NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 20

Jason Dark

1998

-2-
 Čím hlouběji zakuklenci postupovali, tím horší byl
vzduch. Zdálo se, jako by veškerý kyslík do sebe vsákla
obrovská houba a na jeho místo nastoupil jiný zápach.
Starý odporný puch po rozkládajícím se mase. Jako by
někde v koutě ležela mrtvá těla v pokročilém stadiu
rozkladu. Zakuklenci nemluvili. Jeden z nich nesl louč,
jejíž světlo tančilo v rytmu jeho pohybů a klouzalo po
drsných zdech, dotýkalo se podlahy, na níž ležel stoletý
prach, a to vše za doprovodu všudypřítomného pachu.
Ten pronikal do nosu i dalším dvěma mužům, kteří si
stáhli kapuce hluboko do čela.
Schodiště se zdálo být bez konce. Nebyla tam
žádná podesta, která by přerušovala řadu stupňů. Pod
nohama těch tří vrzala staletá špína, která se pod
tlakem jejich chodidel rozpadala v prach.
Hloubka se jim zdála nekonečná, ale nebylo tomu
tak, neboť jakmile se chodba začala zužovat a oni se
ocitli v místě, kde levá zeď vystupovala dopředu jako
na výšku postavená hranatá kost, byli na místě. Ten s
loučí se zastavil jako první. Čekal na své dva přátele,
kteří se postavili za něho.
Muž zvedl ruku s loučí.
Světlo se pohybovalo po stropě, kde vytvářelo
světlou skvrnu. Jeho odraz dopadal také na tváře tří
tajemných návštěvníků a způsobil, že vypadali jako
rozmazané obrazy narychlo namalované na plátno
malířovým štětcem.
Podívali se na sebe.
Přes rty muže s loučí přeběhl letmý úsměv, který
okamžitě zmizel, když jeho přátelé pokývli hlavou.
Bylo mu vše jasné.
-3-
 Otočil se a vykročil kupředu. Nemusel chodit
daleko, neboť se jim již po několika krocích postavily
do cesty prastaré dveře. Muž si přehodil louč do levé
ruky. Pravou ruku natáhl před sebe a jeho prsty mířily
na cíl, který se rýsoval uprostřed dveří.
Bylo to stahovací okénko, nebo spíš malá dvířka ve
dveřích. Držely jen na prastaré dřevěné zástrčce, jinak
by už bývaly dávno spadly dolů.
„Otevřte to!"
Nemusel to říkat dvakrát. Ustoupil stranou a
udělal jim místo, oni přistoupili ke dvířkům, uchopili
zástrčku každý z jedné strany a vysunuli ji vzhůru.
Dvířka však držela. Byla přilepená blátivou kaší,
vytvořenou za dlouhá staletí z prachu a vlhkosti, která
držela jako lepidlo.
„Teď!"
Na povel zatáhli oba současně okénko dolů. To se
uvolnilo a vypadlo směrem k nim. Ruce obou mužů
poklesly pod tíhou masivního dřeva. Naštěstí jim
nevyklouzlo z ruky a oni ho opatrně postavili na zem,
protože nikdo z nich nechtěl nic zničit. I když byli
zvědaví a čas je tlačil, zatím se do prostoru za otvorem
nepodívali. Přenechali to muži s loučí.
Ten důstojně přistoupil ke dveřím. Věděl dobře, že
pro něj i pro budoucnost ostatních bude mít velký vý-
znam, jestliže skutečně objeví to, v co doufali.
Předal jim louč.
Nemusel se ohýbat, aby nahlédl otvorem. Když to
učinil, zasténal.
„Co je?" ozval se hlas za ním.
Muž však neodpověděl. Podíval se ještě jednou a
-4-
nyní už nezasténal, naopak, tiše se zasmál. V té chvíli
věděli i jeho přátelé, že jejich předpoklad byl správný.
Následující vteřiny se jim zdály dvojnásobně dlouhé,
než ve skutečnosti byly.
Konečně muž s loučí ustoupil a uvolnil jim místo.
Teď se do otvoru podívali i oba jeho průvodci. Udělali
to oba společně a zadrželi přitom dech. Po chvíli se
obrátili. Všichni tři muži se na sebe mlčky dívali, takže
bylo slyšet jen jejich dech. Mísil se s tichým prskáním
ohně.
„Je to on!" řekl jejich vůdce.
Jeho společníci přikývli.
„Je to on, ten, který měl jednou převzít moc nad
církví. A my tři víme, co musíme dělat."
„Ano, musí zemřít!"
„Však také zemře."
„Aby mohl sedět na trůnu a vládnout... Přátelé,
připravme se...."

-5-
 1.

Taxikář byl velmi ochotný. „Mám na vás počkat,

pane? Říkám to proto, ţe tyto končiny jsou velice opuštěné
a jiný vůz tu tak rychle nenajdete. Já na vás počkám rád."
Horace F. Sinclair zapřemýšlel, zda má přijmout ta-
xikářovu nabídku. Rozhodl se, ţe to neudělá. Nevěděl, jak
dlouho mu návštěva potrvá. Navíc tu William Cartland
určitě nebyl pěšky a jistě ho vezme s sebou, aţ najdou
řešení. „Je to od vás velmi milé, ale já uţ si poradím."
„Jak si přejete, pane."
Horace F. Sinclair vytáhl z peněţenky bankovku a
odmítl drobné.
„Děkuji, to je od vás velice velkorysé."
„Vy jste také velmi dobrý řidič."
Taxikářova černá tvář se roztáhla v úsměv. „Člověk
má vţdycky velmi dobrý pocit, kdyţ mu někdo něco
takového řekne."
„Kaţdý člověk potřebuje někdy pochválit." H. F.
Sinclair si rozepnul bezpečnostní pásy a otevřel dveře.
Nejprve vystupoval poněkud strnule. Ve svém věku uţ
neměl tak pruţné kosti jako mladí lidé. Potom stál venku a
díval se, jak taxikář otáčí vůz na malém náměstíčku před
kostelem. Štěrk mu vrzal pod pneumatikami a odskakoval
do stran.
Horace F. Sinclair se za taxíkem díval tak dlouho,
dokud mu nezmizel z očí. Teprve potom se otočil a pomalu
kráčel ke svému cíli.
Tím cílem byl kostel.
Stál o samotě, v jeho okolí nebyly ţádné další budovy
a v tomto zimním období se zdál být ještě osamělejší.
-6-
Přispívala k tomu také tmavošedá obloha a holé stromy
stojící v jeho blízkosti. Na větvích seděli černí ptáci a
odpočívali.
Divné bylo uţ i to, ţe si William Cartland vybral k
setkání právě toto místo, ale on na tom trval a vysvětlil
Sinclairovi, ţe zde budou moci nerušeně mluvit, coţ bylo
bezpodmínečně nutné pro tak závaţný případ. Šlo totiţ o
informaci, která byla tak neuvěřitelná, ţe se s ní nemohl
nikomu svěřit. Musela však být bezpodmínečně předána
dál. A William Cartland neznal nikoho lepšího, komu by
mohl stoprocentně důvěřovat, neţ Horace F. Sinclaira,
starého přítele z mladých let. Kdyţ se Sinclair zadíval na
kostel, nebylo mu jasné, proč právě toto místo má pro
přítele tak velký význam.
Kostely v něm za normálních okolností vzbuzovaly
důvěru. Uţ z vnějšího pohledu člověku dávaly pocit
ochrany. To ovšem nebyl tento případ.
Nebylo to jen vinou starých šedivých kamenů nebo
zimním počasím, bylo to tím, ţe z kostela vycházelo
nepříznivé proudění, které starý pán cítil.
V taxíku si nezapnul zimník, učinil tak aţ nyní a navíc
si vyhrnul límec, protoţe foukal studený vítr. Foukal ze
severu do otevřené krajiny a starému pánovi se zdálo, jako
by se po něm vztahovalo nekonečné mnoţství smrtících
prstů, které ho tahaly a sápaly se po něm. Náměstíčko před
kostelem bylo jinak úplně prázdné. Štěrk uţ nebyl světlý,
během času dostal šedozelenou patinu. Malé kamínky
píchaly při kaţdém kroku do podráţek.
H. F. Sinclair zamířil ke dveřím, k nimţ vedlo nízké
schodiště. Nebyl to velký kostel, určitě by se nedal nazvat
katedrálou, prostě zcela normální venkovský kostel. Tomu
-7-
také odpovídaly rozměry oken, jejichţ tabulky byly
pomalovány barevnými motivy, které však nyní pokrývala
silná vrstva prachu.
H. F. Sinclair nevěděl, co mu William Cartland chce
sdělit, ale nedobrá předtucha ho neopouštěla. Vzpomínal si,
jak se během telefonického rozhovoru ptal svého přítele,
jestli do toho raději nechce zasvětit jeho syna Johna. Starý
Cartland tuto moţnost odmítl a důrazně mu sdělil, ţe si
zvolil za svého důvěrníka jeho, pokud se vůbec někomu
můţe svěřit. Zatím, jak řekl, není nic stoprocentně jistého,
věci jsou, tak říkajíc ve stadiu příprav.
Vítr si pohrával se starým listím, které tu zůstalo ještě
z minulého podzimu, a proháněl ho po náměstí. Za
kostelem byla zeď, kterou Sinclair viděl při cestě sem.
Musel dát taxikáři v duchu za pravdu, opravdu tu lišky
dávaly dobrou noc.
Zastavil se přede dveřmi. Zahalen do širokého šedého
pláště s vyhrnutým límcem se Horace podobal zloději,
který chce tajně vklouznout do domu. Splýval s šedí
výklenku, v němţ byly dveře do kostela.
Sinclair poloţil ruku v koţené rukavici na kliku,
zatlačil ramenem do dveří a ucítil lehké trhnutí, jak se
otevřely.
V závěsech to zavrzalo. Připadalo mu to jako nějaký
zvířecí zvuk.
Před ním se otevřela prostorná chrámová loď. Sinclair
okamţitě ucítil zvláštní atmosféru, která ho obklopila a
byla hustá jako nějaká neviditelná mlha. Zahalil se ještě
více do kabátu, kdyţ vstoupil do nitra kostela. Pro něj to
byl cizí svět, v němţ se snad zastavil i čas.
Velmi tichý svět, ve kterém lidský pohyb působil
-8-
rušivě. Sinclair za sebou zavřel dveře a potom se obrátil
dovnitř chrámu. Díval se hlavní uličkou vedoucí mezi
oběma řadami tmavých lavic. V tomto kostele nebylo ani
stopy po nějaké pompě a okázalosti. Vypadal spíše
puritánsky. Oltář viděl na dost velkou vzdálenost. Svítila
tam jediná svíce, která vypadala jako světlý bod v tmavém
vesmíru.
Horace F. Sinclair čekal, ţe zde uvidí svého přítele
Williama Cartlanda, ale zatím neobjevil ţádnou lidskou
postavu. Nacházel se zde, v tomto boţím domě, sám, tíţivé
ticho mezi chrámovými zdmi na něj působilo tísnivě.
Copak tu William ještě není? Ţe by se opozdil?
Sinclair o tom pochyboval, protoţe to vůbec nebylo jeho
příteli podobné. I kdyţ se uţ dlouho neviděli, věřil, ţe se
Cartland nezměnil. Některé povahové vlastnosti člověku
zůstávají aţ do pozdního věku.
Uţ při jízdě sem neměl penzionovaný právník Sinclair
dobrý pocit. Ten teď ještě zesílil a přerostl v obavu.
Měl dojem, ţe ho někdo pozoruje, kdyţ se krok za
krokem pohyboval hlavní uličkou. Rozhlíţel se kolem sebe
Myšlenku, ţe na Cartlanda zavolá, ihned zaplašil. Bylo tu
ještě něco, co si nedokázal vysvětlit. Neviděl sice svého
přítele, ale přesto se nemohl zbavit pocitu, ţe je někde
nablízku. Bylo na něm vidět napětí. Při kaţdém kroku
obrátil hlavu a díval se mezi lavice. Kamenná podlaha pro
něj ztratila svou tvrdost. Sinclair po ní kráčel jako po vodní
hladině. Okna nepropouštěla dovnitř mnoho denního
světla, které bylo ostatně stejně víc šedivé neţ bílé, a toto
příšeří vytvářelo v kostele nespočetné stíny.
Ozval se nějaký zvuk!
Ten zvuk nezpůsobil on. Znělo to úplně jinak neţ jeho
-9-
vlastní kroky.
Sinclair se zastavil a čekal, zda se zvuk bude
opakovat.
Bylo ticho.
Ţe by se zmýlil?
Ne, tomu nevěřil. Měl tak napjaté nervy, ţe vnímal
všechno, co se odehrávalo v jeho okolí.
Starý pán kráčel dál a naslouchal při tom i tlukotu
vlastního srdce. Byl hlasitější neţ jindy. Zdálo se mu, jako
by kaţdý tep byl varováním, aby uţ se konečně obrátil zpět
a nevystavoval se zbytečně takovému stresu.
Čím více se blíţil ke středu kostela a k oltáři, tím hůře
se cítil. Z vnějšího pohledu to na něm nebylo poznat,
moţná měl jen o něco rozšířenější oči, aby v příšeří lépe
viděl.
Lavice mlčely, okna na něho zírala jako barevná
zrcadla, vzduch byl ještě chladnější.
Příčina jeho neklidu leţela v něm samotném, to bylo
jasné. Cítil, ţe do tohoto prostředí nezapadá. Měl pocit jako
cizí těleso zatlačené do trojrozměrného obrazu. Uţ mu
vůbec nepřipadalo, ţe je v kostele. Chybělo mu vnitřní
přesvědčení, ţe se nachází v boţím příbytku. Připadal si
zde cizí. Mohl stejně tak dobře křičet v mrtvé krajině, ten
pocit by býval byl stejný.
Sinclair se pokoušel dát si to všechno dohromady a
dojít k nějakému závěru, aţ nakonec dospěl k přesvědčení,
ţe tento kostel byl znesvěcen.
Znesvěcen…
To slovo se mu nelíbilo, ale musel se s tím smířit. Je-li
jeho odhad správný, kdo ten kostel znesvětil? Určitě to
nebyl William Cartland, něco takového by od něho nikdy
- 10 -
nečekal, i kdyţ ho takovou dobu neviděl. Pomyslel na
faráře. Kde asi ţije? Pravděpodobně někde poblíţ kostela.
Znovu se ozval ten zvuk. Podivné zašustění, ne moc
hlasité, jako by se posouval nějaký předmět po hladké
ploše. Z levé strany, těsně před ním Sinclairovi proběhlo
hlavou, ţe tam někde v lavicích musí někdo číhat. Odtud
hrozí nebezpečí. Odtud.
Zastavil se.
Jeho myšlenky byly přerušeny. Pohledem zamířil
kupředu, aţ se zarazil na jednom místě na kamenné
podlaze.
Tam, přesně v místě, kde se vcházelo do jedné řady
lavic, se něco objevilo. Byla to velká temná skvrna, spíše
kaluţ nějaké černé tekutiny, která kapala z lavice na
podlahu.
V bezprostřední blízkosti této louţe se také ozval ten
zvuk.
Horace F Sinclair se obával nejhoršího. Najednou si
byl téměř jistý. Vyhnul se louţi a zadíval se do lavice.
Na sedací ploše leţela postava.
Vypadala, jako by se tam uloţila ke spánku. Byl to
muţ.
Měl na sobě nezapnutý kabát, jehoţ jedna část visela z
lavice a dotýkala se podlahy. Starému pánovi se zrychlil
dech. Hlavou mu projela prudká bolest. Ucítil pach krve.
Věděl, kdo tam leţí, ale zdráhal se tomu uvěřit.
Vylovil z kapsy u kabátu tuţkovou kapesní svítilnu.
Kdyţ ji rozsvítil, její světlo se chvělo, jak klouzalo po
leţící postavě.
Její obličej byl nepřirozeně bledý.
Ústa byla otevřená a podle jejich tvaru bylo vidět, ţe
- 11 -
ten muţ trpěl. Oči byly jako skleněné. A ty rány na těle!
Jako by ho někdo ubodal noţem.
Ale William Cartland nebyl mrtvý, ještě ţil, protoţe
Horace F. Sinclair uslyšel jeho tiché sténám...

- 12 -
 2.

Ţije? Copak můţe někdo s takovými ranami přeţít?

Sinclair tomu nechtěl věřit, bylo to nepravděpodobné. Uţ
kdyţ pomyslel na tu strašnou ztrátu krve, kterou jeho přítel
Cartland utrpěl... Krev byla všude kolem a část se jí ještě
vsákla do šatů. Cítil to, kdyţ vklouzl do lavice a pravou
rukou se dotkl dřeva. Bylo hladké a kluzké.
Sinclair se tím neměl čas zabývat, protoţe viděl, jak
Cartland pohnul očima. Bylo to jen slabé zamrkání, ale
viditelné, jeho zřítelnice začaly reagovat.
Tak se nechovají oči mrtvého.
„Wille," zachraptěl Sinclair. „Proboha, Wille, co ti to
udělali?" Starý pán s obtíţemi poklekl do lavice s hlavou
skloněnou k přítelovu obličeji.
Cartland reagoval jen pohybem očí, jeho rty se
zachvěly. Chtěl promluvit a Sinclair doufal, ţe ho Will
poznal. „Wille, přivedu ti pomoc, uvidíš, budeš zase..."
„Ne, Horaci, ne..."
„Ale vţdyť jsi..."
„Mám před sebou poslední krok, úplně poslední, věř
mi to." Jeho slovům bylo těţko rozumět. Mluvení ho
nesmírně namáhalo. „Já jsem., já... pykám za svoje hříchy,
ale Bůh všemohoucí mi dal dost síly a prodlouţil mi o pár
chvil ţivot. Nechává mě trpět a správně činí. Ty bolesti
jsou nemilosrdné. Je to, jako by mi nějaká divoká šelma
trhala po kouscích maso z těla, ale teď jsi tady ty, a to je
dobré. Pozorně poslouchej, protoţe ti musím něco říct."
„To můţeš udělat později, aţ..."
„Pro mě uţ není ţádné později, Horaci, se mnou je
konec. Jsem vděčný, ţe jsem se doţil tvého příchodu."
- 13 -
 „Dobrá, Williame, řekni mi tedy, co máš na srdci."
Cartland udělal krátkou odmlku. Musel nabrat
poslední síly. Pohnul se při tom a Sinclair znovu zaslechl
to zašustění. Bylo způsobeno tím, jak se jeho přítel opíral
nohama o lavici, jako by se chtěl naposledy nadzvednout.
„Zhřešil jsem, tak strašně jsem zhřešil... Byli jsme tři a
chtěli jsme obrátit kolo času. To spiknutí bylo pro něho..."
„Jaké spiknutí?"
„Chtěli jsme všechno změnit."
„Kdo, o koho se jednalo?"
„Má zemřít a na trůn má dosednout někdo jiný."
„Kdo?"
„Alberti a Wallraven."
„Prosím?"
Tvář umírajícího se nyní leskla potem. „Musíš je
zastavit."
„Neznám je."
„Tak je najdi." Cartland zasténal. „Býval bych ti toho
rád řekl mnohem víc, ale uţ je pozdě. Chtěli jsme to
provést, ale já toho nebyl schopen. Rozmyslel jsem si to,
kdyţ jsem ho uviděl... On ještě ţije. Ještě je na světě,
Horaci, opravdu ţije. Doopravdy existuje, a přitom uţ měl
být dávno mrtvý, rozpadlý na prach. Nic takového se
nestalo. Stopa je ještě ţhavá. Obrať se na Driscolla, faráře
Driscolla. Řekne ti toho víc, má také strach, ale i přesto je
to statečný muţ."
„Oč se jedná, Williame, prosím tě, mluv."
„Chtějí ho zabít, chtějí na trůn jiného. Toho, kterému
byl kdysi trůn odepřen, protoţe... protoţe... ďábel... zlo...
Luciferova pravá ruka..." Jeho slova utichla a Horace F.
Sinclair dál klečel přitisknut k lavici. Cítil hluboký soucit.
- 14 -
Měl pocit, jako by polykal led. Bylo mu uvnitř zima a
zvenčí horko. To, co v této kostelní lavici slyšel, dovedl jen
stěţí pochopit. Bude si muset přítelova slova nejprve
důkladně srovnat. Zatím toho nebyl schopen. Jeho
umírající přítel mu mohl určité věci pouze naznačit, na více
mu nezbýval čas.
Horace si ani nevšiml, ţe se mu oči plní slzami. Viděl,
jak jeho starý přítel z mládí William Cartland trpí, jak se
pokouší zahnat tu s kosou, která uţ se nad ním sklání.
Znovu a znovu se pokoušel promluvit. Ústa měl otevřená,
ještě jednou se nadechl, naplnil plíce vzduchem a před
očima musel mít mlhu, protoţe se zeptal: „Proč jsi tak
daleko, Horaci?"
„Neboj se, Wille, jsem stále u tebe."
„Ale je taková zima."
Sinclair zavzlykal. Proţil toho dost, aby věděl, ţe smrt
uţ sedí Williamu Cartlandovi za krkem. Dověděl se toho
hodně a zároveň strašně málo. Musel zjistit, o co tady
vlastně jde, co je cílem toho spiknutí.
„Prosím, Wille, chtěl jsi mi něco říct, vím, ţe máš
strašné bolesti, ale zkus to. Co je cílem vašeho spiknutí,
jaký má být výsledek?"
„Vraţda."
„Kdo má být zavraţděn?"
„Ten nejvyšší má zemřít, chtějí ho zabít, druhý uţ
čeká. Jeho nástupce celá staletí, celou tu dobu ve vězení
práchnivěl, ale je ještě..."
Horace F. Sinclair mu naslouchal. Hlavu měl
skloněnou a obličej obrácený k umírajícímu. Nechtěl
přeslechnout ani slovo z toho, co mu umírající sděloval.
William Cartland pohnul rty. Bylo to spíše zachvění,
- 15 -
zachrčení v krku, ale nakonec se přece jen zmohl ještě na
jednu větu.
„Pane, odpusť mi mé hříchy, Boţe všemohoucí, jdu k
tobě..."
Konec!
Ještě jednou se nadzvedl a zvedl hlavu. V jeho očích
se v poslední vteřině objevil takový lesk, jaký se u
normálních lidí nevidí. Dalo by se to nazvat
nadpozemským výrazem, jako by uţ William Cartland
upíral svůj pohled do nebe.
A tento výraz v očích mu zůstal i poté, co mu přestalo
bít srdce. Podle toho poznal Horace F. Sinclair, truchlící
nad přítelem, ţe ho Bůh všemohoucí povolal k sobě.
Sinclair zůstal klečet. Jak dlouho hleděl na bílý obličej
mrtvého, nedokázal říci. Čas pro něj přestal existovat.
Seděl tam, díval se mrtvému do tváře, a přesto nic neviděl.
Jeho myšlenky se toulaly daleko, velmi daleko.
Ztrácely se v dálce, kterou nepoznával, ale všechny se
točily kolem Williama Cartlanda. Viděl sebe i jeho, jak
byli společně na univerzitě a sedali v jedné posluchárně.
Jak se dívali na svého profesora, který je vyučoval právu a
který právě jim dvěma jednou řekl, ţe z nich nic nebude.
Minula léta, která mu zůstala v paměti. Na
Sinclairových rtech se objevil ztracený úsměv. Byla to
minulost, která uţ neměla ţádný význam, protoţe William
Cartland byl mrtev. Nezemřel přirozenou smrtí. Někdo ho
velmi brutálně zavraţdil.
Byl to zřejmě zkušený vrah!
Tato myšlenka vytrhla starého pána ze vzpomínek.
Najednou začal opět normálně přemýšlet a byl schopen
analyzovat. Viděl sám sebe, jak prochází kostelem a
- 16 -
vzpomínal si dobře na to, jak objevil na zemi kaluţ krve a
jak se leskla v šeru kostela.
Hrozné pomyšlení, ale důleţité. Pokud se totiţ kaluţ
krve ještě leskne, svědčí to o tom, ţe je krev dosud čerstvá.
Tak čerstvá, ţe od vraţdy nemohlo uplynout mnoho
času. Toto poznání vehnalo Sinclairovi krev do tváří.
Nebylo mu dobře, kdyţ rozváděl tuto myšlenku dále.
Nachází se vrah ještě v jeho blízkosti?
Horace F. Sinclair měl pocit, jako by mu klouzal po
zádech kus ledu. Najednou znovu pocítil strach, který mu
způsobil křeče v ţaludku.
Záchvat ho pomalu přecházel.
Zhluboka dýchal.
Jen nepodlehnout panice, musí dokázat udrţet nervy
pod kontrolou, protoţe jeho umírající přítel mu řekl něco,
co ho přivedlo do velmi nebezpečné situace. Jednalo se
zřejmě o nějakou strašlivou událost, jejíţ důsledky si ještě
v této chvíli neuměl domyslet. Všechno ukazovalo na
násilné spiknutí, které mohlo otřást církví v samých
základech.
Sám proti tomu stejně nedokáţe nic podniknout. Bude
muset najít někoho, kdo mu bude stát po boku, a na světě je
jen jeden člověk, kterému můţe natolik důvěřovat. Jeho
syn John!
Stále ještě seděl skloněn a doslova přilepen ke kostelní
lavici. „Měj se dobře, starý příteli, jednou se někde
sejdeme. Určitě." Sinclair natáhl levou ruku a zatlačil
mrtvému oči. Nemohl uţ unést jejich pohled, protoţe zář v
nich uţ dávno pohasla.
Pravou rukou se podepřel, potom pomalu vstal a cítil,
jak mu slzy tečou po tvářích. Byl naplněn smutkem natolik,
- 17 -
ţe vůbec necítil krev na svých rukou. Myslel jen na to, ţe
teď bude muset zařídit různé věci, aby odhalil ono spiknutí.
Někdo číhá v pozadí, někdo, kdo na sebe chce
strhnout moc.
Padlo dokonce Luciferovo jméno. Starý pán ucítil
mrazení v zádech jen při pouhé zmínce o něm.
Šouravým krokem se vysoukal do uličky. Jeho staré
kosti mu od dlouhého klečení ztuhly a záda ho bolela.
Kdyţ se zastavil uprostřed uličky, cítil se ztracený.
Bývalo by bylo od něj rozumnější, kdyby rychle odešel z
kostela, a teď se sám na sebe zlobil, ţe nenechal taxikáře
čekat. Takhle se teď bude muset postarat o to, jak se
dostane z téhle samoty zpět do města.
Vzpomněl si na faráře, kterého neviděl. V kaţdém
kostele je nějaký duchovní. Bude moţná rozumné, kdyţ ho
vyhledá a promluví si s ním. Vzpomněl si také na jméno, o
kterém se zmínil William.
Driscoll!
Moţná bude tento člověk vědět více, ale prvně ho
musí najít. O to se bude muset postarat jeho syn John.
Naposledy se zadíval na mrtvého, neţ zamířil k
východu. Rty se mu chvěly tak, ţe nedokázal vyřknout
jediné slovo, a šoural se dál ze dveří, stále napjatý a
připravený na útok.
Ale nic takového se nestalo. Vše proběhlo v klidu.
Venku uţ bylo větší světlo, šedá obloha dostala
světlejší odstín a klenula se nad holými větvemi stromů.
Nálada starého pána se však nezlepšila.
Kostelní dveře za ním zapadly jako víko rakve. Toto
srovnání je příhodné, neboť Sinclair za sebou zanechal
svého přítele skutečně v obrovské kamenné rakvi.
- 18 -
 Zamrazilo ho. K vnějšímu chladu se přidal ještě chlad
zevnitř a starý pán ucítil tlak na víčkách. Teprve teď se
pořádně podíval na své ruce.
Měl na nich zaschlou krev a také jeho oblečení bylo
umazané.
Nad hlavou mu plula šedivá mračna, pod nimiţ
opisovali černí ptáci v letu kruhy, jako by chtěli uctít
památku mrtvého.
Horace si připadal sám a opuštěný. Stejně jako
předtím měl pocit ohroţení. Ať uţ jeho přítele Cartlanda
zabil kdokoliv, byl to vrah zvláště brutální, kterého od jeho
hrůzného činu neodradilo ani posvátné prostředí kostela.
Co to můţe být za člověka?
Sinclair obešel kostel a ocitl se na západní straně.
Kamenné zdi byly ošlehané větrem a deštěm. Ve
spárách rostl mech, který měl v zimním období šedivou
barvu. I skleněné tabule v oknech vypadaly vybledlejší.
Zvon v kostelní věţi mlčel.
Starý pán slyšel jen své kroky. Jinak bylo všude ticho,
ţádné auto, ţádné startování motoru, ţádné hlasy, jen toto
tíţivé ticho.
Vlevo od něj se rozbíhala zeď. Obklopovala malý
hřbitov na zadní straně kostela. Na tomto hřbitově uţ se
zřejmě nepohřbívalo, protoţe tu nebylo vidět ţádný čerstvý
hrob.
Sinclair se zastavil před jedním z náhrobních kamenů
Přečetl si jméno faráře, který zemřel před více neţ
deseti lety a byl pohřben u kostela. I v ostatních hrobech
leţeli bývalí faráři zdejší farnosti, ale tento byl nejdál od
kostela a leţel o samotě.
Sinclair pátral po faře a našel ji na druhé straně
- 19 -
kostela. Vedla k ní úzká pěšina, vydláţděná kamennými
dlaţdicemi, na kterých uţ zanechala příroda své stopy.
Byly zarostlé trávou a různým býlím. Po levé straně byla
pěšina lemována nízkým ţivým plotem.
Farářův příbytek byl malý. Před ním stal starý mírně
zrezivělý Opel Corsa.
Sinclair se zastavil u auta. Soudil, ţe farář zřejmě bude
doma, kdyţ má auto před domem. Nebylo však ani
vyloučeno, ţe odešel pěšky, nebo jel na kole například
navštívit svého nadřízeného. Ale to povaţoval Sinclair za
nepravděpodobné. Jeho instinkt mu říkal, ţe je duchovní
doma.
Vnější fasáda fary byla tmavě červená. Ke dveřím
vedlo několik šedivých, prošlapaných kamenných schodů a
Sinclairovu pozornost vzbudila zlatě se lesknoucí klika na
dveřích.
Začal vystupovat po schodech.
Chtěl zazvonit, potom ale poloţil ruku na kliku a
zkusil otevřít.
Dveře nebyly zamčené.
Pomalu stiskl kliku a odtlačil dveře dovnitř. Před ním
leţela prázdná tmavá předsíň, vlevo na stěně visel veliký
dřevěný kříţ.
„Haló," zavolal Sinclair. Po prvním zavolání ztichl a
čekal. Nikdo mu neodpovídal.
Měl teď dvě moţnosti. Mohl se buď obrátit k
odchodu, nebo jít dál. Rozhodl se pro druhou moţnost.
Faru prohledá, i kdyţ se moţná při tom vystaví nebezpečí.
Určitě tu mají telefon. Čím dříve bude informovat svého
syna, tím lépe. Tak se bude moci alespoň seznámit co
nejdříve s novým případem. Bude si ho muset vzít na
- 20 -
starost, protoţe všechno, co se dosud stalo, ukazovalo na
činnost nadpřirozených sil, na aktivitu démonických
mocností.
Předsíň byla dosti dlouhá, po pravé straně byly
několikerý dveře Horace F Sinclair prohledal pokoje za
nimi. Podíval se do kuchyně, do loţnice, ve které byla jen
jedna postel, a potom vstoupil do farářovy pracovny, která
byla ze všech místnosti největší.
Opatrně překročil práh. Podvědomě si chránil hlavu,
ale ţádnou ránu nedostal.
Vrah zde na něj nečekal.
A přesto nebyl sám.
Před sebou uviděl tichého hostitele. Vypadal, jako by
usnul za svým psacím stolem a přitom upadl hlavou na
stolní desku.
Spící nedýchal.
Nevydal ani hlásku.
Horace F. Sinclair k němu přistoupil blíţ.
Nepotřeboval si ani rozsvítit světlo, protoţe oknem ho sem
dopadalo dost, aby věděl, co se děje.
Potom objevil krev. Vytékala z krku, který vrah
prořízl hladkým ostrým noţem.

- 21 -
 3.

Toho dne, vzpomínám si na to ještě docela přesně,

jsem byl sluţebně zaneprázdněn, protoţe v Londýně se
objevil nějaký člověk, který se vydával za spasitele lidstva
a lákal své stoupence na to, ţe prý je dokáţe vrátit do
minulých ţivotů, aby jim připomněl, čím kdysi bývali.
Později s nimi o jejich minulých ţivotech hovořil a pro
současný ţivot jim stanovil určitá pravidla, podle kterých
se měli řídit. Vmísil jsem se mezi posluchače a uţ po
několika minutách jsem vrtěl hlavou. To, co ten člověk
vyprávěl, byl holý nesmysl, ale svým způsobem byl
upřímný. Předem upozornil, ţe z něčeho musí ţít, a
poţádal posluchače o malý příspěvek. Teprve potom začal
s vlastní přednáškou. Já jsem si poplatek ušetřil a stáhl se
dozadu, zatímco ostatní se tlačili dopředu k pultu, aby tam
nechali peníze.
Suko se bude smát, aţ mu to budu vyprávět. Rozhodl
se totiţ, ţe řáději zůstane v kanceláři.
Vrátil jsem se zpátky do Yardu dost rozladěný a také
nazlobený na počasí, protoţe jsme v Londýně zase jednou
neměli skutečnou zimní pohodu, ale studené a mokré ráno
se silným větrem. Naštěstí uţ přestalo pršet.
Ve vchodu jsem se potkal se svou sekretářkou
Glendou Perkinsovou, která se na mě podívala, aby zjistila,
jakou mám náladu.
„Tak co, měl jsi smůlu?"
„Byl to výstřel do prázdna."
„Já jsem to tušila."
„Na rozdíl od sira Jamese."
Glenda ho hájila. „Chtěl si být jen jistý, nic víc."
- 22 -
 „Tak tam mohl poslat někoho jiného."
„A má snad někdo tvoje zkušenosti?"
Změnil jsem téma. „Kam vlastně vůbec v tuto dobu
jdeš?"
„Mám přestávku."
„Jdeš se najíst?"
„Ne, nakoupit. Potřebuješ něco, mám ti něco přinést?
Kdyţ přemýšlím o tvé ledničce, zdá se mi, ţe tekutá strava
převaţuje nad tuhou."
„To je pravda. Tu trochu jídla, co sním, mohu také
klidně vypít." Usmál jsem se na ni. „Přeji ti, abys dobře
nakoupila, lásko."
„Ó ano, děkuji."
Vyjel jsem výtahem do své kanceláře. Suko tam
nebyl. Na mém psacím stole leţel vzkaz. Suko mi zanechal
pár řádků. Sděloval mi, ţe odešel do posilovny, aby si
trochu zacvičil. Zprávu zakončil otázkou a poznámkou.
„Přijdeš za mnou? Udělalo by ti to dobře."
Vzal jsem lístek a zmačkal ho v ruce. Pak jsem ho
hodil do odpadkového koše.
Byl tu takový boţský klid. Sedl jsem si a natáhl nohy
před sebe. Trocha uvolnění nemůţe škodit. Musel jsem se
usmát nad tím, ţe v této póze bych byl vhodným modelem
pro karikaturu úředníka v humoristickém časopise.
Z klidu mě vyrušil telefon. Kdyţ zazvonil, tak jsem
sebou trhl, aţ jsem malém spadl na zem.
Po třetím zazvoněni jsem sáhl po sluchátku a ohlásil
se dosti nevrlým hlasem.
„Johne, jsi to ty?"
Volající téměř šeptal. Neuplynula ani vteřina a došlo
mi, kdo volá. Poznal jsem ten hlas i přesto, ţe šeptal, a
- 23 -
přesto ţe jsem svého otce dlouho neslyšel, coţ mi sem tam
působilo výčitky svědomí.
„Tatí, proboha, co…"
„Teď ţádné otázky, Johne, udělej mi laskavost a
pozorně mě poslouchej."
„Spusť."
Kdyţ můj otec hovořil tímto způsobem, musel se
nacházet pod nějakým velkým tlakem. Automaticky jsem
zapnul pásku v magnetofonu, aby se náš rozhovor
zaznamenal.
Nohy jsem uţ dávno sundal z psacího stolu, seděl
jsem normálně a psal si stručné poznámky, i kdyţ jsem měl
zapnutý magnetofon.
Zaznamenával jsem si jména, která mi udával Alberti,
Wallraven a farář Driscoll.
Teprve potom začal otec hovořit o tom, ţe dnešního
rána našel dva mrtvé, svého přítele Cartlanda v kostele a
faráře s proříznutým hrdlem v pracovně.
Píchlo mě při tom v ţaludku.
„A kde jsi teď, tati?"
„Stále ještě u mrtvého faráře."
„Coţe?"
„Ano, a nevím, jak se odtud dostanu, je to tady úplná
samota a nemám auto."
„A kde vlastně vůbec jsi?"
„V takovém hnízdě, kde lišky dávají dobrou noc.
Kousek na jih od skotské hranice."
„Hrome, tam se tak rychle nedostanu."
„To také nemusíš, Johne, já uţ si s tím nějak poradím,
věř mi."
„Víš to jistě?"
- 24 -
 „Ano, alespoň se o to pokusím. Neříkal jsem ti ta
jména jen pro nic za nic. Udělej pro mě něco a nejprve mi
zjisti, kde bychom mohli najit faráře Driscolla. To snad
zvládneš, ne?"
„Zkusím to. A co budeš dělat ty?"
„Zavolám ti hned, jak se dostanu zpět do města."
„Moment, tati, tak jednoduché to zase není. Vyšlu ven
kolegy, kteří tě vyzvednou u kostela."
„To nemusíš, Johne, já to zvládnu sám. Konečně,
nejsem ţádné malé dítě. Neţ by se sem ti kolegové dostali,
uběhne mnoho času a ten vrah by mě mohl za tu dobu
nejméně třikrát zabít."
„Tati, to…"
„Já se ti zase ozvu, chlapče."
S těmi slovy zavěsil a já zaklel do telefonu. Jak můţe
byt někdo tak tvrdohlavý a nechtít si nechat pomoci!
Na druhé straně jsem si neměl co stěţovat, protoţe já
bych nejednal jinak. Právě tvrdohlavost jsem po otci
zdědil, protoţe i já patřím k lidem, kteří se do kaţdého
případu zakousnou.
Ale přesto, byl jsem přece jen o pár let mladší a díky
svému povolání jsem jiţ získal zkušenosti.
Kdyţ jsem odloţil tuţku, všiml jsem si, ţe mám
zpocené dlaně. Telefonát starého pána mě pěkně rozčilil a
já si všiml, jak se mi třesou ruce. V očích jsem cítil
nepříjemný tlak a ţaludek jsem měl celý ztvrdlý. Ještě
jednou jsem si nechal celý rozhovor projít hlavou, ale ani
pak jsem se necítil lépe.
Ten starý tvrdohlavec!
Najednou jsem dostal strach.
Ne o sebe, ale o svého otce, který mi ani neřekl, kde
- 25 -
je...

- 26 -
 4.

Kdyţ Horace F. Sinclair odloţil sluchátko, měl pocit,

ţe stojí oběma nohama ve vědru s ledem. Teprve teď jak se
patří pocítil bezprostřední blízkost mrtvého a nemohl od
něj odtrhnout pohled, zejména od kaluţe krve, která se
rozlila po stole aţ k okraji a kapala na zem.
To kapání ho znervózňovalo, protoţe právě usilovně
přemýšlel, jak se odsud dostat. Existovala jedna moţnost.
Vzpomněl si totiţ na auto stojící před farou.
Bylo mu jasné, ţe Opel Corsa patří faráři. Pokud tomu
tak je, musí někde najít klíček. Horace okamţitě proměnil
teorii v praxi a začal prohledávat kapsy mrtvého.
Byla to práce, která mu nečinila ţádnou radost a navíc
nebyla korunována úspěchem.
Sinclair ustoupil o krok dozadu a stiskl zuby. Co
dělat?
Jak tak přemítal, všiml si zásuvky uprostřed psacího
stolu. Aby ji mohl otevřít, musel poněkud změnit polohu
mrtvého.
Potom Horace zásuvku pootevřel, ne úplně, jen tak,
aby do ní mohl vstrčit ruku. Konečky prstů prohledával její
dno, odsunul několik papírů a ucítil nějaké předměty, které
nedokázal identifikovat A pak uslyšel tiché cinknutí, kdyţ
se jeho prsty dotkly něčeho chladného.
Byl to klíček!
Zasunul ruku tak daleko, jak to bylo moţné, aţ cítil na
zápěstí tlak hrany zásuvky, potom prsty nahmatal klíč a
opatrně ho vytáhl.
Byly to dohromady čtyři klíčky a mezi nimi i ten od
auta. Horace F. Sinclair si zhluboka vydechl, kdyţ drţel
- 27 -
tento malý předmět v ruce.
Byl to jeho klíč ke svobodě! Teď pouţije farářova auta
a nebude to ţádná krádeţ, prostě si je půjčí.
Bude informovat kolegy svého syna a potom se znovu
spojí s Johnem. Moţná uţ se mu do té doby podaří zjistit
něco víc o těch jménech, především o faráři Driscollovi,
který se mu jevil jako klíčová postava v této ďábelské hře.
Nikdo nevěděl, kde ţije. Moţná v nějakém klášteře.
Bylo také docela dobře moţné, ţe stoji v čele nějaké
farnosti, moţností bylo více.
Sinclair ani nezatlačil mrtvému oči, obrátil se hned
k odchodu. Pohled mu náhodou padl na jedno ze dvou
oken a zahlédl za ním nějaký stín.
Ţe by člověk?
Moţná vrah.
Kdyţ se Horace F. Sinclair podíval pozorněji, postava
zmizela. Byla prostě pryč, ale starý pán nevěřil, ţe by se
zmýlil. Ve svém věku měl doposud velmi dobrý zrak. K
tomu musel připočítat ještě i fakt, ţe oba muţi nebyli
dlouho mrtví. Sinclair neustále počítal s tím, ţe je vrah
někde nablízku. Fara mu najednou připadla jako jedna
velká past.
Rychle ke dveřím! Hlavou mu vířily myšlenky Co se
stane, jestliţe ho ten neznámý sledoval a nyní počítá s tím,
ţe on, svědek vraţdy, opustí faru? Stačí mu jen počkat za
dveřmi a zaútočit na bezbranného člověka noţem.
Ta myšlenka se mu vůbec nelíbila. Neměl však jinou
moţnost. Nechtěl se teď pouštět do hledání nějakého
zadního východu. Doufejme, ţe mě nepozoroval moc
dlouho, pomyslel si. Pak by totiţ viděl, ţe jsem prohledával
mrtvolu a konečně i psací stůl.
- 28 -
 Začal se potit, ale nezaváhal ve svém rozhodnutí a
otevřel domovní dveře.
Před domem nikdo nebyl.
Ţádná postava, která by na něj čekala s noţem v ruce
a chtěla ho probodnout. Ten stín za oknem se mu teď jevil
jako přelud, jako představa jeho přepjatých nervů.
Horace F. Sinclair si zhluboka vydechl. Z úst mu
zmizela hořká pachuť a vzduch mu vyjasnil zrak. Před tím
viděl své okolí jako v mlze.
Prohrábl si prsty vlasy. Být mladší, tak by vzdálenost
k autu urazil několika rychlými kroky. Ve svém věku
potřeboval více času.
Nadechl nosem co nejvíc vzduchu a chvění kolenou
pomalu mizelo. Dříve, kdyţ byl ještě v zaměstnání, nikdy
se mu nic podobného nestávalo, ale dnes musel dávat
pozor, aby se nepřecenil.
Zatím nic neukazovalo na to, ţe by mu někdo chtěl
ublíţit. Klíček od auta drţel v pravé ruce. Nemohl se
dočkat, aţ se dostane ke dveřím.
Před autem málem upadl, jak byl nervózní. Dvakrát
mu sjel klíček mimo klíčovou dírku a zanechal po sobě
stopu v laku, ale potom se konečně trefil. Sinclair však
nepotřeboval klíčkem otočit. Dveře od auta byly otevřené,
on si toho však ve své nervozitě nevšiml. Kdyţ dopadl na
sedadlo, vytáhl klíček ze dveří a zasunul ho do zapalování.
Potom chtěl dveře zavřít, ale zjistil, ţe to nejde. Jeho
rozepnutý kabát mu zůstal viset přes sedadlo ven ze dveří,
proto nešly zavřít. Znovu dveře otevřel, vtáhl kabát dovnitř
a konečně mohl nastartovat. Kdyţ otáčel klíčkem, startér
chrchlal.
„No tak naskoč, naskoč přece..." Zkusil to znovu. Na
- 29 -
čele mu vyrazil pot. Téměř leţel na volantu a drţel ho
pravou, zpocenou rukou.
Motor naskočil.
Sinclair se zasmál. Neţ vyjel, podíval se rychle do
obou zrcátek, jak do vnitřního, tak do vnějšího, a otevřel
ústa, jak chtěl vykřiknout, protoţe v pravém vnějším
zrcátku uviděl někoho mihnout se jako stín u zadní strany
domu. Nepoznal přesně, kdo to je, ale postava vypadala
jako tajemný posel smrti, jako mnich v kutně.
Ne, nebyl to mnich. Byl to vrah, dvojnásobný vrah,
který se teď hodlá vrhnout na něho, protoţe se rozběhl
směrem k autu. Běţel dlouhými kroky a při kaţdém se mu
rozevlála dlouhá kutna kolem nohou.
Zařadit, přidat plyn a odjet!
Přidal plyn moc prudce, takţe vůz poskočil. Motor se
rozeřval.
Ale automobil se rozjel.
Zařadil dvojku, potom trojku. Myslel jen na to, ţe
musí vrahovi uniknout. Avšak rozjel se příliš rychle na tak
úzkou cestu. Větve ţivého plotu po pravé straně cesty
škrábaly po kapotě.
Sinclair ţádnou jinou cestu neznal. Proto mu
nezbývalo nic jiného, neţ nějakým způsobem ujet tou
stejnou trasou, kterou ho sem taxikář přivezl. Projel kolem
hřbitova, přičemţ se pneumatiky zarývaly hluboko do
zasněţené půdy.
Sbohem hroby, sbohem kameny a sbohem kříţe!
Drţet se vpravo a mířit směrem k východu!
Podíval se do zpětného zrcátka.
Rychle, rychle odtud!
Vraha uţ neviděl. Mohl běţet seberychleji, ale auto
- 30 -
nemohl dohnat. Horac se řítil rovnou k dvojkřídlé bráně,
kterou končila cesta u kostela.
Tam začínala místní komunikace, která po několika
zatáčkách vedla na asfaltovanou státní silnici.
Sinclair uţ se trochu uklidnil, ten nejhorší nával
strachu měl za sebou. Nemýlil se, vrah uţ za ním neběţel.
Musel to být člověk bez nervů, chladnokrevný zabiják.
Nemohl to být normální člověk!
Na to teď starý pán nechtěl myslet. Od svého syna
věděl, ţe existuje mnoho věcí mezi nebem a zemí, které se
nedají vysvětlit. I on několikrát narazil na případy, kdy byl
ohroţen jeho ţivot, proto ho napadaly takové myšlenky.
Pokračoval v jízdě.
Cesta byla samá zatáčka. Po stranách byly uměle
sypané náspy porostlé trávou a křovinami a dosahovaly do
větší výšky neţ střecha opla. Silnice byla samý výmol,
takţe auto po ní spíš poskakovalo neţ jelo. A Sinclair měl
dost co dělat, aby udrţel volant.
Avšak tento útěk mu dodával síly, aby to vše vydrţel.
Mohl být konečně rád, ţe vrahovi v poslední chvíli unikl.
Nemohl uţ teď jet tak rychle jako ze začátku. Cesta to
jednoduše nedovolovala. Byla namoklá od posledního
deště a na některých místech to klouzalo, jako by ji někdo
natřel mýdlem.
Auto místy podkluzovalo. To se potom roztancovalo a
lítalo na všechny strany a řidič měl co dělat, aby vůz dostal
zase pod kontrolu.
Jel ještě pomaleji, protoţe před ním se rýsovala dosti
ostrá zatáčka.
A přesně tam číhal vrah. Nepostavil se mu přímo do
cesty, ale schoval se v křovinách napravo. Jako temná
- 31 -
divoká šelma se vynořil z křovisek bez listí a vrhl se
rovnou proti jedoucímu autu. V ruce se mu zablýskla
dlouhá čepel vraţedného noţe!

- 32 -
 5.

Zavolání mého otce mě nejen velmi vyděsilo, ale také

vzbudilo. Vytrhlo mě z nudy v kanceláři a já najednou
chtěl všechny zaměstnat, proto jsem hned po ukončení
telefonického rozhovoru běţel za svým šéfem, sirem
Jamesem, abych ho informoval. Seděl ve své kanceláři a
pojídal zase svoji dietu, která mu vůbec nechutnala, a pil k
tomu odstátou vodu.
Pozorně mi naslouchal.
Nebral ten telefonát na lehkou váhu stejně jako já,
přičemţ mému otci spílal do starých oslů za to, ţe mi
nesdělil, kde se vlastně nachází.
„Sire, totéţ jsem mu řekl i já, ale postarší lidé jsou
velmi často tvrdohlaví."
Kdyţ si sir James odkašlal, věděl jsem, ţe tu
poznámku vztáhl i na sebe, ale já mu vysvětlil, ţe jeho
povaţuji za výjimku.
„Aha, to jsem chtěl slyšet."
„Vy jste přece nenahraditelný."
„Dobrá, přejděme k věci. Dostal jste tři jména, z nichţ
jedno vám obzvláště leţí na srdci."
„Ano, ten farář Driscoll."
Sir James přikývl. „Nevíte ovšem, jakou roli v této
neznámé hře převzal."
„Ne, a ani můj otec to nevěděl. Dostal tu informaci od
jednoho umírajícího. Smrt ovšem přišla příliš rychle, takţe
mu toho ten chudák neřekl víc."
„Jak chcete zjistit, kde se ten farář zdrţuje?"
„Stačí zavolat na biskupství."
„Ano, to by šlo. Tam jsou všichni duchovní
- 33 -
registrováni."
„Musíme ovšem vzít v úvahu, ţe ten člověk můţe ţít i
v klášteře."
Superintendant mi dal za pravdu přikývnutím. „Ano,
to musíme vzít v úvahu také."
„Měl bych následující návrh: Pokusím se vyzvědět o
tom Driscollovi víc a vy si vezmete na starost ty dva další,
Albertino a Wallravena."
„Velmi neobvyklá jména."
„To je pravda, nikdy předtím jsem je neslyšel."
„Já rovněţ ne. A ten mrtvý se jmenoval William
Cartland?"
„Ano, byl to přítel mého otce z mládí."
Sir James se chápavě usmál. „Tak to jste přece o něm
musel něco slyšet. Nebo si nevzpomínáte, ţe by vás někdy
navštívil?"
„Ano, o tom jsem uţ také přemýšlel, ale na nic jsem si
nevzpomněl."
„Otci teď zavolat nemůţete, ale co kdybyste zavolal
své matce?"
„I to jsem zkusil, vypadá to, ţe není doma."
Sir James ukázal na telefon. „A co vám brání v tom,
abyste to zkusil ještě jednou?"
„Teď hned?"
„Ovšem."
Vyťukal jsem matčino číslo. Příliš jsem nedoufal, ţe ji
skutečně zastihnu doma. Ještě ani skoro nezaslechla můj
hlas a uţ reagovala.
„Johne, co se stalo s tvým otcem?"
Zasmál jsem se, ale neznělo to upřímně. „Jak jsi na to
přišla?"
- 34 -
 „Protoţe jel pryč a vůbec mi neřekl kam. Chvíli před
tím mu někdo volal..."
„A kdo?"
„Údajně nějaký přítel z mládí."
„William Cartland?"
„Správně." Její hlas zněl poněkud ječivě. „Johne, co to
zase tvůj otec vyvádí? Víš přece, ţe si nedá říct, aby
nestrkal nos do věcí, do kterých mu nic není. Kdyţ ti
zavolá, tak hned vím, ţe něco někde hoří."
„Ne, mami, tak zlé to zase není. Jedná se skutečně o
toho Williama Cartlanda. Zkus si na něj vzpomenout. Co
dělal, jaké měl zaměstnání?"
„Byl právníkem. Tvůj otec a on studovali spolu."
„Měl svou vlastní praxi?"
„Ne, pracoval pro různé organizace a průmyslové
podniky."
„Víc toho nevíš?"
„Ne."
„Nevíš ani, z jakého důvodu volal?"
„Tvůj otec mi nic neřekl, mlčel jako vţdycky. Řekl mi
jen to, ţe se s tím Williamem chce sejít. Ten starý
tvrdohlavec, ten..."
„Mami, přestaň, chci vědět ještě něco."
Slyšel jsem, jak dýchá. „A co?"
„Říká ti něco jméno Driscoll, farář Driscoll, slyšela jsi
to uţ někdy?"
Jak přemýšlela, několikrát si to jméno opakovala
Bohuţel, její odpověď byla záporná.
Zeptal jsem se ji ještě na obě další jména, která mi
otec řekl, ale ani ta moje matka Mary Sinclairová neslyšela
„Nikdy jsem se nepletla do sluţebních záleţitostí tvého
- 35 -
otce, a kdyţ, tak zcela výjimečně. Právo mě nikdy
nezajímalo. Kromě toho jsem měla své vlastní zájmy, ale
teď chci vědět já, Johne, co se to vlastně děje? I kdyţ tvůj
hlas zní klidně, neškodná tahle záleţitost určitě není. Vím
jistě, ţe se něco stalo."
„A máš pravdu."
„A co se stalo?"
„Tátovi se daří dobře."
„Nevyhýbej se odpovědi!"
„Táta našel mrtvého, prý to byl ten William Cartland,
se kterým se měl setkat."
Neslyšel jsem ji vykřiknout ani hubovat. Moje matka
byla na ledacos zvyklá, pokud šlo o jejího muţe a syna.
Slyšel jsem jen, jak šeptá. „Tak on toho nenechá. Vţdycky
se do něčeho namočí. Pověsil práci na hřebík a chtěl mít
konečně klid, alespoň mi to tak říkal. Odstěhovali jsme se
do Skotska a…"
Nechal jsem ji vymluvit. Mluvila tak nahlas, ţe to
slyšel i sir James. Mírně se při tom usmíval, ale komentář
si odpustil.
„Poslyš, mami, zatím je všechno v pořádku, táta se mi
ohlásil a teď je řada na mně."
„A kde vůbec je?"
„Víš, mami, právě to mi neřekl."
„Toho člověka bychom měli opravdu přivázat za nohu
ke stolu." Neţ se stačila matka znovu dostat do ráţe, slíbil
jsem jí, ţe se ji zase ozvu, a rychle jsem poloţil sluchátko.
„Vaše matka je velmi energická osoba, Johne."
Mávl jsem rukou. „Není to tak zlé, dělá si jen starosti,
coţ v podstatě chápu. Moje matka je ještě velmi agilní a
má pravdu, kdyţ říká, ţe by si otec měl dát ve svém věku
- 36 -
pokoj. Ale ani on ještě nepatří do starého ţeleza."
„Coţ nám právě dokázal."
Změnil jsem téma. „Dohodli jsme se tedy, ţe vy si
berete na starost ty dva a já zase zjistím, kde se nachází
farář Driscoll?"
„Přesně tak."
„Dobrá, tak já mizím."
Na chodbě jsem se potkal s Glendou. Plátěnou tašku
měla plnou potravin. Vzal jsem jí ji a zeptal se, jestli mi
také něco přinesla.
„Ne, to ne."
„To mě chceš nechat vyhladovět?"
„Však ty tak rychle neumřeš, Johne." Podívala se na
mě pátravě, kdyţ jsem tašku postavil na její psací stůl. „Ale
něco s tebou není v pořádku."
„A co?"
„Připadáš mi nějaký jiný."
„Však je mi také jinak," odpověděl jsem. „Protoţe je
po klidu."
„A co se stalo?"
„Můj otec proţil něco otřesného," řekl jsem a pověděl
jí o těch třech neznámých a o tom, co se ráno seběhlo.
Neţ mi Glenda stačila poloţit další otázky, odešel
jsem do své kanceláře, kde na mě uţ čekal Suko, který mi
okamţitě poznal na tváři, ţe je po klidu.
Hon mohl začít.

- 37 -
 6.

Horace F. Sinclair se musel soustředit na cestu, která

byla dosti úzká. Musel při řízení dávat pozor na to, aby
nevybočil ze směru a drţel se mezi oběma náspy. Zahlédl
aţ příliš pozdě stín, který se k němu přihnal z pravé strany.
Byl rychlý a vznášel se, vypadal jako velký pták,
protoţe vítr mu nadouval kutnu, jako by ho chtěl unést. Pak
se najednou před Sinclairem vynořil na kapotě před
předním sklem.
Sinclair se lekl.
Zareagoval rychle, bohuţel však špatně, protoţe
v prvním reflexu šlápl na brzdu. Moţná právě s tím útočník
počítal, a proto si naplánoval skok tak, aby dopadl na
kapotu. Sinclair uslyšel ránu, ucítil, jak to s autem trhlo, a
uviděl v pravé ruce útočníka nůţ s dlouhou čepelí.
Ocel prudce bodla do předního skla.
To se roztříštilo, vytvořil se na něm vzorek, který
připomínal rozlité mléko a bránil teď starému pánovi ve
výhledu.
Ten zabrzdil znovu.
Potom uţ se na něho sypaly úlomky skla. Rozstříkly
se po palubní desce, po které sklouzly dolů a skončily mu
v klíně.
Slyšel, jak motor hlasitě řve. Auto stálo našikmo a
levou stranou se zapasovalo do náspu. Tajemný útočník se
svezl po kapotě. Jeho skok i rána noţem mu vyšly, ale
nepodařilo se mu udrţet na hladkém plechu. Jako ve
zpomaleném filmu sklouzl nalevo a při tom obrátil hlavu
tak, ţe Sinclair na chvíli zahlédl jeho obličej Bylo to
- 38 -
přízračné.
Nebyl to člověk. Obličej byl odporný, spíše zvířecí
neţ lidský. Ta hlava musela patřit zvířeti, nějakému
zvířeti…

Byla to snad hyena s chladnýma a zlýma očima?

Sinclair slyšel sám sebe ztěţka oddechovat. Měl štěstí,
ţe postava sklouzla k levé straně automobilu.
Co tehdy Horace F. Sinclair dělal, na to si později jen
s námahou vzpomínal. Otočil klíčkem v zapalování a
motor opět naskočil.
Nejprve dal zpátečku.
Jen krátký úsek, aby se dostal na volnou cestu.
Potom zařadil první rychlost, přidal plyn a otočil
volantem. Kola ho naštěstí poslechla. Přejela netvora
v mnišské kutně, který leţel na zemi. Sinclair to poznal
podle toho, jak se auto otřáslo, kdyţ přejelo na zemi leţící
postavu.
Měl strach, ţe mu netvor svým ostrým noţem prořeţe
některou z pneumatik, ale nic takového se nestalo. Pak uţ
se rozjel naplno a ujíţděl odtud. Cítil studený vítr
v obličeji. Čelní sklo totiţ bylo rozbité a uprostřed zel
velký otvor. Jen nahoře a po stranách zůstaly v rámu trčet
střepy skla. Ty horní vypadaly jako obrovské ledové
krápníky. Jak se auto při jízdě otřásalo, střepiny postupně
vypadávaly.
- 39 -
 Sinclair se podíval do zrcátka.
Za těch několik vteřin se od vraha na několik metrů
vzdálil a teď viděl, jak se zvedá na nohy. Při tom mu
spadla kapuce a Sinclairovi se podruhé podařilo zahlédnout
lebku, která určitě nebyla lidská.
Co to ale bylo?
Její obrysy byly nezřetelné, jak se rozplývaly v šeru.
Víc toho Horace F. Sinclair neviděl, protoţe se zase musel
soustředit na řízení. Právě vjíţděl se svým vozem do další
zatáčky.
Pak uţ to bylo lepší.
Jako by se osud nad ním slitoval. Jel teď po rovné
cestě dál a viděl před sebou místo, kde cesta vy okát la
na státní silnici, kde boční náspy mizely a začínala plochá
krajina.
Co to jen mohlo být za bestii? Uběhla tu vzdálenost
velmi rychle, a kdyţ si Sinclair vybavil její hlavu, došel
k závěru, ţe se nejednalo o člověka. Byla to nějaká podivná
směsice člověka a zvířete. Odporné.
Ještě neţ dojel na hlavní silnici, sundal ruku z volantu
a ulámal zbytky střepů, které mu bránily ve výhledu. Bude
to muset do města vydrţet bez čelního skla.
Studený vítr fučel do auta. Bičoval Horacovu tvář a on
byl nucen zavřít oči a sníţit rychlost, jinak by přes závoj
slz neviděl na cestu. O pár minut později projíţděl malým
městečkem, jehoţ domy byly od sebe dosti vzdálené.
Městečko trůnilo jako perla uprostřed krajiny a vzdálené
hory vypadaly jako šedivé ochranné valy.
Byla tu policejní stanice. Tam Horace F. Sinclair
zamířil se svým autem. Několik lidí, kteří byli venku, si ani
nevšimlo, kdyţ kolem nich se svým oplem projel. Jen
- 40 -
jedno malé dítě se divilo, ţe mu chybí čelní sklo.
S otevřenou pusou se chlapec díval za autem a vrtěl
hlavou.
Sinclair zastavil před policejní stanicí. Poprvé za celou
tu dobu se cítil poněkud lépe a zhluboka si vydechl, i kdyţ
se ještě nepřestal chvět.
Čelo měl celé pokryté studeným potem. Nervy mu
ještě vibrovaly a nohy se třásly, ale přeţil to, coţ bylo
nejdůleţitější, protoţe ten netvor mohl svým noţem jeho
ţivot snadno ukončit.
Byl za to velmi vděčný.
Z okna malé policejní stanice vykoukl obličej.
Nejprve vyhlíţel za sklem, potom okno otevřel a díval se,
jak Horace vystupuje z auta.
„Není to farářovo auto?“ zavolal konstábl.
„Ano, je.“
„A proč s ním jedete vy?“ zavrtěl policista hlavou.
„Sakra, vţdyť nemá čelní sklo.“
„Správně.“
„Co se to tady děje?“
Sinclair právě mířil ke dveřím a zamával mu. „To vám
vysvětlím uvnitř za předpokladu, ţe mě tam pustíte a ţe
máte po ruce láhev whisky, protoţe tu právě potřebuji.“
„Na to se můţete spolehnout, pane.“

Zavolal jsem na biskupství, a tam byli samozřejmě

- 41 -
více neţ překvapeni mým přáním, které jsem velmi uctivě
přednesl
Zachovali se však velmi vstřícně a odkázali mě na
centrálu, kde mají údajně všechny osobní údaje uloţeny
v počítači. Církev se prý dnes uţ musí chovat jako kaţdý
průmyslový podnik podobné velikosti.
„Jestli vám tam nic neřeknou, tak uţ vám nepomůţe
nikdo,“ řekl muţ u telefonu.
Tak jsem to tedy zkusil na centrále a Suko, který seděl
proti mně, se na mě díval. Momentálně neměl nic na práci,
coţ, jak jsme věděli, se brzy změní.
Neohlásil se mi tentokrát muţ, ale ţena s velmi
energicky znějícím hlasem, kterou jsem si představoval
jako maršálka nebo šikovatele v jeptiškovském úboru. I
přes mou zdvořilost zůstala dáma studená a neoblomná,
kdyţ jsem vyjevil své přání.
„V tom vám nebudeme zřejmě moci být nápomocni,
pane Sinclaire.“
„Proč ne?“
„Slyšel jste uţ někdy něco o ochraně dat?“
„To ano, madam, ale odkázali mne na vás, jak jsem
vám jiţ na začátku řekl.“
Dáma po mých slovech poněkud znejistěla a ten okát
si dala s odpovědí načas. „Jak mám vědět, ţe nelţete?
Nevolá sem málo lidí, kteří se chtějí dovědět, kde se
nacházejí bratři či sestry, u kterých nebyla rodina
srozuměna s tím, ţe se vydají na cestu víry. Často si z nás
dělají blázny, pane Sinclaire „
„Jedná se o jistého faráře jménem Driscoll.“
„To je známé jméno.“
Byl jsem překvapený. Tahle sestra Gertruda měla, jak
- 42 -
se zdálo, fenomenální paměť, protoţe se nepotřebovala
nikam dívat, aby mi mohla dát odpověď. Moje překvapení
jí neuniklo, alespoň se podivila nad tím, ţe mlčím, a pak
řekla: „Bratr Driscoll je v našich kruzích opravdu známý.“
„V jakém smyslu?“
„Protoţe je to výjimečný muţ, který jde svou vlastní
cestou.“
„Jak tomu mám rozumět?“
Odkašlala si. „Víte, on nepatří k ţádné farnosti
v pravém slova smyslu. On pro nás v jistém smyslu pracuje
dobrovolně.“
„Není ani v ţádném řádu?“
„To ano, pane Smclaire, byl vychován u jezuitů a
s tímto řádem ho samozřejmě spojuje velmi silné pouto.
Ale byly mu přiděleny jisté zvláštní úkoly.“
„Mohla byste mi říci, jaké úkoly otec Driscoll dostal?“
Sestra Gertruda vzdychla, jako by byla nešťastně
zamilovaná. „I kdybych chtěla, nesmím.“
Nemínil jsem se vzdát. „Nějaká tajná mise?“
„Tak nadneseně se tomu nedá říkat, ale v principu
máte pravdu.“
„Dobrá, chápu, ţe jste vázána mlčením, ale udělejte
pro mě laskavost a řekněte mi, kde bych toho muţe našel.
Poţaduji snad příliš?“
„Ne, to ne. Znáte zimní stadion na Clerkenwell
Road?“
„Jen podle jména, ještě jsem tam nebyl.“
„Tak tam otec Driscoll kaţdý večer bruslí. Je velmi
dobrý bruslař a má výbornou fyzickou kondici. Tam ho
najdete.“
„Děkuji za informaci. Víte jistě, ţe ho tam zastihnu i
- 43 -
dnes večer?“
„Samozřejmě, kdyţ odjíţdí z Londýna, vţdy to ohlásí,
a ţádné hlášení jsme nedostali. Můţete tedy počítat s tím,
ţe se tam s ním sejdete.“
„Velmi srdečně vám děkuji, sestro.“
„To nic, rádo se stalo.“
Zavěsil jsem a usmál jsem se. „Člověk vţdycky musí
vědět, jak na to,“ řekl jsem.
Suko přikývl. „Zajedeme tam. Musíme si vypůjčit
brusle. Umíš vůbec bruslit?“
„Ne, alespoň jsem to ještě nikdy nezkoušel.“
„Tím ovšem na pana faráře neuděláš dobrý dojem.“
„Počkejme a uvidíme.“
Glenda přišla do kanceláře a ohlásila nám, ţe nás brzy
navštíví sir James.
„Uspěl?“ zeptal jsem se jí okamţitě. Pokrčila rameny.
„Jak to mám vědět, nic mi neřekl. A co ty?“
„Já jsem domácí úkol zvládl na výbornou.“
„To šéfa určitě potěší.“
Mě ale potěšilo, kdyţ znovu zazvonil telefon, a kdyţ
jsem zvedl sluchátko, ozval se můj otec. Hlas mu zněl
normálně, uţ ne tak stísněně jako naposledy. Vysvětlil mi,
ţe přeţil pokus o vraţdu.
Málem jsem z toho spadl ze ţidle. O chvíli později se
mi ulevilo, kdyţ mi otec stručnými větami vylíčil, jak se
mu podařilo uniknout pekelné nestvůře. Glenda se Sukem,
kteří oba poslouchali se mnou, byli oba údivem, kdyţ můj
otec podával přesný popis ďábelského útočníka.
„To je přirozeně případ pro tebe, Johne, a já přijedu,
jak nejdřív to bude moţné, do Londýna. Čekej mě tedy
zítra.“
- 44 -
 „To je opravdu výborné, tati. Ale nechtěl bys jet raději
do Lauderu? Mluvil jsem s matkou a…“
„Coţe jsi?“
„Ano, tati, já…“
„To se ti povedlo1 Víš přece, jaká je, ţe si se vším
dělá zbytečné starosti. Takové věci mi nemůţeš dělat!
Řeknu jí, ţe pojedu za tebou.“
„Já tě nechci nijak ovlivňovat, ale zajímalo by mě, co
chceš dělat tady v Londýně.“
„Copak jsem tě nepřivedl na stopu, Johne?“
„Řekl jsi mi tři jména.“
„Právě.“
„O jednom uţ něco vím. Ten Driscoll uţ není farářem
v pravém slova smyslu, patří do řadu jezuitů a pracuje do
jisté míry dobrovolně.“
„Tak nějak jako ty, chlapče?“
„To ti zatím neřeknu, tati, musím s nim nejprve
mluvit.“
„Zítra uţ mi toho určitě budeš schopen říci víc.
Vyhledám tě ve tvé kanceláři. A teď ti na chvíli předám
konstábla. Rád by věděl, jestli je se mnou všechno
v pořádku. Zatím se s tebou loučím.“
Kolegovi jsem rád pomohl. Byl spokojen, kdyţ slyšel,
ţe mu otec nelhal. Tu dvojnásobnou vraţdu převezme
oddělení vraţd. Ještě stále jsem nevěděl, odkud otec
telefonuje, a tak jsem se na to konstábla zeptal.
„Tady se to jmenuje Wetheral.“
„Kde to proboha je?“
„Nedaleko Carlisle. Asi pět mil východně. Takové
malé hnízdo, pane.“
„Dovedu si představit.“
- 45 -
 „Pošleme vám písemné hlášení na vaše pracoviště.“
„Prosím vás.“
Kdyţ jsem poloţil, zvedl jsem ruce. „Nemohl jsem nic
dělat, přátelé, můj otec přijede sem.“
Potom jsem se usmál na Glendu „Nechtěla by ses o
něho starat?“
„Jak to myslíš?“
„Mohla bys ho provést po městě, aby nám nezavazel.“
Poloţila obě ruce na psací stůl. Zasvítila na mě svýma
hnědýma očima. „Tvůj otec je stejný paličák jako ty, ţe?“
„To je moţné.“
„To bych se tedy moc nebavila, kdybych se s ním
procházela po městě. Raději zůstanu v kanceláři a budu dál
oprašovat akta.“
„Byl to jen návrh.“
Vstoupil sir James. Na chvíli zůstal stát ve dveřích a
díval se na nás. Pokoušel jsem se mu vyčíst z tváře, jestli
něco zjistil, ale jeho výraz byl uzavřený jako vţdy. Nejprve
se nás zeptal, co jsme zjistili my.
Kdyţ si vyslechl mé hlášení, přikývl. „To zní velmi
tajuplně, přesně jak jsem si myslel.“
„Měl jste nějaký důvod pro svá podezření, pane?“
„Ano, ale zůstaňme teď u toho vašeho faráře. Hovořil
jste o nějakých zvláštních úkolech, ţe?“
Přikývl jsem.
„Nemohl by mít něco společného s Bílou mocí?“
Můj úsměv dopadl poněkud strnule. „Uţ jsem na to
také myslel, sire, i kdyţ jsem o tom zatím nemluvil.
Vycházím z toho, ţe pracuje pro tajnou sluţbu Vatikánu a
spolu s tím Williamem Cartlandem museli objevit něco,
kvůli čemu toho chudáka zavraţdili v kostele.“
- 46 -
 „Myslím si totéţ, Johne.“
„Myslím, ţe k nim patří i ti další dva, jejichţ jména mi
otec nadiktoval.“
„Souhlasím.“
Jelikoţ jsme se na něho překvapeně podívali, dal si
načas s odpovědí.
„Budu vás ale muset zklamat, Johne, protoţe jsem
nezjistil nic, co by mohlo na tyto dva pány vrhnout
negativní světlo.“
„Ale existují.“
„Ovšem. Dokonce jsou oba na velmi exponovaných
místech.“
„A copak dělají?“
Sir James udělal rukou odmítavé gesto. „To nesmím
prozradit. Bylo mi svěřeno tajemství, které bych si rád
ponechal pro sebe. Pokud vás vaše vyšetřování dovede
k nějakému výsledku, můţeme si promluvit o detailech, ale
v této chvíli se mi to jeví jako nerozumné.“
„Takţe nějaké ţhavé ţelízko,“ řekl Suko.
„Dokonce velmi ţhavé.“
Přítel se na mě podíval. Věděl, ţe bojuji
s rozčarováním a zlostí, protoţe něco takového se mi stáva-
lo jen velmi zřídka anebo vůbec ne. Co mohlo být tak
světoborného a strašného, ţe nám to náš šéf odmítl sdělit?
Sir James se zvedl. „Vím, co si oba dva myslíte, ale
věřte mi, ţe bude lepší, kdyţ budu mlčet.“
Zamířil ke dveřím a popřál nám ještě hodně úspěchů.
„Já raději zmizím ve své kanceláři,“ řekla Glenda. I
ona cítila něco z napětí ve vzduchu. Uhodil jsem dlaní o
psací stůl. „Co si myslí? Má nás za hlupáky?“
„Na to se neptej mě, ale sira Jamese.“
- 47 -
 „Výborný nápad.“
Suko sepjal ruce. „Johne, ta věc je pěkně horká, to ti
říkám. Nevím, na co jsme narazili, ale zdá se, ţe to někde
pěkně vře, a my na to jednoho dne přijdeme. Je přece jasné,
ţe se nějaký tajuplný vrah snaţil zahladit kaţdou stopu.
Radikálně a chladnokrevně. Ten, kdo takhle jedná, toho má
zatraceně hodně co skrývat, to ti říkám. A jde to do samých
základů.“
„Základů čeho?“
„Církve.“
„Moţná, a dál?“
„Vatikán.“
„To je docela moţné, pokračuj.“
„Bílá moc.“
„Čím dál tím líp „
Suko vyloudil rozpačitý úsměv „Moţná bychom se
měli spojit s naším římským přítelem otcem Ignatiem.“
Pomalu jsem přikývl. „Ano, to je velmi dobrý nápad,
ale nejdříve si chci promluvit s tím Driscollem.“

- 48 -
 7.

Vypadal jako černý, nebezpečný dravý pták, jak jezdil

po stříbřitě se lesknoucí ledové ploše s hlavou nataţenou
dopředu, jako by chtěl do sebe vstřebat kaţdý pohyb i
závan větru. Jeho mírně zahnuty nos při tom vypadal jako
zobák velkého ptáka. Ruce měl sloţené za zády a šosy
tmavého saka vlály za ním.
Výraz v obličeji mi připomínal něco nadpozemského.
Oči měly tvrdý a zároveň jaksi zasněny výraz. Vůbec
nevnímal ostatní bruslaře, klouzal mezi nimi jako stín.
Jezdil skutečně dokonale. Na kluzišti byl doma. Byl sice
jedním z bruslařů, ale přesto to vypadalo, jako by celé
kluziště patřilo jen jemu. Kdyţ jel, vypadalo to, jako by se
vznášel. Dával do pohybu hodně síly, ale přesto klouzal po
ledě s elegancí a grácií, jaké je schopen jen ten, kdo
dokonale ovládá bruslařské umění.
Pro bratra Driscolla bylo bruslení absolutním
odpočinkem. Vůbec mu nevadilo, ţe bruslil ve svém
„sluţebním" úboru, a ostatní si na něho uţ dávno zvykli.
Chyběl jim, kdyţ některého dne nepřišel.
A ještě něco o něm bylo známo.
Driscoll odcházel z kluziště vţdy poslední. Bruslil
ještě, kdyţ uţ byla hlavní světla vypnutá a svítilo jen
nouzové osvětlení. Bylo to privilegium stálého zákazníka.
Teprve potom se totiţ mohl rozjet podle svého gusta.
Driscoll patřil k lidem, kteří hodně a často přemyšlejí.
Jeho práce byla velmi těţká. Nepracoval s neţivým
materiálem, ale s lidmi, a s těmi se musí zacházet úplně
jinak neţ se ţelezem, dřevem nebo umělými hmotami.
Byl knězem, který se odváţil tam, kam by ostatní
- 49 -
nešli. Přesně tam, kde by úřadující církev se svými
zkostnatělými dogmaty nebyla pochopena. Hnutí Kněţí za
osvobození člověka, které působí v Jiţní Americe, bylo
jeho vzorem. Z toho důvodu měl ovšem potíţe s církevními
úřady. Naštěstí mu jeho řád poskytl volnost, aby mohl dělat
to, co povaţoval za správné. A Driscoll zaznamenal
úspěch. Někdy se mu zdálo jako zázrak, kdyţ byl svědkem,
jak mladí lidé díky jeho iniciativě znovu vzali svůj ţivot do
vlastních rukou a neodhodili ho kvůli špatnému zacházení
svého okolí nebo kvůli drogám.
Pracoval neúnavně. Byl známý, byl přijímán, ale měl i
své nepřátele. Pokoušeli se ho uţ zničit, ale nakonec to byli
přisluhovači drogových bossů, kteří přišli zkrátka.
Byl to boj beze svědků. Tři proti jednomu, a Driscoll
zvítězil. Kdyby býval chtěl, mohl ty ničemy zabít. On však
nebyl ţádný vrah, proto to neudělal. Zařídil jim jen krátký
pobyt v nemocnici. Uchránil tak několik nezletilých dívek,
které tihle darebáci vyhnali na ulici, před ţivotem v bídě.
Problémů měl dost, malých i velkých, přičemţ ty
velké v poslední době převaţovali. Přišel totiţ na stopu
něčemu, o čem nemohl mluvit, a pokud ano, pak jen mezi
těmi, kterým mohl plně důvěřovat.
S jedním o tom mluvil. S muţem, který kdysi patřil ke
druhé straně, ale potom přišel k rozumu a chtěl se stát zase
slušným člověkem. Tomu naprosto důvěřoval.
Driscoll toho bohuţel věděl příliš málo, ale současně i
příliš mnoho, takţe druhá strana na něj zaměřila svou
pozornost.
Sledovali ho.
Oni - ať uţ to byl, kdo chtěl - měli své špicly všude.
Nebylo je vidět, ale měli ho pod kontrolou, protoţe vědění
- 50 -
znamená moc, a kdyţ něco věděl podle jejich názoru
nesprávný člověk, nemohla to druhá strana v ţádném
případě akceptovat.
Pokud bylo pravdou to, co mu kdosi svěřil při
zpovědi, stála církev před převratem. Znamenalo by to, ţe
se aţ k jejím kořenům dostali lidé, kteří slouţili zlu, a bylo
to uţ tak daleko, ţe se to sotva dalo zastavit. Pak by se
zřítilo vše, co bylo dosud vybudováno. Teoreticky uţ to
Driscoll promýšlel několikrát a právě toho časného večera
znovu uvaţoval, jak by mohl tuto ničivou bouři zastavit.
Odpověď však neznal.
Udělal poslední zatáčku a s rozkročenýma nohama se
zastavil u hrazení. Zhluboka dýchal. Rychlá jízda ho sice
unavila, ale necítil se vyčerpán. Potil se jen mírně, vytáhl z
kapsy kapesník a otřel si obličej.
Malá holčička v barevném oblečeni se k němu blíţila
na nejistých noţkách a obdivně se na něho zadívala.
„Ty také bruslíš?"
„Jistě."
„A umíš to dobře?"
„Jde to."
„Já se to ještě učím."
Driscoll se k ní sklonil a pohladil ji po tvářičkách.
„Však ty se to naučíš, maličká. Ještě několik dní a stane se
z tebe úplná princezna na ledě, opravdu."
Holčička zářila. „Myslíš?"
„Ano, určitě."
„Ty jsi farář, ne?"
„Tys to poznala?"
Maličká s obličejem panenky nadšeně přikývla.
„Vypadáš úplně stejně jako otec Klinham."
- 51 -
 „A ty ho znáš?"
„Ano, on vede naši farnost."
„Heleno, prosím tě!" volala matka. „Nemůţeš přece
toho pána obtěţovat. Promiňte, ale moje dcera mi utekla."
Driscoll se usmál. „Ale prosím vás, madam, vaše dítě
mě vůbec neobtěţuje. Vţdyť jsou to právě děti, které nám
zaručují budoucnost. Musíme s nimi hovořit a nesmíme je
nechat padnout ani po stránce tělesné, ani po stránce
duševní."
Ţena se na něj dívala s vykulenýma očima. Nakonec
řekla jen „děkuji".
„A zač?"
„Za to, ţe jste něco takového nahlas řekl."
Pohladil Helenu po kapuci. „Dávejte na své dítě velký
pozor, je to to nejcennější, co máte, madam."
„Děkuji."
Driscoll se za nimi díval, kdyţ vystupovaly nahoru,
potom si začal rozvazovat boty, protoţe si chtěl udělat
krátkou přestávku. Měl ţízeň. Nad kluzištěm byla
restaurace a Driscoll zamířil s bruslemi přehozenými přes
rameno po schodech za malou a její matkou. Schodiště
procházelo středem tribuny a nad ním se nacházela
restaurace. Její stěny byly skleněné, aby hosté viděli dolů
na kluziště.
Otec Driscoll rád seděl u okna a doufal, ţe i dnes
najde volné místo. Usmál se, kdyţ zjistil, ţe si dokonce
můţe vybrat mezi třemi volnými stolky.
Vybral si ten, ze kterého měl nejlepší výhled.
Restaurace nebyla právě nejpohodlněji zařízena, ale dalo se
to vydrţet. Ostatně tu nechtěl sedět moc dlouho.
Postavil brusle vedle sebe na zem a vzal do ruky
- 52 -
jídelní lístek.
Podávali tu i studené občerstvení a on si vybral
sendvič s paštikou. K tomu vodu a sklenici vína. Smíchal si
obojí dohromady, protoţe vinný střik ho vţdy nejlépe
osvěţil.
Sklouzl pohledem dolů na kluziště. Z této výšky na
něj působilo jako úplně neznámé místo, jakýsi studený
ostrov uprostřed tmy, na kterém se odráţelo světlo silné
lampy a nejen ledu, ale i celému okolí dodávalo úplně jiné
barvy. Led dostal zvláštní namodraly nádech, do kterého se
vmísil i nazelenalý a našedlý tón. Jako by pod nim leţela
velká vodní plocha, která se najednou zobrazila.
A po vodní hladině se pohybovali bruslaři. Nebylo
jich uţ mnoho a stále jich ubývalo. Po přestávce si chtěl
farář zajezdit ještě několik koleček. Ze zkušenosti věděl, ţe
zůstane na kluzišti skoro sám a nebude muset brát na
nikoho ohledy.
Ke stolu přišla číšnice a přinesla, co si objednal. Znal
tu ţenu a ona znala jeho. Nemohla či nechtěla se odnaučit
říkat mu velebný pane. Dělala to stále, i teď.
„Doufám, ţe vám bude chutnat, velebný pane."
„Děkuji, Lindo, u vás vţdycky."
Zrozpačitěla. „Och, to říkáte jen tak."
„Copak jsem si někdy stěţoval?"
Její obličej s kulatými tvářemi se roztáhl do úsměvu.
„Ne, velebný pane, nestěţoval."
„Tak vidíte."
„Přeji vám, aby vám i dnes chutnalo."
„Děkuji, Lindo."
Driscoll si nalil víno s vodou dohromady. Vznikl z
toho vinný střik. Musel se usmát, kdyţ si uvědomil
- 53 -
symboliku svého počínání. Voda a víno, obojí mělo
hluboký význam.
Nejprve jen upil a potom si dal větší doušek, neţ se
zakousl do sendviče. Byl čerstvý, paštika chutnala výborně
a jezuita jedl s velkou chutí. Bruslení mu dnes přineslo
výbornou náladu a vlastně mohl byt velmi spokojen.
Přesto ale nebyl, a měl k tomu důvod.
Měl v sobě vnitřní neklid, připadal si jako někdo, kdo
vytáhl antény, aby naslouchal okolí, jestli se někde
neskrývá něco, co by ho mohlo ohrozit.
Nenacházel nic.
Ale ani přesto se neuklidnil. Ten pocit ho neopouštěl,
cítil ho uţ velmi dlouhou dobu, prakticky od té chvíle, kdy
se mu právník William Cartland u zpovědi svěřil se svým
tajemstvím.
Právě jemu. Ale Cartland nevěděl, komu jinému
kromě svého přítele ze studií by mohl své tajemství svěřit.
Od té chvíle to uţ nebylo jako předtím.
Zdálo se mu, ţe na něho někdo číhá, ţe ho někdo
sleduje, i kdyţ zatím nikoho neviděl. Druhá strana, temné
síly, o kterých Cartland hovořil, a jejich negativní vliv
nebyly uţ pouhou malou rostlinkou, ale rozrostly se ve
velký strom. Jestli se ten strom teď nepodaří skácet, je
všechno ztraceno. V tom případě zaţije církev otřes v
samých základech.
Cartland mu nemohl říci všechno. Avšak z toho, co
Driscoll věděl, by se jinému hrůzou postavily vlasy na
hlavě.
Starosti ho tíţily a způsobily, ţe se mu do obličeje
vryly vrásky.
Kde asi číhají jeho nepřátelé?
- 54 -
 Existují, to bylo jasné, ale zatím se mu nepodařilo je
vypátrat. Drţeli se neustále v pozadí, byli velmi dobře
chránění a pod ochranou ve jménu tak zvaných
společenských zájmů a moci se jim dobře dařilo.
Napil se vinného střiku a očima bloudil po kluzišti.
Zadíval se i nahoru na tribunu, kde teď byly jen prázdné
lavice. Nahoře bylo přítmí. Jen sem tam se někdo pohnul
na schodišti. Z protější strany vypadali lidé jako stíny a
Driscoll si pomyslel, jak dobře by se tam někdo mohl
skrývat, aniţ by ho kdo zahlédl.
A on si tu sedí u stolu, dokonale osvětlený, přímo jako
by se nabízel.
Pomyslel na vraţdu. Druhá strana by ani před
takovým činem nezaváhala a na veřejnost by se o tom nic
nedostalo. Jak rád by se ještě jednou spojil s Williamem
Cartlandem, ale ten se přestal objevovat v kanceláři, jak se
dověděl po několika telefonátech.
Právník zmizel, nebo někam odcestoval. Zmizel
navţdy?
Driscollovy oči se dívaly skrze sklo, jako by tam mohl
najít pravdu. Neviděl nikoho. Dopil vinný střik do poslední
kapky.
Znovu se zadíval doleva.
Na ledové ploše uţ krouţilo jen několik lidí a za
hodinu uţ tam pravděpodobné bude sám. Chtěl si bruslení
uţít aţ do poslední chvíle, říkal si však, ţe kdyţ bude na
kluzišti sám, stane se z něho dobrý terč pro případného
atentátníka.
Linda přistoupila k jeho stolu s úsměvem. Driscoll
zvedl hlavu a překvapeně se na ni zadíval. Předposlední
host opustil restauraci a on byl poslední, koho přišla
- 55 -
zkasírovat.
„Škoda, uţ zavíráme. Mrzí mě to, v létě tu míváme
více zákazníků a je také déle otevřeno."
„Já vím."
Linda mu napsala účet na úzký lístek. Driscoll zaplatil
a přidal k tomu i velkorysé spropitné, za které mu servírka
poděkovala.
„Kdy zase přijdete, velebný pane?"
Driscoll se zaklonil v ţidli a při tom tiše vzdychl. „To
nedokáţu přesně říci, Lindo."
„Zítra ne?"
„Myslím, ţe ne."
„A pozítří?"
„Moţná, mám teď hodně práce a opravdu nevím, zda
mi zůstane ještě čas, abych se sem mohl jít pobavit a
odpočinout si."
„To je škoda."
„Proč, budete tu mít jiné hosty."
Linda se začervenala. „Ano, ale ne tak milé." Potom
rychle utekla a neviděla, jak se za ní Driscoll s úsměvem
dívá.
Otec Driscoll povstal, vzal si své brusle a přehodil si
je přes rameno. Potom si přes sebe natáhl tmavý svetr a
odešel z restaurace.
Za normálních okolností scházel schody ke kluzišti
pruţným krokem. Ale dnes ne. Musel neustále přemýšlet o
tom, ţe se moţná postaví do rány nějakému atentátníkovi,
a ţaludek se mu stáhl v křeči.
Po ledě jezdili uţ jen dva lidé.
Driscoll je viděl, kdyţ seděl na lavici a šněroval si
boty. Tihle bruslaři byli neškodní. Byl to mladý pár, který
- 56 -
se sem přišel pobavit. Ani jeden z nich nejezdil dokonale,
sem tam skončili pádem a velice se při tom bavili. Jejich
smích se rozléhal velkou prostornou halou.
Velký dravý pták vyjel na kluziště. Odráţel se
lehkými a zároveň mocnými pohyby a klouzal po
prostředku ledové plochy. Znovu proţíval báječný pocit,
jaký musí pociťovat i potápěč, kdyţ se ponoří do vody a o
chvíli později uţ pluje do hloubky. Byl to prostě nádherný
záţitek, a přesto to nebylo takové jako jindy.
Něco ho znervózňovalo, něco, co neviděl a co mohl
jen cítit.
Byl to chlad, který však neměl nic společného s
chladem v hale. Tento vycházel zevnitř. Byl jako studená
vata, která mu obalila tělo a tíţila ho. Nejezdil uţ tak
uvolněně jako jindy. Zdálo se mu, jako by ho někdo drţel
na laně připevněném na zádech a jako by ten někdo za to
lano táhl, aby ho zastavil v jeho elegantním pohybu.
Bruslařský pár ještě stále krouţil po kluzišti. Jezdili
teď spolu a vzájemně se drţeli. Mluvili hlasitě a osamělý
farář slyšel, jak si říkají, ţe uţ skončí.
Teď uţ byl na kluzišti sám.
Světla uţ se ztlumila, i v restauraci uţ zhasli. Celá
tribuna zmizela v temném šeru.
Driscoll objíţděl kluziště.
Opět měl ten nádherný pocit a po celé minuty se
soustředil sám na sebe a na svoji jízdu. Uţíval si této
chvíle. Krouţil po kluzišti, proţíval kaţdou zatáčku. Zdálo
se, jako by jeho brusle byly přilepeny k ledové ploše. Ze
rtů vydechoval obláčky páry.
Pak se zastavil.
Prudce, jak měl ve zvyku. Tentokrát však příliš
- 57 -
prudce, takţe levou nohou uklouzl a najednou seděl na
ledě.
Musel se smát, coţ se mu poslední dobou vůbec
nestávalo. Ještě dobře, ţe u toho nejsou ţádní svědkové.
Jeho smích se rozléhal ke stropu a on se rukama opřel
vzadu o led.
Zadíval se při tom na řady na protější tribuně
Nesvítilo tam ţádné světlo, sedadla byla ve tmě. A protoţe
nebyla ze světlého materiálu, nebylo je z tohoto místa
téměř vidět. Jeho smích dozněl, v pozadí slyšel ještě hlasy.
To poslední návštěvníci opouštěli halu.
Driscoll byl sám. Bude to jako vţdycky, asi tak po
čtvrt hodině se objeví správce a poţádá ho, aby odešel.
Driscoll vstal s námahou víceméně předstíranou, protoţe se
i přes svůj pád cítil dobře.
Pak se dal znovu do pohybu.
Pomaleji, ale ještě stále sviţně. Doprovázel při tom
svůj pohyb rukama. Znovu za ním vlály šosy a on znovu
vypadal jako velký vznášející se pták.
Kluziště na Clerkenwel Road se stalo jeho druhým
domovem. Miloval jeho atmosféru, kdyţ tu byl sám. Ty
minuty mezi dnem a sněním, neţ přišel správce a zamával
na něj oběma rukama.
Samota.
Nechal svým myšlenkám volnost. Nic nemohlo být
krásnějšího.
Ale je tu opravdu tak sám?
Zazněl výstřel, ostře a pronikavě. Slyšel ho a
podvědomě si chránil hlavu. Něco mu proletělo kolem čela.
Driscoll se otočil, upadl, klouzal při tom po hladkém ledu a
znovu uslyšel výstřel.
- 58 -
 V jeho blízkosti dopadla kulka a odletěla stranou.
Viděl uţ jen rýhu v ledu, ale bylo mu jasné, ţe honička na
něj teprve začíná…

Zůstal sedět.
Jako by mu bylo mu jedno, jestli mu třetí kulka proletí
hlavou. Potřeboval tento okamţik klidu, aby si zmapoval
situaci.
Střelec nevystřelil.
Dal si na čas a vteřiny ubíhaly. Otec Driscoll seděl na
ledě a při tom se otočil na bok, protoţe chtěl za kaţdou
cenu vidět na protější tribunu, neboť odtamtud zazněly ty
výstřely. Bohuţel tma mu nedovolila cokoliv zahlédnout.
Střelec to měl velmi jednoduché. Stačilo mu jen se přikrčit
mezi sedadla a nebyl vidět. I kdyby stál, nebylo by téměř
moţné ho objevit.
Ticho trvalo.
Ţádný cizí dech, ţádný jiný zvuk se neozval. Jen v
pozadí Driscoll slyšel hukot ze strojovny, ale najednou
pomyslel na to, ţe ani výstřely nebyly tak hlasité, jak by
tomu za normálních okolností muselo být. Jako by někdo
pouţíval pistoli s tlumičem.
Ano, neznámý střelec střílel s tlumičem.
Driscoll přemýšlel, jak se z této situace dostat. Hlavní
stropní reflektory sice nesvítily, ale osvětlení u hrazení
dávalo dost světla na to, aby byla vidět celá ledová plocha.
- 59 -
 A on na ní.
Lepší past uţ si pro něho jeho vrahové nemohli
vymyslet. To, ţe ho chtěli připravit o ţivot zde, na tomto
jen na první pohled osamělém místě, dokazovalo, jak jistá
si začala druhá strana být.
Pracovala všemi moţnými prostředky a najala si
vraha. Osamělý Driscoll nyní pomyslel na mocenské
skupiny uvnitř vatikánských zdí, které se neštítily ani
spojení se samotnou mafií. Docházelo k vraţdám a
sebevraţdám a stopy vedly k jakési tajemné lóţi.
Ze by její členové tahali za nitky? Byli to oni, kdo
chtěli otřást základy církve?
Driscolla zamrazilo, kdyţ ho tato myšlenka napadla, a
začaly se mu potit ruce.
Počkat.
Smrt uţ po něm vztahovala své spáry.
Zlobil se na sebe, ţe si s sebou nevzal zbraň, ale
prostě na to nepomyslel. Jeho zbraní bylo slovo a nikoliv
předmět.
Trápily ho výčitky, zatímco stále znovu a znovu
klouzal pohledem po prázdných ztemnělých lavicích, aniţ
by cokoliv objevil. Začal se třást. Nikoliv zimou, ale
vnitřním napětím. Neměl si to, co věděl, nechávat pro sebe.
Existovala organizace, které se měl se vším svěřit, ale
dozvěděl se, ţe Bílá moc je nyní v nějakých potíţích. Měli
nového koordinátora, který se jmenoval otec Ignatius.
Driscoll s ním zatím nenavázal kontakt. Moţná teď za to
bude muset zaplatit svým ţivotem.
Nevěděl, kolik času mezitím uběhlo. Myšlenky a
různá tušení mu probleskovaly hlavou a on ztratil pojem o
čase.
- 60 -
 Přesto mu bylo jasné, ţe musí něco udělat.
Zatím ještě střelce neobjevil. Ať uţ na něj čekal
kdekoliv, druhá strana mu neposlala ţádného začátečníka.
Musel to být profesionál.
Posledních několik minut se otec Driscoll nepohnul,
aţ teď. Obrátil se na levý bok, chtěl se opřít rukama o led a
postavit se.
V polovině pohybu uslyšel znovu ten zvuk. Připadalo
mu, ţe vidi odraz hlavně a ještě v téţe vteřině ucítil, jak
kolem něj proletěla kulka.
Škrábla ho do ramene. Bylo to jen mírné škrábnutí,
nic víc.
Znovu upadl na led.
Hlavou mu projela vlna horka. V tom okamţiku mu
bylo jasné, ţe uţ si ţivot nezachrání, pokud neznámý vrah
nebude chtít. Znovu leţel na ledě a podpíral se o lokty.
Čekal na smrt.
Poprvé zahlédl pohyb. Mezi lavicemi v dosti velké
vzdálenosti, úplně dole. Vrah se právě chystal zacílit.
Dával si načas.
Byl to on, kdo ovládal situaci.
V ruce drţel zbraň.
Driscollovi se rozšířily oči. Tomu, co viděl, nechtěl
uvěřit a měl co dělat, aby potlačil výkřik. V temnotě se
zvedalo něco, co muselo pocházet od samotného a
absolutního zla, avšak nebylo to nic abstraktního. Vzalo to
na sebe tvar lidské postavy.
Driscoll si byl jist, ţe stojí tváří v tvář samotnému
dáblu!

- 61 -
- 62 -
 8.

Nevyjeli jsme okamţitě, ale ještě jednou jsme si

promluvili. Kromě toho jsem informoval matku, ţe s otcem
je všechno v pořádku, coţ mi tak úplně nevěřila, protoţe
byla přesvědčená o tom, ţe my dva spolu máme neustále
nějaké tajnosti.
Mezitím uţ jsme věděli, ţe otec Driscoll chodívá v
určitou dobu bruslit. Ne brzy odpoledne, kdy je ledová
plocha plná, ale spíše k večeru, a ţe patřívá k posledním,
kdo odchází domů.
Samozřejmě nás ta dvě další jména nenechávala na
pokoji a pořád dokola jsme o nich přemýšleli. Nedokázali
jsme pochopit, ţe dokonce i sir James se svými známostmi
narazil hlavou proti zdi v případě těch dvou - Albertiho a
Wallravena.
No dobrá, moţná mu bylo řečeno něco, co bylo
určeno jen pro jeho uši. Připadali jsme si jako dva slepci,
kteří se musí nejprve zorientovat.
A to v nás probouzelo hněv.
Bude otec Driscoll vědět víc? Kdo to v tuto chvíli
mohl říci! V kaţdém případě musel hrát velmi významnou
roli, jinak by umírající nebyl prozradil mému otci jeho
jméno.
Nepodařilo se nám o tom člověku vyzvědět více. V
kaţdém případě to musel byt velmi zvláštní duchovní,
který kráčel po úplně jiných cestách neţ většina jeho bratří.
Vţdy mi byli sympatičtí volnomyšlenkáři, kteří slouţili své
církvi dle svého nejlepšího vědomí a většinou bojovali
proti větrným mlýnům, hierarchu a formalismu. Jejich
úspěchy, pokud vůbec nějaké měli, byly velmi malé.
- 63 -
 Suko byl přesvědčen, ţe se něco připravuje, jak mi
několikrát dal na srozuměnou. Seděli jsme v útulné
kavárně, kde bylo přetopeno. Kluziště odtud nebylo daleko,
měli jsme ho vlastně ve svém zorném poli.
„Neměli jsme napřed zavolat otce Ignatia?" zeptal se
mě. „Neudělali jsme to, a to byla moţná chyba."
Pokrčil jsem rameny.
„Zatím toho máme v rukou tak málo, ţe je zbytečné,
abychom ho plašili."
„Dva mrtví se ti zdají málo?"
„To ne, ale nemáme ţádné stopy. Ty byly vymazány
smrtí těch dvou muţů, přičemţ měl můj otec mimořádné
štěstí."
Ještě teď jsem nevěřícně kroutil hlavou, kdyţ jsem
pomyslel na jeho telefonát.
Suko odloţil poloprázdný hrníček a pokračoval:
„Věříš svému otci, Johne, věříš, ţe viděl tu postavu přesně
tak, jak ti to popisoval?"
„Ano."
„Jeden můj přítel se pokusil tu postavu namalovat.
Myslím tím tvora, který měl..."
„Měl lidskou postavu s lebkou hyeny. Tak ho otec
alespoň viděl."
„Takţe hyena?"
„Ano."
Suko pokrčil čelo. „To ovšem nezní příliš
důvěryhodně."
„Mně ano, hyena je obrazem zla. Uţ v dávných
dobách měl ďábel podobu hyeny a také se tak podle
starých spisů zjevoval. My sami jsme to jiţ zaţili. Ty jsi ho
viděl dost často. Copak ta odporná lebka neměla podobu
- 64 -
hyeny, kdyţ se nad tím pořádně zamyslíš?"
„K tomu bych potřeboval víc fantazie, Johne."
„Ať je to jak chce, můj otec to ďábelské zjevení viděl.
Skočilo mu na kapotu s dýkou v ruce, a jak víme, oba muţi
byli zavraţděni dýkou. Můţeme tedy vycházet z toho, ţe
víme, kdo je vrahem."
Vypil jsem svou kávu. Její chuť byla přijatelná.
Nemohla se přirovnat ke kávě Glendy Perkinsové, ale ta
byla zcela výjimečná.
Podíval jsem se na hodinky. „Myslím, ţe bychom měli
vyrazit."
Venku uţ se stmívalo, dívali jsme se za auty
směřujícími na Clerkenwell Road. Nekonečná řada se táhla
po silnici jako had s rozsvícenýma očima a byli jsme oba
rádi, ţe mezi nimi nejsme.
Do kavárny, kde jsme seděli, chodilo hodně bruslařů.
Mnoho hostí mělo vedle sebe postavené brusle a zde se
zahřívali horkými nápoji. Dal jsem znamení servírce,
vyţádal si účet a zaplatil. Suko uţ stál u dveří, kdyţ jsem
se zvedal. Čekal na mě před kavárnou.
Sportovní hala leţela naproti pod námi. Kdyţ jsme
sem před nějakou chvílí dorazili a vystoupili z auta, byla
ještě sportovní hala celá rozsvícená. Teď uţ byla většina
světel pozhasínaná a jen některá z nich svítila. Vypadalo
to, ţe večer pomalu končí.
„Myslíš, ţe Driscoll ještě bruslí?"
„Ten bruslí vţdycky večer."
Na to mi Suko řekl: „Měli bychom si pospíšit."
Byla taková ta protivná vlhká zima. Přešli jsme ulici
po přechodu, před námi zastavil patrový autobus a jeho
řidič na nás začal mávat rukama.
- 65 -
 Kdyţ jsme se dostali na druhou stranu, nestáli jsme
ještě přímo proti hale. Museli jsme přejít ještě po malém
travnatém pruhu. Na volné ploše tam stálo několik stojanů
pro kola. Většina jich byla prázdná. Vchod byl osvětlený.
Lampy visely ze stropu přístřešku nad vchodem. Za
tlustými skleněnými dveřmi jsme viděli tři lidi. Jeden
mladý pár právě opouštěl halu a my slyšeli jejich příjemné
hlasy loučit se se správcem, muţem v šedém plášti se
svazkem klíčů v ruce.
„Přijdeme zítra znovu."
„Zase tak pozdě?"
„Ne, asi dříve."
„To jsem zvědav."
Neţ nám stačil zavřít dveře před nosem, doběhli jsme
k němu. Suko se do nich opřel a správce ho oslovil.
„Je mi líto, ale uţ zavíráme. Jestli si chcete zabruslit,
přijďte zítra."
„To vám rád věřím, ale my zde máme schůzku."
„Jak prosím? Tady?"
Suko přikývl.
„S kým?"
„Hledáme otce Driscolla."
Muţ si posunul plochou kšiltovku z čela. „Tak to máte
štěstí, je ještě uvnitř jako kaţdý večer."
„Výborně, kde ho najdeme?"
„Na kluzišti."
„To jsme předpokládali," usmál se Suko. „Kdybyste
byl tak laskav a ukázal nám, kudy se tam jde, byli bychom
vám velmi zavázáni."
„To je jednoduché. Hned vám to vysvětlím." Byl
velmi ochotný, coţ u správců nebývá obvyklé.
- 66 -
 Bylo to opravdu jednoduché, takţe nám nezbývalo neţ
tomu přátelskému pánovi v šedém plášti poděkovat.
Potom jsme se vydali směrem, který nám označil.

- 67 -
 9.

To snad není moţné! To musí být zjevení, halucinace

ze samého pekla, přízrak, který vystoupil ze tmy.
Driscoll zadrţel dech.
Oči ho pálily. Neodváţil se však zvednout ruku a
protřít si je. Kaţdý jeho pohyb mohl střelec falešně
pochopit.
Nebyla to ţádná hra a postava tam naproti byla holá
skutečnost. Lidské tělo s lebkou hyeny nebo jiného
podobného zvířete.
Dopředu protaţená tlama, pohled strašlivě krutých
ţlutých očí. Oblečení měl černé, takţe ho ve tmě nebylo
vidět. Ale nebyl to přelud a klam, byla to velmi reálná
bytost nahánějící strach.
Tělo normálního člověka, ruce i nohy normálního
člověka. A také bohuţel normální zbraň, jejíţ hlaveň
vypadala tak dlouhá, protoţe měla na konci tlumič.
V tomto okamţiku bylo Driscollovi jasné, ţe peklo
skutečně existuje. Právě otevřelo své brány, aby vypustilo
na svět tuto příšernou bytost.
Netvor se dal do pohybu.
Přelezl přes opěradla lavic a blíţil se ke své oběti.
Jeho úkolem bylo Driscolla zabít a chtěl si byt výsledkem
jistý.
Driscoll se pokoušel uchovat si jasné myšlení a
nenechat se připravit o rozum. I kdyţ mu bylo zatěţko
akceptovat existenci tohoto netvora, nyní byl zde a usiloval
mu o ţivot. Nemýlil se tedy. Temné síly stojí za celým
kompletem namířeným proti církvi a tyto temné síly se
dokonce opováţily vzít na sebe hmotnou podobu.
- 68 -
 Netvor nepromluvil.
Jen páchl. Nejdříve si Driscoll myslel, ţe si to jen
namlouvá, ale jak se netvor pohyboval mezi sedadly, byl
pach intenzivnější, jako by to byly výpary z jiného světa.
Pekelné páry.
Netvor se blíţil čím dál víc.
Ještě čtyři řady a uţ bude u mantinelu. Dostane se na
led a namíří na něho. Driscoll i z té dálky viděl, ţe v jeho
studených ţlutých očích není ani jiskřička citu.
Co má dělat?
Přemýšlel, ale nebyl schopen kloudné myšlenky. Má
se postavit a pokusit se o útěk? Byla by to jedna z
moţností, ale… Mohl by sice ujet člověku, který nemá
brusle, ale určitě neuteče před kulkou. Trefila by ho do zad
či do hlavy.
Takţe má zůstat na ledě a čekat na smrt?
A smrt se k němu blíţila. Driscoll počítal vteřiny,
které mu zbývají do konce. Kůţe na zádech se mu
napínala, hrdlo měl jako sešněrované, pot mu vystupoval
ze všech pórů, srdce prudce bušilo. Napadlo ho, ţe takto se
popisuje smrtelná úzkost.
Teď ji pociťoval sám na vlastni kůţi.
Z teorie se stala praxe.
Uţ jen poslední řada dělila vraţedníka od kluziště. A
právě tam se zastavil a díval se Driscollovi do očí.
Pak zvedl pravou ruku.
Velmi pečlivě zamířil a chystal se čtvrtou ranou
Driscollovi prostřelit hlavu.
„Pane Driscolle!" Hlasité volání se rozlehlo halou a
několikrát se opakovalo ozvěnou.
A ještě jednou. „Pane Driscolle, slyšíte mě?"
- 69 -
 Driscoll by byl rád odpověděl, ale neučinil tak,
protoţe se soustředil na svého vraha.
„Támhle sedí na ledě!"
To byl další muţský hlas.
Kdy netvor vystřelí?
Driscoll se zadíval tím směrem. Obličej hyeny se
pokřivil. Ještě více pachu mu vycházelo z tlamy a nosních
dírek a celé zjevení se jediným hbitým pohybem ukrylo
mezi lavice do tmy.
A nevystřelilo!
Jezuita seděl na ledě a nic nechápal. Jeho pocity se
mísily ve velkém zmatku, ale jedno mu bylo jasné.
Dva muţi, kteří ho přišli navštívit, mu nevědomky
zachránili ţivot.
S hlasitým zasténáním se poloţil na záda a zůstal leţet
na ledě.

Tak jsme se Sukem našli člověka, který nám měl

pomoci v našem případu, i kdyţ pohled na něj v nás zrovna
nevzbuzoval pocit, ţe toho bude schopen. Zdola se na nás
díval strachem bledý obličej se široce rozevřenýma očima a
chvějícími se rty.
„Něco se tu stalo, Johne, ten člověk je k smrti
vyděšený. Půjdu se tu trochu porozhlédnout."
„Běţ."
Suko zmizel, zatímco já jsem zůstal u leţící postavy.
- 70 -
Chtěl jsem zjistit, zda jde o otce Driscolla. Musel jsem
svou otázku opakovat, neţ mi přisvědčil.
„Takţe jste to vy?"
„Ano, jsem to já."
„Proč je vám špatně?"
Chvíli se na mě díval a potom se rozesmál. Posadil se,
a jak potřásal hlavou, podal mi ruku. „Pomohl byste mi,
prosím vás, na nohy, statečný zachránce?"
Samozřejmě jsem mu rád pomohl.
Teď stál vedle mě.
„A co teď?" zeptal jsem se.
Driscoll se rozhlédl kolem. Uviděl Suka, který
probíhal mezi lavicemi, ale vrtěním hlavy nám dával na
vědomí, ţe neobjevil nikoho ani nic podezřelého. „Pojďme
k hrazení a posaďme se. Jsem... no, sotva se drţím na
nohou a třesou se mi kolena. Uţ se po mě sápala ta s
kosou, ale díky vám jsem jí unikl."
Poslouchal jsem ho a musel jsem si přiznat, ţe mu
příliš nerozumím. „Myslím, ţe byste nám to měl vysvětlit,
otče."
„Rád, dokonce velmi rád."
Pustil se mě a zamířil k hrazení. Ještě jednou jsem se
obrátil a uviděl Suka, jak stojí mezi dvěma řadami sedadel.
Zavolal jsem na něj.
„Tak co?"
„Nic tu není, Johne."
„A co jsi čekal?"
„Nějakého... jak bych to řekl... no jo, vţdyť je to
jedno, jdu za vámi."
Neměl jsem na nohou brusle, a proto jsem se musel na
ledě pohybovat opatrně. Driscoll uţ mezitím dorazil k
- 71 -
mantinelu, přelezl ho a teď si rozvazoval boty.
I já jsem přelezl přes mantinel a posadil se vedle něho.
Podal mi ruku. „Děkuji vám, ţe jste mi zachránil ţivot,
pane..."
„Sinclair, a můj přítel se jmenuje Suko."
„Těší mě."
Usmál jsem se. „Tváříte se, jako byste nás znal."
Driscoll se zahleděl na kluziště, kde Suko pomalu
mířil k hrazení. „Je docela moţné, ţe vás znám. Ale spíše
mám pocit, ţe znáte vy mě. Slyšel jsem vás, kdyţ jste
volali mé jméno, takţe ode mě zřejmě něco chcete."
„Správně."
„Co?"
Suko přelezl přes hrazení. „Nikoho jsem neviděl, je
docela moţné, ţe jsem se mýlil."
„Koho jsi hledal?"
„Chtěl najít vraha. Pravděpodobně zahlédl toho
netvora, který mě chtěl zastřelit. Chtěl mě zastřelit na ledě
jako lovec zajíce a já ho vědomě označil za netvora a ne za
člověka, protoţe to netvor byl. Je to netvor, o kterém se
píše v prastarých knihách, ztělesnění zla," šeptal Driscoll a
otřásl se.
„Takţe ztělesnění zla?" zeptal jsem se.
„Ano, pane Sinclaire. Přemýšlel jsem o vás a o vašem
příteli Sukovi. Řekl bych, ţe mi vás seslalo samo nebe."
„To ne," řekl Suko. „Byl to Johnův otec, a ten slyšel
vaše jméno od jistého člověka jménem William Cartland."
Driscoll se při těch slovech lekl, jako by dostal ránu
elektřinou. „Řekl jste William Cartland?"
„Řekl, znáte ho?"
„Samozřejmě," zašeptal jezuita. „Co se s ním stalo,
- 72 -
jak to, ţe hovořil s otcem pana Sinclaira?"
„Cartland je mrtev," vysvětlil jsem mu. „Před smrtí
ještě stačil říct několik informací mému otci, mezi nimi
vaše jméno a ještě jména dvou muţů."
Driscoll si zamnul ruce. „Neříkejte nic, prosím vás,
nechte mluvit mě. Jsou to Wallraven a Alberti?"
„Přesně tak."
Kněz si skryl hlavu do dlaní a šeptal slova, která nám
v ţádném případě nedodávala odvahy. „Dobrotivé nebe,
takţe uţ to došlo tak daleko."
„Co došlo tak daleko, otče Driscolle?"
Nevnímal mou otázku, ale sundal ruce z obličeje a
díval se do prázdna. „Je to hrozné, ţene se na nás temný
mrak a všechny nás zničí. Církvi bude zasazena těţká rána,
která jí otřese do samých základů, protoţe temné mocnosti,
které se uţ jednou, před stovkami let, o něco podobného
pokusily, se znovu zformovaly. A nyní jsou silné, velmi
silné, kdyţ ta staletí přeţily."
Vyměnili jsme si se Sukem pohledy za jeho zády. „O
kom to hovoříte?" zeptal jsem se.
„Později," zamumlal Driscoll a obrátil se k Sukovi.
„Vy jste přece toho vraha hledal, ne?"
„Ano, hledal."
„A viděl jste ho?"
„Ne, neviděl."
„Kdybyste ho býval viděl, nevěřil byste svým očím.
Nebyl to člověk, byla to pekelná bytost. Hyena, která je
vtělením ďábla. Je všude, číhá všude, pozoruje a vraţdí."
Ani já jsem nedokázal překonat mírné mrazení, které
mi při těch slovech přeběhlo po zádech. Cítil jsem brnění v
konečcích prstů. Vţdyť přece o stejném netvoru hovořil i
- 73 -
můj otec. Otec Driscoll vstal.
„Nechci tu uţ zůstat, jestli dovolíte."
Zvedli jsme se. „Prosím, znáte-li lepší místo, kde si
můţeme promluvit."
Driscoll zamyšleně přikývl. „Ano, takové místo znám,
naproti stadionu je kavárna."
„Tu uţ známe."
„Tak pojďme tam." Vzal si své brusle a rychle
odcházel. Ani jednou se neohlédl nazpět na prázdnou
ledovou plochu, která se málem stala jeho hrobem...

- 74 -
 10.

Večer v Římě! Stmívalo se. Přítmí vrhalo všude

šedomodré stíny. Nad věčným městem se vznášel klid, coţ
bylo i ročním obdobím, protoţe v lednu se v italském
hlavním městě nacházelo jen velmi málo turistů.
Avšak Řím téměř nikdy nespí. Ţivot se sice zpomalil
kvůli zimě, ale přesunul se do četných kaváren a hospůdek.
A přece se ve městě nacházela tichá místa. Mezi ně patřilo
od vnějšího světa oddělené srdce katolické církve -
Vatikán.
V jeho budovách a zahradách za vysokými zdmi
svítilo jen pár světel. Panovala zde téměř tajuplná
atmosféra, k níţ přispíval i vítr, který vál od Tibery a
přinášel chuchvalce mlhy.
Na nebi se tvořily neobvyklé formace mračen. Byla
tmavá, na okrajích světlejší, jak je prostupovaly poslední
sluneční paprsky
Řím dýchal.
Mlha stoupala. Vstupovala do ulic i uliček, zahalovala
domy svým závojem, jako by tím chtěla říci, ţe se mají
stydět, ţe tam vůbec stojí.
Oba muţi byli na cestě. Na letišti si vzali taxík a řidiči
sdělili, aby je dovezl do středu města. Řekli mu, aby na ně
nezkoušel ţádné objíţďky, protoţe se ve městě vyznají.
Oba se posadili na zadní sedadla za řidiče a dohodli se, ţe
před ním nepromluví ani slovo o čemkoliv, co se týká
jejich práce.
Oba muţi patřili ke starší generaci. Podle jejich
oblečení se dalo poznat, ţe nejsou chudí. Měli na sobě
tmavé obleky pod elegantními kašmírovými kabáty a oba
- 75 -
měli měkkou světlou šálu přehozenou kolem krku. Napůl
plešatý muţ byl Ital. Měl vrásčitý obličej, úzké obočí a nad
horním rtem ještě uţší knírek. Jeho malá černá očka byla v
neustálém pohybu, jako by očekávala ze všech stran
nebezpečí.
Společník působil jako pravý opak. Měl velmi
asketický úzký obličej, byl dosti vysoký, nos měl dlouhý a
špičatý, tvořící dominantu muţova obličeje. Rty plné a pod
nimi hranatou bradu. Vlasy měl ostříhané na jeţka, takţe
mu pokrývaly hlavu jako hustý kartáč.
Seděl na sedadle prkenně, jako by spolkl pravítko.
Kdyby bylo v autě dost místa, určitě by si ponechal na
hlavě klobouk, takhle ho ale drţel na klíně.
Taxikář jel podle toho, jak mu přikázali, přímou
cestou do města, a kdyţ tam dojeli a uviděli před sebou
Andělský hrad, zeptal se obou muţů, kde si přejí vystoupit.
„Zajeďte k hotelu Hassler."
„Jak si přejete."
Byl to nejdraţší a nejluxusnější hotel v Římě, zářící do
noci spoustou světel, takţe vypadal, jako by byl celý ze
zlata. Kdyţ před ním taxík zastavil, okamţitě se objevil
zřízenec připravený otevřít dveře.
„Vaše zavazadla, pánové?"
„Jen dvě tašky."
Nosič se sklonil do kufru od auta, vytáhl z něj dvě
velké cestovní tašky z jemné telecí kůţe a odnesl je do
haly. Ital vyrovnal účet, zatímco muţ z Londýna, který uţ
stál v osvětleném vchodu, se za ním ohlédl.
Zdálo se, ţe je spokojen, alespoň mu na obličeji zářil
spokojený úsměv.
Oba dva vstoupili do haly.
- 76 -
 Na recepci je velmi přátelsky pozdravili. Měli
rezervovány dva pokoje.
Zapsali se do knihy hostů. Ital se podepsal jménem
Alberti.
Angličan uvedl jméno Wallraven.
„Vaše pokoje mají výhled na Španělské schody,
vyhovuje vám to tak, pánové?"
„Děkujeme, to je od vás milé," řekl Alberti.
Výtah je vynesl do čtvrtého poschodí. Jejich pokoje
leţely vedle sebe, byly oba jednolůţkové, na tak vysokou
cenu relativně malé, ale předpokládalo se, ţe výhled hosty
odškodní.
Ale ani Alberti, ani jeho anglický přítel se z okna
nepodívali. Wallraven si jen sundal kabát a potom zamířil
do vedlejšího pokoje, kde uţ na něj Alberti netrpělivě čekal
a kouřil cigaretu.
„Co je?" zeptal Wallraven, kdyţ za sebou zavřel
dveře.
Alberti se zadíval na postel, jako by z ní mohl vyčíst
řešení. „Já nevím, ale mám velmi nedobrý pocit. Cítím
jakési zlé fluidum."
„A proč?"
Dotázaný zamáčkl cigaretu. „To ti nedokáţu říct,
myslím si, ţe něco nevyšlo."
„Zrádce je mrtvý."
„Ano, Cartland, ten špinavý pes, co porušil svůj slib.
Ale bojím se, ţe ho našli dost brzy a ţe moţná stačil
promluvit.
„Ale jistý si tím nejsi."
Alberti přikývl.
„No, tak to tedy visíme poněkud ve vzduchu. Proto jsi
- 77 -
náš plán o týden urychlil?"
„Ano, proto."
„A kdy se celá akce uskuteční? Ani do toho jsi mě
nezasvětil, příteli."
„Zítra, zítra v noci. Čím dříve to budeme mít za sebou,
tím lépe."
„S tím souhlasím. Kdy vyjedeme?"
„Velmi brzy. Jak se dostaneme do katakomb, víme. V
Londýně si uţ zřejmě lámou hlavu nad oběma vraţdami. Je
docela moţné, ţe uţ našli stopu, ale to není tak tragické,
protoţe od té doby uţ uplynula spousta času. Neţ na nás
přijdou, budeme uţ dávno slavit vítězství."
Wallraven se usmíval. „Na to jsem čekal celá ta léta,
celou dobu, po kterou jsme se museli skrývat. Kurie přece
musela o naší existenci vědět. Věděli to, ale nechtěli nás
akceptovat. Zavrhli nás, nesměli jsme vstoupit do vnitřního
okruhu."
„To uţ je za námi!" řekl Alberti.
Jeho anglický přítel se usmíval. „To víš, ţe je to za
námi. Co říkáš, neoslavíme to?"
„Myslím, ţe bychom měli."
„Dobrá, tak si dáme v restauraci dobré jídlo a k tomu
si objednáme nějaké výtečné víno." Oči mu zářily, ale
rychle zase potemněly. „Slyšel jsi o něm něco?"
„Ne, neslyšel."
„To není dobré."
„Toho jezuitu musíme ještě zabít. Ochutnal krve a
nebude moţné ho zastavit, protoţe nikdo neví, ţe vůbec
existuje, chápeš?"
„Přirozeně, očekáváš nějakou zprávu?"
„Ví, kde jsme vystoupili. Očekávám jeho zprávu
- 78 -
nejpozději zítra v noci."
„Takţe nám stejně nezbývá nic jiného, neţ čekat. Měli
bychom vyjet nahoru do restaurace. Rád bych se potěšil
pohledem na Řím "
„Stále ještě jsi takový poţitkář?"
Wallraven se usmíval. „Jídlo, víno a ţeny, co je v
ţivotě hezčího?"
Alberti zvedl ukazováček pravé ruky. „Moc, příteli,
moc nad ţivotem a smrtí." Malý Ital se zasmál „Neboj se,
však to zaţiješ. "

- 79 -
 11.

Vrátili jsme se znovu do kavárny a našli si stůl, který

stál stranou. Otec Driscoll si objednal dvojitý koňak.
„Já ho teď prostě potřebuji," řekl, jako by se nám chtěl
omluvit.
„Já také," odpověděl jsem.
Suko zůstal u svého čaje.
Kdyţ nám servírka přinesla nápoje a my se napili,
začal Driscoll vyprávět.
„Asi bych měl vycházet z toho, ţe vy dva toho víte
poměrně málo, ţe?"
Přikývl jsem. „To můţete."
„Potom by bylo nejspíš velmi uţitečné, kdybyste řekli
nejprve vy mně, co jste se aţ dosud dověděli."
Neměli jsme nic proti tomu a Suko mi přenechal
slovo. Rozhodl jsem se, ţe otci Driscollovi řeknu plnou
pravdu a ţe s ním budu hrát otevřenou hru. Proto jsem mu
nic nezamlčel, ani útok pekelného netvora na mého otce.
Jezuita se očividně v ţivotě naučil naslouchat.
Nepřerušoval mě, seděl tiše na svém místě, oběma rukama
svíral skleničku koňaku. Jen tu a tam mu to zaškubalo
koutky rtů nebo na chvíli pokrčil čelo. Kdyţ jsem skončil,
zhluboka se nadechl, dopil koňak a poloţil mi jedinou
otázku.
„Více toho nevíte, pane Sinclaire?"
„Ne.“
„To je málo."
„Já vím."
Suko řekl: „Uvědomte si, ţe jsme teprve na začátku,
pane faráři."
- 80 -
 „Ale samozřejmě. Neměla to být ţádná výčitka. Takţe
vy jste ještě neslyšeli nic o tom rozsáhlém spiknutí?"
Podívali jsme se na sebe překvapeně.
„Ne," zamumlal jsem v odpověď. „O jakém spiknutí
to mluvíte?"
„O spiknutí proti katolické církvi."
Zamrkal jsem. „Tak moment, spiknutí proti katolické
církvi? To je slovo do pranice. A z jakých kruhů? Má snad
vypuknout svatá válka? Mají v tom prsty muslimové
nebo..."
„Ne, ne, to ne. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to
jednoduché. Spiknutí, o kterém hovořím, souvisí s církví
katolickou. Zrodilo se prakticky v jejím srdci a důvody leţí
pohřbeny hluboko v minulosti, o několik století nazpět,
alespoň si to myslím."
„A jakou roli v téhle hře jste měl hrát vy?" zeptal se
Suko.
„Já jsem sběratel," zamumlal Driscol. „Sběratel který
shromaţďuje důkazy."
„O tom spiknutí?"
„Ano."
„A jak daleko jste se dostal?"
Driscoll se poněkud rozpačitě usmál. „Ne moc daleko,
mám-li být upřímný. Doufal jsem ve větší úspěch, ale nešlo
to tak, jak jsem doufal."
„Moment," zvedl jsem prst. „Dostal jste se tak daleko,
ţe jste jim začal být nebezpečný a oni se vás pokusili
zavraţdit."
„Správně."
„Tak to bychom měli."
„Kdo byl ten útočník?" zeptal se Suko.
- 81 -
 „Ďáblův zplozenec!" zašeptal jezuita.
„No dobrá, dejme tomu, ţe je to tak. Ale jen tak z
ničeho nic? Jak je to moţné, otče?"
„Zlo nikdy nespí - nikdy! A čekalo aţ do dnešního
dne, aţ bude moci zaútočit. Stojíme těsně před cílem,
dokonce velmi těsně." Jeho hlas zněl naléhavě. „Ještě o
krok dál a budeme moci otevřít dveře."
„A ty nás dovedou k tomu spiknutí?"
„Přirozeně."
„Kdo se vlastně proti komu spiknul, otče?"
Vytáhl z kapsy kapesník a utřel si pot z čela. Vypadal
unaveně. Opálená barva jeho obličeje vybledla, tmavé oči
dostaly neklidný výraz, ústa s úzkými rty se pootevřela.
Strniště, které mu vyrostlo na obličeji, způsobilo, ţe
vypadal starší, neţ ve skutečnosti byl. Odkašlal si, neţ na
mou otázku tiše odpověděl.
„Znáte rod Borgiů?"
„Ano, známe." Hovořil jsem i za Suka a myslel na
Nostradama, kterého tento rod ochraňoval. „Byl to
španělsko-italský šlechticky rod, z něhoţ vzešly ty
nejrozdílnější typy lidí, mezi jinými i dva papeţové."
Driscoll přikývl. „Jste na správné cestě. Borgiové byli
nejmocnějším rodem, který kdy v Italu ţil, a zůstali jím aţ
dodnes."
„ Skutečně?"
„Jste překvapen, pane Sinclaire?"
„Prosím, říkejte mi Johne."
„Dobrá, Johne, jak uţ jsem řekl, jste asi překvapen,
ale Borgiové ještě nevymřeli. V Itálii se ještě i dnes
nachází dosti šlechtických potomků, kteří jsou hrdí na to,
ţe pocházejí z rodu Borgiů."
- 82 -
 „O tom jsem slyšel."
„Ale my se budeme zabývat rodem Borgiů v
minulosti, Johne. Mnozí z nich se vyznačovali nenasytností
a usilovali o moc, o peníze, o zlato. Šli při tom přes
mrtvoly, ale sám víte, ţe světská moc není vše. Na to přišli
i oni, a kdyţ uţ jim nestačila světská moc, tak začali
usilovat o jinou, o církevní. A uţ jsme u toho. Mluvím o
muţi, členu tohoto významného rodu, který poţíval
zvláštní ochrany. Jmenoval se Verginius. Tenhle Verginius
měl být dosazen na papeţský trůn, ale nevyšlo to. Nechci
zabíhat do podrobností, ale sehrála v tom svou roli i
severoitalská šlechta, především benátský dóţe se proti
tomu postavili. Ať uţ tomu bylo jakkoliv, Verginius se na
papeţský stolec nedostal."
„Coţ rod Borgiů určitě rozhněvalo."
„A jak," zašeptal Driscoll. „Dnes bychom řekli, ţe
vyřadili Verginia ze společnosti. Jednoho dne prostě
zmizel. Celé měsíce se povídalo, ţe zemřel, ale nebyla to
pravda. Byl jen odstraněn, ale ţil dál v zastrčeném klášteře
v horách, kde měli své dílny alchymisté, kteří se pokoušeli
vyrobit z různých kovů zlato. Ţili pod velkým tlakem,
protoţe se od nich ţádal úspěch. Kaţdý prostředek jim byl
dobrý, a kdyţ o tom hovořím, myslím těmi prostředky
mimo jiné i černou magii. Povídá se, ţe uzavřeli smlouvu i
se samotným ďáblem, aby zlato vyrobili. Nevím, jestli se
právě díky tomu znásobilo bohatství rodu Borgiů, ale
Verginius, ten který měl být papeţem, velmi pozorně
poslouchal. Byl uměním temných magických sil
fascinován. Nepřál si uţ nic jiného neţ být Satanovi po
vůli, ďábel se pro něj stal alfou i omegou. Miloval zlo,
hledal cestu k Luciferovi a také ji našel. On a jeho věrní se
- 83 -
zasvětili ďáblovi. Nevím, jak to udělali. Zesnovali plán, jak
se zmocnit trůnu katolické církve, a nikdy se toho plánu
nevzdali. Ani po několika stoletích na to nezapomněli."
Otec Driscoll si musel udělat přestávku. Objednal si
mezitím láhev vody, a kdyţ se napil, pokývl nám.
Slova se ujal Suko.
„Můţeme podle toho, co jste nám řekl, otče,
předpokládat, ţe tenhle Verginius ještě ţije?"
Driscoll odloţil sklenici. „Ano, přátelé, ţije. Přeţil aţ
dodnes."
„A svého původního plánu stát se papeţem se
nevzdal?"
„Tak je to."
V obličeji otce Driscolla se zračilo napětí. Čekal naši
odpověď, a ta přišla vzápětí.
„Po tom, co jste nám vyprávěl, si dovedu představit,
ţe toto spiknuti opravdu existuje a ţe je ve stadiu
nejvyšších připrav."
„To je pravda."
„A co hodlají spiklenci udělat?"
Driscollův obličej ztuhl v masku, kdyţ nám odpovídal
„Hodlají zabít papeţe!"

- 84 -
 12.

Kobka…
Za normálních okolností naprostá tma bez oken, jen
silné zdi a vzduch páchnoucí rozkladem, jako by tam leţelo
tělo, které uţ dávno zpráchnivělo.
Ale ţádné takové tělo tam nebylo. A přesto vězení
nebylo prázdné, uvnitř byly čtyři různé věci. Především
tam byl svícen se silnou svící, z jejíhoţ knotu šlehal
naţloutlý plamínek, potom tam bylo zaprášené staré křeslo,
na jehoţ opěradle leţela vybledlá lebka, a dále se tam
nacházelo ještě něco. Byla to postava v polorozpadlých
šatech, která seděla na křesle, jako by ji tam někdo přibil.
Postava vymykající se jakémukoliv popisu. Kdysi to byl
člověk, ale dnes uţ zdaleka jako člověk nevypadal.
Rozpadl se, ale ne tolik, jak by odpovídalo času, po který
zde seděl. Měl ještě kůţi, která byla relativně hladká a
potahovala holé kosti. Místo očí měl uţ dávno jen prázdné
otvory. Část nosu se ještě uchovala, zato však neměl ţádné
rty. Místo nich měl jen prázdný ústní otvor. Zrovna tak mu
uţ na holé lebce nerostly ţádné vlasy, takţe zbyla jen lebka
potaţená napjatou tenkou kůţí.
Postava nebyla nahá, měla na sobě kutnu. Ve světle
svíčky měla namodralý odstín. Byla zcela zaprášená a
potrhaná.
Kapuce sjela dozadu natolik, ţe odkrývala kdysi
lidský obličej.
Světlo svíčky klidně hořelo. Tlustými zdmi sem
nepronikl ţádný závan větru, takţe s plamínkem nic
nepohnulo. Kyslík stačil právě tak na to, aby plamen
nezhasl.
- 85 -
 Ze svíčky odkapával vosk a v kapkách stékal dolů. A
jak tuhl, nabývala svíce podivného, bizarního tvaru.
Tlustá svíce stála šikmo za sedící postavou, proto byl
její obličej ve stínu. Pravá ruka spočívala na opěrce. Ruce,
jejichţ prsty byly obaleny tenoučkou kůţí, svíraly opěrky a
zarývaly se do kutny. A právě tyto ruce se najednou
zachvěly. Započalo to u konečků prstů. Poněkud se
nadzvedly, pustily zmačkanou látku a posunuly se dozadu,
jako by chtěly rozmačkat opěrky. První pokus, začátek
oţivení, protoţe najednou se začala chvět ramena, jako by
jimi probíhal elektrický proud.
Celé tělo se začalo třást. Vysílalo ven signály.
Mnichovu postavu naplnil tajemný ţivot. Podobal se
mechanické loutce, uvnitř které je ukryt mechanismus,
který zatím nepracuje na plný výkon a potřebuje dotáhnout,
aby byl jeho chod stoprocentní.
Oči zůstaly prázdné a mrtvé, ale hlava se zachvěla.
Bylo to víc neţ zachvění.
Bylo to probuzení ze sna.
Zatím kostlivec v kutně zůstával sedět, ale uţ nebyl
zajatcem staletého spánku, protoţe čas konečně dozrál.
Chvíle jeho návratu nadešla...

- 86 -
 13.

Připadal jsem si najednou, jako bych uţ neseděl na

ţidli, ale vznášel se v prázdném prostoru. Suko a otec
Driscoll ode mě byli daleko, a kdyţ jsem uslyšel svůj
vlastní hlas, málem jsem ho nepoznával. „Co jste to říkal?"
Opakoval větu. „Verginius je připraven zabít papeţe!"
Polkl jsem a zároveň se nadechl, ztratil jsem normální
barvu v obličeji. Věděl jsem, ţe jsem se nepřeslechl.
Muţ z rodu Borgiů chce zabít papeţe!
Zombie nebo něco takového, co já vím...
Přikryl jsem si obličej rukama a zašeptal jsem:
„Nechte mě chvíli přemýšlet."
Suko seděl vedle mě. Driscoll se posadil naproti nám,
aby na nás viděl. Suko byl stejně ohromen jako já. Mlčel,
zatímco mně vířily hlavou otázky a já je uţ nebyl schopen
kontrolovat. Nebyl to ţádný výmysl. Driscoll patřil k
lidem, kterým to nebylo zapotřebí. A kromě toho, s
takovými věcmi se neţertuje. Nyní jsem konečně chápal i
rozčilení svého otce. Určitě se uţ mezitím o tom spiknutí
něco dověděl. Celou pravdu však neznal, to by mi
nezamlčel.
„Teprve teď si kladete ty správné otázky, viďte?"
Suko přikývl a já zatím mlčel. Můj přítel se začal ptát
jako první.
„Jak to chce udělat?" vydechl. „Jak se chce Verginius
dostat do papeţovy blízkosti?"
„Uţ se tam skoro dostal."
„Co to říkáte?"
„Ne přímo do jeho blízkosti, ale je uţ ve Vatikánu.
Vám nemusím říkat, jak velké je to území a kolik budov k
- 87 -
němu patří. Je tam spousta podzemních chodeb jak vně, tak
i uvnitř objektů, chodby tvoří v pravém slova smyslu
bludiště. Je to svět sám pro sebe a tak tomu je jiţ několik
století, coţ ví i Borgiové. Zachovali se velmi chytře a
ukryli Verginia tam."
Vzpamatoval jsem se mezitím natolik, abych mohl
zase rozumně promluvit. Především se mi podařilo potlačit
emoce.
„Aţ do této chvíle jste nám, otče Driscolle, vyprávěl o
minulosti. Ale my ţijeme v současnosti a staří Borgiové uţ
neţijí."
„To je pravda."
„Pak by mě tedy zajímalo, v jaké podobě mohou
existovat."
„Jsou zde jejich potomci."
„Potomci Borgiů?"
Svěsil hlavu. „Víte, Johne, tito potomkové italských
šlechtických rodů se nedají přehlédnout. Moţná jsou i mezi
těmi, kdo dnes sedí na nejvyšších místech. Mezi lidmi, v
jejichţ ţilách koluje krev Borgiů, kteří však nosí zcela jiná
jména. Prostě se dnes jmenují jinak."
„Alberti, Wallraven a Cartland?" řekl jsem.
„Právě k tomu jsem se chtěl dostat, Johne. Jsou to do
jisté míry noví Borgiové, muţi, kteří disponují velkou
mocí. Tak velkou, ţe jsou s to pokračovat v díle, které
jejich předkové kdysi započali."
„A z toho ţe by k našim uším nic nedolehlo?" zeptal
se Suko udiveně.
„Ne, pracují v tajnosti. Spiklenci jsou lidé, kteří
zakládají tajné spolky. Vyznají se v tom a znají jeden
druhého. Kaţdý z nich ví přesně, co můţe od druhého
- 88 -
očekávat. Jsou to rafinovaní lidé a velmi dobře
informovaní. Existují totiţ tajné kanály a spoje, je tu také
jejich krev, která je svazuje dohromady, a především je to
jejich touha po moci. Podaří-li se jim svrhnout z trůnu
hlavu katolické církve a dosadit tam svého člověka, pak to
otřese celým základem církve a celé společnosti."
„Ale nemohou přece na trůn dosadit mumii!" namítl
jsem. „To nejde!"
„Nechtějí tam také dosadit mumii."
„Tak koho?"
„Je to kostlivec, kostlivec v mnišském hábitu."
Zadíval jsem se do stolu. „Kostlivec jako hlava
církve," opakoval jsem šeptem a zadíval se na Suka, který
také nevěděl, co si pod tím výrazem má představit, jak
jsem podle výrazu v jeho tváři pochopil.
„Něco takového jsem ještě nikdy neslyšel, je mi líto."
„Já jsem si to nevymyslel. Hovoří o tom historie rodu
Borgiů."
„A odkud to všechno víte?"
Otec Driscoll pozvedl ramena. „Odkud to vím?" V
jeho rtech zaškubalo, neţ se zasmál. „To je docela
jednoduché. Mnohé jsem se dočetl v knihách, ve starých
církevních spisech a dokumentech, které jsou veřejnosti
nepřístupné. Tím to také všechno začalo, jen díky své četbě
jsem narazil na stopy toho spiknuti. V minulosti byli na
papeţsky trůn dosazeni dva papeţové z rodu Borgiů. Byli
to Calixtus III a Alexandr VI. Ale právě ten jeden,
Verginius, dosazen na trůn nikdy nebyl, a ti, na něţ za to
padá vina, se s tím nikdy nesmířili. A nyní to chtějí
napravit."
„Kdo konkrétně?"
- 89 -
 „Jejich jména uţ znáte, Johne."
„To ale nejsou všichni," řekl Suko.
„To souhlasí, je to jen špička ledovce, a jeden z nich
uţ neţije Cartland."
„Proč jejich plán vyzradil?"
Driscoll pokrčil rameny. „To vám neřeknu. Moţná
dostal strach a chtěl odstoupit. Byl povoláním právník a
zřejmě Albertimu a Wallravenovi odmítl zařídit jisté věci."
„Mě nezajímá, co jim odmítl. Já bych chtěl spíše něco
vědět o těch dvou."
„Kdo je Alberti a kdo Wallraven?"
„Vy ty dva váţně neznáte?"
„Ne."
„Pak vám musím vysvětlit, ţe patří mezi finanční
ţongléry. Prostě dělají peníze, věnuji se finančním
spekulacím. Jsou to burzovní ţraloci. Lidé, kteří se drţí v
pozadí a odtud tahají za nitky. Zatím podle jejich představ
netancují celé vlády, ale jednotlivé politiky mají uţ ve své
moci, a to není dobré, přátele."
„Tady u nás?"
„Moţná také. Peníze vládnou světu, to přece víte."
„Ale z jakého důvodu chtějí provést převrat? Proč to
dělají? Jsou přece v současném světě bohatí. Kdyţ to teď
převrátí vzhůru nohama, je s jejich bohatstvím konec."
„Ano, to máte pravdu."
„Vidíte. Tak proč?"
Driscoll se usmál „Nemohu se vţít do jejich myšlení,
ale domnívám se, ţe vědí, co činí. Pokud se stane, co mají
v plánu, postihne to celou společnost. Můţe dojít k poklesu
některých kursů a vzestupu jiných, zkrátka k pohybu a tak
dále. Dokáţu si představit, ţe se uţ na to připravili, a
- 90 -
domnívám se také, ţe to nejsou jen oni dva, kdo to celé
spustí. Tajný spolek netvoří nikdy jen dva nebo tři lidé."
„Kdo k nim ještě patří?"
„Nemám tušení, Suko." Driscoll se smutně usmíval.
„Kdybychom to věděli, nebylo by to uţ tajné spiknutí.
Přepokládám, ţe další členové pocházejí z finančních,
politických a moţná také církevních kruhů, to nevím
přesně. Před několika lety se uţ dostaly na denní světlo
některé skutečnosti. Mám tím na mysli různé ligy. Stopy
vedou aţ do Vatikánu a přirozeně také do politiky.
Neoběsil se snad tady v Londýně jeden italský bankéř?"
„Máte pravdu," řekl jsem.
Driscoll si odkašlal. „Bylo to před několika lety.
Nemyslím, ţe by to znamenalo konec lóţe. Učinila tehdy
jen další šílený pokus rozšířit svou moc. Jestliţe spiklenci
mají své pomocníky i v samotném centru Vatikánu, tak se
můţe stát, ţe jim jejich odváţný plán vyjde."
„Mohl byste mít pravdu," zamumlal jsem. „Známe
tedy tři jména, tři muţe, z nichţ jeden jiţ neţije."
„Ten právě se mi svěřil," dodal Driscoll. „Jinak bych
toho tolik nevěděl. Svěřil se mi při zpovědi. Co jsem se
tehdy dověděl, otřáslo mnou do hloubi duše, ale to uţ teď
není důleţité, protoţe se na to teď dívám spíše jako na
výchozí bod. Dokáţu si představit, Johne, co vás teď
zajímá. Je to ten tajemný vrah, postava s hlavou hyeny. Je
to tak?"
„Správně."
„Nevím, kdo to je."
„Démon," řekl Suko.
„Moţná." Otec Driscoll se zamyšleně podíval do
sklenice s minerální vodou, jako by chtěl spočítat bubliny
- 91 -
vycházející ze dna. „To, co vám teď řeknu, nemohu
dokázat, je to spíše tušení a musím se kvůli tomu vrátit do
minulosti. Ten vrah s hlavou hyeny můţe být někdo, kdo
uţ kdysi existoval. Musí to být někdo, kdo se později, kdyţ
se Verginius skrýval, postavil na jeho stranu. Člověk, či
démon, to nedokáţu říct, ale ve starých spisech jsem četl,
ţe se Verginiovi má podařit jeho úmysl provést. Uměl bych
si představit, ţe je tato bytost spojena se spiknutím."
„Je v těch spisech uvedeno nějaké jméno?" zeptal se
Suko.
„Ano. Ambrizzi."
Podívali jsme se na sebe a pokrčili rameny. Ani jeden
z nás to jméno nikdy neslyšel.
„Nevíte nic bliţšího?"
„Ne, Suko. Musím vám říkat, ţe peklo má mnoho
tváří? Myslím, ţe ne. Tenhle Ambrizzi bude zřejmě něco
jako ochránce, patron, kterého Verginiovi přidělil sám
ďábel. Co se konkrétně tehdy přihodilo, přirozeně nevím.
V kaţdém případě je to bytost, která mu má odklízet
problémy z cesty. Váš otec měl štěstí, Johne, a doufejte, ţe
to tak zůstane."
„To můţete říct klidně nahlas."
„Myslíš si, ţe starému panovi hrozí nebezpečí?" zeptal
se mě Suko.
„To právě nevím."
„Moţná má teď Ambrizzi jiné starosti," vmísil se
Driscoll do našeho rozhovoru.
„A jaké?"
„Spiknutí jde do finále. Moţná jsme se ocitli uprostřed
děje. Proto doufejme, ţe ta pekelná stvůra má na starosti
jiné věci neţ vašeho otce, Johne. A já si také myslím, ţe
- 92 -
bychom se měli přesunout někam jinam, nezůstávat zde
v Londýně."
„Myslíte Řím?"
„Přesně tak."
„Kdy poletíme?"
„Dnes uţ ne, ale zítra prvním letadlem. Myslím, ţe
Wallraven a Alberti uţ jsou v Římě. Budou chtít být u
toho, aţ se to semele."
„Co tím myslíte, jak k tomu můţe dojít?"
Driscoll pokrčil rameny „Nemyslím si, ţe by se to
mělo stát při audienci. Skupina spiklenců disponuje velkou
mocí a zná místní poměry, aby se dostala přímo do centra,
tedy do soukromých sfér."
„Varoval někdo papeţe?"
Driscoll se usmál „Tak daleko moje známosti
nesahají, ale nevěřím tomu, protoţe je to dosti
nepředstavitelné "
„Jednou uţ kdosi na papeţe vystřelil."
„Tehdy se papeţ nacházel v davu, kde se atentátník
mohl dobře skrýt. Aţ do dnešní doby se nezjistilo, kdo
tehdy v pozadí atentátu stál."
„Ti stejní lidé jako teď?" zeptal se Suko.
Otec Driscoll znovu pokrčil rameny.
Zaťal jsem pravou ruku v pěst. „Zatím mi nejde do
hlavy, ţe jsme jako policie na Albertino a Wallravena
doposud nenarazili. Myslím, ţe dokonce i sir James musel
dostat nějaké varování, zřejmě však je vázán slibem
mlčení. Něco takového se stává zcela výjimečně. Proto
vycházím z toho, ţe ti dva mají nad sebou velmi mocného
ochránce."
„Uvidíme, Johne." Driscoll dopil. „Teď je důleţité
- 93 -
najít spojení do Říma."
„Otec Ignatius," zamumlal Suko.
Driscoll ho zaslechl, ale zatvářil se, jako by jménu
správně nerozuměl.
„Koho jste tím myslel?"
„To je jeden náš přítel."
„On ţije v Římě?"
„Ano. Převzal nějaký úkol ve Vatikánu. Znáte pojem
Bílá moc?"
Čekal jsem na odpověď. Kladnou či zápornou, to je
jedno, ale neobdrţel jsem ţádnou. Místo toho se na mě
Driscoll jen díval a jeho pohled byl ostrý jako nůţ.
„Není se mnou něco v pořádku?" zeptal jsem se.
„Ne, to ani ne."
„Tak co...?"
„Vyslovil jste název, Johne, který je znám jen velmi
málo lidem," odpověděl.
„Myslíte?"
„Znám tu organizaci."
Potměšile jsem se usmál. „Já jsem si to myslel, otče."
Prohrábl si rukou vlasy. „Je docela dobře moţné, ţe se
právě proto na mě obrátil William Cartland."
Ještě stále neřekl všechno.
„Ale ne proto, ţe ho znáte," řekl jsem.
„Ne, nejen proto."
„Patříte k nim!" řekl jsem mu přímo do očí a on mému
pohledu neuhnul.
„A tím jsme se dostali k cíli našeho rozhovoru. Ano,
patřím k nim. Jsem jedním z nich a ujišťuji vás, ţe se
nenecháváme jen tak lehce poznat. Jak to poznal Cartland,
to vám neřeknu. Nesmíme podceňovat jeho známosti, ale já
- 94 -
jsem ve svazku Bílé moci. Protoţe je tomu tak, slyšel jsem
i o vás, Johne a Suko."
Teď jsme znali pravdu. Svým způsobem se mi ulevilo
a Sukovi také. Usmíval se a Driscoll jen tak seděl na ţidli a
neříkal nic.
„Jak mocná je tahle Bílá moc?" zeptal jsem se a měl
jsem při tom na mysli konkrétní případ, o kterém se
Driscoll zmínil.
„Bohuţel ne dost."
„Vůči našim současným nepřátelům?"
„Ano, Bílá moc se dá povaţovat za jakousi tajnou
sluţbu, ale má na starosti spíše věci, které se týkají
samotné církve. Ale to vám nemusím vysvětlovat."
„Moment, jste tam přece také od toho, abyste církev
chránili a odráţeli nebezpečí, která jí hrozí nebo ne?"
„Ano, také, jenţe jsme v poslední době utrţili ránu,
jak sám víte. Bílá moc měla ve svých řadách zrádce a otec
Ignatius se teď pokouší napravit jí v Římě pověst. Uţ není
tak silná, ale v kaţdém případě je dobré mít spojence."
„Informoval jste otce Ignatia. Netelefonoval jste s ním
náhodou?"
„Ještě ne. Nechtěl jsem nic uspěchat. Všechno bylo
zatím velmi vágní."
„Ale teď to musíme otci Ignatiovi říct," řekl Suko.
„Nejlepší bude, kdyţ mu zavoláme ještě teď večer."
„Souhlasím."
„A potom?" zeptal se Driscoll.
„Pak si zamluvíme tři letenky do věčného města..."

- 95 -
- 96 -
 14.

Báječně povečeřeli a popili a cítili se v příjemném

restaurantu nanejvýš dobře.
Výhled na Řím byl skutečně fantastický, protoţe celé
město leţelo zalité září miliónů světel třpytících se do tmy
jako hvězdy.
Oba dva si po jídle objednali silnou kávu a Alberti
vykouřil dvě cigarety. Vypadal zamyšleně a nenechal se
vyrušit ani zvědavým pohledem svého přítele.
„Na co myslíš?"
„Ţe uţ se to má dnes v noci stát."
Wallraven chvíli mlčel. „Ty si myslíš, ţe uţ oţil?"
„Já si to nejen myslím, ale dokonce s tím počítám.
Verginius uţ dost dlouho leţel v komatu. Pekelný oheň
neuhasí, na to se můţeme spolehnout."
Usmíval se při tom a zamáčkl cigaretu. Ve sklenici
měl ještě zbytek červeného vína, které jen tak usrkával a
očividně vychutnával.
Wallraven nejprve neříkal nic. Hledal správná slova.
Potom je našel. „Víš, co na tobě někdy obdivuji, Alberti?"
„Ne.“
„Tak já ti to řeknu. Je to tvoje jistota, se kterou o celé
věci mluvíš, i kdyţ ta věc ještě zdaleka tak jistá není."
Alberti nadzvedl pravé obočí. Vypadalo to, jako by si
to trénoval před zrcadlem. „Ty mi snad nevěříš?"
„To jsem neřekl."
Alberti se usmál. „Ale rád bys měl důkaz, ţe?"
„Chceš-li to slyšet, ano."
Alberti se chvíli díval do prázdna. „Můţeme to
- 97 -
zkusit."
„Co tím myslíš?"
„Přesvědčit se, jestli mám pravdu. Nemůţe se
probudit a okamţitě odejít. Potřebuje nějakou dobu na to,
aby se zorientoval, a já myslím, ţe to všechno právě
začalo."
„To chceš, abychom teď šli dolů do toho sklepení?"
„Vadilo by ti to?"
„Vůbec ne." Wallraven se podíval na hodinky.
„Někdy jsi opravdu velmi zvláštní, ale dávám ti za pravdu.
Chtěl bych to vědět určitě. Jeďme tam."
Alberti přikývl, jako by to byl ten nejnormálnější
návrh na světě. Potom dal znamení vrchnímu a poţádal o
účet.
Nechal ho napsat na číslo svého pokoje, podepsal a
pod ubrousek poloţil velkorysé spropitné. „Můţeme," řekl.
Oba muţi se zvedli Wallraven vrhl poslední pohled
oknem na město Řím. Poznával dokonce i Španělské
schody, neboť i ty byly osvětleny.
Šli si ještě do svých pokojů pro kabáty a potom sjeli
výtahem dolů. Nikdo neviděl, kterým východem vyšli
z hotelu. Vypadali jako dva obchodníci, kteří dobře
povečeřeli a popili a teď se chtěli celou noc někde bavit.
Nebyl ţádný problém sehnat taxík. Stačilo jen říci
vrátnému, který na jeden zamával. Jako vţdy se drţeli
zásady nebavit se s řidičem a sdělili mu jen cíl své cesty.
Oba muţi se nechali zavést na místo, odkud mohli ke
svému cíli snadno a rychle dojít. Nechali řidiče zastavit ve
světle pouliční lampy, zaplatili mu a on rychle odjel.
Alberti s Wallravenem stáli na ulici, kde je ofoukl
východní vítr. U chodníku, na kterém stáli, se nacházel
- 98 -
rozloţitý dům, jehoţ fasáda se rýsovala za ţelezným
plotem. Oba věděli, ţe v budově sídlí instituce, která
pracuje pro Vatikán. Tato instituce však měla na starosti i
správu jiných věcí.
Jejich cíl však byl jinde.
Byla jím stará budova, která uţ velmi nutně
potřebovala opravit. V současné době plnila funkci
chudobince, protoţe v ní nacházeli stravu a ubytováni lidé,
kteří neměli střechu nad hlavou. Zde se o ty nejchudší z
chudých staraly jeptišky a mnichové. Do tohoto domu se
Alberti a Wallraven potřebovali dostat.
Našli způsob, který jim zajistil, ţe zde byli vţdy
vítáni. Ten způsob se jmenoval peníze.
Věnovali čas od času chudobinci peníze a namluvili
mnichům a jeptiškám, ţe trpí velkými výčitkami svědomí,
a proto se rozhodli udělat něco, čím by své svědomí utišili.
Pak uţ byli v domě vítáni, ať přišli ve dne, či v noci.
Člověk se tu musel vyznat, aby věděl, co se za tou
oprýskanou fasádou skrývá. V noci byla většina oken
potemnělých. Pokud se za některým z nich objevilo světlo,
bylo jen velmi slabé. Ale dveře nebyly nikdy zavřené.
Alberti se opřel do jejich pravého křídla a potom uţ s
Wallravenem kráčeli po širokém schodišti. Oba se na chvíli
zastavili v široké chodbě a dívali se proti světlu stropní
lampy, které se odráţelo na šedozelených kamenných
dlaţdicích. Hned za vchodem na pravé straně vţdy seděl
vrátný, který měl sluţbu. Někdy to byl mnich, jindy zase
jeptiška. V noci to většinou bývali mnichové. Tak tomu
bylo i dnes. Mnich ve sluţbě uslyšel, ţe někdo vstoupil do
domu, a vyšel ze své budky.
Před oběma návštěvníky stál muţ malé postavy a svítil
- 99 -
si na ně. „To je ale překvapení, ţe jste přišli uprostřed
noci," řekl. „Přesto vás srdečně vítám." Oběma potřásl
rukou. Bylo na něm vidět, ţe má skutečně radost.
„Museli jsme se tady zastavit, i kdyţ jsme v Rímě jen
na krátkou dobu."
„Máme z toho pokaţdé radost." Mnich se obrátil a
ukázal rukou kolem sebe. „Kdyţ se tady rozhlédnete,
zjistíte, ţe se toho mnoho nezměnilo. Chybí nám peníze,
abychom to tu mohli skutečně zrenovovat. Bylo by
zapotřebí udělat celkovou rekonstrukci elektrického
vedení. Mám pocit, ţe je prokousaly krysy."
„A to stojí mnoho peněz, není-liţ pravda?"
„Velmi mnoho."
Alberti se laskavě usmál. „Ale z toho důvodu jsme
zde, můj milý, opět nás trápí špatné svědomí."
Alberti sáhl do kapsy. „Kolik potřebujete?"
Mnich mávl rukou. „Strašně moc."
„Dolary nebo libry?"
„Na tom nezáleţí."
„Tisíc liber?"
„Ó, to by nám uţ opravdu pomohlo."
„Tak řekněme dva tisíce." Alberti se usmíval a mnich
nevěděl, co má říct. Zčervenal v obličeji, polknul a zmizel
v budce.
Alberti zamrkal na Wallravena, neţ šli oba za ním.
Posadili se na staré ţidle a pokrčili nos, protoţe ucítili
nakyslý zápach. Potom Alberti vyplnil šek na jmenovanou
sumu a mnich se mu při tom díval přes rameno. „To nám
velmi pomůţe, pane. Kéţ vám to Všemohoucí oplatí."
„To uţ udělal," řekl na to Alberti a podal mnichovi
šek. „Dávejte na něj dobrý pozor."
- 100 -
 „Budu ho opatrovat jako oko v hlavě." Tiskl šek
oběma rukama k hrudi. „Chtějí pánové ještě nějakou chvíli
zůstat, nebo…"
„Trochu se tu porozhlédneme."
„Ano, jak si přejete."
„Máte tu dnes plno?"
„Ne, ještě máme několik míst volných. Většina našich
hostů uţ spí."
„Tak to raději nebudeme rušit," řekl Alberti a podíval
se na partnera.
Wallraven svou hru zvládal dobře a nechal rozloučení
na Albertim. Doprovázeni mnichem, který přetékal
vděčností, se znovu odebrali na ulici. Věděli, ţe se za nimi
nebude dívat. Měl takovou radost z šeku, ţe ho oni dva uţ
nezajímali. Proto rychle zabočili doprava a vešli do
zahrady patřící k domu.
Nebyla to ţádná udrţovaná zahrada, kde by se
pěstovala zelenina, spíš divočina, ve které bylo jen několik
obdělaných záhonů. To však ty dva vůbec nezajímalo,
protoţe ji prošli jen z toho důvodu, aby se dostali k zadním
dveřím, coţ byl prakticky první krok na cestě za jejich
cílem.
Tyto dveře vedly do sklepů a ani obyvatele domu, ani
návštěvníci je nikdy nepouţívali. Oficiálně zde ţádný sklep
nebyl a z mnichů se zatím ţádný o tyto dveře nezajímal.
Byly opatřeny velkým starým zámkem, který však byl i
přes své stáří dost sloţitý, a člověk, který je chtěl otevřít, k
tomu potřeboval speciální klíč, vyrobený jen pro tento
zámek.
Tento klíč vlastnil Alberti.
Postavil se ke dveřím a sklonil se Wallraven stál za
- 101 -
ním, díval se do zahrady a dával pozor, jestli je někdo
nesleduje. Neviděl však ţádný podezřely pohyb. V zahradě
v tuto noční hodinu a při této teplotě neměl nikdo chuť se
potulovat. Navíc byly dveře aţ na samém konci budovy.
Nebylo tak snadné je objevit, protoţe kolem rostlo husté
křoví.
Klíč se v zámku jednou otočil a Alberti řekl: „Tak, a
je to."
„Výborně."
Wallraven šel za malým Albertim a musel sklonit
hlavu. Uţ po několika prvních krocích se ocitli ve zcela
jiném světě.
Byla to temná vlhká díra, svět bez světla, spíše vězení
neţ sklep. Alberti musel vytáhnout kapesní svítilnu, aby
něco vůbec viděli. Zdi byly postaveny z hrubých
neopracovaných kamenů, které nepotřebovaly maltu, aby
drţely pohromadě. Podlaha i strop byly rovněţ kamenné.
Oba muţi se museli sklonit, aby tudy prošli. Na toto místo
aţ dosud vstoupilo jen málo lidí. Byli to ti, kteří o existenci
sklepení věděli, a těch bylo málo. Alberti a Wallraven se tu
uţ vyznali a věděli, kterým směrem se vydat.
Kdyby zabočili doprava, ocitli by se pod domem.
Chodba však byla slepá a nekončila před ţádnými dveřmi.
Do domu tedy nebylo moţné se odtud dostat.
Oni museli vlevo, to byl ten správný směr. Vedlo je
světlo kapesní svítilny.
Ve světelném kuţelu se roztančily částice prachu,
leskla se vlákna pavoucích sítí, které visely ze stropu.
Vzduch byl zatuchlý a páchl. Jako by nasál všechen pach
uplynulých staletí.
Oba muţi došli ke schodišti, které bylo časem
- 102 -
polorozpadlé. Byly to úzké schody nestejné výšky,
ohlazené a rozpukané.
Kdo chtěl po nich vystoupit, musel jít velmi pozorně.
Při poslední návštěvě si s sebou vzali louč. Nyní šli
bez ní. Spoléhali se na svítilnu a nořili se stále hlouběji do
lůna země. Tam, kde cesta končí, se nacházela podzemní
kobka.
Slyšeli svůj vlastní dech i kroky. Světelný kuţel tančil
před nimi v rytmu pohybu Albertiho, kterému se nedařilo
jít pravidelným krokem. Potom uviděli dveře.
Zastavili se ještě na schodech. Alberti pohnul rukou.
Posvítil si na dveře a na padací okénko v nich. Tam se
světlo svítilny zastavilo.
Wallraven stál za ním. „Myslíš, ţe uţ se probudil?"
„Nemám tušení."
„Není nic slyšet."
„Verginius je opatrný. V podstatě se stane jen to, co
chce."
„Nevrhne se na nás?"
„Musí nám být vděčný."
„To není odpověď na mou otázku."
Alberti se zasmál. „To já nevím, ale myslím si, ţe
brzy budeme vědět víc."
Zamířil ke dveřím.
Wallraven šel za ním a srdce se mu rozbušilo víc neţ
před tím. Ani ne tak ze strachu, ale spíš proto, ţe věděl, ţe
tato noc je rozhodující. Jestliţe Verginius ţije, můţe ze
svého úkrytu projít tunelem aţ do samého centra církevní
moci.
Oba dva se zastavili těsně přede dveřmi. „Musíme
odstranit závoru," zašeptal Alberti.
- 103 -
 Wallraven přikývl. Měl na sebe zlost, ţe se mu chvějí
prsty, kdyţ odsouval kus zaprášeného dřeva do boku, aby
se konečně dostali k padacímu okénku.
„Otevři to!"
Wallraven otálel. „Jak se cítíš?"
Alberti se zašklebil. Jeho pleť vypadala zaprášeně.
Ovanul je pach rozkladu. „Zeptej se sám sebe a dostaneš
odpověď."
„Co uděláme, bude-li vzhůru?"
„Budeme se radovat."
„Hrome, ty máš ale nervy."
„Dělej konečně!"
Walraven posunul závoru směrem nahoru, aby mohl
uchopit okénko rukama.
Dva páry očí teď napjatě přihlíţely, jak se okénko
pomalu sune dolů.
Ve dveřích se objevil otvor.
Volný průzor.
Wallraven se podíval jako první. Krátký pohled, pak
druhý a najednou sebou trhl a uskočil dozadu.
„Co se děje?" zeptal se Alberti.
„Podívej se sám!"
Malý Alberti se postavil na špičky a zadíval se
okénkem dovnitř. Ani on neviděl nic jiného neţ jeho
partner, ale měl k tomu naprosto jiný postoj.
„Je skoro neuvěřitelné, ţe je to pravda! Verginius
ţije."
„Ano, ţije," zašeptal za ním tiše Wallraven. „Také
jsem to viděl."
Na to Alberti neodpověděl. Jako vţdy, kdyţ byl velmi
rozčilen, si olízl rty. Jeho sliny dostaly divnou pachuť, jako
- 104 -
studený olej.
Soustředil pohled na postavu, která sice ţila, ale zatím
nevstala z křesla, ve kterém sedělaByla obklopena světlem
jen jediné svíce, které jim připadalo aţ příliš tlumené, jako
by část světla pohltil neviditelný pach rozkladu, který byl
všudypřítomný. Byl tam, seděl tam, obklopen podivnou
aurou, která k němu patřila.
Tato aura byla Albertimu cizí, neboť při předešlých
návštěvách ji nikdy neviděl. Byla úplně jiná, hustší a
zřejmě se vytvořila aţ teď, kdy postava oţila tajemným,
nečistým ţivotem.
Postava seděla vtisknutá ve starém polorozpadlém
křesle. Ţe ţije, viděli jen podle rukou potaţených velmi
tenkou kůţí, jejichţ prsty se zarývaly do opěrek. Mnich byl
zahalen do široké sutany. Měl kapuci přetaţenou přes
hlavu a obličejem byl otočen ke dveřím, aby kaţdého
příchozího okamţitě uviděl.
Alberti se na něho díval. Čím déle ho viděl, tím více
mu naskakovala husí kůţe na zádech. Nevěděl, co si o tom
má myslet. Bylo mu jasné jen to, ţe opravdu dokázali, co si
předsevzali. Vůbec ho nenapadlo přemýšlet o tom, proč se
to vlastně všechno stalo. Verginius jednoduše oţil.
Démoničtí příznivci ze starých časů dodrţeli slovo a
vyčkali do okamţiku, který povaţovali za vhodný k
zajištění úspěchu akce. Počítali také s pomocí takových
muţů, jako byli Alberti s Wallravenem, neboť právě oni
vybrali ten správný okamţik.
„Vidíš ho?" zašeptal Wallraven.
„To víš, ţe ano."
„A co na to říkáš?"
„Nic, co bych na to mohl říkat. Stojíme téměř u cíle."
- 105 -
 „Nenahání ti hrůzu ten přízrak, který má být ţivou
bytostí?"
Wallraven vzdychl. „Hrome, začínám se třást, kdyţ
pomyslím na to, ţe není cesty zpět. Všechny nás do toho
zavleče, Alberti."
„To jsme přece chtěli. Aţ bude Verginius konečně na
trůně, v čemţ mu kdysi zabránili, postaráme se o to, aby se
mnohé věci změnily. Budeme se podílet na moci. To víš
stejně dobře jako já. Nový papeţ se zpočátku nebude moci
nijak nápadně projevovat, a neţ si lidstvo všimne, co se
vlastně stalo, uplyne dost času, který můţeme vyuţít pro
sebe. My jsme ti zasvěcení, kteří budou po světě šířit
takové fámy a informace, které nám dopomohou k tomu,
abychom jisté věci vyšinuli z rovnováhy. Církev ztratí svou
tvář a banky uţ nebudou ochotny přistoupit na její hru. Pak
nadejde naše chvíle a my zaútočíme." Zasmál se, ale jeho
smích nebyl téměř slyšet, protoţe ho pohltily tlusté zdi.
„Uţ se vidím stát na výsluní a tebe po svém boku,
Wallravene. Náš klub bude mocný, přesvědčíme i své
přátele, aby se ve finančních záleţitostech chovali tak, jak
to chceme, a pak uţ nás od absolutní moci nemůţe nic
odloučit."
„A co kdyţ se lidstvo dozví, kdo skutečně sedí na
trůně?"
„A co by se mělo stát? My uţ svou smetanu budeme
mít slízanou."
„Dobrá, tak jdeme."
„Ne!" okřikl ho Alberti.
Wallraven se domníval, ţe se přeslechl. Nelíbil se mu
zvuk toho hlasu. To slovo bylo vyřčeno tak tvrdě, ţe to
znělo téměř jako rozkaz „Chceš zůstat tady v chodbě?"
- 106 -
zeptal se Albertiho.
„To jsem neřekl."
„Tak co?"
„Půjdu za ním sám. Chci se ho dotknout, rozumíš?"
řekl Alberti.
„Coţe chceš?"
„Zůstaň tady, Wallravene. Otevřu dveře a pokusím se
s ním navázat kontakt. Cítím, ţe mě přijme. Říkají mi to
jeho oči i přes to, ţe jsou prázdné Jeho ruce se chvějí, to
znamená, ţe do nich uţ proudí ţivot. Konečně bude zase
takový, jako býval kdysi. Zůstanu u něho. Uţ nikdy se od
něj neodloučím, Wallravene."
„Ale to je přece šílenství."
„Ne, není. Stejně bychom s ním zítra šli, to víš dobře."
Wallraven zasténal, nevěděl, jak má svého partnera
přesvědčit, aby tam nechodil. Znal Albertiho. Co si jednou
vezme do hlavy, to také provede. Byl to také on, kdo se bez
váhání rozhodl pro vraţdu Wilhama Cartlanda. Wallraven
sice souhlasil, ale svým způsobem Williama Cartlanda jako
právníka chápal. Kvůli tomu, co teď viděl. William
Cartland totiţ kostlivce viděl. Od té doby chtěl z této hry
odstoupit a Wallraven měl nyní podobné pocity.
Pocítil tlak v ţaludku, jako by jej měl překyselený.
Stále znovu říhal a v ústech měl nepříjemnou pachuť.
Protíral si oči, protoţe Albertiho viděl velmi nezřetelně.
Ten se právě zabýval zámkem ve dveřích. Nebyl to v
pravém slova smyslu zámek, nýbrţ zrezavělá zástrčka,
která se zasekla. Alberti se ze všech sil snaţil ji uvolnit.
Ale nepodařilo se
„Zasekla se."
„Pojďme odtud!"
- 107 -
 „Ne!" Obrátil se Alberti. Obličej měl sice ve stínu, ale
přesto Wallraven poznal v jeho očích divoký oheň
fanatismu. „Zůstanu tady, zůstanu tam, kde získám moc, na
to se můţeš spolehnout. Chci se ho dotknout a také to
udělám. Je to námi dlouho očekávaný kostlivec v sutaně. Je
úplně jiný, neţ kdo kdy byl, a kontaktem s ním se stanu
výjimečným i já."
Wallraven to zkusil s praktickým protiargumentem.
„Potřebuješ nějaké nářadí, abys ty dveře otevřel."
„Nepotřebuji!"
„Jak to ţe ne? Vţdyť na to nemáš sílu!"
Jeho slova přerušil ostrý smích. „Dostanu se tam
jinak, teď se mi hodí, ţe jsem menší neţ ty. Stačí jen
prolézt tím okénkem a jsem uvnitř."
Na tuhle moţnost Wallraven nepomyslel. „Ty to chceš
opravdu udělat?"
„Ovšem."
„A co já? Co mám dělat já?"
Alberti se mu vysmál. „Ty raději nedělej vůbec nic.
Zůstaň tady a dívej se. Uvidíš, jak si s tím mnichem
porozumíme. Stanou se z nás velcí přátelé. Ostatně, jsme
jimi uţ teď."
„To je k nevíře."
„Tak tomu nevěř, ale nepokoušej se mi v tom
zabránit."
Alberti se zhluboka nadechl. „Ten mnich je mi daleko
bliţší neţ tobě, rozumíš?"
Wallraven přikývl. „Samozřejmě ti rozumím.
Dokonce velmi dobře, a nebudu ti také bránit v tom, abys
udělal to, co povaţuješ za správné."
Alberti se usmál, potom si dal svítilnu mezi zuby,
- 108 -
protoţe potřeboval mít obě ruce prázdné. Opřel se jimi o
otvor ve dveřích a protáhl jím horní polovinu těla dovnitř.
Kdyţ Wallraven viděl, ţe sám otvorem neproleze,
přistoupil k němu a snaţil se mu pomoci.
Zatlačil Albertiho do zad, ale asi příliš silně, neboť
uslyšel tichý výkřik a potom zvuk pádu. Albertimu vypadla
kapesní svítilna z úst a zakutálela se někam po podlaze.
Tam zůstala leţet a naštěstí svítila dál. Její světlo se smísilo
se světlem svíce.
Alberti padal, ale stačil se při pádu zachytit dveří, a
tím ho zpomalit. Při dopadu na zem si pouze natloukl
koleno.
Přesto však zůstal leţet, vdechoval zatuchlý vzduch a
měl při tom pocit, jako by přeţvykoval zetlelé maso.
Wallraven ho neslyšel. „Haló, jsi tam?"
Ţádná odpověď.
Wallraven si pročísl rukou vlasy. Byl nervózní a
neodvaţoval se přiblíţit k otvoru. Kdyţ si konečně dodal
odvahy, viděl, ţe se prostorem pohybuje světelný kuţel
svítilny, kterou drţel v ruce jeho přítel Alberti.
„Ano, jsem v pořádku," zaslechl jeho hlas ze země.
„Dokonce se cítím dobře." Alberti vstal.
Wallraven, který protáhl hlavu otvorem ve dveřích,
uviděl Albertiho záda. Jeho elegantní kabát byl plný prachu
a špinavých skvrn. Vypadal jako starý hadr.
„A co teď?"
„Uklidni se konečně!" Alberti byl doslova ve svém
ţivlu. Nechtěl se nechat ničím rušit, ani bolestí v koleně.
Pro něj existoval jen Verginius.
Křeslo stálo uprostřed místnosti, několik kroků ode
dveří.
- 109 -
 Došel k němu, aniţ by spustil pohled z mnicha. Díval
se do jeho prázdných očních důlků. Pro něho prázdné
nebyly.
Alberti měl pocit, jako by před ním seděl přítel, který
ho zdraví pohledem a naznačuje mu tak, jak velice je zde
vítán.
Verginius ţil. Nerozpadl se věkem, dochoval se v
dobrém stavu, i kdyţ neměl oči. Vypadal, jako by ho někdo
dokonale mumifikoval, coţ ovšem nebyla pravda, protoţe
kůţi měl velice hladkou. Při pohledu zblízka dokonce aţ
příliš hladkou.
Rty mu také chyběly, coţ se dalo poznat aţ pohledem
z bezprostřední blízkosti.
Stará kutna páchla. Nebo to snad byla kůţe či zbytek
svaloviny pod ní, co vydávalo tento pach? To nedokázal
říct a nechtěl to ani vědět. Musel brát Verginia takového,
jaký je, a uţ ho viděl před sebou, jak prochází hlavními
komnatami Vatikánu, aby převzal místo, které mu patří, i
kdyţ to trvalo stovky let.
Kostlivec v sutaně seděl zeširoka v křesle. Úbor mu
zahaloval nohy aţ po chodidla.
V obličeji se nic nehnulo a Alberti se soustředil na
jeho ruce, protoţe ty se uţ několikrát zachvěly, nebo
dokonce pohnuly.
Teď zaškrabal nehty po látce, jako by ji chtěl roztrhat.
Pak se ruce znovu uklidnily.
Zatím.
Alberti se usmíval. Usmíval se a díval se mnichovi do
tváře, protoţe byl přesvědčen o tom, ţe ho Verginius vidí.
Nepotřeboval oči k tomu, aby viděl.
Sídlila v něm tajuplná moc, která ho naplňovala
- 110 -
ţivotem.
Alberti drţel svou svítilnu v levé ruce. Pravou ruku si
nechával volnou, aby se ji mohl dotknout mnicha. Teprve,
aţ se Verginia dotkne, bude se cítit lépe. Bylo to
neodolatelné nutkaní, které ho k tomu pohánělo.
Teď uţ stál v jeho blízkosti, natáhl pravou ruku před
sebe, prsty měl ohnuté stejným způsobem jako kostlivec a
také se skoro stejně chvěly.
Natáhl ruku.
Ne, ne tak prudce. Jen se dotknout, i kdyţ měl dojem,
ţe mnichovu ruku doslova sevřel.
Zpočátku se dotýkal jeho kůţe a myslel při tom na to,
co cítí. Nedala se srovnat s lidskou pletí. Toto zde bylo
něco jiného. Nebyla to lidská pokoţka. Připomínalo mu to
kus… přemýšlel… ţe by zvířecí kůţe?
Ano, jako zatvrdlá, vyschlá, a přesto hladká kůţe.
Ţe by mnicha prese všechno nějakým záhadným
způsobem mumifikovali?
Alberti si to nedokázal vysvětlit. V nitru cítil něco
jako varování, byl to pocit strachu z toho, ţe se odváţil
příliš daleko. Tak dlouho na toto setkání čekal. Verginius
ho přitahoval. A teprve teď mu napadlo, je-li tomu tak i
obráceně.
Neviděl ţádné znamení, ţádný důkaz, ţe by tomu tak
bylo. Mnich se nepohnul.
Alberti měl otevřená ústa, ze kterých mu ukápla slina
na mnichovu kutnu. Stál oběma nohama rozkročen na
hrbolaté podlaze, ale zdálo se mu, ţe se vznáší. Přestal se
ovládat. Stal se obětí aury vycházející z tajuplného tvora.
Kostlivec v kutně ho ovládl.
Alberti si to uvědomil. Byl teď docela maličký.
- 111 -
Vnitřně se scvrknul a lekl se, kdyţ kostlivcova ruka
najednou vyletěla do výšky a dopadla hřbetem na jeho
obličej.
Bolesti si vůbec nevšímal. O něco takového se nemohl
starat. Z rovnováhy ho vyvedlo něco docela jiného, totiţ to,
ţe se mnich poprvé zachoval podobně jako člověk.
A uţ také nezůstal sedět.
Prudkým pohybem se postavil. Vypadal, jako by ho
někdo vytáhl do výšky.
Po tomto prvním mnichově útoku ustoupil Alberti o
krok dozadu. Nešel aţ ke dveřím, protoţe nechtěl uvěřit
tomu, ţe by mohl být Verginius jeho nepřítelem.
Ale kostlivec uvaţoval zcela jinak.
Zamířil k němu.
Díval se na Albertiho prázdnými očními důlky. Ale
byly ještě prázdné, nebo v nich Alberti uviděl svou smrt
jako v temných zrcadlech? Copak se osud od něho
odvrátil?
Dveře byly zavřené a okénko nebylo zdaleka tak
velké, aby jím mohl rychle vyklouznout ven. Kostlivec v
kutně dával zřetelně najevo svůj úmysl.
Vypadal těţkopádně, jak se pohyboval kupředu. Šel
sehnutý, postavu zahalenou do široké kutny. Jeho obličej
zůstával nehybný, a přesto na něm bylo cosi v pohybu.
Nebylo to ţádné škubání ani chvění. Zřejmě to
způsobovalo mihotavé světlo svíce, jejíţ plamen uţ nehořel
klidně.
Hra světla a stínu dodávala aţ dosud hladkému
obličeji kostlivce tajuplný vzhled. Světlo svíce dopadalo
také na jeho ruce, které se natahovaly po Albertiho hrdle.
Jejich pohyby byly toporné, ale přesto byly rychlejší
- 112 -
neţ Albertiho reakce.
Brutálně sevřely nešťastníkovo hrdlo.
Svíraly ho jako ţelezné čelisti. V jediném okamţiku
bylo Albertimu jasné, ţe tyto čelisti uţ se neotevřou...

Ale byl zde svědek.

Wallraven tomu všemu přihlíţel. I on cítil tu změnu a
nedokázal si ji vysvětlit. Cítil nebezpečí šestým smyslem,
ale přesto se nedokázal odtrhnout od otvoru, a tak se stalo,
ţe se sám cítil jako spoután v řetězech a nedokázal se
otočit a odejít.
Alberti neměl proti kostlivci ţádnou naději. Wallraven
viděl, jak po jeho partnerovi vztahuje ruce, jak vyskočil do
výšky a sevřel mu hrdlo.
Wallraven stiskl rty, aby nekřičel nahlas. Viděl, v
jakém nebezpečí se jeho partner nachází, a strašně se lekl,
kdyţ kostlivec tlačil Albertiho pozpátku, aţ ho přitiskl
zády ke dveřím. Wallraven nevěděl, kdo z nich chroptí, zda
Alberti, nebo on sám.
Bylo to strašné.
On mnicha nezajímal a mohl utéci, ale byl jako
ochromený. Sevřela ho tajuplná síla a zabránila mu
v útěku.
Wallraven sípal a hekal. Obličej měl zbrocený potem,
ale přesto se předklonil a protáhl hlavu otevřeným
okénkem. Kdyţ se zadíval dovnitř, nechtěl svým očím
- 113 -
zprvu věřit, protoţe Albertiho nikde neviděl. Nemohl se
přece rozplynout do vzduchu!
Ne, teď uţ Wallraven uviděl jeho nohy.
Škubaly sebou v poslední křeči - tělo leţelo na zemi.
Kostlivec ho dokázal svou nadlidskou silou povalit na zem.
Z jeho postavy byly rovněţ vidět jen nohy a nad nimi
široká kutna halící mnichovu postavu.
Wallraven trpěl se svým přítelem. Proţíval jeho
strašlivá muka a věděl, ţe Alberti je ztracen. Viděl, jak ho
kostlivec tiskne rukama a má při tom hlavu skloněnou.
Kapuce se mu při tom svezla dozadu a poodhalila mu
lebku.
Wallraven se díval, nic jiného nemohl dělat. Strašné
pro něj bylo i to, ţe neslyšel ţádné zvuky. Ten zoufalý boj
o ţivot se odehrával prakticky v tichosti. Teď uţ se
nehýbaly ani Albertino nohy.
Leţely klidně na zemi.
Stejně jako celé jeho tělo.
V té chvíli Wallraven pochopil, ţe jeho přítel Alberti
uţ neţije. Kostlivcova hlava se ještě hlouběji sklonila,
dvakrát sebou prudce škubla a potom se zvedla nahoru.
Ještě v pohybu se otočila doprava a při tom se jí shrnula
kapuce. Wallraven uviděl, ţe na bílé lebce neroste jediný
vlas. Pak ale ztuhl hrůzou. Téměř při tom pohledu zešílel.
Kolem bezmasých kostlivcových úst byla krev!

- 114 -
 Wallraven nevěděl, co si v té chvíli má myslet. Něco
se v něm zlomilo, byla to reakce, kterou neřídil svou
vlastní vůlí.
Aţ do této chvíle byl jen pozorovatelem událostí.
Všechno byla jen teorie, která se ho osobně netýkala. Teď
se ale stal svědkem aţ neskutečného pohrdání ţivotem a šla
z toho na něj hrůza. I kdyţ nepatřil k lidem, které jen tak
něco vyvedlo z rovnováhy. Ale v jeho ţivotě nebylo nic, za
co by byl ochoten svůj ţivot obětovat. Myslel jen na moc a
na peníze a ztratil při tom pojem o realitě.
Zakrvavená ústa...
Je moţné, ţe by ten kostlivec jeho přítele kousl?
Touto myšlenkou se vrátil do přítomnosti a znovu se
zachvěl hrůzou. Najednou pocítil podivný tlak v očích a
cítil také, jak se chvěje po celém těle. Pak jako by ho
uchopily nějaké neviditelné ruce a táhly ho pryč.
Byly oči toho kostlivce v kutně ţivé?
Bylo to velmi podivné, ale jazyk v ústech měl. Teď
právě ho vyplázl a začínal si olizovat krev, která mu ulpěla
kolem zejícího ústního otvoru.
Potom rychle vystřelil pravou ruku do výšky a
současně kupředu. Mířila okénkem ven, aby sevřela hrdlo
dalšímu muţi.
Bylo to štěstí nebo osud, ţe se jeho prstům nepodařilo
Wallravena zachytit? Přejely mu jen po tenké kůţi na krku
a zanechaly po sobě škrábance. Byly to krvavé rány a ostře
pálily. Wallraven při tom vůbec nevnímal, ţe se potácí
dozadu, aţ konečně zakopl o poslední schod, ztratil
rovnováhu a upadl.
Skácel se na záda.
Uhodil se o ostré hrany schodů. Páteří mu projela
- 115 -
prudká bolest, ze které se mu aţ zatmělo před očima.
Potom ale zaťal zuby. Musí vstát, nesmí to vzdávat.
Nechtěl tu zůstat leţet a zemřít. Musí se dostat pryč, neţ
kostlivec v kutně skutečně ukáţe, co umí.
Nadzvedl vleţe hlavu a díval se směrem k okénku ve
dveřích. Jako by mu je někdo úmyslně nastraţil do cesty,
aby skrze ně musel všechno vidět.
Uprostřed čtvercového otvoru viděl obličej. Hladký a
celý zakrvavený, který mu připadal jako jeho vlastní obraz
v zrcadle. Slyšel rány, jak se kostlivec pokoušel zevnitř
rozbít dveře. Kopal do nich nohama, bušil pěstmi, ale
dřevo se nepoddávalo. Dveře se sice celé otřásaly, ale
nepovolily a dokonce i stará zástrčka vydrţela ten tlak.
Wallraven se zase poněkud vzpamatoval. Musel k
tomu pouţít veškeré své síly. V ţádném případě nesmí
zůstat v tomto prokletém sklepě leţet. Nebyl si jistý, jak
dlouho ty dveře vydrţí. Chtěl-li se dostat do bezpečí, musí
odtud rychle pryč a nesmí se ohlíţet na Albertiho.
Jejich velký plán nevyšel tak, jak si to oba
představovali a přáli. Alberti uţ neţije a on, Wallraven, si
netroufá celou akci dovést do konce. Události dostaly
vlastní spád.
Jeho vůle přeţít byla tak silná, ţe se mu podařilo
postavit se na nohy. Kdyţ uţ stál, zhluboka se několikrát
nadechl a znovu měl pocit, jako by měl na několika
místech zlomenou páteř. Záda ho nepředstavitelně bolela.
Nevnímal ţádnou další část těla kromě svých zad.
Schodiště bylo velmi dlouhé a neosvětlené. Musel tápat ve
tmě. Pro jistotu se rozhodl, ţe poleze po čtyřech. Tak se
alespoň vyhne dalšímu nepříjemnému pádu. Pohyboval se
jako slepec.
- 116 -
 Bylo to pro něj hotové peklo. Velmi trpěl, ale lezl dál,
neboť jeho strach byl silnější neţ bolest.
Nevěděl, kolik času uplynulo, kdyţ se konečně ocitl
na konci schodiště. Pro něj bylo důleţité jen to, aby uţ byl
konečně ze sklepa venku.
Obrátil se doprava, protoţe tam někde ve tmě byly
dveře, kterými se vycházelo na svobodu. Dolezl k nim,
zvedl pravou ruku a škrábal prsty jako zvíře, které se
domáhá vstupu do domu. Byl rozhodnut dokázat to za
kaţdou cenu, i kdyţ teď cítil záda jako jednu velkou pálící
ránu.
Konečně nahmatal kliku. Podařilo se mu jen s
námahou ji stisknout, ale čerstvý vzduch, který se najednou
nahrnul škvírou dovnitř, mu dodal novou energii a sílu.
Pryč, rychle pryč!
Prolezl ven. Ocitl se ve křoví, a tam se skácel na zem.
Holé větve ho škrábaly do obličeje, ale on to téměř
nevnímal. Nohou přibouchl za sebou dveře. Ten zvuk ho
tak povzbudil, ţe se začal smát. Byl to smích úlevy. Jen tak
ze sebe mohl dostat to strašlivé napětí.
Podařilo se mu uniknout!
Jen pomalu si to uvědomoval a teprve teď se začal
pořádně zabývat bolestí v zádech. Začal se ohmatávat
rukama. Cítil bolavá místa, jak se jich dotýkal, ale ani to
mu nezabránilo pomalu se vyškrábat na nohy.
Schodiště vylezl po čtyřech, ale teď se rozhodl jít.
Po prvních krocích cítil, jak strašně těţký je to úkol.
Záda měl v jednom ohni, ale Wallraven měl v sobě teď uţ
dostatek vnitřní energie k přeţití. Prodíral se kupředu se
stisknutými zuby a s takovou vůlí, aţ se sám divil.
Nikdo ho neviděl.
- 117 -
 Nemusel se obávat, ţe bude muset projít osvětleným
úsekem, protoţe rozsvícená okna byla jen na průčelí.
Wallraven se vlekl zahradou. Vypadalo to tak, ţe
udělal vţdy krok kupředu pravou nohou a levou nohu k ní s
námahou přitáhl.
Kdyţ se mu podařilo přejít zahradu a dostal se na
chodník, připadal si jako jeden z těch uboţáků, kteří hledali
útočiště v chudobinci.
Bylo mu mdlo, musel se podpírat a nejhorší bylo,
kdyţ se nadechl. Nikdy se mu nepodařilo pořádně
vdechnout vzduch do plic, protoţe to bylo příliš bolestivé.
Musím se dostat do hotelu, probíhalo mu stále znovu a
znovu hlavou. Musím se tam dostat. Musím se dostat
zpátky do hotelu.
Bylo mu jasné, ţe tam pěšky nedojde. Zbývala jediná
naděje, ţe seţene taxi. Bohuţel ne v těchto končinách.
Musí se dostat tam, kde je větší provoz. Doufal, ţe ho nic
nepřejede.
Vláčel se tedy dál.
Nevěděl ani, kterým směrem jde. Ztratil orientaci, ale
namáhavě se vlekl směrem, kde viděl městské osvětlení.
Chvílemi mu okolí začalo plavat před očima. Vţdy,
kdyţ se to stalo, musel se zachytit o nějakou zeď, aby
nespadl.
„Budu mít štěstí!" šeptal si. „Budu mít štěstí, musím
mít štěstí..."
A měl ho.
Moţná to bylo jeho podivnou chůzí, ţe řidič zastavil.
Wallraven zvedl ruku a naprosto nevědomky zamával.
Auto zastavilo.
Dveře na straně spolujezdce se otevřely a řidič se
- 118 -
vyklonil k Wallravenovi.
„Taxi?"
Wallraven přikývl a šel směrem k fiatu. Šel prkenně,
jako by spolkl pravítko.
Řidič si ho změřil od hlavy k patám. Viděl špinavý
kabát a celé vzezření tohoto podezřelého klienta mu jaksi
vadilo.
„Máte vůbec na zaplacení?"
„Ano, ano." Wallraven vytáhl z kapsy u kabátu
bankovky a poloţil je na sedadlo pro spolujezdce. Ve
světle vnitřního osvětlení se taxikář na bankovky zadíval.
Nebyly to jen liry, ale také anglické libry a americké dolary
Taxikář se široce usmál.
„Dobrá, kamaráde. Za to tě zavezu třeba do pekla."
Wallraven nastoupil, a jak dosedl, otevřel ústa,
protoţe se znovu ozvala bolest v zádech. Zavřel dveře,
setřel si pot z obličeje, aţ si po něm rozmazal prach. „Ne aţ
do pekla, jen do hotelu."
„Do kterého?"
„Do Hasslera."
Řidič udiveně pískl. „Tomu tedy říkám hotel," řekl a
bez prodlení vyrazil.

- 119 -
 15.

Vstoupil jsem na římskou půdu a vzpomínal přitom,

jak je to dlouho, co jsem naposledy navštívil věčné město.
Podařilo se nám sehnat letenky na nejbliţší letadlo. Pro
otce jsem nechal vzkaz u Glendy. Věděl jsem, ţe se starý
pán bude zlobit, kdyţ mě nebude mít nablízku, ale nemohl
jsem na to brát ohledy. Tento nový případ se mi pořádně
zadřel pod kůţi. Jestliţe se vyplní všechno, co nám
vyprávěl otec Driscoll, nebude to s námi v budoucnosti
vypadat nijak růţově.
Pro nás bylo důleţité jen jediné. Abychom zastavili
Verginia.
Ale jak a kde ho najdeme?
Měli jsme jen dvě jména, Alberti a Wallraven. Uţ
jsme si je nenechávali pro sebe, ale předali je otci
Ignatiovi. Pořádně s ním otřáslo, kdyţ jsme mu řekli
všechno, co víme, a nechtěl nám věřit. Musel jsem mu
velmi důrazně vysvětlit, ţe mi není do ţertování, a teprve
potom mi uvěřil.
Chtěl jsem mu zavolat hned po příletu do Říma.
Kontrola pasů proběhla bez problémů, nebyly ţádné
námitky ani proti našim zbraním, protoţe jsme byli
vybaveni příslušnými dokumenty. Kdyţ jsme měli
formality vyřízené, stáli jsme společně v letištní hale a
hledali telefon.
Uviděl jsem nablízku jeden, ze kterého jsem si mohl
zatelefonovat se svou kreditní kartou.
Suko s Driscollem na mě chtěli počkat.
Otec Ignatius zvedl sluchátko tak rychle, jako by čekal
jen na mé zavolání. „Vy uţ jste odbaveni?"
- 120 -
 „Všechno proběhlo hladce."
„Tak se sejdeme v hotelu Hassler."
„Ó, takový přepych?"
„Nedobrovolně, Johne, jsou tam totiţ ubytováni naši
spiklenci. Neptej se mě, jak jsem to zjistil, ale někdy je
policie ráda, kdyţ můţe svému kurýrovi oplatit jeho
sluţby."
„Takţe v Hasslerovi?"
„Ano."
„Bydlí tam ti dva ještě?"
„Volal jsem tam a bylo mi řečeno, ţe se ještě
neodhlásili. Počkám na vás v hale. Vyhovuje ti to tak,
Johne?"
„Ano, vyhovuje nu to výborně."
Bylo mi uţ mnohem lépe, kdyţ jsem se vracel ke
svým přátelům, a ti mi ihned poznali na obličeji, ţe jsem
měl úspěch.
„Ty uţ něco víš?" zeptal se mě Suko.
„Ano, vím."
„Kam máme jet?"
„Do hotelu Hassler, tam na nás počká otec Ignatius."
„A co je s Albertim a Wallravenem? Ještě mi řekněte,
ţe jsou oba ubytováni tam," zeptal se Driscoll.
Přikývl jsem. „Jistě, oba pánové zřejmě rádi bydlí
v přepychu."
Driscoll tleskl rukama. „No dobrá, vyrazíme.
Nejraději bych si objednal helikoptéru."
„Tu si tak můţete nanejvýš představovat," řekl jsem a
zvedl ze země cestovní tašku.
Tu krátkou cestu ke stanovištím taxi jsem ji unesl bez
problémů. Vybrali jsme si jedno taxi a nasedli.
- 121 -
 Teď, kdyţ jsem svou budoucnost před sebou viděl
jasněji, cítil jsem se volněji. Tady, kde jsme byli v samém
centru dění, jsem se cítil mnohem lépe, neţ kdyţ jsem vše
pozoroval jen z dálky. Zde by mělo být spiknutí dovedeno
do konce. Museli jsme si všichni drţet pěsti, abychom
tomu zabránili. Kdybychom to nedokázali, bylo by to
osudné.
Z Říma jsem toho moc neviděl, protoţe jsem měl
celou cestu zavřené oči. Snaţil jsem se odpočívat, abych
nabral síly. Hlas řidiče jsem slyšel jakoby z dálky. Po
většinu cesty skoro pořád jen klel.
Otec Driscoll seděl vedle mě, sem tam mluvil sám pro
sebe. Kdyţ jsem se na chvíli k němu obrátil, viděl jsem, jak
potřásá hlavou, jako by nemohl pochopit věci, které nás
zde v Římě očekávají.
Suko seděl vedle řidiče a musel snášet jeho
temperamentní komentáře ohledně ostatních účastníků
silničního provozu, které velmi rád a velmi často
předjíţděl.
Ţádná cesta autem netrvá věčně, ani ta naše po Římě
ne. Kdyţ jsme zastavili před hotelem, zhluboka jsem si
vydechl. Cítil jsem se zase fit. Taxíkář nám otevřel dveře,
vyndal tašky z kufru, Suko zaplatil a já vešel jako první do
haly.
V tuto hodinu tu nebyl ţádný velký ruch. Na chvíli
jsem se mohl soustředit na přepych, kterým tento hotel
zdravil své hosty.
Všechno tu bylo ze vzácných materiálů. Mramor a
dřevo spolu tvořily jeden harmonický celek a strop nad
námi byl nádhera sama.
Driscoll se zdál být stejně ohromen jako já, i kdyţ se
- 122 -
zdrţel komentáře. Moţná i proto, ţe jeho pozornost vzbudil
muţ, který se při našem příchodu zvedl z křesla.
Byl to otec Ignatius.
Byl oblečený v kutně a vypadal dobře. Vzduch v Římě
mu zřejmě prospíval. S úsměvem k nám zamířil a potom
nás oba se Sukem objal.
„Mám opravdu radost, ţe vás opět vidím v Římě,
přátelé, i kdyţ tentokrát není důvod vaši návštěvy
soukromý."
Objali jsme se, potom jsem představil otce Driscolla a
otec Ignatius mírně přivřel oči. „Tak se mi zdá, ţe uţ jsme
o sobě vzájemně slyšeli, bratře. Já alespoň o vás ano."
„Já o vás také, bratře."
„Moţná to bude nějaká síla, co nás spolu spojuje,"
dodal k tomu Ignatius.
„Není to spíše moc neţ síla?"
„Máte asi pravdu."
Ti dva uţ si toho nemuseli říkat víc, věděli, oč se
jedná. Náš přítel však nebyl informován o podrobnostech
případu.
Potřebovali jsme najít místo, kde bychom si mohli
promluvit. Vzali jsme zavděk denním barem, i kdyţ jsem
proti němu měl jisté výhrady, protoţe jsme tam odtud
neměli výhled na vchod do hotelu. Ale Ignatius mě
uklidnil. „Neboj se, Johne, náš ptáček nám neuletí. Dal
totiţ na recepci pokyn, ţe nechce být rušen."
„Ty znáš jeho číslo pokoje?"
„Ano."
„Jak to, ptáček?" ptal se Suko. „Měli tu přece být
ubytováni dva lidé."
„Jeden z nich není ve svém pokoji."
- 123 -
 „Který?"
„Alberti."
„A kde je?"
„Tak to tedy nevím." Ignatius se spustil do nízkého
křesla. Zamyšlen jsem se posadil také a přemýšlel o tom,
zda Albertiho zmizení něco znamená. Odpověď na tuto
otázku jsem neznal, ale bylo to dost divné.
Objednali jsme si espresso a otec Ignatius chtěl
přirozeně vědět vše, co jsme věděli my.
Neţ nám donesli kávu, zasvětili jsme ho do případu.
Jak zde v Římě bývá zvykem, servírovali nám kávu do
miniaturních šálků, takţe jsem ji vypil naráz. Na chvíli
jsem pocítil v hrdle horko a potom bylo zase všechno v
pořádku.
Ignatius nám nechtěl věřit. „Boţe, to je ale strašné,"
zašeptal. „A my jsme o tom nic nevěděli..." Podíval se
přitom na otce Driscolla.
„Snad ještě není pozdě."
Ignatius zavrtěl hlavou. „Verginius z rodu Borgiů, já
to vůbec nechápu. Vţdyť oni přece dosadili na trůn dva
papeţe."
„Ale jeho ne," řekl jsem.
„Proto se vydal na jinou cestu."
I Driscoll vyprázdnil svůj šálek. „Musíme počítat s
tím, ţe zde máme co do činění s bytostí, která má plnou
podporu pekla. Wallraven by nám měl ukázat cestu."
„Musíme k němu."
Tentokrát jsem účet vyrovnal já. Suko a Driscoll uţ
mezitím vstali. Viděl jsem, ţe otec Ignatius je velmi
zamyšlen, protoţe neustále potřásal hlavou a nevypadal při
tom nijak optimisticky.
- 124 -
 „Co je ti?" zeptal jsem se ho.
„Těţko tomu uvěřit, Johne." Pod očima se mu udělaly
tmavé kruhy. „Ţe někdo chce svrhnout církev, nebo je
tomu blízko. Jak to, ţe jsme si ničeho nevšimli? Co je to s
námi, copak chodíme po světě se zavřenýma očima?"
„Vypadá to tak, ale neboj se, zatím není nic ztraceno,
Wallraven promluví, to ti slibuji."
„Ano, je u sebe nahoře," zašeptal Ignatius. „Já ho sice
neznám, ale i přesto si o něj dělám starosti "
„Proč?"
„Něco jim zřejmě nevyšlo, Johne. Ti dva byli vţdycky
spolu. Musí být nějaký důvod, proč teď nejsou, alespoň si
to myslím."
„To je moţné."
„Povaţuji ho za velmi nebezpečného člověka."
„Jak nebezpečného?"
„Je-li někdo úplně sám a vidí, jak se mu jeho plány
hroutí před očima, můţe se lehce stát, ţe pomyslí na
sebevraţdu. Nechci malovat čerta na zeď, ale stává se to."
„Tak jeďme nahoru."
Ignatius povstal. „Znám jeho číslo pokoje."
Zamířili jsme k výtahům, kde jsme se setkali se
Sukem a Driscollem. Ani oni nevypadali nijak zvlášť
nadšeně.
„Kdyby se neozýval, budeme se muset vyrazit dveře,"
vysvětloval Ignatius.
Souhlasili jsme.
V hotelových chodbách panovalo téměř hrobové
ticho. Tlusté koberce tlumily kaţdý krok a tlumené světlo
nástěnných lamp nám při chůzi chodbou osvětlovalo
obličeje.
- 125 -
 Zastavili jsme se přede dveřmi a naslouchali. Nikdo
nás nepozoroval, ţádná pokojská nás nevyrušila. Spoléhali
jsme na otce Ignatia, ţe s Wallravenem promluví.
Wallraven měl získat dojem, ţe s ním chce hovořit jen
jeden člověk.
„Víš, Johne, já si myslím, ţe kdyţ s ním bude chtít
mluvit nějaký bratr, nebude tak podezřívavý."
„To by mohlo vyjít za předpokladu, ţe se nám vůbec
ozve."
Postavili jsme se tak, aby nás při otevření dveří hned
neuviděl. Vše ostatní jsme nechali na otci Ignatiovi.
Nejprve neměl štěstí. Několikrát za sebou zaklepal, ale
nikdo se neozýval. Teprve kdyţ to chtěl vzdát, uslyšeli
jsme Wallravenův hlas. Zněl hněvivě, ale současně i velmi
křehce či stísněně, jako by byl ten, kdo mluvil, těţce
nemocný.
„Řekl jsem, ţe nechci, aby mě někdo rušil."
„Ano, vím, ale já s vámi musím mluvit."
„Kdo jste?"
„Otec Ignatius."
Pauza a potom. „Mnich?"
„Ano."
„Co ode mne chcete?"
„Mám to na vás volat z chodby? Víte přece sám, ţe
jde o tajné záleţitosti. Nebo snad nepovaţujete Verginia za
tajemství?"
Slyšeli jsme, jak si z pokoje říká něco sám pro sebe,
ale nerozuměli jsme. Podle zvuku jeho hlasu jsme však
poznali, ţe je v šoku. Ignatius mu nedopřál mnoho času na
rozmyšlenou. Dlouhé přemýšlení by pro nás mohlo
dopadnout špatně.
- 126 -
 „Tak mi prosím konečně otevřete. Je to opravdu velmi
důleţité."
„Odkud víte, kdo jsem?"
„To vám řeknu potom."
„Dobrá, otevřu vám."
Ignatius se na nás usmál. Přitiskli jsme se ke zdi.
Zatím nás nevyrušil nikdo z hotelového personálu, a kdyţ
se dveře otevřely, reagovali jsme jako pes na píšťalku
svého pána. Neţ se Wallraven vzpamatoval, byli jsme
všichni v pokoji. Náš vpád mu musel připadat jako příchod
posledního soudu.

Ustoupil aţ k oknu, stál tam a zíral na nás a na telefon

a nebyl schopen říct jediné slovo. Poloţil si ruku na srdce a
já jsem si všiml, ţe má co dělat, aby se udrţel na nohou.
Působil na mě dojmem člověka, který má za sebou
něco velmi těţkého, kdyţ uţ podle ničeho jiného, tak podle
bledého a utrápeného výrazu v obličeji. Vypadalo to, ţe má
nějaké bolesti. Moţná bolesti v zádech, protoţe stál
nepřirozeně vzpřímeně, strnule a prkenně, a přesto tak,
jako by se měl kaţdým okamţikem zhroutit.
„Proč se neposadíte, Wallravene?" zeptal jsem se ho.
„Nepřišli jsme vám sem podříznout krk."
Podíval se na mne. Měl neklidný pohled, ale přesto
mě poslechl a posadil se opatrně jako někdo, kdo má velké
bolesti v zádech.
- 127 -
 „Chceš mluvit ty, Johne?"
„Dobrá." Převzal jsem naše představování. Wallraven
se vůbec nepodivil nad tím, kdyţ jsme mu sdělili, odkud
jsme přijeli. Podle jeho reakce nebylo poznat, jestli naše
jména někdy předtím slyšel. Díval se strnule před sebe a
vyhýbal se našemu pohledu. Nejen mně, i ostatním muselo
být jasné, ţe za sebou musí mít nějaký velký neúspěch,
protoţe tak jako on se úspěšní lidé nechovájí.
„Nevypadá to pro vás dobře, pane Wallraveně," začal
jsem. „Uvědomte si, ţe o vás uţ skoro všechno víme a ţe
jsme vás nevyhledali bezdůvodně. Máme uţ jen jeden
problém. Kde najít Verginia a vašeho partnera Albertiho."
„Já nevím, kde je."
„Nevykládejte nám nesmysly," vyjel otec Ignatius.
„Vy to musíte vědět. Vy a Alberti jste byli v čele spiknutí!
Nebo jste snad nepřipravovali svrţení papeţe? Kdyţ to teď
zapřete, tak…"
„Nevím, o čem hovoříte."
„Takové výmluvy na nás nezkoušejte!"
„Jen se na toho člověka podívej, bratře," přerušil
Driscoll Ignatia. „Je u konce se silami. Proţil něco
strašného."
Měl jsem týţ dojem. „Tak kde je Alberti?" zeptal jsem
se znovu já.
Poprvé jsme dostali pravdivou odpověď. Šeptal a jeho
slova zněla dutě. „Alberti uţ není."
„Prosím?"
Wallraven sepjal ruce. „Je mrtev, Alberti je mrtev."
„Jak dlouho?" zeptal se Suko.
„Včera v noci zemřel."
„Víte to přesně?"
- 128 -
 „Ano, vím to přesně."
„Zabil jste ho vy?"
„Ne, já ne. Byli jsme u něho, Alberti a já jsme ho šli
navštívit."
„Koho?" chtěl jsem vědět „Verginia?"
„Ano, Verginia." Najednou se rozplakal. Přikryl si
tvář rukama a plakal jako malé dítě, kterému někdo sebral
hračku.
Nevěděli jsme, jak se máme zachovat, a tak jsme
mlčeli a naslouchali slovům, která šeptal mezi vzlyky.
„Jde si svou vlastní cestou, uţ nás nepotřebuje. Zemřel
kdysi dávno, ale přesto ţije. Peklo mu dalo sílu. On zabil
Albertiho. Teď má volnou cestu."
„Kam půjde?"
„Na trůn."
Při těch slovech jsme se zachvěli chladem, ne vnějším,
ale tím, který se zmocňuje lidského nitra.
„Co tím myslíte?" zeptal se Ignatius. „Zabije papeţe?"
Wallraven přikývl.
„Kdy?"
„Dnes v noci, moţná i dříve."
Podívali jsme se na sebe a všichni jsme meli v očích
stejnou otázku. Co teď uděláme?
Na to se ozval Driscoll. „Nikdo nám neuvěří, kdyţ
spustíme poplach, na to můţeme zapomenout. Nemá
smysl, abychom se teď o to pokoušeli, vysmáli by se nám.
Co si o tom myslíte?"
Podíval se na Ignatia, protoţe od něj čekal odpověď.
Ten dlouho neváhal. „Jsem stejného názoru, bratře
Driscolle. Nanejvýš by nás vyslechli, ale ţádná opatření by
z naší informace nevyvodili."
- 129 -
 „Pak jsme tedy v neřešitelné situaci."
„Ne tak docela," ozval se Suko. „Naší stopou je
Wallraven. Ten je informován. Musí také tedy vědět, jak se
můţeme k vrahovi dostat. Uvaţujte přece, Wallraven zná
jeho úkryt."
„To je pravda," řekl jsem.
Suko se Wallravena zeptal. „Je to tak, znáte Verginiův
úkryt?"
Wallraven pokrčil rameny.
„Zatraceně, tak mluvte konečně!" okřikl ho Driscoll.
„Musíte přece vědět, jak jste to s vaším přítelem Albertim
zorganizovali. Tak se teď netvařte, jako byste byl oběť."
„My jsme oběť."
„Jak to?"
„Protoţe ti druzí nás uţ teď nepotřebují. Našli si
jiného partnera - ďábla."
„A tomu my teď chceme nastavit nohu. Váš přítel je
mrtev a vy jste byl u toho." Naklonil jsem se
k Wallravenovi. „Jak a kde se to stalo?"
„V jeho ukrytu."
„A vy jej znáte?"
„Ano."
„Kde je?"
„Ve Vatikánu. Ne v samém centru, v jednom starém
chudobinci, tam se ukrývá."
„Byl tam celou tu dobu?"
„Ano."
„A tam Alberti zemřel?" zeptal se Suko.
Wallraven přikývl.
„A co Ambrizzi?" Kdyţ můj přítel vyslovil to jméno,
Wallraven se lekl.
- 130 -
 „Ten u toho nebyl."
„Ale existuje."
„Bohuţel."
„Kdo je vlastně ten Ambrizzi?" zeptal se Driscoll „Já
jsem se s ním nesetkal, jen jsem mu o vlásek unikl, kdyţ
mě chtěl zabít. Vy ho ale musíte znát, Wallravene, alespoň
se domnívám."
Wallraven si utřel pot nad horním rtem. „Ambnzzi je
ďábel, nebezpečný démon. Duch, který vraţdí."
Wallraven sklopil hlavu. „Říká se, ţe ho vyvolali v
době, kdy stáhli a ukryli Verginia. Ambrizzi měl být jeho
stráţce, jeho ďábelský anděl stráţný. Říká se, ţe ho poslal
sám Lucifer. Je jeho stínem a byl poslán z říše temnot.
Ambrizzi má Verginiovi zametat cestu. Má být stále s ním
a být mu k dispozici, bude-li ho Verginius potřebovat."
„A Albertiho nezabil Ambrizzi?"
„Ne, kostlivec v kutně uţ ţije. Udělal to sám. Celá ta
léta ţil. Viděl jsem, jak se nad Albertim sklonil."
Wallraven se najednou zase rozvzlykal, kdyţ si celou
událost ţivě vybavil. „Sklonil se nad Albertim. A viděl
jsem ho, kdyţ se potom narovnal. A jeho ústa - jeho ústa
byla celá od krve, celá od krve."
Víc nebyl schopen říci a v podstatě to uţ nebylo
nutné, slyšeli jsme toho dost. Pro nás byla důleţitá jen
jedna věc. A to najít místo, na kterém se skrýval Verginius.
Pokud je ještě na stejném místě, kde zabil Albertiho.
„Pojedeme tam!" rozhodl jsem. Nenechal jsem se
vůbec rušit tím, jak se Wallraven vylekal, a dodal jsem.
„Vy nás povedete, pane!"
„Ne, já uţ k němu nepůjdu, ani za nic," protestoval
Wallraven.
- 131 -
 „To také nemusíte," řekl Suko. „Můţete zůstat někde
nablízku aţ do chvíle, kdy bude po všem."
Wallraven sklopil hlavu.

Kostlivec v kutně se díval na mrtvolu, leţící před ním,

zvedl ruce a prohlíţel si krev, která mu na nich zůstala.
Jeho obličej zůstal kamenný, ţádný úsměv, nic. Byl stejný
jako před tím, jen kůţe se zdála ještě hladší.
Verginius se svého úkolu zhostil dobře a také se dobře
cítil. Měl radost, ţe je konečně u cíle svých prání.
Pomalu se obracel.
Jeho pohyby byl ještě tápavé a nejisté. Zamířil ke
dveřím a zadíval se okénkem do chodby. Ten druhý uprchl.
Býval by ho rád také zabil, ale bude to muset odloţit. Aţ
bude sedět na trůně, nebude to pro něj nic těţkého. Pak pro
něj bude celý svět otevřený, stačí jen natáhnout ruku a vzít
si, co bude chtít.
Cítil se výtečně. Bylo to zásluhou čerstvé krve, která
ho nejen zahřívala, ale dodávala mu současně i ţivotní
energii.
Zastavil se za křeslem, ve kterém tak dlouho seděl.
Svíce stále hořela a osvětlovala holou lebku, která tak
dlouho spočívala na opěradle křesla. Přes kostlivcovu tvář
přejel záblesk, kdyţ vztáhl ruku po lebce, jako by to byl
drahocenný klenot. Drţel ji před sebou tak, aby se mohl
dívat do jejího „obličeje", a přitom pohyboval bezmasými
- 132 -
rty. Pro náhodného pozorovatele to vypadalo, jako by s
lebkou hovořil, a s lebkou se skutečně začalo něco
podivného dít.
Zatím ještě lebka visela mezi kostlivcovýma rukama
jako pevná hmota, ale to se rychle změnilo, protoţe v jeho
rukou měkla.
Jako by byla z velmi poddajné gumy. Stačil nepatrný
stisk rukou, aby se zdeformovala. Kostlivec se díval a v
jeho prázdných očních důlcích to najednou zasvítilo, jako
by odkudsi z nekonečné hloubky vystupovala vzhůru
nějaká tajemná síla.
A lebka se rozpadla.
Rozplynula se.
Po stropě se pohyboval stín, chvíli postál na místě, neţ
se znovu dal do pohybu a sestoupil níţ. Přitom nabýval
podoby lidského těla, které však zatím nebylo z pevné
látky. Kobkou se pohybovalo ve světle svíce tajuplné
stvoření a zamířilo do nejtemnějšího kouta.
Nezůstalo tam dlouho.
Kdyţ se vrátilo, bylo jiţ člověkem.
Alespoň jeho tělo bylo lidské. Místo lidské hlavy však
mělo hlavu hyeny. Byla to odporná hlava porostlá řídkou
srstí, s dlouhým čenichem. Světle ţluté oči se studeně
leskly.
Ambrizzi se definitivně vrátil na zem.
A byl dokonale připraven plnit své poslání.
Démon z pradávné minulosti, který měl chránit svého
pána, kostlivce v sutaně, všemi prostředky na kaţdém jeho
kroku.
Teď uţ ty dva nemohlo na jejich cestě k moci nic
zastavit...
- 133 -
- 134 -
 16.

Jelikoţ byl Wallraven hostem hotelu, vyuţil všech

nabízených sluţeb a objednal si lehký automobil značky
Fiat Croma, do kterého jsme se všichni vměstnali.
On sám nechtěl za ţádnou cenu řídit, jak nám
několikrát důrazně opakoval. Byl příliš nervózní a navíc
měl strach, protoţe si byl vědom toho, ţe zradil. Bál se, ţe
kostlivec uţ o jeho zradě ví a připravuje pomstu.
Chápali jsme jeho obavy a několikrát jsme ho ujistili,
ţe ho budeme chránit, jak jen to bude moţné. Jeho
informace pro nás byly velmi důleţité, i kdyţ jsme
vycházeli z toho, ţe ne všechny jsou pravdivé. Wallraven
nás znovu a znovu ujišťoval, ţe v tomto případě hrál jen
druhé housle. Alberti měl být tím muţem, který tahal za
nitky. Ten uţ ale neţil, nemohl tedy nic potvrdit ani popřít.
Nechali jsme Wallravena mluvit a jen čas od času
jsme ho upozornili, ţe by mohl dát Sukovi i faráři přesnější
informace, abychom se neztratili v římskem provozu. I tak
bylo dost těţké se jím protlačit.
Měli jsme tu však ještě dalšího člověka - otce Ignatia -
který se v Římě vyznal. Bydlel v domku, patřícím církvi,
nedaleko Vatikánu. U něho bylo ústředí Bílé moci, která
právě zde v Římě utrpěla značné ztráty. Ignatius se
pokoušel ji znovu obnovit, coţ ho stálo hodně času.
Teď seděl otec Ignatius vedle otce Driscolla a se mnou
vzadu a hovořil o tom, ţe vyrobil několik stříbrných kulek,
které nám věnuje.
Otec Ignatius pokračoval v Římě v tom, co započal ve
svém rodném klášteře svatého Patrika. Věděl, co svým
přátelům dluţí.
- 135 -
 Bylo pro něj velmi těţké smířit se s fakty nového
případu, s tím, ţe někdo má v úmyslu zavraţdit papeţe.
Povaţoval to za obludnost, ale současně mu bylo nyní
jasné, čeho je druhá strana schopná. Měl také problémy s
tím, aby prozatím o celé věci zachoval mlčení, protoţe nám
zatím chyběl rozhodující důkaz.
Zima v Římě.
Ţádné sluníčko, jen šedivá obloha a stejně šedivá řeka
Tibera. Město, které sice nespalo, ale přesto neţilo
takovým ţivotem, jaký zde pulzoval přes léto.
Dokonce i kupole chrámu svatého Petra dostala jiný
barevný odstín. Vypadala také šedivě a smutně čněla
k nebi. Nemuseli jsme přímo na území Vatikánu či do
vnitřního okruhu, coţ by také nebylo moţné. Na obvodu
tohoto státu ve státě působilo dost institucí, které s nim
úzce souvisely.
Začínalo to obytnými domy a končilo stánky se
suvenýry.
„Tady by to mělo být," zamumlal Driscoll, který seděl
těsně u mě.
„Znáte to tu?"
„Ne, Johne, ale nemohu se zbavit pocitu, ţe jsme
blízko cíle."
„To také jsme," ozval se Wallraven. Otočil hlavu
doprava, aby se tu pořádně rozhlédl. „Uţ to není daleko
Jeďte pomaleji."
Suko ho poslechl.
Po pravé straně stálo několik domů. Byly to staré
budovy, z nichţ většina nutně potřebovala opravit. Viděli
jsme zarostlé pozemky obehnané ploty.
„To je ono!"
- 136 -
 „Kde?"
„Vpravo!" Wallravenovi se chvěla ruka. Suko měl
dost času najít místo na zaparkování.
„Členové jednoho řádu se tu starají o bezdomovce.
Alberti a já jsme jim čas od času darovali nějaké peníze."
Musel jsem se zasmát. „Určitě ale ne ze soucitu."
„Museli jsme se dostat do toho domu."
„Jedná se tedy o výchozí bod?" zeptal se Suko.
„Ano i ne."
„Vyjádřete se přesněji."
„Musíme se dostat do sklepa. Jde se tam ze zahrady,
která nepatří přímo k domu. Sklepení se nachází pod
přistavěnou částí."
„Dobrá, tak vystoupíme."
Wallraven se bázlivě zadíval na Suka. „Ale proč já?
Říkali jste přece, ţe s vámi nemusím."
„Musíte nám ukázat cestu."
Na chvíli se zadíval na kolena. Pak přikývl. „Dobrá,
kdyţ to jinak nejde…" Se zjevnou nechutí sáhl po klice
dveří a otevřel je.
Vysoukali jsme se všichni z fiatu. Musel jsem si
nejprve narovnat nohy. Sedět ve třech vzadu nebylo vůbec
pohodlné.
Zadíval jsem se na fasádu i početná okna, protoţe
jsem si byl jistý, ţe uţ náš příchod zpozorovali. Příjezd
tolika lidí nemůţe prostě zůstat utajen.
Velké vchodové dveře zůstávaly zavřené. Moţná si
ţádný z obyvatel domu netroufal vyjít ven, neboť venku
byla velká zima a foukal studeny vítr.
Postavil jsem se vedle Wallravena. „Pojďme," řekl
jsem mu.
- 137 -
 Přikývl. „Musíme do zahrady na zadní straně domu."
„Běţte přede mnou."
Nebyla to zahrada, nýbrţ divočina. Těch několik
ovocných stromů se ztrácelo ve změti větví jiných stromů a
křovin a sem tam roztroušené záhony se daly jen stěţí
rozeznat.
Jinak všude rostlo aţ k cestě husté křoví. Byli jsme tu
sami. Nikdo se o nás nezajímal, dům byl tichý.
Nejen já jsem se zabýval svými myšlenkami. Stejně se
vedlo i Sukovi a Driscollovi.
Všichni jsme s napětím očekávali věci příští.
Chtěl jsem se od Wallravena dozvědět co nejvíce
informací. „Je tu vţdycky takový klid?"
„To nevím."
„Byl jste tu snad víckrát, ne?"
Obezřetně se rozhlédl kolem sebe a odpověděl. „To
ano. Ale víc vám toho neřeknu. Chodili jsme sem s
Albertim vţdy v noci, nebo přinejmenším večer."
„Říkáte, ţe kostlivec v sutaně ţije," promluvil Suko.
„Co kdyţ uţ dávno ve své kobce nebude?"
Hvízdl jsem. „Myslíš, ţe by se mohl dostat do domu?"
„Bojím se, ţe ano."
„Jsou tam lidé."
„Právě."
Oba jsme se zadívali na Wallravena, který se zatvářil
utrápeně. „Já vám k tomu nic neřeknu. Já jen vím, co má
v úmyslu."
„Tak se rozdělme," navrhl Suko. „Já s otcem Ignatiem
půjdeme do domu a porozhlédneme se tam. A vy jděte do
sklepa."
„Souhlasíte?" zeptal jsem se Driscolla.
- 138 -
 Nic nenamítal.
Otec Ignatius také souhlasil a řekl, ţe aţ se Sukem
prohledají dům, přijdou za námi do sklepa.
Zdálo se nám to tak nejlepší.
Počkali jsme, aţ odejdou, a pak jsem poţádal
Wallravena, aby otevřel dveře do sklepa. Byl to vnější
vchod do podzemí. Wallraven nás upozornil na velmi
strmé a zvětralé schodiště, které do podzemí vede.
„Máte u sebe svítilnu?"
„Tahle nám postačí," řekl jsem.
Wallraven otevřel. Nemohl jsem pochopit, jak je
moţné, ţe obyvatelé domu tento vchod nikdy nepouţívají,
nebo o něm nevědí. Byl jsem přesvědčen, ţe alespoň
někteří z nich o něm musí vědět, a nechápal jsem, proč si to
nechávají pro sebe.
Kdyţ jsme prošli dveřmi, ovanul nás pach smrti a
tlení. Ten sklep musel byt skutečně velmi starý. Po zdech
se vytvořila vrstva prachu smíšená s pavučinami.
Cítil jsem ten pach i na jazyku, jak jsme scházeli čím
dál níţ. Dával jsem pozor, abych neuklouzl a neskutálel se
se schodů.
Nebylo tu zábradlí, jen holé zdi a dosti nízký strop.
Světlo svítilny dosáhlo na konec schodiště. Svítil jsem tak,
aby před sebe Wallraven, který šel jako první, viděl. „Tam
dole," řekl přeskakujícím hlasem. „Tam dole je ta kobka.
Tam jsem ho viděl."
„Podíváme se tam."
Jako pokaţdé jsem se spoléhal na svůj cit, a ten mi
říkal, ţe jsme přišli pozdě.
Zrychlil jsem krok, přeskočil dva poslední schody a
posvítil na dveře s otevřeným okénkem uprostřed. Bylo tak
- 139 -
velké, ţe jím mohl snadno prolézt dospělý člověk. Posvítil
jsem do kobky za dveřmi.
Rozbušilo se mi srdce. Rty jsem měl suché a na
jazyku odpornou pachuť.
Uviděl jsem křeslo, všude kolem něj strašnou špínu a
na zemi mrtvého!
V té chvíli jsem se otřásl odporem a hrůzou. Bohuţel
jsem při svém zaměstnání vídal mrtvoly velmi často a
pohled na ně mně častokrát způsobil šok, ale to, co jsem
viděl tady, mi doslova obrátilo ţaludek.
Verginius toho chudáka nejen zavraţdil, ale pak ještě
jeho mrtvolu znetvořil. Ušetřím vás podrobností. Posvítil
jsem si na zdi kolem a zjistil, ţe jedna z nich je probořená a
ţe z ní vede nějaký tunel.
Úniková cesta!
Zacláněl jsem svým přátelům ve výhledu. Otec
Driscoll byl zvědavý, chtěl si kobku také prohlédnout.
Obrátil jsem se k němu. Kdyţ uviděl můj bledý obličej,
stiskl na okamţik rty. „Je to tak zlé?"
„Ještě horší."
„Alberti?"
„Ano."
„A co Verginius?"
„Ten zmizel. Probořil zeď. Za ní vede tunel a…"
„To bude zřejmě cesta do centra," ozval se Wallraven.
„Vede k soukromým pokojům papeţe. Ten tunel tu stojí uţ
staletí, ale dosud ho nikdo neobjevil. Je zakreslen jen na
velmi starých plánech."
„Musíme tam jít. Jinou moţnost nemáme," řekl
Driscoll. Bylo to snadné, dveře se daly otevřít z naší strany.
„Já s vámi nepůjdu!" zvedl Wallraven ruce na protest.
- 140 -
„To ode mě nemůţete chtít."
„To také nechceme." Driscoll právě odstraňoval
zástrčku. Pak dveře otevřel.
„Vy se váţně chcete odváţit za ním?" zeptal se
Wallraven.
Odpověď nedostal. To uţ jsme byli všichni v kobce.
Byl tam takový puch, ţe se nám obracel ţaludek, a Driscoll
mi děkoval, ţe jsem ho varoval předem.
Posvítil jsem do tunelu.
Byla tam naprostá černá tma. Ani jeden z nás se ve
Vatikánu nevyznal. Bylo moţné, ţe cesta skončí ve
sklepení pod obytnou částí, odkud se snadno dostaneme do
soukromých pokojů papeţe.
„Půjdeme?" zeptal jsem se.
Driscoll přikývl.

- 141 -
 17.

Suko s otcem Ignatiem stáli na chodníku před domem

a chránili si obličeje proti větru. Nepřinášel s sebou čerstvý
vzduch, nýbrţ zápach, který nevěstil nic dobrého.
Připadalo jim, jako by celé město podlehlo rozkladu.
Vysvětlení tohoto jevu nenašli. Jedině ţe by tento
pach vydechovaly zdi starého domu.
Ignatius chtěl jít první. Domníval se, ţe v kutně
vzbudí u lidí větší důvěru, a Suko souhlasil.
Dveře nebyly zamčené. Vešli dovnitř, ale nikdo jim
nevyšel v ústrety. Zůstali stát na prahu a větřili jako
zvířata, protoţe naprosté ticho, které tu vládlo, se jim
vůbec nelíbilo.
„To není normální," šeptal Ignatius. „Je tu přece
spousta lidí. Něco tu nehraje. Jestli je to skutečně azyl pro
bezdomovce, pak by se uţ někdo musel ukázat."
„Mohli všichni odejít," řekl Suko. „Přes den se asi
zdrţují ve městě."
Ignatius vykročil. Objevil budku, ve které sedával
domovník či vrátný. I ta byla prázdná. V přízemí nebyl
jediný člověk. Ani z vyšších pater sem nezaléhal ţádný
zvuk. Tento dům byl mrtvý.
„Myslíte, ţe si sem Verginius našel cestu?" zašeptal
Ignatius.
„A kdyby ano?"
„Ţádný z nás neví, co je zač, Suko. Musíme počítat s
tím, ţe je to netvor."
Suko se na Ignatia dlouho díval, jako by mu chtěl číst
myšlenky. „Nerad to říkám, otče Ignatie, ale myslím, ţe si
myslíme oba totéţ. Nebo se mýlím?"
- 142 -
 „To jistě ne."
„Takţe počítáte s tím, ţe tu najdeme mrtvé?"
„Počítám."
Suko si pročísl vlasy. „Dobrá, tak to jdeme zjistit."
Oba muţi zamířili k širokému schodišti na konci chodby.
Stupně byly nízké, zábradlí dřevěné s kovovými tyčemi
pokrytými červenou rzí. Schodiště tvořilo mírný oblouk,
neţ vyústilo v prvním poschodí. Zatím muţi neviděli jeho
konec.
Suko šel první.
Kaţdým krokem se zvyšovalo napětí. Suko nasával
vzduch a měl čím dál větší podezření, o kterém jen doufal,
ţe se nepotvrdí.
Kdyţ byli asi uprostřed schodiště, v místě, kde se
zatáčelo do oblouku, Suko se prudce zastavil.
Něco zahlédl.
„Co se stalo?" zašeptal Ignatius.
Suko zvedl ruku.
Ignatius se postavil za něho, aby viděl, kam Suko
ukazuje. Nezbledl sice, ale nevěřícně zavrtěl hlavou.
Na nejvyšším schodu leţela umrlčí lebka jako nějaký
děsivý stráţce.

Ani jeden z nich nepromluvil, protoţe nevěděli, co si

mají o té lebce myslet. Ze své vzdálenosti nepoznali, zda to
je skutečná lebka, či maketa z umělé hmoty. Byla stejně
- 143 -
matná a stejně velká jako skutečná lidská lebka.
„To znamená, ţe můţeme jen k ní, ani o krok dál,"
zašeptal Ingatius. „Nebo se snad mýlím?"
„Zřejmě se nemýlíš."
„Co chceš dělat?"
„Jít dál."
„Dobrá, tak já půjdu za tebou."
Lebka se nepohnula.
Dívala se na ně svými prázdnými očními důlky. Teď
zblízka bylo vidět, ţe je z velmi pevného materiálu, Sukovi
se zdálo, ţe z mramoru.
Lebka se sice nepohnula, ale oběma muţům se zdálo,
ţe je někdo pozoruje, nějaká tajemná moc, kterou
nedokázali zařadit. Lebka hlídala přístup do prvního
poschodí, a i kdyţ byla tak malá, dokázal si Suko
představit, ţe se v ní můţe skrývat nebezpečné kouzlo.
Uţ je od ní dělily pouhé tři schody. Ignatia uţ
dokonce jen dva.
Vtom se to stalo.
Přišlo to tak náhle, ţe byli oba překvapeni. Lebka
začala stoupat do výšky, přitom se otáčela a měnila se v
oblak prachu.
Byl to duch?
Ne, ţádný duch, neboť prachový oblak se postupně
měnil v pevný útvar podobající se lidské postavě.
Paţe, nohy - pak tělo, hlava.
Ne, nebyla to lidská hlava.
Na krátkém krku najednou seděla odporná hlava
hyeny…

- 144 -
- 145 -
 18.

Neměli jsme ţádnou radost z toho, ţe musíme vstoupit

do staletí starého tunelu, kde nás čekal pach hniloby, tlení a
rozkladu a téměř nedýchatelný vzduch.
Uţ po celá staletí se tu nesvítilo, aţ teprve moje
kapesní svítilna prorazila tmu světelným kuţelem.
Driscoll se drţel v těsném závěsu za mnou. Cítil jsem
na krku jeho dech. „Mám pocit, ţe se tu zadusím, Johne.
Kdybych nevěděl, o jak vysokou hru se jedná, na místě
bych se otočil a vrátil se nazpět."
„On tudy také prošel."
„A musí mít sílu," zašeptal Driscoll. „Vţdyť uţ je,
nebo měl být mrtvý stovky let a dokáţe probourat zeď.
Stále to nemohu pochopit. Ať o tom přemýšlím, jak chci,
vysvětlení nenacházím."
„Je to tak."
Má odpověď ho udivila.
„Vy to také nechápete?"
„Nedokáţu si přesně představit, co se vlastně stalo.
Musíme se prozatím spokojit jen s velmi hrubou
představou. Ten mnich se obrátil. V průběhu dlouhých let
samoty dospěl k závěru, ţe existuje ještě druhá strana. A té
se upsal. Co se přesně stalo, o tom můţeme jen
spekulovat."
„Vy ale máte zkušenosti, Johne!"
„To je pravda. Jenţe kaţdá bytost je jiná. Kaţdá jinak
reaguje, kdyţ se upíše temným silám. Dovedu si představit,
ţe se Verginiovi podařilo vyvolat nějakého démona. Získal
s ním spojení a démon ho nenechal na holičkách."
„Myslíte tím toho tvora s hlavou hyeny?"
- 146 -
 „Ano, jeho ochránce. Jde o velmi mocného démona,
protoţe dokáţe překročit hranice. Je zřejmě pod ochranou
absolutního zla, protoţe Verginius se ještě předtím obrátil
k dobru. A vycházím z toho, ţe po svém přerodu se bude
chovat stejně extrémně."
„Ta hyena, Johne…"
„Ta je pro něho obrazem či symbolem."
„Ďábla?"
„Lucifera!"
Mlčeli jsme. Otec Driscoll přemýšlel o mých slovech.
Soustředil jsem se na cestu, protoţe podlaha byla velmi
hrbolatá. Kráčeli jsme přes hrboly, náhodně uvolněné
kameny i prohlubně a díry. Všude kolem nás byly jen holé
kamenné zdi.
Mluvili jsme o tom, jak se nám ten tunel zdá dlouhý.
Ptali jsme se, kdy asi budeme na jeho druhém konci. Byli
jsme si jisti, ţe se náš cíl nachází uvnitř Vatikánu, ale jestli
se tam kdy dostaneme, bylo sporné.
Tunel neměl všude stejnou šířku ani výšku. Místy se
zuţoval, místy byl zase strop tak nízko, ţe jsme se museli
sklonit, abychom se neuhodili do hlavy. Místy jsme
přelézali přes hromady stavebního materiálu a suti, kterou
při stavbě neodklidili. Ale propracovávali jsme se dál a dál,
i kdyţ tu byl vzduch, který si uţ vůbec nezaslouţil své
jméno.
To, co jsme vdechovali, byla směs různých pachů, a
chvílemi jsme se v pravém slova smyslu dusili. Mimoto
nám bylo čím dál větší horko. Vzduch se nehýbal, byl
doslova hustý. Připadal nám jako závěs a hrozilo, ţe se
udusíme. Uţ jsme nemohli normálně dýchat. Kaţdé
vdechnutí působilo bolest. Slyšel jsem, jak to komentuje
- 147 -
otec Driscoll. „Jestli to tak bude pokračovat, tak se tu
někde zhroutím, Johne."
„Kdyţ to dokázal Verginius, dokáţeme to také."
Nechtěl jsem to vzdát, cítil jsem, ţe to dokáţeme, a
pak jsme najednou zaslechli vzdálené tlumené zvuky.
Zastavili jsme se.
„Slyšel jste to, Johne?"
„Ovšem."
„Připadá mi to, jako by někdo do něčeho bušil, co
říkáte?"
„Třeba do zdi, nebo do dveří."
„V tom případě asi Verginia brzy dohoníme."
Na to jsem neodpověděl a přidal jsem do kroku.
Kuţel světla z mé kapesní svítilny proráţel tmu přede
mnou. Klouzal a tančil po staré kamenné dlaţbě jako světlý
stín, vţdy připravený pohltit tmu.
Provrtával se jí.
Dál a dál.
Aţ narazil na překáţku.
Kdyţ jsem ji uviděl, zastavil jsem se. Otec Driscoll
zakopl a mírně se mi opřel rukama o ramena, aby neupadl.
„Hrome, dokonce i vzduch je tu lepší," zašeptal.
„Ano, vniká sem dalším otvorem ve zdi." Pohnul jsem
svítilnou a světlo odhalilo nerovné obrysy otvoru, který
někdo musel prorazit do zdi velkou silou.
„On to nakonec přece jen dokáţe!" vydechl Driscoll.
„Ten tvor má sílu obra. Začínám pochybovat o tom, ţe
bychom ho mohli my dva zastavit. Přestávám to povaţovat
za moţné."
Neodpověděl jsem. Verginius nás určitě předčí svou
fyzickou silou, ale zradil svou víru i ţivot, který si zvolil,
- 148 -
přešel na druhou stranu. Bude poraţen silou, které se kdysi
upsal.
Vykročil jsem z místa, kde jsme se zastavili. Pocítil
jsem nutkání ke spěchu. Nevím proč, ale začal jsem si být
jistý, ţe nepřijdeme pozdě. S největší pravděpodobností
měl kostlivec v kutně stejné problémy jako my. Musel se
nejdříve zorientovat, proráţet si cestu, coţ ho stálo dost
času.
V kapse jsem měl zastrčený svůj stříbrný kříţek. V
případě potřeby ho mohu velmi rychlým pohybem
vytáhnout. Berettu jsem měl také u sebe a doufal jsem, ţe
mi tyto dvě zbraně postačí, abych démona zastavil.
Otvor ve zdi byl dost velký, abychom jím prolezli. Za
ním uţ byl normální, hluboko poloţeny sklep. Ani tady
nebyl vzduch právě nejčistší, ale proti tomu, který jsme
museli dýchat v tunelu, mi připadal jako pravý balzám.
Na chvíli jsem se zastavil. Nezavřel jsem oči a
nedařilo se mi kontrolovat myšlenky. Nemohl jsem stále
uvěřit, ţe se nacházím pravděpodobně ve sklepení pod
hlavními budovami Vatikánu. Dokonce moţná pod
budovou, v jejíchţ horních patrech má své privátní pokoje
sám papeţ. Ví vůbec někdo o existenci tohoto tajného
tunelu?
Něco takového jsem však nepředpokládal, protoţe
pokud by tomu tak bylo, uţ by ho bývali dávno nechali
zazdít. Znamenal totiţ neustálý zdroj ohroţení.
Vtáhl jsem hlavu mezi ramena, kdyţ jsem vkročil do
sklepa. Ramenem jsem zavadil o kámen vyčnívající ze zdi.
Driscoll mi šel v patách.
Nemluvil a dýchal rychle a sípavě.
Byl víc rozrušen neţ já. Moţná se ho jisté věci
- 149 -
dotýkaly osobněji neţ mě. Patřil přece k církevnímu řádu.
Jeho ţivot stál na zcela jiných základech neţ můj.
Teď uţ jsme oba stáli ve sklepě.
Bylo tu ticho jako v hrobě, slyšeli jsme jen svůj dech.
Mohli jsme se spoléhat jen na moji kapesní svítilnu, v
jejímţ světle tančil staletý prach rozvířený ve vzduchu.
Protoţe jsem nikdy nesvítil jen na jedno místo, získali
jsme přehled o celém sklepě a zjistili jsme, ţe je prázdný.
Nebyly tu ţádné sudy s vínem ani jiné předměty. Zdálo se,
ţe uţ ho léta nikdo nepouţíval, přestoţe byl rozlehlý.
Udělal jsem několik kroků dál a drţel se po pravé
straně. Ať uţ to byla náhoda nebo řízení osudu, měli jsme
štěstí, protoţe jsme uviděli další cíl naší cesty, to, co jsme
hledali.
Bylo to ono schodiště, po němţ jsme měli vystoupit
nahoru. Byly to vlastně jen čtyři schody.
Končily u dveří, které však byly zamčené a zatím
neporušené.
„To je ta cesta, Johne!"
Byla to správná cesta, ale věděl to i kostlivec. Zatím
jsme ho neviděli ani jsme netušili jeho přítomnost, ale
zvuky vycházející ze tmy blízko schodiště nám prozradily
dost.
Přicházel.
Nezastavil se, aţ nakonec skončil ve světle mé kapesní
svítilny.
Poprvé jsme mu stáli tváří v tvář. Otec Driscoll
zkameněl hrůzou...

- 150 -
- 151 -
 19.

Okamţik strnulého ticha jako první přerušil otec

Ignatius. „Zlo, Suko! To je ztělesněné zlo!" šeptal
vyděšeným hlasem. „Tak bylo vţdy zpodobňováno. Hyena
je jeho symbolem. Ďábel sám prý si toto zvíře zvolil mezi
všemi." Ztichl, neboť hyena vydechla obláček svého
páchnoucího dechu, který se rozplynul nad schodištěm.
„To není ďábel, otče."
„Co tedy?"
„Démon, který je velmi blízký Asmodeovi nebo
Luciferovi. Je to ochránce kostlivce v sutaně. To on
vraţdil. Musí to být Ambrizzi. A pokusí se zavraţdit i nás,
za to dám krk."
A Suko měl pravdu, Ambrizzi byl velmi nebezpečný.
Dosud se ukázal ve dvou podobách. Jako lebka a potom se
proměnil v tohoto děsivého netvora, který baţil po krvi.
Studené oči hleděly na oba muţe. Vyzařovalo z nich
cosi, co nahánělo Sukovi husí kůţi. Byl to hlad po krvi, po
vraţdě? Suko pomyslel na lidi, kteří tu mají bydlet. Zatím
nepotkali ani jednoho a on se začal obávat nejhoršího.
Přesto se snaţil zachovat klid a se stejným klidem
vytáhl bič na démony.
Opsal jím kruh.
Z otvoru vyletěly tři řemínky.
Netvor s hlavou hyeny přihlíţel. Kromě očí se
nepohnul a věděl dobře, co dělá, protoţe bleskurychlým
pohybem sáhl pod šaty a vytáhl nůţ s dlouhou čepelí.
Suko si okamţitě vzpomněl na to, ţe právě jím
ohroţoval Johnova otce. Věděl proto, ţe tento symbol
pekla dokáţe být velmi rychlý, rychlejší neţ on, proto
- 152 -
druhou rukou vytáhl berettu.
Dlouho neváhal a vystřelil.
Kulka nezasáhla hlavu. Těsně pod bradou se zavrtala
do krku, vytrhla kus masa a zanechala za sebou
roztřepenou ránu, ze které však nevytekla ani kapka krve.
Postava se zapotácela, tlamu otevřenou dokořán. Z ní
teď vycházelo stále víc zelenošedého kouře, ale hyena s
lidským tělem ještě zdaleka nezahynula.
„Střílejte, Suko!"
Suko však otce neposlechl. Rozhodl se pro jinou
taktiku.
Zaútočil na netvora nohama.
Vykopl nohu vzhůru a ve zlomku vteřiny dostal netvor
zásah, který ho odhodil aţ do rozlehlé chodby.
Suko viděl, jak se pootevřely několikerý dveře a v
nich se objevily vyděšené tváře. Suko však neměl čas je
varovat výkřikem, musel se věnovat Ambrizzimu.
Posvěcená stříbrná kulka ho nezabila. Byl jen trochu
omráčen a dopadl zády na zeď. Teď se pokusil uhnout do
strany.
Suko byl rychlejší.
Zvedl levou ruku s bičem. V něm se skrývala
nepředstavitelná síla, která uţ poslala mnohé bytosti s
černou krví do pekel, a kdyţ se Ambrizzi chystal znovu
bodnout, Suko práskl bičem.
Měl oproti Ambrizzimu tu výhodu, ţe mohl uhodit z
větší dálky. Tři řemínky zasáhly Ambrizziho na téměř
ideálních místech. Omotaly se mu kolem hrdla jako škrtící
smyčka.
Suko trhl bičem a zatáhl!
Z tlamy hyeny se ozvalo syčení. Ruka s dýkou se
- 153 -
začala trhavě pohybovat. Netvor proti síle biče nic
nezmohl.
Suko ještě jednou zatáhl. Řemínky se ještě víc utáhly
netvorovi kolem hrdla.
Suko současně udělal krok zpět a najednou si všiml,
ţe uţ necítí ţádný odpor.
Hlava hyeny sebou naposledy zaškubala a pak se
oddělila od těla.
S tlumeným zvukem dopadla na zem, kousek se
odkutálela a zůstala leţet.
Její oči se dívaly na Suka s prázdně a vyčítavě.
Suko zvedl nohu a hlavu přišlápl.
Praskání, které se přitom ozývalo, znělo jeho uším
jako hudba. Pro Ambrizziho to však byla pohřební píseň.
Od této chvíle neměl kostlivec svého ochránce...

Stál tam proti nám!

Zdál se tak vysoký moţná proto, ţe měl velmi širokou
sutanu. Nebyla ani černá ani šedá, ale modrá. Z ní
vyčnívala lebka, na kterou jsem svítil. Vypadala studeně a
hladká kůţe na ní se leskla jako naolejovaná.
Skutečně, velmi hladká lesklá kůţe na holé lebce.
Lebka mající i nemající tvář, neboť jí chyběly oči.
Důlky byly tak strašně prázdné, ale kdyţ jsem do nich
posvítil, měl jsem přesto dojem, jako by mi chtěly něco
říct. Bylo to poselství z temnot, z říše zla, protoţe pohltily
- 154 -
veškeré světlo svítilny.
Pohnul jsem svítilnou a světlo sklouzlo na postavu.
Viděl jsem jeho ruce vyčnívající ze širokých rukávů.
Nebyly to ruce kostlivce, měly dlouhé prsty potaţené
toutéţ tenkou hladkou a lesklou kůţí.
Kostlivec se právě chystal vystoupit po schodech a
otevřít dveře. A já byl pevně rozhodnut mu v tom zabránit.
A ještě něčeho jsem si na něm všiml. Ţe má ruce celé
od krve. Bylo mi jasné, ţe tato krev ještě před nedávnem
proudila v ţilách jistého Albertiho. Nechtěl bych zemřít
takovou smrtí, neboť tyto ruce dokázaly strašné věci.
Kostlivec se nepohnul.
Na rozdíl od nás, neboť Driscoll ode mne odstoupil a
zeptal se. „Jak ho zastavíme?"
Neodpověděl jsem, protoţe kostlivec upřel svou
pozornost ke mně. O kousíček natočil hlavu a já změnil
směr světelného kuţele. Přitom jsem sáhl do kapsy.
Do té, kde jsem měl kříţek.
Byl to dobrý, uklidňující pocit, cítit v rukou mírně
teplý kov. Driscoll vydal udivený zvuk, kdyţ uviděl
blýsknout se tento talisman ve tmě, jak jsem ho vytahoval
z kapsy.
Kříţek visel na řetízku. Drţel jsem ho ve výšce očí a
kostlivci nezbylo nic jiného, neţ se na něj dívat. Oslovil
jsem ho tvrdými slovy. „Poznáváš to? Poznáváš to
znamení? Říká ti něco? Kdysi jsi mu slouţil. Miloval jsi
ho, zboţňoval jsi ho, protoţe jsi chtěl jednou stanout na
nejvyšším místě. Později jsi ho proklel, ale já ti říkám, ţe
se ho nezbavíš. Vţdy si člověka najde, v dobrém i zlém.
Ani ty mu neunikneš."
Nic, ţádná reakce.
- 155 -
 Ticho.
Ţe by nechtěl?
Ale pak jsem ucítil, jak se vytváří protichůdná síla,
která vycházela z něho. Chtěl v sobě zalarmovat síly,
kterým slouţil v minulých letech svého ţivota.
To mi nevadilo. Cítil jsem se najednou naprosto
volný. Mohl jsem jít k němu, aniţ by mi v tom mohl
zabránit. Věděl jsem najednou, ţe to dokáţu, a zlá aura,
která z něj vycházela, zasáhla nejprve kříţek. Odrazila se
od něj, coţ jsem dokonce mohl vidět, protoţe konce kříţku,
na kterých byla vyryta počáteční písmena jmen čtyř
archandělů, se rozzářily studeným stříbrným třpytem.
To ho vyvedlo z míry.
Ustoupil.
Svítil jsem mu přímo na hlavu, která v tak silném
světle ţlutě svítila jako měsíc. Oční důlky zůstaly prázdné,
tlama se pohnula, jako by chtěl něco říci, ale nakonec jsem
to byl já, kdo promluvil.
Kéţ by kříţek v tomto případě byl vše uzdravující
silou! Pokaţdé to neplatilo. Zaţil jsem totiţ dost poráţek v
případech, kdy jsem se utkal s jinými druhy magií. Zde
jsem to musel vidět tak, ţe proti sobě stály dvě nejstarší a
nejzákladnější síly na světě.
Dobro a zlo!
Dobro jiţ jednou zvítězilo, a tento boj se opakoval do
nekonečna.
„Nedojdeš k svému cíli, Verginie!" zašeptal jsem.
Bylo mi jedno, zda mi rozumí. Musel jsem ta slova prostě
vyslovit. „Nedosedneš na papeţský trůn, ty ne. Slibuji ti, ţe
jednota, která panuje uţ po celá staletí, nebude porušena. Já
osobně se totiţ o to postarám. Všechno na tomto světě
- 156 -
musí mít svůj řád, Verginie..."
Nezáleţelo na tom, zda mým slovům rozumí, či ne,
neboť od této chvíle záviselo vše jen na významu
posledních slov, která jsem vyřkl.
Tento prastarý sklep pod soukromými papeţovými
pokoji se měl stát jeho hrobem, místem jeho konce.
Jen proto jsem ta slova vyřkl.
„Terra pestem teneto - salus hic maneto!"
To byla slova formule, která zatím ve všech případech
účinkovala.
A pak se to stalo!

Sklep se najednou topil v jasné záři! Takové světlo

nemohlo pocházet od ţádného umělého osvětlení, byla to
oslňující zář, vycházející z kříţku, který v tomto okamţiku
uvolnil všechny v sobě skryté síly a vyslal je proti zlu.
Viděl jsem proti sobě stát kostlivce v sutaně jako na
filmovém plátně. Najednou se vzdálenost mezi námi
zvětšila a jeho obrysy byly velmi ostré. Jeho postava byla
obklopena září jako svítící bání. Vztáhl ruce do výše a mně
v té chvíli připomínal mága, který prosí svou modlu o
pomoc.
Ale modla nepomohla.
Nechala ho na holičkách, protoţe v té chvíli vyšlehly z
jeho modré sutany malé plamínky. Byly tiché, ale rychle se
šířily.
- 157 -
 Postava vzplanula.
My jsme však necítili ţádný ţár. Byl to nebeský oheň,
který se zmocnil jeho těla, a současně vír, který strhl i nás.
Ucítili jsme silné sání.
Hořící postava se začala otáčet kolem své osy.
Neviděli jsme, zda se jeho nohy ještě dotýkají země,
protoţe se otáčel stále větší rychlostí a z ohně se vytvořil
ovál, který ho obklopil a zahalil.
Kostlivec v sutaně shořel.
Nezbylo po něm nic.
Vír ho do sebe vsál. Zmizel nám před očima. Nakonec
zbyla jen lebka zírající na nás prázdnými důlky, zatímco
mnich se jiţ vydal na cestu do prázdna, neboť tam, kde
vládla nicota, se otevřela brána.
Postava byla unášena dál a dál do nekonečna. Zůstala
po ní jen ta lebka s otevřenými ústy.
Neslyšeli jsme ţádný výkřik.
Pak bylo po všem.
Vír zmizel a všechno bylo zase normální, jako by se
nic nestalo.
Podívali jsme se na sebe s otcem Driscollem. Mé rty
se zachvěly, kdyţ jsem se usmál.
Driscoll řekl: „Já ničemu nerozumím, Johne, vůbec
ničemu..."
„Já také ne," odpověděl jsem. Pak jsme se spolu
vraceli stejnou cestou nazpět.
Tentokrát s velmi dobrým pocitem.

- 158 -
- 159 -
 20.

Wallravena jsme našli v zahradě. Seděl na zemi opřen

zády o strom. Ruce sloţené v klíně, a teprve aţ jsme byli u
něho, všimli jsme si krve vytékající z rány.
Ten člověk si podřezal ţíly, spáchal sebevraţdu.
„Doufám, ţe najde milost u Nejvyššího soudce," řekl
Driscoll, kdyţ mu zatlačil oči.
Brzy jsme se setkali s otcem Ignatiem a Sukem.
Dověděli jsme se, ţe ani Ambrizzi uţ neexistuje.
Lidem v domě se nic nestalo. Ambrizzi je jen zahnal do
pokojů, aby ho nerušili.
„A co bude teď?" zeptal se otec Ignatius.
„V ţádném případě nebudeme nic roztrubovat do
světa," odpověděl jsem. „Na veřejnost se nesmí nic dostat."
„Správně, Johne."
Souhlasil i Driscoll se Sukem.
Ani sám papeţ se o ničem nedozví. To, co se zde
stalo, zůstane tajemstvím mezi námi a Bílou mocí.
Pokud jde o ty dva zavraţděné, spojím se s římskou
policií, ale to má ještě chvíli čas. Teď jsem potřeboval
silnou kávu a pořádný doušek grappy. Nikdo z mých přátel
proti tomu nic nenamítal...

KONEC

- 160 -