NA STOPĚ HRŦZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 19

Jason Dark

1998

-2-
 1
Svět pod vodou byl fascinující! Hluboký a nekonečně
prostorný. Rozmazaný a přitom čirý. Tichý a současně plný
zvukŧ. Svět sám pro sebe, stěţí popsatelný, ale také ţivotu
nebezpečný!
Na to Phil Garner nemyslel, kdyţ se klidnými tempy
tímto světem pohyboval a připadal si jako ryba mezi sobě
rovnými.
Plaval těsně při vodní hladině. Kdyby se potopil
hlouběji, bylo by to nebezpečné, proto se drţel v této
výšce.
Tato část Středozemního moře byla prostě fantastická.
Ještě ne tolik znečištěná a teplá. Někteří nadšenci se tu
potápěli dokonce i v listopadu.
Člověk by se nikdy neměl potápět sám.
Tímto pravidlem se řídil i Phil Garner, i kdyţ teď plul
pod vodní hladinou sám. Ale jeho přítel a kolega z
potápěčského klubu čekal nahoře ve člunu. Dohodli si mezi
sebou čas. Kdyby se Phil v dohodnutou dobu nevynořil,
podnikl by Ernie Balsam příslušná opatření. To všechno
znali, bylo to dohodnuto. V tom se mohl jeden na druhého
spolehnout. Kromě toho nebyla oblast, ve které se
pohybovali, uţ tak neznámá. Phil se pod vodou vyznal a
měl svŧj dŧvod, aby se to této oblasti znovu vrátil potápět.
Zajímaly ho hory!
Byly to jiné hory, neţ Grampian Mountains v jeho
skotské vlasti. Zde, pod vodou, to byly korálové útesy,
vytvářené po celá tisíciletí.

-3-
 Divoká krajina, jíţ procházely rŧzné jeskyně a
chodby. Stěny s hlubokými trhlinami a rozsedlinami, které
slouţily jak plachým, tak i nebezpečným dravým rybám za
úkryt.
Ale Phila Garnera nezajímaly jen korálové útesy,
zajímalo ho ještě něco jiného...
Záhady, tajemství...
Nedalo se to pochopit, ani vysvětlit, byla to jen
legenda, šeptanda, která se dostala k Philovu sluchu.
Šlo o nějakou ţenu! Záhadné a tajuplné stvoření.
Bohyni, jak někteří říkali. Druzí naproti tomu mluvili o
démonovi a další zase o hvězdné ţeně. Ti poslední hovořili
o stvoření, které spadlo z vesmíru a zŧstalo na zemi uţ před
několika tisíci lety a pak se potopilo spolu s legendární
Atlantidou. Ale ona, na rozdíl od ostatních lidí, nezemřela.
Naopak, dokázala se přizpŧsobit novému prostředí a nyní
ţila v mořských hlubinách.
Lidé jí dokonce dali i jméno.
Celesta...
To jméno znělo jako hudba. Uţ při samotném
vyslovení toho jména přebíhal některým muţŧm mráz po
zádech.
Nikdo ji aţ dosud pořádně neviděl. Jen někteří rybáři
ji zahlédli. Vystoupila prý z moře, zahalená oblakem mlhy
a vypadala jako rozmazaný obraz. I přesto hovořili rybáři o
její nesmírné kráse a o záři, která z ní vycházela na míle
daleko. Blíţe se ale nikdy k té auře nedostali.
Phil Garner se tu potápěl uţ asi tucetkrát. Jeho přítel
Ernie sice příběh o Celestě znal, ale nevěřil mu a vysmíval
se mu. Phila to však neodradilo.

-4-
 Vysedával po nocích v rybářských hospŧdkách a
poslouchal vyprávění rybářŧ. Na té legendě prostě musí být
něco pravdy. A on chtěl zjistit, co.
Na zádech měl dvě kyslíkové bomby. Kyslík mu na
nějakou dobu vystačí. Chtěl se znovu potopit do tohoto
vodního světa a pokusit se objevit úkryt krásné Celesty.
Moţná se mu to podaří.
Zelenomodrá voda před ním potemněla. Pro Phila to
však nebyl ţádný dŧvod k panice. Věděl přesně, ţe to
zpŧsobují vysoké korálové útesy, které se tyčí ostré a
mohutné do výšky, přičemţ jejich vrcholky dosahují aţ
těsně k vodní hladině. Tato místa byla nebezpečná pro lodi
s velkým ponorem. Cizí lodi tu potřebovaly lodivody a
výletní lodi se těmto místŧm vyhýbaly.
Phil zamířil směrem k „pohoří“. Patřil k výborným
potápěčŧm. Jeho snoubenka tvrdila, ţe je víc rybou neţ
člověkem. A on se opravdu cítil ve vodě lépe neţ na suchu.
Spolu s hejnem stříbřitých ryb plul k vysokému útesu.
Místo, které hledal, brzy našel. Korálová stěna tu
vypadala, jakoby z ní někdo kus vytrhnul. Nedalo se to
srovnat s otvorem do tunelu, protoţe po vnitřním obvodu
otvoru čněly špičaté kameny, ostré jako noţe.
Phil se odrazil a vplul dovnitř.
Jako ryba, pomyslel si a usmál se. Měl dobrý pocit.
Uţ ráno, kdyţ pozoroval modré bezmračné nebe nad
mořem, věděl, ţe dnes pro něj bude zvláště příznivý den.
Teď proplouval tunelem.
Pohyboval se přitom pruţně. Bylo na něm vidět, ţe
má v potápění praxi. Chvílemi musel dávat pozor, protoţe
se ho zmocňoval proud a měl snahu ho přitisknout k

-5-
některé ze stěn. Pro Phila to znamenalo jen to, ţe musel
korigovat směr.
Na konci tunelu byl proud obzvláště silný. Phil to
ucítil na vlastním těle, protoţe z ničeho nic plul rychleji a
proud ho vháněl k východu.
Připadal si jako korkový špunt, který někdo spláchl.
Tunel leţel v okamţiku za ním. Mořský proud jím mrštil
do velké prohlubně, která si spíš zaslouţila název údolí.
Podmořské údolí, které Phil uţ navštívil podruhé. Vyprávěl
o něm svému příteli Erniemu, vysvětlil mu jeho přibliţnou
polohu, záhadu tohoto údolí však chtěl vyluštit sám.
Kyslík mu vydrţí ještě dost dlouho. Tak dlouho, aby
mohl prohledat celé údolí. Dovedl si představit, ţe v této
hloubce by mohla mít tajemná Celesta svŧj domov.
Za opaskem měl zavěšenou velmi silnou vodní
svítilnu. Teď ji rozsvítil a sledoval její světelný kuţel
pohledem. Na vysoké a strmé korálové stěny, obklopující
údolí, její světlo nedosáhlo.Nevystupovaly hned úplně
kolmo, nýbrţ pozvolna a pak teprve nabíraly výšku.
Podobné věţím, mohutné, zdály se být stvořené k
tomu, aby přetrvaly navěky.
Phil proplouval údolím, kde se také střídaly rŧzné
proudy pohrávající si s pískem na dně.
Napadlo ho, ţe patři jen k několika vyvoleným
bytostem, které se do tohoto údolí dostaly. Kde byly ryby?
Před útesem jich byly spousty a tady najednou zmizely.
Sem a tam nějakou zahlédl, ale dělaly na něho
vylekaný dojem, jakoby zabloudily a co nejrychleji si
hledaly cestu mezi četnými prŧrvami a trhlinami.

-6-
 Větší otvor hledal osamělý potápěč marně. I kdyţ tu
bylo dost širokých trhlin, do kterých by se vešel, ţádné
tunely ani chodby zde nenašel.
Takţe mu nezbylo nic jiného, neţ krouţit kolem té
obrovské propasti a osvětlovat ji svítilnou. Stopy po
legendami opředené Celestě však nenašel ţádné.
Kdyţ celé údolí obeplul třikrát, jeho optimizmus
pováţlivě klesl. Moţná si na sebe vzal přece jen příliš
velké sousto. Chtěl udělat poslední okruh, tentokrát však
mnohem uţší a více u dna.
V tom si něčeho všimnul.
Proplul nad tím, ale dlouho o tom nepřemýšlel, aţ teď
se mu to vynořilo z paměti. Vzpomínka se vrátila.
Kde to bylo?
Plul nade dnem a hledal, přemýšlel a očima přitom
sledoval světlo svítilny, posouvající se po písečném
zvlněném dně. Zkoumal metr za metrem aţ najednou...
Ano, tady je to!
Phil Garner přestal plavat. Postavil se ve vodě a jen
pohyboval mírně nohama.
Ploutve na nohách mu pomáhaly udrţet polohu.
Namířil svítilnu ke dnu a uviděl tam světlý předmět
vyčnívající z písku.
Ţe by kámen?
Phil to chtěl zjistit přesně, sklonil se hlavou dolŧ a
zamířil ke dnu.
Ne, kámen to být nemŧţe. Ten předmět byl dosti
dlouhý a bílý. Mořská voda ho během dlouhého času
vybělila a Phil po něm natáhl pravou ruku.
Písek byl měkký a poddajný. I přesto musel vynaloţit
sílu na to, aby předmět vytáhl. Tahal za něj, otáčel jím na
-7-
všechny strany, aţ ho konečně vytáhl z písku. Znovu šlapal
vodu na místě a předmět drţel tak blízko před
potápěčskými brýlemi, ţe zcela zřetelně rozeznal, co to
vlastně objevil.
Zrychlil se mu tep, kdyţ to zjistil. Phil Garner drţel v
ruce velkou bílou kost.
To tedy nečekal.
Hlavou mu vířily všelijaké myšlenky a v ţaludku se
mu šířil podivný tlak. Phil zavřel oči, protoţe dostal strach
dívat se na tu kost déle. V hloubi duše si přál, aby to byl
omyl.
Po chvíli ho první šok přešel. Začal znovu přemýšlet
realisticky. Prohlédl si kost ve světle svítilny pořádně.
Místo, odkud kost vytáhl, uţ mořský proud zase
zanesl pískem. Nic uţ nenasvědčovalo tomu, ţe tam něco
předtím leţelo. Ale kde leţí jedna kost, leţí pravděpodobně
i další.
Phil se musel přemáhat, aby se donutil prohledávat
písek. Brzy ucítil odpor, uchopil další předmět a vytáhl ho
ven. Další kost, menší, neţ ta předchozí, ale stejně bílá.
Phil uţ nemínil pátrat dál. Bylo mu jasné, ţe se tu
utopil člověk, kterého pohřbil písek na dně moře. Najednou
mu přeběhl mráz po zádech a nebylo to tím, ţe tu byla
nízká teplota vody. Bylo to něco jiného, co ho znervóznilo.
Cítil to, ale nebyl schopen říci, co to je.
Ţe by předtucha?
Ale ty on nikdy nemíval. Pod vodou je všechno jiné.
Lidské smysly jsou daleko vnímavější. Člověk automaticky
více vnímá své okolí, viditelné i neviditelné věci.
A ty, které nevidí, ho dráţdí.

-8-
 Chtěl se vrátit na loď. Pustil kost a díval se, jak se
snáší ke dnu a najednou vykulil oči, kdyţ viděl, co se stalo,
kdyţ se kost dotkla dna.
Změnila se.
Jakoby byla tekutá, najednou se začala vlnit.
A potom se začal vlnit i písek na dně. Vytvářel kopce
a prohlubně, které se hýbaly a permanentně měnily vzhled
celého okolí. Tvořily se neustále nové formace.
On sám tu neznámou sílu na sobě nepocítil.
Musela přicházet z místa, které bylo pro něho
neviditelné.
Ţe by z hloubky pod mořským dnem?
Sotva na to pomyslel, uţ se mu potvrdilo, ţe se
nezmýlil.
Z písku něco vylézalo, vlnilo se a rostlo mu před
očima. Byla to jakási postava, jejíţ hlava byla zabořena v
písku.
Byl to člověk, zjevení, či puklina ve dně?
Ne, byla to ţena.
Celesta!
Našel jsem ji!
Chtěl tu větu vykřiknout, ale křičet zde v hloubce
nemohl, proto to křičelo jen v jeho hlavě.
Já jsem ji našel. Já, Phil Garner. Sen se stal
skutečností.
Ještě tu postavu pořádně neviděl, ale věděl uţ, ţe je
větší, neţ normální člověk. Zvířený písek ji obalil jako
hustý oblak. Pod ním se postava jen matně rýsovala, ale
Phil uţ dokázal rozeznat, ţe měla namodralé tělo.
A nyní vylétl písek do výšky a voda se dala do
pohybu. Vytvořily se silné proudy, které se potápěče
-9-
zmocnily, házely s ním jednou doprava, podruhé zas
doleva, takţe ztratil pod vodou orientaci.
Aby se nestal hračkou této obrovské síly, hledal spásu
v útěku. Plul pod vodou jako mistr světa.
Teprve těsně u korálového útesu nalezl klid a zastavil
se.
Phil Garner nebyl ţádný hlupák. Věděl velmi dobře,
co si mŧţe dovolit, a co ne. Nebylo pochyb o tom, ţe se
před ním odehrávalo tajemné, ale také velmi nebezpečné
divadlo. Přesto zatím nepočítal s tím, ţe by to nebezpečí
mohlo být smrtelné. Tolik ho očaroval mýtus o Celestě.
Trvalo mu dost dlouho, neţ narazil na její stopu. Nyní k
tomu konečně došlo a on uţ tuto stopu v ţádném případě
nechtěl ztratit.
Zatím tu ţenu rozeznával jen matně.
Byl to přírodní úkaz.
Ţena, nahá od hlavy k patě a obdařená tělem, ţe by
dokonalejší sotva stvořil i ten nejlepší řecký sochař.
Byla prostě skvostná. Její hladká pleť měla namodralý
nádech, coţ ovšem mohla zpŧsobovat i barva mořské vody,
ale tomu Phil tak moc nevěřil.
Stála před ním, ale zatím se nepohnula.
Ţila, nebo to byla socha, kterou vynesly na povrch
neznámé síly?
Phil Garner byl pohledem na Celestu okouzlen.
Nemohl si pomoci, nemohl z ní spustit oči.
Jen na ni...
Voda byla najednou podivně prŧzračná. Zdálo se mu,
jakoby to bylo zásluhou Celesty. Philovy oči za brýlemi se
rozšířily. Srdce se mu rozbušilo rychleji. Pocítil jakousi

- 10 -
divnou touhu, ano, dalo by se říci, ţe se do té ţeny bláznivě
zamiloval.
Konečně ji viděl zcela jasně.
Měla nádherná ňadra, překrásně zaoblené boky. Nikde
nic nepřebývalo ani nechybělo. Byla to čistokrevná kráska
se smyslnými rty a váţnýma očima. Byly téţe barvy jako
její namodralé tělo, ale měnily se. Cosi, co bylo skryto
hluboko ve zřítelnicích, vystupovalo na povrch.
Nejprve Phil nevěděl, co to znamená, aţ spatřil
načervenalý záblesk.
Světlo, které bylo zároveň teplé a přesto svým
zpŧsobem studené.
Phil uţ nedokázal vydrţet pohled těch očí. Očekával,
ţe jeho pŧsobením začne proudit do ţenina těla ţivot.
Zadíval se na vlasy.
Ty měly jinou barvu. I kdyţ jimi prostupovala modř
těla, přesto Philovi připadaly jako dlouhé zelené lokny,
vytvořené z mořských chaluh.
Padaly na nahá ramena, na zadní části hlavy byly delší
a sahaly aţ dolŧ na záda. Její zelené vlasy unášel proud,
zatímco oči pojednou svítily intenzivní červení.
Pohnula se kupředu.
A Phil zŧstal stát na místě jako zkamenělý. Jeho velké
ploutve se bořily do měkkého písku. Nevěděl, ţe musí
tajuplnému kouzlu té ţeny podlehnout.
Měla v sobě cosi vlastnického, fascinujícího a
současně nebezpečného.
V této chvíli mu znovu vytanul na mysli nález kosti.
Myšlenky se mu na okamţik vyjasnily. Vycházel z toho, ţe
nález kosti úzce souvisí se zjevením té ţeny.
Byla to vraţedkyně?
- 11 -
 I kdyţ ona ţádný stín nevrhala, měl pocit, jako by se
nad něho snesl jakýsi šedý mrak. Tento přirozený, avšak
tajuplný jev proběhl v naprosté tichosti a byl uţ sám o sobě
zastrašující.
Přiblíţila se ještě více, a vztáhla k Philovi ruce,
vztáhla po něm ruce tak, jakoby si ho chtěla k sobě
přitáhnout, zmocnit se ho...
Philŧv pohled se změnil. Nyní se jí díval do tváře. Ne
do očí, na jejichţ rudou barvu si mezitím zvykl, byly to její
krásně tvarované rty, které upoutaly jeho pozornost.
Celesta je pootevřela.
Uviděl zuby...
Zuby?
Ne, to byly tesáky, jakými se mohou pochlubit dravci.
Vyčnívaly z obou čelistí ven.
Ze spodní čelisti směrem nahoru a naopak. A
vypadaly jako trčící kŧly.
Byl to chrup zabijáka.
A měl se stát smrtící pro něho!
A uţ byla u něho. Její ruce ho sevřely. Obepnuly mu
ramena. Byla v nich nepředstavitelná síla, která ho tiskla
dozadu, takţe ztratil rovnováhu, zhroutil se do měkkého
dna a skoro zmizel v sypkém písku.
Najednou byla nad ním.
I se svými ústy plnými nemilosrdných zubŧ.
Kousala a trhala ho jako hladová šelma. Překousla mu
přitom hadici na přívod kyslíku. Z úst mu vypadl náustek a
on viděl přívodní hadici, jak se vlní ve vodě jako had.
Stoupající bublinky kyslíku se mísily s rudou barvou krve,
tryskající z hluboké rány na jeho hrdle...

- 12 -
 2

Z lodní kuchyně se linula vŧně smaţených vajec na

slanině.
Na západě stálo slunce jako obrovská rudá koule,
která se nedokáţe rozhodnout, zda se má ponořit do moře,
či ne.
To Ernie Balsam neviděl, protoţe ho vyburcoval pach,
který se linul z kuchyně a běţel se podívat, zda se vejce na
slanině nepřipálila.
Rychle odtáhl pánev z plotny plynového sporáku a
zjistil, ţe slanina uţ je skutečně spálená. Vejce vypadala
nepoţivatelně. Jestliţe je chce sníst, bude muset zavřít oči.
Zlostně hodil vejce na připravený talíř, ulomil si kus
chleba, nalil do sklenice červené víno a vrátil se se vším na
palubu. Tam stála jeho ţidle a malý stolek. Potápěčský
úbor, který dnešního dne ještě neoblékl, leţel na palubě.
Ernie Balsam vypadal uţ na první pohled jako
sportovec. Měl vypracované tělo. Široká ramena, úzké
boky a ani gram tuku navíc. Pleť měl do bronzova
opálenou. Kontrastovala s jeho velmi světlými zvlněnými
vlasy, které se mu vlnily kolem hlavy a sahaly aţ ke stejně
světlému plnovousu, pokrývajícímu Ernieho bradu.
Byl dobrodruţné povahy, ţivot byl pro něho zábavou,
i kdyţ teď momentálně ho trápily jisté obavy.
Nebyly to obavy o sebe sama, nýbrţ o přítele, Phila
Garnera, který se ještě stále potápěl někde v hloubce,
ačkoliv uţ mu čas skoro vypršel.

- 13 -
 Zbývalo mu jen deset minut. Ernie chtěl těch deset
minut ještě počkat, ale potom okamţitě započne se
záchrannou akcí.
Zatímco jedl, pozoroval vodní hladinu. Měl velký
hlad, ale musela mu stačit ta dvě vejce. Pokud se bude
muset potopit, nemŧţe pod vodu s plným ţaludkem.
Kolem jejich člunu široko daleko na moři nikdo nebyl.
Tomu pocitu osamění se dalo snadno podlehnout. Navíc se
vytvořil nad hladinou opar, takţe nebylo vidět ani ke
břehŧm Turecka.
Ernie se zahleděl na útesy, čnějící z vody, které mu
připomínaly špičatý hřbet nějaké mořské obludy, která číhá
někde dole a čeká jen na vhodný oka-
mţik, kdy vyrazit z vody. Po svém nevydařeném
obědě se pustil do pití červeného vína, z něhoţ pomalu
upíjel malé doušky a pozoroval přitom vodní hladinu.
Tady na jihu teď bylo docela příjemně. Na rozdíl od
Anglie, kde v této době uţ bylo zima a mokro. Pravé
podzimní počasí. Ale tady, u tureckého pobřeţí, se dalo
příjemně ţít. Zejména proto, ţe uţ konečně ustal sezónní
příliv turistŧ. Lidé, touţící po dovolené, se uţ připravovali
na pobyt v horách. Vánoce byly přede dveřmi.
Ernie se zadíval na potápěčské hodinky, které si
navlékl na levé zápěstí.
Doba, kterou si jeho přítel sám vyměřil, byla
překročena téměř o deset minut.
To se Philovi nikdy nestávalo. Byl to dochvilný
člověk, takový, na něhoţ se Ernie mohl vţdycky
spolehnout. Jestliţe se ještě nevynořil, muselo to mít
nějaký dŧvod.

- 14 -
 Ernie Balsam zbledl i pod opálenou kŧţí. Tepny na
krku mu začaly pulzovat, i kdyţ zatím neměl dŧvod k
velkým obavám. Kyslík ve Philových bombách stačil na
dvě hodiny, ale rezerva vydrţela dalších třicet minut.
Znovu vyšel na palubu.
Ochladilo se, nebo se mu to zdálo proto, ţe byl plný
neklidu a starostí? Postavil se k zábradlí a hleděl dolŧ do
vody, jejíţ hladina se jen mírně čeřila a Erniemu se zdálo,
ţe změnila barvu.
Zaletěl pohledem znovu k útesŧm čnějícím z vody.
Vlny se o ně tříštily a voda pěnila.
Ernie se rozhodl, ţe vykouří ještě jednu cigaretu.
Kouřil jen občas, a to zejména v situacích, kdy byl
nervózní, jako teď. Krabičku cigaret, které si sám stočil,
zastrčil do kapsičky u letní košile.
Teď ji vytáhl a vyklepl z ní jednu cigaretu.
Olízl papír, škrtnul zápalkou, jejíţ plamínek přikryl
rukou proti větru a zapálil si. Potom uţ vtáhl do plic první
šluk a jeho pohled znovu sklouznul do vody pod loďkou.
Díval se na moře, aby mu neuniklo místo, kde se
vynoří jeho přítel.
Neviděl nic, nebo snad přece?
Zahodil cigaretu do vody, stejně mu jen překáţela.
Tam, kde vyčníval z vody korálový útes, se vytvořil
vodní vír.
Ţe by to uţ byl jeho přítel? Nebo ţralok?
Ernieho zamrazilo v zádech. Naskočila mu husí kŧţe.
Něco se s mořem dělo.
Zadíval se k obloze. Tam se nic nezměnilo. Jeho modř
byla jen o malinko tmavší. A na obzoru svítily ještě rudé
paprsky zapadajícího slunce.
- 15 -
 Na horizontu se vodní hladina spojovala s mořem.
Zvláštní, pomyslel si Ernie. Uţ se vzdal naděje, ţe
uvidí svého přítele Phila ţivého. Neměl sice ţádný dŧkaz,
ale přesto to věděl.
Modrá barva moře se táhla se do dálky a v ní jakoby
se rýsovala postava nějakého obra.
Pak se to stalo!
Z vody něco vystřelilo vzhŧru, něco, co vypadalo jako
modrý prašný vír.
Nebyl to však ţádný prašný vír, nýbrţ ruka.
Tyčila se k nebi výhruţně, se zaťatou pěstí a bylo
vidět i kus ramene. Bylo hladké a oblé.
Ţe by to bylo rameno ţeny?
Ernie Balsam si tento jev nedokázal vysvětlit. Pak se z
vody vynořila postava v nadţivotní velikosti. Byl to
člověk?
Nahá ţena, obryně!
Balsamovi se stáhlo hrdlo.
Nechápal, jak je něco takového moţné. Pomyslel
přitom automaticky na svého přítele Phila, který slyšel
legendu o Celestě a mimo jiné se tu z tohoto dŧvodu chtěl
potápět.
Ernie se mu kvŧli tomu vysmíval. Povaţoval to za
báji, pohádku. Ale teď se mu z vody rovnou před očima
vynořila postava, která docela dobře mohla být onou
Celestou.
Viděl její hlavu, vlasy spadající na ramena. Viděl i její
oči, kdyţ se otočila směrem ke člunu a zadívala se jeho
směrem.
Oči, jako dva červeně svítící body. Pohled, který byl
krutý a současně moudrý. Ta nahá ţena stála u útesu,
- 16 -
jakoby se o něj chtěla opřít. To ona zpŧsobila vír, jak
vyplouvala na hladinu. Teď uţ se voda zase uklidnila.
Ţena měla dokonalou postavu. Něco takového se vidí
jen velmi vzácně. I Ernie byl pohledem na ni fascinován.
Celesta se na něho usmála. Byl to úsměv na dosti
velkou vzdálenost, jen nepatrný náznak úsměvu v koutcích
úst, ale i to stačilo.
Ernie Balsam ztrnul. Nedokázal její úsměv opětovat.
Připadal mu lstivý a ďábelský. Byla tato bytost ţivá ţena,
nebo jen probuzená socha?
Odpověď neznal.
Postavila se tak, aby viděl na její pravou ruku, kterou
zvedla do výšky. Drţela v prstech trofej, zbytky své oběti.
Příšerný pohled.
Byla to kost!
Ernie viděl, jak ta ţena vycenila zuby a ústa roztáhla v
široký úsměv.
Viděl její zuby. I na tu dálku viděl, ţe s takovými
ostrými špičatými zuby je předurčena k tomu, aby mohla
rvát maso ze svých obětí.
Šílená představa, která mu přišla na mysl. Nechtěl na
ni myslet, ale přesto se jí nemohl zbavit. V okolí té ţeny
moře stále pěnilo. Vlnilo se a vlny se rozbíjely o útes. Něco
sebou nesly: nějaký strašný předmět.
„To není moţné!“ vydechl Ernie Balsam. Zakryl si
tvář rukama, protoţe ten pohled nemohl snést, ale předmět,
který vynesl proud, se mu uţ vryl do mysli tak, ţe ho
nebylo moţné vymazat.
Byla to paţe!

- 17 -
 Paţe s rukou napŧl zaťatou v pěst. Byly na ní ještě
zbytky neoprénového potápěčského oděvu, který měl na
sobě Phil Garner.
Ernie pomalu svěsil ruce. Měl teď tvář podobnou
masce.
„Phile,“ zašeptal jméno přítele. Ernie byl velmi tvrdý
chlapík, teď se ale nedokázal ubránit slzám. Oči mu zvlhly
a po tvářích mu stékaly potŧčky slz. Rty sebou škubaly.
Phil je mrtev. Našel svou Celestu a za svou zvědavost
musel zaplatit krutou daň, připravila ho o ţivot.
Ţena, která tak okázale vystoupila z mořské hlubiny,
se pohnula. Zvedla ještě jednou do výšky Philovu paţi,
jakoby to byla nějaká významná trofej. V příštím okamţiku
ji pohltily vlny. Ještě pár vteřin bylo vidět její modrou
postavu pod hladinou, pak zmizela.
Ernie Balsam stál nehybně na palubě. Zíral do moře,
aniţ by ho viděl. Ztratil ponětí o čase. Rukama svíral
zábradlí, jako vězeň svírá mříţe své cely.
V očích neměl ţádný výraz. Byly prázdné a dívaly se
přes moře. Myšlenky mu vířily hlavou jedna přes druhou a
nedávaly smysl.
Všechno se změnilo. Bylo to tak strašné, příšerné.
Nechtěl si připustit, ţe Phil Garner zemřel tak krutou smrtí
a teď uţ po něm zŧstala jen vzpomínka.
Nebe za tu dobu, co byl duchem nepřítomen, změnilo
barvu. Bylo tmavší. Začalo se stmívat a denního světla
šmahem ubývalo.
Nad hladinou vál večerní vánek, který zpŧsoboval
dlouhé vlny. Naráţely do bokŧ lodi, která se rozhoupala, a
to probudilo Ernieho k ţivotu. Obrátil se a zhluboka

- 18 -
vzdychl. Roztřesenou rukou si protřel oči a ještě jednou se
zahleděl na moře.
Vzal si dalekohled. Útes, u něhoţ se zjevila tajemná
osoba, měl teď na dosah. Voda do něj naráţela a vytvářela
bílou pěnu. Ernie uviděl dlouhé bílé předměty plující po
hladině.
Byly to kosti...
Lidské končetiny - pozŧstatky jeho přítele Phila
Garnera, který se potopil a uvízl ve smrtelné léčce.
„Sbohem, chlapče, sbohem,“ zašeptal Ernie pohnutým
hlasem. „Jednou se znovu setkáme, jednou...“
Obrátil se a zamířil do kabiny. Jejich člun byl velmi
rychlý. Motor z Rolls Royce byl silnější, neţ mnoho jiných
a rychle naskakoval.
Ernie odjíţděl ke břehu sám. Směrem na sever, k
tureckému pobřeţí...

- 19 -
 3

Byla uţ tma, kdyţ Ernie dorazil do přístavu, kde

zanechal člun, ze kterého si odnášel jen několik osobních
věcí. Ušel pár krokŧ k malému penziónu, ve kterém bydlel.
Dŧm patřil turecké rodině mluvící anglicky. Jeho majitel
kdysi pracoval tři roky v Liverpoolu, jeho syn v Londýně
na rybím trhu.
Malý přístav leţel v zálivu. Vypadal romanticky, ale
Ernie na to toho večera neměl pomyšlení. Do domu vedlo
schodiště vytesané do kamenného svahu.
Všude kolem byly na svazích roztroušeny domky a
další se nacházely po obou stranách přístavu mezi
cypřišovými hájky.
„Dobrý večer!“ Ozval se hlas ze tmy. Jeho turecký
domácí seděl na schodech a pil kávu.
„Buď zdráv, Ozale.“
„Tvŧj hlas nezní dobře. A vrátil ses sám.“
Neţ Ernie odpověděl, zadíval se přes moře, které uţ
mezitím potemnělo.
„Jestli teď nechceš mluvit, nech to na potom. Počkám
tu na tebe.“
„Děkuji, Ozale.“ Ernie pokračoval v cestě, otevřel
domovní dveře a uslyšel hlas domácí paní. Vycházel z
kuchyně. Připravovala něco kořeněného a celý dŧm byl
prosáknutý vŧní toho jídla. Vystoupil po starém schodišti
do prvního patra, otevřel pokoj, který nezamykal a padl na
postel. Zŧstal tam seděl a zíral na protější stěnu. Měl hlavu
plnou Phila. Celý se při pomyšlení na jeho konec roztřásl.

- 20 -
 Navlékl si na sebe teplejší oblečení a pak si vzpomněl
na to, co mu řekl Ozal.
Sešel dolŧ a našel Ozala sedět na stejném místě. Něco
se změnilo. Na stolečku, který měl Ozal vedle sebe, se
mimo konvice s kávou a šálkŧ, tyčil ještě další předmět.
Byla to láhev.
Ozal nepil alkohol, ale věděl, ţe Ernie bude asi
nějakou tu skleničku potřebovat.
„Sedni si ke mě, příteli.“
„Díky.“ Ernie se posadil. Překříţil nohy a zadíval se
do dálky za přístavem, na temnou mořskou hladinu, která
mu připadala nekonečná. Na nebi zazářily první hvězdy.
Večerní vítr chladil obličeje obou muţŧ.
V přístavu bylo ticho. Zakotvené lodi šplouchaly v
rytmu vln. Někdo přejel s motorovým člunem kolem
nábřeţí. Ernieho ten hluk motoru rušil.
Slyšel, jak Ozal nalévá do jeho skleničky ostrou
pálenku. „Napij se, to ti pomŧţe.“
Ernie si vzal skleničku, poděkoval, přiloţil ji ke rtŧm,
napil se a okamţitě se rozkašlal.
Ozal čekal. Byl to prošedivělý muţ s velkým knírem,
který mu uţ také začal šedivět. I on znal staré příběhy a
Ernie to věděl. Phil u něho tak často nevysedával jen tak
pro nic za nic.
Ernie dopil.
„Chceš ještě jednu?“
„Ano. Tu první jsem vypil na svého přítele Phila.“
Pronesl Ernie ochraptělým hlasem. Slova mu vázla v krku.
„A tu druhou?“
„Tu vypiju na tebe.“

- 21 -
 „Děkuji.“ V tom okamţiku hodil i Ozal své zásady
přes palubu a nalil si také jednu.
Oba si přiťukli a napili se. Ernie se přitom na Turka
díval.
„Vrátil jsem se sám, máš pravdu.“
Ozal pokýval hlavou. „Moře si tvého přítele vzalo.“
„Ano.“ „
Turek nasál nosem vzduch. „Muselo k tomu dojít,“
řekl po chvíli.
„Jak to?“
„Protoţe tvŧj přítel se zajímal o věci, které má člověk
nechat v klidu.“
„Myslíš?“
„Kdyţ ti to říkám.“
„Ale to jsou legendy, pohádky, jen takové bajky.“
Ernie tomu ještě stále nevěřil. „Já jsem...“
„Někdy se legendy vyplní, příteli. Phil Garner si to
ověřil na vlastní kŧţi a za svou zvědavost zaplatil.“
„A já také,“ zašeptal Ernie. „Ona... ona vyplula z moře
jako bohyně. A přitom byla pravý opak. Nebyla to bohyně,
byla to vraţedkyně!“
„Celesta?“
„Ano. Viděl jsem ji a viděl jsem i to, co z Phila zbylo.
Kus paţe a kosti, nic víc.“
Ozal se nepohnul. Díval se také do dálky a drţel
skleničku v obou rukou.
Ernie se znovu napil. Pak vzal láhev a dolil si.
Najednou měl pocit, ţe se musí opít, aby zapomněl na
bolest.
Přišla Ozalova ţena, ale Ozal ji poslal pryč s tím, ţe
chtějí být sami. Uplynulo skoro deset minut. Ernie uţ cítil
- 22 -
účinky alkoholu. Jeho myšlenky ztěţkly, nedokázal se uţ
soustředit a přepadla ho otupělost.
„Ona se někdy vynořuje,“ slyšel Turkŧv hlas. „Z
mořských hlubin.“
„Celesta?“
„Ano. Ona existuje. Já jsem to věděl, hodně zdejších
lidí to ví, ale mluví o tom jen neradi.“
„Proč zabíjí?“
Ozal pokýval hlavou. „To je dobrá otázka, moc dobrá
otázka. Já bych řekl, ţe musí zabíjet, aby přeţila. Chápeš
to? Potřebuje oběti.“
„Ne!“ Ernie byl najednou zase střízlivý. „Nechápu to.
Proč potřebuje oběti?“
„Je to bytost, pro kterou lidi vymysleli spoustu jmen.
Jedno z nich je zvláště výstiţné. Pochází z jednoho
orientálního jazyka, z arabštiny. Vy jste ho převzali, pokud
je mi známo. Je to ošklivé slovo.“
„Tak mi ho řekni, prosím tě.“ Ernie poloţil ruku na
Ozalovo rameno a zatřásl jím.
„Ghoul. Znáš slovo ghoul?“
Ernie Balsam si přejel rukou po čele. „Ano, myslím,
ţe uţ jsem ho slyšel. Znamená něco hrozného?“
„Ghoulové zabíjejí lidi. Musím ti ještě říkat, co s nimi
pak dělají?“
„Ne, ne!“ Ernie zavrtěl hlavou. „To nemusíš,
proboha.“
„Sám jsi to viděl.“
„Ano, viděl.“
„A já bych tě chtěl poprosit, abys na to zapomněl,
Ernie. Zapomeň na to. Zapomeň na Celestu, na přítele, na

- 23 -
tu hrŧzu. Vymaţ všechno z paměti. Jen tak si zachováš
zdravý rozum.“
Ernie odmítl Turkovu radu. „Zapomenout?“ zašeptal.
„Mám na všechno zapomenout?“
„Jsi-li moudrý.“
„To nemohu, Ozale. Nedokáţu na to zapomenout.
Stalo se toho příliš mnoho. Bylo to strašné, úděsné.
Vzpomínka na to se mi vryla hluboko do paměti...“
„Prosím tě...“
„Proč to říkáš, Ozale?“
„Protoţe i my chceme zapomenout. Nechceme, aby
nám to někdo připomínal.“
„To chápu, ale viděl jsi ji někdy vystupovat z vody a
kosti plavat po hladině?“ Odmlčel se a svěsil hlavu.
„Ne, já sám jsem to neviděl. Ale umím si to docela
ţivě představit.“
„Pak také víš, ţe,“ Ernie odloţil skleničku a znovu si
skryl obličej do dlaní. Zŧstal tak sedět, ponořen do vlastní
bolesti. Po chvíli vstal a rozloučil se s Ozalem.
„Pŧjdu nahoru.“
„Ano, lehni si a vyspi se z toho. Je uţ pozdě. Ráno
uvidíme.“
„Ano, ráno,“ odpověděl Ernie. Vrávoravým krokem
zamířil k domu. Alkohol účinkoval.
V pokoji se oblečený poloţil do postele. „Ráno,“
opakoval znovu. „Ne, Ozale, já nezapomenu, nemŧţu
zapomenout. Nikdy...“
Usnul tak hluboce, ţe neměl ţádné sny o té hrŧze,
kterou proţil.

- 24 -
 Ale zapomenout opravdu nemohl. Dokázal vzpomínku
jen potlačit. A ani ho nenapadlo, ţe se mu tato událost ještě
někdy připomene.
Bylo to v Londýně, téměř rok po té strašné události...

- 25 -
 4

V předu stály palmy vyrŧstající z bílého písku. V

pozadí se modralo moře. Obloha byla bez mráčku, hotel
zapadal do krajiny, jeho střecha nesahala ani po koruny
palem. Kávově opálená děvčata přinášela nápoje aţ na
pláţ.
Dovolená, o jaké se kaţdému sní.
I já jsem snil, uţ jsem se viděl na slunci, cítil vát
mořský vánek a slyšel cinkat kostky ledu ve sklenicích.
„Sníš, Johne?“
Při zvuku toho ţenského hlasu jsem se lekl, protřel si
oči a obrátil hlavu doleva, kde stála moje sekretářka
Glenda Perkinsová a usmívala se na mě.
„Nemohla jsi ještě chvíli počkat?“
Zasmála se a ukázala na barevný prospekt. „O tomhle
jsi snil?“
„Přesně tak.“
„Ty chceš jet na...?“
„Havaj, nádherný kus země, který pro mne zřejmě
navěky zŧstane jen snem.“
„Ty uţ nemáš dovolenou?“
Zatvářil jsem se otráveně. „Přestaň si mě dobírat. Ty
dny dovolené, které si mám ještě vybrat, nelze vŧbec
spočítat. Byly by to celé roky.“
„Jen nepřeháněj.“
„Nepřeháním, je to pravda.“
Glenda se usadila na kraj stolu. Měla na sobě
tmavozelenou balonovou sukni, jaké teď byly v módě.
Místo pásku si ovázala tmavohnědou šerpu. A ve vzorku

- 26 -
svetříku se vyskytovala stejná tmavohnědá. Na krku jí
visela moderní biţuterie. Kdyţ se pohnula, biţuterie
zachrastila.
Díval jsem se jí na kolena a ještě o kousek výš.
Všimla si toho, ale nestáhla si sukni. Třeba to ani nešlo.
„Chceš tam jet sám?“ zeptala se mě.
„Nevím.“
„I mě ještě zbyla dovolená, ale kdyţ vidím ty krásné
dívky, které tam obsluhují, nás, turisty, tak...“
„Moment, Glendo, co znamená to „nás, turisty?“ Ještě
jsem nikam nejel. A ani nevím, zda někdy pojedu. Snít
snad není zakázáno?“
„To jistě ne.“
„Ale vzal bych tě s sebou.“
Glenda potřásla svými tmavými vlasy, zaklonila hlavu
a zasmála se. Byla to zatraceně krásná ţena. Kdyţ jsem ji
tak pozoroval, připomínala mi herečku Deborah
Sheltonovou, která hrála Mandy Wingerovou v seriálu
Dallas. Vedle Glendy vybledlo mnoho hezkých ţen.
„To je od tebe hezké, Johne, opravdu.“ Předklonila se
a pohladila mě po tvářích. Mohli jsme si to dovolit, protoţe
jsme byli v kanceláři sami. „Ale sotva by to bylo moţné.
Představ si, ţe by sir James zŧstal v úřadě sám. To by
bylo...“
„Myslíš, ţe by si bez tebe neporadil?“
„Beze mě ano. Ale co bez tebe?“
„Suko převezme případ za mě.“
„Tak mu ten návrh předloţ, Johne.“
„Mohli bychom odcestovat o Vánocích. Jen se podívej
ven. Takové mizerné počasí. Podzim v té nejhorší podobě.

- 27 -
Déšť, vítr, brzy začne padat sníh. A pomysli na Havaj,
slunce, palmy, dívky, chlazené nápoje, moře...“
„Neţ zase začneš snít, ráda bych ti řekla, ţe čekáme
návštěvu. Nezapomeň, ţe máš na tohle pondělí sjednanou
schŧzku.“
„Ach tak - ano.“ Ťukl jsem se do čela. „Jakţe se ten
člověk jmenuje?“
„Ernie Balsam.“
„Toho neznám.“
„Ale on s tebou chce mluvit, výhradně s tebou.“
„Pak o mě asi slyšel.“ Podíval jsem se na hodinky.
„Na kdy je objednán?“
„Na desátou.“
„Za tři minuty. Stihneš ještě kávu?“
Glenda sjela ze stolu. „Přinesla jsem čerstvou.“
„Kdy se má vŧbec vrátit Suko?“
„Nevím. Pravděpodobně bude se sirem Jamesem na
cestě aţ do večera. Nebo moţná ještě déle.“
„Ovšem, naši Číňané.“
„Správně.“
Měli jsme návštěvu z Pekingu. Scotland Yard pozval
kolegy z Číny. Měli se seznámit s tím, čemu my říkáme
moderní vyšetřovací metody. V tom máme uţ od pradávna
dobrou pověst. Jelikoţ Suko byl sám Číňan a ovládal i řadu
místních dialektŧ, vyţádal si ho náš šéf za tlumočníka.
Já jsem byl rád, ţe nemusím s nimi, i kdyţ mi uţ
vyhroţovali, ţe se přijdou vyptávat také mě.
Glenda chvíli telefonovala a pak strčila hlavu do
dveří. „Pan Balsam uţ přišel. Vedou ho nahoru.“
„Dobře.“

- 28 -
 Uvědomil jsem si, ţe nejeden dobrodruţný případ uţ
začal pouhou návštěvou cizího člověka, kterého jsem
předtím nikdy neviděl. Ani teď jsem nevěděl, co ten Ernie
Balsam ode mě chce. Kdyţ ţádal o schŧzku, byl velmi
zdrţenlivý. Údajně se mělo jednat o něco závaţného.
Zaslechl jsem hlasy z předpokoje a pak uţ Glenda
uvedla návštěvníka do mé kanceláře.
Vstal jsem, představili jsme se vzájemně, já mu nabídl
místo a kávu.
Ernie Balsam patřil k lidem, kteří se věnují sportu a
jsou po celý rok opálení. Jeho blond vlasy byly vybělené
sluncem tak, ţe úplně ztratily barvu.
Měl na sobě zelenou bundu, kterou si svlékl a zŧstal
sedět jen ve svetru. Jeho dţínsy byly bledě modré a byly
ušity ze silné zimní látky.
Glenda přinesla kávu. Poděkovali jsme jí a Ernie
Balsam se na mě zadíval přes okraj šálku. „Nevím, jestli se
mi hned nevysmějete, aţ uslyšíte mŧj příběh, protoţe zní
velmi nevěrohodně, pane Sinclaire.“
„Nechtě to na mě.“
„Ano. Smím si zakouřit?“
„Prosím.“
Vytáhl jednu cigaretu, kterou si očividně sám balil,
zapálil si a vdechl kouř. „Ještě neţ začnu, chtěl bych na
něco upozornit,“ řekl. „Události, o kterých vám budu
vyprávět, jsem zatím nikomu v Anglii nesvěřil. Jde o smrt
mého přítele. Nahlásil jsem, ţe zabloudil a pravděpodobně
se utopil. Tolik tedy na úvod.“
„A jak to bylo ve skutečnosti?“
„K tomu se hned dostanu.“

- 29 -
 Začal vyprávět příběh, který uţ byl rok starý. Týkal se
jeho potápění ve východní části Středozemního moře,
blízko tureckých hranic.
Trpělivě jsem ho poslouchal, sem a tam si dělal
poznámky a čekal na vyvrcholení příběhu. To přišlo ve
chvíli, kdy mi pan Balsam vyprávěl o zmizení a smrti
svého přítele. To vše bylo jiţ minulostí. Pak ale začal
hovořit o přítomnosti, a to začalo být zajímavé.
Kávu uţ měl dávno dopitou a v popelníku leţely tři
nedopalky. Díval se na mě přes psací stŧl a řekl:“Stalo se
mi něco, s čím jsem nikdy nepočítal.“
„Co?“
„Je tady, v Londýně. Celesta je tady, rozumíte, co
říkám, pane Sinclaire?“
Samozřejmě, ţe jsem rozumněl, ale nenalézal jsem v
tom smysl. „Vy tedy myslíte, ţe ta osoba, bohyně, či
vraţedkyně, nebo jak uţ jí říkáte, se objevila v Londýně?“
„Správně.“
„Odkud to víte?“
„Z novin.“ Uviděl mŧj skeptický úsměv a začal být
mírně netrpělivý. „Neměl byste to brát na lehkou váhu,
pane Sinclaire. Je to skutečně pravda. Noviny informují o
jejím příjezdu.“ Sáhl do kapsy bundy, kterou si pověsil
přes opěradlo a vytáhl vystřiţený novinový článek, který
mi podal přes stŧl.
Poděkoval jsem mu a přečetl si, ţe svět módy v
Londýně oslavuje příchod nové hvězdy mezi
fotomodelkami.
Celesty!

- 30 -
 Byla tam vyfotografovaná, jak vystupuje z letadla a
stojí na schodech. Byla to ţena, jejíţ krása byla velmi
pŧsobivá a určitě mŧţe udělat závratnou kariéru.
„To je ona,“ řekl Balsam.
Pátravě jsem si ho změřil.
„Vy mi nevěříte.“
„To jsem neřekl!“
„Vidím to na vašem pohledu, pane Sinclaire.“
„Je to pro mne přinejmenším velice obtíţné. Ukáţete
mi fotografii a tvrdíte, ţe osoba na ní je tatáţ ţena, která
tehdy vystoupila z moře a zavraţdila vašeho přítele.“
„Tak to doopravdy je.“
„Neříkal jste, ţe ta ţena byla obryně? Nebo se
mýlím?“
„Byla to hodně velká ţena.“
„Tahle je normální.“
Předklonil se. „Ano, je normální, ale je to ona.
Chápete to? Tato modelka - Celesta a ta obryně, je jedna a
tatáţ ţena, která jen změnila svou velikost. Musíte něco
udělat.“
Opřel jsem se do opěradla a kouřil. Musel jsem se
usmívat. „Je to všechno velice vágní, pane Balsame.
Obávám se, ţe jste si tu zkombinoval něco, co bude ve
skutečnosti pouhá náhoda. Vy se domníváte, ţe ta Celesta
sem přijela proto, aby vás zabila?“
„Přesně tak.“
„Ale v těch novinách se píše, ţe je známou modelkou
a ţe sem přijela udělat kariéru, coţ jí rád věřím.“
„Rouška, pane Sinclaire, to je jen rouška, která má
zakrýt skutečný dŧvod. Celesta sem přijela proto, aby tu
zpŧsobila pohromu. Bude po Londýně šířit stejný strach,
- 31 -
jako to dělala ve Středozemním moři. Na to se mŧţete
spolehnout.“
„Přesto má ta vaše teorie závaţné trhliny.“
„Chcete snad čekat, aţ dojde k první vraţdě? Phil
Garner, mŧj přítel, zřejmě přemýšlel úplně stejně. Byl jí v
pravém slova smyslu posedlý. Potápěl se ve vodách, kde se
měla vyskytovat a hledal ji a já pak viděl jeho kosti
vyplouvat z moře. Byly vybělené, ohlodané. A pak jsem
viděl i Celestiny zuby. Jsou to zuby dravé šelmy, to mi
věřte. Mŧj turecký známý ji nazval ghoulem. Vy byste měl
vědět, co to znamená!“
„Ano, to vím.“
„Pak bych tedy tu osobu nazval Lady Ghoul. Vypadá
jako lady, ale je horší, neţ sám ďábel.“
Vzal jsem znovu do ruky fotografii v novinách a
pozoroval ji.
Celesta vystupující z letadla a usmívající se. Vypadala
tak přirozeně. Po nějakém chrupu ghoula ani památky. „Ta
fotografie mě nepřesvědčila, pane Balsame.“
„To jsem si myslel hned. Jen jsem neviděl jinou
moţnost, neţ se obrátit na vás. Dozvěděl jsem se vaše
jméno i to, ţe se zabýváte případy, které zabíhají do
nadpřirozena. Domníval jsem se proto, ţe u vás najdu
pochopení.“
„Já vás chápu, pane Balsame. Jen nejsem člověk,
který okamţitě vyskočí, začne halekat a vytáhne pistoli.“
„Promiňte.“
„Chcete ještě kávu?“
„Rád, je vynikající.“
„Řekněte to slečně Perkinsové, mé sekretářce. Její
káva je dŧvodem, proč odtud nikdy nedám výpověď -
- 32 -
Glendo!“ zvolal jsem nahlas. „Mohla bys nám přinést ještě
dva šálky. Pan Balsam je tvou kávou okouzlen.“
„Hned to bude.“
Ernie Balsam si prsty prohrábl bradku. „Mohu
povaţovat za dobré znamení, ţe jste mě dosud nevyhodil a
ţe mi nabízíte další kávu?“
„Mŧţete.“
„Takţe se toho přece jen ujmete?“
„Pokusím se.“
Glenda přinesla čerstvou kávu. Návštěvník nešetřil
chválou a Glenda zčervenala. Kdyţ jsem ji začal chválit
ještě i já, utekla.
Sáhl jsem po telefonu. „Tento hovor,“ vysvětlil jsem
Balsamovi, který očividně znervózněl, „souvisí s vaším
případem. Hodlám vystrčit tykadla.“
Číslo, které jsem vytočil, bych mohl odříkat i ve
spánku. Patřilo mému nejlepšímu příteli, Billu Conollymu,
který pracoval jako reportér na volné noze a patřil k lidem,
kteří doslova slyší trávu rŧst.
Jeho články byly velmi oblíbené, ale také obávané,
protoţe velmi často odhalovaly nepravosti. Bill byl navíc i
člověkem, zasvěceným do mých případŧ.
Proţili jsme spolu uţ dost velmi nebezpečných
dobrodruţství, do kterých byla k naší nelibosti často
vtaţena i Billova rodina.
Zastihl jsem Billa doma. „Johne, ty máš ale štěstí.
Právě jsem chtěl jít do redakce.“
„Zdrţím tě jen deset minut.“
„Pro tebe všechno. Co se děje?“
„Není to tak strašné. Jde o jednu ţenu.“
„Oh, jak milé. Znám ji?“
- 33 -
 „Měl bys, protoţe ty bys měl být informován o všem.
Ta dáma má jen křestní jméno, jak se zdá. Celesta...“
„Ah!“ zvolal Bill. „Ta nová supermodelka. Tu znám.
Celesta přijela mimo jiné do Londýna proto, aby tu natočila
první film. Zkoušky a tak dále. Chtějí z ní udělat druhou
Brigittu Nielsenovou.“
„To uţ něco znamená.“
Slyšel jsem, jak Bill vzdechl. „Teď mi řekni,
kamaráde, proč tě začala zajímat?“
„Z jistých dŧvodŧ, které ti teď nemíním objasňovat.
Víš toho o ní víc?“
„To sotva. Pochází s jihu Evropy, nebo Malajsie. Tam
se vypracovala. Potom ji objevili zástupci amerických
časopisŧ a udělali z ní hvězdu těch největších módních
časopisŧ. Tak začala její kariéra. Ty nečteš ţádné módní
časopisy?“
„To sotva.“
„Tvoje chyba, protoţe pak bys toho o ní věděl víc.“
„Bille, jak bych se k ní mohl dostat?“
„Chceš se jí dvořit?“
„Nemluv nesmysly, je to sluţebně. Musím ji poznat.“
Přítel se zasmál. „Kdybys neměl starého Billa a
vţdycky ti nepomohla náhoda. Dnes večer je „Talk-Show“,
kde se objeví i Celesta. Víš, jak se ta „Talk-Show“
jmenuje?“
„Nejsou to „Dŧleţité osobnosti v Londýně“?“
„Správně. Moderátorŧm se podařilo sehnat
dohromady několik zajímavých lidí.“
„Kde ta show bude?“
„V jednom malém divadle. Bude u toho i televize a
vstupenky uţ nedostaneš.“
- 34 -
 „Budeš tam?“
„Dokonce i se Sheilou. Víš, ţe ji móda zajímá. Mám
pocit, ţe v ní chce zase začít pracovat. Ale nech si to pro
sebe.“
„Nepodařilo by se ti sehnat ještě dvě vstupenky?“
„Vyloučeno.“
„Tak se o to pokusím já. Zkusím to sluţebně. Mohli
by nám dát ještě dvě ţidle do hlediště.“
„Proč dvě?“
„Protoţe tam pŧjdu s někým, kdo mě přivedl téhle
Celestě na stopu.“
„Johne, ty vzbuzuješ mou zvědavost. Co s tou ţenou
nehraje, u všech ďasŧ?“
„Je tu jisté podezření, o němţ teď nechci mluvit.“
„Tak dnes večer?“
„Určitě se uvidíme. A hodně štěstí v redakci.“
„Děkuji, to je od tebe milé.“
Kdyţ jsem poloţil, obličej mého návštěvníka se
uvolnil. „Děkuji vám, pane Sinclaire, s tím jsem nepočítal.“
Pokrčil jsem rameny. „Vzbudil jste mou zvědavost,
pane Balsame. Kromě toho se dobře vyznám v lidech a
nepovaţuji vás za podvodníka. Máte dnes večer čas?“
„Myslíte na tu „Talk-Show“?“
„Ano.“
„Přirozeně, ţe mám čas. O té televizní show jsem vám
mohl říct hned.
„Dobře, tak se sejdeme tam. Zjistím, ve kterém je to
divadle...“
„Blízko Soho a jmenuje se Odeon.“
„Ano, to znám.“

- 35 -
 Ernie Balsam vstal. „Sejdeme se před vchodem?“
zeptal se ještě.
„Ovšem. Představení začíná ve dvacet hodin. Budu
tam o pŧl hodiny dříve.
„Já také.“
V předpokoji mŧj host ještě jednou poděkoval Glendě
za výbornou kávu a ona ho doprovodila ke dveřím.
Zŧstal jsem v kanceláři a vykouřil ještě jednu cigaretu.
Vyfukoval jsem kouř do okenního skla, za nímţ bylo
šedivé podzimní dopoledne.
Přestalo pršet. Ale ulice i střechy domŧ se ještě leskly
vodou. Auta jezdila se zapnutými světly a nad městem
leţel smog, za který jsme vděčili mimo jiné i tomu, ţe
Londýn byl neskutečně přecpán auty.
Glenda se vrátila.
Ukázal jsem jí novinový výstřiţek ještě dřív, neţ
stačila promluvit. „Znáš tu ţenu?“
„Ano, to je Celesta, ta top-modelka.“
Potřásl jsem hlavou. „Zdá se, ţe uţ ji zná kaţdý,
kromě takového osla, jako jsem já.“
„Však to také nespadá do tvých pracovních
povinností, ne?“
Podíval jsem se na Glendu úkosem. „Ne, zatím ne.
Ale mohlo by to do nich patřit. Ale pak bychom jí museli
změnit jméno.
„A jak by se jmenovala?“ zeptala se Glenda.
„Lady Ghoul...“

- 36 -
 Mickey Graft, známý zpěvák ze Spojených státŧ, uţ
byl na mnohé zvyklý, pokud šlo o ţeny, ale tady v
Londýně se nestačil divit, kdyţ viděl ty krasavice, které
přicházely do Odeonu a mířily do šaten.
Stál v otevřených dveřích své šatny, díval se na
chodbu a nemohl věřit svým očím. Tahle sešlost z vyšší
společnosti, které nestál ani za jediný pohled, byla vskutku
nevídaná.
Byly to ţeny a dívky mezi osmnácti a čtyřiceti. Ale
těch mladých tam bylo více. Všechny byly oblečené podle
poslední módy, měly na sobě super krátké sukně a byly
vyzývavě nalíčené, přičemţ líčení očí obzvláště vynikalo
rŧznými odstíny barev. Rty naproti tomu měly nalíčené
podstatně nevýraznějšími barvami. A všechny se zajímaly
jen o jednu osobu - Celestu, plavovlasou top-modelku z
jiţní Evropy.
Mickey Craft se stáhl do své šatny. Sedl si na otočnou
ţidli a nevěřícně kroutil hlavou. Měl vlasy jako divokou
hřívu. Dříve se tomu říkalo „afro“. Chtěl tuto módu znovu
oţivit, protoţe byl napŧl barevný.
Jeho matka byla černoška, otec bílý Američan.
Mickey byl míšenec. O to neobvyklejší u něho byly modré
oči. Byly modré jako moře a dlouhé řasy by mu mohly
závidět mnohé ţeny. V uších měl zlaté kruhy, coţ nebylo
bez dŧvodu.
Stejně jako velký malíř Picasso měl svá barevná
období, měl i Mickey Craft svá vývojová období. Teď
právě miloval ţlutou. Zlaté náušnice, ţlutá košile, ţluté
koţené kalhoty. Jen černý opasek se stříbrnými cvočky byl
s nimi v ostrém protikladu.

- 37 -
 Mickey měl mít příští neděli své první vystoupení v
Londýně. Jeho manaţer mu chtěl zajistit bezplatnou
reklamu a tak mu zařídil účast v dnešní „Talk-Show“.
Mohl zde hovořit o svých koncertech i o turné po dalších
anglických městech. Nebyl sám, kdo si takto dělal
bezplatnou reklamu. Vedle něho bude sedět ještě jeden
politik z východu, který je v Londýně na návštěvě, a
Celesta.
Craft si předsevzal, ţe téhle velké show vyuţije. Ale
teď se mu poněkud rozbušilo srdce, kdyţ viděl, jaký zájem
projevují ţeny o tu Celestu. Dostal strach, ţe propadne.
A právě ţeny byly jeho největšími obdivovatelkami!
Nechápal to. Ta modelka byla skutečně trhák. Krásná
jako hřích a současně nevinná jako anděl. Její věk se dal
těţko odhadnout. Mohlo jí být stejně dobře dvacet, jako
patnáct. V kaţdém případě to byla ţena, která měla nejlepší
předpoklady k tomu, aby udělala závratnou kariéru.
Mickey dostal aţ dosud kaţdou ţenu, kterou chtěl, do
postele. Ale s touhle Celestou tušil, ţe to bude zatraceně
těţké. Patřila k chladným a odmítavým typŧm, které ani při
pohledu na populárního zpěváka nehnou brvou.
Do začátku vysílání zbývala ještě hodina. Musí si ten
čas nějak zpříjemnit. Naklonil se a vytáhl z horního kufru
láhev.
Napil se bourbonu přímo z láhve, utřel si plné rty,
zadíval se na šedivou podlahu šatny a přemýšlel, jak na tu
ţenu má jít.
Pohrával si přitom s láhví v prstech. Z chodby sem
doléhal hlasŧ. Celestina šatna leţela jen o dvoje dveře od
jeho. Mŧţe vstát, jít tam a říct: „Tak maličká, tady mě

- 38 -
máš.“ Uţ mnohokrát mu to vyšlo, ale u téhle ţeny si nebyl
jistý.
Vyhodí ho ven.
Něco takového by Mickey Craft nesnesl. Pohřbilo by
to jeho sebevědomí, jenţe to právě při tomto tvrdém
bysnysu nepotřeboval. Aby byl neustále ve formě, musel se
stimulovat. Byl uţ dříve na odvykací kŧře, ale přerušil ji.
Aby zŧstával na vrcholu, polykal rŧzné prášky, bral tvrdé
drogy, které mu čím dál víc ničily tělo. Ve spojení s
alkoholem zpŧsobily, ţe mohl zŧstat čilý celou noc. Teprve
ráno, kdyţ se probudil, bylo mu mizerně. To se mu všichni
raději vyhýbali, protoţe jeho záchvatŧ vzteku se kaţdý bál.
Hoteliéři uţ by o tom mohli zpívat opery. Posílali mu účty
za zničené zařízení pokoje na kaţdou další štaci.
Nosil s sebou neustále modré tabletky. Prsty se mu
téměř bez přestání chvěly, ale stačilo vzít jednu tabletku,
zapít ji bourbonem a vše bylo v pořádku.
Někdo zaklepal. Dvakrát krátce, jednou dlouze. Pro
Mickeyho to bylo znamení, ţe ho přišel navštívit jeho
manaţer.
„Ano, pojď dál.“ Natáhl nohy před sebe a zaklonil
hlavu. Díval se přitom do stropu plného mušincŧ.
„Uţ jsi zase zfetovaný?“
„Jasně.“
Manaţer zavřel dveře. „Hrome, Mickey, musíš toho
uţ konečně nechat.“
„Modré,“ tak říkal modrým tabletám, „mi výborně
pomáhají.“
„Uvidíme, co si budeš myslet za dva roky.“
„S těmi vyletím tak vysoko, ţe porazím všechny.“
„Pokud přitom nespadneš.“
- 39 -
 Mickey vztekle vyskočil. Jiný by mu něco takového
říct nemohl, ale jeho manaţer, Italo-Američan, který se
jmenoval Salvátore Bani, tu odvahu měl. Stál krok ode
dveří, s rukama zastrčenýma v kapsách svého
prouţkovaného dvouřadového saka decentního střihu, a
díval se na Mickeyho.
„Co na mě tak čumíš?“
Bani pokrčil rameny. Byl dost malé postavy a aţ na
pár vlasŧ na zátylku holohlavý. Měl kulatý obličej, nos
mírně zahnutý, široké tváře a nízké čelo. Bradu skoro
neměl - splývala s krkem.
„Přemýšlím, Mickey.“
„Ty to umíš?“
„Moţná lépe neţ ty.“
„Ale ne.“
„Přestaň brát ty zatracené tablety. Jinak budeš mít
brzy po kariéře, a to znamená, ţe přestanu vydělávat taky
já. Jestli je budeš brát, tak se nerozčiluj, kdyţ se mi
nepodaří zařídit ti další koncert. Víš dobře, ţe konkurence
je velká.“
Mickey vyjel. „Chceš tím říct, ţe dělám špatnou
muziku, ty špagetoţroute?“
„O tom jsem se slovem nezmínil.“
„Ale já jsem tomu tak rozuměl!“
„Tvá věc, Mickey.“
Craft byl rozzlobený. „Jednou ti ten tvŧj frňák
přerazím, to ti slibuju.“
Bani uţ jeho řeči znal. Vŧbec ho nerozházely a s
naprostým klidem si sedl na druhou ţidli. „Máš ještě
nějaké problémy před vystoupením?“
„Jo.“
- 40 -
 „Tak zavolej doktora.“
„Pitomče.“ Craft byl známý svým hrubiánstvím. To
dokazoval i teď.
„Chceš ještě něco říct?“
Craft se uhodil pěstmi do stehen. „Ne, nechci.“
Bani pokýval hlavou. „Máš problém. Cítím to.“
„Je mi skvěle, slyšíš? Jsem na tom skvěle. Polkl jsem
jednu modrou. Budu nejlepší z celé show, na to se
spolehni.“
„Doufejme.“
Mickey se zatvářil překvapeně. „Jak to myslíš?“
„Nejsme tu sami.“
„Myslíš tu modelku?“
„Správně. Je dobrá.“
„To vím.“
„A má spoustu fanouškŧ.“
„Já taky.“
„Ale ne tady.“
„Co tím chceš říct?“
Salvátore Bani se předklonil. „Vidím na tobě, ţe tě
něco ţere. A to něco má jméno. Celesta - nemám pravdu?“
Mickey Craft se zaklonil a ušklíbl se.
„Takţe mám pravdu?“
„Jasně.“
„Chceš ji dostat?“
„To taky.“
Bani pokrčil rameny. „Jsem tvŧj agent, manaţér,
druhý otec, bagr na odstraňování problémŧ, které musí z
cesty, tvŧj poradce...“
„Ještě něco, he?“

- 41 -
 „Ano - dokonce dobrý poradce. Proto ti taky říkám
velmi dŧrazně, abys dal od té ţeny ruce pryč. Je dost holek,
které ti nadbíhají samy.“
„Ale já chci ji!“ vykřikl Mickey tvrdohlavě.
„Tak to se ţeneš do velké ostudy.“
„A odkudpak to víš?“
„Vím to, protoţe znám lidi lip neţ ty. Je to naprosto
jednoduché.“
„Aţ moc jednoduché.“
„Ne.“ Bani zavrtěl hlavou a zadíval se do velkého
zrcadla. „Jsem realista.“
„To já taky.“ Craft mrštně povstal. Modré tablety
začaly účinkovat.
„Kam chceš jít?“
Zpěvák se zadíval na holou lebku svého manaţera.
„Jdu o dvoje dveře dál, jasné?“
„Nemŧţu na tom bohuţel nic změnit. Ale varuju tě.
Tu jen tak jednoduše nedostaneš.“
„Ha.“ Mickey se zasmál. „Ţenské jsou všecky stejné.“
„Jen abys se jednou nespletl, chlapče.“
Craft se zastavil u dveří. „Jsi napŧl Ital. Já myslel, ţe
vy se v ţenských vyznáte.“
„Ano, proto jsem tě varoval.“
„Zbabělče.“
Bani starostlivě pokrčil čelo, kdyţ jeho chráněnec
vyšel z pokoje. Mickey byl prostě nepoučitelný. Zatím byl
ještě na vrcholu slávy, ale pomalu uţ začal jeho sestup, a to
bylo nebezpečné. Nenaplánovali turné po Anglii bez
dŧvodu - mělo znovu vynést Mickeyho na vrchol
popularity. Ale jestli se bude Craft takhle chovat, znamená

- 42 -
to, ţe se jeho hudba nezlepší a v tom případě jejich turné
ztratí smysl.
Na chodbě došlo ke změně. Plakáty visící na zdech uţ
nebyly obloţeny čekajícími fanoušky. Mickey uviděl
pořadatele večera, který utíkal po chodbě, pak se zastavil a
připomněl mu, ţe za čtvrt hodiny musí být na scéně.
„Ale jistě, mistře, já se v tomhle byznysu vyznám.“
Pořadatel zmizel v jedné ze šaten. Vypadal, jakoby uţ
nutně potřeboval dovolenou.
Craft pokračoval v cestě. Nic ho nezajímalo. Konečně,
byl přece hvězda, zářící na nebi populární hudby, jak
jednou napsal jeden novinář.
Zastavil se přede dveřmi Celestiny šatny. Na chvíli se
ho zmocnily pochybnosti, které však okamţitě zaplašil.
Zaklepal.
Energicky a panovačně.
„Ano, kdo je?“
Mickey Craft otevřel dveře...
Celesta seděla před zrcadlem a právě dokončovala
svŧj make-up. Drţela v ruce štěteček, kterým si líčila řasy.
Jelikoţ viděla v zrcadle na dveře, neotočila se.
Přirozeně věděla, kdo je to Mickey Craft, ale tvářila
se, jakoby si ho teprve aţ teď povšimla.
„Ah, vy...?“
Zavřel za sebou. „Ano, já.“
„Kdo vám dovolil vstoupit?“
Mickey se zasmál. „Mně nemusí nikdo nic dovolovat.
Mohu si vstoupit, kam chci.“
„Tak je to tedy.“
„Jasně.“ Vykročil kupředu a zastavil se u Celesty,
která se vŧbec nenechala rušit. Mickey se díval na její
- 43 -
vlasy velmi neobvyklé barvy. Ani blond, ani modré a ani
zelené - něco mezitím. Vlnily se jí v dlouhých loknách.
„Vypadáš skvěle, kočko.“
Celesta poloţila štěteček a vzala do ruky rtěnku, aby si
nalíčila rty. Vŧbec nereagovala na Mickeyho poznámku,
coţ ho dopálilo.
„Hele, mluvím s tebou.“
„Ano, ale já s vámi ne.“
Mickey se znejistěn zasmál. „Připadáš si asi zatraceně
krásná a všem nadřazená, co?“
„Nebo jsem moţná jen chytrá. Já totiţ nepatřím k
ţenám, které kaţdému padnou k nohám.“
„Jenţe já nejsem kaţdý.“
„Já vím. Jste populární zpěvák.“ Poslední slovo
vyslovila tak, jakoby se mu chtěla vysmívat.
Toho si Craft přirozeně všiml. „Poslyš, modelko, jsi
nula. Jen se necháš fotografovat, ukazuješ obličej a tělo, ale
nic neumíš.“
Našpulila rty. „Je na tom něco špatného?“ zeptala se.
„Ne.“
„Tak vidíte.“ Celesta odloţila rtěnku. „Byla bych ráda,
kdybyste odešel, pane Crafte. Řekla jsem to dost jasně?“
„Řekla.“
„Takţe se uvidíme za chvíli před kamerou.“
„A kdyţ nepŧjdu?“
Prohlédla si ho od hlavy k patě a pohrdavě se přitom
zatvářila. Měla na sobě zelený kalhotový kostým s velkým
rozparkem. Ve světle umělého osvětlení vypadala látka
skvostně. Na krku měla náhrdelník z černých perel. „Budu
vás muset nechat vyvést, pane Crafte?“
„To bys udělala?“
- 44 -
 „Nenechte to dojít tak daleko.“
Vysmál se jí. „Kde chceš vzít otroky, kteří by byli
ochotni něco takového udělat?“ Sklonil se k ní a začal
jinak. „Poslyš, kočko, ty víš moc dobře, jak jsi sexy. Jsi
jedinečná a já tě chci.“ Natáhl ruku a pročísl jí vlasy, které
byly na dotek tak zvláštní, jakoby byly z umělého vlákna.
„Nedotýkej se mě!“ zasyčela.
Mickeyho ruka ucukla zpět. „No dobře,“ řekl,
„nerozčiluj se.“ Sklouzl z okraje toaletního stolku, na
kterém seděl a čichl si k ruce. „Páchne,“ řekl tiše.
„Nesnesitelně páchne.“
„Pak je načase, abyste šel.“
„To nepáchnu já, ale ty. A víš čím?“ Naklonil se blíţe
k ní. „Páchne to tu mrtvolou, rozkladem, nebo něčím
takovým. Odporné...“ Otočil se, zamířil ke dveřím a
zmizel.
Ledový úsměv na rtech krásné ţeny uţ neviděl...

- 45 -
 5

Místo na zaparkování jsem našel jen s největšími

obtíţemi a ještě k tomu daleko od svého cíle. Musel jsem
se kus vracet pěšky. Šel jsem zahalen do pláště, do nějţ
jsem si uţ dal zimní podšívku, abych byl chráněný před
zimou a studeným větrem.
Prŧčelí Odeonu bylo celé osvětlené. Na chodníku stál
velký přenosový vŧz BBC. Kolem něho vládl shon a ruch,
protoţe spousta návštěvníkŧ se chtěla podívat dovnitř.
Ernie Balsam mě uviděl jako první. Rozběhl se mi
vstříc a já mu pokývl na znamení, ţe ho vidím.
„Prima, ţe jdete, pane Sinclaire.“
„Ano, dokonce se vstupenkama.“
„Oni vám je...“
„Někdy je dobré pracovat u Scotland Yardu.“
„Také se mi to tak jeví.“
Vešli jsme do foyeru, kde byl postaven reflektor a
kamera, zachycující všechny příchozí a kde bylo takové
teplo, ţe bych ho označil za nesnesitelné.
Pod pláštěm jsem měl oblek, prouţkovanou košili,
kravatu. Vypadal jsem úplně jinak, tak trochu jako
podnikatel.
Odloţili jsme kabáty u jedné starší ţeny, které jsem
dal spropitné. Hosté Talk-Show byli většinou obsluhováni
zdarma, vše šlo na náklady vysílací společnosti.
Zde tomu nebylo jinak. Mohli jsme si dát cokoli k pití
a rozhodli jsme se pro pomerančovou šťávu, která byla
nalitá ve sklenicích na sekt.
„Na vydařený večer,“ pronesl Balsam.

- 46 -
 „Jak to myslíte?“
„Na to, aby se má slova potvrdila a vy mne
nepovaţoval za fantastu.“
„Tak zlé to zase není.“ Rozhlédl jsem se kolem, napil
se a znovu se obrátil k Balsamovi.
„Hledáte někoho, pane Sinclaire?“
Pokrčil jsem rameny. Obecenstvo je velmi rŧznorodé.
Ale kdyţ se mne na to přímo ptáte, tak vám to řeknu. Je tu
mnoho ţen.“
„To ano.“
„Ţádný div. Mickey Craft je známý tím, ţe šmahem
láme dívčí a ţenská srdce.“
Svěsil jsem hlavu. „Zajímalo by mne, zda se mu
všechny líbí. Jsou tu i ţeny, které jsou na pop-music dosti
staré. A musím říci, ţe jsou velmi neobvykle nalíčeny. Jen
se podívejte na ty tři vpředu.“
„Co je na nich?“
„Mají na tvářích červené puntíky. A dokonce svítící,
kdyţ na ně dopadne světlo.“
„Nelíbí se vám to?“
„To jsem neřekl, ale připadá mi to jako znamení,
poznávací znamení.“
Balsam chtěl něco odpovědět, kdyţ mezi nás vstoupila
nějaká ţena. Byla ještě mladá, na sobě měla černo-červeně
prouţkovanou minisukni, k tomu červený svetřík s
vycpávkami na ramenou a stejný červený puntík na tváři,
jako ty tři, o nichţ jsem předtím hovořil. I kolem očí byla
nalíčena červenou barvou. Nalíčení bylo velmi zvláštní,
paprskovitě se rozbíhalo kolem očí a vypadalo to, jakoby jí
po tvářích tekly červené slzy. Vlasy měla smolně černé a
učesané hladce dozadu. Na nich se leskl gel místo laku.
- 47 -
 Zastavil jsem ji. „Měla byste na chvilku čas?“ zeptal
jsem se.
Podívala se na mě nepřítomným pohledem, jako
náměsíčná. „Co...co chcete?“
„Jsem od televize,“ zalhal jsem, „a chtěl bych se vás
jen zeptat, proč jste sem přišla.“
Její bledé rty se pohnuly: „Kvŧli ní.“
„Myslíte tím Celestu?“
„Ovšem, koho jiného?“ Zavrtěla hlavou a povytáhla
ramena.
„Myslel jsem spíše kvŧli Craftovi, který...“
„S tím na mě nechoďte. Ten uţ je odepsaný -dlouho.
Jenţe to zatím ještě neví.“
„Ach tak.“
Chtěla uţ jít. „Ještě jednu otázku, prosím.“
„Co ještě?“ zeptala se otráveně a obrátila přitom oči v
sloup.
„Jde o ten puntík na tváři. Viděl jsem ho uţ častěji.
Tedy, myslím zde.“
„Já vím.“
„Znamená něco? Třeba poznávací znamení?“
„Patříme k ní,“ odpověděla mi a odešla, přičemţ k
nám otočila útlá, téměř kostnatá záda.
„Slyšel jste to?“ zeptal se Balsam. „Váţně jste to
slyšel?“
„Nejsem hluchý.“
„Co tím myslela, ţe patří k ní? Určitě k Celestě, ţe
ano?“
„Vidíte jinou moţnost?“
„Ne.“
„Tak vidíte.“
- 48 -
 Přikývl. „Pak tedy Celesta, jak se zdá, uţ má dost
velký klub fanouškŧ.“
„To je moţné, pane Balsame. Já jen doufám, ţe jde
skutečně jen o klub fanouškŧ.“
„Co jste tím myslel?“
„Zatím nic.“
Mezitím uţ se otevřely dvoukřídlé dveře, kterými se
vcházelo do sálu. Čtyři uvaděči kontrolovali vstupenky.
Byly číslované, takţe si kaţdý nemohl sednout, kam chtěl.
My jsme bohuţel měli tu smŧlu, ţe nás posadili do
poslední řady i přesto, ţe jsme sem přišli mezi prvními. Na
jevišti uţ byly postaveny ţidle do oblouku a moderátor,
známý z televize, kašlal do mikrofonu. Měl na sobě bílé
sako a černé kalhoty a k tomu prouţkovanou košili.
Ţeny, které jsme předtím viděli, měly ta nejlepší
místa. Sedaly si do prvních řad, takţe tam utvořily
skutečnou klaku.Tvářily se velice soustředěně.
Někdo se mne dotkl.
„Ahoj, Johne, ty uţ jsi tady?“
Byla to Sheila s Billem. Vstal jsem a pozdravil se s
nimi. Sheila měla na sobě kostým z teplé zimní látky. Na
něm jemný vzor. Halenka byla z pravého hedvábí. Vlasy
měla vyčesané nahoru.
Představil jsem pana Balsama a musel jsem uklidnit
Billovu zvědavost.
„Tak co, kvŧli čemu tu sedíš?“ zeptal se mě šeptem.
„Jedná se o tu ţenu.“
„Jeje.“ Vrhnul pohled na Ernieho.
Pochopil jsem. „Mŧţeš klidně mluvit, Bille.“
„Dobrá. Je normální?“
„To nevím. Řekl bych, ţe normálně vypadá.“
- 49 -
 „To vypadaly i jiné démonky,“ odpověděl Bill.
„Tak daleko ještě nejsme.“
Sheila, zavěšená do manţela, se zeptala: „Ty ji
podezříváš, Johne?“
„Uvidíme.“
Byla konkrétnější: „Počítáš s nějakými
nepříjemnostmi?“
„Nepočítám s ničím.“
Pronikavě se na mě podívala. „Tak se uvidíme
později,“ řekla a oba s Billem se s námi rozloučili.
„Ten je ale pěkně pod pantoflem své ţeny,“
komentoval Balsam, kdyţ jsme se zase posadili.
„To je jen zdání, věřte mi. Znám je oba uţ dlouho.“
„Vţdyť mi do toho nic není.“ Rozhlíţel se po
obecenstvu a já se podíval na hodinky.
Ještě deset minut.
Kameramani zaujali svá místa, většina lidí uţ seděla
vybavená nápoji. Reţisér ještě pobíhal kolem, mával
rukama a dával poslední pokyny kameramanŧm.
Panoval obvyklý zmatek před ţivým vysíláním. O pět
minut později se objevil moderátor. Jmenoval se B. B.
Morton a patřil k těm typŧm, co se usmívají snad i ve
spánku. Poţádal přítomné, aby nešetřili otázkami, ale aby
nepískali, za coţ sklidil samozřejmě pískot.
Seznámil obecenstvo s pořadím, ve kterém účinkující
nastoupí. Celesta přijde jako poslední, před ní zpěvák popu
a jako první vejde ruský politik, který chtěl mluvit o
„glasnosti“.
Ještě minuta.

- 50 -
 Červené světlo kamer svítilo. Jeviště bylo osvětlené,
maskér ještě přepudroval moderátorŧv obličej a vysílání
začalo.
Na obrazovkách, které stály na okraji jeviště, jsme
viděli televizní hlasatelku, která oznamovala začátek
vysílání, popřála divákŧm dobrou zábavu při sledování
pořadu s „velmi dŧleţitými osobnostmi v Londýně“.
Světla v sále zhasla.
Na jeviště vešel B. B. Morton. Rozzářený, dobře
naladěný, jakoby měl v kapse čerstvou výhru v bingu.
Asi pět minut potřeboval na úvod a na to, aby nám
vysvětlil, jak se na pořad těší, jak výborné jsme obecenstvo
a jak výjimeční jsou jeho hosté.
„A zde, dámy a pánové, je náš první host: Ivan
Rogalskij ze Sovětského Svazu, jeden z největších
příznivcŧ „glasnosti“.
Rogalskij byl uvítán dlouhým potleskem, ale bylo
vidět, ţe se na jevišti necítí právě nejlépe.
O Mortonovi si mohl říkat kaţdý co chtěl, ale ten
člověk byl vynikající v tom, jak zbavit své účinkující
trémy, a to se mu podařilo i u Rusa.
Kdyţ si sedal do pohodlného křesla, měl uţ spokojený
úsměv na tváři.
Přicházel druhý host.
Mickey Craft!
Ten uspořádal velkolepé antré tím, ţe přitančil na
jeviště, mával do obecenstva a čekal na velký potlesk,
který však nepřicházel. Místo něho se z mnoha stran ozvalo
pískání. Byly to ţeny, které ho takto vítaly, a Mickeyho
tvář se zakabonila v kyselou grimasu.
„Nezdá se být oblíbený,“ prohlásil Ernie Balsam.
- 51 -
 Pokrčil jsem rameny. „Víte, já sotva znám jeho
jméno.“
„Já rovněţ.“
B.B.Morton ho krátce oslovil. Jelikoţ však byl
Mickey z toho uvítání rozladěný, dostal moderátor jen
velmi stručné odpovědi. Nebude to mít v příštích
devadesáti minutách lehké.
„A nyní náš třetí host,“ zvolal moderátor, zatímco
Craft se rozkročil a nezúčastněně zíral do prázdna. „Tato
ţena vyletěla jako kometa. Má za sebou zcela výjimečnou
kariéru fotomodelky a nyní se chystá na svŧj vpád do
filmu. Vítáme u nás, váţení přátelé - Celestu!“
Sálem se rozlehl mohutný potlesk, jak se říká.
Najednou vyskočily ţeny v prvních řadách, všechny
současně tleskaly a dupaly.
Tento mohutný potlesk se změnil v rytmické
skandování, které stále znovu nabývalo na síle a v nových
vlnách se rozléhalo sálem.
Viděl jsem ji poprvé a dobře jsem si Celestu prohlédl,
jak stála na okraji jeviště poněkud rozpačitá a zároveň
hrdá, protoţe ten potlesk patřil jí.
„Ano, to je ona,“ zvolal Ernie do potlesku. „Nemýlím
se.“
„Ta z moře?“
„Ovšem.“ Balsam byl rozčilený. Několikrát polkl a
jeho pohled ustrnul. Viděl jsem, jak nervózně pohybuje
rukama. Ruce se mu neustále zavíraly a otvíraly. Nosem
mu ostře proudil vzduch a ještě navíc byl zbrocený potem.
Tak se chová člověk, který je nervózní.

- 52 -
 „Nejraději bych...“ pohodil hlavou. „Nejraději bych
vyskočil na jeviště a řekl té proklaté ţenské svŧj názor.
Vmetl bych jí do obličeje, co udělala, rozumíte?“
„Ještě s tím počkejte, pane Balsame, nic neobvyklého
na ní nenacházím.“
„Přesně tak, je to krasavice. Ten zelený kalhotový
kostým jí fantasticky sluší, na ní vypadá všechno bezvadně.
Aţ příliš bezvadně, aby mohla být ţivá.“
„Co tím myslíte?“
„To sám dost přesně nevím.“
Celesta stála ve světle reflektoru, kamery ji zabíraly ze
všech stran, jak jsem mohl vidět na bočních monitorech.
Byla to neobvykle krásná ţena, která se téměř
nepotřebovala líčit, i kdyţ nalíčená byla kvŧli pronikavému
světlu reflektorŧ. Několikrát se uklonila a já se díval, zda
na její tváři neobjevím červený puntík.
Neměla ho.
B.B. Morton jí galantně nastavil rámě a odvedl ji k
volnému křeslu. Teď teprve vypukl ten pravý potlesk.
Morton se posadil vedle ní. Začal u hosta, kterého
představil jako prvního.
Rus dostal svou první otázku. Začal hladce a sebejistě
odpovídat.
Ne, ţe by mě glasnost v Rusku nezajímala, ale moje
pozornost patřila více dvěma zbývajícím hostŧm.
Mickey Graft vypadal velmi znuděně. Seděl na svém
místě s nataţenýma nohama, sem tam si usrkl z
pomerančové šťávy a často se díval do stropu nebo na
Celestu, která seděla vedle něho. Byla uprostřed obou
muţŧ.

- 53 -
 Nelíbil se mi pohled, jakým se Craft na tu ţenu díval.
Byl to číhavý a ledový pohled. Sliboval buď pomstu nebo
vyřizování účtŧ. Moţná jsem byl předpojatý a mýlil jsem
se, ale do toho člověka bych řekl vše.
Celesta poslouchala.
Vypadalo to, ţe je zaujatá, sem a tam se usmála, kdyţ
se podívala do obecenstva, mírně pokývla nějaké známé v
první řadě a pak zase poslouchala, co vykládal Rus a
tvářila se tak, jak se to od ní očekávalo.
Totéţ dělal i Craft.
Kdyţ přišla řada na něho, vyrukoval se svou velkou
šou. S úsměvem vysvětloval, jak dobrá je jeho hudba, jak
velice mu záleţí i na poselství, které přináší.
„A jaké je to poselství?“
„To nevíte?“ Přehodil si nohu přes nohu a učinil
nedbalý pohyb rukou. „Já miluji akci a pohyb a pokouším
se to vyjádřit ve svých písních.“
„I sex a násilí?“
„Ovšem, člověče, to k tomu přece patří.“
Pískot, který následoval za touto odpovědí, ho velmi
rozčilil. Ukázal na ţeny v prvních řadách. „Proč jste sem
vŧbec pustili tyhle husy?“ I přes výkřiky protestu hovořil
dál. „Kdybych věděl, ţe si sem přivede svŧj fan klub, tak
byste mě sem nikdy nedostali.“
Zasmál se nad svou poznámkou a i v publiku se sem a
tam ozval smích.
B. B. Morton měl najednou plné ruce práce. Musel
zasahovat a urovnávat Mickeyho útoky, které platily
Celestě.
„Prosím, pane Crafte, diskuze bude následovat
později, chcete ještě něco říci?“
- 54 -
 „Ne!“ odsekl Mickey.
„Děkuji vám. A nyní přejdu ke svému třetímu hostu:
Celestě. V minulém roce se zjevila jako kometa na módním
nebi. Objevila se z ničeno nic a od té chvíle je zavalena
nabídkami. Jeden termín následuje druhý a já jí velmi
děkuji, ţe si na nás udělala čas.“
Celesta přikývla a usmívala se.
„A teď přejdeme k něčemu jinému. Jak jsem slyšel,
jste v Londýně proto, abyste udělala zkušební snímky.
Chcete se dostat k filmu?“
Celesta si uhladila vlasy po levé straně. Na okamţik
jsem zahlédl na její tváři červený puntík. „Ano, chci se o to
přinejmenším pokusit. Jestli to vyjde, to nevím, třeba mám
talent...“
„To vám nikdo neupírá,“ řekl B.B. Morton. „Podle
úspěchŧ, jaké jste dosud zaznamenala, se vám to musí
podařit. Máte v úmyslu natáčet i v Anglii?“
„To zatím nevím, opravdu ne, nejsem si jistá. Dělám
zde jen zkušební snímky, to je vše.“
„A potom?“
„Potom se moţná vrátím.“
„Smím se vás zeptat, kde ţijete?“
„Na jihu, pane Mortone,“ odpověděla vyhýbavě.
„Tam, kde je lepší počasí.“
„To chápu, kdo z nás by nesnil o věčném jaru.
Nemohla byste, prosím, našim divákŧm a posluchačŧm dát
nějaký návod na to, jak udělat kariéru?“
„Musíte mít štěstí.“
„To se rozumí samo sebou, ale člověk potřebuje mít i
talent.“
„Trochu!“
- 55 -
 „A ty ho máš?“ promluvil Mickey Craft do
mikrofonu. „Já si to totiţ nemyslím, třeba ses vypracovala
přes postele. Tak to taky chodí, ne? Kromě toho nebyla bys
první, mohl bych ti jich vyjmenovat celou řadu.“
Najednou zavládlo ticho. Dokonce i B. B. Morton,
který byl velmi pohotový, byl touto řečí vyveden z míry.
Jen kdesi vzadu v hledišti se ozval šum.
„To zíráte, co?“ pronesl Mickey. „Ano, takhle k vám
mluví Amerika, vy šosáci.“
„Nemyslím si, ţe takhle hovoří Amerika,“ řekla
Celesta. „Jste prostě nestydatý. Pane Mortone, jsem
rozhodnuta odtud odejít, pokud se tento člověk neomluví.“
Craft se zasmál a vyhodil přitom ruce i nohy nahoru.
„To snad není moţné, já bych se měl omluvit. Co si vlastně
o sobě myslí, já se nikomu omlouvat nebudu, to nemám
zapotřebí. A uţ vŧbec ne ţenské, která páchne jako
mrtvola...“
A bylo to venku!
Ta poslední věta dopadla jako bomba. I já jsem jí byl
zaskočen. Seděl jsem zkoprněle na své ţidli, zašilhal
směrem k Balsamovi, který pŧsobil dojmem, jakoby chtěl
kaţdou chvíli vyskočit do výšky. Naštěstí zŧstal sedět a
zašeptal: „Má pravdu, má určitě pravdu.“
B.B. Morton si odkašlal. Kamery nemilosrdně vysílaly
ţivě z jeviště a přenášely obraz do nespočtu bytŧ a domkŧ.
Po této poznámce pŧsobila scéna na jevišti, jakoby
všichni strnuli. Museli se všichni nejprve vzpamatovat, aby
byli schopni nějaké reakce.
Přirozeně kromě Crafta, který se vzpamatovávat
nepotřeboval. Zamával na kameru. „Jo, jo, to čumíte, co?“

- 56 -
Konečně zareagoval Morton: „Vy... Vy jste se musel
zmýlit, pane.“
„Kecy, člověče, nemýlím se, říkám to tak, jak to je.
Tahle krasavice tady, ta vaše topmodelka, páchne jako
mrtvola. Přesně tak, jako mrtvola. Jakoby tančila s
nějakým zombie.“ Rozesmál se. „Byl jsem ještě před
začátkem představení v její šatně a chtěl jsem ji dostat do
postele, ale pak jsem to ucítil.“ Obrátil se tváří přímo do
kamery a pokrčil nos. „Mrtvolný pach,“ zašeptal. „Pravý
nefalšovaný mrtvolný pach a teď ať k tomu něco řekne!“
Celesta vstala. Vypadala jako dirigentka, protoţe její
fanynky začaly jako na povel protestovat. Křičely na
zpěváka, který se jim vysmíval a pravou rukou dělal
obscénní gesta jejich směrem. „Táhněte k čertu!“ křičel na
ně. „Zmizte, vy čubky...“
Neudělaly to ony, ale Celesta. Jen Rus seděl dál,
strnule se díval před sebe a pak na ni, jak rychlými kroky
kráčí pryč z jeviště.
Talk Show byla zničená.
Nyní se zvedly i fanynky. Stály jedna vedle druhé a
hrozily směrem k jevišti.
B.B. Morton byl naprosto vyveden z konceptu.
Mluvil, ale nikdo ho neposlouchal.
I já jsem se zvedl.
„Kam chcete jít?“ zeptal se mě Balsam.
„Chci si promluvit s tím zpěvákem.“
„Pŧjdu s...“
„Ne, zŧstanete tady, pane Balsame, sejdeme se v
předsálí a řekněte to prosím Conollyovým.“
„Dobře, jak myslíte.“

- 57 -
 Teď bylo dobré, ţe jsme seděli v poslední řadě,
protoţe jsem se nemusel prodírat mezi sedadly. Velmi
rychle jsem se dostal ven a našel vchod do šaten.
Přede dveřmi stál muţ, který mě pustil, kdyţ jsem mu
před nos strčil svŧj sluţební prŧkaz.
Uvolnil mi cestu, já si otevřel dveře a ocitl se v
kachličkované chodbě.
Po Celestě uţ nebylo ani památky. I s ní jsem chtěl
mluvit, ale Craft byl dŧleţitější.
Na dveřích nebyly ţádné vizitky, ale i přesto jsem ho
tu našel. Podivoval jsem se nad tichem panujícím na
chodbě. Po takovém skandálu by přece měla následovat
panika a zmatek. Moţná, ţe udrţela osobní ochranka
zvědavce na uzdě.
Mezi diváky bylo i mnoho fotografŧ. Sálem to po
celou dobu blýskalo, přestoţe bylo zakázané fotografovat
při ţivém vysílání.
Za jedněmi dveřmi jsem zaslechl divoké výkřiky.
Jeden z těch hlasŧ jsem poznal. Patřil zpěvákovi. Křičel na
někoho jiného a mluvil o Celestě jako o poslední děvce.
Byl jsem tedy na pravém místě.
Nedostal jsem se ovšem k tomu, abych otevřel dveře.
Neţ jsem stačil poloţit ruku na kliku, byl jsem vtaţen
dovnitř. Musel jsem uskočit dozadu, jinak by byl do mě
narazil malý muţ s pleší a zarudlým obličejem.
Podíval se na mě, proběhl kolem mě, pak se zastavil a
otočil.
„Kdo jste?“ vyštěkl na mě.
„Jdu za Craftem!“

- 58 -
 To ho tak rozčililo, ţe začal řádit jako pominutý. „Ne,
to nepřipadá v úvahu, ţádní reportéři, ţádní pisálkové, nic
takového.“
„Policista, pane,“ pronesl jsem co nejhlasitěji do jeho
přívalu slov. „To je vše.“
„Polda?“ Narovnal se.
„Tak nějak.“
„Co chcete od Mickeyho?“
„Máte vŧbec právo se mě na to ptát?“ zeptal jsem se
ho vyzývavě.
„Ano, to mám, jsem Salvátore Bani.“ Vyslovil to
jméno tak, jako bych ho musel znát.
„No a?“
„Jsem Mickeyho manaţer a agent.“
„K vašemu zaměstnání vám bohuţel nemohu
gratulovat,“ řekl jsem a zamířil znovu ke dveřím od šatny.
Bani byl rychlejší. Nechtěl, abych s jeho chráněncem
hovořil sám, takţe se vrhl přede mě do šatny, kde stál
Mickey, opíraje se o opěradlo ţidle a pil whisky z láhve.
Kdyţ nás uviděl, odloţil láhev. Z jejího hrdla ještě
vystříklo trochu alkoholu.
„Budeš mluvit jen tehdy, kdyţ ti k tomu dám souhlas,
rozumíš?“ vykřikl na něho Bani.
„Ne!“
Zavřel jsem dveře. „Jmenuji se John Sinclair, jsem
vrchním inspektorem Scotland Yardu.“
Zpěvák se rozesmál. „To mi ještě chybělo!“ zakuckal
se. „Polda z Yardu. Co jsem udělal, špatně zaparkoval,
dostal do postele moc ţenských, anebo překročil povolenou
rychlost?“

- 59 -
 Neţ toho stihl vypočítat ještě víc, chladně jsem ho
přerušil. „U jedné se vám to nepodařilo, Celesta vás
odmítla.“
„Řekni to ještě jednou!“ zasípal, přistoupil ke mě a
nečekaně se na mě vrhl. Oběma rukama mě chtěl uchopit a
praštit se mnou o zeď.
Odrazil jsem jeho napřaţené ruce a levačkou mu
uštědřil ránu. Začal se dávit a klesl na kolena. Oči mu
přitom vylézaly z dŧlkŧ. Z obličeje se mu vytratila barva.
Zapotácel se. Jeho agent křičel tak dlouho, dokud
neuviděl mou pěst. Pak zmlkl.
Craft dopadl do svého otočného křesla, které se pod
jeho vahou zakymácelo.
„V pořádku?“ zeptal jsem se.
„Páni, ty máš ale ránu.“
„Mohl jste si to ušetřit.“
„Přestaň, poldo.“ Masíroval si místo, kam jsem ho
zasáhl a najednou se osopil na svého agenta. „Nečum na
mě tak, neudělal jsi vŧbec nic, abys mi pomohl.“
„Brzy pro tebe uţ nebudu dělat vŧbec nic. Tady po
tom výstupu jsi skončil.“
„To je mi úplně jedno.“ Znovu sáhl po láhvi, minul ji
však a já mu ji sebral.
„Hej, ty...“
„Později, pane Crafte. Nejprve bych se vás rád na
něco zeptal.“
„Dobře, tak začni.“
„Jedná se o Celestu.“
„Prima, tak se zeptej jí.“

- 60 -
 „To také udělám, ale nemohu zapomenout na jednu
vaši poznámku. Mluvil jste o mrtvolném pachu, přeslechl
jsem se, anebo jsem slyšel správně?“
„Slyšel jsi správně, poldo.“
„Ona opravdu tak páchne?“
„Jo. Byl jsem v její šatně a chtěl jsem ji sbalit.“
Hovořil rychle, kašlal přitom a lapal po dechu, ale mluvil
dál. „Takţe, chtěl jsem ji sbalit, ale najednou...“ Rozesmál
se a znovu se rozkašlal. „Není nic pro mě.“
„Poslala vás k vodě.“
„Správně.“
„A vás to naštvalo,“ napověděl jsem mu.
„To je pravda.“
„Tak jste jí řekl, ţe páchne jako mrtvola.“
„Dobrá dedukce.“
„Řekl jste to jen tak? Jen proto, ţe vás Celesta
odmítla? Nebo je na tom něco pravdy?“
„Poldo!“ podíval se na mě a bouchl se při tom do
hrudi. „To mě máš opravdu za někoho, kdo si tak
vymýšlí?“
„Tak dobře vás neznám.“
„To ne.“ Zadupal nohama. „Ta ţenská opravdu páchla
po mrtvole, rozkladem, nebo tak něco.“
„Vy to poznáte?“
„Jasně, mrtvolný pach vţdycky. Kdyţ jsem byl děcko,
našel jsem mrtvoly, dole na hranici mezi Mexikem a
Spojenými státy. Byli to chudáci, chicanos, kteří chtěli
udělat v Texasu štěstí. Místo toho je zavraţdili a nechali
leţet na slunci. Od té doby ten pach poznám.“
„Pak tedy vás to zavazuje jako svědka.“

- 61 -
 „Pro mě za mě. Mŧţu se uţ zase napít?“ zeptal se a
zašklebil se přitom. „Dovolí mi to pan polda?“
„Jak chcete, jen ještě jednu otázku. Máte pro ten pach
nějaké vysvětlení?“
„Ne.“ Pak se rozesmál. „Anebo jo. Pouţívá parfém
značky hřbitov.“
„Ano, to by mohlo být.“ Obrátil jsem se na Baniho,
který byl stále velmi rozčilený. „Kde najdu Celestinu
šatnu?“
„O dvoje dveře dál na této straně.“
„Děkuji.“
„Co od ní chceš, poldo?“ zavolal za mnou ještě
zpěvák.
S rukou na klice jsem se k němu obrátil. „To je prosté,
jdu k ní čmuchat.“
„Polda s humorem, já se zblázním, to jsem ještě
nezaţil. Měl bys přijet do L.A. a trochu to tam rozhýbat...“
Hovořil ještě, kdyţ jsem stál na chodbě o dvoje dveře
dál na pravé straně. Bylo to jen pár krokŧ. Rychle jsem
přistoupil ke dveřím, zaklepal, neslyšel však ţádnou
odpověď a tak jsem vešel.
Nikdo mě neuvítal. Díval jsem se do prázdné šatny.
Do nosu mi vlétl nějaký pach. Nebyl to mrtvolný pach, ale
typický pach šaten. Pudr, lak na vlasy, líčidla, to bylo
všechno.
Přesto jsem se tu pořádně porozhlédl, ale nenašel
ţádné osobní věci, které by ukazovaly to, ţe by se ta ţena
ještě vrátila.
Byla na útěku? Nechtěl jsem se tu zbytečně zdrţovat a
zamířil zpátky do chodby. Ve foyer jsem se potkal s Ernie
Balsamem. Stál spolu s Sheilou a Billem. Ještě stále se
- 62 -
nezbavil svého rozčilení. Stále ještě bylo mnoho otázek bez
odpovědi.
Bill Conolly mi pokývl. „Johne, uţ o tom vím. Ernie
mi to celé vyprávěl. Jestli je to pravda, pak...“
„Já nevím, Bille.“
„Jak to, ty jsi s ní nemluvil?“
„Ne, byla uţ pryč.“
Balsam zaťal levou ruku v pěst. „To jsem si myslel!“
zašeptal. „Utekla. Ona...“
„Nemáme proti ní ţádný dŧkaz.“
„Ale já vám říkám, ţe...“
„Je mi líto, pane Balsame, ale prostě mi chybí dŧkazy,
které by vaše obvinění potvrdily.“
„Takţe přece jen bude muset napřed někdo zemřít!“
zařval na mě. Vzbudilo to pozornost několika lidí, kteří se
zadívali naším směrem.
„Pomalu, pomalu,“ řekl jsem. „Jen nedělejte ţádný
rozruch a uvaţujte logicky. Šel jsem s vámi, nezamítl jsem
vaše domněnky. Aţ potud je všechno jasné?“
„Ano.“
„Nemŧţeme proti Celestě zatím nic dělat, nemáme
proti ní nic v ruce. Je to svobodný člověk, který se mŧţe
volně pohybovat.“
„Bohuţel.“
„I my se musíme drţet zákona.“
„A kdyţ je opravdu ghoul?“ zeptal se Bill.
„Zatkneme ji.“
„Vy se v ghoulech vyznáte, nemám pravdu?“
„Jistě, pane Balsame. I kdyţ se v tomto případě jedná
o ţenského ghoula, učiníme, co bude v našich silách.“
„To doufám!“
- 63 -
 6

Kaţdé divadlo má svŧj nouzový východ. To vědí

především slavní herci a baviči, kteří se chtějí po svém
vystoupení zachránit před fanoušky.
Celesta také odešla touto cestou a o pŧl hodiny
později tudy odešel i Mickey Craft. Alkohol se neminul
účinkem. Craft uţ nestál jistě na nohou a jeho manaţer ho
musel podpírat.
„Sakra,“ řekl, kdyţ oba nastupovali do rudého jaguára.
„Mám ten její mrtvolný pach stále ještě v nose. Ty mi
nevěříš, ţe?“
„Jasně, ţe věřím...“
„Dobře, tak řídíš.“
„Jistě a kam?“
„Do hotelu,“ odpověděl Mickey.
„A pak?“
„Pŧjdu se něčeho najíst.“
„Vynikající nápad.“
„A něčeho se napít.“
„To uţ je méně dobré.“
„Přestaň, já sám vím, co je pro mě dobré, a co ne. Ty
mŧţeš mimo jiné zavolat hochy z kapely a zeptat se jich,
jestli je u nich všechno v pořádku.“
„Zavolám.“ Bani se zastavil u dveří pro spolujezdce a
otevřel je. Mickey se při nastupování do nízkého
sportovního vozu uhodil do hlavy, zaklel a vztekle bouchl
do vnitřního polstrování dveří. Potom zasténal nad tím, jak
ho praštil ten polda. „Jako kladivem.“

- 64 -
 „Taky ses na něho nemusel vrhnout jako rozzuřený
býk, Mickey.“
„Naštval mě.“
„Tak se ovládej. Bude mě to stát spoustu námahy,
abych ten tvŧj dnešní výstup zase vyţehlil.“
„Tak ho neţehli.“
„To nejde, tak dobrý ještě nejsi, aby sis to mohl
dovolit.“
„Do háje.“
Mickey zavřel oči.
Sám dobře věděl, ţe udělal ostudu, ale nikdy by to
nepřiznal. Místo toho myslel na tu ţenu, kterou chtěl zničit.
V příštích dnech se bude chovat tak, ţe výstup z dnešního
večera proti tomu nebude nic.
„Já tě zlikviduju,“ šeptal. „Ano, zlikviduju tě.“
Bani nereagoval. Jel směrem k hotelu, který leţel
vedle Hyde Parku a patřil mezi ty luxusní.
Kdyţ se propletl provozem a nechal vŧz stát v
podzemní garáţi hotelu, byl jeho chráněnec uţ v limbu.
Leţel napŧl zhroucený ve svém sedadle, obličej měl
uvolněný, ústa pootevřená a mírně chrápal.
„Měli by tě předhodit supŧm!“ zašeptal Bani. „Moţná
to jednoho dne udělám já, aţ uţ k ničemu nebudeš, na to se
spolehni.“ Ale vzbudil ho ještě poměrně ohleduplně.
„Vstávat, Mickey, vzbuď se, uţ jsme tady.“
Craft zamával rukama, potom se napřímil a tupě se
zadíval z okna. „Co je?“
„Jsme v hotelu.“
„V baru?“
„Ne, v garáţi.“

- 65 -
 „Aha.“ Otevřel dveře a vystoupil do temného prostoru
garáţe. Potom se nadechl a rozkašlal. Kdyţ uţ stál venku,
napřímil se. „Mám váţně hlad.“
„No tak se pŧjdeme najíst,“ řekl Bani.
V restauraci si našli klidný kout za vysokými
rostlinami. Oknem se dívali do Hyde Parku.
Vrchní přišel a doporučil jim teplý roastbeaf. „Mŧţete
k tomu mít hranolky.“
„Ano, já si je dám.“
„Pro mě také, prosím,“ řekl Bani.
„A velký pivo,“ zavolal Craft za číšníkem. Vytáhl
cigaretu. „Co na mě čumíš, Bani?“
„To se ti jen zdá.“
„Ty uţ si myslíš, ţe lezu po ţebříku dolŧ, co?“
„Je to docela dobře moţné.“
„Ale aţ se to stane, tak stáhnu tebe sebou, Bani.
Stáhnu tě sebou do bahna!“ vykřikl nahlas a jeho manaţer
se polekaně rozhlédl kolem sebe.
„Buď uţ jednou rozumný.“
„To jsem pořád. Nebo většinou.“ Zapálil si cigaretu.
Vrchní přinesl pivo a Bani si objednal vodu.
„Prima, ty se musíš ode mě vţdycky něčím lišit. Kdy
se spolu zase jednou opijeme?“
„Aţ se budeš chovat rozumně.“
Pro Crafta bylo téma skončeno, neodpověděl uţ a zíral
do prázdna.
Přinesli jim jídlo. Ochutnal a byl spokojen. Pustil se
do jídla, jakoby uţ týden nic nejedl. Jenom nad hranolky
ohrnoval nos. Byly pro něj příliš studené. Večeři zalil
pivem a kdyţ dojedl, opřel se do opěradla. „Udělalo mi to
moc dobře.“
- 66 -
 „Tak uţ je ti zase lépe?“
„Proč? Nebylo mi špatně.“
„Chtěl jsem říct, ţe s prázdným ţaludkem jsi byl
nesnesitelný.“
„To je moţné.“ Zpěvák se předklonil a řekl: „Jdu do
baru, mŧţeš jít se mnou, jestli chceš.“ Neţ mu stačil
manaţer odpovědět, Craft zmizel.
Ani v hotelových barech se Mickey nechoval vţdy
přátelsky a zdálo se, ţe uţ se to rozkřiklo. Jednali s ním
sice nanejvýš zdvořile, ale projevovali mu současně i jistý
odstup, čehoţ si Mickey všiml. Uhodil plochou dlaní o
mahagonovou barovou desku a zvolal: „Je na mě něco
divného?“
„Ne, pane.“
„Tak na mě tak hloupě nečumte!“ okřikl oba barmany
a hledal u ostatních hostŧ podporu. Domníval se, ţe mu
budou tleskat, ale ţádný mu nevěnoval jediný pohled.
„Pitomci,“ zamumlal si. „Hloupí snobové.“
„Jaké máte přání, pane, co budete pít?“
„Whisky, bourbon.“
„Jak si přejete, pane, celou láhev nebo dvojitou?“
„Celou láhev, vy volové.“
Ani jeden z barmanŧ neodpověděl, jen se dál
profesionálně usmívali, protoţe v duchu si mohli myslet,
co chtěli.
U baru nebylo příliš mnoho hostŧ, ale ti ještě mohli
přijít, protoţe zejména v pozdních nočních hodinách se do
hotelového baru vţdycky nahrnulo dostatek ţíznivých
hotelových hostŧ.
Kromě Mickey Crafta seděli na barových stoličkách
dva Japonci a podpírali se lokty o barový pult. Tiše se
- 67 -
spolu bavili tak, jak jim to přikazuje jejich mentalita.
Naproti tomu Mickey se snaţil přitáhnout k sobě
pozornost. Otáčel se na ţidličce, natáhl nohy před sebe,
vrtěl se a zatleskal rukama, kdyţ mu přinesli láhev. „No
konečně!“ zvolal.
Dostal vysokou sklenici plnou ledu.
„Spokojen, pane?“
„Jde to, vy poskoci, mŧţete si taky jednu nalít, jestli
chcete.“
„Litujeme, pane, jsme ve sluţbě.“
„Tak mi vlezte na záda.“
Někdo mu zaklepal na rameno právě, kdyţ si chtěl
nalít první sklenici whisky.
„To mŧţeš být jenom ty, Bani!“
„Správně.“
„No a co, chceš se taky něčeho napít?“
„Ne, děkuji, chtěl jsem ti jen říct...“ Bani si sedl
vpravo vedle Mickeyho. „Chtěl jsem ti jen říct, ţe jsem
telefonoval s Perrym.“
„Co říkal?“
„Jsou v pořádku, ještě dnes zkoušeli. Na kapelu se
mŧţeš spolehnout.“
Mickey přikývl. „No, dobře.“ Dal si první doušek
whisky a byl nespokojený, protoţe si do ní nedal led. Vzal
pár kouskŧ ze sklenice. „Ještě něco?“
„Nic. Jen, ţe se Perry s ostatními dívali na ten tvŧj
dnešní výstup. Muselo to na ně zapŧsobit hrozně.“
„No a co?!“
„Nic, přeji dobrou noc.“ Bani se zasmál a poplácal
svého chráněnce po rameni. „Já na tvém místě bych se

- 68 -
neopil do bezvědomí. Zítra ráno v deset se zkouší. Ten
termín jsi stanovil sám.“
„Váţně?“
„Ano.“
„Tak mi řekni...“
Ale Bani uţ odešel. Nechtěl se svých chráněncem
sedět ani o chvíli déle. Spojovaly je jen čistě obchodní
zájmy, ţádné přátelství.
Craft se zase napil. Zaklonil se na své ţidličce a
rozhlédl se po baru. U stolŧ nikdo neseděl. Lampičky na
stěnách vydávaly teplé intimní světlo. „Sakra!“ zašeptal a
znovu se napil. „Je mi z toho na blití. Potřebuju ţenskou,
ale ne tak ledajakou.“ Znovu se napil a rozesmál se.
„Mrtvolu,“ řekl potom. „Ona váţně páchla jako mrtvola,
ale to je jedno, je zatraceně přitaţlivá, aţ neskutečně. Hej,
slyšeli jste, vy dva volové, tahle Celesta je zatraceně
přitaţlivá.“
„Jak si přejete, pane, mŧţeme pro vás ještě něco
udělat?“
„Ano, volové.“ Díval se upřeně na oba barmany.
„Přiveďte mi sem tu krasavici.“
„To uţ nebude nutné, Mickey!“
Craft najednou ztuhl ve své ţidli a nepohnul ani
brvou. Vykulil oči a zíral do sklenice. „To se mi zdá, ne?“
„Nezdá se ti to.“ Něčí ruka se dotkla jeho zad a
postupovala směrem dolŧ. Konečky prstŧ ho hladily jemně
po zádech a zastavily se teprve v okamţiku, kdy se ocitly u
opasku.
„Nechceš se obrátit, Mickey?“
„Ne, pak by ten sen skončil.“ Před očima se mu
všechno rozplývalo. Barmany viděl rozmazaně. Připadalo
- 69 -
mu, ţe jejich hlavy svítí. Stáli přímo pod bodovým
osvětlením a vypadalo to, jakoby měli svatozář.
„Jestli jsi to opravdu ty, tak se vedle mě posaď.“
„Není nic jednoduššího.“ Vedle Mickeyho nastal
pohyb. Pak se na ţidličku, na které před chvílí seděl Bani,
posadila nějaká postava.
Mickey vykulil oči. Díval se do hladké tváře, viděl
jemný úsměv a poznal, ţe Celesta má na sobě stále onen
zelený kalhotový kostým. Přes něj si navlékla bílé
koţešinové paleto volného zvonového střihu.
Craft oněměl. Pravou rukou stiskl sklenici, ale nezvedl
ji. „Jsi to skutečně ty?“
„Ovšem.“
Zavrtěl hlavou a zvedl obě ruce. „Proč? Proč jsi
přišla?“
„To je jednoduché, něco jsi ode mě chtěl a dal jsi mi
to jasně na srozuměnou.“
„Správně.“
„Chceš to ještě?“
„Hloupá otázka.“
„Tak pojď se mnou.“ Mickey byl ještě stále ohromen
jejím nenadálým příchodem, proto poněkud pomalu chápal.
„A kam?“
„Bydlíš tu přece,“ řekla a dotkla se jeho paţe.
Oba barmani věděli, ţe nemají rušit, proto se drţeli v
pozadí.
„Ano, mám tu svŧj pokoj.“
„A proč tedy ještě sedíme tady?“
Craft tu otázku slyšel, předklonil se a začal se sípavě
smát. „To je šílenství, to je prostě šílenství,“ řekl. „Ty jsi
pro mě záhada.“
- 70 -
 „Moje nabídka platí, nebo uţ nemáš zájem?“
Prudce se k ní otočil. „Jasně, ţe mám zájem, co si
myslíš?“ Upřeně se na ni zadíval. Ucítil něco. Ale byl to
parfém té nejvyšší cenové kategorie.
„Nuţe?“
„Vezmu si tu láhev sebou.“
„Prosím.“
Mickey sklouzl ze stoličky a pokynul oběma
barmanŧm. „Napište ji na mŧj účet, vezmu si ji sebou.“
„Jak si přejete, pane.“
Mickey se předtím navečeřel, takţe byl nyní poněkud
střízlivější. Zavěsil se do Celesty, zamířili k výtahŧm a
spolu vstoupili do kabiny.
„Které poschodí?“
„Osmé.“ Mickey se opřel o stěnu kabiny a díval se na
ţenu proti sobě.
Celesta se usmála. Nebyl to jen tak nějaký úsměv. Ne,
tento by se dal označit za záhadný a tajuplný. Rty měla
sotva pootevřené a úsměv naznačovaly jen koutky úst.
Pohledem bloudil po jejím obličeji směrem vzhŧru a dospěl
k očím. Měla vlasy vyčesané do tak zvaného koňského
ohonu a vepředu jí padala do čela afina. Její lokny stále
ještě vypadaly, jako by byly z gumy.
„A co ty tvé ţenské,“ zeptal se.
„Koho myslíš?“
„Ty, co tak křičely.“
Celesta mávla rukou. „A co by s nimi mělo být? Mám
přece svŧj soukromý ţivot, nebo snad ne?“
„To je pravda.“ Vystoupili z výtahu a zamířili do
prostorné chodby, která se dělila na dvě uţší větve, jdoucí
kaţdá jiným směrem.
- 71 -
 „Máš klíč?“
„V kapse.“ Craft vstoupil do chodby vlevo, Celesta šla
za ním. Ve svém hladkém obličeji měla stále tentýţ úsměv.
Říkal, ţe přesně ví, co chce udělat.
Mickey odemkl. „Není to ţádný luxusní apartmán. Ve
Státech jsem zvyklý na něco jiného, ale tady...“
„Ale postel tu snad je, ne?“
„A jaká.“
„Potřebujeme snad víc?“
Zasmál se a pustil ji napřed.
Pokoj byl standardně zařízen. Nechyběl ani televizor.
Pokojská uţ předtím ustlala postel a zatáhla závěsy na
oknech.
„Jaké světlo chceš rozsvítit?“
„Jen nějaké tlumené,“ odpověděla Celesta a dívala se,
jak Mickey zavírá dveře od pokoje.
Pak přistoupil k ní. V pravé ruce drţel láhev své
whisky. Na rtech měl šťastný úsměv a oči mu zářily.
Odhodil láhev s whisky na postel a potom roztáhl
ruce.
„Pojď ke mě.“
Celesta ustoupila o krok dozadu a nacvičeným
pohybem shodila z ramenou své koţešinové paleto. „Ne,
ještě ne. Pŧjdu nejprve do koupelny.“
„A potom?“
„Zavolám tě.“
„Tak to máš ráda?“
Zasmála se. „Ano, dá se to tak říct. Miluji koupele,
rozumíš?“
„Ano, kaţdý má nějakou slabost.“
„Tak mě pusť.“
- 72 -
 Ustoupil a dokonce se jí i mírně uklonil, ale ruce
neudrţel. Dotkl se jejích prsou.
„Dobrý,“ řekl.
„Ano,“ odpověděla a se svŧdným úsměvem se k němu
otočila zády. Uţ byla ve dveřích do koupelny, kdyţ za ní
zavolal: „Nebuď tam moc dlouho, miláčku.“
„Neboj se, zavolám tě velmi brzy.“
„Sprcha nebo vana?“
„Vana!“
Zmizela a Mickey se opět obrátil ke své druhé
přítelkyni - láhvi. Sklenice se musel vzdát, tak se napil
přímo z láhve. Postavil ji na noční stolek, zhasl stropní
světlo a nechal rozsvícené jen lampičky nad postelí. Měl
dlouhou chvíli. V koupelně slyšel téci vodu do vany. Chtěl
jí dát ještě tři minuty a potom za ní jednoduše vtrhnout.
Uběhla sotva polovina času, kdyţ Celesta otevřela dveře.
„Pŧjdeš za mnou?“
„No jasně.“ Rozběhl se ke dveřím. Celesta znovu
zmizela v koupelně.
Mickey byl nervózní jako primán před první
schŧzkou, kdyţ vstupoval dovnitř. Stála u vany, ze které
stoupala pára a byla k němu obrácená zády.
Záda bez poskvrnky, pleť jako mramor, bez vrásek,
záhybŧ, nečistot nebo pih.
Byla nahá aţ po paty a Mickeymu vyschlo v krku.
„Páni,“ řekl a zamířil k ní.
Vtom se otočila.
Ne prudce, ale pomalu, coţ pŧsobilo téměř lascivně.
Díval se jí do obličeje a do očí, ve kterých svítilo
tajemné červené světélko a vtom uviděl její zuby.
Byly to zuby dravé ryby.
- 73 -
 V tomtéţ okamţiku ucítil onen pach.
Byl to pach staré mrtvoly!
Stáli proti sobě, aniţ by jeden na druhého promluvil.
Kdyby Mickey tolik nepil, určitě by teď byl schopen
reakce, ale v této chvíli se na nic nezmohl. Bylo pro něj
velmi těţké pochopit situaci a zařídit se podle ní.
„Chtěl jsi mě, zde jsem...“ promluvila jinak, neţ před
čtvrt hodinou, mnohem hlubším a drsnějším hlasem. Její
zřítelnice byly teď úplně rudé. Pokývla na něho
ukazováčkem pravé ruky. „Pojď ke mě, chlapečku, pojď...“
Mickey se sípavě nadechl. „Ne,“ řekl. „Ne, sakra,
nepŧjdu. Jsi bláznivá, šílená, ty jsi...“ Otočil se.
Pravděpodobně i jeho alkoholem omámený mozek
pochopil, ţe se ta ţena proměnila v nebezpečné monstrum.
Stačil ještě sáhnout na kliku, ale uţ ji nestihl stisknout.
Něco dopadlo s nesmírnou silou na jeho rameno. Její
prsty se mu do něj zaryly, byl strţen dozadu, upadl na ni a
objaly ho velmi silné paţe a strhly k zemi.
Tam stála vana.
Narazil do ní, převáţil se dopředu, ještě zahlédl, jak z
vody vystupuje pára a pak uţ ucítil vodu. Byla vařící...
Jeho výkřik uţ nebylo slyšet, protoţe měl hlavu pod
vodou. Celesta ho zatlačila ještě hlouběji. Jejím rukám
horká voda nevadila. Dívala se před sebe a z jejího obličeje
bylo přitom nejvíc vidět veliká rozevřená ústa plná ostrých
zubŧ.
Byla Lady Ghoul a začala svému jménu zase dělat
čest...

- 74 -
 7

Přesto přese všechno, co se tu noc udalo, jsem dobře

spal a ráno jsem odpočatý odjel do Scotland Yardu.
Brzy ráno jsem hovořil se Sukem, na jehoţ obličeji se
zračil všechen smutek světa, protoţe toho dne musel
doprovázet našeho šéfa, sira Jamese.
Kdyţ jsem ho informoval o svých záţitcích, zaleskly
se mu oči. Utěšil jsem ho slovy: „Člověk nemŧţe mít
všechno“, a odjel jsem.
Glenda a já jsme vstoupili současně.
Ještě ve výtahu se rozpovídala o minulém večeru.
„To tedy byla věc, ta povedená Talk Show.“
„Ano, nějak se to nepovedlo.“
„A jak to bylo s tím mrtvolným pachem?“
„To prohlásil Mickey Craft.“
„A vypátral jsi, co je na tom pravdy?“
„Ne, Glendo, na nic jsem nepřišel. Kdyţ jsem chtěl
hovořit s Celestou, byla uţ pryč. Ale podal jsem si toho
zpěváka.“
„Jaký je?“
Mávl jsem rukou. „Na toho mŧţeš klidně zapomenout,
jen se předvádí, pravděpodobně si sebou není jistý a v
kaţdém případě tu ţenu chtěl svést, ale nepovedlo se mu
to.“
„To mě těší, kdyţ takové typy dostanou košem.“
Posadil jsem se za psací stŧl a tvářil se, ţe přemýšlím.
Nějak jsem si nedokázal uspořádat myšlenky, ale jedno
bylo jisté. Pokud má ten zpěvák pravdu, pak za Celestiným
případem vězí víc, neţ jsme si doposud dovedli představit.

- 75 -
 Vzpomněl jsem si na případ, který se stal nedávno.
Dostali jsme nového kolegu, ze kterého také vycházel
mrtvolný pach. Je tomu u téhle Celesty podobně? Pokud
ano, potom vyprávění Ernieho Balsama a toho popového
zpěváka souhlasí.
Glenda přišla s kávou. Usmívala se, ale pak mě
uviděla ponořeného v těţkých myšlenkách. „Co je, Johne,
nemŧţeš se hnout dál?“
„Přešlapuji na místě.“
Postavila na stŧl svŧj i mŧj hrníček. „Myslíš s
Celestou, ne?“
„Přesně tak.“
„Tak si s ní promluv.“
„To také udělám.“ Napil jsem se kávy, která měla
vynikající chuť a zadíval se na hodinky. „Ale nebude to
hned. V tomto čase bude ještě leţet v posteli, podle toho,
jak ji odhaduji.“
„Kdy přijde Suko?“
„Nejdříve zítra.“
Glenda se zasmála. „To je prima, takţe má ještě
práci.“
„Dopřejme mu to.“
Počasí se zlepšilo, těţká mračna zmizela. Nad
Londýnem leţela mlha. Slunce nemělo sílu ji prorazit.
Uţ se mi nechtělo sedět v kanceláři, tak jsem se zvedl.
„Kam jdeš?“
„Jedu k Mickeymu Craftovi.“
„Ty víš, kde bydlí?“
„To si zjistím...“

- 76 -
 Pak zazvonil telefon, zvedl jsem sluchátko a nejprve
jsem zaslechl jakési hekání a potom hlas Ernieho Balsama.
„Sinclaire, musíte co nejdříve přijet!“
„Kam?“
„Do hotelu Hyde Park, počkám tu na vás.“
„Co se stalo, k čertu?“
„Však uvidíte sám, zatracená práce.“ Poloţil a já z
toho zŧstal úplně perplex a díval se na sluchátko.
Glenda poslouchala se mnou. „Hotel Hyde Park?“
opakovala. „Myslíš, ţe se tam objevila?“
„Moţná, Balsam byl velmi rozčilený. Muselo se tam
něco stát. Uvidíme.“
Musel jsem se bohuţel prodírat ranním provozem, tak
jsem zapnul sirénu i modré světlo, abych si uvolnil cestu.
Tak jsem se protlačil mezi auty a dojel na roh Hyde
Parku po široké silnici Knights Bridge, která vedla přímo k
hotelu. Vpravo ode mě leţel rozlehlý park v chladu
pozdního podzimu. Nebyl tam téměř nikdo, jen pár muţŧ
shrabovalo listí do velkých vozíkŧ. Slabé sluneční paprsky
dopadaly na holé větve stromŧ.
Dojel jsem ve svém roveru na parkoviště před hotel a
nechal ho tam stát. Jeden uniformovaný vrátný mě chtěl
zahnat, ale kdyţ viděl mŧj sluţební prŧkaz zmlknul.
„Prosím, pane, není tu uţ nic k vidění. Z oddělení vraţd uţ
přijeli a ...“
„Kdo zemřel?“
„Pan Craft.“
„Jak prosím?“ zeptal jsem se ohromeně.
„Ano, pane, pan Craft zemřel, ten zpěvák.“
„Kdy?“
„To nevíme, pane.“
- 77 -
 „Děkuji vám.“ Vešel jsem do hotelu, kde uţ na mě
čekal Ernie Balsam. Rozběhl se ke mě v rozepnutém
světlém teplém plášti, který za ním vlál.
Překvapil mě svým jednáním. Zalomcoval totiţ se
mnou a vykřikl: „Zatraceně! Já jsem vám to přece říkal. Je
to strašné násilí, já...“
„Tak moment.“
„Ne! Poslouchejte mě.“ Vykřikl tak hlasitě, ţe si toho
všimli ostatní hosté. „Kdybyste býval bral všechno váţněji,
mohl Craft ještě ţít, ale takhle je mrtvý.“
„Jak jste se sem vŧbec dostal?“ zeptal jsem se.
„Chtěl jsem s ním mluvit, chtěl jsem mu o té ţeně říct.
Hovořil jsem s jeho manaţerem, kterého jsem přesvědčil.
Ten potom zavolal nahoru, ale nikdo se neozýval. Bani šel
tedy do jeho pokoje,' Balsam mě pustil. „Zbytek uţ vám
dopoví jiní.“
„Které poschodí?“ zeptal jsem se.
„Osmé.“
„Děkuji.“ Šlapal jsem nahoru. Na chodbě stáli dva
uniformovaní policisté, aby nikdo nemohl projít. Mě znali
a proto mě pustili. V pokoji i v koupelně panoval shon,
protoţe právě v koupelně byl nalezen mrtvý.
Šéfa oddělení vraţd jsem znal jen zběţně. Byl to
inspektor Green.
Zelený byl i v obličeji, kdyţ vyšel z koupelny. Uviděl
mě a zastavil se.
„To je váš případ, Sinclaire?“
„Mŧţe být.“
„Chcete se podívat?“ Podíval se na mě přitom tak
pátravě, ţe jsem se zeptal: „Musím?“

- 78 -
 „Mŧţete. Vezměte si s sebou silné nervy.“ Otřásl
se.“Propána, to jsem ještě nikdy neviděl...“
Uhnul mi, abych se dostal přes práh. Kdyţ mŧj pohled
padl do malého prostoru koupelny, věděl jsem, proč mŧj
kolega tak změnil barvu. Ostatní muţi vypadali podobně.
Ne, raději se vzdám popisu. Uvedu jen jedno, na zemi
leţely i kosti. Holé, světle šedé kosti.
Green čekal vedle, seděl na okraji postele a popíjel
whisky z láhve. „Tu teď potřebuji,“ řekl šeptem. „Dáte si
také jednu?“
„Podejte mi ji.“
Napil jsem se a zazátkoval láhev. Pak jsem se zadíval
na podlahu. Inspektor Greensi právě vedle mě zapaloval
cigaretu. „Vím, kdo jste, Sinclaire, a vím také, čím se
zabýváte. Teď bych od vás chtěl vysvětlení, jak je něco
takového moţné. Kdo to dělá?“
„To je velmi těţké...“
„To vám rád věřím,“ odpověděl Green s trpkým
smíchem. „Ale chci odpověď.“
„Člověk to určitě nebyl.“
„Tak to uţ jsme o něco dál. Na co to typujete?“
„Na ghoula!“
„Na co?“
„Byl to ghoul, jeden z nejstrašnějších démonŧ, nebo
jinak řečeno jedna z nejstrašnějších bytostí, jakou si jen
mŧţete představit. Ghoulové zabíjejí a pak své oběti
poţírají. Musím být ještě přesnější?“
„Ne, to jsme uţ bohuţel viděli.“
Přikývl jsem.
„Musel leţet ve vaně. Tam byl pravděpodobně zabit.“
„Muselo to být strašné.“
- 79 -
 „To muselo.“
„Máte nějaké podezření?“
Zvedl jsem se, vzal do ruky telefonní sluchátko a
vyťukal jsem Glendino číslo. Kdyţ slyšela o vraţdě
Mickeyho, tiše vykřikla. „Takţe přece.“
„Ano,“ řekl jsem. „Dávej pozor. Pokus se zjistit, kde
Celesta vystoupila.“
„Pokusím se, kam ti mŧţu zavolat?“
„Já zavolám tobě.“
Green slyšel to jméno. „Celesta,“ řekl. „Není to ta
ţena, která chce udělat kariéru?“
„Přesně tak.“
„A ona, ţe by...?“
Zvedl jsem obě ruce. „Prosím, jen ne ţádné urychlené
závěry. Sleduji jen stopu, nic víc.“
Green zatřepal hlavou. „To si dovedu stěţí představit,
ţe osoba jako ona, by mohla udělat něco tak strašného.“
Nechal jsem ho jeho myšlenkám, vytáhl cigaretu,
zapálil si a přitom přemýšlel. Pohled mi padl oknem na
holý Hyde Park. „Převezmete ten případ, Sinclaire?“
„Vypadá to tak.“
„A co potom?“
„To ještě nevím, moţná se vše vyvine úplně jinak, neţ
si myslíme.“
„A jak?“ „
„To vám nemohu říci. Nechtěl bych zde vyslovovat
domněnky. Pokud Celesta skutečně tuto strašlivou vraţdu
spáchala, sotva zŧstane v Londýně. Nemŧţe si to prostě
dovolit.“

- 80 -
 Kolega znovu zamířil do koupelny. Zamáčkl jsem
nedopalek a utřel si rukou čelo, na kterém jsem měl tenkou
vrstvičku potu. V pokoji bylo přetopeno.
Pak jsem znovu zavolal Glendě. Měla ještě obsazeno,
tak jsem pár minut počkal.
Přišel ke mě Green. „Mŧţeme... Mŧţeme nechat ty
zbytky odvézt?“
„Ano, odvezte.“
Přišli dva muţi nesoucí vanu z umělé hmoty a vešli do
koupelny. U toho jsem nemusel být. Znovu jsem
zatelefonoval a tentokrát měl štěstí. Glenda se mi okamţitě
ozvala.
„Zjistila jsi...?“
„Zjistila jsem to, Johne, její agentka, jistá slečna
Bloomerová mi vysvětlila, ţe Celesta hned po vysílání
odcestovala.“
„Aha, a kam?“
„Neznámo kam, ale já jí nevěřím. Ani ona mi
nevěřila.“
„Mŧţeš mi dát adresu?“
„Piš si.“
Poznamenal jsem si adresu, poděkoval a řekl
Greenovi, ţe mě najde ve foyeru.
Tam jsem našel také Ernieho Balsama a Salvátora
Baniho. Oba seděli naproti sobě. Bani téměř zmizel ve
velkém křesle. Jeho obličej vypadal jako přezrálý sýr,
zatímco Balsam vypadal neobyčejně nervózně. Vyskočil,
kdyţ mě uviděl.
„No, ţe jsem měl pravdu?“
Přitáhl jsem si třetí křeslo a klesl do něho. „Ne, to jste
neměl.“
- 81 -
 „Byla to ona,“ řekl Bani.
„Jak si tím mŧţete být tak jistý?“
„Celesta byla zde v hotelu, jsou na to svědkové a
kromě toho jsou také svědkové, ţe odjela výtahem s
Mickeym do jeho pokoje, potom zase velmi brzy vyšla, jak
jsem slyšel. Víc vám toho nemohu říct.“
Přikývl jsem a podíval se na Balsama. „Říká vám něco
jméno Bloomerová, pane Balsame?“
„Ne, kdo to má být?“
„Agentka zde v Londýně. Celesta s ní musela
spolupracovat.“
„Tu neznám.“
„Pŧjdu ji navštívit.“
„Co to má znamenat? Najděte Celestu a ...“
„Lituji, pane Balsame, ta dáma odcestovala, jak jsem
se mezitím dověděl.“
„Ach.“ Udiveně se na mě zadíval. „A kam?“
„To kdybych tak věděl. Proto také chci mluvit s tou
paní Bloomerovou.“
„Mohu tam jít s vámi?“
„Ano, přišel jste s Celestou přece do přímého
kontaktu.“
Aţ do této chvíle Bani poslouchal a teď řekl: „Je ta
Celesta vraţedkyně?“
„To zatím nevíme, pane Bani.“
„Ale byla cítit mrtvolně.“ Chtěl vyskočit, ale já mu
poloţil ruku na rameno. „Buďte nám k dispozici, moţná k
vám budeme mít pár otázek.“
„Ano, samozřejmě. Musím ještě mnohé zařídit, musím
odříci turné a moţná se díky tomu budou lépe prodávat dvě
poslední LP desky. Uvidíme.“
- 82 -
 Ten člověk uţ zase myslel na obchod, i kdyţ mrtvý
ještě ani neleţel pod zemí, tak uţ to v jeho branţi chodilo.
Vzali jsme mŧj vŧz. Slečna Bloomerová bydlela v
Chelsea na Tyon Street, na kterou se přijelo přímo z Kings
Road. Dostali jsme se tam velmi snadno. Cloane Street,
Kings Road a potom uţ jsme byli u cíle.
Slečna Bloomerová měla kanceláře ve starém domě,
kde si pronajala první poschodí.
Kancelář leţela za těţkými dřevěnými dveřmi. Ťukání
psacího stroje bylo slyšet ven jen tlumeně. Dostali jsme se
na sekretariát. Tam nás uvítal muţ v červených koţených
kalhotách s vlasy odbarvenými na velmi světlý odstín
blond. Kdyţ nás uviděl, povytáhl obočí.
„Přejete si?“
„Abyste nás pustil ke slečně Bloomerové.“
Dostal z toho záchvat smíchu, který ale prudce přestal,
kdyţ jsem mu ukázal svŧj prŧkaz.
„Ach, policie. Patříte k té nesnesitelné osobě, která
před chvílí volala?“
„Ta nesnesitelná osoba je moje sekretářka, vy
komiku.“
„Měl byste si pořídit muţe, nejsou tak vlezlí.“
Prohlédl si mě od hlavy k patě.
Předklonil jsem se. „Ohlásíte nás nebo vás máme
zatlačit i s vaším krásným psacím stolem do její
kanceláře?“
„Ano, ano, dám Patsy vědět.“
Učinil tak telefonicky a hovořil do sluchátka tak
sladce, jakoby jí vyznával lásku.
Povzneseně poloţil sluchátko a obrátil se k nám:
„Mŧţete dovnitř.“
- 83 -
 Balsam vedle mě vrzal zuby. „Páni, ještě chvíli a uţ
bych se nedokázal ovládnout.“
Zaklepali jsme a zaslechli obvyklé „Vstupte“ a pak uţ
jsme se nacházeli v otevřených dveřích místnosti ve tvaru
pětiúhelníku, zařízené bílým nábytkem, na jejíchţ stěnách
visela spousta plakátŧ.
Pŧlkruhový psací stŧl s červeným lakem stál uprostřed
pokoje. Slečna Bloomerová seděla za ním a červená
obroučka jejích brýlí ladila s barvou jejího pracoviště.
Měla na sobě hladké kašmírové šaty a k nim červený
perlový náhrdelník. Tvář měla velmi silně nalíčenou, vlasy
hnědé, sepnuté malými červenými sponami.
„Tak tedy policie.“ Zvedla se a podala nám ruku.
Představil jsem nás. Vyzvala nás, abychom se posadili
na chromové ţidle s koţenými sedadly, které postavila
před psací stŧl.
„Tak co pro vás mohu udělat, pánové?“
„Jde o Celestu.“
Rozesmála se.“To jsem si myslela.“ Vzala si z malé
dózy tenkou cigaretu, nedovolila však, abych jí zapálil a
vytáhla z krabičky zápalku. „Kvŧli tomu uţ mě někdo
obtěţoval...“
„To byla moje sekretářka.“
„Ach tak, pane Sinclaire. Nemohla jsem jí nic říkat,
mohla by mě také zničit. Víte, umělci to zkoušejí se všemi
moţnými triky. Kdybyste jen věděl, kdo všechno se sem
dostane a chce ode mě práci, řeknu vám...“
„Vyprávějte nám, prosím, něco o Celestě.“
Podívala se na mě s nevolí. Pravděpodobně nebyla
zvyklá na to, ţe ji někdo přerušoval. Rychle třikrát za
sebou vyfoukla dým z cigarety. „Ano, Celesta,“ opakovala.
- 84 -
„Velmi neobvyklá ţena, která to měla v sobě. Ještě nikdy
jsem nic takového nezaţila, je jedinečná. Celesta je
přírodní zázrak.“
„Který zmizel,“ řekl jsem.
„Odcestoval!“ opravila mě.
„Přirozeně. Otázkou je, kam odcestovala.“
„Na jih.“
„Ke Středozemnímu moři?“ zeptal se Balsam.
„Je to moţné. Volala mi po tom trapném vysílání a
řekla mi, ţe odříká všechny schŧzky, ţe se musí z toho
nejprve vzpamatovat.“
„Kdy letěla?“
Slečna Bloomerová pokrčila rameny. „O tom nic
nevím a nevím také, zda odcestovala letadlem. Mohla
stejně tak pouţít i vlak. Na pevnině vţdycky najde nějaký
spoj, dnes uţ to přece není ţádný problém. Určitě uţ bude
doma.“
„To bych rád věděl, slečno Bloomerová, kde to je.“
Předklonila se. „Já také, pane Sinclaire, věřte mi.
Velmi ráda bych to věděla.“
Ernie Balsam zvedl pravou ruku a pak ji zase
rezignovaně spustil. „Musíte přece něco vědět...“
„Ne, Středozemní moře je rozlehlé. Ona miluje okolí
jiţního Turecka, to je jediné, co vím.“
„Takţe přece jen něco,“ řekl jsem.
„Ale více uţ vám nepomohu.“
To jsem jí věřil. Zvedl jsem se a poděkoval jí za
informace. V předpokoji se její tajemník díval z okna.
„Překrásné počasí,“ oznámil nám. „Jen moc chladné.“
Učinil pohyb, jakoby ho ofoukl studený vítr.

- 85 -
 „Tak se ohřejte nějakými příjemnými vzpomínkami,“
řekl jsem mu na rozloučenou a zaslechl ještě jeho
komentář.
„Vtipálek, skutečný šprýmař, tenhle polda. Jaká
legrace, ha, ha, ha...“
„Co uděláme teď?“ zeptal se Ernie Balsam. Měl jsem
uţ delší dobu vymyšlený plán. „Vy přece milujete
Středozemní moře, jak jsem slyšel.“ Pochopil. „My
pojedeme...“ „Pojedeme, a to co nejrychleji.“ „Tak pojďte,
pane Sinclaire, letové časy znám nazpaměť, dnes večer uţ
budeme dole, na jihu.“
A to jsme také byli, nepřeháněl. Uvítal mě úplně jiný
svět. Kdyţ jsem zavřel oči a cítil ještě teplý vítr, zdálo se
mi, ţe sním. Kdyţ jsem je zase otevřel, viděl jsem, ţe to
není sen.
Nacházeli jsme se skutečně v malém přístavu
nedaleko místa, kde Balsam viděl tu ţenu vynořit se z
hlubin moře.
Nebyl tu příliš čilý provoz. Na ulici byli jen místní
lidé. My jsme byli jediní cizinci. Znali tu Ernieho a
přátelsky ho zdravili. Z jedné rybářské hospŧdky sem
doléhala turecká hudba. Slyšeli jsme muţský smích a viděli
i ţeny sedící na rybářských stoličkách a spravující rybářské
sítě. „Tak co, pŧjdeme k Ozalovi?“ „Co bude s člunem?“
„Nedělejte si starosti, Johne, však oni ho natankují.
Mohu se na místní lidi spolehnout.“
Začali jsme si mezitím uţ říkat jménem. Ernie mě vedl
z přístavu pěšinkou do hor. Museli jsme kráčet po
schodech vzhŧru, abychom se dostali k Ozalovu domu.

- 86 -
 Vycházel nám uţ vstříc. Komunikace zde fungovala
perfektně. „Ernie, příteli!“ zvolal, rozevřel náruč a objal
Angličana.
Ten muţ měl skutečnou radost, nebylo to hrané, bylo
to opravdové. I mě pozdravil jako starého dobrého
známého a vítaného hosta.
V malé vinárně se dvěma kulatými stoly a dvěma
úzkými okny jsme poznali také Ozalovu ţenu, velmi
plachou bytost. Okamţitě zase odešla, kdyţ nám přinesla
chlazené víno a vodu.
Teprve po čtvrt hodince popíjení na uvítanou, přešel
Ozal k věci. „Máte problémy,“ konstatoval. „Stačí mi jen
se na vás podívat. Jak je to dlouho, co se to přihodilo
tvému příteli, Ernie, rok nebo déle?“
„Přibliţně rok.“
„Uţ jsme z něho nic dalšího nenašli, ţádné kosti, nic.“
Turek pokrčil rameny.
„Ale my jsme ji viděli!“
„Koho?“
„Celestu.“
„To není moţné.“ Ozal uhodil plochou dlaní do stolu.
„To není moţné!“
„Byla v Londýně,“ řekl jsem. „A měla mnoho
fanouškŧ, samé ţeny.“
„Já jsem ji poznal,“ podpořil Ernie mou výpověď. „Já
ji přece musím poznat.“
Ozal zpopelavěl v obličeji. „Jak se mohla dostat do
vaší země? Jak?“
„To nevíme.“
„A byla také menší.“

- 87 -
 Turek se nadechl a potom se napil vody. „Pokud to
byla opravdu ona, musí to souviset s tím, co jsme tu
pozorovali.“
Nastraţil jsem uši, ale na nic se neptal a nechal ho
mluvit dál.
„Rybáři tu často viděli velikou loď. Nebyla prázdná,
na její palubě byli vţdy pasaţéři, ale byly to samé ţeny,
rozumíte, jen ţeny.“
Kývali jsme hlavami. „Kam měly namířeno, co bylo
jejich cílem?“
„Ostrov.“
„Který?“ zeptal se Ernie.
„Aguri.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ten neznám. Ty ano, Ernie?“
„Ano, já ho znám.“
„Kde je najdeme?“
Usmál se. „Není to vŧbec daleko odtud, asi dvě
hodiny cesty.“
„Kdy se setmí?“
„Ještě mánie čas.“ Ozal nás poslouchal. Přebíhal
pohledem mezi Erniem a mnou. „Vy tam chcete jet?“
zeptal se.
„Ano.“
„Vy si myslíte, ţe se zdrţuje na ostrově, ona, která má
domov v mořských hlubinách?“
„Uţ ne, Ozale,“ odpověděl Ernie. „Vystoupila z
hlubin a našla si dokonce i cestu do Londýna, kde se
představila jako fotomodelka...“ Ernie mávl rukou. „Ale to
je jedno.“ Potom se ještě jednou na něco zeptal. „Jak to tu
po celý rok chodilo, Ozale, nebyl tu nějaký neklid, nevšiml
sis něčeho?“
- 88 -
 „Kdyţ jsi se vrátil domŧ, něco se opravdu stalo.
Mluvil jsem o těch ţenách a ostrově. Přijelo jich sem
opravdu hodně a zdrţely se tam dlouho. Vytvořily
společenství a nikoho na ostrov nepustily. Postavily si tam
domy a zaloţily zahrady. Říká se, ţe zabijí kaţdého muţe,
který na ostrov vkročí. Ostrov je muţŧm zakázán.“
„A co Celesta, ta tam také je?“
Ozal povytáhl koutky úst. Neodpověděl mi na mou
poznámku a jen pokrčil rameny. „V kaţdém případě,“ řekl
nakonec, „jsem vás varoval. Ještě stále tam chcete jet?“
„Ano,“ odpověděl jsem rozhodně. „Přijeli jsme proto,
abychom tu vraţedkyni zajali. Nenecháme se od našeho
úkolu odradit. Rozumíte?“
„Je mi to jasné.“
Ernie Balsam se zvedl. „Mnohokrát ti děkuji za tvé
pohostinství.“
„To je samozřejmé.“ Oba nás na rozloučenou objal a
slíbil, ţe se za nás bude modlit.
„To budeme potřebovat...“ řekl Ernie.

- 89 -
 8

Vypŧjčený člun byl naprosto v pořádku. Obě nádrţe

byly aţ po okraj naplněny benzínem, motory seřízeny.
Bzučely si jako šicí stroje a skrývala se za nimi velká síla.
Ernie Balsam se v těchto vodách vyznal velmi dobře a
nepotřeboval ani mapu, i kdyţ si ji s sebou vzal. Vyjeli
jsme na otevřené moře a doprovázelo nás nebe, které na
sebe vzalo tmavomodrou barvu, přičemţ se na západě
vytvořila mírná oblačnost.
Uţ jsme neviděli pevninu. Nebe a voda jakoby
splynuly. Dlouhé vlny zvedaly náš člun často velmi
vysoko, takţe se náš výhled zlepšil.
Zahlédl jsem v dálce skaliska čnějící z vody.
„To je teď její území, Johne. Tam, kde vystupují ty
skály, jsem se potápěl a tam se mi také zjevila.“
„Jako obryně?“
„Ano.“
Zahleděl jsem se tím směrem. Mŧj zrak automaticky
klouzal po vodě. Byla neobyčejně prŧzračná, tyrkysové
barvy a lákala ke koupeli.
Projeli jsme kolem útesŧ. Klidně si čněly nad vodní
hladinu uprostřed zpěněné vody.
Měli jsme za sebou dvouhodinovou cestu. Vypočítali
jsme si to dobře. Po devadesáti minutách jsme uţ před
sebou rozeznávali tmavomodrý pruh. Nebylo to stmívání,
na to byl ten pruh příliš hluboko.
„Je to on?“ zeptal jsem se.
„Ano, to je ostrov Agura.“
„Byl jsi tam uţ někdy?“ Začali jsme si uţ tykat.

- 90 -
 „Ne, jen jsem vţdycky projel kolem, ten ostrov mě
nezajímal, byl prázdný, nikomu nepatřil. Neumím ti také
říci, jestli tam najdeme nějaký malý přístav nebo záliv,
musíme se nechat překvapit.“
„Dobrá.“
Najednou se ostrov rýsoval ve vodě zřetelněji. Jeho
obrysy byly ostřejší. Při pohledu z této vzdálenosti čněla
ostrá skaliska z hlubin a kolem nich to neustále pěnilo, jak
do nich naráţel příliv.
Jelikoţ jsem měl po ruce dalekohled, vzal jsem ho a
zadíval se tím směrem. Nevypadalo to dobře. Útesy byly
velmi blízko vedle sebe, takţe bude těţké mezi nimi projet.
Poznal jsem i to, ţe břehy byly prudké a připraví nám velké
potíţe, aţ se pokusíme na ten ostrov vstoupit.
Ţádné mezery, ţádné zálivy, jen vodou ohlazená
skaliska, výhruţně čnějící z vody. Uvědomil jsem si také,
ţe jsem tam neviděl ţádnou zeleň.
Kdyţ jsem odloţil dalekohled a Ernie uviděl mŧj
skeptický pohled, bylo mu jasno.
„Takţe neexistuje moţnost tam přistát?“
„Z této strany ne.“
„Tak musíme ostrov objet z druhé strany.“
„Dovedu si představit, ţe ty ţeny mají moře pod
kontrolou.“
Ernie přikývl. „To si myslím také.“ Potom se
potutelně usmál. „Připraví nám jistě velmi srdečné
přivítání.“
„Na to se musíme připravit.“
„No uvidíme.“ Balsam změnil kurs. Jeli jsme jiţněji a
paralelně se západním pobřeţím skalního ostrova.

- 91 -
 Brzy učinil Ernie další změnu kursu. Teď jsme ostrov
obeplouvali.
Znovu jsem vzal do ruky dalekohled. „Co jsem ti
říkal?“ zasmál jsem se. „Skaliska jsou daleko niţší a
ustupují.“
„Vidíš uţ nějaké domy nebo chatrče?“
„Zatímně.“
„Tak to teprve přijde. Nemohu si pomoci, ale stále
myslím na to, jaký dŧvod asi ty ţeny měly, aby se tu
usadily. Mŧţeš mi na to dát odpověď?“
„To je těţké, ale myslím si, ţe jde o moderní
čarodějnické reje. Víš, jak to myslím, ţeny se znovu začaly
spoléhat na přírodní síly. Pomysli na pramatku Zemi, je to
taky ţena. Ţeny se pokusí podrobit si matičku Zemi a
vyrvat jí z klína její tajemství. Zjednodušeně řečeno, jde o
tuto filozofii.
„O tom jsem uţ slyšel. Jak je to s Celestou na toto
téma?“
Pokrčil jsem rameny. „Kaţdá skupina prostě potřebuje
svého vŧdce. Pro ty ţeny je to Celesta.“
„Myslíš?“
„Jsem o tom skoro přesvědčený.“
„Znáš ty staré příběhy o ní?“
„Ne všechny, jen ty, které jsi mi vyprávěl v letadle.“
„Tak ti teď povím, co si lidé vyprávějí: Celesta prý
pochází z Atlantidy. Uţ tenkrát byla něco jako vrchní
čarodějka, jestli rozumíš?“
„Ano, dokonce tomu i věřím.“
Ernieho to překvapilo. „Tak rychle?“

- 92 -
 „Víš,“ řekl jsem s úsměvem. „Uţ mám s Atlantidou
své zkušenosti. Dokonce jsem byl na tomto prastarém
kontinentu několikrát.“
„Děláš si legraci?“
„Ne, Ernie, myslím to váţně, nedělám ţádné vtipy.
Proţil jsem její potopení na vlastní kŧţi a byl to absolutní
chaos a hrŧza, a to vše bylo zinscenováno démonickými
silami.“
„Nechci ti odporovat,“ odpověděl velmi opatrně.
„Kdybych věděl, ţe nás stopa přivede k Atlantidě,
býval bych se pokusil zmobilizovat pár přátel. Ale teď uţ
to bohuţel nejde,“ pokračoval jsem.
Ernie byl zvědavý. „Koho?“
Mávl jsem rukou. „Ty je neznáš, jsou to Atlanťané,
kteří přeţili, tak jako Celesta.“
„Ano, ovšem.“ Slyšel jsem z jeho odpovědi, ţe mi
nevěří a také jsem to po něm nemohl chtít.
Dostali jsme se do blízkosti ostrova. Pro přistání byly
na této straně skutečně lepší podmínky, ale i tak jsme ještě
museli obeplout nebezpečný úsek skalních útesŧ, které na
mnoha místech čněly z vody obklopeny bohatou pěnou.
Uţ se začalo stmívat. Bylo pološero a výhled byl
skutečně mizerný, coţ se nám hodilo.
Pak jsme uviděli loď.
Byla černá, aby nebyla snadno objevitelná a prakticky
splývala s černými stíny kolem útesŧ. Velká loď musí
přirozeně leţet v nějakém přístavu, do kterého jsme
zamířili i my.
„Není to příliš riskantní?“ zeptal jsem se.
„A kde chceš kotvit. I kdyţ jsou zde břehy niţší, není
tu právě nejvhodnější terén ke kotvení.“
- 93 -
 „Ano, to máš pravdu.“ Uţ jsem Erniemu nic
nevymlouval, protoţe měl dost práce s tím, aby náš člun
dopravil k ostrovu a proplul s ním mezi nebezpečnými
útesy. Navíc ještě začaly být prudké vlny. Řítily se na nás a
zase zpět, naráţely do sebe navzájem a vytvářely zpěněné
kruhy, které lomcovaly naším člunem, dostávaly se pod kýl
a mocně naráţely o stěny člunu, jako nějaká plochá
kladiva.
Ernie Balsam měl obě ruce plné práce, aby udrţel člun
pod kontrolou. Jednou jsme se dokonce otřeli o útes leţící
těsně pod hladinou a zaznamenali jsme škrábavý zvuk pod
kýlem, který nakonec zesílil v nesnesitelné dření.
Přestáli jsme to však bez poškození kýlu. Černá loď
leţela po našem pravoboku. Tam jsme se museli vydat,
protoţe tam byla voda klidnější.
Dopluli jsme, ale to uţ měl Balsam na čele silnou
vrstvu potu. „Fuj.to byla ale dřina, opravdová nefalšovaná
dřina. K čertu, jsem rád, ţe uţ to máme za sebou,“
zakončil.
A uţ jsme to opravdu měli za sebou a před sebou
viděli dokonce úzký světlý pruh vybíhající do přílivových
vln.
Písečná pláţ.
Ve stínu neosvětlené lodi jsme vpluli do ještě
klidnějších vod a k našemu údivu jsme našli kŧly zaraţené
do skalisek, ke kterým jsme mohli přivázat i náš člun.
Velká loď byla k jednomu takovému také přivázaná.
Vyskočil jsem ze člunu jako první. Ernie mi hodil
lano, které jsem ovázal kolem kŧlu. Byl jsem mokrý aţ ke
kolenŧm, ale nijak mi to nevadilo. I mŧj prŧvodce
vystoupil na břeh, zŧstal stát vedle mě a zhluboka se
- 94 -
nadechl. „Teď jen doufám, ţe jsme našli tu správnou
stopu.“ Zadíval se zpátky přes rozbouřenou vodní hladinu,
na vysoké útesy čnějící z vody, obklopené bílou pěnou.
Tušil jsem, o čem asi mŧj společník přemýšlí.
„Nevěřím, ţe by naše přítelkyně vystoupila z vody,“ řekl
jsem.
Pokrčil rameny. „Moţná je uţ na ostrově.“
„Pak ji tam najdeme.“
Ta věta byla pro nás startovní znamení. Břeh sice z
vody vypadal plochý, ale ve skutečnosti stoupal směrem ke
středu ostrova. I tady byla skaliska a nerovnosti, které nám
překáţely ve výhledu.
Vydali jsme se na ostrov.
Byl jsem velmi dobře vyzbrojen a z bezpečnostních
dŧvodŧ jsem si s sebou vzal i bumerang. Díky svému
zvláštnímu prŧkazu jsem tyto věci pronesl hladce celnicí.
Zatím jsme neobjevili ţádná světla. Kdyţ jsme běţeli,
začal jsem si připadat, jako bychom se nenacházeli na
ostrově, ale vznášeli se nad vodou.
Na rozdíl od chladného podzimního Londýna jsem
shledával místní teplotu za příjemnou. Větřík byl ještě
teplý, ale uţ chladnější neţ za dne, a člověk tu
nepotřeboval ţádný kabát.
Oba jsme se zastavili, protoţe jsme oba objevili ty
nezřetelné světlé body současně.
„Světlo!“ zašeptal Ernie.
Byl jsem stejného mínění, ale nemohli jsme rozeznat,
odkud pochází. Abychom to zjistili, museli jsme dál.
Dorazili jsme na vyvýšeninu, kde jsme si našli úkryt za
hromadou štěrku.

- 95 -
 „To přece není moţné,“ zašeptal Ernie Balsam.
„Zatraceně, Ozar měl pravdu.“
A jakou měl pravdu, kdyţ nám vyprávěl o ostrově.
Napočítal jsem čtyři domy postavené ze dřeva a kamene.
Měly charakter chat, určitě v nich nebyla ţádná elektřina,
to světlo, které jsme viděli, muselo pocházet od svíček,
nebo olejových lamp stojících v těch domech, jejichţ
mihotavé světlo pronikalo ven okny.
Uviděli jsme za okny i nějaký pohyb. Přecházeli tam
nějací lidé. Podle obrysŧ jsme zjistili, ţe jde o ţeny.
„Ty ţenské z Londýna!“ zašeptal Ernie. „Johne, to
jsou ty ţenské z Londýna.“
„Moţná.“
Postrčil mě. „Tak pojďme a zjistíme to. Najdeme
Celestu...“
„Pomalu, Ernie, pomalu, jen nic neukvapit. Počítej s
tím, ţe nás čekají.“
„To uţ by nás dávno zajaly. Nemají nejmenší tušení,
věř mi.“
„To raději ne.“
„Tak co chceš dělat?“ Obrátil ke mě tvář. V té tmě
vypadal bledý. „Chceš na ně čekat dál tady, za tím
štěrkem?“
„V ţádném případě, jenţe opatrnost nemá nic
společného se strachem, alespoň si to myslím.“
„Dobrá, ty jsi tu šéfem.“
Já si tak sice nepřipadal, ale nechal jsem ho při tom.
Za pozitivní úkaz jsem povaţoval to, ţe obyvatelky ostrova
nepostavily ţádné stráţe, musely se cítit velmi jistě.
Domky nebyly postaveny na nejvyšším místě ostrova. To
leţelo daleko za nimi. Naopak, byly postaveny v dlouhém
- 96 -
údolí, či kotlině mezi kopci. Skrýt jsme se mohli aţ přímo
u domkŧ. Běţeli jsme kupředu sehnutí a velmi brzy jsme
zjistili, ţe mezi domky jsou nejen cestičky ale i malé
zahrádky, kde ţeny něco pěstovaly.
Byly tedy soběstačné, ţily jen z toho, co si samy
vypěstovaly. Světlo z oken nedopadalo daleko.
Na krok od domu uţ zase byla tma. Zrychlil jsem
tempo a doběhl k prvnímu domku. Tam jsem se přitiskl ke
zdi a musel jsem sklonit hlavu, protoţe jinak bych se do ní
uhodil o nízkou střechu.
Ernie doběhl ke mě. Jeho oči zazářily, kdyţ se na mě
podíval. „Vyrazíme dveře?“
„Ještě ne, napřed bych chtěl vědět, kolik lidí v tom
domku je.“
„To je přece...“
„Počkej tady.“
„No, dobře.“
Pohyboval jsem se sehnutý podél zdi. Aţ k okennímu
parapetu sahal kamenný sokl a dále uţ byl domek postaven
z dřevěných prken, podobně jak to bývá u obytných domŧ.
Ty ţeny musely opravdu tvrdě pracovat, aby za rok něco
takového postavily.
Zastavil jsem se těsně u okna. Oranţovoţluté světlo
svíček pronikalo pravým spodním rohem okenní tabule.
Chtěl jsem do pokoje nahlédnout z boku a opatrně jsem
vysunul hlavu, ale úhel nebyl tak dobrý, abych rozeznal
postavu, která prošla kolem okna. Připadala mi příliš široká
a zároveň plochá.
Moţná měla na sobě plášť.
Potom jsem zaslechl přidušený zvuk a současně
tlumenou ránu.
- 97 -
 Otočil jsem se a viděl Ernieho Balsama klesat k zemi.
Za ním stála ţena drţící pevně v rukou pušku, kterou mířila
na mě.
Ta puška mi ani tak nevadila, jako oči té ţeny, které
ve tmě svítily jako dva červené body.
Červené, jako pekelný oheň!

- 98 -
 9

Napřed jsem neudělal nic aţ na jednu maličkost.

Abych prokázal svou dobrou vŧli, zvedl jsem ruce do výše
ramenou a udělal dva malé krŧčky dopředu.
„Zŧstaňte stát!“
Oslovila mě nenávistně. Viděl jsem, ţe je ještě velmi
mladá a rozeznával jsem uţ její obličej i ve tmě.
Tu ţenu jsem viděl také na Talk Show a dokonce jsem
s ní mluvil. Byla to ta v prouţkované minisukni, ale teď ji
odloţila stejně jako svŧj svetr. Její nalíčení rovněţ zmizelo,
jen červený puntík na tváři svítil stejnou barvou, jako její
oči. Černé vlasy nebyly nabarvené. Stejně jako tehdy je
měla učesané dozadu a napomádované.
„A co teď?“ zeptal jsem se. Dívala se upřeně na mě. V
jejím obličeji se pohybovala jen ústa. Potom řekla: „Já tě
znám.“ „To je moţné.“ „Byl jsi včera u toho?“
„Ano, na té Talk Show, dokonce jsme spolu hovořili.“
„A co děláš tady?“
„Moţná chci pokračovat v interview. Celesta totiţ
rychle zmizela.“
Zavrtěla hlavou. „Hloupé, nic hloupějšího sis nemohl
vymyslet. Hloupá výmluva. Přijel jsi proto, abys tady
špicloval, ţe je to tak, mám pravdu?“ Zvyšovala hlas, aţ
zněl téměř ječivě.
„Ne!“
Chvěla se. Hrome, tohle děvče bylo ještě tak mladé a
uţ se topilo v tomhle odporném bahně falešného hrdinství.
Ať uţ slouţila komukoliv, byla to špatná cesta. Cesta na
dno, do pekla.

- 99 -
 Červená barva v jejích zřítelnicích se nezměnila.
Člověk by z toho dostal strach. Ve tmě pŧsobily jako dvě
červené laterny. Pušku drţela jako profesionál, ale neměla
ji pod kontrolou. To bylo nebezpečné. Amatéři jako ona se
občas nervově zhroutili a ona tomu byla blízko.
Musel jsem něco udělat, vyzkoušet na ni nějaký trik.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Karen.“
„Já jsem John.“
Trochu se uvolnila. „A co?“
„Jsi z Londýna?“
„Ano.“
„A kolik je ti let?“
„Dvacet.“
„Krásný věk, opravdu, já si to opravdu myslím. Věk,
kdy má člověk ještě naději. Neměla jsi odjíţdět z Londýna,
Karen, tam se hodíš, je to místo pro tebe a tvou generaci.
Máte před sebou otevřenou budoucnost.“
Tvrdě se mi vysmála. „A jakou budoucnost bez
práce?“
„A teď máš něco lepšího?“
„Ano!“ řekla téměř s povzdechem. „Teď mám cíl a
ten cíl má jméno - Celesta.“
„Chceš opravdu být taková jako ona?“ zeptal jsem se.
„Nejen já, ale my všechny chceme být takové jako
ona, Celesta je obdivuhodná. Je osobnost, má v sobě
moudrost věkŧ, těch současných i těch minulých. Přeţila aţ
do dnešního světa.“
„Je to vraţedkyně!“
„Ne, co musí být učiněno, nechť je učiněno. Zaloţily
jsme si svou vlastní říši. Přišly jsme na ostrov, abychom
- 100 -
odtud začaly revoluci, v Celestině jménu si podrobíme
svět. A ona je nám dobrým příkladem, ukázala nám, jak se
má člověk probojovávat ţivotem. Udělala kariéru. Potkaly
jsme se v Londýně a chtěly jsme být u toho, aţ ji lidé
vynesou aţ do oblak, ale nevyšlo to. Tak jsme teď tady a
připravujeme druhý pokus.“
Bylo mi Karen líto, nepatřila sem. Někdo takový, jako
ona, měl být úplně jinde. Ale nestála se na mé straně. Její
ţivotní názor byl odlišný. Neměla morálku.
„Víš vŧbec, kde Celesta je, víš, ţe se jí říká Lady
Ghoul. Víš, co to je ghoul...?“
„Ano, jsou něco výjimečného.“
„A ty bys chtěla něčím takovým také být?“
„My jdeme za Celestou. My sestry s ní budeme dnes v
noci opět hovořit.“
„Takţe ona přijde?“
„Celesta tu uţ je. Je tu stále, i kdyţ ji nevidíš.“ Uţ
delší dobu jsem za sebou slyšel kroky, ale neobrátil jsem
se. Bylo to více osob a další se přidávaly. Kdesi bouchly
dveře, slyšel jsem šeptající hlasy a potom jsem i za Karen
uviděl nějaký pohyb.
„Chováš se dobře, sestro.“ Ten hlas zněl tvrdě a drsně.
Zazněl za mými zády.
„Mohu se obrátit?“
„To mŧţeš.“
Obrátil jsem se.
Dívalo se na mě přinejmenším osm párŧ červených
očí, které vypadaly, jakoby v nich hořel pekelný oheň a k
těm očím patřily i hlavně pušek...
Vyznal jsem se v sektách, společenstvích, která
spojovala přísaha a ani tato zde netvořila ţádnou výjimku.
- 101 -
Všechny ţeny byly stejně oblečené do dlouhých bezových
plášťŧ sahajících aţ po kotníky.
Byly to ţeny, které seděly předešlého večera v
Londýně na Talk Show.
I kdyţ byly rŧzného stáří, podobaly se jedna druhé
jako vejce vejci. Nebylo to jen v těch stejných pláštích a
červených očích, ani také v červených puntících na tvářích.
Jestliţe byla Celesta vŧdkyní všech těch ţen, pak zde
byla ještě jedna osoba, která byla pravděpodobně
Celestinou první zástupkyní. Byla to uţ postarší šedovlasá
ţena s účesem na bubiko.
Přikročila ke mě, spustila hlaveň pušky dolŧ, napřáhla
se a dala mi facku.
„Muţi,“ řekla plna pohrdání. „Proklatí muţi,
nezaslouţíte si ţivot, uţ dlouho jste si hráli na pány.
Nadešel čas změny, čas, kdy si vyměníme role. My
všechny zde nenávidíme muţe.“
„I ďábla?“ zeptal jsem se.
Odtáhla ruku zpátky a učinila takové gesto, ţe jsem se
domníval, ţe mě chce znovu uhodit, ale ovládla se. „Proč
ďábla?“ zeptala se. „Jak to?“
„Je také muţského rodu.“
„My s ním nemáme nic společného!“
„Opravdu ne? Pokud jsem informován, tak se
čarodějnice s ďáblem paktují.“
Otočila se ode mne a další otázka platila jejím
sestrám. „Slyšely jste, co řekl? Prý jsme čarodějnice a
paktujeme se s ďáblem. Ten muţ je odporný. My ďábla
nenávidíme a nemáme s ním nic společného.“

- 102 -
 „To je výborné,“ odpověděl jsem. „Tak to máme přece
jen něco společného, neboť ani já nemám vládce pekel v
oblibě.“
„A koho máš v oblibě, muţi?“
Zasmál jsem se. „Spíše protipól ďábla!“ Mávla do
vzduchu, jakoby chtěla zahnat nepříjemného komára. „Moc
mluvíš. Moc mluvíš a nevíš vŧbec nic. Vŧbec nic nevíš.“
„O Celestě něco vím.“
„A co?“
„Ţe pochází z Atlantidy, z toho kontinentu, který se
potopil před více neţ deseti tisíci lety. Musela uţ tehdy
patřit k těm nejodpornějším démonŧm a vzývačŧm černé
magie, protoţe i v Antlantidě tehdy věděli, co jsou to
ghoulové.“
„Ano, poţírači mrtvých.“
„Správně.“
„Ale ona přeţila!“ vysvětlovala mi ta ţena.
„Jako spousta jiných z toho kontinentu.“
„Kdo ještě?“
Učinil jsem odmítavé gesto. „Je zbytečné vypočítávat
jména, řeknu ti jen, ţe některé z nich znám.“
„Pak musíš být výjimečný člověk.“
„Vypadám jako kaţdý jiný, jenom nad věcmi
přemýšlím a zajímám se také, co se za nimi skrývá. Ještě
existují Atlanťané, ale ne všichni jsou takové hrozné
bytosti jako Celesta.“
„Ona není hrozná, je to naše královna. Povede nás v
boji za změnu světa, čekala uţ dost dlouho. Teď se znovu
objevila, aby ovládla svět. Uznávám, ţe to při jejím prvním
nástupu nevyšlo, ale my připravíme i druhý a pokud to
bude nutné, tak i třetí. A zvítězíme. S Celestou vstoupíme
- 103 -
do nového věku, do věku pŧvodu a zrodu všech věcí, který
se znovu stane současností i budoucností.“
„S vraţedkyní!“ zvolal jsem. „S osobou, která je tak
odporná, ţe jí dokonce pohrdají i někteří démoni. Ţenete se
do vlastní záhuby.“
Zírala na mě svýma velkýma rudýma očima. „My, ţe
se ţeneme do vlastní záhuby?! Ne, to ty se ţeneš do
záhuby, i tvŧj společník. Měli jste zŧstat v Londýně,
neměli jste sem jezdit. Ale teď uţ je pozdě.“
„Bohuţel, to uţ patří k mému povolání, pronásledovat
vrahy. Nemohu brát ohled na to, zda jsou z Atlantidy
nebo...“
„Celesta není vraţedkyně, ona je...“
„Je to ghoul, ţenský ghoul. Ale, jak jste na ni vlastně
narazily? Co vás přimělo k tomu, abyste jí slouţily?“
„To já.“
„Mohu se vás zeptat na jméno?“
„Říkají mi Agáta.“
„Dobrá, Agáto, odkud jsi věděla, ţe Celesta existuje?“
Zaklonila hlavu a rozesmála se. „Existují staré spisy,
pověsti, tajuplné bazary, kde si mŧţeš koupit prastaré
knihy. Jsou v nich ukryta mnohá tajemství. Tam si mŧţeš
přečíst o mnoha záhadách, nad kterými spousta lidí mávne
rukou, protoţe je povaţují za nesmysly a výmysly chorého
ducha. Já jsem si to nemyslela. Vím, ţe v moři je ukryta
ještě spousta záhad a tajemství. Mimo jiné také záhada
Celesty, o které jsem četla. Ta informace pochází z
mínójské kultury. Řekové ji převzali a uchovali. Našla
jsem jednu hliněnou tabulku. Vylovili ji potápěči a prodali.
Leţela pohřbená hluboko v mořském písku. Stála mě velké
peníze. Utratila jsem téměř celý svŧj majetek, ale zpráva,
- 104 -
kterou mi přinesla, mě za všechno odměnila. Na její zadní
straně jsem objevila další informace, kdyţ jsem tabulku
očistila. Tam jsem našla návod, jak provést velké vzývání,
které přivolá Celestu zpět na zemi. Byla to slova v jazyce
starých Atlanťanŧ. Na ostrově tou řečí hovořily obří ţeny.
Kdyţ jsem ta slova vyslovila, zrušila jsem kletbu a Celesta
se probudila, vynořila se z hlubin a našla si oběť. Rybáři o
tom věděli, protoţe ji párkrát viděli, ale nikdo jim nevěřil.
Já jsem ale věděla všechno a šla za ní.“
„Já jsem ji jako obryni neviděl,“ řekl jsem.
„Ne, to taky nebylo nutné. Celesta patří k osobám,
které se mohou proměňovat tak, aby zapadaly do svého
okolí. Zde se pohybuje ve své atlantské velikosti, v
Londýně však měla velikost normálních lidí. Tenkrát, před
velkou potopou, ţila mezi svými v opuštěném údolí, které
bylo strţeno do hlubiny s celou pevninou. Nevím, jestli
tenkrát přeţilo více lidí, moţná je ona jediná, a nám stačí,
ţe nás zavedla k novým břehŧm, aby posílila postavení ţen
a aby znovu vyvolala minulost. Je to ghoul, ţiví se
mrtvolami a tak to také zŧstane.“
„A co vy?“ zeptal jsem se.
Agáta jen pokrčila rameny.
Přemýšlel jsem nad jejími slovy. Dobrá, nebyl jsem
ţádný přímý znalec staré Atlantidy, na to jsem toho viděl
příliš málo, ale věděl jsem toho dost a dověděl se některé
věci od mága Mixina a od Kary, krásky z říše mrtvých. Ti
oba pocházeli z Atlantidy. O nějaké obryni však nehovořili,
na to bych si musel pamatovat.
„Uţ máš ve všem jasno?“
„Do určité míry.“

- 105 -
 „Pak jsi také připraven jít cestou, kterou musí jít
všichni muţi, kteří nestojí na naší straně. Zemřeš.“
Přikývl jsem. „Počítal jsem s tím.“
Agáta i ostatní ţeny vypadaly překvapeně. „A i přesto
jste přišli?“
Pokrčil jsem rameny. „Proč ne, musí se přece najít
někdo, kdo vás zastaví.“
Kdyţ se Agáta rozesmála, začaly se smát i ostatní.
Byly přesvědčeny, ţe nemáme ţádnou šanci.
Já v tomto okamţiku také, mám-li být upřímný. „Co s
námi bude dál?“ zeptal jsem se. „Zastřelíte nás teď?“
Ta ţena se mi vysmála. „My vás nezastřelíme, ne.
Jakţe jsi nazval Celestu?“
„Lady Ghoul!“
„Výstiţné jméno. To ti přiznávám. Lady Ghoul. Jako
ghoul musí přeţít. Zrušila jsem její prokletí a ona teď
potřebuje stále znovu a znovu potravu. Proč by jí měli být
stále jen rybáři a mořeplavci. Tentokrát jste na řadě vy.“
„Já jsem nestravitelný.“
„Nebuď tak arogantní. Jak typicky muţské.“
„Tentokrát ne, já jsem skutečně nestravitelný. Uţ
mnozí ghoulové zkoušeli seţrat mě,“ řekl jsem zcela
klidným tónem, „ale ţádnému se to nepodařilo.“
„Celesta bude tou velkou výjimkou.“ Pokynula
ostatním. „Odveďte je!“ Ţeny nás uzavřely do kruhu.
Býval bych se rád pokusil z něj uniknout, ale ty proklaté
hlavně pušek byly příliš blízko. Z takové blízkosti by se
trefilo i malé dítě. Pak jsem ucítil něco kulatého a
studeného na šíji. Byla to hlaveň pušky, kterou drţela
Karen, věděl jsem to, aniţ bych se ohlédl.

- 106 -
 „Zvedneš teď svého bezvědomého přítele a hodíš si ho
přes rameno.“
„A pak?“
„Pak si uděláme procházku po ostrově,“ vysvětlila mi
Agáta.
„Prosím, ne moc dlouhou, uţ nemám tolik sil.“
„Neboj se, tvŧj konec přijde rychleji, neţ si myslíš.“
Tlak na šíji přestal. Ve tmě jsem zaslechl vrzavé
kroky, jak Karen šla zpátky. Směl jsem se otočit, jít k Ernie
Balsamovi, který leţel zkroucený na zemi a ještě stále byl
v bezvědomí. Karen ho uhodila paţbou. Sklonil jsem se k
zemi, nadzvedl ho a přehodil si ho přes pravé rameno.
„Kam?“
„Pŧjdeš za mnou,“ přikázala Agáta. Šla vpředu a
ostatní za mnou. Tvořily při tom pŧlkruh. Pušky měly
namířeny na má záda.
Chtěly nás tedy usmrtit mimořádně krutým zpŧsobem
- přenechat nás Celestě. Zatím jsem ji na ostrově neviděl a
ptal jsem se sám sebe, kde se asi skrývá.
Ţe by v nějakém z těch domkŧ?
Ne, to asi ne. Prošli jsme kolem nich a obešli poslední
z nich tam, kde začínal holý kopec bez zahrad, který se táhl
aţ k nejvyššímu bodu ostrova.
Skály se ztrácely v černé tmě. Naše nohy vířily při
chŧzi prach, vítr ho zvedal a vál nám ho do tváří.
Šel jsem za ţenou, která se jmenovala Agáta.
Ernie Balsam mi leţel přes rameno bez pohnutí.
Slyšel jsem za svými zády šepot Celestiných
obdivovatelek, nerozuměl jsem však, co říkají. Určitě to
nebylo nic hezkého, pokud se to týkalo nás.

- 107 -
 Díval jsem se před sebe. Pomalu jsem ztrácel síly.
Stráň nestoupala příliš příkře, ale váha bezvládného těla mě
zmáhala.
Podíval jsem se na Agátu a zjistil, ţe uţ brzy dojdeme
na konec cesty. Pohrával jsem si s myšlenkou, ţe ji zajmu
jako rukojmí, ale kulky těch ostatních by byly určitě
rychlejší.
Kromě toho jsem musel myslet na Ernie Balsama,
který by tuto akci určitě nepřeţil. Agáta se při pochodu
otočila: „Neboj se,“ řekla směrem ke mě. „Hned tam
budeme. Potom si odpočineš a mŧţeš se připravit na věčný
spánek.“
„Uţ se těším.“
Ušklíbla se koutkem úst, pravděpodobně ji rozzlobilo,
ţe jsem neprojevil ţádnou známku strachu, ale to mi bylo
jedno. Vyuţiji první příleţitosti k tomu, abych zvrátil
situaci.
Zamířila k nějakému černému předmětu, který
vystupoval ze země a v prvním okamţiku vypadal jako
nízký komín. Ale byla to studna!
Šel jsem za Agátou, počkal, aţ se zastaví a čekal, co
udělá. Postavila se za studnu a namířila na mě hlaveň své
pušky.
Šel jsem pomalu. Ostatní ţeny mě uţ docházely, slyšel
jsem jejich dech. I já jsem uţ byl udýchaný a viděl jsem,
jak na mě Agáta kývá. „Pojď ke mě,“ vyzvala mě. „Postav
se ke studni.“
„A pak?“
„Pojď sem!“
„Uţ jdu.“ Udělal jsem několik krokŧ. Na obloze se
zračilo nádherné panorama. Na temně modré ploše svítil
- 108 -
srpek pŧlměsíce jako namalovaný a kolem něho rozsypané
zářící body - hvězdy.
To nebyla noc dobrá na smrt.
Rudé oči se na mě upíraly. Všechny ty ţeny kolem mě
byly pod neblahým vlivem Celesty. V ní bohuţel vydala
Atlantida svého potomka, kterého si měla raději ponechat.
Vítr foukal z pravé strany proti mě a Erniemu. Byl
studený a mrazilo mě z něho v zádech.
Ţeny za mnou se znovu zformovaly do pŧlkruhu.
Hlavně pušek namířené na mě, připadaly mi jako ozbrojené
pistolnice z nějakého westernu. „Jsme u cíle,“ řekla Agáta
změněným hlasem. Zněl tak studeně, tak strašně krutě.
„Jsme téměř u cíle, tato studna,“ zadívala se na mě zpříma,
„je přímou cestou k Celestě. Rozumíš mi?“
„Ano.“
„Tak se podle toho zařiď!“
„A co mám udělat?“
„Nebuď takový hlupák,“ zakřičela na mě. „Tak uţ začni.
Hoď ho tam!“

- 109 -
 10

Neudělal jsem nic. Její slova mě osvobodila ze šoku.

Měl jsem hodit Ernieho do studny, jejíţ hloubku jsem
neznal a na jejímţ dně mohl skončit jedině jako mrtvý.
„Tak co je?“ zeptala se. „Ty nechceš?“
Její druţky postoupily kupředu. Na mnoha místech na
zádech jsem ucítil tlak hlavní, místy tak silný, aţ to bolelo.
„To nemohu!“
Vysmála se mi do tváře.
„Jakţe - ty nemŧţeš? Stačí ho hodit jen přes okraj,
spadne uţ sám, to ti slibuji.“
„Já nebudu vraţdit!“
„Váţně?“
„Ano.“
„Chceš, abychom tě zastřelily? Mají tě mé sestry
provrtat kulkami?“
Zaťal jsem levou ruku v pěst.
Potom mi zalétl pohled doprava a pustil jsem Ernieho
z ramene.
Neţ spadl na zem, zachytil jsem ho tak, aby dopadl
lehce.
Agáta se nevěřícně rozhlédla po svých společnicích.
„Co to má znamenat?“
„Nehodím svého společníka do studny, byla by to
vraţda.“
Agátě se zúţily oči, takţe vypadaly jako rudé srpy.
„Tak ty to opravdu neuděláš?“
„Ne!“
„Pak tě tedy budeme muset zastřelit!“

- 110 -
 „Prosím!“
Agáta dala znamení svým druţkám. Některé z nich
ustoupily dozadu, ale tři hlavně pušek zŧstaly prakticky na
mých zádech.
„Karen!“
„Rozumím,“ odpověděla nejmladší z nich šeptem a
pohnula hlavní.
Cítil jsem, jak mi stoupá po zádech vzhŧru, aţ dospěla
k mému krku, kde se zastavila.
„Usmrtí tě jediným výstřelem do týla,“ vysvětlovala
mi chladně Agáta. „Potom hodíme tvoje tělo do studny.
Škoda, mohlo to probíhat jinak.“
„A jak?“
„Na tom uţ teď nezáleţí,“ odpověděla. „Tak co,
Karen, jsi připravena?“
„Ano!“
„Tak střel!“

Uţ mnohokrát v ţivotě jsem zaţil těţké chvíle, ale

moţná tyto zde předčily vše, co jsem dosud zaţil, neboť
nebezpečí bylo tak skutečné a tak blízké, téměř hmatatelné
a nejhorší bylo, ţe mi nehrozilo od ţádné démonické
bytosti.
Potil jsem krev a vodu. Pot se mi nahromadil vzadu na
krku a stékal mi po zádech.
Mŧj kříţek, bumerang, ani bereta mi nebyly k ničemu.
Ke svým zbraním jsem se nedostal a Suko byl na cestách
jako tlumočník.
- 111 -
 Divné, jaké myšlenky mi probíhaly hlavou, zatímco
kolena se pode mnou podlamovala a já bych se býval
nejraději propadl do země. Ten strach byl poniţující.
Potlačil všechno ostatní a dokonce i dýchání bolelo.
„Co je, Karen, proč nestřílíš?“
I ta dívka trpěla. Její dech mě hladil po zádech a
potom jsem slyšel její hlas: „Já... Já nemŧţu. Já... já
opravdu nemŧţu. Prosím...“
„Coţe?“
„Agáto, já ho nemŧţu zastřelit. Já... já to prostě
nedokáţu.“
Agáta se nasupeně nadechla. „Zbláznila ses? Ty
nedokáţeš stisknout?“
„Ne.“
„K čertu!“ vykřikla. „Tak to bude muset udělat
některá jiná, nebo raději dvě z vás. Rychle zmizni! Ještě si
o tom promluvíme a věř, ţe to pro tebe bude pěkně hořké.“
Dostal jsem milosrdnou lhŧtu před smrtí.
„Buď ráda,“ oslovil jsem Agátu. „Buď ráda, ţe i mezi
vámi se ještě nacházejí lidské bytosti, které takto smýšlejí a
nechtějí vraţdit.“
„Celesta se jí za to pomstí.“
Pak Agáta dala nemilosrdný pokyn rukou. „Tak a teď
ho zastřelte!“
„My nemáme ţádné zábrany!“ zaslechl jsem za sebou
nějaký hlas. „My ne.“
„Střílejte obě. Střílíme na jistotu, dvě kulky do týla
a...“
„Stát!“
Všichni jsme ten hlas slyšeli, i kdyţ zazněl velmi
slabě.
- 112 -
 To se přihlásil Ernie Balsam. Stále ještě leţel vedle
studny z hrubých kamenŧ a jen s velkou námahou zvedl
hlavu.
„Co chceš?“ osopila se na něj Agáta
„Co mám dělat?“ odpověděl otázkou.
„Skočit do studny.“
„A pak? Pak ho nezastřelíte?“
„Ne!“
„Nevěř jim, Ernie!“
Ale Balsam se uţ rozhodl a těţce se postavil na okraj
studny. Vypadal naprosto vyčerpaně, nedokázal se udrţet
na nohou a potácel se ze strany na stranu.
Zadíval se na mne.
Opětoval jsem jeho pohled.
Sakra, pronikal mě skrz naskrz, byl to pohled na
rozloučenou. Ještě jednou a z posledních sil se obrátil na
Agátu. „Kam se dostanu?“
„Copak jsi ji stále netouţil vidět?“ otázala se. „Ne, já
ji znám.“
„Ale dostaneš se k ní. Počká si na tebe. Ta studna je
vchodem k naší velké panovnici Celestě.“
„Dostanu se tam jako mrtvý?“
„To jsem neřekla!“
Díval se jí upřeně do tváře. Jeho oči pátraly po pravdě,
potom pokýval hlavou. Byl uţ příliš nakloněný a rukama
uţ se nedokázal vyrovnat. Ernie se převáţil dopředu.
Chtěl jsem ho zadrţet, ale zŧstalo jen u chabého
pokusu.
A také by se mi to nepodařilo. Studna ho pohltila jako
obrovský jícen.

- 113 -
 Spadl do ní po hlavě. Jeho výkřik se mi vryl hluboko
pod kŧţi a nabýval na hlasitosti, čím hlouběji Ernie padal.
Aţ najednou zanikl, jakoby někdo vypnul sirénu.
„Takţe jednoho uţ máme za sebou,“ řekla Agáta a
nedokázala potlačit zlomyslný úsměv.
V nitru jsem soptil vztekem. Zapomněl jsem na strach
o svŧj vlastní ţivot. Díval jsem se na ni tvrdým,
nenávistným pohledem. „Ty proklatá vraţedkyně.
Zaslouţíš si...“
„Mlč!“ okřikla mě. „Tvŧj přítel je pryč, teď si mŧţeš
vybrat. Skočíš, nebo rána do týla?“
To byla volba, jakou si mohla vymyslet jen taková
ďáblice jako Agáta.
„Nebudu uţ déle čekat!“
Dívali jsme se na sebe přes okraj studny.
„Existuje ještě třetí moţnost?“
Zašklebila se. „Třetí moţnost není.“
Foukal vítr a přinášel s sebou prach a mračna. Krouţil
kolem nás a já ho cítil v obličeji i na zádech.
„Dávám ti ještě tři vteřiny, cizince, tři vteřiny a potom
mé sestry vystřelí a věř, ţe tě zasáhnou.“
„Ano, přijímám,“ řekl jsem a vylezl na okraj studny.
Nechtěl jsem být zasaţen kulkami. Kdyby vystřelily, byla
by moje smrt jistá, jestliţe skočím, moţná, ţe ještě budu
mít nepatrnou naději na přeţití.
Jak bude vypadat, jsem zatím nevěděl. V kaţdém
případě to bude záleţet na Lady Ghoul.
Ani teď mi ty ţeny nevěřily, přistoupily blíţ ke studni
a stále mi mířily na záda.
„Tři vteřiny uplynuly!“ zvolala Agáta.
„Já vím, vidíš sama, ţe se chystám skočit.“
- 114 -
 „Tak si pospěš!“ Ustoupila o krok dozadu, aby se mi
dostala z dosahu. Moţná měla strach z toho, ţe bych ji strhl
s sebou dolŧ. Ve skutečnosti jsem se tou myšlenkou
zabýval.
Zadíval jsem se do kruhové šachty. Neviděl jsem, kde
končí a co se nachází na jejím dně. Neslyšel jsem uţ
Ernieho, ani z něj nic neviděl. Hluboká šachta ho pohltila.
„Tak dělej!“ Její oči svítily, ústa měla pootevřená.
Stála tam, připravená dát povel k výstřelu.
„Uţ to bude,“ řekl jsem a poloţil poslední otázku.
„Uvítá mě tam Celesta?“
„Tak uţ zmiz!“ Pak jsem skočil!

Natočil jsem se trochu doleva a roztáhl nohy, abych se

mohl zapřít o stěny studny.
Ale nebylo čeho.
Moje nohy se pohybovaly v prázdnu.
A to byl pocit, který se dá jen těţko popsat. I kdyţ
jsem to věděl předem, bylo v okamţiku, kdy jsem dopadl
do prázdna, všechno jiné. Zmocnila se mě panika, krev se
mi valila z nohou do hlavy a hrozila, ţe tam exploduje a
pak mi jakési neviditelné pařáty sevřely srdce a jeho tep se
zpomalil. Zkrátka, všechno bylo úplně jiné.
Nechtě jsem otevřel jsem ústa a křičel, jak jsem padal
jako kámen temnou šachtou dolŧ.
Po chvíli jsem se do jisté míry vzmuţil. Jen se
nehýbat. Jen nedělat kotrmelce a salta a nenarazit hlavou
do stěny a neztratit vědomí.
- 115 -
 Nějaká naděje přece musí existovat. Ghoulové
potřebují mrtvé, ne ţivé.
Zemřu tedy?!
Mŧj pád pokračoval.
Říká se, ţe člověku mŧţe proletět hlavou tisíc
myšlenek během několika vteřin. A to byl mŧj případ.
Dokonce ani strach je nedovedl potlačit.
Kdy asi dopadnu?
Čekal jsem na to, aţ se objeví poslední záblesk v mém
ţivotě, po němţ bude následovat hluboká tma.
A pak to přišlo.
Najednou a překvapivě, i kdyţ jsem s tím počítal.
Vykřikl jsem, ucítil jsem bolest, slyšel šumění, cítil nárazy
do těla a potom se nit definitivně přetrhla.
Konec...

Agáta ustoupila dozadu. Viděla, jak i druhý muţ

skočil do šachty a na její tváři se objevil chladnokrevný
úsměv, který nedokázala potlačit, tak silně proţívala svŧj
triumf. I přesto jí však v očích zŧstala stopa neklidu.
Pohled rudých zřítelnic pŧsobil jaksi podivně zasmušile a
zamyšleně.
Stála u studny a oslovila své sestry: „Ten světlovlasý
muţ, který skočil jako druhý, nemŧţe být srovnáván s
ostatními. Je nebezpečný, je jiný, neţ ostatní muţi, není
lepší ani horší, avšak ani stejný. Cítila to některá z vás?“

- 116 -
 Její sestry a spojenkyně se dívaly na Agátu beze slova.
Konaly jen svou povinnost, usmrtily kaţdého, kdo
nepozván vstoupil na ostrov.
„Ţádná?“ Agáta se usmála. „Některá z vás to přece
musela cítit. Je to tak, Karen?“
Nejmladší dívka se aţ dosud drţela vzadu. Nechtěla za
ţádnou cenu stát v první řadě. Jelikoţ byla přímo oslovena,
nemohla jinak neţ předstoupit. Poţadovala to Agáta.
Karen šla pomalu a váhavě. V očích svých sester četla
obvinění. Sledovala ji řada červeně svítících zřítelnic.
Karen si připadala, jakoby procházela mezi oštěpy.
Agáta mluvila o trestu a Karen počítala s tím, ţe nemŧţe
čekat ţádné slitování.
„Pojď sem, ke mě!“
Dívka se zastavila asi v tom místě, kde onen
světlovlasý muţ vystoupil na okraj studny.
Agáta s Karen se na sebe dívaly. Starší z nich se
falešně usmívala. „Nuţe, Karen, byla jsi neposlušná, víš
to?“
„Ano.“
„Je ti také jasné, ţe tu neposlušnost nestrpíme.
Musíme proti tomu něco udělat.“
„Já... já... já...“
„Nechtěla jsi střílet, ţe?“
„Ne!“ zašeptala Karen. „Nedokázala jsem prostě
stisknout spoušť. Lituji.“
„Byl to náš nepřítel...“
„Ano, ale já jsem nemohla.“
„Pak k nám nepatříš!“ prohlásila Agáta tvrdě. „Pak si
nezaslouţíš patřit mezi sluţebnice mocné Celesty.
Pochopila jsi?“
- 117 -
 „Ano.“
„Jelikoţ se mnou souhlasíš a znáš naše zákony, musíš
vědět, co tě čeká.“
Karen přikývla.
„Mohla bych teď dát hlasovat, jak to stojí v našem
statutu, ale já to neudělám. Je to výjimečná situace a já
jsem uţ došla ke konečnému rozhodnutí. Vyloučím tě z
našeho středu a vyţenu tě. Zatím jsi ještě tady, ale uţ k
nám nepatříš. Aţ bude po všem, zabijeme tě, Karen. Jsi s
tím srozuměna?“
Mladá dívka zvedla hlavu a podívala se na Agátu.
Tato ţena byla sice mocná, ale ani ona nedokázala číst cizí
myšlenky. Jinak by to bylo pro Karen ještě horší. Myslela
totiţ na toho světlovlasého muţe, kterého měla zabít. Cítila
skutečně, ţe je jiný, neţ ostatní. Neprojevoval před těmi
ţenami ţádný strach. To jí imponovalo. On byl její nadějí a
ona zase jeho. „Lituješ toho?“ ptala se jí Agáta.
Karen přikývla. „Ano, hluboce toho lituji.“
„To bys také měla,ale i tak je tvŧj osud zpečetěn.
Kaţdá z nás musí přinášet oběti, to jsme věděly, Karen. Ta
tvoje bude patřit k největším. Teď běţ a uţ nám nechoď na
oči. Dávám ti pět minut, jsi volná jako pták. Víš, co to
znamená?“
„Dovedu si to domyslet.“
„Tak já ti to ještě jednou vysvětlím. Pokud tě některá
z nás po této době někde objeví, mŧţe tě bez varování
zastřelit. Nezáleţí na tom, kam tě kulka zasáhne. Do zad,
do hrudi nebo do hlavy. Pro nás jsi uţ teď víc mrtvá, neţ
ţivá. Je ti všechno jasné?“
„Ano.“
„Tak běţ!“
- 118 -
 Karen se otočila. Kdyţ se obracela, viděla kolem sebe
tváře ostatních ţen.
Viděla na nich všechno kromě slitování. Bylo jí jasné,
ţe jí ţádná nepomŧţe. Jejich červené oči vypadaly, jakoby
v nich měly dýky a jejich pěsti svíraly paţby pušek.
Karen se nejprve rozběhla váhavě a téměř potácivě s
rozpaţenýma rukama. Ve tmě měla jakousi naději, ţe se jí
snad podaří se někde na ostrově schovat.
Horší to bude, aţ se rozední. Potom ji budou honit
jako divé zvíře, jak to bylo kdysi stanoveno. A Karen to
odsouhlasila s nimi, aniţ by věděla, ţe bude první, kdo
spadne do této ďábelské léčky.
Měla za sebou první tápavé kroky a teď se pořádně
rozběhla.
V cestě jí leţela spousta kamenŧ, přes které klopýtala.
Ohlédla se za sebe a viděla tam stát hradbu ţenských těl.
Její čas ještě nevypršel a ony tam stály a nestřílely -
zatím. Karen neměla hodinky a mohla se řídit jen svým
citem. A ten jí říkal, ţe musí co nejrychleji najít nějaký
úkryt. Tak by to bylo normální, ale dívka měla v úmyslu
udělat něco jiného.
Podařilo se jí seběhnout svah, aniţ by někdo vystřelil.
Terén se ještě trochu svaţoval a přestal aţ tam, kde se pláţ
postupně ztrácela ve vlnách naráţejících do skal, které teď
byly úplně černé.
Tam se chtěla dostat.
Pro své druţky uţ byla Karen mrtvá. Nemohla jim
uniknout. Jenţe u lidí existuje kritický bod, kdy dokáţou
překonat strach a pak začnou přemýšlet, jak by se mohli
dostat z nebezpečné situace.
Karen nebyla ţádnou výjimkou.
- 119 -
 Jestli si všechny ostatní myslí, ţe umírá strachem a
hrŧzou, tak jen ať si to myslí. Jí to bylo v tu chvíli uţ
jedno, měla delší dobu v hlavě svŧj plán.
Ti dva muţi určitě nepřipluli na jejich ostrov v
nějakém člunu s vesly. Na přeplutí moře potřebovali
pořádný člun. Museli ho zakotvit někde u břehu, moţná
dokonce tam, kde kotvila jejich černě natřená loď, kterou
dokázala řídit jen Agáta.
Běţela tedy tam.
Často se ohlíţela. Mohlo se stát, ţe by Agáta
přemýšlela stejně jako ona a poslala za ní své komando
smrti, ale zatím to tak nevypadalo.
Ve slabém měsíčním světle, ve kterém se třpytil
zvířený prach, se zatím nerýsovala ţádná postava. Karen
měla volnou cestu.
Doběhla na místo, kde se rozprostírala úzká písečná
pláţ a kde jejich černě natřená loď prakticky splývala se
stejně černými útesy.
Její rty se začaly usmívat od té doby, kdy uviděla
druhou, mnohem menší loď, člun, který ještě přeď pár
hodinami uvázaný u kŧlu nebyl.
Teď bude potřebovat hodně štěstí. Nechtěla vŧbec
myslet na to, jak se dostane přes pěnící a rozbouřenou vodu
ke svému cíli.
Ale dokázala to. Zastavila se aţ u člunu, zvedla ruce,
zachytila se zábradlí a jedním velkým odrazem se vytáhla,
přehoupla se nahoru a ještě jednou se zadívala na pláţ a na
terén za ní.
Ţádný pronásledovatel.

- 120 -
 Ţe by měla opravdu takové štěstí? Zatím stále opatrně
sehnutá se rozběhla k řídící kabině, a kdyţ byla uvnitř,
zahleděla se na ovládací panel.
Najde tam klíč?
Ne, ti muţi si vzali klíč s sebou, takţe se jí nepovede
člun nastartovat. Její rozčarování bylo velké, i kdyţ s tím
Karen musela počítat. Pocítila v kolenou jakousi slabost a
aby se uklidnila, posadila se na úzkou lavičku.
Zŧstala tam sedět, chytila si hlavu do dlaní a
přemýšlela o tom, ţe její naděje ještě více poklesly.
Věděla, co má Agáta a především Celesta s oběma
muţi v úmyslu a Karen by jim bývala velmi ráda pomohla
zachránit ţivot a překazila ďábelský plán ţen.
Ona - slabá dívka.
Slabá, míněno nejen fyzicky, ale také psychicky. Byla
jednoduše u konce svých sil a musela se s touto skutečností
smířit. Bylo velmi těţké v této situaci začít logicky
přemýšlet.
Minuty ubíhaly.
Karen sebou najednou prudce trhla, jakoby dostala
šok. Bylo to něco podobného, jen to nebylo nic fyzického,
kdesi v jejím nitru se probudilo uvědomění a zformovalo se
v myšlenku.
Propána, vţdyť na to mohla pomyslet uţ dříve.
Existovala naděje, i kdyţ jen velice malá.
Ten, kdo ţije na ostrově, potřebuje nutně člun, aby se
z něho dostal. Byla tu jejich velká loď, ale s tou si nemohla
troufnout plout v pobřeţních vodách. K tomu potřebovala
něco jiného. Normální malý člun.
A on skutečně existoval.

- 121 -
 Patřilo to do statutu, který si sestry odsouhlasily.
Nemít mezi sebou ţádná tajemství. Kaţdá věděla o kaţdé
všechno a kaţdá také věděla, kde se nacházejí určité věci.
Proviant, semena na pole, kultovní předměty, ke
kterým patřila i stará tabulka, kterou Agáta chránila jako
oko v hlavě.
Tato tabulka byla nanejvýš dŧleţitá. S její pomocí
vyvolaly Celestu, s její pomocí ji mohly také zničit, to
Karen věděla. Rozváděla tuto myšlenku dále, kdyţ
opouštěla člun. Doskočila na kluzké skalisko, sklouzla dolŧ
a ponořila se do pěnícího přílivu.
Stála tam mokrá od hlavy k patě. Potřásla hlavou, aby
z vlasŧ setřepala vodu a spěchala na souš. Člun byl ukrytý.
Byl povaţován svým zpŧsobem za tajnou zbraň a byla v
něm nejen dvě vesla, ale také přídavný motor na záď.
Kaţdá z nich s tím uměla zacházet. Cvičily to. To teď
Karen pomŧţe.
Šla skloněná a neustále dávala pozor, aby se drţela ve
stínu pobřeţních skal, které se v měsíčním světle temně
leskly.
Bude se muset někde osušit. Mokrý plášť jí studený
vítr lepil na tělo. Naskočila jí husí kŧţe zimou.
Na břeh doráţely mocné vlny, voda vířila a vytvářela
korunu z pěny, která se rozplývala na písečné pláţi, kde
také leţel ukryt jejich člun.
Během času se tu vytvořila malá pláţ z jemného písku
a drobných oblázkŧ.
Člun měl velmi pevnou konstrukci a tomu také
odpovídala jeho váha. Karen musela nasadit veškerou svou
sílu, aby ho odtáhla z pláţe do vody.

- 122 -
 Opřela se do jeho zádi, tlačila vší silou dopředu a
nejraději by bývala zajásala, kdyţ se jí podařilo člun dostat
do vln. Najednou to šlo daleko snadněji, kdyţ jí pomáhala
voda. Loďka uţ plula na vodě. Karen si musela pospíšit,
aby se do ní dostala.
Skočila dovnitř.
Rychle se posadila na lavici a chopila se vesel.
Hnaly se proti ní vlny, které chtěly zahnat člun zpátky
ke břehu, a proto musela Karen rychle veslovat. Nejprve se
pádla vesel nořila příliš hluboko, takţe naráţela na dno,
potom uţ to šlo lépe, aţ se Karen konečně podařilo vyplout
na volné moře.
Teď uţ ho viděla před sebou.
Nedozírná temná plocha, blýskající se místy jako
zrcadlo a na několika místech přerušovaná útesy,
vyčnívajícími zpod hladiny a číhajícími na nějaký člun,
který by se o ně mohl roztříštit.
Musela vyplout směrem k nim. Zatím nemohla
nastartovat pomocný motor. Teprve, aţ dosáhne volného
moře, bude ho moci spustit.
Karen nechtěla uprchnout, i kdyţ to v první chvíli tak
vypadalo. Zŧstala poblíţ ostrova a byla pevně rozhodnutá
provést svŧj plán.
Plán, který pro ni znamenal smrtelné nebezpečí...

- 123 -
 11

Onen svět byl mlţný opar, přes který jsem viděl věci
rozmazaně.
Slyšel jsem hlasy, viděl pohyb, sem tam jsem zaslechl
smích a potom se vynořily obličeje. Cítil jsem, jak mě
někdo uchopil a zvedl, ale nedovedl jsem si věci, které se
kolem mě děly, srovnat do správného pořadí.
Existují určité taktiky, kterých jsem se drţel vţdy,
kdyţ se mi něco takového stalo.
Kdyţ jsem se například probral z bezvědomí, pokaţdé
jsem se pokoušel vzpomenout si, co se předtím stalo.
Co se stalo tentokrát?
Mohl jsem si vybrat mezi dvěma moţnostmi -a já
skočil do studny.
Prudký pád a konec, který musel přijít. Ale já ţiji a
tyto postavy, které vidím za mlţným závojem, nejsou ţádní
andělé, či tvorové z prŧsvitného materiálu. Jsou to ty, které
mi na onen svět pomohly.
Celestiny sluţebnice!
Pohybovaly se za závojem, který jsem měl před
očima. Neustále na sebe něco volaly. Byla to jednotlivá
slova a krátké věty, znějící jako příkazy.
Spadl jsem, a přesto jsem nebyl mrtev. Něco mě
muselo při mém prudkém pádu zastavit.
Ale co?
I to stačilo, abych upadl do bezvědomí. Teď jsem
musel nést následky. Něco nebylo v pořádku s mou hlavou.
Nebyla to ţádná pronikavá bolest, spíše tupý pocit.
Pokoušel jsem se uspořádat si myšlenky, hýbal jsem prsty

- 124 -
na nohou a byl rád, ţe jsem toho schopen. Byl jsem
šťastný, ţe nejsem spoutaný.
Mŧj optimizmus zmizel v příštích vteřinách, kdyţ ke
mě ty postavy přistoupily a začaly se o mě zajímat. Bylo to
více ţen, které se nade mnou skláněly. Ucítil jsem, jak mě
jejich ruce uchopily za nohy a pod paţemi, zvedly do
výšky a odnášely pryč.
Ţeny si mezi sebou něco šeptaly. Nerozuměl jsem ani
slovo, protoţe je přehlušoval ještě nějaký jiný hluk.
Jakési šumění a hukot. Musely to být mořské vlny,
které s nepředstavitelnou silou naráţely do skal. Byl to
mořský příliv.
Ţeny mě unášely pryč a pohazovaly se mnou. Neměl
jsem moţnost dostat se ke svým zbraním, protoţe ty ţeny
na mě neustále mířily hlavněmi svých pušek.
Ještě před chvílí jsem neviděl nebe. Teď se to
změnilo. Ovanul mě studený vánek. Nesl sebou tříšť
vodních kapek, které mi postříkaly obličej.
„Zastřelte ho.“
Ten hlas se donesl k mým uším a já jsem ho poznal.
Patřil Agátě, která na nás čekala a objevila se nade
mnou s puškou v ruce.
Krátce jsem se zadíval k ní vzhŧru, viděl její obličej s
rudýma očima i její krutý úšklebek.
Potom mě ruce pustily.
Znovu jsem krátce padal, srdce se mi prudce
rozbušilo, na chvíli se mě zmocnila panika a pak jsem zády
dosti tvrdě dopadl na něco zvlněného.
Čtyři ţeny mě uchopily za ruce a za nohy.

- 125 -
 Připadalo mi, ţe ty ostatní, stojící kolem, drţí v rukou
biče a očekával jsem, ţe za chvíli ucítím bolestivé rány,
dokud jsem nepoznal, ţe to nebyly biče, nýbrţ provazy.
Byly nachystány pro mě. Ţeny mi s nimi omotaly tělo
a přivázaly ho k předmětu, na kterém jsem leţel. Agáta a
její třetí oko, čili hlaveň pušky, mě při tom pozorovaly.
Ţeny mi pevně utahovaly provaz kolem těla, dělaly
uzly, aţ jsem si nakonec začal připadat jako šunka
sešněrovaná od kotníkŧ aţ po krk.
Agáta spokojeně pokývala hlavou. Odstrčila ty druhé
stranou, protoţe se mnou chtěla mluvit.
„Víš, kdo vedle tebe leţí?“
„Ne, nevidím ho.“
„Tvŧj přítel.“
Pokusil jsem se o úsměv. „To jsem si mohl myslet. Je
mrtvý, nebo ještě ţije jako já?“
„Ţijete oba. Vybrali jste si správně.“ Zasmála se. „I já
si myslím, ţe by pro vás bylo kulky škoda. Zemřete-li
tímto zpŧsobem, budeme z toho něco mít všichni, my, vy i
Celesta.“
„Jak jsme mohli přeţít?“ To mě v tuto chvíli zajímalo
nejvíce.
„Jednoduše. Studna končí v jeskyni. Nedopadli jste na
tvrdé dno. Postaraly jsme se o to, aby tam na dně leţela
pěna, materiál, který vás zachránil před nejhorším, i kdyţ i
tak jste byli v bezvědomí. Pád byl totiţ příliš prudký, ale
tak jsme to také plánovaly. Daly jsme si na to celý rok
času, abychom zde vybudovaly pasti. A studna je z nich
nejlepší.“
„To jsem zjistil.“

- 126 -
 „Víš, kde leţíš?“ Klekla si vedle mě. Pušku si pověsila
na paţi, hlaveň se přitom nebezpečně blíţila k mému
obličeji.
„Ne.“
„Na dřevě,“ řekla se smíchem. „Ale ne na nějakém
obyčejném dřevě. Dopravily jsme ho sem s velkou
námahou, abychom z něho vyrobily vor. Popluješ
přivázaný k voru na volné moře, abys tam splynul s vlnami
i s oblohou. To je ta romantická část mého plánu pro tebe.
Druhá bude následovat. Moře je nebezpečné,“ šeptala.
„Zejména moře obklopující ostrov Agura, neboť v hloubce
na tebe číhá někdo, kdo se na tebe uţ velmi těší - Celesta!
A teď uţ víš všechno?“
„Ano, víc uţ mi toho nemusíš říkat.“
„Výborně, takţe ti mohu klidně popřát šťastnou cestu.
Budeme stát na břehu a pozorovat tě, aţ se vynoří Lady
Ghoul, jak jsi ji nazval. Utopí vás oba dva a potom...“
Agáta se opět zasmála, vstala a hlasitě přikázala
ostatním, aby vytlačily vory na vodu.
„Aby Celesta konečně dostala své oběti!“ křičela.
Ruku s puškou přitom zvedla do výšky. Vypadala jako
divoká partyzánka.

- 127 -
 12

Houpali jsme se na vlnách. Příliv nás zavalil a nebylo

to vŧbec příjemné. Valící se vlny nás zaplavily a na
nějakou dobu zatlačily pod vodu, takţe jsem začal mít
potíţe s dechem, ale pak se naše vory zase vyhouply na
hladinu.
Pak uţ to šlo lépe.
Dlouhé vlny si s námi hrály. Jednou nás vyzvedly
vzhŧru a po celé vteřiny jsme pluli po jejich hřebeni a
potom nás zase stáhly do hloubky a opět nás zaplavila
voda.
Vlny a mořské proudy zahnaly vory k sobě natolik, ţe
se vzájemně dotýkaly a my jsme se spolu mohli domlouvat.
„Vypadá to beznadějně, Johne, ţe?“
„Kdyţ myslíš, Ernie.“
„Nebyla by kulka lepší?“
„To nevím.“ Rozkašlal jsem se, protoţe mi do úst
vnikla mořská voda. „Dokázal bys na mne vystřelit? Buď
upřímný.“
„Ne.“
„Já na tebe také ne.“
„Proklatě!“ zasténal Ernie, kdyţ se trámy o sebe zase
otřely. „Připadám si, jako bych měl projít čarodějnickou
zkouškou.“
„Tak nějak podobně to také je.“
„Máme i přesto nějakou naději?“
„Zbavíme-li se těch pout.“
„Optimisto.“

- 128 -
 Provaz končil po mé pravé straně a byl trochu
roztřepený. Hlavou jsem mohl lehce pohybovat, poslední
smyčku jsem měl těsně pod krkem a naštěstí mi nebránila v
dýchání.
Ernie byl svázán podobně jako já. Vlastními silami se
z těchto pout nedostaneme, to bylo jasné. V tomto stavu se
staneme snadnou obětí té, která se má vynořit z hlubin
moře.
Kdy přijde Celesta?
Mŧţe to trvat vteřiny, nebo minuty. Moţná nás v těch
smrtelných úzkostech a strachu zanechá ještě celou hodinu.
Foukal studený vítr a já se strašlivě roztřásl a začal jektat
zuby. Erniemu se nedařilo jinak.
Pokoušel jsem se pohnout, zvednout trochu tělo, ale
kvŧli těm pevným provazŧm to nebylo moţné.
Byly pevné jako z oceli.
Najednou jsem zaslechl zpěv. To Ernie. Hlasitě zpíval
známou lidovou píseň.
„My Bonnie is over the oceán, my Bonnie is over the
sea...“ Rozkašlal se, protoţe se mu do úst dostala voda.
Potom jsem zaslechl, jak zaklel.
„Co je ti?“ zavolal jsem. „Proč jsi začal zpívat?“
„Někdo mi kdysi řekl, ţe kdyţ člověk cítí smrtelný
strach, má začít zpívat.“
„A co, pomáhá to?“
„Ta rada nebyla k ničemu. Cítím se stejně mizerně
jako předtím, neţ jsem začal zpívat.“
„Tak toho nech.“
„Sbohem, Johne Sinclaire, opravdu je mi velmi líto, ţe
jsem tě s sebou zatáhl do téhle bryndy. Já jsem to nechtěl,

- 129 -
víš?“ Jeho hlas ztichl. Moţná mu začal ţaludek stoupat do
krku. Ten strach člověka dusil.
I já jsem to cítil.
Byl to hrozný pocit, který jsem zaţil uţ často, ale na
který si nikdy nezvyknu.
Jednoduše přijde a nebude tomu jinak ani za dalších
tisíc let, dokud budou na světě lidé, budou muset proti
tomuto strachu bojovat.
Zaneslo nás to do prohlubně mezi vlnami a potom
zase nahoru na hřeben.
Stačil jsem včas zavřít ústa, oči však nechal otevřené,
stejně uţ mě pálily od slané vody. Měl jsem pocit, jako
bych se díval do zrcadla.
Voda se prese mě převalila a já se znovu volně
nadechl a slyšel hlas Ernieho Balsama.
„Jsi ještě tam, Johne?“
„Jsem.“
„Co myslíš, kdy přijde?“
„Doufám, ţe vŧbec ne.“
„Ha.“ Pokoušel se zasmát. „Ty optimisto. Víš co,
Johne, já bych teď ještě jednou...“ Najednou se jeho hlas
změnil. „Proklatě, Johne, co je to?“
„A co?“
„Mŧj vor, něco je pod ním, něco ho nadzvedává,
rozumíš?“
„Moţná nějaký útes.“ Sám jsem tomu nevěřil, protoţe
jsme uţ byli daleko od břehu. Moţná uţ někde nablízku
číhala Celesta. Napjatě jsem čekal na jeho odpověď.
Nepřicházela.
„Hej, Ernie...“
Všude bylo ticho.
- 130 -
 Proklatě, i já jsem cítil v krku pocit na zvracení.
Zoufale jsem tahal za provazy, chtěl jsem si udělat trošičku
místa, abych se mohl hýbat, ale nešlo to.
Potom se na mě přivalila vlna. Viděl jsem ji tentokrát
včas. Běţela ke mě zepředu, nejprve mi zaplavila nohy,
potom další části těla, byla jako kus skla, který se šíří dál a
dál.
Současně tlačila vor pod hladinu. Nebo to byla
Celesta, která ho táhla dolŧ?
Myšlenka na ni uţ mi nedala pokoje. Leţel jsem se
zavřenýma očima a pevně stisknutými rty na mokrých
dřevěných trámech a čekal jsem, aţ zase vlna zmizí.
Dávala si na čas. Prám se otřásal. Nějaká síla ho
tlačila stále níţ. Měl jsem strašný strach, ţe se vor převrátí,
ale naštěstí k tomu nedošlo.
Přišla další vlna, která mě zase vynesla na povrch.
Nadechnout se, konečně vzduch!
Leţel jsem na houpajícím se voru a sípavě vdechoval
vzduch, přičemţ jsem musel zároveň i kašlat.
Ano, ještě jsem ţil.
Jak ještě dlouho a co se stalo s Ernie Balsamem? Pluje
ještě stále vpravo ode mě?
Obrátil jsem hlavu tím směrem. Viděl jsem vor, ale
Ernieho ne! Ta chvíle poznání byla pro mě to nejhorší, co
jsem kdy viděl. Vor se převrátil i s Erniem.
Nemohl pod vodou dýchat. Byl obrácen obličejem do
vody a určitě se utopil...

- 131 -
 13

Vědomí, ţe jsem vedle něho a nemohu mu pomoci, mi

zpŧsobilo takový otřes, ţe jsem musel nechat to strašné
napětí nějak vybít.
Křičel jsem jeho jméno.
„Ernie!“ Mŧj hlas zněl nad temným mořem a ztrácel
se v hukotu vln. „Ernie, ozvi se...“
Odpověď však nepřicházela. Ani nemohla přijít.
Moţná uţ byl mrtvý. Moţná, ţe jsme všechno udělali
špatně. Moţná by byla kulka přece jenom milosrdnější -
kdo to mohl vědět?
Po mokrém obličeji se mi kutálely slzy vzteku,
beznaděje, strachu, všeho dohromady.
Ernieho vor se houpal v pravidelném rytmu vedle
mého. Provazy vypadaly jako světlé prouţky přes
vodorovně poloţené dřevěné trámy. Vor plul na hladině a
pak to přišlo.
Něco se vyhouplo přes okraj z vody. Napřed ruka,
potom světlá paţe, přičemţ se ruka poloţila na vor.
Znal jsem ji, viděl jsem ji v Londýně.
Byla to Celesta!

Agáta a její sestry dodrţely slovo. Celesta přišla, aby

si vzala svou oběť. Dělala svému jménu Lady Ghoul čest.
Zatím se zajímala o Ernieho. Na mě se jen podívala.
Nebyla uţ obryní, vlasy měla přilepené na hlavě jako vodní

- 132 -
řasu. Její tvář i tělo byly mrtvolně bledé, jen oči jí svítily
chladnou červení.
Teď otevřela ústa, zaklonila hlavu a odrazila se rukou
od okraje voru. Ukázala mi své zuby.
Dokonalý chrup ghoula!
Ten, kdo ho jednou viděl a věděl, k čemu jsou tyto
bytosti zrozeny, tomu zbývalo uţ jen vyslovit svou
poslední modlitbu.
Několik vteřin jsme se na sebe upřeně dívali. Celesta
pohybovala rty, jakoby mi chtěla něco říct, moţná také
mluvila, ale její slova zanikala v hukotu vln.
Pak se začala zajímat o Ernieho provazy.
Já bych je mohl přeřezat jen ostrým noţem, ale ona k
tomu měla výborně uzpŧsobený chrup, který připomínal
ostré a špičaté zuby piraň.
Lano pro ni nebylo ţádným problémem.
Překousala je tak rychle, jako si bobr dokáţe poradit s
kmenem stromu. Trvalo jen několik vteřin, neţ praskly
první smyčky. Následovaly další a lano odpadávalo do
moře.
Pod vorem se objevil stín.
Ernieho mrtvola vyplula na povrch. Přál jsem si, aby
odplula a nepadla za oběť Celestiným zubŧm, ale Lady
Ghoul si dávala dobrý pozor. Mrštným pohybem se
potopila a vplula pod plovoucí mrtvolu.
Teď jsem mohl na vlastní oči vidět, jaký osud mě
čeká. Celesta se znovu vynoří, aby překousala i moje
provazy a potom se stanu její obětí já...
Při těchto vyhlídkách se mě zmocnil nepředstavitelný
strach. Jak dlouho ještě bude trvat, neţ zemřu?
Minuty?
- 133 -
 Pozoroval jsem ghoula při jeho hrŧzostrašné hostině.
Mohlo to být velmi rychlé, ale také to mohlo trvat dlouho.
A Celesta mě určitě nechá trpět dlouho. Sice jsem ji
tak dobře neznal, ale odhadoval jsem ji tak.
Při kaţdé vlně, která mě zaplavila, mŧj strach stoupal.
Vlny byly pro Celestu ideální skrýší. Soustředil jsem se na
svŧj vor.
Představoval jsem si, jestli mě napadne zespodu,
anebo mě převrátí tak jako Ernieho. Zatím se nestalo nic,
ale v mých představách jsem uţ věděl, jaké to asi je, kdyţ
se někdo utopí tak strašným zpŧsobem.
Muselo to být prostě příšerné. Nedostatek vzduchu a
vědomí, ţe nemŧţete dýchat...
Dál uţ jsem nedomýšlel, protoţe vor něco nadzvedlo a
pak zase znovu dopadl na vodní hladinu.
To nebyla Celesta!
Otevřel jsem ústa, voda mi zaplavila obličej, vnikla mi
do úst a já se prudce rozkašlal a mŧj strach uţ se blíţil
šílenství.
Ale něco jsem zaslechl.
Byl to velmi neobvyklý zvuk, který nezpŧsobovalo
plácání vln.
Nejprve jsem si myslel, ţe mě klame sluch, protoţe
jsem měl uši neustále plné vody, ale ten zvuk zŧstával.
Vrčení, bzukot.
Jako motor!
Potom se objevil stín. Blíţil se od zadu k mému
malému voru, který v této chvíli vplouval pod hřeben vlny.
Objevil se člun. Se zachráncem na palubě?
Člun uţ byl u mě. Přirazil k voru a v tomtéţ okamţiku
se nad jeho okrajem vynořil obličej.
- 134 -
 Byla to mladá tvář s rudýma očima a patřila mladé
dívce.
Karen!
Přijela mě zabít? Chtěla mi dát ránu z milosti jako
starému koni?
„Vytáhnu tě nahoru!“ zavolala.
Nejprve jsem si myslel, ţe jsem se přeslechl. Ona mě
chtěla vytáhnout - ona, Celestina sluţebnice?
Nemohl jsem to pochopit. Udrţovala se v blízkosti
voru pomocí motoru na zádi.
Ale jak mě chce dostat z voru? Kromě toho nás tlačil
čas, kaţdou chvíli se mohla objevit Celesta a všechno
mohlo být jinak.
Karen byla velmi pruţná a chytrá, jak jsem poznal.
Postavila se na člunu a skočila. Byla přivázaná k lanu,
jehoţ druhý konec byl uvázaný v jejím člunu. Motor
předtím vypnula. Chvíli se vznášela nade mnou jako velký
pták, potom dopadla na vor a dopadla mi při tom na nohy.
Vor se zakymácel a mírně se potopil. Uţ jsem se
obával nejhoršího. Ona sklouzla po mokrém dřevě.
Zmizela vedle mě ve vodě.
Bál jsem se s kaţdou vteřinou víc. Mŧj i Karenin ţivot
visely na hedvábném vlákně.
Znovu se vynořila.
Uviděl jsem její hlavu. Mokré vlasy jí padaly do
obličeje, který měla zkřivený námahou, jak se pokoušela
vylézt na vor. Lano, na kterém byla uvázaná, naštěstí
neprasklo.
Povedlo se. V jejím mladém štíhlém těle bylo ještě
dosti rezerv, které mohla v této chvíli nasadit, aby se
vyhoupla na vor. Vor se opět nebezpečně naklonil. Dostal
- 135 -
jsem strach, ţe se potopíme a vykřikl jsem: „Natáhni ruku
a chyť se mě!“
Udělala to. Její prsty se zachytily mokré látky mých
kalhot. Drţela se mě pevně za lýtko a vyhoupla se horní
polovinou těla na vor.
Pusu měla otevřenou a vytékala jí z ní voda a sliny.
Lano, které ji drţelo, měla ho ovázané kolem pravého
zápěstí.
Lehla si šikmo prese mě, otočila se ke mě tváří a
zoufale se na mě podívala.
„Máš nŧţ?“ vykřikl jsem na ni.
„Ne!“ odpověděla mi.
„Ale já ano! Zkus mi sáhnout pod bundu, tam bys
měla najít dýku!“
„Dobrá!“ Hledala si prsty cestu. Byly celé mokré a
zkřehlé. Provazy byly tvrdé jako ze dřeva, ale přesto se jí
podařilo protáhnout pod nimi ruku a vytáhnout dýku,
kterou jsem měl zastrčenou za opaskem.
„Máš...?“
Přišla vlna.
Byla to mohutná vlna, která nás oba zalila. Utrhla mi
slova od úst, vor se potopil do hloubky a já uţ ztrácel
naději. Byl přetíţen a bylo velmi nepravděpodobné, ţe se
opět vynoří nad hladinu.
Dlouho, velmi dlouho jsme byli pod vodou. Teprve
pak začal vor mírně stoupat, potom prorazil hladinu a my
jsme se mohli konečně nadechnout. Byli jsme na konci
svých sil.
Přesto jsme museli pokračovat.
„Já... mám to...!“ vykřikla Karen. „Mám tu dýku.
Prosím, já...“
- 136 -
 „Lano, Karen! Přeřízni ho, dělej rychle! Celesta tu uţ
byla.“
„Já vím, viděla jsem ji!“ zavzlykala. Seděla vedle mě
celá mokrá a měla co dělat, aby udrţela rovnováhu. Pustila
se do rozřezávání prvního lana. Podařilo se.
Dýka byla velmi ostrá, první lano prasklo v polovině a
oba konce odskočily do vody.
„Dál, dál! Musíme pryč!“ popoháněl jsem ji a
současně jí dodával odvahy.
Karen bojovala se skutečným zoufalstvím. Teď
rozřezávala uzly, které se mi tak pevně napínaly přes hruď.
Potom přeřízla provazy na obou nohou. Nevadilo mi, ţe mi
při tom prořízla kalhoty a řízla mě do nohy. Takové malé
rány určitě přeţiju, i kdyţ se mi do nich dostala slaná voda
a opravdu nepříjemně štípala.
Najednou jsem byl volný!
Volný - to slovo mi uţ připadalo cizí. Nemohl jsem
tomu uvěřit. Trošku jsem se nadzvedl a podíval se na
Karen, která mi klečela u nohou, drţela v ruce stříbrnou
dýku a plakala.
Za tu dlouhou dobu mi nejen ztuhly klouby, ale úplně
mi zdřevěněly. Velice to bolelo, kdyţ jsem se pohnul, ale
musel jsem něco udělat. Nemohl jsem tu leţet a čekat na
to, aţ se znovu vynoří Celesta.
„Dál, Karen, dál!“
Úplně vypadla z role. „A jak?“
Natáhl jsem k ní ruce. „Zvedni mě.“
Pomohla mi na nohy. Měli jsme mokré ruce a museli
jsme se velmi pevně chytit jeden druhého. Horní část těla
mi připadala jako zmrzlá. Srdce se mi bušilo námahou a
musel jsem dýchat ústy. Dělalo mi dobře, kdyţ jsem se
- 137 -
rozhýbal, i kdyţ jsem si připadal jako někdo, kdo leţel celý
týden v posteli s velmi nemocným krevním oběhem.
„Člun!“ vykřikl jsem na ni. „Karen, člun! Přitáhni ho!
Pospěš si!“
Zatáhla za lano. Sledoval jsem vodu, abych měl
neustále na očích vlny, které by nás mohly spláchnout z
voru.
Společnými silami jsme přitáhli dřevěnou veslici s
přídavným motorem.
Uţ od nás nebyla dál neţ dva yardy, kdyţ se to stalo.
Mezi naším vorem a veslici se objevila hlava, potom
ramena a zdviţená ruka z vody.
Celesta!

- 138 -
 14

Museli jsme s tím přirozeně počítat, ale i přesto jsme

byli oba ohromeni, kdyţ se najednou vynořila a chtěla na
nás zaútočit.
Já jsem pohled na ni zvládl lépe neţ Karen, která
nedokázala potlačit výkřik.
Seděla na voru jako zkamenělá, zatímco Celesta sáhla
jednou rukou po laně a chtěla ho Karen vytrhnout z ruky .
To však bylo přivázáno kolem jejího zápěstí a znamenalo
to tedy, ţe by Lady Ghoul stáhla dívku do vody.
Tato myšlenka mi proběhla hlavou v několika
zlomcích vteřiny. Na svou slabost jsem nemohl brát
ohledy. Musel jsem něco udělat. Vytrhl jsem Karen z ruky
stříbrnou dýku.
Vtom uţ se Celesta vymrštila z vody. Ústa měla
dokořán otevřená, chtěla překousnout lano, coţ by s
takovými zuby hravě dokázala, ale já jsem byl o tu
pověstnou myšlenku rychlejší.
Učinil jsem pohyb pravou rukou směrem dolŧ.
A s ní i dýkou!
Zabodla se jí přímo do středu hlavy, tam, kde se na ni
přilepily její mokré vlasy podobné mořským řasám. Dýka
projela bez odporu kŧţí na hlavě, byla nějak měkká, ţe
čepel projela hluboko do lebky.
Nenechal jsem ji tam, ale vytrhl jsem ji ven. Současně
s tím, jak jsem dýku vytáhl z rozevřené rány, vytryskla ven
hustá tekutina, která mi potřísnila hřbet ruky.

- 139 -
 Celesta se potopila zády do vody. Hlava jí přitom
klesla dozadu, upřeně se na mě dívala a já nevěděl, jestli
jsem ji usmrtil. Vedle mě seděla Karen a křičela.
Celesta se potopila. Voda ji pohltila, hlubina ji stáhla
dolŧ.
„Do člunu!“ vykřikl jsem.
Mŧj přeskakující hlas vytrhl Karen z letargie. Znovu
se pohnula. Přitáhl jsem člun s motorem těsně k voru.
„Ty první! Ale nech mi tu lano!“
Vstala a kolena se jí chvěla. Nebylo jednoduché
přelézt z voru na člun.
Karen prostě skočila. Podstoupila tím velké riziko, ţe
sklouzne, ale naštěstí dopadla na okraj paluby, a to tak
prudce, ţe jsem ten náraz slyšel i já. Potom se skácela na
palubu.
Alespoň ona uţ byla v bezpečí. Teď jsem přišel na
řadu já.
Vstávání mi dalo velkou námahu. Kromě toho se na
mě hnala vysoká vlna.
Chtěl jsem skočit, neţ ke mě dorazí.
Vrhl jsem se směrem ke člunu. Vypadal jsem přitom
asi směšně, ale byl jsem prostě ještě příliš ztuhlý.
Potom jsem i já dopadl na prkennou podlahu a člun se
nebezpečně zakymácel. Karen si stále ještě netroufla
posadit se. Vlny se zmocnily člunu a my jsem se ocitli zase
v prohlubni mezi dvěma vlnami.
Lezl jsem k zádi.
I Karen si klekla.
Dívali jsme se na sebe. Naše obličeje nebyly od sebe
vzdáleny ani na vzdálenost dlaně. Chvěla se a jektala zuby,
ale něco se na ní změnilo.
- 140 -
 „Karen,“ zašeptal jsem. „Tvoje oči.“
„Co je s nimi?“
Teď jsem se usmál. Byl to teplý, upřímný a srdečný
úsměv, ne umělý a nacvičený, jako se usmívají umělci,
nebo třeba politikové. „Jsi opět normální, Karen, uţ nemáš
červené oči.“
Udiveně se na mě zadívala. „Opravdu? Nelţeš mi?“
„Ne.“
Protřela si oči, které jí najednou začaly slzet. „Mám je
zase tmavé, ţe?“
„Jako perly,“ řekl jsem. „Jako černé perly.“ Ona tu
útěchu potřebovala.
Karen přikývla a vrhla se mi do náruče. Stáli jsme
proti sobě a cítili vzájemně svá těla. „Je to dobrý pocit,“
řekla tiše. „Ty jsi člověk, ti ostatní jsou...“
„Taky lidé,“ řekl jsem. „Jen dělají chyby. Musíme se o
ně postarat.“
„Ty chceš jet na ostrov?“
„Samozřejmě.“ Ohlédl jsem se dozadu na oba vory.
Byly prázdné. Jeden z nich však splnil svou úlohu, kterou
mu Agáta a její sestry přisoudily.
„Umíš zacházet s motorem a s vesly?“ zeptala se mě a
stále se chvěla.
„Ovšem.“
Sedl jsem si na záď a dvakrát jsem pořádně zatáhl za
spouštěcí šňŧru. Motor byl ještě teplý a okamţitě naskočil.
Přidal jsem plyn a ucítil sílu, která hnala člun kupředu.
V očích jsem měl tvrdý výraz. Nevěděl jsem, zda jsem
Celestu definitivně zlikvidoval. Moţná ano, ale to poznám
aţ na ostrově.
A tam jsem chtěl převzít reţii já!
- 141 -
 Řekl jsem Karen, aby na ostrov nevstupovala, aby se
schovala někde mezi útesy.
Byla ráda, ţe mŧţe zŧstat tady. Ještě skryt za útesy
jsem přezkoušel své zbraně a zjistil, ţe jsou v pořádku.
Karen mi tiskla obě ruce, neţ jsem odešel. „Aţ
budeme zpátky v Londýně, oslavíme to?“
Zamrkal jsem na ni. „Oslavíme to tak, ţe na to nikdy
nezapomeneme.“
„Ano, prima...“
Pak jsem šel.
Poznávat opuštěné ostrovy nepatřilo k mým
nejoblíbenějším činnostem, ale měl jsem v tom uţ nějakou
praxi, protoţe jsem nejednou skončil na neznámém ostrově
a sám jsem se musel postavit proti nepřátelŧm ze světa
démonŧ, aniţ by mi kdo kryl záda.
V tomto okamţiku však nebyli démoni pro mě
největším nebezpečím. Daleko větší nebezpečí byly ţeny
se svými puškami. Pokud s nimi opravdu umí zacházet,
budu to mít pořádně těţké, abych se vŧbec dostal do
blízkosti jejich domkŧ.
Cestu k nim jsem uţ znal. Neţ začal terén stoupat,
počkal jsem chvíli a přikrčil se za skálu.
Nebyl jsem schopen poznat, jestli si něčeho všimly,
protoţe je nebylo nikde vidět. Zdálo se, ţe se všechny ţeny
zdrţují v domcích.

- 142 -
 Za některými okny jsem viděl slabé světlo svíček a z
komínŧ vycházely tenké prouţky dýmu, ale neviděl jsem
ani stopu po nějakém ţivotě.
V ţádném případě však ostrov neopustily, to bylo
jisté. Jejich černá loď kotvila stejně jako předtím v zálivu.
Musel jsem dvakrát kýchnout. Mokré šaty se mi lepily
na tělo a proto jsem o to více cítil studený vítr, coţ bylo
opravdu nepříjemné.
Na to byl nejlepší pohyb.
Opustil jsem svŧj úkryt a rozběhl se směrem k
domkŧm. Běţel jsem však stále sehnutý a dbal na to, abych
se mohl v případě potřeby někde schovat. Ten, kdo by na
mě teď zamířil, by se jen stěţí trefoval.
Dostal jsem se do cíle bez problémŧ.
Ani jednou se v měsíčním světle nezablýskla hlaveň
pušky a ani jednou na mě nikdo nevystřelil. Ten klid mi
připadal skoro zlověstný.
Dorazil jsem k prvnímu domku.
Přesně tak, jako před dvěma hodinami, jenţe tentokrát
za mnou nestál nikdo se zbraní v ruce. Vytáhl jsem berettu
a přistoupil k domovním dveřím, kde jsem dlouho neváhal
a vtrhl dovnitř. Mířil jsem do prázdného obývacího pokoje.
Stál tam jednoduchý nábytek. V krbu dokonce hořel oheň,
ale jinak jsem nikoho neviděl.
Vyšel jsem znovu ven.
Mezi domy leţely zahrádky. Byly protkány úzkými
pěšinkami, po kterých jsem kráčel a prošel jeden domek za
druhým.
Všechny byly prázdné.
To ale nebylo moţné. Ţe by ty ţeny ostrov opravdu
opustily? Kdyţ jsem prohledal poslední domek, vrhl jsem
- 143 -
pohled doprava, kde se zvedal do výšky kopec a tam jsem
objevil ještě jedno stavení. Bylo velmi nízké a zadní
stranou vestavěné přímo do svahu. Jelikoţ ho postavily z
tmavých kamenŧ, splýval téměř s kopcem.
Za okny se nesvítilo. Byla to jediná temná budova.
To ve mě vzbudilo podezření.
Nešel jsem tedy přímo k domku, ale vzal jsem to
obloukem a byl jsem rád, ţe jsou zde křoviny, které mi
poskytovaly potřebný úkryt, abych se dostal ke svému cíli
nezpozorován.
Kdyţ jsem se zadíval do oken, zaslechl jsem najednou
nějaké mumlání.
Vycházelo z domku a připadalo mi jako tlumený
bzukot, jakoby se tam shromáţdil roj včel.
Uvnitř se začalo postupně rozsvěcovat. Vycházel jsem
z toho, ţe uvnitř shromáţděné ţeny jedna po druhé zapalují
svíčky.
Šel jsem blíţe k domku. Několika dlouhými kroky
jsem doběhl ke zdi, přitiskl se k ní a zŧstal stát blízko
dveří.
Koutkem oka jsem viděl i na okno. Stačilo jen mírně
pootočit hlavu.
Pohled do okna mi prozradil mnoho. Aţ na Karen tu
byly všechny a všechny stály podél zdi a dívaly se na jednu
osobu.
Byla to Agáta, jejich vŧdkyně. Stála uprostřed a drţela
v rukou nějaký předmět, vypadající jako staré dřevěné
prkénko.
Vzpomněl jsem si na ten nález, o kterém hovořila.
Byla to stará tabulka s magickým zaklínadlem. Pokud jsem
se nemýlil, drţela Agáta v ruce právě tuto tabulku.
- 144 -
 Ostatní ţeny nemluvily. Soustředily se na svou
vŧdkyni, stojící uprostřed místnosti, ve které nebyl vŧbec
ţádný nábytek.
Ve svém předpokladu jsem se nemýlil. Jako osvětlení
slouţily opravdu svíčky zastrčené do několikaramenných
svícnŧ z tmavého dřeva, připevněných na zdech.
Neslyšel jsem, co Agáta ostatním sdělovala, ale chtěl
jsem se to dovědět. Kromě toho jsem viděl, ţe jsou ţeny
neozbrojeny.
Připlíţil jsem se ke dveřím. Kdyţ jsem teď stál u nich,
poznal jsem, ţe jsou z velmi pevného dřeva. Musely být
čerstvě natřené, protoţe byly ještě cítit barvou.
Byla tu i klika. Dotkl jsem se jí, mírně ji stiskl a tehdy
jsem zjistil jsem, ţe nedrţí.
Vŧbec nefungovala. Stačilo tedy do dveří trochu
zatlačit, abych je otevřel.
Pro to, co jsem měl v úmyslu, byl ten dŧm postaven
docela výhodně. Svah ho chránil proti ostrým větrŧm ze
západu a nemusel jsem se bát prŧvanu, který by zhasil
svíce.
Agáta něco říkala.
Škvírou ke mě zazníval její hlas. Neodpustil jsem si
škodolibý úsměv, kdyţ jsem zaslechl obsah jejích slov.
Týkala se Lady Ghoul, jenţe teď uţ Agáta nebyla tak
optimistická. Její hlas zněl deprimované a zároveň plný
nenávisti.
„Trpí!“ prohlásila Agáta a protáhla obličej, jakoby
utrpení Celesty sama cítila. „Velmi trpí, protoţe jí ublíţili.
I já tu bolest cítím, protoţe je i mou bolestí.“
„Co pro ni mŧţeme udělat?“ zeptal se nějaký hlas.

- 145 -
 „Doufat, ţe přeţije. Posílila se předtím, ale nechce uţ
zŧstat ve vodě. Podcenily jsme toho muţe, myslela jsem si
to hned.“ Drţela tabulku v chvějících se rukou. Najednou
začala křičet. Spíš to bylo příšerné vřeštění. Sotva se drţela
na nohou, převáţila se dopředu, klesla na kolena a uţ tak
zŧstala. Sklonila hlavu a přitiskla čelo na tabulku s
tajuplným písmem.
Sklouzl jsem zrakem z Agáty na obličeje ostatních
ţen. I v jejich rysech se odráţela bolest, kterou sdílela
Agáta s Celestou.
Trpěly všechny, jak se zdálo.
Pak Agáta znovu promluvila. Její řeč byla přerušována
vzlyky a prudkým škubáním hlavy.
„Vezmou nám ji!“ mluvila s hlavou skloněnou k zemi.
„Vezmou nám ji, naši královnu, naši panovnici. Ale já to
nedovolím. Mŧţeme to dovolit?“ vykřikla hlasitě.
„Ne!“
Odpověděl jí chór hlasŧ, který jí dodal odvahy a ona
se začala pomalu narovnávat.
Dospěl jsem k závěru, ţe nadešel čas, abych se ukázal.
Zatímco se Agáta ještě zvedala se země, otevřel jsem dveře
víc. Zatím jsem nevěděl, jestli mě viděly. Bylo to moţné,
ale zatím nereagovaly.
Agáta klečela na zemi, tabulku přitištěnou k hrudi a
oči napŧl zavřené.
Teď uţ jsem dveře otevřel naplno.
Všechny přítomné se však dívaly jen na Agátu a mě
ţádná z nich nebrala na vědomí.
Teď však do místnosti pronikl vítr, který zafoukal do
plamenŧ svící a rozkmital je tak, ţe vydávaly mihotavé
stíny.
- 146 -
 Jako první zvedla hlavu Agáta. Dívala se přímo na
dveře, uviděla mě, ale neudělala nic. Její překvapení a údiv
byly prostě příliš velké.
Jen se na mě dívala.
Promluvil jsem jako první. „Teď jsem já ozbrojený,
Agáto!“ Hlaveň mé pistole byla namířená na její hruď...

- 147 -
 15

Některé hlavy se obrátily ke mě. Červené páry očí se

na mě zaměřily. Obličeje, kterým světlo svící dodávalo
bledý odstín, pŧsobily jako nějací duchové.
Slyšel jsem těţké oddechování, které bylo akustickým
dŧkazem strachu. Udělal jsem krok dovnitř.
„On je tady!“ řekla jedna z nich.
„Ano, dokázal to.“
„Unikl peklu!“
„A zranil ji!“ vykřikla najednou Agáta a vyskočila.
„Zranil ji! Zranil naši královnu, zranil Celestu!“ Hluboce
se nadechla. „Je to ničema. Musí zemřít ještě strašnější
smrtí!“
„Víš to jistě?“
„Ano!“
„Nikdo nezemře!“ řekl jsem. „Jen Celesta, tu mám na
svém seznamu. Čekám na ni. Pokud jsem ji uţ neusmrtil,
usmrtím ji teď.“
„Zpŧsobil jsi jí bolest!“ obvinila mě Agáta. „Ty jsi
ten, který ji nechal trpět. Prastarou bytost, ţivoucí dŧkaz
historie a já musím trpět s ní. Cítím její strašlivou bolest,
jakoby byla moje. Něco se se mnou děje, tabulka to na mě
přenáší. Ty jsi ji... ty jsi ji...“ Agáta se najednou začala
třást. Postavila se na špičky. Byl na ni hrozný pohled. „Ty
jsi jí do hlavy... ty jsi ji... Ó... moje hlava, moje hlava...“
Trpěla spolu s Celestou, proţívala její bolest, její
muka. Vzpomínka na tu scénu na voru mi zŧstala v ţivé
paměti, kdyţ jsem ji bodl dýkou.

- 148 -
 Agáta, která byla s Celestou natolik propojena, měla
najednou tu stejnou ránu.
Z jejích vlasŧ vytékala tmavá tekutina a roztěkala se jí
po hlavě.
Tekla jí po obličeji, po čele, po krku a vsakovala se do
šatŧ.
Stála tam a trpěla. Nemohla zemřít, protoţe Celesta
ještě nebyla mrtvá.
Ten hrozný obraz se mi vryl do paměti. Jako by byla
stigmatizovaná, jak uţ se to stalo mnohokrát zejména u dětí
nebo mladých ţen, tak reagovala i Agáta.
„Celesto!“ vykřikla, aţ mi přeběhl mráz po zádech. To
jméno se nám zařízlo do uší. Proniklo aţ ven a vítr je
roznesl po ostrově.
Dostala odpověď.
Znovu vykřikla. Tentokrát ne tak ječivě. A pak dostala
odpověď.
„Jsem zde, jdu za vámi, jdu vám na pomoc!“
Sotva jsem ta slova zaslechl, otočil jsem se prudce
dozadu s husí kŧţí na zádech, protoţe jsem uviděl Celestu.
Stačilo mi měsíční světlo, abych ji poznal. Nebyla ode
mě daleko. Nahá, tak jak jsem ji viděl ve vodě.
A přece se na ní něco změnilo.
Nejen rána na její hlavě, ne. Něco nesla v pravé ruce,
něco, co připomínalo bílou hŧlku, trčící z její z ruky a
houpající se při kaţdém kroku.
Byla to dlouhá bílá kost. Vsadil bych se, ţe patřila
mému prŧvodci a společníkovi Erniemu Balsamovi...

- 149 -
 16

Zapomněl jsem na Agátu i na ostatní ţeny. Viděl jsem

teď jen Celestu a její konec.
Nezŧstal jsem uvnitř v domě.
Rozběhl jsem se Celestě naproti a vytáhl svŧj
bumerang.
Lady Ghoul, top-modelka, ţena, které předpověděli
nebetyčnou kariéru, se zapotácela při kaţdém kroku. Sotva
se drţela na nohou. Z rány uţ jí nevytékala ona démonická
tekutina. Ta se jí rozlila po celém těle a zanechala po sobě
skvrny.
Celesta mě chtěla zabít.
Zastavil jsem se.
Její obličej, který figuroval na titulních stranách
nesčetných časopisŧ, byl teď jako rozplizlá šmouha.
Musela chvílemi roztáhnout ruce, aby vŧbec udrţela
rovnováhu.
I Agáta ji musela vidět.
Zakřičela na ni: „Pojď, Celesto, pojď za námi, za
svými sluţebnicemi. My tě ošetříme, my tě...“
Krátce jsem se ohlédl.
Agáta uţ nebyla na svém místě. Vyšla z domu své
královně v ústrety.
To se mi nelíbilo.
Rozpřáhl jsem se a vší silou poslal jsem stříbrný
bumerang na cestu!
Celesta si všimla, co se na ni řítí, zastavila se, a to
právě byla chyba.
Bumerang ji neomylně zasáhl!

- 150 -
 Oddělil jí hlavu od těla. Nebylo to jako u člověka, dala
se spíše přirovnat k figuríně, tak nějak vypadala.
Skácela se a zemřela bez hlesu. Uţ neexistovala ţádná
Lady Ghoul. Nanejvýš strašlivá vzpomínka na ni. Chtěl
jsem jít k ní, ale zabránily mi v tom zvuky. Připomínalo mi
to, jako kdyţ někdo rozbíjí nějaký porcelánový předmět.
Na tu scénu nikdy nezapomenu. Agáta znovu klesla k
zemi. Byla uţ venku z domu a teď leţela na boku na zemi.
Mezi prsty drtila poslední zbytky hliněné tabulky.
A ona sama?
Šel jsem k ní blíţ, sklonil se nad ní a viděl, ţe ubohou
Agátu postihl stejný osud jako Celestu.
Odvrátil jsem se, protoţe se mi zvedl ţaludek. Ostatní
uctívačky Celesty uţ vyšly z domu. Kráčely pomalu a
ztuhle směrem k nám.
Jejich oči ztratily červenou barvu. Znovu naprosto
normální, i kdyţ udivené a roztřesené se dívaly střídavě na
Agátu, na Celestu a na mě.
„Mŧţete Agátu pohřbít!“ řekl jsem jim a obrátil se k
nim zády. Neměl jsem strach, ţe mě střelí do zad. Vedle
Celestiny hlavy leţel mŧj bumerang.
Sebral jsem ho se země a schoval.
Z Celestina krásného těla toho mnoho nezbylo. Její
kŧţe teď vypadala jako šedivý popel a červené zřítelnice uţ
jsem také neviděl. Její obličej uţ neměl ţádné oči. Vpadly
do hlavy.
Aniţ bych se ohlédl, zamířil jsem k pláţi, kde na mě
čekala Karen, která se mnou chtěla odjet z ostrova. Co se
stane s ostatními ţenami mi bylo jedno. Našly si cestu sem,
najdou si i cestu zpátky.

- 151 -
 Chvějící se Karen na mě čekala v člunu. Kdyţ jsem
přišel, ulehčené vydechla.
„Slyšela jsem výkřiky,“ uvítala mě.
„To byly tvé bývalé sestry.“
„A zvítězil jsi?“
„Ano, mŧţeme jet.“

Po menší opravě elektrického kabelu se mi podařilo

znovu nastartovat motor našeho lehkého člunu.
Opustili jsme záliv a bez úrazu jsme projeli mezi útesy
a skalisky. Karen našla někde deky, do kterých jsme se
zabalili.
V jednu chvíli, kdyţ jsme se právě nacházeli na
otevřeném moři, začala Karen mluvit.
„Někdy se stane, ţe se člověk dostane na špatnou
cestu, tak jako já.“
„Ano, ale dá se to pochopit, kdyţ je člověk tak mladý
jako ty. Dŧleţité je, ţe jsi na to přišla, jak nesprávná byla
cesta, po které ses vydala. Nemá smysl uzavírat se do
skupin a spolkŧ, které ti slibují nový ţivot a uctívají modly.
Takové spolky jsou špatné a většinou ti více uškodí, neţ
pomohou.“
„To je pravda,“ přikývla Karen. „Není to ale dáno naší
neutěšenou dobou, Johne, ţe se něco takového děje?“
„To nemohu popřít, doba je taková. Lidé hledají rŧzné
únikové cesty. Bohuţel to nejsou vţdycky jen ty správné,
jak ses sama mohla přesvědčit.“
„To jistě.“
- 152 -
 Ráno jsme dorazili do malého přístavu, kde jsme
zakotvili. První rybáři uţ byli na nohou a stáli u mola.
Dívali se na nás a v očích měli otazníky, kdyţ jsme
vystoupili ze člunu a nepodali jim ani slovo na vysvětlení.
Ozal na nás čekal. Byl celou noc vzhŧru, podíval se
mi do obličeje a výraz v mých očích mu řekl vše.
Rozplakal se, kdyţ slyšel o smrti Ernieho Balsama.
„Tak je to postihlo oba dva,“ řekl.
Neodpověděl jsem mu, zadíval se za přístav a viděl
první vyjíţdějící rybářské čluny.
Začínal nový den, den, který přinesl štěstí i zármutek.
Takový uţ je jednou náš svět...

KONEC

- 153 -