Po stopách Galilea

Postavte si dalekohled

Michal Švanda
Český organizační výbor
Mezinárodního roku astronomie 2009
Po stopách Galilea

Snad každý, kdo se podíval na oblohu, si položil otázku, jak asi vypadá totéž při
pohledu dalekohledem, přístrojem, který nám umožní pozorovat větší detaily než
neozbrojené oko. Takovou otázku si však lidé nepokládali odpradávna. Pomineme­
li některé nejasné historické záznamy z arab­
ského světa o konstrukci přístroje, který se
podle popisů choval jako dalekohled (nedo­
chovaly se však detaily konstrukce takového
přístroje), spadá vynález „zvětšovacího
nástroje“ na počátek 17. století do Holandska.
Přístroj složený ze dvou čoček, jedné spojné
a jedné rozptylné, který přibližoval vzdálené
předměty, je připisován třem nezávislým
objevitelům: Hansi Lippersheyovi, Zachariasovi
Janssenovi a Jacobu Metiovi z Alkmaaru,
známému též jako Jacob Adriaanszoon. Hned
o rok později se tento úžasný objev dostal do
rukou Galileu Galilei, který na základě
nejasného popisu dokázal holandskou
konstrukci napodobit a dokonce vylepšit. Nejprve sestavil dalekohled zvětšující
třikrát a později dokonce přístroj s dvaatřicetinásobným zvětšením! Ve své době
byl Galileo jedním z mála, kdo dokázal vyrobit dalekohled dostatečně kvalitní,
aby byl vhodný také k pozorování noční oblohy. Svá první pozorování publikoval
v roce 1610 ve spisku Nuncius Sidereus (Hvězdný posel).
Následovat Galilea i další výrobce dalekohledů není v dnešní době nic složi­
tého. Veškeré potřebné díly seženeme v železářství, drogerii, papírnictví a oční
optice. S trochou šikovnosti je možné mít vlastní funkční „galileoskop“ za jedno
odpoledne. Přestože pohled takovým vlastnoručně vyrobeným přístrojem na oblo­
hu se ani zdaleka nevyrovná prodávaným (a cenově dostupným) dalekohledům, je
velmi poučné si takový přístroj pořídit, neboť si tak můžeme „ohmatat“ některé ze
zákonů optiky. A bez velké nadsázky lze říci, že zažijeme podobná dobrodružství
jako zažívali průkopníci astronomických pozorování před čtyřmi staletími.

Čočky
Kromě čočky jako známé luštěniny, označujeme v češtině tímto slovem také
kruhový kus skla se středovou symetrií, jehož plochy lze popsat jako kruhové
nebo parabolické úseče. Podle toho, zda je vrstva skla silnější uprostřed čočky než
na jejích okrajích nebo opačně, rozlišujeme spojky a rozptylky.
Spojky jsou tlustší uprostřed než na okrajích a mají tu vlastnost, že dva
paprsky, které do čočky pronikají rovnoběžně, se za čočkou sbíhají. Vzdálenost od
čočky (přesněji od tzv. hlavní roviny, která je umístěna někde uvnitř čočky a její
poloha záleží na poloměrech křivosti obou optických ploch), v níž se paprsky

—2—
 Postavte si dalekohled

Různé typy čoček. Zleva: spojka

dvojvypuklá (bikonvexní), plosko­
vypuklá (plankonvexní) a dutovy­
puklá (konkávkonvexní) a rozptyl­
ka dvojdutá (bikonkávní), plosko­
dutá (plankonkávní) a vypuklodu­
tá (konvexkonkávní).

jdoucí z předmětu v nekonečnu protnou, se nazývá ohnisková vzdálenost a je

jedním ze základních parametrů, který danou čočku popisuje. Bod, v němž se
takové paprsky protnou, je pak nazván ohniskem, které v ideálním případě leží na
ose souměrnosti (optické ose) čočky. Převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti
v metrech se nazývá optická mohutnost, udává se v dioptriích a setkáte se s ní
zejména v provozovnách oční optiky.
Rozptylka je naopak uprostřed tenčí než na okrajích a rovnoběžné paprsky se
za čočkou rozbíhají. Z toho vyplývá, že u rozptylek neexistuje ohnisková
vzdálenost ve stejném smyslu jako u spojek. I pro rozptylky však existuje způsob,
jak tuto veličinu určit. Stačí rozbíhající se paprsky prodloužit v opačném směru,
tedy jakoby před čočku, kde se protnou. Vzdálenost tohoto pomyslného bodu od
čočky je ekvivalentem ohniskové vzdálenosti spojek. Rozdíl mezi spojkou
a rozptylkou vyjádříme tím, že ohniskovou vzdálenost rozptylek opatříme
záporným znaménkem. Stejně tak mohutnost rozptylek je záporná a vypočte se
opět jednoduše jako převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti v metrech. Zde se
nám záporné znaménko objeví automaticky.
Pro průchod paprsků čočkou platí tři základní pravidla:
1. Paprsek procházející středem čočky svůj směr nemění
2. Paprsek přicházející rovnoběžně s optickou osou se láme do ohniska
(u rozptylek se odklání od původního směru tak, aby jeho zpětné
prodloužení prošlo zdánlivým ohniskem).
3. Paprsek procházející ohniskem (směřující do zdánlivého ohniska) se po
průchodu čočkou šíří rovnoběžně s optickou osou.
Pokud je zdroj paprsků jinde
než v nekonečnu, posouvá
se průsečík paprsků z něj při­
cházejících dále od opti­
ckého členu. To je hlavní dů­
vod toho, proč je nutné

Pravidla průchodu význač­

ných paprsků čočkou.
—3—
Po stopách Galilea

dalekohled při pohledu na pozemské objekty přeostřit, tedy změnit (při přechodu
z nebeských na pozemské objekty zvětšit) vzdálenost mezi objektivem a okulárem.

Princip dalekohledu
Dalekohled je obvykle kombinací různých čoček, které spolu sdílejí jedno
ohnisko. Každý přístroj má dvě základní části – objektiv (do něhož vstupuje světlo
ze sledovaného objektu, při pozorování je od pozorovatele dále) a okulár (k němuž
se přikládá oko). Některé konstrukce dalekohledů (Newtonův, Cassegrainův
a odvozené) používají v objektivové části místo čočky duté zrcadlo nebo soustavu
zrcadel. Každý dalekohled je popsán dvěma základními parametry: průměrem
objektivu a zvětšením. Zatímco průměr objektivu je čistě konstrukční záležitost,
zvětšení soustavy se vypočítá jako poměr ohniskových vzdáleností objektivu
a okuláru. Z toho vyplývá, že má­li dalekohled zvětšovat, musí mít objektiv větší
ohniskovou vzdálenost než okulár. Třetím parametrem, který je dobré
u dalekohledu znát, je veli­
kost jeho zorného pole,
tedy jakou část oblohy mů­
žeme najednou pozorovat.
Uvádí se v úhlové míře
a není vůbec jednoduché
jej z parametrů čoček vy­
počítat. Obvykle bývá
jednodušší jej dodatečně
změřit.
Galileův dalekohled
(též dalekohled holands­
kého typu) se skládá z jed­
né čočky spojné a jedné
rozptylné. Spojka hraje
roli objektivu, rozptylka o­
kuláru. Výhodou této kon­
strukce je vzpřímený
obraz (orientace předmětu
i obrazu je stejná), nevý­
hodou omezené zvětšení
a malé zorné pole. Jinou,
Schéma čočkových dalekohledů: nahoře Galileův, v astronomii více používa­
dole Keplerův. Průchody paprsků naznačují tvorbu nou, konstrukcí je daleko­
zdánlivého obrazu. Objektiv (1) zobrazuje vzor (4) ve hled tzv. Keplerova typu.
svém ohnisku (5), kde je vznikající obraz zvětšen
Objektiv i okulár jsou
okulárem (2) jako lupou. Oko (3) pak vidí zvětšený
zdánlivý obraz (6).
čočky spojné. Výhodou je

—4—
 Postavte si dalekohled

větší rozsah použitelných zvětšení,

možné větší zorné pole, nevýhodou je
převrácený obraz. Ale při pozorování
astronomických objektů postrádá
„převrácenost“ nebo „vzpřímenost“
obrazu smysl, neboť na obloze nejsou
směry nijak definovány a orientace se
provádí podle světových stran. Na
obloze těžko poznáte, že těsná Směr, jímž se pohne zorné pole
dvojhvězda v dalekohledu je ve dalekohledu zobrazujícího vzpřímený
skutečnosti „vzhůru nohama“. Pře­ (vlevo) nebo převrácený (vpravo) obraz.
vrácený obraz ovšem hlavně ze
začátku komplikuje hledání objektů, zejména používáme­li metodu „cestování od
hvězdy ke hvězdě“. Musíme si jen zvyknout, že v převracejícím dalekohledu se
hvězdy pohybují vždy stejným směrem jako je pohyb dalekohledu.
Proč vlastně dalekohled vznikl a jaké jsou jeho výhody pro astronoma?
Galileovým prvotním impulsem se zdá být skutečnost, že dalekohled zvětšuje
zorný úhel, tedy „přibližuje“ či „zvětšuje“. Na některých vzdálených objektech tak
vidíme více podrobností než pouhým okem. Upřednostňování zvětšení před
ostatními parametry však zůstalo dodnes jen v reklamách obchodních firem, které
se snaží prodat své přístroje uváděním často nesmyslných hodnot dosahovaných
zvětšení. Zvětšení dalekohledu není pro astronomy tím nejdůležitějším
parametrem! Daleko podstatnější je průměr objektivu. Na tom totiž záleží, jak
slabé objekty uvidíme. Je zřejmé, že čím větší je průměr objektivu, tím více světla
je tento objektiv ve srovnání s okem schopen zachytit a tudíž zobrazit slabší
objekty. Tuto vlastnost lze popsat např. limitní hvězdnou velikostí objektů, které
v dalekohledu můžeme pozorovat. Pokud tedy máme oblast oblohy, kde vidíme
nejslabší hvězdy s jasností mhv (tzv. mezní hvězdná velikost, nebo též limitní
magnituda) a máme průměr zorničky doko, tak namíříme­li do těchto míst
dalekohled s průměrem d, uvidíme i hvězdy slabé mhvd, kde
mhvd = mhv + 5 log (d/doko).
Jestliže uvažujeme průměr rozšířené zorničky 5 mm a průměr objektivu d
uvádíme v milimetrech, docházíme k užitečnému pracovnímu vztahu
mhvd = mhv + 5 log d – 3,5 .
Průměr objektivu současně omezuje použitelná zvětšení. V důsledku
ohybových a interferenčních jevů je možné maximální zvětšení odhadnout jako
dvojnásobek průměru objektivu v milimetrech. V pěticentimetrovém dalekohledu
nemá smysl používat více než stonásobné zvětšení, větší zvětšení již nepřinese
nové podrobnosti, spíše naopak.

—5—
Po stopách Galilea

Právě jsme společně odhalili mimo jiné i nesmyslnost nápisu hlásajícího

pětisetnásobné zvětšení na krabici pěticentimetrového dalekohledu ve výloze
vašeho oblíbeného obchodního řetězce!
Dalekohled má i své nejmenší užitečné zvětšení. To je dáno poměrem průměru
objektivu a průměru vaší ve tmě rozšířené zorničky. Pokud tento svůj tělesný
rozměr neznáte, můžete použít průměrnou hodnotu 5 mm. Z toho vyplývá, že pro
náš, již několikrát zmíněný, pěticentimetrový dalekohled je nejmenším užitečným
zvětšením zvětšení desetinásobné. Použijeme­li menší, tzv. výstupní pupila bude
mít rozměr větší než je rozměr zorničky a z dalekohledu pak vlastně nevyužijeme
celou plochu objektivu. Tak se připravujeme o značnou část světla a omezíme si
pozorovatelnost slabších objektů.
Poslední užitečnou informací, potvrzující důležitost velikosti objektivu, je
stanovení tzv. rozlišovací schopnosti. Ta popisuje jak blízké stejně jasné body
opravdu dalekohledem odlišíme jako izolované objekty a hodí se nám zejména při
pozorování těsných dvojhvězd. Úhlová rozlišovací schopnost objektivu φ
o průměru d je dána vztahem
φ = 1,22 λ/d,
kde λ je vlnová délka světla, které je k pozorování využito. Použijeme­li hodnotu
550 nm jako typickou pro tzv. bílé světlo, získáme pracovní vztah ve formě
φ = 120/d,
a pokud d je uveden v milimetrech, výsledek je v úhlových vteřinách.
Princip amatérského dalekohledu je tedy ve skutečnosti velmi jednoduchý
a mechanicky zručný čtenář se již bez dalšího vysvětlování může pustit do návrhu
a stavby vlastními silami. Přesto však doporučujeme dočíst tuto knížečku až do
konce, neboť v následujících kapitolách možná najdete určitou inspiraci. Možná se
ale k celé stavbě postavíte jinak.

Optické vady
Popsaná pravidla průchodu světla čočkou
platí pro ideální, v praxi tedy neexistující,
optický člen. Ve skutečnosti je každá čoč­
ka vyrobena s určitými vlastnostmi, které
od těch ideálních více či méně liší. Nej­
méně se optické vady projevují v tzv. par­
axiálním prostoru, tedy v bezprostřední
blízkosti optické osy. Optické vady narů­
stají se vzdáleností paprsku od optické osy. Kulová vada spojné čočky. Paprsky
Jednoduché čočky trpí nejčastěji z okrajů se lámou více než paprsky
kulovou vadou. Paprsky procházející v okolí optické osy.

—6—
 Postavte si dalekohled

okrajem čočky se totiž lámou jinde, než

paprsky procházející paraxiálním prosto­
rem. Obrazem bodu pak není bod ale
rozmazaná ploška. Odstranění sférické
vady není jednoduché. Lze ji minima­
lizovat odcloněním okrajových částí,
čímž se však připravujeme o značnou
část cenných fotonů. Potlačit ji lze
Barevná vada jednoduché spojné
i čočkou kombinovanou z více optických
čočky. Modré paprsky se lámou více
členů. než červené. Ohnisková vzdálenost
Další typickou vadou jednoduchých čočky je funkcí vlnové délky světla,
čoček je vada barevná. Ohnisková což kazí pozorování.
vzdálenost totiž závisí na barvě (vlnové
délce) procházejícího světla. Modré světlo (kratší vlnové délky) se láme více než
světlo červené. Obrazem bílého bodu je pak bod určité barvy, který je obklopen
mezikružím barev jiných. Barevnou vadu lze odstranit jedině použitím
kombinovaných čoček, přičemž jednotlivé členy jsou vyrobeny ze skel s různým
indexem lomu. Pokud je objektiv korigovaný pro dvě barvy, mluvíme
o achromatickém objektivu, pokud pro tři barvy, tak apochromatickém.
Optické prvky mohou trpět i dalšími vadami (tzv. aberací), např.
astigmatismem, komou, zklenutím pole a jinými, jejichž rozbor přesahuje rámec
této publikace. Jednoduché amatérské dalekohledy trpí většinou kulovou
a barevnou vadou a výskyt dalších typů aberací je pak podružný.

Jednoduchý nebo dvojitý?

Jak bylo již naznačeno, některé vady lze kompenzovat použitím kombinovaných
členů. Zřejmě nebudeme uvažovat o vícečlenném objektivu složeném z čoček
vyrobených z různých skel, neboť by to stavbu amatérského přístroje prodražilo.
Vyplatí se ale zapřemýšlet nad kombinovaným, konkrétně dvojčlenným okulárem.
Použití dvojice stejných čoček umožňuje významně snížit kulovou vadu okuláru,
která by ještě zhoršovala už tak deformovaný obraz poskytovaný objektivem.
Umístíme­li dvě čočky s ohniskovými vzdálenostmi f1 a f2 ve vzdálenosti ∆ od
sebe, pak bude mít výsledná soustava ohniskovou vzdálenost danou přibližným
vztahem
f = (f1 ∙ f2) / (f1 + f2 − ∆) .
Dvojitou optiku je možné často sehnat již sestavenou pod názvem dvojčlenná
lupa. Ta ovšem není v obchodech popisována ohniskovou vzdáleností, ale svým
zvětšením. To je vypočteno pro tzv. konvenční zrakovou vzdálenost, což je 25 cm.
Chceme­li tedy přepočítat zvětšení lupy z na ohniskovou vzdálenost, stačí použít
vztah

—7—
Po stopách Galilea

f = 0,25 / z ,
kde výsledek je v metrech.
Jako okulár je možné použít i okuláry používané v mikroskopech (často se dají
sehnat v obchodech s použitým zbožím za relativně nízkou cenu), které jsou
popisovány také pouze zvětšením, pro nějž platí stejný vztah, jako pro
dvojčlennou lupu. U okulárů z mikroskopu může nastat komplikace, kdy ohnisko
nemusí ležet od okuláru ve vzdálenosti odpovídající vypočtené ohniskové
vzdálenosti. Je to důsledek pozice hlavní roviny, která nemusí být na kraji okuláru.
Také se může stát, že na každé straně okuláru leží v jiné vzdálenosti, někdy
dokonce uvnitř optické soustavy. Toto chování rozhodně není na závadu, je vlastní
všem optickým členům s určitým prvkem asymetrie, tedy i čočkám s různými
poloměry křivosti jednotlivých optických ploch. U jednoduchých čoček se však
tato vlastnost typicky neprojeví, u složitějších okulárových soustav ano.
U okulárů pro mikroskop bývá často uváděno jeho zorné pole, které nám
pomůže vypočítat celkové zorné pole dalekohledu prostým podělením tohoto
údaje celkovým zvětšením dalekohledu. Máme­li čtyřicetkrát zvětšující přístroj,
v němž je umístěn okulár se zdánlivým zorným polem 40 stupňů, můžeme
očekávat celkové zorné pole 1 stupeň, tedy dva průměry měsíčního úplňku.
A teď známe všechnu potřebnou teorii, pusťme se do vlastní stavby.

Jdeme nakupovat
Hned na počátku si nalijme čistého vína a zkusme odhadnout, na kolik nás stavba
vlastního malého jednoduchého dalekohledu přijde. Nepochybně nejdražší částí je
optika. Zde počítejme se stokorunou na jednu čočku s průměrem do 60 mm. Ty
však nepochybně budete potřebovat opracovat na pro vás nejvhodnější průměr,
což je o nějakou desetikorunu prodraží. Součástky na tubus, zvolíme­li řešení
z novodurových trubek, vyjdou na pár desetikorun. Další nutné ingredience, jako
je lepidlo, izolepa, listy čtvrtky, jsou už jen korunové investice. Pro stavbu stativu
budeme potřebovat několik prkének a hřebíky nebo vruty, zde se opět bavíme
o desetikorunách. Pokud tedy kvůli stavbě dalekohledu nepotřebujete pořídit
kompletní vybavení dílny (určitě budete potřebovat pilku na železo, měřidlo, pilku
na dřevo, kladívko nebo šroubovák, hodí se pilník na začistění řezaných hran),
celkem určitě se vejdete do pěti set korun.
Dále budeme potřebovat balení izolepy o šířce alespoň 1 cm, kladívkovou čtvrtku
(tu nebudeme potřebovat, budeme­li konstruovat okulár jen jednočlenný), lepidlo na
papír a plast, nůžky, tužku a pravítko. Po opracování novodurových rour bude hodit
sprej s černou matnou barvou pro začernění vnitřku tubusu, čímž se podaří odstranit
velké množství vnitřních odlesků, které mohou významně rušit obraz.
Co tedy potřebujeme zakoupit? Na prvním místě je třeba rozmyslet optické
členy v souladu s tím, co bylo napsáno v úvodních kapitolách této příručky.
Vezměme v úvahu následující příklad, který může být vodítkem.
—8—
 Postavte si dalekohled

Budeme stavět přístroj s výkonem 17×50, tedy dalekohled s průměrem

objektivu 5 cm a zvětšením 17násobném. Jako objektiv použijeme jednoduchou
spojnou čočku o ohniskové vzdálenosti 50 cm, tedy o mohutnosti 2 dioptrie.
Okulár uděláme dvojitý, ze dvou čoček o ohniskové vzdálenosti 5,5 cm (optické
mohutnosti 18 dioptrií), které umístíme ve vzdálenosti 5 mm od sebe. Tím
získáme okulár o celkové ohniskové vzdálenosti 2,9 cm. Dá se očekávat, že při
zaclonění na 4 cm kvůli odstranění problematických okrajových oblastí bude
rozlišovací schopnost přístroje 3“. Měli bychom tedy bezpečně rozlišit
hierarchický systém ε Lyry jako dvojhvězdu (úhlová vzdálenost hlavních složek je
208“), ale už ne jako čtyřhvězdu (vzdálenosti mezi jednotlivými podsložkami jsou
2,54“ a 2,34“). Zacloněný přístroj by měl dosah ke slabším hvězdám zvětšit
o hodnotu 4,5 magnitudy oproti pohledu pouhým okem.
Výběr optiky jde ruku v ruce s výběrem materiálu na stavbu tubusu. Tubus
budeme vybírat podle zvolených parametrů a naopak, čočky bude nutné nechat si
přibrousit na správný průměr podle tubusů, které budou na trhu k dispozici.
Jako velmi vhodný materiál pro stavbu tubusu jednoduchého dalekohledu se
ukazují novodurové trubky, běžně používané do rozvodů vody v bytech a domech.
Dnes jsou dostupné trubky různých rozměrů. Řetězec OBI například nabízí velmi
vhodný sortiment trubek, které mají na svých koncích zvonovité části s gumovým
těsněním, aby bylo možné roury stejného průměru snadno napojovat. Takový
materiál značně zjednodušuje uchycení čoček.
Jako příklad pro o dva odstavce výše popsaný přístroj zvolme dvě novodurové
roury, jednu o průměru 50 mm a délce 500 mm, druhou pak se stejnou délkou, ale
o průměru 40 mm. Širší roura bude sloužit jako tubus objektivu, užší pak
využijeme ke stavbě okulárového výtahu. Nesmíme totiž zapomenout, že okulár
i objektiv je třeba uchytit v mechanismu, který umožňuje ostření. Toho využijeme
nejen při pozorování objektů ležících v různých vzdálenostech, ale i pro korekci
případné oční vady pozorovatele.
Čočku objektivu si pak v oční optice necháme upravit na průměr 50 mm,
zatímco čočky okulárové části doporučuji kvůli konstrukci dvojitého okuláru
upravit na cca o 1 cm menší průměr, než je vnitřní průměr roury určené pro stavbu
okulárového výtahu, tedy v našem případě na 30 mm. Zvolíme­li jednočlenný
okulár, tak si mnohé zjednodušíme a čočku si necháme upravit na průměr 40 mm.

Novodurová roura se zvonovým

úchytem, která je velmi vhodná
pro stavbu astronomického dale­
kohledu a značně zjednoduší
uchycení objektivu, případně
i okuláru.

—9—
Po stopách Galilea

Základ dalekohledu máme tímto připraven. Dop­

oručuji plánování provést opravdu pečlivě. Vybere­
me­li nevhodné díly, můžeme se při stavbě dostat do
jednoduchými prostředky neřešitelné situace.

Stavíme tubus
Pokud si vybereme vhodný materiál je stavba tubusu
ta jednodušší část práce. Máme­li štěstí a podaří­li se
nám zakoupit rouru s již zmíněnou zvonovou částí
(osazením) na jednom z konců, máme v podstatě
vyhráno. Uchycení čočky objektivu se pak
v podstatě sestává ze dvou kroků:
1. Z druhého konce roury, než je osazení,
uřízneme pilkou na železo kroužek o šířce
cca 1 cm. Kolmému řezu pomůže, omotáme­
li tubus např. listem papíru tak, aby na sebe
okraj listu po jednom obtočení navazoval.
Tím zajistíme prakticky dokonalou kolmost.
Řez na obou stranách začistíme pilníkem.
2. Čočku objektivu položíme do zvonové části
na gumové těsnění. Je­li její průměr stejný
jako vnější průměr roury, měla by čočka
zapadnout přesně. Čočku zvnějšku zajistíme
uříznutým kroužkem, který zalepíme
lepidlem na plast (vhodné je též tzv.
„sekundové lepidlo“). A jsme hotovi.
Jestliže jsme zakoupili rouru bez osazení, je
přirozeně nutné, aby průměr čočky odpovídal
vnitřnímu průměru roury. Uchycení objektivu se pak
sestává ze tří kroků:
1. Podobně jako v předchozím případě budeme potřebovat z jednoho konce
odříznout kroužky, ale tentokrát dva. Všechny řezy začistíme pilníkem a oba
kroužky rozřízneme a o cca 1 cm zkrátíme. Rozříznuté kroužky bude třeba
vlepit dovnitř objektivové roury, je tedy nutné, aby se oba kraje nepřekrývaly.
Proto bude vhodné začít s menším výřezkem a správnou délku vyzkoušet.
2. Jeden z rozříznutých kroužků vlepíme do budoucího tubusu. Snažíme se,
aby byl vlepen co nejpřesněji kolmo a k okraji tubusu zbylo ještě dost
prostoru ke vlepení druhého kroužku.
3. Na první kroužek přiložíme čočku objektivu a zajistíme ji kroužkem
druhým.
— 10 —
 Postavte si dalekohled

Jen pro jistotu připomeňme, že délka tubusu by měla být o pět až deset centimetrů
kratší než je ohnisková vzdálenost objektivu. Tubus dalekohledu je hotov. Raději
připomenu, že pokud jsme se rozhodli vnitřek tubusu vyčernit matnou barvou, je
třeba to udělat ještě před vložením a pevným uchycením čočky objektivu. Před
jejím uchycením musí barva také úplně zaschnout, jinak hrozí, že se výpary uchytí
na optice.
Máme­li přístup k příslušnému vybavení, je možné řezané proužky nahradit
např. kroužky vysoustruženými z bloku silonu nebo jiné tvrdé umělé hmoty.
Získáme tak mnohem přesnější uchycení v tubusu.

Okulárový výtah
Jestliže jste zvolili jednočlenný okulár, výroba okulárového výtahu je analogická
výrobě tubusu. Pak stačí řídit se instrukcemi napsanými v předchozí kapitole.
Pokud jsme dali přednost dvoučlennému okuláru, máme před sebou sice více
práce, ta se nám ale vrátí v podobě kvalitnějšího obrazu. Než se budeme snažit
okulár vestavět do budoucího okulárového výtahu, je potřeba jej správně sestavit.
Zde využijeme zakoupenou kladívkovou čtvrtku a lepidlo na papír. Hodí se
i univerzální (vteřinové) lepidlo, které ale není nezbytné.
Práci začneme s pravítkem a tužkou. Na čtvrt­
ce narýsujeme pás, jehož šířka bude o něco větší,
než předpokládaná vzdálenost čoček okuláru od
sebe zvětšená o 1,5 cm. Pásek ustřihneme v celé
délce čtvrtky. Nyní si potřebujeme změřit, jaká je
tloušťka čoček na jejich obvodu.
Do pásku na čtvrtce narýsujeme čtyři rovno­
běžky. Vnitřní dvě budou ve vzdálenosti rovné
předpokládané vzdálenosti čoček, každá vnější
pak bude od své vnitřní „sousedky“ oddělena
tloušťkou čoček po obvodu. Rovnoběžky je třeba
narýsovat tak dlouhé, jaký je obvod čoček, který
jednoduše vypočítáme podle vzorečku
o = π d,
kde d je průměr okulárové čočky. Z kratší strany
čtvrtky nastříháme čtyři tenké proužky délky o
s šířkou cca 2 mm, přičemž je nutné, aby alespoň
jedna strana proužku byla rovná. Pro tyto účely
je lepší využít hranu čtvrtky než spoléhat na
přesný střih. Proužky nalepíme na předrýsovaný
pásek tak, aby v místě, kde budou umístěny
čočky, vznikla jakási drážka. Je tedy zřejmé, že

— 11 —
Po stopách Galilea

je budeme lepit rovnější hranou směrem k optice, aby byla čočka v drážce co
nejpřesněji vymezena. Pamatujte, že čím přesněji se vám podaří čočky sesadit, tím
méně optických vad bude výsledný dalekohled mít.
Po zaschnutí lepidla vložíme čočky (vypuklými stranami k sobě) do vzniklých
drážek (k jejich fixaci je možné využít univerzální lepidlo) a pečlivě je omotáme
širokým páskem. Je nutné dodržet, aby čočky zůstaly po celém obvodu ve
vymezující drážce. Nebojte se strávit nad touto částí
stavby více času a omotání proveďte třeba několikrát
nanečisto, abyste si chování papíru vyzkoušeli. Pásek
zalepíme lepidlem na papír a omotáme kolem dvojice
čoček až do konce, tedy třeba i třikrát, zkrátka, jak to
vyjde. Nejtěžší část stavby okulárového výtahu
máme za sebou. Lepidlo necháme dobře zaschnout.
Poté nastříháme ze čtvrtky proužky stejné šířky
jako měl ten základní, do nějž se vlepovaly papírové
drážky. Použijeme je k tomu, že omotáváním
v součinnosti s lepidlem na papír zvětšíme průměr
okulárové dvojice tak, aby šla těsně zasunou do roury
zvolené pro okulárový výtah. Na závěr se ještě
vyplatí tento balík omotat několika závity izolepy,
neboť její hladký povrch lépe přilne k hladkému
povrchu novodurové routy a navíc je možné ji snadno
zajistit univerzálním lepidlem.
Před finálním přilepením je třeba vyzkoušet, jak
moc je nutné okulárovou část zkrátit, aby poskytova­
la dostatek prostoru pro ostření a přitom nevadila
svým zúženým průměrem chodu paprsků. To se může zkusit velmi nahrubo zasu­
nutím obou rour do sebe bez jakéhokoli vytěsnění (roury tedy v podstatě nemohou
být přesně souosé) a hrubým zaostřením na co možná nejvzdálenější předměty.
Tím získáme představu, jak moc má okulárová část z tubusu objektivu přesahovat.
Tuto délku zvětšíme o 10 až 15 cm (to bude
jakýsi překryv okulárové i objektivové
části) a okulárovou část zkrátíme. Možná
bude ještě potřeba zkrátit i tubus objektivu.
Máme­li matnou černou barvu, vyčerníme
i vnitřek okulárové části a napevno
zasadíme v papíru omotanou dvojici čoček.

Kompletujeme dalekohled
Na pracovní desce před námi by teď měly
být dvě části dalekohledu. Tubus objektivu

— 12 —
 Postavte si dalekohled

s vloženou objektivovou čočkou a na průměr i délku menší tubus okuláru

s vloženým okulárem. Můžeme se pustit do prací, které obě části pohyblivě spojí.
Zde se iniciativě a nápadům meze nekladou.
Nejjednodušší je využití zakoupeného balení
izolepy. Na okulárové části vytvoříme
omotáváním dva pruhy silné vrstvy izolepy,
tlusté dost na to, aby přesně vytěsnily
okulárovou rouru v té objektivové. Obě části
musí dolehnout opravdu těsně, nesmí hrozit
vypadnutí, přesto z důvodu zaostřování je
nutné, aby se okulár mohl s vynaložením určité
síly v rouře objektivu pohybovat.
Jinou možností je použití valchované plsti
(známé též pod názvem filc) jako vytěsňovací­
ho materiálu. Plstí vylepí­
me objektivovou rouru ze­
vnitř, musí být dostatečně
široká (asi 5 cm), aby se
okulárový tubus v objekti­
vovém neviklal. Máme­li
přístup k soustruhu, je samozřejmě možné příslušný mezikroužek vyrobit ze
silonu nebo jiné tvrdé umělé hmoty. Takový výrobek zajistí vůbec nejpřesnější
usazení a můžeme jej bez nadsázky nazvat pravým okulárovým výtahem.
Jednoduchý dalekohled je hotov. Jako vhodné se ukazuje doplnit jej ještě
o očnici, tedy prstenec (např. z papíru), který má malý (cca 7 mm) vnitřní průměr
a usnadňuje správné přiložení oka k dalekohledu. Pro odstranění problematických
okrajových částí je možné objektiv zaclonit použitím např. papírové
clonky. Pro dlouhá noční pozorování se vyplatí vyrobit rosnici,
tj. přibližně 10 cm dlouhou rouru, která se nasadí na
objektiv (může být opět z tvrdšího papíru)
a omezuje rosení objektivu při poklesu
venkovní teploty.
A nyní již hurá pod jasnou Zkomple­
noční oblohu! tovaný galileo­
skop 17×50 připra­
vený k pozorovacím
zážitkům. Jednoduchý okulá­
rový výtah řešený omotáním okulá­
rové roury izolepou zajišťuje ostření.
Hmotnost přístroje je přibližně 300 g, což již bohu­
žel znesnadňuje pozorování „z ruky“. I takto jedno­
duchý dalekohled je vhodné vybavit nějakou formou stativu.

— 13 —
Po stopách Galilea

Stabilizujeme dalekohled
Brzy zjistíte, že pokud budete držet svůj nový
dalekohled pouze v rukou, moc toho nena­
pozorujete. Ruce se neustále chvějí, brzy se unaví,
oko nemá dostatek času dobře a v klidu si objekt
prohlédnout. Rozhodně už při tom nebudete mít
možnost svá pozorování ještě zaznamenávat na
papír nebo se pokoušet o zachycení výjevu
v zorném poli kresbou. Poměrně záhy začnete
zřejmě uvažovat o nějaké konstrukci stativu,
který vám práci s dalekohledem usnadní.
Následující odstavce nepodávají
vyčerpávající návod na stavbu stativu,
spíše několik obecných poznámek,
které mohou úvahy o něm zjednodušit.
Ke stavbě takového zařízení Schéma jednoduchého stativu založené­
postačí pár prkýnek. Jsme­li ho na trámku, čtyřech prkýnkách a ko­
vlastníkem fotografického stativu, vovém trnu.
postačí vytvořit jakousi hlavici
pohyblivou ve dvou osách, do níž se dalekohled upne a připevní na trojnožku.
Jestliže fotografický stativ nemáme, ten náš není dostatečně stabilní nebo jej
prostě nechceme pro jednoduchý dalekohled použít, musíme se zamyslet i nad
způsobem, jak hlavici spojit stabilně se zemí.
Kupodivu jednodušší se zdá být ta druhá část. Stabilní řešení může mít formu
např. ocelové roury zaražené do země, vybavené na vrcholu jakýmsi trnem.
Takový stativ ovšem postrádá krásu mobility. Podobně lze využít zábradlí na
balkóně či terase, na které je možné např. s pomocí truhlářských svorek připevnit
čep, v němž se bude pohybovat hlavice s dalekohledem. Nejpohodlnějším řešením
je samozřejmě jakási obdoba trojnožky, kterou můžeme vyrobit např. z dřevěného
trámu, na jehož jednom konci bude zaražen trn pro hlavici a konec druhý bude
vybaven čtyřmi pevnými opornými nožkami, vyrobenými z přitlučených prkének.
Spodní část stativu se vyplatí natřít světlejší (např. bílou) barvou. Ve tmě se pak
snadněji hledá.
Výroba hlavice je poněkud náročnější, neboť musí umožnit pohyb dalekohledu
ve dvou osách. Ve výhodě jsou opět ti z vás, kteří mají přístup k složitějšímu
technickému vybavení, ideálně k soustruhu. Oříškem je totiž ani tak ne výroba
samotného mechanismu hlavice, ale její přichycení na dalekohled. Asi každého
napadne, že není dobrý nápad provrtat tubus v těžišti a skrz něj prostrčit osičku,
která se v hlavici zachytí pomocí křídlových matek.
Kdo má přístup k soustruhu, může si vyrobit kroužek, do něhož se tubus
nastrčí (a případně zalepí), přičemž vrtat otvory pro jakési poloosy se budou jen

— 14 —
 Postavte si dalekohled

Jednoduchá hlavice sestavená z několika prkének, která bohatě postačí k upnutí

jednoduchého dalekohledu.

do tohoto kroužku, takže tubus dalekohledu zůstane nepoškozený. Jako ne zcela

zavrženíhodné se ukazuje skutečné provrtání tubusu v těžišti. Tubusem se však
neprostrčí osička, ale dovnitř se vloží delší šrouby nejlépe se zápustnou hlavou
tak, aby hlava zůstala uvnitř tubusu a šrouby „trčely“ z dalekohledu ven. Na šroub
nasadíme matku a pevně ji přitáhneme. Takové řešení může fungovat čistě z toho
důvodu, že svazek paprsků je za objektivem sbíhavý a pokud tedy nebude hlava
šroubu vysoká několik centimetrů, svazek bude od okraje tubusu v místě těžiště
téměř jistě dále a šroub tedy nebude v průchodu paprsků vůbec vadit.
Hlavici samotnou lze sestavit z několika prkýnek. Stačí vyrobit čtvercovou
základnu s otvorem uprostřed, do něhož se nasadí trn stativu. Pohyblivost v druhé
ose pak zajistí jakási ramena po stranách na koncích s otvory, do nichž přijdou
umístit obě poloosy připevněné nějakým způsobem na tubusu. Je třeba pamatovat
na to, že dalekohled musí být možné zamířit i do zenitu (jakkoli je taková poloha
pro pozorovatele nepohodlná). Proto musí být ramena jakýmsi způsobem
předsazena směrem k pozorovateli, aby umožňovala napřímení dalekohledu do
vysokých výšek nad obzorem.
Pro úplnost musíme podotknout, že zde popsaný způsob se zabývá tvorbou
jednoduché tzv. azimutální montáže. Azimutální montáž umožňuje posun
dalekohledu podle tzv. obzorníkových souřadnic, tedy azimutu a výšky nad
obzorem. Pro popis nebeských objektů je ale vhodnější soustava rovníková, v níž
se alespoň jedna ze souřadnic mění jen velmi pomalu vlastním pohybem objektů.
Obě soustavy jsou vůči sobě pootočené o sklon zemské rotační osy. Proto je při
sledování určitého objektu delší dobu nutné provádět korekce na azimutální
montáži v obou osách.
Montáže, které jsou zarovnány s rovníkovou souřadnicovou soustavou, se
nazývají paralaktické. Jsou v principu též vybaveny dvěma na sebe kolmými
— 15 —
Po stopách Galilea

osami, jedna z nich (tzv. polární) však není umístěna kolmo k zemskému povrchu,
ale je rovnoběžná s osou rotace Země. Je tedy v našich zemích skloněna přibližně
o 50 stupňů směrem k severu – míří do oblasti, kde se nachází hvězda Polárka.
Výhodou dobře ustavené paralaktické montáže je nutnost pohybu pouze v jedné
ose při sledování objektu na obloze. Paralaktickou montáž je možné vybavit tzv.
hodinovým strojem, pomalu jdoucím pohonem, který kompenzuje otáčení oblohy
a automaticky umožní jednoduché vedení dalekohledu za objektem.
Větší dalekohledy bývají typicky na paralaktické montáži vybavené
hodinovým strojem. Paradoxně ty největší dalekohledy světa opět využívají
azimutálních montáží, protože jsou konstrukčně jednodušší. Automatické vedení
dalekohledu pak zajišťuje počítač, který pro dané místo na obloze počítá
odpovídající korekce pohybů v obou osách.
Jestliže jste při stavbě svého dalekohledu došli až sem, gratulujeme! Teď už
jen počkat na první jasnou noc, najít si dostatečně tmavé místo daleko od zdrojů
světelného znečistění a pozorovat, pozorovat, pozorovat!

Pozorovatelské tipy pro galileoskop

Jak se brzy přesvědčíte, není jednoduchý dalekohled nejvhodnějším přístrojem
pro pozorování nejslabších galaxií ani detailních podrobností na tvářích planet.
Následuje seznam objektů vhodných i pro jednoduchý dalekohled, které snad
poskytují dostatečné portfolio pro začínajícího pozorovatele. Tento krátký přehled
si neklade za cíl být vyčerpávajícím seznamem objektů vhodných pro amatérský
dalekohled. Na další zajímavé cíle se podívejte do některého z dostupných
přehledů v papírové nebo elektronické podobě. Krátký seznam by se spíš měl stát
dostatečně motivujícím pro další samostatné studium astronomické literatury (už
proto, že většinu objektů bez hvězdné mapy těžko najdete), pořízení lepšího
dalekohledu nebo návštěvu astronomického kroužku či některých letních
astronomických škol.
Nepochybně vynikajícím cílem pro amatérský dalekohled složený byť
z brýlových čoček je Měsíc. Při jeho pozorování vůbec nevadí, pokud s pomocí
clonky před objektivem (vyrobené např. z papíru) omezíme „sílu“ dalekohledu
oříznutím problematických okrajových partií. Při více než pětinásobném zvětšení
bychom měli bez problémů pozorovat měsíční krátery – ohromné jizvy po
srážkách s kosmickými tělesy. Kvůli jejich topografii jsou krátery nejsnáze
pozorovatelné, když jsou Sluncem osvětleny z boku, tehdy vrhají nejdelší stíny.
Z toho vyplývá, že nejsnadněji spatříme krátery na rozhraní světla a stínu, tedy
v oblasti tzv. terminátoru. Nejvýhodnějším časem na pozorování tak jsou období
kolem první nebo poslední čtvrti.
Můžeme se pokusit také o pozorování slunečních skvrn, tady je ale zapotřebí
maximální opatrnosti. Rozhodně se nedívejte na Slunce přímo ani jednoduchým
dalekohledem, neboť byste si mohli nenávratně poškodit zrak! Dalekohled je
nutné vybavit buď dostatečně zeslabujícím filtrem (ten lze vyrobit například
— 16 —
 Postavte si dalekohled

z fólie Astrosolar, kterou je možné zakoupit v prodejnách s astronomickou

technikou a list formátu A4 vyjde na několik stokorun, nebo s využitím
svářečských skel č. 12 až 14), případně využít nepřímého pozorování skvrn
pomocí tzv. projekce. Za dalekohled nastavíme kolmo list papíru a obraz Slunce
něj zaostříme. Tato metoda má výhodu v bezpečnosti pozorování, nevýhodou je
jistá ztráta rozlišovací schopnosti. Pro amatérské dalekohledy (zejména pokud
vám v optice nabídnou čočky z tvrzeného plastu) je výhodnější vybavit dalekohled
objektivovým filtrem. Pohled na sluneční disk musí být v každém případě
příjemný, jestliže je nepříjemný a Slunce při pohledu dalekohledem oslňuje,
musíme jas slunečního kotouče ještě více zeslabit. Pozor na možné perforace
a natržení fóliových filtrů při manipulaci s dalekohledem.
Kouzlo amatérské astronomie je však v objektech noční oblohy. Při pozorování
planet si můžeme dovolit dalekohled opět přiclonit, což při těchto pozorováních není
na závadu. U Jupiteru pak spatříme čtyři největší měsíce, seřazené pěkně v řadě kolem
planety a měnící svoji polohu. Při více než 25násobném zvětšení bychom měli
bezpečně rozpoznat prstenec u Saturnu, ale všimneme si jej i při zvětšení přibližně
polovičním. U Venuše v příhodných obdobích zpozorujeme, že jeví podobné fáze jako
Měsíc, u Marsu zaujme jeho jasně červená barva. S pomocí vyhledávacích map
a odcloněného dalekohledu se můžeme pokusit najít Uran a Neptun a také Merkur.
Čas od času je možné pozorovat jasnější planetku. Polohy, jasnosti a východy a západy
těles sluneční soustavy najdete např. v Hvězdářské ročence nebo na internetu.
Prohlídku objektů vzdáleného vesmíru můžeme začít u notoricky známých
dvojhvězd. Např. již zmíněná ε Lyry, ve skutečnosti čtyřhvězda, je zajímavým
testem skutečné rozlišovací schopnosti vašeho dalekohledu. Za namíření stojí
i Albireo, β Labutě, jejíž složky mají různé povrchové teploty a jeví se proto různě
barevné. Castor v souhvězdí Blíženců je také zajímavým testem optiky, neboť
vzdálenost jeho složek činí 4,3“. Pozorovatelných dvojhvězd je na celé noční oblo­
ze nepřeberné množství. Průvodcem vám budiž některý jejich podrobnější přehled.
Hvězdy jsou ve vesmíru nerady osamoceny, často se vyskytují v tzv.
hvězdokupách. Rozeznáváme hvězdokupy dvou typů: otevřené (ty jsou typicky
mladší, obsahují méně hvězd a nalezneme je převážně blízko roviny Mléčné
dráhy) a kulové (které jsou typicky starší, obsahují velké množství hvězd
a nalezneme je téměř všude). Mezi notoricky známé otevřené hvězdokupy patří
Plejády (Kuřátka) v Býku, pozorovatelné i pouhým okem, nebo Jesličky v Raku.
Velké množství otevřených hvězdokup je možné lokalizovat ve všech souhvěz­
dích, jimiž prochází Mléčná dráha. Podívejte se do hvězdného atlasu a v létě si
prohlídněte např. M 11 ve Štítu, NGC 6940 v Labuti nebo χ a h v Perseovi.
Kulové hvězdokupy jsou neméně zajímavými útvary, které však vypadají
všechny téměř stejně: amatérský dalekohled je zobrazí jako různě velké kruhové
mlhavé skvrnky. Asi nejznámějším objektem je M 13 v Herkulovi, velké množství
kulových hvězdokup je např. ve Střelci (M 22 je úhlově největší pozorovatelná ze
severní polokoule). Na jaře se podívejte např. na M 3 v Honicích psech.

— 17 —
Po stopách Galilea

Mlhoviny nejsou zrovna nejlepšími objekty pro sledování přístrojem vyro­

beným podle tohoto návodu. Důvodem je malá světelnost, tedy poměr průměru
objektivu k jeho ohniskové vzdálenosti. Dalekohledy s malou světelností jsou
vhodnější k pozorování bodových objektů, zatímco dalekohledy s velkou světel­
ností naopak na pozorování objektů mlhavých. Přesto ty nejjasnější mlhoviny je
možné spatřit i v dalekohledu vhodnějším spíše na pozorování planet. Typickým
příkladem je např. mlhovina v Orionu M 42 nebo M 8 Laguna ve Střelci.
Zatímco klasické, tzv. prachoplynné, mlhoviny jsou oblastí, kde se hvězdy tvo­
ří, tvořily nebo budou tvořit, mlhoviny planetární jsou naopak krátkou epizodou
v závěrečném stádiu vývoje individuální hvězdy nepříliš odlišné od našeho
Slunce. Planetární mlhoviny mají typicky radiálně symetrický tvar. Nejznámějšími
představiteli této kategorie nebeských objektů jsou M 57 Prstencová mlhovina
v Lyře a M 27 Činka v Lištičce s charakteristickým „ohryzkovitým“ tvarem.
Pro mnoho pozorovatelů jsou galaxie, vzdálené hvězdné ostrovy více či méně
podobné Mléčné dráze, v níž se nachází i naše sluneční soustava, tou největší
pozorovatelskou výzvou. Z hlediska jednoduchých amatérských dalekohledů se to
s galaxiemi bohužel má podobně jako s mlhovinami. Drtivá většina z nich zůstane
navždy mimo jejich dosah a to i kvůli mnohým optickým vadám, kterými tyto
dalekohledy trpí. Přesto jich alespoň pár i v těchto dalekohledech spatříte.
Připravte se ale na to, že pohled to nebude nijak úchvatný. Začít můžete s nejbližší
velkou galaxií, M 31 v Andromedě. Ta je za dobrých pozorovacích podmínek
pozorovatelná i pouhým okem. Pokračovat můžeme třeba dvojicí M 81 a M 82 ve
Velké medvědici. Přestože jsou obě blízko, jsou na pohled ze Země velmi odlišné.
Zatímco na M 81 se díváme jakoby svrchu, tak M 82 pozorujeme prakticky
z boku, takže při pohledu malým dalekohledem připomíná spíše doutník.
V dosahu malých dalekohledů jsou i exempláře v souhvězdích Panny nebo Lva.
Zde náš krátký přehled ukončíme. Hvězdné nebe poskytuje nepřeberné
množství cílů pro prohlídku libovolným dalekohledem. Hvězdné mapy budiž
komukoli pomocníkem a inspirací.

Pár pozorovatelských rad na závěr

Astronomická pozorování mají svá specifika, která je dobré vzít v úvahu. Tak
předně z biologie je známo, že lidské oko má dva typy světlocitlivých buněk –
tyčinky a čípky. Zatímco čípky zajišťují barevné vidění a jsou méně citlivé na
světlo, tyčinky vidí černobíle a k jejich podráždění, tedy vytvoření vjemu, stačí již
jednotlivé fotony. Tyčinky jsou základním pozorovacím nástrojem astronoma.
Bílkovina rhodopsin, která se na světle rozpadá a generuje elektrické signály, se
bohužel na příliš velkém světle rozpouští (tehdy začínají fungovat i čípky) a její
zpětná syntéza trvá přibližně 30 minut. Což znamená, že oko musí projít tzv.
akomodací na tmu, než je schopno lapat i jednotlivé fotony. Bohužel, rozklad
rhodopsinu proběhne při osvětlení bílým světlem během zlomku sekundy a pak
trvá opět přibližně půl hodiny, než se ho vytvoří dostatečné množství, abychom

— 18 —
 Postavte si dalekohled

Přehledová mapa hvězdné oblohy s vyznačením hrubé polohy nejjasnějších

objektů hlubokého nebe.
mohli pozorovat i ty nejslabší objekty. Vyhněte se proto osvětleným místům,
takové lokace nejsou pro astronomická pozorování vhodné.
Určité osvětlení ovšem budete potřebovat, abyste mohli listovat v mapách
nebo psát poznámky. Naštěstí je citlivost rhodopsinu silně závislá na vlnové délce
dopadajícího záření. Jeho citlivost je nízká na červené světlo. Proto si
astronomové svítí tlumeným červeným světlem. Dobrým zdrojem takového
osvětlení jsou červené diody typu LED. Používáte­li při pozorování počítač,
využijte speciálního nočního režimu, který umí většina počítačových planetárií
nastavit.
O svých pozorováních si veďte záznamy. V noci však bývá vlhko a inkoust má
tendenci se ve vlhku rozpíjet. Proto se vyplatí provádět své záznamy či kresby
obyčejnou tužkou. Proti vlhkosti je třeba bránit nejen zápisy, ale i mapy, pomocné

— 19 —
Po stopách Galilea

materiály a i sebe sama. Nedostatečné oblečení během dlouhého pozorování už

bylo příčinou nejednoho nachlazení. Pro zahřátí můžete využít teplo uchované
v teplém nápoji, např. čaji nebo kávě. Vyhněte se pití alkoholu. Jeho malé
množství odpovídající dvěma deci vína sice zvyšuje postřeh a stimuluje oční
buňky, křivka citlivosti však s narůstajícím množstvím prudce klesá. Navíc je
značně individuální a závisí na aktuální kondici.
Pohodlí pozorování zvýší, budete­li mít k dispozici židli a stůl. Není příliš
pohodlné, pokud musíte své záznamy a mapky lovit v dlouhé mokré trávě.
Závěrem nezbývá než popřát vám s vaším dalekohledem mnoho úspěchů při
lovu tajů hvězdného nebe. Nechť je vám pozorovací astronomie koníčkem
inspirujícím a obohacujícím!

Literatura
• Astronomický atlas hvězdné oblohy: Erich Karkoska, Computer Press, 2007.
• Báječný svět hvězd: Jiří Dušek, Pavel Gabzdyl, Jan Hollan, Hvězdárna
a planetárium Mikuláše Koperníka, Brno, 1996.
• Návod na použití vesmíru: Jiří Dušek, http://navod.hvezdarna.cz.
• Pozorovací tipy v Astropisu (4+1krát ročně, vydává Společnost Astropis).
• Hvězdářská ročenka, vydává Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy.
• Archív časopisu Bílý trpaslík: http://apocd.astronomy.cz
a http://www.astronomie.cz.
• Ringwood, S. D., 1994: A Galilean Telescope, Quarterly Journal of the Royal
Astronomical Society 35 (1), 43–50 (v angličtině).

Soutěžte s Galileem!
Dočetli jste až sem a máte postavený svůj první jednoduchý dalekohled?
Nebo již jednoduchý dalekohled vlastníte? Chcete se zapojit do
pozorovatelské soutěže a změřit tak své síly a jinými novodobými Galiley?
Český organizační výbor Mezinárodního roku astronomie 2009 vyhlašuje
celostátní soutěž Po stopách Galilea. Zúčastnit se mohou žáci základních
a středních škol. Potřebujete jen jednoduchý dalekohled, spoustu kuráže
a trochu pečlivosti.
Informace a propozice soutěže naleznete na webových stránkách
www.astronomie2009.cz.

Vydal Český organizační výbor pro přípravu Mezinárodního roku astronomie 2009
jako materiál k projektu Galileoskop. Adresa: IYA2009, Astronomický ústav
AV ČR, Boční II 1401, 141 31 Praha 4.
Sazba Michal Švanda programem Scribus. Jazykové a věcné revize: Libor Lenža,
Jana Švandová, Tomáš Gráf. © ČOV IYA, 2009. Neprodejné.
— 20 —