NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 14

Jason Dark

1997

-2-
 Nejdříve šeptem, později stále hlasitěji se v okruhu
osob, které se povaţovaly za zasvěcené, povídalo: „Jambo
prodává krev. Jambo obchoduje s krví...“ Bylo jen otázkou
času, kdy se těmito dvěma větami začne zabývat policie.
Nestarali jsme se o to, dokud sir James Powell, náš šéf,
nevydal oficiální příkaz.
Viděl jsem stále před sebou jeho nevrlý obličej, kdyţ
mne a Suka ţádal, abychom zahájili pátrání. „Podívejte se
vy dva, je-li na té věci aspoň kousek pravdy.“
„Ovšem, pane.“
Proto jsme se začali zabývat Jambem. Ačkoliv jsme jej
neznali, byl pro nás jen malou rybou v síti. Bylo to sice pod
naší důstojnost, ale co dělat. Práce je přece jen práce!
Vyuţili jsme všech dostupných zdrojů, abychom zjistili
pozadí celé záleţitosti. A především, kdo vlastně je Jambo.
Jambo byl černoch. Ţil v Londýně v jednom starém
řadovém domě, který před padesáti léty vypadal podstatně
lépe. Celá ulice působila zanedbaně a zpustle.
Jambo bydlel v severní části Londýna blízko zoo.
Vydali jsme se na cestu poměrně brzy, abychom jej
zastihli za denního světla. Voda z poškozeného
vodovodního potrubí však zaplavila dvě ulice a my jsme se
motali objíţďkami tak dlouho, ţe jsme k cíli dorazili aţ za
soumraku.
Venku zůstalo jen pár opozdilců. Podobné návštěvy
jsme konali raději neohlášeni, ale v tomto případě jsme
bohuţel byli nuceni postupovat jinak. Museli jsme se
zeptat, protoţe na domech chyběla domovní čísla.
Zastavil jsem rover vedle pouliční lampy, o jejíţ sloup
se opíral muţ vyzbrojený proti chladu tlustou pletenou
čepicí. Z jeho zarostlého obličeje hleděly na okno vozu,
-3-
které spustil Suko u sedadla pro spolujezdce, nedůvěřivé
tmavé oči. Suko se na něj usmál.
„Ahoj, brácho,“ řekl.
„Co chcete?“
„Od tebe nic. Potřebujeme se dostat k Jambovi.“ .
Vousáč ustoupil o krok dozadu. Najednou znervózněl a
ostraţitě se rozhlédl. „Nemluv tak nahlas,“ zasyčel.
„Nevíš, kde bychom ho mohli najít?“
Nedůvěra poněkud ustoupila, protoţe muţ se naklonil
dopředu. „Chcete nakoupit, co?“
„Co nakoupit?“ Suko hrál bezelstného prosťáčka.
„Šťávu.“
„Moţná.“
„Povídá se, ţe nejlepší šťávu prodává Jambo.“
„V pořádku, brácho, to víme. Řekni nám jen, kde toho
odborníka na krev najdeme.“
„Zadarmo to nebude.“ Ten dobrák byl obchodně zdatný
a Suka to stálo celou jednu libru.
Vousáč byl spokojený. „Dobrá, pokračujte ještě pár
metrů. Na konci ulice stojí na levé straně dům. Ale
neklepejte, jděte hned do zahrady.“
„On má také zahradu?“
„Ano, tam pracuje. Ale neparkujte před domem. Jambo
nemá rád, kdyţ je na první pohled vidět, ţe má návštěvu.“
„Dobrá.“ Suko mu podal bankovku, kterou muţ
zmačkal a bleskurychle schoval. Stejně rychle se ztratil i
on.
Rozjel jsem se a vyslechl si Sukův komentář. „Vzal
jsem z peněz na vánoční dárek, který pro tebe chystám,
Johne.“

-4-
 „Tolik bys mi věnoval? Vţdycky jsem si myslel, ţe tvůj
limit obnáší jednu libru.“
„Co by člověk neudělal pro svého starého přítele!“
Projíţděli jsme ztichlou ulicí. Bylo sice tu a tam někoho
vidět, ale já jsem stejně předpokládal, ţe nás dávno
odhalili.
Před domy leţely malé, většinou zanedbané
předzahrádky. Z komínů se valil kouř.
Naším cílem byl poslední dům na levé straně. Jeli jsme
kolem něj. Cesta se rozšířila ve velký pozemek zarostlý
plevelem. Před ním velká tabule sdělovala, ţe se zde brzy
bude stavět.
Nechali jsme náš rover stát vedle tabule a vrátili se zpět.
Bylo příšerné počasí - mlha jako mléko, foukal ostrý
vítr a chvílemi pršelo.
Jambo bydlel v rohovém domě. Na pravé straně hraničil
jeho pozemek s polem, takţe si mohl pohodlně rozšířit
svou zahradu.
Drţeli jsme se rady, které se nám dostalo za Sukovu
jednolibrovku a velmi rychle jsme zmizeli mezi
přerostlými keři.
Jambo skutečně pracoval. Jakmile jsme se prodrali
houštinou, objevili jsme šikmou skleněnou střechu
nevelkého skleníku. Uvnitř se svítilo. Usoudili jsme tedy,
ţe se tam někdo, nespíš Jambo, právě zdrţuje.
Dál jsem se neodvaţovali. Zůstali jsme v bezpečném
úkrytu a radili se, jak jej překvapit.
„Řekni mi teď, kdo půjde hlavním vchodem,“
poznamenal Suko.
„A kde zůstaneš ty?“
„Proč já? Budeme losovat.“
-5-
 Souhlasil jsem. Suko si vybral ,pannu' a prohrál.
„Hrome, proč vţdycky já prohraju!“
„Zato máš štěstí v lásce.“
Ušklíbl se. „V pořádku, Johne. Jenom mi dej trochu
času, prosím. A nelekni se, aţ polezu oknem.“
„Neboj se.“
„Haha.“
Zničehonic byl pryč. Zachoval jsem se podle jeho rady,
vyčkal dobrou minutu a potom jsem se vydal na cestu.
Zpočátku jsem kráčel po vlhké půdě, coţ se zakrátko
změnilo. Jambo poloţil na zem silná prkna, která vedla ke
skleníku a končila aţ u vchodu. Také před fasádou rostlo
vysoké křoví, takţe jsem se ani nemusel příliš skrývat.
Od vlhkého jílu byla prkna stejně trochu kluzká. Musel
jsem dávat pozor, abych nesklouzl. Zanedlouho jsem se
ocitl před pevnými skleněnými dveřmi. Nejdříve jsem se
pokusil zachytit nějaký pohyb uvnitř. Nevyšlo to, protoţe
skla byla prostě příliš špinavá, světlo jimi s bídou
probleskovalo.
Neslyšel jsem ţádný hluk. Teď bylo jen třeba doufat, ţe
Jambo o nás ještě neví. Tohoto prodavače krve bych rád
překvapil osobně. Přemýšlel jsem nad tím, k čemu by asi
tak mohl prodávat krev. A samozřejmě jakou. Ţe by
dokonce lidskou?
Z těch myšlenek mne lehce zamrazilo v zádech. Bylo to
hrozné.
Na dveřích visel hranatý kovový zvonec. Nezbylo mi
nic jiného, neţ se do nich pořádně opřít. Otvíraly se ztěţka,
ale nakonec se otevřely. Neobešlo se to bez hluku. To se
mi moc nehodilo, proto jsem raději nešel dál a zůstal stát
na schodech.
-6-
 První pohled na nefungující skleník mi hodně
napověděl. Měl jsem pocit, ţe kráčím do pekla. Hrůza!
Na šňůře - hlavami dolů - visel přibliţně tucet slepic,
které se uţ nehýbaly. Pod kaţdou z nich stálo malé
plastikové vědro. Bylo na první pohled jasné, k čemu je
určeno.
Obrázek, který se mi naskytl, mne sice nešokoval, ale
přece jen mne vyvedl z rovnováhy. S něčím takovým jsem,
upřímně řečeno, nepočítal.
Kromě toho jsem cítil zápach. Páchlo to tady krví,
podobně jako na jatkách nebo v řeznictví. Jinak jsem
neviděl zhola nic. Pod skleněnou střechou se usadil
odporně nasládlý zápach těţký jako olovo a dráţdil dýchací
cesty.
Kdyţ jsem se nadýchl, mohl jsem jej válet na jazyku.
Kromě toho mi vyplnil krk jako velký knedlík. Ne, nebylo
to nic pro citlivou povahu. Nehybné slepice visely vpravo
ode mne. Kdyţ jsem otočil hlavu na druhou stranu, padl mi
do očí dlouhý dřevěný stůl. Na něm leţely, pečlivě
srovnané, nejrůznější noţe.
Velké, malé, podobné mačetě nebo špičaté, všechny
měly něco společného. Byly ostře nabroušené a
nablýskané.
Vraţedné nástroje mě zaujaly. Nechtělo se mi uvěřit, ţe
slouţí pouze jako dekorace. Určitě budou mít souvislost s
těmi ubohými slepicemi, které jsem viděl viset na šňůře.
Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Všude byl klid. Zůstal
jsem stát vedle stolu a chystal se prohlédnout si důkladněji
velký řeznický nůţ. Náhle jsem zaslechl tichý hlas, znějící
jako zasyčení hada.
„Ruce pryč, je-li ti ţivot milý!“
-7-
 Můj ţivot mi byl od narození milý. Z tohoto důvodu
jsem se noţe ani nedotkl a ucukl rukou zpět. Několik
sekund jsem váhal, neţ jsem se otočil. Mezitím jsem si
připravil plán. Kaţdopádně jsem se nechtěl hned představit
jako policista.
Přede mnou stál Jambo. Předtím jsem jej nikde
nezahlédl, ale byl tady.
Stropní světlo bylo sice notně zaprášené, takţe jeho
intenzita byla nejméně o třetinu slabší, neţ by mohla být,
ale stačilo to, aby se dalo poznat, kdo mne vlastně oslovil
tak svérázným způsobem.
Jak byl starý tenhle Jambo? Třicet nebo čtyřicet let?
Těţko říci. Na kaţdý pád, na sedmdesátníka měl příliš
moderně střiţený účes. Měl oblečený dlouhý vytahaný
svetr a pod ním starou košili. Oči se podezřívavě zúţily do
malých štěrbinek. Jeho kalhoty obepínaly nohy jako dvě
roury. Měl kostnatou postavu, ramena mu trčela nahoru
jako dva rohy.
Mačeta, kterou pevně svíral v pravé ruce, vypadala dost
nebezpečně.
Na dvou ze čtyř prstů se blýskaly široké zlaté prsteny.
Na levém zápěstí se mu houpal silný ocelový řetízek.
„Jambo?“ zeptal jsem se.
„Kdo jiný.“

-8-
 Zasmál jsem se. „Jistě - kdo jiný.“ Dával jsem si pozor,
abych působil klidným dojmem. „Víte, proč jsem k vám
přišel?“
„Ne.“
„Nedělejte se. Potřebuji krev.“
Zvedl volnou ruku a třel si bradu. „Podívejme.
Potřebuješ krev. K čemu?“
„Musím to říci?“
„A proč ne?“ Přistoupil o malý krůček blíţ a zvedl
přitom mačetu. Mířil s ní na moje břicho. Necítil jsem se
dvakrát nejlépe, ale zachoval jsem klid.
„Proč to chcete vědět?“
„Neslyšel jsi, ţe neprodávám jakoukoliv krev. Je to
něco extra.“
„To je krev vţdycky. Uţ Goethův Faust řekl něco
podobného. Tak co, dostanu ji?“
„Odkud ses o mně dozvěděl?“ vyhnul se odpovědi.
Pousmál jsem se. „Kdyţ má člověk správné styky, můj
milý, dozví se všechno. Londýn je velký, ale zároveň v
jistém ohledu velmi malý.“
„Jsi běloch.“
„No a?“
„Nevěřím ti. K čemu běloch potřebuje krev? Jak se
vlastně jmenuješ?“
„John.“
„A dál?“
„Tobě také říkají jenom Jambo,“ oponoval jsem.
Zachechtal se. „Pěkně jsi mi to vrátil. Líbíš se mi.
Vypadá to, ţe ti prodám, co potřebuješ. Je to ale dost
drahé.“

-9-
 „To, co visí támhle na šňůře, to nejsou normální slepice,
ţe?“
„To si piš, ţe nejsou. V pravou chvíli jsem je zasvětil.
Patří peklu, rozumíš? Zasvětil jsem je peklu.“
„Potom musí být jejich krev také ďábelská.“
„Ano - copak jsi to nevěděl?“
„No ano, ale ne docela. Můj informátor mi jenom něco
naznačil. Ale pro černou mši se hodí, ne?“
„Není jen dobrá, je skvělá, vynikající a má skutečně
sílu. To ti mohu slíbit. A proto je i velmi drahá. Kolik krve
bys potřeboval?“
Odpověděl jsem otázkou. „Kolik mi můţete dát?“
Známým pohybem palce a ukazováčku mi to dal jasně
najevo. „Záleţí na tom, kolik jsi ochoten zaplatit.“
„Kolik bereš?“
„Deset liber.“
„Za kolik litrů?“
Jambo se zařehtal. „Za jednu slepici, člověče.“
„To je...“
„Nekecej! Jestli nechceš platit, tak zmizni!“
Hekticky zamával mačetou, coţ se mi ani za mák
nelíbilo. „Vypadni, člověče!“
„Ještě okamţik. Neřekl jsem, ţe nechci zaplatit. Jenom
mne to trochu zarazilo. To je snad normální, ne?“
Vyvalil oči. „Asi jo. Jenom si uvědom, ţe se nejedná o
slepici do polívky. Tyhlety jsou jiný, ďábelský, je ti to
jasný?“
„Tak dobrá. Uvidím, zda budu mít dost na jedno vědro.“
„Ukaţ peníze.“
Sáhl jsem do náprsní kapsy a viděl, jak mě pozoruje,
tentokrát trochu záludně. Nevěděl jsem, jestli to není pouhý
- 10 -
šarlatán, který vyuţívá důvěřivosti pošetilých lidí. Ale v
kaţdém případě ve mně vzbuzoval nedůvěru.
Zmačkal jsem bankovky a cvrnknul mu je jako malou
kuličku, kterou obratně chytil.
„Chceš být při tom?“
„Proč ne.“
„Jenom se ptám. Někteří lidé nemohou vidět krev.“
Chechtal se nad svým podařeným vtipem. Potom se otočil
a odtančil na stranu. Byl obratný jako artista. Potom udeřil.
Zdálo se, ţe se jeho ruka dvojnásobně prodlouţila.
Mačeta vykonala bleskurychlý okruh a dopadla s úţasnou
přesností na krk první slepice.
Hlava pleskla do vědra a za ní následoval proud husté
červené tekutiny, která s těţkým pleskavým zvukem
dopadala na dno vědra.
Jen pár kapek vystříklo vedle. Jambo získal v
mordování slepic velkou zručnost.
Díval se, jak se vědro plní. Nakonec v něm bylo slepičí
krve asi do poloviny.
Celá ta záleţitost se mi hnusila. Ale co jsem mohl dělat,
těm slepicím stejně nebylo pomoci. Moţná bylo opravdu
lepší nechat chlapa provozovat řemeslo, zvláště kdyţ
nespáchal ţádný zločin nebo přestupek.
Zůstal jsem stát stranou od něj, hleděl jsem na krev, z
níţ se kouřilo, a poslouchal Jambův smích. Neměl jsem
sice ţádnou únikovou cestu, ale přesto jsem začal.
„Ostatně, pane Jambo, zapomněl jsem vám něco
vysvětlit.“
„Ano, a co?“ zeptal se, aniţ se otočil.
„Jsem policista.“

- 11 -
 Bleskurychle se otočil bohuţel i s mačetou a hnal se mi
po krku...
Nevěděl jsem, jestli mě skutečně zasáhl. V kaţdém
případě jsem byl ještě rychlejší, protoţe jsem s podobnou
reakcí počítal.
Ucouvl jsem. Kapky odletující z mačety pokropily můj
obličej a já v té chvíli vypadal jako slunéčko sedmitečné.
Nebezpečí ještě nepominulo. Jambo snad zešílel, jinak
jsem si neuměl vysvětlit jeho chování.
Byl jako divoké zvíře, které se utrhlo z řetězu. Řvoucí a
bijící kolem sebe, přičemţ v ruce třímal velmi
nebezpečnou zbraň.
První ráně jsem unikl. Byl velmi rychlý, takţe jsem
neměl čas vytáhnout zbraň. Stále znovu jsem musel unikat
ostří, které se míhalo vzduchem nahoru a dolů.
Najednou se přede mnou otočil a vymrštil ruku.
Hrozilo, ţe mne ostří mačety rozpáře. Schoulil jsem se
do klubíčka jako jeţek a zatáhl jsem dokonce i bradu.
Kdesi nad sebou jsem zaslechl zasvištění, jak ocel prolétla
kolem.
Vzápětí jsem mu zasadil protiúder.
Kopanec zasáhl Jamba těsně nad slabinami. Ten hubený
chlapík dovedl rány rozdávat, ale ne přijímat. Zezelenal v
obličeji a zapotácel se.
Zvedl jsem vědro, které mi stálo v cestě. Hodil jsem je
na Jamba.
Nádoba jej trefila do hlavy.
Rána zazněla jako úder gongu. Kaţdopádně jsem
rozptýlil jeho pozornost.
Dříve neţ se mohl vzpamatovat a znovu udeřit, jsem byl
u něj.
- 12 -
 Rána pravačkou jej odhodila daleko zpět.
Padl na zavěšené slepice, aţ se rozkývaly.
Převrhl vědro s krví. Tmavočervená tekutina vytvořila
velkou kaluţ, na níţ uklouzl a spadl.
Jambo zůstal leţet na zádech a stále pevně svíral svou
zbraň. Nebyl však schopný ji pouţít, protoţe jsem stál
pravou nohou na jeho zápěstí.
„Otevři pěst!“
Skřípěl zuby a vzhlíţel ke mně nahoru.
„Rychle!“
Jambo poslechl. Bylo mu to zatěţko, ale musel vidět, ţe
prohrál.
Prudkým pohybem nohy jsem odkopl mačetu pryč.
Otočila se párkrát kolem vlastní osy a potom zůstala leţet.
Stál jsem nad Jambem a oba jsme zhluboka dýchali.
„Vstaň!“ Po tomto rozkazu jsem ustoupil o krok zpět.
Namáhavě se převalil na břicho. Jeho oblek byl
ušpiněný od krve. Ještě teplá tekutina kouřila a vydávala
zápach, z něhoţ se mi obracel ţaludek.
Jambo se vrávoravě postavil na nohy. Jeho obličej
zpopelavěl. Hřbetem ruky si přejel rty, na kterých se
objevily červené pruhy.
Ukázal jsem mu svou zbraň, ale zase jsem ji zasunul
zpět do pouzdra. „Vytáhnu ji, neţ se stačíš dotknout
mačety.“
„Ty policajtskej smrade!“ vypěnil Jambo.
„Jistě. Nemáš ale ţádný důvod k tomu, abys mi
nadával.“
„Musel jsem se bránit.“
„Zdá se, ţe mi nechceš rozumět. Ptám se tě na důvod.“

- 13 -
 „Nedám si od vás zničit svůj obchod!“ supěl a
pohazoval hlavou, aţ poletovaly prameny vlasů. „Ne, to si
nedám líbit.“
„Nikdo tě nechce připravit o obchod, pokud je legální,
ale nevypadá to tak. Jinak bys nebyl tak poplašený.“
„Mohu zabít tolik slepic, kolik chci.“ Jambo si vedl
svou.
„Jasně.“
„Proč jsi tedy přišel?“
„Zajímal jsem se o krev, nic víc. To je vlastně
všechno.“
„A dál?“
„Dál uţ nic. Chtěl jsem se dozvědět, co se s tou krví
vlastně děje, kde ji bereš a komu ji dodáváš.“
„Dostávají ji moji zákazníci.“
„Jambo, jestli si chceš ze mne tropit ţerty, naštvu se.
Tady nejsme v americkém seriálu. Tak mluv. Chci vědět,
kam ta krev přijde a co máš vlastně za lubem.“
„Prodávám ji.“
„Zatraceně draho, to uţ vím.“
„Není to drahé, moje slepice jsou něco extra. Zasvětil
jsem je peklu, rozumíš? Ďábel, Mistr, démoni, ti všichni
mi...“
V tomto okamţiku se roztříštilo okno. Obrátil jsem se
za výsměšného Jambova chechtání a potom jsem ho uviděl.
Psa, bojového psa, mastifa, který proskočil oknem a řítil
se na mne...

- 14 -
 Vykřikl ještě: „Dělej Bastarde, dělej, chytni ho!
Rozsápej ho!“
Mastifové jsou odporní. Podle mého soudu nemají se
psy mnoho společného. Jsou to vlastně čtyřnohé zbraně a
poslouchají pouze svého pána.
Pes byl tak rychlý, ţe jsem se nedostal k tomu, abych
vytáhl svou berettu. Ani jsem ji nepotřeboval.
Nenadálé výstřely přehlušily dění kolem. Pes byl jiţ
skoro u mně, nebyl však rychlejší neţ dvě kulky, které se
mu zabořily do obludného těla a zanechaly v hlavě a boku
ošklivé rány.
Především zastavily zvíře před rozhodujícím skokem.
Ještě jednou se pokusilo postavit na nohy.
Zuby zacvakaly, jak mne chtěl mastif jménem Bastard
zakousnout, ale potom se zhroutil na bok a zůstal leţet.
Jeho oči vyhasly.
Suko, který prolezl rozbitým oknem, na mne kývl. V
ruce drţel berettu. „Promiň, Johne, ale nebyl zde jiný
vchod.“
„Nemohl jsi tu bestii zneškodnit venku?“
„Uviděl jsem ji příliš pozdě.“
„To je jedno. Naše záleţitost je vyřízena.“ Otočil jsem
se na bledého a chvějícího se Jamba, který tupě zíral na
svého psa. „Máš ještě něco dalšího v záloze? Třeba lva
nebo tygra?“
„Ne.“
- 15 -
 „Jenom slepice,“ vysvětloval Suko. „Viděl jsem venku
kurník.“ Ukázal na nehybné opeřence na šňůře. „Ostatní
čeká podobný osud.“
„Vypadá to tak.“
Můj přítel přistoupil blíţ.
Zavrtěl hlavou, kdyţ uviděl kaluţ krve a převrhnuté
vědro. „Nezbláznil se tenhle starý brach?“ zeptal se tiše.
„Nevím. Kaţdopádně poţadoval za krev kulatou
sumičku deseti liber. Dokonce jsem mu je zaplatil.“
„Můţeš si je vzít zpátky, poldo.“
„To doufám.“
Jambo sáhl do kapsy a vrátil mi moji zmačkanou
kuličku.
Nasadil jsem mu ţelízka a vedl jej skleníkem na druhou
stranu. Tam jsem objevil malá dvířka, která zřejmě vedla
do přístavku. Byla bohuţel zavřená.
„Tam máš kurník?“
„Ano.“
„Tak se o tom přesvědčíme.“
Jambovi se moc nechtělo.
Suko ho popadl za rameno a zatočil s ním. Potom jej
postrčil dopředu.
Jambo šel nejistým krokem a přitom se hrbil, jako by
očekával ránu.
Z kazajky umazané od slepičí krve vytáhl klíč, zasunul
jej do zámku a dvakrát jím otočil. Dveře zaskřípěly v
závěsech. Pustili jsme ho napřed. Nevkročili jsme do
normálního kurníku. Na tyči sice seděly slepice , které se
chovaly aţ příliš tiše, ale celá místnost vypadala tak
podivně, ţe nám nad tím zůstával rozum stát. Podlaha byla
natřena černou, matně lesklou barvou. Ve středu pod
- 16 -
slepičím hradem svítily červenou barvou namalované dva
do sebe zapadající trojúhelníky, dosti velké. V jejich středu
se ještě šklebil ďábelský obličej.
Přitiskl jsem Jamba ke stěně. „To je ta tvoje magie?“
zeptal jsem se jej.
„Ano.“
„Dětské krámy,“ zabručel Suko a obrátil se ke mně:
„Chceš to přezkoušet svým kříţem?“
„Jistě.“
Obezřetně jsem vstoupil do obou trojúhelníků. Kříţ
jsem poloţil doprostřed ďábelské tváře.
Jambo zaječel. Jinak se nestalo nic.
Ţádný plamen nebo blesk. Ţádné znamení. Vše, co jsme
zde objevili, byl obyčejný podvod.
Otočil jsem se. „Povedená magie, Jambo, opravdu.
Takhle taháš lidi za nos?“
Podíval se na mě. Jeho pohled se mi nelíbil. Hluboko v
tmavých zornicích jsem zpozoroval lstivost a úskočnost.
„Aby ses nespletl, poldo.“
„Jak to myslíš, Jambo?“
„Kdyţ se krev dostane na správné místo, dojde k
proměně.“
„Kde se nachází to místo?“
„To ti neřeknu, ani kdybys mne zabil.“
„Potom bys opravdu nic neřekl,“ ucedil Suko. „Půjdeme
na to jinak.“ Hleděl na slepice sedící na tyči.
„Kde vlastně bydlíš? Vedle v domě?“
„Ano.“
„Měli bychom se tam podívat.“
Nespustil jsem Jamba z očí a všiml jsem si, ţe při
Sukově návrhu sevřel pevně rty. Něco nebylo v pořádku.
- 17 -
To, co řekl Suko, jej rozrušilo. Bylo jasné, ţe v domě něco
skrývá.
„To není špatný nápad. Náš přítel se přitom můţe
převléci.“
„Proč?“
„Neradi bychom do Scotland Yardu přivedli někoho,
kdo páchne slepičí krví.“
„Co tam budu dělat?“
„Tam mi konečně vysvětlíš, proč jsi mě chtěl zabít.
Chápeš?“
„Nevzpomínám si, ţe bych měl v úmyslu něco
podobného.“
„Běţ, Jambo. A ţádné hlouposti!“ Začínal jsem se
pomalu dopalovat. „Jdi napřed a ukazuj nám cestu!“
Pokrčil hubenými rameny a vydal se na cestu.
Přemýšlel jsem o tom, co by mohl v domě ukrývat.
Všechno, co potřeboval k obchodu, měl podle mého soudu
ve skleníku a v kurníku. Pro mne ovšem nebyl nic víc neţ
šarlatán. Namaloval si magická znamení, aby před
zákazníky vypadal zajímavěji. Krev jeho slepic neměla
ţádnou magickou moc. Můj kříţ by v opačném případě
reagoval jinak.
Jambo kráčel před námi sehnutý jako starý hříšník.
Kráčeli jsme po kamenných deskách směrem k domu.
Zpustlá zahrada, která obklopovala dům, vypadala jako
malá dţungle.
Domovní dveře byly pořádně zpuchřelé. Jambo do nich
zlostně kopnul. A rozsvítil.
„Bydlíte tu sám?“ zeptal jsem se stroze.
„Ano.“

- 18 -
 V domě to odporně zapáchalo. Byl to stejný pach jako
ve skleníku. Kromě toho zde bylo tolik špíny, ţe kaţdý
návštěvník se musel později doma osprchovat. Nevydrţel
jsem a přidrţel si před ústy kapesník.
Suko stál před úzkým schodištěm a kývl hlavou směrem
ke schodům. „Půjdu se podívat nahoru.“
„Běţ.“
„Tam nic nenajdete.“
„Pokoje jsou prázdné?“
Jambo přikývl. „Nahoře jenom spím.“
„Na hradě jako slepice?“
„Ne, v posteli.“
„To uvidíme.“
Jambovi bylo viditelně nemilé, ţe Suko kráčel po
schodech nahoru. Jeho pohled napovídal mnohé.
Zůstali jsme stát v úzké chodbě.
Stěny měly šedivý nádech jako den za soumraku. „Jak
se tady dá ţít?“ zeptal jsem se Jamba.
„To jste zavinili vy, běloši. Nastěhovali jste nás s vaší
zatracenou politikou do těchto chatrčí.“
„Čistota nemá s penězi nic společného.“
„Cítím se tady dobře.“
Pod mým upřeným pohledem se cítil nesvůj. Změnil
jsem téma a vrátil se k jádru problému. „Mám jednu
otázku, Jambo. Komu jsi prodával krev?“
„Zákazníků mám dost.“
„To jsem si mohl myslet. Ale kdo a proč kupuje slepičí
krev?“
„Kupuje ji ten, kdo ji potřebuje. Někteří si z ní vaří
nápoj, jiní ji zase pijí, protoţe se chtějí dostat do transu.“
„A povede se jim to?“
- 19 -
 „Ano.“
„Johne!“ Z prvního poschodí se ozval Sukův hlas.
„Pojď nahoru.“
Jambo se na mne podíval.
Nepatrným pohybem ruky jsem mu naznačil, co má
dělat. „Běţte přede mnou.“
Kráčel po schodech nahoru, shrbený, se svěšenými
rameny.
Na poschodí bylo ještě těsněji. Stěny jako by se tlačily k
sobě.
Uviděl jsem dvoje dveře.
Jedny byly otevřené, na prahu stál Suko a kýval na mne.
Vstoupili jsme do maličké místnosti, která skýtala
prostor pouze pro jednu postel. Na ní zde měl ten chlapík
rozloţených několik balíčků. Rychle jsem je spočítal. Bylo
jich šest.
„Máte snad vlastní poštovní úřad?“ zeptal jsem se.
Jambo neodpověděl. Zato promluvil Suko. „Těţko tomu
uvěříš, Johne, ale prohlédl jsem si adresy. Všechny balíčky
mají být odeslány za hranice....“
„Můţeš to upřesnit?“
„Do Německa.“
Vyvalil jsem oči údivem. „A do kterého města?“
„Hned ti to povím. To město dobře znáš. Jmenuje se
Dortmund.“
Hlavou mi proletěly vzpomínky.
Připomněl jsem si Šusy, vraţedkyni, která i mě chtěla
dostat do svých spárů. Také velký hřbitov, televizní věţ,
kouzlo vnitřního města a pivo, kterým mě tam častovali.
„To hledíš, kamaráde!“

- 20 -
 „Nevím, co říci. To je teda bomba. Proč posílá krev do
Dortmundu?“
„Protoţe o ni mají zájem,“ zavřeštěl Jambo.
„Ano?“
Prudce přikývl. „Do Dortmundu posílám ty dva horní
balíky. Slíbil jsem to.“
„A komu, prosím?“
„Poznal jsem před časem jednoho Němce a vyprávěl mu
o své práci. Hned se pro ni nadchnul.“
„Jak se jmenuje ten člověk?“
„Uţ ani nevím.“
„Ale posíláte mu balíky...“
„Přijedou si pro ně. Domluvili jsme si heslo. Důl a
ďábelský hřbitov.“
„To je povedené. Co mají ty dva pojmy společného s
krví, přítelíčku?“
„Nevím. Potřebují krev. Ano, potřebují krev z jistého
důvodu. Krev je velice zvláštní tekutina. Hodí se ke
kaţdému zaklínání. Také k černé mši, jestli mi rozumíte.
Mohli by si obstarat krev z dortmundských slepic. Ale
chtěli moje zboţí, protoţe zjistili, ţe je lepší. Pochopili jste
teď, o co jde?“
„Posílat krev není nejspíš zakázáno. Za to ho nemůţeme
hnát před soud.“
„Kam ještě posíláte krev?“ chtěl vědět Suko.
„Jenom tam.“
„Opravdu?“
„Ano, k čertu! Přísahám. Poznal jsem jednoho...“
„Jeho jméno jste zapomněl.“
„Správně.“

- 21 -
 Vyslýchali jsme ho ještě dobrou čtvrthodinu, aniţ
bychom z něj dostali další informace. Co Jambo nechtěl
říci, neřekl.
Uţ jsme se s ním déle nezdrţovali.
Bylo zbytečné mařit s ním drahocenný čas.
Jestliţe jenom zabíjel slepice, nic nám do toho nebylo.
A pokud se našli hlupáci, kteří ji od něho byli ochotni
kupovat, byl to nanejvýš jejich vlastní problém.
Ale jsou Jambovi zákazníci opravdu tak hloupí? Nevězí
v tom něco víc, i kdyţ můj kříţ nereagoval?
O tom jsme hovořili se Sukem ve voze.
„Nevím to jistě, Johne, ale mám pocit, ţe jsme narazili
na něco hodně zajímavého.“
„To znamená, ţe bys rád zjistil, co se za tím skrývá?“
„Přesně tak.“
„A proto musíme sledovat tuto krvavou stopu.“
Můj kolega se rozesmál. „K čemu ten smutek, staříku.
V nejhorším případě konečně poznáš město, v němţ mají
Westfalenhalle. Tys o ní přece vţdycky mluvil s
nadšením.“
„To je pravda.“
„V tom případě bychom měli přemluvit sira Jamese,
aby nám obstaral dvě letenky.“
„Jestli ale...“
Suko mě nenechal domluvit. „Vzpomeň si, byl to
vlastně on, kdo nás navedl na Jambovu stopu.“
„Jistě.“ Protočil jsem motor. „Máš pravdu. Musíme si s
ním o tom promluvit. Můţe nás pouze odmítnout. Nic víc.“

- 22 -
 Ale neodmítl nás, jenom se ušklíbal a mínil, ţe zase
chceme pláchnout z Londýna. „Ale proč zrovna do
Dortmundu, kde je najisto stejná zima jako zde na Temţi?“
Suko jej začal znovu přesvědčovat. „Dobrá, dobrá,
jeďte si kam chcete a sledujte stopu slepičí krve.“ Zakýval
hlavou. „Ale nemluvte o tom nahlas. Třeba vám to vyjde.“
Sir James se však přepočítal jako nikdy před tím...

Přes relativně čistou oblohu to byla příšerná noc!

Měsíc byl jako kolo od vozu. Zahalený do mlţného
oparu, obklopený prstencem rozptýleného, tolik
podmanivého světla.
Kromě toho se citelně ochladilo. Neviditelná ruka
tlačila vzduch dolů a bránila tomu, aby se nad Německo
dostal jakýkoliv závan teplého vzduchu od jihu. Lidé raději
zůstávali ve svých obydlích. Mnozí z nich trpěli smogem,
který se vznášel nad městy. Nic z toho však nevzrušovalo
řidiče, který projíţděl svým vozem západním předměstím
Dortmundu a bedlivě dával pozor, aby nedostal smyk na
tvořícím se náledí.

- 23 -
 Za směrovou tabulí Mengebe vjel na novou objíţďku
vedoucí kolem polí a staré koksovny do opuštěného dolu.
Na vozovce se několikrát ve světle reflektorů zableskly
lesklé pruhy. Muţ jel velice opatrně, protoţe nechtěl
skončit v příkopu. Jakmile se dostal ke směrovníku s
nápisem Huckarde, věděl, ţe brzy bude muset odbočit.
Na křiţovatce mrkal semafor. Na ulici nebylo ţivé duše.
Dokonce i okna blízké hospody potemněla. Mohl jet
spokojeně dál. Mladík byl nervózní.
Věděl najisto, ţe jeho plán vstoupil do závěrečné fáze.
Jestli se dopustí chyby, je všechno ztraceno. Buď přijde
o ţivot, nebo bude mít úspěch. Mohl si zvolit mezi dvěma
krajními moţnostmi. Pomalu pokračoval v jízdě. Jinovatka
potáhla malý vůz tenkým povlakem. Po obou stranách
cesty míjel dlouhé řady domků, oddělených vjezdy. Za
kaţdým z nich byl zřejmě zadní dvorek, kde se dříve
nacházely záchodky.
Vpravo před ním leţel opuštěný důl. Vysoká těţní věţ
se tyčila k nebi jako připomínka moderní doby.
U poslední pouliční lampy stál nějaký člověk. Právě si
zapaloval cigaretu. Měl na sobě koţený kabát a těsné
dţíny. Muţ zahlédl vůz a šel dál. Golf zajíţděl stále
hlouběji do tmy aţ tam, kde v zemi zela ohromná jáma.
Ještě však nebylo nic vidět. V kaţdém případě působila
konstrukce těţní věţe jako ohromný kolos sevřený ledovou
obručí. Vůz opustil silnici a jel dál po nerovném povrchu
polní cesty. Vjíţděl na planinu, kde křoví pokrývala vrstva
jinovatky. Kdyţ jí kus upadl, zaznělo to jako výstřel.
Muţ za volantem věděl přesně, kam chce dojet. Cítil se
v bezpečí, proto ani nevypnul reflektory. Jejich světlo
dopadalo na křoviny jako světelný koberec. Kdyţ ozářilo
- 24 -
zledovatělý příkrov, zatřpytil se jako mozaika sloţená z
tisíce démantů.
Auto zastavilo ve stínu staré těţní věţe. Řidič několikrát
zhluboka vydechl. Zůstal strnule sedět za volantem. V
obličeji měl výraz člověka, který stále ještě uvaţuje, zda
jedná správně či nikoliv.
Prohlíţel se v zrcátku, protoţe věděl, ţe jiţ není
návratu. Co jednou začal, musí také dokončit. Stejně
potřeboval důkaz. A ostatní bude následovat.
Opatrně otevřel dveře a vyklouzl z vozu. Potom
odklopil sedadlo a natáhl se pro dva předměty na zadním
sedadle.
Byly to dva velké kanystry z umělé hmoty. Poněvadţ
byly plné, byly i pořádně těţké. Muţ vytáhl z vozu nejdříve
jednu nádobu, potom druhou. Obezřetně zavřel dveře a
snaţil se, aby dělal co nejmenší hluk. V jasném mrazivém
vzduchu se kaţdý zvuk rozléhal velmi daleko. Chtěl se
vyvarovat kaţdé sebemenší chyby.
Riziko bylo příliš velké.
Díky tmavému oblečení, které si prozřetelně navlékl,
bylo těţké jej objevit. Mohl se ve tmě pohybovat jako stín
a vyuţívat přírodních úkrytů, protoţe terén byl mírně
zvlněný.
Vlekl se kupředu s oběma kanystry v rukou, ztěţka
dýchal a mrznoucí dech se táhl od jeho úst jako praporec.
Na zemi leţelo zmrzlé listí a křupalo pod jeho nohama.
Nebe bylo čisté stejně jako měsíc, který mu svítil na
cestu. To bylo velmi důleţité.
Úplněk potřeboval ze všeho nejvíc...

- 25 -
 Na přesně určeném místě zůstal stát. V půdě byly
hluboké stopy pneumatik. Jeho místo bylo o něco výš, na
náspu.
Mladík si je vyhlédl opravdu dobře, jiţ dříve a za
denního světla. Odtud se chtěl, dalo by se říci, vydat na
malý výlet.
Uvaţoval o tom jako o malém výletu, účinek však měl
být ohromující. Snad by bylo moţné srovnat jej s pádem
kamene do klidné vody, jejíţ vlny se rozběhnou ke břehu.
Na tvrdé rozbrázděné zemi se zmrzlými kaluţinami vody
musel dávat pozor, aby neztratil rovnováhu. Mimoto jej
tíţily dva plné kanystry.
Zašilhal na měsíc, který stál přímo nad těţní věţí
starého dolu a přál si, aby mu posvítil na cestu. Ze
vzdálené dálnice k němu dolehl zvuk projíţdějících vozů.
Mladík táhl kanystry tak dlouho, dokud nedosáhl
označené prohlubně.
Tady břemeno sloţil a narovnal se. Potom pohnul prsty
v ručně šitých botách, aby zjistil, zda jsou ještě ohebné.
Znovu se důkladně rozhlédl. Pozorně si prohlíţel
nejbliţší okolí, ale nikoho neviděl. Nikdo ho nepozoroval,
nikdo na něj nečíhal. Krajina kolem něj pod ledovým
krunýřem sotva dýchala.
Měl strašnou chuť zapálit si cigaretu, ale potlačil ji a
otevřel první kanystr. Ten, který měl po pravé straně.
Zvedl jej, udělal několik kroků dopředu a začal si
pobrukovat zvláštní monotónní popěvek. Přes jeho rty
plynul nezvykle znějící hlas. Melodie, kterou muţ ani
přesně neznal, se moţná zrodil před mnoha, mnoha lety.
Přitom osamělý poutník uchopil oběma rukama kanystr,
aby jej mohl lépe překlopit. Naslouchal šplouchání
- 26 -
tekutiny. Potom se otvorem protlačil první olejovitý
jazýček a tekutina se začala rozlévat po zemi.
Ještě teplá krev se rozlévala po zemi a okamţitě se z ní
začalo kouřit.
Zhoustlé výpary vystupovaly nahoru. Tvořily obláčky,
které se trhaly a jako cáry mlhy klouzaly mrazivým
vzduchem.
Mladík velmi rychle vyprázdnil první kanystr. Uloţil jej
zpět do auta. S druhým kanystrem obešel zvolené místo
dokola, přičemţ stále vyléval hustou krev.
Přitom si i teď pobrukoval onu neznámou, hrůzu
vzbuzující melodii.
Teprve kdyţ z kanystru vytekly poslední kapky, byl
muţ spokojen.
Odměřeným krokem, jist si svou věcí, se vrátil zpět. U
vozu zůstal stát a ohlédl se.
Ano, terén měl obhlédnutý a nic nezanedbal. Všechno
zkrátka muselo vyjít. S neúspěchem nepočítal.
Otočil uzávěry na kanystrech, uloţil je do auta a čekal.
Dopaloval jej chlad, který pronikal oblečením, ale na tom
se teď nedalo nic změnit.
Opřel se o kapotu auta a hleděl před sebe. Jeho pohled
se toulal místy, kde vylil přinesenou krev. Přes zmrzlou
půdu si teď musela najít cestu do hlubokého podzemí a
otevřít tak bránu něčemu jinému, co se mělo dostat na
povrch.
Mladík sice věděl, co by to mělo být, ale nikdy to ještě
neviděl.
Jeho víra vycházela z naděje, ţe vše, co udělal, učinil
správně. To, co očekával, se skrývalo pod touto opuštěnou
důlní krajinou. Není jiná moţnost. Určitě se nemýlí.
- 27 -
 Ale kouzlo nechávalo na sebe čekat.
Minuty pomalu ubíhaly jedna za druhou, aţ uplynula
čtvrthodina. V mrazivé noci se zdála obzvlášť dlouhá.
Nezůstalo při ní. Magie se neřídí lidskými přáními, a
tak uplynula další půlhodina, aniţ se cokoliv stalo.
Mladík měl pocit, ţe co nevidět přimrzne ke kapotě.
Oblékl si sice kalhoty s teplou podšívkou, ale chlad
pronikal všude.
Přesto čekal dál a jeho pohled bloudil krajinou, z níţ se
mělo cosi vynořit.
Mlţný prstenec kolem měsíce se tratil. Úplněk svítil
jasně a jiţ bez překáţek předával svou energii promrzlé
zemi.
Energie měsíce byla neobyčejně důleţitá pro to, co se
mělo stát. O tom nebylo pochyb.
A uţ to začalo...
Muţ se dychtivě naklonil dopředu, jakmile spatřil
počátek tajemného dění. Oči se mu rozšířily, promrzlý
obličej se náhle bezděky rozzářil. Mladík otevřel ústa a
zhluboka oddechoval.
Nad místem, kde napojil zem krví, se začala vznášet
jemná mlha. Tenké závoje se zvedaly v místech, kde si
krev našla cestu do nitra země.
Připadaly mu jako dlouhé paţe, které chtějí uchopit vše
kolem do své náruče. Šířily se na všechny strany, ale
přitom naráţely na neviditelnou hranici.
Muţ věděl přesně, v jaké vzdálenosti má čekat. To vše
vyčetl ve starých pramenech. Byl velmi dobře připraven,
ale přece jen se ho zmocnilo rozčilení.
Potom se to stalo!

- 28 -
 Útrţky mlhy, které vyrazily z hlubin, se zastavily a
vytvořily na opuštěném pozemku starého dolu čtyřhran,
jako by chtěly ohraničit přesně toto místo před jakýmkoliv
rušením.
Muţ byl spokojený. Působil dojmem lovce, který se
chystá ke skoku. Nicméně setrval v klidu a čekal, co se
bude dít.
Tajemno více cítil, neţ viděl. Za stěnou mlhy se
odehrávala tajuplná proměna. Něco se tam rodilo. Nebylo
nic vidět, spíše se to dalo tušit, ale osamělý pozorovatel
věděl přesně, ţe jeho věc probíhá podle plánu.
Náhle jej přepadla neočekávaná tíseň. Necítil ledový
chlad, krev mu začala proudit rychleji. V jeho nitru
probíhaly reakce, které rozpalovaly celé tělo.
Začala se mu třást kolena i ruce.
Zamrkal.
Ještě si netroufal jít k mlţné stěně. Jakmile se však
kontury clonou zvýraznily a přestaly splývat, trhl sebou a
pomalým krokem se vydal k ní.
Jako by jej něco přitahovalo. Úplně ztratil předchozí
strach a hrůzu, které musel překonat, aby mohl vstoupit do
nového světa.
Prošel mlhou, která mu připadla jako lepkavá pavučina.
Zmocnila se jej. Postarala se o to, aby si uvědomil, do
jakého světa vstoupil.
Zatrnulo mu na šíji, stáhl se mu ţaludek. Upřeně hleděl
před sebe, aniţ by cokoliv mohl rozeznat. Mlha mu bránila
ve výhledu.
Konečně se rozplynula.
Pomalým pohybem si protřel oči, jako by nemohl uvěřit
tomu, co se objevilo před ním, i kdyţ něco podobného v
- 29 -
duchu očekával. Krajina se proměnila ve hřbitov se starými
deskami a náhrobními kameny. V pozadí se tyčila nějaká
ruina. V jejích zdech zely velké, nepravidelné otvory.
Vlevo od něj leţel starý náhrobek. O něco vyšší neţ
ostatní. Hrob byl obehnán kovaným plůtkem.
Se strnulým výrazem v obličeji procházel tímto
neskutečným ďábelským hřbitovem. Cítil, ţe hřbitov, který
se vynořil z hlubin, není normální. Neleţel nad ním pouze
chlad, ale také závan jiného světa, který by na tomto
posvátném místě nehledal.
Mladík opatrně kráčel napříč hřbitovem a naslouchal
přitom ozvěně svých kroků.
Rozhlédl se kolem. Připadal si jako v krajině z jiné
planety.
Bylo to příšerné místo, i kdyţ mezitím přivykl pohledu
na starodávné zvětralé náhrobky. Ale pocit, ţe je obklopen
mrtvolami, byť pod příkrovem hřbitovní prsti, se nedal
odloţit jako kabát.
Všechno báječně klape, pomyslil si. K čertu, vyšlo to.
Staré záznamy nelhaly. Podařilo se mu znovu vyzvednout
na povrch starý hřbitov. Ale kde se, u ďasa, tento hřbitov
ukrýval? Pod zemí?
To přece nebylo moţné. Více neţ celé desetiletí se zde
těţilo uhlí, takţe by se muselo narazit na záhadný hřbitov.
Mladík v duchu připouštěl, ţe jeho zjevení je pro něj
nevyřešenou hádankou.
Zatím zůstával v té hrůzné krajině sám. Ale vycházel z
toho, ţe se něco změní. Neboť tento hřbitov, který
vystoupil z hlubin, ovládalo zlo.
Kdyţ o tom přemýšlel, zasvítilo mu v očích. Postavil se
na špičky a protáhl. Zaklonil hlavu dozadu a rozesmál se.
- 30 -
 Nejdříve tiše, tlumeně a jízlivě. O něco později hlasitě,
aţ se popadal za břicho. Potřásal hlavou, svíral pěsti a
projevoval ďábelskou radost z těchto proměn.
Smích pozvolna ustával. Kdyby jej někdo pozoroval
zpovzdálí, viděl by pouze zamlţené obrysy postavy.
Splynul s mlhou a starými náhrobky.
Pomalu se otočil. Prkennými pohyby kráčel zpět a
splynul se stínem vysokého náhrobku, který také
zahalovala mlha.
Kdyţ se rozplynula, bylo patrné, ţe se jeho obličej
změnil. Zbělal. Přes tváře se táhly namodralé stíny. Koutky
úst sebou potrhávaly. Vlasy se mu lepily na čelo a krouţek
v pravém uchu sebou házel jako loďka na rozbouřeném
moři.
Vedle vozu zůstal stát a uhodil otevřenou dlaní na
střechu auta. Gesto vítěze. Vítěze, který překonal vlastní
strach. Sliboval si od toho ještě něco jiného a nebyl si jistý,
zda se to povedlo.
Povedlo se to. Proto byl tak veselý. Bylo to příšerné
temné místo. Neskutečný svět na hranici dvou dimenzí.
Bylo to peklo, ze kterého se jen obtíţně hledala cesta zpět.
Všechno souhlasilo. Všechno proběhlo hladce. Ještě
jednou se otočil, protoţe se muselo něco stát, jestliţe
zaklínání mělo mít úspěch.
A také se stalo...
Lesknoucíma se očima hleděl na stěnu z mlhy a
náhrobky, které se za ní rýsovaly. Náhle zmizely, jako by
na ně dopadla obrovská pěst. Také mlha se rozplývala.
Tak, jak vystoupila ze země, vracela se stejnou cestou zpět.
Zmizela v hlubinách staré důlní krajiny a s ní i starý
hřbitov.
- 31 -
 Zůstal jen opuštěný důl.
Nikoho by nenapadlo, ţe se z jeho hlubin vynořil starý
hřbitov s pomocí slepičí krve a starodávného zaklínání.
Kdyţ se všude rozhostil klid, nastoupil do vozu, jehoţ
okna za tu dobu pokryl led. Zapnul topení, aby jej
rozpustil. Jakmile bylo okno čisté, rozjel se. Tentokrát s
přesvědčením, ţe sám se sem uţ nikdy nevrátí.
Všechno teď bylo úplně jiné...

Páteční a sobotní noc jsou v Porúří vyhrazeny tanci

mrtvých.
Úsilí pracovního týdne je zapomenuto, protoţe vše se
točí kolem víkendových večerů. Dnešní mládeţ nezná
dobře květinové mládí svých rodičů. Nalezla nový způsob
vyjádření svých pocitů. Doby hippies jsou nenávratně pryč.
Narodili se grufties neboli uctívači ďábla. Nebo také
satanisté. Nebezpečné postavy, které o víkendech
koketovaly s děsivými věcmi, které ostatní lidí odpuzovaly.
K této nové generaci patřila i černovlasá Viviana.
Během týdne pracovala v jedné dortmundské advokátní
kanceláři, kde přijímala klienty svého šéfa. Vypadala
přesně tak, jak to poţadoval její zaměstnavatel. Hezká a
přívětivá. Kdyby však viděl svoji Vivianu o víkendu,
nevěřil by svým očím, jaká proměna se s ní udala.
Její černé vlasy přírodní barvy dostaly pomocí laku
nezvyklý lesk. Viviana milovala černou barvu. Zásadně
- 32 -
nepouţívala světlé odstíny a ostré pronikavé světlo. I její
koupelna byla tmavá.
Nyní stála před zrcadlem oblečená pouze v tenkých
černých kalhotkách, na jejichţ přední straně byl obrázek
bledé umrlčí lebky.
Vivianino tělo se nechlubilo ideálními rozměry. Jako
ţena však přitahovala pohledy muţů. Měla oblá pevná
ňadra. Při chůzi se vznášela nahoru a dolů jako dva
pouťové balónky. Těsně pod pravým prsem se nacházelo
malé tetování. Modrozelený obličej ďábla.
Toto moderní tetování se nazývá tattoo. Muţi a ţeny si
jimi pokrývají nejrůznější části těla, podle toho, jaký
zastávají ţivotní názor.
Pro ni to byl Satan. A nejen pro ni. Všichni, kterým
říkali grufties, vzývali Satana.
Byl pro ně neobyčejně erotický a oddávali se mu plně a
beze zbytku.
Satanistka Viviana se řádně nalíčila, protoţe si přála,
aby dnes večer vše proběhlo hladce.
V Berlíně nebo Mnichově by stěţí uspěla jako uctívačka
Satana. Tady v Porúří to ovšem bylo něco jiného.
Členové jejich skupiny neměli drahé luxusní domy.
Bydleli zpravidla v malých sociálních bytech, pokud neţili
s rodiči, kteří se raději příliš nestarali o koníčky svých
ratolestí.
Viviana opustila rodičovský dům. Byla uţ dva roky
plnoletá. Zvláště jejímu otci se to nelíbilo. Velmi často
telefonoval a dotazoval se, jak se jí vede.
Byt, v němţ ţila, patřil Heinzovi, kterého přezdívali
jeho přátelé Heino.

- 33 -
 Kdyby její otec zazvonil u dveří, při pohledu na její byt
by ho asi trefil šlak.
Viviana pokračovala ve vylepšování svého vzhledu. Na
malé poličce pod zrcadlem byly seřazeny nejrůznější
kelímky s barvami většinou tmavých tónů. Převaţovaly
barvy černé, šedé a fialové v mnoha odstínech. Vivian je
nepouţívala pouze na obličej, ale malovala si různé
obrazce i na tělo.
Působilo jí rozkoš, kdyţ mohla malým štětečkem
přejíţdět po kůţi. Častokrát ji přitom projíţdělo tělem
příjemné mravenčení od hlavy aţ ke konečkům prstů na
noze. Proţívala nádherný pocit uspokojení, kdyţ se
připravovala na přivítání svého Pána. Pokud ţila, byla mu
ochotná slouţit do roztrhání těla.
Na čelo nakreslila Viviana černý trojúhelník a pod ním
obrácený kříţ.
Dívka našpulila rty k tichému ďábelskému smíchu.
Dlouho předtím si jej nacvičovala před zrcadlem a znovu
se ujistila, ţe v něm dosáhla opravdového mistrovství.
Její oblečení leţelo vedle staré koupelnové vany
přehozené přes ţidli. Spodní prádlo si nebrala. Místo toho
si natáhla koţenou kazajku se dvěma světlými pruhy na
rukávech. Vlezla do kalhot stejné barvy a na nohy obula
boty špičaté jako nůţ. Podobné se nosily před čtyřiadvaceti
a více léty. Nyní znovu přicházely do módy. Vivian si je
hrozně oblíbila. Zavázala boty, narovnala se a natáhla pro
kartáč. Vyčesala si dlouhé černé vlasy tak, ţe zakryly levé
ucho, kdeţto pravé zůstalo volné. Aby jejich tvar zůstal
zachován přinejmenším pro dvě nejbliţší noci, nalakovala
je, ţe byly tuhé jako dráty.

- 34 -
 Zaslechla škrábání na dveře. Malinko zašilhala stranou
a krátce hvízdla. Rámus za dveřmi ustal a dveře koupelny
se otevřely. Něco tlustého šedivého skočilo do koupelny.
Nebyla to kočka, jak by se dalo předpokládat, nýbrţ krysa.
Vyhlíţela ohavně. S pískáním se hrnula přímo k vaně,
potom se odrazila a jedním skokem se vyšvihla na rovný
okraj vany.
Viviana se otočila, aby mohla pozorovat svoji malou
krysu. Potřebovala zvíře, které by ji poslouchalo na slovo.
Především ale chtěla mít něco, co by společnost
provokovalo.
Věc, která by se lidem ošklivila.
Její tmavé oči se přátelsky leskly, kdyţ se k ní přiblíţila.
„Tak co, ty zbojnice, přišlas mě navštívit?“
Krysa dřepěla na kraji vany. Přitom vydávala zvuky,
které Vivianě připadaly jako hlas přítele.
Proto natáhla ruku a pohladila krysu po hřbetě.
Kdyby to byla kočka, začala by příst. Krysa otírala
špičatý čumák o teplou dlaň a panáčkovala. Jako dítě se
nechala vzít do náruče. Rozkošnicky se vrtěla, kdyţ jí
dívka černě lakovaným nehtem přejíţděla po srsti.
Krysa milovala Vivianu a Viviana její lásku opětovala.
„Ano, jsme ještě tady,“ řekla šeptem. „Nemusíš mít
strach, zatím nikam nejdeme.“
S krysou v náručí opustila Viviana koupelnu páchnoucí
zatuchlinou, s níţ marně bojovaly její kosmetické
přípravky. Odtud se dostaly do maličké chodbičky, kde
svítilo světlo. I přes ně byl přehozen černý kus látky, který
je dostatečně tlumil.
Nikdo, kdo navštívil tento byt ve čtvrtém poschodí,
nemohl přehlédnout spoustu plakátů, které zdobily všechny
- 35 -
stěny. Děsivé scény, které zobrazovaly, napovídaly mnohé.
Visely v kinech a milovníci hororových filmů si je mohli
odnášet.
Také v obývacím pokoji byla nalepená spousta plakátů.
Všem vévodil Freddy Krüger, noční můra z Elm Street, v
prouţkovaném svetru.
Viviana prošla předsíní a otevřela černým papírem
potaţené dveře. Krysa jí seděla na rameni jako přibitá.
Vstoupila do světa, který by cizímu návštěvníkovi připadal
pravděpodobně strašidelný.
Všechno bylo černé nebo aspoň šedé a fialové. Byl to
malý zázrak, ţe okenní tabule nebyly zatřené černou
barvou, ale stejně je kryly závěsy materiálu černé barvy.
Stejnou barvu měly polštáře na staré pohovce. To bylo
nejoblíbenější místo Vivianiny krysí přítelkyně. Však tam
hned seskočila a vráţela čumákem do polštářů.
Zařízení pokoje doplňovaly tmavý stůl, tmavá skříň a
řada černých svíček, které byly rozmístěny kolem postele.
Viviana spala v rakvi!
Rakev byla otevřená se spoustou černých polštářů. Vše
překrývaly šedivé přikrývky.
Kdo tak nepřespával, nemohl to pochopit. Vivianě a
jejímu ţivotnímu druhovi Heinovi připadal jejich ţivotní
styl normální. Kdyţ se milovali, tlačili se v rakvi ve dvou.
Skutečnost, která by běţně vzbuzovala zhnusení a
rozpačité potřásání hlavou.
Dívka se podívala na hodinky s černým ciferníkem a
bílými číslicemi.
Venku se uţ stmívalo.
Ochladilo se.
Ulice byly hladké jako zrcadlo.
- 36 -
 Čekala na Heina, který uţ měl být dávno zpět. Chtěli
spolu navštívit „Satanský kříţ“, jak se nazývala diskotéka,
kam grufties s oblibou chodili. Tam se bavili. Tančili,
konali bizarní smuteční tryzny a vyvolávali démony
temnot.
Viviana přistoupila k malému oknu a vyhlédla ven.
Dole parkovala auta sousedů. Na karoseriích se leskla
tenká vrstvička ledu a také okna byla zamrzlá. Sídliště
tvořilo několik vysokopodlaţních domů které patřily k
městské části Nette. Nedaleko odtud byla i diskotéka.
Osaměle stojící pouliční světla se marně pokoušela
proniknout svým namodralým světlem houstnoucí tmou.
Viviana se uţ chtěla odvrátit, kdyţ uslyšela typický
hluk malého motocyklu. Tak hlasitý, ţe dolehl i k ní.
Přijíţděl její druh Heino.
Jel po úzké cestě, která končila slepou uličkou. Seděl na
motocyklu jako přimrzlý. Toto přirovnání vzhledem k
mrazivému počasí nebylo daleko od pravdy. Zastavil a
opřel ji o zeď domu.
Viviana se otřásla při pouhém pomyšlení, ţe by měla na
diskotéku jet na tomhle vehiklu. Ne, ne, raději půjde pěšky.
Heino měl sice malé auto, ale nebylo pojízdné. Ten starý
krám jezdil jenom v létě. V zimě stávkoval.
Věděla přesně, kolik času Heinz potřebuje, aby se dostal
ke dveřím jejich bytu.
Otevřela, dřív neţ stačil vsunout klíč do zámku. Heino,
který pracoval u jedné malé firmy jako zámečník, se hrnul
přes práh.
„K čertu, dělal jsem přesčas.“
„No a? Dostaneš prachy.“

- 37 -
 „Ne, starej nepustí ani chlup. Mám si vzít náhradní
volno.“
„A vezmeš si je?“
„Do prdele, kašlu mu na ně.“ Heino měl vskutku náladu
pod psa. Shodil ze sebe koţenou kombinézu a rychle se
převlékl do šatů, které mu Viviana připravila v předsíni.
Natáhl si znovu boty a poté zvládl i plátěné kalhoty. Na
levé nohavici měl aţ ke kolenu několik pásků, které pevně
stáhl. Oblékl si nabíranou košili a na ni fialové sako. Na
ruce navlékl tmavé rukavice bez prstů.
„Chceš jet na tom krámu venku?“ zeptala se Viviana.
„Jasně, ještě si vezmu helmu.“
„Poslouchej, nejsi náhodou cvok?“
„To je snad moje věc, nebo ne?“ Heinz kráčel ke
koupelně, aby ještě zkontroloval v zrcadle především
vlasový porost, o jehoţ originalitu se nemusel v ţádném
případě obávat.
V jisté pohádce vystupuje hrdina, ani člověk, ani zvíře,
prostě nadpřirozená bytost. Na lidském těle má hlavu jeţka
a říkají mu Jeţatec, Štětináč. Přesně tak vypadal Heino.
Jako by měl na hlavě nasazenou paruku.
Viviana čekala u dveří. „Poslyš, přilba ti zmáčkne
účes.“
„No a co?“
„Nic, jenom tě upozorňuji.“
„To je mi jedno. Důleţité je, abychom dobře dojeli.“
Otočil se a zamířil proti ní pravým ukazováčkem. „Dnes v
noci k tomu dojde.“
„Věříš tomu?“

- 38 -
 „Jistě. Setkáme se se Satanem nebo nějakým vyšším
démonem. Podmínkou je, abychom byli o půlnoci ve
starém dole.“
„Vystoupí z nějaké šachty?“
„Nesmysl, člověče. Satan nepotřebuje ţádnou šachtu. Je
všude kolem nás. Můţe... můţe nás pozorovat. Copak
necítíš jeho přítomnost?“
„Ale...“
„Dnes v noci jej uvidíš.“
Na Vivianině obličeji se zračily pochyby. „Člověče,
Heinzi, to zní velice slibně.“
„To bych řekl.“
„Budeš jíst?“
Pobledlý Heinz, jehoţ rysy obličeje těţko mohly
přitahovat dívčí pohledy, civěl na Vivianu. „Pochybuješ o
tom? Dal bych si pečené krysí maso.“
„Nech Gulpa na pokoji.“
„O něm jsem nemluvil.“
„To bych ti ani neradila, jinak ti udělám cirkus, ţe na to
do smrti nezapomeneš.“
Heinz si ťukal na čelo. „Ty nemáš všech pět
pohromadě. Kdo by se jinak kamarádil s takovou
komickou krysou. Nikdo.“
„Děláš, jako bys ten byt platil sám. Nezapomeň, ţe
polovinu nájmu hradím já.“
„Emancipovaná, co?“
„Leda houby s octem.“
„To bych ti ani neradil. Satan nemá rád emancipované
ţenské. Toho mohou doprovázet jen ţeny, které jsou mu
plně oddány. Chápeš?“
„Jistě. A kde máš vlastně přilbu?“
- 39 -
 „Leţí přede dveřmi.“
„Tak můţeme jít.“
„Pro mne za mne ano.“
Viviana se ještě jednou vrátila do obývacího pokoje,
aby se podívala, co dělá Gulp. Krysa leţela spokojeně mezi
polštáři. Viviana pohladila zvíře, kývla mu na pozdrav a
nařizovala: „Buď hodná a dávej pozor na barák.“
Krysa otevřela tlamičku a ukázala zuby ostré jako jehly.
Viviana se ušklíbla, protoţe si vzpomněla na svou
matku. Kdyby věděla, ţe dcera sdílí pokoj s krysou, určitě
by ji neminula mozková mrtvice.
Heinz uţ čekal u dveří. Jako první vyšel z bytu a sebral
odloţenou černou přilbu. Viviana ji neměla. Bylo to sice
zakázáno, ale kdo by ji teď kontroloval. Zatáhla zip koţené
bundy aţ ke krku.
„Rychle, zmizíme.“
Viviana přikývla a následovala svého přítele satanistu.
V domě nebyl výtah. Ten, kdo bydlel aţ nahoře, musel
seběhnout čtyři poschodí. Přitom měl dost času, aby
počmáral stěny, které vypadaly hrozně. Ani Heinz čas od
času neodolal a vyrobil několik obscénních obrázků.
Dnes večer měli naspěch.
Chtěli být co nejdříve na diskotéce.
Venku bylo chladno.
Viviana se zastavila před vchodem a schoulila se pod
náporem mrazu. Třásla se, jako by ji někdo polil studenou
vodou.
Heinz vystrkal motocykl na cestu. Vzal to přímo přes
trávník.
Okna v domě zářila. V tuto dobu lidé většinou
posedávali neklidně před televizí, kde začínal krimi seriál.
- 40 -
 Viviana uţ chtěla nasednout, kdyţ vtom se otevřela
dveře auta stojícího na blízkém parkovišti. Byl to Opel
Record. Uvnitř se rozsvítilo. Muţ za volantem připadl
Vivianě povědomý.
„Krucinál. Můj táta!“
„Co tady chce?“
„To nevím.“
„Mám zmizet?“
„Ne, počkej.“
Z opla vystoupil tmavovlasý muţ v teplém kabátu. Muţ
měl stejně černé vlasy jako jeho dcera. Jenom se mu v nich
začínaly objevovat šedivé prameny.
„Ahoj, Viviano,“ řekl a přistoupil k dceři.
„Co to znamená? Jdeš nevhod. Právě jsme chtěli odjet.“
„To je pravda,“ přizvukoval Heinz.
„Drţ hubu,“ zarazil ho muţ, který se jmenoval Rudi
Golombek a pracoval jako předák v jedné dortmundské
ocelářské fabrice.
„Coţe mám?“ zaječel satanista Heino.
„Buď zticha!“ zasyčela Viviana. Znala svého otce. Byl
menší postavy, ale sporý s ohromnou tělesnou silou. Nyní
sice pracoval v elektronickém řídícím sále, ale staré dobré
časy, kdy pracoval v provozu, se na něm podepsaly. Jeho
ramena byla široká jako vrata a ruce měl jako lopaty.
Odstrčil Heinze stranou, jako by to byla moucha.
Svou dceru miloval jako nikoho na světě. Byla v
Golombkově rodině jedináčkem. Vivianin odchod jej velmi
trápil. Stále znovu a znovu zkoušel přivést dceru zpět do
rodného domu. Návštěvy jako ta dnešní byly však vzácné.
„Co se děje?“

- 41 -
 „O tom chci s tebou, Viviano, mluvit. Před dvěma
hodinami jsem odvezl matku do nemocnice.“
„Ach.“ Viviana měla pocit, jako by jí vjel ostrý šíp do
srdce. Chtělo se jí brečet.
„Proč nic neříkáš?“
„Jsem... jsem překvapená.“
Rudi Golombek se zhluboka nadechl. „Měla bolesti v
břiše a v zádech. Doktoři zatím nevědí, co to můţe být.“
„Matka je ještě mladá. Přeţije to.“
„Nevím, ale uvidíme, Viviano. Ani ses ještě nezeptala,
kde leţí.“
„A kde tedy je?“
„V městské nemocnici. Určitě se potěší, kdyţ ji zítra
společně navštívíme. V noci k ní samozřejmě nikdo
nesmí.“
„Uvidíme.“
„Zrovna zítra jsme chtěli pryč,“ řekl Heinz. „Máme
něco jiného na práci, jak víš.“ Neklidně poposedával na
motocyklu. O sekundu později zkoprněl úţasem. Vivianin
otec k němu přiskočil a chytil jej svou obrovskou pěstí za
košili pod krkem. Tak pevně, ţe sotva dýchal.
„Jestli nezavřeš tu zatracenou hubu, tak tě nacpu do
kanálu? Jasný?“
Heino se zmohl na pouhé přikyvování.
Golombek povolil sevření a podíval se na dceru.
„Doufám, ţe to chápeš. I kdyţ u nás nebydlíš, je to tvoje
matka. A myslím, ţe jí stále hodně dluţíš.“
Viviana nesnesla otcův pohled. Sklopila očí a koukala
se do země. V krku cítila velký knedlík, který jí bránil v
dýchání.
„Přijdeš?“
- 42 -
 „Ano, zítra.“
„Nic mi po tom není, jsi uţ dospělá, ale mohu vědět,
kam vyráţíte? Pro případ, ţe by se něco stalo.“
„Na diskotéku.“
„Jak se jmenuje?“
„To snad nemusí tvůj starej vědět...“ vmísil se Heinz do
hovoru, ale hned zas ztichl protoţe pohled, který na něj
starý Golombek vrhl, nevěstil nic dobrého.“
„Satanský kříţ, tati.“
„Jak, prosím?“
Viviana opakovala jméno diskotéky a přitom sledovala
přikyvování starého pána. „Dobrá, dítě.“
„Můţeme uţ konečně jít?“
„Pro mne za mne jeďte. A ještě něco, Viviano. Dávej na
sebe pozor. Nechtěl bych tě ztratit.“
„Neboj se, tati. Ale teď uţ musím jít.“ Chtěla ještě něco
říci, ale její slova zanikla v řevu motoru motocyklu, který
Heinz vytočil do nejvyšších otáček. Vyjel několik metrů na
chodník.
Potom se stočil a sjel zpět na silnici. Viviana nasedla a
za okamţik se po nich rozplýval pouze oblak výfukového
kouře.
Rudi Golombek kráčel zamyšleně zpět ke svému vozu.
Posadil se za volant a několik minut seděl a ztrnule zíral
přes přední sklo. Cítil, jak v něm narůstá a sílí strach.
Nebyla to pouze úzkost z nenadále nemoci jeho ţeny, ale
také obava o osud dcery, jejíţ výchova se jim, zdá se,
vymkla z rukou.
Diskotéka se nazývala Satanský kříţ!

- 43 -
 Golombek v duchu souhlasně přikývl. Toho názvu si
velmi dobře všimnul. Zatraceně dobře! Nikdy předtím
nenavštívil ţádnou diskotéku.
Ještě dnes to napraví...

Věděl jsem, kde se nachází dortmundské policejní

ředitelství a trefil jsem tam hned napoprvé.
Suko a já jsme přistáli v Düsseldorfu. Můj přítel se opět
projevil jako činorodý člověk a najal z půjčovny malé
BMW. Nechal jsem jej řídit a těšil se na Dortmund. Tohle
město mi bylo od začátku velmi sympatické.
Zase jsem se zde ocitl v zimě jako při prvním případu.
Tentokrát jsem měl štěstí, protoţe dálnice byla suchá.
Vysvětlil jsem Sukovi, kudy má jet. Chtěli jsme se co
nejdříve spojit s našimi dortmundskými kolegy a
především se známým komisařem Jörgem Bergerem.
Údajně měl mít nějaké nové poznatky o dovozu krve a
chystal se předat je nám.
Zatím bylo všechno dosti nejasné. Suko zastavil na
dvoře policejního ředitelství, vystoupil a zamířil k
ohlašovací přepáţce. Úzkostlivě se snaţil dát mi přednost.
Muţ za okénkem se usmál a podíval se tázavě na mne.
Vysvětlil jsem mu, kdo jsme. Přikývl a zvedl telefonní
sluchátko. Předtím nás poţádal o chvilku strpení.
Bylo něco po poledni a já jsem doufal, ţe kolega Berger
uţ je po obědě.
- 44 -
 Vyšlo to, protoţe muţ nám vysvětlil, kam máme vyjet
výtahem a do kterých dveří vstoupit.
O čtyři minuty později jsme zaklepali a uvnitř se ozvalo
hlasité „vstupte“.
Svým vzhledem nevzbuzoval komisař Jörg Berger
ţádnou velkou důvěru. Pulovr, kalhoty z kordu, poměrně
dlouhé hnědé vlasy a koţené sako visící přes opěradlo
ţidle. Připadal nám spíše jako nějaký rocker, coţ se týkalo
i jeho holínek.
„Srdečně vás vítám!“ Vyskočil zpoza psacího stolu
zavaleného papíry a natáhl k nám ruku. „To je výborné, ţe
jste uţ dorazili.“
„Všechno jde, kdyţ se chce,“ řekl jsem a posadil se
vedle Suka na jednu z ţidlí pro návštěvníky.
„Dáte si kávu?“ zeptal se náš dortmundský kolega.
Přikývl jsem. „To není špatný nápad.“
Berger se přátelsky zašklebil. „V tom případě chvíli
počkejte. Hned se vrátím.“
„Břečka z automatu?“
„Jak jinak.“
„Děkuji, já nechci,“ řekl Suko. „Mám vţdycky pocit, ţe
jsem polkl pravítko.“
„Třeba budeme mít víc štěstí,“ poznamenal jsem. Také
ve Scotland Yardu byly zabudované automaty.
Berger dal posunkem najevo, ţe Sukovi rozumí.
„Nebude-li nám chutnat, máme pořád ještě moţnost vylít ji
do umyvadla.“
Čekali jsme, aţ se vrátí. Jeho kancelář byla zařízena
spartánsky stejně jako ta naše v Yardu. Kdyţ se zde někdo
posadil, nemohl nic jiného dělat neţ pracovat. Nezaţil jsem
topení v policejní kanceláři, které by bylo správně
- 45 -
nastavené. Také tato místnost byla přetopená. Při té
myšlence jsem se musel chtě nechtě ušklíbnout.
Berger se přihrnul zpět. V prstech křečovitě svíral dva
plastikové kelímky, které opatrně postavil na stolek.
„Prosím,“ řekl.
Zašilhal jsem na něj. „Nebyl by lepší světlý leţák?“
„Ten tady nevedeme.“
„Škoda.“
„Pozor na ţaludeční vředy,“ varoval mě Suko.
„Je to opravdu lepší káva neţ ta naše.“
Berger se rozesmál. „To nám ještě nikdo neřekl.“
Odhrnul stoh papírů na stranu a vzal jeden z nich do ruky.
„My jsme tady také nespali,“ vysvětloval, „naopak, pátrali
jsme. Kromě jiného jsme si ověřili, kdo bydlí na uvedené
adrese.“
„Jak se jmenuje ta osoba?“
„Frank Oschinski.“
Suko se podíval na mne, já na něj. Jméno nám nic
neříkalo.
Berger se pochechtával, kdyţ sledoval naše nechápavé
pohledy.
„To jsem si mohl myslet, ţe neznáte starého dobrého
Franka.“
„To znamená, ţe jste ho také neznali?“
„Vlastně ano, pane Sinclaire...“
„Pro vás John a Suko.“
„Dobrá, Johne. Takţe ještě pár slov na vysvětlenou.“
Berger roztáhl ruce. „Po pravdě řečeno, nic proti němu
nemáme. Ale v jistých dortmundských kruzích, mezi
grufties, je znám pod přezdívkou Rudý ďábel.“
„Proč?“
- 46 -
 „Protoţe na diskotéku, kde rozloţil svůj hlavní stan,
přichází vţdy v temně rudém kostýmu ďábla.“
Mnul jsem si chvíli čelo a přemýšlel, abych se dostal ke
kořenu věci. „Před chvílí jste, Jörgu, pouţil slovo gruftie. I
my pochopitelně známe ten výraz. Uţ jsme s těmi ptáčky
měli co do činění i u nás, v Londýně. Myslíte tu pochybnou
zábavu, kterou si vymysleli mladí lidé?“
„Ano, ty blázny, kteří se setkávají na hřbitovech nebo
diskotékách, aby vyvolávali Satana.“
„Blázni,“ opakoval jsem. „Máte pravdu. Nepřikládal
bych tomu případu také ţádnou důleţitost, kdyby mi na
něm něco nevadilo.“
Berger si pohrával s tuţkou a ťukal s ní do stolu. „A co
vám vadí?“
„Krev.“
Kolega souhlasně přikyvoval. „Krev potřebují neustále.
Naštěstí ne lidskou.“
„V pořádku. Máte pravdu. Proč si ale nechává tenhle
Oschinski posílat krev aţ z Londýna? Vţdyť si klidně
můţe pár slepic podříznout tady, v Dortmundu. Bude to
mít podstatně levnější. Rozumíte?“
Berger pomalu přikývl. „Také jsem o tom přemýšlel, ale
nenašel jsem pro to ţádné vysvětlení. Moţná, ţe těm
druhým vykládá, co má za vzácnost, a oni jsou celí bez
sebe, ţe ji vozí aţ z Anglie.“
„To byla jedna z moţností,“ mínil Suko.
„Ale vy na ni moc nevěříte, co?“
„Ne.“
„Myslel jsem si to,“ řekl Berger. „Teď jsem vás poznal
osobně. Před vaší návštěvou jsem si sehnal pár informací.

- 47 -
Ujistil jsem se, ţe jsme sice kolegové, ale pracujeme v
různých oborech. Vy jste něco jako lovec duchů, ne?“
„Výstiţně řečeno.“
„Uţ jsem také měl co dělat s okultismem. Naposledy v
minulém roce. Kult satanismu se nám tady rozšířil tak, ţe
se nám to vůbec nezamlouvá, ale...“
„Promiňte, ţe vás přerušuji,“ řekl Suko. „Nakolik se
tady satanismus rozšířil?“
„Zasáhl bohuţel celé Porúří a další velká města v
Německu.“
„Nechali jste si udělat průzkum?“
„Pochopitelně.“
„A co vám z něj vyšlo?“
Jörg Berger váhal s odpovědí. „To je těţké,“ promluvil,
„také jsme o tom přemýšleli a mne si vybrali za experta.
Mluvil jsem s psychology a také se specialisty na sekty.
Nechci přímo tvrdit, ţe jsme bezradní, ale zatím se nám
nepodařilo do těch skupin proniknout. To, co vám říkám, je
pouhá teorie. Tihle grufties nedávají o sobě navenek moc
vědět.“
„Ale uţ jste jistě zkoumali motivy takového jednání.“
„Samozřejmě. Vycházíme z toho, ţe nová vlna satanistů
usiluje o to, co nejvíce se vzdálit světu dospělých.
Evropské společenství je v posledních letech stále
tolerantnější a volnější, takţe část mládeţe se můţe
zabývat i velmi extrémními věcmi. Grufties - to je smrt a
prázdnota. Tohle téma bylo mezi dospělými dlouho tabu.
Teprve v poslední době se otevřeně zabývají otázkami
umírání, jak vidno i z televizního vysílání u nás v
Německu. Ale zpět k satanistům. Myslím, ţe jsou v
podstatě neškodní. Na druhou stranu je třeba říci, ţe se
- 48 -
začínají dostávat na velmi scestnou dráhu okultismu. To
můţe být velmi nebezpečné. Hovořil jsem s mladými
lidmi, kteří se zúčastnili podobných sezení. Jak sami řekli,
byli úplně vyřízení. Zmanipulovali je tak, ţe trpěli
psychickými poruchami a šíleli touhou setkat se se
Satanem.“ Berger pokrčil rameny. „Chtěli jsme tímto
průzkumem zajistit, aby se nám tato záleţitost dál
nerozšiřovala.“
„Dali jste někdy někoho z nich sledovat?“ zeptal se
Suko.
„Ne, nebyl pro to ţádný důvod. Ti mladí se nedopustili
ţádného zločinu. Jenom oslavují svátky po svém. U nás
můţe kaţdý dělat, co chce, kdyţ to není protizákonné. A
nikdo nám oficiálně neoznámil, ţe se ověšují
protináboţenskými symboly a na rukou nosí umrlčí lebky v
podobě prstenu. Víte, bojím se jenom lidí, kteří by mohli
tuto pomatenou víru mladých zneuţít ve svůj prospěch.
Kdyţ se do takových skupin dostanou praví satanisté, můţe
to být nebezpečné.“ Podíval se na nás a očekával, ţe mu
potvrdíme jeho slova.
Suko měl dotaz: „Jak se jmenuje diskotéka, kde bychom
mohli zastihnout Franka Oschinského?“
„Satanský kříţ.“
„Velmi příhodné jméno.“
Berger pokrčil rameny. „Bohuţel. Ale teď o něčem
jiném. Uţ jste byli někde na podobném místě, nebo je to
pro vás něco nového?“
„Nepřímo,“ odpověděl jsem. Měli jsme podobný
problém v Rumunsku, kdyţ studenty jedné univerzity
zachvátila touha po skutečné smrti. Tehdy za tím vězel
děkan Diavolo, kterého bylo moţno označit za skutečného
- 49 -
démona. To nebyla ţádná studentská recese nebo svévole,
tam tenkrát bohuţel došlo k vraţdě.“
„Tak daleko to u nás ještě nedošlo. Jestli budeme
grufties stíhat, tak jedině za hanobení hrobů. Dokonce uţ
otvírali hroby a vytahovali z nich kosti, představte si“
„Byl jste uţ na té diskotéce?“ ptal se Suko.
„Ano.“
„No a?“
Berger trhl rameny. „Těţko se to vysvětluje, to se musí
vidět na vlastní oči. Pochmurná atmosféra, spousta umělé
mlhy, zádumčivá hudba, povětšinou varhanní skladby a
mladí lidé, kteří se pohybují zvláštním způsobem.“
„Jakým zvláštním způsobem?“
„To byste neuhodl. Pohyby při tanci připomínají práci
hrobníka.“
„Opravdu?“ podivil jsem se.
Berger se rozesmál. „Ale jistě, Johne. Já jsem tam stál,
jako kdyţ do mě blesk udeří.“
Suko poznamenal: „Máme pátek. V Londýně bývá
zvykem, ţe grufties jsou velmi aktivní zvláště o víkendech.
Jak je to zde?“
„Stejné jako u vás.“
„To znamená, ţe to připadá na dnešní večer.“
„Dá se to tak říci. Ne sice hned po setmění, ale později
v noci se houfně pohrnou na shromáţdění v diskotéce.
Vycházejme z toho, ţe pro grufties není v Porúří příliš
mnoho diskoték. Mladí lidé se sem sjíţdějí ze širokého
okolí a podivné na tom je, ţe během týdne jsou úplně
nenápadní. Pracují nebo se toulají. Jenom večer si
obléknou své zvláštní oblečení a věnují se své zálibě. Ale
večer si můţete všechno osobně prohlédnout.“
- 50 -
 „To bychom rádi.“ Přikývl jsem. „A jsem rád, ţe dnes
máme pátek. Budeme se moci zamíchat mezi hosty.“
„Je vám jasné, jak můţeme dopadnout? Ţádný dospělý
tam nebude. Nejsme sice staříci, ale také uţ nám není
dvacet.“
„Počítáme s tím.“ Suko souhlasně přikývl a znovu se
zeptal. „Jak nás přijmou?“
„Nemám ponětí.“
„Ale vpustí nás dovnitř?“ staral jsem se.
Berger přikývl. „To určitě. Kromě toho mě tam znají.
Ale dovnitř půjdeme. Moţná nám dají pocítit, ţe tam
nepatříme. Nikdo se s námi nebude bavit, nikdo nás nebude
brát na vědomí, budeme pro ně vzduch.“
„Určitě ne pro Rudého ďábla,“ řekl jsem. „Rád bych mu
poloţil několik otázek.“
„To můţete.“ Berger se usmál. „Vlastně je to nezvyklé,
ţe si nechává posílat krev z Londýna. Jak jsem se
dozvěděl, potloukal se před několika měsíci mezi satanisty
v Londýně. Kaţdopádně stoupnul u ostatních grufties v
ceně.“
Plácnul jsem se pravou rukou do stehna. „Uvidíme. Kdy
můţeme vyrazit?“
Berger přemítal. „Vyzvednu si vás v osm hodin večer v
hotelu. Kde jste se ubytovali?“
„U Římského císaře.“
„V nejlepším hotelu, to vám chválím.“
„Hlavně má výhodnou polohu.“
„To je pravda.“
Potřásli jsme si rukou. Berger se ušklíbl a ukázal na
zbytek kávy v kelímcích. „Dáte si ještě jednu?“

- 51 -
 „Ne, děkuji. Vím, ţe blízko hotelu je výborná
restaurace, kde dostaneme lepší kávu neţ je tahle. Kromě
toho se tam skvěle vaří.“
„Dobrá, sejdeme se v osm.“
Suko a já jsme vykročili zpět do mrazu.
Slunce si mezitím podávalo ruku s večerními červánky.
Odjeli jsme ještě před dopravní špičkou, u
dortmundského městského divadla zabočili doprava a hnali
se po čtyřproudové silnici aţ k velké křiţovatce.
Také Dortmund opanoval předvánoční ruch a shon.
Nechápal jsem, proč po ulicích běhá tolik lidí, dokud
jsem neuviděl velký nápis Dortmundské vánoční trhy.
Dalo mi hodně práce, abych se udrţel a nevletěl po
hlavě do toho lidského hemţení.
Kromě toho jsem měl hlad jako vlk a chuť na lahodnou
kořeněnou klobásu.
Protoţe i Suko se chtěl bezpodmínečně podívat na trh a
sníst si klobásu, vyhověl jsem jeho naléhání. Svá zavazadla
jsme uloţili na pokojích a odloudali se na trh. Dav lidí
pobíhajících sem a tam nás pohltil jako malinu.
Snědl jsem kořeněnou klobásu a poručil si ještě jednu.
Suko se mnou drţel krok. Prodavačky nás pozorovaly a
měly dětinskou radost z toho, jak nám chutná.
Zatímco jsme jedli, ulicemi se valila hlučná lidská
masa. Příjemná vánoční hudba dotvářela sváteční kulisu.
„To je podivné,“ řekl Suko a upustil tácek do
odpadkového koše. Hleděl přitom na fasádu velké kavárny
nacházející se přímo za námi. „Tady hraje vánoční hudba a
na druhém konci města se koná pohřební tryzna satanistů
na diskotéce.“

- 52 -
 „Co můţeš dělat. Celý svět se skládá z takových
paradoxů.“
„Správně. Ale můj hlavní problém uţ je pryč. Nebo máš
ještě hlad, Johne?“
„Ani ne. Kdybys mě teď pozval do kavárny, nenechal
bych se přemlouvat. Pojď, máme ještě dost času.“
Lokál si zachoval svoji původní podobu kromě jedné
přístavby.
Přistavěná zimní zahrada byla z pěší zóny dobře
viditelná. Našli jsme poslední volný stůl a připadali si jako
dva turisté.
Na vlastní účel naší cesty do Dortmundu jako bychom v
tu chvíli oba zapomněli. Obsluha byla příjemná a přívětivá.
Všechno probíhalo v nádherné pohodě a káva se
smetanou ve vysokých šálcích chutnala znamenitě.
Dokonce i Suko zapomněl na svůj obligátní čaj.
„Nejraději bych tady zůstal,“ přiznal se.
„To mi povídej.“ I mně připadala tato představa velmi
lákavá.
Zašklebil se. „Zůstaneme?“
„Ne, ale zajdeme si sem, aţ bude po všem...“

Gruftie Heino a jeho dívka Viviana nebyli mezi

prvními, kteří se dostavili na diskotéku. O zeď budovy byla
opřena spousta jízdních kol, mopedů i silnějších
motocyklů. Nebyla tu téměř ţádná auta, a kdyţ, většinou to
- 53 -
byly staré káry, které neměly nárok doţít se příští technické
prohlídky.
Diskotéka se nenalézala přímo v obytném komplexu,
ale stranou na volném prostranství. Pozadí tvořila kulisa
starého dolu s vysokou těţní věţí, památkou na industriální
minulost.
Heinz zatočil na chodník, protoţe chtěl najít nějaké
volné místo. Nakonec je objevil u jedné lucerny a tam
postavil svůj dvousedadlový moped.
„Jsme tady právě včas,“ stěţovala si dívka. „Jsem
promrzlá na kost.“
„To je dobré - a co mám říkat já? Mám lehčí oblečení
neţ ty.“
Heinz tam stál a klepal se.
„Tvoje chyba.“
„Kdyţ nemám nic jiného na sebe. A dneska ještě
přituhlo. Mám pocit, ţe jsem přišel o chlapáka.“
„Je to snad můj problém?“ posmívala se Viviana.
„No, mohl by to být i tvůj problém.“
„Nekecej, člověče.“
„Proč jsi dneska tak nabroušená?“
„Copak jsem?“
„To si piš.“
Viviana pohodila hlavou.
Heinz měl pravdu, nebyla ve své kůţi.
Za to mohl otec se svou zprávou.
Dělala si starost o matku, i kdyţ to navenek nechtěla dát
znát.
Ale tak zarputilá zase nebyla. Vţdyť matka po léta
nebyla nemocná. Patřila k ţenám, které kypěly zdravím a
rodině by věnovaly vše.
- 54 -
 Gruftie Heino poskakoval z nohy na nohu a přitom si
třel ruce. „Zatraceně, to je zima. Pojď uţ!“ Chytil ji za
loket a táhl ke vchodu. Šla pomalu se sklopenou hlavou.
„Nech mě.“
„Aha,“ zavrčel, „doufám, ţe mne nechceš připravit o
hezký večer, na který jsem se těšil.“ Poskakoval před ní a
hrozil jí prstem. „Víš přece dobře, jak je dnešní večer po
čertech důleţitý.“
„Ach tak - opravdu?“
„Nech toho. Dnes můţeme alespoň částečně nahlédnout
do pekla. Tak nám to slíbili. Ty patříš mezi vyvolené.
Nechtěla bys mi vysvětlit, proč?“
„Nevím.“
„Nevědomost neomlouvá.“ Přistoupil k pokladně a
ohlédl se po ní.
Dívčin pohled mířil na druhou stranu na průčelí
diskotéky. Zatímco v letních měsících vycházeli hosté ven,
v zimě se scenérie výrazně změnila. Kaţdý byl rád, kdyţ se
mohl ohřát v zakouřené a vydýchané místnosti.
Nejen oni dva směřovali ke vchodu do Satanského
kříţe. Přicházeli další.
Byly to vesměs postavy, které připomínaly strašidelné
noční figurky. Lišily se sice oblečením, ale přesto jejich
dlouhé oděvy, bledé obličeje, namalovaná ústa, oční řasy a
obarvené vlasy působily dojmem uniformy.
Přirozeně převládala černá a šedá barva. Dlouhé pláště
sahaly často aţ ke kotníkům. Pokud nebyly zapjaté, vlály
při chůzi a pod ním bylo moţno rozeznat typické oblečení
mladých vyznavačů ďábla.
Samotné bílé košile působily ve světle reklamy
pochmurným dojmem. Nad diskotékou zářila
- 55 -
trojúhelníková hlava ďábla vyvedená z neonových trubek v
matné fialové barvě. Mdlé zelené barevné tóny podtrhovaly
ponurý ráz celé budovy.
Grufties se vzájemně znali. Zdravili se buď kývnutím
hlavy nebo letmým slovem.
Dveře se otevřely.
Příchozí přivítala smuteční hudba. Aniţ by pohlédli
napravo nebo nalevo, procházeli jako tenký had chodbou
končící po několika metrech u schodiště. Po něm
vystupovali do horního poschodí, kde byl hlavní sál. Hlavy
měli svěšené, jako by s sebou táhli nějaké těţké břemeno.
U vstupu nikdo nestál. Dvojité dveře byly otevřeny
dokořán. Uvnitř byla ještě pochmurněji neţ v kině.
Chybělo zde však filmové plátno. Kdo se chtěl dívat na
film, mohl si dřepnout do kouta a sledovat levnou produkci
hororových filmů na videu.
Kdyţ se Viviana a Heinz dostali na konec schodiště,
vypadali značně vyčerpaně. Zůstali stát a sledovali
Vanessu, která se k nim blíţila.
Vanessa měla na sobě sametové šaty černé jako smůla,
vystřiţené aţ k ňadrům a upjaté jako korzet. Ve vlasech se
leskla sametová stuha a na krku visel řetízek sloţený z
malých lidských lebek.
„Vy také?“ zeptala se.
„Co tím myslíš?“
„Uvidíte.“
Chtěla jít dál, ale Heinz poloţil studenou ruku na její
obnaţené rameno.
„Hej, dej to kopyto dolů.“
„Jasně, kdyţ nám řekneš, o co jde.“

- 56 -
 „Víc uţ nevím. Těším se na Něho. Dnes v noci se
zjeví.“
„Tady?“
„Ne.“ Vanessa pokračovala v chůzi, aniţ by jim
věnovala jediný pohled. Vypadala jako tajemný anděl
smrti.
„Chápeš to?“
Viviana zakroutila hlavou.
„Ne. Někde se něco přihodí a všechno bude jinak, neţ
jsme dosud znali.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Atmosféra je stísněnější. Mám pocit, ţe se zde brzy
něco stane. Ale to je v pořádku. Nebo máš jiný názor?“
„Nemám tušení.“
Společně vstoupili do diskotéky. Těţká smuteční hudba
bouřila jako hrom. Jestliţe běţná diskotéka mívá k
dispozici spoustu technických efektů, tady to vypadalo
úplně jinak.
Zařízení sálu a jeho výtvarné řešení nevynikalo zvláštní
hodnotou. Stěny byly prázdné a natřené na černo. Tlumené
osvětlení dodávalo místnosti velmi ponurý vzhled.
Na pravé straně se nacházel výčepní pult, který byl stále
obleţený. K dispozici bylo jen několik stoliček
nahrazujících běţná místa k sezení. Ţádný stůl, ţádná
ţidle, jenom lavice kolem stěn, kde se mohlo odpočívat.
Naproti výčepnímu pultu se nacházela skleněná budka.
Říkali jí kazatelna, protoţe leţela výš a vystupovalo se k ní
po malém točitém schodišti.
Neslouţila však jako místo pro kázání, protoţe zde měl
svou říši Satan. Odtud řídil své věrné. Většinou připravoval
hudbu, protoţe oficiálně zde byl ve funkci diskţokeje. Přes
- 57 -
týden pracoval Frank Oschinski v obchodě s
gramofonovými deskami ve středu města, ale v noci se
měnil v Satana. Dnes večer se ještě neukázal.
Pravděpodobně přijde později. Diskotéka stejně nebyla
zcela zaplněna. Obdélníkový sál naplňoval pach plísně a
ztuchliny. Hosté kráčeli němě a jako mátohy přes tmavě
natřený beton, který tvořil podlahu. V jednom rohu pouštěli
videofilmy. Jen několik jedinců se dívalo, většina tyto
pásky znala nazpaměť.
Několik plakátů s motivy hororových scén visících na
zdi působilo jaksi ztraceně. Pár návštěvníků tančilo
společně. Vytvořili kruh a pohybovali se v něm jako
hrobník s lopatou. Tento tanec tu byl nejoblíbenější, ne
dţajv nebo lambada.
Heinz a jeho společnice, Satanova nevěsta, se
probojovali aţ k nálevnímu pultu, kde jim kynuli na
pozdrav jejich známí bledých obličejů s namalovanými rty
a očima. Všichni měli neobvyklý make-up, který
zdůrazňoval pouze části kolem úst a očí. Zbylé části
obličeje pokrývaly bledé skvrny. Mnozí z nich měli stejný
účes. Vysoko vyčesané, černě zbarvené a lakem zpevněné
vlasy tak, ţe vypadaly doslova jako dikobrazí ostny.
Za nálevním pultem pracovali dva barmani. Dvojčata,
která stěţí mohl kdokoliv rozeznat. K tomu ještě nosili
stejné oblečení, splývavé košile ozdobené šperkem z
imitovaného stříbra, znázorňujícím hvězdu druidů.
Grufties nepili jenom pivo. Mnozí se odhodlali vypít
pekelný nápoj, krvavě červenou směs, o které nikdo
nevěděl, co obsahuje.

- 58 -
 Hovořilo se o zvířecí krvi a jiných přísadách. V kaţdém
případě tekutinu osobně míchal sám Oschinski. Nikdo u
toho nesměl být.
Nově příchozí se vtlačili mezi ostatní. Na Vivianu zbyla
polovina stoličky.
„Co si dáte k pití?“
Tak unaveně, jak zazněla otázka, zněla i satanistova
odpověď: „Dvakrát speciál.“
„Dobře.“
Rudě zbarvené nápoje byly dodány ve vysokých
sklenicích. Za pití se platilo okamţitě.
Byla to neobyčejně smutná podívaná na zmalované
mladé lidi pozvedající sklenice a vzájemně se povzbuzující
k pití.
Viviana cítila na jazyku lehce nasládlou, ale i hořkou
chuť. Pokaţdé se přesvědčovala, ţe právě teď pila
opravdovou krev.
Hudba utichla. Heinz a jeho přítelkyně mohli nyní lépe
naslouchat hlasům návštěvníků. Nemluvili ani šeptem, ani
hlasitě. Jako by se všichni účastnili pohřbu. Zírali do
prázdna, těţkopádně se pohybovali. Tanečníci se přiklátili
k nálevnímu pultu.
„Frank hned přijde,“ zašeptal kdosi.
Zpráva oběhla celý sál. Kaţdý byl napjatý, protoţe
Frank pro dnešní noc slíbil něco zvláštního.
Ještě se neukázal. Byl přítomen, to věděli všichni. Teď
byl ještě někde v úkrytu. Ale uţ brzy jej opustí a vstoupí.
A právě se to stalo.
Jeho vstup se proměnil v malou show začínající
smrtelným výkřikem, při němţ sebou polovina přítomných
zděšeně trhla. Nad podlahou se náhle objevila mlha valící
- 59 -
se z nějakého skrytého otvoru. Zastavila se přesně před
kazatelnou, vystoupila do výšky a zhoustla.
Kdo měl velmi dobrý zrak, viděl stín, který šplhal po
schodišti nahoru.
Jako by dostali nějaký skrytý povel, grufties se dali do
pohybu. Ti, co seděli u nálevního pultu, se obrátili a hleděli
k budce obklopené mlhou.
Lokálem proletěl závan větru a rozehnal umělou mlhu.
Grufties měli volný výhled.
Viviana se pevně přimkla ke svému příteli. Jako vţdy ji
příchod Franka Oschinského fascinoval. Tady mu říkali
Satan a také tak vypadal.
Měl oblečený úzký přiléhavý kostým, který sahal od
prstů na noze aţ k hlavě. Bylo vidět jenom jeho bíle
natřený obličej.
Rty měl černě namalované. Na světlém čele byly
vyznačeny dva ďábelské rohy. Svůj lehce poďobaný nos si
nalíčil tak rafinovaně, ţe jedna jeho půlka byla jako skrytá
ve stínu.
Kapuce nezabírala celou hlavu, ale ponechávala volně
vlasy, které měl Frank střiţené do trojúhelníku, jehoţ jeden
vrchol sahal aţ k čelu.
Nepozorován návštěvníky zaloţil desku. Těţká
varhanní hudba podmalovaná ostrými výkřiky ţen naplnila
diskotéku.
Pravou rukou sáhl pod desku, kde bylo zabudováno
rozhlasové zařízení, vytáhl něco ze zásuvky a zvedl do
výše.
Byla to maska Satana!
Odporná na pohled, v černočervené barvě, s lesklýma
očima a vyceněnými zuby. Hudba ztichla, jako kdyţ utne.
- 60 -
Mlhou pronikly paprsky reflektorů, které ze dvou stran
ozářily postavu Satana.
Některé z přítomných začaly křičet, ale Oschinski si
pohybem ruky vyţádal ticho.
Také Viviana byla u vytrţení. Tato nezvyklá atmosféra
ji neodolatelně přitahovala. Svírala pěsti a cítila, jak se jí
potí dlaně.
Dnešní večer neprobíhal jako všechny ostatní. Byl
mnohem důleţitější. Dlouhé hodiny se připravovali k tomu,
aby mohli přivítat Nejvyššího.
Frank ještě mlčel. Náhle však spustil ruku s maskou a
připravil si mikrofon. Vyrazil ze sebe děsivý smích. Kdyţ
dozněl, začal mluvit.
„Přátelé pekla,“ spustil skřehotavým hlasem. „Mí
milovaní přátelé moci pekelné. Dnešní noci konečně
můţeme poprvé opustit naši diskotéku a odebrat se na
místo, které jsem vybral. Je zbroceno krví, která má v sobě
dech pekla. Tato chladná noc je důleţitá, avšak vy
nezmrznete. Určitě nezmrznete, protoţe vás ohřeje pekelný
oheň. Nic nebrání tomu aby se splnilo, co jsem vám slíbil.
Satan je pod námi. Zaslouţili jsme si jej. Přivábili jsme ho.
A on se našemu vábení nebrání. Slíbil mi, ţe se ukáţe,
protoţe se postarám o spojení našich světů. Uţ dlouho jsem
vám sliboval, ţe vám ukáţi Pána. Nyní ta chvíle nastala.“
Oschinski stupňoval zvučnost svého projevu, aţ mu
přeskakoval hlas. „Ďáblův hřbitov je opět na svém místě.
To, co bylo staletí legendou, je dnes ţivé. Dnešní noci
vystoupí z nesmírných hlubin, aby nás přijal jako své
přátele a oběti. Budeme natírat náhrobky krví. Budeme
Satanovi prokazovat svou úctu. Naše písně se ponesou
hřbitovem a sdělí Satanovi, ţe jsme připraveni mu
- 61 -
naslouchat. Zjeví se a zaváţe nás velkou přísahou. Dříve se
tam těţilo černé zlato. My získáme zlato pekelné. O
půlnoci se odebereme na Satanův hřbitov a ponoříme se do
jiného světa, který nám zatím zůstává utajen. Ale uţ brzy
se s ním seznámíme. Dám vám v příhodnou chvíli
znamení. Řeknu vám také, kam mne máte následovat.
Zatím vyčkejte zde.“
Odmlčel se. Mlha znovu stoupala do výše. Sálem se
linula nezvyklá hudba a Oschinski zmizel stejně rychle, jak
přišel.
Mnozí grufties při jeho proslovu tajili dech. Hned poté
se zhluboka nadechli, koukali po sobě, pokyvovali
hlavami, smáli se a natahovali chvějící se ruce po svých
neobvyklých nápojích. Cvakaly zapalovače, rozţíhaly se
plamínky a řeřavěly konce cigaret.
Nediskutovalo se hlasitě, jenom šeptem. Celý sál
proţíval jakýsi duševní soulad. Ponejvíce padala slova jako
ďábel nebo Satan.
Nikdo se neodvaţoval hovořit o hřbitovu. Slyšeli uţ
něco o prastarém hřbitově, který údajně cestuje časem a
zjevuje se tam, kde se shromaţďují lidé, kteří slouţí
Satanovi. Dosud to byla pouhá teorie, ale tuto noc se měl
ďábelský hřbitov konečně objevit.
Viviana sténavě vydechla a utřela si zpocený obličej.
„Stěţí tomu mohu uvěřit,“ zašeptala a přitom ji naskočila
husí kůţe. „Konečně je zde.“
Její druh Heino se zašklebil. „Těšíš se na to?“
„A jak!“
„Chceš se s ním setkat? Nemusíš, Viviano.“
„Ale já chci.“

- 62 -
 Heinz se ohlédl. Hosté viseli na nálevním pultu jako
neboţáci, drţící se na nohou jen s velkou námahou.
Kalnými prázdnými pohledy hleděli do svých sklenic nebo
přes ně do prázdna. Srkali nápoje, potahovali z cigaret a
šeptali si.
Pohřební hudba hrála dál. Její tóny zaplnily celý sál.
Kdo chtěl podle ní tančit, musel se pohybovat jako
zpomalený film.
„Chceš si zatancovat?“ zeptala se zemdleně Viviana.
Její přítel pokrčil rameny.
„Pojď, chci se připravit.“ Chytila se Heinze a odtáhla jej
od pultu.
Následoval ji jako bez vůle do středu místnosti a přitom
strnule zíral do prázdna.
Ostatní hosté si z nich vzali příklad a sál se velmi brzy
zaplnil tančícími postavami. Pohybovaly se jako loutky, ale
přitom vytvořily kruh a sladily svoje pohyby s hudbou.
Kolem nich se vinula mlha, vycházející ze skrytých
otvorů a skulin. Nikdo ze skupiny se nedrţel svého
partnera. Kaţdý tančil sám a přece se všichni cítili členy
jednoho společenství, v jehoţ čele stál Nejvyšší.
Také Viviana ovládala hrobníkův tanec. Musela přitom
drţet horní polovinu ztuha, krčit se v kolenou a pohybovat
rukama dopředu. Imitovala tak hrobníkovy pohyby, které
vykonává při své práci. Zvedali hlavu, kroutili očima.
Chvíli zírali na strop a potom zase na podlahu.
Dýchali trhaně, mnozí z nich chroptivě a nechávali se
unášet tancem.
Gruftie Heino tancoval vedle své nevěsty. Jeho obličej
působil jako bílá skvrna v mlze. Ústa měl otevřená
dokořán, poslouchal hudbu a představoval si, jak Satan
- 63 -
vychází ze země a uchvacuje ho do svých dlouhých
chlupatých paţí.
Myslel na divokou vášeň, na drogy, práci a peníze.
Ostatní ţivotní hodnoty pro něj neexistovaly. Také
Vivianiny myšlenky byly velmi intenzivně spojeny se
Satanem, i kdyţ v jiném smyslu.
Byl pro ni snem. Cítila se naplněna jeho aurou. On byl
jediný, kdo ji mohl odnést do světa, kde všechno bylo jiné.
Ţivě si představovala, jak po ní vztahuje ruce.
Hudba působila jako omamný jed. Uchvacovala tančící,
kteří se na ni soustředili. K ţádnému davovému šílenství
však nedošlo, protoţe kaţdý se věnoval vlastním tanečním
pohybům.
Většina přemýšlela o tajuplném hřbitově ovládaném
Satanem. O hřbitově, který putoval časem. Magický jev, o
němţ nepřemýšleli a přijímali jej jako dar osudu.
Oschinski věděl, čím je svým věrným povinován.
Dostal moc a hrál svou roli tak, aby si podmanil všechny
přítomné.
Občas se tanečníci opatrně rozhlédli, aniţ by si toho
ostatní všimli. Tak hluboko uzavřeni zůstávali ve svém
satanském světě.
Doba punku byla uţ zapomenuta. Pokud je nyní něco
spojovalo, byly jejich rituály, které vyuţívali pro vlastní
pocit blaţenosti.
Starší dospělé osoby nebylo na diskotéce vidět. Věk
většiny návštěvníků se pohyboval od sedmnácti do
dvaadvaceti let. Mladí lidé večer odhodili denní masku
konzumního člověka a převlékli kůţi jako had.
Nikdo se nestaral o druhé. Nikoho nezajímali nově
příchozí.
- 64 -
 Ostatní mladí lidé tak jako tak na diskotéku nechodili.
Povídalo se přirozeně, kdo se schází blízko starého dolu a
navštěvuje Satanský kříţ. Pro mnohé to byli snílkové. Ani
rockeři se nezajímali o tyto vyděděnce. Moţná měli někteří
dokonce strach z tohoto bizarního prostředí.

V kaţdém případě jej nepociťoval muţ, který zastavil

blízko diska, vystoupil a šel pěšky. Byl to Rudi Golombek,
jehoţ osud jediné dcery nenechával v klidu. Chtěl vidět na
vlastní oči, kde jeho Viviana, která se tak nezvykle obléká,
tráví své večery.
K diskotéce Satanský kříţ jel dnes večer poprvé. Zatím
se o kulturu a zvyklosti grufties příliš nezajímal. Ale teď uţ
byl nejvyšší čas, protoţe jeho dcera se nacházela na šikmé
ploše. A on ji chtěl ukázat pravou cestu, i kdyţ se podle
zákona mohla uţ povaţovat za dospělou.
K tomu potřeboval ještě znát jejího průvodce, aby
zjistil, co od té dvojice můţe očekávat. Ten chlap musel
jeho dceři poplést hlavu. Ani mu nepřišlo na mysl, ţe by to
mohlo být něco jiného.
Sám a opuštěný stál před diskotékou a hleděl na její
průčelí. Mráz nebránil tomu, aby výpary stoupaly do výše a
vytvářely jemnou mlhu, která se točila kolem ďábelské
hlavy. Nicméně Golombek zpozoroval lebku a sevřel ruce
v pěst.

- 65 -
 Dobrá, nepatřil k lidem, kteří kaţdou neděli chodili do
kostela. Chodil tam vlastně jen o vánočních a
velikonočních svátcích. Ale tyhle na druhé straně
nenáviděl. Pronásledoval je s narůstající zlostí, protoţe o
tom vcelku dost slyšel a četl.
Náhle si znovu připomněl spoustu článků, které o tom
četl, na zprávy v rozhlase a televizi, na všechna varování,
která byla vyslovena. Těţce jej ranilo, ţe právě jeho dcera
se také zapletla s těmito lidmi.
„Ke všemu ještě to černé oblečení!“ řekl polohlasně.
Vstupní dveře byly otevřené. Uvnitř zívala špatně
osvětlená chodba. Golombek uţ sice měl svůj diskotékový
věk dávno za sebou, ale přesto si pamatoval, ţe mladí lidé
často postávali venku bez ohledu na počasí.
Tady vypadalo všechno jako o pohřbu. Nikdo se
neukázal aţ na dvě osamělé postavy, které se v chodbě
opíraly o zeď. Přitom měly svěšené hlavy a zíraly do
prázdna.
Rudi Golombek šel. Poněkud váhavě překročil práh a
počítal s tím, ţe jej zastaví a budou s ním chtít mluvit. Ale
tihle dva se starali především o sebe a nebrali jej vůbec na
vědomí.
Ani se na něj nepodívali, kdyţ procházel kolem nich.
Schody tvořily ošoupané hladké kameny. Golombek
slyšel hudbu a tlumil bezděčně své kroky, protoţe měl
pocit, ţe přichází na nějaký pohřeb.
Proti němu se linuly smuteční tóny. Dojímavé natolik,
ţe mu téměř vháněly slzy do očí.
Zůstal stát před otevřenými dveřmi do sálu. Nakukoval
dovnitř a kroutil nechápavě hlavou nad šedým, tragickým
světem, který viděl.
- 66 -
 Velmi pomalu překročil práh a vstoupil na nepřátelské
území. Ani tady se o něj nikdo nestaral. Mladí návštěvníci
buď seděli zadumaně u nálevního pultu nebo tančili...
Šel dál. Kdyţ k němu někdo otočil smrtelně bledý
obličej s načerněnýma očima, přejíţděl mu mráz po
zádech.
Jedna dívka svírala v ruce růţenec a točila s ním,
zatímco usrkávala ze sklenice červeně zbarvený nápoj.
Nevšimla si, ţe úzká černá sukně ji vyjela nahoru a
obnaţila bílá stehna.
Tento svět nebyl pro něj. Co však znamenal pro jeho
dceru?
Zatím ji nespatřil. Neseděla ani u dlouhého nálevního
pultu, ani na lavičce u zdi.
Mohla však taky tančit.
S nedůvěřivým pohledem se přiblíţil k jedné skupině.
Chlapci a dívky se potáceli v podivném cizím rytmu.
Ze skrytých otvorů neustále stoupala umělá mlha, která
musela být uměle parfémovaná, protoţe to byla směsice
pachů zeminy, hrobu a plísně.
Na okamţik zavřel oči, protoţe tomu nemohl jednoduše
uvěřit. Jeho myšlení odmítalo přijmout tuto podivnou
skutečnost. Potom zahlédl svou dceru. Tančila zády k
němu. Nejdříve se shýbla, potom narovnala a její ruce se
pohybovaly jako při práci s lopatou. Občas provedla pohyb
stranou, jako by chtěla něco odhodit. Podobně tančili i
ostatní.
Její přítel tančil vedle ní. Nikdo z nich si nevšiml Rudi
Golombka.
Udělal dva kroky a poloţil jí ruku na rameno.
„Myslím, ţe by to stačilo, Viviano...“
- 67 -
 Dívka snila při tanci o pekle. Představovala si peklo
jako moře plamenů, z něhoţ se někdo pomalu a
nezadrţitelně zvedal do výše.
Byl to Satan osobně!
Jako hrůzná postava s trojúhelníkovou hlavou a
chlupatým tělem dřepěl na svém černém trůnu utkaném z
plamenů, aniţ by přitom shořel.
To byl obrázek, který proţívala Viviana. V jejím
pohledu se usídlil blouznivý výraz. Zúčastnila se děje,
který si sama vysnila. Hrála v něm jednu z hlavních rolí.
Oči měla napůl zavřené a chvěla se jako v transu.
Vtom ucítila tlak na pravém rameni! Nejdříve si
myslela, ţe se jí svým spárem dotkl Satan. Ale to nešlo
dohromady s hlasem jejího otce. Proto otevřela oči, a tím
se vytrhla ze svých pekelných halucinací.
„Myslím, ţe by to stačilo, Viviano...“
Naslouchala slovům a nechtěla je jednoduše vzít na
vědomí. Proto tancovala dál, ale tlak na její rameno sílil.
„Opravdu to stačilo, Viviano...“
Připadlo jí sprosté a podlé vytrhnout ji tímto způsobem
z jejích snů, ale poddala se tlaku ruky, která svírala její
rameno. Otočila se a dívala se na svého otce. Jejich
pohledy spolu hovořily, ale zatím nepadlo ani slovo. Kaţdý
z nich cítil neviditelnou stěnu, která se mezi nimi vytvořila.
Jen pozvolna se Viviana vracela zpět ze svého světa
představ do skutečnosti.
Ďábelský spár zmizel a za ním se objevil bledý obličej
jejího otce. Jeho husté tmavé obočí dodávalo obličeji
výmluvný výraz, v němţ se odráţel stav jeho duše.
„Co chceš?“
I přes hlučnou hudbu rozuměl muţ slovům své dcery.
- 68 -
 „Nechápeš, Viviano? Chci tě odtud odvést. Půjdeš se
mnou. Musíš prostě vypadnout z tohoto zatraceného pekla.
To není prostředí pro tebe.“
Viviana jej chápala. Chvíli trvalo, neţ jí došlo, ţe je to
poselství z normálního, jí cizího světa, z něhoţ se dnes
večer vytrhla.
Naklonila se dopředu, ale hned sebou trhla zpět, jakmile
ji chtěl otec uchopit za ruku.
„Nedotýkej se mě!“
„Ale Viviano, chci se tě dotknout. Chci tě odvést z
tohohle ďábelského místa. Copak jsi přišla o rozum? Víš
vlastně, co děláš, kdyţ se pohybuješ mezi takovými lidmi?
Víš to, dítě?“
„Ano, vím.“
„To se mi nezdá.“
„Jsem šťastná, otče!“ vychrlila ze sebe, „konečně jsem
našla smysl svého ţivota, po němţ jsem tak dlouho marně
pátrala. Jsem zde mezi přáteli. My všichni jsme pod
ochranou mocné síly, kterou ty nikdy nepochopíš.“
„Myslíš Satana?“
„Ano, myslím jeho, otče. Jeho a nikoho jiného,
zatraceně.“
„Satan vţdy pouze bral a nikdy nic nedával. Uţ v bibli
stojí, ţe...“
Vivianina ústa se zkřivila a přes rty se jí vydral divoký
výkřik. „Přestaň mi recitovat z bible. Nenávidím ji!“
„Ty ses musela zbláznit, děvče. Nevíš, co říkáš. Já tě z
toho prokletého pekla vytáhnu stůj co stůj.“
Golombek ji chytil. Nezacházel s ní příliš šetrně.
Přitáhl ji přes její odpor k sobě, chtěl se s ní otočit, ale
vtom vykřikla jako siréna.
- 69 -
 Nyní se probrali i ostatní.
To znamená, ţe tanečníci přerušili své pohyby a zůstali
tupě zírajíce stát na místě. Jako loutky, které herci přestali
vést.
Zůstali stát na svých místech. Jenom otáčeli hlavy a
dívali se na jednu z nich, kterou chtěl dospělý člověk
odvést k východu.
Vivianin partner Heino se také probudil ze svého
mlhavého snu. Vyjeveně na oba koukal a potřásal hlavou.
Viviana na něj křičela. „Rychle, vyhoď ho! Ať uţ dá
pokoj!“
„Nehýbej se!“ křikl Golombek. „Uţ jsem ti něco slíbil.“
Tohle Heinz nezapomněl. Ale stejně zaujal útočné
postavení.
Golombek uhodil. Musel ve svém ţivotě tvrdě pracovat
a na síle jeho svalů to bylo poznat. Satanista dostal plný
zásah.
Měl pocit, ţe mu urazil hlavu. Rána jej odhodila zpět,
zapotácel se a převalil na zem.
Těţkopádně se zvedal na kolena. Krvácel z nosu.
Golombek uhodil pravou rukou a levou přitom svíral
dceřin loket. „Viděla jsi, co jsem provedl s tvým údajným
přítelem? To se stane kaţdému, kdo by se mne pokusil
zadrţet. To mi věř, Viviano.“
Neříkala nic, ale její otec se vyděsil. Podléhala uţ
nějaké tajemné síle. Uţ to nebyla Viviana, kterou znal.
Také její hlas doznal změny. „Ty...!“ protáhla
nenávistně. „Ještě budeš litovat, ţe jsi sem vniknul.“
„Určitě ne.“ Golombkovi dalo velkou námahu, aby se
ovládl. Měl jediný cíl - odvést Vivianu z tohoto místa.

- 70 -
 Ačkoliv se vzpírala o kamennou podlahu, otec ji táhl
dál.
Tanečníci byli v jiném světě. Duchovně se oddělili od
všeho pozemského.
V tomto stavu se však nenacházeli návštěvníci u
nálevního pultu. Sice se z větší části soustředili na hudbu,
ale drţeli spolu a nechtěli připustit, aby byl jeden jediný
člen vytrţen z jejich středu.
Aniţ by k tomu dostali nějaký rozkaz, zvedli se
společně ze stoliček, pokud jiţ nestáli, a otočili se.
Potom začali postupovat dopředu.
Loudavě se vlekli jako neobyčejně působivé procesí k
otci a jeho dceři. Vytvořili půlkruh, přičemţ svými těly
zahradili cestu k východu.
Rudi Golombek přitáhl svou dceru k sobě. Chtěl
pokračovat dál v cestě, kdyţ uviděl výhruţné postavy.
Vyzařovalo z nich cosi, z čeho běhal dospělým mráz po
zádech. Současně se změnila i hudba. Neobyčejnou
diskotékou zazněly těţké údery zvonu.
Muţ uchopil Vivianu pevněji a zaslechl za sebou její
ostrý smích. Pochopil, na čí straně stojí jeho dcera, ale
nechtěl se vzdát. Ani nemohl. Tento den si proţil osobní
peklo: nenadálá nemoc jeho manţelky a dcera, která se jim
zřejmě definitivně odcizila.
Rudi Golombek patřil k tvrdohlavcům, kteří jsou
ochotni jít hlavou proti zdi. „Nechte mě projít!“ zasupěl.
„Krucinál, uvolněte uţ cestu!“
Grufties se nepohnuli. Stáli tam jako smrtky. Teprve po
krátké chvilce první z nich potřásli hlavami a roztáhli
tmavě namalovaná ústa. Přes rty zaznělo temné sborové
syčení. Ďábelské syčení.
- 71 -
 „Ne! Ne! Ne!“ ječela dál Viviana. „Nechci s ním jít.
Chci zůstat s vámi. Chci být s vámi. Patřím k vám. Chci jít
na hřbitov a spatřit jej. Satan se nám jistě ukáţe.“
„Ano, tak se stane!“
Rudi Golombek to uţ nehodlal déle poslouchat. Jedním
škubnutím přitáhl dceru a vykročil.
Bylo to neuváţené.
Náhle se k němu začali přibliţovat. Jako vlna se na něj
valili ze všech stran. Tělo vedle těla. Nebylo vyhnutí.
Dříve, neţ se nadál, byli všude kolem něj.
Cítil jejich blízkost. Začal rozdávat rány. Přitom byl
donucen pustit dceru, aby měl volné ruce a mohl se bránit.
Nyní mohli grufties vyuţít pohyby, které pouţívali při
tanci. Bušili do něj, jako by drţeli v rukou lopaty.
Skloněnou hlavou naráţel do grufties jako beranidlem.
Snaţil se najít cestu, kterou by uniknul, ale nepočítal se
sjednocenou silou této pospolitosti.
Údery zasahovaly jeho zátylek i záda a jeho ovládla
jediná myšlenka, ţe nesmí upadnout na zem, jinak ho
rozšlapou.
Ještě jednou se zvedl, narovnal se a mával rukama jako
lopatkami větrného mlýna kolem sebe.
Slyšel plesknutí, kdyţ zasáhl tělo některého z grufties,
které jako loutka odletělo z cesty. To ovšem Golombek
neviděl, protoţe měl zavřené oči.
Grufties stáli kolem něj v kruhu se zvednutýma rukama
a připravovali se k rozhodujícímu úderu.
Ten zastihl muţe v okamţiku, kdy odhodil z cesty další
postavu. Ta upadla a on také.
Znenadání se podlaha pod ním změnila v nesmírné
moře, jehoţ vlny se otevřely, aby uvolnily bezedný černý
- 72 -
jícen, který na něj čekal. Doprovázený kvičivým smíchem
grufties zvrátil se Rudi Golombek do jícnu, kde na něj
čekaly holé paţe, aby se jej zmocnily. Ovinuly jeho tělo tak
silně, ţe ztratil všechnu naději na spásný útěk.
Upadl hřmotně a uhodil se silně do čela, ale neztratil
vědomí. Byl však zcela vyčerpaný a měl pocit, ţe s ním
vlny hází ze strany na stranu, aniţ se proti tomu mohl
bránit.
Nevěděl nic o tom, ţe se k němu sehnuli dva grufties,
uchopili ho a otočili na záda. Golombek tam leţel s
otevřenýma očima a ústy a vůbec nechápal, co se s ním
děje.
Cítil se malátný a velmi si přál, aby jej milosrdné
bezvědomí přijalo do své náruče.
Této milosti se mu nedostalo. Golombek zůstal při
vědomí a z jeho očí pozvolna odplouval mlţný závoj.
Rozeznával stíny, které kolem něj tančily. Slyšel šeptající
hlasy. Trhaně dýchal a dlaně odíral o drsnou podlahu.
Pojednou - docela ztratil pojem o čase - prohlédl.
Stíny nad ním se změnily. Z rozmazaných figurek se
vylouply obličeje bledých spratků, kteří se současně
rozdělili na hochy a dívky.
Hleděl na namalované okraje očí, černé rty, paţe, slyšel
smích a pociťoval škubavou bolest na čele, které se ovšem
nemohl zbavit.
Grufties čekali. Měli dost času, protoţe věděli, ţe tento
člověk jim nemůţe upláchnout.
Konečně se jeho zrak úplně vyjasnil.
Obklíčili leţícího a tupě na něj zírali.
Tyhle obličeje jej nezajímaly. Hledal pouze svoji dceru
a uviděl ji!
- 73 -
 Pro Golombka bylo hrozné zjištění, kdyţ se jejich
pohledy střetly a on v jejích očích uviděl nezájem o jeho
osud. Bylo mu jasné, ţe od ní nemůţe očekávat ţádnou
pomoc.
Stála zcela na straně grufties.
Mladí lidé dávno zpozorovali, ţe Golombek přišel k
sobě a byli hrdí na své vítězství.
Golombek dospěl k poznání, ţe je potřeba vlastní
problémy odsunout stranou a začít se starat o to, co bude
následovat v blízké budoucnosti. Bylo mu jasné, ţe jej
nechtějí v tuto chvíli zabít. Ale proč jej tady nechávají jen
tak leţet?
Ještě čekali.
Tanečníci se houfovali kolem něj.
Uzavřeli kruh a vyplnili všechny mezery.
Hradba jejich těl byla dokonalá.
Golombek leţící na podlaze uviděl nový obličej, který
mu ihned připadal známý. Shora na něj koukal satanista
Heino. Jeho pohled nevěstil nic dobrého. Vypadal dokonce
ještě hrozivěji, protoţe krev vytékající z nosu rozdělila
červenými pruhy bíle nabarvenou bradu.
Pohyboval ústy. Golombek pochopil slova jako smrt,
peklo a Satan.
Jak daleko se odváţí zajít?
Rudi Golombek se zdráhal dál o tom přemýšlet.
Znovu se setkal jeho pohled s dceřiným, ale Viviana se
otočila.
Dělala všechno moţné, aby se nemusela na něj dívat.
Kromě toho ji zaujal zvuk blíţících se kroků.
Někdo přicházel...
Golombek se ani nepohnul.
- 74 -
 Neviděl sice nic, ale instinktem vytušil, ţe nově
příchozí je jiný neţ ti, kteří ho obklopují.
Na okamţik mu v hlavě bleskl popis ďábla, ale hned to
celé zavrhl jako obrovský nesmysl. Ďábel přece nemůţe
mezi lidi.
Ale zjevil se!
Grufties mu uctivým pohybem udělali místo, protoţe i
on chtěl vědět, jakého vítězství dobyli jeho věrní.
Golombek si jej představoval jako tvora s kopyty,
porostlého srstí.
Tento popis se ale nehodil na postavu, která se sklonila
nad ním.
Byl to Rudý ďábel!
Kdyby jeho postavení nebylo tak váţné, myslel by si, ţe
přichází z nějakého karnevalu. Ale postava, s hlavou z
větší části zakrytou krvavě červenou kápí se tvářila příliš
váţně.
A Golombek nepotřeboval mnoho času k tomu, aby
zahlédl v jeho očích, jaký osud jej čeká. Byla to smrt!
Strach se přes něj převalil jako mořský příboj. Myslil na
Vivianu a na to, ţe se mu uţ pravděpodobně nepodaří
osvobodit ji z tohoto ďábelského prostředí.
První slova ďábla v rudém zničila veškerou naději.
Mluvil vysokým, chvílemi přeskakujícím hlasem.
„Tady leţí ten odporný vetřelec, který chtěl zničit naši
říši. Ale říši zla nelze zničit. Je věčné, co vytvořil sám
Satan. Pochopil jsi, ty čubčí synu?“
Frank Oschinski byl zlostí bez sebe a vztekle do něj
kopal. Nikdo Golombkovi nepomohl, ani Viviana. Grufties
byli nadšení příchodem svého vůdce, který se choval jako
král a přikázal jim, aby vetřelce postavili na nohy.
- 75 -
 Grufties se nemuselo říkat dvakrát. Chytili jej současně
a Viviana jim v tom nebránila.
Chytila otce za pravý loket, aby se mu mohla zblízka
podívat do obličeje.
Rudi Golombek se nevyhnul jejímu pohledu. Hledal v
očích dcery trochu porozumění nebo vůle pomoci.
Marně. Vivianin pohled zůstal stejně chladný a
plamenný jako pohled ostatních grufties.
V tomto okamţiku Rudi Golombek pochopil, ţe
prohrál.
Také jeho ústa byla natrţená po nějaké ráně a
pohybovala se, kdyţ chtěl zašeptat jméno své dcery. Ale
neudělal to.
Místo toho zašeptala ona: „Hřbitov, otče, dopravíme tě
na hřbitov. Satanův hřbitov čeká na nás. Tam jej uvidíme.
Našeho velkého ochránce, pána temnoty, vládce pekla.
Satana.“ Poslední slova vyslovila s takovou rozkoší, aţ se
Rudi zachvěl hrůzou.
A Rudý ďábel se smál, dříve neţ ještě něco připojil.
„Těším se na tebe, příteli. Těší mě, ţe tě můţeme dopravit
na hřbitov. Víš, čím se staneš?“
Golombek zavrtěl hlavou a současně se odvrátil,
protoţe jeho obličej ovanul smrdutý dech Franka
Oschinského.
„Ty budeš první obětí na počest Satana. Tvoje krev
posvětí tento neobyčejný hřbitov...“
Po tomto šíleném vysvětlení se divoce rozchechtal a
ostatní grufties jej následovali. Ďábelský řehot naplnil
studenou místnost diskotéky.

- 76 -
 Jenom Golombek se nesmál. Bez naděje hleděl na
podlahu. Jeho myšlenky se rojily jako divoké včely. Náhle
uslyšel hlas své dcery, která řekla něco neuvěřitelného.
„Smím jej zabít na počest Satana?“
„Ano, má sluţebnice, smíš! Ty jej zabiješ, a tím
Satanovi dokáţeme, jak pevně k němu náleţíme.“
Nic víc nepotřeboval Rudi Golombek slyšet. Svět se mu
zatočil před očima a víc uţ o sobě nevěděl...

Hrůzný hřbitov ţil...

Odkud přicházel a kde vznikl? Vypadal mrtvě a prázdně
se svými starými mechem pokrytými náhrobky.
Cestování časem a prostorem, přecházení z jedné
dimenze do druhé, to vše měl za sebou. Jeho průvodcem
byla pekelná síla, která jej spolehlivě chránila.
Nyní se opět zjevil!
Rozkládal se na planině u opuštěného dolu jako relikvie
ze zašlých časů. Vypadal strašidelně. Vznášela se nad ním
aura smrti, pomíjivosti a zániku.
Mlha se vznášela nad krajinou jako závoj a přesouvala
se, kdyţ se planinou prohnal vítr.
Hřbitov byl mrtvý a zároveň ţil.
Ţivot hřbitova byl skryt lidskému zraku, jeho
přítomnost však bylo moţno velmi dobře vnímat.

- 77 -
 Občas, ne pravidelně, se pohnula hnědočerná půda mezi
starými náhrobky. Roztrhla se, jako by se něco
protlačovalo na povrch.
Trhliny zůstaly. Dlouhé, nebo malé, úzké či široké.
Jedno měly společné.
Jimi z velkých hloubek stoupaly strašidelné sirné
výpary, znamení toho, ţe na tomto starém hřbitově vládne
Satan.
Hrůzný areál hlídala stará těţní věţ, pozůstatek starého
dolu, kterou lidé ponechali stát jako připomínku starých
časů.
Občas v ní zapraskalo, jako by někde padl výstřel.
A zase nastalo ticho...
Tento hřbitov byl svět sám pro sebe. Jaká monstra se
ukrývají v hrobkách, nikdo nevěděl kromě Satana, protoţe
on byl dirigentem tohoto obrovského orchestru. Vládl
strašlivou silou.
V opuštěné důlní krajině ţily také krysy. Horníci
zmizeli, ale krysy zůstaly a s nimi i jejich nekonečná
ţravost.
Chlad je donutil vyměnit srst za zimní kabát. Cítily dech
zla a proto neběhaly divoce sem a tam, ale chovaly se
velmi obezřetně. Větřily a často měnily své postavení,
schovávaly se za náhrobky a pátraly především po potravě.
Ţe se přitom samy mohly stát potravou, to bylo nad
jejich instinktivní chápání.
Zůstávaly stát na určitých místech, větřily a vdechovaly
sirné výpary, které vystupovaly ze štěrbin.
Nemohly se však zdrţovat dlouho. Plyn účinkoval tak
silně jako omamný prostředek, kterému nemohly odolat.

- 78 -
Pokud se tak stalo, převrátily se, zatřepaly tlapkami a bylo
po nich.
Nejednalo se o jednu nebo dvě krysy, ale o celý tucet
těchto hlodavců. Všechny tyto detaily dohromady
vytvářely obraz starodávného hřbitova. Mlha, zápach síry,
plesniviny, staré náhrobní kameny a mrtvé krysy.
Tady mohl slavit Satan svůj svátek.
Chyběla pouze oběť - člověk stojící nad všemi tvory.
Avšak jiţ brzy k ní mělo dojít. Ještě této noci...

Měli jsme sice často co do činění se Satanem, ale

vţdycky nás překvapil něčím novým. Tak se stalo, ţe
komisař Berger se nedostavil včas. Jeho zpoţdění
vyplývalo ze sluţebních povinností a činilo dvě hodiny,
coţ jsme já i Suko sledovali s obavami stejně jako on sám.
Cestou k cíli se několikrát omlouval, ale na tom uţ se
nedalo nic změnit.
Jeli jsme směrem na severozápad. Nejdříve
vyprázdněnými ulicemi ve středu Dortmundu, protoţe
mráz zahnal lidi z ulic a dále přes most. Před starou
sídlištní zástavbou a průmyslovou oblastí jsme zabočili na
předměstí Huckarde, jak jsem si mohl přečíst na směrové
tabuli. Na jednom staveništi jsme museli zpomalit, protoţe
vozovka byla zledovatělá.
Později jsme na pravé straně uviděli pozemek
opuštěného dolu. Na křiţovatce se semafory jsme zabočili
- 79 -
tím směrem a od té chvíle jsme měli vysokou těţní věţ
neustále na dohled.
„Diskotéka leţí zatraceně stranou,“ podotkl Suko, který
řídil a řídil se pokyny komisaře.
„Ano, vyhovuje jim to.“
„Jsem zvědavý, co řekne Oschinski, aţ se jej zeptáme
na krev.“
„Pravděpodobně to nezapře.“
Suko nadzvedl tázavě ramena. „Víte, kde bydlí, Jörgu?“
„Ne přesně, ale je to tady v okolí.“ Komisař si odkašlal.
„Řekl bych, ţe jej zastihneme u Satanského kříţe. Páteční
večer je jeho doba, protoţe začíná ďábelský víkend.“
„Tak mu jej překazíme,“ prohlásil jsem ze zadního
sedadla. „Mám osobní námitky proti víkendům se
Satanem, jestli chápete, co tím myslím.“
„Velmi dobře.“
V následujících minutách rozhovor utichl, jen komisař
vysvětloval Sukovi, kudy má jet. Staré domy stále více
mizely a před námi se otvíral starý důl.
Silnice nebyla v dobrém stavu. Velice často se kola
vozu propadala do výmolů nebo skákala před hrboly, které
se tu objevovaly jako houby po dešti.
Přes vozovku se valila mlha jako tenká vata. V tomto
kraji jen zřídka potkával člověk jiná vozidla. Divil jsem se
tomu, ţe jsme nenarazili na ţádné návštěvníky diskotéky.
K tomu mi dal komisař jasnou odpověď.
„Uţ jsou tady delší dobu. Mají totiţ určitý rituál.“
„A kdy zavírají?“
Pokrčil rameny. „Obyčejně v časných ranních hodinách,
to víme celkem přesně. Zítra přijdou zase.“
„Jako vţdy na konci týdne.“
- 80 -
 „Správně.“
Suko musel jet pomaleji, protoţe mlha zde vytvořila
téměř neproniknutelnou stěnu. Nebylo mi jasné, jak můţe
být tak hustá. Kromě toho jsem zpozoroval, ţe kříţ na
mých prsou se začíná ohřívat.
Byl to velice slabý signál, ale já jej cítil naprosto
jednoznačně.
„Zastav, Suko!“
„Proč?“
„Zastav!“
Můj přítel nemohl jednoduše zastavit, protoţe vozovka
byla dost kluzká. Velmi opatrně si pohrál s brzdovým
pedálem a pomalu zajel na stranu.
Také náš německý kolega se tomu divil. Ale vylezl jsem
z vozu dříve, neţ se mohl otočit a poloţit mi otázku.
Na kraji silnice jsem zůstal stát a přál si, abych měl
rentgenové oči a mohl proniknout mlhou.
Nic nebylo vidět, ani kříţ uţ nic nehlásil. Suko také
opustil vůz. Viděl, jak jsem ukazováčkem zamířil na kříţ a
přikývl, aniţ by se dále vyptával. O něco překvapenější byl
Jörg Berger, který se zeptal na důvod našeho neobvyklého
chování. „V bezprostřední blízkosti se musí nacházet
nějaký zdroj nebo zóna černé magie,“ vysvětlil jsem mu.
„Nerozumím.“
Opakoval jsem odpověď. Berger pokyvoval hlavou. „To
můţe být pouze diskotéka.“
„Doufám.“
„Máte na mysli něco jiného?“
„Nemám zdání, kolego. V kaţdém případě budeme mít
otevřené oči.“
„Jak myslíte.“
- 81 -
 Šel jsem ještě jednou na kraj silnice, kde se mlha
převalovala jako plát tlustého špeku. Bohuţel můj zrak
neměl sílu proniknout mlhou. Pravděpodobně skrývala
neúrodnou půdu, která zde zůstala po důlní činnosti. Jak
mne komisař ujistil, dříve zde stávaly důlní objekty. „Proč
je zbořili, nikdo neví, bývalo to tady dost malebné.“
„Moţná nechtěli mít v této krajině ţádné trosky. Kromě
těţní věţe.“
„To uţ je historie.“
„Jeďme dál, nebo ztratíme spoustu času,“ naléhal Suko,
kterému mrzly prsty.
Souhlasil jsem, ale měl jsem velmi divný pocit. To
varování nebylo bezdůvodné. Podle mého názoru jsme
překročili hranice zóny černé magie, aniţ bychom ji mohli
zničit, coţ mě zvlášť dopalovalo.
Netrvalo dlouho a stěna z mlhy zůstala za námi. Sice
jsme lépe viděli, ale zatím se nic neobjevilo. Aţ na pravé
straně se objevila barevná skvrna.
„Co je tam?“ zeptal se Suko.
„Diskotéka. Nad vchodem mají jako označení pitvornou
hlavu ďábla. Znamení pro společenství, které se tam
schází. Kaţdý hned pozná, kde je a na čem je.“
„I kdyţ není gruftie.“
Komisař se pousmál nad mojí poznámkou. „Víte, Johne,
mimo nás se na diskotéce scházejí jenom grufties.
Připouštím, ţe si nově příchozí prohlédnou, ale to je vše.
Sami rockeři nechtějí mít s bledotvářníky, jak jim říkají,
nic společného.“
Budova stála skutečně na osamělém místě.

- 82 -
 O zeď byla opřena řada motocyklů od mopedů aţ po
opravdová ţihadla. Auta by spočítal na prstech jedné ruky.
Všechna měla zamrzlá okna.
Najít místo k zaparkování bylo poměrně snadné.
Vystoupili jsme společně z vozu. Zůstali jsme stát na
mrazu a koukali se na budovu.
„Je tu klid,“ poznamenal Suko.
„Aţ na ty varhany,“ dodal Berger.
Pohyboval nehlučně rty. Něco se mu nezdálo. Jakmile
jsem se ho na to zeptal, pokrčil rameny. „Neberte mne,
prosím, doslova, ale mám pocit, ţe se tady něco seběhlo.“
„Přijeli jsme pozdě?“
„Jestliţe ano, je to výhradně moje chyba.“ Vykročil
jako první rovnou ke vchodu tohoto neobyčejného lokálu.
Suko a já jsme zůstali za ním. Můj pohled zachytil
pitvornou tvář ďábla, která se vznášela v mlze nad našimi
hlavami.
Za otevřeným vchodem začínala chodba. Zahlédli jsme
schodiště a shora pronikala hudba.
Temné beznadějně váţné tóny smutečního pochodu.
Jako by někoho pochovávali.
Podobnou hudbu jsem slyšel v Rumunsku, kdyţ jsem se
hnal za skupinou kandidátů smrti. Nebyl tady nikdo, kdo
by nás uvítal. Dotázal jsem se Bergera, zda je to normální.
„Vlastně ani ne. Vţdycky tu měli nějakého vrátného. To
je opravdu zvláštní.“ Stoupal po schodech nahoru. My jsme
se drţeli těsně za ním.
Byla tu neobvyklá, přímo děsivá atmosféra. Zima a
jakýsi podivný zápach.

- 83 -
 Byl to prach nebo zatuchlina? Světlo bylo tlumené,
takţe na stropě tančily jenom nezřetelné pruhy a ztrácely se
v koutech místnosti.
Dvojité vstupní dveře na vlastní diskotéku byly
doširoka otevřené. Působily na nás jako pozvání ke vstupu,
coţ jsme přirozeně přijali. Ocitli jsme se ve velké, tmavé,
téměř liduprázdné místnosti, kterou naplňovaly jen
smuteční tóny.
Hned za dveřmi jsme zůstali stát obklopeni šedivým
závojem světla. Připadlo mi to jako ve filmu. Na řadě byl
náš výstup. Stáli jsme mírně překvapeni a nahlíţeli do
prázdnoty relativně velkého sálu.
Po celou tu dobu nás pozorovali oba barmani za
nálevním pultem.
Porušil jsem mlčení jako první a oslovil Jörga Bergera.
„Rozumíte tomu?“
„Ne. Připadá mi to, jako by krysy opustily loď.“
„Správně.“
„Nevím, proč tomu dnes není jako obvykle.“
„Nedozvěděli se, ţe se tady objevíme?“
„Od koho?“
„To opravdu netuším.“
Tanečníků jsme se nechtěli ptát, protoţe byli ve stavu
blízkém transu. Těţko by nám odpověděli.
Jiné to bylo se dvěma barmany za nálevním pultem.
Mladíci - dvojčata - stáli těsně při sobě a hleděli na nás
zpod přimhouřených víček.
Jörg Berger měl stejný nápad jako já. „Jestli někdo něco
ví, tak jsou to támhleti dva.“

- 84 -
 Mladíci se ani nepohnuli, kdyţ jsme přistoupili blíţ.
Kdyţ jsme zůstali stát, jeden z nich poznamenal. „Tady
nedostanete nic na pití. Je zde uzavřená společnost.“
Přikývl jsem na znamení souhlasu. „Velmi uzavřená,
jak vidím.“
„To je naše věc.“
Komisař Berger mi dal znamení, kterému jsem velmi
dobře rozuměl a ponechal jsem mu volné pole působnosti.
Jako typ zde Berger působil lépe neţ já. Vypadal na
odrostlejšího mladíka, který ještě má nárok navštěvovat
diskotéku. Také střih jeho vlasů byl značně moderní.
Vpředu kratší a vzadu splývaly po šíji. Naklonil se
dopředu, opřel si loket o pult a ukázal na dvojčata. „Jeden z
vás můţe mluvit, druhý bude drţet hubu. Jasný?“
„Co to znamená?“
„Klid, příteli. Znáte mě, ne?“
„Ne!“ Tentokrát odpověděli najednou.
„Poslouchej. Uţ jsem zde byl jednou na návštěvě.
Divím se tomu, ţe zde nejsou hosté, které jsem zde předtím
našel. Myslím, ţe je to i ve vašem zájmu, aby tu bylo co
nejvíc lidí.“
„No a?“
„Kde jsou hosté?“
„Nemám zdání.“
„Byli tady?“
Dvojče číslo jedna odpovědělo: „Nemáte oči, támhle
tancují.“
„Nikdo jiný uţ nepřišel?“
„Ne.“ Komisař se zachmuřil. Bleskurychlým pohybem
smetl na zem čtyři sklenice, které stály na pultu. „V tom
případě se musím zeptat, proč tu stojí pultu. „V tom
- 85 -
případě se musím zeptat, proč tu stojí pouţité sklenice,
kdyţ tu ţádní hosté nebyli. Rychle, čekám na odpověď.“
Berger dostal dvojčata do obtíţné situace. Dívala se po
sobě, krčila rameny a naslouchala komisařovi. „Mám vás
nejdříve vytáhnout ven? Nebo mi to řeknete dobrovolně?“
„To by bylo týrání, policajte.“
Bergerovy oči se smály. „Ale, jak slyším, nejsem pro
vás neznámá osoba. Přinejmenším víte, ţe patřím k policii.
Takţe si teď budeme velmi dobře rozumět, předpokládám.“
„Tady nejsou ţádní hosté. Byl to uzavřený večer. To je
všechno.“
„Kam odešli?“ Bergerův hlas přehlušil hudbu.
Oba mladíci sebou trhli. Nervózně trhali koutky úst,
mrkali očima, potom polkli a tupě zírali před sebe.
Poprvé za celou dobu jsem se vmísil do hovoru. „Jaké
místnosti jsou tady ještě?“
„Nevím.“
„Sklep?“
„Můţe být.“ zabručel Berger.
Otočil jsem se a šel napříč místností. Kolem tanečníků,
kteří mě sledovali nepřítomným pohledem.
Mým cílem byla malá přístavba ve tvaru kazatelny, ke
které vedly točité schody. Připadal jsem si jako herec na
prázdné scéně, který hraje hlavní roli ve velmi moderní
hře, kterou nenavštívili všichni abonenti.
Podíval jsem se nahoru, aţ se mi vyvrátila hlava, a tu
jsem uviděl něco blýskavého pod okrajem balkonu.
Pokud mne zrak neklamal, bylo to rozhlasové zařízení.
Schody byly hladké. Před prvním schodem jsem mezi
dlaţdicemi objevil dřevěný poklop.
To ve mně vyvolalo podezření.
- 86 -
 Suko rovněţ přišel, ale Berger zůstal s oběma dvojčaty
u nálevního pultu.
Můj přítel se podíval naznačeným směrem a zeptal se:
„Objevil jsi něco?“
„Tady ten poklop.“
Sehnuli jsme se a našli na straně malý ocelový krouţek,
za který jsme mohli poklop zvednout. Proti nám vyrazil
chladný vzduch.
Dole byla úplná tma. Vystrčil jsem před sebe lampu. Do
hlubiny pode mnou vedly dřevěné schůdky.
Nijak zvlášť se mi do sklepa nechtělo, ale nebyl jsem v
situaci, kdy bych si mohl vybírat. Tuto exkurzi jsem prostě
podstoupit musel.
Ţádné chechtající se lebky jsem dole neobjevil. Světlo
lampy vylouplo ze tmy spoustu různého oblečení. Tady
musel mít hlavní stan nějaký zábavní podnik. Zvedl jsem
lampu, abych osvětlil celou místnost. Nacházel jsem se v
šatně, kde se kdosi převlékal, ale netušil jsem kdo a kdy.
„Vidíte něco?“ volal Berger.
„Jenom nějaké krámy.“
„Podívejme.“
Vylezl jsem a dal poklop na místo. Potom jsem si to
namířil k pultu. Suko zůstal na stráţi u úzkých točitých
schodů.
„Aţ do této chvíle to byla legrace,“ řekl Berger, „ale
teď půjde do tuhého. Můţete nás přesvědčit o své ochotě
spolupracovat. Rozhodněte se rychle, jinak tu své
návštěvníky nebudete delší dobu obsluhovat. Jasný?“
Dvojčata tupě zírala před sebe. Necítila se dobře.
Zaznamenal jsem, ţe jejich pohyby jsou neuvěřitelně
stejné.
- 87 -
 Dostali šibeniční lhůtu. Pochmurná hudba spěla do
finále. Finále, které hřmělo pod údery bubnů.
Tanečníci ještě nebrali závěrečné tóny na vědomí.
Potáceli se dál, dokud první z nich nezvedl s povzdechem
hlavu. Pomalu se skládal, aţ zůstal sedět na zadku. Od nich
bychom se nic nedozvěděli. Nacházeli se ve svém vlastním
světě.
Také Berger vyčkával. Potom zamířil ukazováčkem za
pult. „Teď chci od vás odpověď, přátelé. Kde jsou všichni?
Ale zatraceně rychle, jinak se naštvu.“ Jeden z barmanů
sebou trhl a přikryl si rukou ústa. Druhý se široce zašklebil
a řekl: „U Satana, policajte. U Satana!“
Berger protáhl obličej, jako by tomu nemohl uvěřit.
„Johne Sinclaire z Londýna, opravdu jste jel aţ sem, abyste
musel poslouchat takové nesmysly?“
„To sotva.“
Z pozadí se ozval Suko. „To znamená, ţe musíme vaše
hosty hledat v pekle?“
„Moţná.“
Jörgu Bergerovi povolovaly nervy. Ohlédl jsem se po
něm, kdyţ se zhluboka nadechl a přitom sevřel pěsti.
Poloţil jsem mu ruku na rameno. „Nechtě to tak, Jörgu.“
Otočil se zpět.
Podíval jsem se na chlapce. „Řekli jste, ţe jsou u
Satana.“
„Jasně.“
„Dovedu si představit, ţe nejsou v pekle. Kam se
vydali? Přestaňte uţ konečně tak hloupě zatloukat.“
„Na hřbitov.“
To uţ bylo lepší. S tímto vysvětlením jsme se mohli
dostat dál.
- 88 -
 Podíval jsem se na Bergera, který měl hlavu sloţenou v
dlaních a podezřívavě koukal na oba identické mladíky.
Jejich odpověď ho příliš neuspokojila. „V takovém mrazu
na hřbitov? Kde by měl být? Moţná v Martenu.“
„Co je Marten?“ zeptal jsem se.
„Městská čtvrť.“
„Ne, tam nejsou. Hřbitov leţí ještě blíţ. V opuštěném
dole.“
Berger se téměř ďábelsky rozchechtal. „Mám puknout
smíchy, kluku? Tam přece není ţádný hřbitov. Je to
zpustošená, mrtvá krajina. Prohánějí se tam krysy, ale
ţádné náhrobky jsem neviděl. Dělej si blázny z někoho
jiného, ale ne z nás.“
„Stejně je to pravda.“ ozval se druhý bratr.
Oba byli dost nervózní. Neznal jsem sice důvod, ale
myslel jsem si něco jiného neţ přítel Berger. Myslím, ţe
nelhali. Na to by museli být zatraceně dobří herci.
„Není tam ţádný hřbitov,“ zašeptal Berger. „A nikdy
tam nebyl.“
„To není normální hřbitov,“ dodal mladík za pultem.
„Takţe nenormální, co?“
„Ano, protoţe ho na tom místě vybudoval Satan. On jej
můţe dopravit, kam se mu zachce. Frank říkal, ţe je tam
obětní místo.“
„Myslíš Oschinského?“
„Jistě. Slíbil, ţe se hřbitov zjeví zaslíbeným.“ Hoch se
podíval na svého bratra, který kývnutím potvrdil jeho
slova.
Berger zakroutil očima.
„Poslouchejte, Johne, na tohle já nemám nervy. To je
přece příšerný nesmysl.“ Otočil se. „Teď se ptejte vy.“
- 89 -
 Suko vyslovil další otázku. Přitom došel aţ k nám.
„Satan podle tebe stvořil hřbitov. Věřím ti, mládenče.
Pověz nám ještě toto. Jak je moţné, ţe jej nikdo dosud
neviděl? Ten kout přece není úplně opuštěný. Kde jej mohu
vidět?“
„To je fakt. Hřbitov se můţe zjevit znenadání a zase
zmizet.“
Jörg Berger se rozesmál. My jsme zůstali váţní. „Můţeš
mi to upřesnit?“
„Já ne, ale Frank.“
„Tak se ho zeptáme - na hřbitově.“
„Správně.“
Suko chtěl ještě něco vědět. „Můţe se vynořit z hlubin a
zase zmizet. Jednoduché, co?“
„Jasně. Frank říkal, ţe ho vyvolá síla pekla. Hovořil o
tom se Satanem. Víc uţ nevím.“
Mladý muţ odpovídal na naše otázky s takovou
váţností, ţe nevěřit by nebylo na místě. Myslel jsem na
Shimadu a jeho pevnost, s níţ se podobným způsobem
přemísťoval v časoprostoru.
Proto nám mladíkova slova nepřipadala jako nesmysl.
Něco podobného se zřejmě také dělo se hřbitovem, o
kterém mládenci hovořili, protoţe Satan měl nepochybně
moc, aby svou magií porušil fyzikální zákony.
„Kde ho můţeme najít?“
„Tam, kde býval ten důl.“
„Ale ten je velký. Můţeme jím projet, aniţ bychom
hřbitov vůbec zahlédli.“
Oba mladíci měli snahu spolupracovat a dali nám
přesný popis. Víc uţ jsme nepotřebovali vědět. Vzpomněl
jsem si, jak můj kříţ reagoval, kdyţ jsme projíţděli kolem
- 90 -
těţní věţe. Mlha však byla neproniknutelná jako stěna a já
jsem nedbal na varování, které vysílal můj kříţ.
„Děkuji,“ řekl jsem. „Opravdu jste nám pomohli.
Nakonec ještě jedna otázka. Jak dlouho, podle vás, zůstane
hřbitov v normálním světě?“
„To nevím.“
„Co tam vaši hosté zamýšlejí dělat?“
„Chtějí... chtějí... přinést oběť!“ Slova jako by se
zdráhala opustit ústa.
„Jakou oběť?“ zeptal se rychle Suko. To vzbudilo i
komisařovu pozornost.
„Nemám zdání.“ Dvojčata pokrčila současně rameny.
„Lidskou?“ zašeptal Berger.
„To nevíme. Můţe to být také zvíře, kterému podříznou
krk. Slepice a tak.“
„Doufejme.“ Berger se zhluboka nadechl. „Jestliţe na
hřbitově dojde ke zločinu, postaráme se o všechny a také o
vás. Protoţe všichni budou spoluviníky.“
„Nemůţeme nic zaručit. My jsme to jenom slyšeli a
nemáme s tím nic společného.“
„Ano, já vím,“ Berger přikývl. „Vy jste ztělesněná
nevinnost. Ale to jsou všichni. Nic jsem neslyšel, neviděl,
nic nevím.“
Tanečníci se posadili. Seděli na zemi, opírali se
pokrčenýma rukama a zírali bíle natřenými obličeji do
stropu. Toulali se myšlenkami v jiných sférách, z kterých
jsme je nemohli vytáhnout.
Opustili jsme diskotéku. Na schodišti zavrtěl Berger
hlavou. „Nemohu tomu blábolu prostě uvěřit. Zatraceně,
často jsem projíţděl tím dolem, dalo by se říct, ţe to tam
znám jako své boty, ale ţádný hřbitov jsem nikdy neviděl.“
- 91 -
 „Také se tam pořád nenachází,“ řekl Suko.
„Jak potom můţe tak rychle vzniknout, co?“
„Ne, můj milý, tak to není. To je hřbitov, který stvořil
Satan. Pohybuje se v prostoru a čase mezi různými
dimenzemi.“
„No a?“
„Uţ jsme se jednou s něčím podobným setkali,“
vysvětloval jsem svému německému kolegovi. „Nebyl to
hřbitov, ale tvrz, kterou ovládal strašný démon a byl její
součástí. Náhle se objevila v místech, kde nikdy nikdo nic
podobného neviděl ani nepamatoval, prostě jen tak, z
jiného prostoru. Byla tam a basta.“
Berger se zastavil před diskotékou a podíval se
nevěřícně na mě. „Poslouchejte, tady nejsme ve filmu nebo
v románu.“
„Ne, to jistě ne!“
„Hm.“ Ušklíbl se. „K něčemu jsem se vám zavázal, ale
nevěřím tomu o nic míň neţ předtím.“
„My vám to nemáme za zlé,“ odpověděl Suko a otevřel
vůz.
„Víte vlastně, kam chcete jet?“
„Aby ne,“ odbyl ho Suko. „Je to jisté místo, na kterém
mě John Sinclair poţádal, abych zastavil. Pamatujete si tu
hustou mlhu, která se zčistajasna objevila, kdyţ jsme sem
jeli?“
„Jistě.“
„Ujišťuji vás, ţe tam najdeme ten neobyčejný hřbitov.“
„Velmi správně, Suko.“
Berger tomu stejně nevěřil. „Nechám se překvapit,“
prohlásil.

- 92 -
 Bylo velmi jednoduché najít to místo, protoţe sem
vedla jediná cesta. Ta, po které jsme před necelou
hodinkou přijeli.
Bylo zde pusto a prázdno. Nikdo netouţil jet v této době
opuštěným dolem. Na cestě se třpytila námraza.
Pravděpodobně mráz zesílil. Motor pracoval ve vysokých
obrátkách. Berger a já jsme hleděli napravo, kde se
nacházelo území opuštěného dolu. Těţní věţ vévodila
krajině jako strašidelná kulisa. Nikde jsme nezahlédli
světlo. Tma přikrývala krajinu jako hustý koberec. Do ní se
mísila šedá mlha a činila ji naprosto neprůhlednou.
Světlo reflektorů se v ní beznadějně ztrácelo. Jednou
přeběhla přes cestu dlouhými skoky zleva doprava kočka.
„To je dobře, ţe nejsme pověrčiví,“ mínil Berger a tiše se
zahihňal.
„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se.
„Jde to. Musím ale přiznat, ţe doma by mi bylo líp.
Ještě jste mne stále nepřesvědčili.“
„To všechno přijde na hřbitově,“ podotkl Suko. Ukázal
na stěnu z mlhy valící se přes cestu. „Pokud se nic zlého
nepřihodí, budeme co nevidět tam.“
Projeli jsme jí, ale stejně jsme nic nezpozorovali. Mlha
se přes nás odvalila vpravo. Tam se rozptýlila jako šedé
moře.
Suko vedl vůz na okraj silnice. Tak tiše, jak to bylo
moţné, jsme vystoupili z auta.
Nejdříve jsme zůstali stát vedle něj a pátrali zrakem ve
tmě.
Nebylo nic slyšet. Ţádný křik nebo volání. Nic
nenasvědčovalo tomu, ţe hosté diskotéky se zdrţují někde
nablízku.
- 93 -
 „Na co čekáme?“ zeptal se Berger.
„Ještě okamţik, Jörgu.“ Váţně jsem se na něj podíval.
„Nemáme ještě ţádný důkaz, ale je docela moţné, ţe
budeme konfrontováni s věcmi, které jsou velmi
nebezpečné. A na druhé straně neuvěřitelné. Měl byste se
připravit na nejhorší.“
Přejel si rukou čelo. „Co, podle vás, by se ještě mohlo
přihodit?“
„Nevím. Jestliţe je hřbitov opravdu v rukou Satana,
donutíme ho, aby jej opustil. Máme k tomu odpovídající
zbraně. Vy ne.“
„Zatím jsem si vystačil bez zbraně, a to mne těší.“
„Já bych na vašem místě udělal totéţ. Ale tohle je
zatraceně jiný případ.“
„Dobrá, budu se mít na pozoru.“
Suko se ušklíbl, zatímco hleděl na komisaře, který se
otočil a odhodlaně vykročil do tmy.
Následovali jsme jej. Pod chodidly nám křupala zmrzlá
zem a byly to jediné zvuky, které nás provázely. Krajina se
sice vyrovnala, ale stejně jsme klopýtali přes zmrzlé
kopečky hlíny.
Potom jsme uviděli světlo.
Sám Berger se zdrţel komentáře. Mlčky jsme hleděli do
neproniknutelné šedi.
Viděli jsme přicházet spoustu světélkujících skvrn a
všechny měly něco společného.
Nebylo to světlo baterek, ale pocházelo z přírodních
zdrojů.
„Pochodně!“ zašeptal Suko.
„Správně, hodí se k atmosféře.“

- 94 -
 „Vydávají dost světla,“ poznamenal Berger. „Máte s
sebou baterky?“
„Ano. Ale nechali jsme je v autě. Světlo před námi však
úplně stačí.“
„Jak dlouho ještě máme čekat?“ zeptal se Berger.
„Vlastně uţ ne,“ odpověděl jsem. „Pojďte, prohlédneme
si ten hřbitov.“
„Hřbitov tu opravdu je,“ zamumlal komisař nevěřícně....

Oschinski kráčel v čele průvodu! Nemohl jinak. Jednou

se stal vůdcem a chtěl to nějakým způsobem ukázat. Čtyři
grufties drţeli pevně vetřelce Golombka. Ostatní číhali na
to, zda se nepokusí nějakým způsobem osvobodit. Rudi
Golombek to neměl v úmyslu. Připadalo mu to jako noční
můra, ze kterého jej vysvobodí spásonosné probuzení.
Masa lidí se sunula za ním. Pro něj to byly strašidelné
přízraky z říše smrti.
Jedinou věc si nemohl a nechtěl připustit. Jeho vlastní
dcera se postavila proti němu. Zapadla dokonale do kruhu
těchto nebezpečných bláznů a dělala vše, co po ní ţádala
její banda.
Především povaţoval za hrozné, ţe existuje taková
skupina lidí, která se zabývá okultismem. Věřili na Satana!
Rudi Golombek určitě ne. Aspoň ne v tom smyslu jako
jeho dcera.

- 95 -
 Vţdy, kdyţ na ni pomyslil, chtěl ji vidět. Otočil hlavu,
ale nic neviděl. Mlha skryla vše pod svá šedivá křídla.
Náhle bylo všechno jinak!
V okamţení se scenérie úplně změnila. Mlha zmizela,
jako by ji odvál vítr. Golombek kroutil hlavou a chtěl se na
něco zeptat. Uţ se k tomu nedostal, protoţe před ním se
ozvaly hlasy plné úţasu.
To, co uviděl před sebou, bylo tak nepravděpodobné,
neuvěřitelné, ţe začal pochybovat o svém zdravém
rozumu. Hleděl na hřbitov!
Starodávný polorozpadlý hřbitov s archaickými,
polovyvrácenými náhrobky, které v bledém světle
pochodní ţily vlastním ţivotem.
Nosiči pochodní, kteří se dostali na hřbitov mezi
prvními, je umístili na strategicky výhodných místech.
Zabodli je do hrobů tak, ţe jejich světlo se rozšířilo po
celém hřbitově.
Golombek se nemohl ubránit zasténání. Kdyby měl
volné ruce, praštil by se do hlavy, aby zjistil, jestli se mu to
nezdá. Byl hrozně překvapený tím, ţe zde na zpustlém
pozemku starého dolu se nachází tento podivný hřbitov.
Vystrčili jej dopředu. Padl na něco měkkého, a kdyţ se
podíval blíţ, zjistil, ţe je to krysa. Teď mu bylo úplně
jasné, ţe všechna ta beztvará hmota mezi náhrobky jsou
krysy. Zdálo se, ţe je zde někdo uloţil.
Také grufties byli stísněni. Mlčeli, aby ani slovem
neporušili podivné ticho, které vládlo kolem nich.
Vypadalo to, jako by čekali na znamení, ţe smějí
promluvit.

- 96 -
 Rudý ďábel vstoupil na hřbitov jako první. Stále ještě
měl na sobě svůj v podstatě směšný kostým, který ovšem
na tomto místě nemohl vzbuzovat ţádné veselí.
Patřil do tohoto prostředí stejně jako oblečení grufties.
Mladík se sklonil jako stopař s pohledem upřeným k zemi.
Občas natáhl ruku před sebe, aby ukázal na určené místo.
Pravděpodobně počítal krysy.
Náhle se zastavil. Pomalu se napřímil. Za ním svítily
dvě pochodně, které vrhaly světlo na jeho záda. Jako ve
zpomaleném filmu zvedl ruce, zakroutil očima a rozesmál
se. Hleděl před sebe, jako by v té dálce hledal řešení všech
problémů. Potom pokýval hlavou a otočil se k zástupu
věrných.
„Jsme u cíle, přátelé. Je patrné, ţe Satan dodrţel slovo.
Stvořil tento hřbitov k tomu, abychom mu jej mohli
zasvětit. Ne nadarmo jsem se vydal do Londýna, abych
odtud přivezl krev. Zkropil jsem s ní tuto pro nás
posvátnou zem a tím odevzdal naše společenství do rukou
vládce pekel. Vyslyšel naše volání. Je naším věrným
přítelem a pánem.“
Jeho ruka několikrát vyletěla dopředu a zase zpět, kdyţ
prstem ukazoval na různá místa. „Podívejte se kolem sebe.
Uvidíte těla krys. Zvířata jsou mrtvá. Je to další důkaz
Satanovy existence, přátelé.“
„Jak zahynuly?“ zeptala se Viviana. Golombka hněvalo,
ţe právě jeho dcera poloţila tuto otázku.
„Usmrtil je dech pekla. Kdyţ se lépe podíváte, uvidíte v
zemi pukliny. Z nich vyvěrá dech pekla, dým, dech
Satanův. Usmrtil krysy, aby nám dokázal, ţe tento starý
hřbitov patří jemu.“
„Proč se neukáţe nám?“ vykřikl kdosi.
- 97 -
 „Ano, chceme jej vidět.“
„Kdy Satan konečně přijde?“
Oschinski rozhodil ruce. „Uklidněte se, přátelé,
uklidněte se. Satan se objeví, protoţe na nás myslí. Cítím
to. Moţná uţ je mezi námi, aniţ bychom jej zpozorovali.“
Jeho řeč nezůstala bez následků. Někteří přítomní se
opatrně rozhlíţeli, jako by jiţ viděli ďábla sedět někde
mezi hroby a náhrobky.
Ale nic se nehnulo. A kolem hřbitova stála mlha jako
zeď, která jej měla ochránit před cizími zraky.
Oschinski se podíval vpravo. Tam se nacházela zvláštní
hrobka, která se odlišovala od ostatních. Připomínala
osaměle stojícího hrobníka. Takové hrobky jsou běţnější v
Irsku nebo Skotsku. Tam bývají rozesety po krajině a
působí jako osamělé ostrůvky.
Na kamenném bloku byla ve výšce kyčlí uchycena stará
mříţ, která celou stavbu obklopovala pouze ze tří stran.
Hrob byl hustě porostlý plevelem. Prodral se mříţovím
a padal přes okraj hrobu.
Frank Oschinski několikrát obešel hrobku, neţ před ní
zůstal stát a pochvalně přikývl. „Není to nádherné?“ zeptal
se.
Nikdo mu neodpověděl.
„Podle mne je to ideální obětní místo. Tento hrob byl
stvořen k tomu, aby přijal krev, o níţ jsme hovořili se
Satanem. Dříve jsme pouţívali zvířecí krev, ale teď
potřebujeme lidskou...“
Padlo konečné slovo. Zapůsobilo, i kdyţ ţádný z
grufties se k němu nevyjádřil. Kaţdý si o tom myslel své.
Rudimu Golombkovi se poslední slova Oschinského vůbec
nelíbila. Uţ na té zatracené diskotéce hovořil o oběti a krvi,
- 98 -
ale Golombek netušil, jak to bylo míněno. Začínalo mu to
docházet při pohledu na ušklíbajícího se Oschinského.
Golombek sklopil zrak. Nechtěl si připustit, ţe by tohle
měla být poslední noc v jeho ţivotě. A k tomu měl zemřít
před očima své dcery.
A nechtěla jej dokonce i zabít?
Golombka přepadl hrozný strach. Jeho ruce se roztřásly.
Oschinski to zpozoroval.
„Copak, Golombku? Dobře sis všechno prohlédl?
Poslouchal jsi?“
„Ano.“
„Co tomu říkáš?“
„Nic. Toho se neodváţíte.“
Oschinski se rozchechtal a plácal se přitom po stehnech.
„Neodváţíme, říkáš. A co kdyţ se odváţíme, můj milý.
Potřebujeme lidskou krev. Můţeš se kohokoliv tady zeptat,
jestli namítá něco proti tvé smrti. No – přesvědč se!“
Golombek mlčel. Sklopil hlavu a hleděl na špičky svých
bot.
„Vidíš,“ zašeptal Oschinski. „Pochopils, i kdyţ nikdo
nic neřekl. Nikdo z nich nemá námitky proti tvé smrti.
Nikdo.“
Golombek jej slyšel přicházet. Šel přímo k němu a
zastavil se na krok před ním. Šklebil se mu do obličeje.
„Nepřišli jsme sem kvůli zábavě, ty bastarde, ale abychom
tvou zatracenou krví posvětili hřbitov a ukázali Satanovi,
ţe patříme k jeho věrným. Chápeš konečně?“
„Jistě.“
„Potom ti musím ještě říct, kdo z nás na sebe vezme
úkol zabít tě. Tvoje dcera, Golombku. Chce dokázat, ţe je
hodná toho, aby se jí Satan zjevil, protoţe si jej cení víc
- 99 -
neţ otce nebo matku. Ona to bude, kdo ti zasadí smrtící
ránu...“
Rudi Golombek se probral z apatie. Uţ nečekal na to, co
bude následovat. Oschinski chtěl ještě něco říci, ale slova
mu zůstala viset v hrdle, protoţe dostal pěstí přímo do
obličeje. Převrátil se jako špalek. Grufties, kteří se
Golombka pokusili zadrţet, uklouzli, a on se divokými
pohyby osvobodil a hnal se dopředu. Přitom přeskočil
divoce vřeštícího Oschinského. Potřeboval nějakou zbraň,
aby se mohl bránit. Našel ji v jedné z pochodní. Dříve neţ
mu v tom mohl někdo zabránit, uchopil ji oběma rukama a
točil s ní kolem sebe.
Dva grufties na něj chtěli skočit ze strany. Nepovedlo se
jim to. Rudi Golombek vrhl pochodeň proti nim. Proletěla
vzduchem a rozhazovala kolem sebe vějíře jisker.
Golombek uţ jim nevěnoval pozornost. Jako zuřivý býk
vletěl do hloučku grufties, v němţ byla i jeho dcera.
Golombek udělal jednu chybu. Utíkal, ale nepokoušel
se prorazit si cestu. Neměl proto téměř ţádnou šanci,
protoţe mnoho psů znamená zajícovu smrt.
Vrhli se na něj jako na zvíře. Tři z nich odhodil stranou.
Potom dostal úder do zad, který jej vrhl dopředu, kde uţ
čekali další grufties.
Do obličeje se mu zaryly čísi nehty a zanechaly v něm
krvavé šrámy. Kdosi jej uchopil za vlasy a jiná ruka jej
uhodila do pravé tváře.
Upadl na zem. Chránil si sice obličej, ale víc nemohl
dělat. Na zádech mu leţelo několik stoupenců ďábla. Cítil
se jako přibitý.
V těsné blízkosti slyšel přeskakující hlas Oschinského,
který zuřivě přikazoval: „Zvedněte ho!“
- 100 -
 Zvedli jej. I kdyţ se Golombek snaţil co nejvíce
vzdorovat, nepomohlo mu to. Byli silnější. Stál tam a
potácel se, protoţe nebyl schopen udrţet se na nohou.
Přidrţovali jej a přímo před ním tančil obličej
Oschinského, který se najednou napřáhl a uhodil jej
nějakým tmavým předmětem.
Golombek si nejdříve myslil, ţe je to kámen, ale bylo to
něco měkčího.
Krysa!
Otřásl se hnusem, coţ Oschinski zaregistroval s
pobavením.
Kdosi přinesl provazy, coţ Oschinski velice přivítal.
„Ano, sváţeme ho,“ řehtal se. „Přiváţeme ho pevně k
obětnímu kameni.“
Měl z toho potěšení a zmocnil se ho pocit radostného
očekávání věcí příštích.
Golombek nemohl nic dělat. Svázali jej příliš pevně. Ve
své nenávisti byli nemilosrdní. Byli to bohuţel ještě nezralí
lidé. Satan je drţel na dlouhé oprati a dělal si s nimi, co
chtěl.
Také Viviana se aktivně účastnila. Pravděpodobně jej
také uhodila, aby dokázala ostatním svou oddanost. A jí
patřil úvod obětního aktu. Jeho vlastní dcera jej měla zabít.
Existuje něco odpornějšího a hnusnějšího?
Golombek tomu nevěřil, ale chtěl ji vidět. Stála
zaraţená, dýchala zhluboka a v pravidelných intervalech
svírala a otevírala pěsti.
Kdyţ dívka zpozorovala, ţe se její otec na ni dívá,
otočila hlavu na stranu, jako by pro ni byl jiţ mrtvý.
Satanista Heino stál vedle ní s přimhouřenýma očima a
výrazem v obličeji, který se jí hnusil.
- 101 -
 Nemilosrdné ruce Rudiho Golombka otočily. Teď uţ
necítil provazy. Udeřili jej pěstí do kříţe a hnali před
sebou.
Oschinski šel vpředu. Vystoupil na vyvýšený hrob a
přikázal, aby jej poloţili na zem a přivázali k mříţoví.
Golombek se bránil. Dupal, zmítal se, převrátil se přes
mříţ a zůstal leţet na zádech. Ochotné ruce jej ihned
připoutaly k mříţi.
Viviana se teď zdrţovala v pozadí. Neúčastnila se toho
honu. Také Heinz stál vedle ní. Vztekle se šklebil.
„No, co tomu říkáš?“
„Nic.“
„Máš radost z toho, ţe se brzy zjeví náš Pán? Nebo
myslíš na otce?“
„Ne“
„Prosím tě, ty na něm visíš, to se pozná. Ale vzpomeň
si, co řekl Frank. Mám ti to ještě jednou opakovat?“
„Není třeba.“
„Takţe jsi ochotná to udělat? Chceš zabít svého otce,
aby se zem napila jeho krve?“
„To chci!“
Heinz se mečivě zasmál. „To jsem zvědav. Víš, co se
stane s těmi, kteří odepřou peklu poslušnost a utečou?“
„Nevím, ale budu o tom přemýšlet.“
Přitiskl se k Vivianě, která se odtáhla. „Přestaň, ty
neřáde.“
Gruftie Heino se nenechal vyprovokovat. „Těm, kteří
odmítnou poslušnost, se stane totéţ. Budou zabiti. Jejich
krev, miláčku, se vsákne do země.“
Viviana mlčela. Pohodila hlavou, aţ se jí vlasy rozlétly
kolem hlavy, a hleděla ke hrobu, kde leţel její otec. Kolem
- 102 -
něj zapíchli do země tři pochodně, protoţe zem na hřbitově
byla měkká, jako by ani nezamrzla.
Oschinski přezkoušel pouta a spokojeně se vrátil zpět.
Potom se odvrátil od oběti, aby se poohlédl po Vivianě.
Vycítila to šestým smyslem a strnula. Tentokrát si přála,
aby byla hodně daleko, ale Frank uţ ji objevil.
„Pojď sem, Viviano. Ukaţ nám, jak velmi miluješ
Satana. No pojď, zlatíčko.“
Nastala chvíle rozhodování. Půjde? Zůstane stát?
Odepře poslušnost?
Viviana sledovala, jak jí ostatní vytvořili uličku. Kdyţ jí
procházela, viděla jejich nezúčastněné obličeje.
Vypadali opět jako bílé skvrny na černém pozadí
oblohy.
Znala jméno kaţdého z nich. I kdyţ se jmenovali
Stefan, Oliver, Klaus, Marion nebo Jeanette, cítila z nich
chlad. Jako by měli srdce z ledu.
Občas ucítila pod chodidlem měkké tělo mrtvé krysy.
Za ní se ozývaly kroky. Věděla, ţe je to Heinz, který chtěl
dohlédnout na to, ţe necouvne.
Ostatní jí našeptávali povzbudivé věty.
„Udělej to, Viviano.“
„Máš štěstí, ţe si tě Pán vybral.“
„Také bych to ráda udělala.“
„Satan tě odmění.“
„Budeš patřit mezi jeho vyvolené.“
Jednotlivé věty se v jejích uších smísily v temné
mumlání. Přitom by se ráda vrátila zpět a přenechala tu
hroznou věc jiným, ale přitahoval ji pohled Oschinského,
který se náhle změnil. Obličej měl sice poznamenaný
úderem, ale v jeho očích hořel pekelný oheň. Viviana měla
- 103 -
dojem, jako by do toho mladíka vstoupil sám ďábel. Jeho
ústa byla doširoka otevřená a rty se nepřirozeně třásly.
Zůstala stát přímo před ním. Spokojeně přikývnul a
začal mluvit syčivým hlasem. „Nás všechny těší, ţe to
chceš udělat. A nejvíce se potěší samotný Satan. Aţ lidská
krev zkropí hřbitov, probudí se pekelné síly. To mi věř.“
Poslouchala a současně vrhla pohled vlevo štěrbinou
mezi tyčkami.
Její otec leţel na zádech. Pouta byla tak pevná, ţe se
nemohl ani pohnout. Světlo pochodní halilo jeho tělo do
červenočerného závoje. Viviana se pokoušela zahlédnout
jeho obličej, ale to se jí nepovedlo.
Dýchal zhluboka. Hrudník se zvedal a zase klesal jako
splašený kůň. A tam měla zabodnout smrtící nástroj.
Náhle dostala husí kůţi. Nemohla se jí zbavit stejně
jako chvění, které zachvátilo celé tělo.
To vše pozoroval Oschinski. „Strach!“ houkl. „Máš
strach z vlastní odvahy?“
Viviana sebou trhla.
Oschinski se tlumeně zachichotal. „Stojíme na posvátné
půdě,“ zašeptal. „Tento hřbitov je zasvěcen Satanovi. Tady
platí zákony pekla. Zapomeň na to, co leţí za jeho
hranicemi. Tady pro nás začíná nový ţivot. Jsme v rukou
našeho Pána a on nás ochrání. Ale předtím to musíš udělat,
Viviano!“ Odmlčel a strčil ruku pod sako. Věděla, co asi
vytáhne, a nespletla se.
Byl to nůţ. Satanský nůţ, jehoţ rukověť končila
trojúhelníkovou hlavou ďábla.
Čepel byla tmavá. Na obou stranách byly zaschlé
krvavé skvrny. Pocházely od zvířecí krve, ale uţ v příštích
minutách tomu mělo být jinak.
- 104 -
 Grufties přicházeli blíţ. Ţádný z nich nepromluvil.
Nikdo se nepohnul. Všichni upírali zrak na Oschinského a
na nůţ v jeho pravé ruce, který podával Vivianě.
„Vezmi jej a zabij ho!“
Uviděla čepel těsně před sebou. V tomto okamţiku se
chtěla obrátit, utíkat pryč, ale připomněla si slova svého
přítele. Heinz jí vysvětlil, ţe to bude ona, která zemře,
jestliţe odmítne vykonat rozkaz.
„Odmítáš?“
Viviana vtáhla rozevřeným chřípím zhluboka vzduch.
Nemohu, chtěla říci, ale krk se jí sevřel a nevydala ze sebe
ani hlásku. Naopak natáhla opatrně pravou ruku a uchopila
nůţ.
Její dlaň pevně sevřela rukojeť. Nahoře vykukovala
ďábelská hlava. Teprve nyní si všimla, jak řeřavě ţhnou
její oči. Kromě toho cítila v dlani teplo, které si neuměla
vysvětlit.
Mříţ hrobky nebyla příliš vysoká, takţe ji nemusela
přeskakovat. Frank ustoupil stranou. Tím jí uvolnil cestu.
„Víš, kam máš vést nůţ, Viviano? Na levou stranu
hrudníku, kde bije jeho proklaté srdce. Slyšíš? Musíš
zamířit na levou stranu hrudi!“
Dívka přikývla. Dělala všechno automaticky. Kdyby jí
vysvětloval cokoliv, vţdycky by přikývla.
Nejraději by přivítala, kdyby se otevřela zem a pohltila
ji.
Jenţe se to nestalo, a tak šla dál. Překročila mříţ a
přitom se dívala stranou. Chtěla vlastně vidět jenom jeho
hruď, ale nemohla. Stála tam jako přimrazená a hleděla do
jeho obličeje.
Jejich pohledy se setkaly.
- 105 -
 Viviana ztuhla.
Nemohla se ani pohnout. Dívala se do očí muţe, který
byl jejím otcem, a náhle se v ní probudily vzpomínky.
Bylo jí dvacet, a proto její dětství nebylo ještě tak
vzdálené. S otcem si svého času velice dobře rozuměli.
Ona pro něj byla sluníčkem v jeho ţivotě.
Věnoval jí spoustu chvil ze svého volna. Bral ji na
procházky lesem, kupoval jí pamlsky. Koupil jí první jízdní
kolo, prvního medvídka. Spolu s matkou sedával u její
postele, kdyţ onemocněla.
Tyto obrázky z mládí jí proběhly před očima a přitom se
jí sevřelo hrdlo. Aniţ by to zpozorovala, její oči zaslzely,
takţe obličej jejího otce někam odplaval.
Uprostřed těchto vzpomínek zaslechla mečivý hlas
Oschinského: „Udělej to, Viviano! Zabodni do něho ten
zatracený nůţ ! Uţ nemůţeme déle čekat.“
Viviana se nadechla. Ledva zpozorovala, ţe zvedla ruku
s vraţednou čepelí.
„Viviano...“ Byl to hlas jejího otce. Tiše k ní
promlouval. Tak tiše, jako kdyţ ještě byla malým
děvčátkem. Rozplakala se. Z jejích očí se vyřinuly dvě
bystřiny.
„Viviano, chceš to opravdu udělat? Chceš zabít svého
otce, děvčátko?“
„Ano, ona to udělá!“ zaječel Oschinski. „Protoţe se
chce stát Satanovou nevěstou.“
„Ne!“ Výkřik vybuchl jako exploze a překvapil
kaţdého. „Ne - nemohu to udělat! Nemohu! Nemohu!“
V jednom okamţiku to vypadalo, jako by chtěla
zabodnout nůţ do otcových prsou. Ale ruka s noţem se v
půli cesty dolů zarazila a odhodila jej pryč.
- 106 -
 Ticho, úţas, zděšení!
Nikdo nepromluvil. I Oschinski ztrnul.
A Viviana sledovala, jak jí měknou nohy a sesouvá se k
zemi. Zachytila se na mříţi a zůstala viset v této
nepřirozené poloze....

Viviana Golombková netušila, kolik času uběhlo od

chvíle, kdy přišla k vědomí a zaslechla první hlasy.
„Neudělala to. Neposlechla. Satan jí nebyl dost dobrý.
Musí být potrestána. Ano, musí být potrestána.“
„Já to udělám.“
Poznala poslední hlas a věděla, ţe její přítel, satanista
Heino, nemluví do větru. Nemohla pochopit, co ji aţ doteď
pojilo s takovým člověkem. Stal se pro ni úhlavním
nepřítelem. A znovu si připomněla jeho slova.
Kovové tyče ji tlačily bolestivě do zad. Viviana změnila
polohu těla, zvedla se a postavila na nohy.
Pomalu se jí jasnil zrak. Znovu hleděla do tváří svých
přátel, kteří si ji prohlíţeli stejně jako Oschinski. Uviděla
Heinze, který bez jakéhokoliv váhání vykročil dopředu.
Ve zdviţené ruce drţel nůţ.
„Znáš zákon?“ zeptal se Heinz.
„Který?“
„Ţe kaţdý, kdo odmítne udělat Satanovi pomyšlení, kdo
se opováţlivě vzepře jeho vůli, se sám odsoudí k smrti?“
„Ano, já...“
- 107 -
 „To uţ jsem jí řekl, Franku,“ vysvětloval Heinz. „Ví
přesně, co ji teď čeká.“
„Skvělé. Nejdříve tedy posvětíme hřbitov její krví a
potom krví toho člověka.“ Oschinského oči plály
nepřirozeným jasem. „Všechno probíhá podle plánu.“
Ve světle plápolajících pochodní vypadali grufties jako
strašidla. Dívku přepadl smrtelný strach, kdyţ uviděla
Heinze s vraţednou zbraní před sebou. V hrůze se
zachvěla.
Vtom se ozval její otec. „Viviano, prosím, vzpomeň si,
co jsi dělala jako dítě, kdyţ tě přepadla noční můra...“
„Drţ hubu!“ štěkl Oschinski. „To jí nepomůţe.“
A Viviana si vzpomněla, co měl její otec na mysli. Ano,
to byla její jediná spása.
Zvedla pravou ruku. A potom udělala něco, co předtím
strašně dlouho neudělala.
Bleskurychle vyznačila znamení kříţe!
Symbol dobra. Znamení, které ti na druhé straně
nenáviděli. Vypadalo to, jako kdyţ nalije studenou vodu do
vroucí lávy.
Heinz zařval, ale i Oschinski křičel, jako by ho postihla
nějaká tělesná bolest. Ostatní grufties poletovali kolem ní a
spílali jí do zrádkyň.
Všichni nenáviděli znamení kříţe stejně jako ostatní
běţné křesťanské symboly, kterým se posmívali.
Ale Vivianě pomohlo. Potlačovaný strach zmizel, i
kdyţ ne docela, protoţe před sebou viděla Heinze s noţem
v ruce. Kromě toho se jeho oči nepřirozeně blýskaly. Úplně
se změnil. Musel být pod cizím vlivem i kdyţ by jistě on
sám přísahal, ţe jedná podle svého přesvědčení a ze své
vlastní vůle. Podepsal se na něm Satan.
- 108 -
 Jeho vlasy trčely jako jehly. Pohyboval rty nahoru a
dolů. Frank Oschinski mu souhlasně přikývl.
Zezadu pokřikovala Vanessa, přičemţ točila plátěnou
taškou: „Nemá cenu, aby zůstala s námi. Nesmí dál ţít.
Máš přece nůţ, Heinzi. Její krev musí zkropit hřbitov.
Potom se stane to, nač všichni tak dlouho touţebně
čekáme, zjeví se nám Satan.“
„Slyšela jsi to?“ křikl Heinz. „Poslouchalas pozorně?“
Před znamením kříţe couvl a udrţoval si bezpečnou
vzdálenost od Viviany. Teď se začal znovu přibliţovat.
Viviana se stále dotýkala zády chladné mříţe.
Uvědomovala si, ţe jí tyče brání v útěku. Přitom utéci
chtěla a musela, byla to otázka ţivota a smrti.
Jediná úniková cesta vedla dopředu, ale tam stál Heinz a
číhal.
Přeskočila tedy mříţ. Byla to exploze citu, který se v ní
nashromáţdil v neuvěřitelně krátké době. Viviana nechtěla
zůstat na tomto místě, a tím Heinze překvapila. Dříve neţ
mohl spustit ruku se smrtícím noţem a navěky umlčet svou
přítelkyni, popadla jej Viviana za pravou ruku a udeřila ho
hlavou do obličeje. Heinz začal křičet. Zapotácel se zpět.
Úder byl natolik bolestivý, ţe se mu vhrnuly slzy do očí.
Začal šermovat čepelí noţe kolem sebe.
Viviana, která to nečekala, najednou pocítila pekelnou
bolest na tváři. To ji varovalo. Kdyby teď neutekla, vedlo
by se jí zle.
A tak se rozběhla.
Z rány na levé tváři jí tekla krev. Mrzelo ji, ţe musí
nechat otce jeho osudu, ale byla rozhodnuta se vrátit se a
osvobodit ho.

- 109 -
 Uţ ne sama, protoţe chtěla přivolat policii. Musela
řádění tohoto pekelného řádění udělat přítrţ. Bylo strašné,
co grufties zamýšleli. Bylo strašné, ţe ona sama se ještě
před chvílí cítila být s nimi duševně spřízněna a chtěla se
na jejich řádění podílet.
Za sebou neslyšela ţádný povyk. Pouze ostré rozkazy
Oschinského, který posílal své věrné, aby ji pronásledovali
a přivedli zpět.
Doufala, ţe tma a mlha se stanou jejím útočištěm, ţe ji
spasí.
Schýlená prchala dál a cítila chlad na poraněné tváři.
Hřbitov nebyl ţádná dálnice, hladká a rovná. Terén byl
nerovný, a k tomu se jí pod nohy pletly krysy, pobíhající
mezi hroby.
Běţela ze všech svých sil a slzy jí stékaly po
zkrvavených tvářích.
Viviana netušila, jestli ji nohy nesou správným směrem.
Dělala všechno automaticky. Hlavu měla staţenou mezi
rameny, ústa ještě více otevřená a rukama mávala v marné
snaze odehnat od sebe zrádnou, nebezpečnou tmu.
Potom uviděla mlhu, která stála na hranici této bohem
zatracené krajiny.
Je zachráněna?
Ohlédla se za sebe, jestli se po ní nenatahují ruce, které
by ji chtěly vtáhnout zpět.
Náhle se byly dvě ruce zjevily. Pevně zachytily dívku.
Viviana nebyla překvapena, byla v šoku. Nemohla ani
křičet, ani plakat. A potom pod ní podklesly nohy.

- 110 -
 Ruce patřily mně.
Mladá dívka se objevila znenadání jako strašidelná
postava. Utekla by mi, kdybych ji tak rychle nechytil.
Komisař a Suko nestáli daleko, ale změna světla způsobila,
ţe se jejich oči ještě nepřizpůsobily prostředí. Dívka se
udiveně rozhlíţela. Dalo mi práci, abych ji udrţel na
nohou.
Podpíral jsem ji a přitom zahlédl krev na jejím obličeji.
Vytékala z rány na tváři. Podíval jsem se na ni tázavým
pohledem.
„Ona patří mezi ně,“ řekl Jörg Berger. „Tak vypadají
všichni.“
„Proč prchá?“ zeptal se Suko.
Nevypadalo to, ţe ji někdo pronásleduje. Slyšeli jsme
sice hlasy, ale nezahlédli jsme v mlze ţádnou postavu.
„Zeptej se jí, Johne.“
Podíval jsem se na Suka. „Pojď, pomoz mi.“ Pevně
jsme ji přidrţeli.
Tiše jsem na ni promluvil. Dívka mi zcela určitě
rozuměla, potřásala odmítavě hlavou a přitom plakala.
Byla to patrně reakce na úlek.
Potom promluvil Jörg Berger. Tlumeně se jí dotázal na
jméno.
„Viviana,“ zaslechli jsme.
„Čeho se bojíš, Viviano?“

- 111 -
 „Jsou tam. Všichni jsou tam. Grufties čekají na
hřbitově, také Rudý ďábel a Heinz, můj přítel. Chtěl mě
zabít, má nůţ.“
„Proč?“
Viviana mluvila do prázdna. Nevnímala nás. „Odmítla
jsem zavraţdit svého otce. Chtěl jeho krev pro Satana.
Ano, oni...“
„Je mrtev?“
„Ne, nevím.“ Stěţí zadrţovala pláč. Ale potom se
protrhla hráz jejího mlčení a my si poslechli hrůzostrašný
příběh.
„Pěkně neškodní!“ zašeptal jsem. „Uţ nejsou neškodní.
Hřbitov je změnil.“
„Musíme odtud dostat jejího otce,“ řekl Suko. „Nevědí,
co dělají. Satan je má...“ Zaslechli jsme výkřik.
Byl strašný, pronikající aţ do morku kostí, plný hrůzy.
Hustá mlha jej sice trochu ztlumila, ale slyšeli jsme jej a
Viviana se ze všech svých sil vzepřela našemu sevření.
Její krví zbrocený obličej vyjadřoval nevyslovitelnou
hrůzu. Vykřikla.
„Otec...to byl můj otec...“
Na okamţik jsme všichni strnuli. Nemohli jsme to
pochopit, ale museli jsme tomu věřit. Doufal jsem, ţe
Viviana bude rozumná a zůstane na místě, zatímco my
poctíme hřbitov a grufties neohlášenou návštěvou.
„Zůstaň tady!“ křikl jsem na ni a uţ jsme víc nečekali.
Ve třech jsme běţeli na ďábelský hřbitov.

- 112 -
 Bylo to strašné, nepřirozené! Připadalo nám, ţe jsme
vstoupili na jeviště nebo se ocitli v jiném světě. Scenérie se
úplně změnila a také mlha zmizela. K tomu ještě jsme se
hnali kolem úzkých hrobů s vysokými náhrobními kameny.
Přeskakovali jsme kopečky, šlapali na zdechlé krysy a
potom jsme uviděli početnou skupinu postav ve
skomírajícím světle tří pochodní. Byli to grufties, mládeţ
se zalíbením ve hřbitovech, smrti, smutku a Satanovi.
My dva jsme uţ slyšeli o Satanově hřbitovu, takţe nás
zvlášť nepřekvapil.
Něco jiného bylo s komisařem. Nemohl pochopit, jak je
to moţné. Úplně jiný svět, díra v mlze, kterou vyplnil tento
starý hřbitov. Muselo to být území Satana. Zpozoroval
jsem totiţ, ţe můj kříţ se lehce ohřál. Cítil zlo. Moţná
souviselo s těţkými výpary, které stoupaly ze země.
Vylezl jsem na jeden náhrobek a rozhlédl se. Grufties se
o nás nestarali.
Jeden z nich stál stranou. Měl vysoko zvednutou ruku,
ve které svíral rukojeť noţe, kterým švihal ve vzduchu,
jako by chtěl zahnat neviditelného nepřítele.
„Je dokonáno,“ křičel druhý. „Je dokonáno! Dílo se
podařilo!“
Grufties se shromáţdili v bezprostřední blízkosti nějaké
hrobky. Byla chráněná mříţí, přes kterou dopadalo matné
světlo pochodní.

- 113 -
 Za několik okamţiků jsme se ocitli u nich a situace se
změnila.
Grufties vypadali překvapeně více neţ já, kdyţ jsem
viděl tolik lidí na tomto opuštěném místě. Zpozoroval jsem
také Oschinského, mladíka, jehoţ oblečení připomínalo
karnevalové veselí. Ale člověk jej musel brát zatraceně
váţně.
Chlap s noţem stál v jeho blízkosti. Jeho vlasy trčely
jako štětiny. Dokonce ani špatné světlo nemohlo zakrýt
šílený výraz v jeho očích.
Protoţe čepel byla zbrocena čerstvou krví, bylo bohuţel
jasné, k čemu došlo.
Nejblíţe stál Suko. Dříve neţ se mladík stačil
vzpamatovat, hbitě mu zkroutil ruku s noţem dozadu a
kroutil s ní tak dlouho, aţ mu nůţ vypadl z ruky.
Potom jej uhodil hranou dlaně a mladík se odebral do
říše spánku.
Berger a já jsme mezitím dosáhli místa činu, kterým byl
mříţí obehnaný hrob, kolem něhoţ postávali ostatní
grufties.
Suko zůstal někde jinde, aby měl všechny pod
dohledem. Chtěl jsem jít dál, ale komisař Berger odmítavě
zakroutil hlavou. „Nechte ho nejdříve mně, abych ho
zatknul.“ Myslel tím Rudého ďábla, na kterého se obrátil
jménem. „Franku Oschinski, věděl jsem, ţe se sejdeme.
Neslíbil jsem vám to?“
„Ano, poldo, slíbils. Ale teď nejsme na diskotéce, nýbrţ
tady.“
„To je jedno.“
Oschinského smích byl ostrý jako meč. „Jedno, říkáš?
Víš vlastně, ţe se nacházíme na území Satanově? Ano,
- 114 -
tento hřbitov patří jemu. Postaral jsem se, aby se objevil
zde. Cestuje časem. Jednou je tady a podruhé někde jinde.
Ti, co zde leţí, slouţili Satanovi. A on přichází
prostřednictvím mé osoby.“
„Nebo také krve z Londýna.“
„Také. Uţ jsi na to přišel? Poznal jsem toho muţe, kdyţ
jsem byl v Londýně. Bylo to nádherné setkání. Hned jsme
si rozuměli. Připravil mi magickou krev, bez níţ by nebylo
setkání s peklem moţné. Jeho slepice vypadala normálně,
ale nebyla to pravda. Zaklel je pomocí starého satanského
rituálu. Takţe byly nakaţené dřív, neţ jim slítly hlavy.“
„A tím jsi pohnojil hřbitov?“ zeptal se Berger.
„Ne, jenom zem. Přišel jsem sem a vyprázdnil kanystry
s krví. Viděl jsem, jak zhoustla mlha, jak se vynořovaly
náhrobky, aţ se pozvolna objevil celý hřbitov. Stvořil jej
sám Satan. Má to být naše místo, na němţ mu můţeme
slouţit. Všichni jsme se mu zaslíbili.“
„Vy všichni?“ křikl Berger. „Vy jste vrazi! Kaţdý z vás
je vrah.“
„Golombek musel zemřít. Musel, protoţe to ţádal
Satan.“
Berger udeřil. Jistě, nebylo to v pořádku. Jako policista
si neměl nic takového dovolit, ale jako by v něm došlo ke
zkratu. Jeho dlaň dopadla na pravou tvář Oschinského.
Kukla, kterou měl Rudý ďábel na hlavě, jen málo utlumila
náraz.
Frank téměř ztratil rovnováhu, ale ještě se udrţel na
nohou. Vypadal, ţe zešílel. Dříve neţ mohl vydat rozkaz,
aby se nás zmocnili, byl jsem zde já a moje beretta. Ústí
mířilo na jeho čelo.

- 115 -
 „Nedělej to, příteli! To, co zamýšlíš, není dobré. Někdy
nic znamená více.“
Oschinski chtěl otočit hlavu na stranu, coţ jsem mu
nedovolil. Přitiskl jsem mu hlaveň na čelo.
„Dál uţ se neodváţíš, poldo,“ provokoval. „Ne,
neuděláš to.“
„Uvidíme.“
Oschinski se náhle pronikavě rozesmál. Odstrčil jsem
jej stranou do náruče komisaře Bergera, který uţ měl
připravená pouta, aby mu je nasadil a zneškodnil ho.
Oschinski si z toho nic nedělal, protoţe se cítil pod
ochranou Satana. „Jste hloupí. Na mé straně stojí Satan. Je
mnohem silnější neţ vy. Slyšíte? Mnohem silnější. Brzy se
nám ukáţe, a pak se uvidí, co zmůţete.“
Berger se pohnul, aby ho umlčel. Já jsem poslouchal na
půl ucha, protoţe mě zajímalo něco jiného. Nahlédnout
přes mříţ nebylo nic těţkého. Leţel tam.
Viviana hovořila o svém otci. Musel to být on. Byl
připoutaný k tyčím a v této poloze jej jednoduše probodli.
Bylo mi, jako by mě praštili do hlavy. To nebyla
nevinná dětská hra ani ţádná zkouška odvahy. Byla to
jednoznačná brutální vraţda. Po zádech mi běhal mráz.
Nebyla to jen mrtvola, která mě šokovala. Leţela sice
nehybně na zádech, ale kolem ní se něco dělo. Ze staré
hřbitovní půdy vystupovaly tenké sloupce výparů a
zmocňovaly se ztuhlé postavy.
Země ţila. V hloubi hrobu se muselo něco dít. Krev
mrtvého se vsakovala do měkké půdy. Přesně tak to ţádal
Satan. Něco takového mu přišlo náramně vhod. Potřeboval
lidskou krev, aby mohl provádět své odporné rejdy.

- 116 -
 Půda hrobu se pohnula tak, ţe se mrtvola zachvěla.
Otřásala mříţemi jako obrovská pěst.V hrobě se něco
pohnulo a stoupalo to nahoru. Také mrtvola nezůstala ve
stejné poloze jako předtím.
Nejen já jsem zpozoroval tento neobyčejný pohyb. Také
grufties si jej všimli.
K mým uším dolehl tenký dívčí hlas. „To je dílo
Satanovo. Ano, chce se nám ukázat, přátelé. Přijal naši
oběť. Podívejte se, mrtvola se pohnula. Chvěje se. On si ji
chce vzít....“
Hlasy začaly pobrukovat nějakou nepochopitelnou
jednotvárnou melodii.
Tento starý hrob opravdu ovládal Satan.
Chtěl jsem jeho vyznavače přinutit, aby opustili hřbitov.
Vtom praskla kůţe na obličeji mrtvého. Krev se vyřinula
proudem a tělo se náhle propadlo do hlubiny. Hrob jej
spolkl.
Bylo cítit, jak se blíţí nebezpečí. Stupňovalo se. Chtěl
jsem se mu postavit. Ale sám, bez ostatních. Grufties
museli opustit hřbitov.
„Vezměte je pryč!“ křikl jsem na Suka a Bergera. „Ať
odsud zmizí, ale všichni.“
„Co se děje..?“
Odtlačil jsem Bergera. „Nechte nás, abychom to
dokončili. Běţte s tou mládeţí někam jinam. Tady je
opravdu ve hře peklo.“
Berger uţ se na nic neptal. Grufties také zaslechli moje
slova. Nemohli se rozhodnout, zda zůstat, nebo
poslechnout. Berger je nenechal na pochybách, co mají
dělat. Suko mu přitom pomáhal. Jakmile vytáhli zbraně,
mladí je poslechli.
- 117 -
 Dva z nich odtáhli vraha, který byl stále v bezvědomí.
Proklínali nás.
Suko slíbil, ţe se vrátí. Doufal jsem, ţe se mi do té doby
podaří zničit magickou sílu hrobu. Můj kříţ musel být
prostě silnější neţ prokletí toho starého hrobu.
Jeden z aktérů zde přece jen zůstal. Frank Oschinski.
Chtěl ještě zachránit, co se dalo. Nečekaně na mě
zaútočil. Jednu ruku s nasazenými pouty měl zvednutou.
Zuřivě se hnal na mě.
Zatímco mě udeřil do zad, já jsem jej trefil do ramenní
kosti. Oschinski odplachtil aţ k hrobu, opřel se o zábradlí a
sklopil hlavu.
Rozběhl se, aby mě nabral hlavou do ţaludku. Uhnul
jsem a nastavil mu nohu. Natáhl se jak široký tak dlouhý na
zemi. Vyl vzteky a volal Satana.
Nezbylo mi nic jiného, neţ jej urychleně poslat do říše
snů.
Paţbou beretty jsem jej uhodil do spánku. Pro Franka
přestal tento svět existovat.
Hřbitov se vyprázdnil. Grufties byli při pohledu na obě
zbraně tak vyděšení, ţe se ani nepokusili o útěk. Šli jako
stádo ovcí.
Konečně jsem měl volné pole působnosti a mohl svou
pozornost soustředit na hrob. Podle mě to bylo ústřední
místo celého hřbitova. Moţná představovalo vstup do jiné
dimenze.
Zachytil jsem se na úzkém okraji a zaváhal jsem.
Co se dělo s hrobem, bylo prostě neuvěřitelné.
Zapáchající koberec výparů přikryl to, co skrylo
zavraţděného muţe přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Síla

- 118 -
hrobu byla tak mocná, ţe přetrhla i provazy, jimiţ byl
spoután.
Propadl hluboko do hnědé drobivé půdy, přičemţ z ní
trčel jenom kus bledé ruky. Ale svého starého známého
Asmodea jsem neviděl.
Cítil jsem však jeho auru. Musel mít ten starodávný
hřbitov pod svou kontrolou, coţ bylo zvlášť patrné na mém
kříţi, který byl stále teplý.
Chtěl jsem přetáhnout řetízek přes hlavu, abych mohl
aktivovat talisman. Vtom jsem ucítil ledový dech, který mi
jako výstraha přeběhl po zádech.
Někdo tam byl a nepatřil ke grufties. To jsem tušil, aniţ
bych rozeznal nové nebezpečí.
Ne polekaně, ale opatrně jsem se otočil - a nemohl
uvěřit vlastním očím.
Mezi náhrobky stála jako namalovaná neobyčejná
postava. Černá jako nekonečné dálky vesmíru, pouhá
silueta. Neznámý vypadal jako mnich v dlouhé kutně.
Přibliţně tam, kde se nacházela jeho hlava, svítily dvě
krvavě červené oči. Okamţitě jsem věděl, kdo je ta
neobvyklá postava.
Byl to můj starý známý, s nímţ jsem se setkal jiţ
nejednou, přízrak či lépe řečeno démon - Spuk!

Teď uţ jsem nerozuměl vůbec ničemu.

- 119 -
 Asmodeus a Spuk byli dva mocní démoni. Ve Spukově
říši se shromaţďovaly duše zabitých démonů a staraly se
přitom o rozšíření černé temnoty. Byla to postava, jejíţ
původ byl zahalen tajemstvím. Věděl jsem pouze, ţe přišel
z hvězd. Lidmi opovrhovaný, světla se štítící tvor, který
však přišel do říše mocných démonů a bojoval s nimi o
moc.
Spuk a já jsme byli nepřátelé, kteří se však vzájemně
uznávali. Také proto, ţe jsem nestál na straně Satana, coţ
jej viditelně těšilo.
Se Spukem byly často potíţe. Měl zvláštní kostku, která
přinášela neštěstí, a také nápoj zapomnění, ale já jej mohl
kdykoliv odkázat do patřičných hranic. Podařilo se mi najít
druhou kostku, kterou jsem mohl neutralizovat sílu té
první.
Proč sem přišel? Proč vstoupil na hřbitov, který patřil
Satanovi?
Nebo v tom bylo něco jiného? Chtěl jenom postrašit
grufties?
„To je překvapení,“ řekl jsem medovým hlasem a
přikývl černé postavě na pozdrav. „S tebou jsem tady
nepočítal. Co tu pohledáváš?“
„Chci si vzít zpět, co mi náleţí.“
I kdyţ nebyl lidským tvorem a jeho postava neměla
pevné tvary, rozuměl mi a mohli jsme se bavit mou řečí.
Takovou zkušenost jsem s ním ostatně měl uţ z minula.
„Jak to? Ty si chceš vzít zpět tento hřbitov?“
„Tak jest.“
Usmál jsem se. „Jak jsem slyšel, tento hřbitov patří
Satanovi. Co si ten jednou vezme, nerad vrací zpět. To

- 120 -
bude asi nějaký omyl. Něco takového se ti Spuku, asi
nepodaří.“
„Okradl mě.“
„Co ti vzal.“
„Duše zničených démonů. Chtěl mě oslabit. Nechtěl,
aby moje říše byla ještě větší. Ukradl mi duše a uloţil je na
tento hřbitov. Od té doby je zneuţívá pro své nečisté
záměry.“
Promnul jsem si čelo, dvakrát polknul a zakýval
pochybovačně hlavou. „Tomu nemohu uvěřit. Co za tím
vězí?“
„Uţ jsem ti to řekl.“
„Ne, Spuku. Ty si je můţeš vzít kdykoliv jindy. Proč
právě dnes? Zrovna kdyţ jsem toto místo já navštívil,
poněvadţ mne sem přivedly sluţební povinnosti.“
„Hřbitov byl ukrytý. Nevěděl jsem kde. Nezapomeň,
jakou má Satan moc. Schoval ho mimo hranice mé říše.
Potom přišli lidé, kteří přísahali Satanovi věrnost. Chtěli
poznat hřbitov. Milují staré hřbitovy, ale nestačí jim
normální. Musí to být něco zvláštního. Takový, který
existuje, ale nikdo o něm neví, protoţe cestuje časem i
prostorem. Je přede mnou na útěku, protoţe si chci vzít
zpět své duše. Rozhodl jsem se napravit, co Satan ve své
neskonalé pýše napáchal.“
„To chceš teď udělat?“
„Ano.“
Přikývl jsem. „Mohu ti říci, ţe se ti v tom pokusím
zabránit.“
„Proč?“
„Nelíbí se mi to, Spuku. Víš, ţe ti nedůvěřuji. Ještě
jsem neprokoukl tvou hru...“
- 121 -
 „Chci jenom to, co mi náleţí. Můţeš toto místo opustit,
jestli chceš.“
„Ne, chci se dívat.“
Spuk mě varoval. „Nezapomeň, jakou mocí vládne
Satan. Jestli bude chtít, nechá hřbitov opět zmizet. Potom ti
ovšem hrozí, ţe budeš cestovat navţdy časem.“
„To je pravda. Ale mám ještě pár otázek. Divím se
tomu, ţe tenhle hřbitov vypadá zatraceně normálně. To mi
nejde prostě na rozum. Z jakého důvodu stanovuje Satan
pravidla, kterými se lidé řídí? Můţe to být tím, ţe zde
neleţí jenom duše démonů, ale také něco jiného?“
„Jistě.“
„A kdo?“
„Chceš to vědět, Sinclaire?“
„To by nebylo špatné. Probudil jsi mou zvědavost,
Spuku.“
Zda Spuk rozuměl, nebo ne, jsem uţ nezjistil.
Kaţdopádně se stín pohnul. Z mého pohledu to vypadalo
tak, jako by se prodlouţil a současně znovu zkrátil. Zúţil se
a z jeho hlubin něco vylétlo. Bylo to hranaté, třpytilo se to
tmavočerveně s nádechem fialové. O něco později jsem
uviděl proslavenou kostku neštěstí, kterou před její
neutralizací povaţovali za velmi nebezpečnou zbraň.
Co dělal Spuk potom, tomu jsem nerozuměl. Vrhl však
před sebe kostku. Kdyţ si to Spuk přál, mohla kostka
vyrobit smrtící mlhu, která všechno pokryla a z lidí
zůstávaly jen rachotící kostry.
„Tím můţeš sice zabít, ale nic odnést“ vědomě jsem jej
provokoval.

- 122 -
 „Mýlíš se, Johne Sinclaire. Neznáš přesně sílu magické
kostky. Brzy ovládne tento hřbitov. Ještě jednou ti dávám
moţnost, abys zmizel, abys nerušil souboj silnějších.“
„Zůstanu.“
Jestli Spuk přikývl, to bych nemohl dost dobře říci.
Teď musely následovat činy. Nejen Spukovy, ale také
moje.
Přetáhl jsem si kříţ přes hlavu. Jestliţe se měla smrtící
mlha rozprostřít nad hroby, můj kříţ mě před ní ochrání.
Leţel v mé dlani a začal svítit. Paprsky vycházející z
jeho nitra ozářily bronzovou insignii anděla.
Proti sobě stanuly tři síly.
Síla pekla, Spukovy kostky a mého kříţe. Která z nich
bude nejsilnější? Tušil jsem, která to bude, a doufal, ale jist
jsem si být nemohl...
Ani jsem to nedomyslil, kdyţ se moje nohy začaly
chvět. Ne, já jsem se nechvěl. Byla to zem, která se začala
pohybovat, jako by mě chtěla pohltit, a kostka přitom
ţhnula jako smrtící, čtyřhranné oko.

Viviana Golombková nabyla vědomí. Kdyţ se probrala,

nebyla schopna logicky uvaţovat. Stále znovu si promítala
před očima hrůzné události, kterými dosud prošla. Viděla
svého otce leţícího na hrobě. Viděla děs v jeho očích.
Připomněla si strašlivý výkřik, který se jí neodbytně znovu
a znovu ozýval v uších.
- 123 -
 Bylo to děsivé....
Potom se objevili tři muţi a zadrţeli ji. Jim zase ona
připadala jako postava z nějakého tíţivého snu.
Stála v chladné mlze jako přízrak. Její tváře hořely.
Krev na lících tvořila malé červené krystalky. Vypadala
bídně a nejraději by utekla.
Schovala by se někde v teple. Ale zatím nevěděla, co se
stalo s jejím otcem, a tak zůstala.
Ze hřbitova sem doléhal křik. Zkoušela se tam
rozběhnout. Její strach však byl silnější - zatím.
Potom zaslechla klopýtavé kroky, které tlumila mlha.
Protoţe se kroky ozývaly stále blíţ, vykročila tím
směrem. Jistě se vraceli zpět.
Viviana usilovně přemýšlela, jak se má zachovat. Utéci
pryč? Ne, ještě se nic nedozvěděla o osudu svého otce.
Bude lépe, kdyţ zůstane.
Chvějíc se zimou a moţná i strachem čekala, co bude
následovat.
Přicházeli blíţ. Jejich postavy se stále zřetelněji
rýsovaly v šedé mlze. Jak šli, připomínali temné deštivé
mračno. Byli to grufties, s nimiţ měla předtím tolik
společného.
Jako Heinz, ten vrah! Ano, pro ni byl vrah. Pro něj
nebyl problém zabít ji. Na něco takového nemohla zkrátka
zapomenout.
Viviana slyšela hovořit své bývalé přátele. I kdyţ
mluvili hlasitě, většinou ničemu nerozuměla. Pochytila jen
jednotlivá slova.
Zaslechla něco o pomstě. A také o tom, ţe Satanovi
nikdo nesmí zkříţit cestu.

- 124 -
 Na hřbitově se muselo něco přihodit. Viviana si opět
vzpomněla na ten děsivý výkřik. Pletl se snad její otec
Satanovi pod nohy?
V jejích ţílách se rozbouřila krev. Přestoţe byla zima,
její tělo sálalo ţárem. Jakmile zahlédla první postavy
zřetelněji, nic ji nemohlo zadrţet. Rozběhla se. Objevila se
před nimi jako duch. Chytila jednu dívku za loket. Byla to
blonďatá Vanessa, která se ulekla a tiše vykřikla. Musela
cítit Vivianinu ruku, která ji uchopila za oblečení těsně pod
bradou.
„Nech mě být...“
„Co je s mým otcem? Co jste mu udělali. Mluv,
Vanesso, mluv!“
Blondýna mlčela. Potom zavřískla. „Je mrtvý! Patří ti
to...“
Viviana ji pustila. Její ruce pozvolna klesly dolů. Přitom
hleděla do prázdna a kroutila hlavou, jako by tomu
nemohla uvěřit.
„Kdo ho zabil?“
„Heinz!“
Dívčiným tělem proběhla třesavka. Vypadalo to, ţe se
chce postavit na špičky prstů, ale potom zvedla hlavu. „Ne,
Vanesso, to není pravda. Něco takového by neudělal.“
„Tak se ho zeptej sama.“
„To taky udělám!“ vykřikla Viviana. „K čertu, zeptám
se ho. A jestliţe...“
„Prosím tě, děvče!“ Náhle ucítila tlak ruky na pravém
rameni. Nebyl to ţádný z hlasů, které znala. Otočila a
hleděla do tváře Číňana. Připadalo jí, ţe plave v mlze.
„Je to pravda?“

- 125 -
 Otázka se Sukovi zavrtala do srdce jako kopí. Musel
dívce odpovědět, ale těţko hledal slova.
„Je to pravda?“
„Obávám se, ţe ano.“
„Ach Boţe...“ Na okamţik zavřela oči. Suko zaslechl
hluboké zasténání. Viviana stojící před ním se zapotácela.
Zachytil ji a pevně přitiskl k sobě.
Dívka hleděla strnule do prázdna. Necítila nic a její tělo
jí připadlo jako pouhý obal bez obsahu. Bez kostí, bez
duše, prostě nic. Trhavým škubnutím zvedla hlavu a přitom
si opakovalo jediné slovo - mrtvý.
Tímto ponurým způsobem se rozloučila s osobou,
kterou milovala nadevšechno, přestoţe si to v posledních
měsících příliš neuvědomovala.
Suko ji nerušil, a dopřál jí aby se vzpamatovala. Musel
to udělat. Ostatní grufties pro něj nebyli důleţití. Kromě
toho byl s nimi komisař Berger. Ten se s nimi jistě
vypořádá.
Trvalo asi minutu, neţ se Viviana opět pohnula.
Nepřirozený vzlyk otřásl jejím tělem. Ostře nasála chřípím
vzduch. Její oči planuly a rána na tváři sebou škubala.
Uţ ji nic nemohlo překvapit. Jako by uţ jí v hrudi
netepalo srdce, ale leţel tam obrovský kámen.
„Kdo?“ zasténala.
„Přesně to nevím...“
„Lţete! Byl to Heinz, ţe? On zabil mého otce. Chtěl
zabít i mě, protoţe jsem to nemohla udělat. Je strašný….“
„Viviano, prosím vás, dostane spravedlivý trest.“
Podívala se na něj úkosem. Jizva zkřivila tvář. „Tak?
Opravdu? Můţete mi to zaručit?“
„Já ne, ale německý komisař.“
- 126 -
 Jenom přikývla. „Potom je to v pořádku.“ Otočila se a
uţ o tom nemluvila. Suko se za ní díval a neměl z toho
dobrý pocit. Tušil, ţe Viviana by kvůli pomstě vzbouřila
samotné peklo.
To ovšem bylo zcela nesmyslné.
Ve skutečnosti proţívala Viviana smíšené pocity. Na
jedné straně se cítila jako omámená a na druhé straně se jí
bouřila krev v ţilách.
Přistoupila před skupinku bývalých přátel, kteří před ní
strachem uskakovali stranou, jako by byla strašidlo.
Kráčela dál jako ve snách.
Uviděla totiţ postavu leţící na zemi. I kdyţ byla
zkroucená, přece ji poznala.
Byl to vrah!
Viviana by se nejraději rozkřičela, ale nemohla. Z jejích
úst se vydral chraptivý, těţko popsatelný hlas. Její ruce se
svíraly a rozevíraly. Měla kamenný pohled.
Zůstala stát vedle Heinze.
Vrah se ani nepohnul.
Sukův úder jej na dlouhou dobu poslal do říše
bezvědomí.
Mluvila k němu.
Z jejích úst se řinuly hrozby. „Kdybych měla čím, na
místě bych tě zabila, ty hnusný bastarde. Ty odporný
vrahu, ano, zabila nebo tě rozšlápla jako červa.“ Zvedla
nohu, aby proměnila poslední hrozbu ve skutečnost.
„Prosím tě, Viviano, nedělej to.“
Hlas zněl měkce, byl plný porozumění. Nebyl to ale
hlas Číňana, a proto se dívka obrátila. Před ní se objevil
komisař Berger. Dlouho se na ni mlčky díval.
„Proč ne?“
- 127 -
 „Protoţe pomsta není řešení. Tenhle mladík dostane
zaslouţený trest. Půjde za mříţe, to ti slibuji.“
„Jistě,“ opakovala a pokyvovala hlavou. „Půjde za
mříţe, ale na jak dlouho? Na tři roky, na čtyři? Potom jej
pustí za dobré chování.“ Přece všichni víme, jak to chodí.
„Odpyká si to.“
„Poldo, neodpovídáš na mou otázku. Ale já jsem také
udělala chybu. Neměla jsem nikdy svůj ţivot spojovat s
grufties,“ zpovídala se.
„Ale byla jsem slepá. Přiznávám, ţe jsem měla ke
všemu odpor. K práci, k ţivotu, ke dni i noci. Hledala jsem
sama sebe a rodiče si toho nevšimli. Jistě, měla jsem si s
nimi o tom popovídat, svěřit se jim se svým tápáním,
neodmítli by mne, ale chtěla jsem stát na vlastních nohou.
Proto jsem odešla. K Heinzovi. Spali jsme v rakvi,
koketovali se smrtí, se starými hřbitovy. A od nich uţ to
byl krůček k Satanovi. Nikdy by mě nenapadlo, ţe jím
budu tak nadšená. Byla jsem ochotná udělat pro něj
všechno, co si usmyslí. Chápala jsem dobře i čarodějnice, o
kterých se říká, ţe jsou s ním spolčeny...“
„Viviano, prosím tě, běţ k vozu. Není zamčený. Sedni
si tam a...“
„Smím odejít?“
Berger přikývl. „Přirozeně. Zatraceně dobře ti rozumím.
I kdyţ ve tvých očích jsem jen pouhý policajt, nechci ti
ublíţit. Nemám sice dceru, ale má neteř, která mi velmi
přirostla k srdci, je stejně stará jako ty.“
Zvedla pravou ruku. Vypadalo to jako vzdušný polibek.
Potom se Viviana vzdálila. Neměla však v úmyslu jít k
autu. Mlha byla hustá. Tak hustá, ţe se v ní mohla vrátit
zpět na hřbitov, aniţ by jí v tom kdokoliv mohl zabránit.
- 128 -
 Chtěla se rozloučit s otcem, který přišel o ţivot vlastně
její vinou.
Doufajíc, ţe ji policisté neuvidí, rozběhla se pryč. Ale
přepočítala se.
„Viviano, tam ne!“
Chraptivě se zasmála. „Chci ho vidět, komisaři. Chci
vidět svého otce...“
Nic ji nemohlo zastavit.

Země se otřásala pod mohutným zápasem tří sil.

Proti své vůli jsem se nepohnul jenom já, ale také velké
kamenné náhrobky se naklonily. Všude kolem pukala
země. Z trhlin stoupaly výpary síry a bahenní plyn.
Uprostřed hřbitova stál Spuk. Nebylo moţné rozeznat,
zda drţí kostku, či nikoliv. Byl to jen stín. Chtěl odebrat
toto území Satanovi a z něj vytáhnout, co mu patřilo. Duše
zemřelých démonů, které byly poddanými jeho říše.
Zrodily se tu protiklady.
Na hřbitově se objevil ţivot!
Ale jaký ţivot.
Nemrtvý, hrozivý, protoţe jednotlivé hroby se otvíraly,
jakoby roztrţené mohutnou pěstí.
Se svým kříţem jsem si připadal jako statista na tomto
hrůzném jevišti. Vůbec mi nepomáhal. Jednoduše nestačil
zahnat síly, které uvolnila magická kostka.

- 129 -
 A ony vystupovaly z temných hrobů. Vycházely z vlhké
země.
Připadaly mi jako bledí kostlivci chystající se k tanci na
navršených hrobech. Jedna lebka se odkutálela a zůstala
leţet vedle zdechlé krysy.
Nad vším chaosem stál Spuk jako temný bohatýr. Chtěl
si vzít své ztracené duše a dostal je.
Byly zde.
Ne jako oţivlé mrtvoly, nýbrţ dlouhé temné stíny.
Stíny se nehlučně vznesly ze svých starodávných hrobů.
Přeletěly přes Spukovu hlavu k točícímu se víru, v němţ
utvořily kruh, který nasály síly magické kostky.
Prostě byly pryč.
Zdálo se mi, ţe jsem za sebou zaslechl praskavý šramot.
S kříţem v pravé ruce jsem se ohlédl, co je jeho
příčinou. To, co následovalo, bylo zlé.
Z vlhkého hrobu naplněného mlhou se vracel mrtvý
Golombek. Jeho a ostatní kostlivce vynesla na povrch síla
magické kostky.
Satan nezasáhl. Jako častokrát byl Asmodeus zbabělý.
Šel raději Spukovi z cesty a neudělal nic, aby zastavil jeho
magii. Oţivlá mrtvola Golombek se zachytil prackami
zrezavělých mříţí. Mohl jsem si zblízka prohlédnout jeho
obličej.
Byl umazaný od krve a hlíny hrobu. Zvedl se vlastní
silou nebo jej vyzvedlo peklo? Neuměl jsem si to přesně
vysvětlit. Sledoval jsem pouze výsledek, protoţe se vytáhl
výš a chystal se opustit hrob,ve kterém spočíval tak krátce.
Ještě jsem měl čas. Ohlédl jsem se a viděl další
Spukovy duše prchat přes hřbitov.

- 130 -
 Golombek byl jediný zombie. Ostatní mrtví byli pouhé
mátohy z vybledlých kostí nebo kostního prachu
promíchaného se zemí.
Za sebou jsem uslyšel těţký pád. Mrtvola přelezla
plůtek, nemohla se udrţet a natáhla se na zemi.
Ale Golombek nechtěl zůstat leţet a zkoušel se znovu
zvednout. Klekl si a naklonil se dopředu. Vzepřel se na
rukou a pomalu se zvedal.
Nyní jsem zahlédl ránu v jeho hrudi. Pocházela od noţe.
Čepel musela vjet rovnou do srdce.
Jak často jsem bojoval proti oţivlým mrtvolám! Nebyl
to ve své podstatě ţádný problém, pokud byla beretta
nabitá speciálními stříbrnými kulkami posvěcenými v
kostele rukou kněze.
Ale tato oţivlá mrtvola problém představovala.
Nespočíval v rozbouřených magických silách, ale v osobě,
s níţ jsem na tomto místě nepočítal.
Dcera oţivlé smrti!
Najednou byla zde. Vlastně to byla náhoda, ţe jsem
zahlédl, kdyţ se objevila stranou od oţivlé mrtvoly.
A uviděla svého otce. Hlasitě vykřikla jeho jméno.
Potom se rozběhla kolem pohybujících se hrobů a
padajících náhrobků ke svému otci...
„Zůstaň stát,Viviano! Stůj!“ křikl jsem, ale neslyšela
mě. Nevěděla nic o oţivlých mrtvolách. Nevěděla, ţe se
prostě na nic neohlíţejí a zabijí kaţdého, kdo jim vstoupí
do cesty.
Viviana běţela dál. Nehleděla na hroby a snaţila se
dostat nejkratší cestou k otci, i kdyţ přitom zapadala po
kotníky do čerstvě navršené, syrové, studené hlíny.
Mezitím jsem vytáhl berettu. Viviana to zpozorovala.
- 131 -
 „Nestřílejte! Proboha, nestřílejte!“ Odmítavě mávala
oběma rukama. „To je můj otec. Není mrtvý. Já... já jsem
se zmýlila.“
„Ale on je...“
„Ne!“
Nebylo jí pomoci. Blíţila se k otci. Dříve neţ mu vběhla
do náručí, otočil se a uviděl obě potenciální lidské oběti.
Vyrazil jsem. Dlouhými skoky jsem pádil pošetilé a
zjevně zcela zmatené dívce naproti. Kdyţ jsem se před ní
vynořil, chtěla se mi vyhnout, ale zachytil jsem ji za loket.
Viviana sebou škubla a chtěla mi vyškrábat oči. Uhnul
jsem a připadlo mi, jako bych obejmul běsnící čarodějnici.
Strach jí dodával velkou sílu. Podařilo se jí vydrápat z
mého objetí a běţet dál naproti svému zmrtvýchvstalému
otci.
Skočil jsem po ní. Znamenalo to, ţe jsem proletěl
vzduchem a chytil ji za nohy.
Jakmile jsem ji zachytil rukou za lýtko, klopýtla a
natáhla se. Chtěla se zvednout, ale uţ jsem leţel na ní.
Zmítala se pode mnou a křičela: „Nech mě, poldo! Chci
ke svému otci.“
„Je mrtvý.“ Zařval jsem a přidrţoval ji dál svou vahou
na zemi.
„Ne, ţije. Viděla jsem ho. A teď ho vidím před sebou.
Není mrtvý.“
„Je z něj zombie, oţivlá mrtvola. To z něj udělala
Satanova síla.“
„Nevěřím ti.“
Zatraceně, musel jsem jí to dokázat, a to hodně drsným
způsobem. Šokovou terapií.

- 132 -
 Chytil jsem ji za vlasy a zvedl jí hlavu tak vysoko, ţe
viděla před sebe. „Tak se na něj podívejte. Podívejte se na
tu postavu, která byla vaším otcem, ale uţ není. Je to jenom
jeho tělesná schránka, která se pohybuje.“
A tahle tělesná schránka se blíţila. Zombie se
pohyboval toporně. Připomínal filmy s Frankensteinem. Z
této ţabí perspektivy musel Vivianě připadat obrovský.
Slyšel jsem, jak zhluboka dýchá a sténá. Pochopila
konečně, ţe její otec není tím, čím byl dřív?
Vykřikla jeho jméno. Šel dál a vůbec nereagoval na její
křik. Jeho obličej byl hrozivý, špinavý, šeredný. Maska. Na
otevřená ústa se nalepila prsť z hrobu. Rána na levé straně
hrudi zela jako doširoka otevřené oko.
Postavil jsem Vivianu na nohy. Myslel jsem, ţe jsem jí
situaci s jejím otcem dostatečně objasnil. Snad pochopila,
ţe pro něj uţ není návratu a dokáţe se s tím smířit, i kdyţ
to bude těţké.
V následujících sekundách jsem se měl znovu dočkat
toho, ţe jsem příliš lidský a ztrácím přitom soudnost.
Přepočítal jsem se, kdyţ jsem se domníval, ţe Viviana je
na mojí straně. Zatraceně jsem se mýlil. „Otče! Zemřu s
tebou.“ Vletěla mu do náruče, takţe jsem nemohl vystřelit
a necítila, jak se ruce nemrtvoly ovinuly kolem ní jako
smrtící klepeta.
Past se nemilosrdně zavírala...

- 133 -
 Ale Viviana nezemřela!
Za zády zombieho Golombka se objevila druhá postava,
která drţela něco v ruce. A toto Něco teď zasvištělo při
pohybu shora dolů.
Byl to bič sestávající ze tří řemínků. Ne obyčejný bič,
ale magický bič, který vlastnil můj přítel Suko. Patřil k
nejsilnějším zbraním, jaké jsem znal.
Řemínky se vějířovitě rozloţily a dopadly na oţivlé tělo
této hrozné postavy.
Zombie Golombek pevně svíral dceru jako hračku, s níţ
si mohl dělat, co chtěl.
Ale síla biče byla silnější. Nezařval. Jenom sebou trhl,
otevřel náruč a upustil dívku na zem. On sám, zasaţen
třemi ranami, najednou zavrávoral zpět. Na jeho kůţi
zůstaly tři hluboké šrámy.
Zatočil se na místě jako dětský vlček. Vypadalo to, ţe
chce snad zavrtat do země.
Nestalo se.
Místo toho se překotil na stranu a zůstal bez hnutí leţet.
Magická síla biče jej zbavila jeho démonického ţivota.
Konečně...
„V pořádku?“ zeptal se Suko.
Místo odpovědi jsem se otočil a chtěl se podívat, kde je
Spuk.
Stál pořád na svém místě. Temné zjevení se ţhnoucíma
očima.
„Je po všem,“ vysvětloval mi. „Vzal jsem si zpět své
ukradené duše. Co zůstalo, to se dá nazvat chaosem. Teď
uţ můţe přijít Satan a vzít si svůj zničený hřbitov na
putování časem. Uţ tady nemám co pohledávat.“

- 134 -
 Dříve neţ jsem mu mohl poloţit pár otázek, zmizel.
Prostě tak jako mizí stín pod paprsky slunce.
Zůstali jsme se Sukem sami. A s námi dvěma ještě
dívka jménem Viviana Golombková.
Šel jsem k ní.
Leţela uplakaná na zemi. Kdyţ jsem se jí dotknul,
vykřikla zděšením.
„Pojď, Viviano, tady jsme uţ skončili. To není místo
pro nás.“
Jako bez vůle se nechala zvednout. Přitom jsem ji
nasměroval tak, aby nezahlédla otce. Pevně svíraje její
ruku blíţil jsem se k Sukovi. Jeho oči se náhle rozšířily.
I my jsme zůstali stát...
Jak to Spuk řekl?
Satan se můţe tiše zmocnit hřbitova a vydat se s ním na
svou nekonečnou cestu všemi rozměry.
A to se právě dělo.
Okolí se změnilo. Hledal jsem nějaké přirovnání.
Vypadalo to, jako by obrovská guma vymazala vše, co se
nacházelo v naší blízkosti.
Kameny, desky, náhrobky. Ačkoliv jsme stáli na
hřbitově, zmizel před našima očima. Ale bez nás.
Krátce nato jsme ucítili chlad. Upřímně řečeno, byl
jsem rád, ţe strašidelné zjevení konečně zmizelo.

- 135 -
 Grufties stáli namačkáni k sobě jako vystrašené stádo
ovcí. Mezi nimi náš německý kolega Jörg Berger s vrahem
Heinzem.
Pobledlí na nás polekaně hleděli. Všichni měli špatné
svědomí. Nemluvili a kaţdý z nich se zabýval vlastními
myšlenkami.
Moţná někde v hloubi duše probírali svůj dosud mladý
ţivot.
Před Bergerem jsme se zastavili. Mezi námi stála
Viviana Golombková. Nemohla jinak, musela se podívat
na Heinze, kterému komisař nasadil pouta.
Berger nám vysvětloval letargické chování mladíka,
které nás překvapilo. „Její přítel se zbláznil,“ zašeptal.
„Nemůţeme ho ani hnát k soudu, musíme jej dopravit do
ústavu.“
Kdyţ satanista Heino zaslechl, ţe hovoříme o něm,
škubl hlavou a začal se chichotat. Jeho oči měly
nepřirozený lesk.
Zašilhal jsem směrem k dívce.
Viviana zavrtěla hlavou. „Uţ ho nechci nikdy vidět.“
Měla pláč na krajíčku.
„Dobrá, Viviano, pojď.“ Šel jsem s ní k vozu s rukou
chlácholivě poloţenou na jejích ramenou.
„Kam mě odvezete?“
„K lékaři, aby ti ošetřil ránu.“
„Ano. A co mám dělat potom?“
„Nevím, Viviano. Kde tě mám vysadit? U tvého bytu?“
„Ne, uţ nemám ţádný.“
Její odpověď mi stále znovu a znovu tanula v mysli. Ve
voze zůstala sedět a rozplakala se. Potom se zeptala, co je s
její matkou, která leţí v nemocnici. Přála si navštívit ji.
- 136 -
 „To bys měla udělat.“
„Později, všechno později.“
Odjeli jsme. Suko a komisař se vrátí sami. Chtěl jsem se
postarat především o dívku.
Tenkým hlasem mi vysvětlovala cestu k městské
nemocnici. Po delším hledání jsme našli lékaře, který seděl
ve své kanceláři a s unaveným výrazem v obličeji pil kávu.
Zprvu se neměl k tomu, aby s námi hovořil, ale přesvědčil
jsem ho. Sdělil nám, ţe ţena byla ve váţném nebezpečí.
„Byla?“ přerušil jsem ho.
„Ano, pane Sinclaire, byla. Ale nyní uţ se zotavuje.“
Spokojeně jsem se usmál. „Děkuji.“
„Okamţik, prosím!“ křikl, kdyţ uţ jsme stáli u širokého
vchodu do nemocnice. „Kdyţ vás tak pozoruji, myslím, ţe
byste tu měl aspoň den zůstat.“
„Já? Lituji, doktore, ale uţ jsem si zvykl. Takhle
vypadám po kaţdém případu, který řeším. A někdy i hůř.
Dobrou noc.“
„Blázniví Angličané,“ slyšel jsem jeho uštěpačnou
poznámku. „Jsou jako potřeštění.“
Bylo mi to jedno, i kdyby to myslel váţně. Kaţdopádně
mě potěšilo, ţe se mohu vrátit s povzbudivou zprávou zpět
k Vivianě Golombkové.
Na tváři měla pořádný obvaz.
„Je ještě tady?“ zeptala se dychtivě.
„Ano, Viviano. Informoval jsem se o zdravotním stavu
tvé matky.“
„Co jste zjistil?“
Kdyţ jsem se rozesmál, vyskočila a vrhla se mi do
náruče. Byl to ten nejlepší happy-end v mém ţivotě.

- 137 -
 A ještě něco. Oschinského uţ nikdo nikdy nespatřil.
Satan si jej nepozorovaně odnesl s sebou.

KONEC

- 138 -