1.

Základní principy českého pravopisu

1) Písemná podoba jazyka

- Písmo je soubor znaků , kterým zaznamenáváme řeč , tedy mluvený projev . V naše způsobu písma jsou
těmito znaky písmena a znaménka . Písmena (litery) , která pro psaní používáme jsou podle své vnější
podoby a podle původu latinská . Pro potřeby češtiny jsou rozšířena rozlišovacími znaménky , tj. háčkem ,
čárkou a kroužkem , a rozdělovacími znaménky , kterými jsou tečky , čárky , dvojtečky , středníky atd .
- Pravopis je souhrn pravidel určujících způsob , jakým se zaznamenávají psané projevy spisovného jazyka .
To znamená způsob , jakým se řadí písmena do slov a rozdělovací znaménka do vět .

2) Mluvená podoba jazyka

- Písmo používané pro psaní českého jazyka je písmo hláskové . To znamená , že se zpravidla každá hláska
označuje jedním zvláštním písmenem a každé jednotlivé písmeno označuje zase vždy jednu a touž hlásku .
- Český pravopis používá pro označení hlásek těchto písmen : a , á , b , c , č , d , ď , e , é , ě , f , g , h , ch , i ,
í,j,k,l,m,n,ň,o,ó,p,r,ř,s,š,t,ť,u,ú,ů,v,y,ý,z,ž.

3) Odchylky od fonologického pravopisu

- Od zásady , že se každá jednotlivá hláska označuje zvláštním písmenem , jsou některé odchylky , a to
většinou tam , kde zřetel k mluvnické nebo významové stránce slov a jejich tvarů převažuje nad zřetelem
k stránce zvukové .
- Písmena i(í) a y(ý) označují hlásku jedinou . Kdy se píše i , í a kdy y , ý stanoví tato pravidla :
I. Písmeno y (ý) se píše :
a) po písmenech h , ch , k , r , označujících pravopisně tvrdé souhlásky
b) po písmenech d , t , n , pokud se jimi označují souhlásky tvrdé
II. Písmeno i (í) se píše :
a) po písmenech ž , š , č , ř , j a zpravidla i po c , která označují pravopisně
měkké souhlásky
b) po písmenech d , t , n , pokud se jimi označují hlásky měkké
( např. dítě , tisk , nitka )
III. Po písmenech b , f , l , m , p , s , v , z , označujících pravopisně obojetné souhlásky , se
píše jednak i(í) , jednak y(ý) .
a) V kořenech slov domácích se píše y(ý) ve slovech vyjmenovaných a ve
slovech , která jsou od nich odvozená nebo s nimi příbuzná . Po písmeni f se
většinou y nepíše .
b) V předponě vy- , vý- se většinou píše y(ý) .
c) V převážné většině přípon u odvozovaných slov se píše i(í) .
(např. šerm-íř )
d) V koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídí psaní i(í) a y(ý) po
souhláskách obojetných v zásadě podle toho , patří-li jméno ke vzoru tvrdému ,
nebo ke vzoru měkkému .
d1 V koncovkách podstatných jmen vzorů muž , stroj , růže , píseň ,
kost , moře a stavení se píše vždy i(í) .
V koncovkách podstatných jmen vzorů hrad , žena a město se
píše tvrdé y .
V koncovkách podstatných jmen vzor pán se i píše v 1. a 5.
pádě čísla množného a ve 3. a 6. pádě . Tvrdé y se píše ve 4. a 7.
čísla množného .
d2 V koncovkách přídavných jmen vzoru jarní se píše vždy i a
v koncovkách přídavných vzoru mladý se píše tvrdé y .
V koncovce 7. pádu čísla množného –ými se po m píše i .
Podobně je tomu i v koncovkách přídavných jmen
přivlastňovacích .
Ve tvarech 1. a 5. pádu čísla množného rodu životného se píše
měkké – i .
e) Psaní – i a y v 1. pádě čísla množného přídavných jmen a příčestí slouží jako
prostředek mluvnické shody přísudku .
- Písmeno ě
a) ve skupinách dě , tě , ně označuje výslovnost písmen jako ď+e , ť+e a ň+e
b) po souhláskách b , p , v , f se vyslovuje jako j+e
c) po souhlásce m se vyslovuje jako ň+e
- Souhlásky párové znělé se na konci slov vyslovují jako neznělé a tím ve výslovnosti mizí rozdíl mezi
b-p , d-t , ď-ť , h-ch , v-f , z-s , ž-š a v přejatých slovech též g-k . → spodoba znelosti

-1-
 - Souhláskové skupiny vznikají spojováním dvou a více souhlásek za sebou . V takovýchto skupinách se
některé souhlásky měnívají a někdy jedna ze souhlásek zaniká anebo splývá s druhou v souhlásku jedinou .
Skupina souhlásek párových je vždy celá znělá nebo celá neznělá . To platí i o skupinách vzniklých ve
spojení s předložkou . Ve spisovném jazyce se v souhláskových skupinách vyslovují většinou všechny
souhlásky .
- České samohlásky jsou buď krátké ( a , e / ě , i / y , o ,u ) nebo dlouhé ( á ,é ,í / ý , ó , ú / ů ) . Délka
samohlásky v písmu označujeme čárkou . Výjimku tvoří dlouhé u , které se podle postavení ve slově
označuje čárkou nebo kroužkem . Délka samohlásek je v češtině důležitá , protože význam slov nebo tvarů
se často mění podle toho , je-li samohláska krátká nebo dlouhá .
- Slova přejatá z cizích jazyků , jejichž původ si dosud uvědomujeme , píšeme buď pravopisem původním
nebo je často pravopisně počešťujeme podle výslovnosti u nás vžité . Ale i když jsou psána pravopisem
počeštěným je někdy poměr mezi výslovností a písemnou podobou zčásti odlišný něž u slov domácích . Je
to způsobeno tím , že se v jejich psaní zachovávají některé znaky nebo zvyklosti pravopisu těch jazyků ,
z nichž pocházejí .

a) Uvedené odchylky vysvětlete na následujících případech :

vůl-dlouhá samohláska ů se píše s kroužkem , protože je uprostřed slova ; úzkost-dlouhá samohláska ú
se píše s čárkou , protože je na začátku slova ; hrad-na konci slova se píše d , protože i v jiných pádech
slova je na konci souhláska znělá ; plot , plod-podle souhlásky znělé nebo neznělé na konci slova se
mění jeho význam ; hradě-ě mění výslovnost na ď+e ; ve mně-6.pád ; k obědu-kořenem slova je oběd ,
kde je ě jeho součástí ; objedu-kořenem slova je jet a ob je předpona ; věřil-vě se vysloví jako vje ,
kořenem slova je věř ; vjem-kořenem slova je jem a v je předpona ; ďolík-hovorové slovo , správně se
píše a vyslovuje dolík ; děkuji-dě se vysloví jako ď+e ; ztrhat-přílišnou námahou nebo kritikou ;
strhat-dolů ; bez hub-2.pád od houba , proto znělá souhláska b ; kup to-od koupit ; shoda-od
dohodnout se ; strhnout-přemísti směrem dolů ; shora-z vrchu dolů ; z podlahy-předložka z se spojuje
s druhým pádem ; z gumy-předložka z se spojuje s druhým pádem ; z krabice-předložka z se spojuje
s druhým pádem ; s tebou-předložka s se spojuje se 7.pádem ; s dědou-předložka s se spojuje se
7.pádem ; být-od vyjmenovaného slova být jako existovat ; bít-od slova tlouci ; vysázet-přepona vy- ;
viset-kořenem slova je vis ; chirurg-přejaté slovo ; historie-přejaté slovo ; kyanid-přejaté slovo ;
aktiv-přejaté slovo ; dívky šly-shoda podmětu s přísudkem , kdy je podmět rodu ženského ;
chlapci šli-shoda podmětu s přísudkem , kdy je podmět rodu mužského životného-páni ;
Novákovy děti-velké N protože se jedná o přídavné jméno přivlastňovací , tvrdé y , protože děti jsou
rodu ženského

4) Co víte o pravidlech psaní velkých písmen

- Při psaní používáme dvojí podobu písmen – písmen malých a velkých . Obojí písmena mají stejnou
hláskovou platnost . Velká písmena se píší jen na začátku slov .
- psaní velkých písmen má dvojí platnost :
a) slovní-odlišuje vlastní jména a vlastní názvy od jmen obecných
b) větnou-označuje začátek vět a souvětí
- psaní velkých písmen :
I. u vlastních jmen a vlastních názvů
- Názvy vlastní jsou pojmenování převážně víceslovná , která jinak používáme jako
obecná . Označují jedinečné věci , které nemají vlastní jméno .
a) V názvu utvořeném z několika jmen obecných velké začáteční písmeno jen u
prvního slova .
b) Je-li součástí několikaslovného názvu vlastní jméno , píše se na začátku tohoto
jména velké písmeno .
c) V zeměpisných názvech obsahujících jméno druhové pokládáme za vlastní
název jen rozlišující přívlastek shodný i neshodný a píšeme jej tedy s velkým
písmenem , ať stojí kdekoliv . (např. Jaderské moře / moře Jaderské)
d) V několikaslovných názvech osad píšeme s velkým písmenem všechna slova
s výjimkou předložek . (např. Kutná Hora )
e) Vlastní jména a názvy živých bytostí jsou vždy s velkým písmenem .
(např. jména národů , pohádkových bytostí )
II. pro vyjádření společenské úcty ( Ty , Vy ) , náboženské úcty ( Bůh ) atd.
III. Velká písmena se píší v ustálených zkratkách , zkratkových slovech a v některých
značkách .
IV. na začátku větných celků pro označení začátku nové věty

a) Vysvětlete pravopis :
Černá hora-hora , která se jmenuje Černá ; Černá Hora-název státu ; černá hora-obecná hora černé
barvy
náměstí Míru-náměstí , které se jmenuje Míru , Náměstí míru-název stanice metra
poloostrov Pyrenejský , Pyrenejský poloostrov-poloostrov se jménem Pyrenejský
sejdeme se před Žábou-název restaurace , sochy atd. s tímto názvem

-2-
 auto Škoda Felicia-název výrobce vozu a jméno typu vozu

5) Co víte o pravidlech užívání interpunkce

- Interpunkce je soubor rozdělovacích znamének ( tečka , čárka ) , kterými označujeme konec věty nebo
souvětí , hranici mezi větami v souvětí a nebo hranice mezi větnými členy . Dále jimi vystihujeme druhy
vět , zda vyjadřují otázku , rozkaz , zvolání , přímou řeč a podobně .
- interpunkční znaménka jsou :
I. Tečkou označujeme v písmu konec věty nebo souvětí , pokud tato věta nemá jinou
zvláštní povahu . Zvláštní povaha vět tázacích se označuje otazníkem a zvláštní povaha vět
rozkazovacích a zvolacích se označuje vykřičníkem .
II. Středník se někdy používá místo tečky a píše se po něm malé písmeno . Používá se
především tam , kde chceme spojit značně samostatné věty nebo souřadně spojená souvětí
v souvětí složitá . Středníkem také oddělujeme jednotlivé skupiny v složitějším výčtu .
III. Čárkou se ve větě jednoduché oddělují od sebe několikanásobné větné členy , nejsou li
spojeny spojkami se slučovacím výrazem ( a , i , ani , nebo ) . Čárkou se také oddělují volně
připojené větné členy , jako jsou přívlastek volný nebo přístavek , a samostatné části , které
nejsou do věty mluvnicky začleněny , jako například oslovení nebo vsuvky .
V souvětí se oddělují čárkou souřadně spojené věty hlavní v souvětích souřadném nebo
souřadně spojené věty vedlejší v složitém souvětí podřadném . Dále se oddělují věty závislé
od vět řídících .
IV. Uvozovkami se obvykle označuje přímá řeč na začátku a na konci . Do uvozovek
dáváme také doslovné výrazy , názvy a citáty nebo slova , která chceme ve větě zdůraznit .
V. Dvojtečkou označujeme hranici mezi větou uvozovací a mezi následující přímou řečí .
Dvojtečku píšeme také za výrazy , které uvozují delší výčet .
VI. Různé vsuvky vysvětlivky a poznámky vložené do věty bývají v závorkách nebo se
oddělují pomlčkou . Pomlčka mimo to může také znamenat neukončenou řeč .
6) Hranice slov v písmu
- Slova oddělujeme v písmu mezerami . Zvláštní pozornosti zasluhují jen případy , kdy dvě slova vytvářejí
velmi těsný celek . Pokud lze takovéto spojení chápat jako jedno slovo , psává se buď dohromady nebo
v jistých případech se spojovníkem (spojovací čárkou ) .
- Dohromady , jako jedno slovo se píší především příslovečné spřežky . (spojení předložky s podstatným
jménem) Protože hranice mezi chápáním výraz jak jednoslovného nebo víceslovného nejsou přesné a
protože ve výslovnosti není pro jejich stanovení žádná opora , projevuje se v psaní spřežek hojné kolísání .
(bez pochyby , bezpochyby)
- Někdy je mezi sousedními slovy těsnější spojení , a to naznačujeme krátkou spojovací čárkou mezi nimi .
a) Spojovací čárkou připojujeme spojku - li
b) Spojovací čárku píšeme u vlastních jmen složených ze dvou samostatných
jmen , tvořících nedílný celek . ( Čapek-Chod )
c) U složených přídavných jmen píšeme spojovací čárku tehdy , je-li mezi jejich
členy poměr vzájemnosti . ( slovník česko-anglický )
- např. :
a) příslovečné spřežky : včas , stěží
b) přídavná jména složená : žluto-zelený ( žlutý a zelený ) , žlutozelený ,
litrárněvědný

-3-
 2. Vývoj jazyka

1) Praslovanština – staroslověnština – čeština

- Po rozpadnutí jazyka indoevropského tvořili předkové dnešních Slovanů jistou dobu společenství s předky
lidí hovořících dnes jazyky baltskými . Okolo roku 2000 před naším letopočtem se z tohoto společenství
vyčlenil jazyk praslovanský . V dalším jeho vývoji se v něm ustálily tři jazykové skupiny , východní ,
západní a jižní , které se dále rozrůzňovaly a dávaly tak počátek dnešním jazykům slovanským .

- Na podkladě bulharsko-makedonského nářečí vznikl jazyk staroslověnský , který byl nejstarším literárním
jazykem slovanským . Staroslověnština tedy patřila k jižní skupině slovanských jazyků . Užívali ji
Konstantin a Metoděj , kteří jí šířili křesťanství . V té době byl totiž rozdíl mezi slovanskými jazyky velmi
malý a tak staroslověnštině rozuměla většina Slovanů . Konstantin pro staroslověnštinu sestavil písmo zvané
hlaholice . Kromě toho z velký řecké abecedy vznikla také cyrilice , z níž byla obměnou vytvořena dnešní
azbuka .
- Změny , kterými se čeština začala oddalovat od ostatních slovanských jazyků se projevovali nejprve
v mluveném jazyce a do spisovné psané češtiny postupně pronikaly . Změny vycházeli ze středních Čech a
šířili se od západu k východu různě daleko , takže některé se dostali třeba až na Slovensko a některé
nepronikly ani na Moravu .
I. Z vývoje českých souhlásek :
a) dřívější změkčené ŕ se ve 13. století na českém území změnilo v ř
b) souhláska g se ve 13. století změnila v h
II. Z vývoje českých samohlásek :
a) změny ve 12. – 14. století :
1. po měkkých souhláskách se samohláska a měnila v ě a
dlouhá samohláska á v ie , a to na konci slova ve všech případech a
uprostřed slova jen v případě , že následovala souhláska měkká
nebo změkčená
( např. muža > mužě )
2. samohláska u , ú se měnila po měkkých souhláskách v i , í
( např. mužu > muži )
3. dvojhláska ie ve staré češtině (přepisována , jestliže byla
krátká jako ě ) se změnila v e (např. mužě > muže ) ,
jen po v , b , p , m se ě udrželo
b) změny ve 14. – 16. století
1. dlouhé ó se měnilo nejprve v dvojhlásku uo a ta se po delší
době měnila dále v ú ( např. kóň > kuoň > kůň )
2. dlouhé ú se uprostřed a na konci slova měnilo v dvojhlásku
ou
( např. súd > soud )
3. dlouhé ý se ve většině českých nářečí změnilo v ej , což do
spisovného jazyka neproniklo ( např. mlýn > mlejn )

-4-
 4. dlouhá dvojhláska ie se změnila v í (např. viera > víra )
5. dlouhé é se měnilo v í , ale do českého jazyka tato změna
pronikla jen v některých případech
6. stejnoslabičné aj se změnilo v ej ( např. vajce > vejce )
III. Z vývoje českého tvarosloví :
a) Ve staročeském skloňování i časování bylo kromě čísla jednotného a množného
ještě číslo dvojné ( duál ) , které se užívalo , když se mluvilo o dvou lidech ,
zvířatech nebo věcech . Do dnešní doby se duálové tvary zachovaly u číslovek
dva , dvě , oba , obě a částí lidského těla vyskytujících se ve dvojicích , jako je
oči , očí , očima ; ruce , rukou , rukama .
b) Původně se podstatná jména rodu mužského podle životnosti nerozlišovala a
toto rozlišení vzniklo až postupem času .
V prvním pádě množného čísla byla původně i u podstatných jmen rodu
mužského neživotného koncovka – i nebo – ové . ( např. koláči , hradové )
c) Ve staré češtině byla bohatší soustava slovesných časů , než je v češtině nové .
Pro vyjádření minulého děje měla ještě slovesné tvary aorist ( např. vedech =
vedl jsem ) a miperfektum ( např. vediech = vedl jsem ) , které se používali do
konce 14. století . Běžně se používali také tvary času předminulého , tzv.
plusquamperfektum ( např. byl jsem nesl ) .
d) Ve 14. století měla ještě téměř všechna slovesa v 1. osobě jednotného čísla
starou koncovku – u , která se někdy měnila v – i ( např. znaju , znaji ) . Od
konce 14. století se ke slovesům , která mají v koncovce dlouhou samohlásku ,
přidává koncovka – m ( např. prosí-m ).
- Při pronikání křesťanství na naše území se u nás v 9. století uplatňovala především latina , jako jazyk
vzdělanců , a staroslověnština , kterou mluvili obyčejní lidé . Po vyhnání slovanských mnichů ze
Sázavského kláštera roku 1097 se však na nějakou dobu stala kulturním jazykem jen latina . Poté co se
začala v zprvu jen v podobě vpisek objevovat znovu písemná čeština , neuměli ji písaři pořádně
zaznamenat , a tak se pokoušeli připodobnit hlásky písmenům latinské abecedy . Ta je ale pro potřeby
češtiny malá , a proto se začali používat spřežky . Tak vznikl pravopis spřežkový . Až do konce 13. století
se ale české texty vyskytovali je velice zřídka .

a) Nejstarší písemně dochovaná česká věta – latinská zakládací listina kapituly litoměřické z roku 1057 :
- Přípisek ze 13. století
„Pavel dal jest Ploskovicích zem’u Pavel dal Ploskovicím zemi
Vlach dal jest Dolas zem’u Bogu Vlach dal Dolas zemi u Bogu
i sv’atému Šcěpánu se dvěma svatému Štěpánovi i se dvěma
dušníkoma , Bogučeja a Sedlatu . lidmi , Bugačejem a Sedlatou .

2) Uveďte významné osobnosti , které se zasloužily o rozvoj českého jazyka a v jaké oblasti .
- Tomáš ze Štítného – v 14. století , kdy se čeština začala šířit z klášterů mezi lidi se nejhezčí čeština
oblevovala právě v jeho spisech – Knížky šestery o obecných věcech vřejných
- Mistr Jan Hus – při svých kázáních používal spisovný český jazyk zbavený zastaralých výrazů , káral
především Pražany za jazyková nedostatky , založil diakritický pravopis namísto spřežkového – u písmen
pro samohlásky užíval čárky a u písmen pro souhlásky užíval tečky
- Jan Amos Komenský – nejvýznamnější humanista , který hojně přispíval k obohacování slovní zásoby a
rozvoji větné stavby
- Vavřinec Benedikti z Nudožer – slovenský autor nejlepší mluvnice , šířené na přelomu 16. a 17. století
knihtiskem
- Daniel Adam z Veleslavína – nejznámější velký slovník z přelomu 16. a 17. století
- Josef Dobrovský – V období národního obrození na konci 18. a první polovině 19. století vytvořil na
základě historického vývoje a jazyka Bible kralické vědeckou mluvnici češtiny , která byla dlouho
uznávaná . Upravil taká bratrský pravopis , a to tak , že po c se a ve spojce se začalo psát vždy měkké i a po
s , z se psalo i nebo y podle analogie se vzory .
- Josef Jungmann – Spolu se svými spolupracovníky obohatil český jazyk mnoha novými výrazy , které
byly nově utvořené nebo přejaté z jiných jazyků , a sepsal je do Slovníku česko-německého .
- František Palacký – Po stránce skladební a slohové jazyk navazoval na období humanismu což je z jeho
díla velmi dobře patrné – např. Dějiny národa českého .
- Jan Gebouer – zasloužil se o poznání vývoje češtiny a ustálení spisovného jazyka

a) Porovnejte následující texty z hlediska vývoje jazyka :

O sedlské knieni Bořeně

Kněz Oldřich o Postoloprtech lovieše .
Sta sě , že když skrzě jednu ves jědieše ,
uzře , že sedlská dievka na potocě stáše ,

-5-
 bosa i bez kukávkóv rúcho práše .
Dalimilova kronika
Text je pro dnešní čtenáře obtížný , protože používá mnoho spřežek a některé hlásky neodpovídají
dnešním .

„Aby , ktož budeš čísti , rozuměl mé české řeči , věz , žeť sem psal tak , jakož obyčejně
mluviem ; neb v jednom kraji českém jinak mluvie a v jiném jinak . U příkladě já píši
„nižádný nevie“ a jiní řiekají „žádný nevie“ ; opět já diem „musiem učinit“ a jiné řkú
„musím“ …“

Jan Hus

Některé slova jsou psána stále s jinými hláskami než dnes , ale vytváří se souvětí .
„Na tebe , národe český a moravský , vlasti milá , zapomenouti také nemohu při svém již
dokonalém s tebou se loučení , nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc , tebe pokladů svých ,
které mi byl svěřil Pán , nápadníkem činím , …“

Jan Amos Komenský

Slova jsou sice psána zastarale , ale hlásky odpovídají dnešní podobě . Je zde vytvořeno souvětí
současného typu , ale pořadí slov je zastaralé .

-6-
 3. Čeština a jazyky příbuzné

1) Jazyky indoevropské – jazyky slovanské

- Na základě předpokladu , že se většina jazyků evropských , velká část jazyků indických a některých jiných
jazyků asijských vyvinula z jednoho jazykového základu , o čemž svědčí podobnost některých základních
slov , vznikla skupina jazyků označovaná jako jazyky indoevropské . Původní společný jazyk indoevropský
ale můžeme jen předpokládat , neboť není nikde zachycen . Nebyl zřejmě nikdy zcela jednotný a dlouhým
vývojem na velkém území se ještě více rozrůzňoval , rozpadal na nářečí a ta se dále postupně od sebe
oddalovala a dále štěpila .
- Jazyky indoevropské dělíme na několik skupin . Nejvýznačnější z nich jsou :
1. jazyky indoíránské – náleží sem jazyky indické i se starobylými památkami
staroindickými a jazyky íránské ( perština )
2. jazyk řecký
3. jazyky italické – latina , z níž později vznikly dnešní jazyky románské : italština ,
francouzština , španělština , portugalština a rumunština
4. jazyky keltské – zachovali se jen zbytky , příkladem je irština a bretonština , patřily k nim
i jazyky starověkých Galů a Bójů na našem území
5. jazyky germánské – němčina , holandština , angličtina , dánština a islandština , norština ,
švédština
6. jazyky baltské – litevština a lotyština , které jsou blízké jazykům slovanským
7. jazyky slovanské – čeština , slovenština , polština , jazyk hornolužický a dolnolužický ,
ruština , běloruština , ukrajinština , slovinština , srbština a chorvatština , makedonština ,
bulharština
b) Uveďte příklady nápadných shod ve slovní zásobě evropských jazyků

česky rusky polsky bulharsky německy anglicky francouzsky italsky latinsky

tři tri trzy tri drei three trois tre tres
šest šesť sześć šest sechs six six sei sex
matka mať matka majka Mutter mother mére madre mater
bratr brat brat brat Bruder brother frére fratello frater

2) Praslovanština – staroslověnština – čeština

- Po rozpadnutí jazyka indoevropského tvořili předkové dnešních Slovanů jistou dobu společenství s předky
lidí hovořících dnes jazyky baltskými . Okolo roku 2000 před naším letopočtem se z tohoto společenství
vyčlenil jazyk praslovanský . V dalším jeho vývoji se v něm ustálily tři jazykové skupiny , východní ,
západní a jižní , které se dále rozrůzňovaly a dávaly tak počátek dnešním jazykům slovanským .

-7-
 - Na podkladě bulharsko-makedonského nářečí vznikl jazyk staroslověnský , který byl nejstarším literárním
jazykem slovanským . Staroslověnština tedy patřila k jižní skupině slovanských jazyků . Užívali ji
Konstantin a Metoděj , kteří jí šířili křesťanství . V té době byl totiž rozdíl mezi slovanskými jazyky velmi
malý a tak staroslověnštině rozuměla většina Slovanů . Konstantin pro staroslověnštinu sestavil písmo zvané
hlaholice . Kromě toho z velký řecké abecedy vznikla také cyrilice , z níž byla obměnou vytvořena dnešní
azbuka .
- Změny , kterými se čeština začala oddalovat od ostatních slovanských jazyků se projevovali nejprve
v mluveném jazyce a do spisovné psané češtiny postupně pronikaly . Změny vycházeli ze středních Čech a
šířili se od západu k východu různě daleko , takže některé se dostali třeba až na Slovensko a některé
nepronikly ani na Moravu . Měnilo se psaní samohlásek ( např. ie se měnilo na í ) a souhlásek ( g se
přeměnilo v h ) a také české tvarosloví .
- Při pronikání křesťanství na naše území se u nás v 9. století uplatňovala především latina , jako jazyk
vzdělanců , a staroslověnština , kterou mluvili obyčejní lidé . Po vyhnání slovanských mnichů ze
Sázavského kláštera roku 1097 se však na nějakou dobu stala kulturním jazykem jen latina . Poté co se
začala v zprvu jen v podobě vpisek objevovat znovu písemná čeština , neuměli ji písaři pořádně
zaznamenat , a tak se pokoušeli připodobnit hlásky písmenům latinské abecedy . Ta je ale pro potřeby
češtiny malá , a proto se začali používat spřežky . Tak vznikl pravopis spřežkový . Až do konce 13. století
se ale české texty vyskytovali je velice zřídka .
- V souvislost s hospodářským , politickým a kulturním rozvojem našich zemí ve 14. století se rozvíjí i
spisovná čeština , která se začíná šířit mezi měšťanstvem , šlechtou a i na královském dvoře . Začali se psát
české básně později i próza . Nejhezčí češtinu tou dobou používal Tomáš ze Štítného .
- Na počátku 15. století vedlo husitské hnutí k počešťování měst a k uplatňování češtiny ve veřejném životě
a literatuře . K tomu přispívali také českými kázáními a bohoslužbami , při nichž přibližovali spisovnou
češtinu jazyku mluvenému . Nejvýznamnější osobou byl v této době Mistr Jan Hus , který zrušil spřežkový
pravopis a nahradil ho pravopisem diakritickým . Namísto háčků ale ještě používal tečky .
- V období humanismu už u nás vznikla bohatá , česky psaná literatura , a čeština pronikla i do škol a na
úřady . Čeští humanisté jazyk hodně rozšířili o nová slova a rozvíjeli také větnou stavbu . Jedním z nich byl
také Jan Amos Komenský .
- Významnou roli hrál rozvoj knihtisku v 16. století , což umožnilo rychlejší šíření literatury mezi lid . vyšlo
také několik mluvnic ( nejlepší byla od Vavřince Benediktiho z Nudožer ) a slovníků ( nejznámější je od
Daniela Adama z Veleslavína ). Za nejdokonalejší se pokládá jazyk Bible kralické , i když nezaznamenal
nové změny .
- Bratrský pravopis se odchyloval od Husova , ale přesto byl používán jako oficiální jazyk až do období
národního obrození . Používal už některé háčky nad souhláskami .
- Po bitvě na Bílé hoře se vývoj českého jazyka téměř zastavil vlivem vlády cizinců na našem území a
poněmčování vyšších vrstev . Čeština přežívala na venkově ale v psané podobě byla obsahem jen
náboženských spisů a byla i jazykem kazatelů .
- Nové období spisovné češtiny začalo až po zrušení nevolnictví roku 1781 , kdy se česky mluvící
venkované začali stěhovat za prací do poněmčených měst , čímž vznikla naděje pro obrození českého
jazyka . Bylo nutné vytvořit rozvinutý spisovný jazyk který by lidé mohli začít používat . Toho se úspěšně
ujal Josef Dobrovský , který navázal na minulost jazyka u vyspělou češtinu Bible kralické a vytvořil
vědecko mluvnici češtiny . O sepsání a podstatné rozšíření slovní zásoby se postaral Josef Jungmann svým
pětidílným dílem Slovník česko-německý . Po stránce skladební a slohové byl jazyk pouze dopracován
podle jazyka českého humanismu Františkem Palackým .

a) Které typy písma používají slovanské jazyky ?

Většina slovanských jazyků používá písmo odvozené od hlaholice , kterou vytvořil pro slovanské národy
Metoděj na základě latiny . Některé národy používají azbuku , což je písmo odvozené od cyrilice , která
vznikla z velkých písmen latinské abecedy .
b) Z uvedených jazyků vyberte jazyky slovanské a zařaďte je do přehledu slovanských jazyků :
- jazyky západoslovanské : čeština , slovenština , polština
- jazyky východoslovanské : ukrajinština , ruština
- jazyka jihoslovanské : bulharština , slovinština , makedonština
- jazyky nepatřící do skupiny slovanských jazyků : maďarština , latina , francouzština , němčina
c) Na uvedených příkladech vysvětlete hláskové rozdíly mezi slovanskými
jazyky :

čeština ruština praslovanština

hrad gorod gordz
Čeština i ruština se vyvíjeli z praslovanštiny , která měla místo našeho dnešního h = g . V ruštině g
zůstalo , zatímco v češtině se změnilo v h .

čeština slovenština Ruština

-8-
 mléko mlieko molokó
Dlouhá samohláska é je ve slovenštině nahrazena spřežkou ie . Ve slovenštině zůstalo více spřežek než
v češtině . Ruština nemá tolik dlouhých samohlásek jako čeština .

čeština ruština
křídlo krydlo
sádlo salo
Ruština je tvrdší jazyk než čeština a nepoužívá měkké souhlásky a mnoho dlouhých samohlásek .

4. Charakteristika

- Charakteristika uvádí a hodnotí psychické vlastnosti postav, čímž se liší od popisu osoby.
- Popis zevnějšku charakterizované postavy se používá v případech, kdy to napovídá o nějakých jejích vlastnostech.
Například z účesu nebo z ošacení může vyplívat nedbalost (v pomačkaném oblečení), skromnost nebo smysl pro
estetiku.
- Pro živější podání charakteristiky je vhodné střídat prvky přímé charakteristiky s charakteristikou nepřímou, která je
zprostředkovávána formou příkladů nebo výstižně vypovídajících příběhů.
- charakteristika přímá – přímé označení lidských vlastností, při němž se nejčastěji používají přídavná a podstatná
jména
- charakteristika nepřímá
- formou vyprávění nebo popisu nějaké situace je ukázáno chování a povahové rysy osoby
- může být zprostředkováno také úvahou o nějakém činu charakterizované osoby
- Někdy je charakteristika zaměřena jen na některé z vlastností osoby a nezabývá se jejím celkem. S tímto typem se
můžeme setkat u reportáží, které mohou být zaměřeny třeba jen na sportovní činnost člověka.
- Charakteristika literárních postav je vesměs nepřímá a povahové vlastnosti čtenář pozná z jejího chování v rámci děje
knihy.
- Charakterizovat se dají také předměty. Jejich charakteristika je mnohdy úzce spjata s jejich popisem, ale měla by
vyjadřovat jak na nás věc působí a co v nás vzbuzuje.
- jazyk charakteristiky:
- uplatňují se v ní hodnotící výrazy (především přídavná jména), která vyjadřují:
- jaký je vztah postavy k lidem (přátelský, upřímný, škodolibý)
- zájmy a schopnosti (zajímá se o přírodu, šikovný)
- vztah k práci (pilný, odpovědný)
- působivého důrazu dosahují přirovnání (velký jako slon) a lidová rčení (Chtěl by, aby mu do huby létali pečení
holubi.)

-9-
 5. Slovní druhy
)

1) Tvarosloví ( morfologie ) – čím se zabývá

- Tvarosloví ( morfologie ) je část mluvnice , která se zabývá tříděním slov na slovní druhy a
morfologickými kategoriemi . Morfologické kategorie jsou tvary slovních druhů a jejich mluvnické
významy , které se dělí na základní , které má slovo samo o sobě , a jiné , které může získat shodou .
- Základní mluvnické kategorie jmen :
I. jmenný rod
- Samostatnou kategorií je jen u podstatných jmen . U přídavných jmen , zájmen
a číslovek je dán rodem řídícího podstatného jména .
- Rozeznáváme rod mužský , ženský a střední .
- U mužského rodu se určuje jeho životnost , které však přesně nesouvisí
s životností biologickou . Mužská neživotná jména mají stejný tvar v 1. pádě
jednotného čísla jako ve 4. pídě jednotného čísla . Mužská životná jména mají
shodný tvar ve 2. a ve 4. pádě jednotného čísla .
II. jmenné číslo
- Počet jedna bývá vyjádřen tvarem jednotného čísla a větší počet předmětů
bývá vyjádřen množným číslem .
- Mluvnické číslo nemusí být vždy totožné s počtem označovaných předmětů .
Podstatná jména čísla množného mohou pojmenovávat jeden např. složitý nebo
členitý předmět ( např. nůžky , brýle ) a v tahových případech se jim říká
jména pomnožná . Jejich protikladem jsou jména hromadná , která ve tvaru
čísla jednotného větší počet předmětů téhož druhu cápaný jako celek ( dříví ,
stromoví ) .
III. pád
- Podle pádů se jména skloňují a tak vyjadřují své vztahy k ostatním slovům ve
větě .
- pády vyjadřují :
a) různé syntaktické funkce
1.pád je především pádem podmětu
2.pád bývá nejčastěji pádem přívlastkovým
3.pád bývá pádem předmětovým u sloves zvratných
4.pád je především pádem předmětu
5.pád není větným členem , bývá jednočlennou větou
6.a7.pád jsou převážně pády příslovečné
b) významy věcné
- Základní mluvnické kategorie sloves :
I. slovesná osoba a číslo
- Tvar slovesa nám podle osoby a čísla naznačuje , kdo je původcem děje .
- Slovesa neosobní jsou slovesa jejichž původce nemůžeme určit .
( např. prší , svítá )
II. slovesný způsob
- Slovesný způsob je tvar slovesa , kterým se vyjadřuje vztah děje
pojmenovaného slovesem ke skutečnosti .
a) Způsob oznamovací oznamuje děj nebo se na něj ptá .
b) Způsob rozkazovací vyjadřuje děj přikázaný , který má být vykonán .
c) Způsob podmiňovací vyjadřuje děj na něčem závislý nebo děj jako podmínku .

- 10 -
 III. slovesný čas – je tvar slovesa , kterým se vyjadřuje časové zařazení slovesného děje
IV. slovesný rod
a) Vyjadřuje-li podmět konatele děje , jedná se o rod činný .
b) Rod trpný je tehdy , vyjadřuje-li podmět cíl děje . Dělí se na rod trpný zvratný
a rod trpný opisný ( málo používaný )
V. Slovesný vid
a) Slovesa dokonavá vyjadřují děj pojatý jako dokončený . ( dozpívat )
b) Slovesa nedokonavá vyjadřují děj v jeho průběhu . ( zpívat )

2) Základní kritéria třídění slov na slovní druhy

- Slovní druhy jsou komplexními kategoriemi ( zahrnují do sebe všechna slova české slovní zásoby ) .
- Při třídění slov na slovní druhy bereme v úvahu :
I. především jejich morfologický charakter , zda se jedná o slovo ohebné či neohebné .
Jedná-li se o slovo ohebné určuje se , zda se skloňuje nebo časuje . Skloňování může být
substantivní , adjektivní nebo zájmenné .
II. sémantiku , neboli věcný význam slova .
III. syntaktickou funkci slova , tedy jakým větným členem je ve větě nebo jakou jinou
funkci slovo ve větě plní . Ohebná slova a příslovce mají ve větě význam věcný a
syntaktický .Ostatní neohebná slova mimo citoslovcí mohou mít věcný nebo gramatický
význam ve větě jen ve pojení s jinými slovy .

a) Uplatněte všechna tři kritéria u slova „oba“ – Oba přišli včas .

1. slovo oba je ohebné , protože se dá skloňovat – oba , obou , oběma , oba , oba , obou , oběma
2. slovo oba vyjadřuje počet dva
3. slovo oba je v uvedené větě podmětem

3) Přechody mezi slovními druhy

- Některá slova mohou být v jednom tvaru více slovními druhy ( např. zdraví ) . Jeho příslušnost k určitému
slovnímu druhu tak musíme určit podle jeho postavení ve větě . Příslušnost ke slovnímu druhu obvykle
kolísá mezi podstatnými jmény , přídavnými jmény , slovesy a příslovci .
- Od slova jednoho slovního druhu se někdy dají tvořit slova jiného slovního druhu změnou nebo přidáním
předpony nebo přípony či koncovky nebo skládáním . ( např. stavit-stavitel )

a) Kterými dvěma slovními druhy mohou být :

má – zájmeno , sloveso okolo – příslovce , předložka
ji – zájmeno , Pavlovi – podstatné jméno , přídavné jméno
hostinský – podstatné jméno , přídavné jméno raněný – podstatné jméno , přídavné jméno
b) Kterými slovními druhy může být tvar „zdraví“ ?
zdraví – podstatné jméno , přídavné jméno , sloveso

4) Druhy slov
- Slova ohebná , která se skloňují , jsou jména :
I. Podstatná jména jsou jednak názvy osob , zvířat a věcí , jednak samostatné názvy pro
vlastnosti , děje a vztahy . Jsou ve větě nejčastěji podmětem nebo předmětem , ale mohou být
i jiným větným členem . Mění tvary podle pádu a čísla , ale mají vždy jeden ze tří rodů .
II. Přídavná jména vyjadřují vlastnosti osob , zvířat nebo věcí , označených podstatnými
jmény , anebo jinak omezují význam podstatných jmen . Ve větě se jimi především rozvíjejí
jako shodnými přívlastky podstatná jména , která mohou být kterýmkoli větným členem .
Mění tvary nejen podle pádu a čísla , ale také podle rodu , který je vždy ve shodě s
podstatným jménem , které rozvíjejí a k němuž se vztahují . Každé přídavné jméno může
tedy vyjádřit trojí rod . Slovní význam některých přídavných jmen se může stupňovat , čímž
mohou vyjadřovat různý stupeň vlastnosti .
III. Zájmena jsou slova , která sama neoznačují osobu , zvíře , věc nebo vlastnost , ale jen
zastupují nevyjádřená jména podstatná nebo přídavná , naznačují je anebo na ně odkazují .
Ve větě jsou stejnými členy jako podstatná nebo přídavná jména , která ve větě zastupují .
Mění tvary podle pádu a čísla . Některá rozlišují i rod jako jména přídavná , pak se nazývají
rodová . Ostatní jsou bezrodá .
IV. Číslovky jsou slova významu číselného . Označují počet a pořadí . Ve větě se chovají
jako jména podstatná nebo přídavná a někdy i jako příslovce . Většinou mění tvary podle
pádu , některé také podle čísla a rodu . Podle mluvnického významu jsou jako jména
podstatná nebo přídavná , výjimečně i příslovce , ale mají zvláštní společný slovní číselný
význam .
- Slova ohebná , která se časují , jsou slovesa :
V. Slovesa vyjadřují děje , a to činnost podmětu nebo jeho stav nebo změny jeho stavu . Ve
větě jsou slovesným přísudkem . Mají jednoduché nebo složené tvary , které označují osobu ,
číslo , čas , způsob , s1ovesný rod a mají vid dokonavý nebo nedokonavý . To jsou slovesné
- 11 -
 tvary určité . Kromě těchto tvarů určitých , které jsou ve větě slovesným přísudkem , jsou
ještě slovesné tvary neurčité , které nevyjadřují osobu a způsob a nejsou ve větě přísudkem .
Vyjadřují jen vid a slovesný rod a nazýváme je infinitiv .
- Slova neohebná :
VI. Příslovce vyjadřují různé bližší okolnosti ( místo , čas , způsob , míru , prostředek ,
příčinu aj.) dějů i předmětů nebo stupeň vlastnosti nebo míru věcí . Ve větě jsou
příslovečným určením nebo řidčeji neshodným přívlastkem . Svůj tvar ve větě nemění , ale
význam některých příslovcí se může stupňovat , a to tvořením druhého a třetího stupně .
VII. Předložky vyjadřují podobné bližší okolnosti jako příslovce , ale teprve ve spojení se
jmény , jejichž pád řídí . Teprve v těchto předložkových vazbách uplatňují svůj slovní
význam . Ten je ve větě příslovečným určením , řidčeji předmětem nebo neshodným
přívlastkem .
VIII. Spojky jsou slova , která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a vyjadřují jejich
vztah .
IX. Částice jsou slova , která věty uvozují a označují jejich druh ( např. věta přací ) , anebo
vyjadřují postoj mluvčího k větě nebo i ke slovu .
X. Citoslovce vyjadřují nálady , city nebo vůli mluvčího nebo naznačují zvuky . Citoslovce
stojí zpravidla samostatně a nespojují se s jinými slovy do vět , s výjimkou citoslovcí
označujících zvuky .
a) Určete slovní druhy a mluvnické kategorie :

5 1 8 1 1 3 5 7 1 5 1 5 5 7 1 3 7 4
Spatřuji hrad , který pověsti nebes se dotkne , ve hvozdě leží místo – je vzdáleno ode vsi této na třice
1 8 1 3 5 2 1
honů a mez mu určují vltavské vlny .

spatřuji – 1.osoba , jednotné číslo , čas přítomný , způsob oznamovací , rod činný , vid nedokonavý ,
třída 3. , vzor kupuje
hrad – 1.pád , jednotné číslo , rod mužský neživotný , vzor hrad
pověsti – 2.pád , jednotné číslo , rod ženský , vzor kost
nebes – 2.pád , množné číslo , rod střední , vzor město
dotkne – 3.osoba , jednotné číslo , čas budoucí , způsob oznamovací , rod činný , vid nedokonavý ,
třída 2. , vzor tiskne
hvozdě – 6.pád , jednotné číslo , rod mužský neživotný , vzor hrad
leží – 3.osoba , jednotné číslo , čas přítomný , způsob oznamovací , rod činný , vid nedokonavý ,
třída 4. , vzor trpí
místo – 1.pád , jednotné číslo , rod střední , vzor město
je vzdáleno – 3.osoba , jednotné číslo , čas přítomný , způsob oznamovací , rod činný , vid nedokonavý
vsi – 2.pád , jednotné číslo , rod ženský , kost
honů – 4.pád , množné číslo , rod mužský neživotný , vzor hrad
mez – 1.pád , jednotné číslo , rod ženský , vzor kost
určují – 3.osoba , množné číslo , čas přítomný , způsob oznamovací , rod činný , vid nedokonavý ,
třída 3. , vzor kupuje
vlny – 1.pád , množné číslo , rod ženský , vzor žena

- 12 -
 6. Zvuková stránka jazyka

1) Která jazykovědná disciplína se zabývá zvukovou stránkou jazyka ?

- Fonetika je jazykovědná disciplína , která se zabývá zvukovou stavbou jazyka . Vymezuje nejmenší
zvukové jednotky , tady hlásky , a zjišťuje jak se tvoří , jak je slyšíme a jak se různě obměňují ve spojení
s ostatními hláskami . Dále fonetika zjišťuje a popisuje , jak se tvoří slabiky , mluvní takty , věty , jakou
úlohu má délka hlásek , přízvuk , větná melodie a mluvní tempo .
- Zvukovým jednotkám schopným rozlišit význam slov ( např. ve slově snaha chybným vyslovením hlásky
h vznikne slovo jiného významu snacha ) nebo tvarů říkáme fonémy a jazykovědná disciplína , která se jimi
zabývá je fonologie . Ta zkoumá a popisuje zvukové soustavy jednotlivých jazyků z pohledu systémového
( vztahy mezi fonémy )

2) Čím se zabývá ortofonie ?

- Ortofonie je nauka o správném tvoření jednotlivých hlásek . Pravidla správné spisovné výslovnosti hlásek
a jejich spojení určuje ortoepie .
- Pro rozlišení hlásek je nejdůležitější tvar ústní dutiny , poloha a pohyby rtů a jazyka .
- Samohlásky jsou tóny a pro jejich znění je rozhodující nastavení rezonančních dutin .
- Souhlásky jsou šumy a vytvářejí se tak , že výdechový proud buď musí procházet
úžinou , nebo prorážet přehradu . Souhlásky , při jejichž tvoření hlasivky kmitají se nazývají
znělé a souhlásky článkové bez účasti hlasivek jsou neznělé .

3) Uveďte základní složky mluvení

I. dýchání ( respirace ) - Při pronášení delších mluvených projevů je důležité , dovedeme-li
účelně s dechem hospodařit . Musíme rychle a silně vdechovat , a to zpravidla ústy i
nosem zároveň , a zvolna vydechovat . Při výdechu využíváme i bránici , sval mezi
dutinou hrudní a břišní , který umožňuje vytlačit z plic zásobu vzduchu , zbylou tam
ještě po normálním výdechu .
II. tvorba hlasu ( fonace ) - Nejdůležitějším orgánem pro tvoření hlasu jsou h1asivky , pružné
vazy , jejichž rozkmitáním vzniká tón . Výška. tónu závisí na rychlosti kmitání
hlasivek . Barvu dodávají hlasu rezonanční dutiny ústní , nosní a hrdelní , ale také
hlavové a prsní .
III. článkování ( artikulace )

4) Hlavní zásady spisovné výslovnosti – ortoepie

- Pravidla spisovné výslovnosti se určují na základě poznané a popsané výslovnostní normy , to znamená
souborů pravidel pociťovaných jako závazné . Výslovnostní norma není předně daná , a tak se zjišťuje
v projevech těch mluvčí , kteří spisovný jazyk běžně a uvědoměle používají , což jsou například televizní
hlasatelé a učitelé . Základ správné spisovné výslovnosti tvoří správná výslovnost jednotlivých hlásek a
jejich a jejich spojení , přesné kladení slovního přízvuku a dále pak náležitý a vhodný způsob členění a
silového i melodického modulování souvislého projevu a přiměřené tempo .
- Frázování je členění jazykových projevů na úseky podle smyslu vět v textu . Na správném frázování
závisí do značné míry srozumitelnost přednášeného textu . Dobré frázování musí mít správné melodické
vyznění s takovým umístěním větného přízvuku , jak to vyžaduje smysl věty . Jednotlivé úseky by od sebe
neměly být odděleny příliš dlouhou pauzou a neměli by být příliš dlouhé ani krátké .

- 13 -
 - Přízvukování je forma přízvuku na větných úsecích , kde slouží ke zvýrazňování některých slabik slova ,
což napomáhá rozeznávání mezislovních hranic . Jazykovědná disciplína , která se přízvukem zabývá se
jmenuje akcentologie . Česká slova mají přízvuk na první slabice . Prostředky zvýraznění přízvuku jsou
například síla hlasu , výška tónu , trvání slabiky nebo artikulační napětí .
- Dobré orientaci v textu pomáhá melodické vyznění větných úseků . Nejdůležitější užití melodie je
vprostřed věty nebo souvětí a na jejich konci , aby bylo zřejmé zda věta končí , nebo se bude dále rozvíjet .
Důležitou roli hraje melodie také v otázkách . Chybný je přednes monotónní , ale i přednes nadměrně citově
zabarvený nebo rozčílený .
- Tempo přednesu je potřeba volit podle toho , kdo je vaším posluchačem , aby stihl si dostatečně stihl slova
utřídit a správně porozuměl . Obecně však platí pro snadnou komunikaci volit tempo volnější .
- Síla přednesu musí být úměrná dané situaci především podle toho , kolik lidí chceme oslovit a jaká je míra
hluku v daném prostředí . Všichni posluchači musejí dobře slyšet , ale zároveň by příliš hlasitý projev mohl
rušit jejich zájem .

a) Srovnejte postavení větného přízvuku :

Do školy chodím rád . – Rád chodím do školy . – druhá věta je důraznější v oznámení
Eva to nezavinila . – Eva to nezavinila . – první věta upozorňuje na nezavinila , zatímco druhá věta
upozorňuje na Evu
Bolí mě hlava . – Hlava už mě nebolí ! – první věta zdůrazňuje co mě bolí a druhá věta zvýzaňuje ,
v jakém stavu je hlava
b) Kolika způsoby lze přečíst následující větu ? Mění se smysl ?
V pondělí a úterý večer .
– Můžeme klást větší důraz na dny a večer brát jako doplňkovou podmínku – V pondělí a úterý
večer . – nebo zdůraznit pouze večer – V pondělí a úterý večer .
c) Na následujících výrazech uveďte příklady nespisovné výslovnosti :
kapsa – kapca matčin – matšin který – kerý
hřeben – řeben lžička – žička řemeslník – řemesník
tkanička – kanička panský – pancký mladší – mladčí
rozšířit – rozšířid leší – lepčí

- příklonky – slova která nemají vlastní přízvuk (se, tě, mi, si )

- 14 -
 7. Obohacování slovní zásoby

5) Jak se tvoří slova (odvozováním, skládáním, zkracováním)

- Ke změnám ve slovní zásobě musí docházet z důvodu společenského vývoje, kdy se mění potřeby lidí na
vyjadřování konkrétních věcí.
- Ohebná slova se skládají z koncovky a z kmene. Kmen, který už nelze dále dělit nebo nejmenší část kmene po
oddělení předpon a přípon, je kořen slova.
- slova odvozená
a) pro češtinu nejtypičtější způsob tvorby nových slov
b) při odvozování slova je z původního slova použit slovotvorný základ (kmen slova), který se u
nového slova změní na základové slovo, jež se může doplňovat předponami, příponami a
koncovkami
c) kmen základového slova se při odvozování někdy různě obměňuje například zkracováním
samohlásek (práce, pracovat) nebo střídáním souhlásek (hroch, hroší)
- slova složená
a) vznikají spojením dvou slovních základů, případně spojením slovního základu a druhého celého
slova
b) mezi dva slovní základy nebo mezi slovní základ a druhé slovo se umisťuje spojovací přípona
(vysok-o-školský)
- zkratky
a) vznikají z prvních písmen několikaslovného názvu
b) zkratky se neskloňují
- zkratková slova
a) vznikají spojením počátečních hlásek nebo slabik slov několikanásobných názvů
(Česká dopravní kancelář = Čedok)
b) zkratková slova mohou vznikat také při skloňování zkratek (EWSDčko)
6) Tvoření sousloví
- Sousloví jsou víceslovná pojmenování , která jsou významně zastoupena především v odborné
terminologii ( např. liška obecná ) .
- Frazeologická spojení jsou ustálená spojení dvou či více slov , která mají dohromady jedem význam a jsou tedy
také jednotkami slovní zásoby . Často se jedná o spojení , jejichž význam se nedá přesně vyrozumět
z jednotlivých slov spojení ( např. chytat lelky ) . Mohu se v nich vyskytovat také slova , která samostatně
nemají svůj význam ( např. nechat na holičkách ). Vedle spojení nevětných , zvaných zpravidla rčení ( např. mít
pro strach uděláno ) , se do frazeologie zahrnují i některá spojení větná , jako jsou pořekadla ( např. Bez peněz
do hospody nelez ) , pranostiky nebo přísloví ( např. Kdo jinému jámu kopá , sám do ní padá . ) .
7) Univerbizace
- Pojmenování mnohých věcí a dějů je víceslovné. V hovorovém jazyce nám však mnohdy připadá užívání celých
názvů příliš zdlouhavé a proto je zkracujeme- multiverbizujeme.
(panelový dům – panelák, uherský salám - uherák)
- Většina multiverbizovaných výrazů je používána pouze v hovorovém jazyce nedostává se do běžné písemné
formy. Výjimečně se multiverbizovaná slova dostanou pro časté používání a osvojení do spisovné slovní zásoby.
- univerbizovaná pojmenování vznikají:
a) zpodstatněním přídavného jména, které je součástí dvojslovných pojmenování

- 15 -
 b) vytvořením podstatného jména příponou (část –ák, ka) z přídavného jména,
které je součástí dvojslovného pojmenování
(panelový dům – panelák)
c) užitím pouhého řídícího podstatného jména, které je součástí dvojslovného
pojmenování, místo celého dvojslovného pojmenování
d) užitím vlastního jména místa, podle něhož je věc pojmenována, v platnosti
jména obecného
(okresní soud – soud)
8) Multiverbizace
- Multiverbizace je opačným procesem univerbizace, kdy z jednoslovných názvů vznikají víceslovná
pojmenování. (vykonávat dohled – dohlížet)
- Jedno ze slov vícenásobného pojmenování vždy obsahuje slovní základ původního názvu.
- Multiverbizované výrazy mohou často upřesňovat význam pojmu.
- Nejčastěji se používají písemných (převážně odborných) projevech.
9) Přejímání cizích slov
- Slova jsou přejímána z potřeby nových výrazů a to nejčastěji z jazyků , které jsou nám v dané době nejbližší .
V minulosti jsme tak přejímali slova z latiny , později z němčiny a ruštiny a v poslední době jsou nové výrazy
hodně z angličtiny .
- Mnohá cizí slova jsou známá mezinárodně, protože pokud se jedná například o technický objev, nemusí pro něj
mít vhodný výraz ani mnoho dalších jazyků. V takovém případě je užívání cizích slov při určitých situacích
velice vhodné, neboť umožňuje snazší mezinárodní komunikaci.
- slova přejatá lze rozdělit do dvou kategorií:
d1 slova zdomácnělá – jedná se o slova, která byla do našeho
jazyka přijata už dávno a proto jsme na jejich cizí původ zapomněli a začali je
skloňovat a zapisovat podle pravidel spisovné češtiny
d2 slova cizí – slova, která jsou z cizích jazyků přejatá i
s pravidly jejich psaní
-

- 16 -
 8. Administrativní styl
(otázka číslo 8b)

- Administrativní styl je zaměřen na fakta a jejich sdělení, případně i na řízení konkrétních požadovaných operací.
- Autor ustupuje do pozadí a vyhýbá se jakýmkoliv osobním věcem, neboť příjemcem nebývá konkrétní a autorovi
důvěrněji známá osoba, ale je to mnohdy podnik.
- Hlavními požadavky na dokumenty administrativního stylu jsou jejich stručnost, ale věcná výstižnost, jejich rychlé
vypracování a rychlé a přesné zpracování přijatých informací.
- Rychlé vytvoření a zpracování administrativních dokumentů je podporováno například použitím předtištěných
formulářů, které jsou mnohdy plošně rozšířené a stavěné pro doplňování heslovitých (bez slovesných přísudků) dat .
- Jazyk je jednoduchý. Pro snadnou pochopitelnost jsou používány ustálené termíny a fráze. Slova jsou zásadně citově
neutrální.
-
- útvary administrativního stylu:
- protokoly a zápisy
- žádosti
- životopisy
- podnikové dopisy
- objednávky
- hlášení
- odborné posudky
- výkazy
- zprávy a oznámení
- inzeráty
- Žádost
- používá se při oficiální žádosti pisatele o něco (zaměstnání, připojení telefonní stanice)
- součásti žádosti:
- vlevo nahoře se umisťuje adresát
- pod adresátem je Věc: - heslovitě o co žádáme
- tělo žádosti vyjadřuje přesně slovesnými větami oč žádáme
- žádost můžeme zdůvodnit
- na konci textu bývá poděkování za kladné vyřízení
- na konci je nutný čitelný podpis, místo a datum
- adresa odesilatele může být uvedena buď na konci nebo v záhlaví žádosti
- žádost může být provedena také pomocí příslušného formuláře

- Životopis
- formy životopisu:
- heslovitě sestavený životopis administrativního typu
- životopis ve formě uceleného textu
- literární životopis o životě významné osoby

- 17 -
 - Životopis je věcné a stručné vystižení základních faktů z průběhu života. Seznamuje s dosavadním životem
autora, jeho činností, znalostmi a zkušenostmi a podává jeho nepřímou charakteristiku.
- Životopisy se často přikládají k žádostem o zaměstnání, aby seznámily budoucího zaměstnavatele o základních
datech, dosaženém vzdělání a předchozí pracovní praxi uchazeče.
- životopis administrativního stylu na rozdíl od literárního podává čtenáři jen hrubý profil z charakteristiky osoby

- Úřední korespondence
- slouží ke vzájemné komunikaci a informování mezi podniky, institucemi a jedinci v úředním styku
- úřední korespondence je důležitý doklad, který se eviduje, třídí a archivuje
- mohou se vést také písemné záznamy důležitých telefonních hovorů
- každá instituce je podle zákona povinná do stanovené doby (1 měsíc) odpovědět
- sdělení v úředních dopisech musí být stručné a přitom jasné
- úřední dopis musí být opatřen číslem jednacím, pod nímž je u odesílající instituce evidován, razítkem a
podpisem oprávněné osoby
- Jazyk úřední korespondence musí být citově neutrální, věcně výstižný a přiměřeně zdvořilý. Často se v něm
objevují odborné výrazy a ustálené obraty.
- Součástí běžného úředního dopisu jsou: adresy, věc, datum, oslovení, vlastní text, pozdrav, podpis

9. Tvarosloví-mluvnické kategorie sloves

- Tvarosloví ( morfologie ) je část mluvnice , která se zabývá tříděním slov na slovní druhy a morfologickými
kategoriemi . Morfologické kategorie jsou tvary slovních druhů a jejich mluvnické významy , které se dělí na základní ,
které má slovo samo o sobě , a jiné , které může získat shodou .
- Základní mluvnické kategorie sloves :
I. slovesná osoba a číslo
- Tvar slovesa nám podle osoby a čísla naznačuje , kdo je původcem děje .
- Slovesa neosobní jsou slovesa jejichž původce nemůžeme určit .
( např. prší , svítá )
- posun v kategorii osoby a čísla
- posun v kategorii čísla – Pokud podmět přísudkového děje vyjadřuje mluvčího,
je mluvčí vyjádřen v 1.osobě jednotného čísla. Pokud patří náš mluvčí do nějaké skupiny a
osob a mluví jako její zástupce (ne jako jednotlivec), je vyjádřen 1.osobou množného čísla.
(Matka s dcerou šla na procházku. – Matka s dcerou šly na procházku.)
- posun v kategorii osoby – majestátní plurál
(My,král,si přejeme snídani.; Pán je z Prahy?; Jdou si po svých!)
II. slovesný způsob
- Slovesný způsob je tvar slovesa , kterým se vyjadřuje vztah děje
pojmenovaného slovesem ke skutečnosti .
a) Způsob oznamovací oznamuje děj nebo se na něj ptá .
b) Způsob rozkazovací vyjadřuje děj přikázaný , který má být vykonán .
c) Způsob podmiňovací vyjadřuje děj na něčem závislý nebo děj jako podmínku .
i. způsob podmiňovací přítomný
ii. způsob podmiňovací minulý
III. slovesný čas – je tvar slovesa , kterým se vyjadřuje časové zařazení slovesného děje
a) čas minulý, čas přítomný, čas budoucí
IV. slovesný rod
a) Vyjadřuje-li podmět konatele děje , jedná se o rod činný .
b) Rod trpný nastává tehdy, vyjadřuje-li podmět cíl děje,nikoliv jeho původce. Dělí se na rod
trpný zvratný, který je tvořen od vidu nedokonavého a je jen ve 3.osobě (Zelenina se prodává
ve vedlejším domě.), a rod trpný opisný. Rod trpný opisný je méně používanou variantou
(vyskytuje se pouze ve spisovném jazyce) a je tvořen od vidu dokonavého.
V. Slovesný vid
a) Slovesný vid je schopností sloves vyjadřovat dokonavost nebo nedokonavost děje.
b) Slovesa dokonavá vyjadřují děj pojatý jako dokončený . ( dozpívat )
c) Slovesa nedokonavá vyjadřují děj v jeho průběhu . ( zpívat )
d) vidová dvojice – jeden děj vyjádřený ve formě dokonavé i nedokonavé

- 18 -
 e) několik sloves je vidově nevyhraněno (informovat)
f) V některých případech se používají nedokonavá slovesa,ačkoliv bychom očekávali slovesa
dokonavá. Je to například v případech, kdy dokončení děje bereme za samozřejmé (pečená játra)

- použití slovesných způsobů ve větách

- věta oznamovací: oznamovací způsob
- věta tázací: oznamovací způsob, podmiňovací způsob
- věta rozkazovací: rozkazovací způsob, oznamovací způsob, infinitiv
- věta podmiňovací a přací: podmiňovací způsob

10. Racionální studium textu

- Při poslechu nebo čtení srozumitelného jazyka člověk získává zkušenosti a poznatky ostatních lidí. Stejně tak může své
poznatky a zkušenosti sdělovat ostatním.
- Jazyk slouží k předávání informací a vzájemné komunikaci lidí.
- Informací je jakákoliv zpráva.
- Informatika je nauka o vzniku, oběhu a působení informací. Zabývá se způsoby nejúčinnějšího získávání informací.
- knihovny
- střediska veřejných informací
- bibliografické informace – souhrnné informace o knihách a ostatních pramenech, které usnadňují
vyhledávání konkrétních témat (témata knih, stručné shrnutí jejich obsahu, autor knihy)
- anotace – stručná zhuštěná informace o tematice díla
- knihovny bývají dělené podle zaměření informací k určitému oboru na jednotlivé studovny, kde jsou
soustředěny materiály související s oborem
- signatura – slouží k rychlejšímu vyhledávání svazků knih a jejich snadnější identifikaci
- katalog
- obsahují bibliografické informace podle nichž si vybereme materiály ke zvolenému tématu
- autorský katalog – abecedně řazený soubor autorů
- systematický katalog – dělený podle hlavních oborů knihovny
- předmětový katalog – uspořádaný podle předmětových (obsahových) hesel
- knižní bibliografický katalog – seznam knih, které knihovna vlastní
- racionální studium textu
- Je velice pravděpodobné, že informace, které si přečteme v textu si nebudeme schopni dostatečně vybavit i
s jejich souvislostmi. Proto je vhodné vytvářet si z textu poznámky, které nám pomohou si vzpomenout na
všechny důležité části textu.
- výpisky (excerptum)
- původně jde o doslovné vypsání konkrétních obsahově zajímavých vět (mohou být uvedeny
jako citáty např. v referátu)
- z původních vět se mohou méně podstatné části vypouštět
- mohou být doplněny vlastními poznámkami
- osnova
- je psána často jen jmennými větami nebo krátkými slovesnými větami
- heslovitě označuje jednotlivé složky textu a jejich sled
- konspekt (výtah)
- heslovitě označuje jednotlivé složky textu a jejich sled + stručné poznámky k jednotlivým
částem
- je vhodné připisovat i odkazovou stranu, z níž je daná část čerpána

- 19 -
 - celková orientace v textu
- obsah – seznam názvů kapitol a jejich oddílů
- rejstřík – abecední seznam termínů a názvů, které se v textu vyskytují, a rejstřík osob, které jsou v textu
jmenovány
- resumé – stručný souhrn hlavních částí textu, který bývá psán ve světovém jazyce a umisťuje se na
začátek nebo konec textu
- zajímavé nebo důležité části textu je možné si pro rychlejší orientaci označit např. podtržením nebo
zvýrazněním

11. Čeština-národní jazyk, rozvrstvení jazyka

- Čeština vznikala stejným způsobem jako většina ostatních národních jazyků. Původně vznikala jakási skupina lidí, kteří
začali používat jakýsi indoevropský jazyk. Poté se tito lidé začali stěhovat do vzdálenějších oblastí země a vytvářeli
územně oddělené skupiny. V každé z nich se pak jazyk díky menšímu kontaktu s ostatními začal různou rychlostí
vyvíjet jinak. Prvotně šlo především o vytváření nových pojmenování, která byla používána jen oblastně (například
banán – slovo v oblasti jejich výskytu nepostradatelné a na druhé polovině kontinentu neznámé a nepotřebné). Později
se začala měnit i větná skladba. Jednotlivá rozrůstající se společenství začala vytvářet samostatné státy s vlastním
jazykem.
- Národní jazyk je závislý na historickém vývoji národa, jeho zeměpisné poloze, rozvoji vědy a vzdělání nebo na
politickém vývoji.
- Spisovný jazyk je reprezentativní formou národního jazyka, která se používá v oficiálním styku (úřady, písemná
zprávy, projevy politiků).
- Spisovný český jazyk vznikal podle středočeského nářečí.
- Nářečí (dialekt) je forma národního jazyka, která je používána většinou podle místního rozložení a není výrazným
způsobem vzdálená od původního jazyka.
- Jedním z důvodů vzniku nářečí bylo například nevolnictví, kdy byli lidé připoutáni k jednomu panství a nedostávali se
do styku s lidmi z ostatních oblastí. Naopak po zrušení nevolnictví se lidé začali stěhovat (například venkované do
měst) a nářeční rozdíly se samovolně začali srovnávat – nivelizace nářečí. K pomalejšímu srovnávání nářečí dochází na
vesnicích, které bývají v menším kontaktu s okolím. V dnešní době je nářečí výrazně sjednocováno vlivem televize,
v níž je používáno vesměs středočeské nářečí.
- Interdialekt (nadnářečí) – v dnešní době se díky snadnému kontaktu a pohybu lidí do větších vzdáleností od svého
domova vytratila místní nářečí a z nich se vytvořila „univerzálnější“ nářečí, která jsou používána na větších územích
– obecná čeština, hanácký interdialekt, východomoravský interdialekt a slezský interdialekt
- Čeština patří mezi jazyky s menším nářečním rozrůzněním. (např. někteří němci si díky nářečním rozdílům ani
nerozumějí)
- česká nářečí: středočeské nářečí, podkrkonošské nářečí, slezské nářečí, hanácké nářečí, jihomoravské nářečí, jihočeské
nářečí, domažlické nářečí, chodské nářečí, doudlebské nářečí
- ukázka českých nářečí:
- středočeské nářečí: Dej mouku ze mlejna na vozejk.
- hanácké nářečí: Dé móku ze mléna na vozék.
- slezské nářečí: Daj muku ze mlyna na vozik.
- sociální diferenciace češtiny – forma jazyka, která nemá vlastní gramatiku ale používá pozměněný slovník
- profesní mluva – používá výrazů určité profese (voltmetr, tranzistor, konektor ; fanka, šalovat]
- slang – typická mluva zájmových skupin (zbastlit, brouk, ledka, trafo)
- argot – mluva deklasovaných společenských vrstev, která usiluje o to, aby jí nezasvěcení nerozuměli
(zlodějský argot: káča, chechtáky, prkenice, fízl)
- 20 -
- vývojové tendence spisovné češtiny:
- kodifikační příručky – oficiálně vydané materiály (např. Pravidla českého pravopisu), které se zabývají
správným používáním jazyka podle jistých konvencí (zvyklostí) a společenských norem
- za jazyk současný je považován jazyk, který používají tři současně žijící generace po dobu posledních padesáti
let
- v češtině dochází k intelektualizaci jazyka v souvislosti s rozvojem vzdělání
- terminologizace – vznik nových odborných výrazů, které jsou stále častěji potřebné k dorozumívání
v odborných oblastech
- determinologizace – odborné výrazy vstupují do běžné mluvy (systém, definice)
- integrace jazyka (nivelace) – proces sjednocování nářečí
- internacionalizace – zvyšování podílu cizích slov v jazyce (mnohdy jsou používána bez úprav k češtině)
vzhledem k rostoucímu mezinárodnímu styku

12. Publicistický styl-beletrizované útvary

- Publicistický styl seznamuje veřejnost s aktuálními událostmi a otázkami společenského dění v politice, kultuře,
ekonomice, sportu, atd.
- Úkolem publicistického stylu není jen informovat, ale také ovlivňovat jeho posluchače a získávat si je na svou stranu.
- publicistický styl může mít písemnou nebo mluvenou formu.
- Hromadné sdělovací prostředky, které se stále vyvíjejí (rádio, televize, Internet), umožňují snadnější šíření písemných i
mluvených forem publicistického stylu.
- útvary publicistického stylu:
- zpráva – má informovat o aktuálním dění
- komentovaná zpráva – zpráva, která obsahuje autorův komentář nebo vysvětlení bližších souvislostí
- článek – nejčastěji formou úvahy obohacuje zprávu o příčiny jejího vzniku a jejího dopadu na
budoucnost
- úvodník – článek s tou nejzajímavější informací, který bývá uváděn na titulních stranách novin nebo na
úvod televizního zpravodajství
- glosy – stručné poznámky k událostem a názorům
- referát – rozsáhlejší hodnotící zpráva zaměřená na nějakou událost nebo věc
- recenze – posudky nových kulturních událostí (divadelních her, filmů), konkrétnější forma hodnotícího
referátu
- beletrizované útvary publicistického stylu
- liší se slohově – využívají více běžného vyjadřování a rozhovorů, které jsou typické pro beletrii
- útvary beletrizované publicistického stylu:
- reportáž – čtenáři jsou uváděni přímo do prostředí dění, objevuje se autorův postoj a jeho hodnocení
- interview – rozhovor, jejímž cílem je seznámit čtenáře s názory většinou známé osobnosti
- fejeton – obsahově kratší a jednodušší článek, který často s vtipem a nadsázkou komentuje aktuální
událost
- vedlejším cílem je čtenáře či posluchače zaujmout také po stránce jazykové, aby neztrácel při delším sdělení svou
pozornost – k oživení textu se pak často používají přirovnání, slovní hříčky, prvky hovorového jazyka, citově
zabarvená slova
- součástí novin jsou také: dopisy čtenářů, reklama, inzerce, vtipy, křížovky
- informace ze vzdálených oblastí jsou novinám často poskytovány od zpravodajské agentury – ČTK
- významné rysy publicistického stylu:
- jsou zaměřeny na široké vrstvy lidí – musejí být srozumitelné každému čtenáři i v případě, že je pojednáváno o
odbornějším problému

- 21 -
 - novináři musejí své příspěvky napsat většinou ve velmi krátkém čase a musejí být schopni pracovat i s texty
z oborů, kterými se hlouběji nezabývají – přitom musí být zachována faktická správnost
- automatizace textu – informace jsou vyjadřovány ustálenými a často používanými slovními obraty – frázemi
→ usnadňují tvorbu textu a umožňují snadnější a rychlejší porozumění textu, používají se u forem kratšího
rozsahu
- aktualizace (oživování) textu – slouží k zpestření textu, většinou se používá u delších textů, aby byla udržena
posluchačova pozornost
- možnosti aktualizace:
- užíváním nezvyklých slovních spojeních, nebo používání slov z jiných
oborů (dopravní tepna)
- obměna frazeologických spojení (od pěti k nule)
- užívání kontrastů (staré město nemládne)
- slovní hříčky
- používání netypické větné stavby (často užívané v nadpisech - Bratři
Pospíšilové po jedenácté!)
- často opakovaná aktualizace ztrácí na svém kouzle a přechází do automatizace
- kritika
- Kritika hodnotí a vyzdvihuje kladné nebo záporné stránky hodnoceného jevu.
- je důležité, aby byla objektivní
- autor by měl problému hlouběji rozumět
- nesnaží se o popsání celku (to je úkolem např. referátu), ale zaměřuje se na konkrétní věci
- reportáž
- chce vyvolat názornou představu prostředí - pokouší se seznámit s místem, lidmi kteří zde žijí, atd.
- obsahuje prvky odborné i umělecké
- může využívat také interview
- slavní autoři reportáží: Egon Ervín Kisch, Ivan Olbracht
- interview
- využívá rozhovoru, který je živější a tedy pro čtenáře přitažlivější
- jádrem jsou odpovědi dotazované osoby – otázky, které je uvozují jsou stručné a musejí být voleny podle toho,
co čtenáře zajímá
- v úvodu je dotazovaná osoba představena (rozsah záleží na jejím všeobecném povědomí), nebo uveden důvod,
proč se k ní autor obrací (tiskový mluvčí, který bude komentovat uvedenou událost)
- specifickou formou je také odborná diskuse
- fejeton
- beletrizovaný útvar publicistického stylu
- reaguje čtenářsky poutavější formou připomínající beletrii na aktuální problémy
- též: náhled, podhled, pod čarou
- uplatňuje se autorův názor
- bývá vtipně pojatý
- využívá úvahu
- volnější jazyk
- formu fejetonu využívají také rozsahově stručnější črty
- po dočtení fejetonu by mě člověk mít chuť se o jeho obsahu sám zamyslet
- významní autoři:
- z minulosti: Jan Neruda, Karel Čapek, Karel Poláček
- současní: Rudolf Křesťan, Ludvík Vaculík
- mluvené formy publicistického stylu
- nejčastěji se používají v rádiu televizi
- jsou poutavější než písemná forma
- umožňují jasnější vykreslení situace pomocí zvuků a doprovodných obrazů
- velice často pracují s rozhovorem
- Jazyk by měl být spisovný, ale u lidí, kteří nejsou zvyklí jím běžně mluvit často působí strojeně (obzvláště před
televizní kamerou). V takovém je lepší se mluvit přirozenějším hovorovým jazykem (musí být oproštěn alespoň
od vulgarismů).

- 22 -
 13. Řečnický styl

- příklady použití řečnického stylu: politický projev, slavnostní projev, pohřební projev, soudní řeč, projev k zahájení
společenských a kulturních akcí, vědecké a populárně odborné přednášky, atd.
- znaky řečnického stylu:
- projevy jsou veřejné
- řečník je v přímém kontaktu s posluchači, což mu umožňuje přizpůsobit svou řeč na jejich reakcím
- mimo hlasu může řečník využívat také gesta a mimiku
- emotivní působivost na posluchače, využití jeho citů (neuplatňuje se u odborných přednášek)
- získávání si posluchače pro svou věc
- historie řečnictví
- Počátky řečnictví se objevily ve starověkém Řecku a později v Římě. Získávat si lidi pro své věci a řídit je ke
společným zájmům bylo především v zájmu lidí ve státních funkcích a armádě.
- zakladatelem rétoriky byl Aristoteles, který ji popsal ve svém díle Rétorika
- významní řečníci: Demosthenes (Řek), Marcus Tullius Cicero (Říman), František Palacký
- jazyk řečnických projevů
- slovník
- projevy, které si mají posluchače získat a zapůsobit na jeho citovou stránku používají důvěrné a
citově zabarvené výrazy
- odborné výklady používají odborné termíny, ale jen tak, aby byly výstižné a srozumitelné
s ohledem na znalost problému posluchačů
- tvarosloví
- ve veřejných projevech se používají spisovné a citově neutrální tvary
- u projevů v blízkém kruhu mohou být použity i hovorové výrazy
- používáním 2.osoby množného čísla se dá navázat lepší kontakt s posluchači a udržet si jejich
lepší pozornost
- 1.osobou množného čísla vtahuje řečník posluchače do svého uvažování
- syntaxe
- pomocí otázek, které řečník klade a sám na ně odpovídá, vtahuje posluchače do problému
- řečnické otázky, na které se neodpovídá, nabádají posluchače k přemýšlení

- 23 -
 - v projevech s získávací funkcí se často uplatňují několikanásobné větné členy a opakování
podstatných výrazů
(Chceme, aby naše laboratoř byla ohniskem tvořivé práce, ohniskem rozvoje vědy.)
- souřadně spojené věty ve slučovacím poměru protikladu – kontrasty
(Deset let je maličko v dějinách, ale mnoho v životě lidí.)
- zvuková stránka
- je nutné mluvit dostatečně nahlas a spráně artikulovat
- správné frázování (členění vět v souvětích na správné úseky)
- je vhodnější nepoužívat dlouhá souvětí
- rozdělování odstavců
- Řečník by měl být při projevu vhodně oblečena upraven. Měl by působit přesvědčivým a seriózním dojmem. V žádné
případě nesmí působit nejistě a nervózně a měl by se chovat přirozeně.
- výstavba řečnického projevu
- obecná výstavba řečnického projevu používaná od dob Cicera
I. Úvod:
1) Oslovení posluchačů, získání jejich sympatií.
2) Vytčení tématu jako důležitého a aktuálního a stanovení cíle řeči.
3) Přehledné rozvržení řeči.
II. Stať:
1) Rozvedení myšlenek naznačených v úvodu a odůvodnění pravdivosti jistých tvrzení.
2) Uvedení možných námitek a jejich vyvrácení.
3) Vyzdvižení hlavních tvrzení jako dokázaných.
III. Závěr:
1) Stručné shrnutí závěrů, ke kterým řečník dospěl.
2) Působení na cit posluchačů, aby bylo u nich dosaženo cíle řeči.
- Stručné shrnutí na závěr projevu je vhodné především k tomu, aby si posluchač připomněl jeho hlavní části a
lépe si je zapamatoval.
- Závěr je na posluchače nejpůsobivější částí. Při jeho odbití projev výrazně ztrácí.
- útvary řečnického stylu
- poltický projev
- forma hodnotící úvahy
- řečník se pokouší hodnotit skutečnost a ukázat směr dalšího konání
- slavnostní projev
- oficiální projev pronesený při mimořádné příležitosti
- kladné hodnocení související s událostí
- řečník působí na city
- v uzavřenějším kolektivu sahá řečník často k hovorovým prostředkům
- proslov
- projev menšího rozsahu
- používá se v menším kolektivu navzájem známých lidí
- vyznačují se přátelskou srdečností a malou mírou oficiálnosti
- např. gratulace k životním jubileím
- přednáška
- projevy naučného obsahu
- působí především na rozum

- 24 -
 25. Slovní zásoba,rozvrstvení slovní zásoby,slovníky

1) Jednotky slovní zásoby , víceslovná pojmenování

- Jednotkami slovní zásoby jsou slova . Slovo je skupina hlásek , která má zřejmý význam . Slov jsou
pojmenováním živých bytostí , věcí , činností , stavů , vlastností , okolností a vyjádření vztahů , citů a
nálad .
- K tomu , abychom mohli používat jakýkoliv jazyk potřebujeme znát slova a umět je podle jejich významu
správně řadit do vět , psát je a vyslovovat .
- Frazeologická spojení jsou ustálená spojení dvou či více slov , která mají dohromady jedem význam a
jsou tedy také jednotkami slovní zásoby . Často se jedná o spojení , jejichž význam se nedá přesně
vyrozumět z jednotlivých slov spojení ( např. chytat lelky ) . Mohu se v nich vyskytovat také slova , která
samostatně nemají svůj význam ( např. nechat na holičkách ). Vedle spojení nevětných , zvaných zpravidla
rčení ( např. mít pro strach uděláno ) , se do frazeologie zahrnují i některá spojení větná , jako jsou
pořekadla ( např. Bez peněz do hospody nelez ) , pranostiky nebo přísloví ( např. Kdo jinému jámu kopá ,
sám do ní padá . ) .
- Sousloví jsou víceslovná pojmenování , která jsou významně zastoupena především v odborné
terminologii ( např. liška obecná ) .
- dělení slov do typů podle druhu jejich významu :
a) ustálená pojmenování jsou slova nebo slovní spojení , kterými pojmenováváme
určité jevy , jež si pod pojmy představujeme ; tato skupina je v jazyce nejvíce zastoupena
b) slova na jevy poukazující , která jsou především zájmenné povahy a jev sama o
sobě nepojmenovávají , nýbrž na něj upozorňují v konkrétní situaci nebo v sousední větě
( např. tento )
c) slova gramatická , mezi která patří spojky , částice a příslovce , mají sice svůj
význam , ale uplatňují jej jen ve větných konstrukcích
d) vlastní jména , jako například Honza nebo Praha , která se nezahrnují do slovní
zásoby , protože nemají obecný význam

2) Slovní zásoba

- 25 -
- Slovní zásoba češtiny obsahuje několik set tisíc slov , přičemž v běžném životě jich používáme asi jen
několik desítek tisíc . Žádný jednotlivec neovládá celou slovní zásobu , ale jen její část . To jak je velká je
velmi individuální a záleží to na rozhledu člověka , vzdělání a jeho paměti a nadání pro jazyk . Přitom je
ještě potřeba rozlišovat slova , kterým člověk rozumí a která ve svých projevech sám používá ( 3-10 tisíc ) .
- význam slova a jeho složky
I. slova jednovýznamová a vícevýznamová
- význam slova je informační obsah , který v sobě slova nesou , o jevech ,
které označují
- slova pojmenovávají jevy nejen hmotné , ale také činnosti a jevy vymyšlené
( čert )
- slova jednovýznamová jsou slova , která mají jen jeden význam , což je
zvláště užitečné např. u odborných termínů , aby nedocházelo k záměně
- vícevýznamová slova mají více významů , přičemž jeden z nich je základní
a ostatní jsou od něj odvozeny
- homonyma jsou slova stejně znějící , která nemají jeden základní význam a
označují více než jednu rozlišnou věc
II. obsah a rozsah významu slova
- Obsah významu slova tvoří souhrn dvou nebo více významových rysů , na
které můžeme význam slova rozdělit .
- Rozsah významu slova je dán okruhem jevů , které se ustáleně slovem
označují ( např. rozsah slova vynález zahrnuje všechny druhy technických novinek ) .
- synonyma jsou různá slova , která označují stejný jev ( např. list-psaní-
dopis )
III. symbolický význam slova
- symbolický význam slova mají některá slova ještě k významu věcnému a
propůjčují tak své vlastnosti ( např. proutek-pružný jako proutek )
- slohové zabarvení mají slova používaná v určitém stylu , například slova
hovorová , knižní a citově zabarvená , oproti tomu jsou slova nezabarvená = neutrální
, která se používají v jakémkoliv stylu
IV. slovotvorný význam slova
- slovotvorný význam slova označuje od jakého výrazu bylo slovo vytvořeno
( např. lov-ec = ten kdo loví )
- pojmenování popisná svým slovotvorným výrazem popisují označovaný děj
( např. lov-ec = ten kdo loví )
- pojmenování značková jsou slova základní nebo slovotvorně neprůhledná ,
která svůj slovotvorný význam nemají
- význam mluvnický mají navíc slova ohebná

- 26 -
 - významové vztahy mezi slovy
I. slova nadřazená , podřazená a souřadná
- Slovu obilí je významově nadřazeno slovo plodina , významově souřadná jsou
mu slova luštěniny a pícniny a slovy podřazenými mu jsou žito , pšenic a
ječmen .
II. Slova protikladná = antonyma
- Někdy se antonyma používají v ironickém vyjádření
( např. To to pěkně dopadlo . = špatně )
III. Slova souznačná = synonyma
- synonyma jsou různá slova , která označují stejný jev
- synonyma jsou často slova domácí a slova se stejným významem přejatá
z jiných jazyků ( např. stejnokroj = uniforma )
IV. slova významově blízká
- Slova významově blízká někdy můžeme považovat za synonyma , ale někdy se
tím dopouštíme neuvědomělé chyby , nebo spíše nepřesnosti .
( např. průhledný a průsvitný – sklo je vždy průsvitné , ale ne vždy průhledné )
V. významové okruhy slov
- slova jsou podle významu svého použití řazena do významových okruhů ,
kterými jsou například barvy , členové rodiny , atd.
- změny ve slovní zásobě
I. změna významu slov
- rozsah významu některých slov se rozšiřuje
- metaforická změna je změna významu na základě podobnosti
( např. jehla a jehla u gramofonu )
- metonymická změna je změna na základě věcné souvislost
( např. těsnění vodovodní )
II. tvoření nových pojmenování
- například s rozvojem techniky je potřeba nových výrazů , které vznikají
skládáním slov nebo překladem z jiných jazyků
( např. mrakodrap – skyscraper )
III. přejímání slov
- Slova jsou přejímána z potřeby nových výrazů a to nejčastěji z jazyků , které
jsou nám v dané době nejbližší . V minulosti jsme tak přejímali slova z latiny ,
později z němčiny a ruštiny a v poslední době jsou nové výrazy hodně
z angličtiny .
IV. ústup a zánik slov
- Některá slova se z běžného života vytrácejí , protože se ze společnosti ztrácejí
jevy , které označovali ( hejtman ) . Nezaniknou však zcela , protože se s nimi
setkáváme v historii .

3) Slohové rozvrstvení slovní zásoby

- slovo v textu
II. jednoznačnost pojmenování
- Mnoho slov ze slovní zásoby má obecnou platnost , a tak o jaký konkrétní jev
se jedná poznáme většinou z kontextu .
( např. Nakrm psa . – obecným výrazem pes jsme přesně určili našeho jednoho )
- Vícevýznamová slova většinou ve větách vystupují jen v jednom ze svých
výrazů .
( Úkol byl těžký . – těžký v tomto spojení znamená obtížný a ne s velkou
hmotností )
III. způsoby pojmenování v textu
- Při užití slov v textu jde o to pojmenovat slovy nějakou skutečnost .
- Pojmenování přímé je nejpřesnější označení , protože používáme výrazu pro
jev zaběhlí .
- Pojmenování nepřímé ( obrazné ) se používají nejčastěji v citově zabarvených
výrazech , které nohou buď vyzdvihovat nebo snižovat daný jev , a vycházejí
z podobnosti nebo podobných vlastností s jevem pojmenovávaným .
( např. bábovka je báseň – bábovka je pochoutka )
- Nepřímé pojmenování přirovnáním je pojmenování jevu pomocí jeho
přirovnání k jinému . Často se ve větách připojuje spojkou jako .
( např. lehký jako pírko )
- Nepřímé pojmenování opisem je nahrazení obvyklého jednoho přímého
pojmenování několika jinými slovy . Užíváme jej tehdy , nevíme-li jak se jev
správně jmenuje nebo si ne jméno nemůžeme vzpomenout . Opis může být
někdy méně přesný .
( např. jeho neteř – dcera jeho bratra )

- 27 -
 - Slova příležitostná vznikají většinou při nějaké náhodné či vtipné příležitosti a
nesnaží se zasahovat do ustálené slovní zásoby .
( např. od slova rychlík může při pomalé jízdě vlaku mezi cestujícími
vzniknout slovo pomalík )
- Pojmenování automatizovaná a aktualizovaná jsou si vzájemným
protikladem . Automatizovaná pojmenování jsou běžně užívané výrazy a slovní
obraty , což usnadňuje rychlou pochopitelnost textu například v novinách nebo
v úředních dopisech ( např. oznamte nám obratem ) . Aktualizované
pojmenování vnáší do textu nové výrazy , čímž se text stává zajímavějším .
Častým používáním aktualizovaného pojmenování se z něj stává
automatizované .

a) Rozlište výrazy slohově neurální , knižní , citově zabarvené a hovorové :

- neutrální : zesnul , zahrada , pes
- knižní : chrabrý , dlít
- citově zabarvené : drahoušek , papat
- hovorové : koukat , hulvát , pět deka , strašpytel , pořád
b) Posuďte , která ze jmen zakončených na - och , - oun jsou citově zabarvená a
jak :
- slova citově zabarvená : šplhoun , slaboch , tahoun , tlusťoch , jinoch
- slova bez citového zabarvení : letoun , černoch , lvoun

4) Slovníky
- Poučení o významu slov a příklady jejich užití najdeme v některém ze slovníků českého jazyka . Velké
slovníky uvádějí též typická a frazeologická spojení a někdy i slova stejného nebo protikladného významu
anebo informují o slohovém zabarvení slov . Mohou o slově podávat také mluvnické , pravopisné a
výslovnostní informace .
- slovníky
I. nejpoužívanější slovníky jsou slovníky jazyka současného spisovného :
Příruční slovník jazyka českého ( 1935-1957 ) ,
Slovník spisovného jazyka českého ( 1957-1971 ) ,
Slovník spisovné češtiny ( 2. přepracované vydání 1994 )
II. slovní zásoba staré češtiny :
Slovník staročeský ( 1968 ) , který navazuje na nedokončený slovník
Jana Gebauera
slovník Daniela Adama z Velslavína ( 16. století )
Slovník česko-německý do Josefa Jungmanna ( 1835-1839 )
III. etymologické slovníky zachycují původ a význam slov
IV. slovníky slov nářečních
V. slovníky zachycující jen určitou část slovní zásoby , jako jsou slovníky cizích slov , slovníky
terminologické nebo slovníky frazeologické
- význam slov ve slovníku se může vyjadřovat :
a) vysvětlujícím opisem
b) uvedením synonyma
c) uvedením ekvivalentu například z jiného jazyku
- Slova ( hesla ) mohou být ve slovníku řazena nejčastěji abecedně nebo ve skupinách podle podobnosti
( synonymické slovníky ) .

a) Uveďte konkrétní příklady slovníků spisovného jazyka

Příruční slovník jazyka českého ( 1935-1957 ) ,
Slovník spisovného jazyka českého ( 1957-1971 ) ,
Slovník spisovné češtiny ( 2. přepracované vydání 1994 )
b) Které další typy slovníků znáte ?
slovníky slovní zásoba staré češtiny
etymologické slovníky zachycují původ a význam slov
slovníky slov nářečních
slovníky zachycující jen určitou část slovní zásoby , jako jsou slovníky cizích slov , slovníky
terminologické nebo slovníky frazeologické
jazykové slovníky
c) Jak se liší naučné slovníky od slovníků jazykových ?
Naučné slovníky vysvětlují dané heslo vysvětlujícím opisem , uvedením synonyma nebo
jiným způsobem , ale vždy ve stejném jazyce . Jazykové slovníky vysvětlují pojem
uvedením cizího ekvivalentu .

- 28 -
- 29 -