NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 17

Jason Dark

1997
-2-
 Medúza - ţenská postava
z řecké mytologie - je okouzlující kráska.
Ale její jméno se rovněţ spojuje se smrtí,
hrůzou a děsem.
Medúza je symbolem rozpolcenosti.
Místo vlasů se vlní klubko
jedovatých hadů.
Na koho padne její pohled.
ten na místě zkamení.
Teprve bohu Perseovi se
podařilo ukončit její hrůzyplné panování.
Sťal ji a její hlavu
předal bohyni
Pallas Athéně...

-3-
 1
Unylý hlas zpěváka bubnoval z obou
reproduktorů do uší nočního hlídače Fritze
Hoppitzana, který před dvěma hodinami nastoupil
sluţbu v galerii. „Víno je věčné - a náš ţivot krátký...“
„Hrome!“ zavrčel rozmrzele. „Uţ to nemůţu
poslouchat.“ Nevypnul však přijímač, jenom jej ztišil.
Hlas přicházel jakoby z dálky.
Víno, ţeny a smrt. Trochu chuti do ţivota, trochu
morbidní zápach mrtvol, s nímţ koketovala smrt - to
byly proţitky, jimţ v těchto dnech propadli Vídeňáci.
Neboť mohlo uplynout mnoho času, lidé se mohli
přizpůsobit moderní podobě světa, ale v jejich mysli
něco přeţívalo.
Čekání na smrt...
Myslel na ni i Fritz Hoppitzan, jehoţ rodiče
pocházeli z Maďarska. Ne ţe by se však na ni
chystal, naopak. I přes svých šedesát pět let nehodlal
trpně čekat na příchod kostlivce s kosou. A proto
přímo nesnášel tyhle sentimentální slátaniny, v níţ se
opěvovalo umírání, smrt a definitivní konec.
V tu chvíli by člověk nejraději zatouţil po
centrálním hřbitově, který uţ také nebyl tím, čím dřív,
kdyţ jezdila smuteční tramvaj a dopravovala zemřelé
na místo posledního odpočinku.
Hoppitzan seděl ve své malé kanceláři a hleděl
na psací stůl. Myslel na svoji dceru Anni, která se ve
svých třiceti letech před dvěma týdny rozvedla. Teď
se usadila v rodném domě a neustále diskutovala se
-4-
svou matkou. Trvalo to celý den aţ do půlnoci. Starý
Fritz byl moc rád, ţe má své místo nočního hlídače.
Zesílil rádio. Zpěvák stále ještě sentimentálně
opakoval slova písně, která se zdála být nekonečná.
„Do prdele,“ vykřikl Fritz nefalšovaným
vídeňským dialektem. „Teď uţ toho mám dost.“
Zuřivým pohybem vypnul přístroj a těšil se z
nastalého ticha.
„Zemřít!“ dumal si pro sebe a potom polohlasně
pronesl: „To není to pravé.“ Nečekaně se rozchechtal
jako blázen. Ramena se mu otřásala smíchem,
protoţe si vzpomněl na to, ţe za ním v hale visí
obraz, který má mnoho společného s lidským
umíráním a hrůznou mystikou. Kdo obraz pozoroval a
neměl příliš pevné nervy, tomu naskakovala husí
kůţe.
Hoppitzan se rozhodoval, zda má zůstat sedět
nebo se vydat na obchůzku. Rozhodl se projít ještě
jednou halou, v níţ svítilo jen nouzové osvětlení.
Kdyţ obraz zasáhlo rozptýlené světlo, vypadal
hrůzostrašněji neţ ve dne.
Vstal a bezděky přitom zasténal. Kosti uţ mu
neslouţily, jak by si přál. Fritz to sváděl na počasí,
které se právě měnilo.
V této podivné době přecházelo jaro přímo do
podzimu, který vystřídala dlouhá zima. Letos byla
Vídeň ještě v březnu zledovatělá. Nebylo divu, ţe
mnozí chodci se ocitli na zemi, aniţ by si to sami
přáli.
„Víno je věčné...“

-5-
 Skoro se praštil přes ústa a vynadal si do bláznů,
kdyţ si znenadání zanotoval píseň, kterou předtím
slyšel v rádiu. Nápěv mu nešel z hlavy. Zavrtěl
nechápavě hlavou. Stále silněji myslel na smrt a na
svůj vlastní konec.
Kdy si pro něj asi přijde?
Vstoupil do první haly, kde na parketách leţel
koberec s velmi zajímavými motivy. Dal si za úkol jít
vţdy po okraji koberce.
Hodnotu děl pocházejících z období manýrismu
nedovedl odhadnout. Takové částky si neuměl ani
představit. Obrazy byly většinou aspoň podle jeho
mínění nádherné. Především pestré. A člověk na nich
bez potíţí poznal, co představují.
Návštěvníky fascinoval zvláště jeden obraz. Jeho
název nebylo moţné zapomenout.
DĚSIVÁ HLAVA.
Obraz znázorňoval Medúzu. Jenom hlavu,
nádherný obličej. Místo vlasů se však svíjelo klubko
jedovatých hadů. Malíř ji zobrazil velmi naturalisticky.
Kdyţ světlo dopadlo na obraz pod určitým úhlem, měl
divák pocit, ţe hadi ţijí a pohybují se.
Ale byli jen namalovaní stejně jako jiné obrazy.
Převládaly na nich antické motivy. Bylo tu vidět Kirké
nebo Floru, bohyni květin. Ale staří mistři neváhali
odhalit divákovi i krásu ţenského těla. Dokonce i
starý noční hlídač se lehce zapýřil.
Pohyboval se tiše, protoţe kráčel po koberci.
Této skutečnosti vděčil za to, ţe zaslechl ten divný
zvuk.

-6-
 Nejdříve si myslel, ţe se jedná o nějaký akustický
klam. S ušima uţ měl předtím jisté zdravotní
problémy. Pro jistotu nešel dál. Soustředil se a
bedlivě naslouchal, jestli se zvuk bude opakovat.
Znovu jej zaslechl.
Tiché zasyčení.
„Plynový kohoutek,“ zašeptal. „Zatraceně,
nezavřeli plyn. Ti idioti...“
Idiot byl vlastně on sám. Po krátkém přemýšlení
došel k závěru, ţe plynové kohoutky tu vůbec nejsou.
Takţe zvuk musí mít jinou příčinu.
Ale jakou?
Rozvaţoval a přitom naslouchal. Přesvědčil se,
ţe hluk vychází z druhé místnosti, kde visel obraz
příšerné Medúzy.
Musí se tam podívat.
Ne proto, ţe by byl tak sluţebně horlivý - za těch
pár šilinků mu to ani nestálo - ne, Fritz Hoppitzan byl
zkrátka zvědavý.
Patřil k lidem, kteří uţ v třicítce měli šedivé vlasy.
Nyní, kdyţ se jeho věk zdvojnásobil, nebyly vlasy
šedivé, ale bílé jako padlý sníh. Chtěl si je uţ nechat
zkrátit, ale sousedka, která jej stříhala, byla tři týdny
na dovolené. Vlasy se kroutily a lezly přes límec
košile.
V galerii byly průchody bez dveří, které by se
daly uzavřít. Koberec pokračoval dál, a tak noční
hlídač vstoupil do sousední místnosti stejně tiše jako
předtím - a znovu slyšel nevysvětlitelné syčení.
Tentokrát hlasitěji a blíţe...

-7-
 Ani se nepohnul. Obezřele otočil hlavou nalevo.
Pokud se nemýlil, přicházel zvuk odsud.
Ale tam je přece jen stěna s vysokými okny a
obrazy mezi nimi.
Šel tam.
Obrazy postupně nabývaly zřetelných tvarů.
Vynořovaly se ze světla nouzového osvětlení jako
strašidelné postavy. Jejich barvy, jakkoliv byly staré,
stále ještě svítily. Především na obraze, na němţ byla
namalována Medúza.
Rozkošný obličej, z něhoţ vyzařovalo něco
vznešeného. Obličej královny. Nádherná ţena.
Hrome, ta kdyby oţila, musela by kaţdého uchvátit.
Něco takového se dnes uţ nevidí. Syčení
nepřestávalo.
Přerušilo jeho myšlenky a úvahy, coţ Fritze
Hoppitzana rozčililo. Nechtěl se nechat rušit. K jeho
vybavení patřila i baterka. Ve sluţbě nosil uniformu a
baterku si strkal za opasek. Teď ji rozsvítil.
Pronikavý paprsek světla ozářil zšeřelou
místnost.
Hoppitzan namířil baterku tak, ţe její světlo
muselo najít svůj cíl, obraz Medúzy.
Bohyně s obličejem anděla. S hladkou kůţí a
nádhernýma očima. Zornice, které se nepohybovaly,
a přesto ţily. Smyslná ústa, nad nimi malý rovný
nosík, perfektní oblouky obočí, sametově hladké čelo
- a v protikladu k nim odporní hadi.
Hadi jako vlasy!

-8-
 Bylo to příšerné a nechutné. Hoppitzan nesnášel
hady. Patřili k několika málo ţivočichům, kterých se
bál nebo se mu hnusili. Vlastně se jich bál nejvíce.
V dětství nikdy nešel s kamarády, kdyţ se
vypravili na lov hadů. Ve Vídeňském lese jich byla
spousta. Později častokrát označoval svoji ţenu za
zmiji, ale dnes se tomu smál.
I kdyţ hady odmítal, na obraze jej přiváděli k
úţasu. Fritz musel připustit, ţe vypadají jako ve
skutečnosti. Umělec, který je stvořil, patřil k absolutní
špičce. V dnešní době by nikdo něco takového
nenamaloval. Většina obrazů moderního umění mu
připadala jaksi mrtvá, prázdná, kdyţ na ně hleděl. U
tohoto obrazu měl dojem, ţe nejen obličej, ale i hadi
oţili.
Byl to falešný dojem. Hadi se jen jednou krátce
pohnuli.
Přistoupil blíţ k obrazu. Sešel z koberce. Zvuk
jeho kroků na parketách se rozléhal prostorami
galerie hlasitěji neţ předtím. Kruh světla nabýval na
velikosti. Fritz mnohem jasněji rozpoznával rysy
obličeje Medúzy.
Hoppitzan leccos věděl o řeckých bájích, včetně
té o Medúze, i o hrůze, kterou rozsévala. Kdo jí
pohlédl do tváře, ten zkameněl. Stačil k tomu jediný
pohled.
Hoppitzan se chtěl zasmát, ale úsměv mu ztuhl
na rtech, protoţe jej obraz neustále přitahoval. Byla to
skutečně působivá malba. Kdyby tahle děsivá hlava
ţila, uţ dávno by zkameněl. Přicházel stále blíţ. Dva
kroky před obrazem zůstal stát. Uvaţoval o tom, proč
-9-
na něj dílo nikdy předtím nepůsobilo tak intenzivně
jako dnes v noci. Mnohokrát prošel kolem obrazu a
věnoval mu letmý pohled, ale nikdy jej tahle kráska
nezaujala tak silně jako nyní.
Něco takového se mu stalo poprvé.
Ačkoliv neměl hady v lásce, nepodařilo se mu
odtrhnout pohled od těch tvorů, kteří ovíjeli hlavu
ţeny. Byli v porovnání s hlavou neobyčejně silní, aţ
nepřirozeně tlustí. Přinejmenším jako paţe. Vyrůstali
přímo z lebky. Měli šedozelenou barvu s nádechem
do červené.
Nelíbili se mu, ačkoliv byli nádherně namalovaní.
Raději se chtěl zaměřit na dokonalý obličej ţeny.
Jeho pohled zasáhl oči. Nyní mu připadly jako dvě
malá čistá jezírka. Průzračná aţ na samé dno. Zračil
se v nich ţivot.
Ţivot?
Tohle slovo zabušilo v jeho mozku na poplach.
Pokud Medúza ţije a pokud staré legendy nelţou, tak
kaţdý, kdo se na ni podívá, zkamení.
A Hoppitzan na ni hleděl.
Náhle se zpotil, znejistěl. Zavřel oči a znovu je
otevřel. Nechal pohled sklouznout dolů a k jejím
ústům.
Usmívala se!
Hoppitzan se zděsil. Ústa byla ztvárněna
vynikajícím způsobem jako celý obličej. Ale on znal
obraz dokonale a věděl, ţe předtím se Medúza
neusmívala. Teď však měla protaţené koutky a ústa
připomínala leţící půlměsíc.
Jako by opravdu oţila.
- 10 -
 Náhle jej obraz přestal zajímat. Starý Fritz
Hoppitzan se začal bát. Chtěl odejít, nechtěl se uţ na
obraz dívat - a náhle měl pocit, jako by byl přikovaný
na místě, kde stál.
Nemohl odejít!
Nejdříve si myslel, ţe je to jen jeho dojem.
Pokusil se zvednout pravou nohu. Nepohnula se ani
o centimetr.
S levou nohou to bylo podobné. Byla dokonce
ještě těţší neţ pravá.
Kdo se na Medúzu podívá, zkamení.
Ano, Fritz znal tu legendu. Pln strachu zjišťoval,
ţe legenda nelhala. Díval se na Medúzu, která se
náhle probudila ke svému hroznému ţivotu.
A on kameněl.
Byl to nepopsatelný pocit. Tělo mu tuhlo
postupně výš a výš. Strnulost začala u chodidel a
pokračovala koleny, stehny, boky a hrudníkem.
Jestliţe předtím bylo v hale naprosté ticho, nyní
mohl případný posluchač vnímat prudký dech, který
se dral z muţových úst.
Lapal zajíkavě po dechu. Kaţdé vdechnutí mu
působilo obtíţe. Strnulost stoupala výš a blíţila se k
srdci.
Ještě bušilo. Jeho údery však jiţ nepřipomínaly
běţné bušení lidského srdce. Jako by uţ nedokázalo
dopravit krev do celého těla.
Fritz Hoppitzan zasténal.
S náhlou jasnozřivostí viděl, ţe nemůţe této
hrůze uniknout. Medúza z toho zatraceného obrazu
byla probuzena k ţivotu. Antické prokletí se naplnilo.
- 11 -
 Tlak v jeho prsou narůstal. Obličej měl zbrocený
potem. Vytřeštil oči. Obraz jej nemínil propustit.
Okouzlení Medúzou mu přivodilo smrt.
Viděl chladný a hrozivý úsměv, viděl i hady na její
hlavě.
Hýbali se a dokonce syčeli. Z malých tlamek
vyletovaly rozeklané jazýčky.
Poslední smích, poslední pozdrav, který si Fritz
Hoppitzan vzal s sebou na věčnost.
Zůstala z něj socha stojící dva kroky před
obrazem Medúzy. Hrůza z dávných dob si našla další
oběť...

- 12 -
 2
Těsně předtím, neţ mne nechal stát a zmizel,
mne můj průvodce počastoval bezpochyby dobře
míněným upozorněním: „Jestli se pohneš, je z tebe
mrtvola!“
Zmizel jako stín, s tichým nenávistným smíchem
na rozloučenou. Byl pryč.
Stál jsem v temné jeskyni a vyčítal si, ţe jsem byl
příliš důvěřivý.
Nebyl jsem přesvědčen, ţe jsem uţ dosáhl svého
cíle. Moţná jsem ani nestál těsně před ním.
Pravděpodobně se mi povede jako lidem, kvůli nimţ
jsem se vydal na cestu do jihovýchodní Evropy.
V té příšerné tmě se mi nedařilo soustředit
myšlenky. Nebyla to normální tma. Připadala mi
černá jako saze, skličující. Jako by ţila, jako by se v
ní skrývalo cosi, co se ve vhodném okamţiku ocitne
na svobodě.
Zatím se nic nehýbalo.
Ten chlapík to řekl dobře. Dostal jsem na něj od
kohosi tip, dal jsem mu peníze a on mne dovezl aţ k
této jeskyni. Nacházela se na liduprázdném ostrůvku,
jakých je v Egejském moři spousta.
Proč odešel?
To jsem nemohl s určitostí říci. V kaţdém případě
to souviselo se zmizelými lidmi. Mladí turisté z Anglie,
Francie a jiných zemí se prostě nevrátili zpět. Jak
jsem zjistil, trvalo to přes dva roky. V současné době

- 13 -
to zřejmě není ţádný důvod k rozčilování, zvlášť kdyţ
moře nevyplavilo na břeh ani jednu mrtvolu.
Patří k výsadám mladých lidí, ţe snadněji unikají
z jednotvárnosti všedních dnů. Hodí za hlavu všechny
starosti a prostě vystoupí z vlaku. A rodičům nezbývá
neţ doufat, ţe se syn či dcera vrátí v pořádku zpět do
rodného hnízda.
Ale tohle nebyl ten případ. Ani jeden z
pohřešovaných se totiţ nevrátil. Přece jen se však
objevila stopa.
Po bouřlivém počasí a následném slabším
zemětřesení se v hlubinách moře zvedlo mořské dno.
Rybáři, kteří se po zemětřesení opět vydali na
moře a rozhodili své sítě, něco zajímavého ulovili. V
síti nevytáhli ryby, ale něco jiného, velmi těţkého.
Sochu!
Sochu člověka, aţ neskutečně realistickou.
Vypadalo to, jako by ten člověk ţil, ale v kamenné
podobě. Rybáři by úlovek ihned hodili do moře, kdyby
nebyl zasáhl osud v podobě lodi pobřeţní hlídky.
Celníci je zastavili a vstoupili na palubu, aby loď
prohledali, zda neveze pašované zboţí.
Našli kamennou postavu.
Jeden z policistů, který kdysi studoval historii a
nenašel jinou práci, okamţitě poznal, oč jde. Zbledl v
obličeji, kdyţ mluvil o prokletí Medúzy a o ostrově
mrtvých.
Nikdo se mu nesmál. Policisté vzali sochu s
sebou. V Athénách se rozběhlo pátrání. Zjistilo se, ţe
se nejedná o Řeka, a pátrání uvízlo na mrtvém bodě.
Potom jeden chytrý člověk dostal nápad pouţít
- 14 -
počítač. Zabýval se shromaţďováním údajů o
pohřešovaných mladých lidech a opravdu, počítač mu
dal odpověď.
Rysy kamenné postavy se shodovaly s podobou
jednoho mladíka, který byl jiţ půl roku v seznamu
pohřešovaných. Jednalo se o mladého muţe jménem
Rob Isle. Pocházel z Londýna, a proto se athénští
policisté spojili se svými anglickými kolegy.
Potom uţ vše probíhalo velmi rychle. Otec
nalezeného mladíka, jistý Sir Norman Isle, měl
spoustu konexí. Byl členem Horní sněmovny, měl
velký vliv a chtěl, aby celá záleţitost byla řádně
vyšetřena.
Nevěřil sice na povídačky o Medúze, ale v hloubi
jeho duše zůstaly pochybnosti. Proto se postaral, aby
byl informován člověk, který zaujímal vysoké
postavení ve Scotland Yardu.
Byl to Sir James Powell.
Od něho ke mně byl pouhý krůček. Sešli jsme se
se Sirem Normanem. Z naší schůzky sice nevzešel
ţádný plán, zato jsem se dozvěděl o osudu
zmizelého mladíka a usoudil jsem, ţe se za tím
skrývá víc. Dokonce mnohem víc.
Proto jsem se ani nezdráhal odjet do Řecka a
sledovat stopu.
V jednom hotelu jsem se seznámil s muţem,
který byl údajně o zmizeních dobře informován, a
navíc se označil za odborníka ve věci Medúzy.
Vzal mne na tento malý kamenitý ostrůvek, který
byl prošpikován labyrintem jeskyní a měl v celém
případu hrát velmi důleţitou roli.
- 15 -
 V této chvíli jsem stál opuštěný v jeskyni,
protoţe můj průvodce mne tu zanechal a zmizel jako
stín.
„Jestli se pohneš, je z tebe mrtvola!“
Jeho poslední věta mi neustále vrtala hlavou a
uvaţoval jsem, zda si ze mne nevystřelil. Především
jsem se však proklínal za svou bezmeznou
důvěřivost.
Mladík mne prostě nějakým záhadným
způsobem přesvědčil.
Moje chyba.
Pokud se nepohnu, budu tu stát tak dlouho, aţ
zkamením nebo postupně zpráchnivím. To
pochopitelně nepřicházelo v úvahu. Ten hoch se
bude divit.
Nejdříve jsem se však divil já sám.
Náhle jsem zaslechl zvuk, který se mi vůbec
nelíbil. Bylo to příšerné syčení, jako by někdo otevřel
plynový kohoutek, ačkoliv tu ţádné plynové lahve
nestály.
Po zádech mi přeběhl mráz, protoţe jsem si
představil, od koho by mohlo to syčení pocházet.
Pohnout jsem se nesměl. Ale teď jsem se
vykašlal na výhrůţky a opatrně jsem pravou rukou
vytáhl z kapsy saka malou baterku. Rozsvítil jsem.
Můj pohled sledoval k zemi směřující paprsek
světla. Právě odtud se ozýval syčivý zvuk.
Kolem mne se plazila dlouhá hadí těla. Mnohá z
nich nataţená, jiní hadi zvedli hlavy a hleděli na mne
malýma nehybnýma očima. Někteří se svinuli a
vztekle syčeli, kdyţ na ně dopadlo světlo baterky.
- 16 -
 Otočil jsem a posvítil jsem kolem sebe.
Kam jsem se podíval, všude hadi.
Zdálo se, ţe přirostli k zemi. Našli si místa v
malých prohlubních nebo ve výklencích ve stěnách
jeskyně. Všude okolo mne!
Znovu jsem proklel lehkomyslnost a slepou
důvěřivost, s níţ jsem podlehl mladému Řekovi. Ten
hoch mne zavedl přímo do hadího doupěte. Tohle
nebyla obyčejná jeskyně. Nechal jsem se vlákat do
smrtící pasti. Hadů byl bezpočet. Ani jsem nevěděl,
kolik z nich je jedovatých a kolik neškodných.
Kaţdopádně jsem se cítil jako v kleštích.
Jsou chvíle, kdy vám úzkostí vyschne v krku.
Něco podobného jsem nyní cítil i já. A tak jsem stál v
temné jeskyni s perspektivou, ţe pokud se pohnu,
budu tu stát ještě za deset let jako kostlivec. Nemohl
jsem se odtud zachránit ani dlouhými skoky, protoţe
ty potvory se plazily nebo leţely stočeny všude.
Všude.
Kdyţ jsme přišli, nebylo hady nikde vidět. Ten
mladík je snad musel zhypnotizovat. Moţné je
všechno.
Nic mi nemohlo pomoci, vězel jsem v hadích
kleštích. Kdybych skočil, nevyhnutelně bych narazil
na hadí tělo. Raději jsem si ani nepředstavil, jak by
podráţdění hadi reagovali. Určitě by mne
bleskurychle uštkli, a vysoké holínky jsem s sebou
neměl.
Světlo je očividně dráţdilo. Kdyţ přejíţdělo po
jejich tělech, rušilo je a znervózňovalo. Vztyčovali

- 17 -
hlavy, natahovali je a z malých tlamek se ozývalo
varovné syčení, při němţ mi naskakovala husí kůţe.
První had leţel blízko mých nohou. Byl to zvlášť
vyvinutý exemplář, tlustý téměř jako lidská paţe.
Neměl jsem zdání, o jaký druh se jedná. V tom
jsem nebyl ţádným odborníkem. Jsou jedovatí, nebo
ne? Kaţdopádně jsem zhasl světlo, abych ty potvory
nedráţdil. Musel jsem začít váţně přemýšlet, jak se
dostat z této zpropadené a ţivotu nebezpečné
situace.
Teď byla kaţdá rada nejen drahá, ale prostě
nebyla ke koupi.
Jeskyně mi pojednou připadala jako velký hrob,
určený jen pro mne. I zápach k tomu přispíval.
Ovanul mne chlad, který s sebou přinášel
vlhkost, zachycující se na kůţi i oblečení.
Hadi přece milují sucho. Co dělají tady? A jak to,
ţe se jim tu vede tak dobře?
Pořád jsem stál nehnutě a přemýšlel. Moc mi to
nešlo, protoţe jsem neustále musel myslet na hady.
Rušilo mne syčení, které se ozývalo v pravidelných
intervalech.
Jak uniknout z téhle zatracené pasti?
Měl jsem ještě v paměti, jak jsme se sem dostali.
Můj průvodce a já jsme vstoupili do jeskyně a šli jsme
prakticky stále rovně. Štola nás přivedla aţ do hadího
doupěte.
Člověk se můţe snaţit sebevíc, hadům neunikne,
zvláště kdyţ jsou v přesile. Kdybych se pokusil dostat
se velkými skoky k východu, musel bych kolem nich.

- 18 -
Kdybych je vyrušil a oni by ucítili můj dotyk, určitě by
mne uštkli. A moje kalhoty byly z lehčího materiálu.
Před očima se mi promítl film, který jsem
nedávno viděl. Indianu Jonese také strčili do
podobného hadího hnízda. Tak to viděli diváci. Mezi
ním a hady byla ve skutečnosti skleněná stěna,
kterou ve filmu vidět nebylo.
Já jsem tady nic takového neměl.
Stál jsem v temné sluji, obklopen nespočetnými
plazy, a počítal kapky potu, které mi stékaly po
zádech dolů.
Jak by se dali hadi zahnat? Hlava mi praskala od
přemýšlení, ale konečně jsem přišel na řešení.
Oheň!
Ano, hadi se bojí ohně.
Skvělé.
Oheň mám, jenom mi chybí předmět, který bych
mohl zapálit a zapudit tu havěť.
Moţná sako, také košile. A kdyby tu stále byli
hadi, mohu sáhnout po kalhotách. Lépe vyjít z
jeskyně polonahý neţ tu zůstat jako oblečená
mrtvola.
Něco se zlehka otřelo o moje boty. Tělo jednoho
z hadů. Strnul jsem jako solný sloup. Ani dýchat jsem
se neodváţil.
Kousne mne?
Zatím ne. Ale neplazil se dál. Zvedl přední část
těla a dotýkal se hlavou mého lýtka.
Pocit hrůzy, který mne zachvátil, nemohu ani
popsat. Zamrazilo mne v zádech a na těle jsem měl
husí kůţi jako struhadlo.
- 19 -
 Had o mne ztratil zájem.
Pouhé vteřiny mne dělily od vstupu na věčnost.
Kdyţ had zmizel z mé bezprostřední blízkosti,
opatrně jsem vydechl.
Ţádného úspěchu jsem zatím nedosáhl. Stále
jsem stál v jeskyni jako přikovaný a touţebně se
ohlíţel po východu. Nebylo pro mne jiného
východiska neţ se pokusit rozdělat oheň a doufat, ţe
sako bude také hořet. O košili jsem se nebál, ale
větrovka přece jen byla z jiného materiálu a benzin,
kterým bych ji polil, jsem neměl po ruce.
Moţná by bylo lépe, kdybych nejdříve zapálil
košili. Taková věc však hoří strašně rychle. Bylo
otázkou, zda přitom získám čas potřebný k úniku.
Musel jsem se přirozeně pohnout, abych si
sundal sako a košili.
Snad se přitom nepohnu tolik, abych podráţdil
hady.
Zbývaly poslední dva knoflíky na saku. Prsty
jsem měl ztuhlé, ale snad se to povede. Všechno
muselo probíhat velmi pomalu, jako zpomalený film,
aby hady nic nevydráţdilo.
A hadi byli opět tady. Ke kaţdé mé noze se
připlazili dva a vlnili se těsně kolem mne, jako by se
mi chtěli vlichotit. Bez toho bych se klidně obešel.
První knoflík povolil. Hadi nejblíţe u mne se
nepohnuli. Pokračoval jsem dál a zkoušel štěstí s
druhým knoflíkem.
Rozepnul jsem jej, aniţ by hadi zaútočili. Na
malou chvilku jsem přestal. Ve tmě jsem potom opět
zvedl ruku a začal jsem hledat knoflíčky u košile.
- 20 -
 První, druhý, třetí. U čtvrtého jsem se zarazil,
protoţe něco odvrátilo mou pozornost. Přicházelo to
shora.
Protoţe bylo ticho a ani hadi nesyčeli, zaslechl
jsem ten zvuk velmi zřetelně. Přicházel od stropu
jeskyně. Tam nahoře se něco hýbalo.
Zvedl jsem hlavu. Uviděl jsem paprsek světla,
který pronikl do sluje.
Bylo to denní světlo!
Uviděl jsem kulatý otvor, bohuţel příliš vzdálený,
neţ abych k němu mohl doskočit. To by nesvedl ani
panter.
Ale kdo má ten otvor na svědomí? Je to snad ten
chlapík, který mne sem dovedl? Chce se přesvědčit,
jestli ještě ţiji, nebo jsem uţ padl za oběť hadům?
Otvor se nacházel přímo nade mnou. Zahlédl
jsem dokonce světlemodré řecké nebe, jak je známe
z pohlednic. Okrouhlý výřez najednou zaclonila jakási
postava.
Vlastně pouze obličej, ramena a paţe. To vše
patřilo nějaké mladé ţeně. Neřekla ani slovo, jenom
poloţila prst na ústa a já jsem pochopil.
Netroufl jsem si ani přikývnout, ale v duchu jsem
byl napjatý, jak to všechno dopadne.
Ţena se nejdříve stáhla zpět a v příští půlminutě
se neobjevila. Pouhé půl minuty, a mně ta doba
připadala jako celá věčnost. Počítal jsem i s tím, ţe
mne můţe chtít napálit. Moţná je komplickou
mladého Řeka, kterého jsem znal jen křestním
jménem. Tuším Stavros.
Přijde znovu?
- 21 -
 Ano, objevila se v otvoru a něco přinesla s
sebou. Nemohl jsem rozeznat, co to je. Zato jsem
slyšel její hlas, který ke mně doléhal z výšky jako
zvon, ačkoliv neznámá jenom šeptala.
„Ţádnou paniku, pane, vytáhnu vás odtud.
Dělejte, co vám řeknu.“
Na odpověď nečekala. Neznámá hovořila
anglicky. Nechtěl jsem se jí ptát, jaké důvody ji vedou
k takovému jednání. Jistě mi to poví časem sama.
V otvoru se objevil jakýsi předmět. Byl tmavý,
kulatý a připomínal nějakou nádobu. Byl to koš, který
visel na dvou lanech a klesal níţ a níţ. Jakýsi rumpál,
který jsem pochopitelně neviděl, vydával nahoře
typické zvuky.
Musel jsem čekat, aţ koš klesne dolů natolik,
abych do něj mohl vstoupit. Hady jsem samozřejmě
nespouštěl z očí. Náhlé vyrušení se jim pranic
nelíbilo. Byli nepokojnější neţ předtím. Ale nepřítele
neviděli ve mně, nýbrţ ve světle, které na ně
dopadalo shora. Proti němu se však nemohli bránit.
Koš se trochu kolébal, protoţe neznámá otáčela
rumpálem rychleji a rychleji.
Zvedl jsem pomalu ruce a zachytil jej. Byl
zhotovený z hrubého proutí a bylo vidět, ţe unese i
větší váhu.
Nastával kritický okamţik, protoţe hadi byli
vytrţeni ze své nečinnosti. Koš spuštěný shora je
vyrušil z jejich klidu. Jejich syčení znělo hrozivě a já
jsem stál uprostřed celého hadího orchestru.

- 22 -
 Bleskurychle jsem skočil do koše, sotva se dotkl
země. Přitom jsem se nevyhnul tomu, abych jej
prudkým pohybem rozkýval.
Sahal mi téměř k bokům. Čtyři hadi se svíjeli
kolem koše a jejich komíhající se hlavy se objevily
nad jeho okrajem.
Bodl jsem dvakrát svojí svěcenou stříbrnou
dýkou. Tentokrát jsem ji pouţil jako obyčejnou zbraň.
Jednoho z hadů jsem zasáhl do hlavy, ostatní se
hned potom stáhli.
Trhnutí, se kterým začal koš stoupat vzhůru, mi
téměř podrazilo nohy a vyhodilo mne z koše. V
posledním okamţiku jsem se zachytil okraje. Hadí
zuby mne naštěstí minuly.
Rumpál skřípěl stále silněji. Dívka musela
pořádně zabrat, aby mne vytáhla nahoru.
Podíval jsem se přes okraj koše, ale na jeho
vnější straně nevisel ţádný had.
Všichni zůstali dole a zalezli do prohlubní a
skrýší.
Jejich oběť uletěla.
Pomalu jsem se zbavoval vnitřního napětí.
Nejraději bych se hlasitě zasmál, ale připadalo mi to
příliš dětinské. S přibývající výškou se mi ale vskutku
mnohem lépe dýchalo.
Nejdříve jsem se zhluboka nadechl. Udělalo mi to
dobře. Uţ jsem necítil v plících ţádnou podzemní
vlhkost, nýbrţ vzduch vonící mořem, horký a
pročištěný větrem.
Skřípění rumpálu zesilovalo. Do něj se mísilo
ţenino oddechování. Pro moji zachránkyni nebylo
- 23 -
jistě nikterak jednoduché zvedat koš s takovou
váhou.
Nemohl jsem bohuţel pomoci jí ani sobě.
Nad sebou jsem uviděl břevna a válec, na němţ
bylo namotáno lano.
Kdyţ jsem se dostal k okraji, uviděl jsem
podstavec rumpálu. Stála tam mladá ţena a otáčela
klikou.
Jakmile to šlo, překulil jsem se přes okraj koše a
zůstal jsem leţet zády na tvrdém skalisku. Kdyţ jsem
popadl dech, posadil jsem se a uviděl vedle rumpálu
leţet dřevěné víko, kterým se zakrýval otvor.
Ţena pustila kliku. Sotva popadala dech, zaloţila
ruce v bok a protahovala si záda. Její obličej
zčervenal nezvyklou námahou a byl zbrocený potem.
Vstal jsem. „Děkuji,“ zašeptal jsem. „Patrně jste
mi zachránila ţivot...“

Ţena na mne hleděla. Mluvit zatím nemohla,

protoţe byla silně vyčerpaná, a tak jsem měl čas
prohlédnout si ji.
Měla dlouhé vlasy, černé jako saze. Na koncích
byly zastřiţené jen velmi neuměle, coţ ale vůbec
nevadilo, záplava vlasů se k ní hodila. Vypadala v
nich volně a nespoutané jako pravé dítě přírody. Bylo
jí mezi dvaceti aţ pětadvaceti léty. Měla opálenou
- 24 -
pleť, nádherné tmavé oči a štíhlé vláčné tělo. Ve
vysokých holínkách byly zastrčeny dţíny a horní,
pěkně modelované partie zakrývala kostkovaná
košile, jejíţ tři horní knoflíky si rozepnula. Kolem krku
si uvázala ţlutý šátek.
„Uţ je vám lépe?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ zasupěla. „Trochu.“
„Odpočiňte si. Času máme víc neţ dost.“
„Také si myslím.“
Sklonil jsem se, vzal jsem dřevěné víko a poloţil
je zpátky na otvor. Potom jsem se rozhlédl.
Nacházeli jsme se na jednom z nejvyšších
vrcholů skalnatého ostrůvku. Pohledem jsem přeletěl
moře. Viděl jsem další ostrůvky blízko nás.
Vykukovaly z vody jako velké hrby, na něţ doráţely
světlé hřebeny příboje, rozbíjející se o skaliska.
Obloha byla nádherně modrá bez jediného
mráčku. Rozprostírala se jako nekonečné měkké
vlněné sukno aţ k horizontu, kde se setkala s mořem.
Na takovém ostrůvku si člověk mohl skutečně
odpočinout a zapomenout na všední starosti. Ale
kvůli tomu jsem tady nebyl.
Měl jsem vyřídit záleţitost, která byla zatraceně
nebezpečná.
„Tak, uţ je mi lépe,“ zaslechl jsem ţenin hlas.
Otočil jsem se. „Vítejte do ţivota, pane Sinclaire,“
dodala.
„Vy znáte mé jméno?“
„Jistě.“
„Odkud?“

- 25 -
 „Nebylo těţké zjistit si to. Stejně jsem vás uţ
delší dobu pozorovala.“
„Coţ jistě mělo svůj důvod.“
„Ovšem.“ Zasmála se a přehodila si pramen
vlasů dozadu. To se nelíbilo větru a vrátil černou
záplavu zpět. „Přivezli vás na ostrov hadů. Víte, tady
se původně hadi nevyskytovali. Dovezli je sem a
ukryli do jeskyně, aby je mohli prodávat nějakému
biologickému institutu. Dost často je vytahovali tímhle
košem. Bylo to jistější neţ jakýkoliv jiný způsob.“
„Asi ano.“ Skromně jsem se usmál. „Hadů se
běţně straním. Teď mne zajímají trochu víc. Mohu
znát vaše jméno?“
„Jmenuji se Clarissa Mainová.“ Podala mi štíhlou
ruku. „Ale můţete mi říkat Clarisso.“
„Já jsem John.“
„Dobrá, Johne, pravděpodobně budeme
partneři.“
„Jak to?“
„Přemýšlejte trochu. Ještě nikdy jste neslyšel
moje jméno?“
„Mainová?“ Nechal jsem ho rozplynout na rtech.
„V seriálu Sever a Jih vystupovala jakási rodina
Mainových...“
Musela se usmát. „Ano, vím o nich, ale nemáme
spolu nic společného. Trochu vám tedy napovím.
George Main. Říká vám to něco?“
Jakpak ne. „Jistě, znám to jméno. George Main
patří k pohřešovaným osobám, jak se oficiálně říká.“
„To je pravda.“
„To je váš muţ...?“
- 26 -
 „Můj bratr, Johne. George je můj bratr. Ale na to
teď nemohu ani pomyslet.“ V jejím hlase zazněl trpký
osten. „Měl byste vědět, ţe jsme dvojčata. Jako děti
jsme si velmi rozuměli. Sdělovali jsme si navzájem
své problémy. Byl to vzácně krásný vztah mezi
sourozenci. Nevěřím, ţe by George jen tak zmizel.
Řekl by mi o tom.“
„Hovořil vůbec s vámi o svých záměrech?“
„Ano. Krátce před svou cestou naznačil, ţe se
chystá na dva měsíce k Egejskému moři. Řecké
ostrovy mu jednoduše učarovaly. Nemohl se toho
zbavit. Čtrnáct dní po jeho odjezdu z Londýna jsem
obdrţela pohlednici. Psal mi, ţe se mu tam líbí, ale
nechtěl by tam ţít. To je všechno.“
„A co dál?“
„Dokončila jsem studia a mám teď volno, protoţe
zatím nemám ţádnou vyhlídku na dobrou práci. Proto
jsem sbalila pár věcí a vydala se hledat Georga.
Zjistila jsem, ţe nezmizel sám. Kupodivu se jednalo
jenom o muţe.“ Pokrčila rameny. „Proto jsem
usoudila, ţe upadli do osidel krásných ţen.“
„Pátrala jste po tom?“
„Pochopitelně. Ale ať jdu z kterékoliv strany,
narazím vţdy na problém, se kterým si nevím rady.
Je to jako zeď, z tohoto bodu nemohu dál. Ten
problém má své jméno - Medúzy!“
Opakoval jsem si to jméno. „Okay, odtud by se
dalo vyjít. Osud Medúzy znám dostatečně. Mají tyto
Medúzy také hady místo vlasů??“
„Ne, vypadají jako kaţdá jiná ţena. Vytvořily
uzavřenou společnost a říkají si Medúzy. Toť vše.“
- 27 -
 „Zjistila jste nějaké podrobnosti?“
„Bohuţel ne. Nepodařilo se mi dostat se do
blízkosti ţádné ţeny z té společnosti.“
„Ale u mne to bylo jiné.“
„Myslela jsem si to. Choval jste se nápadně,
Johne, a kromě toho jsme přece krajané. Hodně jste
se vyptával, chodil jste po hospodách, ukazoval jste
obrázky zmizelých. To muselo být nápadné i
Medúzám.“
„A v tom byl smysl mého počínání,“ řekl jsem.
„Viděl jste, ţe to pro vás mohlo dopadnout velmi
nepříjemně. Zdá se, ţe uţ zareagovaly. Hadí jeskyně,
ve které jste měl najít smrt, je toho nejlepším
důkazem.“
„Ano, i druhá strana je zřejmě informovaná.“
Ušklíbl jsem se. „Zřejmě jsem jim šlápl na kuří oko.
Ale já se nikdy nesetkal s Medúzami, jenom s jistým
mladým Řekem. Říkal, ţe se jmenuje Stavros.“
Clarissa znovu pohodila hlavou. „Znám ho.“
„Odkud?“
„Stavrose zná v přístavu zkrátka kaţdý. Je to
případ sám pro sebe. Člověk, který obchoduje se
vším a s kaţdým, má spoustu peněz a ty nejlepší
styky. Stavros má mnoho přátel. Nic mu neujde.“
„Uţ jste s ním měla co do činění?“
„Nepřímo.“
„Ale dozajista ví, proč jste zde.“
„To ano.“
„Jak se na to tvářil?“
Clarissa přimhouřila oči. „Nijak, Johne. Neudělal
vůbec nic. Ani se nepřeptal.“
- 28 -
 „Je to nezvyklé?“
„Víc neţ nezvyklé, jeho zvědavost je všeobecně
známá. Tak jsem obrátila role. Měla jsem na očích já
jeho, ne on mne. Jenom proto jsem mohla vyzvědět,
co s vámi zamýšlí, Johne.“
„Neví o tom, ţe jste ho sledovala?“
„Ne.“
Přikývl jsem. „To je samozřejmě dobré. Odtud
můţeme začít. Podle toho, co jste mi řekla, Clarisso,
to vypadá, ţe tenhle Stavros má spojení se skupinou
Medúz. Musíme ho donutit mluvit.“
„To nebude jednoduché.“
Pokrčil jsem pochybovačně rameny. „Co je dnes
jednoduché?“ Potom jsem změnil téma. „Určitě tady
máte loďku.“
„Ano, je schovaná v zátoce.“
„Vyplujeme?“
„Můţeme.“
Cesta k pobřeţí byla svízelná, protoţe skaliska
se příkře svaţovala do moře a byla tak ohlazená, ţe
nám kaţdou chvíli hrozilo sklouznutí. Raději jsem
přenechal Clarisse vedení. Přece jen se tu vyznala
lépe neţ já.
Kdyţ jsme opatrně kráčeli úzkými skalními ţleby,
vítr mezi skalami zpíval a s ječením se hnal kolem
nás. Byl teplý a jako stvořený pro toto roční období.
Velká vedra uţ naštěstí pominula. Vyţádala si hodně
obětí.
Nahoře byla skaliska hladká a bez porostu. V
blízkosti pobřeţí se ve větru kolébala divoce rostoucí

- 29 -
tráva. Povrch byl rozvrásněný a skýtal oporu.
Dokonce jsem ucítil i vůni šalvěje.
Také cesta se zlepšila. Uţ nebyla tak příkrá. Aţ
na pár ohybů běţela téměř rovně. Několikrát jsem
zahlédl i mořský břeh, kde vlny nabíhaly na úzké
písečné duny.
Clarissa zůstala stát. „Schovala jsem člun dobře.“
Zasmála se. „Strašně jsem se s tím naplahočila.“
„To si umím představit. Ale nebudeme muset
veslovat, ţe?“
„Ne, člun má závěsný motor.“ Znovu se vydala
na cestu. Zůstal jsem za ní a mohl si ji dobře
prohlédnout.
Clarissa Mainová se mi zamlouvala. Vloţila se do
toho případu, poněvadţ ji tíţila starost o osud jejího
bratra. Potěšilo mne, ţe jsem našel pomocnici, která
se vyzná na ostrovech v Egejském moři a můţe mi
ukázat věci, které bych jako normální návštěvník
nikdy neviděl.
Písek na pobřeţí byl sice měkký, ale nepříliš
hluboký, a tak jej vítr na několika místech odfoukl a
obnaţil holé skály.
Šum moře a divoké nárazy příboje na skaliska
dolehly do mých uší jako rajská hudba. Po příšerném
tichu v hadí jeskyni mne tento zvuk uklidňoval.
„Můţete mi pomoci?“ Clarissa mi pokynula. Stála
na malém skalním útesu omývaném zpěněnými
vlnami. Běţel jsem k ní a skákal jsem přitom ze
skaliska na skalisko. Byla často mokrá a hladká.
Clarissa mne lehce předběhla a zmizela v
zátoce, kde ukryla člun, obyčejnou veslici se
- 30 -
závěsným motorem. No co, nepoplujeme přece přes
velkou louţi. Koneckonců jsme se měli dostat přes
moře jen do přístavu, který leţel na východním
pobřeţí velkého poloostrova Peloponésu.
Nebylo to víc neţ deset mil otevřeným mořem.
To bychom měli zvládnout.
Společně jsme zatáhli člun do vody. Mezi skalami
byl písečný ţlab, kterým jsme člun bez námahy
posunovali.
Motor byl zvednutý. Spustil jsem jej dolů.
„Umíte to obsluhovat?“ zeptala se Clarissa.
„V případě potřeby ano.“
Usmála se. „Tak mě k tomu pusťte.“ Clarissa se
protáhla těsně vedle mne. „Někdy zastane ţena víc
neţ muţ.“
„To jste uţ zřetelně dokázala, kdyţ jste mne tak
obratně zachránila,“ řekl jsem.
„Poslouchejte, Johne, moţná mi to jednou
oplatíte. Nechci přivolávat potíţe, ale...“ Další slova
zanikla v rachotu motoru. Potom se nás zmocnil
příboj a vrhal na nás zpěněné chuchvalce vodní
tříště.
V té chvíli se mne zmocnil nádherný pocit, ţe
jsem stále mezi ţivými...

- 31 -
 3
Z okna jsme měli fantastický výhled na přístav v
Galatasu. Viděli jsme přístavní molo, stěţně lodí,
rybářské sítě i dopravní ruch, který zde vládl. A taky
spoustu lidí. Jedni nečinně posedávali, jiní zase
pobíhali sem a tam.
Na všechno dohlíţelo horké slunce, které i v září
vytáhlo rtuť teploměru nad třicet stupňů Celsia.
Seděli jsme v malé restauraci, kam zabloudilo jen
pár turistů. Připravovali tu rybí speciality. Ani Clarissa
nevěděla, co všechno rybáři ulovili. Nechal jsem si od
ní poradit a objednal jsem si stejné jídlo jako ona.
Filé z mečouna pečené na roţni a výborně
kořeněné. Pochoutka, jak mne ujistili.
Vůně opékané ryby se linula z kuchyně do lokálu.
Salát uţ stál na stole. Rajčata, olivy a nějaké
tmavé listy, které jsem ani neznal.
Připravili i přísady. Olej, cibuli i ocet. Mohli jsme
si jídlo dochutit podle vlastního gusta.
Číšník přinesl víno. Byl aţ neskutečně tlustý.
Rozumí se samo sebou, ţe vychválil jídelníček zdejší
kuchyně aţ do nebe.
Objednali jsme si retsinu, těţké řecké víno. Na
místní kořalku jsem si netroufl, chtěl jsem si zachovat
naprosto jasnou hlavu.
Clarissa a já jsme tu neseděli jen pro zábavu. Jak
mi řekla, patřila tato restaurace k těm, které
pravidelně navštěvoval Stavros. K večeru by se tu
měl objevit.
- 32 -
 Zatím bylo světlo, i kdyţ oblohu uţ potáhly
podvečerní stíny. Ohlašovaly soumrak, který se brzy
rozloţí nad ostrůvky Egejského moře. Lokál byl
poloprázdný. Povětšinou tu seděli muţi.
Najednou sem vstoupila ţena. Měla kučeravé
vlasy černé jako smola, byla oblečená do jasně
ţlutých dţínsů a bílého tílka s nápisem LOVE ME na
hrudi. Písmena byla krvavě červená a uţ zdaleka bila
do očí.
Clarissa se zasmála, kdyţ uviděla tu ţenu.
„Znáš ji?“ zeptal jsem se. Mezitím jsme se
důvěrně spřátelili.
„To je Konstantin.“
„Muţ?“
Pokrčila rameny. „Spíše obojí. Konstantin je
velká místní atrakce. Přichází pozdě odpoledne, něco
pojí a potom s kaţdým švitoří.“
„Má dost zákazníků?“
„A kolik! Především turistů, které můţe později na
pokoji ranit mrtvice, kdyţ zjistí, o koho se jedná. Kdyţ
nám Konstantin jednou vyprávěl, jak zákazník
vyváděl, mohli jsme se smíchy potrhat.“
Sledoval jsem ho pohledem. Lehkým kývnutím
ruky se zdravil s většinou hostů. Na prstech se mu
blýskaly velké prsteny. Dva mladíky políbil na tvář.
Ostatní návštěvníci se smáli, kdyţ viděli jejich
rozpaky.
„Nebojte se, nechci vás připravit o nevinnost,“
řekl Konstantin. Clarissa mi jeho řečičky překládala.
Konečně nám přinesli rybu. Voněla fantasticky.
Číšník nám popřál dobrou chuť.
- 33 -
 Rybí pochoutka, víno a dobrá nálada nám
pomohly zapomenout aspoň na půl hodiny na
všechny starosti.
Tohle jídlo bylo skutečně hotový zázrak.
Nepamatuji si, ţe by mi někdy chutnalo maso z
mečouna, a nevadila mi ani lehce tymiánová příchuť.
Dokonce jsem s poţitkem usrkl i retsiny, třebaţe
tento druh vína nemám právě v oblibě.
Pomalu se stmívalo. Na molu se rozsvěcela první
světla, zářivé ostrůvky v nezadrţitelně postupujícím
soumraku. Otevřeným oknem zaznívaly tóny sirtaki.
Kdosi seděl venku a přizvukoval nádherné melodii.
Zvrátil jsem se opěradla a odstrčil jsem od sebe
talíř. „Bylo to dobré.“
Clarissa si ubrouskem přejela ústa. „Taky bych
řekla.“
„A teď malá procházka po nábřeţí, doušek před
spaním a ...“
„Tobě se něco zdá?“ zeptala se.
Usmál jsem se. „Nech mne snít, dokud mi na to
zbývá čas.“
„Máš pravdu.“
Nabídl jsem jí cigaretu. Zavrtěla odmítavě hlavou.
„Nekouřím.“
„A já smím?“
„Pro mne za mne.“
V poslední době jsem podstatně omezil kouření.
Jen tu a tam jsem sáhl po cigaretě.
Číšník se zeptal, zda si ještě přejeme víno.
Protoţe měl karafu na podnosu, neodmítli jsme. „Ale
víc uţ pít nebudu,“ dušoval jsem se.
- 34 -
 „Aţ přijde, musíme být střízliví.“ Clarissa hleděla
na vinoucí se kouř. „Ještě jsi mi, Johne, nevysvětlil,
proč ses jako policista dostal aţ sem.“
„Neslyšela jsi ještě, co vylovili rybáři?“
„Ne.“
Pojal jsem ke Clarisse dostatečnou důvěru k
tomu, abych jí pověděl o nálezu.
Překvapeně na mne zírala. „Zkamenělý člověk?“
zeptala se tiše.
„Ano.“
Clarissa polkla a hleděla upřeně do sklenice s
vínem. Potom nechápavě pokrčila rameny. „Vůbec to
nechápu,“ zašeptala tiše. „To přece není moţné.“
„Je to pravda - bohuţel.“
„A ta zkamenělina byl někdo z těch zmizelých?“
dotazovala se dál tiše.
Přikývl jsem. Dobrá nálada se rozplynula. Viděl
jsem na její tváři, ţe o něčem usilovně přemýšlí.
„Johne, měla bych počítat s tím, ţe mého bratra stihl
podobný osud? Ale poctivě, prosím.“
„Vyloučit se to nedá.“
Zvedla hlavu a hleděla někam za mne. Lokál se
uţ téměř zaplnil. Přinejmenším byly všechny stoly
obsazeny. Místnost naplnil mnohohlasý hovor.
Otevřeným oknem sem vanul svěţí vítr. Ovíval mi
obličej a přinášel s sebou vlhký mořský vzduch.
Připadali jsme si jako na opuštěném ostrůvku. Okolí
jsme teď nevěnovali ţádnou pozornost. Zamáčkl jsem
cigaretu v popelníku stojícím na stole. Uchopil jsem
Clarissu za ruce, které sevřené v pěsti leţely na stole.

- 35 -
„Můţe to tak být,“ zašeptal jsem, „ale také nemusí. To
by sis měla uvědomit.“
Pokývala hlavou. „Jestli se to opravdu stalo, tak
to chci vědět, rozumíš?“
„Samozřejmě.“
„Nerada bych uţ teď oplakávala svého bratra, ale
přeji si, aby ten, kdo mu to udělal, byl potrestán.
Zatím nic nevím, ale ten, kdo měl co do činění s
Medúzou, vlastně...“ Odmlčela se a po tváři jí stékaly
slzy. Bylo to vyjádření jejího okamţitého pocitu.
Rychle se ovládla a omlouvala se mi za svou slabost.
„Za co? Je přece přirozené, ţe člověk pláče pro
ty, kteří mu jsou blízcí.“
„Mám ráda svého bratra.“
„Moţná ho najdeme...“
„Je tady!“ Clarissa poslední větu ostře zašeptala.
Nemohl jsem jej vidět, protoţe jsem seděl zády ke
dveřím. „Stavros je u dveří.“
„Jde sem?“
„Zatím se rozhlíţí a zdraví své známé.
Předvádí se. Připadá mi, ţe je nějaký nejistý. Jako
kdyby před něčím utíkal.“
„Třeba má taky nějaké svědomí,“ poznamenal
jsem.
„Ten?“
„Je to docela moţné.“
„Uvidíme. Jde k pultu. Teď uţ ho uvidíš.“
Otočil jsem se doleva. Stavros se skutečně
objevil v mém zorném poli. Měl na sobě sepranou
dţínsovou košili a k tomu bílé kalhoty se širokými

- 36 -
nohavicemi a širokým opaskem, jako kdyţ jsme se
setkali posledně.
Stavros vypadal jako prototyp Řeka, po jakém
mnohé ţeny ze severu šílí. Urostlý, štíhlý, černovlasý,
s vítězoslavným úsměvem na opáleném obličeji.
Obraz člověka, který ví o svých kvalitách. Usmíval se
a zdravil muţe u pultu. Clarissa měla pravdu. V jeho
úsměvu bylo něco záhadného. Postavil se tak, aby
mohl přehlédnout celý lokál.
Vidí nás?
Zatím ne. Jeho pohled směřoval do opačného
kouta restaurace.
Podíval jsem se na Clarissu. „Máš strach, viď?“
Neurčitě se usmála a hrála si dál se sklenicí.
Potom si nervózně odhrnula z obličeje pramen vlasů.
„Nevím,“ řekla.
„Ze Stavrose?“
„Asi ano,“ připustila. „Má výraz, který se mi vůbec
nelíbí.“
„Zahlédl tě?“ „Uţ ano.“ „To je špatné?“
„Určitě netuší, ţe jsem tu s tebou.“ Předklonila
se. „Johne, teď si musíme dávat větší pozor. Stavros
má mnoho přátel.“
To jsem také zaznamenal. Slyšel jsem ho, jak se
směje. Hlasitě a drsně. Rozesmála se i společnost,
která ho obklopovala. Nikdo nechtěl zůstat pozadu.
Stavros platil. Koutkem oka jsem zahlédl odlesk
mince, kterou mával nad hlavami svých kamarádů z
mokré čtvrti.
„Nejraději bych odešla,“ řekla mi šeptem
Clarissa.
- 37 -
 „Proč? Vţdyť se zatím nic neděje. Všechno
probíhá normálně Jen ţádnou paniku.“
„To ano, ale on...“ Kvapně usrkla retsiny. „Chová
se úplně jinak neţ jindy.“
„A jak?“
„Jako by něco věděl a nechtěl to na sobě dát
znát, rozumíš? Určitě nás uţ viděl. Hraje si s námi
jako kočka s myší.“
„Tak lehké to mít nebude.“
„Tobě se to řekne, ale ty neznáš tu bandu kolem
něj.“
„Stavros je gangster?“
Clarissa zdráhavě zavrtěla hlavou. „To bych ani
neřekla. Má prostě všelijaké kšefty.“
„Pašování?“
„Také.“
„A jeho spojení na Medúzy?“
„Takové spojení jsem ještě neobjevila. Zatím
nevím, zda vůbec existují nebo jsou to jen
povídačky.“ Zašilhala k pultu a vykulila oči.
Přišel číšník a postavil nám na stůl zapálenou
svíčku. Skleněný cylindr kryl plamínek před
všudypřítomným větrem.
Číšník se naklonil ke Clarisse. „My se známe,
děvenko, ţe? Buď opatrná. Stavros po tobě
pokukuje.“
„Co tím myslíš?“
„Uvidíš. Měj se na pozoru.“ Číšník odběhl a
Clarissa se podívala na mne.
„Rozuměls tomu?“
„Ani za mák.“
- 38 -
 Přeloţila mi to. Zašilhal jsem mezitím ke
Stavrosovi a všiml si jeho potutelného úšklebku. I on
mne uţ objevil. V pravé ruce drţel vysokou sklenici
naplněnou čirou tekutinou. Prudkým pohybem ji
zvrátil do sebe.
Jako by to byl signál. Tvrdě postavil sklenici zpět
na stůl. Ruka se mu mírně chvěla, kdyţ se odrazil od
pultu a hledal si cestu mezi dvěma stoly.
Jeho kumpáni se drţeli vzadu, ale ohlíţeli se po
něm. Jejich pohled se mi nelíbil. Rozhodl jsem se
nespustit je z očí.
Stavros se zastavil u našeho stolu, hleděl na nás
a rozesmál se, no, spíš se zahihňal. Oči měl dokořán
otevřené. V jeho zornicích se odráţely záblesky
plamínků svíčky.
Vrhl jsem pohled na Clarissu. Měla strach. Ruce
poloţila vedle sebe. Prsty se chvěly.
Stavros se zašklebil. „Člověk nemá strkat nos do
cizích věcí,“ řekl. „To od tebe nebylo hezké, Clarisso.
Nadělala sis nepřátele.“
Mlčela.
Stavros mluvil anglicky, proto jsem mu rozuměl a
odpověděl jsem: „Připomínáte mi osobu, která mi
pomáhala.“
Prohlédl si mne a nasadil výraz, jako by teprve
nyní poznal, o koho jde. „Hadi tě nechtěli?“
„Ne, byl jsem pro ně tuhé a velké sousto.“
Jeho oči se temně zaleskly. „Ale to se dá ještě
napravit, Sinclaire.“
„Opět s hady?“
„Moţná.“
- 39 -
 Hrál jsem si se sklenicí. Ze Stavrose se linula
kolínská. „Mohlo by se jednat o lidské hady, ne?
„Jistě.“ opřel se oběma rukama o stůl. „Koho tím
myslíš?“
„Medúzy.“
Stavros neodpověděl. Ohlédl se zpět. Kdyţ
uviděl své kumpány, uklidnil se. Potom se zeptal:
„Proč jste přišli zrovna sem? To bych rád věděl.
Sinclaire, jsi v tom aţ po uši. Místo toho jsi měl
sednout do letadla. Londýn je pro tebe bezpečnější.“
„Mám jiné úmysly.“
„Ty tě mohou stát krk,“ řekl jedovatě.
Zvedl jsem k němu oči. „Stavrosi, nelíbí se mi,
kdyţ mne někdo zavede do hadí jeskyně a nechá
mne tam samotného.“
„Chceš mi vyhroţovat?“
„To ne, jenom si myslím, ţe jsi mi něco dluţen.“
„A co?“
„Přinejmenším malou informaci.“
„Nech mě projít a nepleť se mi do cesty.“
Konstantin přitančil blíţ a zamrkal na mne. „Musím si
přece zaslouţit své peníze.“ Dával mi očima
znamení, zatímco Stavros ustoupil, aby mohl projít.
„Ještě se uvidíme, slaďoušku,“ švitořil Konstantin.
Myslel tím Clarissu.
Stavros se nenechal tím malým přerušením
rozptýlit. Opět na nás soustředil pozornost. „Dám vám
jednu dobrou radu. Zmizte a uţ se nevracejte.
Jasné?“
„Jsi mi pořád ještě dluţen,“ trval jsem na svém.
„Peníze dostaneš zpět.“
- 40 -
 „To jsem nemyslel. Chci něco jiného. Hovořili
jsme o Medúzách. Říkal jsi, ţe o nich něco víš.
Vzpomínáš si?“
„Uţ jsi je přece viděl.“
„Hady?“
Roztáhl ústa dokořán. „Přesně tak, Sinclaire,
pochopil jsi to správně.“
„Ale já tím myslím někoho jiného.“
„To je tvoje věc.“
Ten chlap mě rozčiloval. „Nikam nepůjdeme,
Stavrosi. Zůstaneme tady. Přišel jsem, abych tady
někoho našel. Příliš mnoho mých krajanů tady u vás
a v okolí zmizelo, rozumíš?“
„No a?“
„Ty o tom něco víš.“
Stavros vtáhl nosem vzduch. Do lokálu vstoupil
hudebník. Kdyţ zazněly první tóny, hosté se odmlčeli.
Tři muţi se zvedli a odsunuli stůl a ţidle stranou.
Chtěli si zatancovat.
„Zmiz!“ Pro Stavrose byla věc vyřízená. Odvrátil
se.
Chytil jsem jej za zápěstí. „Zůstaneš tady.“
Nevytrhl se. Druhou rukou vytáhl bleskurychle
nůţ. Ani jsem nezpozoroval, kde jej měl schovaný.
Kaţdopádně s ním zakrouţil a náhle se mi před
očima zableskla jeho čepel. Ten nůţ vůbec nebyl
podle mého gusta. Byl velký, s ostřím jako břitva.
Takový se pouţívá na kuchání ryb.
„Ten projede tělem jako máslem,“ sliboval mi.
„Tak se radši drţ zpátky.“ Stál tak, aby ostatní hosté
nezahlédli, co se děje. Stejně se však většina z nich
- 41 -
zaměstnávala hudbou a tancem. Clarissa zbledla.
Seděla nehybně vedle mne. Pohledem sledovala nůţ.
Od okna sem zavanul vánek a rozkomíhal světlo
svíčky.
„Rozumíme si, Sinclaire?“
„Samozřejmě. Tenhle argument se nedá
přehlédnout.“
Tvrdě se zasmál. „To vím taky.“
„Ale stejně bych rád něco věděl. Proč jsi mne
zavedl do hadí jeskyně?“
„Vţdyť sis to sám přál.“
„Ale nechtěl jsem zemřít.“
„Nenávidíme zvědavce. Zvláště cizince, kteří
strkají nos do věcí, po kterých jim nic není. Jasné?“
„Skoro,“ řekl jsem. „Je mi jasné, ţe kvůli mně pár
lidí znervóznělo. Jsou Medúzy...“
Jeho ruka sebou trhla. V příštím okamţiku jsem
cítil nůţ na hrdle. Slyšel jsem Clarissin zoufalý výkřik,
ale seděl jsem nehnutě dál. Stavros trochu přeháněl,
coţ jsem mu hned sdělil. „Chceš riskovat vraţdu před
tolika svědky?“
„Klidně.“
„Policie...“
„Neudělá vůbec nic. Nikdo nic neprozradí, a
kdyby, mám dost známých.“
„Mezi Medúzami?“
„Například.“
„Zaveď mě k nim.“
Stavros byl tak překvapený, ţe se nezmohl na
odpověď. „Co jsi to řekl? Zavést k nim?“
„Ano.“
- 42 -
 „Sinclaire, zahráváš si se smrtí.“
„Je to můj ţivot.“
„Johne!“ Clarissa se poprvé vmísila do našeho
rozhovoru. „Johne, prosím tě, nech ho.“
„Okay.“ Podíval jsem se Stavrosovi zpříma do
očí. „Zvítězil jsi. V kaţdém případě jsme spolu ještě
neskončili.“
Ušklíbl se. „Vţdycky vyhraju. Zmizte odsud! Bude
to tak lepší. Ostrov mrtvých není nic pro vás.“ S touto
poslední poznámkou se otočil a schoval nůţ.
Kdybychom byli sami, nenechal bych jej odejít. Ale
proti nám by se postavili i ostatní hosté restaurace.
Stavros rychlým krokem opustil hospůdku a
nedbal přitom na hlasité volání svých známých.
Clarissa Mainová se uvolnila. „Paneboţe, já jsem
měla takový strach, kdyţ vytáhl ten nůţ.“ Ubrouskem
si otřela kapky potu z čela.
Měl jsem trochu jiný názor. „To byla poráţka,
Clarisso. A já nemám poráţky rád.“
„A co jsi očekával? Buď rád, ţe jsi unikl hadům,
bylo to o vlásek...“
Otočil jsem se. „Rád bych věděl, co má Stavros
společného s ostrovem mrtvých, a co je to vůbec za
ostrov.“
„Nemám tušení.“
„Přemýšlej, Clarisso. Jsi tu déle neţ já.“
„Ano, ale o ničem takovém jsem dosud neslyšela.
Věř mi. Vůbec nevím, co tím chtěl říci. Je to všechno
tak příšerné, tak nepochopitelné.“ Zvedl jsem ruku,
protoţe se blízko nás objevil číšník. „Platit, prosím!“

- 43 -
 Dal nám účet a hleděl na nás výmluvným
pohledem. Tenhle člověk něco věděl. Přišel na to, ţe
jsem Stavrosovi vyhroţoval, ale zdrţel se komentáře.
Kdyţ se ztratil, zeptala se mne Clarissa: „Co teď
budeme dělat?“
Počkal jsem s odpovědí, aţ dozněl potlesk
určený hudebníkovi. „Víš, kde Stavros bydlí?“
Polekaně se na mne podívala.
„Víš to?“
„Ano, ale...“
„Rád bych ho navštívil. Zajímá mě ten ostrov
mrtvých. A chci vědět, co s tím má Stavros
společného.“
„Ale on má nůţ.“
„Podruhé uţ mě nepřekvapí. A kromě toho bude
sám, nebude mít za sebou celou hospodu.“
Vstala. I já jsem se zvedl. Clarissa šla bez
jediného dalšího slova přede mnou. Teprve venku,
kde vítr smíchal nejrůznější pachy ulic a uliček
dohromady, opět promluvila. „Měl jsi uţ někdy dojem,
ţe smrt je blízko, Johne?“
„Ano, často. Dostal jsem se mnohokrát do
situací, které se zdály být bezvýchodné.“
„Tak to nemyslím. Mluvím o takovém tušení,
které člověka náhle přepadne, a on si je jist, ţe konec
se blíţí.“
„Ne, to ne.“
Clarissa zvedla ruce a poloţila mi je kolem krku.
Potom se ke mně přitiskla. „Ale já jsem je uţ měla a
teď je znovu cítím. Něco není v pořádku, věř mi.“

- 44 -
 Můj pohled zaletěl aţ tam, kde se houpaly čluny
na vlnách. Na některých svítila palubní světla.
Kolébaly se podle toho, jak s nimi pohazovaly vlny, a
šířily kolem sebe naţloutlý svit.
Clarissa měla strach. Chvěla se po celém těle.
„To tušení nebylo nikdy tak silné jako teď,“ šeptala mi
do ucha. „Opravdu, Johne, nemohu si pomoci...“
„Ale my musíme pokračovat. Moţná by ses měla
vrátit zpět do Anglie a ...“
„Ne!“ odporovala Clarissa a odtáhla se ode mne.
„To v ţádném případě. Přijela jsem do této země,
abych našla svého bratra. Tohle předsevzetí chci
dodrţet, rozumíš?“
„Samozřejmě.“
Vzduch byl nádherně svěţí. V lidech oţívala
zvláštní veselá nálada. Vycházela z nich a působila
nenuceně. Ať turisté či domácí, všichni si této noci
navzájem rozuměli a víno teklo proudem.
„Clarisso, ještě jsi mi neřekla, kde Stavros bydlí.“
Se zavzdycháním se nadechla. „Pořád chceš jít
za ním?“
„Musím, děvče. Je to nadějná stopa. Ostrov
mrtvých, povaţ. Určitě to jméno nepřipomněl jen tak.“
„Taky si to myslím.“
„Tak povídej, kde ho najdu?“
„Nedaleko odtud. Lidé jeho typu ţijí jak na
otevřené scéně.“
„Tak pojďme.“
Clarissa přikývla. Bylo na ní zřetelně vidět, jak
těţce se rozhoduje. Vzala mne za ruku. Potřebovala
pocit bezpečí. Kdyţ jsem si vzpomněl, ţe mi
- 45 -
zachránila ţivot, a uvědomil si, jak vypadala a jak
vypadá teď, nemohl jsem nevidět ten obrovský rozdíl.
Po jejím odhodlání nebylo ani památky. Musela se
hrozně bát.
Malé přístavní městečko Galatas leţelo přímo u
moře. Za domy se uţ zvedaly skály. Divokou
hornatou krajinou se táhly úzké silnice, spojující
pobřeţí s vnitrozemím. Mnoho domů vybudovali na
stráních a skalách nad přístavem a středem města,
kde se nacházel bezpočet malých obchůdků
otevřených do pozdního večera.
Ubytoval jsem se v malém penzionu umístěném
v romantickém prostředí. Dům stál na malém plácku.
Z okna byl nádherný výhled na moře a přilehlé
ostrovy. Dojet autem aţ nahoru stálo značnou
námahu. Silnice byla úzká s četnými zatáčkami.
Stavrosův byt se nacházel o něco výše nad
penzionem. Abychom se tam dostali, museli jsme
projít úzkými uličkami a vystoupat spoustu schodů.
Konečně jsme se ocitli na správné úrovni a pustili
jsme se směrem na západ.
Tady uţ obchody nebyly. Domy leţely ve stínu
hor. Všechny měly světlou fasádu. Mnohá okna byla
otevřená a vítr, který jimi províval, přinášel ozvěnu
hlasů a hudby.
Řekové jsou veselý národ. Rádi se baví, oslavují
a milují.
Mnozí obyvatelé seděli před svými domy nebo na
balkóncích. Rozvěšené petrolejové lampy dodávaly
večeru zvláštní romantickou atmosféru. Zdálo se mi,
ţe si lidé v tomto kraji hodně potrpí na petrolejky.
- 46 -
 Před jednou uličkou či spíše průjezdem zůstala
Clarissa stát. „Tady je to,“ řekla.
„Musíme tudy projít?“
„Ano.“
„A kde přesně bydlí?“
Ukázala rukou do tmy. „Musíme ještě dál. Je to
poslední dům na pravé straně.“
„Ty uţ jsi tam někdy byla?“
Clarissa zavrtěla hlavou. „Ne, ale Stavros je tu
velmi známý. Kaţdý ví, kde bydlí.“
„Dobrá.“
Ponořili jsme se do tmy. Ano, to je ten správný
výraz. Napravo i nalevo nás provázely fasády bez
oken. Teprve daleko před sebou jsme uviděli slabý
svit. Padal shora a stěţí dosáhl země.
„Musíme ke světlu.“
„To je v pořádku.“ Vzal jsem Clarissu za ruku.
Podle jejího stisku jsem poznal, ţe jí to dělá dobře.
Ulička končila malým prostranstvím. Zezadu je
uzavírala skalní stěna.
Nahoru vedly provizorně vysekané schody. Proti
nám zasvítily dva řeřavé body.
Před skálou seděli dva staříci a pokuřovali
cigarety. Kdyţ jsme se k nim přiblíţili, viděli jsme
vrásčité obličeje.
Kývli nám na pozdrav.
„Nevíte, jestli je Stavros doma?“ zeptala se řecky
Clarissa.
„Neviděli jsme ho.“
Dívka se podívala doprava. „Vevnitř se nesvítí.“
„Často přichází za tmy.“
- 47 -
 „Přesvědčíme se. Děkuji vám.“
„Není zač.“
Dům měl tmavou fasádu ne nepodobnou okolním
skalám.
Abych lépe viděl, rozsvítil jsem baterku. Kuţel
světla přeběhl přes průčelí aţ ke starým dřevěným
dvoukřídlým dveřím. Jedna půlka byla otevřená.
Vstoupil jsem do domu jako první. Pohltila nás
studená chodba. Bylo tu cítit jídlo a víno.
Světlo vylouplo ze tmy úzké schodiště. Ohlazené
kamenné schody vedly do horních poschodí. Zábradlí
bylo ze ţeleza.
„Kde přesně...?“
Clarissa mne nenechala domluvit. „Patří mu celé
horní poschodí.“
„Ty se tu ale vyznáš...“
„To tady ví kaţdý, Johne. Konec konců jsem se o
něj zajímala. Šlo mi o to, ţe přes Stavrose jsem
mohla všelicos vypátrat. Třeba Medúzy, rozumíš?“
„Chápu.“
Sotva jsme poloţili nohu na první schod, ozval se
seshora strašný výkřik...

Reagoval jsem jako tygr!

- 48 -
 Aspoň tak mi to připadlo, kdyţ jsem obrovským
skokem překonal první čtyři schody. Pravačka pleskla
dlaní o zábradlí. Cítil jsem pod ní studené ţelezo.
Nemohl jsem najít ţádný vypínač.
Ocitl jsem se v tmavé chodbě. V pravé ruce jsem
svíral berettu. Ze všech stran na mne skákaly stíny a
v zádech jsem slyšel vzrušený dech své společnice.
Výkřik dozněl.
Znenadání umlkl. Obklopilo nás ticho. Riskoval
jsem a rozsvítil jsem baterku. Světlo, ozářilo úzkou
chodbu.
Dvojí dveře byly otevřené. Ucítil jsem průvan.
Dveře se nacházely na pravé straně. Byly lehké,
průvan jimi pohyboval a přitom lehce skřípěly.
„Zůstaň tady,“ nařídil jsem Clarisse. „Podívám se
dovnitř.“
Nebyla tu taková tma, jak jsem si zpočátku
myslel. Z otevřených dveří vycházelo slabé světlo,
kterého jsem si všiml, kdyţ jsem zhasl baterku.
Clarissina ruka sklouzla z mého ramene, jakmile
jsem udělal první krok. Po třech krocích jsem byl u
dveří. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a
potom jsem vletěl do místnosti. V pokoji svítila lampa
z barevného skla. Její zář dopadala na postavu
nehybně leţící na pohovce.
Byl to Stavros!
Za ním jsem uviděl otevřené okno. Přiskočil jsem
k němu a vyhlédl jsem ven.
Někdy má člověk štěstí. V bledém měsíčním
světle, které se odráţelo od hladkých skal jako v
zrcadle, jsem uviděl běţící postavu. Obratně se
- 49 -
prodírala mezi skalami. Pokud jsem se nemýlil,
jednalo se o ţenu.
Blond vlasy za ní vlály jako závoj, oděv se
třepetal ve větru. Ţena se ještě jednou otočila a
potom mi zmizela za skalním výčnělkem z dohledu.
Za sebou jsem zaslechl potlačované vzlyky. Clarissa
přicházela za mnou.
„Johne...“
Stála vedle pohovky a tiskla si obě ruce na ústa.
Odstrčil jsem ji jemně stranou, abych si mohl lépe
prohlédnout mladého Řeka.
Leţel před námi jako mrtvý.
Ale ještě nezemřel. Jeho obličej zkřivila příšerná
grimasa. Jednu ruku měl ohnutou, prsty připomínaly
spíše pařát.
Leţel strnule a nehnutě. Moje podezření se
potvrdilo, kdyţ jsem mu sáhl na stehno. Pod rukou
jsem cítil něco nepřirozeně a překvapivě tvrdého.
„Kámen,“ řekl jsem tiše. „Clarisso, ta noha je
kamenná.“
A nejen noha. Také ostatní části těla se jiţ měnily
v kámen.
Aţ na obličej!
Stavros nás poznal. Pohnul rty. Z úst mu vytékaly
sliny. Tušil jsem, co chce. Sklonil jsem se nad něj tak,
abych rozuměl jeho přerývaným slovům.
„Ostrov mrtvých... návštěvu... Medúzy... ony...“
„Kde je ten ostrov?“
„Nedaleko... Hydra... opatrně... zahrady... krev
Medúzy. Dědička... „

- 50 -
 To byla jeho poslední slova. Potom jsme uslyšeli
příšerné skřípění, při němţ nám naskakovala husí
kůţe. Ústa zůstala zkroucená, jak se mladý Řek
pokoušel ještě něco říci. Z očí se vytratil ţivot. Před
námi leţela zkamenělá mrtvola.
Odvrátil jsem se.
Clarissa na mne hleděla, aniţ mne vlastně viděla.
Její zrak se upíral do jejího nitra. Poprvé
bezprostředně proţila hrůzu, kterou způsobila
Medúza. Nyní věděla, jakým způsobem tito tvorové
ničí lidi.
„Proměnil se v kámen,“ vydechla jakoby cizím
hlasem.
„Ano, stará legenda nebo kletba se naplnila tímto
hrozným způsobem.“
„Johne, proč?“
„Byla to ţena,“ řekl jsem tiše. „Dokonce jsem ji
viděl, kdyţ jsem vyhlédl z okna. Musela jej navštívit.
Předstoupila před něj a on jí pohlédl do očí...“
„Potom jí ovšem z hlavy vyrůstali hadi, ne?“
„To je moţné.“ Vzpomněl jsem si na blondýnku.
„Kdyby to tak bylo , museli by mít světlou barvu.“
„Pomstily se,“ vydechla znovu Clarissa.
„Hrozným způsobem se pomstily. Nedovedu to
pochopit.“
„Pojďme.“
„A co policie?“
„Nebudeme ji do toho zatahovat. Teď jsou
důleţitější jiné věci. Dlouhým výslechem bychom
ztratili spoustu času.“

- 51 -
 Clarissa stále nechápala. „Ostatní také slyšeli
výkřik.“
„Určitě ano, jenom se sem bojí přijít, aby se
podívali, to je to.“ Šel jsem k oknu a zavřel jsem je,
abych zabránil průvanu. Na okamţik jsem pohlédl ke
skalám, kde se odráţelo měsíční světlo jako v
bledém zrcadle.
Po ţeně nebylo ani památky. Buď se vrátila zpět
k Medúzám, nebo pozorovala dům z úkrytu za
skalním výběţkem.
Medúzy mi nešly z hlavy. Byl jsem skálopevně
přesvědčen, ţe jedna z nich má Stavrose na
svědomí. Změnil se na kámen. To znamená, ţe
pohlédl do tváře své vraţedkyni. Tak praví legenda.
Myslel jsem také na to - a to vypadalo dost zle,
ţe se pravděpodobně jedná o celou skupinu Medúz.
Moţná čtyři, pět nebo celý tucet. Tyhle myšlenky
ve mně vyvolávaly strach.
„Johne, prosím tě.“ Otočil jsem se. V Clarissině
hlase zněla prosba.
„Nepůjdeme uţ?“
„Hned. Jenom se chci ještě rozhlédnout, zda tu
nenajdeme nějaké stopy.“
„Té vraţedkyně?“
„To moţná ne, ale Stavros se vyznal. Věděl
spoustu věcí. Moţná právě on byl prostředníkem
mezi Medúzami a těmi zmizelými, ke kterým patří i
tvůj bratr, Clarisso. Běţ na chodbu, já zatím
prohledám pokoj.“
„Dobrá.“ Vrhla štítivý pohled na zkamenělého
Stavrose a opustila pokoj.
- 52 -
 Stavros se sice před svými kumpány vychloubal,
ale zařízení tohoto pokoje nebylo valné. Stará
pohovka, stejně stará skříň. Starý hadrový koberec,
který uţ pamatoval lepší časy. Ţádná ţidle ani stůl.
Zdi byly holé, bez tapet nebo aspoň nějakého
obrázku.
Otevřel jsem dveře skříně, které se div nevytrhly
z pantů.
Světlo bylo natolik mdlé, ţe neosvětlilo vnitřek
skříně, proto jsem opět pouţil vlastní svítilnu. Dříve
zde určitě byly i police. Nezůstalo po nich nic. Na dně
skříně leţela nevábná hromada špinavého prádla,
které příšerně páchlo.
Clarissa čekala u dveří. Došel jsem k ní. „Promiň,
nechal jsem tě čekat, a stejně jsem nic nenašel.“
„Obýval moţná i další místnosti.“
„Tam bych se taky rád podíval.“
Ve špinavé kuchyni jsme objevili jen kupu ještě
špinavějšího nádobí. Objevili jsme i loţnici a
koupelnu, která byla kupodivu moderně zařízená a
měla dokonce i sprchu. Ve pokoji na druhé straně
jsme našli činky a různá ţelezná závaţí roztroušená
po podlaze. Překročil jsem je a přistoupil k psacímu
stolu pod oknem. Staroţitný kousek. Na jeho desce
stál kalíšek s kuličkovými pery.
Otvíral jsem jednotlivé zásuvky. Neobjevil jsem
ţádné papíry, jenom malý kalendář. V takových se
často najdou zajímavá telefonní čísla a poznámky.
Zastrčil jsem jej do kapsy. Clarissa uţ stála v
chodbě. „Uţ jsi hotový?“
„Ano, můţeme jít.“
- 53 -
 Viděl jsem, jak si oddechla úlevou. Kdyţ jsme
procházeli kolem pokoje s mrtvým, zavřel jsem dveře.
Teprve venku na dvoře si Clarissa zhluboka
vydechla. I já jsem se cítil líp.
Ve tmě stále doutnaly dva ohnivé body.
Staříci měli dost času. Moţná takhle dokáţou
prosedět celou noc. O čem si však neustále povídají?
Clarissa chtěla proklouznout kolem nich, ale
jeden ze staříků ji oslovil. Dívka se zastavila. „Klidně
mluv!“ zašeptal jsem. „Neprozradí tě.“
Přistoupila k nim blíţ.
„Co chcete...?“
„Ţije ještě?“
Clarissa otočila ke mně tázavě hlavu a přeloţila
jeho otázku.
„Řekni jim pravdu.“
„Je mrtvý.“
„To muselo přijít,“ řekl jeden z muţů. „Nebyl to
dobrý člověk. Přeháněl to. Jenom vyuţíval ostatní lidi.
Viděli jsme nějakou ţenu se zlatými vlasy...“
„Já... to já nevím.“
„Hodně štěstí, dítě. A dávej na sebe pozor,
Medúzy se vrátily. Je jich mnoho...“
Po tomto varování oba staříci vstali, zahodili
oharky cigaret, zašlápli je a zmizeli v úzkém vchodu
do domu.
Clarissa mi jejich odpověď přeloţila a zeptala se
mne, co jsem z ní vyrozuměl.
„Je to zajímavé. Jak se zdá, o návratu nových
Medúz ví více lidí, neţ jsme si mysleli. Jsou téměř
jako mor.“
- 54 -
 Kráčeli jsme vedle sebe k normální široké ulici.
„Co teď podnikneme, Johne? Stojíme zase na
začátku. Stavros je mrtvý a jiné stopy jsme nenašli.“
„Ne tak docela,“ pokračoval jsem. „Vzpomeň si
na poslední Stavrosova slova, neţ zemřel. „Zmínil se
o ostrově mrtvých a také o krvi Medúzy.“
„No a?“
„Nevidím zatím ţádnou souvislost, ale jsem
pevně přesvědčený, ţe nějaká existuje. Kromě toho
padlo ještě jedno jméno. Jméno, které mne nutí k
zamyšlení. Hydra.“
Zůstali jsme stát blízko jedné pouliční lampy. V
jejím světle vypadaly naše obličeje bledé, zsinalé.
Nedaleko odtud se muchlali nějací dva mladí.
„To je přece had ze starořeckých bájí,“ řekla
Clarissa. „Má víc hlav. Kdyţ člověk jednu z nich urazí,
narostou okamţitě dvě další. Je to tak?“
„Ano, to je pravda. Zdá se, ţe budeme muset
najít ještě Hydru.“
Clarissa Mainová chvíli přemýšlela. „Moţná ne,“
řekla náhle.
„Jak to myslíš?“
„Johne, jsem tu déle neţ ty.“ Její hlas zněl
rozčileně, tváře jí hořely. „Je tu ještě jedna moţnost.
Jeden ostrov nedaleko odtud se jmenuje Hydra.“
Hleděl jsem jí do očí a začal se potichu smát.
„Děvče, to bude ono. Řekl bych, ţe teď jsi na to
kápla.“
„Proč myslíš?“
„To je to, o čem mluvil Stavros, to je naše stopa.
To je výborné. Jen si to přeber. Stavros hovořil o
- 55 -
ostrově mrtvých. Proč by se nemohl jmenovat
Hydra?“
„Ale ovšem, proč ne?“
Spokojeně jsem zatleskal. „Hodně lidí zmizelo,
mezi jinými i tvůj bratr, Clarisso. Kde by se dali lépe
ukrýt neţ na malém, nejlépe neobydleném ostrůvku?“
„Tak malý zase není, ale podívat bychom se tam
samozřejmě mohli.. Leţí asi dvacet kilometrů odsud.“
„Výborně, to zvládneme.“
„A kdy?“
Usmál jsem se na ni povzbudivě. „Hned zítra,
Clarisso...“

- 56 -
 4
Stály majestátně proti sobě. Na jedné straně
Státní opera, ctihodná stará budova, v níţ hostovali
největší pěvci světa, a na druhé straně neméně
ctihodný hotel Bristol, v němţ se tradice zvláštním
způsobem mísila se supermoderním zařízením.
A v Bristolu, kde jiţ nocovala spousta
prominentů, se jednoho krásného zářijového dne
ubytovali ve druhém poschodí dva hosté z Londýna.
Přijeli do města nad Dunajem, aby v plné míře
vychutnali šarm tohoto města valčíku.
Byli to Sheila a Bill Conollyovi, přátelé našeho
lovce duchů Johna Sinclaira. I oni často stáli tváří v
tvář démonům a jiným tvorům temnot.
Ale o tom nechtěla Sheila nic vědět. A rozhodně
ne ve Vídni. Bill s tímto výletem rychle souhlasil,
protoţe se mu v hlavě rojily jisté myšlenky. Nápad, o
kterém hovořil se svým přítelem Johnem Sinclairem
před jeho odletem do Řecka.
John odcestoval do oblasti Egejského moře v
jisté záleţitosti.
Jednalo se o zmizelé mladé lidi, z nichţ jednoho
našli zkamenělého.
A ve Vídni se rovněţ nacházela Medúza. Tento
obraz byl zlatým hřebem výstavy manýrismu. Pověst
o její výjimečnosti uţ dávno přesáhla hranice
Rakouska a upoutala i pozornost reportéra Billa
Conollyho.

- 57 -
 Kromě toho patřil Bill k lidem, kteří mají fůru
známých po celém světě. Poslední den před cestou
hovořil s jedním rakouským kolegou, který byl
potěšen tím, ţe Conollyovi chtějí přijet do Vídně.
„Snad jsi uţ také neslyšel o té vraţdě?“ dotazoval
se Billa jeho známý.
Bill pochopitelně zbystřil pozornost. Dověděl se,
ţe noční hlídač v Domě umělců přišel podivným
způsobem o ţivot. Našli ho mrtvého před obrazem
Medúzy. Mrtvého, tuhého. Ale nebyla to obvyklá
posmrtná ztuhlost. Ten muţ zkameněl.
Bil samozřejmě znal legendu o Medúze. Kdo se
na ţenu s hady místo vlasů podíval, změnil se v
kámen. Tak to stojí psáno a tak se to tradovalo ve
vyprávění.
Denně však procházely kolem obrazu spousty
lidí, aniţ se kdokoliv z nich proměnil v kámen. Jak se
to mohlo stát ozbrojenému muţi?
Na to chtěl Bill pochopitelně přijít, ale se ţenou o
tom zatím nemluvil. Byla úplně nadšená myšlenkou,
ţe navštíví Dům umělců na Karlsplatzu, protoţe
výtvarné umění bylo jejím koníčkem.
Snídaně v hotelu byla vynikající, počasí rovněţ, a
tak oba manţele nic nemohlo udrţet na pokoji. Lehce
se oblékli, protoţe sluníčko mile hřálo a lákalo ven.
Kdyţ zahnuli za roh, rozloţila se před nimi nádherná
budova vídeňské Státní opery.
Sheila se tvářila jako turistka. Sundala z ramene
fotoaparát a udělala několik snímků.

- 58 -
 „Ty sedí,“ řekla spokojeně a usmála se na muţe.
Měla na sobě světlé šaty a přes ně hnědou tenkou
vestičku, sahající k bokům.
„Dobře.“
„A kam teď?“
„Neměli bychom uţ na tu výstavu...?“
„Moment.“ Sheila pohlédla ostře na manţela. Za
ním proudila auta a před Sacherem, kde začínala
pěší zóna, ostře zahýbala.
„Chtěla jsi něco, miláčku?“
„Udivuješ mě.“
„Proč?“ Bill nasadil nevinný výraz. „Copak
nesmím do muzea...?“
„To ano, Bille. Ale znám tě. Nikdy jsi nebyl tak
horlivý, pokud šlo o to, jít na nějakou výstavu. Odkud
se bere ten nebývalý zájem?“
„Chtěl jsem tě na to upozornit uţ dřív.“
„Dobrá. A o co jde?“
„Zajímá mne jeden obraz.“
„To ti nevěřím.“
„A proč ne?“
„Protoţe tě znám. Kromě toho vím, ţe ses chtěl s
někým sejít.“
„To je jeden kolega.“
„Jen tak?“
„Ano. Mám s ním domluvenou schůzku. Pokud
chceš bezpodmínečně projít obchody na Kärntner
Straße, nemám nic proti tomu. Zavolám Erichovi a
domluvím se s ním na pozdější hodinu.“
„Ne, ne, obchody nám neutečou. Půjdeme se
podívat na výstavu.“
- 59 -
 „Díky.“ Bill manţelku vděčně políbil. „Ty jsi ta
nejlepší ze všech.“
Sheila ustoupila. „Milý Bille, víš, ţe jsem ti nikdy v
ničem nebránila. Na to se známe příliš dlouho. Jak se
jmenuje ten tvůj kolega?“
„Erich Tarknet.“
„To jméno jsem nikdy neslyšela.“
„Znám ho z dřívějška.“
Sheila nakrčila čelo. „To je divné, Bille. Téměř
všechny tvé kolegy znám osobně, ale o tomto jsem
ještě ani neslyšela.“
„On... on pochází z Lince.“
„To nehraje ţádnou roli. Mám pocit, ţe mi něco
zatajuješ.“
„A co, prosím tě?“
Zavěsila se do manţela. „Pojďme. Nemá zřejmě
smysl o tom diskutovat.“ Pokrčila rameny. „A moţná
se také mýlím.“
V centru Vídně je všechno pěkně pohromadě,
takţe je moţno spoustu věcí projít pěšky a všechno si
důkladně prohlédnout. Byl by nesmysl brát si na těch
pár kroků k muzeu taxíka, kdyţ bylo tak nádherné,
přímo ukázkové počasí.
Museli přejít Kärntner Ring a dostat se na
Kärntner Straße. Ta vede na Karlsplatz, kde se
nachází budova, v níţ instalovali výstavu.
Centrum Vídně, to nejsou jen staré honosné
budovy, ale také spousta zeleně. Nádherné staré
stromy obklopují historické památky jako ochranný
val. Tak tomu je i na Karlově náměstí, kde se kříţí
tratě podzemní dráhy.
- 60 -
 „A kde čeká ten tvůj přítel?“ zeptala se Sheila.
„Před vchodem.“
Podle toho, co slyšeli kolem sebe, musela být
výstava něco skutečně mimořádného. Odpovídala
tomu i nezvykle vysoká cena vstupenky. Přesto se i v
tomto příjemném dopoledni hrnulo ke vchodu hodně
návštěvníků. Stál tam muţ a četl si noviny. Měl je
rozevřené tak, ţe je Bill těţko mohl přehlédnout.
Kolem úst mu zahrál potutelný úsměv, který nemohl
před manţelkou utajit.
„To je ten Tarknet?“
„Ano.“
„Proč se schovává za noviny?“
Bill přikývl. „To je domluvené znamení. Uţ jsme
se léta neviděli.“
„To je zvláštní, ţe se tu scházíte, abyste navštívili
nějakou výstavu.“
Bill neodpověděl a blíţil se k muţi s novinami.
Prstem na ně zaklepal. „Haló, Erichu, nespi.“
Tarknet se ani nepohnul. Teprve teď začalo být
Billovi podezřelé, ţe se opírá o zeď.
„Vezmi mu ty noviny,“ řekla Sheila.
Bill je kolegovi vytáhl z prstů. Jejich útrţky zůstaly
v sevřených rukou, zato. Billovi noviny vypadly, kdyţ
se podíval do Tarknetova obličeje.
Byl nehybný, zkamenělý.
Před Conollyovými se o zeď opírala nehybná
mrtvola!
Sheila byla zvyklá na všelicos. Nevykřikla, jenom
si přitiskla ruku na ústa a zbledla téměř stejně jako

- 61 -
mrtvý před ní. Strašný pozdrav věčnosti uprostřed
ţivotem kypícího velkoměsta.
Mrtvý stál tak, ţe nemohl upadnout. Kůţe v
obličeji byla popelavá stejně jako jeho oči. Slámově
ţluté vlasy byly hladce přičísnuty dozadu. Rty byly tak
bledé, ţe se daly jen stěţí odlišit. Kdo o tom nevěděl,
domníval by se, ţe ten muţ zde jen stojí a čeká.
„Medúza,“ zašeptal Bill, „paneboţe.“ Vrhl pohled
na Sheilu, která uţ se vzpamatovala z prvního úleku
a její obličej opět dostával zdravou barvu. Přistoupila
k mrtvému a zaťukala prsty na jeho ruku... „Kámen,“
vydechla zděšeně. „Tvrdý jako kámen. Měl jsi pravdu,
Bille.“
„Byla to Medúza.“
„Ale kde?“
„V muzeu.“
Mrtvého si nikdo nevšímal. Návštěvníci se courali
sem a tam. Někteří šli pomalu a důstojně, jiní kvapně
pospíchali ke vchodu. Kaţdý podle své povahy.
Vídeň proţívala nádherné babí léto. Náměstí naplnila
vůně květin. Slunce se schovávalo za korunami
stromů, ptáci radostně cvrlikali. Byl to neobyčejně
rozkošný den. Jenom ten mrtvý u muzea do něj jaksi
nezapadal.
Přinášel do normálního světa chladný dech říše
smrti.
Bill pokrčil rameny. „Ptám se sám sebe, jak se
Erichovi mohlo podařit dostat se ještě ven.“
„Moţná viděl Medúzu tady.“
„Tomu nevěřím. Má to na svědomí ten
zpropadený obraz uvnitř.“
- 62 -
 Sheila souhlasně kývla. „Myslím, Bille, ţe bys mi
měl něco vysvětlit.“
„Ano, to je pravda.“
„Určitě jsme do Vídně neletěli jen tak.“
Reportér se usmál. „Tak nějak,“ řekl. „Moc se mi
hodilo, kdyţ ses rozhodla vydat se do Vídně. Erich mi
pověděl, co se zde stalo. Nějaký noční hlídač
zkameněl. A já jsem věděl od Johna, ţe letí do Řecka
kvůli nějaké záleţitosti s Medúzou.“
„Myslíš, ţe je zde nějaká souvislost?“
Bill poodešel pár kroků stranou a Sheila jej
následovala. „Bylo by samozřejmě dost odváţné
spojovat ty dvě věci, ale vyloučit se to rozhodně
nedá.“
Sheila hleděla k zemi. Radostný úsměv, s nímţ
vítala nádherné jitro, byl pryč. „Zavoláme policii?“
„Ne.“
Jeho odpověď ji překvapila. „Co teď chceš
dělat?“
„Jít dovnitř.“
Sheila se udeřila rukou do čela. „Chceš také
zkamenět? Jak si to vlastně představuješ?“
Bill se zasmál. „To nemám v úmyslu. Ostatní také
nezkameněli. Můţeme si obraz v klidu prohlédnout.“
„A jak to, ţe tvůj kolega zkameněl?“
„Tomu bych také rád přišel na kloub. Chtěli jsme
se o to pokusit společně. Teď jsme na to zůstali
sami.“
Sheila se zeptala: „Zůstali? Domníváš se snad,
Bille, ţe do toho šílenství půjdu s tebou?“
„Chceš se vrátit do Londýna?“
- 63 -
 „To ne.“
„Co máme podle tebe dělat?“
„Nechci mít s tou záleţitostí nic společného.
Nebudeme se o to starat.“
„To nejde.“
„A proč ne?“
„Protoţe uţ jsme v tom aţ po uši. Je mojí
povinností postarat se o ten případ.“ Bill změnil téma.
„Máš s sebou nějaké zrcátko?“
„Jistě. V pudřence.“
„To je fajn. Podíváme se na obraz Medúzy přes
zrcadlo.“
„Jako Perseus, kdyţ tenkrát Medúze srazil
hlavu?“
„Přesně tak.“
„Bille, to je šílený nápad. Je to přece pouhý
obraz. Medúza je postava z bájí!“
„A Erich Tarknet? Jeho úmrtí je také jen báje,
drahoušku?“
„Ne, to ne.“
„Tak to musíme udělat.“
„Přenechej to jiným.“
„A komu, prosím tě?“
Sheila nevěděla, co odpovědět. Tiše zašeptala:
„Aţ se John vrátí z Řecka, postará se o to. Můţeme
poslat zprávu Sukovi, aby se sem oficiálně vypravil a
o celé záleţitosti informoval příslušná místa. To
všechno je moţné a my se můţeme drţet stranou.“
„Tvůj návrh není špatný, Sheilo. Jenom by to
všechno moc dlouho trvalo. A tolik času my
nemáme.“
- 64 -
 Věděla, ţe nemá smysl jej přemlouvat. Bill měl
jednu výraznou povahovou vlastnost. Byl tvrdohlavý
jako mezek. Sheile nezbylo nic jiného neţ pokrčit
bezmocně rameny a podvolit se osudu.
Její muţ uţ zamířil ke vchodu. Sheila se ještě
jednou zadívala na plakát, který visel na podstavci
vedle vchodu. Viděla na něm otištěný obraz s
příslušným textem.
Sheila si polohlasně četla. „Postava z řeckých
bájí, jejíţ pohled vás promění v kámen, okouzlila
město na Dunaji.“ To byla pravda. Více neţ dvě stě
tisíc lidí navštívilo výstavu, jejímţ zlatým hřebem byl
portrét Medúzy.
Oficiální místa zatajila, ţe noční hlídač zkameněl.
Bill mohl vlastně děkovat jenom bohaté síti známých,
ţe se o tom dověděl.
Zakoupil uţ vstupenky. Hned v hale bylo cítit
okázalost. Tady procházela historie, která tvořila
neodmyslitelnou součást Vídně.
Velké dvoukřídlé dveře byly otevřené. Stáli u nich
kontroloři vstupenek. Bill se rozhlíţel a zahlédl
nenápadně vyhlíţející osoby, kterých si kaţdý hned
všiml. Stráţní, hlídači, dobře ozbrojení.
Kdyţ vstoupili do první místnosti, byli tou
nádherou tak ohromeni, ţe na chvíli zapomněli, proč
sem vlastně přišli.
Byly tu nádherné obrazy. Nejen malby ze
šestnáctého století, jako „Triumf jara“ od Antoine
Carona, nýbrţ také práce z minulého století, jako
kupříkladu „Perseus se štítem Medúzy“, olejomalba

- 65 -
na dřevě od španěla Miguela Vila z roku osmnáct set
osmdesát sedm.
Conollyovi se zastavili právě tady. Obraz na ně
udělal ohromný dojem, stejně jako ostatní práce,
které zachycovaly především mystické motivy.
Zaujala je i bronzová soška „Nymfa a Satyr“,
vytvořená italským mistrem, s notným erotickým
nábojem. Nymfa spočívající na měkkém lehátku čeká
na Satyra s kozlíma nohama.
„Viděla jsi uţ někdy něco podobného?“ zeptal se
Bill.
Sheila zavrtěla hlavou. „V takovém mnoţství
dosud ne. Člověk neví, kam se má dřív podívat.“
„Hledáme Medúzu.“
Nic neřekla, jenom se na něj ostře podívala a
chytila jej za ruku.
Obraz nebylo moţno přehlédnout, i kdyţ jej
obklopovali početní návštěvníci. Conollyovi okamţitě
vytušili, ţe se můţe jednat pouze o obraz Medúzy.
Zůstali v pozadí a naslouchali vzrušenému
hovoru návštěvníků.
Většinou jim učaroval. Jen u několika vzbuzoval
hrůzu. Jedna ţena se ozvala: „V jejích očích jako by
hořel ţivot.“
Její průvodce se zasmál. „Dávej pozor, aby ses
neproměnila v kámen, aţ na tebe pohlédne.“
„Přestaň.“
Conollyovi se nemohli nad tím rozhovorem
pousmát. Věděli své.

- 66 -
 Reportér šel pomalu dopředu. Podráţkami
šoupal po podlaze. Blízko nich leţel na zemi
drahocenný koberec. Oba jej obešli.
Světla byla rafinovaně umístěna tak, aby osvítila
obraz a přitom neoslňovala diváka. Dva návštěvníci
se od obrazu právě odvrátili. Bill se bleskurychle
vsunul do mezery, která vznikla po jejich odchodu.
Hned za ním vklouzla Sheila a postavila se vedle něj.
Poprvé měli moţnost si podrobně prohlédnout
obraz. Bill bezděčně zadrţel dech a současně jej
zamrazilo v zádech.
Sheile se vedlo podobně. Zaslechl tiché
pokašlávání a ostré vydechnutí.
„Co je?“
„Já nevím, Bille, ale necítíš to také?“
„Něco ano, ale neumím si to dost dobře vysvětlit.“
„Ţije?“
„Nevím.“
Oba měli dojem, ţe stojí před obrazem sami a
hledí jen do obličeje. Ty oči magicky přitahovaly. Byly
jako hluboké moře, které vtahuje lidi do sebe.
Byla bájná Medúza ţena, anděl či bohyně?
Pravděpodobně vše v jediné osobě. Umělci se
podařilo všechny tyto vlastnosti přesně vyjádřit.
Moţná zapůsobilo i osvětlení obrazu, které mu
dodávalo zdání ţivota. Oči vypadaly jednoznačně
ţivé. Hleděly ţádostivě, měkce a také nebezpečně,
podle toho, z jakého úhlu je člověk pozoroval. I bledá
plet jako by ţila. Zdálo se, ţe v ní pulzuje krev. Ústa
vytvářela svůdný oblouk stejně jako obočí nad očima.
Hlava byla děsivá!
- 67 -
 Odporní tlustí hadi obtáčeli lebku a nahrazovali
vlasy. Malíř si pohrál se zelenou a šedou barvou. Na
jejich těle bylo moţno rozeznat kaţdou šupinu.
Takovou techniku malby uţ dnes nikdo neovládá.
„Co tomu říkáš?“ zeptal se Bill.
Sheila zaslechla jeho slova a odvrátila pohled od
obrazu. „Já... nejsem si jistá, Bille. Ten obraz mne
děsí.“
„Ale nestrnula jsi.“
„Ne v tom slova smyslu, jaký bys v souvislosti s
Medúzou očekával. Spíš úctou, respektem.“
Nepřirozeně se usmála.
„Erich Tarknet to musel proţívat jinak. A noční
hlídač taky.“
„Půjdeme dál?“
„Hned.“ Bill natáhl ruku. „Rád bych se na obraz
podíval zrcátkem. Podej mi ho.“
„Bille, já...“
„Prosím tě, Sheilo, podej mi ho.“
Vzdychla a otevřela tašku, která jí visela na
dlouhém řemínku přes rameno. Bill si vzal zrcátko
tak, aby to ostatní návštěvníci neviděli. Nechtěl na
sebe zbytečně upoutávat pozornost.
Obě ţeny vedle něj odcházely. Obraz je
fascinoval a zároveň jim na něm něco vadilo. Tolik
Conollyovi vyrozuměli z jejich hovoru.
Reportér se posunul trochu víc doprava, aby měl
lepší úhel pohledu. Zrcátko drţel v ruce. Podíval se
na Sheilu.

- 68 -
 Přikývla. Oba Conollyovi teď pracovali jako dobře
sehraný tým. Sheila kryla svému muţi záda. Ostatní
návštěvníci si jich nevšimli.
Bill Conolly sledoval smělou teorii. Vycházel z
toho, ţe s obrazem něco není v pořádku, jinak by
obětí bylo podstatně víc. Při běţném prohlíţení
obrazu nebylo nic vidět, ale musí existovat nějaký trik,
který by odhalil jeho tajemství.
Moţná to bylo právě zrcadlo.
Bylo kulaté a vešlo se do dlaně. Bill natočil ruku a
spustil ji vedle stehna. Kdyţ trochu sklonil hlavu, mohl
do něj zašilhat.
Ještě nemohl přesně rozeznat hlavu s hady.
Zrcadlo bylo prázdné. Reportéra to nijak
neznepokojilo. Pohyboval rukou tak dlouho, aţ se mu
na hladké ploše zrcátka objevil obraz Medúzy.
Zřetelně viděl hlavu. Obličej, vlasy, které vlastně
tvořila hadí těla.
Je to normální, nebo ne?
Bill zíral do zrcadla. Hleděl velice pozorně,
protoţe byl přesvědčen, ţe uvidí něco podstatného.
Nepohnuli se hadi?
Moţná, ale to nehrálo ţádnou roli, protoţe jeho
pozornost přitáhlo něco jiného.
Obličej, ústa!
Medúza se smála. Koutky se protáhly. A nebyl to
v ţádném případě přátelský úsměv. Měl v sobě něco
významného, ďábelského, stejně jako oči, ve kterých
se zračilo samo peklo.
Reportér zbledl. Neviditelné ruce mu sevřely
ţaludek. Na čele se mu zaperlil pot. Sheila to
- 69 -
zpozorovala. Chtěla jej pohladit po tváři, ale její muţ
se ulekl a uskočil několik kroků stranou, sledován
udivenými pohledy ostatních návštěvníků.
Sheila jej rychle následovala. „Co se děje, Bille?
Jsi úplně bez sebe.“
„Aby ne,“ zašeptal Bill. „Hlavně strachy jsem bez
sebe. Ta Medúza, Sheilo, to není... obraz, ona je
ţivá...“

Sheila Conollyová nehleděla jen na svého muţe.

Podívala se rovněţ do zrcátka, které Bill stále drţel v
dlani. Kdyţ vzhlédla, viděl Bill v jejích očích
pochybnosti. Chtěla mu říci něco štiplavého, ale včas
svoji připomínku polkla, kdyţ viděla, jak se její muţ
tváří váţně.
„Ţivá?“
„Ano, viděl jsem to. Pohnula se. Nebyli to jen
hadi na její hlavě. Ona se usmála.“ Bill si odkašlal.
„Byl to odporný, příšerný úsměv. Jako by se na mne
šklebil sám ďábel, rozumíš?“
„Já ti věřím...“
„A potom ty oči, Sheilo. I jejich výraz se změnil.
Byl tak ukrutný, studený. Jako by proti mně vyrazilo
peklo...“
Bill hovořil s takovou váţností v hlase, ţe se
Sheila neodváţila poloţit mu další otázku. Nevěděla,
- 70 -
jak se má zachovat. Stála a hleděla upřeně na svého
muţe.
„Jinak si toho nikdo nevšiml,“ ujišťoval Bill.
„Nikdo. Kromě těch zkamenělých.“
„Ano. A jeden z nich stojí venku.“
„Je to tak.“
Sheila mu poloţila chlácholivě ruku na loket. „A
co teď chceš dělat, Bille? Nechat si všechno pro
sebe?“
„Ovšemţe.“
„To nejde. Musíš podat zprávu úřadům.“
Bill odmítavě mávl rukou. „Kdo by mi, prosím tě,
věřil?“
„Stačí jen, aby se podívali do zrcátka a uvidí to,
co jsi viděl ty.“
„Ne, Sheilo, to je náš případ, tím se musíme
prokousat sami.“
„A vrátit se do Londýna jako zkameněliny, ne?“
„Já to tak nevidím.“
„A co tedy navrhuješ?“
„Rád bych tady zůstal přes noc.“
Sheila překvapením ustoupila o krok zpět. „Ty
ses zbláznil. Tys přišel o rozum. To přece nemůţeš
udělat!“
„Proč ne?“
„Vţdyť je tady plno lidí.“
„Schovám se a nechám se tady zamknout. Je to
prosté.“
„Nemyslíš, ţe předtím prohlédnou všechny
místnosti?“
„Musím si najít opravdu dobrý úkryt.“
- 71 -
 Sheila zavrtěla odmítavě hlavou a dvakrát
zhluboka vydechla. „Ty jsi blázen, Bille Conolly! Nebo
ne, je to ještě horší. Tebe uţ nejspíš unavil ţivot, co?“
„Máš nějaký lepší návrh?“
„Ano, mám.“ Prudce přikývla.
„Sem s ním!“
„Opustíme co nejrychleji tento dům. Spojíme se s
policií a všechno jim vysvětlíme. To je ten nejlepší
návrh, který existuje.“
„Moţná pro tebe, pro mne ne.“
„Opravdu se tady chceš nechat zavřít?“ Sheila
tomu stále nemohla uvěřit.
„Ano.“
„Ale ne sám,“ řekla po chvilce přemýšlení.
„Zůstanu s tebou.“
„Ne, kdyby se mi něco stalo, bude mít náš syn
aspoň matku.“
Sheila se svým návrhem dotkla velmi citlivého
místa. „Byla by tu ještě jedna moţnost,“ řekl Bill tiše.
„A jaká?“
„Kdyby Suko nastoupil do příštího letadla, mohl
by být odpoledne ve Vídni.“
Sheila se náhle rozesmála. „S takovým návrhem,
miláčku, naprosto souhlasím.“
„Tak zmizme, čas nečeká.“
Cestou zpátky se Sheila ještě jednou ohlédla po
Medúze. Teď i ona měla pocit, jako by se její ústa
chladně a vítězně smála...

- 72 -
- 73 -
 5
Příští ráno jsem zaţil nádherný východ slunce.
Ohnivý kotouč stoupal přímo z moře, které jej
doposud skrývalo. Noční stíny ještě úplně nezmizely,
ale slunce uţ vysílalo první horké paprsky na hladinu
Egejského moře. Vytvářelo nádhernou scénu, kde
hlavní roli hrály čluny, které se vracely z nočního
lovu.
Stál jsem na malém balkonu u kovaného zábradlí
a pozoroval tu nádhernou scénu.
Ačkoliv jsem šel spát pozdě v noci, nebylo na
dlouhý spánek ani pomyšlení. Celou noc jsem se
neklidně převaloval na lůţku.
V celém hostinci jsem byl jediný, kdo uţ byl
vzhůru. Pokoj byl bez koupelny. Pouze na konci
chodby se nacházela jedna sprcha.
Znal jsem ji z předchozího dne. Voda nejdříve jen
ukapávala a k tomu měla ještě zvláštní barvu. Potom
proud vody zesílil a její teplota stoupla o několik
stupňů.
Přesto jsem se cítil lépe, kdyţ jsem se vracel
zpět do pokoje. S Clarissou Mainovou jsem měl
domluvenou schůzku v jedné malé restauraci dole ve
městě, kde připravovali dobré snídaně. Tam jsme se
chtěli domluvit, co budeme dělat dál.
Kráčel jsem jako osamělý chodec uličkami k
přístavu. Tmavé střechy bílých domů se koupaly v
ranním slunci. Na druhé straně přístavu se leskla
nekonečná mořská hladina.
- 74 -
 V městečku ještě panoval klid. Za mnou, na
úbočích skal, stoupala ranní mlha. Ale ani ona
nemohla odolat slunečnímu náporu.
Plnými doušky jsem vychutnával nádherné ráno.
Kdo vykonává takové povolání jako já, ten
vychutnává nádherné okamţiky dvojnásob
intenzivně. Mnohokrát v ţivotě jsem měl pocit, ţe
stojím jednou nohou v hrobě. To pak člověka potěší i
sebemenší maličkost, kterou mu příroda nabízí.
A tak se dal chápat i pohled na pomalu se
probouzející městečko, jehoţ klid rušil pouze hluk
motorů nákladních vozů. Vozy odjíţděly z přístavu.
Odváţely náklad čerstvě ulovených ryb.
Přístavní hráz byla dláţděná kostkami. Proti mně
přicházeli rybáři. Ryby měli naloţené na vozících a
pospíchali, aby je co nejdříve prodali na místním trhu.
Mezi lesklými těly ryb svítily velké kostky ledu.
Obchody byly samozřejmě zavřené, stejně jako
místní restaurace. Malou kavárnu, kde jsem se měl
setkat s Clarissou Mainovou, právě otvírali. Kníratý
zívající kavárník uţ otevřel a zrovna přebíral od
pekaře čerstvě upečený chléb
Zastavil jsem se. Proti mně se vyvalil pach
alkoholu a cigaretového kouře, který svěţest tohoto
nádherného rána účinně narušil.
Hostinský se na mne přátelsky ušklíbl. „Chcete
něco pojíst?“ Mluvil lámanou němčinou.
Odpověděl jsem rovněţ německy. „Ano, mám tu
schůzku.“
„Káva tu bude hned.“ Přejel si rukou oči, aby z
nich vytlačil poslední zbytky spánku, a potom
- 75 -
nechápavě zavrtěl hlavou. „Vy Němci jste ranní
ptáčata i o dovolené.“
Nechal jsem ho v přesvědčení, ţe jsem Němec, a
pokrčil jsem rameny. „Co má člověk dělat? Ale vám,
jak se zdá, také nic jiného nezbývá.“
„To je pravda. Ale mám bratra a ten obstarává
podnik v noci. Pojíte vevnitř?“
Představil jsem si vzduch v lokále a zavrtěl jsem
hlavou. „Ne, zůstanu raději tady.“ Blízko mne stály
stolky a ţidle. Z jednoho kulatého stolku jsem sundal
dvě ţidle. „Čekám někoho,“ řekl jsem.
„Ano, samozřejmě, to je v pořádku.“
Ten člověk neotvíral tak časně jen tak bez
příčiny. Hodně turistů vstávalo časně ráno, aby mohli
obdivovat nádheru ranního rozbřesku u snídaně.
Hostinsky sundal ţidle z ostatních stolků a
mezitím něco volal do lokálu, odkud mu odpovídal
ţenský hlas. „Musím pobídnout dceru. Nerada
pracuje časně ráno.“
„A kdo to dělá rád?“
Hostinský utíral stolky a ţidle. „Máte pravdu. Ale
jde o peníze.“
„To je pravda.“
„Takţe snídani?“
„Ano.“
„Zaměřil jsem se na Němce. Mohu vám připravit i
vejce.“
„To bych byl rád. Jak to vypadá s dţusem?“
„Připravujeme.“
„Doneste mi, prosím vás, ještě druhý příbor.
Čekám hosta.“
- 76 -
 Hostinský přikývl a zmizel. Natáhl jsem si nohy.
Pohledem jsem přeletěl přístav, kde kotvily lodě
rybářské flotily. Ještě tam vykládali ryby. Ranní klid
městečka se pomalu vytrácel.
O dvě minuty později sedělo před restaurací
sedm hostů. Kavárník měl pravdu - téměř všichni
pocházeli z Německa.
Nejdříve se podávala káva. Přinesl ji ve velké
konvici, k tomu mléko a cukr. „Je čerstvá, pochutnáte
si.“
„Děkuji.“
Také ostatní hosté si objednávali snídani.
Protoţe jsem přišel jako první, dostal jsem hned oba
příbory. Přišourala se s nimi dcera hostinského.
Taková boubelka v černých dlouhých šatech.
Uviděl jsem Clarissu Mainovou. Přicházela od
přístavu. Přes rameno jí visel předmět, který vypadal
jako pytel. Byla to však velká, z lýka pletená kabela.
Kývl jsem na ni. Zamířila rychle ke mně. Měla na
sobě dţínsy stejně jako včera a černé tričko s
červeným sluníčkem.
„Uţ jsi tady?“ zeptala se, kdyţ padla na druhou
stoličku vedle mne.
„Jak vidíš. Kromě toho jsem uţ pro tebe objednal
snídani.“
„To je skvělé. Mám šílenou chuť na kávu.“ Nalila
si a pomalu upíjela černou tekutinu.
Hostinský přinesl vajíčka, chléb a ţemle. Bylo
vidět, ţe vskutku ví, nač si Němci potrpí. Nechyběla
ani zavařenina a sýr z kozího mléka.

- 77 -
 Pochutnávali jsme si. Od přístavu zavanul
chladný ranní větřík a pohladil nás po tvářích. Kolem
nás vládla pohoda a uvolnění. Na práci nikdo ani
nepomyslil. Němečtí hosté fotografovali. Byli nadšeni
Řeckem a nicneděláním a bavili se o tom, ţe u nich
doma prší.
Snědl jsem vajíčka a dva chleby. Clarissa mi v
tom vydatně pomáhala. O našem případu jsme
nemluvili. Začali jsme o něm hovořit, aţ kdyţ jsem si
zapálil svou ranní cigaretu.
„Náš plán se nemění?“ zeptala se Clarissa.
„Musíme se tam dostat.“
„S člunem nebude ţádný problém. Je tu spousta
půjčoven.“
„Znáš vlastně ten ostrov?“ Během řeči mi vítr
odfoukl kouř z úst.
„Ano i ne. Je zčásti obydlený. Na východním
pobřeţí je neschůdný. Dnes ráno jsem se trochu
vyptávala a zjistila jsem, ţe východní část ostrova má
nové obyvatele.“
Zbystřil jsem pozornost. „To zní zajímavě. Víš o
nich něco víc?“
Clarissa usrkla doušek kávy. „Ne. Jenom se
povídá, ţe tahle velmi uzavřená společnost chce
změnit východní část ostrova na učiněný ráj.“
„V jakém směru a jakým způsobem?“
„To se ptáš příliš.“
Pokýval jsem hlavou. „V tom případě bychom se
určitě měli vydat na východní stranu ostrova.“
„Také si to myslím.“
„Chceš ještě kávu?“
- 78 -
 „Ne, děkuji. Čím dříve vyrazíme, tím lépe. Člun
nebude laciný. Musíme vybrat takový, aby zvládl
cestu přes moře.“
„To nebude problém.“ Ale měl jsem ještě jednu
důleţitou otázku. „Nevíš, jestli jsou uţ otevřené
obchody?“
Usmála se. „Co bys rád?“
„Zrcadlo nebo aspoň zrcátko. Můţe být klidně i
starší.“
Její obličej zváţněl. „Proti Medúze?“
„Ano.“
„Jsi přesvědčený, ţe existuje? Já si pořád
myslím, ţe je to pohádka, legenda...“
„Přinejmenším jsme slyšeli o její krvi. A Stavros
přece nezkameněl jen tak.“
„Ach, Boţe, na toho jsem úplně zapomněla.“
Clarissa se pleskla přes ústa. „Kdoví, jestli ho uţ
našla policie. Jestli ano, začnou po nás pátrat.“
„S tím musíme počítat. Ale v té době uţ budeme
na cestě.“
„Dobré ráno, drahouškové. Dovolíte?“ Aniţ
počkal na odpověď, vzal si nově příchozí třetí ţidli a
vtěsnal se mezi nás.
Nejdříve jsem ho nepoznal. Vlasy měl ulíznuté
dozadu. Na sobě měl úzké bílé kalhoty a dlouhou
košili. V obličeji zůstaly stopy líčidla z předešlé noci.
„Konstantine,“ řekla Clarissa. „Skoro jsem tě
nepoznala. Odkud jdeš?“
„Přímo od přítelkyně.“
„Ach tak.“
Otřásl se, jako by mu byla zima. „Mohu si nalít?“
- 79 -
 „Jistě, prosím.“
Konstantin byl velmi bezprostřední. Nabral si
prsty sýr a vloţil jej do úst. Potom jedním douškem
vyprázdnil šálek. Vůbec mu nevadilo, ţe jej kníratý
hostinský pozoruje.
„Chutná výborně,“ pochvaloval si a potom se s
úsměvem podíval na mne a na Clarissu. „Kolem vás
dvou je nějaký rozruch.“
„Jak to?“
„Ach,,něco jsem zaslechl.“ Byl jsem napnutý.
„Noc má oči a uši. Všelicos se povídá.“ Konstantin
roztáhl teatrálně ruce. „Vítr mi něco pošeptal.“
„A copak?“
„Nebyla to přátelská řeč. Ozývala se v ní hrůza.
Zkamenělá hrůza, pokud se mám vyjádřit přesně.“
„No,“ řekla Clarissa, „moc přesné to není.“ Náš
rozhovor probíhal v angličtině, takţe jsem se mohl k
němu připojit.
„Vítr hovořil velmi konkrétně. Přinesl mi zprávu o
mrtvém.“ Konstantin zarmouceně sklonil hlavu.
„Ubohý Stavros. Vzal si toho na sebe moc. Vţdycky
jsem mu to říkal. Neměl se tak předvádět, rozumíte?“
„Ne,“ řekl jsem.
„Drahoušku.“ Trhl jsem sebou, kdyţ mne
Konstantin pohladil po tváři. „Teď je tuhý, dočista
tuhý.“ Mladý Řek se zasmál a v jeho očích se
potměšile zablýsklo. „Nemám nic proti tuhnutí, ale
nesmí to být po celém těle, prosím.“
„Co to má znamenat?“
„Uţ se ani nehne, rozumíš?“
„Ano, ovšem, Ale stejně...“
- 80 -
 „Vítr, drahoušku,“ zašeptal Konstantin, „mi předal
zprávu. Našli ho, věř mi. Měli byste zmizet.“ Opřel se.
„Paneboţe, co tady bylo nádherných mladíků a
všichni zmizeli. Ty ţenské jsou strašné. Medúzy,
rozumíte? Uţ ta stará byla příšerná. Nenávidím je,
přátelé.“ Vstal. „Děkuji za snídani. Bylo to od vás
nesmírně laskavé. Prostě fantastické.“
Zadrţel jsem ho. „Okamţik, prosím. Co mělo
tohle povídání vlastně znamenat?“
„Jenom jsem vám řekl, co mi donesl vítr. Ten vidí
spoustu věcí. Dávejte na sebe pozor. Mám vás rád.“
Poslal nám ještě vzdušný polibek otevřenou dlaní a
mrkl na nás. Potom odtančil a ponechal nás osudu.
Kolem nás prošel hostinský. Vyuţil jsem
příleţitosti a poţádal jsem ho o účet.
Jakmile odešel, vzala si Clarissa slovo.
„Pochopils, ţe to bylo zcela jasné varování?“
„Jistě. Muselo nám být přece jasné, ţe objeví
mrtvého.“
Clarissa malovala prstem kruhy na desce stolu.
„Existují svědkové, kteří nás viděli.“
„Proto bychom si měli pospíšit.“
Postavil jsem se před Clarissu. „Ty víš, kde se dá
vypůjčit člun?“
„Samozřejmě.“
„A kde vezmeme to zrcadlo?“
Přemýšlela. „Je tu jeden vetešník, který uţ by
mohl mít otevřeno. Můţeme se tam podívat.“
„Jak myslíš.“
Clarissa se do mne zavěsila, kdyţ jsme kráčeli
po dláţděném nábřeţí. Cítil jsem, ţe se lehce chvěje.
- 81 -
Určitě měla strach. Ani já jsem se necítil nejlépe. Můj
pohled zamířil k východu, kde leţel ostrov Hydra.
Zatím ho nebylo vidět. Ptal jsem se sám sebe, co
mne na tom ostrůvku asi čeká...

Měli jsme štěstí. Sehnali jsme zrcadlo, které se

vešlo do Clarissiny kabely. To byl sám o sobě v
Řecku v tuto ranní hodinu úctyhodný výkon. I
pronajatý člun byl v pořádku a měl výkonný motor.
Takto vybaveni vyrazili jsme na neklidné moře.
Chopil jsem se kormidla. Jihozápadní vítr za
námi hnal vlny, na jejichţ hřebenech jsme se
několikrát svezli. Kapky vodní tříště často přeletěly
nad člunem a blýskaly se v paprscích slunce jako
diamanty. Nezavřel jsem se v kabince, jenom jsem si
nasadil brýle proti slunci. Clarissa seděla pohodlně na
zádi na úzké lavičce a zády se opřela o hrazení.
Obličej vystavila slunečnímu ţáru.
Nebyli jsme jediní, kdo si vyjel na moře. Podivil
jsem se čilému provozu, který panoval mezi ostrůvky
v blízkosti Peloponésu.
I plachetnice se uţ vydaly na cestu. Jejich
barevné plachty kouzlily na mořské hladině malebná
seskupení.

- 82 -
 Na palubě se nacházela i podrobná lodní mapa.
Na cestě k ostrovu jsem nemohl zabloudit. Byl to
největší z ostrůvků v této části Egejského moře.
Ostrov Hydra měl protáhlý tvar a byl převáţně
hornatý. Před mnoha lety jej z mořského dna
vyzvedla sopečná činnost.
Moře dostalo šedozelenou barvu. Na mnoha
místech bylo téměř průzračné, ale kolem ostrůvků se
sem tam objevily olejové skvrny, průvodní jev
motorizované lodní dopravy.
Uběhla hodina, neţ jsme před sebou uviděli
mohutný stín.
Podle mého názoru to musel být ostrov Hydra.
Otočil jsem a hlavu a viděl jsem, ţe přichází Clarissa.
Šla zeširoka jako námořník, aby se udrţela na nohou.
„To je on,“ řekla Clarissa a odhodila dlouhé vlasy
dozadu.
„Výborně.“
Vzala do rukou mapu. „Znáš cestu?“
„Ano, pojedeme rovnoběţně se severní stranou a
potom uděláme malý oblouk.“
„Okay, ale nezajíţděj příliš blízko. Slyšela jsem,
ţe kolem ostrova je spousta útesů.“
„Jasně.“
Ostrůvek uţ jsme měli na dosah. Viděli jsme i
příbojové vlny, které se hnaly přímo proti skalám
vystupujícím kolmo z vody. Na jejich spodním okraji
zanechávaly bílou stopu z mořské pěny. Nádherná
hříčka přírody, která ani mne nenechala chladným.
Nad námi stálo slunce. Sálalo z neuvěřitelně modré
oblohy a pozlacovalo hladinu moře.
- 83 -
 Ve městech teď muselo být pořádně horko. Tady
na moři nás ovíval příjemný chladný vánek.
Několikrát jsem pohlédl na Clarissu Mainovou.
Usmála se. Byl to ale nucený úsměv.
„Bojíš se?“ zeptal jsem se.
„Trochu.“
„Nemusíš se mnou na ostrov. Jestli chceš,
zůstaň ve člunu.“
„Myslím na Georga.“
„To je samozřejmé.“
Protoţe jsem se odmlčel, ujala se Clarissa slova
znovu. „Myslíš, ţe ještě ţije?“
„Já nevím, co si mám myslet. Moţná ano, moţná
ne. Uvidíme.“
„Ano, tak to bude lepší.“ Odkašlala si. „Jestli ho
najdu na ostrově jako sochu, myslím, ţe se
zblázním.“
„Nic ještě není ztraceno.“ Věděl jsem, ţe moje
odpověď zní trochu slabomyslně, ale nechtěl jsem jí
odporovat. Na Hydře bylo třeba počítat s nejhorším.
Krev Medúzy!
Ta mi nešla z hlavy. Zmínil se o ní z posledních
sil Stavros. Opíral se o skutečnost, nebo to byl
všechno výmysl? Jakou roli hraje? Kolik protivníků
nás očekává?
Ráz pobřeţí se změnil. Čím více jsme se
dostávali k východnímu okraji, tím byl břeh příkřejší.
Tu a tam se do moře vysunula skaliska jako ostny,
které mají vzdorovat moři.
Většina přístavišť leţela na jiţní straně, jak jsem
se dověděl z mapy. Doufal jsem, ţe i tady, na
- 84 -
východní straně, najdeme klidnější zátoku, kde
bychom mohli schovat loď.
Změnili jsme kurz a zatočili v ostrém úhlu k
ostrůvku. Moře bylo neklidné. Napříč běţící vlny
naráţely tvrdě na člun a silně jej rozhoupaly.
Člun se zmítal na vlnách. Na rozdíl od své
společnice, která zbledla jako stěna, jsem tohle
nepohodlí snášel dobře. „Uţ to dlouho nevydrţím,
Johne.“
„Neboj se, hned jsme tam.“
Víc jsem neřekl. Clarissa také ne. Kdyţ mne
předtím upozorňovala na zrádné útesy kolem ostrova,
měla pravdu. Viděl jsem je, jak vykukují z vody.
Hrbolaté, číhající na svou kořist, z větší části skryté
pod vodou. Proud nás táhl přímo na skaliska. Motor
musel pořádně zabrat, aby překonal sílu vodního
ţivlu.
Pobřeţí jsem si teď mohl prohlédnout pouhým
okem. Na východní straně bylo rovné, ale i tady se
vyskytovaly útesy.
Mezi nimi se nacházely úzké průlivy, kterými
jsme proplouvali a blíţili se k cíli. Voda zde nebyla
hluboká a hrozilo nám nebezpečí, ţe najedeme na
mělčinu. Štěstí však stálo při nás a napravo se
otevřela malá zátoka, kterou jsme zahlédli aţ na
poslední chvíli.
Jako přirozený přístav byla ideální. Změnil jsem
kurz. Pod kýlem člunu něco ošklivě zašramotilo. Oba
jsme bezděčně zadrţeli dech, ale pokračovali jsme
dál. O chvíli později jsme uţ pluli v klidných vodách.

- 85 -
 Clarissa mi chtěla pomoci. Drţela uţ lano v ruce,
kdyţ příď člunu narazila na pevné dno. Vypnul jsem
motor. Člun ještě popojel dopředu. Skočil jsem do
vody, sahala mi po stehna. S lanem v ruce jsem se
brodil na souš.
Našel jsem skalisko, kolem kterého jsem omotal
lano. Pokud nepřijde bouře, uzly jistě vydrţí. Náš člun
nebyl jediný, který kotvil v tomhle přirozeném
přístavišti. Napočítal jsem další tři a byl jsem si jistý,
ţe patří Medúzám. Byly ovšem primitivnější neţ náš.
Měly vysokou nástavbu a závěsný motor. Takovým
mne Clarissa dostala z hadího ostrova.
Pokynul jsem své společnici. Clarissa si hodila
svou neobvyklou kabelu přes rameno a skočila do
vody. Čekal jsem na ni na souši. Tam si zhluboka
vydechla.
„Uţ je ti líp?“ zeptal jsem se jí.
„Uţ ano.“ Lhala, aţ se jí od pusy prášilo. Dopřáli
jsme si pár minut odpočinku a já se mezitím rozhlédl
po okolí.
Ostrov Hydra nebyl skalnatý pouze na pobřeţí,
ale i ve vnitrozemí. Z poměrné rovného mořského
břehu doletěl můj pohled k vrcholům hor, které měly,
střízlivě řečeno, velmi podivné tvary.
Mimořádně zajímavý ostrov. Bylo mi nápadné, ţe
zde není ţádná zeleň. Aspoň tady, na pobřeţí, zcela
chyběla. Ţádná tráva ani lišejník, jenom hladké,
sluncem rozpálené skály.
Sluneční paprsky dopadaly i na naše hlavy.
Clarissa, které uţ se viditelně vedlo lépe, řekla:

- 86 -
„Upečeme se tu. To by mne zajímalo, jak se tady dá
přeţít.“
„Uvidíme.“
„A je tu vůbec voda?“ napadlo Clarissu, kdyţ se
dívala na hejno ptáků, kteří krouţili vysoko nad
našimi hlavami a jistě toho viděli víc neţ my.
„Jsem o tom pevně přesvědčen. Počítám s tím,
ţe tu najdeme nějaký systém jeskyní. Všechno je
moţné.“
„Okay, Johne, půjdeme?“
„Ovšem, pokud se cítíš v pořádku.“
„Na malou procházku to stačí.“
Malá procházka to určitě nebude, ale to jsem si
nechal pro sebe.
Protoţe čluny kotvily v zátoce, musely tu zůstat i
nějaké stopy po lidech. Ale marně jsem po nich
pátral. Půda byla prostě kamenitá.
Nenašli jsme ani pěšinu, která by nás odtud
vyvedla. Chtěl jsem vzít Clarisse její kabelu, ale
zdráhala se vydat mi ji.
Zatím jsme postupovali dobře. Měli jsme pevné
boty. Clarissa si dokonce vzala pohodlné turistické,
které ji chránily i kotníky. Slunce putovalo dál modrou
oblohou. Skaliska byla rozpálená. Cítil jsem to, kdyţ
jsem na ně poloţil dlaň.
Zem byla šedá a hnědá. Barvy se vzájemně
mísily. Bohuţel jsme nikde nenašli sebemenší
ostrůvek zeleně. Slunce všechno spálilo.
Před námi vyrostly svahy hor. Nemohli jsme je
obejít. Museli jsme se vydat přes nahromaděnou suť
vzhůru. Byl to obtíţný výstup. Vzal jsem Clarisse
- 87 -
tašku. Oba jsme byli napjati, co nás čeká na konci
svahu.
Nejdříve to byla mohutná tmavošedá skaliska,
která jsme nemohli při nejlepší vůli zlézt. Stála před
námi jako nepřekonatelný val.
Clarissa se drţela statečně. Slyšel jsem za sebou
její zajíkavý dech. Myšlenky na jejího nezvěstného
bratra jí dodávaly potřebnou sílu.
Svah se dal projít. Mnohokrát se nám od bot
udrolily drobné kamínky a kutálely se směrem k
pobřeţí. Jednou jsem se otočil. Pod námi leţela
zátoka s čluny. Po moři pluly lodě, které převáţely
turisty z jednoho ostrova na druhý.
Na vrchol jsem se dostal jako první. Otočil jsem
se a podal jsem ruku Clarisse, abych ji mohl
vytáhnout k sobě.
Stáli jsme vedle sebe a ztěţka oddechovali.
Hleděli jsme před sebe a viděli jsme další vysoká
skaliska vzdálená zdánlivě na dosah ruky. Před nimi
se však rozkládala kotlina ve tvaru mísy. Náhodnému
pozorovateli musela připadat jako rajská zahrada
nebo oáza mezi skalami.
Clarissa si protřela oči a zavrtěla hlavou. „To
přece nemůţe být pravda. Sním nebo bdím?“
„Ne, nesníš. Je to opravdu zahrada.“
A byla. Nádherná subtropická zahrada. Záplava
květin, jejichţ vůni k nám donášel vítr. Viděli jsme
čistou vodu, která vytékala otvorem ve skále a
slouţila k zalévání. „Rajská zahrada,“ zašeptala
Clarissa. „Tady to musí být, Johne.“
„Uvidíme.“
- 88 -
 Pořád ještě jsem stál na místě. Rozhlíţel jsem
se, jestli neuvidím nějaké lidi. Nikoho jsem neobjevil,
jen spoustu stromů, květin a kvetoucích keřů. Za nimi
nebo mezi nimi bylo vidět kamenné zdi.
Obydlí Medúz?
„Nikoho není vidět,“ zašeptala Clarissa. „Je tam
vůbec někdo?“
„Určitě. V zátoce jsou přece čluny.“ Kývl jsem na
ni. „Podíváme se na ten ráj zblízka. Doufejme, ţe
nemá příliš mnoho chyb.“
Clarissa se náhle zasmála a já jsem se zeptal, co
ji tak pobavilo. „Víš, Johne, kdyţ si představím svého
bratra na tomto místě, tak se vlastně ani nedivím, ţe
se mu odtud nechce pryč.“
„Mohlo by to tak být.“
„To by se Medúzám hodilo do krámu.“
Cesta do údolí nebo ráje byla lepší. Vedla
serpentinami dolů. V první třetině nás ještě
doprovázely hrubé kameny, prach a horko. Ale brzy
ţár polevil, protoţe z kotliny přinášel vítr chlad čisté
pramenité vody.
Teď jsme uviděli i malé studánky, z nichţ stříkaly
gejzírky vody. Jimi probleskovaly paprsky slunce a
vytvářely barevnou duhu.
Vzduch se naplnil omamnou vůní, především
jasmínovou.
Kvetoucí keře vytvářely celé stěny. Lemovaly
úzké cestičky, které vedly různými směry.
Připadali jsme si jako pod zvonem. Palmy a
agave nabízely pod svým listovím stinný úkryt před
ţhnoucími paprsky.
- 89 -
 Šípkové růţe zářily.
Cestu nám uzavřelo malé jezírko s nádherně
zelenou vodou. Na jeho hladině plavaly řasy a
lekníny. Mezi nimi se občas zaleskl stříbrný šupináč.
Nad jezírkem vedla lávka. Za ním jsme viděli
dům, ale ţádné lidi.
Před světlými zdmi domu rostly temně zelené
popínavé rostliny.
Clarissa zavrtěla hlavou. „Jako v ráji,“ vydechla.
„Nemohu to stále pochopit.“
Zdálo se, ţe můstek je pevný. Poloţil jsem
pravou nohu na kámen. Nepovolil pod jejím tlakem.
„Udrţí nás,“ otočil jsem se ke Clarisse.
Přešli jsme.
Na druhé straně jsme si připadali jako v hustém
lese. Větvičky se po nás natahovaly jako ruce
ţebráků.
Cestička se rozšířila. Vedla přímo k velké budově
stojící proti nám.
Ale tak daleko jsme jít nechtěli. Protoţe jsem šel
vpředu, objevil jsem sochu jako první. Stála na pravé
straně ukrytá ve výklenku. Zakrývaly ji zelené
větvičky.
Clarissa došla aţ ke mně.
Podívala se na sochu. Zbledla jako křída,
zachvěla se a zavrávorala.
Kdybych ji nezachytil, upadla by. Nebyla to však
mdloba. Kdyţ mi visela bezvládně v náručí, slyšel
jsem její šepot.
„To je on! To je můj bratr George...“

- 90 -
 Vůně květin se náhle změnila v odpuzující
zápach mrtvolné zatuchliny. Zpěv ptáků mi připadal
jako skřehotání supů, kteří se slétají na mršinu.
Sluneční paprsky přestaly hřát. Vítr přinášel zápach
rozkládajících se mrtvol.
To všechno se odehrávalo v mé mysli. Prostředí
zůstalo samozřejmě stejné jako předtím, to jenom
Clarissina slova mne vytrhla z okouzlení. Podíval
jsem se na sochu.
Člověk, ţivý a zdravý, se náhle obrátil v kámen.
Přitom se vůbec nezměnil. Tahy obličeje byly
zřetelné, dokonce i v očích zůstal ţivý výraz. Měl na
sobě kraťasy a tričko. Všechno bylo tak zatraceně
normální. Vypadal, jako by se chtěl kaţdou chvíli
probudit. Ale jenom zdánlivě. Pro něj uţ nebylo
návratu.
Muselo ho to zastihnout v běhu. Pravou nohu
zvedl, jako by se chystal ke skoku. Levou nohu
pokrčil a ramena stáhl dozadu. Ruce roztáhl, snad se
chtěl něčeho zachytit, ale uţ se mu to nepodařilo.
George Main musel zahlédnout Medúzu.
Clarissa mi stále leţela v náručí.
Tiše plakala. Potom se vzpřímila. Nemohla se
tam znovu podívat, proto přitiskla obličej k mému
rameni.

- 91 -
 „Věděla jsem to,“ vzlykla. „Já jsem to věděla.
George uţ neţije. Ty proklaté Medúzy - vběhl jim do
pasti.“ Pevně mě sevřela. „Johne, prosím tě, poraď
mi. Co budeme dělat?“
„Já se o něco pokusím, Clarisso. Vrať se, prosím
tě. Schovej se a počkej na mne.“
„Ne!“ vykřikla tak hlasitě, aţ jsem se lekl.
Rychle jsem jí poloţil ruku na ústa. To však
nemohlo trvat věčně. „Já ho pomstím, Johne,“ řekla.
„Chci, aby se Medúza, nebo kdo to vlastně je,
zodpovídala ze svého činu. Musí být zničena. Ta
prokletá hadí ţenská nesmí uţ déle ţít. Rozumíš mi?“
„Ano, rozumím.“
Utřela si uslzené oči a váhavě pokročila dopředu.
Natáhla ruku a jemným, něţným pohybem pohladila
tvář kamenné postavy. „Georgi!“ vydechla, „Můj
bratříčku...“ Potom se vrhla dopředu a objala sochu.
Stál jsem a pevně sevřel rty. Byla z nich jen úzká
čárka. I přes velké horko jsem najednou cítil nezvyklý
chlad. Pohled, který se mi naskytl v této rajské
zahradě, mě tvrdě zasáhl na nejcitlivějším místě.
Něco podobného jsem zaţil s upíry nebo vlkodlaky.
Hrůza se mne bolestně dotkla uţ proto, ţe její obětí
se stala bezbranná bytost, Clarissa.
Lehce jsem se dotkl jejího ramene. „Neplač a
pojď,“ řekl jsem. „Později se s ním ještě rozloučíš.“
Nechtěla se ho pustit. Musel jsem ji jemně
odtáhnout. Hleděla na mne červenýma uslzenýma
očima. „Kdo mohl něco takového udělat?“ zeptala se.
„Kdo?“
„Vypátráme to.“
- 92 -
 Přikývla. Objal jsem ji kolem ramen. K domu uţ
nebylo daleko. Cesta vedla přímo k němu. Cestou
jsme se ještě jednou zastavili, protoţe jsme objevili
další muţskou sochu.
Tento mladík se ještě pokusil zachránit a drţel
si ruku před obličejem, ale uţ bylo pozdě.
Hleděl jsem mu do obličeje.
V Londýně jsem si prohlíţel fotografie zmizelých.
Tento obličej jsem okamţitě poznal. Patřil Bobu
Isleovi. Jeho otci budu muset vyprávět, co se s ním
stalo.
Clarissa si všimla, co se ve mně odehrává. „Ty
ho znáš, vid?“
„Ano, právě jeho jsem hledal.“
„Všichni tu budou,“ zašeptala. „Všichni. „Ta
zatracená bestie Medúza nikoho neušetřila...“
Vedl jsem Clarissu dál. Ještě pár kroků a
budeme na volném prostranství před domem. Byl
obloţen světlým kamenem, od něhoţ se fasáda
barevně nelišila. Architektonicky odpovídal typicky
jihoevropskému stylu. Čtvercová okna byla před
ţhavými slunečními paprsky chráněna ţaluziemi.
Dům byl prostý, bez okázalých ozdob, arkýřů nebo
věţiček, měl plochou střechu.
Především mi byly nápadné velké vstupní dveře,
které by se spíše hodily k nějaké stodole neţ k
obytnému domu.
Pravá polovina se náhle otevřela. Zarazil jsem se
a sáhl jsem po zrcátku v náprsní kapse. Cestou jsem
je vytáhl z tašky. Mezerou mezi křídly se však
neprotáhla ţádná Medúza.
- 93 -
 Proti nám vyšel muţ.
Byl velmi starý, bělovlasý. Kráčel předkloněný, se
sehnutou hlavou, takţe hleděl spíše na své sandály
neţ na nás. Měl na sobě světlé kalhoty, na kolenou
zalátané, a dlouhou ţlutou košili. Dříve neţ zůstal
stát, zavřel za sebou dveře. Potom zvedl hlavu a
podíval se na nás.
Rysy obličeje nebylo moţno rozeznat. Oči se
skrývaly za zrcadlovými skly slunečních brýlí, která
Clarissu oslňovala, takţe hleděla jinam.
Slunce opálilo muţův obličej do hněda a
současně jej vysušilo. Vrásčitý obličej se skládal z
nepřeberného mnoţství záhybů, takţe připomínal
mapu zdejší krajiny.
Podíval se na nás. Měl široké, masité rty. Oslovil
nás anglicky. Jeho hlas připomínal syčení vzduchu
unikajícího z pneumatiky: „Vítejte na Hydře, ostrově
mrtvých...“

Nechal jsem jeho pozdrav bez odpovědi.

Neznámý vysekl poněkud směšně působící poklonu,
kterou rozhodně nemohl myslet váţně.
Clarissa se přitiskla ke mně. Zdálo se, ţe ji muţ
pořádně vylekal. I mne udivila jeho přítomnost. Dosud
jsem vycházel z toho, ţe v této části ostrova ţijí
pouze Medúzy.
- 94 -
 „Kdo jste?“ zeptal jsem se starce. „Patříte k
Medúzám?“
Jenom se zasmál. Byl to krákoravý smích s
pesimistickým podtónem. „Ne,“ řekl, „já jsem jen
malíř. Mé jméno je de Greco.“
„Promiňte, ale to jméno jsem nikdy neslyšel.“
Zamával odmítavě vrásčitou rukou se stařeckými
skvrnami. „To je v pořádku. Mé obrazy jsou známější.
Vystavuji je, víte?“
„Zde?“
„Ne, ve Vídni nebo Paříţi...“
„To jste tam tedy musel být.“
„Odtud nikdo neodchází pryč. Moje mistrovské
dílo, obraz Medúzy, je momentálně na výstavě ve
Vídni. Namaloval jsem ji zde. Stála mi modelem. Je to
mimořádný obraz. Kdo se na něj podívá, zkamení,
pokud si to obraz přeje.“
„A to se stalo tady?“
„Ne, tady se člověk nemusí dívat na obraz. Tady
je Medúza přítomna osobně.“ Zamnul si ruce, aţ mu
zapraskalo v kloubech.
„Ale vy jste se neproměnil v kámen, pane de
Greco.“
„Ne.“
„A jak je to moţné?“
„Slyšel jste uţ o krvi Medúzy?“
„To ano.“
„Napil jsem se jí, milý příteli. Přijal jsem krev
Medúzy, a jsem proto něco víc neţ pouhý člověk.“
„Takţe to není jen báchorka?“

- 95 -
 „Ne, ne, tady na ostrově, na ostrově mrtvých, se
tato krev uchovala. Je to pradávné dědictví po pravé
Medúze. Zanechala ji pro své potomky. Můţe si
člověk představit něco nádhernějšího?“
„Záleţí na tom, z jakého úhlu se na to člověk
dívá.“
„Mně neublíţí. Kdo se napije její krve, tomu
ublíţit nemůţe.“
„I kdybychom to byli třeba my?“
„Samozřejmě. Ale vy se její krve nenapijete.
Mnozí se o to pokoušeli. Teď je můţete vidět v
zahradě. I vy tam budete brzy stát.“
„Jste velmi otevřený, pane de Greco.“
Malíř rozpřáhl ruce v širokém gestu. „Mluvím s
kaţdým otevřeně. Ale většinou mi neuvěřili.“
Zasyčel. „Povaţujete mne za blázna, ale
zapomínáte, ţe blázni mívají obvykle pravdu.“
Neodporoval jsem mu. „Chcete nám naznačit,
pane de Greco, ţe nemáme ţádnou šanci?“
Potřásl hlavou. „Ne, nemáte ţádnou šanci, to mi
věřte. Záleţí jen na nás, jak se rozhodneme. Jen na
nás.“
„To je mi jasné. Ale na tomto ostrově neexistuje
přece jen toto údolí. Jsou tu vesnice, osady...“
„To je pravda, ale rozhlédněte se po těch
vysokých skalách.“ Ukázal na strmá skaliska, která
stála kolem jako obrovská zeď. „Tvoří přirozenou
hranici. Kdo se odhodlá je přelézt, najde tu malý ráj.“
„A zkamení,“ vykřikla Clarissa.
„Moţná ano.“
„Zkameněli všichni?“
- 96 -
 „Ne, jenom kdyţ si to přála.“
„Kdo je to ona? Medúza?“
„Její dědička,“ zašeptal. „Napila se krve Medúzy.
Maloval jsem její obraz. Je to nádherné. Cítím se jako
znovuzrozený. Měl bych být uţ dávno po smrti, ale
stále ţiji. Pořád mne potřebují. Jsem dobrým duchem
Medúz.“
„A kde najdu jejich velitelku?“
„Nemusíte vědět všechno, mladý muţi. Vaše
doba nestojí za nic. Je uspěchaná. Minulé století bylo
mnohem lepší.“
„Kdo převzal dědictví?“
De Greco na mne zíral a jeho oči byly oči
mrtvého. Bez ţivota, bez lesku. „Řeknu vám jméno.
Znáte Floru?“
„Ne!“
„Ale já ano,“ vmísila se Clarissa. „Znám ji. Není to
bohyně květin?“
Starý malíř přikývl. Jeho obličej se rozzářil. „Ano,
je to bohyně květin. Rozhlédněte se. Vidíte rozkošnou
zahradu. Není nádherná? Myslím, ţe je to hotový ráj.
Ale není pro kaţdého.“ Pokrčil hubenými rameny. „My
jsme vás nevolali ani nezvali. Prostě jste přišli jen tak,
a to je zlé. Velmi zlé.“
„Můţeme ji vidět?“
„Floru?“
„Tu a třeba i ty druhé.“
Znovu se chrčivě zasmál. „Ona se vám neukáţe.
Je zvláštní, boţská, rozumíte? Přijde v pravý čas.“
„A co ostatní Medúzy?“

- 97 -
 De Greco se nuceně zasmál. „Vědí, ţe jste se tu
objevili. „Určitě uţ na vás čekají. Všechno běţí jako
na drátkách. Můj obraz visí ve Vídni. Je fantastický.
Mistrovské dílo. Lidé jej obdivují a netuší, ţe obraz
ţije.“
„Lze jej zničit?“
„Ano, ale dokud ţije Flora, nepodaří se to. V ní,
ve mně i v obraze koluje krev Medúzy. Uchováváme ji
jako vzácný poklad, protoţe jej nelze znásobit. Máme
jí však dost, abychom mohli projevit a prosadit svou
vůli.“ Převedl řeč na jiné téma. „Nevím, kdy
zkameníte, ale předtím vám umoţním, abyste si
prohlédli náš malý ráj.“
„To je od vás velkorysé,“ ozval jsem se jízlivě.
„Směli se i ti mladí lidé podívat na pozemský ráj?“
„Ne všichni,“ odpověděl. „Jenom někteří. Ti
vyvolení.“
„Můj bratr také?“
Malíři se zúţily oči. „Ty hledáš svého bratra,
dítě?“
„Uţ jsem ho našla,“ vysvětlovala zadrhávajícím
se hlasem Clarissa a nasucho polkla. „Uţ jsem ho
viděla. Stojí v zahradě jako socha. Ale já vám to
oplatím, na to se můţete spolehnout.“
Greco pokrčil rameny. „Uţ mnozí se pokoušeli o
něco podobného, věř mi. Nikomu se to nepodařilo.
Smiř se s tím a těš se z posledního pohledu na
rajskou zahradu.“
Byl to nevkusný cynismus. Rozhodl jsem se
však, ţe si toho nebudu všímat, neměl jsem zájem,

- 98 -
aby vzkypěly emoce. Stiskl jsem Clarisse ruku. Byla
vlhká. Dívka proţívala obrovské vnitřní napětí.
Stařík se k nám otočil zády, protoţe musel otevřít
dveře. Stiskl napůl kliku a lehce otevřel jedno křídlo.
Postavil se tak, abychom se mohli vzniklou
mezerou podívat dovnitř. Znovu jsme oněměli
překvapením.
Vrata nevedla do domu. Byla vstupní bránou
vjezdu, který dělil budovu na dvě poloviny. Za ním se
otvíral pohled na nádhernou pohádkovou zahradu.
Vzduch byl svěţí, protoţe všude tryskala voda v
nejrůznějších podobách.
„Prosím, pojďte. V této chvíli jste srdečně zváni a
vítáni. Nadýchejte se poprvé a naposledy vůně ráje.
Vţdyť uţ brzy nebudete cítit vůbec nic...“
Stále jsem drţel Clarissinu ruku ve své. Chvěla
se a váhavě kráčela dovnitř.
„Neměj strach, děvče,“ tiše jsem vydechl.
„Přeţijeme to.“
Malíř se zasmál a nasadil si zrcadlovky, které
sundal, kdyţ s námi předtím hovořil. Pustil nás
napřed.
Ve vjezdu jsme objevili na obou stranách dveře,
které vedly k mramorovému schodišti. Kráčeli jsme k
němu po mramorové dlaţbě. Ve všem byl cítit
přepych. Připadalo mi, ţe jsem mezi kulisami
filmového ateliéru. Kráčeli jsme pomalu a
vychutnávali skvostný obraz, který se nám naskýtal.
Zahrada měla nádech orientální okázalosti. Něco
takového vlastnili asi vezírové a kalifové v dobách
své slávy.
- 99 -
 Spousta vody, překrásné květiny. Lavičky s
měkkými polštáři, které slouţily jako lehátka. Misky s
ovocem stály mezi vysokými hliněnými dţbány.
Ve velkých klecích štěbetalo exotické ptactvo.
Jejich zpěv se mísil se šploucháním studánek.
Fontány rozprašovaly vodu, která padala zpět do
kamenné tlamy velké ryby.
Všude kolem samý mramor. Mezi tím malé
ostrůvky zeleně s květy, které majestátně rozloţily
své široké zelené listy.
Skutečný ostrov pohody, jehoţ zadní stranu
tvořila galerie ve výši prvního poschodí.
Nikde ani stopy po hrůze a děsu - aţ na porůznu
stojící sochy, sochy mladých muţů v rozkvětu sil.
Pohřešovaných, kteří se uţ nikdy nevrátí do
svých domovů.
Cítil jsem vnitřní neklid.
Nejraději bych sem hodil bombu a zničil tohle
idylické místo. Ale ovládl jsem se a Clarissa také.
De Greco zůstal za námi. „Teď uţ se s vámi
rozloučím,“ řekl. „Přijdu se později obdivovat vašim
sochám. Moţná vás také namaluji a obraz pošlu
vašim příbuzným na památku.“
„Vraz mu jednu, Johne!“ zaúpěla Clarissa a
otočila se.
„To ne, nemůţeme si dovolit ţádné provokace!“
„Tak to udělám sama.“
Dřív neţ jsem jí v tom mohl zabránit, vysmekla se
mi a vyřítila se na starce. „Ty... ty netvore...“
De Greco zůstal stát. Pohnul se, kdyţ jej Clarissa
chtěla udeřit, a byl nečekaně rychlý. Popadl ji za
- 100 -
zápěstí. V této poloze zůstali několik vteřin, dokud jí
stařík neukázal, čeho je schopen.
Přinutil ji pokleknout na kolena. Clarissa nebyla
ţádná křehotinka a vzpírala se jeho stisku.
Kdyţ jsem chtěl zasáhnout, stařec ji pustil a
současně ji odhodil, aţ upadla na zem.
„Uţ se mne nedotýkej!“ zaječel nenávistně. „Uţ
nikdy!“ Potom se otočil a zmizel dveřmi v domě.
Pomohl jsem Clarisse vstát. Tiše plakala
vztekem. „Promiň, Johne, ale nemohla jsem se
udrţet.“
„Dobrá, dobrá, děvče, to je v pořádku.“
Odhrnula vlasy dozadu. „Víš, ţe měl hrozně
studené ruce, Johne? Jako mrtvola.“
Pokrčil jsem rameny. „Moţná je mrtvý.“
„Jak to myslíš?“
„Neslyšela jsi o zombiích?“
Zděsila se a přikývla. Otočil jsem, protoţe jsem si
chtěl podrobně prohlédnout zahradu. Bylo mi jasné,
ţe v sobě skrývá nějaké tajemství. Mým úkolem bylo
odhalit je.
Uţ při příchodu jsme si všimli namodralého
přísvitu. Vzcházel zpoza květinové stěny. Kdyţ jsme ji
obešli, padl náš pohled na něco, co bychom dnes
nazvali bazénem. Moţná se tomu dříve říkalo lázně.
Něco podobného leţelo před námi.
Kulatý bazén s křišťálovou vodou, a to nebylo
všechno. U bazénu stála lehátka. Byla vyloţena
polštáři tak, ţe bychom je mohli nazvat pohovkami.
Napočítali jsme čtyři. Všechna byla obsazena.

- 101 -
 „Medúzy,“ zašeptala Clarissa a ještě tišeji dodala:
„Uţ nemůţeme couvnout...“

- 102 -
 6
Kdyţ se Suko dověděl, co se přihodilo Sheile a
Billovi Conollyovým, pronesl pouhá dvě slova:
„Přijedu, Bille.“
Sukova odpověď zlepšila Billovi náladu a
zejména si oddychla Sheila. Bylo domluveno, ţe je
Suko vyhledá v hotelu. Conollyovi čekali.
Nejen na něho, ale také na vídeňskou policii. Bill
jim anonymně telefonoval, koho najdou před vstupem
na výstavu. Chtěl všechno vysvětlit později. Teď šlo o
úplně jinou záleţitost.
Bydleli v apartmá s velkými místnostmi
vybavenými drahým nábytkem. Dvojitá okna chránila
obyvatele před hlukem z ulice. Z okna byl hezký
výhled na Státní operu. Sheila odcházela.
Chtěla si ještě prohlédnout i druhou stranu na
Karntner Straße. Nacházelo se tam několik butiků,
kde prodávali zajímavé a hezké věci. A pochopitelně
patřičně drahé.
Bill zůstal v pokoji. Chtěl počkat na Suka, pokud
se nic mimořádného nestane.
Čas se vlekl. Reportér se cítil v hotelu jako v
kleci. Sešel po širokém schodišti do hotelové haly a
zůstal tam.
Od jejich rozhovoru uběhly tři hodiny. Letadlo
mělo přistát na letišti ve Schwechatu pozdě
odpoledne. Bill ovšem nevěděl, jestli Suko pojede z
letiště přímo do hotelu, nebo se zastaví u svých
vídeňských kolegů.
- 103 -
 Venku byl nádherný den a slunce se mile
usmívalo. Početní turisté si ve městě na Dunaji
uţívali příjemných dnů babího léta.
V jednom obchůdku vedle hotelu si Bill koupil
cigarety a ilustrovaný časopis. Kaţdou chvíli pohlíţel
na hodinky nebo ke vchodu, kde se měl, jak pevně
doufal, brzy objevit Suko.
Bar uţ také otevřeli. Bill sdělil vrátnému, kde ho
má případná návštěva hledat, a sedl si k pultu. Byl to
malý hotelový bar. V jednom výklenku visely
fotografie prominentů, kteří kdy bydleli v tomto
známém hotelu. Ze zdi se usmívaly i mnohé filmové
hvězdy.
Reportér se vzdal alkoholu. Objednal si kávu.
Chtěl být večer v dobré kondici. Noc bude určitě
krušná.
Jeho myšlenky se neustále točily kolem Johna
Sinclaira. Také lovec duchů se hnal za Medúzou. Bill
se v duchu ptal sám sebe, zda mají tyto případy něco
společného. Také to mohla být náhoda.
Zaslechl za sebou kroky. Do baru vstoupila
Sheila. Bill udiveně pohlédl na tři velké nákupní tašky.
„Ty ses tam pěkně praštila přes kapsu.“
„To mám na podzim.“ Sheila se posadila na
stoličku vedle Billa. „Paneboţe, tam je vedro.“
„Chceš také kávu?“
„Ne, spíš něco na osvěţení.“
„Moţná skleničku šampaňského, milostivá,“
nabízel tmavovlasý barman.
„Ano, to je ono,“ pokývla souhlasně hlavou.
„Nebo ne, dejte mi, prosím, celou láhev.“
- 104 -
 „Velmi rád.“ V malém, ledem naplněném kbelíčku
přinesl lahvinku Louis Roederer Brut.
Bill kouřil. Pil uţ druhou kávu. Sheila si lokla a
postavila poloprázdnou sklenici na pult. Blaţeně
vzdychla. „To mi udělalo dobře. Uţ se ozval Suko?“
„Ještě ne.“ Bill mrkl na hodinky. „Museli přistát
později.“
„To je moţné.“
„Moţná jel nejdřív ke svým vídeňským kolegům.
Bylo by dokonce lepší, kdyby se s nimi dohodl na
spolupráci.“
Sheila otáčela štíhlou sklenici mezi prsty. „Pořád
ještě chceš strávit dnešní noc v muzeu?“
„Pořád.“
„Nemohu tě od toho zrazovat, ale jsem ráda, ţe
nebudeš sám. To bys nezvládl, věř mi.“
„Připouštím.“
„Uvedl jsi policistům naše jména?“
„Ještě ne. To pravděpodobně vyřídí Suko.“
„A bude na ně mít dost velký vliv?“
Bill zamáčkl cigaretu. „To nevím. Ale do věci se
chtěl zapojit také Sir James. Víš stejně dobře jako já,
ţe je to muţ na svém místě, pokud se jedná o
známosti.“
„Doufejme.“
Barman dolil sklenici. Zbytek zůstal v láhvi, která
opět elegantním obloukem zmizela ve kbelíčku.
Přitom hleděl ke vchodu. Bylo vidět, ţe chce
pozdravit nově příchozího.
Oba Conollyovi se otočili.
Ve dveřích stál Suko.
- 105 -
 „Konečně!“ vykřikl Bill a seskočil ze stoličky. „To
je fajn, ţe jsi tady.“ Přátelsky inspektorovi poklepal na
rameno.“Máš zamluvený pokoj. Jak probíhá naše
záleţitost?“
„Neměli bychom si o tom promluvit nahoře?“
„Jistě, ale jdeš pozdě.“
„Má to své důvody.“ Suko se nejdříve pozdravil
se Sheilou, která se rozhodla, ţe za nimi přijde
později.
Tentokrát vyjeli výtahem. Suko se rozhlédl po
pokoji a potom spokojeně kývl. „Nóbl, velice nóbl to
tady je...“
„V Londýně také nebydlím v ţádné boudě.“
„Kdyţ si to někdo můţe dovolit...“
„Poslouchej, pojďme k věci.“
Suko se posadil a postavil vedle sebe kufřík.
„Dostal jsi mne do pěkné kaše, Bille. Umíš si jistě
představit, jak byli rakouští kolegové nadšení, kdyţ se
dozvěděli, co se tu chystá. Za normálních okolností
bychom nemohli věc provést tak, jak jsme si
předsevzali.“
„A čemu vděčíme za to, ţe okolnosti nejsou
normální?“
„Ne čemu, ale komu, to je ta správná otázka. Měl
bys co nejdříve poslat bednu minerálek Siru
Jamesovi. Všechno zařídil a telefonický se spojil s
našimi kolegy ve Vídni. Probíhalo to na ministerské
úrovni. A to vše během mého letu sem.“
„Odkud to víš?“
„Protoţe jsem se cestou zastavil za nimi, abych
se jim představil. Hleděli jako blázni, ale umoţní nám,
- 106 -
abychom zůstali přes noc v budově. Dokonce nás
budou zajišťovat.“
„Budeme uvnitř sami nebo i s nočním vrátným?“
„Sami, Bille.“
Reportér si oddechl. „To je skvělé, Suko.“
„Kdyby se však prokázalo, ţe to byl planý
poplach, budeme z toho mít pořádnou ostudu. A k
tomu ještě mrtvý Erich Tarknet! Musel jsem jim slíbit,
ţe jim hned zítra všechno vysvětlíme. „
„To všechno uděláme, Suko. Věř mi, ţe se v
ţádném případě neţenu za chimérami. Ten
zpropadený obraz je ţivý. Ukrývá se v něm magická
síla Medúzy.“
„Odkud bereš takovou jistotu?“
„Protoţe jsem ho viděl. Víš přece, ţe jsem jej
pozoroval v zrcadle. Ústa se smála a hadi se hýbali.
To mi jako důkaz úplně stačí.“
Suko přikývl. „Obraz nevznikne bez malíře,“
mínil. „Kdo je vlastně ten umělec?“
„Jistý de Greco.“
„Toho neznám.“
„Nepatří mezi moderní malíře. Ţil v minulém
století. Určitě je uţ dlouho po smrti. Ten obraz je
nezapomenutelný. Většina návštěvníků přišla, aby se
podívala na Medúzu, která vypadá jako skutečná. I
tebe ohromí, aţ ji uvidíš.“
„Ale dva lidé z toho pohledu zkameněli.“
„Ano.“
„Jak je to moţné? A proč právě ti dva a nikdo
jiný? „

- 107 -
 Suko pokrčil rameny. „To se mne ptáš příliš.
Nevím.“
„No dobrá, uvidíme, co se za tím skrývá.“ Suko
se podíval na hodinky. „Kdy vyrazíme?“
„Co nejdřív. Měli bychom tam být dřív, neţ
zamknou.“
Inspektor vstal.
„Tak pojďme.“
Bill uţ se připravil. Ve dveřích potkali Sheilu.
Vstoupila tiše do pokoje a postavila nákupní tašky na
zem. „Nerozmyslili jste si to?“ zeptala se tiše.
„Samozřejmě ţe ne.“
„Vzali jste si aspoň jedno zrcadlo, Bille?“
„Dokonce dvě, jak jsme se se Sukem domluvili.“
„Je to tak, Sheilo.“
Rozloučila se se svým muţem. „Vraťte se v
pořádku, oba dva. Budu tady čekat.“
„Uděláme, co bude v našich silách,“ prohlásil Bill
zastřeným hlasem.
„Na vdovu jsi ještě příliš hezká a mladá,“
zalichotil jí na rozloučenou Suko.
Na chodbě se otočil k Billovi: „Pojedeme
taxíkem?“
„Ne, není to daleko. Můţeme tam dojít pěšky.“
Slunce uţ zapadalo. V září se brzy stmívá.
„John také sleduje stopu Medúzy,“ řekl Bill.
„Ano, v Řecku.“
„Nemohu se zbavit pocitu, ţe oba případy nějak
souvisí,“ řekl reportér.
„Máš pro to nějaký důvod?“

- 108 -
 „Ten malíř byl Španěl,“ řekl Bill, kdyţ se zastavili
na jedno světelném přechodu, protoţe svítila
červená. „Ale neţil jen ve Španělsku. Byl nadšený
Řeckem. Odebral se tam uţ jako mladík.“
„To je zajímavé,“ řekl tiše Suko.
„Také si to myslím.“
„Proto si myslíš, ţe ty dva případy vzájemně
souvisí?“
Bill odháněl rukou oblak výfukových plynů, který
vyrazil z výfuku projíţdějícího auta. „Nevím. V
kaţdém případě mám jakési tušení.“
„Doufejme, ţe ne mylné.“
„Ale, Suko, vţdyť...“

- 109 -
 7
Ačkoliv to byl holý nesmysl, napadlo mne
srovnání s jedním filmem o Jamesi Bondovi, kde se
hrdina rovněţ pohybuje v podobných zahradách a
očekávají jej zástupy krásek.
Tady byly jen čtyři, ale to stačilo, protoţe se
jednalo o Medúzy, které jsme hledali. Zpozorovaly
nás a pozdravily svůdnými úsměvy, jakmile se
postavily.
Dvě z nich byly blondýnky. Bohaté kadeře jim
vlály kolem hlavy. Byly mladé a měly jemnou pleť, na
níţ nezanechalo slunce ţádnou stopu. Působily
křehce jako porcelánové panenky.
Dívky v bondovce na sobě měly přiléhavé plavky.
Tato štíhlá těla halily průsvitné pláště jemně utkané z
mušelínu v pastelových barvách. Kdyţ se pohnuly,
zablýskla se pod nimi obnaţená pokoţka.
Třetí Medúza měla tmavé vlasy. Byly krátce
střiţené, jak to nosí Grace Jonesová. Téměř na
jeţka. Obličej se zdál být přísnější, ale její úsměv
působil přátelským dojmem.
Čtvrtá ze spolku byla černoška. Měla světle
kávovou pleť, vlasy vysoko vyčesané. Byla štíhlá jako
gazela s dlouhýma štíhlýma nohama. Jako jediná se
ozdobila šperkem. Kolem hrdla měla náhrdelník z
červených perel.
Tři bělošky se znovu usadily na svá lehátka a
stále se na nás usmívaly. Černoška kráčela proti
nám.
- 110 -
 Clarissa se ke mně přitiskla. „Johne, vůbec se mi
to nelíbí. Ty ţenské jsou nebezpečné. Chtějí nás
vlákat do pasti.“
„Uţ v ní jsme, Clarisso.“
„A co teď?“
„Pravou Medúzu tady nevidím. Ani tu Floru, o
které byla řeč.“
„Moţná je to ta snědá.“
„V ţádném případě. Legenda říká, ţe Flora,
bohyně květin, byla běloška.“
„I legendy se mohou mýlit.“
„Uvidíme.“
Snědá kráska se zajímavým obličejem obešla
bazén. Čím více se blíţila, tím širší a uvolněnější byl
její úsměv. Zastavila se na délku paţe před námi.
„Vítejte,“ řekla zastřeným hlasem. Hovořila
anglicky. „Já jsem Mona.“
„John,“ představil jsem se.
Přikývla. „A tvoje společnice?“
Protoţe jsem viděl, ţe Clarissa neodpovídá,
udělal jsem to za ni.
Mona se na ni usmála. „Jsi hezké děvče. To
jméno se k tobě hodí.“
„Kašlu na to.“
„Proč je tak nevlídná?“
„Nesnáší komplimenty.“
„To je pravda,“ vřískla Clarissa a přestala se v té
chvíli ovládat. Přiskočila k černošce, chytila ji za
ramena tak, ţe se jí růţový pláštík sesmekl, a
zakřičela: „Ty jsi zabila mého bratra? Tys to udělala,
ty čertice?“
- 111 -
 „Ne, Clarisso.“ Strhl jsem ji zpět.
Bránila se, proto jsem ji musel pevně sevřít.
Mona si leţérně upravila oděv a dokonce se lehce
zasmála.
Clarissa si přitiskla obě ruce na obličej a opřela
se o mne. „Promiň, Johne, chovala jsem se příšerně,
ale bylo to silnější neţ já.“
„To nevadí, děvče.“
Ostatní tři Medúzy seděly dál uvolněně na svých
pohovkách.
„Co se jí stalo?“ zeptala se Mona.
„Je toho na ni moc.“
„To je škoda. A na tebe?“
„Přijde na to. Máme něco slíbeno. Slyšeli jsme,
ţe tento ostrov nebo ráj nemáme nikdy opustit.“
„Říkal vám to malíř?“
„Ano.“
„Ještě nikdy se nemýlil.“
„Také zkameníme?“
„Ano, protoţe kdo viděl krásu, musí pro ni trpět.“
Mona pokrčila rameny. „Na tom se nedá nic změnit.“
„Co se stalo s mladými muţi, kteří vás navštívili?
Přilákaly jste je na ostrov?“
„Ano.“ Mona ukázala na své tři přítelkyně.
„Nezůstáváme celou dobu na ostrově. Často
zajíţdíme na pevninu. Ty mladé muţe naše nabídka
na pobyt v ráji rychle přesvědčila. Nemohli tušit, ţe se
dostanou na ostrov, kde jsme převzaly dědictví naší
paní.“
„Medúza uţ přece neexistuje.“

- 112 -
 „To je pravda. Ale existuje její krev.“ Mona se
zasmála. „Chutná výtečně, kdyţ ji člověk ochutná.“
„Máte upírské choutky?“
„Nejsme ţádné upírky. Několik kapek stačí,
abychom získaly kouzelnou moc Medúzy.“
„A potom změnily muţe ve zkamenělé sochy, kdy
se vám zlíbí.“
Znovu se tajemně usmála. „Moţná ano, moţná
ne. Nejdůleţitější je Flora.“
„Ano, bohyně květin. Která z vás to je?“
„Ţádná. Ukrývá se, ale to ona je pravá dědička
Medúzy. Našla její krev a přesvědčila nás o jejím
účinku. Často si připadáme jako pavouci. Lidé se
zaplétají dobrovolně do našich sítí stejně jako vy
dva.“
„My tu vaši zatracenou síť protrhneme!“ obořila
se Clarissa na černošku. „Nebudeš mít ţádnou šanci
uniknout, to ti přísahám. S námi ti ty tvé čachry určitě
nevyjdou.“
Mona na ni lítostivě pohlédla. „Holčičko, nebuď
prostořeká. Neznáš naši sílu. Chtěla bych vám
navrhnout, abyste se ještě jednou rozhlédli. Uţ
dlouho nám do zahrady nepřibyly ţádné nové sochy.
Ty, Clarisso, budeš první ţenou v naší sbírce.“
„Z toho nic nebude. Já...“
„Ještě ne.“ zadrţel jsem ji. „Jen ţádnou paniku,
Clarisso.“
„Ale ty neděláš nic!“
Ponechal jsem její výčitku bez odpovědi. „Máš
připravené druhé zrcadlo?“ zeptal jsem se jí místo
toho.
- 113 -
 „Ano.“
„Dobrá. Čekej, co se bude dít.“
„Ale já nechci. Bojím se, ţe potom uţ moţná
bude pozdě.“
Mona nám pokynula. Pohyb ruky jako by byl
znamením i pro ostatní tři ţeny. Vzpřímily se na
lehátkách a usmívaly se na nás.
I malíř se tu znenadání objevil. Jeho hlas zněl z
výšky.
Stál na malém balkónku a hleděl s úsměvem
dolů.
„Brzy proţijete zázrak zrození Medúzy. Proto jste
přece přišli.“
„Také jsi pil její krev, de Greco?“ vykřikl jsem
nahoru.
„Samozřejmě, jinak bych byl dávno mrtvý. Nebo
snad můţe ţít člověk víc neţ stopadesát let?“ zasmál
se.
Clarisse stojící vedle mne naskočila husí kůţe.
„To nemyslí váţně, ţe?“
„Bohuţel ano.“
„Zombie...“ sklopila hlavu a zachvěla se. „Já... já
se asi zblázním.“
Teď jsem si Clarissy nevšímal, protoţe moji
pozornost upoutaly ty čtyři ţeny.
Nymfy se zvedly a hleděly na Monu. Obcházela
něţně své přítelkyně a vdechovala jim polibky na
tváře. Potom se k nám otočila s triumfálním výrazem
v obličeji. „Uvidíte ji a pocítíte její sílu.“ obrátila se k
nám. „Chcete se dočkat Flory. Přijde jen kvůli vám.

- 114 -
Slibuji vám, ţe se jí dočkáte. Pocítíte její sílu. Nejen
tady v Řecku, ale i severněji.“
„Ve Vídni?“ vykřikl jsem tázavě.
„Máš dobré informace.“
„Říkal jsem mu to,“ ozval se malíř shora.
Mona pokývala nespokojeně hlavou. „Neměl bys
být tak upovídaný, příteli.“
Stařec mlčel.
Clarissa byla stále netrpělivější. „Nezasáhneme
uţ? Jinak můţe být pozdě.“
„Chci nejdříve přijít na kloub tomu jejich
tajemství. Mysli na zrcadlo, víc ti neřeknu.“
Na druhé straně bazénu se vinula úzká cestička.
Vroubily ji nejroztodivnější květiny. Vyrůstaly z
velkých nádob a před ţárem je kryly listy palem.
Mona neodcházela pryč. Sehnula se vedle
jednoho květináče a něco odtud vytáhla.
„Krev Medúzy,“ vydechla Clarissa.
Měla pravdu. Medúza pevně oběma rukama
svírala hliněný dţbánek. Kráčela opatrně, jako by
nesla drahocenný poklad.
Clarissa do mne strčila. „Johne, máš přece
pistoli. Vezmi ji a rozstřílej ten dţbán. Krev ztratí svůj
účinek.“
Nebyl to špatný nápad. Ale váhal jsem - a potom
jsem se rozhodl úplně jinak.
„Ne, to neudělám.“
„Proč, ty...?“
„Chci Floru!“
Clarissa kývla. „Okay, ty máš hlavní slovo. Uţ
nebudu nic dělat.“
- 115 -
 „Ale ano, něco bys udělat mohla. Vrať se, prosím
tě. Schovej se pro mne za mne třeba v domě. To
bude nejlepší.“
„Proč? Já...“
„Dělej, máme málo času. Teď máš ještě
příleţitost.“
Clarissa po mně hodila nejistým pohledem.
Potom přikývla, otočila se a odběhla. Její kroky po
chvíli zanikly.
Bylo mi jedno, co si přitom myslely Medúzy.
Viděly to, ale staraly se jen o sebe.
Tři ţeny drţely v rukou pohárky a Mona jim
nalévala.
Dělala to pomalu a rozváţně. Tajemně se
usmívala. Jistě, ona přece věděla, co se bude dít.
Vsunul jsem ruku do kapsy tenké bundy. Prsty
jsem obemkl zbraň, která byla v tomto případě
nejdůleţitější. Zrcadlo.
Kdyby se ty ţenské opravdu proměnily v Medúzy,
znamenalo by to pro mne velké nebezpečí.
Mona postavila dţbán na zem. Od černovlasé
druţky si vzala pohárek a ponořila jej do dţbánu.
Nabrala si trochu krve Medúzy.
Pozoroval jsem ze svého místa tekutinu, která
tekla ze dţbánu. Nebyla hustá jako lidská krev a také
měla světlejší barvu.
Pomalu jsem vypouštěl vzduch nosem. Pokusil
jsem se vnitřně uvolnit. Postavil jsem se tak, abych
měl slunce za zády, aby mne neoslňovalo.
Čtyři Medúzy zvedly pohárky k přípitku. Přitom se
stále usmívaly. Připadlo mi to falešné a záludné.
- 116 -
 Potom se napily.
Připomínalo to obřad. Přitiskly pohárky k ústům a
vlily si vazkou tekutinu přímo do hrdla.
Podíval jsem se rychle napravo a nahoru, kde
byla galerie. Byla prázdná. Clarissu nebylo vidět.
Obrátil jsem pozornost opět k Medúzám. Ruce s
pohárky klesly. Jejich obličeje se blaţeně rozzářily,
jako by se napily toho nejvzácnějšího šampaňského.
Stály v půlkruhu, hleděly na sebe a kývaly se v
jednotvárném rytmu. Byly připraveny vykonat své
hrůzné dílo.
A já jsem měl být jejich obětí!
V té chvíli jsem jiţ drţel zrcadlo v ruce. Otočil
jsem se a drţel je tak, abych v jeho ploše viděl
všechny čtyři Medúzy.
„Kdo se na mne podívá, zkamení!“
Tuto větu vykřikla Mona, protoţe byla první, která se
začala měnit v příšernou Medúzu...

- 117 -
 8
Suko myslel opravdu na všechno a díky
známostem svého šéfa měl volné pole působnosti.
Přenechali mu i klíč od hlavního vchodu, takţe mohl
vstoupit do výstavní síně.
Bill se tomu divil. „S tebou jsem udělal terno,“
řekl.
„Děkuji.“
„A tady stál zkamenělý,“ zašeptal reportér.
Ukázal Sukovi místo, kde Sheila a on našli Ericha
Tarkneta.
„Byla to hádanka i pro místní policii. Přesto je to
uţ druhý člověk, který zde přišel o ţivot tímto
způsobem.“
„Doufejme, ţe příště to nebudeme my dva.“
„To je ve hvězdách.“
„Jak chceš postupovat dál, Suko?“
Inspektor pokrčil rameny. „Vlastně ani nemám
přesný plán. Jedno vím jistě, obraz je třeba zničit. I o
tom jsem mluvil se svými kolegy.“
Bill hleděl ke korunám stromů, za nimiţ
zapadající slunce zbarvilo nachově oblohu. „Pokud je
to vůbec moţné.“
„Mohl bych zkusit svůj bič na démony.“
„Myslíš?“
„Ano. Jestliţe neztratil svou magickou sílu,
nebude obraz dlouho vzdorovat jeho úderu.“ Suko se
sehnul a zasunul klíč do zámku.

- 118 -
 Kolem nich vřel večerní dopravní ruch, který
tlumily stromy v parku. Dveře zajišťovalo více zámků.
Kromě toho se zde nacházelo i elektronické
poplachové zařízení, které však bylo pro tuto noc
vypnuto.
Suko odemkl. Velmi opatrně strčil do dveří a
vklouzl dovnitř jako první. Bill kráčel těsně za ním.
Zavřel za nimi dveře.
V budově vládla úplně jiná atmosféra neţ ve dne.
Místnosti ztichly. Billovi připadalo, ţe ho to ticho
stísňuje. Ačkoliv klimatizace udrţovala niţší teplotu,
neţ panovala venku, reportér se brzy zpotil.
Osiřelé pokladny působily uprostřed té nádhery
nepatřičně. Dělené okno ve vstupní hale budovy
vyhlíţelo jako matné oko.
„Ty se tady vyznáš,“ ozval se Suko šeptem.
„Kudy teď?“
Bill ukázal přímo.
Oba přátelé kráčeli po studené podlaze. Koberec
leţel teprve v místnosti za vstupní halou. Ztlumil zvuk
jejich kroků.
Inspektor dal Billovi přednost. Protoţe svítilo jen
nouzové osvětlení, nevypadaly obrazy tak nádherně
jako ve dne nebo při plném osvětlení. Jako by se
schovávaly před zraky zvědavců. Teprve kdyţ se jich
dotklo světlo, mohl Suko rozeznat, jaké nesmírné
bohatství se nachází v této budově.
Barevná nádhera, kterou umělec ozdobil lněné
plátno, jej uchvátila.
„Jedinečné,“ zašeptal Suko.
„To samé řekneš i o obrazu Medúzy.“
- 119 -
 „Uvidíme. Kde je?“
„Musíme jít dál.“
Oba šli dál po měkkém koberci. Ačkoliv kromě
nich nikdo v obrazárně nebyl, chovali se co nejtišeji.
V cestě jim stálo drahocenné vyřezávané křeslo
od Allesandra Mendiniho. Kdysi patřilo významnému
autorovi a spisovateli Marcelu Proustovi. Teď to byl
velmi hodnotný muzejní kousek. Jeho cena činila
určitě padesát tisíc marek.
Viděli také obraz „Perseus se štítem Medúzy“ a
Suko se zeptal, zda uţ je to zde.
„Ne, ještě pár kroků.“ Bill sešel z koberce a pustil
se doprava, kde na zdi visel hledaný obraz.
Hlava Medúzy od de Greca!
Jedinečná ve své kráse. Ačkoliv to byl pouhý
obraz, budil zdání, ţe ţije. I Suko měl ten pocit. Zdálo
se mu, ţe obraz zevnitř vyzařuje zvláštní tajuplné
světlo. Svěřil se se svým dojmem Billovi.
„Máš pravdu,“ zašeptal reportér a přikývl. „Také
mi to tak připadá.“
„Viděl jsi něco podobného, kdyţ jsi tu byl
poprvé?“
„Ne, protoţe tu bylo světlo.“
Suko udělal dvě věci. Nejdříve vytáhl malou
baterku a potom bič. Zakrouţil jím nad podlahou, aby
tři řemeny mohly vypadnout z otvoru. Padly na
podlahu a rozloţily se jako vějíř. Inspektor byl
připraven. Ale ještě neudeřil, bič si zastrčil za opasek
do pohotovostní polohy.
Podal Billovi svítilnu. „Rozsviť ji, chci se na ten
obraz pořádně podívat.“
- 120 -
 Bill zamířil paprsek světla přímo na obraz a Suko
se konečně dostal k tomu, aby jej mohl pozorovat.
„Paneboţe, to je neskutečné. Jako by byla ţivá.“
„I já jsem to tak cítil.“
„Ale nepohybuje se. Ani hadi, ani ústa.“
„Musíš si vzít zrcadlo.“
Suko se ušklíbl na Billa. „Něco takového nosím
stále s sebou. Dělá to chlapa chlapem.“ Vytáhl z
brašny čtyřhranný předmět a podrţel jej tak, aby se v
něm objevil obraz. Nejdříve neviděl nic, i kdyţ Bill na
obraz svítil.
„Tak co je?“
„Promiň, Bille, ale já nic nevidím.“
„Zatraceně, přece se mi to nezdálo. Ten obraz
vyzařuje magickou silou, jsem si jist. Je ţivý, Suko.“
Reportér vytáhl malé zrcátko a nastavil ho, aby si
v něm mohl prohlédnout obraz.
„No?“ zeptal se Suko.
Bill stiskl na okamţik zklamaně rty. „Máš pravdu,
nic se na něm neděje.“ Odkašlal si. „Ale nenech se
mýlit, Suko. Kromě toho ti dva zkamenělí jsou dost
pádným důkazem, ţe něco není v pořádku.“
„O tom jsem pevně přesvědčený. Ale tady je
Medúza...“ Suko nedořekl větu do konce. Ještě
jednou se plně soustředil na obraz. Náhle měl dojem,
ţe se s ním něco děje. Medúza se neusmívala, ale v
jejích očích se objevil zvláštní lesk. Jako by do nich
vstoupil ţivot. Měly úplně jiný výraz. Předtím hluboko
v jejich zorničkách číhala neznámá síla, která nyní
vystupovala ven.

- 121 -
 „Je ţivá, viď?“ zeptal se Bill, který samozřejmě
všechno sledoval.
„Myslím, ţe ano.“
„Kde to vidíš?“
„Na očích.“
Bill se rovněţ soustředil. „Váţně, Suko, máš
pravdu. Jsou jiné. Vychází z nich temné světlo.
Paneboţe, to je neuvěřitelné, člověče.“
Jejich rozhovor poznenáhlu utichl. Teď je zajímal
především obličej Medúzy. Nebyl to pouhý portrét.
Skrývalo se za ním něco víc. Síla, která byla
mocnější neţ člověk.
Ţivot postupně proudil do celé hlavy.
Jednou se pohnula i hadí těla. Nejdříve to byl jen
pouhý záchvěv, přičemţ se jejich tlamičky otevřely a
vylétly z nich dlouhé rozeklané jazyky.
Ani ústa uţ nezůstala strnulá. Koutky se roztáhly.
Po obličeji přelétl pobavený úsměv. Vypadalo to, jako
by se Medúza chtěla oběma muţům vysmát, protoţe
si byla vědoma své moci.
„Vidíš to?“ zašeptal Bill. „Co tomu říkáš teď,
Suko? Měl jsem pravdu?“
„Beru všechno zpět a tvrdím, ţe legendy nelţou.“
„Chceš ji zničit?“
„Ano, teď je ta nejvhodnější chvíle. To znamená,
ţe se o to pokusím.“ Suko ještě jednou pohlédl do
zrcadla a otočil se k obrazu zády. Chtěl do obrazu
udeřit obloukem, aby se k němu nemusel přibliţovat.
Bill ho napjatě pozoroval. Rád by přispěl svou
pomocí, ale Sukova metoda byla jistější.

- 122 -
 Inspektor zvedl pravou ruku. „Nedívej se přímo
do obrazu,“ sykl k Billovi.
„Co si o mně myslíš? Já si chci ještě uţít ţivota.
Hodně štěstí, starý brachu.“
„Budu ho potřebovat.“ Suko se připravil. Stál dva
kroky před obrazem, otočen zády k němu. Byl v
bezpečné vzdálenosti, a přitom dost blízko, aby byl
úder účinný.
Pravou ruku měl uţ zdviţenou. Jemně, ale pevně
svíral rukojeť biče. Suko uměl s tímto nástrojem
výborně zacházet. Byl v tom přímo mistrem.
Jeho ruka klesala dolů. Současně se napjal.
Řemeny se rozdělily tak, jak si to přál Suko. Oba
muţi přitom hleděli do zrcátek. Chtěli vidět, co se
stane, jakmile zaslechnou plesknutí, se kterým
řemeny dopadnou na obraz.
Vějířovitě se roztáhly a zasáhly obraz na třech
místech.
Zaslechli výkřik nebo zasyčení? Pravděpodobně
obojí. Potom došlo k něčemu neuvěřitelnému. Obličej
Medúzy zmizel. Mezi řemeny vystupovaly z prázdné
plochy uprostřed namalované krajiny jen tenké
prouţky mlhy a pomalu se vinuly ke stropu.
Oba přátelé byli k obrazu stále otočeni zády.
Nemohli to ještě vidět. První promluvil Bill. „Zničil jsi
ji?“
Suko se pomalu otočil a postavil se před obraz.
„To nevím.“
I Bill provedl obrat čelem vzad. „Ale ona uţ tady
není,“ vyjekl.
„To je pravda. Je tu jenom mlha...“
- 123 -
 „Jako by se v ní rozplynula.“
„Jsi si tím jistý?“
„Co to znamená být si jistý?“ Bill pokrčil rameny.
„Dobrá, řekněme, ţe si neumím představit jinou
moţnost.“
„To ještě nic neznamená,“ řekl Suko. „Podívej se
ještě jednou. Obličej zmizel. To by bylo v pořádku.
Jenom se ptám, proč nezmizela i krajina.
Přinejmenším by mělo být plátno pěkně potrhané.“
„To je pravda.“
Dosud se neodváţili přistoupit k obrazu blíţ.
Začal s tím Suko, kdyţ dvěma malými krůčky
překonal vzdálenost k obrazu. Kývl na Billa. „Pojď
sem. Chci si něco ověřit.“
Reportér se podivil. Ze Sukova hlasu zaznívalo
něco velmi zvláštního. Jako by na něco
pozoruhodného přišel.
„Je tam ještě něco,“ řekl inspektor.
„Kde?“
„Mlha je řídká. Zdá se mi...“
„Zatraceně!“ Tentokrát Bill skoro vykřikl. „To je
John Sinclair. Ano, to je on!“
Cáry mlhy prořídly. Oba hleděli na obraz a
připadalo jim, ţe hledí do díry ve zdi připomínající
tunel. A na jeho konci se odehrávala zajímavá scéna.
Bylo tam vidět nějaké osoby.
Mezi jinými se tam v krajině ozářené sluncem
pohyboval i vrchní inspektor Scotland Yardu John
Sinclair. Byla to spíš pohádkově krásná zahrada. A
John v ní nebyl sám.

- 124 -
 V jeho blízkosti se nacházely čtyři ţeny, jejichţ
hlavy místo vlasů obtáčeli hadi...

- 125 -
 9
Clarisse Mainové se nelíbilo, ţe má opustit Johna
Sinclaira, ale uznala, ţe je to pro ni jediná moţnost.
Stejně mu v této chvíli nemohla pomoci. Jistě se v
takových situacích vyzná lépe. Nakonec nepatřil v
této hrozné záleţitosti k začátečníkům. To uţ si
všimla předtím, neţ se sem dostali.
Proběhla zahradou a přitom minula kamenné
postavy. Kdyţ si připomněla, ţe to donedávna byli
mladí lidé, nebylo jí právě do smíchu. Potlačila
pochmurné myšlenky, protoţe byly v této chvíli bez
uţitku, a vběhla do průchodu, který rozděloval dům
na poloviny. Dveře na jeho konci byly zamčené.
Clarissa stejně nechtěla běţet do přední zahrady.
Snaţila se najít úkryt v domě.
Přitom myslela i na malíře de Greca. Ukázal se
na galerii, která se táhla podél levé poloviny domu.
Chtěla si s ním promluvit. Z tohoto důvodu se
rozhodla pro levou polovinu budovy. Ke dveřím vedly
dva kamenné schody. Přeskočila je najednou a o
něco později stanula v úzké chodbě. Bylo tu šero,
protoţe před okny byly ještě dřevěné okenice.
Chlad, který tu panoval, jí dělal dobře. Dokonce jí
přejel mráz po zádech. Ale bylo to spíše vnitřním
napětím neţ okolní teplotou.
Chodba končila schodištěm. Vlevo se nacházely
tři pokoje. Do nich však nechtěla vstoupit.

- 126 -
 Dívka stoupala po hladkých schodech nahoru.
Drţela se po straně, protoţe doufala, ţe tam nebude
dřevo hlasitě vrzat.
Clarissa měla štěstí. Hluk byl nepatrný, a tak se
dostala bez problémů do prvního poschodí.
Zůstala stát v chodbě. Dveře pokojů byly
otevřené. Oknem sem pronikalo světlo. Se stísněným
pocitem nahlédla do prvního pokoje.
Byl prázdný. Balkónovými dveřmi se mohlo vyjít
na galerii. Obě dveřní křídla byla dokořán otevřená.
Clarissa uţ chtěla vstoupit do pokoje, kdyţ
zaslechla malířův hlas. De Greco musel být v
některém z pokojů na konci chodby.
Clarissa se po špičkách blíţila ke svému cíli.
Malíř byl pro ni klíčovou postavou. Pokud se jí podaří
překonat strach, mohla by získat další informace o
zkamenělých osobách.
Náhle jí připadalo, ţe i její obličej zkameněl. Měla
pootevřená ústa. Velmi opatrně vydechla a úzkostlivě
dbala na to, aby nadělala co nejméně hluku.
Podle ní se de Greco zdrţoval ve třetím pokoji na
levé straně. Dveře byly dokořán otevřené. Pokoj byl
velmi světlý. Clarissa se přitiskla ke zdi. Slyšela muţe
mluvit. Hovořil sám pro sebe.
„Umělecká díla,“ řekl chraplavě. „Moje obrazy
jsou umělecká díla. Kaţdý z nich je jedinečný. Lidé se
musí naučit jim rozumět a ocenit je.“ Zachechtal se.
„Moje Medúza,“ mluvil dál, „moje Medúza ţije. Je
namalovaná a ţije. Nikdo kromě mne to neví. Jsem s
ní ve spojení. Napil jsem se přece její krve, protoţe
jsem ji chtěl malovat. Ona vedla mou ruku. Kaţdý tah
- 127 -
štětcem znamenal kus ţivota. A kdyţ bude chtít,
zabije kohokoliv. Dává na vás pozor, na vás lidi, na
nevěřící. Na vaši aroganci. Věci se daly do pohybu.
Medúza není mrtvá. Ţije dál v mých obrazech.“
Clarissa zbledla. Musela nejdříve strávit jeho
slova. Současně se ptala sama sebe, jestli je ten muţ
snílek či realista. Pravděpodobně obojí. Ţije ve světě,
který je úplně jiný neţ okolní svět. Odtrţen od věcí,
které zajímají dospělé. K tomu se ještě narodil v
minulém století a vlastně uţ měl být dávno po smrti.
Ale on stále ţil. Byl to zombie. Jelikoţ se napil
krve bájné Medúzy, překonal vlastní smrt a zánik.
Clarissa Mainová cítila, jak ji mrazí v zádech.
Nemohla pochopit, kde se vlastně ocitla. Nenašla
ţádné rozumné vysvětlení.
De Greco mluvil dál. „Všichni zkameněli. Tady i
ve Vídni. Ta výstava se jí náramně hodila.“ Zahihňal
se. Chtěl ještě něco říci, ale selhal mu hlas.
To opět Clarissu udivilo. Musela nejdříve
překonat strach, aby mohla prozkoumat místnost.
De Greco se nacházel přibliţně uprostřed pokoje,
který byl téměř bez nábytku. Blízko něj stálo proutěné
křeslo. Vedle stěny si někdo zřídil sklad lýčených
rohoţí.
Clarissa uţ chtěla na starce promluvit, kdyţ ji
něco zarazilo. Jeho chování bylo nepřirozené. Stál
strnule jako prkno. Pravou ruku zvedl a prsty sevřel
jako pařát. Drţel ruku před vlastním hrdlem, jako by
se dusil.

- 128 -
 Ústa měl otevřená. Ze rtů mu vycházely
skřehotavé zvuky se zuřivým syčením. Pohyboval
nohama a přitom stále zůstával na místě.
Clarissa opustila svou tajnou pozorovatelnu a
proklouzla aţ na práh místnosti, aby lépe viděla.
De Greco ji ještě nezahlédl. Připomínal svým
chováním opilce. Musel stát zeširoka, aby udrţel
rovnováhu.
Přitom se nakláněl horní polovinou těla dopředu
a dozadu. „Ne... ne...! To nesmíte udělat! Nesmíte
obraz zničit! Je to moje mistrovské dílo. Je jedinečný.
Maloval jsem ho pod vlivem Medúziny krve. Dává mi
sílu. Já, de Greco, já... aaahhhgggrrr...“ Tentokrát se
jeho prsty sevřely kolem hrdla, jako by se chtěl sám
udusit.
Clarissa jej s hrůzou pozorovala. Sama se divila,
kde s v ní vzala odvaha, s níţ pak vstoupila do pokoje
a přistoupila k malíři. Bylo mu zle. Chtěla mu pomoci.
Probudil se v ní soucit.
Vtom se otočil.
Nebyl to rychlý pohyb. Kromě toho zůstal na
místě a Clarissa hleděla do jeho obličeje.
Tělem jí projel záchvěv jako po ráně elektrickým
proudem.
Počítala se vším, jenom ne s tím, ţe z muţe před
ní se stane netvor.
Jeho kůţe se zvrásnila natolik, ţe vypadal jako
mumie. Z úst, která připomínala studnu uprostřed
obličeje, vyráţel chroptivé zvuky. I oči zapadly
hlouběji do očních důlků, jako by je tam zatlačila
neznámá síla.
- 129 -
 Měl strach - dokonce smrtelný strach!
De Greco hleděl na Clarissu, která se
neodvaţovala dát se na útěk. Ani poté, kdyţ k ní
natáhl ruku, jako by ţádal o její pomoc.
Clarissa se nebránila. Dokonce k němu vztáhla
ruku a uchopila jeho třesoucí se ruku.
Byl to nepopsatelný pocit! Tolik hrůzy!
Měl studenou ruku, ne však ledovou, jako mívají
mrtví. K tomu se ještě stále měnila kůţe. Byla tenčí a
tenčí. Kryla uţ jenom kosti a vypadala, jako by se
chtěla kaţdým okamţikem rozpadnout.
Levou ruku drţel de Greco pořád před obličejem,
jako by chtěl do něj zatnout nehty.
Jenom jeho oči bylo moţno jasně rozeznat. Ale i
ony se měnily a rozplývaly.
„Ty... ty...“ vyrazil vztekle ze sebe. „Ty to víš.
Obraz... zničili můj obraz. Zničili jej a mne s ním, k
čertu...“
Ve stejném okamţiku vypadla jeho pravice z
Clarissiny ruky. Udeřila rukou o nehybné tělo, a to
zapůsobilo jako impulz. Starcova pokoţka popukala,
kosti zachrastily, jako by byly ze skla.
De Greco uţ se neudrţel na nohou. Zapotácel
se, padl na křeslo a po něm se svezl na zem. Na
křesle zůstaly viset zbytky jeho těla. Úlomky kostí a
kousky kůţe.
Přicházel konec.
Muţ, který uţ měl dávno umřít, konečně najde
posmrtný klid.
Při ţivotě jej udrţoval obraz a síla Medúzy. Teď
byl obraz zničen, a tak se naplnil jeho neblahý osud.
- 130 -
 Leţel na břiše těsně před jejíma nohama. Ještě
jednou se pokusil pohnout hlavou. Byl to poslední
zoufalý pokus. Zvedl se nepatrně nad podlahou, ale
hlava mu padla zpět. Clarissa zaslechla zapraskání.
Potom nastalo ticho.
Odstoupila stranou. Nejraději by utekla pryč,
daleko odtud. Nemohla však opustit tuto místnost,
protoţe se bála nebezpečné zahrady, v níţ číhalo zlo.
Malíř de Greco zemřel. Někdo, koho Clarissa
neznala, musel zničit jeho mistrovské dílo, které
miloval nadevše.
Ale byli tu ještě jiní protivníci. Čtyři Medúzy a
jejich paní, kterou nazývaly Flora podle bohyně
květin.
Ani John, ani ona ji dosud neviděli. Přesto si
dívka nemyslela, ţe se jedná o nějaký přelud. Musela
se tu někde schovávat.
Clarissu stálo hodně přemáhání, aby přistoupila k
balkónovým dveřím. Protáhla se kolem mrtvoly.
Pohybovala se jako robot. Po zádech jí běhal mráz
při pomyšlení, co by ji čekalo v zahradě, kdyby jim
pověděla o malířově smrti.
Světlo naplnilo pokoj. Zlaté slunce se opět
rozzářilo. Paprsky se draly přes balkon do místnosti.
Clarissa kráčela pomalu k cíli. Zastavila se přímo
před balkonem, vystrčila hlavu ven a opatrně vyhlédla
do zahrady.
Viděla část bazénu. Kromě toho zahlédla
černošku, která nasadila k ústům pohárek.
Ačkoliv Clarissa nemohla rozeznat, jakou
tekutinu pije, bylo jí jasné, ţe se jedná o krev
- 131 -
Medúzy. Téměř se jí udělalo nevolno, kdyţ na to
pomyslela.
Jak se někdo můţe napít krve, i kdyţ je to prý
obdivuhodná tekutina!
Mona odloţila pohárek a Clarissa zaslechla větu,
která ji doslova elektrizovala.
„Kdo se na mne podívá, zkamení!“
Odskočila, potácela se místností a chodbou a
myslela na to, ţe se z Johna Sinclaira brzy stane
kamenná figurína...

Přesně na totéţ jsem myslel i já!

Všechno mi bylo dovoleno, jenom jsem nesměl
pohlédnout do obličejům těm čtyřem Medúzám. Jinak
bych byl ztracen.
Sice nás odděloval bazén, ale vzdálenost byla
směšně malá. Neoslabovala jejich magické působení.
Vzduch byl stále čistý. Dokonce i ze země dýchala
svěţest zeleně. To však v ţádném případě
nepotlačovalo hrůzu, kterou budila přítomnost Medúz.
Představovala se mi v celé své kráse magická
síla Medúzy načerpaná prostřednictvím její krve.
Pochopitelně jsem se vyhýbal tomu, abych se
otočil. Nejsem sebevrah. Proto jsem hleděl jen do
zrcátka tak, abych měl ty čtyři ţeny stále na očích.

- 132 -
 Začalo to vlasy. U všech čtyř ţen současně.
Nejdříve se kroutily jako červi. Potom však dostaly
jinou, šedozelenou barvu. Byl to šokující pohled, kdyţ
se konce prstenců měnily na těla.
Hadí těla...
Strašné protaţené tlamy, z nichţ vyletovaly
rozeklané jazýčky, připomínající pramínky důtek nebo
karabáče.
Hlavu kaţdé ţeny obtáčeli čtyři hadi. Dohromady
šestnáct. Teď se teprve podobaly pravým Medúzám. I
jejich obličeje prodělaly proměnu.
Před několika minutami ještě hezké a upravené,
nyní z nich zbyly jen rozšklebené masky. Příšerné
pitvory s dokořán otevřenými ústy a červenýma
očima.
Zaslechl jsem jejich ječení, které přelétlo bazén a
dostihlo mne zezadu.
Měl jsem se stát jejich novou obětí! Nebylo to
poprvé, kdy jsem bojoval proti Medúzám. Platilo stále
to samé. Nesměl jsem se na ně podívat, ale v
příhodném okamţiku překvapivě zaútočit.
Stáhl jsem se zpět. Na této straně vodní plošky
jsem stál na otevřeném prostranství. Jedinou
moţností bylo hledat vhodný úkryt v zahradě.
Medúzy zcela určitě pochopily moje úmysly. V
zrcátku jsem viděl, ţe nezůstaly na jednom místě, ale
rozdělily se. Hon na zajíce začal.
Měl jsem jednu velmi důleţitou výhodu. Jestli
mne chtějí Medúzy dostat, musí oběhnout vodu.
Nečekal jsem uţ na nic a rozběhl se do zahrady.

- 133 -
 Běţel jsem po úzké cestičce lemované keři růţí,
jejichţ trny se mne rovněţ chtěly zmocnit.
Zachytávaly se mého oblečení a bolestivě píchaly.
Také tady stála jedna socha schovaná za hustými
keři.
Schoval jsem se za ní, ale nestačilo to. Přikrčil
jsem se v oleandrovém křoví a vyčkával. V pravé
ruce jsem drţel berettu a zrcátko jsem přendal do
druhé ruky.
Pro mne za mne mohly klidně přijít. Pozoroval
jsem pěšinu. Soustředil jsem se především na zvuky.
Měl jsem proti sobě čtyři protivnice a přirozeně jejich
paní jménem Flora, která objevila krev Medúzy,
poţila ji a nabyla tím jejích schopností. Dosud se
neukázala, ale někde se najisto skrývá.
Dýchal jsem co nejtišeji. Nesměl mě prozradit
sebemenší hluk. Dokonce mi vadilo i šplouchání vody
ve studánce, které přehlušilo všechny ostatní zvuky.
Vítr přinášel omamnou vůni květin. Mohl to být
skutečně malý ráj. Medúzy z něj bohuţel na tomto
malém kousku země udělaly peklo. Nádherné,
půvabné, ale peklo.
Hrozba, ţe zkamením, trvala stále!
Zaslechl jsem kroky. Přicházely zpředu. V
zahradě se ozval hlas černovlásky.
„Myslím, ţe šel sem. Pokud je to tak, nemůţe být
daleko.“
V tom měla pravdu.
Vpravo ode mne se ozvalo: „Máme uţ jít?“
„Ano, to bude lepší.“

- 134 -
 To se mi vůbec nelíbilo. Jestli se dostanu do
kleští, budu mít mnoho práce, abych se z nich
vysmekl ven. Z tohoto důvodu jsem chtěl celou
záleţitost uspíšit.
Vystavil jsem se velkému riziku, protoţe jsem
opustil křoví a kryl jsem se jen za sochou.
Kroky byly stále hlasitější. Úplně jsem přestal
dýchat a usilovně se snaţil zjistit, odkud zaznívají.
Jak daleko ode mne mohou být?
Metr, dva, víc?
Cestička byla úzká. Připravil jsem si náboje a
čekal jsem.
Perseus srazil Medúze hlavu mečem. Já jsem
takovou zbraň u sebe neměl. Jenom bumerang. Ale
nechtěl jsem jej házet, protoţe by snadno mohl
narazit na skálu nebo strom či jinou překáţku. Zvolil
jsem stříbrné kulky, coţ bylo mnohem jistější. Snad
na ně budou účinkovat.
Cestička byla úzká. Mělo by to vyjít.
„Vidím ho, sestro. Jeho stín je za...“
Další slova zanikla ve výstřelu. Mířil jsem od
boků zkamenělé sochy. Dvakrát jsem zmáčkl spoušť.
Z cestičky zazněl proti azurově modrému nebi
ostrý výkřik. Nebylo to radostné volání, ale
předsmrtný výkřik někoho, kdo umíral.
Čekal jsem ještě pár vteřin a naslouchal pleskání
nohou o zem. Teprve potom jsem opustil úkryt, ale
tak, abych se nemusel podívat na osobu leţící na
cestičce. Pouţil jsem opět svého zrcátka.
Nebylo moţno rozpoznat, jestli ji zasáhly oba
výstřely. Kaţdopádně tam leţela a ani se nehnula. V
- 135 -
obličeji se usadil téměř přátelský výraz.. Také s její
hlavou se něco stalo.
Hadi se podobali spíše tupým tlustým červům,
kteří se před mýma očima rozpadali na šedozelený
prach. Dodal jsem si odvahy a podíval se na ni bez
zrcátka.
Obličej zbledl. Ústa zůstala otevřená stejně jako
oči. Stříbrná kulka přervala nit jejího ţivota. Stejně
jako zasaţeným upírům.
„Hej, Chloe, kde jsi? Ozvi se!“
Obě blondýnky volaly svou černovlasou sestru.
Dostaly odpověď. Ne od hledané společnice, ale
ode mne.
„Chloe je mrtvá!“ vykřikl jsem hlasitě a ozvěna
mého hlasu přeletěla zahradu. „Pokud nechcete, aby
se vám vedlo stejně, vraťte se zpět a nechte mne na
pokoji. Nechci vás, hledám Floru. Řekněte mi, kde je
a kde se nachází krev Medúzy.“
Po této výzvě nastalo naprosté ticho. Nezůstal
jsem na místě, ale přikrčen jsem běţel zpět k
bazénku.
Tam určitě nikdo nebude.
Nemýlil jsem se. Lehátka byla prázdná. Jejich
povrch se leskl v paprscích jiţního slunce.
Lehátka byla natočena jednou stranou ke
květinovému záhonu. Odtud se vlastně měla linout
libá vůně, ale bylo to poněkud jinak. Cítil jsem sice
květiny, ale do jejich vůně se mísil příšerný zápach
zatuchliny.

- 136 -
 Připadal jsem si jako slon v porcelánu, kdyţ jsem
rozšlapal květinový obrubník, abych zjistil, odkud
zápach vychází.
Květiny rámovaly čtverec, tvořený mramorovými
deskami. V jejich středu jeden velký čtverec chyběl a
otvíral se tam vstup do nějakého tunelu pod zem.
Ţe by k Floře?
Musí to tak být! Pokud se chtěla bezpečně skrýt,
pak to muselo být jedině pod zemí. Na mnoha
řeckých ostrovech se nacházel celý labyrint
podzemních jeskyní, tunelů a chodeb. Proč by to zde
mělo být jiné?
Medúzy se svolávaly dohromady hlasitým
voláním. Divil jsem se, ţe neslyším hlas černošky
Mony. Hledala snad někde jinde?
V mé bezprostřední blízkosti se nenacházela, jak
jsem zjistil bleskurychlým rozhlédnutím se kolem
sebe. Váhal jsem, zda mám vstoupit do otvoru, dokud
jsem nezaslechl smích a výhruţně znějící hlas.
„Jen pojď, čekám na tebe!“
Muselo to tak být. Buď, nebo.
Rozhodl jsem se pro nebo a vstoupil jsem na
první schod...

- 137 -
 10
Trvalo nějakou chvíli, neţ se Clarissa dostala z
šoku, který proţila s umírajícím muţem. Ale pořád
myslela na to, ţe neměla opustit Johna Sinclaira.
Chtěla mu pomoci ze všech svých skromných sil. Z
balkonu se jí otvíral velmi dobrý výhled do okolí.
Nešlo jí z hlavy varování lovce duchů. V ţádném
případě se nesměla podívat na ţádnou z
proměněných Medúz, jinak by byla ztracena.
Clarissa se neodváţila vystoupit na balkon. U
dveří zůstala stát. Vytáhla se na špičky, aby lépe
viděla do zahrady.
Nejdříve neviděla nic. Ani Johna Sinclaira, ani
čtyři Medúzy.
Její pohled putoval zprava doleva zahradou.
Uviděla pohyb.
Dívka měla štěstí, ţe hleděla dolů pod určitým
úhlem, takţe neviděla obličej světlovlasé Medúzy,
pouze temeno její hlavy. Na něm se svíjeli hadi jako
obrovití šedozelení červi.
Medúzy viditelně nevěděly, kde mají hledat
svého protivníka. Vypadaly bezradně, zmateně. Chvíli
hleděly napravo, potom nalevo a něco si šeptaly.
Náhle se objevila Chloe.
Clarissa ucukla zpět. To bylo její štěstí, protoţe
černovláska zvedla hlavu. Pravděpodobně by ji
pohledy obou ţen zasáhly.
Chloe věděla, kde se lovec duchů zdrţuje.
Informovala o tom ostatní sestry Medúzy. Clarissa se
- 138 -
začala o Johna bát. Tyhle tři ţenské uměly vlákat své
protivníky do pasti.
Znovu vyhlédla. Nestačila se ani pohnout, kdyţ
ozvěna dvou výstřelů narušila ticho zahrady. Clarissa
uskočila. Výkřik jedné z ţen signalizoval, ţe John
musel zasáhnout některou Medúzu.
Mělo by ji to těšit?
Clarissa si nebyla jista. Někdo zahynul, ale
pravděpodobně to byla jedna z Medúz. Clarisse to
nedalo, aby nešla k opět k oknu a nevyhlédla ven.
Udělala krůček, ale při druhém se zarazila.
Něco zaslechla.
Ne v pokoji, ale na chodbě. Byly to tiché šoupavé
kroky, které přicházely od schodiště a potom zamířily
k místnosti, kde stála.
John Sinclair to nemohl být, protoţe se ještě
zdrţoval v zahradě. Byla zde jediná moţnost.
Kdyţ na to Clarissa pomyslela, zbledla. Krev jí
vyprchala z obličeje a čelo se silně orosilo. Nohy se jí
rozechvěly. Ani se nepokoušela zjistit, kdo to po
chodbě přichází. Určitě to byla Mona, nejhorší ze
všech Medúz.
Clarissa zaslechla Monin smích. Medúza
nemusela nic říkat. Jejích smích zněl víc neţ
výmluvně.
Kousek od dveří se kroky zastavily. Smích umlkl.
Ticho drásalo Clarisse nervy. Neviděla ţádné
východisko z této beznadějné situace. John Sinclair si
jistě myslí, ţe je v bezpečí. Kdyby jen tušil, jak
hluboce se mýlí!
Má křičet?
- 139 -
 „Haló, děvče, uţ jdu. Hned jsem u tebe.“ Mona
vyslovila větu šeptem, ale srozumitelně. „Jenom
vstoupím do pokoje a pohlédnu na tebe. Potom
budeme mít první ţenskou sochu.“
Clarissa nemohla odpovědět. Vědomí blíţícího
se konce a strachu jí stáhl hrdlo. Chránila se otočit a
podívat se ke dveřím. Otočena zády k nim se cítila
bezpečněji.
„Tvůj přítel zabil naši sestru, holčičko. To se mi
vůbec nelíbí. Pomstím se mu. Protoţe momentálně
není k zastiţení, staneš se mojí obětí ty. Slyšíš mě?“
„Běţ! Táhni pryč! Já... jsem ti nic neudělala!“
Clarissa stála proti otevřeným dveřím. S námahou
vykoktala několik zoufalých slov. „Zmiz! Nech mě na
pokoji!“
„Ne, holčičko!“
Mona šla dál. Medúza s tmavou pokoţkou si s ní
pohrávala jako kočka s myší. Přehoupla se přes práh
a opřela se o veřeje.
„Uţ jsem v pokoji, holčičko.“
Clarissa měla pocit, ţe má v krku nějakou vatu,
která ji dusí. Všechno se změnilo. Dech smrti se
pomalu usazoval mezi čtyřmi stěnami pokoje.
Nezmohla se na odpověď a zaslechla další
otázku: „Nechceš se otočit a podívat se na mě? Jsem
za tebou. Nebo se ti nezdám dost hezká? Vadí ti hadi
na mé hlavě? Buď bez obav. Aţ na ně pohlédneš,
určitě se ti zalíbí. Tak nějak to uděláme.“
„Ať uţ jsi pryč!“ Clarissa přitiskla ruce před
obličej, jako by Mona stála před ní.

- 140 -
 „Promiň, děvče, ale já zůstanu. Jsem téměř u
tebe.“ Poslední slova doprovázelo šoupání kroků.
Náhle stála Mona těsně u ní.
Mladá Angličanka stála bez pohnutí. Uţ v této
chvíli si připadala jako zkamenělá. To se změnilo v
příštím okamţiku, kdyţ jí Mona poloţila ruku na
rameno.
Otřásla se. Tlak Medúziny ruky byl velmi silný,
jako by jí na rameno poloţila kámen. Mona ji sevřela
tak, ţe se nemohla ani pohnout. Jako jí tím gestem
dala najevo, ţe svou oběť jen tak nepustí.
„Teď patříš mně, děvče. Stačí aby ses otočila a
podívala ses na mne.“
„Ne, to neudělám!“
„Potom tě k tomu musím donutit. Otočím tě a
sundám ti ruce z obličeje. Uţ dříve jsem si všimla, jak
jsi nápadně podobná jednomu mladíkovi, který se do
mne zamiloval a přišel sem. Stojí dole v zahradě...“
„To je můj bratr George!“
„Ano, to je pravda, Jmenoval se George. Vlastně
je mi ho líto. Měl v sobě cosi, co se mi líbilo. Ale to je
pryč. Nejdříve tvůj bratr a potom ty. Postupně
shromáţdíme na ostrově celou vaši rodinu. Proč ne?
Jste hezcí, líbíte se nám.“ Hlasitě se zasmála.
Clarissa nechtěla zemřít.
Ne tímto hrozným způsobem. Zkameněla by a
kdo ví, kdy by ji našli.
Mona zesílila stisk. V jejích prstech se skrývala
síla, které Clarissa nedokáţe dlouho vzdorovat.
Medúza ji přemůţe a vyuţije toho. Angličanka hleděla

- 141 -
před sebe. Mezi prsty viděla otevřené balkónové
dveře.Tudy by se snad dalo uniknout.
Byla by tu ještě šance?
Dlouho neuvaţovala a pokusila se o to.
Bleskurychle skočila. S něčím takovým Mona
nepočítala.
I přes silný stisk se jí Clarissa vysmekla. Medúza
se musela dívat, jak se téměř jistá oběť dostala na
balkon a běţela k zábradlí. Clarissa se jej chytila
oběma rukama.
To jediné co ji mohlo zachránit, byl skok přes
zábradlí. Vpravo od ní leţelo jezírko. Kdyby padla na
mramorovou dlaţbu, mohla by si něco zlomit nebo
vymknout. Kdyby však do skoku vloţila všechno,
mohla by dopadnout do vody.
Takové úvahy jí probíhaly hlavou rychlostí
blesku. Uţ uţ pokládala úzkou dlaň na zábradlí, kdyţ
se za ní ozval zuřivý křik obelstěné Mony.
To rozhodlo.
Clarissa sebrala všechny síly a skočila.
S široce roztaţenýma rukama prolétla vzduchem.
Její oblečení vlálo ve větru. Pod sebou uviděla
kameny - a také vodní hladinu.
Podaří se jí tam přistát?
V jednu chvíli to tak nevypadalo. Srdce se jí
rozbušilo, zavřela oči - a padla do vody.
Povedlo se!
Jako kámen klesla pod hladinu vlaţné vody...

- 142 -
- 143 -
 11
Bill Conolly a jeho přítel Suko proţili v
následujících minutách duševní muka. Bylo pro ně
příšerné, ţe musí pozorovat svého přítele Johna
Sinclaira, jak ho pronásledují čtyři Medúzy.
Později se přesvědčili, ţe nahlíţeli do brány
času, kterou otevřela, předvěká síla bájné, mocné
Medúzy.
Bill svíral pěsti. V kloubech mu praskalo, nehty
zarýval do kůţe. Nedbal na bolest, protoţe se nemohl
odtrhnout od scény, která se před ním odehrávala.
John se drţel dobře. Věděl, ţe nesmí pohlédnout
na Medúzu, a proto se schoval.
Také Suko stál nehybně. V jeho obličeji nebylo
moţno vyčíst, co si myslí. Byla v něm jen typická
asijská netečnost. Jenom ve výrazu očí bylo moţno
vidět, jak trpí spolu se svým přítelem Johnem.
Ale John se drţel velmi dobře. Byl to profesionál,
v boji se silami zla ostřílený.
Bill a Suko zjistili, ţe si našel úkryt. Trochu se
uklidnili.
„Jak bychom mu mohli pomoci?“ zeptal se
chraplavě reportér.
„Vůbec nijak.“
„Jak to...?“
„Nedostaneme se k němu, Bille.“
„Není tento otvor vlastně tunel, který by nás k
němu mohl dovést?“
„Tomu nevěřím.“
- 144 -
 „Zkusím to.“ Reportér se zachytil rámu a za
sebou slyšel Sukovo varování.
Potom se to stalo.
Nikdo z nich vlastně nevěděl proč, ale závoj mlhy
zastřel celou scénu. Zhoustl. Kdyţ Bill udeřil rukou
tam, kde předpokládal mlhu, vykřikl a vytáhl zraněnou
ruku zpět. Na kloubech se zaleskly kapky krve.
„Hrome,“ zašeptal. „Zavřelo se to...“
„Tušil jsem to.“
„Proč? Co jsme udělali špatně?“
„My pravděpodobně nic. Příčina bude spíš tam,
kde John bojuje o holý ţivot. Moţná se tam těsně
před naším útokem stalo něco, co se tady projevilo
uzavřením průchodu.“
Takto formulovaným zdůvodněním trefil Suko
hřebík na hlavičku. Magie obrazu pozbyla svou sílu
se smrtí malíře.
Byli bezradní. Bill si otřel krev na rukou
kapesníkem. „Teď opravdu nevím, co bychom mohli
dělat,“ zašeptal.
Suko poctivě přiznal, ţe ani on netuší, co
podniknout dál.

- 145 -
 12
Vstoupil jsem do podsvětí, abych bojoval proti té,
která převzala dědictví Medúzy.
Lhal bych, kdybych řekl, ţe mi při tom bylo dobře.
Po pravdě řečeno, bál jsem se jí. Tato bytost z říše
bájí byla strašně nebezpečná. Ostatní démony, i kdyţ
vypadali strašidelně]i, jsem si mohl aspoň
prohlédnout, ale na Medúzu a její následnici jsem se
podívat nesměl.
V mnoha příbězích i řeckých bájích je podsvětí
představováno jako temný a hrozivý svět. Prosycený
hrůzou a děsem, utrpením a bolestí.
Tady tomu bylo jinak.
Jednotlivé stupně schodiště byly vytesány do
skály. Jeskyni, která se přede mnou rozkládala,
osvětlovalo světlo pochodní, umístěných někde v
pozadí.
Háj jsem musel nechat za sebou, abych mohl
vstoupit do pekla. Měl by v něm planout oheň - pokud
se dá věřit starým příběhům - ale tady to nepáchlo
sírou, nýbrţ zatuchlinou, vlhkostí a kouřem.
Musel jsem soustředit pozornost na schody,
abych se z nich nezřítil dolů. V jednu chvíli mi
uklouzla noha, ale podařilo se mi opět nabýt
ztracenou rovnováhy.
Zastavil jsem se, otočil jsem se a pohlédl jsem
zpět. Za mnou zůstal pravidelně ohraničený vstup. Na
jeho okrajích ještě probleskoval sluneční svit, v němţ
se tam nahoře koupala rajská zahrada.
- 146 -
 Naštěstí jsem neobjevil obličej ţádné z Medúz. Z
toho jsem usoudil, ţe ještě nezjistily, kde se
nacházím.
Světlo pochodní mi ukazovalo cestu. Musel jsem
se pustit vlevo. Předtím jsem pevně sevřel v ruce
bumerang a zrcátko.
V rozlehlém klenutém sklepení se míhalo světlo a
stín. Byla zde spousta temných zákoutí, v nichţ se
mohl kdokoliv ukrýt. Počítal jsem s tím, ţe se můţe
odněkud vynořit dědička Medúzy a pohlédnout na
mne. Proto jsem byl neustále ve střehu, kdyţ jsem se
pomalu přibliţoval k místu, kde hořely pochodně.
Teď jsem uţ mohl lépe rozeznávat jednotlivé
předměty.
Kolem dokola byly kamenné nepravidelné stěny,
pod nohama jsem měl hrboly posetou kamennou
podlahu. Ale bylo zde i místo, které osvětlovaly
plameny dvou pochodní.
Nebyly to pochodně, oheň hořel v miskách, které
stály na tmavých noţkách. Vzduch, který sem vál
otvorem, komíhal plameny sem a tam. Zdálo se, ţe
se pustily do tance.
Hra tmy a načervenalého svitu kmitala na
stěnách, vnikala do kaţdé skuliny a některým místům
dodávala strašidelnou podobu. Měl jsem dojem, ţe
na stěnách jsou zobrazeny různé pitvorné obličeje,
které mi připomínaly peklo, v němţ jsem nejednou byl
nevítaným návštěvníkem.
Kde je vlastně Flora?
Vstoupila do mytologie jako bohyně květin. Tady
však byla horší neţ ďábel.
- 147 -
 Zůstala schovaná, pokud zde opravdu byla. Mezi
oběma planoucími světly stál předmět, který se
podobal stolu nebo spíše oltáři. Byla to deska,
podepřená dvěma velkými kameny.
Oltář stále více přitahoval mou pozornost. Stál na
něm předmět, který jsem uţ viděl nahoře. Hliněný
dţbán. Uměl jsem si představit, co asi obsahuje.
Určitě krev Medúzy.
Nic se nedělo. Nikdo mne nerušil, ani kdyţ jsem
zůstal stát těsně vedle oltáře. Jeho horní deska mi
sahala po stehna.
Na dosah ruky stál dţbán. Vpravo i vlevo prskalo
plápolavé světlo . Nevynechalo ani můj obličej, aby i
jej poznamenalo pitvornou grimasou.
Dříve neţ jsem se začal zabývat nádobou,
podíval jsem se zpět do temného přítmí.
Naklonil jsem ho. Byl do poloviny naplněn
sirupovitou tekutinou, kterou podle mého názoru pily i
čtyři Medúzy tam nahoře. Byla to krev jejich paní!
V krku mi vyschlo. Měl jsem konečně příleţitost
tu věc zničit. Stačilo jej pouze převrátit.
„Čtu tvoje myšlenky, cizinče. Ale střeţ se něco
takového udělat! Medúza by se ti strašlivě pomstila...“
zadunělo jeskyní. Hlas byl zkreslený ozvěnou a
nebylo moţno rozeznat, zda hovoří muţ nebo ţena.
Byl jsem připraven na setkání s Florou, a tak mne
tohle oslovení příliš nepřekvapilo. Kromě toho jsem
vůbec nemínil vyhovět této hrozbě. Dál jsem oběma
rukama svíral dţbán.

- 148 -
 Ale zvedl jsem hlavu a zašilhal jsem kolem sebe,
aniţ jsem někoho viděl. To mne potěšilo. Hledět na
obličej s hady na hlavě, to by byl můj konec.
Moje protivnice se dosud neukázala. Přitom
mohla být všude. Přede mnou, za mnou i vedle mne.
Odevšad by měla dobrý přehled.
„Našel jsi cestu ke mně,“ pokračovala. Stále jsem
nevěděl, odkud ten hlas přichází. „To se mnohým
nepodařilo. Máš moje uznání. A vím také, co tě ke
mně přivádí. Chceš mě zničit.“
Neviděl jsem ţádný důvod, proč bych její slova
nepotvrdil. „Ano, chci tě vyhnat z našeho světa.
Napáchala jsi v něm příliš mnoho zla.“
„Je mojí povinností vystupovat jako dědička
Medúzy.“
„Existuješ vůbec?“ poškleboval jsem se. „Nebo
ses narodila v lidské fantazii? Flora, bohyně květin.
Staří Řekové tě uctívali, ale...“
„Našla jsem krev!“
„To nemá nic společného s mou otázkou.“
„Ale ano, cizinče. Přišla jsem na tento ostrov,
protoţe jsem studovala antické pověsti a uměla číst
mezi řádky, V jedné staré knize jsem našla
poznámku, ţe na ostrově Hydra se nachází dědictví
Medúzy. Proto jsem opustila zemi a shromáţdila
kolem sebe lidi, kteří smýšleli podobně jako já.
Společně jsme se vybrali na ostrov a rozhodli se, ţe
zde zaloţíme svůj domov. Naše pátrání bylo
úspěšné. Objevili jsme tuto jeskyni a v ní muţe, který
se jmenoval de Greco a byl malířem. Ochutnal krev
Medúzy, ale nevyrostli mu na hlavě hadi jako ţenám.
- 149 -
Překonal však smrt. Krev Medúzy mu pomohla a jeho
duch se otevřel. Viděl a také maloval Medúzu v celé
její hrůzné kráse. Spolupracovali jsme a zároveň
jsme věděli, jaká síla je skryta v tom obraze. Proto
jsme jej poslali na výstavy do střední Evropy. Byl i ve
Vídni.“
„Uţ tam není?“ zeptal jsem se.
„Ne!“ zazněla odpověď. „Zničili jej.“
Hlas se lehce zachvěl. „Někdo objevil jeho
tajemství a obraz zničil. Ti lidé odpykají svůj čin, ale
teď jsi na řadě ty, cizinče.“
„Kdo měl tu moc, aby zničil obraz a kouzlo, které
v něm bylo skryto?“
„To ještě nevím, ale dozvím se to. Nejdřív se
vypořádám s tebou.“
To jsem si uměl představit. Ale jen tak lehce jsem
se nevzdal. „Floro, jestli se chceš se mnou vypořádat,
tak se mi ukaţ.“
Tentokrát se zasmála. Smích vyplnil kaţdý kout
jeskyně. „Ukázat se, cizinče? Jsem přece tady, to jen
ty mne nevidíš.“
„Potom se toho mohu zříci.“
„To ti věřím. Nikdo mne nechce vidět, ale já si o
tom myslím své.“
Během našeho hovoru jsem se nepohnul z místa.
Jenom jsem pravou rukou pustil dţbán a spustil ruku
těsně podél těla, abych mohl z kapsy vytáhnout
zrcátko pro případ, ţe by se Flora ukázala.
Potom jsem se napřímil.

- 150 -
 Pohled přes rameno mi napověděl, ţe nemám
nikoho za zády. Ani na potemnělých stěnách jeskyně
se nic neukázalo.
Z prázdnoty zavanul vítr. Téměř jako by se blíţila
bouře. Zdvihl se prach a zhasl obě planoucí světla.
V jeskyni se rázem rozhostila tma. Jenom tam,
kde se nacházel otvor, se zablesklo mdlé světlo.
Ale já jsem stál ve tmě.
A najednou jsem zaslechl dech...
Byl to strašidelný lomoz. Silné a současně
vzteklé oddechování, které znělo jako syčení. Zdálo
se mi, ţe na mne dýchlo peklo.
Krev ve dţbánu se začala vařit. Zaslechl jsem
bublání a vnější strana dţbánu se zahřála.
Magie se rozšiřovala po celé jeskyni.
Je uţ opravdu tady?
Je ukrytá na stěně nebo leţí na podlaze?
Nic z toho nebyla pravda.
Přicházela zevnitř. Vystoupila za oltářem ze
skalní stěny.
Naštěstí mne varoval letmý třpyt, který přesně
vyznačil obrysy postavy. Netrvalo to ani vteřinu.
Bleskurychle jsem se stáhl zpět. Lehl jsem si na
zem, zavřel jsem oči a odkutálel jsem se ke stěně.
Hbitě jsem opět vyskočil a postavil jsem se tak, abych
byl zády otočený k oltáři.
Smála se. Hra na kočku a myš ji bavila jako malé
dítě. „Budu vţdycky rychlejší neţ ty!“ zaslechl jsem
její hlas. „Nikdy mne nedostaneš.“
Dokud mluvila, nepohnula se. Popoběhl jsem
několik kroků, abych se dostal z jejího dosahu.
- 151 -
Zrcátko jsem drţel v dlani tak, ţe při pohledu do něj
jsem viděl větší část jeskyně.
Také oltář, kde se objevila Flora, která se mne
nyní chystala pronásledovat.
Opravdu prošla stěnou. Za ní byl jen kámen.
Ohně se opět rozhořely a ozářily její postavu.
Na její hlavě se svíjeli hadi!
Nebyli tak tlustí jako u Medúz nahoře, ale spíše
delší a světlejší. I její obličej byl nezvykle vybledlý.
Určitě pobytem v podsvětí. Připomínala albína. I z
místa, kde jsem stál, jsem pozoroval tenké ţíly
vystupující pod kůţí.
Její oči byly červeně orámované a zřetelné. I ony
patřily albínovi. Ústa tvořila tenkou čárku. Byla
hubená, vyzáblá, bílý oděv připomínal umrlčí rubáš.
Na rozdíl od ostatních čtyř Medúz nahoře v
zahradě byla Flora ještě příšernější a nenávistnější.
Byla mu odporná.
Pod oblečením neměla uţ zhola nic. Kdyţ
rozpřáhla ruce a padlo na ni světlo pochodní,
narýsovala se pod rubášem ve výši kyčlí nepochybně
muţská výbava.
Teď uţ jsem věděl, o koho se jedná!
Ani muţ, ani ţena, ani dívka, ani chlapec.
Řečtina má pro takovou bytost zvláštní slovo.
Hermafrodit!
Dosud jsem o této boţské postavě jenom slyšel
nebo četl. Nevěděl jsem, ţe ve skutečnosti existuje a
ještě k tomu v této formě.
Stála na oltáři a smála se. Nebo stál a smál?
Proto ta divná, ani ţenská, ani muţská barva hlasu!
- 152 -
 „Teď uţ to víš?“
„Ano, ty jsi hermafrodit.“
„Velmi správně. Miláček bohů, jak se říkávalo v
antické době. A něco takového existuje i dnes, vţdyť
jen proto jsem ostatně mohla vzít krev k sobě.“
„Kdo jsou tvoji rodiče?
„Uţ neţijí. Moje matka mne odloţila. Můj otec je
nezvěstný. Ale já jsem zde a svět se o tom brzy doví.“
Po těchto slovech seskočila na zem a blíţila se
ke mně. Hleděl jsem do zrcadla. Postavila se dobře.
Přesně jsem si vypočítal vzdálenost. Jsem velmi
dobrý střelec a mohl jsem si dovolit střílet přes
rameno.
Berettu jsem drţel v pravačce. Zvedl jsem ruku a
popošel jsem ke schodišti.
Za dvě vteřiny vystřelím.
K tomu však uţ nedošlo, protoţe se náhle
změnila situace...

- 153 -
 13
Voda v bazénu byla teplá. Clarisse Mainové by
se za jiných okolností docela zamlouvala, o takové
člověk snívá, ale tohle nebyl sen. Clarissa se ocitla ve
smrtelném nebezpečí.
Ještě neţ dopadla na dno, vzchopila se a začala
pod vodou plavat na druhou stranu, kde chtěla vylézt
a utéci.
Před ponořením se však pořádně nenadechla,
takţe musela vyplout na hladinu dřív. Bylo to jen
kousek od kraje, ale neţ k němu dorazila a chytila se,
aby vylezla, padl na ni stín.
Přesně v tomto okamţiku udělala Clarissa
největší chybu ve svém ţivotě! Oslněna sluncem
otočila hlavu na stranu. Přesně na to čekala
světlovlasá Medúza.
Hleděla upřeně na Clarissu. A dívka z Anglie
uviděla její obličej a svíjející se hady na její hlavě.
Okamţitě věděla, co provedla. Vrhla se zpět do
vody. Voda vysoko vystříkla a smích Medúzy se
smísil s jejím výkřikem.
„Ne...!“ V jejím výkřiku se projevil strach ze smrti,
která přicházela nečekaně v rozpuku sil. Clarissa se
chtěla poloţit na břicho a divokými rozmachy paţí
uniknout, ale příšerná kletba této staré řecké pověsti
se naplňovala. Clarissa kameněla.
Nohy náhle ztěţkly, jako by na ně přivázali kus
olova. Zoufale mlátila rukama.
Obě Medúzy ji pozorovaly.
- 154 -
 Mona uţ byla na cestě. Kdyţ přišla, byla uţ
Clarissa Mainová na dně.
„Výborně,“ řekla černoška. „Teď máme v naší
sbírce i ţenu.“ Bleskurychle změnila téma. „Vytáhněte
ji a hoďte ji dovnitř.“
Medúzy skočily do vody...

- 155 -
 14
Poloţil jsem prst na spoušť a chystal se stisknout
kohoutek, kdyţ jsem byl zasaţen strašným objevem.
Seshora se zřítilo ztuhlé tělo a zůstalo leţet před
primitivními schody vysekanými do skály.
Bylo to ţenské tělo. Clarissa Mainová!
Proto ten hrozný výkřik! Nikdy bych nevěřil, ţe se
mne tak dotkne osud kteréhokoliv člověka, jako tomu
bylo v případě Clarissy Mainové. I mé nitro se
vzbouřilo v němém výkřiku zděšení a ţalu. Poznání,
ţe nebohé Clarisse Mainové uţ nemohu nikdy
pomoci, mne málem ochromilo.
Ale neztratil jsem přehled o situaci. V ţádném
případě jsem se nesměl podívat nahoru, kde jistě
číhají zbývající Medúzy.
Se sehnutou hlavou jsem běţel ke Clarisse, která
zůstala leţet na zádech. I přes špatné světlo v jeskyni
jsem v jejím obličeji spatřil výraz strachu a zděšení.
Byl nehybný a zkamenělý. Jednou provţdy.
Moje ruce přejíţděly kamenné tělo. „To byla ona,
ţe?“ zaslechl jsem Floru. „Dostala to jako první, ty
budeš druhý.“
To jsem ovšem nemínil dopustit.
V mém nitru zabouřil vztek. Musel jsem však
potlačit obyčejný lidský cit a zachovat chladnou hlavu.
„Promiň, Clarisso,“ políbil jsem ji na chladná ústa a
stáhl se zpět.
Znovu jsem se podíval do zrcátka. Jako předtím
jsem klečel na zemi. Flora přicházela. Hadi na její
- 156 -
hlavě byli stále zuřivější. Pravděpodobně cítili další
oběť.
Schoval jsem berettu. Jestli jsem mohl něčeho
dosáhnout, pak jedině s bumerangem.
Flora patrně zpozorovala, ţe protivník je silnější,
neţ si myslela, a volala na pomoc své tři pomocnice.
„Pojďte ke mně, sestry. Utvořte kruh. Uzavřeme ho ve
svém středu a budeme se dívat, jak se ten
opováţlivec mění v kámen. Pojďte rychle! Neváhejte!“
Mluvila a já ji neustále měl na očích. V zrcadle
jsem zjistil, ţe otočila hlavu směrem ke třem
zbývajícím ţenštinám.
Potichu jsem vytáhl stříbrný bumerang zastrčený
za opaskem. Bylo sice nepohodlné jej nosit, ale mohl
vše rozhodnout, jestli se mi podaří zasáhnout cíl. To
bylo ovšem v těchto podmínkách dost obtíţné.
Přitom jsem se nesměl otočit. Musel jsem jej
hodit za sebe, coţ byl úkol spíše pro artistu.
Jinou šanci jsem však neměl.
Na konci schodiště nastal nějaký pohyb. Objevily
se tam nohy. Nesměl jsem déle otálet.
„Ano, pojďte rychle!“ Také Flora zpozorovala
svoje pokrevní sestry.
Vyhodil jsem bumerang.
Ne příliš pomalu, spíše rychle. Ruka se vymrštila,
zhoupl jsem se v kolenou a bumerang se hnal
vzduchem ve výši Flořina hrdla. Zavřel jsem oči.
Chtěl jsem zabránit pokušení podívat se, co se bude
dít. Měl jsem dojem, ţe jsem zaslechl úder, ale mohla
to být pouhá představa.

- 157 -
 Kaţdopádně jsem se zavřenýma očima odběhl
stranou. Zapomněl jsem, ţe zem je nerovná,
zapotácel jsem se a jen s námahou jsem se udrţel na
nohou. Zachytil jsem se stěny a přitom jsem zaslechl
výkřiky. Byly příšerné a vyplnily celou jeskyni.
Výkřiky strachu? Odváţil jsem se otevřít oči - a
spatřil jsem dědičku Medúzy na zemi.
Leţela, či spíš její torzo leţelo na zádech. Hlava
byla oddělená od trupu. Zakutálela se kousek ode
mne.
Tentokrát jsem na ni hleděl beze strachu. Viděl
jsem, jak jí škube v obličeji, jak se jí chvějí ústa a na
hlavě se svíjejí hadi v zoufalé snaze přeţít. Tuto bitvu
však nemohli vyhrát. Rozpadli se na prach.
To byl Flořin konec...
I z jejího obličeje se vytratil ţivot. O něco později
na mne zírala bledá lebka.
Schoval jsem bumerang a myslel jsem přitom na
příšerné výkřiky. Ty nemohla ze sebe vydat jediná
osoba. Měl jsem určité podezření, které se mi
potvrdilo.
Tři zbývající Medúzy byly pod vlivem Flořina
kouzla. Zemřely společně s ní. Leţely na prvním
schodu.
Tři kamenné sochy.
Ztuhly stejně jako Clarissa Mainová a ostatní
oběti v rajské zahradě.
Prohlíţel jsem si je, abych se ujistil, ţe z nich
rovněţ vyprchal ţivot. Zbývala jediná věc. Dţbán s
krví, který stál na oltáři.

- 158 -
 Přistoupil jsem k němu, chytil jsem jej oběma
rukama a mrštil jsem jím o zeď. Roztříštil se na malé
kousky a zbytek krve se vsákl do země. Vrátil jsem se
ke Clarisse Mainové. Klekl jsem si vedle ní.
Naposledy jsem si prohlíţel strnulé tělo a neudrţel
jsem slzy, které se mi nahrnuly do očí.
Počítal jsem s tím, ţe všechno dobře dopadne.
Bohuţel jsem jenom člověk.
Potom jsem opustil to hrůzné místo...

- 159 -
 15
Stále ještě svítilo slunce, ale jeho paprsky mne
najednou studily. Neviděl jsem nádhernou záplavu
květin v zahradě, neslyšel jsem šum vody, jenom
vlastní kroky, které zněly dutě jako pohřební pochod.
Dříve neţ jsem opustil tohle místo, prohledal jsem
dům a našel jsem tam ještě jednoho mrtvého. Byl to
malíř de Greco.
Jeho tělo se rozpadalo na prach.
Znal jsem cestu zpět. Ani jsem se neohlédl, kdyţ
jsem odcházel. Na své ţivotní dráze jsem proţil
mnoho hrůzy, ale tento případ patřil k nejhorším.
Bude hodně dlouho trvat, neţ na něj aspoň trochu
zapomenu.
Mnoho mladých lidí příliš brzy přišlo o ţivot jen
proto, ţe naslouchali falešné bohyni.
Náš člun se stále pohupoval v zátoce. Odtlačil
jsem jej na vodu.
Slunce se pomalu sklánělo k západu, kdyţ jsem
nastartoval motor a překonal příboj.
Ostrov Hydra zůstal za mnou. Neviděl jsem
ţádný důvod k tomu, abych se tu déle zdrţoval.
Moţná někdy v budoucnu lidé objeví tento ráj. Najdou
se poutníci, kteří sem zabloudí neschůdnou krajinou.
To mi však bylo jedno. Pro mne bylo důleţité, ţe
kletba Medúzy byla zničena a nikdo se uţ nepromění
v kámen...

- 160 -
 V Londýně uţ mne na letišti očekávali Suko s
Billem. Vítali mne jako ztraceného a znovu
nalezeného syna.
„Co se děje, lidi? Tak dlouho jsem zase nebyl
pryč.“
„Opravdu jsi odrovnal ty čtyři Medúzy?“ zeptal se
Bill.
„Coţe? Odkud to víš?“
„Viděli jsme obraz.“
„Jaký obraz?“
„Ten ve Vídni.“
„Hlavu Medúzy,“ upřesňoval Suko.
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Ponechali
mne v nejistotě, dokud jsem neřekl: „Tak bych řekl, ţe
jste se na mne vy dva domluvili, ne?“
„To víš, ţe ano,“ řekl Bill. „Vůz uţ čeká. A Sheila
také. Připravila jídlo a já jsem se postaral o nápoje.
Jako vţdycky, starý brachu,“ prohlásil Bill a poklepal
mi na rameno. „Se suchým hrdlem a prázdným
ţaludkem se špatně povídá.“
V následujícím okamţiku jsem své přátele musel
zklamat. „Nevadilo by vám, kdybychom oslavu
odloţili?“
Podívali se na mne. „Ne, ale...“
„Poslouchej, Bille, musím si promluvit se Sirem
Jamesem a potom bych rád byl sám. Ten případ mne
pořádně sebral. Nemám zkrátka náladu.“
„Rozumím, Johne.“
Také Suko přikývl. Přátelé mne vzali do Londýna.
Cestou jsem jim vyprávěl o ostrově, na jehoţ

- 161 -
východní straně se nachází ráj, který se stal pro
mnohé lidi pravým peklem...

KONEC

- 162 -