ČESKÁ STÁTNOST

Velká Morava
Velká Morava, též Velkomoravská říše, byla prvním státním útvarem Slovanů na území
ČR a Slovenska. Vznikla asi kolem roku 833 násilným připojením Nitranska k území
knížete Mojmíra I. Tím vzniklo územní jádro budoucí říše. Za knížete Rastislava (vládl
840 - 870) byli 863 pozváni byzantští věrozvěstové Konstantin a Metoděj, jejichž misie
položila základy pro církevní organizaci na Velké Moravě. Za vlády Svatopluka (vládl 870
- 894) se území Velké Moravy rozšiřovalo, a to na jih do oblasti Panonie a Potisí, na
sever a severozápad na území Polabských Slovanů a do Poodří. Expanze na západ do
Čech a na východ do Vislanska byla spojena s šířením křesťanství. Po smrti Svatopluka
se říše rozpadla; v roce 895 se osamostatnily Čechy. Spory o trůn mezi Svatoplukem II.
a Mojmírem II. říši oslabily. Velká Morava zanikla v období 905 - 906 po porážce s
Maďary. K nejvýznamnějším centrům říše patřily Mikulčice, Staré Město, Nitra a údělné
knížectví Bratislava, v Čechách Stará Kouřim, Levý Hradec, Pražský hrad.

Český stát v 10. - 12. století

Ve 2. polovině 9. stol. byly Čechy pod nadvládou Velké Moravy. Kníže Bořivoj, první
historický Přemyslovec, přijal na Velké Moravě křest. V roce 895 se Čechy poddaly
východofranské říši a po zániku Velké Moravy se centrum české státnosti přeneslo do
středních Čech, kde rozhodující postavení získali v 10. stol. Přemyslovci. Český stát byl v
lenní závislosti na východofranské a Římskoněmecké říši. Kníže Boleslav I. připojil
Moravu. Boleslav II. vyvražděním Slavníkovců v roce 995 dokončil sjednocení Čech a
ovládl Krakovsko; to však po jeho smrti připadlo Polsku, stejně jako Morava. Kníže
Oldřich asi v roce 1019 definitivně připojil Moravu, čímž bylo dotvořeno jádro českého
státu. Kníže Břetislav I. zavedl nástupnický princip seniorátu a pro mladší členy rodu
úděly na Moravě. Kníže Soběslav I. připojil roku 1136 Horní Lužici. Roku 1182 byla
Morava povýšena na markrabství.

Lucemburkové
Vláda Jana Lucemburského a Karla IV. znamenala pro český stát vrchol moci. Jan
Lucemburský opět připojil Horní Lužici (1319, respektive 1329), Chebsko (1322) a téměř
celé Slezsko (1327 - 29, potvrzeno 1335). Karel IV., král český a římský a císař římský,
vytvořil státoprávní instituci Zemí české koruny, které spadaly pod svrchovanost českého
krále a byly také synonymem pro český stát. Jádro zemí koruny české tvořilo České
království (hlavní země) a Moravské markrabství (vedlejší země). Ve 14. stol. byla
postupně připojována další území se statutem vedlejších zemí: Chebsko, Slezsko, Horní
a Dolní Lužice (od 1368), Lucembursko (1310 - 1437) a další zahraniční léna. Za
Lucemburků k Zemím koruny české patřila ještě větší část Horní Falce (zv. Česká Falc,
1353 - 73) a Braniborsko (1373 - 1415). Integrita českého státu byla narušena za
husitské revoluce, kdy se Slezsko, obě Lužice a částečně i Morava postavily proti
revoluci.

České země za Jiřího z Poděbrad a za Jagellonců

Hus Jan, * asi 1371, † 6. 7. 1415, český reformátor. Pocházel zřejmě z Husince u
Prachatic; od roku 1390 studoval na univerzitě v Praze, 1393 bakalář a 1396 mistr
svobodných umění, 1404 bakalář teologie, od roku 1398 sám vyučoval na artistické
fakultě. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze, 1401 – 02 děkan artistické fakulty, od 1402
kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském, 1409 – 10 rektor univerzity v
Praze. Představitel a vůdce českého reformního hnutí, usilujícího o nápravu křesťanské
církve a společnosti důsledným respektováním novozákonních ideálů. V tomto mu byl
vzorem anglický myslitel J. Viklef, jehož názory o nutnosti zbavit církev pozemkového
majetku zásahem světské moci a obnovení jejího apoštolského poslání sdílel. Získal
podporu vlivných kruhů, včetně předních osobností královského dvora Václava IV., i části
pražského obyvatelstva. Od roku 1408 měl on i jeho přívrženci stále častější konflikty s
ideovými protivníky, mezi než patřili především němečtí mistři na univerzitě v Praze a
česká církevní hierarchie. Vydáním Dekretu kutnohorského 18. 1. 1409, kterým Václav
IV. zajistil českému univerzitnímu národu hlasovací převahu, reformní skupina v čele s
Husem v zápase o pražskou univerzitu zvítězila. V roce 1410 pražský arcibiskup Zbyněk
Zajíc z Hazmburka dal spálit exempláře Viklefových spisů, což byl počátek kampaně proti
Husovi, jenž odmítl předvolání k procesu před římskou kurii. V roce 1412 po
protiodpustkové aféře ztratil podporu Václava IV. a po vyhlášení interdiktu nad Prahou
1412 opustil město a žil pod ochranou šlechtických příznivců na venkově, nejprve na
Kozím hrádku u Sezimova Ústí, poté na hradě Krakovci u Rakovníka, odkud v říjnu 1414
odjel na obecný koncil do Kostnice; zde byl v listopadu 1414 uvězněn a poté postaven
před koncilní soud, který shledal některé články jeho učení kacířskými. Když Hus odmítl
své názory odvolat, byl odsouzen a upálen. Jeho smrt posílila v českých zemích reformní
hnutí, jež přerostlo v husitskou revoluci. Autor spisů, z nichž nejvýznamnější byly Knížky
o svatokupectví – kritika fiskalismu římské církve, Vyloženie sv. čtení nedělních (Postila),
O poznání cesty pravé k spasení (Dcerka), O šesti bludech a De ecclesia (O církvi), v níž
křesťanskou církev nechápe jako instituci, nýbrž jako společenství věřících, řídících se
Božím zákonem a předurčených ke spasení. Oproti latině vyzdvihoval úlohu mateřského
jazyka; ve snaze přiblížit jej lidu zjednodušil český pravopis, zavedl diakritická
znaménka. Velký ohlas měly jeho listy; autorství spisu De ortographia Bohemica (O
českém pravopise) je nejisté.

husitství, nábožensky, národnostně i sociálně motivované hnutí usilující nalézt

východisko z hluboké společenské krize, která zasáhla české země na přelomu 14. – 15.
stol.; vývojový předstupeň velkých evropských reformací. Datováno zpravidla
jmenováním J. Husa kazatelem v Betlémské kapli v roce 1402 a uzavřením
kutnohorského náboženského míru 1485. Rozčleněno do tří fází: a) v prvním období
1402 – 19 se soustředilo na kritiku církve, jak ji formulovali reformně orientovaní mistři
pražské univerzity v čele s J. Husem. Kritiku podpořil i královský dvůr Václava IV. a
značná část pražské veřejnosti, zvláště české národnosti. Masový charakter získalo
husitství po odpustkových bouřích v roce 1412 a zejména po upálení J. Husa 1415. Svaz
husitské šlechty tehdy začal sekularizovat pozemkový majetek církve jako naplnění
jednoho z klíčových reformních požadavků. Znakem příslušnosti k husitství se stalo
přijímání pod obojí způsobou (laický kalich), zavedené Jakoubkem ze Stříbra; b) v
druhém období 1419 – 36 přerostlo husitství v husitskou revoluci; v jejím závěru byly
poraženy radikální směry husitství (táboři, sirotci) v bitvě u Lipan 30. 5. 1434. Iniciativu
převzal husitský střed, reprezentovaný zvláště pražany. V roce 1436 byly prosazeny
hlavní výsledky revoluce sjednáním tzv. kompaktát a ve volební kapitulaci Zikmunda
Lucemburského; c) třetí, závěrečná fáze 1436 – 85 byla charakterizována zápasem o
kompaktáta; katolíci usilovali o jejich zrušení, husité chtěli jejich obsah i platnost rozšířit.
K stabilizaci poměrů došlo za vlády „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad, který na
respektování kompaktát a výsledků revoluce založil svou politickou linii. Nové spory
kališnické a katolické církve vedly v roce 1467 k novým domácím bojům a 1468 – 71 k
zahraniční intervenci, vedené uherským králem Matyášem Korvínem. Po pokusu
katolické strany o mocenský zvrat a po následné husitské odvetě v pražském povstání v
roce 1483 uznali husité i katolíci, že poměry nelze zvrátit; 1485 uzavřeli v Kutné Hoře
mír, jímž byla kompaktáta uznána za základní zemský zákon. – Husitství jako první hnutí
v evropské historii narušilo pozice římské církve (sekularizace pozemkového majetku
duchovenstva téměř v celých Čechách a částečně na Moravě, vyřazení církve z
politického života, vznik kališnické církve), posílilo politickou sílu měst, dokončilo jejich
počešťování a přineslo jim, podobně jako vyšší a nižší šlechtě, majetkové zisky.
Hospodářské důsledky válek, kulturní orientace husitů a existence kališnické církve však,
v porovnání s předrevolučním stavem, vedly k oslabení kontaktů českých zemí s
Evropou.

Jednota bratrská, křesťanské církevní společenství, jež se v roce 1457 zformovalo v

Kunvaldu pod Orlickými horami rozvinutím husitského programu (zejm. působením
bratra Řehoře z emauzského opatství) podle myšlenek P. Chelčického. Po pol. 16. stol.
prosazen Janem Augustou a Janem Blahoslavem kladný vztah k humanistické
vzdělanosti; rozvoj bratrského školství i písemnictví (Bible kralická, tvorba J. A.
Komenského aj.).

Jiří z Poděbrad, * 23. 4. 1420, † 22. 3. 1471, český král 1458 – 71. Vychováván v
husitské orientaci. V roce 1434 se účastnil na straně panské jednoty bitvy u Lipan.
Usiloval o vytvoření spolku evropských křesťanských panovníků, kteří by případné spory
řešili mírovou cestou.
Když byl uherský král Matyáš Korvín v roce 1469 korunován částí šlechty za českého
krále, odtrhl vedlejší země koruny (obě Lužice, Morava, Slezsko). Podle smlouvy z roku
1478 získal vedlejší země doživotně s tím, že Vladislav Jagellonský je mohl vykoupit za
400 000 dukátů. Nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn v roce 1490 po
Korvínově smrti byly vedlejší země opět připojeny k české koruně. Roku 1412 zastavil
král Zikmund Lucemburský 13 z 24 hospodářsky významných spišských měst Polsku.

Nástup Habsburků
V roce 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové. Ferdinand I. Habsburský se stal
uherským králem a rakouským arcivévodou, roku 1556 německým králem a 1558
římskoněmecký císařem. Ve střední Evropě vytvořil významné soustátí; to téměř dvě
století muselo na východní hranici čelit Osmanské říši. Za Rudolfa II. Habsburského se
Praha stala nejen hlavním městem říše,ale i centrem vědy a umění. Rozpory mezi
panovníkem a českými stavy vyústily v české stavovské povstání. České stavy 1619
zvolily králem rýnského falckraběte Fridricha V. Falckého. Po bitvě na Bílé hoře 8. 11.
1620 bylo povstání poraženo; vládu v Čechách získali opět Habsburkové.

České země po třicetileté válce

Vpády cizích vojsk za třicetileté války ani dočasné obsazení Prahy (Sasové 1631,
Švédové 1648) nezměnily postavení české země v rámci habsburské monarchie.
Pražským mírem z roku 1635 postoupil Ferdinand II. Horní i Dolní Lužici saskému
kurfiřtovi Janu Jiřímu, což byl potvrzeno 1648 vestfálským mírem. Hospodářská
zaostalost habsburské monarchie po třicetileté válce (Čechy, Morava a Slezsko patřily
přitom k nejrozvinutějším oblastem) byla zjevná po nástupu Marie Terezie (vládla 1740 -
80), jež musela čelit nárokům zejména Pruska a Bavorska. Války s Pruskem (slezské
války 1740 - 48 a poté sedmiletá válka 1756 - 63) přinesly ztrátu Kladska (1742) a
většiny území Slezska (1742, potvrzeno hubertsburským mírem 1763). Osvícenské
reformy Marie Terezie a Josefa II. se nesly v duchu centralizace spojené s germanizací;
to vyvolalo protitlak šlechty hájící stavovská a zemská privilegia. Po období národního
obrození, které začalo na konci 18. stol. a přineslo probuzení českého nacionalismu, ale i
české kultury a vědy, vstoupili Češi i na politickou scénu revolucí v letech 1848 - 49.
třicetiletá válka, poslední evropská náboženská válka, zasahující 1618 – 48 (resp. 1659)
celou střední, západní a jihozápadní Evropu. Je rozdělována na 5 konfliktů: českou válku,
falckou válku, dánskou válku, švédskou válku a švédsko-francouzskou válku. Byla
ukončena 24. 10. 1648 uzavřením míru vestfálského, avšak konflikt mezi Francií a
Španělskem pokračoval až do pyrenejského míru 1659. Od roku 1635 přestala být
třicetiletá válka náboženským konfliktem; francouzským vstupem došlo k promísení
koalic bez ohledu na konfesi. Stala se bojem mezi teorií univerzalismu (Habsburkové) a
bojem o prosazení národních zájmů (Francie, Švédsko). Představovala do té doby
nejničivější vojenský konflikt. Vytvořila instituci stálé profesionální armády.

Rakousko-Uhersko
Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 vznikl ve střední Evropě z rakouského
císařství nový státní útvar, rakousko-uherská monarchie. Byly vytvořeny dva státní
celky: Předlitavsko (Cislajtánie), zahrnující rakouské císařství (oficiální název Království a
země na Říšské radě zastoupené) a Zalitavsko (Translajtánie), zahrnující království
uherské. Vznik Rakousko-Uherska měl zabránit rozpadu habsburské říše. Zahraniční
záležitosti, obrana a finance byly spravovány společnými ministerstvy. Vedle společných
ozbrojených sil Rakousko-Uherska mělo Rakousko i Uhersko své vlastní ozbrojené síly,
které byly řízeny vlastními ministerstvy. V obou částech monarchie zůstaly zachovány
dosavadní historické státoprávní celky, tedy korunní země s vlastními sněmy. Společné
úřady měly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský
královský), zalitavské k. (královský). Výsledkem 1. světové války byl i rozpad Rakousko-
Uherska v roce 1918. Na části jeho území vznikly nástupnické státy Československo,
Rakousko a Maďarsko; ostatní území připadlo Království SHS, Polsku, Rumunsku a Itálii.
1. ropublika
28. 10. 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika (oficiálně Republika
československá, RČS) jako jeden z nástupnických států po zhroucení rakousko-uherské
monarchie v roce 1918. Hlavním městem se stala Praha. Samostatný československý
stát byl tvořen Čechami, Moravou, částí Slezska a Slovenskem; slovenská reprezentace
se k němu přihlásila Martinskou deklarací 30. 10. 1918. 1919 byla připojena
Podkarpatská Rus. Německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech nesouhlasilo s
vytvořením nového státu, v říjnu 1918 vyhlásilo čtyři samostatné župy (Deutschböhmen,
Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau) a požadavek jejich připojení k
Rakousku. V prosinci 1918 byly tyto župy obsazeny československými ozbrojenými
silami. Území Československa ve stávajících hranicích potvrdila versailleská mírová
smlouva, saintgermainská smlouva a trianonská smlouva. V roce 1920 získalo
Československo od Německa Hlučínsko a od Rakouska západní část Vitorazska a
Valticko, naopak Polsko získalo větší část Těšínska a část Spiše a Oravy.

Mnichovská dohoda
Mnichovská dohoda, dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou
menšinou Německu, byla podepsána 29. 9. 1938 na konferenci v Mnichově představiteli
Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Velké Británie (N. Chamberlain) a Francie (E.
Daladier). Byla důsledkem politiky appeasementu, výsledkem kampaně Sudetoněmecké
strany a německé propagandy, která se dožadovala řešení otázky postavení německé
menšiny. Zástupci československé vlády na konferenci pozváni nebyli; dohoda přijatá
čtyřmi velmocemi byla pro československou stranu ultimátem, které pod nátlakem
přijala. Československá republika (ČSR) na základě mnichovské dohody ztratila rozsáhlá
hospodářsky a zejména strategicky významná území v pohraničních oblastech (asi 1/3
území). V říjnu byly územní požadavky vůči ČSR splněny i ve prospěch Polska (Těšínsko
a drobná území na Slovensku) a v listopadu, po 1. vídeňské arbitráži, i Maďarska (jižní a
východní Slovensko, značná část Podkarpatské Rusi). V říjnu 1938 získaly Slovensko a
Podkarpatská Rus autonomii. Po okupaci německými vojsky 15. 3. 1939 byl na zbylém
území Čech a Moravy vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku byla 14. 3.
1939 vyhlášena Slovenská republika pod německou ochranou. Podkarpatskou Rus 16. 3.
1939 obsadila maďarská vojska. V roce 1940 vznikla v Londýně exilová vláda a Státní
rada v čele s prezidentem E. Benešem. 1942 prohlásily mnichovskou dohodu za
neplatnou Velká Británie a Francie, 1944 Itálie a 1973 Německo.

Československo po 2. světové válce

Od konce roku 1944 bylo československé území postupně osvobozováno od německých
vojsk. Úsilí Benešovy exilové vlády o obnovení Československa v rozsahu hranic z doby
před mnichovskou dohodou se naplnilo pouze zčásti; dohodou z 29. 6. 1945 potvrdila
ČSR odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu na základě předchozího plebiscitu
místního obyvatelstva, které se pod nátlakem vyslovilo pro připojení k SSSR. Ústavním
zákonem z 28. 10. 1968 byla vytvořena federace; vznikla ČSR a SSR v rámci ČSSR. V
dubnu 1990 byl oficiální název Československa změněn na Česká a Slovenská federativní
republika (ČSFR).

Česká republika
Samostatná Česká republika vznikla po rozdělení České a Slovenské federativní
republiky 1. 1. 1993. Jejím hlavním městem je Praha. Podle vzájemné dohody mezi
Českou republikou a Slovenskem došlo v roce 1997 k výměně pohraničních území.
Osada U Sabotů u Javorníka připadla Slovensku, osada Sidonie připadla České republice.

Česká republika - představitelé státu

SÁMOVA ŘÍŠE
623–658? Sámo

VELKÁ MORAVA
Dynastie Mojmírovců
830?–846 Mojmír I.
846–870 Rastislav
870?–894 Svatopluk
894–906 Mojmír II.

ČESKÝ STÁT
KNÍŽATA
Dynastie Přemyslovců
?–889? Bořivoj
?–915? Spytihněv
915?–921? Vratislav I.
?–929/935 Václav sv. (I.)
929/935–967/972 Boleslav I.
967/972–999 Boleslav II.
999–1002 Boleslav III.
1002–1003 Vladivoj
1003 Boleslav III.
1003 Jaromír
1003–1004 */ Boleslav I. Chrabrý (polský kníže a král 992–1025)
1004–1012 Jaromír
1012–1033 Oldřich
1033–1034 Jaromír
1034 Oldřich
1035–1055 Břetislav I.
1055–1061 Spytihněv II.
1061–1092 Vratislav II. (od 1085 král)
1092 Konrád I. Brněnský
1092–1100 Břetislav II.
1101–1107 Bořivoj II.
1107–1109 Svatopluk
1109–1117 Vladislav I.
1117–1120 Bořivoj II.
1120–1125 Vladislav I.
1125–1140 Soběslav I.
1140–1172 Vladislav II. (od 1158 král)
1172–1173 Bedřich
1173–1178 Soběslav II.
1178–1189 Bedřich
1189–1191 Konrád II. Ota
1191–1192 Václav II.
1192–1193 Přemysl I. Otakar
1193–1197 Jindřich Břetislav (III.)
1197 Vladislav Jindřich
1197–1230 Přemysl I. Otakar (od 1198 král)

KRÁLOVÉ
1197–1230 Přemysl I. Otakar (do 1198 kníže)
1230–1253 Václav I.
1253–1278 Přemysl II. Otakar
1278–1305 Václav II. (1300–1305 král polský)
1305–1306 Václav III. (1301–1305 král uherský jako Ladislav V.)
(Vymření dynastie Přemyslovců v mužské linii)
1306 Jindřich Korutanský
1306–1307 Rudolf (I.) Habsburský
1307–1310 Jindřich Korutanský
Dynastie Lucemburků
1310–1346 Jan Lucemburský
1346–1378 Karel IV. (od 1346 král římský, od 1355 císař)
1378–1419 Václav IV. (1363–1400 král římský)
1419–1420 Zikmund Lucemburský (od 1411 král římský, od 1433 císař, zároveň král
uherský od 1387)
1420–1436 bezvládí
1436–1437 Zikmund Lucemburský
(Konec dynastie)
1437–1439 Albrecht II. Habsburský (od 1437 král římský, zároveň král uherský)
1453–1457 Ladislav Pohrobek (zároveň král uherský)
1458–1471 Jiří z Poděbrad (1452–1458 zemský správce)
Dynastie Jagellonců
1471–1516 Vladislav II. (zároveň král uherský od 1490)
1516–1526 Ladislav (zároveň král uherský)
Dynastie Habsburků
1526–1564 Ferdinand I. (od 1556 císař římský, zároveň král uherský)
1564–1576 Maxmilian II. (císař římský, zároveň král uherský)
1576–1611 Rudolf II. (od 1576 císař římský, zároveň král uherský do 1608)
1611–1619 Matyáš (od 1612 císař římský, zároveň král uherský od 1608)
1619 Ferdinand II. Habsburský (zároveň císař římský a král uherský)
1619–1620 */ Friedrich V. Falcký
1620–1637 Ferdinand II. Habsburský (zároveň císař římský a král uherský)
1637–1657 Ferdinand III. Habsburský (zároveň císař římský a král uherský)
1657–1705 Leopold I. (zároveň císař římský a král uherský)
1705–1711 Josef I. (zároveň císař římský a král uherský)
1711–1740 Karel VI. (zároveň císař římský a král uherský)
1741–1745 */ Karel VII. Albert (zároveň císař římský)
1740–1780 Marie Terezie (zároveň královna uherská)
Dynastie habsbursko-lotrinská (Habsburg-Babenberg-Lothringen)
1780–1790 Josef II. (od 1765 císař římský, zároveň král uherský)
1790–1792 Leopold II. (zároveň císař římský a král uherský)
1792–1835 František I. (II.) (zároveň král uherský, císař římský do 1806 a císař
rakouský od 1804)
1835–1848 Ferdinand I. (V.) Dobrotivý (zároveň císař rakouský a král uherský)
1848–1916 František Josef I. (zároveň císař rakouský a král uherský)
1916–1918 Karel I. (zároveň císař rakouský a král uherský)

PREZIDENTI ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

1918–1935 Tomáš Garrigue Masaryk
1935–1938 Edvard Beneš
1938–1939 Emil Hácha (1939–1945 státní prezident protektorátu Čechy a Morava)
1939–1948 Edvard Beneš (1939–1945 prezident republiky v emigraci)
1948–1953 Klement Gottwald
1953–1957 Antonín Zápotocký
1957–1968 Antonín Novotný
1968–1975 Ludvík Svoboda
1975–1989 Gustáv Husák
1989–1992 Václav Havel

PREZIDENTI ČESKÉ REPUBLIKY

1993-2003 Václav Havel
2003- Václav Klaus

PŘEDSEDOVÉ VLÁD ČESKOSLOVENSKA

1918–1919 Karel Kramář
1919–1920 Vlastimil Tusar
1920–1921 Jan Černý
1921–1922 Edvard Beneš
1922–1926 Antonín Švehla
1926 Jan Černý
1926–1929 Antonín Švehla
1929–1932 František Udržal
1932–1935 Jan Malypetr
1935–1938 Milan Hodža
1938 Jan Syrový
1938–1939 Rudolf Beran
1939 Rudolf Beran (protektorátní vláda)
1939–1941 Alois Eliáš (protektorátní vláda)
1941–1945 Jaroslav Krejčí (protektorátní vláda)
1945 Richard Bienert (protektorátní vláda)
1940–1945 Jan Šrámek (československá vláda v emigraci)
1945–1946 Zdeněk Fierlinger
1946–1948 Klement Gottwald
1948–1953 Antonín Zápotocký
1953–1963 Viliam Široký
1963–1968 Jozef Lenárt
1968–1970 Oldřich Černík
1970–1988 Lubomír Štrougal
1988–1989 Ladislav Adamec
1989–1992 Marián Čalfa
1992 Jan Stráský

PŘEDSEDOVÉ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

1993–1997 Václav Klaus
1998 Josef Tošovský (úřednická vláda)
od 1998 Miloš Zeman

*/ panovník nepatří do uvedené dynastie

Československo, představitelé státu

PREZIDENTI
1918–1935 Tomáš Garrigue Masaryk
1935–1938 Edvard Beneš
1938–1939 Emil Hácha (1939–1945 státní prezident protektorátu Čechy a Morava)
1939–1948 Edvard Beneš (1939–1945 prezident republiky v emigraci)
1948–1953 Klement Gottwald
1953–1957 Antonín Zápotocký
1957–1968 Antonín Novotný
1968–1975 Ludvík Svoboda
1975–1989 Gustáv Husák
1989–2003 Václav Havel
2003- Václav Klaus