NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 13

Jason Dark

1997

-2-
 1
Ţenu stojící ve výklenku halil jemný závoj
polostínu a vůně, která mi připomínala vyvětralé
koření.
„Růţi, pane?" zeptala se. Její hlas se podobal
tajemnému šeptání, které jakoby zesiloval skrytý
reproduktor.
Zavrtěl jsem hlavou.
Její pohled těkal kdesi nade mnou. Obličej
rámoval tmavý těsně uvázaný šátek. Po stranách
splýval na dlouhý kabát nebo jemu podobnou část
oděvu, která činila postavu velmi štíhlou.
Pokoušel jsem se číst v jejím obličeji. Byla stará
či mladá? Kdoví. Její stáří se nedalo odhadnout.
„Vy máte růţe?" otázal jsem se.
„Ano, pane." Přistoupila blíţ. Objevila se ruka,
která se dosud ukrývala v rukávu kabátu. Ţena se
opřela o stůl. Vpravo ode mne hořela lampa. Její
světlo skomíralo a neúspěšně bojovalo se stíny, které
je obkrouţily jako noční můry.
„Kde je máte?" chtěl jsem vědět.
„Okamţik." Vypadalo to, ţe se ta osoba kaţdou
chvíli zřítí na kulatou desku stolu. Vtom sáhla vedle a
zhroutila se. Přiskočil jsem, abych ji zachytil. Avšak
přidrţela se ţidle a posadila se na ni. „Děkuji, pane,"
řekla. „Děkuji. Není třeba. Uţ budu v pořádku."
Stále jsem ještě neobjevil ani stopu po květinách.
Jestli u sebe skutečně měla květiny, musely být
ukryty pod dlouhým kabátem.
-3-
 Ale chtěla mi opravdu prodat růţi? Nebyl jsem si
příliš jistý. Výraz v obličeji ţeny napovídal, ţe je
ovládaná nějakou tajemnou silou.
„Nechtěla byste se něčeho napít?" vyptával jsem
se. „Moţná by vám přišla vhod sklenice minerálky. V
tomto podniku to určitě nemůţe být problém."
„Ne, pane." Ţena na mne krátce pohlédla.
Nemohu s jistotou říci, zda její oči vypadaly
mladě. Kaţdopádně se v jejích tmavých zorničkách
skrýval ţivot. Neklidný ţivot, moţná dokonce
strach.
V této kavárně či spíše čajovně sestávající z
četných výklenků jsem neseděl bezdůvodně. Jedna
stará známá jménem Jenna Jensenová, archeoloţka
a historička, mě poţádala, abych sem zašel. S
doktorkou Jennou Jensenovou mne spojovala
dlouholetá spolupráce. Jednalo se přitom o případy,
které se vynořovaly ze vzdálené historie a
nezasahovaly pouze oblast magie a vzniku legend.
Vţdy se jednalo o jednu určitou osobu. Byla velkou
historickou záhadou. Královna ze Sáby.
Kdo byla, odkud přišla, zda skutečně existovala,
kde leţel její hrob - to všechno bylo ve hvězdách. O
tom jsem mohl jenom spekulovat. Ale Jenna se
vyznala. Častokrát otevřeně odkazovala na
královninu hrobku. Kromě toho jsem ji chtěl znovu
uvidět.
V případě královny ze Sáby jsem stále ještě
zachovával neutralitu. Jinak však smýšleli její
nepřátelé, k nimţ se nepochybně řadili vlkodlaci, v
čele se svou novou vůdkyní Morganou Laytonovou.
-4-
 Provedli to tehdy, kdyţ se Jenna vydala hledat
hrobku královny, aby mladou ţenu odvrátili od jejího
úmyslu. Předtím zabili jejího pomocníka. Královna ze
Sáby k tomu byla dostatečným důvodem.
Měl s tím něco společného výraz obličeje této
ţeny a její otázka, zda chci růţi?
Byl jsem si téměř jistý kladnou odpovědí, protoţe
při popisu růţe mi něco svitlo hlavou. Královna ze
Sáby měla také co dělat s růţí. Nemohl jsem si jenom
v tomto okamţiku uvědomit, čeho se to týkalo. Ani
jsem o tom nechtěl přemýšlet, protoţe mě
rozptylovalo vzezření cizinky. Jestliţe ode mne něco
očekávala, musela se o tom sama zmínit.
V jejím obličeji bylo jen stěţí moţno rozeznat
ústa. Měla velmi bledé rty. I kdyţ se usmívala,
pohybovaly se pouze koutky úst.
„Mluvila jste o růţi, kterou jste mi chtěla prodat.
Co je s ní?"
„Ne prodat - věnovat."
„Ach, to mě těší."
„Proč?"
„Kdo vám v dnešní době něco věnuje?"
„Občas se to stává."
„A vy patříte k lidem, kteří rádi obdarovávají
druhé?"
„I tak se to dá říci."
„Kdo by si to pomyslel."
Pokrčila rameny. Hleděl jsem přes její hlavu do
středu čajovny, kde se shromaţďovaly výpary
přicházející z kuchyně a vyplňovaly všechny kouty
místnosti. Mísily se v nich snad všechny čajové vůně,
-5-
do nichţ se můj obličej halil jako do jemného závoje.
Pil jsem čaj. Na můj vkus byl poněkud trpký, ale
cukr jsem odmítl.
„Co pro vás znamenají růţe?"
„Jsou to nádherné květiny, pane."
„Ano, to je pravda."
„Proto vám ji chci darovat. Tato květina vám
třeba něco připomene."
„Prosím."
Zavrtěla se na místě. Její ruka zmizela v dlouhém
plášti. Venku začínalo být chladno. První sníh
pocukroval Londýn, zanechal za sebou náledí a ještě
zvýšil zmatek v ulicích.
Neznámá skutečně vytáhla růţi na dlouhé
stopce. Chtěl jsem se jí dotknout, ale ţena odtáhla
ruku. „Není to tak jednoduché, pane."
Díval jsem se na ni se skepsí. „Co to má
znamenat? Vezmu si ji."
„Chci vám něco říci," zašeptala, „a nemám mno-
ho času."
„V tom případě se do toho dejte."
Náš rozhovor přerušil příchod servírky, mladé
ţeny v plátěných šatech. Objednal jsem pro
neznámou šálek čaje.
„To nemuselo být, pane."
Zavrtěl jsem odmítavě rameny. „Chtěla jste mi
něco říci?"
„Ano."
„Jak se vlastně jmenujete?"
Zatnula ruku, aţ jí zbělela kůţe na kotnících.
„Jména nic neříkají. Je to jenom zvuk. Dívejte se na
-6-
mne a radujte se z toho, ţe jsem zde."
„Dobrá, dobrá, stejně květinu nemám."
„Ještě ne." Pozvedla růţi. Drţela ji palcem a
ukazováčkem v mezeře mezi dvěma trny. „Je to
nádherná květina, skutečná krása. Výkvět přírody.
Podívejte se jenom na ty jemné lístky. Nepřipomínají
vám jemnost hedvábí? Je to královna mezi květinami.
Ale podobně jako všechny královny nesmírně citlivá.
V ţádném případě jí nesmíte působit ţal, který by ji
zničil. Člověk ji musí hýčkat a pěstovat, má-li to štěstí,
ţe ji získal, pane."
„Ještě ji nemám."
„Ne, mám na mysli něco jiného. Víte..." Kdyţ jí
přinesli čaj, odmlčela se. Jakmile se dívka vzdálila,
pokračovala: „Kdo vlastní růţi, má ji hýčkat a
pěstovat, protoţe není pouze královnou mezi
květinami, ale je také nesmírně citlivá. Je zde od
pradávna, to přece víte."
„Moţná."
Nepatrně se usmála. „Johne Sinclaire,
nevyhledala jsem vás proto, abych vás o tom
přesvědčovala. Růţe zatím vypadá nádherně, ale
přitom jiţ uvadá. Tato květina vám ukáţe cestu k
jedné ošklivé záleţitosti, která se udála."
„A jak se to týká právě mne?"
„Budete-li o tom přemýšlet, dovtípíte se."
„Promiňte, ale..."
„Teď ne, později. Aţ tu jednou nebudeme.
Nebude to trvat dlouho."
Svraštil jsem čelo. „Co tím myslíte? Nebude to
trvat dlouho. Uvaţujete o smrti?"
-7-
 „Ano."
„Proč?"
„Dovolte, abych vám to vysvětlila. Růţe uvadá.
Aţ uvadne, nebudu tu ani já. Potom se královnina
hrobka ocitne ve velkém, osudném nebezpečí, pane."
Nahnul jsem se přes stůl, aţ se převrhl šálek s
čajem. „O jaké hrobce mluvíte?"
„O hrobce královny," odpověděla hlasem, při
němţ mi naskakovala husí kůţe.
Znovu jsem nakrčil čelo, coţ bylo jisté znamení,
ţe konečně přemýšlím. „Královny," zabrumlal jsem.
„Královen je přece spousta."
„Ano, velmi mnoho. Mrtvých i ţijících. Ale já mám
na mysli jednu jedinou, pane."
Konečně mi blesklo. Vlastně jsem na to měl přijít
dřív, protoţe jsme o tomto případu několikrát hovořili
s Jennou Jensenovou. „Myslíte asi hrobku královny
ze Sáby."
„Konečně."
Nebyl to sice pro mne šok, ale zase mě
nepříjemně zamrazilo v zádech. Bylo to vzrušující.
Nejdříve Jennin telefonát, potom postava neznámé.
Co bude následovat dál?
„Napadlo vás ještě něco, pane?"
„Přirozeně. Měl jsem co do činění s tou tajemnou
bytostí. Její hrob se nenašel, i kdyţ se po něm
usilovně pátralo."
„To vím, pane."
„Ale existuje?"
„Zajisté."
Zavrtěl jsem pochybovačně hlavou. „Je mi divné,
-8-
ţe to můţete tak jednoznačně tvrdit. Zajímalo by
mne, zda víte, kde ta hrobka leţí."
Neznámá se na mne přísně podívala. „To vím,
protoţe patřím ke stráţkyním hrobky. Sedm stráţkyň
mrtvé královny ji hlídá a přitom dbají na to, aby se jí
nestala ţádná újma. Pokud růţe kvete, nic neruší
královnin blaţený, zaslouţený posmrtný klid."
Ukázal jsem na růţi. „Teď je v plném květu.
Nemusíme mít ţádné obavy."
Růţe leţela mezi námi jako znamení, kterého si
však ţena nevšímala. V jejím obličeji se nehnul ani
sval. Potom se z jejích očí vyřinulo něco, co
připomínalo malé perly.
Slzy...
Plakala pro růţi, královnu a moţná také nad
svým osudem.
„Jak vám mohu pomoci?"
„Mně uţ nepomůţete, protoţe můj osud se
naplnil. Mé síly stačí pouze na toto setkání." Čaje se
ani nedotkla. Hleděla jen na mě.
„Teď jste zde, ale..."
„Podívejte se!"
Můj pohled přelétal ze ţeny na růţi. Najednou
jsem zpozoroval, jak stonkem proběhlo zachvění.
Tento pohyb pokračoval, aţ dosáhl kalichu rostliny.
Potom se to stalo!
Aţ do této chvíle měly sametové okvětní lístky i
ve špatném světle tmavočervenou barvu. Náhle se
jejich barva začala měnit.
Připadalo mi to, jako by je přemaloval neviditelný
štětec. Okvětní listy se měnily na tmavošedou barvu
-9-
připomínající noční oblohu.
Bez přispění neznámé, která stále svírala růţi
mezi prsty, se jeden lístek ohnul a pomalu padal na
desku stolu. Rozpadl se dříve, neţ dopadl, a na
ubruse po něm zůstala leţet nepatrná hromádka
prachu.
Zatajil se mi dech. To, co probíhalo před mýma
očima, bylo neskutečné.
Lístek za lístkem měnil barvu, ohýbal se a měnil
v prach. Z očí neznámé se řinuly slzy a zanechávaly
mokrou stopu, která se táhla aţ k bradě.
Ruce se jí třásly, avšak růţi nepustila. Jenom
seděla a zcela se poddala svému osudu.
I já jsem bezradně přihlíţel a nevěděl, jak se
zachovat. Byl jsem bezmocný a nemohl na této
proměně nic změnit. Lístky se jeden po druhém
rozpadaly na prach - symbol zmařeného ţivota.
Spadl poslední lístek.
Mlčky jsem přihlíţel. Také neznámá se ani
nepohnula. Uţ neplakala. Hleděla na mne prázdnýma
očima. Její ústa sebou škubala. Potom vytáhla z
kabátu i druhou ruku, aby udrţela růţi.
„Všechno je ztraceno," zašeptala. „Je konec.
Růţe uţ po druhé nerozkvetou, rozpadnou se na
prach - stejně jako ţivot, od něhoţ jsme tolik
očekávaly. "
Neodpověděl jsem jí a čekal jsem na vysvětlení,
které by mne přivedlo na stopu tohoto divadla,
kterého jsem byl bezděčným divákem.
Ţena svěsila hlavu. Seděla přede mnou se
zoufalým výrazem v obličeji. Chtěl jsem ji uchopit za
- 10 -
ruku, ale odtáhla se.
„Muselo to přijít," zašeptala.
„Ano, to jsem viděl."
„Nejdříve růţe, potom já a nakonec královna.
Nepřítel je silnější."
Velmi dobře jsem chápal, co řekla. Pokrčil jsem
čelo a zeptal se. „Proč chcete zemřít?"
„Já nechci, ale musím."
„Kdo to řekl?"
Dříve neţ odpověděla, zvedla hlavu. „Osud,
pane. Jestliţe růţe uvadnou, odcházejí na věčnost i
stráţkyně hrobky. Protoţe selhaly, pane."
„Jak to, selhaly?"
„Měly si toho všimnout, pane. A velmi brzy
poznají, ţe naše šance jsou pryč. Šance je jako popel
ve větru. Zvedne se a odlétá. Já jsem doufala a stále
ještě doufám ve šťastný konec. Moţná byste se mohl
o to postarat vy, pane. Vy a ta ţena...."
„Máte na mysli Jennu Jensenovou?"
„Správně. Ona je tou pravou osobou. Jestliţe smí
někdo najít hrobku, tak to musí být jedině ona.
Samotná. Mám k ní důvěru, ale bojím se, ţe i ona
přijde pozdě. Ani se neukázala. Moţná to také
schytala."
„Můţe se jí něco přihodit?" rozčilil jsem se.
Ţena ke mně znovu vyslala pohled svých
tmavých očí. „Znáte přesně spletité cesty osudu,
pane?"
„Ne, to opravdu neznám." Také já jsem hleděl do
jejích očí, protoţe jsem měl pocit, ţe mi její pohled
zanechává nějaké poselství.
- 11 -
 Barva zřítelnic se změnila. Nebyly uţ průzračné
jako perly. Něco s nimi nebylo v pořádku. Jako by se
v nich usadil strach.
Bylo vlastně bláznivé, něco podobného si
připustit, ale nemýlil jsem se.
Zvětšily se a zastřely. Hleděl jsem do temnoty,
která se začala měnit v barvu připomínající zánik
růţe. Nepřirozeně šedivá....
Svírala se mi hruď i hrdlo. Srdce se rozbušilo
rychleji a po zádech mi někdo přejel ledovým drápem.
„Můj osud a osud růţe jsou nerozlučně spojeny.
Uvidíte sám." Při odpovědi si přitiskla ruce na obličej.
Ne však natolik, abych jeho větší část neviděl.
Proto mi nezůstala utajena nepopsatelná hrůza,
která následovala. Mezi prsty se cosi prodíralo a
padalo na zem. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to
tak.
To, co se sypalo na zem, byl prach.
Pro mne neznámá ţena se rozpadla na prach
jako starý upír, kterému do srdce vrazili dubový kůl....

- 12 -
 2
Sloupec teploměru se usadil pod nulou. Na
silnicích a chodnících se vytvořilo náledí.
Na ně hleděla také doktorka Jenna Jensenová,
stojící za oknem obývacího pokoje. Led lámal světlo
pouličních lamp a na mnoha místech hrál všemi
barvami.
Londýn přikryla mlha. Jenom hvězdy vysílaly své
astrální světlo. Byla velmi jasná mrazivá noc. Avšak
ţeniny myšlenky se nezaměstnávaly počasím. Těkaly
daleko v minulosti, která leţela částečně pohřbena v
temnotách historie. O tom přemýšlela Jenna
Jensenová a přitom se soustředila na jediný problém.
Byla to královna ze Sáby! Kaţdý člověk si před
sebe staví úkoly, které se následně snaţí splnit.
Nejinak tomu bylo i s Jennou Jensenovou. Umínila si
najít královninu hrobku. Byl by to největší objev
posledního desetiletí.
Na rozdíl od svých kolegů byla Jenna
přesvědčena o tom, ţe tato hrobka skutečně existuje
někde na Arabském poloostrově v dnešním Jemenu.
Avšak od časů královny ze Sáby se tvář poloostrova
velmi změnila.
Kdysi rozlehlou zemi protínaly cesty velbloudích
karavan. Lidé jim dávali různá jména. Kadidlová,
Hedvábná a mimo jiné i obvyklá Obchodní cesta.
Nyní leţely všechny pohřbeny pod pískem, stejně
jako historicky důleţitá města Marib a Sana.
Tam vládla královna velké říši. Byla zatracována i
- 13 -
chválena zároveň. Křesťany, ţidy i mohamedány.
Kaţdý na ni vzpomínal po svém. Někdo v dobrém,
jiný ve zlém. I samotné hnutí Černá moc odvozovalo
svůj původ z její existence, protoţe ona byla první
mocnou černoškou v dějinách a tedy jakousi matkou
hnutí.
To vše Jenna Jensenová věděla a ještě mnohem
víc. Ale v tuto chvíli nespěchala, aby hledala hrobku,
ačkoliv byla několikrát vyzývána k expediční cestě po
Arábii.
Pronikla téměř aţ k místu domnělé hrobky.
Naneštěstí se objevily překáţky, protoţe nebyla
sama, kdo se hnal za stejným cílem. I mnozí jiní se
chorobně snaţili najít hrobku. Jejich záměry však
nebyly vůbec počestné.
V jejich čele stála Morgana Laytonová, vůdkyně
vlků. Vlčí magie byla starší neţ svět, který Jenně
přiblíţil její dobrý známý John Sinclair. Neznala však
důvody, kvůli nimţ se vlci tak intenzivně zajímali
právě o královnu ze Sáby.
Byla pevně přesvědčena o tom, ţe najde hrobku
a stane před královnou.
Uţ jednou s ní navázala kontakt. Toto spojení jí
umoţnil zlatý kříţek s poutkem.
Jeho prostřednictvím Jenna zjistila, kdo ještě
patří mezi královniny nepřátele. Byla to upírka
jménem Layana, která se oddávala tajemnému a
současně prastarému hadímu kultu. Layana byla
zničena, ale naděje, ţe se tím otevřela cesta ke
královně, se Jenně dosud nenaplnila.
Přitom věděla bezpečně, kde se hrobka nachází.
- 14 -
Leţela pohřbena pod mohutnou vrstvou pouštního
písku blízko starodávného Maribu.
O Maribu se vyprávěla spousta pověstí a
existence královny se prolínala v legendách Jemenitů
i Sabejců. Obě kmenová společenství ţila rozptýleně
mezi Arábií a Afrikou. Sabejci přišli do Jemenu z
Etiopie. Krev těchto lidí se v průběhu tisíciletí
promísila s ostatními kmeny, avšak staré pověsti
zůstávaly.
Předávaly se z generace na generaci. Mnozí
věřili tomu, ţe královna ze Sáby se jednoho dne vrátí,
aby shromáţdila svůj národ a vedla jej ke slávě a
prosperitě.
Tak daleko úvahy Jenny Jensenové nesahaly.
Byla velmi realistická, ale nikdo jí nemohl vymluvit, ţe
hrob královny existuje.
Mimoto nevlastnila ţádný důkaz. Jen ona a nová
královna vlkodlaků Morgana Laytonová se setkaly a
hovořily spolu.
Morgana Laytonová Jennu varovala, aby dál po
hrobce nepátrala. Nikdo nesměl najít místo královnina
posledního odpočinku.
Jenna znala důvod tohoto chování. Věděla
rovněţ, ţe Morgana Laytonová zná přesnou polohu
hrobky. A královna údajně ještě ţila. Nerozpadla se
za celá staletí na prach jako jiní. Dokonce Morganě
důvěřovala natolik, ţe ji vybavila velkými vědomostmi.
Kromě toho se Morgana proměňovala v podobě,
prostoru i čase.
Jenna si však nebyla jistá tím, co to znamenalo.
Bylo jí řečeno, aby zapomněla na vše, co bylo
- 15 -
spojeno s královniným jménem.
Přesně tohle neměla Jenna v úmyslu udělat.
Nebylo by vůbec jednoduché vzdát se bez boje
tohoto ţivotního úkolu. Proto na krátkou dobu naoko
přerušila svá bádání, ale zapomenout nemohla.
A i kdyţ v ţilách Morgany proudila krev staré
rasy, Jenna Jensenová se cítila předurčena k tomu,
aby jako první objevila královninu hrobku.
Pokud ji Morgana ještě neobjevila.
To bylo velmi pravděpodobné. Ale Jenna věděla,
ţe kdyby k něčemu podobnému došlo, dostala by o
tom znamení.
Všechno začalo tajemnými telefonáty. Šeptající
hlasy jí vysvětlovaly, ţe dny růţí jsou sečteny.
Jednoho dne růţe zvadnou a jejich ţivoty pominou.
Také královna pak upadne do velkého nebezpečí.
Toto jí sdělily osoby, které chránily královnu s
kvetoucími růţemi v rukou. Vybudovaly k tomu
ochranný štít, který nesměl být porušen.
Hlasy sice poukazovaly na to, ţe něco
podobného zatím nehrozí, ale pro Jennu to
znamenalo, ţe se královná ze Sáby se nachází ve
velkém nebezpečí.
Neměla ještě nic konkrétního v ruce, pouze tato
volání, z nichţ poslední jí připadalo jako volání o
pomoc. Sedm stráţkyň hrobu uţ nestačilo déle bránit
královninu hrobku. Musely něco udělat a přejít do
útoku. Proto ţádaly Jennu o pomoc, neboť ona byla
osobou, které královna ze Sáby důvěřovala.
Pro mladou vědeckou pracovnici byla tato
záleţitost těţko pochopitelná. Královna ze Sáby si
- 16 -
vybrala právě ji za svoji zachránkyni. Avšak ona
sama stála bezmocně tváří v tvář obrovským
problémům. Proto při posledním rozhovoru
vzpomenula jméno, které také stráţkyně hrobky velmi
dobře znala.
John Sinclair!
Patřil k lidem, kteří byli rovněţ nějakým
způsobem spojeni s královnou ze Sáby. Kromě toho
jej bytosti ze světa černé magie povaţovaly za
úhlavního nepřítele číslo jedna. Ne nadarmo se
honosil přezdívkou lovec duchů, protoţe se zajímal o
věci a jevy, nad nimiţ běţný policista ohrnoval nos.
Jennu a Johna poutal upřímný přátelský vztah.
Byli naladěni na stejnou vlnovou délku. Věřili stejným
věcem, jimţ se druzí vysmívali. Jistě, mohli se smát -
ale brzy se měli přesvědčit o opaku.
Při jejím telefonickém zavolání John Sinclair
okamţitě souhlasil se schůzkou. Oba se chtěli setkat
v čajovně nedaleko Jennina bytu.
Pochopitelně i John Sinclair se velmi intenzivně
pokoušel poodhalit tajemství královny a Morgana
Laytonová, napůl člověk, napůl vlk, s velmi pestrým
osudem rozhodně nepatřila k jeho přátelům.
Jenna zabloudila očima k nástěnným hodinám.
Bývala by raději domluvila jejich setkání na polední
dobu, ale lovec duchů měl důleţitou poradu. Takţe
se mohli sejít aţ večer.
Rozhodla se, ţe do čajovny půjde pěšky. Mohla
sice Johna pozvat k sobě do bytu, ale chtěla na chvíli
opustit ty čtyři stěny a především s ním hovořit na
neutrální půdě.
- 17 -
 Zařízení bytu svědčilo o tom, jaké povolání Jenna
Jensenová vykonávala. Ze svých cest přiváţela stále
nové a nové suvenýry, které visely na zdech nebo
jako plastiky stály na podlaze. Nádherné věci, nad
nimiţ uţasl kaţdý návštěvník, zvláště kdyţ mu Jenna
podala podrobný výklad o původu a historii těchto
nálezů.
Vešla do chodby a rozsvítila. V šatně visel teplý
světlý plášť s podšívkou. Musela si jej přehodit přes
sebe, i kdyţ cesta, na kterou se hodlala vydat, nebyla
dlouhá. Ulicemi Londýna se proháněl nepříjemný
severák.
Jenna se prohlíţela ve vysokém zrcadle. V
poslední době silně pohubla. To platilo zvláště o
obličeji. Obruba úzkých brýlí mela stejnou hnědou
barvu jako její vlasy a obočí.
Natahovala ruku po plášti, kdyţ vtom zazněl
zvonek u dveří. Překvapeně sebou trhla.
Kdo by to mohl být?
Nikoho nečekala. Moţná to je John Sinclair, který
se rozhodl, ţe zajde přímo k ní. S pocitem vnitřního
neklidu přistoupila ke dveřím. Bohuţel neměla dveřní
kukátko, aby si mohla prohlédnout nečekaného
návštěvníka.
Pootevřela dveře a skulinou pohlédla přímo do
tváře ţeny, která stála v chodbě.
Byla to její známá, nikoliv však přítelkyně. V
chodbě stála - s chladným úsměvem na širokých
rtech - Morgana Laytonová!

- 18 -
 Jenna Jensenová by čekala kaţdého, jenom ne
Morganu.
Jakoby jejím tělem projel blesk. Její tělo se
rozehřívalo, ale z obličeje se vytrácela jeho přirozená
barva.
Morgana se nepřestávala usmívat. „Nazdar,
Jenno. Nechtěla bys mě pustit dál?"
Archeoloţka zavrtěla odmítavě hlavou. Chtěla
zavřít dveře, ale Morgana s tím počítala a vsunula
nohu mezi veřeje.
„Ale to snad ne! Odkdy jsi tak nezdvořilá ke své
přítelkyni?"
„Zmiz! Ty nejsi moje přítelkyně."
„A přece jsem. Přicházím, abych tě ochránila
před nebezpečím. To je mezi přáteli samozřejmé.
Nemyslíš, Jenno?"
„Ne, já chci..."
„Já vím, ţe jsi chtěla odejít beze mne, milá
Jenno." Dlaní zatlačila na dveře takovou silou, ţe jí
Jenna nemohla dlouho odolávat.
„Budu křičet, budu..."
„Ale drahá Jenno." Znělo to téměř soucitně.
Poté byla cesta volná.
Jenna se zapotácela. Zády narazila na stěnu
šatny. Přitom musela přihlíţet tomu, jak nevítaná
návštěvnice vklouzla dovnitř. Chovala se zde jako
- 19 -
doma. Rychle zavřela dveře, opřela se o ně zády a se
lstivým úsměvem se pozorně rozhlíţela kolem sebe.
Také Jenna dostala příleţitost důkladně si ji
prohlédnout.
Morgana Laytonová se od jejich posledního
setkání příliš nezměnila. Stále z ní vyzařoval chlad,
přecházející často v aroganci. Na hlavě se jako hadi
vlnily hnědočervené lesklé vlasy. To vše rámoval
široký obličej s velkými ústy a chladnýma očima
divoké šelmy. Tato ţena byla ztělesněním
nespoutané erotiky. Vyzařovala ji celou postavou
oblečenou do tenké koţené kombinézy, která
obepínala její tělo jako druhá kůţe. Její barva
přecházela od světle zelené do tvrdé tmavohnědé
barvy. Rty měla nalíčené zelenkavou rtěnkou a stejný
odstín se opakoval i v jejích zornicích.
Ani ona nedokázala vzdorovat chladu, o čemţ
svědčil koţešinový kabát, který měla přehozený přes
ramena. Nechala jej rozepnutý a ruce strčila do
postranních kapes.
Z očí jí vyzařoval stejný chlad jako z úsměvu.
Kdyţ se rozhlíţela, pohybovala přitom pouze
zornicemi jako dravé zvíře, které nechce vyplašit
svou kořist.
„Máš rozkošné hnízdečko, Jenno."
Archeoloţka uţ byla opět na nohou. Odhrnula si
vlasy z čela a zeptala: „Co ode mne chceš?"
Morgana přistoupila o krok blíţ. „Navštívit tě."
„Děkuji, ráda se vzdám takového potěšení.
Kromě toho jsem na odchodu, jak vidíš."
Morgana vyloudila na rtech široký úšklebek.
- 20 -
„Nejenţe to vidím, já to dokonce i vím. Chtěla bys
jistě za ním."
Ačkoliv Jenna přesně věděla, koho tím tato ţena
míní, nezdrţela se otázky. „Nevím, co..."
Morgana ji umlčela jediným pohybem ruky. „Jde
o Sinclaira, našeho drahého společného přítele, milá
Jenno."
„Nevím, jestli patří mezi tvé přátele. Ani si to
nedovedu dost dobře představit."
Laytonová přešla její poznámku otázkou.
„Necháváš vţdycky své hosty stát v hale nebo na
chodbě?"
„Pokud nejsou vítáni, tak ano."
„Ale mně se tady nelíbí."
„Můţeš docela dobře zase odejít. Dveře máš za
zády."
„Správně, ale přede mnou jsou také nějaké
dveře."
Jenně se zablýsklo v očích. Chtěla protestovat,
ale Morgana Laytonová to nepřipustila.
Dvěma kroky se ocitla u ní a zatlačila ji zpět do
obývacího pokoje. Dveře zůstaly otevřené, takţe to
nebylo nikterak obtíţné. „Posaď se, děvče. Bude to
tak lepší."
„Ne, já..."
„Sedni si!" Další postrčeni ji přímo katapultovalo
do křesla. Cítila, jak v ní začíná stále divočeji proudit
krev. V jejím nitru narůstal vztek. S velkou námahou
zadrţovala slzy, které se jí začínaly drát z očí z
poníţení, kterému byla vystavena. Morgana
Laytonová stála vedle ní. Bleskově se rozhlédla
- 21 -
kolem, dokonce přistoupila i k oknu, ale zase se
vrátila zpět.
„Máš to tady velmi útulné, opravdu rozkošné."
„Děkuji."
„Škoda, ţe se toho všeho chceš vzdát, drahá
Jenno."
„Já a vzdát se?" Musela se zasmát. „O čem to
proboha mluvíš?"
„Vím, ţe se toho chceš vzdát."
„Promiň, ale..."
„Jenno, prosím. Uţ je to pryč. Pochop, je konec.
Nemáš ţádnou šanci. Jestliţe se od základu
nezměníš, bude s tebou brzy amen. A nikdo nebude
hledat tvůj hrob, jako jiní hledají hrobku královny. Uţ
jsi pochopila, co chci?"
„Ano, uţ vím."
„Teď jsem spokojená." Morgana Laytonová se
uvelebila v druhém křesle, aniţ přitom sundala plášť.
Ještě jednou se rozhlédla s lehce nakrčeným čelem.
„Co vlastně chceš?" dotazovala se Jenna,
protoţe jí mlčení vetřelkyně šlo na nervy.
„Chci u tebe počkat."
„Opravdu? A na koho?"
„Na osobu, kterou obě dobře známe."
„Johna Sinclaira?"
Morgana zatleskala. „Výborně, Jenno. Vidím, ţe
uvaţuješ jako já."
„V tom případě máš velkou smůlu. John Sinclair
mě nenavštíví. Promiň."
„Chtěla jsi za ním jít do čajovny."
Doktorka Jensenová nedovedla potlačit
- 22 -
překvapení. Odkud to tahle osoba věděla.
Morgana se rozesmála. „Teď se ti v hlavě rojí
nejrůznější myšlenky, viď?"
„To nemohu popřít."
„Měla bys vědět, ţe pro mne není problémem
pohybovat se v prostoru a čase a číst myšlenky
druhých."
Jenniny oči za skly brýlí se zúţily. „To ti
nevěřím."
„Máš k tomu nějaký důvod?"
„Ano." Předklonila se. „Existuje jisté znamení,
které napoví, ţe hrobka královny byla objevena."
„Ach ano."
„Nedělej, ţe tě to překvapuje. Víš to stejně dobře
jako já."
Morgana se výsměšně zasmála. „Moţná to
skutečně vím. Pravděpodobně jsem tou osobou,
která objevila královninu hrobku."
„Potom jsi uţ dávno měla být v Arábii!" vykřikla
spontánně Jenna. „Ale zatím sedíš tady a nemáš
takovou jistotu, jakou se mi snaţíš předstírat. Máš
vztek, ţe John Sinclair a já jsme objevili nové
skutečnosti."
„A jaké, mohu-li se ptát?"
„Zjistila jsem určité změny. Čas růţí uţ minul.
Bohuţel. A já znám věštbu. Souvisí s hádankou
královny ze Sáby, kterou tenkrát poloţila králi
Šalamounovi. Od té doby provází růţe osud královny.
Pokud růţe uvadnou, uzavře se jí cesta k návratu."
Morgana mlčela.
Jenom se zasmála. Potom vstala a přistoupila k
- 23 -
oknu. Zahleděla se do ulice.
„Ano, máš pravdu," odpověděla po chvilce.
„Je to tak. A já potom zaujmu její místo. Dlouho
jsem musela čekat na tuto chvíli. Královna mne
odjakţiva uchvacovala. Nikdy ji neopustím. Je pro
mne velkým vzorem, který jsem se snaţila vţdy
napodobovat."
„Nikdy nedosáhneš její velikosti."
„To nevím a ani tomu nevěřím." Otočila se a
zahleděla se na sedící Jennu Jensenovou.
„Čas růţí minul. Uvadají, umírají a s nimi i
královna. Kdo ji chce zachránit, musí najít její hrob.
Totéţ musí udělat i ten, kdo touţí převzít její moc."
„I ty?"
„To nemohu popřít, Jenno. Jednou jsem se
rozhodla a při tom zůstane. Znamená to potlačit
kaţdý jiný pokus od samého začátku. A jak se mi
zdá, pokouší se o to někdo z nás dvou, coţ mě vůbec
netěší. Musím proti tomu vystoupit."
„Co to přesně znamená?" Jennin hlas zněl
zlomeně.
Laytonová pohnula nepatrně koutky úst.
„Opravdu tě nic nenapadá, Jenno?"
„Moţná."
„Tak ti to řeknu jednoduše. Protoţe znám tvou
zarputilost, musím pouţít tvrdších prostředků, abych
tě dostala ze hry. Věc, o kterou jde, je natolik
významná, ţe si nemohu dovolit ţádné ohledy.
Vlastně přicházím proto, abych tě zastavila, milá
Jenno."
Archeoloţka nemusela dlouho přemýšlet o tom,
- 24 -
jaký úmysl se skrývá za zlověstným úsměvem
Morgany Laytonové.
„Jinými slovy řečeno, chceš mě zabít,"
„I tak se to dá říci. Ano, trefilas do černého. John
Sinclair uţ ti těţko pomůţe. Jsme zde samy, Jenno!"
ztlumila hlas. „Úplně samy, rozumíš...?"

Kůţe, vlastně prach se sypal mezi prsty ţeny

sedící proti mně na stůl, kde zůstal leţet.
Nikdo nás nepozoroval. Neznámá seděla zády k
lokálu. K tomu ještě box zahalil mlţný závoj,
prosycený neznámou vůní.
Mlčel jsem, hleděl před sebe a cítil, jak se mi
svírá hrdlo. Můj pohled patřil jejím rukám a především
prstům. Stále je drţela před obličejem, ale jejich tlak
zesílil, jako by chtěly udrţet kůţi pohromadě.
Přitom bylo slyšet hrozivý šramot. Lehké
prasknutí, jako by se v hlavě něco zlomilo.
Pravděpodobně se rozpadla na prach nejen kůţe, ale
současně všechno, co se skrývalo pod ní.
Kosti, chrupavky, ţíly. Obličej za dlaněmi zmizel
a zbyl po něm jen prach.
Stále ještě pohybovala rukama. Přitom silně
stiskla hlavu, která praskla a rozsypala se na jemný
prášek. Poté se rozpadla celá postava.
Všechno proběhlo tak neskutečně rychle, ţe
- 25 -
jsem seděl jako přibitý a nezmohl se na jediný pohyb
či pouhé slovo.
To, co se dělo přede mnou, mě doslova
šokovalo. Ani jsem nebyl schopný o tom přemýšlet.
Jenom jsem seděl a přihlíţel.
Leţel tu prach rozsypaný na servírovacím
stolečku, ale i v dlouhém plášti sloţeném na stole.
Vyrušily mě kroky.
Do našeho boxu vstoupila servírka a zůstala
udiveně stát.
„Pa... pane!" zakoktala při pohledu na sloţený
plášť. „Co se stalo? Kde je ta ţena?"
„Odešla."
„Ne, já..."
Unaveně jsem vstal. „Uţ nic neřekne," sykl jsem
ostře. Potom jsem jí ukázal svůj průkaz.
„Policie?"
„Ano."
„Lituji, ale tady..."
„O to mi nejde. Máte zde telefon?"
„Vzadu na pultu."
„Děkuji."
Odešel jsem směrem, který mi naznačila rukou.
Rozrušený předchozími událostmi jsem jen obtíţně
rozeznával tváře většinou mladých lidí. Nemohl jsem
prach jednoduše nechat tam, kde leţel. Bylo třeba,
aby naši technici vzali vzorek do laboratoře ke
stanovení jeho stáří.
Kolega, který měl sluţbu, nebyl příliš nadšený
mým přáním.
„Musí to být hned?"
- 26 -
 „Ano, budu na vás čekat. Pospěšte si, mám ještě
jednu důleţitou schůzku."
„Dobrá."
Příštím cílem mého putování byl byt Jenny
Jensenové. Nechtěl jsem prostě uvěřit tomu, ţe by se
náš dosud neznámý protivník soustředil pouze na
mne. Ne, určitě změnil taktiku. A Jenna se s ním
musela brzy setkat.
Její telefonní číslo jsem znal nazpaměť. Telefon
na druhé straně vyzváněl, ale nikdo jej nezvedal.
Byly tu dvě moţnosti.
Jenna uţ byla na cestě do čajovny, nebo jí někdo
bránil, aby zvedla sluchátko. Přikláněl jsem se k
druhé moţnosti.
Neznámá ţena hovořila o sedmi stráţkyních.
Jedna z nich se rozpadla na prach.
Šest jich bylo ještě naţivu. Kde se nacházejí? V
královnině hrobce? Rozešly se také do světa hledat
pomoc?
Na tuto otázku se obtíţně hledala odpověď. V té
chvíli se mne zmocňovalo tušení, ţe řešení této
záhady se nenachází v Londýně. Leţelo tisíce mil od
Londýna. V Arábii, vlasti královny ze Sáby.
Servírka mě sledovala pohledem, jak jsem se
vracel zpět ke stolu. Uvaţoval jsem, zda nemám
zavolat Suka, ale nakonec jsem to neudělal.
Jenna Jensenová byla důleţitější.
Kouřil jsem.
Přede mnou stál nedopitý šálek čaje. Na hladinu
usedl stejný šedivý prášek jako všude kolem. Moji
kolegové přece jen potřebovali víc času, aby se sem
- 27 -
ze Scotland Yardu dostali. Připadalo mi to nekonečně
dlouho. Došel jsem ještě jednou k telefonu a zavolal
na nejbliţší policejní okrsek. Slíbili mi, ţe pošlou dva
stráţníky.
Netrvalo to ani tři minuty. Kdyţ muţi v modrých
uniformách vstoupili do čajovny, rozhostilo se
hrobové ticho. Někteří hosté, jak se zdálo, neměli
čisté svědomí.
Zhluboka si oddechli, kdyţ jsme společně zmizeli
v boxu.
Vysvětlil jsem jim jejich úkol. Byli překvapeni, ţe
kladu takový důraz na to, aby hlídali trochu
rozsypaného prachu.
„Stojí to za to, pane?"
„No ovšem."
„Jak myslíte."
Dal jsem jim ještě pár pokynů a opustil čajovnu.
Venku mě přivítal chlad. Severák foukal stále silněji.
Ohrnul jsem si vysoko límec koţené bundy a vyšel na
ulici.
Jennin byt se nacházel nedaleko odsud, takţe
jsem cestu zvládl pěšky. Rover jsem nechal stát na
parkovišti. Na jeho oknech i střeše se blyštěla
námraza.
Pospíchal jsem. Chodci, které jsem míjel, byli
také zachumláni do svých koţichů. I světlo pouličních
lamp mi připadalo chladnější neţ dřív.
Čím jsem byl blíţe cíli, tím více jsem přidával do
kroku. Něco mě pohánělo dopředu. Především to
byla velká starost o Jennu. Sledoval jsem všechno,
co mi připadalo podezřelé, ale na nic jsem nepřišel.
- 28 -
 Před jejím domem jsem zůstal stát. Byla to starší
budova, v níţ měla k dispozici prostorný byt. Přelétl
jsem pohledem fasádu. Za oknem v prvním poschodí
se mihotalo světlo. Tam bydlela mladá archeoloţka.
To posílilo mé naděje, ţe je přece jen všechno v
pořádku. Vtiskl jsem se pod stříšku vchodu a zjistil, ţe
dveře jsou zamčené. Mám zazvonit?
Ne, překvapím ji. Zašmátral jsem v kapse a našel
tvrdou kreditní kartu. Uţ mi pomohla otevřít spoustu
dveří. Ani tyhle nevypadaly příliš masivně.
Dříve, neţ jsem strčil do dveří, podíval jsem se
na hodinky. Bylo přesně osm hodin. Uţ před
půlhodinou měla Jenna vstupovat do čajovny.
V chodbě jsem nezachytil ţádný neobvyklý pach
a přece mne něco rušilo. Nebyla to vůně čistících
prostředků. Tu jsem znal z domu, v němţ jsem bydlel.
Tohle bylo něco jiného. Něco, co jsem neznal.
Velmi silný zápach.
Přesněji řečeno smrad.
Rozsvítil jsem chodbové světlo. Stál jsem před
širokým kamenným schodištěm s dřevěným
zábradlím a stěnami obloţenými ţlutozelenými
obkladačkami.
Světlo zhaslo.
Ten, kdo je nastavil na tak krátkou dobu, projevil
velký smysl pro spořivost. Byl jsem téměř u schodů a
daleko od vypínače, který jsem pouţil předtím. Další
svítil jako červený bod u prvního schodu.
Blíţil jsem se k němu.
Z bytů se neozval ani hlásek. Ještě jsem
nevkročil na první schod, kdyţ se ozvalo temné
- 29 -
zavrčení promíchané s prskáním.
Zůstal jsem stát.
Po zádech mi stékal studený pot. Přemýšlel jsem
o tom šramotu a pomalu docházel k závěru, který uţ
jsem nestačil domyslit do konce. Vpravo od schodiště
se náhle mihnul temný stín.
Přímo před sebou jsem uviděl pár ţlutě
ţhnoucích očí. Věděl jsem, co to znamená.
Strnule na mne hleděla divoká šelma.
A mohl to být jenom vlk. Pokud ano, znamenalo
to, ţe Morgana Laytonová je opět ve hře...

- 30 -
 3
Po třetím zazvonění chtěla Jenna Jensenová
zvednout sluchátko, ale zabránila jí v tom ruka patřící
Morganě Laytonové
„Ţádné hlouposti, Jenno Necháš sluchátko leţet,
jasný?"
Jenna zavřela oči. Stisk Morgamny ruky byl
zatraceně silný
„Proč?"
„Neptej se tak hloupě "
„Vţdyť to nemusí být John Sinclair. Třeba je to
někdo jiný, kdo mne "
„Ať si zavolá znovu "
Během jejich rozhovoru telefon zmlkl. Potom
teprve sundala Morgana ruku z jejího ramene Jenna
zhluboka vydechla, potom se pomalu otočila a znovu
hleděla vstříc chladnému úsměvu vlkodlaka. Úsměv jí
naháněl hrůzu. Cítila, jak jeho ostři proniká aţ pod
kůţi.
„Lituji, Jenno, ale to vše je tvoje vina. Jsi
archeoloţka a mohla ses zajímat o jiné věci neţ o
královnu ze Sáby. Staří Řekové, Kartaginci,
Sumerové, Féničané nebo Atlantida, to by bylo
vhodné téma pro člověka tvého raţení. Řekni mi,
prosím tě, proč by to musela být právě královna ze
Saby?"
„Přitahuje mě stejně jako tebe."
„To jsem také pochopila. Nyní uţ zbývá pouze
jedno. Odhalit její tajemství. Na tom závisí spousta
- 31 -
jiných věcí."
„Co například?"
„To si nechám pro sebe." Morgana se potutelně
zasmála a její oči přitom ţhnuly jako pochodně.
„Stejně jako to, co se týká i tvého přítele."
„John Sinclair to ví."
„Ne, teď to neví. Vlastní něco cenného a nemá
ponětí, jakou to má souvislost."
„Myslíš jeho kříţ?"
Nepřestávala se smát. „Moţná ano, moţná ne."
Potom pohlédla na hodinky. „Vlastně uţ dávno
meškáš, Jenno."
„To ano a John Sinclair se podle toho zařídí."
„Myslíš?"
„O tom jsem přesvědčena."
„Doufejme, ţe přijde."
Morgana Laytonova vyslovila poslední větu tvrdě
a nenávistně, aţ sebou Jenna trhla. „Chtěla bys, aby
přišel za tebou do bytu?"
„Jistě."
„Uţ jsem ti vysvětlila, co s tebou hodlám provést
Jenno, je čas, abych naplnila svůj úmysl Jak dobře
vím, zastaví tě pouze násilí."
Ţeny na sebe chvíli strnule hleděly. V pokoji
nesvítilo stropní světlo, pouze dvě proti sobě stojící
lampy Měly nasazená stínidla, takţe jejich světlo
dopadalo více na podlahu a pokoj se utápěl v slabém
přítmí.
Oči vlkodlačice byly ledově studené. Pohnula
rameny a shodila ze sebe plášť. Měla teď na sobě
jenom tenkou koţenou kombinézu.
- 32 -
 Jenna sebou polekaně škubla. Měla pocit, ţe se
jí kolem ţaludku stahuje pevná obruč. „Co to má
znamenat?" vyjekla
„Však uvidíš "
Morgana vyslovila tato slova trhaně a s
námahou.
Jenna rychle vzpomínala, co četla o vlkodlacích.
Přitom si stále silněji uvědomovala, ţe Morgana
vlastně ţije dvěma ţivoty. Jedenkrát jako člověk a v
druhém ţivotě jako krvelačná bestie. Bez velkých
problémů se mohla měnit z jedné podoby do druhé.
Kterou z nich zvolí nyní?
Morgana pohodila hlavou tak prudce, ţe se vlasy
rozletěly jako hříva do obličeje a zpátky. Vše se
opakovalo
Najednou vše strnulo.
Jenna tupě zírala do Morganina obličeje.
Začal se měnit. Jako by jej překryl stín. Avšak
Jenna se nenechala zmást. Nebyl to stín, ale srst,
která začala pokrývat její tělo.
Otevřela ústa.
Přitom začaly rty nabývat zcela jiné podoby.
Nebyly tak široké, ale protáhly se dopředu.
Ústa se začala měnit v tlamu. Brada zmizela a
pod kůţí se začalo tvořit úplně jiné tělo. Změnu
provázelo vlnění, které v pravidelných intervalech
zachvátilo celou měnící se bytost.
Pro Jennu Jensenovou to byl obraz apokalypsy,
kterou nedovedla popsat. Ale především nebyla
schopna před ním utéci.
Morgana se stále otřásala. Hlavu zaklonila na šíji.
- 33 -
Z tlamy se jí dralo ţalostné vytí, které se odráţelo od
stropu.
Z rukávů koţené kombinézy sice vystrčila ruce,
ale byly rovněţ pokryté hustou srstí.
Ale to nebylo zdaleka všechno.
Prsty se změnily ve zvířecí drápy. Leskly se, jako
by je někdo natřel olejem.
Tělo vlkodlaka sebou pravidelně cukalo. Morgana
se otřásala, jako kdyţ ji poleje vodou. Potom se
naklonila dopředu a zírala na Jennu.
Archeoloţka okamţitě postřehla změnu v jejím
pohledu.
Stále to ještě byly oči. Více zeţloutly a vyzařoval
z nich fanatismus, který Jennu děsil.
Pokud byla Morgana člověkem, hovořila nepřímo
o vraţdě. Jako šelma byla připravena tento záměr
provést.
O tom nebylo ţádných pochyb.
Má Jenna vůbec nějakou šanci přeţít?
Morgana Laytonová se zaměstnávala svojí
proměnou natolik, ţe poněkud polevila v pečlivém
sledování své budoucí oběti.
Jenna Jensenová teď musela projevit odvahu,
odhodlanost a připravenost, jestliţe chtěla uniknout
smrti. Ani ve vlastních čtyřech stěnách si nebyla jistá
ţivotem. Nechtěla zemřít. Její cíl leţel vysoko, ale
musela jej dosáhnout.
Jenna měla ruce poloţené na opěradle křesla.
Opatrně se nadzvedla, aniţ by přitom dbala, zda ji
Morgana Laytonová pozoruje či nikoliv.
Ta byla zcela naplněna probíhající proměnou,
- 34 -
která nebyla jednoduchá. Stejně jako bylo obtíţné ţít
dvěma ţivoty.
Ale nevzdávala se.
Její ramena se pohybovala nahoru a dolů. Pokoj
se naplnil vytím a prskáním. Nevnímala nic kolem
sebe. Ani předměty, které leţely na stole. Divokým
pohybem tlapy smetla na zem vázu a popelník.
Kupodivu se nerozbily.
Jenna se vymrštila do výšky. Nezůstala stát,
nýbrţ se vrhla ke dveřím pokoje, které zůstaly
otevřeny. Za nimi se nacházela chodba a také
domovní dveře, jediná cesta k úniku.
Morgana se o ni nestarala. V tuto chvíli jí
narůstala vlčí srst.
Jenna se dostala ke dveřím. Srdce jí bušilo jako
rozhoupaný zvon. Na těle jí vyrazil studený pot.
Chvěla se a podlamovala se jí kolena.
Ovládala ji jediná myšlenka. Pryč, rychle pryč z
tohoto pokoje.
Jedním skokem se dostala přes práh. Za ní něco
spadlo na zem. Věc, kterou shodila Morgana
Laytonová.
Jenna se ani neohlédla. Čím bylo zničené
zařízení pokoje proti záchraně vlastního ţivota?
Hnala se dál.
Předsíň ji spolkla jako špatně osvětlený tunel.
Hrůza jí znetvořila obličej. Jenna měla pocit, jako by ji
stěny chtěly sevřít a rozmačkat.
Poté se vrhla ke dveřím a sáhla po klice. V horké
dlani ucítila chladný kov a současně také tlak tlapy na
svém rameni.
- 35 -
 Morgana Laytonová stála za ní. Musela se
nehlučně připlíţit z pokoje.
Nedělala nic. Samotný tlak zvířecí pracky stačil k
tomu, aby Jenna strnula leknutím.
Stála tam. Jímala ji závrať. Měla pocit, ţe se
zhroutí, ale nestalo se.
V obličeji cítila horký dech šelmy.
Tlapy sjely po jejích zádech. Vlna světlemodrého
pulovru byla příliš tenká, aby jim odolala.
Drápy se zaťaly do kůţe a zanechaly po sobě
malé krvácející rány.
„Prosím!" zašeptala Jenna, stěţí potlačujíc
bolest. „Prosím, já..."
Morgana mlčela.
Moţná ani nemohla mluvit. Vydala ze sebe
zvířecí zvuk, otočila ţenu a mrštila jí proti zdi. Potom
udeřila.
Teď tě roztrhá na kusy! Teď s tebou skoncuje
jednou provţdy...
Náraz byl tvrdý, ale ne ţivotu nebezpečný.
Vlkodlak Morgana ji znovu udeřila tak, ţe přeletěla
celou chodbu do pokoje, kde uklouzla po střepech a
padla napříč přes křeslo. Leţíc na břiše chtěla otočit
hlavu ke dveřím.
Tam stála Morgana Laytonová!
Mohutná a zuřivá. Nelítostná bestie. Její tlama
byla doširoka otevřená. Mezi bělostnými řezáky
vlkodlaka odkapávaly sliny a z tlamy se linulo temné
vrčení.
Rozevřela náruč.
Její pravá tlapa mířila ke krku archeoloţky.
- 36 -
 Tentokrát Morgana neznala slitování. Doba
hájení skončila, nastal boj na ţivot a na smrt.
Jenna vykřikla...

Oči šelmy - chladné, ţluté, kruté!

Jeden jejich pár svítil vpravo ode mne, druhý
vlevo. Tam se nacházelo schodiště. Protoţe se
nacházely v různé výšce, musela postava vlevo stát
na schodech a hledět dolů.
To nebyly oči kočky. Znal jsem je, protoţe jsem
nejednou stál proti vlkům ať jiţ v normální nebo
změněné podobě. Teď jsem nebyl schopen říci, zda
mám co do činění s vlkodlaky nebo normálními
zvířaty. Jejich přítomnost však napovídala, ţe ještě
jedna osoba je nablízku.
Morgana Laytonová!
Nemarnil jsem čas dalším uvaţováním a myslel
jsem na to, ţe Jenna se nemohla objevit na sjednané
schůzce. Přitom jsem vycházel z toho, ţe jí v tom
něco bránilo. Pravděpodobně přítomnost Morgany
Laytonové v jejím bytě.
Abych se k němu dostal, musel jsem po schodišti
nahoru. Tam číhala bestie.
Přesto jsem se o to pokusil.
Srdnatě jsem vyrazil vpřed a současně vytáhl i
svoji berettu se stříbrnými kulkami. Vpravo na zdi
- 37 -
stále pomrkávalo signální světýlko chodbového
osvětlení.
Také vlk vyrazil.
Můj zrak se uţ přizpůsobil tmě a mohl jsem
rozeznat obrysy šelmy.
Zahlédl jsem, jak skočila. Rozlehly se dva
výstřely.
Z ústí pistole vylétl oheň. Neviděl jsem, zda střely
zasáhly svůj cíl a neslyšel jsem ani jejich úder o tělo
vlka. Vrhl jsem se na zem a přitom jsem se bolestivé
uhodil do ramene.
Měl jsem vztek, ţe se mi podařilo spadnout na
hranu spodního schodu. Na druhé straně jsem měl
štěstí, ţe jsem upadl před prvním schodem. Spolu s
bestií, jejíţ vytí se rozléhalo chodbou.
Leţel jsem v její bezprostřední blízkosti. Slyšel
jsem, jak hrabe tlapami o podlahu. Bleskurychle jsem
vstal.
Dříve neţ jsem se dostal k vypínači, otevřely se
jedny z dveří.
Nějaký člověk vyběhl na chodbu.
„Zpátky!" vykřikl jsem.
Nájemník se ulekl tak, ţe uskočil na stranu a
zmizel v bytě.
To se mi hodilo.
Nedbal jsem na volání shora. Se zbraní
připravenou k výstřelu jsem stál a pozoroval druhého
vlka. Stál ve vzdálenosti několika metrů, zuřivě mlátil
ocasem ze strany na stranu, v otevřené tlamě se
mrskal jazyk.
Jeho druh se ani nepohnul. Také zuřivé škrábání
- 38 -
prackami ustalo. Oba výstřely byly smrtelné. Ze dvou
ran vytékala krev a barvila zvířecí srst.
Znovu jsem musel střílet.
Tentokrát jsem mířil mezi oči. Jedna kulka
zasáhla zvíře, kdyţ se chystalo ke skoku. Druhá
zazvonila o lebku a mrštila bestií o zem.
Cesta byla volná.
Z horních poschodí se ve tmě ozývaly vzrušené
hlasy. Naštěstí kdosi našel vypínač a rozsvítil.
Jenna bydlela v prvním poschodí. Těch několik
kroků k jejímu bytu trvalo zatraceně dlouho.
Nezdrţoval jsem se zvoněním, ale pečlivě zamířil
svou berettou a prohnal dvě kulky zámkem. Mocným
kopnutím jsem vyrazil dveře z veřejí, takţe padly
dovnitř.
Současně jsem uslyšel výkřik.
Jako blesk jsem vlétl do bytu. Můj pohled mířil
chodbou do obývacího pokoje. Hleděl jsem na záda
lidské bestie.
Musela to být Morgana Laytonová.
Jennu Jensenovou jsem neviděl, protoţe ji
zakrývala svým tělem.
Morgana jednala bleskově. Zvedla Jennu jako
loutku do výšky a mrštila jí proti mně.
Nemohl jsem uhnout, protoţe Jenna by padla na
zeď. Snaţil jsem se ji zachytit. Na okamţik jsem
zahlédl její bledý, hrůzou poznamenaný obličej. Chtěl
ji odsunout stranou a vzápětí jsem zaslechl řinkot
rozbíjeného skla. V tom okamţiku se mi Jenna v
hrůze pověsila na krk.
Musel jsem ji nešetrně odstrčit.
- 39 -
 Bylo však pozdě.
Morganě Laytonové tento nepatrný zlomek času
zcela postačil, aby se jako filmový kaskadér vrhla
zavřeným oknem ven. Na chodník dopadla bez
sebemenšího poranění a kolem ní se sypaly střepiny
z rozbité okenní tabulky.
Hnal jsem se k oknu, vyhlédl ven a mohl
pozorovat stín, který se snaţil zmizet vlevo ode mne.
Naproti vlčici přicházeli nějací mladí lidé. Začal jsem
se o ně bát. Kdyby se Morgana otočila, byli by
ztraceni.
Vlčice zahnula. Mohutným skokem se ocitla na
střeše zaparkovaného auta, odtud seskočila na ulici a
hnala se pryč.
Mladistvým to celé připadalo jako ohromná
legrace a pokřikovali na Morganu. Byla uţ příliš
vzdálená, abych ji mohl bezpečně zasáhnout. Kromě
toho byla uţ tma.
Někdo z domu musel zavolat policii. Kaţdopádně
se všude rozléhaly sirény jejich vozů.
Kdyţ jsem se otočil zpět do pokoje, seděla Jenna
na koberci. Celá bez sebe hleděla strnule na mě.
Natahovala ke mně ruku. Ale já jsem zavrtěl hlavou.
„Počkej na mě."
Slova doznívala, kdyţ jsem byl v chodbě. Na
schodišti byl zmatek. Výstřely a vytí vlků mnohé
nájemníky pořádně vystrašily. Scházeli z horních
poschodí a byly s nimi i děti. Nemělo smysl odhánět
je pryč. Ani jsem se o to nepokusil.
Stáli tam také zvědavci s bledými obličeji.
Obcházeli oba mrtvé vlky velkým obloukem a přitom
- 40 -
nedůvěřivě pozorovali nehybně leţící zvířata. Nikdo si
nedovedl vysvětlit, jak se vlci dostali do domu.
„Vlci," řekla ţena s pisklavým hlasem. „Dobrotivé
nebe, to jsou vlci." Pokyvovala hlavou a chytila se
pevně svého manţela, který mlčel.
Zato se zeptal někdo jiný: „Jak to vypadá?
Zavolal uţ někdo policii?"
„Ano, já." odpověděl jeden člověk na schodišti
předtím, neţ ukázal na mě. „Myslím, ţe s tím má
něco společného. Nepatří k nám. Je to cizinec,
moţná i vrah."
Dříve neţ mohl vyvolat nějaký výbuch emocí proti
mé osobě, upozornil jsem všechny, ţe patřím ke
Scotland Yardu.
„Já jsem ty vlky zastřelil."
Jeden muţ, který měl nataţeny zelené šle na
světlé košili, se hloupě zeptal: „Přivedl jste ty šelmy
ze zoo?"
„Vypadám snad na to?"
Někdo zabouchal na domovní dveře. Jakási ţena
otevřela.
Do chodby se vhrnuli dva stráţníci a nevěřili
vlastním očím, jakmile spatřili mrtvé vlky leţící na
dlaţdicích.
„Co se tady stalo?" zeptal se jeden z nich.
„To snad vidíte sami," vykřikla ţena. „Do našeho
domu vnikli vlci."
Policista vypadal bezradně. Věnoval jsem se
svým uniformovaným kolegům.
„Ach, vy jste pan Sinclair?"
„Ano."
- 41 -
 „Slyšeli jsme o vás." pokračoval mladší z nich.
„Znamená to, pane, ţe se jedná o případ, který nám
nepatří?"
„Tak jest."
„To jsem rád." Na jeho obličeji bylo moţno
pozorovat úlevu. „Honit vlky po Londýně není ţádná
legrace."
Jeho starší kolega myslil prakticky. „Zavolám do
zoo. Mohli by nám poslat pohodného, aby si odtáhl
obě zdechliny."
„A kdo uklidí chodbu?" stěţovala si starší ţena
vřeštivým hlasem.
„Nepochybně vy, dámo," řekl jsem.
„Aha," vybafla na mě a tlačila zpátky svého
hubeného manţela. „To je vaše práce. Zastřelil jste
přece ty bestie. Sám jste to řekl!"
„Chtěla jste mít ta zvířata v bytě?" odsekl jsem.
„To je ale nestydatost."
Vykřikovala dál, zatímco její sousedé se smáli.
Její hašteření mi bylo fuk. Stoupal jsem mezitím po
schodech a nabíjel zbraň.
Jenna stála v otevřených dveřích a čekala na mě.
„Já... jsem neměla odvahu sejít dolů."
„Rozumím."
„Pojď dál, prosím tě."
Ustoupila stranou. Dveře potřebovaly nový
zámek. Moţná by to spravila některá ze
zámečnických dílniček v okolí. V bytě mi padla kolem
krku.
„Můj boţe, Johne, co jsem vystála strachu. Ta
ţenská je příšerná."
- 42 -
 „To víš aţ teď? Přece jste se nesetkaly poprvé."
„Jistě, ale tentokrát mě chtěla zabít. Přišel jsi
právě včas."
Políbila mě.
„To nevadí, holčičko, uţ je to za námi."
Upravila si vlasy a prohlédla ušpiněný svetřík.
Rány ještě krvácely.
Bez nejmenšího ostychu se svlékala. Měla malá
a pevná ňadra.
Z koupelny jsem donesl jodovou tinkturu a
náplast. Ranky jsem ošetřil a potom zakryl náplastí.
Jenna se přitom o mě opírala.
„Jsem ráda, ţe tě cítím vedle sebe. Myslíš, ţe se
zase vrátí?"
„S tím musíme počítat."
„Pokud zde zůstaneme."
„To taky."
Ještě jednou jsem přihladil okraje náplasti a
podal Jenně svetřík. Natáhla si jej s potutelným
úsměvem a nasadila si brýle.
Věděl jsem, kde má bar. Vybral jsem z něj láhev
whisky a dvě sklenice. Jenna běţně nepila, ale teď
přikývla na souhlas. „Ano, nalej mi, prosím tě."
Vzala si sklenici, napila se a otřásla. „Čaj by mi
byl milejší."
„Ale uţ ţádná čajovna."
„Proč?"
„Proţil jsem tam příhodu s jednou ţenou, která
mě doslova šokovala."
Převalovala sklenici po bradě a přes její hranu
mě pozorovala. „Jak to myslíš?"
- 43 -
 „Oslovila mě tam neznámá ţena, aby mi předala
růţi. Květina najednou uvadla a ţena se rozpadla na
prach. Patřila prý k sedmi stráţkyním hrobky královny
ze Sáby."
„Ano!" vyjekla Jenna. „Tak přece to byla pravda.
Myslím tím hlas, který mě volal. Určitě byla tou
osobou, která se s tebou setkala."
„Ale mělas tam přijít ty."
„Nemohla jsem."
„A odkud ta stráţkyně věděla, ţe je u mne na
správné adrese?"
„To nevím."
„Ale růţe byla důleţitá," vysvětlovala Jenna a
přitom se posadila tak, aby na ni netáhlo od rozbitého
okna.
„Nezapomeň, co jsi chtěla říct," přerušil jsem ji a
zavolal do jedné dílny, aby přišli opravit zámek.
Člověk na druhém konci drátu mi sdělil, ţe přijedou
za chvíli.
Jenna mezitím sebrala kabát. Ten, který
Morgana Laytonová nestačila vzít s sebou. Pustila jej
zpět na zem, protoţe nesnášela koţešiny.
Zapálil jsem si cigaretu a pořádně potáhl.
„Pamatuješ si, o čem jsi chtěla mluvit?"
„Ano."
„Jedná se o růţe, nemám pravdu?"
„Správně."
„Mají nějaký význam?"
Jenna si mě překvapeně prohlíţela. Přes skla
brýlí vypadaly její oči ještě větší. „Ty to nevíš,
Johne?"
- 44 -
 „Ne."
„Ty neznáš hádanky, které dávala králi
Šalamounovi?"
„Ne všechny, ale..."
„Myslela jsem si, ţe jsi ten moudrý král, který ţil v
mnoha podobách a nyní vystupuje jako John
Sinclair."
„Pomalu, pomalu, k tomu ještě nejsou ţádné
důkazy. Čekám stále na hádanku, týkající se růţí."
Jenna přikývla. „Je to vlastně úplně jednoduché.
Kdyţ královna ze Sáby navštívila moudrého krále
Šalamouna a jeho otce Davida, nepřinesla s sebou
pouze nákladné dary z pokladů své země. Tím
nejdůleţitějším byly komplikované hádanky, jejichţ
vyřešení očekávala od slavného krále, o jehoţ
moudrosti a schopnosti pronikat mnohá tajemství se i
v daleké Arábii vyprávěly celé legendy.
Královna se k němu dostavila se dvěma růţemi.
Jedna z nich byla pravá a druhá umělá. Obě byly od
sebe k nerozeznání. Ţádná z nich nevoněla, takţe
lidským čichem je nebylo moţno rozlišit. Úkol pro
krále Šalamouna byl prostý. Měl pouze říci, která je
pravá a která z nich je umělá."
Odmlčela se a hleděla vyzývavě na mě.
„Mám tu hádanku rozluštit? Nejsem Šalamoun."
„Pokus se, Johne."
„Je to velmi obtíţné, viď? Mimoto dnes nejsem
nějak ve své kůţi. Proţil jsem spoustu nemilých
překvapení. Lituji, ale nějak mi to nemyslí."
Jenna se posměšně zasmála. „To by bylo něco,
mít aspoň na chvíli Šalamounovu moudrost."
- 45 -
 „Děkuji, rozumím. Ale teď k věci, Jenno. Jak
vyřešil náš dobrý Šalamoun tuhle hádanku?"
„Je to velice prosté, Johne. Nechal poslat pro
včelaře, který s sebou přinesl včely. Kdyţ je vypustil z
úlu, posedaly si na pravou růţi."
Hleděl jsem na ni s otevřenou pusou tak, ţe se
znovu rozesmála.
„Co tomu říkáš?"
„To je ohromně jednoduché!"
„Jistě. Všechny královniny hádanky jsou v
podstatě jednoduché. Je třeba o nich trochu
přemýšlet, přidat kousek fantazie a řešení se jiţ
dostaví samo."
Bezmyšlenkovitě jsem přikyvoval a potom se
zeptal: „Jak to vlastně souvisí s růţemi?"
„Nepřímo, Johne, protoţe růţe ţijí, kvetou. A
dokud kvetou, není královna úplně ztracena."
Zarazil jsem ji pohybem ruky. „Okamţik. Pokud
růţe kvetou, královna ještě ţije?"
„Ano."
„Ale jedna z nich se před mýma očima rozpadla
na prach. Přinesla ji ţena, jejíţ věk jsem nemohl
odhadnout, ale hovořila naším jazykem."
„Bylo to znamení."
„Pro nás?"
Jenna pokrčila rameny. „I pro nás, Johne. A
současně i důkaz toho, ţe musíme konečně začít
hledat hrobku královny. Nemůţeme o tom
donekonečna jenom mluvit. Něco se musí stát."
Byl jsem stejného mínění. Hleděl jsem do
prázdné sklenice. „K tomu by se nám ještě muselo
- 46 -
podařit najít hrobku královny."
„No právě."
„Ale ne zde, v Londýně. Cílem naší cesty by měla
být Arábie."
„Přesněji Severní Jemen."
„A mohu tam vstoupit jen tak, bez nějakých
formalit?"
„Nevím. Zjistím to. Moţná bychom mohli cestovat
neoficiálně."
„Znáš nějaké přechody?"
„Ano."
„Na pobřeţí jsou osamělá místa, která nehlídají
tak dobře, jak by měli. Tam by nás mohli vysadit.
Najdeme si tam spolehlivého průvodce."
Na čele se mi od přemýšlení vytvořilo vlnobití
vrásek.
„To nezní přesvědčivě, Jenno."
„Máš strach?"
„Pochop, ţe moje situace je trochu jiná. Já
ponesu kůţi na trh. Já zodpovídám za zdar naší
výpravy."
„Já také, Johne. Ale vezmi v úvahu, ţe jsem uţ
sama pátrala v blízkosti pískem zasypaného města
Maribu. A byla jsem tam sama. Teď mě budeš
doprovázet ty."
„Nejen já. Také Suko."
Jenna se usmála: „To je ještě lepší."
Vstal jsem. „Mohu tě nechat hodinku samotnou?"
„Ano, ale..."
„Jenom hodinku." Rozmyslel jsem se. „K čertu,
uděláme to jinak. Suko můţe přijít za námi."
- 47 -
 „Ještě teď?"
„Jistě. Lidé jako my jsou stále ve sluţbě," ušklíbl
jsem se a zvedl sluchátko.
Suko přirozeně nebyl nadšený, ţe musí znovu
vyrazit do mrazivého večera.
„Zamrzl jsi, starouši? Copak tvoje BMW nemá
topení?"
„Dokonce i klimatizaci."
„No, prosím."
„Dobrá, hned tam budu. Můţeš mi říci, o co se
jedná?"
„Ano, jde o hrobku královny ze Sáby."
„Tak nashle." Zavěsil.
„Přijde?" zeptala se Jenna.
„Ano. Kvůli tvému bezpečí zůstanu dnes v noci s
tebou. Kdyby se Morgana ještě jednou vrátila,
připravíme jí krvavou lázeň."
Jenna pokrčila rameny. „To nevím. Musím
neustále myslet na jednu větu, kterou pronesla a
která se mne týkala."
„Jakou větu?"
Jenna uvaţovala nad její formulací. „Řekla, ţe
máš ve svém vlastnictví nějakou cennou vzácnost.
Nic víc."
„Kříţ?" zeptal jsem se.
„To jsem si také myslela, ale vyvrátila mi to. Musí
to být něco jiného."
„Jestliţe mluvila pravdu, můţe se jednat pouze o
dýku."
Teď promluvila Jenna. „Nevlastníš náhodou také
svatý Grál?"
- 48 -
 Asi jsem na ni hloupě koukal. „Myslíš, ţe by
královna mohla mít něco společného s Grálem."
„Nevím, ale moţné je všechno."
Bouchl jsem pěstí do otevřené dlaně. „To by
ovšem byla rána. Jenom si neumím představit, co by
Grál mohl mít společného s královnou."
Jenna pokyvovala hlavou. „Dobře víš, Johne, ţe
mě královna velmi zajímá. Jedni ji povaţují za
pramáti starých Egypťanů. Mnozí křesťané zase tvrdí,
ţe se zúčastnila posledního soudu. Další věří tomu,
ţe s králem Šalamounem zplodili dítě. Jmenoval se
Nabuchodonosor a zničil Šalamounův chrám v
Jeruzalémě. Ale to jsou jenom domněnky podobné
těm, které tvrdí, ţe démonická Lilith a královna jsou
jedna a tatáţ osoba."
Ztrnul jsem. „Co to povídáš?" zašeptal jsem.
„Prosím tě, Johne, já to jen slyšela. Co to
znamená, to ti ve skutečnosti nemohu říci."
„Lilith je nepřítelkyně. Zničila znamení uprostřed
mého kříţe, ale královna ze Sáby mi taková
nepřipadá."
„To vím, Johne. Snaţím se jen uvést určité věci
do pořádku. Člověk dokáţe všechno, co chce. Chvíli
tápe v prázdnotě, ale nakonec přece jenom zvítězí."
„Hezky řečeno," odpověděl jsem tiše. „Najednou
mám pocit, jako by ona sama byla velkou hádankou."
„Vypadá to tak. Domnívám se, ţe její rozluštění
můţeme najít pouze na Arabském poloostrově."
„Uvidíme."
Ozval se zvonek. Opatrně jsem šel ke dveřím, do
nichţ se jiţ hrnul Suko.
- 49 -
 „Viděl jsem odváţet dva mrtvé vlky. Nemáš je na
svědomí?"
„Ano."
„Zase jsme v tom aţ po uši, co?"
„Trefils hřebík na hlavičku, kamaráde..."

- 50 -
 4
Sir James Powell, náš šéf, nechtěl věřit našemu
povídání a plánům, s nimiţ jsme jej seznámili. Jeho
pohled za tlustými skly brýlí byl tak přísný, ţe Jenna
Jensenová, kterou jsme vzali s sebou, se přikrčila a
pravděpodobně si v té chvíli přála být na opuštěném
ostrově.
Celou dobu nepromluvila, kromě krátkého
pozdravu při vstupu do kanceláře.
Byla ţivým svědectvím toho, jak vypadá člověk
po probdělé noci. Ještě včera se kolem půlnoci
objevili dva řemeslníci a opravili dveře i okno. Potom
mi zůstalo několik hodin na spánek, který nestál za
nic, protoţe jsem se neklidně převaloval. Jenna celou
noc probděla a teď seděla v šéfově kanceláři s
červenýma očima. V rukou tiskla šálek kávy, jako by
se chtěla opařit.
Sir James si pohrával s tuţkou, jejímţ koncem
poťukával na desku stolu. „Opravdu chcete do
Arábie?" ověřoval si ještě jednou naši ţádost.
„Ano, pane," odpověděl jsem. „Je to sice Arábie,
ale přesněji její jihozápadní část. Dříve nazývaná
Sába, dnes Severní Jemen."
Sir James nadzvedl obočí. „Politicky velmi
nestabilní země, jak jste nedopatřením zapomněl
dodat."
„Jistě, pane."
„A tam chcete rozehrát vaši podivnou hru?"
„Nic jiného nám nezbývá, pane."
- 51 -
 Stále ještě nebyl přesvědčený.
„Královna ze Sáby," shrnul stručně a vzápětí
poloţil další otázku: „Kdo nebo co vlastně je?"
Sám si hned odpověděl. „Něco jsem si o tom
přečetl. Podle mne je královna pouhou legendou.
Takový hermafrodit. Buď je přijímána se značnými
sympatiemi nebo chladným odmítáním. Na jedné
straně démonická souloţnice nebo pramáti
etiopských panovnických rodů, stejně jako zlomyslné
vzkříšení biblické Evy nebo vzorná muslimská
panovnice. Sexuálně erotický symbol její postavu buď
zjasňuje nebo zastírá. Jak potom chcete v tomto
labyrintu legend a polopravd najít cestu ven?"
„Zatím jsme zachytili stopu, především naše..."
„A je to dobrá stopa?"
„Doufejme."
Sir James zakroutil nedůvěřivě hlavou. „Jste o
tom přesvědčený? Vţdyť nemáte ţádné důkazy!"
„Ne, ale není to poprvé, co se setkáváme s její
osobou. Dvakrát, pane, jsme s ní měli co do činění. A
začíná to být dost nebezpečné. Naposledy jsme
zjistili, ţe se ve hře objevili také vlkodlaci. To
znamená, ţe vlci se zajímají o královnu. Usilují o
kontakt s královnou. Moţná uţ jej získali."
„Ona tedy ţije?"
„Vycházíme z tohoto předpokladu, sire Jamesi,"
promluvila Jenna. Její štíhlá postava se slabě chvěla.
Přitom si poopravila brýle, coţ u ní znamenalo, ţe je
o něčem pevně rozhodnuta.
„Pane, mohu vás jen upozornit na hrozící váţné
nebezpečí."
- 52 -
 „Vy jste také ještě neviděla královnu nebo její
hrobku?"
„Máte pravdu. Přitom jsem byla nedaleko od ní."
„Pokud se zde objevila Morgana Laytonová,
znamená to, ţe jsme na správné stopě," přidal se
Suko.
„To nepopírám," přikývl náš šéf.
„Jenom se mi nelíbí, ţe se chystáte do Severního
Jemenu. Jak se tam chcete dostat? Oficiálně? To by
se nám kaţdý vysmál. Nejlepší by bylo cestování
časem." Rozchechtal se vlastnímu nápadu.
Vstal jsem. „Ovšem, pane. Jenţe tentokrát to
nebude dost dobře moţné. Myxin a Kara, kteří nám
přitom pomáhali, nejsou po ruce."
„Dobrá," řekl superintendant.
„V takovém případě ovšem očekávám vaše
alternativní návrhy pánové!"
Podívali jsme se se Sukem na sebe. Řešení jsme
samozřejmě měli, ale nevěděli jsme, jak by ho šéf
přijal. Nikdo z nás nechtěl vyrukovat s připraveným
návrhem.
Sir James mezitím pokračoval. „Máte v úmyslu
vstoupit na člunu do Jemenu ilegálně?"
„Ano."
„A jak?"
„No..." protáhl jsem a pokrčil rameny. „Naše
námořnictvo by nám mohlo prokázat malou sluţbu.
Nekřiţují některé lodě v Arabském moři kolem jiţního
pobřeţí poloostrova?"
Pohled za brýlemi ztuhl. „To jsem si mohl
myslet," zašeptal šéf.
- 53 -
 „Mohli bychom se rychle přiblíţit k třímílovému
pásmu a překonat je v malém člunu. V noci a za mlhy
by se to obešlo bez velkých komplikací. Určitě by se
nám podařilo někde proniknout na pevninu."
„Kromě toho tu zemi trochu znám," vysvětlovala
Jenna. „ Několikrát jsem zde byla s archeologickou
expedicí jako studentka a naposledy jsem tu kopala
na vlastní povolení, jako vedoucí výpravy. Vţdycky
jsem velmi dobře vycházela s místními
spolupracovníky a pomocnými dělníky a oni mě
mnohokrát dobře poradili."
Sir James si otřel kapky potu, které mu vyrazily
na čele.
„Ţádáte příliš."
„Nic nemoţného, pane."
„To si nejsem docela jistý."
„Máte báječné styky," mínil Suko. „Nebyl by to
první případ, kdy se chceme vydat na poněkud
neobvyklou cestu."
„To je pravda."
„Mimoto jsme jiţ prováděli tajné operace i za
ţeleznou oponou," dal jsem na uváţenou.
Zda sir James přijal tento argument nebo ne, to
jsme se nedozvěděli. V kaţdém případě nás poţádal,
abychom počkali v kanceláři na odpověď.
„Myslíte, ţe se chytil na udičku?" ptala se Jenna
cestou do kanceláře.
„Ten ano."

- 54 -
 Glenda na nás čekala s čerstvou kávou. Obě
ţeny se jiţ znaly. Přirozeně i naše sekretářka chtěla
vědět, o co jde. Neviděli jsme ţádný důvod, proč
bychom ji nezasvětili do naší věci. Vykulila oči, kdyţ
zjistila, ţe se chystáme do Severního Jemenu. „Ale to
bude velice horký výlet."
„Však ještě není zima."
„Tak jsem to nemyslela." Protáhla obličej. „Já
bych nejela."
„Však také nemusíte."
Vypili jsme kávu.
Jenna Jensenová se přihlásila o slovo. „Slečna
Perkinsová má pravdu, přátelé. Nebude to procházka
růţovým sadem. Země je velmi nepřátelská vůči
cizincům. Pobřeţí, několik měst, úporná vedra,
moţná i písečná bouře...."
„Potřebovali bychom auto."
„To není problém," řekla. „Něco vymyslím. Blízko
pobřeţí je místo, kde si budeme moci pořídit všechny
nezbytné věci."
„Hovoříme tak, jako bychom tam uţ byli," varoval
Suko.
Jenna pokračovala. „Budeme potřebovat spoustu
peněz. Sem tam nějaký bakšiš dělá divy, hlavně kdyţ
je patřičně vysoký. To je v Orientu normální."
„Jak to bude se zbraněmi?" vyzvídala Glenda.
- 55 -
 „Běţné, ne?"
Jenna se podívala na mne a pokrčila rameny.
„Později k tomu ještě něco řeknu."
Sir James nezavolal, ale dostavil se osobně, aby
nám předal zprávu. Dal si na čas, protoţe jsme čekali
celou hodinu.
„Mnozí lidé patří k těm šťastlivcům, kterým se
podaří i nemoţné," pochválil se.
„Vyřídil jste to?" zeptal jsem se.
„Ano. Poletíte armádním vrtulníkem na jedno
americké stráţní stanoviště. Tam kotví náhodou
jeden z našich hlídkových křiţníků. Na něj můţete
nastoupit."
Zamnul jsem si ruce. „Výborně."
Sir James se na mě váţně zahleděl. „Nemohu
posoudit, zda je to výborné. Chci vás jen varovat.
Před nedávném nalezli na Sahaře mrtvoly čtyř
Němců. Nechci vyhlašovat pátrání po vašich
mrtvolách."
„Dáme na sebe pozor, pane."
„Probíhá všechno tak, jak předpokládáme?" ptal
se Suko. „Myslím tím spolehlivost nafukovacího
člunu, který budeme mít k dispozici."
„Všechno jde jako na drátkách."
„Kdy vyrazíme?"
„Odpoledne."
„Takţe máme dost času na nákup nezbytného
vybavení," řekla Jenna. „Pobřeţí není Londýn."
„A Arábie není Anglie."
„Správně." Usmála se. „Půjdu s vámi a udělám
seznam všeho, co potřebujeme. Některé věci uţ mám
- 56 -
doma. Budeme muset zavazadla nést aţ na místo,
kde si obstaráme auto. Tak si sebou vezměte jen ty
nejnutnější osobní věci."
Suko zakroutil očima. „Uděláme všechno tak, jak
si přejete, paní doktorko. Hlavně kdyţ nám ukáţete
hrobku královny."
Jenna se smála. „Sama bych ji chtěla najít. Byla
jsem uţ blízko. Město, které je pro nás velmi důleţité,
se jmenuje Marib. Tam musíme hledat její hrobku.
Expedice mých kolegů se nedostaly ani tak daleko
jako já. Vím, kde asi kopat. Pomůţou mi místní lidé.
Město je uţ celé věky pohlceno pouští, bez
speciálních informací je naprosto nemoţné ho najít. V
archeologii hraje náhoda a štěstí velkou roli, ale
náhodné nálezy nejsou zase tak časté, jak by se
podle populárních časopisů zdálo. Kdyţ najdeme
Marib, najdeme i královninu hrobku."
„Neleţí pohřbena pod pískem?"
„Z větší části ano, Johne. Ale zůstaly tam nějaké
ruiny. Například část mohutné hráze nebo zříceniny
chrámu Almaqa. Byl vybudován přibliţně v osmém
nebo sedmém století před Kristem."
„V ruinách jsem se vţdycky cítil fantasticky,"
ušklíbal se Suko. Jenna Jensenová zůstala váţná.
Ještě jednou se vrátila k předchozímu tématu. „Před
chvílí ses mě ptal, jaké zbraně si s sebou máte vzít.
Dám ti jednu radu. Vezměte si své běţné zbraně, ale
na jednu v ţádném případě nezapomeň...."
„Co je to?"
„Tajemný Grál..."

- 57 -
- 58 -
 5
Morgana proskočila oknem a přitom cítila, jak na
ni dýchla smrt Ale podařilo se jí bez újmy přistát na
chodníku.
V chladném světle luceren vypadala vlčice ještě
hrozivěji. Zpozorovala lidi, uhnula jim z cesty a pustila
se napříč ulicí, aby se ukryla v úzkém průjezdu.
Končil před dveřmi, které si otevřela úderem pracky.
Stačilo uţ jen zatlačit a cesta byla volná. Dostala se
na dvorek.
Kdesi zaštěkal pes. Dvakrát ostře štěkl a potom
táhle zavyl. To zvíře cítilo nebezpečí stejně jako
kočka, která mňoukajíc přeběhla kolem a snaţila se
co nejrychleji zmizet z jejího dohledu.
Morgana se hnala dál. Našla starou kůlnu a
vyskočila na její střechu. Odtud se uţ dostala na
terasu. Za ţelezným zábradlím byla v bezpečí.
Ze dveří dopadalo trochu světla i na vlčici.
Jakmile se záclona za oknem pohnula, byla uţ vlčice
pryč. Přeskakovala z balkonu na balkon, aţ se ocitla
na střeše domu. Mráz pokryl střešní tašky tenkou
zledovatělou vrstvou a jen stěţí se škrábala nahoru,
coţ ji značně vyčerpalo. Konečně se dostala na
hřeben a mezi dva mohutně dýmající komíny a tam
zůstala sedět. Se zakloněnou hlavou hleděla na
tmavou oblohu, kde viděla hvězdy a bledý měsíc,
který byl právě v úplňku.
Tady se Morgana Laytonova cítila v bezpečí.
Nikdo by ji zde nehledal. Ani chlad jí nevadil. Její srst
- 59 -
byla tak hustá, ţe jí nemohl proniknout na kůţi.
Morgana upřela zrak proti tmavé noční obloze.
Zaměřila se především na měsíc, protoţe on ji
předával poselství, na které čekala.
Prostřednictvím tohoto souputníka země, který
měl vţdy téměř démonický vliv, se dostávala do
kontaktu s Ním, který byl jejím uznávaným šéfem.
Byl to Fenris, posvátny vlk. Praotec všech vlků a
vlkodlaků.
Kdykoliv něco podnikala, bylo to vţdy v souladu s
Fenrisovou vůlí. Byl to její vůdce, spojenec, s jehoţ
pomocí mohla překonat všechna úskalí ţivota.
Ona, směs vlka a ţeny, stála kdysi na straně lidí
a dokonce byla svým způsobem přítelkyní Johna
Sinclaira. Mohl ji kdykoliv pouţít jako spojence v boji
proti vlkodlakům a magickými silami ovlivněných vlků.
Potom však zasáhl Fenris. Nemohl jednoduše
dovolit, aby někdo z jeho okolí bojoval na straně lidí.
Unesl Morganu Laytonovou z vlkodlačí jeskyně do
své říše stínů.
Kdyţ se vrátila zpět, byla zcela na jeho straně.
Byl to důsledek vymývání jejího mozku pomoci černé
magie.
Stále čekala na spojení. Soustředila všechny své
myšlenky na měsíc. Čekala na znamení a nezklamala
se. Fenris nezklamal její důvěru.
Náhle oblohu zatáhly stíny a na pozadí
zrcadlícího se měsíce se zjevila protáhlá tlama
nebeského vlka Fenrise.
Byl to on!
Morganiny oči zářily ještě chladněji neţ předtím.
- 60 -
Byl to triumf. Současně cítila dychtivé očekávání.
Fenris ji nenechal na holičkách!
Vlčice se napřímila. Drţíc rovnováhu stála na
hřebenu, tlapy nataţené proti měsíci, protoţe chtěla
mít jistotu, ţe ji Fenris zpozoruje.
Jeho a její magie vytvořily mezi nimi most.
Postava Morgany Laytonové se vytáhla, ztratila
svůj trojrozměrný charakter a náhle a nečekaně
vzlétla k obloze.
Za měsíčním světlem.
Za vlkem Fenrisem, který pro ni připravoval nové
úkoly.
Ne v Anglii, ale v docela jiné zemi. Daleko odtud,
v jednom pobřeţním státu, kde mělo padnout
konečné rozhodnutí.

Arabia felix
Šťastná Arábie, tak nazývali antičtí autoři tuto
zemi, která za své bohatství vděčila především
obchodu s kadidlem, myrhou a kuřáckými potřebami.
Znal jsem toto básnické přirovnání, ale nebyl jsem o
jeho vhodnosti příliš přesvědčený, protoţe nás čekala
zatraceně obtíţná cesta.
Zatím všechno klapalo podle plánu. Let byl
dlouhý, ale klidný. Dokonce jsme si mohli trochu
- 61 -
zdřímnout. Nalodili jsme se na křiţník a s povděkem
přijali skutečnost, ţe se nás nikdo na nic nevyptával.
Velitel lodi asi obdrţel z Londýna správné instrukce.
Připluli jsme co nejblíţe k pobřeţí a dál se vydali
v připraveném gumovém člunu. Nepočítali jsme
ovšem s větrem. Dosáhnout pobřeţí Severního
Jemenu na rozbouřeném moři bylo téměř nad lidské
sily.
Vyhledali jsme nejjiţnější výběţek. Ve dne a za
jasného počasí bylo moţno zahlédnout Afriku,
přesněji část mezi Etiopií a Somálskem.
Jenna Jensenová leţela ve člunu. Bylo jí zle.
Suko a já jsme se snaţili udrţet kurs. Velmi často
jsme ztráceli odvahu a počáteční odhodlání. Zvláště
kdyţ se přes nás valily vlny jako černé kopce. Je
pochopitelné, ţe z nás lilo jak z cedníku.
Znovu a znovu jsme se ocitali na hřebenu vlny a
z její výšky jsme mohli zahlédnout pobřeţí Severního
Jemenu a oheň šlehající k noční obloze. Bylo to
patrně na rafinérii nebo na nějakém vrtu. V těchto
krajích je spousta zemního plynu.
V jedné chvíli jsme objevili mohutný ocelový stín.
Byl to tanker, který proplul kolem nás. Někdy v
ranních hodinách jsme přes všechny obtíţe dosáhli
pobřeţí. Tvořily je pásy úrodné půdy. Poušť začínala
dál ve vnitrozemí.
Ale vraťme se zpět.
Nechtěli jsme v ţádném případě vystoupit na
pevninu blízko nějakého osídlení. Bouře nás zahnala
jiným směrem, ale naštěstí jsme se dostali na
opuštěné místo. Přílivové vlny nás vynesly na
- 62 -
pevninu.
Vytáhli jsme člun a ukryli jej mezi skalisky. Byla
tam také prohloubenina, kde jsme našli útočiště pro
sebe. Jenna stále pociťovala následky mořské
nemoci a ani s námi to nebylo lepší. Kdyby nás nyní
někdo překvapil, nebyli bychom schopni klást
sebemenší odpor. Usnuli jsme spánkem
spravedlivých.
Suko se probral první. Vzbudil mne a potom
Jennu. Protáhli jsmě se a první, co nám padlo do oči,
bylo slunce.
Stálo vysoko na obloze. Připadalo nám jako
ohnivá koule, jejíţ paprsky propalovaly tělo skrz
naskrz. Zvlášť pak nás, co pocházíme z chladnějších
krajin.
„Jsi v pořádku?" zeptala se Jenna.
„Mohlo by to být lepší."
„To věřím."
Suko se ušklíbl a prohlásil, ţe se půjde trochu
porozhlédnout. Vyšplhal se na skálu.
V příštím okamţiku sjel dolů, podíval se na naše
napjaté obličeje a řekl. „Buď mámě štěstí nebo smůlu.
Odhaduji, ţe přibliţně dvě míle odsud leţí malá
vesnice s přístavem."
„Domníváte se, ţe bychom tam sehnali auto?"
Suko se podíval na Jennu. „Jak se cítíte, paní
doktorko? Mohli bychom si tam vypůjčit vůz?"
Pokrčila rameny. „Bohuţel nevím, jak se to místo
jmenuje."
„Můţeme to zjistit."
Náš vlastní cíl byl jiný. Dříve, v dobách královny
- 63 -
ze Sáby, se místo jmenovalo Mauza. Dnes to byla
Mokka stejně jako název silné kávy. Tam chtěla
Jenna vyzvědět, zda bychom mohli získat auto na
cestu do vnitrozemí.
Jenna vyrukovala s návrhem. „Podívejte
Půjdeme do té osady a dohodneme se s některým
rybářem, aby nás do Mokky dopravil člunem."
S tím jsme byli srozuměni.
Vzali jsme zavazadla na ramena a vydali se na
cestu.
Ty dvě míle byly zatraceně dlouhé Zem byla
kamenitá. Obličeje nám ovíval horký pouštní vítr.
Přicházel z východu, z vnitrozemí a přinášel s sebou
prach a písek.
„Je to jen dozvuk písečné bouře, která zuřila
předešlou noc," vysvětlovala Jenna. „Byli jsme v té
době na moři, takţe jsme si moc neuţili."
„Byl jsem jen mokrý," řekl Suko.
Jenna se zasmála. Šla vedle mne „Neříkala jsem,
ţe v této roční době přicházejí písečné bouře častěji
neţ jindy?"
„Ne," zaskřípal mi písek mezi zuby. „To jsi nám z
opatrnosti zamlčela."
Šli jsme dál. Nikoho nebylo vidět. Jen před námi
se na vodě pohupovaly plachetnice rybářů. Většinou
jednoduché dřevěné čluny s plachtou.
První zeleň, kterou jsme uviděli, nám dodala
nových sil. Byla to neklamná známka toho, ţe se
blíţíme k rybářské osadě. Před námi leţela políčka
osetá prosem. Na nich pracovali lidé, především ţeny
zahalené do závojů. Byly tak zabrané do práce, ţe
- 64 -
ani nezpozorovaly, jak si vykračujeme úzkou cestou
mezi poli.
Domy mi připadaly jako kostky. Měly plochou
střechu. Stěny hýřily bílou, ţlutou nebo světle hnědou
barvou. Věţička minaretu nám signalizovala, kde se
nachází mešita.
Našli jsme místo, které bylo moţno povaţovat za
hlavní náměstí. Muţi seděli před domy a zírali na nás.
Měli jsme štěstí, ţe Jenna ovládala arabštinu.
Kdykoliv tady promluvil cizinec arabsky, způsobil
malou senzaci. Obdrţela několik stručných odpovědí.
My se Sukem jsme čekali v pozadí. Jenna se s
úsměvem vrátila zpět k nám. „V pořádku. Pojďme k
přístavu."
Tam bylo cosi jako bazar nebo trh. Nabízeli tam
ryby. Museli je rychle prodat, jinak by se v panujícím
horku začaly kazit.
„A koho vlastně hledáme?" zeptal jsem se,
sundal si sluneční brýle a otřel hojné krůpěje potu z
obličeje.
„Je zde jeden člověk, kterého místní povaţují za
krále rybářů. Je majitelem několika lodí."
„Pojďme ho najít." Zase jsem byl plný energie.
Zahlédl jsem, jak Jenna nataţeným prstem ukazuje
na něco, co vypadalo jako dřevěný trůn.
Podobal se sedačce rozhodčího při tenisovém
utkání. V kaţdém případě měl král rybářů přehled o
veškerém dění kolem něj. Měl na sobě bílý plášť,
kterému se zde říká dţelabach. Hlavu měl ovinutou
šátkem s černobílým vzorkem.
Muţ hovořil lámanou angličtinou. Hleděl na nás
- 65 -
jako král na své poddané. Z jeho obličeje jsme
neviděli téměř nic. Víc neţ polovinu z něj zakrýval
hustý vous. Oslovil jsem ho a velmi pečlivě formuloval
svou otázku. Teď jsme čekali na jeho odpověď.
Dal si na čas. Přitom si nás prohlíţel. Zvlášť na
Jenně utkvěl jeho pohled déle. Konečně jsme se
dočkali odpovědi. „Jeden z mých synů má volnou loď.
Za hodinu vyplouvá na sever a bude kotvit i v Mokce.
Domluvte se s ním."
„Děkujeme vám. A kde ho najdeme?"
Otec dal znamení a z jednoho stanoviště se
oddělil mladý muţ. Měl kudrnaté vlasy a vypadal jako
nějaký pirát.
„To je můj syn, Ibn Assad. Domluvte se s ním."
Pro něj celá záleţitost skončila.
Za cestu jsme zaplatili dvacet liber. Dolary by mu
byly milejší, ale ty jsem schovával na koupi auta.
Jeho člun patřil mezi ty větší, které kotvily v
přístavu. Byl naloţený ţlutě natřenými sudy. O jejich
obsahu jsme neměli nejmenší tušení. Dva pomocníci
je upevňovali lany k sobě.

O dvacet minut později uţ příď člunu rozráţela

poměrně klidnou hladinu moře. Loď nebyla vybavená
jenom plachtou, ale také motorem, na nějţ jsme se
plně spolehli.
- 66 -
 Přidělili nám místo v podpalubí, takţe jsme se
uvelebili v kajutách a v pohodlí vychutnávali zápach
oleje a zkaţených ryb. Na štěstí sem otevřenými
dveřmi občas pronikl závan čerstvého vzduchu.
Několikrát se v nich objevil obličej pomocníka,
který s neskrývaným zájmem zíral na Jennu. Raději
přitom hleděla stranou.
Odpoledne jsme připluli do Mokky.
Poměrně velké město, které odpovídalo velikosti
přístavu. V něm kotvily mnohem větší čluny. Sice
ţádní obři, ale přece jen si mohly troufnout daleko na
otevřené moře.
Neţ jsme přirazili k molu, zeptal se Ibn Assad
„Kam chcete jít?"
„Do města," řekl jsem.
„A potom?"
„Uvidíme."
Přikývl a opustil nás.
Suko byl nedůvěřivý. „Znamená to, ţe nás chce
udat?"
„Tomu nevěřím," odpověděla Jenna. „Jenom byl
trochu zvědavý."
„Doufejme."
V Mokce jsme se cítili o něco lépe, protoţe jsme
nebyli jediní Evropané v tomto městě, kteří se
potulovali přístavem. Pohltil nás zmatek, který
panoval všude kolem. Rámus tomu dával patřičnou
zvukovou kulisu.
Vzali jsme Jennu mezi sebe a vytvořili jakýsi
ochranný val.
Slunce svítilo jako o závod a nebe bylo úplně
- 67 -
vymetené. Ve vzduchu se tetelil prach a vytvářel
úplné závoje mezi světlými stěnami domů.
Na ulicích panoval chaos. Kaţdý jel podle své
chuti. Bylo s podivem, ţe nedocházelo k ţádným
sráţkám. Stará i nová auta byla pohromou pro
chodce. K tomu se ještě všude pletly káry taţené osly
a pouliční prodavači se zboţím na rameni.
Jenna nás vedla napříč městem do části, kde
obchod přímo kvetl.
Konečně jsme se dostali do ulice, kde nevířilo
tolik prachu, protoţe leţela stranou a nebyl tu rušný
provoz. Tady vypadaly fasády svěţe bílé. Čtyřhranné
otvory bych si nedovolil označit jako okna. Občas se
v nich objevil obličej ţeny skrytý pod rouškou, který
zmizel, kdyţ jsme přišli blíţ.
Ulice ústila zatáčkou a za ní se objevilo
čtvercovité náměstí.
Dostali jsme se k malému bazaru.
V domech se nacházely maličké otevřené
obchůdky, před nimiţ dřepěli jejich majitelé.
Byla zde spousta řemeslníků, které bylo moţno
sledovat při jejich práci. A byli to skuteční umělci.
Stříbrotepec, kuchař s malou pojízdnou kuchyňkou,
obuvník, vazač koberců nebo hrnčíř.
„Je to zde?" chtěl jsem vědět.
„Ano."
Zastavil jsem a rozhlédl se. Proti zmatku v
přístavu bylo toto místo oázou klidu. Zabloudila sem
jen hrstka cizinců. Většinou se hrnuli na velké bazary.
„Jak se jmenuje tvůj známý?" zeptal jsem se
Jenny.
- 68 -
 „Bahíd."
„Aha. A on půjčuje auta?"
„Ten dělá všechno." Jenna zrychlila chůzi.
Zamířila k jedné budově, jejíţ vchod leţel pod úrovní
ulice. Vedly k němu kamenné schody bez zábradlí.
Dveře byly zavřené. Vypadaly jako zpuchřelé a
ve skulinách se usazoval pouštní písek. Jenna na ně
třikrát zaklepala.
Po chvíli se ozvaly šouravé kroky. Potom se
dveře otevřely. Z temné hloubi za nimi na nás zíral
obličej s typickými asijskými črtami, s kůţí
poznamenanou přicházejícím stářím. Bradu mu
ohraničovaly dva prouţky prošedivělých vousů.
Muţ měl oblečený černý plášť. Hlavu měl pečlivě
omotanou turbanem. Táhl z něj pach skopového loje.
Jenna se s ním pozdravila, dokonce se ještě uklonila.
Bahíd vyndal brýle, které si posadil na nos.
Mţikal očima za kulatými skly a promluvil. Jenna
mu rozuměla. Přeloţila nám to později, ale hlavní
bylo, ţe ji Bahíd poznal.
Slouţil tento dům pouze jako obchod nebo jako
skladiště různého haraburdí?
V kaţdém případě jsme se nacházeli v
překvapivě velkém sklepním prostoru, kde bylo zboţí
všeho druhu. Počínaje ţivou drůbeţí, přes látky,
koberce, nábytek, sedla, stříbrné předměty a hřebíky
konče. Dokonalý bazar.
Pohybovalo se zde několik pomocníků. Ale
nepromluvili ani slovo.
Jenom pocházeli sem a tam. Teprve, kdyţ jsme
mizeli v úzkém průchodu, dali se do práce.
- 69 -
 Nové překvapení jsme zaţili při vstupu do
Bahídovy kanceláře. Byla vskutku supermoderně
zařízená. Objevili jsme nejen telefon, ale také počítač
s tiskárnou, televizní přijímač a video. Místnost byla
dostatečně klimatizovaná, aby bylo moţno pracovat
na počítači.
Bahíd nám nabídl místo na sedačkách a
telefonicky objednal čaj.
Přinesla nám jej ţena zahalená v závoji. Byl jsem
rád, ţe mluví anglicky. Po prvním doušku čaje přešel
ihned k věci. „Chtěla by sis zase půjčit auto?"
„Ano, Bahíde."
„Mám k dispozici dţíp."
„Nový?"
„Skoro nový."
„Novější model?"
Stařík pokrčil rameny. „Patřil vojákům, kteří byli
přepadeni. Moji lidé ho našli v poušti. A tak se ocitl
tady. Je v dobrém stavu."
„Takţe by mohl přeţít jízdu pouští," zeptal jsem
se opatrně.
Bahíd se ke mně neotočil a mluvil dál s Jennou.
„Chceš zase do Maribu?"
„Správně."
„Miluješ nebezpečí?"
- 70 -
 „Musím si konečně udělat v té věci jasno,
Bahíde."
Přikývl. Potom řekl něco, co mne a Suka
překvapilo. „Ano, královna si zvolila špatnou dobu.
Chvěje se. Cítím její strach. Mocné síly usilují o její
zkázu. Další dţin se vydal na cestu."
„Jak to víš?" zašeptala Jenna.
„Jsem Sabejec." Bahíd odhrnul cíp svého pláště
a ukázal na bohatě vykládanou dýku. „To je moje
označení. Patřím k nim."
„Patříš ke královniným poddaným?"
„Chceme, aby se vrátila a znovu spojila náš
národ, který dech pouště roztrousil do všech koutů
světa. Jednou k tomu musí dojít. Myslím, ţe teď
nastal správný čas."
„Moţná s mou pomocí," řekla Jenna.
Pil jsem čaj. Na jeho povrchu se pohupoval list
máty. Bahíd se zhluboka nadechl. „Viděl jsem uvadat
růţe," zašeptal. „Z toho usuzuji, ţe královna umírá.
Její stíny putují pouští. Hořekují nad jejím osudem."
„Jaké stíny?"
„Mluví o stráţkyních hrobky," vysvětlovala nám
tiše Jenna.
„Ano," potvrdil Sabejec. „Opustily náhrobek
královny, protoţe cítí, ţe všechno je nenávratně pryč.
Současně hledají záchranu."
„Proto jsme tady."
Jeho úzké rty se pohnuly. „Mnozí se o to
pokoušeli. Ztratil jsem přitom dva syny. Přemohly je
mocnější síly. Královnu můţe zachránit pouze ten,
který vlastní jistou věc popisovanou v knihách. Ale
- 71 -
nemohu vám bohuţel říci, o jaký předmět se jedná."
Rozpřáhl hubené ruce. „ Sedím před vámi úplné
bezmocný. "
Zatáhl jsem za nitku: „Nemůţe tím předmětem
být pohár, v němţ stojí kulička?"
Oči za brýlemi zamţikaly. „Je to moţné. Jak jsem
řekl, neznám jeho podrobnější popis."
„Co je se stráţkyněmi?" dotazoval se Suko.
„Rozpadají se na prach podobně jako tomu bylo v
Londýně? Ještě jich zůstalo šest. Kde je můţeme
najít?"
„Kde chcete hledat ducha, milý příteli?"
„Moment!" vmísil jsem do hovoru. „Byl jsem
svědkem toho, kdyţ se ta ţena rozpadla na prach.
Byla to hrozná zkušenost, velice mne to rozrušilo. Ta
ţena nevypadala jako duch. Měla u sebe růţi, která
uvadla, a stejný osud potkal i ji."
„Přesto jsou to duchové stvoření dechem pouště,
aby královně pouště poskytli potřebnou ochranu, coţ
se dělo po dlouhá staletí. Avšak její nepřátelé získali
nová magická kouzla, kterými je mohou zničit. Cesta
ke královně bude volná a oni se zmocní její moci a
vědění."
„Znáte její nepřátele?"
Stařík pokrčil rameny. „Mnohokrát mi vítr něco
našeptával. Mluvil o šedé bestii, napůl člověku a
napůl dravé šelmě, jejíţ vytí zaznívá pouštní nocí."
„Vlci," řekl jsem tiše.
Přikývl.
I my jsme to věděli. „Nebyli to šakalové, ti by se
chovali jinak a museli by hledat královnu pod
- 72 -
nátlakem. Nejdříve by museli narazit na stráţkyně
hrobky a zabít je jako první. Znám rukopis. Chceme,
aby se královna vrátila zpět a obnovila říši Sabejců.
Ty nám přitom můţeš pomoci, Jenno. Uţ jednou jsi
stála při nás. Věřil jsem ti, protoţe jsem znal tvé
dobré úmysly, ale musela ses vzdát. Dnes je všechno
ještě horší, protoţe čas nezastavíš."
„Co ještě víš?" zeptal jsem se.
„Mnoho a současně tak málo."
Takto jsem si mohl odpovědět sám. Chtěl jsem
se dovědět něco konkrétního. „Bahíde, můţeš nám
dát nějakou radu, prosím?"
„Nevím, kde je hrobka."
„Kdo to tedy ví?"
„Stráţkyně hrobky."
„Potom se s nimi musíme setkat. Musí nám
ukázat cestu."
„Jsou to duchové, kteří nepřijímají ţádné rozkazy
od lidí. Je sice moţno je zavolat, ale záleţí na nich,
zda přijdou, či nikoliv."
„Přicházíme s čistými úmysly," vysvětloval jsem.
„To vím, ale vědí to ony?"
Jenna Jensenová se předklonila. „Bahíde,
prosím. Vím, ţe bys nám toho mohl říci více. Udělej
to, prosím, neber na nás ţádné ohledy. Řekni
konečně, co víš. Ukaţ nám nějakou stopu."
Vyprázdnil jedním douškem svůj šálek čaje. Pod
stropem svítilo jenom malé světlo, které se marně
snaţilo vyhnat stíny z koutů místnosti. Zářivky byly
vypnuté.
Odpověděl květnatou řečí Orientu. „Ţijeme v
- 73 -
zemi, kterou po tisíciletí provívá dech pouště. Jednou
silnější, podruhé slaboučký, to je dech dějin stejný -
jako vítr. Mnoho svědků našich dějin je pohřbeno pod
horkým pískem pouště. Objeví se pouze tehdy,
jestliţe jsou lidé zvědaví. A podobně je tomu i s
královským městem Marib, v němţ královna ţila.
Dnes nacházíme jeho trosky. Sutiny, zdi. Ale vítr
nestačil skrýt všechno pod pískem. Jeden svědek
zašlých časů se honosí zvláštním jménem. Je to Věţ
šeptajících duchů. Trčí jako zlomený prst k nebi. V
pohádkových příbězích se také nazývá Věţí vědění,
neboť pocestný, který tam vstoupil, mohl nabýt
vědomosti v mnoha oborech. Také královna častokrát
navštěvovala tuto věţ."
„Existuje ještě?" chtěla vědět Jenna.
Stařík přikývl. „Ano. Leţí mezi Mokkou a
Maribem. Pokud pojedete po staré karavanní cestě,
nemůţete ji minout. Stojí na kopci, který vypadá jako
sevřená pěst trčící z písku. Majestátní stavba, kterou
mnozí neznali a ti, kteří ji znali, jiţ zapomněli."
„Tohle jsi mi, Bahíde, při mé první cestě neřekl, "
vyčítala Jenna.
„To je pravda. Nevěděl jsem, zda ti mohu
důvěřovat. Ale potom jsem viděl, ţe musím překročit
svůj stín. Ať mi všemocný odpustí nebo mě potrestá,
já to přijmu, protoţe stojíme před velkým přerodem
času. Spravedlnost se musí naplnit."
„A smíme tam jet?" zeptal se Suko. „Koho tam
potkáme?"
„Jestliţe duch stráţkyně hrobky někam směřuje,
tak jedině do věţe. Člověk ji zapudil z hrobky, ale věţ
- 74 -
stojí. Tam čeká na signál, kterým ji přivoláte. Alláh
vás ochraňuj."
Váţně si nás prohlédl a rozpřáhl ruce.
Vyskočili jsme. Kaţdý z nás pociťoval hlubokou
úctu, kterou se naplnila tato chvíle. Bylo nám svěřeno
velké tajemství. Nyní se ukáţe, zda jsme hodni toto
tajemství sdílet.
Upřímně jsme poděkovali moudrému Bahídovi,
který vstal jako mladík, coţ mne udivilo, protoţe já
sám jsem se jen taktak z polštářů vyhrabal.
„Je to daleko," řekl Bahíd. „A musím vám také
předat auto. Pojďte se mnou."
Zpátky jsme nešli přes skladiště, ale menšími
postranními dveřmi. Byly šikovně ukryty za regálem.
Bahíd, který nás vedl, je otevřel doširoka.
Musel jsem si nasadit tmavé brýle, protoţe
slunce bylo nemilosrdné. Před námi leţel velký dvůr
obehnaný bílou hliněnou zdí. Slouţil jako venkovní
skladiště.
Povalovaly se zde všemoţné náhradní součástky
a také zde stály různé vozy. Ve stínu zdi stál dokonce
i Mercedes-Benz. Na modrém laku leţela tenká
vrstva prachu Dţíp byl zaparkovaný vedle vrat.
Naloţili jsme do něj zavazadla. Vyzkoušel jsem jej a s
uspokojením konstatoval, ţe je v dobrem technickém
stavu.
„Nechám přinést vodu a benzin. Jeďte aţ ke Věţi
šeptajících duchů. Musím vám ještě jednou
vysvětlovat cestu?"
To nemusel. Kromě toho Jenna uţ touto cestou
jela.
- 75 -
 „Kdy se tam přibliţně dostaneme?" zeptal jsem
se.
Bahíd promluvil skrz tenkou roušku připevněnou
před ústy.
„Aţ den zešedne před přicházející noci,
zahlédnete ji pravděpodobně v posledních paprscích
zapadajícího slunce. Jeho paprsky zasáhnou její
špičku, a ta se červeně rozsvítí."
„Za soumraku," řekl jsem.
„Ano."
Bahid se omluvil a nechal nás o samotě.
„Nevypadá to špatně," řekl Suko. „S takovým
štěstím jsem ani nepočítal, po tom, co mamě za
sebou."
„Ano, Bahídovi můţeme důvěřovat."
Usmál jsem se na Jennu. „Proč jsi nám o něm
neřekla dřív'"
„Je starý, Johne. Nebyla jsem si jista, zda ještě
ţije."
„Máš pravdu." Otřel jsem si obličej, protoţe jsem
měl pocit, ţe stojím v otevřené peci. Sluneční paprsky
doráţely na plochu dvoru ještě zuřiveji neţ venku na
ulici.
Přes vršek zdi se občas přehnala hustá oblaka
prachu. Pouštní písek vytvářel směsici červené a
ţluté barvy.
V dohledu nebyli ţádní zákazníci. Patrně
vyuţívali večerních hodin, kdy se mírně ochladilo.
Bahíd se vrátil zpět.
Nebyl sám. Dva muţi nesli kanystry s vodou a
benzinem. Obě tyto tekutiny měly v poušti
- 76 -
ţivotodárnou cenu.
Naloţili kanystry tak, ţe jsme ještě jednou museli
přerovnat naše věci.
Bahíd nám pokynul.
„O výbavu je postaráno," řekl. „Všechno ostatní
záleţí na vás. A ještě jednu radu na cestu. Jestli
najdete hrobku, nezhanobte ji. Potkáte-li královnu,
vyjádřete jí náleţitou úctu. Však víte, co tím myslím.
Je to tak,Jenno?"
„Ano, Bahíde."
Rozhodl jsem se, ţe budu řídit. Suko se usadil
vedle mě. Natáhl si nohy pod řídící desku.
Archeoloţka se uvelebila na zadním sedadle. Při
rozjezdu se ještě jednou otočila na staříka a poslala
mu vzdušný polibek. Potom jsem vyrazil. V mraku
prachu a písku jsme opustili dvůr.

- 77 -
 6
Město Mokku jsme nechali velmi brzy za sebou.
Očekávala nás osamělost pouště.
Jsou lidé, které tato na první pohled neutěšená
krajina můţe nadchnout. Já jsem k nim nepatřil.
Trápil mě pruh zvířeného prachu a písku, který zahalil
náš dţíp jako hustý závoj a zřetelně značil naši cestu.
Suko našel v jedné přihrádce předem
připravenou mapu a rozloţil si ji na kolenou. Podle ní
jsme jeli správně. Jenna si také nestěţovala.
Pohodlně se usadila napříč přes zadní sedadlo.
Oblečení jsme si pečlivě vybrali, takţe
vzdorovalo nepřízni podnebí. Po úrodném pobřeţí uţ
nebylo ani památky. Skály, písek a kopce se staly
našimi nerozlučnými průvodci. Uháněli jsme dál po
cestě, která se pomalu ztrácela bůhvíkde v poušti.
Jednu chvíli jela proti nám dlouhá kolona
nákladních aut. Jenna se skrčila, aby se vyhnula
pohledu cizinců.
Auta byla plně obsazena vojáky, kteří seděli na
otevřených korbách a nedůvěřivě nás pozorovali.
Naštěstí ţádného z nich nenapadlo, aby nás zastavili.
Stín nás provázel po pravé straně. První výběţky
kopců.
Viděli jsme sice slunce, ale bylo jakoby v přítmí.
Pomalu zapadalo níţ a níţ. Jeho paprsky na nás
dopadaly pod jiným úhlem neţ tomu bylo ráno nebo v
poledne.
Velmi brzy jsme si připadali jako nejosamělejší
- 78 -
lidé na světě. Vítr, který se nám hnal kolem uší,
nepřinášel ochlazení. Pouze jemný písek, který se
lepil na kůţi. Kopce nás provázely po celou dobu
jízdy. Chtěl jsem jet dál, ale Jenna poprosila o
přestávku.
„Uţ teď?"
„Ano, prosím."
Zastavil jsem. Vystoupili jsme. Prach jen
pozvolna opadával. Jenna nechala kolovat láhev s
vodou. Studená tekutina nás osvěţila.
„Co chceš vidět?" zeptal jsem se jí a utřel si
několik kapek, které mi zůstaly na bradě.
„Kopce."
„Támhle jsou." Ukázal jsem kolem dokola, kde
jejich ostré a nepravidelné kontury vyrůstaly jakoby
přímo z pouště. Slunce ještě stálo hodně vysoko.
Kdyby slezlo jen o jednu nebo dvě pídě níţ, skály by
se určitě rozţhavily.
Popošel jsem kousek.
Při kaţdém kroku jsem se bořil hluboko do písku.
Jít pěšky by bylo velmi únavné a namáhavé. „Znám
tuto krajinu velmi dobře. Brzy budeme mít písčitou
část pouště za sebou," slyšel jsem Jennu kdesi
vzadu.
„Co nás čeká potom?" zeptal jsem se a otočil se
k ní.
„Skály."
Zasmála se. „Ale dříve neţ opustíme tento region
a vjedeme na rozlehlou náhorní plošinu, kde se
pravděpodobně rozkládalo město Marib, měli bychom
po pravé straně trochu více na sever vidět Věţ
- 79 -
šeptajících duchů."
Ona byla vůdce a měla naši plnou důvěru.
„Smím řídit?" zeptal se Suko.
Proti tomu jsem nic nenamítal.
Ticho přerušil hluk motoru, coţ mě mírně zlobilo.
Znovu zavířil sloup prachu, ale uţ nebyl tak hustý. K
tomu jsme ucítili na obličejích závan. Přicházel z
vnitrozemí jako předzvěst nočního větru, který
ohlazoval ostřejší hrany kamenů.
„Po naší levé straně bychom měli najít Věţ
šeptajících duchů," hlásila Jenna ze zadního sedadla.
„Nezahlédla jsi ji při první cestě?"
„Ne, Johne." Jenna si sundala brýle a snaţila se
je vyčistit. Nebyla to jednoduchá věc, protoţe dţíp
poskakoval na nerovné cestě.
Skály nesestávaly pouze z ohlazených stěn nebo
svahů. Otvíraly se v nich pukliny, ne nepodobné těm,
které lze najít v kaňonech. Hluboké a široké.
Dotvářely bizarní charakter této krajiny.
Nenacházeli jsme ţádné stopy ţivota. A přesto
tato pouštní krajina ţila. Často jsem vídal obrázky její
nesmírné krásy a také ţivota.
Pneumatiky dostávaly pořádně zabrat, ale vůz
zatím jel spolehlivě. S vděčností jsem si vzpomněl na
Bahída.
Slunce klesalo za obzor. Vrcholky kopců zářily
purpurovými barvami a připomínaly moře plamenů.
Sem tam se v této hře světla objevily hnědé a
ţluté tóny, které pocházely od slunce pomalu se
nořícího do nadcházející tmy.
„Támhle to je!" Jennin výkřik nás překvapil. Suko
- 80 -
automaticky zpomalil. Sledovali jsme její pohled.
Zapadající slunce mě oslňovalo. Vystoupil j sem a
přikrčil se.
Na hřebenu kopce se skutečně zvedala stará
věţ. Tam bylo moţno setkat se šeptajícími duchy, jak
nám prozradil Bahíd. Byl jsem neobyčejně napnutý,
co nás tam očekává. Zda jsou duchové připraveni
navázat s námi kontakt. Světlo stále ještě
bombardovalo vrcholky kopců. Kaţdou minutu se
měnily barevné tóny. Bylo prostě nádherné stát a
sledovat mihotání paprsků zapadajícího slunce.
„Vám je hej," řekl Suko. „Ale já musím řídit."
„Tak jeďme."
Cestu jsme nenašli. Měli jsme štěstí, ţe Suko
mohl jet přímo k věţi.
Před námi se otevřel průchod mezi skalami.
Široký jako řeka a stoupající vzhůru. Svah byl pokrytý
štěrkem, který se zdál být dost soudrţný. To, co
následovalo, byla mistrovská ukázka jezdeckého
umění. Suko byl nucen stále znovu a znovu objíţdět
velké valouny, které bránily v plynulé jízdě vzhůru.
Bral to se stoickým klidem, ale já chvílemi šílel.
Pevně jsem se nohama opíral o podlahu vozu.
Ale stejně jsem v zatáčkách létal na všechny strany.
Cíl se přibliţoval.
Ozářená posledními paprsky slunce vypadala
věţ jako strašidelná ruka. Nabídla obrázek jako z
plátna nějakého malíře.
Poslední kousek cesty byl rovněţ velmi
namáhavý a Suko musel ze sebe vydat všechno.
Nejen proto, ţe svah byl příkřejší, ale také kameny
- 81 -
leţely volně a pod tlakem pneumatik odlétaly stranou
do hlubiny pod námi.
Několikrát jsme měli pocit, ţe se auto kaţdým
okamţikem převrhne, ale nestalo se tak. To, co
vydrţela zesílená podlaha vozu, bylo prostě
fantastické. Stejně jako ochranná mříţka před světly.
Zastavili jsme ve stínu mohutné věţe. Kdyţ Suko
vystoupil, byl mokrý na kost. „Zpátky pojedeš ty," řekl.
„Jasně."
Při bliţším pohledu na věţ bylo patrné, ţe se
jedná o obrovskou stavbu. Z dálky vypadala malá, ale
teprve nyní jsme zjišťovali, jak rozlehlý je její půdorys.
Neustále vanoucí vítr házel na zeď písek a štěrk.
Vypadalo to, jak by se chtěl po ní vyšplhat nahoru.
„Kde je vstup," zeptal se Suko.
Jenna Jensenová se uţ vydala na obhlídku.
Ztratila se nám z dohledu.
Vykřikl jsem její jméno a vzápětí se jako ozvěnou
vrátila její odpověď. „Pojďte sem, něco jsem objevila."
Obešli jsme věţ. Byla postavena do pravoúhlého
čtverce s jakýmisi balkony či ochozy, které ji ovíjely
jako hadi. Mohlo se po nich jít nahoru nebo dolů.
Měla i okna. Byla to spousta malých či větších otvorů.
Špička věţe se odlomila, proto zdi trčely k obloze
jako cimbuří.
Jenna stála před otvorem, který bylo moţno
povaţovat za vchod. Bohuţel nebyl volný. Suť a štěrk
byly tak promíseny, ţe vytvořily skutečný svah, na
němţ jsme mohli lehce sklouznout.
U stropu nebyl otvor natolik zaplněný, abychom
se jím nemohli protáhnout dovnitř.
- 82 -
 „Kdo začne?" dotazoval se Suko.
Přihlásil jsem se jako první.
„Tak hodně štěstí."
Došlo mi to po prvních krocích na nasypaném
svahu. Prach a písek nebyly zpevněné, a tak jsem se
zabořil aţ po kolena. Probojovával jsem se dopředu a
přitom hledal pod nohama pevná místa, kde bych se
mohl opřít. Vynaloţené úsilí se vyplatilo a brzy jsem
odhrabal suť natolik, ţe se mi podařilo vytvořit
dostatečně velký otvor i pro dospělého člověka.
Natáhl jsem ruku s lampou před sebe a snaţil se
rozehnat tmu uvnitř věţe.
Proti mně vyrazil prach a zatuchlý vzduch.
Neviděl jsem nikde ţádnou stopu.
„Tak jdi dál, "křikl Suko.
„A tak se mě zbavíš, viď."

O něco později jsem zmizel ve věţi. Také ve věţi

byla nahromaděná suť s kameny. Sklouzl jsem po ní
a celý od prachu přistál konečně u cíle.
„Kam ses dostal?" ptal se Suko.
„Můţete vyrazit za mnou." Při odpovědi se hlas
ztrácel kdesi v nekonečnu. Pro mne to byl důkaz, ţe
tu chybí nějaký zvukotěsný strop. Byla to pravda.
Kdyţ jsem zvedl lampu výš, ztrácelo se její světlo ve
tmě. Okénkem se prodíralo slabé světlo. Přesto jsem
- 83 -
zahlédl něco jako nad sebou leţící galerie, které
spojovaly nebezpečně vyhlíţející schody bez
zábradlí. Bylo otázkou, v jakém stavu se nacházejí.
Jenna kráčela ke mně. Také její obličej pokryl
všudypřítomný prach. Sundala si brýle, vyčistila je,
ale nebylo jí to nic platné. Nakonec je zastrčila do
pouzdra.
Suko šel za ní. Světlo z jeho lampy rovněţ
tancovalo, kdyţ kráčel po sutinách. Přesně jako já se
bleskurychle rozhlédl kolem a objevil jednotlivé
galerie, které byly uchyceny na pravé straně zdi věţe.
Přitom rukou setřásal prach z oděvu. „A co teď?"
„Jsme tady."
„Ale, Johne. Tohle by mi řekla i moje babička.
Budeme tady čekat na duchy, zda nám také skutečně
něco našeptají. Zajímá mě, kde se to odehraje. Tady
dole?"
Čím déle jsme stáli na místě, tím větší jsme
získávali jistotu. A kromě toho jsem měl velké nutkání
aspoň trochu tu věţ prozkoumat.
Suko to zpozoroval.
Usmál se. „Chceš se vydat na horolezeckou
túru?"
„Pravděpodobně."
„To je nebezpečné," řekla Jenna. „Uţ se dost
setmělo. V poušti je tma ještě černější neţ kdekoliv
jinde."
„Do té doby budu zase dole."
„Myslím, ţe se mýlíš, Johne. Tma v poušti
přichází doslova z minuty na minutu."
„A co kdyţ s nimi můţeme navázat spojení jedině
- 84 -
nahoře? Nechci si později dělat výčitky, ţe..."
„No dobrá, tak lez."
„Počkáš tady." Suko přikývl.
Vydal jsem se na cestu do horních částí věţe a
doufal, ţe se setkám se šeptajícími duchy.
Zatím všechno probíhalo hladce. Aţ příliš hladce.
Doslova jsem čekal, kdy se něco zvrtne. K čertu,
nemýlil jsem se...

Nejdříve jsem vyšplhal nahoru.

Stupně sice byly poměrně široké, tvořené
kameny, které však byly na mnoha místech prasklé,
jak jsem mohl zahlédnout ve světle lampy.
Velmi opatrně jsem našlapoval a přitom
balancoval s lampami, protoţe druhou mi podal Suko,
který se chtěl připojit ke mně.
„Zvládneš ty schody?" křikl na mě Suko.
„Vypadá to, ţe ano."
„Doufejme, ţe to bude pravda," křikla Jenna.
Srdečně jsem se zasmál a podíval se nahoru. Na
schodech leţel prach. Proto byly kameny dost kluzké.
Musel jsem postupovat velmi opatrně a soustředit se
na cíl, který leţel nade mnou.
Nechtěl bych hovořit o velkém oknu. Byl to prostě
otvor ve zdivu, širší neţ ostatní, velikostí srovnatelný
s klenutým oknem.
- 85 -
 Neţ jsem ho dosáhl, musel jsem ze sebe vydat
hodně sil. Pot se mi řinul po zádech a na čele se mísil
s prachem v hustou kasičku.
Poslední stupně byly nejhorší. Pod mou váhou se
drobily. Posvítil jsem si na schody a uviděl v nich
trhliny.
Posunoval jsem se dál podél silné zdi. Ramenem
jsem klouzal po zdivu. Pavučiny se na mne lepily jako
tlusté sítě. Ve štěrbinách dřepěli drobní ţivočichové,
kteří se však polekali mihotajícího se světla a
bleskurychle mizeli. Byl to jeden z mála projevů ţivota
v této nehostinné pustině.
Větší okno se nacházelo na druhé straně. Ze
schodišťové galerie k vyhlídce vedl kamenný můstek.
Byl opravdu široký a vypadal na první pohled
nebezpečně. Navíc byl také bez zábradlí.
Těsně před ním jsem zůstal stát. Pode mnou
tančil kuţel světla. Suko se snaţil posvítit aţ ke mně.
Moc se mu to nedařilo, protoţe jsem mezitím vylezl
hodně vysoko.
„Hej, Johne...,, protestoval, „chceš se dostat na
druhou stranu k oknu?"
„Ano..."
„Zatraceně. Můstek se můţe prolomit."
„Nebo taky vydrţet," křikl jsem do hloubky.
„Johne, nedělej to, prosím tě!"
„To bude v pořádku, Jenno. Kdyţ budu padat, tak
mě zachytíš do náruče. Jasný?"
„Ale předtím tě vytaháme za uši," křikl Suko.
„No budiţ."
Ukončil jsem ţertování a připravoval se na
- 86 -
překonání kamenného můstku. Bylo to nebezpečné.
Jemný písek se blyštil v puklinách jako led. Současně
označoval trhliny. Na to jsem nezapomínal.
To nebyla chůze, spíše jakési nahmatávání.
Opatrně jsem kladl nohy jednu za druhou. Trhnul
jsem sebou při kaţdém vrznutí. Polévalo mě horko i
chlad zároveň. Otvory ve zdi sice vanul vítr, ale tady
ve věţi byl teplý. Připadal mi dokonce ještě teplejší a
lepkavější.
Vykročil jsem jako provazochodec. Roztaţenýma
rukama jsem udrţoval rovnováhu. Výřez okna jsem
měl přímo před sebou. Nechtěl jsem se dívat jinam,
abych nerozptyloval pozornost a při špatném kroku
se nezřítil dolů. Mým cílem bylo okno.
Můstek ústil tam, kde se nacházel okenní
parapet. Byl poměrně široký. Vešli by se na něj dva
lidé.
Jenna a Suko napětím ani nedýchali.
Ještě dva kroky, krok - uţ jsem si skoro oddechl,
kdyţ se to stalo.
Můstek se pode mnou propadl.
Naštěstí mě varovalo předchozí zaskřípění. Bylo
o poznání hlasitější. Pochopil jsem, ţe musím
okamţitě jednat, jestliţe nechci skončit hrobníkovi na
lopatě.
Byl to zoufalý skok, kterým jsem se doslova
katapultoval. Pravděpodobně bych vypadl oknem,
kdybych se v poslední chvíli neotočil a nezachytil se
hrany okna.
Přisál jsem se na ni jako pijavice a opřel se
nohama o podestu okna, zatímco zdivo se řítilo do
- 87 -
hlubiny pode mnou.
Vykřikl jsem. Musel jsem Jennu a Suka varovat,
aby je nezasáhly padající úlomky. Neviděl jsem, co
se dělo dole, ale Suko i Jenna překvapivě rychle
reagovali.
Inspektor poznal ve světle lampy, co se bude dít
a byl na to připravený.
Potom přišel úder.
Smrtící déšť úlomků se řítil na dno. Dole se
vytvořil hřib prachu jako po explozi. Suko a Jenna se
pohybovali celou dobu kolem výklenku, tak jsem
doufal, ţe se oba včas skryli.
Jednotlivé kusy zdiva se roztříštily před
výklenkem na všechny strany. Úlomky zabubnovaly
na rukách, kterými si chránili obličej. Naštěstí měli
oblečení dostatečně silné, aby je ochránilo. Pád sutin
provázel rachot, který vyplnil věţ a postupně zanikal
jako ozvěna.
Stále jsem visel na okně a modlil se, aby
vydrţela podesta pod mýma nohama.
Zamířil jsem svítilnu dolů a snaţil se kuţelem
světla proniknout hustým oblakem prachu. Své
přátele jsem nezahlédl. Chtěl jsem uţ křiknout, kdyţ
se ozval Suko silným hlasem. „Jsi v pořádku, Johne?"
„Ano. A vy?"
„Potřebovali bychom pořádnou koupel. Jsme celí
od prachu jako sněhuláci. Jinak je všechno v
pořádku, kamaráde."
Vydechl jsem si. „Visím tady nahoře na okně.
Kdybych se chtěl dostat k vám, musel bych jedině
skočit."
- 88 -
 „Dobrá, ale nejdříve se rozhlédni."
„To taky udělám."
Otočil jsem se na místě, jak jen to šlo a vyhlédl
otvorem ven. Zvenčí jsem uviděl výčnělek, jehoţ jsem
se ovšem musel s ohledem na svou pozici zříct. V
tomto okamţiku jsem se necítil právě nejlépe.
Zorné pole mi vyhovovalo. Aspoň jsem zjistil, kde
jsme nechali vůz. Stál jen několik kroků od této
antické stavby.
Přes oblohu někdo přehodil tmavý závoj. Pouze
jeho okraje byly ještě rudě zbarvené od posledních
záblesků slunce.
Skály a kopce, údolí, věţ a náš dţíp nevyjímaje,
ztrácely svůj stín. Skály na mne působily dojmem
zledovatělých oblačných útvarů, stojících ve vzduchu.
Obloha přímo nade mnou byla jako vymetená. Po
ní někdo rozhodil hvězdný prach a také bledý kotouč
měsíce vysílal své paprsky k zemi.
Počasí jako stvořené pro reje upírů a vlkodlaků...
Dosud jsem si nevšiml ţádných šeptajících stínů.
Zato jsem uviděl jiné stíny. Bylo těţké rozeznat, o
koho jde. Ale oči postupně přivykaly tmě. Stíny
pobíhaly nehlučně sem a tam. Bylo jasné, ţe se
jedná o zvířata.
Moţná hyeny, které se objevují za soumraku a
při prvním závanu chladnějšího vzduchu.
Můj pohled se vrátil zpět k vozu, protoţe i tam
jsem zahlédl nějaký pohyb.
Přesně tam, u našeho opuštěného vozu, se
objevil kuţel světla. Někdo otevřel dveře vozu. Dţíp
byl vybavený vnitřním osvětlením, protoţe patřil k
- 89 -
luxusním modelům. Uvnitř jsem zahlédl postavu.
Byl to člověk. A k tomu ţena, soudě podle
dlouhých vlajících vlasů.
Vyhoupla se do úloţného prostoru a začala
prohledávat naše zavazadla.
Zlodějka? Ano i ne, protoţe v té chvíli jsem věděl,
kdo můţe mít spadeno na naše vozidlo.
Morgana Laytonová!
Nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Myslel jsem,
ţe mám po přestálém dobrodruţství trochu
pocuchané nervy. Bohuţel jsem se mýlil. Osoba,
která hospodařila v našem autě, byla skutečně napůl
člověk a napůl vlčice.
Nevěděl jsem, co tam hledá, ale kanystr s vodou
l to určitě nebyl.
Váhal jsem přibliţně tři sekundy.
Ve svém nynějším postavení jsem nemohl nic
dělat. Střílet jsem si netroufl. Vzdálenost byla příliš
veliká.
Naskýtalo se jediné moţné řešení.
Musel zasáhnout Suko.
Zařval jsem jeho jméno a přidal tři velmi důleţité
věty.
„Morgana Laytonová je tady. V našem voze.
Dojdi pro ni."
„Opravdu?"
„Ano, k čertu! Upaluj!"
A Suko poslechl.

- 90 -
 Jenna strnula vedle inspektora jako socha.
I ona slyšela Johnovo sdělení a nemohla tomu
uvěřit.
Chtěla se Suka na něco zeptat, ale ten udělal
něco jiného.
Bleskurychle přeběhl napůl zasypaný východ a
byl pryč.
John se jistě nemýlil.
Jestliţe Morgana Laytonová skutečně
prohledávala vůz, muselo to být něco určitého nebo
chtěla zničit vůz.
Tomu však Suko nevěřil.
Podezíral ji z jiného úmyslu a doufal, ţe se
nepotvrdí.
Zrovna teď, kdyţ šlo o kaţdou vteřinu, se začal
propadat hlouběji do toho proklatého písku, který
navíc bušil do jeho obličeje, přilepil se na rty a skřípal
mezi zuby.
Aby prošel otvorem, musel Suko sehnout hlavu.
Potom se prostě skutálel dolů.
Hned však stál opět na nohou a pustil se vpravo
do temného stínu.
Světlo svítilny rozehnalo tmu.
Stál tam vůz.
V něm cosi kutila Morgana Laytonová.
Suko uţ předtím vytáhl svou berettu.
- 91 -
 Hnal se na místo činu.
Přikrčený skákal obratně přes překáţky, aţ se
dostal k vozu.
Vůz tam stál, ale po Morganě Laytonové nebylo
ani stopy.
Opustila vůz krátce před jeho příchodem. Teprve
nyní mohl zjistit, co vlastně vzala s sebou.
Ačkoliv Suko spěchal, zůstával opatrný.
Nemohl vědět, jaké trumfy má ta prokletá vlčice v
rukávu.
Od ní se mohl dočkat všeho.
Do dţípu nevlezl.
Zůstal stát na zádi auta u otevřeného úloţného
prostoru.
Ve světle svítilny kontroloval zavazadla.
Vybavení bylo v pořádku.
Nenašel nic podezřelého.
Suko pátral dál.
Teď uţ znal svůj cíl.
V koţeném pouzdru jsme s sebou vezli velice
potřebnou věc. Suko přehrabal třikrát zavazadla i
proviant, neţ získal naprostou jistotu.
Chyběl Tajemný Grál!

Suko měl náhle pocit jako by stál na sopce.

Kopec, na němţ se nacházeli, se začal hekticky
- 92 -
pohybovat zleva doprava. K inspektorovým uším
doléhal jako z velké dálky křik jeho přítele Johna
Sinclaira.
„Co se děje?"
Suko sloţil ruce před ústy do kornoutu a
odpověděl: „Tajemný Grál zmizel. Sebrala jej, Johne."
Šťavnatá nadávka prořízla tmu. Co jiného mohl
John Sinclair říci? Všechno ostatní by bylo pouhé
plácání, které by nic neřešilo.
Inspektor se neudrţel a zlostí udeřil hranou dlaně
do střechy dţípu a naslouchal ozvěně. Byla to
skličující situace. To se nemělo stát.
Natolik se zaměstnávali Věţí šeptajících duchů,
ţe vlastně Morganu Laytonovou sami vybídli k tomuto
činu.
„Vidíš něco, Johne?"
„Ne, schovala se dobře. Ani jsem neviděl, kterým
směrem upláchla."
„A jinak?"
„Nebyla sama."
„S vlky?" křikl Suko.
„Ano!"
Číňan uskočil na stranu. Pod podráţkami mu
zaskřípěly kamínky. Zavrtal se pohledem do temnoty.
Ale ať vyvaloval oči sebevíc, tu prokletou bestii
neviděl. Z temnoty nesvítily oči ţádné šelmy.
Pomalu a rozhlíţeje se na všechny strany, vracel
se inspektor zpět do věţe. Byl sotva v polovině cesty,
kdyţ uslyšel tvrdý, kovově znějící hlas, jehoţ ozvěna
poletovala mezi skalními stěnami jako míček.
Byl to ţenský smích.
- 93 -
 Ostrý, pronikavě znějící a současně vítězný. Tak
se mohl smát jenom ten, kdo dosáhl velkého vítězství
na něčí účet.
Morgana, vlčice! Suko stál jako přikovaný. Věděl,
ţe Morgana se nesměje pro nic za nic. Něco od nich
chtěla a dostala to. Zdrţela se jen proto, aby se jim
vysmála. Smích poznenáhlu dozníval. Nemělo
smyslu střílet po zvuku, protoţe poletoval mezi
obnaţenými skalními stěnami. Nebylo moţno přesně
určit, odkud přichází.
Nastalo ticho...
Jenom v dálce vyl kojot. Ţalostné vytí letělo vstříc
měsíci, ale nedolétlo a spolkla je tma.
Suko plný napětí čekal dál. Nevěděl, kde se
Morgana nachází. Ozvěna přicházela odevšad.
„Sinclaire...!" Hlasitě a trochu zpěvavě zaznělo
do noci jméno lovce duchů. „Vydal ses na dlouhou
cestu," vykřikla Morgana Laytonová. „Ty a tvoji
přátelé byste chtěli najít hrobku královny. Máte smůlu,
protoţe jsem tu před vámi a vše půjde tak, jak já
budu chtít. Nemáte ţádnou šanci. Buď se vrátíte zpět,
nebo vás čeká smrt. Dobře to zvaţte. Tato noc je
mojí nocí. Vlci zde byli ještě před lidmi, to je historická
pravda. A ta se stane skutečností. Staré časy
povstanou z mrtvých pomocí královniny moci. Mnoho
o ní bylo napsáno, ale ne všechno je pravda. Toto
velké tajemství, její tajemství, ještě nikdo neobjevil.
Kromě mne. Ona, Tajemný Grál a Lilith, to je
konstelace, která něco znamená. Jak říkám, můţete
zůstat, můţete jít, nebo mne následovat. Ale bude
vás to stát ţivot..."
- 94 -
 „Morgano!" zařval Suko proti ozvěně jejího hlasu.
Byla to zbytečná námaha. Stejně nepřišla ţádná
odpověď.
Pouze ze svahu se skutálel kámen, nadskočil a
dopadl před Suka.
Suko se odmlčel.
Připadal si jako ryba na suchu. Poráţka jej
rozladila. Podíval se nahoru na věţ.
Vysoko nad ním se komíhalo světlo. Tam někde
stál John Sinclair.
„Suko?" zaslechl Jennin hlas.
„Tady jsem."
„Vrátíš se zpátky?"
„Samozřejmě."
Vracel se prašnou a písčitou cestou do věţe.
Jenna se na něj podívala. „Slyšela jsem všechno,"
zašeptala. „Morgana má Tajemný Grál, ţe ano?"
„Bohuţel."
„Co bude dál?"
Suko pokrčil rameny. „To ti teď neřeknu. Musíme
také zjistit, jak se John Sinclair dostane z toho
zatraceného okna dolů. Skočit odtud by nebylo
nejlepší řešení."
Doktorka Jenna Jensenová přikývla. „Moţná,"
řekla tiše, „má jednu moţnost."
„Ty nějakou vidíš?"
„Na vlastní oči."
„Kde?"
Jenna přistoupila k inspektorovi, vzala jej za
rameno a otočila ke schodům na galerii.
„Posviť tam, prosím."
- 95 -
 Světlo ze dvou svítilen vylouplo ze tmy
neuvěřitelný obrázek. Na schodech stálo šest ţen.
Kaţdá drţela v ruce růţi.
V tomto okamţiku bylo jasné, ţe Věţi šeptajících
duchů právem náleţí její jméno...

Byl jsem deprimovaný a bezmocný. Stále jsem

ještě trčel na vnitřní podestě, drţel se okna a
proklínal vlastní bezmocnost.
Všechno jsem zpackal. Ano, všechno...
Teď jsem se nacházel tady nahoře a neměl
potuchy, jak se dostat zpět na schody. Navíc se
Morgana Laytonová zmocnila Tajemného Grálu,
našeho nejvzácnějšího pokladu. Musela ho mít, aby
otevřela královninu hrobku. To nám sama prozradila.
V hlavě mi stále tanula její slova. Zmínila se
nejen o Tajemném Grálu a královně ze Sáby, ale také
o třetí osobě.
Lilith!
Povaţuje se za první pekelnou nevěstku. Byla na
Luciferově straně tenkrát, kdyţ se pokoušel dostat na
trůn všehomíra.
Při první velké bitvě Dobra proti Zlu se Lilith
ztratila a byla společně s Luciferem svrţena do hlubin
zapomnění. V pravěku byla zapomenuta, avšak v
současnosti se její jméno znovu vynořilo.
- 96 -
 Lilith byla uctívanou modlou ţen, které tvořily
společenství čarodějnic. Byla označována za jejich
pramáti společně s matkou Zemí.
Země, pramáti, královna ze Sáby...
Ne, nemohl jsem tomu uvěřit. Moţná první dvě
postavy, ale královna ze Sáby jako strašný démon? V
mnoha směrech to tak vypadalo. Přišla ke králi
Šalamounovi, svedla ho a jak je dále popsáno,
nechala zvítězit Zlo.
Tak se to mohlo stát. Kromě toho jsem nevěřil, ţe
by existoval takový trojúhelník, protoţe tu byla věc,
která něco takového popírala. Viděl jsem královnu ze
Sáby. Pochopitelně ne jako člověka, ale ducha v
lidské podobě. Jako zjevení přicházející z hloubi
kříţe. Hleděl jsem jí do očí a ujišťoval se, ţe to nejsou
oči démona. Morgana Laytonová byla v tomto ohledu
určitě na špatné adrese. Ale pravděpodobně si chtěla
některé věci přizpůsobit pro naplnění svých záměrů.
Bylo těţké rozhodovat, co je správné a co
špatné. Ale po pravdě řečeno, nebylo to podstatné.
Pro mne bylo daleko důleţitější, jak se dostat dolů,
aniţ bych si přitom zlámal nohy.
Se Sukem jsem uţ mluvil. Ale zmizel a zbylo mi
jen doufat, ţe se brzy objeví ve věţi.
Mohl bych slézt dolů po vnitřní zdi?
Ne. Kdyţ jsem posvítil dolů, neviděl jsem ţádný
výčnělek, který by byl dostatečně široký, aby mi
poskytl oporu.
A zvenčí?
Povytáhl jsem se, podíval se nejdříve doprava a
potom jsem tam posvítil.
- 97 -
 Tady to také vypadalo zle. Silné kameny otesané
do mohutných kvádrů byly po tři tisíciletí vystaveny
působení větru, písku a občas i deště. Byly oblé bez
jediné hrany, které bych se mohl zachytit.
Tudy to teprve nešlo.
Poznenáhlu se mi začal ozývat ţaludek. Začínal
mne pronásledovat čas. Dobrá, bylo by moţné zajet
zpět do Mokky a obstarat ţebříky. Ale to by bylo
zdlouhavé. Suko s Jennou by mohli jet sami a najít
hrobku královny. Oba byli informováni a měli mou
plnou důvěru.
Čím déle jsem se zabýval touto myšlenkou, tím
více se mi líbila. Byla to jediná moţnost, jak něčeho
dosáhnout.
Zezdola jsem zaslechl šramot, kroky a hlas
archeoloţky. Všechno mi došlo, jakmile paprsek její
svítilny zamířil vzhůru. Jeho kuţel klouzal po stupních
schodiště.
Při prvním pohledu se mi zdálo, ţe se nic
nezměnilo. Ale najednou se ze tmy vylouplo šest
postav stojících na schodišti.
Byly to ţeny s růţemi, stráţkyně královniny
hrobky!
Čekal jsem všechno moţné, jenom tohle ne.
Přiznávám, ţe jsem na ně v této chvíli vůbec
nepomyslil. Nyní jsem je viděl uvnitř věţe a znovu se
ujistil, ţe věţ si své jméno zasluhuje.
Patřily k duchům, o nichţ byla řeč? Nebylo
moţné tento dojem jen tak odmítnout, i kdyţ na sebe
vzaly lidskou podobu.
Stály tam a oběma rukama svíraly růţi. Poslední
- 98 -
z nich stála na mé úrovni. Posvítil jsem přímo na růţi.
Přesně jsem rozeznal její barvu.
Zářila rudě a její barva mi připomínala lidskou
krev.
Ostatní růţe byly stále červené, v plném květu,
ale léto končilo. Viděl jsem uţ v Londýně, jak první
růţe zvadla a ţena se rozsypala na prach.
Šest stráţkyň opustilo královninu hrobku.
Co to mělo znamenat?
Znamení jejich rezignace?
Nechal jsem světlo svítilny putovat dolů, abych
zachytil zbývající osoby.
Přišly všechny.
Šest ţen se rozdělilo na jednotlivé stupně. Světlo
na ně dopadalo nejen z mé svítilny, ale také zezdola.
Slyšel jsem Sukův hlas. Přítel mi chtěl dodat odvahu.
„Jenna je toho názoru, ţe tyto ţeny jsou naše
záchrana. Hlavně tvoje. Objevily se tady, aniţ jsme je
zpozorovali. Moţná by tě mohly dostat odsud pryč."
Pochybovačně jsem se zasmál. „To by bylo
skvělé."
„Hlavně trpělivost, Johne."
Co jiného mi zbývalo.
Ţeny se ani nepohnuly.
Znovu jsem se soustředil na tu, která stála nejvýš
a nejblíţe ke mně. Měl jsem dojem, ţe je to jejich
velitelka.
Zamířil jsem svítilnu na ni. Byla oblečená stejně
jako ţena, která mě oslovila v Londýně. Protoţe byla
zahalena v šedém závoji, viděl jsem jenom její
obličej.
- 99 -
 Jeho obrysy sice měly lidskou podobu, ale jako
by byly z jiného materiálu. Moţná z kamene nebo
slepeného písku a prachu.
Ačkoliv jsem ji oslňoval svítilnou, její oči se ani
nepohnuly. Byly temné a prázdné, jako by ani nebyly
Stály snad přede mnou jenom jejich tělesné
schránky?
Nepatrně jsem přesunul těţiště.
Trochu víc doleva, protoţe jsem zjistil, ţe
praskání pod mýma nohama se ozývá stále častěji.
Praská i zeď?
Ano, k čertu!
Začala se mě zmocňovat smrtelná úzkost. Na
čele se mi zaperlil pot. Slyšel jsem Suka a Jennu, jak
na mne křičí.
„Drţ se pevně, Johne! Drţ se pevně. Zkusím to s
hůlkou. Tenkrát, kdyţ tě chtěly čarodějnice zničit, se
nám to povedlo."
Paneboţe, to uţ bylo dávno. Bylo otázkou, zda
se ještě jednou podaří zastavit mě uprostřed pádu.
Nechtěl jsem na to spoléhat.
Ale existuje jiná moţnost?
Stále jsem ještě pod nohama cítil oporu. Ten
proklatý výstupek se lámal postupně. Mohl jsem
lehce odhadnout, kdy přijdu na řadu.
Ještě tři sekundy nebo sedm, moţná i dvacet. V
ţádném případě ne více.
A šest ţen hledělo upřeně strnulými obličeji.
Jak dlouho se ještě udrţím rukama?
Namouduši, v této chvíli jsem si přál mít ocelová
klepeta. Naneštěstí jsem se musel spolehnout na
- 100 -
prsty, které pevně svíraly hranu okenního otvoru.
Zatím...
Suka a Jennu jsem uţ neslyšel. Inspektor se jistě
soustředil na nemoţné.
Podesta se drobila stále víc. Polkl jsem krev ze
rtů, do kterých jsem se leknutím kousl.
Jak dlouho se ještě mohu udrţet?
Pot mi stékal na oční víčka a řezal mne do očí.
Dýchal jsem zhluboka. Nemohl jsem uţ vydrţet
zůstat klidný. Stále mne svírala úzkost. Aţ Suko
vykřikne slovo Topar směrem doprava, můţe mě
zastavit. Kdyby se však o sekundu opozdil, praštím
sebou o zem. Praskání bylo stále hrozivější. Postavil
jsem se na špičky, abych sníţil tlak vlastní váhy.
Moţná přeţiji další sekundy.
Tentokrát to bylo poslední prasknutí. K tomu
jsem uslyšel šramot, kameny zmizely, výčnělek se
zlomil a suť se řítila dolů, naráţejíc přitom na zeď.
Ruka postiţená křečí se ještě pevněji sevřela
kolem hrany okna. Současně jsem se tlačil koleny ke
stěně a třepal se jako ryba na udici.
Těţce jsem oddychoval. Do úst se mi dral prach.
Snaţil jsem se vytáhnout výš.
Ale klouzal jsem dolů.
Bylo mi jasné, ţe uţ déle nevydrţím.
Kolik sekund zbývá do smrti?
„Johne!" Ze Suková hlasu bylo patrné, pod jakým
tlakem se nacházel. „Zatraceně, Johne! Zkusím to.
Padej. Dej mi vědět, aţ se pustíš."
Ještě jsem se zdrţel.
Rozsvícenou baterku jsem zastrčil za opasek.
- 101 -
Bude to pro Suka znamení, kde se nacházím. Na
rukách jsem cítil lepkavou vlhkost. Především na
dlaních, které se dotýkaly drsného zdiva.
Strach nezesílil, jenom zrak se mi začal kalit.
Nejdříve uklouzla levá ruka. Milimetr po milimetru
klouzala dolů a ještě jsem si podrápal kůţi.
Viděl jsem krev, která stékala k zápěstí. Necítil
jsem ţádnou bolest. O to více zesílil tlak na pravou
ruku.
Avšak kámen byl nemilosrdný. V bitvě o lidský
ţivot zvítězil.
Vykřikl jsem - a padal!
Všechno proběhlo strašně rychle. Najednou jako
by mě někdo udeřil, pustil jsem se zdi a padal dolů.
Stěna přede mnou splývala v jeden stín.
Tak takhle vypadá smrt!
Dokáţe mě Suko ještě zachytit?
Myšlenky mi letěly hlavou jako splašené stádo
koní.
Překáţka!
Objevila se náhle. Dopadl jsem na něco
pruţného. Suko to být nemohl. Kromě toho jsem
neslyšel jeho křik.
Náraz byl měkký a uţ jsem ani neklouzal dál.
Zastavil jsem v polovině svého pádu.
Štěstí?
Odváţil jsem se otevřít oči, které jsem měl při
tom nečekaném zastavení zavřené.
Zpočátku jsem nic nerozeznával, ale zrak se
pomalu zaostřoval a já spatřil před sebou obrysy
stojících kamenů - nebo...
- 102 -
 Ne, byly to obličeje.
Velmi obtíţně rozeznatelné, protoţe byly
schovány pod šátky. Šest obličejů s kamenným
výrazem ve tváři, obličejů stráţkyň hrobky královny ze
Sáby. Tyto ţeny, zda lidé nebo duchové, opravdu
přispěly k tomu, ţe se můj smrtelný pád zbrzdil.
Uţ nestály na stupních schodiště, ale opustily
nás a vzlétly.
Nejsem schopen říci, kolik času uplynulo, neţ
jsem se dal dohromady. Kaţdopádně mě oněch šest
ţen přeneslo do bezpečí.
Stěţí jsem postřehl, ţe mě dopravily tam, kde se
nacházelo schodiště.
Chvěla se mi kolena. Byl jsem patrně v šoku.
Moje pomocnice mě pozorovaly a čekaly, dokud jsem
se trochu neuklidnil.
Jenna Jensenová vykřikla směrem ke mně. „Jsi v
pořádku, Johne?" Její hlas zněl vylekaně.
„Ano." Odpověď nezaslechla. Znělo to jako
zaskuhrání. Nebyl jsem schopen mluvit hlasitěji,
protoţe se mi svíralo hrdlo. Za sebou jsem cítil
chladnou stěnu věţe.
Přede mnou i po stranách stálo šest stráţkyň.
Ve svém oblečení působily strašidelně. V jejich
očích jsem neviděl ţádný záblesk. Byly to prázdné
otvory.
„Proč?" vydechl jsem.
Jejich odpověď přilétla jako tajemně znějící
šepot. „Nemohly jsme se dívat na tvůj konec.
Osvoboditel naší královny nesmí zemřít."
Co tím chtěly říci? Osvoboditel královny? Myslel
- 103 -
jsem, ţe jde o přeslechnutí. Jak mohu osvobodit
královnu? Přejel jsem rukou obličej a setřel prach. „Já
mám osvobodit královnu? Ale jak?"
„Ty to víš."
„Ale já..."
„Máš Tajemný Grál."
„To je pravda." Chtěl jsem přikývnout, ale vtom
mi došlo, ţe jsme v našem voze měli návštěvníka v
podobě Morgany Laytonové.
„Co se děje?"
„Uţ ho pravděpodobně nemám," řekl jsem.
„Nejdříve se musím podívat, jestli..."
„Ona byla tady, ţe?"
„Ano, i s vlky."
Ţena, která se mnou mluvila, přikývla. „Víme, ţe
královna má nepřátele. Avšak musí přeţít."
„Ale vţdyť je přece mrtvá," vykřikl jsem.
„Ne, ne, ona ţije. Dokud růţe kvetou, královna
ţije. Aţ zvadnou a my se rozpadneme v prach,
nastane doba hrůzy. Královnina moudrost a moc
přejde na její nepřátele a svět se otřese v základech."
„Slyšel jsem, ţe chce opět vybudovat svou říši.
Její národ na ni stále čeká."
„To víme. Ţije rozptýlený ve všech koutech světa.
Královna doufá, ţe se jednou vrátí. Proto musí ţít,
rozumíš? Nesmí zemřít, jinak bude zle. Promiň, ale
tak je to psáno v Knize osudu. Ty jsi její naděje,
protoţe vlastníš Tajemný Grál."
Pokrčil jsem rameny a podíval se na dno. Dole se
ještě válel prach, ale podle světla ze dvou svítilen
jsem viděl, kde se nachází Jenna a Suko.
- 104 -
 „Jeď do Maribu, Johne Sinclaire, Synu světla.
Tam najdeš královninu hrobku. Ale pospěš si.
Budeme s tebou, i kdyţ nás nespatříš. Vydej se na
cestu."
Při těchto slovech se na mě šest ţen váţně
podívalo. Divil jsem se tomu, ţe znají obě moje
jména.
Ano, nazývali mě Synem světla, protoţe jsem byl
pravděpodobně poslední dědic kříţe, který zhotovil
prorok Hezekiel v babylonském zajetí. Na mých
bedrech neleţela pouze odpovědnost za současnost,
ale dokonce i za dávnou minulost.
Všechno bylo nyní mnohem jasnější.
„Mohu jít?"
„Pochopitelně. Kaţdá vteřina je drahá. Tuto noc
chtějí naši nepřátelé vyuţít ve svůj prospěch."
Šest tajemných ţen zvedlo růţe na pozdrav.
Růţe byly v plném květu, nádherné rudé barvy. Ale já
věděl, jak rychle mohou zvadnout. To jsem nesměl
připustit.
Ještě se mi stále chvěla kolena. Kdyţ jsem
sestupoval po schodech dolů, připadal jsem si jako
stařec. Přitom jsem se drţel těsně u zdi a netroufal si
pohlédnout do hloubky, která mne málem stála ţivot.
Moje svítilna zhasla, a tak mi na cestu svítila
Jenna se Sukem. Světelné kuţely vylupovaly ze tmy
staré kamenné schody a vytvářely jasný koberec, po
kterém jsem mohl scházet níţ a níţ.
Ještě jednou jsem se ohlédl, ale šest ţen jiţ
zmizelo. Zmizely stejně tajemně, jako se objevily.
Jako strašidla nebo přeludy.
- 105 -
 Kdyţ jsem se dostal na poslední schody, přišel
mi Suko na pomoc. Vzal mě za ruku jako malé dítě.
Dovedl mě aţ dolů na místo, kde čekala Jenna, která
se mi vrhla kolem krku.
„Johne!" zašeptala. „Paneboţe, Johne. Jsem
ráda, ţe jsi naţivu. Uţ jsem vůbec nedoufala, ţe
přeţiješ. Opravdu, Johne."
„Já taky ne."
Uviděla moje zkrvavené ruce a zeptala se na
obvazy.
„Jenno, stačila by jenom náplast. Je v lékárničce,
kterou jsme brali s sebou."
„Chybí nám jenom Tajemný Grál," řekl tiše Suko.
„Odpusťte, ale nemohl jsem tomu zabránit."
„Já vím, příteli."
„Je všechno ztraceno?" zeptala se Jenna. „Na
schodišti jsi hovořil s duchy. Co ti řekli?"
„Mají obavy z toho, ţe se nepodaří zachránit
královnu. Morganě Laytonové zatím její plán
vychází."
„Nemůţeme na tom nic změnit?"
„Moţná. Důleţité je především to, ţe spoléhají na
naši pomoc. Musíme najít hrobku. Jiná cesta
neexistuje."
Po těchto slovech jsme se se Sukem podívali na
doktorku Jennu Jensenovou, která byla v této chvíli
nejdůleţitější osobou celého dramatu. Necítila se
nejlépe.
Tíha odpovědnosti nyní leţela na ní.
„Nevím..."
„Nevrátíme se k vozu?" navrhoval Suko. Ukázal
- 106 -
na sutiny. „Nechtěl bych ještě jednou hledat úkryt a
spoléhat na štěstí."
Proti tomu jsme neměli námitek. Museli jsme
vynaloţit hodně námahy, aby se nám podařilo opustit
věţ. Hrabali jsme se přes hromadu sutě a přitom
pomáhali jeden druhému. Jenna sklepávala z
oblečení prach, který na něm ulpěl, a dívala se na
věţ.
„Věţ šeptajících duchů," řekla tiše a souhlasně
přikývla. „Myslím, ţe si zaslouţí toto označení. Byli to
duchové, s nimiţ jsi hovořil, Johne?"
„Určitě tak vypadali."
Suko uţ čekal před vozem. Jenna a já jsme
kráčeli za ním. Mladá archeoloţka se do mě pevně
zavěsila. „Domníváš se, ţe můţeme královně
pomoci?"
„To záleţí na tobě."
„Chceš říci, ţe musím najít královninu hrobku?"
„Správně."
Pokrčila rameny. „Není to moje první cesta do
starodávné Sáby. Tenkrát jsem před vlky utekla,
protoţe jsem měla strach, ţe mě roztrhají. Nevedlo
se mi to ani s najatými pomocníky. Hledala jsem ve
dne i v noci, ale hrobku jsem nenašla ani za světla,
ani za tmy. Proto jsem trochu nedůvěřivá. Dnešní noc
je mimořádně temná, i kdyţ svítí hvězdy."
„A také chladná."
Jenna se tiše usmála. „To jsou běţné proměny
teploty v poušti. Ve dne by ses uvařil a v noci zase
zmrznul."
Suko nás očekával u otevřeného zavazadlového
- 107 -
prostoru. Otevřel jej, aby vyhledal lékárničku a ošetřil
moje dlaně.
„Tajemný Grál je pryč," sděloval Suko. „Promiň,
Johne, ale nedalo se nic dělat."
Mávl jsem rukou. „Nic si z toho nedělej,
kamaráde. Morgana Laytonová měla tentokrát víc
štěstí neţ my."
„Doufejme, ţe jí to příště nevyjde." Rozhlédl se.
„Pojedeme?"
Proti tomu jsem nic nenamítal. O dalším směru
jízdy jsme se nebavili. Stačilo dodrţet původní trasu.
Obrátil jsem se na Jennu s otázkou: „Řekni mi, jak
daleko je to do Maribu?"
Pokrčila rameny a chvíli přemýšlela. „Hodinu
jízdy, víc ne, Johne."
„A je tam něco, podle čeho se můţeme
orientovat?"
„Ano. Trosky starého vodovodního systému a
chrámu. Ruiny, které bohuţel nemohou vyprávět."
„Někdy ano."
„Jak to myslíš?"
„To bys jako archeoloţka měla vědět. K vám
přece kameny promlouvají, nebo ne?"
Tiše se usmála. „Dobrá, ale v tomto případě to
bohuţel neplatí."
Suko uţ zaujal své místo na sedadle řidiče.
Nastartoval motor a otočil vůz. Protoţe jsme sjeli z
vytyčené trasy, museli jsme se vrátit zpět.
Tentokrát dolů z kopce. Nebylo to jednoduché,
ale Sukovi se to povedlo, i kdyţ nás přitom pořádně
vytřásl.
- 108 -
 Kdyţ jsme se dostali na původní cestu, otočil
jsem se zpět.
Věţ stála vztyčená proti noční obloze jako by
právě vyšla z umělcova štětce.
Tajemná, záhadná. Obrazu chyběl pouze velký
pták s roztaţenými křídly nad cimbuřím. I kdybychom
se vydali kterýmkoliv směrem, náš svět by přinášel
stále nová tajemství a záhady.
Barvy, které krášlily západ slunce, zmizely.
Černá tma přikryla poušť jako hustý závoj.
Pohybovali jsme se po černém koberci jako v
tunelu a jen ostrý paprsek světlometu vytvářel jasné
ostrůvky. Všude se vznášel všudypřítomný prach a
písek.
Kaţdý z nás se ponořil do vlastních myšlenek.
Byly to dlouhé minuty vnitřního vyčerpání nebo
zahloubání.
Znovu a znovu jsme v duchu probírali, co nás
čeká. Jedno jsme věděli jistě. Bude to boj.
Nelítostný boj na ţivot a na smrt. Morgana
Laytonová a její vlci byli odhodláni ke všemu. Chtěli
stát u zrodu nových časů, moţná také starověk
přizpůsobit současnosti, protoţe vlci zde byli před
lidmi.
Přeţili, i kdyţ byli pronásledováni jako nepřátelé.
Roztroušeni ve smečkách znovu se shromaţďovali,
kdykoliv se objevil nový vůdce nebo vůdkyně.
Tenkrát to byla Lupina, královna vlků. Ona a její
syn Orapul chtěli uzavřít spojenectví všech ţijících
vlků včetně vlkodlaků.
To se jim nepodařilo, protoţe jsem jim vţdy
- 109 -
zkříţil jejich plány.
Oběma nezbývalo nic jiného, neţ z podsvětí, jako
z hlubin zatracení, vytáhnout osobu, kterou jsem při
bliţším poznání ještě politoval.
Nicméně později patřila k mým nepřátelům,
protoţe Fenris, nebeský vlk, ji přetáhl na svou stranu.
Pomocí černé magie se zmocnil jejího myšlení i
lidské duše, takţe se z ní stalo zvíře s touhou po
ničení. A potom uţ se bezohledně hnala za svým
cílem.
Strach ze smrti, který mi předtím opanoval celé
tělo, polevil.
Ruce se mi přestávaly chvět.
Přestoţe byla tma, nepřipadala nám krajina zcela
pustá.
Ve světle reflektorů probíjejících se prachovou
stěnou se objevovaly mohutné skalnaté bloky, ve
kterých bylo moţno s trochou fantazie rozpoznat
figurky ze zapomenutého světa. Byly chlazené
větrem a pískem a často stály ve stínu vysokých
písečných dun. Ty se při písečné bouři daly do
pohybu, někdy se vznesly i do výše, aby se na jiném
místě uloţily k poklidnému spánku.
Velkolepý obrázek, ale také nebezpečný.
Kdybychom měli normální vůz, jakých jezdí na
ulicích tisíce, byli bychom v koncích. Ale dţíp
poskakoval přes hrboly a díry a řítil se dál, vědom si
svých povinností.
Jenna pila vodu. Dal jsem si také lok a ani Suko
jej neodmítl.
Kdyţ jsem vracel láhev na místo, Jenna měla
- 110 -
rozloţenou mapu a svítila si na ni baterkou. Přitom
pokyvovala hlavou.
„Našla jsi něco?"
Slabě se pousmála. „Jak bych mohla, Johne.
Dosud nebyla zhotovena přesná mapa této krajiny.
Po příští písečné bouři můţe všechno vypadat úplně
jinak. Obydlená města a vesnice leţí většinou blízko
pobřeţí, kde je úrodná zem. Tady ve vnitrozemí se
kaţdý řídí svým citem."
„K čemu tedy máš mapu?"
„Tu jsem nakreslila sama. Je to jenom slabá
orientační pomůcka, nic víc. Ale označila jsem si
jedno místo, kde, jak se domnívám, leţí královnina
hrobka."
„Také v Maribu?"
„Jistě."
„Blízko trosek zavlaţovacího systému a
chrámu?"
Prohrábla si vlasy a poloţila zadumaně hlavu do
dlaní. „To kdybych věděla přesně! Podle mne leţí
hrobka blízko chrámu."
„Mám stejný názor. Dá se ještě něco objevit v
tom starém městě?"
Jenna přikývla. „Ano, ve městě je více míst, která
byla vykopána. Obytné části města, paláce.
Samozřejmě jenom jejich zbytky, ale je vidět, ţe to
kdysi bylo pouštní město."
„To je něco jiného. Musíme počítat s tím, ţe se
tam setkáme s tvými kolegy?"
„Nemyslím si, ţe by tam v současné době
pracovala nějaká expedice. V současné době nemají
- 111 -
vlády ani ministerstva nebo výzkumné ústavy
dostatek financí na tyto projekty. Šetří. Jestli chce
někdo kopat, tak jedině na vlastní náklady."
Přivítal jsem to jako velkou výhodu, kdyţ se
budeme moci sami postavit proti Morganě a její
smečce. Nechtěli jsme nikoho nepovolaného
vystavovat nebezpečí ohroţení ţivota.
Jenna zhasla svítilnu. „Nemá smyslu zabývat se
jen teorií. Rozhodneme se, aţ budeme na místě."
„S Tajemným Grálem," řekl Suko.
„Jistě."
Moje následující otázka platila archeoloţce.
„Ty ses zabývala královnou a jejím ţivotopisem.
Je v něm nějaká zmínka o Tajemném Grálu?"
„Vlastně ano."
„Jaká?"
„Nachází se tam jedna poznámka ze středověku.
Uvádí se v ní toto: Dokud existuje Tajemný Grál, ţije i
královna. Jestliţe se Grál zničí, zaplatí to královna
svým ţivotem."
Tiše jsem zahvízdal mezi zuby.
To ovšem bylo něco nového. A vznikaly nové
dohady. „Potom je moţné, ţe Morgana chce Tajemný
Grál zničit."
„Je to moţné, Johne. Ale to by byl gól do vlastní
branky. K čemu by jí byla umlčená královna? Pokud
by nebyla naţivu, nemohla by Morgana vyuţívat
jejích znalostí."
„Souhlasí."
Chvilku jsem přemýšlel. „Proč si ale přišla pro
Tajemný Grál?"
- 112 -
 Na to odpověděl Suko. „Moţná proto, aby
královnu ze Sáby vydírala. Morgana můţe říci: Tuhle
mám Grál. Jestliţe mi nedáš, oč tě ţádám, zničím ho.
Na druhé straně vzniká otázka, k čemu potřebuje
královninu moc."
To, co říkal Suko, mělo hlavu a patu. Také jsem
nad tím přemýšlel a zmocnil se mě pocit, ţe se
pohybujeme na zatraceně tenkém ledě. Věděli jsme,
ţe Grál je spojen s chrámem. Udivilo mne, ţe i
královna má s ním co do činění. „V tom případě
vyvstává otázka, kdo je vlastně královna."
„Na to ti nemohu dát konkrétní odpověď," řekla
Jenna. „Já v ní vidím pramáti Etiopanů."
„A co kupříkladu Egypťanů?"
„Ne."
Nemohl jsem přesně určit svůj vztah ke královně
ze Sáby. Věděl jsem, ţe k ní chovám jisté sympatie.
Ale pořád jsem měl podivný stísněný pocit.
Moţná se objevil proto, ţe já, nositel kříţe a Syn
světla, jsem ţil jako král Šalamoun?
To přece nebylo moţné. Byl jsem Hektor z
Valois, také Richard Lví srdce, ale král Šalamoun?
Existoval přece před Hezekielem, nemohl znát můj
kříţ.
Uţ se mi o tom nechtělo dál přemýšlet. Tak jako
tak jsem nedospěl k ţádnému rozhodnutí. Kdyby mi
mohl někdo dát odpověď, tak jedině královna ze
Sáby. Byla to ona, která navštívila krále Šalamouna a
poloţila mu zmíněnou hádanku.
Naše cesta od Věţe šeptajících duchů uţ trvala
opravdu dlouho. Nemohli jsme být daleko od našeho
- 113 -
cíle. Krajina stoupala. Ne příkře, ale plynule.
„Neleţí Maribu trochu vysoko?" zeptal jsem se.
„To je moţné. Ale máš pravdu, uţ nejsme daleko
od jeho trosek."
Znovu jsem soustředil pozornost na světlo
reflektorů, které projíţděly krajinou jako řeka světla.
Kameny i prach měly zvláštní lesk. Někdy vyzařovaly,
jako by obsahovaly kovové příměsi.
Jen jednou cosi narušilo noční klid.
Přiblíţilo se to zprava.
Nebyl to závoj prachu ani mrak, jak jsme se mohli
domnívat, ale buď člověk nebo duch.
Jako strnulý stín stál přízrak ve světle reflektoru.
Nyní jsme viděli, ţe se jedná o jednu ze stráţkyň
hrobky, která se nám postavila do cesty.
Suko zabrzdil.

- 114 -
 7
Nejdříve se nedělo nic. Vzpomněl jsem si na slib
šesti duchů, kteří se zjevili ve věţi, ţe nám budou
stále nablízku. Dosud jsme je neviděli. Náhle se
jedna z nich objevila před naším dţípem.
Suko uvaţoval stejně jako já. „Sním koště,
Johne, jestli nás nechce před něčím varovat."
„Taky mám ten pocit."
Stála a nepohnula se. Šedé roucho, obličej i
ruce, jimiţ svírala stonek rudé růţe.
Byl to strašidelný výjev, který bychom v této části
světa nečekali.
Světlo zvýrazňovalo rysy jejího obličeje. Zdálo
se, ţe je sloţen ze samých vrásek a i tam, kde by
člověk hledal oči. Ale místo nich na nás zíraly
prázdné otvory.
„Ty ji znáš lépe, Johne," řekl tiše Suko. „Vystup a
zeptej se jí, co chce."
„Jdu na to."
„Dej si pozor," ohlásila se Jenna ze zadního
sedadla. „Můţe to být léčka."
„Jasně."
Obejmul mě chlad pouště. Všude bylo ticho,
protoţe Suko vypnul motor. Prach pomalu klesal.
Obloha nad krajinou byla kouzelná.
Kuţel světla obklopovala taková tma, ţe jsem
nemohl nic rozeznat. Kdyby nablízku číhal nějaký
nepřítel, tma by mu poskytovala vynikající úkryt.
Pod nohama mi skřípal písek, kdyţ jsem
- 115 -
přistoupil k ţeně. Stála nepohnutě na svém místě.
Nevěděl jsem, která z těch šesti nás vyhledala.
Připadaly mi všechny stejné.
Krok před ní jsem zůstal stát. Její příchod určitě
nebyl bezdůvodný. Neţ jsem se jí stačil zeptat, došlo
k něčemu jinému.
Začalo to růţí.
Uţ jednou jsem zaţil, jak se takový nádherný
květ změnil v prach. Něco takového se dělo i v této
chvíli. Jemné lístky se začaly chvět jakoby zasaţeny
dechem větru. Současně - to jsem viděl velmi dobře -
se začala měnit barva růţe. Rudá barva zmizela.
Postupně se potahovala šedou barvou, která
nakonec překryla celou růţi. Kdyţ dosáhla okrajů
lístků, rozpadla se celá květina na prach.
Jenna také nezůstala ve voze. Otevřela dveře a
vystoupila. Slyšel jsem její kroky, ale soustředil jsem
pozornost především na tajuplnou ţenu.
Z růţe nezůstalo téměř nic, jenom stonek v jejích
sepjatých rukou.
Potom se rozplakala.
Prázdné oční důlky se naplnily slzami, které
stékaly po záhybech obličeje dolů na zem.
Plakala.
„Něco se tam muselo stát," zašeptala Jenna za
mými zády. „Paneboţe, pravděpodobně uţ k tomu
došlo. Morgana..."
„Zeptám se jí na to," řekl jsem a zahleděl se na
neznámou. „Proč přicházíš? Co od nás ţádáš?
Chceš nás varovat? Nebo Morgana Laytonová něco
provedla?"
- 116 -
 Pohnula ústy. Odpověď přilétla jemně jako
vánek. „Našla hrobku. Uţ ji nemůţeme déle
ochraňovat, věř mi."
„A ostatní stráţkyně?"
Ţena rozevřela ruce. Stonek růţe spadl na zem a
změnil se v prach. „Stačí to jako odpověď?"
„Jsou mrtvé?" zasténal jsem.
„Ano..."
Po zádech mi přeběhl mráz. Jenna ze sebe
vydala přidušený výkřik zklamání. S tím jsme
nepočítali. Všechno ukazovalo na to, ţe nás Morgana
Laytonová předběhla.
„Přesto musíme dál. Moţná ještě není všechno
ztraceno... My..."
„Pssst!" I přes Jennino varování jsem postřehl
něco nápadného. Nějaký cizí šramot.
Také stráţkyně hrobky zaslechla hluk. Otočila se
doleva, odkud přicházel.
Tím udělala chybu.
Objevil se druhý stín.
Přiletěl z temnoty. Obrovským skokem překonal
vzdálenost, která jej dělila od zjevení. Stráţkyně
stačila jen nastavit ruku, ale uţ bylo pozdě.
Vlk po ní chňapnul a čelistmi stiskl její hrdlo...

Vítr šlehal proti obličeji Morgany Laytonové a

- 117 -
pohlcoval její odpudivě triumfální smích.
Zvítězila. Vlastnila Tajemný Grál, s jehoţ pomocí
mohla královnu srazit na kolena. Její vědění bude
brzy převedeno na jinou osobu.
Morgana byla novou paní vlků. A jako vlk se také
chovala. Zachovala si sice lidskou postavu, ale
nepohybovala se pěšky. Seděla na hřbetech dvou
vlků a jednou rukou se přidrţovala jejich srsti. Ve
druhé svírala nádobu s koulí.
Nyní jí náleţel Tajemný Grál a oba vlci ji unášeli
k cíli jako vítr. Jí patřila hrobka královny, jenom jí.
A tak se hnala nocí a necítila chlad, protoţe v
nitru ji rozehřívaly myšlenky na přítele. Fenris,
posvátný vlk a vychovatel v podsvětí, jí propůjčil svou
moc, kterou ovládala vlčí smečku.
Morganě připadalo, ţe letí. Ona a oba její jízdní
vlci se hnali s nataţenýma ušima. Za nimi
následovala jejich smečka.
Tak se hnali nerovnou krajinou bez oddechu.
„Uţ jdu!" křičela. „Uţ jdu, královno!"
Vykopávek ruin starobylého královského města
Maribu dosáhla ještě před úsvitem. Mezi starými
zřícenými zdmi konečně zastavila.
I smečka zůstala stát. Pomalu usedal zvířený
prach. Morgana se svezla ze hřbetů svých
neobyčejných jízdních zvířat.
Ustoupila o krok stranou. Její vysoké boty
vytvořily hlubokou stopu v písku. Koţené sako měla
rozepnuté a otočila se tak, aby měsíční světlo svítilo
přímo proti jejímu tělu.
Velmi pomalu procházela troskami. Mnohé
- 118 -
zbytky zdí připomínaly obytné domy. Jiné byly
podstatně menší. Z jejich tvarů bylo moţno vyčíst, jak
se dříve budovala obytná stavení.
Morgana mírně natáhla hlavu. Vypadalo to, jako
by větřila. V očích se jí objevil cizí lesk. Byly studené
jako diamanty a mihotal se v nich zlý oheň.
Zelenošedé oči bedlivě pozorovaly okolí.
Smečka vlků ji doprovázela. Pohybovali se
nehlučně na svých tlapách jako při lovu. Zanechávali
za sebou jenom stopy v prachu.
Tlamy měli otevřené. Jazyky poletovaly jako
velké červené laloky.
Hlasitě oddechovali a občas některý z nich
porušil ticho krátkým štěknutím.
Morgana nevěděla přesně, kde se hrobka
nachází. Spoléhala se na svůj instinkt a Tajemný
Grál, který odcizila lovci duchů.
Ze země se tyčily zbytky dvou zdí, které velmi
připomínaly staré vstupní dveře. Morgana věděla, ţe
na tomto místě se nacházel chrám. Kdyţ projde
dveřmi, mohla by se dostat do středu chrámu a
moţná i k hrobce, kterou hledala.
Vešla.
Za dveřmi se nacházelo prostranství s všudy
přítomným pískem a prachem. Ve světle měsíce se
blyštěla zrnka písku jako skutečné diamanty.
Toto prostranství leţelo pod vlastní úrovní
chrámu. Mělo tvar čtverce a u kaţdé stěny se bylo
schodiště se stupni pokrytými starodávným pískem
pouště, takţe byly těţko k rozeznání.
Morgana zůstala stát.
- 119 -
 Znovu větřila a čenichala. Měla zkrátka pocit, ţe
uţ brzy dosáhne kýţeného cíle.
Jenom pár kroků...
Moţná po schodišti nahoru.
Otočila se.
Vlci ji obklopili. Jejich oči byly stejně studené jako
její.
Na Morganiných ústech hrál úsměv. Uţívala si
měsíčního světla. Laskalo se s jejím tělem a příjemně
šimralo. Koupala se v něm a byla spokojená.
Vydala se na cestu dolů. Obdélník na konci čtyř
schodišť ji přitahoval.
Cítila, ţe cíl je blízko ní. Stačilo jen natáhnout
ruku a...
Vlci ji následovali. Morgana slyšela škrábání
jejich tlap na pískem pokrytých schodech. Mnozí z
nich frkali, kdyţ se jim dostal poletující písek do
nozder.
Jasná, hvězdami posetá obloha byla sice ještě
tmavá, ale úsvit uţ na sebe nedával dlouho čekat.
Jedna královna přicházela, aby druhou,
starověkou, svrhla z trůnu. Morgana se hrdě vypjala.
Nikdo ji nemohl zadrţet.
S tímto přesvědčením se přehoupla přes
poslední schody a zůstala stát před velkým
obdélníkem, vyznačeným na konci vyvýšeného
schodu.
Čekala. Pátrala po hlasech nebo jiném poselství.
Věděla, ţe existují, ale dosud se nic podobného
neobjevilo. To ji rozčilovalo, protoţe se povaţovala za
velmi senzibilní stvoření.
- 120 -
 Tady to ovšem bylo něco jiného. V tomto
čtyřúhelníku vanul dech historie, dech dávno
zapomenutých časů, který chtěla znovu vzkřísit.
Morgana Laytonová zase ucítila šimrání.
Tentokrát po celém těle. Nemohla se ho zbavit. Byla
tak blízko cíle, ale nevěděla jak dál.
Pomohl by jí Grál?
Nesla jej s sebou. Sinclair tento vzácný předmět
důkladně uloţil. Před cizími pohledy jej chránilo
pouzdro.
Morgana uvolnila zámky. Chtěla odklopit víko.
Přitom se ozval tichý šramot, coţ ji potěšilo. Byl to pro
ni první krok k cíli.
Ale ještě Tajemný Grál nevyzvedla. Nebyla to
úcta, která ji k tomu vedla. Morgana se nemohla na
nádobu vynadívat. Grál měl podobu obřadního
kalichu a zářil teplými zlatavými tóny. Na jeho vnější
straně byly vyryty neobyčejné a pro Morganu
nepochopitelné znaky. V kalichu spočívala nevelká
červená koule.
Kdysi patřila věštkyni Tanith, ale o tom Morgana
nevěděla. Ani o tom, ţe Tanith byla zavraţděna a
byla spojenkyní Johna Sinclaira. Koule i nádoba byly
nalezeny zvlášť, ale dohromady tvořily Tajemný Grál.
Drţela jej oběma rukama. Dlaněmi se dotýkala
jeho povrchu. Drahý kov, z něhoţ byl vyroben,
nestudil, ale naopak vyzařoval podivné teplo. Jako by
v něm byl ţivot.
Morgana Laytonová po tom nepátrala. Jestliţe
chtěla navázat kontakt s královnou ze Sáby, tak
jedine prostřednictvím Tajemného Grálu. Vlčice v
- 121 -
lidském těle zvedla obě paţe s nádobkou vysoko nad
červené vlající vlasy. To byla ta nejlepší poloha. Hrdá
a současně vznešená.
Smečka vlků stála kolem ní jako ke všemu
připravení hlídači. Zvířata zvedla hlavy, aby mohla
pozorovat Grál.
Dostat se jeho prostřednictvím ke královně, to
bylo Morganino jediné touţebné přání.
A do ticha noci vykřikla slova, která se jako
ozvěna odráţela od zdí starověkého města.
„Královno ze Sáby! Přicházím, abych s tebou
zúčtovala. Abych připravila cestu novému věku. Věku
vlků, kteří jsou starší neţ ty. Bude pro tebe lépe, kdyţ
upadneš v zapomnění. Královno ze Sáby, poroučím
ti, abys vstala ze svého hrobu a ukázala se mi. Pojď
ke mně, čekám..."
Více uţ neřekla a vycházela z toho, ţe tato slova
musí stačit.
Vteřiny ubíhaly a ozvěna se chvěla mezi stěnami.
Nic se nestalo.
Vtom se obraz změnil.
Vítr zahučel mezi ruinami chrámu. Přivolaly jej ty,
jejichţ úkolem bylo střeţit královninu hrobku.
Bylo to pět duchů, pět ţen, které se najednou
objevily na scéně!

- 122 -
 Stály tam bez pohnutí jako pomníky. Z jejich
spojených rukou vykukovaly stonky růţí, jejichţ rudé
kalichy uvadaly.
Mlčely.
Jenom hleděly před sebe a pozorovaly strnule
vetřelce.
Morgana kývala hlavou, hleděla přitom na kouli, v
níţ se nic nepohnulo.
„Chci královnu!" zavřískla. „Ať přijde sama!"
Potom promluvila jedna z ţen.
Její hlas zněl, jakoby přicházel ze záhrobí. Dutý a
zastřený. „Jsme zde, abychom ochránily naši
královnu. Nikdo, kdo toho není hoden, nesmí vstoupit
do její hrobky, a to se týká i tebe."
Morgana se jim vysmála. „Ano," odpověděla,
„moţná toho nejsem hodná ve vašich očích, ale to mi
vůbec nevadí. Vzala jsem si do hlavy, ţe zaujmu
místo královny, a kromě toho, jak vidíte, vlastním
Tajemný Grál. Dám vám ještě jednu moţnost. Zbavte
se královny a staňte se mými pomocnicemi. Dobře se
vám povede."
„Ne!" vykřikla mluvčí. „Nikdy neporušíme svou
přísahu."
Po těchto slovech přikývly i ostatní ţeny na
znamení souhlasu.
Morganina ústa se zkroutila úšklebkem. „Chcete
mi odporovat a tím přivodit svou smrt?"
„Ještě jsme naţivu."
Morgana nemohla zadrţet svůj vztek.
„Dobrá!" vykřikla. „Ale nebude to dlouho trvat."
Obrátila se k vlkům a poručila: „Zabijte je. Zabijte je
- 123 -
všechny."
Bestie poslechly.
Jestliţe dosud zachovávaly klid, staly se z nich
rázem krvelačné čtyřnohé fúrie, které nemohlo nic
zadrţet.
Morgana uţ nemusela vydávat další rozkazy.
Valily se na pět tajemných bytostí, které neměly
ţádnou únikovou cestu.
Náhodný pozorovatel měl jedinečnou moţnost
vidět, jak se náhle jeden stín otočil a zmizel.
Vlk, který s otevřenou tlamou na ni skočil, dopadl
na zem.
Jeho kousnutí šlo do prázdna.
Vypadalo to, ţe se rozplynula.
Bestie se zuřivě točila na místě.
Morganě Laytonové to nevadilo. Byla vlastně
spokojená. Chyběl jenom jeden důleţitý krok. V
následujících minutách se chystala jej provést a
vytáhnout královnu ze Sáby z její prokleté hrobky.
Cítila, ţe nemůţe být daleko.
Královnina hrobka musela leţet ukrytá v písku,
na němţ stála.
Vlci pobíhali dál.
S tichým kňučením si posedali kolem ní a čekali
na velkou událost.
Morgana se ještě jednou zasmála.
Promluvila do nočního ticha a byla si jistá, ţe ji
královna slyší. „Tvoje sluţebné uţ neexistují. Zničila
jsem je. Kdybys sem přišla, viděla bys, jakou mocnou
sílu drţím v rukou. Jak dlouho bude Tajemný Grál
existovat, záleţí i na tobě. Ale opakuji, jestli se,
- 124 -
královno, neukáţeš, zničím Grál...."
Tato slova a způsob, jakým je vyslovila,
nenechávaly nikoho na pochybách, ţe osoba, která
byla napůl člověkem a napůl vlčicí, provede svou
hrozbu.
Ještě čekala. Vteřiny ubíhaly.
Měsíční světlo dopadalo na bledý obličej ţeny. V
jejích očích se odráţelo chladné světlo hvězd.
„Mám ho zničit?" zařvala vzteky. „Chceš, abych
ho opravdu zničila?"
Tehdy královna zareagovala a Morgana
Laytonová se stala svědkem divu magie....

Vlk se zakousl!
Neslyšeli jsme ţádné skřípání nebo praskání.
Bestie se připlíţila nehlučně a její zuby protnuly hrdlo
stráţkyně.
Současně se mu z tlamy vyvalilo mračno prachu.
Hlava se oddělila od těla a upadla na zem. Vlk chtěl
skočit zpět do tmy. V té chvíli uţ jsem vytáhl svou
berettu.
Ale také Suko na nic nečekal.
Jeho střela dostihla šelmu.
Můj přítel měl otevřené dveře vozu a opíral se o
ně.
Předtím, neţ bestie mohla upláchnout,
- 125 -
proděravěla jí kulka srst a přerazila hřbet.
Síla výstřelu vlka otočila. Pravé oko bylo jen jako
krvavá štěrbina.
Suko vystoupil a přistoupil k zdechlině. Totéţ
jsem učinil i já, jenom Jenna zůstala vzadu.
„Proč?" zeptal se Suko. „Proč bestie sledovala
tuto ţenu?"
„Nesměla připustit, aby nás varovala."
„To můţe být pravda. A kde jsou ostatní
stráţkyně hrobky?"
Zhluboka jsem si povzdechl. „Neříkám to moc
rád, ale vycházím z toho, ţe jsou mrtvé."
Suko přikývl. „Potom by Morgana Laytonová
měla volnou cestu. Zatracená práce."
„Přinejmenším se musí dostat do Maribu a najít
královninu hrobku."
„A my stále trčíme tady."
„Tak pojedeme."
Vlk leţel ve světle reflektorů jako šedivý
trojrozměrný stín. Morganu Laytonovou nebylo slyšet.
„Byl sám," řekl Suko při spouštění motoru. „Otázkou
je, jak početná je smečka, která chrání Morganu."
Drţel jsem berettu připravenou k výstřelu. „Měli
bychom se dobře připravit. Mysli na to."
„Máš dost nábojů?"
„Jistě."
„Vezmi si ještě dýku," řekl tvrdě Suko a
nastartoval dţíp.
Kola se protočila a zanechala za sebou hlubokou
stopu v písku.
Smrt stráţkyně hrobky v naší přítomnosti jsem
- 126 -
povaţoval za osobní poráţku.
Kromě toho jsem nezapomněl, ţe to byly ony,
které mi ve věţi zachránily ţivot.
Morgana Laytonová se snaţila odstranit všechny
překáţky, které by jí mohly překazit její plány.
Vlk se objevil zčistajasna.
To znamenalo, ţe nejsme daleko od vlastního
cíle naší cesty.
To si ostatně myslela i Jenna Jensenová, která
poţádala Suka, aby vypnul světla. „Mohli by se o nás
dozvědět dřív, neţ bude třeba."
„To je pravda," souhlasil inspektor a zhasl
reflektory.
Dál uţ jsme jeli ve tmě.
Teď, kdyţ jsme jeli potmě, vypadala noc v poušti
zase trochu jinak. Černá tma s hvězdami, které
vysílaly své studené světlo k zemi a ozařovaly jako
dlouhé jasné pásy vrcholky skal.
Byli jsme zamlklí. Přemýšlel jsem o posledních
událostech.
Moji přátelé určitě taky.
Zjevila se nám stráţkyně hrobky. Moţná se
pokusila zachránit, co se zachránit dalo. Více uţ se jí
ale nepodařilo vykonat.
Utřel jsem si obličej. Pot smíchaný s tím
prokletým pískem a ostrými kamínky mi dráţdil kůţi.
Noc prořízlo ţalostné zavytí a přehlušilo hluk
motoru. Okamţitě jsem vytáhl berettu. Ale Jenna
Jensenová, která se lépe vyznala ve zdejším
prostředí, mě uklidnila.
„To je kojot, Johne, ne vlk."
- 127 -
 „Začínám být nervózní."
„To mi povídej." Otočila se. Obličej měla
přilepený na okně. Strnule zírala na četné stíny, které
vyplňovaly noc.
Zvířený prach tuto strašidelnou scenérii ještě
umocňoval.
Pálily mě oči.
Písek neznal ţádné překáţky a dostával se
všude.
Suko se pomalu stával mistrem v řazení.
Protáčel motor v nízkých i vysokých obrátkách,
coţ činil se zarputilým výrazem v obličeji.
„Myslím, ţe jsme u cíle, Johne. Cítím to."
Zachytil jsem Jenninu odpověď ze zadního
sedadla. V jejím hlase byla cítit téměř posvátná úcta.
Kaţdopádně zašeptala jedinou větu.
„Maribu, jsme zde."
„Kde?" Otočil jsem se.
Jenna nataţenou rukou ukazovala mezerou mezi
mnou a Sukem. „Podívejte se támhle. Ten dlouhý
obdélníkový stín ve tmě. To je část mohutného
starověkého zavlaţovacího systému, který zde
postavili před třemi tisíciletími."
„Mám tam jet?"
Jenna pokrčila rameny. Zapochybovala. „Nevím."
„Nechtěli jsme se podívat na chrám? Jak se
jmenuje? " zeptal jsem se.
„Chrám Almaqa."
„Jak je daleko od zavlaţovacího systému?"
„Musíme se, pokud se nemýlím, drţet směrem na
sever."
- 128 -
 „Slyšel jsi, Suko?"
„Jasně."
„Jenom se neptej, kde je sever."
„Vtipálku."
Úmyslně jsme hovořili volným nevázaným tónem,
abychom překonali napětí, které v nás narůstalo.
Ostrý profil pneumatik zvedl oblak písku, kdyţ
Suko stočil volant doleva.
Ještě jednou jsem si prohlédl mohutnou stavbu
zdymadla, kterou navrhl a postavil starověký stavitel.
Vůz se hrabal dál.
Jeli jsme po dlouhém svahu, vytvořeném pískem
a štěrkem. Mohl jsem si prohlédnout i ostatní stavby
tohoto starověkého města, mezi něţ patřily trosky
menších či větších paláců.
Stály zde zlomky sloupů vrat a průchodů.
Suko ubral plyn. „ Jenno, musíš mi říci, jak se
dostaneme do města."
„Jeď dál, prosím."
„Dobrá."
Vyšplhali jsme na svah a zjistili, ţe Jenna měla
pravdu. Za dne bychom zahlédli trosky města
okamţitě. V noci to ovšem trvalo delší dobu.
„To je město," zašeptala Jenna. „Myslím, ţe střed
musí být blízko."
„A kde je hrobka?"
„Chrám se určitě nachází někde poblíţ."
„Takţe můţeme počítat s tím, ţe narazíme na
naše přátele," poznamenal Suko. „Nechci dělat
paniku, ale myslím si, ţe hluk motoru bylo slyšet
široko daleko."
- 129 -
 „Dál uţ půjdeme pěšky," rozhodl jsem.
„Právě jsem to chtěl říci," ušklíbl se Suko,
zaparkoval vůz a zastavil motor.
Motor se s tichým zabubláním odmlčel. Vylezl
jsem z dţípu první, za mnou Suko a poslední se
vysoukala Jenna.
Neslyšeli jsme nic.
I vítr snad usnul.
Dívali jsme se vzhůru na trosky. Stály tam jako
hromada špalků různé velikosti.
Ticho před bouří.
Nebylo vidět ţádné světlo.
Jenom měsíc a hvězdy ozařovaly zem.
Po vlcích nebylo ani památky. Jestliţe se
zdrţovali tady, byli dobře schovaní.
Těsně vedle sebe jsme opatrně postupovali dál.
Jennu jsme vzali mezi sebe. Kdybychom hrobku
skutečně našli, naplnil by se její ţivotní sen. Jenom
jsem doufal, ţe to nebyla noční můra, která nás
všechny trápila.
Co zamýšlí Morgana s Tajemným Grálem?
Moje myšlenky se stále zaměstnávaly krádeţí.
Nemohl jsem tomu přijít na kloub.
Tajemný Grál byl důleţitý, protoţe spojoval
tisíciletí. Jeho nositel tak mohl přehlédnout obrovský
kus historie. Tohle určitě věděla i Morgana. Zajímala
se především o to, co se týkalo královny ze Sáby a
její moci.
Byl jsem dokonce přesvědčený o tom, ţe tato
osoba znala spoustu odpovědí na otázky, nad nimiţ
si lidé lámali hlavu.
- 130 -
 Nebyly to jevy vědecké, nýbrţ magické.
Krok za krokem jsme nechávali svah za sebou.
Starobylé město Maribu nás přivítalo barbarským
chladem.
Po denním ţáru jsem to vřele uvítal.
Tu a tam jsem se otřásl.
A zdi se zvedaly stále výše a výše. Ze všeho
nejdříve jsme se mohli přesvědčit, jak mohutné
stavby tu musely stát před dávnými věky, soudě
podle jejich zbytků.
Jenom zdálky vypadaly velmi malé.
Tak mohutné budovy se mohly stavět jen bez
ohledu na náklady a námahu.
Domy a paláce nestály těsně vedle sebe, ale
prostory mezi nimi vytvářely pohodlné uličky.
Vtom jsme něco zaslechli.
Byl to hlas.
Zněl jasně.
Nebo to byly halucinace? Fata morgána?
Zrychlil jsem krok.
Jenna a Suko také přidali. Brzy jsme se ocitli u
prvních trosek domů, které nám poskytly vhodný
úkryt.
Konečně jsme stanuli na vrcholu svahu. Ani teď
se nám však nepodařilo dohlédnout tam, kde se
nacházel střed města.
Spleť sloupů a zdí nám zakrývala výhled. Jennu
však tento obraz fascinoval. „Maribu," vydechla,
„starobylé město Maribu."
Něţně se dotkla prsty zdi jako na pozdrav. Bylo
to vyjádření sympatií, které ji spojovaly s tímto
- 131 -
městem.
Museli jsme se mít na pozoru, abychom se
nerozesmáli.
Můj přítel byl stále schovaný v úkrytu. V pravé
ruce drţel berettu. Věděli jsme, ţe vlci po nás slídí.
Určitě byli vysláni jako hlídka.
Ještě něco jsme zpozorovali. Před námi, o něco
hlouběji v nitru města, leţel ostrůvek světla.
Podobal se světelnému koberci. Netvořily jej však
paprsky z nebe, ale odněkud ze země. Jak tajemné
společenství, které poslalo na zem své obyvatele. Na
noční poušti působilo světlo úplně jinak neţ jsme byli
zvyklí. Tady bylo jasnější a zářivější.
Před námi se něco kmitlo mezi dvěma sloupy.
Stín byl dlouhý a velmi rychle se pohyboval. Byl to
vlk.
Suko jej také zpozoroval a chtěl střílet. Ale já
jsem varovně zvedl ruku. „Ne, ne, nestřílej."
Připravil jsem si dýku a čekal, aţ nás bestie
napadne. Vybrala si náš nejslabší článek - Jennu
Jensenovou!
Výkřik jí uvázl v hrdle, kdyţ se vlk vyřítil přímo na
ni. I já jsem vyrazil. Dříve, neţ se jí zvíře mohlo
zakousnout do krku, narazil jsem bokem do něj.
Připadal jsem si jako Tarzan ve svých lepších
časech.
Společně jsme se váleli v prachu. Já jsem na tom
byl lépe, protoţe vlk leţel pode mnou.
A měl jsem dýku.Pravá ruka opsala oblouk a
dlouhá stříbrná čepel našla svůj cíl.
Projela srstí.
- 132 -
 Z přetnutého hrdla vystříkla krev.
V té chvíli uţ jsem opět vyskočil na nohy a
odstoupil o krok dozadu, připravený opět zaútočit.
Vlk se pokusil vzpřímit.
Jako by nechtěl vzít na vědomí, ţe jeho ţivot
skončil.
Ale stalo se.
Ztěţka dopadl zpět na zem.
Vydechl jsem si.
Bylo po všem.
Suko mi pokynul. Se zbraní v ruce mi kryl záda.
„Kolem nás je klid."
Jenna přistoupila ke mně. „Děkuji, málem mě
dostal."
„Uţ je dobře, holčičko." Pohladil jsem ji něţně po
tvářích. „Zaţila jsi to poprvé, viď?" Jiný vlk se
neukázal. Pokračovali jsme v cestě tam, kde trosky
byly poněkud niţší a nebránily nám v rozhledu.
Jenna spěchala víc neţ my.
Cítila, ţe jsme uţ velice blízko cíle.
Překvapeně jsme zůstali stát na místě, odkud
jsme se konečně mohli volně rozhlédnout.
Bylo to ohromující a jedinečné. To by mne ani v
nejsmělejších snech nenapadlo.
Hleděli jsme na širokou kotlinu, kde také stály
sloupy a zdi. V kotlině pod námi leţelo centrum
města, k němuţ vedla čtyři široká schodiště.
Přesně toto místo jsme hledali a našli.
Hrobku královny ze Sáby!

- 133 -
- 134 -
 8
Morgana stála bez pohnutí, jako zkamenělá.
Pevně svírala Tajemný Grál, jako by to byl její
záchranný pás a naslouchala.
„Ne, Morgano Laytonová, ty nezničíš Tajemný
Grál - ty ne, vlčice!"
Nemohla však rozeznat, kdo k ní promlouvá.
Kde se ukrývá ta osoba?
Ţena, která promluvila, nemohla být nikdo jiný
neţ královna ze Sáby, ţijící královna, která leţela v
hrobce, ale nezemřela.
Morgana vyčkávala. Kdyţ se nic nedělo, spustila
ruce, v nichţ drţela poměrně těţkou nádobu, kterou
jiţ nemohla udrţet.
Za ní pobíhali vlci. Byli velmi ostraţití. Morgana
slyšela jejich tiché kňučení. Vyznala se ve vlcích a
věděla, ţe by zvětřili nebezpečí. Tady sice ţádné
bezprostřední nebezpečí nehrozilo, ale stejně jejich
reakce byla nepřirozená.
Slovo zbabělý se nehodilo, spíše zdrţenlivý.
Jejich agresivita zmizela.
To vlčici zaráţelo. Ţádné ze zvířat nestálo u ní.
Všechna se stáhla zpět.
Morgana jiţ nemohla couvnout. Nacházela se v
samotném středu chrámu, který byl zároveň i
královninou hrobkou, kde vítr po tisíciletí nezanechal
ţádnou stopu a písek pohřbil vše na věčnost.
Morgana se konečně dostala k tomu, aby
pronesla odpověď. Hlasitě vykřikovala jednotlivá
- 135 -
slova.
„Jestli jsi opravdu starověká královna, pramáti
Etiopanů, paní nad Sábou, potom se mi ukaţ, protoţe
jsem našla cestu do tvé hrobky. Našla jsem, co mnozí
neúspěšně hledali. Stojím zde. Konečně jsem tě
našla a mám u sebe něco, co znáš i ty. Je to Tajemný
Grál. Nebudu déle čekat. Tato noc rozhodne."
Morgana byla štěstím bez sebe. Kdyţ zvedla
hlavu, uviděla hvězdy a také měsíc, který měl
naţloutlou barvu.
Na jeho kotouči se neobjevil ţádný stín, ale to
Morganu neznepokojovalo. Doufala a byla
přesvědčena, ţe Fenris, její pán a tvůrce, číhá někde
v pozadí. Také on chtěl převzít panství a proto vyslal
Morganu.
Cítila, jako by jí vítr předával poselství. Neslyšela
ho, ale viděla tenké stuhy, které jako závoje
poletovaly mezi sloupy a ukládaly se v blízkosti
hrobky. Jemný písek smíchaný s prachem
pomíjivosti. Dotýkal se jejího obličeje, usedal na
vlasech jako šedý prášek.
Morganě to nevadilo.
Chtěla se jenom dostat do královniny hrobky. Nic
jiného ji nezajímalo.
Trvalo nějakou dobu, neţ dala královna Morganě
na srozuměnou, ţe je ochotna vyhovět jejímu přání.
Písek navátý na velkém čtverci se dal do pohybu. Ne
po celém čtverci, ale na určených místech
ohraničených spodními schody. Začal vířit.
Ponenáhlu se v něm vytvořily malé víry. Nejdříve dva,
potom tři a nakonec čtyři.
- 136 -
 Víry se nejdříve pohybovaly vedle sebe, ale to se
rychle změnilo. Jakási neznámá síla je spojila
dohromady.
Na obdélníku se pohyboval kruh stále jedním
směrem, a to proti směru hodinových ručiček.
Neviditelná síla otáčela pískem stále rychleji, aţ se
vytvořil trychtýř, podobný obrovskému, nahoře
otevřenému kornoutu.
Měsíční svit dopadal i na trychtýř. Krouţení
pokračovalo, dokud z obdélníku nezmizel všechen
písek.
Zůstala pouze drobná zrnka, ale i ta brzy
obrovský trychtýř nasál.
Morgana Laytonová se přitom ani nepohnula.
Mohla jen zírat na to, co se objeví pod pískem.
Obrovská deska.
Tajemně osvícená, protoţe měsíční světlo se
odráţelo od šedé horniny. Vznikla neobyčejná
plocha, kterou někdo uměle zhotovil.
Byl to přístup k vlastní hrobce královny? Jiná
moţnost nebyla.
Morgana pohodila hlavou, aţ jí vlasy odlétly
dozadu. Na rtech jí stále pohrával úsměv. Její oči
divoké šelmy byly ještě chladnější. Ústa měla
sevřená, ţe vytvořila úzkou čáru.
Písečný trychtýř se přehoupl přes okraj desky
pryč. Zmizel ve tmě, která jej ihned spolkla do svých
útrob.
Náhrobní deska se uvolnila. Morgana Laytonová
ze sebe vydala zvuk, který se podobal vrčení. Byla to
oslava jejího triumfu. Nyní se ujistila, ţe se nemýlila.
- 137 -
 Ještě stála vysoko na schodech a relativně
daleko od svého cíle. Ale stejně mohla zahlédnout
vzor na vrchní straně desky. Znamení, reliéf...
Znovu měla štěstí, protoţe světlo měsíce
dopadalo na desku tak, ţe jej mohla zřetelně
rozeznat.
Zobrazoval ţenu obklopenou dvěma postavami,
které ji zpočátku nezajímaly, protoţe její pohled platil
především ţeně. Bylo to naplnění jejího snu.
Postava byla vymodelovaná v nadţivotní
velikosti. Velmi štíhlá, s krátce zastřiţenými hladkými
vlasy, které jako by vytvářely na její hlavě helmu.
Obličej byl také naznačený, ale jenom v
obrysech. Podrobnosti nemohla Morgana rozeznat
také proto, ţe jí měsíční světlo dodávalo zvláštní lesk.
Nebylo obtíţné sestoupit o pár stupňů níţ.
Musela sejít dolů, aby mohla lépe rozeznat, co je na
reliéfu.
Šla pomalu a opatrně. Písek leţel na schodech
jako měkký koberec. Neodvaţovala se vstoupit na
desku. Na předposledním stupni zůstala stát.
Zmocnil se jí pocit, ţe se nachází v aréně.
Vpravo i vlevo, před ní i za ní, stoupalo schodiště do
obrovské výšky. Jako by chtělo dosáhnout aţ na
měsíc.
Ale před ní leţelo tajemství.
Na desce viděla vyrytou královnu ze Sáby a v
pozadí dvě postavy, z nichţ ani jednu nemohla
poznat. Kaţdopádně to byly muţské postavy.
Jeden z nich působil dojmem, ţe přichází z
dávnověku. Vypadal, jako by vystoupil ze stránek
- 138 -
Starého zákona. Měl na sobě roucho poutníka, na
nohou obuty řemínkové sandály.
Jeho výrazná tvář byla lemovaná hustými
kudrnatými vlasy, které splývaly s mohutným nosem.
Ze snědého obličeje mu zářily tmavé oči, plné
pochopení a pronikavé inteligence. Poutník
zosobňoval sílu, rozhodnost a přirozenou autoritu.
Vypadal, jako velcí vůdcové, k nimţ patřili Mojţíš,
Áron a také král David, otec moudrého Šalamouna.
Morgana Laytonová nebyla hloupá. To, ţe obě
postavy byly vyryty na náhrobku, muselo mít nějakou
příčinu. Pravděpodobně byly v nějakém vztahu ke
královně ze Sáby. To platilo především o
Šalamounovi.
Ale kdo byl ten druhý?
Morgana se soustředila na jeho osobu. Kdyţ uţ
nic jiného, rozhodně nepatřil do doby, kdy ţila
královna. Jeho oděv byl úplně jiný, relativně moderní,
avšak starodávný, vezmeme-li jako měřítko
současnost.
Tento muţ vypadal jako někdo, kdo ţil ve
středověku.
Kdo to mohl být? Kdo navázal kontakt s
královnou a pravděpodobně věděl, kde se nachází
její hrobka? Nějaký umělec, který vyrýval tuto desku,
musel vědět o druhém ochránci královny.
Ale to bylo ve vzdálené budoucnosti.
Tahle úvaha se Morganě vůbec nezamlouvala.
Náhle věřila tomu, ţe všechno proběhne jinak, neţ si
předsevzala.
Bezděčně vzhlédla k měsíci, ale její ochránce
- 139 -
Fenris se ještě neukázal.
„Volala jsi mne, Morgano. Vyslyším tvoje volání a
zjevím se."
Z obdélníku se ozval stejný hlas. Morgana cítila,
jak se jí zjeţily vlasy stejně jako srst, která jí narostla
po proměně ve vlkodlaka.
Kde se královna objeví?
Velký náhrobek byl uzavřený. Jestliţe se
královna chtěla ukázat, musel se tento více jak tunu
váţící kámen zvednout.
A to se stalo.
Všechno začalo skřípěním náhrobní desky,
kterou obrovská síla působící zdola nadzvedávala.
Byl to hluk, při němţ naskakovala husí kůţe. Strašlivé
poselství z hlubin.
Morgana strnula. Její obličej vypadal jako maska.
Ve tváři se jí nepohnul ani sval. Jen oči jí svítily
jako studené lampy a soustředily se pouze na jediný
bod.
Vlci rovněţ cítili, ţe brzy k něčemu dojde. Stojíce
na schodišti nepokojně škrábali tlapami.
Náhrobní deska jako by se chtěla postavit na
odpor síle, která ji nadzvedávala. A potom se na třech
místech současně, na širších stranách a přední
straně oddělila.
Velmi pomalu ustupovala a z hrobky se šířilo
světlo.
Bylo to tajemná pestrobarevná záře.
Základním tónem byla jasně modrá, kterou
prolínala zelená a obě barvy tak vytvářely tyrkysovou,
která se drala nahoru a rozdělila po stranách hrobky.
- 140 -
 Tajemné záblesky zaplavily okolí strašidelným
svitem, kterého nezůstala ušetřena ani lidská vlčice.
Barevné stíny se plazily po Morganě aţ na vrchol
schodiště.
Cítila energii, která vycházela ze světla. Prolínala
její kůţí, stoupala do rukou a také do předmětu, který
svírala ve svých dlaních.
Tajemný Grál přebíral záři, nasával ji a přitom
měnil barvy.
Jestliţe před několika vteřinami byl matově zlatý,
teď se tato barva změnila.
Grál reagoval. Choval se jako magnet, který
čekal, aţ se naplní jeho poslání.
Materiál začal vlivem cizího tajemného proudění
vibrovat. Morgana je cítila velmi zřetelně, protoţe
probíhalo celým jejím tělem a nádoba ztěţkla tak, ţe
ji nemohla udrţet.
Vzpírala se proti ní, jako by věděla, ţe Morgana
není pravým vlastníkem.
To ji znervózňovalo. Dvěma protikladným silám
nemohla vzdorovat, proto se sklonila a postavila
nádobu na zem. Nejdříve se jí zmocnilo podezření, ţe
přecenila důleţitost Grálu a krádeţ nádoby tak byla
úplně zbytečná. Její námaha tak vyšla naplano.
Avšak drama pokračovalo dál.
Náhrobní deska stoupala výš a výš. Z nitra
proudilo stále více světla. Nepřirozené záření, které
se ztrácelo někde v temnotách chladné pouštní noci.
Morgana stála nehnutě na místě. Stín náhrobní
desky stoupající vzhůru se přes ni převalil a tím jí
poskytl pohled do hlubin hrobky.
- 141 -
 Zatím nic nezpozorovala.
Světlo bylo velmi intenzivní a mísilo se navzájem.
Něco tam leţelo...
Lidská postava. Mohla to být jen královna ze
Sáby.
Morganiny oči se rozšířily. V jejím pohledu bylo
napětí, které ji neopouštělo.
Trvalo to jen pár vteřin a potom...
Těţká deska se zastavila. Na protilehlé straně
stála kolmo k vlastní hrobce královny.
Morgana nahlíţela dovnitř.
Naskytl se jí nádherný pohled. Světlo se rozdělilo
tak, ţe se uţ nemísilo a bylo moţno rozeznat
všechny podrobnosti.
Morgana se domnívala, ţe najde nějaký
přepychový sarkofág. Ale nic takového se nestalo.
Královna leţela na oltáři. Byla sama. Ţádní otroci
s ní nebyli pohřbeni.
Její tělo leţelo nehybně na kamenné desce.
Morgana musela přiznat, ţe tato ţena vskutku
oplývala klasickou krásou.
Světlo se rozptýlilo a vytvořilo kruh kolem hrobky.
Nyní padalo seshora do hrobky, takţe Morgana si
povšimla více podrobností.
Pleť královny působila svěţe, jako by se
vykoupala v oslím mléce. Měla havraní vlasy střiţené
tak jako na reliéfu, malý nosík, jemná ústa a velké oči
s černými zornicemi.
Morgana se domnívala, ţe se setká s mrtvolou
nebo bledou nemrtvou, ale s tímto nepočítala.
Královna byla pochována, ale zatím ţila.
- 142 -
 Byla běloška nebo černoška?
Ani jedno, ani druhé. Snad směsice obou,
protoţe její pleť vypadala, jako by ji někdo natřel
kávově mléčnou barvou.
Nebyla příliš vysoká, ale štíhlá s nádhernou
postavou. Nádherné přiléhavé šaty svítily
tmavozeleně s červenými pruhy a materiál tvořila
velmi drahá látka. Stejně drahé byly i šperky, které
měla královna na sobě.
Bylo nepochopitelné, ţe osoba, která ţila před
třemi tisíciletími, mohla takto vypadat.
Vyzařovalo z ní něco vznešeného, majestátního,
co na Morganu dělalo ohromný dojem. Nevěděla, zda
před ní nemá prchnout.
Ale spoléhala na svou sílu a také na Tajemný
Grál.
Deska se pohnula.
Královna leţela stále strnule se zkříţenýma
rukama na hrudi.
To se v krátké chvíli změnilo, protoţe se pohnuly
dlouhé oční řasy.
Do jejího těla se vracel ţivot.
Nechvěly se jenom oční brvy, také její ruce se
zvedly a klesly.
Podepřela se a posadila.
A udělala to naprosto přirozeně. Ne jako nějaký
zombie. Královna vypadala jako někdo, kdo dlouho
spal.
Sama Morgana Laytonová, její velká sokyně,
musela uznat její neobyčejný půvab. Měla velká
předsevzetí, ale všechna byla v této chvíli
- 143 -
zapomenuta.
Ohromeně pozorovala procitání ţeny v hloubi
hrobky.
Ladným gazelím pohybem vstala královna ze
svého loţe, vklouzla nohama do připravených
sandálů a postavila se na oltářní desku.
Hlavu měla lehce zakloněnou, aby Morganu
Laytonovou lépe viděla.
Na chvíli se mezi těmito rozdílnými ţenami
rozhostilo hluboké ticho.
Potom královna promluvila a Morgana rozuměla
kaţdému slovu.
„Dlouho jsi mne hledala a teď konečně našla.
Věděla jsem, ţe přijdeš a čekala jsem na tebe."
Přes její rty přeběhl lehký úsměv, kdyţ vyslovila
následující postesknutí. „Nerozumím lidem. Tolik let
uběhlo a vůbec se nezměnili. Všichni by chtěli moc,
vědět, co jiţ proběhlo. Také ty, Morgano, nejsi
ţádnou výjimkou. Přitom se nezdráháš spojit se se
silami temnoty. Vypadáš jako člověk, ale je v tobě
duše kruté šelmy. Ano, jsi krutá. A já si dám pozor,
abych ti předala své znalosti a svou moc."
Morgana kývla do hlubiny pod sebou. „S tím jsem
počítala, královno. Ale jsem pevně rozhodnuta
dokončit svůj plán. Rozumíš?"
„Já vím."
„A nepřicházím s prázdnýma rukama, protoţe
mám Tajemný Grál. V něm se spojují všechna
tajemství světa. Musí se jen vyhledat. Jak zní
pravidlo? Jestliţe se zničí Tajemný Grál, zemře i
královna. Zatím ţiješ, ale budeš-li kříţit mé plány,
- 144 -
brzy zemřeš."
Zvedla pravou nohu a patou krouţila nad koulí.
„Mohu ji rozšlápnout, kdykoliv se mi zachce,
královno. Záleţí na tobě, zda to udělám, nebo ne..."
Královna ze Sáby mlčela.
Nahoře na obloze, kde plul měsíc jako kolo od
vozu, se objevil stín a posouval se před ním.
Byla to tlama posvátného vlka!

- 145 -
 9
Musel jsem Jennu Jensenovou pevně drţet, aby
neskočila do obdélníkové arény. To, co probíhalo
před našima očima, bylo nepochopitelné. Také já a
Suko jsme byli víc neţ ohromeni.
Kdyţ jsem zpozoroval, ţe Jenna se chystá křičet
a volat, přitiskl jsem jí ruku na ústa. „Ne, Jenno,
proboha, ne! Buď zticha!"
Přikývla a já jsem s důvěrou v její slib sundal
ruku z jejích úst. Zhluboka se nadechla. „S tím...s tím
jsem nepočítala. Ona ţije, je tady, dívá se..." Její
slova zněla tiše a hekticky zároveň.
Stáli jsme výhodně. Sloupy, zdi a jiná stinná
místa nás dobře kryla. Hrobka pod námi byla
otevřená. Všechno jsme pozorovali a viděli i
strašidelné světlo, které vystupovalo z hrobky a
rozdělilo se.
Pro Jennu Jensenovou byla tato chvíle
naplněním jejího ţivotního snu. Konečně stála před
hrobkou královny ze Sáby, hleděla dovnitř a viděla,
ţe královna ze Sáby přeţila a nerozpadla se v
průběhu tří tisíciletí na prach.
Jenně pořád vyvstávala husí kůţe. Bezděčně
svírala ruce v pěst. Na jejím obličeji leţel svit, o němţ
jsem nevěděl, zda vychází z ní nebo z hrobky.
„To je sen, Johne." Otočila se ke mně. „Řekni mi,
prosím tě, ţe sním."
„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „To, co vidíš a
proţíváš, je skutečnost, Jenno."
- 146 -
 „Můţeme jít k ní?"
Na tuto otázku jsem byl připravený. Samozřejmě,
ţe jsme mohli jít k ní, ačkoliv jsme viděli i Morganu
Laytonovou, která stála těsně na kraji hrobky a u
nohou jí leţel Tajemný Grál.
„Ale opatrně," varoval tiše Suko. „Ne všechno, co
se zdá jednoduché, musí ve skutečností jednoduché
být."
Ukázal na vlky, kteří přešlapovali na schodech.
To byla nesporně pravda. „Nejdříve musíme překonat
ty bestie."
V podstatě jsem mu dal za pravdu. Něco mi na
zvířatech vadilo. Pokrčil jsem rameny. „Suko, nemohu
si pomoci, ale něco se mi nezdá."
„Co tím myslíš?"
„To nemohu přesně říci. Podívej se lépe. Nemáš
dojem, jako by se nehýbali?"
„Ne."
„Ale ano."
„Co to má znamenat, Johne?" Jenna byla stejně
pozorná jako já.
„Něco s nimi není v pořádku." Dále uţ jsem nic
nevysvětloval, protoţe jsme zaslechli rozhovor, který
mezi sebou vedly tak rozdílné osoby.
Byla to slova, která jsem si dost přesně
pamatoval.
Bylo mi jasné, ţe ţádná z těch dvou necouvne.
Kaţdá chtěla dosáhnout svého cíle a Morgana navíc
vlastnila Tajemný Grál jako trumfové eso.
„Měli bychom pomoci královně," navrhla Jenna.
„Pojď, nechci stát tady nahoře a nečinně přihlíţet.
- 147 -
Musím se konečně dozvědět, jaké tajemství ji
obklopuje. A hlavně, jak po těch tisíciletích zůstala
naţivu."
To zajímalo i mne a Suka.
Nebyli jsme vůbec proti tomu seznámit se s
královnou.
Ale bránili tomu vlci. Jak se budou chovat?
Naplní se moje domněnka?
Jenna mne chytila za ruku.
Prsty se jí chvěly. Nebylo divu za takových
okolností.
Táhla mě dopředu a po třech krocích jsme ze
stínu vystoupili do světla.
Měli jsme pocit, ţe se nacházíme pod tyrkysově
zabarvenou kopulí.
Nebylo to obyčejné světlo.
Na kůţi jsem cítil podivné chvění, jako by mi chtěl
někdo poslat jeho prostřednictvím zprávu.
Jenna a Suko cítili totéţ co já. Můj přítel
nechápavě krčil rameny a mnul si čelo, zatímco
Jenna získala barvu, která se objevuje jen ve scifi
filmech.
„Co se děje?"
„Johne, to světlo. Není... není normální. Leţí na
mně jako šátek."
„To je pravda."
„Neuškodí nám?"
„Určitě ne."
Podíval jsem se z té výšky na královnu, zda je
taková, jakou jsem si ji představoval.
Byl to stejný obličej, stejné tělo, moţná také
- 148 -
stejné myšlenky, které však ke mně nevysílala. Ona a
Morgana Laytonová hovořily spolu. A nebyla to
přátelská slova.
Ocitli jsme se v blízkosti prvního vlka. Suko, který
šel před námi, zůstal stát o krok výše nad bestií. Ta
uţ se musela otočit a zaútočit.
Ale nestalo se tak.
Suko se na nás ohlédl.
Také my jsme zůstali stát a viděli jeho tázavý
pohled.
„Tomu nerozumím," zašeptal.
„Strč do něj!" navrhla Jenna. „Strč do něj, jestli se
pohne. Myslím...."
„Potom si myslíš totéţ co já."
„Proč?"
„Prosím tě, Suko, strč do něj." Raději jsem poloţil
ruku na rukojeť beretty. Měl jsem i kříţ. Moţná nám
pomůţe, aţ bude nejhůř. Ale o tom jsem teď
nepřemýšlel.
Suka stálo hodně přemáhání natáhnout ruku a
poloţit ji na hustou vlčí srst. Viděli jsme jeho ruku, jak
se zabořila do těla nehybně stojícího vlka.
Tím dotykem musela vyzářit nějaká magická síla.
Tělo šelmy se začalo chvět.
Hned nato se mu podlomily nohy a jeho tělo se
rozpadlo na prach, který se okamţitě smísil s pískem.
„Neuvěřitelné," vydechla Jenna. „Tušila jsem to,
kdyţ jsem viděla, ţe se ty bestie nehýbají. To je..."
Hledala vhodná slova.
„Magie," řekl jsem. „Stará magie, která
napomáhá tomu, aby nepřítel ztuhl. Sami jsme to
- 149 -
nyní viděli. Od vlků nám nehrozí ţádné nebezpečí."
Suko byl stejného názoru. „Určitě je to
způsobeno tím světlem," řekl. „Mnohým přináší smrt."
„Ale nám ne, jak pevně doufám."
„Dobrá, pojďme dál."
Obrátili jsme pozornost k Morganě Laytonové. I
kdyţ byla svým způsobem přitaţlivá, přece jen měla
téměř muţskou postavu. Velmi široká ramena a silné
nohy, které obepínala prachem pokrytá kůţe.
Písek na schodech byl naší výhodou.
Nehlučně jsme scházeli dolů.
Bylo slyšet jen lehké vrznutí nebo zaskřípění.
Situace na okraji hrobky se přiostřovala. Ţádná z těch
dvou ţen nechtěla ustoupit. Nikdo z nás nemohl říci,
jak tento boj dopadne.
Nejraději bych se napil vody, protoţe mně v hrdle
pořádně vyschlo. K cíli mi scházelo jen pár kroků.
Morgana nás ještě nezpozorovala, ale Jenna si
mezitím prohlédla oblohu, uviděla měsíc. Nataţenou
rukou ukazovala na ohromnou vlčí tlamu, která se
jako část mračna přesouvala přes měsíční kruh.
„Zatraceně!" řekl Suko.
Zašeptal jsem. „To je Fenris, posvátný vlk."
„Co to má znamenat?"
„To ti přesně neřeknu. Je mi pouze jasné, ţe
nesmíme déle otálet."
Měl jsem pravdu v tom, ţe Morgana Laytonová
chtěla vše ukončit i za cenu toho, ţe zničí Tajemný
Grál...

- 150 -
- 151 -
 10
Královna ze Sáby, které stála na oltáři, rozuměla
situaci velice dobře. Viděla také, jak její protivnice
zvedla nohu.
Nezachvátila ji panika, protoţe její pohled zalétl
vysoko na schodiště, kde uviděla tři osoby, o nichţ
věděla, kdo jsou a proč přicházejí.
V jejích tmavých očích se na okamţik nepatrně
zablýsklo, coţ Morganě Laytonové neuniklo. Ale
špatně si královninu reakci vyloţila a drsně se
zasmála. „Máš strach, ţe tě zničím, co?"
„Ne, nemám strach."
„Tak uţ konečně vystup z té proklaté hrobky.
Chci tě..."
„Nepůjdu!" odpověděla královna. „Dám ti dobrou
radu. Uteč! Je to jediná laskavost, kterou ti mohu
nabídnout."
„Chceš mě zastrašit?"
„Ne."
Morgana váhala. Noha se stále ještě drţela nad
nádobou, která sice leţela na zemi, ale v jejím nitru
se něco dělo. Krouţila tam kola a vlákénka. Magické
kouzlo se naplňovalo a také světlo bylo intenzivnější.
„Udělej to!"
Tato dvě slova, která královna vyslovila, na
Morganu působila. Teprve teď jí došlo, ţe uţ dlouho
neslyšela své vlky.
Ještě jednou se podívala chladnýma očima na
královnu, postavila se vedle Grálu, aby se mohla
- 152 -
otočit za sebe....

„Zdravím tě, Morgano," oslovil jsem ji.

Stála před námi a musela zaklonit hlavu, aby
lépe viděla.
Spatřili jsme její obličej.
Bledý s tyrkysově zbarveným odstínem. Tak
nevypadala kůţe, ale spíš kámen.
Ale kdyţ pohnula rty, připadalo mi, ţe jsou z
gumy. „Sinclaire, ty pse!"
Svírala pěsti. „Jak se ti to povedlo? Jsi u cíle, ale
nezvítězíš. Mí vlci..."
„Suko," řekl jsem.
Přítel pochopil. Přistoupil k dalšímu nehnutě
stojícímu zvířeti a dotkl se jej.
Bestie sebou opět trhla a pak se rozsypala na
prach.
Morgana nemohla uvěřit vlastním očím. Její
reakcí byl nepřirozený údiv a zběsilé potřásání
hlavou, aţ jí dlouhé prameny vlasů divoce létaly
kolem hlavy.
„Proč?" těţce supěla.
„Světlo," řekl jsem. „Je to světlo z hrobky."
Nenapadlo mě jiné vysvětlení a doufal jsem, ţe mám
pravdu. „Je to světlo, které královnu udrţuje naţivu,
protoţe energie nám neznámá a pocházející ze
- 153 -
zašlých časů se stará o to, ţe svět zůstane světem.
Lidé tehdy znali spoustu věcí. Uměli kontrolovat svou
sílu, coţ mnozí z nás dnes nedovedou. Ani ty,
Morgano."
Její oči byly ještě studenější neţ předtím. „Ano, "
řekla, „moţná máš pravdu. Ale já nejsem tvoje
sluţebnice. Jsem víc, jsem silnější a nevzdám se.
Mám Tajemný Grál, který stojí přede mnou..."
„Jsi sama, Morgano."
„Ne, podívej se na oblohu."
„Fenris je příliš daleko."
Byl jsem při té odpovědi trochu nervózní, coţ
vycítila.
Podívala se na mne, Suka a potom na Jennu.
Před ní stáli tři protivníci, dalšího měla za zády.
„Vypadá to pro tebe špatně, Morgano. Hraješ
vysokou hru, ale nemůţeš mít všechno. Královna ze
Sáby ti nikdy nepředá své magické umění, znalosti a
moudrost."
„Nesmysl!" vykřikla. „Přede mnou je Tajemný
Grál. Stále existuje, podívej se. Podívej se dovnitř a
uvidíš světlo." Také znervózněla. „Stejné světlo
vychází z hrobky. Je to stejná energie, Sinclaire.
Chápeš to?"
„Ano, chápu."
Poctila nás pokřiveným úsměvem. „Tomu
nemohu uvěřit. Královna ze Sáby ještě ţije, protoţe i
Tajemný Grál zatím existuje. Kdyţ ho teď zničím,
nebude jí její vědění k ničemu."
„Jsi rychlejší neţ kulka?" zeptal jsem se.
Odmítavě zamávala rukou. „Co jsou stříbrné
- 154 -
kulky proti této obrovské síle? Ne, Sinclaire, ne..."
„Má pravdu."
Slyšeli jsme hlas, který nepatřil ani královně ani
Morganě, nýbrţ jedné ze dvou postav, které se náhle
zvedly vedle královny.
Dva duchové...
Morgana se otočila. Přitom jsme zpozorovali
výraz překvapení v jejím obličeji.
Musela vlastně počítat s tím, ţe královna nebude
sama, protoţe na reliéfu vyrytém na náhrobní desce
byla zobrazena se dvěma muţskými postavami.
Zjevili se za ní jako její tělesní stráţci.
Oči se mi rozšířily tak, ţe mi div nevypadly z
důlků. Znal jsem tato nadpřirozená stvoření.
Byl to Hektor de Valois, velký vůdce templářů a
ten, který nosil kříţ.
Znovu se ve mně narodil. Tu a tam jsem s ním
byl v kontaktu.
A ten druhý?
Nejraději bych si protřel oči, protoţe jsem tomu
nemohl uvěřit. Mohlo to být tak, jak jsem tušil? Tato
starozákonní postava vzbuzovala respekt, ačkoliv
stála před námi jako duch.
Hodilo se na ni jen jedno vysvětlení. Tato osoba
se objevovala ve stejných legendách jako královna ze
Sáby.
Musel to být jedině....
„Šalamoun, starozákonní moudrý král!"

- 155 -
- 156 -
 11
To, co jsem cítil, jsem musel vyslovit, takţe můj
hlas zazněl přes celou hrobku.
Stál přímo za královnou. Vypadal jako
namalovaný tenkým štětcem. V jeho rysech se nic
nehnulo, ale přesto jsem dostal odpověď.
„Správně, jsem Šalamoun, prorok a zdravím
toho, který má se mnou tolik společného..."
Musel jsem polknout. Náhle jsem ucítil závrať,
couvnul jsem zpět a klopýtnul o hranu schodu
schovaného pod pískem. Suko mě zachytil dřív, neţ
jsem upadl. „Ţádnou paniku, Johne."
Ale i jeho hlas se chvěl. Bylo příšerné, co jsme
zde proţívali.
Duch dávno zemřelých velikánů mne pozdravil
jako starého přítele. Byl jsem příjemně překvapen a
pomýšlel automaticky na reinkarnaci. Byl jsem Hektor
de Valois, Richard Lví srdce - a nyní také král
Šalamoun?
Jestliţe ano, co potom dělal s Grálem?
Prorok četl moje myšlenky. Nepřeběhl přes jeho
ústa lehký úsměv? Neblýsklo se mu v očích?
„Vím, co si myslíš, Johne Sinclaire. Tobě patří
Grál, ale téměř nic o něm nevíš. Templáři o něm
věděli více. Věděli, ţe tento Grál má co do činění s
touto zemí, kde se nacházela kolébka lidstva.
Wolfram von Eschenbach, který popsal Tajemný
Grál, zanechal zakódovanou zprávu. Kdyţ ji
- 157 -
pochopíš, můţeš si povšimnout, ţe při svém putování
touto zemí slyšel o královně, která vlastnila zvláštní
nádobu. Byla to královna ze Sáby, která mi zase tuto
nádobu ukázala. Vyřešil jsem její hádanku. Aby mi
poděkovala, zasvětila mě do tajemství Grálu. Existuje
do té doby, dokud ona ţije. To je pravda. Grál nesmí
nikdo zničit, to je nesmírně důleţité. On a královna - a
teď poslouchej dobře - tvoří protipól prvopočátečnímu
zlu. Ďáblu a Lilith. Ještě jsi se s ní nesetkal, Johne
Sinclaire. Ale uţ to nebude dlouho trvat. Zjistíš, ţe
existuje spojitost mezi Grálem, Lilith, královnou,
Luciferem, tebou a prorokem. Je to koloběh, dávno
popsaný v knize osudu. Ty patříš mezi vyvolené, jsi
Synem světla. Zatím jsi mnohé nepochopil, ale to se
brzy změní. Legenda Grálu byla popsána a nic
nového k ní nikdo nepřidá. Tato ţena, která přichází,
aby získala královninu moc, ví více. Chce vydírat
královnu. Záleţí na tobě a tvých přátelích, jestli se jí
to povede. Toto je posvátné místo. Postarej se o to,
aby posvátným zůstalo. Koloběh lidských dějin se
nesmí zvrátit."
Stál jsem tam, plný světla, slyšel dech svých
přátel a zeptal se. „Jak to mám zařídit?"
„Vyţeň ji z tohoto ráje, z tohoto místa. Vezmi si
zpět, co ti patří!"
„Ano, já..."
„Ne," vřískla Morgana. „To nedovolím. Chci moc.
Chci ji mít. Já..." Byla jako smyslů zbavená. Zvedla
nohu a jedním mohutným kopnutím chtěla zničit kouli.
Vtom jsem se odrazil.

- 158 -
 Vzdálenost mezi námi nebyla příliš velká. Asi tři
stupně, ne více. Otázka vteřin.
Narazil jsem do ní dříve, neţ mohla nádobu
zasáhnout.
Ruce jsem napřáhl před sebe. Oběma pěstmi
jsem vrazil do jejího hrudníku. Takovému nárazu
nemohla odolat.
Protoţe stála těsně při okraji, shodil ji náraz do
hrobky, kde na oltáři stála královna ze Sáby
obklopená dvěma nadpřirozenými bytostmi.
Morgana upadla, já také, ale v příštím okamţiku
jsem vyskočil a vrhl se na ni.
I kdyţ jsem byl v lepším postavení, nemohl jsem
dlouho zvítězit, protoţe Morgana se měnila ze své
lidské podoby na skutečnou šelmu.
Usilovala o moji smrt.
Její pěsti a kolena mě sevřely tak, aţ se mi dělaly
mţitky před očima. Vysmeknul jsem se z jejího objetí
a uskočil na stranu, takţe jsem se dostal z dosahu
jejích nohou.
Vrávoravě jsem se postavil na nohy. Slyšel jsem
Sukův hlas a zahlédl svého přítele s Jennou na okraji
hrobky. Inspektor drţel Tajemný Grál jako
drahocenný poklad.
„Mohu ti pomoci?"
„Ne, udělám to sám."
- 159 -
 A musel jsem to udělat. To, ţe Morgana
Laytonová stále existovala, byla moje vina. Před léty,
kdyţ jsme měl k tomu příleţitost, váhal jsem, zda ji
zabít. Ona se potom postavila na moji stranu,
bojovala proti Lupině, neţ se dostala do moci
posvátného vlka Fenrise.
Přitiskl jsem se zády k boční kamenné stěně
hrobky. Stála přede mnou. Připravená ke skoku,
hlavu zdviţenou k měsíci. Najednou táhle zavyla, aby
na sebe upozornila stín posvátného vlka.
To mohlo být záludné.
Zvedl jsem dýku.
Čepel a rukojeť sestávaly z posvěceného stříbra.
Smála se, kdyţ jsem mluvil o kulce?
Bude se smát i před dýkou? Vykročil jsem k ní.
Byl jsem téměř u ní a ona jen strnule zírala na
přibliţující se zbraň.
Ne, nebyl jsem dost chladný. Přestal jsem se
zlostí ovládat. Vší silou jsem udeřil, ale její obrana
byla stejně silná.
Čepel nepronikla do těla. Minula ji, protoţe
Morgana se otočila. Vyvedlo mě to z rovnováhy.
Doklopýtal jsem před oltář. Na pár vteřin jsem zahlédl
královnin povzbudivý úsměv.
Morgana přicházela. Mohutným skokem mne
chtěla přitisknout ke zdi oltáře, ale tentokrát jsem byl
rychlejší.
Bleskurychle jsem se vyhnul. Morgana narazila
na kámen a v té chvíli mě ucítila na zádech.
Přitiskl jsem ji na stěnu a zvedl ruku s dýkou.
Nic mě nemohlo zastavit.
- 160 -
 To jsem věděl já i ona.
Vtom se ozval Šalamoun. Ještě neţ moje ruka s
dýkou udeřila, zaslechl jsem jeho šeptající hlas.
„Nikdo nesmí na tomto posvátném místě zabít. Je to
znesvěcení a ani ty, Synu světla, na to nemáš právo.
Protoţe světlo znamená přátelství."
Byl jsem šokován. „Proč?" křikl jsem. „Proč to
nemohu skončit?"
„Ne zde."
Moje ruka se zachvěla. Byl jsem velmi blízko
toho, abych ukončil Morganin ţivot.
„Neslyšel jsi, Sinclaire?" zašeptala vlčice a
vyklouzla mi. Přitom mě škrábla na holeni. Bolest mi
vehnala slzy do očí. To jí stačilo k tomu, aby byla
volná. Ale musela se dostat ještě z hrobu.
„Přivedu ji," křikl Suko.
K tomu nedošlo, protoţe nyní zasáhl Fenris. Jeho
magie proti královnině magii.
Něco podobného jsme uţ zaţili ve Vlkodlačí
kotlině. Také nyní vyvedl svoji sluţebnici z
nepřátelského území. Z měsíce se natáhl dlouhý
mohutný stín, který dosáhl aţ do otevřené hrobky.
Morgana zvedla ruce a jako raketa se vznesla
vzhůru.
Všichni jsme stáli a dívali se, jak mizí v temnotě
noční oblohy.
Moje pravice klesla. Zastrčil jsem dýku do
pouzdra, protoţe jsem ji uţ nepotřeboval.
„Jdi a pamatuj na má slova, ţe se brzy dozvíš
více, Johne Sinclaire."
Přikývl jsem. Ještě jednou jsem se podíval na
- 161 -
královnu ze Sáby. Dříve jsem ji znal jako
nadpřirozené zjevení. Nyní stála přede mnou.
Nechtěl jsem, aby skončilo toto setkání. Natáhl
jsem ruku před sebe.
Váhala.
Za ní stáli oba duchové a usmívali se. Moţná
jejich úsměv porušil starobylé kouzlo. A královna to
cítila.
Také ona natáhla ke mně ruku.
Naše prsty se setkaly.
Není moţné popsat pocit, který jsem přitom
zaţíval. V této hrobce se nesetkaly jenom tisíce let
vzdálené generace, ale také dvě kultury, a vytvořily
most mezi minulostí a přítomností.
Její ruka nebyla chladná jako ruka mrtvoly.
Našimi prsty se přeléval proud tepla z jednoho na
druhého. Vydrţel bych svírat její ruku ještě hodinu,
ale Sukův hlas mě varoval. „Johne, hrobka se zavírá."
Stáhl jsem ruku zpět. Ještě jednou jsem pohlédl
královně do očí. Viděl jsem v nich sympatie - moţná i
víc.
Vrhl jsem se ke kraji. Nade mnou pomalu klesala
náhrobní deska a královna ze Sáby opět leţela na
oltáři.
Suko mi pomohl nahoru.
Sotva jsem opustil hrobku, deska s rachotem
dopadla na své místo a skryla tajemství královny.
A ještě něco se přihodilo.
Najednou jsme zaslechli vytí větru, který se
rychle změnil ve vichr přinášející písek, a ten
společně s prachem přikryl místo posledního
- 162 -
odpočinku královny. Nikdo uţ se nedozví, co se pod
pískem skrývá. Bojovali jsme srdnatě proti vichru, aţ
jsme se dostali do bezpečí mezi sloupy.
Tady vítr neřádil.
Jenna poloţila ruce do mých dlaní. Pod námi
vařil čarodějný kotel písku a prachu. Královnina
hrobka zmizela.
„Budu mlčet," zašeptala Jenna. „Zachovám její
tajemství. Uţ nikdy nesmí vědec s takovými znalostmi
vystoupit na veřejnosti."
„To bude v pořádku."
Uţ jsme se déle nezdrţovali a vrátili se k dţípu,
který nás bezpečně dopravil aţ do Mokky. Přivítal nás
Bahíd, aniţ by poloţil jedinou otázku.
Hleděl jsem na východ slunce a těšil se z tohoto
proţitku.
Na zpáteční cestě v letadle, zatímco Jenna
spala, mi Suko poloţil otázku. „Nezapomněl jsi
prorokova slova?"
„Ne, mám je stále na paměti."
„Věříš tomu, ţe se jednou naplní?"
„O tom jsem přesvědčený."
„A kdy?"
Pokrčil jsem tázavě rameny. „Aţ dozraje čas,
Suko. A to, jak se domnívám, nebude dlouho trvat."

KONEC

- 163 -