Professional Documents
Culture Documents
Na Stopě Hrůzy - Kniha 15 - Hrůza Obchází Pentagonem
Na Stopě Hrůzy - Kniha 15 - Hrůza Obchází Pentagonem
Na Stopě Hrůzy - Kniha 15 - Hrůza Obchází Pentagonem
JOHN SINCLAIR
Kniha 15
Jason Dark
1997
-2-
1
Temné ústí revolveru na mne zíralo jako prázdné
studené oko. Prst číhal. Stačil by jediný pohyb a byl
by se mnou amen.
A taková věc se mi přihodila uprostřed Londýna.
Má volnost pohybu se tím silně omezila, takţe
nezbylo neţ přijmout pozvání dţentlmena mířícího na
mne a usednout na zadní sedadlo tmavého oplu
Omega.
Zůstal jsem však relativně klidný. „Jestli chcete
peníze, tak jste dostal špatnou adresu. Nikdo za mne
výkupné nezaplatí."
Muţ stále svíral revolver a zavrtěl hlavou.
V jeho bledém obličeji vynikaly kalné oči ne
nepodobné rybím. Světle ţluté tričko hyzdily velké
skvrny potu v podpaţí. Na zadním sedadle leţelo
tenké pomačkané sako. Měl na sobě obtaţené dţíny.
Ruce připomínaly dvě uhlířské lopaty.
Řidič byl elegantnější, rozhodně ne hrubián jako
jeho komplic, ale toho jsem si nevšímal. Můj zájem
patřil především pistolníkovi.
„Prosím vás," řekl jsem. „Objasněte mi jednu věc.
Kolik chcete?"
„Ţádné peníze," odpovědělo Rybí oko.
„Ach, to je šlechetné. Takţe já teď vystoupím a
zmizím."
„Jen zůstaň sedět. Nebo ti vyrobím ještě třetí
oko." Přitom zamával výhruţně revolverem.
Nyní se ohlásil muţ sedící za volantem. „Na
-3-
vašem místě bych nebyl tak agresivní, pane
Sinclaire."
Znali mé jméno.
Stejně bych nevěřil tomu, ţe můj únos byla
pouhá náhoda. Něco ode mne chtěli. Stačí se jen
zeptat, co mám pro ně udělat.
Chlap s revolverem nemluvil dobře anglicky.
Kromě toho vypadal jako cizinec a jeho výslovnost
byla o poznání tvrdší.
Řidič byl rozhodně kultivovanější. Bylo to patrné i
z jeho oblečení. Plátěný oblek moderního střihu a pod
sakem prouţkovaná košile.
„Budeme tady ještě dlouho čekat?" dotázal jsem
se. „Začíná mi být horko."
„Ne, pane Sinclaire. Trochu se projedeme."
„A kam, smím-li se ptát?"
„Smíte, ale nedostanete odpověď. Cíl určíme my
sami."
„Dobrá."
Rybí oko pohnulo rty. „Ještě jednou," řekl.
„Ţádné vylomeniny. Je to ve tvém zájmu."
„I v našem," poznamenal řidič a nastartoval.
Dopadli mě blízko stanice podzemní dráhy.
Byla sobota.
Chtěl jsem si něco koupit a vůz jsem nechal v
garáţi. K nákupu uţ jsem se nedostal. Chlap mě
vytáhl z tlačenice tak obratně, ţe to ostatní chodci ani
nezpozorovali.
Nezbývalo mi nic jiného neţ čekat.
Kdyţ jsme opouštěli parkoviště, motor tiše
brumlal. Pohodlně jsem se natáhl a opřel se.
-4-
Rybí oko mě nespustilo z očí.
Seděl bokem a mířil na mě revolverem.
Upozornil jsem ho, ţe nevydrţí takto dlouho
sedět.
„Jenom dávej, pistolníku, pozor, aby ti ten kanón
nepřirostl k ruce."
Rybí oko neodpovědělo.
Zato se ozval řidič, kdyţ musel předtím přibrzdit.
„Nedráţděte jej, pane Sinclaire. Bude lepší, kdyţ nic
nepodniknete."
„Znamená to, ţe mě nechcete unést nebo
dokonce zabít?" provokoval jsem.
„Tak nějak."
„To mě uklidnilo, pane."
„Ale nemohu se za nic zaručit. I naše trpělivost
má své hranice."
„Jak myslíte, pane."
Projíţděli jsme středem Londýna uvězněni v
plouţící se koloně vozidel. Mířili jsme na sever. V
Bloomsbury byl dopravní ruch poněkud menší.
Jenom u Britského muzea se ještě hromadila auta.
Doplazili jsme se aţ k Torrington Square.
Severně vykukoval komplex univerzitních budov, na
jejichţ střechách vlály prapory.
Ale k nim jsme nedojeli.
Tmavovlasý muţ za volantem zabočil do
postranní uličky, ve které jsem nikdy předtím nebyl.
Mezi starými budovami stály moderní domky,
které harmonicky zapadaly do staré zástavby.
Slouţily jako ubytovny pro studenty.
Naším cílem byl jeden ze, starších domů. Leţel
-5-
trochu stranou. Vedla k němu úzká cesta, která
obtáčela dům.
Auta projíţděla dovnitř sledována zrcátkem na
zahradní zdi.
Za domem jsme našli malé parkoviště. Objeli
jsme ho v půlkruhu a zůstali na chvíli stát.
„Nevystoupíme?" zajímal jsem se.
„Hned," odpověděl muţ za volantem.
Otočil se ke mně.
Teď jsem si ho mohl konečně lépe prohlédnout.
Na hlavě se mu kroutily černé vlasy. Oči rámovalo
husté obočí. Malý nos se mírně zvedal nahoru. Výraz
obličeje však působil sympaticky.
Hleděli jsme na sebe.
„Chtěl byste mou fotografii?" pravil jsem
uštěpačně.
„Ne, pane Sinclaire. Chci vám nejdříve předat
pozdrav."
„To je šlechetné. Od koho?"
Ještě chvíli natahoval mou zvědavost na skřipec.
Jeho další poznámka platila Rybímu oku. „Dej tu
bouchačku pryč!"
Rybímu oku se příliš nechtělo. „Ale..."
„Dej ji pryč!"
Vazoun v tričku pokrčil rameny a zastrčil pistoli
za opasek.
„Děkuji," řekl jsem s úlevou.
Tupě na mě hleděl a nejraději by mě zlostí snědl.
„Jak je to s tím pozdravem?" obrátil jsem se na jeho
kolegu.
„Ach, ano. Posílá vám ho jeden můj známý.
-6-
Ostatně ani vám není neznámý. Jmenuje se Vladimír
Golenkov."
Trochu mě to zaskočilo, a tak jsem se odmlčel.
Vladimír Golenkov, Rus, agent KGB, můj přítel. Ano,
osud tomu chtěl, aby se z nás stali přátelé.
Napomohlo tomu společně proţité dobrodruţství,
které nerespektovalo hranice ani rozdílnost
politických systémů.
Co se nepovedlo politikům, podařilo se nám.
Odzbrojení na niţší úrovni.
„Jste překvapen, pane Sinclaire?"
„To tedy ano."
„Umím si to představit." Sáhl do aktovky a podal
mi zalepenou obálku. „Je to zpráva od Vladimíra.
Můţete si ji přečíst."
Nechal jsem obálku zavřenou. „Proč jste se
vlastně se mnou tolik namáhali?"
„To je jednoduché. Moţná vám to připadlo i
poněkud šílené. Ale chtěli jsme mít jistotu, ţe
přijdete."
„No, soboty mívám často volné."
Během své samomluvy jsem otevřel obálku a
vytáhl sloţený list. Dopis byl krátký. Podle rukopisu
jsem poznal, ţe tyto řádky psal skutečně Vladimír
Golenkov
Jeho text zněl:
Milý Johne,
promiň, že nemohu přijít osobně, ale zdržely mě
neodkladné záležitosti. Muž, se kterým se setkáš, má
moji plnou důvěru. Důvěřuj mu i Ty. Jmenuje se
-7-
Michali Schneider. Ukáže Ti něco, co se může stát
počátkem opravdového pekla. Jedině namáhavou
mravenči prací se nám podaří objevit Ariadninu niť
vedoucí k odhalení tohoto tajemství. Mám pocit, že za
touto akci vězí silný klan nebo koncern, zkrátka
společnost s ohromnou mocí. My to nejsme, proto se
nabízí pouze jedno řešení. Jak jsem už řekl, nechci
předbíhat událostem. Přeji Ti hodně štěstí.
S pozdravem Vladimír
- 13 -
2
Drsní váleční veteráni častokrát zaslzeli, kdyţ
procházeli rozlehlým areálem a jejich pohled přelétl
náhrobní kříţe, které tvořily jedno velké pole. Leţely
ve stínu mohutných listnáčů a vypadaly, jako by je
někdo kaţdý den ošetřoval stejně jako četné široké i
úzké cestičky, které dělily plochu jako šachovnici.
Bílé světlé náhrobky zářily proti modré obloze.
Mnohé z nich vypadaly stejně, sériově, jiné byly
neobvykle velké, mohutné a hrubé. Bylo zajímavé
sledovat, kdo je zde pohřben. Rozdíl se projevoval v
tom, zda v americké půdě leţel nováček nebo
generál. A i kdyţ tvořili dvě společenství, jedno měli
společné. Byli to hrdinové a poslední odpočinek našli
na hřbitově hrdinů.
Jmenoval se Arlington.
Jméno, které u mnoha patriotů vyvolává
posvátnou úctu. Kaţdý, kdo se cítí být vojákem tělem
i duší - a takových je hodně - si přeje být po smrti
pohřben právě zde, v Arlingtonu.
Splnilo se to pouze některým. Ani taková země
jako Amerika nemá mnoho hrdinů.
Arlington byla oáza klidu, zboţného rozjímám,
věčného ticha. Sem nepřicházeli lidé, aby
kaţdodenně pokládali květy na hroby.
Jestliţe na ohromný hřbitov zavítali návštěvníci,
bylo to u příleţitosti pohřbu nebo návštěvy oficiální
delegace.
- 14 -
Byl hlídán. Kdo procházel hlavní branou, musel
se nechat zkontrolovat. Před několika lety jakési
nekalé ţivly pomalovaly část zdi hesly, která se
neuctivě vyjadřovala o zdejších mrtvých. Vojenské
policii se podařilo dopadnout viníka. Byl odsouzen k
vysokému trestu. Arlington je místem národní hrdosti
všech Američanů.
Okolo hřbitova se prostíral park se starými
stromy. V nízkých přízemních budovách podobných
garáţím se nacházelo technické vybavení personálu,
který se staral o celý komplex hřbitova. Zahradníci a
zahradní architekti překonávali větší vzdálenosti v
elektrických vozících.
Ke hřbitovu vedla široká příjezdová cesta. Byla
často prázdná. Zdálo se, ţe pruh betonu mizí v
nekonečnu nebo modré obloze na horizontu. Tato
cesta se vyuţívala při slavnostních přehlídkách, kdyţ
po ní vezli rakve s ostatky hrdinů. Před vstupní
branou se stráţním domkem vlály na dvou stoţárech
vlajky USA.
Elektronická ochrana pracovala spolehlivě.
Stráţní patřili k vojenské policii a vykonávali své
povinnosti spolehlivě.
Proto také sluţbu konající kapitán věděl o
blíţícím se automobilu, dříve neţ se objevil před
vchodem na hřbitov.
Kapitán jménem Ashley si přejel rukou černé
vlasy střiţené na jeţka a obrátil se na serţanta.
„Nevíte , kdo sem jede?"
„Ne, pane."
„Dobrá, počkáme si na něj." Ashley opustil
- 15 -
stráţní místnost. Dva vojáci řízně zasalutovali.
Obličeje pod okrajem ocelových přileb působily
stísněným dojmem.
Důstojník mohl na monitoru sledovat příjezd auta.
Řítilo se po vozovce jako divoká šelma. Byl to tmavý
cadillac. Ten, kdo řídil auto, musel přijíţdět z
Washingtonu a sedět hodně vysoko na výnosném
místě.
Avšak Ashleyho tenhle fakt nemohl vůbec
rozházet. Měl o civilistech svoje mínění. Na jeho vkus
byli málo tvrdí.
U něj platily jiné zákony, a proto se občas dostal
do maléru, coţ však jeho chování vůči civilnímu světu
vůbec nezměnilo.
Vůz dojíţděl k bráně. Motor předl tiše jako kočka.
Přistál měkkce před bíle natřenou mříţí.
Seděl v něm jediný muţ. Oba policisté se o tom
přesvědčili, kdyţ nahlédli dovnitř. Pozdravili, přičemţ
hlavně jejich automatů byly připraveny k výstřelu.
Řidič spustil postranní okénko.
„Přejete si, pane?"
„Vstoupit," řekl muţ.
„Legitimujte se, prosím."
Jako odpověď jim chlapík podal dvě karty. Obě
byly zataveny v plastové fólii.
„Okamţik, pane. Hned budete moci pokračovat v
jízdě."
„A neprohledáte můj vůz?"
„Není třeba, pane."
„To je velkorysé." Muţ vytáhl okénko a
pozoroval, jak velká zamříţovaná brána nehlučně
- 16 -
odjíţdí na stranu a uvolňuje vjezd.
Těţký vůz zajíţděl ţelvím tempem na hřbitov,
kde jiţ stál kapitán Ashley a rukou dával znamení,
kde má vůz zastavit.
To se stalo. Muţ vypnul motor, otevřel dveře a
vystoupil.
Kdyţ řidič vylezl z vozu, Ashley taktak skryl
úsměv. Nemohl si pomoci, návštěvník patřil prostě k
těm typům, které v ničem nepřipomínaly průměrného
Američana. Maličký s řídkými prošedivělými vlasy.
Tmavý oblek kontrastoval s pobledlým obličejem,
který rámovaly výrazné brýle se zlatou obroučkou.
Ashley mu nevyšel vstříc. Čekal, aţ k němu
návštěvník dojde.
„Víte, kdo jsem, kapitáne?"
„Ano, informovali mě, ţe jste doktor Mertens."
„Správně." Dr. Karel Mertens pohlédl na
kapitána, který jeho pohledu neuhnul. Ashley náhle
cítil, ţe se v návštěvníkovi zmýlil, protoţe jeho oči
měly vyraz, který bezpečně poznal. Energie, ocelová
vůle a chladná rozvaha.
Na doktoru Mertensovi bylo patrné, ţe se dovede
prosadit, i kdyţ nyní hovořil tlumeným hlasem.
„Přijíţdím z Washingtonu, kapitáne. Mám pověřeni k
prohlídce hřbitova. Sám, rozumí se."
„Bylo mi to sděleno. Smím se zeptat, zda máte
nějaké zvláštní důvody pro svou návštěvu?"
„Smíte, kapitáne, ale já vám neodpovím. A dobře
vím, proč."
„Jak si přejete, pane. Mohu vám být v něčem
nápomocen?"
- 17 -
Doktor Mertens chvíli přemýšlel. Potom přikývl.
„Ano. Potřeboval bych vědět, zda se dnes na hřbitově
nacházejí i jiní návštěvníci."
„Ne Pouze personál."
„Myslíte zahradníky?"
„Jistě, pane."
„Vezmu si vůz. Ty vzdálenosti jsou nad moje
síly." Karl Mertens se otřásl tichým smíchem, ale
kapitán si toho nevšiml.
„Nemám vám dát s sebou doprovod, pane? Moji
lidé se tu přece jen vyznají lépe."
„Pojedu sám, kapitáne."
„Přirozeně, pane."
Dr. Karl Mertens se otočil a nastoupil do vozu.
Kdyţ se rozjíţděl, kapitán zasalutoval.
Hleděl za vozem, dokud se nerozplynuly poslední
obláčky kouře. Návštěvník musel zastávat vysoké
postavení v tajné sluţbě nebo ve vládních kruzích.
Kdo se mohl volně pohybovat po Arlingtonu, ten
určitě nepatřil k řadovým smrtelníkům.
Doktor Mertens mezitím zajíţděl dál do hloubi
hřbitova.
Hřbitov jej pohltil. Hleděl na rozsáhlé pole bílých
náhrobků, na cesty a cestičky. Jel pod větvovím
rozloţitých listnatých stromů. Nad ním se klenula
jasná azurová obloha, zbrázděná na některých
místech ohony výfukových plynů tryskových letadel.
Hluk jejich motorů zamkl kdesi v dálce. Na hřbitově
panovalo ticho.
Mertens jel krokem. Tu a tam se ukázal
zahradník. Tito lidé zde čistili cesty, stříhali keře nebo
- 18 -
vysazovali nové rostliny.
Pomníky se pyšně vypínaly na svých
podstavcích. Čerstvě natřené stoţáry roztroušené po
okolí působily jako bledé mrtvolné ruce, které se
jakoby v posledním záchvěvu ţivota vztahovaly z
hrobů k obloze.
Karl Mertens věděl, kam má jet. Ještě neţ vyrazil
na cestu, obdrţel přesné instrukce. Místo, které jej
zajímalo, leţelo na samém konci hřbitova. Tam
neleţeli velcí hrdinové, generálové nebo admirálové.
Ne, byli tam pohřbem prostí hrdinové bez honosných
pomníků. Jejich hroby zdobily obyčejné kameny.
Mertens se k nim blíţil po široké hlavni cestě.
Na postranní cestičce se objevil elektrický vozík,
kabina pro řidiče a loţná plocha na kolečkách. Muţ
za volantem zastavil a nechal cadillac projet.
Byl to poslední člověk, kterého doktor Mertens
potkal před dosaţením cíle své cesty. O pět minut
později zajel na stranu a vystoupil. Zbytek cesty chtěl
dojít pěšky.
Po tváři jej pohladil lehký vánek. Do muţe s
brýlemi zasazenými do zlaté obroučky se opřel zaván
horka, který s sebou přinášelo léto
Pod chodidly mu zaskřípěl jemný světlý štěrk. Byl
pečlivě vybraný. Těţil se pouze na jednom místě v
zemi. Důkladně jej proprali a teprve potom dopravili
na Arlington. Zde leţely náhrobky ukryté za
udrţovanými ţivými ploty, které chránily koruny
stromů. Jimi se jen obtíţně prodíraly paprsky slunce a
dopadaly na zem.
Dokonce ani ptačí zpěv nenarušoval klid mrtvých.
- 19 -
V dálce zahlédl bílou hřbitovní zeď. Tak daleko
však nemusel jít. Na další křiţovatce cest zabočil
doprava. Tam leţely, prakticky ve slepé uličce, hroby,
kvůli kterým sem přišel.
Zprávu o tom dostal před několika dny. Jeho
návštěvník jej doslova vyděsil. Naštěstí ten muţ patřil
ke kruhům blízkým vládě a se vztahem k tajné
sluţbě. To, co uvedl, vyvolalo v doktoru Mertensovi
pochyby. Hovořil s tím člověkem dlouho a pojal
rozhodnutí přijít věci na kloub.
Ke hrobům mu scházelo několik kroků.
Krajina před ním se otevřela. Tyto končiny
skutečně budily dojem slepé uličky. I tady bylo
všechno čisté a pečlivě upravené. Zahradníci znali
kaţdé místečko hřbitova jako své boty. Mertens sešel
ze štěrkované cestičky a pustil se přes měkký trávník.
Vlevo leţelo více hrobů pohromadě. Kameny přitom
vypadaly jako ruce vztaţené k poslednímu pozdravu.
Právě tam mířil.
Tři hroby byly nápadné. Jestliţe ostatní hroby
byly rovné a osázené květinami, hroby, které hledal
Mertens, byly kupodivu ve špatném stavu. Náhrobní
kameny změnily svou polohu. Stály nakloněné, jako
by se kaţdou chvíli měly převalit na stranu.
Doktor Mertens zůstal stát před hroby.
Kapesníkem si otřel orosené čelo. Na hrobech stály
donedávna květiny, ale teď byly poničené.
Zahradníci to zcela jistě neudělali a ani muţ,
který Mertense varoval. Nabyl přesvědčení, ţe to
museli provést mrtví sami.
Místo svého posledního odpočinku zde našli tři
- 20 -
agenti CIA. Zemřeli jako hrdinové a dostalo se jim
pocty leţet zde, v Arlingtonu. Aspoň tak si to myslel
národ, pro nějţ padli. Bylo však sporné, zda jejich
poslání ve střední Americe bylo hrdinské. Mohlo se
stejně dobře označit za špinavé a cynické.
Američan německého původu obešel tři hroby.
Víc dělat nemohl. Leţely tam tak, jak by je našli i jiní.
Rozryté, ale zevnitř!
To ještě více probudilo Mertensovu zvědavost.
Šlápl na hrob. Jeho bota se propadla hluboko do
čerstvé hlíny. Nejraději by teď pouţil rýč, aby se
prokopal hlouběji, ale Mertens patřil k těm
opatrnějším, kteří si vše nejdříve pořádně prověří,
neţ se do něčeho pustí.
Poloţil ruku na horní hranu náhrobku. Ačkoliv byl
kámen nakloněný, neměl dost síly, aby jej odvalil na
stranu.
Pojal pevné rozhodnutí, ţe poţádá o pomoc
vojenskou policii. Nejdříve by se ovšem museli
společně sejít. A to chtěl Mertens zařídit.
Pokud se potvrdí jeho podezření, ţe jde o
zombie, potom nastanou zatraceně zlé časy. Těţko
uvěřit, ţe se po světě potulují agenti CIA jako ţijící
mrtvoly.
Samotnému Mertensovi při tom pomyšlení
naskakovala husí kůţe. Potřásaje hlavou, otočil se a
vracel zpět k vozu, ponořený do myšlenek. Přemýšlel
o moţných následcích a současně i protiopatřeních,
která by bylo potřeba přijmout. Přitom se mu v hlavě
stále ozývalo jedno jediné jméno. Poznal toho
člověka při svém nasazení v horách a brzy si jej začal
- 21 -
upřímně váţit. Společně se honili za yetim. Ten
chlapík pocházel z Anglie. Byl úředníkem Scotland
Yardu a zabýval se případy, které se vymykaly
běţnému lidskému myšlení. Honil duchy, zombie,
démony a podobné postavy neskutečného světa.
Proto dostal přezdívku lovec duchů. Ve skutečnosti
se jmenoval John Sinclair.
Kdyţ se Mertens dostal na hlavní cestu, oslepilo
jej slunce. Nasadil si tmavé brýle a rázným krokem
pokračoval v cestě.
Sluţební vůz stál tam, kde jej opustil.
Otevřel dveře a usadil se pohodlně v sedadle.
Klimatizace fungovala, a to bylo velmi příjemné
zjištění. Chvíli zůstal sedět s rukama volně
poloţenýma na volantu. Soustředoval myšlenky a
doufal, ţe jeho podezření se ukáţe být mylné.
Všechno však nasvědčovalo tomu, ţe se bude muset
se svými nadějemi rozloučit.
Nastartoval.
Automatika vozu citlivě zareagovala.
Mertens se podíval do zrcátka - a zkoprněl. Zdálo
se mu, ţe za hustou stěnou křovin zpozoroval pohyb.
Mohl to být pouhý klam, ale stejně měl nepříjemný
pocit, ţe vzadu zahlédl na setinku vteřiny postavu.
Moţná zahradník, nebo…
Na druhou moţnost nechtěl ani pomyslit. Mertens
se rozjel.
V Arlingtonu se jezdilo pomalu. Maximální
povolená rychlost činila patnáct mil za hodinu. Také
Mertens dodrţoval toto pravidlo, i kdyţ je směl
porušit.
- 22 -
Ocitl se na chvíli ve stínu na místě, kde cestička
ústila na hlavní cestu. Mezi křovinami číhala v úkrytu
postava, která jej opustila v okamţiku, kdy se předek
cadillacu dostal na úroveň úzké křiţovatky.
Mertens zabrzdil, ale bylo jiţ pozdě.
Postava čekala na něj. Uviděl muţe v ušpiněném
umrlčím rubáši. Postava se divokým pohybem vrhla
vpřed a dopadla na širokou kapotu vozu.
Návštěvník seděl jako přikovaný. A musel
přihlíţet, jak ten druhý zvedl pravou ruku. Bledé
mrtvolné prsty zombieho svíraly těţký kámen, kterým
udeřil do předního skla…
- 23 -
3
Bylo mi všelijak. Ačkoliv jsem měl častokrát co do
činění se zombii, nemohl jsem si na ţivé mrtvoly
zvyknout.
Byly tak odporné, tak neobyčejné.
Něco šíleného, co se vymykalo všem přírodním
zákonům. Ţijící mrtvoly byly něčím nepřirozeným, a
přesto se znovu a znovu objevovaly.
A nejen ve filmech.
Michail Schneider přistoupil blíţ. „Přesvědčil jste
se na vlastní oči, Sinclaire," zazněl do ticha jeho hlas.
„Tato mrtvola ţije. Máme co dělat s nemrtvým z CIA."
„Jistě."
Neboţtík udělal první kroky. Vypadal jako člověk,
který se probudil z dlouhého spánku. Ještě se docela
neprobral. Probíhalo jím napětí, proto při chůzi
vrávoral. Jako robot se zeširoka blíţil ke skleněné
stěně. Ruce se pohybovaly kolem těla jako kyvadla
hodin.
Obličej této ţivoucí mrtvoly mi připadal jako
maska. Strnulý výraz: bez známky ţivota. Z napolo
otevřených úst vystrkoval šedivý jazyk a olizoval jím
spodní rty. V mrtvolně bledém obličeji s modrými
stíny působily oči jako dvě skleněné kuličky
vystupující z důlků.
Přiblíţil se.
Po několika krocích ustal kyvadlový pohyb rukou
podél těla. Natáhl je před sebe. Prsty se svíraly a
rozevíraly jako dva pařáty. Nepochybně hledaly cíl,
- 24 -
do něhoţ by se mohly zatnout. Dělalo to na mě
dojem, jako by si je nemrtvý procvičoval před
smrtelným úderem.
Nechal jsem jej jít a ani přitom nevytáhl svoji
berettu. Čím více se blíţil ke stěně, tím silněji jsem
cítil zápach, přestoţe v místnosti bylo velmi chladno.
Byl to skutečný mrtvolný puch. Nejraději bych si
zakryl nos kapesníkem.
Ucouvnul jsem o krůček zpět a natáhl ruku ke
zbrani, kdyţ se vedle mě objevila Schneiderova ruka.
Popadl klapku a přibouchl ji. Zasunul zástrčku. Byl
nejvyšší čas, protoţe v příštím okamţiku se zombie s
obrovským úsilím vrhl vpřed.
Narazil na stěnu. Přinejmenším utrpěl jeho nos.
Všichni jsme zbledli. Dokonce i Rybí oko u dveří.
Slyšel jsem jeho pokašlávání.
Schneider stal přede mnou a krčil rameny.
Hřbetem ruky si otřel čelo. „Nu?" zeptal se a odplivl si
na podlahu. „Chcete vidět víc?"
„Myslím, ţe to stačí."
„Jsem stejného názoru."
Hodil jsem pohledem po oţivlé mrtvole, která se
točila po místnosti a nemohla se rozhodnout, zda se
poloţit na pryčnu, či nikoliv. Pravděpodobné ji rozčilila
skutečnost, ţe v její blízkosti jsou lidé a ona se k nim
nemůţe přiblíţit.
„A byl agentem CIA," zašeptal Schneider. Sevřel
pravou ruku. „Zamyslete se nad tím, Sinclaire. Byl to
agent CIA."
„Byl to jediný zombie mezi nimi?"
„Nemáme tušení, ale vycházíme z předpokladu,
- 25 -
ţe ne. Měli bychom si ujasnit, ze o těchto věcech v
budoucnu pomlčíme."
„Mate pravdu." Zvedl jsem dva prsty jakoby
k přísaze. „A nyní, jak vám mohu pomoci?"
„Nejen nám, Sinclaire,"
„Jak to myslíte?"
„Vy jste povedená kopa. Jestliţe se po světě
pohybuje více takových zombiů, jsou nebezpečím i
pro vlastni organizaci. Měl byste prokázat laskavost
nám, CIA a také vaší zemi tím, ţe najdete a zastavíte
tuto nákazu. Ne nadarmo mi váš přítel Vladimír
Golenkov kladl na srdce, abych vás vyhledal."
„Smiíse zde kouřit?" zeptal jsem se.
„Ano, dejte mi také cigaretu."
Rybí oko odmítlo. Schneider si ode mne připálil.
Kouřili jsme a zabývali se přitom vlastními
myšlenkami.
„Dospěl jste uţ k nějakému rozhodnuti,
Sinclaire?"
„Ještě ne."
„Nemůţeme se kontaktovat s CIA. Nevěřili by
nám a povaţovali to za propagandisticky trik Jsou ve
výhodě."
„Na tom něco bude."
„Proto je upozorněte vy sám. Spojte se s
důvěryhodnými lidmi."
„Kdyby to bylo tak jednoduché…"
„V čem vězí problém?"
„Je jich dost. V prvé řade v samotné CIA. Je to
uzavřená společnost, která pracuje na vlastní triko.
Dobrá, jsme ve spojení s Američany, ale koneckonců
- 26 -
tajná sluţba nenechá ani spřátelené země, aby ji
koukaly do karet. Kromě toho by se CIA totálně
blamovala, kdyby se naše domněnky potvrdily jako
pravdivé. Podle mého je třeba hledat příčinu v CIA. A
potom přijmout vhodná opatření. Opravdu to nebude
jednoduché."
„Co chcete potom podniknout?"
Zašlápl jsem podpatkem oharek cigarety. „Stojí to
za zkoušku."
Rus se dokonce pousmál. „Tím jsem tedy splnil
svůj úkol."
„Jinými slovy, chcete se drţet stranou.
„Přirozeně. Já jenom dávám tipy. Vladimír
Golenkov je přesvědčen o vašich schopnostech.
Kdyby se příčina nenašla v agentuře, pravděpodobně
by se vše zamotalo a my bychom se museli stáhnout
do pozadí, aby na nás nepadlo falešné podezření.
Jestli se domníváte, ţe jsme celou věc jenom
narafičili, tak vám musím hned teď říci, ţe tomu tak
není. Nemůţeme s tím opravdu nic dělat."
„Věřím vám."
„Dobrá." Schneider se otočil a hleděl na
zombieho. „Jednoho máme. Jak jsem dověděl od
soudruha Golenkova, zombie nesmí zůstat naţivu."
Usmál se a pokračoval. „Ţivot je krásná věc. Ale
přesto jsme si něco připravili."
„A co?"
„Pod jeho šaty jsme něco ukryli." Schneider sáhl
do levé kapsy saka a vytáhl hranatý předmět, který
velikostí připomínal krabičku od zápalek. Na černě
lakovaném povrchu se blyštěl červený knoflík.
- 27 -
Pojal jsem podezření. „Snad jste...?"
„Ano, pane Sinclaire. Trochu jsme jej upravili.
Pod oblečením má mezi lopatkami upevněnou
výbušninu. Můţeme jej zachovat jako důkaz, ale v
případě nutnosti i zničit. Stačí, kdyţ stisknu červené
tlačítko, a bum! Bude po všem."
Tahle metoda byla zcela jistě bezpečná, ale
stejně jsem se vzepřel. „Chcete zničit důkaz. Jestli tu
záleţitost vyřídím, můţeme ho předhodit CIA."
„Dokázal byste čelit dotazům a nás z této
záleţitosti úplně vynechat?"
„Pochopitelně."
„To vám nevěřím. Člověka tam podrobují
zkoušce na detektoru lţi. A vykroutit se, k tomu musí
být příznivá konstelace hvězd, pane. Tak je třeba
uvaţovat."
„Ale můţeme se o to pokusit."
Vracel se zpět.
„Připadá mi to příliš riskantní."
Chtěl jsem Schneidera následovat, kdyţ se
ozvalo Rybí oko. „Stůjte, Sinclaire!"
Otočil jsem se k němu. Uţ zase drţel v ruce ten
zatracený kanón. V očích mu blýskalo. Byl
nervóznější neţ před chvílí v autě.
„Uvaţujte přece," zkoušel jsem ho ještě jednou
přemluvit. „My..."
Uslyšel jsem tlumený výbuch. Ani jsem
nezpozoroval, kdy Schneider zmáčkl tlačítko.
Za skleněnou pancéřovanou stěnou se vytvořil
oblak dýmu, který se rozptýlil na všechny strany, aby
se po chvíli zase spojil.
- 28 -
„A je to!" řekl Rus.
„Ano - bohuţel."
„Mám jiný názor, pane Sinclaire."
Přistoupil jsem ke stěně. Výbušnina odvedla
dobrou práci. Z nemrtvoly nezůstalo téměř nic. Bylo
mi z toho všelijak.
Velmi pomalu, zamyšlen jsem se vrátil zpět. „Uţ
se cítíte lépe, Schneidere?"
„O hodně."
„Já ne, protoţe musím myslet na důkaz, který
bych mohl předloţit CIA. Američané by se mi
vysmáli."
„Tomu nevěřím. Jsme toho mínění, ţe určité
tamní kruhy znají odpověď na většinu otázek. Zničte
je, vytrhněte je i s kořeny. To bude nejlepší řešení."
„Pokusím se."
Michail Schneider pohlédl ke dveřím. „Můj
společník vám nebude bránit, chcete-li opustit tento
dům. Hodně štěstí, pane Sinclaire. Umíte mlčet,
viďte?"
„Bez obav. Tajná sluţba nebo MI6 se nedoví ani
o naší rozmluvě, ani o vašem úkrytu."
„V to doufáme."
„Také chci doufat." Těmito slovy jsem se rozloučil
a šel naproti Rybímu oku. „Na vašem místě bych se
pořádně umyl. Nebo snad chcete smrdět jako
zombie?"
Zalapal po dechu. Jeho pravá ruka sebou trhla,
ale ovládl se.
Mým cílem byly zadní dveře. Otevřel jsem je a
vyšel na dvůr vstříc sluneční lázni. Z domů vybíhaly
- 29 -
děti a zelené větve stromů skýtaly azyl ptačím
zpěvákům.
Mezi domy si hrála spousta chlapců a děvčat.
Všichni byli nádherně bezstarostní. Kdyţ jsem si
připomněl, ţe v jejich blízkosti se nachází zombie,
vypadalo všechno trochu jinak. Zdálo se, ţe agent
CIA McGivern je nyní doopravdy mrtev. Ale kolik
jemu podobných souputníků ještě existuje a pracuje
pro svého původního zaměstnavatele?
Kdyţ jsem o tom uvaţoval, naskočila mi husí
kůţe. Schylovalo se k celosvětovému skandálu. Aby
k tomu nedošlo, musel jsem jednat zatraceně rychle.
V prvé řadě bylo třeba zasvětit do věci mého šéfa,
sira Jamese Powella. Měl značné styky, dokonce i v
samotné CIA.
Londýn je město taxíků. To jsem zjistil velice
rychle. Netrvalo ani dvě minuty, kdyţ jsem našel
jednoho chlapíka, který mě dopravil k mému bytu.
Potřeboval jsem si odtud v klidu zatelefonovat.
- 30 -
4
Sluţební vozy, jako například cadillac doktora
Mertense, bývají vybaveny skly z pancéřovaného
skla. Lidé jako on se neustále vystavovali nebezpečí.
Za normálních okolností by se doktor Mertens
nevydal na cestu bez ochranného doprovodu.
Tentokrát však bylo ţivotně důleţité, aby byl
sám.
Zombie měl smůlu. Praštil sice kamenem do
předního skla, ale nerozbil je. Kámen zanechal na
skle rýhu, to bylo vše. Doktor Karl Mertens překonal
první úlek. Zatímco znovu startoval, měl dost času,
aby si důkladně prohlédl obličej nemrtvého.
Byla to šereda umazaná od hlíny hrobu, s
vypoulenýma očima bez lesku a doširoka otevřenými
ústy. Po obou stranách hlavy splývaly kdysi snad
blond vlasy jako třásně koberce. Jednotlivé prameny
byly slepené kousky bláta.
Mertens se rozjel.
Tentokrát kašlal na omezenou rychlost a zákaz
rušení klidu mrtvých. Těţký vůz poskočil jako závodní
kůň. Pneumatiky zavyly, aţ od nich odletoval štěrk na
všechny strany. Naštěstí byla cesta dostatečně
široká, takţe Mertens mohl vést auto ze strany na
stranu, coţ měl v úmyslu. Zombie měl nadpřirozenou
sílu. Určitě by se pevně zachytil na kapotě vozu,
avšak proti odstředivé síle neměl šanci.
Vystrčil levou ruku. Sevřel pevně bok kapoty.
Kdyţ zombie zvedal ruku s kamenem k dalšímu
- 31 -
úderu, trhl muţ volantem prudce doleva a vůz
poslušně následoval jeho pokynu.
Zombie musel, ač nechtě, uposlechnout
fyzikálních zákonů a jeho tělo se řítilo na druhou
stranu. Přitom se otočil a kamenem lehce zasáhl sklo.
Potom zmizel. Vůz jedním kolem zavadil o obrubník.
Volant se rozkmital, ale Mertens jej pevně uchopil a
přibrzdil.
Podíval se do zpětného zrcátka.
Ve skutečnosti tam měl leţet zombie. Neviděl
však nikoho. Moţná náraz nemrtvolu odmrštil aţ do
křovin.
Mertens si to neuměl dostatečně představit.
Náhle strnul hrůzou, kdyţ se na boční okénko přilepil
mrtvolný obličej.
Kde se zombie pevně zachytil, Mertens netušil.
Měl před očima hrůzný obličej a bezděčně sešlápl
brzdu. Vůz na štěrku poskočil a zůstal stát. Zombie
sebou škubl a byl pryč.
Mertens ujíţděl jako o ţivot. Kdyţ se opět podíval
do zrcátka, viděl ţivou mrtvolu leţet na štěrkem
vysypané cestě.
Dokázal to.
Náhle se rozesmál. Bránil se tomu, ale smích
křečovitě otřásal jeho tělem. Ulevilo se mu.
I kdyţ klimatizace pracovala naplno, jeho obličej
zalil pot, protoţe události posledních dvou minut jej
silně rozrušily.
Oţivlá mrtvola za ním nemotorně a s námahou
vstala, zůstala na okamţik stát a potom se topornými
pohyby pustila za ujíţdějícím vozem. Neměla však
- 32 -
ţádnou šanci dostihnout jej.
Mertens ubral plyn. Chtěl zpomalit, aby si mohl
uspořádat myšlenky. Objevil jednoho zombieho. Tří
hroby byly rozryté. Neuměl si představit, ţe by se
zbývající dva vrátili zpět pod zem. Museli se
schovávat někde v rozlehlém areálu.
Co bude následovat?
Honba na zombie? Jistě. Na arlingtonském
hřbitově nezůstane nic utajeno. Kdo znesvětí tuto
americkou svatyni, na toho si rychle a účinně posvítí.
Nechat nemrtvé na pokoji?
Něco takového nepřicházelo v úvahu, protoţe
tyto ţijící mrtvoly měly jediný cíl, lovit lidi, a na
hřbitově se nacházel personál, který jej udrţoval v
chodu. Kdyby jen jeden zahradník zemřel, Mertens by
si to vyčítal.
Zůstal u prvního plánu, který přikazoval zasvětit
do vzniklé situace stráţné. Zombie bylo moţno
usmrlit různým způsobem a lidé k tomu měli
odpovídající zbraně.
Znovu se zamyslil a došel k závěru, ţe tři oţivlí
bývalí agenti CIA nejsou jedinými. Takových jako oni
je jistě více a pravděpodobně jiţ zamořili část
agentury.
Obešla ho hrůza.
Ze všeho nejdůleţitější bude zavolat do Londýna.
Musí upozornit Johna Sinclaira, protoţe on je tím
správným muţem na správném místě. Ať se jednalo
o yetiho nebo zombieho, tento chlapík nikdy nepocítil
strach. Kromě toho uměl zachovat mlčenlivost, coţ
bylo v tomto nezvyklém případě dost podstatné.
- 33 -
Mertens během jízdy pozorně sledoval okolí.
Jeho pohled často mířil do udrţovaných ţivých plotů
po obou stranách cesty, ale neobjevil nic
podezřelého. Muţi, které zahlédl, patřili k personálu.
Široký vjezd na hřbitov se dosud neobjevil, ale
bylo jiţ moţno spatřit vlajky s hvězdami.
Cesta, po níţ jel, se začala rozšiřovat. Blíţil se
pomníkům ozářeným sluncem.
V té chvíli jiţ uviděl první stráţní stanoviště
vojenské policie. Vojáci zasalutovali, kdyţ projíţděl
kolem nich.
Mertens zajel s cadillacem před velký stráţní
domek. Osazenstvo uţ zaregistrovalo jeho příjezd.
Kapitán Ashley vyšel ven, pohlédl na něj a přitom
lehce zavrtěl hlavou. „Jste v pořádku, pane?" zeptal
se.
Mertens zůstal stát vedle vozu. Vypadal ještě
menší. „Pojďme dovnitř," řekl. Jeho hlas zněl
unaveně.
„Aţ po vás, pane."
„Děkuji."
Kapitánova pracovna byla zařízena téměř
spartánsky. Místnosti vévodil psací stůl s pečlivě
srovnanými spisy. Na stěně visel prapor vedle
portrétu usmívajícího se prezidenta. U skříně na spisy
stály dvě ţidle pro návštěvníky a za nimi poměrně
velké okno.
Mertens přistoupil k oknu. Zaslechl, jak za ním
Ashley tiše zavřel dveře. Dříve neţ si mohl kapitán
odkašlat, otočil se. Muţ z Washingtonu nabyl
ztracené duševní rovnováhy. Tichým, ale pevným
- 34 -
hlasem poloţil první otázku. „Jste nositelem státního
tajemství, kapitáne?"
„Ano, pane."
„Jakého stupně?"
„Tajné."
„Ne vyššího?"
„Ne, pane."
„Co vaši lidé?"
„Mají běţný stupeň."
„V tom případě se musí všichni dostavit sem a
okamţitě obdrţí vyšší stupeň. Stejný, jako máte vy,
kapitáne."
Kapitánův obličej měnil barvu. „Nemohu vám do
toho mluvit, pane, ale jste přesvědčen, ţe je to
nezbytně nutné?"
„Ano, to jsem."
„Rozumím."
„A nyní shromáţděte své lidi, kapitáne. Všechny.
Ať se dostaví okamţitě, protoţe jim chci sdělit něco,
čemu jen stěţí uvěří. Ale přísahám, kapitáne, je to
bohuţel holá skutečnost."
Ashley opustil místnost s nepříjemným pocitem.
Jako by jej škrtil límec košile....
- 41 -
5
Nebavilo mne neustále přemýšlet o tom samém.
Co se má stát, stane se. Ale stejně se ten pocit
objevil znovu, kdyţ jsem se pokusil ze svého bytu
vyhledat telefonicky sira Jamese. Zastihl jsem ho v
klubu.
Řekl jen pár slov a pozval si mne a Suka do své
kanceláře.
Suko byl doma. Hleděl na mě trochu nechápavě,
kdyţ jsem mu vysvětloval, kam pojedeme.
„Co se děje?"
„Nemám zdání. Vypadá to, ţe hoří, kdyţ se sir
James začne v sobotu takhle plašit."
„Začínám tomu pomalu také věřit." Suko si natáhl
tenké sako. „Můţeme jít."
Jet v sobotu do úřadu vyprázdněným Londýnem
byl nádherný záţitek. Museli jsme sice přejet čtyři
křiţovatky, ale dopravní ruch zdaleka nedosáhl
intenzity všedních pracovních dnů. Cestou jsem
informoval Suka o svém únosu.
Můj kolega a přítel nevycházel z údivu. „Kdyţ mi
to takhle vysvětluješ, musím to povaţovat za
nepravděpodobné, ale stejně na tom něco bude."
„Tip jsem dostal od KGB."
„Trochu pozdě."
„Co tím míníš?"
Suko pokrčil rameny. „Umíš si představit, ţe část
agentury je uţ zamořena?"
„Představit ne, ale myslím na to."
- 42 -
„Kdybych byl tebou, Johne, nechal bych případ,
který nám chystá sir James, plavat a navázal bych
kontakt se spolehlivými lidmi z CIA."
„To je v podstatě správné. Jenom se ptám sám
sebe, komu tam mohu důvěřovat."
Náš rozhovor pokračoval do doby, neţ jsme
dosáhli svého cíle. Zajel jsem s roverem na malé
parkoviště a nechal jej tam stát.
Byl konec týdne, ale ve Scotland Yardu bylo ţivo.
V hale postávalo pár úředníků, kteří spolu probírali
poslední detaily připravované akce.
Nezajímali jsme se, o co jde, ale spěchali rovnou
nahoru do pracovny sira Jamese. Stál k nám
obrácený zády a hleděl z okna.
Zaklepal jsem. Náš šéf se ani neotočil. „Sedněte
si, pánové."
Jeho hlas zněl utajovanou únavou. Suko to také
postřehl. Významně na mě zamrkal, pokrčil rameny a
posadil se.
Také jsem se uvelebil na ţidli. Čekali jsme, aţ se
šéf ujme slova. Otočil se a přistoupil k psacímu stolu,
na němţ stála sklenice upravené vody. Pil ji uţ
několik let.
„Situace je váţná," řekl náhle, „i kdyţ se nás
přímo netýká."
„O co jde?" zeptal se Suko.
Sir James si promnul čelo. „Pokud jsem
informován, tak o zombie, pánové."
Reagoval jsem naprosto přirozeně. „Smím se na
něco zeptat, pane?"
„Prosím, Johne."
- 43 -
„Nemá tento případ co dělat s CIA?"
Zíral na mě překvapeně.
Oči za silnými skly se ještě zvětšily. „Vy uţ jste
rovněţ informován?"
„Trochu. Dnes ráno mě unesli a ukázali mi
jednoho zombieho."
„Kdo vás unesl?"
„Dva Rusové."
„A vy jste na vlastní oči viděl oţivlou mrtvolu?"
„Ano, zaţiva patřila k agentům CIA, pane."
Superintendant se opřel v křesle. „Povězte mi o
tom víc, Johne."
Několika větami jsem vylíčil svůj záţitek. Musím
podotknout, ţe jsem velmi zřídka viděl šéfa tak
zamlklého jako v těchto minutách. Potom zabubnoval
prsty na stůl. „To nemůţe být náhoda, na tom dám
krk. Ano, jde přesně o tento případ. Mimochodem,
někdo se vám pokoušel několikrát telefonovat, Johne.
Jistý doktor Karl Mertens, kterého prý dobře znáte."
Nejdříve jsem odmítavě vrtěl hlavou, ale pak
jsem se udeřil do čela. „Přirozeně, pane, Karl
Mertens. Poznal jsem ho ve Státech, kdyţ jsme se
honili za yetim. Na první pohled nezajímavý člověk,
ale velmi obětavý, to mohu osobně potvrdit. Doktor
Mertens zastává nějakou důleţitou funkci při vládě
nebo v tajné sluţbě."
„Ano, to souhlasí. Kaţdopádně patří k lidem, kteří
mají v ruce kormidlo a mohou uvést věci do pohybu.
Nejen kdyţ jde o yetiho."
„Ví také o těchto oţivlých agentech CIA?"
„Víceméně. Kdyţ k tomu vašemu připočítáme
- 44 -
jeho tři, dostaneme se k číslu čtyři."
Teď jsem pro změnu koukal na šéfa zase já. „To
je ovšem rána jako hrom. Kde jsou čtyři, tam jich
můţe být osm i více."
„Přesně toho se obává i doktor Mertens, a proto
ţádá o vaši pomoc, Johne. Máte uţ zajištěny letenky.
Musíte co nejdříve letět do Washingtonu."
„To je pochopitelné, pane."
„Doktor Mertens uţ vše připravil. Budete mít ve
Státech veškerou moţnou podporu."
„Je na tom CIA tak zle?" zeptal se Suko.
Sir James pokrčil rameny. „Jestli CIA nebo
Pentagon, to je stejně jedno."
Nyní jsem se ozval já. „Jak se dostaneme přímo
do Pentagonu?"
„Doktor Mertens tam pracuje. Úředník
ministerstva obrany. Dovedete si vůbec představit,
Johne, ţe by se tam objevili zombie? V bunkrech pod
pětiúhelníkovou stavbou? V protiatomových
prostorách, kam mají přístup pouze určití lidé? Umíte
si představit, co by následovalo, kdyby se tam
zombiové zabydleli?"
„Ne, pane." Odkašlal jsem si. „To si neumím
představit. A ani raději nechci nic domýšlet."
„Rusové smýšlí podobně, jinak by se s vámi
nespojili. Vypadá to, ţe nemají s tou věcí nic
společného."
„Kdyţ to tvrdíte, pane, vycházíte pravděpodobně
z toho, ţe v pozadí celé věci stojí nějaká osoba nebo
moţná více lidí."
„Ano, to jsem měl na mysli."
- 45 -
„Ta osoba patrně není známa."
„Bohuţel."
Suko a já jsme na sebe pohlédli. „Myslím," řekl
můj přítel, „ţe bychom měli co nejdříve odletět do
Washingtonu. Jestliţe jsou letenky zamluveny,
nebude to ţádný problém."
S tím byl sir James srozuměn. Kdyţ nás
propouštěl, byl jeho obličej aţ příliš váţný. Věděl,
jaké břemeno odpovědnosti na nás nakládá. CIA
nebo Pentagon v rukou oţivlých mrtvol.
O tom se nedalo přemýšlet, ani nemělo smysl
strkat hlavu do písku jako pštros.
Ale to jsme neměli nyní ani v budoucnu v úmyslu.
- 46 -
6
Kdyţ Američané něco organizují, všechno klape
jako švýcarské hodinky. Ovšem za předpokladu, ţe
se nejedná o takové obtíţné záleţitosti, jako je
osvobození rukojmí z krizové oblasti. Ale nám to
vyšlo nastejno.
Let přes Atlantik se nám báječně hodil, protoţe
jsme doháněli spánkem to, co jsme doposud
zanedbávali. Kromě toho jsme cestovali nejrychlejším
dopravním prostředkem na světě, jakým bezesporu
Concorde je. Startoval z londýnského Heathrow.
V Londýně letní počasí v posledních dvou
týdnech poněkud zlobilo.
Jedna studená fronta střídala druhou.
Lilo přitom jako z konve. Toho jsme se ve
Washingtonu nemuseli obávat. Přivítala nás
rozzářená modrá obloha a přistáli jsme přímo
doprostřed léta.
Kdyţ jsme vystupovali z letadla, obrátil se na
mne Suko. „Jak se cítíš?"
„Úplně rozlámaný."
„Z toho spaní?"
„Správně."
„Nebo jsi přemýšlel o zombiích?"
„To taky."
Dali jsme si s vystupováním načas, protoţe, jak
jsem doufal, Mertens zařídil vše potřebné, aby nás
neobtěţovali úředními formalitami.
„Co je vlastně ten chlapík zač?" vyzvídal Suko,
- 47 -
kdyţ jsme se zvedali z pohodlných sedadel a
natahovali se pro příruční zavazadla.
„Takový tuctový chlap."
„Takových je spousta."
V uličce mezi sedadly jsem se obrátil k Sukovi.
„Ale Mertens má moc. Neřeknu ti, co přesně dělá, ale
musí být velké zvíře na ministerstvu obrany.
Kaţdopádně má vliv a můţe být pro nás velmi
uţitečný. Nesuď ho tedy podle toho, jak vypadá."
„Bez obav, budu se ovládat."
Nad letištěm se tetelil horký letní vzduch, kterým
províval lehký vánek. Po všech těch zatracených
deštivých dnech to bylo hotové poţehnání.
Doktora Karla Mertense jsem poznal okamţitě.
Byl decentně oblečený v pečlivě vybraném
šedomodrém obleku. V brýlích se zlatými obroučkami
připomínal univerzitního profesora. V jeho blízkosti
stálo několik ozbrojených muţů v uniformách.
Zamával jsem na něj.
Dr. Mertens se usmál a opětoval můj pozdrav.
Potom nám vyšel vstříc.
„Tak to je on," zašeptal Suko. „Měl jsi pravdu, je
opravdu nenápadný."
„Jenom ho nepodceňuj."
„Johne Sinclaire, vítám vás i vašeho kolegu
Suka, o kterém jsem také hodně slyšel."
„Doufám, ţe nic špatného."
„Ne. Buďte bez obav, Suko. Všechno je v
pořádku. Vy jste s námi nebyl při té honbě na yetiho."
„Ne. John dost často řeší případy beze mne.
Jednou se napálí."
- 48 -
„Doufejme, ţe ne v této záleţitosti."
„To určitě ne. Jsem tu s ním."
Dr. Karl Mertens přikývl a posunul si brýle ke
kořenu nosu. Zváţněl. „Zní to neuvěřitelně," řekl, „ale
je to holá skutečnost. Musíme bohuţel vycházet z
toho, ţe část CIA je uţ zamořená."
„Já vím, doktore."
„Ano, mluvil jsem s vaším šéfem..."
„Ne, mé informace pocházejí z jiného pramene."
Mertens se na mě zvědavě zahleděl. „Z jakého
pramene?"
„Od protivníka. KGB!"
Mertensův obličej ztuhl jako neproniknutelná
maska. „Takţe za tím stojí KGB! Zatraceně, to jsem
si mohl myslet. Měl jsem to pochopitelně vzít v úvahu,
ale nechtěl jsem tomu zkrátka uvěřit. Rusové jsou..."
„V tomto případě hrají fair play," přerušil jsem ho.
„Nejen ţe mě varovali, ale předvedli mi jednoho z
vašich lidí jako zombieho."
„Coţe?"
Zasmál jsem se. „Nebylo by lepší promluvit si
někde v klidu a dát si něco na pití? Máme ještě dost
času - nebo ne?"
„Promiňte, samozřejmě. Bar je nedaleko. Pojďte."
Nechali jsme ozbrojence stát a vydali se
ohromnou letištní halou, kterou prosvětlovaly sluneční
paprsky, dopadající velkými okny.
Bar se nacházel v tichém koutku haly.
Sedli jsme si za kulatý stolek a objednali nápoje.
Tiše jsem doktora Mertense informoval o svých
záţitcích a on jen přikyvoval hlavou.
- 49 -
„Věříte Rusům, Johne?"
„V tomto případě ano. Znám Vladimíra
Golenkova a mohu říci, ţe mezi námi existuje něco
jako přátelství, které nezná hranic. Ani ideologických.
Respektujeme se navzájem a vyměňujeme si
potřebné informace. Vladimír Golenkov mne ještě
nikdy nepodvedl. Tu informaci mi nedal z
vypočítavosti, ale z pouhé starosti o budoucnost. Ani
ruské tajné sluţbě se nelíbí, ţe CIA najednou posílá
zombie."
Mertens si přihladil šedivé vlasy. „Nevíte, jak se
ten muţ, co ho nakonec odpálili, jmenoval?"
„McGivern."
Můj soused uvaţoval. „Ano," zamumlal. „To
jméno je také uvedeno na seznamu mrtvých."
„Schytal to v Afganistánu."
„To je moţné. Nejsem tak přesně informován o
nasazení agentů CIA, i kdyţ v poslední době s
agenturou velmi úzce spolupracujeme."
„Mám dotaz a současně očekávám poctivou
odpověď, Karle. Máte nějaký vliv v řídícím centru?"
Mertens na mě zkoumavé hleděl a potom přikývl.
„Ovšem. Jistý vliv mám."
„A komu ještě v Pentagonu věříte?"
„Nikomu."
„Počítáte s tím, ţe se tam mohli usadit
zombiové?"
„Ne, to ne, to by bylo hned nápadné. Ale dovedl
bych si představit, ţe mezi mými výše postavenými
kolegy jsou lidé, kteří o této infiltraci vědí a
pravděpodobně ji ještě podporují."
- 50 -
„To je závaţná připomínka," řekl Suko.
„Ovšem. Chybí mi, bohuţel, důkaz, abych je
mohl usvědčit."
Odkašlal jsem si. „Jaké stopy sledujete, Karle?
Neumím si představit, ţe byste se o nic nepokusil. Co
jste objevil?"
„Zatím velmi málo."
„Ale málo je více neţ nic."
Napil se šťávy. „To je tak. Shromáţdili jsme
přirozeně nějaké důkazy. Dalo to pěkný kus práce a
chtěl bych vám vysvětlit, jak vlastně všechno začalo."
„Prosím."
Dr. Mertens nás potichu a věcně informoval.
Suko i já jsme zvědavě naslouchali. Kdyţ skončil,
měli jsme prázdné sklenice. Objednali jsme další pití,
které přinesl usměvavý Indonésan v číšnickém
stejnokroji.
„Vyvolává to spoustu otázek," uvaţoval jsem.
„Jaký je vztah mezi dotyčnými agenty CIA? Znali se?
Měli něco společného? Byli nasazeni ve stejném
místě?"
„Také jsme se pokoušeli odpovědět na podobné
otázky," odpověděl Mertens. „Znali se."
„Do jaké míry," ozval se Suko.
„Běţně, jako kolegové."
„Nebyli nasazeni do stejné akce?"
„Ano i ne. Na Blízkém a Středním východě
působilo mnoho agentů. Také ve Střední Americe.
Tam také pracovali, ale ne spolu. Jedna věc nás
zaráţí. Všichni sice zahynuli, ale nezjistili jsme, jakým
způsobem."
- 51 -
„Buď se potkali se zombii nebo osobou, která
stojí za nimi," naznačil jsem.
„Taky to tak vidím."
„Nemusel to přece být zrovna Američan," podotkl
Suko. „Také islámský svět skrývá spoustu záhad a
hádanek. Uměl bych si ţivě představit, ţe by se jistí
lidé v Iránu zaradovali, kdyby zjistili, ţe agentura je
oslabená."
„Domníváte se, ţe za tím můţe vězet Irán?"
„Počítám se vším."
„Kde bydleli?" zeptal jsem se.
Doktor Mertens pokrčil rameny.
„Jednou tady, podruhé jinde. Byli doma na celém
světě."
„A jejich rodiny?"
„Neměli ţádné rodiny."
„Nemyslím pouze manţelku a děti. Co jejich
rodiče a sourozenci?"
„Teprve kontaktujeme spolehlivé osoby.
Nechceme samozřejmě vzbudit podezření. Celá věc
musí zůstat tajná, a to chce čas."
„Kde by se mohli ti tři oţivlí agenti ukrývat?"
zašeptal jsem.
„To kdybychom věděli!"
„Zločinci se často vrací na místo činu. Uţ jste
prověřili jejich bydliště?"
„Kdyţ pobývali ve Washingtonu, bydleli v bytech,
které jim zajišťovala agentura."
„Byly ty místnosti mezitím znovu obsazeny?"
„To vám neřeknu, Johne."
Suko se na mne podíval. „Můţeme tam zajet a
- 52 -
porozhlédnout se?"
„Tím začneme. Co si o tom myslíte vy, Karle?
Jaký máte plán?"
„Nic jsem zatím neplánoval. Uvaţoval jsem, ţe
pojedeme přímo do Arlingtonu, kde prakticky všechno
začalo."
„Ti se tam uţ nevrátí."
„S tím počítám. Ale mám seznam hrobů, kde leţí
agenti CIA. Mohlo by se stát, ţe se probudí i další.
Rozumíte...?"
„Přirozeně. Počítáte s tím, ţe by také mohli
opustit hroby."
„Ano."
„To není špatná dedukce," poznamenal Suko.
„Teď ovšem nemohu odjet. Mám důleţité jednám
v Pentagonu. Generál Rushmore mě očekává."
„Jakou má funkci?"
„Je to voják a nedávno dostal za úkol převzít část
CIA. Jde hlavně o domácí zpravodajství. Měl bych jej
pochopitelně také zasvětit do této záhady. Rád bych
vás oba vzal s sebou, ale Rushmore neví, ţe se
nacházíte ve Státech. Úmyslně jsem o tom pomlčel.
Čím méně lidí o tom ví, tím lépe."
„A tamti vojáci?"
Mertens se otočil. „To je v pořádku, patří k mé
ochrance." Zavolal číšníka, aby přinesl účet. „Myslím,
ţe bude ku prospěchu věci, kdyţ si nejdříve
odpočinete. Máte za sebou dlouhý let..."
„Concordem," přikývl jsem.
„Přesto, je tady jiné časové pásmo. Vyhledal
jsem pro vás velmi útulný hotel. Ne velký, ale přesto
- 53 -
pohodlný."
„A kdo tam bydlívá?"
„Hosté, na kterých nám záleţí." Zaplatil a dal
spropitné.
„Je čistý?" dotazoval jsem se.
„Proč? Jak to myslíte?"
„Jestli tam nejsou zombiové," zasmál jsem se.
„To doufám."
Vstal jsem. „Znáte to, Karle. V dnešní době
nemůţete věřit ničemu a nikomu..."
- 54 -
7
Ačkoliv doktor Mertens pracoval v Pentagonu a
byl tu téměř jako doma, nemohl si zvyknout na
ohromné chodby, velké kanceláře, stráţné a
podzemní bunkry s řídícím střediskem.
Kdyţ vstoupil do budovy, cítil se zde jako ve
vězení. Nepřipadalo to jen jemu, ale i spoustě dalších
spolupracovníků. Otevřeně se o tom ovšem
nemluvilo.
Znali ho. Ale stejně se musel podrobit několika
prohlídkám, neţ došel do své kanceláře. V předpokoji
seděl jeho sekretář, poručík Keel. Mladý chlapec,
který nedávno absolvoval vojenskou akademii ve
West Pointu. Práce v Mertensově úřadu byla jeho
první po vyřazení ze školy. Jeho otec byl rovněţ
důstojník. Velel křiţníku v Pacifiku.
Keel měl krátce střiţené vlasy na pěšinku. Horní
ret zdobil pečlivě udrţovaný knírek. Kdyţ Mertens
vstoupil do pokoje, vyskočil a zasalutoval.
Mertens odmítavě zakroutil hlavou. „Nebuďte tak
řízný, poručíku. Tady nejsme ve West Pointu."
„Ano, pane."
„Máte něco mimořádného?"
„Ne, pane. Generál Rushmore ještě nevolal."
„Děkuji." Mertens zamířil ke dveřím své
kanceláře. „Aţ zavolá, přepojte ho ke mně."
„Rozumím, pane."
V kanceláři se Mertens neposadil rovnou za stůl,
ale přistoupil k oknu a vyhlédl přes bezpečnostní sklo
- 55 -
ven. Na střechách budov vlály prapory. Byla na nich
spousta antén. Odráţely sluneční paprsky na
všechny strany.
Všechna parkoviště byla obsazena. V Pentagonu
pracuje spousta lidí. Je to jedno obrovské lidské
mraveniště.
Kdyţ se posadil za psací stůl, padla na něj
únava. Měl starosti a ptal se sám sebe, jestli jednal
správně.
Neřekl oběma muţům z Londýna všechno. Chtěl
je pouţít jako vnadidlo, a proto je ubytoval v hotelu,
kde se občas objevili i agenti CIA, kteří nyní projíţděli
krajinou jako zombiové. Mohl se jistě mýlit, ale
vycházel z pocitu, ţe se někdo s těmi třemi agenty v
hotelu setkal. Ubytovali se tam i běţní hosté. Hodně
cizinců, které mimochodem také sledovali. Zazvonil
telefon. „Ano?"
„Pane, generál vás očekává."
„Děkuji, poručíku." Mertens si prsty promnul čelo,
protáhl se a vstal.
Jeho představený očekával výsledky. Nemohl mu
je bohuţel sdělit. Naštěstí byl okruh zasvěcených
malý, ale ministr obrany neuměl skrýt mrzutou
náladu. Chtěl vidět rychlý úspěch.
Generál sídlil o dvě patra výš. Mertens vyjel naho-
ru výtahem a podrobil se prohlídce u stráţe, která jej
samozřejmě dobře znala.
„Můţete jít, pane."
„Děkuji."
Do generálovy pracovny vedly dvoje dveře. Za
jedněmi byl předpokoj, kde se ohlašovaly návštěvy,
- 56 -
ale tudy Mertens nešel. Patřil k těm vyvoleným, kteří
mohli vstupovat přímo ke generálovi.
Zaklepal, a kdyţ se ozvalo generálovo „vstupte",
vešel. O pár vteřin později stál Mertens před generá-
lem.
Rushmore nevypadal jako vojenský velitel, jak
jsme je zvyklí vídat ve filmech. Působil usedle,
blahobytně. Se svojí nadváhou zápasil jiţ od dětství.
Hlavu měl jako kouli a vlasy jen tu a tam.
Charakteristickým poznávacím znamením byly
levné poniklované brýle rámující generálův obličej.
Oči skryté za jejich skly byly nepřirozeně vybledlé.
„Posaďte se, Karle."
Kdyţ byli sami, oslovovali se křestními jmény.
„Děkuji, Garry."
Posadili se do těţkých koţených křesel. „Něco k
pití, Karle?"
„Ne, děkuji."
„Dobrá, pojďme k věci. Volali mi z nejvyšších míst.
Přivítali by nějaký pokrok, rozumíte? Ministr obrany
uţ nechce déle čekat. Byl informován i prezident. Jak
vidíte, celá záleţitost dostává neţádoucí popularitu."
„To jsem si mohl myslet."
„Chci, abyste mne informoval, protoţe i já jsem
pod velkým tlakem."
Mertens pohlédl na generála. „Očekáváte
novinky?"
„Jistě."
„Bohuţel nemám nic nového."
Generál nadzvedl nechápavě obočí. „Ale to není
dobré, Karle."
- 57 -
„Já vím."
„A co bych měl podle vás ohlásit nahoru?"
„Podle mne to, ţe potřebujeme víc času."
Rushmore se zavrtěl v křesle. „Kolik času? Tři
dny, pět, týden nebo víc..."
„To nemohu říci."
„Takţe nemáte ţádnou stopu."
Dr. Mertens pokrčil rameny. „Musím vám bohuţel
dát za pravdu, Garry."
Generálovy oči se zúţily. „To nám dvěma moc ne-
prospěje, Karle. Víte přece stejně dobře jako já, ţe
kaţdý člověk je nahraditelný. Ani my nejsme
výjimkou. A tak uvaţují i naši šéfové."
Mertens ho přerušil a zeptal se přímo. „Dostali
jsme shora ultimatum?"
„Ano."
„Kolik máme času?"
„Dva dny."
„A kdyţ to nedokáţeme."
„Budeme muset do penze a náš případ
převezmou jiní." Rushmore se nakysle zasmál.
„Nestojím zase tolik o svoje místo, protoţe bych
ihned dostal druhé. Ve vašem případě je to ale jinak,
Karle."
„To vidím."
„Takţe - dělejte něco!"
Mertens měl chuť skočit svému protějšku po
krku. Neudělal to. Neviděl v tom ţádný smysl.
Nenáviděl chladné přátelství kolegů, kteří hledí na
neštěstí druhých bez sebemenšího projevu lidskosti.
Mertens ochladl. „Jistě pane, pokusím se."
- 58 -
Generál zvedl pravou ruku se dvěma vztyčenými
prsty. „Nezapomeňte na ultimatum, Karle."
„Budu si to pamatovat." Mertens chtěl vstát, kdyţ
začal blikat telefon. Přístroj stál na hladké desce
psacího stolu.
Rushmore se zvedl, ale Mertens zůstal sedět.
Moţná se dozví něco zajímavého.
„Ano, znám instrukce," řekl do sluchátka. „Je
ohlášen. Pusťte ho dál."
Teprve nyní se Mertens zvedl.
Rushmore vstal současně s ním. Ukázal na
telefon. „To byl můj bratr. Znáte ho?"
„Ano, samozřejmě. Jednou jsem se s ním setkal
na jakémsi dobročinném večírku."
„Bernie F. Rushmore je úspěšný muţ, Karle.
Kdybych tady skončil, bral by mě všemi deseti. Jeho
firma je na špičkové úrovni, a nejen ve Státech."
Mertens věděl, o čem jeho protějšek hovoří.
Bernie F. Rushmore byl v této zemi pojmem. Kaţdý
jej znal jako šéfa mocného farmaceutického
koncernu, označovaného krátce jako AA. Co všechno
firma vyráběla a které další podniky jí patřily, věděl
málokdo.
Kaţdopádně Rushmorovi patřil kontrolní balík
akcií, protoţe byl vlastně zakladatelem firmy. Pod
jeho vedením se malá společnost vypracovala na
průmyslového giganta.
„Pozdravujte ho ode mne, prosím," řekl Mertens.
Z jeho hlasu nebylo patrné, jakou námahu mu dalo
vyslovit tuto větu.
„Spolehněte se."
- 59 -
Mertens se poroučel. Kdyţ otvíral dveře, srazil se
s nějakým člověkem. Bernie F. Rushmore!
On a jeho bratr si byli velmi podobní. Šéf
koncernu se mohl pochlubit bohatším porostem
hlavy. Měl jako obvykle nasazeny sluneční brýle. K
tomu černý oblek a bílou košili. Silné rty se zakulatily
jalovým, nic neříkajícím úsměvem. „Ach, to jste vy,
doktore Mertensi."
„Uţ jsem na odchodu."
„V tom případě přeji hezký den."
„Děkuji, nápodobně."
Karl Mertens šel. Dříve neţ zavřel dveře, zaslechl
smích obou bratrů. V podstatě nemohl vystát ani
jednoho a Bernieho F. Rushmora ještě méně neţ
jeho bratra. Byl to chlap, který šel přes mrtvoly a
choval se jako Ewingové či Caringtonové ze známých
televizních seriálů. Byl spokojený, ţe mohl zamlčet
příchod dvou muţů z Londýna. Tohle trumfové eso si
nechal pro sebe. Moţná se jim opravdu podaří do
dvou dnů vyřešit celou záhadu.
V předpokoji se obrátil na poručíka Keela. „Něco
nového?"
„Ne, pane, nikdo nevolal."
„Děkuji."
Mertens vešel do kanceláře. Sedl si za psací stůl
a přemýšlel. V posledních hodinách jej něco napadlo.
Taková maličkost. Jenom si nemohl vzpomenout, o
co se vlastně jednalo. I kdyţ se snaţil sebevíc,
nedošel k ţádnému závěru. Všechno probíhalo
hrozně rychle. A to jej rozčilovalo...
- 60 -
- 61 -
8
Jeli jsme taxíkem k hotelu Star, který se nacházel
na předměstí Washingtonu.
Šestipatrová budova obklopená parkem a
koupající se ve sluneční lázni vyčnívala přes vrcholky
stromů, v nichţ se proháněl vítr.
Příjezdová cesta se vinula parkem ve velkém
oblouku s četnými odstavnými plochami pro vozy
hostů a mezi květinovými záhony, hýřícími všemi
barvami tropické vegetace. Občas se zaleskla hladina
dvou bazénů, patřících k příslušenství hotelu stejně
jako rytmické údery raket na tenisovém kurtu za
hotelem.
„Vznešené, vznešené,“ poznamenal Suko, kdyţ
jsme zastavili. „CIA je bohatá nevěsta."
„Obávám se, ţe si tady mnoho klidu neuţijeme."
„Pesimisto."
„Jsem realista." Zaplatil jsem taxikáři. Natáhli
jsme se pro zavazadla, ale vtom se objevili dva
poslíčci a vzali nám je z rukou. Kráčeli jsme za nimi
ke skleněným dveřím, které otevírala fotobuňka.
Kdyţ jsme vystupovali po schodech nahoru,
ohlédl jsem se zpět. Můj pohled padl na bazén, kolem
něhoţ byly rozestavěné skládací stolky, a na bar pod
širým nebem, kde se dva barmani snaţili splnit přání
hostů. Stolky byly z větší části obsazené. Opálená
těla muţů, více či méně odváţné bikiny ţen.
I tak se dá uţívat ţivota.
Vstupní hala byla výborně klimatizovaná.
- 62 -
Postaral se o to chladicí systém a dvě fontánky.
Halou zaznívaly decentní tóny klavíru a vytvářely
vlídnou atmosféru pro unavené příchozí.
Přivítaly nás přátelské úsměvy. Představili jsme
se.
„Ano, máte u nás rezervovány dva pokoje."
Slečna se znovu mile usmála, neţ nám předala klíče.
„O vaše zavazadla se postaráme."
„Děkuji."
Výtah byl obrovský a spolknul mne, Suka i oba
poslíčky s kufry.
Naše pokoje se nacházely ve třetím poschodí.
Hotelová chodba byla prostorná. Stropní svítidla
jí dodávala dostatek světla, takţe vyhlíţela velmi
přátelsky.
Dveře pokojů byly otevřeny a poslíčkové vešli
dovnitř jako první, aby zvedli ţaluzie.
Pod námi byl bazén, kde právě mohutnými
pohyby paţí kraulovali dva plavci.
Dal jsem poslíčkům spropitné, za coţ nám
popřáli příjemný pobyt.
Klid nevydrţel dlouho. O půl hodiny později
vstoupil Suko. Právě jsem vklouzl do světlého
plátěného obleku.
„Co bude dál?" zeptal se můj přítel.
„Proč?"
„Nechceš si dát pohov?"
„Tebe láká bazén, viď?"
„Taky." Poodešel k oknu a pokýval hlavou.
„Johne, neumím si představit, ţe by se v tomto
prostředí mohli pohybovat zombiové. To si prostě
- 63 -
nemohu srovnat v hlavě."
„Co tě ještě trápí?"
Otočil se zpět. „Ţe nás sem tvůj přítel Mertens
jednoduše odloţil."
Sedl jsem si na kraj postele a vzhlédl k Sukovi,
který zůstal stát u televize. „Jaký důvod by ho k tomu
vedl?"
„Nemám zdání."
„Ne, to je nesmysl. K tomu by nás nevytáhl z
Londýna do Washingtonu. Ne, Mertens nehraje
falešně, to vím naprosto jistě."
„Znáš ho dobře?"
„Ano i ne. Spoléhám se na svůj cit."
„Doufejme, ţe se nemýlíš."
„Nesmysl." Znovu jsem vstal. „Vyhládl jsem a
mám ţízeň. Půjdu ven k baru. Tam se dá lépe přeţít."
„Jdu s tebou."
Sešli jsme po schodišti. Hala byla opět plná
úsměvů a za skleněnými dveřmi čekala rozpálená
výheň. Bar se nacházel pod velkým slunečníkem ve
tvaru čtverce. Člověk seděl pohodlně ve stínu a mohl
si prohlíţet hotelový park nebo pozorovat dění u
bazénu.
„První nápoj jde na účet hotelu," sdělil nám
opálený barman.
„Ach děkuji. Co je to?"
„Flip se šampaňským."
Nebyl to zrovna náš nejoblíbenější nápoj, ale
nechtěli jsme být nezdvořilí, a tak jsme neodmítli.
Tekutina klouzala po jazyku jako ledová tříšť.
Suko protáhl obličej, ale nic neřekl. Stejně jako já se
- 64 -
zahleděl na bazén.
Tam se sice bavili lidé, ale zdálo se, ţe nejsou
vůbec uvolnění. Moţná dívky, ale muţi působili
těţkopádným dojmem. Mnozí četli jakési noviny, a
jestliţe se bavili s dívkami, připadalo mi, ţe tak činí s
nechutí. Panovala tu divná atmosféra.
Také Suko to cítil. „Něco se ti nezdá?" obrátil se
na mě.
„Ano."
„Trochu neobvyklé co?"
„Ovšem."
„Ale zombiové tu nejsou!"
Vtáhl jsem nosem vzduch, jako bych větřil.
„Mohlo by to být horší." Potom jsem změnil téma.
„Sdělil nám vlastně Mertens, kdy se s námi chce opět
spojit?"
„Ne. Myslím, ţe zavolá ještě v průběhu dne."
Suko se zašklebil. „Doufejme, ţe ho jeho šéf
pořádně neprohnal."
Znovu jsem opakoval. „Karl Mertens je člověk,
který jde svou vlastní cestou, věř mi."
„Kdyţ myslíš."
Skupina čtyř muţů opustila hotel a zamířila k
baru. Byli lehce oblečeni a drţeli se pohromadě. Na
pravé straně hrudi měli na košilích emblémy. Byly
kulaté s černým podkladem, na němţ se skvěla dvě
vedle sebe leţící ţlutá písmena. Kdyţ přišli blíţ, viděl
jsem, ţe jsou to dvě stejně velká, přes sebe
přesazená písmena A.
Tihle čtyři si sedli naproti nám a objednali si
nealkoholické nápoje.
- 65 -
Také Suko si všiml emblémů. „Zdá se, ţe hoši
patří k jedné firmě."
„Sdílím stejný pocit jako ty, Suko."
„Znáš tu značku?"
Nevěděl jsem, co písmena znamenají, a tak jsem
poţádal o vysvětlení barmana.
„Jistě, pane. To jsou lidé z American Anilin,
velkého farmaceutického koncernu. Jejich zástupci
mají v našem hotelu setkání."
„Ach, tak je to. Slyšels, Suko?"
„Jasně."
„Říká ti něco název té firmy?"
Suko pokrčil rameny. „Já vlastně nikdy léky
nepotřeboval, ale myslím, ţe jsem o té firmě něco
zaslechl. Tahle společnost není v Anglii neznámá."
Nadzvedl jsem nechápavě ramena.
„Proč tě to tak zajímá, Johne?"
„Nevím, co bych ti na to řekl. Jenom mě zajímá,
kdo tady bydlí. Nemohu si pomoci, ale Mertens nás v
tomhle luxusním zařízení neubytoval jen tak."
Suko si zavdal ze sklenice. „Měl by ses blíţe
seznámit s hospodským."
„Jak to myslíš?"
„Zeptej se ho na lidi z CIA, myslím zombie. Třeba
zná ty pány."
„Teď uţ tvým myšlenkovým pochodům vůbec
nerozumím. Proč by měl majitel znát ty lidi?"
„Byl by to takový pokusný balónek."
„Raději to nebudu zkoušet."
Suko přesto zamával na barmana. Vsunul mu do
ruky bankovku.
- 66 -
„Ano, pane. Co pro vás mohu udělat?"
„Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest
pobývat v tomto hotelu. Komu vlastně patří?"
„Soukromému majiteli, pane. Jmenuje se Bernie
F. Rushmore."
Chystal jsem se napít. Kdyţ barman vyslovil
jméno, zakuckal jsem se.
Suko byl rovněţ poněkud vyvedený z míry.
„Neměl jste na mysli generála Rushmora?"
„Ne, jeho bratra."
„Ach tak."
Snědý barman přitom leštil pult utěrkou. „Pan
Bernie F. Rushmore je současně majitelem firmy
American Anilin, jestli mi rozumíte."
„Ale jistě," usmál se Suko. „teď uţ vím, proč jsme
tady narazili na jeho spolupracovníky. Ale bydlí tady i
běţní hosté."
„Máte blízko k vládě?" Snědý barman si pohrával
s bílým motýlkem.
„Nepřímo ano," odpověděl Suko.
„Myslel jsem si to. Lidé, kteří se zde ubytovávají,
mají povětšinou diplomatické funkce."
„Ta děvčata v bazénu také?" zeptal jsem se.
„Dost často. Přitom se prohlašují za mladé
manaţerky. Jsou to úspěšné ţeny, které jsou často
vidět v novinách."
„To si budeme pamatovat," odvětil jsem.
Barman se pustil do své práce.
Suko poposedl blíţ, aby nemusel tak hlasitě
mluvit. „Vţdycky říkám, ţe zvědavost nemůţe škodit,
naopak."
- 67 -
„Máš úplnou pravdu."
„Uţ v tom máš jasno, Johne?“
„To je jednoduché. American Anilin a Bernie F.
Rushmore. Ne generál a Mertensův představený."
„Velmi dobře."
„A kde zůstali naši zombiové?"
„Někde mezi tím."
Zakroutil jsem odmítavě hlavou. „Je mi líto, Suko,
ale doposud jsem nezjistil ţádné spojení mezi
Rushmorem, AA a zombii."
„Zapomněl jsi na Mertense."
„Uvaţuješ stále o tom, ţe s námi nehraje fér?"
„Mám takový pocit. Moţná nehraje přímo falešně,
ale jistě má dobrý důvod k tomu, aby nás ubytoval
právě tady."
„V tom případě musí mít Mertens podezření, o
kterém se nám nezmínil."
„To je ono."
Vyprázdnil jsem sklenici. „Pohybujeme se pořád
v bludném kruhu."
„Řekl bych, Johne, ţe jsme přímo v něm."
„Jenomţe nevíme, jak z něj ven."
„Bohuţel."
Sklouzl j sem z vypolstrované stoličky. „ Omluv
mne na chvíli."
„Jdeš telefonovat?"
„Musím si odskočit. To se občas stává."
Vešel jsem do studené haly. Můj tázavý pohled
napověděl vše.
„Jestli hledáte toalety, pane, musíte se pustit
schodištěm naproti dveřím do bistra."
- 68 -
„Děkuji. Přesně tam jsem měl namířeno."
Točité schodiště se širokými stupni mizelo někde
dole. Zdi kryla hnědá tapeta. Několik obrázků
představovalo různé pohledy na hlavní město
Washington.
Melodie klavíru mě provázela aţ do sklepních
prostor.
Také chodba k toaletám byla řešena velkoryse.
Našel jsem dveře s nápisem „Gentlemen", zatlačil do
nich a prošel umývárnou se šesti umyvadly.
Dalšími dveřmi jsem se dostal k touţebně
hledaným mísám.
Na druhé straně se nacházely kabinky.
Mléčné světlo vytvářelo ve vykachlíkované
místnosti útulnou atmosféru.
I sem doléhaly klasické melodie.
Zaslechl jsem však šramot, který ke klavírnímu
preludování rozhodně nepatřil.
Dveře jedné kabinky se rytmicky otvíraly a
zavíraly, přičemţ vţdy lehce zavadily o zárubeň.
Pokusil jsem se nahlédnout dovnitř.
Proti mně se vypotácel muţ se zakrváceným
obličejem...
- 87 -
9
Častokrát jsou s menším protivníkem větší
těţkosti neţ s domněle větším sokem.
Stál jsem uţ proti smečkám zombiů i vlkodlaků.
Utkal jsem se s nejrůznějšími příšerami a zvítězil nad
nimi. Teď jsem se dostal do opravdových potíţí.
To jsem zjistil, kdyţ jsem se pokoušel uskočit
stranou před padající trubkou.
Úder mířil na mou hlavu. Protoţe jsem uhnul,
trubka minula svůj cíl a zasáhla rameno. Bolest mi
vehnala do očí slzy. Narazil jsem zády na jeden z
agregátů a zaslechl tlumený pád, který signalizoval,
ţe zombie je rovněţ dole.
Pomalu se zvedl. Jako robot. Tu zatracenou
trubku drţel stále v ruce.
Poznal jsem ho i přes špatné osvětlení. Byl to
jeden z oţivlých agentů CIA. Mertens mi toho chlápka
podrobně popsal.
Nemrtvý měl vlasy jako plsť. Jeho obličej byla
jedna těstovitá skvrna. Nemohl jsem rozeznat oči,
nos, ústa či uši. Všechno u něj bylo jiné.
Vlekl se za mnou. Při kaţdém kroku se mu nohy
šouravě smekaly po betonu. Ruce se pohybovaly
vedle těla jako dvě kyvadla. Svou zbraní tloukl do
strojů.
Pravá ruka mě nechtěla poslouchat. Zombie se
zeširoka rozpřáhl.
Přikrčil jsem se.
Trubka proletěla nad hlavou a uhodila do
- 88 -
hranatého obloţení hořáku.
Vyřítil jsem se na něj v okamţiku, kdy opět
zvedal ruku k novému úderu. Rukama bych mnoho
nesvedl, ale nohama ano. Suko mne naučil několik
chvatů karate. Kopanec jej zasáhl ve výši prsou.
Zombie odletěl dozadu. Kdyţ dopadl na záda, uslyšel
jsem nějaké prasknutí. To mu nebránilo v tom, aby se
převalil na stranu a znovu postavil na nohy.
Druhé kopnutí jej vrátilo zpět. Tentokrát se
dokonce převalil. Trubka přitom bouchla o zem.
Podařilo se mi vytáhnout berettu. Připadala mi
dost těţká.
Uchopil jsem pistoli pevně oběma rukama a
vystřelil. Trefil jsem do černého. V tomto případě
přímo do čela oţivlé mrtvoly. Uţasle na mě zíral a
potom odešel tam, odkud přišel. Zpět do říše mrtvých.
Ruce mi poklesly.
Schoval jsem berettu. Zastrčil jsem ji za opasek,
abych ji mohl v případě potřeby lehce vytáhnout.
Musel jsem počítat s přítomností ostatních zombiů.
Opřel jsem se zády o zeď. Z ramene mi
vystřelovala bolest aţ ke konečkům prstů.
Opatrně jsem pohnul rukou a zkoušel, jestli není
zlomená. Měl jsem štěstí. Všechno bylo v pořádku.
Moţná si uţ tělo zvyklo na podobné situace. Mohl
jsem rukou hýbat, i kdyţ jsem bolestí zatínal zuby.
Suko i já jsme v tomto zatraceném hotelu byli na
správné adrese. A vypadalo to, ţe Karl Mertens to
věděl také.
Jinak by nás sem neposlal.
Suko si jistě dělal o mě starosti a pravděpodobně
- 89 -
se uţ vydal hledat mě. Opustil jsem místnost tak
rychle, jak to šlo, aniţ bych věnoval jediný pohled
oţivlé mrtvole. Pro ni její nemrtvá existence skončila
stejně jako moc černé magie.
Zlikvidoval jsem sice jednoho nemrtvého, ale k
samotné podstatě problému jsem se o mnoho
nepřiblíţil. Stejně jako předtím jsem nevěděl, kolik
zombiů se potuluje nablízku, ani jak přijímají rozkazy.
Ale především, kdo je jejich vůdcem. Nemohl jsem
uvěřit tomu, ţe by jednali z vlastního popudu.
Nemrtvoly jsou tupá nemyslící stvoření, plně
ovládaná pouze svými strašnými instinkty.
Toalety byly prázdné stejně jako umývárna. Také
zraněný zmizel. Pro něj by bylo lépe, kdyby ulehl do
postele.
Připadalo mi, ţe se hotel změnil. Především
atmosféra byla jiná. Také v hale, kde k nám předtím
byli tak přívětiví.
Zamířil jsem za Sukem ven k baru.
Barman neměl mnoho práce. Z dlouhé chvíle
zastrkoval slámky do sklenic. Slunce stále příjemně
hřálo. Vzduch byl suchý. Ani list se nepohnul. V
jedněch novinách jsem se o vedrech ve Washingtonu
dočetl, ţe jsou jako bič, který šlehne kaţdého
příchozího. Pisatel nepřeháněl.
U baru se uţ nezdrţovali ţádní hosté. V bazénu
plavalo několik dívek. Jejich pohyby ve studené vodě
působily dojem značné zlenivělosti.
Byla obsazena jenom dvě lehátka.
Děvčata měla kousky látky zakryta pouze
strategicky důleţitá místa a jejich naolejovaná těla se
- 90 -
ve slunci leskla.
Z tenisového kurtu také nedoléhalo
charakteristické plácání míčku o raketu. Barman se
na mne přátelsky ušklíbl a zmizel. Servíroval
vychlazené nápoje u bazénu.
Kdyţ se vrátil, našel jsem si uţ místečko u baru a
ruce jsem umdleně sloţil na nálevním pultu. „Setkal
jste se se svým přítelem, pane?" zeptal se.
„Ne."
„Chtěl jít za vámi. Dělal si starosti, kde jste se tak
dlouho zdrţel."
„Museli jsme se minout. Šel na toaletu?" vyptával
jsem se dál.
„To opravdu nevím."
Pokrčil jsem rameny. „Budu se muset po něm
podívat."
„Moţná šel do svého pokoje. Tahle horka jsou
jako náhlý příboj, pane."
„Stává se to častěji?"
„V létě téměř pravidelně."
Rozhlédl jsem se.
„Uţ tady skoro nikdo není. Horko zahnalo lidi
dovnitř?"
Barman se zasmál. „Práce, pane. Pánové sem
dorazili, aby pracovali. Právě mají jakousi důleţitou
konferenci. Bernie F. Rushmore je nechal svolat."
„V tom případě nezbývá neţ jít."
„Přesně tak, pane."
„Ale mého přítele se to netýká."
„V tom vám nepomohu."
Sesunul jsem se ze stoličky. „V kaţdém případě
- 91 -
vám chci poděkovat za námahu."
„Rádo se stalo."
Poloţil jsem na pult o jeden dolar víc a šel. Bylo
docela moţné, ţe se Suko vrátil na pokoj a čeká na
mě. Klíče jsme si vzali sebou a neodevzdali v recepci.
Vyjel jsem nahoru, prošel prázdnou chodbou a
zaklepal na dveře Sukova pokoje.
Ticho.
Kdyţ jsem vzal za kliku, ujistil jsem se, ţe dveře
jsou zavřené.
Pojal jsem podezření. Něco se stalo, jinak by se
Suko ohlásil. Muselo jej překvapit něco
nepředvídaného. Byl jsem v hloupé situaci. Vešel
jsem do svého pokoje a nevěděl, co podniknout.
Suko se přece nemohl jen tak vypařit. Podle mne se
musel zdrţovat někde v hotelu. Moţná v baru nebo
konferenční místnosti. Neměl jsem nejmenšího
tušení.
A zombiové?
S jedním jsem se setkal, ale neměl jsem jediného
svědka. Moţná i Suko narazil na některého ze
zombiů.
A jakou roli hraje v tomto dramatu Bernie F.
Rushmore, mocný muţ v pozadí? Pořádal v hotelu
nějaké zasedání. Ale bylo to skutečně jenom
zasedání?
Přál jsem si s ním mluvit. Moţná mu i Suko zkříţil
cestu a pojal proti němu podezření.
Vytáhl jsem z lednice ovocnou šťávu, zapálil si
cigaretu a přemýšlel.
Neměl jsem se čeho chytit. Dosud jsme se
- 92 -
pohybovali v kruhu. Neviděl jsem způsob, jakým se z
něj dostat. A v pozadí číhala hrozba zombiů.
- 98 -
10
Doktor Karl Mertens věděl, ţe ho tato akce můţe
stát zaměstnání, ne-li ţivot, kdyţ se nepodaří. To, co
uvedl do pohybu, musel vzít jen a jen na svá bedra.
Nikdo mu nekryl záda a on si to ani nepřál.
Jistá místa byla sice informována, ale oficiálně
nechtěl o tom nikdo vědět. Byla to pouze Mertensova
záleţitost.
Agenti CIA jako oţivlé mrtvoly!
Seděl za psacím stolem a svíral hlavu v dlaních.
Bylo to aţ nepochopitelné. Naprosto bezpečně věděl
o třech zombiích. Ale co se stane, jestliţe se objeví
celá skupina nemrtvol?
Potom by musel alarmovat armádu. Gratuloval si
ke šťastnému rozhodnutí, zasvětit do celé věci
kapitána Ashleyeho. Kdyby šlo do tuhého, musel by
se se svými muţi postarat, aby zombiové zmizeli.
Vytočil kapitánovo číslo, aby se seznámil s
aktuální situací. Především chtěl zjistit, zda v
Arlingtonu nedošlo k dalším nezvyklým událostem.
Spojení fungovalo bezvadně. „Ano, pane, co pro
vás mohu udělat?"
„Jenom malou informaci, kapitáne. Našli jste
další porušené hroby?"
„Ne."
„Nedošlo k ţádným mimořádným událostem?"
„Všude klid, pane."
„Dobrá, mějte oči otevřené. Můţe dojít k tomu, ţe
budu vás a vaše muţe ještě potřebovat. Potom byste
- 99 -
sem museli dorazit v co nejkratší době."
„Do Pentagonu, pane?"
„Moţná."
Ashley po chvilce dodal. „Upřímně řečeno, pane,
mohly by se objevit problémy."
„Těch vás zbavím."
„Jak myslíte."
Rozhovor skončil.
Jakmile Mertens zavěsil, ozvalo se zaklepání a
do kanceláře vstoupil jeho asistent, poručík Keel.
Postavil se do pozoru. „Budete mne ještě potřebovat,
pane?"
„Ne. Můţete jít."
Keelovi se viditelně ulevilo. „Děkuji vám, pane.
Moje snoubenka bude mít radost."
„Ano, přirozeně. Kdy se chcete brát?"
„Ještě v tomto roce, pane."
„Výborně, hodně štěstí."
„Děkuji." Keel zasalutoval, popřál dobrou noc a
opustil místnost.
Dr. Mertens si přitiskl pěsti na spánky a lehce si
je masíroval. V Pentagonu se pracovalo pořád.
Některá oddělení byla obsazena čtyřiadvacet hodin
denně.
Sluţby se nepřetrţitě střídaly zejména v
zajištěných prostorách v podzemních krytech.
Mertens vytáhl ze zásuvky osvěţující ubrousek a
otíral si čelo a tváře. Přemítal, zda má zavolat
Sinclairovi nebo Sukovi. Zatím se mu neohlásili.
Pravděpodobně také sledují falešnou stopu. Na to teď
Mertens nechtěl myslet. Ti tři oţivlí agenti CIA se
- 100 -
nacházeli v prvotřídním hotelu. Mohla to být náhoda.
Příliš tomu však nevěřil, neboť kde jinde neţ přímo v
jámě lvové mohl přítel nejúčinněji udeřit?
Protoţe Keel nechal při odchodu pootevřené
dveře, zaslechl Mertens těţké kroky muţe, který
směřoval k jeho kanceláři a o něco později stanul
před ním.
Byl to generál Rushmore!
Významně se usmíval. Mertens jeho smích
nesnášel, stejně jako aroganci toho chlapa a touhu
po moci, kterou dával příliš zřetelně najevo.
„Můţete sedět," řekl Rushmore a uvelebil se v
pohodlném křesle.
„Váš bratr uţ odešel?"
„Ano." Rushmore v tomto tématu nehodlal
pokračovat. Sundal si brýle a začal čistit skla. „Uţ jste
něco zjistil, Karle?"
„Ne."
Generál si unaveně třel čelo. „Ale měl byste,
Karle. Bylo by to pro vás lepší."
„Já vím."
Rushmore si nasadil brýle. „Očekává se úspěch.
Znovu jsem volal nahoru. Dali mi to velmi jasně na
srozuměnou."
„Mohu vám jen sdělit, Garry, ţe mám věci pevně
v rukou."
Generál se opět usmál. „Kdyţ vidím, jak sedíte
za psacím stolem, nemohu tomu uvěřit."
„Ale je to pravda." Mertens znovu nabyl ztracené
jistoty. „Vzpomeňte si na pavouka. Sedí ve své
pavučině a čeká, co se mu do ní chytí. A potom
- 101 -
udeří."
„Cítíte se jako pavouk?"
„Ano, Garry."
„Kde jste udělal chybu, Karle?"
Mertens se zhluboka nadechl. „Garry, existují
určité skutečnosti, které si zatím nechám pro sebe."
„To se mi nezdá dobré."
„A proč ne?"
„Dostali jsme tu práci. Musíme zastavit invazi."
Mertens rychle reagoval. „Mluvíte o invazi,
Garry? Co tím myslíte?"
Generál pokračoval. „Věříte tomu, ţe to skončí u
těch tří?"
„Nevím."
„Kaţdopádně počítám i s dalšími. A to mi uţ
připadá jako invaze."
Mertens uvaţoval. Generálovo chování jej
zaráţelo. Neřekl mu více, neţ věděli oba dva, ale
přitom měl pocit, ţe generál ví víc.
„Na co myslíte, Karle?"
„Na vaše slova. Uţíváte termín invaze." „A na
tom trvám."
Mertens se předklonil. Důrazně vyslovoval kaţdé
slovo. „Vy víte víc, Garry?"
„Vlastně ne. Nebo ještě ne."
„Nerozumím vám."
Generál Rushmore natáhl nohy před sebe. „To je
tak, Karle. My dva si nemusíme nic namlouvat.
Zastáváme v Pentagonu relativné vysoké místo. Vy
máte patrně ještě větší moc neţ já, protoţe máte
kontakty na jednotlivé tajné sluţby. Ale uspokojuje
- 102 -
vás to?"
Dr. Mertens zavrtěl lehce hlavou. „Co tím chcete
říci?"
„Jde o moc, Karle. Stačí vám moc, které jste tady
dosáhl?"
„Ano."
„To říkáte jen tak. Existují přece lidé, kteří sedí
nad vámi a tahají za nitky."
„To tak bývá."
Tentokrát přikývl generál. „Máte pravdu. Bývá to
proto, ţe nikdo nepřemýšlí o tom, jak změnit určité
věci."
„Ach tak. A vy je chcete změnit?"
„Budu k vám upřímný, Karle. Chci na tom něco
změnit. Jsem pevně rozhodnut to udělat."
„Jak vysoko se chcete vyšplhat?"
„Vůbec ne vysoko."
„A změní se tím něco?"
„Ovšem." Přikývl. „Jenom se musí pouţít jiné
metody. Netradiční, rozumíte mi?"
„Samozřejmě. Jenom nevím, co si pod těmi
metodami představujete, Garry."
„To bych vám rád vysvětlil."
„Nenapínejte mě."
Rushmore se zasmál. „To jsem si mohl myslet."
Odmlčel se a hleděl na svoje boty. „Ostatně, Karle,
něco uţ jste mohl něco pochytit z mého vysvětlení."
„Bohuţel."
„Nu, ano. Jistě je vám jasné, ţe jsem nepřišel jen
na kus řeči. Jsem zde, protoţe vám chci něco
navrhnout. Jste-li chytrý, tak vás můj návrh určitě
- 103 -
zaujme. Pokud ne..." Pokrčil rameny. „Kaţdý svého
štěstí strůjcem."
„To zní jako vydírání."
„Ne, ne. Spíše jako dobře míněná rada."
Rushmore zvedl hlavu.
„Jak chcete."
„Dobrá." Generál se zvrátil do křesla. „Začnu
trochu zeširoka. Znáte mého bratra?"
„Ano."
„Nechováte k němu zvláštní náklonost."
„Hrají snad osobní pocity nějakou roli?"
„V tomto případě moţná ano. Můj bratr hraje v
této hře důleţitou roli. Nejdůleţitější." Generál vstal a
začal přecházet po místnosti. „Víte, Karle, můj bratr
Bernie F. Rushmore patří k lidem, kteří jsou opravdu
mocní. Za ním stojí American Anilin. Dá se říci, ţe je
vlastníkem toho koncernu. Podniká ve velkém,
rozšiřuje firmu, ale ten největší úspěch zatím chybí."
„Čeho uţ dosáhl váš bratr?"
Rushmore stál u okna zády k Mertensovi. Při
odpovědi pokyvoval hlavou jakoby do taktu. „Vypadá
to, ţe je opravdu mocný."
„Tomu nerozumím."
Rushmore se otočil a vrátil se do křesla. „Jeho
moc vzrostla natolik, ţe můţe být mocnější neţ
prezident."
Tato slova Mertense poněkud překvapila.
„Nezmýlil jste se, Garry? Mocnější neţ prezident?"
„Ano, to jsem měl na mysli."
„Nechce být on osobně prezidentem? Vymyslil uţ
plán, jak toho dosáhnout?"
- 104 -
„Ne. Jste úplné vedle. To ještě není všechno."
„Pak tedy nevím."
Garry Rushmore se ušklíbl. „Projevujete bohuţel
málo fantazie, Karle. Škoda."
„Drţím se faktů."
„To byste měl. Ale znovu opakuji, ţe můţe být
mocnější neţ prezident. Můj bratr na tom plánu
pracoval řadu let a dosáhl konečně úspěchu."
„Pojďte uţ konečně k věci, prosím."
„Uţ to bude. Nehovořil jsem předtím o armádě
zombiů?"
„To ano."
„Nelhal jsem. Ta skupina uţ vznikla."
Doktor Mertens zmlkl. To, co slyšel, nešlo jen tak
strávit.
Generál se smál na celé kolo, kdyţ viděl, jak jeho
protějšek vytahuje kapesník a otírá si zpocené čelo.
„Jste nervózní, Karle?"
„Vůbec ne. Jenom trochu překvapený, ţe máte
lepší informace neţ já."
„Ano, ale vraťme se zpátky k našemu rozhovoru
o moci. Je dobré, kdyţ máte moc i znalosti, jak ji
vyuţít. Ale nechci se odchýlit od tématu. Tři oţivlí
agenti CIA byli do jisté míry zkouškou. Klaplo to
výborně. Přesně jak jsme si to s bratrem
představovali."
„Lituji, Garry, ale zahráváte si s ohněm."
Generál pohlédl udiveně na Mertense. „A jak si
zahrávám! Otevřel jsem svému bratrovi bránu, aby
sem mohl vniknout se svými věrnými. Myslím, ţe
jsem se uţ vyjádřil dost jasně."
- 105 -
Mertens ztuhl.
Jeho obličej zešedivěl a změnil se v masku.
„Ještě jednou od začátku, generále. Vy jste se musel
zbláznit. Pustil jste bratra a jeho spolupracovníky..."
Rushmore zakroutil hlavou. „Ne spolupracovníky,
Karle. Špatně jste mi rozuměl. Zombie, oţivlé mrtvoly.
Ještě dnes s nimi obsadí větší část Pentagonu..."
- 121 -
Zděsili jsme se. Suko i já jsme sice byli připraveni
na nejhorší, ale, co se odehrávalo před námi, předčilo
všechna očekávání. Jakoby z dálky se ozýval hlas Li
Mai, která nám vysvětlovala příčinu smrti.
„Plyn - pustil plyn. Musela jsem se dívat, jak
umírali. Bylo to příšerné."
Ani Suko ani já jsme k tomu neměli co říci.
Muselo to pro ni být strašné. I kdybych chtěl něco říci,
nešlo by to. V krku mi vyschlo, jako bych přešel
poušť.
„Ale předtím si vzali pilulku."
Li Mai musela tu větu opakovat dvakrát, neţ jsme
ji zachytili. Předešel jsem Suka. „Jakou pilulku?"
„Řekl, ţe s touto pilulkou překoná smrt,"
zašeptala.
„Stvořitel zombiů," řekl Suko.
„Pomocí pilulky?"
Přítel pokrčil rameny a potom pokračoval: „A proč
ne? Vzpomínám si, ţe před lety jsme uţ měli co do
činění s upíří pilulkou."
To souhlasilo.
Tenkrát jsme narazili na pilulky, po jejichţ
polknutí se z lidí stávali krvelační upíři. A teď ke
všemu zombiovské pilulky. Tak jednoduché to přece
nemohlo být, i kdyţ vědci objevili tajemství voodoo.
Muselo tu být ještě jiné tajemství, které souviselo s
- 122 -
výskytem oţivlých mrtvol.
Černá magie!
Myšlenka jako blesk z čistého nebe. Ihned jsem
se obrátil na Li Mai s příslušným dotazem. Otočila se
stranou, protoţe nesnesla pohled na mrtvé. „Jak to
myslíte?"
„Znáte jejich šéfa."
„To bych měla."
„Nezabýval se náhodou problémy, které by se
daly označit jako černá magie?"
„Máte na mysli něco konkrétního?"
Teď nebyla vhodná doba k tomu, abych jí
vysvětloval všechna tajemství černé magie. Tak jsem
se omezil jen na některé. „Vzpomeňte si na ďábla, na
Satana. Nezmiňoval se váš šéf tu a tam o nich?"
„Mně ne."
„Nevšimla jste si, ţe by se zabýval podezřelými
obřady?"
Li Mai zavrtěla záporně hlavou.
Mnul jsem si čelo. „Ale muselo to tak být, jinak by
ti lidé..."
„Johne!"
Suko procedil moje jméno mezi zuby. Neotočil
jsem se k němu, protoţe jsem tušil, ţe za zrcadlem
začíná další díl hrůzného dramatu.
Nemýlil jsem se...
Mrtví, kteří seděli zvráceni v ţidlích nebo leţeli na
stole, se začali hýbat.
Zrodili se noví zombiové!
- 123 -
Doktor Karl Mertens vsadil vše na jednu kartu.
Bleskurychlým pohybem chytil telefonní aparát a
mrštil jej po generálovi.
Trefil jej těsně pod pasem a podle výrazu
generálova obličeje bylo patrné, ţe úder byl značně
bolestivý.
Instinktivně stiskl kohoutek.
Karl Mertens se shýbnul. Kulka mu zafičela nad
hlavou a zabořila se do zdi.
„Rozhodl ses sám!" zařval Rushmore. „Vybral sis
kulku. Dobrá, máš ji mít, ty zatracený bastarde."
Mertens se choulil na zemi. Nerad si přiznával,
ţe jeho postavení se příliš nezlepšilo. Ten druhý měl
zbraň. On ne.
Úkryt našel za opěradlem křesla. Těţko říci, zda
dokáţe zastavit kulku. Kůţe nebyla příliš silná a
výplně pod ní také ne.
Oběma rukama se chytil kovové nohy otáčivého
křesla.
Sunul je podél hrany psacího stolu. Slyšel smích
a potom výstřel.
Kulka proletěla opěradlem.
Kdyby se nepřitiskl co nejvíc k podlaze, určitě by
jej výstřel zasáhl.
Vykoukl opatrně na pravé straně křesla a očima
hledal generála.
- 124 -
Rushmore stál uprostřed místnosti. Změnil
palebné postavení a zaujal vyčkávací pozici.
Hlaveň sledovala ţidli, která se dál posunovala.
Přitom se chechtal. „Uţ mi neunikneš, ty zkurvysynu."
Mertens svíral ţidli. Bylo nad slunce jasnější, ţe
si s ním Rushmore hraje jako kočka s myší. Zatím
nepospíchal.
Karl se potil. Košile se mu lepila na tělo. Číhali
jeden na druhého. Kaţdý z nich věděl, ţe úkryt je
téměř zbytečný. Generál opět vystřelil. Kulka se
odrazila od kovové nohy ţidle, protrhla kůţi a odletěla
ke zdi přes celou místnost.
„Ta příští uţ bude do černého, doktore."
Tahle věta působila na Mertense jako signál.
Strčil vší silou do ţidle, a ta se rozjela proti
Rushmorovi. Překvapením vytřeštil oči.
Mertens vyskočil. Chtěl proběhnout kolem
Rushmora a vyhledat úkryt za sedací soupravou, kde
mohl jako zbraň pouţít těţký popelník.
Hnal se přímo před hlaveň pistole.
Generál dvakrát vystřelil. První kulka zmizela v
koberci, ale druhá trefila Mertense zatraceně přesně.
Ucítil těţký úder do pravého spánku.
Nezpozoroval, ţe padá na zem. Před očima se mu
roztančily kruhy. Jako by na něj padl celý vesmír.
Potom se propadl do tmy.
Hluboké, děsivé a bezedné.
- 125 -
Generál Rushmore zůstal stát. Zíral na pistoli a
pokyvoval lehce hlavou, jako by nemohl pochopit, co
se stalo.
Hřbetem ruky si otřel pot z čela, zhluboka
vydechl a rozesmál se. „Ten blázen!" zajíkal se.
„Chtěl být hrdinou. Teď je z něj mrtvý hrdina."
Rushmore byl přesvědčený, ţe jeho protivník
neţije. Výstřel jej zasáhl na hlavě a zanechal po sobě
krvavou ránu. Ţivotodárná tekutina vytékala ven a
barvila koberec.
Mertens leţel na břiše.
Ztratil brýle.
Leţely od něj na délku paţe a kupodivu se
nerozbily. „Vlastně je to štěstí," pochvaloval si
Rushmore. „kdoví, co bys ještě objevil, ty hrdino."
Krátce se zasmál, odplivl si, zastrčil pistoli a
natáhl se na pohovce, aby si odpočinul.
Přepadl jej krátký, ale hluboký spánek. Ve snu si
představoval sebe jako neomezeného vládce
Pentagonu. Tomuto cíli nestála v cestě ţádná
překáţka.
Toporně vzpřímený opustil generál po procitnutí
pracovnu i předpokoj a pokračoval dál chodbou.
Všechny kanceláře byly ve skutečnosti
zvukotěsné. Ţádný ze stráţných nezaslechl výstřely,
a tak odpadly i všetečné dotazy.
- 126 -
Dříve neţ Rushmore vstoupil do výtahu, upravil si
uniformu a utáhl uzel kravaty.
Výtahem sjel do velké haly v přízemí, kde mu
zasalutovali stráţní, kteří poznali vyššího důstojníka.
Netušili, co se odehrává v jeho mysli. Nevšimli si,
ţe se při jejich pozdravu škodolibě ušklíbl, protoţe v
nich viděl budoucí zombie.
Generál opustil klimatizovanou budovu. Venku se
do něj opřel horký dech ulice. Vedro bylo příšerné.
Celé Státy a především Střední západ proţívaly vlnu
vedra jako nikdy předtím. Teploty se pohybovaly v
rekordních výškách a nejhorší situace byla ve
městech jako Washington. Jeho obyvatelé zakoušeli
skutečná muka.
Z generála tekl pot, neţ se dostal ke svému autu
stojícímu opodál na parkovišti. Byl to jeho vlastní
klimatizovaný mercedes.
Nehlučně vyjel na širokou cestu patřící do
komplexu Pentagonu. Nad silnicí se vznášela lehká
mlha.
Nebyl zde téměř ţádný provoz. Generál řídil vůz
přímo k hlavní výjezdové bráně. Zde se mu postavili
do cesty dva stráţní a salutovali.
Kaţdý jim musel předloţit legitimaci. Dokonce i
generál.
„V pořádku, pane. Můţete jet."
„Ještě něco," generál se vyklonil z okénka. „Ještě
se vrátím, ale ne sám. Přivedu skupinu návštěvníků."
„Je ohlášena, pane?"
„Ano, podívejte se do záznamů."
Druhý stráţný zmizel a téměř okamţitě se vrátil z
- 127 -
vrátnice.
„To je v pořádku, generále. Kdy to přibliţně
bude?"
„Nebude to trvat déle neţ dvě hodiny."
„Příjemnou cestu, generále."
Mříţ i vrata odjely stranou. Generál projel a brzy
se ocitl na široké šestiproudovce.
Teprve nyní se změnilo jeho chování. Opřel se
do sedadla a z otevřených úst se vydral děsivý
smích, po němţ by jiným naskakovala husí kůţe.
Všechno bylo aţ dětsky jednoduché. Bylo jen potřeba
mít správné lidi na správných místech.
Ve zpětném zrcátku zahlédl Pentagon. „Brzy,"
zašeptal, „brzy se vrátím. Potom bude patřit jenom
mně. Já budu jeho vládcem."
Přišlápl plynový pedál aţ k podlaze. Vůz prudce
poskočil. Rushmore si musel pospíšit, jestliţe se chtěl
dostat včas na místo setkání...
- 135 -
- 136 -
12
Svět se Karlu Mertensovi vytratil ze zorného pole.
Postřelený se propadl do hluboké tmy, ale nepřekročil
řeku Léthé do říše mrtvých. Osud nedovolil, aby se
tak stalo.
Generál na něj sice vystřelil, ale kulka jen vyryla
hlubokou rýhu mezi čelem a vlasy. Kdyby pronikla o
něco hlouběji, bylo po něm. Leţel na podlaze a
poznenáhlu se probíral z hlubokého bezvědomí.
Měl pocit, ţe přichází opět mezi ţivé. Nedokázal
o tom ještě správně uvaţovat, protoţe poletoval v
prostoru a čase. Byla to bolest hlavy, která jej vytrhla
z hlubokého traumatu a postavila na zem. Mertens
otevřel oči. Nejdříve uviděl šedou mlhu, která se
pomalu rozplývala. Zůstal leţet. Chtěl spát a tím se
zbavit bolesti.
Ale nebylo to moţné.
Byla tam, bušila mu do hlavy. Rachotilo mu v ní a
bouchalo, jako by tam někdo pracoval s
pneumatickým kladivem. Ke všemu měl ještě
problémy s dýcháním. Kdyţ se nadechl, zachroptěl.
Ruce sebou cukaly, prsty se třásly. Chtěly se
natáhnout po nějakém předmětu, kterého by se
mohly pevně zachytit.
Postupně se mu zrak začal čistit. Šeď zmizela a
on postupně rozeznával jednotlivé předměty. Došlo
mu, ţe leţí na podlaze.
A to ve vlastní kanceláři.
I přes nesnesitelnou bolest se začal rozpomínat.
- 137 -
Mertens byl racionálně uvaţující člověk a vycházel z
toho, ţe musí něco podniknout, aby se dostal z této
situace.
Musí se zvednout z podlahy, vyhledat pomoc a
potom...
Náhle jako by jej osvítila odpověď na všechna
proč.
Bylo to jako rána elektrickým proudem, která
rozhýbala jeho duševní schopnosti. Docházelo mu,
co se odehrálo předtím, neţ upadl do bezvědomí.
Navštívil jej generál Rushmore. Chtěl jej získat pro
svůj ďábelský plán a potom na něj vystřelil.
Mertensova paměť se natolik zotavila, ţe mohl
přemýšlet o detailech. Do hlavy mu bušilo jedno
jediné slovo.
Zombiové!
Oţivlé mrtvoly, nemrtví, kteří vypadají jako lidé,
ale nejsou jimi, protoţe poslouchají lidem cizí
strašlivé rozkazy. Rozkazy pekla.
A tito tvorové se chtěli zmocnit důleţitých míst v
Pentagonu.
Kdyby se to podařilo, nastal by absolutní chaos.
Tomu musel Karl Mertens zabránit. Proto se spojil s
Londýnem a především s Johnem Sinclairem.
Ale lovec duchů nebyl k zastiţení. Pátral na jiném
místě. Moţná to byla falešná stopa, na kterou ho
Mertens nasadil.
Nemohl si dále dovolit zůstat leţet a podrobit se
svému osudu. Pohyb mu činil obrovské potíţe, ale
Mertens sebral poslední zbytky sil. Podněcoval jej
strach před tajemnými příchozími. Namáhavě se
- 138 -
převrátil na stranu, opřel se a v tu chvíli měl pocit, ţe
se mu lebka rozskočí. Tak bodavá a pronikavá bolest
jím projela.
Měl by si odpočinout.
Ale Mertens nechtěl. Lezl po čtyřech přes
kancelář aţ ke dveřím, které se nacházely v
dřevěném obloţení. Za nimi byla malá koupelna se
sprchou.
Zhroutil se přímo před ní. Po chvilce se vzepřel
na loktech a nataţenou rukou se pokusil dosáhnout
na kliku. Nějakým zázrakem se mu podařilo otočit
knoflíkem a otevřít. Opřel se ramenem o veřeje a
chtěl se zvednout. Zhroutil se znovu na všechny čtyři.
Kontury zařízení mu splývaly v jednu velkou
rozplizlou skvrnu. Umývadlo tančilo z jedné strany na
druhou. Kroutilo se jako v křivém zrcadle. Mertense
udivilo, ţe se mu nakonec podařilo zachytit se jeho
okraje.
Namáhavě se zvedl.
Oči měl doširoka otevřené. Poprvé od svého
procitnutí se díval do zrcadla a zhrozil se vlastního
obličeje. Vypadal hrozivě, jako zkrvavená maska. Z
rány na hlavě vytékala krev a stékala po tvářích dolů
aţ na bradu. Zasychala a přitom mu téměř slepila
oční víčka. Mertens nevěděl, jak se mu podařilo
postavit se na nohy. Kaţdopádně se poštěstilo, ale
musel se pevně drţet umývadla, aby neupadl.
Levou rukou otočil kohoutkem. Šum tekoucí vody
jej přiváděl do reality. Sehnul hlavu a volnou rukou si
stříkal tekutinu do obličeje. Hovořit o studené vodě
bylo v těchto vedrech poněkud přehnané. Trvalo
- 139 -
hodnou chvíli, neţ se osvěţil. Omyl si obličej, ale
stopy krve zůstaly. I přesto cítil úlevu.
Natáhl se po ručníku a otřel si obličej. Na látce
zůstaly tmavě červené skvrny. Mertens se napil.
Sucho v krku zmizelo. Cítil se mnohem lépe, i kdyţ
mu v hlavě stále bušila silná bolest.
Pronásledovala jej utkvělá myšlenka.
Musí bezpodmínečně zavolat Johnu Sinclairovi a
jeho partnerovi Sukovi do hotelu Star.
Potom chtěl spustit poplach, aby uzavřeli bránu.
Doufal, ţe se mu to podaří.
Velmi opatrně a přidrţuje se okraje umývadla se
Mertens otočil. Jímala ho závrať, ale přesto se udrţel
na nohou a vratkým krokem se vrátil do kanceláře.
Telefon leţel na podlaze.
Přece jej hodil po generálovi. Doufejme, ţe je v
pořádku. Mertensovi činilo problémy shýbnout se a
zvednout přístroj. Proto se posadil vedle, otočil
telefon a poloţil sluchátko do vidlice. Polekal se, kdyţ
se přístroj najednou rozzvonil. Nebylo slyšet ţádné
drnčení, jen tiché melodické pípání, jaké vydávají
moderní přístroje. Volá snad generál, aby vychutnal
své vítězství?
Opatrně zvedl chvějící se rukou sluchátko. Nic
neříkal a naslouchal hlasu volajícího.
„Karl Mertens?"
„Ano..."
„Konečně, Karle."
Mertens si oddychl.
Volal totiţ někdo, koho znal.
Hlas mu připadal povědomý.
- 140 -
V prvním okamţiku nevěděl, kam jej zařadit.
Bolest v hlavě pořád ještě bránila racionálnímu
uvaţování.
„Kdo je...?"
„To jsem já, John Sinclair."
Mertens vydechl zhluboka překvapením.
Vyšlo z toho vlastně zasténání, které Sinclair
zaslechl.
„Co se děje?"
„K čertu, já... generál po mně střelil. Hraje
falešně."
„To uţ vím. Musíte spustit poplach, Karle.
Rozumíte? Na cestu do Pentagonu vyrazila početná
skupina zombiů. Vede je Bernie F. Rushmore."
„To jsem si myslel."
„Jaké máte zranění, Karle?"
„Trefil mě do hlavy, ale je to jen povrchové
škrábnutí. Byl jsem chvíli v bezvědomí, ale uţ je
dobře."
„Potom ale nemůţete..."
„To nic není. Udělám poplach."
„Dobrá, jedeme k vám. Ujišťuji vás, ţe tu
ďábelskou invazi zastavíme."
„Ano." Mertens se natáhl. Sluchátko mu vypadlo
ze zpocené ruky.
Spustit poplach, pomyslil si. Zatraceně, musím
spustit poplach... Zůstal dřepět na podlaze a přitiskl si
ruce na obličej. Přepadla ho slabost. Tělem projíţděla
vlna horka. Mertens však nemohl zůstat sedět.
Pomalu se překulil na stranu.
Spustit poplach, musím spustit poplach...
- 141 -
Jeho myšlenky se stále točily kolem tohoto
zboţného přání. Vůle bylo dost, ale tělo odmítalo
poslušnost.
- 142 -
13
Bernie F. Rushmore seděl v prvním voze a
osobně řídil tmavý mercedes. Zřídka ve svých
třiapadesáti letech proţíval tak povznesenou náladu.
Bylo to vítězství, absolutní vítězství!
Moc leţela na dosah. Stačilo jen natáhnout ruku
a uchopit ji.
Za ním jely ostatní vozy plně obsazené zombii.
Za volanty seděli Rushmorovi plně oddaní lidé,
kterým nevadilo, ţe s nimi jedou oţivlé mrtvoly. Byli
ochotni pro svého šéfa skočit do ohně.
K samotnému cíli cesty nebylo daleko. Pentagon
se nacházel asi hodinu jízdy odsud. A nebylo třeba
pospíchat.
Rushmore přísně dodrţoval předepsanou
rychlost. Nic nesmělo překazit jeho plány, ani ta
nejmenší maličkost.
Slunce klesalo níţ a níţ. Jako ţhavý kotouč stálo
nad horizontem. Ochlazení však zatím nenastalo.
Denní vedra často pokračovala hluboko do noci. I
za soumraku klesal sloupec teploměru jen nepatrně.
To Rushmorovi nevadilo. Jeho vůz byl
klimatizovaný stejně jako ostatní.
Nad asfaltem se chvěl vzduch. Na mnoha
místech to vypadalo, jako by z něj vystupovaly cáry
mlhy. Na svého bratra generála se mohl Bernie F.
stoprocentně spolehnout.
Očekával jej a jeho nemrtvou druţinu na
smluveném místě před Pentagonem, aby potom
- 143 -
pomohl dostat jeho lidi dovnitř.
Aţ Rushmore získá moc, budou se ostatní mocní
před ním třást. Můţe vydírat prezidenty a státníky této
planety. Udělají všechno, aby zabránili zdrcujícímu
úderu.
V očích fanatika se blýskalo. Koutky úst sebou
křečovitě cukaly. Prsty se svíraly v pěst, aţ cítil, jak
se nehty zarývají do masa.
Miloval tento pocit. Byla to předzvěst moci, po níţ
tak touţil.
Jeho mysl se vznášela nad vším pozemským.
Stuha silnice mizela v nekonečnu. Ale v dálce,
kde viděl šedé stíny, se blíţil jeho cíl.
Šedivé stíny patřily k velkému komplexu
Pentagonu. Rozsáhlé lesní plochy a parkoviště
obklopovaly tento mohutný komplex budov, k němuţ
vedla široká příjezdová cesta.
Všude bylo pusto a ticho.
Konec týdne...
Rushmore se rozesmál. Nemohl si vybrat lepší
situaci. Spokojeně pokračoval v jízdě.
Zombiové se chovali tiše. Jeden seděl vedle něj,
ostatní dva se usadili na zadním sedadle.
Slunce klesalo stále více pod obzor. Na krajinu
padly první stíny nadcházejícího soumraku. Les se
jim řítil naproti. Jednotlivé lesní plochy vypadaly jako
zelené ostrůvky. Někde tam očekával jejich kolonu
generál.
Zanedlouho dosáhly vozy první řady stromů.
Rushmore zpomalil. Nerad by se s bratrem minul.
Generálův vůz však nebylo moţno přehlédnout.
- 144 -
Parkoval na pravé straně vedle cesty.
Také Garry uţ zahlédl přijíţdějící kolonu vozů.
Vystoupil a zamával. Jeho bratr zastavil za
mercedesem, vystoupil z vozu a šel k němu.
Čas pro ně nehrál zvláštní úlohu. Dívali se na
sebe a rtech jim oběma pohrával triumfální úsměv.
Věděli, ţe jsou blízko cíle.
Padli si do náručí a objali se.
„Jak se ti daří, Garry?"
„Dobře, jak vidíš."
„Zařídil jsi všechno, co bylo třeba?"
„Ano, především Mertense. Dělal by nám
problémy, věř mi."
„Ty jsi ho...?"
„Dostal kulku." Garry Rushmore pokýval hlavou a
současně se spokojeně zasmál.
„To je v pořádku."
„Máme ještě počítat s nějakými překáţkami?"
„Ne, bratře. Cesta je volná. Všechno proběhlo
naprosto hladce. Stráţní jsou informováni, ţe přivedu
skupinu návštěvníků. Ostatně vědí, kdo je generál
Rushmore."
„Ano, a nebude dlouho trvat a svět uslyší o dvou
Rushmorech."
„Moc bych nám to oběma přál, Bernie."
Šéf farmaceutického koncernu sevřel pravou
ruku v pěst a zvedl ji v jednoznačně vítězném gestu.
Poté oba bratři nastoupili do vozů. Vedení
převzal generál Garry Rushmore. Nijak nespěchal.
Všechno muselo proběhnout naprosto normálně a
bez zbytečného hluku.
- 145 -
Kolona vozů projíţděla pod temnými korunami
stromů, kde se střídalo světlo a stín. Pneumatiky
olízly betonovou příjezdovou cestu. Les zůstal za
nimi.
Generál Rushmore měl pocit, ţe se blíţí k
ohromnému hradu. Pentagon zabíral obrovské území
s nesčetnými zařízeními, která byla dnem i nocí
přísně střeţena. Uţ teď se jistě objevili na monitorech
některých stráţních stanovišť. Ale cesta byla volná.
Ukázaly se travnaté plochy, na nichţ čas od času
parkovaly autobusy návštěvníků, kteří přijeli na
prohlídku Pentagonu. Dovnitř je nepouštěli, ale vţdy
se našlo dost zvědavců, kterým stačilo, ţe vidí
impozantní stavbu zvenku.
Generál měl s bratrem smluvená znamení.
Dvakrát jemně přibrzdil, aţ se rozsvítila brzdová
světla.
Pro Bernieho F. to bylo znamení, aby se drţel
zpátky. Generál chtěl nejdříve sám promluvit se
stráţnými.
I ostatní vozy zpomalily. Jenom Garry Rushmore
zajel k velké bráně.
Byla zavřená. Trochu jej to rozčilovalo, ale musel
zastavit a čekat. Uţ se chystal zatroubit, kdyţ se
brána automaticky otevřela a uvolnila vjezd do areálu.
Mercedes nehlučně vjíţděl dovnitř. Generál se potil, i
kdyţ chlazení ve voze pracovalo spolehlivě. Proţíval
velké duševní napětí v očekávání věcí příštích.
Rozhlédl se. Pátral po nějakých změnách, ale
ţádné neobjevil. I kdyţ se stmívalo, světla ještě
nesvítila.
- 146 -
Zastavil, spustil okénko a vystrčil ven hlavu. Ve
zpětném zrcátku ještě zahlédl bránu, která se opět
zavírala.
To jej rozlobilo. Vypadalo to, ţe stráţní nechtějí
návštěvníky vpustit.
K vozu přistoupil major, kterého generál dobře
znal. Jmenoval se Lincoln a patřil mezi zaslouţilé
spolubojovníky. Takový malý Rambo v Pentagonu.
Co tady dělá?
Lincoln zůstal stát vedle vozu a řízně zasalutoval.
„Co se děje?" zeptal se Rushmore.
„Pane, smím vás poţádat, abyste vystoupil a
zašel se mnou na stráţnici? Bude to trvat jen pár
minut."
„Proč?"
„Musíme ještě vyřídit některé formality, týkající se
vašich návštěvníků."
„Jaké formality?"
„Potřebujeme znát jejich jména."
Rushmore rozvaţoval. Má přistoupit na hru nebo
trvat tvrdošíjně na svém? Rozhodl se pokračovat ve
hře. Tím nevzbudí ţádné podezření.
„To je v pořádku, pane Lincolne, uţ jdu."
„Děkuji, pane."
Rushmora v duchu sţírala zlost nad
neočekávanou zastávkou. Zároveň v něm narůstal
tísnivý pocit. Zpozorovali snad něco? Došlo k nějaké
chybě?
Tyto a podobné myšlenky se mu honily hlavou,
kdyţ kráčel ke stráţnici. Major jej očekával u dveří a
potom ustoupil stranou. Z jeho obličeje nebylo moţno
- 147 -
nic vyčíst.
„Prosím, pane." Dal generálovi přednost.
„Děkuji."
Rushmore překročil práh a zastavil se. Podivil se
tomu, ţe se v místnosti nachází větší počet vyšších
důstojníků včetně šéfa bezpečnostní sluţby.
Byl to generál Orwell.
Muţ kolem padesátky, vysoký, širokoplecí typ.
Takzvaná stará vojna.
„Zdravím tě, Garry," řekl velmi stroze.
Rushmore se pokusil o úsměv, ale zůstalo jen při
pokusu. „Co se děje?" zeptal se. Jeho hlas zněl
nejistě. „To je zvláštní zacházení s ohlášenou
skupinou návštěvníků."
„Vskutku?"
„Co to má znamenat?"
Orwell pokrčil čelo a současně nadzvedl obočí.
„Někdo by chtěl s tebou mluvit, Garry."
„A kdo?"
Orwell se otočil a dal jednomu z vojáků znamení.
Muţ otevřel úzké dveře. Práh překročil muţ s
mrtvolně bledým obličejem, podpíraný vojákem.
„Hallo, generále," ozval se.
„Mertens," vydechl Rushmore a dodal:
„Zatraceně."
- 148 -
Karl Mertens zůstal stát. „Ano, Rushmore, jsem
to já. Není to můj duch, ani ze mne není zombie. Já
ţiji."
„Jak je to moţné?"
„Měl jste se naučit lépe střílet, Rushmore. I
generálové musí občas cvičit. K našemu
oboustrannému štěstí jste na cvičení kašlal. Bylo to
jen povrchové zranění." Mertens zvedl ruku a dotkl se
prsty bílého obvazu, který ovíjel jeho hlavu. „Ţádný
strom neroste aţ do nebe. Měl jsem štěstí."
„To vidím."
Rushmore poznal, ţe nějaké další vysvětlování
by bylo házením hrachu na zeď. Zašilhal stranou a
viděl ústí několika pistolí mířících na něj.
Náhle se rozesmál. „Chcete mě zastřelit?" vykřikl
drsným hlasem.
„Pokud to bude nutné, tak ano," klidně
vysvětloval Orwell.
„Jen to udělejte. Pokud k tomu dojde, rozpoutá
se tady peklo. Vypadá to, ţe jste vyhráli, ale vítězem
nakonec budu já sám."
Orwell přikývl. „My víme, kdo sedí venku ve
vozech. Ale nespoléhejte na to," generál mluvil velmi
stroze, „ţe by tito tvorové měli sebemenší šanci
obsadit Pentagon."
„Opravdu ne?"
„Ne."
„Radím vám, abyste nám ustoupili z cesty."
„Vy jste fantasta, Rushmore. Opravdový snílek.
Copak nevidíte, ţe je nás mnohem víc?"
„Ano, vidím vás přece kolem sebe."
- 149 -
„Nás ano, ale ještě jedno speciální komando je v
bojové pohotovosti. Moţná si myslíte, ţe kulkou
zombie nezabijeme. Zapomínáte na oheň,
Rushmore."
Rushmore zůstal, jako kdyţ ho poleje horkou
vodou. Věděl, ţe se Orwell nemýlí. Oheň by skutečně
zničil oţivlé mrtvoly. Prohrál. Ven se uţ nedostane.
Ale jeho bratra ještě nedostali. Generál si přál, aby
jeho bratr přišel na nějaký nový plán, jak se se zombii
dostat dovnitř.
„Nu? Vzdáváte se?"
„Smím si zakouřit?"
„Prosím!"
„Mohu si sednout?"
„Dávám vám, Rushmore, dvě minuty na
rozmyšlenou. A nezkoušejte na nás ţádný podraz.
Naše kulky by byly rychlejší."
„Přirozeně."
Rushmore se svalil na volnou ţidli a schoulil se
do sebe. Byl smrtelně bledý. Na obličeji se mu perlil
studený pot. Pomalu vsunul pravou ruku pod
uniformu, bedlivě sledován očima svých stráţců a
ústími jejich zbraní.
Místo pistole však vytáhl malé pouzdro. Vypadalo
jako pouzdro na cigarety. Ale bylo silnější.
Major Lincoln je zpozoroval jako první.
„Zatraceně, to je vysílačka." Jednal jako blesk, dřív
neţ Rushmore mohl otevřít ústa. Hlavní zbraně mu
vyrazil pouzdro z ruky. Generál zuřivě vykřikl, kdyţ
viděl, jak plochý předmět dopadl na podlahu. Chtěl se
po něm natáhnout, ale dva vojáci jej pevně chytili za
- 150 -
ramena.
Rushmore sebou házel. Řval a snaţil se
vytrhnout ze sevření. Kolem úst se mu objevila pěna,
očima kroutil a volal bratra, dokud ho kdosi neudeňl
hranou ruky do krku.
Rushmore se zhroutil.
„Pouta," rozkázal Orwell předtím, neţ se otočil k
doktoru Mertensovi. „Myslím, ţe jsme vám velmi
zavázáni."
„Počkejte, ještě tu máme druhého Rushmora a
jeho zombie."
„Mám dát svým muţům rozkaz?"
„Vyčkejte, generále.“ Mertens sledoval monitor,
který zachycoval dění před bránou. „Nejsem si docela
jistý, ale myslím, ţe se ještě doţijeme triumfu, s nímţ
jsme nepočítali..."
- 151 -
14
Slunce vyhřálo zemi natolik, ţe jsme jeho dech
cítili na tvářích, kdyţ jsme se jako mladí rekruti plíţili
lesem.
Vůz jsme odstavili v úkrytu, kde jej nemohl nikdo
v husté zeleni objevit. Li Mai jsme poţádali, aby se
drţela vzadu. Doufal jsem, ţe nepodnikne nic
nepředloţeného.
Nevěděli jsme přesně, jak postupovat dál.
Důleţité bylo, aby nás nikdo nezpozoroval. Proto
jsme postupovali lesem, ale drţeli jsme se při kraji.
Suko měl přede mnou malý náskok. Sledoval
jsem jeho nohy a viděl, jak mizely v podrostu.
Po chvíli jsme se ocitli na úrovni posledního
vozu. Auta stála ve stínu. I přes tónovaná skla jsme
snadno zjistili, ţe jsou plně obsazena. Ale zombiové
se chovali tiše. S největší pravděpodobností čekali na
rozkaz k vystoupení, který jim mohl dát jen jejich
vůdce.
Rushmora jsme dosud nezahlédli. Vycházeli
jsme tedy z toho, ţe sedí v prvním voze a čeká, aţ
bude moci vjet do areálu Pentagonu.
Ale brána byla zavřená.
Suko počkal na mě. Natáhl se v trávě. Na tváři ho
zalechtal nějaký brouk. Smetl jej pryč.
„Jak to provedeme?" zašeptal směrem ke mně.
„Je jich moc." I já jsem mluvil velmi tiše. „Důleţité
je, ţe jsme se mu dostali na kobylku."
Suko přitakal. „Sedí určitě v prvním voze.
- 152 -
Půjdeme se tam porozhlédnout?"
„To určitě."
Plazili jsme se dál.
Bylo to proklatě těţké.
Nechtěli jsme příliš hýbat stonky trávy. Vzbudilo
by to zbytečnou pozornost.
Poslední vozy jsme minuli, aniţ si nás někdo
všiml. Po tváři mi stékaly potoky potu. Vzduch byl
rozpálený a k tomu se přidal i pach vysušené půdy.
Stébla trav mne šimrala pod nosem a dalo mi
velkou námahu potlačit kýchnutí. To by mi tak ještě
scházelo.
Nacházeli jsme se na úrovni předních pneumatik
druhého vozu, kdyţ se to stalo.
Ještě nás neobjevili. Osud nám byl v této chvíli
příznivě nakloněn.
U předního vozu se otevřely levé přední dveře.
Vystoupil Bernie F. Rushmore. Patrně byl dost
nervózní a čekání mu připadalo dlouhé.
Víc jsme si nemohli přát.
Ani jsme se nepohnuli, jenom jsme nepatrně
vystrkovali hlavy, abychom sledovali, co se bude dít.
Rushmore poodešel několik kroků vlevo a
zastavil se uprostřed silnice.
Strnule hleděl na vysoké zdi a uzavřenou vstupní
bránu.
„Něco se mu nezdá," zašeptal Suko.
„To se dalo čekat."
„Sbalíme ho?"
„My?" zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Udělám to
sám. Kryj mi záda."
- 153 -
„Dobrá."
Mezi parkujícími vozy bylo dost místa, abych se
tudy mohl nepozorovaně přiblíţit. Musel jsem být
zatraceně rychlý. Všechno záviselo na momentu
překvapení.
Vytáhl jsem berettu. Suko mi poloţil ruku na
rameno. Byl to signál k útoku.
A já jsem vyrazil.
Byl jsem jako stín, i kdyţ jsem měl pocit, ţe jsem
narazil na rozpálenou zeď. Kdyţ moje nohy
zabubnovaly na betonu, Rushmore se otočil. To uţ
jsem stál tři kroky před ním a namířil na něj berettu.
„Ani hnout!"
Byl to podfuk?
Potřeboval jsem se jen otočit a přesvědčit se o
tom. Neudělal jsem to. Zůstal jsem stát jako
přimraţený a naslouchal chladně znějícímu hlasu.
„Mám tě na mušce, Angličane. Je to
pětačtyřicítka Magnum se speciálně upravenými
kulkami dum dum. Znáš je přece. Udělají do tebe díru
velkou jako pěst."
„Má pravdu," dodal ušklíbající se Bernie F.
Rushmore. „Má skutečně pravdu. Na vašem místě
bych pustil pistoli na zem a nehrál si na hrdinu."
To jsem opravdu nechtěl. „Ale dovolte, pánové,"
řekl jsem. „Přece nevěříte, ţe se vám to povede,
Rushmore. Do Pentagonu se nedostanete. Uvnitř uţ
vědí o vašich úmyslech."
„Ano, můj bratr."
„A také ostatní."
„Kdo ještě?"
„Doktor Karl Mertens."
Bernie F. se rozesmál. „To je omyl, příteli.
Mertens je mrtev. Můj bratr jej zastřelil. Jednou
provţdy."
- 156 -
„Hovořil jsem telefonicky s Mertensem, kdyţ jste
odjeli z hotelu. Myslíte, ţe mrtví mohou telefonovat?"
„Snaţíš se mne oblafnout, ty psí synu!"
„Ne. Váš povedený bratr jej sice trefil, ale ne
přesně. Bylo to jen škrábnutí. To se dá přeţít.
Mertens měl prostě štěstí."
Rushmore uvaţoval. Hryzal si přitom spodní ret.
Mluvil jsem dál. „Tím je naprosto jasné, ţe i
ostatní odpovědní činitelé se dozvěděli o vašich
plánech na obsazení Pentagonu. Vaše mistrovské
dílo se zhroutilo jako domeček z karet."
„Drţ hubu, Angláne!"
Zdálo se, ţe znejistěl. Rushmore chtěl vědět
přesně, na čem je. Sáhl do kapsy a vytáhl malé
ploché pouzdro. Špičkami prstů vytáhl malou tenkou
anténu. Zapnul přístroj a začal volat jméno svého
bratra, aniţ by se dočkal odpovědi.
„Zatraceně, ozvi se, Garry!"
Ozval se jiný hlas.
A pokud mne sluch nešálil, patřil doktoru
Mertensovi.
„Váš bratr uţ se neohlásí, Rushmore. Hráli jste
vysokou hru. Nebyli jsme jen rychlejší, ale také lepší.
A abyste věděl, s kým máte co do činění. Jmenuji se
Mertens."
„Ty smrade!" Rushmore v záchvatu vzteku mrštil
přístrojem o zem a podpatkem jej rozdrtil.
„Nelhal jsem, vidíte?"
Zíral na mě. Viděl jsem jen kulatá tmavá skla
brýlí. „Ne tys nelhal, ale ani já jsem nelhal. Ve vozech
sedí zombiové. Podařilo se mi udělat z nich pomocí
- 157 -
pilulky oţivlé mrtvoly. Jako jediný člověk na světě
jsem překonal smrt. Tohle prvenství mi nikdo
nevezme. Ani ty, Sinclaire."
„ Zombie-pilulky? "
„Ano."
„Jak jste ji vyrobili?"
„To není důleţité. Stejně musíš zemřít, takţe ti
musí stačit, kdyţ budeš vědět, ţe taková pilulka
existuje. Je mi líto. Rychle, napumpuj do něj olovo."
V tomto stavu nejvyššího ohroţení přišla Sukova
velká chvíle!
- 164 -