NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 22

-2-
 1
Krysa zřejmě přesně věděla, ţe musí zemřít. Zvířata
takové věci cítí silněji neţ lidé, mají pro to vyvinutý zvláště
jemný instinkt.
Podle toho se chovala. Divoce skákala na kovové mříţe
rozhoupané klece. Pištěla, škrábala, cenila zuby a zatínala
je do tvrdého ţeleza, i kdyţ neměla šanci je prokousnout.
Potom zase uskočila zpátky a přeběhla přes ţeleznou
podlahu klece, zaskřehotala jako člověk a znovu v panice
skočila proti ţelezným mříţím.
Nic z toho Juana neznepokojilo. Patnáctiletý chlapec si
uţ zvykl, ţe krysy, myši, brouci a pavouci, které ulovil a
zavřel, propadají panice. Lovil tuto ţivou potravu za
určitým cílem.
Zatím ještě nebyla úplná tma, v březnu uţ bývají dny
delší. To Juana těšilo, protoţe mu to dodávalo naději, ţe uţ
brzy přijde léto.
Miloval teplo a moře a obojí brzy přijde. Zimy neměl
rád. I ve Španělsku dokáţou být zimy studené a dlouhé.
Zapadající slunce se svými teplými barvami vykouzlilo
na západě obrovské plátno s překrásnými vzory.
Moře se táhlo od obzoru aţ k pláţi a uzavíralo toto
večerní panorama. U břehu vytvářela mořská voda bílou
pěnu. Vlny pospíchaly ke břehu a jejich hřebeny se táhly do
nekonečné dálky. Zdálo se, jako by se vlny vzájemně

-3-
předbíhaly. Naproti tomu v místech, kde bylo pobřeţí
skalnaté, explodoval příliv do gejzírů kapek.
Z pobřeţních skalisek byl výhled na moře obzvláště
krásný, ale Juan se tam nedíval. Znal ten pohled, který
během sezóny obdivovalo nespočetné mnoţství turistů.
Vesnice leţela v údolí. Malý piniový lesík ji chránil
před hlukem přicházejícím od silnice protínající hory.
Nebyly tu ţádné velké hotely. Turisté, kteří sem
přijíţděli na dovolenou, se mohli ubytovat v malých
penzionech nebo v jednom jediném hotelu.
Španělsko, jak má být. Přírodní, plné vášně a srdečnosti.
Juan pokračoval v chůzi. Hodil si přes sebe sako. Večer
se pravidelně zvedával vítr od moře a v zimě dokázal být
na této větrem vysušené planině velmi studený. Čechral
chlapci jeho černé husté vlasy.
V údolí uţ se začala rozsvěcovat světla. V soumraku
vypadala prozatím vybledle, některá z nich byla barevná,
především reklamy a velký štít u benzinové pumpy. Na
reklamách se střídala hlavně červená a ţlutá.
Juan nesl v ruce klec. Ta se teď ještě víc rozhoupala,
protoţe krysa se chovala jako smyslů zbavená. Ještě víc se
vrhala svým hnědošedým tělem proti mříţím a klec
poskakovala chlapci v ruce jako zvon. Pištění Juanovi
nevadilo. Uţ od dětství ho učili, ţe se tato zvířata musí
hubit.
Uţ to neměl ke svému cíli daleko. Kdyby někdo ze vsi
věděl, kam třikrát v týdnu večer chodí, byli by ho lidé
povaţovali za blázna a okamţitě by ho nechali zavřít do
ústavu. Chlapec znal tajemství, o kterém nesměl promluvit.

-4-
 Bylo to tajemství, jaká si lidé nechávají pro sebe. Kdyţ
ho Juan objevil, zapřísáhl se, ţe ho bude chránit tak dlouho,
jak jen to bude moţné. Navíc se chtěl pomstít těm
nafoukancům, kteří si na něho ukazovali prstem, protoţe
neměl rodiče.
Přišel na svět jako nemanţelské dítě a jeho matka
jednoho dne zmizela. Údajně se prý přestěhovala do
Madridu, kde zahynula pod koly automobilu. Otce Juan
nikdy neviděl. Neznal ani jeho jméno.
Vychovávala ho teta, která také bydlela sama, protoţe
její manţel přišel o ţivot při nehodě. Tak se to alespoň
říkalo. Teta ale byla přesvědčena, ţe ho zavraţdila tajná
sluţba, protoţe vystupoval proti Francovi.
Ale to všechno se stalo dávno a chlapec uţ o tom
nepřemýšlel. Vedl si svůj vlastní ţivot a vydělával si na
ţivobytí pomocnými pracemi. V létě byla situace daleko
lepší neţ v zimě, protoţe kolem turistů se neustále nabízely
nějaké pracovní příleţitosti.
Juan se zastavil a ohlédl se, zda ho někdo nesleduje.
Nikoho neviděl.
Spokojeně se usmál. Doposud ho sem nikdo ze vsi
neviděl jít. Znal různé postranní cestičky, a navíc pokaţdé,
kdyţ tudy šel, uţ byla tma. V letním období, kdy se později
stmívá, bude muset pouţívat různé lsti.
Ale neţ přijde léto, moţná se toho hodně změní...
Krysa se na chvíli uklidnila, sedla si na kovovou
podlahu klece a schoulila se. Mladík vyčetl z jejích malých
oček smrtelnou úzkost.
Usmál se. „Kaţdý z nás má nějaký úděl,“ řekl. „Vaším
údělem je být uţiteční té, které vás nosím.“

-5-
 Tiše se usmíval, protoţe uţ měl před sebou posledních
pár metrů. Zavedly ho k úzké pěšině vinoucí se mezi
zakrslými křovisky, končícími uprostřed dolíku, kde rostly
jakési suché traviny. V létě vypadaly úplně mrtvé a suché.
Na jaře ale rozkvétaly a při bliţším pohledu bylo vidět, ţe
uţ teď raší.
Víc vegetace v bezprostředním okolí nebylo. Křoví
slouţilo současně jako úkryt. Člověk se za ně mohl
schovat, kdyţ se pořádně přikrčil.
Juanovi se to při jeho malé postavě dařilo velmi lehce.
Zastavil se ve chvíli, kdy uviděl na zemi kruhový obrys
poklopu.
Byl to poklop zakrývající otvor do šachty. Dokonce na
něm byla i madla, za která se dal nadzvednout, kdyţ někdo
chtěl do šachty vlézt.
Juan postavil klec na zem. Krysa se naposledy pokusila
uniknout svému osudu. Znovu se vrhla proti mříţím a
snaţila se protáhnout mezi tyčkami.
Ale neměla štěstí. Byla příliš tlustá a protáhla mezi
mříţemi jen hlavu a krk.
Juan se její nervozitou nenechal vyrušovat, posadil se na
zem a roztáhl nohy tak, aby se mohl po obou stranách
zapřít o zem. Natáhl se dopředu, uchopil kovová madla
oběma rukama, protoţe poklop byl těţký.
Pak se několikrát nadechl a vydechl a zatáhl. Svaly v
obličeji se mu napjaly. Vypadal při tom starší, neţ ve
skutečnosti byl. Hekal námahou a ţíly mu pod kůţí
naběhly.
Nakonec to však dokázal.

-6-
 Nadzvedl poklop tak, ţe mezi otvorem a šachtou vznikl
volný prostor, potom sáhl po kovové tyči leţící vedle.
Jedním koncem ji opřel o kámen, druhým zapřel horní část
poklopu.
Po chlapcových rtech přeběhl spokojený úsměv. Zase
jednou se mu to povedlo. Setřel si rukou z čela pot smíšený
s jemným prachem.
Pak otvor obešel a nakonec si k němu klekl. Sehnul se a
díval se do hluboké šachty. Vedly do ní staré ţelezné
stupně, po kterých se dalo vylézt nahoru.
„Jsem tady!“ zavolal tlumeně do šachty a poslouchal
ozvěnu svého hlasu.
Neslyšel ţádnou odpověď.
Tak tomu bylo vţdy, ale on přesně věděl, ţe byl slyšen.
O chvíli později uţ zaslechl šouravé kroky. Věděl, co
má dělat.
Sáhl po kleci a přitáhl ji blíţ k otvoru. Podíval se na
krysu.
„Brzy uţ budeš mít klid,“ zašeptal. „A moje přítelkyně
bude mít radost. Je to moje ‚amiga‘. My dva to spolu
někam dotáhneme, uvidíš, a ty jí pomůţeš k tomu, aby byla
silnější.“
Zasmál se, ale ztichl, kdyţ uviděl, jak se v přítmí šachty
něco objevilo.
Byla to ruka!
Vypadala sice jako normální ruka se čtyřmi prsty a
palcem, ale přesto normální nebyla, protoţe měla kůţi jako
povadlé listí. Byla to kůţe tenoučká jako jemný papír a
potahovala kosti bez svalů. Dlouhé prsty s dlouhými nehty,
za kterými bylo vidět špínu a zaschlou krev. Celkově

-7-
působila ruka spíš jako pařát nějakého dravce, ale chlapci
to uţ přestalo vadit. Pro něho byla bytost, které ruka patřila,
důvěrně známá, i kdyţ doposud neviděl její tvář.
„Uţ to bude brzy?“ zeptal se, kdyţ uviděl ruku na okraji
otvoru.
„Ano, ještě pár nocí,“ zněla odpověď, která byla sice
srozumitelná, ale vyslovená hlasem, který se nedal
přirovnat k hlasu normálního člověka. Byl to hluboký
hrdelní hlas, ochraptělý, jako kdyţ třete smirkovým
papírem o hladkou plochu.
„A co se potom stane?“
„Nech se překvapit, chlapče.“
„Ale nezapomeneš na mě, ţe ne?“
„Ne, to jsem ti slíbila. Budeš ve vsi jediný, na koho
nezapomenu. Na všechny ostatní uţ budeš moci
zapomenout ty. Jen ty se nemáš čeho obávat.“ Tenké
dlouhé prsty s dlouhými nehty se pohybovaly. Vypadalo to,
jako by mu ta ruka něco naznačovala, a Juan tomu znamení
velmi dobře rozuměl.
„Přinesl jsem ti něco,“ zašeptal rychle. „Tentokrát se
mi zase podařilo ulovit pěkně tlusťoučkou krysu.“
Z otvoru zazněl drsný a chraplavý smích. „Ano, krysy
jsou dobré. Vydatnější neţ brouci a červi. Mají krev,
chlapče, a já krev potřebuji. Říkávali mi kdysi Krvavá
dáma a měli pravdu, protoţe já jsem krvavá a
krveţíznivá...“
„Počkej chvilku, dám ti tu krysu, je uţ strašně
neklidná.“
„To chápu, ví, ţe musí zemřít. Musí to být hrozné, vědět
to. Také jsem to proţila, ale ještě stále ţiji.“ Její smích se

-8-
změnil v zlomyslný chechot. Juan mezitím přitáhl klec ještě
blíţ k otvoru. Vlastníma rukama klec upravil tak, ţe se
výřez ve dnu dal odsouvat pomocí páčky.
Juan zvedl klec za rukojeť a drţel ji nad otvorem tak
dlouho, dokud se nepřestala kývat.
V otvoru byla vidět stále tatáţ kostnatá ruka obrácená
dlaní vzhůru, čekající na to, aţ bude moci kořist chytit.
Bylo vidět ještě kus paţe, ale dál nic. Ostatní bylo skryto v
temnotě šachty.
Juan by uţ konečně rád viděl obličej Krvavé dámy, ale
ona mu to stále odpírala.
„Dočkej času,“ ujišťovala ho pokaţdé. „Neboj se,
chlapče...“
Juan se s tím prozatím musel spokojit. Dvěma prsty
přitáhl páčku k sobě. Dno se začalo posouvat.
Krysa si toho samozřejmě ihned všimla. Ustupovala a
krčila se na stále se zmenšujícím prostoru. Ale nadarmo.
Zoufale skočila na mříţe, ale sklouzla po nich dolů.
Padala a přistála rovnou na kostnaté dlani, která jistým
pohybem krysí tělíčko stiskla a uvěznila.
Krysa ještě vypískla, kousala kolem sebe, ale ruka i s ní
zmizela ve tmě a Juan opět zavřel dno klece. Jak se dno
sunulo nazpět, skřípělo to, a do toho se vmísilo jakési
cvaknutí. To Krvavá dáma zlomila kryse vaz.
Chlapec svou odpornou práci odvedl. Teď by uţ zase
mohl odejít, ale ještě chvíli zůstal sedět, neboť i to patřilo k
obvyklému rituálu.
Trvalo to dvě minuty. Juan se díval do tmavě šedivého
nebe. Zatím nevysvitla ani jedna z nespočetného mnoţství
hvězd.

-9-
 Z otvoru šachty se ozývaly zvuky, při nichţ přebíhal
mráz po zádech. Trhání, mlaskání, praskání kostiček a
mezitím spokojené vzdychání, jaké vydávají lidé při
vydatné hostině. Juan čekal dál; věděl, ţe ho Krvavá dáma
ještě jednou osloví.
Kdyţ v šachtě zahlédl pohyb, otočil hlavu.
Znovu se objevila ruka.
Tentokrát celá zakrvavená a Juan zaslechl tichý smích.
„Dobrou práci jsi odvedl, chlapče, velmi dobrou. Výtečně
jsem si pochutnala a cítím uţ teď, ţe to nebude dlouho trvat
a nabudu zase své bývalé síly. Děkuji ti...“
„Kdy se chceš...?“
„Na nic se neptej, Juane, ţádné otázky. Uţ se těším na
Etulu.“
Tak se jmenovala vesnice, ve které Juan ţil. Vlastně by
měl její obyvatele varovat, ale kdo by mu uvěřil? Chlapci,
který pro ty arogantní hlupáky neměl větší cenu neţ jeden z
toulavých psů, kteří běhali po ulicích.
„Kdy ti mám zase přinést jídlo?“ zeptal se na
rozloučenou.
„Zítra, chlapče, uţ zítra. Nebo snad něco máš?“
„Ne, já...“
„Mohl bys mi přinést dvě krysy?“
„Kdyţ chceš.“
„Tak mi je přines.“ Zakrvavená ruka mu ještě jednou
pokynula, neţ zmizela v šachtě. Juan zůstal ještě chvíli
sedět. Uţ několikrát přinesl Krvavé dámě „potravu“, ale
pokaţdé to pro něj bylo nové, nervy šimrající
dobrodruţství.

- 10 -
 Z šachty uţ nezaznívaly ţádné zvuky. Krvavá dáma
byla spokojená. Moţná teď šla odpočívat, coţ si Juan
přirozeně nemohl dovolit. Musel zpátky.
Zasunul dno klece do původní polohy a odstranil tyč,
která podpírala poklop.
Poklop dopadl se zaduněním na otvor. Juanova práce
pro dnešek skončila.
Juan se narovnal.
Z dlouhého seděni mu poněkud zdřevěněly klouby.
Rozhýbal si ramena a nastavil obličej větru. Juan miloval
samotu a opuštěnost skalnatého pobřeţí. Více na jih, kde se
nacházela turistická střediska Benidorm, Altea a Kalpesce,
byla pláţ hezčí, písčitá, ale stály tam také řady lehátek a
hyzdily krajinu. Lidé, kteří jezdili na dovolenou do Etuly di
Mar, jak se vesnice oficiálně jmenovala celým názvem,
hledali přírodu a klid. Ale i oni zde mohli najít písčitou
pláţ, pokud chtěli.
Juan vzal klec a vydal se na zpáteční cestu. Obešel křoví
a ocitl se na holé skále, přes kterou foukal vítr a přinášel s
sebou vůni moře. Ve vsi ho určitě nikdo postrádat nebude,
protoţe momentálně nemá ţádnou práci. Teprve příští
týden, kdy očekávali první turisty, se chtěl přihlásit v
hotelu jako pomocná síla. Malé penziony ţádný personál
nepotřebovaly, tam vypomáhali rodinní příslušníci.
V Etule uţ svítila téměř všechna světla. Vesnice leţela
pod Juanem jako světélkující vlnitý koberec. Viděl dole i
bílé pruhy přílivu omývajícího pláţ.
Bez problémů našel úzkou pěšinu vedoucí dolíkem.
Běţela k pláţi. Ta byla zpočátku plochá, aţ dál vyrůstaly
skály, které vypadaly jako hranaté krabice.

- 11 -
 Juan měl dobrou náladu. Pískal si písničku a přemýšlel,
ţe se v Etule brzy všechno změní a nastane čas hrůz, neboť
Krvavá dáma promění své sliby ve skutečnost. Juan uţ se
na to těšil.
Brzy se ocitl ve vsi. Osvětlená hlavní třída ho
nezajímala. I přes poměrně časnou hodinu vypadala
prázdná, projíţdělo tudy jen pár osamělých aut. Ale příští
týden uţ začne předsezóna a přinese s sebou i větší ruch.
Předpověď počasí na letošní léto vypadala dobře. Mělo být
slunečno. Pokud předpověď vyjde, odváţí se první turisté
na pláţe uţ teď, i kdyţ do vody půjdou jen ti nejotuţilejší.
Juan dostal nabídku i od místního rybáře a majitele
půjčovny loděk, aby doprovázel turisty na okruţních
jízdách. Platil víc neţ seňor Goméz, majitel jediného
místního hotelu, ale přesto Juan jeho nabídku odmítl. Chtěl
raději zůstat ve vsi.
Jeho teta bydlela ve starém domě. Místní lidé o něm
hovořili jako o chatrči. Stál za vsí, tam, kde začínal
kamenný svah a uličky se zuţovaly. Dům byl poslední v
řadě. Na jedné straně byl skosený, coţ působilo dojmem,
jako by se cihly měly kaţdým okamţikem uvolnit a začít
padat dolů.
Proti Juanovi vyběhli dva štěkající psi. Juan na ně
zadupal. Neměl je rád. Často ho v noci rušili svým
štěkáním.
Jeho teta, která většinou chodila do postele brzy, byla
dnes ještě vzhůru. Za malým oknem svítilo světlo. Na
oknech visely pavučiny jako šedivá vata. Juan se rozhodl,
ţe je zítra opráší.

- 12 -
 Teta seděla ve starém ušáku, jehoţ potah uţ byl velmi
ošuntělý, a dívala se na televizi. Dávali zamilovaný film.
Jeden z takových, při jakých ţenám často vlhnou oči.
„No konečně jsi tady!“ pozdravila ho ve dveřích. „Kde
ses toulal?“
„Byl jsem se projít.“ Klec odloţil Juan v kůlně za
domem.
„A kde?“
„Na pláţi.“
Teta se narovnala. Patřila k ţenám, které jsou jak
vysoké, tak široké. Měla na sobě starý květovaný ţupan a
přes ramena přehozený pletený svetr. Na vlasech měla
trvalou. Účes vypadal nepřirozeně a neslušel jí příliš.
„Zítra pojedu do Alicante,“ řekla. „Chceš jet se mnou?“
„Co bych tam dělal?“
„Jak myslíš. Dario mě sveze, jede nakupovat vlnu a já
se ve vlně dobře vyznám.“
„Příjemnou zábavu.“ Jeho teta byla opravdu skvělou
pletařkou, vydělávala si tím na ţivobytí. Relativně dobře i
přes to, jak se poměry měnily.
„Brzy začne sezóna a budeme muset nakoupit hodně
vlny.“ Pak změnila téma. „Chceš něco jíst?“
„Ne, děkuji.“
„Dobře, tak si jdi uklidit svůj pokoj.“
„Si, si...“ přikývl Juan. „Dobrou noc, uvidíme se ráno.“
„Kdyţ budeš vstávat, budu uţ pryč.“
„Tak se uvidíme večer.“
„A nedělej hlouposti, chlapče.“

- 13 -
 „Jak to myslíš?“ zeptal se, kdyţ uţ stál ve dveřích a
otočil k tetě hlavu. „Proč to říkáš, teto? Máš k tomu nějaký
důvod?“
Pokývala hlavou. „Ty tvoje večerní výlety se mi vůbec
nelíbí, je to nějaké divné.“
Juan zavrtěl hlavou. „A co bys chtěla, teto Esmeraldo?
Jsem přece jiný neţ ostatní. Netoulám se po hospodách, ani
po barech.“
„To ne, ale přesto je mi divné, co děláš večer na pláţi.
Jsi snad cizinec?“
„Ne, ale líbí se mi tam sedět a dívat se na vlny.“
Esmeralda zavrtěla hlavou. „To nechápu, ale nejsem tvá
matka a nebudu ti nic nařizovat. Pro mě za mě si choď na
pláţ, kdyţ tě to těší.“
„Stejně to příští týden skončí. Dostanu práci v hotelu
del Sol...“
„V kuchyni, jako loni?“
„Asi ne. Moţná budu obsluhovat.
„To by bylo báječné. Budeš dostávat spropitné.“
Juan se ušklíbl. „To ví i majitel. Proto mi nabídl velmi
mizernou mzdu.“
Esmeralda protáhla obličej. „Goméz je ničema.“ Zalekla
se vlastních slov a rychle se pokřiţovala.
„Dobrou noc,“ popřál jí ještě jednou Juan, neţ za sebou
zavřel dveře a začal stoupat po schodech do prvního patra,
kde měl svůj pokoj.
Nebyl to normální pokoj, spíš komora. Strop uţ by
potřebovat natřít, trámy vypadaly jako ztrouchnivělé a Juan
musel sklánět hlavu, aby se tu mohl postavit. Okno bylo tak
uzoučké, ţe se podobalo štěrbině. Kdyţ se Juan podíval

- 14 -
ven, viděl protější svah, ze kterého hlavně v zimě vítr
strhával hlínu do dvorů za domky, které byly v těchto
místech natěsnány jeden na druhém. V ţádném případě se
něco takového nedalo nabízet turistům.
Juan rozsvítil holou ţárovku, visící ze stropu. Poloţil se
na polní lůţko, jehoţ matrace byly velmi prolezené, protoţe
uţ kdysi slouţily vojákům na cvičeních.
Juan uţ si na to zvykl a často přemýšlel o tom, ţe je
spousta chlapců v jeho věku, kteří se mají ještě hůře a
nedostanou ani ţádnou práci.
On měl přece jen naději.
Dala mu ji Krvavá dáma. Přemýšlel o tom, jak asi bude
vypadat.
Bude stará? Bude vypadat jako mumie? Bude mít
obličej celý umazaný od krve?
Ano, tak by mohla vypadat, ale také nemusela.
Ať uţ je to jak chce, on se nechá překvapit. Však ona se
mu určitě ohlásí.
S myšlenkami na Krvavou dámu zavřel oči a usnul.

- 15 -
 2
Kdyţ jsem vstoupil do kanceláře, moje sekretářka
Glenda Perkinsová vykulila oči a zeptala se mě: Co tady
chceš?“
Z naší společné kanceláře vyšel Suko, zastavil se na
prahu a také se zeptal: „Co ty tady ještě chceš?“
S lehkým pláštěm přehozeným přes rameno jsem
překvapeně rozhodil rukama. Potom jsem se usmál a řekl:
„Vy se na mě tváříte jako na cizího“.
„To taky jsi,“ řekla Glenda. „Alespoň pro příštích sedm
dní.“
„Tak vy uţ jste na mě zapomněli?“
„Přesně tak,“ odpověděl Suko.
„V tom případě si ještě rozmyslím, jestli si tu dovolenou
vůbec vezmu. Můţu si ji odloţit na jindy, jestli chápete, co
tím myslím.“
„Nejsme přece hloupí,“ poznamenala Glenda.
Suko na mě ukázal pravým ukazováčkem. „Jestli to
uděláš, vezmeme si dovolenou my dva. Můţeš si tu potom
sedět sám a převzít práci i za Glendu...“ Zastavil se
uprostřed věty, neboť přišel další návštěvník.
Byl to sir James Powell, který se na mě rovněţ udiveně
zadíval. „Vy jste ještě tady, Johne? Myslel jsem, ţe uţ jste
ve Španělsku. Chtěl jste přece odletět do Valencie, pokud
se nemýlím.“

- 16 -
 Díval jsem se po řadě z jednoho na druhého. „Nemohu
se zbavit dojmu, jako byste se mě chtěli zbavit.“
Sir James přikývl. „Váš dojem je správný.“
Po těch slovech se Glenda se Sukem škodolibě
zašklebili. Ti tři mi připadali jako spiklenci.
Superintendant Powell pokračoval. „Nebyl jste to právě
vy, Johne, kdo trval na tom, ţe uţ si bezpodmínečně musí
vzít dovolenou, a kdo si celá léta stěţoval na to, ţe to
nejde?“
„To je pravda.“
„Tak co vás tu ještě drţí?“
„Chtěl jsem se jen rozloučit.“
„To uţ jsi udělal včera,“ řekla Glenda.
„Opravdu?“
„Říká pravdu,“ řekl Suko.
„Tak já uţ zase půjdu, letadlo má tříhodinové zpoţdění
a odlétá krátce před jedenáctou. Říkal jsem si, zajdeš tam a
podíváš se, jestli tví milovaní přátelé a kolegové pilně
pracují a...“
„To je hotový sadismus,“ poznamenala Glenda.
Sir James si mnul prsty bradu. Voněl velmi silně vodou
po holení. „Já si myslím, ţe kdyţ tak touţíte po práci,
Johne, mohl bych vám dát pár akt s sebou. Zkrátíte si tím
let, sotva si stačíte uvědomit a uţ budete na ...“
„Děkuji, sire, ale rád se toho potěšení vzdám. Uţ jsem
pryč!“ Obrátil jsem se na podpatku, abych se rychle zbavil
svého šéfa, ale ten mě jen tak nepustil.
„Moment, Johne, ještě jednu otázku.“
„Prosím.“
„Vzal jste si na dovolenou své zbraně?“

- 17 -
 „Nepojedu tam přece nahý, sire.“
„Co tím chcete říct?“
„Mám na krku kříţek.“
„I berettu a dýku?“
„Ano.“ Zazubil jsem se. „Nechal jsem si vystavit
povolení, takţe doufám, ţe nebudu mít ţádné problémy s
celníky.“
„Ale chtěl jsi přece jet na dovolenou, nebo se mýlím?“
poznamenal Suko.
„Tak se nám tam pěkně zotavte, přeji vám příjemný
pobyt.“ Sir James mi podal ruku a zmizel.
„Dáš si ještě kafe?“ zeptala se Glenda.
Oči se mi zaleskly. „Proto jsem přece přišel, Glendo. Ta
břečka, co si dělám doma, mi vůbec nechutná a španělská
káva se s tou tvojí vůbec nedá srovnat. To jsem si nechal
vysvětlit od znalců.“
Glenda vstala a zamířila ke kávovaru. Oblékla se dnes
velmi elegantně. Patřila k ţenám, které by na sobě mohly
nosit i pytel a vypadaly by dobře. I kdyţ nebyla super
štíhlá, černá nabíraná sukně se stříbrnými prouţky dlouhá
přesně po kolena jí velmi slušela. Při kaţdém kroku se jí
nadouvala a vlnila.
Cítila můj pohled, otočila se a zeptala: „Je na mě něco
zvláštního?“
„Ne, ne, jen se mi poslední dobou líbí prouţky.“
„Myslíš mou sukni?“
„Správně.“
Nalila mi kávu do šálku. „Takové jsou teď v módě,
zrovna jako mini.“
„Tak to je určitě uvidím i ve Španělsku.“

- 18 -
 „Jen dávej pozor, aby ses do některé nezakoukal.“
Glenda mi podala šálek.
„Kdo ví...?“
„Jak se vlastně jmenuje to hnízdo, kam jedeš?“ zeptal se
mě Suko.
„Etula, hotel del Sol.“
„Aha.“
„Leţí to jiţně od Valencie a severně od Benidormu,“
řekl jsem mezi dvěma doušky kávy.
„Teď uţ je mi to jasné.“ Suko ovšem vypadal, jako by
nevěděl vůbec nic.
„Prostě leţí u moře, na takovém výběţku.“
„A jak jsi na to místo narazil?“
„Jeden kolega mi o tom vyprávěl. Prý tam nejsou ţádné
betonové hotely, jen klid, slunce a odpočinek.“
„I teď?“ zeptala se Glenda.
„Máme březen, to uţ ve Španělsku začíná svítit slunce,
a kromě toho je Etula hodně na jihu.“
„No tohle.“
Dopil jsem kávu, postavil šálek a ještě jednou se s
oběma rozloučil. Se Sukem podáním ruky, s Glendou jsem
si ale ruku nepodal. Tu jsem k sobě přitiskl a políbil ji na
obě tváře. Cítil jsem při tom pod tenkým černým
kašmírovým svetrem dva měkké hrbolky, ty, které od
samého prvopočátku lidstva připravují muţe o rozum.
Glenda se zachovala jako vdaná ţena a dala mi pár rad
na cestu.
„Všechny si zapíšu za uši,“ volal jsem na ni ode dveří a
mával na oba ještě z chodby.

- 19 -
 Na londýnské počasí člověk rád zapomene. Zima se
ještě jednou vrátila nebo právě přišla, těţko říci. Pršelo,
sněţilo, zkrátka další chladná vlna. Ve Španělsku, kam
jsem odlétal, zato mělo být počasí nádherné.
Zavazadlo jsem nechal ve vrátnici u vchodu. Měl jsem
jen jeden kufr.
I vrátný mi popřál hezkou dovolenou a ostatní kolegové,
kteří mě potkali, také.
Rychle jsem si našel taxi. Dopřál jsem si ten luxus a
nechal se na letiště odvézt.
Dostali jsme se tam poměrně dobře, dálnice na letiště
nebyla tak přecpaná jako jindy. Vzpomínal jsem, ţe jsem
na této silnici zaţil uţ věci, ze kterých se vyvinuly úplné
horory.
Pro mě je londýnské Heathrow městem samým pro
sebe. Ten, kdo se tu nevyzná a musí přestupovat, je ztracen.
Já jsem se tu vyznal a nechal jsem se zavézt přímo k
příslušnému vchodu.
„Jedete na dovolenou, pane?“ zeptal se mě taxikář, kdyţ
jsem vystupoval.
„Ano.“
„Tak vám přeji, aby byla příjemná. Kam máte
namířeno?“
„Španělsko.“
„Za vášnivými seňoritami a seňorami?“
„Spíš naopak.“
„Proč ne.“
Vtiskl mi do ruky kufr a já se mu odměnil přiměřeným
spropitným.

- 20 -
 Kdyţ jsem vstoupil do haly, nejprve jsem se pořádně
nadechl. Příjemný byl uţ samotný fakt, ţe jsem jednou na
cestě soukromě a ne sluţebně.
Dovolená...
Můţe se to zdát divné, ale musel jsem se nad tím
slovem zamyslet. Jak dlouho to je, co jsem měl naposledy
dovolenou? Měl jsem vůbec někdy nějakou? Pokud jsem
někdy nějaké volno měl mít, tak mi je vţdy něco překazilo,
neboť mí nepřátelé, bytosti stvořené černou magií, neměli
pro tuto lidskou potřebu ţádné pochopení.
Mnohokrát, kdyţ mě různé případy zavedly daleko do
světa, se mi podařilo udělat si volno ještě dva, tři dny po
tom, co jsem je vyřešil, ale skutečnou dovolenou, ne, tu
jsem vlastně ještě neměl.
Teď jsem ale oficiálně odjíţděl na sedm dní pryč.
Celý týden bez démonů - nebo...?
Tím jsem si zdaleka nebyl tak jistý. Mezi lidmi se
zkrátka najdou i takoví smolaři, které smůla neopustí ani o
dovolené. A já se nemohl zbavit pocitu, ţe mezi ně patřím.
Uvidíme...

- 21 -
 3
Slunce, dovolená, hosté... Tyhle tři věci seňor Goméz
přímo miloval, neboť byl hoteliér a ony mu zaručovaly, ţe
se mu do kasy pohrnou peníze.
Hotel byl postaven v maurském stylu a situován tak, ţe
tvořil otevřený čtverec. Ve vnitřním dvoře byl otevřený
bazén, venkovní bar, zahradní gril a další vymoţenosti,
zpříjemňující pobyt hostů. Ti, kteří se chtěli jít koupat nebo
opalovat na pláţ, museli přejít po upravené, ibiškovými
keři lemované soukromé cestě.
Hotelové pokoje byly velkoryse zařízené. Dvoupatrový
hotel zářil uţ do dáli sněhobílou barvou. Vedle plaveckého
bazénu na rozlehlém trávníku tu bylo moţno najít i mnoho
stinných míst pod širokolistými palmami.
V tomto roce se zdálo, ţe seňor Goméz patří k lidem,
kteří si štěstí doslova pronajali.
Ve střední Evropě se slavily Velikonoce. Mnoho rodin
odjíţdělo na dovolenou. Některé z nich do zimních
středisek, ale bylo i mnoho těch, kteří dali přednost jihu,
tedy teplu. Tak se stalo, ţe hotel seňora Goméze byl plný.
Hosté přijíţděli postupně, někteří se uţ ubytovali v
pokojích, ale nikdo z nich tam nezůstával. Všichni proudili
ven, přilákáni krásným vzduchem a bazénem s průzračnou
vodou.

- 22 -
 Seňor Goméz je pozoroval ze své kanceláře v přízemí
mezi listy ţaluzií v okně.
Personál měl plné ruce práce. Březnové sluníčko uţ
dokázalo pěkně opálit. Postaralo se také o to, aby měli
hosté neustále ţízeň a podle toho si neustále objednávali
nápoje.
Goméz se spokojeně usadil za svým psacím stolem z
tmavého dřeva. Věděl, co se sluší a patří. Vítal své hosty
vţdy elegantně oblečen. Toho dne měl na sobě černé sako a
bílé kalhoty. Košile byla zářivě bílá a kravata v decentních
barvách tvořících abstraktní vzor.
Hosté chodili za seňorem Gomézem do jeho kanceláře,
jejíţ stěny byly rovněţ bíle vymalované. V kontrastu s tím
byla podlaha pokryta zeleným kobercem. K tomu dobře
ladil béţový nábytek.
Goméz si právě prohlíţel seznam hostů. Měl zdravě
opálený obličej, knír pod nosem, vlasy mírně prošedivělé.
Za mlada měl vlasy černé. Jak s léty šedivěl, vznikl mu na
hlavě přírodní melír, který by mu mnohá ţena záviděla.
Goméz přitahoval ţeny jako magnet, ale vţdy se
varoval začít si něco s některou z turistek, i kdyţ byla
svobodná. Ţil ve společné domácnosti se svým přítelem,
který se mu staral o kuchyni.
Toho rána se u něho ohlásil jeden ze zaměstnanců. Chce
prý mluvit přímo s ním. Byl to velmi šikovný chlapec,
který se sem hlásil jako pomocný číšník. Před dvěma dny
mu bylo šestnáct let.
Ten chlapec se jmenoval Juan a patřil k místní chudině.
Goméz netušil, co od něho Juan můţe chtít. Rozhodl se,
ţe mu poskytne deset minut. Kdyby se choval nějak

- 23 -
nepřístojně, byl Goméz rozhodnut ho vyhodit. O jeho místo
se rvalo dalších deset.
Přesně v deset hodin někdo zaklepal na dveře. Goméz
řekl své obvyklé „dále“, vzhlédl od faktury jednoho ze
svých dodavatelů nápojů a viděl, jak se dveře opatrně
otevírají, jako by si chlapec netroufal jít dál.
Goméz nasadil profesionální úsměv a shovívavě svému
zaměstnanci pokynul.
„Pojď dál a zavři dveře.“
Juan na sobě ještě neměl pracovní oblečení. První
sluţba začne teprve odpoledne.
Goméz svému návštěvníku nenabídl ţidli. Místo toho se
zadíval na vybledlé, seprané oblečení mladého pomocníka.
Juan měl na sobě staré dţíny, pletený svetr a k tomu
tenisky, které by kaţdý jiný dávno vyhodil.
„Neţ nastoupíš sluţbu, tak se nejprve umyj a pečlivě
učeš,“ nařídil mu hoteliér.
„Ano, prosím.“
„Dobrá, a co tedy chceš? Věnuji ti deset minut.“
Juan zůstal stát kus od psacího stolu svého šéfa. Ruce
zkříţil za zády. „Jsem rád, seňore, ţe jste mě zaměstnal...“
„To jsi mi přišel říct?“
„Si, seňore.“
Goméz pokrčil čelo. U něho to bylo znamení, ţe se
zlobí. „A kvůli tomu mě rušíš?“
„To není všechno, seňore.“
„Co ještě?“
„Myslím, ţe není spravedlivé, jak mě budete platit.
Hotel bude plně obsazený, jak jsem slyšel, a vzhledem k
tomu se mi zdá můj plat příliš malý.“

- 24 -
 Goméz ho poslouchal na pohled klidně, jen chvění prstů
ho prozradilo.
Pohyboval jejich konečky a mírně jimi bubnoval o
desku psacího stolu.
„Myslíš?“ zeptal se, kdyţ Juan domluvil.
„Si.“
„Na to ti mohu jen říct, ţe mě tvůj názor na gáţi vůbec
nezajímá.“ Naklonil se přes stůl. Ţíly na čele mu naběhly.
„Je od tebe nestydaté říct mi něco takového do tváře.
Takový otrhanec jako ty můţe být rád, ţe jsem ho vytáhl z
ulice. Za to, ţe bude můj hotel plně obsazený, můţeš
děkovat Bohu na kolenou, protoţe dostaneš větší spropitné.
Vlastně bych ti za tvoji pomocnou práci neměl vůbec
platit.“ Potřásl hlavou. „Tohle se mi ještě nikdy nestalo, co
si vlastně myslíš?“ křičel.
„Chci víc peněz!“
„Tak si běţ dělat jinam, ode mě nedostaneš nic,
rozumíš?“
„Si, pochopil jsem.“
„Tak zmiz, ty malá odporná kryso! Zmiz z mé
kanceláře, neţ mi tady zkazíš všechen vzduch. Jedno ti
ještě řeknu. Za normálních okolností bych tě okamţitě
vyhodil, ale dám ti ještě jednu šanci. Můţeš si to rozmyslet
do zítřka do rána. Jestli do té doby nezměníš názor, vyletíš.
Buď budeš pracovat za dohodnutou mzdu, nebo nebudeš
pracovat vůbec. Mohl bych ti taky tvůj plat ještě sníţit.“
Záludně se usmál. „Uvidíme se zítra a já ti rovněţ
sdělím své rozhodnutí.“
„Myslíte ohledně sníţení mzdy?“
„Přesně tak, hochu.“

- 25 -
 Juan přikývl. Nevypadal vůbec jako litující hříšník. O
tom také svědčila jeho další slova. „Něco vám řeknu,
seňore Gomézi.“
„Ale to budou tvá poslední slova, mám práci.“
„Doufám, ţe toho nebudete litovat.“
„Jak prosím?“
„Jak říkám, k lidem se můţete chovat velmi špatně a
všelicos si k nim dovolit, ale ne všechno, seňore Gomézi.“
Juan se na místě obrátil a odešel z kanceláře.
Hoteliér zůstal zkoprněle sedět. Něco takového se mu za
jeho podnikatelskou kariéru ještě nikdy nestalo. Přijde si
nějaká taková nula, ţe prý s ním chce mluvit, a začne mu
vyhroţovat. To je vrchol!
Teprve po delší době našel Goméz zase řeč. „No tohle!“
zašeptal a vztekem zlomil tuţku. „Co si to ta mizerná krysa
vlastně myslí? To snad není moţné, taková nestydatost. Ani
pesos nedostane navíc, pokud ho vůbec ještě zaměstnám.
Zkrátím mu mzdu, to bude asi nejlepší.“ Goméz se chtěl
zase pustit do práce, ale nedokázal se uţ soustředit.
Vztekle sloţil účty, odloţil je do zásuvky a pak se vydal
na inspekční pochůzku.
Zaměstnanci se těchto inspekcí obávali. Kdyţ měl šéf
špatnou náladu, našel na kaţdém něco. Nic mu nebylo
dobré, všude nacházel prach nebo špínu, tuhle se dost
nelesklo sklo, támhle zase něco jiného, a kdyţ dostal
záchvat vzteku, mlčeli raději i ti nejlepší pracovníci, jen
aby jeho hněv ještě víc nerozdmychávali.
V hale, kde byla rozestavěna světle hnědá křesla kolem
malých stolků, objevil několik skvrn, ale svou obvyklou

- 26 -
kanonádu nespustil. Přicestovalo totiţ mnoho hostů, kteří si
přáli být ubytováni.
Goméz kaţdého hosta osobně uvítal a prohodil s ním
několik přátelských slov.
Někteří přicestovali sami. Obzvláště si všiml jednoho
Angličana stojícího poněkud stranou a pozorujícího s
pobaveným úsměvem na rtech zástup nedočkavých turistů.
„Vypadá to tu téměř jako v plné sezóně, pane.“
Angličan přikývl. „To mi nevadí, přijel jsem na týdenní
dovolenou.“
„Těch pár dní vám udělá dobře, pane...“
„Sinclair, John Sinclair.“
„Těší mne, já jsem seňor Goméz. Patří mi tenhle hotel.“
„Je velmi příjemný.“
„Děkuji, jistě se uvidíme ještě později.“
„Zajisté.“
Goméz pokračoval dál. Většina hostů přijíţděla z
Anglie nebo Německa. Obě tyto řeči lidé na španělském
pobřeţí docela dobře ovládali.
Gomézovi se nechtělo vracet se zpět do kanceláře.
Provedl inspekci chodeb na obou poschodích a našel
uklízečky, jak se baví v jedné z jejich komůrek.
Na těch si Goméz pěkně zchladil ţáhu. Setřel obě dívky
tak ostrými slovy, ţe se nakonec rozplakaly a omluvily se
mu.
„Ještě jednou, a vyhodím vás!“
„Si, seňor Goméz, si.“
Uţ chtěl jít, pak se ještě jednou obrátil a zeptal se na
svého přítele Pabla.
„Tam jsme ještě neuklízely, seňore.“

- 27 -
 „Proč ne?“
„Pokoj je zamčený.“
„No a co?“
„Zamčený zevnitř.“
„A vy jste nezaklepaly?“
„Zaklepaly, seňore, ale nikdo se neozval, bohuţel...“
Goméz se na obě dívky ostře zadíval, potom přikývl a
odkráčel pryč. Začal si o Pabla dělat starosti. Za
normálních okolností uţ by byl na nohou a pracoval v
kuchyni. Bylo uţ potřeba organizovat přípravu večeře.
Jestli byl vůbec v hotelu někdo, komu Goméz
důvěřoval, pak to byl jedině Pablo, který před třemi lety
přicestoval z Madridu a pracoval u něho jako šéfkuchař.
Velmi brzy oba muţi poznali, ţe je pojí víc neţ jen
přátelství. Goméz z Pabla učinil tichého společníka a
obstaral mu byt uprostřed hotelového komplexu v
přístavbě, kde bydlel i on sám.
Teď podvědomě zrychlil krok. To, co říkaly ty dvě
uklizečky, ho rozčililo. Aby se dostal do přístavku, musel
odemknout dveře, potom vyjít po tmavém schodišti nahoru
a ocitl se v chodbě obloţené světlými kachlemi. Její levou
stěnu tvořila skoro jen samá okna, takţe byla zalitá
slunečním světlem. Sluneční paprsky osvětlovaly
květinovou výzdobu, lemující po jedné straně celou
chodbu.
Pablo byl nostalgicky zaloţený člověk a měl slabost pro
stará měděná klepadla. Jedno takové si nechal přidělat z
vnější strany na dveře. Goméz dvakrát zaklepal. Slyšel
tlumenou ozvěnu, ale nikdo se neozýval. „Pablo, spíš?“
Nedostal ţádnou odpověď.

- 28 -
 „To přece není moţné,“ zašeptal. „Por Dio, co tam ten
chlap můţe dělat?“ Navenek se Goméz rozčiloval, ale
uvnitř ho trápila starost o přítele. Jako majitel hotelu měl
univerzální klíč ke všem dveřím. Daly se jím otevřít i
Pablovy soukromé pokoje. Ten klíč nosil stále u sebe.
Chvěly se mu prsty, kdyţ ho zasunul do zámku a
dvakrát jím otočil. Bylo opravdu zamčeno. Jak je to
moţné?
Náhodou mu padl pohled na podlahu. Ve škvíře mezi
dvěma kachlemi uviděl nějaký lesklý předmět. Sehnul se,
aby ho zvedl, a vytřeštil oči.
Byl to klíč.
Patřil Pablovi.
Gomézovi se stáhlo hrdlo. Pot mu začal vystupovat ze
všech pórů a perlil se mu na obličeji. Dveře byly odemčené,
stiskl tedy kliku a přešel práh.
On a Pablo obývali kaţdý tři velmi nákladně zařízené
pokoje. Dva z nich byly ve tvaru pětiúhelníka. Tady se
architekt doslova vyřádil.
Goméz neztrácel čas prohlídkou obývacího pokoje.
Viděl, ţe dveře do loţnice nejsou zavřené.
Z vnější strany měly pozlacenou barokní lištu, jinak
byly bílé.
Strčil do nich a vstoupil do loţnice, kde zůstal stát, jako
kdyţ do něj uhodí blesk. Krev z obličeje se mu vytratila.
Goméz byl bledý jako křída.
Něco tak strašného viděl dosud jen ve filmu. Jeho přítel
a partner leţel mrtev na širokém lůţku. Oknem sem
pronikaly dlouhé paprsky březnového slunce a ještě víc
zdůrazňovaly strašidelnost scény.

- 29 -
Pablo uţ tedy neţije.
Všude kolem byla samá krev...

- 30 -
 4
Dokonce i ze svého balkonu jsem poznal, ţe je to krev.
Prostěradlo bylo plné tmavých skvrn. Mrtvého jsem
neviděl, jen jeho obrysy pod prostěradlem. Dva muţi v
šedých pláštích vynesli nosítka z domu a rychle zmizeli za
domem, kde končila cesta, kterou bylo kvůli vysoké
kamenné zídce sotva vidět. Na ulici se objevil muţ v zelené
uniformě Guardia Civil, coţ je španělská policie. Nebyl
ţádná nízká šarţe. Na hlavě měl důstojnickou čepici se
štítkem. Byl to tedy důstojník. Velmi rychle zmizel v
hotelu.
Tento přístavek oficiálně k hotelu nepatřil. Usoudil
jsem, ţe tam bydlí hoteliér. Můj pokoj, velikostí spíš
apartmá, měl dvě velká okna a balkon.
Okna vedla do vnitřního dvora a z dalšího okna bylo
vidět přímo na přístavbu.
Vrátil jsem se nazpět do pokoje, přešel přes světlý
koberec a usadil se do proutěného houpacího křesla. To, co
jsem viděl, se mi vůbec nelíbilo.
Vraţda v hotelu del Sol. Anebo ţe by sebevraţda?
Tomu jsem moc nevěřil, ale cítil jsem uţ teď
nepříjemné mrazení a počítal s tím, ţe dovolená
neproběhne tak, jak jsem si představoval.
Jen se nerozčiluj, Johne, říkal jsem si v duchu. Do
tohoto případu ti nic není. Normální vraţdu mohou vyšetřit

- 31 -
normální policisté. Ani v Londýně bych býval nereagoval
jinak.
Přesto mi celá ta záleţitost nedala pokoj. Policista je jen
člověk, a to nemíním v negativním smyslu, ale pudy má
jako lovecký pes, který prostě musí jít po stopě. A já právě
jednu zachytil.
Nalil jsem si španělského koňaku, nasál jeho vůni a
pomalými doušky ho upíjel. Při tom jsem přemýšlel, ţe aţ
dosud všechno báječně klapalo.
Hotel se mi líbil, pokoj byl vynikající, okolí rovněţ, lidé
ke mně byli přátelští a dokonce jsem objevil několik ţen,
které sem přicestovaly samy. Vzpomněl jsem si při tom na
Glendina slova.
A teď se stane vraţda!
Zadíval jsem se ke stropu. Byl celý bílý, přesně jako
moje sako. K tomu jsem měl černou košili a bílé kalhoty.
Byl jsem zkrátka oblečen jako na dovolené.
Koňak jsem nedopil, protoţe se mě znovu zmocnil
neklid a já znovu zamířil k oknu a zadíval se do hloubky.
Nebylo nic vidět, všude bylo ticho a klid. Ţe by
pověstný klid před bouří?
Moje bílé sako leţelo na posteli. Vzal jsem ho a
přehodil si ho nedbale přes rameno. Nezapomněl jsem ani
brýle, protoţe pokud šlo o počasí, měl jsem opravdu
neskutečné štěstí.
Na pobřeţí uţ vládlo jarní, nebo spíše letní počasí.
Březnové slunce uţ bylo tak teplé, ţe jsem mohl vyjít ven v
košili s krátkými rukávy a sako jsem měl pouze jako
doplněk.

- 32 -
 Odešel jsem z pokoje, zavřel za sebou dveře a procházel
širokou, velmi pečlivě uklizenou chodbou k dřevěnému
schodišti. Sešel jsem k recepci, kde jsem nechal klíč.
Vrátný se na mě usmál. „Překrásný den, seňore, takový
uţ jsme dlouho neměli.“
„To si umím představit. Copak se tu stalo?“
„Co tím myslíte?“
„Viděl jsem Guardiu Civil, to myslím.“
Poloplešatý muţ vytřeštil oči. „Ne, seňore, a kde? U
nás?“
Mluvil tak afektovaně, ţe jsem mu nevěřil ani slovo.
„To nic, pane,“ řekl jsem, pokynul mu a odešel z hotelu.
Měl jsem v úmyslu si to hnízdo důkladně prohlédnout.
Nešel jsem po hlavní cestě. To bych musel projít kolem
bazénu před hotelem, kde uţ trávníky dostávaly sytě
zelenou barvu a kvetly různými odstíny.
Hledal jsem cestu k přístavku, kudy odnášeli mrtvolu z
domu.
Po několika pokusech jsem našel cestu ústící na silnici.
Tam stály dva policejní vozy a dům hlídali dva policisté v
placatých čapkách.
Snaţil jsem se chovat nenápadně, nechtěl jsem klást
ţádné otázky, abych nevzbudil nedůvěru.
Neţ si mě uniformovaní všimli, byl jsem uţ zase dávno
pryč.
Z letiště nás přivezl autobus. Silnice označená E 26 nás
dovedla aţ téměř k cíli. Zbytek uţ byla hračka.
Připadalo mi, jako by sluneční paprsky probudily Etulu
k ţivotu. Městečko kvetlo, obchody byly uklizené a zářivě

- 33 -
čisté a mnoho obchodníků vystavovalo zboţí i venku v
očekávání koupěchtivých turistů.
Lidé uţ byli nalehko. Mladé ţeny a děvčata měly velmi
krátké sukně, takţe dívat se na ně při chůzi bylo hotovou
pastvou pro oči.
Loudal jsem se městečkem a díval se sem a zase tam.
Vešel jsem i do několika obchodů, koupil si cigarety a
potom zašel do malého baru, kde byl příjemný chládek a
bylo to tam cítit vínem.
V prosklených vitrínách u pultu byly vystaveny různé
pochoutky, které ve mně vyvolaly hlad.
Objednal jsem si bílé víno a kousek jakési tlačenky,
která se musela namáčet do voňavé zelené omáčky. Obojí
chutnalo výtečně. Hostinský, velmi temperamentní muţ se
dvěma utěrkami přes rameno, mi nabízel ještě čerstvé
sépie. Slíbil jsem mu, ţe si je určitě dám, aţ přijdu příště.
Potom přišel další host. Byl jím policista z Guardia
Civil a postavil se vedle mě. Okamţitě jsem ho poznal. Byl
to ten, který ještě se svým kolegou hlídal na konci uličky.
„Co budeš pít?“ zeptal se hostinský.
„Vodu.“
„Budeš něco jíst?“
„Dej mi sépie.“
„Hned to bude. Dneska jsou úplně čerstvé.“
Musel jsem se velmi soustředit, abych těm dvěma
rozuměl. Naštěstí jsem se v intenzivním kurzu naučil
trochu španělsky, a tak jsem si nemusel připadat jako úplný
hlupák.
„Nějaké problémy, Romero?“
„Dalo by se to tak říct.“

- 34 -
 „Můţeš mluvit?“
Policista pokrčil rameny. „Vlastně ne, ale tohle ti
musím říct. Stejně se to rychle rozkřikne. Druhá vraţda!“
zašeptal.
Hostinský ustoupil o krok dozadu a narazil při tom do
regálu s láhvemi. „Uţ druhá?“ vydechl. Na čele mu
vystoupily kapky potu.
Policista, který se jmenoval Romero, přikývl.
Napjatě jsem poslouchal. V místnosti bylo přítmí a
malými okny sem pronikalo jen málo slunce. Obličej
hostinského osvětlovalo světlo nad pultem. Viděl jsem v
jeho očích strach. Ţádný úlek, jak se obvykle stává, kdyţ se
někdo dozví o vraţdě. Ne, tohle byl skutečný strach. Ten
muţ se musel něčeho hrozně bát.
Romero se napil vody. „Ty sépie uţ nechci, nemůţu teď
jíst.“
„To chápu,“ kýval hostinský hlavou. „Bylo to zase tak
ošklivé jako poprvé?“
„Dokonce ještě horší.“
„Půjdeš dnes na pohřeb?“
„Ne.“ Romero sklonil hlavu. „Máme moc práce. Pokud
to tak půjde dál, budeme muset utvořit zvláštní komisi pro
vyšetřování vraţd.“
„A máte nějakou stopu?“
„Ţádnou. Je to hrozné. Pablo nikomu nic neudělal. Byl
sice přihřátý, ale tím přece nikomu neškodil. Nevládne nám
uţ Franco.“
„Ten obchodník s rybami ale teplý nebyl.“
„Právě.“ Romero se podíval na hodinky. „Asi za půl
hodiny bude pohřeb.“

- 35 -
 Hostinský přikývl. „Maria mi přeţehlí černé sako a ...“
„To člověk potřebuje málokdy.“
„Uţ dlouho jsem ho nepotřeboval. Ale poslední dobou...
Pablo je druhý a kdo bude třetí?“
„Přestaň!“ otřásl se policista. Potom se zase podíval na
hodinky. „Co ti dluţím?“
„Dneska nic.“
„Děkuji.“
Dotkl se čapky a zamířil k východu.
Hostinský se za ním díval. I já jsem odpočítával pesos
na pult, abych vyrovnal účet. Nebyl nijak vysoký.
„Vy jste tu poslední dobou měli dva mrtvé?“ zeptal
jsem se jakoby mimochodem.
„Ano.“
„Ale ne turisty, nebo ano?“
„Ne.“
Nemohl jsem mu klást další otázky, protoţe se objevila
jeho ţena a nesla mu černé sako. Byl to kousek, který by
patřil spíš do muzea. Látka se leskla a nebylo při tom jasné,
jestli je tak oblýskaná, nebo jestli taková byla původně.
„Tak já uţ taky půjdu,“ řekl jsem. „Udělám si menší
procházku.“
To uţ jsem říkal ve dveřích. Pak jsem se znovu ocitl na
slunečné ulici a nasadil si tmavé brýle.
Při svém povolání velmi často přicházím do styku se
hřbitovy a pohřby. Dalo by se říci, ţe se hřbitovy staly mou
specialitou. Ale ţe se i o dovolené zúčastním pohřbu, o tom
jsem ještě před dvěma hodinami neměl nejmenší tušení.
Samozřejmě jsem mohl jít na pláţ a opalovat se, jenţe mně

- 36 -
se prostě nepodařilo vymanit se z toho, na co jsem si za
dlouhá léta při své práci zvykl.
Postavil jsem se za dodávkový vůz a čekal, aţ vyjde
hostinský. Abych nemusel hledat cestu na hřbitov, bude
nejlepší, kdyţ půjdu za ním.
Vyrazil z bodegy, natáhl si na sebe černé sako a v ruce
drţel tvrdý cylindr. Potom se rychlým krokem pustil po
ulici. Došel aţ ke křiţovatce, kde odbočil doleva. Ne k
pláţi, ale k lesíku, kolem něhoţ vedla místní silnice.
Hřbitov leţel u lesíka. Z dálky vypadal klidně. Ţe to
bylo klamné zdání, jsem poznal, teprve aţ jsem tam
vkročil. Ze silnice sem zaléhal hluk jedoucích vozidel.
Hukot bylo slyšet téměř nepřetrţitě.
Hřbitůvek byl útulný, pokud se to o hřbitově dá vůbec
říct, a dobře udrţovaný. Cestičky byly vysypané pískem.
Na hrobech stály sochy, většinou samí svatí.
Hroby byly ozdobeny spoustou květin a za hřbitovem
byla malá kaple.
Několik místních obyvatel stálo před jejími tmavými
dveřmi. Teď právě zdravili hostinského poplácáním po
rameni.
Jako cizinec jsem neměl důvod vstupovat, proto jsem
zůstal stát venku. Kdyţ se ale shromáţdění lidé odebrali
dovnitř, nahlíţel jsem tam oknem.
Viděl jsem černou rakev a řadu lavic z tmavého dřeva.
Byly obsazeny do posledního místa. V první řadě seděli
rodinní příslušníci a plakali.
Předsevzal jsem si, ţe se při obřadu budu drţet v
pozadí. Moţná se mi podaří zachytit něco důleţitého z řečí
mezi lidmi.

- 37 -
 Zahlédl jsem bíle natřené lavičky. Na jednu z nich,
stojící ve stínu štíhlé pinie, jsem se posadil. Kvůli
nepřetrţitému hluku od silnice jsem však nemohl
vychutnávat ticho na hřbitově.
Natáhl jsem si nohy a zavřel oči za tmavými brýlemi.
Pak jsem zaslechl zvonění umíráčku.
Na monotónní a nepřetrţitý hluk motorových vozidel si
člověk dokáţe zvyknout, a tak jsem si zřejmě musel
zdřímnout, protoţe jsem v pravém slova smyslu vyskočil
úlekem, kdyţ jsem najednou zaslechl kroky vrzající po
štěrku.
Přicházely zleva, kam dopadal stín křovin. Zadíval jsem
se tím směrem a okamţitě jsem sebou škubl.
Co to bylo za ţenu?!
Jsou muţi, kteří blázní za kaţdou sukní. Mně to
vţdycky chvíli trvá, neţ mě některá vyvede z rovnováhy,
ale ţena, která kráčela po cestě ke mně, byla skutečná
krasavice.
A navíc sexbomba, ze které smyslnost přímo
vyzařovala!
Vyschlo mi v krku a nemohl jsem se ubránit tomu,
abych na ni nezíral jako studentík na svou první lásku.
Měla úplně černé vlnité polodlouhé vlasy. Takovou
barvu vlasů je moţné vidět jen u jiţanek. Na čele měla
čelenku sloţenou z malých kovových plátků. Ty se střídavě
třpytily nebo pohasínaly podle toho, jak na ně dopadaly
sluneční paprsky. Oválný obličej té ţeny vypadal, jako by
jej namaloval malíř. Nos měla rovný, plné, smyslné rty,
modré oči s odstínem do zelena, které dokázaly člověka

- 38 -
doslova provrtat. Neviděl jsem však v nich ţádnou faleš,
spíš výsměch pramenící z vědomí vlastní přitaţlivosti.
Ta ţena byla oblečená do světle zelených kalhot se
širokými nohavicemi, k nim měla bílou volnou halenu z
poddajného materiálu. Při kaţdém kroku se pod ní
pohupovaly hroty ňader bez podprsenky.
Všimla si mě?
Měl jsem pocit, jako by se dívala skrz mě. Nezpomalila
ani krok, kdyţ kolem mě procházela. Abych na sebe
upozornil, řekl jsem vzrušeným hlasem: „Buenos tardes.“
Pokývla hlavou v odpověď a šla dál. Všechno na ní bylo
v pohybu, ale nepůsobilo to ani rušivě, ani neohrabaně.
Co ta osoba hledala na hřbitově? Ţe by šla na pohřeb?
Zamířila totiţ směrem ke kapli.
Člověk můţe mluvit i očima. To jsem si v této chvíli
znovu ověřil. Obrátila hlavu a zadívala se na mě. Byl to jen
krátký pohled, ale vpil se mi pod kůţi. Hluboce mě zasáhl.
Vábila mě a rozehřívala.
Šla dál.
Kráčela vstříc slunci. Zdálo se mi, jako by do svítící
koule vstoupila, a ta ji do sebe pohltila. Prostě mi najednou
zmizela z očí.
Seděl jsem na lavičce, sundal si tmavé brýle a protíral si
oči. Byla to snad halucinace? Bylo to nějaké mámení
smyslů, šalba a klam? Nebyl jsem si vůbec jist.
Ale ne, tak bujnou fantazii zase nemám.
Byla skutečná a ještě před chvílí kráčela těsně kolem
mne po štěrkové pěšině. Vrzání štěrku jsem slyšel ještě
dlouho. Napadlo mi, ţe po sobě musela zanechat stopy,
proto jsem začal pátrat po zemi.

- 39 -
 Ale nic jsem neviděl. Štěrk vypadal jako čerstvě
uhrabaný.
Takţe jsem nakonec došel k přesvědčení, ţe to byl
přece jen nějaký fantom. Moţná uţ jsem doopravdy
potřeboval dovolenou. Těch sedm dní odpočinku mi udělá
dobře.
Zavrzání dveří mě vrátilo do přítomnosti. Kouzlo
okamţiku zmizelo současně se zmizením té cizinky.
Zahleděl jsem se na dveře a viděl jsem lidi vycházet z
kaple. Pokud spolu vůbec hovořili, pak velmi tiše, takţe
jsem ničemu nerozuměl.
V myšlenkách jsem se znovu vrátil ke krásné neznámé.
Zjevila se mi jako ve snu a stejně tak i zmizela. Šálivá
představa, přelud.
Ţe by mě španělské slunce uţ natolik omámilo, ţe bych
viděl věci, které neexistují? Nesmysl! Protřel jsem si znovu
oči, teď uţ pevně přesvědčen o tom, ţe jsem tu ţenu
opravdu viděl. Moţná zabočila z hlavní cesty na úzkou
boční pěšinku a já si toho kvůli slunci nevšiml.
Na jedné straně taková krása a na druhé straně smrt.
Stačilo se jen podívat směrem otevřeným dveřím, kde se
řadil smuteční průvod čekající na rakev.
Tu jsem zatím neviděl. Zato jsem slyšel, jak se nad
hroby snášejí smutné tóny trubky. Fanfára, která zahájila
hudební doprovod zemřelému, pak se k ní přidaly další
dechové nástroje, pozouny, klarinety. Vzápětí se objevila
rakev a před ní muzikanti. Kráčeli v čele průvodu spolu s
farářem a oběma ministranty. Za nimi rakev. Stála na
nákladní plošině malého elektromobilu. Dříve bývalo
zvykem, ţe rakev nosívali muţi na ramenou. Tato tradice

- 40 -
moţná stále ještě doznívá v malých vesnicích, ale turistické
středisko jako Etula bylo uţ dál.
Nejbliţší příbuzní mrtvého kráčeli za rakví. Dva muţi
podpírali plačící vdovu. Byla oblečená celá v černém.
Obličej měla zakrytý černým závojem.
Průvod kráčel velmi pomalu. Smuteční pochod zněl
přidušeně, někdy se ozvaly falešné tóny, z nichţ mne
bolely uši.
Průvod kráčel po cestě vedoucí kolem mé lavičky. Vstal
jsem, abych neznámému neboţtíkovi vzdal čest. Nejprve
kolem mě prošli muzikanti se zpocenými tvářemi. Pro ně to
určitě nebyla ţádná zábava, nepřetrţitě foukat do nástrojů.
Farář byl starý muţ. Působil velmi důstojně a na svůj věk
měl velmi jasný pohled.
Na plačící vdovu jsem se nedíval. Kdyţ kolem mě
procházela, sklopil jsem hlavu, takţe jsem jen slyšel její
pláč. Vzhlédl jsem, teprve aţ na štěrku doznívaly kroky
posledních smutečních hostí.
Byli to muţi a ţeny z vesnice. Domácí, kteří zemřelého
dlouho znali. Bledé tváře, stisknuté rty, uplakané oči.
Uviděl jsem i bodegera - hostinského. Krátce se na mě
podíval, kdyţ prošel kolem. I kdyţ upíral pohled kupředu,
pokývl jsem mu na pozdrav. Pomalu šel se skupinkou,
která průvod uzavírala.
Nešli daleko. Brzy zahnuli doprava na úzkou pěšinu, na
jejímţ konci byl vykopán čerstvý hrob, do kterého měla být
spuštěna rakev.
Lidé měli co dělat, aby se na tu úzkou pěšinu všichni
vešli a rozestavěli se kolem hrobu. Farář ještě naposledy
pronesl pár slov na rozloučenou. Ulevilo se mi, kdyţ hudba

- 41 -
konečně zmlkla. Nejsem ani za normálních okolností
příznivcem dechových nástrojů.
Na lavičku uţ jsem si nesedl. Pohřeb se mě vlastně
netýkal. Zemřelého jsem neznal, ani jsem ho nikdy neviděl.
Jen jsem stále musel myslet na vraţdu v hotelu.
Někdo tu musel řádit jako krvelačná bestie. Tak tomu
bylo i v případu této vraţdy, jak jsem pochytil z rozhovoru
smutečních hostů, kteří si mezi sebou šeptali.
„Museli jsme nějak zhřešit, ţe nás postihla taková
pohroma,“ řekla jedna starší ţena.
„Ano, a teď další vraţda!“ pronesl bodegero.
„Jak to? Kde?“
„V hotelu del Sol.“
„Ne!“
„Ano.“
Najednou se kolem hostinského vytvořila skupinka.
Začali diskutovat hlasitěji, protoţe muzikanti spustili
poslední pozdrav nad otevřeným hrobem.
Ta druhá vraţda se zatím ještě nerozkřikla. Ale to se
brzy změní. Zvědavci toho chtěli vědět víc, ale hostinský
jim toho moc nemohl říct, jen ţe to postihlo Pabla.
„Ach, toho,“ řekla jedna ţena. „Ten se sem přece
přistěhoval.“
„Přesto to byl taky náš člověk,“ řekl někdo.
Drţel jsem se stranou diskusí, protoţe jsem neměl ţádné
právo do nich zasahovat.
Kromě toho jsem uţ viděl a slyšel dost. Věděl jsem uţ
zcela určitě, ţe se nad tímto malým přímořským letoviskem
stahují mraky. Strach. Lidé se třásli. Aniţ by to někdo z
nich řekl, kaţdý z nich se obával, ţe bude příští obětí.

- 42 -
 Opustil jsem hřbitůvek jako první a vracel jsem se do
hotelu s nepříjemným tušením.
A bohuţel, to mne zklamalo málokdy...

Do večera se nic nového nestalo, kromě toho, ţe jsem

měl velký hlad a čekal jsem, aţ si budu moci zajít na
večeři. Kolem jedenadvacáté hodiny jsem vstoupil do
hotelové restaurace, kde jsem měl u stolu rezervované
místo jako všichni ostatní.
Přidělili mi místo u okna, odkud jsem měl výhled do
vnitřní zahrady. Tam uţ svítily elektrické lampy, jejichţ
světlo se odráţelo v průzračné vodě bazénu.
Popíjel jsem minerálku a díval se na jídelní lístek, kde
jsem vybíral něco, co by mi neleţelo celou noc v ţaludku.
Rozhodl jsem se pro rybí talíř.
To si objednám.
U stolu se objevil číšník. Byl to ještě mladý člověk,
nanejvýš osmnáctiletý chlapec. Vlasy měl pečlivě učesané
na pěšinku, přátelsky se usmíval a zeptal se mě, co si
objednám.
„Rozhodl jsem se pro rybí talíř.“
„Výborně, seňore, a potom?“
„Jak... jak prosím?“
„To je předkrm, seňore.“
Usmál jsem se na něho: „Mně to stačí jako hlavní
chod.“

- 43 -
 „Jak si přejete. A jmenuji se Juan. Budete-li mít nějaké
další přání, zavolejte mě.“
„To si zapamatuji.“
„Mohu vám doporučit nějaké víno, nebo si chcete
vybrat podle jídelního lístku?“
„Nechám si od vás poradit.“
Vyjmenoval mi tři druhy.
„Přineste mi tedy bílé francouzské, to se bude k rybě
hodit.“
„S radostí, seňore.“ Juan odešel. Měl na sobě bílé sako a
černé kalhoty s ostře vyţehlenými puky.
Restaurace byla zařízena přívětivě a s velkým vkusem,
takţe se tu hosté cítili velmi dobře. Velká místnost byla
rozdělená niţšími bílými stěnami, takţe jste neměli pocit,
ţe sedíte v jedné z těch obrovských jídelen, jaké obvykle
bývají ve velkých turistických střediscích.
Na stolech byly prostřeny bílé ubrusy. K tomu světle
modré ubrousky a rovněţ světle modrý nábytek z ratanu.
Přišel jsem mezi prvními. Potom se restaurace začala
zaplňovat. Pokud jsem si zapamatoval správně tváře, které
jsem viděl při příjezdu, rezervace u stolů byly určeny
výhradně pro hotelové hosty.
Seděl jsem u stolu pro dva. Druhá ţidle zůstala
neobsazená. Nikdo si nepřisedl. Ani ţádná osamělá ţena, a
já tomu byl rád.
Juan mi přinesl víno. Poděkoval jsem mu, on se na mě
přátelsky usmál a pak se s úklonou šel věnovat ostatním
hostům.
Zahleděl jsem se oknem do zahrady. Uţ delší dobu se
venku snášela tma. Jen lampy rozlévaly své umělé světlo

- 44 -
po zahradě. Ţádný z hostů uţ nebyl venku, protoţe v tomto
ročním období bylo večer ještě chladno.
Opravdu ţádný z hostů?
Zahradou kráčela nějaká ţena. Kdyţ se ocitla ve světle
lampy, okamţitě jsem ji poznal.
Zatajil se mi dech!
Byla to táţ ţena, kterou jsem viděl na hřbitově. Teď
kráčela po zahradě. Byla oblečená stejně jako na hřbitově,
jen přes ramena měla přehozené sako kvůli chladu.
Vyschlo mi v krku. Rychle jsem si dal doušek vína a
přemýšlel jsem, zda je to náhoda, ţe ji znovu vidím.
Takové věci se stávají.
Jak jsem tak přemýšlel, pozoroval jsem ji, jak se blíţí k
restauraci.
Ţe by tady byla ubytovaná?
Byl jsem velmi zvědavý. Musela projít těsně kolem
mého okna, dívala se přes sklo a určitě mě musela vidět.
Usmál jsem se na ni.
Jediným pohybem mi nenaznačila, ţe by si mě všimla, a
brzy mi zmizela z dohledu. Právě kolem procházel Juan.
Pokývl jsem na něho, aby přišel k mému stolu, a zeptal
se ho, jestli tu ţenu viděl.
„Kterou, prosím?“
Popsal jsem ji.
Juan na mě překvapeně podíval. „Lituji, seňore, ale
ţádnou takovou ţenu jsem neviděl.“
„Dobrá, děkuji ti.“
Juan odešel a já se obrátil na ţidli tak, abych viděl na
vchod do jídelny. Uviděl jsem ji znovu. Uţ byla v
restauraci.

- 45 -
 Z této scény by se dal natočit reklamní šot. Lidé si jí
okamţitě všimli. Ne, to je slabé slovo, doslova ji hltali
očima. Všichni se na ni zvědavě a s obdivem dívali, muţi,
ale i ţeny. Ţeny jí byly fascinovány stejně jako muţi a
neznámá byla očividně potěšena tím, jakou pozornost
vyvolala. Přistoupil k ní vrchní a zeptal se jí, co si přeje.
Samozřejmě, dáma chtěla povečeřet. Muţ v černém
fraku se rozhlédl kolem. S politováním pokrčil rameny,
protoţe u ţádného stolu uţ nebylo volné místo, aţ zahlédl
moje znamení.
Znovu se obrátil na krasavici, něco jí šeptal a ukazoval
mým směrem.
Modrooká kráska přikývla. Samým napětím se mi stáhl
ţaludek.
Vrchní spolu s neznámou zamířili k mému stolu,
sledováni pohledy všech hostů. Zvedl jsem se, přičemţ na
mě všichni upírali závistivé pohledy. Určitě mi
přinejmenším všichni muţi v jídelně záviděli.
„Seňore, tato dáma hledá volné místo. Nebude vám
vadit, kdyţ ji posadím k vašemu stolu?“
„Vůbec ne.“
„Děkuji,“ řekla neznámá, nechala si odtáhnout ţidli a
posadila se. Já se posadil po ní a nemohl jsem se ubránit,
abych se nezačervenal.
Usmála se na mě. „Vy uţ jste si objednal, seňore?“ Její
hlas zněl velmi tiše, ale bylo jí dobře rozumět.
„Si.“
„Je to víno dobré?“
„Mně chutná.“

- 46 -
 „Pak si je tedy objednám také.“ Objednala si u Juana
karafu. Ten u ní stál a zíral na ni jako hypnotizován.
„Budete také něco jíst?“ vykoktal nakonec.
„Ne, Juane.“ Zdálo se, ţe mladíka zná, neboť ho
oslovila jménem, aniţ by se jí představil. Od chvíle, kdy se
neznámá objevila, jsem měl pocit, ţe sedím někde úplně
jinde. Uţ ne v té velké restauraci, ale na nějakém malém
ostrůvku patřícím jen nám dvěma.
Připadalo mi, jako bych se vznášel, a musel jsem se
velmi přemáhat, abych se zase postavil na pevnou zem.
Bylo to v její tváři.
Díval jsem se na tu tvář, kterou jsem měl přímo před
sebou. Viděl jsem modré oči s nádechem do zelena, oči
lesknoucí se tajuplným příslibem. Zvedla sklenici.
Učinil jsem totéţ, přiťukli jsme si a já se představil.
„John Sinclair,“ opakovala a pohybovala štíhlými prsty
s velmi světlou pokoţkou. „To mi zní anglicky.“
„Máte pravdu, seňoro, jsem z Londýna.“
„Neříkejte mi seňoro, Johne. Smím vám tak říkat?“
„Prosím vás o to.“
„Já se jmenuji Lavinia. Lavinia di Luna...“
Prozradila mi své jméno a já si připadal, jako bych
dostal ránu do hlavy. Lavinia di Luna! Znělo mi to jako
jméno z opery, jako pseudonym nějaké spisovatelky, jako
hudba, jako sám hlas této nádherné země.
„Nad čím přemýšlíte, Johne?“
„Nad vaším jménem.“
Zasmála se. „To je tak hrozné?“
„Ne, právě naopak. Málokdy jsem se setkal se jménem,
které by na mě učinilo tak hluboký dojem.“

- 47 -
 Mírně pokrčila rameny. Bílé sako si odloţila. „To si
umím představit. Ve vaší zemi se taková jména asi těţko
vyskytují, viďte?“
„To máte pravdu.“
Juan mi přinesl rybí talíř. Na předkrm to byla pořádná
porce.
Opravdu mi to bude stačit jako hlavní chod. Různé
druhy mořských ţivočichů leţely na oválném stříbrném
talíři. Sépie, sardele, malí krabi, kterým se tu říká „scampi“,
to všechno obloţené salátovými lístky. Uţ jsem se na to
těšil.
Lavinia mi popřála dobrou chuť. Pustil jsem se do jídla.
Kdyţ jsem ji pokradmu pozoroval, ještě i teď mi
naskakovala vzrušením na zádech husí kůţe. Sem tam se
zadívala i ona na mě. Její pohled mi pronikal aţ do morku
kostí.
Ty oči, ta usmívající se ústa! Byl jsem úplně omámený
a ona neudělala nic, aby tomu učinila přítrţ. Při jídle jsem
pomalu upíjel vína.
Oslovil jsem ji: „ Lavinie, zdá se mi, ţe jsem vás poprvé
viděl na hřbitově a...“
„Si.“
Výborně, potvrdila mi to.
„...najednou jste mi zmizela,“ dokončil jsem a upřeně
jsem se na ni zadíval. „Kde? A jaký jste k tomu měla
důvod?“
„Odbočila jsem, je tam úzká pěšinka, kterou kaţdý zná
a pouţívá jako zkratku.“
„Podle toho musíte být zdejší.“
„Dalo by se to tak říci.“

- 48 -
 „A já myslel, ţe jste turistka.“
„Ne, Johne, to nejsem. Ţiji tady ráda. Slunce, pláţ. Teď
teprve přijde báječná doba, to vám mohu slíbit.“
Podle toho, jak to Lavinia řekla, jí prostě musel člověk
věřit. Byl jsem jí tak uchvácen, ţe jsem uţ vůbec
nepřemýšlel o obou vraţdách.
Ona sama nic nejedla, jen sem tam upila vína, které jí
dělalo dobře, jak mi řekla. Já se zatím vnitřně uklidnil,
dojedl večeři, snědl k ní i kousek bílého místního chleba a
nechal jen salát.
Přišel k nám Juan a zeptal se mne, zda mi chutnalo.
„Bylo to výborné,“ pochválil jsem jídlo.
„Děkuji.“
Začal uklízet se stolu. Přitom stál blíţ Lavinie neţ mě.
Viděl jsem, jak k němu natáhla ruku. Mýlil jsem se, nebo
ho opravdu pohladila? Jistý jsem si tím nebyl, protoţe Juan
se prudce obrátil a odnesl můj talíř.
Lavinia pozvedla číší s vínem a dívala se na mě přes její
okraj. „Jak dlouho tu zůstanete, Johne?“
„Týden.“
Povytáhla obočí. „To není moc dlouho, nemyslíte?“
„To máte pravdu, ale delší dovolenou si bohuţel
nemohu dopřát.
„Kvůli práci?“
„Přesně tak.“
„Přicestoval jste sám?“
„I to jste uhodla. A nepřivezl jsem si s sebou ţádnou
manţelku a ani na mě nečeká ţádná v Londýně.“
„Ó,“ řekla překvapeně. „To je neobvyklé.“
„Myslíte?“

- 49 -
 „Si, muţi ve vašem věku uţ jsou obvykle ţenatí.“
Zasmál jsem se a rozhodil rukama. „Já jsem prostě ještě
nenašel tu pravou.“
„To se dá ještě napravit.“ Upila zase trochu vína a
odloţila sklenici. Potom změnila téma: „ Jaké máte
povolání, Johne?“
Mávl jsem rukou: „Hrozné.“
„Jak to?“
„Jsem státní zaměstnanec.“
„Takţe něco jako úředník?“
„Správně.“
Zasmála se. „Tedy, abych vám řekla pravdu, takhle
jsem si úředníka nikdy nepředstavovala. Je to... zvláštní,
Johne, tak vy jste tedy úředník? Přitom jak přitaţlivě
vypadáte?“
„Úředník přece nutně nemusí být zkostnatělý a
vysušený.“
„Ano, to vím. Jenţe já zaţila jen takové. Často bývají
arogantní a povýšení, i kdyţ by neměli zapomínat na to,
kdo je platí. Omluvte mě.“ Natáhla ruku přes stůl a poloţila
ji na mou. „Nechtěla jsem vás urazit.“
„Nic takového se nestalo,“ odpověděl jsem automaticky
a soustředil se na její dotyk. Měla neobvykle studenou,
téměř suchou pokoţku. Jako by mi četla myšlenky, hned
ruku stáhla.
Přišel Juan a nalil nám víno.
Poděkovali jsme mu a já si všiml pohledu, který vyslal
směrem k Lavinii, i toho, jak jej ona opětovala. Ţe by se ti
dva znali důvěrně?
Chtěl jsem to vědět přesně, a proto jsem se zeptal.

- 50 -
 „Ach ano, jistě, znám Juana, zná ho kaţdý, kdo tu
vyrostl.“
„Takţe vy bydlíte přímo v Etule?“
„Ano.“
„A smím se zeptat, kde?“
„Na konci vesnice.“
Víc mi toho neprozradila, znovu pozvedla číši a chtěla
se napít. Pootevřela ústa.
Lavinia měla nádherné rty, jemně vykrojené, rudé a tak
ostře ohraničené, jako by je někdo namaloval. Měla je jen
lehce přetřené rtěnkou světle červené barvy, která ladila k
jejím očím.
Najednou se mezi rty něco zalesklo. Něco tmavého, ale
dal bych krk za to, ţe to nebyl jazyk. Měl jsem dojem, ţe
jsem zahlédl černého červa.
Lavinia si toho všimla. Obrátila hlavu, odkašlala si a
přitiskla si ruku před ústa. Několikrát zakašlala, neţ se zase
normálně posadila.
„Promiňte,“ řekla, „ale...“
„Stalo se vám něco?“
„Ano, zase se mi to vrací - mírné nachlazení, víte?
Přechodila jsem to, a to se nemá.“
Chtěl jsem se jí zeptat na tu věc, která mi připadala jako
červ, ale nemohl jsem se k tomu odhodlat.
Moţná, ţe se mi to jen zdálo. Lavinia di Luna mi však v
následujících minutách připadala mírně rozpačitá. Hladila
rukama nervózně ubrus, který vůbec nebyl pomačkaný.
Potom si hrála se sklenici a nakonec se nejistě usmála a
řekla:

- 51 -
 „Myslím, Johne, ţe dnes večer nejsem moc dobrá
společnice.“
Protestoval jsem horlivě: „Jak můţete něco takového
říci?“
„Poslyšte, Johne, já sama to vím nejlépe. Jak dlouho jste
říkal, ţe zůstanete v Etule?“
„Přesně týden.“
„Výborně. Určitě se ještě několikrát setkáme. Teď se ale
opravdu necítím dobře a ráda bych odešla.“
„Mám vás doprovodit domů?“
„Prosím vás, to určitě ne. Ta cesta mi vůbec neublíţí.
Naopak, čerstvý vzduch mi můţe udělat jen dobře.“
„Ale...“
„Ţádné ale, Johne. Uvidíme se zítra.“
„Kdy?“
„To přenechte náhodě. Náhoda si někdy hledá velmi
zajímavé cesty, jako dnes.“ Odsunula ţidli a zvedla se.
I já jsem se zvedl, zůstal jsem stát u stolu a všiml jsem
si, ţe nás znovu všichni pozorují. Většina hostů čekala, ţe
odejdeme z restaurace společně.
Byl to z jejich strany omyl. Pomohl jsem Lavinii
obléknout sako a ona se se mnou rozloučila polibkem na
obě tváře. Dotyk jejích rtů mě zašimral na kůţi.
Nebo to bylo něco jiného?
„Tak zítra na shledanou,“ řekla, podala mi ještě ruku a
zamířila k východu.
Zůstal jsem stát tak dlouho, dokud jsem ji viděl. Potom
jsem se rychle posadil, protoţe jsem si začal připadat jako
na jevišti.
Přišel za mnou Juan. „Dáte si ještě víno, seňore?“

- 52 -
 „Ano, prosím.“ Zhluboka jsem se nadechl, sáhl do
kapsy a vytáhl cigarety. Chvíli jsem si hrál se zlatou
krabičkou, neţ jsem ji otevřel a vytáhl z ní jednu cigaretu.
Při kouření jsem přemýšlel o Lavinii. Nebyl jsem z ní
vůbec moudrý. Zdálo se mi, ţe je to rozdvojená osobnost.
Na jedné straně byla nabitá sexem, na druhé nevinnost
sama. Stačilo, kdyţ se na mě podívala svýma velkýma
modrýma očima.
Vyptávala se mě na osobní věci a o sobě mi vlastně nic
neřekla. Nevěděl jsem ani, kde přesně bydlí a čím si
vydělává na ţivobytí.
Moţná mi v tom pomůţe Juan, který právě přinášel
víno.
„Vy znáte Lavinii di Luna?“ zeptal jsem se ho.
„Si, seňore.“
„Bydlí zde v Etule?“
„Tak nějak.“
„A co dělá?“
Juan mi nalil a současně pokrčil rameny. „Lituji, seňore,
ale to nevím.“
Všiml jsem si, ţe není ochoten odpovídat mi na další
otázky. O chvíli později jsem ho poţádal o účet.
„Hned to bude, seňore.“
Znovu odešel od stolu. Díval jsem se na kouř z cigarety
a utápěl se v myšlenkách.
Tahle Lavinia di Luna mi sice nepřipadala přímo
tajemná, ale tak úplně normální taky asi nebyla. Tahle ţena
mě nejen postavila před hádanku, ona sama byla velkou
hádankou. Usmíval jsem se, kdyţ jsem myslel na to, ţe
mám jen několik dní, abych tu hádanku rozluštil. Kdyţ

- 53 -
jsem zamačkával cigaretu, padl mi pohled na ubrus do
místa, kde ještě před chvílí Lavinia seděla.
A přesně na tom místě jsem něco uviděl. Byly to tmavé,
červené skvrny jako od červeného inkoustu. Vypadaly, jako
by se je někdo pokoušel vyprat, ale nepodařilo se mu to.
Byly tam ty skvrny uţ předtím, neţ přišla?
Natáhl jsem se přes stůl a přejel po nich konečky prstů.
Zdálo se mi, ţe jsou vlhké.
Nevybavil se mi při tom jen červený inkoust, napadla
mě automaticky ještě další červená tekutina.
Krev!
Mohla by to být krev? Mohla. A jestli to je krev, musí
to být krev mé krásné spolustolovnice.
Juanův stín mi dopadl na ruku. Přinášel mi účet. Zaplatil
jsem a přidal k tomu spropitné. Juan poděkoval a měl se k
odchodu.
„Ještě okamţik, prosím.“
Tázavě se na mě zadíval a viděl, ţe ukazuji prstem na
skvrny. „Co to můţe být?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny a pak váhavě řekl: „ Víno?“
„Ne, nepili jsme přece červené víno. Napadlo mi něco
jiného. Co kdyţ je to krev?“
Juan nasál vzduch nosem. „To se mi nezdá, seňore, to
ne. Komu by tady tekla krev?“
„Lavinii di Luna, například.“ Při této odpovědi jsem se
na něj upřeně díval. Neušlo mi, ţe mu po obličeji přeběhl
výraz neklidu. Zaškubalo mu v koutcích úst, začal být
nervózní a odmítavě zavrtěl hlavou.
„To vám nedokáţu vysvětlit.“

- 54 -
 „No dobře, můţe to být také inkoust, co já vím,“
uklidňoval jsem ho.
„Si, seňore,“ odpověděl s úlevou.
Juan rychle odešel. Díval jsem se za ním a při tom jsem
pozvedl čerstvě nalitou sklenici. Víno sice nepatřilo mezi
silná vína, ale já ho vypil uţ dost a začal jsem pociťovat
jeho účinky.
Ale co, nemusím přece nikam jet, stačí mi vyjet nahoru
výtahem a lehnout si do postele.
Zůstal jsem sám sedět u stolu a přemýšlel jsem o
Lavinii. Ale ať jsem se namáhal, jak chtěl, k ţádnému
převratnému objevu jsem nedospěl. Tahle ţena pro mě byla
velkou hádankou a zůstala jí.
Ve štíhlé skleněné karafě zbyl uţ jen nepatrný zbytek
vína. Člověk by po sobě neměl zanechávat zbytky,
pomyslel jsem si a ještě jednou jsem si dolil sklenici do
poloviny. Zapálil jsem si ještě jednu cigaretu. V
myšlenkách jsem se i nadále zabýval svou novou známostí.
Myslel jsem také na své přátele, které jsem zanechal v
Londýně. Kdyby mě tak viděl Bili Conolly, ten by se
srdečně zasmál, a Suko rovněţ. Glendu by to ale dopálilo, o
Jane Collinsové nemluvě. Všichni byli daleko ode mne, já
byl na dovolené, pil jsem poslední doušek vína a myslel při
tom na dny, které mám před sebou.
Po pár minutách jsem zamáčkl cigaretu a zvedl se. Kdyţ
jsem vstával, bylo mi jasné, ţe jsem toho vypil dost. Určitě
bych se nemohl posadit za volant. Velmi pomalými kroky
jsem kráčel k hotelové hale. Číšníci mě přátelsky zdravili,
někteří mě však doprovázeli výsměšnými pohledy. Zřejmě

- 55 -
ze škodolibé radosti, ţe se mi nepodařilo novou známou
odvést k sobě do pokoje.
U recepčního jsem si vyzvedl klíč od pokoje. „Buenas
noches, seňor Sinclair.“
Poděkoval jsem mu a vystupoval po schodech. Ještě
nebylo tak pozdě, jedna hodina před půlnocí, a přesto jsem
cítil v ţilách olovo. Nemohlo to být jen tím vínem. Musela
se k tomu ještě přidat únava z dlouhé cesty.
Pokoj uţ byl připraven na noc. Postel rozesílaná, vedle
ní rozsvícená malá lampička, dveře na balkon otevřené.
Čerstvý vánek pohyboval záclonami, které se vlnily
pokojem jako dlouhé šály.
Vyšel jsem na balkon.
Znovu jsem uviděl ty skvrny. Tmavé cákance na
světlém kameni.
Opět jsem na ně sáhl a ať uţ to bylo co bylo, červená mi
ulpěla na konečcích prstů.
„Nesmysl,“ zašeptal jsem sám pro sebe. „Uţ zase si
něco vymýšlíš.“
Vrátil jsem se do pokoje a zavřel jsem za sebou. Svlékl
jsem se, lehl si do postele a okamţitě jsem usnul.
Avšak ne beze snů.
Ve snu se mi zjevila Lavinia di Luna. Vystoupila z moře
krve...

- 56 -
 5
Esmeralda si oddechla, kdyţ konečně vynesla těţký koš
s prádlem nahoru. Proklínala svého synovce, který tu práci
měl udělat. Měl ráno dost času vynést koš s mokrým
prádlem na půdu, ale neudělal to a teď uţ to nemohl
napravit, protoţe byl v práci.
Esmeralda Pinosová byla v podstatě ráda, ţe chlapec
práci sehnal. Ne všichni měli takové štěstí. Mnoho mladíků
bylo nezaměstnaných a protloukali se po různých
příleţitostných pracech a čas od času se nevyhnuli ani
nějaké malé krádeţi.
Esmeralda se konečně dovlekla na půdu. Byl to stísněný
prostor se šikmými stěnami a dvěma střešními okny proti
sobě. Esmeralda je nechávala otevřené, aby prádlo v
průvanu rychle schlo.
Natáhla mezi stěnami dvě šňůry a začala prádlo
rozvěšovat. Holá ţárovka neposkytovala mnoho světla a
venku uţ byla dávno tma. Z vnitrozemí se zvedl vítr.
Přinášel s sebou vůni květin a korpulentní Esmeralda
doufala, ţe alespoň část té vůně její prádlo nasaje.
Nejdříve pověsila svoje a synovcovo oblečení. Na
druhou šňůru rozvěsila loţní prádlo a podivovala se při tom
nad zahnědlými skvrnami, které se nevypraly, i kdyţ
reklama na prací prášek slibovala pravý opak.

- 57 -
 „To je přece krev,“ řekla a přemýšlela, odkud se tam
mohla vzít.
Ten polštář, na kterém krev objevila, patřil Juanovi. Ţe
by krvácel z nosu? To je moţné. Mohl jí to říct. Jenţe
chlapec byl v poslední době velice uzavřený, jako by ve
svém nitru nosil nějaký velký problém. Kdyţ se ho na něco
zeptala, stroze ji odbyl.
Moţná to souviselo s tou ţenou, která chlapce
navštívila.
Byl to kus, to musela Esmeralda uznat. A jednala s
Juanem, jako by to byl její milenec.
Teta si uvědomovala, ţe chlapec udělal za poslední rok
velký skok ve vývoji. Velice vyrostl a vypadal starší, neţ
ve skutečnosti byl. Začínal z něho být mladý pohledný
muţ, za kterým se dívky ohlíţely.
Ta ţena se pro něho vůbec nehodila. Esmeralda sice nic
neřekla, kdyţ oba zmizeli v jeho pokoji, ale příště něco
takového nedovolí.
Vţdyť ji sotva znal.
A ty krvavé skvrny na loţním prádle, ne, to se jí vůbec
nelíbilo.
Pověsila ještě dvě prostěradla, kdyţ najednou zaslechla
na dřevěném schodišti na půdu kroky. Někdo sem šel.
Esmeralda se podivila. Juan to nemohl být, protoţe ten
uţ dávno pracoval v hotelu del Sol. Jedině ţe by ho Goméz
vyhodil. Od něho by ji to vůbec nepřekvapilo.
Esmeralda chtěla otevřít dveře, aby se podívala, kdo to
přichází, kdyţ vtom se otevřely z druhé strany a ona musela
rychle ustoupit, aby ji nezasáhly.

- 58 -
 Na prahu nestál Juan, ale ţena, která s ním byla v jeho
pokoji. Při pohledu na ni se Esmeraldě Pinosové zvýšil
krevní tlak. Neměla vůbec chuť s tou osobou diskutovat a
chtěla ji poslat pryč. Ale nebylo to tak jednoduché, protoţe
Lavinia di Luna uţ vstoupila na půdu a zavřela za sebou
dveře.
„Co chcete?“ spustila na ni Esmeralda.
„Promluvit si s vámi.“
„Nemám zájem.“
„Ale, seňoro...“ Lavinia se usmívala. „Kdyţ já něco
chci, tak mi v tom nic nezabrání.“
Esmeralda proti ní vztáhla ruku a ukazováček namířila
na dveře. „Okamţitě odejděte z mého domu,“ řekla.
„Prosím, běţte pryč!“
„Zůstanu tady!“
To se ještě Esmeraldě Pinosové nestalo. Taková
nestydatost jí vzala řeč. Celá bez sebe lapala po dechu a
hledala slova.
„Můj synovec tu není,“ řekla konečně. „Je v hotelu a...“
„To vím.“ Lavinia učinila krok k ní a rukama pohladila
loţní povlečení. To neměla dělat.
„Co si to dovolujete!“ vykřikla na ni Esmeralda.
„Prostěradla jsou čerstvě vypraná, vy jste se snad
zbláznila!“
Lavinia zvedla obě ruce. „Ó, mnohokrát se
omlouvám...“ Udělala dva kroky dozadu. „Musím s vámi
mluvit, seňoro Pinosová.“
„Ale já s vámi ne.“

- 59 -
 „Ale ano, jen mě pěkně poslouchejte!“ Její tón se
změnil. Byl mnohem tvrdší a ostřejší, takţe se Esmeralda
polekala.
„Jak to se mnou vůbec mluvíte?“ zeptala se dotčeně.
„Jde o Juana.“
„To jsem si myslela. Ode mne nechcete nic, jen od toho
chlapce, ţe? Chcete ho zničit, vy... vy jedna čarodějnice...
vy...“
„Čarodějnice?“ Lavinia di Luna se rozesmála. „To je
velmi výstiţný výraz, opravdu, docela se mi líbí.“
Esmeralda se pomalu dostávala do varu. V očích jí
blýskalo, obličej jí zrudl zlostí. „Dokázala bych vám říci i
horší věci!“
„Jen si posluţte.“
„Ne, slušnost mi to nedovoluje. Nikdy v ţivotě jsem se
ničím neprovinila a udělala jsem všechno pro to, abych dala
Juanovi to nejlepší vychování a domov. Ale nedělala jsem
to proto, aby přišla taková jako vy a zneuţila toho chlapce
jako hračku pro svou zábavu. Teď uţ víte, co myslím?“
„Jako hračku?“ odpověděla Lavinia se smíchem. „Ne,
seňoro, v tom se hluboce mýlíte.“
„Tak jako co?“
„Jsem vašemu synovci vděčná.“
„Hohoho...“ zasmála se Esmeralda. „Tak vy jste vděčná
mému synovci? A za copak?“
„Tomu byste nerozuměla. Kromě toho se to týká jen nás
dvou.“
„Dokud ten chlapec ţije v mém domě, budu o něm
rozhodovat já. To si zapamatujte.“
„To si nemyslím.“

- 60 -
 „Ale je to tak!“
Lavinia se dívala na Esmeraldu svýma modrýma očima.
V jejích zřítelnicích se objevil ledový výraz. „Takţe vy
nejste ochotná se mnou spolupracovat?“
„V ţádném případě.“
„Škoda.“ Lavinia pokrčila rameny. „To je opravdu
škoda.“
„To si nemyslím. Pro Juana by bylo v kaţdém případě
lepší, mnohem lepší, kdybyste ho nechala na pokoji.“
„To se mýlíte, seňoro, a teď budete muset nést následky
za to, co jste mi řekla.“
„Jaké následky?“ zeptala se Esmeralda posměšně.
„Hned uvidíte.“ Lavinia natáhla ruku k prvnímu
prostěradlu a přejela po něm konečky prstů.
„Říkala jsem vám přece, abyste se...“ Esmeralda
nedomluvila. Zmlkla a ohromeně zírala. Připadala si, jako
by dostala ránu po hlavě.
Tmavovlasé ţeně ani zdaleka nenapadlo, ţe by mohla
splnit její přání a odejít. Naopak, chtěla ji zřejmě ještě více
rozčilit, protoţe jak přejíţděla prsty přes prostěradlo,
zanechávala za sebou dlouhé červené čáry.
Krvavé stopy...
Tímto strašlivým vzorem označila její čistě vypraná
prostěradla! Stopy vedly shora šikmo dolů. Jelikoţ se
Lavinia nechtěla hluboko shýbat, nasadila u druhého
prostěradla ruku o něco výš.
A znovu za sebou nechávala tutéţ výzdobu. Esmeralda
Pinosová nebyla schopná promluvit. Zdálo se, ţe krev ţeně
vytéká z konečků prstů.
„Co... co je to?“ vykoktala Esmeralda.

- 61 -
 „Krev, seňoro, moje krev...“ Chladně se při tom zasmála
a rozhodným krokem přistoupila k Esmeraldě. Zůstala stát
těsně před ní, takţe se jí téměř dotýkala.
„Co na to říkáte?“
„Co chcete?“
„Chci Juana, a uţ ho také mám.“ Dotkla se levé tváře
vyděšené ţeny. I tam zanechala krvavou stopu.
To však nebylo všechno.
Najednou zaútočila. Výraz v obličeji se jí změnil.
Esmeralda Pinosová od té chvíle proţívala skutečnou
hrůzu.
Viděla, jak se ta osoba před ní mění, ale vůbec to
nechápala.
Najednou leţela přitisknutá k zemi.
Další vteřiny se pro ni staly peklem. Lavinia jí ukázala
svou pravou tvář.
A ta byla víc neţ strašlivá...
A pak rázem veškeré zvuky na půdě utichly.
Teprve později se na schodech znovu ozvaly kroky.
Zněly odshora dolů, přesunuly se do místnosti v přízemí
a potom se opatrně otevřely domovní dveře. Krátký pohled
vpravo i vlevo, vzduch byl čistý.
Skrytý pozorovatel by býval viděl, ţe z domu vyšly dvě
postavy.
Jedna z nich šla a druhou měla přehozenou přes ramena.
Ta se uţ nehýbala. Byla zřejmě mrtvá...

- 62 -
 6
Výborně jsem se vyspal a probudilo mě příjemné ranní
sluníčko. Neměl jsem z vína ţádnou kocovinu a zbytek
únavy jsem spláchl pětiminutovou sprchou. Šel jsem si
usušit vlasy na balkon. Nadechl jsem se čistého čerstvého
vzduchu a radoval se z hřejivých paprsků, které zlatily
krajinu kolem. Dokonce ani hnědošedé skály nevypadaly
jejich přičiněním tak holé.
„Kdyţ andělé vstávají, nebe se směje,“ řekl jsem sám k
sobě, vrátil se do pokoje a oblékl si letní oblečení. Pod
sprchou jsem si promyslel svůj program a došel jsem k
závěru, ţe půjdu na pláţ, abych si tam trochu odpočinul a
nabral ze slunečních paprsků sílu.
Konečně, chtěl jsem, aby mi přátelé v Londýně záviděli,
aţ přijedu domů opálený.
Přirozeně jsem si také vzpomněl na Lavinii di Luna.
Teď uţ jsem jí nepovaţoval za sen. Ta ţena mi připravila
další záhadu, kterou budu muset rozluštit. Moţná se mi to
podaří ještě dnes.
V dobré náladě jsem se vydal na cestu do jídelny, kde
byla připravena švédská snídaně. Neţ jsem vůbec něco
pojedl, prohlédl jsem si všechny rozloţené pochoutky.
Začal jsem u chutných ovocných šťáv, vedle nich stály
zavařeniny, vajíčka, která byla udrţována teplá pod

- 63 -
speciální lampou. Pak jsem uviděl maso, ryby, chleba,
různé saláty, sladkosti, ovoce a kompoty.
Ten, kdo by si tady nevybral, by musel být opravdu
nehorázně vybíravý.
V blízkosti stolu se neustále zdrţoval vrchní. Na přání
hostů opékal v malé troubě postavené na stole vajíčka na
slanině. Slanina byla voňavá a pěkně křupavá.
Objednal jsem si u jeho kolegy čaj a naplnil si vysokou
sklenici pomerančovou šťávou, kterou jsem si odnesl ke
stolu. Kdyţ jsem se vrátil k bufetu, stála tam blondýna,
vysoká ţena s červenou čelenkou, v tenisovém úboru.
Viděl jsem ji uţ včera večer v restauraci. Byla tu sama.
„Vy se také nemůţete rozhodnout?“ oslovila mě
německy.
„Je to těţké,“ odpověděl jsem stejnou řečí.
„Tak mi něco poraďte.“
„No, já osobně jsem se rozhodl pro rohlíky, housky,
trochu černého chleba...“
„Přestaňte, prosím vás, nepřišla jsem se sem přejídat!“
„Pak vám tedy neporadím.“ Nabral jsem si na talíř
vybrané pochoutky a odnášel jsem si je ke svému stolu. Při
další cestě jsem si nabral sýr, dţem a pár koleček drůbeţího
salámu. Vajec jsem se dnes ráno hodlal vzdát. Člověk si
přece nemůţe tak přecpat ţaludek.
Blondýna si sedla tak, aby mě mohla během snídaně
pozorovat. Tu a tam se na mě usmála. Opětoval jsem její
úsměvy koutkem úst jen velmi nerad, protoţe nebyla můj
typ. Připadala mi jaksi neţenská.
Asi po hodině jsem byl sytý.

- 64 -
 Ranní cigareta mi dnes mimořádně chutnala a kvůli
vitaminům jsem ještě vyprázdnil dvě velké sklenice dţusu.
Blondýna přišla po snídani k mému stolu. „Nehrajete
náhodou tenis?“ zeptala se.
„Je mi velmi líto, ale budete si muset hledat jiného
partnera.“
„Promiňte, jen jsem se zeptala.“
„Prosím, nic se nestalo.“ Uţ jsem se neposadil a díval
jsem se za odcházející blondýnou.
Při své práci jsem se nasportoval dost, nemusel jsem se
tedy sportem zabývat ještě i o dovolené.
Teď mě víc lákala pláţ.
V hale jsem se setkal s majitelem hotelu. Vypadal
ustaraně, dokonce na pokraji nervového zhroucení. Smrt
přítele ho zřejmě hluboce zasáhla.
Neţ jsem ho stačil oslovit, byl uţ za dveřmi svého bytu.
Chápal jsem, ţe s nikým nechce mluvit, a zeptal jsem se
jednoho mladíka, kudy se jde na pláţ.
Byl to velmi ochotný mladý muţ. Popsal mi cestu, já
mu poděkoval, přehodil si přes rameno lehkou cestovní
tašku, do které jsem si zabalil deku, a vykročil do
slunečného jitra.
„Seňore,“ volal za mnou. „Jestli chcete mít klid, jděte aţ
za ten skalní výběţek. Za ním najdete překrásnou pláţ.“
„Děkuji za tip.“
Příjemné sluníčko vneslo do Etuly ţivot. Na ulicích
bylo rušno a po silnicích jezdila auta. Po ulicích proudily
davy. Lidé nahlíţeli do obchodů, aby si něco koupili, nebo
jen vyzkoušeli, ale kaţdý z nich nakonec někde něco pro
sebe objevil.

- 65 -
 Našel jsem úzkou cestu k pláţi a nebyl jsem jediný. Uţ
teď jsem byl vděčný za radu, abych šel na pláţ za skalním
výběţkem.
Pláţ leţela v malém zálivu, který se otevíral do vody
jako mušle. Čistá modrá obloha, slunce, průzračná voda a
jemná písečná pláţ ve mně probudily pravou dovolenkovou
náladu.
Na hlavní pláţi uţ stálo několik slunečníků. Do břehu
naráţel příliv a zpěněné vlny se vracely zpět do moře.
Ale já se chtěl dostat jinam. Za skalní výběţek, leţící
vpravo ode mne, o kterém hovořil ten mladík v hotelu.
Opravdu se nedal přehlédnout. Nedělalo mi ţádné potíţe
vylézt na skálu, protoţe jsem měl na nohou sportovní boty.
Na hřebeni jsem ale musel dávat pozor, abych nesklouzl.
Odtud uţ se dalo pohodlně sejít dolů po skalních
stupních, které se podobaly schodům.
Skutečně mi nelhal. Tahle malá pláţička vypadala, ţe ji
Bůh stvořil v den, kdy měl obzvláště šťastnou ruku. Byla
mírně ve stínu a pokrytá jemným pískem. Z vody sem a
tam vyčnívaly špičky skal, o něţ se tříštily vlny, měnily se
ve spršky drobných kapek a vracely se v podobě zpěněných
vln. Pláţ měla ještě jednu nedocenitelnou výhodu. Nikdo se
se mnou o ni nedělil. Mohl jsem tu dělat, co jsem chtěl.
Mohl jsem si tu odpočívat v naprostém klidu a opalovat se,
kde jsem chtěl a jak dlouho jsem chtěl.
Poloţil jsem tašku na zem, rozepnul ji, vytáhl deku a
rozprostřel ji na písek.
Svlékl jsem se do plavek a pro jistotu si natřel horní
polovinu těla olejem na opalování. Spáleniny jarním
sluncem by se neměly podceňovat.

- 66 -
 Na oči jsem si nasadil černé brýle a poloţil se na záda.
Zavřel jsem oči a chtěl v klidu odpočívat a poslouchat
šplouchání vln.
Byl to báječný pocit, jednou nemuset nic dělat, jen tak
leţet a dát volno myšlenkám. I kdyţ já se je spíš snaţil
zahnat.
Přemýšlel jsem o těch dvou vraţdách a přitom se mi,
nevím proč, vracela na mysl Lavinia di Luna. Oba zločiny a
ta záhadná ţena mě včera natolik zaujaly, ţe jsem si
nemohl pomoci a musel o nich znovu a znovu přemýšlet.
Tu a tam jsem nad sebou zaslechl skřek ptáka
krouţícího ve výšce. Zdálo se, ţe i oni se radují, ţe je tu
konečně léto a zima ţe definitivně odchází. A sluníčko uţ
mělo dost velkou sílu. To jsem brzy zjistil, protoţe mi horní
část těla zčervenala. Dobře ţe jsem se natřel.
Něco mi dopadlo na hruď. Byl to malý kamínek, který
ke mně přihnal vítr. To jsem si v první chvíli myslel, jenţe
hned na to přiletěl další kamínek.
Potom jsem uslyšel hlas.
„Máte na té dece místo i pro mě, Johne?“
Tu otázku mi poloţila Lavinia di Luna!

Na chvíli jsem ztuhnul a přemýšlel, zda sním nebo

bdím.
Ne, nebyl to sen a nebyla to ani ta náhoda, o které
Lavinia včera hovořila. Lavinia sem přišla úmyslně.

- 67 -
 Při tom zjištění se mi rozbušilo srdce.
Posadil jsem se a otevřel oči.
S úsměvem stála přede mnou. Na čele měla svou
čelenku z kovových plátků. Na sobě tričko z velmi
měkkého materiálu, které jí sice zahalovalo tělo, ale přesto
dávalo tušit, ţe se pod ním skrývá něco nanejvýš
výbušného.
Kromě trička měla dlouhé bermudy a v pravé ruce
drţela proutěný koš, jaký se nosí na pikniky.
Vyčnívalo z něho hrdlo láhve s bílým vínem. Ostatní
věci byly přikryté kostkovanou utěrkou.
„Pro vás mám místo vţdycky, Lavinie.“
Podal jsem jí ruku a ona ji ráda přijala. „Mám velikou
radost, ţe jste přišla. Zajímavé, jak si náhoda dokáţe s
člověkem zalaškovat.“
„Ano,“ odpověděla s úsměvem a dívala se na mě
pobaveně.
Ukázal jsem na deku. „Prosím, je vaše.“
Vítr si pohrával s jejími vlasy a také s kovovými plátky,
které tiše cinkaly.
„Ne, Johne, to ne. Máš něco proti tomu, kdyţ se nejprve
svléknu?“
„Prosím. Můţeš si tu dělat, co chceš.“ Podvolil jsem se
důvěrnějšímu tykání.
„Děkuji.“ Obrátila se ke mně zády, jako by se styděla, a
nejprve si sundala sandály, potom rozepnula pásek od
bermud, zavlnila se v bocích a kalhoty spadly na zem.
Počínala si při tom jako striptérka. Pravděpodobně to
mělo být představení pro mě.

- 68 -
 Kalhotky od plavek, které měla pod tím, byly tak
úsporné, ţe je skoro nemusela mít. Viděl jsem dlouhá záda,
která mi připomínala dívky z Ria, jak jsem je vídával kráčel
po pláţi. Potom si sundala tričko.
Tušil jsem to. Horní díl od plavek neměla. Ledabyle
odhodila tričko a prudce se obrátila.
Zadrţel jsem dech.
Stála přede mnou téměř nahá, jen s barevným
trojúhelníkem pokrývajícím její klín!
Byl velký záţitek uţ jen se na ni dívat. Klouzal jsem
pohledem po tom, co se mi nabízelo, a byl jsem unesen.
Lavinia měla překrásné tělo. Její ňadra byla pevná a plná,
ale nikoliv malá. Všiml jsem si, ţe se jí účinkem čerstvého
vánku postavily bradavky.
Koketně se na mě usmívala. „Líbím se ti, Johne?“
„Ty se ještě ptáš?“
„Člověk si nikdy nemůţe být jistý.“ Najednou se
rozesmála. „Tohle sis představoval uţ včera večer, nebo
ne?“
„Nejenom.“
„Jak to myslíš?“
„Uţ na hřbitově, kdyţ jsme se potkali poprvé,“ přiznal
jsem se.
„Ty jsi mi ale.“ Rozesmála se a najednou se rozběhla
pryč ode mne.
„Kam běţíš?“
„Do vody. Připrav mi osušku, aţ se vrátím.“
Skočila do vln, které ji nadzvedly a chtěly ji vrátit zpět
na pláţ. Ale Lavinia se potopila, plavala proti proudu a pak

- 69 -
se objevila u pobřeţních skal, na které vylezla a se
smíchem mi odtamtud mávala.
Zdálo se mi, ţe proţívám pohádku. Nemohla to být
pravda. Přiletěl jsem z Londýna a hned se mnou začala
koketovat největší místní krasavice. Šílené! Tolik štěstí
nemůţe člověk snad ani mít. Kdybych byl filmovou
hvězdou, dalo by se to pochopit. Ale jako úředník?! To mi
jednoduše nešlo na rozum a vzbuzovalo to ve mně mírně
řečeno nedůvěru. Posadila se na skálu. Kdyby měla dlouhé
plavé vlasy, připomněla by mi jednu německou legendu.
Sňala si čelenku a zamávala mi s ní.
Sluneční paprsky se odráţely od kovových plátků jako
od malých zrcátek.
Zamával jsem jí zpět a v duchu se ptal, jestli mám
plavat za ní.
Lavinia se poloţila na skálu. Vystavila své polonahé
tělo slunci a vyhřívala se jako had.
Moţná ji slunce vzrušovalo, neměl jsem tušení. Ale o to
víc jsem byl překvapen její reakcí, kdyţ najednou
vyskočila, natáhla ruce před sebe a skočila dolů do pěnící
vody.
Kdyţ jsem ji pozoroval, rozhodl jsem se, ţe za ní do
vody nepůjdu. Její tělo se znovu objevilo mezi zpěněnými
vlnami přílivu. Chvíli se nechala unášet vlnami, pak kousek
zakraulovala ke břehu a nakonec se jen tak poloţila na
hladinu.
O chvíli později uţ byla na nohou. Slyšel jsem její
smích, jak se jí znova zmocnila vlna a mrštila jí kupředu.

- 70 -
 Kdyţ se Lavinia znovu objevila, omývalo jí moře
kolena. Pečlivě jsem připravil osušku, kterou jsem měl v
tašce, a přitom mi padl pohled na berettu.
Nechtěl jsem svou zbraň nechávat v hotelu. Ne ţe bych
neměl k hotelu důvěru, ale dělal jsem to tak z principu
vţdycky.
Rychle jsem zatáhl zip.
Lavinia nemusí vidět, co s sebou nosím.
Běţela mi naproti s rukama roztaţenýma a s čelenkou
na hlavě. Připadala mi šťastná.
„Nádherné!“ volala na mě. „Voda je sice ještě studená,
ale skály uţ sluníčko zahřálo.“
Těsně před dekou úmyslně zakopla, takţe jsem ji musel
zachytit. Poprvé mi leţela v náručí. Cítil jsem její tělo, jak
se ke mně přitisklo. Kůţe na kůţi.
Vzhlédla ke mně a šeptem se zeptala. „Osušíš mě?“
„Jistě.“
„A namasíruješ mě potom ještě?“
„Udělám všechno, co budeš chtít.“
„Děkuji.“
Vymanila se mi z náručí a otočila se. „Začni na
zádech.“
Osuška byla příjemně měkká. Třel jsem jí tělo, na
kterém se třpytily vodní kapky jako perly. Lavinia se
otřásla. Nevěděl jsem, jestli vzrušením nebo větrem, který
nás ovíval.
„Ano, to je příjemné,“ řekla a zasténala. „Je to báječné,
Johne, umíš to výborně. Já... já...“
Obrátila se ke mně tak prudce, ţe jsme se srazili.

- 71 -
 Potom se z ní stal had. Alespoň mi tak připadaly její
paţe, které mi ovinuly šíji. Probudil se v ní divoký a tak
často popisovaný temperament Španělek. Cítil jsem její rty
na svých, pokryla mě polibky.
„Pojď,“ řekla mi hlubokým, téměř ochraptělým hlasem.
„Pojď, nechci tu uţ stát ani vteřinu. Pojďme na deku...“
Začala mě hladit rukama po celém těle. Pod těmi dotyky
by roztál i ledovec. A protoţe já nebyl ledovec, ale
obyčejný muţ, podvolil jsem se rád jejímu přání. Písek byl
měkký a deka rovněţ. Obojí nás uvítalo, kdyţ jsme dopadli,
a ona najednou leţela nade mnou.
Bylo to pro mě jako sen, cítit ji na svém těle. Nikdy
jsem nepočítal s tím, ţe by se to odehrálo tak rychle. Ta
černovlasá ţena s tak exotickým jménem byla jako vulkán.
V následujících vteřinách její touha explodovala ve
skutečný poţár. Ruce, rty, celé tělo, všechno bylo v jednom
pohybu. Byl jsem do této ţhavé akce prostě vtaţen. Vnímal
jsem všechno, co se dělo, a nechtěl jsem tomu věřit.
Měl jsem co dělat, abych popadl dech. Nerozuměl jsem
slovům, která mi šeptala. Rukama mi projíţděla vlasy, rty
mi tiskla na ústa.
Měly chuť slané mořské vody, která na nich ulpěla jako
vzpomínka.
Byly vlhké, studené a hebké.
Divné...
I přes její prudkou touhu, která se prese mne valila jako
orkán, mi v mozku začalo zvonit na poplach. Ten polibek
prostě nebyl normální a připomněl mi scénu ze včerejšího
večera, kdy jsme proti sobě seděli u stolu a já mezi jejími

- 72 -
rty zahlédl něco tmavého. Něco, co se rozhodně nedalo
povaţovat za špičku jazyka.
Její ruce mi leţely na ramenou. Pevně mě tlačila k dece
a tím i do písku. Byla to poloha, která se mi nelíbila,
protoţe mě příliš svazovala.
Něco studeného a slizkého mi přejíţdělo přes zuby a
cítil jsem to i v ústech, kde se mi to vlnilo a kroutilo jako
nějaký hádek pod horním patrem.
Ta ţena mi připomínala čarodějnici, a to ve mně
okamţitě vyvolalo poplach. S čarodějnicemi jsem uţ měl
své špatné zkušenosti.
Odstrčil jsem ji od sebe.
Lépe řečeno chtěl jsem, ale ona mě objímala tak pevně,
ţe to nešlo. Nemohl jsem ani mluvit, protoţe se mi doslova
přisála na rty a nehodlala se odtrhnout. S námahou jsem se
převalil na bok, uvolnil jsem pravou nohu a kolenem do ní
mírně zatlačil, aby pochopila, ţe se mi to nelíbí. Současně
jsem ji obejmul rukama kolem boků a oddálil ji od sebe.
Její rty se konečně oddělily od mých. Díval jsem se na
její pootevřená ústa, ale neobjevilo se tam nic podezřelého.
Ona si nade mě klekla a tázavě se na mě dívala. Touha z
jejích očí zmizela. Pokazil jsem kouzlo okamţiku. Pročísla
si rukou vlasy a malé kovové plátky jí při tom zazvonily.
Setřela si písek, přilepený na ramenou.
„Co je, Johne?“
Zhluboka jsem si povzdechl. Stále ještě jsem měl v
ústech chuť jejího jazyka. Věděl jsem, ţe po mně bude chtít
vysvětlení, ale co jsem jí měl proboha říct?
„Čekám na odpověď, Johne!“
„Je to těţké, Lavinie, opravdu...“

- 73 -
 Hladila se po těle a nevynechala při tom ani svá ňadra.
„Uţ se ti nelíbím?“
Tentokrát mi její hlas připomínal vábení vodní sirény.
„To s tím nemá nic společného. To jen... No, já prostě
nejsem na takové věci zvyklý, víš?“
„Ne.“
„Nejsem zvyklý na takové prudké vzplanutí vášně.
Přišlo to jako bouře. Jsi výjimečná ţena, pocházíš z jiné
kultury, vy touhu proţíváte jinak neţ u nás. Mnohem
impulzivněji a mnohem divočeji...“
Chyběla mi slova. Její pohled mě znervózňoval. Pak
zavrtěla hlavou.
„Ne, Johne, tak to není. Myslím, ţe mi lţeš!“
„Proč bych to dělal?“
„To nevím, ale cítím, ţe je to tak. Cítím hodně věcí, víš?
Včera večer v restauraci jsem například cítila, ţe po mně
touţíš. Ani dnes se na tom nic nezměnilo, tak co ti na mně
najednou vadí? Co jsem udělala špatně?“
Měl jsem jí říci pravdu a přiznat se k tomu, ţe to
způsobil její jazyk, nebo co to bylo za podivnou věc v
jejích ústech? Nemohl jsem jí přece vyprávět o tom, ţe
jsem pocítil odpor, kdyţ mě tak vášnivě a téměř násilnicky
políbila. Kromě toho jsem měl neustále na mysli krvavé
skvrny na ubruse a na balkoně. To mě znovu přivedlo k
zamyšlení na toto téma.
„Byla jsi včera, potom co jsme se rozloučili, ještě v
mém pokoji?“
„Coţe?“
„Ano, měl jsem pocit jako bys byla u mě a ...“

- 74 -
 Prudce se zvedla. „Ty ses snad zbláznil!“ vykřikla. „Jsi
opravdu blázen, kdyţ si můţeš něco takového myslet!“
„Jen jsem se zeptal!“
Lavinia si opřela ruce v bok a zadívala se na moře. „To
je nesmysl! Moţná by se ti to líbilo, ale jak tě mohlo
napadnout, ţe bych za tebou běhala?!“
„Odpusť, ale ...“
Nenechala mě domluvit a rozběhla se k vodě. Vstal
jsem také a připadal jsem si jako někdo, koho právě
opustila milenka. Nebyl jsem z Lavinie moudrý. Něco
přede mnou tajila. Ta ţena skrývala nějaké tajemství. Něco
s ní nebylo v pořádku.
Šel jsem za ní. Písek uţ byl teplý, a tak mi bylo
příjemné se v něm brouzdat.
Počítal jsem s tím, ţe Lavinia půjde do vody. Ale ona se
zastavila v místě, kde se vlny dotýkaly břehu. Dívala se
upřeně na modrou vodní hladinu.
Postavil jsem se vedle ní. Ani se na mě nepodívala. Jen
zvedla ruku a ukázala na vlny.
„Neměli bychom si o tom ještě promluvit?“ zeptal jsem
se.
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Támhle něco pluje,“
řekla.
„Kde?“
„Podívej se tímhle směrem. Je to skoro v tom místě, kde
jsem seděla na skále, vidíš to?“
Soustředil jsem se a za chvíli jsem spatřil tmavý
předmět na vodě, se kterým si pohrávaly vlny. Jednou plul
na hladině, pak se zase mírně ponořil, vlny ho však pomalu,
ale jistě dopravovaly ke břehu.

- 75 -
 Byl to podlouhlý předmět podobající se trámu.
Ne, nebyl to trám. Nebylo to rovné, z boku, po obou
stranách tomu něco vyčnívalo. Neţ jsem si ten předmět
mohl pořádně prohlédnout, zmizel zase v hloubce.
„Poznalas, co to je, Lavinie?“
„Moţná...“
„Co tedy?“
„Uţ je tam znovu,“ řekla a znovu tam ukázala rukou.
„Támhle, teď uţ to musíš vidět.“
Měla pravdu, viděl jsem to a najednou jsem měl pocit,
ţe stojím v ledové vodě a ne na vyhřátém písku.
To, co moře přinášelo k pláţi, bylo lidské tělo.
Mrtvola!
To mi tak ještě scházelo, s něčím takovým jsem
nepočítal. Ještě jsem myslel na oba předchozí mrtvé a teď
se tady v zálivu objevil třetí!
Od té chvíle jsme nepromluvili. Poslední vlna tělo
nadzvedla. Leţelo na břiše, voda kolem něho pěnila a
potom ho svou silou obrátila na záda a vyhodila na pláţ.
Běţel jsem k němu a zjistil, ţe se jedná o mrtvou ţenu.
Černé mokré vlasy jí leţely pod hlavou jako polštář.
Tělo mělo namodralou barvu s tmavými skvrnami.
Klekl jsem si vedle ní a Lavinia zůstala stát na svém
místě. Slunce mi praţilo do zad, ale přesto jsem se chvěl.
Bylo to tím pohledem na mrtvolu.
Krev uţ jsem neviděl. Voda ji omyla, ale ta ţena musela
před smrtí strašně trpět. Vrah jí způsobil spoustu hlubokých
ran. Vzhlédl jsem k Lavinii.
„Znáš tu osobu?“ zeptal jsem se tiše.

- 76 -
 „Ano, pochází ze vsi a jmenuje se Esmeralda Pinosová.
Ostatně ten číšník, který nás včera večer obsluhoval, je její
synovec.“
Ta věta by pro mě nebyla důleţitá, kdyby mi
nepřipomněla Laviniino chování k Juanovi.
Jakým tajemstvím je ta ţena obklopena, kdyţ ji
nevyvede z míry pohled na mrtvou?
Zvedl jsem se.
Podívali jsme se na sebe. Z jejího výrazu se nedalo nic
vyčíst. Zůstal uzavřený, nepřístupný.
„Co je, Johne, stalo se něco?“
„Ne, nic, půjdu se obléknout a vrátím se do hotelu.“
„A potom?“
„Půjdu nahlásit policii třetí vraţdu...“

- 77 -
 7
Byla to dlouhá noc a hosté se neměli k odchodu. Po
oficiálním konci sluţby musel ještě spočítat peníze, coţ ho
stálo další čas. Takţe domů se Juan vydal dlouho po
půlnoci, aţ v časných ranních hodinách.
Mohl být dnes se svými příjmy spokojen. Spropitné mu
nejen vynahradilo mizernou mzdu, ale dokonce ji
mnohonásobně překročilo.
Počítal s tím, ţe teta v tuhle dobu uţ nebude vzhůru.
Nechtěl ji vzbudit a snaţil se chovat co nejtišeji, kdyţ
procházel jejím pokojem. Příští sluţba mu začínala aţ
odpoledne a on se chtěl aţ do oběda prospat.
Ale ani přesto, ţe byl po tak dlouhé sluţbě velmi
unaven, nedokázal usnout. Myšlenky se mu stále točily
kolem jednoho bodu, a tím byla Lavinia di Luna.
Kdyţ tu ţenu uviděl, musel si přiznat, ţe se mu líbí.
Musel se usmívat při pomyšlení, ţe by mu vlastně měla být
vděčná, protoţe bylo výhradně jeho zásluhou, ţe dnes
vypadala tak, jak vypadala.
Ani nevěděl, kdy se mu zavřely oči. Měl pocit, ţe se
někam propadá, a vůbec si nevšiml, jak vychází slunce a
Etula se probouzí k ţivotu.
Asi v poledne se probudil. To uţ byla místnost plná
světla. V tuto chvíli mu bylo slunce nepříjemné. Obrátil se
na druhou stranu, zády k oknu a znovu zavřel oči.

- 78 -
 Znovu usnul.
Kdyţ se probudil a podíval se na hodinky, bylo uţ časné
odpoledne. Tato skutečnost ho vylekala. Vyskočil z postele
a běţel ke dveřím. Divil se, ţe ho teta neprobudila.
Vţdycky ho chodila budit, kdyţ dospěla k názoru, ţe moc
dlouho spí.
Zastavil se ve dveřích a zavolal na ni.
Nedostal ţádnou odpověď.
Pokrčil rameny a pomyslel si, ţe šla zřejmě nakupovat.
Neţ se vrátí domů, stihne se umýt.
Malá koupelnička leţela v přízemí. Byla to úzká
místnost bez topení. Z ohřívače si napustil teplou vodu do
vany, posadil se do ní, namydlil se a umyl si vlasy. Goméz
totiţ velmi dbal na to, aby jeho zaměstnanci chodili vţdy
čistí a čistě oblečení do sluţby. Oblékl si čisté prádlo a šel
do pokoje. Velice se podivil, kdyţ zjistil, ţe je prázdný.
Teta se ještě nevrátila. No dobrá, to se můţe stát. Ale
najednou měl pocit, ţe se něco změnilo, i kdyţ na první
pohled bylo všechno jako předtím.
Co tu chybí?
Juan se zastavil uprostřed místnosti a intenzivně
přemýšlel, čím to je. A potom na to přišel.
Souvisí to s tetou Esmeraldou. Ne proto, ţe by odešla,
to dělala často, ale teď prostě pokoj vypadal úplně jinak.
Studený a neobývaný, jako by se teta neměla uţ nikdy
vrátit.
Juan polknul, protoţe se mu najednou v krku vytvořil
knedlík. Odkašlal si, ale úzkost ho nepřešla. Ten
nepříjemný pocit zůstal. Něco se muselo stát.

- 79 -
 Připadal si jako cizí člověk, kdyţ nahlíţel do vedlejší
místnosti, ale ani tam nic neobvyklého nezjistil. Ţádná
stopa. Nezanechala mu tu ani vzkaz. Prostě nic, a právě to
ho silně zneklidnilo.
Ani v kuchyni nebyl prostřený stůl. Dokonce to ani
nevypadalo, ţe by teta ráno snídala. V dřezu nebylo ţádné
pouţité nádobí.
Juana zamrazilo. Jeho úzkost vzrostla.
Dostal o tetu strach a rozhodl se, ţe ji půjde hledat.
Určitě ji ve vsi někdo viděl a řekne mu, kam šla.
Rozběhl se do svého pokoje. Po cestě ho napadlo, aby
se ještě podíval na půdu. Sám nevěděl, jak ho to napadlo.
Otevřel dveře a sklonil se. Viděl, jak oběma protějšími
okny dopadá na půdu světlo a odráţí se na rozvěšeném
loţním prádle.
Svou tetu chlapec neviděl.
Zato viděl krev!
Na zemi, na prádle, na zdech.
Několik vteřin zůstal bez hnutí stát. Potom slyšel, jak
někdo křičí a pláče.
Juan si vůbec neuvědomil, ţe to pláče on sám.

- 80 -
 8
Dvě tlusté mouchy lezly po světlé zdi, odrazily i a
vzlétly ke stropu, kde se zachytily a zůstaly ^sedět. Seděl
jsem na tvrdé ţidli a pozoroval jejich let. Naproti mně stál
stůl, na stěně visel portrét španělského krále. Za psacím
stolem seděl policista z Guardia Civil a díval se na mě
zamračeným pohledem.
Předloţil jsem mu svůj identifikační průkaz a dozvěděl
se jeho jméno i hodnost.
Jmenoval se Sanchez a byl to kapitán, vedl malou
speciální komisi, která se měla zabývat oněmi brutálními
vraţdami.
Vyslechl mne, ale nevyslechl Lavinii di Luna. Zatímco
jsem já informoval policii, podařilo se jí nepozorovaně
zmizet, coţ mě samozřejmě přimělo k zamyšlení.
Neviděl jsem jednoduše ţádný důvod, proč by měla
prchat. Ona osobně neměla s tou vraţdou nic společného.
Byla jen při tom, kdyţ jsme mrtvou našli.
Proč tedy ten útěk?
Mohlo existovat jen jediné vysvětlení. Lavinia di Luna
musela mít špatné svědomí. Kvůli něčemu, o čem jsem
nevěděl.
„Tři vraţdy,“ řekl Sanchez a prohrábl si rukou své černé
a dozadu sčesané vlasy. „Tři vraţdy v našem městečku. Jak
to asi bude pokračovat, seňore Sinclaire?“

- 81 -
 „To já nevím.“
„To nedává smysl,“ řekl Sanchez a zvedl obě ruce.
„Prostě to nedává smysl, něco takového by neudělalo ţádné
zvíře.“
„Já si nejsem tak jistý, zda to nemělo ţádný smysl.“
„Opravdu?“
Přikývl jsem a viděl, jak vytahuje z krabičky cigaretu
bez filtru, a o chvíli později uţ vyfukoval obláčky kouře.
„Kaţdá vraţda má svůj motiv a já pevně věřím, ţe i
tyhle nějaký mají.“
„Jaký?“
„To budete muset zjistit, kapitáne.“
Přejel si prstem přes hřbet nosu a přivřel oči. „Ti mrtví
za svého ţivota nikdy nikomu nic špatného neudělali. Byli
to naprosto neškodní lidé. Zvláště Esmeralda Pinosová. Ta
ţena pilně pracovala, aby si vydělala na ţivobytí, protoţe
musela vychovávat synovce, který u ní bydlel.“
„Uţ o tom ví?“
„Ano, přišel k nám, protoţe našel na půdě krev.“
Zpozorněl jsem. „Mohl byste mi to lépe vysvětlit?“
Sanchez mi vyhověl a já jsem napjatě naslouchal,
protoţe na slovo krev jsem v poslední době reagoval přímo
alergicky. Myslel jsem na krvavé skvrny na ubruse na mém
stole a na krvavé stopy na balkoně.
„Takţe k té vraţdě muselo dojít v domě té ţeny,“
konstatoval jsem.
„Já to vidím stejně,“ přitakal mi kapitán. „Vrah mrtvou
vynesl ven a hodil ji do moře. Tady je takový proud, ţe
všechno, co nestačí doplout na širé moře, zase vyplaví na
břeh.“

- 82 -
 Přikývl jsem. „Je-li tomu tak, kapitáne, pak se ptám,
proč vrah nenechal mrtvou v domě. Musel přece počítat s
tím, ţe stejně bude nalezena.“
„Za předpokladu, ţe to byl někdo domácí.“
„Myslíte, ţe to mohl být i někdo cizí?“
„To já nevím, seňore Sinclaire, vlastně uţ nevím vůbec
nic, jestli mi rozumíte. Tápu ve tmě, ve vzduchoprázdnu a
nevidím ţádnou spojitost. Ani Juan nám v ničem
nepomohl.“
„Řekl ten chlapec vůbec něco?“
„Málo.“
„To jsem předpokládal.“
Sanchez zamáčkl cigaretu. „Jak to?“
„Toho si nevšímejte. Říkal jsem vám o tom, jak se
mnou byla v tom zálivu Lavinia di Luna?“
„Si,“ přikývl.
„Znáte ji, kapitáne?“
„Ne. Podle toho, jak jste mi tu ţenu popsal, by se mi
určitě vybavila, kdybych ji znal. Jsme jen lidé, nemůţeme
si pamatovat kaţdého, ale ne, neznám ji. Vy jste s ní byl.
Musíte tedy o ní vědět víc.“
„To je pravda, jenţe ona se po této stránce drţela velmi
zpátky. Kdyţ tak o tom přemýšlím, tak mi nic osobního
neřekla. Alespoň ne nic, co by mi utkvělo v paměti.“
Kapitán se usmál. „Chápu vás, kolego. Kdybych já byl s
takovou ţenou, tak by mě její krása také oslepila. Určitě se
ptáte, proč asi zmizela?“
„Máte pravdu.“
„Moţná má co skrývat. Někteří lidé nechtějí mít s
policií nic společného.“

- 83 -
 „Na to jsem uţ myslel také.“
„Můţe to být i prostitutka, která sem přijela z nějakého
města. Nějaká obzvláště rafinovaná Carmen, pokud se
mohu takto operně vyjádřit.“
„To by mohlo být docela dobře moţné.“
Kapitán se předklonil. „Naprosto důvěrně, kolego,
poznal jste tu ţenu intimně?“
„Naštěstí k tomu nedošlo. Ale nebyli jsme od toho
daleko. Označil bych to za ţhavý flirt.“
Sanchez se rozesmál. „To je dobré přirovnání, seňore,
opravdu.“ Uhodil dlaní o stůl. „Ale kdo je ten trojnásobný
vrah?“
„To vám tedy neřeknu.“
„Tak vidíte!“
Nešel mi z hlavy číšník Juan. Zdálo se, ţe Lavinii di
Lunu zná lépe, neţ připouští. Byl sice mnohem mladší neţ
ona, ale něco ty dva muselo spojovat. Přemýšlel jsem o
nějakém vzdáleném příbuzenství, nebo to musela být velmi
dobrá známá.
„Vy o něčem přemýšlíte, seňore?“ zeptal se mě
Sanchez.
„Správně.“
„A mohl byste se se mnou o své myšlenky případně
podělit?“
Pousmál jsem se. „Mohl.“ Nejprve jsem si zapálil
cigaretu, potom jsem přešel k věci a hovořil jsem
především o Juanovi.
Sanchez mě nenechal domluvit. „To je přece on,
seňore!“
„Kdo on?“

- 84 -
 „Synovec té mrtvé.“
Zpozorněl jsem. „Zopakujte mi to ještě jednou.“
„Jak říkám, je to synovec té mrtvé ţeny, se kterým jste
mluvil. Přišel nám ohlásit, ţe na půdě našel všude krev.“
To jsem pochopil, ale nepochopil jsem souvislosti.
Lavinia di Luna, Juan a ti tři mrtví.
Existuje mezi nimi nějaká souvislost. Spojuje je červená
nit?
„Kde je ten číšník?“ zeptal jsem se Sancheze.
„O pár místností dál. Vyslechli jsme ho a teď jsme ho
nechali na chvíli odpočinout.“
„To bylo rozumné. Přesto bych si s ním ještě promluvil.
Mohu, kolego?“
Sanchez se zasmál. „Jestli to přispěje k vyřešení tohoto
zapeklitého případu, pak vám povolím všechno. Všechno,
rozumíte?“
„Ovšem.“ Další poznámku jsem si zamumlal pro sebe.
„Lavinia di Luna, kdo to vlastně je? Objevila se z ničeho
nic a stejně tak zase zmizela. Kapitáne, dokáţete tu záhadu
rozluštit?“
„Ne. Já tu osobu neznám, ale vyhlásím po ní pátrání.
Podezření z vraţdy je váţná věc.“
„Takţe podle vašeho názoru je podezřelá?“
„Kaţdý je podezřelý.“
„To pořekadlo znám také,“ řekl jsem s mávnutím ruky.
„Ale nejsem pro to, abyste po ní pátrali.“
„Proč ne?“
„Protoţe ode mne něco chce, přišla ke mně a zase
odešla. Jak tu ţenu odhaduji, bude ke mně přicházet i dále a
nenechá nic náhodě.“

- 85 -
 „No dobře, kdyţ to říkáte...“
„Pevně tomu věřím. Podle mě je důleţitý ten Juan. Je to
naše stopa, o tom jsem přesvědčen.“
Sanchez našpulil rty a rukou si uhladil tmavý tenký
knírek. „Stopa... To je moţná přehnané. Vyslechli jsme ho,
ale on nic neví. Ten chlapec prostě nic neví, a kromě toho
je v těţkém šoku. Nevidím celou záleţitost tak optimisticky
jako vy, seňore.“
„Moţná bych s ním měl zajít někam, kde je klid. Aby se
uvolnil.“
„Máte k tomu mé poţehnání.“
„Dobrá.“ Pokýval jsem hlavou na souhlas, odsunul jsem
ţidli od stolu a vstal. „Kdybyste byl tedy tak laskav a
zavedl mě k Juanovi...“
„Samozřejmě, pojďte, seňore Sinclaire. My uvítáme
jakoukoliv pomoc.“
Vyšli jsme z kanceláře a zastavili se před úzkými
dveřmi. Sanchez zaklepal a otevřel. Kdyţ jsme vešli,
zasalutoval nám jeho kolega niţší hodnosti.
Juan, který dělal příleţitostného číšníka v hotelu, seděl
mrtvolně bledý na polním lůţku pod oknem. Hlavu měl
zakloněnou a upřeně zíral do stropu, na němţ zanechávaly
mouchy tmavé tečky.
„Juane!“ Sanchez ho musel oslovit dvakrát, neţ si ho
Juan všiml.
Měl jsem ho v paměti ještě ze včerejšího večera a byl
jsem udiven nad tím, jak vypadá. Velmi se změnil. Obličej
měl nepřirozeně bledý, oči vypadaly vystrašené a velké.
Jako by ho něco sţíralo. Nějaké tajemství, které nebyl
schopen unést, a přitom ho nemohl prozradit.

- 86 -
 Ano, připadalo mi, jako by něco věděl a usilovně
přemýšlel, co má udělat.
„My se známe,“ řekl jsem povzbudivě.
„Si.“ Váhavě přikývl.
„Rád bych si s vámi promluvil.“
Zaváhal a potom řekl: „Teď?“
„Je-li to moţné.“
„Kdyţ si to přejete, seňore. Já jsem Juan, jak víte, a
můţete mi klidně tykat.“
„Souhlasím.“
Juan se zadíval na kapitána. Ten jeho pohled pochopil a
přikývl. „Nic proti tomu nemám. Seňor Sinclair je...“
„Host,“ skočil jsem mu rychle do řeči. „Úplně normální
host.“
„Tak, úplně normální host. Takţe, Juane, my jsme spolu
hotoví. Pokud budeme mít ještě otázky, víme, kde tě
najdeme.“
„Takţe můţeme jít? Tady mi to připadá neútulné. Určitě
je tu někde nějaká příjemná bodega, ve které si můţeme o
samotě promluvit.“
Juan vstal. Zadíval se plaše na přítomného policistu a
potom otevřel dveře.
„Dáte mi vědět, Sinclaire?“ zeptal se mě Sanchez.
„Samozřejmě.“
„Tak hodně štěstí.“
Zvedl jsem ruku na pozdrav a spěchal jsem za Juanem,
který na mě čekal před policejní stanicí s rukama v kapsách
a díval se do nebe.
„Musíš mě vést, chlapče.“

- 87 -
 Nereagoval na mou poznámku. „Slunce,“ řekl tiše.
„Miluji slunce.“
„Ano, já také.“
„Ale mnozí lidé ho rádi nemají.“
„Jak to myslíš?“
Podíval se na mě svýma černýma očima. „Jen tak,“ řekl
a potom dodal: „ Má teta se teď bude dívat na jiné slunce,
alespoň si to myslím. Na to věčné.“
„To je moţné, Juane. Tys měl tetu hodně rád, viď?“
Vytáhl ruce z kapes a vyrazil kupředu, aniţ by mi
odpověděl. Jeho mlčení ale bylo samo o sobě dost
výmluvné. Dokázalo mi, ţe ho tetina smrt skutečně hluboce
zasáhla.
Po několika krocích jsem ho dohonil. Kráčeli jsme
mlčky vedle sebe. Provoz v Etule jsme téměř nevnímali.
Varoval jsem se klást mu nějaké otázky. Moţná se Juan po
cestě vnitřně uklidní.
Teprve po delší chvíli jsem se zeptal: „ Kde to je? Kam
vlastně jdeme?“
„Hned tam budeme.“
Jako odpověď to stačilo. Juan šel se sklopenou hlavou.
Kaţdou chvíli jsem ho slyšel zavzdychat. Zůstal teď na
světě úplně sám. Nedivil bych se, kdyby začal křičet.
Připadal mi i přes svůj smutek a bolest jaksi zamyšlený.
Boční ulička nás zavedla na malé náměstíčko. Aţ se
koruny stromů pokryjí listím, bude zde příjemný odpočinek
ve stínu. Viděli jsme dva dělníky, jak umývají lavičky.
Juan mě zavedl k úzkému vchodu. Úplně jsem ty dveře
přehlédl. V této hospůdce určitě nebudou ţádní turisté,
napadlo mi a skutečně tomu tak bylo.

- 88 -
 Vstoupili jsme dovnitř. Zavadil jsem hlavou o
rybářskou síť visící ze stropu. U pultu seděli dva postarší
muţi. V pozadí seděl muţ v pracovním oblečení a pojídal
bílý chléb s nějakou omáčkou.
Hostinský pokývl na Juana. Viděl jsem na něm, ţe uţ
ví, co se stalo Esmeraldě Pinosové.
„Co vám mám donést?“ zeptal se, kdyţ jsme se posadili.
Rozhodl jsem se pro kávu a k ní obyčejnou vodu. Juan si
objednal jen vodu.
Smutně se na mě podíval.
„Kdo jste?“ zeptal se mě tiše.
Usmál jsem se na něj. „Host z hotelu del Sol.“
„To vím, a kdo ještě?“
„Přijel jsem z Londýna.“
„A znáte Lavinii di Luna?“
„Pravda, znám, ale poznal jsem ji aţ tady v Etule.
Poprvé jsem ji uviděl na hřbitově, kdyţ někoho pohřbívali.“
Juan poslouchal. „Na hřbitově?“ zopakoval. „Jak to? Co
hledala na hřbitově?“
„Moţná se tam šla projít.“
„Ano, moţná.“
Náš rozhovor přerušilo syčení automatu na preso. Kdyţ
nám hostinský přinášel objednané nápoje, vrzala mu pod
nohama dřevěná podlaha.
Mlčky nás obslouţil. Juan se napil vody. Jeho velké oči
se na mě upíraly.
„Vy nejste normální turista, seňore, ţe ne?“
„Jsem, jsem tu na dovolené. Jak jsi na to přišel?“
„Jste jiný. Sanchez neměl nic proti tomu, abych s vámi
mluvil. Jak to?“

- 89 -
 „Dobrá, řeknu ti pravdu, Juane. Přijel jsem sice jako
normální turista, protoţe jsem si chtěl udělat týden
dovolené, ale uţ jsi někdy slyšel o Scotland Yardu?“
„Samozřejmě.“
„Tak tam jsem zaměstnán.“
„Proto ten zájem.“
„Správně. Ale s tím nemá Lavinia di Luna
bezprostředně nic společného,“ vysvětloval jsem dál. „Byla
to čistě náhoda, ţe jsme se potkali, alespoň si to myslím.“
Juan se usmíval. „U té není nic náhoda.“
Dal jsem si doušek tmavého nápoje, kterému se zde
říkalo káva, a zamyslel se nad jeho slovy. „Zdá se, ţe ji
znáš blíţ, viď?“
Pomalu přikývl. „Ano, znám ji. Kromě toho,“ zhluboka
se nadechl a já jsem na něm viděl, ţe mi chce říci něco
rozhodujícího, „kromě toho nesu vinu na těch strašlivých
zločinech. Kdybych ji sem býval nepřivedl a všechno
předem nepřipravil, byli by ještě naţivu. Takhle jsem je
vlastně zabil já.“
Juan to pronesl s takovou váţností, ţe jsem nemohl neţ
pozorně naslouchat. „Ty si dáváš vinu za ty zločiny?“
pátravě jsem se zeptal.
„Ano, dávám.“
„Ale to přece není moţné, chlapče. Vţdyť ty sám jsi...“
„Znám ji uţ delší dobu. To ještě ţila v šachtě a měla
jméno, kterým se kdysi proslavila.“
„A jaké to bylo jméno?“
„Krvavá dáma.“

- 90 -
 Automaticky jsem pomyslel na krev, kterou jsem viděl
na ubruse i na balkoně. Vyprané skvrny, na kterých i přesto
bylo poznat, ţe jsou od krve.
„A proč Krvavá dáma?“
„Protoţe se ţiví krví.“
Zvedl jsem ruku. „Počkej, aby mezi námi bylo jasno,
chlapče, mluvíme o Lavinii di Luna?“
„Si.“
„A ona se ţiví krví?“
Juan se předklonil, aby mohl ještě víc ztlumit hlas. „I
kdyţ mi to třeba nevěříte, seňore, je to tak. Ţivila se krví a
já jsem jí ji pravidelně nosil, aby nezemřela.“
„Ty jsi jí nosil do domu krev?“
„Do domu, to je dobré,“ zasmál se Juan. „Ne, ona
nebydlela v ţádném domě. Byla v takové díře, v jeskyni
pod zemí. Ne rok nebo dva, ale hodně let. Říká se dokonce,
ţe staletí.“
„A jak dostávala tu krev?“
„Nosil jsem jí zvířata. Myši, krysy, pavouky, všechno.
Ona se tím ţivila. Červy a hmyzem.“
Hovořil dál, ale já ho sotva poslouchal, protoţe jsem
najednou v duchu viděl obraz pravé Lavinie di Luna. Tato
překrásná ţena, ta fascinující bytost, ta čistá krása ţe se
ţivila tak odpornými zvířaty?
To mi nešlo na rozum, ale vzpomínal jsem si, jak jsme
se líbali a jak jsem v ústech ucítil tu podivnou věc.
Najednou mi na celém těle naskočila husí kůţe a otřásl
jsem se odporem. Znovu jsem se v duchu ptal, jestli to byl
jazyk, co jsem pociťoval ve svých ústech.

- 91 -
 Juan na mně viděl, ţe se se mnou něco děje. „Teď si o
mě myslíte něco špatného, viďte?“
„Ne o tobě, Juane, to určitě ne. Zlobím se sám na sebe,
protoţe jsem se nechal tou dámou vlákat do jejích osidel.
Mám na tebe ještě jednu otázku. Proč? Proč jsi to dělal?
Můţeš mi na to odpovědět?“
„Ano i ne. Uţ bych to znovu nikdy neudělal.“ Uchopil
sklenici oběma rukama. „Nikdy, ale tenkrát jsem se s ní
dostal do kontaktu. Našel jsem ji, kdyţ jsem se cítil velmi
osamělý. Nikdy jsem ji neviděl, ale našel jsem vstup do
jejího vězení. Všimla si toho, oslovila mě a přemluvila mě,
abych jí pomohl.“
„Coţ si udělal.“
„Ano, potřebovala krev, aby zůstala při ţivotě.
Obstarával jsem jí zvířata a vţdycky potmě jsem k ní zašel,
aby mě nikdo neviděl. Nosil jsem jí krysy a myši v kleci.“
„A jak ta ţena vypadala?“
„Nevím, kdyţ jsem tu šachtu otevřel, objevil se hnát, ne
ta ruka, kterou znáte vy, seňore. Tahleta byla úplně jiná,
jako hnát nějaké mrtvoly.“
„Co se stalo potom?“
„Brala si ode mě krysy a myši. Slyšel jsem ji potom
mlaskat, jak ta zvířata pojídala. Slyšel jsem také, jak jim
praskaly kostičky. Bylo to prostě hrozné.“
„A dál?“
„Dál nic. Pár týdnů to šlo dobře a jednoho dne měla
dost. Řekla mi, ţe uţ nabrala sil a ţe je taková, jako bývala
kdysi, jestli mi rozumíte.“
„Jistě, takţe byla zase volná?“
„Ano.“

- 92 -
 „A pak začala vraţdit.“
Juan si setřel z tváře pot. „Ano, začala vraţdit,“
zašeptal. „Vím, ţe má na svědomí ty tři lidi, i mou tetu,
která jí nic neudělala.“
„A ti druzí jí něco udělali?“
„To nedokáţu říct. Nic nevím, jen to, ţe má teta jí nic
neudělala. Ani Lavinii di Luna neznala. Byla v tom
naprosto nevinně.“
„Musela mít přece nějaký důvod, proč tvou tetu zabila.“
Juan pokrčil rameny a neustále si nervózně hrál s
rukama na stole.
„Jak se chovala k tobě?“ ptal jsem se dál.
„Říkala, ţe jsem její přítel. Ţe jsem člověk, na kterého
se můţe spolehnout.“
„To jsem si všiml. Kdyţ jsi nás obsluhoval, pohladila
tě.“
„Bylo mi to nepříjemné.“
„To si umím představit. Odkdy víš přesně, ţe vraţdila
ona?“
„Od smrti mé tety.“
Nalil jsem si vodu a vypil ji najednou. Na jazyku mi
praskaly bublinky. Potom jsem se zadíval do stolu. U pultu
se smáli oba postarší muţi a do jejich smíchu se mísilo
cinkání sklenic, jak si přiťukávali. Z ulice sem slabě
doléhaly různé zvuky.
„Kde teď můţe být?“ zeptal jsem se Juana.
„To bych také rád věděl.“
„Ty opravdu nemáš tušení, Juane?“
„No, je docela moţné, ţe se vrátila do svého úkrytu,
pokud nechce, aby ji někdo viděl.“

- 93 -
 „Ty myslíš do té šachty?“
„Je to jediná moţnost.“
Přikývl jsem mu. „Ano, to si myslím také. Moţná
bychom se na tu šachtu měli jít podívat.“
Juan se lekl. „Vy tam chcete jít?“
„Ovšem. Rád bych pokračoval ve flirtování s Krvavou
dámou, pokud to bude moţné.“
„Ona vás zabije!“
„To není tak jisté.“
Juan znervózněl. „Já nevím... Nevím, jestli toho jsem
schopen. Není to jednoduché, Lavinia je velmi nebezpečná.
Nebere na nikoho a na nic ohledy, je brutální. Je...“
„Já umím být také tvrdý.“
„Co si o ní myslíte?“
„To je velmi těţké, Juane. Nevím, jestli se v jejím
případě jedná o zombie nebo o upíra.“
„Ne, ona není upír. Nemá zuby jako Dracula.“
„Já vím.“
„Musela se ţivit krví proto, aby získala znovu svou
bývalou krásu a mládí. Moţná kdysi bývala tak krásná jako
teď. Ale to uţ je dávno. Kdybyste viděl tu její ruku...
Strašná - vypadala jako smrtící pařát.“
„Takţe ty jsi z ní nikdy víc neviděl?“
„Ne.“
„Teď se to změní.“ Zamyslel jsem se. „Co kdybychom
tam teď zašli?“
Jeho odpověď byla spontánní. „To nejde! Ne, to v
ţádném případě nemůţu. Nejde to!“
„Řekni mi důvod.“

- 94 -
 „Mám ještě nějakou práci, rozumíte? Musím si zajistit
za sebe zástup, jinak budu bez práce. A chci se ještě na
chvilku podívat domů.“
„Tak řekni, kdy budeš mít čas.“
„Večer, krátce před setměním. Setkáme se tady kolem
šesté.“
„Opravdu dřív nemůţeš?“
„Ne!“ zvolal. „Ne!“
Nezbylo mi neţ souhlasit. „A dávej na sebe pozor,
chlapče,“ řekl jsem výstraţně a pak jsem vyrovnal účet.
„To vám slibuji, seňore.“

O dvacet minut později stál Juan před domem, který

patříval jeho tetě a ve kterém s ní ještě nedávno bydlel.
Juan sem vţdy rád vstupoval, ale teď se plíţil jako
zloděj.
Přesto ho uviděli sousedé a oslovili ho. Vyjádřili mu
svou soustrast. Juan jen potřásal hlavou. Nechtěl o tom
mluvit ani slyšet, chtěl teď být jen sám. Otázky sousedů mu
byly nanejvýš nepříjemné, a proto se rozhodl, ţe před nimi
uteče domů. Ve spěchu otevřel dveře a stejně rychle je za
sebou zavřel.
Opřel se o ně zády a sípavě dýchal. Odkašlal si. Srdce
mu bušilo. Chvíli stál v předsíni a potom se na vratkých
nohou vydal do obývacího pokoje, kde bylo všechno tak,

- 95 -
jak si to uchoval ve vzpomínkách a jak to tu zanechala jeho
teta.
Její osobní věci leţely na svých místech. Viděl přízi,
kterou chvíli před smrtí nakoupila. Chystala se plést, aby si
vydělala nějaké peníze.
Ale k tomu se uţ teď nedostane.
Juan vešel do pokoje. Uprostřed stála dvě křesla a
proseděny gauč. Sedl si do jednoho z křesel, zíral do
prázdna a pak se tiše rozplakal. Obelhal Sinclaira. Nechtěl
se vrátit do hotelu. I kdyţ to pro něj bylo velmi těţké, chtěl
počkat v domě aţ do jejich setkání. Je docela moţné, ţe ji
před tím ještě uvidí. Vrah se často vrací na místo činu, tak
to alespoň slyšel a četl.
V domě nebylo úplné ticho. Odevšud se ozývalo
praskání. To pracovala stará prkna a trámy na půdě, kde
došlo k vraţdě.
Lavinia di Luna sem přišla a zavraţdila jeho tetu. Proč?
Esmeralda nikdy nikomu neublíţila. Její ţivot se skládal
jen z práce.
S uslzenýma očima se zadíval na nůţky leţící na stole.
Byly to těţké krejčovské nůţky s nesouměrný-mi čelistmi a
byly velmi ostré.
Juan se ve vzpomínkách vracel k poslednímu týdnu. Jak
byl hrdý, ţe se stal spojencem Krvavé dámy! Ţe má své
tajemství, které sdílí jen s ní!
A teď?
Najednou ji nenáviděl. Nenáviděl ji jako ještě nikoho
předtím. Býval by ji byl schopen zabít. Byla to sice kráska,
ale současně zrůda neznající slitování.
Krvavá dáma...

- 96 -
 Tak se jí říkalo ve starých legendách. Objevila se v
dobách, kdyţ ještě po mořích pluly pirátské lodi. V té době
také dostala své jméno.
Strašné...
Juan zavřel oči a ukryl tvář do dlaní. Chtěl o tom
přemýšlet, ale uvědomil si, ţe toho není schopen. Zůstal jen
tak sedět hluboce ponořen v neuspořádaných myšlenkách,
které se neustále točily kolem Lavinie. Stala se z ní příšerná
vraţedkyně. Jako před stovkami let, kdy všechno začalo.
Najednou ztuhl a nevěděl proč. Nebyl schopen pohybu a
naslouchal tichu v domě. Ale uţ to nebylo stejné ticho.
Zaslechl zvuky z úzké chodby vedoucí ke starým
schodům na půdu. Byly to kroky...
Juan zadrţel dech. Věděl, ţe uţ není v domě sám.
Kdo asi přišel?
Seděl zády ke dveřím, a kdyby na ně chtěl vidět, musel
by se obrátit. Kdyţ to učinil, celý zkoprněl strachem. Ruce
se mu chvěly a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Po zádech
mu stékal studený pot. Zatím nikoho neviděl, ale věděl
docela jistě, kdo je s ním v domě.
Najednou stála ve dveřích a usmívala se. Ano, usmívala
se, i kdyţ měla na svědomí tři vraţdy.
Jak se takový člověk můţe usmívat? ptal se v duchu
Juan. Jak je to vůbec moţné? Lavinia se mezitím převlékla.
Teď byla v černém. Smuteční barva, barva tmy a smrti.
Černé kalhoty, černá halenka s hlubokým výstřihem. Na
čele stejnou čelenku z kovových plátků. Její velké oči se
upíraly na Juana a ústa se vábně usmívala.
„Ahoj, Juane.“

- 97 -
 Nebyl schopen promluvit. Musel se nejdříve
nadechnout. „Ty?“ zašeptal. „Tys přišla?“
„Si, proč ne?“ V nevinném gestu rozevřela náruč.
Jen s přemáháním ze sebe Juan vypravil: „Zavraţdila jsi
lidi, Lavinie. Dokonce jsi zavraţdila mou tetu, která ti nic
neudělala.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím!“ odpověděl Juan přidušeně. „Říkají ti
Krvavá dáma, vţdycky ti tak říkali. Neměl jsem ti
důvěřovat. Udělal jsem chybu, ţe jsem ti přinášel potravu.
Stydím se za to.“
„Ty jsi nic nevěděl? Tys neznal mou dlouhou historii?
Zdejší lidé o ní přece mluví.“
Juan zneklidněl. Nervózně si pohrával s rukama. „Si,
znám ji. Slýchal jsem ji stále dokola, ale nevěřil jsem jí a
myslel jsem si, ţe to jsou pohádky.“
„Ne, ţádné pohádky to nejsou. Mrzí mě to, ale máš
pravdu, zabila jsem je.“
Juan se na ni zadíval. „A proč?“ Jeho vlastní hlas mu
připadal cizí.
„Kvůli tobě!“
„Co mi tu povídáš?“
„Ano, kvůli tobě. Jen si vzpomeň, jak s tebou zdejší lidé
hanebně jednají, vzpomeň si na Goméze. I toho ještě
hodlám zabít za to, jak s tebou jednal. Proto jsem zabila i
jeho partnera. A on se s tím nemůţe vyrovnat...“
„A co Daguera?“
„Ten první mrtvý? Ty si nevzpomínáš, kolikrát tě
vyhodil ze svého obchodu a jak na tebe poslal psa?“
„To ano, ale kvůli tomu přece nemůţeš zabíjet lidi!“

- 98 -
 „Já na to mám jiný názor.“
„A co moje teta?“ Juan plakal, kdyţ se na to ptal.
Vzpomínka na to, co se stalo, příliš bolela.
„S ní to bylo stejné. Přišla jsem za ní, abych ji
přesvědčila, ţe by se měla postavit na naši stranu, ale ona
odmítla. Za ţádnou cenu se mnou nechtěla mluvit. Cítila
jsem, ţe mě nenávidí. Nikdy by se k nám nepřidala, jestli
chápeš, co myslím, chlapče.“
„Ano, chápu. A jen proto, ţe nechtěla, jsi ji zavraţdila!“
„Správně. Chtěla tě mít jen pro sebe, a to nebylo moţné.
My dva jsme spolu nerozlučně spjati, chlapče. Ty jsi mi
navrátil mou bývalou krásu. A tomu, kdo mi navrátil krásu,
tomu patřím. Tak to prostě je. Tak stojí psáno.“
„To mě vůbec nezajímá!“ vykřikl jí Juan do tváře.
„Nemohu tě uţ vidět, Lavinie. Odejdi, odejdi z mého
domu. Hledá tě policie, ví, kdo je vrahem. Najdou tě a
předají spravedlnosti.“
„Ale Juane, jak mohou postavit ţivou mrtvou před soud
a ţádat pro ni spravedlnost?“
„Mohou.“ Zaváhal, protoţe teď poprvé zaslechl výraz
ţivá mrtvá. „Coţe jsi?“
„Ţivá mrtvá, jen obal, ale velmi krásný obal. Zamiloval
se do mě jeden muţ. Dokázala jsem ho svést a budu ho
svádět, aţ mi bude patřit tělem i duší.“
Juan jí chtěl odporovat. Chtěl jí vysvětlit, ţe to nebude
mít s Johnem Sinclairem tak jednoduché. Ale vnitřní hlas
mu zabránil, aby jí sdělil, co se dověděl od toho
Londýňana.

- 99 -
 Lavinia se tiše zasmála. „Vidíš příteli, ţe dokáţu vlákat
lidi do svých osidel. Ne oni mne, s tím se budeš muset
smířit.“
„Ale mě uţ nenalákáš!“ řekl. „Mě ne, já uţ nechci, já uţ
prostě nechci!“
„Na to se tě nikdo neptá. Probudil jsi mě k ţivotu, a teď
musíš nést následky. Budeš se s tím muset smířit.“
„Odejdi!“ křikl na ni.
A ona skutečně šla, ale ne z domu. Zamířila k Juanovi.
„Co ode mě chceš?“ zakoktal. „Co máš v úmyslu se
mnou udělat? Stůj!“
„To neudělám, chlapče. My dva k sobě patříme, ty a já
jsme jeden celek.“
„Ne!“ vykřikl Juan, ale Lavinia se jen smála.
Její smích pronikl Juanovi hluboko pod kůţi. Měl pocit,
jako by ho ten smích bičoval.
Najednou si připadal jako malé dítě, se kterým si mohou
dělat, co chtějí. Ale s ním ne!
„Já nechci!“
„Nikdo se tě neptá...“
Juanovi se zamlţil zrak.
Zčervenal v obličeji a zaplavil ho nával nenávisti a
zlosti. Zatmělo se mu před očima.
Díval se do země. Pohled mu padl na stůl, kde leţely
nůţky.
V Juanovi se něco pohnulo. Sáhl po nůţkách, uchopil je
do pravé ruky a obrátil je špičatými čelistmi proti ní.
Lavinia se zastavila. Zatvářila se překvapeně a pozvedla
obočí.

- 100 -
 „Ty mě chceš zabít?“ zeptala se šeptem. „ Ty mě váţně
chceš zabít?“
Juan přikývl. „Si, si...“
„Ale, Juane, mysli přece.“ Promlouvala k němu jako
matka k nevychovanému dítěti. „Ty chceš zabít někoho,
kdo uţ dávno zemřel. Vţdyť jsem byla v té jeskyni, uvaţ.
Dlouho, velmi dlouho, zemřela jsem, vyschla jsem, a přesto
teď před tebou zase stojím jako lidská bytost. Ano, z
vnějšího pohledu vypadám jako člověk. To nemůţeš popřít
ani ty, chlapče.“
„Odejdi uţ konečně!“
„Ne, chlapče! Zůstanu!“
Aby jí dal najevo svou rozhodnost, pokročil o krok
směrem k ní. Třásl se po celém těle. Jeho vědomí mu říkalo
uţ nyní, ţe se přecenil. Věděl, ţe to nedokáţe. Nedokáţe se
přemoci a bodnout.
Ale Krvavá dáma to nevěděla. Uţ se k němu dál
nepřibliţovala, zůstala stát na místě, jen si sáhla
ukazováčkem na rty.
„Jen se podívej, chlapče!“ řekla tiše. „Dobře se dívej.
Tady do mých úst!“
Otvírala ústa.
Činila tak pomalu a její rty byly rudé. Juan měl pocit,
jako by se jí v obličeji otevírala rána. Teprve aţ měla ústa
otevřená dokořán, sundala z nich ruku a Juan do nich
konečně viděl.
To, co tam uviděl, ho přimělo zapochybovat o vlastním
zdravém rozumu.
Uvnitř úst se něco pohybovalo. Byla to malá mrštná
těla, která se vlnila a proplétala dohromady jako klubko.

- 101 -
Lezla po tmavém jazyku aţ k okraji a Juan měl strach, ţe
celé to klubko vypadne na zem. A to se také stalo.
Na zemi se to vlnilo dál, dokud na to Krvavá dáma
nešlápla a nerozmačkala to nohou.
Na zemi zůstala krvavá kaše z červů, neboť to, co jí
vypadlo z úst, byli červi...
Juan byl tak ohromen, ţe nic nechápal a nebyl schopen
přemýšlet. Stál na místě celý zpocený a zmítán odporem,
pravá pěst, ve které svíral nůţky, se otevřela a nůţky spadly
na zem.
Červi - ústa plná červů!
Malí, světlí, odporní červi, kteří vyplňovali lidská ústa.
To by musela být noční můra pro kaţdého člověka. Otřásal
se hnusem. Podíval se na ni znovu a viděl, ţe uţ ústa
zavřela.
Jen skvrna na zemi byla důkazem toho, co jí z nich
vypadlo.
„Tak co, Juane?“
Na mladíka šly mdloby. Zapotácel se a dopadl do
křesla, ve kterém zůstal nehybně sedět.
„Teď uţ mi věříš?“ zeptala se. „Uţ mi konečně věříš, ţe
jsem taková, jak jsem ti říkala?“
Juan nebyl schopen mluvit a jen přikývl.
„Řekni to!“ nutila ho Lavinia.
Juan zavrtěl hlavou.
„Juane, nevím co se to s tebou děje. Budu ti muset podat
další důkaz. Udělala jsem to i s tvou tetou těsně před
rozhodující otázkou, na kterou mi neodpověděla podle
mých představ. Proto musela zemřít. Podívej se mi na ruce,
dobře se na ně podívej.“

- 102 -
 Lavinia zvedla obě ruce a sepjala je. Zůstala tak stát a
vychutnávala situaci. Potom propletla prsty, jako by se
chtěla začít modlit.
To však v ţádném případě neměla v úmyslu. Chtěla mu
jen ukázat, jakou má sílu.
Tiskla ruce tak silně k sobě, jako by z nich chtěla něco
vymačkat.
A také se jí to povedlo.
Z dlaní začala odkapávat tmavá hustá kapalina.
Krev!
Juan se díval. Otočil hlavu na bok. Nemohl tomu uvěřit
a nemohl se ubránit. Čísi neviditelné ruce ho uchopily za
hlavu a obrátily ho tak, aby viděl, co se děje před ním. Krev
se jí uţ mezitím shromáţdila v dlaních a stejně jako voda
hledala, kudy by mohla uniknout. Začala kapat na zem, kde
se kapky rozstřikovaly a vytvářely skvrny. Vypadalo to
jako rozlitý červený inkoust.
Juan se neodvaţoval hýbat. Jeho mozek zapnul obranný
mechanismus. Díval se sice na to, co se dělo před ním, ale
nevěřil tomu, co vidí. Bylo to natolik strašné, ţe tomu
nemohl věřit.
Lavinia di Luna tiskla ruce k sobě několik vteřin. Její
obličej přitom zůstal nehybný, jen se chladně usmívala.
„Tak co, chlapče?“
Juan nemohl mluvit. Oči měl zavřené, coţ byla nejlepší
ochrana proti hrůze. Proto také neviděl, jak k němu Lavinia
přistoupila.
Teprve aţ stála těsně před ním, ucítil ji.
Otevřel oči!

- 103 -
 To uţ k němu vztahovala ruce. Dotýkala se ho konečky
prstů. Hladila ho po tvářích a zanechávala tam své krvavé
stopy.
Juan si sáhl na tváře. Kdyţ se na ruce podíval, viděl, ţe
má na konečcích prstů krev. Laviniinu krev!
„Tak vidíš, chlapče,“ zašeptala. „Označila jsem si tě,
můj zachránce. Teď půjdu, ale uvidíme se zase a budeme se
vídat stále a stále znovu. Svazuje nás krevní pouto, na to se
můţeš spolehnout.“ Otočila se a zamířila ke dveřím. Teprve
aţ ji Juan neslyšel, otevřel znovu oči.
Pokoj byl prázdný.
Byl sám a cítil, jak se mu po tvářích kutálejí mokré slzy.
Olízl si rty a cítil sůl. Připadal si, jako by se probudil ze
zlého snu. Ale proti tomu hovořily ty krvavé skvrny na
zemi.
Krvavé skvrny a rozšlapaní červi!
Ne, nebyl to ţádný zlý sen, byly to holé skutečnosti.
Navštívila ho Krvavá dáma a to, ţe se to vůbec mohlo stát,
zavinil jen a jen on, protoţe jí nosil potravu.
Juan zůstal sedět, zíral při tom k zemi a snaţil se utřídit
myšlenky a uvědomit si, co se vlastně stalo. Znovu na něj
dolehla tíţivá vzpomínka na poslední událost.
Juan vstal. Čas pro něj přestal mít význam, ale přesto si
vzpomněl, ţe si dohodl schůzku s Johnem Sinclairem.
Můţe mu pomoci?
Potom se zamyslel nad slovy Krvavé dámy. Vysvětlila
mu, ţe uţ ho ze svých osidel nikdy nepustí, a on se cítil
natolik slabý, ţe věděl, ţe proti tomu nebude umět bojovat.
Pokud se mu to vůbec podaří, pak jen s pomocí někoho
silného.

- 104 -
 Je ten John Sinclair dost silný?
Vzpomněl si na rozhovor, který spolu měli. Londýňan
působil velmi sebejistě. Působil na něj dojmem, ţe se na něj
můţe spolehnout i v těch nejtěţších situacích.
Neviděl pro sebe jinou cestu, jak se z téhle mizérie
dostat. Musí se svěřit Johnu Sinclairovi.
Juan vytáhl kapesník, konečně si utřel nos a otřel
uslzené tváře. Stejně na něm bylo vidět, ţe plakal. Ve tváři
měl vyryty vzpomínky na to, co proţil. Sinclair mu určitě
bude klást otázky a Juan byl ochoten dát mu na ně pravdivé
odpovědi.
Váhavými kroky, jako by se teprve učil chodit, odešel z
pokoje.
Zastavil se v chodbě, obrátil se doprava a zamířil do
malé kuchyně s nízkým stropem. Tam bylo umyvadlo.
Pustil vodu, umyl si obličej a osušil se světle modrým
ručníkem.
Vyšel z domu zadními dveřmi, protoţe nechtěl, aby ho
viděli sousedé. Nechtěl odpovídat na zvědavé otázky. Chtěl
být sám, přinejmenším další hodinu.
Slunce ještě stálo vysoko na nebi a svítilo mu do
obličeje. Juan se tedy vrátil domů pro sluneční brýle. Ty
mu alespoň zakryly část napuchlého obličeje.
Kdyţ vyšel podruhé ven, pustil se boční cestou a měl
strach z nadcházejícího večera a noci...

- 105 -
 9
Po rozhovoru s Juanem jsem chtěl nejprve vyhledat
kapitána Sancheze, ale potom jsem od toho nápadu upustil.
Nebylo by to k ničemu. Muţ jako Sanchez nebyl určitě
schopen tento případ vyřešit.
V ţádném případě jsem ho nehodlal podceňovat, ale on
prostě pracoval na normálních zločinech a ne na takových,
kde se objevily na scéně nadpřirozené bytosti.
Chtěl jsem postupovat sám. To znamená společně s
Juanem, od kterého jsem očekával pomoc. Hovořil o nějaké
jeskyni nebo sklepem. Zakoupil jsem si v obchodě u
přístavu silnou tuţkovou baterku a také několik metrů
velmi silného lana, které jsem si omotal kolem pasu.
V hotelovém pokoji jsem vyprázdnil svou pláţovou
tašku a vyndal z ní předmět, který leţel na dně.
Svou berettu!
Kroutil jsem při tom hlavou. Normálně jezdí člověk na
dovolenou neozbrojen a i já jsem si s tou myšlenkou
pohrával, ale teď jsem byl rád, ţe jsem si svou pistoli
nabitou stříbrnými kulkami s sebou vzal. Krvavá dáma totiţ
nebyla normální lidská bytost, na tu se muselo jít
speciálními prostředky.
Přehodil jsem si přes sebe delší bundu s mnoha kapsami
a zapínáním na zip. Do ní jsem pohodlně mohl schovat
svou zbraň i všechno ostatní.

- 106 -
 Kdyţ jsem odcházel z pokoje, bylo mi jasné, ţe se sem
vrátím teprve tehdy, aţ jeden z nás nebude existovat - buď
Krvavá dáma, nebo já. Jiná alternativa nebyla, alespoň já
jsem ji nepřipouštěl.
Dovolená, sbohem!
Má práce mě znovu dostala. Mí přátelé v Londýně se o
tom nesmějí dovědět. Chtěl jsem si ušetřit jejich škodolibý
smích.
Na chodbě mi přeběhl přes cestu Goméz. Hoteliér byl
celý bledý. Uviděl mě a zastavil se. Chtěl jsem kolem něho
projít, ale on mě oslovil.
„Seňore Sinclaire, okamţik, prosím.“
„Co se děje?“
„Slyšel jsem, ţe znáte tu ţenu.“
„Jakou ţenu?“
„Mluvil jsem s kapitánem Sanchezem. Řekl mi, ţe...“
„Mluvíte o Lavinii di Luna?“
„Ovšem.“
„No ano, tu znám.“
Goméz stál přede mnou a díval se na mě očima plnýma
smutku a zvědavosti zároveň. Chtěl po mně informace,
které jsem mu nehodlal dát.
„Tu vraţednici!“ vyrazil ze sebe hlasitě, aţ si toho
všimli zaměstnanci.
„Vraţednici?“
„A není snad?“
„Ne, za vraha nelze označit nikoho, dokud proti němu
nejsou nezvratné důkazy. Nemůţu proti ní říct nic
negativního, lituji.“
„Ale jste policista, jak jsem slyšel.“

- 107 -
 „Na dovolené, váţený pane.“ Přistoupil ke mně blíţ.
Cítil jsem jeho kolínskou.
„Prosím vás, seňore Sinclaire, udělejte všechno pro to,
abyste toho vraha chytil. Všechno!“ Zakoulel očima. „A
nebudete to dělat zadarmo, dám vám peníze, ale...“
„Váţený seňore Gomézi, zdá se mi, ţe to myslíte
čestně. Ale za co bych si měl brát peníze? To já vám
zaplatím za to, ţe trávím ve vašem hotelu dovolenou. Jsem
tu hostem jako kaţdý jiný.“
„Takţe vy ustupujete?“
„Vţdyť ještě nemám od čeho.“
„Proboha!“ zvolal. „Tipoval jsem vás docela jinak,
docela jinak!“ Zarazil se a díval se do země.
Svým způsobem mi ho bylo líto. „Ještě něco?“ zeptal
jsem se.
„Ano, ještě něco, ale vás to přece nezajímá,“ řekl téměř
rozzlobeně.
„Tak co máte na srdci?“
„Byla u mě,“ zašeptal.
„Ta ţena?“
„Si, si.“ Pokýval horlivě hlavou. „Byla u mě.“
„Hovořil jste s ní?“
„Ne,“ zašeptal. „Ne, to ne.“
„Tak odkud víte, ţe byla u vás?“
„Máte chvíli čas?“
„Jistě.“
„Tak pojďte, prosím vás, se mnou do bytu. Uvidíte to
sám. Prosím.“

- 108 -
 Šel jsem za ním rychlými kroky a on kráčel přede mnou
s hlavou skloněnou. Pozdravů svých zaměstnanců si
nevšímal. Ocitli jsme se v přístavku.
Odemkl dveře a vstoupili jsme do jeho bytu. Před námi
se otvíraly jednotlivé pokoje.
„Zavedu vás do loţnice, tam uvidíte, seňore Sinclaire.“
Kdyţ otvíral dveře, chvěly se mu ruce.
Vkročil jsem do dveří a ocitl se ve velkém světlém
pokoji s bílým nábytkem a bílým širokým lůţkem.
Na stěnách byla světle zelená a určitě velmi drahá
tapeta. To mne však v tuto chvíli nezajímalo. Zajímavé
bylo, ţe na té tapetě byly dlouhé rudé pruhy.
„Krev!“ zašeptal za mnou Goméz. „To je krev, seňore
Sinclaire, nechal jsem provést zkoušky.“
Měl pravdu. To byla stopa, kterou zde zanechala
Lavinia di Luna. Co to jen můţe být za bytost? Jak to, ţe
něco takového dokázala?
Podíval jsem se nalevo a všiml si, ţe i stěna vlevo je
poznamenána stejným způsobem.
Krvavá dáma na ní zanechala své varování psané
velkými písmeny: JSI DALŠÍ NA ŘADĚ!
Písmena byla dole trochu rozmazaná, jak krev stékala v
dlouhých praméncích po tapetě dolů a vsákla se do
koberce.
Znovu jsem se obrátil. Goméz se na mě tázavě díval.
Trvalo mu značnou chvíli, neţ se mu podařilo poloţit mi
otázku: „Nuţe, pane Sinclaire, co říkáte teď?“
„Viděl jste tu osobu?“
„Ne, neviděl. Přišla sem v době, kdyţ jsem nebyl doma.
Kdyţ jsem sem přišel, bylo to pro mě jako rána do hlavy.

- 109 -
Začala u mého přítele, potom přišla na řadu seňora
Pinosová a já přijdu na řadu po ní.“ Odkašlal si. „Je to
strašné, kdyţ člověk cítí v zádech chladný meč.“
„Zatím ţijete, seňore Gomézi.“
„Kdo mě ale ochrání?“ Ukázal na mě. „Vy snad,
Sinclaire?“
„Moţná ano,“ odpověděl jsem.
„To je vyhýbavá odpověď. Uvědomte si, ţe já teď budu
ţít v nekonečném strachu a vy...“
„Seňore Gomézi,“ řekl jsem tak klidně, jak to šlo.
„Chápu váš strach, vím, co proţíváte. Ale měl byste sám
sobě prokázat laskavost. Myslete na to, ţe jste ještě naţivu.
Nezemřel jste, i kdyţ se tak moţná někdy cítíte. Rozumíme
si?“
„Takhle můţe mluvit jen někdo, kdo ještě nikdy nic tak
hrozného neproţil.“ Mávl rukou a obrátil se ke mně zády.
Odešel z pokoje, sehnutý jako stařec. Nepovaţoval jsem za
nutné mu vyprávět, co uţ jsem všechno zaţil. Stejně by to
nemělo smysl, protoţe byl příliš zaneprázdněn vlastními
problémy.
Vrátili jsme se spolu do haly. Goméz uţ se zase
vzpamatoval, jen bledost v obličeji prozrazovala, v jakém
je stresu.
„Já teď půjdu,“ řekl jsem na rozloučenou. „Hlavu
vzhůru.“
„Policejní ochrana,“ zašeptal. „Poţádám kapitána
Sancheze, aby mi poskytl policejní ochranu.“
„Na to máte právo.“
„Takţe vy jste pro?“
„Je to lepší, neţ kdyţ neuděláte nic, seňore.“ Pokývl

- 110 -
 „Vy jste ale optimista!“ volal za mnou.
Odešel jsem z hotelu del Sol a myslel na svou schůzku s
Juanem. Cestu do bodegy jsem uţ našel bez problémů.
Tentokrát jsem automaticky sklonil hlavu, kdyţ jsem
vcházel do dveří. V potemnělé místnosti sedělo několik
hostů. Bylo to tu zakouřené a z kuchyně sem pronikala
vůně pečených ryb.
Hostinský mě poznal. „Dáte si zase vodu?“ zeptal se
mě.
„Si, uţ tady byl Juan?“
„Ne.“
„Děkuji.“
Domorodci u pultu se na mě dívali. Měli na jazyku
spoustu otázek, to na nich bylo vidět, ale ţádný z nich si
netroufal na mě promluvit.
Pohled na hodinky mi prozradil, ţe Juan má uţ pět
minut zpoţdění. Za normálních okolností by sice nebyl
ţádný důvod k obavám, ale vzhledem k závaţnosti případu
se mi to vůbec nelíbilo. Raději jsem měl zůstat s ním.
Krvavá dáma nebude mít s nikým slitování.
Mé obavy se však nepotvrdily. Dalším hostem, který
vstoupil do hospůdky, byl Juan. Podivil jsem se, ţe má
černé brýle.
Zdál se mi nervózní.
„Můţeme hned jít?“ zeptal se mě.
„Jistě, jen musím zaplatit.“
„Dobře, já počkám venku.“
Poloţil jsem peníze na stůl a odešel bez vysvětlení. Juan
se opíral o zeď. Slunce uţ bylo nízko na horizontu, jeho

- 111 -
paprsky ještě zářily na střechy etulských domků a Juan mu
nastavoval tvář.
„Tobě se něco stalo,“ konstatoval jsem.
„Ano, bylo to strašné. Byla u mě Krvavá dáma.“ Mluvil
velmi tiše a hlas mu zadrhával.
„Ve vašem domě?“
„Ano, v našem domě.“
„Co chtěla?“
„To já nevím. Připadal jsem si, jako by mě někdo praštil
po hlavě. Dokonce jsem ji chtěl zabít nůţkami, ale
nedokázal jsem to.“
„Vykládej mi podrobně, co se stalo.“
Začal vyprávět a já mu velmi pozorně naslouchal.
Dokázal jsem se vcítit do jeho situace. Jak mu muselo být,
kdyţ ta Krvavá dáma otevřela ústa!
Takţe tedy červi!
Znovu jsem se otřásl odporem, kdyţ jsem si vzpomněl,
jak jsem tu osobu políbil. Zasáhlo mě to do nejcitlivějšího
místa.
„A ona ti opravdu neřekla, kam půjde?“ zeptal jsem se.
„Neřekla.“
Odkašlal jsem si. „Pak tedy zůstaneme u našeho
původního plánu a ty mi ukáţeš tu šachtu.“
„Jak chcete.“
„Pojďme.“
Vyšli jsme ze vsi a vystupovali do dlouhého kamenitého
kopce. Kdyţ jsme se ocitli na jeho vrcholku, mohli jsme
pozorovat celou Etulu.
Domky vypadaly malinké i s přístavem, moře
potemnělo, protoţe slunce uţ se mezitím schovalo za

- 112 -
horizont, avšak ještě nebyla tma. Byl to nádherný pohled.
Juan však pro to dnes neměl oči. Byl příliš nervózní.
Dlouhými kroky šel přede mnou. Čas od času se na mě
podíval a já ho na oplátku uklidňoval.
„Neboj se, nikdo nás nesleduje.“
„Pořád myslím na ni!“
„Ta se buď ukryla do své šachty, nebo je ještě někde ve
vsi. Máme tedy dvě moţnosti.“
„A kdyţ je dole v šachtě?“
Usmál jsem se. „Tak se jí postavím. Musím se jí
postavit, abych ten případ dotáhl do konce.“
„Ano, to si také myslím.“
„Jak daleko musíme ještě jít?“
„Teď uţ zůstaneme na kopci.“ Juan si uţ dávno sundal
sluneční brýle. Viděl jsem mu do obličeje a všiml jsem si,
ţe má tváře zarudlé pláčem a oči celé oteklé.
Ovíval nás večerní vánek. Přinášel k nám vůni květin,
ale i jemný písečný prach, který nás nutil přivírat oči.
Krajina nebyla rovná, ale zvlněná jako moře. Museli
jsme přelézat vyvýšeniny a zase obcházet zmoliny. Místy
tu rostla zakrslá křoviska.
Juan, který šel přede mnou, se zastavil a ukázal na
tmavý ostrůvek. „Tam je to,“ řekl. „Tam je ten vchod do
šachty.“
„A dostaneme se jím k našemu cíli?“
„To nevím, moţná bychom se tam dostali i od pobřeţí,
ale tam jsem nic neobjevil.“ Dupnul do země. „Pod námi
musí být obrovská jeskyně, ve která po dlouhá léta ţila.“
Pokýval jsem hlavou. „To je opravdu velmi dobře
schované útočiště.“

- 113 -
 „Si, i já jsem na něj přišel náhodou. Byl jsem zvědavý.
Viděl jsem ţebřík, ale nikdy jsem po něm neslezl dolů.“
„A jak se tedy s tebou Krvavá dáma seznámila?“
„Přišla k otvoru do šachty. Mluvila a ukázala mi ruku.
Nevím jak, ale věděl jsem, co chce.“
„Tak pojď!“ Poklepal jsem mu po rameni, abych mu
dodal odvahy.
Mezitím uţ se nad krajinou začalo stmívat. Obloha
potemněla, slunce uţ jsme dávno neviděli a jeho místo
zaujal měsíc.
Juan mě znovu předešel. Podle toho, ţe se najednou
ztratil, jsem předpokládal, ţe zašel do nějaké prohlubně.
Šel jsem za ním a uviděl křoviska.
Chlapec mi ukazoval cestu. Obešel křoví, ohnul větve,
aby mě nepoškrábaly, a pak uţ jsme stáli před otvorem,
který bylo sotva vidět. Posvítil jsem na něj kapesní
svítilnou a uviděl jsem kruhový poklop s rukojetí.
Juan uţ po ní sahal, ale já jsem mu zadrţel ruku. „Ještě
ne, Juane.“
„Proč ne?“
„Nejprve si musíme udělat plán, jak budeme
postupovat, rozumíš?“
„No dobře.“
„Aţ šachtu otevřeme, sestoupím do ní a ty zůstaneš
nahoře.“
„Proč?“
„Zůstaneš tady, Juane, a kdyby se něco stalo, dáš mi
znamení. Zakřičíš do šachty, jasné?“
Přikývl a zatvářil se rozhodně.
Musel jsem doufat, ţe mu tahle rozhodnost vydrţí.

- 114 -
 Spolu jsme uchopili jednu stranu rukojeti poklopu. Byl
dost těţký a měli jsme co dělat, abychom ho nadzvedli.
„Já jsem to dělal vţdycky sám,“ řekl Juan zadýchaně a
vzal do ruky ţeleznou tyč, kterou jsme poklop podepřeli.
„To tedy klobouk dolů,“ řekl jsem.
V té tmě vypadal jeho obličej obzvlášť bledý. „Vy tam
chcete opravdu vlézt, seňore? Ještě si to můţete rozmyslet.“
Usmál jsem se. „Kdo jednou nakousne kyselé jablko,
musí ho sníst.“
„Kdyţ myslíte...“
Neţ jsem si svítilnu připevnil k opasku, posvítil jsem si
do hloubky pod sebe.
Světlo dopadalo na vrchní příčky ţebříku, ale pak se
ztratilo v hloubce. Viděl jsem v jeho světle i ţelezné stupně
pokryté silnou vrstvou rzi. Uprostřed ale byla rez odřená,
coţ bylo zjevně od toho, jak po stupních někdo často
vystupoval. Místo rzi odhalila svítilna nasedly kov.
„Hodně štěstí, seňore Sinclaire,“ řekl Juan. „Drţím vám
pěsti.“
„Dávej pozor, aby nás někdo nepřekvapil.“
„Jistě, buďte klidný.“
Sestoupil jsem do šachty. Z jejích kamenných stěn
nevyčnívalo nic, co by mi zachytávalo o šaty, i kdyţ stěny
nebyly tak hladké jako u betonových šachet.
Neţ mi hlava zmizela v hloubce, ještě jednou jsem se
zadíval vzhůru a uviděl nad sebou Juanův obličej. Zdálo se
mi, ţe se mu v očích třpytí slzy.
„Hlavu vzhůru, chlapče, my to dokáţeme.“
Neřekl nic a já jsem sestupoval níţ.

- 115 -
 Nebylo to poprvé, kdy jsem podnikal podobnou
výpravu jako teď. Často jsem sestupoval do různých šachet
nebo studní skrývajících tajemství, která jsme chtěli s
přáteli odhalit.
Nepovaţoval jsem se vůbec za průzkumníka, který se
bůhvíjak vyzná. U takových akcí bylo důleţité postupovat s
jistotou, pevným krokem a předem si všechno ohmatat.
A tak mě pohltila hlubina země a obklopil starý známý
vlhký pach.
Zatím jsem nechal svítilnu zhasnutou a chvílemi jsem se
zadíval vzhůru.
Světlý kruh se neustále zmenšoval a Juana uţ jsem
neviděl. Bylo mi jasné, ţe se do šachty nedívá.
Představoval jsem si, ţe tu bude horší vzduch. Páchl
sice, ale dal se docela dobře dýchat.
Kdyţ jsem rozsvítil svítilnu a podíval se do hloubky,
naplnil mě první záblesk naděje nad tím, co jsem viděl.
Pokud jsem byl schopen rozeznat, muselo být pode
mnou skalnaté dno a já se k němu blíţil.
Ţelezné stupně ve skále drţely pevně. Sestupoval jsem
rychle a za chvíli uţ jsem stál oběma nohama na pevné
zemi.
Zhluboka jsem se vydýchal. I kdyby se teď Juan za
mnou díval, uţ bych ho v otvoru neuviděl. Také jsem na
něho nic nevolal a pustil jsem se do průzkumu tohoto
tajemného podzemního úkrytu.
Bylo jasné, ţe jsem se ocitl v prostorné jeskyni. Kuţel
světla odhaloval stěny, které se leskly vlhkostí a místy byly
porostlé mechem.

- 116 -
 I kdyţ měla jeskyně poměrně vysoký strop, připadal
jsem si jako v hrobce.
Všechno mi připadalo stísněné a úzké. Zdálo se mi, ţe
se na mě tmavé kamenné stěny řítí a narůstají do výšky.
Z toho jsem samozřejmě automaticky začal mít
nepříjemný pocit. Na jisté věci reaguji velmi citlivě a tady
jsem tušil nebezpečí.
Kromě mě v jeskyni musel být ještě někdo, nebo
přesněji něco. Co to přesně je, jsem v této chvíli nedokázal
říct. I kdyţ jsem si svítil kolem dokola, nic jsem neobjevil.
Bylo to ale v kaţdém případě tady. Ne snad člověk, ale
fluidum. Něco, co v této jeskyni přetrvalo věky a silně
zářilo. V ţádném případě to nebylo vidět. Mohl by to být i
duch. Ţe by mě snad pozorovali duchové?
Světelný kuţel putoval po vlhkých zdech. Pak jsem ho
spustil k zemi a zároveň postoupil kupředu. Najednou jsem
ztuhnul, kdyţ se světlo dotklo jakéhosi předmětu na skále.
Přede mnou se zalesklo něco světlého. Zřetelně se to
rýsovalo na temném pozadí.
Teprve kdyţ jsem na to pořádně posvítil, rozeznal jsem,
oč se jedná.
Byly to kosti.
Vybělené kosti, nepříliš velké. Nebyly to lidské kosti.
Samozřejmě jsem si okamţitě vzpomněl na to, co sem
nosil Juan. Posílala ho, aby jí zaopatřoval potravu. A on jí
vyhověl. Lavinia se opravdu ţivila malými zvířaty a po
jejích hostinách tu zůstaly kosti, které teď leţely ve světle
svítilny přede mnou.

- 117 -
 Měl jsem tedy důkaz. Nebyly to jediné děsivé zbytky,
které jsem našel. O pár metrů dál leţely další hrozné
upomínky její existence.
Takţe tady přeţila Krvavá dáma stovky let. Na pohled
dokonalé tělo, uvnitř však rozloţené, plné červů a jiné
havěti.
Příšerné...
Zahnal jsem myšlenky na Krvavou dámu a pokračoval v
pátrání neustále doprovázen pocitem, ţe jsem pozorován, i
kdyţ jsem nikoho neviděl.
Posvítil jsem o trochu výš a narazil na něco černého a
lesklého.
Nejprve jsem si myslel, ţe je to skalní stěna, ale bylo to
příliš hladké.
Přiblíţil jsem se k tomu nově objevenému předmětu a
vykulil jsem údivem oči.
Přede mnou stál oltář!
Byl vytesán z černého kamene hladkého jako zrcadlo.
Na délku měřil asi dva metry. Pokud se výšky týkalo, sahal
mi asi do pasu, na šířku neměl víc neţ metr.
Oltář uprostřed jeskyně!
Co to mělo znamenat? Odpověď na to nebyla těţká.
Pravděpodobně zde v minulosti zabíjeli oběti, ať uţ lidi či
zvířata. O tom jsem mohl pouze spekulovat. V kaţdém
případě tu ten oltář zůstal, a to muselo mít důvod, který, jak
jsem předpokládal, pravděpodobně souvisel i s Lavinií di
Luna.
Obešel jsem oltář, ale nic zajímavého uţ jsem neobjevil.
I na zadní straně byla plocha hladká, bez rytin.

- 118 -
 Objevil jsem tedy hlavní působiště Lavinie, avšak ji
samotnou ne. Zatím jsem také neobjevil ţádný zadní
východ.
Nezbývalo mi tedy nic jiného, neţ si na Krvavou dámu
počkat.
Při našem druhém setkání mi tvrdila, ţe mám nechat
náhodě, kdy se zase uvidíme. Ale já na náhody nevěřím.
Věděl jsem, ţe tyhle „náhody“ řídila ona sama, a bylo mi
jasné, ţe mě tu dlouho samotného nenechá.
Čas ubíhal.
Zaposlouchal jsem se do ticha kolem. Sem tam bylo
přerušeno typickými zvuky jako kapáním vody ze stropu
nebo padajícími kamínky.
To všechno mě uspávalo. Moje pozornost automaticky
poklesla. Téměř jsem se lekl, kdyţ jsem zaslechl jiný zvuk,
který sem nezapadal.
Bylo to tiché cinkání...
Okamţitě jsem zpozorněl. Pokud jsem se nemýlil, přišel
ten zvuk od oltáře a já jsem si byl vědom toho, ţe jsem ho
uţ slyšel, ale v této chvíli jsem nevěděl, kdy.
Posvítil jsem na oltář. Ještě předtím, neţ světelný kuţel
odhalil příčinu toho zvuku, vzpomněl jsem si.
Toto tiché cinkání vydávaly kovové plátky na čelence
Krvavé dámy.
Podle toho jsem usoudil, ţe Lavinia není daleko.
Ve chvíli, kdy mi tato myšlenka probíhala hlavou,
dopadlo na tu, na niţ jsem myslel, světlo. Byla to ona,
Krvavá dáma, ale jak se změnila!
Vypadala jako smrt a hřích současně.

- 119 -
 10
Bylo to uţ strašně dávno, co se Juan naposledy modlil.
Teď se to ale změnilo, kdyţ dřepěl u otvoru a viděl, jak v
něm John Sinclair zmizel.
Obdivoval odvahu toho člověka. Po tom všem, co se
stalo, by se on sám neodváţil do té temné hloubky
sestoupit. Sepjal ruce. Modlil se vlastními slovy a zmiňoval
se i o své tetě. Šeptal rychle sestavená prosebná slova.
Můţe to všechno vůbec ještě dobře dopadnout, nebo
přecenili své síly?
Krvavá dáma byla nebezpečná. Bezohledně si
probojovávala cestu a neustoupí z ní ani o krok. Všude, kde
se objevila, přinášela smrt.
Tma nabývala na intenzitě. Juanovi to připadalo, jako
by někdo zatahoval oponu. Proto uţ teď bylo lépe vidět
měsíc. Jeho obrys se zřetelně rýsoval na obloze. Vypadalo
to, jako by zemi pozoroval jedním okem.
Juan nahlédl do otvoru šachty. Seděl těsně na jejím
okraji a přesto, ţe se hluboko předklonil, Johna Sinclaira uţ
v temné hloubce neviděl.
Obdivoval jeho statečnost. On sám by ji nikdy neměl.
Myšlenkami se vrátil ke Krvavé dámě. Teď mu
připadalo nepochopitelné, jak se mohl nechat od té osoby
tak zmámit. Moţná to způsobila jeho osamělost. Teta
Esmeralda neměla tolik času, aby se mu mohla věnovat.

- 120 -
Moţná proto vyrostl Juan jinak neţ ostatní chlapci. Také se
mnohem méně smál, protoţe ho poznamenal těţký ţivot.
Juan čekal, aţ zahlédne v hloubce světlo. Aţ Sinclair
sestoupí na dno šachty, určitě rozsvítí svítilnu, protoţe je
tam naprostá tma.
„Čekáš tu na něho, můj miláčku Juane?“
Chlapec úlekem málem přepadl do otvoru, kdyţ
zaslechl ten hlas. Vykulil oči, začal se chvět a najednou se
rozzlobil, ţe se nechal tolik unést myšlenkami a nedával
pozor na okolí.
„Lavinie...“
„Ano, přišla jsem, chlapče, nechceš se na mě podívat?
Tak se přece otoč!“
Juan se musel velmi přemáhat. Nechtěl se dívat do tváře
vraţedkyně, i kdyţ mu kdysi byla sympatická.
Kdyţ se nepohnul, přiblíţila se k němu ještě víc a
poloţila mu ruce na ramena. Znovu ho z jejího doteku
zamrazilo v zádech. Lavinia si toho všimla.
„Co je to s tebou, ty se mě bojíš?“
„Si.“
„Proč?“
„Protoţe jsi vraţdila!“ vyrazil ze sebe a neodvaţoval se
otočit a podívat se jí do tváře. „Jsi vraţedkyně! Zabila jsi tři
lidi.“
„To já přece všechno vím, ale tak to má být. Pocházím z
jiných dob a musím splnit svůj úkol, copak to nechápeš?
Hledala jsem někoho, komu mohu důvěřovat, a našla jsem
tebe, můj milý, měl bys na to být hrdý.“
„Ale to já nejsem a nikdy nebudu!“ vykřikl Juan. „Já tě
nenávidím.“

- 121 -
 Její stisk zesílil. Její prsty se mu bořily do masa a tiskly
ho stále silněji. „Otoč se, Juane!“ Teď uţ to znělo jako
rozkaz.
Juan poslechl. Okamţitě uvolnila sevření, takţe byl
volný. Ustoupila o krok dozadu. Stála před skalnatým
pozadím jako socha, naprosto nehybná. Kolem ní bylo
neobvyklé světlo, ne úplná tma. Jakási podivná šeď, jako
by se slunce schovalo za černou stěnou a jeho paprsky jí
částečně pronikaly.
Obrysy byly velmi ostré a Juan velmi zřetelně
rozeznával Laviniinu postavu.
Usmívala se.
Obličej se jí při tom pokrabatil tak, jako by měla
gumovou kůţi.
„Tak teď mě vidíš,“ řekl.
Krvavá dáma přikývla. „Ty jsi mě zradil, Juane, zradil
jsi mě...“
„Já?“ ukázal si na hruď. „To přece není pravda. Ne, ty
sama ses zradila - svými skutky!“
„Musela jsem to udělat!“
„Já tě proto nenávidím.“
Lavinia se na něj upřeně dívala. „Ty víš, chlapče, ţe
jsem s tebou měla velkou trpělivost, ale nezkoušej ji příliš,
nebo tě budu muset potrestat tak, jak si zrádce zaslouţí!“
„Ty mě potrestat? Za co?“
„Vzpomeň si, ţe jsem ti přikázala, abys o tomto vchodu
nikomu neříkal, a ty jsi neposlechl. Přivedl jsi sem Johna
Sinclaira.“
„Tvého přítele!“

- 122 -
 Lavinia se rozesmála. „Přítele? Milence! Co ty o tom
vůbec víš?“
„Šli jste spolu na pláţ a ...“
„To je pravda, tak jsem si to naplánovala. Úmyslně jsem
ho vyhledala a seznámila se s ním, abych ho vlákala do
svých osidel. Uţ od samého počátku jsem si to všechno
naplánovala.“
„A proč?“
„Je v něm něco zvláštního,“ zašeptala Lavinia. „Nevím
zatím, co to je, ještě jsem na to nepřišla, ale prostě to v sobě
má. Ty to necítíš?“
Juan pokrčil rameny. „A co bych měl cítit? Jak bych
mohl?“
„Musel ti o sobě vyprávět.“
„Ano, vyprávěl.“ V jeho dalších slovech bylo cítit
podtón triumfu. „Je velmi zvláštní, moţná je to v jeho
povolání, protoţe pracuje pro policii. Je to anglický
policista, ze Scotland Yardu.“
„Co je to?“ zeptala se zostra.
„Něco takového jako Guardia Civil.“
„Ach, těch se já nemusím bát. Tápou v temnotě, nikdy
na nic nepřijdou.“ Lavinia se rozesmála, potom přistoupila
k Juanovi, který se jí znovu začal bát a uhnul před ní.
„Co ode mně chceš?“ zeptal se jí.
„To hned uvidíš. Zatím se připravuji.“ Sehnula se a
odstranila tyč, která podpírala poklop.
Ten zapadl.
Juanovi zamrznul výkřik na rtech. Neodvaţoval se
Lavinii napadnout. Musel nečinně přihlíţet, jak těţká
kovová deska uzavřela šachtu.

- 123 -
 „Tak,“ řekla, „tahle cesta je zablokována. Teď najde
svůj hrob uvnitř mé hory!“
Chlapec zaťal ruce v pěst. Chlad mu projel od nohou aţ
k srdci. Zdálo se mu, jako by mu hrudník svírala pevná
ledová obruč. Kdyţ se nadechl, bolelo to.
„Ty ho tam necháš zemřít a zpráchnivět?“ zeptal se
šeptem.
Usmívala se a rty se jí při tom pohybovaly. Juan se
roztřásl. „On by si to zaslouţil,“ řekla. „Totéţ udělali lidé
se mnou, jenţe já mám sílu měsíce. Tenkrát mi říkali
Měsíční bohyně, bohyně noci a temnot. Chtěli mně usmrtit,
ale strašně se zmýlili. Já ho nechám zpráchnivět, plně si to
zaslouţí. Promluvím si s ním, půjdu za ním. Ale musí zaţít
na vlastní kůţi, jaké to je, kdyţ někdo odmítne někoho
takového, jako jsem já.“
Juan ji poslouchal, ale příliš mnoho nechápal. Přesto
přikývl, ţe rozumí, a pak se jí zeptal: „A co bude se
mnou?“
„S tebou, můj chlapče?“ Zasmála se. „S tebou mám jiné
úmysly. Ty mně doprovodíš.“
„Kam?“
„Na pláţ, k moři, tam, kde se měsíc odráţí ve vlnách. Já
se tam vyznám, ty ne. Měla jsem dlouhou dobu na to,
abych objevila jisté věci.“ Podala mu ruku. „Chyť se mě,“
přikázala mu.
„Ruky vraţedkyně?“ Juan se otřásl. „Nikdy, nikdy!“
„Chyť se,“ zavelela.
Juan se lekl, kdyţ uslyšel její ostrý hlas. Cítil studený
pot na zádech, potom však přikývl, protoţe byl zbabělý na
to, aby se jí dokázal postavit.

- 124 -
 Váhavě k ní přistoupil, natáhl k ní ruku a dotkl se její.
„Tak je to správné. Cítíš mě. Cítíš sílu Lavinie di Luna?
To bledý měsíc mi ji předal. Mám v sobě sílu jeho paprsků,
bohyně temnot je znovu na světě!“
Přiblíţila tvář těsně k jeho, pevně mu tiskla ruku, takţe
se musel dívat nejen na matný měsíc, ale i na její tvář. V té
chvíli zapomněl na její chladnou ruku a naslouchal jejím
slovům.
„Ţiji jen díky měsíční energii. Podařilo se mi totiţ
zachytit jeho paprsky, víš? Podívej se na mě, podívej se mi
do tváře a podívej se na moji čelenku. Je vyrobena ze
stříbrných plátků. Jejich pomocí se mi podařilo zachytit
měsíční energii. Ony ji do sebe vstřebaly a předávají mi ji,
a to mne udrţuje naţivu. Ta čelenka je pojítkem mezi ním a
mnou.“
Juan těm slovům naslouchal, ale jako by klouzala mimo
něj.
Upíral pohled do její tváře. Zdálo se mu uţ předtím, ţe
se něco hýbe mezi jejími rty, a teď zjistil, ţe se nemýlil.
Skutečně, něco se tam hýbalo, ale nebylo to tím, ţe by
se jí chvěly rty. Něco jí vylézalo z úst.
Něco ţivého...
Malé, tmavé a jako krunýř tvrdé předměty, které se
zeleně a černě leskly.
Brouci...
Juan sebou trhl a chtěl se vyprostit ze stisku Krvavé
dámy, ale nešlo to.
Lavinia jeho úmysl prohlédla a sevřela ho jako ţelezný
svěrák. „Ne, mně neutečeš, zůstaneš se mnou a já tě vezmu
s sebou.“

- 125 -
 „Proč?“
„Protoţe se musíš dívat, jak trpí.“
Juan měl oči jen pro její tvář. Hmyz vylézal nejen přes
její rty, ale našel si cestu i ušima.
Byli to malí pavouci, kterým se, jak se zdálo, její obličej
obzvláště líbil.
Juan nevěděl, proč ta havěť opouští nitro jejího těla.
Neodváţil se jí na to zeptat, ale otázku měl vepsánu ve
svých očích a Lavinia si toho všimla.
„Překvapuje tě to?“ Tiše se zasmála. „Dokáţu si to
představit, ale já ta zvířátka miluji. Dlouho jsem se jimi
ţivila, chápeš?“
„Ne, nechápu...“
„Jsou mi podobní, jsou to noční tvorové. Ţijí ve tmě, a
kdyţ se objeví slunce, zalezou do stínu, nebo si najdou
úkryt pod těţkými kameny. Já jsem dala přednost
měsíčnímu svitu před slunečním, ale naučila jsem se
pohybovat se i ve slunci. Bohuţel je to pro mně ještě stále
těţké. Po určité době musím vyhledat nějaké tmavé místo.
Teď je ale noc a noc je mým královstvím. Podívej se
vzhůru. Uvidíš měsíc. Není v úplňku, ale pomalu ho
přibývá. A proto jsem i já stále silnější...“
„Přestaň!“
Lavinia se škodolibě zasmála. Dala se do pohybu a
chlapce táhla s sebou. „Zůstaneš se mnou,“ slibovala mu.
„Na věky.“
Juan se třásl strachem.

- 126 -
 11
Lavinia stála ve světelném kuţelu mé svítilny jako při
zkoušce na divadelním jevišti. Nebyla to u ní ţádná póza.
Ona svůj výstup hluboce proţívala, těšil ji.
Byla si sama sebou tak nepředstavitelně jistá! Nevěděl
jsem, odkud se tu vzala, ala musel jsem přiznat, ţe mě
současně odpuzuje i přitahuje.
Ten vnitřní odpor moţná způsobovalo její oblečení,
které jsem na ní ještě neviděl.
Bylo to vlastně oblečení?
Ano, ale byla spíše polonahá. Měla jen kolem boků pás
sotva širší neţ bikiny. Byl to pás červené barvy a vpředu
visel dolů jako dlouhý šál splývající mezi nohama aţ na
zem. Ňadra měla nahá a bradavky jí přikrývaly jen dva
kovové plátky ve tvaru půlměsíce. Na ramenou nesla cosi,
co se podobalo křídlům, a čelenka na jejím čele se matně
leskla pod úplně černými vlasy.
Připadala si zřejmě jako královna. Obličej měla
nehybný a své modré oči upírala na mě, jako by jí vůbec
nevadilo dívat se do světla svítilny.
„Johne Sinclaire, vítej v mém království, které jsem tak
dlouho nemohla opustit.“
Neměl jsem na ţádné dvornosti chuť ani náladu a
uvaţoval jsem spíš prakticky. „Odkud přicházíš, Lavinie?“
„Jsem zde.“

- 127 -
 „To vidím, ale kudy jsi přišla? Nesestoupila jsi šachtou,
to vím.“
„Ne, ale zavřela jsem ji,“ sdělila mi tiše.
Okamţitě se ve mně rozezněl poplach. Jestli je to
skutečně pravda, musela při tom padnout na Juana. „A co
chlapec?“ zeptal jsem se. „Co se stalo s Juanem, musela jsi
ho vidět. Čeká...“
„Máš pravdu, viděla jsem ho.“
„Ţije?“
Moje otázka ji pobavila. „Nezabila jsem ho,“ sdělila mi.
Musel jsem jí věřit, ale chtěl jsem se toho dozvědět víc.
„Teď, kdyţ tu stojíme proti sobě, rád bych věděl, s kým
mám tu čest. Na pohled jsi čistá krása, kterou jsem se
nechal oslnit. Ale uvnitř jsi zkaţená a shnilá a nemůţeš být
člověk...“
„Jsem Lavinia di Luna, královna měsíce, bohyně
temnot, Krvavá dáma.“
„Skvělé, tolik jmen já rozhodně nemám. Komu slouţíš,
kdo tě po celá ta léta udrţoval při ţivotě? Byl to ďábel?
Patříš Satanovi?“
„Tomu ne!“
Téměř zlobně potřásla hlavou a opakovala: „Ne,
Satanovi nepatřím!“
„Komu tedy, kdo za tebou stojí?“
„Měsíc. Získala jsem jeho sílu. Kdyţ mně tenkrát
shodili do jeskyně, poprosila jsem o čelenku, kterou vidíš
na mém čele. Je z výjimečného materiálu, který dokáţe
vstřebat měsíční sílu. Ţiji z jeho svitu, z jeho paprsků, které
se prostřednictvím čelenky zesilují a já přijímám jejich
energii. Proto mohu ţít i zde.“

- 128 -
 „Ne, ţít ne, jen existovat. Nejsi nic jiného neţ prázdný
obal, nemáš duši. Mohl bych tě označit za nemrtvou, za
zombii. Krvavá paní nemá právo existovat a ţivit se krví
ostatních.“
„Co mi to tu povídáš?!“ okřikla mě. „Já ţe nemám
právo? To se tedy mýlíš! Tehdy, kdyţ jsem vládla na celém
pobřeţí a piráti mě uznávali jako královnu, padali přede
mnou lidé na kolena a prosili mně o milost. Jsem zdejší
královnou, vládla jsem zdejší zemi a piráti mi odevzdávali
poklady, které přiváţeli ze svých cest. Lidé mně zboţňovali
a ctili.“
„A přesto té chtěli zničit.“
„Ano, ale to nebyli lidé, těm by se to nepodařilo. Byl to
zásah přírody. Přišla sem potopa způsobená zemětřesením,
krajina se změnila, zemřelo tehdy mnoho lidí, kdyţ se skály
trhaly a přesouvaly. Domy padaly a pohřbívaly pod sebou
lidi. Vlny s sebou strhly i ty největší lodi. Voda zaplavila
pevninu a nahnala lodi mezi skaliska. Všichni zemřeli, ale
.já jsem přeţila. Byla jsem uvězněná, protoţe jsem
nestačila tak rychle opustit jeskyni. Byla zasypaná a všichni
si mysleli, ţe jsem při tom zahynula. Jenţe já jsem zůstala
na ţivu. Čelenka nasála měsíční sílu, a ta mi dávala ţivot.
Poloţila jsem se na oltář, který vidíš před sebou. Ţivila
jsem se hmyzem, červy a brouky. Stále jsem cítila chuť
jejich krve a tak tomu bylo po celá léta, aţ jsem se zase
konečně mohla osvobodit. O mnoho let později postavili tu
šachtu. Lidé, kteří ji postavili, o mně nic nevěděli. Nejprve
jsem je nechala dokončit jejich dílo a potom jsem je zabila,
vypila jim krev. Jejich pozůstatky uţ dávno zetlely, ale já
ţiji dál.“

- 129 -
 „Podařilo se ti najít ještě druhý východ?“
„Uhodl jsi.“
„A ústí ten východ do moře?“
„Ano. Neboť i voda je pro mně nesmírně důleţitá. I její
temná hladina mi dodává energii, kterou k ní vysílá měsíc.
Všechno je předem určeno, všechno je osud. Tak se také
mělo stát, ţe Juan našel tu šachtu. Byl zvědavý a já s ním
navázala kontakt. To on mi obstarával drobná zvířata,
jejichţ krev jsem pila. To mi vrátilo mou krásu. Ţivot jsem
si uchovala pomocí čelenky, ale krásu jsem získala teprve
později. Kdyţ se mi to podařilo, mohla jsem opět opustit
jeskyni a vyjít mezi lidi. Chtěla jsem je vidět. Chtěla jsem
zjistit, co se změnilo za tu dlouhou dobu. A změnilo se toho
hodně, jen lidé zůstali stále stejní. Stále touţí po bohatství
jako dřív. Zahodili staré hodnoty, zapomněli na pověsti a
báje, a to je přijde draho. Lavinia di Luna, Krvavá dáma, se
vrátila.“
„Ne na dlouho!“ řekl jsem.
„Ty mi v tom snad chceš zabránit?“
„Proto jsem zde.“
Zasmála se. „Ty také patříš k moderním lidem, kteří se
dají nachytat na krásu. Přiznej se, ţe ses do mě zamiloval,
přiznej to!“
„Málem.“
„Tak vidíš!“
„Jen se ptám, proč jsme se my dva setkali. Proč jsi mě
vyhledala? Byla to skutečně náhoda?“
Chvíli přemýšlela a potom mi dala odpověď. „Téměř,“
začala. „Neznala jsem tě, ale přesto jsem tě hledala, protoţe
jsem tě cítila. Chápeš to?“

- 130 -
 „Ne.“
„Je to úplně jednoduché, Johne Sinclaire, ten, kdo má
schopnost cítit síly vycházející z temné oblohy a měsíce,
tomu je to jasné. Ten je citlivý a umí vnímat. Je otevřen
jistým věcem. A já jsem tě cítila. Najednou jsem věděla, ţe
se ve vsi ocitl někdo cizí, kdo mi můţe být nebezpečný.
Vyhledala jsem tě a sledovala záření, které z tebe
vycházelo. Na hřbitově a potom v hotelu. Šli jsme spolu na
pláţ...“
Jen nerad jsem slyšel upomínku na tuto skutečnost. „A
tam přinesl proud mrtvolu, jednu ze tvých obětí.“
„Správně.“
„Proč jsi vraţdila?“
„Potřebovala jsem krev.“
„Drobná zvířata ti uţ nestačila?“
„Ne, chtěla jsem se dostat o stupeň výš a zabila jsem
osobu, která to nemyslela s mým chráněncem dobře.“
„Esmeralda Pinosová určitě nic zlého nechtěla.“
„Nebývala bych ji zabila, ale ona mně odmítala.
Nechtěla, aby byl Juan mým přítelem. Prostě mně odmítla.
Není to samo o sobě dost závaţný prohřešek?“
„Pravděpodobně vycítila, jaký vliv na Juana máš.“
Lavinia se lstivě usmívala, neţ přistoupila k oltáři a
zůstala stát těsně u něj tak, ţe se dotýkala jeho hrany.
Potom se o něj opřela rukama. Konečky prstů se dotýkala
černého hladkého povrchu. Nevěděl jsem, co má to gesto
znamenat, ale o několik vteřin později jsem dostal
vysvětlení, kdyţ Lavinia učinila rukama kruhový pohyb ve
směru hodinových ručiček a zanechávala na hladkém
kameni svou stopu.

- 131 -
 Nejprve jsem nechtěl věřit tomu, co jsem viděl, a sklonil
jsem svítilnu tak, aby její kuţel dopadal přímo na místa,
kterých se Lavinia dotýkala, a sledoval, coţe to za sebou
zanechává.
Krev! Kruhy namalované krví!
Teď uţ mi bylo jasné, jak se dostala krev na zdi loţnice
majitele hotelu. Téhle osobě stačilo jen přejet po ní
konečky prstů a zanechávat své děsivé vzkazy.
„No, co tomu říkáš?“
„Máš jí zřejmě přebytek, viď?“
„Správně, ţiji z ní a potřebuji ji.“ Zvedla ruce a obrátila
dlaně ke mně. „Podívej se pořádně.“
„Děkuji, to mi stačilo, ale ještě bych se znovu rád vrátil
k sobě. Takţe ty jsi mne vyhledala a chtěla jsi zjistit, co
jsem zač.“
„Přesně tak. Jsi jiný neţ ostatní lidé. I kdyţ ten den, co
jsme leţeli na pláţi, jsem to necítila. Ale teď nadešel čas.
Vyzařuje z tebe něco, co se mi nelíbí. Cítím to velmi přesně
a silněji neţ předtím.“
V tom jsem jí musel dát za pravdu. I kdyţ já osobně
jsem nic nevyzařoval, byl to můj kříţek, ze kterého to
záření vycházelo. Ten, kdo stál na druhé straně a byl pod
vlivem temných sil, ho musel cítit.
Na pláţi to cítit nemohla, protoţe jsem neměl kříţek na
krku. Sundal jsem si jej a uloţil do pláţové tašky.
Ale teď uţ jsem ho měl zase na krku a ona ho okamţitě
ucítila.
„Kdyţ jsi to všechno zjistila, Lavinie,“ řekl jsem, „pak
ti také musí být jasné, ţe patřím k lidem, kteří nepodléhají
silám noci. K lidem, kteří nejen odmítají temné mocnosti,

- 132 -
ale dokonce proti nim bojují. Víš to uţ? Dokáţeš si
představit, ţe jsme nepřátelé na ţivot a na smrt?“
„Ano, dovedu!“ Při té odpovědi se v jejím krásném
obličeji s pravidelnými rysy nepohnul jediný sval.
„A jen jeden z nás můţe přeţít. Mým povolání je
bojovat s démony a bytostmi z říše temnot. Bojuji proti
duchům, proti...“
„Přestaň!“
„Proč, bojíš se?“
Zavrtěla hlavou a plátky na čelence o sebe jemně
zacinkaly. „Ne, lidí se nebojím. Ani tebe ne, Sinclaire, to
určitě ne, i kdyţ nejsi jako ostatní. Já jsem totiţ silná.“
„Můţeme se o tom přesvědčit.“
„Ano, to můţeme,“ řekla. „A to hned tady a na místě. Je
tu jen jediný problém.“
„A to jaký?“
Dala si načas s odpovědí. Otevřela rty a já jsem viděl,
jak se jí mezi rty něco pohnulo. Bylo to tmavé, lesklé,
členité - snad jakási podlouhlá těla. V ţádném případě to
nebyl jazyk. Připadalo mi to jako nějaký odporný hmyz.
Najednou drţela mezi prsty brouka. Polkl jsem. V bílém
světle svítilny jsem celou tu scénu pozoroval. Pak jsem
uslyšel, jak brouka rozmáčkla.
Byl to zvuk, jako by mezi prsty drtila vyschlou kůru
stromu.
Otřásl jsem se odporem.
To u ní vyvolalo smích.
„S tím se nedokáţeš vyrovnat, ţe?“
„To tedy opravdu ne.“

- 133 -
 „Celou tu dobu jsem se jimi ţivila, vţdycky jsem
nějakého našla. A budu to tak dělat i nadále. Tenhle hmyz
mi patří. Nabídl mi svůj ţivot a já jeho nabídku přijala.“
„To uţ teď vím,“ řekl jsem. „Ale hovořila jsi o nějakém
trumfu.“
Přikývla. „Dokonce o dvou. Podívej se na oltář. Vidíš
ten hladký kámen?“ Znovu po něm přejela rukama, ale
tentokrát na něm nezanechala krvavé stopy. „Není
nádherný, není skvostný? Je hladký jako zrcadlo a je to
zcela výjimečný materiál. Tento kámen rovněţ viděl
měsíční světlo a nasál ho do sebe. Bylo to, jako kdyţ
vyschlá houba nasákne vodou. Měsíční světlo ho proniklo a
on se v této jeskyni pro mě stal nenahraditelným zdrojem
energie.“
„Dobrá, takţe to je tvůj první trumf. A kdo, nebo co je
ten druhý?“
„Ten druhý má jméno!“ zašeptala mi do tváře. Ano, má
jméno a ty ho dokonce znáš.“
V tu chvíli se mi rozjasnilo v hlavě. „Juan!“ zvolal
jsem.
„Správně.“
Zaťal jsem ruce v pěst. „Proboha, co jsi tomu chlapci
udělala?“
„Nic, zatím.“
„Tak co s ním míníš udělat?“
„Samozřejmě ho obětuji, pokud to bude nutné, to záleţí
jen na tobě. Rozhodně to neudělám ráda.“ Prudce ustoupila,
zády se opřela o oltář a pak se na něj poloţila.
Pokládala se velmi pomalu. Působilo to téměř
provokativně.

- 134 -
 Potom ke mně vztáhla obě ruce. „Pojď za mnou, Johne.
Pojď, dokončíme to, co jsme začali na pláţi...“
„Tys zešílela,“ řekl jsem.
„Ne, chci abychom změřili své síly. Chci vědět, kdo z
nás je silnější. Ty jsi muţ, který je jiný neţ ostatní, a já chci
vědět, jak přesně jiný jsi.“
„Nikdy!“
„Nemyslíš vůbec na Juana?“
Tak o tohle jí šlo. „Samozřejmě, ţe myslím,“ řekl jsem
chraplavým hlasem.
Usmívala se vleţe a stále ke mně vztahovala ruce. „Tak
pojď, chci konečně vědět, jestli jsi skutečně tak silný, jak to
cítím.“
Zamířil jsem k ní. Dělilo mně od ní jen několik kroků.
Díval jsem se na ni ze svého místa. Přejíţděl jsem očima po
jejím těle, od bosých nohou aţ po hlavu. Jak se kroutila,
připadala mi jako kočka.
„Nechceš?“
„Rád bych ti něco ukázal.“
„A co?“
„Moment.“ Mohl jsem skutečně tolik riskovat a ukázat
jí svůj kříţek? Tušila, ţe jsem jiný neţ ostatní lidé, a to jen
proto, ţe jsem ten kříţek měl na krku.
Pootevřela ústa a s napětím mne pozorovala. Tentokrát
jí z nich nevylézali ţádní brouci, ale jazyk jsem také
neviděl.
Zvedl jsem ruce a spojil je na šíji, kde jsem ucítil tenký
stříbrný řetízek. Uchopil jsem ho mezi prsty.
Potom jsem řetízek přetáhl přes hlavu.

- 135 -
 Kříţek při tom vyklouzl zpod košile. Nespouštěl jsem
Lavinii ani na okamţik z očí. Napjala se, a kdyţ jsem před
ní otevřel dlaň s kříţkem, zůstala nehybně leţet.
„Myslíš tohle?“ zeptal jsem se tiše.

Lavinia neřekla ani slovo a ani se nepohnula. Leţela na

oltáři jako mrtvá. Zdálo se mi, ţe její tělo bylo něčím
zasaţeno.
„Myslíš tohle?“ opakoval jsem otázku. „Chci to vědět.
Cítíš to záření?“
Posadila se. „Ano,“ zašeptala. „To je ono. Tohle jsem
cítila. Ty máš...“
„To je má zbraň,“ vysvětlil jsem jí. „Je to vítězné
znamení a důkaz toho, ţe zlo prohrálo a síly světla ho
zahnaly do podzemí.“
„Dej to pryč!“ přikázala mi.
„Proč?“
Tentokrát jsem nabyl převahy. Drţel jsem kříţek v
pravé dlani a v levé svítilnu. Z Laviniina pohledu jsem
musel stát ve stínu, protoţe na mne nedopadalo přímé
světlo svítilny. Přesto rozeznávala mé obrysy a věděla
dobře, co to znamená.
„Veškeré síly, na které se spoléháš, Lavinie, jsou proti
tomu kříţku nicotné. Prohraješ, protoţe takovou sílu
nedokáţeš přemoci. To nedokáţe ani sám ďábel.“ Hovořil
jsem šeptem, ale důrazně.

- 136 -
 „A co Juan?“ vykřikla. „Na něho nemyslíš?“
„Ale ano, myslím na něho. Řekneš mi, kde toho chlapce
najdu.“
„Ne, to ti neřeknu.“
„Jen klid, Lavinie,“ přerušil jsem ji. „My dva to spolu
skoncujeme. Aţ do této chvíle jsi se mnou hrála ty svou
hru. Teď to bude naopak. Teď diktuji já.“
Uţ neleţela na černém oltáři. Jediným švihnutím těla se
napřímila a opřela se při tom lokty o desku oltáře.
Její pohled uţ dávno ztratil sebejistotu. Podařilo se mi
dostat se z nevýhodné pozice a hodlal jsem této skutečnosti
vyuţít i nadále.
Nechal jsem klesnout pravou ruku.
Kříţek se při tom dostal do blízkosti černého oltáře. Ten
měl být nasáknut měsíčním světlem, jak se mi snaţila
Lavinia namluvit. Chtěl jsem to světlo zla zlikvidovat.
Opatrně jsem poloţil kříţek jako protipól zla na černý
kámen.
Jeskyní zazněl pronikavý výkřik. Ten výkřik ze sebe
vydala Lavinia. Zaklonila hlavu a pootevřela ústa, ale
ţádná havěť jí z nich uţ nelezla. Musela cítit sílu
vycházející z kříţku, která začala kámen trhat.
Kvádr, který přeţil dlouhá staletí, se začal bortit. Slyšel
jsem, jak se deska láme a praská. Současně s tím jsem
zahlédl první podélné praskliny a z nich vystupoval
štiplavý kouř.
To mne překvapilo.
Za několik vteřin zaplnila jeskyni hustá mlha, jaká bývá
v Londýně, takţe jí neproniklo ani světlo mé svítilny.

- 137 -
 Stále jsem slyšel Lavinii křičet a chtěl jsem jí
přitisknout kříţek na tělo. Vtom se oltář probořil a Lavinia
rychle uskočila, aby unikla z dosahu trosek.
Bohuţel jsem sáhl do prázdna.
Oltář se přede mnou rozpadl. Dým syčivě vystupoval
vzhůru a pohlcoval světlo svítilny. Jen jako stín jsem v něm
viděl postavu Krvavé dámy.
Připomínala mi dravou šelmu při skoku, protoţe se
najednou mohutným skokem vnořila do tmy jeskyně. Bylo
mi jasné, ţe tam ji tak rychle nedoţenu.
U nohou mi leţely trosky oltáře. Ještě se stále s hlukem
rozpadaly na menší kusy. Mlha se neustále valila vzhůru a
mísila se se zvířeným prachem.
Prodíral jsem se jí směrem, kam utekla Krvavá dáma.
Naštěstí jsem věděl, kterým směrem utekla.
Rozběhl jsem se za ní se svítilnou v ruce.
Kuţel světla však poskakoval z jednoho místa na druhé,
aniţ bych tu ţenu objevil.
Najednou jsem se zastavil. Za mnou bylo podezřelé
ticho. V jeskyni se vznášelo uţ jen pár obláčků dýmu, které
odporně páchly. Lavinia se neukázala.
Měl jsem na sebe zlost. Z falešných ohledů jsem
nejprve zaútočil na kámen. Měl jsem se svým talismanem
nejprve zaútočit na ni.
Smůla.
Samozřejmě, ţe jsem se stále víc bál o Juana. Ne
nadarmo se o něm zmínila jako o svém trumfu. Ţe to
myslela váţně, bylo nad slunce jasné.
Ptal jsem se sám sebe, kde bych ho asi mohl najít. U
vstupu do šachty určitě ne. Buď ho schovala někde v

- 138 -
jeskyni, nebo ho nechala venku. Existoval přece ještě druhý
východ.
Teď ho budu muset najít. Jeskyně se mohla táhnout pod
celým kopcem aţ k pláţi.
Zastavil mně škodolibý smích Krvavé dámy. Zapůsobil
na mě jako zahřmění, aţ mne z něj zamrazilo v zádech.
Najednou umlkl.
Pak jsem uslyšel její hlas. „Téměř se ti to podařilo,
Johne, ale jen téměř. V kaţdém případě jsem dostala důkaz,
ţe jsi jiný neţ ostatní.“ Její hlas se nesl ozvěnou, jako by
volala do nějaké roury.
„A já teď zase vím, jak jsi zbabělá, Lavinie. Ty uţ
přestáváš věřit ve své schopnosti, nemám pravdu?“
„Ale věřím v ně, jen si teď budu muset vymyslet něco
jiného.“
„A co?“
„Zmínila jsem se ti o druhém trumfu, a tím je Juan.
Půjde se vykoupat.“
„Vidíš, v tom je právě tvoje zbabělost!“ volal jsem na
ni. „Je bezbranný a nemůţe proti tobě nic dělat.“
„Mohl mít všechno, ale ty jsi udělal chybu, protoţe jsi
mne proti sobě popudil. Oltář mi dodával sílu, koncentroval
v sobě měsíční světlo. To, co přeţilo dlouhá staletí, jsi
bezohledně rozbořil a teď pocítíš následky. A pocítí je i
ostatní. Ještě se uvidíme, Johne...“
Měl jsem ještě spoustu otázek, ale uţ jsem je nestihl
vyřknout. Krvavá dáma mi unikla. Vyznala se ve své
jeskyni, zatímco já musel hledal jiný východ.
Pomalu se mne zmocňovala stísněnost...

- 139 -
 12
Nacházel se v místě, kde skály omývaly mořské vlny.
Nad sebou viděl temnou oblohu, na které zářil měsíc jako
světlý plochý míč.
Po tváři mu stékaly slzy a mísily se s pískem, který se
mu lepil na kůţi. Býval by si je rád setřel, ale nebylo to
moţné, protoţe se nemohl vůbec hýbat. Krvavá dáma ho
totiţ zahrabala do písku tak, ţe mu vyčnívala jen hlava.
Sám se z tohoto vězení nemohl vysvobodit. Písek mu
tiskl ruce k tělu. Byl tvrdý jako ocel a Juan měl pocit, ţe ho
stále víc a víc svírá a ztěţuje mu dýchání.
Ten, kdo se dostal do tak těţké situace, začne vidět svět
z úplně jiného pohledu. Pro takového člověka se i ty
nejnormálnější věci stávají hrozbou.
Malé kameny se mu najednou zdály jako balvany. Vlny
se mu zdály jako vlny při bouři.
Ţivočichové, kterým by se za normálních okolností
smál nebo je rozšlápl, mu připadali jako obludy.
Lezli tu různí píseční brouci, spousta hmyzu a také
krabi, kteří se odváţili vylézt na břeh z vln přílivu teprve za
tmy.
Díval se na ně ve stejné výšce. Jeho oči byly těsně nad
zvlněným pískem, přes který vál chladný noční vánek. Měl
je plné písku, který ho škrábal a lepil se na zaslzené tváře.

- 140 -
 Juan proţíval velké utrpení, bolest a ţal. Prosil a
zapřísahal Krvavou dámu, aby to nedělala, ale ona se
nedala obměkčit.
V jejích očích byl zrádce a zrádci se za normálních
okolností ihned usmrcují, ale Juana chtěla nejprve pouţít
jako svoji pojistku.
„Zůstaneš tady, dokud se nevrátím,“ řekla mu na
rozloučenou.
„A co kdyţ se nevrátíš?“
Na tuto otázku nedostal odpověď. Lavinia se smíchem
zmizela ve skalách jako fantom.
Věděla, kde je druhý východ z jeskyně. Chlapec ho však
neznal. Na tuto část pobřeţí nikdo nechodil.
Ne ţe by ta pláţ nebyla hezká, ale bylo to prostě tím, ţe
na pobřeţí byla daleko krásnější místa. Tohle tedy upadlo v
zapomnění a nechodili sem ani domácí.
Jestliţe Lavinia skutečně zvítězí nad Johnem
Sinclairem, můţe trvat dny, dokonce i týdny, neţ Juana
najdou.
A on do té doby zemře ţízní, protoţe právě do tohoto
zálivu praţilo slunce nejvíc.
Proto zbaběle doufal, ţe se k němu Krvavá dáma vrátí a
Sinclair svůj boj prohraje. Bylo mu to hrozně líto, protoţe
mu ten člověk byl sympatický. Ale musí přece myslet
především na sebe.
Juan kroutil očima na všechny strany. Jak mu do nich
vítr navál zrnka písku, začaly slzet. Slzy mu rozpouštěly
špínu na tvářích a rozmazávaly ji.
Zahrabala ho tváří k moři.

- 141 -
 Naštěstí byla dnešní noc téměř bezvětrná. Kdyby byl
vítr silnější, coţ se na jaře často stávalo, vlny uţ by
dosahovaly aţ k němu a zaplavovaly mu hlavu.
Takto ale mezi pláţí a mořem zůstal úzký suchý pruh,
který on viděl ze své perspektivy jen jako úzký prouţek.
Strach v něm stoupal.
Byl jako nenasytné zvíře, které nikdy nemá dost a jeho
hlad se neustále zvětšuje.
Zmocnil se jeho duše a bral mu dech. Ukrutný strach
způsobil, ţe mu ze všech pórů vystupoval pot.
Juan si vzpomínal na jeden western. Tam hrdinu také
zahrabali do písku a nechali ho trpět celé dva dny na slunci.
V tom filmu hrdina přeţil. Ale jemu se to nepodaří, to
bylo jisté.
Kdyby mohl alespoň pohnout rukama, býval by je sepjal
k modlitbě. V této poloze se ale nemohl vůbec hýbat, i
kdyţ to zkoušel. Usilovně tlačil ruce od těla.
Nešlo to.
Písek byl tvrdý jako beton. Dokonce nemohl ani ohnout
prsty a zatít ruce v pěst.
Tak dokonalé to bylo vězení. Nevěděl ani, kolik času uţ
uběhlo. Vteřiny a minuty mu připadaly dvojnásobně
dlouhé, neţ ve skutečnosti byly, a strach byl větší a větší.
Teprve teď mu drastickým způsobem došlo, ţe ten písek
není tak mrtvý, jak vypadá. I v něm ţila různá stvoření.
Blechy, malí brouci, kteří v noci nespali a jejichţ instinkt je
vedl za pachem potu a toho, co Juanovo tělo vylučovalo.
Soustředili se na něho.
Najednou ho obklopili komáři. Sedali mu na tvář a
nemilosrdně ho bodali. A začaly po něm skákat blechy.

- 142 -
Něco ho štíplo i do horního rtu. Brouci a malí pavouci se k
němu blíţili ze všech stran. Připadalo mu, ţe je jich
nespočetné mnoţství a ţe jsou daleko větší neţ havěť, která
vylézala z úst Krvavé dámy.
Nerozběhli se přímo k jeho obličeji, ale běhali v kruzích
kolem něho. Byli opatrní. Juanovi to připadalo, jako by
jeho utrpení úmyslně prodluţovali.
Pak se k němu první dva brouci odváţili přiblíţit a
zastavili se mu těsně před tváří.
Juan se zahleděl dolů, aby viděl jejich tvrdé krovky.
Brouci se zatím nehýbali. Číhavě vyčkávali a potom se
najednou dali do pohybu, aby překonali poslední nepatrnou
vzdálenost k jeho bradě.
Kdyţ Juan ucítil jejich dotyky, strašlivě se lekl. Na
obličeji se mu okamţitě utvořila husí kůţe, coţ ale
broukům vůbec nevadilo. Teď uţ mu mu klidně lezli po
bradě k nosu.
Juan v té chvíli zapomněl na svůj původní strach. Stále
víc a víc se soustředil na oba brouky a stiskl rty pevně k
sobě.
Vzpomněl si na to, jaké to bylo, kdyţ právě tento hmyz
vylézal z úst Krvavé dámy, a ještě i v této chvíli se mu
zvedal ţaludek.
Brouci mu uţ přelezli ústa.
Jestli mu teď vlezou do nosních dírek...
Vůbec se neodvaţoval tuhle myšlenku dokončit, kdyţ
se první z brouků rozhodl jinak a vydal se po tváři nahoru.
Lezl kolem Juanova nosu vzhůru, uţ byl na tváři a blíţil se
pomalu k oku.

- 143 -
 Druhý brouk zřejmě našel zalíbení v horním rtu. Pobíhal
tam z jedné strany na druhou a nakonec se zastavil u pravé
nosní dírky.
Juan musel v tu chvíli prostě otevřít ústa, protoţe se
potřeboval nadechnout. Snaţil se provést to co nejopatrněji.
V té chvíli se brouk začal škrábat vzhůru přímo do
nosní dírky. Natlačil se do ní a Juan zasténal. Necítil sice
ţádnou bolest, ale šimralo ho to v nose, a tak se stalo, co se
stát muselo.
Chtělo se mu kýchnout, a taky kýchl. Bylo to tak náhlé,
ţe mu připadalo, jako by mu explodovala hlava.
Při tom se před ním vznesl oblak písku. Juan zavřel oči
a neviděl, jak mu brouk vyletěl z nosu a dostal se do
písečného víru, který ho s sebou odnesl.
Kýchnutím se mu velmi ulevilo. Juan sípavě
oddychoval.
Podařilo se mu to. Podařilo se mu malinké vítězství, a
toto vítězství v něm zapálilo plamínek naděje.
Písek se pomalu začal usazovat.
Juan uţ zase viděl jasněji, rozeznával bílé pruhy pěny
na pláţi a objevil teď i malé kraby, kteří se jeho kýchnutím
nenechali zastrašit a přibliţovali se k jeho obličeji.
Juan věděl, ţe krabi mají klepeta, kterými dokáţou
pořádně stisknout a zanechat po sobě malé ranky.
Krvácející ranky.
Pocítil tlak v ţaludku. Jeho oči byly plné strachu.
Jelikoţ byli krabi téměř ve stejné výšce jako jeho oči,
připadali mu jako obří nestvůry, které se sem dostaly z
dávno zapomenutých časů.

- 144 -
 Blíţili se kousek po kousku k němu. Vzdálenost mezi
nimi se stále zmenšovala. Juan viděl, jak pohybují klepety,
která mu připadala nebezpečně velká.
Uţ brzy ho začnou kousat.
V tu chvíli se ho dotkl první z krabů. Nadzvedl o
kousek klepeta a uţ se mu zakousl do kůţe. Juan ucítil
nepatrnou bolest, vlastně směšnou, pokud se týkalo
intenzity. S hrůzou však zjistil, ţe je těch krabů víc.
Čtyři, pět, ne, šest jich mířilo přímo k němu. Jestli ho
začnou kousat, tak...
Nejraději by byl křičel. Uţ otevřel ústa, ale najednou
zaslechl tlumené kroky. Neviděl toho, kdo běţí, protoţe byl
za ním. Ale kroky slyšel zřetelně.
Lavinia di Luna. Zvítězila tedy v potyčce s Johnem
Sinclairem!
Juan s tím najisto počítal, o to byl překvapenější, kdyţ
vedle sebe uviděl černý podpatek, jak nemilosrdně drtí
kraba.
Ten zvuk byl přímo rajskou hudbou pro jeho uši. Ten
člověk rozdupal i ostatní ţivočichy a potom si k němu
dřepl.
Teprve teď poznal Juan svého zachránce. Byl to kapitán
Sanchez.
Juan sípavě dýchal. Jazyk měl vyplazený, takţe na něm
cítil jemná zrnka písku a koktavě ze sebe vypravil
policistovo jméno.
„Uklidni se, Juane, já tě odtud vytáhnu,“ řekl policista.
Seděl před ním a přemýšlel, co má dělat, protoţe si s sebou
nevzal ţádné nářadí. Musel vyhrabat chlapce holýma

- 145 -
rukama. Proto si klekl, aby měl lepší stabilitu. Obličej měl
mokrý potem. Leskl se jako natřený olivovým olejem.
„Jak to, ţe jste tady, kapitáne? Jak jste nás našel?“
„Sledoval jsem vás, ale potom jsem vás bohuţel ztratil z
očí. Pobíhal jsem po okolí, aţ mně napadlo, ţe je tu ten
malý záliv. Potom jsem našel tebe. Kde je John Sinclair?“
„V jeskyni.“
„Coţe?“ Sanchez přestal hrabat.
„Si, tady v podzemí je jeskyně. Zná ji jen málo lidí. Já
jsem ji objevil a objevil jsem také Krvavou dámu.“
„Co mi to tu vykládáš?“
V tom Juan vykřikl a Sanchez strnul úlekem. Oba dva
zaslechli v bezprostřední blízkosti hlas Krvavé dámy.

Stála nehybně na písečné pláţi, asi na půl cesty mezi

skálou a okrajem moře. Dívala se na ně ledovým pohledem,
pokud je vůbec moţné slovy vyjádřit pohled jejích očí. Po
obličeji jí lezli brouci a červi, kteří jí vylézali z úst.
Juan je neviděl, ale Sanchez se mu díval přes hlavu
přímo na ni.
„Vraţedkyně!“ zašeptal. „Ty jsi ta vraţedkyně.“ Sáhl do
pouzdra po zbrani.
„Nemám ráda, kdyţ mně někdo ruší, policajte. A ještě k
tomu policajt. Jeden z vás mi stačil.“
„Dejte pozor, kapitáne, je nebezpečná!“ varoval ho
Juan. „Je velmi nebezpečná.“

- 146 -
 „To věřím,“ zašeptal Sanchez. „Jenţe já jsem také
nebezpečný, seňoro...“
Tomu se jen zasmála a blíţila se k němu. Pohybovala se
velmi pruţně. Bosýma nohama kráčela po písku a Sancheze
proti jeho vůli její nahota vzrušovala. Kousky látky, které
zakrývaly ta nejnutnější místa, nepovaţoval za oděv.
Podivoval se nad chováním té ţeny, která se stavěla tak,
aby na ni dopadalo měsíční světlo.
Napadlo ho, ţe získává z jeho paprsků energii. I teď ji
znovu ozářil měsíc a zalil ji bledým závojem.
Lavinia se chovala jako sebejistý vítěz. Také si byla
jistá, ţe nade všemi zvítězí. Lidé proti ní nic nezmohli. Ona
byla aţ dosud ta silnější a tak to také zůstane.
Policista vytáhl zbraň a namířil na ni.
„Nasadím vám pouta a odvedu vás. Ale nejprve chci
vědět, co jste udělala s Johnem Sinclairem. Kde je?“
„Tak si ho najdi!“
Sanchez sebou trhl. Nesnášel, kdyţ na něho někdo
mluvil drze. Pak viděl, jak polonahá ţena otvírá ústa a sahá
si do nich prsty. Začala z nich vytahovat červy.
Sanchez ustoupil, protoţe s tím nepočítal. Oči se mu
rozšířily údivem a zvedl se mu ţaludek.
„Nelíbí se ti to, co?“ zeptala se ho.
„Ne, vůbec ne.“
„To si umím představit.“ Zatřepala rukou, aţ z ní červi
začali padat. Zůstali leţet na písku. Lavinia se pohnula
směrem k němu. „Těší mě, ţe jsi přišel, policajte. Ano
opravdu mně to těší, protoţe něco potřebuji. Bývala bych si
to dnešní noci sehnala jinde, vypila bych krev majiteli
hotelu Gomézovi, ale teď jsi tu ty a já jsem tvou zásluhou

- 147 -
na dnešní noc zásobena. Rozumíš? Vypiju ti krev, Goméz
přijde na řadu později.“
„Přestaňte, vy...“
„Ne, nepřestanu. Jestli nepůjdeš ty za mnou, půjdu já za
tebou.“ Pomalu se přibliţovala.
Teď Juan dostal o kapitána Sancheze skutečný strach.
„Kapitáne, utečte, je strašně nebezpečná. Ona vás zabije!“
„Nesmysl, já před nikým neutíkám.“ Upřeně se díval na
Lavinii. „Zůstaňte stát, kde jste, nebo na vás vystřelím.“
„Prosím, posluţte si.“ Dokonce rozpaţila ruce a ústa
měla stále otevřená tak, aby z nich mohli volně vylézat
brouci. Měsíční světlo se odráţelo na jejich namodralých
krovkách.
Sanchez zasténal. Měl před sebou velké dilema a musel
se rozhodnout. Má opravdu střílet po ne-ozbrojené ţeně?
Dilema policisty, který se upsal právu a spravedlnosti.
„Tak střílej!“
Sanchez vystřelil. V poslední chvíli ale sklonil hlaveň,
protoţe ji nechtěl zabít. Kulka se jí zavrtala do pravého
boku, který vypadal jako z mramoru.
Lavinia sebou trhla. Vypadalo to, jako by ji nějaká
neviditelná síla chytila za nohu. Teď se musí zhroutit k
zemi. Avšak ona pokračovala v chůzi, jako by se nic
nestalo.
A smála se...
Ano, hlasitě se smála, otočená k valícím se vlnám, a z
jejích otevřených úst vylézalo vše, co skrývalo její nitro.
Jako nepřetrţitý proud se to valilo přes spodní ret dolů po
bradě, potom po krku, a dál po hrudi.

- 148 -
 Kapitán Sanchez stál, jako by ho někdo polil, a vůbec
nic nechápal. V jeho pohledu byl jeden velký otazník, do
kterého se pomalu mísil i strach. Bylo mu jasné, ţe zde
stojí proti bytosti, která pravděpodobně nemá s lidskou
bytostí nic společného, i kdyţ tak vypadá.
„Můţeš střílet, příteli, tak dělej! A tentokrát namiř
přesně. Proţeň mi kulku srdcem! Já se sice v nových
zbraních nevyznám, ale určitě mi neublíţí. Tak střílej!“
Sanchez byl příliš ohromen, neţ by přijal její výzvu.
Sklopil hlavu a na chvíli přestal dávat pozor. Nedával pozor
ani na Juanovo varování.
Krvavá dáma se na něho vrhla.
Jediným skokem byla u něho a vrhla se mu rukama na
obličej. Její nehty byly ostré jako noţe. Sanchez ucítil
ostrou bolest a ztratil přehled o situaci. Cítil, jak mu bolest
ochromuje vůli k odporu. Ztrácel půdu pod nohama. Z
písku se najednou stal proud, který pod ním ubíhal dozadu.
Upadl na záda.
A v tu chvíli uţ byla nad ním.
Juan, který se na to nemohl dívat, zavřel oči. Slyšel jen
strašlivé zvuky, výkřiky a sténání.
Sanchez se zoufale bránil. Několikrát se mu podařilo
Lavinii odrazit, ale ona po něm skočila znovu.
Sanchez se v posledním zoufalství pokusil odkopnout ji.
Kdyţ Lavinia upadla, vyuţil toho, aby se vydýchal.
Sám pořádně nevěděl, jak se mu podařilo vstát. V
kaţdém případě ale najednou stál na nohou, a v té chvíli uţ
pomýšlel jen na útěk. Pryč z tohoto místa smrti a hrůzy...
Utíkal směrem ke skalám a Lavinia to viděla.

- 149 -
 Pruţně, jako divoká kočka vyskočila a pronásledovala
ho. Spěchala za ním dlouhými kroky, aţ jí písek odletoval
od bosých chodidel, a bylo jen otázkou času, kdy ho
dohoní.
Její touha po krvi se nedala potlačit. Vydráţdila se
pohledem na krev, která Sanchezovi proudila z
rozškrábaného obličeje.
Kapitán Sanchez slyšel za sebou její oddechování. Pro
něho to byla smuteční hudba, která ho měla doprovázet na
onen svět...

- 150 -
 13
Bloudil jsem tou proklatou jeskyní. Bylo to strašné a
deprimující. Zkusil jsem všechno a nakonec jsem došel k
přesvědčení, ţe se pohybuji neustále v kruhu. Svítilna mi
sice poskytovala světlo, ale opisovala neustále oblouky po
skalních stěnách, které se zdály být bez konce.
A přesto tu musel být nějaký východ.
Kdybych se dokázal uklidnit, určitě bych jej našel, ale v
důsledku své nervozity jsem byl odsouzen k dalšímu
tápání.
Slyšel jsem vlastní kroky na hrbolaté skále a najednou
jsem zaslechl i něco jiného.
Hlasy a výkřiky!
Okamţitě jsem se zastavil. Stál jsem mírně před-kloněn
a mrazilo mne v zádech. Posvítil jsem si před sebe a uviděl
zase jen skálu. Zamířil jsem o kousek doleva a všiml si, jak
se ve skále rýsuje tmavá štěrbina.
To musí být druhý východ!
Zatím jsem ještě nejásal, rozběhl jsem se ke štěrbině, a
v tu chvíli jsem pocítil čerstvý vánek, který mi ochladil
rozpálenou tvář. To byl důkaz, ţe na druhé straně skály je
otevřený prostor.
Konečně!

- 151 -
 Štěrbina byla příliš úzká na to, abych jí mohl projít
čelně. Musel jsem se otočit bokem a i tak jsem přitom zády
dřel o hrbolatou skálu.
Výkřiky zvenčí neustávaly. Věděl jsem, ţe se nemýlím,
byl to Juanův hlas.
Bylo to divné, ale ty výkřiky mně uklidňovaly. Ten, kdo
křičí, je ještě naţivu. Připadalo mi, ţe škvíra, ve které se
pohybuji, nemá konec. Dokonce se ještě více zúţila, jako
by mě chtěla sevřít a udusit. Protahoval jsem se statečně dál
a měl jsem štěstí, štěrbina se po chvíli zase rozšířila.
Uţ jsem cítil slanou vodu a viděl jsem, ţe na druhé
straně uţ není tma tak hustá, protoţe se mísí se stříbřitou
září měsíce.
Ještě pár kroků a budu venku. Drsná skála mi trhala
šaty. Několikrát jsem se zasekl a zůstal viset. Musel jsem se
vytrhnout a v jednom místě jsem musel zatáhnout hlavu,
protoţe mne skalní výběţek málem skalpoval.
Ale vyhlídky se zlepšovaly. Za chvíli budu volný!
To, co jsem uviděl, zpočátku připadalo neuvěřitelné.
Směrem k díře, kterou jsem prolézal, se pohybovala nějaká
temná postava. Byl to muţ. Jak jsem teď uţ rozeznával,
měl na sobě uniformu a chyběla mu čepice na hlavě.
Slyšel jsem, jak heká a vzdychá. Ještě se udrţel na
nohou, ale vypadalo to, ţe se kaţdým okamţikem zhroutí.
Potom najednou zavrávoral, natáhl ruce před sebe, jako by
se chtěl opřít o skálu, jenţe ta byla ještě příliš daleko a on
sáhl do prázdna, kde se neměl čeho zachytit, a upadl na
břicho. Vypadal, jako by se chtěl zahrabat do měkkého
písku.

- 152 -
 Těsně před tím, neţ upadl, jsem poznal, o koho jde. Byl
to kapitán Sanchez.
Pronásledovala ho Lavinia. Neměl jsem čas přemýšlet,
jak se Sanchezovi podařilo objevit tento kousek pláţe. V
této chvíli bylo důleţité jen to, ţe ho Lavinia pronásleduje.
Chtěla ho zabít!
Za chvíli stála nad ním. Zvedla ruce a chtěla se na něj
vrhnout. Viděl jsem její dlouhé nehty, které mi připomínaly
ostré noţe.
Musely jí vyrůst teprve nedávno.
Musím se co nejrychleji dostat ven!
A to se mi podařilo.
Lavinia se vrhla na svou oběť a já skočil proti ní.
Naše těla se srazila ještě ve vzduchu. Slyšel jsem její
pronikavý výkřik, jak byla překvapená mým útokem, a
uhodil jsem ji kapesní svítilnou.
Zasáhl jsem ji do krku a do brady. Slyšel jsem, jak to v
ní zaharašilo, zvedl jsem pravé koleno a odkopl ji.
Upadla do písku, ale okamţitě vykopla nohama a
chystala se vymrštit jako had.
Uklouzl jsem po hladkém písku, ale podařilo se mi jako
zázrakem nalézt rovnováhu. Prudce jsem se otočil přesně v
okamţiku, kdy chtěla Lavinia vyskočit na nohy.
„Stop!“ vykřikl jsem na ni.
Můj hlas ji natolik vylekal, ţe uţ se opravdu nepohnula
a zůstala s pokrčenýma nohama leţet, otočená ke mně
bokem.
Zaklonila hlavu a dívala se na mě. Neviděla při tom jen
můj obličej, nýbrţ i můj kříţek, který jsem drţel proti ní.
Na dlouhé vteřiny mezi námi zavládlo ticho.

- 153 -
 Zaslechl jsem sténání zraněného kapitána Sancheze a
další známý hlas, jak vzlyká a volá.
„Johne, jsi tady?“
„Ano, Juane, všechno dobře dopadne...“
Nic dobře nedopadlo, neboť Lavinia se zachovala jako
zvíře zahnané do úzkých. Nedával jsem pozor na její ruce,
a to se mi nyní vymstilo. Zaťala je v pěsti a zastrčila do
písku.
Teď obě dvě současně vyletěly vzhůru. A tu chvíli uţ
mi dopadal na obličej písek z pláţe. Stihl jsem sice ještě
pootočit hlavu bokem, ale písek mi zasypal levou tvář a
větší část mi vnikla do očí, které jsem musel okamţitě
zavřít.
Takovou příleţitost si Krvavá dáma nemohla nechat
ujít. Pocítil jsem její drápy na své kůţi.
Naštěstí mi nezasáhla obličej. Zaťala mi drápy do
ramenou a já zaslechl její tiché vrčení. I přes řezání v očích
jsem je otevřel a viděl přes závoj slz její tvář s otevřenými
ústy.
To, co z nich vylézalo, jsem nerozeznával.
Bránil jsem se automaticky, reflexivně.
Přitiskl jsem jí kříţek na tělo.
Ucítil jsem pod ním jakousi měkkou hmotu. Musel to
být její obličej.
Pak jsem uslyšel strašlivý nářek.
Byl to příšerný zvuk, jako by někde nablízku začala
houkat siréna.
Do toho se mísil radostný Juanův křik. Byl jsem rád, ţe
mi konečně slzy vymyly písek z očí a já konečně zase
viděl.

- 154 -
 Lavinia leţela na zemi.
Na tváři měla otisk mého stříbrného kříţku.
Uprostřed měl namodralou barvu a na okrajích byl
začervenalý.
Lavinia di Luna vyzkoušela všechno, aţ nakonec
prohrála. Obličej se jí začal scvrkávat a já přihlíţel, jak jí
kůţe praská. Ze všech popraskaných míst vylézali pavouci,
brouci a červi. Vše, co před tím přijímala jako potravu, se
nyní dralo na svobodu.
Najednou se začalo hýbat celé její tělo, praskalo stejně
jako obličej a i z něho vylézali ven krabi a nespočetné
druhy hmyzu. Všechno prchalo na svobodu. Z Lavinie di
Luna nezbylo nic. Ani jediná kost, ani kousíček kůţe, ani
popel. Její tělo stvořené pomocí černé magie bylo sloţeno,
jak se nakonec ukázalo, pouze z hmyzu.
Obrátil jsem se ke kapitánu Sanchezovi, který se
mezitím doplazil ke skále a teď se o ni opřel.
Krvácel sice z hlubokých šrámů, které mu způsobily
nehty Krvavé dámy, ale ţil, a to bylo nejdůleţitější.
„Por Dios, Sinclaire, podařilo se?“
„Si, uţ neţije. Zapomeňte na Krvavou dámu.“
„Tak rychle to nepůjde, to opravdu ne.“
„Hned se vrátím, kapitáne.“ Rozběhl jsem se k Juanovi,
který se ze všech sil snaţil vyhrabat z písku, neboť Sanchez
uţ ho částečně vyhrabal.
Pomohl jsem mu, a kdyţ byl volný, vrhl se mi kolem
krku. „Uţ nikdy nic takového neudělám,“ zašeptal. „Uţ
nikdy v ţivotě!“
„To bude nejlepší, Juane.“

- 155 -
 Na tomto místě uţ nás nic nedrţelo. Spolu jsme
podpírali Sancheze a vraceli se ve třech do Etuly, jejíţ
obyvatelé si konečně mohli oddechnout, protoţe jsem z
nich sňal tíhu skutečnosti, ţe mezi sebou měli vraţedkyni.
Ještě teď mi běhá mráz po zádech, kdyţ si vzpomenu na
Lavinii di Luna a na svůj flirt s ní. Mohl se mi zatraceně
vymstít.

Znovu v Londýně!
Svou dovolenou jsem si uţil, jak se patří. Byl jsem
opálený do bronzova a Suko s Glendou na mně koukali s
takovým obdivem, jako bych byl pryč půl roku.
„Tak co, jaké to tam bylo?“ vyptávala se Glenda.
„Báječné.“
„Však také vypadáš dobře,“ řekl Suko.
„Děkuji.“
„A co jinak?“ ptala se Glenda.
Pokrčil jsem rameny. „Vlastně se toho moc nestalo. Jen
to, ţe jsem se zamiloval do nemrtvé krvavé ţenské, vyřešil
jsem tři vraţdy a málem přišel o ţivot. Jinak je to ve
Španělsku opravdu příjemné.“
Glenda se Sukem na mne zírali, jako by před sebou měli
duševně nemocného.
„Víc jsi toho neproţil?“ zeptala se Glenda.

- 156 -
 „Ne, váţně ne.“ Zaculil jsem se a zmizel jsem ve své
kanceláři. Ti dva se tvářili, jako by uţ ničemu na světě
nerozuměli...

KONEC

- 157 -