NA STOPĚ HRŦZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 21

Jason Dark

1998

-2-
 1.

To, ţe mŧţe uprostřed zimy lovit ryby, Deanu

Drakemanovi jako vášnivému sportovnímu rybáři
vyhovovalo, ale motýli v lednu? Kdo to kdy slyšel? V
podstatě to není moţné a příroda to také nechce, ale jemu
se před obličejem zatřepetal motýlek a znervóznil ho.
Drakemana se zmocnil vztek. Ztrácel pomalu svŧj
pověstný rybářský klid a mávl po motýlkovi rukou tak
prudce, aţ se člun, ve kterém seděl, zakymácel a on se
musel chytit. Také udice upevněná na zádi se rozhoupala.
„Zatraceně!" zaklel Dean. Stáhl si kšiltovku hloubeji
do čela. Na malém jezírku byl jediným rybářem. Pobřeţí
jezera oděné do zimních barev bylo vzdáleno jen nějakých
sto yardŧ od něho. Za pláţemi z jemného štěrku se táhly
husté křoviny.
Voda vypadala špinavá. Na některých místech byla
plná vodních řas.
A znovu kolem něho proletěl ten motýlek. Tentokrát
přiletěl zleva. Stín ve vzduchu se mu opět z ničeho nic
třepetal před očima. V lednu.
Křídla byla mistrovským dílem přírody, vymalovaná
takovými barvami, jaké by člověk nikdy nedokázal vyrobit.
Dean po motýlkovi znovu plácl rukou, ale ten
bleskurychle poodletěl. Člun se znovu zakymácel.
Termoska na zádi se převrátila. Nebyla dobře uzavřená a
tmavohnědá tekutina vytekla.
Pak uviděl druhého motýla. Proletěl nad tmavou
hladinou jezera, jako by na ní chtěl přistát. Potom vystoupil
do výšky a opisoval krouţky nad Drakemanovou hlavou.
„Odkud sem přilétají?" zeptal se Drakeman sám sebe,
-3-
obrátil se a uviděl vyteklou kávu.
Znovu zaklel, otočil uzávěrem termosky a vtom uviděl
třetího motýla. Ten mu přistál rovnou na udici a pohodlně
se na ní usadil.
„Musí tady někde být hnízdo," zašeptal a začal se
smát. „Motýli v lednu, to je něco stejně mimořádného jako
velryba v Temţi." Rozhodl se, ţe uţ se nebude zlobit a
znovu se posadil na své místo. Zatím ještě nic nechytil.
Zdálo se, ţe ryby si z něj dělají stejnou legraci jako
motýlci. Dneska měl prostě velmi špatný den. Moţná to
bylo počasím. Uţ celé týdny bylo na toto roční období
velké teplo. Neustále mţilo, mračna leţela nízko a jen
málokdy se vyjasnilo.
I dnes visely mraky velmi nízko, ale naštěstí přestalo
pršet a také nevál skoro ţádný vítr. Jezero bylo klidné.
Blízko člunu za zádí se voda rozčeřila.
Vytvořily se kruhy, v jejichţ středu se něco
pohybovalo. Byl to nějaký malý předmět, zpočátku sotva
rozeznatelný, ale potom se vyhoupl na hladinu.
Byla to ruka.
Velmi malá ruka, srovnatelná s dětskou ručkou. Zdálo
se, jako by se prstíky chtěly něčeho zachytit.
Drakeman to však neviděl, protoţe se soustředil na
svou udici. To bytosti pod vodou velmi vyhovovalo.
Čekala jen na to, aby se mohla vyhoupnout nahoru.
Objevila se nápadně malá hlava s dlouhými vlasy,
které byly ozdobeny světle červenou mašlí. Modré oči
studeně svítily v obličeji, jehoţ pleť byla nápadně hladká,
na první pohled umělá. Horní polovina těla vypadala
zavalitě a strnule. Ruce i nohy byly pevně připojeny
v kloubech. Nebyl to člověk, byla to panenka.
-4-
 Plula po hladině ve stínu člunu. Vlasy měla přilepené
na hlavě a šaty se jí ve vodě lepily na tělo. Byly z tenké
látky.
Vypadalo to, jako by panenku někdo odhodil do vody.
Jako by si s ní hrálo nějaké dítě a v jistou chvíli je hra
přestala bavit.
Bylo to však klamné zdání. Panenka nebyla neţivá a
nikdo ji neodhodil. A neplula po vodní hladině bez dŧvodu.
Ta „hračka" byla ţivá!
Teď dokonce udělala pár kraulových temp a doplula
k loďce. Pokusila se na ni vyhoupnout, ale sklouzla zpět do
vody. Zkusila to znovu a podařilo se!
Jako šíp vystřelila z vody, za sebou závoj vodní
spršky, a přistála na palubě, kde zŧstala stát.
Přesně v té chvíli se zvedli tři motýlci a znovu se
začali třepetat kolem hlavy rybáře ve člunu. Ten se po nich
opět zlostně ohnal rukou a zaklel.
Znovu je minul a člun se tentokrát uţ pováţlivě
zakymácel. Panenka toho vyuţila, aby přeskočila na
sedadlo na zádi. Byla celá mokrá, ale v jejích studených a
umělých očích se změnil výraz. V zřítelnicích se teď zračil
jakýsi podivný lesk, vyvěrající odněkud z panenčina nitra.
Bylo to studené, zlé světlo. Pěkně tvarovaná, ale tvrdá
ústa vytvořila spolu se studeným pohledem masku, která
naháněla strach. Kdyţ sáhla pravou rukou pod mokré šaty,
zaškubalo jí v koutcích úst.
Něco vytáhla. Byl to malý předmět, který se zablýskl,
kdyţ jím otočila.
Nŧţ!
Velikostí přiměřený panence, ale s velmi ostrou
čepelí. Malá nestvŧra se zasmála. Rybář k ní seděl zády.
-5-
Motýlci uţ byli zase aktivní a krouţili kolem něho. Přestal
si jich všímat.
Bohuţel se ani jednou neohlédl dozadu. Jinak by
viděl, jak panenka zvedá pravou ruku s noţem. Tentokrát
uţ její pohyby nevypadaly vŧbec strnule, naopak byly
pruţné a plynulé.
Drakeman nic netušil, dokud neucítil ostrou bolest na
šíji. Hlasitě vykřikl. Sáhl si tam rukou a vyskočil ze
sedadla. V okamţiku kdy se na ruku podíval, uviděl svou
krev.
Nic nechápal. Vyveden z míry otočil. Bylo mu jasné,
ţe ho někdo napadl zezadu. Motýlek se odlepil ze svého
místa a proletěl kolem něho. Drakeman sledoval jeho let a
v té chvíli uviděl panenku.
V prvním okamţiku to povaţoval za špatný vtip,
velmi nevkusný, jenţe bohuţel, byla to holá skutečnost.
Motýl si vybral nové místo k přistání. Posadil se
panence na hlavu. Byla mokrá, jako kdyţ před chvíli
vystoupila z vody. Světlé vlasy spolu i s červenou mašlí jí
splihle visely.
Drakeman se chtěl při pohledu na ni nejprve rozesmát,
ale neučinil tak ze dvou dŧvodŧ. Za prvé mu v tom
zabránila bolestivá rána na krku a za druhé objevil, ţe
panenka drţí v ruce ostrý nŧţ.
Byl ohromen. Skutečnost, ţe ocel byla zbarvena do
ruda, mu neomylně prozradila, ţe čepel je od krve, jeho
krve. Ta odkapávala na dřevěnou podlahu člunu a tam se
rozstřikovala.
Jeho krev na jejím noţi!
Proč? Jak je něco takového vŧbec moţné? Nenalezl
ţádné vysvětlení. Jako hypnotizován se díval na
-6-
zakrvavenou čepel. Ta maličká mu musela zezadu
proříznout šíji a potom následkem jeho prudkého pohybu
upustit nŧţ. Teď ho jednoduše zvedla, jako by se nic
nestalo.
Drakeman pohnul ústy, aniţ by ze sebe vydal hlásku.
Levou rukou si sáhl na šíji. Nenašel řez okamţitě. Hrdlem
mu znovu projela ostrá bolest, jak se rány dotkl.
Ohromený rybář stále nechápal, co se děje. Hledal
vhodná slova, zatímco panenka před ním stála se svým
hladkým obličejem a s ďábelským úsměvem na rtech.
„Ty!" vydechl konečně. „Ty zatracená malá bestie. To
ty bys..."
Udělal krok kupředu, přelezl lavičku a člun se začal
lehce kymácet.
Panenka stála na stejném místě jako předtím, na
lavičce na zádi. V jejích světle modrých očích se zablesklo,
kdyţ se z místa zvedl další motýl a zakrouţil rybáři kolem
hlavy.
Ten se však v této chvíli o motýla nezajímal. Nechal
za sebou prostřední lavičku a uţ uţ se shýbal, aby malou
bestii uchopil. Pomyslel při tom na dálkově ovládané
panenky, které se v poslední době začaly vyrábět,
elektronické hračky, jaké si ještě nedávno nikdo nedokázal
představit.
„Zemřeš!" promluvila panenka. Toto slovo
Drakemana hluboce zasáhlo. Lekl se tolik, ţe ucouvl a
neodváţil se na panenku sáhnout.
„Co to říkáš?" vykoktal.
Malá nestvŧrka otočila rukou. Špička noţe zamířila
přesně na něj. „Zemřeš!"
„No počkej, ty bestie, já tě rozmačkám. Já ti ukáţu
-7-
útočit na někoho noţem! Vlastníma nohama tě rozšlapu a
budu mít radost z toho, aţ uslyším, jak mi to tvoje tělíčko
praská pod nohama!"
Plný zloby a nenávisti zvedl pěst a ...
Vykřikl.
Něco ho zasáhlo do zad. Těsně pod třetí obratel.
Tělem mu projela pálivá bolest. Deanovi vstoupily do očí
slzy. Panenka před ním se začala kymácet, protoţe i člun se
prudce rozhoupal.
I přes bolest byl Dean schopen jasně myslet. Proběhlo
mu hlavou, ţe ta proklatá loutka není na člunu sama. Ţe
musí mít nějakého společníka, který mezitím vyšplhal z
vody za jeho zády. První panenka ho přestala zajímat.
Otočil se, aby viděl druhého útočníka, a zapomněl, ţe se
nachází ve člunu. Najednou se mu jezero roztočilo před
očima. Tmavozelená hladina se prudce rozvlnila a pobřeţí
před ním začalo tančit. Potom zachytil špičkou boty o
palubu, ztratil rovnováhu a padal. Přitom křičel. Rozvlněná
hladina, k níţ se blíţil, mu připadala jako rozevřená tlama
nějakého mořského netvora. Pohltila ho.
Voda se za ním zavřela. Dean Drakeman se ponořil do
tmavozelené hlubiny. Odpor vody mu strhl kšiltovku z
hlavy a vynesl ji na hladinu.
On sám padal ke dnu. Ruce se mu zabořily do od-
porného bahnitého dna. V hlavě se mu spustil alarm. Jestli
se nevynoříš, utopíš se! Uţ teď pociťoval nedostatek
vzduchu. Studená voda do jisté míry potlačila bolest v
zádech i v šíji a uţ ji nepociťoval tak silně. Pohyboval
rukama, nohy mu ztěţkly. K tomu se ještě přidávaly mokré
nalepené šaty.
Jen pomalu se blíţil k vodní hladině, prorazil ji
-8-
hlavou, otevřel ústa, nadechl se - a dostal strach. Proud ho
zanesl kousek od člunu. Mocnými pohyby šlapal ve vodě a
mokré vlasy shrnul z čela. Začal plavat ke člunu.
Udělal dvě tři tempa a pak dostal novou ránu.
Tentokrát byla nejhorší ze všech.
Útočník či útočníci na něho museli čekat. Ostrá bolest
mu tentokrát projela břichem. Některé z těch panenek se
podařilo ho podeplout a zasadit mu ránu noţem. Zasténal,
voda mu vnikla do úst a sténání se změnilo v klokotám.
Vzápětí utichlo úplně a on se znovu potopil pod hladinu,
aniţ by některou z panenek uviděl.
Připadalo mu, ţe má celé tělo v jednom ohni. Ke
břehu to měl příliš daleko. Musí se bezpodmínečně dostat
do člunu a těm malým monstrŧm uniknout.
Byla to jeho jediná naděje.
Plaval jako školák, který se to teprve učí. Pomalými,
těţkopádnými tempy krauloval směrem ke člunu, vynořil
hlavu a konečně člun uviděl před sebou, i kdyţ přes kapky
vody rozmazaně.
To nejhorší však viděl.
Jako dva malí ďáblové seděly panenky na palubě a
bezstarostně kývaly nohama spuštěnýma přes okraj. V
obličejích jim pohrával zlomyslný úsměv, jako by se jim ve
tvářích zračila jejich odporná duše.
Zdálo se, ţe se velmi dobře baví. Čekaly na něj s
noţem v rukou. Vkrátku si uvědomil strašlivou skutečnost.
Nezaútočily na něho jen dvě panenky, musela tu být
ještě třetí, která na něj číhala pod vodou. Kdyby jednu z
nich dostal do rukou, bez váhání by ji rozdrtil. Tato malá,
elektronicky ovládaná monstra musí zničit.
Snaţil se plavat dál, i kdyţ cítil, ţe ho opouštějí síly.
-9-
Krvácel ze tří ran a zanechával za sebou na vodní hladině
tmavě zabarvenou stopu.
Zachytil se pravou rukou okraje člunu a chtěl se
vyšplhat nahoru. A pak to přišlo.
Panenky byly strašlivé.
Viděl ještě, jak zvedají noţe a míří na jeho ruku.
Dean Drakeman vykřikl. Nedokázal se tak rychle
pustit a do ruky se mu zabodly oba noţe. Ten jeden plnou
silou, druhý mu sklouzl po pravém malíčku.
Znovu vykřikl a jeho křik se opět změnil v klokotání,
jak se hlava potopila pod hladinu.
Ve vodě číhala třetí.
Drakeman měl sám se sebou tolik starostí, ţe si jí
nevšiml.
Malé zlé monstrum mělo tedy nejlepší příleţitost
zaútočit. Objevilo se přímo vedle něj, ve výšce jeho hrdla.
Pod vodou nemohl vykřiknout. Jen obličej se mu
změnil v masku panické hrŧzy.
Čtvrtý zásah uţ nepřeţil. Byla to rána do hrdla. Bolest
ho strhla ke dnu. Padal do temné, neproniknutelné hlubiny.
Zmocnily se ho stíny smrti a uţ ho nepustily.
Právě v tom okamţiku sebou zaškubala udice, na
kterou se konečně chytila ryba.
Ale Drakeman o tom uţ nevěděl. Jeho mrtvé tělo se
vznášelo těsně pod hladinou a z dálky vypadalo jako
plovoucí prkno...

- 10 -
 Panenky si dávaly načas. Motýlci kolem nich
poletovali, sedali jim na ramena a ony dál seděly na zadní
palubě a kývaly nohama.
Usmívaly se a oči jim zářily. Splnily svŧj úkol na
výbornou. Mŧţe existovat něco lepšího? Jejich pán s nimi
bude velmi spokojen.
Čekaly na třetí společnici. Ta ještě plula vodami jezera
a aţ po chvilce vystřelila z hloubky jako korková zátka z
láhve šampaňského.
Panenka natáhla své krátké ručky, coţ pŧsobilo
poněkud legračně. Odrazila se, aby se mohla zachytit
okraje člunu. Vraţednou zbraň měla zastrčenou mezi zuby.
Oči jí zářily, kývla na pozdrav oběma společnicím, které k
ní obrátily hlavu a pomalu se dívaly za odplouvající
mrtvolou. Tři vraţedkyně byly spokojeny.
Po chvíli jejich zájem o mrtvého pohasl. Dívaly se
směrem ke břehu, jako by tam bylo něco mnohem
zajímavějšího neţ jen holé keře bez listí, uschlá tráva a
úzká kamenitá pláţ.
Ve skutečnosti se na břehu něco dělo. Ozvala se odtud
velmi hlasitá hudba a mezi keři zabrzdil nějaký vŧz.
Dveře se rozletěly, potom zase zaklaply a o chvíli
později zaznělo pískání.
Nebylo to ostré hlasité písknutí, bylo spíše měkké a
vábivé. Začínalo nejvyššími, končilo nejniţšími tóny a
doznívalo do ztracena.
Pro panenky to bylo znamení.
Nic uţ je na palubě nedrţelo. Obratně sklouzly dolŧ a
ponořily se do jezerních vod.
Vypadalo to, jako by se chtěly potopit, ale jen se
- 11 -
obrátily ve vodě a pluly jedna vedle druhé směrem ke
břehu. Pohybovaly přitom svýma krátkýma nohama, ruce
měly předpaţené a za pár minut uţ se ocitly v pobřeţní
mělčině a vylézaly na břeh.
Nemotornými kroky kráčely směrem ke křoví, které
jim muselo připadat tak vysoké, jako lidem stromy.
Panenky se prodíraly k autu, které tam na ně čekalo.
Byl to černý mercedes, starší ročník.
Pravé zadní dveře byly otevřené.
Panenky se k němu rychle rozběhly a vyskočily na
zadní sedadlo, kde leţela deka, která odsála část vody z
jejich šatŧ.
Byly spokojené a usmívaly se...

- 12 -
 2.

Existují práce, které člověk dělat musí, i kdyţ ho

otravují, nudí nebo se mu protiví.
Ani Suko a já jsme toho nebyli ušetřeni, protoţe v
kaţdé zemi existují vyšší instance, které si rády nechají
slouţit od níţe postavených. Najímají si je, aby jim
odstranili z cesty překáţky či nepříjemnosti.
Tak tomu bylo i v tomto případě.
Jeden chlapík, který se jednoho dne chtěl stát
ministrem a v současné době stál o stupínek níţe, se spojil
s naším šéfem, sirem Jamesem, a poţádal ho, aby mu dal
dva lidi jako osobní ochranku, protoţe se cítil ohroţen
nadpřirozenými silami. Obdrţel magnetofonovou pásku s
nějakým textem, který si poslechl a dostal strach.
Na tomto pásku mu totiţ někdo oznamoval, ţe zemře.
Odesílatel na ní uvedl dokonce i své krycí jméno.
Panenkář!
Sir Harold Evers, jak se jmenoval onen ohroţený, si s
tou páskou nevěděl rady a byl natolik zneklidněn, ţe se
obrátil na sira Jamese.
Po velkých leteckých katastrofách bylo mnoho lidí
poplašených a reagovali poněkud ukvapeně a hystericky.
Například sir Harold, který poţadoval tu nejlepší ochranu a
chtěl, abychom ji převzali my dva se Sukem.
„Prokaţte mi, proboha, tu laskavost," řekl nám sir
James a poslal nás tam.
Byl to hloupý úkol, sedět v předpokoji toho člověka a
čekat na jakéhosi tajuplného útočníka. Sir Harold měl
zemřít ve středu. Pro jistotu jsme si ho vzali pod kontrolu
uţ v úterý. Samozřejmě, ţe se nic nestalo. Ani v kanceláři,
- 13 -
ani doma.
Celý den jsme seděli v jeho pracovně. I přes její
velikost nám našli docela malé místečko v předpokoji.
Pravděpodobně tento vysoký státní úředník, který byl
placený z peněz daňových poplatníkŧ, nechtěl, abychom se
dověděli, jak tráví svŧj pracovní den. Ale musím říct, ţe
jsme tu měli hromady novin ke čtení, abychom se nenudili.
Byly to vlastně dva předpokoje. My dva se Sukem
jsme byli v tom lepším, kde pracovala jedna ze sekretářek,
která hodně telefonovala. Většinu volajících však
odkazovala na jindy, sem tam něco napsala, uváděla
návštěvy, ale nevařila kávu. Tento úkol musela převzít
jedna z dívek ve druhém předpokoji.
Za tu dobu, co jsme tu seděli, uţ jsem znal nazpaměť
vzorek na stropě. Byl to dřevěný kazetový strop, a kaţdá z
kazet měla trošičku odlišný vzor. I Suko se nudil, dokud
nepřišel na nápad a nenechal si přinést knihu, do které se
ponořil.
Byla to kniha zabývající se historií a mytologií
asijských národŧ, coţ mě nijak zvlášť nezajímalo.
Hlavní sekretářka nebyla nijak zvlášť výmluvná.
Patřila k těm ţenám, které mají mládí za sebou, pŧsobila
však velmi upraveně v kostýmu z naprosto nemačkavé
látky a sem tam nás obdařila nevraţivým pohledem. Rušili
jsme ji stejně jako ona nás a šli jsme si vzájemně na nervy.
Spojovala nás však práce.
V poledne jsem vstal z koţeného křesla, protáhl se a
narovnal si záda. Suko vzhlédl od knihy, sekretářka se na
mě zadívala přes brýle. Byl to velmi přísný pohled.
„Dostal jsem hlad, představte si."
„Však je také poledne."
- 14 -
 „Samozřejmě, slečno Fergusonová."
„Pro něco si zajdu."
„Přines mi taky něco." Suko nás poslouchal a nechal
knihu klesnout na kolena.
„A co by to mělo být?"
„Nějaký salát.
„Pro vás také, slečno Fergusonová?"
„Ne, děkuji."
„Prosím, za málo."
Usmál jsem se na Suka a odešel z „našeho" před-
pokoje a vešel do toho druhého. Tady pracovaly mladší
ţeny. Bušily do psacích strojŧ, jako by chtěly strhnout
světový rekord. „Dávejte pozor na nehtíky, slečny," řekl
jsem, jak jsem procházel kolem.
„Proč?"
„Aby se vám nepolámaly."
Pracovaly dál, aniţ by se třeba jen mírně usmály.
Zřejmě se to některým lidem stává, kdyţ pracují pro
významné státní organizace. Já a Suko jsme také často
vysedávali v kanceláři, ale uchovali jsme si přitom svŧj
humor a papírování jsme nebrali tak váţně.
V závodní jídelně, která leţela v suterénu, se
shromáţdila spousta zaměstnancŧ ministerstva. Vypadali
skoro všichni stejně. Bledí, všichni s kravatou, pokud
moţno v šedých kalhotách, sako buď modré nebo s úzkými
prouţky.
Strašné.
Postavil jsem se do fronty. Jako hlavní chod bylo
hovězí. Vypadalo, jako by uţ bylo předţvýkané, a proto
jsem se ho raději vzdal.
Suko chtěl salát, tak jsem si ho postavil na podnos.
- 15 -
Pro sebe jsem si koupil slanečka a vzal si k němu šťávu.
Zaplatil jsem u pokladny, ale nešel jsem se posadit ke
stolu. Vyjel jsem zpátky na své dočasné pracoviště.
Ţádná z těch veledŧleţitých a nepostradatelných
krasavic, které pracovaly v kanceláři, mi neotevřela. Musel
jsem si otevřít loktem.
„Tak, ty hladovče, tady jsem..." Další slova mi uvízla
v krku. Scenérie v obou místnostech se totiţ zcela změnila.
Slečna Fergusonová leţela na psacím stole, Suko leţel
na zemi vedle křesla a nehýbal se.
Dveře k siru Haroldu Eversovi byly otevřené! Postavil
jsem podnos, přičemţ salát a sklenky s pitím sjely do
roţku. Z druhého předpokoje jsem slyšel pronikavé
výkřiky, protoţe obě ţeny zřejmě viděly, co se děje.
Vytáhl jsem berettu z pouzdra, ale nerozběhl jsem se
do kanceláře bezhlavě. Zŧstal jsem stát ve dveřích.
Pro jednoho člověka byla kancelář příliš velká. Police
sahaly od podlahy aţ k dřevěnému stropu. Jedno ze tři
oken bylo pootevřené. Uprostřed pokoje stál velký dřevěný
psací stŧl a za ním seděl sir Harold ve velmi nepřirozené
poloze. Hlavu zakloněnou, zády vtlačen do opěradla
měkkého koţeného křesla, bledý obličej, vypoulené oči a
čelo mírně zarudlé. Jeho ruce leţely na psacím stole, jako
by mu je tam někdo přibil hřebíky.
Na hlavě mu seděl barevný motýl.
To ale nebylo všechno. Nejhorší ze všeho byl pohled
na panenku, která mu seděla na hrudi a svýma malýma
rukama mu svírala hrdlo.
Škrtila ho.
Všechny tyto skutečnosti jsem zaznamenal ve zlomku
vteřiny a okamţitě jsem jednal.
- 16 -
 Střílet jsem nemohl, protoţe bych za daných okolností
zasáhl sira Herolda.
Rozběhl jsem se kolem psacího stolu, oběhl ho a
namířil pěstí na panenku, která ve svých bledě modrých
sametových šatičkách vypadala velmi mile.
Byla to však vraţdící bestie.
Pěstí jsem ji srazil k zemi. Její malé ručky byly za-
bořené do krku sira Harolda tak hluboko, ţe jí zŧstaly za
nehty kusy kŧţe a jemu na krku malé ranky.
Zatím jsem se nemohl starat o sira Harolda, protoţe
panenka byla v tomto okamţiku dŧleţitější. Dopadla na
tlustý koberec, převalila se a vyskočila na nohy.
Najednou jsem viděl, jak na mě míří foukací
trubičkou. Kde ji vzala, nevím. V kaţdém případě ji ale
strčila jedním koncem do úst a vyfoukla šipku, která
vyletěla ven.
Byla namířena přesně na mě.
Sehnul jsem se a šipka mě minula. Pak jsem udělal
skok kupředu a vykopl pravou nohou. Zasáhl jsem
podráţkou panenčino tělo. Pod šatičkami to zapraskalo,
panenčin obličej se pokřivil, jako by cítil bolest. Proto jsem
nohu odtáhl v domnění, ţe panenka má dost.
To byl velký omyl.
Bleskově stála zase na nohou, které jsem nerozdrtil.
Hbitě vyskočila na psací stŧl a odtud na otevřené okno.
Vystřelil jsem po ní.
Stříbrná kulka z beretty ji zasáhla přímo do zátylku,
který se rozletěl jako skořápka od ořechu. V příštím
okamţiku mě oslepil záblesk velmi silného světla a
panenka se před mýma očima rozpadla na ţlutavě bílý
prášek. Koutkem levého oka jsem zaznamenal, ţe i bílý
- 17 -
motýl se rozpadl na jemný prášek, který se snesl na šedivé
vlasy sira Harolda.
Otočil jsem se k němu, abych si ho prohlédl. Do
místnosti se vřítili jako dva idioti dva členové ochranky s
namířenými zbraněmi a zahnali mě do rohu. Vypadali, jako
by mě chtěli zmlátit do bezvědomí.
„Ani hnout, zatraceně!"
Jeden z nich přede mnou stál jako Don Johnson v
Miami Vice. V mírném předklonu, v nataţených rukou
zbraň těţkého kalibru. Druhý prohledával svého šéfa. Viděl
jsem, jak se znovu narovnal, oči vytřeštěné, v obličeji
smrtelně bledý.
„Je... je mrtvý..." oznámil bezbarvým hlasem.
„Mrtvý?" zašeptala dívka, která stála ve dveřích. „Sir
Harold je mrtvý?"
„Ano."
„Paneboţe, my..." Nebyla schopná říct nic dalšího a
obrátila se zády.
V té chvíli jsem se ozval já. „Poslouchejte, pánové, já
jsem ho nezabil. Já jsem tady, abych..."
„Zmlkněte, člověče!"
„Chcete vidět mŧj sluţební prŧkaz?"
„Dejte ho sem."
Hodil jsem mu prŧkazku k nohám. Poznal ji a sklonil
zbraň.
Zvedl jsem prŧkazku a odstrčil ho. Potom jsem si šel
prohlédnout mrtvého.
Sir Harold byl opravdu uškrcen. Ta panenka ho
dokázala svýma malýma rukama zabít. Jaká síla se musela
ukrývat v tom malém tělíčku?
Myslel jsem na to, jak se rozpadla účinkem stříbrné
- 18 -
kulky. Podle toho jsem poznal, ţe nejde o normální
panenku s dálkovým ovládáním, ale o figurku, která
reaguje na povely černé magie.
I kdyţ mi při pohledu na mrtvého nebylo dobře, musel
jsem se tiše zasmát. Sir James, který nás tímto úkolem
pověřil, měl zase jednou správný čich.
Obrátil jsem se k oběma členŧm ochranky. „Postavíte
se před dveře a zamknete. Všechno ostatní si beru na
starost já. Zavolám sem kriminalisty z oddělení vraţd a tak
dále."
„Musíme o tom uvědomit i ostatní."
„Ne, to je moje práce. Jestli jste se pořádně podíval na
mou prŧkazku, mohl jste si tam přečíst, ţe jsem vybaven
jistými pravomocemi." Nerad jsem na to upozorňoval, ale
tentokrát jsem k tomu byl přinucen, jinak by se ti dva
nepřestali chovat jako idioti.
Povedlo se, zmizeli. Měl jsem čas postarat se o Suka a
slečnu Fergusonovou.
Moţná dostali zásah šipkou, která mě minula. Mohl
jsem jen doufat, ţe nebyla napuštěna jedem.
Suko i ta ţena ţili, byli jen v bezvědomí. Doufal jsem,
ţe se do pŧl hodiny proberou.
Proč právě sir Harold, přemýšlel jsem. Vraţda bez
motivu neexistuje, ale jaký motiv mohl mít ten tajemný
Panenkář? Má to snad být výrobce panenek? Přestal jsem
si tím lámat hlavu a zavolal jsem na naše oddělení vraţd a
potom siru Jamesovi, který málem spadl ze ţidle, kdyţ se
dověděl, co se přihodilo.
„Ano, zklamali jsme," řekl jsem. „Je mi líto, pane, ale
kdo to mohl vědět?"
„Já vám nic nevyčítám, Johne. Rád bych se vás jen
- 19 -
zeptal, jak se ta panenka do pokoje dostala?"
„Bylo otevřené okno."
„Takţe zvenčí?"
„Musela se vyšplhat po zdi. Jelikoţ jsou ale na zdi
četné výstupky a malý arkýř, nemohlo to zase být tak
obtíţné. A kdo si všimne takové malé panenky?"
„Byla to skutečně panenka, Johne?"
„Kdyţ vám to říkám, pane... Ale měla velikou sílu, a
kdyţ jsem ji zasáhl stříbrnou kulkou, rozpadla se na prach."
„Takţe magie?"
„Správně." Odkašlal jsem si.
„Zŧstaňte ještě tam, Johne, přijedu za vámi. Dobrý
Boţe, to zase bude blázinec. Uvidíme se za chvíli."
Zavěsil jsem a říkal jsem si, ţe jsem sira Jamese
málokdy slyšel tak rozčileného. Kdyţ jsem zaslechl Suka
sténat, obrátil jsem se k němu. Měl ruce přitisknuté k
obličeji a pomalu se vzpamatovával. Dýchal ztěţka a
hlasitě, jako kdyţ odfukuje parní kotel. Kdyţ uslyšel mé
kroky, nadzvedl hlavu. V rohu se stále ještě povaloval
podnos se salátem a pitím.
„Dostali mě, Johne," zašeptal. „Poslali mě do říše
snŧ."
„Co se tady přesně stalo?"
„Z počátku nic nenormálního. Dveře k nejvyššímu se
otevřely, ale neobjevil se v nich sir Harold, ale ta zatracená
panenka. V modrých šatech. Je to neuvěřitelné, Johne, ale
byla to opravdu panenka."
„Já vím."
„Kdyţ jsem vyskočil, něco proti mně letělo vzduchem
a zasáhlo mě to do pravé ruky." Suko se zadíval na svou
ruku. Oba jsme uviděli maličký šíp, který trčel špičkou v
- 20 -
kŧţi. Suko jej opatrně vytáhl a odloţil na malý odkládací
stolek, který stál vedle něho.
„Tím mě ta panenka zasáhla."
„Mě se stalo skoro totéţ."
„A co sir Harold?"
„Ten je mrtev."
Suko polkl, kdyţ uslyšel mou odpověď. „Takţe jsme
my dva selhali?"
„Vypadá to tak, nic si nezastírejme."
Suko se zadíval na slečnu Fergusonovou, která byla
stále ještě v bezvědomí. „Také...?"
„Ne, ta je jen v bezvědomí. Panenka ji téměř zasáhla
otrávenou šipkou. Ale jen téměř."
„To měla štěstí."
„Sira Everse uškrtila," vysvětlil jsem svému příteli a
kolegovi.
Prohlíţel si své prsty. „Těma maličkýma ručkama
něco takového dokázala?"
„Ano, Suko. Ručkama, ve kterých je skryta pekelná
síla. Něco takového jsem ještě nezaţil. Mŧţeš si
prohlédnout stopy na krku mrtvého."
„Děkuji, raději ne."
„Uţ jsem zavolal kriminalisty z oddělení vraţd. To
bude zase pěkné pozdviţení."
„To mi nemusíš říkat. Budeme se muset vydat po
stopě toho Panenkáře."
„Neboli po stopě ďábla, který ty panenky posílá
vraţdit..."

- 21 -
 O dvě hodiny později jsme seděli ve zvukotěsné
místnosti. Bylo nás tam celkem pět.
Ministr vnitra, jeho asistent či sekretář, sir James,
Suko a já. Případ ve velmi krátké době rozbouřil hladinu a
zpŧsobil poplach.
Nejprve jsme si museli vyslechnout výtky brýlatého
asistenta. „Vy dva jste byli povoláni proto, abyste pana
Everse chránili. To, ţe je nyní mrtev, znamená, ţe jste
zklamali."
„Připouštím."
Spokojeně se opřel do křesla a mnul si ruce. „Byli jste
tedy osobními stráţci sira Harolda..."
Ministr vnitra se do toho vmísil. „Nechte toho,
Edgare, výčitky nám v ničem nepomohou. Opravdu ne, sir
Harold je mrtev a my uţ ho k ţivotu neprobudíme."
„Jak si přejete, sire." Edgar poněkud znejistěl.
Ministr se mírně usmál a pokynul siru Jamesovi. „Teď
jste na řadě vy, příteli."
„Ovšem." Náš šéf si posunul brýle na nose a
prolistoval několik papírŧ, které měl poloţené na klíně.
„Není to první člověk, který tímto zpŧsobem přišel o
ţivot," spustil. „Sir Harold uţ je čtvrtý."
Suko a já jsme ztuhli na ţidlích a podívali jsme se na
sebe. O tom jsme nic nevěděli.
Sir James si všiml naší reakce a učinil rukou omluvné
gesto. „Ve skutečnosti uţ máme tři mrtvé, ale nebyl ţádný
- 22 -
dŧvod, abyste vy dva do toho zasahovali. Tento úkol
převzali jiní. Samozřejmě jsme ty tři nechali dŧkladně
ohledat a bylo konstatováno, ţe byli zavraţděni
neobvyklým zpŧsobem. Jedná se o jistého Deana
Drakemana, který byl ubodán k smrti nějakým malým
noţem. Ten další byl ubit pravděpodobně malým
kladívkem. Třetí byl jako sir Harold uškrcen. Specialista,
který prováděl ohledání mrtvoly, došel k závěru, ţe ho
musely uškrtit velmi malé ruce. Například dětské. Jelikoţ
je něco takového nemoţné, začali jsme pátrat jiným
směrem a potom dostal sir Harold onen výhruţný dopis,
který nás upozornil na výrobce panenek. Poslal jsem vás
siru Haroldovi jako osobní ochranku a nyní si musím klást
za vinu, ţe zemřel. Kdybych vás byl do celé záleţitosti
dŧkladně zasvětil, nemuselo k tomu dojít. Teď, kdyţ jste
jednu z těch vraţdících panenek zlikvidovali, vypadá
situace poněkud jinak."
Ministr chtěl něco říci a zvedl ruku. „Kdyţ byla
panenka zasaţena kulkou, rozpadla se. Bylo tomu tak,
nemýlím-li se."
„Ano, sire. Rozpadla se na prach stejně jako motýlek,
který seděl na hlavě mrtvého."
„Co z toho vyvozujete?"
„Ţe je ve hře černá magie!"
Asistent dostal škytavku, ale do hovoru se nevmísil.
Bylo to tak lepší. Jeho šéf zŧstal velmi váţný.
„Černá magie?" opakoval. „Myslím, ţe v tom případě
jste ti praví, jimţ je třeba tuto záhadu svěřit k objasnění."
„Mŧţete se na nás spolehnout, pane."
Suko měl otázku. Vrátil se k těm čtyřem mrtvým a
chtěl vědět, zda se mezi sebou znali.
- 23 -
 Ministr se usmál. „Dobrá otázka. I já bych se byl tomu
tématu ještě jednou vrátil. V podstatě pracovali všichni
čtyři na ministerstvu. Sice na rozdílných pozicích, ale
přesto patřili k ministerstvu vnitra. Dean Drakeman zde
pracoval jako řidič, ti druzí dva jako vedoucí oddělení."
„Takţe si ten člověk tyhle osoby vybral úmyslně,"
vyvodil jsem z toho.
„Zřejmě ano."
„Ale kdo to mŧţe být?" Prohlédl jsem si všechny
zúčastněné kolem sebe. „Ţe by nějací teroristé?"
„To je moţné," připustil sir James. „Tomu ovšem
odporuje ten vzkaz. Nebo znáte nějakého teroristu, který by
si dal krycí jméno Panenkář?"
Potřásl jsem hlavou. „Dosud jsme o nikom takovém
neslyšeli."
„My také nikoho takového neznáme," řekl ministr.
„Dosavadní vyšetřování se tedy zaměřilo na
teroristy?" zeptal se Suko. „Uţ jste mezi ně nastrčili ně-
koho od vás?"
„V podstatě ano. Naši hoši z protiteroristické brigády
s námi spolupracují, ale aţ dosud bohuţel bezvýsledně.
Jsem velmi rád, ţe případ bude vyšetřován z více rŧzných
úhlŧ. Moţná teď budete nezávisle na sobě schopni zatknout
několik osob. Vyplatilo by se to." Pokynul Sukovi a mně.
„Znám vás oba a vím, jakých úspěchŧ jste uţ dosáhli.
Prokaţte mi laskavost a vyřešte ten případ, jak nejrychleji
to bude moţné. Tentokrát je to nanejvýš dŧleţité, jak sami
vidíte."
V té chvíli jsem zacitoval Freddy Frintona, sluhu ze
hry „Večeře pro jednoho", který ve stavu opilosti
doprovází svou paní do její loţnice: „Udělám, co bude v
- 24 -
mých silách, pane."
„To vím."
Asistent musel ještě bezpodmínečně něco říci a oděl
svou ironii do otázky. „Jak budete postupovat?"
Podíval jsem se na něho. „Umíte mlčet?"
„My všichni zde musíme umět mlčet." Jeho odpověď
zněla nasupeně.
„Já také, pane."
To sedlo. Asistent zbledl a Suko se spokojeně za-
šklebil. Dokonce i sám ministr a sir James se nemohli
ubránit úsměvu. Zato Edgar měl blízko k výbuchu.
Pokrčil jsem ledabyle rameny a řekl: „Budeme si
muset společně promyslet, jak budeme postupovat. Aţ
dosud jsme vţdycky našli něco, co nás nasměrovalo."
Napomádovaný chlapík se dvěma akademickými
tituly odvětil kousavě: „Pak vám tedy přeji, abyste se
netočili v kruhu."
„Nemějte obavy, pane Fullhame."
„Jedno je jisté," řekl Suko. „Ať uţ za tím případem
stojí kdokoliv, musí mít ty nejlepší kontakty na
ministerstvu vnitra, protoţe své oběti nevybíral náhodně, to
se vsadím."
Ministr přikývl. Jeho asistent se zase výhruţně vztyčil.
„Chcete tím snad říci, ţe se mezi námi nachází zrádce?"
„Ne jeden," odpověděl Suko leţérně. „Jsem
přesvědčen o tom, ţe sem cizí tajné sluţby nasadily svá
očka. Moţná k nim patříte dokonce i vy."
Och, to neměl Suko říkat. Zdálo se, ţe Fullham
exploduje. Jeho obličej se zbarvil do ruda. Vŧbec by mě
nepřekvapilo, kdyby se mu jeho vzorně na pěšinku učesané
vlasy postavily. Jeho bledé rty sebou cukaly, malá očka
- 25 -
mrkala za brýlemi. Potom ze sebe vykoktal: „Za... za to se
mi budete muset oficiálně omluvit, inspektore." Po těch
slovech vstal a odešel z místnosti.
„Teď jste ho ale ranil," řekl ministr.
Suko jen pokrčil rameny.
Zeptal jsem se: „Jak dlouho uţ ho znáte?"
„Uţ tři roky."
„Pak vás obdivuji, pane."
„Za co?"
„Za to, ţe jste to vydrţel tři roky s takovým,
prominete-li, hlupákem."
„Johne, to by stačilo," okřikl mě sir James.
„Však jsem se omluvil."
Pan ministr to nebral tak váţně. Suko i já jsme u něho
měli dobré oko. „Existují lidé, kteří dělají kariéru
prostředky, které se mi nelíbí. On je v podstatě velmi
snaţivý. Chybí mu jen zkušenost v jednání s lidmi."
„To je vidět," řekl jsem.
Pan ministr se zadíval na hodinky a my se zvedli.
Věděli jsme, co se sluší a patří.
„Mohl bys tu ještě chvíli zŧstat, Jamesi? Musím s
tebou prodiskutovat ještě další věci."
„Ovšem."
Nám dvěma ministr stiskl ruce a popřál nám mnoho
úspěchŧ ve vyšetřování, coţ jsme opravdu mohli
potřebovat. V autě mi Suko řekl: „Tomu asistentovi jsme to
ale dali, ten se ještě nervově zhroutí, to ti garantuju."
„Doufejme."
„Jak to myslíš?"
„Ach," mávl jsem rukou, protoţe jsem byl
myšlenkami někde úplně jinde a vlastně jsem ani odpověď
- 26 -
neznal. „Jen tak..."

- 27 -
 3.

Odpoledne jsme dorazili do kanceláře. Glenda

Perkinsová, naše sekretářka, vytřeštila oči, kdyţ nás
uviděla. Rozloučila se rychle s nějakým známým, se
kterým telefonovala.
„Vy uţ jste zpátky, úkol skončil?"
„Ano," odpověděl Suko.
„A jak to šlo?"
„Sir Harold je mrtev, zavraţdili ho."
Glenda na nás zírala a vstala. „I kdyţ jste tam byli s
ním?" zašeptala.
„Přesně tak."
„Páni, to je ale silná káva." Přihladila si rukama
fialové kalhoty ve stylu Marlene Dietrichové, které jí velmi
slušely, protoţe měla dlouhé nohy. Ke kalhotám měla ţluté
sako. „Jak se něco takového mohlo stát?" pokračovala ve
výslechu.
Přistoupil jsem k ní, protoţe jsem v jejích vlasech
objevil ţlutého motýlka. Ťukl jsem nehtem do motýlka z
umělé hmoty. „Vlastně kvŧli něčemu takovému."
„Prosím?"
„Hrál v tom roli motýlek a panenka."
„Ne!"
„Kdyţ nám uvaříš kávu, tak ti všechno povíme."
„Tak dobře."
Odebrali jsme se se Sukem do naší kanceláře a sedli si
za psací stoly.
„Jak to vidíš?" sondoval Suko.
Poloţil jsem si nohy na stŧl. „Mizerně, příteli. Magie,
vraţda, moţná terorismus. Moţná taky všechno
- 28 -
dohromady."
„To je opravdu zdrcující."
„To bych řekl." Zamyšleně jsem se na něho zadíval.
„Znáš v Londýně nějakého výrobce panenek?"
„Ne.“
„Já také ne. Četl jsem kdesi, ţe v Londýně existují tak
zvané kliniky pro panenky, kde je jako operují. Musíme
nějakou takovou najít. Moţná nám jejich zaměstnanci
budou schopni pomoci dál. Jsou to přece odborníci."
„To není špatný nápad." Suko přinesl adresář a
telefonní seznam. Společně s Glendou se vrátil do
kanceláře. Ta nesla podnos s čerstvě uvařenou kávou ve
skleněné konvici a tři šálky. „Čaj momentálně nemám,
došel," řekla Sukovi. „Musím jít co nejdřív nějaký koupit."
„Dobře, v pokladně máš dost peněz."
„Ano, ty jsi vţdycky platil přesně. Ale znám jednoho,
který mi za kávu dluţí." Podívala se přímo mým směrem,
takţe jsem se nemohl necítit osloven.
„Myslíš snad mě?"
„A koho jiného?"
„Kolik to dělá?"
„To bych se musela jít podívat, ale udělám to později.
Teď bych ráda věděla, o čem mi chcete povídat."
„O panenkách."
Glenda pokrčila čelo. „Ty uţ mám dávno za sebou.
Ale váţně, jde opravdu o panenky?"
Přikývl jsem a začal vyprávět co jsme zaţili. Popíjela
při tom kávu a nepřerušovala mě otázkami. Sem tam jen
nevěřícně zakroutila hlavou. „Vraţdící panenky, Johne?
Černá magie nebo co?"
Ochutnal jsem její kávu. „Ano, není to ţádná chiméra.
- 29 -
Viděl jsem ty panenky a po jedné z nich jsem střelil.
Rozpadla se na prach, a to je pro mě dostatečným
dŧkazem, ţe ji tam poslal někdo jiný."
„Asmodeus?"
„Výrobce takových panenek, Panenkář," řekl Suko.
Glenda se na něho zadívala. „Proč by se ďábel nemohl
vydávat za výrobce panenek? Učí se přece stále nové triky,
pořád má v úmyslu zničit lidstvo. Vzpomínáte si ještě na ta
zvířátka na hraní, která také vraţdila ostošest? Není toto,
pánové, podobný případ?"
Případ, o kterém se zmínila, se odehrál nedávno. „To
nevím, Glendo, zatím toho víme jen velmi málo. Víme jen
to, ţe všichni ti mrtví pracovali na ministerstvu, a já věřím,
ţe si je jejich vrah vybral úmyslně. Ţe pachatel vraţdí
metodicky."
„Organizovaný zločin?"
„Výstiţně řečeno." Podíval jsem se na Suka, který
mezitím prolistovával adresář a dělal si poznámky.
„Pomýšleli jsme i na teroristy."
Glenda si přejela rukou po obličeji. „To by bylo
strašné," zašeptala.
„To je pravda."
„Ale jisté to není?"
„Ne, dosud nemáme ţádnou stopu. Suko vyhledává
adresy prodejen s panenkami a tak zvaných klinik pro
panenky, coţ jsou v podstatě opravny. Moţná tam najdeme
něco, od čeho se budeme moci odrazit."
„To znamená, ţe budete muset všechny ty kliniky a
obchody projít?"
„Doufám jen, ţe jich nebude mnoho. Vyznáš se v tom
snad?"
- 30 -
 „To vŧbec ne," mávla rukou Glenda. „Dovedu si jen
představit, ţe si od samého šlapání naděláte puchýře na
nohou. Kdyţ si pomyslím, kolik schovaných malých
obchŧdkŧ s rŧzným zboţím, mezi jiným i s panenkami, ve
městě je, dělá se mi špatně."
„Mně taky."
„Tak," řekl Suko. „Pár adres uţ bych měl."
Sklonil jsem se nad ním a zeptal jsem se s úsměvem:
„Řekni mi, prosím tě, přesné číslo."
„Čtyři kliniky."
„To jde."
„Ale osmnáct obchodŧ, které mimo jiné zboţí
prodávají také panenky," dodal k tomu.
Úsměv mi ztuhl na rtech. „Opravdu?"
„Ano, a to jsem vypsal jen ty nejdŧleţitější. Glenda
měla pravdu, ţe si naděláme puchýře."
Mávl jsem rukou. „Musíme se samozřejmě rozdělit."
„Taky bych řekl," souhlasil Suko.
Glenda přešla k oknu. Dívala se vzhŧru k zataţené
obloze a řekla jen tak nahlas, abychom to slyšeli my dva:
„A co kdyţ se mezitím stane další vraţda?"
„Tomu nemŧţeme zabránit."
Obrátila se k nám. „Já vím, Johne, ale nechápu, proč
mají dvacet obchodŧ obcházet jen dva lidé."
„Chceš chodit s námi?"
„To bych si musela vzít dovolenou, ale mohl bys
přibrat Jane Collinsovou nebo snad slečnu Sáru."
„Kdyţ uţ, tak obě."
„Určitě by je to velmi bavilo."
„To není špatný nápad," řekl Suko. „Mám jim zavolat,
nebo se toho ujmeš sám?"
- 31 -
 „Později," zahrál jsem to do autu. „Nejprve si
vezmeme na starost ty kliniky. Lépe řečeno si je vezmeš na
starost ty."
„Bez tebe?"
„Ano."
„Myslel jsem si, ţe mi to budeš chtít hodit na krk, ale
takhle to nepŧjde," mával Suko rukou.
„Moment," řekl jsem. „Právě mi něco dŧleţitého
napadlo. Jedna osoba, ţena, kterou..."
Glenda mě přerušila. „Co tady dělá to letadlo?"
„Kde?" obrátil jsem se a Suko vyskočil ze ţidle.
„Tam, před oknem!"
Všichni tři jsme se dívali ven. Nešlo o nějaké dopravní
letadlo, které by letělo kolem našich oken, protoţe se jeho
pasaţéři chtěli podívat do naší kanceláře. Šlo o malé
letadélko na dálkové ovládání.
Je zakázáno s něčím takovým létat ve velkoměstě.
Kdo tento zákaz porušil, musel se za to zodpovídat.
„Nějaký vtipálek," řekl Suko, ale vyslovil tu
domněnku s otazníkem na konci.
„To si nemyslím." Pomalu jsem vstal. Letadélko, které
létalo před naším oknem, jsem nespouštěl z očí. Nebyl
jsem schopen přesně odhadnout, jak daleko od okna se
nachází. Určitě to bylo víc neţ tři yardy.
Při prvním odhadu by se dalo označit za dost velké.
Byl to model jedné z nejlepších dvousedadlových cessen,
pokud jsem se nemýlil. Sedadla byla za sebou a i z této
dálky byla zřetelně vidět.
Velikost akorát pro panenky.
Při slově panenka mi projelo tělem bodnutí. Všichni
jsme se dívali, jak se model otáčí a stoupá vzhŧru, aţ unikl
- 32 -
z dosahu našich pohledŧ, ale o pár vteřin později se zase
objevil.
Tentokrát ve větší dálce a letěl shora, udělal otáčku
doleva a potom zamířil přímo k našemu oknu.
„On se snad zbláznil," zvolal Suko.
Já jsem mlčel. V hlavě mi zvonilo na poplach, a ne
neprávem.
To letadlo nebylo prázdné. Jeho pilot se před námi aţ
do této chvíle schovával, teď se ale ukázal.
Byla to panenka a my jí viděli do obličeje. Měla tři
oči. To třetí bylo ovšem ústí samopalu a panenka drţela
prst na jeho spoušti...
„K zemi!" vykřikl jsem a uskočil tam, kde stála
Glenda. Strhl jsem ji s sebou.
O Suka jsem si nemusel dělat starosti, ten byl rychlý
jako myšlenka a uţ leţel na zemi, dokonce aţ za psacím
stolem.
Z ústí samopalu vyletělo jakési smrtící záření. Potom
se rozletělo okno do kanceláře.
Neměli jsme okna z pancéřovaných skel, proto je
výstřely snadno rozbily.
V kanceláři to hřmělo jako při zemětřesení, kulky
dopadaly na desku psacího stolu, na plechové stínítko
stolní lampy, rozbily telefon, prostřílely podlahu a
roztříštily dva z kávových hrnkŧ.
Glenda leţela pode mnou. Doufal jsem, ţe teď uţ nás
střely nezasáhnou, protoţe střelkyně se ocitla v poměrně
nevýhodném úhlu.
Kromě rachotu samopalu jsme slyšeli také motor
letadla, který se najednou rozeřval. V téţe chvíli zmlkl
samopal. Potom hluk motoru pomalu slábl. Všichni jsme
- 33 -
vyskočili a viděli jsme, ţe se stroj vzdaluje, aţ úplně
zmizel v dálce.
Suko vyběhl z kanceláře, chtěl spustit poplach. Určitě
jsme to letadlo neviděli sami, muselo být více svědkŧ.
A moţná by se dala jeho trasa zpětně vysledovat.
Kdyţ jsem doběhl k oknu, zvedala se ze země uţ i Glenda.
Po celé podlaze leţely střepy porcelánu a skla.
Budeme v kanceláři potřebovat mnoho nových věcí. Začal
jsem s tím, ţe jsem počítal kulky. Přestal jsem u osmi.
Glenda byla celá pobledlá. „To nás mohlo přijít
draho," zašetala. „Viděl jsi pilota?"
Usmál jsem se na ni. „Nebyl tam ţádný pilot, v tom
letadélku seděla panenka."
„Tak přece."
„Jak to myslíš?"
„Nejprve jsem si myslela, ţe se mýlím, ale kdyţ jsi ji
viděl i ty, asi jsem měla pravdu."
„Bohuţel, měla."
„Takţe ten Panenkář uţ o nás musí vědět," zašeptala.
„Začíná to být pěkně nebezpečné. Kdo mu o nás mohl říci,
Johne?"
Neměl jsem nejmenší tušení. Upřímně řečeno, nelámal
jsem si s tím vŧbec hlavu. To teď nebylo nejpodstatnější.
Z předpokoje jsme zaslechli kroky a hlasy. Potom uţ
do kanceláře vtrhli kolegové, kteří také letadlo viděli a
slyšeli střelbu.
Zastavili se ve dveřích a vytřeštili oči. „To je ale
spoušť," zašeptal jeden z nich. „To stříleli po vás?"
„Ne, házeli po nás tenisovými míčky."
„To bylo to letadlo, ţe?"
„Ano, viděli jste ho taky? Nevíte, odkud startovalo
- 34 -
nebo kam odletělo?"
„Ne, to ne."
Pokrčil jsem rameny. „To je škoda, ale nedá se nic
dělat."
Vyzkoušel jsem telefon a byl jsem rád, ţe funguje.
Glenda vyprovodila kolegy, kteří to jistě mysleli dobře, ale
nemohli nám pomoci, z kanceláře.
Pak se vrátila a posadila se. Celá se chvěla.
Já byl na takové situace více zvyklý, takţe jsem
zachoval klid.
Nalil jsem jí kávu a našel ještě trochu whisky. Té se
napila první.
Suko se mezitím vrátil. Z jeho obličeje jsem poznal,
ţe neměl úspěch.
„Je mi líto, ale to letadlo zmizelo."
„To jsem ti mohl říct i já. Někde s ním přistáli a určitě
ho zahodí."
„Kdo?"
„Ten Panenkář, ať uţ je to, kdo je."
Objevili se experti na zajišťování stop. Byli to naši
kolegové, kteří si potrpěli na šibeniční humor.
„Myslím, ţe to s vámi nemysleli moc dobře," řekl
Cliff Hammer, jejich šéf. Byl to náš nejlepší expert na
balistiku. Říkalo se o něm, ţe stačí, aby dal kulku do úst,
ochutnal ji a okamţitě pozná, kdo ji vystřelil.
Cliff tedy prohledával kancelář a pátral po dalších
kulkách. Jednu právě vytahoval z koberce.
„Dáváš si je opravdu do pusy?" zeptal jsem se ho,
kdyţ se posadil na hranu stolu.
Obrátil ke mně svou hranatou hlavu se světlými vlasy
ostříhanými na jeţka. „Rád bys to viděl, co? Ale v tomto
- 35 -
případě to není zapotřebí, Johne."
„Ty uţ něco víš?" zeptal jsem se.
„V podstatě ano." Oči se mu zúţily a v obličeji se mu
objevil napjatý výraz. „Znám tenhle typ střeliva, Johne. Je
zatraceně dobré, jiţ jednou jsme s tím měli co do činění.
Tehdy stříleli po dvou zaměstnancích bezpečnostního
oddělení, ale naštěstí je jen zranili."
„Tvoje podezření ale ještě není dŧkaz," řekl Suko.
„Správně, Suko." Přikývl směrem k Sukovi. „Rád
bych ale vám dvěma dal dobrou radu. Obstarejte si
neprŧstřelné vesty, budete je určitě potřebovat. Jsou to
vrahové, kteří nejraději střílejí do nekrytých zad."
„Děkuji," řekl jsem. „My si dáme pozor."
Abychom kolegy nerušili, stáhli jsme se do
předpokoje. Oslovil jsem Suka: „Poslyš, předtím nás to
střílení přerušilo. Prosím tě, projdi ty kliniky sám, já pŧjdu
navštívit někoho jiného. Něco dŧleţitého mě totiţ napadlo,
víš?"
„A kam pŧjdeš?"
„K jisté ţeně."
„No jistě," zasmála se Glenda. „To jsem si mohla
myslet, kam jinam by ses ty mohl zašít...?"

- 36 -
 4.

Chtěl jsem se ohlásit předem telefonicky. Kdyţ jsem

vyťukal číslo, na druhé straně se nejprve ozval překvapený
výkřik a potom ujištění, ţe jsem srdečně vítán.
Teď stála přede mnou ve dveřích.
Rudovláska s vlasy dlouhými po ramena a vpředu
volně padajícími do čela. Šedozelené oči, bílá pleť a
překrásně tvarované rty, které se na mě přátelsky usmívaly.
Zkrátka, vypadala jako Jessika Longová.
Moţná neměla přesně stejné vlasy, ale její pleť byla
tak bledá, jakou mívaly ţeny v minulém století, kdy se
tomu přikládala velká dŧleţitost. Mělo to v sobě cosi
svŧdného a přitaţlivého, co se dá jen těţko popsat. Jessika
měla prostě značné osobní kouzlo.
Uţ před několika týdny při našem prvním setkání se
mi líbila.
Slíbil jsem, ţe jí zavolám, ale aţ dosud jsem tak
neučinil.
Teď jsem stál před ní.
Připadal jsem si tak trochu divně a mŧj úsměv pŧsobil
zřejmě mírně neupřímně a křečovitě proti jejímu.
„Co se děje, Johne?" zeptala se mě měkkým ţenským
hlasem. „Nechcete jít dál?"
„Ale jistě, rád."
Zasmála se při mé odpovědi. „Nebo mě snad chcete
pozvat na večeři?"
„To není špatný nápad."
Naklonila hlavu na stranu. „Třeba do Podsvětí,
Johne?"
Jessika naráţela na restauraci, ve které jsme se potkali
- 37 -
poprvé. V této originální lodní restauraci, která měla velmi
tajuplnou atmosféru, jsme zaţili opravdový horor, který se
vymykal veškeré lidské představivosti a nejen Jessiku, ale i
mě stál dosti nervŧ.
Byla tam tehdy s muţem, kterého si měla brát. Jessika
si to však rozmyslela a toho večera mu vysvětlila, ţe si ho
nevezme.
A tak ţila stále sama a já se teprve dnes dostal
konečně k tomu, ţe jsem splnil svŧj slib.
„Jen to ne," odpověděl jsem na její otázku. „Tam
určitě ne, Jessiko. Znám i jiné..."
„Já také," řekla a učinila krok dozadu do předsíně, kde
ji zalilo teplé světlo. Toho pozdního odpoledne na sobě
měla šedivou blŧzku s rozhalenkou a se stříbrnými
knoflíčky, z nichţ první tři byly rozepnuté a dávaly
nahlédnout na pěkně tvarovaná ňadra. Světlé kalhoty byly
velmi úzké a hodily se barevně k jejím vlasŧm. Jessika
Longová nepatřila k hubeným dívkám, jako bývají třeba
manekýny. Moţná byla dokonce příliš zaoblená, ale mně se
to líbilo. Ţádná hubená nohatá manekýna, která vám
přeběhne přes cestu jako čáp.
„Já také znám jednu restauraci," sdělila mi.
„Ano, kde?"
„U mně."
„Ó, vy jste něco vařila?"
„Ne, ale dám si tu práci." Její pohled dostal zastřený
výraz. „Doufám, ţe mi poskytnete potřebný čas, Johne."
Zatraceně, nevěděl jsem, co říct. „Uvidíme," vysoukal
jsem ze sebe nakonec.
„Tak uţ konečně pojďte dál. Dobré nebe, vy se
chováte jako panic na první schŧzce."
- 38 -
 „Spíše jako člověk se špatným svědomím. Víte, ţe
jsem vám slíbil, ţe vám zavolám."
„Však jste to udělal."
„Ale dost pozdě, jak se mi zdá."
„Pak jen doufám, ţe jste nepřišel sluţebně." Protáhla
se kolem mě a uvolnila mi cestu do bytu, který byl
současně jejím ateliérem.
Nebyl to normální byt, byt, jaký si lidé obvykle
představují. Člověk na něj musel pohlíţet jako na ucelené
umělecké dílo, sestávající z malých uměleckých děl. Tak
nějak jsem si domov Jessiky Longové také představoval.
Nedalo se hovořit o jednotlivých oddělených místnostech.
Její pokoje představovaly současně pracoviště, ateliér a byt
v jednom. Jessika Longová tuto atmosféru potřebovala,
protoţe byla umělkyně.
Kreativita, poněkud bujná fantazie, konzervatismus v
pozitivním slova smyslu, trocha nostalgie spojené s
moderně a studeně pŧsobící erotikou.
To všechno dohromady jí pomáhalo tvořit její díla -
panenky!
Ano, vytvářela zvláštní panenky, či lépe řečeno loutky
či plastiky, aranţovala je do překvapivých kompozic s
jinými motivy a výsledná zátiší fotografovala.
Byla prostě třída!
Poznal jsem ji sice před krátkým časem, ale od té
doby jsem si o ní ledacos přečetl. Ten, kdo ţije v takovém
městě jako je Londýn, kde se setkávají rŧzní umělci, a
prosadí se, ten uţ musí být dobrý.
Jedna z „panenek" mě pozdravila. V ţivotní velikosti
stála vlevo ode dveří, byla nahá a levou rukou si
přidrţovala fíkový list v klíně. Učiněná pramáti Eva v
- 39 -
rozpuku mládí. Její tvář byla v mnohém podobná tváři
Jessiky Longové, která v sobě měla stejně tajuplné ţenské
kouzlo.
Zavřela za mnou dveře a udělala několik krokŧ přede
mě. Zalilo mě při tom teplo vyzařující z březového dřeva
ve světle rafinovaných lamp. Byly posazeny buď na
trámech nebo na dlouhých tenkých tyčích, na jejichţ
koncích seděla malá stínítka, pod nimiţ se schovávaly
ţárovečky.
Celé podkroví bylo ze dřeva a podpíraly je šikmé
trámy. I podlaha byla ze světlých fošen a barevně ladila s
potahem sedací soupravy.
Široký vlněný závěs dlouhý aţ na zem rozděloval
místnost na dva prostory. Jeden na bydlení, druhý na práci.
Za závěsem musí být ateliér. Po pravé ruce jsem měl
prostor, kde Jessika bydlela a spala. Ve zdi byla vestavěná
miniaturní, zato však vysoce moderní kuchyňka. Nedaleko
od ní jsem objevil dveře. Pravděpodobně vedly do
koupelny nebo do sprchy.
Stál jsem tam a pokyvoval hlavou.
„Líbí se vám tady, Johne?"
„Je to nádherné, fantastické a neobvyklé. Ne
přepychové, ale velmi osobité." Otočil jsem se k ní. „Kdyţ
pomyslím na svŧj byt..."
„Kaţdý člověk je jiný."
„Naštěstí."
„Nechcete se posadit? Kdyţ stojíte, vypadáte příliš
sluţebně."
„Děkuji."
Zamířil jsem k sedací soupravě, kde stála Jessika a
usmívala se na mě. Znovu jsem si uvědomil, jak měkké
- 40 -
jsou tahy jejího obličeje. Nechci říci, ţe byly dokonalé,
dokonalý není nikdo, ale u Jessiky nepŧsobilo nic rušivě.
Její postava, vlasy i obličej tvořily jeden celek. Mezi křesly
stál dřevěný kulatý stolek. Křesla byla vyloţena barevnými
polštáři. Na nedalekých policích panoval ladný nepořádek.
Malé panenky, dečky, nádobí, obrázky ve stříbrných
rámečcích, vázičky, knihy, všechny tyto věci byly
chaoticky, ale vkusně rozestaveny a dokazovaly, ţe je
jejich majitelka miluje.
K tomu se hodila i ocelově modrá lampa italského
návrháře, která vypadala jako báň ve tvaru Horova oka,
staroegyptský motiv. Její světlo bylo velmi měkké a
neoslňovalo.
Ve střední části byly místo polic z březového dřeva
uzavřené skříňky. Jessika se předklonila, chytila za jedno
drţadlo a sklopila dolŧ domácí bar.
„Senzace," řekl jsem.
„Čeho byste se chtěl napít?"
Učinil jsem odmítavé gesto. „Řídím."
Její rezavé obočí se udiveně nadzvedlo. „Vy uţ chcete
jít?"
„To jsem neřekl."
„No, já myslím, ţe bychom si spolu mohli chvíli
popovídat. Jste mi tu návštěvu dluţen, Johne." V jejích
očích se blýsklo. „Anebo vás sem přivedly sluţební
povinnosti?"
Mohl jsem to popřít, ale nechtěl jsem jí lhát.
„Částečně ano."
„Ó, stále ještě ten starý případ?"
„Ne, zdá se, ţe nový."
Usmála se. „To nechápu. Dříve jsem vŧbec nepřišla
- 41 -
do styku s policií, a teď najednou..."
„Prosím vás, mám jen několik otázek, a odpovědi na
ně mi za daných okolností velmi pomohou."
„Ale přesto byste se mohl něčeho napít."
„Rád."
„Mám tu velmi dobré bílé víno. Je to lehké, voňavé
Frasquati z Itálie."
„Dobrá, ochutnám ho."
„Výborně."
Dvířka skříňky zaklapla, vnitřní barové osvětlení
zhaslo.
Jessica zmizela v kuchyni. Slyšel jsem ji tam šramotit.
Vrátila se s barevným podnosem, na kterém stála karafa a
dvě sklenice. Dálkovým ovládáním zapnula hudbu ze
stereo přijímače. Místnost zaplnila tichá hra na kytaru.
Reproduktory jsem neviděl.
„Miluji tuhle hudbu," řekla a nalila. „Připomíná mi
léto u moře, kdyţ se slunce noří do vody jako obrovský
ohnivý míč. Španělsko je mŧj sen."
„Mŧţete si ho přece uskutečnit."
Pokrčila rameny. „To si nejsem tak docela jistá. Nějak
se nemohu dostat z Londýna. Jsem Irka, a pokud se někam
vypravím, tak na ostrov."
„Na jak dlouho?"
„V létě na celé týdny." Přisunula mi sklenici, zvedla tu
svoji a řekla. „Ještě jednou vás srdečně vítám, Johne!"
„Děkuji."
Přiťukli jsme si. Jak světlo dopadalo na moji sklenici,
odráţelo se od ní a vytvářelo efekty, jejichţ vlivem se zdál
Jessičin obličej neobvykle široký. Víno bylo dobré,
chutnalo po ovoci a bylo správně vychlazené.
- 42 -
 Jessika seděla šikmo naproti mně. Drţela sklenici v
ruce a poloţila si pod záda polštář. „Tak," řekla. „Tady je
tedy moje království."
Ukázal jsem na závěs. „Zatím jsem neviděl všechno.
Jak to vypadá za tím závěsem?"
Zasmála se. „Jako v pracovně."
„Jinak nic?"
„Rŧzné interpretace, scénky, zátiší, která musím ještě
vyfotografovat. Jeden známý mi dal příleţitost uspořádat
na jaře malou výstavu. Srdečně vás na ni zvu."
„Děkuji, pokud mi to sluţební povinnosti dovolí,
přijdu rád."
„Prosím vás o to." Znovu upila vína a potom postavila
sklenici na stŧl. „Tak, pane policisto, neţ se začneme bavit
soukromě, nechcete vybavit tu sluţební záleţitost?"
Zadívala se na mě povzbudivě.
„Bohuţel, měl bych," zašeptal jsem.
„Ach, nepřetvařujte se."
„Já to tak opravdu myslím." Svlaţil jsem si rty
Frasquatim. „Víte, Jessiko, ve skutečnosti mě zajímají
panenky."
„Pracujete na nějakém případě, který s nimi má
souvislost?"
„Správně. Jedna otázka je tedy zodpovězena. Umíte si
představit, ţe by panenky byly ţivé?" Počítal jsem s
humornou odpovědí nebo ţe se Jessika rozesměje. K mému
údivu ale přikývla a dala mi kladnou odpověď.
„Samozřejmě, ţe ţijí. Nejsou to sice lidé, ale nejsou to
ani neţivé předměty. Kaţdá ručně vyrobená panenka je
malé umělecké dílo. Je v ní kus ţivota, který jí vdechl její
tvŧrce. Tak se na to musíte dívat."
- 43 -
 „To si umím představit, ale tak jsem to nemyslel."
„A jak tedy?"
„Pro mě znamená ţivot pohyb bez cizí pomoci. Takţe
ţádné nitky jako u loutek, ţádné drátky, ţádná elektronika
jako ve filmu, ve kterém se pohybují dálkově ovládané
panenky."
Zvedla ramena. „Co mi tím chcete naznačit, Johne?"
Opřel jsem se pohodlně do opěradla a přehodil si nohu
přes nohu. „Budu k vám upřímný a otevřený, Jessiko.
Myslím tím magický ţivot. Panenky, které vypadají jako
panenky, ale v jistém směru se chovají jako lidé."
Vztáhla ruku a obrátila ji dlaní proti mně. „Myslíte tím
panenky, které umí chodit, hýbat rukama a očima jako
lidé?"
„Takto myslím."
„Paneboţe!" zašeptala a poloţila si dva prsty na bradu.
Měla na červeno nalakované nehty, takţe vypadaly jako
dva krvavé ovály. „Za tím něco vězí, Johne, viďte?"
„Bohuţel."
„A co?"
„Vraţda!"
Po tom slově byla tak ohromená, ţe mlčela. Po chvíli
se opět vzpamatovala a pronesla: „Panenky, které vraţdí?
Je to tak, předpokládám, viďte?"
„Správně."
„Ne, Johne, to si představit neumím. To je pro mě
něco zrŧdného, i kdyţ bych o tom měla po tom případu,
který jsme společně proţili, soudit jinak."
„Vím jistě, ţe existují panenky, které vraţdí. Umí
střílet a umí také člověka vlastníma rukama uškrtit."
Jessika polkla. „Jak velké ty panenky jsou?"
- 44 -
 „Ne větší neţ tři čtvrtiny mé paţe."
Předklonila se a do čela jí spadlo několik pramínkŧ
vlasŧ. Visely jí před očima jako prŧsvitná záclona. „Ty
panenky skutečně někoho zabily?"
„Jedna dokonce uškrtila člověka!"
„Tomu nemohu uvěřit. To je pro mě prostě
nepředstavitelné. "
„V podstatě to také neuvěřitelné je. Ale máme na to
několik svědkŧ, mimo jiné jsem to viděl i já sám. I na mě a
mé přátele byl spáchán pokus o atentát, a útočily
nepochybně panenky. My jsme to přeţili, ale čtyři oběti
před námi ne, bohuţel."
„Čtyři?" zašeptala.
„Poslouchejte mě, Jessiko, udělám teď něco, co bych
vlastně neměl. Řeknu vám o případu, na kterém právě
pracuji."
„Jestliţe to povaţujete za dŧleţité, prosím."
Vyprázdnil jsem sklenici a začal váţným hlasem
vyprávět. Jessika mi mlčky naslouchala, jen oči se jí
rozšiřovaly tím víc, čím déle jsem hovořil. Ve tváři měla
nevěřícný výraz. Tu a tam si nervózně shrnula vlasy z čela.
Kdyţ jsem skončil, dívala se do země, jako by si chtěla
zapamatovat vzor vlněného koberce. Potom se zhluboka
nadechla. „Jestliţe je to pravda, jestliţe to, co jste říkal, se
skutečně stalo, pak to není jen hrozné, ale myslím, ţe to
znamená přímo katastrofu."
„V tom vám musím dát za pravdu."
„Smím se zeptat, proč jste s tím přišel právě ke mně?
Já vím, jsem sice zblázněná do panenek, pravděpodobně se
v nich taky dobře vyznám, ale co pro vás mohu udělat?"
„Je to jednoduché a přesto těţké. Vycházím z toho, ţe
- 45 -
ty panenky nejednají na vlastní pěst, i kdyţ páchají vraţdy.
Někdo je musí řídit a vybírat pro ně oběti. Člověk, démon,
co já vím. Vy, Jessiko, jako odbornice budete moţná vědět,
kdo by mohl být něčeho takového schopen. Vyznáte se v
tomto oboru, který je pro mě naprostou neznámou. Znáte
nějakého výrobce panenek, který si říká Panenkář?"
„O nikom takovém nevím."
„Prosím vás, Jessiko, zamyslete se. Musíte mi pomoci.
Ten, kdo ty panenky řídí, musí být vysoce exponovanou
osobou a musí být v tomto neobvyklém oboru znám."
„Myslíte, ţe je to muţ?"
„Ano, ale přicházejí v úvahu i ţeny."
„Víte, právě v tomto oboru pracuje mnoho ţen. Umění
vymyslet a stvořit panenky bylo ještě v nedávné minulosti
záleţitostí ţen, i kdyţ porcelánové panenky bývaly spíše
doménou muţŧ. Ve Francii a v Německu byly nejznámější
manufaktury, které uţ dnes neexistují."
„Tam tedy asi stopa nepovede. Předpokládám, ţe se
bude jednat o někoho z Londýna."
Jessika se zahleděla před sebe. „To je těţké, Johne.
Neznám nikoho, do koho bych něco takového řekla. Ti,
kteří se zabývají panenkami a jejich historií, nepatří právě
k normálním občanŧm. Všichni tak trochu vyčnívají z řady
a jsou stejně individuální jako jejich panenky. Tak to také
má být. Ale s vraţdami a násilnými přepadeními bych je
určitě nespojovala, spíše s hezčími stránkami v lidském
ţivotě. Mimochodem, panenky proţívají v posledních
letech skutečnou renesanci. Ceny za staré panenky stouply
a stále stoupají."
„Dobrá, to beru. Mohla byste mi tedy říci, jaká je
souvislost mezi panenkami a motýlky?"
- 46 -
 „Myslíte snad kvŧli motýlkovi, kterého jste viděl v
kanceláři pana Everse?"
„Přesně tak, rozpadl se v prach stejně jako panenka,
kdyţ jsem jej zasáhl magickou zbraní. Panenky nasazené
na vybrané lidi jsou řízeny černou magií. Z toho vycházím
a jsem přesvědčen, ţe mám pravdu, Jessiko."
„Asi bych si myslela totéţ, kdybych to všechno viděla.
Je jen těţké tomu uvěřit."
„Mŧj přítel Suko..."
„Ten Číňan?"
„Ano. Právě obchází kliniky pro panenky a obchody s
panenkami. Trochu jsme se informovali a byli jsme
překvapeni, kolik obchodŧ specializovaných právě na
panenky se v Londýně nachází."
„Ano, je jich hodně."
„Znáte je všechny?"
„Většinu z nich."
„Potom musíte znát i jejich majitele."
Jessika si povzdechla a zaklonila hlavu tak daleko, aţ
se jí vlasy dotkly zad. „Johne, jste mi opravdu sympatický,
ale dáváte mi otázky, na které vám nemohu, neumím
odpovědět. Mám své kolegy, jestli to tak mohu nazvat, ale
nikdy jsem se jich na podobné věci nevyptávala. Velmi jste
mě tím za tu pŧl hodinu, co spolu o tom hovoříme,
překvapil. Nevím, co bych řekla. Mŧţeme se
porozhlédnout po výrobcích panenek spolu, poznáte velmi
originální lidi a ..."
„A opravdu neexistuje někdo, kdo přesto prese
všechno mezi tyto lidi nezapadá?"
„Nikoho takového neznám."
Stále jsem to nevzdával a vzal problém z druhé strany.
- 47 -
„Jsou tihle panenkáři společenští lidé a znají se mezi
sebou? A neobjevil se mezi nimi v poslední době někdo
nový, úspěšný?"
„No, objevuje se mezi nimi stále více těch, kteří mají
panenky jako koníčka."
„Vyniká mezi nimi někdo obzvlášť výrazně?"
Zasmála se. „V Londýně je jeden výrobce panenek,
který tu není dlouho. Nevím, odkud přišel, ale vyzná se.
Slyšela jsem jednou jeho přednášku. Je to velmi
neobyčejný člověk."
„Jak se jmenuje?"
„Pan Bing."
Ušklíbl jsem se. „Divné jméno - Bing," opakoval
jsem. „Ještě jsem takové nikdy neslyšel."
„Jak uţ jsem řekla, není v Londýně dlouho."
„A kde bych ho mohl najít?"
„To nevím, slyšela jsem jen jeho přednášku. Moţná
má nějaký obchod a snad i opravnu."
„V kaţdém případě vám za tuto stopu děkuji. Teď
mám alespoň něco v ruce."
„Chcete ho navštívit?"
„Ovšem."
„Kdy?"
„Jak nejrychleji to bude moţné."
Dívala se na mě pátravě. Její pohled mi pronikl pod
kŧţi. „Chýlí se tím tento slibný dnešní večer ke konci,
Johne?"
„Obávám se, ţe ano."
Předklonila se a nalila víno. „Někdy má člověk prostě
smŧlu. Těší se na něco, co je velmi vzdálené, a má při tom
pocit, jako by chtěl získat vzorek horniny z nějaké cizí
- 48 -
planety."
„Jessiko, vím, co tím myslíte. Musíte ale chápat mou
situaci. Rád bych zŧstal déle, ale jde tu o čtyři vraţdy!
Slibuji vám, ţe aţ případ uzavřu, přijdu na návštěvu. Velmi
rád, bude-li to v mých silách."
„Slabá útěcha," řekla a dotkla se sklenicí spodního rtu.
„To nemyslím, mŧţete mi věřit, Jessiko."
Přemýšlela nad mými slovy, aţ nakonec přikývla a
zvedla se. „Něco musíte ještě udělat, nepustím vás pryč,
dokud si neprohlédnete mou sbírku panenek a má zátiší."
„To udělám rád."
„Tak pojďte." Jessika mi podala ruku a pomohla mi
zvednout se z křesla.
Uchopil jsem podanou ruku a ucítil horkost její kŧţe.
Při tom doteku jako by mnou projel proud.
Ruku v ruce jsme zamířili k závěsu. Volnou rukou ho
rozhrnula.
Závěs visel na krouţcích zavěšených na tyči. Krouţky
hladce klouzaly stranou a přede mnou se otevřel pohled do
jiného světa...
Stál jsem tam a zíral. S něčím takovým jsem
nepočítal. To, co jsem před sebou viděl, se podobalo
dokonale zaranţované scéně na jevišti, jejímţ autorem byla
mimořádná osobnost v oboru uměleckých dekorací a
výstav.
„Tak co říkáte?"
„Jsem ohromen, opravdu, s něčím takovým jsem
nepočítal."
Jessika se zasmála. „Jen běţte klidně dál a prohlédněte
si všechno zblízka."
Vstoupil jsem do ateliéru, který byl umístěn pod
- 49 -
prosklenou nástavbou.
Jedna část střechy od hřebene aţ po prŧčelí domu byla
celá prosklená, členěná na obdélníky, Jeden byl vyklopený
a pouštěl dovnitř čerstvý vzduch.
Ateliér nebyl tak osvětlený jako obývací pokoj. Tam,
kde svítilo světlo, bylo soustředěno na sestavená zátiší.
Vlevo stál její pracovní stŧl. Byla to velká dřevěná deska
na čtyřech nohách, při jedné straně pojízdný díl, na kterém
měla Jessika barvy. Na pracovním stole leţely dvě
panenky. Jedna měla na sobě světle modré kostkované šaty
z bavlněné látky. Druhá loutka seděla v ušáku.
Představovala muţe, který vypadal jako dědeček z
obrázkové kníţky a kouřil dýmku.
„Jen běţte klidně dál, Johne a všechno si pořádně
prohlédněte."
„Děkuji."
Má ruka vyklouzla z její a já vkročil hlouběji do
ateliéru. Obličej mi ovanul vánek, který sem pronikal
vyklopeným oknem. Zadíval jsem se doprava, kde stálo
několik zátiší.
Co na to říci?
Měl jsem pocit, jako by mi Jessika otevřela svou duši.
Tato zátiší ukazovala scénky, které byly erotické, aţ téměř
brutální, avšak měly v sobě i nádech nostalgie minulého
století.
Kaţdá scénka byla samostatným výjevem. Na jedné z
nich stála domina v černém koţeném kostýmku a v ruce
drţela bič, jehoţ konec se vznášel nad spoutanou panenkou
leţící jí u nohou. Byla to krutá scéna, ale díky milým
tvářím panenek ztrácela na své tvrdosti. Pŧsobila
surrealisticky, nereálně, přehnaně.
- 50 -
 Šel jsem dál.
Přede mnou se klaněla tanečnice, jejíţ dlouhé vlasy se
dotýkaly země. Stála na malé kulaté podestě a před ní
klečeli dva muţi, kteří se snaţili vylézt z hromady odpadkŧ
a natahovali k ní ruce, aby jim pomohla.
Jessika Longová šla za mnou. „Velmi zajímavý
objekt, nemyslíte?"
„Ano, velmi."
„Však o něčem vypovídá. A sice o tom, ţe naše země
se stává smetištěm. Ti muţi, to jsme vlastně my - lidé."
„A ta tanečnice?"
„Ta pro mě představuje slunce. Vycházím z toho, ţe
jedině slunce nás mŧţe zachránit. Uţ za dávných dob
dodávalo slunce energii zemi a později ji dostávali jejím
prostřednictvím i lidé. Musíme se znovu spolehnout na
sluneční energii a ne na zbraně."
„To máte pravdu."
„Myslíte si totéţ?"
„Něco podobného."
Chtěl jsem vidět všechno. Proto jsme pokračovali v
chŧzi k dalšímu výjevu. Jessika Longová umístila skupinku
do pŧlkruhu, kolem něhoţ mohl člověk chodit dokola a
viděl scénu z rozličných úhlŧ.
„Takhle ji postavím i na výstavě," řekla Jessika. Stála
těsně vedle mě a já ucítil ţenskou vŧni její pleti.
Jestliţe byla první skupinka s bičující dominou pro
diváka malým šokem, pak mě třetí zátiší šokovalo ještě
více.
Bylo cynické, kruté. Byl to kritický pohled na určitou
vrstvu lidí společnosti. Uprostřed plechovek od konzerv a
spousty lahví dřepěl tlustý muţ a jedl. Loutka měla na sobě
- 51 -
oblek s úzkými prouţky, košili a kravatu. Kalhoty musel
mít rozepnuté, aby do sebe mohl nacpat všechnu tu
potravu. Hodoval a cpal si do úst jídlo, které se mu lepilo
na prsty. Maso vypadalo velmi skutečně a bylo lehce
krvavé. Scénka jako ţivá.
„To je tvrdé," řekl jsem.
„Ale pravdivé."
„Ano, kdyţ se nad tím člověk pořádně zamyslí.
Moţná ale přece jen poněkud přehnané."
Jessika přikývla. „Tak to také má být. Člověk mŧţe
lidem jen přidrţet zrcadlo před obličejem, kdyţ v
některých věcech příliš přehánějí. Tím je donutíte, aby se
nad sebou zamysleli. Podívejte se ještě doleva."
Musel jsem postoupit o krok dopředu, abych viděl
zbývající část zátiší.
Mezi odpadky leţel druhý člověk, chudák, který
vypadal velmi vyhladověle a zoufale vztahoval ruce k
tlouštíkovi. Ten mu však nevěnoval pozornost. Nechal ho
klidně hladovět.
„Třetí svět a náš svět. Vidím to správně?"
„Ano, vidíte."
„Hrozné," řekl jsem tiše, „ale současně i velmi
výstiţné."
„Správně."
Vrhl jsem ještě krátký pohled na celou scénku, neţ
jsme se vydali dál k zátiší, které vypadalo úplně jinak a
nekritizovalo ţádný ze společenských nešvarŧ.
Jessika vytvořila jeviště na jevišti. Tato scénka zatím
leţela ve tmě, coţ tvŧrkyně okamţitě napravila. Škrtla
zápalkou a přidrţela plamínek u knotu svíčky. Okamţitě se
kolem rozšířilo teplé světlo a vytrhlo scenérii ze tmy.
- 52 -
 V pozadí stálo několik nahých postav. Byla to
nemluvňata, dospělí, muţi i ţeny. Světlo se odráţelo od
jejich nahých těl. Plamínek se třepal v prŧvanu a kouzlil
pohyblivé stíny.
Světlo svíčky tančilo nejen po tělech postaviček v
pozadí, ale především v popředí, kde se ve vzduchu
vznášela loutka s dlouhými vlasy a s rukama spuštěnýma k
zemi.
Za ní stála druhá. Její téměř bílé vlasy jí halily hlavu
jako závoj. Tato postava měla ruce zvednuté a upřeně se
dívala svýma tmavýma očima na panenku vznášející se nad
ní.
„To je kouzelnice, která tu druhou zhypnotizovala,"
vysvětlila Jessika.
Zamumlal jsem cosi na souhlas a pak se zeptal:
„Znamená i tato scénka něco konkrétního?"
„Ano. Znázorňuje sílu, která se skrývá v kaţdém
člověku a zatím není měřitelná. Nazvala jsem tuto scénku
„Psycho" a chtěla jsem tímto názvem vyjádřit duchovní
síly, které jsou v nás lidech skryty."
„To je výborné."
„Je to zatím jen pokus, nic víc. Moţná na ní ještě něco
změním, aby to bylo daleko intenzivnější a přitom
srozumitelnější pro diváka."
„Mně by to stačilo i tak." Ustoupil jsem stranou a šel
obloukem vlevo, protoţe jsem chtěl vidět i zadní stranu
výjevu.
Při prvním pohledu jsem v pozadí viděl jen
neoblečené postavy. Potom jsem si ale všiml, ţe jedna z
nich oblečená je. Byl to muţ. Měl na sobě oblek z
tmavošedé látky a na kulaté hlavě cylindr. Koutky úst měl
- 53 -
svěšené a výraz v očích jsem neviděl, protoţe krempa
cylindru vrhala stín přes oči.
Jessika stála ještě stále tam, kde jsem před chvíli byl
já. Zadíval jsem se přes scénku směrem k ní. „Jednu
postavu jste oblékla. Proč?"
Zatvářila se překvapeně. „Jak to?"
„Tady." Ukázal jsem rukou na oblečenou figurku.
Přišla ke mně, zastavila se, pokrčila rameny a zavrtěla
hlavou.
„Je mi líto, Johne, ale ta tam nepatří. Nepochází ani z
mého ateliéru..."
„Co jste to řekla?" Po celém těle mě zamrazilo.
„Není moje!" Sotva dopověděla, figurka se pohnula...

- 54 -
 5.

Suko uţ navštívil dvě kliniky pro panenky a vrátil se z

nich s nepořízenou. Jeho nálada poklesla k bodu mrazu.
Přemýšlel, jestli to má zkusit ještě potřetí. V autě vyhledal
lístek s adresou. Obchod s panenkami leţel nedaleko, o pár
ulic dál, ale ještě ve Whitechapelu. Blízko Temţe, tedy ve
čtvrti, která se za poslední léta stala pro rŧzné spekulanty
tak lákavou.
Kromě toho, ţe tu stály velice vysoké domy, které
naprosto změnily charakter místa, byly strţeny všechny
staré budovy, aby udělaly místo elegantním městským
domŧm, v nichţ byly příšerně drahé byty.
Z prŧmyslových hal udělali chytří a peněz chtiví
architekti futuristicky vypadající bloky s ateliérovými byty,
jaké si většina lidí nemŧţe finančně dovolit, na střechách.
Vytvořilo se zde úplně nové prostředí s úplně novými
lidmi, yuppies a podobnými, kteří se za ně povaţovali. Sem
tam tu bydleli i ostatní umělci, kteří zŧstali v dosud
levnějších bytech, ale většina pŧvodních starousedlíkŧ se
uţ přestěhovala do šedivých předměstí milionového města
do stejně šedivých obytných blokŧ.
Byla to velká ostuda, proti které bojoval i sám princ
Charles a zoufale se pokoušel zastavit něco, co uţ se
zastavit nedalo. Suko se sice nenarodil v Londýně, ale
přesto měl toto město rád a nelíbilo se mu, kdyţ bylo
takovým zpŧsobem hyzděno.
Jel směrem na jih po Mansell Street a potom zahnul na
Portsocken Street, coţ byla jednosměrka. Spojovala dvě
široké ulice a zachovala si ještě pŧvodní ráz.
Kaţdý dŧm vypadal jinak, nic nebylo stejné nebo
- 55 -
uniformní. Domovní fasády se vzájemně vŧbec
nepodobaly. Lidé dali kaţdé z nich něco individuálního,
buď barevný nátěr, nebo je pomalovali přírodními motivy.
Sukŧv pohled zaujala polepená okna i ţlutá slunce
namalovaná na domovních zdech.
Byly zde ještě malé obchŧdky, kde se dalo nakupovat
a kde se lidé vzájemně znali. Tady mohl starousedlík
nakoupit i na dluh.
Úzkou ulicí se tlačily dodávkové vozy. Na chodnících
si hrály děti. Pouliční lucerny vypadaly v neustálém přítmí
jako ţluté skvrny.
Zkrátka byla to ulice, ve které se ještě dalo bydlet, i
kdyţ domy byly uţ velmi staré.
Suko se ptal sám sebe, jak dlouho to ještě vydrţí.
Obchod s panenkami objevil asi v polovině ulice. Před
domem uţ nebylo místo na zaparkování, ale kdyţ chtěl jet
dál, všiml si, ţe právě odjíţdí nějaký kombík.
Suko zajel na jeho místo a vystoupil.
Dva výrostci, kteří seděli venku na zábradlí a bavili se
spolu, ho oslovili.
„Zabloudils?"
„Proč?"
„Ten tvŧj drahej bourák se sem vŧbec nehodí."
„Já vím."
„Tak zmizni, nebo z něho budeš mít za chvíli dva."
„To bych vám neradil, hoši, mohli byste z toho mít
velké nepříjemnosti."
Sebejistě se zašklebili. „Většina lidí tady smýšlí stejně
jako my. Chceš si to snad rozdat se všema?"
„Kterej barák tady chceš koupit, ty zatracenej
suchozemskej ţraloku?"
- 56 -
 „Znám vaše problémy a myslím, ţe jste si mě spletli.
Nejdu koupit ţádný dŧm ani pozemek. Chci se jen podívat
do obchodu s panenkami."
„U Binga?"
„Tak se jmenuje majitel?"
„Ano."
„A je tady uţ dlouho?"
„Pár měsícŧ. Před tím tam kdosi prodával pivo a
alkohol, ale byl moc drahej."
Suko vytáhl z kapsy mince. „Mohli byste mi dát na to
auto pozor?"
„S radostí, za ty peníze."
„Tak se uvidíme za chvíli."
Suko se vydal vlevo. Po několika krocích se ocitl u
vchodu. Nevešel do obchodu hned, prohlédl si napřed
výkladní skříň, ve které stálo nebo sedělo na sametových
polštářcích několik panenek. Těch několik vystavených
kouskŧ bylo velmi starých a podle toho byly také drahé.
Kdyţ se Suko zadíval blíţ, uviděl uprostřed výkladní
skříně jemný drát poplašného zařízení.
Na prosklených vchodových dveřích byl bílý nápis:
„Ráj panenek pana Binga". Honosné označení!
Suko otevřel dveře, nad kterými zazvonil zvoneček.
Udělal krok dovnitř a nechal dveře za sebou zapadnout.
Potom se kolem sebe rozhlédl.
Ještě nikdy v ţivotě se Suko neocitl v podobném
obchodě. Znal staroţitnictví a vetešnictví, ale ne obchody s
panenkami.
V obchodě nebyl ani prodavač, ani pan Bing osobně.
Suko se tedy rozhlíţel.
Většina panenek seděla na kulatém pódiu uprostřed
- 57 -
obchodu. Uprostřed byl starodávný kočárek s miminkem.
Ostatní panenky stály ve skupinkách kolem něho.
Pan Bing neprodával jen panenky, také loutková
divadla, porcelán, svícny, ale největší část jeho zboţí
tvořily panenky.
Na rŧzných místech na stropě byla upevněna svítidla,
která osvětlovala vystavené předměty. V zadní části
obchodu, ponořené v přítmí, byl pult, na jehoţ pravé straně
stála stará ţelezná pokladna.
Na pultu stála lampa s kulatým stínidlem, jejíţ teplé
světlo zalévalo dřevěné police s rozestavěnými talíři a
šálky.
Suko se zastavil před pultem a podíval se doleva. Byl
tam prŧchod, ale bohuţel do něj nebylo vidět, protoţe v
pravém rohu visel tmavý závěs. Pod závěsem prosvítal
úzký prouţek světla.
Suko nechtěl vstupovat do zadních prostor. Zavolal
jménem majitele obchodu. „Okamţik!" odpověděl mu
tlumený muţský hlas. „Hned jdu za vámi."
„To nespěchá!" zavolal Suko směrem k závěsu.
Rozhlíţel se dál kolem sebe a objevoval rŧzné maličkosti,
které se mu líbily. Staré předměty, které všechny měly
alespoň vzdáleně něco společného s panenkami.
Sukovu pozornost vzbudila stará prosklená komoda.
Uvnitř byly regály potaţené látkou, na kterých leţelo
starodávné oblečení pro panenky. Bylo uţ částečně
vybledlé, ale přesto se ještě barvy daly rozeznat.
Suko zaslechl, jak se pohnul závěs. Otočil se a uviděl,
jak z jeho tmavých záhybŧ vykročila postava pŧsobící, aţ
na bledý obličej, zrovna tak tmavě. Kulatá hlava byla
podobná jedné z panenek. Tomu odpovídaly i buclaté
- 58 -
tváře.
Tak tedy vypadal pan Bing.
Suko nebyl nijak překvapen. Uţ při návštěvě obou
klinik poznal lidi, kteří pŧsobili poněkud škrobeně, ale
nebyli přitom nesympatičtí.
Tohoto pana Binga však Suko nedokázal na první
pohled správně odhadnout. Nezapadal do ţádné šablony.
Bing na sobě měl tmavý oblek, jehoţ rukávy mu byly
krátké. Vyčnívaly mu z nich ruce s mírně ohnutými prsty.
Jeho krok byl batolivý a černé boty na nohou patřily
uţ spíše do muzea.
Zastavil se za prodejním pultem, sehnul se a vytáhl
panenku s chybějící nohou. Opatrně ji poloţil na
sametovou podloţku. Choval se, jako by tu Suko nebyl.
Teprve aţ panenku pohladil, vzhlédl.
„Uţ jste se po mém obchodě stačil porozhlédnout,
pane? Našel jste něco, co se vám líbí?"
Suko pomyslel na dŧvod, proč je zde, a zavrtěl hlavou.
„Bohuţel ne."
„Škoda, mám velmi dobré zboţí, velmi vzácné, věřte
mi."
„Rád vám věřím, pane Bingu, ale já hledám něco zcela
jiného."
„Ano, a co?"
„Také panenky."
„Jinak byste zde také nebyl." Falešně se usmál.
Suko pozorně naslouchal jeho hlasu a všiml si podivné
výslovnosti. Pan Bing nemluvil jako Brit. Musel pocházet z
nějaké cizí země, ale Suko nedokázal rozpoznat, ze které.
„Hledám něco výjimečného," pokračoval Suko.
Bing se usmál. „To je mi jasné. Kaţdý zákazník, který
- 59 -
hledá něco neobvyklého nebo mimořádného, přijde ke
mně. To vám s klidným svědomím mohu říci, aniţ bych
přeháněl."
„Ano, ale slyšel jsem, ţe nejste v Londýně dlouho."
„To je pravda. V čem je tedy váš problém?"
„Právě v tom, jak neobvyklou věc hledám." Suko se
zatvářil rozpačitě a přejel dlaněmi přes dřevěný pult. „Víte,
mám k panenkám zvláštní vztah. Cením si jich daleko víc
neţ lidí. A přitom se nemohu zbavit pocitu, ţe se některé
panenky lidem podobají. Rozumíte mi?"
„Ne tak docela." Bingova malá ústa sebou zacukala.
Moţná se chtěl usmát. „Nemohl byste se vyjádřit
konkrétněji?"
„Pokusím se o to."
„Prosím vás. Mŧj čas je bohuţel omezený, musím
udělat ještě několik oprav na svých malých miláčcích.
Kdyţ je operuji, mám někdy pocit, jako bych řezal do
lidského masa."
„Správně," řekl Suko. „O to mi právě jde. To je ten
ústřední bod, pane Bingu." Inspektor Suko se naklonil přes
pult, ale majitel obchodu uhnul, aby si udrţel odstup.
„Nemŧţe se někdy stát, ţe se panenky chovají jako
lidé? Ţe se všechny rozdíly setřou a ony reagují, mluví,
chodí, pohybují se jako my?"
Bing zvedl ruku. „Panenky, které se chovají jako
lidé?"
„Ano!"
„To nevím."
Podobné otázky poloţil Suko i v obou opravnách,
které navštívil předtím, a pokaţdé se mu majitelé vysmáli.
Povaţovali ho za nějakého podivína nebo dokonce
- 60 -
psychopata. Pan Bing ale reagoval jinak, s pochopením.
„Jestliţe uvaţujete takto, pane, nemusí to být tak
nereálné."
„Opravdu?" Suko se zatvářil vzrušeně. „Ţe bych u vás
našel, co hledám?"
„Ovšem, mám pro tyhle věci pochopení. Člověk se
nesmí na panenky dívat jako na neţivé předměty. Ony mají
svou duši a svŧj ţivot. Člověk se s nimi mŧţe bavit, pokud
chce. A já to dělám."
„Takţe vy hovoříte s panenkami, pane Bingu?"
„Přesně tak."
„A odpovídají vám?"
„Ano."
Suko si odkašlal. Zdálo se mu, ţe narazil na správnou
stopu. „A vy je slyšíte?" pokračoval vytčeným směrem.
„Ne, ne přímo. Vyvinul jsem si se svými panenkami
jiný komunikační systém, který je pro nezasvěcené osoby
nepostřehnutelný, ale funguje."
„To mě velice zajímá," řekl Suko.
Bing zvedl hlavu a Suko se mu teď mohl přímo
zadívat do obličeje.
„Ne, to nejde. I kdyţ se o panenky zajímáte, pane, tak
jednoduché to není. Musíte být ochoten obětovat jim
všechno. Kus své duše. Pokud tak učiníte, budete mít
úspěch."
„No, já nevím." Suko se usmál poněkud křečovitě a
pak to zkusil jinak. „Ještě bych se rád na něco zeptal, pane
Bingu. Vlastně to je ten pravý dŧvod, proč jsem tady.
Nehledám panenky, se kterými bych mohl navázat
kontakt..."
„Moment, říkal jste před chvílí..."
- 61 -
 „Ano, to je pravda, ale jen do jisté míry. Chtěl bych
však panenku, která se chová jako člověk, která se mŧţe
pohybovat a ţije lidským ţivotem, jestli mi rozumíte..."
„Ach tak..."
„Máte něco takového, pane Bingu? Mohl byste mi
ukázat panenku, která vypadá jako panenka, ale ve
skutečnosti panenkou není?"
Pan Bing ustoupil o tolik dozadu, ţe Suko uţ sotva
rozeznával jeho obličej. „To, oč mě ţádáte, pane, vám
nemohu dát. Je to nemoţné, čirý výplod fantazie. Dám vám
radu. Musíte se o panenky více zajímat, musíte se snaţit
vidět jejich očima a musíte si k nim vytvořit vztah. Teprve
potom pocítíte, ţe panenky mají vlastní ţivot. To je ten
ţivot, který jsem měl na mysli."
„A to, co jsem chtěl já?"
„To vám nemohu dát!"
„Ale mŧţete!"
Bing se studeně zasmál. „Jak to mŧţete vědět, jak
vŧbec mŧţete něco takového říci?"
„Snadno, protoţe věřím na jisté věci, které mají
dokonce své jméno."
„A jaké?"
„Černá magie!"
Suko doufal, ţe touto odpovědí Binga ohromí. A on
tak skutečně vypadal, protoţe ustoupil ještě dál za pult.
„Jak jste na to přišel?" zeptal se Bing.
„Nebyli snad výrobci loutek a loutkoherci vţdy něco
jako kouzelníci, pane Bingu? Nahlédněme trochu do
historie panenek. Měly v sobě vţdy něco magického a i
dnes je tomu tak. Zajeďte k nějakým přírodním národŧm a
zkuste se vmísit do nějakého kmene. V kaţdém takovém
- 62 -
domorodém kmeni budete svědkem toho, ţe uctívá,
zboţňuje nebo vzývá loutky, panenky. Musím vám snad
připomínat voodoo? U tohoto druhu magie hrají rovněţ
svou roli, dokonce ústřední. Proto také není mé přání získat
ţivoucí panenku ovládanou černou magií tak nesmyslné,
jak by se mohlo zdát."
Suko doufal, ţe tento dlouhý monolog vytáhne Binga
z jeho ulity.
„Nesmysl!" zaslechl však jeho tichý hlas. „To není
pravda, existuje sice magie, ale ne taková."
„Já na ni věřím."
„Máte dŧkazy?"
„Ty právě hledám."
Bing se mu vysmál. „Prosím, pane, hledejte dále. Ale
ne u mě. V případě, ţe na něco přijdete, dejte mi vědět. Za
takové novinky jsem vţdycky vděčný."
„Poslední otázka," řekl Suko. „Vy byste v tomto
ohledu nemohl pro mě něco udělat?"
„Ne!"
Suko se zhluboka nadechl. „Tak dobrá, pane Bingu,
nebudu uţ déle plýtvat vaším drahocenným časem."
„To doufám." Bing přejíţděl dlaněmi pult, ale
panenky se nedotkl. Suko mu pokývl na rozloučenou.
Potom se beze slova obrátil k východu.
Kdyţ kráčel obchodem, měl pocit, ţe mu Bingŧv
pohled propálí záda. Procházel kolem vystavených
panenek. Ve slabém osvětlení jejich obličeje vypadaly,
jako by se mu vysmívaly. Zvonění zvonku nad dveřmi ho
provázelo aţ na chodník, kde se zastavil, aby se nadechl
čerstvého vzduchu.
Ještě nebyla úplná tma, ale nad Londýnem uţ se
- 63 -
začalo stmívat. V bytech se rozsvítila první světla a
pronikala okny ven na ulici. Venku uţ byl větší klid. Suko
uţ neviděl ţádné hrající si děti ani spěchající dospělé.
Přemýšlel o podivném panu Bingovi. Znervóznil ho
svým příchodem?
To určitě ano, odpověděl si. I kdyţ majitelé obchodŧ s
panenkami, které dosud poznal, byli divní patroni, Bingovi
ţádný z nich nesahal ani po kotníky. Ten byl absolutní
jednička. A kromě toho měl ke svým miláčkŧm výjimečný
vztah. Suko pevně věřil tomu, ţe mu lhal, kdyţ se ho ptal
na ţivoucí panenky. Bing přesně věděl, po čem jeho
návštěvník pátrá.
Suko se rozhodl, ţe si ten obchod ještě jednou
prohlédne pořádně zblízka, ale teprve později, aţ budou
všichni lidé spát.
Zamířil ke svému jako uhel černému BMW 535 a
divil se, ţe oba kluci, které pověřil jeho hlídáním, uţ tam
nejsou.
Uvnitř vozu blikalo v malých intervalech poplašné
zařízení. Zdálo se, ţe se k vozu nikdo nepřiblíţil.
Suko obešel zábradlí, na kterém předtím seděli oba
výrostci. Vedly tudy schody do suterénního bytu.
Okna od bytu vedla přímo na schodiště, ale nebylo za
nimi vidět ţádné světlo.
Divné...
Suko se vyklonil přes zábradlí a pak uviděl dva stíny.
Neleţely na schodech, ale aţ přímo přede dveřmi,
zkroucené a nehybné.
V Sukově mozku zazvonilo na poplach. Obrátil se
dozadu a rozhlédl se kolem sebe, jestli mu nehrozí z ţádné
strany nebezpečí.
- 64 -
 Ulice i chodníky vypadaly prázdné, jako by se lidé
úmyslně ukryli doma.
Inspektor Suko nevěděl, co se oběma mladíkŧm stalo
a kdo je tu tak nechal leţet. Musel zjistit, zda jsou vŧbec
ţiví. Dlouhými skoky seběhl po schodech dolŧ a klekl si u
obou postav. Na přesnou analýzu byla uţ tma. Proto Suko
rozsvítil malou kapesní svítilnu.
Její světlo zalilo tváře obou hochŧ a také krev
vytékající ze dvou ran na hlavě. Takový pád se schodŧ
mŧţe zpŧsobit i smrtelné zranění.
Tito dva však měli štěstí. Suko je oba prohlédl a
zjistil, ţe jsou pouze v bezvědomí. Měli tedy štěstí v
neštěstí.
Přesto však potřebovali lékařské ošetření. Suko vyběhl
po schodech nahoru, chtěl si zatelefonovat ze svého BMW.
Uţ byl dva kroky od auta, kdyţ si něčeho všiml. Auto se
mu zdálo nějaké jiné, neţ bylo, kdyţ je sem odstavil. Bylo
nakloněné doleva. Levá přední pneumatika byla prázdná!
Ţe by ji někdo propíchl?
Neţ se k ní Suko sklonil, rozhlédl se znovu na
všechny strany, ale nikde nikoho neobjevil. Všude bylo
podezřelé ticho.
Pak ho polekaly kroky. Z domu vyšla nějaká mladá
ţena a rychle utíkala opačným směrem.
Sukovi začínalo být jasné, ţe ho někdo chytil do pasti,
a ta ţe uţ téměř sklapla. Ale kdo za tím vězí?
Kdyţ nikoho podezřelého neviděl, rozhodl se riskovat
a poklekl u kola, aby zjistil, co se vlastně stalo.
Něco z pneumatiky trčelo ven. Byl to malý nŧţ, který
byl do ní zabodnut.
Takţe přece!
- 65 -
 Chtěl vstát a v té chvíli ucítil ránu do zad. Něco se na
něj pověsilo a určitě to nebyla krysa. Suko okamţitě
pomyslel na ozbrojenou panenku.
Chtěl útočnici setřást ze zad, ale bylo pozdě. Panenka
ho do nich bodala noţem!

- 66 -
 6.

Zpočátku se její pohyb dal sotva postřehnutelnout, ale

teď zvedla pravou ruku a odhodila cylindr z hlavy. Ještě
před chvíli jsem se divil její neobvyklé velikosti proti
ostatním a nyní jsem pochopil dŧvod. Pod cylindrem měla
loutka uschovanou zbraň. Byl to malý dvouhlavňový
derringer.
Zbraň vklouzla panence do ruky. Byla připravená k
výstřelu. Jessika stojící vedle mě se ani nehnula, strachem
úplně zkoprněla.
Já však jednal.
Prudkým výpadem rukou jsem srazil podivnou loutku
a s ní jistě tři další. Naštěstí jsem je nerozbil.
Právě v té chvíli padl první výstřel.
Úplně nás ohlušil. Viděli jsme, jak kulka prorazila ve
skleněném obdélníku nad námi díru.
„Johne, proboha, co se to děje?"
„Skryjte se, Jessiko!" zvolal jsem. „Prosím vás!"
Myslel jsem na derringera, který měl dvě hlavně. Panenka
zatím vystřelila jen jednou. Ve zbrani tedy musela zŧstat
ještě druhá kulka.
Jessika zmizela. Kam, to jsem neviděl, protoţe jsem
musel dávat pozor.
Skloněn, s očima sklopenýma k zemi jsem se proplazil
kolem polokruhové platformy, na které stála celá skupinka,
a odplazil se ke druhé straně, kde to vypadalo úplně jinak.
Stály zde plechovky s barvami v prázdných krabicích.
Viděl jsem dráty a těla loutek a také pravý mech a trávu.
Byl to tvŧrčí nepořádek, který ale bohuţel poskytoval
střelci docela dobré útočiště.
- 67 -
 Abych lépe viděl, podřepl jsem. Potom jsem se
předklonil, klekl si a z bytu za sebou jsem zaslechl
Jessičinu otázku: „Mám rozsvítit?"
„Ano."
Trvalo to jen vteřinku a zalilo mě bílé světlo. Jessika
ke své práci potřebovala nejen denní světlo, ale také
optimální umělé osvětlení, které okamţitě zalilo ateliér
studeným světlem a připravilo vystavená zátiší o jejich
kouzlo.
Hledal jsem ozbrojeného útočníka!
Někam se ukryl. Snaţil jsem se zachytit sluchem
kroky, ale nic jsem neslyšel.
Pak mi pohled zabloudil na útlá záda mezi
plechovkami barev. Tyhle plechovky nabízely ideální skrýš
pro tak malou bytost.
Blízko ní leţel cylindr. Uchopil jsem ho levou rukou a
hodil tam, kde jsem si myslel, ţe stojí agresivní loutka.
Letěl směrem k plechovkám, přeletěl je a přistál na zemi,
aniţ by se cokoliv stalo.
Rozběhl jsem se tedy tím směrem sám.
Dlouhými kroky jsem dorazil k plechovkám s
berettou, jejíţ hlaveň jsem namířil šikmo dolŧ, abych ji
neminul.
Ale nic tam nebylo.
Vydechl jsem si, odhrnul plechovky stranou a zvětšil
mezeru mezi nimi. Ale nikdo tam nebyl.
Kam se mohla ta vraţdící bestie schovat?
„Tam, Johne, tam!" Jessice přeskakoval hlas. Nevěděl
jsem, kam se mám podívat, a zahlédl jsem, jak něco letí
kolem mě. Předmět letěl směrem k regálu, kde dopadl na
zem.
- 68 -
 Na polovysokém regálu seděla loutka.
Jessika ji netrefila, ale loutka se lekla, takţe nestačila
vystřelit.
Zamířil jsem a vystřelil.
Tato bytost nebyla člověk, byla řízena zlými silami, a
proto musela být zničena.
Kulka odmrštila loutku, a ta narazila do skleněné
stěny. Potom spadla na zem.
Jessika a já jsme přiběhli k ní.
Jessika viděla teď na vlastní oči to, co jsem jí
vyprávěl. Přihlíţela tomu, jak se panenka rozpadla na
jemný prach, který byl lehký jako sněhové vločky. Zvedl
jsem zdeformovanou stříbrnou kulku a řekl: „Teď uţ víte,
jak to vypadá, Jessiko."
„Ano, ano," zašeptala bezbarvě. „Teď uţ vím, jak to
vypadá. Ale proč já?"
„Jak to myslíte?"
V jejím obličeji jsem viděl zděšení. „Co, proboha
svatého, mám já společného s těmi odpornými bytostmi?"
„Vy pravděpodobně nic, Jessiko. Neměl jsem k vám
chodit. Sledovaly mě po cestě."
„Ale jak se ta stvŧra dostala dovnitř?"
Ukázal jsem na pootevřené střešní okno. „Tudy."
Jessica okno zavřela a zhluboka se nadechla. „Je tu
ještě nějaká?"
„Viděla jste snad ještě nějakou, která není vaše?"
„Ne, neviděla." Rozhlédla se kolem sebe. „Uţ pouhá
představa, ţe se tahle vraţdící loutka dostala do mého
ateliéru, mě pořádně zneklidňuje." Odhrnula si vlasy z čela
a zadívala se na mě.
Tušil jsem, co jí asi probíhá hlavou a řekl: „Myslím,
- 69 -
Jessiko, ţe vám v této situaci nemohu nijak pomoci. Moţná
by bylo lepší, kdybyste si na dnešní noc a pár dalších našla
nějaký hotelový pokoj, kde by vás nenašly."
„Mám se odtud vystěhovat?"
„Není to navěky."
„Ne, Johne, to ne. Nemohu tady jen tak jednoduše
všechno nechat a odejít, cítím se tu dobře."
„To chápu, jenţe vám tu hrozí velké nebezpečí,
Jessiko."
„Víte, Johne, je to divné. Vidíme se teprve podruhé a
stejně jako poprvé nám jde o krk. V obou případech jsme
se ocitli v ohroţení. Nepřitahujete snad vy nebezpečí jako
magnet?"
„Někdy si to myslím. Mám náramně nebezpečné
povolání. Bude to asi tím."
„To si umím představit. Ale nechce se mi odtud."
Měkce se usmála. „Je ještě jedna alternativa, a ta by mi
osobně byla milejší."
Jelikoţ jsem mezitím myslel na něco jiného,
nedokázal jsem hned pochopit, oč jde, a zeptal jsem se:
„Jaká?"
Jessika ke mně přistoupila blíţ. Pohladila si prsty
látku halenky na prsou a řekla: „Je to zcela jednoduché,
zŧstanete tu dnes večer a budete mne chránit."
Jessika byla dost vysoká, takţe jsem se jí mohl zadívat
přímo do obličeje a nemusel při tom sklánět. Její oči zářily,
linie obličeje s bledou pletí mi připadaly ještě měkčí neţ
jindy. Chovala se v tomto okamţiku jako pravá ţena a
poloţila mi dlaně na hruď. Pohybovala při tom jen konečky
prstŧ, coţ mě nenechalo chladným. Celým tělem mi
probíhalo vzrušení.
- 70 -
 „Nuţe, Johne?"
„To není nápad k zahození, Jessiko..."
„Ale?"
„Ale. Přesně to teď přijde. Nemohu, jsou totiţ lidé,
kteří nemají vŧbec ţádné volno, a já k nim patřím. Došlo
ke čtyřem vraţdám, které musím objasnit, a v takovém
případě mŧţe být kaţdá minuta, ba i vteřina drahá."
Ruce jí sklouzly dolŧ a potom pomalu přikývla. „Jistě,
velmi dobře to chápu, Johne. Sluţba je sluţba a zábava je
zábava. Tak to přece lidé říkají, ne?"
„Ano."
Jessika ode mě odstoupila a zadívala se na svá zátiší.
Sfoukla plamen svíčky, narovnala se a potom otočena k
prosklené stěně promluvila. „Někdy jsem ráda, ţe tu ţiji
sama a nenesu za nikoho zodpovědnost. Ale jsou i dny, kdy
bych řvala zlostí, ţe jsem tak strašně sama. Je sice pravda,
ţe jsem se mohla uţ nejméně pětkrát vdát, ale nebyli to ti
praví."
„To já ale také nejsem, Jessiko. Při svém povolání si k
sobě nemohu připoutat ţádnou ţenu. Mohla by se ze dne
na den stát vdovou."
„To se mŧţe stát i jiným ţenám. Představte si, Johne,
ţe by kaţdý uvaţoval stejně jako vy."
„To by bylo příšerné. Jenţe u mě je tomu jinak.
Většina muţŧ nemá tak nebezpečné povolání jako já. V
tom je velký rozdíl."
„Asi máte pravdu."
Jessika se otočila a odešla z ateliéru. Zamířila do
obývacího pokoje, zastavila se u křesla a poloţila ruce na
opěradlo.
„Rozhodla jsem se, ţe zŧstanu ve svém bytě, Johne. Já
- 71 -
prostě nevěřím, ţe by jim šlo o mě. To vy jste jejich
nepřítel, já jsem k tomu přišla jen náhodou. Nevěřím také
tomu, ţe na mě budou střílet, kdyţ odejdete," řekla drsným
hlasem. „Aţ odejdete, budu mít opět klid." Polkla. „Zní to
zatraceně divně, ţe?"
„Jessiko," přistoupil jsem k ní a poloţil jí ruku kolem
ramenou. „Takhle nesmíte uvaţovat."
Na to mi křečovitě přikývla, aniţ se na mě podívala.
„Já to vím, vím to moc dobře, ale já... já... nemohu jinak.
Najednou mě to přepadlo. Je to jako velká bouřka,
najednou bylo všechno jinak. Pocit štěstí a smutek jsou si
velmi blízké. Umělecky nadaní lidé jsou velmi citliví a já
nejsem ţádnou výjimkou. Ještě před pŧl hodinou bych
bývala radostí jásala, v této chvíli mám ale pocit, jako by
se mi propadala země pod nohama. Najednou pluji ve
vzduchoprázdnu."
„Slíbil jsem vám, ţe se vrátím, aţ všechno skončí."
„Budete-li ještě naţivu, Johne."
„To je pravda."
„Tak na sebe dávejte pozor, a ať to zase netrvá celé
týdny."
Objala mě, pevně se ke mně přitiskla, takţe jsem cítil
na svém těle její nádherný měkký dotek. Pomalu se
pohnula, uvolnila objetí, zaklonila hlavu a pootevřela ústa,
takţe jsem prostě nedokázal odolat.
Políbil jsem ji.
Jessika byla jako vulkán, její ústa se pomalu
rozevírala, aţ se pevně přisála na mých rtech. Slyšel jsem,
jak hluboko v hrdle sténá, a cítil jsem měkkou špičku jejího
jazyka ve svých ústech.
Ještě před chvíli mluvila o tom, ţe má pocit, jako by
- 72 -
se jí země propadala pod nohama. Takový pocit jsem měl
teď já. Z této ţeny se stala tygřice. Ta něţná a jemná bytost
na mě teď zkoušela všechny moţné triky, aby mě
„přemluvila".
Drţela mi hlavu v dlaních, abych jí nemohl hned tak
uniknout. Její rty se na chvíli oddělily od mých, aby mohla
zašeptat moje jméno, a moje ruce uţ ji hladily po celém
těle. Hladil jsem ji po zádech a cítil, ţe na sobě nemá
podprsenku. Její tělo pod dotyky mých prstŧ tuhlo a já
jsem cítil, jak se chvěje vzrušením.
Jessice se podařilo zlomit mou vŧli. A to se říká, ţe
ţenské pohlaví je slabší. V tomto případě tomu tak nebylo.
Zajel jsem jí rukama do světle rezavých vlasŧ, hladil
je, aţ najednou zvrátila hlavu dozadu, zatřepala jí, uchopila
mě za předloktí a tichounce řekla: „Pojď."
Přesně v tom okamţiku někdo zazvonil. Bylo to velmi
tiché a příjemné zvonění, ne tak protivné, jako obvykle
domovní zvonky bývají, ale v tomto okamţiku mi
připadalo jako zvuk sirény.
Jessika ztuhla a ani já jsem se nepohnul z místa, jen
jsem se zeptal: „Očekáváš návštěvu?"
„Ne. Nevím, kdo to mŧţe být."
„Tak se zeptej."
„Nezeptám, prostě to zvonění budeme ignorovat."
„To nemŧţeš udělat, moţná je to návštěva pro mě."
„Copak někdo ví, kam jsi jel?"
„Ovšem."
Mezitím uţ třikrát zazvonilo znovu. Počtvrté se
Jessika obrátila ke dveřím. Její tvář ztratila svou bledost,
mírně zrŧţověla. Na vysokém čele se jí perlily krŧpěje
potu.
- 73 -
 Zastavila se přede dveřmi. Sáhl jsem po cigaretě a
zastrčil si ji mezi rty.
„Kdo je tam?"
„Madam, mám pro vás velice dŧleţitý telegram,
musíte mi podepsat příjem."
„Ano, okamţik." Obrátila se ke mně s udiveným
výrazem v obličeji. „Nevím, kdo by mi mohl posílat
telegram."
„Mám otevřít já?" zeptal jsem se.
„Raději ano," odpověděla.
„Tak dobře."
Zastrčil jsem cigaretu zpět do krabičky a šel ke
dveřím. Rozumí se samo sebou, ţe jsem byl nanejvýš
opatrný. Jessika mě zastavila, kdyţ jsem kolem ní
procházel, poloţila mi konečky prstŧ na tvář a usmála se
při tom.
Stiskl jsem kliku a vtom se to stalo.
Rána mě zasáhla naplno. Jestli to byly dveře nebo pěst
jsem nedokázal v té chvíli říct. Kaţdopádně mě to odhodilo
přes pŧlku pokoje a já ztratil rovnováhu. Přistál jsem na
zádech na koberci a uhodil se do zátylku. Kdyţ jsem se
zvedal, slyšel jsem křičet Jessicu. Potom uţ se ozývalo
tlumené klokotání, jak jí někdo tiskl ruku na ústa. Ucítil
jsem na svých rtech něco kovového a studeného. Byla to
hlaveň pistole...

- 74 -
 7.

Někteří lidé nesnášejí koţené bundy, protoţe v nich

probouzejí nelibé vzpomínky.
Suko byl ale rád, ţe na sobě koţenou bundu má. Kŧţe
ztlumila bodné rány, takţe čepel dýky neprojela aţ
k pokoţce. Neustávající tlak na zádech na něj zapŧsobil
jako rozbuška. Doslova explodoval, vyskočil z podřepu a
ohnal se rukou dozadu, aby tu proklatou stvŧrku setřásl.
Podařilo se mu ji zasáhnout dlaní do malých nohou. Ještě
jedna rána a panenka odletěla dřív, neţ stačila bodnout
podruhé. Letěla mu přes ramena a hlavou dopadla na zem.
Skácela se na záda, ale bleskově znovu vyskočila na
nohy a znovu se na Suka rozběhla s noţem.
Hleděl do jejího malého, zlého obličeje. Měla široká
ústa, takţe spodní část obličeje vypadala jako maska
klauna.
Rezavé vlasy, které ji padaly do čela, byly celé
provlhlé potem.
V malých očkách to zle svítilo. Bylo to hluboké moře
nenávisti a touhy po zabíjení. Suka napadlo, ţe tuto
panenku v obchodě neviděl.
Pokud ji poslal pan Bing, musel ji někde schovávat.
Neţ stačil Suko vytáhnout berettu, panenka na něho znovu
skočila.
Znovu ho ohroţovala svým malým noţem. Tentokrát
ho chtěla bodnout do krku, ale Suko byl rychlejší. Včas
uhnul hlavou, čepel ho minula a on uchopil panenku do
pravé ruky.
Neţ stačila znovu bodnout, mrštil jí na okraj
chodníku.
- 75 -
 Ozval se praskavý zvuk. Umělá hmota, ze které byla
panenka vyrobena, se roztříštila na kousky. I hlava se
roztříštila a polovina se někam zakutálela.
Suko do ní uhodil ještě jednou.
Teď se rozpadl i zbytek. Suko zvedl bezhlavé tělo a
díval se do otvoru po roztříštěné hlavě.
Uvnitř panenky nebylo nic. Jen prázdný prostor, ţádné
hobliny ani jiná výplň. Suko odhodil torzo na zem a
rozšlapal ho nohama. Nechtěl uţ ten zatracený krám ani
vidět.
Potom vstal. Nejprve zamířil k autu, obešel ho,
posvítil dovnitř kapesní svítilnou, a teprve kdyţ zjistil, ţe
se v blízkosti nenachází ţádná další panenka, pomyslel na
oba mladíky. Na ty, co leţeli dole na schodišti a
potřebovali lékařské ošetření. Neznámý útočník mu
nedopřál ani zatelefonovat. Suko to rychle napravil.
Zavolal na nejbliţší policejní okrsek, vylíčil jim
dvěma větami, co se stalo, a poţádal je o sanitku. Slíbili
mu, ţe to okamţitě zařídí.
Suko teď chtěl udělat něco jiného. Na jeho seznamu
stál na prvním místě Bing, výrobce a prodejce panenek.
K jeho obchodu to bylo jen pár krokŧ. Po cestě potkal
Suko několik chodcŧ, kteří se na něho zvědavě zadívali,
kdyţ prošel a zastavil se před obchodem. Bylo v něm ještě
rozsvíceno, takţe tam Bing musel být. Ale Suko měl
smŧlu. Kdyţ vzal za kliku, zjistil, ţe dveře jsou zamčené.
Klení nepomohlo, vstoupit dovnitř nemohl. Ale zdálo
se mu, ţe by se dal zámek otevřít. Věděl, ţe u tak
závaţného případu, kdy došlo ke čtyřem vraţdám, ho
nemusí trápit ţádné výčitky svědomí a nikdo mu nebude
vytýkat, kdyţ se pokusí otevřít dveře speciálním paklíčem.
- 76 -
 Zlobilo ho, ţe zámek klade větší odpor, neţ
předpokládal.
Nakonec ale uslyšel cvaknutí, stiskl kliku a dveře byly
otevřené.
Suko uţ nebral na nic ohled. Vtrhl do obchodu, ale
v té chvíli za sebou zaslechl ječivý ţenský hlas. Někdo
musel jeho vloupání zpozorovat, protoţe ta ţena křičela:
„Pomoc, lupič!“
Suko se o její křik nestaral, protoţe uţ stál u závěsu,
který rychle odhrnul, a uviděl před sebou kancelář. Prvně
mu padl do oka velký pancéřovaný sejf, jehoţ dveře byly
otevřené.
Dvě z vnitřních polic byly prázdné. Jen v prostřední
něco leţelo. Byla to panenka bez nohy, kterou uţ předtím
viděl. Kdyţ se jí chtěl dotknout, zvedla najednou hlavu a
otevřela ústa.
„Zatraceně, tak ty taky!“ zakřičel Suko, vytáhl bičík a
opsal jím oblouk nad zemí. Potom jím práskl, aţ z něho
vyletěly tři koţené řemínky.
Po zásahu bičem panenka odletěla aţ do nezazšího
kouta. Z úst otevřených dokořán nyní vycházel tmavě
zelený kouř, který pomalu zaplňoval pancéřový sejf.
Zatím ještě obličej panenky drţel pohromadě. Ale
brzy začal tenký celuloid tát a odkapávat, aţ z ní zŧstala
jen lepkavá louţička. Tato panenka se tedy nerozpadla na
prach.
Stalo by se tak, kdyby panenku zasáhl stříbrnou
kulkou, ale po doteku biče na démony se roztavila. Z její
reakce musel Suko vyvodit, ţe někdo panenkám vdechl
ţivot pomocí černé magie.
Pan Bing?
- 77 -
 Inspektoru Sukovi nebyl od samého začátku nijak
zvlášť sympatický. Teď se ale někam vypařil a moţná
s sebou vzal i ty vraţdící „hračky“, coţ se inspektoru
Sukovi vŧbec nelíbilo.
Kterými dveřmi asi mohl utéct?
Určitě to nebyly normální dveře, jinak by je Suko
objevil. Musel uprchnout jinudy.
Kancelář byla malá. Bingovy písemnosti Suka
nezajímaly, hledal nějaký druhý východ a objevil
vestavěnou skříň, která tu zřejmě byla zabudována proto,
aby ušetřila místo. Suko ji otevřel.
A pak učinil objev. Ta skříň tu byla jen jako ka inga.
Neměla zadní stěnu, místo ní byl ve zdi otvor, za kterým se
nacházela tajná chodba. Ideálnější úniková cesta snad uţ
nemohla být. Měl slušnou šanci, ţe prchajícího ještě
dostihne. Zatímco mizel v otvoru, počítal, kolik času asi
mohlo uběhnout. Zápas s panenkou, nález obou raněných,
telefonát na policii, násilné otvírání dveří – více neţ
patnáct minut to nemohlo trvat. Kromě toho předpokládal,
ţe pan Bing neopustil obchod okamţitě po jeho odchodu,
ale ţe určitě čekal na to, jak dopadne útok jeho panenky.
Za otvorem začínala štola. Mezi holými kamennými
zdmi bylo cítit prach a maltu. Na zemi leţelo smetí a
zbytky stavebního materiálu, takţe Suko musel dávat pozor
na cestu a dívat se pod nohy.
Tento únikový tunel tu nemohl být dlouho.
Zápach čerstvé malty šimral v nose. Suko se divil, ţe
chodba nemá ţádný spád. Počítal s tím, ţe skončí
v nějakém sklepě. Ale tunel vedl směrem, ze kterého sem
Suko přišel a kde měl zaparkované auto.
Jen čas od času rozsvítil svítilnu. Její světlo pak
- 78 -
proniklo tmou a ozářilo vznášející se oblaka prachu. Suko
bohuţel neviděl nikde ani stopu po Bingovi. Ten člověk
musel mít zatraceně naspěch.
Jeho obchod se mu stal domovem a Suko si teď kladl
otázku, kam ten člověk mohl jít. Má někde ještě nějaké jiné
útočiště, nebo se bude toulat ulicemi?
Výška tunelu se změnila, takţe Suko mohl normálně
jít. Po chvíli dopadl světelný kuţel na dřevěné dveře. Byly
niţší neţ normální dveře, takţe ten, kdo jimi chtěl projít, se
musel sehnout. Inspektor jen doufal, ţe nebudou zamčené.
Klika visela dolŧ jaksi smutně. Zatáhl za dveře, uslyšel, jak
škrábou dole o podlahu a vrţou v pantech, ale nevyšel ven
hned. Čekal s pistolí v ruce, hlaveň obrácenou vzhŧru.
Nic se nestalo.
Vyšel tedy do tmy. Viděl před sebou odrazy nějakých
světel, ale nemohl se zorientovat, jak daleko vlastně jsou.
V ţádném případě nebyl Suko na ulici.
Pravděpodobně někde mezi zadními trakty obytných domŧ
nebo v jednom z početných dvorŧ.
Moc času mu nezbývalo. Protáhl se prolukou, rozhlédl
se kolem sebe a vtom zaslechl zvuk motoru. V příštím
okamţiku uţ kolem něho projel hranatý stín a za ním oblak
bílého kouře.
Sukovi bylo vše jasné.
Muselo to být velké auto. Suko se rozběhl dlouhými
kroky kupředu. Vyhýbal se překáţkám, na chvíli se zastavil
a vtom ucítil nebezpečí, ledový závan smrti.
Neměl ţádný dŧkaz, ale znal ten pocit, který se ostatně
brzy potvrdil, aţ příliš dobře.
Někde v prŧchodu musel stát ten vŧz. Dva kuţely
světla čelních reflektorŧ prořízly tmu, přibily Suka na
- 79 -
místo a oslnily ho, kdyţ se do nich zadíval.
Zachránil se jen tím, ţe uskočil do tmy, aby se dostal
ze zóny ohroţení.
Zarachotil samopal, pozdrav smrti od vraha, který ho
naštěstí nezasáhl. Kulky mu přeletěly nad hlavou, část jich
dopadla na domovní zeď a některé rozbily sklo v okně.
V tom hluku zaslechl Suko kvílení pneumatik, jak se auto
prudce rozjelo a oba světelné kuţely sebou prudce trhly.
V té době uţ Suko leţel na zemi. Jak ho tomu naučili
staří čínští mistři, dopadl bezpečně a měkce.
Skočil k domovní zdi, plíţil se podél ní, aţ skončil
v prostoru domovních dveří.
Auto kolem něho projelo jako raketa. Ze zadního
okénka po něm někdo ještě střílel.
Bylo vidět jiskry, vyletující z hlavně. Znovu se ozval
zvuk sypajícího se skla, zásah dostaly i plechové nádoby na
odpadky, které střely doslova provrtaly.
Pak bylo auto pryč a Suko mohl vylézt ze svého
úkrytu.
Zahlédl ještě zadní světla a pokusil se rozluštit
poznávací značku a typ vozu.
Nebyl si jistý, zda šlo o bentleye, nebo inga . Ale
něco podobného to bylo. Tedy drahý vŧz. Ale kdo ho řídil?
Suko se vydal stejným směrem jako automobil.
Objevil jednosměrku. Kdyţ jí procházel, přemýšlel o tom,
co se právě stalo. Nezdálo se mu, ţe by v tom měl prsty
pan Bing. Toto byla práce chladnokrevného vraha.
Suko vzpomínal na náboje, které našli v kanceláři. Na
tu, kterou stříleli vrahové. Nevěřil, ţe by se takový
odborník jako Clive inga mohl mýlit.
Panenky – pan Bing – vrahové. Tři body, trojúhelník.
- 80 -
Stačilo ty body mezi sebou pospojovat.
Rozběhl se po ulici a doběhl právě ve chvíli, kdy dva
zraněné výrostky odnášeli na nosítkách do sanitky. Byla u
toho i policie.
Suko zamířil ke svým uniformovaným kolegŧm, kteří
vypadali dosti bezradně a byli rádi, kdyţ Suko převzal
iniciativu.
Okamţitě ho poznali. Přirozeně ho zasypali otázkami,
ale Suko nejprve poloţil otázku jim: „Jde mi o auto, které
jste museli vidět. Byl to buď rolls, nebo bentley a vyjel
z této jednosměrky.“ Ukázal šikmo přes chodník.
„Nevšimli jste si ho?“
„Ano i ne. Teprve před chvílí jsme dorazili. To auto
jelo proti nám.“
„Byl to rolls?“
„Pane, toho jsme si nevšimli.“
„Byl to rolls,“ řekl druhý policista.
„Víte to jistě?“ zeptal se Suko.
Mladý policista přikývl. „Jsem blázen do aut, pane.
Vţdycky se podívám, kdyţ uvidím něco lu inga .“
„Poznáte typ auta i ve tmě?“
„Ano.“
„Výborně. Jestli mi teď prozradíte ještě i jeho
barvu…“
Mladý muţ svěsil koutky. „Tím vám bohuţel
neposlouţím, pane. V kaţdém případě to byla tmavá
barva.“ Najednou se zasmál. „Vypadal jako sluţební vŧz
nějakého ministra nebo tak něco.“
„Ano, hm…“ Suko pokýval hlavou. „Jako sluţební
vŧz.“ Zadíval se do země, pak prudce zvedl hlavu a
poţádal je, zda smí pouţít jejich telefon.
- 81 -
 „Prosím, pane.“
Inspektor Suko zmizel v policejním voze. Chtěl
vyhlásit pátrání po tmavém rollsu. Třeba si ho někdo
všimne a zavěsí se mu na paty.
Mezitím se celá čtvrť probudila k ţivotu. Lidé slyšeli
výstřely. Sbíhali se na ulici, viděli policejní auto a sanitku,
která se v této chvíli rozjela směrem k nejbliţší klinice.
Suko zavolal také do Yardu, aby sem poslali někoho
na zajištění stop, a trval na tom, aby na místo činu přijel i
Clive inga. Chtěl tu na něho počkat.
Mezitím se chtěl postarat o píchlou pneumatiku. S její
výměnou mu pomáhali policisté, takţe za několik minut
bylo po problému.
„Vynikající bourák,“ řekl fanda na auta, „a drahý.“
„Vyhrál jsem ho v soutěţi. Byla to první cena.“
„Ano, vzpomínám si. Zúčastnil jsem se toho také.“
„Vyhrál jste také něco?“
„Ani cenu útěchy.“
„Tak to zkuste znovu.“
V následujících minutách museli Suko se svými
kolegy odpovídat na zvědavé otázky lidí, kteří chtěli vědět,
kdo střílel.
Suko si vydechl, teprve aţ přijeli kolegové zajišťovat
stopy. Clive inga se na něho nevraţivě díval. „Chtěl jsem
právě ukončit sluţbu, Suko.“
„To počká. Prohlídni si místo činu.“
O pár minut později vypadal dvŧr jako osvětlená
skvrna mezi temnými zdmi. Silné reflektory osvětlovaly
kaţdý kout a odhalovaly, jak šedivé a rozpadlé jsou zdi.
První kulky nalezli velmi rychle. Některé se zavrtaly
do zdi.
- 82 -
 Clive inga je osobně vyškrábal ven a prohlíţel si
jednotlivé zdeformované střely.
„Chuťová zkouška?“ zeptal se Suko s úsměvem.
„Tu ani nemusím dělat.“
„Uţ máš jasno?“
„Ovšem. Je to z belgického samopalu.“
„Stejná, jakou pouţili tehdy ti vrahové?“
„Jistě.“
„Víš to zcela určitě?“
„Co znamená to tvoje určitě?“ inga zavrtěl svou
hranatou hlavou. „To bych to musel vzít do la inga a
porovnat.“
„To by trvalo moc dlouho.“
„Poslyš, Suko, co ty máš vlastně co vyšetřovat
normální vrahy?“
„To se ptám taky.“
„Nebo se z nich stali démoni?“
„Pevně doufám, ţe ne. I kdyţ mají pracky ve všech
moţných obchodech. U takových si jeden nemŧţe být
nikdy jistý. Jestli se nemýlím, mísí se tu dva případy, a to
se člověk mŧţe snadno splést.“
„Kde máš vŧbec svŧj stín?“
„Johna Sinclaira?“ Suko se zasmál. „Ten rozmotává
případ z jiné strany. Vybral si tu lepší. Mě poslal ven a sám
si moţná někde uţívá.“
inga se rozesmál. „To bych do něho neřekl.
Vţdycky jsem si myslel, ţe zná jen démony a jim
podobné.“
„Omyl. Všichni jsme jen lidé, ne?“
„Naštěstí.“
„To si myslím taky.“ Suko se rozhlédl kolem. „Vy tu
- 83 -
ještě budete mít práci, ale já budu muset vyrazit, protoţe
mě čeká ještě jiné pátrání.“
„Po těch střelcích?“
„Ano, prý seděli v rollsu.“
inga hvízdl mezi zuby. „To je síla,“ řekl, „váţně síla.
Doposud jezdili v úplně jiných autech.“
„I oni jsou přizpŧsobiví. Jen doufám, ţe ten rolls bude
k nalezení.“
„Drţím ti palce.“
„Díky, Clive.“ Suko zvedl ruku na pozdrav a zamířil
zpět ke svému BMW. Telefonoval na policejní ústřednu,
kde se sbíhají všechny nitky ohledně vyhlášeného pátrání,
ale dozvěděl se, ţe zatím nemají ţádné hlášení. „Zmizeli,
jako by se do země propadli,“ řekli mu.
„Do háje.“
„Objevili jsme sice pár inga , ale ţádný z nich
nebyl ten, po kterém pátráš.“
„Provedli jste kontrolu?“
„Jen jsme projeli kolem. Kolik osob v něm mělo
sedět?“
„To kdybych tak věděl. Předpokládám tři nebo čtyři.“
„Dáme ti vědět, kdyby něco.“
„Mŧţete mi volat do auta.“ Hned nato vyťukal Suko
číslo svého nadřízeného.
Sir James se právě dozvěděl o vyhlášeném pátrání.
Vŧbec se mu nelíbilo, ţe případ směřoval do vysoké
politiky, protoţe to začínalo být nebezpečné.
„Máme co dělat s černou magií, nemŧţeme se ještě
zdrţovat s takovými zločinci.“
„Nemohu za to, sire. Mám k vám otázku: Ozval se
vám uţ John Sinclair?“
- 84 -
 „Dosud ne.“
„Kde mŧţe vězet?“
„Říkal, ţe jede k nějaké ţeně, která prý mu mŧţe
poskytnout dŧleţité informace. Ta dáma se jmenuje Jessika
Longová. John ji zná poměrně dobře. Poprvé se s ní setkal
v jisté restauraci.“
„Je to soukromá návštěva?“
„Ne, pane, ta ţena se zabývá panenkami. Tuhle stopu
jsem si ověřil. A pokud jde o pana inga, myslím si, ţe
bude tou hnací silou, která se skrývá v pozadí, která ty
panenky ovládá.“
„Ne ti vrahové?“
„To zatím nevím, pane. Moţná obojí. Přál bych si jen,
aby měla pátrací akce úspěch.“
„Kdyţ znáte jméno té ţeny, zavolejte tam.“
„To udělám, pane.“
Tím Suko rozhovor se šéfem ukončil. Myslel na to, ţe
u kaţdého vyšetřovaní je spousta telefonování. Tento
případ byl zase jednou typický.
Zastavil u jednoho automatu a zavolal Jessice
Longové. Musel nejdříve najít její telefonní číslo a byl
zklamán, kdyţ se na něm nikdo neozýval.
Linka byla hluchá.
Suko vyšel z automatu velmi zamyšlen. Věděl, ţe jeho
příteli Johnovi se Jessika Longová velice líbí. Nejiskřilo to
sice mezi nimi, ale byli si nanejvýš sympatičtí. Nedovedl si
však představit, ţe by John, i kdyţ s ní byl sám, zapomněl
na případ a nechal se svést. Buď uţ tam ti dva nebyli,
nebo…
Suko přemýšlel o tom, co by se mohlo skrývat za tím
„nebo“. Ponořen v myšlenky mířil zpět ke svému BMW.
- 85 -
Rozhodl se, ještě neţ nastoupil…

- 86 -
 8.

Cítil jsem odpornou chuť na jazyku. Zapomněl jsem

na měkké, voňavé rty Jessiky Longové, neboť jsem cítil
studený olej a hořký kov hlavně revolveru.
Chlápek, který ten revolver drţel, si na mě klekl. Měl
na sobě černou koţenou bundu, kordové kalhoty, svetr a
přes obličej masku s otvory pro oči a ústa. Maska byla z
tmavomodré pleteniny. Neviděl jsem mu ani pramínek
vlasŧ. Na rukou měl tenké koţené rukavice, které mu při
akci nevadily.
Typy jako on jsem často viděl při televizních
reportáţích. Tak se oblékali ti, co vylupovali banky, a jiní
zločinci. Tento člověk mě ohroţoval, coţ mi zatraceně
leţelo v ţaludku. Byl cítit potem a vypadal, ţe s ním nejsou
ţádné ţerty. Kdybych udělal nějaký neočekávaný pohyb,
chladnokrevně by mě odstřelil. Proto jsem pod ním leţel
jako prkno a zkoušel jen zahlédnout někde za ním Jessiku.
Nic jsem však neviděl, protoţe ten muţ měl široká ramena,
která mi bránila ve výhledu.
Volnou rukou mě bleskově prohledal a našel dvě
zbraně.
Tak jsem přišel o svou berettu i o dýku. Schoval obojí
do kapes u bundy.
„Co se děje?" vydechl jsem. „Co tu hledáte?"
„Drţ hubu, ty policajtská svině. Kdybych vystřelil,
uletí ti pŧlka hlavy."
Mohl jsem uţ mluvit, protoţe mi místo do úst mířil
teď na čelo. „Nevím, čím jsem vám já mohl nějak ublíţit, a
to uţ vŧbec nemluvím o té ţeně. Nechte ji jít, člověče."
Tomu se jen zasmál a vstal.
- 87 -
 Byl jsem šťasten, ţe uţ necítím váhu jeho těla, ţe
mám volný výhled a vidím na Jessiku Longovou, která se
nacházela ve velmi nepříjemné situaci.
Přišli totiţ dva. Ten druhý měl masku z červené
pleteniny. I on v ní měl vystřiţené tři otvory. Vyuţíval své
převahy.
Jessika klečela před ním. Určitě ne dobrovolně,
protoţe ji drţel levou rukou za vlasy. V pravé drţel zbraň,
jejíţ hlaveň mířila šikmo dolŧ, tedy na Jessičinu hlavu.
Ta teď byla ještě bledší neţ obvykle.
Tohle poniţování mne popuzovalo. Oči měla obrácené
ke stropu, jako by si chtěla dokonale prohlédnout vzorek na
něm.
Dveře uţ byly zase zavřené a já si kladl otázku, co
mají ti dva v úmyslu.
Nejdříve muţ v červené masce zvedl Jessiku na nohy,
přitiskl jí hlaveň ke krku a začal sykavě mluvit. „Ani se
nehneš. Nebudeš křičet a vyvádět. Jinak tě okamţitě
odprásknu."
„Ano, ano..."
„Dobře, tak pojď. Otoč se."
Sledoval jsem, kam jdou. Jessika na mě vrhla zoufalý
pohled, kdyţ kolem mě procházela. Ten člověk ji vedl k
příčným trámŧm a přiměl ji zády se o jeden z nich opřít.
Vrah vytáhl pouta. Kdyţ Jessika dala ruce nahoru,
zacvakly oba kovové náramky kolem jejích zápěstí. Tento
zpŧsob zneškodnění člověka je velmi jednoduchý a účinný.
Byl jsem zvědav, co udělají se mnou. Modrá maska
mne ohroţovala revolverem, druhý šel ke dveřím a otevřel
je. „Mŧţeš dál, Bingu!"
Vstoupil Bing. Zarazil jsem se, kdyţ jsem uslyšel to
- 88 -
jméno. Bing? Připadalo mi povědomé.
Podíval jsem se na Jessiku a uviděl jí ve tváři směs
zděšení a údivu. I ona znala osobu, která vstoupila do
jejího bytu, a já si najednou uvědomil, ţe to jméno jsem
slyšel od ní. Ten Bing musí být výrobce nebo sběratel
panenek. Nebo s nimi obchoduje.
Pečlivě za sebou zavřel dveře a zŧstal stát krok od
nich, aby se nejprve rozhlédl.
Byl to typ člověka, jaký se vidí jen zřídka. V tmavém
obleku, na hlavě řídké vlasy, poměrně malé ruce se
zkroucenými prsty. Hlava byla skoro tak malá jako hlava
panenky. Ale připadal mi dost velký se svou hladkou pletí
v obličeji a s ústy, která se nápadně podobala ústŧm
panenek. I oči měl jako panenka. Připadaly mi se svými
tmavohnědými zřítelnicemi jako umělé.
Neoslovil jsem ho. Toho se ujala Jessika. Spíše
zašeptala, neţ řekla: „Pane Bingu, vy?"
Popošel o kousek dopředu. Podivoval jsem se jeho
chŧzi. Pŧsobila na mě jako nemotorné pohyby robota - byla
zrovna tak neohrabaná.
Zastavil se před Jessikou. „Ano, to jsem já. S tím jste
nepočítala, ţe?"
„Ne."
Pokýval hlavou. Protoţe byl menší neţ Jessika, musel
k ní vzhlíţet. „Vy víte, ţe vás mám rád, slečno Longová.
Uţ jsem vám to jednou řekl. Proto mě kvŧli vám mrzí, ţe
jste se dala dohromady právě se Sinclairem."
„Jak to?"
„Je to mŧj nepřítel. A jeho přátele počítám také ke
svým nepřátelŧm, Jessiko." Oslovoval ji jménem. Jeho
malé rty se roztáhly v odporný úsměv.
- 89 -
 „Co špatného vám udělal?"
„Zabil mé malé přátele. Uhasil plaménky jejich
ţivotŧ."
„To byly panenky, pane Bingu!"
„Zcela správně, má milá. Byly to panenky. Ale
panenky, které měly duši. Takové se nezabíjejí. Ony
zabíjet smějí, kdyţ jim to přikáţu, ale ne naopak."
„Ale spáchaly zločin."
Bing pokrčil rameny. „To je věc názoru. Podle mě jen
plnily svŧj úkol."
Napjatě jsem poslouchal jejich rozhovor a zároveň
přemýšlel, jak se z téhle situace dostat. Nebylo to snadné.
Zaprvé jsem byl ohroţován dvěma zbraněmi, z kaţdé
strany jednou, a Jessika byla připoutána k trámu. Kdybych
se nějak prudce pohnul, ohrozil bych tím i její ţivot. To, ţe
ji ještě nezabili, bylo dŧkazem, ţe od ní Bing něco chce.
„Co ode mě chcete?" zeptala se Jessika.
„Něco velmi dŧleţitého. Spojil jsem se s přáteli a
slíbil jim, ţe odstraním z cesty jisté překáţky."
Teď jsem promluvil já: „Politické překáţky?"
„Ano." Krátce se na mě zadíval. „Mým přátelŧm se
nelíbí, ţe na ministerstvu vnitra pracují lidé, kteří nechtějí
spolupracovat. Slíbil jsem, ţe jim pomohu odvalit tyto
balvany z cesty. Jsme vyřezáni z jednoho dřeva a
pocházíme ze stejného tábora."
„Jste Arab?" zeptal jsem se.
„Ano i ne. Má matka pochází z Iránu, otec byl Řek.
Miluji země kolem Středozemního moře. Nezáleţí na tom,
zda je to Afrika, Asie nebo Evropa, kde tyto země leţí.
Rozumíš?"
„Ne."
- 90 -
 Mávl rukou. „Na tom nezáleţí. Stejně uţ dlouho
nebudeš ţít. Podařilo se mi přemluvit své dva přátele, aby
pro mě udělali laskavost. Nerad bych, aby vás zastřelili,
zabíjení nechávám na svých panenkách. Ty se musí
pomstít tomu, kdo jim zabil jejich sestry."
„A vy je máte tady?"
„Neptejte se tak hloupě, Sinclaire."
„Vy znáte moje jméno?"
„Kaţdý máme své známosti." Znovu se odporně
usmál, v ústech se mu objevily bublinky slin a praskaly mu
na rtech. Pak pohnul rukama. Zjistil jsem, ţe má kolem
zápěstí široké záhyby.
Závěs zŧstal rozhrnutý. Zatímco nás drţeli v šachu
maskovaní muţi, Bing přešel napříč pokojem a ocitl se v
ateliéru, kde se začal rozhlíţet.
Dával si načas, dlouze si prohlíţel kaţdé zátiší a
uznale pokyvoval hlavou. „Ty jsi skutečná umělkyně,
Jessiko. Neobyčejná ţena s neobyčejnými nápady. Máš
mŧj obdiv. Jestli správně vidím, máš panenky ráda, i kdyţ
některé z nich úmyslně děláš odporné a stavíš je do situací,
které se mi vŧbec nelíbí. Jako třeba tuhle."
Ukázal na dominu a zavrtěl svou kulatou lebkou. „Ne,
to se mi nelíbí. Za to bych tě měl dokonce potrestat,
Jessiko."
Ujedou mu teď úplně nervy? Dostal jsem strach, a
proto jsem promluvil. „Vţdyť jde jen o objekt, pane Bingu.
Jessika chce nastavit zrcadlo lidem. Přímo s panenkami to
nemá nic společného. To nemŧţete brát osobně."
„Ať mlčí! "řekl Bing.
Modrá maska stála blíţ. Přistoupila ke mně a zasadila
mi ránu. S tlumičem vypadal revolver jako hŧl. Stačil jsem
- 91 -
ještě zvednout ruku, abych si chránil obličej. Ten mizera
uhodil podruhé. Kdyţ ustoupil, hořela mi levá tvář a zŧstal
mi na ní krvavý šrám.
Jessika Longová zasykla: „Vy zločinci! Bít
bezbranného, vy..."
„Buď raději zticha, má drahá," okřikl ji pan Bing.
„Nebo bych mohl i vŧči tobě zapomenout na dobré
zpŧsoby."
Jessika mlčela.
I já uţ jsem se drţel zpátky. Nepřestával jsem se ale
divit, ţe takoví otrlí násilníci poslouchají příkazy člověka,
jako je pan Bing. Musely mezi nimi být opravdu pevné
vztahy. Šrám na tváři nebyl dlouhý, ale krvácel. Krev mi
stékala na krk.
Bing se začal znovu zajímat o zátiší. Komentoval
Jessičina díla, některá chválil, jiná kritizoval. Pak se zeptal:
„Kde stála ta malá, kterou jsem k vám poslal?"
„Vedle kouzelnice," zašeptala Jessika.
„Ach, tam." Zadíval se na mě a zavrtěl hlavou.
„Někdy se lidé chovají tak, jako by chtěli zahodit vlastní
ţivot." Odkašlal si. „Já to nechápu. Neměli jste se do
ničeho plést."
Do toho jsem se znovu ozval já: „Smím se vás na něco
zeptat?"
„Prosím."
„Jak jste věděl, ţe jsem tady?"
Pobaveně se zasmál. „Jak jsem to věděl? To je velmi
jednoduché. Stačí jen mít ty správné drátky v rukou. Já
jsem věděl o kaţdém vašem pohybu, Sinclaire.
Mimochodem, přišel ke mně na návštěvu ten váš čínský
přítel. Musím připustit, ţe mě našel velmi rychle. S tím
- 92 -
jsem nepočítal. Teď mě asi hledá, jestli ho ovšem
nezasáhla kulka. Ano, ano," řekl a pokýval hlavou. „Ţivot
se někdy ubírá podivnými cestami, věřte mi. A panenky
patří k mému ţivotu."
„Nejste normální, to víme. Co jste s nimi dělal, pane
Bingu?"
Podíval se zamyšleně mým směrem, zvedl ruku a
zlehka se škrábl do pravé tváře. „Co jsem s nimi dělal? Nic
mimořádného, jen jsem je poněkud změnil. Víc nic. Uţ
dost lidí si myslí, ţe panenky nejsou jen neţivé předměty.
Věří, ţe se v mnohém podobají dvounohým bytostem. A já
jsem tu teorii převedl do praxe."
„Pomocí černé magie?"
„Správně. Vyznám se v ní. Teď uţ víte, ţe pocházím
ze země, kde se na věci díváme jinak. Věříme více na
přírodní síly, nikdy nezapomínáme na svou historii a podle
ní ţijeme. V Orientu byli velmi dobří výrobci panenek,
kteří měli kouzelné ruce. Já jsem se vyučil u jednoho
starého mistra, který mě ještě před svou smrtí zasvětil do
tajemství vyvolávání dţinŧ. Neboť jen dţinové mohou
vdechnout panenkám ţivot. Mŧj starý mistr moc dobře
věděl, co činí. Byl jsem u něj dlouho, velmi dlouho. Po
jeho smrti jsem odešel do světa a navázal kontakty s
rŧznými skupinami, které nenáviděly lidi stejně jako já.
Dali jsme se dohromady a odešli do Anglie, kde jsme našli
podporu."
„Koho?"
„Přátel, Sinclaire."
„Také Arabŧ?"
„Ne, ale to tě uţ nemusí zajímat." Obrátil se.
Jeho slova, zejména ta poslední, mě donutila k
- 93 -
zamyšlení. Takţe vrahové našli v Londýně podporu. Kdo
se mohl postavit na jejich stranu? Tyhle jeho výroky byly
velmi záhadné.
Ţe by zrádce ve vlastních řadách? Ta myšlenka mi
připadala stále pravděpodobnější.
Čekal jsem, co Bing bude dělat dál. Stále ještě
procházel ateliérem, všechno si pečlivě prohlíţel a pŧsobil
dojmem člověka, který má spoustu času.
Konečně se zastavil, zaklonil hlavu a zadíval se na
šikmou skleněnou střechu. „Chci, abyste zhasli světla v
ateliéru."
Tentokrát se pohnula červená maska směrem k
vypínačŧm. V ateliéru byla tma aţ na jednotlivá osvětlená
zákoutí s panenkami.
„Mám vypnout i ostatní?"
„Ne, ty nech. Takhle mi to stačí, příteli. Jsem velmi
spokojen." Zamnul si ruce, ale jeho prsty přitom zŧstaly
zkroucené.
Vyhledal jsem Jessičin pohled a viděl jsem, jak krčí
rameny. Bylo to gesto odevzdanosti, bezmoci a zoufalství.
Byli jsme proti takové přesile slabí. Bing byl spokojen, coţ
dokazoval pokyvováním hlavy. Pak k nám opět promluvil:
„Cítím, ţe za chvíli přijdou. Proto jim uvolníme cestu.
Udělej to ty, Beto."
Oslovil muţe v červené masce. Bylo to velmi
dŧmyslné, pouţil krycího jména. Pan Bing opravdu nic
neriskoval.
Beta opustil své místo a dostal od Binga nějaké
příkazy. Pootvíral několik skleněných obdélníkŧ, aby
vznikl otvor na spodní straně širší. To stačilo, aby tudy
mohly panenky vniknout dovnitř.
- 94 -
 „To stačí," řekl Bing, kdyţ byla okna vyklopená. „Víc
není zapotřebí. Vrať se k ní."
Beta poslechl.
Uţ jsem se ničemu nedivil. I kdyţ jsou arabští vrahové
zvláště brutální a nemilosrdní, před některými věcmi mají
velký respekt. Mají prostě jinou mentalitu. V jejich ţivotě
hrály vţdy roli určité věci, které mají své kořeny hluboko v
mysticismu. Z toho dŧvodu také mohl Bing získat
nadvládu nad takovými dvěma zabijáky.
Nad skleněnou střechou bylo vidět nekonečnou
nebeskou báň nad několikamilionovým městem na Temţi.
Uţ byla tma, obloha byla tmavošedá a na ní světlejší
oblaka, sem tam svítila nějaká hvězda. Přibývající měsíc
vypadal nevýrazně a rozmazaně.
Všichni jsme čekali. Jen Bing přesně věděl, co se
stane.
Chodil stále dokola, chvílemi se zastavil, zadíval se
nahoru a pak zase pokračoval v chŧzi.
„Teď!" zašeptal.
Já jsem zatím nic neviděl. Stejně jako předtím mi
plocha nad sklem připadala prázdná. Změnilo se to, kdyţ
jsem uviděl třepetavý pohyb. Nic víc neţ stín, ale ten stín
se zachvěl nad sklem a vzápětí dostal další posily.
Najednou tu byly tři stíny. Naprosto cílevědomě
proletěly pootevřeným oknem.
Pak jsem je poznal. Měl jsem vlastně vědět uţ dříve,
co to je.
Byli to motýlci. Vzpomněl jsem si, ţe přesně takového
jsem viděl v pracovně zavraţděného sira Harolda. Jejich
přítomnost musela mít nějaký význam, smysl.
Motýlci létali kolem hlavy čekajícího pana Binga,
- 95 -
který zvedl ruce a vytvořil z nich misku, do které se chystal
motýlky pochytat. A oni ho okamţitě poslechli.
Po řadě mu vlétli do dlaní, kde se usadili. Bing
opatrně dlaně zavřel. Promluvil k nám. „Nejsou to
nejnádhernější bytosti na světě? Tak jemné a tak křehké, a
přesto tak pozoruhodně odolné. Miluji motýly, převzal
jsem je od svého starého mistra a pokračuji v jejich chovu.
Dříve poslouchali jen jeho, dnes se naučili poslouchat mé
telepatické povely." Znovu otevřel ruce a nechal tři
uvězněné vyletět ven. Vyletěli do výšky a posadili se mu
na ramena. Tam, kde byli oni, musel člověk počítat s tím,
ţe se objeví i panenky. Nemýlil jsem se. V tichu jsme
najednou zaslechli škrábavé zvuky, jak panenky šplhaly
nebo chodily po skle.
Počítal jsem je a napočítal jsem čtyři. Přicházely
opravdu ze všech stran.
Pan Bing měl radost jako dítě. „Tady jsem!" volal na
ně. „Tady, pojďte ke mně. Čekám na vás, sestry." Pak se
prudce obrátil a ostře se na mě zadíval.
I na tu dálku jsem v jeho očích zahlédl zlý záblesk.
„Ty, Sinclaire, se staneš jejich první obětí. Věř mi, ţe jejich
pomsta bude strašná."

- 96 -
 9.

Suko projíţděl Londýnem s očima otevřenýma. Ne ţe

by jindy jezdil poslepu, ale pátral po tom voze.
Potkal uţ dva rollsy. V jednom seděl jen řidič v šedé
uniformě, ve druhém dvě staré dámy v koţiších, ověšené
šperky. Vezl je starý bělovlasý pán.
Ne, ty určitě neměly nic společného s tím střílením.
Suko pokračoval v jízdě.
Zapamatoval si však jejich čísla, na nejbliţší červenou
zastavil a zavolal na centrálu, ale nedostal spojení.
Jeho obavy narŧstaly. Protistrana měla zřejmě velmi
přesné informace. Musel počítat s tím, ţe i John se chytil
do pasti stejně jako on. Jenţe Sukovi se podařilo uniknout.
A byl sám. Zatímco John se musel ještě navíc postarat o
Jessiku Longovou, coţ mu mohlo velice ztíţit situaci.
Jessika Longová bydlela ve Westendu, v končinách,
kde bydlí bohatí, kde se usadili umělci, návrháři a jim
podobní lidé. Jsou zde vysoké nájmy a byty často malé, ale
najdou se výjimky. V těch nejvyšších cenových
kategoriích, samozřejmě.
Suko nechtěl být nápadný. Proto se rozhodl, ţe
nenechá svŧj BMW před domem, ale opodál, pokud někde
najde místo na parkování. Zbytek cesty raději pŧjde pěšky.
Tady Londýn ještě nespal. I přes studený vítr bylo na
ulicích dost rušno. Byli tu dokonce i prodavači, kteří seděli
na okrajích chodníku a prodávali rŧzné zboţí. Od umělých
tančících hadŧ, kteří vypadali jako ţiví, aţ po spony do
vlasŧ údajně z čisté platiny.
Suko projel kolem domu, kde bydlela ta ţena. Byl to
rohový dŧm. V další ulici objevil místo, kam postavil svŧj
- 97 -
vŧz.
Těch pár krokŧ se rád vrátil a konečně stál před
domem, jehoţ fasáda měla v horní polovině namalovánu
velmi řvavou ţlutou barvou velkou hlavu panenky. To bylo
to správné entré pro ţenu jako Jessika Longová.
Suko hledal Johnova rovera mezi zaparkovanými
vozidly a nenašel ho. Zato ho oslovila ţena, jejíţ černé
vlasy byly cítit levným lakem.
„Hledáš něco?"
Suko se na „dámu" zadíval. Pod dlouhým pláštěm
měla superkrátkou sukni z černého elastického materiálu.
Nahoře měla síťovanou halenku protkávanou zlatou nití.
„Ano, přítelkyni."
Zasmála se doširoka otevřenými ústy. „To bych mohla
být já."
„Ty jsi panenka?"
Pohled jí zeskelnatěl.
„Ty jsi na panenky? Jsi perverzní? Divné, zdá se, ţe je
to teď v módě."
„Spíše na tvŧrkyně panenek."
„Myslíš tu Longovou?"
„Správně."
„Ta ale není pro kaţdého k mání."
„Já ji také nehledám kvŧli tomu. Máme stejného
koníčka - totiţ panenky. Je to báječné, prima se u toho
uvolníš."
Znovu se zasmála. „No, já si umím představit lepší
uvolnění, ale vidím, ţe to s tebou nemá cenu." Suko měl
štěstí, kdyţ uslyšel její poznámku: „U té je dnes nával. Uţ
k ní přijel jeden rolls..."
„Kde je?"
- 98 -
 Prostitutka se lekla, kdyţ uslyšela tuto naléhavě
vyslovenou otázku. „Poslyš, snad neţárlíš! Moţná si chtějí
taky jen pohrát s panenkami."
„Kde stojí ten rolls?"
„Ty jsi taky vysazenej na luxusní auta?"
„Odjakţiva."
„Ve dvoře, kde jinde by měl stát?"
„Díky, jak se tam dostanu? Ţádný vjezd tu nevidím."
„Ne, musíš za roh." Zakroutila hlavou. „Hrome, proč
ti to vlastně povídám? Mezitím mi utíkají zákazníci."
„Protoţe jsi hodná holka a já zase slušný muţský. To
je prosté."
„Páni, domýšlivej tak náhodou nejsi, co?"
„Ahoj, a polepši se." Suko nechal prostitutku stát a
zmizel. Takţe ten rolls jel k Jessice a uţ sem dávno dorazil.
Tenhle případ se začal vyvíjet ve skutečné drama. Suko si
blahopřál k úspěchu. Kdyby ho bývala neoslovila ta
prostitutka, vběhl by přímo do pasti jako hlupák. Teď musí
vzít rozum do hrsti.
Vŧz parkoval na zadním dvoře, ke kterému vedla
jednosměrka.
Tu Suko našel vedle malého obchŧdku se svítidly na
jiné ulici. Suko do ní hned nezašel, protoţe se mu nelíbila
silná pouliční lampa u chodníku. Kdyby pod ní prošel,
snadno by ho objevili.
Čekal. Kdyţ se minutu nic nedělo, risknul to.
Lampa osvětlovala pravou stranu ulice, na levou uţ
dopadalo jen slabé naţloutlé světlo.
Suko rychle proběhl a znovu se ztratil ve tmě. Zastavil
se aţ na konci jednosměrky. Kdo by tudy chtěl projet v
rollsu, musel by umět velmi dobře řídit, nechtěl-li si auto
- 99 -
odřít.
V Londýně nikdy není skutečná tma. Stejně tomu bylo
i na zadním dvoře.
Suko nevěnoval pozornost obrysŧm a stínŧm
přilepeným k domu. To mohly být rŧzné přístavby a
nástavby. V této umělecké čtvrti nebylo jen výsadou bytŧ,
ţe měly svou osobitost, platilo to i o domech. Nikdo se
přitom neobtěţoval s nějakým stavebním povolením.
Někdo to vyprojektoval, jiný postavil a hotovo.
Kde stojí ten vŧz?
Reflektory uţ rozsvícené určitě nebudou. Kdyţ se
Suko zadíval doleva, uviděl dlouhý stín.
To musí být ono.
Vŧz byl zaparkován čelem k jednosměrce, takţe v
případě potřeby stačilo nastartovat, udělat oblouk doleva a
uţ by v ní zmizel.
V některých oknech na zadní fasádě dokonce svítila
okna, ale aţ do dvora jejich světlo nedosáhlo. Ztratilo se uţ
někde na domovní zdi a na střeše rollse.
Suko se zadíval šikmo před sebe. To musí být dŧm, ve
kterém bydlí Jessika. Ze zadní fasády vyrŧstalo cosi, co
vypadalo jako umělecké dílo geometrických tvarŧ a
odlišovalo se od fasády svou světlostí.
Byla to prosklená přístavba, jak Suko poznal i při
nedostatku světla.
Jessika byla umělkyně. Lidé takto zaloţeni se nezřídka
cítí v uzavřených bytech uvěznění. Kromě toho potřebují k
práci denní světlo. Proto tak milují ateliéry s prosklenými
střechami, kterými ho proniká dovnitř dost a dost.
Je v tom autě někdo?
To musí Suko nejprve zjistit. Jestli ho snad objevili,
- 100 -
tak to muselo být v posledním okamţiku. Pouţil starého
triku a šel do podřepu. Nezŧstal tak dlouho. Teď nezáleţelo
na tom, jak špinavá je zem na dvoře. Oblečení si mŧţe
člověk nechat vyčistit, ale ţivot si uţ druhý nepořídí.
Inspektor Suko se přitiskl ke zdi a plíţil se tiše k rollsu.
Kamenná dlaţba na dvoře byla studená. Páchly tu odpadky,
přeplněné nádoby na ně stály u zdi.
Suko dával pozor, aby se ničeho nedotkl. Pečlivě se
popelnicím vyhýbal.
Z této vzdálenosti uţ vypadal vŧz větší. Stříbrná
mříţka na chladiči svítila do tmy jako nějaký drahocenný
reliéf. I kouřová skla se matně leskla.
Kdyby někdo číhal uvnitř auta, Suko by to nezjistil.
Zastavil se těsně u levého předního kola, kde se mohl
krýt.
V autě se nic nepohnulo. Suko nechal uběhnout pár
vteřin. Naslouchal tichu dvora, ale ţádné podezřelé zvuky
nezaslechl. Sem tam dolehl k jeho uším slabý lidský hlas,
jak lidé nahlas mluvili v bytech. Zvykl si uţ i na hudební
kulisu, pocházející z nějakého nedalekého nočního
podniku, která sem slaboučce doléhala. Tyto zvuky
všechny dokázal identifikovat.
Aţ teď! Děje se něco? Ano, uslyšel kroky. V
jednosměrce. Někdo se chtěl dostat do zadního dvora a šel
úplně normálním krokem.
Suko změnil polohu. Opíral se zády o zeď. Tak získal
relativně dobrý přehled. Pokud ho sluch neklame, musí to
být ţena, která jde po jednosměrné uličce. Bylo totiţ velmi
zřetelně slyšet klapot vysokých podpatkŧ.
Pak vešla do dvora. Nejprve stín, který udělal tři
kroky, zastavil se a rozšířil, jak si ţena rozepnula plášť.
- 101 -
 Suko ji poznal. Byla to ta prostitutka. Co tu asi chce?
„Hej!" zavolala na něho. „Hej, Číňane, jsi ještě tady?
Odpověz!"
Její hlas se odráţel od zdí.
„Člověče, nechovej se jako idiot. Řekni, kde jsi?"
Suko mlčel.
Prostitutka tedy znovu vykročila. Po dvou krocích se
opět zastavila a rozhlédla na všechny strany, plášť stále
ještě rozepnutý, ruce v kapsách.
„Tak s tím uţ přestaň! Vím, ţe jsi na dvoře. Chci ti jen
něco říct. Napadlo mi, ţe jsem ty chlapy v rollsi viděla. A
nejen to..."
Zbláznila se? pomyslel si Suko. Ta si koleduje o to,
aby přišla o hlavu. Kdyby někdo v tom rollsu byl a slyšel
ji, tak je s ní amen.
„Ano, Číňane, viděla jsem je. Měli kanóny. Tak si dej
pozor, jo?"
Vtom se to stalo. Muselo to tak dopadnout. Suko byl
proti tomu bezmocný.
Naproti se objevily dva světelné body, které od sebe
nebyly daleko. Záblesky z hlavní! Výstřely téměř nebylo
slyšet. Zato jejich účinek Suko viděl. Ţena sebou dvakrát
trhla, nejdřív se předklonila, pak se svezla na bok a zŧstala
nehybně leţet na špinavé dlaţbě dvora. Nestačila chuděra
ani vykřiknout. Suko byl přesvědčen, ţe zásah byl
smrtelný.
Zmocnil se ho hrozný hněv. Stiskl zuby, aţ to
zaskřípělo. Tělem mu projelo zamrazení. Pozorovat
takovou chladnokrevnou vraţdu, to bylo víc, neţ se dalo
unést.
Nemohl nic dělat, zatím. Seděl stále ještě ve stínu
- 102 -
domu, ale věděl uţ také, ţe vrah či vrahové vědí, ţe na
dvoře někdo je. Ta ţena mluvila před svou smrtí bohuţel
velmi hlasitě.
Suko sevřel ruce v pěst. Horké vlny vzteku v něm
zatím ještě nepolevily. Od smrti té ţeny uplynulo deset
vteřin. Na protější straně se nic nepohnulo, ale vrahové tam
museli být.
V rollsu se nedělo také nic. Suko proběhl kolem
kapoty, aţ čelním sklem viděl dovnitř. Nic se tam
nehýbalo.
Nechtěl zbytečně plýtvat časem. Myslel na Johna.
Kdyţ se zadíval na prosklenou přístavbu ateliéru, tušil, ţe
se tam něco děje. Pak se rozvítilo světlo.
Bylo přirozené, ţe se vrah přijde přesvědčit o úspěchu
svého činu. Ţena leţela na zemi jako černý stín.
Jednosměrkou sem zafoukal vítr a hrnul před sebou
potrhané noviny. Zastavily se o mrtvou a přikryly jí hlavu
jako plachta.
Suka začaly pálit oči od dlouhého dívání do jednoho
místa. Válka nervŧ mezi neznámým střelcem a Sukem
skončila, ve chvíli, kdy si inspektor všiml, ţe se u protější
zdi něco pohnulo.
Člověk?
Ano, přebíhal přes dvŧr. Pravděpodobně měl na nohou
nějakou sportovní obuv, protoţe jeho kroky nebylo vŧbec
slyšet.
Šel zkontrolovat svou oběť. Se zbraní v ruce se stále
rozhlíţel kolem, zastavil se u mrtvé a chtěl ji ohledat.
Natáhl levou ruku a chtěl mrtvou otočit na záda. Suko
si všiml, ţe pravá ruka je nějak nápadně dlouhá. Má v ní
zbraň?
- 103 -
 Na krátkou chvilku nedával vrah pozor. Jak dlouho to
trvalo, nedokázal by Suko říci. Ale jemu stačilo několik
vteřin. Přemýšlel také, jestli nemá pouţít svŧj bič, ale pak
si to rozmyslel. Moţná ho bude potřebovat na něco
dŧleţitějšího.
Rozhodl se, ţe odtud uteče. Dokázal, ţe i on se umí
pohybovat naprosto neslyšně, protoţe vrah si ničeho
nevšiml.
Teprve aţ se Suko odlepil od zdi, kde stály nádoby na
odpadky, a zamířil na druhou stranu, vrah zpozorněl. Mírně
se pootočil a zbraň s ním. Vtom uslyšel Sukŧv rozhodný
povel.
„Neopovaţ se!"
Profesionálové vědí, kdy se mají drţet zpátky. A tento
muţ byl profesionál. I kdyţ drţel v ruce zbraň,
uvědomoval si, ţe ten druhý mŧţe být rychlejší, protoţe na
něho pravděpodobně míří.
Sukovi se nelíbila vzdálenost mezi nimi, proto se
rozhodl jít blíţ. Ale nespouštěl vraha z očí.
Ten ještě klečel u mrtvé prostitutky. Hlaveň mířila
vedle její hlavy. Byl k Sukovi obrácen profilem, pak se
pootočil doprava.
„Zahoď tu bouchačku!" zavelel Suko.
„Dobrá, hned to bude."
Podle výslovnosti Suko poznal, ţe to není Angličan.
Tipoval to na Araba.
„Co chceš?"
„Odhoď tu bouchačku!"
„No dobře, jak chceš." Pohnul pravou rukou a odhodil
zbraň s tlumičem. Ta po dopadu na zem ještě kousek jela,
neţ se zastavila na kamenné dlaţbě dvora.
- 104 -
 „Výborně, a teď se postav!"
Ten druhý poslechl. Suko viděl, ţe je to docela malý
muţ, ale na svou postavu měl široká ramena.
Věděl, co má udělat, protoţe dal ruce vzhŧru a pak je
zkříţil na zádech.
To se Sukovi nelíbilo. Znal typy, co nosí na zádech
dýky, proto chlápka vyzval, ať dá ruce znovu nahoru, a tam
je zkříţí.
„Tak, to uţ je lepší," řekl Suko. „A teď ustup."
„Jak daleko?"
„Já ti řeknu."
„Jak chceš."
Ten člověk se choval nanejvýš sebejistě, coţ Suka
mírně znervózňovalo. Pomyslel si, ţe vrah musí mít ještě
nějaký jiný trumf v ruce. Takoví jako on musí prostě
vţdycky nějaký mít.
Po dvou krocích Suko zavelel stát. „A teď od tebe chci
něco vědět. Proč jsi ji zabil? Proč? Nic ti neudělala."
„Moc křičela."
„Kvŧli tomu ty zabíjíš?" U démonŧ to Suko zaţil
velmi často, ale u normálního člověka...
„Musel jsem."
„Proč jsi musel?"
„Bývala by všechno prozradila."
„Co by prozradila?"
„Ale nic."
„Ale ano, mám dobré uši. Slyším dokonce i podtóny.
Co by bývala prozradila?"
„Já uţ nevím."
Suko to zkusil jinak. „Vy uţ jste na mě jednou stříleli.
Taky na zadním dvoře, za obchodem jistého pana Binga.
- 105 -
Pak jsem viděl několik muţŧ sedět v rollsu. Kde jsou teď a
kam se ukryl Bing?"
„Nemám tušení. Nebo vlastně ano, oni mezitím
vystoupili a rozešli se."
„To ti mám věřit?"
„Nemusíš."
Suko k němu šel ještě blíţ a zastavil se dva kroky od
něho.
Tak toho muţe lépe viděl. Na hlavě mu rostly tmavé
vlasy. Oči měl úzké. Husté klenuté obočí vypadalo jako
namalované.
Inspektor Suko zamířil hlaveň beretty přímo mezi ně.
Kdyby stiskl spoušť, zasáhl by vraha přímo do čela.
„Tak kde jsou?"
Arab jen pokrčil rameny.
„Chceš kulku do hlavy?"
„Ty jsi polda, ne?" zeptal se s úšklebkem Arab a hned
pokračoval: „Poldové nesmějí v takových situacích střílet.
To dobře víš. Nevěřím, ţe bys vystřelil."
„Tím bych si nebyl na tvém místě tak jistý. Existují
výjimky. Například u chladnokrevných vrahŧ..."
Začal se smát. To Suka dopálilo. Počítal ale s nějakým
trikem, který má odvrátit jeho pozornost.
A bylo tomu skutečně tak. V rollsu se někdo pohnul a
Suko si toho nevšiml. Muţ, který se tam ukryl, všechno
pozoroval a právě dospěl k závěru, ţe musí zasáhnout.
Přelezl ze zadního sedadla dopředu na sedadlo pro
řidiče.
Tam se sklonil a vyčkával. Postupoval velmi opatrně.
Takhle se mohl dívat předním sklem do dvora, kde stáli
oba muţi.
- 106 -
 Muţ v rollsu přemýšlel. Nepočítal s tím, ţe se situace
natolik vyhrotí. Nejen ţe se do toho zapletla ta děvka, ale
teď ještě ten proklatý Číňan, který se jim vydal po stopě a
došel aţ na její konec.
Ale bude to i jeho konec.
Muţ sáhl pod podšívku šedého pláště. Kdyţ ucítil ve
zpocené dlani chladný kov, cukl mu v koutcích úst letmý
úsměv. Byl to dobrý pocit, moci se spolehnout na střelnou
zbraň. Bylo ještě lepší, ţe absolvoval několik hodin
výcviku ve střelbě a byl povaţován za dobrého střelce.
Levou rukou hmatal po kličce na dveřích. Mohl se
rozhodnout střílet přes sklo, ale to by zúţilo palebný úhel.
Bude lepší, kdyţ vystoupí a otevřené dveře pouţije k tomu,
aby se kryl.
Otevřel a uslyšel smích svého kumpána. Pak dveře
otevřel naplno a postavil se za ně. Pak zamířil přes jejich
horní okraj na Číňanova záda.
Jeho prst se pomalu ohýbal...

- 107 -
 10.

První panenka se protáhla škvírou v okně a padala k

zemi.
Pozoroval jsem ji. Viděl jsem, ţe zvedla ruce nad
hlavu. Červené šatečky vlály jako prapor, noţičky měla
nataţené, chodidla obrácená špičkami nahoru. Pak dopadla
na prkennou podlahu. Těsně u nohou svého mistra přepadla
dopředu, opřela se dlaněmi o zem a narovnala se.
Bing se sehnul a natáhl k ní ruku. Dlaní pohladil
panenku po dlouhých plavých vlasech, ve kterých měla
vpředu velkou mašli.
Bylo na něm vidět, jak svá dítka miluje. Choval se k
nim jako k sobě rovným.
Podíval jsem se na Jessiku. I ona pozorovala výrobce
panenek. V očích měla odpor. Bylo na ní vidět, ţe je jí ten
člověk protivný. Trpěla tím, ţe se nemohla hýbat.
Bing zvedl své „dítě" do náručí. S úsměvem na rtech
ho zvedl do výšky, v očích zář, jako by ta panenka byla
nějaké mimořádně vzácné umělecké dílo.
Ţádné dítě by se k ní nechovalo s větší láskou a
něhou.
Pak se Bing otočil a řekl: „Je nádherná. Vskutku
umělecké dílko." Ta slova patřila mně a ke mně také
přistoupil. Ďábelsky se usmíval a panenku drţel před
sebou, jako by mi ji chtěl vtisknout do náruče.
Dával si pozor, aby se nedostal do palebného pole na
mě namířených zbraní. Obratně je obešel a navíc mí
stráţcové změnili polohu. Pan Bing se zastavil v
očekávání, ţe ho oslovím, nebo ţe budu chválit jeho
panenku.
- 108 -
 Ale ničeho takového se nedočkal. Já se totiţ díval na
jeho motýlky. Seděli mu na rameni jako zmrzlí. Na
jakémkoli jiném místě by jim to slušelo daleko lépe, jen ne
na tom jeho podivném rameni.
„Co od mě chcete, Bingu?" zeptal jsem se.
„Nejsou nádherné?" zašeptal. „Nejsou to malá
umělecká díla?"
„Ne. Mně to nic neříká."
„Protoţe jako polda nemáš ţádný cit."
Panenka mě nezajímala, výhradně on. „A vy máte cit?
Nebo ty vaše výtvory? Já si to nemyslím. Kdybyste totiţ
měl cit, nemohl byste jim přikazovat, aby vraţdily."
„Muselo to být."
„K čemu vám to bylo dobré? Čtyři mrtví, Bingu. Čtyři
muţi z ministerstva. Já mám z toho všeho pocit, ţe vy sám
jste se degradoval na panenku, na loutku. Posloucháte jen
příkazy druhých. Odporní vrahové si z vás udělali svŧj
nástroj. Udivuje mě, ţe jste na to nepřišel."
„Já ti přeji totéţ, co oni!"
„A copak? Chaos? Vy si přejete smrt několika politikŧ
a vysoce postavených úředníkŧ?"
„Ano." Vyslovil to slovo pomalu a rozhodně.
Pokyvoval přitom hlavou a změnil výraz v obličeji. Četl
jsem v něm něco jako údiv a přirozeně i souhlas.
„Co z toho máte?"
Ještě více sešpulil svá malá ústa. „Vědomí, ţe mám
moc." Jeho hladká tvář se rozzářila. „A současně vědomí,
ţe to mé panenky dokáţí. Je to šílené, neuvěřitelné, prostě
zázrak. Sám ještě svŧj úspěch dost dobře nechápu, ale
věřím v něj. Jsem přesvědčen, ţe je to mé poslání, chápeš
to, Sinclaire?"
- 109 -
 „Ano, kaţdý z nás je v nějakém ohledu vyšinutý. Já se
jen ptám, jestli za tebou tví přátelé budou stát i tehdy, aţ
jim odstraníš překáţky z cesty a oni se dostanou do
mocenských pozic. Moţná tě potom zabijí. Nebo rozšlapou
jako panenku. To by se mi nelíbilo, Bingu. Ale ty uţ ses
zřejmě rozhodl."
„Ano, já uţ jsem se rozhodl," řekl bezbarvým hlasem.
„Vím, ţe stojím na správné straně. Nemám rád lidi.
Nenávidím své protivníky a zničím je. Tvoje odpověď byla
velice odváţná, Sinclaire." Vystrčil malý rŧţový jazýček a
olízl si rty. Zŧstala mu na nich lepkavá slina, která
vypadala jako sraţené mléko. „Za svá slova bys si zaslouţil
smrt. Pomluvil jsi mé přátele. Ale já si od nich vynutil slib,
ţe tě nezabijí."
„To je opravdu hezké," řekl jsem ironicky.
„Na tvém místě bych se z toho neradoval, Sinclaire.
Mí přátelé by tě provrtali rychlou kulkou. Ale mé panenky
tě budou mučit. Budou se ti mstít za ty, které jsi zabil."
Připadalo mi, ţe panenka jeho slovŧm dokonale
rozumí. Pohnula prudce svýma malýma ručkama, aţ se jí
šatečky rozevlály. Pan Bing ji opatrně postavil na opěradlo
gauče. Zŧstala stát v blízkosti jeho ramene.
Zachytil jsem část jejího nepřátelského fluida. Nebyl
to chlad, který ke mně vysílala, ale odpor, dokonce
nenávist a vědomí, ţe mi chce tyto pocity ukázat. Její malá
očka se pohnula. Točila se dokola jako kuličky, malá ústa
se v pravidelných intervalech roztahovala do šířky, prstíky
se jí chvěly. Panenky byly sice malé, ale byla v nich skryta
nevídaná síla. Na vlastní oči jsem viděl, ţe dokázaly uškrtit
člověka.
Bing ustoupil do pozadí. „Musím se postarat o ostatní
- 110 -
miláčky," vysvětlil mi a obrátil se ke mně zády. „Ona na
tebe dá pozor, abys neprovedl ţádnou hloupost. Nečekané
pohyby by pro tebe mohly znamenat smrt, Sinclaire."
Zadíval se na Jessiku, ale nepromluvil k ní a jaksi prkenně
zamířil do ateliéru, kde vztáhl ruce k prosklené střeše.
I já jsem viděl bratry a sestry první panenky.
Řádka jich čekala jako poslušné děti na skleněné
střeše. Objevil se jejich otec, stál pod nimi, zvedal k nim
ruce a mával na ně. Zval je k sobě.
Vypadal přitom směšně jako klaun. Ale já si dával
pozor, abych se nerozesmál. Tyto malé panenky, které
měly slouţit jako hračky, byly ve skutečnosti nástroji
vraţedné síly, nástroji ďábla, který do nich vdechl zlé
kouzlo, jeţ jim přikazovalo ničit.
Protahovaly se pootevřenými okénky. Musely
zatahovat hlavy mezi ramena a dostaly se jen tam, kde byly
škvíry nejširší. Některé z nich padaly k zemi hlavou dolŧ,
ale ještě v letu se obrátily a dopadly na nohy.
Panenky muţského i ţenského rodu poslouchaly
telepatické příkazy svého mistra a pána. Velmi neobvyklá
cháska.
To, ţe Bing své ţenské panenky oblékal tak čistě a
roztomile, muselo mít nějaký dŧvod. Moţná se mu líbily
ţeny v pestrých šatech. Ale nepotrpěl si jen na šaty. V
jejich plavých nebo černých vlasech byly rŧzné spony,
hřebínky, ozdŧbky. Tomu, kdo tyto panenky uviděl poprvé,
se musely zdát automaticky roztomilé a hezké.
Jinak tomu bylo při druhém pohledu.
Soustředil jsem se na jejich tváře. Bing sice nechal
zhasnout světla, ale i tak jsem viděl jejich zlé výrazy i
nenávistně svítící oči. Byly to bytosti, které znaly jen
- 111 -
nenávist a čekaly na to, aţ budou moci začít ničit a zabíjet.
Zlo u nich bylo na prvním místě.
I muţské „panenky" byly pěkně oblečené. Měly na
sobě obleky buď s dlouhými nebo krátkými kalhotami.
Pokud by někdo pouţil výrazu nemoderní, pak by se přesně
trefil. Jejich obleky jim byly těsné, napínaly se jim na těle,
aţ to vypadalo, jako by při prudším pohybu měly
prasknout.
I vlasy pŧsobily jednotně. Buď sčesané na pěšinku,
nebo dozadu, ale vţdy přilepené k hlavě, jako namočené
nebo napuštěné brilantinou.
Počítal jsem je a napočítal jich osm!
S tou, která seděla nedaleko mě na opěradle gauče,
jich bylo devět.
Ne všechny panenky byly doprovázeny motýlkem. Ti
tu byli jen tři.
Jako vojáci před dŧstojníkem, tak se rozsadili. Pan
Bing se na ně podíval se strany a dával jim šeptem nějaké
povely. Nepodařilo se mi bohuţel zachytit slova, moţná ţe
dokonce hovořil v nějaké „panenčí" řeči. Řada malých
nestvŧr se ale na základě těchto povelŧ dala do pohybu.
Vytáhly zbraně, které schovávaly pod šatičkami. Oči
se mi rozšířily, kdyţ jsem uviděl noţe, obušky, tyče.
Vzpomněl jsem si na jednu starou pohádku. Připadal
jsem si jako Gulliver, který se na svých cestách ocitl v
zemi Liliputŧ a byl jimi přemoţen. Jenţe mezi Liliputy a
těmito panenkami byl jeden velký rozdíl. Tyhle panenky
byly malé, vraţdící bestie, na rozdíl od malých lidiček
ţijících ve liliputské zemi.
Něco studeného se mě dotklo na krku pod uchem.
Kdyţ jsem obrátil hlavu doprava, díval jsem se do
- 112 -
ošklivého obličeje panenky, která se na mě nenávistně
šklebila.
Vytáhla zpod svého oblečení malou pistolku, kterou
mi přitiskla hlavní ke krku. Tento tlak mi byl nepříjemný a
otřásl jsem se odporem. Přesto jsem se nehýbal, protoţe v
očích malého monstra byla touha vraţdit.
„Ţádný strach!" zašeptal jsem. „Nebudu se hýbat."
Odpověď jsem nedostal ţádnou. Ani oba vrahové se
nehýbali. Oba však byli neustále ve střehu, nemířili sice uţ
ani na mě ani na Jessiku, ale drţeli zbraně stále v rukou.
Situace se přiostřila. Dala by se popsat i jako poslední
vydechnutí před velkou bouří nebo před koncem. Cítil jsem
se vŧči Jessice provinile. Neměl jsem k ní chodit a měl
jsem si informace vyţádat telefonicky. Nepřivedl bych tak
Binga a jeho vraţdící panenky na její stopu. Bing musel
sledovat nějaký plán. Teď zvedl pravou ruku a opsal jí
polokruh kolem zátiší, které Jessika s takovou dovedností a
láskou rozestavěla po svém ateliéru.
Panenky okamţitě poslechly. Nebylo jediné, která by
neuposlechla, a začaly všechny věci ničit. Ţádná z nich při
tom nepromluvila jediné slovo. Bylo slyšet jen praskání
rozbíjených kusŧ, jak tloukly do nenáviděných zátiší s
veškerou silou a nenávistí. Ţádné z nich nezŧstalo
ušetřeno. Potom se pustily i do dalších věcí v ateliéru.
Zlostně do nich tloukly. Jejich ruce pracovaly jako
cepy. Nezŧstalo nic, co by bylo před jejich zlobou v
bezpečí.
Rozbily i dominu na dva kusy a nezapomněly ani na
její oběť, která leţela svázaná za ní. Rozřízly pouta noţem,
aţ s cvaknutím odletěla od sebe.
Nechtěl jsem tomuto hrŧznému divadlu přihlíţet a
- 113 -
zadíval jsem se na Jessiku.
Byla stále bledší. Ve tvářích jí cukalo a stejně tak se
chvěly i její nádherné rty.
Neplakala nahlas, trpěla tiše. Kdyţ jsem se na ni díval,
bolela mě kaţdá rána dvojnásob.
Strašlivé panenky řádily cílevědomě dál. Pan Bing jim
stál po boku a to, co nerozbily ony, rozdupal on.
Ptal jsem se sám sebe po dŧvodu tohoto nenávistného
hněvu, který je přinutil zabíjet. Moţná to potřeboval kvŧli
svému sebevědomí a proto, ţe vedle sebe nebyl schopen
strpět ţádného jiného umělce.
Jako po nadvládě touţící tyran tu stál nakonec
uprostřed nepředstavitelného chaosu a nepořádku.
„Já jsem tu pánem!" zařval. „Jen moje panenky mají
cenu a nic jiného. Jen moje panenky! Slyšeli jste to, vy
proklatí ignoranti? Jen moje panenky!" Rozhlédl se kolem
sebe.
Oba jeho osobní stráţci stáli na svých místech bez
pohnutí a přihlíţeli celé scéně bez zájmu.
Vtom Bing uviděl panenku, která zatím nepadla za
oběť jeho zuřivému dupání. Byla to malá panenka s
miminkovským výrazem v kulatém obličeji, v šatečkách,
jejichţ sukně nadskočila, jako by se lem uvolnil z obruče.
Bing byl u ní jediným skokem a šlápl na ni.
Podpatkem panenku rozdrtil. Praskající hlava i tělíčko
vydávaly nepříjemné zvuky.
Bylo po všem - konec.
Pan Bing se na místě obrátil. Pod podráţkami mu ještě
vrzaly zbytky panenky jako rozbité sklo rozdrcené na malé
kousky.
Zvedl ruce a obrátil je dlaněmi k zemi. Pohyboval
- 114 -
prsty, které zŧstávaly zahnuté. Jejich konečky mířily dolŧ.
Připadal mi jako dirigent, který chtěl dát znamení
orchestru, aby začal hrát, ale zapomněl si taktovku.
Jessika Longová měla sklopenou hlavu. Celou dobu se
nedívala a vnímala všechno jen sluchem. Jelikoţ měla ruce
připoutané k rámu, nemohla si zacpat uši. Bylo na ní vidět,
jak trpí.
Zato Bing se cítil výborně. Tyčil se na bitevním poli
jako bájný fénix povstavší z popela. Obrátil hlavu a já si
všiml, ţe jeho tělo se nepohnulo.
Udělalo se mi špatně od ţaludku a po zádech mi
přeběhl mráz. Ten člověk mohl obracet hlavu, jako by se
otáčela na nějakém kloubu. To jsem ještě nikdy v ţivotě
neviděl.
Zaběhl jsem pohledem k Jessice. I ona se nechápávě
dívala na Binga. Byla stejně překvapená jako já. Je to
vŧbec člověk? Kdo to vlastně je?
Oba vrahové se stále ještě nepohnuli. Zdálo se, ţe jsou
na takové věci zvyklí.
Bing se rozhlédl po spoušti kolem sebe a jeho obličej
dostal spokojený výraz. Jeho miniaturní ústa se roztáhla do
úsměvu a v očích měl matný lesk. Stál s rozkročenýma
nohama a svŧj postoj nezměnil, ani kdyţ si podřepl a
roztáhl náruč. V podřepu se pohyboval dopředu a do boku
a hladil tělíčka svých panenek. Na mě to pŧsobilo jako
divadelní výstup, nevinný začátek finále, které skončí smrtí
hlavních postav.
Stál jsem na seznamu obětí na prvním místě a lámal si
hlavu, jak se z této šlamastyky dostat. Ale ţádné řešení
jsem nenacházel.
Oba vrahové byli tvrdí hoši. Slitování určitě neznají.
- 115 -
Budou se zpovzdálí dívat, jak mě budou vraţdit.
V ústech jsem měl sucho jako na poušti. Býval bych
se potřeboval napít, ale neodvaţoval jsem se o to Binga
poţádat.
Ten se znovu narovnal. Pohled jeho kulatých oček
padl přímo na mě.
„A teď, poldo, se pustíme s mými panenkami do tebe.
Ony nezapomněly, kdo jim zabil jejich bratry a sestry. Teď
ti to vrátí i s úroky!"
Zamířil ke mně.
I přes své neohrabané pohyby mi připadal, jako by
plul kousek nad zemí. Jeho chŧze v sobě měla cosi
nepřirozeného, rty se znovu strojeně usmívaly, v očích měl
lesk vraha.
A jeho panenky šly s ním. Ţádná z nich nezŧstala stát,
věděly, ţe jejich úkolem je zabít mě. Proto se všechny
pohybovaly stejným směrem. Všechny mířily přímo ke
mně.
Bing se obrátil na oba své pomocníky. Přikázal jim,
aby nás nerušili, ale aby byli ve střehu a připraveni
okamţitě střílet, kdybych se bránil.
„Mŧţete při tom zastřelit i tu ţenskou."
„Bude mi potěšením," řekl ten v červené masce a
zadíval se na Jessiku Longovou, které naskočila husí kŧţe.
Zmocnila se mě zlost. Ţe si chtějí podat mě, to jsem
konec koncŧ chápal. Ale proč u všech čertŧ nenechají na
pokoji Jessiku?
Ten s modrou maskou se postavil ke mně a hlavní s
tlumičem mi mířil na hlavu. Zachytil jsem pohled jeho očí.
Zdálo se mi, ţe se otvory v masce na mě dívají dva kusy
ledu.
- 116 -
 Motýlci vzlétli z ramene pana Binga a doprovázeli
celou skupinku. Poletovali panenkám kolem hlav, někdy si
na ně i sedli, ale znovu vzlétli a začali poletovat kolem
mého obličeje...
V čele toho prŧvodu šly tři dívčí panenky. Upravené,
roztomilé, krásně oblečené, ve vlasech mašle a spony, ale v
očích smrt.
Samozřejmě měly v rukou své zbraně. Noţe, obušky,
špičaté předměty a dokonce jsem zahlédl i malou pistoli.
Rukojeť byla vykládaná slonovinou a stříbrem a určitě to
byl velmi drahocenný kousek.
A jaké zbraně jsem měl já? Berettu a dýku mi vzali.
Zŧstal mi kříţek.
Nebyl sice pouţitelný jako bojová zbraň, ale jako
kouzelný obranný prostředek byl k nezaplacení.
I proti panenkám?
Velká otázka, protoţe jsem neznal, jaké kouzlo v nich
vězí. Bing pocházel z Orientu a znal tajemství dţinŧ, jak se
tam říká místním duchŧm. To, ţe jejich kouzla dobře
ovládal, bylo jisté, jinak by tu nebyl.
Seděl jsem stále nehybně na gauči, nohy mírně
nataţené před sebe a zapřené o zem, abych v případě
potřeby mohl rychle vstát. První panenka zaútočila.
Byla to dívenka s polodlouhými vlasy, s červenou
mašlí a v šatech stejné barvy, jejichţ sukně se pŧvabně
vlnila. Měla kulatou tvářičku a malá ústa, ale nemilosrdné
oči a v pravé ruce malý nŧţ.
Vylezla po mých lýtkách jako po nakloněné rovině, po
které cupitala svýma maličkýma noţičkama.
Vŧbec jsem její chodidla necítil, ale kaţdý krok této
panenky pro mě znamenal blíţící se smrt.
- 117 -
 Teď mi přešla po kolenou a přešla mi po stehně. Tam
se zastavila, zaklonila hlavu a prohlíţela si mě. Pohnula
noţem v ruce tak, ţe mi jeho špička mířila přímo na břicho.
„Ani se nehni!" zašeptal Bing. „Teď okusíš, jak
chutná čepel dýky v břiše!"
Sotva ta slova dořekl, panenka bodla. Vedla ránu
přímo do mého břicha...

- 118 -
 11.

Suko přemýšlel, proč se vrah asi směje a co zpŧsobilo,

ţe se najednou chová tak sebejistě. Měl nepříjemný pocit,
ţe něco přehlédl.
Ale co?
Neslyšel to, ale uviděl. Byl to jen letmý pohyb, ale
stačil ho varovat.
Dvŧr aţ doposud leţel v neproniknutelné tmě, ale v
této chvíli Suko uviděl světlý bod. Hned se zase ztratil, ale
přesto tam něco muselo být.
Vrhl se doprava.
Vtom padl výstřel!
Ne jeden, ale dva, tři výstřely rozrazily ticho dvora a
ozvěna je několikrát zopakovala. Tajemný střelec si nevzal
tlumič a Suko se zoufale po zemi roloval k domovní zdi.
Viděl, jak vrah zvedl ruce do výšky a potom se jako
stín rozběhl nejdříve do boku, potom dopředu a z
posledních sil zamířil k zaparkovanému rollsu.
Suko poklekl, ucítil v zádech tlak popelnice a
pochopil, co se stalo.
Neznámý střelec stál za otevřenými dveřmi auta.
Střílel Sukovi do zad, ale kulky zasáhly jeho druha.
Ten uţ sotva šel. „Ty pse," sípal. „Ty mizerná svině..."
Táhl nohy po zemi, ruce si tiskl na poraněná místa, aţ se
konečné dovlekl do místa, kam dopadalo slabé světlo
vnitřního osvětlení vozu.
Z nosu a úst mu tekla krev. Udělal ještě jeden krok a
potom ho opustily síly.
Těţce se skácel na zem a zŧstal nehybně leţet. Zemřel
stejně jako většina jeho obětí.
- 119 -
 Asi vteřinu panovalo mezi zdmi dvora mrtvé ticho.
Pokud někdo výstřely zaslechl, musí se kaţdou chvíli
objevit první zvědavci.
Ale nic takového se nestalo.
Jen nějaký nájemník bydlící pod střechou otevřel okno
a zavolal do dvora, aby bylo ticho.
Neznámý střelec se ukryl za otevřené dveře. Suko
zaslechl hlasité vzlykání, potom ránu. Konstatoval, ţe vrah
zřejmě ztratil nervy. Byla to ta nejpřirozenější reakce a
jemu samotnému by se nevedlo v takovém případě jinak.
Ale on nervy neztratil a změnil svou polohu. Tak tiše,
jak to bylo moţné, se přemístil mezi auto a zeď a dřepl si
za záď rollsu. Doufal jen, ţe ho neznámý zatím ještě
neobjevil.
A nemýlil se. Střelec měl víc práce sám se sebou neţ
se svým druhým protivníkem. Suko slyšel, jak mluví sám
pro sebe, ale nerozuměl mu. Šeptal, pravděpodobně
vyveden z míry strachem a panikou.
Suko se ocitl ve výhodné pozici. Přitiskl se k zádi
vozu, vraha měl před sebou.
Vtom se zarazil. Ten člověk mu připadal známý. Něco
v jeho drţení těla vyvolalo jeho pozornost. Ano, tohoto
člověka uţ někdy někde viděl.
A vrah mu ještě prokázal tu laskavost, ţe se obrátil.
Byl obrácen stále k Sukovi zády, coţ bylo velmi výhodné.
Číňan se připlíţil blíţ. Ještě dva kroky a bude u něho.
Ale vrah měl velmi dobrý instinkt. Moţná ho varoval i stín,
který přeběhl po slabě osvětleném výseku. Vrah se
bleskově obrátil a namířil zbraň, ale Suko byl rychlejší.
Rozmáchl se rukou. Hlaveň beretty zasáhla vrahovu
bradu a jeho hlava se zvrátila na záda. Ztratil brýle, upadl
- 120 -
na dveře a potom se zhroutil na zem, aniţ by stačil pohnout
prstem.
Ochromen zŧstal sedět vedle auta, nebyl však v
bezvědomí. Suko ho odzbrojil a zastrčil svŧj revolver.
Brýle dopadly do mezery mezi vrahovýma nohama. Ale i
bez nich věděl Suko, koho má před sebou.
Tento člověk se zúčastnil schŧzky se sirem Jamesem a
ministrem, kde se tak náramně rozčiloval, ţe se Johnovi a
jemu nepodařilo vraha zastavit.
Takţe toto je tedy ten zrádce. Suko si vzpomněl i na
jeho jméno. Ten muţ se jmenoval Edgar Fullham.
Fullham nebyl v bezvědomí, ale byl naprosto groggy a
vypadl z role. Suko věděl ze zkušenosti, ţe se z toho brzy
vzpamatuje. Sklonil se a několikrát ho uhodil do tváře.
Přesně tolik, aby ho probral k ţivotu. Kdyţ se zrádce
zadíval na Suka a potom do hlavně jeho beretty, věděl, ţe
nadešel čas účtování. Celým tělem mu projel strach a
vepsal se mu do tváře.
„Je po všem, Fullhame," oznámil mu Suko suše. „Ta
hra byla pro vás příliš vysoká."
„Co ode mě chcete?"
„Postarám se, abyste se ocitl za mříţemi."
Fullham se zachechtal. „Zbláznil jste se, vţdyť jsem
vám nakonec zachránil ţivot. Ten vrah by vás býval
zastřelil."
„Váţně?"
„Samozřejmě, šel jsem mu po stopě. Měl byste mi být
vděčný, opravdu."
„Škoda ţe ten vrah nebyl ozbrojen. Zastřelil jste
bezbranného člověka."
„V téhle tmě není divu."
- 121 -
 Suko neměl rád, kdyţ z něho někdo dělal hlupáka. V
takovém případě se dokázal velmi rozčilit. „Nevykládejte
mi ţádné pohádky, Fullhame, pro vás je po všem. Vaše
kariéra skončila. Pochybuji, ţe parta, pro kterou jste
pracoval, vás ještě podrţí. Sprostě jste zradil svou zemi, a
za to budete pykat."
„Počkejte..."
Suko se nenechal oklamat.
„Ale ještě by tu byla šance, abyste nedostal ten
nejvyšší trest. Musel byste s námi spolupracovat."
„Dobře."
„Tak poslouchejte, mám všechno, jen ne čas a
potřebuji vědět, co se děje v bytě Jessiky Longové.
Rozumíme si?"
„Ne, kdo je to?"
„Co u ní chce Bing?"
„Nemám tušení."
„Mluvte, Fullhame!"
Fullham zavrtěl hlavou a studeně se usmíval. „Ne,
poldo, ze mě nic nedostaneš, rozumíš? Nic ti neřeknu.
Částečný úspěch jste sice zaznamenali, ale ještě jste
nevyhráli. Konečné zúčtování teprve přijde."
„To já vím!"
„Tak zmizni!"
Suko věděl, ţe v této chvíli z toho muţe nic dalšího
nedostane, a vyvodil z toho dŧsledky. „Vstaňte!" zavelel.
„A co potom?"
Fullham se lekl, kdyţ slyšel Sukŧv tón. Namáhavě se
vyhrabal na nohy. Nehrál při tom ţádné divadlo, ale přesto
se pokusil vyrazit Sukovi zbraň z ruky. Byl to směšný
pokus, protoţe kulka ho uţ dávno mohla zasáhnout.
- 122 -
 Volnou rukou uchopil Suko Fullhama za zápěstí a
prudkým pohybem mu zkroutil ruku. Fullham vykřikl, jak
mu ramenem projela bolest. V příští chvíli uţ stál čelem k
autu a cítil, jak mu něco studeného obepjalo zápěstí.
Byla to pouta, která mu Suko nasadil. Potom strčil
Fullhama do rollse a připoutal ho druhým náramkem k
volantu. Tam teď Fullham seděl, aniţ mohl cokoliv dělat.
Suko ještě drţel otevřené dveře. „Dávám vám
poslední šanci, mluvte."
„Vlez mi na záda," zasyčel Fullham. Suko zabouchl
dveře, udělal krok zpátky a pod nohama mu křuplo. Byly to
Fullhamovy brýle. Ve vězení mu dají nějaké levné
náhradní.
Suko ho nechal sedět v autě a přeběhl přes dvŧr. Na
špinavé dlaţbě leţely dvě mrtvoly. To nechtěl. Osud někdy
rozdává karty bez ohledu na ztráty. Suko nespouštěl oči z
prosklené nástavby. Nebyla v ní úplná tma. Jen v nástavbě
samotné bylo zhasnuto, ale v bytě se ještě svítilo. Vypadalo
to na jedinou lampu.
Zastavil se před nástavbou a zadíval se nahoru.
Nechtěl do bytu vstoupit obvyklou cestou, dveřmi. Chtěl
vyuţít momentu překvapení.
Vyšplhat se k nástavbě nedalo, ale Suko měl zase
jednou štěstí.
Kdyţ se stavěly tyto domy, byly všechny na zadní
straně vybaveny poţárními ţebříky. A ještě dnes tu ţebříky
byly, zřejmě z nostalgie. Některé z nich byly dokonce
opravené, zbavené rzi a nově natřené.
A právě takový ţebřík Suko našel. Leskl se ve tmě, ale
dosti vysoko, takţe na první příčku musel Suko vyskočit.
Odrazil se a uţ letěl do výšky. To, ţe umí dobře
- 123 -
skákat, uţ několikrát dokázal. Tentokrát se mu uţ na první
pokus podařilo zachytit se rukama poslední příčky ţebříku.
Přitáhl se rukama, pokrčil nohy a opřel se jimi o
příčku.
První překáţku měl za sebou a od této chvíle uţ na
ţádnou další nenarazil.
Přesto se měl na pozoru. Poţární ţebřík se pod jeho
vahou chvěl. I přes tyto vibrace však pevně drţel v
ukotvení ve zdi.
Suko uţ měl za sebou pěkný kus a lezl dál. Brzy se
dostal na úroveň nástavby.
Nikdo ho zatím neobjevil. Ţebřík se nacházel těsně
vedle oken, ale za osvětlenými okny se zatím neukázal ani
jeden z obyvatel domu. Kdyţ se Suko obrátil doleva, viděl
nástavbu. Okna byla dost špinavá a potaţená pavučinami.
Bohuţel se k nástavbě jen tak nedostane. Bude na ni
muset skočit z boku a riskovat, ţe sklouzne.
Pokoušel se rozeznat, co se děje vevnitř, ale nic
neviděl. Jeho zorný úhel byl příliš nevýhodný, neţ aby
mohl vidět do bytu.
Nemohl se uţ déle rozmýšlet. Musel se odváţit toho
skoku, jinou šanci neměl.
Zhluboka se nadechl a očima si zvolil místo, na které
chtěl doskočit.
Samozřejmě, ţe nemŧţe na skleněnou plochu doskočit
nohama. Musí skočit tak, aby dopadl plochou celého těla.
Suko skočil i s vědomím, ţe kdyţ se mu to nepodaří a
sjede dolŧ, spadne o tři poschodí níţe a dopadne na dlaţbu
dvora...

- 124 -
- 125 -
 12.

Kulku nebo nŧţ, mohl jsem si vybrat!

Kdybych uhnul, zastřelí mě jeden z těch vrahŧ. Musel
jsem tedy sedět a napjal jsem svaly na břiše, coţ je jakýs
takýs zpŧsob sebeobrany, ale proti noţi to stejně
nepomŧţe.
Všechno se udalo během zlomku vteřiny. I kdyţ byl
panenčin nŧţ dlouhý jen asi jako lidský prst, mohla rána
jím zpŧsobená znamenat smrtelné zranění.
Čepel se zabodla!
Očekával jsem bolest, pálivou bolest, která se mi
rozlije kolem ţaludku. Místo toho jsem zaznamenal sytý,
lehce kovový zvuk a jako ozvěnu Bingŧv smích.
Stál přede mnou a bavil se. Pohyboval se jako hadrový
panák. Dostal jsem šok z úlevy, začal jsem se chvět a
přemýšlet, proč ještě ţiju.
Zlá panenka mi stála na stehnech. Stále drţela v ruce
rukojeť noţe a na rtech jí pohrával zlomyslný úsměv. Bylo
mi najednou jasné, co mě zachránilo. Mŧj opasek! Zadíval
jsem se na něj. Byl vyroben z kŧţe a kovu. Tak to byl tedy
ten kovový zvuk, který jsem zaslechl. Viděl jsem, ţe je kov
poškrábaný a kŧţe propíchnutá.
Takhle to tedy bylo...
„Měls strach, poldo?" zeptal se mě Bing. „Určitě jsi
měl strach. Ale to byl jen takový předkrm před tím, co tě
všechno čeká. Tentokrát tě dýka nezasáhla, ale příští
bodnutí bude přesnější. Však uvidíš, Sinclaire..."
„Proč?" zeptal jsem se. „Proč, Bingu, jaký to všechno
má dŧvod?"
„Chci svým malým přátelŧm udělat radost. Uţ mám
- 126 -
dost Angličanŧ. Kdysi se k mému mistrovi a ke mně
chovali velmi arogantně. Trpěli jsme pod jejich nadvládou.
Povaţovali se za pány naší země a já si přísahal, ţe jim to
jednou vrátím. Našel jsem si přátele, kteří mě podporují, a
začali jsme vám vracet něco z toho, co vám dluţíme. Nejde
vŧbec o tebe osobně, alespoň ne v první řadě. Jsou to tví
spoluobčané, kteří mnou pohrdali jako nějakým
bastardem."
Zasmál se. „Moţná měli dokonce pravdu, ale teď jsem
na řadě já. Chtěl jsem vidět vaše politiky, jak se třesou
strachem, a pomocí svých panenek jsem to dokázal. I ty ses
chvěl, kdyţ tě moje malá přítelkyně bodla. Mohla
zabodnout čepel o centimetr výš, to uţ bys křičel bolestí."
Pokrčil rameny. „Ale kdo ví, co není, mŧţe být."
Ani trochu mi nelhal, jakkoliv bylo těţké si to přiznat.
Byl jsem velmi rozzloben, v jaké se nacházím situaci, a uţ
dávno bych něco podnikl, ale vedle mě stáli dva vrahové se
zbraněmi s tlumičem.
Oba maskovaní muţi zachovávali ledový klid.
Nemuseli dělat nic, aby dokázali svou převahu. Stačilo jim
jen tam stát se zbraní v ruce.
Nebyl jsem ţádný zbabělec, ale ještě jsem chtěl ţít.
A navíc tu byla Jessika Longová. Bing se svými lidmi
nepatřil k těm, kteří za sebou zanechávají svědky. Počítal
jsem najisto, ţe Jessika nepřeţije.
Bing se znovu začal zajímat o své panenky. Ta s
noţem mi stále ještě stála na stehně a zírala na mě upřeně.
Ani ostatní se nehnuly ze svých míst. Pravděpodobně
čekaly na Bingovy rozkazy, a nečekaly dlouho.
Natáhl pravou ruku a pokýval svými pokřivenými
prsty. Rozuměli si beze slov. Panenky se najednou
- 127 -
rozběhly ke mně. Všechny.
Jejich cílem byl gauč, na kterém jsem seděl. Čtyři z
nich dopadly na polštáře, dvě vyskočily výš a postavily se
na opěradlo. Poposedl jsem, co nejdál od nich. Vytahovaly
něco ze svých malých kapes. Byly to tenké koţené
řemínky.
Stáhlo se mi hrdlo. Panenka s noţem se nehnula z
místa. Mířila na mě čepelí a za zády se mi pohybovaly dvě
další.
Něco mě zalechtalo na krku těsně pod bradou. Byl to
řemínek. Všiml jsem si toho o několik vteřin později, kdyţ
se obě panenky, z nichţ kaţdá drţela jeden konec, rozběhly
kaţdá na jinou stranu a utahovaly.
Najednou se mi nedostávalo vzduchu.
Jejich pán stál přede mnou a zle se šklebil. Jeho ústa
teď vypadala mnohem širší a daleko víc se hodila k jeho
buclaté tváři.
„To je teprve začátek," zašeptal. „Další teprve přijde.
Udělají, co jim řeknu..."
Najednou zmlkl, i oba stráţci znervózněli.
I já jsem zaslechl nějaký zvuk a pokud jsem se
nemýlil, byly to výstřely. Někde venku se muselo střílet.
Ale kde?
V úvahu připadala jen zadní strana domu. Oba
maskovaní muţi se rozběhli do ateliéru a dívali se ven
prosklenou nástavbou.
Bing s napětím čekal. Na mě v té chvíli zapomněl, ale,
upřímně řečeno, nemusel na mě myslet vŧbec, protoţe to
za něj obstaraly jeho panenky - gorilky.
Ţádná z nich na mě nemířila. Teď byla pravá chvíle.
Nebýt řemínku na mém krku, mohl jsem něco udělat.
- 128 -
Muselo by to být dřív, neţ se ti dva vrahouni vrátí.
„Viděli jste něco?"
„Ne!" odpověděl ten v modré masce. „Venku je úplná
tma."
„Ale támhle se svítí," řekla červená maska. „V autě."
„Proč?" zeptal se Bing.
„Takţe jste nic neobjevili?"
„Ne."
„Není tam ani váš přítel?"
Oba maskovaní muţi se na sebe zadívali. „Museli
bychom jít ven," řekl Beta. „Zdá se nám, ţe na dvoře
někdo leţí, ale z téhle výšky tam není moc vidět."
Bing ustoupil o krok dozadu, přejel si rukou po
obličeji, aby se rozmyslel, a potom se rozhodl jinak.
Přistoupil sám k oknu, aby se podíval.
Ten s červenou maskou mířil uţ zase na mě a jeho
kumpán zŧstal s Bingem.
„Světlo zhaslo, zatraceně!" hlásil Bing. „Uţ nic
nevidím. Co budeme dělat?"
„Zeptej se Sinclaira!"
„Dobře, Delto, dobře!" přikývl Bing. Oslovil toho v
modré masce jako Deltu. I ten měl tedy své krycí jméno.
Bing přistoupil ke mně.
Pŧsobil nejistě a v obličeji měl výraz velké zloby.
„Mluv, ty proklatý pse."
I kdybych býval chtěl, nedostal jsem ze sebe nic neţ
pouhé zasténání, jak jsem měl krk sevřený koţeným
řemínkem. Bing si toho konečně všiml a obě panenky za
mnou dostaly rozkaz smyčku uvolnit.
Byl jsem rád, ţe se mohu pořádně vydýchat. Po obou
stranách seděly další panenky. Ta s pistolí mi stála těsně u
- 129 -
nohou. Mířila zbraní šikmo vzhŧru. Kdyby stiskla spoušť,
kulka by mi pravděpodobně proletěla čelem.
„Co se tam dole děje?"
„Promiňte, Bingu, ale nemám nejmenší tušení. Vŧbec
to auto neznám. Proč vás vlastně zajímá?"
„Tady kladu otázky já!" vykřikl.
„Ale já na ně neznám odpovědi!"
„Ty je nechceš znát."
„Ne, skutečně je neznám."
Bing přemýšlel a vrhl na oba kumpány tázavý pohled.
I oni se začali chovat nejistě. „Říkal jsem vám, ţe si s
sebou máte vzít vysílačky, ale teď uţ je pozdě."
Potom se zadíval na Jessiku. „Co kdybych se zeptal
jí?"
„Slečna Longová také nic neví!"
„Ať mi to řekne sama."
Šouravým krokem zamířil k Jessice.
Ta jen zavrtěla hlavou. „Je mi líto," řekla tiše.
„Nemám nejmenší tušení, opravdu ne."
„Opravdu?" Bing byl menší neţ ona. Vytáhl berettu,
kterou mi předtím vzal, a přitiskl jí ji k bradě.
„I kdybyste mne zabil, Bingu, nevím nic."
Zdálo se, ţe ho její odpověď přesvědčila. Ustoupil,
ztratil mnoho ze své sebejistoty. I oba vrahové začali být
nervózní a já jsem doufal, ţe se ta nervozita nepřenese na
jejich prsty.
„Jeden z vás by se tam měl jít podívat," řekl Bing
nakonec. „Kdo z vás pŧjde dolŧ?"
Modrá maska zamířila ke dveřím. „Ale buďte velice
opatrný, jasné?"
„Jasné!"
- 130 -
 Vrhl na mě ještě jeden zlý pohled a zmizel. Mé
vyhlídky se zlepšily, ale stále jsem byl ohroţován z
několika stran a k tomu se ještě přidávala spoutaná Jessika,
kterou jsem nechtěl bezprostředně ohrozit. Samozřejmě
jsem i já přemýšlel o tom, co se tam na dvoře mohlo dít.
Všichni jsme slyšeli výstřely. Automaticky jsem pomyslel
na Suka. Věděl, kam jedu. Moţná se mi i pokoušel zavolat,
ale nedostal spojení. Ti dva vrahouni totiţ vytrhli telefonní
šňŧru ze zdi.
Sekundy ubíhaly.
Beta s Bingem se chovali neklidně. Hlavně Bing,
který přecházel sem a tam. Jednou se podíval na mě, potom
zase na Jessiku. Tu tam promluvil se svými panenkami.
„Co tví přátelé, poldo?"
„Co prosím?"
„Jestli jsi alarmoval své přátele."
Chraplavě jsem se zasmál. „A jak bych to asi udělal?
Vţdyť mě celou dobu máte pod kontrolou."
„To ano, ale od tebe se dá čekat všechno."
„Děkuji."
„Drţ hubu! Jen nedoufej, ţe se odtud dostaneš!"
„Uvidíme."
Bing znovu mluvil ke svým panenkám. „Dávejte
pozor, aby neudělal nějakou hloupost. Přikazuji vám,
abyste ho okamţitě zabily, kdyby se o něco pokusil.
Neberte na nic ohledy."
Určitě mu rozuměly, ale nedaly to na sobě znát.
Celý ztuhlý jsem seděl dál na gauči. Čas od času jsem
pohnul prsty na nohou, aby mi nohy neodumřely. Teď uţ
bylo dost pravděpodobné, ţe budu muset velmi rychle
reagovat.
- 131 -
 Něco se určitě stane. Vlastně uţ se asi stalo, jenţe k
nám ta změna zatím ještě nedoběhla. Nejprve to byl jen
pocit. Ve vzduchu visela neviditelná náloţ, kterou stačilo
jen odpálit jiskrou.
Bing nedokázal stát na jednom místě. Neustále
přecházel sem a tam, díval se střídavě na mě a na Jessiku
nebo na své panenky, které čekaly na jeho další povely.
Pozorně mě sledovaly a čekaly jen na to, ţe se konečně
pohnu, aby mě mohly napadnout.
Čas ubíhal.
Muţ v modré masce se ještě nevrátil, coţ dělalo
Bingovi očividně starosti, protoţe se co chvíli podíval na
hodinky.
Betovi se to nelíbilo. „Uklidni se, Bingu, musí celý
dŧm obejít dokola. To chvíli trvá, věř mi."
„Vţdyť já vím."
„Moţná Alfa jednoho z nich odrovnal."
Bing zavrtěl hlavou. „Ten střílí s tlumičem. Ale tyhle
výstřely jsme slyšeli."
„To je pravda."
Bing řekl: „Počkám přesně tři minuty. Jestli se do té
doby nic nestane, dám svým panenkám povel zabít
Sinclaira." Zazubil se na mě. „Mŧţeš se těšit, poldo. Jsem
dokonce ochoten vzdát se toho potěšení a ušetřit tě
mučení."
„To je velkorysé," odvětil jsem sarkasticky.
„Ţe?" souhlasil. Chtěl ještě něco dodat, ale uţ se k
tomu nedostal, protoţe jsme všichni zaslechli nějaký
tlumený zvuk.
Podívali jsme se na prosklenou střechu a uviděli, ţe na
ní leţí nějaký stín. Dokonce i Betu to překvapilo. Bleskově
- 132 -
se obrátil a namířil tím směrem.
Příštích několik vteřin mělo rozhodnout o našem
ţivotě a smrti. Vyvinuly se v hotové peklo.

Suko dopadl celou délkou těla na špinavou skleněnou

střechu, sklouzl dolŧ, ale naštěstí se v poslední chvíli
zachytil pootevřeného okna. Během krátké chvilky
zmapoval situaci v ateliéru. Viděl tam několik osob, mezi
nimi svého přítele Johna Sinclaira, Jessiku Longovou i
pana Binga s jeho panenkami a maskovaného zabijáka,
který na něho mířil hlavní své zbraně.
Kdo vystřelí rychleji?
Suko drţel berettu v zubech, sáhl po ní a vystřelil
škvírou v okně, přičemţ měl velké štěstí, ţe maskovaný
muţ stál ve výhodném úhlu.
Zazněly dva výstřely, jejichţ ozvěna se smísila.
Pod Sukem se roztříštilo sklo a on padal spolu se
střepy skla dolŧ.
V té chvíli zahlédl, jak se muţ s červenou maskou
zapotácel. Padl mezi panenky, coţ mezi nimi vyvolalo
paniku a chaos.
Suko dopadl tvrdě, přesto však nezŧstal leţet. Roloval
se po zemi. Na několika místech krvácel, tam, kde ho
pořezaly skleněné střepy. Dŧleţité však bylo, ţe ho
nezasáhla kulka maskovaného muţe. Suko byl o
příslovečnou myšlenku rychlejší, takţe protistřelec minul.
- 133 -
 Roloval se po podlaze, aţ se ocitl ve stínu, odkud
zamířil na Binga.
„Neopovaţuj se! Neopovaţuj se!" křičel Bing. „Nebo
zabiju ty dva!"
Suko vyskočil na nohy a viděl, ţe Bing neblufuje. Stál
vedle spoutané Jessiky a tiskl jí hlaveň beretty ke krku.

Byl tu ještě jeden člověk, který se nemohl hýbat - totiţ

já!
A přitom to tak dobře začalo. Díky tomu, ţe se na
scéně objevil Suko, přestal jsem být středem pozornosti a
okamţitě jsem jednal.
Panenka s noţem mi stála pořád na stehnech. Vzepřel
jsem se nohama, ona ztratila rovnováhu a spadla na zem.
Současně jsem vykopl nohu směrem, kde stála panenka s
pistolí. Podařil se mi tak prudký zásah, ţe jí upadla hlava.
Skoro současně jsem kopl do panenky s noţem.
Obě panenky za mými zády se mi znovu pokoušely
utáhnout smyčku kolem hrdla.
Ale uţ to nestihly, protoţe jsem se rozmáchl oběma
rukama.
Obě panenky jsem uchopil pod krkem a srazil je čely
o sebe.
Jejich hlavičky popraskaly, vytvořily se na nich
praskliny. Další panenka mě v té chvíli ohroţovala noţem.
Uhodil jsem ji do hlavy jednou z těch dvou, kterou
- 134 -
jsem ještě drţel v pravé ruce.
Obě se rozbily.
Pak jsem se chtěl zvednout, ale Bingŧv výkřik mě
přibil zpět ke gauči.
„Neopovaţuj se! Neopovaţuj se!"
Ten výkřik platil Sukoví, ale já věděl, ţe ani já v té
chvíli nemohu nic dělat. Ţivot Jessiky Longové měl
mnohem větší cenu neţ ţivot Bingŧv.
Uběhlo několik vteřin.
Tato chvilka mi však teď připadala nekonečná.
Zmapoval jsem situaci, a ta pro nás nevypadala dobře,
i kdyţ jsme předtím vítězili.
Viděl jsem Suka. Stál uprostřed střepŧ z nichţ mnohé
ho pořezaly. Krvácel na obličeji a na rukou. Na oblečení
měl ještě zbytky střepŧ, ale jeho bunda jich většinu
zachytila a nepropustila na kŧţi.
Zabiják v červené masce leţel uprostřed rozbitých
zátiší a nehýbal se. Ale nebyl jsem si jistý, zda ho Sukova
kulka zasáhla smrtelně. Všechno se událo tak rychle, ţe
nemohl pořádně zamířit.
Z mnoha panenek uţ zbyly jen střepy. Ty uţ mi
nemohly být nebezpečné, ale bohuţel jich zŧstalo ještě dost
celých.
A Bing?
Slyšeli jsme, jak těţce oddychuje. Stál u Jessiky a
ohroţoval ji pistolí. Prst na spoušti. Kdyby jím pohnul, je s
Jessikou konec.
„Z toho nemáš naději se dostat, Bingu!" řekl jsem
tichým, ale dŧrazným hlasem.
Chtěl se zasmát, ale vyšlo z toho jen jakési
zaskřehotání. „To si piš, ţe se z toho dostanu, Sinclaire. Já
- 135 -
mám trumfy v rukou, ne ty! Celou dobu mi šlo jen a jen o
ni. O tvou malou Jessiku. A jsem připraven ji okamţitě
zastřelit, jestli neuděláte, co vám řeknu."
„To ti rád věřím. Jenţe jsi na něco zapomněl, Bingu.
Jessika je připoutaná k trámu. Myslím, ţe v tom je tvoje
potíţ. Nebo u ní chceš stát navěky a čekat, aţ ti tady
usneme?"
„Jen se neboj, jde to i jinak. Zapomínáš na mého
přítele. Vzpomeň si."
V tom měl pravdu. Ten druhý maskovaný se vrátí a
budou na nás dva.
„Jakého přítele?" zeptal se Suko.
„Jeden v masce se šel podívat do dvora, co se tam
stalo."
„Je tam několik mrtvých. Třetí z těch zločincŧ a jedna
ţena, která se do všeho zapletla náhodně. Ale ještě jeden
byl v autě. Ten chtěl z těch vraţd vytřískat osobní prospěch
a patřil k osnovatelŧm celého spiknutí - náš starý známý
pan Edgar Fullham."
„Coţe?"
„Ano, náš přítel, který se tolik rozčiloval. Chtěl se
dostat k moci špinavými prostředky."
„Dobrá, o tom si promluvíme později."
„Ţádné později uţ nebude," sliboval nám Bing.
„Alespoň ne pro vás dva."
Poprvé se ozvala Jessika. Oslovila mě. „Johne, na mě
nemusíš brát ohledy. Nikdy jsem nepočítala s tím, ţe
bychom my dva..."
„Prosím tě, neříkej nic."
„To bude nejlepší!" zasyčel Bing. „Drţ pěkně hubu a
buď ráda, ţe ještě ţiješ. Ty jsi má pojistka. Tak se chovej
- 136 -
tak, aby to tak zŧstalo."
Jessika zmlkla.
Podíval jsem se na Suka. Stál ve tmě, drţel pevně v
ruce berettu, ale ta mu v této chvíli nebyla k ničemu. Teď
pohnul levou rukou.
Velmi, velmi pomalu ji zastrčil pod bundu.
Věděl jsem, co to znamená.
Suko mínil sáhnout k poslednímu a nejúčinnějšímu
prostředku, a sice k biči na démony. Stačilo jediné slovo a
celá situace se mohla docela změnit.
Musel však být velmi opatrný a nedělat rychlé
pohyby. Rychlejšího pohybu by si Bing okamţitě všiml a
Jessika by se moţná polekala.
Podaří se mu to?
Počítal jsem, kolik času mŧţe ještě maskovaný
potřebovat na to, aby se vrátil. Vlastně uţ tu dávno měl být.
Bingova situace nebyla jednoduchá. Musel současně
sledovat Suka i mě. A jelikoţ jsme nestáli u sebe, nebylo to
vŧbec snadné.
Ale teď ohnul ruku do pravého úhlu.
Napětí vzrŧstalo. Bing si olízl rty. Najednou vykřikl:
„Nehýbej se!" Jeho povel platil Sukovi. „Neodvaţuj se
pohnout! Zahoď zbraň!"
„Dobrá, dobrá."
Suko uvolnil sevření a beretta padala k zemi. Byla
ještě ve vzduchu, kdyţ Suko zasunul levou ruku hlouběji
pod sako, aby vytáhl bič.
Moţná chyběl centimetr, moţná ještě méně, ale v té
chvíli rozrazil dveře druhý zabiják. Vtrhl do místnosti jako
vítr.
„Je mrtvý!" vykřikl a vystřelil.
- 137 -
 Kulka o vlásek minula Sukovu hlavu. Suko se lekl a
ucukl levou rukou. Zabiják byl bez masky. Byl černovlasý,
s velmi opálenou pletí. V očích měl divoký oheň. Tak
vypadají lidé, kteří nemají daleko k nervovému zhroucení.
Stál teď mezi mnou a Sukem a viděl, ţe Bing ohroţuje
pistolí Jessiku Longovou.
„Všechno je v pořádku, nic tak strašného se nestalo!"
zvolal Bing, aby ho uklidnil.
„Ale dole to v pořádku není!"
„To je jedno. Musíme odtud. Vezmu tu ţenskou s
sebou jako rukojmí. Ty máš klíč od pout. Hoď mi ho!
Dělej! Musím zmizet!"
Ale Arab se rozmýšlel. Za posledních několik minut
toho na něj bylo moc a on nevěděl, jak se rozhodnout.
Kdyţ se zadíval na Suka, viděl jsem, jak se nenávist v jeho
pohledu zdvojnásobila. Nebyl dalek toho, aby mého přítele
zastřelil.
Ale zachránil ho Bing. „Dělej!" zařval na něho
tentokrát.
„Já jí ty náramky sundám," odpověděl Arab.
S tím Bing pochopitelně souhlasil. Vyměnili si místa.
Bing teď hlídal nás dva, zatímco Arab odemykal Jessice
pouta.
Panenky neútočily. Byly první, kdo zamířil k
východu. Bing jim určitě telepaticky poslal předem zprávu.
Situace zatím byla na ostří noţe. U Jessiky stál
zabiják.
Suko se neodvaţoval vytáhnout ruku. Bing byl velice
nervózní. Byl by okamţitě střílel, kdyby se mu něco
nelíbilo.
Jessice spadla pouta. Slyšeli jsme je dopadnout na
- 138 -
zem. Jessika málem upadla, ale Arab ji zadrţel.
„Je tvoje, Bingu!" řekl.
„Dobře, moc dobře!" Bing se vrátil k Jessice a jeho
kumpán zaujal své dřívější místo.
Jessika měla co dělat, aby se udrţela na nohou. Byla
zesláblá jak fyzicky, tak psychicky. Byla v kritickém stavu.
„Netvař se tak!" okřikl ji Bing a strhl ji k sobě. Upadla
na hlaveň beretty a Bing ji táhl ke dveřím. „Ty nepŧjdeš?"
zeptal se Araba.
„Ne!" odpověděl Arab plný nenávisti. „Musím tady
ještě trochu uklidit. Aţ já opustím tenhle byt, zbudou tu
jenom mrtvoly. To ti slibuju."
„Souhlasím, o dva poldy míň, to nemŧţe nikdy
škodit."
Podíval jsem se doprava. Bing uţ stál u dveří a spolu s
ním Jessika a jeho vraţdící panenky.
Jessika vyhledala mŧj pohled. Já četl v tom jejím
zoufalství. Chtěla něco říci, ale Bing ji předešel. Přitiskl jí
hlaveň ke rtŧm. „Zkus pípnout, a jsi mrtvá! Na to se
spolehni."
„Bude lepší, kdyţ uděláš, co ti říká," poradil jsem jí.
„Ale..."
„Drţ tu svou hubu, zlatíčko, nebo bys opravdu byla uţ
radši mrtvá?"
„Běţ, prosím tě," vyzval jsem ji.
Bing uţ volnou rukou otvíral.
Ještě neţ zmizel, zavolal na něho Arab: „Tím autem
nemŧţeme jet. Někdo připoutal nějakého chlapa k
volantu."
„To byl ten Číňan!"
„Asi jo." Zabiják se najednou rozesmál. „Jestli to byl
- 139 -
on, tak bude mít od těch náramkŧ klíček. Určitě mi ho rád
dá, nebo si ho vezmu, aţ bude po něm."
„Dobře, počkám na tebe!"
Bing se svými panenkami a Jessikou odešli. Zŧstal jen
Suko a já. A ten vraţdící stroj.
Ten člověk byl posedlý svou nenávistí. Viděl, ţe jejich
velký plán je ztracen, a tak chtěl ještě zachránit, co se
zachránit dalo. To znamená pozabíjet nás.
Dveře zapadly do zámku s hlasitým cvaknutím. Jen
několik vteřin panovalo napjaté ticho, v němţ i Arab
zadrţoval dech.
Za jeho čelem mozek horečně pracoval. Konečně
přišel na řešení. Poznal jsem to podle toho, ţe roztáhl ústa
k úsměvu.
„Číňane, běţ k němu, dělej!"
„Na gauč?" zeptal se Suko.
„Ano, sedni si ke kamarádovi. Budu potřebovat jen
dvě kulky, abych vás zabil, víc ne. Zemřít vsedě, to se hned
tak někomu nestane."
Nebyl daleko od pravdy. Suko patřil k lidem, kteří se
dokázali záviděníhodným zpŧsobem ovládat a jen
výjimečně vybuchl hněvem.
Ani teď nebylo vidět, co se odehrává za jeho čelem.
Jeho výraz v obličeji zŧstal neutrální. Odtáhl ruce od těla,
kdyţ zamířil ke gauči.
Poposedl jsem si o kousek, takţe jsem se stehnem
dotýkal bočního opěradla.
Kdyţ Suko kráčel ke gauči, namířil mu vrah pistoli na
hlavu.
Zbraň sledovala Suka po celou dobu, a kdyţ se
zastavil, zastavila se také.
- 140 -
 „Sedni si, Číňane!"
„Hned to bude."
Suko poklekl, takţe to vypadalo, ţe se chce opřít o
ruce. Pravou se dotkl sedací plochy gauče, ale levou
bleskově zajel pod bundu a nahmatal bič.
„Topar!"

To jediné slovo stačilo, aby se čas na pět vteřin

zastavil. Kaţdý, kdo to kouzelné slovo zaslechl, znehybněl,
jen ten, kdo drţel kouzelnou hŧlku, se hýbat mohl. Suko
mohl po těch pět vteřin udělat cokoli, jen ne zabít. Tím by
kouzlo zrušil.
Uchopil ruku, ve které Arab svíral zbraň, a sebral mu
ji. Přehodil si ji do levé ruky a Araba uhodil.
Suko moc dobře věděl, jak uhodit, aby člověka
vyřadil.
Arab se skácel jako prkno. Suko ho odtáhl na místo,
kde předtím byla připoutaná Jessika.
Pět vteřin uběhlo, a v té chvíli jsem pochopil, co se
stalo.
„Je v bezvědomí," hlásil mi Suko, kdyţ jsem vstal.
„Máme to za sebou." Poloţil Araba na zem, dal mu ruce za
záda a připoutal ho k trámu. Pokud by se chtěl Arab dostat
na svobodu, musel by trám vytrhnout z ukotvení.
„Máš nějakou zbraň?" zeptal se mě Suko.
„Jen kříţek."
- 141 -
 „Tak si vezmi tu jeho."
Zvedl jsem ji a zadíval se ke dveřím. Suko mŧj pohled
sledoval. Neţ jsme je otevřeli, poděkoval jsem příteli za
záchranu ţivota.
„No jo, to nestojí za řeč. Příště je řada na tobě."
Otevřel jsem dveře.
Oba jsme vyšli na dost široké schodiště a naslouchali.
Ale všude bylo ticho.
„Ti uţ jsou pryč," zašeptal Suko.
„Znáš cestu na dvŧr?"
„Ano, ale to musíme dŧm obejít zepředu. Nevím, jestli
má dŧm nějaký zadní východ."
„Tak pojď uţ."

- 142 -
 13.

Jessika Longová cítila horký dech na zádech. Bingo

do ní znovu neurvale strčil, kdyţ se mu zdálo, ţe nejde dost
rychle.
Zábradlí bylo po levé straně schodiště. Jessika se o ně
opírala. Musela, protoţe byla zesláblá následkem dlouhého
stání v poutech.
„Jestli začneš křičet, vystřelím ti mozek z hlavy. Jde
mi o všecko, takţe se nebudu rozmýšlet."
„Ano, já vím."
Klopýtala dál.
Jessika patřila k lidem, kteří nenavazovali známosti se
svými sousedy. Chtěla mít klid k práci. Teď si však skoro
přála, aby některý soused vyšel ze dveří a oslovil ji.
Ale nevyšel nikdo.
Panenky ji hlídaly. Malí ďáblové ji předbíhali, pak se
u ní zastavovali, vzhlíţeli k ní, šklebili se. V přízemí se
Jessika musela zastavit. Bing ji přitiskl ke zdi a hlaveň jí
přiloţil k bradě.
„Kudy se jde na dvŧr? Jenom mi nechtěj namluvit, ţe
musím obejít dŧm zepředu."
„Ano, musíte, já..."
„A co sklepem?"
„To by taky šlo."
„Tak jdeme."
Musela jít zase před ním. Zastavila se přede dveřmi do
sklepa. Tam visel na hřebíku klíč, kterým dveře otevřela.
Bing byl nervózní. Teď se nacházeli asi ve výšce
dvora. Bing si neuměl představit, ţe by do dvora nevedly
nějaké dveře.
- 143 -
 „Ne, ţádné tu nejsou," ujišťovala ho Jessika.
„Jestli zjistím, ţe chceš jen získat čas, oddělám tě. To
mi mŧţeš věřit."
Neodpověděla a vykročila po schodech do sklepa.
Napřed ale rozsvítila světlo. Bylo to jen slabé mléčné
osvětlení. Panenky ji znovu předběhly. Skákaly kolem ní
po schodech a byly dole jako první.
Kdyţ byly ve sklepní chodbě, řekla Jessika: „Tudy
musíme projít. Východ tak rychle neuvidíme, je dost
schovaný."
„To je mi jedno."
Kráčeli chodbou. Všude bylo cítit vlhko. Dveře do
jednotlivých sklepních boxŧ byly zajištěny dřevěnými
závorami nebo laťkami.
Chodba zahýbala a Jessika se ocitla u výklenku.
Světlo tam nedosahovalo, takţe dveře se daly spíše jen
vytušit. Jessika viděla, ţe klíč je v zámku, tak jím otočila.
Při tom vrzavém zvuku se jí rozcvakaly zuby. Konečně
byly dveře otevřené.
Nejprve vyběhly ven panenky. Skákaly nahoru po
kamenných schodech, po kterých musela vystoupit i
Jessika. Cítila přitom tlak hlavně v zádech. Bing
nenechával nic náhodě a jistil se.
Jeho miláčkové uţ na něj čekali na posledním schodu,
přitisknutí jeden ke druhému. Jejich malé zlé tvářičky bíle
svítily do tmy.
Pro Jessiku to byl hrozný pohled, jak tam tak panenky
seděly a čekaly. Záda jí ztuhla a chlad jí proběhl aţ dolŧ do
nohou.
„Běţ dál!" poháněl ji Bing. „Nezdrţuj a běţ dál!"
Po schodech se vylezlo přímo na zadní dvŧr. Byl dost
- 144 -
velký, zastrčený v temném koutě, kam sotva dopadlo
sluneční světlo přes den. V noci tu byla úplná tma.
Panenky poodstoupily a udělaly jí místo, kudy mohla
projít. Dělaly na Jessiku dojem groteskních stvoření z
fantastického filmu.
Jenţe byly ţivé a plné chuti zabíjet. Stačilo, aby Bing
dal příslušný povel.
Kdyţ Jessika vyšla na dvŧr, byla zde stejná tma jako
na schodech.
„Kam mám jít teď?" zeptala se šeptem.
„Doleva."
Doprava to ostatně nešlo. Tam byla zeď vedlejšího
domu.
Jessice připadal dvŧr velký. Zadívala se směrem, kde
byl vjezd do jednosměrky. Nedaleko stál vŧz, ve kterém
sem zločinci přijeli. Byl to velký rolls-royce.
Bing měl naspěch. Častěji postrkoval Jessiku hlavní
do zad a jeho druţina mu sotva stačila. Ten vŧz byl jeho
jedinou nadějí na záchranu.
Při chŧzi se Bing díval směrem, kde byla střešní
nástavba. Doufal, ţe co nejdříve uslyší výstřel, ale ticho
rušily jen jeho vlastní kroky.
Určitě uţ jsou oba poldové dávno mrtví.
Teď uţ byl zaparkovaný rolls vidět docela dobře. Ale
zatím se nedalo zjistit, jestli v něm někdo je. „Umíš řídit?"
zeptal se Bing.
Jessika přikývla.
„Dobrá, tak si sedneš za volant."
Jessika se rozplakala. Slzy přišly znenadání, kdyţ
pomyslela na Johna a jeho přítele Suka. A nemohla pořád
uvěřit tomu, ţe by právě ji nechal Arab ţít. Byl ve své
- 145 -
nenávisti nevypočitatelný.
Panenky uţ běţely vpředu.
Jessice v této chvíli nepřipadalo vŧbec směšné, kdyţ
viděla jejich houpavý krok. Pak uviděla na dlaţbě leţet dvě
nehybná těla. To museli být ti mrtví, o kterých se mluvilo u
ní v bytě.
U dveří u auta se musela zastavit. Bing věděl, ţe
uvnitř je připoutaný Fullham. Přikázal Jessice otevřít dveře
a ona poslechla.
Bing chtěl promluvit, vtom se mu však oči rozšířily
úţasem. Rolls byl prázdný. Po Edgaru Fullhamovi ani
stopy.
Bing měl v tu chvíli pocit, ţe se celý svět bortí. Bez
řidiče, bez klíče, stál tu se svou rukojmí a úplně ztratil
kontrolu nad situací. Co se to jen stalo?
„Mám nastoupit?" zeptala se Jessika.
„Ne, sakra!"
„Ale..."
„Ţádné ale." Uchopil ji levou rukou a přitiskl ji ke
kapotě.
„Co chcete udělat?"
„Kde je?"
„Kdo?"
„Edgar Fullham!"
„Já... já ho neznám."
Uhodil ji plochou dlaní do hrudi. Jessika ztratila
rovnováhu a upadla na kapotu, kde zŧstala leţet.
„Chci vědět, kde je ten chlap! Neslyšelas?"
Uviděla ústí hlavně těsně před očima. Bingŧv
ukazováček se pomalu ohýbal.
„Jsem tady!"
- 146 -
 Bing uslyšel hlas, otočil se, uviděl Fullhama a v téţe
chvíli dostal ránu...

Mezi autem a zdí se rychle vztyčil Suko a zatočil

bičem na démony jako lasem. Tři koţené řemínky se
omotaly Bingovi kolem krku. Stačilo zatáhnout a milovník
panenek se zapotácel. Ztratil rovnováhu a vystřelil do
vzduchu ve chvíli, kdy dopadl hlavou na hranu otevřených
dveří.
Edgar Fullham stál na místě, ani se nehnul. Bing
neviděl, ţe tu je ještě někdo další. Byl jsem to já. Přikrčil
jsem se za Fullhamem. Ucítil hlaveň mé zbraně v zádech i
přesto, ţe měl spoutané ruce. Nezbylo mu nic jiného neţ se
podřídit našim pravidlŧm.
Strčil jsem do něho zezadu a on letěl přímo na Binga.
Oba dva upadli. Tím jsem získal čas, abych se mohl
postarat o Jessiku. Narovnala se v okamţiku, kdy jsem k ní
skočil, a padla mi do náruče.
Co nejrychleji jsem ji odvedl pryč z nebezpečné zóny.
Nechal jsem ji stát v jednosměrce a vrátil se zpátky.
Sukovi se podařilo odzbrojit Binga. Fullham stál v
pozadí a nedělal nic.
Bing leţel na zemi. Těsně u auta, obklopen svými
milovanými panenkami. V té chvíli jsem přišel já, postavil
jsem se vedle Suka a díval se na něho dolŧ. Bing na nás
vykuleně zíral.
- 147 -
 „Vy ţijete?" zeptal se nevěřícně.
„Ano, pane Bingu. Někdy jsou policajti lepší neţ
najatí vrahové."
V té chvíli Bing uhodil zátylkem o zem a my jsme
uslyšeli velmi podivný zvuk.
„Ano, vidím, ţe jste zvítězili. Zvítězili jste." Najednou
se rozesmál. „Smím vstát?" zeptal se.
„Ovšem."
Dívali jsme se, jak se zvedá ze země. Uţ jsem měl u
sebe zase svou berettu. I Suko mířil na Binga. Řemínky
biče na démony zanechaly na jeho krku červené stopy. Ale
zajímavé bylo, ţe se po jejich úderu nevznítil.
Jeho malá ústa se roztáhla. „Vím, kdy jsem prohrál,"
řekl. „Smím vás o něco poţádat?"
„Zkuste to."
„Mám ještě tvou dýku, Sinclaire."
„Chci ji nazpět."
„Ještě okamţik. Nechej mi ji ještě minutu, ne déle,
slibuji."
„A potom?"
„Nechej mi ji!"
Podíval jsem se na Suka, chtěl jsem slyšet jeho názor.
Přikývl na souhlas.
„Dobrá, mŧţeš si ji ještě na minutu nechat. Ale jestli
se nás pokusíš napadnout..."
„Ne, kulka je rychlejší, já vím." Vytáhl dýku a zvedl ji
nad hlavu.
Zkoprněli jsme. Chce si snad proříznout hrdlo? Ne,
jen si poklepal na hlavu a my znovu uslyšeli ten divný
zvuk. Bing se chechtal a panenky se nehýbaly. Dívaly se
vzhŧru na svého pána a ţádná z nich nesáhla po zbrani.
- 148 -
 „Slyšíte to?" zeptal se šeptem. „Slyšeli jste to?"
„Nedalo se to přeslechnout," odpověděl Suko.
„Ano, ano. Já to vím nejlépe. Vím toho hodně, na
rozdíl od vás. Jak vypadám?" zeptal se nečekaně.
„Jsi snad manekýn?" vysmíval jsem se mu.
Bing se však nenechal zmýlit. „Vypadám jako člověk,
ne? Řekni, ţe vypadám jako člověk."
„Skoro," připustil jsem.
„Ach, to je nádhera. Pak to všechno stálo za to."
Mluvil skoro jako mluvící panenka. „Mému mistrovi se to
tedy podařilo."
„Co se mu podařilo?"
„Já jsem on a on je já."
„Coţe?" Podívali jsme se na sebe se Sukem udiveně.
„Řekl jsem vám přece, ţe jsem byl ţákem velkého
mistra. Kdyţ zemřel, objevil se dţin. Zařídil to tak, aby
duše učitele přešla do jeho nejlepšího mistrovského díla.
Uţ rozumíte?"
Najednou nám to bylo jasné. Nedokázali jsme skrýt
svŧj údiv. Duše mistra v jeho nejlepším díle! To
znamenalo, ţe Bing, který vypadal jako člověk, člověkem
ve skutečnosti nebyl. Ty duté zvuky nám měly prozradit,
ţe má dutou hlavu.
Jako panenka...
Poloţil jsem mu otázku a vzal si za svědka svého
přítele Suka.
„Jsi tedy v podstatě panenka, loutka?"
„Já jsem mistrovský kousek," řekl a dal se do pohybu,
i kdyţ jsme mu předtím řekli, ţe musí zŧstat stát.
Přesto jsme se Sukem ustoupili, protoţe jsme
najednou cítili, ţe uţ nám nemŧţe být nebezpečný. Mířil
- 149 -
doprostřed dvora. Ani to nás nevylekalo. Bing měl v
úmyslu něco jiného.
Šli jsme s ním a hlídali ho do okamţiku, kdy se
zastavil.
V ruce drţel mou stříbrnou dýku. Drţel ji asi ve výšce
hlavy, teď ruku spustil níţ a přiblíţil ji k hrdlu. Neţ jsme se
nadáli, prořízl si krk z jedné strany na druhou.

Bing, Panenkář a panenka v jednom spáchal

sebevraţdu!
Chtěl jsem po něm skočit, ale Suko mě zadrţel. Uţ
nebylo co zachraňovat.
Slyšeli jsme praskání a vrzání. Pochopili jsme, ţe
Bing byl z plastické hmoty.
Panenky ho následovaly. Zvedly ruce a začaly si rvát
vlasy.
Většina z nich si odtrhla hlavu od těla. Panenky se
samy zničily. Nebyly to lidské bytosti, i kdyţ se tak někdy
chovaly.
Na zadním dvoře se odehrávalo drama. Stáli jsme tam
a přihlíţeli. Bylo to příšerné, ale muselo se to stát. Bing uţ
neviděl ţádnou moţnost dokončit svou hru o moc, tak se
podřídil příkazu svého zesnulého mistra.
Na obličeji mu zŧstal mírně stupidní úsměv. Jeho
malá ústa se zvětšila a roztáhla do šířky. Ruka se stříbrnou
dýkou poklesla. Tam, kde si prořízl hrdlo, zela široká rána,
- 150 -
ze které však nevytékala krev.
Pan Bing stál před námi. Úsměv na jeho panenčím
obličeji mi připadal slabomyslný. Kroutil očima jako
malými korálky.
Tělem mu probíhaly záchvěvy, jako kdyţ se chvěje
loutka. Hlava mu přitom padala stále víc doleva.
Aţ dosáhla určitého bodu, kdy se neudrţela na krku a
skutálela se dolŧ.
Dopadla na zem, kde se rozbila na tisíc kusŧ.
Současně z těla vyšlehl nazelenalý plamínek. A nejen
z něj.
I panenky, které byly uţ také bez hlav, nám doslova
shořely před očima. Hmota, ze které byla vyrobena jejich
tělíčka, se roztavila a šatičky se vzňaly. Dvŧr zaplnila
zelená zář, dosahující aţ k domovním zdem, po kterých se
šplhala vzhŧru.
Stáli jsme tam se Sukem němí úţasem a přihlíţeli
tomuto magickému divadlu.
Oheň nám ozářil bledé tváře. Trvalo to jen asi minutu
a bylo po všem. Pak nás do nosu začal štípat tmavý kouř,
poslední pozŧstatek orientální magie, která se nakonec
sama zničila, neboť neviděla ţádnou šanci na přeţití.
Obrátil jsem se jako první. Edgar Fullham čekal jako
socha v pozadí. Kdyţ viděl, ţe k němu mířím, oslovil mě:
„Mohl byste mi prokázat jednu laskavost, Sinclaire?"
„Jakou?"
„Vezměte pistoli a zastřelte mě!"
„Ne."
„A vy, Suko?"
Suko mi podal dýku. „Fullhame, pŧjdete před soud.
Mám-li být upřímný, uţ se na to těším. Lidé jako vy prostě
- 151 -
patří za mříţe. Budete tam mít dost času na přemýšlení o
své zradě."
„Chápu, teď jste na koni."
Nechal jsem ho být a zamířil k ústí jednosměrky,
protoţe jsem viděl, jak se tam vynořil nějaký stín.
Byla to Jessika Longová. Uţ to nemohla déle vydrţet.
Kdyţ přede mnou stála a dívala se na mě, nebyla schopná
slova. I já jsem mlčel. To, ţe jsem ji pohladil po vlasech,
bylo samo o sobě dost výmluvné...

- 152 -
 14.

O dva dny později...

Ministr vnitra nás k sobě pozval. Sira Jamese, Suka a
mě, aby nám mohl vyjádřit uznání. Vŧbec se nám tam
nechtělo, protoţe jsme se museli obléct do gala, a do toho
jsme vŧbec neměli chuť, čehoţ si všimla i Glenda
Perkinsová.
Neţ jsme však stihli dokončit diskusi o oblékání,
museli jsme jet. Sluţební řidič s námi projíţděl kolem
dlouhé budovy ministerstva vnitra.
Ministr nás uvítal s pobledlým obličejem. Dŧvod jsme
se dověděli okamţitě.
Edgaru Fullhamovi se podařilo spáchat v cele
sebevraţdu. Zatím nebyla provedena přesná rekonstrukce.
„My uţ si zjistíme, co bylo v pozadí," prohlásil sir
James. „I kdyţ poslední z vrahŧ uţ nepromluví."
Byli jsme stejného názoru.
Následovala malá oslava, která si ani nezaslouţila
takové označení. Asi po čtvrt hodince a několika slovech
díkŧ jsme byli propuštěni, z čehoţ jsme měli velkou radost.
Sir James se Sukem se divili, ţe s nimi nenastupuji do
auta.
„Vy chcete někam jet?" zeptal se mě superintendant.
„Ano," odpověděl jsem a vykouzlil jsem ten
nejnevinnější výraz, jakého jsem byl schopen, zatímco
Suko odvrátil tvář, aby náš šéf neviděl, ţe se směje. Suko
něco tušil.
„Dobrá, tak zítra na shledanou, Johne."
„Podobně," řekl Suko. „A nepřeháněj to, příteli."
Zaťal jsem ruku v pěst, ale vŧz uţ odjíţděl. Zavolal
- 153 -
jsem si taxi, po cestě jsem koupil květiny a o chvíli později
zazvonil u dveří ţeny s dlouhými rudými vlasy. Uţ mě
čekala, stála s úsměvem ve dveřích a otevřela náruč.
„Smím dál, slečno Longová?" zeptal jsem se.
„Jen v případě, ţe sebou nemáte ţádnou panenku."
„To nemám, ale zato mám květiny."
Předal jsem jí kytici, která ji očividně potěšila. Pak
jsem vešel do bytu, který uţ mezitím Jessika uklidila.
Vypadala báječně. Šaty po kolena, velmi přiléhavé,
černé s tenkými ramínky. Kdyţ se pohnula, blýskaly se v
černé látce stříbrné nitky.
Kdyţ dala kytici do vázy, přistoupila ke mně a
zavrtěla hlavou.
„Je na mně něco v nepořádku?" zeptal jsem se.
„Úplně v nepořádku, Johne. V tomhle obleku tě
nepoznávám. Vypadáš v něm prostě divně."
„To nic, mohu se klidně svléknout."
Poloţila mi prst na rty a řekla: „Myslím, ţe jsi tak
dobrý nápad ještě nikdy neměl, lovče duchŧ."
Byl jsem stejného názoru.
Co se dělo později? Nuţe, jsou chvíle, které jsou tak
soukromé, ţe se o nich nehodí mluvit. A ţena, která se
jmenovala Jessika Longová, se postarala o to, aby pro mne
byly nezapomenutelné...

Konec

- 154 -