NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 15

Jason Dark

1997

-2-
 1
Temné ústí revolveru na mne zíralo jako prázdné
studené oko. Prst číhal. Stačil by jediný pohyb a byl
by se mnou amen.
A taková věc se mi přihodila uprostřed Londýna.
Má volnost pohybu se tím silně omezila, takţe
nezbylo neţ přijmout pozvání dţentlmena mířícího na
mne a usednout na zadní sedadlo tmavého oplu
Omega.
Zůstal jsem však relativně klidný. „Jestli chcete
peníze, tak jste dostal špatnou adresu. Nikdo za mne
výkupné nezaplatí."
Muţ stále svíral revolver a zavrtěl hlavou.
V jeho bledém obličeji vynikaly kalné oči ne
nepodobné rybím. Světle ţluté tričko hyzdily velké
skvrny potu v podpaţí. Na zadním sedadle leţelo
tenké pomačkané sako. Měl na sobě obtaţené dţíny.
Ruce připomínaly dvě uhlířské lopaty.
Řidič byl elegantnější, rozhodně ne hrubián jako
jeho komplic, ale toho jsem si nevšímal. Můj zájem
patřil především pistolníkovi.
„Prosím vás," řekl jsem. „Objasněte mi jednu věc.
Kolik chcete?"
„Ţádné peníze," odpovědělo Rybí oko.
„Ach, to je šlechetné. Takţe já teď vystoupím a
zmizím."
„Jen zůstaň sedět. Nebo ti vyrobím ještě třetí
oko." Přitom zamával výhruţně revolverem.
Nyní se ohlásil muţ sedící za volantem. „Na
-3-
vašem místě bych nebyl tak agresivní, pane
Sinclaire."
Znali mé jméno.
Stejně bych nevěřil tomu, ţe můj únos byla
pouhá náhoda. Něco ode mne chtěli. Stačí se jen
zeptat, co mám pro ně udělat.
Chlap s revolverem nemluvil dobře anglicky.
Kromě toho vypadal jako cizinec a jeho výslovnost
byla o poznání tvrdší.
Řidič byl rozhodně kultivovanější. Bylo to patrné i
z jeho oblečení. Plátěný oblek moderního střihu a pod
sakem prouţkovaná košile.
„Budeme tady ještě dlouho čekat?" dotázal jsem
se. „Začíná mi být horko."
„Ne, pane Sinclaire. Trochu se projedeme."
„A kam, smím-li se ptát?"
„Smíte, ale nedostanete odpověď. Cíl určíme my
sami."
„Dobrá."
Rybí oko pohnulo rty. „Ještě jednou," řekl.
„Ţádné vylomeniny. Je to ve tvém zájmu."
„I v našem," poznamenal řidič a nastartoval.
Dopadli mě blízko stanice podzemní dráhy.
Byla sobota.
Chtěl jsem si něco koupit a vůz jsem nechal v
garáţi. K nákupu uţ jsem se nedostal. Chlap mě
vytáhl z tlačenice tak obratně, ţe to ostatní chodci ani
nezpozorovali.
Nezbývalo mi nic jiného neţ čekat.
Kdyţ jsme opouštěli parkoviště, motor tiše
brumlal. Pohodlně jsem se natáhl a opřel se.
-4-
 Rybí oko mě nespustilo z očí.
Seděl bokem a mířil na mě revolverem.
Upozornil jsem ho, ţe nevydrţí takto dlouho
sedět.
„Jenom dávej, pistolníku, pozor, aby ti ten kanón
nepřirostl k ruce."
Rybí oko neodpovědělo.
Zato se ozval řidič, kdyţ musel předtím přibrzdit.
„Nedráţděte jej, pane Sinclaire. Bude lepší, kdyţ nic
nepodniknete."
„Znamená to, ţe mě nechcete unést nebo
dokonce zabít?" provokoval jsem.
„Tak nějak."
„To mě uklidnilo, pane."
„Ale nemohu se za nic zaručit. I naše trpělivost
má své hranice."
„Jak myslíte, pane."
Projíţděli jsme středem Londýna uvězněni v
plouţící se koloně vozidel. Mířili jsme na sever. V
Bloomsbury byl dopravní ruch poněkud menší.
Jenom u Britského muzea se ještě hromadila auta.
Doplazili jsme se aţ k Torrington Square.
Severně vykukoval komplex univerzitních budov, na
jejichţ střechách vlály prapory.
Ale k nim jsme nedojeli.
Tmavovlasý muţ za volantem zabočil do
postranní uličky, ve které jsem nikdy předtím nebyl.
Mezi starými budovami stály moderní domky,
které harmonicky zapadaly do staré zástavby.
Slouţily jako ubytovny pro studenty.
Naším cílem byl jeden ze, starších domů. Leţel
-5-
trochu stranou. Vedla k němu úzká cesta, která
obtáčela dům.
Auta projíţděla dovnitř sledována zrcátkem na
zahradní zdi.
Za domem jsme našli malé parkoviště. Objeli
jsme ho v půlkruhu a zůstali na chvíli stát.
„Nevystoupíme?" zajímal jsem se.
„Hned," odpověděl muţ za volantem.
Otočil se ke mně.
Teď jsem si ho mohl konečně lépe prohlédnout.
Na hlavě se mu kroutily černé vlasy. Oči rámovalo
husté obočí. Malý nos se mírně zvedal nahoru. Výraz
obličeje však působil sympaticky.
Hleděli jsme na sebe.
„Chtěl byste mou fotografii?" pravil jsem
uštěpačně.
„Ne, pane Sinclaire. Chci vám nejdříve předat
pozdrav."
„To je šlechetné. Od koho?"
Ještě chvíli natahoval mou zvědavost na skřipec.
Jeho další poznámka platila Rybímu oku. „Dej tu
bouchačku pryč!"
Rybímu oku se příliš nechtělo. „Ale..."
„Dej ji pryč!"
Vazoun v tričku pokrčil rameny a zastrčil pistoli
za opasek.
„Děkuji," řekl jsem s úlevou.
Tupě na mě hleděl a nejraději by mě zlostí snědl.
„Jak je to s tím pozdravem?" obrátil jsem se na jeho
kolegu.
„Ach, ano. Posílá vám ho jeden můj známý.
-6-
Ostatně ani vám není neznámý. Jmenuje se Vladimír
Golenkov."
Trochu mě to zaskočilo, a tak jsem se odmlčel.
Vladimír Golenkov, Rus, agent KGB, můj přítel. Ano,
osud tomu chtěl, aby se z nás stali přátelé.
Napomohlo tomu společně proţité dobrodruţství,
které nerespektovalo hranice ani rozdílnost
politických systémů.
Co se nepovedlo politikům, podařilo se nám.
Odzbrojení na niţší úrovni.
„Jste překvapen, pane Sinclaire?"
„To tedy ano."
„Umím si to představit." Sáhl do aktovky a podal
mi zalepenou obálku. „Je to zpráva od Vladimíra.
Můţete si ji přečíst."
Nechal jsem obálku zavřenou. „Proč jste se
vlastně se mnou tolik namáhali?"
„To je jednoduché. Moţná vám to připadlo i
poněkud šílené. Ale chtěli jsme mít jistotu, ţe
přijdete."
„No, soboty mívám často volné."
Během své samomluvy jsem otevřel obálku a
vytáhl sloţený list. Dopis byl krátký. Podle rukopisu
jsem poznal, ţe tyto řádky psal skutečně Vladimír
Golenkov
Jeho text zněl:

Milý Johne,
promiň, že nemohu přijít osobně, ale zdržely mě
neodkladné záležitosti. Muž, se kterým se setkáš, má
moji plnou důvěru. Důvěřuj mu i Ty. Jmenuje se
-7-
Michali Schneider. Ukáže Ti něco, co se může stát
počátkem opravdového pekla. Jedině namáhavou
mravenči prací se nám podaří objevit Ariadninu niť
vedoucí k odhalení tohoto tajemství. Mám pocit, že za
touto akci vězí silný klan nebo koncern, zkrátka
společnost s ohromnou mocí. My to nejsme, proto se
nabízí pouze jedno řešení. Jak jsem už řekl, nechci
předbíhat událostem. Přeji Ti hodně štěstí.
S pozdravem Vladimír

Chtěl jsem dopis zastrčit zpět do obálky

Ale Schneider mě zadrţel. „Ne, spálím jej.
Nesmíme zanechat ţádnou stopu."
Vzpomněl jsem si na Vladimíra a s důvěrou podal
list řidiči. Zapálil jej a poloţil do popelníku, kde shořel
na drobný bělavý popel. Zápach spáleniny unikl
otevřeným oknem.
„A co teď?" zeptal jsem se.
„Doufám, ţe můj přítel Vladimír nemluví do větru"
Schneider přikývl „To určitě ne."
„O co vlastně jde?"
„To vám ukáţeme v domě, pane Sinclaire!"
„Jste z KGB?" zaútočil jsem přímo.
Schneider se rozesmál. „Patřím k obchodní misi."
„Ach tak." Také jsem si mohl domyslit odpověď.
Rusové pracující v zahraničí převáţně působili ve
sluţbách KGB. Nic jiného jim ostatně nezbývalo.
„Můţeme jít, pane Sinclaire?"
„Jak by ne Cekám na to celou dobu."
„Prosím, tudy."
Jeho zdvořilost mě nepřekvapila. Nakonec, oni
-8-
potřebovali mě. Kromě toho dopis od Vladimíra,
mého ruského přítele, ve mně vzbudil pozornost. Byl
jsem opravdu napjatý, o co se tentokrát jedná.
Musela to být ohromně důleţitá věc, jinak by Vladimír
zvolil méně sloţitý způsob, jak mě kontaktovat.
Před několika hodinami ještě pršelo. Stromy byly
holé. V jejich větvích se proháněl svěţí vítr. Rybí oko
si natáhlo sako. Nevěnoval jsem mu pozornost. Zato
jsem následoval Michaila Schneidera k zadnímu
vchodu do domu.
„Na Rusa máte nezvyklé jméno."
„Já vím, ale mí rodiče byli německého původu.
Přišli po válce na Ukrajinu. Pomáhali tam při ţních."
To bylo jeho vysvětlení. Já si myslel něco jiného,
ale mlčel jsem. Schneider otevřel. Dveře měly
bezpečnostní zámek. Jeho obyvatelé chtěli co nejvíce
znemoţnit přístup nepovolaným osobám. Schneider
vstoupil jako první. Rybí oko za námi zavřelo.
Schneider rozsvítil. Chtěl jsem nahoru po
schodišti, ale zadrţeli mě. „Pojďte do sklepa, pane
Sinclaire."
U dveří do sklepení se Rus otočil ke mně a usmál
se. „Nebojte se, nehrajeme falešnou hru. Vzpomeňte
si na dopis vašeho přítele Golenkova."
„Samozřejmě."
Sklepní dveře byly natřené na hnědo a velmi
silné. Kdyţ je Schneider otevřel, neozval se
sebemenší hluk. Nad betonovými schody a dole pod
nimi vydávalo několik zářivek kalné světlo. Nemohl
jsem rozeznat, co se tam dole nachází. Šedé ocelové
dveře byly zamčené.
-9-
 Před jedněmi z nich se Schneider zastavil. Z
kapsy vesty vytáhl klíč. Musel otočit dvakrát, neţ se
dveře uráčily otevřít. Tentokrát mi dal přednost. Moc
se mi to nezamlouvalo, ale, pamětliv slov přítele
Golenkova, překročil jsem práh.
Místnost byla prázdná aţ na dvě stoličky
přisunuté ke zdi. Ale něco na ní bylo zvláštního.
Prosklená stěna ji dělila na dvě poloviny. Schneider
mne obešel a zůstal stát těsně před tabulí, která měla
uprostřed výřez. Malé okénko, jeţ bylo moţno otevřít.
„Pojďte sem, pane Sinclaire."
Ohlédl jsem se. Rybí oko zůstalo stát u dveří na
stráţi. Pevně rozkročené s rukama sloţenýma na
objemném zadku.
Zůstal jsem stát vedle Schneidera. „Prosím," řekl
Rus, „podívejte se přes sklo a řekněte mi, co vidíte."
Uţ při vstupu do místnosti jsem měl stísněný
pocit. Nyní jsem zřetelně viděl proč.
V místností za sklem stála pryčna.
Na ní leţela nehybná postava.
Muţ měl na sobě šedé látkové kalhoty, khaki
vestu a pod ní modrou košili. Vestu a košili zdobily tři
tmavé skvrny.
Otvory, kterými vnikly kulky do těla.
Dostal tři rány přímo do prsou.
„To je pancéřové sklo," vysvětloval Schneider.
„To mi uţ došlo."
„Dobře se soustřeďte na toho muţe. Určitě jste
poznal, ţe je mrtvý."
„Správně."
Schneider se na mě podíval. „Zastřelil jsem ho."
- 10 -
 „Díky za přiznání, ale proto jste mě sem přece
nezavedli."
„Ne. S tímto člověkem není něco v pořádku. Ale
od začátku. Byli jsme nepřátelé a bojovali jsme proti
sobě v Afganistánu. Tento muţ, jmenoval se
McGivern, patřil k CIA, jejíţ aktivity v této zemi jsme
sledovali. Narazili jsme na sebe. Došlo na zbraně a
šlo jen o to, kdo bude rychlejší. Měl jsem štěstí a
zastřelil jej."
„Dokonce třikrát, co?" řekl jsem trochu stísněně.
„Musel jsem mít jistotu."
„Dobrá, co dál?"
„Z jistých důvodů jsme nemohli předat tohoto
muţe ani CIA, ani Američanům. Odvezli jsme ho z
Afganistánu, abychom měli v ruce trumf proti
Američanům, kdyby nás chtěli vyprovokovat."
„A dál?"
Rus pokrčil rameny. „Náš plán nevyšel. Dostal tři
kulky, je mrtvý. Měl by být mrtvý, ale on není.
Přesvědčili jsme se o tom, kdyţ jsme jej dopravili do
tohoto domu. Za tím sklem není lednice, jak byste si
mohl myslet, ale mrtvola vypadá stále jako ţivá. Uţ
během transportu se z rakve ozývalo klepání.
Rozumíte?"
Rozváţně jsem přikývl.
„Chcete mi naznačit, ţe agent CIA, kterého jste
zastřelil, je zombie?"
„Přesně tak."
Zhluboka jsem se nadechl, odkašlal si a vrhl na
Schneidera nedůvěřivý pohled. „Uţ se pohnul?"
„Dokonce i vstal."
- 11 -
 „Tady?"
„Ano."
„Mohu to vidět?"
„Jak si přejete."
Rus zvedl ruku a poloţil dlaň na čtvercový výřez
ve stěně z pancéřovaného skla. Uvolnil dvě západky
a otevřel okénko.
Proti mně vyrazil chlad, aţ mi přitom naskočila
husí kůţe. Teď jsem viděl na mrtvolu mnohem lépe
neţ předtím. Byl přibliţné stejně starý jako já, nazrzlé
vlasy přes uši. Obličej pokrývala spousta pih. Mrtvý
mi nabízel svůj profil. Do očí jsem mu neviděl. Nosní
dírky byly jakoby slepené. Brada visela dolů. Košili
zdobily krvavé stříkance. Ruce leţely po obou
stranách těla volně na pryčně.
„Je těţko pochopitelné, ţe toto tělo ještě ţije,
nemám pravdu?" zašeptal Rus.
„Máte."
„Jak mne Vladimír informoval, máte oba
zkušenosti se zombii. Dokonce jste prý honili tyto ţivé
mrtvoly na Rudém náměstí a také Dálném východě."
„Ale to uţ bylo dávno."
„Na takové věci se nezapomíná. Představte si, ţe
to není jediný zombie, který pracuje pro CIA..."
„Potom se museli ve Washingtonu zbláznit."
„Nebo také ne. Zombiové jako tajná zbraň - to
vůbec nezní špatně. Nás to v kaţdém případě zlobí,
jak si jistě umíte představit. A nevím, jak na to budou
reagovat odpovědní činitelé naší země."
„K tomu není zapotřebí mít příliš bujnou fantazii.
Ale teď mi jde o tohoto nemrtvého. Stále pro mne
- 12 -
zůstává obyčejnou mrtvolou. Ani se nehne."
Schneider se tiše usmál.
„Počkejte chvilku, Sinclaire. Musí si na nás
nejdřív zvyknout. Musí nás ucítit, rozumíte? Nejdříve
lidi zavětří. Vábí ho maso, a to ho probudí k aktivitě,
takţe čile vyskočí na nohy."
„Vy máte zvláštní smysl pro humor."
„Toho je někdy zapotřebí jako soli."
Rus se nemýlil. Mrtvý se náhle pohnul. Začalo to
prsty. Cukaly sebou, kroutily se a svíraly v pěst.
Potom zvedl hlavu a otočil ji nalevo takţe jsme se
ocitli v jeho zorném poli.
Viděl jsem jeho bledý bezvýrazný obličej.
Mrtvé oči, vybledlé rty. Typický obličej
nemrtvého.
Michail Schneider, stojící vedle mě, působil
roztěkaně. „Uţ nás zpozoroval. Teď přijde a seţere
nás. Zatraceně."
Nemrtvý se jedním trhnutím prkenně posadil.
Všechno působilo velmi strnule.
Byl jako loutka. Otočil se na pryčně. Na
bezkrevných rtech se usadil zlověstný úšklebek, ještě
neţ spustil nohy na podlahu. Prudkým pohybem
vstal.
„Uţ se ţene," zašeptal Michail Schneider vedle
mě...

- 13 -
 2
Drsní váleční veteráni častokrát zaslzeli, kdyţ
procházeli rozlehlým areálem a jejich pohled přelétl
náhrobní kříţe, které tvořily jedno velké pole. Leţely
ve stínu mohutných listnáčů a vypadaly, jako by je
někdo kaţdý den ošetřoval stejně jako četné široké i
úzké cestičky, které dělily plochu jako šachovnici.
Bílé světlé náhrobky zářily proti modré obloze.
Mnohé z nich vypadaly stejně, sériově, jiné byly
neobvykle velké, mohutné a hrubé. Bylo zajímavé
sledovat, kdo je zde pohřben. Rozdíl se projevoval v
tom, zda v americké půdě leţel nováček nebo
generál. A i kdyţ tvořili dvě společenství, jedno měli
společné. Byli to hrdinové a poslední odpočinek našli
na hřbitově hrdinů.
Jmenoval se Arlington.
Jméno, které u mnoha patriotů vyvolává
posvátnou úctu. Kaţdý, kdo se cítí být vojákem tělem
i duší - a takových je hodně - si přeje být po smrti
pohřben právě zde, v Arlingtonu.
Splnilo se to pouze některým. Ani taková země
jako Amerika nemá mnoho hrdinů.
Arlington byla oáza klidu, zboţného rozjímám,
věčného ticha. Sem nepřicházeli lidé, aby
kaţdodenně pokládali květy na hroby.
Jestliţe na ohromný hřbitov zavítali návštěvníci,
bylo to u příleţitosti pohřbu nebo návštěvy oficiální
delegace.
- 14 -
 Byl hlídán. Kdo procházel hlavní branou, musel
se nechat zkontrolovat. Před několika lety jakési
nekalé ţivly pomalovaly část zdi hesly, která se
neuctivě vyjadřovala o zdejších mrtvých. Vojenské
policii se podařilo dopadnout viníka. Byl odsouzen k
vysokému trestu. Arlington je místem národní hrdosti
všech Američanů.
Okolo hřbitova se prostíral park se starými
stromy. V nízkých přízemních budovách podobných
garáţím se nacházelo technické vybavení personálu,
který se staral o celý komplex hřbitova. Zahradníci a
zahradní architekti překonávali větší vzdálenosti v
elektrických vozících.
Ke hřbitovu vedla široká příjezdová cesta. Byla
často prázdná. Zdálo se, ţe pruh betonu mizí v
nekonečnu nebo modré obloze na horizontu. Tato
cesta se vyuţívala při slavnostních přehlídkách, kdyţ
po ní vezli rakve s ostatky hrdinů. Před vstupní
branou se stráţním domkem vlály na dvou stoţárech
vlajky USA.
Elektronická ochrana pracovala spolehlivě.
Stráţní patřili k vojenské policii a vykonávali své
povinnosti spolehlivě.
Proto také sluţbu konající kapitán věděl o
blíţícím se automobilu, dříve neţ se objevil před
vchodem na hřbitov.
Kapitán jménem Ashley si přejel rukou černé
vlasy střiţené na jeţka a obrátil se na serţanta.
„Nevíte , kdo sem jede?"
„Ne, pane."
„Dobrá, počkáme si na něj." Ashley opustil
- 15 -
stráţní místnost. Dva vojáci řízně zasalutovali.
Obličeje pod okrajem ocelových přileb působily
stísněným dojmem.
Důstojník mohl na monitoru sledovat příjezd auta.
Řítilo se po vozovce jako divoká šelma. Byl to tmavý
cadillac. Ten, kdo řídil auto, musel přijíţdět z
Washingtonu a sedět hodně vysoko na výnosném
místě.
Avšak Ashleyho tenhle fakt nemohl vůbec
rozházet. Měl o civilistech svoje mínění. Na jeho vkus
byli málo tvrdí.
U něj platily jiné zákony, a proto se občas dostal
do maléru, coţ však jeho chování vůči civilnímu světu
vůbec nezměnilo.
Vůz dojíţděl k bráně. Motor předl tiše jako kočka.
Přistál měkkce před bíle natřenou mříţí.
Seděl v něm jediný muţ. Oba policisté se o tom
přesvědčili, kdyţ nahlédli dovnitř. Pozdravili, přičemţ
hlavně jejich automatů byly připraveny k výstřelu.
Řidič spustil postranní okénko.
„Přejete si, pane?"
„Vstoupit," řekl muţ.
„Legitimujte se, prosím."
Jako odpověď jim chlapík podal dvě karty. Obě
byly zataveny v plastové fólii.
„Okamţik, pane. Hned budete moci pokračovat v
jízdě."
„A neprohledáte můj vůz?"
„Není třeba, pane."
„To je velkorysé." Muţ vytáhl okénko a
pozoroval, jak velká zamříţovaná brána nehlučně
- 16 -
odjíţdí na stranu a uvolňuje vjezd.
Těţký vůz zajíţděl ţelvím tempem na hřbitov,
kde jiţ stál kapitán Ashley a rukou dával znamení,
kde má vůz zastavit.
To se stalo. Muţ vypnul motor, otevřel dveře a
vystoupil.
Kdyţ řidič vylezl z vozu, Ashley taktak skryl
úsměv. Nemohl si pomoci, návštěvník patřil prostě k
těm typům, které v ničem nepřipomínaly průměrného
Američana. Maličký s řídkými prošedivělými vlasy.
Tmavý oblek kontrastoval s pobledlým obličejem,
který rámovaly výrazné brýle se zlatou obroučkou.
Ashley mu nevyšel vstříc. Čekal, aţ k němu
návštěvník dojde.
„Víte, kdo jsem, kapitáne?"
„Ano, informovali mě, ţe jste doktor Mertens."
„Správně." Dr. Karel Mertens pohlédl na
kapitána, který jeho pohledu neuhnul. Ashley náhle
cítil, ţe se v návštěvníkovi zmýlil, protoţe jeho oči
měly vyraz, který bezpečně poznal. Energie, ocelová
vůle a chladná rozvaha.
Na doktoru Mertensovi bylo patrné, ţe se dovede
prosadit, i kdyţ nyní hovořil tlumeným hlasem.
„Přijíţdím z Washingtonu, kapitáne. Mám pověřeni k
prohlídce hřbitova. Sám, rozumí se."
„Bylo mi to sděleno. Smím se zeptat, zda máte
nějaké zvláštní důvody pro svou návštěvu?"
„Smíte, kapitáne, ale já vám neodpovím. A dobře
vím, proč."
„Jak si přejete, pane. Mohu vám být v něčem
nápomocen?"
- 17 -
 Doktor Mertens chvíli přemýšlel. Potom přikývl.
„Ano. Potřeboval bych vědět, zda se dnes na hřbitově
nacházejí i jiní návštěvníci."
„Ne Pouze personál."
„Myslíte zahradníky?"
„Jistě, pane."
„Vezmu si vůz. Ty vzdálenosti jsou nad moje
síly." Karl Mertens se otřásl tichým smíchem, ale
kapitán si toho nevšiml.
„Nemám vám dát s sebou doprovod, pane? Moji
lidé se tu přece jen vyznají lépe."
„Pojedu sám, kapitáne."
„Přirozeně, pane."
Dr. Karl Mertens se otočil a nastoupil do vozu.
Kdyţ se rozjíţděl, kapitán zasalutoval.
Hleděl za vozem, dokud se nerozplynuly poslední
obláčky kouře. Návštěvník musel zastávat vysoké
postavení v tajné sluţbě nebo ve vládních kruzích.
Kdo se mohl volně pohybovat po Arlingtonu, ten
určitě nepatřil k řadovým smrtelníkům.
Doktor Mertens mezitím zajíţděl dál do hloubi
hřbitova.
Hřbitov jej pohltil. Hleděl na rozsáhlé pole bílých
náhrobků, na cesty a cestičky. Jel pod větvovím
rozloţitých listnatých stromů. Nad ním se klenula
jasná azurová obloha, zbrázděná na některých
místech ohony výfukových plynů tryskových letadel.
Hluk jejich motorů zamkl kdesi v dálce. Na hřbitově
panovalo ticho.
Mertens jel krokem. Tu a tam se ukázal
zahradník. Tito lidé zde čistili cesty, stříhali keře nebo
- 18 -
vysazovali nové rostliny.
Pomníky se pyšně vypínaly na svých
podstavcích. Čerstvě natřené stoţáry roztroušené po
okolí působily jako bledé mrtvolné ruce, které se
jakoby v posledním záchvěvu ţivota vztahovaly z
hrobů k obloze.
Karl Mertens věděl, kam má jet. Ještě neţ vyrazil
na cestu, obdrţel přesné instrukce. Místo, které jej
zajímalo, leţelo na samém konci hřbitova. Tam
neleţeli velcí hrdinové, generálové nebo admirálové.
Ne, byli tam pohřbem prostí hrdinové bez honosných
pomníků. Jejich hroby zdobily obyčejné kameny.
Mertens se k nim blíţil po široké hlavni cestě.
Na postranní cestičce se objevil elektrický vozík,
kabina pro řidiče a loţná plocha na kolečkách. Muţ
za volantem zastavil a nechal cadillac projet.
Byl to poslední člověk, kterého doktor Mertens
potkal před dosaţením cíle své cesty. O pět minut
později zajel na stranu a vystoupil. Zbytek cesty chtěl
dojít pěšky.
Po tváři jej pohladil lehký vánek. Do muţe s
brýlemi zasazenými do zlaté obroučky se opřel zaván
horka, který s sebou přinášelo léto
Pod chodidly mu zaskřípěl jemný světlý štěrk. Byl
pečlivě vybraný. Těţil se pouze na jednom místě v
zemi. Důkladně jej proprali a teprve potom dopravili
na Arlington. Zde leţely náhrobky ukryté za
udrţovanými ţivými ploty, které chránily koruny
stromů. Jimi se jen obtíţně prodíraly paprsky slunce a
dopadaly na zem.
Dokonce ani ptačí zpěv nenarušoval klid mrtvých.
- 19 -
 V dálce zahlédl bílou hřbitovní zeď. Tak daleko
však nemusel jít. Na další křiţovatce cest zabočil
doprava. Tam leţely, prakticky ve slepé uličce, hroby,
kvůli kterým sem přišel.
Zprávu o tom dostal před několika dny. Jeho
návštěvník jej doslova vyděsil. Naštěstí ten muţ patřil
ke kruhům blízkým vládě a se vztahem k tajné
sluţbě. To, co uvedl, vyvolalo v doktoru Mertensovi
pochyby. Hovořil s tím člověkem dlouho a pojal
rozhodnutí přijít věci na kloub.
Ke hrobům mu scházelo několik kroků.
Krajina před ním se otevřela. Tyto končiny
skutečně budily dojem slepé uličky. I tady bylo
všechno čisté a pečlivě upravené. Zahradníci znali
kaţdé místečko hřbitova jako své boty. Mertens sešel
ze štěrkované cestičky a pustil se přes měkký trávník.
Vlevo leţelo více hrobů pohromadě. Kameny přitom
vypadaly jako ruce vztaţené k poslednímu pozdravu.
Právě tam mířil.
Tři hroby byly nápadné. Jestliţe ostatní hroby
byly rovné a osázené květinami, hroby, které hledal
Mertens, byly kupodivu ve špatném stavu. Náhrobní
kameny změnily svou polohu. Stály nakloněné, jako
by se kaţdou chvíli měly převalit na stranu.
Doktor Mertens zůstal stát před hroby.
Kapesníkem si otřel orosené čelo. Na hrobech stály
donedávna květiny, ale teď byly poničené.
Zahradníci to zcela jistě neudělali a ani muţ,
který Mertense varoval. Nabyl přesvědčení, ţe to
museli provést mrtví sami.
Místo svého posledního odpočinku zde našli tři
- 20 -
agenti CIA. Zemřeli jako hrdinové a dostalo se jim
pocty leţet zde, v Arlingtonu. Aspoň tak si to myslel
národ, pro nějţ padli. Bylo však sporné, zda jejich
poslání ve střední Americe bylo hrdinské. Mohlo se
stejně dobře označit za špinavé a cynické.
Američan německého původu obešel tři hroby.
Víc dělat nemohl. Leţely tam tak, jak by je našli i jiní.
Rozryté, ale zevnitř!
To ještě více probudilo Mertensovu zvědavost.
Šlápl na hrob. Jeho bota se propadla hluboko do
čerstvé hlíny. Nejraději by teď pouţil rýč, aby se
prokopal hlouběji, ale Mertens patřil k těm
opatrnějším, kteří si vše nejdříve pořádně prověří,
neţ se do něčeho pustí.
Poloţil ruku na horní hranu náhrobku. Ačkoliv byl
kámen nakloněný, neměl dost síly, aby jej odvalil na
stranu.
Pojal pevné rozhodnutí, ţe poţádá o pomoc
vojenskou policii. Nejdříve by se ovšem museli
společně sejít. A to chtěl Mertens zařídit.
Pokud se potvrdí jeho podezření, ţe jde o
zombie, potom nastanou zatraceně zlé časy. Těţko
uvěřit, ţe se po světě potulují agenti CIA jako ţijící
mrtvoly.
Samotnému Mertensovi při tom pomyšlení
naskakovala husí kůţe. Potřásaje hlavou, otočil se a
vracel zpět k vozu, ponořený do myšlenek. Přemýšlel
o moţných následcích a současně i protiopatřeních,
která by bylo potřeba přijmout. Přitom se mu v hlavě
stále ozývalo jedno jediné jméno. Poznal toho
člověka při svém nasazení v horách a brzy si jej začal
- 21 -
upřímně váţit. Společně se honili za yetim. Ten
chlapík pocházel z Anglie. Byl úředníkem Scotland
Yardu a zabýval se případy, které se vymykaly
běţnému lidskému myšlení. Honil duchy, zombie,
démony a podobné postavy neskutečného světa.
Proto dostal přezdívku lovec duchů. Ve skutečnosti
se jmenoval John Sinclair.
Kdyţ se Mertens dostal na hlavní cestu, oslepilo
jej slunce. Nasadil si tmavé brýle a rázným krokem
pokračoval v cestě.
Sluţební vůz stál tam, kde jej opustil.
Otevřel dveře a usadil se pohodlně v sedadle.
Klimatizace fungovala, a to bylo velmi příjemné
zjištění. Chvíli zůstal sedět s rukama volně
poloţenýma na volantu. Soustředoval myšlenky a
doufal, ţe jeho podezření se ukáţe být mylné.
Všechno však nasvědčovalo tomu, ţe se bude muset
se svými nadějemi rozloučit.
Nastartoval.
Automatika vozu citlivě zareagovala.
Mertens se podíval do zrcátka - a zkoprněl. Zdálo
se mu, ţe za hustou stěnou křovin zpozoroval pohyb.
Mohl to být pouhý klam, ale stejně měl nepříjemný
pocit, ţe vzadu zahlédl na setinku vteřiny postavu.
Moţná zahradník, nebo…
Na druhou moţnost nechtěl ani pomyslit. Mertens
se rozjel.
V Arlingtonu se jezdilo pomalu. Maximální
povolená rychlost činila patnáct mil za hodinu. Také
Mertens dodrţoval toto pravidlo, i kdyţ je směl
porušit.
- 22 -
 Ocitl se na chvíli ve stínu na místě, kde cestička
ústila na hlavní cestu. Mezi křovinami číhala v úkrytu
postava, která jej opustila v okamţiku, kdy se předek
cadillacu dostal na úroveň úzké křiţovatky.
Mertens zabrzdil, ale bylo jiţ pozdě.
Postava čekala na něj. Uviděl muţe v ušpiněném
umrlčím rubáši. Postava se divokým pohybem vrhla
vpřed a dopadla na širokou kapotu vozu.
Návštěvník seděl jako přikovaný. A musel
přihlíţet, jak ten druhý zvedl pravou ruku. Bledé
mrtvolné prsty zombieho svíraly těţký kámen, kterým
udeřil do předního skla…

- 23 -
 3
Bylo mi všelijak. Ačkoliv jsem měl častokrát co do
činění se zombii, nemohl jsem si na ţivé mrtvoly
zvyknout.
Byly tak odporné, tak neobyčejné.
Něco šíleného, co se vymykalo všem přírodním
zákonům. Ţijící mrtvoly byly něčím nepřirozeným, a
přesto se znovu a znovu objevovaly.
A nejen ve filmech.
Michail Schneider přistoupil blíţ. „Přesvědčil jste
se na vlastní oči, Sinclaire," zazněl do ticha jeho hlas.
„Tato mrtvola ţije. Máme co dělat s nemrtvým z CIA."
„Jistě."
Neboţtík udělal první kroky. Vypadal jako člověk,
který se probudil z dlouhého spánku. Ještě se docela
neprobral. Probíhalo jím napětí, proto při chůzi
vrávoral. Jako robot se zeširoka blíţil ke skleněné
stěně. Ruce se pohybovaly kolem těla jako kyvadla
hodin.
Obličej této ţivoucí mrtvoly mi připadal jako
maska. Strnulý výraz: bez známky ţivota. Z napolo
otevřených úst vystrkoval šedivý jazyk a olizoval jím
spodní rty. V mrtvolně bledém obličeji s modrými
stíny působily oči jako dvě skleněné kuličky
vystupující z důlků.
Přiblíţil se.
Po několika krocích ustal kyvadlový pohyb rukou
podél těla. Natáhl je před sebe. Prsty se svíraly a
rozevíraly jako dva pařáty. Nepochybně hledaly cíl,
- 24 -
do něhoţ by se mohly zatnout. Dělalo to na mě
dojem, jako by si je nemrtvý procvičoval před
smrtelným úderem.
Nechal jsem jej jít a ani přitom nevytáhl svoji
berettu. Čím více se blíţil ke stěně, tím silněji jsem
cítil zápach, přestoţe v místnosti bylo velmi chladno.
Byl to skutečný mrtvolný puch. Nejraději bych si
zakryl nos kapesníkem.
Ucouvnul jsem o krůček zpět a natáhl ruku ke
zbrani, kdyţ se vedle mě objevila Schneiderova ruka.
Popadl klapku a přibouchl ji. Zasunul zástrčku. Byl
nejvyšší čas, protoţe v příštím okamţiku se zombie s
obrovským úsilím vrhl vpřed.
Narazil na stěnu. Přinejmenším utrpěl jeho nos.
Všichni jsme zbledli. Dokonce i Rybí oko u dveří.
Slyšel jsem jeho pokašlávání.
Schneider stal přede mnou a krčil rameny.
Hřbetem ruky si otřel čelo. „Nu?" zeptal se a odplivl si
na podlahu. „Chcete vidět víc?"
„Myslím, ţe to stačí."
„Jsem stejného názoru."
Hodil jsem pohledem po oţivlé mrtvole, která se
točila po místnosti a nemohla se rozhodnout, zda se
poloţit na pryčnu, či nikoliv. Pravděpodobné ji rozčilila
skutečnost, ţe v její blízkosti jsou lidé a ona se k nim
nemůţe přiblíţit.
„A byl agentem CIA," zašeptal Schneider. Sevřel
pravou ruku. „Zamyslete se nad tím, Sinclaire. Byl to
agent CIA."
„Byl to jediný zombie mezi nimi?"
„Nemáme tušení, ale vycházíme z předpokladu,
- 25 -
ţe ne. Měli bychom si ujasnit, ze o těchto věcech v
budoucnu pomlčíme."
„Mate pravdu." Zvedl jsem dva prsty jakoby
k přísaze. „A nyní, jak vám mohu pomoci?"
„Nejen nám, Sinclaire,"
„Jak to myslíte?"
„Vy jste povedená kopa. Jestliţe se po světě
pohybuje více takových zombiů, jsou nebezpečím i
pro vlastni organizaci. Měl byste prokázat laskavost
nám, CIA a také vaší zemi tím, ţe najdete a zastavíte
tuto nákazu. Ne nadarmo mi váš přítel Vladimír
Golenkov kladl na srdce, abych vás vyhledal."
„Smiíse zde kouřit?" zeptal jsem se.
„Ano, dejte mi také cigaretu."
Rybí oko odmítlo. Schneider si ode mne připálil.
Kouřili jsme a zabývali se přitom vlastními
myšlenkami.
„Dospěl jste uţ k nějakému rozhodnuti,
Sinclaire?"
„Ještě ne."
„Nemůţeme se kontaktovat s CIA. Nevěřili by
nám a povaţovali to za propagandisticky trik Jsou ve
výhodě."
„Na tom něco bude."
„Proto je upozorněte vy sám. Spojte se s
důvěryhodnými lidmi."
„Kdyby to bylo tak jednoduché…"
„V čem vězí problém?"
„Je jich dost. V prvé řade v samotné CIA. Je to
uzavřená společnost, která pracuje na vlastní triko.
Dobrá, jsme ve spojení s Američany, ale koneckonců
- 26 -
tajná sluţba nenechá ani spřátelené země, aby ji
koukaly do karet. Kromě toho by se CIA totálně
blamovala, kdyby se naše domněnky potvrdily jako
pravdivé. Podle mého je třeba hledat příčinu v CIA. A
potom přijmout vhodná opatření. Opravdu to nebude
jednoduché."
„Co chcete potom podniknout?"
Zašlápl jsem podpatkem oharek cigarety. „Stojí to
za zkoušku."
Rus se dokonce pousmál. „Tím jsem tedy splnil
svůj úkol."
„Jinými slovy, chcete se drţet stranou.
„Přirozeně. Já jenom dávám tipy. Vladimír
Golenkov je přesvědčen o vašich schopnostech.
Kdyby se příčina nenašla v agentuře, pravděpodobně
by se vše zamotalo a my bychom se museli stáhnout
do pozadí, aby na nás nepadlo falešné podezření.
Jestli se domníváte, ţe jsme celou věc jenom
narafičili, tak vám musím hned teď říci, ţe tomu tak
není. Nemůţeme s tím opravdu nic dělat."
„Věřím vám."
„Dobrá." Schneider se otočil a hleděl na
zombieho. „Jednoho máme. Jak jsem dověděl od
soudruha Golenkova, zombie nesmí zůstat naţivu."
Usmál se a pokračoval. „Ţivot je krásná věc. Ale
přesto jsme si něco připravili."
„A co?"
„Pod jeho šaty jsme něco ukryli." Schneider sáhl
do levé kapsy saka a vytáhl hranatý předmět, který
velikostí připomínal krabičku od zápalek. Na černě
lakovaném povrchu se blyštěl červený knoflík.
- 27 -
 Pojal jsem podezření. „Snad jste...?"
„Ano, pane Sinclaire. Trochu jsme jej upravili.
Pod oblečením má mezi lopatkami upevněnou
výbušninu. Můţeme jej zachovat jako důkaz, ale v
případě nutnosti i zničit. Stačí, kdyţ stisknu červené
tlačítko, a bum! Bude po všem."
Tahle metoda byla zcela jistě bezpečná, ale
stejně jsem se vzepřel. „Chcete zničit důkaz. Jestli tu
záleţitost vyřídím, můţeme ho předhodit CIA."
„Dokázal byste čelit dotazům a nás z této
záleţitosti úplně vynechat?"
„Pochopitelně."
„To vám nevěřím. Člověka tam podrobují
zkoušce na detektoru lţi. A vykroutit se, k tomu musí
být příznivá konstelace hvězd, pane. Tak je třeba
uvaţovat."
„Ale můţeme se o to pokusit."
Vracel se zpět.
„Připadá mi to příliš riskantní."
Chtěl jsem Schneidera následovat, kdyţ se
ozvalo Rybí oko. „Stůjte, Sinclaire!"
Otočil jsem se k němu. Uţ zase drţel v ruce ten
zatracený kanón. V očích mu blýskalo. Byl
nervóznější neţ před chvílí v autě.
„Uvaţujte přece," zkoušel jsem ho ještě jednou
přemluvit. „My..."
Uslyšel jsem tlumený výbuch. Ani jsem
nezpozoroval, kdy Schneider zmáčkl tlačítko.
Za skleněnou pancéřovanou stěnou se vytvořil
oblak dýmu, který se rozptýlil na všechny strany, aby
se po chvíli zase spojil.
- 28 -
 „A je to!" řekl Rus.
„Ano - bohuţel."
„Mám jiný názor, pane Sinclaire."
Přistoupil jsem ke stěně. Výbušnina odvedla
dobrou práci. Z nemrtvoly nezůstalo téměř nic. Bylo
mi z toho všelijak.
Velmi pomalu, zamyšlen jsem se vrátil zpět. „Uţ
se cítíte lépe, Schneidere?"
„O hodně."
„Já ne, protoţe musím myslet na důkaz, který
bych mohl předloţit CIA. Američané by se mi
vysmáli."
„Tomu nevěřím. Jsme toho mínění, ţe určité
tamní kruhy znají odpověď na většinu otázek. Zničte
je, vytrhněte je i s kořeny. To bude nejlepší řešení."
„Pokusím se."
Michail Schneider pohlédl ke dveřím. „Můj
společník vám nebude bránit, chcete-li opustit tento
dům. Hodně štěstí, pane Sinclaire. Umíte mlčet,
viďte?"
„Bez obav. Tajná sluţba nebo MI6 se nedoví ani
o naší rozmluvě, ani o vašem úkrytu."
„V to doufáme."
„Také chci doufat." Těmito slovy jsem se rozloučil
a šel naproti Rybímu oku. „Na vašem místě bych se
pořádně umyl. Nebo snad chcete smrdět jako
zombie?"
Zalapal po dechu. Jeho pravá ruka sebou trhla,
ale ovládl se.
Mým cílem byly zadní dveře. Otevřel jsem je a
vyšel na dvůr vstříc sluneční lázni. Z domů vybíhaly
- 29 -
děti a zelené větve stromů skýtaly azyl ptačím
zpěvákům.
Mezi domy si hrála spousta chlapců a děvčat.
Všichni byli nádherně bezstarostní. Kdyţ jsem si
připomněl, ţe v jejich blízkosti se nachází zombie,
vypadalo všechno trochu jinak. Zdálo se, ţe agent
CIA McGivern je nyní doopravdy mrtev. Ale kolik
jemu podobných souputníků ještě existuje a pracuje
pro svého původního zaměstnavatele?
Kdyţ jsem o tom uvaţoval, naskočila mi husí
kůţe. Schylovalo se k celosvětovému skandálu. Aby
k tomu nedošlo, musel jsem jednat zatraceně rychle.
V prvé řadě bylo třeba zasvětit do věci mého šéfa,
sira Jamese Powella. Měl značné styky, dokonce i v
samotné CIA.
Londýn je město taxíků. To jsem zjistil velice
rychle. Netrvalo ani dvě minuty, kdyţ jsem našel
jednoho chlapíka, který mě dopravil k mému bytu.
Potřeboval jsem si odtud v klidu zatelefonovat.

- 30 -
 4
Sluţební vozy, jako například cadillac doktora
Mertense, bývají vybaveny skly z pancéřovaného
skla. Lidé jako on se neustále vystavovali nebezpečí.
Za normálních okolností by se doktor Mertens
nevydal na cestu bez ochranného doprovodu.
Tentokrát však bylo ţivotně důleţité, aby byl
sám.
Zombie měl smůlu. Praštil sice kamenem do
předního skla, ale nerozbil je. Kámen zanechal na
skle rýhu, to bylo vše. Doktor Karl Mertens překonal
první úlek. Zatímco znovu startoval, měl dost času,
aby si důkladně prohlédl obličej nemrtvého.
Byla to šereda umazaná od hlíny hrobu, s
vypoulenýma očima bez lesku a doširoka otevřenými
ústy. Po obou stranách hlavy splývaly kdysi snad
blond vlasy jako třásně koberce. Jednotlivé prameny
byly slepené kousky bláta.
Mertens se rozjel.
Tentokrát kašlal na omezenou rychlost a zákaz
rušení klidu mrtvých. Těţký vůz poskočil jako závodní
kůň. Pneumatiky zavyly, aţ od nich odletoval štěrk na
všechny strany. Naštěstí byla cesta dostatečně
široká, takţe Mertens mohl vést auto ze strany na
stranu, coţ měl v úmyslu. Zombie měl nadpřirozenou
sílu. Určitě by se pevně zachytil na kapotě vozu,
avšak proti odstředivé síle neměl šanci.
Vystrčil levou ruku. Sevřel pevně bok kapoty.
Kdyţ zombie zvedal ruku s kamenem k dalšímu
- 31 -
úderu, trhl muţ volantem prudce doleva a vůz
poslušně následoval jeho pokynu.
Zombie musel, ač nechtě, uposlechnout
fyzikálních zákonů a jeho tělo se řítilo na druhou
stranu. Přitom se otočil a kamenem lehce zasáhl sklo.
Potom zmizel. Vůz jedním kolem zavadil o obrubník.
Volant se rozkmital, ale Mertens jej pevně uchopil a
přibrzdil.
Podíval se do zpětného zrcátka.
Ve skutečnosti tam měl leţet zombie. Neviděl
však nikoho. Moţná náraz nemrtvolu odmrštil aţ do
křovin.
Mertens si to neuměl dostatečně představit.
Náhle strnul hrůzou, kdyţ se na boční okénko přilepil
mrtvolný obličej.
Kde se zombie pevně zachytil, Mertens netušil.
Měl před očima hrůzný obličej a bezděčně sešlápl
brzdu. Vůz na štěrku poskočil a zůstal stát. Zombie
sebou škubl a byl pryč.
Mertens ujíţděl jako o ţivot. Kdyţ se opět podíval
do zrcátka, viděl ţivou mrtvolu leţet na štěrkem
vysypané cestě.
Dokázal to.
Náhle se rozesmál. Bránil se tomu, ale smích
křečovitě otřásal jeho tělem. Ulevilo se mu.
I kdyţ klimatizace pracovala naplno, jeho obličej
zalil pot, protoţe události posledních dvou minut jej
silně rozrušily.
Oţivlá mrtvola za ním nemotorně a s námahou
vstala, zůstala na okamţik stát a potom se topornými
pohyby pustila za ujíţdějícím vozem. Neměla však
- 32 -
ţádnou šanci dostihnout jej.
Mertens ubral plyn. Chtěl zpomalit, aby si mohl
uspořádat myšlenky. Objevil jednoho zombieho. Tří
hroby byly rozryté. Neuměl si představit, ţe by se
zbývající dva vrátili zpět pod zem. Museli se
schovávat někde v rozlehlém areálu.
Co bude následovat?
Honba na zombie? Jistě. Na arlingtonském
hřbitově nezůstane nic utajeno. Kdo znesvětí tuto
americkou svatyni, na toho si rychle a účinně posvítí.
Nechat nemrtvé na pokoji?
Něco takového nepřicházelo v úvahu, protoţe
tyto ţijící mrtvoly měly jediný cíl, lovit lidi, a na
hřbitově se nacházel personál, který jej udrţoval v
chodu. Kdyby jen jeden zahradník zemřel, Mertens by
si to vyčítal.
Zůstal u prvního plánu, který přikazoval zasvětit
do vzniklé situace stráţné. Zombie bylo moţno
usmrlit různým způsobem a lidé k tomu měli
odpovídající zbraně.
Znovu se zamyslil a došel k závěru, ţe tři oţivlí
bývalí agenti CIA nejsou jedinými. Takových jako oni
je jistě více a pravděpodobně jiţ zamořili část
agentury.
Obešla ho hrůza.
Ze všeho nejdůleţitější bude zavolat do Londýna.
Musí upozornit Johna Sinclaira, protoţe on je tím
správným muţem na správném místě. Ať se jednalo
o yetiho nebo zombieho, tento chlapík nikdy nepocítil
strach. Kromě toho uměl zachovat mlčenlivost, coţ
bylo v tomto nezvyklém případě dost podstatné.
- 33 -
 Mertens během jízdy pozorně sledoval okolí.
Jeho pohled často mířil do udrţovaných ţivých plotů
po obou stranách cesty, ale neobjevil nic
podezřelého. Muţi, které zahlédl, patřili k personálu.
Široký vjezd na hřbitov se dosud neobjevil, ale
bylo jiţ moţno spatřit vlajky s hvězdami.
Cesta, po níţ jel, se začala rozšiřovat. Blíţil se
pomníkům ozářeným sluncem.
V té chvíli jiţ uviděl první stráţní stanoviště
vojenské policie. Vojáci zasalutovali, kdyţ projíţděl
kolem nich.
Mertens zajel s cadillacem před velký stráţní
domek. Osazenstvo uţ zaregistrovalo jeho příjezd.
Kapitán Ashley vyšel ven, pohlédl na něj a přitom
lehce zavrtěl hlavou. „Jste v pořádku, pane?" zeptal
se.
Mertens zůstal stát vedle vozu. Vypadal ještě
menší. „Pojďme dovnitř," řekl. Jeho hlas zněl
unaveně.
„Aţ po vás, pane."
„Děkuji."
Kapitánova pracovna byla zařízena téměř
spartánsky. Místnosti vévodil psací stůl s pečlivě
srovnanými spisy. Na stěně visel prapor vedle
portrétu usmívajícího se prezidenta. U skříně na spisy
stály dvě ţidle pro návštěvníky a za nimi poměrně
velké okno.
Mertens přistoupil k oknu. Zaslechl, jak za ním
Ashley tiše zavřel dveře. Dříve neţ si mohl kapitán
odkašlat, otočil se. Muţ z Washingtonu nabyl
ztracené duševní rovnováhy. Tichým, ale pevným
- 34 -
hlasem poloţil první otázku. „Jste nositelem státního
tajemství, kapitáne?"
„Ano, pane."
„Jakého stupně?"
„Tajné."
„Ne vyššího?"
„Ne, pane."
„Co vaši lidé?"
„Mají běţný stupeň."
„V tom případě se musí všichni dostavit sem a
okamţitě obdrţí vyšší stupeň. Stejný, jako máte vy,
kapitáne."
Kapitánův obličej měnil barvu. „Nemohu vám do
toho mluvit, pane, ale jste přesvědčen, ţe je to
nezbytně nutné?"
„Ano, to jsem."
„Rozumím."
„A nyní shromáţděte své lidi, kapitáne. Všechny.
Ať se dostaví okamţitě, protoţe jim chci sdělit něco,
čemu jen stěţí uvěří. Ale přísahám, kapitáne, je to
bohuţel holá skutečnost."
Ashley opustil místnost s nepříjemným pocitem.
Jako by jej škrtil límec košile....

O dvacet minut později on a jeho lidé měli pocit,

ţe spoluúčinkují v příšerném hororu. To, co jim sdělil
- 35 -
muţ z Washingtonu, znělo tak nepravděpodobně, ţe
tomu jednoduše nemohli uvěřit.
Ţádný z vojáků nevystoupil s námitkou.
Přenechali to kapitánovi. Ani on se v této roli necítil
dobře a musel si odkašlat, aby mohl promluvit.
„Pane, viděl jsem váš průkaz a vím, ţe patříte k
nositelům státního tajemství vysokého stupně.
Oceňuji i to, ţe nám důvěřujete..."
„K věci, kapitáne."
„Ano, pane." Ashley polkl. Sbíral odvahu, neţ
vyslovil další větu. „Bohuţel nevěřím tomu, co říkáte,
pane."
Mertens nevybuchl, jenom si sundal brýle a začal
čistit skla. „Kapitáne, dokáţu pochopit, ţe mi nevěříte.
Bohuţel moje informace je aţ příliš pravdivá. Nebo si
myslíte," Mertensův hlas zněl příkřeji, „ţe jsem si sem
vyjel aţ z Washingtonu jen tak na procházku?"
„Jistěţe ne, pane."
„Potom vezměte na vědomí, a to platí pro
všechny, ţe moje informace odpovídá skutečnosti. Tři
hroby na tomto hřbitově jejich majitelé opustili. Jako
zombiové, pánové. Jako oţivlé mrtvoly. Jeden
zombie mne napadl, ostatní dva jsem neviděl. V
kaţdém případě se musíme porozhlédnout, kde jsou.
Proto trvám na svém poţadavku. Tady zůstane jen
dvoučlenná stráţ. A nebudu o tom jiţ diskutovat.
Ostatní se rozdělí a prohledají jednotlivé sektory
hřbitova. A ještě něco. Zombie se likviduje střelou do
hlavy. Musíte mu vystřelit mozek, pánové."
Víc uţ neřekl.
Znal to od Johna Sinclaira, s nímţ před několika
- 36 -
měsíci strávil delší dobu a při řeči se dostali i na toto
téma.
Vojáci se rozešli.
Ashley a Mertens se vrátili. „Doufám, kapitáne,
ţe jsem provedl vše, co bylo nutné."
„A kdyţ.... ty.... ty tvory nenajdeme?"
„Potom nás ochraňuj Bůh. A nejen nás, ale i
ostatní lidi."
Plán byl znamenitý a hledání velmi intenzivní.
Muţi systematicky prohlíţeli kaţdý kout hřbitova,
zatímco Mertens se vracel zpět ke hrobům.
Tentokrát se vybavil potřebným nářadím. Vojáci
nesli rýče a lopaty. Dva z nich hned začali na
Mertensův pokyn otvírat hrob.
Pracovali bez přestávky. Velmi brzy odkryli
zbytky rozbité rakve. I kdyţ na ní leţela hlína, byla
zničená obrovskou silou oţivlé mrtvoly, která tlačila
zevnitř, protoţe chtěla opustit hrob.
Ani v jednom z hrobů nenašli mrtvolu.
Vojáci byli bledí. Opatrně se rozhlíţeli kolem, zda
se někdo nenachází v blízkosti. Zatím nikoho
neviděli.
„Pane, měl jste úplnou pravdu."
„Zajisté. Zavolejte kapitánovi."
Muţi byli ve spojení přenosnými vysílačkami.
Ashley se nacházel nedaleko. Během dvou minut
zaslechli klapnutí zavíraných dveří. Hned nato se
objevil kapitán. Mertens ukázal na hrob. „Přesvědčte
se sám, Ashley. Jsou prázdné, rakve zničené, ale
zevnitř, a mrtvoly jsou pryč."
Důstojník polkl, aţ mu poskočil ohryzek.
- 37 -
Nedostávalo se mu slov. „Ale moji lidé nic nenašli,"
řekl konečně.
„Ne, bohuţel."
„Máme ještě jednou projít hřbitov?"
„Ano, hlídejte aţ do setmění."
Nemělo to smysl, ale Mertens chtěl mít jistotu, ţe
pro dobro věci udělal vše. Personál také nic
nezpozoroval.
Kdyţ se přes rozlehlé pohřebiště poloţily první
stíny soumraku, přerušil Karl Mertens pátrání. Ztratilo
svůj význam. Mohli by pátrat dva dny a dvě noci a
stejně by nic nenašli. Zahradníci jiţ odešli dávno před
soumrakem. Hřbitov byl najednou pustý a studený.
Opanoval jej chladný vzduch. Nad četnými hroby se
rozprostřely cáry mlhy jako závoj.
Mertens a kapitán Ashley se setkali u cadillacu.
„Vrátíme se," řekl muţ z Washingtonu.
„Doprovoďte mě, kapitáne."
Ashley podrţel Mertensovi dveře. Ještě neţ
nastartoval, obrátil se Mertens na kapitána. „Uţ mi
věříte?"
„I kdyţ jsem neviděl nic kromě otevřeného hrobu,
věřím vám."
„Doufejme, ţe vaši lidé dovedou mlčet."
„Byli s celou záleţitostí seznámeni a vědí, co je
ve hře."
Dr. Mertens nastartoval. „Jestli se nám poštěstí
zastavit lavinu, pozvu vás, kapitáne. Potrpíte si na
dobré jídlo?"
„Zboţňuji je."
„Já také."
- 38 -
 „Pane, doufám, ţe se toho doţijeme."
Mertens přikývl. „Já taky, na to si můţete vsadit."
Kapitán Ashley se odmlčel a oddal se svým
myšlenkám.
Ozval se po chvíli. „Smím se zeptat, co chcete
dál podniknout, doktore Mertensi?"
Oslovený se podíval do zpětného zrcátka. Viděl
reflektory vozu jedoucího za cadillacem. Seděli v něm
vojáci. „Musím zavolat do Londýna."
„Chcete přivolat pomoc?"
„Ano, nic jiného mi stejně nezbývá."
Kapitán hleděl do houstnoucí tmy a mnul si čelo.
„Je smutné, ţe takový národ jako Američané
nedokáţe vyřešit vlastní problém. Nezdá se vám,
pane?"
„Moţná ano, ale jsou věci, které je lépe
přenechat specialistům. A tento případ vyţaduje
specialistu." Během řeči se dostali k cíli a Mertens
zaparkoval. Lampy osvětlující příjezdovou komunikaci
se zapínaly automaticky a jejich světlo vytvářelo velké
kruhy.
Mertens a kapitán vystoupili.
Ashley vrtěl hlavou.
„To je divné," zamumlal. „Vlastně uţ měli dávno
vyjít. Kde ti dva vězí?"
„Mluvíte o stráţných?"
„Ano."
Kapitán se rozběhl ke stráţnímu domku u brány.
Mertensovi dalo hodně námahy, aby mu stačil.
„Počítejte s nejhorším, kapitáne."
Ashley zůstal stát. „Opravdu si myslíte, ţe tito
- 39 -
tvorové mohli přelstít dva stráţné?"
„Přelstít?" Mertens se zasmál. „Ti dovedou úplně
jiné věci, to mi věřte."
„Tomu nerozumím."
Mertens zůstal u dveří stát. „Připravte si zbraň,
kapitáne."
„Ano, pane."
Ostatní vojáci opustili dţíp a čekali v záloze.
Nikdo jim nemusel říkat, co mají dělat. Patřilo to k
jejich profesi. Uvnitř domku se svítilo. Mertens
opatrně otvíral dveře, protoţe počítal s nějakým
nemilým překvapením. Překročil práh - a uviděl krev.
Vytvořila velké tratoliště. Ashleye, který se tlačil
za ním, zastavil Mertensův pokyn rukou. Přesto se
mu podařilo nahlédnout přes rameno a zjistit důvod.
„Paneboţe," zasténal.
Stráţní leţeli blízko dveří.
Byli mrtví.
Oba muţi zbledli. Kapitánu Ashleyovi nezbylo
neţ informovat ostatní o tom, co se stalo. Mluvil
tichým, takřka neslyšným hlasem.
Mertens stál několik kroků od něj. Pohled upíral
do prázdna, myšlenky se mu stále točily kolem
jediného. Do této chvíle doufal, ţe se celá záleţitost
obejde bez problémů.
Byl to zdrcující omyl.
Mertens neodjel. Zúčastnil se pátrám po stopách.
A vojáci něco našli. Zombie musel někdo odvézt,
protoţe chlapi objevili stopy po pneumatikách, které
nepatřily k jejich vozům. Muţ z Washingtonu chtěl být
sám. Sedl do auta a přemýšlel.
- 40 -
 Tři oţivlé mrtvoly neuprchly pěšky. To znamená,
ţe nejednaly o své vůli.
Někdo je řídil. Jejich šéf či vůdce. Nebezpečná
neznámá osoba, na jejímţ seznamu byly především
nemrtvoly.
Ale kdo byl ten člověk?
Mertens nebyl schopen vyřešit tuto záhadu.

- 41 -
 5
Nebavilo mne neustále přemýšlet o tom samém.
Co se má stát, stane se. Ale stejně se ten pocit
objevil znovu, kdyţ jsem se pokusil ze svého bytu
vyhledat telefonicky sira Jamese. Zastihl jsem ho v
klubu.
Řekl jen pár slov a pozval si mne a Suka do své
kanceláře.
Suko byl doma. Hleděl na mě trochu nechápavě,
kdyţ jsem mu vysvětloval, kam pojedeme.
„Co se děje?"
„Nemám zdání. Vypadá to, ţe hoří, kdyţ se sir
James začne v sobotu takhle plašit."
„Začínám tomu pomalu také věřit." Suko si natáhl
tenké sako. „Můţeme jít."
Jet v sobotu do úřadu vyprázdněným Londýnem
byl nádherný záţitek. Museli jsme sice přejet čtyři
křiţovatky, ale dopravní ruch zdaleka nedosáhl
intenzity všedních pracovních dnů. Cestou jsem
informoval Suka o svém únosu.
Můj kolega a přítel nevycházel z údivu. „Kdyţ mi
to takhle vysvětluješ, musím to povaţovat za
nepravděpodobné, ale stejně na tom něco bude."
„Tip jsem dostal od KGB."
„Trochu pozdě."
„Co tím míníš?"
Suko pokrčil rameny. „Umíš si představit, ţe část
agentury je uţ zamořena?"
„Představit ne, ale myslím na to."
- 42 -
 „Kdybych byl tebou, Johne, nechal bych případ,
který nám chystá sir James, plavat a navázal bych
kontakt se spolehlivými lidmi z CIA."
„To je v podstatě správné. Jenom se ptám sám
sebe, komu tam mohu důvěřovat."
Náš rozhovor pokračoval do doby, neţ jsme
dosáhli svého cíle. Zajel jsem s roverem na malé
parkoviště a nechal jej tam stát.
Byl konec týdne, ale ve Scotland Yardu bylo ţivo.
V hale postávalo pár úředníků, kteří spolu probírali
poslední detaily připravované akce.
Nezajímali jsme se, o co jde, ale spěchali rovnou
nahoru do pracovny sira Jamese. Stál k nám
obrácený zády a hleděl z okna.
Zaklepal jsem. Náš šéf se ani neotočil. „Sedněte
si, pánové."
Jeho hlas zněl utajovanou únavou. Suko to také
postřehl. Významně na mě zamrkal, pokrčil rameny a
posadil se.
Také jsem se uvelebil na ţidli. Čekali jsme, aţ se
šéf ujme slova. Otočil se a přistoupil k psacímu stolu,
na němţ stála sklenice upravené vody. Pil ji uţ
několik let.
„Situace je váţná," řekl náhle, „i kdyţ se nás
přímo netýká."
„O co jde?" zeptal se Suko.
Sir James si promnul čelo. „Pokud jsem
informován, tak o zombie, pánové."
Reagoval jsem naprosto přirozeně. „Smím se na
něco zeptat, pane?"
„Prosím, Johne."
- 43 -
 „Nemá tento případ co dělat s CIA?"
Zíral na mě překvapeně.
Oči za silnými skly se ještě zvětšily. „Vy uţ jste
rovněţ informován?"
„Trochu. Dnes ráno mě unesli a ukázali mi
jednoho zombieho."
„Kdo vás unesl?"
„Dva Rusové."
„A vy jste na vlastní oči viděl oţivlou mrtvolu?"
„Ano, zaţiva patřila k agentům CIA, pane."
Superintendant se opřel v křesle. „Povězte mi o
tom víc, Johne."
Několika větami jsem vylíčil svůj záţitek. Musím
podotknout, ţe jsem velmi zřídka viděl šéfa tak
zamlklého jako v těchto minutách. Potom zabubnoval
prsty na stůl. „To nemůţe být náhoda, na tom dám
krk. Ano, jde přesně o tento případ. Mimochodem,
někdo se vám pokoušel několikrát telefonovat, Johne.
Jistý doktor Karl Mertens, kterého prý dobře znáte."
Nejdříve jsem odmítavě vrtěl hlavou, ale pak
jsem se udeřil do čela. „Přirozeně, pane, Karl
Mertens. Poznal jsem ho ve Státech, kdyţ jsme se
honili za yetim. Na první pohled nezajímavý člověk,
ale velmi obětavý, to mohu osobně potvrdit. Doktor
Mertens zastává nějakou důleţitou funkci při vládě
nebo v tajné sluţbě."
„Ano, to souhlasí. Kaţdopádně patří k lidem, kteří
mají v ruce kormidlo a mohou uvést věci do pohybu.
Nejen kdyţ jde o yetiho."
„Ví také o těchto oţivlých agentech CIA?"
„Víceméně. Kdyţ k tomu vašemu připočítáme
- 44 -
jeho tři, dostaneme se k číslu čtyři."
Teď jsem pro změnu koukal na šéfa zase já. „To
je ovšem rána jako hrom. Kde jsou čtyři, tam jich
můţe být osm i více."
„Přesně toho se obává i doktor Mertens, a proto
ţádá o vaši pomoc, Johne. Máte uţ zajištěny letenky.
Musíte co nejdříve letět do Washingtonu."
„To je pochopitelné, pane."
„Doktor Mertens uţ vše připravil. Budete mít ve
Státech veškerou moţnou podporu."
„Je na tom CIA tak zle?" zeptal se Suko.
Sir James pokrčil rameny. „Jestli CIA nebo
Pentagon, to je stejně jedno."
Nyní jsem se ozval já. „Jak se dostaneme přímo
do Pentagonu?"
„Doktor Mertens tam pracuje. Úředník
ministerstva obrany. Dovedete si vůbec představit,
Johne, ţe by se tam objevili zombie? V bunkrech pod
pětiúhelníkovou stavbou? V protiatomových
prostorách, kam mají přístup pouze určití lidé? Umíte
si představit, co by následovalo, kdyby se tam
zombiové zabydleli?"
„Ne, pane." Odkašlal jsem si. „To si neumím
představit. A ani raději nechci nic domýšlet."
„Rusové smýšlí podobně, jinak by se s vámi
nespojili. Vypadá to, ţe nemají s tou věcí nic
společného."
„Kdyţ to tvrdíte, pane, vycházíte pravděpodobně
z toho, ţe v pozadí celé věci stojí nějaká osoba nebo
moţná více lidí."
„Ano, to jsem měl na mysli."
- 45 -
 „Ta osoba patrně není známa."
„Bohuţel."
Suko a já jsme na sebe pohlédli. „Myslím," řekl
můj přítel, „ţe bychom měli co nejdříve odletět do
Washingtonu. Jestliţe jsou letenky zamluveny,
nebude to ţádný problém."
S tím byl sir James srozuměn. Kdyţ nás
propouštěl, byl jeho obličej aţ příliš váţný. Věděl,
jaké břemeno odpovědnosti na nás nakládá. CIA
nebo Pentagon v rukou oţivlých mrtvol.
O tom se nedalo přemýšlet, ani nemělo smysl
strkat hlavu do písku jako pštros.
Ale to jsme neměli nyní ani v budoucnu v úmyslu.

- 46 -
 6
Kdyţ Američané něco organizují, všechno klape
jako švýcarské hodinky. Ovšem za předpokladu, ţe
se nejedná o takové obtíţné záleţitosti, jako je
osvobození rukojmí z krizové oblasti. Ale nám to
vyšlo nastejno.
Let přes Atlantik se nám báječně hodil, protoţe
jsme doháněli spánkem to, co jsme doposud
zanedbávali. Kromě toho jsme cestovali nejrychlejším
dopravním prostředkem na světě, jakým bezesporu
Concorde je. Startoval z londýnského Heathrow.
V Londýně letní počasí v posledních dvou
týdnech poněkud zlobilo.
Jedna studená fronta střídala druhou.
Lilo přitom jako z konve. Toho jsme se ve
Washingtonu nemuseli obávat. Přivítala nás
rozzářená modrá obloha a přistáli jsme přímo
doprostřed léta.
Kdyţ jsme vystupovali z letadla, obrátil se na
mne Suko. „Jak se cítíš?"
„Úplně rozlámaný."
„Z toho spaní?"
„Správně."
„Nebo jsi přemýšlel o zombiích?"
„To taky."
Dali jsme si s vystupováním načas, protoţe, jak
jsem doufal, Mertens zařídil vše potřebné, aby nás
neobtěţovali úředními formalitami.
„Co je vlastně ten chlapík zač?" vyzvídal Suko,
- 47 -
kdyţ jsme se zvedali z pohodlných sedadel a
natahovali se pro příruční zavazadla.
„Takový tuctový chlap."
„Takových je spousta."
V uličce mezi sedadly jsem se obrátil k Sukovi.
„Ale Mertens má moc. Neřeknu ti, co přesně dělá, ale
musí být velké zvíře na ministerstvu obrany.
Kaţdopádně má vliv a můţe být pro nás velmi
uţitečný. Nesuď ho tedy podle toho, jak vypadá."
„Bez obav, budu se ovládat."
Nad letištěm se tetelil horký letní vzduch, kterým
províval lehký vánek. Po všech těch zatracených
deštivých dnech to bylo hotové poţehnání.
Doktora Karla Mertense jsem poznal okamţitě.
Byl decentně oblečený v pečlivě vybraném
šedomodrém obleku. V brýlích se zlatými obroučkami
připomínal univerzitního profesora. V jeho blízkosti
stálo několik ozbrojených muţů v uniformách.
Zamával jsem na něj.
Dr. Mertens se usmál a opětoval můj pozdrav.
Potom nám vyšel vstříc.
„Tak to je on," zašeptal Suko. „Měl jsi pravdu, je
opravdu nenápadný."
„Jenom ho nepodceňuj."
„Johne Sinclaire, vítám vás i vašeho kolegu
Suka, o kterém jsem také hodně slyšel."
„Doufám, ţe nic špatného."
„Ne. Buďte bez obav, Suko. Všechno je v
pořádku. Vy jste s námi nebyl při té honbě na yetiho."
„Ne. John dost často řeší případy beze mne.
Jednou se napálí."
- 48 -
 „Doufejme, ţe ne v této záleţitosti."
„To určitě ne. Jsem tu s ním."
Dr. Karl Mertens přikývl a posunul si brýle ke
kořenu nosu. Zváţněl. „Zní to neuvěřitelně," řekl, „ale
je to holá skutečnost. Musíme bohuţel vycházet z
toho, ţe část CIA je uţ zamořená."
„Já vím, doktore."
„Ano, mluvil jsem s vaším šéfem..."
„Ne, mé informace pocházejí z jiného pramene."
Mertens se na mě zvědavě zahleděl. „Z jakého
pramene?"
„Od protivníka. KGB!"
Mertensův obličej ztuhl jako neproniknutelná
maska. „Takţe za tím stojí KGB! Zatraceně, to jsem
si mohl myslet. Měl jsem to pochopitelně vzít v úvahu,
ale nechtěl jsem tomu zkrátka uvěřit. Rusové jsou..."
„V tomto případě hrají fair play," přerušil jsem ho.
„Nejen ţe mě varovali, ale předvedli mi jednoho z
vašich lidí jako zombieho."
„Coţe?"
Zasmál jsem se. „Nebylo by lepší promluvit si
někde v klidu a dát si něco na pití? Máme ještě dost
času - nebo ne?"
„Promiňte, samozřejmě. Bar je nedaleko. Pojďte."
Nechali jsme ozbrojence stát a vydali se
ohromnou letištní halou, kterou prosvětlovaly sluneční
paprsky, dopadající velkými okny.
Bar se nacházel v tichém koutku haly.
Sedli jsme si za kulatý stolek a objednali nápoje.
Tiše jsem doktora Mertense informoval o svých
záţitcích a on jen přikyvoval hlavou.
- 49 -
 „Věříte Rusům, Johne?"
„V tomto případě ano. Znám Vladimíra
Golenkova a mohu říci, ţe mezi námi existuje něco
jako přátelství, které nezná hranic. Ani ideologických.
Respektujeme se navzájem a vyměňujeme si
potřebné informace. Vladimír Golenkov mne ještě
nikdy nepodvedl. Tu informaci mi nedal z
vypočítavosti, ale z pouhé starosti o budoucnost. Ani
ruské tajné sluţbě se nelíbí, ţe CIA najednou posílá
zombie."
Mertens si přihladil šedivé vlasy. „Nevíte, jak se
ten muţ, co ho nakonec odpálili, jmenoval?"
„McGivern."
Můj soused uvaţoval. „Ano," zamumlal. „To
jméno je také uvedeno na seznamu mrtvých."
„Schytal to v Afganistánu."
„To je moţné. Nejsem tak přesně informován o
nasazení agentů CIA, i kdyţ v poslední době s
agenturou velmi úzce spolupracujeme."
„Mám dotaz a současně očekávám poctivou
odpověď, Karle. Máte nějaký vliv v řídícím centru?"
Mertens na mě zkoumavé hleděl a potom přikývl.
„Ovšem. Jistý vliv mám."
„A komu ještě v Pentagonu věříte?"
„Nikomu."
„Počítáte s tím, ţe se tam mohli usadit
zombiové?"
„Ne, to ne, to by bylo hned nápadné. Ale dovedl
bych si představit, ţe mezi mými výše postavenými
kolegy jsou lidé, kteří o této infiltraci vědí a
pravděpodobně ji ještě podporují."
- 50 -
 „To je závaţná připomínka," řekl Suko.
„Ovšem. Chybí mi, bohuţel, důkaz, abych je
mohl usvědčit."
Odkašlal jsem si. „Jaké stopy sledujete, Karle?
Neumím si představit, ţe byste se o nic nepokusil. Co
jste objevil?"
„Zatím velmi málo."
„Ale málo je více neţ nic."
Napil se šťávy. „To je tak. Shromáţdili jsme
přirozeně nějaké důkazy. Dalo to pěkný kus práce a
chtěl bych vám vysvětlit, jak vlastně všechno začalo."
„Prosím."
Dr. Mertens nás potichu a věcně informoval.
Suko i já jsme zvědavě naslouchali. Kdyţ skončil,
měli jsme prázdné sklenice. Objednali jsme další pití,
které přinesl usměvavý Indonésan v číšnickém
stejnokroji.
„Vyvolává to spoustu otázek," uvaţoval jsem.
„Jaký je vztah mezi dotyčnými agenty CIA? Znali se?
Měli něco společného? Byli nasazeni ve stejném
místě?"
„Také jsme se pokoušeli odpovědět na podobné
otázky," odpověděl Mertens. „Znali se."
„Do jaké míry," ozval se Suko.
„Běţně, jako kolegové."
„Nebyli nasazeni do stejné akce?"
„Ano i ne. Na Blízkém a Středním východě
působilo mnoho agentů. Také ve Střední Americe.
Tam také pracovali, ale ne spolu. Jedna věc nás
zaráţí. Všichni sice zahynuli, ale nezjistili jsme, jakým
způsobem."
- 51 -
 „Buď se potkali se zombii nebo osobou, která
stojí za nimi," naznačil jsem.
„Taky to tak vidím."
„Nemusel to přece být zrovna Američan," podotkl
Suko. „Také islámský svět skrývá spoustu záhad a
hádanek. Uměl bych si ţivě představit, ţe by se jistí
lidé v Iránu zaradovali, kdyby zjistili, ţe agentura je
oslabená."
„Domníváte se, ţe za tím můţe vězet Irán?"
„Počítám se vším."
„Kde bydleli?" zeptal jsem se.
Doktor Mertens pokrčil rameny.
„Jednou tady, podruhé jinde. Byli doma na celém
světě."
„A jejich rodiny?"
„Neměli ţádné rodiny."
„Nemyslím pouze manţelku a děti. Co jejich
rodiče a sourozenci?"
„Teprve kontaktujeme spolehlivé osoby.
Nechceme samozřejmě vzbudit podezření. Celá věc
musí zůstat tajná, a to chce čas."
„Kde by se mohli ti tři oţivlí agenti ukrývat?"
zašeptal jsem.
„To kdybychom věděli!"
„Zločinci se často vrací na místo činu. Uţ jste
prověřili jejich bydliště?"
„Kdyţ pobývali ve Washingtonu, bydleli v bytech,
které jim zajišťovala agentura."
„Byly ty místnosti mezitím znovu obsazeny?"
„To vám neřeknu, Johne."
Suko se na mne podíval. „Můţeme tam zajet a
- 52 -
porozhlédnout se?"
„Tím začneme. Co si o tom myslíte vy, Karle?
Jaký máte plán?"
„Nic jsem zatím neplánoval. Uvaţoval jsem, ţe
pojedeme přímo do Arlingtonu, kde prakticky všechno
začalo."
„Ti se tam uţ nevrátí."
„S tím počítám. Ale mám seznam hrobů, kde leţí
agenti CIA. Mohlo by se stát, ţe se probudí i další.
Rozumíte...?"
„Přirozeně. Počítáte s tím, ţe by také mohli
opustit hroby."
„Ano."
„To není špatná dedukce," poznamenal Suko.
„Teď ovšem nemohu odjet. Mám důleţité jednám
v Pentagonu. Generál Rushmore mě očekává."
„Jakou má funkci?"
„Je to voják a nedávno dostal za úkol převzít část
CIA. Jde hlavně o domácí zpravodajství. Měl bych jej
pochopitelně také zasvětit do této záhady. Rád bych
vás oba vzal s sebou, ale Rushmore neví, ţe se
nacházíte ve Státech. Úmyslně jsem o tom pomlčel.
Čím méně lidí o tom ví, tím lépe."
„A tamti vojáci?"
Mertens se otočil. „To je v pořádku, patří k mé
ochrance." Zavolal číšníka, aby přinesl účet. „Myslím,
ţe bude ku prospěchu věci, kdyţ si nejdříve
odpočinete. Máte za sebou dlouhý let..."
„Concordem," přikývl jsem.
„Přesto, je tady jiné časové pásmo. Vyhledal
jsem pro vás velmi útulný hotel. Ne velký, ale přesto
- 53 -
pohodlný."
„A kdo tam bydlívá?"
„Hosté, na kterých nám záleţí." Zaplatil a dal
spropitné.
„Je čistý?" dotazoval jsem se.
„Proč? Jak to myslíte?"
„Jestli tam nejsou zombiové," zasmál jsem se.
„To doufám."
Vstal jsem. „Znáte to, Karle. V dnešní době
nemůţete věřit ničemu a nikomu..."

- 54 -
 7
Ačkoliv doktor Mertens pracoval v Pentagonu a
byl tu téměř jako doma, nemohl si zvyknout na
ohromné chodby, velké kanceláře, stráţné a
podzemní bunkry s řídícím střediskem.
Kdyţ vstoupil do budovy, cítil se zde jako ve
vězení. Nepřipadalo to jen jemu, ale i spoustě dalších
spolupracovníků. Otevřeně se o tom ovšem
nemluvilo.
Znali ho. Ale stejně se musel podrobit několika
prohlídkám, neţ došel do své kanceláře. V předpokoji
seděl jeho sekretář, poručík Keel. Mladý chlapec,
který nedávno absolvoval vojenskou akademii ve
West Pointu. Práce v Mertensově úřadu byla jeho
první po vyřazení ze školy. Jeho otec byl rovněţ
důstojník. Velel křiţníku v Pacifiku.
Keel měl krátce střiţené vlasy na pěšinku. Horní
ret zdobil pečlivě udrţovaný knírek. Kdyţ Mertens
vstoupil do pokoje, vyskočil a zasalutoval.
Mertens odmítavě zakroutil hlavou. „Nebuďte tak
řízný, poručíku. Tady nejsme ve West Pointu."
„Ano, pane."
„Máte něco mimořádného?"
„Ne, pane. Generál Rushmore ještě nevolal."
„Děkuji." Mertens zamířil ke dveřím své
kanceláře. „Aţ zavolá, přepojte ho ke mně."
„Rozumím, pane."
V kanceláři se Mertens neposadil rovnou za stůl,
ale přistoupil k oknu a vyhlédl přes bezpečnostní sklo
- 55 -
ven. Na střechách budov vlály prapory. Byla na nich
spousta antén. Odráţely sluneční paprsky na
všechny strany.
Všechna parkoviště byla obsazena. V Pentagonu
pracuje spousta lidí. Je to jedno obrovské lidské
mraveniště.
Kdyţ se posadil za psací stůl, padla na něj
únava. Měl starosti a ptal se sám sebe, jestli jednal
správně.
Neřekl oběma muţům z Londýna všechno. Chtěl
je pouţít jako vnadidlo, a proto je ubytoval v hotelu,
kde se občas objevili i agenti CIA, kteří nyní projíţděli
krajinou jako zombiové. Mohl se jistě mýlit, ale
vycházel z pocitu, ţe se někdo s těmi třemi agenty v
hotelu setkal. Ubytovali se tam i běţní hosté. Hodně
cizinců, které mimochodem také sledovali. Zazvonil
telefon. „Ano?"
„Pane, generál vás očekává."
„Děkuji, poručíku." Mertens si prsty promnul čelo,
protáhl se a vstal.
Jeho představený očekával výsledky. Nemohl mu
je bohuţel sdělit. Naštěstí byl okruh zasvěcených
malý, ale ministr obrany neuměl skrýt mrzutou
náladu. Chtěl vidět rychlý úspěch.
Generál sídlil o dvě patra výš. Mertens vyjel naho-
ru výtahem a podrobil se prohlídce u stráţe, která jej
samozřejmě dobře znala.
„Můţete jít, pane."
„Děkuji."
Do generálovy pracovny vedly dvoje dveře. Za
jedněmi byl předpokoj, kde se ohlašovaly návštěvy,
- 56 -
ale tudy Mertens nešel. Patřil k těm vyvoleným, kteří
mohli vstupovat přímo ke generálovi.
Zaklepal, a kdyţ se ozvalo generálovo „vstupte",
vešel. O pár vteřin později stál Mertens před generá-
lem.
Rushmore nevypadal jako vojenský velitel, jak
jsme je zvyklí vídat ve filmech. Působil usedle,
blahobytně. Se svojí nadváhou zápasil jiţ od dětství.
Hlavu měl jako kouli a vlasy jen tu a tam.
Charakteristickým poznávacím znamením byly
levné poniklované brýle rámující generálův obličej.
Oči skryté za jejich skly byly nepřirozeně vybledlé.
„Posaďte se, Karle."
Kdyţ byli sami, oslovovali se křestními jmény.
„Děkuji, Garry."
Posadili se do těţkých koţených křesel. „Něco k
pití, Karle?"
„Ne, děkuji."
„Dobrá, pojďme k věci. Volali mi z nejvyšších míst.
Přivítali by nějaký pokrok, rozumíte? Ministr obrany
uţ nechce déle čekat. Byl informován i prezident. Jak
vidíte, celá záleţitost dostává neţádoucí popularitu."
„To jsem si mohl myslet."
„Chci, abyste mne informoval, protoţe i já jsem
pod velkým tlakem."
Mertens pohlédl na generála. „Očekáváte
novinky?"
„Jistě."
„Bohuţel nemám nic nového."
Generál nadzvedl nechápavě obočí. „Ale to není
dobré, Karle."
- 57 -
 „Já vím."
„A co bych měl podle vás ohlásit nahoru?"
„Podle mne to, ţe potřebujeme víc času."
Rushmore se zavrtěl v křesle. „Kolik času? Tři
dny, pět, týden nebo víc..."
„To nemohu říci."
„Takţe nemáte ţádnou stopu."
Dr. Mertens pokrčil rameny. „Musím vám bohuţel
dát za pravdu, Garry."
Generálovy oči se zúţily. „To nám dvěma moc ne-
prospěje, Karle. Víte přece stejně dobře jako já, ţe
kaţdý člověk je nahraditelný. Ani my nejsme
výjimkou. A tak uvaţují i naši šéfové."
Mertens ho přerušil a zeptal se přímo. „Dostali
jsme shora ultimatum?"
„Ano."
„Kolik máme času?"
„Dva dny."
„A kdyţ to nedokáţeme."
„Budeme muset do penze a náš případ
převezmou jiní." Rushmore se nakysle zasmál.
„Nestojím zase tolik o svoje místo, protoţe bych
ihned dostal druhé. Ve vašem případě je to ale jinak,
Karle."
„To vidím."
„Takţe - dělejte něco!"
Mertens měl chuť skočit svému protějšku po
krku. Neudělal to. Neviděl v tom ţádný smysl.
Nenáviděl chladné přátelství kolegů, kteří hledí na
neštěstí druhých bez sebemenšího projevu lidskosti.
Mertens ochladl. „Jistě pane, pokusím se."
- 58 -
 Generál zvedl pravou ruku se dvěma vztyčenými
prsty. „Nezapomeňte na ultimatum, Karle."
„Budu si to pamatovat." Mertens chtěl vstát, kdyţ
začal blikat telefon. Přístroj stál na hladké desce
psacího stolu.
Rushmore se zvedl, ale Mertens zůstal sedět.
Moţná se dozví něco zajímavého.
„Ano, znám instrukce," řekl do sluchátka. „Je
ohlášen. Pusťte ho dál."
Teprve nyní se Mertens zvedl.
Rushmore vstal současně s ním. Ukázal na
telefon. „To byl můj bratr. Znáte ho?"
„Ano, samozřejmě. Jednou jsem se s ním setkal
na jakémsi dobročinném večírku."
„Bernie F. Rushmore je úspěšný muţ, Karle.
Kdybych tady skončil, bral by mě všemi deseti. Jeho
firma je na špičkové úrovni, a nejen ve Státech."
Mertens věděl, o čem jeho protějšek hovoří.
Bernie F. Rushmore byl v této zemi pojmem. Kaţdý
jej znal jako šéfa mocného farmaceutického
koncernu, označovaného krátce jako AA. Co všechno
firma vyráběla a které další podniky jí patřily, věděl
málokdo.
Kaţdopádně Rushmorovi patřil kontrolní balík
akcií, protoţe byl vlastně zakladatelem firmy. Pod
jeho vedením se malá společnost vypracovala na
průmyslového giganta.
„Pozdravujte ho ode mne, prosím," řekl Mertens.
Z jeho hlasu nebylo patrné, jakou námahu mu dalo
vyslovit tuto větu.
„Spolehněte se."
- 59 -
 Mertens se poroučel. Kdyţ otvíral dveře, srazil se
s nějakým člověkem. Bernie F. Rushmore!
On a jeho bratr si byli velmi podobní. Šéf
koncernu se mohl pochlubit bohatším porostem
hlavy. Měl jako obvykle nasazeny sluneční brýle. K
tomu černý oblek a bílou košili. Silné rty se zakulatily
jalovým, nic neříkajícím úsměvem. „Ach, to jste vy,
doktore Mertensi."
„Uţ jsem na odchodu."
„V tom případě přeji hezký den."
„Děkuji, nápodobně."
Karl Mertens šel. Dříve neţ zavřel dveře, zaslechl
smích obou bratrů. V podstatě nemohl vystát ani
jednoho a Bernieho F. Rushmora ještě méně neţ
jeho bratra. Byl to chlap, který šel přes mrtvoly a
choval se jako Ewingové či Caringtonové ze známých
televizních seriálů. Byl spokojený, ţe mohl zamlčet
příchod dvou muţů z Londýna. Tohle trumfové eso si
nechal pro sebe. Moţná se jim opravdu podaří do
dvou dnů vyřešit celou záhadu.
V předpokoji se obrátil na poručíka Keela. „Něco
nového?"
„Ne, pane, nikdo nevolal."
„Děkuji."
Mertens vešel do kanceláře. Sedl si za psací stůl
a přemýšlel. V posledních hodinách jej něco napadlo.
Taková maličkost. Jenom si nemohl vzpomenout, o
co se vlastně jednalo. I kdyţ se snaţil sebevíc,
nedošel k ţádnému závěru. Všechno probíhalo
hrozně rychle. A to jej rozčilovalo...

- 60 -
- 61 -
 8
Jeli jsme taxíkem k hotelu Star, který se nacházel
na předměstí Washingtonu.
Šestipatrová budova obklopená parkem a
koupající se ve sluneční lázni vyčnívala přes vrcholky
stromů, v nichţ se proháněl vítr.
Příjezdová cesta se vinula parkem ve velkém
oblouku s četnými odstavnými plochami pro vozy
hostů a mezi květinovými záhony, hýřícími všemi
barvami tropické vegetace. Občas se zaleskla hladina
dvou bazénů, patřících k příslušenství hotelu stejně
jako rytmické údery raket na tenisovém kurtu za
hotelem.
„Vznešené, vznešené,“ poznamenal Suko, kdyţ
jsme zastavili. „CIA je bohatá nevěsta."
„Obávám se, ţe si tady mnoho klidu neuţijeme."
„Pesimisto."
„Jsem realista." Zaplatil jsem taxikáři. Natáhli
jsme se pro zavazadla, ale vtom se objevili dva
poslíčci a vzali nám je z rukou. Kráčeli jsme za nimi
ke skleněným dveřím, které otevírala fotobuňka.
Kdyţ jsme vystupovali po schodech nahoru,
ohlédl jsem se zpět. Můj pohled padl na bazén, kolem
něhoţ byly rozestavěné skládací stolky, a na bar pod
širým nebem, kde se dva barmani snaţili splnit přání
hostů. Stolky byly z větší části obsazené. Opálená
těla muţů, více či méně odváţné bikiny ţen.
I tak se dá uţívat ţivota.
Vstupní hala byla výborně klimatizovaná.
- 62 -
Postaral se o to chladicí systém a dvě fontánky.
Halou zaznívaly decentní tóny klavíru a vytvářely
vlídnou atmosféru pro unavené příchozí.
Přivítaly nás přátelské úsměvy. Představili jsme
se.
„Ano, máte u nás rezervovány dva pokoje."
Slečna se znovu mile usmála, neţ nám předala klíče.
„O vaše zavazadla se postaráme."
„Děkuji."
Výtah byl obrovský a spolknul mne, Suka i oba
poslíčky s kufry.
Naše pokoje se nacházely ve třetím poschodí.
Hotelová chodba byla prostorná. Stropní svítidla
jí dodávala dostatek světla, takţe vyhlíţela velmi
přátelsky.
Dveře pokojů byly otevřeny a poslíčkové vešli
dovnitř jako první, aby zvedli ţaluzie.
Pod námi byl bazén, kde právě mohutnými
pohyby paţí kraulovali dva plavci.
Dal jsem poslíčkům spropitné, za coţ nám
popřáli příjemný pobyt.
Klid nevydrţel dlouho. O půl hodiny později
vstoupil Suko. Právě jsem vklouzl do světlého
plátěného obleku.
„Co bude dál?" zeptal se můj přítel.
„Proč?"
„Nechceš si dát pohov?"
„Tebe láká bazén, viď?"
„Taky." Poodešel k oknu a pokýval hlavou.
„Johne, neumím si představit, ţe by se v tomto
prostředí mohli pohybovat zombiové. To si prostě
- 63 -
nemohu srovnat v hlavě."
„Co tě ještě trápí?"
Otočil se zpět. „Ţe nás sem tvůj přítel Mertens
jednoduše odloţil."
Sedl jsem si na kraj postele a vzhlédl k Sukovi,
který zůstal stát u televize. „Jaký důvod by ho k tomu
vedl?"
„Nemám zdání."
„Ne, to je nesmysl. K tomu by nás nevytáhl z
Londýna do Washingtonu. Ne, Mertens nehraje
falešně, to vím naprosto jistě."
„Znáš ho dobře?"
„Ano i ne. Spoléhám se na svůj cit."
„Doufejme, ţe se nemýlíš."
„Nesmysl." Znovu jsem vstal. „Vyhládl jsem a
mám ţízeň. Půjdu ven k baru. Tam se dá lépe přeţít."
„Jdu s tebou."
Sešli jsme po schodišti. Hala byla opět plná
úsměvů a za skleněnými dveřmi čekala rozpálená
výheň. Bar se nacházel pod velkým slunečníkem ve
tvaru čtverce. Člověk seděl pohodlně ve stínu a mohl
si prohlíţet hotelový park nebo pozorovat dění u
bazénu.
„První nápoj jde na účet hotelu," sdělil nám
opálený barman.
„Ach děkuji. Co je to?"
„Flip se šampaňským."
Nebyl to zrovna náš nejoblíbenější nápoj, ale
nechtěli jsme být nezdvořilí, a tak jsme neodmítli.
Tekutina klouzala po jazyku jako ledová tříšť.
Suko protáhl obličej, ale nic neřekl. Stejně jako já se
- 64 -
zahleděl na bazén.
Tam se sice bavili lidé, ale zdálo se, ţe nejsou
vůbec uvolnění. Moţná dívky, ale muţi působili
těţkopádným dojmem. Mnozí četli jakési noviny, a
jestliţe se bavili s dívkami, připadalo mi, ţe tak činí s
nechutí. Panovala tu divná atmosféra.
Také Suko to cítil. „Něco se ti nezdá?" obrátil se
na mě.
„Ano."
„Trochu neobvyklé co?"
„Ovšem."
„Ale zombiové tu nejsou!"
Vtáhl jsem nosem vzduch, jako bych větřil.
„Mohlo by to být horší." Potom jsem změnil téma.
„Sdělil nám vlastně Mertens, kdy se s námi chce opět
spojit?"
„Ne. Myslím, ţe zavolá ještě v průběhu dne."
Suko se zašklebil. „Doufejme, ţe ho jeho šéf
pořádně neprohnal."
Znovu jsem opakoval. „Karl Mertens je člověk,
který jde svou vlastní cestou, věř mi."
„Kdyţ myslíš."
Skupina čtyř muţů opustila hotel a zamířila k
baru. Byli lehce oblečeni a drţeli se pohromadě. Na
pravé straně hrudi měli na košilích emblémy. Byly
kulaté s černým podkladem, na němţ se skvěla dvě
vedle sebe leţící ţlutá písmena. Kdyţ přišli blíţ, viděl
jsem, ţe jsou to dvě stejně velká, přes sebe
přesazená písmena A.
Tihle čtyři si sedli naproti nám a objednali si
nealkoholické nápoje.
- 65 -
 Také Suko si všiml emblémů. „Zdá se, ţe hoši
patří k jedné firmě."
„Sdílím stejný pocit jako ty, Suko."
„Znáš tu značku?"
Nevěděl jsem, co písmena znamenají, a tak jsem
poţádal o vysvětlení barmana.
„Jistě, pane. To jsou lidé z American Anilin,
velkého farmaceutického koncernu. Jejich zástupci
mají v našem hotelu setkání."
„Ach, tak je to. Slyšels, Suko?"
„Jasně."
„Říká ti něco název té firmy?"
Suko pokrčil rameny. „Já vlastně nikdy léky
nepotřeboval, ale myslím, ţe jsem o té firmě něco
zaslechl. Tahle společnost není v Anglii neznámá."
Nadzvedl jsem nechápavě ramena.
„Proč tě to tak zajímá, Johne?"
„Nevím, co bych ti na to řekl. Jenom mě zajímá,
kdo tady bydlí. Nemohu si pomoci, ale Mertens nás v
tomhle luxusním zařízení neubytoval jen tak."
Suko si zavdal ze sklenice. „Měl by ses blíţe
seznámit s hospodským."
„Jak to myslíš?"
„Zeptej se ho na lidi z CIA, myslím zombie. Třeba
zná ty pány."
„Teď uţ tvým myšlenkovým pochodům vůbec
nerozumím. Proč by měl majitel znát ty lidi?"
„Byl by to takový pokusný balónek."
„Raději to nebudu zkoušet."
Suko přesto zamával na barmana. Vsunul mu do
ruky bankovku.
- 66 -
 „Ano, pane. Co pro vás mohu udělat?"
„Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest
pobývat v tomto hotelu. Komu vlastně patří?"
„Soukromému majiteli, pane. Jmenuje se Bernie
F. Rushmore."
Chystal jsem se napít. Kdyţ barman vyslovil
jméno, zakuckal jsem se.
Suko byl rovněţ poněkud vyvedený z míry.
„Neměl jste na mysli generála Rushmora?"
„Ne, jeho bratra."
„Ach tak."
Snědý barman přitom leštil pult utěrkou. „Pan
Bernie F. Rushmore je současně majitelem firmy
American Anilin, jestli mi rozumíte."
„Ale jistě," usmál se Suko. „teď uţ vím, proč jsme
tady narazili na jeho spolupracovníky. Ale bydlí tady i
běţní hosté."
„Máte blízko k vládě?" Snědý barman si pohrával
s bílým motýlkem.
„Nepřímo ano," odpověděl Suko.
„Myslel jsem si to. Lidé, kteří se zde ubytovávají,
mají povětšinou diplomatické funkce."
„Ta děvčata v bazénu také?" zeptal jsem se.
„Dost často. Přitom se prohlašují za mladé
manaţerky. Jsou to úspěšné ţeny, které jsou často
vidět v novinách."
„To si budeme pamatovat," odvětil jsem.
Barman se pustil do své práce.
Suko poposedl blíţ, aby nemusel tak hlasitě
mluvit. „Vţdycky říkám, ţe zvědavost nemůţe škodit,
naopak."
- 67 -
 „Máš úplnou pravdu."
„Uţ v tom máš jasno, Johne?“
„To je jednoduché. American Anilin a Bernie F.
Rushmore. Ne generál a Mertensův představený."
„Velmi dobře."
„A kde zůstali naši zombiové?"
„Někde mezi tím."
Zakroutil jsem odmítavě hlavou. „Je mi líto, Suko,
ale doposud jsem nezjistil ţádné spojení mezi
Rushmorem, AA a zombii."
„Zapomněl jsi na Mertense."
„Uvaţuješ stále o tom, ţe s námi nehraje fér?"
„Mám takový pocit. Moţná nehraje přímo falešně,
ale jistě má dobrý důvod k tomu, aby nás ubytoval
právě tady."
„V tom případě musí mít Mertens podezření, o
kterém se nám nezmínil."
„To je ono."
Vyprázdnil jsem sklenici. „Pohybujeme se pořád
v bludném kruhu."
„Řekl bych, Johne, ţe jsme přímo v něm."
„Jenomţe nevíme, jak z něj ven."
„Bohuţel."
Sklouzl j sem z vypolstrované stoličky. „ Omluv
mne na chvíli."
„Jdeš telefonovat?"
„Musím si odskočit. To se občas stává."
Vešel jsem do studené haly. Můj tázavý pohled
napověděl vše.
„Jestli hledáte toalety, pane, musíte se pustit
schodištěm naproti dveřím do bistra."
- 68 -
 „Děkuji. Přesně tam jsem měl namířeno."
Točité schodiště se širokými stupni mizelo někde
dole. Zdi kryla hnědá tapeta. Několik obrázků
představovalo různé pohledy na hlavní město
Washington.
Melodie klavíru mě provázela aţ do sklepních
prostor.
Také chodba k toaletám byla řešena velkoryse.
Našel jsem dveře s nápisem „Gentlemen", zatlačil do
nich a prošel umývárnou se šesti umyvadly.
Dalšími dveřmi jsem se dostal k touţebně
hledaným mísám.
Na druhé straně se nacházely kabinky.
Mléčné světlo vytvářelo ve vykachlíkované
místnosti útulnou atmosféru.
I sem doléhaly klasické melodie.
Zaslechl jsem však šramot, který ke klavírnímu
preludování rozhodně nepatřil.
Dveře jedné kabinky se rytmicky otvíraly a
zavíraly, přičemţ vţdy lehce zavadily o zárubeň.
Pokusil jsem se nahlédnout dovnitř.
Proti mně se vypotácel muţ se zakrváceným
obličejem...

Bylo pro mne hádankou, jak se mohl udrţet na

nohou. Kaţdopádně jej rychle opouštěly síly. Začal se
- 69 -
naklánět dopředu a jeho pád by byl nezadrţitelný,
kdyby mu nepřispěchala na pomoc moje náruč.
Pevně jsem jej zachytil.
Z obličeje na mne zíraly hrůzou rozšířené oči, z
rány na hlavě vytékala krev. Kdyţ se můj pohled po
chvilce stočil zpět ke kabince, objevil tam zářezy a
rýhy, které ve dřevě zanechal těţký předmět.
„Prosím!" těţce oddychoval muţ, „prosím, uţ
ne... uţ ne..." Zachroptěl a zmlkl.
Odtáhl jsem jej do prostorné umývárny s velkými
zrcadly, kde jsem jej posadil na ţidli. Dal jsem mu
napít vody a omyl mu obličej.
Pod mými doteky sebou několikrát trhl. Nebyl
hotelovým hostem. Patřil k personálu a jeho oblečení
napovídalo, ţe se stará o úklid. Měl oblečenou
zelenou kombinézu s názvem hotelu na prsou.
„Vodu, prosím..."
Zhluboka se napil, zvedl hlavu a podíval se na
mě. „Tys to nebyl."
„To je pravda. Ale kdo tedy?"
Chtěl se rozhlédnout, ale bál se, jako by útočník
číhal někde blízko.
„Nebojte se," uklidnil jsem ho. „Uţ tady nikdo
není."
„Jen aby..."
„Jak se to stalo?"
Muţ byl ještě mladý, ale mírně obtloustlý. Ruce
mu nepokojně klouzaly po kulatém bříšku, kdyţ mi
líčil, co se mu přihodilo. „Uklízel jsem tady a uţ jsem
končil, kdyţ jsem uslyšel někoho jít."
„Míníte kroky?"
- 70 -
 „Ano, byly takové šouravé a přerývané. Jedním
slovem strašidelné."
„A dál?"
„Otočil jsem se. Rychle, rozumíte."
„Jistě."
„Vtom jsem jej uviděl. Byl to muţ. Stál toporně
jako panák a v ruce drţel ocelovou trubku. Zvedl ji a
udeřil. Sám nevím, jak jsem se dostal do kabinky.
Ještě jsem stačil zastrčit petlici, kdyţ se vrhl na dveře
tak, ţe mi strachem úplně zeslábly nohy. Myslel jsem,
ţe udeřila moje poslední hodinka. Ale dveře vydrţely
a on ztratil chuť je dobývat. Za nějakou chvíli prostě
zmizel."
„Odkud přišel?"
„To ne vím."
„Kam šel?"
„Pryč."
„To si umím představit. Slyšel jste ještě něco?
Třeba kterým směrem odešel."
„Zůstal asi někde dole."
„Jaké místnosti jsou tady dole?"
Přemítal a neklidně se vrtěl. Chtěl se dotknout
rány na hlavě, kde mu vytékající krev slepila chomáč
vlasů. Drţel jsem jej však pevně za ruku.
„Ne, prosím."
„Kotelna," zašeptal. „Ano, dole uţ je jen kotelna."
„A co drţel v ruce? Trubku?"
„Myslím, ţe trubku."
V hlavě se mi vyrojilo několik nápadů. Kdyţ
člověk, nebo třeba zombie přijde ze sklepa, je
pravděpodobné, ţe se tam zase vrátí.
- 71 -
 Chtěl jsem se o tom přesvědčit.
„Přinesu vám obvazy," vysvětloval jsem
zraněnému. „Je v hotelu lékař?"
„Ano, ale půjdu tam sám. Znám doktora.
Nemusíte..."
„Dobrá, na vaši odpovědnost."
„Jistě, pane. A dejte tomu lumpovi do těla."
„Pokusím se o to." S těmito slovy jsem opustil
umývárnu. V chodbě jsem potkal ţenu. Vyšla z
dámské toalety. Měla na sobě ţluté minišaty s
balonovou bundou a účesem Marylin Monroe. Rudě
namalovaná ústa dokreslovala její image.
Počkal jsem, aţ se přehnala kolem jako divoká
voda a zmizela nahoře.
Dveře vedoucí do kotelny se odlišovaly
materiálem i barvou. Byly ze ţáruvzdorného kovu s
tmavošedým nátěrem. Mimoto se nacházely poměrně
daleko od toalet aţ na samém konci chodby.
Zprvu jsem si pohrával s myšlenkou zavolat
Suka, ale potom jsem otevřel dveře.
Musel jsem vynaloţit hodně síly, abych je zatlačil
dovnitř. Překročil jsem práh a ocitnul se na betonové
podestě, z níţ vedly tři schůdky do vlastní místnosti
vyplněné kotli a kdoví čím ještě.
Pojmenování kotelna mi připadlo dosti málo
výstiţné. Měl jsem dojem, ţe se nacházím v
energetické centrále.
Protoţe nepatřím mezi technické typy, o stroje
jsem se příliš nezajímal. Kromě toho ne všechny byly
v provozu. Ostatní pracovaly tiše.
Neviděl jsem ţádnou obsluhu. Kromě toho zde
- 72 -
svítilo jenom nouzové osvětlení, jehoţ slabé světlo
nedosáhlo do všech koutů místnosti.
Po vstupu do místnosti jsem se opřel o zeď a
nadechoval nosem vzduch v očekávání, ţe mi napoví
přítomnost zombieho.
Ale ve vzduchu byl jen všudypřítomný pach oleje,
mazadel a jiných výparů. Ani stopa po ztuchlině nebo
rozkládajícím se mase, zápachu typickém pro oţivlou
mrtvolu.
Měl jsem v tomto směru dostatek zkušeností z
podobných případů, ale tady nic nezapáchalo.
Moţná zombie, jestliţe tu skutečně nějaký byl,
opustil hotel, nebo se schoval v jiné místnosti.
Nechtěl jsem dlouho čekat, a tak jsem se rozhodl, ţe
jej k sobě přilákám.
Postoupil jsem dál do místnosti a přitom rozsvítil
malou kapesní svítilnu. Její světlo však nemohlo
nahradit pořádnou halogenovou lampu.
Paprsek se sunul po podlaze přes kovově lesklé
agregáty aţ ke stropu, kde vyloupnul ze tmy potrubní
systém, který v jednom místě mizel v otvoru neznámo
kam. Nebylo tam dost místa, které by slouţilo jako
úkryt.
Pomalu a obezřetně jsem se sunul dál. Stroje
nestály těsně u sebe, takţe mezi nimi byly uličky,
kterými se mohlo projít. Paprsek světla se dál
pokoušel vyrvat ze tmy další předměty.
Hladká kamenná podlaha byla lehce pokryta
prachem, ale nikde ani stopa po zombiem.
Copak se ţenu za fantomem?
Myslel jsem si to do okamţiku, kdy nade mnou
- 73 -
něco cinklo. Okamţitě jsem se zastavil a současně
namířil svítilnu vzhůru. Světelný kuţel narazil na
obličej. Patřil osobě, která musela leţet na stroji a
koukat přes okraj. Trubku měla stále u sebe. Zdála se
zatraceně dlouhá. A byla ještě delší, kdyţ s ní
dotyčný zaútočil...

Vůně parfému ovanula Sukův nos jako svěţí letní

větřík. Inspektorovi nezbylo nic jiného, neţ se na
stoličce otočit doprava. Hleděla na něj dvě usmívající
se mandlová kukadla. K obličeji patřila jemná pleť a
rámovaly jej husté černé vlasy. Bílé šaty obepínaly
nádherně štíhlou postavu.
Shao, problesklo Sukoví hlavou.
Nemohl se ubránit lehkému ruměnci. Obličej na
chvilku zmizel z jeho zorného pole. Místo toho uslyšel
hlásek provázený lehkým smíchem.
Ne, to nebyla Shao. Ta by se sice také smála, ale
říkala by něco jiného.
„Polekala jsem vás, pane?"
„Ano, ale v tom dobrém slova smyslu." Suko si
odkašlal. „Nepočítal jsem s vaším příchodem, víte?
Byl jsem myšlenkami někde jinde."
Postavila se vedle něj zříkajíc se sluţeb stoličky.
Její prsty spočinuly na nálevním pultu. Měla dlouhé,
pestře nalakované nehty. „Promiňte, nevěděla jsem.
- 74 -
Hosté, kteří se posadí u pultu, se běţně nerozptylují
svými myšlenkami. Sedí a pozorují dění kolem sebe."
„To je pravda," souhlasil rychle Suko. Typoval
tuto ţenu na Eurosiatku. V jejích ţilách kolovala krev
rodičů, z nichţ jeden musel být běloch. Nebo běloška.
Objevil se barman a vysekl ţeně poklonu. „Co
vám smím nabídnout, Li Mai?"
„Jako obvykle, Charlesi."
„S radostí."
„Nedáte si něco?" zeptala se Li Mai.
„Uţ jsem dopil," vysvětloval Suko.
„Všeho moc škodí."
„Můţete to zkusit s nealkoholickým nápojem."
Suko se zasmál. „Přemluvila jste mě. Vezmu si
rajčatovou šťávu."
Charles naslouchal a přikývl. „Hned to bude,
pane."
Li Mai vytáhla z cigaretového pouzdra voňavou
dutinku s bílým filtrem a nechala Suka, aby jí připálil.
„Nechci být zvědavá, ale kdyţ vás tak pozoruji, těţko
mohu uvěřit, ţe jste zde kvůli odpočinku."
„Tak půl na půl."
„Takţe i pracovně."
„Dá se to tak nazvat."
„Má to spojitost a American Anilin?"
„Ne."
„To mě těší. Téměř kaţdý muţský host je nějak
spojený s touto firmou."
„A vy?" zeptal se Suko.
Li Mai usrkla ze sklenice a lehce zvedla ramena.
„Já jsem zde vlastně také pracovně. Znáte pana
- 75 -
Rushmora?"
„Jistě."
„Jsem jeho osobní sekretářka."
„Ach, to jsem nevěděl."
„Jste tu zřejmě cizí, pane."
„Říkejte mi Suko."
„Výborně. Pocházíte z Číny?"
„Správně. A vy?"
„Vlastně také. Ale můj otec byl Holanďan. Takţe
jsem Eurasiatka."
„Ovšem velmi půvabná."
„Děkuji. Jste velmi šarmantní."
„Jste spokojená u Bernieho F. Rushmora?"
„Dá se to tak říci. Je to vynikající šéf a nechává
mě pracovat samostatně."
„Například právě teď?"
Li Mai oklepla popel a protáhla se dozadu. „Ano i
ne. Jsem tady kvůli práci."
„O co se jedná?"
„Máme zde takové menší jednání. Někteří
spolupracovníci dostanou nové směrnice.
Připravujeme na trh nový jedinečný výrobek. Něco
jako bombu."
„Smím se zeptat, o jaký výrobek se jedná?"
„Ne, to je tajné. Teprve dnes jej obdrţí naši
pracovníci."
„Nový lék?"
Li Mai se usmála a přitom poloţila Sukovi ruku na
rameno. „Můţete se ptát, na co chcete, ale já vám k
tomu nepodám ţádnou informaci, Suko."
„Tak to bude lepší."
- 76 -
 Suko i Li Mai se otočili, kdyţ za sebou zaslechli
čísi hlas. Za nimi stál menší člověk v tmavém obleku.
Na nose mu seděly tmavé brýle s velkými skly, které
téměř zakrývaly obličej. Sukovi stačil nepatrný
okamţik k tomu, aby poznal, ţe toho chlapa nemůţe
vystát. Jeho hlas, celkový vzhled a typ mu byly krajně
nesympatické.
Li Mai se ujala rozhovoru. „Promiň, Bernie, ale
neviděla jsem tě."
„Nyní jsem zde. A právě včas." Ani se na ni
nepodíval a věnoval pozornost Sukovi. „Nezdá se
vám, ţe se příliš vyptáváte, pane?"
„Ne." Suko se suše usmál. „Jenom jsme si s vaší
sekretářkou povídali. Protoţe jsem zde cizí, tak jsem
se chtěl něco dozvědět o zdejším prostředí. Nic víc."
„Také o obchodních záleţitostech?"
„Bernie, prosím tě. S tím jsem počítala. Pan Suko
se na nic podobného neptal."
„Dobrá, promluvíme si o tom později." Povytáhl
rukáv a podíval se na brilianty posázené hodinky. „Je
čas, abych se přivítal s ostatními v konferenčním
sále. A ještě něco, pane Suko. Zdejší hotel patří
mně."
„Bez starosti, pane Rushmore, uţ jsem zaplatil
účet."
Bernie F. Rushmore odešel, aniţ cokoliv dalšího
řekl. Suko hleděl za ním. Poznenáhlu se také
rozpomněl na svého přítele. John uţ byl zatraceně
dlouhou dobu pryč a jistě ne bez příčiny.
Suko se zvedal, aby se po něm podíval, ale
nedošlo k tomu, protoţe jej oslovil barman. „Panu
- 77 -
Rushmorovi jste nepadl do oka."
„Já vím, jenom mi zatím nedošlo proč."
„Je velmi ţárlivý na svůj majetek. Ţivý i neţivý.
Tento hotel skutečně patří jemu,"
„Určitě má také velký vliv."
Charles s úsměvem přikývl. „A jaký, pane. Nedá
se dost dobře popsat. Mimo jiné má vynikající vztahy
s jistými vládními kruhy."
„A s CIA?"
„Také."
„A co takhle v Pentagonu?" střelil Suko
nazdařbůh.
„Správně." Charles se předklonil a šeptem, jako
by sděloval velké tajemství, se zeptal. „Znáte
generála Garry Rushmora?"
„Ne."
„To je jeho bratr."
„To hodně napovídá."
„Ano. American Anilin pracuje také na vládních
zakázkách. Připravují určité výrobky, které jsou
důleţité z hlediska obrany země."
„Chemické nebo biologické zbraně?"
„To nevím, pane."
Suko se ušklíbl. „Určitě to ani nechcete vědět."
Charles se odvrátil a dal najevo, ţe uţ řekl víc
neţ dost. Suko vyprázdnil sklenici, poloţil na pult
peníze a sklouzl ze stoličky. Chtěl se konečně
porozhlédnout po Johnovi.
Zahrada se vyprázdnila. Také u bazénu bylo
pusto. Všichni odešli do konferenčního sálu, kde měl
být představen nový výrobek.
- 78 -
 V Sukovi se probudila zvědavost. Dělali tu s tou
konferencí velké tajemství.
Rád by se dozvěděl, o co se jedná. Ale jak se
dostat do místnosti?
Při nejlepší vůli si nemohl vzpomenout, jestli
dveře zamkli, či nikoliv.
V hale zůstal nerozhodně stát. Recepční se na
něj hned obrátila. „Hledáte něco, pane?"
„Nezahlédla jste pana Sinclaira?"
„Ovšem. Šel k toaletám."
„A dosud se nevrátil?"
„Od té doby jsem jej neviděla," vysvětlovala
přátelsky.
„Děkuji."
Suko začal tušit něco nedobrého. Musel tam
zajít, přičemţ se snaţil našlapovat co nejtišeji, kdyţ
scházel po schodišti dolů.
V umývárně nebyl nikdo, aţ na toaletách objevil
dva muţe z American Anilin.
Stáli před mušlemi a nebrali Suka na vědomí.
Inspektor nahlédl i do kabinek. Všechny byly prázdné.
Potom se vrátil zpět do předsíně. Umývadla byla ze
světlého mramoru a podlaha nebyla o mnoho tmavší.
Proto Sukoví ihned padly do očí tmavé skvrny.
Nejvíce jich bylo vedle malé stoličky.
Suko se sehnul.
Byla to nad veškerou pochybnost krev.
Další stopy objevil na kovové noze stoličky.
Potom na něj dopadl stín dvou muţů, kteří vstoupil do
umývárny. Chtěl se vzpřímit, kdyţ se v jeho hlavě
rozsvítilo, jako by tam explodovala bomba. Úder byl
- 79 -
tak silný, ţe jej odhodil pod umývadla. Jeho zorné
pole zahalila mlha.
Ruce jej zvedly a postavily na nohy, které však
zcela vypověděly sluţbu.
Další rána jej zasáhla na úrovni pasu. Suko měl
vytrénované břišní svaly, coţ cítil i útočník.
„Zatraceně, ten má tvrdou náturu."
„Tak to uděláme jinak," ozval se jeho kumpán.
Suko ještě stačil postřehnout stíny, které na něj
padaly shora. „Kdo je zvědavý, musí trpět," zaslechl
jednoho z těch chlapů a potom upadl do milosrdného
bezvědomí.

Teple barevně tónované dřevo dodávalo

konferenční místnosti reprezentativní vzhled. Stůl
tvořil jeden velký ovál. Uprostřed něj stála mísa
naplněná květinami. Ţidle připomínaly spíše malá
křesílka a předsedající seděl na uţším konci oválu.
Také strop byl obloţen dřevem se zabudovanými
osvětlovacími tělesy.
Před kaţdým účastníkem stála sklenice s
nealkoholickým nápojem, ale ţádný se jí zatím
nedotkl. Všichni čekali, aţ šéf promluví.
Bernie F. Rushmore ani teď nesundal své tmavé
brýle. Seděl s rukama poloţenýma na desce stolu a
kaţdý z přítomných cítil, ţe jej pozoruje, ačkoliv mu
- 80 -
nikdo neviděl na oči.
Vedle něj seděla Li Mai. Aby mohla lépe
zapisovat, měla blok uchycený do svorky a poloţený
na kolenou.
Kdyţ nastala taková situace, kaţdý věděl, ţe
brzy začne přednáška. Rushmore je nezklamal.
Mluvil jako automat, vypočítal úspěchy i
neúspěchy a potom přešel k vlastnímu tématu.
Představení zvlášť zajímavého preparátu.
„Je jediný na světě!" vysvětloval. „Testovali jsme
jej a dosáhli skvělých výsledků. Můţeme jej prodávat,
protoţe v CIA i Pentagonu o něj projevili velký zájem
a jsou ochotni přistoupit na naši cenu. Před kaţdým z
vás, pánové, leţí malá černá dózická. Chtěl bych vás
poţádat, abyste ji otevřeli."
Kdo pracoval u American Anilin v odpovědné
funkci, dostával sice dobrý plat, ale musel projevovat
náleţitou loajalitu k firmě. Kaţdý manaţer musel
bezvýhradně plnit příkazy majitele. A tak tomu bylo i v
této chvíli. Jako poslušní školáci se vedoucí
pracovníci natáhli pro své dárky a otevřeli víčka.
Bernie F. Rushmore a Li Mai je přitom pozorovali.
Na ústech muţe leţel mrazivý úsměv a Li Mai hleděla
upřeně do svého bloku. Nevěděla přesně, co její šéf
zamýšlí, nicméně bylo jasné, ţe se jedná o něco
mimořádného.
Zatím kaţdý z přítomných otevřel dózičku. Četné
páry očí hleděly na její obsah, který nebyl větší neţ
hrášek leţící na chomáčku vaty. Byla to tabletka.
Obyčejná bílá pilulka, nic víc.
„Jak vidím, otevřeli jste své dózičky," ozval se
- 81 -
opět Bernie F. Rushmore. „To je skvělé, výborné. A
nyní vidíte, co se tam nachází. Je to lék, pilulka, řeklo
by se. Ale jaký! Je to revoluce v této oblasti, něco
výjimečného. A tato výjimečná věc vznikla v
American Anilin. Nikdo z vás se na tom nepodílel,
nikdo z vás o tom nevěděl. Vše bylo přísně tajné. Ale
ne natolik tajné, abychom lék nevyzkoušeli a
nedosáhli skvělých výsledků."
Udělal dramatickou pauzu a přelétl zrakem
obličeje, které s napětím hltaly kaţdé jeho slovo.
Nikdo se neodváţil poloţit jakoukoliv otázku. Bernie
F. Rushmore nesnášel, kdyţ jej někdo přerušoval a
všichni přítomní to věděli. Jestliţe chtěl slyšet dotazy,
dal to posluchačům včas vědět.
„Jak bylo řečeno, preparát jsme vyzkoušeli a
zjistili, ţe je dobrý. To ale neznamená, ţe ho budeme
vyrábět sériově. Kaţdý z vás jej můţe nyní s důvěrou
uţít. K jeho výrobě nám poslouţily staré recepty,
které byste u nás těţko hledali. Ale v Latinské
Americe existují lidé, kteří dostali darem jisté znalosti
a dokonale jich vyuţili. Já jsem jenom jejich výsledky
dále zdokonalil a nyní máte tento výrobek před
sebou. A teď prosím vaše dotazy."
Jeden snědý muţ zvedl ruku. „Má to něco
společného s drogami, např. crackem?"
„Ne."
„Co je to tedy?" dotazoval se vedoucí sekce pro
Evropu.
„To je moje tajemství."
„Není to nebezpečné?" zeptal se třetí.
„Toto je poslední otázka, na kterou jsem ochoten
- 82 -
dát odpověď," zdůraznil Bernie F. „A dobře mě
poslouchejte. Nebudu nic opakovat. Po celá tisíciletí
snili lidé o tom, jak překonat smrt. Mně se to podařilo.
Musíte ji zničit její vlastní zbraní. To je vše, pánové."
Především poslední šéfova věta je zaskočila.
Hleděli jeden na druhého. Bylo vidět, ţe usilovně
přemýšlejí. Ale byli poslušní jeho příkazů. Všichni
mlčeli, nebylo dalších dotazů.
Li Mai se rovněţ ani nepohnula. I ona přemýšlela
o slovech svého nadřízeného. Dobře ţe nikdo
neviděl, jak jí přejíţdí mráz po zádech.
Dostávala strach z toho, ţe se zde odehraje
něco, co je proti zákonům přírody a co by mohlo
skončit tragicky.
Jak daleko chce ten člověk zajít?
Otočila hlavu a podívala se Bernieho F. Seděl
uvolněně, nohu přehozenou přes nohu. Pobaveně se
smál, protoţe jej viditelně potěšila reakce jeho lidí.
„Váháte?" zeptal se do nastalého ticha. „Co vám
vadí, pánové?"
„Můţeme...?"
„Přirozeně, pánové, proto jsme tady. Nedejte se
rušit. Nepřinesl jsem nový preparát kvůli tomu, abyste
si jej jenom prohlíţeli. Uţijte jej. Polkněte pilulku a
přenesete se přes hranice, které ještě nikdo doposud
nepřekonal. Prosím..."
Poslední slova zněla jako rozkaz. Bernie F.
nesnášel odpor. To samozřejmě věděli i jeho vedoucí
pracovníci. Všichni téměř současně sáhli pro pilulku.
Jejich šéf se rozhlíţel kolem. Li Mai by se ráda
zeptala na pár věcí, ale bála se, protoţe jej dobře
- 83 -
znala. Kaţdé další pronesené slovo by jej rozčílilo.
„No tak, důvěřujte mi, pánové. Pouţijte naši
novou revoluční pilulku. Naše firma, American Anilin,
se právě nachází na cestě stát se absolutní světovou
špičkou. Nenechávejte mě déle čekat."
Jeho slovo bylo zákonem. Nikdo z přítomných uţ
neváhal ani vteřinu. Jako roboti zvedli ruce, otevřeli
ústa a spolkli malou bílou tabletku. Potom se chopili
sklenic a napili se vody.
Bernie F. Rushmore byl spokojen. Spokojeně si
zamnul ruce jako levantský obchodník s koberci,
kterému se povedl dobrý obchod. Viděl napjaté
obličeje svých spolupracovníků. Za jejich čely
pracovaly mozky na plné obrátky. Kaţdý se snaţil
pochopit, jak bude preparát účinkovat. Uvaţovalo se,
čekalo na informace, také na reakce vlastního těla,
ale nic podobného se neprojevilo.
Nedělo se nic.
Bernie F. čekal pět minut. Pětkrát šedesát vteřin
obletěla ručička a nikdo nepoloţil otázku. Kaţdý
vypadal stísněně, potil se a otíral si obličej a krk.
Přitom se pitvorně usmívali a úkradkem tázavě
hleděli na Bernieho.
Kdyţ pět minut uplynulo, Rushmore spokojeně
kývl a zvedl se z křesla. „Ano," řekl, usmívaje se.
„Máte to za sebou, pánové. Jsem rád, ţe jste našemu
preparátu projevili tak velkou důvěru. Chci se vás
zeptat, zda jste uţ pocítili jeho účinky."
„Ne," odpověděli rychle sborem.
„Tak to má být." Bernie F. se otočil k Li Mai.
„Pojďte, prosím, se mnou." Kdyţ nebyli sami, vykali
- 84 -
si.
Li Mai se zvedla. Přistrčila křeslo ke stolu a
přitom se rozhlédla po místnosti. Shora mohla
obhlédnout celé shromáţdění. Přišlo jí těch lidí líto. I
kdyţ nebyla do ničeho zasvěcena, věděla, ţe jsou
manipulováni. Byla to špinavá práce, i kdyţ dobře
placená. Ptala se sama sebe, zda by nebylo lepší s ní
skončit.
Bernie F. se znovu ozval. „Teď zůstaňte ještě
čtvrt hodiny sedět na místech. Všechno ostatní se
vyřídí samo."
Ani teď se neozval sebemenší náznak odporu a
Bernie F. byl spokojený.
„Pojďme, Li Mai."
Opustili konferenční místnost dveřmi v čelní
stěně.
„Mohu se tě na něco zeptat, Bernie?"
„Prosím."
„Co jsi jim dal?"
„Můţeš si dělat, co chceš, děvče, ale nemusíš
všechno vědět. Existují věci, které jsou i pro osobní
sekretářku tabu." Pohladil ji po tváři a prstem přejel
po bradě. „Pojď."
Přistoupili k jednomu výklenku. Jeho zadní stěnu
tvořila dvířka. Bernie F. vytáhl klíč, odemknul a
rozsvítil.
Li Mai se překvapeně rozhlédla.
„Co je to?"
„Tajná komnata. Přesněji malá výzkumná
laboratoř." Rozesmál se. Potom roztáhl závěs, za
kterým bylo zrcadlo umoţňující z této strany pohled
- 85 -
do konferenčního sálu. Vedle zrcadla visela na zdi
malá šedá skříňka. Připomínala spíše malý počítač.
„Podívej se, jak poslušně sedí."
Li Mai přikývla. Přitom si nevšímala svého šéfa,
který se sklonil nad skříňkou a zmáčkl tlačítko.
Reakce na tento čin se projevila v místnosti před
nimi. Z četných trysek pod stropem začala proudit
šedá aţ mléčná mlha a padala na lidi v sále.
Li Mai se rychle obrátila. „Co to je?" zeptala se.
„Plyn," odpověděl tvrdě Bernie F.
„Plyn?" kývla nechápavě hlavou. „Je...?"
„Ano, je smrtelný."
Li Mai měla pocit, jako by dostala ránu do hlavy.
Zírala na Rushmora, který se stále chladně a
nafoukaně smál.
„Jenom se pozorně dívej. Prohlédni si lidi, které
jsem vybral pro svůj pokus. Brzy to budou mít za
sebou..."
Plyn účinkoval hrozně rychle. Všichni v sále byli
zaskočeni. Nadechovali jej a zároveň ještě zkoušeli
uniknout.
Bylo jiţ pozdě.
Některým z nich se podařilo postavit na nohy, ale
to bylo vše. Přepadali dopředu a hroutili se na
konferenční stůl. Přitom převrhávali sklenice a
nakonec zůstali nehybně leţet.
Za třicet vteřin bylo po všem.
„Oni... oni jsou mrtví?" zeptala se Li Mai
chvějícím se hlasem, který jí samotné připadal cizí a
vzdálený.
„Jistě."
- 86 -
 „Bernie, ty jsi vrah!"
Rushmore se zachechtal. „Mysli na moje
poslední slova, děvče. Stále na ně mysli..." Poloţil jí
ruku na záda a vystrčil z výklenku. „A ještě něco ti
chci říci. Pokud nebudeš mlčet o tom, cos viděla,
skončíš jako oni. Moţná ještě hůř..."

- 87 -
 9
Častokrát jsou s menším protivníkem větší
těţkosti neţ s domněle větším sokem.
Stál jsem uţ proti smečkám zombiů i vlkodlaků.
Utkal jsem se s nejrůznějšími příšerami a zvítězil nad
nimi. Teď jsem se dostal do opravdových potíţí.
To jsem zjistil, kdyţ jsem se pokoušel uskočit
stranou před padající trubkou.
Úder mířil na mou hlavu. Protoţe jsem uhnul,
trubka minula svůj cíl a zasáhla rameno. Bolest mi
vehnala do očí slzy. Narazil jsem zády na jeden z
agregátů a zaslechl tlumený pád, který signalizoval,
ţe zombie je rovněţ dole.
Pomalu se zvedl. Jako robot. Tu zatracenou
trubku drţel stále v ruce.
Poznal jsem ho i přes špatné osvětlení. Byl to
jeden z oţivlých agentů CIA. Mertens mi toho chlápka
podrobně popsal.
Nemrtvý měl vlasy jako plsť. Jeho obličej byla
jedna těstovitá skvrna. Nemohl jsem rozeznat oči,
nos, ústa či uši. Všechno u něj bylo jiné.
Vlekl se za mnou. Při kaţdém kroku se mu nohy
šouravě smekaly po betonu. Ruce se pohybovaly
vedle těla jako dvě kyvadla. Svou zbraní tloukl do
strojů.
Pravá ruka mě nechtěla poslouchat. Zombie se
zeširoka rozpřáhl.
Přikrčil jsem se.
Trubka proletěla nad hlavou a uhodila do
- 88 -
hranatého obloţení hořáku.
Vyřítil jsem se na něj v okamţiku, kdy opět
zvedal ruku k novému úderu. Rukama bych mnoho
nesvedl, ale nohama ano. Suko mne naučil několik
chvatů karate. Kopanec jej zasáhl ve výši prsou.
Zombie odletěl dozadu. Kdyţ dopadl na záda, uslyšel
jsem nějaké prasknutí. To mu nebránilo v tom, aby se
převalil na stranu a znovu postavil na nohy.
Druhé kopnutí jej vrátilo zpět. Tentokrát se
dokonce převalil. Trubka přitom bouchla o zem.
Podařilo se mi vytáhnout berettu. Připadala mi
dost těţká.
Uchopil jsem pistoli pevně oběma rukama a
vystřelil. Trefil jsem do černého. V tomto případě
přímo do čela oţivlé mrtvoly. Uţasle na mě zíral a
potom odešel tam, odkud přišel. Zpět do říše mrtvých.
Ruce mi poklesly.
Schoval jsem berettu. Zastrčil jsem ji za opasek,
abych ji mohl v případě potřeby lehce vytáhnout.
Musel jsem počítat s přítomností ostatních zombiů.
Opřel jsem se zády o zeď. Z ramene mi
vystřelovala bolest aţ ke konečkům prstů.
Opatrně jsem pohnul rukou a zkoušel, jestli není
zlomená. Měl jsem štěstí. Všechno bylo v pořádku.
Moţná si uţ tělo zvyklo na podobné situace. Mohl
jsem rukou hýbat, i kdyţ jsem bolestí zatínal zuby.
Suko i já jsme v tomto zatraceném hotelu byli na
správné adrese. A vypadalo to, ţe Karl Mertens to
věděl také.
Jinak by nás sem neposlal.
Suko si jistě dělal o mě starosti a pravděpodobně
- 89 -
se uţ vydal hledat mě. Opustil jsem místnost tak
rychle, jak to šlo, aniţ bych věnoval jediný pohled
oţivlé mrtvole. Pro ni její nemrtvá existence skončila
stejně jako moc černé magie.
Zlikvidoval jsem sice jednoho nemrtvého, ale k
samotné podstatě problému jsem se o mnoho
nepřiblíţil. Stejně jako předtím jsem nevěděl, kolik
zombiů se potuluje nablízku, ani jak přijímají rozkazy.
Ale především, kdo je jejich vůdcem. Nemohl jsem
uvěřit tomu, ţe by jednali z vlastního popudu.
Nemrtvoly jsou tupá nemyslící stvoření, plně
ovládaná pouze svými strašnými instinkty.
Toalety byly prázdné stejně jako umývárna. Také
zraněný zmizel. Pro něj by bylo lépe, kdyby ulehl do
postele.
Připadalo mi, ţe se hotel změnil. Především
atmosféra byla jiná. Také v hale, kde k nám předtím
byli tak přívětiví.
Zamířil jsem za Sukem ven k baru.
Barman neměl mnoho práce. Z dlouhé chvíle
zastrkoval slámky do sklenic. Slunce stále příjemně
hřálo. Vzduch byl suchý. Ani list se nepohnul. V
jedněch novinách jsem se o vedrech ve Washingtonu
dočetl, ţe jsou jako bič, který šlehne kaţdého
příchozího. Pisatel nepřeháněl.
U baru se uţ nezdrţovali ţádní hosté. V bazénu
plavalo několik dívek. Jejich pohyby ve studené vodě
působily dojem značné zlenivělosti.
Byla obsazena jenom dvě lehátka.
Děvčata měla kousky látky zakryta pouze
strategicky důleţitá místa a jejich naolejovaná těla se
- 90 -
ve slunci leskla.
Z tenisového kurtu také nedoléhalo
charakteristické plácání míčku o raketu. Barman se
na mne přátelsky ušklíbl a zmizel. Servíroval
vychlazené nápoje u bazénu.
Kdyţ se vrátil, našel jsem si uţ místečko u baru a
ruce jsem umdleně sloţil na nálevním pultu. „Setkal
jste se se svým přítelem, pane?" zeptal se.
„Ne."
„Chtěl jít za vámi. Dělal si starosti, kde jste se tak
dlouho zdrţel."
„Museli jsme se minout. Šel na toaletu?" vyptával
jsem se dál.
„To opravdu nevím."
Pokrčil jsem rameny. „Budu se muset po něm
podívat."
„Moţná šel do svého pokoje. Tahle horka jsou
jako náhlý příboj, pane."
„Stává se to častěji?"
„V létě téměř pravidelně."
Rozhlédl jsem se.
„Uţ tady skoro nikdo není. Horko zahnalo lidi
dovnitř?"
Barman se zasmál. „Práce, pane. Pánové sem
dorazili, aby pracovali. Právě mají jakousi důleţitou
konferenci. Bernie F. Rushmore je nechal svolat."
„V tom případě nezbývá neţ jít."
„Přesně tak, pane."
„Ale mého přítele se to netýká."
„V tom vám nepomohu."
Sesunul jsem se ze stoličky. „V kaţdém případě
- 91 -
vám chci poděkovat za námahu."
„Rádo se stalo."
Poloţil jsem na pult o jeden dolar víc a šel. Bylo
docela moţné, ţe se Suko vrátil na pokoj a čeká na
mě. Klíče jsme si vzali sebou a neodevzdali v recepci.
Vyjel jsem nahoru, prošel prázdnou chodbou a
zaklepal na dveře Sukova pokoje.
Ticho.
Kdyţ jsem vzal za kliku, ujistil jsem se, ţe dveře
jsou zavřené.
Pojal jsem podezření. Něco se stalo, jinak by se
Suko ohlásil. Muselo jej překvapit něco
nepředvídaného. Byl jsem v hloupé situaci. Vešel
jsem do svého pokoje a nevěděl, co podniknout.
Suko se přece nemohl jen tak vypařit. Podle mne se
musel zdrţovat někde v hotelu. Moţná v baru nebo
konferenční místnosti. Neměl jsem nejmenšího
tušení.
A zombiové?
S jedním jsem se setkal, ale neměl jsem jediného
svědka. Moţná i Suko narazil na některého ze
zombiů.
A jakou roli hraje v tomto dramatu Bernie F.
Rushmore, mocný muţ v pozadí? Pořádal v hotelu
nějaké zasedání. Ale bylo to skutečně jenom
zasedání?
Přál jsem si s ním mluvit. Moţná mu i Suko zkříţil
cestu a pojal proti němu podezření.
Vytáhl jsem z lednice ovocnou šťávu, zapálil si
cigaretu a přemýšlel.
Neměl jsem se čeho chytit. Dosud jsme se
- 92 -
pohybovali v kruhu. Neviděl jsem způsob, jakým se z
něj dostat. A v pozadí číhala hrozba zombiů.

Suko dostal pořádně zabrat, ale díky svému

trénovanému tělu se rychle vzchopil. Kaţdý druhý by
si poleţel ve sladkém bezvědomí pěkně dlouho. Suko
celou dobu věděl, co se s ním děje. A rovněţ slyšel
jejich rozhovor. Měli jej vyřadit, zlikvidovat a mluvili o
něm, jako by uţ neţil.
Nezůstali v hotelu.
Skrytou brankou opustili dočasné vězení a
zamířili za hotel, kde bujela zahrada s tropickou
zelení, oddělující hotel od tenisových kurtů. K nim
vedla široká cesta, které se však vyhnuli. Pustili se
cestičkou schovanou pod korunami stromů, které nad
ní vytvořily zelenou střechu, jíţ jen tu a tam
probleskovaly sluneční paprsky.
Vzduch byl nedýchatelný. Kromě toho zde
panovalo vlhko a dusno. Ţivná půda pro početný
hmyz, který bzučením a bodáním dával vědět o své
existenci. Oba chlapi se silně potili, protoţe Číňan
nepatřil zrovna k muší váze.
„Můţeme ho oddělat tady."
„Ne, ještě kousek. Tam je vodní nádrţ."
„Dobrá."
Před nimi něco zašelestilo. Oba muţi odtáhli
- 93 -
Suka do houštiny. Její husté větve za nimi zapadly
jako opona. Chlapi se vlekli dál, aţ dosáhli nádrţe.
Suko otevřel oči.
Malý rybníček byl velmi dobře ukrytý. Na jeho
poklidné hladině si hrálo slunce. Dokonce i ţábám
bylo příliš horko. Zdrţovaly se pod hladinou.
Suko leţel na zádech. Pozoroval dění kolem
sebe zpod přivřených víček. Nechtěl se vypařit, aniţ
by se cokoliv dozvěděl. Mimoto oba muţi stáli pro něj
relativné výhodně.
Na krok od něj se zastavil tmavovlasý chlapík se
širokými rameny. Druhý stál vedle něj. Ramenáč
vytáhl těţkou pětačtyřicítku.
Vtom Suko zaútočil.
Vymrštil obě nohy. Sevřel muţova lýtka jako v
kleštích a tlačil jej doleva. Ramenáč polekaně vykřikl.
Jeho překvapení bylo tak velké, ţe ani nestačil
vystřelit. Snaţil se udrţet rovnováhu, ale sáhl do
prázdna, protoţe, jak známo, voda je zrádná.
S plácnutím zmizel pod hladinou.
Suko se natáhl po druhém zabijákovi. Ten chtěl
uskočit, ale nebyl dost rychlý, protoţe Suko stačil
zachytit jeho nohavici a strhnout jej na zem. Ještě v
letu zahlédl před sebou stín.
Suko uţ stál na nohou. Udeřil oběma rukama.
Byly to údery, které mu mnohokrát předtím zachránily
ţivot.
Muţ vyheknul. Zčervenal, zbledl a zůstal
nehybně leţet.
Suko, který se stále necítil úplně v pořádku,
popošel stranou a rozhlédl se. Přitom vytáhl svoji
- 94 -
berettu a mířil na rybník. Tam se hrabal z vody první
postiţený. Zelená voda mu sahala do pasu. Vlastně
vypadal velmi legračně. Byl pokrytý řasami, které se
zachytily nejen na oblečení, ale splývaly mu i z hlavy
jako zelený závoj. Kalná voda mu stékala z obličeje.
Přesto chtěl vystřelit, ale pohled do ústí Sukovy
pistole jej varoval stejně jako Suko.
„Nedělej hlouposti," zasupěl. „Ani tu nejmenší,
příteli."
Chlapovi ruka s pětačtyřicítkou klesla.
Suko stál široce rozkročený. Bojoval se slabostí,
kterou v něm vyvolaly předchozí proţitky. „Zahoď
pistoli!"
Zabiják poslechl. Pistole zmizela v bahně tůně.
„Dobrá - a teď ty."
„Coţe?"
„Dolů. Potop se!"
Zabiják na něj nechápavě hleděl. „Co mám
udělat?"
Inspektor přistoupil o krok blíţ. „Chceš se potopit,
nebo kulku do hlavy?"
„Dobrá, člověče. Ale neraduj se, ţes vyhrál. Tebe
a tvého kumpána..."
„Ochlaď se a nezvaň."
„A na jak dlouho?"
„Aţ budeš polykat andělíčky."
„Do hajzlu, ty bastarde!" Zabijákovi nic jiného
nezbývalo. Ponořil se a nejspíš se pokoušel najít v
bahně svou zbraň.
Zabiják zmizel. Obrysy jeho těla se rozplynuly v
kruzích rozvířené hladiny.
- 95 -
 Suko byl velmi zvědav, jak si bude počínat.
Popošel co nejblíţe k rybníku, aţ kam sahala
travnatá půda. Tady číhal. Nejasná postava ve vodě
se převalovala, jak usilovně šátrala rukou v bahnité
vodě po odhozené zbrani.
Vteřiny ubíhaly.
Suko nemohl přijít na to, zda se muţ před
potopením ještě jednou nadechl.
Jak dlouho můţe zůstat pod vodou?
Ticho narušoval jen cvrkot cikád. Vítr utichl.
Střecha z listoví se klenula jako baldachýn a
poskytovala přirozenou ochranu před ohnivými
slunečními šípy.
Drama pokračovalo.
Zabiják bleskurychle a s výkřikem vyrazil z vody.
Crčela z něj voda smíchaná s kalným blátem a
řasami. Našel svou pistoli, ale střílet mu nedovolovala
břečka, která mu zalila oči.
Neţ stačil zamířit, vykopl mu Suko pistoli z ruky.
Muţ zařval a Suko uhodil.
Trefil přesně.
Dlaněmi zasáhl temeno hlavy.
Útočník se okamţité zhroutil.
Byl by se utopil, kdyby jej Suko nevytáhl z vody a
nesloţil vedle tůně na zem. Potom se nejistým
krokem vrátil zpět a opřel se zády o kmen stromu,
aby nejdříve překonal vlastní slabost. Podařilo se mu
poměrně lehce přemoci oba nájemné vrahy. Byli si
příliš jisti sami sebou, coţ se jim nakonec stalo
osudným.
Sukův obličej byl zalit potem. Vedro a napětí
- 96 -
vykonaly své.
Ty dva měl naštěstí z krku, ale nezbavil se
zombiů. Ptal se v duchu, ke komu ti chlapi patřili.
Podle něj k jednomu a témuţ člověku.
Berniemu F. Rushmorovi!
Jenom on mohl dát vrahům takový rozkaz. Suko
neznal jiné řešení. Ano, vše určitě vycházelo od
Rushmora. Co měl v úmyslu? Znal snad jeho a
Johnovo poslání? Došlo ke zradě?
Suko počítal se vším. V kaţdém případě se
musel co nejrychleji vrátit za Johnem Sinclairem.
Předtím však zneškodní oba chlapíky, dokud jsou v
bezvědomí. Ţelízky spoutal kotník jednoho se
zápěstím druhého. Teď se cítil lépe.
Cestu zpátky našel snadno. Brzy uviděl zadní
průčelí hotelu. Slunce mu nedělalo dobře, a tak se
snaţil vyhledat spásný stín. Našel jej v hale. Po chvíli
se vzchopil a zeptal se v recepci, jestli nevědí, kde je
John Sinclair.
„Pan Sinclair se po vás také sháněl," dostalo se
mu lakonické odpovědi.
„A kde ho najdu?"
„Šel nahoru."
„Děkuji."
Suko chtěl jít, ale zaslechl za sebou hlas
recepční. „Je vám dobře, pane?" Otočil se, ušklíbl a
řekl: „Ta horka, znáte to. Člověk není zvyklý. U nás v
Anglii bývají léta chladná."
„Ano, hodně hostů si stěţuje na horko."
„Ještě otázku, prosím. Konference uţ začala?"
„Přirozeně."
- 97 -
 „Nevíte náhodou, kdy skončí? Rád bych prohodil
pár slov s panem Rushmorem."
„Zeptám se, pane."
Suko nešel hned nahoru. Vyhledal telefon a
vytočil číslo Johnova pokoje.
Kdyţ se ozval hlas mého přítele, spadl mi kámen
ze srdce. Jemu, zdá se, taky.
„Člověče, Suko, kde vězíš?"
„V hotelu."
„Dole?"
„Ano."
„Mám za tebou přijít?"
„Jasně, hned."
„Dobrá, uţ letím..."

- 98 -
 10
Doktor Karl Mertens věděl, ţe ho tato akce můţe
stát zaměstnání, ne-li ţivot, kdyţ se nepodaří. To, co
uvedl do pohybu, musel vzít jen a jen na svá bedra.
Nikdo mu nekryl záda a on si to ani nepřál.
Jistá místa byla sice informována, ale oficiálně
nechtěl o tom nikdo vědět. Byla to pouze Mertensova
záleţitost.
Agenti CIA jako oţivlé mrtvoly!
Seděl za psacím stolem a svíral hlavu v dlaních.
Bylo to aţ nepochopitelné. Naprosto bezpečně věděl
o třech zombiích. Ale co se stane, jestliţe se objeví
celá skupina nemrtvol?
Potom by musel alarmovat armádu. Gratuloval si
ke šťastnému rozhodnutí, zasvětit do celé věci
kapitána Ashleyeho. Kdyby šlo do tuhého, musel by
se se svými muţi postarat, aby zombiové zmizeli.
Vytočil kapitánovo číslo, aby se seznámil s
aktuální situací. Především chtěl zjistit, zda v
Arlingtonu nedošlo k dalším nezvyklým událostem.
Spojení fungovalo bezvadně. „Ano, pane, co pro
vás mohu udělat?"
„Jenom malou informaci, kapitáne. Našli jste
další porušené hroby?"
„Ne."
„Nedošlo k ţádným mimořádným událostem?"
„Všude klid, pane."
„Dobrá, mějte oči otevřené. Můţe dojít k tomu, ţe
budu vás a vaše muţe ještě potřebovat. Potom byste
- 99 -
sem museli dorazit v co nejkratší době."
„Do Pentagonu, pane?"
„Moţná."
Ashley po chvilce dodal. „Upřímně řečeno, pane,
mohly by se objevit problémy."
„Těch vás zbavím."
„Jak myslíte."
Rozhovor skončil.
Jakmile Mertens zavěsil, ozvalo se zaklepání a
do kanceláře vstoupil jeho asistent, poručík Keel.
Postavil se do pozoru. „Budete mne ještě potřebovat,
pane?"
„Ne. Můţete jít."
Keelovi se viditelně ulevilo. „Děkuji vám, pane.
Moje snoubenka bude mít radost."
„Ano, přirozeně. Kdy se chcete brát?"
„Ještě v tomto roce, pane."
„Výborně, hodně štěstí."
„Děkuji." Keel zasalutoval, popřál dobrou noc a
opustil místnost.
Dr. Mertens si přitiskl pěsti na spánky a lehce si
je masíroval. V Pentagonu se pracovalo pořád.
Některá oddělení byla obsazena čtyřiadvacet hodin
denně.
Sluţby se nepřetrţitě střídaly zejména v
zajištěných prostorách v podzemních krytech.
Mertens vytáhl ze zásuvky osvěţující ubrousek a
otíral si čelo a tváře. Přemítal, zda má zavolat
Sinclairovi nebo Sukovi. Zatím se mu neohlásili.
Pravděpodobně také sledují falešnou stopu. Na to teď
Mertens nechtěl myslet. Ti tři oţivlí agenti CIA se
- 100 -
nacházeli v prvotřídním hotelu. Mohla to být náhoda.
Příliš tomu však nevěřil, neboť kde jinde neţ přímo v
jámě lvové mohl přítel nejúčinněji udeřit?
Protoţe Keel nechal při odchodu pootevřené
dveře, zaslechl Mertens těţké kroky muţe, který
směřoval k jeho kanceláři a o něco později stanul
před ním.
Byl to generál Rushmore!
Významně se usmíval. Mertens jeho smích
nesnášel, stejně jako aroganci toho chlapa a touhu
po moci, kterou dával příliš zřetelně najevo.
„Můţete sedět," řekl Rushmore a uvelebil se v
pohodlném křesle.
„Váš bratr uţ odešel?"
„Ano." Rushmore v tomto tématu nehodlal
pokračovat. Sundal si brýle a začal čistit skla. „Uţ jste
něco zjistil, Karle?"
„Ne."
Generál si unaveně třel čelo. „Ale měl byste,
Karle. Bylo by to pro vás lepší."
„Já vím."
Rushmore si nasadil brýle. „Očekává se úspěch.
Znovu jsem volal nahoru. Dali mi to velmi jasně na
srozuměnou."
„Mohu vám jen sdělit, Garry, ţe mám věci pevně
v rukou."
Generál se opět usmál. „Kdyţ vidím, jak sedíte
za psacím stolem, nemohu tomu uvěřit."
„Ale je to pravda." Mertens znovu nabyl ztracené
jistoty. „Vzpomeňte si na pavouka. Sedí ve své
pavučině a čeká, co se mu do ní chytí. A potom
- 101 -
udeří."
„Cítíte se jako pavouk?"
„Ano, Garry."
„Kde jste udělal chybu, Karle?"
Mertens se zhluboka nadechl. „Garry, existují
určité skutečnosti, které si zatím nechám pro sebe."
„To se mi nezdá dobré."
„A proč ne?"
„Dostali jsme tu práci. Musíme zastavit invazi."
Mertens rychle reagoval. „Mluvíte o invazi,
Garry? Co tím myslíte?"
Generál pokračoval. „Věříte tomu, ţe to skončí u
těch tří?"
„Nevím."
„Kaţdopádně počítám i s dalšími. A to mi uţ
připadá jako invaze."
Mertens uvaţoval. Generálovo chování jej
zaráţelo. Neřekl mu více, neţ věděli oba dva, ale
přitom měl pocit, ţe generál ví víc.
„Na co myslíte, Karle?"
„Na vaše slova. Uţíváte termín invaze." „A na
tom trvám."
Mertens se předklonil. Důrazně vyslovoval kaţdé
slovo. „Vy víte víc, Garry?"
„Vlastně ne. Nebo ještě ne."
„Nerozumím vám."
Generál Rushmore natáhl nohy před sebe. „To je
tak, Karle. My dva si nemusíme nic namlouvat.
Zastáváme v Pentagonu relativné vysoké místo. Vy
máte patrně ještě větší moc neţ já, protoţe máte
kontakty na jednotlivé tajné sluţby. Ale uspokojuje
- 102 -
vás to?"
Dr. Mertens zavrtěl lehce hlavou. „Co tím chcete
říci?"
„Jde o moc, Karle. Stačí vám moc, které jste tady
dosáhl?"
„Ano."
„To říkáte jen tak. Existují přece lidé, kteří sedí
nad vámi a tahají za nitky."
„To tak bývá."
Tentokrát přikývl generál. „Máte pravdu. Bývá to
proto, ţe nikdo nepřemýšlí o tom, jak změnit určité
věci."
„Ach tak. A vy je chcete změnit?"
„Budu k vám upřímný, Karle. Chci na tom něco
změnit. Jsem pevně rozhodnut to udělat."
„Jak vysoko se chcete vyšplhat?"
„Vůbec ne vysoko."
„A změní se tím něco?"
„Ovšem." Přikývl. „Jenom se musí pouţít jiné
metody. Netradiční, rozumíte mi?"
„Samozřejmě. Jenom nevím, co si pod těmi
metodami představujete, Garry."
„To bych vám rád vysvětlil."
„Nenapínejte mě."
Rushmore se zasmál. „To jsem si mohl myslet."
Odmlčel se a hleděl na svoje boty. „Ostatně, Karle,
něco uţ jste mohl něco pochytit z mého vysvětlení."
„Bohuţel."
„Nu, ano. Jistě je vám jasné, ţe jsem nepřišel jen
na kus řeči. Jsem zde, protoţe vám chci něco
navrhnout. Jste-li chytrý, tak vás můj návrh určitě
- 103 -
zaujme. Pokud ne..." Pokrčil rameny. „Kaţdý svého
štěstí strůjcem."
„To zní jako vydírání."
„Ne, ne. Spíše jako dobře míněná rada."
Rushmore zvedl hlavu.
„Jak chcete."
„Dobrá." Generál se zvrátil do křesla. „Začnu
trochu zeširoka. Znáte mého bratra?"
„Ano."
„Nechováte k němu zvláštní náklonost."
„Hrají snad osobní pocity nějakou roli?"
„V tomto případě moţná ano. Můj bratr hraje v
této hře důleţitou roli. Nejdůleţitější." Generál vstal a
začal přecházet po místnosti. „Víte, Karle, můj bratr
Bernie F. Rushmore patří k lidem, kteří jsou opravdu
mocní. Za ním stojí American Anilin. Dá se říci, ţe je
vlastníkem toho koncernu. Podniká ve velkém,
rozšiřuje firmu, ale ten největší úspěch zatím chybí."
„Čeho uţ dosáhl váš bratr?"
Rushmore stál u okna zády k Mertensovi. Při
odpovědi pokyvoval hlavou jakoby do taktu. „Vypadá
to, ţe je opravdu mocný."
„Tomu nerozumím."
Rushmore se otočil a vrátil se do křesla. „Jeho
moc vzrostla natolik, ţe můţe být mocnější neţ
prezident."
Tato slova Mertense poněkud překvapila.
„Nezmýlil jste se, Garry? Mocnější neţ prezident?"
„Ano, to jsem měl na mysli."
„Nechce být on osobně prezidentem? Vymyslil uţ
plán, jak toho dosáhnout?"
- 104 -
 „Ne. Jste úplné vedle. To ještě není všechno."
„Pak tedy nevím."
Garry Rushmore se ušklíbl. „Projevujete bohuţel
málo fantazie, Karle. Škoda."
„Drţím se faktů."
„To byste měl. Ale znovu opakuji, ţe můţe být
mocnější neţ prezident. Můj bratr na tom plánu
pracoval řadu let a dosáhl konečně úspěchu."
„Pojďte uţ konečně k věci, prosím."
„Uţ to bude. Nehovořil jsem předtím o armádě
zombiů?"
„To ano."
„Nelhal jsem. Ta skupina uţ vznikla."
Doktor Mertens zmlkl. To, co slyšel, nešlo jen tak
strávit.
Generál se smál na celé kolo, kdyţ viděl, jak jeho
protějšek vytahuje kapesník a otírá si zpocené čelo.
„Jste nervózní, Karle?"
„Vůbec ne. Jenom trochu překvapený, ţe máte
lepší informace neţ já."
„Ano, ale vraťme se zpátky k našemu rozhovoru
o moci. Je dobré, kdyţ máte moc i znalosti, jak ji
vyuţít. Ale nechci se odchýlit od tématu. Tři oţivlí
agenti CIA byli do jisté míry zkouškou. Klaplo to
výborně. Přesně jak jsme si to s bratrem
představovali."
„Lituji, Garry, ale zahráváte si s ohněm."
Generál pohlédl udiveně na Mertense. „A jak si
zahrávám! Otevřel jsem svému bratrovi bránu, aby
sem mohl vniknout se svými věrnými. Myslím, ţe
jsem se uţ vyjádřil dost jasně."
- 105 -
 Mertens ztuhl.
Jeho obličej zešedivěl a změnil se v masku.
„Ještě jednou od začátku, generále. Vy jste se musel
zbláznit. Pustil jste bratra a jeho spolupracovníky..."
Rushmore zakroutil hlavou. „Ne spolupracovníky,
Karle. Špatně jste mi rozuměl. Zombie, oţivlé mrtvoly.
Ještě dnes s nimi obsadí větší část Pentagonu..."

Doktor Karl Mertens uţ ve svém ţivotě slyšel

mnohé a hodně toho musel překousnout. Tyto
poslední věty však pro něj byly příliš. Zíral na
Rushmora, jemuţ na rtech opět pohrával arogantní
úsměv. To jej rozčilovalo.
„Co říkáte, Karle?"
„Nic neříkám."
„Jste překvapený?"
„Nemohu tomu prostě uvěřit."
„Ale je to tak. Já a můj bratr jsme na tomto plánu
usilovně pracovali. Stál nás nejcennější roky ţivota,
ale teď je dokonalý. Nic nám nezabrání v jeho
naplnění. Vyuţiji veškerý vliv, který mám, aby
připravil pro zombie cestu do Pentagonu. V příštích
hodinách převezmou zde bratři Rushmorové moc do
svých rukou a budou ve skutečnosti stejně mocní
jako prezident, čímţ se dostáváme na začátek
našeho rozhovoru."
- 106 -
 Mertens ztěţka dýchal. Uvolnil uzel kravaty a
rozepnul si knoflíček u košile.
„Nechcete se něčeho napít, Karle?"
„Ne, děkuji."
„Na vašem místě bych reagoval stejně. S
pravdou se těţko smiřujeme."
„Je to pravda?" zeptal se nevěřícně Mertens.
„Úplná a nezvratitelná."
Karlovy oči strnuly. „Je-li to pravda, udělám
všechno pro to, aby ta hrůza zmizela. Dluţím to své
zemi i celému svobodnému světu."
„Uţ nemáte šanci."
„Ale ano." Mertens zvedl ruku a poloţil dlaň na
telefonní sluchátko. Víc neudělal, protoţe generál
čekal tuto reakci a vytáhl sluţební pistoli. Mertens uţ
jen bezmocně zíral do jejího ústí.
„Ţádné hlouposti. Moje kulka by byla rychlejší.
Mířím vám na hlavu, Karle."
Mertens přikývl. „Rozumím."
„To je dobře. Muţ jako vy přece nevychází bez
sluţební pistole. Kam jste ji schoval?"
„Nenosím ji u sebe."
„Kde je?" zasyčel Rushmore.
„Dobrá." Mertens věděl, ţe nemá smysl o něco
se pokoušet. Otevřel zásuvku psacího stolu a chtěl
vytáhnout pistoli, kdyţ generál vyskočil.
„Opatrně, Karle."
„Jistě."
Mertense ještě neomrzel ţivot. Pistole mu
vypadla z ruky, jakmile ji vytáhl ven.
„Poloţte ji doprostřed psacího stolu."
- 107 -
 Karl splnil jeho příkaz. Generál se nahnul a
sebral ji. Ústí jeho zbraně přitom stále mířilo na
Mertense.
„A co dál?" zeptal se Mertens.
„Zúčastníte se této hry nedobrovolně, příteli.
Povaţoval jsem vás za chytřejšího. Mohl jste se
podílet na moci, milý příteli. Ale někteří lidé jsou
prostě nenapravitelní. Také jsem potřeboval delší
dobu, abych zjistil, ţe mi nic jiného nezbývá. A teď
nepustím příleţitost z rukou."
Mertens pokrčil rameny. Nevadilo mu, ţe na něj
míří pistolí. „Čemu říkáte nepustit příleţitost? Věřte
mi, generále, jsou ještě lidé, kteří mají svou hrdost."
„Hrdost? K čemu, kdyţ se jedná o takovou
záleţitost. Něco takového ještě svět nezaţil. Můţete
být nejen bohatý, ale i mocný..." Generál se odmlčel.
Přemohla jej vlastní slova a představy. „Představte si.
Zombiové v Pentagonu. Svět se před námi pokoří,
aby někdo nestiskl tlačítko a neuvedl do pohybu
atomovou apokalypsu. Zničující úder, protiúder a
znovu..."
„Neuvaţujete, generále, příliš daleko?"
„Ne, se znalostmi, které mám, zůstávám
realistou."
„Kdo z nás by přeţil atomovou válku?"
Rushmore se zasmál. Za skly brýlí se mu
zaleskly oči. „My lidé bychom nepřeţili, to vám říkám
rovnou. Ale zombiové mohou přeţít. Zůstanou tu a
budou vládnout. A já budu s nimi."
„Jako jediný člověk?"
„Kdo to řekl?"
- 108 -
 „To znamená, ţe chcete také patřit k zombiům?"
„Pravděpodobně."
„A to jde?"
„Ano," řehtal se Rushmore. „A je to velmi
jednoduché, Karle. Mám bratra, který řídí velký
americký koncern American Anilin. Tenhle koncern
nejen prodává, ale také bádá a hledá nové věci.
American Anilin se zabývá výzkumem zombiů. Jeho
vědci zjistili, ţe je moţno přivést na svět oţivlé
mrtvoly. Tajemství starých zaříkávačů voodoo je
odhaleno. Slyšel jste uţ o zombie - droze?"
„Ano, slyšel."
„Skvělé. Mému bratrovi se podařilo takovou
drogu vyrobit. Syntetickou zombie-drogu. Dosud se
tento výzkum drţel pod pokličkou. Ţádný ze známých
omamných jedů se jí nevyrovná. Tato droga je
absolutně jedinečná. S její pomocí lze obyčejného
člověka přeměnit na oţivlou mrtvolu."
Pokud se záleţitost odehrávala v této rovině,
neměl Mertens nejmenší důvod generálovi nevěřit.
Neznal pouze postup výroby drogy.
„Informovali vás o výrobě této drogy,
Rushmore?"
„Něco vím."
„Vysvětlete mi to."
Rushmore přikývl. „Ano, ale máme málo času.
Přesto uspokojím vaši zvědavost, Karle. Syntetická
zombie-droga vychází z chemického základu. Bylo
potřeba najít klíč, počátek, a ten objevili v těle ryby
Diodonhystrix nazývané také fou-fou. Tato ryba
produkuje vysoce jedovatý tetradotoxin, který je její
- 109 -
zbraní proti nepřátelům. Její sekret je stokrát
jedovatější neţ kyselina kyanovodíková. Tento sekret
se pouţíval uţ ve staré Číně, kdyţ chtěli odstranit z
cesty některého nepohodlného mandarina. Kdyţ se
droga správně namíchá, nevede její pouţití ke smrti,
ale vyvolá zdánlivou smrt. Tohle znali jiţ afričtí otroci,
které chytali a převáţeli do střední Ameriky. I dnes se
vyuţívá sluţeb medicimanů, kteří mění dělníky na
plantáţích na nemyslící bytosti. A dluţno říci, ţe
takoví jdou velmi dobře na odbyt. Tak podobně
začínal i můj bratr. O jednotlivých podrobnostech
nejsem pochopitelné informován a ve skutečnosti ani
nechci být."
Dr. Mertens přikývl. „Máte pravdu. I mně stačí
vaše vysvětlení."
„Takhle to vypadá."
„Ale agenti CIA nebyli zdánliví mrtví, nýbrţ
skuteční zombiové, pokud vím."
„Ano, to byli."
„Ale to odporuje vaší teorii, generále."
„Ale neodporuje, protoţe můj bratr se nespokojil
jen s normálním výzkumem. Podařilo se mu překonat
smrt, a to ne jen zdánlivou."
Mertens chtěl vyskočit, ale zůstal sedět, jakmile
Rushmore natáhl ruku s pistolí. „Klid, Karle, zachovej
té klid."
„Dobrá, dobrá, uţ jsem zticha." Mertens poloţil
ruce na stůl. „Na tom, co jste říkal, mi vadí jedna věc.
Není přece moţné vyrobit jednoduše pilulku a
překonat smrt. K tomu je potřeba něco víc."
„To je pravda. K tomu je zapotřebí černé magie,
- 110 -
voodoo, pekla i ďábla - tyto věci hrají ohromnou roli.
Můj bratr je všechny na sobě vyzkoušel."
Mertens souhlasně přikývl. „Ano, to jsem viděl uţ
předtím. Je to moţné, připadalo mi na něm něco
nápadného?"
„To nevím."
„Ale ano. Vypadal sice jako člověk, ale zombiové
vypadají také jako lidé, i kdyţ jsou to netvoři. Můţe to
být tak, ţe váš bratr je sám zombie a já jsem u něj
zaregistroval určitý pach, který by se dal popsat
výrazy jako hrobní a hřbitovní?"
Garry Rushmore se smál. „To by bylo moţné."
„Jenom moţné?"
„Je to moţné."
Mertens chápavě kývnul hlavou. „Takţe je
zombie!"
Rushmore neodpověděl.
Jenom se smál a těšil se ze svého vítězství.
Mertens se nestačil divit tomu, jak mohl předtím
zůstat relativně klidný. „Vycházejme z toho, ţe
všechno, co jste řekl, je pravda a odpovídá to vaším
nadějím. Potom se vás musím zeptat: Kde se
nachází váš bratr se svými oţivlými společníky?
Blízko Pentagonu?"
„Moţná jsou uţ na cestě."
„Odkud?"
„Z hotelu Star."
Doktor Mertens uţ nic neříkal, avšak v hlavě mu
hučelo jako v úlu. Měl určité podezření, a to se nyní
potvrdilo. Hotel Star hrál v tomto dramatu velmi
důleţitou roli, ne-li rozhodující.
- 111 -
 „Tam se můj bratr spojil s lidmi z CIA a získal je
pro naše plány."
„Nastoupili své poslání jako zombiové."
„Ano, byli zde zastřeleni. A potom se vrátili zpět.
Myslím, ţe byli čtyři."
„Jednoho odhalili Rusové."
Rushmorovi poklesly koutky úst. „To byla bohuţel
jediná chyba, které jsme se dopustili. Ale není to nic
tragického. Rusové si dají pozor, aby tento
politováníhodný omyl nepronikl na veřejnost. Celý
svět by se jim vysmál. Tohle riziko ţádný Rus
nepodstoupí."
Doktor Mertens se ovládl dříve, neţ generálovi
začal vysvětlovat, jakou úlohu hraje v případu John
Sinclair. Také zatajil, ţe je mu uţ známo, jaké jsou
následky při uţití zombie pilulky.
„Kdy se dovíte víc, generále?"
„Bratr mi zavolá."
„Kam - sem?"
„Přirozeně. Všechno bylo domluveno. Vycházel
jsem z toho, ţe vás mohu překvapit. Jak vidíte, Karle,
všechno báječně klaplo. I kdyţ pistole v době
počítačů pomalu vychází z módy, svůj účinek
kaţdopádně neztratila. Jen malý pohyb ukazováčku,
a je s vámi konec."
Mertens si v tuto chvíli zahrával s ohněm. „Copak
mě můţete nechat naţivu, generále? Vţdyť jsem
vlastně svědek."
Rushmore rychle zavrtěl hlavou. „V podstatě ne,
Karle. Nějak mi ale přišlo líto, ţe bych vás měl zabít.
Proto jsem našel jiné řešení."
- 112 -
 „A jaké?"
„Nechám vás vybrat mezi kulkou nebo poţitím
zombie - pilulky."
Dr. Mertens zatím neříkal nic. Jen přikyvoval. „To
mě mohlo napadnout," zamumlal po chvíli.
„A jak se rozhodnete?"
„Musím uţ teď?"
„Ne, chci k vám být upřímný. Máme ještě čas.
řeknu vám, aţ udeří naše hodina. Chci, abyste
nejdříve viděl mého bratra a jeho přátele. To vám jistě
usnadní rozhodování."
Mertens se uţ rozhodl. Nic jej nemohlo přinutit,
aby si vzal tu zatracenou pilulku. Kulka by mu byla
milejší. Kromě toho existovala ještě určitá naděje.
Generál se jednou zmínil o hotelu Star. Tam se nyní
pohyboval John Sinclair a Suko. To by v tom musel
být čert, aby nepojali podezření. Na druhé straně, co
by zmohli proti oddílu oţivlých mrtvol?
„Na co myslíte, Karle?" „Na svou budoucnost."
Rushmora to ďábelsky potěšilo. „Nevypadá to
dobře, můj milý."
„Taky se obávám."
„Tak se uţ rozhodněte." Generál natáhl ruku s
pistolí a mířil shora na čelo sedícího Karla Mertense.
Ten mlčel.
„Rychle, odpovězte!" Rushmore byl nervózní.
Pravděpodobně jej rozčilovalo Mertensovo mlčení.
„Uţ nebudu déle čekat. Chci konečně vědět..."
Ozval se telefon. Jeho pípání vyvolalo
Mertensovu odpověď. „Smím to zvednout?" zeptal se.
Generál chvilku přemýšlel. „Ne," řekl posléze. „To
- 113 -
bude můj bratr. Zvednu to sám. Vysvětlím mu, ţe..."
Odmlčel se. Vstal a volnou rukou uchopil sluchátko.
Mertens ho pozorně sledoval. Není jednoduché
soustředit se na hovor a přitom ještě drţet někoho
pistolí v šachu.
Moţná to byla jeho jediná šance...
Dr. Mertens pozoroval generála, který se při
rozhovoru lehce usmíval. „Ano, to jsem já, Bernie.
Všechno je v pořádku. A u tebe?" Chvilku naslouchal
a opět se rozesmál.
Mertensovi to stačilo.
Zdá se, ţe tomu zatracenému Bernie F.
Rushmorovi se to skutečně povedlo.
A další generálova slova jen potvrdila správnost
jeho úvahy. „Ano, to je dobré. To je dokonce
vynikající. Vypadá to lépe, neţ sis představoval, ţe?"
Mertens zaslechl ze sluchátka smích šéfa
koncernu a ztěţka polkl.
„Kdy sem dorazíš?" Generál čekal na odpověď a
vzápětí přikývl. „Výborně, všechno včas připravím.
Pustí vás, buď bez obav."
Dr. Mertens měl pocit, ţe sedí na rozpálených
kamnech. Rushmorova pozornost ještě nebyla
dostatečně rozptýlena. Telefonoval, ale přitom stále
upíral pohled na muţe za psacím stolem. Situace se
stále více vyhrocovala.
Jeho bratr mu dával ještě nějaké pokyny.
Generál opět přikývl a jeho zrak zabloudil ke dveřím.
Pro Karla Mertense to byla velmi tenká nitka naděje,
které se chopil jako tonoucí stébla.
Zaútočil.
- 114 -
- 115 -
 11
Suko a já jsme se setkali v hale. Našli jsme si
místo, kde nehrozilo nebezpečí, ţe by nás někdo
poslouchal.
Hned jsem poznal, ţe s mým přítelem není něco
v pořádku.
Vypadal zemdleně jako po boji, potřásal hlavou a
ujišťoval mě, ţe tento hotel je jedna velká past.
„To je svatá pravda," přitakával jsem mu.
„Ten, kdo tahá za drátky, musí být šéf koncernu
Berme F. Rushmore. Musí to tak být, Johne."
„Co má za lubem? Jak se spojil se zombii? Jakou
hraje roli?"
„Zatím jsou to jen úvahy. Kaţdopádně mu patří
hotel. Tady můţe vládnout dle libosti. Moţná i vraţdit.
Pravděpodobně se nalézá v konferenčním sále. Zjistil
jsem, ţe si tam nechal zavolat své manaţéry."
„V které místnosti se to koná?"
„Nemám zdání, Johne."
„Těch moţností je více," zašeptal jsem. „Pokud
vím, jsou místnosti většinou zvukotěsné, coţ platí o
dveřích i stěnách. Ani tón nesmí proniknout ven."
„Tak se jednoduše zeptáme."
„Ne, nechci zbytečně budit pozornost."
Byly to zbytečné obavy.
Pozornost spíše vyvolávaly dvě dlouhonohé
krásky, které se vracely od bazénu a procházely
halou. Měly přes ramena lehce přehozené ručníky a
chovaly se, jako by jim patřil celý svět.
- 116 -
 „Nechceš se obrátit na ně?" zeptal se Suko.
„Ne, to je pouhé křoví."
„Taky si to myslím."
„Kde najdeme sály?"
Suko se rozhlédl. Nedaleko odtud jsme na zdi
objevili cedulku. Svítily na ní digitálními písmeny
nějaké údaje. Podle ní se schůzka odehrávala v
konferenčním sále číslo tři.
Aby se tam člověk dostal, musel projít restaurací.
Obě křídla skleněných dveří byla otevřená. Vyvěsili i
jídelní lístek pro dnešní večer.
Konferenční místnosti se nacházely, ve vedlejším
traktu budovy. Kaţdá z nich měla své číslo. Nad
vstupnimi dveřmi do sálu číslo tři svítilo červené
světlo s nápisem NEVSTUPOVAT.
„Přesto bychom to měli zkusit," navrhoval Suko.
Vzal za kliku. Bylo zavřeno.
„Krucinál."
„Asi něco tají," uvaţoval jsem.
„Můţeme vyrazit dveře. To by byla také jedna z
moţností."
„Jistě. Ale máme v ruce nějaký důkaz? Pouhé
podezření nestačí. Ne ne, musíme se drţet zákona."
Suko přistoupil ke dveřím a přitiskl na ně ucho.
„Nic není slyšet," hlásil. „Opravdu jsou zvukotěsné."
V této části hotelu jsme byli sami. Ani z personálu
nebyl nikdo na dohled.
Pojednou jsme uslyšeli kroky.
Nebylo kam se ukrýt.
Osoba, která se objevila v chodbě a mířila k nám,
mi nepřipadla známá. Zato Sukovi ano.
- 117 -
 „Li Mai," poznamenal tak hlasitě, ţe to ţena
mohla zaslechnout.
„Kdo je to?"
„Rushmorova osobní sekretářka. Mluvil jsem s ní
u baru. Je roztomilá. V něčem mi připomíná Shao."
Li Mai nás zahlédla a zůstala stát. Připadala mi
jako někdo, kdo má špatné zkušenosti s lidmi a
netroufá si přijít blíţ.
„Pojďme k ní," řekl Suko.
Kráčel jsem za přítelem a nespouštěl Li Mai z
očí. Její výraz napovídal, ţe by se v této chvíli
nejraději propadla pod zem. Otálela tak dlouho, aţ
jsme došli k ní.
I přes umělé osvětlení jsem zahlédl, jak nápadně
zbledla a na čele jí vyrazily krůpěje potu. Na sobě
měla tmavý lněný kostýmek leţérního střihu a pod
ním červené tričko.
„Ahoj," řekl Suko. „Tak se opět setkáváme.
Konference uţ skončila?"
„A..ano."
„Neříkáte to moc jistě."
„Pro mne za mne."
„Šéf vám dal volno? To je milé." Suko náhle hýřil
šarmem. Tak jsem jej ještě neznal. „Smím vám
představit svého přítele Johna Sinclaira?"
Lehce jsem se uklonil. „Těší mě."
Zachoval jsem formální odstup, protoţe Li Mai mi
ani nepodala ruku na pozdrav.
Místo toho prudkým pohybem hlavy odhodila
husté černé vlasy dozadu.
„Musím uţ jít." Znělo to utrápené. „Těší mě, ţe
- 118 -
jsem vás poznala."
„Opravdu musíte?" zeptal se Suko.
„Jistě, já..."
„Bar je prázdný. Můţeme si dát skleničku."
„Ne, Suko, ne." Zavrtěla hlavou. „Pochopte mne,
prosím. Nejsem zde na dovolené. Jsem tu sluţebně."
„To vám věřím jen zčásti."
„Proč?"
„Copak vám nedal šéf volno? Má co dělat s
konferencí. Mezitím můţeme..."
„Musím sepsat protokol."
„Uděláte jej později."
Bylo patrné, ţe jsme dívku zahnali do úzkých.
Nějak mi jí přišlo líto.
Současně jsem tušil, ţe ví o něčem, co je pro nás
nesmírně důleţité.
„Čeho se bojíte?" zeptal jsem se přímo.
Li Mai couvla o krok zpět. „Bát se? Proč?"
vyrazila ze sebe podezřele rychle.
„Ano, ptám se jen, zda máte strach a z čeho.
Působíte na mne takovým dojmem, Li Mai. Co se
vám stalo?"
„Nic se mi nestalo."
„A co váš šéf?" řekl Suko. „Viděl jsem, jak s vámi
zacházel." Inspektor se zahleděl na dveře sálu. „Co
se tam děje, Li Mai?"
„To vám nemohu říci. Kromě toho jsem nebyla
přitom."
„Tak nám aspoň řekněte, o čem se mělo mluvit."
„To nejde. Nesmíme cizím osobám sdělovat
výrobní tajemství."
- 119 -
 „Ani tehdy, kdyţ toto výrobní tajemství má slouţit
zločinu?"
„Zločinu?" vyjekla ustrašeně.
„Ano, zločinu," opakoval Suko.
Li Mai nebyla dobrá herečka.
Věděla přesně, o co jde. Prozradil ji výraz jejího
obličeje. Suko ji znal lépe neţ já, a proto jsem mu
přenechal iniciativu. Poloţil jí ruce na ramena. „Li
Mai, mluvte! Kdyţ budete mlčet, dojde k něčemu
hroznému. Připravuje se strašný zločin. Promluvte
konečně. Vašeho šéfa se nemusíte obávat. My vás
ochráníme. Kromě toho máme velmi dobré kontakty
na jistá vládní místa."
„Co ode mne chcete?" Li Mai se snaţila vykroutit,
ale Suko ji drţel pevně.
„Pravdu, váţená, nic víc."
„Co dnes znamená pravda? Víte vůbec, jak můţe
být pravda hrozná?"
„Co jste viděla?"
„Smrt!" vysoukala ze sebe. „Děs. Kdybych si
vzala tu pilulku, byla bych..."
„Tam vevnitř?" zeptal se Suko.
„Ano."
„Jak se dostaneme dovnitř?"
„Ukáţi vám jinou cestu. Pojďte se mnou." Li Mai
se pod Sukovým sevřením téměř zhroutila. Odmlčela
se. Měla stále ještě strach a byla ráda, ţe se můţe
opřít o inspektora, který se na mne váţně zadíval.
Li Mai viděla smrt. Ale v jaké podobě? Chtěl ji
Rushmore zabít? Bylo obtíţné představit si něco
podobného. Tento hotel sice patřil jemu, ale tak
- 120 -
strašný zločin by si jistě nedovolil. Zapudil jsem tyto
myšlenky a očekával, co se bude dít dál.
Li Mai nás vedla chodbou, která fakticky
obcházela konferenční místnost. Cestou jsme potkali
dvě pokojské. Plaše nás pozdravily a zmizely v
postranní chodbě, která vedla ke skladištím.
Nikdo v hotelu nepojal nejmenší podezření. Jestli
opravdu došlo ke zločinu, tak proběhl velmi tiše a
nenápadně.
Li Mai náhle zastavila, otočila se doprava a řekla:
„Jsme na místě."
Ukázala na dveře, které vedly do skrytého
výklenku. Proběhli jsme kolem ní. Všichni tři jsme se
vtlačili dovnitř. Li Mai se postavila před nás. Jednou
rukou chytila cíp závěsu a chvějícím hlasem
vysvětlovala: „Za závěsem je zrcadlo. Je to ovšem
zvláštní zrcadlo, kterým můţete někoho pozorovat,
aniţ byste byli spatřeni."
„Známe ten vynález," zarazil ji Suko.
„Prosím." Dívka jedním trhnutím odhrnula závěs
na stranu.
V našem zorném poli se objevila konferenční
místnost.
„Támhle jsou," řekla dívka nezvučným hlasem.
Ano, zatraceně, viděli jsme je. Viděli jsme muţe,
kteří seděli bez pohnutí na ţidlích nebo leţeli obličeji
na dřevěné leštěné desce konferenčního stolu.
Všichni byli mrtví!

- 121 -
 Zděsili jsme se. Suko i já jsme sice byli připraveni
na nejhorší, ale, co se odehrávalo před námi, předčilo
všechna očekávání. Jakoby z dálky se ozýval hlas Li
Mai, která nám vysvětlovala příčinu smrti.
„Plyn - pustil plyn. Musela jsem se dívat, jak
umírali. Bylo to příšerné."
Ani Suko ani já jsme k tomu neměli co říci.
Muselo to pro ni být strašné. I kdybych chtěl něco říci,
nešlo by to. V krku mi vyschlo, jako bych přešel
poušť.
„Ale předtím si vzali pilulku."
Li Mai musela tu větu opakovat dvakrát, neţ jsme
ji zachytili. Předešel jsem Suka. „Jakou pilulku?"
„Řekl, ţe s touto pilulkou překoná smrt,"
zašeptala.
„Stvořitel zombiů," řekl Suko.
„Pomocí pilulky?"
Přítel pokrčil rameny a potom pokračoval: „A proč
ne? Vzpomínám si, ţe před lety jsme uţ měli co do
činění s upíří pilulkou."
To souhlasilo.
Tenkrát jsme narazili na pilulky, po jejichţ
polknutí se z lidí stávali krvelační upíři. A teď ke
všemu zombiovské pilulky. Tak jednoduché to přece
nemohlo být, i kdyţ vědci objevili tajemství voodoo.
Muselo tu být ještě jiné tajemství, které souviselo s
- 122 -
výskytem oţivlých mrtvol.
Černá magie!
Myšlenka jako blesk z čistého nebe. Ihned jsem
se obrátil na Li Mai s příslušným dotazem. Otočila se
stranou, protoţe nesnesla pohled na mrtvé. „Jak to
myslíte?"
„Znáte jejich šéfa."
„To bych měla."
„Nezabýval se náhodou problémy, které by se
daly označit jako černá magie?"
„Máte na mysli něco konkrétního?"
Teď nebyla vhodná doba k tomu, abych jí
vysvětloval všechna tajemství černé magie. Tak jsem
se omezil jen na některé. „Vzpomeňte si na ďábla, na
Satana. Nezmiňoval se váš šéf tu a tam o nich?"
„Mně ne."
„Nevšimla jste si, ţe by se zabýval podezřelými
obřady?"
Li Mai zavrtěla záporně hlavou.
Mnul jsem si čelo. „Ale muselo to tak být, jinak by
ti lidé..."
„Johne!"
Suko procedil moje jméno mezi zuby. Neotočil
jsem se k němu, protoţe jsem tušil, ţe za zrcadlem
začíná další díl hrůzného dramatu.
Nemýlil jsem se...
Mrtví, kteří seděli zvráceni v ţidlích nebo leţeli na
stole, se začali hýbat.
Zrodili se noví zombiové!

- 123 -
 Doktor Karl Mertens vsadil vše na jednu kartu.
Bleskurychlým pohybem chytil telefonní aparát a
mrštil jej po generálovi.
Trefil jej těsně pod pasem a podle výrazu
generálova obličeje bylo patrné, ţe úder byl značně
bolestivý.
Instinktivně stiskl kohoutek.
Karl Mertens se shýbnul. Kulka mu zafičela nad
hlavou a zabořila se do zdi.
„Rozhodl ses sám!" zařval Rushmore. „Vybral sis
kulku. Dobrá, máš ji mít, ty zatracený bastarde."
Mertens se choulil na zemi. Nerad si přiznával,
ţe jeho postavení se příliš nezlepšilo. Ten druhý měl
zbraň. On ne.
Úkryt našel za opěradlem křesla. Těţko říci, zda
dokáţe zastavit kulku. Kůţe nebyla příliš silná a
výplně pod ní také ne.
Oběma rukama se chytil kovové nohy otáčivého
křesla.
Sunul je podél hrany psacího stolu. Slyšel smích
a potom výstřel.
Kulka proletěla opěradlem.
Kdyby se nepřitiskl co nejvíc k podlaze, určitě by
jej výstřel zasáhl.
Vykoukl opatrně na pravé straně křesla a očima
hledal generála.
- 124 -
 Rushmore stál uprostřed místnosti. Změnil
palebné postavení a zaujal vyčkávací pozici.
Hlaveň sledovala ţidli, která se dál posunovala.
Přitom se chechtal. „Uţ mi neunikneš, ty zkurvysynu."
Mertens svíral ţidli. Bylo nad slunce jasnější, ţe
si s ním Rushmore hraje jako kočka s myší. Zatím
nepospíchal.
Karl se potil. Košile se mu lepila na tělo. Číhali
jeden na druhého. Kaţdý z nich věděl, ţe úkryt je
téměř zbytečný. Generál opět vystřelil. Kulka se
odrazila od kovové nohy ţidle, protrhla kůţi a odletěla
ke zdi přes celou místnost.
„Ta příští uţ bude do černého, doktore."
Tahle věta působila na Mertense jako signál.
Strčil vší silou do ţidle, a ta se rozjela proti
Rushmorovi. Překvapením vytřeštil oči.
Mertens vyskočil. Chtěl proběhnout kolem
Rushmora a vyhledat úkryt za sedací soupravou, kde
mohl jako zbraň pouţít těţký popelník.
Hnal se přímo před hlaveň pistole.
Generál dvakrát vystřelil. První kulka zmizela v
koberci, ale druhá trefila Mertense zatraceně přesně.
Ucítil těţký úder do pravého spánku.
Nezpozoroval, ţe padá na zem. Před očima se mu
roztančily kruhy. Jako by na něj padl celý vesmír.
Potom se propadl do tmy.
Hluboké, děsivé a bezedné.

- 125 -
 Generál Rushmore zůstal stát. Zíral na pistoli a
pokyvoval lehce hlavou, jako by nemohl pochopit, co
se stalo.
Hřbetem ruky si otřel pot z čela, zhluboka
vydechl a rozesmál se. „Ten blázen!" zajíkal se.
„Chtěl být hrdinou. Teď je z něj mrtvý hrdina."
Rushmore byl přesvědčený, ţe jeho protivník
neţije. Výstřel jej zasáhl na hlavě a zanechal po sobě
krvavou ránu. Ţivotodárná tekutina vytékala ven a
barvila koberec.
Mertens leţel na břiše.
Ztratil brýle.
Leţely od něj na délku paţe a kupodivu se
nerozbily. „Vlastně je to štěstí," pochvaloval si
Rushmore. „kdoví, co bys ještě objevil, ty hrdino."
Krátce se zasmál, odplivl si, zastrčil pistoli a
natáhl se na pohovce, aby si odpočinul.
Přepadl jej krátký, ale hluboký spánek. Ve snu si
představoval sebe jako neomezeného vládce
Pentagonu. Tomuto cíli nestála v cestě ţádná
překáţka.
Toporně vzpřímený opustil generál po procitnutí
pracovnu i předpokoj a pokračoval dál chodbou.
Všechny kanceláře byly ve skutečnosti
zvukotěsné. Ţádný ze stráţných nezaslechl výstřely,
a tak odpadly i všetečné dotazy.
- 126 -
 Dříve neţ Rushmore vstoupil do výtahu, upravil si
uniformu a utáhl uzel kravaty.
Výtahem sjel do velké haly v přízemí, kde mu
zasalutovali stráţní, kteří poznali vyššího důstojníka.
Netušili, co se odehrává v jeho mysli. Nevšimli si,
ţe se při jejich pozdravu škodolibě ušklíbl, protoţe v
nich viděl budoucí zombie.
Generál opustil klimatizovanou budovu. Venku se
do něj opřel horký dech ulice. Vedro bylo příšerné.
Celé Státy a především Střední západ proţívaly vlnu
vedra jako nikdy předtím. Teploty se pohybovaly v
rekordních výškách a nejhorší situace byla ve
městech jako Washington. Jeho obyvatelé zakoušeli
skutečná muka.
Z generála tekl pot, neţ se dostal ke svému autu
stojícímu opodál na parkovišti. Byl to jeho vlastní
klimatizovaný mercedes.
Nehlučně vyjel na širokou cestu patřící do
komplexu Pentagonu. Nad silnicí se vznášela lehká
mlha.
Nebyl zde téměř ţádný provoz. Generál řídil vůz
přímo k hlavní výjezdové bráně. Zde se mu postavili
do cesty dva stráţní a salutovali.
Kaţdý jim musel předloţit legitimaci. Dokonce i
generál.
„V pořádku, pane. Můţete jet."
„Ještě něco," generál se vyklonil z okénka. „Ještě
se vrátím, ale ne sám. Přivedu skupinu návštěvníků."
„Je ohlášena, pane?"
„Ano, podívejte se do záznamů."
Druhý stráţný zmizel a téměř okamţitě se vrátil z
- 127 -
vrátnice.
„To je v pořádku, generále. Kdy to přibliţně
bude?"
„Nebude to trvat déle neţ dvě hodiny."
„Příjemnou cestu, generále."
Mříţ i vrata odjely stranou. Generál projel a brzy
se ocitl na široké šestiproudovce.
Teprve nyní se změnilo jeho chování. Opřel se
do sedadla a z otevřených úst se vydral děsivý
smích, po němţ by jiným naskakovala husí kůţe.
Všechno bylo aţ dětsky jednoduché. Bylo jen potřeba
mít správné lidi na správných místech.
Ve zpětném zrcátku zahlédl Pentagon. „Brzy,"
zašeptal, „brzy se vrátím. Potom bude patřit jenom
mně. Já budu jeho vládcem."
Přišlápl plynový pedál aţ k podlaze. Vůz prudce
poskočil. Rushmore si musel pospíšit, jestliţe se chtěl
dostat včas na místo setkání...

Jednotlivé postavy sebou trhaly, jako by jimi

probíhal elektrický proud. Jiné, zvláště ty, které leţely
obličeji na stole, zvedaly ruce jako ve zpomaleném
filmu ve snaze zvednout se.
Nedařilo se jim to. Zatím jim scházela síla. Ale já
jsem věděl, ţe ne nadlouho. Věděl to i Suko. Jenom
Li Mai začala panikařit.
- 128 -
 „Nemohu tomu uvěřit. Ti mrtví - oni...ţijí."
„Copak jste to sama neřekla? Nechtěl váš šéf
zvítězit nad smrtí?"
Přikývla a fascinovaně hleděla do konferenčního
sálu. Ale celou postavou naznačovala, ţe by v příštím
okamţiku nejraději utekla.
Chtěl jsem zjistit, jak to s těmi tvory bude dál. Zda
opravdu budou schopni vlastní silou opustit místnost.
Velké vstupní dveře leţely naproti nám, na druhé
straně sálu.
Jeden zombie uţ vstal, i kdyţ kdo ví, zda je to
skutečně ten správný výraz pro pohyb, který přitom
vykonal. Spíše se podobal kymácení, točení, ale
nakonec se udrţel na nohou a pohnul se ke dveřím.
Neţ se k nim dostal, zakopl o vlastní nohu, zapotácel
se a upadl.
Natáhl se jako prkno. Aspoň tak to vypadalo.
Pomalu zvedl ruku, zachytil se hrany stolu a znovu se
postavil na nohy.
Soustředil jsem se na jejich obličeje. Neměli ještě
naběhlou kůţi, která je vlastní oţivlým mrtvolám.
Stále se ještě podobali lidem, i kdyţ jejich oči měly
prázdný výraz.
Všechny bytosti před námi uţ oţily. Kaţdá z nich
se snaţila najít východ.
Zdálo se, ţe je řídí neznámá moc.
Ne všichni se potáceli kolem ţidlí. Jednotlivci
ještě padali na konferenční stůl. Rukama i nohama
smetali se stolu láhve a sklenice. Z otevřených lahví
vytékaly zbytky šťávy nebo minerálky. Sklenice
praskaly, jak na ně nemrtví doléhali svou váhou.
- 129 -
 Všude byly rozmetány střepiny skla. Z malých
ranek vytékala krev, ale nikomu ze zombiů to
nevadilo.
Jejich nehlučné pohyby působily téměř
strašidelným dojmem. Nezaslechli jsme sebemenší
šramot. Všechno spolkla zvuková izolace stěn.
Jeden ze zombiů se chytil hrany stolu. Bez
okolků na něj padl, překulil se a znovu se postavil na
nohy, přičemţ se zachytil jiného zombieho.
Zombiové, s kterými jsem dřív měl co do činění,
vypadali jinak. Vynořili se z hrobů v roztrhaných
umrlčích rubáších. Ti před námi byli ustrojeni v
elegantních oblecích, jak se očekává od účastníků
konference.
Li Mai byla vyděšená. Rozčilením svírala ruce v
pěst a její obličej byl bledý. Jako by sama byla
zombie.
„To jsem nechtěla," šeptala. „Ne, to jsem určitě
nechtěla."
„Provinila jste se něčím?" zeptal jsem se jí.
„Nevím. Jsem přinejmenším spoluviníkem.
Kaţdopádně se tak cítím."
„Potom musíme něco podniknout."
„A co?"
„Musíme klepnout přes prsty toho, kdo je za to
zodpovědný."
„To je Rushmore."
„Ano. Kde se skrývá?"
„Nevím. Uţ jsem ho neviděla. Je někde v hotelu."
Suko byl jiného mínění. „Ten chlap určitě zůstane
tak dlouho v úkrytu, dokud nebude moci nad těmi
- 130 -
nemrtvými převzít vedení."
Teď se Li Mai skutečně zhrozila. „Myslíte, ţe
vede zombie?"
„Samozřejmě."
„Ale on je člověk."
„A současně jejich stvořitel. Podívejte se na ty
oţivlé mrtvoly. Shromaţďují se u dveří. Chtějí ven. Co
myslíte, Li Mai, kdo jim je otevře?"
„Rushmore!"
„Správně. A to bychom mu měli překazit, Johne."
„Jasně." Rozuměl jsem, na co Suko naráţí. Teď
šlo jen o to účinně zastavit invazi. Ţádnému ze
zombiů se nesmělo podařit dostat oběť do svých
vraţedných spárů.
Kdyby k tomu došlo, potom by...
Uţ jsem myšlenku nedokončil, protoţe se stalo
něco, s čím jsem nepočítal. Dveře se otevřely. Obě
křídla byla dokořán.
Nemrtvým se uvolnila cesta.
Nevyrazili jsme, protoţe jsme současně zahlédli
malého muţe s tmavými slunečními brýlemi, který
stál stranou, aby se zombiové mohli kolem něj
vypotácet ven.
„To je Rushmore," zašeptal Suko. „To je šéf
koncernu American Anilin."
„Vypadá skoro jako trpaslík," odpověděl jsem.
„Ale je zatraceně nebezpečný."
„Nebudeme čekat ani o vteřinu déle," zavelel
jsem. „Jestliţe se nám podaří zatknout ho, máme
ještě šanci něco zachránit. Potom by zombiové
zůstali tady." Otočil jsem se.
- 131 -
 Věděl jsem, kudy jít. Protoţe se zombiové
pohybovali skutečně hlemýţdím tempem, mohli jsme
je zastihnout v hale. Bylo důleţité, aby zůstali v hotelu
a nepodařilo se jim uskutečnit chystané záměry.
Poslední pohled, který jsem vrhl do sálu, mne
zarazil, protoţe všichni zombiové uţ jej opustili. V
posledních vteřinách probíhalo vše hrozně rychle.
Museli podezřele čile nabýt své bývalé síly.
Pravděpodobně byli něco zvláštního.
Současně ve mně vybuchl nedobrý pocit.
Najednou jsem si nebyl tak jistý tím, ţe se mi podaří
zastavit zombie. Něco mi tu nehrálo. Z toho důvodu
jsem svou průvodkyni nutil ke spěchu.
Li Mai si sundala boty, aby při běhu neupadla na
hladké podlaze. Drţela se po mém boku a
napřaţenou rukou ukazovala směr.
Dívka znala zkratku. Díky ní jsme se za okamţik
ocitli u hotelové restaurace.
Očekával jsem, ţe tam zastihnu zombie i s jejich
vůdcem.
Byli pryč.
Sotva jsem popadal dech, kdyţ jsem se zastavil,
pozorován udivenýma a zvědavýma očima
hotelového personálu. Suko běţel aţ k východu a
rozhlíţel se po zahradě. Potom se pomalu šoural zpět
a krčil nechápavě rameny. Jako vysvětlení to bylo
naprosto dostačující.
Otočil jsem se na jednoho z vrátných. „Poslyšte,
pane, hledáme pana Rushmora a jeho
spolupracovníky. Museli tudy projít, konference uţ
skončila."
- 132 -
 Muţ přikývl. „Byli zde."
„No a?"
„Uţ nic, pane. Šli dál."
„Ale venku..."
Zvyšoval jsem hlas. Vrátného čelo se pokrylo
nesouhlasnými vráskami. „Nešli ven, pane. Dovolte,
abych vám to vysvětlil. Pan Rushmore trval na tom,
abychom přivolali výtah. Potom do něj všichni
nastoupili."
Spadl mi kámen ze srdce. „Vyjeli do jeho pokoje."
Následovala ledová sprcha. „Ale kdepak. Pan
Rushmore a jeho spolupracovníci sjeli do
podzemních garáţí, kde stojí jejich auta..."
Suko, Li Mai a já jsme hleděli jeden na druhého.
„Proč jste nám o tom nic neřekla?" zeptal jsem se jí.
„Nevěděla jsem to. Rushmore se musel
rozhodnout na poslední chvíli. A já u toho nebyla."
Zavrtěla hlavou a rozplakala se.
Suko uţ stál u výtahu. Vyjíţděl pomalu nahoru a
my ztráceli drahocenný čas. Ještě neţ se zavřely
dveře zdviţe, zahlédl jsem udivené pohledy
hotelového personálu.
Jedeme dolů!
Všechno trvalo příliš dlouho. V podzemních
garáţích rozhánělo tmu slabé, téměř strašidelné
světlo. Vzduch byl nedýchatelný. Nejen horký, ale ke
všemu ještě plný výfukových plynů a spáleného oleje.
Ve vzduchu se ještě rozpouštěly obláčky
čerstvých výfukových spalin.
Suko je rovněţ ucítil. „Obávám se, Johne, ţe
jsme přišli pozdě." Aniţ vyčkal mé odpovědi, zamířil k
- 133 -
východu.
V polovině cesty se zastavil, podíval nahoru k
výjezdu, pokrčil rameny a vracel se zpět.
Rezignovaně svěsil ramena.
„Nic?" zeptal jsem se.
„Zahlédl jsem nějaké vozy, ale byly uţ dost
daleko. Značku jsem nepoznal."
„Byly to mercedesy," zašeptala Li Mai. „Všichni
výše postavení pouţívají tuto značku."
„Kolik jich bylo?"
„Pět."
„V tom případě se mohli dobře rozdělit." Zuřivě
jsem tloukl pěstí do otevřené dlaně levé ruky.
„Zatraceně, s tím jsem nepočítal."
„V kaţdém případě jsou fuč," řekl Suko.
„A kam mohli jet?" S touto otázkou jsem se
obrátil na Li Mai.
„Nemám nejmenší zdání."
„Opravdu?"
Li Mai na mne vyslala blesky zpod přivřených
víček. „Ne, pane. Rushmore mne nezasvěcoval do
všech svých plánů."
„Musí mít nějaký cíl, který si nestanovil teprve
dnes," vysvětloval jsem. „Přemýšlejte, Li Mai. Hovořil
s vámi o tomto dni?"
„Nepřímo."
„Co tím míníte?"
„Hovořil stále o nějakém velkém cíli. Chce
vládnout, chce ještě více moci. A vycházel z toho, ţe
ji také získá. Mocní celého světa se prý budou před
ním třást, aţ se jí chopí. Všechno vypadalo, ţe je
- 134 -
přesvědčen, ţe se mu to podaří.
„A jak mělo vše probíhat?"
„ O tom mlčel jako ryba."
Ještě se ozval Suko. „Přece neplánoval jen tak
nazdařbůh. Musel mít nějaká spojení. Podporu lidí,
kteří sedí na vlivných místech a připravovali mu půdu
pro naplnění toho, co se chystal provést. Přemýšlejte
o tom."
Její oči se rozšířily poznáním. „Ano, je tu někdo,
s kým se často setkával."
„Kdo?"
„Generál Rushmore, jeho bratr." Suko a já jsme
uţasle na sebe hleděli. Oba nás polil pot. „Generál
Rushmore?" zašeptal jsem. „Kde ho najdeme? Snad
ne v Pentagonu?"
„Ano."
Její odpověď proplula kolem našich uší jako
vánek, ale účinkovala jako úder kladivem. Suko i já
jsme se rozběhli k výtahu. Li Mai nám stěţí stačila.
Boty měla opět na nohou.
„Co teď chcete dělat?"
„Telefonovat," řekl jsem. „A potom pojedeme.
Můţete nám obstarat vůz?"
„V hotelu."
„Dobrá."
Naštěstí nám Karl Mertens dal přímé číslo, na
které jsme mu mohli zavolat bez dlouhého čekání.
Doufal jsem, ţe jej zastihneme v úřadu. Pokud
ne, bude to zlé...

- 135 -
- 136 -
 12
Svět se Karlu Mertensovi vytratil ze zorného pole.
Postřelený se propadl do hluboké tmy, ale nepřekročil
řeku Léthé do říše mrtvých. Osud nedovolil, aby se
tak stalo.
Generál na něj sice vystřelil, ale kulka jen vyryla
hlubokou rýhu mezi čelem a vlasy. Kdyby pronikla o
něco hlouběji, bylo po něm. Leţel na podlaze a
poznenáhlu se probíral z hlubokého bezvědomí.
Měl pocit, ţe přichází opět mezi ţivé. Nedokázal
o tom ještě správně uvaţovat, protoţe poletoval v
prostoru a čase. Byla to bolest hlavy, která jej vytrhla
z hlubokého traumatu a postavila na zem. Mertens
otevřel oči. Nejdříve uviděl šedou mlhu, která se
pomalu rozplývala. Zůstal leţet. Chtěl spát a tím se
zbavit bolesti.
Ale nebylo to moţné.
Byla tam, bušila mu do hlavy. Rachotilo mu v ní a
bouchalo, jako by tam někdo pracoval s
pneumatickým kladivem. Ke všemu měl ještě
problémy s dýcháním. Kdyţ se nadechl, zachroptěl.
Ruce sebou cukaly, prsty se třásly. Chtěly se
natáhnout po nějakém předmětu, kterého by se
mohly pevně zachytit.
Postupně se mu zrak začal čistit. Šeď zmizela a
on postupně rozeznával jednotlivé předměty. Došlo
mu, ţe leţí na podlaze.
A to ve vlastní kanceláři.
I přes nesnesitelnou bolest se začal rozpomínat.
- 137 -
Mertens byl racionálně uvaţující člověk a vycházel z
toho, ţe musí něco podniknout, aby se dostal z této
situace.
Musí se zvednout z podlahy, vyhledat pomoc a
potom...
Náhle jako by jej osvítila odpověď na všechna
proč.
Bylo to jako rána elektrickým proudem, která
rozhýbala jeho duševní schopnosti. Docházelo mu,
co se odehrálo předtím, neţ upadl do bezvědomí.
Navštívil jej generál Rushmore. Chtěl jej získat pro
svůj ďábelský plán a potom na něj vystřelil.
Mertensova paměť se natolik zotavila, ţe mohl
přemýšlet o detailech. Do hlavy mu bušilo jedno
jediné slovo.
Zombiové!
Oţivlé mrtvoly, nemrtví, kteří vypadají jako lidé,
ale nejsou jimi, protoţe poslouchají lidem cizí
strašlivé rozkazy. Rozkazy pekla.
A tito tvorové se chtěli zmocnit důleţitých míst v
Pentagonu.
Kdyby se to podařilo, nastal by absolutní chaos.
Tomu musel Karl Mertens zabránit. Proto se spojil s
Londýnem a především s Johnem Sinclairem.
Ale lovec duchů nebyl k zastiţení. Pátral na jiném
místě. Moţná to byla falešná stopa, na kterou ho
Mertens nasadil.
Nemohl si dále dovolit zůstat leţet a podrobit se
svému osudu. Pohyb mu činil obrovské potíţe, ale
Mertens sebral poslední zbytky sil. Podněcoval jej
strach před tajemnými příchozími. Namáhavě se
- 138 -
převrátil na stranu, opřel se a v tu chvíli měl pocit, ţe
se mu lebka rozskočí. Tak bodavá a pronikavá bolest
jím projela.
Měl by si odpočinout.
Ale Mertens nechtěl. Lezl po čtyřech přes
kancelář aţ ke dveřím, které se nacházely v
dřevěném obloţení. Za nimi byla malá koupelna se
sprchou.
Zhroutil se přímo před ní. Po chvilce se vzepřel
na loktech a nataţenou rukou se pokusil dosáhnout
na kliku. Nějakým zázrakem se mu podařilo otočit
knoflíkem a otevřít. Opřel se ramenem o veřeje a
chtěl se zvednout. Zhroutil se znovu na všechny čtyři.
Kontury zařízení mu splývaly v jednu velkou
rozplizlou skvrnu. Umývadlo tančilo z jedné strany na
druhou. Kroutilo se jako v křivém zrcadle. Mertense
udivilo, ţe se mu nakonec podařilo zachytit se jeho
okraje.
Namáhavě se zvedl.
Oči měl doširoka otevřené. Poprvé od svého
procitnutí se díval do zrcadla a zhrozil se vlastního
obličeje. Vypadal hrozivě, jako zkrvavená maska. Z
rány na hlavě vytékala krev a stékala po tvářích dolů
aţ na bradu. Zasychala a přitom mu téměř slepila
oční víčka. Mertens nevěděl, jak se mu podařilo
postavit se na nohy. Kaţdopádně se poštěstilo, ale
musel se pevně drţet umývadla, aby neupadl.
Levou rukou otočil kohoutkem. Šum tekoucí vody
jej přiváděl do reality. Sehnul hlavu a volnou rukou si
stříkal tekutinu do obličeje. Hovořit o studené vodě
bylo v těchto vedrech poněkud přehnané. Trvalo
- 139 -
hodnou chvíli, neţ se osvěţil. Omyl si obličej, ale
stopy krve zůstaly. I přesto cítil úlevu.
Natáhl se po ručníku a otřel si obličej. Na látce
zůstaly tmavě červené skvrny. Mertens se napil.
Sucho v krku zmizelo. Cítil se mnohem lépe, i kdyţ
mu v hlavě stále bušila silná bolest.
Pronásledovala jej utkvělá myšlenka.
Musí bezpodmínečně zavolat Johnu Sinclairovi a
jeho partnerovi Sukovi do hotelu Star.
Potom chtěl spustit poplach, aby uzavřeli bránu.
Doufal, ţe se mu to podaří.
Velmi opatrně a přidrţuje se okraje umývadla se
Mertens otočil. Jímala ho závrať, ale přesto se udrţel
na nohou a vratkým krokem se vrátil do kanceláře.
Telefon leţel na podlaze.
Přece jej hodil po generálovi. Doufejme, ţe je v
pořádku. Mertensovi činilo problémy shýbnout se a
zvednout přístroj. Proto se posadil vedle, otočil
telefon a poloţil sluchátko do vidlice. Polekal se, kdyţ
se přístroj najednou rozzvonil. Nebylo slyšet ţádné
drnčení, jen tiché melodické pípání, jaké vydávají
moderní přístroje. Volá snad generál, aby vychutnal
své vítězství?
Opatrně zvedl chvějící se rukou sluchátko. Nic
neříkal a naslouchal hlasu volajícího.
„Karl Mertens?"
„Ano..."
„Konečně, Karle."
Mertens si oddychl.
Volal totiţ někdo, koho znal.
Hlas mu připadal povědomý.
- 140 -
 V prvním okamţiku nevěděl, kam jej zařadit.
Bolest v hlavě pořád ještě bránila racionálnímu
uvaţování.
„Kdo je...?"
„To jsem já, John Sinclair."
Mertens vydechl zhluboka překvapením.
Vyšlo z toho vlastně zasténání, které Sinclair
zaslechl.
„Co se děje?"
„K čertu, já... generál po mně střelil. Hraje
falešně."
„To uţ vím. Musíte spustit poplach, Karle.
Rozumíte? Na cestu do Pentagonu vyrazila početná
skupina zombiů. Vede je Bernie F. Rushmore."
„To jsem si myslel."
„Jaké máte zranění, Karle?"
„Trefil mě do hlavy, ale je to jen povrchové
škrábnutí. Byl jsem chvíli v bezvědomí, ale uţ je
dobře."
„Potom ale nemůţete..."
„To nic není. Udělám poplach."
„Dobrá, jedeme k vám. Ujišťuji vás, ţe tu
ďábelskou invazi zastavíme."
„Ano." Mertens se natáhl. Sluchátko mu vypadlo
ze zpocené ruky.
Spustit poplach, pomyslil si. Zatraceně, musím
spustit poplach... Zůstal dřepět na podlaze a přitiskl si
ruce na obličej. Přepadla ho slabost. Tělem projíţděla
vlna horka. Mertens však nemohl zůstat sedět.
Pomalu se překulil na stranu.
Spustit poplach, musím spustit poplach...
- 141 -
 Jeho myšlenky se stále točily kolem tohoto
zboţného přání. Vůle bylo dost, ale tělo odmítalo
poslušnost.

- 142 -
 13
Bernie F. Rushmore seděl v prvním voze a
osobně řídil tmavý mercedes. Zřídka ve svých
třiapadesáti letech proţíval tak povznesenou náladu.
Bylo to vítězství, absolutní vítězství!
Moc leţela na dosah. Stačilo jen natáhnout ruku
a uchopit ji.
Za ním jely ostatní vozy plně obsazené zombii.
Za volanty seděli Rushmorovi plně oddaní lidé,
kterým nevadilo, ţe s nimi jedou oţivlé mrtvoly. Byli
ochotni pro svého šéfa skočit do ohně.
K samotnému cíli cesty nebylo daleko. Pentagon
se nacházel asi hodinu jízdy odsud. A nebylo třeba
pospíchat.
Rushmore přísně dodrţoval předepsanou
rychlost. Nic nesmělo překazit jeho plány, ani ta
nejmenší maličkost.
Slunce klesalo níţ a níţ. Jako ţhavý kotouč stálo
nad horizontem. Ochlazení však zatím nenastalo.
Denní vedra často pokračovala hluboko do noci. I
za soumraku klesal sloupec teploměru jen nepatrně.
To Rushmorovi nevadilo. Jeho vůz byl
klimatizovaný stejně jako ostatní.
Nad asfaltem se chvěl vzduch. Na mnoha
místech to vypadalo, jako by z něj vystupovaly cáry
mlhy. Na svého bratra generála se mohl Bernie F.
stoprocentně spolehnout.
Očekával jej a jeho nemrtvou druţinu na
smluveném místě před Pentagonem, aby potom
- 143 -
pomohl dostat jeho lidi dovnitř.
Aţ Rushmore získá moc, budou se ostatní mocní
před ním třást. Můţe vydírat prezidenty a státníky této
planety. Udělají všechno, aby zabránili zdrcujícímu
úderu.
V očích fanatika se blýskalo. Koutky úst sebou
křečovitě cukaly. Prsty se svíraly v pěst, aţ cítil, jak
se nehty zarývají do masa.
Miloval tento pocit. Byla to předzvěst moci, po níţ
tak touţil.
Jeho mysl se vznášela nad vším pozemským.
Stuha silnice mizela v nekonečnu. Ale v dálce,
kde viděl šedé stíny, se blíţil jeho cíl.
Šedivé stíny patřily k velkému komplexu
Pentagonu. Rozsáhlé lesní plochy a parkoviště
obklopovaly tento mohutný komplex budov, k němuţ
vedla široká příjezdová cesta.
Všude bylo pusto a ticho.
Konec týdne...
Rushmore se rozesmál. Nemohl si vybrat lepší
situaci. Spokojeně pokračoval v jízdě.
Zombiové se chovali tiše. Jeden seděl vedle něj,
ostatní dva se usadili na zadním sedadle.
Slunce klesalo stále více pod obzor. Na krajinu
padly první stíny nadcházejícího soumraku. Les se
jim řítil naproti. Jednotlivé lesní plochy vypadaly jako
zelené ostrůvky. Někde tam očekával jejich kolonu
generál.
Zanedlouho dosáhly vozy první řady stromů.
Rushmore zpomalil. Nerad by se s bratrem minul.
Generálův vůz však nebylo moţno přehlédnout.
- 144 -
Parkoval na pravé straně vedle cesty.
Také Garry uţ zahlédl přijíţdějící kolonu vozů.
Vystoupil a zamával. Jeho bratr zastavil za
mercedesem, vystoupil z vozu a šel k němu.
Čas pro ně nehrál zvláštní úlohu. Dívali se na
sebe a rtech jim oběma pohrával triumfální úsměv.
Věděli, ţe jsou blízko cíle.
Padli si do náručí a objali se.
„Jak se ti daří, Garry?"
„Dobře, jak vidíš."
„Zařídil jsi všechno, co bylo třeba?"
„Ano, především Mertense. Dělal by nám
problémy, věř mi."
„Ty jsi ho...?"
„Dostal kulku." Garry Rushmore pokýval hlavou a
současně se spokojeně zasmál.
„To je v pořádku."
„Máme ještě počítat s nějakými překáţkami?"
„Ne, bratře. Cesta je volná. Všechno proběhlo
naprosto hladce. Stráţní jsou informováni, ţe přivedu
skupinu návštěvníků. Ostatně vědí, kdo je generál
Rushmore."
„Ano, a nebude dlouho trvat a svět uslyší o dvou
Rushmorech."
„Moc bych nám to oběma přál, Bernie."
Šéf farmaceutického koncernu sevřel pravou
ruku v pěst a zvedl ji v jednoznačně vítězném gestu.
Poté oba bratři nastoupili do vozů. Vedení
převzal generál Garry Rushmore. Nijak nespěchal.
Všechno muselo proběhnout naprosto normálně a
bez zbytečného hluku.
- 145 -
 Kolona vozů projíţděla pod temnými korunami
stromů, kde se střídalo světlo a stín. Pneumatiky
olízly betonovou příjezdovou cestu. Les zůstal za
nimi.
Generál Rushmore měl pocit, ţe se blíţí k
ohromnému hradu. Pentagon zabíral obrovské území
s nesčetnými zařízeními, která byla dnem i nocí
přísně střeţena. Uţ teď se jistě objevili na monitorech
některých stráţních stanovišť. Ale cesta byla volná.
Ukázaly se travnaté plochy, na nichţ čas od času
parkovaly autobusy návštěvníků, kteří přijeli na
prohlídku Pentagonu. Dovnitř je nepouštěli, ale vţdy
se našlo dost zvědavců, kterým stačilo, ţe vidí
impozantní stavbu zvenku.
Generál měl s bratrem smluvená znamení.
Dvakrát jemně přibrzdil, aţ se rozsvítila brzdová
světla.
Pro Bernieho F. to bylo znamení, aby se drţel
zpátky. Generál chtěl nejdříve sám promluvit se
stráţnými.
I ostatní vozy zpomalily. Jenom Garry Rushmore
zajel k velké bráně.
Byla zavřená. Trochu jej to rozčilovalo, ale musel
zastavit a čekat. Uţ se chystal zatroubit, kdyţ se
brána automaticky otevřela a uvolnila vjezd do areálu.
Mercedes nehlučně vjíţděl dovnitř. Generál se potil, i
kdyţ chlazení ve voze pracovalo spolehlivě. Proţíval
velké duševní napětí v očekávání věcí příštích.
Rozhlédl se. Pátral po nějakých změnách, ale
ţádné neobjevil. I kdyţ se stmívalo, světla ještě
nesvítila.
- 146 -
 Zastavil, spustil okénko a vystrčil ven hlavu. Ve
zpětném zrcátku ještě zahlédl bránu, která se opět
zavírala.
To jej rozlobilo. Vypadalo to, ţe stráţní nechtějí
návštěvníky vpustit.
K vozu přistoupil major, kterého generál dobře
znal. Jmenoval se Lincoln a patřil mezi zaslouţilé
spolubojovníky. Takový malý Rambo v Pentagonu.
Co tady dělá?
Lincoln zůstal stát vedle vozu a řízně zasalutoval.
„Co se děje?" zeptal se Rushmore.
„Pane, smím vás poţádat, abyste vystoupil a
zašel se mnou na stráţnici? Bude to trvat jen pár
minut."
„Proč?"
„Musíme ještě vyřídit některé formality, týkající se
vašich návštěvníků."
„Jaké formality?"
„Potřebujeme znát jejich jména."
Rushmore rozvaţoval. Má přistoupit na hru nebo
trvat tvrdošíjně na svém? Rozhodl se pokračovat ve
hře. Tím nevzbudí ţádné podezření.
„To je v pořádku, pane Lincolne, uţ jdu."
„Děkuji, pane."
Rushmora v duchu sţírala zlost nad
neočekávanou zastávkou. Zároveň v něm narůstal
tísnivý pocit. Zpozorovali snad něco? Došlo k nějaké
chybě?
Tyto a podobné myšlenky se mu honily hlavou,
kdyţ kráčel ke stráţnici. Major jej očekával u dveří a
potom ustoupil stranou. Z jeho obličeje nebylo moţno
- 147 -
nic vyčíst.
„Prosím, pane." Dal generálovi přednost.
„Děkuji."
Rushmore překročil práh a zastavil se. Podivil se
tomu, ţe se v místnosti nachází větší počet vyšších
důstojníků včetně šéfa bezpečnostní sluţby.
Byl to generál Orwell.
Muţ kolem padesátky, vysoký, širokoplecí typ.
Takzvaná stará vojna.
„Zdravím tě, Garry," řekl velmi stroze.
Rushmore se pokusil o úsměv, ale zůstalo jen při
pokusu. „Co se děje?" zeptal se. Jeho hlas zněl
nejistě. „To je zvláštní zacházení s ohlášenou
skupinou návštěvníků."
„Vskutku?"
„Co to má znamenat?"
Orwell pokrčil čelo a současně nadzvedl obočí.
„Někdo by chtěl s tebou mluvit, Garry."
„A kdo?"
Orwell se otočil a dal jednomu z vojáků znamení.
Muţ otevřel úzké dveře. Práh překročil muţ s
mrtvolně bledým obličejem, podpíraný vojákem.
„Hallo, generále," ozval se.
„Mertens," vydechl Rushmore a dodal:
„Zatraceně."

- 148 -
 Karl Mertens zůstal stát. „Ano, Rushmore, jsem
to já. Není to můj duch, ani ze mne není zombie. Já
ţiji."
„Jak je to moţné?"
„Měl jste se naučit lépe střílet, Rushmore. I
generálové musí občas cvičit. K našemu
oboustrannému štěstí jste na cvičení kašlal. Bylo to
jen povrchové zranění." Mertens zvedl ruku a dotkl se
prsty bílého obvazu, který ovíjel jeho hlavu. „Ţádný
strom neroste aţ do nebe. Měl jsem štěstí."
„To vidím."
Rushmore poznal, ţe nějaké další vysvětlování
by bylo házením hrachu na zeď. Zašilhal stranou a
viděl ústí několika pistolí mířících na něj.
Náhle se rozesmál. „Chcete mě zastřelit?" vykřikl
drsným hlasem.
„Pokud to bude nutné, tak ano," klidně
vysvětloval Orwell.
„Jen to udělejte. Pokud k tomu dojde, rozpoutá
se tady peklo. Vypadá to, ţe jste vyhráli, ale vítězem
nakonec budu já sám."
Orwell přikývl. „My víme, kdo sedí venku ve
vozech. Ale nespoléhejte na to," generál mluvil velmi
stroze, „ţe by tito tvorové měli sebemenší šanci
obsadit Pentagon."
„Opravdu ne?"
„Ne."
„Radím vám, abyste nám ustoupili z cesty."
„Vy jste fantasta, Rushmore. Opravdový snílek.
Copak nevidíte, ţe je nás mnohem víc?"
„Ano, vidím vás přece kolem sebe."
- 149 -
 „Nás ano, ale ještě jedno speciální komando je v
bojové pohotovosti. Moţná si myslíte, ţe kulkou
zombie nezabijeme. Zapomínáte na oheň,
Rushmore."
Rushmore zůstal, jako kdyţ ho poleje horkou
vodou. Věděl, ţe se Orwell nemýlí. Oheň by skutečně
zničil oţivlé mrtvoly. Prohrál. Ven se uţ nedostane.
Ale jeho bratra ještě nedostali. Generál si přál, aby
jeho bratr přišel na nějaký nový plán, jak se se zombii
dostat dovnitř.
„Nu? Vzdáváte se?"
„Smím si zakouřit?"
„Prosím!"
„Mohu si sednout?"
„Dávám vám, Rushmore, dvě minuty na
rozmyšlenou. A nezkoušejte na nás ţádný podraz.
Naše kulky by byly rychlejší."
„Přirozeně."
Rushmore se svalil na volnou ţidli a schoulil se
do sebe. Byl smrtelně bledý. Na obličeji se mu perlil
studený pot. Pomalu vsunul pravou ruku pod
uniformu, bedlivě sledován očima svých stráţců a
ústími jejich zbraní.
Místo pistole však vytáhl malé pouzdro. Vypadalo
jako pouzdro na cigarety. Ale bylo silnější.
Major Lincoln je zpozoroval jako první.
„Zatraceně, to je vysílačka." Jednal jako blesk, dřív
neţ Rushmore mohl otevřít ústa. Hlavní zbraně mu
vyrazil pouzdro z ruky. Generál zuřivě vykřikl, kdyţ
viděl, jak plochý předmět dopadl na podlahu. Chtěl se
po něm natáhnout, ale dva vojáci jej pevně chytili za
- 150 -
ramena.
Rushmore sebou házel. Řval a snaţil se
vytrhnout ze sevření. Kolem úst se mu objevila pěna,
očima kroutil a volal bratra, dokud ho kdosi neudeňl
hranou ruky do krku.
Rushmore se zhroutil.
„Pouta," rozkázal Orwell předtím, neţ se otočil k
doktoru Mertensovi. „Myslím, ţe jsme vám velmi
zavázáni."
„Počkejte, ještě tu máme druhého Rushmora a
jeho zombie."
„Mám dát svým muţům rozkaz?"
„Vyčkejte, generále.“ Mertens sledoval monitor,
který zachycoval dění před bránou. „Nejsem si docela
jistý, ale myslím, ţe se ještě doţijeme triumfu, s nímţ
jsme nepočítali..."

- 151 -
 14
Slunce vyhřálo zemi natolik, ţe jsme jeho dech
cítili na tvářích, kdyţ jsme se jako mladí rekruti plíţili
lesem.
Vůz jsme odstavili v úkrytu, kde jej nemohl nikdo
v husté zeleni objevit. Li Mai jsme poţádali, aby se
drţela vzadu. Doufal jsem, ţe nepodnikne nic
nepředloţeného.
Nevěděli jsme přesně, jak postupovat dál.
Důleţité bylo, aby nás nikdo nezpozoroval. Proto
jsme postupovali lesem, ale drţeli jsme se při kraji.
Suko měl přede mnou malý náskok. Sledoval
jsem jeho nohy a viděl, jak mizely v podrostu.
Po chvíli jsme se ocitli na úrovni posledního
vozu. Auta stála ve stínu. I přes tónovaná skla jsme
snadno zjistili, ţe jsou plně obsazena. Ale zombiové
se chovali tiše. S největší pravděpodobností čekali na
rozkaz k vystoupení, který jim mohl dát jen jejich
vůdce.
Rushmora jsme dosud nezahlédli. Vycházeli
jsme tedy z toho, ţe sedí v prvním voze a čeká, aţ
bude moci vjet do areálu Pentagonu.
Ale brána byla zavřená.
Suko počkal na mě. Natáhl se v trávě. Na tváři ho
zalechtal nějaký brouk. Smetl jej pryč.
„Jak to provedeme?" zašeptal směrem ke mně.
„Je jich moc." I já jsem mluvil velmi tiše. „Důleţité
je, ţe jsme se mu dostali na kobylku."
Suko přitakal. „Sedí určitě v prvním voze.
- 152 -
Půjdeme se tam porozhlédnout?"
„To určitě."
Plazili jsme se dál.
Bylo to proklatě těţké.
Nechtěli jsme příliš hýbat stonky trávy. Vzbudilo
by to zbytečnou pozornost.
Poslední vozy jsme minuli, aniţ si nás někdo
všiml. Po tváři mi stékaly potoky potu. Vzduch byl
rozpálený a k tomu se přidal i pach vysušené půdy.
Stébla trav mne šimrala pod nosem a dalo mi
velkou námahu potlačit kýchnutí. To by mi tak ještě
scházelo.
Nacházeli jsme se na úrovni předních pneumatik
druhého vozu, kdyţ se to stalo.
Ještě nás neobjevili. Osud nám byl v této chvíli
příznivě nakloněn.
U předního vozu se otevřely levé přední dveře.
Vystoupil Bernie F. Rushmore. Patrně byl dost
nervózní a čekání mu připadalo dlouhé.
Víc jsme si nemohli přát.
Ani jsme se nepohnuli, jenom jsme nepatrně
vystrkovali hlavy, abychom sledovali, co se bude dít.
Rushmore poodešel několik kroků vlevo a
zastavil se uprostřed silnice.
Strnule hleděl na vysoké zdi a uzavřenou vstupní
bránu.
„Něco se mu nezdá," zašeptal Suko.
„To se dalo čekat."
„Sbalíme ho?"
„My?" zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Udělám to
sám. Kryj mi záda."
- 153 -
 „Dobrá."
Mezi parkujícími vozy bylo dost místa, abych se
tudy mohl nepozorovaně přiblíţit. Musel jsem být
zatraceně rychlý. Všechno záviselo na momentu
překvapení.
Vytáhl jsem berettu. Suko mi poloţil ruku na
rameno. Byl to signál k útoku.
A já jsem vyrazil.
Byl jsem jako stín, i kdyţ jsem měl pocit, ţe jsem
narazil na rozpálenou zeď. Kdyţ moje nohy
zabubnovaly na betonu, Rushmore se otočil. To uţ
jsem stál tři kroky před ním a namířil na něj berettu.
„Ani hnout!"

Berniemu F. Rushmorovi, šéfovi koncernu, by

překvapením málem upadly brýle, kdyby je obroučky
nedrţely pevně za ušima. Leknutím sebou trhl. Vůbec
nepočítal s tím, ţe by jej někdo mohl zastavit tak
blízko cíle. A ještě k tomu pro něj zcela neznámý
cizinec.
„Zatraceně, kdo jste?" křikl na mě, kdyţ se
probral z prvního šoku.
„Jmenuji se Sinclair, John Sinclair."
„To zní téměř jako James Bond."
„To nejsem, i kdyţ se rovněţ povaţuji za Brita.
Jsem ze Scotland Yardu."
- 154 -
 „A co tady chcete, člověče?"
„Zastavit šílenství, které jste rozpoutal. Zadrţet
vaše zombie, to je vše."
Mírně se zaklonil, otevřel ústa a rozesmál se.
Smích umlkl stejně rychle, jak začal. Zakuckal se.
Potom se znovu zeptal: „Vy mě chcete zastavit?"
„A vaše zombie taky."
„Vy jste zešílel, Sinclaire?"
„Ne, ale patří to k mé práci, víte?"
„Vaší práci?" opakoval a znovu se rozesmál.
„Zůstaňte stát!"
„Pro mne za mne." Znovu potřásl hlavou. „Víte
vlastně, do čeho jste se pustil?"
„Velmi dobře."
„Potom bych na vašem místě vzal nohy na
ramena a zmizel co nejrychleji. Kliďte se, dokud je
čas."
„Myslím, ţe se mi vůbec nechce zmizet."
Rushmore rozepjal ruce. „Ne, Sinclaire. Vy ani
nemůţete, k čertu!"
„Co vás vede k takové jistotě?"
„Situace." Choval se naprosto nenucené. „Víte,
zvykl jsem si mít krytá záda."
„Teď také?"
Přikývl, a to mne zneklidnilo. „Ano, zvláště dnes."
Potom řekl větu, po které se mi sevřel ţaludek.
„Copak si myslíte, ţe by zombiové mohli řídit auto?"
Ztuhl jsem. Jeho smích přicházel jakoby skrz
mlhu. Po zádech mi přejíţděl mráz.
„Mohu pokračovat, Angličane?"
„Prosím."
- 155 -
 „Čtyři řidiči mají spuštěná okénka a míří na nás.
Čtyři pistole míří na vaše záda, pane Sinclaire. A nyní
mi řekněte, zda se mám povaţovat za poraţeného..."

Byl to podfuk?
Potřeboval jsem se jen otočit a přesvědčit se o
tom. Neudělal jsem to. Zůstal jsem stát jako
přimraţený a naslouchal chladně znějícímu hlasu.
„Mám tě na mušce, Angličane. Je to
pětačtyřicítka Magnum se speciálně upravenými
kulkami dum dum. Znáš je přece. Udělají do tebe díru
velkou jako pěst."
„Má pravdu," dodal ušklíbající se Bernie F.
Rushmore. „Má skutečně pravdu. Na vašem místě
bych pustil pistoli na zem a nehrál si na hrdinu."
To jsem opravdu nechtěl. „Ale dovolte, pánové,"
řekl jsem. „Přece nevěříte, ţe se vám to povede,
Rushmore. Do Pentagonu se nedostanete. Uvnitř uţ
vědí o vašich úmyslech."
„Ano, můj bratr."
„A také ostatní."
„Kdo ještě?"
„Doktor Karl Mertens."
Bernie F. se rozesmál. „To je omyl, příteli.
Mertens je mrtev. Můj bratr jej zastřelil. Jednou
provţdy."
- 156 -
 „Hovořil jsem telefonicky s Mertensem, kdyţ jste
odjeli z hotelu. Myslíte, ţe mrtví mohou telefonovat?"
„Snaţíš se mne oblafnout, ty psí synu!"
„Ne. Váš povedený bratr jej sice trefil, ale ne
přesně. Bylo to jen škrábnutí. To se dá přeţít.
Mertens měl prostě štěstí."
Rushmore uvaţoval. Hryzal si přitom spodní ret.
Mluvil jsem dál. „Tím je naprosto jasné, ţe i
ostatní odpovědní činitelé se dozvěděli o vašich
plánech na obsazení Pentagonu. Vaše mistrovské
dílo se zhroutilo jako domeček z karet."
„Drţ hubu, Angláne!"
Zdálo se, ţe znejistěl. Rushmore chtěl vědět
přesně, na čem je. Sáhl do kapsy a vytáhl malé
ploché pouzdro. Špičkami prstů vytáhl malou tenkou
anténu. Zapnul přístroj a začal volat jméno svého
bratra, aniţ by se dočkal odpovědi.
„Zatraceně, ozvi se, Garry!"
Ozval se jiný hlas.
A pokud mne sluch nešálil, patřil doktoru
Mertensovi.
„Váš bratr uţ se neohlásí, Rushmore. Hráli jste
vysokou hru. Nebyli jsme jen rychlejší, ale také lepší.
A abyste věděl, s kým máte co do činění. Jmenuji se
Mertens."
„Ty smrade!" Rushmore v záchvatu vzteku mrštil
přístrojem o zem a podpatkem jej rozdrtil.
„Nelhal jsem, vidíte?"
Zíral na mě. Viděl jsem jen kulatá tmavá skla
brýlí. „Ne tys nelhal, ale ani já jsem nelhal. Ve vozech
sedí zombiové. Podařilo se mi udělat z nich pomocí
- 157 -
pilulky oţivlé mrtvoly. Jako jediný člověk na světě
jsem překonal smrt. Tohle prvenství mi nikdo
nevezme. Ani ty, Sinclaire."
„ Zombie-pilulky? "
„Ano."
„Jak jste ji vyrobili?"
„To není důleţité. Stejně musíš zemřít, takţe ti
musí stačit, kdyţ budeš vědět, ţe taková pilulka
existuje. Je mi líto. Rychle, napumpuj do něj olovo."
V tomto stavu nejvyššího ohroţení přišla Sukova
velká chvíle!

Rushmore ještě nevydal rozkaz, kdyţ muj přítel

hlasitě vyřkl jedno velmi důleţité slovo „Topar!"
Udělal to v pravou chvíli. Kaţdý počítal s tím, ţe
jsem přišel sám. Nikdo si nevšiml postavy, která
vyběhla z lesa.
Můj přítel měl volnou cestu.
Suko křikl toto jediné slovo tak hlasitě, ţe je
kaţdý z těch revolverových hrdinů musel slyšet.
A magie začala působit.
Přesně na pět vteřin se zastavil čas. V tu chvíli se
ţádná z osob, která to slovo zaslechla, ani
nepohnula. Stáli strnule jak solné sloupy.
Jenom Suko jednal.
A byl rychlý. Jedním skokem se ocitl na zádi
- 158 -
vozu, pevně se zachytil a druhým skokem byl u mne.
Chytil mne do náručí, přenesl přes silnici a zmizel se
mnou v lesním podrostu.
Byl nejvyšší čas.
Kdyţ jsem se vzpamatoval, leţel jsem opět na
zemi a slyšel rachocení výstřelů.
Povytáhl jsem se nad trávou, abych obhlédl
situaci. Také Suko se rozhlíţel a potom smutně
potřásl hlavou. „Zatraceně, to jsem nechtěl."
Čtyři tělesní stráţci pokračovali v pohybu, který
přerušilo Sukovo magické zvolání. Stříleli.
Čtyři kulky vyletěly z hlavní a dvě z nich zasáhly
Bernieho F. Rushmora, který stál přede mnou ve
směru výstřelu.
Jeden z výstřelů jej zasáhl do pravého ramene a
otočil jeho tělo kolem dokola. Padal, a přitom jej
zasáhla druhá kulka do hrudi. Náraz jej odhodil na
zem. Upadl na beton, kde se ve smrtelném chrapotu
převaloval, aţ zůstal leţet a víc se nepohnul.
„Do prdele!"
Ozvaly se hlasy z vozů. Zvedla se jedna ruka a
dávala znamení. Potom se znovu ozval hlas. „Pryč,
vypadneme! Rychle, otočte!"
Motory zaburácely. Suko ani já jsme neměli
moţnost je zadrţet. Mohli jsme střílet, ale vyţádalo
by si to další mrtvé. A to jsme nechtěli.
Nebylo to vlastně ani potřeba.
Les náhle oţil. Vyrazili z něj muţi v
neprůstřelných vestách. Spouštěli se ze stromů,
vyskakovali z podrostu. Z lesního šera vyjel obrněný
transportér a postavil se napříč silnicí, aby zatarasil
- 159 -
cestu. Současně se otevřela i brána. Vyřítili se z ní po
zuby ozbrojení vojáci a zaútočili na vozy. Řidičům
bylo jasné, ţe by ţiví neunikli.
Přes silnici létaly povely. Rozlehly se varovné
výstřely, kterým Rushmorova ochranka dobře
rozuměla. Zastavili vozy, otevřeli dveře a vystoupili se
zdviţenýma rukama.
Mohli jsme jen přihlíţet. Sukovi padl do oka dţíp,
který vyjel velkou rychlostí z brány a těsně před námi
zabrzdil. Z něj nám kynul Karl Mertens. Hlavu měl
ovázanou obvazem.
„Johne, zvládli jsme to."
„Snad."
„Pojďte, podíváme se na to zblízka."
Zabijáci leţeli na zemi a vojáci na ně mířili
samopaly.
Všichni byli odzbrojeni.
Celý problém vlastně mohl být vyřešen, nebýt
bledých postav, které stále seděly ve vozech, ale
nebyly mrtvé.
Představili mne generálu Orwellovi. Ukázal na
vozy. „To jsou oni?"
„Ano, to jsou zombiové."
„A co s nimi máme udělat?"
Těţko jsem shledával odpověď. „Existuje pouze
jedna cesta. Je to násilí."
„Ale vy jste proti tomu, ţe, pane Sinclaire?"
„Vlastně ano."
„Kdyţ.."
„Johne, podívej se na ně zblízka," řekl Suko.
„Jsou to praví zombiové?"
- 160 -
 „Jak to myslíš?"
„Podívej se, prosím tě."
Dveře vozu byly zavřené.
Otevřel jsem je a podíval se do obličejů obou
muţů sedících na zadním sedadle.
Zíraly na mne studené oči bez ţivota. Bledé rty
ztratily barvu. Vsunul jsem opatrně hlavu dovnitř a
očekával, ţe se mi kolem krku sevřou těstovité,
studené ruce.
Ale nestalo se tak. Oba zombiové seděli dál a
tupě zírali před sebe.
„Jsou to praví zombiové?" zeptal se Suko, kdyţ
jsem se vysoukal ven.
Pokrčil jsem rameny.
„Johne, odpověz."
„Nejsem si jistý."
„Já také ne."
„Můţeme pouţít plamenometů," řekl generál
Orwell. „Doktor Mertens nám vysvětlil, ţe takto lze
zničit oţivlé mrtvoly."
Dlouze jsem se na něj zahleděl. „Okamţik,
prosím," poţádal jsem jej a přistoupil k ţeně, která k
nám dorazila. Byla to Li Mai. Čekala v pozadí. V
očích se jí leskly slzy.
„Je mrtvý," řekl jsem.
„Cítila jsem to."
„A co teď?"
„Nebudu ho oplakávat. V poslední době se ke
mně choval velmi neurvale."
„Ano, rozumím vám, ale máme jeden problém.
Zombie. Víte, Li Mai, já znám dobře oţivlé mrtvoly.
- 161 -
Reagují úplně jinak neţ ti, co sedí v autech."
„Co tím myslíte?"
„Ta stvoření ve vozech nejsou praví zombiové.
Kdyţ dám povel k jejich zabití, budu si sám připadat
jako vrah.
Poţili pilulku, která z nich vytvořila nepravé
zombie a..."
„Chcete je zachránit?"
„Bude-li to moţné, ano. Ke kaţdému preparátu
existuje protilátka. Moţná i v tomto případe. Chcete
nám pomoci?"
„Pokusím se. Naštěstí vím, jak se dostat k tajným
materiálům."
„To by byla moţnost." Dr. Mertens se připojil ke
mně a s ním i Suko. Přesvědčili jsme generála, aby ty
neboţáky prozatím nezabíjel, a oni se nechali bez
odporu zavřít do dobře střeţeného objektu v
Pentagonu.
Londýn a Washington si vyměnily několik
telefonátů.
O dva týdny později jsme prohledali ďábelskou
kuchyni koncernu. V jednom sejfu jsme objevili
chemické sloţení zombie-pilulky.
Zmobilizovali jsme vědce. Ti našli protilátku,
kterou těm nešťastníkům okamţitě vstříkli pod kůţi.
Zda, jak a kdy bude účinkovat, to je otázka času.
V kaţdém případě jsem byl spokojen, ţe za mnou
nezůstali ţádní mrtví, a odpovědní činitelé v
Pentagonu si rovněţ oddechli.
Zombiové v hotelu Star byli praví. Skutečné
oţivlé mrtvoly. U nich zombie-pilulka účinkovala tak,
- 162 -
jak si Rushmore předsevzal.
U jeho spolupracovníků uběhne patrně více času.
Ale jednoho dne budou zachráněni.
Třetího dne, panovalo stále ještě vedro, jsme se
vraceli zpět. Dr. Mertens nás odvezl na letiště.
„Vlastně," řekl, „bychom měli za všechno poděkovat
yetimu."
„Proč?"
„Kdyby nebylo jeho, Johne, nikdy bychom se my
dva nepoznali a my chudáci bychom museli problém
s oţivlými mrtvolami řešit sami."
„To je pravda."
„Jste ve skutečnosti pro nebo proti
vyznamenání?"
„Proti."
„Vy také, Suko?"
„Ještě víc."
Usmál se. „V tom případě vás nebudu
navrhovat."
„Proboha ne, to si můţete ušetřit."
„Nebo byste mohl přebrat vyznamenání za nás,"
škádlil jej Suko.
Dr. Mertens zavrtěl odmítavě hlavou. „V tomhle
jsem stejného smýšlení. Zříci se ho je lepší."
Do odletu zbývalo dost času, a tak jsme si zašli
na drink. „Na co si připijeme?" zeptal se Mertens.
„Na Ameriku?"
Podíval se na mne. „Víte, Johne, kdyţ někomu
připíjím, mám k němu vřelejší vztah."
„Připijme si na nás," navrhl Suko.
Tomu nikdo neodporoval...
- 163 -
KONEC

- 164 -