NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 23

Jason Dark

1998

-2-
 1.

Ten muţ netušil, ţe pod ním číhá smrt!

Casey Edson se cítil v gumovém člunu, který se
houpal na špinavě šedivé hladině Temţe, bezpečný. Proud
unášel člun k východu.
Tmavovlasý muţ ve vodotěsné bundě s kapucí leţel
na břiše na dně člunu a nahlíţel přes okraj do dálky. Ne
však dvěma, ale třema očima. Třetí bylo umělé. Patřilo ke
speciální kameře, která byla určena pro filmování ve tmě.
A Casey Edson potřeboval noční snímky jako důkaz.
Jestli se mu fotografie podaří, bude z něho slavný muţ.
Protoţe bude mít v rukou senzaci. Bude se sice o slávu
muset podělit se svým partnerem Billem Conollym, ale to
mu nevadilo. Celá záleţitost byla tak ţhavá a neobvyklá, ţe
se na ní mohli v pohodě napakovat oba dva.
Celý se chvěl, zvenku i zevnitř. Předem si přesně
vypočítal směr proudu. Odnese jeho gumový člun přesně
do kýţeného místa. Tak blízko, ţe odtamtud bude moci
pořídit snímky.
Kamera byla připravena, on také. Cítil, jak ho do
nohou tlačí vesla, poloţená na dně. Kdyby se něco stalo,
zavolá Billovi. Byli spolu ve spojení bezdrátovou
vysílačkou.
Caseymu vyschlo v krku. Zmocnilo se ho vzrušení.
Zrovna jeho, který uţ po světě filmoval na nejoţehavějších
místech. Ale co se dělo tady, překonávalo scény z Bejrútu i
Jiţní Afriky.
Blíţil se k cíli.
Zepředu to vypadalo dobře. Byla to show na Temţi.
Loď přestavěná na výstřední restauraci. Chrám labuţníků s
-3-
několika hvězdičkami. Ne, ta loď byla něčím jiná. Provoz
na řece uţ téměř ustal. Tma leţela nad městem jako
přikrývka z černošedé vaty. Na vlnách tančily světle ţluté
skrvny. Byly to odrazy osvětlených oken domů stojících
podél pobřeţí.
Casey ještě víc přitáhl nohy k tělu. V následujících
minutách ho proud odnese tak blízko, ţe uţ bude moci
filmovat.
Vtom se ohlásila vysílačka. Pípání u pravého ucha ho
vyděsilo.
Přepnul přístroj na příjem a uslyšel hlas Billa
Conollyho. „Všechno v pořádku, Ede? Slyšíš mě? Uţ jsi na
místě?"
„Skoro."
„U mě se nic neděje. Všechno normální, čili klidné,
jak se říká."
„Ano, já vím. Udělej pro mě něco. Teď mi tak pět
minut nevolej. Kdyby se stalo něco mimořádného,
přihlásím se sám. Jasné?"
„Jak chceš, ty naţhavený objektive."
„Takţe jasné."
Casey vypnul vysílačku. Odkašlal si a býval by
nejradši zavýskal radostí, protoţe uţ viděl čelní stranu
restaurace tak blízko, ţe by na ni skoro mohl dosáhnout.
Oproti vchodům do normálních restaurací tady
nesvítilo kromě jedné lampy ţádné světlo. Vchod byl
utopen ve tmě, protoţe jedna lampa nemohla k osvětlení
okolí stačit.
Ale pak se něco stalo.
Casey ještě jednou nařídil kameru. Jeho snímky musí
být pěkně ostré.
-4-
 Vůbec ho nenapadlo přemýšlet o tom, ţe by ho někdo
mohl objevit. Ale bylo tomu tak. Smrt ho sledovala s
neúprosnou krutostí. Zavětřila jeho přítomnost a uţ ho
nepustila ze svých sprárů.
Byla blízko, velmi blízko...
Pohybovala se těsně pod vodní hladinou a splynula s
proudem, který z jejího protáhlého těla učinil pouhý stín.
V něm zmizela i zbraň.
Edson ji ani neviděl, ani neslyšel. Soustředil se jen a
jen na svou práci. Ještě jednou nastavil rukou objektiv. Byl
uţ celý ţhavý.
Voda pěnila kolem člunu. Studený vánek proudil nad
Temţí a ovíval mu obličej.
Všechno bylo pečlivě načasováno. Pokud dostal
správné informace, musí se začít za pár vteřin něco dít.
Uţ bude půlnoc.
„Tak uţ dělejte, dělejte," šeptal a díval se upřeně do
objektivu. Světlo dopadlo na záď. Edson věděl, ţe jsou tam
dveře, které se mají o půlnoci otevřít.
Stalo se.
Kdyţ se otevřely, nerozeznal sice kdo, ale někdo stál
na prahu.
Začal filmovat.
Film se posouval dál. To, co Edson natočil, bylo tak
příšerné, ţe mu to vyrazilo dech. Předčilo to všechna jeho
očekávání. Jestli se to dostane na veřejnost, nebude z toho
jen skandál, ale způsobí to v Londýně skutečný šok.
Jenţe smrt uţ byla moc blízko. Uţ visela na gumovém
člunu. Čas od času se před člunem něco vynořilo. Z vody
vyčnívaly bledé hnáty, vlasy pluly po hladině jako paruka
unášená proudem.
-5-
 Šestatřicetimilimetrový film byl spotřebován. Byly to
ty nejoţehavější a nejděsivější snímky, jaké kdy dělal.
On sám se teď podobal mrtvole, jak byl bledý.
Třesoucíma rukama sáhl po vysílačce a zavolal Billa
Conollyho.
Ten se ohlásil okamţitě. Casey Edson byl nervózní.
"Sakra, Bille, právě teď se to stalo."
„Ano, Casey..."
„Konečně, Bille, konečně," vyráţel ze sebe vzrušeně.
„Co se stalo?"
„Peklo, Bille. To je anarchie, něco příšerného.
Nemůţu tomu uvěřit."
„Tak uţ mluv!"
„No, já jsem...," ale zbytek nedořekl, protoţe člun se
prudce zakymácel. Záď to táhlo ke dnu, jako pod nějakým
závaţím.
Edson se obrátil.
Uviděl postavu a nevěřícně na ni zíral. Tvář se mu
pokřivila v panické hrůze.
„Neeee!" Ale ten výkřik ho uţ nezachránil. Něco na
něho letělo. Něco dlouhého, lesklého a smrtícího.
Harpuna mu probodla srdce.
Skácel se na bok.
Neţ přepadl přes okraj člunu, jeho vrah se ho zmocnil.
Svýma neforemnýma rukama, připomínající jakési velké
hroudy, stáhl mrtvého Caseyho k sobě pod hladinu.
Jediným trhnutím mu vytáhl harpunu z hrudi.
Pak uţ se pod vodou ozývalo jen mlaskání.
Jeho zvuky přehlušilo šumění vln. Normálního
člověka by to neznervóznilo, ale vrah nebyl ţádný
normální člověk. Měl s mrtvým ještě další plán...
-6-
 Ze zapnuté vysílačky se ozýval hlas v dálce sedícího
Billa Conollyho. „Hrome, Ede, ozvi se, tak uţ se konečně
ozvi, k čertu!"
Ale Casey Edson uţ se nikdy neozve...

„Zatracená práce," uhodil Bill Conolly dlaní do

vysílačky. Ale tím také nic nespravil. Vysílačka nadále
mlčela. Bill uţ jeho hlas neslyšel, jen zvuky v pozadí.
Šumění proudu, sem tam plesknutí vlny, něco, co mu
připadalo jako mlaskání, jakoby se někdo něčím cpal.
Ţe by ty zvuky způsobovala voda?
To se Billovi nezdálo pravděpodobné. Dojem z
Edsonova výkřiku byl příliš čerstvý. Ještě teď ho mrazilo,
kdyţ si ho vybavil.
Bill však nemohl fotografovi rychle přijít na pomoc.
Vzdálenost mezi nimi byla veliká. Jeho auto stálo před
lokálem, který se vznášel na vlnách Temţe a s pevninou
byl spojen širokou pevnou lávkou.
Auto parkovalo u skupiny stromů. Bill viděl na lávku
a na vchod do restaurace.
Tam se nic nedělo. To něco hrozného se muselo
odehrát tam na vodě. Reportér to zkusil znovu. Ale marně.
Casey Edson se nehlásil.
Billovi se vytratila barva z obličeje. Několikrát za
sebou polkl. Na zádech mu naskočila husí kůţe a na čele se
mu perlil pot.
-7-
 Ţe se Caseymu něco stalo, bylo jasné. Jeho výkřik
zněl tak pronikavě. Bill se bál, ţe Ed, jak mu všichni říkali,
uţ nebyl naţivu.
Zabit ve svém člunu. Kdo, nebo co tam číhalo? Casey
chtěl získat důkazy o něčem, co se mělo odehrát v
restauraci. O co přesně šlo, Casey bohuţel neřekl, jen to, ţe
jde o tu novou restauraci, které začal Casey říkat hostinec
duchů.
Bill uţ to ve svém porschi nemohl vydrţet. Vystoupil
a okamţitě se sehnul, protoţe po lávce právě přecházeli
nějací lidé, kteří byli na odchodu z restaurace. Dva páry šly
těsně za sebou. Byli v dobré náladě, mluvili a smáli se
jeden přes druhého. Kdyţ přešli lávku, zabočili vlevo, kde
bylo parkoviště, na kterém se jejich miláčkové leskli umyti
deštěm. Ještě před hodinou mţilo. Ale vítr rozehnal mraky
i déšť.
Bill si vyhrnul límec u koţené bundy. Nechtěl jít do
restaurace. Zajímala ho voda. Moţná objeví gumový člun
svého partnera nebo dokonce jeho samotného. Běţel po
proudu. Podle jeho propočtů musel proud odnést člun dál.
Bill utíkal rychle. V tomto úseku Temţe byly na
březích ještě louky, které chránily okolní město proti
povodním.
Měl poměrně volný výhled. Před ním nebyla ţádná
větší překáţka.
Voda se valila zpěněná v dlouhých vlnách vstříc ústí.
Temţe si za dlouhá staletí vymlela hluboké koryto. Na
vrcholcích vln se odráţela světla města, která se
protahovala ve světleţluté skvrny.
Billovi ta světla dost vadila, protoţe kvůli nim neviděl
na hladinu. Kráčel po měkkém koberci z trávy a mechu,
-8-
místy znečištěný odpadem vyplaveným řekou. Billovi se
kouřilo z úst. Noc byla vlhká a chladná. Navíc ten studený
vítr, který řezal Billa do obličeje.
Šel s hlavou obrácenou doleva, aby viděl na vodní
hladinu. I kdyby byl člun rozbitý, musel by vidět jeho
trosky.
Jinak tomu bylo s tělem Caseyho Edsona. Jestli je
skutečně mrtvý, pak ho proud stáhl pod hladinu a vynese
ho na jiném místě.
Bill se ještě víc přiblíţil k řece. Temţe měla hodně
vody, takţe teď zaplavovala svými vlnami i jindy suchý
břeh a nebylo vidět ani kameny, které jindy vystupují zpod
hladiny.
V noci nejezdily po vodě skoro ţádné lodi. Teď uţ se
na vodě pohybovaly jen policejní čluny říční policie,
vybavené nočními radary.
Bill zpomalil, protoţe na měkké půdě se špatně
utíkalo. Uklouzl častěji, neţ mu bylo milé, ale naštěstí
nikdy neupadl. Nehonil se bez důvodu. Doufal, ţe bude
rychlejší, neţ proud.
Zastavil se v místě, kde se louka zuţovala a řeka se
blíţila k silnici. Chtěl si trochu vydechnout a zklidnit dech.
Odhodil z čela zpocené vlasy, sklonil se a opřel se rukama
o kolena.
V této pozici se díval přes řeku.
Vlny se valily a pleskaly. Na hřebenech se tvořila
pěna. Bill nemohl nic rozeznat.
Uţ to chtěl vzdát, kdyţ mu padl do oka tmavý
předmět, který se posouval po vodě a přitom se rytmicky
pohupoval.
To by mohl být gumový člun. Byl to on! A pokud Bill
-9-
dobře viděl, byl dokonce nepoškozený. Ale nikdo v něm
nebyl. Bill stál v místě, odkud mohl vidět i dovnitř člunu.
Po Caseym Edsonovi ani stopy. Tím ztratil Bill
Conolly poslední naději. Předpokládal, ţe fotograf přepadl
do řeky.
Zlostí zaťal pěsti. Člun byl příliš daleko od břehu na
to, aby ho mohl vytáhnout. A vstoupit do řeky mu
připadalo příliš nebezpečné.
Rozhodl se informovat říční policii. Ať se postará jak
o člun, tak o mrtvolu Caseyho. Bill se uţ smířil s
představou, ţe je Casey mrtvý, kdyţ si všiml dalšího
předmětu.
Mezi ním a člunem plul na vlnách předmět podobný
dece. Bill se na sebe zlobil, ţe nechal kapesní svítilnu v
autě. Ale měl štěstí. Proud to s ním myslel dobře. Předmět
se dostal do víru, byl znovu vymrštěn, ale teď směrem ke
břehu, kde na něj čekal Bill.
Díval se po nějakém z řeky vyplaveném předmětu,
kterým by tu věc mohl zachytit. Naštěstí našel příhodnou
větev, která byla i dostatečně dlouhá.
Odváţil se stoupnout na kámen, který mírně vyčníval
nad hladinu, přičemţ si namočil nohy aţ po kolena, ale to
mu v tuto chvíli nevadilo. Teď ho zajímal jen unášený
předmět. Bill se domníval, ţe musí patřit ke člunu.
Deka to však nebyla. Bill se natahoval s větví v ruce a
skutečně se mu podařilo jejím koncem předmět zaháknout.
Velmi opatrně ho přitahoval k sobě. Vlny ho
zaplavovaly a pak zase zvedaly. Pak se v něm vytvořila
vzduchová bublina, oba konce se od sebe oddělily a
předmět nabyl zcela jiného tvaru.
Teď Bill poznal, co to je. Byla to nepromokavá bunda.
- 10 -
A takovou bundu na sobě měl Casey Edson.
Pro Billa to byl definitivní důkaz, ţe uţ fotograf
neţije.
Bunda nasákla vodou a podle toho byla také těţká.
Větev se pod její vahou prohla, kdyţ ji chtěl Bill vytáhnout
na břeh. Klel a nadával, ale nakonec se mu to podařilo.
Bunda dopadla na kámen, na němţ stál. Velmi opatrně, aby
nesklouzl, se k ní sehnul. Větev pustil.
Vzal oběma rukama bundu a zvedl ji. A přesně v té
chvíli se to stalo.
Zcela blízko, na dosah ruky, vyletělo něco z vody.
Tajemné, bledé, nafouklé tělo, připomínající utopence.
Bill ho sice viděl, ale jeho pohled se zaměřil na zbraň,
kterou to podivné stvoření drţelo v rukou.
Byla to harpuna!

Harpuna zasunutá jako šíp v luku. A kaţdým

okamţikem to monstrum mohlo stisknout spoušť. Bill
musel jednat okamţitě. Hodil bundu proti té postavě a sám
se rychle odrazil nazpět. Dopadl zády do vody. Bill pod
sebou cítil kameny ze dna, rychle se převracel směrem ke
břehu, aţ se mu podařilo vyskočit na nohy a doběhnout na
suchý břeh.
Tam klesl na kolena, vytáhl zbraň - a současně vtáhl
hlavu mezi ramena.
Harpuna by mu bývala provrtala hrdlo. Teď ho však o
- 11 -
vlásek přeletěla a zabodla se někde do měkké půdy.
Bill chtěl vystřelit, ale neměl na koho. Mohl berettu
zase klidně schovat.
Tak rychle jak se ta obluda objevila, stejně rychle zase
zmizela. Nerozeznal ani, kde pod vodou pluje. Skryly ji
zpěněné vlny. Bill se třásl zimou.
Ještě minutu pozoroval hladinu.
Ale neviděl nic.
Vlny nerušeně pokračovaly ve své pouti k ústí řeky.
Teď teprve Bill pociťoval pořádně studený noční vítr.
Profukoval mu mokré šaty aţ na kůţi. Bill se tak strašně
třásl, ţe se potřeboval rychle dostat někam do tepla. Do
svého auta, kde si můţe pustit topení.
Rozběhl se, po cestě se rozkýchal a byl šťastný, kdyţ
doběhl ke svému porschi, kde si rychle pustil topení.
Trochu se uklidnil a zamyslel se nad událostmi večera.
Bylo mu jasné, ţe se v okolí té restaurace vyskytuje něco,
co on sám nedokáţe vyluštit.
Bude potřebovat pomoc a on uţ věděl čí. Oddělení
vraţd ani říční policii zatím nic říkat nebude. Rozsáhlé
pátrání po mrtvém fotografovi by mu podle jeho názoru jen
ztíţilo jeho plány a mohlo by ty druhé varovat.
Pokud má celý případ vyšetřit, pak úplně jinými
prostředky a pochopitelně s pomocí Johna Sinclaira.
Bill k němu nejel hned. Rozhodl se, ţe za ním nazítří
zajde do kanceláře. Chtěl se dostat co nejdříve domů a dát
si horkou sprchu.
Topení rychle vyhřálo interiér auta. Teplý vzduch
působil na Billa blahodárně, ale přesto se v mokrých šatech
nepřestal třást a kýchal jako o závod.
Sheila, Billova ţena, vykulila oči, kdyţ Billa uviděla.
- 12 -
Byla ještě vzhůru a četla. „Jak to vypadáš?" Uvítala ho a
vstala z křesla. „Spadls do řeky?"
„Tak nějak."
„A kde je Casey Edson?"
Bill pokrčil rameny. „Pochybuji, ţe je ještě naţivu.
Jeho to dostalo, mě ne."
„No ale..."
Bill uţ byl na cestě do koupelny. „Pojď za mnou,
Sheilo, všechno ti řeknu."
Sheila celá rozrušená spěchala za muţem. Bylo jí
jasné, ţe Bill zase jednu narazil na nějakou magickou
záhadu...

- 13 -
 2.

Na psacím stole mezi Billem Conollym a mnou leţela

harpuna jako smrtící upomínka.
„To je ona," řekl mi přítel. „Ta mě skoro připravila o
ţivot."
Na to jsem jen pokrčil rameny a ušklíbl se. „Co máš
taky v noci co dělat na břehu řeky?"
„Měl jsem k tomu dů...", Bill kýchl a pak teprve slovo
dořekl.
„Ano, já vím. Měls nechat hledat Caseyho Edsona
policií."
„V noci?"
„Mohl ještě ţít."
Bill Conolly rozhodně zavrtěl hlavou: „Johne, to
určitě ne. Je mrtvý."
„Kdo ho zabil?" zeptal se Suko, který tu seděl s námi.
Pil čaj, my dva kávu.
„Ten zabiják z řeky."
„O němţ nevíš, jak vypadá?"
„Správně, Suko. Všechno proběhlo příliš rychle. Vím
jen, ţe neměl potápěčský skafandr, ţe plaval v Temţi jen
tak. Ještě jednou bych rád zdůraznil, ţe přirovnání k vodní
nestvůře není vůbec přehnané."
Zadíval jsem se z okna. Do skla bušil prosincový déšť.
Uţ ráno lilo jako z konve. Jeli jsme se Sukem do práce
metrem, protoţe provoz na silnicích byl za takového počasí
úplně ucpán. Moje myšlenky byly v této chvíli u mých
kolegů z říční policie. Ti teď oficiálně pátrali po mrtvole.
Vyhověl jsem tím Billovu přání, protoţe pátrání v noci, s
pouţitím silných reflektorů, by bylo moc nápadné. Mohlo
- 14 -
by varovat lidi, o nichţ jsme zatím nevěděli vůbec nic.
„Co přesně jste tam dělali, Bille?" zeptal jsem se.
„Kdybych to tak věděl."
Podíval jsem se na něho se smutným výrazem. „Nic
mi nenamlouvej. Musels přece vědět, co..."
„Ne, Ed o tom nechtěl mluvit."
„A proč ne?" zeptal se Suko.
„Nemluvil rád o tom, čím si nebyl jistý. Chtěl získat
důkazy, které by mohl předloţit, Johne."
„Proč se hned neobrátil na mě?“
„Právě kvůli důkazům. Měl totiţ strach, ţe by ses mu
vysmál."
Zamrkal jsem na něho a opřel se mírně do opěradla.
„Nebo chtěl získat nějakou senzaci?"
„Tu bych býval napsal já."
„Podle snímků?" řekl Suko.
„Ano."
„Jaký byl Edson člověk? Byl na něho spoleh?"
Bill se napil kávy. „Ed patřil k těm fotografům, které
nic neodradí. Všude, kde se něco dělo, byl jako doma. A to
byl celý svět. Cestoval všude. Poslední dobou se však
častěji zdrţoval v Londýně."
„Jak dlouho asi?"
„No asi dva měsíce." Bill znovu kýchl, aţ mu
poskočila hlava.
„Čili zřejmě byl něčemu na stopě," poznamenal jsem.
„Souvisí to s tou restaurací?"
„Ano, s tím hostincem duchů, jak mu říkal."
„Zvláštní název," řekl Suko a mluvil mi z duše.
„Mě jen zaráţí," řekl Bill, „ţe jste o něm zatím nic
neslyšeli."
- 15 -
 „Proč bychom měli? Stalo se tam něco?"
„Říká se, ţe někteří hosté, kteří tam vstoupili, uţ ven
nevyšli. Ani jako mrtví. Jednoduše zmizeli."
„Ţe bychom se o něčem tak závaţném nedoslechli?"
podivil jsem se.
„Kdyţ je nikdo nepostrádá..."
Svěsil jsem hlavu. „Zdá se mi to nějak moc záhadné."
„To se zdálo i Edovi. Proto chtěl shromáţdit důkazy."
„Příliš neurčité," řekl Suko.
„Souhlasím," připustil Bill. „Proto jsem vám přišel
navrhnout, abychom se na ten hostinec duchů šli podívat a
stavili se tam na večeři. Uţ jsem si dovolil rezervovat stůl."
„Pro nás tři?" zeptal jsem se.
„Ne, jen pro dva. Suko by mohl stát venku jako
hlídka. Alespoň bychom měli nějaký pocit bezpečí. Jsem
přesvědčen, ţe se tam dějí věci, ze kterých nám budou
vstávat vlasy na hlavě."
Nemohl jsem se zbavit představy o zmizelých hostech.
Podle mého názoru se musí jednou zase objevit. Vzpomněl
jsem si, ţe v posledních týdnech vylovili z řeky neznámé
utonulé.
Řekl jsem to Billovi a Sukovi.
„To se nás netýká," řekl inspektor. „Nejlepší bude,
kdyţ se pokusíš sehnat seznam utonulých. Určitě je tady
máme někde zaloţeny."
Zavolal jsem na pátrací oddělení, kde ze mě nebyli,
jako obvykle, vůbec nadšeni. „Dokdy to chcete?" ptali se
mě.
„Co nejrychleji."
„Dobrá, tak nahlédnem do našich kartoték."
Glenda Perkinsová nám přinesla čerstvou vonící kávu.
- 16 -
A s ní i vánoční cukroví, které lákavě vonělo včetně
koleček s hvězdičkami lepenými marmeládou.
„Chceš nás vykrmit?" zeptal se Bill a znovu kýchl.
Glenda sebou cukla. „Neprskej na to cukroví!"
„Promiň, ale kdybys mi někde sehnala horký grog, byl
bych ti navěky vděčný."
„Uvidíme, co se dá dělat." Glenda odešla z kanceláře.
Rozlil jsem kávu do šálků. Suko hladově sáhl po cukroví.
Bill a já jsme se ještě ani nedostali k tomu, abychom
ochutnali, kdyţ zvonil telefon. Byl to kolega z pátracího
oddělení. Zapisoval jsem si, co mi říkal.
Pak jsem své poznámky přečetl nahlas a přiznal, ţe
mě přešla chuť. „Za poslední tři měsíce bylo z řeky
vytaţeno pět utonulých. Kolega mi nechtěl sdělit
podrobnosti jejich vzhledu, ale prý vypadali příšerně."
„Myslíš, ţe to způsobila voda?" zeptal se Bill.
Potřásl jsem hlavou. „Ne, Bille, nejen voda."
„Nýbrţ?"
„To se zatím neví. Ale ţraloci ani piraně v Temţi
nejsou."
Oba mí přátelé se na mě upřeně dívali, jako bych jim
vyprávěl pohádky. „To nemůţe být pravda," řekl nakonec
Bill.
„Ale bohuţel je."
„Takţe Ed měl pravdu," zašeptal.
„V čem?" zeptal jsem se.
„Ţe se u toho hostince děje něco příšerného. Měl
nějaké podezření, související s tím proklatým hostincem,
ale nic konkrétního mi neřekl."
„Díky za pozvání, Bille," řekl jsem. „To jsem opravdu
zvědav, co nás tam čeká."
- 17 -
 „Tak dnes večer v sedm."
„A já si mám nechat zmrzat zadek na vodě,"
zaprotestoval Suko otráveně. „Tak jste to zamýšleli, ne?"
„Tak nějak," řekl Bill.
„Se mnou si kaţdý dělá, co chce," prohlásil Suko
naštvaně.
„Jde o normální vrahy, nebo o démony?" mumlal jsem
si pro sebe a ťukal tupým koncem tuţky do papírů. „To je
otázka."
„Víš, kdo by to tak mohl být?" zeptal se Suko.
„Promiň, Suko, ale já..."
Přerušila mne Glenda svým příchodem. Sám čert ví,
kde sehnala grog. Billovi se rozzářily oči. „Ty jsi skutečně
poklad. Kdyby nebyl tvým šéfem John, tak bych se pokusil
přetáhnout tě k sobě."
Pokrčila rameny ve svetru rezavě hnědé barvy. „Tak
to zkus," odpověděla vyzývavě.
„Oh - tobě se tady uţ nelíbí?"
„John je často pryč a já se tu sama nudím."
Pohrozil jsem jí prstem. „Kdyby tě tak slyšel náš
starý, Glendo."
„Proč jste ještě nic nejedli?" podívala se na plné talíře,
kterých jsme se ještě ani nedotkli.
„Přešla nás chuť, kdyţ jsme dostali jistou informaci,"
odpověděl jsem.
„To byla ta informace tak zlá?"
Na to jsem neodpověděl, protoţe znovu zvonil telefon.
Kdyţ jsem poslouchal, ztrácel jsem postupně barvu. Přátelé
mě pozorovali. Kdyţ jsem poloţil sluchátko, zeptali se.
„Tak co?"
„Vylovili z Temţe další utonulé tělo," pronesl jsem
- 18 -
tiše a podíval se na Billa.
„Casey Edson?" zeptal se.
„Kdo jiný?" Hledal jsem vhodná slova. „Neřekli mi
nic přesného, ale prý to, co z něho zůstalo, vypadalo
příšerně. Kolegové se domnívají, ţe ho zachytil lodní
šroub."
„To bychom mohli pouţít jako vysvětlení pro
veřejnost," poznamenal Suko.
„Pod to bych se nepodepsal. To uţ by těch lodních
šroubů bylo nějak moc."
„To je taky pravda."
Obrátil jsem se na Billa, který popíjel svůj grog.
Vrátila se mu barva do tváří. „Poslyš, příteli, ty jsi v tom
hostinci duchů ještě nebyl?"
„Ne."
„A co o něm všechno víš?"
„Ţe má být velice originální. Malý, milý a děsivý.
Zejména to poslední slovo by sis měl zapamatovat."
Přehodil jsem si nohu přes nohu. „Probouzíš mou
zvědavost. V jakém smyslu děsivý?"
„Prý mají speciální jídelníček. A vybavení interiéru se
prý taky vymyká normálu." Bill protáhl obličej. „Můţeš si
prý vybrat, kde chceš sedět, jestli na rakvi, nebo na
normální ţidli. Ale pozor, ty ţidle jsou slepeny z kostí. Ti
lidi mají ale nápady."
„To jsi slyšel?"
„Jistě, ale povídá se toho daleko víc." Bill se zaculil.
„Jsem opravdu zvědavý, jak se mi bude na takové ţidli z
kostí sedět. Kaţdopádně prý tam ţádné polštářky nemají,
ale hosté přesto zůstávají."
Glenda nás poslouchala. „Johne, ty víš, ţe jsem pro
- 19 -
kaţdou legraci," řekla.
„Opravdu?" usmál jsem se ironicky.
„Nebo téměř. Ale kdybys mě pozval do takové
restaurace, tak bych ti dala košem. V takovém prostředí by
se mi jídlo určitě vracelo zpět do krku, pokud bych ho
vůbec byla schopna pozřít."
„To máš asi pravdu. Proto se předtím pro jistotu najím
doma. Tam se budu drţet jen u pití."
Suko se obrátil na Billa Conollyho. „Znáš někoho, kdo
uţ v té restauraci byl?"
„Ano, pár lidí znám."
„Tak se jich zeptej na jejich zkušenost."
„To nestojí za to," mávl jsem rukou. „Uděláme si o
tom obrázek sami."
Bill souhlasil se mnou. Dopil grog a zvedl se k
odchodu. „Díky za ten grog, Glendo. Byl vynikající. My
se, Johne, uvidíme večer. Vyzvednu tě."
„Jak chceš."
„Kdyţ jste rozhodli beze mne," poznamenal Suko,
„tak já zavolám říční policii. Moţná budou naši kolegové
ochotni mi půjčit jejich člun. Někdo na vás musí
dohlídnout." Poslední věta měla znít ţertovně. Jak váţné to
nakonec bude, tu chvíli nikdo z nás netušil...

- 20 -
 3.

Déšť ustal a čerstvý vítr nám foukal do tváří, kdyţ

jsme zaparkovali porsche na parkovišti patřícímu k lodi.
Bill si protřel oči a ukázal přes střechu od auta na
skupinku stromů. „Tam jsem včera večer stál a pozoroval."
„Ale nic podezřelého neviděl, ne?"
Obešel auto. „Bohuţel." Schoval klíček od auta a
zamířil k lodi, kdyţ si všiml, ţe ještě váhám. „Co je,
Johne? Tobě se tam nechce?"
„To taky. Ale napřed bych si tu loď rád prohlídl
zvenku. Zatím jsem nic podobného neviděl."
Bill roztáhl pusu do úsměvu. „Je dost neobvyklá. Na
zádi vypadá úplně jinak." Ukázal rukou směrem k přídi.
Tam je tma. Ţádné světlo, ţádné hlasy, ţádná hudba, nic."
Zasmál jsem se. „No dobře, chceš vzbudit mou
zvědavost?"
„Tak nějak. Casey Edson byl taky zvědavý. A zaplatil
svou zvědavost ţivotem. Musel vidět něco, o čem nevím
nebo si to neuvědomuji." Bill si odkašlal. „Vůbec se
nedostal k tomu, aby mi něco řekl. Zavolal mi vysílačkou a
dostal se k první větě."
Nechal jsem Billa mluvit. Musel se prostě zbavit toho
vnitřního napětí. Trpěl Edsonovou smrtí, protoţe za ni cítil
spoluvinu. To byl pochopitelně nesmysl, ale já bych se cítil
asi stejně.
Pravobok lodi vypadal vskutku impozantně. Něco
takové se hned tak nevidí. Věděl jsem sice z novin a
reklamních letáčků, ţe tento neobvyklý restaurant existuje,
ale osobní dojem nemůţe nahradit nějaká fotografie v
novinách.
- 21 -
 V podstatě se tato plovoucí restaurace dala přirovnat k
výletnímu parníku. Jen stavby na palubě byly odstraněny.
Vlastní restaurace se nacházela v podpalubí. Na palubu
pronikala světla kulatými okénky baru. Bar za nimi se dal
spíše jen vytušit, neţ vidět, protoţe leţel skoro celý v
přítmí.
Loď byla přetřena na černo. Světlé barvy námořnictva
zmizely. Kdyţ to měl být hostinec duchů, patřila k němu
černá barva. Její ponurost mírnily jen fialové podélné
pruhy.
Vnější stěny byly osvětleny. Lampy však měly tmavé
mříţky, takţe světlo dopadající na palubu vytvářelo
tajemné příšeří.
Nad otevřeným vchodem visela veliká lebka.
Tentokrát ne černá. Byla vyrobena z bílé umělé hmoty a
tvořila kontrast se svým okolím. Zevnitř byla osvětlena
červenou ţárovkou, takţe z očních a nosních otvorů a z úst
vystupovaly kuţely červeného světla, coţ vypadalo jako
krvavý dech.

Byl vlhký večer.

Mţení se prosycovalo parami vystupujícími z vodní
hladiny, které neslyšně obklopovaly kotvící loď.
„Tak jdeme?" zeptal se Bill.
„Ano."
„Co tomu říkáš?"
- 22 -
 Pokrčil jsem rameny. „To se tedy opravdu někomu
povedlo. Všechna čest," řekl jsem.
„Obchod je obchod. Prý je restaurace kaţdý večer
obsazena a hosté stojí fronty na vstupenky."
Zadíval jsem se na lávku, na jejímţ konci jsme stáli.
„Zatím ţádnou frontu nevidím," konstatoval jsem. Od
ustavičného mţení jsme měli vlhké obličeje i vlasy.
Lávka byla dosti široká. Na sloupech zábradlí byly
umístěny kulovité lampy. Voda pod námi naráţela do
břehů. Vlny plácaly o břeh tak, ţe to znělo jakoby nám
tleskaly.
Musel jsem myslet na Suka, který je teď zřejmě u říční
policie. Kolegové, se kterými jsme se mezitím seznámili,
se ukázali ochotní spolupracovat a dali nám k dispozici
malý člun. Suko a policisté v něm patrolovali na vodě.
U vchodu nás zastavil vrátný a vyhazovač v jedné
osobě. Hodil se k restauraci jako pěst na oko.
Byl to vysoký mohutný chlap s bledým obličejem.
Působil jako mrtvola na dovolené. Mohl dělat hrobníka se
svýma vodnatýma očima, bledou kůţí a stíny pod očima.
Určitě se tak nalíčil. Stál v přístřešku, který ho chránil před
větrem a deštěm. Před sebou měl pult s knihou pro
návštěvníky. Na sobě měl frak, tmavočervenou hedvábnou
košili, která se zaleskla, kdykoliv se pohnul.
„Máte rezervaci, pánové?" zeptal se. Dokonce i jeho
hlas zněl dunivě, jakoby vycházel z hrobky. Musel si ho asi
trénovat.
„Ano, pane hrobníku," odpověděl Bill.
Hlídač přešel poznámku mého přítele bez povšimnutí
a zeptal se nás na jméno.
„Rezervace je na jméno Conolly."
- 23 -
 Hlídač se podíval do knihy a nenechal se vůbec
vyrušit z klidu, kdyţ se za námi začala tvořit fronta.
Ohlásily se dva další páry.
„Ano, to je v pořádku," pronesl nakonec a tázavě se na
nás podíval. „Vyznáte se tu?"
„Bohuţel ne," odpověděl Bill.
„Smrťák" se otočil. „Tak běţte prosím po schodech
dolů do podpalubí, tam uţ se nemůţete splést."
Rychle nás ještě jednou změřil pohledem. „Přeji vám
příjemný večer."
„Děkuji."
Sešli jsme po šedivém koberci dolů po schodech.
Hlasitě jsem kýchl.
„Nachlazený?" zeptal se mě Bill.
„Narozdíl od tebe ne. Moţná to způsobil ten parfém."
„Jaký parfém."
„Ten, co vycházel z toho hlídače u dveří."
„Já jsem nic necítil."
„To jsem si mohl myslet, také jsi nachlazený."
„Ha ha ha. Ať mě nerozesměješ." Bill ukázal na zdi
vpravo i vlevo. „Podívej se na ty zdi. Opravdu působí
ponuře."
Skutečně, na některé lidi to zřejmě muselo účinkovat.
Ale mně to připadlo spíš jako kulisy z jeskyně hrůz. Zdi
byly potaţeny černou látkou. Na nich stříbrně svítily
motivy z literatury hororu. Monstra, mutanti, vampýři,
čarodějnice, duchové a kostlivci. Na některých místech
bylo vidět červenou barvu. Buď to byly krvavé slzy
vytékající z očí čarodějnic, nebo rudá ústa upírů.
Široké schodiště končilo u šatny. Abychom mohli
vejít do restaurace, museli jsme ještě projít černým
- 24 -
závěsem. V šatně seděla mladá ţena, která přebírala od
hostů kabáty. Měla na sobě černý obtaţený trikot, na
kterém byla namalovaná bílá kostra.
Obličej měla nalíčený na bílo a vlasy sčesané dozadu a
staţené do uzlu.
„Pláště prosím," poţádala nás.
Svlékli jsme si kabáty a podali jí je.
„Děkuji." Převzal jsem od ní lístky s čísly, zatímco
Bill zaplatil drobné. „Přeji vám příjemnou zábavu,
pánové," řekla.
„Nepochybuji, ţe to myslíte upřímně, slečno
kostlivče," řekl Bill a postrčil mě dopředu.
Rozhrnul jsem závěs, udělal ještě dva kroky a potom
jsem se zastavil, protoţe jsem měl pocit, ţe jsem vstoupil
do jiného světa.
Do světa hrůz, monster, temnot, do samotného
předpeklí. Znám hodně restaurací, jak ve vnitřním, tak
periferním Londýně, ale to, co se nám nabízelo tady, ani
jeden z nás ještě neviděl.
I kdyţ byla restaurace dost velká, působila i přesto
intimně. Moţná to způsobovalo to přítmí s malým počtem
světel, takţe celá místnost vypadala temně šedá. Účelově
byla osvětlena jen určitá místa. Byly tu čtyřhranné stoly s
černými mramorovými deskami a tomu odpovídající místa
sezení. Hosté si opravdu mohli vybrat mezi ţidlemi z kostí
s vysokými opěradly a rakvemi.
My jsme patřili k těm prvním. Ti, kteří uţ seděli na
svých místech, sotva mluvili, a kdyţ, tak šeptem, jakoby se
báli, ţe poruší atmosféru.
Bill mě postrčil kupředu. Zadíval jsem se ke stropu,
kde se nad hlavami hostů vznášely tajemné postavy.
- 25 -
 Byly to dva černé skelety v dlouhých černých pláštích,
ozbrojené nebezpečnými kosami. Smrt tedy byla
znázorněna všude kolem nás.
Kostlivci stáli naproti sobě a dívali se na sebe. Na
jejich bledých lebkách se střídalo světlo se stínem.
Toho všeho jsem si všiml uţ při vstupu. Určitě najdu
ještě spoustu maličkostí, které objevím teprve aţ při
bliţším pohledu.
Jelikoţ jsme zůstali nerozhodně stát před závěsem,
někdo na nás zahvízdal. Byl to malý muţ s holou hlavou,
kulatým obličejem a silnými brýlemi. Měl na sobě černý
oblek a v uších miniaturní lebky jako náušnice.
„Pánové?" oslovil nás.
„Máme zde rezervaci," řekl Bill a ještě jednou řekl své
jméno.
„Ano, samozřejmě. Račte prosím za mnou."
„Děkujeme."
Vedl nás úzkou uličkou mezi stoly k černým rakvím a
ţidlím s vysokými opěradly.
Malý, milý a děsivý, tak to slibovala reklama a
nelhala.
„Prozradíte mi něco, pane?"
„Prosím."
Bill ukázal na jednu z rakví. „Kdo v ní leţí?"
Brýlatý plešoun se kvičivě zasmál. „Nikdo, alespoň si
to myslím," dodal. „Ale jestli chcete, tak vám tam jedno
místečko zajistíme. Nebyl byste první, kdo se baví
podobnými ţertíky. Nedávno jsme tu měli jednu rodinu.
Chtěli vyděsit tchýni. Přišla z toalety a její zeť se schoval
do rakve a najednou zaťukal zevnitř na víko."
„Co se té tchýni stalo?"
- 26 -
 „Leţí teď v rakvi," řekl plešoun se smutným výrazem
v očích. „Nevydrţela ten úlek. Srdce, rozumíte?"
„Ano, ovšem." Bill se zasmál. „A co se stalo s tím
šprýmařem?"
„Jeho ţena na své matce velmi visela. Pomstila se mu
a o pohřbu ho vyhodila z okna. Bylo to ze sedmého
poschodí. Ten pán to nepřeţil. Policie to ohodnotila jako
sebevraţdu."
Pokýval jsem hlavou. „A ještě kdyţ padal, tak ten pán
potkal ještě někoho, kdo chtěl opravit plynovod, ţe?"
„To jsem neslyšel, pane."
„Zajímavé historky, pane. Ale hodí se k této
atmosféře. Máte můj kompliment."
„Snaţíme se, pane."
Zastavili jsme se u stolu. Nemuseli jsme si sedat na
rakve, měli jsme k dispozici dvě ţidle. Bill se opatrně
posadil. Obával se, ţe se ţidle pod jeho vahou rozpadne.
Já jsem ještě stál a hovořil s plešounem. Neustále mu
škubalo v koutcích úst. Měl je lesklé a vlhké, jako natřené
nějakým tukem.
„Nechám vám hned donést jídelníček. Jestli chcete,
můţete si zatím zajít k baru na drink. Většina hostů u nás
večeří aţ pozdě. Váš stůl vám zůstane rezervován po celý
večer. Máme jiţ teď obsazeno a ţádné nové hosty
nepřijímáme."
„Co říkáš, Bille?"
Bill vstal. „Malý aperitiv neuškodí."
„Velmi správné rozhodnutí, pánové, najdete cestu k
baru? Já se budu muset jít postarat o další hosty. Kdybyste
něco potřebovali, tak se na mě s důvěrou obraťte."
„Děkujeme."
- 27 -
 Plešoun se uklonil a odešel. Při chůzi se nápadně
kolébal. Kráčel s nohama od sebe jako někdo, kdo dlouho
jezdil na moři.
Bill se usmíval. „Tak co říkáš?" zeptal se mě.
„Zatím nic moc. Zdá se, ţe ti lidé tady své věci
opravdu rozumí. Víš ty vůbec, komu ta restaurace patří?"
„Nějaké ţeně."
„Znáš její jméno?"
„Vanita Raise."
Učinilo to na mne dojem. „To zní velmi slibně."
„To ano, však ji určitě ještě uvidíme." Bill mě postrčil
kupředu. „Tak, ale teď uţ mám ţízeň. Ještě tak hodinku
můţeme s jídlem počkat."
Mířili jsme k baru. Plešoun mezitím vedl ke stolu
postarší manţelský pár. Ţena se zavěsila do svého muţe a
tiskla se k němu. Bylo na ní vidět, ţe má strach.
Číšníky v tom přítmí nebylo v jejich černých oblecích
téměř vidět. Jen jejich bledé obličeje svítily uţ z dálky.
Chvílemi to vypadalo, jakoby se nad zemí vznášely jen ty
obličeje.
Aţ do této chvíle jsem viděl dvě servírky. Obě měly
krátké černé sukně a k tomu červené punčochy. K tomu
světlé halenky a vlasy silně napomádované. Neustále se
usmívaly, ale jejich oči zůstávaly podivně strnulé, jakoby
byly pod vlivem drog.
Posadili jsme se k ještě prázdnému baru, odkud jsme
měli dobrý výhled na celou restauraci. I bar by se býval
lépe hodil do márnice. Tmavý, ale současně světlý, protoţe
nad ním visící lampy vrhaly na tmavé dřevo šedivé ostíny.
Za barem byl černý číšník. Měl na sobě bílý oblek, s
nímţ barva jeho pleti dokonale kontrastovala. Všechno
- 28 -
působilo v této restauraci temně.
„Přijdu hned," řekl barman a sklidil ještě několik
sklenic do myčky na nádobí.
„To nespěchá," odpověděl mu Bill. „Chceme se
nejdříve podívat do nápojového lístku."
„Jídelní i nápojový lístek jsou společné."
Podal jsem tedy jídelní lístek. Příliš bohatý nebyl.
Závěr, který se z toho dal vyvodit, byl, ţe se zde vaří z
čerstvých surovin. Podvědomě jsem s sebou trhnul, kdyţ
jsem četl uvedené pokrmy.
„Co je ti, Johne?"
„Já ti něco přečtu. Můţeš se rozhodnout pro
Frankensteinovu mísu, steak Drákula, který je obzvláště
krvavý, vlkodlaci šunku nebo polévku z čarodějnic. A
doporučení pro gurmány: ďábelské menu vařené a
kořeněné v samotném pekle. Jinak si tu libují ve steacích a
krvavých pokrmech, ke kterým podávají jejich pověstnou
ďábelskou omáčku."
„Jak to pověstnou?"
„Mají to tu napsáno."
Odloţil jsem jídelní lístek, podal ho Billovi, a pročítal
nápojový.
Oba lístky měly černé listy. Písmo bylo stříbrné, aţ na
ďábelské menu, to bylo napsáno rudým písmem.
I nápojový lístek měl podobný výběr. Jako specialita
domu byl uveden pekelný koktejl mixovaný samotným
satanem.
„To vy jste ten satan?" zeptal jsem se.
„Prosím, pane?"
„Chci namíchat ten pekelný koktejl," řekl jsem.
Zasmál se. „Ten uţ je namíchaný. Připravujeme ho
- 29 -
dopředu. Lidé ho zde rádi popíjejí."
„Tak dva," řekl Bill. „A k tomu i recept."
„Ten je bohuţel přísně tajný. Ten nápoj připravuje
paní šéfová osobně. Jen ona zná jednotlivé příměsi."
„A jestlipak také vaří v kotli?" zeptal se Bill.
„Nemám tušení. Aţ se tu ukáţe, můţete se Vanity
zeptat."
„To také uděláme."
Číšník se sehnul a vytáhl z lednice velkou karafu. V ní
se zaleskl pekelný koktejl. Kdyţ barman karafu zvedl a
dopadlo na ni světlo, uviděli jsme barvu nápoje. Byla
samozřejmě krvavě červená, ale uvnitř plavaly jakési
temné skvrny podobající se kusům ovoce.
Polykal jsem uţ teď sliny.
Bill se usmíval a mlčel.
Barman nalil nápoj do dvou vysokých sklenic,
postavil je na stříbrné podnosy a podal nám je.
„Na zdraví," řekl.
„Děkujeme." Pokývl Bill hlavou.
Nejdříve jsem k nápoji přičichl. Ze sklenice ze mě
dýchl dosti pronikavý pach, ale nebyl to pach krve. Bylo to
tabasco nebo pepř a rajčatový protlak - moţná.
„Vypadá to docela nefalšovaně," mínil Bill.
„Jak to myslíš?"
„Myslím krvavě."
„Nepokaz mi chuť."
Bill se zasmál. „Odkdy jsi tak přecitlivělý. Tak se
napijme."
Z reproduktoru v restauraci se linula tichá hudba. Znal
jsem tu melodii. Byla to melodie ze známých hororových
filmů. Ochutnali jsme nápoje.
- 30 -
 Barman nás při tom pozoroval a neustále se usmíval,
ale vypadal u toho jako louskáček na ořechy. Tvrdě a
nezúčastněně.
Ochutnal jsem nápoj, převalil ho po jazyku a měl
pocit, ţe začnu zvracet. Byl ostrý a současně nasládlý.
Vzalo mi to dech. Rychle jsem sklenici odsunul.
Bill učinil totéţ.
„Fuj," řekl a otřásl se. „Poslyšte, barmane, co jste do
toho namíchal?"
„Pane, ten recept..."
„Ano, ano, je tajný. Přesto mi dejte whisky, pravou
skotskou. Co ty na to, Johne?"
„Já s tím souhlasím."
„Jak si přejete, pánové."
Podal nám whisky a my mu vrátili koktejl. Whisky
byla dobrá. Spláchla i tu odpornou pachuť z jazyka, která
mi zůstala v ústech.
Ţe by v tom byla skutečně krev?
„Ještě jednu," řekl Bill, protoţe jsme své sklenice
vyprázdnili na ex.
„Hned to bude," řekl barman úlisně.
Kdyţ nás obsluhoval, poloţil jsem mu ruku na jeho.
"Prozraďte mi něco, chtěl bych se jít na palubu nadýchat
čerstvého vzduchu. Dá se tam dostat jen tím schodištěm,
kterým jsme sem přišli?"
„Vy můţete jen tamtudy."
„Ale? A vy ne?"
„Ne. Personál můţe pouţívat i jiné cesty, které nejsou
tak luxusní."
„Ty chceš jít ven?" zeptal se mě Bill.
„Ano, chtěl bych se tu porozhlédnout a nadýchat se
- 31 -
čerstvého vzduchu. A vyslat signál," dodal jsem šeptem.
Byl jsem se Sukem dohodnut tak, ţe mu dám signál
tím, ţe třikrát krátce rozsvítím svítilnu.
Pro přímé spojení mezi sebou jsme měli
minivysílačku.
„Dobře, já počkám tady. Uţ ses rozhodl, co budeš
jíst?"
„Ne ďábelské menu. Mně stačil ten pekelný koktejl.
Moţná okusím později tu Frankensteinovu mísu nebo něco
podobného."
„Já si dám steak Drákula, mimořádně krvavý."
„Tak já jdu, Bille."
Sklouzl jsem za stoličky, která nebyla vyrobena z
kostí, ale z černé kůţe, na které se velmi pohodlně sedělo.
„Ať někde nezabloudíš, příteli," volal za mnou Bill.
„Neboj se. Nebudu oslovovat ţádné cizí ţeny, jestli
máš tohle na mysli."
„V to upřímně doufám." Bill pokýval hlavou a vytáhl
cigaretu. Barman mu ji připálil. Ve světle plamene jsem
zahlédl jeho číhavý výraz ve tváři.
Plamen pohasl a jeho obličej se znovu ztratil ve tmě.
Cítil jsem se najednou nepříjemně a měl jsem pocit, ţe
jsem pozorován. Ne ţe bych dostal přímo strach, bylo to
něco jiného.
Měl jsem pocit, ţe v místnosti číhá nějaká hrozba, coţ
rozhodně nezpůsobili ti kostlivci pod stropem. Muselo to
mít úplně jinou příčinu. Pro mě zatím nevysvětlenou.
Mezitím uţ se polovina restaurace zaplnila. Číšníci
nosili pokrmy a láhve vína. Hosté dokonce hojně popíjeli i
pekelný koktejl. Podle mého názoru to museli být lidé bez
chuti.
- 32 -
 Viděl jsem uţ i jak vypadá Frankensteinova mísa. Byl
to pokrm, který skutečně leţel na míse ze dvou lebek.
Jedna tvořila samotnou mísu a druhá poklop. Ze samotného
pokrmu, který byl pod nimi, jsem neviděl nic.
Zrevidoval jsem své rozhodnutí. Půjde-li to tak dál,
zůstanu v této restauraci hladový.
Vystoupil jsem po schodech nahoru a znovu uviděl
toho holohlavého prcka, který vítal hosty a za jejich zády
mi ukazoval, abych šel vlevo, kde jsem zahlédl nějaké
dveře. Těmi jsem se dostal do původní restaurace výletního
parníku. Ta však uţ byla uzavřená. Ještě tu stály dlouhé
stoly s lavicemi, ale uţ se tu neobsluhovalo.
Zvenčí sem pronikalo okny šero, které se vznášelo
místností jako závoj.
Staré lítací dveře nebyly zamčené. Kdyţ jsem do nich
vrazil, ocitl jsem se na přídi. Zadíval jsem se směrem k
východu. Vítr sebou přinášel mţení. Viděl jsem šedivou
vodní plochu a na ní zpěněné vrcholky vln.
Abych mohl dát Sukovi znamení, musel jsem se
postavit na záď. Byla to ta pověstná záď lodi, která nebyla
osvětlená a leţela ve tmě. Vlny do ní naráţely a tvořily
tajemnou zvukovou kulisu. Odtud jsem mohl pohledem
sledovat protější břeh, kde svítila světla Fulhamu, jakoby
mi chtěla ještě jednou poslat svůj pozdrav.
Po Temţi v této době plulo jen málo lodí. Nadarmo
jsem se díval po člunu říční policie. Moţná tiše plul bez
rozsvícených polohových světel nebo ještě kotvil u
protějšího břehu. Nad hladinou se vznášel mlţný opar,
který mi částečně bránil ve výhledu.
Na můj vkus bych nechal přestavět i záď lodi nebo
alespoň renovovat.
- 33 -
 Ale to nebyl můj problém. Moţná od toho její
majitelka upustila z mně neznámých důvodů.
Přistoupil jsem těsně k zábradlí a díval se upřeně do
dálky.
Jelikoţ byla okna restaurace obrácená na druhou
stranu, uviděl jsem jen zvlněnou vodní hladinu a stín
přivázaného záchranného člunu, který se pohyboval v
rytmu vln.
Bez pláště jsem se třásl zimou. Pomalu jsem kráčel na
příď.
Mé kroky dutě duněly po prknech. Snaţil jsem se jít
co nejtiššeji. Ve stínu bývalého kapitánského můstku jsem
se zastavil, vytáhl kapesní svítilnu a třikrát ji krátce
rozsvítil. Znamení, které musel Suko vidět v případě, ţe
teď dalekohledem sledoval naši loď.
Vteřiny ubíhaly. Uţ jsem se smířil s tím, ţe nedostanu
odpověď, kdyţ vtom se na druhém straně rovněţ třikrát
rozsvítilo světlo.
Takţe tam tedy kotvil člun říční policie.
Suko věděl, kde jsem. Vytáhl jsem vysílačku a spojil
se s ním.
„Všude klid," hlásil Suko. „Přijeli jsme před několika
minutami a ještě chvíli počkáme. Jak to vypadá u vás?"
„Přešla mě chuť na cokoliv."
„Je to tak zlé?"
Vyjmenoval jsem mu některé pokrmy z jídelníčku a
nezapomněl jsem se zmínit ani o pekelném koktejlu.
„Chutnal po krvi a současně byl velmi kořeněný."
„Moţná v tom krev je."
„To by tedy byla věc."
„Jinak jsi nic podezřelého neobjevil?" zeptal se.
- 34 -
 „Nic. Vynechám-li celkový dojem." Odkašlal jsem si.
„Kdy se hodláte přiblíţit?"
„Uvidíme. Pozorujeme vodu dalekohledem. Moţná se
z hloubky zase vynoří ta obluda."
„Tak mi dej vědět," uzavřel jsem náš rozhovor,
protoţe jsem zaslechl nějaké kroky.
Přitiskl jsem se ještě víc ke zdi kabiny. Ty kroky zněly
vlevo ode mě na zádi.
Objevila se postava, která mi připadala, jakoby se
vynořila ze záhrobí. Pravděpodobně jsem to přirovnání
dobře vystihl, protoţe právě vystoupila z podpalubí. Zatím
mě neobjevila, ale blíţila se ke mně.
Mluvila sama se sebou, ale slovům jsem nerozumněl.
Neţ se ke mě postava přiblíţila, vystoupil jsem ze
svého úkrytu a zastoupil jí cestu.
„Haaa..." vykřikl úlekem. K hostům ten člověk určitě
nepatřil, ale také ne k personálu. Měl na sobě tmavou
bundu a pod ní svetr.
Do obličeje jsem mu neviděl. Zato mě velice zajímalo
to, co drţí v rukou. Byly to dva předměty, ze kterých něco
kapalo.
Posvítil jsem si na ně kapesní svítilnou a viděl jsem,
ţe z nich kape na palubu krev.
To, co ten člověk drţel v rukou, byly čerstvě
podřezané slepice!

- 35 -
 Na chvíli jsem oněměl a hlavou mi vířila spousta
myšlenek, které bych nemohl označit právě za příjemné.
„Zhasněte to světlo!" zvolal ten neznámý.
Posvítil jsem mu do tváře. Jen nakrátko, ale neušla mi
jeho našedivělá skvrnitá pleť. Ani strnulý výraz v jeho
očích bez obočí.
Kdo to asi je?
Zhasnul jsem svítilnu, abych toho člověka ještě více
neznervózňoval, ale současně jsem se ho zeptal: „Vy tu jen
tak pobíháte s podřezanými slepicemi?"
„Ano."
„Proč?"
„Co je vám do toho?"
„Je v jídelníčku drůbeţ?"
„Ne."
„A proč jste tedy ta ubohá zvířata zabil?"
Na to uţ mi neodpověděl a vykročil. Abych se vyhnul
sráţce s ním, ustoupil jsem. Kdyţ kolem mě procházel,
řekl: „Slepice nepotřebujeme, ale jejich krev."
„Nač?"
„Hádejte!" Se smíchem pokračoval v chůzi po-
nechávaje za sebou stopy čerstvé slepičí krve.
Musel jsem dlouho hádat? Přímou odpověď jsem si
nedal, ale dokázal jsem si představit, ţe ta rudá barva
pekelného koktejlu pochází pravděpodobně právě z té
slepičí krve. Udělalo se mi ještě víc špatně.
Ten neznámý muţ zmizel za dveřmi, kterými jsem
sem vstoupil.
Ale kam asi šel?
Chtěl jsem to vědět. Zamířil jsem na záď lodi a ten
člověk se zabitými slepicemi se přede mnou zase vynořil.
- 36 -
Určitě se na lodi vyznal.
Našel jsem průlez. S tím jsem také počítal, ţe nějaký
najdu. Nebyl nijak velký, ale dostatečně široký, aby jím
normální člověk prolezl. Co asi leţí za ním?
Jasně, břicho lodi. Moţná lednice a sklad. Nápoje a
potraviny se musí někde skladovat.
A ještě něco?
Moje zvědavost byla probuzena. Plovoucí restaurace
byla dosti velká. Samotný sál pro hosty zabíral sotva
polovinu. Copak se v celé lodi asi ještě skrývá?
Ustoupil jsem o pár kroků dozadu, aţ jsem narazil do
zábradlí. Kdyţ se teď půjdu podívat dolů a budu delší dobu
pryč, začne být Bill nervózní a moţná si mé nepřítomnosti
všimne i personál. Bude lepší, kdyţ si o svém objevu
pohovořím s Billem.
Levou nohou jsem byl schopen pohnout, pravou však
ne. Její kotník svírala odporná pazoura, natahující se po
boku lodi do výšky...

Okamţitě mě napadlo, ţe je to ono monstrum, o

kterém krátce před svou smrtí Casey Edson mluvil s
Billem. První úlek jsem však rychle překonal, podíval se na
pravou nohu a zjistil, ţe se ta pazoura podobá neforemné
hroudě. Měkké slizovité hroudě.
Byl jsem přitisknut na zábradlí a musel něco udělat,
pokud jsem nechtěl přepadnout do vody. Střílet jsem
- 37 -
nechtěl, ale měl jsem u sebe i svou dýku.
Rychle jsem ji vytáhl z pochvy, sehnul se, ale v tom
okamţiku mi to monstrum podtrhlo pravou nohu a já
uklouzl po vlhkých prknech a spadl.
Bodl jsem.
Kdyţ se dýka zabodla do ruky ve výši zápěstí,
rozstříkly se po palubě kapky jakési rosolovité hmoty,
která tam zůstala leţet jako olejová skvrna. Páchla
hnilobou.
Něco dopadlo do vody.
Vyklonil jsem se přes zábradlí. Bohuţel byla voda
příliš temná, abych mohl něco na hladině rozeznat. Riskl
jsem to tedy a rozsvítil tuţkovou svítilnu.
Poskytovala jen málo světla, ale stačilo, abych viděl,
ţe se těsně pod hladinou něco pohybovalo unášeno vlnami.
Ţe by nějaká postava?
Ne, byla to plocha, která se stále víc rozšiřovala,
jakoby se něco rozpouštělo.
Chomáče slizké a husté tekutiny se rozprostíraly po
vrcholcích vln, pomalu se rozpouštěly a mizely.
Zůstal jen jakýsi tmavý kus obleku, tančící po vlnách
jako starý hadr.
Ustoupil jsem několik kroků dozadu. Ještě jsem cítil
ten odporný pach a dokonce měl i jeho pachuť v krku.
Necítil jsem ho poprvé v ţivotě a proto jsem věděl, co mě
to tak zblízka napadlo.
Bylo to jedno z těch nejstrašnějších stvoření, které si
člověk dokáţe představit. Odporné stvoření opovrhované i
ostatními démony.
Ghoul!
Ţiví se mrtvolami a většinou přebývá na starých
- 38 -
hřbitovech. Já jsem však toto stvoření viděl i v Londýně v
opuštěných šachtách metra a měl jsem s ním velmi špatné
záţitky. Jestli něco nenávidím, jsou to ghoulové.
Zabilo toto vraţedné monstrum i Caseye Edsona?
Podíval jsem se na svou stříbrnou dýku. Její síla
uhasila ghoulův ničemný ţivot. Normální zbraní by se mi
to nepodařilo.
Ghoul na lodi!
Kdyţ jsem se nad tím zamyslel, přešlo mě v tu chvíli
všechno, nejen chuť. Podařilo se mi toho ghoula zabít jen
čirou náhodou, nebo měl nějaký důvod, vynořit se z vody?
Byl sám nebo se v blízkosti nacházejí ještě mu podobní?
Prohlédl jsem si palubu, ale na nic neobvyklého jsem
nenarazil.
Spojil jsem se se Sukem.
„Zase ty, Johne? Co se stalo?"
„Tys nic neviděl?"
„Ne."
„Mě skoro stáhl do vody ghoul!"
Suko zůstal na chvíli oněmělý, chvíli mu trvalo, neţ se
vzpamatoval a potom řekl: „To je snad nějaký omyl, ne?"
„Bohuţel ne, vyhoupl se z vody a chytil mě za kotník.
Zabil jsem ho stříbrnou dýkou."
„Proboha, my jsme tu nic neviděli. Voda je příliš
temná a reflektor nemáme..."
„Ne, Suko, nepouštěj ho."
„Co tedy navrhuješ? Já bych věděl, co dělat."
„Přesně to."
„Takţe přijedu za vámi."
„Ano, ale pokus se dostat na palubu tajně. Na zádi,
kde stojím, najdeš průlez. Kdyţ se jím protáhneš, dostaneš
- 39 -
se do podpalubí. Trochu se tam rozhlédni."
„Co budeš dělat ty?"
„Já se vrátím zpět do restaurace a budu mít oči
otevřené."
„Dobře, neboj se, ţe tam přijedu s celým policejním
oddílem. Dovesluju tam na gumovém člunu."
„Souhlasím." Ukončil jsem spojení a zastrčil
vysílačku do kapsy. Bill Conolly se bude divit, aţ mu budu
vyprávět o svém záţitku s ghoulem.
Měl jsem se na pozoru, kdyţ jsem se vydal na
zpáteční cestu. Neustále jsem pozoroval vodní hladinu. Ale
nic se nedělo. Ţádný další ghoul uţ se nepokoušel vylézt
na palubu.
Hlídač u vchodu se pořádně divil, kdyţ jsem najednou
stál na schodišti ve foyeru. Vytřeštil na mě oči a řekl:
„Pane, odkud jdete?"
Měl jsem vlasy mokré od toho, jak mţilo a sako jsem
měl mírně provlhlé. „Byl jsem venku," odpověděl jsem.
„V tomto počasí?"
Stěţí dokázal skrýt svou nervozitu a napětí. Bylo mi
jasné, ţe o všem věděl a nebo určitě tušil.
„Ano, čerstvý vzduch udělá člověku dobře," napínal
jsem ho úmyslně.
„Ale za takového počasí?"
„To mi nevadí."
Křečovitě se usmíval. „A líbí se vám na naší lodi,
pane?"
„Ano, je opravdu pěkná. A člověk tu narazí i na
někoho, nad kým se pořádně podiví."
„Opravdu?"
Přikývl jsem. „Potkal jsem jednoho z vašich
- 40 -
zaměstnanců a představte si, ţe nesl dvě zabité slepice, z
nichţ ještě kapala krev."
„Ale neříkejte!" Vrátný se otřásl a sáhl si na bradu.
„To je ale velmi nepříjemné. Abychom získali čerstvé
drůbeţí maso, musíme ta ubohá zvířata zabíjet."
„To jsem si myslel. Je to pochopitelné a také naprosto
normální."
„Děkuji, pane, těší mě, ţe se na to díváte tímto
způsobem."
„Aţ na jednu maličkost." Usmál jsem se a ukázal na
něj prstem.
Znervózněl a začal mrkat. "Jakou maličkost?"
„Ţe jsem na jídelním lístku ţádnou drůbeţ neviděl."
Chlapík roztáhl ústa do jakéhosi šklebu a potom řekl:
„To máte vlastně pravdu." Najednou se mu změnil výraz v
obličeji a triumfálně zazářil. „Ale určitě jste si tam přečetl,
ţe podáváme Frankensteinovu mísu."
„Ano, a nikdo neví, co v ní je."
Našpulil rty k odpovědi. „Drůbeţí maso, pane! Patříte
k těm několika málo lidem, kteří o tom teď vědí. Prosím,
pomlčte o tom."
„Ale ovšem, nejsem ţádná klepna. Jen tak
mimochodem, kdo u vás vaří?"
„Lidé, kteří rozumí svému řemeslu. Jestli mohu
poradit, dejte si steak. Jsou z japonského skotu, který je k
tomu výhradně chován. Má to nejlepší maso, jaké si
dokáţete představit. Nádherně měkké, tak, ţe by se dalo
jíst i syrové. Rozplývá se na jazyku, prostě fantazie."
„Děkuji za radu."
„Rádo se stalo. Děláme pro naše hosty všechno,
pane."
- 41 -
 „Skutečně všechno?"
Chlapík s nalíčenými stíny pod očima si uhladil frak a
odpověděl. „Všechno."
„Děkuji." Odcházel jsem a přemýšlel o tom, zda jsem
vyvolal v tom člověku podezření. Návnadu jsem uţ poloţil
a to jsem povaţoval za dobré.
Dívka v šatně se na mě usmívala. Téměř všechny
věšáky byly plné, takţe restaurace uţ se musela mezitím
naplnit. Vstoupil jsem do atmosféry tajemna, stínu,
studeného světla a monstrózních postav vznášejících se
pod stropem.
Hosté seděli u stolů, jedli a popíjeli. Číšníci nalévali
červené víno.
Číšníci a servírky spěchali, aby hosty obslouţili a
pohybovali se při tom téměř neslyšně. Objednávky si
předávali očima, nepadlo při tom ani slovo.
Náš stůl byl zatím volný. A také měl zůstat. Zadíval
jsem se vpravo k baru. Vedle Billa seděli muţ se ţenou.
Popíjeli pekelný koktejl s opravdovou chutí. Při pohledu na
ně jsem se otřásl odporem.
Bill uţ neseděl u baru sám. Dostal zřejmě návštěvu.
Seděla vedle něho nějaká ţena. Protoţe byla více ve stínu
neţ ve světle, neviděl jsem ji dobře.
Ale Bill mě zahlédl a dal mi znamení, abych šel k
baru. Zamířil jsem k němu.
„Smím ti představit slečnu Vanity Raise?"
Ţena se obrátila ke mně a při tom se dostala do
slabého světla, takţe jsem konečně uviděl majitelku
restaurace, ale měl jsem přitom pocit, jakoby mě spláchla
ledová vlna.
Ta ţena vypadala jako smrt sama!
- 42 -
- 43 -
 4.

Suko odloţil dalekohled. Podal ho svému

uniformovanému kolegovi a poděkoval za půjčení.
„Nemáte zač děkovat, inspektore, chtěl jsem se vás jen
zeptat, jestli jste opravdu pevně rozhodnut vydat se tam
sám."
„Ano, vezmu si člun."
„Neměl bych jet s vámi?"
„Ne, pane Murray, vím, ţe to myslíte dobře, ale nejde
to. Já uţ jsem se to trošku naučil a není to poprvé, co budu
veslovat po Temţi."
„Ale proud je velmi zrádný."
„S tím si poradím. Neříkal jste něco o člunu s
přídavným motorem?"
„Ano."
„Tak vidíte, v tom případě mě proud nikam neodnese,
kdyţ dám pozor."
„To je pravda."
Oba muţi vyšli z kabiny, která nebyla větší neţ kabina
letadla.
Suko si zapnul zip u bundy s teplou podšívkou, aby se
lépe chránil před silným větrem. Druhý muţ stál u zádi a
spouštěl malý člun s přídavným motorem na vodu.
Zatím byl ještě přivázán na laně.
Suko šikovně a hbitě skočil do člunu a zamával.
Teprve aţ spustil motor, pustil pomocník lano. Suko ho
chytil a smotal ho na dno člunu, kde leţela i dvě vesla,
která pouţije později.
Seděl na úzké lavičce na zádi člunu a drţel v ruce
pevně kormidlo, aby ho silný proud neunášel.
- 44 -
 V malém člunu panovaly jiné zákony a podmínky neţ
na palubě velkého policejního člunu.
Foukal studený vítr, který zábl Suka do obličeje.
Sklonil se, aby se před ním chránil.
Člun byl natřený šedozeleně, aby nebyl ve vodě příliš
nápadný. Opticky se nedal od vodní hladiny téměř odlišit.
Přídavný motor bojoval proti silnému proudu. Suko
měl napjaté svaly a i tak dokázal člun stěţí udrţet v kurzu.
Ţádná další loď mu však nekříţila cestu a tak se mohl
soustředit na dvě nejdůleţitější věci.
Za prvé, tu tajemnou restauraci. Za druhé, na vodní
hladinu. Nezapomněl na to, co mu John Sinclair řekl o
ghoulovi, který vystoupil z Temţe. Kde se objevil jeden,
mohou být další dva, nebo tři. Ghoulové v restauraci! Tato
skutečnost dává příleţitost k těm nejhrůznějším
spekulacím.
Motor si klidně vrněl.
Příčné vlny naráţely do boku, šplhaly se nahoru a
některým se podařilo přelít přes okraj. Na dně se začaly
tvořit malé louţe.
Podle posledních průzkumů se měla čistota vody v
Temţi zlepšovat, ale v této tmě to Suko nemohl potvrdit.
Voda vypadala nadále jako šedivý koberec pruhovaný
zpěněnými hřebeny vln. Malé vlny vypadaly, jakoby jedna
druhou honily.
Polovinu cesty překonal Suko poměrně rychle. Teď se
nacházel asi uprostřed proudu. Teď si také poprvé
uvědomil, jak je Temţe široká. Z jeho perspektivy mu
připadala jako malé moře.
Zadní strana plovoucí restaurace zůstávala stále ve
tmě. Ze svého policejního člunu neviděl Suko ani jedno
- 45 -
okno. Ta leţela na druhé straně. I foyer uţ byl ze zadní
strany neosvětlený.
To byla druhá tvář té lodi. Ta děsivá a temná. Vlny si
pohrávaly se Sukovým člunem. Ten musel neustále pevně
drţet kormidlo.
Nejraději by býval pomocný motor vypnul, ale
uprostřed tak silného proudu si to nemohl dovolit, takţe ho
nechal běţet. Překonal proud bez větších problémů.
Potom sáhl po veslech. Malý motor zmlknul.
Inspektor Suko pevně nasadil vesla do drţáků, ponořil je
do vody a opřel se do nich.
Vesloval z plných sil. Proud ho táhl a chtěl mu
dokázat, ţe je silnější neţ on. Suko zatím bojoval úspěšně.
Byl to trénovaný člověk, coţ se mu v takových chvílích
vyplácelo.
Zpěněná řeka ho neunášela, kam chtěla ona.
Suko se blíţil k lodi. Leţela tam jako němý svědek,
který se vynořil z vodní hlubiny. Ţádné světlo, hudba ani
hlasy. Jen hluboké ticho obklopovalo loď.
Hladina vypadala normálně. Suko soustředěně
pozoroval hladinu, ale neobjevil ţádné nebezpečí.
Uviděl před sebou bok lodi a u něho malý záchranný
člun, pohupující se vlnách. Těsně vedle něho příčle
ţebříku. Pohodlnější uţ to nemohl mít.
Teď musel předvést přímo ţonglérský výkon s vesly,
protoţe nechtěl, aby člun narazil do boku lodi. Pokud to
bude moţné, musí se na loď dostat nepozorovaně.
Suko přistál hladce. Projel kolem boku záchranného
člunu, trochu ho to uneslo, ale nebylo to tak zlé, protoţe se
zachytil rukou příčle ţebříku. V druhé drţel lano, které teď
přivázal k příčli a narovnal se. Jedním dlouhým krokem
- 46 -
doskočil ze svého člunu na boční stěnu lodi, rovnou na
ţebřík.
Mírně zavrávoral, našel však rychle rovnováhu, ještě
jednou se podíval za sebe a podivil se nad tím, ţe se jeho
člun tak prudce otřásá narozdíl od toho druhého.
Něco nebylo v pořádku. Ţe by něco číhalo v hloubce?
Ne. Nikoliv v hloubce, bylo to uţ tady!
Objevil se za oběma čluny. Velká odulá bledá tvář,
pokrytá mokrými vlasy.
Ale kromě postavy ještě něco.
V pravé ruce drţela nějaký lesklý předmět, kterým
mířila na Suka.
A on věděl, co to je.
Ostrá harpuna, která ho měla připíchnout k boku
lodi...

Suko skočil.
Pořádně se odrazil a naštěstí nedoskočil do vody, ale
do záchranného člunu patřícího k lodi. Člun se tak otřásl,
ţe se málem převrhl.
Suko dopadl na záda. Harpuna nevystřelila.
Suko to viděl současně jako výhodu i nevýhodu,
protoţe obluda zmizela znovu v Temţi.
Suko cítil mrazení v zádech. Vnitřní varování, které se
projevovalo zvnějšku. Podařilo se mu v pravý okamţik
přitáhnout nohy k tělu, protoţe ten potměšilý zabiják číhal
- 47 -
pod člunem a vystřelil skrze prkna.
Harpuna prorazila dřevo právě v místě, kde ještě před
několika vteřinami Suko leţel. Bývala by ho probodla a
moţná i zabila.
Teď však vyletěla do výšky, opsala oblouk doprava a
dopadla někde do vody. Suko doufal, ţe si toho ten
střílející ghoul nevšiml. Musí si myslet, ţe ho zasáhl.
Suko nemohl čekat dlouho, protoţe otvorem v
prknech pronikala do člunu voda. Leţel nehnutě na dně a
chtěl počkat, co ten zabiják udělá.
Ten se zachoval zcela jinak, neţ to Suko očekával a
velmi ho překvapil. Vynořil se na pravoboku. Velikou silou
a prudkostí zatlačil člun do vody, aţ se převrhl. Suko se
překlopil do ledové prosincové vody. Stalo se to, čemu se
chtěl vyhnout.
Okamţitě se ponořil a padal ke dnu. Neviděl nic.
Těţké mokré oblečení ho táhlo dolů. Přesto se mu
podařilo doplout pod vodou aţ doprostřed řeky a přiblíţit
se k lodi.
Svého protivníka zatím neviděl. Na to byla příliš velká
tma. Mohl by být půl metru od něho a on by ho býval
neviděl. Kdyţ se konečně dotkl boku lodi, uţ se mu natolik
nedostávalo vzduchu, ţe se musel vynořit.
Ovládl se však a nevyletěl prudce na hladinu, ale
opatrně vystrčil hlavu, otevřel ústa a nasával studený
vzduch. Působilo to jako balzám. Suko však neustále
sledoval okolí, protoţe nezapomněl na nebezpečí, které mu
hrozí.
Zatím ho nikdo nenapadl. Měl štěstí, ţe se vynořil v
blízkosti ţebříku. Stačilo jen vystrčit ruce z vody a chytit
se nejspodnější příčle.
- 48 -
 Ale v tom tu byl ten druhý!
Vyrazil z vody těsně před Sukem. Strašlivá obluda s
odporným beztvarým obličejem, který v podstatě ani
obličejem nebyl. Jen jakási neforemná hmota bez očí, nosu
a úst.
Suko do ní uhodil pěstí.
Ghoul neměl čas uhnout, protoţe ho Sukova rána
překvapila. Pěst se mu zabořila do měkké tváře. John mu
do vysílačky říkal, ţe ho napadl ghoul. Suko v této chvíli
věděl, ţe před sebou má druhého!
Díky jeho dobře mířené ráně se to odporné démonické
stvoření zase potopilo, ale jen na několik vteřin, neţ se zase
vynořilo a tentokrát s harpunou v ruce.
V tu chvíli uţ ale stál Suko na ţebříku s bičem na
démony v ruce.
Bleskovým pohybem šlehl.
Slyšel, jak bič zasvištěl vzduchem a řemínky zasáhly
cíl. Ghoulovi rána rozpůlila obličej. Obě části díky
slizovité hmotě, která hlavu vyplňovala, ještě částečně
drţely pohromadě. Ghoul se převrátil na záda a dopadl do
vody, která ho unášela pryč.
Suko si vydechl. Nebezpečí bylo zaţehnáno a v další
cestě na palubu mu uţ nic a nikdo nebránil.
Těsně u zábradlí stála sehnutá postava, která jen stěţí
potlačovala hlasité jektání zubů. Suko se chvěl zimou a
nedokázal to zastavit. Chlad ho obalil jako vrstva ledu. Za
normálních okolností by se okamţitě převlékl. Ale tady
neměl ţádné suché oblečení.
Potřeboval se co nejrychleji dostat do nitra lodi, aby se
tam porozhlédl.
John mu říkal něco o průlezu na zádi. Protoţe nebyl
- 49 -
daleko, stačilo udělat jen pár kroků a byl u něj. Neviděl ho
sice, ale kdyţ ohmatával stěnu rukama, ucítil malý
meziprostor. Na chvíli uvaţoval o tom, ţe by se měl spojit
s Johnem, ale pak tu myšlenku zamítl, protoţe by mohl
zavolat nevhod.
Za normálních okolností se daly dveře otevřít pouze
zevnitř. Suko zkusil kapesním noţíkem. Byl vyroben ze
speciální tvrzené oceli, která se hned tak nezlomí, kdyţ
pouţije noţíku jako páčidla. Stačí ho správně nasadit.
Suko se pustil do práce a brzy zjistil, ţe se dřevo
mírně prohnulo a nadzvedlo.
Má volnou cestu!
Vsunul nohu do škvíry a zatlačil okénko nahoru.
Opatrně ho nechal sklouznout k zemi. Vzniklým otvorem
se díval do nitra lodi, ale nic nerozeznával. Zato ucítil
kuchyňský pach. Někde pod ním musela být kuchyně.
Světlo neviděl ţádné. Zato nahmatal dřevěné schody
vedoucí šikmo do podpalubí. To bylo přesně to, co
potřeboval. Opatrně poloţil pravou nohu na schod,
vyzkoušel jeho pevnost a potom, spokojen s výsledkem,
pokračoval dál.
Průlez nechal otevřený.
Ocitl se v podpalubí. Obklopily ho nepříjemné pachy.
Páchlo to tam zahnívající vodou, tlejícím dřevem a
také hnilobou. Bylo to jasné, tam kde jsou ghoulové, to
takhle páchne vţdycky.
Suko rozsvítil kapesní svítilnu a rozhlédl se po nitru
lodi.
Ale daleko se nedostal, protoţe před sebou uviděl
přepáţku. Byla kovová a sahala přes celou šířku lodi.
Suko ji ohmatal rukama, aţ našel otevírací
- 50 -
mechanismus, který fungoval na principu páky.
Suko zmáčkl páku směrem dolů, mírně ji přitáhl a
mohl se povaţovat za šťastlivce, protoţe se mu podařilo
otevřít přepáţku. Teď napjatě čekal, co ho za ní očekává...

Moje srovnání Vanity Raise se smrtí nebylo tak zcela

správné. Smrt si většina lidí představuje asi tak, jako ty
kostlivce pod stropem. U této ţeny to byl její ledový chlad,
který mi připomněl smrt. Ovanul mě jako varovný ledový
dech. Ţe se člověku skutečně dokáţí postavit chlupy do
pozoru, jsem zjistil na svých zádech.
Seděla na stoličce vedle Billa a pomalu se ke mě
otáčela. Měla hadí pohyby, jakoby číhala a v příštím
okamţiku bleskově zaútočí.
„Dobrý den," řekla neutrálním hlasem. „Bill mi o vás
jiţ vyprávěl, těší mě, ţe vás oba poznávám."
Podala mi ruku přes Billa.
Jaká to ale byla ruka. Úzká s dlouhými prsty a nehty
nalakovanými různými barvami. Byla studená jako ryba,
kterou právě vytáhli z vody.
Drţela mou ruku a já se nesnaţil vymanit. Nechal
jsem si čas, abych si ji mohl pořádně prohlédnout. Popsat ji
není jednoduché.
Měla na sobě obtaţený trikot, ale nikoli černý, nýbrţ
měňavý zeleno-modrý, jako kůţe exotického hada a také
na povrchu bylo vidět, ţe se skládá ze samých šupin.
- 51 -
Nahoře přecházel v kapuci, která vypadala jako kapuce u
koupacího pláště a byla stejně pestrobarevná. Pod kapuci
se rýsoval její obličej. Vypadal velmi úzký a podlouhlý.
Široká ústa nalíčená tmavomodrou rtěnkou, obličej pak
nalíčen na poněkud světlejší modř a z něho opět
vystupovalo tmavomodré obočí stejného odstínu jako rty.
Obočí se klenulo nad očima, jejichţ zřítelnice byly ţluté,
ale zbytek očí se rovněţ utápěl v té neobvyklé modré
barvě. Co se všechno dá vykouzlit pomocí líčidel, bych
nikdy nepovaţoval za moţné.
Přikývl jsem na pozdrav a pustil její ruku. „Mé jméno
uţ znáte, slečno Raise..."
„Říkejte mi Vanity."
„Jak si přejete. Takţe vám tedy patří tato plovoucí
restaurace, nemýlím-li se."
„Nemýlíte se." Vlnivým hadím pohybem se přitom
dotkla pravého obočí. „Nechala jsem ho otevřít, protoţe
jsem chtěla, aby v Londýně bylo něco originálního. V
posledních letech to tu začalo být příliš jednotvárné.
Teprve teď se zase začíná scéna oţivovat. Mladé dívky a
muţi začínají mít velmi avantgardní nápady. Vymýšlejí
módní trendy, trendy v hudbě a umění. Londýn se začíná
opět bavit a hýbat. Jen si vzpomeňte na ty nové diskotéky,
jsou fantastické."
„To máte pravdu, Vanity. A vy si myslíte, ţe ta
restaurace do toho zapadá?"
„Je to výborné obohacení, myslím."
„Návštěvnost tedy máte, to je pravda."
„A jakou!"
Sklouzla ze stoličky u baru a ještě jednou se na nás na
odchodu obrátila. „Musím se postarat i o ostatní hosty,
- 52 -
zatím na shledanou. Rozmyslete si, jestli si nedáte ještě
jídlo. V kaţdém případě vám drţím váš stůl."
Usmála se na nás a já měl pocit, ţe na nás vycenil
zuby tygr. Díval jsem se za ní, jak odchází.
Trikot byl dlouhý po kotníky. Na nohou měla Vanity
střevíce s vysokými podpadky stejné barvy jako trikot.
„Jak jsi ji sem nalákal?" zeptal jsem se Billa.
„Přišla sem sama a prostě si vedle mě sedla."
„Dělá to tak s kaţdým pánským hostem?"
„To nevím." Bill se ze široka usmál. „Znáš přece můj
problém."
„Který?"
„Ţe se za mnou uţ od mládí neustále otáčely ţeny,
sám nevím proč."
„Ó - ať se nerozpláču, ty chudáčku." Zašermoval jsem
zamítavě rukama a dodal: „Zdá se, ţe ti skutečně
učarovala."
„Necítil jsem se v její přítomnosti špatně," pronesl Bill
a napil se vody. „Zato ty sis udělal dlouhou procházku. Co
se dělo?"
„Narozdíl od tebe jsem neučinil tak vzrušující
známost. Přesněji řečeno, učinil jsem známost zcela jiného
druhu."
„Jakou?"
„Chtěl mě zabít ghoul."
Po těch slovech málem Billovi vypadla úlekem
sklenice z ruky. „Tebe chtěl zabít ghoul?" opakoval.
„Poslouchej, máš všech pět pohromadě?"
„Ano, mám."
„Tady na lodi?"
„Na palubě."
- 53 -
 Bill se napřímil a otřel si rukou zpocený obličej.
Nervózně si olízl rty, narovnal se a rozhlédl se po hostech v
restauraci. „Oni... Oni jedí, Johne."
Nato jsem jen mlčky přikývl.
„Kdyţ pomyslím na ghouly a na ty zmizelé...,"
nedořekl a jen kroutil hlavou. „Ne, to není pravda. To
nemůţe být pravda, já se zhroutím."
Já jsem se nezhroutil a otáčel sklenicí v ruce. Byla v ní
zlatavá whisky. Barman měl dost práce a tak nám
nevěnoval pozornost.
„Co ti ta Vanity Raise ještě všechno vyprávěla. Nebo
nechala hovořit jen své oči," zeptal jsem se ho.
„Ne, ptala se, odkud jsem, jak jsme se doslechli o
jejím podniku. Kdyţ jsem jí řekl, ţe tu nejsem sám, no
však víš, obvyklé řeči."
„Ano, obvyklé," řekl jsem zamyšleně. „Myslíš, ţe
něco tuší?"
„Myslím ţe ne."
„Ale nevíš to jistě."
„Ne."
„V kaţdém případě je to okouzlující ţena,"
zkonstatoval jsem. „Nebo jsi jiného názoru?"
„Ne, dokázala by člověka pěkně vzrušit. Uţ její oči a
hlas. Ty se ti dostanou pod kůţi. Tahle ţenská je náloţ
dynamitu."
„A přitom zabalená do zcela neobvyklých šatů.
Takové trikoty jsem viděl v divadelním představení
Kočky."
„Jak to trikot, Johne, to nebyl trikot."
„Ne?"
„Poslouchej, ty snad potřebuješ brýle. Vanity měla tak
- 54 -
pomalovanou kůţi. Pokud vím, měla na sobě jen malé
kalhotky."
„Tys to viděl?"
„Ano."
Nedokázal jsem potlačit škodolibý úsměv. „No
prosím," řekl jsem a pokrčil rameny. „S tím jsem tedy
nepočítal. Moţná je to jeden z důvodů vysoké návštěvnosti
její restaurace. Ale, myslím, ţe v tom bude ještě něco
jiného. Mimochodem, dal jsem vědět Sukovi, aby sem
přišel."
„Oni na palubu uţ nikoho nepouštějí."
„Tak jsem to nemyslel. Nikdo nesmí vidět, ţe je tu
někdo od nás."
„Ach tak, samozřejmě. To jsem si mohl myslet." Bill
se přátelsky zaculil. „Jsi pěkně mazaný."
„Člověk dělá co umí."
„Máš uţ nějakou představu, jak se to bude vyvíjet
dál?" zeptal se Bill.
„Nepřesnou, ale myslím si, ţe si s tou Vanity
promluvím ještě jednou a daleko podrobněji."
„Chceš jí říct pravdu?"
„O tom ghoulovi?"
„Ano."
„To zatím nevím. Prozatím bych ji chtěl vylákat z její
ulity."
„To bude velmi těţké."
Usmál jsem se a poplácal Billa po rameni. „Dobrotivé
nebe, zdá se, ţe na tebe udělala opravdu velký dojem."
„Ano, Johne, to tedy udělala, opravdu. Ta ţena je něco
mimořádného. Necítils to fluidum, které z ní vyzařuje?"
„Ovšem. Chlad, který ve mně okamţitě vzbudil
- 55 -
nedůvěru a při němţ jsem se otřásl. Měl jsem pocit, ţe mě
strčili do velké lednice."
„Pozor, přichází," varoval mě Bill.
Přes levé rameno se mi vznášely obláčky kouře.
Obrátil jsem se na stoličce a viděl jsem přicházet Vanity
Raise s cigaretou v ruce, zastrčenou ve špičce, jak to dělají
velké dámy.
Kdyţ jsem chtěl vstát, poloţila mi ruku na rameno.
„Ale ne, Johne, zůstaňte sedět."
„Děkuji."
Posadila se na stoličku vedle mě. Jakoby náhodou
jsem se dotkl rukou jejích zad a musel jsem dát příteli
Conollymu zapravdu. Ta ţena na sobě opravdu neměla
ţádné šaty. Ten trikot si namalovala na holou kůţi.
„Spokojen, Johne?"
„Proč?"
Vanity se na mě pátravě zahleděla. „Ţe na sobě
nemám nic, kromě kůţe a barvy."
„Zajímavé."
„Vţdyť jsem vám říkala, ţe se v Londýně musí
prosadit nové trendy. Já nejsem ţádnou výjimkou a začala
jsem prakticky, sama u sebe."
„A čím ještě?"
„Rozhlédněte se kolem a dívejte se. Lidé touţí po
senzacích, jejich malý svět jim nestačí a chtějí neustále
něco nového. Můj podnik je kaţdý večer plný. První hosté
odcházejí teprve aţ dlouho po půlnoci a vůbec jim nevadí,
ţe sedí na rakvích, které jsou přece velmi nepohodlné. Vy
byste chtěl sedět celé hodiny na dřevěné bedně?"
„Dokázal bych si to rád odepřít," odpověděl jsem.
„Ostatně, nechtěl bych v té dřevěné bedně ani leţet."
- 56 -
 „Jak to myslíte?"
„Jen tak."
Podívala se na mě svýma ţlutýma očima. „To vám
nevěřím. Vy a váš přítel jste velmi zvědaví muţi, kteří
neberou nic jako samozřejmé. Nevím, ale nejsem si vámi
dvěma ještě tak docela jistá. Určitě vím jen to, ţe jste se
sem nepřišli najíst."
„Ale jistě, ţe přišli," ozval se Bill, který poslouchal.
„Jen nás přešla chuť, kdyţ jsme ochutnali váš pekelný
koktejl."
Vanity se smíchem mávla rukou. „Ten je zcela
neškodný. Lidé ho mají rádi."
„Neškodný?" opakoval jsem. „No, já velice nerad piji
drůbeţí krev."
Její ruka, která se v tu chvíli vznášela k popelníku, se
zastavila, „Říkal jste drůbeţí krev?"
„Správně."
„Snad si váţně nemyslíte, ţe vám dávám do nápojů
krev, pane?"
„To si myslím."
„Jak jste na to přišel?"
„Šel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a na palubě
jsem potkal někoho se dvěma čerstvě podřezanými
slepicemi."
Po těch slovech se rozesmála. „Ty dáváme do naší
Frankensteinovy mísy."
„No dobře, jedna nula pro vás," řekl jsem.
„Ještě něco se vám nelíbí?" zeptala se.
„Uţ ani ne."
Vanity se rozhlédla po restauraci a řekla: „Radila bych
vám, abyste se posadili ke svému stolu."
- 57 -
 „Proč?"
Zúţila oči a ještě hlubším hlasem pokračovala: „Táto
noc bude mimořádná. Ti, kdo tu jsou dnes přítomni, na ni
nezapomenou."
Neţ se stačila znovu odporoučet, zastavil jsem ji další
otázku: „Platí to i o lidech, kteří byli vašimi hosty a pak
náhle zmizeli?"
Zastavila a otočila se ke mě z profilu. Měla rovný nos
a i přes modré líčidlo bylo vidět, ţe jí svaly v obličeji
ztuhly. „Co mi to tu povídáte?"
„Slyšeli jsme, ţe do vašeho podniku vstoupili lidé,
kteří uţ nevyšli a nikdo uţ je nikdy neviděl."
Vykročila směrem ke mně, poloţila ruku na bar a já
ucítil její parfém. Byl těţký a nasládlý jakoby jím chtěla
něco překrýt.
„Co znamená to vyptávání. Nejste snad policista?"
„Vypadají snad policisté jako já?"
„To já nevím, já se raději spoléhám na svůj cit."
„A co vám říká?"
„Nic, Johne, vůbec nic." Pohnula prsty jako při hře na
klavír. „Večer je dlouhý, ještě se uvidíme."
S těmito obligátními zdvořilými slovy se s námi
rozloučila.
Bill se zasmál. „No, najel jsi na ni pěkně tvrdě, raději
utekla."
„To jsem taky chtěl."
„Ty jí nevěříš?"
„Ne. Jak mohu věřit někomu, jehoţ loď je doupětem
ghoulů?"
„Jednoho, Johne, a ten byl ve vodě."
„Ale neříkej. Ty víš moc dobře, ţe mám pravdu."
- 58 -
Zvedl jsem ukazováček. „Mluvila o výjimečné noci a
určitě to nebylo proto, ţe je dnes pátek."
„Ty si váţně myslíš, ţe se tady něco chystá?"
„O tom jsem přesvědčen."
Bill se na mne zamyšleně podíval. „Ale co by to
mohlo být, Johne."
„Zeptej se mě na něco jednoduššího." Sotva jsem ta
slova dořekl, zhasla světla v restauraci a zůstalo jen
nouzové osvětlení. A to u nás, poblíţ baru, stačilo stěţí
osvětlit černého barmana.
„Co se to děje?" zeptal jsem se šeptem. „Výpadek
proudu?"
„Ne, pane, to je páteční překvapení."
„Dnes přece není třináctého."
„To nevadí. Šéfová má stále nové nápady. Nesmím
však nic vyzradit, ostatně sami uvidíte."
Nato se ozval Bill. „Zdá se, ţe tu má kaţdý nějaké
tajemství."
„Ano, pane."
Postupně zmlkaly hovory hostů u stolů. Sem a tam
jsme ještě zaslechli nějaké slovo šeptem, sem a tam si
někdo odkašlal, nebo tiše cinkl příbor o talíř. Jinak bylo
ticho.
Vteřiny ubíhaly jedna za druhou, aţ z nich byla celá
minuta.
„Ona nás snad chce..." události přerušily Billa v
polovině věty.
Pod stropem se rozsvítil otáčivý reflektor, který
vysílal barevné světelné kuţely po celé místnosti.
Křiţovaly se nad hlavami hostů a osvětlovaly oba
kostlivce, jejichţ černé pláště najednou hrály všemi
- 59 -
barvami.
Potom světlo změnilo směr. Tři kuţely najednou
zamířily do jednoho bodu. Bylo to v pozadí místnosti, kde
byla velká volná plocha, které jsme si zatím nevšimli.
A tam stála Vanity Raise. Zahalená v dlouhém
sněhobílém zvlněném plášti, v němţ vypadala jako
královna zla.
Její bílé oblečení mě znervóznělo. Aţ dosud zde
vládly tmavé barvy a dokonce i hosté se svým oblečením
přizpůsobili atmosféře.
Bílý plášť vypadal jako pohřební rubáš. Odněkud sem
pronikl vítr, který plášť rozevlál do nesčetných záhybů.

- 60 -
 5.

Zatím se nic nedělo. Vanity Raise stála nehybně na

místě. Vypadalo to, ţe vychutnává okamţiky, kdy jsou na
ni zaměřeny barevné světelné paprsky.
Hosté byli překvapeni. Jen postupně doznívaly
potlačované výkřiky údivu.
Vanity zvedla obě ruce. To bylo znamení, ţe ţádá o
ticho. Ani já s Billem jsme uţ nepromluvili ani slovo.
Všichni se upřeně dívali jen na ni.
„Milí hosté," zahájila svou řeč. Hlas jí přitom zněl tak,
jakoby mluvila do mikrofonu. „Uplynul další týden a
znovu je tu pátek a po tomto městě, které se konečně znovu
stalo střediskem plným ţivota, se rozkřiklo, ţe pátek je v
naší restauraci dnem překvapení. I této noci jedno zaţijete.
Chtěla bych vás proto upozornit, ţe od této chvíle nesmí
nikdo z lodi odejít. Jak se to říká? Kdo se jednou do něčeho
pustí, musí nést následky? To je i náš případ. Rozhodli jste
se sem přijít a nemůţete tedy odejít, ať se děje cokoliv.
Zatím jste měli moţnost vnímat jen tajuplnou atmosféru,
která mírně lehtala vaše nervy, ale teď teprve zaţijete
skutečný strach. Myslím, na vlastní kůţi." Při kaţdém
slovu se její ruce vlnily, jakoby zaklínala hady. „Magie je
nesmrtelná a strach a hrůza také. A na strašné záţitky se
nedá zapomenout. Ti, kteří se zrodili proto, by kolem sebe
šířili hrůzu a strach, jsou nezničitelní i v dnešní době. Oni
nás pozorují, oni všechno vidí a vědí a ţádají od nás oběti."
Její řeč se mi nelíbila a Billovi rovněţ ne. Jak jsem
vyčetl z jeho obličeje, i kdyţ stál ve stínu. Zadíval jsem se
směrem k barmanovi. Stál jako přibitý k zemi a zíral na
svou šéfovou. Kolem rtů mu pohrával krutý úsměv, v očích
- 61 -
chladný lesk.
Ten člověk vypadal, jakoby ho ta ţena svou řečí
hypnotizovala. Tiše jsem si odkašlal, Bill mě uslyšel a
obrátil ke mně hlavu.
„To se mi vůbec nelíbí," zašeptal.
„Mně taky ne."
„Má to snad znamenat, ţe nikdo nesmí ven?"
„Nemám tušení."
„Pak tedy ze své lodi udělala skutečné vězení."
„Vypadá to tak."
Bill si zaklepal na místo, kde měl schovanou zbraň.
Byla to zlatá pistole, kterou si pro jistotu s sebou vzal. Náš
šepot byl zaslechnut a barman k nám vyslal pohoršený
pohled, který jsme s klidem ignorovali.
Vanity Raise se pomalu dostávala k závěru svého
proslovu. „Tak tedy, řekla jsem vám uţ všechno, co vás
čeká. Vy jste se rozhodli, veleváţení hosté, okusit něco
nového uţ tím, ţe jste náš podnik navštívili. Nezbývá vám
tedy nic jiného, neţ s námi zůstat. Kdo se jednou do
něčeho pustí, musí nést následky. Ještě nikdy nebylo ţádné
přísloví tak přiléhavé, jako v tomto okamţiku."
Zmlkla, uklonila se a potom dodala ještě poslední
větu: „Přeji vám všem příjemnou zábavu. Hodně strachu
spojeného s pořádnou husí kůţí a přeji vám také, abyste
příští hodiny přeţili."
Pak se pronikavě rozesmála, zaklonila hlavu a
zadívala se do reflektorů, které najednou zhasly.
„Myslím, ţe některým zaskočil v krku Drákulův steak
nebo Frankensteinova mísa," řekl Bill.
„Ten pocit mám taky."
Normálně je obvyklé, ţe publikum na konci proslovu
- 62 -
zatleská. Teď se nic takového nestalo. Hosté seděli jako
přimrazení na svých místech. Přemýšleli o slovech té ţeny.
Někteří z nich by si určitě přáli být v tuto chvíli co nejdál
odtud.
Zapálil jsem si cigaretu a najednou se světla opět
rozsvítila. Působilo to jako vysvobození, jako by pilot
dovedl své plně obsazené letadlo na přistávací dráhu.
Napětí povolilo, hosté se znovu rozhovořili a znovu bylo
slyšet cinkání příborů.
Barman se najednou objevil vedle nás. „Dáte si ještě
něco k pití nebo k jídlu?" zeptal se.
„Vy ještě něco máte?"
„Ano, steaky máme stále."
„I hodně krvavé?" zeptal se Bill.
„Jak si přejete, pane." Černoch nám ukázal své bílé
zuby. „Znám dokonce lidi, kteří si maso nenechají vůbec
opéci a pojídají ho syrové."
„Z toho můţe člověk dostat tasemnici."
Černoch se zasmál.
„Dejte mi ještě jednu," zklamal ho Bill.
„Já se ještě rozhodnu," řekl jsem.
Bill dostal vodu.
„Vy nepijete alkohol?" ozval se hluboký hlas mezi
námi.
To Vanity k nám nepozorovaně proklouzla, zastavila
se za námi a poloţila nám dlaně na ramena, jako bychom
byli staří kamarádi.
„Měli bychom zůstat střízliví," řekl Bill. „Váš proslov
byl opravdu působivý."
„Ano, vţdy je působivý."
„Vy věříte tomu, co říkáte?"
- 63 -
 „Vy ne?" podívala se na nás Vanity pátravě a já
odpověděl:
„To tak určitě nevím. Tohle přece není ţádná magie.
Je to něco jako kino."
„Myslíte?" Její tvrdý pohled se zabodl do mých očí.
Dostal jsem pocit, jako by se mi její pohled zavrtal
hluboko do mozku, ale vydrţel jsem ho.
„Tak nějak jsem si to představoval."
„Tak to jste na nesprávném parníku, Johne. Magie
existuje od samého počátku světa. Nejen tady na zemi,
najdete ji i na ostatních planetách."
Tiše jsem se zasmál. „Zní to, jako byste tam uţ někdy
byla."
„Moţná jsem byla."
„Kdy?" zeptal se Bill. „Minulý týden?"
„Neměli byste ţertovat. Kaţdý z vás můţe cestovat na
jiné planety. Přinejmenším ve svých snech. Konečně, kdo
na sobě pracuje i ve svém astrálním ţivotě, ten se dokáţe
oddělit od těla a vznášet se ve sférách nekonečna. To
všechno se člověk můţe naučit, pánové."
„A vy to ovládáte?"
Vanity přikývla na souhlas. „Ano," řekla šeptem.
„Ovládám toho mnoho, velmi mnoho. Jiţ dříve jsem
navštěvovala cizí planety. Některé dosti často."
„Které?"
Nato zavrtěla hlavou. „Bez odpovědi. Moţná, ţe i vy
na jednu z nich dnešní noci vystoupíte."
„To těţko, nechala jste zavřít dveře. Mimochodem, je
to zakázáno. Kdyby tu náhodou vypukl poţár..."
„Mluvila jsem o tom, ţe jsou zamčené dveře?"
„Ne, ne přímo."
- 64 -
 „Nejsou zamčené."
„Takţe můţu vstát a odejít?"
„Správně. Můţete to zkusit."
„Moţná to chci zkusit," řekl jsem s chladným
úsměvem. „Moţná se chci porozhlédnout po vaší kuchyni."
„Jste kontrolor?"
„To ne, ale zajímám se o všechno, co souvisí s
dobrým pitím a jídlem. K tomu patří beze sporu místo, kde
se potrava připravuje. Chtěl bych se podívat, z čeho se
skládá Frankensteinova mísa."
„Dohodnuto, Johne, zavedu vás dva později do
kuchyně. Můţete se podívat, na co chcete. Na této lodi uţ
není ţádné tajemství."
„To se mýlíte, Vanity."
„Pak toho víte víc neţ já."
,.Ne, to nevím. Rád bych znal jméno planety, o které
jste hovořila."
„K čemu vám to bude dobré?"
„K ničemu zvláštnímu. Chtěl bych jen zjistit, jestli je
mé podezření správné."
Rozhodl jsem se, ţe ji budu trochu napínat: „Není to
náhodou Mars?"
Nato se zasmála. „Prosím vás, pánové, povaţovala
jsem vás opravdu za poněkud chytřejší. Mars se svými
zelenými muţíky, ne?"
„Venuše?" zeptal se Bill s úsměvem.
„Teď jsi na řadě ty, Johne."
„Děkuji. Teď mi zbývá jen jedna planeta a tou je
Mágova planeta!"
Trefil jsem se. Jako vedeny neznámou silou, tak
rychle zmizely ruce Vanity Raise z našich ramenou.
- 65 -
Ustoupila o krok dozadu. Její ţluté oči na nás přímo sršely
oheň.
„Jak jste na tu planetu přišel?" pokusila se o úsměv.
Zůstal jsem klidný a pokrčil rameny. „Jen mi tak
napadla, slyšel jsem o ní."
„Ty jsi tam byl, ţe?" zašeptala ochraptěle.
„Moţná. Člověk hodně sní."
„Kdo jsi? Kdo jste vy dva?"
„Hosté, milá Vanity, normální hosté, kteří rádi sní a ve
svých snech cestují na cizí planety. Hádám, ţe jsme tady na
správném místě."
„Co ještě o ní víte?"
Mávl jsem rukou. „Vůbec nemáme chuť všechno
vyzradit. Atlantis uţ neexistuje."
Nato zamyšleně přikývla. „Ano, Atlantis uţ
neexistuje."
„Stejně jako doby ghoulů," řekl jsem, zvedl sklenici a
připil jí.
Otočila se a spěchala od nás. Zmizela mezi řadami
ţidlí v pozadí.
„Ty jsi ji ale pěkně vylekal," řekl Bill se spokojeným
úsměvem.
„To jsem také měl v úmyslu. Chtěl jsem, aby
znejistěla. Uvidíme, jak se bude v nejbliţší době chovat.
Při tom jmenování různých planet jsem se trefil do
černého. Uvědom si, tvoje zlatá pistole pochází odtamtud,
narodili se tam ghoulové. A já viděl na této lodi ghoula. Uţ
jsme získali částečný přehled. Mnohé věci do sebe začínají
zapadat."
„Také si to myslím."
Podíval jsem se na hodinky. „Kdybych jen věděl, kde
- 66 -
je teď Suko!"
„Ty ses s ním domluvil, aby přišel za námi?"
„Ne. Měl zůstat v podpalubí."
„No, pak tedy..."
Poklepal jsem si na hruď do místa, kde jsem měl
vysílačku. „Ale přesto se mohl ohlásit."
„Tak to zkus ty."
„To by vzbudilo pozornost. Určitě nás velmi bedlivě
pozorují."
„Správně, příteli, proto se teď vrátíme na svá místa, na
ty pohodlné ţidle z kostí."
„Kdyţ to musí být," povzdechl jsem.
„Nechceme přece naši milou Vanity zbytečně
dráţdit."
„Dobře, běţ napřed." Seskočil jsem ze stoličky a šel
za přítelem. Nápoje jsme si odnesli s sebou. Mezitím se
zase začali hosté bavit a jejich rozhovory se točily kolem
jediného tématu.
Kolem nastávajících hodin, kdy mají na vlastní kůţi
zaţít hrůzu a strach a poznat, co je to opravdová husí kůţe.
Lidé se na sebe dívali, vyslovovali různé domněnky.
Někteří je zamítali, někdo mluvil i o konci světa. Nikdo se
však nesmál, všichni čekali, co se bude dít.
Vanity Raise se uţ neukázala. Musela zmizet někde v
zadních místnostech, aby události neviditelně řídila z
pozadí.
„Prohlédla nás," zašeptal mi Bill do ucha.
„Jak to myslíš?"
„Ţe ví, kdo jsi."
„Tím si nejsem tak jistý," usmál jsem se na něho. „Ale
v kaţdém případě si budu dávat pozor, abych jí to
- 67 -
nevyzradil."
Po cestě k našemu stolu se na nás všichni dívali.
Nezapadali jsme do normálního rámce, neboť si všichni
všimli toho, ţe jako jediní jsme neseděli u stolu.
Popíjeli jsme jen minerální vodu, nechutnal nám
oblíbený pekelný koktejl. Bylo tedy pochopitelné, ţe to
hosty udivilo.
Posadili jsme se.
Musel jsem se smát, kdyţ jsem viděl všechny ty
pohledy obrácené na nás.
Jeden muţ se nás zeptal: „Vy nemáte na nic chuť?"
„Ne," odpověděl jsem.
„Proč?"
„Protoţe víme, z čeho ty pokrmy připravují," řekl Bill
za mne.
Muţ, který se nás ptal, pochopil Billovu odpověď jako
ţert, nahlas se rozesmál a potom naráz vypil zbytek
pekelného koktejlu.
Seděli jsme na velmi výhodném místě, na boku lodi, a
kdyţ jsme se posadili zešikma, měli jsme přehled přes
celou restauraci a tím všechny hosty pod kontrolou.
Účinky čehokoliv mizí. I účinky slov. Zde tomu
nebylo jinak.
Vanity Raise pronesla řeč a vyvolala jí napětí v sále.
To teď pomalu vyprchalo. Lidé znovu začali myslet na jiné
věci.
U vedlejšího stolu seděl jeden pár. Jí bylo kolem
třicítky, měla rezavé vlasy, dlouhé po ramena a sepnuté
sponou. Vypadala velmi ţensky ve své široké halence a
kalhotách, jaké nosívala Marlen Dietrichová.
On byl mnohem starší, táhlo mu uţ očividně na
- 68 -
šedesát. Měl pečlivě upravenou bradku, která byla uţ stejně
prořídlá jako bílé vlasy. Přes brýle se díval na svou
společnici. Sem a tam se jeho ústa protáhla a koutky
svěsily. Pravděpodobně proto, ţe seděl na nepohodlné
rakvi a nemohl si pořádně natáhnout nohy. Měl na sobě
tmavý oblek.
„Ty nebudeš nic jíst, Jessico?"
Rudovlasá Jessica se zadívala na svůj steak. „Ne,
nemám chuť."
„Před dvěma týdny..."
Přerušila ho mávnutím ruky. Na prostředníčku se jí
zaleskl zelený kámen v prstenu. „To bylo tehdy, dnes uţ
nemám náladu. Je to tu jiné."
„To se mi nezdá."
„Ale je." Vzala vidličku a zapíchla ji do měkkého
masa.
„Co je tu jiného?"
„To ti nedokáţu přesně říci, ale v podstatě všechno."
Uhladila si rukou vlasy. Z té ţeny vyzařovala neuvěřitelná
ţenskost. Její jemný obličej, téměř bez líčidel a jen mírně
namalované rty to jen podtrhovaly. Byla bledá, moţná
vědomě, protoţe jí bledá barva pleti tvořila báječný
kontrast k rudým vlasům.
„Bojíš se, Jessico?"
I kdyţ ten muţ hovořil tiše, jeho otázka nám neunikla.
„Moţná."
„Vanity?"
„Nejen jí." Opřela se o lokty a sepjala ruce. „Jde mi tu
všechno najednou na nervy. A ona nám řekla, ţe nesmíme
odejít. Jsme tu uvězněni."
„To jen tak blafovala."
- 69 -
 Jessica nadzvedla obočí. „Skutečně?"
„Jsem o tom přesvědčen."
Usmála se na muţe přes stůl. „Pak tedy navrhuji, abys
vstal, šel ke dveřím a podíval se, jestli je to pravda."
„To neudělám. Myslíš si, ţe se chci zesměšnit? Kdyţ
půjdeš se mnou, pak ano."
„To nemohu. Vypadalo by to, jako bychom chtěli
odejít bez placení."
Pokývl jsem na Billa a zvedl se. „A co říkáte,
kdybychom šli všichni tři?"
Rudovlasá ţena se nejprve zatvářila překvapeně a
stejně tak i její společník. Pak se rozesmála.
„Tak to vidíš, Frede, tady se nám někdo nabízí.
Takovou příleţitost bych si nenechala ujít."
„Promiňte, náhodou jsem zaslechl váš rozhovor. Jestli
chcete, pane, půjdu s vámi."
Fred si sáhl na bradku. „Já nevím. Nezesměšníme se?"
„Však to nemusí nikdo vědět. Cesta na toalety je
rovněţ za..."
„Má pravdu, Frede, tak klidně běţ."
„No ano, kdyţ chcete." Vstal a nejistě se kolem sebe
rozhlédl, protoţe jsme byli od ostatních stolů pozorováni.
„To, co si lidé myslí, se nás vůbec netýká, Frede. Ostatně
jmenuji se John."
„Dobrá." Fred vypadal nejistě. „Vy jste tady poprvé?"
„Ano."
„My ne."
„Neustále vás to sem táhne, viďte?"
„Jessica sem chtěla jít."
Blíţili jsme se k závěsu.
Rozhrnul jsem ho. Nikdo nám v tom nebránil. Dívka v
- 70 -
šatně sotva vzhlédla od své kníţky, kdyţ jsme kolem ní
procházeli. Ale na konci schodiště stáli oni.
Zase ten s holou lebkou, který tu fungoval jako šéf
restaurace i jako uvaděč hostů. Vypadali jako dvě kamenné
sochy, kdyţ jsme kolem nich procházeli a nezdálo se, ţe by
nám chtěli ustoupit.
„Tak to vidíte, Johne," zašeptal můj průvodce, „tihle
nás ven nepustí."
„Zatím nic neudělali."
„Váš humor bych chtěl mít."
Plešoun s náušnicemi v podobě miniaturních lebek se
na nás zaculil. I odtud jsem viděl, jak se mu odulá ústa
lesknou.
„Vy máte v úmyslu nás opustit?" zeptal se.
„Chceme trochu na vzduch."
„To je škoda."
„Proč?"
„Protoţe s námi nepřeţijete naši hlavní atrakci.
Doporučuji vám, abyste se vrátili."
„My se vrátíme."
Holá lebka přikývla. „Prosím, nemohu vás tu drţet.
Kdyţ tak bezpodmínečně na tom trváte."
Ustoupil, abychom mohli projít. Fred jim poděkoval
pokývnutím hlavy, já se kolem nich protáhl a přitom
nespouštěl plešouna z očí.
Jeho úsměv a ty lesknoucí se rty se mi vůbec nelíbily.
Ani pach vystupující z jeho oblečení nebyl vůbec příjemný.
Páchlo to jako z kanálu.
Dveře byly zavřené, ale ne zamčené. Dostali jsme se
na čerstvý vzduch a okamţitě jsme dostali do tváří
dešťovou spršku. Nad námi svítila lampa ve tvaru lebky.
- 71 -
 Vedle mě stál Fred a třásl se zimou V dešti začal
mrkat očima.
„A teď?" zeptal jsem se.
„Nic," odpověděl.
„Jste spokojen?"
„Ano."
„Chcete zase odejít z lodi?"
„Vy ţertujete, Johne, zanechal jsem svou společnici u
stolu, takţe nemohu odejít."
„Ano, ovšem, měl jste ji vzít s sebou."
Fred se zadíval směrem ke břehu. „Netroufal jsem si,
víte? Řeč té ţeny na mě skutečně zapůsobila. Bylo to velmi
podivné. Nedokáţu vám to vysvětlit, ale měl jsem pocit,
ţe..." Pokrčil rameny, protoţe nechtěl mluvit dál.
„Já vám rozumím. Jaké to bylo při vaší předešlé
návštěvě?"
Fred se rozhlédl kolem sebe, neţ mi odpověděl,
protoţe nechtěl, aby nás někdo slyšel. „Jak to bylo při naší
poslední návštěvě, vám neumím říci. V kaţdém případě
jiné, i kdyţ se nic nezměnilo."
„Jak jiné?"
„To se špatně vysvětluje, Johne. Nějak tu zhoustl
vzduch, znejistěl jsem a dostal jsem strach, jestli mi
rozumíte." Odkašlal si, pokrčil rameny a polknul.
„Nemohl byste mi to vysvětlit blíţe?"
Upřeně se díval do deště. „Ne, raději bych se vrátil. Je
to tu velmi nepříjemné."
„To chápu, pojďte."
Šel jsem jako první. Kdyţ jsem otevřel dveře, stáli oba
hlídači na svých místech a usmívali se na nás.
„Tak co?" ptal se zapáchající plešoun. „Zdálo se vám
- 72 -
na palubě příliš mokro?"
„Uhodl jste."
„Tak zůstaňte u nás. Dnes je skutečně výjimečný den,
však to sami uvidíte."
„Jak výjimečný?" zeptal jsem se.
V očích za brýlemi mu zajiskřilo. Vypadaly větší. „To
vám nemohu říci. Přišel bych o práci. Vanity Raise nemá
pro takové věci pochopení."
„Opravdu?"
Několikrát pokýval hlavou. „Opravdu. Jsme vázáni
slibem mlčenlivosti."
„No tohle? A kdy to vypukne?" zeptal se Fred.
Tentokrát odpověděl vrátný od svého pultu. Kniha s
rezervacemi byla uţ zavřená. „To nikdo neví, moţná uţ to
začalo a vy jste to zmeškali. Já na vašem místě bych šel
rychle dovnitř."
To jsme také učinili, ale přesto jsem nebyl klidnější.
Měl jsem pocit, ţe ti dva muţi něco skrývají.
A nebyli jediní.
I ostatní zaměstnanci byli zasvěceni. Hosté museli
přistoupit na jejich hru, ať chtěli nebo ne. Na schodišti,
kdyţ jsme byli z dosahu personálu, mi Fred zašeptal: „Tak
to vidíte!"
„Co vidím?"
„Ţe je to celé jen show. Uklidním Jessicu a ujistím ji,
ţe se nemusí ničeho bát."
„Ona je vaše ţena?"
„Bohuţel ne. Pokouším se ji uţ delší dobu přemluvit
ke sňatku, ale zatím se mi to nepodařilo. Chce být prostě
nezávislá." Pokrčil rameny a podíval se na mě. „Vy nejste
ţenatý?"
- 73 -
 „Ne."
„Nechci být indiskrétní. Váš společník, myslím, je
něco jako..."
„Ne, není to můj přítel v tom smyslu, který máte na
mysli," odpověděl jsem s pobaveným úsměvem a bavil se
tím, jak zčervenal. „Bill je uţ několik let ţenatý a má syna.
Jsme přátelé uţ od studentských let."
„Rozumím, promiňte. Tak tedy máte dnes večer něco
jako pánskou jízdu."
„Dalo by se to tak říci."
Proklouzli jsme mezi závěsem do restaurace plné
vzduchu ztěţklého cigaretovým kouřem, výpary z parfémů
a také pachu prken, z nichţ byla postavena loď.
Vítr, pronikající mezerami s sebou přinášel pach
hniloby.
Nejen mne to udivilo, i Fred pokrčil nos.
„Co je vám?" zeptal jsem se.
„Necítíte, ţe se změnil vzduch, Johne?"
„To vám jen tak připadá."
„Páchne to tu hnilobou."
„Pojďte, ať nenecháme vaši společnici samotnou."
O Jessicu se mezitím staral Bill Conolly. Oba dva si
spolu vyprávěli a skutečně se u toho bavili, protoţe jsme
slyšeli Jessicin smích. Zaklonila hlavu a smála se proti
stropu, kde se výhruţně vznášeli oba kostlivci.
„Těší mě, ţe se ti tu přece jen nakonec zalíbilo,
Jessico," řekl Fred.
Zvrátila hlavu dopředu a zatřepala jí, zatímco já si
sedal na místo. „Skutečně, Bill je opravdu zábavný. Zná
vtipy, které jsi ještě určitě neslyšel, Frede."
„Doufám, ţe ţádné lechtivé," poznamenal jsem.
- 74 -
 „Co si to o mě myslíš, Johne?" napomenul mě přítel.
„Vţdycky jen to dobré."
„Jaké to bylo venku?"
„Byla tam zima."
Bill pokýval hlavou. „Takţe vám dovolili, abyste vyšli
ven?"
„Jistě, byli jsme chvíli na palubě, ale bohuţel
nepřestalo pršet."
Jessica se podívala do talíře, v němţ ještě stále leţel
Drákulův steak. I vidlička z něho trčela tak, jak ji tam před
dlouhou chvílí nechala. Nic neobvyklého, aţ na to, ţe se
vidlička najednou začala chvět a to chvění sílilo.
Jessicin obličej ztratil barvu. S nevěřícným výrazem v
očích si přitiskla dlaň na ústa, aby potlačila výkřik.

Vypadalo to vskutku odporně. I já jsem musel

několikrát polknout, zatímco Jessica uţ se na to nedokázala
dívat.
„Prosím," zašeptala s pohledem upřeným na podlahu.
„Prosím vás pěkně, odstraňte to maso, mně je špatně."
Fred zkameněle seděl na své rakvi a nemohl odtrhnout
pohled z Jessicina talíře. Vidlička se pomalu nakláněla k
okraji talíře.
„Přeji dobrou chuť," poznamenal Bill sarkasticky.
Předklonil jsem se a vzal talíř do ruky. To nebyl
pohled pro útlocitné lidi. Mohl se jim z toho snadno obrátit
- 75 -
ţaludek.
Kam s tím?
Zamával jsem na číšníka. Nepřišel on, nýbrţ plešoun s
náušnicemi ve tvaru lebek. „Pane, co pro vás mohu
udělat?"
Ukázal jsem na talíř. „Jedl byste to maso?"
Podíval se na talíř zblízka, na pohybující se hmotu,
polkl a s nuceným úsměvem řekl: „Ne, myslím, ţe ne."
„My také ne. Odneste si to prosím, ale rychle!"
Vzal si ode mě talíř, omluvil se a nemohl pochopit, jak
se něco takového mohlo stát.
„To maso bylo určitě čerstvé. Jenţe, víte přece, kde
jste. Kromě toho hovořila paní šéfová o překvapeních."
„Takových se milerádi vzdáme."
„To samozřejmě chápu. Zeptám se v kuchyni a
nechám celou věc samozřejmě prošetřit."
„Vy máte také kuchyni?" zeptal se Bill.
„Přirozeně, co jste si myslel?"
„Kde?"
„Tady na lodi."
„Nemůţeme se tam jít podívat?"
Otočil se a odcházel, aniţ by nám na to odpověděl.
Zadíval jsem se k vedlejšímu stolu, kde seděla strnulá
Jessica na své ţidli z kostí, ruce křečovitě sepjaté.
„Do tohoto podniku uţ nikdy nevstoupíme," přísahal
Fred. „Tady uţ končí veškerá legrace, nemyslíte?"
Dali jsme mu zapravdu. Potom Bill řekl: „Podle mého
názoru je to pouze nevinný začátek dalších překvapení,
která máme ještě před sebou."
„Nic horšího snad uţ nemůţe přijít," doufal Fred.
Nechal jsem si odpověď pro sebe, protoţe jsem ho
- 76 -
nechtěl zbytečně strašit.
Jessica sáhla po své sklenici se šampaňským.
Sklenice, ve které bylo červené víno, se nechtěla dotknout,
protoţe jí barva vína pravděpodobně aţ příliš připomínala
krev. Napila se šampaňského.
Někde v pozadí místnosti se hlasitě rozesmál muţ,
zvedl sklenici do výšky a zvolal: „Přátelé, napijme se na
tuto restauraci a její neobyčejnou majitelku, Vanity Raise,
myslím, ţe si to zaslouţí. Mám pravdu?" Podíval se kolem
sebe a byl spokojen, protoţe mu většina hostů zatleskala.
Bill a já jsme se zdrţeli jakýchkoli projevů a ani
Jessica neměla chuť tleskat. Fred potlesk pouze
naznačoval.
„Tak tedy, přátelé, na Vanity Raise a její hostinec
duchů!" zvolal ten muţ.
Všichni, kdo měli v ruce sklenici, se jí chopili a zvedli
do výšky. Jessica, Bill a já jsme jen přihlíţeli.
Pak se začalo něco dít s Fredem. Napřed neklidně
poposedal na své rakvi, vrtěl při tom nechápavě hlavou a
začal stoupat vzhůru.
Nedobrovolně, jak si všiml a jak jsem i já mohl vidět,
protoţe z nitra rakve něco tlačilo na víko.
Víko se nadzvedlo spolu s Fredem a mezi spodní částí
rakve a víkem se utvořila mezera.
Byla dost velká, abych se mohl podívat, co v ní je.
Vylezla z ní dlouhá slizovitá paţe, která mohla patřit
pouze ghoulovi!

- 77 -
 6.

Suko měl radost, jak tiše a lehce se těţká kovová stěna

odsunula. Musel ji dokonce drţet, jinak by se bývala
otevřela na celou šířku lodi.
Zůstal chvíli stát. Počítal s tím, ţe najde za přepáţkou
někoho ţivého, ale bohuţel tam byla tma.
Ale prostor prázdný určitě nebyl. Suko sice
nerozeznával ţádné předměty, ale jeho pocit ho varoval.
Nechtěl vstoupit do temného prázdného prostoru, musel si
něčím posvítit.
Vědomě podstoupil to riziko, ţe vytáhl z kapsy
svítilnu a současně berettu z pouzdra. Ve světle malé, zato
silné svítilny se rozhlíţel prostorem.
Nad tím, co viděl, jen spokojeně pokyvoval hlavou.
Počítal s tím, ţe vstoupí do skladiště plného beden a krabic.
Objevil láhve s vínem. Na policích viděl plechovky se
zeleninou, čerstvé ovoce v bednách, poházených bez ladu a
skladu.
Ţádné zkaţené potraviny tu neviděl. Zato si všiml
dvou dveří, jimiţ se procházelo k další přepáţce, po jejichţ
šedivé kovové barvě klouzalo světlo jeho svítilny. To v
něm probudilo zvědavost. Rozhodl se, ţe otevře levé dveře,
a na to musel znovu pouţít svůj noţík jako páku.
Sotva se otevřela mezera, zavanul mu do obličeje
ledový závan.
Okamţitě mu naskočila husí kůţe a zamrazilo ho.
Věděl, kde se asi nachází. Stál u vchodu do velké lednice,
kde se uchovávaly čerstvé potraviny a tak počítal s tím, ţe
ani tam určitě ţádné lidi nenajde. Zdi byly pokryté
jinovatkou a po zdech a pod stropem vedlo chladicí
- 78 -
potrubí. Na hácích ve tvaru velkých otazníků visely velké
kusy masa. Maso mělo občas velmi bizarní tvary, které v
Sukovi vzbuzovaly různé představy, které raději rychle
potlačil.
Zavřel za sebou dveře, chvíli přemýšlel a dospěl k
názoru, ţe kuchyň a lednice musí leţet vedle sebe, aby
nemuseli zaměstnanci chodit daleko.
Posvítil si na druhé dveře. Pravděpodobně povedou do
kuchyně.
I tyto dveře mezi dvěma přepáţkami se otevíraly
pomocí stejného mechanismu na principu páky. Suko
rozhodně nepatřil k ustrašeným lidem, ale v tuto chvíli ho
přepadl pocit, ţe nestojí před normálními ţeleznými
dveřmi, ale před vchodem do vlastního hrobu.
Loď, i pří své velikosti, se lehce pohybovala v rytmu
vln naráţejících o břeh.
Páka byla studená a Suko ji tentokrát stiskl opatrněji
neţ předtím, ucítil mírný odpor, jak se zámek leţící na
druhé straně dveří otevíral a schoval svítilnu.
Teprve potom dveře pootevřel.
Vzniklou škvírou k němu pronikl pruh světla. Bylo to
bledé a studené světlo, jaké vydává měsíc. Dopadlo Sukovi
na boty.
Suko se nehýbal. Pozorně naslouchal, ale to, co slyšel,
nedokázal identifikovat. Teprve o chvíli později se odváţil
nahlédnout škvírou dovnitř. Jeho odhad byl správný.
Za dveřmi skutečně leţela kuchyně, ale prázdná.
Prázdná v tom smyslu, ţe tam stály všechny přístroje a
kuchyňská zařízení, ale nebyli tam ani kuchaři ani
pomocníci, kteří by se zabývali přípravou jídel. Vypadalo
to tu jako po vymření.
- 79 -
 Přesto se Suko rozhodl, ţe si kuchyni prohlédne,
protáhl se mezerou ve dveřích a hned je za sebou zavřel.
V poměrně velké kuchyni bylo teplo. Plotny zatím
ještě nevyhaslých sporáků vyzařovaly teplo, které se mísilo
s obvyklými kuchyňskými pachy.
Pánve, hrnce, mísy, plechy a ostatní nádobí, všechno
tu bylo, jen lidé chyběli.
Vařilo se tu na plynových sporácích i na elektrických
plotnách. Stály v řadě vedle sebe. Byly tu také velké
pracovní stoly. Všechno bylo zařízeno tak, ţe se lidé mezi
stoly a plotnami mohli pohodlně obracet a nemuseli pro nic
daleko chodit. Po levé straně byly myčky na nádobí. Byly
to velké stroje sahající asi do poloviny výšky místnosti.
Suko objevil i dva ventilátory v rohu pod stropem. Uţ se
neotáčely a vypadaly za mříţemi unaveně.
Podlaha byla ze světlých dlaţdic. Nebyla příliš čistá,
jak Suko zjistil. Byly na ní otisky podráţek a jakési další
stopy kolem sporáků.
Suko se sehnul, aby si stopy blíţe prohlédl. Byl to
jakýsi hustý hlen, na němţ se uţ vytvořil zaschlý povlak na
povrchu. Pach toho hlenu Suko znal. Tak odporně páchnou
jen mrtvoly a ghoulové!
Narovnal se. Ghoulové v kuchyni. Ghoulové jako
kuchaři, kteří připravují pokrmy. To opravdu jednoho
přejde chuť. Začal z hluboka dýchat nosem a při tom
objevil ještě jedny dveře, které musely vést z kuchyně do
lednice.
Ţe by se ghoulové schovali tam?
Suko důkladně prohlédl celou kuchyni a zkonstatoval,
ţe v ní nejsou ani lidé, ani démoni. Jen ten odporný zápach
dokazoval přítomnost ghoulů.
- 80 -
 Pomalými kroky, ohlíţeje se při tom na všechny
strany, kráčel přes kuchyni. Hledal nějaké další stopy.
Vchod do restaurace nemohl být daleko, aby nemuseli
číšníci běhat dlouhé vzdálenosti.
V mnohých restauracích uţ to měli zařízené tak, ţe
mezi kuchyní a restaurací byla stahovací okénka. Suko se
po nich díval a najednou se usmál, kdyţ je uviděl na pravé
stěně. Byly dost široké, ale zavřené.
V dolní polovině se zaleskla kovová klika. Suko za ni
chytil a vytáhl okénko nahoru. Teď uţ měl volný výhled.
Díval se do místnosti, která byla stejně prázdná jako
kuchyně. Byla vykachlíkovaná ţlutými kachlíky. Za
dveřmi stál dlouhý stůl pokrytý špinavým nádobím. Zdálo
se, ţe není nikdo, kdo by ho chtěl uklidit.
Kde asi vězí personál?
Suko nechal okénko otevřené a otočil se nazpět.
Nemohl se zbavit dojmu, ţe ho někdo sleduje.
Odkud se ten chlapík objevil, to Suko nedokázal říct.
Moţná ze skladu. V kaţdém případě nestál daleko od
dveří. Podle oblečení nepatřil ke kuchařům, protoţe na
sobě měl černý oblek, bílou košili, na očích brýle s tlustými
skly a na uších mu visely náušnice ve tvaru lebek.
Suko toho muţe před tím neviděl a on jeho také ne,
coţ dokazoval výraz v jeho obličeji.
Suko převzal iniciativu. „Kdo jste?" zeptal se ho
hlasitě a důrazně.
„Jmenuji se Landru."
„Těší mě. A co tady děláte?"
Landru si olízl odulé rty. Kdyţ zatáhl jazyk zpět do
úst, zůstaly mu na rtech husté sliny, které se ve světle
stropního osvětlení leskly. „To bych se mohl zeptat i já vás.
- 81 -
Já totiţ patřím k personálu. Dokonce jsem tu vedoucím a
dohlíţím nad tím, aby tu všechno běţelo tak, jak má."
„Tady uţ není na co dohlíţet. Zdá se, ţe vaši kuchaři
uţ odešli."
„Mají uţ po směně."
„Aha, tak je to tedy. A odešli i z lodi?"
Landru na Sukovu otázku neodpověděl. Místo toho
chtěl vědět, s kým má co do činění.
„Jsem tu hostem a zabloudil jsem," vysvětlil Suko.
Holá lebka přikývla. „Aha, host," opakoval hlasem,
který se Sukovi příliš nelíbil. „To je divné, ţe jsem vás
neviděl v restauraci."
„To byste si musel nasadit ještě silnější brýle, pane."
„Nemluvte nesmysly! Já vám teď řeknu, jak to celé
vidím já."
„Prosím, poslouchám."
„Vy nepatříte k hostům a jste na lodi něco jako černý
pasaţér."
„Ale jen něco jako, ţe?"
„Ano."
„Takţe zase můţu klidně odejít."
Landru se rozesmál a odplivl si. Překříţil si ruce na
prsou. Jeho prsty připomínaly krátké tlusté párky. V
obličeji mu zaškubalo. Suko začal mít dojem, jakoby se ten
člověk před ním měnil, jakoby se rozplýval a potom zase
skládal dohromady jako nějaká polotekutá hmota.
Ghoulové mají uvnitř jen samý sliz. Zbytek je jen
fasáda.
Suko si pohrával s myšlenkou, ţe vytáhne pistoli,
vystřelí a uvidí, jestli stříbrná kulka způsobí, ţe ghoul
vyschne.
- 82 -
 Bývalo by to skutečně nejlepší, ale Suko si ještě nebyl
tak úplně jistý. A ten nepatrný zbytek nejistoty způsobil, ţe
nechal berettu v pouzdře a nic neudělal.
Landru se Sukem jiţ nepromluvil. Otočil se k
odchodu.
„Hej, kam jdete?" zvolal Suko.
Landru mu nedal ţádnou odpověď. Ukazoval Sukovi
záda a přecházel přes kuchyni svým kachním krokem s
nohama od sebe.
Suko se nechtěl v ţádném případě nechat jen tak
odbýt. Proto zamířil za Landruem, ale rozhodl se pozdě.
Landru uţ stál u otevřených dveří, kterých si Suko předtím
nevšiml.
Podle jeho názoru dveře musely vést do velké lednice,
ale kupodivu z nich nevycházel chlad. Ani obláček neplul
směrem do kuchyně. Byla to menší špiţírna, ve které byla
uskladněna většinou zelenina, koření, sůl, to všechno ve
velkých pytlích vedle sebe. U otevřených dveří se Suko
zastavil a znovu oslovil Landrua. Ten se teď zastavil a
obrátil.
Obličej pokřivený ve zlém úsměvu. Ve světle lampy
se zdála jeho kůţe ţlutá. Ústa vypadala, jako dva nalepené
půlměsíce.
„Odejdi!" zasyčel na něho Landru. „Uděláš nejlíp,
kdyţ odejdeš!"
„Ani mě nenapadne," odpověděl Suko a aby potvrdil
váţnost svých slov, vykročil k Landruovi. Chtěl konečně
vědět s jistotou, zda jde o démona a proto chtěl vyzkoušet
bič.
Poloţil ruku na rukojeť, ale uţ se nedostal k tomu, aby
bič vytáhl, protoţe Landru se na něho vrhnul.
- 83 -
 Jako tlustý gumový míč na něho skočil, otevřel ústa,
která se v té chvíli podobala velké tlamě plné ţlutých zubů,
podobající se ţraločím.
To bylo typické pro ghouly!
Oba do sebe narazili. Suko pustil rukojeť biče a pustil
se do ghoula rukama. Z obou stran zasypával toho
odporného tvora ranami hranou ruky do krku, ale naprosto
se míjel účinkem.
Jeho ruce sice způsobily v kůţi rýhy, jaké vznikají,
kdyţ uhodíte do měkké hmoty, ale v bezvědomí Landru
nebyl.
Místo toho se jednou rukou pevně Suka chytil. Prsty
druhé hledal Sukův obličej a jeho oči, aby se mu do nich
mohl zabořit.
Suko rychle vtáhl hlavu do ramen a ghoulovy prsty
mu sklouzly na čelo a dál po vlasech. V tu chvíli Suko
vykopl kolenem a trefil ghoula do měkkého poddajného
břicha a zaslechl nad sebou ještě odporné zamlaskání, neţ
ho ghoul přitiskl k zemi.
Nebylo to těţké, neboť Suko uklouzl na louţi hlenu,
která z ghoula odkápla. Dopadl zátylkem na dlaţdice. V
hlavě mu explodovalo. Viděl před očima hvězdy a měl
pocit, ţe ho spláchla prudká vlna.
Jen neztratit vědomí, bušilo mu v hlavě, kdyţ se chtěl
převalit, ale ghoul na něm seděl jako tlustý kolos a díval se
na něho svýma studenýma nemilosrdnýma očima.
Kdyţ chtěl Suko vytáhnout berettu, protoţe uţ zase
jasně viděl, musel s politováním konstatovat, ţe se
ghoulem nechal vlákat do pasti.
Nejdříve ucítil zimu. Jasné znamení, ţe byly otevřeny
dveře do skutečné lednice. Neotevřel je Landru, jak Suko
- 84 -
zjistil. Otevřeli je jiní.
Kdyţ předtím Suko pátral po kuchařích a jejich
pomocnících, nedíval se zřejmě dost pozorně. Všichni se
totiţ ukryli v lednici. Kdyţ teď měli dveře otevřené, vyšli
ven.
Postavy v bílých kuchyňských stejnokrojích s
vysokými čepicemi na hlavách.
Ale podle jejich obličejů bylo poznat, ţe uţ nemohou
skrýt svou pravou totoţnost, neboť na nich bylo všechno v
pohybu. Hlen a kůţe vibrovaly a přecházely vzájemně
jedno v druhé, takţe obličeje vypadaly jako gumové
masky. Jejich ruce i prsty se měnily a dostávaly stále nové
tvary.
Vypadali ve svých kostýmech groteskně. Světlé pláště
a úzké kalhoty, černobíle kostkované se k nim vůbec
nehodily.
Nebylo pochyb. V této kuchyni připravovali jídlo
ghoulové.
Kdyţ to Sukoví začalo být jasné, naskočila mu husí
kůţe. Nebylo to však jen zimou a těmi odpornými ghouly.
Bylo to i tím, co drţeli ve svých prackách. Dlouhé
noţe a sekyry, se kterými kuchaři a kuchtíci sekali maso…

Fred to nedokázal pochopit. Seděl na víku od rakve

jako figurína, kterou někdo vyzvedl do výšky. Jeho obličej
vypadal jako pokrytý betonovým prachem.
- 85 -
 Mlčky mi pohledem poslal přes stůl otázku: „Co se to
děje?"
Jen já jsem mohl vidět, co se děje. Přítel Bill seděl tak
nevýhodně, ţe nic neviděl a Jessica rovněţ. Všimli si jen
toho, ţe Fred nedobrovolně stoupá do výšky.
Zasunul jsem pravou ruku pod sako, kde jsem měl
zastrčenou dýku.
„Zůstaňte klidně sedět, Frede," řekl jsem mu. „Teď
vstaňte!"
Neposlouchal mě a stoupal stále výš, aţ se začal
překlápět dozadu, protoţe teď bylo víko v šikmé poloze.
„Tak vstaň přece!" vyrazila ze sebe Jessica.
Teprve hlas jeho společnice vytrhl Freda ze strnulosti.
Vyskočil, zůstal stát vedle rakve a potom celý roztřesený
ustoupil dozadu.
Polootevřené víko nebylo od ostatních stolů vidět.
Zvedl jsem se z místa a současně vytáhl stříbrnou dýku z
pochvy, protoţe jsem viděl tu odpornou bytost vyplňující
vnitřek rakve. Třepala se jako hora rosolu, v níţ se sotva
dala rozeznat hlava a obličej.
Tento ghoul na mě působil jako barevné sklo. Kdyţ
zvedl hlavu, byl jsem u něj a bodl. Čepel se zabořila do
měkké hmoty. Znovu jsem uslyšel mně uţ známé zasyčení,
a kdyţ jsem vytáhl nůţ, zdálo se mi, ţe jsem zaslechl slabé
zasténání. Přesně z místa, kde se nacházela hlava, začala
hmota ustupovat a scvrkávat se. I ruka, která předtím
sahala přes okraj rakve, se stáhla zpět. Bylo po ghoulovi,
nemohl uţ konat své odporné a strašné skutky. Rychle jsem
přiklopil víko na rakev. Nikdo nemusel být svědkem jeho
ubohého konce.
„Můţete si zase sednout, Frede," řekl Bill.
- 86 -
 Fred ho poslechl, jako náměsíčník poslouchá něčí
tajné pokyny. Vůbec nepochopil, co se událo a zatím byl ve
stavu takového tranzu, ţe nám nekladl ţádné otázky.
To za něj převzala Jessica. „Myslím, Johne, ţe byste
nám měl leccos vysvětlit."
„Souhlasím. Jak jste viděla, nebyla ta rakev prázdná,
někdo se do ní schovával."
Pokrčila nos. „Proboha tady to ale odporně páchne. To
je jako pach hniloby."
„To také je," potvrdil jsem. Bill se zatím zdrţel
projevu a díval se na ruce, které měl poloţené na stole.
„Jak to?" zeptala se Jessica.
„Byl to ghoul, Jessico."
Jessica si uhladila vlasy. Její bílý obličej mírně
zrůţověl. Kdyţ polkla, zeptala se: „Coţe to bylo?"
„Vy nevíte, co je to ghoul? Dobrá tedy, ghoulové jsou
démoni."
„A tak strašně páchnou?"
„Ano, protoţe se obvykle zdrţují na hřbitovech, kde
nacházejí ideální skrýš."
Jessicu zamrazilo po těle. „To, co mi vyprávíte, je
neuvěřitelné. Jak je moţné, ţe se na hřbitovech mohou
zdrţovat takové bytosti. Co tam dělají?"
„Poţírají mrtvé," řekl jsem.
Jessica znovu polkla.
„Prosím, uţ se neptejte dál a spokojte se s tím, co jsem
vám řekl. Souhlasíte?" řekl jsem.
„Ano, ovšem, kdyţ myslíte." Přesto hned nato
vyslovila další otázku: „A teď bylo jedno z těch stvoření
tady?"
„Ano."
- 87 -
 „Jak se dostalo do té rakve?"
„To kdybych věděl. Ale zjistíme to, na to se můţete
spolehnout."
„To jako Bill a vy?"
„My jsme sem totiţ nepřišli jíst," vmísil se do toho
Bill. „Měli jsme jiné důvody."
„Jaké?"
Bill se usmál. „Dokáţete si představit, ţe nejsme
normální hosté?"
Jessica sebou trhla. „Chcete tím snad říci, ţe jste také
démoni?"
„Ne, nebojte se," odpověděl Bill se smíchem.
„Démoni nejsme. Pan Sinclair je policista. A o mě by se
dalo říci, ţe jsem reportér."
„Je to pravda?" zeptala se Jessica nedůvěřivě. Mířila
tu otázku na mě a já přikývl. Jessica si neklidně hrála s
rukama. „Tak jsme potom měli s Fredem štěstí, ţe jsme
seděli blízko vás."
„Dalo by se to tak říci."
„Co teď budete dělat? Nebo znáš řešení ty, Frede?
Prosím, řekni taky něco!"
Její přítel však byl stále ještě v šoku. Setřel si
kapesníkem pot z čela. „Já to stále ještě nemohu pochopit.
Nejraději bych utekl."
Jessica pokývala hlavou. „To je ti podobné. Ne, my se
tomu problému musíme postavit." Její slova nám ukázala,
kdo z těch dvou je silnější osobnost.
„Proboha, tobě se to snad líbí?" zvolal rozčileně Fred.
„To nemohu říci," odpověděla.
„Tak tedy zmizíme."
„Vaše společnice má pravdu," řekl jsem Fredovi.
- 88 -
"Myslím, ţe by nemělo smysl, abyste se teď pokoušeli
odejít, protoţe si neumím představit, ţe by vás nechali.
Všechno se totiţ blíţí velkému finále, jak se obávám."
„Ale předtím jsme přece..."
„Mezitím se však hodně změnilo."
„Johne, někdo je za tebou!" varoval mě Bill.
Po těch slovech jsem se obrátil dozadu.
Byl to onen holohlavý šéf, který se blíţil k našemu
stolu. Poţírač mrtvol klopýtal mezi stoly a svou kolébavou
chůzí se podobal volavce, pátrající po rybách.
Zůstal jsem klidně sedět a Bill ho nespouštěl z očí.
Chlapík se zastavil mezi našimi stoly, mírně se
předklonil s rukama za zády. Na tváři falešný úsměv a
podlézavý výraz.
„Co chcete?" zeptal se ho Bill zostra.
Já jsem se do toho nehodlal plést, dokonce jsem se k
němu otočil zády a z pod košile jsem vytáhl kříţek. Zatím
jsem ho však jen drţel v ruce. Všiml si toho jen Bill.
„Je mi líto, ţe musím přerušit váš rozhovor, ale slyšel
jsem, ţe máte nějaké problémy."
„Ach, opravdu?"
„Ano."
Bill roztáhl ruce od sebe. „Vidíte něco, pane?
Rozhlédněte se."
Chlapík zrozpačitěl a nedokázal na to odpovědět. „Ne,
nevidím nic."
„Takţe můţete zase klidně odejít, ale vaši informátoři
měli skutečně v něčem pravdu. Něco se tu skutečně stalo."
„Byli jste tedy nespokojeni?"
„Tak se to nedá říct. Podivovali jsme se nad tím, ţe
rakev, na které sedí tento pán, není prázdná."
- 89 -
 „Coţe?" napřímil se a zavrtěl při tom svou úzkou
lebkou. „Ţe v té rakvi někdo je?"
„Ano, v té rakvi někdo byl." Bill hovořil tak hlasitě,
aby to slyšeli i u ostatních stolů. Viděl, jak sebou ten
poţírač mrtvých trhl úlekem.
„Prosím vás, pane..."
„Mé jméno je Conolly a vaše?"
„Ferguson."
„Tedy, pane Fergusone, v té rakvi se někdo skryl."
„To není moţné, to by nemohl přeţít."
„Však také nejde o člověka, Fergusone, ale o ghoula.
Víte, co jsou to ghoulové?"
Ferguson sebou znovu trhnul. Zastrčil si prst za
límeček košile, jakoby mu najednou byl příliš těsný.
„Ghoulové?" řekl. „To jsou... Myslím, ţe jsem o nich uţ
něco slyšel nebo četl. Ano, myslím, ţe to bylo o ghoulech.
To jsou..."
„Démoni," dopověděl Bill a vstal od stolu. „Ti
nejodpornější démoni, jaké známe. Bytosti, které se ţiví
mrtvolami. Věděl jste to, Fergusone?"
„Přestaňte, prosím!" Roztáhl ruce v obranném gestu.
„Přivádíte ostatní hosty do rozpaků."
„Co je to za historku?" zeptal se ten muţ, který před
tím pronášel přípitek majitelce restaurace. „Mohl byste
nám to vysvětlit, pane, ale rychle!"
„Ne, ne, to nic. Tihle pánové jsou jen trochu
nervózní."
Pokud tu byl někdo nervózní, pak to byl Ferguson a ne
my. Otáčel hlavou dokola a rozhlíţel se po nějaké pomoci.
Ale ani plešouna, ani Vanity Raise nebylo nikde vidět. Bill
se zatím postavil za Freda a prakticky ho zvedl z rakve.
- 90 -
Ferguson si toho všiml teprve, aţ Bill uchopil víko.
„Jen se podívejte, pane!"
„Nechte to víko na místě!"
„Ale proč?" Bill jedním tahem odklopil víko, takţe
Ferguson mohl vidět přímo do rakve.
Jeho oči se rozšířily úţasem. Najednou měl otevřená
ústa a šedivý jazyk mu visel přes spodní ret. U ostatních
stolů začali hosté vstávat. Tlačili se, ovšem v bezpečné
vzdálenosti, kolem nás, aby se také mohli podívat do rakve.
„Tam, podívejte se dobře, Fergusone!"
Ale Ferguson nechtěl. Trápilo ho špatné svědomí a
odvrátil hlavu.
Bill uchopil Fergusona za rameno a nedbaje protestů
ostatních, drţel ho za pravou paţi, kterou mu zkroutil za
záda a tak ho přinutil podívat se do rakve.
„Byl to ghoul," zvolal Bill.
Ferguson hekal a sténal. Nejen on viděl, co zůstalo z
obsahu rakve. Dno pokrývala vyschlá krystalická hmota od
jednoho konce ke druhému.
Hlen uţ zmizel i postava, kterou předtím tvořil,
protoţe kouzlo stříbrné dýky ghoula rozpustilo, coţ mohli
svědkové vidět na vlastní oči.
„Tak co?" tlačil se dopředu ten hlučný člověk. Byl
šedovlasý, měl na sobě tmavý oblek a ruku tak velkou, ţe v
ní skoro nebylo viděl sklenici s vínem.
„Co to má znamenat? To nám tu ukazujete seschlý
cukr?"
„Něco podobného," odpověděl Bill.
„Kvůli něčemu takovému nemusíte toho člověka
násilně drţet."
„Hned ho pustím, aţ zmizíte."
- 91 -
 „Jen nebuď drzý, mladíku."
„Pojď sem, Burte," stáhla ho dozadu nějaká ţena,
která chtěla zachránit situaci.
Bill uvolnil sevření. Vrchní se znovu narovnal a chtěl
si začít stěţovat, kdyţ jsem se do toho vmísil já.
„Chtěl bych se vám omluvit, pane." Všichni si
mysleli, ţe se přeslechli a dokonce i Bill se na mě udiveně
zadíval.
„Za co?"
„Prosím, pane Fergusone," vstal jsem a podal mu
ruku, ve které jsem drţel kříţek.
Ferguson byl natolik vyvedený z míry, ţe na ten trik
naletěl. Rozhodlo se ve vteřině.
Najednou se místností rozlehl pronikavý výkřik a
vyděsil i ty nejposlednější hosty. Vypadalo to, jakoby se
chtěl Ferguson postavit na špičky. Ale to uţ nedokázal,
protoţe se zhroutil. Stáhl jsem ruku nazpět a nechal kříţek
volně viset. Při tom jsem se díval na klečící postavu, která
měla uţ jen jednu ruku a to levou.
Pravá zmizela. Rozpustila se při doteku s kříţkem.
Teď mu jen něco kapalo z rukávu. Byl to páchnoucí hlen,
který se táhl z rukávu aţ na podlahu, kde vytvářel neustále
se rozšiřující louţi.
Vrchní byl rovněţ ghoul a zemřel před očima velkého
mnoţství vyděšených svědků. Nikdo z nich nepromluvil.
Cítili jen ten odporný pach, pach rozkladu, který se vznášel
nad všemi stoly a pomalu se rozplýval po místnosti.
Šaty uţ neměly na čem drţet. Celá rozpouštějící se
postava se zhroutila, naštěstí čelem dolů, takţe nikdo
neviděl, jak se jí rozpouští obličej. Nejprve dopadl hlavou
na stůl a potom sklouzl na zem. Hlen se roztékal jako hustý
- 92 -
sirup a pak začal vysychat a krystalizovat. Já a Bill jsme
udělali zeď, abychom zabránili ostatním ve výhledu.
Jessica s Fredem stáli stranou. Nehýbali se z místa, ale
rudovlasá Jessica se na nás upřeně dívala.
Teprve teď nás ostatní začali zahrnovat otázkami. V
tom hlučícím davu uţ najednou nebylo moţné se mezi
sebou dorozumnět. Někteří muţi se rozběhli k závěsu.
„Podíváme se, jestli jsou dveře zamčené!" volali.
Nedrţel jsem je. Bude lepší, kdyţ loď opustí. Tady
jsou totiţ uvězněni jako v pasti.
Ţeny si oblékaly kabáty a chtěly také pryč. Ale uţ se k
tomu nedostaly, protoţe se mezitím vraceli jejich manţelé.
Bledí v obličeji. Dostal jsem z toho velmi nepříjemný
pocit.
I Bill něco zpozoroval. „Johne, budeme muset
zasáhnout, něco se stalo."
„Jsem stejného názoru."
Oba jsme se rozběhli směrem k vracejícím se muţům
a ptali se jich po důvodu hromadného návratu. Zprvu nám
nikdo neodpovídal. Teprve, aţ jsme začali mluvit zřetelně a
nahlas, jeden z nich si dodal odvahy.
„Nemůţeme ven, proboha."
„A proč ne?" zvolal Bill hlasitě.
„Uţ nejsme na vodě!"
„Coţe?" zvolal někdo. „A kde tedy?"
Ten, co hovořil, by úplně popelavý strachem a chvěl
se jako list ve větru. „To vám neřeknu. Jsme někde, ale uţ
ne na Temţi..."

- 93 -
- 94 -
 7.

Kdyţ Suko opustil policejní člun, zanechal v něm

další dva další členy posádky.
Slim Murray a Dave Eaton zůstali na člunu. Byli
zvyklí na noční sluţbu. Jen se zlobili, ţe musí kotvit na
jednom místě a nemohou se nechat unášet proudem řeky.
Měli plovoucí restauraci sledovat jen z povzdálí, nic
víc. Při takových sluţbách, kdy byli přesvědčeni o tom, ţe
se nemůţe nic stát, se samozřejmě jejich obezřetnost
sníţila. Po určité době si oba začali stěţovat, ţe je od
neustálého drţení dalekohledu bolí ruce.
Murray se zazubil. Stáhl se do kabiny a řekl: „Co
budeme dělat?"
„Kdyţ se mě tak ptáš, Slime, tak bych řekl, ţe tu loď
můţeme klidně sledovat i pouhýma očima."
„Souhlasím. Tak pojď sem."
Také Dave Eaton se stáhl do kabiny, kde uţ Murray
vařil horký čaj a právě ho rozléval z konvice do dvou
hrníčků. Jeden z nich podal kolegovi. Dave Eaton si sundal
rukavice a foukal do horké páry vystupující z hrnku. „Není
mi vůbec jasné, co ten inspektor má v úmyslu. Ta loď je
přece úplně neškodná. Radši bych seděl v té restauraci, neţ
v téhle úzké boudě." Usrkl horkého čaje. „Zasvětil tě do
svýho plánu, Slime?"
„Taky ne."
„Velký tajemství, co?"
„Jako vţdycky. Naši kolegové něco rozběhnou, aniţ
by nám cokoli řekli."
„Ale hlídat nás nechají."
Murray přikývl a poplácal Dava po rameni. „Budeš si
- 95 -
na to muset zvyknout, chlapče. V prvních letech jsi jen
pomocná síla a holka pro všecko."
„Ale já jí nechci zůstat!"
Murray pokrčil rameny. „Jestli se ti podaří udělat
kariéru, tím líp pro tebe."
„Uţ je to lepší?"
„Jde to."
Dave si přehodil nohu přes nohu a natáhl ruce a
odsunul konvici s čajem, aby ji nepřevrhnul. „No, berme to
tak, jak to jde. Dva příští roky ještě musím péct malé
housky a potom uţ to půjde rychle dopředu."
„Já ti to přeju." Slim Murray přistoupil s
dalekohledem k oknu. Zadíval se bočním okénkem ke
druhému břehu na loď, kterou hlídali.
Nic se tam nedělo.
Plující restaurace se dále neškodně vznášela na vlnách
u břehu. Po půl minutě odloţil Murray dalekohled na stůl.
„Nic, všechno normální," konstatoval.
„Viděls inspektora Suka?"
„Ne, jen jeho člun."
„Co kdyţ ho opravdu přepadli." Dave Eaton mluvil o
události, kterou, jak se jim zdálo, viděli. Neţ Suko dorazil
k cíli, zdálo se jim, ţe byl někým napaden.
„To by nám dal vědět."
„Já si to taky myslím." Dave si odkašlal. „Máš ještě
doušek toho tvého superčaje?"
„Ovšem." Murray mu nalil, zatímco Dave se díval
skrze otevřené dveře na palubu, kam vítr hnal šedivé
spršky vody z nikdy neustupujících mračen plujících nad
lodí i nad vodami Temţe. Velmi nepříjemné, mokré počasí,
ze kterého nemůţe mít ţádný člověk radost. Zejména ne
- 96 -
policisté, kteří se proto raději zdrţovali v kabině.
„No, jo," řekl Dave Eaton a otočil se při tom doleva.
„Tak já se půjdu na ten náš potok podívat."
„Prosím."
Eaton si nasadil dalekohled k očím a zaostřil.
Murray, jeho starší kolega, si natáhl nohy před sebe a
zívl, aniţ by si dal přes ústa ruku. Cítil se nějak unavený, i
kdyţ byl na noční sluţby zvyklý. Moţná to způsobil ten
mokrý a studený prosinec. Také na vánoce nezněla
předpověď počasí povzbudivě, protoţe nehlásili ţádné
sněţení. Nebudou tedy ţádné bílé vánoce, ale lidé ve městě
uţ si na to za ta dlouhá léta zvykli.
Najednou zaslechl jasný, téměř pubertální smích
svého kolegy.
Murray se napřímil. „Co se děje?"
„To snad není moţné."
„Co?"
„Pojď se podívat sám, rychle!1'
Vzrušený hlas mladšího kolegy vzbudil v Murrayovi
zvědavost. Věděl, ţe Dave není ţádný vtipálek. Kdyţ se
takhle chová, musel objevit něco opravdu neobvyklého.
Murray se postavil vedle něho.
Dave zpozoroval jeho přítomnost a řekl: „Musíš se na
to podívat, Slime. Zatím ještě není pozdě."
„Tak mi dej dalekohled."
Murray si přiloţil dalekohled k očím a myslel si, ţe se
dívá na film od Spielberga. Řeka se skutečně podobala
filmové kulise, která končí na protějším břehu, kde byla ta
plující restaurace.
Ještě tam stála, ale změnila se. Nejprve se to dalo jen
obtíţně rozeznat, protoţe kolem lodi se utvořil modrošedý
- 97 -
mlhavý závoj, který ji celou zahalil. Kde se ta mlha tak
najednou vzala, ani jeden z nich nedokázal říci, protoţe
jinde nad vodní hladinou ţádná nebyla. Aţ na několik
malých obláčků, které se nad vodou vznášejí za kaţdého
počasí.
„No, co na to říkáš?" zeptal se Dave.
Murray zavrtěl hlavou. „To je váţně neuvěřitelné. Víš,
odkud se ta mlha vzala?"
„Ne."
„Najednou tam prostě byla?"
Murray přemýšlel. Má zalarmovat kolegy, nebo ještě
chvíli pozorovat? Rozhodl se pro druhou variantu, ţe bude
loď ještě nějakou chvíli sledovat.
Obrysy restaurace uţ nebylo téměř vidět přes hustou
mlţnou polévku.
Ale nezůstalo jen u toho.
Najednou se v mlze něco pohnulo. Nejprve si oba
pozorovatelé mysleli, ţe se mlha začíná pohybovat, pak ale
zjistili, ţe se pohyb omezuje jen uvnitř, kde je mlha
nejhustší, a ţe to musí mít nějaký zvláštní smysl.
„Co se s tou lodí děje?" vydechl mladší Dave Eaton.
„Připadá mi to, jakoby se pohybovaly kabiny na palubě a
ţe se v nejbliţších okamţicích rozpadnou."
„Nemaluj čerta na zeď!"
„Ale tak to je!"
„Přestaň člověče! Já..." Murray nedomluvil. Události
mu vzaly další slova z úst. To, co viděli, hraničilo se
šílenstvím, protoţe se to nedalo rozumem vysvětlit.
Mlha zmizela.
To by bylo přirozené. Mlhy vznikají a zanikají, ale
tato s sebou vzala celou loď. Musela ji rozloţit na
- 98 -
jednotlivé atomy, které odpluly spolu s ní neznámo kam.
Pryč od břehu, někam do nedohledna. Ať se dívali oba
muţi, jak chtěli, loď uţ neviděli. Zmizela. Kotviště zelo
prázdnotou. Viděli jen zpěněné hřebeny vln ţenoucí se ke
břehu.
Pomalu, jakoby byli domluveni, spustili ruku s
dalekohledem.
Podívali se na sebe.
„Chápeš to?" zašeptal Dave.
Slim Murray jen kroutil hlavou.

Člověk, který nám tu novinu sdělil, se rozesmál a

současně vzlykal. Byl úplně na dně s nervy. Ostatní
svědkové na tom nebyli o nic lépe. Stáli tu oněmělí hrůzou
s rameny svěšenými, takţe to ještě zvyšovalo dojem jejich
bezradnosti.
Bill zůstal stát na místě, kdyţ jsem k nim přistoupil.
Ostatní hosté se zatím zdrţeli komentáře a proto bylo můj
hlas slyšet aţ do nejzazších koutů restaurace.
„No dobře," řekl jsem. „Nacházíme se tedy ve
výjimečné situaci, sice jsem s tím nepočítal, ale nepřišel
jsem sem bezdůvodně."
„Nech toho!" okřikl mě ten velkohubý člověk.
„Pane, sedněte si na ten váš hranatý zadek a
poslouchejte!" rozkřikl jsem se na něho, za coţ mi kdosi
zatleskal. „Jmenuji se John Sinclair, a jak uţ jsem řekl,
- 99 -
nepřišel jsem sem bezdůvodně. Jsem tu sluţebně. Jsem
policista Scotland Yardu. Dovolíte teď, abych mluvil dál?"
„Ano, mluvte!" zvolala jedna ţena.
Ostatní souhlasně přikyvovali.
„Tak dobře. Není důvodu pochybovat o tom, co nám
řekli očití svědkové a já se pokusím vám dát k tomuto
fenoménu vysvětlení."
„Existuje nějaké?" zeptala se Jessica a promluvila tak
z duše mnoha ostatních, jak jsem poznal z pokyvování
jejich hlav.
„Ano, existuje, i kdyţ bude pro mnohé z vás těţce
pochopitelné. Naše loď byla unesena." Mluvil jsem rychle
dál, neboť jsem cítil nevyslovenou nedůvěru.
„Nejde však o normální únos, ale o magické síly. To
znamená, ţe my a celá tato loď se v této chvíli nacházíme
ve spárech démonických sil. Nic dalšího vám zatím
neřeknu, ale věřte mi, ţe je to pravda."
Ukončil jsem svou řeč a čekal na reakci okolí.
Byla rozdílná. Někteří zamlkle stáli a dívali se upřeně
před sebe, jakoby tam mohli najít potvrzení mých slov. Jiní
zase nechtěli tomu, co jsem řekl, věřit.
„Ne!" zvolal jeden mladík ve fialovočerném
dvouřaďáku a vlasy barvy zralé pšenice. „Nevyprávějte
nám tady pohádky. S tím můţete jít do Hollywoodu. Já
osobně se jdu podívat ven."
„Tam je velká mlha!" sdělil mu jeden ze svědků, který
stál vedle mne.
„Coţe?"
„Ano, pane."
Byl mou prudce vyslovenou otázkou zaskočen.
Vzpomněl jsem si na Mágovy planety. Přemýšlel jsem
- 100 -
dál a vzpomněl si na smrtící mlhu, která tam vzniká.
Proklatě, jestli je naše loď obklopena oblakem mlhy, můţe
zcela pravděpodobně jít o tu smrtící mlhu. Jestli se někomu
podaří z restaurace vyjít, vstoupí do mlhy, která mu oddělí
maso od kostí, takţe z něj zbude jen kostra.
Jeden chtěl jít ven!
Mladík s vlasy zralé pšenice vystoupil z davu a
zamířil ke mně.
„Zůstaňte stát!" varoval jsem ho poprvé.
„Poldo, ty mi můţeš políbit zadnici!" zařval mi v
odpověď.
To jsem sice neměl vůbec v úmyslu, zato jsem byl
připraven zachránit mu ţivot. Uţ byl u závěsu, kdyţ jsem
ho dohnal a strhl ho za rameno k sobě. Ve chvíli, kdy se
otáčel, mi zasadil ránu.
Já s tím však počítal a sklonil se tak rychle, ţe mě jeho
pěst minula.
V té chvíli jsem vyrazil pravačkou.
Ani jeho fialovo černé sako nemohlo můj úder
ztlumit. Začal se dávit a klesl na kolena. Táhl jsem ho zpět
k ostatním. Dovrávoral aţ k prvním stolům, kde se ho ujali
ostatní.
Ještě jednou jsem zopakoval své vysvětlení pro ty,
kterým mé jednání připadalo příliš tvrdé.
„Udělal jsem to ve vašem vlastním zájmu," varoval
jsem je hlasitě. „Zůstaňte v podpalubí. Je to jediná šance,
jakou ještě máte. Ta mlha můţe být smrtelná a takové
riziko nikdo z vás nechce podstoupit, nebo snad ano?"
Odpovědí mi bylo mlčení.
Bill se postavil vedle mě. „Můj přítel má pravdu,"
řekl. „Nacházíme se ve velmi kritické situaci. Ani zde
- 101 -
nemáme absolutní jistotu, ale jsme tu chráněni před mlhou,
která by vám, kdybyste vyšli ven, poţrala maso z kostí."
Jedna ţena se pronikavě rozesmála a roztočila se
dokola. Sukně jí při tom vířila do výšky.
„Pro pána, pane, odkud to všechno víte?"
„Prostě to vím!"
„A co proti tomu hodláte udělat?" zeptal se někdo.
„Za prvé bych vás chtěl poţádat, abyste zachovali klid
a nepodléhali panice, ať se stane cokoliv. Posaďte se,
prosím, na svá místa, nikam neodcházejte a čekejte."
„Vy nás tu necháte samotné?"
„Ano, je to nanejvýš pravděpodobné. Jdu si promluvit
s tou osobou, která vám slíbila hrůzné překvapení. Se
slečnou Vanity Raise. Budu jí muset poloţit několik
otázek."
„Moţná je uţ pryč. Přece není tak hloupá, aby zůstala
na palubě potápějící se lodi."
„Nebojte se, Frede," řekl jsem, neboť to byl Fred, kdo
promluvil. „Vanity je stále s námi na lodi. Konečně, to ona
se postarala o tu neobvyklou vzrušující cestu."
„Jak někdo můţe něco takového dokázat?" zeptala se
jedna postarší ţena a dívala se na mě prosebnýma očima. V
ruce svírala perlový náhrdelník.
„Můţe se to podařit někomu, kdo uţ není člověkem,
madam."
Ţena se hystericky zasmála . „Teď uţ ale přeháníte,
pane, kaţdý z nás slečnu Raise viděl. Připouštím, ţe na
sobě měla neobvyklé šaty, ale tvrdit proto, ţe uţ není
člověkem? Ne, tuto teorii nemohu podpořit."
„Madam, docela vás chápu, ale rád bych vás poprosil,
abyste mi věřila. Jde tu o mnohem důleţitější věci a hlavně
- 102 -
o vaše ţivoty."
„Dobře," přikývla a vypadala při tom jako slečna Ellie
ze seriálu Dallas. „Věřím vám, pane, a spoléhám na vás. A
můj muţ to udělá také," řekla nakonec.
Ten stál vedle ní a pokyvoval hlavou,
„Děkuji vám." Otočil jsem se k ostatním. „Prosím
posaďte se a čekejte, jaká překvapení ještě pro nás
majitelka restaurace přichystala."
Mladíka s blond vlasy drţely dvě ţeny, které ho
násilím posadily za stůl. Předstoupil další. „Poslouchejte,
pane Sinclaire, napadlo vás vůbec, ţe jsme tu sami. Uţ tu
není ţádný personál."
„Toho jsem si všiml."
„A jaké vysvětlení pro to máte?"
„No, takový, ţe pomocníci jednoduše slouţí své paní.
Byli k tomu vycvičeni."
„Takţe to také nejsou lidé?"
„To vám nemohu říci. Ale v kaţdém případě počítejte
s nejhorším."
Vrátil jsem se k Billovi, který na mě kýval. „Člověče,
jsem rád, ţe jsem si s sebou vzal svou zlatou pistoli. A ty si
opravdu myslíš, ţe se nacházíme ve smrtící mlze?"
„Ano."
„No to je dobré. Kam nás asi unáší?"
„Neodvaţuji se na to myslet, příteli, ale mám to
nejhorší podezření."
„Ano, já také. Planeta..."
„Správně."
„Pane Boţe!" Billovi naskočila husí kůţe.
„Proto je pro mě teď nejdůleţitější, abych Vanity
našel. Chceš jí snad nasadit palečnici?"
- 103 -
 „Tak nějak."
Bill si uhladil vlasy. „Pomyslels vůbec na Suka?"
„Ne."
„Myslím, ţe bychom ho měli najít. Jestli se Suko
dostal na palubu a zastihla ho ta smrtící mlha, tak za nic
neručím."
„Já vím."
Jessica se na nás dívala a slyšela nás. „Dobré nebe!"
zašeptala. „Do jakého hororu jsem se to dostala? Všechno,
co jste říkali, je pravda?"
„Bohuţel."
„Co proti tomu hodláte dělat?"
„Kdybych tak mohl vyslechnout Vanity Raise, všem
by nám to pomohlo."
„Johne, nastaly potíţe!"
Bill viděl víc neţ já. Dokonce uţ sáhl po zbrani.
Nevěděl jsem, po jaké zbrani, protoţe měl ještě berettu.
„Kde?"
„Pod stropem. Kostlivci!"
„To nám ještě chybělo." Ustoupil jsem aţ ke zdi a
viděl neuvěřitelné.
Kostlivci ve svých černých pláštích uţ neviseli
nehybně pod stropem.
Pohybovali se, jakoby leţeli na vlnách.
Jejich kosy s nimi.
Avšak prudčeji neţ sami kostlivci a při tom naráţely
jedna o druhou. Ale nezůstalo jen při tom. Při prvním
nárazu zaznělo aţ do posledního kouta místnosti podivné
zařinčení.
Vzbudilo pozornost všech. „Pane Boţe, tam!"
Ten výkřik však nebyl nutný. Uţ to viděl kaţdý. I my
- 104 -
jsme sledovali, jak se kostlivci uvolnili od stropu a vznášejí
se volně nad hlavami hostů.

- 105 -
 8.

Suko neviděl ţádnou šanci těm zbraním uniknout.

Ghoulové ve svých šatech se k němu blíţili a vytvořili
kolem něho půlkruh.
Jestli teď udělá nějaký prudký pohyb, bez váhání ho
zabijí.
Uţ jejich zbraně byly samy o sobě strašné.
Noţe s ostrými a špičatými čepelemi. Některé z nich
byly zubaté jako pily. Suka napadlo, ţe má kolem sebe jen
ghouly muţského rodu. Zatím se ještě neproměnili. Teď na
ně dopadalo plné světlo ze stropu.
V jejich tvářích nebo očích neobjevil Suko ţádný
výraz. Byly to jen prázdné masky, na nichţ kuchařské
čepice vypadaly přímo směšně. Mezi nimi stál plešoun.
Cítil se jako absolutní pán situace a vůbec se
nenamáhal skrýt svou pravou totoţnost, protoţe se
nacházel těsně před proměnou v ghoula.
Teď mu dokonce vytékal sliz z koutků očí, z úst, ze
sotva znatelných nosních dírek, i z uší.
Shromaţďoval se na bradě a odtud kapal ve velkých
kapkách na zem.
Landru teď převzal slovo. „Zůstaň leţet, Číňane.
Zůstaň leţet, jinak tě okamţitě zabijeme!"
„Jaký je v tom rozdíl?" zeptal jsem se.
„Vlastně máš pravdu. Ale je tu důvod, proč ti poněkud
prodlouţíme ţivot."
„Já vám za to děkovat nebudu."
„To také nemusíš. Nalézáme se ve velmi výhodné
fázi. Dostal jsem za úkol hlásit vše neobvyklé a ty jsi
neobvyklý."
- 106 -
 „Skutečně?" podivil se Suko.
„Ano, protoţe nepatříš mezi hosty. Dovedu si
představit, ţe tě Vanity bude chtít potrestat sama."
„Kdo je to?"
„Naše šéfová. Měla podezření. V restauraci totiţ sedí
dva muţi, kteří se jí vůbec nelíbili, protoţe toho moc vědí a
dokonce znají Mágovy planety, na kterých se momentálně
nacházíme."
„Coţe?" zvolal s údivem Suko.
Landru pobaveně sledoval udivený výraz na Sukově
tváři.
„Jak to, ty jsi nic nevěděl?"
„Ne.“
„Dostali jsme se do nejúčinnější magické fáze a vrátili
jsme se zase tam, odkud jsme přišli. Pocházíme totiţ z
Mágových planet."
„Ach ne!"
„Mimo jiné je to domovina ghoulů, coţ jsi zřejmě
věděl, protoţe i na tobě vidím, ţe ti není ta planeta
neznámá. Jak uţ jsem řekl, mnohé se rozhodne a toto
rozhodnutí přenechám naší šéfové."
Suko zatím tu ţenu neviděl. Byl napjatý, jak asi
vypadá. Proto zůstal leţet na zemi. Z lednice na něj vanul
studený vzduch, který se koncentroval v obláčky vznášející
se nad zemí.
Lidé by to v lednici, ve které bylo rozsvícené světlo,
sotva vydrţeli. Ale ghoulům to vyhovovalo. Byli proti
chladu imunní.
A ta jejich šéfová, ta Vanity, ukrývá se také v lednici?
Pozoroval dav protivníků, kteří se nemohli dočkat, aţ
ho zabijí a slyšel kroky. Nepřicházely z lednice, ale
- 107 -
odněkud zprava. Kdyby to byla Vanity, kdo přichází,
musela by prolézt otevřeným okénkem.
Bohuţel, přes hradbu ghoulů Suko neviděl. Dlouho
však nemusel čekat. Cítil, ţe se za ním někdo zastavil,
protoţe mu na hlavu dopadlo něco jako slabý stín. Kromě
toho ho něco šimralo po vlasech. Byl to okraj šatů, které
měla Vanity na sobě.
„Takţe to je on!"
„Ano, čmuchal tady!" odpověděl Landru.
„Číňan. Jak jinak! Opravdu jsem tě postrádala, Suko."
Suko naslouchal tónu jejího hlasu a poznal, ţe je
neutrální. Mohl patřit ţeně, zrovna tak jako muţi.
„Vy mě znáte?" zeptal se.
„Ano, ale aţ teď osobně. Ale tam, kde je jistý pan
John Sinclair, nemůţe chybět ani jistý Číňan, jménem
Suko. A také jsem tě nedaleko něho našla!"
Vykročila a obešla ho. Zastavila se mezi Sukem a
skupinou ghoulů.
Inspektor byl jejím vzezřením překvapen. Z dlouhých
bílých šatů s četnými záhyby vyčnívala hlava jako
umělecké dílo. Světle modrá kůţe obličeje pokračovala
jakousi módní čapkou, podobnou koupací čepici, která
zakrývala vlasy. Čepice tyrkysové barvy se skládala z
nesčetných šupin poskládaných vedle sebe. Její oči měly
namodralý nádech. Takového ghoula, který vypadal jako
umělecká socha, Suko dosud neviděl.
„Kdyţ tedy všechno víš, smím se zeptat, jak se daří
mým přátelům?" zeptal se jí.
„Nijak zvlášť, je docela dobře moţné, ţe jsou jiţ
mrtví. Ano, je to moţné, protoţe magie, kterou jsem proti
nim pouţila, uţ v této chvíli ovládla celý prostor."
- 108 -
 „Mágovu planetu?"
„Také. To je to Velké, to Mocné, ale jsou maličkosti,
které se odehrají v naší restauraci. Za to ručím."
„Chápu," řekl Suko.
Vanity si odkašlala. „Dlouhá řeč, krátký rozum. Je ti
zřejmě jasné, ţe tě nemohu nechat naţivu. Zemřeš spolu s
ostatními."
„Chceš nechat zemřít i všechny hosty?"
„Ano, tak jsem to připravila. Tato noc je rozhodující.
Všude ve vašem světě se oslavuje den slunovratu.
Atmosféra v tu dobu v sobě skrývá podivné síly a kouzla.
Otvírají se brány a spojení k Mágovým planetám jsou
mimořádně silná. V této prastaré vlasti, která vdechla ţivot
i pradávné Atlantidě, si podrobí také tuto část světa.
Ghouly to začne, další nás budou následovat a zaplaví svět.
Ale my jsme předurčeni k tomu, abychom prorazili první
průlom."
„No tak uhoď!" zvolal Suko.
Jeho reakce se Vanity vůbec nelíbila. „Je od tebe
chyba, ţe to nebereš váţně. Brány jsou otevřeny. Pro
mnohé znamená jejich otevření nové štěstí a nové časy, ale
my zasáhneme."
Zadívala se upřeně na Suka. „Tvoje smrt a smrt tvých
přátel bude začátkem."
„Máme ho těmi noţi...?"
„Ne, Landru, on musí trpět. Vymyslela jsem si pro
něho něco mimořádného. Zvedněte ho a pověste ho do
lednice! Tam zmrzne. Později ho můţeme rozmrazit. To je
pro nás absolutně nové. My ghoulové ale máme šanci..."
V tom se Suko pohnul. Přitáhl nohy k tělu, odrazil se
podpadky o podlahu a vymrštil se vzhůru.
- 109 -
 Vše proběhlo neuvěřitelně rychle, protoţe musel
ghouly překvapit. Kdyţ zvedli své smrtící zbraně, Suko uţ
drţel v ruce svou hůlku.
Úsečně zvolal heslo.
„Topar!"
Ghoulové ztuhli jako kusy ledu.
Suko musel jednat rychle. Zůstávalo mu pět vteřin.
Vytáhl bič na démony a práskl jím do kruhu. Díval se,
jak z otvorů vyletěly tři řemínky. Nespoléhal se však jen na
tuto zbraň. Vytáhl ještě berettu se stříbrnými kulkami. Měl
ještě čas vybrat si první oběť. Byl to ghoul, na jehoţ
vodnaté hlavě byla posazena našikmo kuchařská čepice.
Stál Sukovi nejblíţe a jeho ostré noţe vypadaly
nejnebezpečněji.
Pak čas vypršel.
Všicchni se zase začali hýbat. Byli velmi rychlí a
jejich noţe taktéţ. Ten vedle Suka se na něho vrhnul jako
divoká šelma a současně bodl oběma noţi.
Suko vystřelil.
Beretta vydala třaskavý zvuk, který se odráţel
ozvěnou od zdí a přehnal se celou kuchyní. Ghoul se
doslova rozstříkl. Upadl na záda a válel se po zemi. Uţ ve
stadiu rozkladu se proměnil v louţi hlenovité hmoty, která
se roztekla po podlaze.
Teď Suko uhodil bičem druhého ghoula. Řemínky mu
téměř utrhly hlavu. Z rány, kterou po sobě řemínky
zanechaly, vystupoval odporný pach.
Suko však chtěl Vanity!
Jenţe nepočítal s její rafinovaností a bohuţel ji
podcenil.
Její akce se dala přirovnat ke scénám z němých filmů.
- 110 -
 Sáhla totiţ po jedné z těţkých pávní a zvedla ji.
Pak udeřila.
V té chvíli právě vystřelil Suko posvěcenou stříbrnou
kulkou po třetím ghoulovi. Vtom ucítil zleva kolem hlavy
prudký závan větru. O zlomek vteřiny později dostal ránu.
Spodní část těţké pánve mu zaduněla o hlavu. Suko se
zapotácel, dovrávoral ke zdi, o kterou se uhodil ramenem.
Pokoušel se ještě narovnat, ale síly ho opustily.
Všechno mu tančilo před očima. Není to dlouho, co se
uhodil do zátylku a teď zase dostal ránu pánví.
Kolena mu odmítla poslušnost. Slyšel ještě řinčení,
jak Vanity poslala pánev po zemi a reflexivně několikrát
stiskl spoušť beretty.
Kulky se odrazily od podlahy. Některé sice
nebezpečně, ale nezasáhly nikoho.
Jeden z kuchařů, Landru a Vanity byli ještě naţivu,
kdyţ se Suko zhroutil na zeď, pomalu se sunul k zemi a
tam zůstal nehybně leţet. V té chvíli vydala Vanity Raise
zvuk podobný vítězoslavnému zavrčení, jakoby někdo
pustil z vodítka rozzuřeného psa.
Napřáhla ruku. Ukazováčkem při tom mířila na Suka
jako velká a vítězná panovnice.
„Chtěl být lepší a chytřejší neţ my. Ale nepodařilo se
mu to. Postarejte se o něho."
„Jak?" zeptal se Landru.
„Pověste ho v lednici na hák!"
Odporný Landru ze sebe vydal chrčivý a bublavý
zvuk, coţ mělo být něco jako smích. Spolu se svým
druhem zamířili k bezvládnému Sukovi a nejdříve mu vzali
pistoli z ruky.
Hodili ji směrem k Vanity, která si takovou kořist
- 111 -
nenechala ujít. Zvedla ji a nechala ji zmizet pod svým
dlouhým pláštěm.
Kdyţ si Landru chtěl vzít bič na démony, zaslechl
varovný výkřik.
„Opatrně, můţe tě zabít. Viděls, co udělal s
ostatními!"
To byla pravda. Ghoulové, zasaţení bičem, teď leţeli
na zemi. Roztekli se jako louţe po podlaze a vysychali.
Sama Vanity opatrně otáčela rukojetí biče v Sukově
ruce aţ ho vytáhla ven.
„Teď můţete pokračovat," zašeptala a pomohla jim
vyzvednout Sukovo tělo.
Suko nebyl lehký, ale ghoulové měli sílu
nesrovnatelnou se silou normálního člověka. Zvedli ho ze
země jako pírko. Vanity šla za oběma pomocníky do
lednice, kde byla teplota pod minus deset stupňů.
Na dlouhé tyči visely kusy masa. Hovězí, vepřové,
telecí, všechno vedle sebe zmrzlé na kost a potaţené
vrstvou ledu. V horních policích byly uskladněny háky na
maso. Vanity k nim zamířila, vystoupila na špičky a jeden
hák vytáhla ven.
„Máme vzít tento?" zeptal se Landru.
„Ano."
Poloţili bezvědomého Suka na zem. Potom ho ve
třech vytáhli nahoru. Suko měl na sobě zimní bundu z
pevného a silného materiálu, který unesl i takovou váhu,
jako byl on.
Vanity zapíchla jeden konec kovového háku těsně pod
límec, vyzkoušela, zda pevně drţí a kdyţ byla spokojena,
přikázala oběma ghoulům, aby Suka pustili.
Uposlechli ji.
- 112 -
 Potom uţ se Sukovo tělo houpalo mezi hovězím a
vepřovým. Nohy se kývaly asi ve výšce kolenou nad zemí.
Hlava mu spadla na rameno. Obličej byl nepřirozeně
bledý. Vanity Raise ustoupila dozadu a promluvila k
Sukovi: „Ty jsi první, ostatní tě budou následovat. V
lednici máme ještě místa dost."
Se smíchem vyšla ven a oba pomocníci za ní.
Zavřela za nimi dveře a vydala další příkazy.
„Teď si zajdeme pro toho Sinclaira a Conollyho!"

Sir James Powell, který byl v Yardu

superintendantem, tedy něčím jako institucí samou o sobě,
znal v podstatě jen dvě věci, jak říkali posměváčci.
Za prvé svůj klub a za druhé práci, přičemţ se nemohli
shodnout na jejich pořadí. V kaţdém případě by mohli dny,
kdy odcházel domů přesně, kdyţ padla, spočítat na prstech
jedné ruky.
Ve svých brýlích s tlustými skly vypadal tak trochu
jako sova. Někteří z něho měli strach kvůli jeho
nabručenému chování, ale kdo ho znal, věděl, ţe je uvnitř
úplně jiný, neţ vypadal. Byl to člověk, který se velmi
zajímal o své podřízené, neboť byl neustále nucen je
posílat tam, kde nejvíc hořelo.
Tak tomu bylo i v případě takzvaného hostince duchů
v Lodnýně. Byl sice vyhlášený, ale jak se ukázalo, byl také
smrtelně nebezpečný.
- 113 -
 To poslední teď zaţil John Sinclair na vlastní kůţi.
Sir James ho na tuto akci poslal a nyní očekával od
něho a Suka hlášení. Asi ve dvacet hodin opustil sir Powell
kancelář a vydal se do klubu, aby si tam trochu odpočinul.
Klub patřil k nejstarším v Londýně a nebyl daleko od
Temţe. Z jeho zadních salonů byl výhled na řeku.
Sir James se usadil v jednom z nich a čekal na zprávu.
Buď na zprávu od svých podřízených, nebo z centrály
Scotland Yardu, která byla o věci rovněţ informována.
Díval se ven na temnou proudící vodu Temţe. Dopřál
si chvíli času a nechal se unášet myšlenkami. Vzpomněl si
na případ, který tu rovněţ začal. Sir James byl unesen v
ponorce, která se tehdy najednou objevila ve vodách
Temţe. Byla to ponorka ovládaná temnými silami, jejíţ
posádka šířila kolem sebe zlo a hrůzu.
Nakonec vše dobře dopadlo. Tento nový případ však
měl také hodně společného s řekou. Hostinec duchů byl na
lodi, která kotvila u břehu a kam se chodilo přes lávku. V
Londýně to byla senzace. Co se za tou senzací doopravdy
skrývalo, měl zjistit John Sinclair spolu s Billem
Conollym. Doslechli se totiţ, ţe někteří z hostů nenávratně
zmizeli.
V klubu se objevil sluha, který přinesl siru Jamesovi
večerní whisky. Věděl o kaţdém z hostů, co má rád. Na
podnosu stála sklenice, malá láhev se sodovkou a noviny.
„Děkuji, Georgi," poděkoval sir Powell.
„Sire," George se uklonil a tiše se vzdálil.
V tomto klubu panovala zcela jiná atmosféra neţ
venku, kde byl neustálý spěch a rušno. Tady se muţi
chovali jako gentlemani a zaměstnanci se k nim také jako k
gentlemanům chovali, i kdyţ mimo zdi klubu tomu často
- 114 -
bylo úplně jinak.
Sir James se zatím whisky nedotknul, jen se tiše
usmíval před sebe. Kdyby tak ostatní věděli, ţe si kaţdý
večer dopřává whisky, to by se jejich představy o něm jistě
rychle změnily. Znali sira Powella jako člověka, který
popíjí ve velkém mnoţství jen minerálky. Whisky by mu
nikdo nevěřil, proto mu také činilo škodolibé potěšení, ţe
si večer dopřával dvojitou whisky, před níţ vţdy vypil
trochu vody.
V ţádném případě však ten nápoj neředil. Dnešního
večera nenacházel klid, který jinak v klubu vţdy našel a
který by si i dnes tolik přál. Bylo tu něco, co mu dělalo
velké starosti. Trpěl jakýmsi vnitřním neklidem. Jeho
vnitřní hodiny netikaly pravidelně a předbíhaly se. To sira
Jamese znervózňovalo, i kdyţ to na něm na pohled nebylo
vidět. Jeho oči za silnými brýlemi neklidně těkaly. Stále
znovu se díval na vodu v Temţi, jakoby s tím neklidem
měla cosi společného.
Personál v klubu byl poučen o tom, ţe se má
pohybovat tiše. V klubu musel být klid a tak, kdyţ se u
stolu objevil George, sir James ho vůbec neslyšel.
Teprve, kdyţ si George odkašlal, všiml si sir| James
jeho přítomnosti a zvedl pohled.
„Promiňte, sire, ale máte tu telefon. Někdo s vámi
chce nutně mluvit. Prý je to výlučně sluţební, sire."
„Ano, děkuji."
Sir James si vzal telefon a poloţil ho na malý stolek.
Sluha se okamţitě vzdálil, aby sir James mohl nerušeně
telefonovovat.
Ten se ohlásil a ani se nedivil, kdyţ zjistil, ţe má na
čele kapky potu. Tento hovor pro něho byl jen potvrzením,
- 115 -
ţe se něco děje.
„Sire, jmenuji se serţant Murray. Jsem na člunu říční
policie. Měli jsme dohodu, ţe budeme pozorovat tu
plovoucí restauraci na druhém břehu, zatímco inspektor
Suko se vydal na přímý průzkum na místo."
„Ano, o tom jsem informován, serţante." Sir James si
povšiml, ţe se hlas volajícího na druhé straně citelně
chvěje.
„Ta loď zmizela!" vyhrkl najednou Murray.
Sir James nejprve neřekl nic a poslouchal, jak muţ na
druhém konci prudce dýchá, pak se zeptal: „Odpluli?"
Murray se nakřáplé zasmál. „Kdyby to bylo tak, sire,
tak by to bylo dobré. Já a můj kolega jsme viděli, jak se
kolem lodi vytvořila hustá mlha, úplně ji zahalila a pak loď
najednou zmizela. Zřejmě tomu nebudete věřit, sire, ale ta
loď se doslova rozpustila, jakoby ji prostě někdo
vygumoval, víte?"
„Ano, to si umím představit, takţe ta mlha loď
polhltila?"
„Správně, sire."
Sir James si odkašlal. „A stalo se to přímo na místě,
kde kotvila a ve chvíli, kdy byl inspektor Suko na palubě?"
„Přesně tak se to stalo."
„Kde jste teď, serţante."
„Ve své sluţebně."
„Dobrá, vyhlásím poplach. Nejlepší bude, kdyţ si
promluvím s vaším nadřízeným. Dejte obklíčit celý
prostor, kde ta loď kotvila."
„Dobrá, sire, spojím vás tedy na svého nadřízeného."
Superintendant úplně zapomněl na svou whisky. V
posledních minutách dokázal, jak je dobrým
- 116 -
organizátorem. Dohodl se s nadřízeným serţanta naprosto
hladce a bez problémů. O chvíli později uţ bylo vše
zařízeno.
Sir James se zvedl k odchodu. Naposledy se ještě
zadíval velkým oknem na Temţi. Voda se valila velkým
korytem klidně a majestátně. V očích superintendanta se
objevil tvrdý lesk. Zaťal ruce v pěsti, neţ se obrátil a
rozhodným krokem prošel místností.
Klub měl dva vlastní řidiče. Kdyţ mu sluha pomáhal
do kabátu, zeptal se: „Vrátíte se ještě dnes večer, sire?"
„Myslím, ţe ne," zněla odpověď.

- 117 -
 9.

Kostlivci v černých pláštích mi připomínali černou

smrt, která vypadala podobně. Ta úděsná postava z daleké
minulosti, kdy vládla na Atlantidě, přenesla svůj teror i do
přítomnosti.
Ţe jsou kosy obou kostlivců z pravého kovu jsme
poznali, kdyţ do sebe narazily. Ţádná dekorace. To mohlo
znamenat jediné - jsou to smrtící zbraně!
Během několika vteřin jsem se musel rozhodnout.
Billovi i mě bylo jasné, ţe ti dva kostlivci by mohli
napáchat mezi lidmi velké zlo, pokud se nám je nepodaří
včas zneškodnit.
Zatím ještě neútočili. Jen se rozdělili, protoţe chtěli
oběti, které vybrali pro ghouly, napadnout z obou stran a
mít je pěkně sevřené v kleštích. Pak by nikdo neměl naději
uniknout.
Přirozeně jsme je neviděli jen Bill a já. Ostatní byli
rovněţ zděšeni tím, co se zde zjevně chystalo. Bezmocně
se dívali ke stropu a zprvu neudělali nic.
„K zemi!" zvolal jsem.
„Kryjte se!" přidal se Bill. „K zemi!"
Kdyţ lidé hned neposlechli, šel Bill příkladem a padl
na zem.
Chytil přitom Jessicu, kterou strhl ze ţidle. Já učinil
totéţ s jejím průvodcem. Nedbal jsem, ţe jsem s ním
nejednal zrovna v rukavičkách. Nějaký ten modrák brzy
zmizí, ale smrt je definitivní. V ruce jsem drţel
připravenou berettu a Bill svou zlatou pistoli. Byla místo
nábojů naplněna smrtící tekutinou, která pocházela rovněţ
z Mágových planet.
- 118 -
 Tato tekutina měla stejné účinky jako smrtící mlha. To
znamená, ţe se démoni po zásahu touto tekutinou začali
rozpouštět jako politi kyselinou.
Bill tuto zbraň pouţíval jen ve výjimečných
případech. Jen tehdy, kdyţ uţ nebylo moţné sáhnout k
jinému způsobu obrany a šlo o záchranu lidských ţivotů.
Coţ byl právě tento případ.
Kostlivci se teď stáhli do neosvětlených rohů
místnosti. Bylo pro ně velkou výhodou, ţe restaurace byla
špatně osvětlena.
Pravděpodobně měli v úmyslu napadnout nás
současně z protihlehlých stran.
V tuto chvíli jsme ještě měli nějakou, i kdyţ
minimální naději na záchranu. V místnosti panoval menší
chaos. Bylo slyšet výkřiky a hluk převracených stolů a
ţidlí. Sklenice padaly na zem a jejich obsah se rozléval po
podlaze.
Hosté hledali úkryt pod stoly, přesně tak, jak jsme jim
řekli. Doufali, ţe se jim tam nic nestane, to však byl fatální
omyl. Kostlivci totiţ mohli, kdyţ povedou rány kosou ve
správném úhlu, proniknout i pod stoly.
Klečeli jsme s Billem rovněţ na zemi za převráceným
stolem. Nechtěli jsme ho však vyuţít pouze jako štít, ale
také jako oporu pro ruce. Mířili jsme šikmo ke stropu.
Setkal jsem se pohledem s rudovlasou Jessicou. Ta
klečela na všech čtyřech, ruce zaťaté v pěsti, jakoby nám
drţela palce.
Můj mírný úsměv platil jí, protoţe jsem doufal, ţe ji
tím alespoň trochu povzbudím.
Její partner Fred si mumlal nesrozumitelná slova.
Ostatní se třásli strachy, někdo se začal nahlas modlit.
- 119 -
 Atmosféra byla napjatá. Téměř hmatatelně se nám
vznášel nad hlavami strach.
Naším osudem měla být smrt. Avšak Bill a já jsme
byli odhodláni se mu ze všech sil bránit. Podíval jsem se na
Billa ve chvíli, kdy si utíral pot z čela, ve rtech mu
zaškubalo a mírně pohnul zbraní v ruce.
Najednou hlas modlícího se člověka ztichl. Objevil
kostlivce jako první.
„Poslední soud!" zvolal nahlas, „přijde na nás
hříšníky, aby s námi zúčtoval. Anděl pomsty opustil sféry
podsvětí a přináší nám hříšným smrt. Sami jsme si zavinili
tak krutý osud."
„Pozor, Johne!" zvolal Bill.
Jeho protivník se vynořil poblíţ baru. Nejdříve bylo
vidět obloukový list kosy. Leskl se jako ocelový půlměsíc.
Ve vzduchu se kosa pohybovala zprava doleva a pak ji
neviditelný kostlivec sklonil.
Vystřelil jsem.
Mířil jsem těsně nad kosu, kde jsem tušil kostlivcovu
lebku.
Kosa se zastavila v pohybu. Uţ jsem si chtěl ulehčeně
vydechnout, kdyţ se znovu dala do pohybu.
Předpokládal jsem ale, ţe jsem kostlivce zasáhl.
Ţe by byl imunní proti stříbrným kulkám?
Jako Černá smrt? Tu jsem zahnal na útěk svým
bumerangem, jenţe ten jsem nechal doma.
Zatracená práce!
Vyskočil jsem a současně zaslechl Billův udivený
výkřik, který jsem však ignoroval. Chtěl jsem kostlivce
přilákat na sebe, abych tak uchránil ostatní lidi.
Běţel jsem podél zdi k závěsu, kdyţ kostlivec poprvé
- 120 -
zaútočil. Kosa zasvištěla vzduchem. Proletěla těsně nad
stolem a rozsekla ţidli, z níţ létaly kosti vzduchem.
Skloněný jsem pokračoval v běhu k závěsu. Bill mě
viděl a zvolal: „Zbláznil ses, Johne?"
Nezbláznil jsem se ani jsem nebyl unaven ţivotem,
věděl jsem přesně, co dělám.
Kdyţ se totiţ ukázalo, ţe kostlivec dokáţe odolat
stříbrným kulkám, pokud jsem ho vůbec zasáhl, nezmůţe
nic proti mému stříbrnému kříţku. Za předpokladu, ţe se
vůbec dostanu tomu proklatému kostlivci do blízkosti.
V běhu jsem popadl jednu z ţidlí (rakev by na mě byla
příliš těţká) a hodil jsem ji proti kose. Mířil jsem dobře.
Kosa rozsekla ţidli, aţ vzduchem létaly kosti a stalo
se, co jsem chtěl.
Kostlivcova pozornost se soustředila na mě. Klesl o
něco níţ, aby mi zasadil smrtelnou ránu.
To, co jsem udělal, hraničilo skutečně se šílenstvím.
Kosa se ke mně blíţila ve výši kolenou.
V pravém okamţiku jsem vyskočil, kosa mi
prosvištěla pod nohama a zasekla se do podlahy. Teď byla
řada na mně.
Skočil jsem po kostlivci a přitiskl kříţek do místa, kde
se pod kapuci rýsovala odporná lebka. Tentokrát to byl
dokonalý zásah.
Před očima se mi objevila oslepující záře. Lebka i celá
kostra vzplály, jako zasaţeny bleskem. Obklopilo mě
burácení a sykot, do obličeje mi vletěla kostní moučka a
pak kostlivec zmizel.
Rozpadl se účinkem kříţku, jakoby nikdy před tím
neexistoval.
Spadl mi pověstný kámen ze srdce a uslyšel jsem
- 121 -
zařinčení. Někde blízko mne dopadla na zem kosa, která
jako jediná účinkům kříţku nepodlehla.
Stejně tak i oblečení. Plášť se vznášel jako zvlněná
vlajka k zemi.
Uhnul jsem mu a obrátil se, protoţe jsem chtěl vidět,
co dělá Bill.
Narozdíl od všech ostatních neleţel Bill na zemi. Uţ
ani nedřepěl za převráceným stolem. Stál za ním
vzpřímeně a připadal mi jako střelec na střelnici, chystající
se vystřelit na terč.
V ruce drţel zlatou pistoli a mířil na druhého
kostlivce.
S napětím jsem přihlíţel, co se bude dít. Tohle byla
Billova záleţitost.
Kostlivec se vznášel ve vzduchu a sekal kolem sebe
kosou. Její kovová část uţ se pohybovala nebezpečně
blízko nad hlavami hostů.
Bill ještě chvíli počkal a pak stiskl spoušť.
Z hlavně zlaté pistole vyletěla sirupu podobná
zelenošedá tekutina. Viděl jsem, jak letí vzduchem a jak
zasáhla svůj cíl.
Dopadla sice neslyšně, ale účinek se nedal
přehlédnout.
Hmota rychle nabývala na objemu.
Obklopila celé kostlivcovo tělo i s pláštěm a vytvořila
kolem něj obrovské průsvitné vejce, čímţ ho zastavila v
letu a znemoţnila mu, aby někoho zasáhl kosou.
Letící kostlivec se stal zajatcem ve vejci.
A to šlo na přistání, vyslalo k zemi dvě dlouhá vlákna,
po kterých se pohybovalo jako po chůdách.
A celek uvnitř pomalu umíral. Vejce uvnitř vypouštělo
- 122 -
páry, které kondenzovaly na jakousi sirupovitou hmotu,
která se shromaţďovala nahoře a kapala dolů na kostlivce.
Pod jejím vlivem se kostlivec pomalu rozpouštěl.
Tato kapalina totiţ byla účinná jako silná kyselina.
Kostlivec se sice snaţil pomocí kosy dostat ven, ale
skořápku nebylo moţno jakoukoli zbraní prorazit.
Dokázal to pouze můj kříţek, ale nemohla ji prorazit
ani kulka, meč nebo granát, ani kosa, jejíţ kov se
mimochodem účinkem silné koncentrace kyseliny silně
narušil.
Nakonec i kosa zmizela.
Nejdříve kovová část, potom dřevěná. O chvíli později
se začal rozpouštět kostlivcův plášť a potom uţ mohla
kyselina volně účinkovat přímo na jeho holé kosti.
Z jeho odporné lebky uţ zbyla jen polovina. Ta druhá
stekla jako hustá omáčka po levém rameni, které se také
rozpustilo.
Totéţ se stalo z celou levou polovinou, hrudníkem
počínaje bokem a končetinou konče.
První hosté se zvedali, coţ se ani mně ani Billovi
vůbec nelíbilo.
Bill hlasitě zvolal: „Zůstaňte dole, nebezpečí ještě
nepominulo!"
Hosté poslechli, protoţe měl Bill samozřejmě pravdu.
Bylo jedno, zda s kyselinou přišel do styku nějaký
kostlivec či démon, nebo lidé. Nečinila totiţ ţádné rozdíly.
Z kosy uţ nezbylo téměř nic a z jejího majitele taktéţ.
V dolní polovině vejce plavaly kostlivcovy zbytky v husté
tekutině.
Byly to kusy kostí, dřeva z rukojeti a několik cárů
pláště.
- 123 -
 V několika vteřinách se rozpustily i ty, takţe jsme
mohli vejce rozbít.
„Mám to udělat?" zvolal Bill a obrátil při tom hlavu
mým směrem.
Přikývl jsem.
Bill vystřelil. Mimo normální spoušť tu měl ještě
jednu. Byla menší a sotva viditelná. Kdyţ ji stiskl, vystřelil
jakýsi šíp, který zasáhl pohybující se smrtící vejce.
Bill stiskl spoušť a jediným výstřelem ho zničil.
Vejce se rozstříklo a za normálních okolností by po
sobě muselo zanechat spoustu zbytků skořápek i kyseliny,
ale díky magickému kouzlu se všechno rozpustilo, neţ to
stačilo napáchat jakoukoliv škodu.
Bill sklonil pravou ruku se zlatou pistolí a hlasitě si
vydechl. Zamířil jsem k němu a mé kroky zazněly v tom
tichu neobvykle hlasitě.
Ještě několik následujících vteřin se neodváţil ani
jeden host pohnout a dokonce zadrţovali i dech.
Teprve kdyţ jsem došel k Billovi, zvedla se jako první
Jessica. Podívala se na nás a najednou se rozesmála.
Bylo to, jakoby dala povel ostatním, kteří se začali
zvedat. Odsouvali ţidle z kostí a rakve na původní místa.
Mluvili jeden přes druhého, podávali si ruce a Fred tam stál
jako zmoklý pudl.
„To však byl jen začátek," řekl Bill. „Jestli se nám
nepodaří najít Vanity Raise, tak to vidím černě."
„Já si ji najdu!" řekl jsem a podle Billova pohledu
jsem pochopil, ţe chce jít se mnou, ale odmítavě jsem
zavrtěl hlavou. „Je mi líto, příteli, ale musíš zůstat tady."
„Jakto? Já..."
Zadíval jsem se na něho a on znal výraz mých očí.
- 124 -
„No, dobře, Johne, zůstanu tady. Je docela moţné, ţe nás
čekají ještě nějaká překvapení. Proklatě!"
Mé myšlenky se v tuto chvíli točily kolem třetího z
nás a tím byl Suko. Aţ do této chvíle jsem o něm nic
neslyšel a ani ho neviděl. Pokud je na lodi, musel ten hluk
a výstřely slyšet, ale proč se tedy neukázal?
Bill přemýšlel stejně. „A nezapomeň na Suka," řekl.
„Musíš ho najít."
„V to doufám."
„Co se stalo s personálem?"
„To byli ghoulové, Bille."
„Víš to jistě?"
„Musíme z toho vycházet. Já pevně věřím, ţe ještě
některé z nich potkám, nebo se pokusí dostat se sem. Měj
oči otevřené, jinak jsme ztraceni."
„Neboj se, já to zvládnu," řekl Bill.
Přistoupila ke mě Jessica. „Vůbec nevím, jak vám
poděkovat, Johne."
Podíval jsem se jí do očí, ve kterých byl výraz vděku.
Pod halenkou s hlubokým výstřihem se jí pohybovala
hruď, jak dýchala. „S tím se netrapte, Jesicco. Kromě toho
ještě není nebezpečí zaţehnáno.
„To já vím, ale chtěla bych vám říct něco uţ nyní.
Jestliţe to všechno přeţijeme, musíte mě někdy navštívit.
Mám svůj malý ateliér. Zabývám se panenkami,
uměleckými panenkami. Byla bych ráda, kdybyste se na ně
přišel podívat."
„Slibuji."
Spokojeně přikývla. Jak pohodila hlavou, několik
jejích rudých vlasů mi pohladilo čelo. „Myslím, ţe to bude
pro nás oba dlouhý večer," řekla tiše, tak abychom to
- 125 -
slyšeli jen my dva.
Podíval jsem se výmluvně na Freda a pak na ni. „Ne,
Johne, mezi námi nic nebylo. A také mezi námi nikdy nic
nebude. Zkoušel to, ale já ho beru jen jako přítele."
Bill mi ťukl na rameno. „Je čas, Johne, běţ si pro ty
zbývající. Především najdi naši výtečnici, Vanity Raise."
„Spolehni se." Rozhlédl jsem se kolem. „Kdybych tak
věděl, zda je tu nějaký únikový východ."
„Samozřejmě, musíš jít směrem do kuchyně. Viděl
jsem, jak tam odtud nosí servírky jídlo. Běţ kolem baru aţ
k posledním stolům, tam musí být nějaké dveře."
„Dobrá, podívám se tam a ty to tady hlídej!"
„Jako vţdy, příteli." Bill se na mě roštacky usmál.
Vydal jsem se na cestu doprovázen mnoha pohledy,
přičemţ mi nikdo mé poslání nezáviděl. Ostatně, já sám
sobě také ne.

Bill Conolly se nemýlil. Skutečně jsem vzadu našel

dveře, kterých jsem si doposud nevšiml. Patřily k těm,
které se automaticky otevírají pomocí čidla. Jenţe teď bylo
čidlo bez proudu.
Musel jsem je otevřít rukou. Byly sice zaseknuté a
dřely o zem, kdyţ jsem však do toho dal více síly, podařilo
se.
Předpokládal jsem, ţe se ocitnu přímo v kuchyni, ale
mýlil jsem se. Přede mnou se otvírala nepříliš dlouhá
- 126 -
chodba. Po pravé straně jsem našel další dveře. Neţ jsem
do nich vešel, vrhl jsem ještě pohled do restaurace.
Lidé uţ zase seděli za svými stoly a s napětím mě
sledovali. Zavřel jsem za sebou dveře a tím jsem jim další
sledování znemoţnil. Spoléhal jsem se na Billa Conollyho.
Jak jsme si ověřili, byl dobře vyzbrojen. Pro případ, ţe by
se tam objevil jeden či dva ghoulové, určitě se ubrání.
Pod pravými dveřmi prosvítal malý prouţek světla.
Těmi dveřmi musím vejít, i kdyţ jsem prozatím váhal,
protoţe mě něco napadlo. Na pach ghoulů není moţné si
zvyknout. Ani se mnou tomu nebylo jinak, i kdyţ uţ jsem
se s nimi potkal častěji.
A tento odporný zápach ke mně přicházel zepředu a
obracel mi ţaludek. Bohuţel jsem ale nic neviděl. Světlo
pronikající škvírou pode dveřmi tvořilo jen malý prouţek a
jinak byla na chodbě tma.
„Hej, pane!"
Ten hlas jsem uţ znal. Pokud jsem se nemýlil, musel
to být hlas barmana.
Jenţe kde vězí?
Zahlédl jsem ve tmě nějaký pohyb, nějaký stín ve výši
hlavy se mihl vzduchem. Z mého místa to vypadalo,
jakoby na mě ten černokoţec mával.
„Co chcete?" zeptal jsem se ho.
„Pojďte, prosím, ke mně."
Šel jsem jen ke dveřím, zpod kterých pronikal prouţek
světla, který se vyšplhal po mých kalhotách vzhůru a pak
se rozplynul ve tmě. Bylo to nebezpečné, nemohl jsem
nikomu věřit. Kromě toho jsem stál ve světle, ale chtěl
jsem barmana nalákat.
Zbraň jsem zastrčil a kříţek jsem svíral v hrsti.
- 127 -
Dolehly ke mně zvuky kroků. Šouraly se po zemi a s nimi
pach, podle kterého jsem si byl jistý, ţe mám před sebou
ghoula.
Potom se ze tmy vynořil barmanův obličej. Připadal
mi jako nafouklý černý míč. V dolní polovině obličeje se
mu leskl nějaký podlouhlý předmět, který jsem zatím
nedokázal označit.
Kdyţ ke mně přišel ještě o krok blíţ, viděl jsem, ţe
drţí mezi zuby nůţ se širokou střenkou. V očích se mu
blýskalo.
Jelikoţ drţel v ústech nůţ, promluvil poněkud
nesrozumitelně. Ze ten nůţ nemá jen na ozdobu, mi bylo
jasné. Dostal zřejmě za úkol mě zabít.
Nemýlil jsem se, kdyţ jsme stáli blízko u sebe,
bleskově po něm sáhl. Pravděpodobně počítal s tím, ţe
budu v šoku, ale to se hluboce zmýlil.
Byl jsem rychlejší neţ on. Jak jsem jiţ řekl, drţel jsem
celou dobu v dlani kříţek, který jsem mu teď přitiskl na
obličej, do jeho černé kůţe, která uţ začínala měknout a
měnit se v hlenovitou hmotu. Znovu jsem zaslechl to
známé zasyčení, chroptění a u úst se mu začaly dělat
bubliny. Ghoul-barman uţ nedrţel pohromadě. Upadl ve
tmě a já slyšel tajemné zvuky. Ghoul se doslova rozpadl.
Jeho zbytky dopadly na stěnu a jako hustý sirup
stékaly po zdi na zem.
Vyschlo mi z toho v krku, otřásl jsem se hnusem.
Konečně jsem se dostal k tomu, abych opatrně otevřel
dveře, do kterých jsem chtěl vstoupit. S berettou v ruce
jsem vtrhl dovnitř. Nebyl tam nikdo, kdo by mě přepadl.
Stál jsem v lednici, viděl na zemi dlaţdice, kachlované
zdi a otevřené okénko ve zdi.
- 128 -
 Ghoulí pach visel ve vzduchu. Doslova visel mezi
zdmi, pronikavý, odporný, zvedající ţaludek. Za okénkem
byla kuchyně. Bylo dost velké, abych jím mohl prolézt. Na
první pohled jsem zjistil, ţe v kuuchyni nikdo není. Prolezl
jsem otvorem, zůstal stát v kuchyni a větřil. Nikdo a nic se
nepohnulo. Bylo zde tísnivé ticho. Pociťoval jsem ho spolu
s chladem, který mi pronikal do těla.
Chlad?
Pohled se mi zastavil na kovových dveřích. Zřejmě
vedou do lednice, řekl jsem si. Páka, kterou se otevíraly, mi
připadala, jakoby se mi ďábelsky vysmívala. Podíval jsem
se za stoly do úzkých vestavěných skříní a nevynechal ani
trouby, ale ghouly jsem nikde neobjevil.
Neviděl jsem ani Vanity Raise, o kterou mi šlo nejvíc,
ani Suka.
Aţ najednou jsem strnul!
Jen několik kroků ode mě leţel předmět, který jsem
velmi dobře znal.
Byl to bič na démony!
Řemínky z něho vyčnívaly ven, jako by Suko ještě
před tím, neţ mu upadl na zem, udatně bojoval. Ţe by se
od této zbraně dobrovolně odloučil, tomu jsem nevěřil.
Museli ho přemoci nebo dokonce zabít. Najednou se mi
rozbušilo srdce a ţaludek mi vystoupil aţ do krku. I přes
ten chlad se mi zpotily dlaně.
Zamířil jsem k leţícímu biči, zvedl ho, zasunul
řemínky do otvoru a zbraň zastrčil za opasek u kalhot. Pro
pána krále, kde asi Suko vězí?
Volal jsem ho jménem a zároveň mě ty kovové dveře
přitahovaly přímo magickou silou. Kdyby Suka zabili,
schovali by ho tam?
- 129 -
 Ještě jednou jsem ho zavolal. Dostal jsem odpověď,
nebo jsem si to jen namlouval?
Pokud tomu tak bylo, pak se ta odpověď ozvala právě
za těmi dveřmi.
Zamířil jsem k nim. Na zemi jsem objevil škrábance a
ve dřevěném stole díru, v níţ vězela posvěcená stříbrná
kulka.
Suko se musel proti svému osudu bránit ze všech sil.
Kdyţ jsem poloţil ruku na páku na dveřích, tušil jsem,
ţe se ţenu do vlastní záhuby. Toto tušení ještě vzrostlo a
stalo se skutečností, kdyţ jsem za dveřmi uslyšel ledový
hlas Vanity Raise.
„Jestli otevřeš, zemřeš!"

- 130 -
 10.

Suko si vůbec neuvědomoval, ţe visí na háku jako kus

masa.
V tak zuboţeném stavu mu paměť na několik minut
vynechala a začal vnímat teprve, aţ ucítil něco, o čem
vůbec netušil, co to můţe být.
Něco mu stoupalo po nohách nahoru, potom přes
stehna směrem k hrudi, na krk a po obličeji.
Suko zpočátku nevěděl, co to je. Chtěl odejít, ale
zjistil, ţe nedosáhne nohama na zem. Kývaly se nad ní.
Současně ucítil tah v podpaţí, který se rozlézal aţ do
ramenou, ve kterých mu bodavě bolelo. Mohl sice
pohybovat rukama, ale měl je tak znecitlivělé, ţe si
připadal, jakoby mu uţ nepatřily. Protřel si oči a dotkl se
přitom kůţe na obličeji. V té chvíli se zděsil, protoţe zjistil,
ţe je velmi studená a současně hladká a napjatá. Sotva
mohl pohybovat konečky prstů. Špičku nosu měl tak
odumřelou, ţe uţ ji vůbec necítil a prsty na nohou rovněţ
ne.
V té chvíli mu bylo jasné, kde je.
Zavřeli ho do té velké mraznice, kde měl zmrznout a
později se stát potravou ghoulů. To poznání jím projelo
jako horká vlna, ať uţ to vzhledem k jeho situaci zní
sebeparadoxněji.
Vědomí, ţe ho očekává taková krutá smrt,
zmobilizovalo jeho síly.
Nechtěl tu zmrznout.
Musí se pokusit odtud dostat!
To se lehce řekne, ale těţko uskuteční, neboť Suko
visel na kovovém háku za límec tak pevně, ţe neměl téměř
- 131 -
ţádnou šanci se vyvléknout. Nemohl se postavit. Váha
vlastního těla ho táhla dolů tak, ţe si nemohl svléknout
bundu, jejíţ pevná látka jeho váhu unesla, aniţ by se
roztrhla.
Uţ byl promrzlý do hloubky.
Přesto se nevzdával naděje a doufal, ţe se probudil z
bezvědomí dost brzy, aby ještě dokázal znovu rozběhnout
krevní oběh. Proto začal pohybovat prsty na rukou i na
nohou. Současně rozkýval celé tělo. Při těch pohybech
naráţel do zdi a kýval se zepředu dozadu i na obě strany,
rameny bušil do velkých kusů masa vedle sebe, které mu
připadaly tvrdé jako beton.
Suko sténal. Ze rtů se mu kouřilo a pára se okamţitě
měnila v krystalky ledu. Jak se zdálo, byla jeho krev uţ
také zmrzlá a skládala se z malých krystalků ledu.
Suko zoufale bojoval.
Stále znovu a znovu se snaţil kývat tělem všemi
směry. Naráţel do tvrdého hovězího i vepřového, hekal,
nasával studený vzduch, i kdyţ mu to připadalo, ţe mu při
kaţdém nádechu mrznou plíce.
Bylo to k uzoufání. Ta proklatá bunda byla tak pevná,
ţe se s ní nedalo nic dělat. Chvílemi se mu zdálo, ţe trochu
povoluje, ale pak zjistil, ţe se mýlí.
Přesto pokračoval.
Jako předtím pohyboval prsty a dokonce vymyslel
nový trik. Roztočil se kolem vlastní osy. Moţná se látka
unaví a praskne.
V hlavě mu škubalo bodavou bolestí. Připadalo mu to,
jakoby ho někdo bušil do lebky zevnitř kladivem a ta se
měla co chvíli rozskočit.
Přesto všechno pokračoval.
- 132 -
 Znovu a znovu.
I přes cvičení s prsty nemohl překonat pocit, ţe má
končetiny odumřelé. Nedařilo se mu obnovit krevní oběh.
Suko byl rozený bojovník, muţ, který se v ţádném
případě nevzdává!
Obličej měl pokřivený bolestí a pokrytý lesklou
vrstvou ledu jako průhlednou maskou.
Ještě jednou sebou pořádně trhnul, protoţe cítil, jak
límec povoluje.
S veškerou silou, jaké byl schopen, se odrazil
podpatky od kachlíkované zdi za sebou. Kdyţ letěl zpět,
musel přitáhnout nohy k tělu a současně tisknout šlapky
dolů, aby se mohl znovu odrazit.
Bunda stále drţela. Suko znovu narazil nohama o zeď.
Otřásl se prudkostí nárazu, poklesl o něco níţe a zároveň
uslyšel trhavý zvuk.
Byla to látka!
Ta myšlenka mu proběhla hlavou a uţ padal k zemi.
Dopadl tak prudce, ţe neudrţel rovnováhu, převáţil se na
bok a zůstal vyčerpaně leţet na ledové podlaze.
Potom se začal rolovat po podlaze a najednou ucítil
prudkou únavu. Dech se mu zrychlil. Při kaţdém
nadechnutí se mu plíce ucpávaly ledovými krystalky.
Zmocňovaly se ho mdloby. Viděl nad sebou
kachlovaný strop, na kterém visela zářivka. Pod ní visely
velké kusy masa na hácích obalené ledovou jinovatkou.
Zůstaň leţet a spi, ozýval se jeho vnitřní hlas kdesi v
hlavě.
Byla to lákavá myšlenka, jen tak leţet, nic nedělat a
poddat se osudu. Spát a při tom zemřít.
Ta myšlenka stále více nabývala na síle. Suko se
- 133 -
snaţil proti ní bojovat a po velké námaze se mu podařilo
opřít se rukama o podlahu.
Tak se alespoň snad dokáţe postavit na nohy.
Zkusil to, ale ruce ho neudrţely a on s bolestným
povzdechem znovu klesl na zem. Uţ vůbec necítil nohy.
Byly jako těţké klády.
Přesto to zkusil znovu.
Vtom zaslechl hlas.
Někdo ho volal.
Někdo, kdo stál přede dveřmi do lednice ho volal.
Suko si myslel, ţe má halucinace a nemohl uvěřit, ţe
by to byla pravda. I mozek uţ měl částečně zmrzlý a
ochromený, takţe zvuk toho hlasu mu připadal, jakoby ho
slyšel přes hučící poţár někde v dálce.
Potom se ten hlas ozval znovu.
„Suko!"
Proboha, to je John Sinclair! Mráz sice zpomalil
Sukovo myšlení, ale toto poznání mu znovu dodalo síly.
Alespoň tolik, ţe se dokázal plazit po podlaze, aby se
dostal ke dveřím.
Vzdálenost k nim byla v podstatě směšná. Pro
dospělého muţe to znamenalo několik kroků, ale pro Suka
to byla vzdálenost vyţadující téměř nadlidskou námahu.
Centimetr za centimetrem se Suko plazil po zemi.
Zima mu vzala sílu z rukou i nohou. Sotva dokázal
přitáhnout kolena pod sebe, aby se mohl alespoň mírně
odrazit.
Mezitím se mu dvakrát podařilo dát Johnovi odpověď.
Proč ale jeho přítel nereaguje? Neslyšel ho? Odešel?
Sukovi vstoupily slzy z očí. Uţ vůbec nedoufal, ţe
najde sílu otevřít kovovou zástrčku na dveřích...
- 134 -
 Bill Conolly se neposadil. Také mnoho hostí zůstalo
stát, tiše mezi sebou hovořili, vyplašeně se rozhlíţeli kolem
a chtěli mluvit s Billem, který však všechny otázky
odmítal.
„Zůstaňte ve střehu," říkal jen. „Jinou radu vám
nemohu poskytnout."
„Kdo myslíte, ţe ještě přijde?"
„To nevím."
„Vy to opravdu nevíte, Bille?" ptala se Jessica.
„No, abych byl upřímný, o někom bych věděl,"
odpověděl.
Jessica přikývla. „Ten plešoun se taky musel někam
schovat."
„Správně."
„Myslíte, ţe i ty servírky byly ghoulové?"
„Přestaň, Jesicco," vmísil se do rozhovoru Fred. „Uţ,
prosím, přestaň, uţ toho mám dost." Celý se chvěl a
vypadal opravdu k politování. Z jeho elegantního vzhledu
nezbylo nic.
Jessica se zasmála a řekla: „Ano, Frede, tak jsem si to
představovala. Ty jsi mi ale hrdina. Ty totiţ umíš tahat za
nitky jen od svého psacího stolu. Ne, mýlíš se, kdyţ si
myslíš, ţe si tě vezmu. Uţ jsem ti kdysi řekla, ţe jsem
umělkyně a ţe vidím věci jinýma očima."
„Co to má společného s tím, co se zde děje?"
- 135 -
 „Hodně, Frede, hodně," odpověděla zamyšleně. „V
takových extrémních situacích se ukáţe pravá tvář a
povaha člověka. Zda je schopen takovou situaci bez ztráty
cti překonat. A to ty nejsi."
Fred dostal takový výraz v očích, který se Billovi ani
trochu nelíbil. Na Jesiccině místě by v tuto chvíli tak
upřímné vyznání nevyslovil.
„Myslím, ţe si o tom ještě promluvíme, Jessico," řekl
Fred.
„Opravdu?"
„Ovšem."
„Ty si myslíš, ţe budu mít chuť ještě s tebou o
čemkoliv mluvit?"
„To nemusíš, ale pak si budeš muset najít někoho
jiného, kdo bude sponzorovat tvé umění," vyslovil poslední
slova v očividné touze ji poníţit.
„Neměj strach, já se kvůli tomu nepoloţím. My
umělci býváme často také umělci ţivota. Já se nějak
protluču. Můţu třeba učit na akademii."
„Kde ti dají hladovou mzdu."
„Prosím," vmísil se Bill. „Přestaňte se hádat. Teď
máme jiné starosti."
„Promiňte," zašeptala Jessica.
Ale Fred ještě neskončil. Drsně se zasmál. „Moţná tě
bude sponzorovat ten Sinclair. Skoro jsi ho hltala
pohledem."
„Člověče, buďte uţ konečně potichu!" okřikl ho Bill.
„Uţ nechci slyšet ani slovo."
„Jak si přejete, pane." řekl Fred uraţeně.
Bill se rozhlédl po restauraci, protoţe zahlédl nějaký
pohyb. Někdo přišel, ale nebyl to nikdo z hostů, nýbrţ jiná
- 136 -
osoba, která sem rovněţ patřila. Byl to ten plešoun s
náušnicemi ve tvaru lebky.
Protáhl se mezerou mezi stoly a mířil přímo k místu,
kde stál Bill Conolly.
Reportérovi bylo jasné, ţe od něj něco chce. Zůstal
stát za Jesiccou Longovou a chladně se usmíval.
„Co si přejete, pane?" zeptal se ho Bill.
„Jmenuji se Landru."
„Dobrá, pane Landru, proč jste přišel. Máte pro nás
nějakou zprávu?"
„Moţná mám."
„Prosím, tak mluvte."
„Váš přítel, či známý, zmizel, je to tak?"
„Ano, stejně jako ti kostlivci."
„Viděl jsem." Landru se ani nenamáhal podívat ke
stropu a zeptal se: „Jelikoţ nemohl opustit loď, zajímalo by
mě, kam šel?"
„To já nevím," odpověděl Bill.
„Takovou odpověď jsem předpokládal."
Bill učinil krok dopředu. „Poslyšte, Landru, co nám
chcete?"
„Chci vám něco sdělit."
„Tak prosím."
Billovi naskočila lehká husí kůţe, kdyţ viděl úsměv
na tváři toho muţe. Bylo mu odporné dívat se na něho a
měl pocit, ţe Landru toho ví mnohem víc. Landru
zadrmolil svými odulými leskloucími se rty: „Oficiálně jste
na naši loď přišli ve dvou, ale my jsme zjistili, ţe kromě
vás se na loď dostal ještě černý pasaţér."
„Opravdu?" zatvářil se Bill udiveně.
Landru na to pokývl hlavou. „Našli jsme ho, znáte
- 137 -
jistého Číňana jménem Suko?"
Bill by býval nejradši vrazil tomu muţi pěst do
obličeje, ale ovládl se a jen zaťal ruku v pěst, tak aţ mu
zbělaly kotníky.
„Znáte ho nebo ne?"
„Znám ho!"
„Dobře, ţe jste to přiznal. Jak uţ jsem řekl, našli jsme
ho v kuchyni. Čmuchal tam a to my nemáme rádi, proto
jsme ho potrestali. Na této lodi platí jiná pravidla."
„Co jste s ním udělali!?" Bill vyrazil rukou proti
Landruovi. Ten ale zvedl ruku, takţe Billova narazila do
jeho dlaně.
„Jen se nerozčilujte, pane, jen klid, prosím. Nemuselo
by to být smrtelné jen pro něho, ale také pro vašeho přítele,
který se ho vydal hledat."
„A našel Suka?"
„Ho ho ho," zasmál se Landru. „Ví uţ, kde je."
„A vy také," konstatoval Bill.
„Ano."
„Tak uţ mi to konečně řekněte!" přestával se Bill
ovládat.
„Vidím na vás, ţe uţ se nemůţete dočkat."
„Je v lednici," zašeptal Landru hlasem plným
nenávisti. „Pověsili jsme toho čmuchala na hák mezi
hovězí a vepřové. Ţivého, rozumíte, pomalu zmrzne."
V tom Bill uhodil a tentokrát se trefil plešounovi do
břicha. Cítil, jak tělo pod jeho útokem povoluje, jakoby
nebylo sloţené z kostí a svalů, ale z pudinku.
Landru se celý pokroutil. Jeho tělo se roztřáslo i s
náušnicemi.
Zavrávoral pozpátku, vyplivl hlen a rozesmál se.
- 138 -
 Bill byl jedním skokem u něho. Přitiskl mu hlaveň
beretty k hlavě. „Přestaň, ty proklatý ghoule!" řekl. „My
dva teď pěkně spolu půjdeme a z té lednice ho vytáhneme."
„Nikam nepůjdeme a nic neuděláme."
„Opravdu?" Billovy oči jiskřily zlostí. „Mám ti
prohnat tvou lebkou stříbrnou kulku, Landru?"
„Co bys z toho měl?"
„Bylo by vás o jednoho méně."
„To je pravda."
„Nuţe? Nebudu uţ déle čekat!" vyhroţoval Bill.
Landru se začal třást. Vypadal jako hromada rosolu.
„Ano," odpověděl. „Ano, zvítězils. Zavedu tě k ostatním."
Jessica vyskočila, protoţe slyšela jejich rozhovor.
„Bille, měl jste přece zůstat tady s námi."
„Nemíchej se do toho!" okřikl ji Fred.
Jessica však dostala Billovu odpověď. „Máte sice
pravdu, ale situace se změnila. Půjdu s ním a pokusím se
zachránit, co se zachránit dá."
„Přeji vám hodně štěstí," zašeptala Jessica a znovu se
posadila.
Ghoul šel první a Bill se drţel za ním s berettou
namířenou na jeho lebku.
Hosté na ně zírali, ale Bill jejich pohledy ignoroval a
neviděl také zlomyslný úsměv na tváři plešouna, který k
němu byl otočený zády. Jeho plán mu zatím vycházel.

- 139 -
 Odkud se tu Vanity Raise objevila, teď nehrálo
ţádnou roli.
Skutečnost, ţe teď stála za mnou, byla nejdůleţitější a
já mohl jen doufat, ţe blafuje a ţe nedrţí v ruce ţádnou
pistoli.
„Pryč od těch dveří," rozkázala mi.
„Kam?"
„Dva kroky dozadu, to bude stačit a potom se můţeš
obrátit, policajte!"
Nezůstalo mi nic jiného, neţ poslechnout. Šel jsem
dva kroky pozpátku a ucítil ten odporný pach, který
vycházel z Vanity Raise. Sklopil jsem zrak, na podlaze
jsem viděl lesknoucí se zaschlé a zkrystalizované kaluţiny,
zřejmě zbytky ghoula, kterého pravděpodobně Suko poslal
do pekla.
Obrátil jsem se. Stála teď přede mnou. Ještě stále na
sobě měla ty dlouhé bílé šaty, z jejichţ výstřihu
vystupovala hlava jako nějaké cizí těleso.
Ţluté oči měly nemilosrdně ledový výraz, na rtech
panovačný úsměv. V pravé ruce drţela zbraň. Byla to
beretta a předpokládal jsem, ţe patřila Sukovi. Jemu také
platila má první otázka.
„Je tam za těmi dveřmi?"
„Ano, v mraznici, kde si ho pěkně zmrazíme. Dobré
co?"
„Doufám, ţe ode mne neočekáváte odpověď."
„Ne."
„Ţije ještě?"
„To záleţí na tom, v jak dobré kodici byl. Někteří
vydrţí dlouho, jiní ne. Ale na tom teď nezáleţí, ty jsi
důleţitější."
- 140 -
 „Chceš mě zastřelit?"
„Ano!"
Pokývl jsem hlavou, ţe rozumím. Vůbec se mi
nelíbilo, ţe ode mě stojí na vzdálenost, která je ideální k
výstřelu. Kdybych se pohnul, stačí stisknout spoušť.
Nemohl jsem se na ni ani vrhnout, protoţe kulka by byla
rychlejší.
„Tys unesla loď?"
„Ano, do svého světa!"
„Do světa planet?"
„Přesně tak," opověděla a dodala: „Ty ho znáš, ţe?"
„Ano, znám."
„Pak také určitě víš, ţe se odtud nedostaneš, pokud to
nebudu chtít."
„Uţ jsme na místě?"
„Ne. Jsme uţ skoro na místě. Jsme v tunelu, pokud se
to tak dá říci. Jsme teď mezi světy a mezi časy. To já jsem
tento magický ostrov vytvořila a on stojí a padá se mnou.
Já dostala tu moţnost, já ţenský ghoul."
„Pak nejsi první," odpověděl jsem. „Uţ jednou jsem se
setkal s ţenským ghoulem. Tehdy jsem zvítězil, jmenovala
se Celesta a měla také velmi silnou podporu stoupenkyň."
„Tentokrát nevyhraješ!"
„Něco ti navrhnu," řekl jsem. „Dovol mi otevřít ty
dveře a vstoupit do lednice. Chtěl bych vědět, jak je na tom
můj přítel."
„Ne!"
„Proč? Vţdyť se nemůţe nic stát. Můţeš se dívat."
„Sinclaire, znám tvoje triky!"
„Triky mi před hlavní pistole nejsou k ničemu."
Usmála se: „Ano," řekla. „Je to vynikající zbraň.
- 141 -
Nabitá posvěcenými stříbrnými kulkami. Uţ jsi její pomocí
odstranil mnohé démony, ale teď stříbrnou kulkou zemřeš
sám."
„Pak tedy střel!"
Byla překvapená mou reakcí, protoţe jsem ještě
rozpaţil ruce, abych jí poskytl snadnější cíl. Kříţek jsem
drţel v levé dlani. Kdybych ho po ní chtěl hodit, určitě by
mě stihla zastřelit ještě dřív, neţ bych se rozmáchl.
Musel jsem se prostě rozhodnout.
Zkusím to, moţná mě nezasáhne smrtelně. I kdybych
byl zraněn, mohu ještě po ní kříţek hodit. Moţná by se mi i
zraněnému podařilo otevřít dveře do lednice.
Vsál jsem se pohledem do jejích nepřirozeně ţlutých
očí. U některých lidí se dalo podle výrazu v očích poznat,
kdy jsou připraveni k vraţdě.
Poznám to i u ní?
Nadechl jsem se, přenesl váhu na pravou nohu, aniţ
by si toho všimla a doufal, ţe se mi podaří uskočit.
Ale to byla všechno jen pouhá teorie. V praxi to určitě
dopadne jinak. Bylo mi horko i zima zároveň. Otvor v
hlavni beretty mi připadal dvojnásobně velký.
Vanity si podepřela pravou ruku levou. Znamení, ţe se
chystá stisknout spoušť.
„Ano, policajte, teď tě zastřelím, i kdyţ bych si u tebe
představovala daleko pomalejší smrt. Ale bohuţel, situace
to nedovoluje, nedá se nic dělat."
Stiskne?
Ano, udělá to!
Zajiskření v jejích očích mě včas varovalo.
Cvaklo to.
Alespoň mi to tak připadalo. Místností se neozvala
- 142 -
ţádná ozvěna. Ani kdyţ Vanity Raise podruhé stiskla
spoušť. Znovu to jen cvaklo. Potom jsem se vzpamatoval
ze strnulosti. Pochopil jsem, ţe v zásobníku nejsou náboje.
Vanity ji sebrala a nepřesvědčila se o tom, zda je nabitá.
Suko mi tedy zachránil ţivot tím, ţe při boji s ghouly
vystřílel všechny náboje. To bylo hotové šílenství!
Kuchyní se rozlehl pronikavý výkřik. Vanity Raise
byla vztekem bez sebe a dala mu volný průběh. Hodila po
mně prázdnou zbraň a doufala, ţe mě zasáhne do hlavy.
Nepotřeboval jsem ani uhýbat, jak špatně mířila.
V příštím okamţiku někam zmizela. Skočila přes stůl
a někde se skryla. Za normálních okolností by nebyl
problém ji pronásledovat. I kdyţ pro mě byla důleţitá, ještě
důleţitější byl Suko. Proto jsem se vrhl ke dveřím a ještě v
běhu uchopil kovovou páku.
Zatlačil jsem ji vší silou dolů, zatáhl a dveře se
otevřely. Současně na mne padlo tělo mého přítele. Sukovi
se muselo podařit doplazit aţ ke dveřím, ale neměl uţ sílu
je otevřít. Spadl na břicho a bradou mi dopadl na špičky
bot. Viděl jsem roztrţený límec jeho bundy, chytil ho a v tu
chvíli jsem se zděsil.
Suko měl kůţi jako led.
Paneboţe, je mrtvý?
Uţ jsem nemyslel na ghouly a táhl přítele ven z
lednice, jejíţ dveře jsem za sebou přirazil nohou. Potom
jsem mu začal dávat masáţ. Nevěděl jsem, kde všude jsem
masíroval, moje ruce se pohybovaly automaticky.
Chtěl jsem znovu obnovit jeho krevní oběh. Hruď,
obličej, stehna, masíroval jsem tak, aţ jsem se zpotil.
Myslel jsem při tom na tu proklatou bestii, která musí číhat
někde nablízku. Naštěstí uţ neměla ţádnou zbraň.
- 143 -
 Nebo ţe by přece?
Někde v pozadí jsem zaslechl ozvěnu výstřelu.

Prošli uţ restaurací. Bill Conolly neustále drţel ústí

zbraně přitisknuté na plešounův zátylek, který před ním
kráčel a byl nyní ve stavu, kdy probíhala jeho proměna v
ghoula. Zanechával za sebou na zemi klouzavou stopu, jak
mu vytékal z nohavic hlenovitý obsah jeho nitra.
To bylo doprovázeno odporným zápachem, který byl
Bill byl nucen dýchat.
„Jestli mě vedeš nesprávně, tak tě pošlu do horoucích
pekel!"
„Nebojte se," odpověděl ghoul. Došli do úzké chodby
s dveřmi, pod kterými pronikalo zevnitř světlo.
„Tudy musíme projít," řekl ghoul.
„Co je za nimi?"
„Lednice."
„Tam je Suko?"
„Ano, zmrazený."
„Drţ tu svou odpornou hubu!"
Bill byl na pokraji nervového zhroucení a kopl ghoula
kolenem do zad, coţ mu ale vůbec nijak neuškodilo.
Otevřel dveře.
Bill se díval do prázdné místnosti na zeď, uprostřed
níţ bylo otevřené okénko, za nímţ bylo vidět kuchyni.
Poměrně vysoké stoly mu bránily v dalším výhledu.
- 144 -
„Kde je ta zatracená lednice?" zeptal se popuzeně.
„Musíš projít kuchyní."
„Tak ještě kuchyní?"
„Přesně tak."
„Tak běţ první."
Ghoul měl najednou naspěch. Spěchal takovým
způsobem, ţe to Billa překvapilo a ghoulovi se podařilo
získat malý náskok od namířené pistole.
„Hej, takhle ne...!" zvolal Bill.
Dál však nedomluvil, protoţe měl pocit, ţe se ten
odporný zápach ještě zintenzívnil.
Tento dojem byl správný.
Během zlomku vteřiny vyběhla z kuchyně celá
brigáda ghoulů. Čekali za dveřmi a teď jeden z nich Billovi
stiskl hrdlo svýma odpornýma hlenovitýma rukama.

Najednou Billovi docházel vzduch. Kdyby dýchal

nosem, musel by vdechovat ten odporný pach. Hrdlo ho
nesmírně bolelo, protoţe ghoul měl takovou sílu, ţe by mu
bez problémů mohl zlomit vaz.
Před ním se objevil Landru. Chtěl uskočit, ale to Bill
nedovolil. Stiskl dvakrát spoušť beretty.
První kulka proletěla pod levou paţí ghoula a zaryla
se do podlahy.
Druhá kulka zasáhla.
Zavrtala se do měkkého démonova stehna a na místě
- 145 -
ho zastavila v běhu.
Landru vyhodil ruce nad hlavu a jeho tělem otřásla
zničující bolest. Potom se zhroutil na místě, kde byl
zasaţen.
Po zemi se rozlévala hlenovitá louţe. Bill neměl čas se
o něj dál starat. Důleţitější byl ten, co mu svíral hrdlo a
táhl ho k zemi.
Bill zatím ještě stál, ale věděl, ţe uţ to dlouho
nevydrţí. Upadl.
Nedopadl však na tvrdou zem, protoţe ho ghoul drţel.
Při tom vydával jakési podivné zvuky a předklonil se tak,
ţe se mu Bill díval přímo do jeho velké odporné tlamy, kde
zahlédl smrtící zuby, kterými ho ghoul chtěl roztrhat.
Jeho hlava se přibliţovala. Zbývalo uţ jen několik
centimetrů a Billův ţivot skončí.
Bill se v nejvyšším zoufalství vzmohl na to, ţe ještě
naposledy zamířil a potřetí stiskl.
Stříbrná kulka vyletěla z hlavně a zmizela v tlamě
obludy.
Tlak na krku okamţitě povolil, také ta odporná hlava
zmizela z jeho zorného pole. Bill upadl na zem, kde se
několikrát převalil kolem vlastní osy a okamţitě vyskočil
na nohy.
Ghoul uţ mu nemohl nic udělat. Po jeho bílém
kuchařském oblečení tekly pramínky hlenu.
Zlý sen končil!
Bill se usmíval, kdyţ si uvědomil, ţe teď má volnou
cestu. Rozběhl se směrem k okénku, ale neţ se k němu
dostal, vynořila se další postava.
Vanity Raise!
Oba dva se uviděli současně, ale Bill Conolly reagoval
- 146 -
o pověstný zlomek vteřiny rychleji.
„Ani hnout!" vykřikl a přitiskl jí k obličeji hlaveň
beretty.

- 147 -
 11.

Vanity Raise byla naprosto překvapená. Počítala se

vším, jen s tímto ne.
Její tělo jakoby zamrzlo, tak nehybně zůstala stát.
Obličej se jí změnil.
Ne, byla to ta studená maska, která vypadala, jakoby
byla sloţena z jednotlivých dílů. Ústa jako čára, nad nimi
nos, proti němuţ mířil Bill berettou, kterou teď klesal dolů
přes horní ret, aţ se zastavila u otevřených úst.
„Jednoho z vás jsem právě tímto způsobem vyřídil,"
zašeptal Bill. „U tebe mi to bude činit zvláštní potěšení, ale
nejprve mi řekneš, kde je Suko."
„V lednici uţ není."
Bill se lekl, kdyţ uslyšel muţský hlas. V pozadí se
vynořila postava jeho přítele Johna Sinclaira. Vanity se
ocitla v pasti! Bill přikývl a na obličeji se mu objevil výraz
velkého ulehčení.
„Ţije?" zeptal se.
„Myslím, ţe uţ zase ano."
„Takţe se ti to podařilo?"
„Ano. Ale kdyby zůstal v té lednici o minutu déle,
bylo by uţ pozdě."
„A za to všechno můţeme poděkovat jí," zasyčel
reportér. „Je tvoje, Johne, dělej si s ní co chceš."
Uchopil ji a mrštil jí zlostně směrem ke mně. Zachytil
jsem ji za její dlouhé šaty, které se mi však roztrhly v
prstech, jakoby byly papírové a najednou jí sklouzly z těla
jako prostěradlo.
Oči se mi rozšířily překvapením a totéţ se dělo s
Billem. S tím, co jsme teď viděli, jsme vůbec nepočítali.
- 148 -
 Znali jsme ji jako ţenu, která chodila po restauraci
nahá s pomalovaným tělem. Divili jsme se, proč si potom
zahalila tělo šaty. Teď jsme viděli důvod!
Na jejím těle uţ nic nevypadalo tak, jako předtím.
Vše, co bylo lidské, bylo potlačeno a na povrch vystoupilo
to démonické.
Pod tenkým krkem bylo odporné beztvaré tělo,
připomínající hromadu pudinku. Uvnitř té hmoty se vlnily
světlé zelené, šedivé a ţluté pruhy a všechno bylo neustále
v pohybu.
Byla odporné monstrum, které se teď od nás
vzdalovalo a vztahovalo po nás ruce. Připomínala mi
změněnou operní pěvkyni, vrávorající po jevišti a hledající
místo, kde by spustila svou velkou árii.
Zde nebyla ţádná kulisa, u níţ by se mohla zastavit,
ale nahradil ji sporák. Narazila do něj zády a to ji zastavilo.
Bill pokývl mým směrem. Viděl jsem mu na tváři, ţe se
sotva drţí. Byl rozčilený jako zřídkakdy.
Ze dvou stran jsme se přibliţovali k té nestvůře přesně
odměřenými kroky.
I to působilo zinscenovaně, ale hodilo se to k situaci,
která byla proklatě váţná. Podařilo se nám dosáhnout toho,
ţe se ţádný z hostů nestal obětí této odporné bestie.
Její měkké slizovité tělo. Chvělo se a vibrovalo,
jakoby jí probíhaly elektrické proudy.
„Teď uţ nám neunikneš, Vanity Raise," řekl jsem.
„Pouţijeme veškerých svých vědomostí a vyvoláme
magické kouzlo, jehoţ pomocí se vrátíme tam, odkud jsme
přišli."
Její hlava teď seděla na tlusté nafouklé bublině, na
jejíţ povrch dopadalo světlo a měnilo se v celé barevné
- 149 -
spektrum.
„Dobrá, odtransportuji vás nazpět. Zůstanu na
planetách a uţ se nikdy nevrátím, opravdu. Jen mě pustťe."
„Sliby ghoula?" rozesmál jsem se. „Něčemu takovému
nikdy neuvěříme."
„Přítel má pravdu," přidal se Bill.
Její oči se najednou neklidně roztěkaly. Zoufale
hledala východisko ze své situace, ale ţádné neexistovalo.
„Myší díra tu ţádná není, takţe nám nemůţeš
uniknout," řekl jsem a vytáhl z opasku bič na démony.
„Suko by tě jím býval rád sprovodil ze světa a já teď s
velkou radostí převezmu tento úkol za něho."
„Proč?"
Opsal jsme bičem kruh. Při tom vylétly z otvoru tři
řemínky jako tři hadi.
„Prosím, nech mě ţít!" Zaúpěla.
„Ne." Zvedl jsem ruku k úderu.
Vtom vykřikla a přeskočila sporák, aby unikla svému
osudu. A skutečně, řemínky dopadly do prázdna.
Jak tomu náhoda chtěla, řemínky biče na démony ji
nezasáhly, ale kulce z beretty Billa Conollyho uniknout
nemohla.
Stříbrná kulka se jí zavrtala do těla. Vanity pronikavě
vykřikla.
Leţela na sporáku, zmítala sebou, mávala kolem sebe
rukama, ale posvěcené stříbro uţ dokonávalo své zničující
dílo. Bílá magie uţ vykonala své na její hlavě, ze které se
stala barevná třesoucí se hmota, která se syčením
krystalizovala a pak mizela.
„Zůstaň u ní," řekl jsem Billovi a rozběhl se do místa,
kde leţel Suko.
- 150 -
 Podíval se na mne. „Jsem ještě v tom ledovém pekle?"
zašeptal promodralými rty.
„Ne, proč?"
„Takţe to byla ta proklatá lednice?" zeptal se.
„Buď rád, ţe uţ jsi z ní venku" pohladil jsem ho po
stále studených tvářích. Současně jsem zaslechl nějaké
hlasy a kroky. V pozadí se smál Bill Conolly.
„Johne," volal nahlas. „Jsme znovu na Zemi!"
„Jak to, my jsme na ní nebyli?"
„Na to ti nedokáţu odpovědět..."

Sir James vyhlásil na policii stav pohotovosti. Řeku

křiţovaly tři čluny říční policie. Na souši zase zajišťovalo
bezpečnost třicet uniformovaných policistů. Do vody vedla
lávka tam, kde dříve stála loď.
Vtom se objevila ta záhadná mlha.
Stoupala odevšad. Ze vzduchu, ze země, z vody. Měla
více zdrojů, ale koncetrovala se na jednom místě. Přesně
tam, kde dříve kotvila plovoucí restaurace.
Sir James si nenechal ujít, aby se na tu lávku
nepostavil jako první. Byl to také on, kdo první vstoupil na
loď. Za ním šli uniformovaní policisté, kteří se rychle
rozběhli na všechny strany, aby loď prohledali.
Vyšli jim naproti tři muţi.
John Sinclair, Bill Conolly a Suko. Ten poslední byl
oběma podpírán a vypadal jako mrtvola.
- 151 -
 „Co je s vámi, Suko?" zeptal se Sir Powell.
„Bylo mi v té restauraci moc horko, Sire, tak jsem se
šel zchladit do lednice."
Superintendant se zatvářil překvapeně a zadíval se na
mne. „Je to pravda?"
„Je to tak, Sire."
„A jinak?"
„Co na to mám říci?"
Bill, který zase jednou promluvil nahlas, měl
připravenu tu nejlepší odpověď. „Přešla nás chuť, sire."
K tomu jsem neměl co dodat.

Sanitka dopravila Suka co nejrychleji na kliniku, kde

se podrobil celkovému vyšetření. Bill a já jsme čekali na
lávce a přihlíţeli, jak policisté vyváděli hosty z restaurace.
Vycházeli ven s bledými obličeji, roztřesenými koleny
a někteří s rozpačitými úsměvy na rtech. Nikdo z nich
nevěděl, co říci. Fred a Jessica šli kaţdý zvlášť. On měl
přehozený plášť přes ruku.
Ani já, ani Bill jsme mu nestáli za pohled. Jessica
vyšla o něco později. Neustále se rozhlíţela, jako by
někoho hledala.
Bill do mě strčil.
„To hledá tebe, Johne. Běţ za ní."
„Myslíš?"
„No ovšem, znám přece ţeny."
- 152 -
 „Ha ha." Šel jsem Jessice naproti. Její bledý obličej
zazářil.
„Johne," řekla svým teplým hlasem. „Jsem velice
ráda, ţe se vám to podařilo."
„Bylo to tentokrát opravdu těţké."
„A co budete dělat teď?"
„Vy půjdete domů ke svým panenkám a na tu noční
můru zapomenete."
„Myslíte?"
Přikývl jsem. „Čas zahojí všechny rány, Jessico."
Usmála se. „Tak lehce mě zase nepřesvědčíte. Mé
rány se zahojí jen tehdy, kdyţ mi někdo pomůţe."
„Myslela jste přitom na někoho určitého?"
„Váš úsměv mi napovídá dost, Johne. Pokud by se
vám ateliér zdál nepohodlný, můţeme si spolu zajít na
večeři."
„Rád, ale jen pod jednou podmínkou. Do ţádného
hostince duchů."
„Dohodnuto. Měla jsem spíše na mysli nějaké bistro,
kde prodávají hamburgery. Tam se podle mého názoru
ţádní ghoulové nevyskytnou."
„Víte to jistě?"
Rozesmála se a ruku v ruce jsme spolu přešli lávku.
O pár metrů dál se Bill Conolly obrátil stranou a
usmíval se. Co si ten starý sukničkář zase myslí...

KONEC

- 153 -