A. E.

van VOGT - Obchod se zbraněmi

Vesnice působila v noci dojmem zvláštní bezčasovosti. Fara si spokojeně
vykračoval ulicí vedle své ženy. Vzduch voněl jak víno a jemu se vybavilo dílo
významného umělce z císařského města, který sem kdysi přijel a namaloval
symbolický obraz připomínající scenerii z elektrického věku před sedmi tisíci
lety - ta fráze z telesta-1, ta se Farovi na rozdíl od obrázku vybavila
naprosto přesně.
A také jí bezvýhradně věřil. Ulice s nezaplevelenými a automaty udžovanými
zahradami, obchody obklopené květinovými záhony, chodníky porostlé drsným,
pevným a nezničitelným trávníkem i pouliční lampy, které zářily každou
částečkou své hmoty - to byl pozůstatek ráje, místo, kde se zastavil čas. Měl
pocit, jako by se i s tou ulicí plnou pohody a klidu, stal součástí obrazu a
spolu s ním se dostal do sbírek samotné Císařovny. Když totiž tehdy obraz
pochválila, potřikrát poctěný umělec hned samozřejmě poníženě žebronil, aby
jej ráčila přijmot darem.
Má to tak někdo štéstí, že může věnovat vlastní výtvor nevýslovně krásné,
nejslavnější a nejmilostivější Ineldé - tisící sté osmdesáté panovnici rodu
Išerů.
Jak tak šli, pootočil se Fara ke své ženě. V tlumeném světle nejbližší
lampy se její laskavý a stále ještě mladistvý obličej skoro ztrácel v šeru.
Fara instinktivně přizpůsobil svůj hlas pastelově zšeřelým tónům noci a něžně
zabrumlal:
"Víš, co prohlásila... , tedy, co císařovna prohlásila o naší vesnici
Clay? Že je -jak se jí zdá - ztělesněním nejlepších hodnot jejího lidu, té
jeho nezkaženosti a přirozenosti. No řekni, Creel, není to báječná myšlenka ?
Musí to být úžasně citlivá žena. Já si mys... "
Zarazil se v půli slova. V boční ulici, k níž právě došli, bylo asi tak
sto padesát stop od nich něco, co...
"Koukej," zhrozil se Fara a ukázal prstem a celou náhle strnulou paží na
nápis, který zářil do noci:

PRVOTŘÍDNÍ ZBRANĚ! PRÁVO NA OSOBNÍ ZBRAŇ JE PRÁVO NA OSOBNÍ SVOBODU

Jak zíral na ten planoucí nápis, zmocnil se Fary pocit zvláštní prázdnoty.
Všiml si, že se začínají objevovat ostatní vesničané. Nakonec chraptivě řekl:
"Už jsem o těch obchodech slyšel. Jsou to hanebné peleše nepravostí, proti
nimž se císařovna právě chystá rázně zakročit. Budují je v tajných továrnách a
pak je v celku přemísťují do městeček a vesnic, jako je ta naše. Tam je
postaví, přičemž hrubě porušují vlastnická práva. Ještě před hodinou tu ten
obchod nestál."
Farův obličej dostal zarputilý výraz a jeho hlas měl rezavý podtón, když
říkal ženě:
"Jdi domů, Creel!"
Překvapilo ho, že hned neodešla. Byla vždycky zvyklá poslouchat, a to byl
podle Fary jeden z důvodů, proč měli tak krásné a spokojené manželství. Teď se
nehýbala a upírala na něj vytřeštěné oči. Fara viděl, že jí v odchodu
zabránila jen zoufalá panika. Nakonec vyhrkla:
"Proboha Faro, co chceš dělat? Snad tam nechceš...?"
"Řekl jsem, že máš jít domů!" Její strach y něm probudil všechnu zuřivou
rozhodnost jeho neústupné povahy. "Přece si nenecháme naši vesnici znesvětit
takovouhle obludností. Jen si to představ a hlas se mu při tom hrozném
pomyšlení zachvěl - že tahle naše starosvětská obec, kterou jsme se rozhodli
zachovat v podobě, jakou má na obraze v galerii její císařské výsosti, by měla
být učiněna nástrojem zhýralosti toho... toho monstra. Ale nebude, to
nedopustíme. To je všechno, co k tomu řeknu." Z přítmí se ozval Creelin tichý
hlas, z něhož už vyprchala bázeň:
"Neukvapuj se, Faro. Vždyť to není první nová budova, která byla v Glay po
namalování toho obrazu postavena."
Fara mlčel. S touhle vlastností své ženy se nikdy nesmířil. Dovedla mu v
nevhodné chvíli a navíc úplně zbytečně připomenout různé nepříjemné
skutečnosti. Bylo mu jasné, na co Creel naráží. Proti vůli obecni rady se ve
vsi (ovšem v souladu se státnímy zákony) usadil jeden z podniků gigantické
chobotnice Automatických Opraven Atomových Motorů Inc. a jeho blyštivá budova
záhy pozřela polovinu Farových zakázek.
"To je něco jiného!" zavrčel nakonec. "Zaprvé: lidi brzy přijdou na to, že
automatické opravny nestojí za nic a zadruhé: je to férová konkurence. Ale
tenhle obchod se zbraněmi je znásilněním všech morálních zásad, díky nimž se
nám žije za panování Išerů tak poklidně. Jen se podívej na to perfidní heslo:
Pravo na osobní zbraň... cha!"
A zakončil svůj projev slovy: "Běž domů, Creel. Postaráme se o to, aby v
naší vesnici neprodali ani poplašňák.
Díval se jak se štíhlý ženský stín vzdaluje v temnotách. Když byl v půli
cesty přes ulici, vzpomněl si Fara ještě na něco a zavolal:
"A kdybys potkala našeho syna, tak ať jde domů. Měl by se odnaučit toulat
po nocích."
Stinová postava jeho ženy se ani neohlédla; chvilku pozoroval, jak se
rýsuje na kalném pozadíjemně zářících pouličních lamp, pak se na místě otočil
a rázně se vydal k obchodu. Dav se každou minutou rozrůstal a noc tepala
vzrušenými hlasy.
Byla to nesporně největší událost, jaká se kdy ve vesnici Glay přihodila.
Poutač obchodu byl podle něj normální iluzivní trik. Ať se člověk díval z
jakéhokoliv úhlu, vždy měl nápis přímo před očima. Když se Fara konečně
zastavil před velkým výkladem, písmena se nalepila na štít obchodu a shlížela
na něj shůry svou nemrkavou září.
Fara nad tím sloganem ještě jednou ohrnul nos a vtom si všiml, že ve
výkladní skříni je ještě jeden nápis:

NEJBÁJEČNĚJŠÍ ENERGETICKÉ ZBRANĚ VE ZNÁMÉM VESMÍRU

Jiskřička zájmu zažehla ve Farovi plamen. Zíral na rozzářenou výlohu plnou
zbraní a proti své vůli jimi byl fascinován. Blyštěly se tu v nejrůznějších
velikostech, od maličkých pistolek, dlouhých sotva prst, až po razantní
lovecké pušky. Všechny do jedné byly vyrobeny z lehkých, trvanlivých a oku
lahodících materiálů: světélkujícího glasseinu, barevných a neprůhledných
ordplastů, zelenkavého berylia a dalších. Farovi z toho přeběhl mráz po
zádech. Takové vražedné množství zbraní pro vesničku Glay, kde, - pokud mu
bylo známo - měli pušku nanejvýše dva lidé a to jesté jen k lovu. Celá
záležitost byla svou absurditou hrozivá a děsivě zlověstná.
V tom se někde za Farovými zády ozvalo:
"Je to zrovna na pozemku Lana Harisse. Toje ale gól. To jsem teda zvědav,
co ten starej parchant udělá. Ten bude šíleně vyvádět."
Pár lidí se nevýrazně uchechtlo. To mdlé ušklíbnutí viselo chvíli ve
vlahém vzduchu jako jakási nepatřičná záplata. Fara si uvědomil, že neznámý
měl pravdu. Průčelí obchodu se zbraněmi mělo takových čtyřicet stop a budova
zabírala celý prostředek pečlivě obdělávaného, jako zahrada zeleného pozemku
starého Harisse - starého držgrešle.
Fara se zamračil. Čertovsky mazaní chlápkové z obchodu se zbraněmi si
vybrali pozemek nejneoblíbenějšího člověka, chladnokrevně ho obsadili a
počítali při tom s tím, že skoro všichni ve vsi pocítí trošičku příjemného
zadostiučinění. Ale právě ta jejich nechutná vychytralost odsoudila tenhle
trik k neúspěchu. Ještě se pořád navztekaně mračil, když zahlédl zavalitou
postavu Mela Dalea, glayského starosty. Fara k němu hned zamířil, uctivě
nadzvedl klobouk a zeptal se:
"Kde je Jor?"
"Tady," místní strážník si klestil cestu davem. "Máte něco v plánu?"
"Tady připadá v úvahu jen jedno," řekl Fara kurážně. "Jít dovnitř a zavřít
je."
K nezměrnému Farovu překvapení se po sobě ti dva jen podívali, a pak
sklopili hlavu. Mohutný strážník odpověděl jako první:
"Dveře jsou zamčený a na bouchání nikdo nereaguje. Chtěl jsem právě
navrhnout, abychom tu záležitost nechali na ráno. "
"Nesmysl," jeho váhavost Faru popudila. "Sežeňte někde sekeru a vyrazíme
dveře. Otálení těm gaunerům jen dodá kuráž. Nechceme takovou pakáž v naší
vesnici ani minutu, nebo ne snad?"
V jeho nejbližším okolí se ozvalo chvatné souhlasné zamručení, příliš
chvatné. Fara se začal překvapeně rozhlížet kolem sebe, jak jeden po druhém
uhýbá očima. Pomyslel si: všichni mají nahnáno. A nechce se jim do toho. Než
stačil něco říct, promluvil strážník Jor:
"Tak se mi zdá, že jste asi ještě neslyšel o dveřích těchhle obchodů.
Dovnitř se nedostaneš, ať děláš, co děláš!"
Faru to bolestně zasáhlo, protože mu v tu chvíli došlo, že bude muset
jednat sám. "Přinesu z dílny atomovej autogen. To je vyřídí. Pane starosto,
dáte mi k tomu svolení?"
Ve světle výkladní skříně bylo vidět, jak se ten tlouštík spotil. Vytáhl
kapesník a otíral si pomalu čelo. Pak řekl:
"Snad abych spíš zavolal veliteli císařské posádky ve Ferdu a zeptal se,
co s tím."
"Ne!" řekl Fara a najednou pocítil, jak se mu ulevilo. Připadal si úžasně
silný. měl dojem, že má v sobě odhodlání za celou vesnici. "Musíme jednat
samostatně. Ostatní obce u sebe nechaly ty přivandrovalce uhnízdit právě
proto, že neprojevily dost rozhodnosti. My se jim musíme bránit až do konce. V
tuhle chvíli. Jasný?"
Starosta zašveholil své 'dobrá' sotva slyšitelně, ale Farovi to stačilo.
Hlasitě oznámil svůj záměr všem shromážděným a pak, když se prodíral z
davu, zahlédl svého syna, jak s ostatními mladíky fascinovaně zírá do výkladu.
"Cayle, pojď a pomoz mi s tou mašinou!" zavolal na něj Fara.
Cayle se ani neohlédl; Fara pospíchal pryč a všechno v něm vřelo.
Zatracenej kluk!
Co nejdřív s ním musím zatočit. Jinak špatně skončí.
Byla to nehlučná a rovnoměrná energie. Žádné prskání ani jiskření, jen
jemné, čisté, bílé světlo, které se takřka mazlilo s kovovými pláty dveří.
Jenže zatím je ani neožehlo. Plynuly minuty a zarputilý Fara odmítal vzít na
vědomí ten neuvěřitelný neúspěch a tvrdošíjně plýtval tou energií na
nezničitelnou stěnu. Když konečně vypnul svůj přístroj, zhluboka odfukoval.
"Nechápu to," lapal po dechu.
"Vždyť atomovému autogenu by neměl odolat žádný kov. Znám to z atomovýho
motoru. Válce jsou vystaveny účinku výbuchů, které sice jsou v nějakých
nekonečných sériích, a neustálé přerušování má tedy teoreticky omezit jejich
ničivost, jenže v praxi se stejně po několikaměsíčním provozu každej válec
rozpadne, ať je z jak chce silnýho kovu. "
"Je to tak, jak říkal Jor," ozval se starosta. "Tyhle obchody se zbraněmi
jsou prostě ohromné. Šíří se po celém císařství, a přitom neuznávají
císařovnu. "
Fara rozpačitě přešlapoval a šoupal nohama po tvrdém trávníku. Neměl tyhle
řeči rád, připadaly mu svatokrádežné. A krom toho to byl nesmysl. Musel a
bašta. Než stačil otevřít ústa, promluvil někdo za jeho zády:
"Slyšel jsem, že se dveře otevřou jen tomu, kdo má vůči těm uvnitř
přátelské úmysly."
 Tahle slova vyvedla Faru úplně z konceptu, poprvé si uvědomil
katastrofální psychologický dopad svého neúspěchu. Řekl proto pěkně zostra:
"To je k smíchu. Kdyby takový dveře existovaly, tak už je máme všichni. A
vůbec..."
V té chvíli ho zarazila myšlenka, že vlastně neviděl nikoho, kdo by se
vůbec pokoušel ty dveře normálně otevřít, a při vší té neochotě kolem bylo
docela možné, že...
Udělal pár kroků vpřed, zatáhl za knoflík dveří a přitáhl jej k sobě.
Otevřely se nepřirozeně lehce, jako by vůbec nic nevážily, až se lekl, že mu
knoflík zůstal v ruce. Zalapal po dechu a otevřel dveře dokořán.
"Jore", zavolal,"tak pojď!"
Strážník udělal jakýsi podivně pokřivený pohyb. Zřejmě jeho původní
obezřetnost vystřídalo na poslední chvíli vědomí, že si před takovou spoustou
lidí nemůže žádnou váhavost dovolit. Trhl sebou a neohrabaně přiskočil ke
dveřím, ale ty se mu zavřely před nosem.
Fara přihlouple zíral na svou ruku, která byla ještě pořád sevřená. A pak
mu všemy nervy proběhl skrytý třas. Knoflík z ruky zmizel. Zkroutil se, stal
se beztvarým a slizce vyklouzl z jeho křečovitě zaťatých prstů. Už při
vzpomínce na ten podivný pocit, měl dojem, ze jde o cosi nadpřirozeného. Začal
si uvědomovat, že dav to všechno s tichým napětím sleduje. Sáhl zase po
knoflíku, ale už ne tak dychtivě jako poprvé a jeho váhavost ho rozlobila víc,
než to, že se knoflík neotočil, ani jinak nepohnul.
Rozhodnost se mu už úplně vrátila a s ní i další nápad Přistoupil ke
strážníkovi:
"Víš co, Jore, když otvírám, tak běž kousek zpátky."
Jor poodešel, ale nepomohlo to. A cukání a škubání také nepomohlo. Dveře
se neotvíraly.
Kdosi z davu chmurně poznamenal:
"Nejdřív se tě to rozhodlo pustit dovnitř, ale pak- si to zas rozmyslelo.
"
"Co to plácáš za nesmysly," rozlobil se Fara. "Jakýpak- 'to se rozhodlo'
zbláznil ses snad?" Copak dveře mají rozum?"
Hlas se mu však přece jen zachvěl náhlým závanem hrůzy. Ale na druhé
straně mu tohle náhlé zděšení dodalo, navzdory vší ostražitosti - jakousi
troufalou smělost. Jedním pohybem těla
se postavil zpříma proti obchodu.
Velká rozzářená budova se roztahovala pod noční oblohou do délky i do
šíře, hrozivá a vůbec ne lehce dobytná. Podvědomě ho napadlo, co by asi dělali
vojáci její císařské výsosti, kdyby je byli zavolali. A náhle mu prolétla
mystí - v celé své chmurné nepokryté nahotě - možnost, že by asi ani oni
nezmohli nic.
Náhle si uvědomil, jak je strašné, že dopustil, aby se něco takového vůbec
vylíhlo v jeho mysli. Zamkl proto svůj mozek na devět západů a řekl divoce:
"Otevřely se mi jednou, otevřou se mi zase. "
A také ano. Otevřely se lehce a bez zjevného odporu, se stejnou udivující
beztíží jako poprvé. Prazvláštní a citlivě reagující dveře se poslušně poddaly
jeho prstům. Za prahem bylo poměrně šero a rýsovalo se tu prostorné a ztemnělé
zádveří. Za zády uslyšel hlas starosty Mela Dalea:
"Faro, neblázni, co tam chceš dělat?"
Fara si trochu pobaveně uvědomil, že překročil práh. Otočil se a zadíval
se do tváří, které se slily v jedinou rozmazanou šmouhu. "No," začal bezradně,
ale pak se mu rozsvítilo:
"No, co by, koupím si samozřejmě bouchačku. "
Brilantnost vlastní odpovědi a její nesporný vtip oslnily i samotného Faru
a tahle báječná nálada se začala vytrácet až asi po půl minutě když se ocitl v
tlumeně osvětlené prodejně zbraní. Bylo tam nepřirozené ticho. Z noční ulice,
odkud přišel, sem nepronikal ani hlásek. Napadla ho dokonce kuriózní myšlenka,
že lidé v obchodě snad ani nevědí o tom davu před vchodem.
Fara ostražitě kráčel vpřed po huňatém koberci, který dokonale tlumil
každý jeho krok. Po chvíli se mu oči přizpůsobily rozpýlenému osvětlení, které
se jako jakýsi tlumený odraz linulo ze zdí a stropu. V koutku duše očekával
něco prazvláštního a obvyklost atomového světla působila na jeho napjaté nervy
povzbudivě.
Dostal na sebe zlost. Proč by měl vlastně čekat něco nadpřirozeného?
Neliší se od těch idiotů na ulici, co si nechají nakukat kdeco.
Rozhlížel se kolem sebe a jeho nejistota se vytrácela. Místnost vypadala
úplně obyčejně. Na zdech i na zemi byly vitríny s nablýskaným pěkným zbožím,
ale nic zvláštního, dokonce ani žádné ohromující množství, jen pár tuctů
kousků. A navíc dvojité ozdobné dveře clo zadní místnosti...
Fara se je snažil nespouštět z očí, zatímco si prohlížel několik vitrín -
každou se třemi, čtyřmi zbraněmi buď jen tak naaranžovanými nebo v kazetách či
pouzdrech.
Najednou ho ty zbraně začaly přitahovat. Úplně zapomněl na dveře, protože
dostal bláznivý nápad, ukrást jednu z těch bouchaček a přinutit s její pomocí
prvního, kdo se objeví, vylézt ven z obchodu a nechat se Jorem zatknout...
Vtom se za ním ozval tichý mužský hlas: "Račte si přát nějakou pušku?"
Fara leknutím nadskočil a obrátil se. Způsob, jakým ten prodavač překazil
jeho plán, v něm vyvolal záchvat zuřivosti. Zlost ho však přešla, když uviděl,
že tím vetřelcem je sympatický šedovlasý muž, jen o něco málo starší než on
sám. Měl totiž v sobě tak zakořeněnou podvědomou úctu ke starším lidem, že ho
to na dlouhou chvíli zaskočilo a tak jen mlčky zíral. Nakonec nepřesvědčivě
přitakal:
"Ano, ano... pušku."
"A jaká by měla být, k jakému účelu, prosím?" zeptal se zas tiše
prodavač.
Fara jen tupě civěl. Bylo to na něj najednou moc narychlo. Chtěl se
naštvat. Chtěl jim vmést do tváře, co si o nich myslí. Ale věk toho jejich
zástupce mu svázal jazyk a docela ho zmátl. Jen s největším vypětím vůle se mu
podařilo vykoktat:
"Loveckou. " To hodnověrné slovo trochu povzbudilo jeho myšlení. "No
jistě, loveckou. Kousek na sever je takové jezero... " pustil se do nenucené
improvizace, "..."
Pak se však zarazil a zachmuřil, tak ho zaskočila míra vlastní
neupřímnosti. Nebyl na takové vytáčky připraven. Řekl proto raději stroze:
"Loveckou pušku. "
Fara byl zase sám sebou. Náhle začal toho muže nenávidět za to, že se díky
němu ocitl v takové nevýhodě. S očima planoucíma hněvem pozoroval, jak starý
prodavač odemyká vitrínu a bere do ruky blyštící se zelenkavou zbraň.
Když se k němu zase otočil čelem, Fara si právě zamračeně myslel: Je
mazaný, nastrčit sem takovýho starýho člověka. Byl to stejný psychologický
trik, jako s obsazením pozemku lakomce Harrise. Napjatě soustředěný na svůj
cíl, Fara se s chladnou zuřivostí natáhl pro pušku, ale prodavač ji držel mimo
dosah jeho ruky a řekl:
"Než vám dovolím zbraň vyzkoušet, jsem nucen vás ve shodě s prováděcími
předpisy našich obchodů poučit, za jakých podmínek si můžete tuto pušku
zakoupit."
Takže oni mají vlastní předpisy! To je, panečku, pěkně vychytralý systém
psychologických větiček na naivní trouby. Tak ať ten starej parchant spustí.
Však až Fara dostane tu pušku do ruky, bude hnedle po přetvářce.
"My, zbrojaři," pokračoval zástupce firmy mírně,"jsme vyvinuli zbraně,
které vždy podle svého určení dokáží zničit jakýkoli stroj nebo objekt, jenž
je - jak se obvykle říká - hmotný. Přesto je každý držitel naší zbraně stejně
mocný, ba ještě mocnější než kterýkoli císařovnin voják. Říkám mocnější,
protože každá zbraň je centrem silového pole, které působí jako skvělá clona
proti nehmotným destruktivním silám. Ta clona sice neposkytuje žádnou ochranu
proti bodákům, pažbám nebo kulkám, ale zato k narušení bariéry, kterou zbraň
chrání svého majitele, by bylo zapotřebí pořádné laserové dělo. Takže jistě
chápete," pokračoval prodavač, "že se taková nebezpečná zbraň nesmí dostat do
nepovolaných rukou. Žádná puška u nás zakoupená nesmí být proto použita k
násilnému činu nebo dokonce k vraždě. Pokud jde o loveckou pušku, smí se s ní
proto střílet jenom lovná zvěř a ptactvo, jejichž seznam vyvěšujeme v našich
výkladních skříních. A konečně, žádná zbraň u nás zakoupená nesmí být dále
prodána bez našeho svolení. Je to jasné?"
Fara beze slova přikývl. V tu chvíli se nezmohl na slovo. Ještě stále mu
drnčely hlavou ty neuvěřitelné, fantasticky připitomělé věty. Přemýšlel,
jestli se má začít hlasitě smát, nebo tomu člověku vynadat za tak okatou
urážku jeho inteligence.
Takže zbraň nesmí být použita k vraždě či loupeži. Prý se může střílet jen
lovná zvěř a ptactvo! A pokud jde o další prodej - přece, kdyby si koupil
tuhle pušku, a pak jel tisíc mil daleko a tam ji prodal za dva kredity
nějakému neznámému boháči, jak by na to, probůh, mohl někdo přijít?
Anebo kdyby přepadl někoho z daleka, nebo ho i zabil - jak by se o tom v
obchodě se zbraněmi dozvěděli? Bylo to něco tak směšného, že...
Uvědomil si, že prodavač mu už pažbou napřed prodává jeho pušku. Dychtivě
ji uchopil a musel překonat náhlý impuls obrátit hlaveň proti šedovlasému
muži. Tohle nesmíš uspěchat, pomyslil si a zeptal se:
"Jak se s tím zachází?"
"Jednoduše se zamíří a stiskne se spoušť. Nechcete si to vyzkoušet do
našeho cvičného terče?"
Fara zvedl pušku. "To teda chci, a ten terč budete vy," řekl triumfálně.
"Teď běžte hezky ke dveřím, a ven. " Pak zvýšil hlas:"A jestli si někdo myslí,
že se mu povede vlézt sem zadníma dveřma, mám je taky na mušce. "
Trhavým pohybem pokynul prodavači:"Tak honem. Hni sebou, nebo střelím. A
to si piš, že to udělám. "
Stařec se vůbec nepolekal a řekl chladnokrevně "O tom ani v nejmenším
nepochybuji. Když jsme se rozhodli přeladit dveře, abyste mohl přes vaše
nepřátelské úmysly vejít, předpokládali jsme i možnost vraždy. Nicméně tohle
je naše hra. A vy byste se jí měl spíš přizpůsobit a podívat se za sebe. "
Rozhostilo se napjaté ticho. Fara stál nehybně s prstem na spoušti. Hlavou
se mu honila ta různá děsivá vyprávění, která v posledních dnech o obchodech
se zbraněmi slyšel: Že mají v každém okrsku tajné přívržence, vlastní
nemilosrdnou tajnou vládu a kdo jim jednou padne do drápů, skončí jedině
smrtí...
A na konci té úvahy byl on sám, Fara, otec rodiny, důvěryhodný poddaný
její císařské výsosti, jak tu stojí, v téhle tlumeně osvětlené prodejně a
troufale bojuje s organizací tak rozsáhlou a hrozivou, že... musí být padlý na
hlavu.
Jenže on tady doopravdy stál. Sebral všechnu odvahu, napjal své ochablé
svaly a řekl:
"Na to vám neskočím. Nemyslete si, že mě doběhnete tím divadýlkem, jako by
za mnou někdo stál. Koukejte jít ke dveřím. A fofrem!"
Nevzrušený a pevný pohled starého prodavače však směřoval za jeho záda.
Pak tiše řekl:
"Tak co, Rade, máš už všechny údaje?"
"Pro začátek by to stačilo," ozval se mladý mužský hlas za Farovými zády.
"Typ A-7, konzervativní. Inteligenčně slušný průměr, ale podle Monariho
ukazatele na úrovni malého města. Jednostranný světonázor posílený císařským
školstvím přítomen v redutantní formě. Výrazně čestný. Rozumové působení by
bylo neúčinné. Citový přístup by zase vyžadoval speciální převýchovu. Výsledek
se mi zdá neúměrný námaze. Nechme ho žít jeho život. Ostatně, ten mu plně
vyhovuje. "
"Jestli si myslíš, že mě oblafne ten nahranej hlas," řekl Fara
nejistě,"tak se zatraceně mýlíš. Je tam levá zeď budovy. Vím, že tam nikdo
není."
"Jsem docela pro, Rade," řekl ten starší muž, "abychom ho nechali žít jeho
život. Jenže byl první z toho davu, který se odhodlal. Bylo by možná dobře,
trochu ho odradit."
"Tak nahlásíme, že tu byl," podotkl Rad. "A on stráví celý zbytek života
popíráním obvinění."
Farova důvěra v pušku poklesla už natolik, že zatímco se stísněnými pocity
poslouchal tomu zhola nesrozumitelnému rozhovoru, úplně na zbraň ve svých
rukách zapomněl. Otevřel ústa, ale než stačil promluvit, starší muž vpadl
naléhavě:
"Myslím, že trocha emocí by mohla mít dlouhodobý účinnek. Ukaž mu palác."
Palác! To slovo Faru tak vylekalo, že ho vytrhlo z ochromení. "Hele,"
začal,"teď je mi jasný, žes mě doběhl. Ta zbraň vůbec není nabitá. Je..."
Hlas mu vypověděl službu. Všechno svalstvo mu ztuhlo. Vytřeštěně zíral
jako blázen. V ruce nedržel vůbec nic!
"Hele, ty... ," vyhrkl zuřivě. Ale zase se zarazil. Zamotala se mu z toho
hlava. Se strašným úsilím se snažil vybřednout z těch zmatených pocitů, až mu
nakonec s hrůzou došlo: Někdo mu musel tu pušku vytáhnout, takže za ním
opravdu stojí. Ten hlas nebyla nahrávka. Oni prostě nějak...
Chtěl se obrátit, ale bez úspěchu. Co se to krucinál... Namáhal se,
napínal svaly, ale nemohl se otočit, ba ani hnout, dokonce...
Místnost se začala nořit do podivného přítmí. Starého prodavače už pořádně
neviděl... Kdyby to šlo, určitě by vykřikl. Protože obchod se zbraněmi zmizel.
A on...
Vznášel se nad obrovským městem.
Byl na obloze a pod ním nic, kolem něj taky nic, jen vzduch a modré letní
nebe a město tak asi míli, možná dvě pod ním.
Nic a nic... Asi by křičel, ale měl pocit, že má pevně zabetonované plíce.
Duševní klid se mu vrátil ve chvíli, kdy k jeho zděšené mysli dorazilo
vzdálené vědomí, že ve skutečnosti stojí na tvrdé zemi a to město musí být jen
obraz jakýmsi záhadným způsobem odrážený přímo do jeho oka.
Ale zato Fara hned poznal to velkoměsto pod sebou. Bylo to město snů,
Císařské město, rezidence její spanilé milosti Ineldy Išer. Z té velké výšky
dobře rozeznával zahrady a oslňující jas samotného stříbrného paláce,
oficiálního sídla císařovny...
Poslední chapadélka strachu teď rychle ustupovala před rostoucí fascinací
a zvědavostí a zmizela úplně, když se strašným napětím plným neurčitého
očekávání zjistil, že se palác velkou rychlostí přibližuje.
Ukaž mu palác, říkali. Mělo to snad znamenat, že by opravdu...
Napětí opadlo, když mu oslnivá střecha blýskla přímo do obličeje. Jen
překvapeně polkl, jak hladce jím ten pevný kov prošel, stejně jako další zdi a
stropy.
Že je na dosah jakéhosi otřesného znesvěcení začal tušit, jakmile se obraz
zastavil ve velké místnosti, kde kolem stolu seděla asi dvacítka mužů a v jeho
čele mladá žena.
Neúprosné, svatokrádežné kamery ; s nevyčerpatelnou energií švenkly přes
stůl a zabraly v detailu její obličej.
Jeho rysy však byly teď zkřiveny šílenou zuřivostí. Oči jí plály zlobou,
když se nakláněla dopředu a říkala hlasem, který na jednu stranu zněl blízce
(jak dobře Fara znal z telestatů jeho konejšivou a mírnou intonaci), ale na
druhou stranu byl strašně zkreslený. Úplně znetvořený záští a arogantní
nesmlouvavostí rozkazu. Ta karikatura milovaného hlasu práskla do ticha jako
bič - tak zřetelně, jako by byl Fara ve stejné místnosti.
 "Chci, aby ten prašivec zdechnul, rozumíte? Je mi úplně jedno, jak to
uděláte, ale do zítřejšího večera chci slyšet, že je po něm."
Obraz zmizel a vzápětí - se stejnou rychlostí - se Fara zas ocitl v
obchodu se zbraněmi. Trochu se zapotácel, jak si snažil zvyknout na šero v
místnosti, a pak...
Nejdřív byl znechucený primitivností toho triku - obyčejný film! Mají ho
zřejmě za takového pitomce, že podle nich zbaští i tak průhlednou fikci.
Ale najednou se mu ze šokující perverzity toho snímku, z nepopsatelné
zlovolnosti promítnuté scény zatmělo před očima až začal vidět rudě:
"Hele, vy parchanti," vybuchl, "tak vy si splašíte někoho, aby zahrál roli
Císařovny, a budete předstírat, že... tak hele, vy..."
"To stačí," ozval se Radův hlas a Fara sebou trhl, když se v jeho zorném
poli objevil mohutný mladík. Polekaně si uvědomil, že lidé, kteří dokázali tak
zaútočit na čistotu charakteru její císařské milosti, by jistojistě neváhali
ublížit nějakému Farovi Clarkov i. Mladík pokračoval odměřené;
"Netvrdíme, že to, co jste před chvílí viděl, se právě v paláci odehrává.
To už by bylo příliš. Natočili jsme to před dvěma týdny. Ale ta žena je
opravdu císařovna. A ten muž, kterého rozkázala zabít, byl jeden z mnoha
jejích bývalých milenců. Před čtrnácti dny ho našli zavražděného, pokud byste
si to snad chtěl ověřit v novinách, jmenoval se McCredie. Ale nechme už toho.
Pokud jde o vás, už jsme s vámi skončili a tak..."
"Ale já ještě neskoncoval s vámi," řekl Fara přiškrceným hlasem: "v životě
jsem neviděl a neslyšel takovou hanebnost. Jestli si myslíte, že se vesnice s
vámi smířila, tak se setsakra mýlíte. Budeme tu hlídkovat ve dne v noci, ani
myš neproklouzne ven nebo dovnitř. Budeme..."
"To by stačilo," tentokrát se ozval ten šedovlasý a než se Farovi
rozbřesklo, z úcty k staršímu instinktivně zmlkl. Prodavač pokračoval:
"Výsledky vyšetření byly velmi zajímavé. Jako čestný člověk se na nás můžete
obrátit, kdykoli se octnete v úzkých. To je všechno. Opusťte obchod vedlejším
vchodem."
A bylo to všechno. Neviditelné síly ho postrčily ke dveřím, které se jako
zázrakem objevily ve zdi, kde byl ještě před několika vteřinami obraz paláce.
Probral se, ještě celý ohromený, uprostřed květinového záhonu, kousek
napravo od houfu lidí. Když poznal své sousedy, uvědomil se, že je - venku.
Ta neuvěřitelná noční můra byla pryč.
"Kde máš pušku?" zeptala se Creel, když po půl hodině dorazil domů.
"Jakou pušku?" vytřeštil oči Fara.
"Před pár minutami hlásily v rádiu, žes byl prvním zákazníkem nově
otvřeného obchodu se zbraněmi. Zdálo se mi to divné, ale..."
Její hlas vnímal s mrazivým neklidem a slova se mu slévala v jakousi
nesrozumitelnou změť. Šok způsobil, že měl dojem, jako by se octl na kraji
propasti.
Tak tohle měl ten mladík na mysli, když říkal:
"Zveřejníme to.... Zveřejníme, že tu byl..."
Zděšeně si vzpomněl na svou reputaci. Ne, že by mu šlo o jeho osobu, ale
vždycky ho naplňovalo hrdostí vědomí, že Clarkova opravna motorů je známa
nejen ve vsi, ale v celém širokém okolí.
Nejdřív to strašné osobní příkoří tam v prodejně a teď ještě tahle
nehorázná lež, když lidé ani nevědí, proč do toho obchodu šel. To je přímo
ďábelské.
Šílené odhodlání vyvrátit to podlé obvinění ho vytrhlo ze strnulosti. Vrhl
se k telestatu a za chvíli se na obrazovce objevil ospale odulý obličej
starosty Mela Dalea.
Farův hlas ho zaplavil palbou slov, ale všechna naděje se vypařila, když
starosta řekl:
"Je mi líto, Faro, ale bohužel na telestatu pro tebe nemám volnou
skulinku. Musel by sis zaplatit čas. Oni to udělali."
 "Tak oni to udělali!" Farovi prolétlo hlavou, jestli byla v jeho výkřiku
slyšet celá ta beznadějná prázdnota, kterou pociťoval.
"A taky už zaplatili Lanu Harrisovi za jeho pozemek. Dědek si řekl o
pěknou sumičku a dostal ji. Právě mi telefonoval, abych zanesl změnu majitele
do pozemkových knih."
"No ne," jako by mu povolila půda pod nohama. "Chcete říct, že s tím nikdo
nic neudělá? A co císařská posádka ve Fordu?" Starosta zamumlal něco o tom, že
se císařští vojáci odmítají plíst do civilních záležitostí.
"Jakýpak civilní záležitosti!" vybuchl Fara. Copak si snad myslíte, že se
tu tyhle lidi mají klidně nechat usadit bez ohledu na to, jestli je tu chceme
nebo ne, a dovolit jim, aby si dodatečně vynutili koupi pozemku, který
nelegálně obsadí?"
Najednou mu ale vzalo dech náhlé podezření:
"Poslyšte, doufám, že svůj názor ohledně toho, že Jor má hlídkovat před
obchodem, jste nezměnil?" podíval se na ten odulý obličej na obrazovce a hned
mu bylo jasné, že starosta už ztrácí trpělivost:
"Hele, Faro," začal a pateticky dokončil, "tuto záležitost nech na
starosti právoplatným orgánům. "
"Ale Jora tam necháte, že jo?" vrátil se Fara tvrdohlavě ke své otázce.
Starosta vypadal pěkně otráveně a nakvašeně odpověděl:
"Snad jsem to slíbil, ne? Tak tam taky bude. Chceš si koupit čas na
telestatu? Patnáct kreditů za minutu. Ale jako příteli ti musím říct, že jsou
to vyhozené peníze. Docela vyvrátit falešné obvinění se ještě nikomu nikdy
nepodařilo."
"Chci dvě minuty," řekl Fara zarputile, "jednu ráno a jednu večer. "
"Dobře. Dementujeme to a hotovo. Dobrou noc. "
Obrazovka už zela prázdnotou, ale Fara před ní seděl dál. Při další
myšlence mu ztvrdly rysy. "S tím naším klukem si to budu muset vyříkat. Buď
bude dělat v mým obchodě nebo nedostane kapesný. "
Creel řekla: "Nikdy jsi to s ním neuměl. Je mu třiadvacet let a ty s ním
jednáš jako s dítětem. Uvědom si, že ve třiadvaceti jsi už byl ženatý. "
"To bylo něco jinýho," řekl Fara. "Já měl smysl pro odpovědnost. Víš, co
udělal dnes v noci?"
Neslyšel dobře její odpověď. V první chvíli si myslel, že řekla: "Ne, čím
jsi ho zase ponížil?"
Fara neměl chuť ptát se znova a ověřit si skutečnou odpověď na svou
otázku. "Před celou vesnicí mi odmítl pomoct. Je zkaženej. Úplně zkaženej. "
"Ano," řekla Creel trpce, "to teda je. Ani, nevíš jak. Je studený jak
ocel, ale její pevnost a jednolitost nemá. Vydržel to dlouho. Ale teď nenávidí
i mě za to, že jsem vždycky stála při tobě, i když jsem věděla, že nejsi v
právu."
"Cože?" řekl vytřeštěně Fara, a pak zamručel: "Pojď, zlatíčko, jsme oba
hrozně utahaní, půjdem si radši lehnout."
A spal mizernš.
l v dalších dnech tížilo Faru vědomí, že ten souboj s obchodem je jeho
soukromou záležitostí. Zvykl si zarputile chodit kolem obchodu se zbraněmi, i
když to měl z ruky, a nikdy se při tom nezapomněl zastavit s Jorem na kus
řeči.
Jenže čtvrtého dne tam strážník nebyl.
Nejdřív na něj čekal Fara trpělivě, pak rozlobeně a nakonec pospíchal do
své opravny a zavolal Jorovi domů. Ale kdepak, Jor doma nebyl. Prý hlídkuje
před obchodem se zbraněmi.
Fara váhal. V opravně se mu hromadila práce a měl výčitky svědomí, že
poprvé v životě zanedbává své zákazníky.
Nejjednodušší by bylo zavolat starostovi a ohlásit, že Jor zmizel. Ale na
druhou stranu nechtěl způsobit strážníkovi nějakou nepříjemnost. Vtom uviděl,
jak se venku před obchodem se zbraněmi schází dav lidí. Rozběhl se tam. Jeden
z jeho známých na něj místo pozdravu zavolal s očima navrch hlavy:
"Zabili Jora!"
"Tak oni ho zabili." Fara se zastavil na místě, jako by do něj udeřil
hrom.
Napřed si ani neuvědomil, co ho to vlastně zaplavilo za pocit. Bylo to
zadostiučinění. Vítězoslavné zadostiučinění. Teď bylo jasné, že bude muset
zasáhnout i armáda.
Zalapal po dechu, když si uvědomil, jak je jeho úvaha zrůdná. Otřásl se,
ale nakonec se mu podařilo vypudit z mysli pocit studu a pomalu a důrazně se
otázal:
"Kde je tělo?"
"Uvnitř."
"Chcete říct, že ty svi..." Proti své vůli nad tím výrazem zaváhal. Ještě
i teď mu bylo zatěžko označit takovým výrazem toho příjemného stříbrovlasého
pána. Pak se však zatvrdil a vyhrkl: "To chceš říct, že ty svině ho napřed
oddělaly a pak vtáhly dovnitř jeho tělo?"
"Nikdo tu vraždu neviděl," řekl kdosi vedle Fary, "ale strážník je pryč a
už tři hodiny není k nalezení! Starosta.se telestatem spojil s obchodem, ale
říkali, že o ničem nevědí. Odkrouhli ho a teď
budou dělat neviňátka. No, tak snadno se z toho nedostanou. Starosta šel
telefonovat do Ferdu, aby vojáci přitáhli s děly a..."
Trocha toho napětí, které viselo ve vzduchu a probíhalo davem, se přeneslo
i na Faru a pocítil, že se chystá něco
velkého. Nejúžasnější vzrušení, jaké mu kdy polechtalo nervy, bylo navíc
smíšeno s podivnou pýchou, že došlo na jeho slova a byl to on, kdo nikdy
nepochyboval o zlu, jež se za tou věcí skrývá.
Aniž si to uvědomoval, zmocnilo se ho potěšení, které zakouší jedinec,
podlehne-li davové psychóze. Hlas se mu chvěl vzrušením, když říkal:
"Děla? No jasně, to je správná odpověď, vojáci v tomhle případě musejí
zasáhnout. " Fara pokyvoval hlavou na dotvrzení svého přesvědčení, že se teď
už císařská armáda nebude moci vymlouvat. Začal líčit temnými barvami, co by
asi řekla císařovna, kdyby se dozvěděla, že kvůli liknavosti jejích vojáků
přišel někdo o život, ale jeho vývody zanikly ve výkřicích:
"Jede sem starosta! Tak co, pane starosto, kdy tady budou děla?"
Asi takhle vyzněla celá ta vřava, která se strhla, když připlul starostův
trojrozměrný automobil a zlehka přistál. Některé výkřiky zřejmě dolehly až k
hlavě obce, protože se postavila v otevřeném sporťáku a pozdvižením paže
utišila dav.
K Farovu překvapení ho vzápětí vyhledal tlouštíkův obviňující zrak. Zdálo
se mu to tak nepravděpodobné, že se docela instinktivně ohlédl, jestli ten
pohled nepatří někomu jinému. Ale skoro nikdo za ním nestál, všichni se
nahrnuli dopředu.
Fara udiveně zavrtěl hlavou, ale pak na něj starosta Dale překvapivě
ukázal prstem a řekl rozechvělým hlasem:
"Hle, zde stojí muž, který způsobil všechny naše trampoty, Jen předstup,
Faro Clarku, a ukaž se. Připravil si naše město o sedm set kreditů, a to je
víc, než si můžeme dovolit."
Chudák Fara nemohl udělat nic pro záchranu své kůže. Nemohl se pohnout,
nemohl ani promluvit, stál jako opařený, zmateně a zpitoměle. Než se mu mozek
zase rozběhl, starosta pokračoval hlasem rozechvělým sebelítostí:
"Věděli jsme všichni, že není moudré, pouštět se do křížku s těmihle
obchody se zbraněmi. Dokud je nechává na pokoji vláda její císařské milosti,
co nás opravňuje k tomu hlídat je či vystupovat vůči nim nepřátelsky? To jsem
si myslel od samého začátku, ale tento muž... jakýsi... jakýsi Fara Clark nás
svým neustálým naléháním nutil jednat proti naší vůli, a tak teď musíme
zaplatit sedmisetkreditový účet a navíc..."
 Zakončil svůj projev slovy:
"Mohl bych to také vzít zkrátka. Když jsem zavolal vojenskou posádku,
velitel se jen smál a říkal, že Jor se odněkud určitě vynoří. A sotva jsem
to vypnul, volal Jor. Samozřejmě na náš účet. Je na Marsu."
Počkal, až se výkřiky překvapení uklidní. "Cesta raketou mu bude trvat
tři týdny a my to musíme zaplatit. A za to všechno může Fara Clark. Protože...
"
První šok už ho přešel. Fara tam stál s ledovým klidem a nenahlodanou
myslí. Nakonec řekl útočně: "Takže vy to vzdáváte a svorně svalujete všechnu
vinu na mě. Říkám vám, že jste banda zabedněnců."
Když se na místě otočil, ještě uslyšel, jak starosta Dále vykládá něco o
tom, že to není zas tak zlé, neboť obchod se zbraněmi byl v Glay postaven
proto, že leží stejně daleko od všech čtyř větších měst a jejich obyvatelé by
měli být hlavními zákazníky. To přitáhne do vsi turisty a zvýší obrat v
místních obchodech, bude znamenat rozkvět služeb a ještě...
Fara ho už neposlouchal. S hlavou vztyčenou se vracel do své opravny. Z
davu vylétlo pár urážek, ale on si jich nevšímal.
Neměl ani ponětí o blížící se pohromě, spíš v něm narůstala zlost na
obchod se zbraněmi, díky němuž se ocitl v takovém nezáviděníhodném postavení a
ztratil úctu spoluobčanů.
Nejhorší bylo, že postupem času dospěl k poznání, že lidé z obchodu se o
něj vůbec nezajímají. Byli nepřístupní, nadřazení, neporazitelní. Jejich
nezranitelnost patřila mezi ty chmurné záležitosti, které Fara ve svém vědomí
potlačoval.
Pocítil vždycky neurčitou hrůzu při pomyšlení, jak přemístili za dobu
kratší než tři hodiny Jora na Mars, když každý na světě ví, že tam cesta
nejrychlejší raketou trvá skoro tři neděle.
Fara nešel Jora přivítat, ale slyšel, že rada uložila strážníkovi k úhradě
polovinu nákladů pod hrozbou, že ho propustí, nebude-li s tím souhlasit.
Druhého večera po Jorově návratu se Fara připlížil k jeho domu a strčil
strážníkovi do ruky stosedmdesát pět kreditů. Ne snad, že by za to mohl, jak
řekl Jorovi, ale...
Ten byl docela ochoten přijmout toto dementi, zvláště, když bylo spojeno s
určitou finanční částkou. A Fara se vrátil domů s čistším svědomím.
Asi o tři dny později se v jeho opravně rozlítly dveře a někdo vešel. Fara
se na příchozího podíval a zamračil se: byl to Castler, místní flákač. Zazubil
se od ucha k uchu a řekl:
"To by tě, Faro, mohlo zajímat. Někdo dneska vyšel z obchodu se zbraněmi.
Fara se schválně soustředěně lopotil se šrouby, spojujícími bytelné
součásti atomového motoru, který právě spravoval. Stále rozmrzeleji čekal,
jestli se tomu chlápkovi uráčí říct o tom něco dalšího. Sám se nechtěl ptát,
aby si nezadal s tím individuem. Zvědavost mu však nedalala nakonec se
sebezapřením řekl: "Strážník ho, doufám, hned sebral." Nic takového si
samozřejmě nemyslel, ale nějak začít musel. "Nebyl to chlap, ale holka." Fara
svraštil obočí a zachmuřil se při představě, že by měl dělat nepříjemnosti
ženě. Jsou to ale prevíti, všemi mastmi mazaní. Tu dívku nastrčili stejně
prohnaně, jako předtím toho staršího pána jako prodavače. Stejně jim to
nevyjde, ta holka bude beztak zkažená a mělo by se s ní tvrdě zatočit. Proto
Fara vyštěkl: "A co bylo dál?"
"Špacíruje si venku, je pěkně voražená. Ale je to kočka."
Fara už rozšrouboval příslušnou část motoru a teď ji přenesl k leštičce a
pečlivě a důkladně začal obrušovat krystalky, které za vysokých teplot
rozrušily původně blyštivě lesklý kov. Tichý hukot leštičky podmalovával
následující Farovu otázku.
"Podnikl vůbec někdo něco?" "Ale houbeles. Strážníkovi sice někdo něco
říkal, ale on řek', že nemá vůbec chuť udělat si další nedobrovolnej
třínedělní vejlet, za kterej bude museí tvrdě zacálovat."
 Fara si to chvilku rozmýšlel za pravidelného vrnění leštičky, ale když pak
promluvil, jeho hlas byl plný utajovaného vzteku."
"Takže oni je klidně nechají. No to je teda úžasně chytrý. Copak si nikdo
neuvědomí, že se těmhle... vetřelcům nesmí ustoupit ani o píď. Jinak je to
stejný, jako byste někoho poňoukali k hříchu."
Koutkem oka si všiml, že ten druhý má na tváři jakýsi úsměšek. Překvapilo
ho, že ta kreatura se zřejmě baví jeho rozhořčením. Ale v tom úsměšku bylo
ještě něco - ten vagabund věděl cosi, o čem Fara neměl ani potuchy.
Sundal vyčištěnou součástku z leštičky, a když viděl, jak na něj to
budižkničemu zírá, zpražil ho pohledem:
"No, jistě, s tebou, samosebou, nějaký ten hřích nehne. "
"No," řekl nonšalantně pobuda, "tvrdé rány osudu naučí člověka toleranci.
Například až vy pozíráte to děvče líp, jistě taky dojdete k názoru, že každý v
sobě má něco dobrého."
Faru nepopudila ani tak samotná slova, jako jejich tón naznačující - však
já vím něco, co ty ne. A tak hned vyštěkl:
"Cos chtěl říct tím - až poznáte to děvče líp. Já se s takovou nestoudnicí
bavit nebudu. "
"Někdy člověk nemá na vybranou," řekl povaleč s pečlivou nenuceností. "Mám
ten dojem, že si ji přivede domů."
"Kdo že si přivede koho domů?" Fara mluvil podrážděně. "Castlere, hele..."
Zarazil se, zmocnilo se ho zděšení, že měl žaludek až v krku. "Chceš
říct..." zamumlal.
"Chci říct," odpověděl Castler s poťouchlou vítězoslávou, "že kluci
obyčejně takovýhle krasotinky nenechávají bez povšimnutí. Váš syn to na ní,
samosebou, rozbalil jako první."
A zakončil svůj proslov: "Právě spolu jdou po druhý Avenue a šinou si to
zrovinka sem, takže..."
"Vypadni!" zařval Fara. "A přestaň se na mě pást těma svejma zatracenejma
očima! Vypadni!"
Takový potupný konec Castler neočekával. Zrudl jako krocan, vyletěl ven a
třískl dveřmi. Fara stál chvilku jako zkamenělý, pak sebral všechny síly a
snáhlým trhnutím vyšel na ulici. Byl přesvědčen, že chvíle, kdy se musí tahle
věc zarazit, nadešla právě teď.
Neměl žádný určitý plán, hnalo ho jen zoufalé odhodlání skoncovat
okamžitě s touhle nesnesitelnou situací. Ale největší zlost měl na Cayla. Fara
nechápal, jak někdo, kdo dře a splácí své půjčky, snaží se žít bezúhonně a být
vzorným poddaným její císařské milosti jako on, může mít za syna takového
budižkničemu.
Zachmuřeně si pomyslel, že by jeho syn mohl mít nějakou zkaženou krev z
Creeliny strany. Samosebou ne po její matce - chvatně v duchu dodal. To je
příjemná a pracovitá žena, která pečlivě schraňuje peníze a brzy zřejmě
zanechá Creel pěknou sumičku.
Jenže Creelin otec se vypařil, když byla ještě dítě. Podle neučitých
pověstí, které kolovaly po vsi, měl snad utéci s nějakou herečkou z té státu.
A teď zas Cayle s tou holkou z obchodu. Holkou, která se hned nechá
sbalit...
Viděl je už od rohu Druhá Avenue. Mohli být asi tak sto stop od Fary,
ale mířili opačným směrem. Vysoká a štíhlá dívka, skoro stejně velká jako
Cayle, říkala, právě když k nim Fara došel:
"Máš o nás zkreslené představy. Někdo jako ty by u nás pracovat nemohl.
Ty by ses hodil do císařské tajné služby, tam potřebují vzdělané a pohledné
mladé muže bez skrupulí. Já..."
Fara si jen neurčitě domyslel, že se Cayle zřejmě pokoušel sehnat u těch
lidí zaměstnání. Ale jisté to nebylo, ostatně, byl natolik soustředěn na svůj
vlastní záměr, že ho to v této chvíli ani nezajímalo. Řekl břitce:
"Cayle!"
 Ohlédli se. Cayle beze spěchu, jak se sluší a patří na mladého muže,
který si musel vytrpět své, než si vypěstoval ocelové nervy, a dívka o něco
rychleji, avšak s vědomím své osobnosti.
Fara měl sice neurčitý dojem, že jeho zlost je trochu přehnaná, ale
nepříčetná agresivita mu nedovolila, aby se nad tím doopravdy zamyslel. Řekl
chraplavě: "Cayle, marš domů - a hned!"
Dívka si ho prohlédla tak důkladně, že cítil skoro hmatatelně pohled
jejích zvláštních šedozelených očí. Měla by se stydět, pomyslel si a jeho
zuřivost přitom ještě o něco vzrostla. Vztek mu pomohl překonat a potlačit
lehkou obavu, kterou pocítil, jak Cayle zrudl.
Ruměnec brzy vystřídala nepřirozená bledost a zaťaté rty prozrazovaly
utajený hněv; Cayle se pootočil k dívce a řekl mrazivě:
"Tohle je ten dětinskej starej blázen, se kterým se musím otravovat.
Naštěstí se moc nevidíme; nesetkáváme se dokonce ani u jídla. Co mu říkáš?"
Děvče se jen neosobně usmálo: "Faru Clarka my dobře známe, je tady v
Glay ztělesněním lásky k císařovně."
"Jo," ušklíbl se mladík. "Měla bys ho slyšet. Myslí si, že žijeme v ráji
a císařovna je božská bytost. Nejděsnější je, že se ten suchar pořád tváří tak
důstojně, a ten výraz z jeho ksichtu nevygumuješ, ať děláš co děláš."
Odešli a Fara zůstal, jako když do něj hrom uhodí. Pak si uvědomil, co
se vlastně stalo, a veškerý hněv z něj vyprchal. Jako by nikdy ani žádnou
zlost neměl. Uvědomil si tu obrovskou chybu, které se dopustil...
Vlastně nechápal, proč a odkud se to bere, ale už dlouho, prakticky od
doby, kdy Cayle odmítl pracovat u něj v dílně, cítil to napětí a podvědomě
tušil, že vrcholí. Jeho nezvládnutelná zuřivost se mu teď jevila jako logický
důsledek toho hlubšího, ne docela jasného problému.
Jenže když to přišlo, neměl už sílu tomu čelit...
Celý den strávil v dílně a marně se pokoušel vypudit podobné myšlenky z
hlavy, stejně ho to trápilo:
Copak to takhle bude pořád, že bude bydlet s Caylem pod jednou střechou,
a když se potkají, ani se na sebe nepodívají? Budou chodit jindy spát a jindy
budou vstávat, Fara v půl sedmé a Cayle někdy v poledne? Copak to takhle bude
celá léta, až do smrti?
Když přišel domů, Creel už na něj čekala a vzkazovala mu:
"Chce, abys mu půjčil pět set kreditů na cestu do císařského města."
Jen mlčky přikývl. Příští ráno vyzvedl peníze, přinesl je domů a předal
Creel, která je donesla Caylovi do pokoje.
Za minutu byla zpátky. "Mám se s tebou za něj rozloučit."
Když přišel Fara večer domů, Cayle už byl pryč. Ani nevěděl, jestli má
být vlastně rád nebo... kdoví?
Dny plynuly a Fara se skoro nehnul ze své dílny. Stejně ho nenapadalo,
co by jiného dělal, jen si občas chmurně pomyslel, že ho asi do smrti nic
jiného než práce nečeká. Leda...
Bylo to bláhové a Fara si proto stotisíckrát vynadal do zatracených
bláznů, a přece v skrytu nepřestával doufat, že se jednou otevřou dveře dílny,
vejde Cayle a řekne:
"Táto, dostal jsem už co proto, odpusť mi, jestli to jde, nauč mě
řemeslo, a pak můžeš jít na zasloužený odpočinek."
Jednou po obědě, zrovna měsíc po tom, co Cayle odešel, zacvakal
telestat.
"Meziměsto," oznámil, "na účet volaného."
Fara s Creel se po sobě podívali. "A hrome," podotkl nakonec, když viděl
ženin výraz. "Meziměsto na náš účet."
V jejím pobledlém obličeji se jasně zračilo, co si myslí. "Vykašli se na
toho kluka," procedil mezi zuby.
 Kupodivu však pocítil spíš úlevu. Samotného jej překvapilo, jak se mu
ulevilo. Caylovi zřejmě došlo, že rodiče jsou přece jen k něčemu dobří, a
tak...
Zapnul obrazovku. "Přijímám," řekl.
Na telestatu se objevil mužský obličej s huňatým obočím a bojovnou
bradou. Ten docela cizí člověk prohlásil:
"Tady Clerk Pearton z Páté ferdské banky. Dostali jsme vitasměnku na
vaše jméno v hodnotě deseti tisíc kreditů. S manipulačními poplatky a státní
daní činí dlužná částka dvanáct tisíc sto kreditů. Zaplatíte je hned nebo
přijedete odpoledne osobně?"
"A... ale..." zakoktal Fara, "kdo to vlastně...?"
Zarazil se sám, protože mu došlo, jak jsou jeho otázky stupidní. Vnímal
nejasně, jakoby přes jakousi clonu, jak úředník říká něco o tom, že peníze
byly vyplaceny dnes ráno v Císařském městě Caylu Clarkovi. Fara se konečně
vzpamatoval.
"Ale banka nemá právo," protestoval, "vyplatit jakékoli peníze bez mého
příkazu. Já si..."
Hlas z telestatu mu chladně skočil do řeči: "Takže máme uvědomit
centrálu, že směnka je falešná? Přirozeně okamžitě bude následovat rozkaz k
zadržení vašeho syna."
"Moment... počkejte..." koktal bezmyšlenkovitě. Uvědomil si, že Creel
vedle něj vrtí hlavou. Zbledla jako plátno a její hlas zněl jako dutý zvon:
"Faro, nech ho plavat. On nás hodil přes palubu. Musíme být tvrdí - nech
ho vtom."
Farovi ta slova nedávala smysl. Vymykala se úplně jeho myšlení. A tak
blekotal:
"Jenže... já... nemám... jak bych mohl platit... snad splátky?
"Pokud byste měl zájem o půjčku," řekl Clerk Pearton, "s radostí vám ji
poskytneme. Po obdržení směnky jsme si ověřili vaši finanční situaci a jsme
připraveni poskytnout vám půjčku ve výši jedenácti tisíc kreditů na
nespecifikovaný účel s hypotékou na váš obchod. Mám zde příslušný formulář a
budete-li si přát, necháme to proběhnout účtárnou a můžete tu směnku hned
podepsat..."
"Faro, nedělej to!"
Úředník pokračoval: "A těch zbylých jedenáct set kreditů zaplatíte v
hotovosti. Vyhovovalo by vám toto řešení?"
"Ano, ano, samozřejmě, mám dva půl ti..." polkl a zastavil svůj splašený
jazyk. "Ano, vyhovovalo."
Když Fara učinil zadost své povinnosti, z hloubi své raněné duše se celý
roztrpčený obrátil na svou ženu a obořil se na ni:
"Co tě to zas napadlo, radit mi, abych nic neplatil? To říkáš ty, která
jsi mi několikrát neopomněla zdůraznit, že za to, co vyrostlo z Cayla můžu já?
A pak, nevíme vůbec, na co ty peníze vlastně potřeboval. Bůhví..."
Creel řekla tiše, jakoby vyhasle: "Za hodinu nás obral o výsledek naší
celoživotní dřiny. Udělal to naschvál, protože nás má za dva staré pitomce,
kteří nebudou vědět nic lepšího, než to zaplatit."
Než stačil něco namítnout, pokračovala: "Vím, že jsem z toho vinila
tebe, ale v duchu jsem si stejně byla jistá, že je to v něm. Byl vždycky
vypočítavý, ale já na něj byla slabá, a tak jsem myslela, kdybys to s ním uměl
ty... a potom, dlouho jsem si ty jeho chyby nechtěla připustit. A on zatím..."
"Pro mě je nejdůležitější," skočil jí prudce Fara do řeči, "že jsem
zachránil naše jméno před zostuzením."
Až do pozdního odpoledne měl pocit, že učinil zadost své cti a splnil
svou morální povinnost. Jenže odpoledne přišel exekutor z Ferdu převzít jeho
firmu.
"Ale jak to?" zděsil se Fara.
 Exekutor prohlásil: "Automatické atomové opravny převzaly vaši směnku a
váš podnik se zabavuje v jejich prospěch. Chcete něco namítnout?"
"To není fér," ohradil se Fara. "Dám to k soudu. Budu..."
Měl pocit, jako by to byl zlý sen, a pomyslel si. "Kdyby tohle věděla
věděla císařovna, ta by... ta by..."
Soudní budova byla šedivá a rozlehlá. Fara kráčel těmi dlouhými šedými
chodbami a jejich prázdnota a chlad jako by se přestěhovaly do jeho nitra. V
Glay se mu zdálo, že rozhodnutí nenechat se vysávat nějakým právníkem bylo
nejrozumnější, co mohl udělat. Jenže tady, v těch prostorných halách a
obrovských místnostech připomínajících palác, to vypadalo jako čiré
bláznovství.
Podařilo se mu však docela dobře vylíčit trestuhodné počínání banky,
která nejen neoprávněně vyplatila Caylovi peníze, ale navíc převedla směnku na
Farova úhlavního konkurenta vzápětí poté, co ji podepsal. Svůj projev zakončil
slovy: "Vaše ctihodnosti, jsem si jist, ze Její milost by nikdy neschválila
takový postup vůči čestným občanům."
"Jak se opovažujete," řeklo mrazivě stvoření na soudcovské stolici,
"vyslovovat jméno Jejího veličenstva ve spojitosti s vaší nechutnou a nicotnou
tahanicí o majetek?"
Fara se zachvěl. Představou, že je součástí jedné velké císařovniny
lidské rodiny, otřáslo do hloubi vědomí, že mezi císařovnou a jejím oddaným
poddaným stojí ještě milión takovýchto studených soudcovských čumáků a myriády
podobně škodolibých a bezcitných kreatur.
Pln vášnivého rozhořčení si pomyslel: Kdyby tak císařovna věděla, co se
tu děje, jak nespravedlivě s ním jednají, však ona by...
Ale udělala by to skutečně?
Sotva zapudil tu ohavnou pochybnost, vytrhla ho ze snění slova sudího:
"Navrhovatelova žaloba se zamítá, soudní výdaje činí sedm set kreditů,
jejich úhrada se dělí mezi soud a advokacii v poměru pěti ku dvěma. Žalující
straně se ukládá uhradit výdaje před opuštěním soudní budovy. Další případ..."
Příštího dne se Fara vydal navštívit Creelinu matku. Nejdřív se zastavil
ve "Farmářské hospodě". Přesto, že bylo teprve dopoledne, byla způli zaplněná,
což Faru, při představě rovnoměrně plynoucích příjmů majitelky, velmi
potěšilo. Ale šéfová tam nebyla. Zkusil to tedy v obchodě.
Našel ji ve skladu potravinového obchodu, jak dohlíží na odvažování
obilí do plátěných pytlíků. Stařena s tvrdými rysy vyslechla jeho příběh
mlčky. Nakonec drsně řekla:
"Nedá se nic dělat, Faro. Já často potřebuju od banky půjčky na své
obchody. Kdybych se pokusila udržovat tvůj podnik, šli by po mně hned lidi z
Automatický atomový. A pak, byla bych padlá na hlavu, kdybych cpala peníze do
chlapa, kterej se nechá nevycválaným synem připravit o celoživotní úspory.
Takový člověk nemá ponětí o skutečném životě. A práci ti taky nedám, protože
příbuzné ve kšeftě nezaměstnávám." Pak dodala: ''Řekni Creel, ať jde bydlet ke
mně. Ale mužskýho živit nebudu. To je všechno."
Chvilku zdrceně pozoroval, jak chladně dohlíží na příručí, jestli
obsluhují správně staré, už trochu nepřesné váhy. Dvakrát prořízl ten prachem
nasycený vzduch její hlas a pokaždé hezky ostře: "To je moc, nejmíň o gram.
Uber a dávej pozor na váhu."
Ačkoli byla k němu obrácená zády, Fara z jejího držení těla poznal, že
si je pořád vědoma jeho přítomnosti. Nakonec se prudce otočila a vyhrkla:
"Proč nezajdeš do obchodu se zbraněma? Vždyť nemáš co ztratit a takhle
to dál táhnout nemůžeš."
Fara vyšel na ulici, ještě celý tumpachový. Nejdřív ho ani nenapadlo, že
by se snad mohl podle její rady zařídit, jen ho nezměrně ranilo pomyšlení, že
mu to vůbec jeho tchýně mohla navrhnout.
Sáhnout si na život? Ale kdepak, to bylo k smíchu. Vždyť byl ještě
docela mladý. Táhlo mu teprv na padesát. Kdyby dostal příležitost, mohl si se
svýma šikovnýma rukama žít dobře ve světě, v němž roboti už pronikají kdekam.
Pro člověka, který umí dělat, se vždycky místo najde. Tohle bylo jeho
celoživotní krédo.
Spáchat sebevraždu...
Když přišel domů, našel Creel uprostřed balení. "Můžeme udělat jednu
rozumnou věc," řekla. "Dům pronajmeme a přestěhujeme se do dvoupokojového
bytu."
Řekl jí o tchýnině nabídce a přitom pozorně sledoval její výraz. Creel
pokrčila rameny.
"Už včera jsem jí řekla svoje ne," podotkla zamyšleně, "tak nevím, proč
se ti o tom zmiňovala."
Fara rychle popošel k oknu do zahrady a díval se na květiny, jezírko,
houpačku. Zkoušel si představit Creel bez téhle zahrady, bez tohoto domu, v
němž strávili dvě třetiny života, Creel jak bydlí v malém bytě... a bylo mu
jasné, oč šlo její matce. Byla tu ještě jedna naděje...
Počkal, až Creel bude nahoře, a zavolal telestatem Mela Dalea. Když
starosta viděl, kdo ho volá, netvářil se zrovna nadšeně.
Ale naslouchal trpělivě, a pak řekl: "Je mi líto, ale obec nepůjčuje
peníze. A můžu ti taky, Faro, sdělit - promiň, s tímhle já nemám opravdu nic
společného - že bohužel už nedostaneš obchodní licenci."
"C... cože?"
"Je mi nesmírně líto!" Starosta ztišil hlas. "Poslyš, Faro, mám pro
tebe jednu radu, stav se v obchodě se zbraněmi. Tahle místa mají někdy svůj
smysl."
Klaplo to a Fara zíral na prázdnou obrazovku.
Tak to tedy musí být... smrt!
Počkal, až se ulice vyprázdní, pak přeběhl bulvár, minul mozaiku
květinových zahrad a ocitl se přede dveřmi obchodu se zbraněmi. Měl chviličku
strach, že nepůjdou otevřít, ale šly docela bez námahy.
Když došel z přítmí zádveří do prodejny, uviděl šedovlasého prodavače,
jak sedí v rohu a čte si při jasně rozptýleném světle. Vzhlédl, odložil knížku
a vstal.
"Á, pak Clark," řekl tiše. "Čím mohu sloužit?"
Fara zrudl. Bláhově doufal, že bude ušetřen pokoření plynoucího z toho,
že ho poznají, ale teď, když už se jeho obavy naplnily, nezalekl se a sledoval
neústupně svůj cíl... Důležitou roli při jeho sebevraždě měla totiž hrát
skutečnost, že Creel ho nebude muset za drahé peníze pohřbívat. Ani nůž ani
jed prostě nesplňovaly tenhle základní požadavek.
"Chci zbraň," řekl Fara, "zbraň, která dokáže jedním výstřelem
dezintegrovat objekt o průměru šest stop. Měli byste něco takového?"
Starší pán se beze slova obrátil
k vitrině a přinesl opravdový skvost mezi revolvery, hrající. všemi
jemnými barvami nenapodobitelného ordplastu. Prodavač řekl puntičkářsky:
"Všimněte si, že hlaveň je trochu jinak tvarována. Proto se tenhle model
hodí ideálně do pouzdra pod kabát. Můžete tasit přímo bleskově, bude-li na vás
správně seřízen. Dávejte pozor, zasunu ten revolver zpátky do pouzdra a..."
Rychlost, s jakou tasil, byla úplně šokující. Příručí jen pohnul prsty a
čtyři stopy vzdálený revolver měl v ruce. Fara vlastně ani žádný pohyb
nestačil zaznamenat. Zrovna jako tehdy v noci, kdy se mu vysmekly ty dveře a
nehlučně se zabouchly Jorovi před nosem. Byl to okamžik!
Fara měl otevřenou pusu, protože chtěl právě říct, že nepotřebuje, aby
zbraň měla jinou vlastnost, než tu, o níž se zmínil na začátku, když mu
starý pán začal předvádět revolver. Teď pusu zavřel, ale dál chvíli
okouzleně zíral jako uhranutý a něco z toho úžasného zážitku přetrvávalo
nejen v jeho mysli, ale itěle.
Měl kdysi možnost prohlédnout si a potěžkat vojenské pušky, jenže to
byly obyčejné kovové nebo plastové věci, používané docela banálně jako každý
jiný hmotný předmět, a nebylo v nich vůbec nic z těchhle báječných zbraní,
které žijí jakoby vlastním životem a samy vyskakují s niternou dychtivostí,
aby ze všech svých nezanedbatelných sil plnily vůli svého pána. Prostě...
Pak si Fara vzpomněl, proč přišel. Hořce se usmál a řekl:
"To je všechno moc zajímavé. Ale co paprsek, jde rozvějířovat?"
Prodavač řekl chladnokrevně: "Paprsek silný asi jako tužka provrtá
jakýkoliv materiál kromě jistých olověných slitin na vzdálenost asi čtyři sta
yardů. Je-li správně seřízena tryska, můžete dezintegrovat šest stop velký
objekt až na padesátimetrovou vzdálenost. Seřizuje se to tímhle šroubkem."
Ukázal na ústí hlavně. "Doleva se paprsek rozšiřuje, doprava se centruje."
Všiml si, že se na něj prodavač pátrávě dívá. Pak pronesl pomalu a
zřetelně: "Minule jsem vám, pane Clarku, vysvětlil naše předpisy. Pamatujete
si je, že?"
"Hm," řekl Fara, vykulil oči a odmlčel se. Ne proto, že by si snad
nevzpomínal. Ale zkrátka...
"Máte zřejmě na mysli," vydechl nakonec, "jak se ty věci smějí používat.
Nesmějí být..."
Musel se strašně přemáhat, aby dal dohromady kloudnou větu. Nakonec řekl
sice s napětím, ale rozhodným hlasem:
"Potřebuju jen zbraň pro sebeobranu, kterou bych mohl použít i proti
sobě samému, budu-li muset nebo chtít."
"Ach tak, jde o sebevraždu!" řekl starý pán. Pohlédl najednou na Faru s
jakýmsi velkým porozuměním. "Milý pane, my nemáme nic proti tomu, abyste se
připravil o život, kdykoli budete chtít. Je to vaše osobní právo, jedno z
mála, která vám na tomto světě, kde se práva omezují každým rokem, ještě
zbývá. Pokud jde o cenu tohoto revolveru, stojí čtyři kredity." "Cože,
čtyři... jen čtyři kredity?"
Stál jako zkamenělý, a jen taktak se ubránil
postranním myšlenkám.
Cože, vždyť tolik by stál jen ten materiál, nehledě na skvělou ruční
práci. Celá ta zbraň - za pětadvacet kreditů by byla úplně zadarmo.
Pocítil záchvěv čirého obchodního zájmu. Záhada obchodu se zbraněmi mu
náhle připadala stejně ohromná a důležitá jako jeho vlastní temný osud. Ale
prodavač zase promluvil:
"A teď kdybyste si laskavě sundal kabát, abych vám mohl navléci
pouzdro..."
Fara uposlechl jako automat. Podvědomě se hrozil představy, že odtud za
pár vteřin odejde vyzbrojen k sebevraždě a jeho smrti už nebudou stát v cestě
žádné překážky.
Kupodivu byl zklamán. Neuměl si to vysvětlit, ale nějak v hloubi duše
doufal, že by snad tenhle obchod mohl... mohl co?
Co by vlastně mohl? Fara utrápeně vzdychl a zase si uvědomil, že mu ten
prodavač cosi říká:
"Možná byste si přál odejít od nás spíše bočními dveřmi. Jsou
nenápadnější, než hlavní vchod."
Fara se nebránil. Jen matně vnímal, jak ho ten člověk vede za předloktí,
pak tiskne pár tlačítek na zdi - aha tak takhle to funguje - a objevily se
dveře.
Ještě než se otevřely, uviděl nějaké květiny a vydal se mlčky se mlčky
směrem k nim. A než mu to vlastně došlo, byl venku.
Chviličku stál bez hnutí na pěšince a snažil se porozumět bezvýchodnosti
své situace. Ale nic ho nenapadlo, jen si s překvapením všiml nezvyklého
množství lidí kolem. Jeho mozek hodnou chvíli připomínal olovnici klesající
podél boku lodi do hlubin.
Pak tou temnotou proniklo tušení, že něco není v pořádku. Ta
nenormálnost seděla kdesi v jeho podvědomí, dokud se neotočil vlevo, aby se
vydal podél průčelí obchodu.
 Nejistotu vystřídala šokovaná konsternace. Nebyl totiž v Glay a taky tam
už nestál žádný obchod, ale...
O Faru už zavadilo nejmíň tucet lidí, kteří se jeden za druhým řadili do
fronty. Ale Fary jako by se jejich přítomnost ani podivínství netýkaly. Celou
svou myslí, vším zrakem a veškerou bytostí se upínal k velkému stroji, který
stál na místě obchodu se zbraněmi.
Stroj, ano stroj...
Mozek se probral při úsilí pochopit, co to vlastně je, ta rozlehlá,
matně kovová věc, která se rozprostírá v letním slunci pod oblohou modrou jako
jižný moře.
Monstrum se tyčilo až do nebe a sestávalo z pěti velkých kovových
vrstev. Každá z nich mohla být tak sto stop vysoká, a celou tuhle nevídaně
elegantní aerodynamickou stavbu korunovala zářivá špice, nádherná jehla
vypínající se dalších dvě stě stop vzhůru a zažehující svou blyštivost od
samého slunce.
Byl to zřejmě stroj, a ne budova, protože celá nejspodnější vrstva
blikala živými světly, převážně zelenými, ale pestře tu zableskla i červená a
sem tam i modrá nebo žlutá. Dvakrát během doby, co je Fara pozoroval, se
zrovna před ním změnilo zelené světlo v červené.
Druhá vrstva blikala bíle a červeně, ačkoli tu byl jen zlomek světel
proti nejspodnější vrstvě. Třetí sekce měla na svém matně kovovém povrchu jen
modrá nebo žlutá světla; mihotala jemně tu a tam v rozhlehlém prostoru.
V páté vrstvě byla série nápisů usnadňujících orientaci. Vypadaly asi
takhle:
BÍLÁ - NAROZENÍ
ČERVENÁ - ÚMRTÍ
ZELENÁ - ŽIVOT
ŽLUTÁ - VYSTĚHOVÁNÍ
Pátá vrstva byla také plná nápisů, které sumarizovaly:
POPULACE SLUNEČNÍ
SOUSTAVA-19 174 463 747
ZEMĚ-11 193 247 361
MARS-1 097 298 604
VENUŠE-5 141 053 811
MĚSÍCE-1 742 863 971
Čísla se měnila, kdykoli se na ně podíval, číslice přeskakovaly nahoru a
dolů, přemísťovaly se tam a zpátky. Lidé umírali, rodili se, stěhovali se na
Mars, Venuši, na Jupiterovy měsíce nebo na zemský Měsíc, a jiní se zas vraceli
a přistávali minutu co minutu na tisících kosmodromů. Život běžel svým
mohutným proudem a tady byl úžasný záznam jeho velkolepé podoby.
"Měl byste si stoupnout do fronty," ozval se přátelský hlas vedle Fary.
"Zřejmě to chvilku trvá, než proberou každý jednotlivý případ."
Fara zíral na toho člověka. Měl výrazný dojem, jako by k němu kdosi
promluvil neznámým jazykem. "Do fronty?" začal a zajíkl se, až ho zabolelo
stažené hrdlo.
Postupoval kupředu, slepě, před tím mladíkem, a napadlo ho při tom
neuspořádaném přemítání, že takhle musel být asi strážmistr Jor dopraven na
Mars - když ho zaujala jiná slova jeho souseda.
"Případ?" řekl Fara divoce. "Jednotlivý případ?"
Modrooký pětatřicátník s přísným obličejem se na něj překvapeně podíval:
"To přece musíte vědět sám, proč jste tady," řekl. "Určitě by vás sem
neposlali, kdybyste neměl nějaký problém, který vám pomohou komise obchodů se
zbraněmi vyřešit. Je to přece jediný důvod, který lidi přivádí do informačního
centra."
Fara se zase pohnul, protože fronta rychle postupovala, zatáčela kolem
stroje a neúprosně ho směřovala ke dveřím vedoucím do nitra té veliké kovové
konstrukce.
 Takže to byl i stroj i budova.
Nějaký problém, pomyslel si, no jistě, měl problém, beznadějný,
neřešitelný, úplně zamotaný a tak zakořeněný v základní struktuře imperiální
společnosti, že by se musel změnit celý svět, aby se ten problém vyřešil.
Nejdřív mu došlo, že už je u vchodu, a pak ho napadla myšlenka
vzbuzující posvátnou úctu: za pár vteřin bude neodvolatelně zasvěcen do...
čeho?
Vevnitř byl dlouhý blyštivý koridor se spoustou úplně průhledných
tunelů, které vycházely z hlavní chodby. Mladý muž za Farou prohlásil:
"Tamhle je jeden skoro prázdný, pojďme."
Fara šel před ním a najednou se zachvěl. Všiml si už, že na konci
každého postranního tunelu sedí několik mladých žen u kancelářských stolů a
hovoří s muži... a... je to možné, že by tohle všechno znamenalo...
Uvědomil si, že se zastavil před jednou z dívek.
Byla starší, než z dálky vypadala, tak přes tricet, ale byla hezká a
inteligentní. Vlídně, i když trochu neosobně, se usmála a zeptala se:
"Vaše jméno, prosím?"
Odpověděl bez rozmyšlení a zamumlal něco, že je z vesnice Glay. Úřednice
řekla:
"Děkuji, bude to chviličku trvat, než dostanu vaši disketu. Posaďte se,
prosím."
Ani si toho křesla nevšiml. Složil se do něj a srdce měl až v krku.
Přestože hlavu měl jako vygumovanou a nepociťoval vlastně žádnou naději, byl
kupodivu rozrušen na nejvyšší mez.
Trhl sebou, když si uvědomil, že dívka zase něco říká, ale k jeho
rozčilené mysli doléhaly jen útržky jejího projevu:
"Informační centrum je v podstatě... statistický úřad. Každá narozená
osoba... registrována... její vzdělání... změna bydliště... zaměstnání... a
nejvýznamější životní události. Vše se udržuje... kombinací... ilegálním a
nenápadným spojením s... Císařskou statistickou komorou a... agenty... v každé
obci..."
Fara měl pocit, že mu unikala nějaká životně důležitá informace a že
kdyby se byl býval dokázal přinutit k větší pozornosti, tak by... snažil se
úpěnlivě, ale nic nepomáhalo, zběsilé nervy mu nedovolily se soustředit.
Než stačil cokoli říci, ozvalo se cvaknutí a úřednici se snesla na stůl
tenká černá disketa. Pečlivě ji prozkoumala, za chvilku řekla cosi do
mikrofonu a zanedlouho okolním vzduchem připluly dvě diskety a sklouzly jí na
stůl. Nevzrušeně je projela, a pak vzhlédla.
"Možná by vás zajímalo, že váš syn Cayle dal úplatek pět tisíc kreditů,
aby se dostal, do služby v císařské armádě."
"Cože?" řekl Fara a povyskočil
ze židle, ale vtom úřednice
prohlásila:
"Musím vás informovat, že obchody se zbraněmi nepodnikají žádné akce
proti jednotlivcům. Váš syn může klidně vykonávat své zaměstnání a užívat
peněz, které ukradl; nás zajímá morální trest, ten se dostaví prostřednictvím
jednotky i lidstva - tak a teď mi stručně vyličte svůj problém pro záznam a
pro porotu."
Fara se celý zpocený zase složil do křesla s těžkou myslí; zoufale
toužil po nějaké další informaci o Caylovi. Začal:
"Ale... co... a jak..., " a pak se už chytil a polohlasem vylíčil, co se
mu přihodilo. Když skončil, řekla úřednice:
"Teď si, prosím, postupte do jmenovny; dávejte pozor až se objeví vaše
jméno a jděte hned do místnosti číslo 474. Zapamatujte si dobře číslo - 474.
Prosím, můžete jít a zavolat dalšího."
 Usmála se zdvořile a než se nadál, byl Fara pryč. Chtěl se ještě na něco
zeptat, ale na jeho židli si už sedal nějaký starší člověk. Pospíchal hlavní
chodbou kupředu, odkud k němu zalétaly útržky jakýchsi zvuků.
Nedočkavě otevřel dveře a udeřil ho zvuk silný jako sbíječka.
Byl to tak neuvěřitelný rámus, že se zastavil ve dveřích a ucouvl. Stál
tam jak zařezaný a pokoušel se vyznat ve vizuálním zmatku, který si v ničem
nezadal s tím pekelným tornádem zvuků.
Všude lidi, lidi, lidi. Tisíce lidí v tom rozlehlém auditoriu. Jsou
nacpaní v dlouhých řadách sedadel, přecházejí neklidně sem a tam v uličkách, a
všichni přitom nespouštějí oči z obrovské tabule plné jmen. Byla rozdělená na
sektory podle písmen abecedy od A, B, C až po Z a pokrývala všechny čtyři
stěny téhle obrovské haly.
Tak tedy jmenovna, pomyslel si Fara rozechvěle a usadil se v křesle. V
céčkách se objeví jeho jméno a potom...
Připadalo mu to jako nekonečný pgker, kdy člověk sleduje obracení
drahocenných karet. Jako by hrál na burze s akciemi celého světa v okamžiku
burzovního krachu. Byl to nervák, fascinující, vyčerpávající, strašný,
omamující a ohlupující nervák. Jako...
Jako... Ale vlastně se to nedalo srovnat s ničím na zemském povrchu.
V šestadvaceti sektorech se rozsvěcela stále nová jména a lidi křičeli
jako smyslů zbavení, někteří dokonce omdlévali, zkrátka byla to otřesná vřava,
která se slévala v jeden neustálý neuvěřitelný lomoz.
Vždy po několika minutách se na tabuli rozsvítil velký nápis:
"SLEDUJTE SVÉ INICIÁLY"
Fara se podle toho zařídil, civěl na céčka a třásl se po celém těle.
Zdálo se mu, že už to nevydrží ani vteřinu. Měl chuť zařvat na celou místnost,
aby už byli všichni zticha, nejradši by vstal a začal se procházet, ale když
to někdo udělal, hned byl hystericky okřiknut se šílenou nenávistí a vražednou
záští.
Ta primitivní nenávist náhle Faru vyděsila. Nejistě si pomyslel: "Já ze
sebe blázna dělat nebudu."
"Clark Fara..." zablikalo na tabuli. "Clark Fara."
S hurónským pokřikem, který mu div neprorazil bubínky, vyskočil z
křesla. "To jsem já!" zařval z plných plic: "Já!"
Ale nikdo se ani neohlédl, nikoho to nezajímalo. Nevzbudil ani nejmenší
pozornost. Zahanbeně proklouzl místností k chodbě, kde se tlačila dlouhá
fronta lidí.
Ticho v té chodbě bylo skoro stejně děsné, jako ten ohlušující rámus
předtím. Dalo mu dost práce, soustředit se na číslo, které si měl zapamatovat
- 474.
Nedokázal si vůbec představit, co by mohlo za dveřmi číslo 474 být. Byla
to malá místnost zařízená obyčejným kancelářským nábytkem, malým stolem a
dvěma židlemi. Na stole leželo sedm úhledných krabiček s nějakými lejstry,
každá z nich jiné barvy. Složky byly vyrovnány v řadě před velkou mléčně bílou
koulí. Právě začala vyzařovat jemné světlo a z její hloubi se ozval sytý
mužský baryton:
"To je Fara Clark?"
"Ano," odpověděl Fara.
"Než vám bude oznámen rozsudek ve vaší věci," pokračoval tiše hlas,
"vezměte si, prosím, složku z modré hromádky. Seznam vám ukáže Pátou
meziplanetární banku jak ve vztahu k vám, tak k ostatnímu světu, což vám bude
v pravou chvíli vysvětleno."
Ten seznam, jak Fara viděl, obsahoval jména společností od A do Z a
mohlo jich být asi tak pět set. Nebylo k němu přiloženo žádné vysvětlení, tak
ho Fara automaticky strčil do kapsy. Vtom se opět ozval hlas ze zářivé koule:
"Šetřením bylo prokázáno," zněla přesná formulace, "že Pátá
meziplanetární banka se vůči vám dopustila velkého bezpráví, a dále je vinna
provozováním hyenismu, podvodu, vyděračství a je spoluvinna na kriminálním
spiknutí. Banka uzavřela smlouvu s vaším synem Caylem prostřednictvím takzvané
hyeny, tj. zaměstnance, který se živí vyhledáváním hochů a dívek, ochotných
dát si vystavit směnku na své rodiče nebo jiné oběti. Hyena si účtuje za svou
službu osmiprocentní prémii, kterou zaplatí osoba, uzavírající půjčku, v tomto
případě váš syn.
Banka se dopustila podvodu tím, že vás její agenti nejtrestuhodnějším
způsobem mylně informovali a předstírali, že vyplatila vašemu synovi deset
tisíc kreditů, zatímco žádná bankovní operace neproběhla, dokud banka
nezískala váš podpis. Za trestný čin vyděračství je nutno považovat
vyhrožování, že váš syn bude stíhán za vystavení falešné směnky, přičemž
peníze vůbec nezměnily majitele. A zločinecké spiknutí spočívá v okamžitém
převedení vaší směnky na konkurenci.
Banka je tudíž povinna zaplatit trojnásobnou pokutu, třicet šest tisíc
tři sta kreditů. Není v našem zájmu, Faro Clarku, abyste věděl, jakou cestou
jsme k těmto penězům přišli. Postačí, že banka ty peníze zaplatí a polovina té
částky bude uložena v trezorech obchodů se zbraněmi, zatímco druhá půlka..."
Ozvalo se plesknutí a na desku stolu dopadl úhledný balíček bankovek.
"... patří vám," dopověděl tichý hlas a Fara třesoucími se prsty vložil
balíček do kapsy kabátu. Na následující slova se soutředil jen s největším
duševním i fyzickým vypětím:
"Nesmíte si myslet, že máte po starostech. Znovuzavedení vaší opravny v
Glay bude vyžadovat notnou dávku odvahy a vytrvalosti. Buďte korektní,
nebojácný a rozhodný a jistě se vám to povede. A v krajním případě se
nerozpakujte na obranu svých práv použít zbraně, kterou jste u nás zakoupil. S
plánem budete seznámen. A nyní prosím projděte dveřmi přímo před vámi."
Fara se s námahou strnule vztyčil, otevřel dveře a prošel jimi.
Vstoupil do příšeří známé místnosti. Příjemný šedovlasý pán vstal ze
svého čtenářského místa a s vlídným úsměvem k němu kráčel.
To šílené, fantastické a vzrušující dobrodružství skončilo. Stál opět v
prodejně se zbraněmi v Glay.
Nemohl se tomu vynadivit, takováhle úžasná a báječná organizace tady, v
srdci bezcitné civilizace, která dokáže člověka v pár týdnech obrat o všechno,
co má.
Musel se přinutit, aby přerušil tok těch rozjásaných myšlenek. Zakabonil
se a svraštil čelo, které ještě před chvílí měl docela jasné, a řekl:
"Ten... soudce..." trochu zaváhal, jestli je to ten správný výraz,
dostal na sebe pro tu svou nerozhodnost zlost, zase se zamračil, a pak
pokračoval: "Ten soudce říkal něco o tom, že když se budu chtít znovu zavést,
budu muset..."
"Než se do toho pustíte," přerušil ho tiše prodavač, "měl byste si
pořádně prohlédnout ten modrý papír, co jste si odtamtud přinesl."
"Modrý papír?" opakoval nechápavě Fara. Trvalo to dost dlouho, než mu
došlo, že vlastně v místnosti 474 dostal nějaký papír.
Zkoumal seznam názvů se vzrůstajícím zájmem a všiml si nejen toho, že
pod písmenem A figurovaly Automatické opravny atomových motorů, ale i toho, že
Pátá meziplanetární banka je jenom jednou z několika velkých bank na seznamu.
Nakonec zvedl zrak:
"Moc tomu nerozumím," řekl. "Organizace na seznamu patří mezi ty, proti
nimž bojujete?"
Stříbro vlasy pán se nevesele usmál a zavrtěl hlavou. "Není to docela
tak. Tyhle firmy jsou jen zlomkem institucí, které máme zaevidovány."
Zase se pochmurně usmál: "Všechny ty společnosti vědí, že díky nám
jejich zisky na papíře neodpovídají jejich aktívům. Jenže nevědí, jak velký je
tento rozdíl. A protože chceme, aby to vedlo ke zlepšení morálky obchodování,
a ne jen k pokusům, jak na nás ušít co nejmazanější boudu, je lepší, když se
to ani nedozvědí."
 Odmlčel se, tentokrát vrhl na Faru pátravý pohled, a nakonec řekl:
"Jediné, co spojuje podniky na tomto seznamu, je to, že jsou v majetku išerské
císařovny."
Nakonec stroze podotkl: "Podle toho, jaké názory jste zde prezentoval
minule, si nemyslím, že byste mi to uvěřil."
Fara mlčel jako zařezaný
protože... protože tomu naopak věřil. Věřil tomu úplně, do puntíku, a
vůbec o tom
nepochyboval. Překvapivá a neodpustitelná byla podle něj jiná věc - že
celý život, kdykoli viděl, jak zruinovaní lidé upadají do bídy a opovržení,
vinil z toho právě je.
Fara si povzdechl. "Choval jsem se jako hlupák," řekl. "Všechno, co
dělala císařovna a její vojáci, bylo podle mě správné. Každé moje přátelství,
každý bližší vztah mohl vydržet jen tehdy, když dotyčný akceptoval tuhle víru.
Myslím, že kdybych teď začal nadávat na císařovnu, pěkně by se mnou zatočili."
"Za žádných okolností," řekl starý pán zasmušile, "nesmíte říkat nic
proti Její výsosti. Obchody se zbraněmi nebudou žádné podobné výroky tolerovat
a tomu, kdo bude natolik neopatrný, nebudou poskytovat žádnou další pomoc. V
současnosti jsme totiž dosáhli vratkého, nesnadného příměří s císařskou mocí.
Chceme, aby to tak vydrželo; a pak, myslím, že se nemusím šířit o zásadách
jejich politiky..."
"Můžu jen říct, že poslední velký pokus o likvidaci našich obchodů byl
učiněn před sedmi lety, když bylo nejslavnější Inneldě Išerské dvacet pět let.
Byl to tajný pokus, založený na originální koncepci, a překazila ho jen pouhá
náhoda, při níž jsme museli obětovat jednoho člověka z doby před sedmi tisíc
let. Zní to pro vás asi dost záhadně, ale nebudu to dál vysvětlovat. Nejhorší
období bylo ovšem před čtyřiceti lety, kdy byl nejhrůznějším způsobem
nemilosrdně zavražděn každý, u koho vyšlo najevo, že mu poskytujeme pomoc.
Možná budete překvapen faktem, že mezi ně patřil i váš tchán."
"Creelin otec!" zalapal Fara po dechu. "Ale..."
Umlkl, protože div neupadl. Krev mu vrazila do hlavy tak prudce, že se
mu udělaly mžitky před očima.
"Ale," vykoktal nakonec, "říkalo se, že utekl s nějakou ženskou."
"Vždycky vypustili podobnou fámu," řekl starý pán a Fara zaraženě mlčel.
Prodavač pokračoval: "Skoncovali jsme s jejich vražděním, až když jsme
zabili tři jejich hlavouny, kteří měli ty popravy přímo na svědomí. Ale
císařskou rodinu jsme šetřili. Stejně už bychom si nepřáli žádnou podobnou
krvavou historii. Ale také nás nevyvede z míry kritika, že dopouštíme příliš
mnoho zla. Musíte si uvědomit, že nezasahujeme do hlavního proudu lidského
života. Napravujeme jen křivdy, fungujeme jako bariéra mezi lidmi a jejich
bezohlednými vykořisťovateli. Zkrátka a dobře, pomáháme jen slušným a čestným
lidem. To neznamená, že bychom nepodali pomocnou ruku i těm, kdo nemají
přílišné skrupule, ale takovému člověku tak nanejvýš prodáme zbraň. Je to
totiž úžasná pomoc a krom toho taky důvod, proč se místní moc spoléhá spíš na
ekonomické šikanování. Během čtyř tisíc let od doby, kdy génius Walter S. De
Lany objevil vibrační proces, na němž jsou obchody se zbraněmi založeny, a
položil také základy naší politické filozofie, viděli jsme, jak mocenské
systémy kolísají mezi demokracií konstituční monarchie a úplnou tyranií. A
přišli jsme na jednu věc: Lidé mají vždycky takovou vládu, jakou chtějí.
Když chtějí změnu, musejí jí dosáhnout. Protože vždycky zachráníme
nezkažené jádro - a to myslím doslova, protože mánie psychologický stroj,
který stoprocentně určí lidský charakter. Čili, opakuji neúplatné, nezkažené
jádro lidského idealismu. To je povolané, aby zmírňovalo špatnosti, které
vznikají nevyhnutelně za jakéhokoli režimu. Ale vraťme se k vaší záležitosti.
Je to opravdu velmi jednoduché. Musíte bojovat za svá práva, jako za ně od
nepaměti bojovali všichni muži, kteří si vážili sama sebe. Jak víte, lidé z
Automatické opravny za hodinu od převzetí vaší dílny převezli všechny stroje a
nástroje do Ferdu, odkud byly dopraveny lodí do velkého skladiště na pobřeží.
Celé zařízení jsme našli a přestěhovali ho našimi speciálními prostředky
zpátky do vaší dílny. Půjdete tedy tam..."
Fara poslouchal instrukcím se vzrůstajícím odhodláním a nakonec se
sevřenými rty sveřepě přikývl.
"Můžete se na mě spolehnout," řekl rázně. "Byl jsem vždycky pěkný
paličák, ale i když jsem změnil strany, v tomhle jsem se nezměnil."
Když vyšel na ulici, bylo mu, jako by vyměnil život za smrt, naději za
skutečnost.
Kráčel v černočerné noci tichými uličkami Glay. Nejdřív ho napadlo, že
Informační centrum obchodů se zbraněmi musí být na druhé straně zeměkoule,
protože tam byl jasný den.
Idylický obrázek zmizel, jako by snad nikdy ani neexistoval. Fara vnímal
jaksi nepřirozeně intenzivně pouhou vesnici Glay, zachumlanou do svého spánku.
Tichou a mírumilovnou vesnici - ale přesto ohavnou, pomyslel si, ohavnou tím,
že v ní přebývá zlo.
Vzpomněl si: Právo na osobní zbraň... srdce měl až v krku a do očí mu
vhrkly slzy.
Hřbetem ruky odehnal tu představu, pomyšlení na dávno mrtvého Creelina
otce, a kráčel dál. Nestyděl se za ty slzy; když má člověk velký vztek, slzy
mu někdy uleví.
Dílna se nezměnila, jen těžký kovový zámek kapituloval- před tenoučkým,
ale obdivuhodně účinným pramínkem záře jeho revolveru. Stačilo jednou
zmáčknout spoušť, kov se dezintegroval - a Fara mohl dovnitř.
Byla tam tma, trochu velká tma na to, aby se dalo něco kloudného vidět,
ale Fara hned nerozsvítil. Dotápal k okennímu sensoru, nařídil okna na tmu, a
pak teprve rozžal.
Polkl úlevou. Všechny jeho stroje, které viděl odvážet po příchodu
exekutora, byly zpátky na svém místě, i nástroje byly připravené k použití.
Rozechvělý dojetím zavolal telestatem Creel. Chvilku trvalo, než se
objevila. Byla v županu. Když viděla, kdo volá, zbledla jako plátno.
"Faro, Faro, já už myslela, že jsi..."
Skočil jí prudce do řeči: "Creel, byl jsem v obchodě se zbraněmi. Udělej
teď, co ti řeknu. Jdi k matce. Já jsem tady v obchodě. Budu tu ve dne v noci,
dokud nebude jisté, že je to definitivní... Stavím se doma pro nějaké jídlo a
oblečení, ale do té doby, ať jsi pryč. Je ti to jasné?"
Do jejího vlídného, hezkého obličeje se zas pomalu vracela barva.
"Nemusíš sem chodit, Faro. Všechno potřebné naložím do autadla, i se skládacím
lehátkem. Budem spát v místnosti za dílnou."
Přišlo nevýrazné, bledé ráno a nic se nedělo, ale kolem desáté se ve
dveřích objevila velká silueta strážníka Jora. Tvářil se zahanbeně:
"Mám tu rozkaz k vašemu zadržení." řekl.
"Řekni těm, kdo tě poslali," prohlásil Fara rozvážně, "že jsem se odmítl
dát zatknout. A že jsem kladl odpor se zbraní v ruce."
Čin následoval slova - s takovou rychlostí, že Jor jen zamrkal. Chvíli
tam stál jako solný sloup a zkoprněle zíral na blyštivý, magický revolver. Pak
řekl:
"Mám tu předvolání k soudu na dnešní odpoledne. Převezmeš to?"
"Jistě."
"Takže tam přijedeš?"
"Pošlu tam svého právníka," řekl Fara. "Hoď to předvolání na zem a řekni
jim, že jsem ho převzal."
Ten člověk z obchodu se zbraněmi řekl přece jasně: Neodporujte ani
slovem žádnému nařízení císařských úřadů. Prostě ho - neuposlechněte.
Jor odešel a vypadal, jako by se mu ulevilo. Asi za hodinu vkráčel
pompézně do dveří starosta Mel Dale.
 "Poslyš, Faro Clarku," kričel už od vchodu, "tohle ti neprojde, to je
porušení zákona."
Fara ani nemukl a Jeho ctihodnost šla dál. Fakt, že starosta dává všanc
své drahocené vypasené tělo, Faru udivil, ba dalo by se říci, že ho skoro
zaskočil. Údiv ho přešel, když starosta řekl potichu:
"Dobrá práce, Faro. Věděl jsem, že to v tobě je. Jsou nás v Glay
desítky, kdo tě podporují, tak vydrž. Musel jsem na tebe zařvat, protože venku
je spousta čumilů. Zařvi na mě taky, ano? A spílej mi pořádně. Ale napřed tě
ještě musím varovat: ředitel Automatické opravny je na cestě sem i se svými
gorilami a dvě z nich..."
Fara s rozechvěním pozoroval, jak starosta vychází z obchodu. Blížil se
rozhodující okamžik. Souboj byl na spadnutí. Psychicky se na to připravil a
pomyslel si: "Jen ať přijdou, jen ať si přijdou..."
Šlo to snadněji, než čekal... protože ti, kdo vešli do obchodu, zbledli
jako stěna, když uviděli revolver. Nejdřív se sice chvástali a vyhrožovali,
ale nakonec došlo k tomu nejdůležitějšímu:
"Poslyš," řekl ten chlápek, "máme tvou směnku na dvanáct tisíc kreditů.
Nebudeš ten dluh zatloukat, že ne? A ty bezesporu peníze máš."
"Koupím to zpátky," řekl Fara s kamenným obličejem, "ale přesně za
poloviční cenu, ani o pětník víc."
Chlapík s těžkou bradou si ho dlouho měřil. "Berem," řekl nakonec
úsečně.
"Smlouvu mám připravenou," dodal Fara.
Jeho prvním zákazníkem byl dědek Lan Harris. Fara si s nesmírným
podezřením prohlížel jeho dlouhý hubený stařecký obličej a najednou mu
překvapené došlo, proč se těm lidem podařilo postavit obchod se zbraněmi na
jeho pozemku - měli k tomu jeho svolení.
O hodinu později přišla Creelina matka. Vešla dovnitř a zavřela dveře.
"Tak co?" řekla. "Povedlo se, viď? Dobrá práce. Omlouvám se, že jsem k
tobě byla minule tak drsná, ale my, stoupenci obchodu se zbraněmi, se musíme
mít na pozoru a neriskovat pro ty, kteří k nám nepatří. Ale nic si z toho
nedělej. Přijela jsem pro Creel a vezmu ji domů. Teď je třeba, aby se všechno
co nejdřív vrátilo do svých kolejí."
Bylo to za ním, kupodivu to bylo za ním. Když šel domů, dvakrát se
zastavil uprostřed cesty a přesvědčoval se, že se mu to všechno jen nezdálo.
Vzduch byl jak víno. Před ním se rozprostíral malý svět vesnice Glay, zelený a
půvabný mírumilovný ráj, kde se zastavil čas.
Přeložila Irena Hillmanová