Kosmické záření

Michal Nyklíček
Karel Smolek
Astročásticová fyzika
• Věda zabývající se studiem částic přicházejících k nám z vesmíru (= kosmické
záření).
• Nové „okno astronomie“ = kosmické záření nese informace o svých zdrojích,
vlastnostech mezihvězdného prostoru a magnetických polích.

Astronomie Částicová fyzika

(makrosvět) (mikrosvět) 2
Elektroskop
• Přístroj na detekci elektrického náboje.
• První elektroskop vynalezl William Gilbert kolem roku 1600.
• Zdokonalená verze elektroskopu – dva tenké plátky zlata se po nabití od sebe
odpuzují (Abraham Bennet, 1787).

3
Problém vybíjení elektroskopu
• I u sebelépe izolovaných elektroskopů docházelo k vybíjení (oba plátky zlata se
časem vrátily do svislé polohy).
• C. T. R. Wilson na konci 19. století zjistil, že za vybíjení elektroskopu může
ionizace – ionty ve vzduchu dopadají na elektroskop a tím vyrovnávají jeho
náboj.
• Po objevu radiace převládal názor, že ionizaci vzduchu způsobuje radiace
radioaktivních prvků obsažených v půdě.
• Bylo logické předpokládat, že pod zemí se bude elektroskop vybíjet rychleji.
• Theodor Wulf zdokonalil elektroskop, aby bylo možno
přesněji měřit rychlost vybíjení elektroskopu a tím i míru
ionizace ve vzduchu. V roce 1909 provedl experiment v
jeskyních u Valkenburgu. Elektroskop se kupodivu vybíjel
pomaleji (o 42%). Zjistilo, se, že tento jev není anomálie
pouze Valkenburských jeskyní.
• Později Wulf svůj experiment zopakoval na Eifelově věži
(320 m), avšak přesnost jeho měření nebyla dostatečná
na to, aby prokázal zvýšenou ionizaci.

4
Hessův experiment
• Victor Hess zdokonalil elektroskop tak, aby měření nebylo náchylné na změnu
teploty, tlaku,…
• Od roku 1911 provedl několik balonových výstupů do výšky až 5300 m, kde
měřil velikost ionizace vzduchu. Pozoroval až 9x rychlejší vybíjení elektroskopu.
• Experiment provedl i při zatmění Slunce – nepozoroval žádnou změnu.
• Závěr: Ionizaci vzduchu způsobují částice přicházející k nám shora.
• 1936 - Nobelova cena za objev kosmického záření.

Victor Hess
(Rakousko, 1883-1964)
5
Vlastnosti kosmického záření
• Hess předpokládal, že částice kosmického záření vznikají v horních vrstvách
atmosféry působením atmosférické elektřiny.
• Robert Millikan ukázal, že částice kosmického záření k nám přicházejí z
vesmíru.
• Po objevu kosmického záření se předpokládalo, že je tvořeno velmi
pronikavými částicemi – fotony s vysokou energií (tzv. gama záření). Z toho
vznikl název kosmické „záření“. Tyto fotony, přicházející k nám z vesmíru (tzv.
primární částice kosmického záření) pak mohou z atomů v atmosféře vyrazit
elektrony – tzv. sekundární částice kosmického záření.
• Později se ukázalo, že intenzita
kosmického záření závisí na zeměpisné
šířce – tedy primární částice kosmického
záření ovlivňuje magnetické pole Země -
musí být nabité.
• V sekundárním kosmickém záření se
pozorovaly elektrony, fotony. Byly v něm
objeveny i nové částice – miony a
pozitrony.

6
Spršky sekundárních částic
• V r. 1934 Bruno Rossi v Alpách měřil východo-západní asymetrii intenzity
kosmického záření. Všiml si, že dva vzdálené detektory (200 m) občas
zaznamenají kosmické záření současně.
• V roce 1937 Tento jev podrobně zkoumal
Pierre Auger. Dospěl k závěru, že jej
způsobuje velká sprška sekundárních částic
kosmického záření, vytvořená při srážce
vysoce energetické částice kosmického
záření s atomem v atmosféře.
• Pro studium spršek kosmického záření se
začaly stavět pozemní sítě detektorů.

Bruno Rossi Pierre Auger

7
Spršky sekundárních částic
proton s energií 1019 eV

• Po interakci vysokoenergetické primární částice

kosmického záření s atmosférou jsou vyprodukovány
miliardy sekundárních částic.
• Na Zemi je možno detekovat spršku o průměru až
několik kilometrů.
8
Primární kosmické záření
• Částice přicházející k nám z kosmu před vstupem do atmosféry

Složení:
• 90% p
• 7% jádra helia
• 1% další at. jádra
• 1% e+, e -
• nepatrně ?

9
Tok primárních částic k.z.
• E < 108 eV tyto částice jsou odchýleny slunečním větrem a magnetickým
polem Země
• E > 1012 eV několik částic na m2 za s
• E > 1016 eV několik částic na m2 za rok
• E > 1019 eV jedna částice na km2 za rok
• E > 1020 eV jedna částice na km2 za století

GZK (Greisen-Zatsepin-Kuzmin) cutoff

• Ultraenergetické částice k.z. interagují p p
s reliktními fotony a ztrácejí tak energii.
• Pro protony GZK cutoff: 5·1019 eV
=> proton s větší energií nemohl
0
vzniknout dále než ~150 Mly
2.7K

• Největší zaznamenaná energie částice kosmického záření – 3.2·1020 eV (Fly’s

Eye, Utah, 1991) – 200 miliard částic ve spršce sekundárních částic.

10
Zdroje primárního kosmického záření
• Supernovy
● Slunce – sluneční vítr E < 1015 eV
E < 1010 eV

● Kvasary a aktivní galaktická jádra – ne zcela objasněné

procesy způsobované supermasivními černými děrami.
? E < 1019 eV
● Gamma ray bursts – extrémně silný krátkodobý (ms-min)
zdroj gama záření, výkon větší než výkon všech hvězd ve
vesmíru dohromady. Původ nejasný, možná tvorba černých děr
z rychle rotujících masivních hvězd, srážky neutronových hvězd.
Zdroje většinou vzdálené miliardy světelných let.
? E > 1019 eV

● Topologické defekty vesmíru a jiné exotické zdroje

? E > 1019 eV
11
Polární záře
● Obvykle vzniká v době vysoké sluneční aktivity:
● Vlivem magnetických anomálií je z povrchu Slunce vyvržena plazma. Ta ve
formě slunečního větru tvořeného elektrony, protony a alfa částicemi letí k Zemi.
● Magnetické pole Země většinu částic přicházejících ze Slunce odstíní.

● Některé částice slunečního větru jsou magnetickým polem zachyceny a ve

směru siločar se pohybují k severnímu či jižnímu pólu.
● Ve výšce 80 km zachycené částice slunečního větru interagují s atmosférou -
ionizují a excitují atomy v atmosféře. Při následné deionizaci a deexcitaci atomů je
vyzařováno viditelné světlo – polární záře.

12
Polární záře

13
Polární záře

14
Polární záře

15
Kosmické záření v každodenním životě
● Každou sekundu dopadne na 1m2 povrchu Země několik set částic kosmického
záření.
● Kosmické záření tvoří na povrchu Země asi 15% radiační zátěže člověka (silně
závisí na nadmořské výšce a zeměpisné šířce).
● Se zvyšující se výškou intenzita kosmického záření značně roste – velká
radiační zátěž v letadle (~25x vyšší než na povrchu Země).
● Kosmické záření negativně působí na činnost elektroniky - hlavně na družicích,
v letadlech, ale i na Zemi. Intel navrhl malý detektor kosmického záření, který
bude integrován v budoucích mikroprocesorech.

16
Kosmické záření v každodenním životě
● Kosmické záření je proměnlivé v čase (na krátkých i dlouhých časových
škálách).
● Kosmické záření má pravděpodobně vliv na tvorbu blesků, na tvorbu
oblačnosti.
● Stále otevřené problémy: Kosmické záření možná působí na globální klima.
Dokonce i galaktické kosmické záření by mohlo ovlivnit klimatické podmínky na
Zemi.

17
Detekce kosmického záření
● Přímá detekce primárních částic – pomocí družic, balonů, letadel.
 Malá detekční plocha.
 Možnost detekce pouze částic s vysokým tokem.
• Nepřímá detekce – detekce spršek sekundárních částic kosmického záření.
 Velká detekční plocha.
 Možno detekovat i nejenergetičtější částice s extrémně nízkým tokem.
• Detekce spršek sekundárních částic – pozemní síť scintilačních detektorů,
detektorů Čerenkovova záření, detektory fluorescenčních fotonů vzniklých
průchodem spršky atmosférou.

Mikroskopický snímek kolize částice k.z. s atomem fotografické emulze.

18
Detekce kosmického záření
• Podzemní detektory – detekují vysoce energetické miony.
• V provozu jsou i detektory podvodní – detekční médium je voda v moři nebo
v jezeru.
• V Antarktidě se buduje detektor IceCube – km3 ledu.

19
Pierre Auger Observatory
• Západní Argentina
• Plánováno 1600 detektorů na ploše 3000 km2 a
24 teleskopů, které mají večer detekovat fluorescenci N2
• Detektor: 3000 galonů vody + 3 fotonásobiče
• Detektory ve vzdálenostech 1.5 km

20
Projekt CZELTA
• CZEch Large-area Time coincidence Array
• Astrofyzikální projekt řešený ve spolupráci s univerzitou v Albertě.
• Cílem je v ČR vybudovat globální síť pozemních stanic detekujících spršky
vysokoenergetického kosmického záření. Tato síť bude součástí podobné sítě
budované v Severní Americe (projekt ALTA/NALTA) a v západní Evropě.

PC

HV

• Tři scintilátory s fotonásobiči ve vzájemné vzdálenosti ~ 10 m, které pracují v

koincidenci => detekce spršek s energií > 1014 eV.
• Stanice využívá družicový systém GPS k přesnému časování detekovaných
událostí a je připojena přes Internet do mezinárodní sítě => lze zkoumat
prostorové a časové korelace mezi registrovanými sprškami.
21
Součásti detekční stanice
Kovová trubka s ostatními kabely:
- vysoké napětí k fotonásobiči
Tenká kovová
- signálový kabel fotonásobiče
trubka s kabelem
220 V - kabel k LED diodě
- kabel ovládající termostat
GPS anténa Zásuvka 220 V (vytápění)

Termostat
Dřevěný kryt
Venkovní kryt s tepelnou izolací
se scintilačním detektorem Vytápěcí kabel
22
 Plexisklový sběrač fotonů Fotonásobič

Testovací LED dioda Scintilátor

23
Elektronika
Rám s elektronickými bloky

GPS přijímač

UPS – zálohovací zdroj napájení PC

24
Analýza naměřených dat
• Cílem je na Zemi vytvořit rozsáhlou síť detekčních stanic = obrovský
„teleskop” pro detekci spršek kosmického záření.
• V naměřených datech se budou hledat neobvyklé události:
- náhlé zvýšení četnosti příchodu částic kosmického záření
- současná detekce spršek více stanicemi
• Lze spočítat směr příchodu spršky sekundárních částic k.z. (směr příletu
primární částice k.z.).
• Získané informace přispějí k objasnění dosud nevyřešených problémů
kosmického záření.

25