test

Občanská nauka On-line Test 3

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
Na počátku byl sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda
d Este - 28. 6. 1914. Atentátník Gavrilo Princip byl ve spojení se skupinou ve velení
srbské armády, která se obávala rozšíření vlivu Rakouska-Uherska na Balkáně, čímž by
byly oslabeny její vlastní mocenské aspirace.
Skutečným důvodem pro vypuknutí války byly rozpory mezi mocenskými bloky. Šlo o
válku dobyvačnou, která měla buď zásadně změnit nebo potvrdit dosavadní rozložení sil,
udržet či získat kolonie a trhy. Po nových koloniích toužilo zejména rozvíjející se
Německo.
Na jedné straně stály centrální mocnosti - Německo, Rakousko-Uhersko, zpočátku Itálie,
tzv. Trojspolek, podporovaný později Tureckem a Bulharskem. Itálie se však nakonec
připojila k státům Dohody tj . Ruska, Francie, Velké Británie a Srbska. Dohodu
ekonomicky podporovaly USA, které se v r. 1917 přímo zapojily do válečných operací.
V důsledku říjnové bolševické revoluce opustilo v témž roce řady válčících států Rusko.
V první sv. válce se válčilo na čtyřech frontách. Jižní - R-U, Německo a Bulharsko
porazilo Srbsko. Nová jižní fronta se otevřela po vstupu Itálie do války. Východní - proti
Rusku. V r. 1917 se ruská armáda v důsledku revolucí rozložila. Turecká fronta - Boj
dohodových států s Tureckem probíhal jednak v oblasti Černého moře a v Přední Asii.
Nejdůležitější byla fronta západní. Zde válčili Němci s Francouzi, Brity a od r . 1917 i s
Američany. Šlo o tzv. válku zákopovou, která si vyžádala obrovské ztráty na životech a
strádání civilního obyvatelstva. Skončila vítězstvím Dohody v r. 1918.

Vznik Československa byl umožněn souhrou vnitřních a mezinárodně politických

podmínek, které se dotvořily v průběhu válečných let:
1. Nepřátelské chování rakouských úřadů k české společnosti
(Např. - zákaz užívat češtinu v úřadech, rozpuštění Sokola, uzavření Parlamentu, zákazy
a cenzurování českých novin, pronásledování českých politiků, omezování české kultury,
školství.) vedlo postupně k orientaci veřejnosti k podpoře vzniku samostatného
Československa , jak ji promyslel a prosazoval Tomáš Garrigue Masaryk, profesor české
Karlovy univerzity..
2. Činnost T. G. M, který odchází v prosinci 1914 do emigrace organizovat protirakouský
odboj. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřil dr. Edvard Beneš a slovenský astrofyzik
Milan Rastislav Štefánik, kteří spolu sestavili Československou národní radu jako hlavní
orgán protirakouského odboje a postupně získávali pro myšlenku vzniku Československa
představitele Dohody. ČNR byla v říjnu 1918 uznána dohodovými státy za prozatímní
vládu Československé republiky - Masaryk - prezident, předseda vlády a ministr vnitra,
Beneš - ministr zahraničí a Štefánik - ministr války.
3. Vytvoření československého zahraničního vojska - legií, které se formovaly z
emigrantů, vojenských zajatců a přeběhlíků.
4. Domácí česká politika jejímž reprezentantem byl Národní výbor.

28. října 1918, ráno převzal Národní výbor Obilní úřad, který kontroloval vývoz
potravin. Odpoledne byla na Václavském náměstí oficiálně vyhlášena samostatnost.
Večer vydal Národní výbor svůj první zákon - zákon o zřízení samostatného
československého státu. Přebírání moci pokračovalo dalšího dne (policejní ředitelství,
vrchní zemský soud, státní zastupitelství).
30. října 1918 se slovenská reprezentace Martinskou deklarací přihlásila ke společnému
československému státu.
Vojenským obsazením pohraničí zabránil NV snahám sudetských Němců o odtržení a
podařilo se mu tak do konce prosince 1918 obsadit celé území historických českých
zemí.
Složitá byla situace na Slovensku, které se pod svou správu snažilo získat Maďarsko. K
definitivnímu obsazení Slovenska a uznání hranice ČSR došlo za podpory dohodových
zemí až začátkem července 1919.
V září 1919 bylo Dohodou stvrzeno připojení autonomní Podkarpatské Rusi, které
vycházelo z rozhodnutí amerických Rusínů.
K rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko došlo až 28. června 1920.

Národní shromáždění zahájilo činnost 14. listopadu 1918, které vyhlásilo

Československou republiku, zvolilo TGM jejím prvním prezidentem a ustavilo vládu včele
s K. Kramářem. Přijalo řadu zákonů - o zavedení 8 hod. pracovní doby, zrušení
šlechtických titulů, uplatnění všeobecného volebního práva také pro ženy, o právu na
placenou dovolenou, o pozemkové reformě v dubnu 1919 - tj. o záboru zemědělské půdy
nad 150 ha.
Vývoj republiky ovlivňovala až do r. 1938 řada politických stran: Československá strana
sociálně demokratická, Československá strana socialistická (později národní socialisté),
Republikánská strana českého venkova (agrární), Národně demokratická strana, Lidová
strana, Slovenská ľudová strana, německé politické strany (DNSAP - Německá
nacionálně socialistická strana dělnická).

Zahraniční politika ČSR se opírala především o spojenectví s Francií. Spolu s Jugoslávií

a Rumunskem vytvořilo Československo obranou alianci tzv. Malou dohodu ( únor 1933
). Spojenecká smlouva s SSSR (květen 1935) byla vázána na pomoc Francie v případě
napadení.

Hospodářský vývoj - do r. 1929 prožívalo Československo výraznou konjunkturu.

Československo se zařadilo mezi středně hospodářsky rozvinuté státy, ve výši národního
důchodu na obyvatele předstihlo např. Rakousko, Maďarsko a Itálii. Světová
hospodářská krize, která vypukla na podzim 1929, zasáhla ČSR poněkud opožděně a
vyvrcholila v létě 1933.

Nacionalistická radikalizace - cesta k Mnichovu 1938

Německá podoba fašismu - Hitlerův nacistický režim (leden 1933) ohrožoval
demokratické Československo zvenčí.
Tíživý dopad krize byl v pohraničí osídleném Němci, kteří volali po autonomii a ve
zvýšené míře propagovali nacistické myšlenky ve stranách nacionálních socialistů. Po
volbách v r. 1935 se stala nejpočetnější Sudetoněmecká strana - hnutí Konráda
Henleina, které se orientovalo na styky s Hitlerovou NSDAP. V únoru 1938 ve veřejném
projevu odhalil své úmysly Hitler prohlášením, že „osvobodí 10 miliónů Němců“ žijících v
pohraničí. Připojení (anšlus) Rakouska oslabilo přímo i obranyschopnost ČSR. Na základě
mise lorda Runcimana usoudila britská vláda, že další spolužití Čechů a Němců v jednom
státě není možné. Britská a francouzská vláda vypracovala na základě Hitlerových
požadavků plán na odstoupení pohraničních oblastí ČSR s více než 50% německého
obyvatelstva Německu. Plán byl ultimativní formou předložen čs. vládě 19. září, která jej
zprvu odmítla. Přijat byl po tvrdém nátlaku britského a franc. vyslance 21. září. Nová
vláda generála Jana Syrového vyhlásila 23. září všeobecnou mobilizaci. 29. září 1938
se sešli v Mnichově Adolf Hitler, Mussolini, britský a francouzský premiér
Chamberlain a Daladier. Diktátem bylo Československo, jehož zástupci nebyli k
jednání přizváni, donuceno odstoupit své pohraničí Německu. Hraniční území na úkor
Československa získalo též Polsko a Maďarsko. Československo přišlo o 30% svého
území a 34% svého obyvatelstva. Alternativou byla osamocená válka s Německem bez
hlavního spojence Francie. Proti 3,5 mil. německé armádě stálo 1,5 mil.
československých vojáků. Pohraniční opevnění nebyla ještě dokončena, hrozila hrozba
útoku z polské a maďarské strany. To vše dovedlo E. Beneše 30. září 1938 k závěru, že
je nutno nadiktované podmínky přijmout.

druhá světová válka, 1939 – 45, největší ozbrojený konflikt ve světových dějinách
mezi fašistickými mocnostmi (Německo, Japonsko, Itálie včetně dalších satelitních států)
a Spojenci (USA, Velká Británie, od 1941 SSSR, Francie aj.). Nacistické Německo se v
důsledku dohod se SSSR v srpnu – září 1939 cítilo dostatečně připravené a 1. 9. 1939
zahájilo válku přepadením Polska, jež bylo současně napadeno i SSSR. Druhá
světová válka měla čtyři fáze: v první (1939 – 41) Německo za tichého souhlasu SSSR
ovládlo téměř celou kontinentální Evropu (1940 okupovalo Norsko, Dánsko, Belgii a
velkou část Francie, 1941 Jugoslávii a Řecko), v dalším postupu bylo zastaveno až po
neúspěšné bitvě o Británii; v druhé fázi (1941 – 42/43) Německo porušilo dohody se J.
V. Stalinem a napadlo 22. 6. 1941 SSSR, Japonci 7. 12. 1941 přepadli Pearl Harbour
(USA) a USA vstoupily do války. V zimě 1942 – 43 dosud značné vojenské úspěchy
nacistického Německa a jeho spojenců skončily; v třetí fázi (1942/43 – 45) Spojenci
zvítězili v rozhodujících bitvách v Pacifiku, v severní Africe byl poražen Rommelův Afrika-
Korps, na východní frontě bitvy u Stalingradu a Kurska umožnily postup Rudé armády na
západě, v roce 1943 poražena a vyřazena z války Itálie, 1944 otevřena druhá fronta v
západní Evropě, 8. 5. 1945 Německo kapitulovalo; ve čtvrté, závěrečné fázi bojů v
Pacifiku, americké strategické bombardování (dvě atomové pumy) a tažení Rudé armády
přimělo Japonsko 2. 9. 1945 ke kapitulaci. Ve druhé světové válce přišlo o život asi
20 mil. vojáků a 35 mil. civilistů, z toho asi 6 mil. Židů.

LÉTA 1939 - 1945, okupace, II. sv. válka

Strategické a hospodářské zmrzačení republiky připravilo cestu k její úplné likvidaci v
březnu 1939 okupací německou armádou (15. března) a vytvořením
Protektorátu Čechy a Morava 16. března) jako součásti nacistické
Velkoněmecké říše. Státním prezidentem byl dr. Emil Hácha. Na Slovensku vznikl
formálně samostatný klerofašistický stát (14. března). Podkarpatskou Rus okupovala 16.
března maďarská armáda.
Proklamovaná autonomie v Protektorátě byla omezena a postupně likvidována. Po
dvacetiletí svobodného rozvoje ve vlastním demokratickém státě se národ ocitnul pod
přímým vlivem nacistické diktatury. 5. října 1938 odstoupil z funkce prezident E. Beneš.
Prožitek okupace a 2. sv. války poznamenal několik generací našich národů a zanechal v
nich trauma, jež ovlivňovalo jejich myšlení, hodnotové stupnice, politické postoje a
jednání.
Počátek války v Evropě
1. září 1939 přepadlo Německo Polsko. Na základě spojeneckých závazků vypověděly
vlády Velké Británie a Francie 3. září 1939 Německu válku. Po 17. září obsadila Rudá
armáda východní část polského území. 28. září 1939 uzavřely Německo a Sovětský svaz
smlouvu o hranicích a přátelství. V tzv. bleskové válce obsadilo Německo Dánsko,
Norsko, Nizozemí , Belgii, Lucembursko a Francii, která kapitulovala 22. června 1940.
Rozšíření války
Po boku Německa se účastní války Itálie a válka se rozšířila do Afriky. SSSR ovládá
pobaltské republiky. V srpnu 1940 začíná bombardování britských ostrovů.
V září 1940 uzavřely vlády Německa, Itálie a Japonska pakt tří (osa Berlín-Řím-
Tokio), ke kterému se připojily státy s režimy pod vlivem Německa a Japonska:
Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Finsko, Chorvatsko, Slovensko, Mandžusko,
Thajsko. Na jaře 1941 ovládly fašistické mocnosti celou Evropu s výjimkou VB a SSSR,
který nepřistoupil k paktu tří.
Vstup SSSR a USA do války. 22. června 1941 porušilo Německo sovětsko-německý
pakt o neútočení a napadlo Sovětský svaz. Přes počáteční vítězství agresoři nedokázali
uskutečnit plán bleskové války a byli poprvé poraženi u Moskvy. SSSR vstoupil do rodící
se protihitlerovské koalice spolu s VB a USA.
7. prosince 1941 napadlo Japonsko, vedeno snahou o ovládnutí východní Asie a
Tichomoří, největší vojenskou základnu USA v Tichém oceánu - přístav Pearl Harbor
(pérl hárbr) na Havajských ostrovech. USA vyhlašují válku spolu s VB Japonsku 8.
prosince a o tři dny později přešli Američané do válečného stavu s Německem a Itálií.
Po počátečních úspěších Japonců došlo k obratu ve vývoji války v Pacifiku porážkou v
námořní válce u souostroví Midway (midvej) počátkem června 1942.
Přelom ve válce nastal po drtivé porážce Němců u Stalingradu (nyní Volgogradu) v únoru
1943. Přišly další porážky německých a japonských vojsk.
K otevření druhé fronty vyloděním v Normandii došlo až 6. června 1944, kde
uspíšilo konec bojů na evropském válčišti.
9. května 1945 vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa.
6. a 9. srpna 1945 svrhli Američané na Hirošimu a Nagasaki atomové pumy, které
bezprostředně usmrtily 100 tisíc civilistů a mnozí další postupně zemřeli na nemoci z
ozáření.
8. srpna 1945 vyhlásila sovětská vláda válku Japonsku.
2. září 1945 podepsáním bezpodmínečné kapitulace Japonska skončila druhá sv. válka.

Výsledky 2. sv. války

Do války bylo postupně vtaženo více než 80% obyvatelstva planety. Během šesti let
zahynulo více než 50 milionů lidí a 35 milionů bylo zraněno. (SSSR 28 mil., Německo 6,5
mil., Polsko 6 mil., Japonsko 2,5 mil., Jugoslávie 1,7 mil.). 7 mil. Evropanů zahynulo v
koncentračních táborech. Obrovské byly rovněž materiální ztráty. Největší ztráty lidské i
materiální utrpěl Sovětský svaz, který měl rozhodující podíl na porážce Německa. Vlivem
výsledků 2. sv. války vzrostla ve světě úloha socialistických a komunistických stran,
začal se rozpadat koloniální systém. Svět se rozdělil na sféry vlivu - západní - vůdcem
byly Spojené státy americké a východní - sféra vlivu Sovětského svazu. Tzv. studená
válka trvala pak několik desetiletí.

Československý odboj - domácí a zahraniční

zahrnoval odpůrce fašismu různého smýšlení pocházejících ze všech společenských
vrstev. Společným cílem byl boj za obnovení Československé republiky. Formy
odporu byly organizované i neorganizované (malování protiněmeckých nápisů,
vydávání ilegálních tiskovin, sabotáže, organizování odchodů osob do zahraničí). Vznikají
tajné ilegální organizace Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme.
Později na jaře 1940 jejich spojením byl vytvořen ÚVOD - Ústřední vedení odboje
domácího (představitel Vladimír Krajina). Řízeno Moskvou pracuje v ilegalitě ústřední
vedení KSČ. Vedení odbojových organizací bylo napojeno na představitele
exilové vlády v Londýně (E. Beneš se ujal řízení zahraničního odboje - působí
též v USA) a na Moskvu často prostřednictvím zahraničního rozhlasového vysílání.
Vytváří se zahraniční jednotky československých vojáků. Zasahují do bojů v
Polsku, při ústupových bojích francouzské armády. Proslavili se českoslovenští letci v
bitvě o Velkou Británii. Na sovětsko-německé frontě zasáhl do bitvy u Sokolova
(březen 1943) 1. čs. samostatný prapor - později brigáda se podílela v listopadu
1943 na osvobození Kyjeva pod velením plukovníka L. Svobody.
V domácím odboji se od poloviny roku 1944 aktivizují partyzánské jednotky.
V srpnu 1944 vypuklo na Slovensku SNP. Vypuklo však předčasně. Sovětské velení
změnilo na přání čs. strany původní operační plány a zahájilo 8. září 1944 karpatsko -
dukelskou operaci, ve které během 80 dnů zahynulo 21 000 sovětských a 1900 našich
vojáků.
České květnové povstání proti okupační moci vypuklo spontánně pod vlivem postupu
spojenců na všech frontách. Vypuklo 1. května 1945 v Přerově a rozšířilo se do
Nymburka, Poděbrad, Semil a dalších míst až po Prahu 5. května. K záchraně Prahy před
útočícími jednotkami SS přispěli vlasovci, ruští vojáci v německých uniformách, kteří se
chtěli dostat do amerického zajetí. Povstalci vyhlašovali obnovení Československé
republiky. Mělník a další místa osvobodila 8. - 10. května 2. polská armáda (zahynulo
asi 1000 mužů). 9. května s postupem rudoarmějců získala Praha svobodu. Na území
ČSR zahynulo 144 tisíc sovětských vojáků. Jednotky americké 3. armády generála
George S. Pattona (džorže petna) osvobodili Plzeň (6.května), Aš, Cheb. Dále
nepostoupili, aby neporušily dohodu se sovětskou stranou o demarkační linii (hranici
mezi vojsky) Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. Padlo, raněno či nezvěstných na
československém území zůstalo v průběhu bojů na 2000 vojáků. Osvobozování
Československa se od prosince 1944 zúčastnilo také téměř 250 000 rumunských vojáků.
Padlo, raněno nebo zůstalo nezvěstných více než 55 000 příslušníků různých
rumunských jednotek.

druhá světová válka, ztráty na životech

Země Vojáci Civilisté
----------------------------------------------
Sovětský svaz 13 600 000 7 000 000
Čína 6 400 000 5 400 000
Polsko 320 000 5 400 000
Německo 4 750 000 500 000
Japonsko 1 200 000 600 000
Jugoslávie 410 000 1 280 000
Francie 340 000 470 000
Maďarsko 140 000 280 000
Itálie 330 000 85 000
Velká Británie 324 000 62 000
Rumunsko 378 000 celkem
USA 259 000 celkem
Nizozemsko 12000 198 000
Řecko 20 000 140 000
Belgie 12 000 76 000
Finsko 84 000 celkem
Bulharsko 20 000 celkem
Norsko 10 000 celkem
Dánsko 1 400 celkem

Oběti koncentračních táborů:

V koncentračních táborech zahynulo 4 až 6,5 mil. lidí, z toho 2,5 mil. v Osvětimi.
O vyvražďování Židů v evropských zemích existují přibližné minimální údaje:
Polsko 2 350 000
Sovětský svaz 700 000
Československo 233 000
Rumunsko 200 000
Maďarsko 180 000
Německo 160 000
Nizozemsko 104 000
Francie 60 000
Rakousko 58 000
Řecko 57 000
Jugoslávie 55 000
Belgie 25 000
Itálie 8 500
Druhá světová válka si vyžádala asi 55 mil. obětí

Léta 1945 - 1948

Výsledky II. sv. války ovlivnily poválečné uspořádání politických poměrů na
osvobozených územích, zařazení osvobozených zemí do sfér velmocenských zájmů. ČSR
se ocitla ve sféře zájmů Sovětského svazu. Došlo výraznému posílení levicových
stran a na základě Košického vládního programu (programové prohlášení vlády)
vyhlášeného 5. dubna, byl zakotven zákaz pravicově orientovaných stran. Proklamoval
nejužší spojenectví se Sovětským svazem. Základnou nového politického systému měla
být Národní fronta, tvořená všemi politickými a sociálními směry jež vedly boj proti
okupantům. Prosazoval potrestání zrádců a kolaborantů a konfiskaci majetku všech
nepřátel republiky. V důsledku přijetí Košického vládního programu se naše země
vyhnuly jakýmkoli formám občanské války, ale podpořil přechod do sovětské sféry vlivu
a vytvořil výhodné výchozí pozice pro snahy KSČ o získání rozhodující moci ve státě.
Nová vláda byla výsledkem jednání mezi dvěma centry našeho zahraničního odboje,
londýnským a moskevským, která probíhala v březnu 1945 v Moskvě.
Byly vydány prezidentské dekrety o potrestání nacistických zločinců, zrádců a
kolaborantů a o mimořádných lidových soudech, o znárodnění dolů, klíčového
průmyslu, bank a soukromých pojišťoven. Na Postupimské konferenci byl
schválen odsun německého obyvatelstva. Předcházel mu však divoký odsun
prováděný krutým způsobem. Odsunem bylo vysídleno 2 256 000 Němců (z
původních 30% obyvatelstva v českých zemích zůstalo 1,8%.).
Na základě výsledků voleb v květnu 1946 byla jmenována nová vláda v čele s
komunistou Klementem Gottwaldem. Volbám předcházela obratná manipulace
veřejného mínění. Komunisté získávali důležité pozice v bezpečnostním aparátě
(ministerstvo vnitra, útvary Bezpečnosti). Pod jejich vlivem jsou sjednocené odbory.
Prostřednictvím zmanipulovaných výpovědí se komunisté snaží zdiskreditovat domácí
nekomunistický odboj.
Odmítnutím Marshallova plánu (program pomoci Spojených států hospodářské obnově
Evropy) posílil orientaci země na východní totalitní a nedemokratickou stranu tzv.
železné opony (sféry vlivu Sovětského svazu).

1948 - 1968 Komunistický režim a jeho proměny

V únoru 1948 odvolal komunistický ministr vnitra V. Nosek osm velitelů SNB a nahradil
je komunisty. Vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena. Nosek
se odmítl rozhodnutí vlády podřídit. Po té 20. února podali ministři strany národně
socialistické, lidové demisi (odstoupení z funkce). Předpokládali, že prezident Beneš
jejich demisi nepřijme a v nadcházejících volbách zvítězí. Komunisté podpořeni v
celorepublikové jednohodinové generální stávce, které se zúčastnilo 24. února na 2,5
milionů občanů, požadovali přijetí demise a doplnění vlády o zástupce stran, které
vybere Gottwald. 25. února 1948 přistoupil prezident na komunistické požadavky, přijal
demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a
jejich nejvěrnějších spojenců. Došlo k zavedení skryté diktatury jedné strany, změnou
ústavy byl pak položen základ k přestavbě dosavadního demokratického systému v
totalitní režim. O vývoji v Československu rozhodovali sovětští poradci a jejich
prostřednictvím vedení KSČ.
Nastala atmosféra zastrašování při parlamentních volbách, voličům byla předložena tzv.
společná kandidátka Národní fronty - tj. bez opozičních politiků, docházelo k falšování
volebních výsledků. Došlo k zinscenování politických procesů (popraven byl generál Píka
a Milada Horáková. Od r. 1948-1951 odešlo ilegálně do zahraničí přes 25 000 našich
občanů.
V ekonomické oblasti došlo k likvidaci soukromého sektoru, ekonomika se řídila
jednotným a politickým ústředním plánem. Byl podporován pro zemi nevýhodný těžký
průmysl, na základě požadavků Sovětského svazu. Došlo k násilné kolektivizaci
zemědělství.
V roce 1960 byla přijata nová ústava, která změnila oficiální název státu na
Československá socialistická republika (ČSSR) a uzákonila vedoucí roli
komunistické strany a její ideologie ve státě.
Pokusy o reformu socialismu. Od roku 1963 probíhají diskuse o úloze trhu za socialismu,
které zahájili ekonomové pod vedením Oty Šika. Od r. 1965 probíhají pokusy včlenit
tržní ekonomiku do socialistického systému. Ukazuje se, že další ekonomický růst není
možný bez reformy politického systému. Reformní komunisté (A. Dubček) nepomýšleli
na zavedení politického pluralismu, nýbrž jen o demokratizaci veřejného a stranického
života. Tyto snahy byly označovány jako demokratický socialismus nebo socialismus s
lidskou tváří. Vedoucí úloha KSČ měla zůstat zachována. V řadách nestraníků sílily
názory, že v reformách je třeba pokračovat bez ohledu na potřeby a zájmy KSČ. Část
komunistů se obávala možné změny politického systému a podpořili vpád vojsk
Varšavké smlouvy (s výjimkou Rumunska) v noci z 21. na 22. srpna 1968. Následovalo
období tzv. normalizace tj. znovunastolení totalitního režimu naprosto podřízeného
SSSR.

Období normalizace po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

Znaky:
- ztráta suverenity, okupační sovětští vojáci na našem území
- likvidace opozice, výhody pro „normalizátory“ a loajální straníky - prominenty, pasivita
„mlčící většiny“
- ekonomická závislost Sovětském svazu
- posrpnová emigrace 700 - 800 000 osob
- organizace opozice proti totalitnímu režimu (Charta 1977, Výbor na obranu
nespravedlivě stíhaných)
- nárůst všeobecné nespokojenosti, represivní opatření režimu a jeho slabost - ztrácí
oporu v zahraničí, to vše
vyvřelo v listopadových dnech r. 1989, kdy se režim v podstatě nenásilně (bez použití
zbraní) vzdal moci
„sametová revoluce“ cinkání klíči na náměstích.
Dne 29. 12. 1989 byl zvolen Václav Havel prezidentem republiky, který slíbil dovést tuto
zemi ke svobodným volbám.

EVROPSKÁ INTEGRACE – SJEDNOCOVÁNÍ EVROPY

Evropská unie – společenství dvanácti evropských států byla založena 7. února 1991 v
Maastrichtu. Její základ tvoří tři evropská společenství: – Evropské společenství uhlí a
ocele (vznik 1951: Belgie, záp. Německo, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko),
Evropské hospodářské společenství a evropské společenství Euratom (1958). Postupně
se připojily další evropské státy: Británie, Irsko, Dánsko (1973), Řecko (1981),
Španělsko a Portugalsko (1986), Rakousko, Finsko a Švédsko (1995). 1997 – Evropská
komise doporučuje Českou republiku, Polsko, Maďarsko, Estonsko a Slovinsko jako
účastníky první vlny vyjednávání o rozšíření unie. Evropská unie zahrnuje tři evropská
společenství, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci v oblasti justice a
vnitřních věcí. Maastrichtská smlouva zakotvuje vznik měnové unie a způsob zavádění
jednotné evropské měny.

Instituce Evropské unie: Odkaz2 Odkaz3

Evropská rada – zasedání prezidentů a premiérů členských zemí. Schází se zpravidla

dvakrát ročně. Rozhoduje o základních směrech politiky Evropské unie.
Rada Evropské unie – sestává z ministrů členských zemí. Rada v unii rozhoduje, přijímá
evropské právní akty. Při rozhodování je každému členskému státu přiřazen určitý počet
hlasů.
Evropská komise – sestává z dvaceti komisařů zodpovědných za jednotlivé resorty a asi
12 tisíc úředníků. Komise má jako jediný evropský orgán právo legislativní iniciativy, tzn.
že může předkládat texty legislativních dokumentů ke schválení Radě EU a Evropskému
parlamentu, je tzv. strážcem smluv – upozorňuje na jejich porušování a podává žaloby k
Evropskému soudnímu dvoru.
Evropský parlament – sestává z 626 přímo volených poslanců jednou za pět let. Každý
členský stát má právo na určitý počet poslanců. Potvrzuje složení Evropské komise a
schvaluje rozpočet EU. Ve většině oblastí je poradním orgánem.
Evropský soudní dvůr – sestává z 15 soudců a 8 generálních advokátů. Řeší spory mezi
členskými státy a žaloby Evropské komise proti členským státům. Rozhoduje o tom, zda
bylo porušeno evropské právo, je –li o to požádán.
Dalšími orgány jsou Evropský účetní dvůr, Soud I. instance, Evropský měnový institut,
Evropská investiční banka, Evropský soud pro lidská práva.