NA STOPĚ HRŦZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 18

Jason Dark

1998

-2-
 1

Vzduch, který vycházel z hloubky, se téměř nedal

dýchat. Byl cítit plísní, hnilobou a mokrými zdmi hradního
sklepa, který nebyl za posledních sto let ani jednou vy
větrán.
Duncan Cameron otevřel dveře ještě víc, aby viděl na
široké schody, které vedly do tmy. Byly široké, ale také
strmé a určitě nebylo jednoduché seběhnout je dolŧ rychle.
„Co tomu říkáte, pane Sinclaire?"
„Takţe toto je sklep cameronského zámku?"
Šéf klanu se shovívavě zasmál. „Ne, ne sklep. Nebo
ne jenom. Ve skutečnosti je to spíše vězení, do kterého
zavírali mí předkové lidi, kteří svou práci neodváděli tak,
jak podle jejich mínění měli."
„Ach ano, raný kapitalismus."
Cameron pokrčil čelo na znamení nevole. „Jak mŧţete
něco takového říci?"
„Prokázaly to dějiny, pane Camerone. Šéfové klanu
vládli této zemi. Drţeli si nevolníky, se kterými zacházeli
hŧře neţ s krysami. Uţ jste někdy přemýšlel, proč tolik
Skotŧ a Irŧ uprchlo do Státŧ? Protoţe si zde uţ nebyli jisti
ţivotem a museli vykonávat tu nejtěţší práci, taková je
skutečnost."
„Kterou mi ovšem nechcete dávat za vinu."
„Ne, ne vám osobně. Nebo jste snad jiţ tenkrát ţil,
pane Camerone?"
„Bŧh chraň." Změnil téma, kdyţ ukázal do temnoty
před námi.
„Tam dole je světlo, ale ne úplně všude."
„A nad schodištěm ano?"
-3-
 „Ano."
„Pak je vše v pořádku."
„Ještě něco," řekl Cameron, neţ rozsvítil světlo.
„Doufám, ţe o mně budete později smýšlet jinak, aţ
uvidíte, co vám chci ukázat."
„Ovšem. Mŧj šéf hovořil o tom, ţe zde ve sklepení
drţíte nějakého velmi zajímavého vězně."
„Dalo by se to tak říci." Pokýval hlavou. „Budete se
divit, aţ ho uvidíte."
„Smím vás poţádat, abyste šel přede mnou? Konečně,
vy jste tu domácí pán."
Něco si zabručel a rozsvítil. Ţlutavá zář pocházela od
několika světel, z velké části zavěšených na stropě nad
tímto prastarým schodištěm, vedoucím do podzemních
prostor. Byl skutečné velmi vysoký a já nemohl neţ ho
obdivovat.
Duncan Cameron šel těţkým krokem přede mnou.
Následoval jsem ho a přemýšlel při tom, jaký je to vlastně
člověk. V kaţdém případě byl velmi konzervativní a
viditelně nerad hovořil s Angličany, jako ostatně téměř
všichni Skotové. Na mne však pohlíţel jako na krajana. Ve
svém kraji ještě stále disponoval velkou mocí, neboť rod
Cameronŧ ve Skotsku něco znamenal. Jeho rodině ještě
stále patřily rozlehlé pozemky a palírny whisky. Rodina
byla velmi rozvětvená a starý Cameron se navíc postaral i o
to, aby jeho příbuzenstvo sedělo na dŧleţitých místech v
politice a hospodářství. Tak mohl zpovzdálí tahat za nitky.
Jeho vliv sahal aţ do Londýna k jistému Siru Jamesovi,
mému šéfovi, který mě vlastně na cestu do Skotska vyslal.
Daleko na sever, nedaleko od pobřeţí, kde slunce není
nikdy příliš ţhavé, coţ mi vŧbec nevadilo.
-4-
 Věk Duncana Camerona se dal těţko odhadnout.
Mohlo mu být šedesát, ale i sedmdesát let. Pravděpodobně
to bylo někde mezi tím.
Byl to svérázný chlapík. Řídké světle rezavé vlasy měl
rozčesané na pěšinku a na širší straně měl vlasy sčesány
dozadu. Kdyţ si někdo jako on lehne na jiţní slunce,
okamţitě se spálí, protoţe jeho pleť je velmi bílá a většinou
posetá rezavými pihami.
Měl na sobě sukni a k tomu barevně ladící podkolenky
a šněrovací boty. Všechno dokonalé, jen pokoţce jeho
nohou jsem se musel trochu usmívat. Sako měl ze zelené
látky a k němu zeleně a bíle prouţkovanou košili a barevně
ladící prouţkovanou kravatu. Kdo by chtěl popsat jeho
obličej a přirovnal ho k hrubě opracované skále, nebyl by
daleko od pravdy. Ústa byla široká, brada hranatá. Pod
tenkou kŧţí se rýsovaly lícní kosti, nos byl dlouhý a úzký.
Jeho oči vypadaly jako křemínky, které namodrale svítí.
Duncan Cameron scházel po schodech dolŧ, aniţ by
se při tom drţel zábradlí. Snad mi chtěl ukázat, jakou má
ještě sílu. Zastavil se dole na schodech, otočil se ke mně a
spokojeně na mne kývl, kdyţ viděl, ţe ani já se nepřidrţuji
zábradlí.
Rozhodl jsem se, ţe ho trošku vyzkouším, a zeptal
jsem se: „Udělal jsem něco špatně?"
„Ne, všechno je v naprostém pořádku."
„V tom případě jsem spokojen."
„To také mŧţete být."
„Rád vám vaši poklonu vracím," řekl jsem a s
rozpřaţenýma rukama jsem se otočil tak, abych mohl
ukázat na velké sudy s whisky, které tvořily v této části
sklepení příhodnou dekoraci. Byly tu také dvě lavice bez
-5-
opěradel a mezi nimi dřevěný stŧl. „Tady by to ţíznivý
člověk dokázal dlouho vydrţet," řekl jsem. „Všechna čest."
„Však je to také moje klenotnice." V jeho hlase
zazněla hrdost. „Tekuté zlato, prastará whisky, pro kaţdého
znalce ten největší poţitek."
To mě rozzlobilo, a proto jsem se zeptal: „Uţ jste
někdy ochutnal bourbon?"
Kdyby byl mladší, určitě bych uţ cítil jeho ruce na
krku, takto mě ale potrestal jen pohrdavým pohledem a pak
řekl: „Pojďte se mnou."
„Rád."
Znovu šel přede mnou, protoţe tady dole to bylo jeho
království a já byl jen host. Procházeli jsme kolem
nekonečných řad vyrovnaných sudŧ whisky a nakonec
jsme došli na místo, kde se podzemní prostory zuţovaly do
jakési chodby.
Ta se vzápětí rozvětvila do dvou směrŧ. Napadlo mi,
ţe je všude kolem nás naprosto čistá podlaha. Dalo by se z
ní jíst. Starý Cameron si zřejmě potrpěl na čistotu a
pořádek.
Ţil v překrásném domě přímo na břehu jezera, jehoţ
vody měnily barvy od tmavomodré aţ ke světle zelené.
Viděl jsem to jezero a obdiv k němu jsem rozhodně
nemusel předstírat.
„Uţ brzy, Sinclaire," řekl Duncan Cameron a jeho hlas
se rozléhal podzemním prostorem, „dojdeme do cíle. Pak
poznáte, ţe se vám ta daleká cesta sem vyplatila, ať uţ si
teď myslíte cokoliv."
„Odkud víte, co si myslím?"
„Kdo je tak starý jako já, ten uţ stačil nasbírat
zkušenosti s lidmi. A já, to vám mohu zaručit, jsem byl
-6-
vţdy dobrým pozorovatelem."
„K tomu vám mohu jen gratulovat."
„To sice mŧţete, ale uţ mi nezbývá mnoho času. Jsem
sice zdráv, ale v mém věku se mŧţe cokoliv stát, proto
bych chtěl ještě některé věci zařídit."
„Co například?"
Zastavil se a obrátil se ke mně. Stáli jsme na místě,
kde byl stín. Podle toho také vypadaly naše obličeje. Bylo z
nich vidět jen oči. „To vám hned ukáţu." Dotkl se
špičkami prstŧ mé hrudi. Neměl na prstech vŧbec ţádné
chloupky. „A vsadím se, ţe budete ohromen."
„Říkáte to, jako byste ve sklepě věznil nějakého
netvora," řekl jsem.
Duncan Cameron přivřel oči, jak se zamyslel nad mou
odpovědí, a přikývl. „Pod slovem netvor si člověk mŧţe
představit cokoliv, ale v podstatě máte pravdu. Jste přece
odborník, Sinclaire. Mŧţe být ztělesněné zlo netvorem?"
Pokrčil jsem rameny. „Dá se to tak vidět. Přijde na to,
jakou má člověk představivost."
„Právě o to jde, příteli." Nechal mě dál v nejistotě,
otočil se a zamířil hlouběji do sklepa.
Jedno ze světel svítilo jasněji. Bylo poslední v řadě a
jeho světlo dopadalo na dveře ze silného dřeva. Teprve
kdyţ jsme se zastavili, poznal jsem, ţe je na stropě zářivka.
Cameron zaklepal kostnatým, kloubem prostředníku na
dveře. Byly tak silné, ţe vydávaly jen tlumený zvuk. „Jsme
u cíle, za těmi dveřmi to je, Sinclaire."
„Co tam je?"
„Mŧj netvor!" zasyčel mezi zuby a začal hledat klíč.
Našel ho v levé kapse saka.
Prohlédl jsem si mezitím zámek. Byl zabudován do
-7-
masivního dřeva dveří a nepatřil k nejmodernějším. Dal se
otevřít normálním klíčem, ale kdo by se chtěl vloupat
dovnitř, musel by být silný jako Herkules.
Duncan Cameron ještě neodemkl. Sehnul se a vzal ze
stolu dvě kapesní svítilny. Nádobí, které na něm stálo, si
nevšímal. Konstatoval jsem, ţe je pouţité. Pravděpodobně
musel ten netvor za dveřmi také jíst. Jelikoţ jedl z
normálních talířŧ a normálním příborem, nemohlo to být
tak zlé.
„Tu máte, vezměte si." Cameron mi podal svítilnu.
„Budete ji potřebovat."
„Za těmi dveřmi není světlo?"
„Ne elektrické, jen svíčky, za normálních okolností,
ale ty teď nebudeme potřebovat."
„Ať ţije pokrok," řekl jsem.
Moje poznámka se mu nelíbila, i kdyţ roztáhl široká
ústa do něčeho, co měl zřejmě být úsměv. Vypadalo to,
jako by se usmála socha. Ten člověk byl velmi tvrdý. Kdo
by se mu postavil, měl by to zatraceně těţké, to bylo jasné.
S takovým nadřízeným, jako byl Cameron, by nevydrţel
ani tři dny. Naklonil se dopředu, takţe jsem mu viděl na
záda a byl jsem svědkem toho, jak otevírá dveře.
Otočil klíčem v zámku dvakrát. Dveře byly otevřené.
Cameron se narovnal. Svítilnu drţel v ruce jako policista v
televizním filmu revolver. Horním koncem vzhŧru.
„Pořádně se nadýchněte, Sinclaire, protoţe ho za
chvíli uvidíte."
„Ho?"
„Ano."
„Má vŧbec nějaké jméno?"
„Jmenuje se Curly Brown."
-8-
 Zvedl jsem ramena. „Promiňte, ale to jméno mi nic
neříká."
„Na tom nezáleţí, alespoň prozatím," řekl Cameron a
probudil mou zvědavost. Drţel jsem se však zpátky. Díval
jsem se, jak Cameron chytil za kliku, stiskl ji a přitáhl
dveře. Musel jsem ustoupit stranou, abych nepřekáţel.
Otevřel se před námi černý prostor, jakýsi úkryt, v
tom měl Cameron pravdu. Ale dlouho temný nezŧstal,
protoţe Cameron rozsvítil svou svítilnu a do místnosti
vnikl široký kuţel světla. Drţel jsem se pořád za ním i
proto, ţe mi stál v cestě a já nemohl vstoupit do místnosti.
Jeho světlo stačilo, abych se mohl pořádně rozhlédnout
kolem sebe. Takhle ţe vypadá sklepní kobka?
Byla to spíše moderní vězeňská cela. Stál tam stŧl i
postel a také ţidle. Na zemi leţely poházené noviny a
naproti posteli byly další dveře s kovovým rámem.
Na posteli leţel muţ.
Měl tmavé vlasy, dosti dlouhé, na sobě měl světlé
kalhoty a hnědou košili. Oči měl zavřené. Po stranách
postele na přikrývce bylo cosi světlého, co vzbudilo mou
pozornost.
Cameron mě pozoroval a zeptal se. „Vidíte něco
zvláštního?"
„Ani ne."
„Zajímavé."
„Tak toto je Curly Brown?"
„Ano, a je, nebo spíše byl jedním z mých lidí."
„Vŧbec mi nepřipadá jako netvor, spíše by mne
zajímalo, co se tak leskne po obou stranách jeho těla a
odráţí světlo svítilny." Abych ukázal, o čem mluvím,
posvítil jsem na levý bok leţícího.
-9-
 „To jsou řetězy."
„Oh - a proč?"
„Protoţe netvor musí být v řetězech, Sinclaire,
alespoň my to tady tak děláme a je to tak dobře." Řekl mi
to hlasem, který nepřipouštěl ţádné námitky. Mlčel jsem ne
z respektu před Cameronem, ale spíše ze zvědavosti.
Zřejmě postrádal mou odpověď, protoţe se na mě
podíval úkosem a řekl: „Nuţe...?"
„Já ţádného netvora nevidím, pane Camerone."
„Ale ano, tady leţí." Zvedl ruku a ukázal na postel.
„To je náš netvor."
„Je to obyčejný člověk," opravil jsem ho.
Duncan Cameron zŧstal neoblomný. „Přišel jste sem
kvŧli němu, Sinclaire. Vypadá jako člověk jen na první
pohled. Nebo si snad myslíte, ţe jsme ho spoutali řetězy
bezdŧvodně? Časy, kdy měl náš klan skutečnou moc, ty, o
kterých jste hovořil, jsou dávno pryč."
„No dobře, tak se na něho pŧjdu podívat zblízka."
„Samozřejmě, vţdyť jste sem přišel kvŧli němu, pane
Sinclaire."
Ještě stále jsem nic nechápal, ale co jsem měl dělat?
Váţil jsem dalekou cestu a nemohl jsem Cameronovi jen
tak říci, ţe mi všechno připadá svým zpŧsobem směšné.
Prošel jsem kolem kovového kbelíku pro případ
nevolnosti. Naštěstí byl prázdný, ale stoupal z něho velmi
nepříjemný pach dezinfekčního prostředku. Cameron se
drţel za mnou, zatímco já jsem se postavil u postele.
Díval jsem se dolŧ na muţe, který měl stejně jako
předtím zavřené oči.
Buď skutečně spal, nebo se s námi nechtěl vybavovat
a dával nám to najevo zavřenýma očima. Jeho nápadně
- 10 -
tmavé vlasy mi padly do oka uţ v okamţiku, kdy jsem
vstoupil. Teď jsem přejel pohledem přes jeho bledou tvář.
Měl propadlé tváře, rty nápadně vystouplé a plné. Na bradě
a na tvářích mu vyráţelo tmavé strniště.
„Spí?" zeptal jsem se.
Cameron se zasmál. „Tomu nevěřím, ten přesně ví, co
chce, a vyčkává."
„Na co?"
„Na to, aţ ztratíme nervy a zmizíme."
Pokrčil jsem rameny. „To také udělám, jestli to tak
pŧjde dál, pane Camerone."
Skot se postavil k nohám postele, opřel se oběma
rukama o kovový rám a pevně ho sevřel. „Budete ho muset
donutit otevřít oči. Nesmíme mu dovolit, aby předstíral, ţe
spí. Řekněte mu to, řekněte mu, ţe jste přišel kvŧli němu."
„A to by mělo pomoci?" zeptal jsem se skepticky.
„Doufám."
Přesvědčen jsem o tom nebyl, ale přece jen jsem to
chtěl zkusit. Skot měl pravdu. Moje dlouhá cesta by
opravdu neměla být zbytečná.
„Jmenuje se Curly Brown," připomněl mi ještě.
„Děkuji."
Muţovy rty to zaškubalo, protoţe uslyšel své jméno.
Na okamţik jsem na jeho tváři uviděl úsměv, jako by
pocítil radost. Pootevřel ústa. V té chvíli jsem si představil,
ţe třeba uvidím dva upíří zuby, ale nic takového se nestalo.
Bylo to v očích.
V tomtéţ okamţiku je otevřel a já jsem hned pochopil,
co má Cameron na mysli.
V očích Curlyho Browna byly zřetelně vidět dva malé
černé kříţky. Ano, byly to kříţky, ale něco na nich nebylo
- 11 -
v pořádku.
Stály totiţ obráceně!

- 12 -
 2

Nereagoval jsem a také jsem neustoupil od postele.

Naopak, pozoroval jsem leţícího se zájmem. Kříţky
nezmizely, vypadalo to, jako by byly vtisknuty do zřítelnic.
Ostře ohraničené a ...
Něco se změnilo, a to automaticky přerušilo tok mých
myšlenek.
Kříţky, nejprve černé, sice nezmizely, i kdyţ to
zpočátku tak vypadalo, jen změnily svou barvu na studeně
bílou. Potom znovu černaly, ale jejich poloha při tom
zŧstala nezměněna. Byly obrácené hlavou dolŧ.
Právě v tom byl ten problém! Kříţky stojící na hlavě
jsou synonymem vítězství zla nad dobrem. Při černých
mších se pouţívají takto obrácené kříţe. Tam, kde se
objeví, navazuje člověk spojení se Satanem. Tak tomu bylo
i zde. Obě znamení v očích musela mít souvislost s peklem.
Díval se na mě a kříţky v jeho očích mu v tom vŧbec
nebránily, alespoň jsem měl ten dojem. Hleděl mi upřeně
do tváře. Bez výrazu, bez stopy pocitu, neskutečně studeně.
Ano, studeně, aţ jsem se při tom pohledu otřásl.
Nebyly to jen ty kříţky, které mi vadily, byly to jeho oči
vŧbec. Cítil jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz a jak se
chvěji.
Duncan Cameron stál u nohou postele jako předtím.
Ta změna mu přirozeně neunikla. Těţce dýchal a stále ještě
svíral rukama kovovou pelest postele. „Teď uţ víte, proč
jsem poţádal vašeho šéfa o pomoc?"
„Dovedu si to domyslet!"
„Víc mi neřeknete? Podívejte se do těch očí. Jsou v
nich obrácené kříţe. Víte, co to znamená?"
- 13 -
 „Ovšem, jinak bych tu nebyl. Ten člověk je pod
vlivem zla."
„Ano, hrome, pod vlivem pekla, ďábla, Satana nebo
jak tomu chcete říkat. A není vŧbec tak neškodný, jak
vypadá. V jeho očích jsou zřetelně vidět ty kříţky, ale jde
to více do hloubky. Jestli mi rozumíte, jsou to jen vnější
znamení jeho vnitřní rozervanosti, která ho přímo
předurčuje k tomu, aby poslouchal příkazy pekla."
„A proto jste ho spoutal?"
„Museli jsme to udělat. Strašlivě řádil, křičel, chtěl
všechno kolem sebe rozbít a chtěl vraţdit!" vysvětloval mi
Cameron vzrušeným hlasem. „Ano, chtěl zabíjet!"
„Vás?"
„Pravděpodobně také. Nejdříve to ale zkoušel jinde."
„A úspěšně?"
„Zavraţdil jednoho z mých lesních dělníkŧ. Jeho
vlastní motorovou pilou. Snad nemusím zacházet do
podrobností, pane Sinclaire."
„Ne, to nemusíte, ale v tom případě jste měl Browna
předat policii."
Cameron mávl rukou. „Nesmysl, tady je o něho lépe
postaráno, kromě to by mi místní policisté nevěřili, nebo
by dostali strach. Smrt mého dělníka byla prohlášena za
nešťastnou náhodu. Kdyţ se člověk jmenuje Cameron a je
hlavou klanu, má naštěstí ještě nějaký vliv. Ale na tu
vraţdu jsem nezapomněl, ani na podivné obrazce v očích
vraha."
„Ty kříţky se musely odněkud objevit."
„To vím také."
„Máte nějaké podezření?"
Aţ dosud odpovídal Cameron na mé otázky velmi
- 14 -
promptně. To se však nyní změnilo. Dost dlouho mlčel,
dokonce sklopil zrak, jeho ruce kroutily kovovou trubkou,
přičemţ se ozval skřípavý zvuk.
„Nuţe?"
„Ano, mám."
„Jaké?"
Duncan Cameron potřásl svou mohutnou lebkou. „Ne,
teď ne, později, aţ budeme sami."
„Jak chcete."
„Teď se starejte o něho, vy se přece v takových
případech vyznáte, vaše pověst se uţ dostala aţ sem k nám.
Postarejte se, abyste ho přinutil mluvit, ale dávejte pozor,
protoţe mŧţe najednou vybuchnout, řetězy jsou poměrně
volné. Neměl bych ţádnou radost, kdyby vás najednou
uhodil čelem do obličeje."
„To by se mi také nelíbilo."
„Tak vidíte."
Curly Brown dosud nepromluvil jediné slovo,
nehybně leţel na své posteli, ale musel jsem předpokládat,
ţe všemu velmi dobře rozumí. Zkusil jsem to s ním nejprve
po dobrém. „Slyšíte mě, pane Browne?"
Neodpověděl.
„Nechcete mi odpovědět?"
Nastala u něj změna, víčka se mu mírně propadla a
jeho obličej dostal téměř šílený výraz. „Kdo jsi?" zašeptal.
„Co tu chceš?"
„Chci s vámi mluvit."
„Vypadni! Vypadni odsud! Neznám tě. Nechci s tebou
mluvit."
Cameron přikyvoval. „Jako předtím," řekl a zaklel.
„Všechno jako předtím. I se mnou odmítal mluvit. Dávejte
- 15 -
si pozor, kdyţ se rozzuří, zaţijete něco jako peklo. Není tak
neškodný, jak vypadá."
Uměl jsem si to uţ představit, ţádný člověk není takto
poznamenán bezdŧvodně. Ty kříţky v jeho očích byly
znamením a současně dŧkazem, koho skutečně poslouchá,
a já uţ jsem si učinil jistou představu.
„Já nikam nepŧjdu, Curly, naopak, my dva si spolu
promluvíme." Ne!"
„Ne!“
Tvářil jsem se, jako bych jeho odpověď neslyšel.
„Zajímají mě ty kříţky ve vašich očích. Proč se ve vašich
očích objevila znamení zla?"
Přestal se usmívat, jeho ústa se roztáhla do odporného
šklebu, jako by se koutky chtěl dotknout uší. „To nejsou
ţádná znamení zla, jsou to znamení moci, Temné moci,
rozumíš?" Jeho hlas poprvé zazněl hněvivě. Při posledních
slovech se zvýšil a zněl tak ostře, ţe zanechal v mých uších
nepříjemnou ozvěnu.
„Ano, slyšel jsem vás, teď bych se rád dověděl, kdo
nebo co se za tou Temnou mocí skrývá."
„Všechno," zašeptal. „Všechno, co nás činí šťastnými,
a říkám vám, ţe ona nespí. Sám jsem to zaţil a jiní také,
teď mě mŧţete drţet v řetězech a věznit, ale jednou se to
změní. Vrátím vám to. A stejně vím, ţe přede mnou máte
strach. Nejsem jako vy, jsem jiný, jsem silnější, protoţe
mne chrání Temná moc."
„To je vidět ve vašich očích."
Jeho ústa se ještě více roztáhla a řekla: „Správně, v
očích, a nejen tam! Je to také v mém nitru, coţ vy na rozdíl
ode mne nemŧţete poznat. Jsem si toho vědom a cítím
svou sílu." Poprvé pohnul rukama a my jsme zaslechli
- 16 -
tiché zachřestění řetězy. Větší část jich zmizela pod postelí.
Zeptal jsem se: „Kde jste navázal kontakt se zlem a
jak se to stalo?"
Ostře se zasmál. „Mŧţeš se s ním potkat všude, máš-li
oči otevřené. Já jsem ho našel, já a ostatní také. Vneseme
ho do světa, začneme svou misionářskou práci a nikdo nám
v tom nemŧţe zabránit. Nevím, kdo jsi a odkud přicházíš,
ale radím ti, abys odešel, neţ zde nalezneš svŧj hrob. To mi
mŧţeš věřit."
„To uţ říkali mnozí, pane Browne, ale mám v úmyslu
ještě nějakou chvíli ţít, a navíc vám musím říci, ţe mi zlo
není neznámé."
„Ach!" Vtom znovu otevřel oči, kříţky ve zřítelnicích
byly znovu černé, černé jako uhel. „Ţe ti zlo není
neznámé?" zeptal se, jako by mi nevěřil. „Opravdu není?"
„Ne."
„Pak tedy patříš k nám, přišel jsi, abys mne vyvedl z
tohoto sklepa!"
„Je mi velmi líto, ţe vás musím zklamat, Curly, ale
nepatřím k vám ani k vašim přátelŧm. Zlo je mi známo
proto, ţe je mým povoláním s ním bojovat. Pronásleduji
zlo, ničím je všude, kde se s ním setkám."
Curly Brown nadskočil, coţ mohl, protoţe řetězy mu
opravdu nechávaly určitý prostor k pohybu. Najednou
seděl na posteli a kříţky v očích sebou zaškubaly. Bleskově
změnily barvu, byly bílé, potom znovu tmavé, aţ se
nakonec zbarvily do jakési šedi, která byla směsí obou
předchozích barev.
Já uţ mezitím pochopil, co se přede mnou odehrává.
Ty kříţky odráţely vnitřní stav tohoto muţe, proto měnily
barvu, jen jsem nechápal, co má znamenat ta bílá, protoţe
- 17 -
ukazovala na dobro. Bylo těţké si to vysvětlit.
Ta nestálost moţná znamená vnitřní rozervanost a
svědčí o tom, ţe se ten člověk pohybuje mezi oběma světy.
Obrátil jsem se na Camerona. „Viděl jste, jak se ty oči
mění?"
„Ano."
„Aţ teď?"
„Ne, jiţ dříve."
„Máte pro to vysvětlení?"
Pokrčil rameny a nepodíval se mi při tom do očí. Jiţ
delší dobu ve mně rostlo podezření, ţe mi ten člověk neřekl
všechno. Duncan Cameron byl mocný. Byl zvyklý dávat
rozkazy. V tomto případě se ale snaţil chovat nenápadně, a
právě tato skutečnost mi byla podezřelá. Budu si s ním
muset ještě promluvit.
Ale ne teď, protoţe teď byl dŧleţitější Curly Brown.
Seděl sice na posteli, ale nezdál se uţ být svou věcí natolik
jistý, protoţe si mě nedŧvěřivě prohlíţel. Dokázal to i
svýma očima, v jejichţ zřítelnicích byly kříţky. Jeho rty
sebou cukaly.
„Jednou tak, jednou onak," řekl jsem směrem k němu
s úsměvem. Mŧj úsměv byl falešný, ale to mi nevadilo.
Musel jsem se o něm dovědět víc. Musel jsem se dovědět,
jak silně je ovlivněn. Byla to jediná moţnost, jak začít.
Brown si mě nedŧvěřivě prohlíţel, kdyţ jsem pohnul
pravou rukou a současně o krŧček přistoupil blíţe k posteli.
Kapesní svítilnu jsem jiţ před chvílí odloţil. Obě svítilny,
moje i Cameronova, svítily na postel, ozářený ostrŧvek v
tmavé sklepní místnosti.
Muţ začal reagovat nervózně. Olízl si rty. Pozoroval
mě, ale neodváţil se poloţit mi otázku, co se bude dít dál.
- 18 -
 Toho dne jsem měl na sobě bleděmodrou dţínovou
košili, pod kterou zmizela moje pravá ruka. Dotkla se
stříbrného kříţku. Vlastně jsem ho měl vytáhnout jiţ dřív,
ale podivoval jsem se nad jeho neobvyklou reakcí, protoţe
kříţek se zahřál jen na určitých místech, ne na celé ploše.
To jsem nechápal.
Znal jsem svŧj kříţek uţ dost dlouho. Věděl jsem, ţe
ocitnu-li se ve vlivu temných sil, začne se zahřívat. A
zahříval se celý stejnoměrně, nebyla na něm chladnější či
teplejší místa. Tentokrát to ovšem bylo jinak. Nahoře byl
kříţek teplý a v dolní části měl normální teplotu.
To bylo nanejvýš podivné.
Podivné chování svého kříţku jsem srovnával s tím,
co jsem viděl odehrávat se ve zřítelnicích toho muţe. Viděl
jsem v nich kříţky, nejprve tmavé, potom světlé a nakonec
dostaly barvu popela. Jako by se nemohly rozhodnout,
jakou barvu na sebe vzít.
Jako mŧj kříţek!
Duncan Cameron se pohnul ze svého místa, a tím se
ocitl se ve stínu. „Co máte v úmyslu, Sinclaire?"
„Provedu zkoušku."
„Jakou?"
„Nechte mne, prosím, pracovat v klidu."
„Jak si přejete," odpověděl nevrle. Moje poznámka se
mu nelíbila.
Levou rukou jsem si přetáhl řetízek přes hlavu, kříţek
sevřený v levé ruce. Takto neměl Curly Brown ţádnou
šanci uvidět ho příliš brzy. Chtěl jsem mu toto překvapení
dopřát později. Nespustil mne z očí, ale uţ si všiml, ţe se
na něho něco chystá, protoţe se mu z úst vydral ošklivý,
těţko popsatelný zvuk. Nejprve to znělo jako povzdech,
- 19 -
později to bylo spíš vrčení.
Otevřel jsem dlaň.
Kříţek mu leţel přímo před očima.
A on zareagoval. Ale tak, jak jsem to vŧbec
nepředpokládal...

- 20 -
 3

Znenadání a bez jakéhokoliv varování vyskočil do

výšky. Ze sedu se pokusil vztyčit. Řetězy mu sice dávaly
dosti prostoru, aby se mohl hýbat, ale nepodařilo se mu
postavit se na nohy. Najednou se řetězy napjaly a stáhly ho
zpět.
Vykřikl.
Zíral na kříţek, který jsem mu drţel před očima. V
jeho očích se začala měnit barva vteřinu od vteřiny.
Nejprve byla světlá, potom tmavá, potom zase světlá a
znovu tmavá. Ústa měl otevřená. Řval, jako by chtěl svým
hlasem zbořit silné zdi svého vězení. V tu chvíli něco řekl i
Cameron, ale já jsem nedával pozor, neboť Curly Brown
byl pro mě dŧleţitější. Ten blekotal, křičel a já se jen divil,
jak to všechno dokáţe dohromady. Třepal hlavou, současně
trhal horní polovinou těla a bušil zády do pelesti postele tak
silně, aţ se stařičká postel otřásala a poskakovala, jako by
chtěla odskákat.
Byl celý ve světle obou svítilen, a proto jsem také
velmi dobře viděl, co se s ním děje. Jeho oči byly šedé,
nezŧstaly takové, jaké jsem je znal. Neustále se to v nich
přelévalo. Ze světlé do tmavé a zase naopak a najednou
celá hmota zevnitř vytekla ven.
Všechno, co bylo uvnitř očních dŧlkŧ, vyletělo ven a
dopadlo na postel, kde to zŧstalo leţet jako rosol.
Vrhl jsem na tu hmotu krátký pohled, neţ jsem se
znovu zadíval do tváře toho muţe.
Vypadal hrozně. Ve světle svítilen, které zvýrazňovaly
jeho rysy, mi jeho tvář připomínala masku, jaká se nosí na
Halloween, jenţe bez hořící svíčky uvnitř. Lidská hlava s
- 21 -
prázdnými očními dŧlky.
„Jeţíši ICriste, co je to?" zašeptal Cameron. „Ďábel, to
musí být sám ďábel!"
Neodpověděl jsem mu a soustředil se dále na Curlyho
Browna. Je mrtev, nebo ještě ţije?
Dech jsem neslyšel. Kdyţ jsem se nad ním sklonil a
dotkl se jeho ruky, necítil jsem tep. Nejevil ani ţádné jiné
známky ţivota. Přede mnou na posteli asi skutečně leţel
mrtvý.
Soustředil jsem se na jeho oči, na jeho prázdné dŧlky.
Byly jako hluboké šachty, ve kterých se ztrácelo světlo
svítilen.
Jejich obsah leţel na posteli. Začal jsem se o něj
zajímat. Přirozeně ţe kříţky zmizely. Přede mnou leţela
rosolovitá hmota, která rychle vysychala.
Pak jsem se obrátil. Cameron ustoupil dozadu. Jeho
obličej se matně leskl. Věděl jsem, ţe mi chce poloţit
otázku, ale předběhl jsem ho.
„Curly je mrtev," řekl jsem.
„Ale jak to?"
„Ukázal jsem mu svŧj kříţek."
„To ho zabilo?" zašeptal Cameron.
„Ano."
„To nechápu."
„Já to také nechápu, pane Camerone, ale udělám vše,
abych na to přišel, na to se mŧţete spolehnout," ujistil jsem
ho dŧrazně.
Váhavě se přiblíţil a pŧsobil jako někdo, komu klesla
teplota hluboko pod normál. „To jsem nechtěl, věřte mi. S
tím jsem nepočítal. To je neuvěřitelné, pane Sinclaire. Co
jste to s ním udělal?"
- 22 -
 „Sám jste viděl."
„Ano, ano, ano," mumlal si sám pro sebe. „To jsem
viděl. Ale nemohu to pochopit. Je mi záhadou, jak se něco
takového mŧţe stát."
„Chtěl jste, aby někdo rozluštil o co tu jde. Proto jste
se obrátil na Sira Jamese. A proto jsem se vydal na cestu
do Skotska. To je vše."
„Vše?" zavrčel. „Sakra, vy to říkáte, jako byste si chtěl
objednat snídani. To, co se zde událo, je pro mne
nepochopitelné. Je to aţ příliš neuvěřitelné. Nedokáţu se s
tím vyrovnat."
„Budete si na to muset zvyknout."
„Nikdy!" zašeptal. „Nikdy na to nezapomenu."
„A počítejte také s tím, ţe tato událost není nic jiného
neţ pouhý začátek."
„Čeho?" vyštěkl.
Zŧstal jsem klidný. „Pane Camerone, uvědomte si, ţe
se z Curly Browna nestalo něco takového jeho vlastním
přičiněním. Musí existovat něco, co ho změnilo, a po tom
něčem budu muset začít pátrat. Musí existovat motiv. Sám
od sebe se člověk do takového stavu nedostane a nezmění
se takovým zpŧsobem."
Duncan Cameron sklopil hlavu. „Ano, to je moţné,"
přisvědčil. „To je docela dobře moţné."
„Jsem o tom přesvědčen."
Ještě jednou se podíval na postel a potřásl hlavou.
„Ještě nevím, co udělám, ale jedno je jisté: Teď potřebuji
whisky, i kdyţ je ještě brzy. Dnes je mi to jedno."
Pro to jsem měl pochopení. Ostatně i proto, ţe jsem
soudil, ţe Duncan Cameron ví asi víc, neţ dosud přiznal.
Neviděl, ţe jsem ho pozoroval a ţe jsem se především
- 23 -
soustředil na jeho obličej. Dopadalo na něj světlo a já ho
viděl velmi zřetelně. Nepočítal jsem s tím, ţe bych se
mýlil. Cameron vypadal, ţe ví víc, ale své vědomosti si
nechal pro sebe. A to jsem chtěl změnit, jinak bych se
musel vrátit do Londýna s nepořízenou.
„Pŧjdeme?" zeptal se.
„Ano, s radostí." Posadili jsme se do jeho pracovny,
která vypadala spíše jako salon. Byl to tmavý pokoj, kam
dopadalo málo světla, na druhé straně zděděná nádhera by
uvedla do extáze kaţdého obchodníka se staroţitnostmi.
Bylo tu mnoho skutečně vzácných kouskŧ. Začínalo to u
truhly a končilo pŧvabnou dřevěnou soškou Madony.
Hladkou, jedinečnou, nádhernou. Okna sahala téměř k
zemi. Pohled mi sklouzl na udrţovaný park a musel bych
dlouho vzpomínat, kdy jsem naposledy viděl tak zelený a
dobře udrţovaný trávník, jako byl ten přede mnou. V něm
leţel souvislý, letními květinami osázený koberec záhonŧ,
z něhoţ vystupovala zejména kontrastní fialová barva
zahradních fialek.
Camerona však tento pohled nezaujal. Znal svou
zahradu, já si ji však prohlíţel s velkým zájmem. Dohlédl
jsem aţ na konec, na ţivý plot z listnatých stromŧ.
Kaštany, duby a platany tam stály jako němí stráţci. V
jejich listoví se odráţel sluneční svit.
Ale za tou hranicí, tvořenou listnatými stromy,
pozemek nekončil. Pokračoval ještě dál. Patřily k němu
skály, potok, jehoţ vody, rejdiště pstruhŧ, pramenily v
horách a vlévaly se do křišťálově čistého jezera.
To mi barvitě líčil Duncan Cameron. Já osobně jsem
tak daleko neviděl a musel jsem mu proto věřit.
Posadil jsem se do velkého koţeného křesla, jehoţ
- 24 -
opěradlo mi sahalo aţ po zátylek. Kŧţe se leskla jako
čerstvě vyleštěná. Na ní svítily mosazné knoflíky.
Cameron poodešel a vrátil se s lahví v jedné ruce a se
dvěma sklenkami v druhé. Na jeho tváři bylo vidět, ţe se
ještě nevyrovnal s tím, co se odehrálo dole ve sklepě. Kdyţ
se posadil do vedlejšího křesla, měl ještě stále oči upřené
do podlahy. Teprve aţ nalil do obou sklenic whisky,
přeběhl mu přes rty úsměv. Neţ postavil láhev, podíval se
na ni, potom na mě a řekl tichým, ale hrdým hlasem:
„Takový ušlechtilý nápoj sotva kde dostanete. Mám ještě
pětadvacet láhví. Je velmi, velmi starý a mŧj odborník na
whisky se v současné době pokouší docílit stejné chuti. Je
to zatraceně těţký úkol, ale doufám, ţe se mu to podaří."
Cameron pozvedl sklenici, která byla velmi zvláštním
zpŧsobem broušená. „Napijme se na to, abychom nakonec
stáli na straně vítězŧ, nikoliv na straně poraţených."
„S tím mohu jenom souhlasit." I já jsem uchopil
sklenici a dal si první doušek. Tato vzácná tekutina musela
v kaţdém znalci whisky vzbudit pocit neskonalého štěstí,
ţe se smí něčeho takového napít. Byla absolutně
nepřekonatelná. Měla v sobě chuť obilí a byla tak zralá, tak
jemná, ţe takovou byste museli hledat s lupou v ruce.
Dal jsem si ještě druhý doušek. Kdyţ jsem odloţil
sklenici, všiml jsem si, ţe mě Cameron nespustil z očí.
„Nu, co jí říkáte?"
„Super."
„Tento výraz je pro mne příliš moderní!"
Usmál jsem se. „Dobrá, tedy jinak. Bude vám stačit,
kdyţ vám řeknu, ţe je to ta nejlepší whisky, kterou jsem v
ţivotě pil?"
Poprvé za celou dobu jsem viděl Duncana Camerona
- 25 -
usmát se. „Vidím na lidech, zda to myslí upřímně, či ne.
Vy, pane Sinclaire, jste to upřímně myslel."
„Děkuji."
„Bylo to jen konstatování."
„Mohu v tom pokračovat, pane Camerone?"
„V čem? V upřímnosti?"
„Ano."
„Prosím, jak si přejete."
Chtěl jsem čistě kvŧli vnějšímu dojmu předstírat, ţe je
uvolněná atmosféra, vtiskl jsem se tedy do křesla a
přehodil si nohu přes nohu. „To je tak, pane Camerone.
Nechci, abyste mi špatně rozuměl, ale nemohu se
jednoduše zbavit dojmu, ţe jste mi něco zamlčel."
„Prosím?"
„Musím skutečně otázku opakovat?"
„Ne."
„Víte tedy, co jsem tím myslel?"
„Samozřejmě, máte mne za lháře." Podíval se na mne
zpříma a nehrál přede mnou ţádné divadlo.
„Tak silného výrazu bych nepouţil."
„Co tedy?"
„Já bych řekl, ţe toho víte víc, neţ jste řekl mému
šéfovi a mně."
„A jak jste na to přišel?"
„To je jednoduché, pane Camerone. I já jsem se
postupem doby naučil poznával lidi. A poznal jsem, ţe jste
poněkud nervózní, kdyţ jsme vstupovali do sklepa. U dětí
se tomu říká špatné svědomí."
„To mi chcete jen tak namluvit?"
„Ne, to v ţádném případě, chci znát pravdu, nic více a
nic méně."
- 26 -
 „A co povaţujete za pravdu?"
„Otázky zde kladu já, protoţe potřebuji znát odpovědi.
Ale přesto vám to řeknu. Dovedu si představit, ţe jste toho
Curly Browna dobře znal."
„Ano, pracoval u mne."
„No dobrá. A to se takovým zpŧsobem změnil při té
práci?"
Cameron se zadíval do sklenice, pak se napil, pokrčil
rameny a připustil, ţe se to mohlo stát.
„A co u vás dělal?"
Skot se zhluboka nadechl. „On a ještě jiní jeli z mého
pověření na cesty, protoţe jsem si jiţ dlouhá léta chtěl
splnit jedno přání. Víte, Sinclaire, jsem člověk, který velmi
lpí na své vlasti, tradicionalista. Mám silně vyvinutý smysl
pro hodnoty. Jsou věci, které prostě musím mít, je to jako
posedlost. Neumím šetřit, jak se to o Skotech říká, jsem
zvyklý dostat vše a velmi jsem touţil po jednom
předmětu."
„A oni vám jej měli opatřit?"
„Přesně tak."
„Odkud?"
„Z jednoho ostrova. Ten ostrov se jmenuje Iona a říká
se mu také Zelený andělský ostrov."
„To je mi povědomé."
„A právě na tomto ostrově se nachází ten předmět,
který jsem si přál mít ve svém parku."
„Co je to? Obraz? Náhrobek? Socha?"
„Všechno dohromady, řekl bych. Něco podobného
nosíte na své hrudi, pane Sinclaire."
„Kříţ!"
Duncan Cameron váhal s odpovědí. „Ano, je to kříţ."
- 27 -
Přikývl. „Dalo by se to tak říci, ale chcete-li ten předmět
popsat, musíte být přesnější. Je to kříţ v kruhu, jaké jsou ve
Skotsku jen dva."
„Mohl byste být přesnější?"
„Znáte vŧbec takový kříţ?"
„Ovšem, je to keltský kříţ. Jeho tradiční tvar vznikl
spojením kříţe a kruhu, tedy křesťanského symbolu a
symbolu boha slunce, jednoho z druidských bohŧ."
„Výborně. Udělal jste domácí úkol na výbornou,
pane."
„To je příliš obecné, pane Camerone, budete mi muset
poskytnout více podrobností."
Dal si ještě hlt whisky a vychutnával ji. „Uţ jsem vám
řekl, ţe ve Skotsku existují jen dva takové kříţe. Jeden z
nich je na ostrově Iona. Kdyţ na ten ostrov vkročíte,
nemŧţete ho přehlédnout. Svou velikostí k sobě okamţitě
přitáhne zrak kaţdého návštěvníka. Je to kříţ svatého
Martina, bohatě zdobený ornamenty, a pochází z
dvanáctého století. Přeţil dokonce i zmatky reformace. Pro
mě, který miluji romantiku, je tento kříţ naplněním ţivota.
Chci ho mít. Postavit si ho někde a opatrovat ho."
„Není to příliš sobecké?" zeptal jsem se opatrně.
Tou otázkou jako bych Cameronovi šlápl na nohu.
Téměř vyskočil ze svého křesla. V poslední chvíli se však
ovládl a sevřel koţenou opěrku. „Sobecké? Ne, pane
Sinclaire, to není sobecké." Ukázal na mne prstem. „Uţ
jste někdy byl na Ioně?"
„Bohuţel ne."
„To jsem si myslel. Jen proto jste se mohl takhle
zeptat. Kdybyste na ten ostrov přišel a viděl ty davy turistŧ,
které se tam hrnou, aby se na ten kříţ podívaly, aby se ho
- 28 -
mohly dotknout svýma odpornýma obtloustlýma rukama!
Je to zatracená ostuda!" Uhodil pěstí do opěradla, aby
svým slovŧm dodal dŧrazu. „Ano, je to ostuda a jako Skot
se musím stydět, ţe je něco takového dovoleno. Nenávidím
to, vidět tam ty davy. V naší době mohou lidé ničit
všechno. Jsou posedlí touhou ničit, devastují přírodu, staré
památky ničí svými nečistými dotyky. Keltský kříţ má uţ
nejvyšší čas, aby byl z ostrova odvezen. Chci ho do svého
parku, protoţe zde bude ošetřován tak, jak si zaslouţí. Tak
to vidím já."
„Takţe vy jste ho chtěl z toho ostrova odvézt?" zeptal
jsem se ho a on se trošku zklidnil.
„Ano."
„A to se dá tak lehce?"
„Ne, přirozeně ţe ne. Stálo mě to léta bojŧ s úřady, ale
nakonec se jméno Cameron prosadilo. Zavázal jsem se, ţe
budu ten kříţ opatrovat jako svátost a přistoupil jsem na to,
ţe k němu umoţním přístup úředníkŧm. Dostal jsem
písemné povolení, ţe ten kříţ mohu z ostrova odvézt."
„To určitě nebude jednoduché, stojí tam uţ věky,
budete ho muset vykopat."
„To není problém, Sinclaire, uţ jsem se informoval,
existují velmi dŧmyslné stroje, bagry, nakladače a tak
dále."
„A uţ jste to zkusil?"
„To víte, ţe ano."
„A jak?"
„Dal jsem dohromady četu odborníkŧ a poslal je na
ostrov..." Jeho slova zněla stále tišeji. Ke konci uţ jsem se
musel velmi soustředit, abych mu rozuměl, ale věděl jsem,
ţe právě teď to začne být zajímavé.
- 29 -
 „Co se stalo potom?"
Pokrčil rameny.
„Co se stalo s vašimi prŧzkumníky, pane Camerone?
Musíte uţ být konečně upřímný, mám-li vám pomoci."
„Zatraceně, oni zmizeli!" zvolal. Zíral při tom na mě
tak, aţ mu oči vystupovaly z dŧlkŧ. „Ano, všichni zmizeli.
Všichni, které jsem tam poslal."
„Aţ na jednoho, ne?"
Zafuněl. „Odkud to víte?"
„To je přece naprosto zřejmé. Ten člověk se jmenuje
Curly Brown."
„Přesně tak, Curly se vrátil, přišel do mého domu a
byl jiný. Tu noc, kdy se vrátil, jsem ho slyšel strašlivě
křičet a volat nějakého ďábla. Byl to pro mne šok. Čtyři z
mých lesních dělníkŧ a já jsme ho nakonec přemohli a
odtáhli do sklepa, kde jsme ho museli připoutat, protoţe
strašlivě vyváděl a nepustil k sobě nikoho."
„Takţe vy jste s ním nehovořil, abyste se dověděl, co
se mu stalo?"
Cameron zavrtěl hlavou. „Zkoušel jsem to nejednou,
jak si jistě dovedete představit, ale nic jsem se nedověděl.
Zarputile mlčel."
„A viděl jste mu do očí?"
Duncan mlčel, sepjal ruce a dopil whisky. Pak si ještě
olízl kapky ze rtŧ a nakonec nervózně přikývl.
„Takţe jste o tom věděl?" ujistil jsem se ještě jednou.
„Ano, věděl," připustil. Ztišil hlas. „Ostatně právě
kvŧli tomu jsem se obrátil na vašeho nadřízeného Sira
Jamese Powella. Díky svým kontaktŧm jsem se o něm
dozvěděl, a proto jsem ho poţádal o pomoc. Toto a nic
jiného jsem vám zŧstal dluţen. Dalšího nic nevím."
- 30 -
 „Jistě, pane Camerone, a já myslím, ţe jste učinil krok
správným směrem."
„Myslíte?"
„Vţdyť jste viděl mou reakci."
Odkašlal si. „Mám-li být upřímný, tak jsem s tím
nepočítal. Pořád to všechno vidím před sebou. Ty oči mi
nahánějí příšerný strach, ten kříţ postavený na hlavu...
Nejsem naivní, pane Sinclaire, vím, co to znamená, ale
kdyţ mu potom ty oči vylezly z hlavy a leţely jako
rosolovitá hmota na posteli, nemohl jsem jinak neţ cítit
velký strach."
„Uţ je to pryč."
„Naštěstí."
„Ale on nebyl jediný, pane Camerone, vy jste najal
celou četu, kolik to bylo muţŧ?"
„Dohromady sedm, i s Curly Brownem."
„A kde jsou ti ostatní?"
Cameron stiskl rty. „To vám neřeknu, pane Sinclaire,
vím jen, ţe Curly se vrátil. Sice jsem se ho na ostatní ptal,
ale on se jen smál. On jediný by vám to býval mohl říci, ale
teď jsou jeho ústa zavřená."
„Zŧstali na ostrově?"
„Moţná."
„Byl jste tam od té doby?"
„Ne, viděl jsem ten kříţ jiţ vícekrát, ale v poslední
době jsem na ostrov nevkročil. Kromě toho není právě
nejopuštěnější. K rybářŧm, kteří tam ţijí a jejichţ úlovky
jsou zboţňovány po celém světě, se přidávají ještě ti
proklatí turisté, kteří by takového pošetilce na ostrově
seţrali. Dŧvod bohuţel neznám, ale je to tak."
„Ten kříţ," řekl jsem.
- 31 -
 „Také, ale ostrov je současně i kolébkou skotského
křesťanství, pohřebištěm čtyřiceti osmi skotských, čtyř
irských a osmi norských králŧ. Také pŧsobiště svatého
Columba, který na Ioně přistál v roce 536. Ten ostrov je
nepochybně historický i archeologický klenot."
„To si myslím také. Děkuji vám za informaci, nechám
si ji projít hlavou."
„Ten ostrov je úplně plochý a bez lesŧ, pane
Sinclaire."
„Jak je dlouhý?"
„Dva kilometry, víc ne."
„Dá se tedy přehlédnout."
„Je taní jedna vesnice, která se jmenuje „Vesnice" a
jedna jediná ulice, které se říká jednoduše „Ulice". Kromě
toho je tam několik míst, která je záhodno vidět, jako
například Zelený andělský vršek, Bílá mniší pláţ, ulice
Smrti a královský hřbitov."
Zasmál jsem se. „To je aţ moc na tak relativně malý
ostrov."
„To je pravda, a ten nádherný kříţ! Ať si pro mě za
mě ostrov navštěvuje kdo chce, ale ať propánaboha
nechodí ke kříţi."
„To zní výhruţně."
„To je také tak míněno."
„A vy ho chcete mít."
„Ano, potřebuji ho, je to mánie, nemohu uţ bez toho
kříţe ţít. Uţ jako dítě jsem ho zboţňoval. Bylo to ještě
před rokem 1938."
„Proč zdŧrazňujete právě tento rok?" zajímalo mě.
„Protoţe v tomto roce se na ostrově vytvořilo
ekumenické společenství, na Ioně byly zaloţeny
- 32 -
protestantské a katolické řády, které mají fungovat v duchu
irského misionáře Columbana - znáte to, péče o duši a
sociální práce.
Klášter je znovu otevřen. Nabízí zajímavé příleţitosti
k duchovním cvičením, k víkendovým seminářŧm, k
meditačním kursŧm. Toho všeho se vám tam dostane a lidé
toho také vyuţívají. Odhaduje se, ţe ostrov kaţdoročně
navštíví desetitisíce lidí."
„Co tomu říkají mnichové, ţe chcete z ostrova odvézt
ten kříţ?"
„Byli proti."
„A vy jste je přesvědčil?"
„Jednal jsem s vládou, věnoval jim peněţité dary a
ústně i písemně je ujistil, ţe kříţ bude na mém pozemku
lépe umístěn. Na ostrově proběhlo vše zcela normálně. Aţ
na zmizení mých muţŧ, a s tím se nemohu vyrovnat. Mám
Curlyho stále před očima. Stále si nedokáţu vysvětlit ty
převrácené kříţe v jeho očích. Nějakým zpŧsobem se
nakazil zlem, ale na ostrově to nebylo."
Teď jsem i já dopil svou sklenici a vychutnal jeho
whisky aţ do poslední kapky. „Jste si tím stoprocentně
jistý, pane Camerone?"
„Co tím myslíte?"
„Já si o tom myslím něco jiného."
„Já moţná také. Ale..."
„Neţ si s tím začnete lámat hlavu, pane Camerone,
chtěl bych ještě poukázat na to, ţe ten kříţ není čistě
křesťanský, mísí se v něm křesťanství a stará druidská víra,
je kompromisem kříţe a kruhu, coţ v Irsku není tak
neobvyklé."
Podíval se na mne z boku. „Druidové, říkáte."
- 33 -
 „Ano."
„To vám nevěřím, pak by se musely v očích Curlyho
Browna zobrazit ne kříţe, nýbrţ kruhy boha slunce."
„To by bylo logické."
„Ale tak to přece nebylo, viďte?"
„Ne."
„A to budete muset rozluštit. Nevím, co se tam
odehrálo a co se s mými muţi stalo, ale v kaţdém případě
mi to nahání hrŧzu."
„Uţ jste ty stroje nechal na ostrov dopravit?" zeptal
jsem se.
„Ne, zatím ne, doposud jsme byli ve fázi příprav.
Bagry tam měli být dopraveny později, ale teď nevím, jestli
k tomu ještě dojde."
Otáčel jsem sklenici mezi prsty. „Chcete slyšet mŧj
upřímný názor, pane Camerone?"
„Prosím vás o to."
„Člověk by měl nechat některé věci tak, jak jsou, pane
Camerone."
Ta odpověď se mu nezamlouvala. Sešpulil ústa, jako
by mi chtěl plivnout pod nohy. „Je mi líto, tento názor
nemohu přijmout, ten kříţ by měl stát na bezpečném
místě."
„Vy si tedy myslíte, ţe pak i vy osobně budete
bezpečnější?"
„Jak jste na to přišel?"
„Nezapomínejte na Curlyho Browna, jeho osud by
nemusel být ojedinělý, pane Camerone."
Uhodil se do prsou. „Vy si tedy myslíte, ţe by se něco
podobného mohlo přihodit i mně?"
„Nevylučuji to."
- 34 -
 „Zatraceně, vţdyť já to myslím dobře."
„Curly na základě vašeho pověření také jednal v
nejlepším úmyslu. Nevím, co se stalo, a od něj uţ se nic
nedovíme. Stejně tak nevím, co se stalo s ostatními muţi,
ale musíme být připraveni na nejhorší."
„Všichni mrtví?"
Pokrčil jsem rameny.
„To by bylo strašné, hrome! To by pro mne byla
hrozná poráţka, vţdyť jsem to myslel jen dobře. Ne, tak
strašně mě nemŧţe osud zasáhnout."
„Znáte jej?"
„Koho?"
„Osud."
„Přestaňte! Rád bych vás poţádal, abyste se přestal
starat o moje záleţitosti a soustředil se na ten kříţ. Jen to je
dŧleţité, ten kříţ a jeho další osud, pane Sinclaire."
„Máte uţ nějaký plán?"
„Ano, mám."
„Jak vypadá?"
„Zajedete tam!"
Zasmál jsem se. „To bych v kaţdém případě dříve
nebo později udělal."
„Hned zítra ráno, pane Sinclaire. Přívoz odjíţdí velmi
brzy, bude lépe, kdyţ budete mít hodně času. Ubytovat se
mŧţete u mnichŧ v klášteře. Kromě toho máme štěstí,
protoţe není konec týdne a počasí také není jako v horkém
létě. Z toho dŧvodu se nemusíte obávat velkého mnoţství
turistŧ, ti stejně nastoupí aţ do posledního přívozu a
odjíţdějí zase aţ večer, alespoň tak to tu chodí. Šmejdí po
ostrově jen jeden den, déle nezŧstávají."
„Vy zŧstanete doma, pane Camerone?"
- 35 -
 „Rozmýšlel jsem se, zda mám jet s vámi, ale pak mi
napadlo, ţe nejsem dostatečné objektivní, zbytečně bych se
rozčílil, kdybych viděl, jak se cizí ruce dotýkají mého kříţe
a špiní ho. To by naší věci neposlouţilo, proto jsem se
rozhodl, ţe zŧstanu ve svém sídle."
„To je rozumný názor," souhlasil jsem s ním.
„Ovšem." Najednou se potutelně usmál jako někdo,
kdo teprve vynese poslední trumf. „Přesto ale nepojedete
na ostrov sám, pane Sinclaire."
„Ó, budu mít prŧvodce?"
„Ne, prŧvodkyni. Je to moje neteř, přesněji praneteř
Vivian Cameronová."
Ţena, pomyslel jsem si. Ne ţe bych měl něco proti
ţenám, ale v tomto případě bych býval raději sám. Někoho,
kdo patří do rodiny Cameronových a bude na mne dohlíţet,
budu po svém boku vidět jen velmi nerad.
Duncan viděl na mém obličeji, jak málo se mi jeho
návrh zamlouvá. „Promiňte, ale Vivian naprosto dŧvěřuji, i
kdyţ máme velmi často rozdílné názory. Pracuje v
Glasgow v ústavu lidového umění a skotských dějin.
Zasvětil jsem ji do všech podrobností, chápete."
„Jak na to reagovala?"
Cameron pokrčil rameny. „No, víte ona není zrovna
na mé straně, má bohuţel stejně tvrdou hlavu jako já, ale
myslí si, ţe by se na to měla podívat."
„Takţe ona ten kříţ chce na ostrově nechat?"
Cameron sklopil hlavu, neţ zlobně přikývl.
„To je velmi rozumné," řekl jsem.
„Přestaňte, začíná mne mrzet, ţe jsem souhlasil. Jen si
představte, ţe by se jí něco stalo. Dole ve sklepě leţí jeden
mrtvý. Kdo ví, co se stalo s ostatními šesti." Znovu zvedl
- 36 -
varovně prst. „Říkám vám, pane Sinclaire, ţe na tom
ostrově musí přebývat síly, o kterých si neumíme udělat
ţádnou představu. Jsou jednoduše strašné."
„Moţná máte pravdu."
„Určitě mám pravdu, moţná tam jednou přebýval sám
ďábel, alespoň v temné keltské minulosti se tam přinášely
oběti."
„Doufám, ţe o tom něco zjistím." Změnil jsem téma.
„Povězte mi, pane Camerone, kdy se zde objeví vaše
neteř?"
„Chtěla tu být na večeři."
„Dobrá." Podíval jsem se na hodinky."
„Do té doby máme ještě pár hodin času."
„Máte ještě něco v úmyslu?"
„Přesně tak."
„Co?"
Nad jeho nedŧvěrou, která se mu zcela zřetelně zračila
ve tváři, jsem mohl jen zakroutit hlavou. „Kdyţ uţ jste mě
sem pozval, tak se budete muset smířit s tím, ţe se tady
trochu porozhlédnu. Nebo je to zakázáno?"
„Ne, ale co tím myslíte?"
„Máte rozlehlý a nádherný pozemek, pane Camerone,
člověk se zde lehce mŧţe ztratit. To sice nemám v úmyslu,
ale chtěl bych se tu trochu projít." Neměl jsem při tom
ţádné postranní úmysly, ale Skot se na mě podíval, jako
bych mu navrhl něco zakázaného. Alespoň mi hned
neodpověděl.
„Povoleno?" zeptal jsem se.
„Pro mne za mne." Pokrčil rameny. „Nemohu vás tu
přece drţet."
„To tedy máte pravdu."
- 37 -
 Zvedli jsme se oba současně. Bylo odpoledne a
hodinka v parku udělá mým plícím dobře, čerstvý
venkovský vzduch vzpruţí ducha i tělo.
Duncan Cameron na mě ale hleděl stále nedŧvěřivě.
Byl to opravdu starý zatvrzelec. Mohl jsem jen doufat, ţe
jeho praneteř toho po něm nezdědila mnoho...

- 38 -
 4

Park byl hotové umělecké dílo, jak to kaţdý turista

zná nebo si to představuje.
Nádherné trávníky, záhony s květinami, odborně
ostříhané keře, cestičky dláţděné plochými kameny, na
kterých se odráţelo sluneční světlo. Šumění listí bylo
příjemné, nerušil ani šedivý kámen, ze kterého byl
postaven panský dŧm s vjezdem vysypaným štěrkem. To
všechno do sebe harmonicky zapadalo.
Vysoká okna, široký vchod, schodiště, střecha s
malými věţičkami jedním slovem, náramné, pro jednu
osobu ale zbytečně velké. Personál jsem neviděl ţádný,
kromě zahradníka, který se loudal okolo domu zrovna jako
já.
Tedy já jsem se neloudal, ale chtěl jsem projít tímto
utěšeným parkem a pokračovat dál na pozemek, kde bylo
vše ještě pŧvodní, kudy tekl potok vlévající se do jezera,
kde z prŧzračně čisté vody vyskakovali pstruzi.
Bylo snadné odhadnout, kterým směrem se mám
vydat. Musel jsem jít tam, kde stály stromy těsně vedle
sebe. Po levé ruce, oddělen ode mne sytě zeleným
trávníkem, stál malý domek. Pravděpodobně v něm ţil
zahradník, nebo bylo za jeho šedivými stěnami nějaké
skladiště.
Byla to skutečně příroda, jak se o ní píše v knihách.
Ptáci štěbetali jako o závod, obloha byla široko daleko
krásně modrá a plulo po ní jen málo bílých obláčkŧ.
Zanechal jsem domek za sebou a vydal se po cestě,
která vedla do lesa. Vítr ke mně hnal vŧni lesních květin a
přesto mi po zádech přeběhlo mírné zamrazení, protoţe
- 39 -
jsem věděl, ţe nedaleko ode mne, v podzemním sklepení,
leţí mrtvý člověk. Zastavil jsem se.
Ještě stále jsem se duševně nevyrovnal se smrtí
Curlyho Browna. Síly utajené v mém stříbrném kříţku
zpŧsobily, ţe mu oči doslova vytekly z hlavy. Zemřel, byl
definitivně mrtev, a přesto mi i nadále připravoval těţké
chvíle.
Co ten člověk udělal, ţe se dostal do takové situace?
Má to skutečně nějakou souvislost s keltským kříţem na
ostrově Iona? Měl jsem z toho velmi nepříjemný pocit,
který zpŧsobil, ţe jsem na Curlyho nemohl zapomenout.
Stalo se něco, na čem musím ještě pracovat.
Jeho mrtvé tělo leţelo ve sklepě. Mám ho tam nechat
leţet? Nevěděl jsem. Mám se na ně jít ještě jednou
podívat?
Nemám tušení.
Ten pocit a přirozeně také vzpomínka na Duncana
Camerona mne neopouštěly. Majitel tohoto panství byl
ochoten udělat vše, aby se stal majitelem keltského kříţe.
Kladl jsem si otázku, jak mŧţe být člověk takový fanatik.
Chce opravdu ten kříţ jen mít, aby ho postavil někde do
svého parku? Nebo za tím vězí nějaký jiný motiv? Svěřil se
mi s tím zcela otevřeně, ale na druhé straně člověk nikomu
do hlavy nevidí. Teď jsem byl mimo jeho dŧm a on si
mŧţe uvnitř dělat, co chce. Pokusil jsem se představit si, co
teď dělá, čím se zabývá.
Na ţádné přijatelné řešení jsem nepřišel. Moje závěry
vyzněly do prázdna.
Nepříjemný pocit zŧstal.
Rozhodl jsem se, ţe uţ nepŧjdu dál. Ţádná procházka
parkem, v domě budu uţitečnější. Moţná dokonce i v tom
- 40 -
sklepě. Cestu tam jsem znal.
Hledal jsem nějaké dveře, kterými bych vešel do
domu. Byla to zbytečná námaha, ţádný druhý vchod jsem
nenašel, a proto jsem se rozhodl, ţe se vrátím. Nešel jsem
tentokrát po cestě, ale drţel jsem se těsně u domu, a tím i z
dohledu někoho, kdo by se náhodou díval z okna. Vyběhl
jsem po schodech nahoru. Velké vstupní dveře byly
zavřené. Daly se poměrně snadno otevřít, o coţ se postaral
mechanismus, a já jsem byl vděčný, ţe velké panty
nevrzaly.
Přede mnou leţela prostorná hala, v ní velký stŧl s
nádhernou kyticí, která tam předtím nebyla. Musel ji tam
dát zahradník.
Jelikoţ jsme očekávali dámskou návštěvu, měla být
tato kytice zřejmě něčím jako pozdravem na uvítanou
Vivian Cameronové. Kde se zdrţuje její prastrýc, jsem
netušil. Vŧbec jsem se v jeho domě nevyznal, kromě
sklepení a svého pokoje, který leţel v prvním patře, jsem se
s ním dosud neseznámil. Mohl jsem se k němu dostat po
širokém schodišti, které se rozbíhalo na dvě strany.
V hale bylo ticho. Dokonalé ticho letního dne,
podtrţené jasným slunečním svitem, který proráţel do haly
a zmírňoval tmavou barvu středověkého nábytku.
Znovu jsem nastoupil cestu do sklepa. Tentokrát sám.
Doufal jsem, ţe mi Cameron nevběhne do cesty, protoţe
by moje jednání povaţoval za čmuchalství, s čímţ bych z
principu nesouhlasil.
Podlaha sestávala z velkých kamenných kvádrŧ
vzájemně pospojovaných. Koberce zde dole nebyly.
Tentokrát jsem kráčel pomalu a dával si pozor, abych
pŧsobil co nejméně hluku. Ale nikdo mě neviděl ani
- 41 -
neslyšel. Nikdo mě nevyrušil a doufal jsem, ţe ani Vivian
Cameronová nepřijede příliš brzy.
Dveře do sklepa byly v temném koutě, proto jsem také
okamţitě zpozoroval prouţek světla, který se rýsoval pod
nimi.
Přemýšlel jsem. Nechali jsme rozsvícené světlo, kdyţ
jsme odcházeli ze sklepa, nebo jsme zhasli? Hrome,
nevzpomínal jsem si a měl jsem vztek sám na sebe.
Ale pak jsem začal být ještě nedŧvěřivější a
opatrnější. Ty dveře se nedaly otevřít tiše. Při kaţdém
zvuku, který vydaly, se mi protáhl obličej. Znělo to, jako
by při otvírání drtily drobné kameny.
Otevřel jsem je jen na takovou škvíru, abych se jí
mohl protáhnout dovnitř. Přede mnou se rozprostíralo
schodiště. Světlo ze stropu dopadalo na kamenné stupně.
Nic se nezměnilo, ale já jsem cítil, ţe mě zde mŧţe čekat
překvapení.
Šel jsem dál. Rukou jsem se přidrţoval zábradlí,
našlapoval jsem tak tiše, jak jen to bylo moţné. Jen
nezpŧsobit ţádný podezřelý hluk!
Velké sudy vypadaly jako zakulacení obrové. Bylo to
tu cítit po whisky i po letité vlhkosti a bylo tu zima.
Světlo mne doprovázelo aţ ke dveřím, za kterými
zemřel Curly Brown.
Zastavil jsem se před nimi.
Nebylo nic slyšet ani vidět, protoţe pod nimi
nepronikalo ţádné světlo. Všechno zde bylo tak, jak jsem
to tu opustil, ale já jsem se chtěl dozvědět více. Chtěl jsem
vědět, zda byl mŧj nedŧvěřivý pocit oprávněný.
Proto jsem poloţil ucho na dřevěné dveře. Bohuţel,
byly příliš silné, neslyšel jsem ţádné zvuky, které by ve mě
- 42 -
vzbudily podezření.
Proto jsem dveře otevřel.
Stejně pomalu a stejně opatrně. Nesmím teď udělat
ţádnou chybu. První pohled úzkou škvírou mi dokázal, ţe
moje nedŧvěra byla opodstatněná. Úhel, pod kterým jsem
se díval dovnitř, byl dobrý, protoţe jsem viděl světlo
vycházející ze čtyř zapálených svíček, které tam někdo
postavil. Ten někdo teď seděl na posteli, kde leţel mrtvý.
I kdyţ jsem viděl jen záda toho muţe, poznal jsem, ţe
to není Cameron, ale úplně neznámý mi ten člověk zase
nebyl. Uţ jednou jsem ho viděl, ne v domě, ale venku v
parku.
Zahradník. Ano, byl to zahradník, který vklouzl do
sklepa k mrtvému Curlymu Brownovi.
Věřte tomu nebo ne, ale mně to bylo divné. Byl jsem
hrozně zvědavý, co tu ten člověk dělá.
Seděl na posteli. Dotýkal se mrtvého, slyšel jsem to. K
uším mi doléhalo tiché chřestění řetězŧ, jak s mrtvým
hýbal.
To bylo pro mne záhadou.
Proč chodí někdo navštěvovat mrtvého? Sedne si na
jeho postel a dotýká se ho, jako by se s ním chtěl rozloučit.
To člověk dělá jen u někoho, koho zná. Je-li tomu tak,
mohu z toho soudit, ţe zahradník a Curly se spolu znali.
Chtěl jsem se ho zeptat, ale zaváhal jsem, kdyţ se
zahradník pohnul a přitom otočil. Stál jsem za škvírou ve
dveřích a odtud jsem mohl velmi dobře pozorovat jeho
pohyby. Nyní posunul zahradník tělo na okraj postele, pak
se nad ním sklonil a zabýval se něčím, co jsem nepoznal,
protoţe tam bohuţel světlo svíček nedosáhlo.
Ale ruce toho muţe se pohybovaly. Prsty pravé ruky
- 43 -
něco sebral z postele, poloţil to na dlaň levé ruky, a znovu.
Sbíral z přikrývky na posteli něco, co tam leţelo a co jsem
nemohl poznat. Zahradník byl svou činností tak zaujat, ţe
nevnímal své okolí a nevšiml si, ţe jsem ještě o něco víc
otevřel dveře, abych mohl vstoupit dovnitř. Zŧstal jsem
přitom ve stínu a jeho nevyrušilo ani zavrzání dveřních
pantŧ. Musel se skutečně cítit velmi bezpečně.
Zŧstal jsem stát ve dveřích. Moje postava se ztrácela v
šedivé temnotě. Nadechl jsem se, neţ jsem zahradníka
oslovil: „Smím se zeptat, co je na tom mrtvém tak
zajímavého?" Mŧj hlas nezněl hlasitě, ale v tom absolutním
tichu byl dobře slyšet. Muţe to velmi vylekalo a zŧstal stát
jako zkoprnělý. Hlavou se obrátil ke mně, moţná mě
neviděl, přesto mi však poloţil otázku: „Kdo jste?"
„Jsem zde host." Chraplavě se zasmál. „Host tady
dole? Tomu nevěřím."
„Ale ano."
„Aha, takţe vy jste Sinclair."
„Přesně tak."
„Šéf mi o vás říkal."
„Aha, takţe to šéf vás poslal sem dolŧ, není-liţ
pravda?"
„Ano, poslal, řekl mi, abych šel dolŧ a postaral se o
mrtvého."
„Jen tak?"
„A proč ne?"
„Takţe vám se zdá naprosto normální, kdyţ vás šéf
pošle dolŧ do sklepa, abyste se postaral o mrtvého?"
„To ne, ale u mého šéfa se člověk nesmí ničemu divit.
Nebo to snad má dělat sám?"
„To ne, ale přesto si myslím, ţe vy k tomu nejste
- 44 -
zrovna ten nejvhodnější člověk."
Zahradník pokrčil rameny. „Co si myslíte vy, je mi
jedno. Jako ţe se Josh jmenuju, tady platí pravidla
Duncana Camerona, a ten mě poslal sem."
„Pak se ho tedy zeptáme."
„Kdyţ chcete."
„Chci."
„Ale já ne, pane, já zde splním svŧj úkol, ať se vám to
líbí nebo ne. Ty řetězy jsem uţ skoro uvolnil, teď se ještě
musím postarat o mrtvého a odnést ho pryč."
„Kam?"
Kdyţ odpovídal, uchechtl se. „Na kompost, tam se
mŧţe rozkládat."
Zavrtěl jsem hlavou, pro mě nebyl tento člověk
normální. Něco mu v hlavě chybělo. Hodit mrtvého
člověka na kompost místo toho, aby ho pohřbil, to je přece
šílené. Seděl číhavě na posteli a čekal, aţ něco udělám.
„Pojďte sem!" přikázal jsem mu.
„Ne, zŧstanu, kde jsem, musím ho odnést."
„No dobře, a co jste předtím sbíral z postele? Dával
jste si to do levé dlaně."
„Nic."
„Já jsem ale něco viděl."
„Pak jste se mýlil!"
To jsem se nemýlil a také jsem uţ neměl v úmyslu
nechat se tím člověkem déle tahat za nos. Uţ jsem s ním
ztrácel čas dost dlouho.
Šel jsem k němu. Musel jsem mu připadat jako
strašidlo, které se vynořilo ze tmy. Ve světle svíček vrhalo
jeho tělo na stěnu obří stín, který se najednou pohnul a
přitom se ještě zvětšil, protoţe se postavil.
- 45 -
 Otočil se.
Dívali jsme se jeden na druhého a já věděl, ţe tento
silný muţ asi mé postavy se jen tak rychle nevzdá. Dalo se
to vycítit. Nepřátelství z něho čišelo, sevřel levou ruku v
pěst, protoţe mi její obsah nechtěl ukázat. Ale já jsem byl
rychlejší, uchopil jsem ho za paţi a zkroutil mu ji za záda.
Tedy, chtěl jsem, ale najednou jsem měl levé lýtko v
jednom ohni. Ten zabijáčky zahradník mě do něj kopl.
Pustil jsem ho, protoţe jsem se samou bolestí nemohl
udrţet na nohou, klesl jsem na kolena, coţ bylo ostatně
štěstí, protoţe rána zezadu minula mou hlavu a Josh se
zapotácel.
Chtěl jsem se zmocnit svíček, dvě z nich jsem vytrhl,
odkutálel se s nimi pryč a uhasil je. Potom jsem znovu
vyskočil, ale bolest v levé noze byla tak silná, ţe jsem měl
co dělat, abych zŧstal stát. Nemohl jsem ten tlak vydrţet.
Josh mne uţ nenapadl, zíral si do dlaní. Hlavně do té
levé, ve které drţel to, co sebral z postele.
Ještě stále jsem nevěděl, co to je, ale ten člověk měl v
úmyslu strčit si to do úst a spolknout to.
Skočil jsem k němu. Vzdálenost mezi námi nebyla
velká, nemusel jsem se nijak mohutně odráţet, abych
nataţenou rukou srazil jeho levou paţi, neţ stačí tu věc
spolknout.
Ruka mu spadla dolŧ a ta věc z ní vyletěla. Zahradník
odletěl, přistál na posteli na mrtvém. Mrtvola se jeho
nárazem zahoupala, ale toho si teď Josh nevšímal. Chtěl
znovu vstát, coţ jsem mu dovolil, ale jen do určité výšky.
Tam jsem ho srazil hranou ruky.
Jeho hlava odletěla dozadu, oči dostaly skelný výraz,
protoţe jsem ho trefil do citlivého místa. O chvíli později
- 46 -
se zahradník zhroutil. Upadl zpátky na postel a zŧstal leţet
napříč přes mrtvolu.
S hekáním jsem se narovnal. Zápas byl sice krátký, ale
náročný. Nestávalo se mi často, abych bojoval se svým
soupeřem pěstmi, a také jsem nerad boxoval. Dával jsem
přednost jiným metodám boje, do kterých mě postupem
doby Suko velmi dobře zasvětil.
Podle toho, jak Josh vypadal, zŧstane ještě nějakou
chvíli v říši snŧ. Mohl jsem si dát načas, abych se podíval
po té věci, co mu vypadla z ruky, daleko nemohla odletět.
Byl jsem teď rád, ţe jsem si s sebou vzal malou svítilnu. V
jejím světle jsem prohledával zem a pomohl si ještě oběma
zapálenými svíčkami.
Ta věc neleţela v bezprostřední blízkosti postele, a
proto jsem hledal o kousek dál a přemýšlel, kam asi mohla
dopadnout.
Světelný kuţel putoval po podlaze, která tady dole
nebyla tak čistá jako tam, kde v sudech zrála whisky. Byla
na ní špína a zřejmě i pavučiny, které utvořily tenkou
vrstvičku, do níţ ta věc pravděpodobně zapadla.
Ignoroval jsem bolest v koleně, kdyţ jsem se sehnul a
natáhl prsty, abych tu věc zvedl. Pevně jsem ji stiskl a
poznal uţ při prvním doteku, co to drţím v ruce. Byla to ta
hmota, která vyletěla z očí Curlyho Browna. Ale teď uţ
nebyla měkká; ztvrdla, na omak mi připadala jako umělá
hmota.
Otáčel jsem jí mezi prsty a ptal se sám sebe, proč ji
ten zahradník chtěl spolknout. Co za tím asi vězí, proč ho
něco takového vŧbec napadlo?
Nešlo mi to do hlavy. Hmota z lidských očí nebo
odkud to vlastně pocházela!
- 47 -
 Na tuto otázku jsem nenacházel odpověď a byl jsem
rád, ţe jsem zaslechl tiché zasténání směrem od postele.
Kdyţ jsem se otočil, zahradník se uţ zvedal, přičemţ
udiveně kroutil hlavou. Zdálo se, ţe vŧbec netuší, kde je.
Viděl jsem ho ve světle své svítilny zcela zřetelně.
„Na vašem místě, Joshi, bych radši zŧstal leţet na
mrtvém příteli, je to lepší pro vaše zdraví."
„Jak to myslíte?"
„Nijak zle, opravdu ne, ale nelíbí se mi, kdyţ chce
někdo polknout něco, co pochází z očí druhého. To snad
dokáţete pochopit, nebo ne?"
„Já jsem to nechtěl polknout."
„Jsem snad slepý?"
„Asi ano."
„To si nemyslím." Drţel jsem tu šedobílou věc ve
světle svítilny. „Co je to? Co to drţím v ruce? Jak se to
dostalo do očí Curlyho Browna?"
„To já nevím."
„A co tedy víte?"
„Vŧbec nic."
„Myslí si to i váš šéf?"
„To je mi jedno."
Zavrtěl jsem hlavou. „Jak mŧţete být tak hloupý,
Joshi! Dostanete se do velmi nepříjemné situace, kdyţ se
zapletete do lţi."
Josh sklopil hlavu jako někdo, kdo se nad tím
zamyslel. Pak jsem dostal odpověď. „Býval bych to vrátil
zpátky."
„Jak prosím? Do očí toho mrtvého?"
„Ne."
„Kam tedy?"
- 48 -
 „Na ostrov, na Ionu. Pochází to tam odtud. Je to krev
druidŧ. Je v ní síla starých domorodcŧ. Patří tedy tam,
rozumíte?"
„Ano, samozřejmě. Ale ptám se, odkud to všechno
víte?"
„Od Curlyho."
„Takţe on se vám svěřil?"
„Svěřil."
„A dál?"
„Dál uţ nic, nic. Řekl mi jen tohle a poţádal mě,
abych to odvezl zpátky na ostrov v případě, ţe se mu něco
stane."
„A to jste chtěl udělat?"
„Slíbil jsem mu to."
„A váš šéf o tom neví?" chtěl jsem vědět.
„Přesně tak." Usmál jsem se na něho, i kdyţ jsem
tomu nevěřil. „Vy na ten ostrov nevkročíte, a proto tam
také nic neodvezete. Já jedu zítra ráno na Ionu osobně a já
také dám celou věc do pořádku."
Zahradník na mě zíral. Počítal jsem s velkým
odporem, ale přepočítal jsem se, protoţe Josh se začal
chechtat. „Ano, udělej to," šeptal a stále se smál. „Jeď tam!
Jeď na ten ostrov a uvidíš, co se s tebou stane!" Napjal se.
„To se mi ale ulevilo. Svou povinnost jsem splnil. Co teď
bude následovat, to uţ mě nemusí zajímat."
„Proč ta radost?" zeptal jsem se.
Zahradník se pohnul a s ním i jeho stín. „Protoţe se
nechci vystavovat nebezpečí, ať to udělá někdo jiný."
„Jakému nebezpečí?"
„Člověk nesmí druidy podceňovat, a uţ vŧbec ne
jejich bohy, to dobře vím."
- 49 -
 „Děkuji za radu, ale já uţ si nějak poradím."
„To bys musel utéct."
Namaloval jsem prstem kříţ ve vzduchu. „Ale ne před
nějakým pohanským bohem, chlapče. Ostatně ještě nikdy
jsem neutíkal, aby bylo jasno."
„On je skutečný vladař!" zašeptal Josh. „Proti němu
nikdo nic nezmŧţe, on vládne ostrovu, to vědí i ti, kteří tam
uţ ţijí delší dobu. Iona je prokletá. Staré síly se daly znovu
do pohybu. Hodně lidí to ví, ale většina z nich si to nechce
připustit. Lidé se dopustili chyby a musí za to platit."
„Jako tento muţ?"
„Ano."
„Jak se jmenoval?"
„Zapomněl jsem jeho jméno," prohlásil Josh.
„Přece jste ho znal a dal jste mu svŧj slib."
„To šéf ty lidi najal, aby odjeli na ostrov, byli několik
dní tady, aby jim mohl dát instrukce. Proto jsme se poznali,
to je všechno."
„A mluvili jste spolu o tom ostrově?"
„Muselo to tak být," zašeptal. „Neřekli vám celou
pravdu, moţná ji ani šéf sám nezná, ale ten ostrov je a
zŧstane nebezpečný pro lidi, kteří nejsou zasvěceni."
„A kde jsou tedy ti ostatní?" zajímal jsem se, celý
spokojený, ţe Josh konečně promluvil.
„To já nevím," prohlásil a potom pokrčil rameny.
„Mohou být všichni mrtvi."
„Nebo se ještě potulují po Ioně."
„I to je moţné."
„V tom případě by se museli skrývat, jestliţe skutečně
slouţí bohu."
„To já nevím, jen jeden z nich se vrátil a nevím vŧbec,
- 50 -
co tady chtěl. Neřekl mi to. Ještě do této chvíle nemohu
pochopit, ţe je mrtvý. Chtěl jsem se mu podívat do očí a
zjistil jsem, ţe ţádné nemá. Byly prázdné, ale věděl jsem,
co mám dělat. Uţ to nevyjde, uţ nemohu svŧj slib dodrţet,
ale vím, ţe byl závazný. V téhle hmotě je skryta síla
ostrova."
Bylo zde více záhad, které bude potřeba objasnit.
Věděl jsem, ţe prostřednictvím Joshe je nerozluštím.
Nedělal na mě nepřátelský dojem, jen vypadal, jako by se
mu ulevilo, jako by se zbavil velké tíţe. Čas od času se
poškrábal na zasaţeném místě na krku, ale uţ ho to
nebolelo. V kaţdém případě to nebylo ţádné váţné zranění.
„Mŧţete uţ jít," řekl jsem mu.
„Děkuji," usmál se. Potom vrhl nesmělý pohled na
mrtvého. „Budu ho muset pohřbít někde tady na našem
pozemku."
„Copak nebude mít normální hrob?"
„Proč by měl mít? Tady pro něj nikdo truchlit nebude.
Takoví byli všichni ti najatí muţi, samotáři." Ještě neţ
zamířil ke dveřím, obrátil se ke mně, protoţe ho trápila
jedna otázka, kterou mi chtěl poloţit. „Co bude teď?
Chcete šéfovi povědět, co se mezi námi stalo?"
„A co by se stalo potom?"
„To já nevím."
On to však věděl, ale neodváţil se o tom mluvit. Měl
strach, to jsem na něm viděl, a proto jsem ho uklidnil.
„Nemusíte si dělat ţádné starosti, Joshi, šéf se ode mne nic
nedoví."
„Děkuji."
„Moment, pane, předpokládám, ţe ani vy nebudete
mluvit."
- 51 -
 Zahradník se zasmál a přikývl, kdyţ mi odpovídal.
„Na to se mŧţete spolehnout."
„Takţe my dva jsme se vŧbec neviděli." Ukázal jsem
na dveře. „A teď zmizte."
Nebylo nic, co by v tuto chvíli udělal raději. Nadechl
se zhluboka a zamířil ke dveřím. Ani jednou se neohlédl.
Zŧstal jsem ve sklepě sám, kořist jsem zabalil do
svého kapesníku a zastrčil do kapsy. Ještě hořely dvě svíce.
Došel, lépe řečeno dokulhal jsem se k nim, protoţe tu ránu
do kolena budu ještě dlouho cítit. Ať uţ byl Curly
kdokoliv, bylo pravděpodobné, ţe po něm nebude nikdo
truchlit. A oči uţ mu taky nikdo nezatlačí.
Místo toho jsem sfoukl obě svíce.
Potom jsem se vydal na zpáteční cestu.
V chodbě jsem se potkal s Duncanem Cameronem a
měl jsem štěstí, ţe neviděl, jak vycházím ze sklepa. Takhle
si mohl myslet, ţe jsem vešel do domu zvenčí. Usmál se na
mě a ten úsměv se k němu hodil. „Tak co, osvěţil jste se?"
„Ještě jsem se nevykoupal," odpověděl jsem s
úšklebkem.
„Tak jsem to vŧbec nemyslel. Taková procházka
dokáţe člověka také pěkně osvěţit."
„Ano, trochu jsem si protáhl nohy."
„To je dobře," řekl. „To je dobře. Já to dělám skoro
kaţdý den, za jakéhokoliv počasí. Jen dnes, kdyţ jste ke
mně přijel na návštěvu, jsem vynechal. Přemýšlel jsem
také, co uděláme s mrtvým, nemŧţeme ho tam přece
nechat leţet."
„Ne, to nemŧţete."
Odkašlal si. „Poslyšte, pane Sinclaire, chci k vám být
upřímný. Rád bych toho mrtvého nechal pohřbít, a sice
- 52 -
tady na mém pozemku. To mi připadá jako nejlepší řešení."
Zeptal jsem se naivně. „Máte tady hřbitov?"
„Ne," zašeptal, „to nemám. I kdyţ je mŧj pozemek
dost velký, hřbitov tady chybí a mí předkové jsou pohřbeni
někde jinde."
„Tak to ho jen tak zahrabete?"
„Správně, Sinclaire, dokonale vyjádřeno. Nechám ho
zahrabat, protoţe vím, ţe ho nikdo oplakávat nebude."
„Co to vlastně bylo za člověka?"
„Někdo, kdo pro peníze udělá hodně, někdo, kdo se
prodává, rozumíte?"
„Byl to zabiják?"
To mi Cameron nepotvrdil. „Tak se to nedá říci,
moţná by býval i zabil, ale patřil k muţŧm, kteří se
nechávají verbovat na těţkou a výjimečnou práci. Moţná k
tomu patří i zabíjení, co já vím."
„To je váš problém, proč mi to vlastně říkáte?"
„Protoţe vím, ţe jste jako policista zvědavý a musíte
se řídit zákonem. Obával jsem se, ţe ohlásíte tu smrt na
úřadech, to bych potom měl problémy, ale to bychom přece
ani jeden nechtěli."
„Přikývl jsem. „To je pravda."
„Dobrá," řekl a vydechl si. „Jste opravdu flexibilní. To
mě těší, pane Sinclaire, stále více si začínám myslet, ţe mi
sem poslali toho pravého."
„Kdyţ myslíte."
„Ovšem, ale je tu ještě něco," řekl a povytáhl obočí.
„Oh - a co to je?"
Mávl rukou. „Není to nic zlého, opravdu, ţádný velký
problém, ale rád bych vám o tom řekl. Mluvil jsem o
Vivian, vzpomenete si?"
- 53 -
 „Ano, samozřejmě."
„Ona dnes večer nepřijede, před chvílí mi volala a
vysvětlila mi, ţe zítra pojede prvním trajektem přímo na
Ionu. Musela zŧstat aţ do poslední chvíle v Glasgow a
dorazila by sem aţ v noci, coţ jí nevyhovuje."
„Mně na tom zase tolik nezáleţí."
„Ale seznámíte se s ní, pane Sinclaire, na to se mŧţete
spolehnout."
„Jsem na ni zvědav."
Duncan Cameron se zasmál. „Nechtěl bych pomlouvat
své příbuzné, konečně patřím k témuţ klanu i já, ale Vivian
je něco výjimečného."
„V jakém směru?"
„Má svou vlastní hlavu, pane Sinclaire, není to ţádná
neškodná ţenuška, která přikývne na všechno, co řekne
muţ. Ta se umí prosadit, hned tak někdo se jí nezavděčí.
Však to poznáte sám."
„To se mi líbí."
Pokýval hlavou. „Jen nesuďte předem. Nedá si říct ani
ode mě, Vivian jde vţdycky hlavou proti zdi. Párkrát jsme
se uţ spolu pěkně srazili."
S úsměvem jsem se zeptal: „A kdo měl při takových
sráţkách více boulí?"
„Bohuţel já," připustil.
„Pak děkuji za varování."
„Kaţdý člověk je jiný, pane Sinclaire, ale kaţdý
člověk musí jíst, coţ mě přivádí na myšlenku, zeptat se
vás, jestli jste uţ jedl."
„Dnes ráno."
„Pak dám vědět kuchařce, aby vám něco připravila.
Mě musíte omluvit, já jím navečer nanejvýš trochu ovoce,
- 54 -
jako dezert si pak dopřeju jednu whisky."
„Je to zdravé?"
Zasmál se. „Podívejte se na mě, Sinclaire! Vypadám
přece na svých sedmdesát osm docela dobře. Jsem jako
starý dub, s věkem jsem stále silnější."
Ten číselný údaj mne ohromil, a to jsem mu také řekl.
Potěšilo ho to a zeptal se mě, kam mi má kuchařka přinést
jídlo.
„Do mého pokoje."
„Výborně." Poškrábal se na bradě. „Pokud bychom se
uţ neviděli, kdy vás mám nechat ráno vzbudit?"
„Co nejdříve."
„V šest hodin?"
„Souhlasím."
„Dobrá, takţe se uvidíme nejpozději ráno. Přeji vám
příjemnou noc."
„Podobně."
Rozloučili jsme se, já jsem pomalu vystupoval po
schodech nahoru, zatímco Cameron zmizel ve svých
soukromých pokojích. Jestli skutečně večer jen tak málo
jedl, nebo to přede mnou jen předstíral, to jsem nevěděl a v
podstatě mi to bylo jedno. Věděl jsem jen, ţe jeho sídlo
opustím příštího dne ráno a pojedu na Ionu. Nemohl jsem
se dočkat, aţ konečně uvidím kříţ, o kterém se toho tolik
vypráví.
Mŧj pokoj byl velkoryse vybaven starým,
vyřezávaným tmavým nábytkem. Slíbil jsem svému šéfovi,
Siru Jamesovi, ţe ho budu informovat. Nechtěl jsem ho
volat z telefonu v domě, to by nebylo vhodné, proto jsem
byl rád, ţe jsem si s sebou vzal i svŧj mobilní telefon.
Posadil jsem se na postel a navolil londýnské číslo. Sir
- 55 -
James byl ve své kanceláři a potěšilo ho, ţe slyší mŧj hlas.
Zdál se být dobře naladěn a podle toho jsem usoudil, ţe se
v Londýně nevyskytly ţádné větší problémy.
„Uţ jste zjistil něco konkrétního, Johne?"
„Ano, musel jsem zabít jednoho člověka." Jeho dobrá
nálada okamţitě zmizela. „Člověka, nebo někoho, kdo
patřil na druhou stranu?"
„Někoho mezi tím, pane."
„Budete mi to muset podrobněji vylíčit." To jsem také
učinil a Sir James mne zase jednou poslouchal, překvapen,
jakým směrem se ten případ vyvinul. Ţe se v očích člověka
ukázaly kříţe a ještě při tom měnily barvu, to ještě nikdy
neslyšel. „V kaţdém případě bude ten ostrov pro vás
zajímavý, Johne."
„S tím nemohu neţ souhlasit."
„A přitom je Iona tak zboţný ostrov, jestli to tak mohu
říci."
„Moţná, pane, ale kde je světlo, tam je také stín. V
kaţdém případě budu mít oči otevřené a dám vám co
nejdříve zase vědět."
„Výborně, budu čekat."
Rozloučili jsme se. Právě jsem schoval mobilní
telefon, kdyţ někdo klepal na dveře. Kdyţ jsem řekl
„dále", vstoupila do pokoje kuchařka. Tlačila před sebou
malý servírovací vozík. Jídlo bylo prostřeno a uprostřed
stály tři láhve. V jedné víno, v druhé voda a přirozeně také
whisky.
Kuchařka vypadala, jako by drţela dietu, protoţe byla
velmi štíhlá. Usmála se na mě, postavila všechno na stŧl a
pak začala odkrývat jednotlivé pokličky. „Jehněčí játra,
pane, doufám, ţe je máte rád."
- 56 -
 „To není špatné."
„K tomu dušená mrkev a bramborová kaše."
„Děkuji."
Popřála mi ještě dobrou chuť a zmizela. Přitáhl jsem si
jednu ţidli s vysokým opěradlem ke stolu, posadil se,
ochutnal a byl jsem příjemně překvapen, ţe játra jsou
měkká jako máslo a ţe chutnají výtečně. Ta ţena byla
opravdu vynikající kuchařka. Jedl jsem s velkou chutí,
popíjel francouzské červené víno, sem tam si dal doušek
vody a večeři zakončil jednou velkou whisky.
Teď jsem měl konečně tu správnou váhu do postele,
ale neţ jsem si šel lehnout, chtěl jsem se ještě chvíli dívat
na televizi. Zul jsem si boty, hmotu, kterou jsem sebral ve
sklepě, jsem poloţil na noční stolek vedle postele a začal si
prohlíţet programy. Venku uţ se stmívalo a počasí se
zhoršilo. Na nebi se nakupila mračna tmavošedé barvy,
podobné zdem domu, ve kterém jsem byl ubytován.
Jednou, kdyţ jsem se podíval ven, zahlédl jsem divokou
husu, jak mává křídly ve vzduchu, a obdivoval jsem její let.
Zŧstal jsem u jedné detektivky. Byl to starý černobílý
film, který neměl jen děj, ale také myšlenku. Honili v něm
nějakého muţe, který byl údajně vrahem, ale ve skutečnosti
byl nevinný a na svém útěku vběhl ještě do sítí krásné
ţeny. Film byl opravdu zajímavý, ale moje únava nad ním
zvítězila. V jedné chvíli mi spadla víčka, takţe uţ jsem se
nedodíval aţ do konce a neviděl jsem ani pořady, které
uváděli po filmu.
Potom jsem se probudil a proklínal sám sebe, ţe jsem
tak dlouho spal. Venku uţ mezitím byla úplná tma. Podíval
jsem se na hodinky.
Dvě hodiny před pŧlnocí.
- 57 -
 Zatraceně, to se mi stává jen velmi zřídka. Bolest v
lýtku ještě zesílila, a kdyţ jsem se na ně podíval, viděl jsem
tmavomodrý flek.
Někdo se mi smál. Ten hlas zazníval z televize, patřil
jednomu komikovi druhé kategorie. Uváděl nějaký kviz a
dělal rŧzné posuňky za zády kandidátŧ. Ztlumil jsem zvuk,
pak jsem spustil nohy s postele a přitiskl si ruku na čelo.
Měl jsem v ústech chuť, jako bych olízal hlínu ze starého
hrobu. Naštěstí jsem měl blízko vodu. Dal jsem si pořádný
doušek přímo z láhve a spláchl ji whisky. Cítil jsem se sice
trochu lépe, ale stále ještě ne úplně dobře. Proto jsem
nějakou chvíli chodil sem a tam.
Ochladilo se, začal foukat vítr a zatáhlo se, jak jsem
zjistil, kdyţ jsem se podíval na oblohu. Kŧţi mi přeběhlo
lehké zamrazení, ale vzduch tady nahoře byl tak čerstvý, ţe
jsem s rozkoší zhluboka dýchal.
Zadíval jsem se do parku, ale daleko jsem nedohlédl.
Byla uţ opravdu tma a v areálu nebyly ţádné lucerny. Jen
daleko mezi stromy svítilo ţluté světélko.
Ten klid mi opravdu dělal dobře. Nedalo se to
přirovnat k Londýnu, stejně jako vzduch. Kdyţ jsem v
Londýně otevřel okno svého bytu, okamţitě mi zalétl do
uší nepřetrţitý hluk pouličního provozu.
Protřel jsem si oči a přemýšlel, jestli mám zŧstat
vzhŧru, nebo si znovu lehnout. Spát bylo lepší, protoţe
příští den bude určitě namáhavý. K pokoji patřila i
koupelna, vyčistil jsem si tam zuby a pro dnešek se vzdal
sprchy - ráno je taky den. Pak jsem se uloţil do postele.
Televize ztichla, leţel jsem na zádech, boty jsem
uklidil, svlékl si košili, ale kalhoty si ještě nechal. Musel
jsem se usmívat, kdyţ jsem přemýšlel o svém oblečení.
- 58 -
Kdyţ jsem byl u svých rodičŧ, kteří ţili také ve Skotsku, a
lehl si oblečený do postele, mou matku to strašně rozčílilo.
Tady mne ale nikdo nehuboval a já upadl rychle ho
hlubokého a bezesného spánku. Alespoň mi mé podvědomí
nevybavovalo ţádné obrazy, které by se mi promítaly
hlavou jako film.
Spal jsem tvrdě.
Ne však aţ do rána. Kdyţ jsem se probudil, byla pořád
ještě tma, jenţe moje nejbliţší okolí se změnilo. Zjistil
jsem to, kdyţ jsem otevřel oči a podivil se zelenému světlu.
Zelené světlo?
Tím okamţikem jsem byl vzhŧru. Večer ještě lucerny
venku vydávaly normální ţluté světlo. To zelené muselo
mít nějaký dŧvod.
Nejdříve jsem zŧstal leţet. Na pravé straně bylo zelené
světlo silnější, na levé, kde dopadalo na mou postel, bylo
slabší.
Jen pomalu jsem otáčel hlavou doprava. Mŧj pohled
padl na noční stolek.
Odtud se to světlo šířilo!
Na okamţik jsem zadrţel dech, protoţe jsem konečně
uviděl zdroj toho světla a nemohl věřit, ţe je to pravda.
Světlo vycházelo z předmětu, který jsem si přinesl ze
sklepa.

- 59 -
 5

Nezpozoroval jsem ţádné nebezpečí, ale uţ samotný

pohled na tu věc mě zneklidnil. Cítil jsem, jak se mi přes
mou vlastní kŧţi přetahuje jakási cizí, studená, jako by
chtěla tu mou překrýt. Ta hmota nebyla mrtvá.
Vedla jakýsi podivný vlastní ţivot, který se řídil
neznámými zákony.
Leţel jsem na zádech, pak jsem se opřel o lokty.
Všechno se odehrávalo velmi pomalu, nechtěl jsem nic
porušit, nechtěl jsem vzbudit neţádoucí pozornost. Ta věc
na mém nočním stolku ţila skutečně svŧj vlastní ţivot.
Kdyţ uţ jsem seděl, spustil jsem nohy z postele, setřel
si pot z horního rtu a pokusil se přetáhnout řetízek s
kříţkem přes hlavu.
Nechal jsem ho leţet v levé ruce a sevřel ho do dlaně.
Nejprve jsem se chtěl na tu zelenou hmotu jen podívat,
jestli se nehýbe. Leţela nehybně na dřevěné desce stolku,
ale svit vycházel z jejího nitra. Tam vznikalo to zelené
záření.
Proč?
Naklonil jsem se dopředu. Příbor jsem měl na dosah.
Stačilo jen vztáhnout ruku a hmátnout po vidličce. Její
zuby se blíţily k svítící hmotě? Jediným rychlým pohybem
jsem do ní vidličku zabodl.
Zŧstala v ní trčet.
Pustil jsem ji.
Nepřevrátila se a zŧstala stát. Z hmoty se stala
prŧhledná glazura, takţe jsem v ní dobře viděl zabodnuté
zuby vidličky.
Zavrtěl jsem hlavou.
- 60 -
 Všiml jsem si něčeho, co jsem měl zpočátku za klam.
Při druhém pohledu jsem ale musel konstatovat, ţe jsem se
nemýlil. Špičky zubŧ se rozpouštěly, ta hmota rozeţírala
kov. Pŧsobila jako kyselina a vidličku pomalu stravovala.
Seděl jsem jako očarován na posteli, nechal jsem
normální světlo zhasnuté. Zajímalo mě jen, co se stane s
vidličkou, jestli to tak pŧjde dál, jestli se rozpustí celá.
Stalo se.
Zuby vidličky uţ byly skoro do poloviny pryč, pak
klesla ještě o kousek níţ. Zdálo se mi, ţe se začíná
naklánět, a za chvilku skutečně spadla.
Hmota mezitím nabobtnala a rozloţila se po stolku
tak, ţe vidlička se do ní ponořila - a začala se rozpouštět.
Přihlíţel jsem všemu a neudělal nic. Dobře mi z toho
nebylo, moje myšlenky se točily kolem jediného.
Jestliţe ta věc, ať uţ je to co chce, stravuje kov, coţ je
docela dobře moţné, pak se moţná nezastaví ani před lidmi
nebo zvířaty.
Vidlička se změnila. Byla menší a tenčí, nejprve
zmizely zuby, coţ bylo provázeno tím, ţe se v hmotě
tvořily malé bublinky, a pak zmizela úplně.
Nejdřív jsem se zhluboka nadechl. Boţe, s tím jsem
nemohl počítat. Nebylo mi dobře, kdyţ jsem pomyslel na
to, ţe jsem tu věc nesl v kapse u kalhot, i kdyţ zabalenou
do kapesníku.
Teď leţela na stolku a nehýbala se, protoţe nedostala
novou potravu.
Ta zelená hmota ţila, a tento prapodivný ţivot jí nebyl
vdechnut přirozeným zpŧsobem. Nacházela se v očích
člověka, ale tam se její agresivita neprojevovala, protoţe
ten člověk nebyl jejím nepřítelem.
- 61 -
 Na rozdíl ode mě!
Musel jsem počítat s tím, ţe se pustí i do mne.
V této chvíli leţela klidně, připlesknutá k horní desce
stolku, jako by někdo do ní plácl dlaní. Uvnitř hmoty
nebyly ţádné kanálky, ale to zelené světlo bylo stejné jako
před tím. Ţe by měla něco jako motor, který ji udrţuje při
ţivotě?
Začal jsem teď s pokusem, který mi napadl v
souvislosti s mým kříţkem. Měl mi pomoci vypátrat, oč
jde. Opatrně jsem ho přiblíţil k té zelenavé hmotě tak,
abych na obě věci dobře viděl, a uslyšel jsem tichý sykot v
okamţiku, kdyţ se mŧj kříţek dostal do jisté vzdálenosti od
hmoty. Začal se zahřívat.
A znovu jen na horní polovině, dole zŧstávala teplota
normální.
Přemýšlel jsem o tomto jevu a soustředil se dále na
zelenou hmotu.
V blízkosti kříţku se tomu nelíbilo. Pohnulo se to a
scvrklo. Syčení se ozývalo i tehdy, kdyţ jsem kříţkem nad
ní zakrouţil.
Zatím ještě nedošlo ke vzájemnému kontaktu. Ţe se
zde jedná o střet dvou rozdílných magií, bylo zcela jasné.
Byl jsem přesvědčen o tom, ţe ten zeleně svítící kousek
hmoty má něco společného se starodávným keltským
kříţem na ostrově. Ten však leţel daleko. Dědic byl
dŧleţitější.
Ponořil jsem kříţek do hmoty.
Ta se začala měnit, hýbat se, uvnitř se začaly vytvářet
kruhy, které rychle tmavly, nejprve byly šedivé, potom
zčernaly, začaly se otáčet a deformovat, nebyly však
schopné uškodit.
- 62 -
 Mŧj kříţek byl silnější.
Nenechal se přemoci ani tím, ţe hmotu
pravděpodobně ovlivňovala magie starých druidŧ, nezačal
zeleně svítit. Proto pozŧstatek, který jsem nechal na
nočním stolku, vyschl.
Podivně přitom praskal. Připomnělo mi to událost,
která se stala, kdyţ jednou vysychal jistý ghoul a z rosolu,
který tvořil jeho tělo, se nejdříve tvořily krystaly, které
nakonec popraskaly a rozpadly se na tak malé krystalky,
jaké jsou například v krystalovém cukru.
Tak tomu bylo i zde.
A přitom byla stále větší tma, neboť hmota ztrácela
víc a víc světla. Nakonec zbylo jen slabé zelené záření,
přesně v místě, kde se kříţek a hmota dotýkaly, ale i to
zhaslo.
Nafoukl jsem tváře a vyfoukl vzduch našpulenými rty.
S takovým koncem jsem opravdu nepočítal, ale byl jsem
přesvědčen, ţe hmota ztratila svou démonickou sílu.
Na nočním stolku stála lampička. Rozsvítil jsem ji.
Měla stínítko ve tvaru zvonku a nebyla v ní silná ţárovka,
ale přesto bylo zřetelně vidět, co na stolku leţí. Byla to
jakási vyschlá pokroucená drť. Nebyla světlá jako ta, která
zbyla z onoho ghoula, nýbrţ tmavá. Zelená aţ černá, ne
hrubší neţ zrnka písku na pláţi.
Znovu jsem si pověsil svŧj kříţek na krk. Nechtěl
jsem tu věc nechat leţet na nočním stolku. Proto jsem ji
zabalil do kapesníku a vyhodil z okna. Padala dolŧ jako
zrnka prachu.
Venku byla tma podobající se tmavě šedivému olovu.
Bylo vlhko. Svěţí vzduch pronikal oknem do místnosti a
ovíval mi obličej.
- 63 -
 Nechal jsem otevřené okno, otočil se a prohlíţel si
horní desku nočního stolku. Ta věc tam zanechala svou
stopu. Lak na povrchu byl rozleptaný.
Mŧj klid byl ten tam. Vypil jsem trochu vody a potom
udělal to, co se mi stávalo jen zřídka. Našel jsem ještě
skoro plnou krabičku cigaret, jednu si zapálil, kouřil a
přitom seděl na kraji postele. Dopřál jsem si i pŧl skleničky
vína. Zatímco jsem takhle popíjel, zabýval jsem se v
myšlenkách tím, co jsem proţil. Pokoušel jsem se najít
spojitost mezi kříţkem a záhadnou hmotou.
Byl to kříţ v kruhu!
Tyto symboly patřily ke starým památníkŧm z doby,
kdy se křesťanství pokoušelo prosadit proti přírodním
vírám. Proto ta kombinace obou symbolŧ. Křesťanství tím
vyšlo vstříc pŧvodnímu obyvatelstvu.
Ne všechny kříţe byly pod vlivem cizí magie, ale ten
na ostrově Iona prostě být musel. Kdyţ jsem přemýšlel, jak
mohlo dojít k tomu, ţe neznámá hmota zničila vidličku, ţe
ji pohltila, vytanul mi na mysli jiný nápad.
Je snad tato hmota schopná ničit i jiné předměty?
Organickou hmotu, zvířata nebo lidi?
Ta poslední myšlenka se mi vŧbec nelíbila. Sedm
muţŧ vyslal Cameron, hlava klanu, na ostrov. Jeden z nich
se vrátil, ale byl poznamenán. Moţná ho druhá strana - ať
uţ to byl, kdo chtěl - poslala zpět jako mstitele. To jsem
musel zváţit. Ale co se potom stalo s těmi zbývajícími
šesti?
Ţijí ještě?
Pokud ano, v jakém stavu asi jsou? Vypadají ještě
stejně, jako kdyţ vkročili na ostrov?
Odpověď na tuto otázku nenajdu ani zde, ani teď.
- 64 -
Zítra na ostrově budou věci vypadat zcela jinak. Podíval
jsem se na hodinky.
Byly tři hodiny ráno. Uţ mi na spaní nezbývalo příliš
času, a kromě toho bych teď oka nezamhouřil. Necítil jsem
únavu, jak se mne zmocnilo napětí v očekávání věcí
příštích. Něco jako cestovní horečka...

- 65 -
 6

Rackové pokřikovali a vítr přinášel z přístavu pach

slané vody. Odtud měl vyjíţdět přívoz na Ionu. Měl jsem
ještě trochu času. Posadil jsem se ke stolku před jedním z
bíle natřených domŧ, ve kterém bylo bistro, a dal jsem si
malou snídani. Sestávala z míchaných vajec a krabŧ,
protoţe u Camerona jsem nic nejedl.
Jeden z jeho dělníkŧ mě zavezl k přístavu, Camerona
jsem viděl jen na chvíli, stiskli jsme si ruku a on mi řekl, ţe
věří, ţe budu mít úspěch.
O záţitcích z minulé noci jsme spolu nemluvili. Byla
to výhradně moje věc. Ani o mrtvém jsme neztratili
jediného slova, o toho se postará Cameron.
Pokud se jednalo o něho samého, neměl jsem pořád
ještě jasno. Nevěděl jsem přesně, jak hluboko je zapleten
do těchto událostí a co všechno ještě ví. Nemělo smysl se
ho na to dále ptát. Co Duncan Cameron nechtěl říci, to si
nechal pro sebe.
Doufal jsem, ţe jeho neteř taková nebude. Kdyţ jsem
pojídal míchaná vejce a kraby, pozoroval jsem ptáky, jak
přistávají na hrubém betonu, a přemýšlel o Vivian
Cameronové. Zatím jsem ji neviděl. Alespoň jsem si to
myslel, protoţe jsem zatím neviděl ţádnou ţenu, o které
bych si myslel, ţe by to mohla být Vivian. Ale do odjezdu
přívozu zbývalo ještě dobré pŧl hodinky. Za tu dobu se
mŧţe ještě mnoho stát.
Iona je velmi známý ostrov. Divil jsem se, ţe na
trajekt nastupuje tak málo lidí a mezi nimi ţádný turista.
Do dveří vstoupil majitel. Byl cítit rybami. Otřel si
ruce do bílé koţené zástěry, cvrnknul prstem do štítku své
- 66 -
rádiovky a zeptal se mne, jestli mi chutnalo.
„Bylo to výtečné."
„U mě najdete ty nejlepší kraby. Jsou čerství,
chápete?"
„Dnešní?"
„Z první várky."
„Výborně."
„Smím si přisednout?"
„Ovšem."
Posunul ţidli trochu stranou, aby měl místo pro své
břicho. „Nemusím se vás ptát, zda jste turista," řekl a
nadzvedl při tom víčko malé plechové krabičky. Vytáhl
tmavé cigárko a pečlivě si zapálil. Vyfoukl pár obláčkŧ,
podíval se na mne, jak piji černou kávu z velkého šálku, a
hovořil dál: „Vy určitě jedete na ostrov."
„Samozřejmě."
„Hm." Poškrábal se na nose. „Jedete tam poprvé?"
„Ano."
„To jste si tedy vybral velmi špatnou dobu."
„Proč?"
Ukázal na oblohu. „Podívejte se na to počasí, mraky
jsou šedé a těţké. Přinášejí déšť, ale někdy má člověk
štěstí. Nahoře na ostrově neprší a tady dole jsou velké
bouřky."
Snědl jsem poslední vejce a také poslední dva kraby.
„To mi vŧbec nevadí."
„Chcete navštívit klášter?"
„Uvidím."
„Takţe vy nejste jeden z těch hloupých laikŧ, kteří se
sem hrnou, kdyţ je hezké počasí. Zejména o víkendech je
to tu strašné." Ukázal tam, kde uţ stál trajekt, jehoţ záď
- 67 -
byla otevřená jako velká ústa, takţe jsem viděl dovnitř.
„Jsou tam jen dvě auta, a ta vezou na ostrov potraviny a
nápoje, jinak tam ţádný jiný vŧz nevidíte."
„To se mŧţe změnit."
„Tomu nevěřím, máme polovinu týdne. Kromě toho je
letošní léto velmi proměnlivé, no jo, člověk nemŧţe mít
všechno." Znovu vyfoukl obláček, který vítr okamţitě
odnesl, a díval se na mě svýma malýma lesklýma očima,
které v jeho obličeji vypadaly jako skleněné. „Co tam
chcete dělat, pane?"
„Chci se tam porozhlédnout."
„Moc k vidění tam toho není, alespoň ne podle mého
vkusu." Mávl rukou ve vzduchu. „Je to tam samá rovina,
nenajdete tam jediný strom, alespoň ne strom normální
výšky. Jsou tam jen staré klášterní zdi, které
zrekonstruovali."
„Ţijí tam také rybáři?"
„Ovšem, od některých kupuji své zboţí. Jsem tomu
velmi rád. Najdete tam také několik domŧ na jediné ulici i
obchodníky, kteří si některé dny vŧbec nemusí stěţovat. Na
ostrov často přijíţdějí mladí lidé, aby tam vím já co dělali.
Řeknu vám ale, já bych tam nechtěl bydlet."
„Ve svém výčtu jste na něco zapomněl," řekl jsem.
„Na co?"
„Na velký kříţ."
„Ó ano, na kříţ sv. Martina."
„Přesně tak."
„Zajímá vás?"
„To nemohu popřít."
„Soukromě nebo profesionálně?"
Moje ústa vykouzlila úsměv. „Obojí, řekl bych. Dalo
- 68 -
by se říci, ţe se kříţi zabývám, ale nejen tady. Po celém
světě jsem viděl rŧzné kříţe, fotografoval je a pořídil z nich
katalog..."
„Proč to děláte?" přerušil mě.
„To je jednoduché, chtěl bych zjistit spojitosti mezi
jednotlivými kulturami celého světa. Často se podle detailŧ
dá poznat, jakým směrem šel vývoj, neboť kaţdý národ po
sobě něco zanechal, co je pro odborníka jako otevřená
kniha. Rozumíte, co tím myslím?"
„Ano, myslím ţe ano."
K přívozu se blíţil vŧz. Otočil jsem se doprava, abych
na něj viděl. Byl to černý Jeep Cherokee. Jestli mě zrak
nešálil, viděl jsem za předním sklem siluetu ţeny.
Přirozeně jsem okamţitě pomyslel na Vivian
Cameronovou. Bylo také načase. Poţádal jsem o účet a
hostinský mi řekl částku z hlavy. Dopil jsem kávu, zaplatil
a řekl: „Bylo to opravdu příjemné, pane."
„To říkají všichni. Tbď pojedete na druhou stranu?"
„Samozřejmě."
„Vrátíte se ještě dnes?"
„To nevím." Ťukl jsem do své cestovní tašky, která
stála vedle mě. „Pro jistotu jsem si s sebou vzal své
zavazadlo, mám v něm dokonce i pláštěnku do deště."
„To je dobře." Potutelně se usmál. „Vidím, ţe někdo
přijel."
„Já vím."
„Za vámi, pane?"
„Moţná," odpověděl jsem a usmíval se při tom.
Muţ ukázal směrem, kde stál trajekt. „Tu dámu znám,
nemýlím-li se. Je to velmi inteligentní osoba. Myslím, ţe
znám její auto."
- 69 -
 „Znamená to, ţe uţ jste s ní někdy měl co dělat?"
„Ne, ne. Ne osobně." Zavrtěl hlavou. „Ale její jméno
má v našem kraji zvuk, je to Cameronová, a tento klan je
tady velice vlivný."
„Pak je to tedy Vivian," řekl jsem.
„Přesně tak."
„Je ochotná pomáhat mi při mé práci." Vstal jsem a
zvedl tašku. „Ještě jednou mnohokrát děkuji, pane, bylo to
dobré."
Usmál se, přikývl a zamával mi, kdyţ jsem se otočil a
odcházel.
Vivian Cameronovou jsem uţ neviděl. Zajela i se
svým autem na záď lodi. Zŧstal jsem na rampě a díval se
do černého nákladního prostoru, kde byl její jeep. Mohla
také jet jinudy a dojela by na palubu. Byl jsem si jist, ţe
bych ji okamţitě poznal. Jízdenku uţ jsem měl
zkontrolovanou. Na lodi, která se houpala na mírných
vlnách, se do mě opřel vítr. Proto jsem si rukou zaclonil oči
a zadíval se k severu, kde jsem spatřil obrysy jiných
ostrovŧ. Byly hornaté, ale v oparu se daly těţko rozeznat.
Několik lodí kotvilo v přístavu na obě strany od nás.
Byly to pestrobarevně natřené čluny a pod nimi několik
plachetnic, jejichţ barvy činily pošmourný den veselejším.
Za deset minut bychom měli odjíţdět. Mohli jsme být
na palubě, protoţe tam byly lavičky, na kterých ale nikdo
neseděl. Podíval jsem se oknem do kabiny pro cestující,
vybavené stoly a lavicemi. U prodejního pultu si mohli
cestující zakoupit nápoje a jiné občerstvení.
U dvou stolŧ sedělo pět lidí. Čtyři muţi seděli
společně, zřejmě řidiči a jejich pomocníci, popíjeli kávu,
kouřili a zírali před sebe. Jen tu a tam prohodili pár slov.
- 70 -
 U jednoho stolu seděla samotná mladá ţena. Dívala se
oknem ven. Před ní stál šálek s kávou, z níţ se kouřilo.
Zelený plášť měla svlečený, na sobě červený svetr, k tomu
černé kalhoty a polobotky. Světlé vlasy měla vzadu
spletené do copu.
Uviděla mě a otočila ke mně hlavu. Viděl jsem jí do
tváře. Na první pohled nebyla starému Cameronovi
podobná. Neměla nalíčený obličej a ani barva jejích
červených rtŧ nebyla dílem rtěnky.
Kdyţ jsem se na ni usmál, škublo jí to v koutcích úst,
a neţ se mě stačila na něco zeptat, uţ jsem stál u jejího
stolu.
„Jste Vivian Cameronová?"
„V tom případě vy musíte být John Sinclair."
„Správně."
„Posaďte se."
Uţ podle tónu jejího hlasu jsem pochopil, ţe přede
mnou sedí energická ţena, které muţ nemŧţe jen tak něco
předstírat. Její šedé oči byly bdělé a jasné. Byly v celém
jejím obličeji nejvýraznější.
„Spokojen?" zeptala se.
„S čím?"
„S mým vzhledem."
Zasmál jsem se. „Jste dobrá pozorovatelka, nemám
pravdu?"
„To se nedá popřít, ale policista by to měl umět také."
„Trefa."
Tentokrát se zasmála Vivian. „Dobrá odpověď,"
pochválila mě.
„Jak to myslíte?"
„Vaši kolegové nebývají tak bezprostřední."
- 71 -
 „Ach, oni vás tak dobře neznají."
„To je ale nepodstatné." Natáhla ruku přes stŧl a
podávala mi ji. „Pro vás jsem Vivian a já vám budu říkat
Johne."
„Budu rád."
„Tak," řekla po krátkém mlčení. „Teď tu tedy sedíme
a necháme se vézt na ostrov, kde zmizelo sedm lidí mého
strýce."
„Správně." O tom, který se vrátil, jsem se zatím
nezmínil. „Zajímalo by mne, zda vás váš strýc zasvětil."
„To dělá velmi často. Jsem v svým zpŧsobem jeho
miláček, nějak si mě oblíbil, dŧvod sama neznám. Moţná,
ţe se mu líbí, ţe jako jediná z celého klanu jsem schopná
mu odmlouvat. Ti ostatní jen mlčí." Pokrčila rameny. „No
ano, v kaţdém případě se na tom ostrově porozhlédneme."
„Vy uţ jste tam určitě byla."
„Ale ano, Johne, a ne jednou, znám jej dokonce dosti
dobře."
„I ten kříţ?"
„Ano."
Vivian přivřela oči. „Ten vás zajímá nejvíc, Johne?"
„Ovšem."
Vivian točila šálkem s kávou. „Proč? Jedeme tam
přece proto, abychom vysvětlili zmizení sedmi lidí. Co s
tím má společného ten kříţ?"
„To zatím nevím. Zajímá mě proto, ţe se takový kříţ
nachází pouze tady."
„To je pravda, Johne, je to velmi zvláštní kříţ a také
ten ostrov je něco zcela mimořádného, protoţe se na něm
propojilo několik kultur, aniţ by po sobě zanechaly nějaké
stopy. Dokonce se na ostrově i válčilo a teď se z něho stalo
- 72 -
místo, kde se lidé setkávají. Znáte historii ostrova?"
„V hrubých rysech ano."
„Tak vám nemusím drţet ţádnou přednášku."
„To nemusíte," přitakal jsem a ukazováčkem
namaloval na stŧl kruh. „Ale slyšel jsem, ţe ten ostrov byl
kdysi domovem druidŧ, coţ se dá vyčíst z tvaru toho kříţe.
Kříţ je symbolem křesťanství a kruh je znamením
druidského boha slunce."
„Pozor, omyl. Není to bŧh druidŧ, Johne."
„Tak koho?"
„Keltŧ, ti ţili na ostrově a věřili v moc zasvěcených,
coţ byli právě druidové, a jejich bohŧ. To musíte
rozlišovat. Kruh je symbolem boha slunce."
„Zřejmě se v tom vyznáte."
„Ano, a nevidím ţádnou souvislost se zmizením těch
sedmi muţŧ."
„To je pro mě zatím také velkou záhadou."
Zasmála se. „Víte vŧbec, ţe mŧj strýc má o vás velké
mínění? Je přesvědčen, ţe dokáţete rozluštit záhadu
zmizení těch sedmi."
„Budu se snaţit, ale měl bych na vás ještě jednu
otázku."
„Poslouchám."
Tu otázku jsem jí poloţil, teprve aţ jsme vypluli.
Signál zazněl tak hlasitě, ţe se nedal přeslechnout. Pak to s
námi cuklo a odpoutali jsme se od přístaviště. „Co říkáte
tomu, ţe si váš strýc chce ten kříţ postavit do parku?"
Podívala se na mě téměř zlostně. „Co si o tom
myslím? Vŧbec nic. Pokoušela jsem se mu to rozmluvit,
ale on trvá na tom, ţe kříţ, který má tak nesmírnou
hodnotu, patří do jeho parku, aby ho stále nešpinily ruce
- 73 -
tisícŧ turistŧ. To je názor mého strýce, ne mŧj, ale proti
takovému paličákovi, jako je on, nezmohu nic ani já."
„A nevězí za tím nic jiného?" zeptal jsem se.
„Ne, a pokud ano, tak mi o tom neřekl. Je to velmi
zvláštní člověk, který lpí na tradici, ale který má také svoje
známosti, jinak bychom my dva neseděli tady proti sobě.
On jako Skot dosáhl dokonce podpory v Londýně. Nic
proti vám, ale jak to, ţe si vybral zrovna Angličana, kdyţ je
tak zapřísáhlý nacionalista?"
„Moje rodina pochází také ze Skotska," poučil jsem ji.
„Ach, tím se mnohé vysvětluje."
„To si také myslím." Velkým oknem jsme měli
překrásný výhled na moře a četné malé zelené ostrŧvky
roztroušené ve vodě. Ráj pro lidi, kteří milují svou zem.
Ráj pro ovce.
Moře bylo šedé, vítr zvedal vlny, které doráţely na
záď přívozu. Cesta bude trvat asi tak pŧl hodiny a já se
toulal v myšlenkách, zatímco jsem pozoroval drsnou,
bujnou, ale překrásnou přírodu kolem.
Vivian Cameronová vycházela aţ do této chvíle z
předpokladu, ţe všech sedm muţŧ zmizelo. Přemýšlel
jsem, zda jí mám vysvětlit situaci, a rozhodl jsem se, ţe tak
učiním.
„Máte také chuť na kávu, Johne? Přinesu ještě jednu."
„Ne, jednu uţ jsem vypil předtím."
„Ano, seděl jste u stánku."
„Správně."
„V tom případě si druhou uţ taky nedám."
„Ale ne kvŧli mě."
„Nesmysl!?" Blýskla po mě očima. „Víte, jak
vypadáte, Johne?"
- 74 -
 „To bych se musel podívat do zrcadla."
Zavrtěla hlavou. „Nemusíte, já vám to řeknu."
„To jsem tedy zvědav."
„Lţete." Její otevřené jednání se mi líbilo. „Vypadáte
jako někdo, kdo si láme hlavu."
„Mám zase říct trefa?"
Vivian tleskla rukama. „Nemusíte, ale mám ještě
jednu otázku. Nechcete mi něco vysvětlit?"
„Právě jsem se k tomu rozhodl."
„Dobrá, poslouchám." Posadila se pohodlněji a dívala
se na mě zpříma svýma čistýma očima.
„Neuslyšíte to ráda, Vivian, ale já nevidím tu naši
cestu tak zcela nevinně." Po tomto úvodu jsem se odmlčel
a potom jí vypověděl všechno, co jsem proţil ve dne i v
noci u Duncana Camerona. A skutečně se zdálo, ţe to
mladou ţenu mírně rozrušilo. Zbledla kolem nosu, její pihy
jsem teď viděl zřetelněji, a také její dech zněl hlasitěji.
Kdyţ jsem konečně dopověděl poslední slovo, pokyvovala
hlavou, víc nic.
„Vy nic neříkáte, Vivian."
„Protoţe nevím, co bych mela říct." Vydechla. „To je
opravdu hrozné."
„Dalo by se to tak říci."
„A je všechno, co jste mi tu povídal, pravda?"
„Kaţdé slovo."
Přejela si ukazováčkem po nose. „Kdyţ o tom teď
přemýšlím, mám z toho divný pocit, protoţe kdyţ se to
stalo tomu jednomu, mohlo se to stát i ostatním šesti."
„Já to vidím také tak."
„Hm. Tak to máme opravdový problém. Šest muţŧ,
kteří nám chybí, a jednoho, kterému z očí vytekla jakási
- 75 -
prapodivná hmota. Zatraceně, co to mohlo být?"
„To zatím ještě nevím. V kaţdém případě se to
chovalo jako kyselina, která všechno rozpouští."
„To nechápu. Víte, mnohé jsem se o vás dověděla, ale
uţ jste někdy přišel s něčím takovým do styku? Upřímně,
Johne."
„Ano." Myslel jsem přitom na případ, který se odehrál
uţ dávno a na ráj druidŧ Aibon.
„Já tomu zatím nerozumím," přiznala se.
„To je pochopitelné, Vivian. Řekl jsem vám to taky
jen proto, ţe jsem nechtěl, abyste zaţila nějaká nepříjemná
překvapení. Ten výlet na Ionu nebude procházka rŧţovým
sadem."
„Začínám o tom být přesvědčená, ale procházku jsem
stejně nečekala. Ţe se to bude vyvíjet takovým směrem, to
jsem si však také nemyslela."
„Zatím tomu ani jeden z nás nerozumí."
„To je pravda."
„Budeme muset mít oči otevřené, ale stejně si myslím,
ţe těch šest muţŧ jen tak snadno nenajdeme."
„Moţná jejich hroby."
„To je moţné. Jen se budeme muset osvobodit od
představy, ţe to budou normální hroby."
„To je asi pravda, protoţe na ostrově není ţádný
veřejný hřbitov."
„A kam pohřbívají mnichy?"
„Na nejstarší křesťanský hřbitov ve Skotsku, který se
na Ioně nachází. Dokonce i Duncan z Shakespearova
Mackbetha tam má být pohřben. Budeme se tam muset
porozhlédnout. I v katedrále, která byla v roce 1910
rekonstruována a v dnešní době je z ní poutní místo."
- 76 -
 „Jako z kláštera."
„Zrovna tak."
„A z keltského kříţe."
Usmála se. „Vy na to nemŧţete přestat myslet -
viďte?"
„Ne, a ani nechci. Obdivuji kříţe, sám nosím jeden na
krku, ale člověk nemŧţe některým věřit. Pro mě ti lidé
zmizeli, protoţe přišli do bezprostředního styku s tím
kříţem a u Curlyho Browna jsem osobně viděl, k jakým
docházelo změnám. Kříţe postavené obráceně."
„To ukazuje na samotného ďábla," zašeptala Vivian.
„Musíme počítat se vším."
„Teď například s tím, ţe uţ přistáváme," řekla Vivian
a ukázala přes okno. Uţ jsme pomalu vjíţděli do malého
přístaviště, ve kterém kotvily rybářské čluny. Za nimi se
rýsovaly domky vesnice, která se jmenovala prostě
Vesnice.
Domky neměly barevné fasády, byly šedé jako samo
nebe. Plochý ostrov s jen několika málo pahorky a jedním
lesem. Kdyţ jsme vystoupili ven, mohli jsme přehlédnout
téměř celý ostrov a viděli jsme také kostel s čtyřhrannou
věţí, která byla postavena v románském slohu.
„Líbí se vám tady, Johne?"
Pokrčil jsem rameny a obrátil obličej tak, aby mi do
něj nefoukal vítr. Do uší mi zaléhal křik rackŧ. „Není to tu
špatné, ale delší dobu bych zde zŧstat nechtěl."
„Tak to bychom si mohli podat ruce." Loď najíţděla
zádí do přístavu. Kdyţ jsme zakotvili, zeptala se mě
Vivian: „Kam chcete zajít napřed, Johne?"
„Neumíte si to domyslet?"
„Tak pŧjdeme ke kříţi."
- 77 -
 „Správně."
„Uvidíme," řekla a dívala se na své nataţené ruce tak
upřeně, ţe jsem se podivoval, jaký k tomu asi má dŧvod.
„Vidíte tu husí kŧţi?"
„Ano."
„To není dobré znamení," zašeptala Vivian a usmívala
se přitom, ne však příliš radostně...
Vystoupili jsme na ostrov. Chtěl jsem vzít Vivian
tašku, ale ona mi to nedovolila, a tak jsme si kaţdý nesli
svoje zavazadlo a cítili čerstvý vítr, který nám profukoval
oblečení a čuchal vlasy.
Před námi leţela Vesnice. Byla to vskutku jen malá
osada, shluk domŧ, barevný jen díky reklamám a malým
vlaječkám, které tu byly vyvěšeny na potěchu turistŧm. Na
pojízdných stáncích venku visely čepice se štítky, trička s
obtiskem obrysŧ ostrova a také teplé oblečení, vedle něho
pohlednice, sladkosti a tak dále. Obě dodávky uţ také
vyjely z útrob lodi a nyní je vykládali.
„Potřebujete něco?" zeptala se Vivian.
„Ne, nic, o čem bych věděl."
„Pak tedy pojďme k tomu kříţi!"
Byla energická a tak také šla. Energickým krokem,
obličej obrácený po větru jako někdo, komu to pŧsobí
velké potěšení. Její vlasy spletené v cop jí vlály ve větru a
plácaly ji občas do zad.
Byla tu jen jedna ulice. Připomínala mi vzdáleně
starou římskou silnici, jakou jsem znal z Kolína. Byla
vydláţděná velkými kameny. Vedla ke klášteru a také ke
kostelu, jak mi řekla Vivian. Byla nyní mlčenlivější,
jakoby ponořená do svých myšlenek. Vŧbec kaţdý, kdo
vstoupil na ostrov, pociťoval jeho uklidňující vliv. Shon
- 78 -
normálního světa zmizel a člověk mohl nechat svou duši
jen se tak toulat.
Nebyl jsem vnitřně tak klidný a netrpělivě jsem
očekával, aţ uvidím ten pověstný kříţ. Ještě nikdy jsem ho
neviděl. Jak jsem uţ ale věděl od Vivian, stál před
zrekonstruovaným kostelem, známou hebridskou
katedrálou.
Díky svým věţím byl vidět ze všech stran. Z kaţdého
místa na ostrově musel být viditelný. I my jsme se stále
dívali tím směrem, pak jsme zabočili doprava a kráčeli po
úzké cestě směrem ke svému cíli.
Na ostrově bylo dnes jen málo návštěvníkŧ. Některé z
nich jsem viděl ze svého místa. Byli okamţitě poznat podle
batohŧ na zádech, ale na cestě ke kostelu a ke kříţi jsme
byli sami.
Najednou jsme ho uviděli. I na Vivian to udělalo
dojem, protoţe se zastavila.
„To je ono, Johne," zašeptala a podívala se na mě ze
strany. Chtěla vidět mŧj obličej a jeho výraz a podle mého
výrazu poznat, co si myslím.
Zŧstal jsem navenek klidný, protoţe z té vzdálenosti
nebylo na kamenném kříţi nic neobvyklého. Stál na
mírném návrší na planince obrostlé trávou. Ze strany
obrácené k nám byla zpevněná velkými kameny. V pozadí
stál kostel.
Šedý kříţ z šedého kamene s velmi dlouhým kolmým
břevnem, ale proporcionálně naprosto srovnatelný s
normálním kříţem. Příčné břevno jsme viděli také, ale ve
srovnání s tím delším vypadalo velmi krátké a silné. I to
mělo svŧj dŧvod, protoţe střed kříţe byl ohraničen
kamennými díly kruhu.
- 79 -
 „Vy nic neříkáte, Johne."
Pokrčil jsem jen rameny.
„To jste tak ohromen?"
„Ne, to ne. Viděl jsem jiţ keltské kříţe dříve, i kdyţ
ne zde, ale ta velikost je neobvyklá. Nemohu pochopit
Duncana Camerona, ţe ho chce odvézt z Iony a postavit si
ho doma na zahradu."
„Já to také nechápu." Kolem kříţe nikdo nebyl, ani
blízko kostela. Vítr foukal přes plochou planinu, jako by
nás chtěl doprovázet.
Blíţili jsme se ke kříţi, tentokrát uţ pomalejšími
kroky. Ani ptáci nás nerušili svým křikem. Vypadalo to,
jako by se tomuto památníku vyhýbali velkým obloukem.
Zastavili jsme se před nízkou kamennou zdí. Kříţ byl nyní
od nás vzdálen asi dva, tři kroky, takţe jsme ho uţ velmi
zřetelně viděli.
„Napadá vás něco, Johne?" zeptala se Vivian tiše.
„Ne, v této chvíli nic."
„Mě také ne, ale přesto mi naskočila husí kŧţe, to je
divné."
„Moţná to bude souvisel s tím, ţe jste myslela na to,
co má váš strýc s tím kříţem v úmyslu."
„Na to jsem nemyslela Aţ teprve teď, kdyţ jste mi to
připomněl, na to myslím a napadá mi, ţe nemáme ţádné
stopy. Holýma rukama nemŧţe nikdo kříţ vyrvat ze země.
K tomu je zapotřebí těţké techniky, ale nic takového tu
nevidím."
„Ta sem měla být teprve přivezena."
„Ach tak."
Chtěl jsem ke kříţi ještě blíţe, abych se ho mohl
dotknout. Někdy takový dotek člověku pomŧţe, ucítí něco
- 80 -
zvláštního. V to jsem tváří v tvář tomuto kultovnímu
předmětu pevně doufal.
Pro mě bylo nejzajímavější, ţe ten kříţ spojoval dvě
kultury, které nemohly být rozdílnější. Zvedl jsem nohu a
postavil ji na malou vyvýšeninu, šel jsem ještě o krok dál a
podíval se na kříţ zblízka.
Byl vytesán ze starého kamene, na tom nebylo nic ke
zkoumání. Cítil jsem jeho drsný povrch, kdyţ jsem po něm
přejel konečky prstŧ. Nestalo se nic, ţádné jiskření, ţádné
proudění tělem a ani mŧj kříţek se ţádným zpŧsobem
„neozval" jak jsem v to vlastně doufal.
Přesto jsem nevěřil, ţe je tento případ hloupým
omylem. Ten kříţ v sobě něco skrývá, něco
nevysvětlitelného, ale všiml jsem si, ţe je zvláštní. I svou
velikostí, jak na mě vrhal svŧj temný stín.
Abych dosáhl na místo, kde se oba trámy spojovaly a
také na kruh, postavil jsem se na špičky, natáhl jsem se a
prsty jsem natahoval, jak nejvíc to šlo.
Ale šlo to těţce. Konečky prstŧ jsem se dotýkal jen
spodní strany příčného trámu, víc se mi nepodařilo. Výše
jsem při nejlepší vŧli nemohl, pak jsem sebou trhl a spustil
obě ruce dolŧ, kdyţ jsem za sebou uslyšel tichý Vivianin
výkřik.
Rychle jsem se otočil.
Mladá ţena ztuhla a vrtěla hlavou. Vypadala, jako by
něco strašlivého uviděla. Tentokrát musela mít skutečnou
husí kŧţi, protoţe to na ní bylo vidět.
„Co se vám stalo?" zeptal jsem se.
Vivian mlčela. Byla ještě pod dojmem toho, co
proţila, a dívala se vzhŧru na střed kříţe. To zpŧsobilo, ţe
jsem se tam také podíval, ale ani při nejlepší vŧli jsem nic
- 81 -
neviděl. Sestoupil jsem z podstavce a šel jsem k ní. Vzal
jsem Vivianiny ruce do svých. „Tak co se stalo?"
Musela se nejdříve nadechnout, neţ mohla mluvit.
„Udělejte mi laskavost, Johne a nemějte mě za přepjatou
nebo hloupou husu."
„Promiňte, ale co to má znamenat?"
„Já jsem něco viděla," zašeptala.
„A co?"
Natáhla ruku a ukázala přede mě. „Tam nahoře, kde se
břevna protínají, tam jsem viděla oči."
„To snad ne, proboha, vyprávěl jsem vám přece o
Curlym Brownovi," řekl jsem.
„Správně, měl kříţe v očích a zde jsem viděla to
stejné. Stejné kříţe postavené na hlavu a černé, černé jako
saze."
„Jste si jistá, Vivian?"
„Stoprocentně, a teprve teď vám věřím to, co jste mi
vyprávěl. Byly tam opravdu černé kříţe. Nebyly vidět
dlouho, ale objevily se znovu. Ukázaly se jen na krátkou
chvíli, zase zmizely, pak se zase vrátily a zase zmizely."
„To je dobré," řekl jsem.
„To myslíte váţně? Uměla bych si představit lepší
věci."
„Já také, Vivian, ale jednou uţ jsme tady a zkusíme
všechno, abychom tu záhadu objasnili. Hned s tím
začneme."
„A jak?"
„Jen to nechte na mně a dívejte se."
„Ano, slibuji." Její hlas zněl tiše a také trochu
stísněně, protoţe byla vyděšená. To, co se zde stalo, ještě
nikdy neviděla. I kdyţ zatím k ničemu nedošlo, byla uţ
- 82 -
otřesená.
Vystoupil jsem opět na podstavec a zŧstal stát před
kamenným kříţem. Znovu jsem musel zaklonit hlavu
hodně dozadu, abych dohlédl aţ ke špici. Pochopitelně
jsem se díval do místa, kde se kříţily oba trámy, ale ty oči
jsem tam neviděl.
Přede mnou stál jen kříţ a já jsem druhý drţel v ruce.
Ţádný z těch kříţŧ nebyl normální a já jsem si ten svŧj
poloţil na dlaň a pozorně se na něj díval.
Zŧstal beze změny, cítil jsem horní i dolní konec,
ţádné vyzařování tepla, nezareagoval. Nejdŧleţitější bylo
místo, kde se oba trámy kříţily. Znovu jsem se natáhl,
postavil jsem se na špičky a drţel svŧj kříţek jen dvěma
prsty.
I přes silný vítr jsem slyšel škrábání, jak mŧj kříţek
třel o kámen. Byl to pro mě dŧleţitý moment. Vyčkával
jsem, vteřiny ubíhaly. Zŧstával jsem ve stejné poloze, díval
se na kamenný kříţ, ale nedělo se nic. Nepopraskal,
nevytvořily se v něm ţádné trhliny. Ani jsem neslyšel
ţádné zvuky, které by svědčily o tom, ţe se s kříţem něco
děje, ale v horní části mého kříţku začalo probíhat teplé
proudění přes příčný trám aţ do mé ruky.
Ţádné horko, jen teplo. Drţel jsem svŧj talisman
pevně v ruce. Na kamenném kříţi jsem zatím ţádnou
změnu neviděl, ani Vivian ne, to by mi dala nějaké
znamení. Ale přece jen jsme oba něco zaslechli.
Ozval se strašlivý výkřik! Nepocházel rozhodně ani
od Vivian, ani ode mne. Ani v blízkosti nás nebyl nikdo,
kdo by mohl vykřiknout. Ale my dva jsme se nemýlili.
A věděli jsme také, ţe ten výkřik ze sebe nevydala
ţádná ţena, nýbrţ ţe vykřikl muţ. Musel trpět šílenými
- 83 -
bolestmi. Jako by ho někdo probodl rozţhaveným mečem a
on se zhroutil.
Stáhl jsem ruku, postavil se na celá chodidla a obrátil
se.
Vivian byla celá bledá, stála na místě, z obličeje měla
nehybnou masku. Teprve aţ mě uviděla, obrátila ke mě oči.
Uţ jsem stál těsně před ní, kdyţ se mě zeptala: „Slyšel jste
ten výkřik také, viďte?"
„Ano, slyšel."
„A odkud myslíte, ţe zazněl?"
Pokrčil jsem rameny. „Je mi líto, to netuším."
Přikývla a chvilku počkala, neţ se ptala dál. „A
neopakoval se, ţe ne?"
„Ne "
Díval jsem se zpátky na cestu, kudy jsme sem přišli.
Tam odtud se také neozval, to bych mohl přísahat. Její
pravá ruka vylétla do výšky a ukazovala jistým směrem.
„Já myslím, ţe přišel tam odtud."
Stála tam katedrála.
„Ovšem. Vţdyť to neznělo tak, jako by ten člověk stál
venku," řekla.
„Vy myslíte, ţe se něco stalo uvnitř?"
„Přesně to, Johne, myslím. Je to strašné, ale ten výkřik
zněl tlumeně, proto musel někdo křičet uvnitř kostela."
„Dobrá, tak se tam pŧjdeme podívat." Vivian
Cameronová však zaváhala a pověsila se mi na levou paţi.
„Co to asi bylo, Johne? Nejprve vidím oči uvnitř
kruhu, slyším výkřik, kdyţ se dotknete toho kříţe... Já uţ
tomu vŧbec nerozumím."
„Pokud vás to uklidní, Vivian, tak se mnou je to
podobné. Stojím stále před stejnou záhadou."
- 84 -
 „A to všechno má mít něco společného s těmi
zmizelými muţi," řekla tiše. „Já to nechápu, nejde mi to na
rozum. Je to prostě příliš."
„Musíme počkat, Vivian."
„Přesto s vámi do toho kostela pŧjdu, nechci zŧstat
venku sama."
„Nebojte se."
Nebylo to daleko. Prošli jsme kolem kříţe po levé
straně, teď vypadal zcela normálně, nic se na něm
nezměnilo. Pod našima nohama byly zase ty stejné šedé
kameny, z nich většina uţ byla porostlá trávou.
Před námi leţel kostel, ale vypadal spíš jako stáj, tak
nepěkná to byla stavba.
S přístavky, podobajícími se kŧlnám, a obloukovitými
okny nad vchodem. Okna byla příliš vysoká a velká. Nad
nimi čněla plochá střecha a nad ní teprve normální sedlová.
Na levé straně vybíhalo boční křídlo. Pŧsobilo na mě
spíš jako krčma.
Brána byla zavřená, měla široké dveře z těţkého
dřeva. Klika byla tak těţká, ţe ji člověk musel uchopit
oběma rukama, aby jí pohnul. Všechno bylo velmi staré a
pŧsobilo skličujícím dojmem.
V době románské byly kostely stavěny velmi prostě,
ani uvnitř nebyly tak zdobené jako třeba chrámy barokní
nebo gotické.
Stáli jsme před dveřmi. Vivian si poloţila ruku na
prsa. „Já nevím, co se mnou je, nikdy jsem se nechovala
ustrašeně, ale tak divně, jako je mi teď, mi ještě nikdy
nebylo. To vás mohu ujistit."
„To přejde."
„To říkáte vy," plaše se usmála. „Chcete jít přede
- 85 -
mnou?"
„Rád bych," řekl jsem lehkým tónem, abych trošku
rozehnal to napětí. Uchopil jsem za kliku oběma rukama.
Kov byl studený, ale nebyla na něm ţádná rez. Pak jsem ji
stiskl dolŧ a opřel se do dveří. Ozvaly se vrzavé a skřípavé
zvuky. Ale nebylo to těţkými zrezivělými panty, dveře
drhly o zem.
Udělal jsem dva kroky dovnitř. Přitom jsem přidrţoval
Vivian otevřené dveře. Zasáhl mě prŧvan, který se ztrácel
uvnitř kostela.
Vivian šla za mnou. Vklouzla do chrámu, plného
šedivého světla, jehoţ vysoká okna vypadala, jakoby byla
zevnitř celá potaţená pavučinami.
V kostele nehořelo ţádné světlo, ani u oltáře.
Padlo na nás ticho, určitě také proto, ţe jsme zde
neslyšeli kvílení větru. V těchto stěnách nebylo prostě
slyšet nic.
Ţádná ozdoba, ţádný kýč, jaké člověk mŧţe najít v
kaţdém jiném kostele. Jen pár kamenných soch přitahovalo
zrak návštěvníkŧ. Byly upomínkou na lidi, kteří tu kdysi
pŧsobili. Na stěně jsme uviděli fresky s motivy kříţové
cesty. Byly celé zašedlé, jakoby pokryté prachem.
Lavice byly z tmavého dřeva, podobně jako oltář bez
ozdob a jednoduché.
Vivian i já jsme učinili několik krokŧ dopředu a
zastavili se u kropenky se svěcenou vodou. V kostele bylo
chladno. Strop byl na dvou místech podepřen dvěma
mohutnými sloupy. Před oltářem se rozvětvovala ulička do
dvou stran. I tady byla tma.
Vivian myslela na ten výkřik. Začala o tom hovořit.
„Nezmýlili jsme se, Johne? Zazněl ten výkřik odtud z
- 86 -
kostela?"
Zvedl jsem hlavu. „Myslím, ţe jsme se nezmýlili."
„Ale já nikoho nevidím," zašeptala.
„Počkejte."
„Co tím myslíte, Johne?"
„Ještě jsme ten kostel pořádně neprošli."
„Vy si myslíte, ţe tu někoho najdeme - myslíte si, ţe
to byl smrtelný výkřik?"
Pokrčil jsem rameny, protoţe jsem nechtěl potvrzovat
něco, co jsem nevěděl na sto procent, ale v hloubi duše
jsem s tím počítal. Vivian zřejmě ne, protoţe si nedovedla
představit, ţe by se kostel mohl stát místem násilného činu.
„Vy si vŧbec neumíte představit, co všechno je
moţné," odpověděl jsem tiše, protoţe jsem měl špatné
zkušenosti v tomto směru.
„Není tu ani ţádný kněz," řekla tiše. „Setkávají se tu
rŧzné víry, neslouţí se tu jen katolické obřady."
Poslouchal jsem ji a vyhýbal se odpovědi. Pozorně
jsem si prohlíţel oltář a jeho blízké okolí. Viděl jsem tam
další velký kříţ. Stál za oltářním stolem a pŧsobil na mě,
jako by tu všemu vévodil Neměl uprostřed ţádný kruh,
nebyla zde tedy manifestována keltská víra.
To, ţe do kostela stále chodí věřící, bylo vidět na
první pohled. Na lavicích a na dalších plochách k sezení
neleţel ţádný prach. Dřevo bylo vyleštěné, modlitební
kníţky byly srovnány do sloupkŧ na lavicích.
Procházel jsem širokou uličkou k hlavnímu oltáři.
Povaţoval jsem to za nutnost, jako bych se řídil něčím
hlasem. Nezapomněl jsem na ten výkřik, v ţádném případě
jsme se nemýlili, v celém okolí stála jen tato budova.
Kamenná podlaha byla vyleštěná. Světlo mezi stěnami
- 87 -
mi připomínalo mlhu. Tu a tam proletěli kolem oken nějací
ptáci. Jejich stíny dopadaly na podlahu.
Prostor mezi první lavicí a oltářem nebyl vidět, ale
nedal se přeslechnout jakýsi zvuk. Oba jsme věděli, ţe
nejsme v kostele sami.
Vivian, která šla za mnou, mi poloţila ruku na rameno
a tím mě přinutila zastavit. „Tam jsem zase něco
zaslechla," zašeptala mi do ucha, „slyšel jste to také?"
Přikývl jsem.
„Někdo tam zasténal."
„Podíváme se tam."
Znělo to skutečně jako sténání nebo tiché naříkání.
Chvíli jsme čekali, aţ se ten zvuk ozve znovu, a měli jsme
štěstí, protoţe ten tichý nářek k nám znovu dolehl.
Tentokrát jej doprovázely ještě nějaké škrábavé zvuky,
jako kdyby tam byl ještě někdo další a škrábal do dřeva
kostelní lavice.
Před první lavicí se vztyčila postava. Tentokrát byla v
našem zorném poli. Vynořila se pomalu, kousek po kousku
a my jsme okamţitě poznali, ţe to je muţ, který má potíţe
udrţet se na nohou. Podpíral se o první lavici, vrávoravě
tam zŧstal stát a těţce dýchal.
„To je přece mnich!"
Vivian Cameronová se nemýlila, ten muţ měl na sobě
tmavou kutnu. Uţ nás uviděl. Zadíval se na nás, skloněn
nad lavicí. Jeho obličej byl bílý a okolo úst měl bolestný
výraz.
Mnich či kněz se drţel dřevěné lavice. Lapal po
vzduchu a chroptěl přitom. Obrátil se k nám aţ poté, co
jsme k němu došli a já se ho zeptal, zda mu mŧţeme nějak
pomoci.
- 88 -
 „Chci si sednout," zašeptal.
Nechtěl jsem, aby omdlel, proto jsem mu podal ruku.
Mnich se do ní zavěsil a klesl na klekátko v lavici. Zŧstal
klečet, díval se na oltář a drţel přitom ruce přitisknuté na
břicho.
Podíval jsem se do toho místa, protoţe jsem chtěl
vědět, zda není zraněný, neuvidím-li v tom místě krev, ale
nebylo to tak. Tiskl jenom látku kutny. Ty bolesti asi
musely být vnitřní.
Ani Vivian ani já jsme si nesedli. Zŧstali jsme stát
před lavicí a dívali jsme se na mnicha. Kolem rtŧ se mu
objevil hořký úsměv. Oči se mu leskly, jako by je měl plné
slz, a jen s námahou pohyboval rty.
Nerozuměli jsme, co říká. Mumlal si ta slova pro sebe
a Vivian se ho zeptala, zda bychom ho neměli doprovodit
do kláštera.
„Ne, ještě ne."
„Cítíte se lépe?"
„Pomalu to přechází."
„To je dobře."
„Ale byl jste to vy, kdo vykřikl?" zeptal jsem se.
„Slyšeli jsme venku nějaký výkřik."
Mnich se na mě chvíli díval, aniţ by mi odpověděl.
Moţná hledal slova nebo se rozmýšlel, zda nám mŧţe
věřit.
„Byl jste to vy?"
Přikývl. „Ano, byl jsem to já, to já jsem vykřikl.
Najednou jsem dostal vnitřní bolesti."
„Proč?"
Muţ zvrátil hlavu dozadu, ruce měl stále přitisknuté k
tělu. „Není všechno takové, jak to na povrchu vypadá,
- 89 -
všichni pykáme za své hříchy. Nikdy jsme tomu nevěřili,
přehlíţeli jsme to, ale nemŧţeme prostě staré pravdy jen
tak ignorovat. Ne, to nemŧţeme."
„O čem to mluvíte?"
Zeptal jsem se ho a on se na mne zadíval. „To se
nesmí stát. Nemohu na to ani pomyslet. Musí zŧstat tam,
kde je, aby zŧstala zachována rovnováha sil."
„O čem to mluvíte?" zeptala se i Vivian.
„O kříţi."
„O keltském kříţi?"
„Ano."
„A dál?"
Mnich protáhl obličej, a na chvíli zavřel oči. „Dál nic,
vŧbec nic. Rovnováha musí být zachována, ten kříţ musí
být nechán na pokoji, musí zŧstat na ostrově. Je to
znamení."
„My také nesouhlasíme s tím, aby se někam převáţel,"
řekl jsem.
„Vy jste u kříţe byli, ne?"
Přikývl jsem.
„Co jste tam dělali?"
„Vlastně skoro nic."
Podíval se na mne zoufale. „Něco jste museli udělat,
jinak by mi nebylo tak strašně zle." Nadechl se a potom
ukázal na břicho. „Byl to rozţhavený meč, který mi projel
útrobami. Byl to meč a zpŧsobil mi strašnou bolest. Přišlo
to tak najednou, strašně jsem trpěl..."
Podívali jsme se s Vivian na sebe. Nerozuměli jsme
tomu.
„Řekněte něco, Johne," zašeptala.
„Tak vy jste trpěl?"
- 90 -
 „Strašlivě."
„A co má to vaše utrpení společného s kříţem?
Nemohl byste nám to vysvětlit?"
„Ne, vím toho příliš málo, vím pouze, ţe najednou
byla porušena rovnováha."
„Ach," řekl jsem. To pro mě bylo něco nového. Mnich
mluvil o rovnováze, jenţe my nevěděli, co tím myslí. „Je
mi líto," řekl jsem, „ale nemohl byste nám vysvětlit, o jaké
rovnováze hovoříte? Nemám ani tušení, co tím myslíte."
Nejprve se zhluboka nadechl a pak začal tiše mluvit.
„Je to rovnováha mezi světy. Vţdycky existovala, vţdycky
byla dodrţována, ale nyní je ohroţena."
„To hovoříte o tom kříţi venku?"
„Ano."
„Ten ţe udrţuje nějakou rovnováhu?"
„Musí to tak být."
„Mezi jakými světy? Vţdy kdyţ se mluví o
rovnováze, jde o rovnováhu mezi dvěma věcmi." Šel jsem
ještě dál a řekl: „Mezi zlem a dobrem."
Chvíli mlčel a přemýšlel nad mými slovy.
Tady vpředu u oltáře bylo o něco víc světla, které sem
pronikalo okny. Proto jsem viděl tomu muţi do tváře. Byl
to muţ středního věku s tmavým vousem, který pokrýval
jeho tvář. Dosti vysoké čelo měl plné vrásek.
„Dobro a zlo," zamumlal. „Ano, to je ono. To je
princip světa. Jen tak mŧţe být udrţena rovnováha ve
velkém i v malém."
„V malém jako tady?" zeptal jsem se. „Toto je váš
malý svět?"
„Náš ostrov."
„A kde je to zlo," zeptala se Vivian Cameronová,
- 91 -
která uţ to nemohla vydrţet. „Kde se nachází, tady v
kostele? Tomu nevěřím, v kostele jsem zlo ještě nikdy
neviděla. Kde by bylo skryté?"
„Vy jste přišli zvenčí."
„To je pravda."
„Ten kříţ..."
Věděl jsem, ţe se k tomu rozhovoru vrátí a doufal, ţe
zŧstane u tématu. „Kruh a kříţ jsou zde skloubeny
dohromady, dobro a zlo. To dobro je kříţ, zlo a pohanství
je kruh."
„A má také jméno?" zeptal jsem se okamţitě. Cítil
jsem, ţe se pomalu blíţíme k cíli.
„Lug," řekl. „Jmenuje se Lug!"
Mlčel jsem a sklopil pohled. Ten výraz jsem ještě v
takové souvislosti nikdy neslyšel. V některých
indoevropských jazycích je tato slabika slovní kmen,
značící klam či podvod, ale to v tomto případě asi nemělo
souvislost. Kdo nebo co to je?
Odpověď mi dala Vivian.
„Lug je bŧh nebo spíš bŧţek, keltský Sluneční bŧh,
proto také ten kruh, který symbolizuje slunce. Keltové ho
uctívali ještě předtím, neţ přišlo na ostrov křesťanství."
„Takţe tehdy se obojí spojilo?" zašeptal jsem.
Vivian přikývla. „Ano, tak to bylo. Misionáři uzavřeli
kompromis, chtěli odnaučit Kelty druidské a přírodní víře,
ale to nebylo tak jednoduché, protoţe ta víra byla v lidech
hluboko zakořeněná. Proto se někteří misionáři rozhodli, ţe
z Luga udělají boha, ale něco takového neexistuje jen tady
u nás. Vzpomeňte si na Jiţní Ameriku, na kouzlo Natumba.
Tam najdete podobné světy ještě dnes. Mísí se tam voodoo
a křesťanství v jednu pověrčivou omáčku. Tady je to
- 92 -
podobné, ale ne v tak extrémní podobě, alespoň ne na první
pohled."
„To si myslím také. Konečně, máme přece nějaké
mrtvé, či zmizelé, chybí nám ještě šest muţŧ."
Muţ nás poslouchal, aniţ by nás přerušil. Teď začal
znovu hovořit. „Nechte ten kříţ na pokoji," varoval nás.
„Pro Boha svatého, nechte ho na pokoji! Odjeďte,
neexperimentujte, jiní to také zkoušeli a ..."
„Co?" zeptal jsem se, kdyţ nedomluvil.
„Jsou pryč."
„Také mrtví?"
Mnich se obrátil ke mně. „Člověk mŧţe být mrtvý tak
nebo onak."
To byla odpověď, jaká se mi nelíbila, takţe jsem
zaútočil: „Ale vy moc dobře víte, o kom mluvíme."
„Ano, to vím. O těch muţích, kteří přišli na ostrov,
aby nám ukradli náš kříţ. Byli tady, zkusili to, ale přecenili
svoje síly. A podcenili kříţ, který jednoznačně patří sem. Je
to součást ostrova, součást našich dějin a naší historie. To
jsme jim také řekli."
„A oni vás neposlechli?"
Vrtěl hlavou a vypadal smutně. Přemýšlel jsem o tom,
ţe ten mnich toho asi hodně ví. Nebude to lehké z něho
všechno dostat, ale za pokus to stojí. „Stačili ho uţ
vytáhnout ze země, nebo jak došli daleko?"
„Ne, to ne, ale chtěli to udělat. Nejprve se jen
rozhlíţeli, hovořili o tom, ţe sem přivezou stroje a nářadí,
aby si ten kříţ mohli odvézt."
„A co se stalo potom?"
„Já nevím." Při těch slovech sklopil hlavu, aby se nám
nemusel dívat do očí. Uměl jsem si představit, ţe mu bylo
- 93 -
trapné nám předkládat takovou leţ. Proto jsme mu museli
vyjít vstříc. „Jsou mrtví, ţe? Těch šest lidí uţ neţije."
Mnich promluvil. „Neposlechli, nechtěli pochopit
pravdu a museli za to pykat."
„A kde jsou teď?"
Mnich pokrčil rameny.
„Opravdu to nevíte?"
Mnich uţ se mezitím stačil vzpamatovat a opřel se
rukama o lavičku. Chtěl se zvednout a odejít, a to se mi
vŧbec nelíbilo. „Ještě jednu otázku," řekl jsem.
Znovu se na mě podíval.
Jeho pohled mi připadal smutný.
„Co ještě chcete vědět?"
„Křičel jste?"
Přiznal to.
Rádi bychom znali příčinu. Napadl vás někdo tady v
kostele? Pokud ano, já ţádného útočníka nevidím. Neviděli
jsme ani nikoho utíkat..."
„Bylo to napadení," přiznal mnich, „ale ne takové, jak
si představujete vy. Ne tělesné..."
„Mohl byste nám to vysvětlit?"
"To vy jste něco udělali. Jsem si jistý, ţe jste to
zapříčinili vy, byli jste přece u toho kříţe."
„Ano, byli jsme tam."
„Vidíte, kdyţ se na něj člověk jen dívá, nic zlého se
nestane ale vy jste nezŧstali jen při tom. Nevím, zda to z
vaší strany byla jen čirá nevědomost, ale zkoumali jste ho a
vyvedli jste ho z rovnováhy. Něco takového nesmíte v
ţádném případě dělat."
Jak jsme ho mohli vyvést z rovnováhy?" zeptal jsem
se.
- 94 -
 „Z rovnováhy mezi kruhem a kříţem!"
„Tedy mezi dobrem a zlem."
„Tak nějak. Keltský bŧh slunce má na tom kříţi svoje
místo, uţ dlouhou, dlouhou dobu. My to víme a také to
akceptujeme a vy byste to měli akceptovat téţ. Skutečně
není dobré to, co jste udělali. Rovnováha kříţe byla
porušena. Já, jako součást tohoto ostrova, do té rovnováhy
patřím, a proto jsem její porušení vnímal. Byla to velmi
ostrá tělesná bolest, která zachvátila moje útroby a já se s
ní nedokázal vypořádat. Domníval jsem se, ţe musím
zemřít tak to bylo zlé. Nechte prosím proto ten kříţ na
pokoji."
Krok po kroku jsem tomu tajemství přicházel na
kloub. I Vivian vypadala, jako by to pochopila, ale já chtěl
vědět ještě něco. „Máte stejný pocit i tehdy, kdyţ se toho
kříţe dotýkají cizí turisté?"
„Ne, v tom případě si kříţ pomŧţe sám. Ani já sám
nevím, co se vlastně stalo."
„Ale ti muţi přece zmizeli."
Mnich mlčel a jeho mlčení bylo svým zpŧsobem
odpovědí. Uměl jsem si představit, ţe toho ví daleko víc,
ale nechce nám to říct.
Budu-li jeho odpověď správně interpretovat, pak jsem
svými dotyky porušil rovnováhu keltského kříţe.
Ostrá bolest skolila mnicha na kolena. Kdyţ jsem o
tom hlouběji přemýšlel, musel i on mít nějaké spojení s
touto rovnováhou. Na jedné straně křesťanství, na němţ
lpěl, a na druhé straně úplně jiný svět boha těch, kteří zde
kdysi ţili.
Návštěvníci přirozeně tento problém neměli, ti
přijíţděli a odjíţděli, ale mnichové na Ioně ţili dlouhá léta
- 95 -
a znali tajemství ostrova dŧvěrně.
„Vraťte se do přístavu a odjeďte zase zpátky!
Zapomeňte na ty muţe, bude to tak lepší."
„Určitě pojedeme zpátky," řekl jsem, „ale mohl bych
vám ještě něco ukázat?"
„Co?"
„Podívejte se."
Byl nedŧvěřivý a přitiskl se zády do opěradla jako
někdo, kdo se cítí v úzkých. Nespouštěl mě z očí a díval se,
jak si přetahuji přes hlavu svŧj řetízek s kříţkem. Nehnul
se z místa. Ruce zaťal v pěsti a jeho dech se zrychlil. Na
čele mu vystoupil pot.
„Vy máte z toho kříţku strach?"
Mnich mlčel.
„Proč?"
„Ne," řekl.
„Tento kříţek," řekl jsem tiše, „je také součástí
rovnováhy na ostrově. Nevím, co vás na tom děsí, ale..." A
vtom jsme to uviděli! I Vivian si toho všimla, protoţe
najednou vykřikla.
V očích toho člověka nastala stejná změna jako u
muţe, který před mýma očima zemřel. Znenadání se v nich
objevily tmavé kříţe postavené na hlavu. Bylo to znamení
vítězství druhé strany. To znamená, ţe zvítězil Lug. Kříţky
rychle měnily barvu. Zesvětlaly, potom zase ztmavly a
znovu zesvětlaly a já jsem vnímal změny teploty na mém
talismanu. Mnich naříkal a chvěl se. Sjel na stranu, ale pak
začalo z jeho úst vycházet zlé a téměř zvířecí vrčení.
Najednou kolem sebe začal mlátit. Jelikoţ jsme nestáli v
bezprostřední blízkosti, nezasáhl nás. Jeho rány dopadaly
do prázdna, ale uţ s námi nadále nechtěl nic mít. Plíţil se
- 96 -
na druhou stranu řady lavic. Nechali jsme ho.
Nejistými pohyby se mnich vymanil z úzké uličky a
zamířil k východu. Utíkal ven s rozevlátou kutnou a
naříkal. Rozrazil kostelní bránu, na okamţik se jeho
postava rýsovala v šeru a pak zmizela. Vivian a já jsme
zŧstali sami.
Podívali jsme se na sebe. Vivian pokrčila rameny. „Je
vám to jasné, Johne?"
Ušklíbl jsem se pravým koutkem úst. „To nevím,
moţná jsme ale o něco chytřejší."
„Ano, mně se také zdá."
„Při nejmenším známe jednoho nepřítele, který tu také
vládne. Je to modla Lug."
Moje mladá společnice si to dlouho rovnala v hlavě,
aţ nakonec řekla: „Nikdy jsem si nemyslela, ţe budu muset
věřit starým pověstem, pohádkám či legendám."
Usmál jsem se. „Víte, Vivian, v mytologii je to jiné.
Ta se nemusí zakládat na pravdě. Ale v tomto případě se
jedná o něco mezi tím. To znamená pravdy, které se
zrodily v dávné minulosti a přeţily aţ dodnes. Člověk se s
nimi musí seznámit a musí je poznat tak, jako zde na
ostrově Iona."
„Já nevím," mumlala si Vivian. „Je těţké uvěřit tomu,
ţe ten kříţ zde povaţují za jakousi váhu. Na jedné straně
křesťanství, na druhé pohanská víra. Nevím si rady, ptám
se sama sebe, co tu ještě mŧţeme udělat."
„Nejdříve musíme vysvětlit zmizení šesti muţŧ, které
sem poslal váš strýc."
„Zmizení?" Pokrčila rameny. „Nemohli by být také
mrtví?"
„Ovšem."
- 97 -
 „A kdo nám na to dá odpověď? Kdo k nám bude tak
upřímný?"
„To zatím ještě nevím, ale pŧjdeme navštívit klášter, a
tam se poptáme. Je docela moţné, ţe mnichové vědí víc."
„Ale sotva nám něco řeknou."
„Tím bych si nebyl tak jistý," odpověděl jsem a
usmíval se přitom. „Tak bezmocní zas nejsme."
„Tím myslíte svŧj kříţek?"
„Například."
„Pak počítáte s tím, ţe mnichové budou mít strach."
„Všechno je moţné," odpověděl jsem, „ale na to si
budeme muset počkat. „V kaţdém případě se v klášteře
zeptáme. Jinak tomu necháme volný prŧběh."
„Chtěla bych mít vaše nervy, Johne."
Mávl jsem rukou. „To se vám jen zdá, ale teď pojďte,
je na čase odejít z kostela."
Na to Vivian neřekla nic. Mlčky jsme šli vedle sebe, a
kdyţ jsme vyšli ven a ucítili vítr, zhluboka jsme se
nadechli.
Keltský kříţ se nedal přehlédnout, stál tam jako
vzpřímený stráţce, který má pod kontrolou všechno, co se
děje v jeho blízkosti.
„Já stále nemohu pochopit," řekla Vivian, „ţe by se v
tom kříţi mohlo spojovat dobro i zlo. To je pro mne
absolutní novinka."
Poslouchal jsem ji a mezitím zvedl cestovní tašky,
které jsme nechali stát ve dveřích. „Netrapte se tím, Vivian,
zítra si ten kříţ prohlédneme ještě jednou zblízka, na to se
spolehněte."
Podívala se na mne svýma jasnýma očima. „Co jste si
to vlastně předsevzal, Johne?"
- 98 -
 „Vypudím Luga!"
Na to mi Vivian Cameronová nedala ţádnou odpověď,
ale její skeptický pohled mi řekl dost...

- 99 -
 7

Do kláštera jsme nemuseli daleko, stačilo jen projít

kolem kostela, protoţe obě budovy na sebe navazovaly a
určitě byly propojeny chodbou. My dva jsme se však
rozhodli pro oficiální cestu. Byla vyasfaltovaná a viděli
jsme na ní dvě kovové nádoby na odpadky, coţ bylo
dŧkazem toho, ţe je klášter skutečně místem, které
navštěvuje hodně turistŧ.
My jsme měli to štěstí, ţe jsme přišli sami a nikoho
jsme nepotkali. Na turisty nebyla ta správná doba a my
jsme byli rádi. Zdi kláštera byly šedé jako popel. Měl
menší okna neţ kostel, nebyly na nich ţádné barevné
výjevy. Všechno pŧsobilo alespoň zvenčí velmi stroze a
nevěřil jsem, ţe uvnitř najdeme nějakou výzdobu. Někdo
nás pozoroval, protoţe ve dveřích se otevřela klapka. V ní
se objevila tvář muţe, který se nám díval vstříc.
„Ještě moment, Johne," řekla Vivian tiše, kdyţ si
všimla, ţe chci něco říct. „Opat se jmenuje Martin."
Byl jsem překvapen. „Víte toho hodně."
„Ne dost."
S tím jsem sice nesouhlasil, ale navenek jsem se tvářil,
ţe ano. Pochopil jsem, ţe Vivian chce mluvit, a proto jsem
ji nechal jít před sebe. Zastavila se tak blízko u dveří, ţe
nemusela mluvit příliš nahlas, aby jí dotyčný muţ
porozuměl.
„Přejete si, prosím?"
„Chtěli bychom jít k bratru Martinovi."
Pozorovatel za dveřmi překvapeně zmlkl. „Jste
ohlášeni?" zeptal se potom.
„Ne, to ne."
- 100 -
 „Přicházíte kvŧli nějakému semináři?"
„To také ne, ale potřebujeme s ním mluvit."
„Má velmi málo času. Tím chci říct, ţe se musíte řídit
danými pravidly a musíte se ohlásit."
„Promiňte, ţe vás přerušuji, bratře, řekněte opatovi, ţe
by s ním chtěla mluvit Vivian Cameronová, a řekněte mu
také, ţe je to dŧleţité."
Hovořila velmi sebejistě, a tím mnicha poněkud
zviklala, takţe se stáhl zpátky. Přesto nás však poţádal,
abychom pár minut počkali.
„Tak," řekla Vivian.
Postavil jsem obě velké cestovní tašky na zem.
„Překvapujete mě, Vivian."
„Proč?"
„Tak nevinná zas nejste. Zdá se, ţe jste si
zakoketovala s rodinným jménem Cameron. Já přece vím,
kdo je váš strýc, ale má jeho jméno i zde na ostrově
nějakou váhu?"
„Ano, to má."
Ťukl jsem si do čela. „Přirozeně, vţdyť také musí.
Duncan Cameron nemŧţe jen tak poslat na ostrov lidi, aby
mu vytrhli kříţ ze země a odvezli domŧ. Musel ţádat
někoho o povolení, to mne mělo napadnout."
„V tom se nemýlíte."
„Jak si rozumí váš strýc se zdejším opatem?"
„To se za chvíli dovíme. Mně o tom strýc Duncan nic
neřekl, ale vím, ţe věnoval klášteru velkou částku. Ne ţe
by si chtěl od kláštera ten kříţ koupit, ale chtěl dát impulz.
Jde mu jen a jen o ten kříţ, který chce přestěhovat podle
něho na vhodnější a dŧstojnější místo."
„Tak si tedy počkáme."
- 101 -
 „Budeme muset, Johne."
Mnich se vrátil.
Uţ neotevřel okénko, místo něho otevřel dveře a
pokynul nám.
„Mŧţeme?" zeptala se Vivian.
„Bratr opat vás očekává."
„Děkujeme."
Prošli jsme kolem něho a já se mu zadíval do očí, ty
však byly normální. Nebyly v nich ţádné kříţe, coţ ale
nemuselo vŧbec nic znamenat.
V chodbě byla zima. Na stěnách visely tmavé obrazy s
motivy klášterního ţivota. Portréty opatŧ a představených
kláštera, ale také obrazy lidí ozbrojených meči a kopími.
Vrátný se pohyboval po kamenné podlaze velmi tiše a
vypadal přitom, jako by se vznášel vzduchem. Na stěnách
jsem objevil četná označení, která ukazovala cestu k
rŧzným místnostem, ve kterých se konaly semináře. Byly
tu i značky, podle kterých se mohli řídit návštěvníci, kteří
se chtěli dostat do pánských, nebo dámských loţnic.
Všechno zde bylo rozděleno podle pohlaví.
Chodbou se šířila vŧně kadidla a zdálo se, ţe proniká
zdmi. Potkali nás dva mnichové, nesoucí těţkou dřevěnou
lavici. Nechali jsme je projít a slyšeli jsme, jak u toho funí
námahou.
Na chodbě nesvítilo světlo. Panovalo zde přítmí a
přirozeně také ticho. Na stěnách jsme viděli jednoduché
dřevěné kříţe, ale také kříţe s kruhem, stejné jako venku.
Náš prŧvodce se zastavil před tmavými dveřmi, zaklepal,
otevřel a vpustil nás dovnitř. Opatova kancelář byla
ponořená v šeru. Byla zde sice dvě okna, která propouštěla
dovnitř denní světlo, jenţe nesvítilo slunce. Bylo skryto za
- 102 -
hustými šedivými mraky.
Za širokým psacím stolem se zvedl bratr Martin. Byl
to vysoký a dosti hubený člověk v tmavohnědé kutně, muţ
šedivých, rovných vlasŧ, které měl sčesané dozadu, čímţ
jeho čelo vypadalo ještě vyšší. Jeho úzké rty se usmívaly,
kdyţ se na nás díval.
„Vítejte," řekl, vztáhl k nám ruce přes psací stŧl, ale já
věděl, ţe tím myslí jen Vivian.
„Zdravím tě, bratře Martine." I Vivian vztáhla ruce a
vloţila je do opatových.
Drţel jsem se zpátky, ovšem také proto, ţe jsem byl
dost překvapený, neboť ze vřelého pozdravu těch dvou se
dalo usuzovat, ţe se Vivian a opat dobře znají.
„Jak se ti daří, dcero?"
„Dobře."
„Ano, to vidím. Uţ nejsi malé děvčátko jako kdysi,"
vzdychl. „Na mladých člověk vidí, jak ten čas rychle běţí.
Tvŧj strýc mi při své návštěvě o tobě hodně vyprávěl, takţe
jsem o tvých ţivotních cestách dobře informován. Mám
radost, ţe se z tebe stala tak nezávislá ţena."
„Čas se nedá zastavit."
„To je bohuţel pravda," povzdechl opat, a teprve teď
mě vzal na vědomí. „Ach ano, přivedla jsi s sebou
návštěvu." Podíval se na mne a pak mi podal ruku.
„To je John Sinclair, mŧj přítel."
„Aha." Opat se usmál. „Pak tedy vítám u nás i vás,
pane Sinclaire."
Potřásli jsme si rukou a opat ukázal na ţidle stojící u
tmavého dřevěného stolu. „Jsem já ale nezdvořilý, posaďte
se přece." Zamrkal spiklenecky na Vivian. „Ten likér, který
jste ty a tvŧj strýc vţdy tak rádi pili, stále ještě mám."
- 103 -
 „Váţně?"
„Chtěla bys trošku?"
„Ráda." Podívala se na mne. „Musíte ochutnat, Johne,
je opravdu vynikající."
„Kdyţ to říkáte vy, pak rád."
Posadili jsme se. Na sedadlech ţidlí byly poloţeny
plstěné polštářky, aby se dřevo nezdálo tak tvrdé. Díval
jsem se, jak jde opat k tmavé skříni, otevírá jedny ze
dvojích dveří a vytahuje ven dvě sklenice.
„Vy nebudete pít?" zeptala se Vivian, kdyţ je postavil
na stŧl.
„Ne, nebudu, byl jsem ještě před týdnem dosti
nemocný a teď se teprve začínám trochu zotavovat. A to
musí být člověk s alkoholem velmi opatrný, ale milým
hostŧm ho vţdy rád nabídnu."
„To já vím."
Nalil nám do skleniček. Z láhve vytékala tmavohnědá
kapalina. Nalil nám plné sklenice a postavil je před nás tak,
abychom na ně dosáhli. „Tak na vaši návštěvu u nás v naší
samotě," řekl a posadil se naproti.
Vivian zvedla svou skleničku jako první, ochutnala
nápoj a hodila ho do sebe jako starý námořník. Opat nám
neřekl, z jakých příměsí je likér vyrobený, proto jsem k
němu nejdříve přičichl a pak teprve trochu ochutnal.
Chutnal sladce i ostře zároveň.
Vivian mě při tom úkosem pozorovala. „Je mu něco?"
„To nevím, ale..."
„Tak ho vypijte naráz, jako já."
Řídil jsem se její radou.
Byl to neuvěřitelný pocit, ústa i hrdlo jsem měl v
jednom ohni. Pronikalo mi to aţ do konečkŧ nervŧ a pak
- 104 -
jsem pocítil příchuť, se kterou jsem nepočítal. Likér
chutnal po bobulích a bylinách, prostě samé přírodní věci.
„Tak co říkáte?"
Odloţil jsem skleničku a podíval se na opata.
Pozoroval mě. Úsměv v jeho tváři mi připadal falešný a
číhající. Moţná jsem si to ale jen namlouval.
„Je to zvláštní."
„Dalo by se to taky tak říci. Dáte si ještě jednu?"
„Ne, jedna mi stačila, děkuji."
„Mŧj strýc ho vţdycky vypil hodně, kdyţ byl u vás na
návštěvě, bratře Martine."
„Máte pravdu a já jsem mu vţdy pár lahví daroval.
Měl z toho velkou radost." Opat odsunul láhev bokem.
„Smím se zeptat, jak se mu daří?"
„Myslím, ţe dobře," řekla Vivian. „Někdo jako on se
přece nedá jen tak zlomit."
„Ano, to máš pravdu," souhlasil s ní opat. „Co on si
jednou vezme do hlavy, to také udělá. Obdrţel jsem jeho
velkorysý dar, budeme moci opravovat a rekonstruovat. Z
toho máme velkou radost."
„A jak to bude s protisluţbou," zeptal jsem se.
Opat najednou poněkud znervózněl, i kdyţ se mi
zdálo, ţe to jen hrál. „Co tím myslíte?"
„Myslím ten kříţ tam venku, keltský kříţ. Symbol
vašeho ostrova."
„Ah, tak to tedy myslíte..."
„Chtěl ho přece, ne?"
„Ano, poţádal mě o něj."
„A vy jste nesouhlasil?"
„Ne, pane Sinclaire. Nemohl jsem souhlasit, i kdyţ
Duncana Camerona velmi dobře chápu. Má pravdu, kdyţ
- 105 -
říká, ţe tím mnoţstvím návštěvníkŧ ten kříţ velmi trpí, ale
já ho nemohu nechat odvézt z ostrova, protoţe sem prostě
patří. A nemohu ho nechat ani nahradit jiným podobným
nebo skoro stejným kříţem, bylo by to proti našim
ţivotním zásadám. Pro nás je ten kříţ velmi dŧleţitý,
protoţe v něm vidíme svědka minulosti." Pozvedl ruce.
„Abyste chápal, ten kříţ prostě patří na tento ostrov, pane
Sinclaire."
„Já to chápu, ale váš přítel Duncan Cameron je zcela
jiného názoru."
„To já vím, zkouší to uţ celá léta, stále znovu se k
tomu tématu vrací, ale mě neobměkčí. Musím zŧstat
neoblomný."
„Cameron rovněţ neustoupí."
„Ano, tak to je."
„Podle mě to zašlo dost daleko," řekl jsem, „protoţe
uţ poslal na ostrov své lidi, aby ten kříţ vykopali. Sedm
muţŧ si uţ mělo moţnost o tom keltském kříţi a jeho
schopnostech utvořit svŧj první názor. Říkám to správně?"
Opat přemýšlel. Podivoval jsem se tomu, protoţe
nebylo nad čím. „Já ty muţe neznám," řekl nakonec.
Mŧj úsměv musel dopadnout jako strojená maska.
„Chcete tím naznačit, ţe jste ty muţe vŧbec neviděl a ţe o
nich nic nevíte? Duncan Cameron je poslal na ostrov, to
vím určitě." Ukázal jsem na Vivian. „Ona vám to mŧţe
potvrdit."
Moje společnice mě nenechala na holičkách a
několikrát přikývla.
„Tomu nerozumím," řekl opat. „Neviděl jsem tu
nikoho, kdo by se kolem kříţe pohyboval. Je mi velmi líto,
ale musím vás v této věci zklamat. O tom jsem s
- 106 -
Duncanem Cameronem nehovořil a on mi vŧbec neřekl, ţe
má v úmyslu poslat na ostrov někoho, kdo by mu měl ten
kříţ odvézt."
Byl dobrý, hrál velmi dobře, ale mně stačilo
vzpomenout si na mnicha v kostele, abych jeho odpovědi
otipoval jako lţi, nebo aspoň polopravdy.
„Škoda, bratře Martine, ale bohuţel vám to nemohu
věřit," odpověděl jsem.
„Chcete říci, ţe jsem lhář?"
Díval jsem se mu zpříma do očí a hledal v nich něco
podezřelého. Hledal jsem v nich stopu, která by mi
ukázala, ţe i on je pod neznámým vlivem. Ať uţ lţe či ne,
vím, ţe Duncan Cameron udělal všechno pro to, aby se
keltský kříţ stal jeho majetkem. Jeho plán byl přesný, najal
si muţe, poslal je na Ionu a chtěl si od nich nechat podat
první zprávu o situaci. Zvedl jsem prst a řekl jsem
zasvěceně: „Chtěl si nechat podat zprávu, ale k tomu uţ
nedošlo, neboť těch šest muţŧ zmizelo. Jen jeden z nich se
vrátil, a ten byl poznamenaný. Ostatně teď uţ neţije.
Pokud jde o mě, rád bych se dověděl, zda těch zbylých šest
postihl stejný osud a jsou uţ také mrtví."
„Mrtví?" zašeptal mnich.
„Slyšel jste správně."
„Takţe oni měli zemřít? A snad našima rukama?"
„To vám neřeknu, přijeli jsme proto, abychom zjistili
pravdu."
„Tu jsem vám řekl."
„A trváte na tom?"
„Trvám. Ty muţe jsem nikdy neviděl. Je samozřejmě
docela moţné, ţe se chtěli svého úkolu zhostit v noci, a to
já normálně spím."
- 107 -
 To všechno mohla být pravda, ale já jsem byl
nedŧvěřivý. Opat přede mnou seděl, usmíval se a připadal
mi, jako by jeho tělo bylo obklopeno nějakým tvrdým
krunýřem, kterým jsem bohuţel nedokázal proniknout.
Tento člověk věděl velmi přesně, co chce, hrál přede mnou
a já se z toho zpotil.
Zpotil?
Takové teplo tu nebylo. Ze všech pórŧ mi vystupoval
pot. Upřeně jsem se na něho díval. Viděl jsem jeho tvář,
především však jeho oči, ale nebyly v nich ţádné kříţe.
Zŧstávaly normální, i kdyţ jejich výraz mi připadal číhavý,
stejně jako jeho ústa, která se usmívala, byla stále širší a
usmívala se víc a víc a víc. Zatraceně, co to jenom mŧţe
být?
Obličej přede mnou se najednou změnil v gumovou
masku, roztáhl se do šířky a já si všiml, jak opat sune ruce
po stole a přitom vztyčil prst. Jeho špičkou se dotkl láhve s
likérem.
Znamení!
Hrome, ten likér je otrávený, přimíchal do něj drogu,
abych zkrotl! Někde blízko mě někdo hlasitě zasténal.
Teprve o pár vteřin později jsem zjistil, ţe jsem to byl já.
Bylo mi zatraceně špatně. Nemohl jsem dýchat. Postava
opata se přede mnou stále více rozplývala. Chvíli byla celá
rozmazaná, pak jsem ji viděl zase ostře. Vznášela se do
výšky a vytvářela tvary, jaké by si i abstraktní malíř stěţí
vymyslel. Ještě jsem to ale nevzdal, i kdyţ jed mi v těle
pěkně řádil a krev se mi změnila v horkou tekutinu, která
mi chtěla vzít veškerou sílu. Ruce jsem měl poloţené na
hraně stolu. Chtěl jsem se o ně opřít a najednou se ve mě
vzbudila touha jít opatovi po krku.
- 108 -
 Postavil jsem se, coţ samo o sobě se dalo přirovnat k
zázraku. Stál jsem a snaţil se udrţet kolena tak, aby se
neklepala, a pak se mi najednou podlomily nohy.
Upadl jsem a měl jsem štěstí, ţe ţidle stála za mnou,
jinak bych místo na ní skončil na zemi. To bylo poslední,
co jsem vnímal, neţ mě pohltila temnota...

- 109 -
 8

Olovo na očích, olovo v krevním oběhu, olovo v

hrudi, v rukou i v nohou.
Bylo to hrozné. Leţel jsem svázaný v nějaké temné
místnosti, a proto mi moje probuzení připadalo dvojnásob
těţké. Neviděl jsem nic. Nesvítilo tu ţádné světlo. Byla tu
absolutní tma a ještě ke všemu tu bylo strašně vlhko, takţe
se mi oblečení lepilo na tělo.
Neţ jsem si stačil uvědomit odpornou chuť v ústech,
znovu jsem se začal propadat do bezvědomí.
Kdyţ jsem se probudil podruhé, cítil jsem se skoro
stejně mizerně, nebylo to o moc lepší. Zjistil jsem také, ţe
se třesu zimou, která mi ze všech stran pronikala do těla.
Ta olovená tíţe stále ještě nezmizela, ale bylo mi uţ o něco
lépe, neţ kdyţ jsem se probudil poprvé, protoţe jsem se
mohl hýbat, i kdyţ s námahou.
Zvedl jsem pravou ruku.
Šlo to, ale zase hned spadla. Ohnul jsem ji v lokti tak,
aby mi dopadla na tělo.
Co mám dělat?
Mám zŧstat leţet? Mám se pokusit si trochu
odpočinout? Byl jsem omráčen, ale ne ranou do hlavy,
nýbrţ tím zatraceným likérem. Opat mi musel namíchat
nějaké jedovaté kapky.
Ale jen mně?
Najednou jsem si vzpomněl, ţe se mnou na ostrov
přijel ještě někdo.
Vivian Cameronová!
Co se stalo s ní? Pila přece to samé, co já. Udělalo to s
ní totéţ? A co to hrál opat za hru?
- 110 -
 Pomyslel jsem na těch šest zmizelých muţŧ. Teď uţ
jsem si dokázal představit, jak je odstranili z cesty, alespoň
to byla jedna moţnost. Ale teď nemělo smysl o tom
přemýšlet. Musel jsem se především postarat sám o sebe. I
tak to znamenalo dost problémŧ.
Leţel jsem ještě na zádech. Dýchal jsem jen slabě.
Nosem jsem nadechoval, ústy vydechoval, přitom jsem
vydechoval teplý vzduch a vdechoval studený. Usoudil
jsem, ţe mě hodili do nějakého sklepa nebo podzemního
vězení.
Uţ jsem dokázal koncentrovat myšlenky, ale hlava mě
stále ještě bolela a měl jsem pocit, ţe se mi zvětšila.
Nejsilnější byl tlak na čele a na spáncích, ale cítil jsem jej
aţ za zátylkem.
Nedokázal jsem říct, kolik času uţ mezitím uběhlo,
zda hodina, více hodin, pŧl dne. Zde dole bylo všechno
stejné. Ve dne v noci naprostá tma.
Uţ jsem nemohl vydrţet leţet na zádech a hýbat jsem
se uţ mohl docela dobře. Neměl jsem nic zlomeného ani
vymknutého. Později jsem učinil první pokus se
nadzvednout, coţ se mi podařilo, kdyţ jsem se opřel o
ruce. Konečně jsem seděl, ale musel jsem počkat, aţ mě
přejde nevolnost.
Zatím se mi nepodařilo postavit. Začal jsem se
osahávat a byl jsem překvapen, ţe je pryč moje beretta. To
určitě opat, moţná se mu bude hodit.
Kříţek mi nevzal, ani malou kapesní svítilnu v boční
kapse. Byl jsem rád, ţe jsem ji našel, a radoval jsem se z
toho jako z velké výhry. Vytáhl jsem ji a rozsvítil. Kdyţ
jsem ji optimálně nastavil, pohyboval jsem rukou na
všechny strany a prohledával svoje vězení kuţelem světla.
- 111 -
Viděl jsem kolem sebe holé zdi, ale nebyl jsem zde dole
sám. Vivian sice vedle mne neleţela, zato se ze tmy
vynořily strnulé tváře. Některé z nich byly uţ hotové, jiné
byly jen na hrubo otesané. Viděl jsem také šedobílé
kamenné kvádry a pilku na kámen odloţenou na dlouhé
dřevěné lavici.
Bylo to vězení, protoţe tu nebyla ţádná okna, a
zároveň jsem se nacházel v dílně sochaře nebo kameníka,
která zcela jistě patřila ke klášteru.
I těsně vedle mě stál jeden z těch kamenných kvádrŧ,
které ještě čekaly na své opracování. Opřel jsem se o něj a
s jeho pomocí se postavil.
Sedl jsem si na něj, potřeboval jsem zhluboka dýchat a
přemýšlet. Cítil jsem prach, který se vznášel ve vlhkém
vzduchu. Otočil jsem se vsedě. Dílna byla vskutku velká,
viděl jsem dokonce i dveře, coţ mi znovu dodalo trochu
naděje.
Ten, kdo zde pracoval, se nezabýval pouze jediným
projektem, ale několika současně. U zdi stály polohotové
sochy vytesané z jednoho kusu kamene a dosahující lidské
velikosti.
Ţe by to byli svatí?
Přemýšlel jsem nad tím, zatímco jsem očima klouzal z
jedné sochy na druhou. Ne, to mi nějak nešlo do hlavy,
soch svatých jsem uţ ve svém ţivotě viděl dost a věděl
jsem, ţe všechny mají v obličeji výraz plný jasu a
očekávání, jako by se uţ dívaly do onoho světa.
Tyto zde však vypadaly jinak.
Byly to tváře normálních lidí. Ale i tak se umělec
zřejmě pokoušel co nejvěrněji ztvárnit jejich podobu, coţ
jsem viděl i na dosud nedokončených sochách.
- 112 -
 Počítal jsem je a napočítal jsem jich šest.
Přesně v témţe okamţiku se mi v hlavě zapnulo
biochemické relé.
Šest - to je ono! Na ostrově zmizelo šest lidí a tady v
podzemní dílně stojí šest postav. To by v tom byl čert, aby
to nebylo těch šest muţŧ, po kterých pátrám.
Přinejmenším jsem našel jejich vlastní podobizny. Oni
sami zŧstali však dosud neobjeveni. Stále více jsem se
utvrzoval v podezření, ţe uţ neţijí.
Proč k tomu ale došlo? Pro koho byly ty sochy
určeny? Nechal je někdo zhotovit kvŧli svému špatnému
svědomí, nebo měly slouţit jako oběť bohu Lugovi?
Odpověď jsem neznal, ale v ţádném případě jsem se
nechtěl stát jedním z nich.
Pomalu jsem vstal. Povedlo se mi to, nebyl jsem ještě
sice ve vrcholné formě, ale uţ jsem se dokázal pohybovat.
Dlouhými kroky jsem přecházel po dílně. Oklikami jsem se
blíţil ke dveřím, které moţná povedou na svobodu, pokud
nebudou zamčené.
Byly ze dřeva, ze silných, hrubých prken. Byla na nich
klika se zámkem, který jsem si zblízka prohlédl.
Kdyţ jsem se sehnul, píchalo mne v hlavě, ale stiskl
jsem pevně zuby - a vtom jsem sebou trhnul, protoţe jsem
na druhé straně dveří zaslechl nějaké zvuky.
Nedokázal jsem je přesně rozeznat. Bylo to, jako by
upadl nějaký těţký předmět, ale určitě se to nestalo jen tak
samo od sebe.
Ustoupil jsem od dveří a zhasl svítilnu. Znovu mě
pohltila tma, ale nebyla uţ taková jako předtím, protoţe se
něco změnilo.
Pode dveřmi prosvítal úzký mihotavý prouţek světla.
- 113 -
Usoudil jsem, ţe je to světlo svíčky.
Byl to pro mne dŧkaz, ţe na druhé straně dveří někdo
je.
Teď to bylo napjaté. Přišel jen pro mne, anebo
zamýšlel něco zcela jiného?
Pozoroval jsem, jak se ten úzký světelný prouţek
mění. Zesvětlal a světlo bylo mnohem studenější, takţe teď
mi to zase připadalo, jako by vycházelo z nějaké velmi
silné lampy.
Čekal jsem a ještě jednou jsem riskoval. Rozsvítil
jsem svou vlastní svítilnu, posvítil si do prostoru celé dílny,
abych našel to, co jsem hledal.
Sochu přiměřené velikosti, aby mi poslouţila za úkryt.
Zavřel jsem oči. Tělem mi stále pulzovala bolest, údy
jsem měl stále těţké jako olovo. Proklínal jsem opata i s
jeho likérem a myslel jsem i na Vivian Cameronovou,
která, jak se zdálo, věděla daleko víc, neţ jsem si myslel.
Teď uţ jsem dospěl tak daleko, ţe jsem si poloţil otázku,
zda byla do všeho zasvěcená. Pak by musela spolupracovat
s opatem na společné věci.
Pokud bych něco takového zjistil, znamenalo by to, ţe
jsem se zatraceně mýlil. Přestal bych si zřejmě dŧvěřovat,
ţe mám schopnost rozpoznávat lidi. Čas ubíhal. Světlo
vedle se uţ neměnilo, měl jsem tu škvíru stále na očích.
Studený a prachem nasycený vzduch uţ se mi nechtělo
dýchat, prostě mi nedělal dobře, ale věděl jsem, ţe
vlastními silami se ven nedostanu.
Ještě před chvílí jsem se třásl. To se ale teď změnilo a
já se začal potit. Nezáviselo to ani tak na vnější teplotě jako
na mém nitru. Byl jsem velmi rozrušený.
Co se to dělo vedle, tam za těmi dveřmi?
- 114 -
 Zatím nic. Dveře se nepohnuly, nikdo se nepokusil
otevřít, neslyšel jsem ani ţádné hlasy. Nechtěl jsem uţ déle
čekat. Vezmu věci do vlastních rukou, myslím, ţe nikdo by
si nenechal dobrovolně něco takového líbit.
A pak se přece jen něco stalo. Ozval se znovu jakýsi
zvuk, jako by dveře škrábaly po podlaze, a já nastraţil uši.
Do mého vězení dopadlo světlo. Nebylo to světlo
svíčky, nýbrţ velmi silného reflektoru, který visel šikmo
pod stropem na druhé straně dveří, takţe jeho světlo
pronikalo i sem. Část dílny byla tímto světlem osvětlena, v
něm tančily částečky prachu, ale ty jsem vnímal jen tak
koutkem oka. Pro mě bylo dŧleţité jen jedno. Kdo je v té
druhé místnosti vedle dílny, protoţe jsem jeho šouravé
kroky slyšel zcela zřetelně. Blíţil se.
Překročil práh.
Opřel jsem se zády o jednu ze soch a sledoval na zemi
stín toho druhého. Pak jsem ho uviděl a srdce se mi
rozbušilo, protoţe tento zjev by dokázal člověku vskutku
nahnat strach.
Byl to muţ odstrašujícího zevnějšku. Měl obludně
tlusté tělo, které ještě zdŧrazňovala malá hlava. Vypadala
jako koule s tváří. Na hlavě mu rostly velmi krátké vlasy,
stály mu rovně do výšky a byly velmi řídké. Tvořily na
hlavě malé ostrŧvky.
Muţ měl na sobě šedý pracovní oblek, plášť, z jehoţ
náprsní kapsy vyčnívalo několik nástrojŧ, které potřeboval
ke své práci. Daly by se ovšem také pouţít jako smrtící
nástroje, ale tato myšlenka mi jen tak probleskla hlavou.
Byl to skutečně sochař?
Ten člověk vŧbec neodpovídal představě, kterou si
kaţdý o takovém umělci dělá. Mně aspoň připadal hrubý a
- 115 -
neotesaný.
A k tomu ještě jeho obličej! Měl tupý výraz, odulé
tváře, velké rty a mţikavá očka, nad kterými nerostly snad
ţádné řasy.
Člověk a zároveň netvor, na němţ mě ani tak
nevyděsil jeho vnější vzhled, jako předmět, který drţel v
ruce.
Byla to sekyra.
Určitě s ní nešel sekat dřevo, spíš bych řekl, ţe ji
pouţíval ke své práci - k opracování kamene nahrubo.
Jestliţe tomu tak skutečně bylo, musela ta sekera být
velice ostrá, tak ostrá, ţe kdyby mě s ní sekl, stačila by
moţná jediná rána, aby mě zabila.
Muţ kráčel dál dovnitř, pátravě se sehnul a já jen
doufal, ţe projde dílnou a nechá mi dost místa, abych se
dostal ke dveřím. Tu laskavost mi však bohuţel neudělal.
Zŧstal najednou stát.
Nejprve nehnutě jako někdo, kdo přemýšlí. Dopadalo
na něho sice světlo, ale současně stál ve stínu, který ostře
ohraničen dopadal na zem. A z toho stínu se lesklo jenom
ostří sekery, jejíţ topŧrko svíral muţ v pravé ruce. Mával jí
zprava doleva a přitom měl otevřenou dlaň levé ruky, jako
by chtěl vyzkoušet její ostří.
Pro mě byl ten muţ katem a napadlo mě, zda slouţí
zde v klášteře. Bylo to neuvěřitelné! Ale copak není na
tomto světě moţné všechno?
Ten muţ sice nepŧsobil dojmem, ţe mě vidí, já však
raději počítal s tím, ţe přesně ví, kde stojím. V tom případě
chtěl pouze vystupňovat napětí.
Zachechtal se.
Kdyţ jsem zaslechl jeho smích, najednou mi bylo
- 116 -
všechno jasné.
Ten muţ mohl být sice dobrým sochařem, ale jeho
duše musela hodně trpět, nebo být nemocná, protoţe tak se
mŧţe smát jen šílenec. Ten člověk vŧbec nevěděl, co dělá.
Moţná, ţe ţil tady dole ve sklepě, dostával své zakázky, a
tímto zpŧsobem zde přeţíval přesto se zdál být docela
šťastný.
Teď se otočil.
V tomto okamţiku jsem musel něco udělat. Věděl
přesně, kde jsem a uţ také ke mě zamířil. Opustil jsem svŧj
úkryt a uviděl přitom, jak ten člověk zvedá pravou ruku, ve
které drţel sekyru.
Rozmáchl se.
Takovou rychlost bych od něj vŧbec nečekal. Pŧsobil
nešikovně, ale svŧj smrtící nástroj dokázal ovládat
dokonale a já měl velké štěstí, ţe jsem se jeho ráně vyhnul.
Zvedl jsem ruce nahoru a doufal, ţe budu dost rychlý a
úderem do paţe odrazím sekeru nad svou hlavou. Rána mě
nezasáhla, ale dopadla na kamenný blok, za kterým jsem se
předtím schoval. Přitom ostří sekery narazilo do kamene,
zanechalo za sebou dosti hlubokou rýhu a zvířilo kolem
prach, který se rozptýlil aţ ke mně.
Nestačil jsem tak rychle zavřít oči a tak jsem se
neubránil tomu, aby mi do nich nevletěl prach, který mě
začal ošklivě pálit. Byl jsem skoro slepý, ustoupil jsem
dozadu a viděl neforemnou postavu jen jako přes matný
závoj. Pak začaly pracovat slzné ţlázy, které mi pomalu
vyplavovaly prach z očí.
I ten vrah něco schytal. Vykřikl vztekem bez sebe.
Pohyboval se tápavě a přitom třepal hlavou. Jeho stín tančil
spolu s ním a jako on drţel v ruce sekyru. Muţ opisoval
- 117 -
pravou rukou kruhy. Stále znovu hledal cíl, do kterého by
mohl zaseknout ostří.
Znovu jsem si našel úkryt. Bohuţel do vedlejší
místnosti jsem se nedostal, protoţe cestu tam mi ten
ničema zastoupil. A já jsem se mu nechtěl dostat do rukou.
Špatně jsem viděl a nebylo jednoduché vyhnout se jeho
úderŧm.
Slzy vyplavovaly jemný prach z mých očí. Uţ mě
tolik nepálily a zrak se mi pomalu zlepšoval. Ale zatím
jsem ještě nebyl spokojen s tím, jak se pohybuji. Uţ jsem
nebyl tak ochromen tím prokletým jedem, ale vstřebával se
jen velmi pomalu.
Neměl jsem ţádnou zbraň, proto jsem si chtěl nějakou
opatřit. Hledal jsem nějaký předmět, kterým bych se mohl
bránit.
Uviděl jsem kovovou tyč. Osvětloval ji kuţel světla,
jak stála vedle napŧl dokončené sochy u zdi. Rozběhl jsem
se hlouběji do dílny a uchopil tyč do obou rukou. Rez se mi
otiskla na kŧţi, potom jsem dosti těţkou tyč zvedl a začal jí
mávat ve vzduchu.
V pravém okamţiku.
Neboť vrah uţ stál za mnou, byl ještě v pohybu. Z očí
mu tekly slzy, ale to mu nezabránilo zvednout tu proklatou
sekyru a uhodit.
Nemířil sice, ale býval by mne zasáhl. Teď však jeho
ránu odnesla moje tyč. Zvedl jsem ji v pravou chvíli a
odrazil jí ránu. Kov dopadl na kov. Ten zvonivý zvuk zněl
mým uším jako rajská hudba. Vybičoval mě k většímu
výkonu. Zapomněl jsem na svou slabost a podnikl
protiútok. Kdyţ jsem útočil a mířil přitom na pravé rameno
toho muţe, drţel jsem tyč v obou rukou. Proletěla mu
- 118 -
kolem hlavy a trefila se do ramene. Zadunělo to, jako bych
praštil do hroudy sádla.
Ten blázen začal příšerně řvát. Naklonil se trochu k
pravé straně, ústa se mu zkřivila a našpulila.
Ruka se mu najednou začala třást. Chvění se rozšířilo
do celé paţe, takţe uţ nebyl schopen udrţet těţkou sekyru.
Vypadla mu z dlaně a dopadla na zem. Teď byl ten muţ
odzbrojen.
Zato já ne.
Udělal jsem krok zpátky. Oči mě ještě pálily, ale viděl
jsem uţ jasněji. Neforemný vrah přede mnou úplně vypadl
z role. Řval a křičel, z nosu mu teklo, potácel se jako slepý
v kruhu.
Čekal jsem na pravou chvíli. Nechtěl jsem ho uhodit
příliš tvrdě a také jsem ho nechtěl zasáhnout do hlavy. Tyč
ho zasáhla o něco níţe.
Byl to zásah, který obra poslal k zemi. Padal dopředu
a dopadl na jednu ze soch, kterou svou váhou porazil.
Zadunělo to o zem. Tlouštík dopadl na sochu. Zaslechl
jsem velmi lidsky znějící povzdech a potom zŧstal ten
člověk leţet jako velký hadrový panák.
Zatím jsem kovovou tyč nepustil, sehnul jsem se a
prohlédl si ho. Ţil, ale byl v bezvědomí. Při jeho tělesné
konstituci tu ránu zcela jistě přeţil.
Chtěl jsem si vzít sekyru, její ostří se lesklo ve světle
reflektoru. V ruce jsem ji drţet nechtěl. Zastrčil jsem si ji
topŧrkem zezadu do kalhot. Tam bylo nebezpečí zranění
nejmenší.
Překročil jsem tlouštíka. Moc jsem toho neviděl, i
kdyţ dveře byly otevřené. Světlo reflektoru mě oslepovalo,
proto jsem kráčel podél světelného kuţele k otevřeným
- 119 -
dveřím.
Na chodbě svítilo jen jedno světlo. Jeho zář však
dopadala nesprávným směrem. Přesto se dalo poznat, ţe
tato místnost není dílna.
O chvíli později jsem poznal, co to ve skutečnosti je, a
měl jsem pocit, ţe zkamením.
U zdi, těsně vedle sebe, leţely mrtvoly. Bylo to šest
mrtvých, samí muţi.
Teď jsem věděl, ţe jsem našel muţe, které sem poslal
Duncan Cameron pro keltský kříţ...

- 120 -
 9

I kdyţ jsem s tím musel počítat po tom všem, co jsem

viděl, nebyl jsem schopen se s tím tak rychle vyrovnat. Byl
jsem v šoku.
Šest mrtvých!
Jen jsem tam tak stál a díval se na ně. Nikdo je
nepoloţil do rakve, nebyli ani přikrytí, leţeli tam jen tak,
jako by na ně všichni zapomněli.
Jakým zpŧsobem ale zemřeli?
Pološero, které tu vládlo, nestačilo k tomu, abych je
mohl pořádně ohledat. Musel jsem se chtě nechtě nad nimi
sklonit a hledat nějaká zranění.
Šířil se kolem nich odporný pach rozkladu, který mi
bránil v tom, abych se k nim přiblíţil, ale já se nedal
odradit a sklonil jsem se ještě níţe.
Studené světlo a také stín přispívaly tomu, ţe obličeje
těch muţŧ mi připadaly, jako by byly vytesány z nějaké
tvrdé umělé hmoty a potom polity glazurou.
Byli to ještě mladí muţi kolem třicítky. Jejich těla se
nezměnila ani ve smrti. Vypadali, ţe byli trénovaní, rváči,
jak je označil Duncan Cameron.
Ţádná zranění jsem na nich nenašel, ani ţádnou
střelnou nebo bodnou ránu. Těla i obličeje byly hladké,
jako by ti lidé usnuli.
Jed?
Nevěděl jsem a teď uţ to bylo jedno. Uţ jsem jim
nemohl pomoci a musel jsem teď myslet víc na sebe a
přirozeně také na Vivian Cameronovou.
Lámal jsem si hlavu s tím, co se s ní stalo. Kladl jsem
si otázku, zda se jí přihodilo totéţ, co mně, nebo zda
- 121 -
spolupracovala s druhou stranou. Ani to jsem nemohl zcela
vyloučit, konečně uţ jen tím, co všechno věděla, mě velmi
překvapila. Zda ji její strýc poslal na tu cestu, aby na mě
dávala pozor, to by mi mohla říci jen ona. Přál jsem si, aby
tomu tak nebylo a aby nestála na druhé straně.
Ještě jednou jsem přejel pohledem po obličejích těch
mrtvol. Určitým zpŧsobem jsem jim tím vzdal svou
poslední poctu a myslel jsem přitom na to, ţe jsou vlastně
kaţdý dvakrát. Viděl jsem je tady a viděl jsem je i v dílně.
Tam byli ovšem vytesáni do kamene jako sochy v ţivotní
velikosti.
Prach mě dráţdil v nose. Tentokrát jsem kýchnutí
nedokázal zadrţet, vyletělo ze mě jako velká exploze a
udělalo mi to dobře, cítil jsem, ţe se zase řadím mezi ţivé.
Byl jsem znovu sám sebou a účinky toho proklatého nápoje
uţ byly za mnou, aţ na mírnou nevolnost, která určitě ještě
chvíli potrvá.
Uviděl jsem další dveře. K nim vedly tři schody
pokryté prachem, a já doufal, ţe dveře nebudou zamčené.
A skutečně nebyly. Daly se otevřít, kdyţ jsem za ně
zatáhl. Ale já napřed počkal a nahlíţel ven otevřenou
škvírou.
Vŧbec se mi nelíbilo, ţe mi vzali mou berettu. Sekyra
pistoli jistě nenahradí. Mnoho jsem toho venku neviděl, jen
malou, úzkou chodbu. Do ní ústilo schodiště.
Nikdo mne nevyrušil, kdyţ jsem opouštěl podzemní
dílnu. Pach prachu jsem nechal za sebou. Znovu jsem mohl
zhluboka dýchat chlad a vlhkost, která se zde dole
vytvořila.
Konstatoval jsem, ţe jsem v klášterním sklepě.
Měl jsem rozsvícenou kapesní svítilnu, jejíţ světlo
- 122 -
klouzalo po zdi, jak jsem se pohyboval.
Viděl jsem výklenek, úzký prostor, ve kterém stálo
staré harampádí a také starý ţelezný kříţ, který sem někdo
odhodil.
Kromě mě tu nikdo nebyl. Jednotlivé místnosti jsem
rychle prohledal, protoţe jsem chtěl rychle najít Vivian.
Tady dole jsem ji neobjevil.
Bylo tu však schodiště, vedoucí obloukem nahoru.
Tam doufejme najdu opata Martina, kterému jsem
hodlal poloţit pár otázek...

- 123 -
 10

N a co si vlastně vzpomínám, na co si vzpomínám? Tu

otázku si stále kladla Vivian a nebylo jednoduché na ni
nalézt odpověď.
Bylo to pro ni těţké vzpomenout si na podrobnosti,
její vzpomínky se sice zcela neztratily, ale v hlavě jí
zŧstaly jen útrţky, které musela spojit dohromady, aby si z
nich vytvořila celý obraz.
John Sinclair seděl vedle ní. Naproti opat, bratr
Martin. John a já jsme pili, říkala si. Ten likér přece znám,
ale nikdy mě tak neomámil!
A co kdyţ to nebylo tím?
I vzpomínky jsou pryč, prostě pryč. Pila, potom se jí
udělalo špatně a pak se skácela ze ţidle. Spadla a ani John
Sinclair uţ se nedokázal udrţet vsedě. Spadl ze ţidle.
Tento obraz měla v paměti jako poslední, neţ upadla do
bezvědomí, ze kterého se právě teď probrala.
Proţívala opravdový horor. Najednou bylo všechno
jinak. Všude černá tma, ţádné světlo a ta strašná nevolnost
- ale ona byla šťastná, ţe je vŧbec ještě naţivu.
Jen se nedokázala dostat na svobodu, protoţe tu byla
zavřená.
Vţdyť já leţím v rakvi! Tato myšlenka jí projela
hlavou jako první. Úzký prostor a temnota jejího vězení ji
prostě přivedly k tomuto názoru a samozřejmě také ten
šílený pocit, ţe bude pohřbena zaţiva. Noční mŧra pro
kaţdého. V tom nebyla ani Vivian Cameronová ţádnou
výjimkou.
Chtělo se jí křičet, ale hlas jí selhal. Cítila, ţe musí
něco udělat, a udělala něco, co bylo úplně podvědomé.
- 124 -
 Začala kolem sebe mávat rukama.
To ještě mohla.
A najednou se jí vrátila naděje, naděje oţivená jejími
pohyby. Přece by se nikdy nemohla takhle hýbat, kdyby ji
poloţili do rakve, to nebylo moţné jednoduše proto, ţe
rakev by na to byla příliš těsná.
Není tedy v rakvi!
Toto pomyšlení jí dodalo nové odvahy. Najednou
pocítila ulehčení a musela plakat, aby tomu pocitu dala
volný prŧchod. Tím pláčem se uvolnila a znovu se
vzchopila.
Ve svém ţivotě si nenechala nikým nic namluvit.
Patřila k těm ţenám, které se dokázaly prosadit, které jsou
kuráţné natolik, aby řekly naplno své mínění, coţ její strýc
velmi často sám na sobě pocítil. Zdálo se, ţe se mu to
docela líbí, i kdyţ na to vŧbec nebyl zvyklý. Proto jí dával
přednost před všemi ostatními příbuznými.
Takţe není v rakvi!
„Dobrá, dobrá," hovořila sama k sobě a přitom
pokyvovala hlavou. „Kde tedy jsem?"
Vivian nebyla člověk, který by jednoduše seděl a
odevzdal se osudu, její vězení bylo dosti malé a obsah
vzduchu nebude určitě stačit na dlouhé hodiny. Proto se
odsud musí dostat co nejrychleji, i kdyby se měla
osvobodit holýma rukama.
Klekla si. Zatlačila směrem nahoru a všimla si, ţe má
nad sebou jakousi škvíru. Byla to škvíra mezi víkem, jako
u nějaké bedny. Začala ho ohmatávat rukama a velmi
rychle zjistila, ţe to víko nemá normální tvar jako u bedny.
Bylo vyklenuté nahoru, a proto jí bylo velmi rychle jasné,
kam ji to vlastně strčili.
- 125 -
 Do truhly!
Do takové truhly, do jaké se dříve dávalo prádlo a jiné
domácí předměty. A teď v ní byla uvězněná. Rozměry
takové truhly jsou malé. Brzy jí dojde vzduch, pokud tu
bude ještě déle trčet.
Vivian se chtěla dostat ven.
Nejprve tlačila do víka dlaněmi, ale nic se nestalo. Pak
zapojila celé tělo, klekla si a tlačila zády nahoru. Teď se
víko pohnulo.
Ale jen mírně. Zaslechla i tiché zaskřípění, ale zatím
nebyl ţádný dŧvod k jásání. Víko se nadzvedlo jen o
maličký kousek a vznikla jen opravdu nepatrná škvíra,
kterou pronikalo do truhly trošku světla, bledého jako
slaboučký paprsek naděje.
Po třech neúspěšných pokusech to vzdala, nemělo
smysl pokračovat dál. Zbytečně by plýtvala silami, které
bude ještě moţná potřebovat. Námaha ji stála aţ příliš
energie a vzduchu, který také bude ještě potřebovat.
Proto se znovu posadila. Celá zpocená a zadýchaná se
pokoušela uspořádat si myšlenky, aby se jí nezmocnila
panika.
Všechno pěkně po řadě, předsevzala si Vivian,
všechno pěkně promyslet a pokusit se vţít do situace těch,
kteří stojí na druhé straně.
Jako třeba bratra Martina, opata!
Nebylo to sice to pravé místo a také ne ten správný
čas, ale musela se prostě smát tomu, kdyţ na něj
pomyslela. Byl to studený a hořký smích, protoţe pro ni se
zhroutilo kus světa. Nemohla jednoduše pochopit, ţe opat,
se kterým se její strýc tak dlouho znal a který ji pamatoval
ještě jako malé děvčátko, se teď stal jejím nepřítelem, který
- 126 -
neváhal zavřít ji do truhly, kde by se za chvíli mohla
udusit, kdyby ji odtud někdo nevysvobodil.
Co bude dál?
Stane se zázrak?
Vivian Cameronová nevěřila v zázraky, ale
nezapomínala, ţe na ostrov přijeli ve dvou. John Sinclair
však upadl do bezvědomí stejně jako ona.
Vivian o něj dostala strach. On byl někdo, koho opat
vŧbec neznal. U něho nemusel tedy mít ţádné výčitky
svědomí. Ji jenom uvěznil, moţná s ní chtěl ještě hovořit,
ale co zamýšlí se Sinclairem...
Tok myšlenek se jí přerušil, protoţe něco zaslechla.
Truhla byla sice vyrobena ze silného dřeva, ale přece
jenom dovnitř dolehly zvuky krokŧ.
Někdo přicházel.
Vivian zadrţela dech, byla velmi napjatá a naprosto
soustředěná. Cítila, jak jí na čele vystupují kapky potu a v
potŧčcích jí stékají kolem nosu. V truhle začalo být horko
jako v sauně.
Pak zvuky utichly.
Vivian čekala. Byl to všechno jenom klam? Chtěli ji...
Někdo se zvenčí pokoušel otevřít zámky u truhly,
cítila, jak se něco zapírá o dřevo. Potom zaslechla smích a
skoro v témţe okamţiku se víko truhly nadzvedlo.
Vivian okamţitě věděla, kdo se to smál, ale v této
chvíli jí to bylo jedno, protoţe si přála jediné: vzduch!
Čerstvý vzduch, kterého by se mohla nadechnout, aby
znovu získala ztracené síly.
Hlavu měla zakloněnou dozadu, dívala se nahoru na
opata. A ten drţel v ruce pistoli, kterou na ni mířil. V jeho
ruce vypadala jako cizí předmět.
- 127 -
 Vivian byla ohromená, ale neumírala strachy, protoţe
se stačila ještě rychle rozhlédnout kolem sebe. Zjistila, ţe
je ještě stále v opatové pracovně, a to dokonce nedaleko
ţidle, na které předtím seděla.
Bratr Martin se usmíval, jeho oči byly však studené a
jejich chlad Vivian děsil. Jen s námahou promluvila a
zeptala se ho: „Proč, proč jste to udělal, bratře Martine?"
„Musel jsem to udělat."
„Ne, to jste..."
„Ale ano a nemohu ani na tebe brát ţádné ohledy.
Objevila ses tu ve špatnou chvíli, Vivian. Neměla jsi sem
jezdit, varoval jsem i tvého strýce, ale on mě neposlechl.
Ignoroval moje slova, protoţe chtěl prosadit svou, jak na to
byl vţdycky zvyklý." Mnich pokrčil rameny. „Ale
nepočítal s mým odporem, vylámal si na mně zuby. To
jsem mu naprosto jasně vysvětlil. On se tomu však jen
smál a řekl, ţe ten kříţ bude u něj stát na lepším místě.
Netušil, jaké síly se v tom kříţi skrývají, ţe jsou v něm
skryty celá ta léta, neboť bŧţek starých Keltŧ, Lug, není
mrtev. On stále ţije, rozumíš?"
Vivian nebyla schopná promluvit, jen potřásala
hlavou.
Zato opat mluvil dál. „Zabýval jsem se mytologií,
větší část své cesty uţ mám za sebou. Já jsem pravý vládce
tohoto ostrova a dokázal jsem, ţe i mí bratři podlehli
kouzlu zdejšího bŧţka. Jen si toho nevšimli! Změnili se
dokonale, všichni uţ mají znamení."
„Kříţe v očích!" vykřikla Vivian.
„Správně, ty to víš?"
„Ovšem."
„Výborně."
- 128 -
 „Co ty kříţe znamenají?"
„Vítězství, Vivian, vítězství starého keltského boha
nad křesťanstvím. Nic více a nic méně. On zvítězil, zvítězil
nad kříţem. Ten starý bŧh dokázal zvrátit poměr sil ve svŧj
prospěch. Zde jsou lidé zvyklí jak na něj, tak na křesťanství
a jemu se podařilo vrátit se do starého kříţe. Stal se jeho
domovem. Svým zpŧsobem, rozumíš."
„A vás přesvědčil?"
„Jako prvního a já jsem jeho poselství předával dál. I
mí bratři zde v klášteře na tom budou stejně. Příští noci
poznají, jak silný je bŧh Lug."
„Co ti s tím mají společného?"
„Pŧjdu k němu."
„Ke kříţi?"
„Ano, a kdyţ budeme dost silní," předklonil se a
chladně se usmíval, „pak přijdou na řadu další lidé. Pak tu
víru budeme předávat dál. Nebo ti snad musím říkat, ţe
tento ostrov navštěvuje spousta lidí, hledajících zde
odpočinek a rekreaci?"
„Ne, to nemusíte."
„Dobře, teď tedy víš, jak vypadají moje plány."
Vivan Cameronová přikývla. „Ano, teď to vím -
bohuţel," připustila, „ale je zde ještě něco. Mŧj strýc sem
poslal sedm muţŧ a z nich se šest nevrátilo. Jeden z nich..."
„...uprchl," dokončil opat. „Bohuţel se mu podařilo
uprchnout mi, byla to velká chyba, ale ani já nejsem
dokonalý. Zatím. Avšak i on uţ přišel do styku s Lugem a
byl infikován, to bys měla vědět."
„Ano, slyšela jsem. Ale těch ostatních šest..."
„Ti jsou mrtví."
„Paneboţe!" Vivian to do hloubi duše vyděsilo, její
- 129 -
obličej ztratil poslední zbytek barvy, protoţe si nedokázala
představit, ţe by někdo dokázal jen tak zavraţdit šest lidí.
Není přece ţádná válka. Neházejí se tu granáty, panuje zde
mír a všechno by mělo být normální. A přesto hovoří opat
o šesti mrtvých.
„Jakým zpŧsobem zemřeli?"
„Pozval jsem je k sobě."
„A nabídl jim něco k pití?"
„Ano, jako tobě a Sinclairovi, jenţe dávka byla
silnější."
Vivian Cameronová se zachvěla. Bylo jí horko i zima
současně a slyšela, jak opat hovoří o Johnovi Sinclairovi.
Nenáviděl ho. Prý tušil, ţe přijde a ţe bude všem
nebezpečný.
„A co se s ním stalo?"
Vivian se téměř neodváţila tu otázku vyslovit, protoţe
měla strach z odpovědi.
„Nechal jsem ho odstranit. Nechal jsem ho zanést k
mému příteli sochaři dolŧ do sklepa, má tam svoji dílnu.
Dostal příkaz zabít ho a pouţít ho potom jako modelu ke
své soše, protoţe je vskutku velmi dobrý sochař. Velmi
nám všem pomohl, zrestauroval velké mnoţství starých
soch a vytesal nám i nové. Mrtví mu slouţí jako modely, a
kdyţ je pak uţ nepotřebuje, necháme je hodit do moře."
„Vy uţ nejste člověk, jste prostě netvor, Martine."
„Oh..." usmíval se. „Necítím se ani jako bŧh, ani jako
bŧţek, jsem ještě člověkem, ale přitom uţ jsem na nejlepší
cestě stát se vyšší bytostí, protoţe v sobě cítím sílu
keltského boha Luga."
„To se vám nemŧţe podařit, Martine!" zašeptala
Vivian, „ne, to se vám nepodaří. Všechno se prozradí, kdyţ
- 130 -
se John Sinclair a já nevrátíme zpět. Přijdou na Ionu a
převrátí to tu vzhŧru nohama, nemyslíte?"
„To je docela moţné, Vivian, ale do té doby máme čas
a čas pracuje pro mne. Na to bys neměla zapomínat."
Pokýval hlavou a postavil se, volnou rukou ukázal na okno.
„Den uţ téměř končí, podívej se ven, jak přichází tma. Je
naší přítelkyní, přináší s sebou stín, který mě bude chránit."
„Před čím?"
„Pŧjdu ke kříţi a nechám se vysvětit. Dostanu svěcení
keltského boha Luga, jak po tom uţ dlouho touţím."
„A pak?"
„Vrátím se sem."
Ve Vivian se vzedmulo něco, co jí přiškrtilo hrdlo.
Měla jednu dŧleţitou otázku, ale nebyla schopná ji poloţit.
Rty jí škubaly a musela si nejprve odkašlat.
Opat se odporně zasmál. „Vím, nač myslíš, malá
Vivian, vím to zcela přesně, ale ty jsi s ním zašla příliš
daleko. Nemohu tě nechat ţít. Naplníme truhlu kameny,
aby měla tu správnou váhu, a potom ji potopíme do moře."
Vivian mlčela, nebyla schopná odpovědět, hrŧznost
tohoto plánu jí vzala řeč. Bylo to pro ni prostě příliš. Mlčky
sledovala očima pohyb jeho levého ukazováčku, který
ukazoval dolŧ. Věděla, co tím opat myslí.
Vivian se sklonila, neboť věděla, ţe opat chce zavřít
truhlu. Nemělo smysl na opata zaútočit, nechtěla, aby ji
zastřelil. Pokusí se v době, která jí ještě zbývá, z té proklaté
truhly dostat ven. Posadila se s hlavou skloněnou a dívala
se přitom na opata. Zavřel truhlu, světlo zmizelo. Neţ se
však kolem ní rozprostřela tma, stihla Vivian něco, čemu
se říká pozdrav na rozloučenou.
„Proklínám tě, opate Martine, proklínám!"
- 131 -
 Opat se tomu jen zasmál.
Potom se zaklaplo víko.
Tma a strach!
Vivian nekřičela, musela najednou plakat a slzám se
nebránila...

- 132 -
 11

Procházel jsem klášterem a podle blikání v oknech

jsem viděl, ţe se přiblíţil večer a nastává tma, která se brzy
rozprostře nad celým ostrovem. A bude to skutečná tma,
protoţe na tomto ostrově není moc světel. Klášter mi byl
cizí a připadal mi nějak prázdný. Procházel jsem temnými
chodbami, ve kterých jen sem a tam hořelo světlo. Otvíral
jsem dveře, díval jsem se do loţnic návštěvníkŧ, které byly
všechny prázdné. Stály tam jen postele s šedivými dekami.
Ani ţádného mnicha jsem nepotkal, a to mě opravdu
překvapilo. Klášter nebyl při mém příchodu prázdný a já
jsem si nedokázal představit, ţe by mnichové jen tak
jednoduše zmizeli.
Skrývají se?
To jsem netušil, ale chtěl jsem především najít
pracovnu opata. Bylo pro mne dŧleţité si s ním promluvit,
protoţe on tu měl hlavní slovo a on také přešel na druhou
stranu. Musím ho přitlačit ke zdi. Chtěl jsem se od něho
dozvědět, jaké síly se ve skutečnosti skrývají v tom kříţi. S
tím, co jsem dosud zjistil, jsem se nemohl prostě spokojit.
Kdyţ jsem zaslechl kroky, snaţil jsem se co nejrychleji
někde skrýt. Nebyl jsem daleko ode dveří do opatovy
pracovny. Doufal jsem, ţe to je opat, který prochází
chodbou, ale jiţ za chvíli jsem zaslechl tiché zasténání.
Ne, to určitě nebyl on.
Otevřely se někde dveře, pak znovu zaklaply. Někdo
vstoupil do pokoje.
Nebylo těţké najít, které dveře to byly, nemusel jsem
jich mnoho otevřít.
Jiţ u druhých jsem měl štěstí. Na úzkém loţi leţel
- 133 -
mnich.
Byl velmi starý. Světlo v pokoji zajišťovala jen jedna
svíce. Mnich leţel na zádech, měl ruce sepjaté k modlitbě a
nezpozoroval mŧj příchod.
Ne vyrušil ho ani mŧj stín, který na něj dopadl.
Mumlal svou modlitbu, slovŧm bylo sotva rozumět, i
přesto jsem však pochopil, ţe se nemodlí k pohanskému
bohu Lugovi.
„Slyšíte mě?" zeptal jsem se ho.
Mnich přerušil svou modlitbu, obrátil oči, aby se na
mě podíval.
„Kdo jsi?"
„Hledám bratra Martina."
„Ten uţ zde není."
„A kde tedy je?"
„Odešel," zašeptal starý muţ. „Šel vstříc zlu,
rozumíš?" Úplně jasné mi to nebylo, a proto jsem mnicha
poţádal, aby mi o tom řekl víc.
Váhal ještě chvíli a chtěl vědět, na kterou stranu
patřím. Řekl jsem mu to a ukázal jsem mu i svŧj kříţek.
Kdyţ ho uviděl, jeho obličej ozářil radostný výraz. Hledal
slova a pak zašeptal: „Je svatý, cítím ho a vnímám. Má v
sobě něco výjimečného. Takový kříţek nemŧţe nosit
kaţdý."
„To já vím. A ví to také váš opat."
„Je to moţné."
„Co se s ním stalo?"
Ruce mnicha se zachvěly. „To přesně nevíme, ale uţ
jsme tu sílu pocítili, najednou se nás zmocnila. Byla tu,
zaútočila na nás a my se jí nemohli bránit, ale poznali jsme,
ţe není dobrá. Ne, nebyla dobrá, ale opat se z ní těší. Chci
- 134 -
to říct co nejstručněji. Nemohu tolik mluvit, ale všichni
jsme byli tou mocí ovlivněni, pokoušela se v nás potlačit
naše vlastní myšlenky. Zmocnilo se nás něco nelidského,
strašně studeného, uvnitř našich duší se rozpoutal boj. Cítili
jsme cizí moc, která se chtěla zmocnit našich myslí."
„A dál?"
„Této noci se to má stát."
„Ţe Lug převezme moc?"
Mnich zavřel oči, velmi zeslábl, jeho tvář vypadala
jako bledá maska. Uţ sotva mluvil. „To kvŧli němu jsem
tolik nemocen. On uţ moc převzal, ale my to nechceme.
Ostatní šli do kostela, aby se tam modlili. Brání se jeho
moci a usilují o to, aby z jejich očí zmizely ty kříţe, chtějí
být znovu normální."
„Jsou to jeho kříţe?"
„Ano," zasténal mnich, „to jsou jeho kříţe. Výsměch
kříţŧm, postavil je obráceně. Skrze ně demonstruje svoji
moc. Kdyţ se bratři podívají do zrcadla, vidí ty kříţe ve
svých očích, coţ jim připomene, ţe zlá moc na ostrově
zvítězila. To vše se stalo a stane se toho ještě víc."
„Ne," řekl jsem, „ne! Já se postarám o to, aby se to
nestalo, ale mám ještě jednu otázku. Kde je ta ţena, se
kterou jsem sem přišel?"
„Já ji neznám."
„Viděl jsi ji?"
„Ne, neviděl, uţ jsem velmi slabý." Stačil ještě znovu
sepnout ruce k modlitbě, potom mu spadla víčka a já tiše
opustil jeho celu.
Kam teď?
Opřel jsem se zády o zeď. Mnich mi sice pár
informací dal, ale bylo jich velmi málo. Především jsem se
- 135 -
nic nedověděl o Vivian Cameronové, a to mě přivádělo k
zoufalství.
Dlouho jsem se nerozmýšlel. Věděl jsem, ţe v tomto
klášteře uţ nemám co pohledávat. Chtěl jsem se však ještě
jít podívat do opatovy pracovny.
Byla to ta největší místnost a byla ponořená v šedé
tmě. Rozsvítil jsem.
Nikdo tu nebyl. Psací stŧl vypadal tak, jak jsem si ho
pamatoval, i na stole stály ještě obě skleničky a láhev s
likérem. To mi znovu připomnělo, co se stalo mně i
Vivian. Nezŧstal jsem stát, chtěl jsem se ještě krátce
podívat do zásuvek psacího stolu, ale moji pozornost
vzbudily tlumené zvuky a jakési tiché volání.
V místnosti kromě mě ještě někdo byl.
Podíval jsem se doprava.
Stála tam truhla.
Najednou mi to bylo jasné. Netrvalo mi ani pŧl
minuty, neţ jsem otevřel zámek u truhly a pak odklopil
víko. Podíval jsem se dovnitř a zmocnila se mě čirá radost,
která mne zaplavila jako mocná vlna. Přede mnou byla
Vivian Cameronová. Nebyla schopná mluvit, protoţe měla
co dělat sama se sebou. Docházel jí vzduch. Viděl jsem, ţe
velmi trpěla, a proto moţná plakala.
Pomohl jsem jí vstát.
Vivian se sebou nechala dělat všechno. Kdyţ jsem ji
pomohl vystoupit ven, musel jsem ji podpírat, jinak by se
mi bývala skácela na zem.
Přitiskla své mokré tváře na moje. Slyšel jsem ji
šeptat, aniţ bych rozuměl, co říká. Chvíli trvalo, neţ se
aspoň trošku vzpamatovala.
„To byla záchrana v poslední vteřině, Johne, děkuji.
- 136 -
Sama bych se z té truhly nedostala."
„A co opat?" zeptal jsem se.
„Ano," zašeptala, „ten ničema. Znám ho uţ dlouho,
ale teprve teď jsem poznala jeho pravou tvář. Je to
odpadlík, obrátil se zády ke své víře a podlehl pohanskému
kultu. Chtěl mě utopit a o tobě mluvil jako o mrtvém."
„Někdy se člověk mýlí."
Nadechla se. „Ano, to jsem viděla. Stále ještě nemohu
věřit, ţe přede mnou skutečně stojíš ţivý, to mi nejde do
hlavy."
„Tak si ji nelámej, Vivian. Ber to prostě jako
skutečnost. Uţ se cítíš lépe?"
„A jak," zašeptala, neţ mě políbila. Přitom zčervenala
ve tvářích. „Je to dětinské, ale já jsem prostě pocítila
potřebu, chápeš?"
„Velmi dobře. Ale ještě musíme zařídit pár věcí, boj
ještě neskončil, Vivian. Tak co ještě víš?"
„Ţe opat Martin uţ tu není. Vyprávěl mi o rozhodující
noci, ve které udělá největší a poslední krok."
„A to má být dnešní noc?"
„Říkal to."
„Je venku u kříţe?"
„Z toho bychom měli vycházet."
„A dál?"
Vivian pokrčila rameny. „To bohuţel nevím a nevím
ani, jak to má proběhnout, ale nic dobrého od toho
nemŧţeme čekat, o tom jsem přesvědčena."
„V tom ti dávám za pravdu. Nebude to nic, co by se
nám líbilo. Ale my ho zastavíme, Vivian."
„V to doufám." Chytila mě za obě ruce a jemně je
stiskla. Její byly studené. „Na jedno nesmíš zapomenout,
- 137 -
Johne. Ty, nebo my nebojujeme jen proti němu, ale i proti
moci starého keltského boha Luga."
„To já vím."
„A troufáš si nad ním zvítězit?"
„Za pokus to stojí, Vivian. Ale i já ti musím něco říct.
Opat mi vzal moji pistoli, takţe nejsem ozbrojen, kromě
sekyry, kterou jsem našel ve sklepě..."
„Tam, kde byl ten vrah, ne?"
„Ano, já byl lepší."
„To je dobře," zašeptala. „Dobře." Pak mě táhla ke
dveřím. „Teď uţ pojďme, prosím."
„Víš, co všechno se ti mŧţe stát?"
„Ano, vím to, ale já to vydrţím. Dluţím to svému
strýci. To, co se zde stalo, si nezaslouţil..."

- 138 -
 12

Byla to noc hrŧzy! Přinejmenším pro muţe, jako byl

bratr Martin, který si ji zvolil za kulisy i za jeviště.
Soustředil se především na oblohu, na které se vytvářely
tajuplné obrazy vytvořené mraky a větrem, který se stále
staral o to, aby oblaka rozháněl a sestavoval nové scény.
Vítr byl jeho přítelem. Nabýval na síle a opíral se
osamělému muţi do tváře. Muţ kráčel neomylně vstříc
svému cíli, jímţ byl kříţ.
Jít tam.
Obětovat se mu.
Slouţit mu.
Učinit vše, co Lug ţádá a v jeho jménu zapomenout
na čas, který uţ čítá tolik staletí. Uţ nechce ţádný
kompromis mezi křesťanstvím a starým keltským
náboţenstvím. Jedna víra musí pryč, aby uvolnila místo
bohu Lugovi.
On je vítěz!
Pořád o tom přemýšlel, zatímco se bránil větru se
skloněnou hlavou. Nemusel jít daleko, ale musel projít
kolem kostela.
Obličej se mu změnil ve zlou grimasu, kdyţ uviděl
mihotavá světla za kostelními okny.
Tam klečí mnichové jako vystrašená zvěř. Stáhli se do
kostela, jako by jim v něčem mohl pomoci, nechtějí
přijmout víru v boha Luga. Ale nikdo uţ ji nezastaví, to je
jisté.
Opat chtěl vidět, jak se mnichové v kostele opevnili,
najednou je nenáviděl, a kdyţ se zvenčí díval oknem
dovnitř, býval by nejradši rozbil sklo a vrhl se na své bratry
- 139 -
jako pomstychtivá šelma.
Ale vzpamatoval se, bylo to však pro něj těţké. Viděl
mnichy klečet a modlit se, i kdyţ věděli, ţe moc boha Luga
uţ je ovládla, protoţe často vidívali obrácené kříţe ve
svých vlastních očích.
Opat Martin se vydal na další cestu. Znovu se do něj
opřel vítr, tahal ho za kutnu, kterou by si opat nejraději
strhl.Toto oblečení uţ pro něj nebylo.
Teď uţ ho nic nemohlo zastavit. Zvedl hlavu, v okolí
nesvítilo ţádné světlo, jen dole v přístavišti, kde kotvily
lodě, mrkalo pár osamělých luceren, ale u kláštera byla
naprostá tma.
Musel mírně přivřít oči. Nechtěl, aby mu ve větru
začaly slzet. Dŧleţitý teď byl jen jeho cíl a rty mu
zaškubaly, neţ roztáhl ústa do triumfálního úsměvu,
protoţe teď uviděl konečně kříţ.
Stál tam hrdě!
Přestál stovky let, divoké bouře, orkány a války, nic z
toho mu nedokázalo ublíţit. Ale za krátký čas se stane opět
tím, co kdysi býval. Mnich pokračoval v cestě těţkými
kroky, cítil i tlak ukořistěné zbraně, kterou si zastrčil do
kapsy u kutny. Uţ ji nebude potřebovat. Sinclair uţ neţije a
brzy uţ nebude mít vŧbec ţádné nepřátele.
Zarputile pokračoval v cestě. Ruce rozpřáhl ještě
předtím, neţ došel ke kříţi. Konečně je tady. Padl tváří
kupředu a objal kříţ jako svou milenku. Také se podobně
cítil, v obličeji měl šťastný úsměv. Ten úsměv vypadal
jako zmrazený a mnich zŧstal chvíli stát. Potom přitiskl
tvář k hrubému kameni, aby do sebe nasál trochu síly, která
v něm byla skryta.
Nad ním se tyčil vodorovný trám s kruhem. Na tom
- 140 -
nejvíc záleţelo. Střed kříţe, zdroj síly a moci keltského
boha.
Po určité chvíli mnich znovu ustoupil. Vítr vál a
hvízdal přitom, jako by chtěl kříţ vyrvat ze země, ale ten se
nenaklonil. Stál pevně. Nikdy nepadne, protoţe Lug je
prostě silnější neţ vítr a bouře.
Mnich musel zaklonit hlavu, aby se mohl zadívat
doprostřed kříţe. Ten vystupoval ze tmy jako ostrá
fotografie. V pozadí hučelo moře, vítr zvedal vlny a jejich
hukot připomínal křik starých duchŧ.
Opat padl na kolena, cítil pod nimi tvrdou skálu, ale
nevnímal ji. Měl zrak upřený na střed kříţe, hlavu stále
zakloněnou, ústa otevřená.
Vítr se neutišil, a proto musel křičet proti němu.
„Lugu!" Jeho křik téměř zanikal v hukotu vln a větru.
„Lugu! Velký boţe pravěku! Ty velký boţe báječného
národa! Jsi ještě tady, neprohrál jsi, i kdyţ to tak vypadalo.
Musel jsi ţít v kompromisu s misionáři, ale teď je konec.
Jsi tu, aby ses stal tím, kým jsi býval kdysi. Přeji ti to, chci
se tebou nechat vést. Chceme ti vrátit tvŧj pradávný domov
a dokáţeme to. Dokáţeme přesvědčit lidi o tvé síle. Prosím
tě, Lugu, buď svému sluţebníku milostiv. Vím, ţe se mi
zjevíš a podáš mi dŧkaz své existence! Znič všechno, co ti
zpŧsobilo tolik pohany!"
Ta řeč opata vyčerpala. Musel si na chvíli vydechnout
a nadýchat se vzduchu, proto přestal mluvit. Zhluboka
dýchal a nechal klesnout ruce dolŧ, opřel se jimi o zem a
pak odpočíval.
Udělal jsem vše, pomyslel si, snaţil jsem se, ukázal
jsem Lugovi, ţe se mnou mŧţe počítat. Chci, aby to také
tak bral, je to jako oběť, neboť já jsem se mu zcela oddal.
- 141 -
Připadá mi to vše tak nádherné, nemohu jinak a on to ví.
Musí to učinit a musí mě s konečnou platností přijmout...
Hlava mu klesla na prsa. Byl skutečně velmi
vyčerpán, ale nechtěl se vzdát této noci, ve které vítr řádil
jako lítá saň. Odkašlal si, znovu hledal slova a najednou
vytušil, ţe ten, koho volal, přichází. Začalo to v očích.
Silné pálení, plamen, jehoţ ţár ho donutil vykřiknout.
Najednou skočil dopředu a zŧstal stát s hlavou zakloněnou,
protoţe chtěl vidět, jak se kříţ ve svém středu mění.

- 142 -
 13

Ano, bylo to tak. On tu byl! Bŧh ho vyslyšel a Martin

ho pozdravil divokým, skoro zvířecím výkřikem.
Neviděl přesně, jestli kříţ tam nahoře zčernal, ale
určitě potemněl a kamenný kruh se na povrchu změnil v
lesknoucí se zrcadlo. Zobrazil se v něm prŧsečík obou
trámŧ. Zrcadlo, jaké na světě druhé není, jaké bylo na světě
jen jedno, přitahovalo k sobě opatŧv zrak magickou silou.
Mnich se díval jen tam, nikam jinam, chtěl vidět sám
sebe. Pozná podle toho, jestli ho druhá strana přijala za
svého sluţebníka.
Pálení v očích neustalo, ale na to nedbal. Ta plocha
tam nahoře byla pro něj dŧleţitější, nic ostatního nevnímal.
Zatím byla jen tmavá a hladká. Černé zrcadlo beze
světla.
Ale něco se v ní pohnulo. Pojednou se zdálo, jako by
se pozadí přiblíţilo a vystoupilo dopředu. Něco z
nekonečné hloubky se blíţilo víc a víc a mnich na to zíral s
otevřenými ústy.
Bylo to něco nepochopitelného.
Zjevil se mu obraz.
Oči, nos, tvář, ústa, která byla mírně pootevřená.
Najednou začaly kolem kříţe létat ţhavé blesky a zŧstávaly
na jeho vrcholu, aniţ by sjíţděly do země.
Zŧstávaly na místě, osvětlovaly pozadí a opat cítil
něco cizího, pradávného a tajemného. Zjevil se mu ten,
kterého ještě nikdy nikdo neviděl. Bŧh Lug se ukázal
svému sluţebníkovi a dokonce v lidské podobě.
Nebo ta tvář patřila zvířeti?
Tím si opat nebyl jistý, ale byla zlá, bývala by se lépe
- 143 -
hodila ke zvířeti. V jeho očích najednou zazářily bílé kříţe.
Obrácené. Bylo to znamení vítězství, Lug zvítězil.
Opat sotva dokázal udrţet své myšlenky pod
kontrolou. Podíval se na mě, chce mě, přijal mě!
Jsem jako on, je při mně.
Opatem projela ďábelská radost. Vzhlíţel nahoru na
kříţ jako otrok, který očekává rozkazy, ke svému pánu.
Udělal by všechno, všechno...
Najednou se dal do pohybu.
Ne sám od sebe, protoţe pojednou se ho zmocnil
prudký závan větru. Nebyl to normální vítr, tato síla
pocházela odjinud a nedala se ničím zastavit. Otevřela se
člověku, který se chvěl, vznášel se nad zemí, posouval se
krok za krokem a najednou zpozoroval, ţe ztratil pevnou
pŧdu pod nohama...
Počasí se zhoršilo, museli jsme se bránit prudkému
větru, který vál od severozápadu, jako by chtěl z ostrova
smést všechno, co nebylo přibito nebo přinýtováno.
Naštěstí zatím nepršelo.
Probojovávali jsme se s Vivian dopředu. Cesta ke
kříţi nebyla daleká, ale temná noc nám učinila čáru přes
rozpočet. Zatím jsme neviděli ani kříţ, ani zrádného opata.
Kdyţ Vivian vedle mne vykřikla, věděl jsem, ţe přece
jen něco objevila. Pravou ruku měla napřaţenou před sebe
a celá se chvěla, jako kdyby s ní cloumala ta bouře. Věděl
jsem co má na mysli.
Stál tam kříţ!
Obrovský objekt z kamene.
Vykročil jsem rychleji a i ona zrychlila své kroky. V
obličeji měla stejně zarputilý výraz jako já. Soustředili
jsme se plně na svŧj cíl, ale zatím jsme nikde neviděli
- 144 -
opata. Připadalo nám, jako by ho pohltila tma.
Blíţili jsme se stále víc a víc.
Vítr nepolevoval, bičoval naše obličeje.
Mnohdy jsme byli nuceni zavřít oči, uši jsme ale měli
v pořádku.
Uslyšeli jsme Martinŧv hlas. Tomu, co opat křičel a
co říkal, jsme nerozuměli, ale Vivian se zastavila. „On je
tam!" řekla chraplavě. „Proboha, on je tam." Chytila mě a
zatřásla se mnou. „Slyšíš, Johne, on je tam!"
Já jen přikývl.
Vivian se chtěla rozběhnout tím směrem, uţ se mírně
předklonila, ale já ji zadrţel.
„Nespěchej tak!"
„Proč ne?"
„Je to nebezpečné, v okolí toho kříţe je..."
Nemusel jsem dokončit větu, protoţe jsme v příští
chvíli obdrţeli dŧkaz.
Horní třetinu kříţe obklopily blesky, zjevily se
odnikud, ale měly svŧj význam. Osvětlovaly kříţ a jeho
pozadí.
Zjevila se tvář!
Hleděli jsme na to ohromeni, viděli jsme zlou tvář,
která mohla patřit stejně tak člověku jako nějakému
netvoru. Ale viděli jsme také, ţe se v očích něco objevilo.
Pro nás, kteří jsme nestáli tak blízko kříţi, to byly jen bílé
skvrny, ale alespoň já jsem tušil, co se to tam rýsuje.
„To jsou ty kříţe, Vivian, to jsou ty obrácené kříţe,
Lugovo znamení."
„Pak tedy zvítězil?"
Pokrčil jsem rameny.
„Ne!" vykřikla Vivian. „Ne, proboha, ne, on nesmí
- 145 -
zvítězit, zlo nesmí získat převahu. Já to nechci."
Na to se však nikdo neptal, viděl jsem, ţe se
zamyslela. Nevěděla, zda má zŧstat u mě, nebo se
rozběhnout ke kříţi. Stalo se však něco jiného.
Netýkalo se to nás, nýbrţ mnicha, kterého jsme teprve
teď spatřili. Byl to opat. Stál před kříţem a vypadal teď,
kdyţ ho osvětlily blesky kolem kruhu, jako přízrak.
Byl k nám obrácen zády. Čekal na to, co se stane. Jeho
čas nadešel. Kříţ se před ním otevřel. Opat byl u svého
cíle, konečně mohl dovnitř. A pak se rozběhl.
Rozběhl se skutečně z vlastní vŧle?
Nevypadalo to tak, protoţe mi připadal jako někdo,
koho pohání cizí vŧle. Pohyboval nohama neměnnou
rychlostí, kráčel pravidelným krokem. Běţel stále k nám
obrácen zády a měl oči jen pro tvář v kříţi.
Chvíli to vypadalo tak, jako by ztratil pŧdu pod
nohama. Vznášel se, smál se a mával rukama.
To byl ten okamţik, kdy jsem vyrazil.
„Jdeme."
„Co chceš dělat?"
Na to jsem Vivian nedal ţádnou odpověď. Chtěl jsem
dohnat opata a konečně i toho bŧţka Luga...

- 146 -
 14

Bratr Martin letěl či běţel dost rychle, ale já byl

rychlejší, a tak jsem ho postupně doháněl. Věděl jsem, ţe
ho dostihnu, neţ se dotkne kříţe, jen za předpokladu, ţe se
nic nezmění. Svŧj kříţek jsem si sundal z krku a volal na
něho.
Uslyšel mě.
Pojednou se obrátil.
Viděl jsem, ţe skutečně klesl o kousek dolŧ. Moje
volání ho vrátilo na zem.
Zírali jsme na sebe. Vítr mi foukal do obličeje a opata
bičoval do zad, nadouval jeho kutnu a tahal mu za kápi.
Ale jako bych vnímal jen samé nepodstatné věci.
Mnohem dŧleţitější byla jeho tvář a také jeho oči.
Dívaly se na mě a v jejich zřítelnicích svítily dva malé
kříţe.
Ano, vypadaly jako malá světýlka a nevyzařovala
přátelské světlo, nýbrţ světlo zrozené zlem ve studeném
světě.
Zvítězil nad kříţem, býval by ho mohl srazit stejně
jako tvář za ním.
„Zpátky!" křičel jsem a blíţil se k němu.
Opat byl pojednou jako smyslŧ zbavený, takový
výkřik jsem skutečně slyšel jen velmi zřídka. Byl to řev,
jaký vydává jen zdivočelá smečka, a pak pohnul pravou
rukou. Ponořil ji do kapsy své kutny. V tom okamţiku jsem
si uvědomil, ţe nemám svou berettu, a pohnul jsem rukou
za záda, kde jsem měl zastrčenou sekyru.
Pistole proti sekyře!
Jasná záleţitost, ale se střelnou zbraní se musí umět
- 147 -
zacházet.
Příští vteřiny mi připadaly, jako by ubíhaly pomaleji.
Zatímco jsem zvedl pravou ruku, abych vytrhl sekyru,
opatova ruka učinila krouţivý pohyb. Namířil na mě
pistoli.
Vytrhl jsem sekyru. Vyletěla mi z ruky a letěla
vzduchem. Opat vystřelil.
V té chvíli ho sekyra zasáhla.
Mě však kulka minula, není jednoduché jen tak
vystřelit, jak to často vidíme ve filmu. V kaţdém případě
jsem já nebyl zraněn, na rozdíl od bratra Martina, do jehoţ
prsou se vnořilo ostří sekyry.
Ohromen zíral na sekyru. Viděl také topŧrko, jak klesá
dolŧ, jako by chtělo vypadnout z rány. To všechno jsem
pozoroval, nechtěl jsem dopustit, aby na mě znovu
vystřelil.
Proto jsem se dlouhými skoky rozběhl k němu, neţ si
zase vzpomene na to, ţe má mou zbraň.
Vytrhl jsem mu ji z ruky. On neudělal nic, jen rychle
oddychoval. Díval jsem se mu do očí. Obrysy obou kříţkŧ
v jeho očích byly rozechvělé, jako by během příštího
okamţiku měly zase zmizet.
„Tak takhle ne, bratře Martine," řekl jsem a chtěl mu
svŧj kříţek pověsit přes hruď.
Strašlivě zařval, uskočil zpátky, sekyra mu při tom
vypadla z rány a dopadla na zem, ale opat se v tu chvíli uţ
nehýbal, protoţe jeho bŧh Lug ho svou silou zvedl do
výšky.
Nikdo uţ ho nezadrţel. Ani kdybych býval vyskočil,
uţ bych na něj nedosáhl. Zŧstal jsem tedy stát na zemi a
přihlíţel, co se děje s bratrem Martinem...
- 148 -
 15

V obrázkové kníţce Létající Petřík je jedna historka,

ve které se malého chlapce zmocní bouře a vítr ho
nadzvedne do výšky. On pak odlétne se svým deštníkem v
ruce vstříc oblakŧm. Na tu scénku jsem si vzpomněl, kdyţ
jsem hleděl na vznášejícího se opata. To zde však bohuţel
nebyl ţádný dětský příběh, byla to proklatá a nebezpečná
hra, protoţe byly k ţivotu probuzeny dávno zapomenuté
síly.
Opat stále ještě křičel.
Nevěděl jsem, zda jde o radostný křik, protoţe bude
brzy nablízku svému milovanému bohu, nebo jestli to byly
výkřiky strachu.
A kříţ čekal.
Obličej v jeho středu se chladně a krutě usmíval. Byl
to stín, ale ţivý, neboť představoval keltského boha Luga.
Vstoupil do mytologie jako bŧh slunce, proto také ten
kruh, ale tvář uprostřed kruhu mne strašně mátla.
Vypadal tak Lug doopravdy?
Pak tedy bylo načase něco udělat.
Opat najednou přepadl dopředu, dosáhl teď totiţ
výšky prŧsečíku obou trámŧ a mocná síla druhé strany ho
vymrštila dopředu.
Narazil na kříţ.
Zaslechl jsem strašlivý zvuk, jak narazil hlavou do
kamene, a viděl jsem také, jak se Lugova tvář pokřivila.
Ústa se roztáhla do šířky a pak se stalo něco, co mi vskutku
vzalo dech. Nemohl jsem tomu prostě věřit, ale prastarý
bŧh ukázal svou pravou tvář.
Začal svého sluţebníka polykat.
- 149 -
 Lug byl kanibal!
Byl jsem otřesen a ohromen, kdyţ jsem viděl, jak je
škubající se postava pohlcována obrovskou tlamou, a ucítil
jsem pod nohama vibrace. Ach, Boţe!
Kříţ ještě stál, ale v pŧdě pod ním to vařilo a bublalo.
Najednou jsem uslyšel zvonění kostelního zvonu. Jako by
tam tušili, jaká hrŧza se tu odehrává, a tak se pokusili
bojovat proti ní zvoněním.
Doléhalo sem jen z dálky, protoţe ho přerušovalo
hučení větru. Kříţ se černě leskl, uţ nebyl jako zrcadlo, ale
proměnil se ve vše pohlcující jícen, ve kterém zmizel i
opat.
Naposled jsem ještě zahlédl jeho nohy kopající pod
kutnou a pak byl pryč.
Stál jsem na místě a díval jsem se vzhŧru.
Země se chvěla, kruhová černá plocha mi svítila v
ústrety, obličej zmizel, kříţe obrácené vzhŧru nohama uţ
nebylo vidět. Lug se zase stáhl zpátky. Pravděpodobně i
proto, ţe potřeboval nabrat sil.
„Ne!" zašeptal jsem, „takhle ne."
Pak jsem se vznesl do výšky!

- 150 -
 16

Ne, nemusel dlouho odpočívat. Měl v sobě

neuvěřitelnou sílu, sílu jiného světa a byl zvyklý dostat
všechno. I mne!
Nemohl jsem se proti tomu bránit. Připadal jsem si
jako zavěšený na gumové niti, neboť během cesty vzhŧru
jsem vţdy klesl zase o kousek dolŧ.
Tvář uţ jsem neviděl, černá plocha však zŧstala.
Tmavé zlé slunce, které zvítězilo nad jinými vírami. Ve
srovnání s tím mi připadlo zvonění zvonu něţné a tiché.
Nedalo se dělat nic, vŧbec nic.
Já se také nebránil, dŧvěřoval jsem síle svého kříţku.
Ještě během svého letu jsem zhluboka nasál vzduch, abych
mohl vykřiknout slova, která ho zaktivizují. A znovu chtěl
ten kříţ někoho pohltit, ale formule, kterou jsem vyslovil,
byla prastará a skrývala se v ní síla, která by se stěţí dala
nějak vysvětlit.
„Terra estem teneto - kalus hi maneto!"
To bylo všechno, víc jsem nemohl dělat, jen doufat...
Černé slunce se začalo měnit. Změnilo se v rudý míč a
já jsem do něj narazil. V té chvíli jsem ucítil zemskou
přitaţlivost, padal jsem k zemi a býval bych špatně dopadl,
kdybych se nezachytil o vodorovný trám, na kterém jsem
zŧstal viset.
Kříţ silně zrudl, náhle vypadal jako krev. Mŧj kříţek
vydával jasné světlo, které pronikalo do té černi a bralo jí
sílu. Kříţ se začal silně otřásat. Znovu mi hrozil pád. Bál
jsem se, ţe mi sklouznou ruce a já spadnu do hloubky, ale
zatím se mi podařilo udrţet se.
Něco mě zahalilo. Bílé světlo, vycházející z mého
- 151 -
kříţku, se začalo chvět. Najednou jsem uviděl bizarní stíny
vypadající jako kombinace lidí a zvířat a věděl jsem, ţe to
jsou určitě oběti boha Luga. Potom začala síla mého kříţku
slábnout a já pomyslel na jméno syna světla, které mi kdysi
řekli. Světlo zvítězilo nad temnotou a stalo se tak i zde,
protoţe mŧj kříţek zlomil sílu starého keltského kouzla.
To jsem věděl, ale nevěděl jsem, co si s tím počít.
Visel jsem na vodorovném trámu. Skok na zem byl
příliš nebezpečný, začaly mě bolet klouby v ramenou a já
se musel posunout doleva, abych mohl obejmout kolmý
trám. Po něm jsem mohl sklouznout dolŧ.
Nevypadalo to zrovna elegantně, ale dokázal jsem to.
Objal jsem kolmý trám, kámen mi odíral kŧţi na rukou a
trhal mi oděv, ale pomalu jsem se sunul dolŧ a poslední
dva metry jsem skočil.
Tvrdě jsem dopadl. Setrvačností jsem přepadl
dopředu, ruce jsem měl samý šrám, krvácely, ale to nebylo
dŧleţité. Ţil jsem a věděl jsem, ţe stará pohanská moc
keltského kříţe definitivně zmizela.
Dělalo mi to dobře.
Pomalu jsem se obrátil, zvon uţ nezvonil, jako by
mnichové věděli, ţe uţ to není zapotřebí. Opět byla jednou
temná strana poraţena.
A pak jsem uviděl ji!
Vivian Cameronová leţela na zemi bez pohnutí. Jako
mrtvá, jako by uţ nikdy neměla vstát. Najednou se mi
prudce rozbušilo srdce. Cítil jsem studený pot na celém
těle. Ve spáncích mi bušilo.
„Ne," zašeptal jsem, „jen to ne."
Poklekl jsem vedle ní.
Vivian byla smrtelně bledá, ale oči měla otevřené. Pak
- 152 -
jsem v jejím obličeji spatřil krev.
Neodváţil jsem se jí dotknout, abych zjistil, zda ţije.
Vteřiny ubíhaly, aţ jsem si nakonec dodal odvahy.
Ano, ještě ţila!
Byla jen v hlubokém bezvědomí. Jak k tomu přišla,
jsem uviděl, kdyţ jsem jí posvítil na hlavu.
Kulka z beretty se málem stala Vivian osudnou,
přestoţe měla patřit mně. Zanechala jí na čele hluboký
šrám. Kdyby se zavrtala o něco hlouběji, byla by teď
Vivian uţ mrtvá.
Zhluboka jsem vydechl, pak jsem se zadíval k nebi,
kde plynula mračna. Věděl jsem, ţe tam někde nahoře je
někdo, kdo nad námi drţí svou ochrannou ruku...

KONEC

- 153 -