o sobě zdaleka nemusí být islámským radiákálem v politickém a bezpečnostním smyslu slova,
ale může se jednat o zbožného mírumilovného muslima, který je pouze přívržencem striktně
konzervativního pojetí islámu v rámci hanbalovského mazhabu. Wahhábovi nástupci ovšem
sami sebe odmítali označovat jako wahhábisty. Jednak z důvodů obav z represí osmanských
elit a především ale z důvodů odmítání idolatrie. Označovali se buď jako muwahiddun nebo
právě saláfijun. Extrémistická forma saláfismu/wahhábismu (saláfismus je nutno chápat jako
širší termín) bývá v posledních letech často nazývána džihadismem, což je taktéž spletitý a
kontroverzní termín. Dá se použít jednak na radikální zastánce saláfistického (wahhábistického)
učení, kteří jsou hotovi šířit svoji verzi násilnou formou a používat tedy tu z rovin interpretace
termínu džihád, která připouští užití násilí (džihád mečem) proti svým rotivníkům (šíitům,
bezvěrcům – kuffar, odpadlíkům – murtaddun či pokrytcům a vlažným - munafiqun), ale též v
poněkud jiném smyslu jako označení všech bojovníků proti všem neislámském bez hlubší
věroučné motivace. V logice radikálních saláfistů je kafir (jednotné číslo od kuffar) každý, kdo
nevyznává “čistý islám”. Ten je podle jejich představ prost pohanských elementů (džáhilíja,
včetně kavkazských adatů) stejně jako heretických elementů (bid´a).

27
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Rusko-čečenská válka a územně-ideologická fixace islámského

extremismu
Nesmírným impulsem pro posílení extrémní (militantní) větve saláfismu, kterou
mnozí označují jako džihadismus10, bylo faktické vojenské vítězství Čečenců v tzv. první
rusko-čečenské válce (1994-1996). V mnoha ohledech pro usazení se saláfistů v oblasti
bylo určující spíše krátké období míru, které poté následovalo (1996-1996). V zemi
zruinované válkou, v níž byla nezaměstnanost téměř absolutní, se silný čečenský
nacionalismus, jehož mobilizace pomohla zdolat obrovskou ruskou přesilu, takřka přes noc
transformoval zpátky do (pro Čečence tradičního světa) klanových rozepří. Začalo znovu
platit právo silnějšího, umocněné (post)válečným cynismem. To se členům slabších klanů,
které se stávaly objektem útoků ze strany klanů silnějších, nikterak nezamlouvalo. Mladíci
ze slabších klanů byli proto náchylnější k přijetí myšlenek saláfismu, propagujícího sociální
rovnost, nutnost duchovní očisty sebe a společnosti a zahájení džihádu proti široké škále
„nevěřících“. Členství v saláfistických džamaatech, zakládaných arabskými válečnými
dobrovolníky či samotnými Čečenci, se jim jevilo jako možnost, jak si v atmosféře anarchie
zajistit bezpečí a důstojnost ohrožovanou silnějšími tejpy. Tomu ovšem nutně předcházela
významná militarizace džamaatů. Mnozí mládenci takto činili z protestu proti „klanovým
válkám“, které Čečence odnepaměti rozdělovaly, striktní klanové hierarchii či
korumpovanosti místního (súfijského) duchovenstva. Požadavek saláfistů o nutnosti
uctívat pouze jednoho Boha, nikoliv četné súfijské světce či klanové náčelníky, jim navíc
umožňoval oprostit se od komplikovaných sítí rodově-klanových loajalit a poskytoval jim
tudíž zdání individuální svobody a božského poslání.

Co bylo neméně důležité, radikálně saláfistické rétoriky se pro upevnění vlastní

mocenské základny záhy chopila část čečenské vojensko-politické elity. Jednalo se hlavně
o polní velitele, kteří se z těch či oněch – vesměs mocenských - důvodů ocitli v opozici
k režimu Aslana Maschadova. Maschadovův režim začali brzy označovat jako „kacířský“,

10 Nicméně je opět nutno podotknout, že tento termín má i jiné konsekvence. Mnozí autoři jej
naopak používají k označení motivace mnohých muslimů, která nemá díky nevzdělanosti
zainteresovaných žádné teologické pozadí a je hnána pouze nenávistí k nemuslimskému světu.

28
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

tudíž nelegitimní. Zanedlouho docházelo v Čečensku ke srážkám mezi početnějšími

přívrženci tradicionalistického (súfijského) islámu a méně početnými, avšak lépe
organizovanými a vyzbrojenými džihadisty, jimž se dostávalo pomoci ze strany radikálně
saláfistických fondů ze zahraničí. Saláfisté rovněž dávali všemožně najevo svůj despekt
vůči svatyním súfijského islámu, například zijarátům (hrobkám) súfijských světců, což
tradicionalisty nesmírně pobuřovalo. Obdobné procesy se začaly ve stejnou dobu
odehrávat v sousedním Dagestánu. Tam byl počáteční nezájem vlády o střety mezi súfisty
(tarikatisty) a saláfisty vystřídán nelítostným a ne příliš vybíravým honem proti saláfistům,
a to ať skutečným či domnělým. V této atmosféře nezanedbatelná část dagestánských
saláfistů utekla do Čečenska, kde byla vřele přijata zdejšími souvěrci.

Režim prezidenta Aslana Maschadova, původně světský, se pod sílícím nátlakem

sice stále silněji obracel k islámu jako společné ideologii, která by mohla klanově
rozdělenou čečenskou společnost sjednotit. Tento Maschadovův ústupek radikálnímu
pojetí islámu lze zpětně označit za počátek jeho politického konce. Podle mnoha
pamětníků této éry včetně přímých Maschadovových spolupracovníků, s nimiž měl jeden z
autorů možnost hovořit, se Maschadov obával rozpoutání občanské války v Čečensku,
která by nevyhnutelně nastala, kdyby rázně zakročil proti radikálním saláfistům, jelikož ti
měli k dispozici podporu vlivných polních velitelů (Šamil Basajev, Salman Radujev a další)
a dostatek finančních prostředků k vedení efektivního ozbrojeného odporu. Stejný postoj
má k hodnocení Maschadovova počínání i jeho syn Anzor, který v několika rozhovorech
uvedl, že „otec nechtěl, aby Čečenci zabíjeli Čečence“. Dalším důvodem Maschadovovy
nerozhodnosti vůči saláfistické hrozbě byl bezesporu fakt, že právo šarí´a, jehož
uplatňování saláfisté požadovali, mělo v rozvráceném meziválečném Čečensku svůj
půvab jako možný způsob vybudování efektivních státních struktur. Tradiční adaty jsou pro
budování moderní státnosti obtížně použitelné a byly ostatně jednou z příčin
meziválečného chaosu, jelikož se v kombinaci s deformací, kterou utrpěly díky válečnému
běsnění, staly hlavním hybatelem (politického) násilí v zemi.

Přesto od roku 1998 začalo docházet k přímým ozbrojeným střetnutím mezi oddíly

29
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

věrnými Maschadovovi, a saláfistickými džihadisty. A i obvykle zdrženlivý čečenský

prezident vyzýval krajany, aby vyháněli „wahhábity“ ze svých vesnic. Při zpětném úhlu
pohledu je zřejmé, že se Maschadov rozhodl ke konfrontaci s destabilizujícím prvkem,
který zatěžoval i jeho mezinárodní image, pozdě a radikální saláfismus měl v oblasti již
příliš hluboké zakotvení na to, aby byl eliminován bez rozsáhlých ozbrojených střetů. Když
vše nasvědčovalo tomu, že se země opravdu ocitá na prahu občanské války, rozhodli se
v Čečensku usazení džihadisté a s nimi sympatizující polní velitelé pro útok na západní
oblasti Dagestánu. Tam byl v několika velehorských vesnicích místními Dagestánci krátce
předtím vyhlášen nezávislý islámský stát. Tento útok měl vyprovokovat velké dagestánské
a následně severokavkazské povstání, které by oblast osvobodilo od ruské nadvlády.

Postup však měl i významný vnitročečenský prvek. Zahájením této „malé vítězné
války“, která se zdála být mezi Čečenci populární, se snažili islámští radikálové
vyšachovat Maschadova ze hry a převzít v oblasti moc. Srpnový útok z na Dagestán
z roku 1999 však poměrně brzy ztroskotal mj. vzhledem k náhlému odporu drtivé většiny
Dagestánců, jichž stovky bojovali boj po boku s federálními vojsky proti invazním
jednotkám těch, kteří byli chápáni jako „náboženští fanatici“. Místo celokavkazského
povstání se zrodila nová, ještě katastrofálnější, válka, která trvá prakticky dodnes, byť
konflikt mění své podoby a intenzitu od malé války, přes konflikt nízké intenzity
k vzbouřenectví - insurgency.11

Na druhou stranu srpnový útok, jehož hlavní tváří byl Šamil Basajev, dodnes
vykazuje řadu nevysvětlených zvláštností. Existují mnohá (i očitá) svědectví, že při ústupu
džihadistických vojsk kryly Basajevovy muže ruské helikoptéry a umožňovaly mu tudíž
bezpečný odchod ze Dagestánu do jeho základny v Čečensku. Mnozí respondenti
autorských interview hovoří přímo o zájmu ruských bezpečnostních složek rozžehnout
opětovně konflikt na jižních hranicích Ruska, k čemuž byly využity kontakty

11 Podrobněji k této otázce viz např. Emil Souleimanov, Chechnya, „Wahhabism“, and the
Invasion in Daghestan, in: Middle East Review of International Affairs (MERIA), Vol. 9, No. 4,
Art. 4 (December 2005).

30
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

v džihadistickém prostředí. Z mnoha rozhovorů i studia dobových zpráv vyvstává důvodné

podezření, že Šamil Basajev jednal v zájmu části ruských elit, která si přála nový konflikt.
Ten měl posloužit jednak k tomu, k čemu sloužil i konflikt první – odvedení pozornosti
ruské populace od vnitropolitických a ekonomických problémů, kterých byla celá řada.
V politické rovině se jednalo o stále zřejmější neschopnost Borise Jelcina vykonávat
důstojně svůj úřad a čelit transformačním výzvám, neléčené zůstávaly i tradiční ruské
problémy s korupcí, silným vlivem kriminálních a polokriminálních struktur na chod státu a
země měla též obrovské ekonomické problémy prohloubené navíc ještě dramatickým
finančním kolapsem z roku 1998, kdy musel Rusku výrazně pomoci MMF, aby země vůbec
tento pád ekonomicky přežila.12

Druhým důvodem, který logicky vychází z prvního, byla snaha představit

společnosti nového leadera, který by měl Borise Jelcina nahradit. K budování „projektu
Putin“ pak měla posloužit „malá vítězná válka“, což se nakonec podařilo nad očekávání.
Jako rozbuška měl posloužit právě vpád radikálů do Dagestánu spolu s teroristickými
útoky v Moskvě a dalších několika ruských městech.13 Vladimir Putin se na vlně
rozdmýchání všelidové nenávisti k Čečencům stal skutečně nejpopulárnějším politikem a
bez ohledu na často očividná fakta, že celý běh událostí je poznamenán spoustou
nejasností, se stal presidentem Ruské federace díky tvrdému postoji vůči tzv. čečenské
otázce.

12 Ostatně i v této souvislosti došlo v zemi k vlně deziluze, poněvadž nemalá část mezinárodní
pomoci byla částí politických a ekonomických (zde není nutno ani obojí oddělovat, protože se
jedná o jedny a tytéž osoby) elit Ruska defraudována a vyvezena ze země na zahraniční
soukromé účty.

13 Role Šamila Basajeva je dodnes neobjasněna, ale jeho životopis, spektakulární charakter jeho
akcí (působení v Abcházii na straně ruských zájmů, akce v Buďonnovsku aj.) a řada svědectví
důvěryhodných osob zakládají na podezření, že jeho hlavní rolí bylo zajišťování zájmu ruských
silových struktur v oblasti a nikoli boj za čečenskou nezávislost, či čistý islám. Byť ve složitosti
světa a světa zpravodajských her zvláště si lze představit i situaci, že Basajev byl vším
současně.

31
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Současná etapa: radikalizace a regionalizace

Invaze do Dagestánu, začátek tzv. druhé rusko-čečenské války, útoky na
Washington a New York (11. září 2001) a zejména uskutečnění teroristických útoků
v ruském vnitrozemí (které pak vrcholily útoky na divadlo v moskevské čtvrti Dubrovka –
2002 a na školu v severoosetinském Beslanu – 2004), zahájily novou kapitolu v dějinách
islámu na severním Kavkaze. Muslimské náboženství, se v povědomí mnoha prostých lidí
asociovalo s terorismem a začalo být považováno za (potenciální) hrozbu bezpečnosti
Ruska a jeho územní integritě. Tento poznatek měl za následek razantní obrat ve způsobu
uvažování a činnosti silových resortů, jimž se ti, jež islám praktikují „příliš aktivně“, stávají
automaticky podezřelými. Příležitosti využily i místní severokavkazské režimy, pro něž se
stal pojem „wahhábista“ příležitostí pro diskreditaci domácích oponentů, ať již z řad tzv.
islámské opozice či nikoliv.

Je vysoce pravděpodobné, že některé teroristické útoky (Dubrovka) v ruských

městech byly uskutečněny skupinami, které usilovaly o jasný politický cíl, který s islámem
nikterak nesouvisel. Jednalo se o stažení ruských vojsk z Čečenska a zahájení mírových
rozhovorů se secesionisty, což Kreml rezolutně odmítal. Islámská rétorika, jíž secesionisté
svoje činy doprovázeli, měla zpravidla instrumentální (atributivní) ráz. I přes odsouzení
hodnost zatahování civilistů do svých politických požadavků je zřejmé, že se jednalo o
etnoteritoriální typ terorismu, jehož míra nebezpečnosti je neoddiskutovatelně nižší než u
skutečně radikálně islámského terorismu, s nímž vzhledem k charakteru jeho požadavků
smysluplný kompromis nalézt nelze.

V neposlední řadě je nutno dodat, že u jiných teroristických útoků nebyla

„čečenská“ stopa nikdy prokázána (útoky na obytné domy v roce 1999, kde je naopak
velmi podezřelá role tajných služeb) nebo se jednalo o útoky s mnohonárodním složením
pachatelů (Beslan).

Všechny tyto skutečnosti však nezabránily tomu, aby boj proti nenáviděným
„wahhábitům“, získal na severním Kavkaze téměř masový charakter a často v duchu

32
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

uplatňování kolektivní viny dopadal na obyčejné praktikující (súfijské!) muslimy.

V tomto procesu je řada lokálních specifik, které si zaslouží pozornost. V posledních

letech dochází k Čečensku k významné generační výměně. Místo sovětských důstojníků,
sekulárně smýšlejících a pamatujících se na léta mírové existence s Rusy v rámci
společného státu, které ještě nedávno tvořili jádro čečenské armády, přichází na řadu
mladé pokolení málo vzdělaných mužů, vychovaných válkou a v některých případech
zaslepených primitivní formou džihadistické (saláfistické) ideologie. Tito mladí válečníci
považují Rusy za monolitní etnickou, v extrémních případech rovněž náboženskou,
pospolitost, kdy je v rámci boje proti ní (stejně jako proti „kolaborantům“ z vlastních řad)
ospravedlněno použití jakýchkoli prostředků. Brutální počínání federálních vojsk a (v
posledních dvou letech především) promoskevských čečenských milicí – tzv. kadyrovců,
kteří málo (pokud vůbec) rozlišují mezi secesionisty, jejich příbuznými a civilisty, tento
poznatek nadále umocňuje. Neustálé „začistky“, únosy lidí s jejich následným „mizením“,
týrání a ponižování zadržených ve filtračních zařízeních, to všechno jsou způsoby, kterými
jsou posilovány řady protimoskevských a protikadyrovských ozbrojených skupin. Mnozí
z ozbrojenců před odchodem „do lesů“ saláfistickou ideologií nevyznávají a přijmou ji za
svou až v rámci angažmá v některé z ozbrojených formací. Další ji nepřijmou nikdy a jejich
motivace k boji je čistě osobní vycházející z tradic krevní msty. Jejich kooperace
s džihadisty je pak ryze účelová. Existují stále ozbrojenci, kteří jsou motivovaní bojem za
čečenskou nezávislost, ovšem jejich počet podle všech dostupných zpráv a svědectví
stále klesá. V situaci, kdy se jedinec rozhodne k odchodu do hor nebo je k němu přinucen
má navíc saláfistická varianta pro mnohé i ekonomický půvab, poněvadž saláfisté
disponující penězi ze zahraničních fondů, nabízejí za vstup do některého ze svých
džamaatů finanční odměnu, často v podobě stálého příjmu. To je v Čečensku trpícím
obrovskou nezaměstnaností a chudobou zajímavé lákadlo. Stejný proces ekonomizace
islámského radikalismu je zaznamenáván ostatně i v Dagestánu (Bulatov 2009), Ingušsku,
Kabardo – Balkarii (Sokolov 2009) či dokonce Severní Osetii, kde je významné procento
populace pravoslavné. A proces nárůstu tendencí k radikálnímu islámu, či přinejmenším

33
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

politickému islámu proniká stále více i na severozápadní Kavkaz do Karačejevsko

Čerkezské republiky či Adygeje (Malašenko 2010, srov. Cornell 2005).

Radikalizace v Ingušsku a Dagestánu

V Ingušsku se začala situace vyostřovat poté, co byl v úřadu republikového
prezidenta vystřídán generál Ruslan Aušev, který efektivně bránil snahám jak čečenských
secesionistů, tak ruské generality o vtažení své země do válečného stavu. Ovšem jeho
místo roku 2002 zaujal příslušník FSB Murat Zjazikov, jenž se na rozdíl od Auševa
vyznačoval neotřesitelnou loajalitou vůči Kremlu a souhlasil s rozmístěním ruských vojsk
v této malé republice na západ od Čečenska. Díky tomu to faktu se i zde zanedlouho
začaly praktikovat postupy běžné v Čečensku.14 Stejně jako tam začalo docházet
k začistkám, jež prováděli nejen ruští, ale i ingušští vojáci, policisté a příslušníci tajných
služeb, a to jak vojenských tak civilních.

Odpovědí byla nevídaná radikalizace ingušské mládeže a solidarizování

s čečenským odbojem, což do té doby nebylo přítomno v nijak zásadní formě. Naopak
Ingušové byli spokojeni s faktem, že jsou daleko válečného běsnění, které zažívá
sousední republika a v mnoha ohledech byli kritičtí k čečenskému radikalismu či
„avanturismu“. Jedním z výsledků Zjazikovovy politiky byl masivní útok bojůvek tzv.
Ingušského džamaatu na hlavní ingušské obce (červen 2004), který stál životy kolem 80
policistů, převážně Ingušů a celá země byla uvržena do spirály násilností.

Obdobná je situace od konce 90. let v Dagestánu, kde na dnešek probíhá jakási
„tichá válka“ mezi příslušníky stále nekompromisnějších džamaatů a silových resortů,
jehož intenzita je snad vyšší než v sousedním Čečensku. Z některých autorských interview
(Bulatov 2009, Drambjan 2009, Istamulov 2010) vyplývá, že v Dagestánu dochází
k ekonomizaci konfliktu. Násilí se zde stává prostředkem obživy některých struktur,
přičemž cílem je využívání federálních rozpočtových prostředků uvolňovaných k boji proti
14 Viz např. Joint Statement by Amnesty International, Human Rights Watch, the Medical
Foundation for the Care of Victims of Torture, and [ruské organizace pro ochranu lidských práv]
Memorial z 8.4.2004: http://hrw.org/english/docs/2004/04/07/russia8408.htm

34
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

nezákonným ozbrojeným formacím. Někteří činovniky si objednávají ozbrojené útoky na

policejní síly přímo u radikálních saláfistů nebo u kriminálních skupin. Jednoduše jim
zaplatí, ti zastřelí z jedoucího vozu policistu a činovniky mají argument, když požadují po
centru více rozpočtových prostředků v tzv. boji proti terorismu. Takové počínání lze označit
za normální válečné podnikání, hrazené především z federálního rozpočtu.

Donedávna se zdálo, že dění na severovýchodním Kavkaze neovlivní vývoj v

etnických republikách jeho západní části - Kabardinsko-Balkarska, Karačajevsko-
Čerkeska, Adygejska, což jsou kulturně-historicky poněkud odlišné a mají značnou příměs
ruského obyvatelstva. Od Ingušska, Čečenska a Dagestánu jsou odděleny převážně
pravoslavnou Severní Osetií. I zde však byly teroristické útoky vyloženy silovými resorty
jako carte blanche pro jakousi profylaktickou „pacifikaci“ džamaatů. Stále častěji docházelo
k represáliím vůči praktikujícím muslimům, paušálně označovaných za „wahhábistické“,
kteří byli policií a FSB hromadně zatykáni, vystavováni brutálním výslechům a ponižováni.
Mnozí byli propuštěni ze zaměstnání pouze díky tomu, že chtěli dodržovat islámské
předpisy a není výjimkou ani zavírání mešit.15 V této souvislosti zaznívají silné argumenty,
že viníkem je federální vláda, které chybí mu profesionalita a rozdílný přístup k daným
aktérům. Moskevské centrum a jeho představitelé v inkriminovaných oblastech mají
tendenci všechny severokavkazské muslimy „házet do jednoho pytle“. Mnozí experti či
zainteresovaní pozorovatelé (Bulatov 2009, Malašenko 2010, Markedonov 2009,
Istamulov 2009, 2010, resp. Džabrailov 2010, Ježijev 2009 a Bajev 2010) zcela logicky
podotýkají, že dlouhodobě efektivnější než nekonečná guerillová válka v horách je
přijímání takových řešení, která by obyvatele motivovala, aby do hor neodcházeli,
případně ozbrojence nepodporovali. To znamená, aby bez rizika mohli realizovat své
náboženské přesvědčení v normálním občanském životě. Aby nedocházelo k náboženské
perzekuci, a třeba i na pouhopouhé muslimské svatbě, kdy při jedné takové byli
v Dagestánu všichni slavící zatčeni (Malašenko 2010). Federálové spolu se svými spojenci

15 Viz např. zprávu Memoriálu Conflict Spill-Over Outside the Chechen Republic in 2004-2005
(Ingushetia and Kabardino - Balkariya), online:
http://www.memo.ru/hr/hotpoints/caucas1/msg/2006/03/m53212.htm, 02.03.2006.

35
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

v oblasti také často obyvatelstvo provokují a přisívají tak k jeho radikalizaci. Jedná se o
každodenní akty administrativní či policejní šikany, při níž jsou postižení vystavování
urážkám, posměchu či arogantnímu chování činitelů, což má v souvislosti se zvykovým
právem větší dopady na postoje obyvatelstva, než případy administrativně-policejní šikany
v evropských či severoamerických demokraciích, jež jsou navíc mnohem řidší.
V souvislosti s územím Čečenska může druhý z autorů poukázat i na svá přímá svědectví,
stejně jako na svědectví řady místních i zahraničních pracovníků humanitárních organizací
či médií. V rámci expertních interview zaznamenal opakovaná potvrzení tohoto faktu i
v souvislosti s děním v Dagestánu (Bulatov 2009, Markedonov 2009), Ingušsku (Istamulov
2009, 2010, Malašenko 2010) či Kabardo Balkarii (Sokolov 2009, Istamulov 2009).
V reakci na represálie ze strany státních orgánů začalo docházet k radikalizaci džamaatů,
z nichž mnohé nebyly původně vůbec nositeli saláfistické ideje, tedy i na severozápadě
Kavkazu.

Dalšími příčinami vnitřní povahy je dlouhodobě masa neřešených sociálně-

ekonomických problémů, chudoba, nezaměstnanost, korumpovanost místních elit a
„státního“ duchovenstva, nespokojenost s nadvládou Rusů a „rusifikací“, která je nezřídka
ztotožňována s celkovým mravním úpadkem ve společnosti atd. Názorným příkladem
toho je nedávné (2002) založení tzv. džamaatu Jarmuk, extremistického (nikoliv však
saláfistického) uskupení, které se odštěpilo od původního umírněného Kabardinsko-
balkarského džamaatu, založeného počátkem 90. let a orientovaného převážně na
sociální sféru.16 Naopak, Jarmuk usiluje o „ochranu islámu“, boj proti „zaprodanému“ a
„bezbožnému“ režimu, přičemž používá i metodi ozbrojeného boje, a to v koordinaci
s čečenským odbojem (Markedonov 2009). Dosud nejznámějším aktem této skupiny byl
masivní útok na hlavní město Kabardinska-Balkarska Nalčik (říjen 2005), který stál životy
stovek lidí. Případ Jarmuku není zdaleka ojedinělý.

16 Například pomoc mladým lidem, aby se dostali z těžké životní situace (alkoholismus,
narkomanie), dobrodějnost, dialog se starší generací muslimské veřejností, ale i společný odpor
vůči racketeeringu v ekonomické sféře, nekalým obchodům atd.

36
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Záměna motivace k ozbrojenému odporu

Stejně jako v Čečensku se i v ostatních částech Kavkazu mohou přidávat do skupin
individuální mstitelé, aby posílili svoji obranyschopnost a dosáhli kýženého cíle. Jak již
bylo výše naznačeno, ne vždy je tedy jejich jednání determinováno ideovými důvody.
V této souvislosti představuje členství v džamaatech, usilujících o expanzi, či těsná
spolupráce s nimi, žádoucí alternativu typu samotářského „vlka-mstitele“. Vykonávat krevní
mstu osamocen je proti nepoměrně silnějšímu nepříteli obtížné. Ve společnosti, kde stále
ještě platí zákony krevní msty17, a zásada kolektivní viny je uplatňována jak ze strany
státu, tak odbojných nestátních aktérů, je mnohem snadnější bleskové šíření konfliktu.
Tento princip však nevylučuje, že světonázor jednotlivých mstitelů bude časem ovlivněn
ideologií militantního islámu (džihadismu) a regionální (severokavkazské či horalské)
solidarity, jehož vliv je v prostředí bojovníků v různých částech severního Kavkazu stále
silnější. V návaznosti na geometrické tempo šíření konfliktu to může představovat velmi
nebezpečnou kombinaci, která je po několika letech vážně destabilizovat severní Kavkaz.

Závěr
Státy, které čelí komplexu bezpečnostních problémů ve výše uvedených oblastech,
z politických důvodů inklinují zasadit svou protiteroristickou rétoriku a priori do kontextu
tzv. války proti terorismu. Opomíjejí ovšem jejich specifické lokální kořeny a vývoj.
Samotné vedení jednotlivých států se proto stává potenciálním zdrojem radikálního
islamismu, neboť tyto síly vyvolává a provokuje. Snaha Moskvy definovat svojí povahou
etnotritoriální konflikt v Čečensku jako projev mezinárodního islamistického terorismu, je
součástí širší strategie namířené k diskreditaci čečenského odbojového hnutí jak doma,
tak v zahraničí s cílem zisku „volné ruky“ k definitivnímu vypořádání se s povstalci.

Podobně motivovaná je i snaha severokavkazských či i například středoasijských

režimů likvidovat různorodé zbytky politické opozice používáním nálepky „islamista“ či

17 To se týče téměř celého severovýchodního Kavkazu a horských oblastí severozápadního

Kavkazu (Chasijev 2009).

37
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

„islámský terorista“. V současné době se v zemích Střední Asie nacházejí tisíce vězňů
obviňovaných z účasti v islamistických uskupeních usilujících o svržení vládnoucích
sekulárních režimů. Obdobné procesy se v mírnějším měřítku odehrávají rovněž na
severním Kavkaze. Středoasijské elity, stejně jako elity v Rusku (lokální a v menší míře i
centrální) již dávno a účelově nerozlišují mezi politickým islámem či islámským
fundamentalismem na jedné straně, a islámem militantním a terorismem na straně druhé.
Tento značně zkreslený přístup však nic nemění na skutečnosti, že v rámci hnutí jak
v Čečensku, tak ve Ferganské kotlině již léta reálně existují a sílí skupiny, aktivně se
hlásící k militantnímu islámu a stále častěji používající ve svém ozbrojeném boji čistě
teroristických prostředků.

Hnutí, která tuto strategii podporují, mohou opřít o všeobecnou nespokojenost

s režimy, neuspokojenými ekonomickými očekáváními, a tudíž jsou to opět samotné
režimy a jejich neschopnost a neochota řešit základní sociální a ekonomické potřeby
svých obyvatel, které radikální opozici pod zelenými prapory vyvolávají. Na druhé straně
však ani tato hnutí nejsou zárukou stability pro ani jeden ze zkoumaných regionů.
V oblastech, kde již došlo k otevřené konfrontaci jednotlivých režimů s islámskými hnutími
(Čečensko, Uzbekistán) se politický islám (včetně jeho radikálních forem) do značné míry
zdiskreditoval do takové míry, že vládnoucí režimy představují pro většinu populace
„menší zlo“.

Závěrem lze uvést, že prostor pro politický islám a islámský terorismus není na
severním Kavkaze (ani ve Střední Asii) pouze hypotetickou hrozbou a ve střednědobé
perspektivě představují oba regiony potenciálně velmi slibný polygon pro nejrůznější
extremistická hnutí, která jsou nebo budou schopna místní situaci výrazně destabilizovat.
Je nutno upřít pozornost na tyto hrozby, které mohou vyvolat v jednotlivých oblastech
násilné změny. Na druhé straně není zdaleka jisté, že jakákoliv destabilizace musí být
vyvolána islámským radikalismem. Může se jednat o nestabilitu vlastního režimu, přičemž
příkladem je Kyrgyzstán. Místní režimy se potom příliš soustředí na paušální potlačování
všech opozičních hnutí a skupin, které by je mohly ohrožovat, což sebou nese i

38
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

potlačování jinak umírněných skupin. Tímto se kruh uzavírá, protože právě tato politika
skýtá úrodnou půdu právě pro radikálnější skupiny.

Seznam použité literatury

Písemné prameny

Dagestanskaja pravda, 10. 02. 2000

Joint Statement by Amnesty International, Human Rights Watch, the Medical Foundation
for the Care of Victims of Torture. Dostupné z Human Rights Center Memorial:
http://www.memo.ru/eng/memhrc/texts/4zayav04.shtml.

Conflict Spill-Over Outside the Chechen Republic in 2004-2005 (Ingushetia and Kabardino
– Balkariya. Dostupmé z
http://www.memo.ru/hr/hotpoints/caucas1/msg/2006/03/m53212.htm.

Odborné texty

Arapov, D. 2001. Islam v Rossiyskoy imperii. Moskva.

Cornell, S. 2000. Small Nations and Great Powers: A Study of Ethnopolitical Conflict in the
Caucasus. Richmond: New Curzon Press.

Griffin, N. 2003. Caucasus: Mountain Men and Holy Wars. Boston: Thomas Dunne Books.

Hunter, S. 2004. Islam in Russia. The Politics of Identity and Security. London: M.E.
Sharpe.

Pilkington, H., Yemelianova, G. (eds.) 2003. Islam in Post-Soviet Russia. London and New
York: RoutledgeCutzon.

Ro’i, Y. 2000. Islam and the Soviet Union. New York: Columbia University Press.

Souleimanov, E. 2005. Chechnya, „Wahhabism“, and the Invasion in Daghestan. In:

Middle East Review of International Affairs (MERIA), 9.

39
Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
Vydání: 02/2009 | Více na www.rexter.cz

Autorská interview

Bajev, Hasan, čečenský lékař a občanský aktivista, válečný chirurg, únor 2010, Groznyj.

Bulatov Abdulgamid, ruský (etnicky lakcký) etnolog Oddělení Kavkazu Institutu etnologie a
antropologie, Ruské akademie věd, říjen 2009, Moskva.

Drambjan, Michail, ruský etnolog Oddělení Kavkazu Institutu etnologie a antropologie

Ruské akademie věd, prosinec 2009, Moskva.

Džabrailov, Umar, čečenský expolitik, politolog a publicista, leden 2010, Moskva.

Istamulov, Abdulla, čečenský politolog a politik, afiliován k Moskevské školy politických

studií, expert Rady Evropy, listopad 2009, leden a únor 2010, Groznyj a Moskva.

Ježijev, Minkail, čečenský humanitární pracovník, ředitel centra lidských práv, listopad
2009 a únor 2010, Groznyj.

Chasijev, Said Magomed, čečenský etnograf na penzi, dříve pracovník Institutu etnologie a
antropologie, Ruské akademie věd, listopad 2009, Groznyj.

Malašenko, Alexej, ruský islamolog Moskovskogo Centra Karnegi, Carnegie Endowment,

únor 2010, Moskva.

Markedonov, Sergej, ruský politolog a kavkazolog Institutu politických a vojenských analýz,

listopad 2009, Moskva.

Sokolov Denis, ruský sociolog, Moskevská škola politických studií, červenec 2008 a
prosinec 2009, Moskva.

http://www.rexter.cz/wp-content/issues/2010/01/rexter-2.pdf

40