NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 24

Jason Dark

1999

-2-
Bouřka přišla s takovou silou, jako by chtěla
přeskočit hranici mezi nebem a peklem.
Bylo to k večeru.
Svět, ať už nebe, či země,
v tom přítmí připomínaly svou barvou
malířskou paletu meziodstínů.
Popelavě šedé mraky vytvářely
na nebi podivuhodné obrazce,
skládající se z několika vrstev.
Z nich vystřelovaly pronikavě zářivé blesky,
které na krátkou chvíli
tu masu mračen prosvětlovaly.
Hlasité hřmění ohlašovalo neštěstí.
A ono přijde.
Nic ho nezadrží.
A lidé na zemi budou žít v temné hrůze
a strachu a přemýšlet o konci světa...

-3-
 1.

Billy Wilson sklonil hlavu, kdyţ vycházel z domu.

Poslechl svého učitele klavíru, který skončil hodinu dříve a
poslal ho domů, protoţe na obloze se schylovalo k bouři.
Billy sám si toho nevšiml, protoţe se plně soustředil
na hru na klavír.
Zato jeho učitel neustále chodil k oknu a vyhlíţel ven.
Pokaţdé, kdyţ se vracel ke klavíru, byla jeho tvář
starostlivější.
Chlapec sešel po úzkém kamenném schodišti a ocitl se
na ulici. Kolo měl opřené o kamennou zídku, ohraničující
pozemek kolem domu. Uběhl několik kroků, kdyţ kolem
něho pronikavě zahvízdal poryv větru. Jako divá šelma se
vítr zmocnil chlapce a bral s sebou všecko, co nebylo
připevněno.
Billy si připadal jako divák, který je nucen bezmocně
přihlíţet tomu, co se děje.
Támhle letěl ulicí klobouk, za ním poletovaly noviny,
jako by ho chtěly dohnat. Onde zase poskakovaly ulicí
kusy dřeva, které prudký vítr ulámal z nějaké větve a Billy
si s hrůzou všiml, ţe bouře neušetřila ani jeho kolo.
Strhla ho jednoduše k zemi.
To kolo bylo Billyho bohatství. Dlouho na ně šetřil.
Kdyţ viděl, jak mu vítr shodil jeho klenot, nemohl se
ubránit výkřiku. Vší silou se postavil dalšímu náporu větru
a probojovával se ke kolu, aby ho mohl zvednout ze země.
A dokázal to. Vítr mu zvedal vlasy, jako by mu je
chtěl všechny vytrhat z hlavy. Šaty mu vlály kolem těla a
vítr mu bičoval obličej a foukal do očí s takovou silou, aţ
chlapci tekly slzy.
-4-
 Billy drţel kolo pevně za štangli. Uţ si ho nenechá
znovu vzít. Bude se o ně prát. Kdyţ to nedokáţe, tak
spadnou oba, ale kolo uţ nepustí. Nenechá si ho vzít.
A pak bylo najednou po všem!
Tak náhle, jak vítr začal, tak rychle utichl. Uţ ani
vánek, svět zadrţel dech a to, co předtím bouře odnesla,
zůstalo leţet na zemi.
Chlapec si vydechl. Nechápavě kroutil hlavou, protoţe
nerozuměl tomu, jak je moţné, ţe bouře tak náhle utichla.
Dům jeho učitele stál na okraji městečka. Kdyţ ho Billy
chtěl vidět, musel se obrátit. Učinil tak, protoţe slyšel hlasy
dospělých, kteří si tu bouři také nedokázali vysvětlit.
Někteří obyvatelé vyšli ze svých domovů. Stáli na
chodnících ve skupinkách, dívali se na nebe, vrtěli
hlavami, vzrušeně spolu hovořili, neboť jeden čekal
vysvětlení od druhého, ale nikdo se ho nedočkal.
Ta bouřka byla záhadou.
Kaţdý, kdo ji zaţil, byl rád, ţe je pryč. Zůstal po ní
jakýsi podivný neklid, lidé se neustále dívali na nebe,
jakoby mu nevěřili. Ani Billy Wilson mu nevěřil.
Stál tam se svým kolem, na konci chodníku. Přemýšlel
o zpáteční cestě do domu svých rodičů, který je odtud
vzdálen šest mil, coţ pro něho jako dobrého cyklistu nikdy
nebyl problém, ale po té bouřce dostal strach.
Šest mil, to není daleko, ale přesto...
Billy si připevnil sloţku s notami na zadní nosič,
nasedl na kolo a rozjel se.
Jel plynule. Dvakrát potkal jiného cyklistu, pak se
znovu ocitl na cestě mezi oběma sousedními městečky
sám.
Nemohl si pomoci, ale kaţdou chvíli se znovu a znovu
-5-
díval k nebi. Jinak to nikdy nedělával, ale tahle podivná
bouře v něm zanechala silný dojem. A ještě podivnější
bylo, ţe teď bylo i nebe nějaké jiné.
Měla to být zimní obloha, ale vůbec tak nevypadala.
Chlapec se podivoval nad formacemi mračen, které
vypadaly úplně jinak neţ jindy. Naráţely do sebe,
přesouvaly se jedna přes druhou, měly nejrůznější barvy a
místy byly světlejší. Billymu to připomínalo přístavy
plachetnic na jezeře.
Tam nahoře se něco chystá, pomyslel si chlapec. I
vzduch mu připadal nějak jiný. Byl velmi čistý a
průzračný. Zaráţelo ho však, ţe z toho nemá radost.
Ochladilo se a mrazivý vzduch štípal chlapce do tváří.
Billy šlapal dál, aby uţ byl co nejdříve doma. Na málo
vyjeţděné silnici do jeho vsi byl jen vpravo vyjetý pruh.
Vlevo od něho se táhl pruh lesa aţ do jejich vsi.
Na druhé straně silnice nerostl jediný strom. Tam byla
země plochá s výhledem aţ k vzdálenému horizontu.
Louky a pole, v létě krásně zelené, teď v zimě vypadaly
jako to zamračené nebe.
Po levé straně však se táhl tajuplný les. Svět sám pro
sebe.
Billy Wilson cestu domů znal nazpaměť. Věděl, jak
daleko je ještě od svého cíle.
Měl před sebou ještě asi polovinu cesty. Za
normálních okolností by byl rád, ale toho večera uţ by se
nejraději viděl doma. Strach z toho prudkého větru v něm
neustále seděl a divil se, ţe se ještě nezačíná stmívat.
Připadalo mu to, jako by se příroda rozhodla změnit svůj
řád a prodlouţit den, aby si zajistila místo pro něco jiného.
Ale pro co?
-6-
 Copak uţ svět nebyl v pořádku?
Billy se zadíval doprava, přes pole.
Všechno bylo tak jasné, jako by někdo obrovským
kapesníkem utřel prach. Jas podobný obrazu v obrovském
zrcadle. Billy si ani s tímto jevem neuměl poradit.
V příštím okamţiku se tak vylekal, ţe téměř spadl z
kola. Jen s námahou se udrţel v sedle. Nebyla to krajina,
která ho tak vylekala, ale nebe. Nebe s hrou tmavých barev
a mezi nimi poslední sluneční paprsky pronikající mračny a
pak mizející v nekonečnu.
Takové nebe dvanáctiletý Bill ještě nikdy ve svém
ţivotě neviděl. Byl tím pohledem tak překvapený, ţe
zabrzdil, zastavil se a sevřel kolo mezi nohama.
Tam nahoře, to byla grandiózní a zároveň tajuplná
podívaná.
Ano, Billymu ten pohled připadal tajuplný. Mráz mu
přeběhl po těle. Cítil, jak bledne ve tváří a najednou měl
předtuchu.
Nevěřil uţ, ţe se dostane domů.
Něco se stane.
Otočil se, zadíval se před sebe přes rozlehlá pole a
viděl uţ obrysy své rodné vsi.
Počkal několik vteřin, pak si protřel oči a chystal se
znovu nasednout.
A vtom se to stalo.
Z ničeho nic se ho znovu zmocnil prudký poryv větru
a tentokrát si s ním dělal, co chtěl...
Strhl ho i s kolem z pravé strany silnice a hnal ho
směrem k lesu. Kolo se zastavilo o křoví, ale chlapec se
kutálel o kus dál, dokud nenarazil ramenem o kmen stromu
a lehce nevykřikl. Zraněn nebyl.
-7-
 Bouřka se znovu rozzuřila s nebývalou silou.
Pohrávala si s lidmi jako s míči.
Billy zůstal leţet na břiše. Neměl ani čas zajímat se o
své rameno, protoţe kolem něho řádilo hotové peklo.
Orkán se hnal krajinou a nešetřil ani les, rozkládající
se mezi oběma vesnicemi. Kolem Billyho teď zněla hudba,
jakou ještě nikdy v ţivotě neslyšel. Podivné tóny se
spojovaly ve vraţednou symfonii, řvoucí, kvílející, která
byla chvílemi nesnesitelně ohlušující, chvílemi zas ustala,
jako by neznámí hudebníci chtěli znovu naladit své
nástroje.
Ten řev však nebyl nebezpečný. Chlapci naháněly
strach úplně jiné věci.
Orkán totiţ lámal a strhával stromy. Lámal větve,
které potom hnal lesem v divoké změti jako nějaké
neuţitečné smetí.
Billy měl vystrašenou tvář. Bál se. Praskání starých
stromů mučilo jeho uši. Neodvaţoval se postavit, protoţe
bouře byla nevypočitatelná. Bylo to jakési inferno přírody,
která v náhlém návalu nenávisti a zloby touţila pomstít se
lidstvu. A pak přišlo hromobití.
Tímto malým lesním světem otřásla rána, která
přehlušila vše ostatní.
Chlapce to natolik vyděsilo, ţe hlasitě vykřikl. Měl
pocit, ţe je roztrhán na kousky, ale hrom nebyl zlý. Ten
následující rovněţ ne. Billy si na ně začínal zvykat.
-8-
 Obloha duněla. Hromy doprovázely dlouhé ostré
blesky, jejichţ záblesky Billy vnímal i přes zavřené oči a
sklopenou hlavu.
Blesky připomínaly světelná kopí. Řítily se z nebe
vstříc k zemi.
Billy překonal první nával strachu, ale měl strach, aby
ho nezasáhla některá letící větev.
Aţ do této chvíle měl štěstí na své straně a zůstal
nezraněn.
Pomalu vstával. Ostrý vítr se do něho opřel a Billy se
zadíval nejdřív směrem k silnici a potom na nebe.
Vzduch byl čistý a jasný.
Zatím nezačalo pršet.
Široký pruh mračen byl protrhán. Byla mezi nimi
světlá místa, která podivně zářila. Sluneční paprsky padaly
jako dlouhé šípy k zemi, kdyţ prošly mraky. Na levé straně
byla obloha temnější, zatímco na pravé byl široký světlý
pruh a v něm - ano, co to vlastně bylo? Billy nevěděl. Byl
úplně vyveden z míry. Jen kroutil hlavou, třásl se po celém
těle a nevšiml si, ţe se mezitím úplně narovnal.
Vítr ještě foukal, ale uţ nebyl tak silný. Fučel kolem
Billyho, ale uţ mu dovolil stát.
Závoj deště se soustředil prakticky do jednoho místa.
A to nad poli a loukami, kde byla krajina tak plochá.
Zároveň se Billymu zdálo, ţe uprostřed dešťové clony
zahlédl nějaký pohyb.
Nebo to byl jen mrak?
Neměl tušení, byl jen divákem, který zapomněl na své
okolí, i kdyţ byl promočen na kůţi.
Všechno bylo najednou jiné. Vzduch, vítr, déšť. Mohl
se dívat jen před sebe a tak viděl, co se stalo. Z dešťových
-9-
mraků něco vystoupilo.
Nějaká postava.
Člověk?
Billy Wilson nevěděl, zda tomu má věřit. Bylo to
prostě tak neuvěřitelné a tajemné.
Okouzleně se díval na...

- 10 -
 2.

Nechal jsem Suka vystoupit z výtahu prvního a loudal

se za ním pomalými kroky. Právě jsme přijeli z kanceláře
domů a těšili se na volný večer. Chtěli jsme strávit zbytek
dne v příjemné pohodě. Po ničem víc jsme netouţili.
Za normálních okolností šel jeden z nás napřed, aby
odemkl byt. Ale Suko se teď zastavil a počkal na mě.
Zastavil jsem se taky, protoţe mě to překvapilo. „Co je s
tebou? Ty nespěcháš za Shao?"
„Na to jsem se právě chtěl zeptat tebe."
„Na co? Jestli nespěchám za Shao?"
„Ne, to ne. Hloupost. Chtěl jsem se tě zeptat, co s
tebou je?"
„Coţe? Se mnou?"
Suko obrátil oči v sloup. „S kým jiným, Johne? Nebo
tu vidíš ještě někoho?"
„To ne."
„No tak mi uţ konečně odpověz."
Pokrčil jsem rameny. „Ať uţ mi to budeš věřit nebo
ne, necítím se několik posledních hodin dobře."
Suko přikývl. „Toho jsem si všiml."
„Fajn."
„Znáš taky důvod?" Nedal mi pokoj.
„Ne, neznám." A nelhal jsem. Váţně jsem důvod
neznal. Uţ jsem o tom přemýšlel, proč je mi tak divně,
sváděl to na počasí, nebo na nějaký virus, který uţ dlouho
nosím v sobě a který se teprve teď začíná projevovat, aby
mě obšťastnil třeba chřipkou.
„Něco musí létat ve vzduchu a zřejmě mě to postihlo."
„Jak jinak se to ještě projevuje, kromě toho, ţe je to na
- 11 -
tobě vidět, Johne?"
„Nejsem ve formě. Náladu mám pod psa, měkká
kolena a tak dále. Na nic chuť, ani na pivo, nebo sklenici
vína." Mávl jsem rukou. „Ale v ţádném případě se tím
netrap, to občas potká kaţdého."
„Chřipka?"
„I to je moţné."
„Co chceš dělat? Jít do postele?"
„Odpověděl sis sám. Opravdu si půjdu lehnout."
„Tak dobrou noc." Suko se na mě ještě jednou
podíval, usmál se a řekl mi, ţe se buď on, nebo Shao na mě
přijdou podívat, jestli je mi líp.
„Dohodněme se jinak. Kdyby mi bylo hůř, dám vám
vědět. V tom případě budu rád, kdyţ mi Shao uvaří jeden z
těch jejích čajů, které mají takové zázračné uzdravující
účinky."
„To ti můţe udělat hned."
„Ne, ne! Jen se neplaš. Zatím to není třeba."
„Jak chceš."
Zastavili jsme se kaţdý u dveří do svého bytu a
současně odemknuli. Zmizel jsem ve svém bytě velmi
rychle, protoţe jsem nechtěl ještě odpovídat i na otázky
Shao, i kdyţ vím, ţe by to se mnou myslela určitě dobře.
Jenţe já uţ chtěl mít konečně od všeho pokoj.
Pověsil jsem sako do skříně, přitiskl si ruce na čelo,
zhluboka se nadechl a vydechl a nejdříve zamířil do
koupelny, abych se osvěţil.
Pustil jsem si studenou vodu a vychutnával její účinek
na obličej. Zdálo se mi, ţe mám horkou kůţi. Měl jsem
teplotu a to se mi vůbec nelíbilo.
Horečka dokáţe sklátit i ty nejsilnější muţe a připravit
- 12 -
je o všechnu sílu. A právě slabost jsem si při svém
povolání nemohl dovolit.
Vzal jsem osušku a prošel se. Na zkoušku, zda uţ je to
se mnou lepší. Ale zjistil jsem, ţe je mi stále stejně
mizerně, takţe jsem dospěl k závěru, ţe bude asi opravdu
lepší, kdyţ si půjdu lehnout. Jako unavený válečník jsem
vešel do obývacího pokoje, kde se mi zdálo být horko, i
kdyţ jsem stáhl topení na minimum. Zřejmě to způsobila
moje horečka.
Přinesl jsem si z kuchyně pití - minerálku a dokonce
jsem nezapomněl ani na sklenici. Mám si lehnout?
Ani nápad. Raději si sednu na pohovku a budu se
dívat na televizi, abych přišel na jiné myšlenky.
Dálkové ovládání leţelo přímo u sklenice. Nejdříve
jsem se napil a zaklonil hlavu. Pak jsem se znovu v klidu
zamyslel nad svým stavem.
Byl jsem opravdu nemocný? Nebo na mě teprve
nějaká nemoc leze? Moţné bylo obojí. Teď, kdyţ jsem měl
klid a mohl o tom klidně přemýšlet, mi můj stav začal
připadat divný.
Nemocný v pravém slova smyslu jsem si nepřipadal i
přes tu teplotu. Prostě jsem jen nebyl ve své kůţi, byl jsem
nervózní a neustále ve střehu, jako bych čekal, ţe se
kaţdou chvíli něco stane, ţe uţ na mě něco číhá, co zatím
vyčkává, aţ nadejde pravá chvíle.
Dospěl jsem k jasnému závěru. Měl jsem takzvaný
špatný pocit. Nic víc a nic míň, jen pocit, se kterým jsem si
zatím nevěděl rady. Nervozita, moţná neopodstatněná,
protoţe se nic nestalo, ale které jsem se nedokázal zbavit.
Kdo mě zná, ten také ví, ţe na vnitřní pocity velice
dám. Často mě varovaly před nebezpečím a toto varování
- 13 -
pak předaly dál, do nervového systému.
Popíjel jsem minerálku, která mi vůbec nechutnala,
ale byl jsem příliš líný na to, abych zašel znovu do
ledničky pro nějakou šťávu.
Místo toho jsem sáhl po dálkovém ovládání.
Cvaklo to a televize se rozsvítila.
Co to zase dávají za hrůzu? Al Bundy, velký
obchodník s obuví, měl zase problémy se sebou samým i
svou povedenou rodinou. Jeho dcera si vzala toho
nesprávného přítele, chodila nevhodně oblečená a všechno
dělala špatně, coţ starého velkého Ala provokovalo k
výbuchům vzteku.
Přepnul jsem program.
Reklamy, ještě lepší.
Další program vysílal zprávy, v nichţ nechyběla notná
porce násilí. Všude samé války, nad čímţ můţe člověk jen
kroutit hlavou. Všude si lidé navzájem řeţou hlavy, ať uţ v
Evropě, Asii, Africe, nebo Jiţní Americe. Zprávy končily
počasím, jehoţ předpověď také nebyla důvodem k jásotu.
Déšť, vítr a pak zase slunce, typické ostrovní počasí.
Znovu jsem přepnul.
Doufal jsem přitom, ţe se zbavím vnitřního neklidu a
celkové únavy, ale mýlil jsem se. Bohuţel. Vnitřní neklid
naopak ještě zesílil. Připadal jsem si, jako někdo, kdo
očekává nějakou událost, ale neví, co to bude.
Hrozné...
Co to jen mohlo být? Dával jsem to za vinu jen a
výhradně sobě samému. Suko s tím v ţádném případě
nemá nic společného. Svou fyzickou indispozici jsem
přestal svádět na nějakou chřipku. Tak to prostě nebylo.
Něco se se mnou dělo, ztratil jsem duševní rovnováhu,
- 14 -
v tom to bylo.
Cítil jsem v kloubech podivné chvění, jako by mi
někdo pouštěl elektřinu ţilami.
Po několikerém dalším přepnutí jsem naladil místní
stanici, která přinášela zprávy z Londýna. Tato stanice byla
velice sledovaná, protoţe v tak velkém městě, jako je
Londýn, se ve dne v noci děla velká spousta věcí, ať
pozitivních či negativních. Ale více bylo těch negativních.
Zase uţ vylovili dvě mrtvoly z Temţe. Tentokrát se
podařilo mrtvé ihned identifikovat. Byli to dva známí
dealeři heroinu, coţ ukazovalo na válku gangů drogové
mafie. Skutečně jsem svým kolegům z protidrogového
nezáviděl. Moderátorka hovořila v tom smyslu, ţe se
jednoho dne Londýn změní ve skutečné drogové peklo. Co
tím konkrétně myslela, si nechala pro sebe.
Následovala další zpráva.
Šlo o ztrátový provoz dvoupatrových autobusů.
Potom obraz zmizel.
Jako poslední obraz jsem viděl jeden z těch autobusů,
plný rozesmátých lidí, projíţdět londýnskými ulicemi.
A teď?
Sníh, samý sníh!
Tento šedobílý vzor, který se najednou rozprostřel po
obrazovce, na které se pohybovaly jen jakési sotva znatelné
stíny.
Tato změna u mě vyvolala jen pokrčení čela, pak jsem
přepnul na další program.
Totéţ! Sněţení! Ani na dalším kanále nebylo nic
jiného a na dalším a dalším. Všude jen sněţení. To musí
být nějaká rozsáhlá porucha. Nebo porucha na mém
televizoru. Po pěti letech sluţby by to však bylo dost brzy.
- 15 -
 Dlouho jsem se tím nerozčiloval, sáhl po telefonu,
abych zjistil, jestli Suko vedle v bytě má tytéţ problémy.
Ozvala se Shao a vůbec mě nepustila ke slovu. Vyptávala
se mě na můj zdravotní stav a její hlas přitom zněl přímo
pohřebně.
„Prosím tě, Shao, jsem v pořádku," řekl jsem rychle.
„Vůbec si kvůli mně nemusíš dělat starosti. Chtěl jsem se
vás jen na něco zeptat."
„Chtěl bys čaj?"
„Ne."
„Tak co?"
„Mám poruchu na televizi. Na všech kanálech je jen
sněţení. Chtěl jsem vědět, jestli je to u vás stejné. Pokud
ano, tak to musí být nějaká velkoplošná porucha."
Odpověď přišla bez váhání. „U nás běţí obraz
normálně. Bedna hraje."
„Aha."
„Takţe to bude ve tvém televizoru."
„To jsem si myslel taky. A děkuji za informaci, Shao."
Ale ona nemínila tak rychle skončit. „Nemám ti přece
jen přinést ten čaj, Johne? Určitě ti udělá dobře."
„Kdybych po něm touţil, dám ti vědět," odpověděl
jsem.
„Jak chceš."
Pfů, to zas jednou bylo náročné. Ţeny dokáţí být
někdy neodbytné jako klíště. Probudí se v nich mateřské
pudy a to já nesnáším. Ztlumil jsem zvuk u televize a zíral
do šedobílého zrnění a nevěděl přitom, proč to dělám.
Něco mi vadilo. Ne závada na televizi, něco jiného.
Něco v mém bytě, v mém okolí. Zmocnil se mě pocit, ţe
tady nejsem sám.
- 16 -
 Hloupost...
A přece ve mně ten pocit zůstal. Na obrazovce vesele
sněţilo a já najednou pocítil chlad v zádech, jako by
sněţilo i v pokoji.
Něco tu je...
Zadrţel jsem dech. V bytě nebylo nic slyšet. Seděl
jsem strnule v křesle, připraven kaţdým okamţikem
vyskočit.
Jsem sám? Nejsem sám?
Za mnou!
Najednou jsem to věděl. To neznámé bylo za mými
zády a souviselo to s poruchou v televizi. Nevyskočil jsem
z křesla, naopak, snaţil jsem se chovat co nejpřirozeněji. I
kdyţ jsem se stěţí ovládal, pomalu jsem se obracel dozadu.
Přitom jsem se zvedal tak, abych viděl přes vysoké
opěradlo.
Nebyl jsem tu sám.
Teď, kdyţ jsem se obrátil, viděl jsem tu postavu před
sebou. Někoho, koho jsem jiţ znal a kdo se vůbec
nezměnil.
Byl to Raniel, spravedlivý!

Se vším jsem počítal, ale s tímhle ne. Cítil jsem tlak v

kolenou a měl co dělat, abych se udrţel normálně na
nohou. Proto jsem se opřel o opěradlo.
Raniel byl napůl anděl, napůl člověk. Zjevoval a
- 17 -
probouzel se jen tehdy, kdyţ se jeho cesta spojila s
chlapeckým jménem Elohim.
Vypadal jako vţdycky.
Oblečen do černého, jako z doby biedermeierského
stylu. Tmavý kabát, košile mu vyčnívala z výstřihu vesty.
Vlasy měl rovněţ tmavé, podobné havranímu peří a
splývající aţ na záda, kde tvořily lokny. Raniel neříkal nic,
jen se na mě díval, jako by mi chtěl poskytnout čas číst v
jeho tváři.
Byl to muţný obličej, ale také pochmurný a
zasmušilý, měl velmi tmavé obočí, tvořící na čele dva
oblouky. Rovný nos, měkká ústa, oproti nim muţnou
bradu, takţe se v jeho tváři spojovaly ţenské i muţské
rysy.
Raniel byl fenomén. Anděl a člověk v jednom. Dovedl
dokonale zacházet s mečem. Anděl stráţný, který hlídal a
stráţil, neboť nepatřil k těm andělům, kteří ještě hledají
svou cestu a zatím nevědí, na jakou stranu se přidat. V
poslední době jsme měli případ s démonickými anděli,
stačilo jen vzpomenout si na Josephiela.
Takový Raniel nebyl. Nepatřil k andělům, kteří
přinášejí oheň, byl prostě spravedlivý a svým vlastním
způsobem se snaţil dovést spravedlnost k vítězství, coţ se
v mnoha případech právě neshodovalo s našimi zákony.
Bylo to divné, ale cítil jsem se mnohem líp, kdyţ jsem
se teď na něho díval. Přišlo to velmi náhle a já zase mohl
normálně dýchat. I mrazení najednou zmizelo, ani ten
nejistý pocit v kolenou uţ jsem necítil.
Nemusel jsem se Raniela ptát, jak se dostal do mého
bytu. Takový jako on to dokázal snadno a pravděpodobně
byl i příčinou poruchy v mé televizi.
- 18 -
 Hledal jsem slova, abych Raniela patřičně přivítal, ale
on mi pohybem ruky vzal slova od úst. „Chci, abys mě
poslouchal, Johne Sinclaire."
„Dobrá, nemám nic proti tomu. Ale navrhuji,
abychom se posadili. Tak se hovoří líp."
Chvíli přemýšlel, potom souhlasil. Posadili jsme se.
Dolil jsem si minerálku, nabídl i Ranielovi, ale on odmítl.
Seděl naproti mně, díval se na mě, ale přitom jeho pohled
pronikal skrze mé tělo kamsi do dálky. Určitě se v duchu
zabýval věcmi a událostmi, které mi zůstávaly skryty.
Pak se jeho tmavé oči pohnuly. Stáhl obočí k sobě a
zvedl pravici jako někdo, kdo ţádá o pozornost. To u mě
nebylo zapotřebí, protoţe jsem byl pozorný sám o sobě a
také pořádně napjatý.
„Ty nevíš, proč jsem se u tebe objevil?" zeptal se.
„Ne, to nevím."
„Ani jsi nic necítil?"
„Co jsem měl cítit?"
„Jeho!"
Naslouchal jsem ponurému tónu jeho řeči. Měl
zajímavý hlas. Zněl tvrdě i měkce zároveň, ale nebylo třeba
mít z něho strach. „Je mi líto, Ranieli, ale nevím, o čem
mluvíš."
„To jsem si myslel. Pozoroval jsem tě po celý den,
moţná jsi to cítil a ..."
„Jestli jsem to cítil. Připadal jsem si nemocný,
vyřízený, jestli chápeš, jak to myslím."
Přikývl.
„Ale co jsem měl cítit?" vrátil jsem se k tématu.
„On přichází."
„Kdo on?"
- 19 -
 „Belial!"
Po té odpovědi mi něco cvaklo v mozku, ale nevěděl
jsem, co to znamená. To jméno jsem uţ slyšel, jenţe to uţ
bylo dávno a mně se o tom v této chvíli nechtělo přemýšlet,
protoţe jsem věděl, ţe mě Raniel stejně zasvětí.
„Nuţe, Johne?"
„V této chvíli si nevzpomínám, ale to jméno mi není
neznámé."
„No dobrá."
„Nezní však nijak pozitivně."
„To on také není. Belial je zlý. Belial je ve starém
zákoně zván zvířetem, králem lţi. Měl být jedním z
prvních andělů, kteří byli vypovězeni z nebe. Je stejně jako
Lucifer andělem temnot, který nenávidí světlo. Bratrstvo
Essenerů, kteří kdysi ţili v Kumranu, ho znalo jako anděla
temnot. Belial je také absurdita a poďábelštění jistého
jména. Belial je zvíře, anděl lţi, coţe znali i staří Hebrejci,
neboť v jejich jazyce znamená Belial „ten beze slov". On
nebyl schopen mluvit pravdu. Neustále lhal." Raniel
pokrčil čelo. „Nyní jsi zhruba informován, co se na tebe
chystá."
„Proč na mě?"
„Jednoduše. Neboť jsi to ty, na koho připadl
mimořádný úkol. Ale to ti přece nemusím vysvětlovat, ty
to víš."
„Máš asi pravdu," řekl jsem a upadl do zamyšlení.
Přijal jsem Ranielovo vysvětlení, byl jsem mu i vděčný, ţe
mi přišel to poselství sdělit, ale mé myšlenky se teď točily
kolem Beliala a kolem toho, ţe je mi to jméno povědomé.
Nejen proto, ţe jsem ho moţná někde četl, ne, muselo v
tom být něco víc. Musel jsem s ním nějak nepřímo přijít do
- 20 -
styku, ale zatím jsem nemohl přijít na to, kdy a kde to bylo.
Raniel si všiml, co se ve mně děje. „Znáš ho, Johne?
Vzpomněl sis?"
„Ano i ne," zamumlal jsem. „Slyšel jsem o něm, a to
velmi konkrétně."
„To uţ mohlo být dávno."
„To si myslím i já."
„Napadl tě, nebo se o to pokusil?"
„Ne, to ne. To bych si vzpomněl. Setkali jsme se jen
zběţně. Rozčiluje mě, ţe si na to nemohu vzpomenout,
ale..."
„V jaké podobě jsi ho viděl? Jako zjevení, jako ducha,
který se nečekaně zjevil?" To od něho byla dobrá
poznámka, nad kterou jsem se zamyslel. Poţádal jsem
Raniela, aby mě nechal v klidu a pokusil se v duchu si
vyvolat případy, které jsem v poslední době řešil. Nesly s
sebou mnohé poráţky i malá vítězství a já vycházel z toho,
ţe mé setkání s Belialem nebude určitě patřit k velkým
vítězstvím.
„Zrcadlo, Johne...zeď...stěna - je schopen zjevovat se
všude."
Zvedl jsem hlavu. „Co jsi to říkal? Stěna?"
„Mimo jiné."
Pravá ruka mi vyletěla nahoru. Luskl jsem prsty.
„Proklatě, máš pravdu. Právě to se stalo. Byla to stěna.
Vzpomínám si na případ z Východního Německa.
Navštívil jsem tam staré vězení Stasi. Myslím, ţe jsem
případ vyřešil, ale pak se mi někdo zjevil. Nebyla to ţádná
konkrétní postava, jen zlověstná tvář, která se zobrazila na
stěně. Nejdříve bylo místo příliš tmavé, pak jsem uslyšel
hlas, který prohlašoval, ţe se chce vrátit na zem. Nebyl to
- 21 -
hlas, ale..."
„Belial!"
„Ano, Raniel, ano. Vyslovil dokonce to jméno. Uţ
jsem si vzpomněl. Řekl mně a Sukovi, abychom si to
jméno dobře zapamatovali. Bylo to jméno Belial. Potom
nabyla stará kachlíkovaná zeď popravčí místnosti zase své
původní podoby."
„To byl on, Johne. Tehdy se o to pokusil, ale
neúspěšně."
„A teď?"
„Teď uskuteční druhý pokus."
„Kde?"
Raniel pokrčil rameny. „To nemohu říci. Svět je
obrovský, ale myslím si, ţe se zjeví tam, kde to bude mít
smysl a kde dokáţe porazit své nepřátele. Patřím k nim
stejně jako ty, Johne."
Rychle jsem se napil minerálky. „Mohl jsem si myslet,
ţe patřím k jeho nepřátelům, viděno obecně, ale proč právě
v tomto konkrétním případě?"
Raniel ukázal levým ukazováčkem na mou hruď. „Ty
nosíš kříţ."
„No a?"
„Mysli na jeho symboly."
„Symboly čtyř archandělů."
„Ano. Oni jsou nepřátelé na ţivot a na smrt. Belial je
nenávidí. Nenáviděl je uţ v dávnověku. Zatímco oni hlásali
pravdu, on hlásal leţ, samou leţ. On je andělem falše a lţi
a chce si touto cestou podmanit zemi. Lidé uţ i tak lţou
dost, ale Belial chce, aby se leţ ještě víc rozmohla. Nikdo
se uţ nebude moci spolehnout na druhého. Kdyţ bude
kaţdý kaţdému lhát, povede to k ohromnému chaosu a lidé
- 22 -
si začnou vzájemně sekat hlavy. Manţel uţ nebude věřit
manţelce, děti nebudou věřit rodičům a tak dále, pokud
nedokáţeme anděla lţi zastavit."
Jeho slova mě hluboce zasáhla. Znal jsem Raniela
dost dobře, abych věděl, ţe nelţe.
On byl opakem Beliala, on byl spravedlivý a teď seděl
pln starostí naproti mně. To, ţe přišel za mnou, bylo pro
mě důkazem, ţe sám situaci nezvládne. Potřeboval získat
lidi, kteří by mu pomohli a kteří se nebudou bát jít proti
andělu lţi.
Mohl jsem se tedy připravit na střet s novým
nepřítelem.
„A víš jistě, ţe přijde?"
„Pokud tu uţ není."
„Jak to zjistíme?"
„Nepřijde tajně ani za našimi zády. Aţ Belial vstoupí
na zemi, aţ opustí své sféry, bude doprovázen něčím tak
neobvyklým, ţe to poznáme. Vím to, protoţe ho znám. K
jeho lţím totiţ patří i to, ţe v létě začne sněţit a pouště
budou zaplaveny vodou."
„To zní hrozivě."
„Ono to také hrozné je."
„A jak bych ho já mohl zastavit?"
Raniel pokrčil rameny.
„Nebude to jednoduché. Je docela dobře moţné, ţe
stojíš před tím neobtíţnějším úkolem v ţivotě. Nevím, jak
dalece ti můţe pomoci tvůj kříţek, ale existuje jeden
způsob a ten ti chci ukázat. Musíme Beliala obelhat. On je
andělem lţi, ale věří, ţe si pravdu pronajal sám pro sebe.
To, co my vidíme, jako leţ, je pro něho pravda. Jeho svět je
postavený na hlavu a to bude jediná šance, kterou budeme
- 23 -
mít. Ale určitě to nebude jednoduché."
„Ano, to si taky myslím. Naše vyhlídky nevypadají
nijak nebesky."
Raniel se tomu přirovnání nemohl ani zasmát. Při
tomto rozhovoru jsme se zahřáli. Nezpůsobilo to jen teplo
v pokoji, nýbrţ to, ţe jsme mysleli na budoucnost a já si
najednou připadal tak malý, i kdyţ mi říkali, ţe jsem
synem světla. Zdálo se mi, ţe mám před sebou najednou
problém velký jako hora.
„Můţeš se mě ptát, Johne," řekl Raniel.
„Velmi rád. Jak zjistím, ţe uţ je Belial na zemi?"
„Musíš mít oči otevřené. Začne se dít něco
neobvyklého. Dozvíš se to ve zprávách a pak můţeš začít
jednat."
„Sníh v létě, záplavy na poušti..."
„Něco takového, Johne."
„Ještě jednou," řekl jsem. „Belial ví, ţe nemá na zemi
jen přátele."
„Ano, o tom je informován."
„Výborně. Pak tedy své nepřátele pozná. Mimo jiné i
tebe, Suka a mě."
„Vás dva zejména, Johne."
„Proč právě nás dva?"
„Sám jsi mi to řekl. Vzpomeň si na varování, které jste
dostali v té cele. Nebylo snad dost jasné? Neměli jste si uţ
tehdy zapamatovat jeho jméno?"
„To je pravda."
„Pak si vás určitě najde, o tom jsem přesvědčen. Zná
cestu, je to lhář, ale rafinovaný."
„Dobrá a jak vypadá?"
„Jako anděl..."
- 24 -
 „Jako ty?"
„Ne, je..." Raniel se na chvíli zamyslel. „Je to velmi
těţké. Nedokáţu ho popsat. Je to postava s černými křídly,
ale jen někdy, kdyţ chce. Je zároveň mladý i starý,
odporný i krásný..."
„Čili nepopsatelný?"
„Ano, je nutné ho vidět."
„Coţ se i stane, jsou-li tvé obavy a předpoklady
správné."
Ranielovy rty se pousmály. Poprvé od chvíle, kdy se u
mě objevil. „Doufám, ţe jsou správné a ţe se objeví, a to
brzy, Johne. V ţádném případě nesmíme dovolit, aby
Belial prohloubil svou moc. Nesmí se mu podařit podrobit
si lidstvo. Dopadlo by to tak, ţe by se leţ stala pravdou a
pravda by byla posuzována jako leţ. A tomu musíme
zabránit."
„Já."
„Ano."
„A kdo mi v tom pomůţe?"
„Tvůj přítel Suko."
„S tím jsem počítal, ale myslel jsem si, ţe mi budeš
stát po boku i ty."
Raniel zaváhal. Nevěřil jsem, ţe by byl zbabělý a
nechtěl čelit problému. Řekl jen: „Uvidíme, Johne. Nejprve
ho musíme najít."
Posunul jsem sklenici doprostřed stolu. „Jestliţe k
tomu dojde tak, jak si to představuješ, určitě se o jeho
přítomnosti dozvíme." Usmál jsem se, kdyţ jsem si
uvědomil svá poslední slova. „Můţeme vyuţít i techniky.
Já sice nejsem přítelem informačních systémů a vyspělých
komunikačních zařízení, ale myslím, ţe bychom si
- 25 -
tentokrát měli dnešní techniku vzít na pomoc. V dnešní
době je všechno registrováno a katalogizováno. Stane-li se
někde něco neobvyklého, nezůstane to veřejnosti utajeno, o
tom jsem přesvědčen. Tak bychom se mohli dovědět, kde a
kdy se Belial objeví nebo se uţ objevil."
„To bych si přál," odpověděl Raniel a vstal.
I já jsem se zvedl a zeptal: „Co je to s tebou? Kam
chceš jít?"
„Já tě teď nechám o samotě a řeknu ti jen, ţe mě
najdeš v pravý čas."
Zamířil ke dveřím obývacího pokoje a zvedl přitom
pravici na pozdrav.
Díval jsem se udiveně za ním, ale věděl jsem, ţe nemá
smysl ho chtít zadrţet. Přesto jsem ho sledoval. Prošel
předsíní a otevřel dveře do bytu, aniţ by se ohlédl. Vyšel z
mého bytu, jako normální host.
Zůstal jsem stát u šatny a díval se na dveře. Pak jsem
k nim rychle přistoupil, vyběhl na chodbu a chtěl ještě
mluvit s Ranielem, ale uţ byl pryč.
Nemohl se tak rychle dostat do výtahu, ale prostě
zmizel. Zato tam stál jiný nájemník s bednou piv v ruce a
udiveně na mě zíral.
„Stalo se něco, pane Sinclaire?"
„Ne, ne," odpověděl jsem poněkud rozpačitě. „Jen
jsem vyhlédl za svým hostem."
„Tady na chodbě ale nikdo nebyl."
„Víte to jistě?"
„Absolutně. Nesu sice pivo, ale zatím jsem nic nepil."
„Dobrá, děkuji vám."
Muţ zmizel ve svém bytě a já také ve svém.
Zamyšleně jsem přistoupil k telefonu a zavolal vedle
- 26 -
Sukovi a Shao.
Tentokrát se ohlásil Suko. „Ahoj, uţ je ti líp? Hlas ti
tak uţ zní".
„Ano, uţ je mi dobře."
„Tak co je?"
„Přijď ke mně."
„S čajem nebo bez čaje?"
„Bez. Jestli se chci něčeho napít, tak dvojité whisky."
„Ale, copak se stalo?"
„To ti hned vysvětlím, Suko. Připrav se na pořádně
horkou polévku, kterou budeme muset sníst..."

- 27 -
 3.

Billy Wilson byl okouzlen. Směs mraků, mlhy a deště

se snesl na zemi. V proudech vody se zobrazila obrovská
šedivá postava, jejíţ obrysy byly rozmazané a přesto byla
zřetelně vidět.
Chlapec mezitím doběhl na okraj cesty, aniţ by si toho
všiml. Byl ve stavu šoku, díval se přes silnici na druhou
stranu, která byla zastřena šedivým závojem a vypadal,
jako by vůbec nevnímal déšť, který ho promáčel na kůţi a
dál se na něj lil z mraků.
Co se to tam děje?
Po silnici se valila syčící pára. Uslyšel ten hluk a
zadíval se doleva.
Objevilo se tam jakési auto, vypadající jako tajemný
temný stín. Mělo rozsvícená světla, ale ta stačila sotva
osvětlit silnici bezprostředně před ním. Většinu světla
pohltila mlha. Auto se blíţilo, uţ bylo u něho a
rozstřikovalo na obě strany gejzíry vody. Billy vůbec
nevnímal, ţe ho auto postříkalo. Vnímal jen, jak světla
najednou zhasla, řidič nedokázal auto udrţet na silnici a
dostal smyk. Smýkalo to s ním z jedné strany na druhou.
Dokonce ani zadní světla uţ nesvítila. Jako velký stín
zmizelo auto v cloně deště a mračen a o chvíli později
slyšel Billy třesk a kvílení pneumatik. V tu chvíli mu
napadlo, ţe auto muselo sjet do příkopu.
Billy za ním však neběţel, jeho oči byly upřeny do
místa, kde se dělo něco neuvěřitelného.
Těţké dešťové kapky dopadaly na zem a zanechávaly
za sebou velké louţe. Na silnici, na polích, v lese. A
mladému divákovi to připadalo, ţe déšť na určitém místě
- 28 -
rozhání mlhu, právě na druhé straně silnice, v místě, kde se
snesl ten neobvyklý mrak tak nízko k zemi. Teď uţ tam ten
mrak nebyl, zato tam bylo něco jiného. Něco, co Billymu
vzalo dech. Z mraku kdosi nebo cosi vystoupilo.
Osoba, postava, zvíře, člověk? Billy nebyl schopen to
poznat. Bylo to obklopeno blesky, doprovázeno
hromobitím a dřepělo to na zemi jako jakási tmavá
promoklá hromádka. Věc, kterou nebe či mračna vyplivla
na zemi, protoţe ji uţ zřejmě nechtěly.
Billy nevěděl, kam to zařadit a co si s tím počít. Cítil
jen tísnivý strach, který z té věci vycházel. Bylo to něco, co
neznal, co ho odpuzovalo, ale současně v něm budilo
zvědavost.
Hrom a blesk. Dlouhé blesky, šlehající z obrovských
mračen. Hrozná bouřka. Divoká, jako šelma, která se
vrhala na Billyho a bičovala ho litry vody.
Billy i přesto stál dál na svém místě a tak viděl, jak se
ta věc či postava pohnula.
Temný hřbet sebou trhl. Cosi tmavého se vysunulo do
výšky a přitom rozdělilo.
Vypadalo to jako křídlo. Billy si utřel vodu z očí.
Pak se podíval znovu.
Ano, nemýlil se. Opravdu to byla dvě křídla, která se
pomalu narovnávala, ale samotná postava se zatím
nemínila zvednout ze země. Stále seděla na zemi, horní
polovinu těla s hlavou předkloněnou kupředu, a to tak
daleko, ţe jí vlasy přepadly přes obličej, takţe vypadaly
jako tmavý šátek.
Billy nevěděl, zda se má radovat z toho, ţe z té
postavy vidí tak málo. Rozhodl se, ţe ještě počká a nebude
se k té postavě přibliţovat. Nechtěl ani utéci, a bylo mu
- 29 -
jedno, ţe ho déšť zalévá přívaly vod.
Výhled neměl tak špatný. Připadalo mu, jako by bylo
jasně vidět jen na jednom místě, a to tam, kde se nacházel.
Ten druhý pohnul rukou. Natáhl ji dopředu, opřel se jí
o mokrou zem. Pak se jeho záda pohnula vzhůru a vše
naznačovalo, ţe se chystá vstát.
To se také stalo.
Neznámý vstal.
Náhle, jako by věděl o přítomnosti svého mladého
pozorovatele. Nejen jeho tělo se vymrštilo vzhůru, ale
vlasy se mu rozletěly na obě strany kolem tváře a
připomínaly oponu, která se rozhrnula nad jevištěm.
Ano, byl to muţ.
Nad rameny mu vyčnívala hranatá křídla. Billy s
hrůzou zjistil, ţe ten muţ na sobě nemá ţádné oblečení.
Byl úplně nahý a neměl ani boty.
Teď se tyčil v celé své výšce a stál tam v dešti, jakoby
vůbec nebyl. Zřejmě ho nevnímal, nechal se jím zalévat
jako švestka, která ţízní po vodě.
Zatím měl skloněnou hlavu, takţe mu Billy nemohl
vidět do tváře. To se však změnilo. Billy se napjatě i
vyděšeně zároveň díval, jak ten druhý pomalu zvedá hlavu
a ţe ho neruší ani déšť, naopak, zdálo se, ţe ho dokonce
dokáţe ovlivnit. Jak by jinak bylo moţné, aby ho Billy
viděl před sebou tak jasně a zřetelně?
Ano, byla to jeho tvář. Byla to lidská tvář, ale Billy
byl uţ dost starý na to, aby uměl číst ve tvářích. Věděl, ţe
jsou dobré a méně dobré tváře. K některým dostal ihned
důvěru, k jiným nikdy.
Tato tvář patřila do druhé skupiny.
To, ţe byla stará a vlasy šedivé, mu nevadilo. Ta tvář
- 30 -
byla zlá a hrozivá a nejvíce se to odráţelo v očích toho
člověka. Byly bezbarvé a svým způsobem vychytralé.
Nebyla v nich ani špetka lidskosti. Billy se uţ naučil, ţe
takovým očím nesmí věřit a ţe se od jejich majitele nedá
očekávat nic dobrého.
Měl dlouhý nos, hlava seděla na krku jaksi nakřivo.
Ústa byla pevně stisknutá a koutky svěšené. Dávaly tváři
neznámého zamyšlený, smutný, ale také nebezpečný a zlý
výraz, jenţ musel u kaţdého člověka vzbudit obavy.
Billy Wilson nevěděl, jak se má zachovat. Tak tam
prostě jen tak stál, jako by vrostl do mokré země.
Hromobití uţ bylo sotva slyšet, změnilo se ve vzdálené
hřmění. I blesky uţ ustaly. Jen neškodné záblesky občas
projasnily mračna. Z dálky slyšel Billy sirény hasičských
vozů. Billy si pomyslel, ţe někde uhodil blesk. Billy tomu
však nevěnoval pozornost, protoţe byl tak zaujat
neobvyklu postavou, ţe byl vytrţen z normálního světa.
Nahý, šedivý a zlý!
Ne, ţe by jeho postava působila nějak obzvlášť
mohutně a silně, spíš byl útlý, ale na tom tolik nezáleţelo.
Nejvíc záleţelo na tom, co z toho neznámého vyzařovalo a
to bylo pro Billyho nepochopitelné.
Neznámý stál a čekal. Potom kývl směrem k chlapci,
ale ten se nehnul ze svého místa.
Pak neznámý zvedl pravici a pokynul Billymu, aby šel
za ním.
Billy se lekl, ale nedal to na sobě znát. Cítil studený
proud, který jím proběhl a tušil, ţe mu nedokáţe odolat.
Ten druhý, který sem spadl z nebe, z mraků, či přišel z
podsvětí, byl silnější. Ne fyzicky, ale duchovně.
Billy se pohnul z místa. Nechtě učinil první krok a
- 31 -
kdyţ došlápl pravou nohou na rozmoklou kluzkou zemi,
podjela mu pod nohama, ale Billy neupadl. Vyrovnal krok
a šel dál, blíţil se k rozmoklé silnici, která se spíš podobala
potoku a cítil přitom duchovní sílu neznámého cizince,
kterou ho k sobě přitahoval. Billy nebyl schopen si
vysvětlit, co je to za sílu. Vzal ji jen na vědomí a věděl, ţe
se jí neubrání.
Uţ vstoupil na silnici.
Kolem nohou mu tekla a bublala dešťová voda. Vanul
teď čerstvější a chladnější vítr, který vytvářel na hladině
vody drobné vlnky.
Cizinec mu znovu pokynul.
Billy pokýval hlavou, ţe rozumí.
Musel k němu jít, protoţe ten druhý po něm něco
chtěl. Chtěl mu něco sdělit, něco velmi důleţitého, co on,
ještě dítě, bude mít za úkol šířit dál.
Pak uslyšel výkřiky.
V této situaci působily rušivě, vytrhly Billa z
přemýšlení a on se zastavil a otočil hlavou doprava.
Přestalo pršet, rozsvětlilo se, a svět kolem vypadal jako
čistě umytý.
Z toho důvodu viděl své okolí velmi ostře, takţe
uviděl i muţe, který se potácel po silnici, mával rukama a
byl zalit krví.
Billy ho znal. Byl to koňský hadlíř ze sousední vsi a
musel to být tentýţ člověk, který se v bouřce vyboural s
autem.
Čím blíţe přicházel, tím jistější si Billy byl, kdo to je.
Vypadal jako z jiného světa, v obličeji vypadal strašně.
Uhodil se o něco do čela.
Celý se třásl, ale neustále běţel. Vypadal přitom jako
- 32 -
robot. Najednou uhnul doprava, kde asi něco uviděl.
Byl to ten nahý neznámý.
A ten okřídlený neznámý na něho čekal. Billy nemohl
nic dělat, scéna ho ochromila, dostala se mu pod kůţi,
znervózněla ho. V hloubi duše tušil, ţe se stane něco
strašného a on tomu nemohl zabránit.
„Po...pomoc..." vysoukal ze sebe s obtíţemi raněný
handlíř. Byl u konce sil, ale viděl v tom cizinci svého
zachránce, a vůbec si nevšiml, ţe na sobě cizinec nemá
jediný kousek oděvu.
Belial ho nechal přiblíţit.
Rychle po něm sáhl. Přesně v okamţiku, kdy se
handlíř uţ nedokázal udrţet na nohou a býval by se
zhroutil.
Dvě silné ruce ho na chvíli pevně drţely a pak ho
zvedly. Pak ho levá ruka pustila a drţela ho jen pravá.
Belial se mu díval do krví zalité tváře. Otevřel ústa, z
nichţ něco vyletělo. Zasyčení nebo zasupěni, které Billy
zaslechl. Pak viděl, jak ho ten neznámý nahý cizinec
odmrštil.
K Billyho uším dolehl nářek. Zraněný muţ se převalil
na zemi a Belial zvedl nohu, aby ji postavil na tělo
zraněného.
Ne, ne na tělo, nýbrţ na jeho hlavu.
Billy si přitiskl ruce na ústa. Najednou dostal vidění.
Viděl ve své bibli podobnou scénu. Archanděl Michael v ní
šlápl na hlavu hadovi a rozdrtil ji.
A zde...?
Billy najednou uslyšel příšerný zvuk. Zavřel oči a
zacpal si uši.
Pak bylo ticho, jen ticho.
- 33 -
Nic neviděl a nic neslyšel...

- 34 -
 4.

Billy uţ to déle nevydrţel. Něco ho nutilo znovu

otevřít oči a sundat ruce z uší. Vzpomínka v něm
pochopitelně zůstala a ještě se oţivila, kdyţ se podíval na
druhou stranu silnice.
Nahý neznámý tam stál a nic se na něm nezměnilo.
Muţ ze sousední vsi leţel u jeho nohou a jeho hlava byla
ukryta v trávě. Billy tomu byl rád. Stačila mu vzpomínka
na to strašlivé praskání.
Belial sklonil hlavu. Jeho pohled říkal víc neţ slova.
Předpaţil ruce, pokynul Billovi a ten přikývl. Nemohl si
pomoci, musel jít za ním. Šel prkenně, jako by dlouho leţel
a nemohl se rozchodit. Nevěděl, kolik uběhlo času od
bouřky a jak dlouho trvala ta bouřka. Vnímal jen sebe a
muţe s černými křídly - či anděla?
Tomu Billy nechtěl věřit. Znal anděly z obrázků a tam
vypadali úplně jinak. Většinou měli krásné urostlé postavy
a oduševnělé tváře, světlá roucha a zářivě bílá křídla,
nemluvě o tom, ţe měli většinou nad hlavou svatozář.
Nebo je znal jako nahé roztomilé, panenkám podobné
děti s naducanými tvářemi a někdy seděli na obláčku.
Ten člověk s černými křídly se k této představě vůbec
nehodil. Byl úplně jiný. Odporný, od základu zlý, to Billy
dobře cítil. Přesto neodolal a přešel silnici na druhou stranu
a blíţil se k cizinci.
Cizinec s černými křídly na něho čekal. Ostře se na
něho díval a postavy u svých nohou si nevšímal. Na ni uţ
zapomněl a Billy se tam nedíval. Jeho pozornost patřila jen
a jen šedivé nahé postavě s úzkým zlým obličejem, jehoţ
kůţe byla sloţena do potemnělých vrásek.
- 35 -
 Billy se zastavil tak blízko u něho, ţe mu stačilo jen
vztáhnout ruku a mohl se ho dotknout. Ale cizinec to
neučinil. Billy cítil tu podivnou auru. Zalévala mu tělo,
přešla mu i po tváři, do vlasů a jednu chvíli se mu zdálo, ţe
slyší jakýsi šum.
Ten nahý s dlouhými šedivými vlasy chtěl Billyho
chytit za ruku. Chlapec tentokrát přidušeně vykřikl,
překvapen podivným chladem toho druhého. Chlad se
přenesl na Billyho. Procházel mu rukou výš a dál do celého
těla a přenesl na Billyho něco z okřídleného cizince.
„Něco ti řeknu a ty mě budeš poslouchat. Předáš mé
poselství dál, aby se lidé dověděli, kdo vstoupil do jejich
světa. Rozumíš?"
Billy Wilson přikývl.
„Tak dobře poslouchej, neboť já jsem Belial. Jsem
světec. Sestoupil jsem k vám na zemi z nebeských sfér, já
světec!"
Bill s údivem naslouchal. Oči se mu rozšířily údivem.
Byl fascinován slovy toho cizince.
„Rozuměl jsi mi?"
Billy přikývl. Poslouchal zvuku jeho hlasu. Byl tak
jiný, neţ mají všichni lidé. Zněl tak, jako by ten muţ před
ním hovořil pod klenbou obrovského dómu v podzemní
jeskyni. Billy z toho byl v rozpacích. Chtěl něco
odpovědět, ale hlas mu zadrhnul.
„Kdo jsem?" zeptal se ho Belial.
Billy dokázal jen zašeptat, protoţe věděl, ţe
odpovědět musí. „Jsi světec."
„Dobrá. Zopakuj moje jméno."
„Beliano...Beli..."
„Belial!" zvolal cizinec. „Světec!" Jeho hlas hřměl.
- 36 -
„Zapamatuj si to jméno, uloţ si ho do paměti a předávej ho
dál po světě."
Billy dokázal jen mlčky přikývnout. Jinak ztratil řeč.
Ale v duchu zaznamenal, ţe ho ruka cizince pustila. Tolik
mu toho probíhalo hlavou. Přirozeně, ţe četl o svatých.
Bylo o nich toho tolik napsáno, ale on si nikdy neuměl
představit, ţe by se sám s jedním z nich setkal.
Světci také zabíjejí?
Chtěl se Beliala zeptat. Ale kdyţ vzhlédl, Belial uţ
tam nebyl.
Zmizel, byl pryč, jako kouzlem.
„Ano," zašeptal Billy Wilson. „Určitě to byl světec,
protoţe jen oni mohou něco takového dokázat..."

Chlapec se rozběhl zpět ke svému kolu, které zůstalo

leţet ve křoví. O mrtvého se uţ nezajímal, raději na něho
zapomněl. V hlavě mu jen zněla slova toho neznámého a
přemýšlel, zda uţ někdy někde slyšel nebo četl jméno
Belial.
Ne, pravděpodobně ne.
Zastavil se u kola. Dostalo nárazem co proto. Mezi
drátoví předního kola se dostaly větvičky a kdyţ ho chtěl
Billy zvednout, zjistil, ţe to nejde. Několik drátů bylo
přetrhaných.
Ještě před pár hodinami to kolo znamenalo pro
Billyho celý jeho svět, a teď najednou se jeho myšlenky
- 37 -
točily kolem něčeho úplně jiného.
Konečně kolo zvedl, popojel s ním dopředu, naskočil
a rozjel se. Byl promočený a třepal se zimou. Vítr nepolevil
a Billy si teprve teď uvědomil, jaká je mu zima. Jak se do
něj vítr opíral, začal Billy cvakat zuby. Ale on jel dál a
rychleji, aby se mu rozproudila krev.
Jeho rodiče uţ si určitě dělají starosti, kde je. I oni
museli tu bouřku zaţít. A teď na něho netrpělivě čekají.
Billy se tak trochu divil, ţe mu maminka nevyšla naproti.
Tatínek nemohl. Pracoval v Londýně u jedné velké firmy,
která stavěla drahé vysoké domy. Vzal jednou Billyho s
sebou na stavbu a díval se se střechy. Auta dole vypadala
jako malé hračky.
Byl to největší záţitek jeho ţivota, kromě setkání s tím
světcem. Učinilo na něho velký dojem. A on uţ byl celý
nedočkavý, aby o něm mohl vyprávět mamince. Vidět
svatého - dobré nebe, kdo jiný měl takovou příleţitost?
Bylo to něco mimořádného a on uţ byl zvědavý na to, jak
budou reagovat jeho kamarádi, protoţe se to určitě
rozkřikne.
Uţ se hodně setmělo. Po nebi se přesouvaly temné
stíny, ale to bylo normální a nesvědčilo to na bouřku.
Takové věci tu lidé vidí denně.
Les po levé straně skončil. Pole za ním uţ patřilo ke
vsi a Billy se díval směrem, kde stála malá stodola.
Stávala!
Uţ tam nebyla. Bouře byla tedy tak silná, ţe ji
jednoduše smetla.
Billy z toho byl tak překvapen, ţe zastavil, slezl z kola
a šel se podívat blíţ.
Vichříce stodolu strhla a zbořila. Na zemi leţela jen
- 38 -
změť prken a trámů. Některé z nich odnesl vítr hodně
daleko.
Billymu se chtělo kýchnout. Chvěl se zimou čím dál
víc.
Ani vzpomínka na setkání se světcem ho nedokázala
rozehřát.
Vyšvihl se do sedla a vší silou šlápl na pedály.
Vesnice se blíţila. Na hlavní ulici uţ se Billy cítil lépe a
bezpečněji. Nechtěl vidět, jaké škody vichřice napáchala.
Chtěl uţ být doma. Vjel do úzké uličky, projel kolem
trnitých keřů Crichtonových a vjel na volné prostranství,
kde zastavoval i autobus a odtud uţ viděl střechu jejich
domu. Na konci ulice, kde byly zahrady.
Nic se tady nestalo.
Spadl mu kámen se srdce. Zabrzdil. Jejich dům
vypadal nedotčený.
Jeho otec mu před domem postavil stojan na kolo.
Billy ho nezamykal, to bylo zbytečné. Vyběhl schody ke
dveřím. Matka mu otevřela, ještě neţ stačil zazvonit.
„Billy! "zvolala.
Chlapec se zastavil. „Mami..."
Dana Wilsonová na chvíli zavřela oči. „Paneboţe,
chlapče, konečně jsi přijel!" Prohlédla si ho od hlavy k patě
a lekla se. „Vţdyť jsi úplně promáčený!"
„Zmokl jsem po cestě, mami."
„Tady taky pršelo. A ty ses nešel nikam schovat?"
„Ne."
„Tak rychle domů a pod horkou sprchu."
„Dobře, mami, ale musím ti něco říct. Určitě tomu
nebudeš věřit. Ale stalo se to, je to pravda, mami. Já
jsem..." Stál v předsíni a chtěl říct všechno najednou. Ale
- 39 -
Dana Wilsonová energicky zasáhla a postrčila syna do
koupelny. Pomohla mu svléknout se z mokrých šatů a Billy
jí přitom vyprávěl, co zaţil. Jenţe maminka ho
neposlouchala. Strčila ho pod sprchu, zatáhla za ním závěs
a uţ chtěla vyjít z koupelny, kdyţ zaznamenala jeho
poslední větu.
„A pak ten světec někoho zabil, mami. Svatý, představ
si to!"
Dana Wilsonová se zastavila v otevřených dveřích a
obrátila. „Co jsi to říkal?"
Billy vykoukl mezi závěsem. „Ano, zabil koňského
handlíře z Cockfieldu."
Kdyţ byla Dana Wilsonová sama, povolovala někdy
svým slabostem. Sedla si a vykouřila si cigaretu, coţ její
manţel neviděl rád a vţdycky se kvůli tomu rozčilil. Dnes
si však zapálila, protoţe se potřebovala uklidnit z toho
rozčilení po tom, co jí Billy řekl. Sedla si ke kuchyňskému
stolu, kde sedávala nejraději a zapálila si. Pak vytáhla z
ledničky láhev dţinu a nalila si. Kdyţ se napila, zamyslela
se nad tím, co jí Billy vyprávěl.
Bylo to hrozné, příšerné...
Mrtvý z Cockfieldu.
Koňský handlíř.
Ale je to vůbec pravda?
Dana se znovu napila. Otřásla se a rozkašlala se.
Prohrábla si prsty své blond vlasy. Teprve teď si
pořádně uvědomila, co jí syn vyprávěl. Včetně toho
prapodivného světce.
Na jedné straně to bylo neuvěřitelné. Na druhé straně
si něco takového nemohl Billy vycucat z prstu a jestli je
někdo mrtvý, tak ho někde najdou.
- 40 -
 Zeptá se na to Billyho ještě jednou, a to hned. Dana se
ještě napila, neţ rozhodným pohybem ruky zamáčkla
cigaretu.
Pak vstala.
V tutéţ chvíli se otevřely dveře. Billy vešel do
kuchyně, oblečený do bílého koupacího pláště s barevnými
figurkami.
„Není ti nic,mami?"
„Posaď se, prosím."
„Mám ţízeň."
„V ledničce je čerstvé mléko."
„To je fajn." Zadíval se na láhev dţinu a popelník, pak
se otočil a vzal si z ledničky mléko. Vyndal si sklenici,
nalil do ní mléko a sedl si naproti matce.
„Chci se tě na něco zeptat, Billy," řekla.
„O tom světci?"
„Ano, o něm."
„On opravdu existuje."
„Já si nemyslím, ţe jsi mi lhal, Billy. Ale chci vědět
všechno přesně, rozumíš?" Pokrčila lokty a poloţila je na
stůl tak, ţe se přiblíţila k Billymu. „I o smrti toho
koňského handlíře."
Chlapec pokrčil rameny a napil se mléka. „To jsem ti
všechno chtěl vykládat, mami, a uţ jsem taky začal, ale ty
jsi mě předtím neposlouchala." Dana Wilsonová svou
chybu přiznala. „Byla jsem velmi nervózní. Ono to také
znělo velmi neuvěřitelně. Mezitím jsem o tom stačila
přemýšlet a uklidnit se."
Neţ se její syn ztratil v podrobnostech, šla jeho matka
rovnou k věci. Kladla mu velmi konkrétní otázky a on na
ně odpovídal. Z nich si vytvořila představu, které mohla
- 41 -
sotva věřit. Něco takového nemůţe existovat. To si její syn
vymyslel. Jenţe on byl šťastný, jak mu vyčetla z tváře.
Pravděpodobně přemýšlel o tom podivném světci.
Nechtěla se ho znovu vyptávat na toho mrtvého.
Chtěla to pro jistotu říct konstáblovi. Ten člověk měl na
starosti revír, do kterého patřilo několik obcí. Čas od času
se ukázal mezi jejich obyvateli, aby se informoval, zda je
všechno v pořádku.
Billy zůstal v kuchyni a pil mléko. Dana zmizela v
předsíni, kde stál na poličce telefon. Důleţitá čísla byla
zapsána na listu papíru, mimo jiné i číslo na policii.
Dana ho vytočila. Nebylo obsazeno a ona si vydechla.
Po takové bouřce tam určitě volá spousta lidí, aby nahlásili
různé pohromy. I Dana mu ohlásila, co se dověděla od syna
a policista jí odpověděl: „Říkala jste, ţe by tam měl být
mrtvý člověk, madam?"
„Ano, viděl ho můj syn."
„A kde přesně by to mělo být?"
Popsala mu to místo tak přesně, jak jen uměla a dala
mu své jméno i adresu, protoţe chtěla, aby ji informoval o
výsledku. Policista jí slíbil, ţe se o to postará a Dana se
vrátila do kuchyně, kde ještě stále seděl její syn a pil
mléko.
„Kde jsi byla, mami?"
„Telefonovala jsem."
„Na policii?"
„Správně."
Billy se usmíval. „Já nevěřím, ţe toho svatého najdou.
On je totiţ moc chytrý a určitě dokáţe lidi obelstít."
„To je moţné, Billy."
Billy ukázal ke stropu. „A určitě sestoupil na zemi z
- 42 -
nebe nebo z mraků, já jsem to viděl. Stál jsem v tom dešti
na druhé straně silnice. Bylo to ohromné."
„To jistě," odpověděla.
„Neměl na sobě vůbec nic, mami. Přesto mi
nepřipadal nahý. Byl prostě jiný, i kdyţ vypadal jako
člověk. Musím to všechno říct pastorovi. Bude se divit, aţ
uslyší, ţe jsem viděl světce."
Dana Wilsonová zavrtěla hlavou. „Můj milý chlapče,
nesmíš všemu věřit. Ať uţ to byl světec nebo šarlatán, na
světě je spousta lidí, kteří se vţdycky budou pokoušet
zneuţít jiné, pokud mi rozumíš."
„Ne."
„Protoţe nechceš."
„Ty si myslíš, ţe můţe být svatý lhářem?"
„Ne přímo, ale..."
„Kdybys ho viděla, mami, mluvila bys o něm jinak."
„To je moţné, jenţe já jsem ho neviděla a ani nevím,
jestli svatí dokáţí zabíjet, a ten, koho jsi viděl, ten přece
spáchal vraţdu, ne?"
„To já tak určitě nevím."
„Prosím tě, Billy, nezačínej s tím zase znovu!"
Dana Wilsonová se rozhodla změnit téma. „Chceš
něco k jídlu?"
„Já nemám hlad. Chtěl jsem se vlastně dívat na
televizi. Vezmu si později cornflakes."
„Dobře, jak chceš."
„Musím se znovu oblékat?"
„To jistě ne."
„Děkuji, prima." Billy sklouzl ze ţidle a odešel z
kuchyně. Zamířil do svého pokoje, kde měl i svou televizi.
Všechny děti z jeho třídy měly své vlastní televize. A tak
- 43 -
se i Wilsonovi rozhodli, ţe mu ji také koupí. Dana
rozhodovala o tom, kdy se bude dívat a kdy ne.
Zůstala v kuchyni, zamyšlená a zahloubaná. Vykouřila
ještě jednu cigaretu a napila se dţinu. Někdy to bylo moc
zlé, ţít na vsi jako ţena, která bývá většinou sama doma, i
kdyţ musela dohlíţet na syna. Její manţel byl pět dní v
týdnu pryč. To pracoval na stavbě jako předák. Vydělával
sice docela dobře a nájem v domku platit nemuseli.
Podařilo se jim ho postavit z dědictví, ale někdy ji Kaff
Ronston přiváděl k šílenství.
Dana měla strach, ţe tu seschne, sestárne a zahořkne a
bude ve čtyřiceti vypadat jako jiná v šedesáti. Takhle to dál
nejde. Zatřepala lahví. Přestávky mezi skleničkami byly
stále kratší. Pokud nechce špatně dopadnout, bude muset
drasticky omezit spotřebu alkoholu.
Dana si o tom chtěla promluvit s manţelem. Mimoto
uţ byl Billy větší. Uţ ji nebude tolik potřebovat a kdyţ si
představila svou budoucnost, viděla ji ještě smutněji.
Dana pozorovala kouř z cigarety, jak se rozplývá u
stropu. Alespoň to, co jí Billy vyprávěl, vneslo malou
změnu do jejího jednotvárného ţivota a všechno ostatní se
uvidí. Později, mnohem později. Zívala, aniţ by byla
skutečně unavená.
Nezavřela dveře do předsíně. Slyšela zvuky z
chlapcova pokoje. Měl puštěnou televizi, ve které zřejmě
běţel film, kde se střílelo.
To také nebyla ta pravá zábava pro dvanáctiletého
chlapce. Ale co má dělat? Jiné děti z Billyho třídy
vysedávaly u televize dlouho do noci. Billy takový nebyl.
On měl dokonce rád i hodiny klavíru a jeho otec mu slíbil,
ţe dostane svůj vlastní klavír na vánoce.
- 44 -
 Do té doby zbývá ještě celá věčnost. Jenţe čas běţí tak
rychle, ţe si člověk na konci roku řekne, jak je to vlastně
moţné, ţe uţ je rok pryč.
Zazvonil telefon a vytrhl Danu z myšlenek. Vyskočila
ze ţidle a rozběhla se do předsíně. Billy nechal také
otevřené dveře od svého pokoje. Teď stál ve dveřích a
díval se na matku.
Dana naslouchala hlasu nějakého cizího muţe. Sdělil
jí sice své jméno, ale ona ho nevnímala. Byl od policie a
doporučoval jí, aby zůstala doma.
„Dobře, zůstanu, ale proč?"
„Měla jste pravdu. Našli jsme tu mrtvolu..."
Dana Wilsonová zbledla. Poloţila sluchátko, zadívala
se na syna a roztřásla se.

- 45 -
 5.

Přišlo ráno. Další den, kdy se počasí nemohlo

rozhodnout, zda bude bouře, pršet, či svítit slunce. Z toho
důvodu bylo střídavě oblačno a jasno. Vzali jsme si rovera
a jeli do Yardu. Tentokrát jsme se tam dostali celkem
dobře, bez velkých dopravních zácp a pochopitelně jsme se
po cestě nebavili o ničem jiném, neţ o Belialovi, před nímţ
mne varoval Raniel.
Ani já, ani Suko jsme nevěděli, zda uţ opustil svou
říši. Bylo to také těţké zjistit, i kdyţ nám bylo řečeno, ţe
jeho příchod bude doprovázen událostmi, které budou
přesahovat běţný rámec normálu.
A po takových jsme se rozhodli pátrat. Přijeli jsme do
práce brzy. Glenda ještě nebyla v kanceláři. Byly tu jen
noviny, které leţely na stole.
Zvedl jsem celý balík. „Já si vezmu polovinu a ty
taky?" zeptal jsem se Suka.
„Souhlasím."
V kanceláři jsme si je rozloţili po stole, ale zatím jsme
se do nich nezačetli, protoţe jsme si nejdříve chtěli pročíst
denní svodky svých kolegů.
Včera v noci se toho v městě Londýně moc nestalo,
tedy nic neobvyklého. Na vraţdy a loupeţná přepadení si
lidé uţ bohuţel zvykli.
Suko sáhl po prvních novinách. Uţ jsem sahal také po
jedněch, kdyţ jsem se najednou zarazil. Na titulní straně
jakéhosi místního plátku jsem se začetl do článku o počasí.
Normální bylo, ţe noviny uváděly stručný přehled počasí
na příští den, ale těmto novinám stálo za to uvést tučné
titulky.
- 46 -
 Mrtvý nalezen v bouřce, která postihla dvě vesnice.
Vzal jsem noviny do ruky, začetl se do článku a ani
jsem nepostřehl, ţe mezitím přišla Glenda Perkinsová a
začala vařit kávu. Teprve aţ mě zašimrala její vůně do
nosu, vzhlédl jsem.
„Dobré ráno, pane Sinclaire."
„Ahoj, Glendo."
„Co to s tebou je? Vţdyť sis vůbec nevšiml, ţe jsem
přišla. Je to snad moje vina? To uţ jsem tak sestárla, ţe ti
ani nestojím za pohled?"
„Vypadáš přímo skvěle, Glendo."
„A to ti teď mám věřit?"
„Ano, mohu tě ujistit, ţe jsem ihned zaznamenal, ţe
máš na sobě hnědé kordové kalhoty, ţlutý svetr a
vypasované sako."
„Oprava. Na to, aby sis toho všiml, jsi potřeboval
ucítit vůni kávy."
„Máš pravdu."
„A co tak důleţitého jsi četl?"
„Článek o počasí."
Po takové odpovědi se vzbudil i Suko. Zadíval se na
mě přes psací stůl a v očích měl výraz údivu. „Já jsem ho
četl taky," řekl, „ale nenašel jsem na něm nic mimořádně
zajímavého."
„Na mých novinách je na titulní straně."
Suko přejel pohledem mé noviny. „Co je na něm tak
zajímavého?"
„To je různé. Včera v noci řádila ve dvou vesnicích
nedaleko Londýna prudká bouře a dokonce při ní zahynul
jeden člověk."
„Zasáhl ho blesk?" zeptal se Suko.
- 47 -
 „To tady není."
„Podej mi je."
Podal jsem Sukovi noviny a Glenda se postavila vedle
něho a četla s ním. Hlasitě se divila, co mně na tom článku
připadá tak zajímavého a zeptala se mě na to.
„Nech Suka, ať si to napřed přečte."
Inspektor Suko noviny rychle odloţil. Glenda i já jsme
čekali na jeho komentář. Suko nás nezklamal. Poloţil mi
otázku: „A co? Ty si doopravdy myslíš, ţe je to událost, na
kterou čekáme?"
„To ti neřeknu. Ale přinejmenším je to neobvyklé.
Náhlá bouřka, která postihne jen dvě sousední vsi, to se
jednoduše vymyká všem pravidlům o počasí. Alespoň v
našich zeměpisných šířkách. To tu také píší."
„Anomálie se najdou vţdycky," vmísila se Glenda.
„Mne zajímá ten mrtvý."
„Mrtvý vţdycky vzbudí zvědavost," prohlásil Suko.
„Ale proč tě zajímá zrovna v tomto případě?"
„Protoţe se tu neuvádí, jakým způsobem zemřel.
Často se píše, ţe člověka při bouřce zasáhl blesk, ale tady
nic takového není a tak si mohu myslet cokoli."
„Já ne," přiznala se Glenda.
Usmál jsem se s nadhledem a řekl: „To také nemůţeš,
Glendo, protoţe ty nevíš to, co víme my."
„Aha, no tak mě informujte."
Glenda Perkinsová patřila k důvěryhodným osobám,
které jsme bez obav mohli zasvětit do všeho. Tak se tedy
dověděla o večerní návštěvě spravedlivého v mém bytě i o
tom, ţe mě varoval před Belialem.
Glenda kývala hlavou. „Rozumím," mumlala a sedla
si na hranu mého psacího stolu. „Takţe vy si myslíte, ţe tu
- 48 -
bouřku způsobil ten Belial?"
„Přesně tím směrem se ubíraly mé myšlenky,"
odpověděl jsem.
„A co ty, Suko?"
„Já s Johnem souhlasím."
„Mám pokračovat?" zeptala se.
„Ne. My uţ to zařídíme." Odkašlal jsem si. „Zemřel
při tom člověk a mě by zajímalo, jak zemřel. Ty vesnice se
jmenují Cockfield a Ranston, Suko. Musí si dát zjistit, kdo
z našich kolegů dostal ten případ na starost, pokud vůbec
někdo."
„Já vám napřed přinesu kávu," řekla Glenda a zmizela
ve své kanceláři.
Suko a já jsme se pustili do práce. Kolegové z
Londýna nebyli tímto případem pověřeni. Bylo nám
řečeno, ţe se máme spojit s policisty z High Wycombe.
Tam nám toho prý řeknou víc.
Přišla Glenda a přinesla nám kávu. Vytočil jsem
telefonní číslo, které jsem dostal, a přemýšlel o tom, ţe
větší část policejní práce spočívá v telefonování.
Na druhém konci drátu někdo zvedl sluchátko a
ohlásil se sytý hlas. Přednesl jsem své přání a byl přepojen
dál. Tentokrát se ozval jiný hlas, unavený a nevrlý. Pan
kolega se jmenoval Bexhill a byl šéfinspektorem.
„Volám ohledně té bouřky včera večer," řekl jsem
poté, co jsem se představil. „Četl jsem o ní v novinách.
Tam jsem se také dověděl, ţe se po bouřce našel mrtvý."
„To je pravda, pane Sinclaire."
„Dobré, nebo špatné. To záleţí na tom, jak se na to
člověk dívá. Mohl byste mi o tom mrtvém říct víc? Víte,
jak přišel o ţivot? Zasáhl ho blesk, nebo..."
- 49 -
 „Ne, to by bylo normální, i kdyţ ta zatracená bouřka
uţ sama o sobě vůbec normální nebyla a také se dá těţko
vysvětlit. Ale ten muţ byl zavraţděn. Někdo mu rozšlápl
hlavu."
Polkl jsem a mlčel.
„Haló, jste tam ještě?"
„Ano, jsem. Jaké jste tam našli stopy?''
Kolega se zasmál. „Máme dokonce svědka,
dvanáctiletého kluka. Ten toho vraha viděl. Nebudete tomu
věřit, ale mluvil o světci."
„O čem, prosím?"
„O světci. Věřte si tomu nebo nevěřte. Ten kluk si
nedá vymluvit, ţe ten, co se tam tak náhle objevil, nebyl
svatý."
„To je divné."
„To říkáte správně. Co na tom zajímá Scotland Yard?"
„Pravděpodobně všechno. Rád bych se dověděl jméno
toho chlapce a přesnou adresu."
Bexhill něco zabručel, ale byl i nadále ochoten
spolupracovat. Dostal jsem jak jméno, tak adresu a k tomu
ještě poznámku. „Víte, pane Sinclaire, jsem rád, ţe se o tu
věc zajímáte. Zacházet s dvanáctiletým klukem, to já moc
neumím. Vyslechli jsme ho ještě té noci, teď bude asi spát.
Jestli chcete vidět protokol, je vám k dispozici."
„Jde mi o toho chlapce."
„Dobrá. Myslím, ţe se ještě uslyšíme."
„To určitě."
Glenda a Suko poslouchali. Viděli můj triumfální
pohled, kdyţ jsem poloţil sluchátko. „Tak tohle, přátelé, je
přesně ta stopa, kterou jsme potřebovali."
„Jakto?" zeptala se Glenda. „Vy hledáte démona, ne
- 50 -
světce."
„Omyl, Glendo. Belial je démon lţi. Řekl tomu
svědkovi, ţe je světec a ten kluk tomu uvěřil. Jsem si jist,
ţe to tak bylo."
„S tím souhlasím," řekl Suko.
Glenda pokrčila rameny. „Jak vás znám, tak se určitě
co nejdřív rozjedete do té díry. Jakţe se to vlastně
jmenuje?"
„Ronston."
„Aha. Dáte si ještě jedno kafe?"
Usmál jsem se na ni. „Od tebe vţdycky. Potřebujeme
přece ranní lomcovák."

- 51 -
 6.

Ronston nás uvítal mírným větrem a zamračeným

nebem, kterým místy prosvítala světlejší modř. Domky
vypadaly udrţované, jako by se zdejší lidé cítili více
přitahováni Oxfordem, neţ takovým molochem, jakým je
Londýn.
Před domkem Wilsonovy rodiny parkovalo policejní
auto. Unavený policista se probral, kdyţ jsme i my
zastavili před domkem a vystoupili z auta. Hned věděl,
kam máme namířeno. Jeho kolega si šel něco koupit a
právě se vracel s plným sáčkem.
„Kam jdete?" zeptal se nás.
Neměli jsme chuť pouštět se do dlouhých diskusí a tak
jsme mu předloţili své legitimace, coţ na něho učinilo
patřičný dojem.
„Kromě toho o naší návštěvě ví šéfinspektor Bexhill,"
řekl Suko.
„Aha, tak dobře."
Před domkem nebyla předzahrádka. Jen plocha
vydláţděná kameny. Našli jsme tam i stojan na kolo. Pak
se otevřely dveře a z nich vyhlédla asi padesátiletá ţena s
nedůvěřivým pohledem. To musí být matka našeho svědka
Billy Wilsona.
Měla na sobě šedé vlněné šaty ozdobené jen červenou
broţí. Měla unavený obličej, blond vlasy. A nejvíc mě
upoutaly její bezbarvé oči.
„Co si přejete?" zeptala se.
Znovu jsme jí ukázali legitimace a ţena povytáhla
obočí. „Scotland Yard?"
„Správně."
- 52 -
 „Jste paní Wilsonová?" zeptal se Suko.
„Ano."
„Můţeme dál?"
Přemýšlela. „Proč? Billy uţ všechno řekl. Nebo máte
šéfinspektora Bexhilla za neschopného?"
„Máme jen jednu jedinou speciální otázku ohledně
toho, co váš syn viděl. A ta je velice důleţitá!" naléhal
jsem.
„On uţ spí."
„To nás mrzí, ale musíme s ním mluvit."
Neochotně nám uvolnila cestu, zavřela za námi dveře,
ale ještě jednou se předtím zadívala na policejní auto.
Nechala nás stát v předsíni. Bylo to tu cítit kávou a
cigaretami.
„Mami, přišel někdo?"
Kdyţ zazněl chlapecký hlas, nasála paní Wilsonová
vzduch nosními dírkami. „Ano, Billy, jsou tu dva pánové,
kteří s tebou chtějí mluvit. Jsou ze Scotland Yardu."
„Jů!" zazněla odpověď.
Musel jsem se usmát a vtom uţ z pokoje vyběhl
hnědovlasý hoch. Měl na sobě barevný úbor na jogging a
lehké tenisky. Oči mu blýskaly, ústa se široce usmívala.
„Vy jste doopravdy ze Scotland Yardu?"
„Ano, Billy," řekl Suko, představil sebe i mě.
„Páni! To jste přišli jen kvůli mně?"
„Prý jsi něco viděl?"
„Ano, ano." V očích mu znovu zablýsklo. „Viděl jsem
svatého. Opravdického svatého! Nikdo mi to nechtěl věřit,
ale je to pravda. Viděl jsem, jak přišel. Bylo to
fantastické."
„Můţeš nám to vypovědět tak, jak se to postupně
- 53 -
událo?"
Podíval se na mě a přikývl. „Jasně, ţe můţu."
„Pojďte do obývacího pokoje," nabídla nám Dana
Wilsonová. „Škoda, ţe tu není můj muţ, ale pracuje v
Londýně a nemůţe se bohuţel vzdálit ze stavby. Uţ jsem
mu o všem řekla. Dáte si kávu? Uvařila jsem čerstvou do
konvice."
„Rád," řekl jsem s úsměvem.
Nechala nás o samotě. Dívali jsme se oknem do zimní
zahrady. Viděli jsme rybníček a u něj pokřivený strom.
Také studnu a záhony. Zařízení pokoje nepatřilo do
ţádného stylu. Nábytek byl ze světlého dřeva, zřejmě
proto, aby pokoj nepůsobil tak tmavě. Posadili jsme se ke
stolu, který stál v rohu. Suko pohladil Billyho po vlasech.
„Jsi unavený, ne?"
„Ne."
„Ale..."
„Bylo to napínavé. Policisté ode mě chtěli všechno
slyšet. Mluvili skoro výhradně jen se mnou. Neumíte si
vůbec představit, jak to bylo napínavé." Billy se houpavě
pohyboval na ţidli. „Bylo to prostě senza."
„To určitě," řekl Suko.
„Já jsem byl takhle na policii poprvé v ţivotě. Sousedi
se asi dívali. Páni, to teda bylo něco."
„Tak uţ se uklidni a neotravuj s tím oba pány!" řekla
paní Wilsonová, kdyţ vešla do pokoje. Postavila všechno
na malý stolek. Pro syna uvařila kakao. Pomohli jsme jí
prostřít stůl, coţ ji udivilo, ale neřekla nic.
Nalila nám kávu. Dal jsem si do něj cukr, bez mléka.
Billy upíjel kakao. Pozoroval jsem ho přitom a v duchu si
říkal, ţe setkání s tím „svatým." přestál dobře. Zdálo se, ţe
- 54 -
vůbec nemá strach. Belialovi se tedy podařilo skrýt svou
pravou tvář jen s pomocí slov, nikoliv činů. A ten jeho
hrůzný čin, jak se zdálo, chlapci vůbec nezůstal v paměti.
Moţná ho vůbec nevnímal.
Seděl tam, naproti mně a já řekl: „Není to sice pro
tebe uţ zajímavé, Billy, ale vyprávěl bys nám znovu
všechno popořádku?
„Opravdu všecko?"
„Ano."
„I o té bouřce?"
„Ovšem."
„Dobře, tak já budu." Znovu se napil kakaa a odsunul
šálek, protoţe, kdyţ mluvil, šermoval rukama nad
ubrusem. Poslouchali jsme ho pozorně a zjistili, ţe uţ
získal ve vyprávění jistou rutinu, protoţe hovořil velmi
plynně. Jen zřídka udělal pauzu a to jen proto, aby se napil
kakaa, a pokaţdé, kdyţ přišla řeč na Beliala, byl okouzlen.
„Viděl jsi ho dobře?" zeptal se Suko.
„Ano, velmi dobře."
„Mohl bys nám ho podrobně popsat?"
„Ano."
Napjatě jsme poslouchali, ale všimli jsme si, ţe jeho
matka chvílemi zavrtěla hlavou. Připadalo nám, ţe Billymu
nevěří. Tak, jak nám Billy Beliala popsal, nebylo moţné
nabýt z toho setkání pozitivní dojem. To, ţe se to u Billyho
stalo, jen dokazovalo, nakolik ho okouzlil.
„Řekl ti něco na rozloučenou?" zeptal se Suko.
Billy přemýšlel. „Ne, co by mi měl říct?"
„Třeba, ţe tě přijde zase někdy navštívit. Nebo ţe se
vrátí."
Billy zavrtěl hlavou.
- 55 -
 „Myslíš si, ţe ho ještě někdy uvidíš?"
„To já nevím. Chodí svatí za lidmi?"
Ta otázka se Billyho matce nelíbila. „Chlapče, prosím
tě, to nebyl ţádný svatý. Proč nám nevěříš?"
„Ale on to řekl."
„To o sobě říkají mnozí."
„Já mu věřím."
„A jak to bylo s panem Thorpem, tím koňským
handlířem?"
„Stalo se mu neštěstí."
„A vrátil se."
„Ano, mami."
„Jenţe teď uţ neţije."
Byli jsme zvědaví, co na to Billy řekne, ale on zůstal
jen sedět a díval se do prázdna. Nás se Sukem po pravdě
řečeno také víc neţ to zajímal proklatý Belial, který sem
sestoupil ze své dimenze, aby šířil na zemi strach a hrůzu, a
to pomocí lţí, jak uţ dokázal na Billy Wilsonovi. „A
opravdu ti neřekl, jestli se vrátí a kdy?"
„Ne, pane Sinclaire."
„Chtěl by ses s ním setkat znovu?"
Nato mu zazářily oči. „No jasně, ţe bych se s ním
chtěl setkat. Byl přece senzační."
„Jestli si přeje totéţ, moţná se ti ohlásí, Billy."
„To by bylo báječné."
„To určitě ne," řekla jeho matka. „Já nechci v domě
ţádného vraha!"
Billyho oči se rozšířily. „Mami, ale on je..."
„Svatý, já vím, Billy. Pro tebe, ale ne pro mě. A pro ty
dva pány taky ne."
„Kdybyste ho viděli, věřili byste tomu taky."
- 56 -
 Suko se na něho usmál. „To je moţné, Billy. Ale my
ho nejdřív musíme najít."
„To můţete."
Byl jsem uţ se svou latinou u konce a nevěděl, na co
bych se Billyho ještě zeptal. Na Sukově obličeji jsem viděl,
ţe je na tom podobně. Uţ jsme se chtěli pomalu rozloučit,
kdyţ se pronikavě rozezněl domovní zvonek.
Všichni jsme přitom sebou trhli. „Kdo to můţe být?"
zeptal se Billy a chtěl vstát a jít otevřít, ale jeho matka ho
zatlačila zpět do ţidle.
„Já tam půjdu," řekla.
„Tak dobře."
Vstala a vyšla z pokoje. Billy se za ní díval s
úsměvem. „Je moţné, ţe za mnou přijde. To by bylo
senzační. Stojí teď přede dveřmi a zvoní, protoţe mě chce
vidět. Není to senzační?"
„To si nemyslím," odpověděl Suko.
„Haha, ty toho svatého neznáš." Nasadil vševědoucí
výraz. „Svatí jsou totiţ úplně jiní neţ my lidé. Četl jsem to
uţ v mnoha kníţkách."
„Kdyţ to říkáš."
„Musíte mi věřit."
Slyšeli jsme hlas paní Wilsonové. „Mohli byste jít
sem?" volala předsíní.
Podívali jsme se se Sukem na sebe, vstali a kdyţ jsme
vešli do předsíně, viděli jsme dva policisty stát na
schodech. Paní Wilsonová drţela dveře otevřené a krčila
rameny, aby nám naznačila, ţe vůbec neví, oč jde.
„Co se děje?" zeptal se Suko, kdyţ kolem ní prošel.
„To bychom rádi probrali v autě." Policista, který
předtím nesl nákup, ukázal na policejní vůz. Byl to malý a
- 57 -
korpulentní člověk. Modrá uniforma se mu napínala přes
břicho a dokonce i čepice mu byla nějak malá.
Jeho mladší kolega byl o hodně vyšší.
Šel jsem za nimi. Paní Wilsonová zůstala stát ve
dveřích, protoţe byla zvědavá.
Promluvil ten tlustý. „Viděli jsme ho."
„Koho?"
„Toho muţe s křídly."
V hlavě se nám rozezněly poplašné sirény. „Tak
moment," řekl jsem, „chcete říct, ţe jste skutečně viděli
muţe s černými křídly?"
„Ano."
„A dál?"
Policista se zhluboka nadechl. Přitom se mu břicho
ještě víc nadmulo. „Bylo to prostě super. To vám řeknu.
Byl opravdu skvělý. Je nepopsatelný. Je to člověk a
zároveň to není člověk."
„Tak kdo?"
„Světec," zašeptal policista. „Sestoupil sem shora."
Obrátil oči v sloup, jakoby se chtěl podívat do nebe. „Jen si
to představte, někdo si jen tak sestoupí z mraků na zem.
Nějaký svatý a..."
„Promluvil k vám?" zeptal se Suko.
„Ano, mluvil o lidech a varoval nás před zlem. Řekl
nám, ţe většina lidí je stvořena tak, aby páchali zlo,
abychom si toho všímali."
„Existují i výjimky," řekl jsem.
„O tom nemluvil."
„A co se stalo potom? Zmizel?" ptal se dál Suko.
„Ano," odpověděl policista. „Odešel." Kdyţ to říkal,
zářily mu oči. „Bylo to neuvěřitelné. Měl jsem pocit, ţe
- 58 -
roztahuje křídla a kaţdým okamţikem vzlétne. Světci jsou
andělé, teď uţ to vím."
„No dobrá, kdyţ myslíte."
„Ano, myslím si to."
„Takţe vám neřekl, co máte, či nemáte dělat?"
Muţ chvíli přemýšlel. „Předal nám poselství a ukázal
cestu."
„A jak zní to poselství?"
„Ţe je na zemi moc špatných lidí. Skoro všichni jsou
špatní. Ţe je jen několik málo výjimek..."
„Moc špatných lidí!" vykřikl jeho mladší kolega, který
se od nás nepozorovaně vzdálil. Kdyby býval nevykřikl,
neviděli bychom, jak vytahuje zbraň a se strašným
smíchem po nás střílí...

- 59 -
 7.

A znovu to byly ty pověstné zlomky vteřiny, které

rozhodly o našem ţivotě a smrti. Skočili jsme kaţdý na
jinou stranu a hledali nějaký úkryt. V té chvíli uţ kolem
nás svištěly kulky. Policista s pistolí v ruce tančil po
chodníku, vzdaloval se od nás a v podstatě nás nemohl
zasáhnout, protoţe my uţ dávno leţeli na zemi.
Jeho střely se místo toho zavrtávaly do policejního
auta a rozbily skla v oknech. Jedna střela zasáhla jeho
kolegu.
Tlustý muţ přidušeně vykřikl. Pak si přitiskl ruce na
břicho a klesl na kolena. Mladší se šíleně smál.
Okamţitě jsem vystřelil.
Moje kulka ho zasáhla do stehna. Suko vystřelil téměř
současně se mnou. Druhá kulka zasáhla policistu do
ramene. Znemoţnili jsme mu tím další střelbu. Zhroutil se
na ulici a vypadal jako velký modrý brouk.
Znovu bylo ticho. Uţ ţádné výstřely, ţádné ozvěny,
jen nářek a sténání raněných. Zamířil jsem k jednomu z
nich a přitom se ohlédl na dveře, v nichţ stála paní
Wilsonová jako socha.
Zatím se nestačili seběhnout sousedé, takţe nikdo
nepovykoval, nekřičel, bylo ticho před bouří, které však
zřejmě rychle skončí.
Mladší policista leţel na zádech. Chtěl jsem se o něho
postarat, protoţe Suko se skláněl nad jeho kolegou, kterého
zasáhla jeho kulka.
Sklonil jsem se nad mladším policistou, který při pádu
ztratil čepici. Měl husté vlasy jako lví hříva. Sténal a v jeho
očích jsem zahlédl záblesk, který se mi vůbec nelíbil. I přes
- 60 -
svá zranění neustále mumlal něco o tom světci, který na
něho udělal takový dojem.
„On přišel a obšťastnil zemi. Všichni na něho čekali a
on jim prokázal laskavost. Oddělí plevy od zrn."
„Co tím myslíš?" zeptal jsem se.
„To, ţe má schopnost změnit svět. Všichni jsou lháři,
jen on mluví pravdu. I vy dva jste lháři. Řekl nám to, proto
musíme zabíjet. Pozabíjíme všechny lháře - všechny!"
Postupně jsem si dělal představu, co nás asi čeká.
Neposlouchalo se mi to dobře. Měli jsme štěstí. I Billy,
protoţe nebyl ovlivněn tak silně, aby vyváděl nějaké
šílenosti. Ale kdyţ jsem sledoval vlákno dál, začal jsem si
představovat tu apokalypsu, která nás čeká. Protoţe Belial
byl schopen ovlivnit masy lidí a vnutit jim svou
démonickou vůli.
Slyšel jsem, jak se zraněný policista směje, jako by
neměl ţádné bolesti.
Byl posedlý!
Belial byl černý anděl a určitě nepatřil k přátelům
kříţe.
Odváţil jsem se vyzkoušet to.
Byli jsme uprostřed ulice. Slyšel jsem první kroky,
pokřikování kolemjdoucích lidí, kteří se nenechali zastavit.
Nechtěli vidět, co se stalo.
Nedbal jsem.
Vzal jsem kříţek do ruky dotkl se jím postavy
policisty před sebou. Ozval se šílený výkřik.
Pak raněné tělo nadskočilo a kolem něj tančily blesky
jako ohnivé jazyky. Stále křičel a mně připadalo, jakoby se
jeho tělo vznášelo ve vzduchu, neţ sebou prudce zaškubal
a zůstal leţet na chodníku.
- 61 -
 Mrtvý?
Ne, nebyl mrtvý, jen v bezvědomí. Bude moci
zapomenout na to, co se stalo.
Kdyţ jsem se narovnal, vyběhl z otevřených
domovních dveří Suko. Mával na mě. Rychle jsem se k
němu rozběhl a slyšel, jak mi říká, ţe zavolal sanitku.
„Bohuţel i pohřební sluţbu," dodal o něco tišeji.
„Takţe jeho kolega zemřel?"
„Zásah do srdce, Johne."
„Proboha."
„A jak to vypadá s tím druhým?"
Pokrčil jsem rameny. „Byl pod Belialovým vlivem,
kterého jsem ho zbavil kříţkem. Zatím je v bezvědomí.
Naštěstí." Stručně jsem Sukovi vysvětlil, co mě napadlo a v
jeho výrazu jsem vyčetl zděšení.
„Na co myslíš?" zeptal jsem se ho.
„Na budoucnost."
„Já taky, a ta nevypadá moc růţově. Právě teď jsme
dostali důkaz toho, čeho je Belial schopen. Jestli se usadí v
Londýně, čekají nás těţké časy." Zadíval jsem se směrem
na jih, kde Londýn leţel. „Mám pocit, ţe to tak dopadne.
Právě mezi tolika miliony lidí můţe dokázat svou moc."
„Pokud mu v tom nezabráníme."
„Jak?"
Suko pokrčil rameny. „A co Raniel?"
Usmál jsem se smutně. „Je to jen naděje, nic víc. Sám
mi řekl, ţe se Belial zaměří na mě. Je docela dobře moţné,
ţe nás úmyslně zavede na nějaké místo, kde bude chtít, aby
se mezi námi odehrál rozhodující souboj. Velký zápas mezi
jím a mnou, mezi dobrem a zlem, pokud to mohu takhle
vyjádřit." Odkašlal jsem si. „A přiznám se ti, Suko, ţe z
- 62 -
toho mám skutečně strach."
„Pokud to dojde tak daleko, nebudeš sám."
„V to mohu jen doufat."
Dál uţ jsme se nemohli bavit, protoţe kolem nás
zavládl zmatek a hluk. Sypaly se na nás otázky ze všech
stran, bylo slyšet ječeni blíţící se sirény. To, co
následovalo, bylo nudné a vůbec se mi to nelíbilo, ale
nemohli jsme se proti tomu bránit. I běţnou policejní práci
je třeba udělat.
Patří to rovněţ k našemu povolání. Nejdříve jsem
nastoupil do rovera, abych informoval Sira Jamese. Jak ho
znám, určitě bude ohromen a bude sdílet moje obavy.

Poznali jsme i vrchního inspektora Bexhilla, poněkud

bezbarvého člověka s unavenýma očima a mohutným
rezavým knírem, za kterým téměř nebylo vidět ústa.
Bexhilla vytáhli z postele a on okamţitě přijel i přes
protesty své ţeny. Jeden mrtvý a jeden raněný kolega pro
něho byli dostatečným důvodem k přerušení spánku.
Hlavní stan byl zřízen v domě Wilsonových. Naši
kolegové ohraničili přede dveřmi zónu, kam nikdo nesměl.
Billyho jsme poslali do jeho pokoje. Dana Wilsonová stála
v kuchyni a zapíjela vodou tablety na uklidnění, které jí dal
policejní lékař.
Bexhill vyšel ven spolu se Sukem. Já jsem stál v
kuchyni.
- 63 -
 „Co se to s tím dnešním světem děje?" naříkala paní
Wilsonová. „Já uţ ničemu nerozumím. Nemůţu to
pochopit. Dnešní svět je úplně zvrácený a převrácený
naruby."
„Svět byl vţdycky takový," řekl jsem.
„Ne, pane Sinclaire, býval jinačí."
Pokrčil jsem rameny a přitáhl si ţidli. Posadil jsem se
ke stolu. „Svět ani lidé se v podstatě nezměnili. Moţná jste
si toho jen nevšimla, paní Wilsonová. Vţdyť vy tu ţijete
jako na ostrově. Velkoměsto je od vás daleko a..."
„Bohuţel," odpověděla.
„Tak bych se na to na vašem místě nedíval."
„Přestaňte, pane Sinclaire. Copak si myslíte, ţe jsem
tady v bezpečí? V jakém bezpečí, to jsem za posledních pár
hodin proţila na vlastní kůţi. Je to prostě strašné. Před
mým domem je zastřelen člověk, další těţce raněn, a to na
tak opuštěném místě, jakým je Ronston. To je přece..."
„Výjimka."
Chtěla něco namítnout, ale oba jsme zaslechli kroky v
předsíni a pak se objevil šéf inspektor Bexhill. Nahlédl
krátce do kuchyně a pokývl mi.
„Omluvte nás prosím, paní Wilsonová, musím si
promluvit tady se svým kolegou."
„Ano, samozřejmě."
Vyšel jsem z kuchyně a slyšel ji vzlykat. Měli jsme k
dispozici obývací pokoj a tak jsme se posadili ke stolu.
Suko nepřišel, šel za Billym, který byl naší jedinou stopou
vedoucí k Belialovi.
Bexhill poloţil ruce na stůl a díval se upřeně na ně.
„Informoval jsem se na vás, pane Sinclaire. Vím uţ,
čím se zabýváte. Předtím jste řekl něco, čemu nerozumím."
- 64 -
 „Co máte na mysli?"
„To, jak jste mluvil o nějakém světci. Mohl byste se
vyjádřit konkrétněji?"
„Mohl jsem vám to přirozeně říct, pane Bexhille, ale
jde skutečně jen o spekulaci, jestli mi rozumíte?"
„Přesto bych to rád věděl."
„Dobře, řeknu vám tedy jen to, ţe se někdo objevil."
„Objevil?" Bexhill si zamyšleně prohrábl vousy. „To
zní přímo tajemně."
„Znáte výpověď toho chlapce?"
Povzdechl.
„Bohuţel, a upřímně vám řeknu, ţe jí nevěřím. Je to
příliš nerealistické."
„Moţná pro vás."
Zamyšleně se na mě podíval. „Takţe vy tomu Billymu
věříte?"
„Ano."
„Pak to tedy akceptuji, pane Sinclaire. Uţ i proto, ţe
smrt jednoho a zranění druhého kolegy jsou nanejvýš
podivné. Znám vaše výpovědi a nepochybuji o jejich
pravdivosti." Pak zaťal ruku v pěst. „Proč, proboha? Proč
se to jen muselo stát? Kde je nějaký motiv?"
„Byl to on?"
„To zjevení!"
„Pak tedy poslouchám," řekl. „Prosím, buďte tak
laskav a řekněte mi o něm víc."
„Je toho velmi málo a v podstatě můţete pouţít jen
výpověď toho chlapce. A zapomeňte na to, ţe tady máte co
do činění s člověkem. Jedná se o bytost, jejíţ jméno je
Belial. To jméno pochází ze Starého zákona a ..."
„Měl křídla?"
- 65 -
 „Předpokládám, ţe ano."
Bexhill se na mě zahleděl se skeptickým výrazem.
„Pak to musí být anděl. Existují vůbec padlí andělé? Dosud
jsem o nich četl jen v biblických textech a varovných
předpovědích. Nemohu uvěřit, ţe ve skutečnosti existují a
ţe se vetřeli do našeho kaţdodenního ţivota."
„Jenţe oni existují."
„Hm," odpověděl odevzdaně. „Jak uţ jsem řekl,
informoval jsem se jak na vás, tak na inspektora Suka.
Kdyby mi to vyprávěl někdo jiný, povaţoval bych ho za
blázna. Ale to vy zřejmě nejste."
„To určitě ne."
Zadíval jsem se na svého společníka. „Víte, pane
Bexhille, já sice nejsem ţádným expertem přes anděly, ale
vím, ţe mnozí z nich mají kromě svých pravých jmen i
přezdívky, odpovídající jejich vlastnostem nebo tomu, čím
se zabývají.
„I ten Belial?"
„Ano. Je to anděl lţi. Tak ho znali uţ v pradávných
dobách. Belial, anděl lţi, který vstoupil na zemi proto, aby
svedl lidstvo na scestí tím, ţe je o svých lţích přesvědčí."
Šéfinspektor hvízdl.
„Proklatě tvrdý oříšek, který hodláte rozlousknout,
pane Sinclaire. Vím, ţe tomu věříte a pokud je tomu
skutečně tak, první důkaz jsme uţ dostali."
„Jistě, je jím Billy Wilson. Ten Beliala viděl a uvěřil
mu, ţe je svatý. Takţe jeho leţ uţ dopadla na úrodnou
půdu."
„A u mých kolegů také?"
„Bohuţel."
Bexhill se na chvíli zamyslel. „To jsou lidé tak snadno
- 66 -
ovlivnitelní?"
„V tomto případě ano. Nesmíte zapomínat, ţe v těchto
tvorech tkví magická síla tisíců let. Tento případ můţe
nabýt apokalyptických rozměrů." A tak jsem komisaře do
případu zasvětil a svěřil se mu se svými obavami,
týkajícími se Londýna. Pokud se Belialovi podaří zmizet v
moři tolika domů, bude naše práce téměř odsouzena k
neúspěchu.
Šéfinspektor skoro nebyl schopen slova.
Naslouchal mi, kroutil hlavou a prohledával si kapsu,
aby si vzal prášek na uklidnění. Strčil si do úst malou
tabletu, kterou polkl bez vody. „To musím," vysvětlil mi.
„Dostal jsem ţaludeční potíţe z povolání. Jednou jsem uţ
měl zánět. Ţádný div při tom věčném stresu." Otřásl se.
„Mám se nad vašimi apokalyptickými předpověďmi
opravdu pořádně zamyslet, pane Sinclaire?"
„Raději ne."
„Děkuji, to se mi ulevilo."
„Proč?"
„Chci se od toho distancovat. Mně stačí běţné vraţdy.
Věřím vám, ţe má Belial namířeno do Londýna, pokud uţ
tam není."
„Toho se také obávám."
„Uţ jste přemýšlel o tom, kde se asi spolu utkáte?"
„Ne, ale počítám s tím, ţe se zjeví tam, kde je
nejhustší osídlení. Víte, musí ty své lţi lidem předloţit,
jestli to tak mohu vyjádřit."
„Ano, to máte asi pravdu," zabručel šéfinspektor, „u
jednotlivců je sice pravděpodobnost nákazy vysoká, ale to
se mu příliš nevyplatí. I kdyţ i to se můţe změnit."
„Jak to myslíte?"
- 67 -
 „No, to je tak, pane Sinclaire." Bexhill znovu zalovil v
kapse. Moţná potřeboval další tabletu. Jenţe on místo toho
drţel najednou v ruce sluţební pistoli a mířil přes stůl
přímo na mě. „Teď uţ víte, jak to myslím, Sinclaire! On je
světec a já nepřipustím, abyste se pokusil ho zadrţet. Vy
ne, Sinclaire!"

- 68 -
 8.

Suko zavřel dveře do Billyho pokoje a posadil se na

postel. "Tak jak je?" Chlapec seděl u okna. Obrátil se tak,
ţe viděl inspektora Suka z profilu. „Jak by mělo být?
Nikdo mi nevěří. Vy taky ne."
„Já ano."
„To není pravda."
Suko chtěl změnit téma a rozhlédl se. „Máš to tu
hezké. Dřevěná postel, barevné přehozy, tapety, tolik
autíček a kytara, moc se mi to tu líbí." Ukázal na zeď nad
postelí. „Ty obrázky jsi maloval sám nebo jsou koupené?"
„Ty jsem sám maloval."
„Moc hezké, to bych nedokázal."
Billy se usmál. „Jeden učitel řekl mé mámě, ţe jsem
umělecky nadaný."
„To se nemýlil."
„Uvidíme. Zato v matice jsem jen podprůměr."
„To já neumím posoudit."
„To taky řekl učitel."
„Tak to asi bude pravda."
Billy seděl na otočné ţidli a kýval se na obě strany.
„Vidím, ţe se ti můj pokoj fakt líbí, Suko. Jak jsi
vlastně vyrostl ty?"
Inspektor mávl rukou. „Zdaleka ne v takovém
pohodlí. Ani v Anglii, dokonce ani ne v Evropě."
„Tak kde?"
„V Asii, v Číně."
„Aha."
„V klášteře."
„Prosím?"
- 69 -
 „Ano, dostal jsem speciální výchovu a hračky jsme
tam ţádné neměli."
„A co jste tam dělali?"
„V tom klášteře nás toho hodně naučili. Měli jsme bílé
učitele."
„Jako ve filmech Kung-fu?"
„Skoro."
Billy reagoval vzrušeně. „Tak to taky umíš kung-fu
nebo karate?"
„Tak trochu."
„Jů, prima," ţasnul Billy. „To bych taky rád uměl."
„Proč se to neučíš? Člověk by měl dělat vţdycky to,
co dělat chce a co neškodí ostatním, protoţe přitom nesmíš
zapomenout na ohledy k ostatním."
„Nemůţu, protoţe bych potom nemohl hrát na piano.
Potřebuji mít jemné ruce."
„To by mě nenapadlo."
„Můţu dělat buď jedno, nebo druhé."
„Správně. Někdy je třeba se rozhodnout."
Billy se usmál. „Já uţ jsem se rozhodl."
„Pro co?"
„Pro toho svatého."
Po té větě Sukovi zkameněl ţaludek. Při těch
posledních slovech si uvědomil, proč vlastně sedí v
chlapcově pokoji. Ne proto, aby si s ním povídal. Jde o
náramně závaţnou, ďábelskou věc. Jde o vraţdu a
apokalyptického tvora, který umí ovlivňovat lidi.
Zůstal klidný, kdyţ Billy řekl: „Ty mu věříš, ţe?"
„Ano. Nemůţu na něho zapomenout."
„Dokonce i teď?"
„Musím na něho pořád myslet a dokonce mám pocit,
- 70 -
ţe jsem mu nablízku."
„Ne...!“
„Ano, ano," trval na svém Billy.
„Mohl bys mi toho o něm říct víc?"
Billy zavrtěl hlavou.
„Proč ne?"
„Protoţe ty nejsi jeho přítel. Nevěřils mi, ţe je svatý.
Jenţe já tomu věřím. Viděl jsem přece, jak sestoupil z
nebe." Ukázal si na čelo. „Vlastníma očima jsem to viděl."
Suko přikývl.
„To všechno můţe být pravda," řekl Suko, „ale umíš
si představit, ţe ten Belial mohl lhát?"
„Lhát?" zašeptal Billy a vzrušeně se předklonil.
„Říkáš, ţe mohl lhát? Svatý ţe by lhal?"
„Moţné to přece je."
„Ale svatí nikdy nelţou. To by pak nebyl svatý."
Proti této logice byl Suko bezmocný. Tak se muselo
stát to, co Billy stále nemohl pochopit. „Ty nic neříkáš!"
„Co bych měl říkat?"
„Není snadné uvěřit, ţe je někdo svatý," vysvětloval
moudře Billy. „To musíš zaţít na vlastní kůţi to, co jsem
zaţil já. A já určitě vím, ţe se s ním uvidím znovu. On se
ke mě vrátí a něco mi řekne."
„Kdy se vrátí?"
„To já nevím, Suko. Nemůţu přece svatému nic
nařizovat."
„To je pravda, Billy. Udělal bys pro mě něco, kdybych
tě o to poţádal?"
„Jasně, oč jde?"
„Mohl bys mi dát vědět, aţ ho zase uvidíš? Rád bych
Beliala taky poznal."
- 71 -
 „Hm. Myslíš to upřímně?" rozmýšlel se Billy.
„Nikdy bych ti nelhal."
Chlapec mlaskl jazykem. „To ti věřím. Ty bys mi
nelhal, ty ne. Ty nejsi takový jako ostatní. Moje máma
mi..." Ale větu uţ nedokončil, protoţe oba uslyšeli výstřel.
A ten výstřel nepadl venku, nýbrţ uvnitř, v domě.

Dana Wilsonová přestávala chápat svět, i kdyţ o

mnohém hovořila s Johnem Sinclairem. Patřila k lidem,
kteří vyrostli na venkově a o hrozných věcech se dovídala
pouze z kina nebo televize. O magii nevěděla vůbec nic.
Ta však nečekaně vstoupila do jejího ţivota. Byla to
pro ni těţká rána a nejhorší bylo, ţe se to stalo jejímu
synovi.
Něco se s ním stalo.
Vysvětlil jí to, jak nejlépe uměl, ale ona to nemohla
pochopit a ani o tom nechtěla přemýšlet. Jen její mateřský
instinkt jí napovídal, ţe jejímu dítěti hrozí nebezpečí a ona
někde uvnitř cítila, ţe ho bude muset chránit sama.
Nic jiného nebylo důleţité. Jen její dítě, její jediný
syn.
Povzdechla si. Zaťala ruce v pěsti. Cítila mezi prsty
vlhký pot.
To všechno ji duševně vyčerpávalo a rozčilovalo a ona
si připadala tak sama, kdyţ tu stála v kuchyni a u jejího
syna byl ten policista. Kdoví, jak s Billym zachází, i kdyţ
- 72 -
byla přesvědčená, ţe to není zlý člověk.
Přesto však ona byla jeho matka a půjde se tam
podívat.
Uhladila si šaty a zamířila ke dveřím.
V předsíni se zastavila. Připadlo jí, ţe je v domě nějak
podivně ticho. Jen zvenčí slyšela hlasy sousedů, kteří by za
ní byli určitě rádi přišli, ale stáli tam dva policisté a nikoho
dovnitř nepustili.
Jako ve vězení, pomyslela si Dana. Sedím tu jako ve
vězení, a to ve vlastním domě!
Šla dál a zaslechla hlasy těch dvou policistů z
obývacího pokoje. Nedovřeli dveře a to v Daně vzbudilo
zvědavost. Chtěla vědět, o čem si ti dva vykládají. Jistě, šlo
o ten případ, ale tím také o Billyho a o ni.
Dál šla po špičkách. Neměla špatné svědomí z toho,
co dělá. Doufala, ţe policisté z jejího domu co nejdřív
odejdou. Ona se pak zamkne s Billym v domě a ještě
jednou si o všem promluví po telefonu se svým muţem,
který zatím vůbec neví, co se tady děje.
Uţ byla dva kroky od obývacího pokoje.
V cestě jí stály Billyho boty. Dana je obešla, pak šla
zase rovně a přitom se zadívala doleva. Chtěla se tam jen
nakrátko podívat a zase jít, aby se náhodou nestalo, ţe by ji
zpozorovali.
Ale to nehrozilo.
Oba muţi seděli proti sobě, teď jeden z nich vytáhl
pistoli a namířil ji na Johna Sinclaira.
Dana tomu nedokázala zabránit.
Musela prostě křičet!
Jak Bexhill, tak já jsme ten křik uslyšeli. Ale kaţdý z
nás reagoval jinak. Zatímco on se zadíval na dveře a na
- 73 -
chvíli znepozorněl, já rychle popadl stůl a hodil ho po něm.
Stůl ho zasáhl tvrdou hranou, srazil ho ze ţidle, přičemţ
mu ruka s pistolí vyletěla, vyšla rána a kulka se zavrtala do
stropu.
Teď uţ mě nic nedrţelo. Skočil jsem přes stůl, chytil
při tom konvici s kakaem a uhodil.
Konvice přistála na hlavě mého policejního kolegy,
ale kupodivu se nerozbila.
Ale na chvíli Bexhilla omráčila tak, ţe nevěděl, čí je.
Zasténal, odkutálel se po zemi, ale byl ještě tak otřesen, ţe
nedokázal zvednout ruku a v té chvíli jsem uţ stál u něho.
Jediným rázným pohybem jsem mu zbraň vytrhl z ruky a
zastrčil si ji za opasek.
Policista leţel mezi stolem a zdí. Tiše sténal a jeho oči
měly podivný skelný výraz. Ve dveřích se objevil Suko a
spustil berettu, kdyţ viděl, ţe mám všechno pod kontrolou.
„Co se to tu dělo?" zeptal se.
Ukázal jsem na Bexhilla. „Chtěl mě zastřelit!"
„Coţe?"
„Ano, náš kolega." Cítil jsem, ţe se následně třesu.
„Ale v podstatě to nebyl on, nýbrţ náš přítel Belial."
„Tomu nerozumím," řekl Suko.
Pokrčil jsem rameny. „Ono je to také těţké pochopit.
Myslím, ţe mu Bexhill přešel přes cestu. Nic víc, ale taky
nic míň."
„Belial si na něho počínal?"
„Myslím, ţe ano."
„To ale znamená, ţe se musel potulovat někde tady, v
okolí." Suko se najednou zasmál, protoţe se mu nelíbil můj
pohled. „Co je?" zeptal se.
„Můţeš mít pravdu!"
- 74 -
 „No ano, ale kdo nám o tom můţe podat přesnější
informaci?"
Podíval jsem se na Bexhilla, který byl ještě stále v
bezvědomí. Dostal zásah hranou stolu do brady a teď se mu
tam utvořila modřina.
„Třeba Billy?" řekl Suko.
„Ne, ne, ne!" Dana Wilsonová vykřikla tak, ţe to
znělo jako siréna. „Billy ne, to nepřipadá v úvahu. On ne!"
Suko k ní zamířil a zatlačil ji zpět do předsíně.
„Nebojte se, paní Wilsonová, my dáme na Billyho pozor a
postaráme se o to, aby mu nebyl zkřiven jediný vlásek na
hlavě."
Zalapala po vzduchu rozčilením. „Proboha, copak
vůbec můţete něco takového slíbit?"
„Ano, to můţu."
„Ale já..."
„Prosím, paní Wilsonová, počkejte venku do té doby,
neţ se tady s kolegou na něčem dohodneme. Běţte třeba za
synem do pokoje, to bude nejlepší."
„Dobře, děkuji," zašeptala a zmizela. Suko se díval,
jak strkám ruku pod paţi našeho kolegy Bexhilla a zvedám
ho. Odtáhl jsem ho ke křeslu a posadil ho.
Suko zatím zvedl stůl. Díky tlustému koberci se
nerozbilo nádobí, které na něm předtím stálo.
„Zajdu pro vodu," řekl Suko a nechal mě s Bexhillem
o samotě.
Ten měl výraz člověka, který se probouzí z hlubokého
spánku. Přejel si rukou čelo, odkašlal si, zavřel oči a pak je
zase otevřel a ohmatal si bradu, která dostala
modrofialovou barvu.
Pak se podíval na mě a povytáhl obočí. „Zatraceně, co
- 75 -
se tady stalo?"
„Chtěl jste mě zabít."
„Ale kdepak..."
„Ale ano, vytáhl jste na mě pistoli." Vytáhl jsem ji z
opasku a on na ni zíral a pak zavrtěl hlavou. Vyprázdnil
jsem před jeho očima zásobník a podal mu ji. „Jen pro
jistotu, pane kolego."
Neřekl nic. Jen polkl, zbledl v obličeji a byl rád, kdyţ
se objevil Suko, který donesl vodu. „To vám udělá dobře,"
řekl mu.
Bexhill pil velmi pomalu a díval se přitom na nás.
„Já... já jsem musel mít nějaké zatmění," řekl nakonec,
kdyţ pokládal sklenici. „Skutečné zatmění. Paneboţe, kdyţ
o tom teď přemýšlím, tak... tak..."
„Nedělejte si ţádné výčitky, pane Bexhille, pokusíme
se společně všechno vysvětlit."
Podíval se na mě se skeptickým výrazem. „Myslíte?"
„Určitě."
„Já nevím." Pak se usmál. „Ale ţe máte tvrdou pěst,
kolego," řekl na mou adresu.
„To jsem nebyl já, to byl stůl."
„Ah."
Vysvětlil jsem mu, co se stalo a on nad tím jen vrtěl
hlavou. Mluvil jsem i o tom, ţe nebyl pánem nad svým
rozumem a ţe ho nejspíš řídila nějaká jiná cizí síla.
„Ano, kolego Sinclaire, uţ tomu začínám věřit. Ale
jak je něco takového moţné?"
„Zamyslete se nad tím. Muselo to být po cestě sem.
Byl jste v autě sám, ne?"
„Ano, jel jsem ve svém autě sám."
„A?"
- 76 -
 Bexhill se rozkašlal a přikryl si ústa dlaní. „Nic," řekl
potom. „Nic se mi nestalo.
„Vy jste nic necítil, Bexhille?" zeptal jsem se.
Pokrčil rameny a povzdechl. „Zatraceně, co jsem asi
tak měl cítit?"
„To vám přesně ani já nemohu vysvětlit. Bylo zcela
zřejmé, ţe jste byl pod cizím vlivem. To je skutečnost,
kterou nelze změnit. Takţe jste si musel něčeho všimnout.
Ten cizí vliv se vás nemohl zmocnit, aniţ byste si toho
všiml. Tomu nevěřím."
Nato se šéf inspektor zamyslel. „Ano," řekl po chvíli.
„Ano, něco se stalo, máte pravdu, pane Sinclaire. Neţ jsem
sem dorazil, cítil jsem se chvíli jako zahalen v mlze.
Nebylo to ţádné zatmění, ale měl jsem pocit, ţe jsem byl
na kratičký okamţik duchem nepřítomen." Podíval se na
mě tázavě. „Třeba ten pocit znáte?"
„Ano, uţ jsem něco podobného zaţil."
„Já jsem to svedl na noční sluţbu, pane Sinclaire. Teď
uţ o tom přemýšlím jinak. Musel to být právě ten okamţik,
kdy se mnou ten druhý, či to druhé, navázal kontakt.
Souhlasíte se mnou?"
„Stoprocentně."
Bexhill zrychleně dýchal. „Co to bylo? Mohl byste mi
to vysvětlit?"
„Ne, ne stoprocentně. Shodněme se na tom, ţe to byla
cizí síla."
„Jaká cizí síla?"
„Nějaká."
Bexhill přemýšlel, ale nevypadal, ţe by mu toto
vysvětlení stačilo. Jenţe co mohl dělat? My mu svoje karty
otevřeně na stůl nevyloţíme. „Nechci vám nic vnucovat,
- 77 -
ale vy chcete zůstat u toho?"
Usmál jsem se a odpověděl: „Nic jiného nám
nezbude."
Bexhill ještě nebyl stoprocentně přesvědčen. „Je mi to
velmi trapné, to vám musím říct. Budete informovat mé
nadřízené o tom...no..."
„Ne, zachováme mlčení."
„Děkuji."
Obrátil jsem se k Sukovi a viděl ho právě ve chvíli,
kdy na mě dělal obličej, kterým chtěl zřejmě vyjádřit
otázku, co chci dělat dál. Nějakou závaznou odpověď ode
mě čekat nemohl.
Belial se skrýval a my ho těţko dokáţeme rychle najít.
Ukázal se, jen kdyţ chtěl.
Přímou stopu za sebou nezanechával.
Ale jednou ji zanechá, to bylo jisté. A ta stopa pro něj
bude typická. V hlavě jsem měl ty nejhorší představy, i
kdyţ to nebylo nic konkrétního. Bylo to strašné a já se těch
představ nemohl zbavit.
Sukův hlas jsem slyšel jen tiše, i kdyţ stál vedle mě.
„Johne, je tady paní Wilsonová."
Otočil jsem se.
Stála uţ v pokoji. Vypadala nervózně a vystrašeně.
„Co se stalo?" zeptal jsem se jí.
„Je to divné, pane Sinclaire. Se mnou se nestalo nic,
ale se synem."
„Co je s ním?"
„Je strašně divný. Duchem nepřítomný. Jednou jsem
viděla pořad, kde ukazovali, ţe podobně reagují lidé závislí
na drogách nebo tabletách na uklidnění. Reakce mého syna
mi připadají stejné."
- 78 -
 „Řekl vám něco?"
„Ničemu z toho, co říkal, jsem nerozuměla."
„Jdeme se tam podívat."
Suko se k nám přidal, kdyţ jsme zamířili k Billyho
pokoji. Hoch seděl na posteli a musím říct, ţe se jeho
matka nemýlila. Vypadal skutečně proměněný. Zamyšlený
a bledý, jako někdo, kdo se nadarmo pokouší vyřešit
nějaký problém. Pohled měl upřený do prázdna, mrkal,
krčil čelo a kdyţ jsme na něho promluvili tiše, neslyšel nás.
Teprve aţ Suko zvýšil hlas, zvedl Billy oči.
Suko se na něho usmál.
„Hej, Billy, co je s tebou? Sedíš tu, jako by tě tu
někdo zapomněl. Je ti něco? Máš nějaký problém, který tě
trápí?"
Billy znovu pokrčil čelo a olízl si rty. „Kdyţ já nevím,
Suko," řekl.
„Dobře, ale aspoň něco víš?"
„To ano."
„Tak mi to řekni."
Billy zvedl pomalu ruku, jako někdo, kdo sní. Pak si
přiloţil prsty na čelo a ospalým hlasem řekl: „Něco je v mé
hlavě, Suko."
Suko si k němu klekl. „Můţeš mi popsat, co to je?"
„Ne, je to něco neznámého a přesto známého."
Najednou se podíval vzhůru. „Někdo se zasmál."
Pauza...
„Co ještě?"
Billyho rty sebou zaškubaly.
„Promluvil ke mně hlas. Mluvil o smrti."
„Co přesně řekl?"
„Mluvil o tom, ţe zemře mnoho mnoho lidí. V
- 79 -
nějakém velkém městě..."
„To byl Belial," řekl jsem.
Chlapec zavrtěl hlavou. „Ne, tomu nevěřím. Svatý
přece nezabíjí, ţe ne?"
My jsme byli jiného názoru!

- 80 -
 9.

Apokalypsa zasáhla Londýn a Belial byl spokojen.

Odešel, protoţe věděl velmi přesně, kde leţí jeho cíl.
Cítil velkoměsto a cítil velké mnoţství lidí. Cítil
vysokou koncentraci obyvatelstva a všechno, co k tomu
patří. Především rozpory mezi lidmi, které mezi nimi
vytvářejí propasti, do kterých on hodlal šťourat, jako do
otevřené rány.
Tam si můţe najít spoustu obětí. Bude lhát, bude je
zesměšňovat, to všechno k tomu patří. Rozdělí rodiny,
zařídí, aby syn uţ neposlouchal otce, dcera matku, zničí
dlouholetá přátelství. Bude myslet jen na své poslání, aby
si velký Lucifer uvědomil, ţe ho neposlal na svět nadarmo.
Belial - Luciferův sluha a osobní stráţce. On, jenţ se
zrodil v pradávných dobách, kdy lidstvo ještě neexistovalo.
Ale pak se objevil člověk, rozmnoţil se a šel svou vlastní
cestou, aniţ by se staral o věci, kterými kdysi všechno
začalo.
Ke lţím patří také smrt a prokletí. Belial miloval obojí
a byl rozhodnut zařídit věci tak, aby ho lidé zboţňovali.
Pro všechny se stane leţ pravdou. Všechna stará pravidla
přestanou platit. Londýn!
Viděl to město svýma zvláštníma očima. Viděl ho
zmenšené, jako panoramatickou mapu. Oblast, nad kterou
se rozprostře temně šedivá obloha, protoţe nastane
soumrak.
Město, ten ţivoucí hlučící moloch, leţel před ním.
Belial si povzdechl, drţel se stranou, ale nechtěl uţ stát na
zemi, chtěl se vznášet na šedivé obloze.
Belial byl anděl. Bytost mezi dvěma světy.
- 81 -
Nevysvětlitelná, s postavou podobnou lidské.
Najednou vzduchem plul obrovský šedivý pták, mával
velkými křídly proti potemnělé a zamračené obloze a
klouzal nad zemí jako obrovský šedivý stín.
Mohl jít do Londýna pěšky, ale to on nechtěl. V cestě
stálo mnoho překáţek, protoţe svět uţ nebyl to, co býval v
dobách jeho zrodu. Všechno bylo jinak, lidé si vytvořili
vlastní pravidla, podle nichţ ţili. Viděl to shora. Díval se
na střechy domů a ulice mezi nimi, které připomínaly
hluboké příkopy, viděl auta, světla a viděl i lidi, kteří
momentálně nebyli ve svých domech. Všechno bylo pro
něho tak cizí a současně tak známé.
Jeho popelavou tvář přeběhl úsměv. Nikdo ho neviděl,
ani neuvidí, jak pluje nad střechami. Lidé neměli důvod
dívat se nahoru. Plul neslyšně vzduchem jako stín a sotva
pohyboval křídly.
Oblaka kolem něho proplouvala jako proud řeky.
Tvořila neprůhledné závoje, mezi nimiţ leţely sem tam
světlé ostrovy, které dovolovaly pohled do hloubky.
Umělá světla bojovala s postupující tmou, aniţ by
měla šanci zvítězit. Neměla šanci, všechno pohlcovala víc
a víc tma a i on se s ní hodlá spojit. Temnota zvítězí.
A nejen to: on sám byl temnota!
Belialovi dělalo dobře zabývat se takovými úvahami.
Jeho tenké rty se usmívaly. Napadlo ho přirovnání.
On bude temnotou v lidských duších, neboť zařídí,
aby se leţ stala pravdou.
Jen jeho pravda byla pravdou. Vše ostatní nebylo
zajímavé. Byla jen jeho pravda, ta, která platila za starých
dob.
Cítil vítr a usmál se ještě víc, neboť vítr mu přinášel
- 82 -
poselství, které se mu líbilo. Byl to pach lidí, jejich
vyzařování, které v něm vyvolalo hlad po duševní síle.
Těšil se z pohledu dole. Nádherný svět, který se brzy
stane jeho světem. Všechno se změní. Budou ho poslouchat
a on poloţí svět velkému Luciferovi i s lidstvem k nohám.
Belialův úsměv zmizel. Pojednou jeho obličej nabyl
tvrdého, číhavého výrazu. Oči dostaly hned několik barev
najednou. Po jeho nahém těle přeběhl mráz, protoţe z
hloubky pod ním k němu dorazilo nějaké hrozné poselství.
Něco tam bylo...
Pokračoval v letu, ale byl teď ve střehu. Jeho zájem se
teď soustředil výhradně na to něco, co vyzařovalo z
hloubky. Dorazilo to aţ k němu, nebylo to cítit, ale...
Belial byl rozrušen.
Otřásl se, krouţil nad městem a díval se na ně. Jeho
ostrý zrak prohledával oblohu. Najednou věděl, ţe tu
nejsou jen mraky, ale také ještě něco jiného.
Poselství...
Tuší lidé něco? Vědí o tom, ţe je na cestě k nim?
Tomu nevěřil. Najednou se něco změnilo, i kdyţ před
ním i nad ním vypadalo všechno stejně. Přesto cítil, ţe ho
to bodlo jako jehla do srdce.
Někdo věděl, ţe je nablízku. A ten někdo nebyl
člověk, bylo to něco jiného. Někdo, koho nebylo radno
podceňovat. Někdo, kdo mu byl na stopě, kdo toho o něm
věděl víc neţ obyčejný člověk.
Ale kdo?
Najednou byla zima.
Zadíval se před sebe a viděl světla. Hrozně ho to
vystrašilo, protoţe si uvědomil, ţe proti němu něco letí.
Bylo to úplně jiné neţ on. Byl to lidský výrobek,
- 83 -
velký pták, který pomalu klesal k zemi. A jeho křídla se
nehýbala.
Varování viselo ve vzduchu i poté, co ten velký pták
zmizel z jeho dohledu.
Nikdo jiný mu nesahal ani po kotníky, alespoň ne
ţádný člověk, o tom byl přesvědčen, i kdyţ i mezi lidmi se
našli takoví, kteří se s ním chtěli měřit. Ale o tom nechtěl v
této chvíli přemýšlet, protoţe tak daleko to ještě nedošlo.
Musel se postarat o jiné věci.
Nebyli to lidé...
Kdo tedy?
Belial znervózněl. Stále ještě krouţil, ale přitom klesal
dolů. Najednou se ve vzduchu necítil dobře. Pojal úmysl
ukrýt se dole mezi domy, i kdyţ věděl, ţe mu to moc
nepomůţe.
To jiné tu zůstalo.
Belialovi bylo jasné, ţe je mu někdo na stopě. A on si
uvědomil, ţe uţ kdysi něco podobného zaţil.
Sice toho druhého neviděl, ale cítil jeho vyzařování.
Snášel se čím dál níţ.
Jeho oči se zaměřily na široký pás, rozdělující
velkoměsto na dvě poloviny. Sestupoval křivě a jevil se
jako veliká šedivá skvrna, od níţ se odráţelo tisíce světel,
jako by ho sledovaly tisíce očí.
Beliala zachvátila nervozita. Nesnášel mít někoho v
patách. To on si vţdycky vyhledal své nepřátele a nesnesl,
aby to byli oni, kdo učiní první krok.
Ale tady někdo první krok učinil. A uţ to trvalo dost
dlouho na to, aby mu přišel na stopu. Svět byl prostě příliš
malý pro něho a pro jeho nepřítele.
Vznášel se teď nad řekou. Viděl pod sebou zvlněnou
- 84 -
hladinu a světla osvětlující četné mosty. Belial si
představoval, jak se mosty zřítí a strhnou s sebou do vody
vozidla i lidi.
Vize budoucnosti, ale docela snadno vyplnitelná.
Začnou-li lidé lhát, pak začnou i ničit to, co vybudovali,
aniţ by přemýšleli o tom, co dělají.
Ta představa se mu líbila. Líbila se mu moc a on se
hlasitě rozesmál.
Zespodu uţ k němu doléhaly odporné pachy, se
kterými se jeho jemný čich nedokázal vyrovnat.
Dělalo se mu špatně.
Nenáviděl tam ty dole.
Pak šel na přistání.
Roztáhl letky, chvíli klopýtal po zemi, křídla se spojila
na zádech a pak teprve nabyl rovnováhy.
Přistál uprostřed města, blízko řeky. Přesto si připadal
opuštěný. V jeho blízkosti nebyli ţádní lidé, jen zbytky
přírody na březích.
Zahrady, menší domky, dřevěné a drátěné ploty kolem
nich. Něco takového ještě nikdy neviděl, tak se k jednomu
domku přiblíţil.
Bylo to tam cítit lidmi.
Belial se zastavil.
Lidé byli někde blízko, ale nebyli vidět.
Byli v domě, ukryti za jeho zdmi.
Anděl lţi se usmál, a najednou věděl, ţe je tam muţ se
ţenou. Teď uţ viděl i světlo. Prosvítalo škvírami v oknech.
Závěsy nepokrývaly celou plochu okna a dole propouštěly
prouţky světla.
Belial prošel kolem okna a zabočil doprava ke kratší
stěně domu, kde byl vchod.
- 85 -
 Lidé, maso a krev a také duše. Cítil to stále víc a v
jeho nitru uzrával plán, který se mu zdál natolik dobrý, aby
ho provedl. Bude si s nimi hrát, bude jimi manipulovat,
bude...
Vylekal ho něčí smích. Ozval se za ním a Belial se
zlobil, ţe jeho původce neslyšel, který se vplíţil za něho
téměř neslyšně a po smíchu následovala slova.
„Hej, co ty jsi za podivnou postavu? Jdeš na karneval?
Kdyţ uţ tu tak pobíháš, mohl by ses aspoň obléknout.
Hraješ si na anděla?"
Belial neřekl nic.
„Mám u sebe bouchačku, anděli. Kdyţ budu chtít
zastřelím tě. Křídla ti nepomůţou. Tak dej pěkně ruce
vzhůru, ustup od těch dveří a opři se o zeď. My se
nenecháme v našich obchodech vyrušovat, o tom tě
ujišťuju, ty toulavý pse."
Belial ho poslouchal.
Věděl velmi dobře, co ten druhý od něho chce, takţe
se nenechal vyvést z míry. Velmi pomalu se otočil a
dokonce zvedl ruce nad hlavu.
„Dobře, dobře to děláš, ale měl by ses..." Hlas utichl,
protoţe najednou před ním stál anděl lţi. I přes tmu ztratil
muţ s kšiltovkou a pistolí v ruce řeč. Jeho tmavá barva
pleti se zdála být najednou bledá. Na čele se mu perlil pot,
nasál vzduch a jeho ústa se rozšířila k úsměvu. Nebyl to
upřímný úsměv, odráţel jen strach, který mladý muţ cítil.
Takhle ne, Beliale!
Mírně zavrtěl hlavou, pak zaútočil. Uchopil pravou
ruku toho druhého. Pistole mu nevadila. Měl tak velkou
ruku, ţe se mu zbraň v ní téměř ztratila. Téměř
povzbudivým pohybem nadzvedl hlaveň vzhůru a jeho
- 86 -
černý protivník se vůbec nezmohl na obranu. Jen tam tak
stál s otevřenou pusou.
Ozvalo se cvaknutí, jak něco ve zbrani prasklo. Pak
další cvaknutí. Ale to uţ bylo černochovo zápěstí. Ostrá
bolest se mu šířila vzhůru paţí.
Ale černoch nebyl schopen křičet. Všechno šlo příliš
rychle. A on byl v šoku.
Belial ho zvedl do výšky.
A kdyţ tak činil, znamenalo to, ţe člověk pro něho
neznamená víc neţ loutka. Ozval se jen jakýsi syčivý zvuk,
to bylo všechno.
Belial praštil černochem o zem. Obrátil ho přitom tak,
ţe dopadl obličejem na dlaţbu. Ozvalo se zadunění a Belial
svého soupeře pustil. Uţ se o něho nemusel starat, teď
přijdou na řadu další. Přivedl ho sem jeho instinkt, slyšel
ţenský smích a sám pro sebe si přikývl. Věděl dobře, ţe se
ta ţena uţ brzy smát nebude.
Dveře pro něho nebyly překáţkou.
Zvedl nohu a vykopl je.
Ještě ani nedozněla rána a uţ leţely na zemi a Belial
vstoupil do chodby.
Belial se rozhlédl. Jeho oči několik vteřin registrovaly
to, co se nacházelo v jeho okolí.
Na zemi seděl muţ se ţenou. Oba byli ještě mladí.
Mezi nimi byl postaven batoh plný bankovek a oni
právě ty peníze počítali. Určitě pocházely z nějaké loupeţe.
Celou scénu osvětlovaly svíce rozestavěné kolem.
Belial je vytrhl z jejich činnosti. Oba se na něho
ohromeně podívali. První reagoval muţ.
Vyskočil do výšky, sáhl pod černou bundu a vytáhl
zbraň.
- 87 -
 Kopnutí ho zasáhlo dřív, neţ pořádně stál na nohou.
Ani nevykřikl, kdyţ dopadl na zeď, pak sklouzl na zem a
zůstal tam leţet.
Ta ţena, či dívka, musela přihlíţet. Nevěděla, co se
děje. Nemohla ani nic dělat, protoţe Belial byl tak rychlý.
Neţ stačila uskočit a vykřiknout, uţ ji drţela jeho
ruka. Prsty jí sjely po zádech, zaklonily jí hlavu dozadu a
pak udělal Belial něco strašného. Pro něho byli lidé jen
červi, nic víc, neţ ubozí červi.
Nechal dívku leţet na břiše a začal počítat peníze. Má
je vzít s sebou?
Zatím se nerozhodl. Nejprve se rozhlédl po malé
místnosti a objevil úzké dveře, vedoucí do komory na
harampádí.
Stálo tam různé zahradní nářadí a také dva šedé pláště
různé délky.
Belial se rozhodl pro ten delší. Přehodil si ho přes
sebe a plášť byl tak hluboko rozstřiţený, ţe skryl i jeho
křídla. Na zádech bylo vidět jen malé hrbolky pod látkou.
Byl spokojen.
Několik bankovek si zastrčil do kapes. Peníze pro
něho sice nic neznamenaly, ale věděl, ţe v lidském světě
jsou důleţité.
Takto vybaven opustil to hrůzné místo. V zahradě se
zastavil a zadíval se na nebe, které mezitím potemnělo.
Mohl být spokojen, dokonce velmi spokojen.
Ale on nebyl.
Něco mu vadilo.
Něco se změnilo...
Někdo mu byl na stopě.
A to se Belialovi vůbec nelíbilo.
- 88 -
- 89 -
 10.

Ještě někdo jiný přicestoval do Londýna, a to proto, ţe

ho hledal. Spravedlivý nemohl připustit, aby někdo jako
Belial dostal město a jeho obyvatele do svého područí. Tím
spravedlivým byl Raniel a toto jméno nenosil nadarmo.
Odporovalo to jeho smyslu pro spravedlnost, dopustit to a
hodlal podniknout protiopatření. V podstatě neměl s lidmi
mnoho společného, protoţe k nim patřil jen z poloviny.
Přesto se musel postavit na jejich stranu. Dělal to
vţdycky. Raniel se vydal na cestu pomsty.
Nedbal ţádných lidských zákonů, ničil své nepřátele
dříve, neţ stačili napáchat nenapravitelné škody. Dokázal
to nejedenkrát. Mimo jiné ve škole, která byla přepadena
psychopatem.
Ten chtěl jak děti, tak učitele i celou školu podpálit,
ale Raniel mu udělal čáru přes rozpočet a jednal tak, jak on
povaţoval za správné.
Tehdy poznal Johna Sinclaira, lovce duchů, a
dozvěděl se, ţe jsou lidé, kteří přemýšlejí stejně jako on.
Jenţe Sinclair a jeho přátelé se řídili zákony, vytvořenými
lidmi, umoţňující více či méně klidné souţití mezi lidmi.
Ty však pro něho nic neznamenaly.
Šel svou vlastní cestou a naučil tomu i svého syna,
Elohima, chlapce, který postupně vnímal, jakou minulostí
je zatíţen.
Elohim s ním do Londýna nepřišel. Na tuto cestu msty
se vydal Raniel sám a chtěl se spoléhat jen sám na sebe.
Nic jiného pro něho nepřicházelo v úvahu.
Věděl, ţe je Belial v Londýně. Zanechal za sebou
stopu, kterou Raniel poznal. Věděl, jakou cestou má jít a
- 90 -
on po ní půjde. Aţ k cíli.
Zanechával za sebou svou auru, ale byla slabší. A to
byla předtím mnohem zřetelnější. Teď se ztrácela jako
dech ve větru.
Raniel stál na místě, kde stopu ztratil. Obklopovala ho
zahrada, utopená ve tmě večera, který se postupně měnil v
noc.
Nebe ještě nebylo úplně černé. Světla velkoměsta
osvětlovala noc svým umělým světlem.
Raniel kráčel neslyšně zahradou. Temná postava,
kolem níţ vlál dlouhý plášť. Vypadal jako vampýr, který
opustil svou hrobku a vydal se na lov po krvi.
Najednou zahlédl světlo prosvítající z okna. Bylo dost
slabé a ten, kdo ho chtěl vidět, musel jít docela blízko.
Raniel se zadíval na to místo a zamířil za světlem. Brzy stál
u zděné besídky, za níţ čněly větve nějakého ovocného
stromu.
Raniel zamířil ke dveřím. Brzy uviděl jakousi postavu
leţící na zemi.
Sklonil se nad ní.
Před ním leţel mrtvý člověk.
Raniel se obrátil a uviděl vyraţené dveře. Světlo
svíček mu měkce svítilo naproti a přesto byl prostor tolik
naplněn chladem smrti, ţe to spravedlivému Ranielovi
připadalo jako ledový dech.
Vstoupil do besídky a uţ po druhém kroku jeho rysy
ještě víc ztvrdly.
Ta ţena byla mrtvá, muţ také. Mezi nimi stál batoh s
penězi. Ranielovi okamţitě napadlo, ţe pocházejí z
loupeţe.
Belial ukázal, čeho je schopen. Byl nevypočitatelný,
- 91 -
neboť nejen šířil lţi, ale zabíjel pro své potěšení.
Oh ano, patřil do úzkého kruhu absolutního zla.
Lucifer by s ním byl spokojen, velmi spokojen.
Raniel se obrátil.
Tady uţ nemohl nic dělat. Přišel sem pozdě. Ale
pomohlo by to něčemu, kdyby přišel dřív? Pak by došlo k
souboji mezi ním a andělem lţi. Svět na to ještě nebyl
zralý, bude to ještě nějakou dobu trvat. On se musí na své
setkání s Belialem připravit.
Z jeho úst vyšel výkřik hněvu. Roztáhl ruce zaťaté v
pěst.
Pak se otočil a odešel.
Bylo načase.
Nebylo dvanáct, bylo uţ pět minut po dvanácté.

- 92 -
 11.

Billy Wilson se na nás podíval, jako by od nás chtěl

potvrzení své odpovědi, ale my jsme se drţeli zpátky a
začali mluvit o něčem jiném.
„Ty jsi opravdu slyšel hlas?" zeptal jsem se ho.
Odpověděl jen s váţným přikývnutím.
„A víš jistě, ţe mluvil o smrti? O tom, ţe zemře
mnoho lidí?"
„Ano, vím to jistě."
„Kde? Víš, kde ti lidé mají zemřít?"
„V nějakém městě, Johne."
„Je velké?"
Billy pokrčil rameny a zavřel pusu. Uţ nechtěl nic
říct.
Jeho matka stála vedle něho a zalapala po vzduchu.
„Snad... snad byste mu to nevěřili?"
Suko jí odpověděl. „I kdyţ vám to přijde zatěţko, paní
Wilsonová, musíte akceptovat to, co se stalo. Váš syn se
sice na pohled nezměnil, ale stal se svědkem události, která
nám připadá nevysvětlitelná, ale kterou musíme přijmout."
„To já tak nevidím, pane Sinclaire." Pohladila syna po
hlavě. „I kdyţ je Billy skoro tak velký, jako jeho matka, je
to ještě dítě. Nesmíte na něho mít takové nároky."
„To je pravda, paní Wilsonová. My na něho nemáme
ţádné nároky. To jsou jiné síly."
„Jakto síly?"
„Belial."
„Ten podivný svatý?"
„On není podivný svatý, mami!" odporoval Billy
energicky. „Ne, to není. Já jsem ho přece cítil!" Billy si
- 93 -
znovu ukázal na hlavu. „Byl tady, byl tady uvnitř. Mluvil
ke mně."
„Jistě."
„Nic víc mi neřekneš?"
Pokrčila rameny. „Já nevím, co se to s tebou děje,
Billy. Proto ti také nemohu pomoci." V jejím hlase
zaznívalo zoufalství. „Já vůbec nevím, co mám dělat."
„Vy nic, paní Wilsonová," zasáhl jsem. „Pokud někdo
něco udělá, pak jedině my."
Paní Wilsonová se zamyslela a pak mě obdařila tupým
pohledem. „Vy jste policisté! Já proti vám nic nemám,
naopak, jsem vám vděčná a vím, ţe věříte jistým věcem,
které si já neumím představit. Ale myslíte si, ţe něco
zmůţete proti té bytosti... tomu údajnému svatému? Vy
tomu věříte?"
„Bude to pro nás těţké," připustil jsem, „velmi těţké.
Ale my se o to pokusíme. Abych vás uklidnil, ujišťuji vás,
ţe tady můj přítel a já nejsme tak naivní, jak se vám to
moţná zdá. Měli jsme moţnost nashromáţdit zkušenosti.
Nechceme se do toho boje pustit nepřipraveni, to je
pochopitelné. I kdyţ vám to můţe připadat těţké, měla
byste se pokusit nám důvěřovat. Víc vám toho nemohu
říct."
Paní Wilsonová chvíli přemýšlela a pak řekla: „Ano,
já vám dokonce musím věřit. Ale prokaţte mi laskavost a
vynechte z toho mého syna."
„Nevím, zda to bude moţné."
„Proč by nebylo?"
„Podívejte se, paní Wilsonová," řekl tentokrát Suko,
„váš syn je pro nás vodítkem k tomu světci. Setkal se s
ním. Moţná ví, kde ho najdeme. Já neznám důvod, proč se
- 94 -
s ním Belial spojil. Moţná on sám chce, aby nás Billy k
němu dovedl. Na to nesmíte zapomínat a já vás ujišťuji, ţe
s mým přítelem učiníme vše, abychom vašeho syna
ochránili. Jsme si dokonce jisti, ţe ani Belial vašemu
synovi nechce ublíţit. On ho potřebuje. Kdyby mu chtěl
ublíţit, tak by to uţ udělal."
Dana Wilsonová se otřásla. „Já nevím, zda tomu mám
věřit. Zda vůbec máte pravdu. Nikdo mi to nemůţe
potvrdit."
„To je pravda, ale mnohdy nastanou takové okolnosti,
ţe člověku prostě nezbude nic jiného, neţ je akceptovat,
paní Wilsonová, a musí se pokusit z dané sitauce získat to
nejlepší. My přece nejsme nezkušení začátečníci. Váš syn
nás jen povede, ale našeho souboje se nezúčastní.
Samozřejmě, ţe k tomu potřebujeme váš souhlas. Radil
bych vám, abyste nám ho dala, protoţe tento případ by
mohl vyvolat rozsáhlou krizi."
Znovu se zamyslela. Několikrát povzdechla a pokrčila
nerozhodně rameny.
„Co tomu říkáš, Billy? Prosím tě, já vím, ţe tě k
ničemu nemůţu nutit. Ty teď stojíš před rozhodnutím,
které musíš učinit sám."
Billy ji objal a řekl: „Mami, já chci jít. Musím to
udělat."
„Tak ty ho chceš zase vidět?"
„Chci."
„A myslíš přitom na nebezpečí, které ti hrozí?" šeptala
Dana.
„Myslím, ţe mi není nebezpečný," odpověděl Billy.
„Pro koho tedy?"
„Pro ostatní lidi. Já nechci, aby byli ohroţeni. Kromě
- 95 -
toho mi přece řekl, ţe je svatý. A svatí..."
„Prosím, Billy."
„No dobře, mami, já uţ mlčím."
Dana Wilsonová hledala kapesník, protoţe se
najednou rozplakala. Pak učinila poslední pokus. „Mohla
bych s vámi jet i já? Nebylo by to tak lepší?"
„Ne, paní Wilsonová," odpověděl jsem. „Bylo by to
mnohem horší, protoţe na vás nebude Belial brát ţádné
ohledy. A on je velmi brutální. Billyho potřebuje, vás ne."
„A co vy?"
„Nebojte se, my jsme zvyklí bojovat s nepřáteli jeho
druhu. Spolehněte se na nás."
„Asi budu muset," zamumlala.
Billy se na matku usmál. „Mami, uvidíš, ţe všecko
dobře dopadne."
„Opravdu si to myslíš?"
„Ano."
Ještě jednou se objali. Šéf inspektor Bexhill se zvedl z
křesla. Stále ještě vypadal špatně. Jeho úsměv působil
nuceně.
„Udělejte to, pane Sinclaire, prosím vás, udělejte to. Já
jsem to zaţil na vlastní kůţi a bylo to strašné. Někdo ho
musí zastavit."
„I my to tak vidíme."
„Můţeme uţ jet?" zeptal se Billy.
„Jistě," odpověděl Suko. „My jsme připraveni." Podal
Billymu ruku, ten ji chytil. Byl to náš svědek, mohl se cítit
pod naší ochranou. „V Londýně pracuje i můj táta. Na
jedné obrovské stavbě. Mohli bychom ho navštívit?"
„To víš, ţe ano," slíbil mu Suko.
Dana Wilsonová nás předešla. Vzala chlapcovu bundu
- 96 -
a přehodila ji přes něho. Ještě jednou ho objala a políbila.
„Hodně štěstí, Billy."
„Děkuji, mami."
Vyšli jsme ven. Já jsem šel první a rozhlédl se kolem.
Nic se nezměnilo k horšímu. Bexhillovi lidé byli ještě na
místě činu a šéf inspektor, který šel za námi, se teď se
mnou loučil stiskem ruky. Díval se mi přitom upřeně do
očí. „Váš slib stále platí, pane Sinclaire?"
„Na to se můţete spolehnout, kolego."
„Děkuji."
Vzali jsme Billyho mezi sebe a zamířili k roverovi.
Šel s hlavou skloněnou, jako by počítal kroky. Nebyl ani
trochu nervózní, naopak docela normálně, jako kaţdé dítě
hovořil o tom, jak se tatínek bude divit, aţ mu řekne, co
proţil.
Já řídil a Suko si sedl s naším chráněncem na zadní
sedadlo. Neţ jsem nastartoval, obrátil jsem se k nim.
„Takţe jedeme do Londýna?" ujistil jsem se.
„Jasně, Johne."
„A můţeš nám říct i to, kam máme jet?"
Na to pokrčil rameny. „Ne, to nemůţu. Já... já... to
ještě nevím."
„A máš s ním i nadále spojení?"
Billy se zatvářil zklamaně. „Ne, Johne, teď právě ne.
Já jsem strašně chtěl jet."
„To taky pojedeš." Nastartoval jsem. Londýn nás
čekal, ale nevěděli jsme, co nás čeká v něm.

- 97 -
 12.

Belial byl ve městě. Byl v tom správném městě. Byl

tam, kde pulzoval ţivot, kde se právě probouzeli k ţivotu
ti, co ţili hlavně v noci, protoţe den končil.
Davy pestře oblečených mladých lidí, hlučných a
plných temperamentu, proudily na diskotéky, aby tam ze
sebe vykřičeli a vytancovali všechno napětí, které se v nich
přes den nahromadilo.
Dţungle - tak se jmenoval nový tanec!
Něco mezi techno a africkým kultovním tancem.
Dţungle byla v módě, získala si celý Londýn a ten,
kdo si o sobě něco myslel, ji tančil. Na diskotékách se
proměnila noc v den, tady explodoval ţivot. Teď uţ se
chodilo do obrovských blýskajících se a zářivě osvětlených
paláců, které neměly s tanečními sály a diskotékami
minulých let nic společného. Tady všechno vřelo a lidé byli
šťastní.
Konvence přestaly existovat. V Londýně se mohl
kaţdý oblékat a česat, jak chtěl a co mu vyhovovalo. A jen
proto se tu ztratily i ty nejodváţnější a nejextravagantnější
kreace.
Byla prostě nádhera tu být, proţít to a ţít nočním
ţivotem.
Číšníci roznášeli pivo aţ na parket, aby ţízniví
tanečníci mohli doplnit tekutiny při tanci.
Belial to všechno nevěděl. Ani by si to nikdy nebyl
pomyslel. On potřeboval jen najít místo, kde se shromáţdil
velký počet lidí, které by mohl ovlivnit.
Šířit mezi nimi své lţi...
- 98 -
 Zasmál se, kdyţ na to pomyslel a ukryl se ve stínu
laťového plotu. Za ním leţel prázdný pozemek, který čekal
na zastavění. Pak bude muset zmizet i nová diskotéka,
která byla vybudována ve staré hale bývalé transformační
stanice. Elektrárenská společnost ji opustila, protoţe
potřebovala větší kapacitu. Stavba nebyla zbořena, ale
pronajímala se.
Hodila se na diskotéku, protoţe před rozlehlou
cihlovou halou bylo velké parkoviště.
Silné reflektory, ukotvené v zemi před budovou, ji
osvětlovaly. Světelné kuţely stoupaly po jejích zdech aţ na
střechu, odkud se vracely zpět a všechny ty pestré barvy
propůjčovaly budově kus ţivota.
To vnímal i Belial.
Zůstal stát, obklopen povykem přicházející mládeţe.
Nikdo se o něho nezajímal. Nikdo se nepodivoval nad jeho
pláštěm. V porovnání s některými jinými návštěvníky
vypadal dokonce ještě normálně.
Všichni se hrnuli ke vchodu diskotéky, který uţ byl
otevřen.
Vypadal jako velká otevřená ústa.
Chlapci a dívky vcházeli do jeskyně, aby uţívali
ţivota, smáli se, vykřičeli a zatančili si. Neţ zase lokál v
opojení opustí a vydají se na cestu domů. I hudba můţe
účinkovat jako droga.
Belial se nechal unášet davem.
Vmísil se do skupiny tmavě oděných postav, které
byly na církevním výletě. Byli to mladí lidé, odění do
mnišských či jeptiškovských rouch. Na krku měli pověšené
kříţky, nebo obrázky svatých, chovali se váţně a umírněně,
ale tak nevinné jejich oblečení zase nebylo, protoţe ţádná
- 99 -
jeptiška v klášteře nemůţe nosit sukni s dlouhým
rozparkem.
Dívky, které šly na diskotéku, je měly. Některé z nich
měly rozparky dokonce tak dlouhé, ţe bylo vidět jejich
holá stehna, či punčochy upevněné na barevných
podvazcích.
Belial si s takovými osobami nevěděl rady. V obraze,
který si utvořil o světě, působily jako cizí tělesa.
Ani tato skupina si Beliala nevšímala. Valila se ke
vchodu a způsobila dokonce, ţe anděl lţi začal být ještě
zvědavější.
Ven doléhala hudba. Byly to tvrdé a pronikavé rytmy.
Uţ to nebyly ţádné melodie, jen přenášení určitého
ţivotního pocitu z kaţdodenního ţivota, stres, to všechno
prostě vykřičet, nechat tomu volný průběh a poslouchat jen
hudbu.
Byla tu pokladna. Seděl v ní mladík s útlými rameny a
pihami ve tváři. Byl hlídán dvěma gorilami, které vypadaly
jako chodící skříně a nosy pomalovanými červenými
kruhy. Měly na sobě úbory jako měla posádka starého Star-
Trecku.
Nebylo vidět, ţe by měly zbraně, ale určitě někde
leţely připravené.
Skupina před Belialem se zastavila a platila vstupné.
Všichni dostali razítko na dlaň a směli dovnitř.
Pak přišel na řadu Belial.
Zalovil v kapse a poloţil na pult několik bankovek.
Pihovatý hoch sáhl po razítku, aby mu ho otiskl na dlaň.
Ale to Belial nechtěl.
„Ne," řekl.
„Ale to je nutné."
- 100 -
 „Peníze vám nestačí?"
„Ale ano."
„Tak si je nechte. Všechny."
Pihovatý mladík se nevěřícně zadíval na peníze.
„Myslíš to váţně?" zeptal se.
„Ano."
Tak se dostal Belial na diskotéku. Nikdo ho
nezastavil. Obě gorily se drţely zpátky. Něco si šeptali s
pokladníkem a pak si rozdělili peníze.
Belial se brzy ztratil v davu. Musel se nejprve
orientovat a zjistil, ţe celý prostor je vlastně jen obrovský
taneční parket. Teprve aţ na druhé straně bylo něco jako
dlouhý pult, kde se prodávaly nápoje. Za ním se
pohybovalo šest zaměstnanců, tři muţi a tři ţeny oblečeni v
blýskavých šatech a výrazně nalíčeni.
Ti Beliala nezajímali. Nevšímal si ani toho, ţe tím, ţe
zůstal stát uprostřed parketu, znemoţňoval ostatním kolem
sebe tančit. Jeho zajímalo něco jiného. Byla to kabina,
vznášející se nad tanečním parketem, pod stropem.
Vypadala jako obrovská lţíce od bagru, protoţe ji
posouvalo šikmé kovové rameno.
Kabina byla ověšena barevnými reflektory, které
zaplavovaly světlem tanečníky dole, z nichţ mnozí
vypadali jako kašpárci z dětského loutkového divadla.
Belial se usmíval. Byl to vědoucí úsměv, protoţe
Belial uţ měl plán. Jeho cílem se stala právě ta kabina.
Byla to centrála, ve které seděl muţ s lysinou. Diskţokej
stál za mixáţním pultem, kde zakládal desky, CD a kazety.
Mezi jednotlivými skladbami mluvil do mikrofonu a
rozehříval náladu. Jeho hlas zněl z četných zesilovačů. On
byl velký Zarpano, on dirigoval a ostatní tančili podle jeho
- 101 -
píšťalky.
Kolem Beliala prošla mladá dívka s vlasy obarvenými
na zeleno. Ale on ji vůbec nevnímal. Pro něho byla důleţitá
jen ta gondola plující nad parketem.
Musí se tam dostat. Nechtěl však pouţít svých
nadpřirozených sil. Mohl tam doletět, ale to by nebylo
dobré. Chtěl své inkognito prozradit aţ mnohem později.
Proto měl jen jednu moţnost. Musel jít normální cestou.
Obešel obloukem tanečníky a dostal se na místo, kde
bylo upevněno rameno nesoucí kabinu. O tančící se
nezajímal. Šel dál a vůbec mu nevadilo, kdyţ do něho
někdo vrazil nebo naopak on do někoho. Dlouhé rameno
bylo upevněno na ţelezné platformě. Plošina byla
upevněna k zemi tak, aby s ní nikdo nemohl pohnout a po
vnější straně ramene vedl ţebřík, který vedl aţ do kabiny.
Belial se zastavil. Díval se do výšky na ţebřík. Na
jeho konci viděl zadní stěnu kabiny. Ta nebyla prosklená a
proto v ní byly dveře.
Výborně!
Belial se usmál, učinil poslední krok a uţ chtěl poloţit
nohu na první příčel, kdyţ mu někdo poloţil těţkou ruku
na rameno.
Belial ztuhnul.
Ruka ho stáhla od ţebříku. Prsty se mu zaryly do
ramene, přičemţ látka pro ně nebyla téměř ţádnou
překáţkou. Belial se podvolil tlaku a obrátil se.
Jedna z goril se na něho dívala. I tento vyhazovač měl
krouţek v nose. Měl studený a zlý úsměv. Měl tvář
zarostlou strništěm a ústa vypadala jako vlhký řez.
„Ty chceš nahoru?"
Belial přikývl.
- 102 -
 „Máš to dovoleno?"
„Ne!“
„Tak zmizni, jinak tě zašlapu do země, rozumíš?"
Belial přikývl. Rozuměl, ale nechtěl se podvolit.
Vyhazovačova ruka ještě leţela na jeho rameni a Belialův
obličej se zamračil ještě víc, jak se mu obočí stáhlo k sobě.
I vyhazovač postřehl změnu jeho chování. Nevěděl
najednou, co má dělat. Z této postavy vycházelo něco, co
ještě nikdy v ţivotě necítil. Ovanula ho tajemná,
nebezpečná, moţná dokonce smrtící aura.
Co má dělat?
Kdyţ se teď stáhne a ostatní to uvidí, tak ztratí
respekt.
Došel k závěru, který ten druhý nepřipustil. Belial
zvedl levou ruku, posunul vyhazovačovu ruku na hruď a
uchopil ho za zápěstí.
Pak ho stiskl.
Vyhazovač chtěl křičet. Ale byl schopen jen sténat,
coţ v tom hluku kolem zaniklo.
Druhou pěstí ho Belial uhodil do hlavy.
Vyhazovač se zhroutil pod podestu.
Belial ho odtáhl do stínu. Bylo mu úplně jedno, zda
jeho čin někdo pozoroval. Záleţelo mu jen na tom, aby
dosáhl svého cíle a odtud mohl ovládat lidi dole.
Teď uţ ho nikdo nezastavil a on stoupal po ţebříku
vzhůru a přitom si rozepínal plášť.
Chtěl být volný a pohyblivý, aţ se ukáţe davu pod
sebou.
Skloněn před sebe a pevně se drţíc příčlí, lezl pomalu
nahoru. Teď uţ se nenašel nikdo, kdo by mu chtěl zastoupit
cestu. I kdyby byly ty dveře od kabiny zamčené, on si je
- 103 -
snadno otevře.
Zastavil se, otočil hlavu a vrhl poslední pohled zpět. V
této části sálu nebylo tolik lidí a kdyţ, tak většinou
netančili, ale pokoušeli se bavit, coţ při tom hluku nebylo
vůbec jednoduché. V kabině to bude lepší. Měla silná skla
a zvukovou izolaci.
Belial spokojeně pokýval hlavou. Pak poloţil ruku na
kliku.
O chvíli později uţ otevíral dveře a vstupoval do
kabiny diskţokeje.
Teď uţ byl téměř u cíle...

- 104 -
 13.

Ale někdo ho hledal. Byl to Raniel, spravedlivý! Noc

uţ rozprostřela nad Londýnem černý plášť, který však byl
často ozářen barevnými světly. Člověk by místy nevěřil, ţe
je tma.
V tomto umělém prostředí se pohyboval dál.
Nevěnoval pozornost lidem, kteří kolem něho proudili a
jejichţ tváře viděl jen v obrysech. Jeho myšlenky patřily
výhradně andělu lţi, který znamenal pro Londýn velké
nebezpečí, neboť ho sem poslal sám Lucifer, aby mezi
lidmi způsobil zmatek a chaos.
Raniel toho druhého cítil. Byl tu. On sám patřil k
bytostem, které nebylo moţné vysvětlit. Napůl anděl, napůl
člověk.
Byl schopen překročit kaţdou hranici, ale v tomto
případě se pohyboval pěšky jako normální člověk.
Aura zla ho vtáhla do jedné čtvrti, do ghetta, kde se
scházelo mnoho mladých lidí.
Raniel zatím přesně nevěděl, kam stopa vede. Dostal
se z osvětlené části města do temné čtvrti, kde ţili lidé,
kteří spali při otevřených oknech.
Tma byla jeho ochranným pláštěm, ale stejně tak i pro
Beliala. Raniel se zastavil u zatravněné plochy. Dospěl do
bodu, kdy se musel rozhodnout. Raniel věděl, ţe jeho
nepřítel od něho není daleko. Cítil vody Temţe. Na druhé
straně zatravněné plochy se pohybovaly světlejší pruhy,
způsobené pouličním osvětlením nějaké ulice. Tam někde,
za tou zelenou plochou, se musel Belial zastavit. Tam našel
svůj cíl.
Raniel uţ nečekal. Přešel malý parčík. Svým citlivým
- 105 -
sluchem zaznamenal něco, co se mu moc nelíbilo. Nějakou
hudbu.
Nemelodickou, tvrdou a halasnou.
Spravedlivý na okamţik čekal. Jeho vlhké nosní dírky
se lepily k sobě, kdyţ chtěl nasát pach svého nepřítele. Pak
uţ věděl, kam má jít. Jeho cíl leţel tam, odkud zněla ta
nepříjemná hudba.
Najde Beliala a postaví se mu. Doufal, ţe mu přijde
někdo na pomoc, neboť postavit se mu sám bylo téměř
nemoţné...
Při jízdě na jih moje naděje na to, ţe Beliala najdeme
rychle, dost poklesla. Nevěřil jsem, ţe bychom ho v
takovém bludišti, jakým je Londýn, tak rychle našli.
Londýn byl světem, kde jste mohli najít téměř všechno.
Úkryt i lidi.
A víc Belial nepotřeboval. Byl to v podstatě vesmír, z
jehoţ nitra chtěl prorazit kdykoliv ven.
Vkládal jsem velkou naději do Billyho, ale ten teď
mlčel. Čas od času jsem se zadíval na jeho tvář ve zpětném
zrcátku. Byla bez výrazu, hladká a ani ne zamyšlená.
Připadl mi jako někdo, kdo se poddal osudu a bylo mu
jedno, kam ho zavezeme.
Přemýšlel jsem o tom a kladl si otázku, zda jsem se
třeba nezmýlil. Moţná ve skutečnosti Billy nebyl tím
velkým trumfem, na který jsme spoléhali. Moţná byl
spřaţen s Belialem nebo jím byl manipulován, aniţ by o
tom sám věděl.
Čím víc čas běţel, tím naléhavější byly otázky, které
se teď nakupily do vysoké hromady. Kdyţ jsem zastavil na
jedné křiţovatce na červenou, podíval jsem se za sebe.
Billy můj pohled neopětoval. Suko seděl sehnutě
- 106 -
vedle něho.
I on mlčel.
Odkašlal jsem si.
Billy nevzhlédl. Ruce měl poloţené na stehnech.
Vypadal jako vzorný školák, jemuţ učitel přikázal tiše
sedět. Kdyţ jsem na něho promluvil, mírně sebou trhl.
„Cítíš se dobře, Billy?"
„Ano, docela."
„A jinak?"
Pokrčil rameny.
„Nech ho na pokoji, Johne," řekl Suko. „Však on včas
promluví."
„To doufám."
„Máš zelenou, můţeš jet."
Podíval jsem se před sebe a rozjel našeho rovera. Stále
jsem sledoval směr na jih, abych dojel do města. Uţ jsme
projeli předměstími Edgware a Hendon a teď jsme se blíţili
Hampsteadu. Provoz zhoustl. Ulice byly lemovány starými
činţáky, mezi nimiţ ústily menší ulice. Byly tu okruhy,
křiţovatky a zelené plochy, historické stavby, stanice metra
a další stavby, které patřily do velkoměsta. Restaurace,
kina a malá divadla. Po ulicích chodilo ještě dost lidí,
hledajících změnu po všedním dni.
Kdyţ Billy zakašlal, zpozorněl jsem. Viděl jsem ho ve
zpětném zrcátku, jak se vrtí. Díval se střídavě na obě
strany, jakoby něco hledal.
„Copak je?" zeptal jsem se ho.
„Cítím ho, Johne."
„Dobrá a kde?"
„To zatím nevím jistě. Jeď prostě dál. Drţ stejný směr,
ano?"
- 107 -
 „Je někde u řeky?"
Billyho hlas mě na chvíli vystrašil. Zněl bezbarvě.
„Víš, kde je?"
„Ne."
„Tak já jedu dál."
„Ano."
V následujících minutách jsme mlčeli. Suko se staral o
našeho svěřence. Něco si šeptali. Tentokrát jsem lépe
poslouchal a rozuměl Billyho odpovědi.
„Hudba..."
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Rozmyslel
jsem si další otázku. V dálce uţ bylo vidět pověstný Tower
Bridge, osvětlený tisíci světly. Vypadal jako obrovský
pomník průmyslového věku, zářící ze tmy.
Jel jsem k mostu, ale díval se do zpětného zrcátka,
abych viděl Billyho. Přikryl si dlaněmi oči a čelo. Pak se
jeho rty pohnuly, něco zašeptal a Suko se k němu naklonil.
„Stepney, Johne."
„Rozumím." Stepney bylo předměstí severně od
Temţe, nedaleko od místa, kde jsme byli a dost blízko
doků. Takţe přístaviště nebylo daleko.
Dalo se tam ukrýt? Určitě. Billy se zmínil o hudbě a já
se teď nad tím zamyslel. Jak na to přišel? Co měl Belial
společného s hudbou? To spojení se mi na jedné straně
zdálo být poněkud extrémní, ale nevěřil jsem, ţe by bylo
falešné. „Musíš mi říct, Billy, kam mám jet."
„Ano, ano, řeknu..."
Těsně před nájezdem na Tower Bridge jsem zahnul do
Cable Street.
Vedla na východ, přímo do Stepney. Na jejím konci se
rozdělovala na boční uličky, vedoucí k dokům. V této čtvrti
- 108 -
se hodně renovovalo a stavělo. Staré a nerentabilní doky a
loděnice byly strţeny. Na uvolněných pozemcích se měly
stavět nové obytné a obchodní domy. Ale recese udělala
mnoha makléřům a spekulantům čáru přes rozpočet. Stály
tu uţ i dokončené objekty, které zůstávaly neobsazené,
protoţe nikdo neměl na tak vysoké nájemné. Jiné stavby
byly zpola dokončené a jiné, které ještě ani nebyly
započaty. Přesto tato čtvrt přitahovala lidi. Mnoho umělců i
různých podivných nočních ptáků a obchodníků, kteří si tu
postavili stánky všeho druhu a vydělávali peníze.
Byly tu stánky, kde jste si mohli nechat udělat
tetování, hodně obchůdků s pouţitým šatstvem. Zastoupení
bylo mezinárodní, přičemţ gyros a pečené skopové dělaly
konkurenci rybám a hranolkům. Kdyţ jsme se v této čtvrti
zastavili, divil jsem se, ţe si Belial zvolil právě ji. Moţná
tu bude moci zmanipulovat lidi, ale lidi bez moci a vlivu.
Já na jeho místě bych nasadil páky úplně někde jinde.
Nechtěl jsem se příliš utápět v těchto myšlenkách a jel
jsem pomaleji, abych o to rychleji mohl reagovat, aţ mi dá
Billy další pokyny.
Ten uţ teď neseděl zdaleka tak klidně jako předtím.
Neustále otáčel hlavu, zvedl ruku a uţ uţ jako by chtěl
něco říct, ale pak mlčel, protoţe si nebyl jistý, i kdyţ to, co
věděl, byla třeba pravda.
„Hudba," řekl znovu a tentokrát hlasitěji.
„Jaká hudba?" zeptal se Suko.
„Je hodně hlasitá. A pronikavá a tvrdá. Ţádný klavír,
ani housle, ale..."
„Techno?" zeptal jsem se.
„O tom uţ jsem jednou slyšel."
„Takţe víš, co to je?"
- 109 -
 „Přesně ne, ale není to hudba pro svatého." On stále
věřil, ţe je Belial světec. Neodporovali jsme mu a čekali,
co bude dál.
„Je čím dál hlasitější..."
„Dobře," řekl Suko pochvalně. „Můţeš nám teď uţ
říct, z kterého směru sem doléhá?"
Billy pokrčil rameny.
„Dej si načas, nebo máme zastavit?"
„To by bylo fajn."
Vyslechl jsem jejich rozhovor a hledal místo na
zaparkování. Nadarmo. Proto jsem se zařadil aţ do druhé
řady a rozsvítil parkovací světla.
Znovu jsme čekali.
Billy sklonil hlavu a stiskl si spánky. Pak zašeptal: „K
vodě. Ano, k vodě,"
„Dobrá, tak já pojedu doprava."
Ještě jsem ani nevypnul parkovací světla, kdyţ Billy
hovořil dál. „Oh ne, oh ne..."
„Co se děje, Billy?"
Divoce kroutil hlavou. Suko ho chtěl uklidnit, ale
Billy sebou škubal i v jeho sevření. „Ten svatý...ten
svatý...co to dělá?!"
„Co dělá?" volal Suko.
Billy se na něho upřeně zadíval a rozplakal se.

- 110 -
 14.

Vznášející se mixáţní kabina byla skutečně

zvukotěsná, takţe diskţokej slyšel, jak se za ním otevírají
dveře. Stál opřen rukama o pult a vykloněn dopředu, aby
viděl dění v sále. Jeho pohled byl upřený na shluk tančících
a vlnících se těl v rytmu hudby.
Belial vstoupil do kabiny a zavřel dveře.
Diskţokej se zpočátku vůbec neotočil. Řekl jen dvě
slova: „Zmizni odtud!"
Právě to Belial neudělal. Přišel sem, aby si vynutil
respekt a úctu a normální člověk jako tento diskţokej mu v
tom nemohl zabránit.
„Ty ještě nejsi pryč?"
„Ne!" odpověděl Belial. Současně si uhladil šedý
plášť.
Plešatý diskţokej uţ neodpověděl a pomalu se otáčel.
Belial mu poskytl čas.
„Ohhh," vydechl B. A. Jackson, tak se totiţ diskţokej
jmenoval. „To snad není moţné!" Měl ve své říši uţ různé
podivné ptáčky, ale tenhle tady tomu dával korunu. Ten byl
absolutní jednička. Nahý bezpohlavní tvor s dlouhým
bledým tělem a šedivými vlasy, které padaly na ramena,
rozbrázděný a vrásčitý popelavý obličej. Široká ústa a oči,
které si ho zamyšleně a současně zlomyslně prohlíţely. Za
rameny čněly vzhůru jakési podivné hranaté předměty,
vypadající jako křídla.
B. A. Jackson byl zděšen. On sám nevypadal právě
konvenčně se svou pleší a vytetovanými draky na ní. Na
nahé horní polovině těla měl oblečenou křiklavě rudou
vestu a na zápěstí mu cinkala spousta kovových i
- 111 -
plastových náramků. Na krk si pověsil náhrdelník ze zubů.
Jinak měl oblečené černé sametové kalhoty a stejně černý
byl jeho plnovous ve tvaru trojúhelníku. Přímo na těle
ţádné ozdoby neměl, i kdyţ jeho dlouhý zahnutý nos se k
tomu přímo nabízel. Obočí měl vyholené aţ na dva tenké
prouţky. Byl sám extravagantní aţ dost, ale v tuto chvíli
dostal strach.
Tohle nebyl ţádný ţert. K vyhazovači, který leţel
dole, se zatím nikdo nepřiblíţil. Jmenoval se Dogge. A
tomuhle podivínovi se bůhvíjak podařilo ho zabít, to si
Jackson uměl spočítat na dvou prstech.
„Co tady chceš?"
Belial se jen pousmál. Rozhlédl se po kabině, zejména
po proskleném průčelí, ale dolů se nedíval. Víc ho zajímalo
disko-nebe a světelné efekty.
„Na něco jsem se tě ptal!"
„To já vím."
„Tak mi odpověz." Jacksonův hlas uţ zdaleka nezněl
tak sebejistě. Vmísil se do něho podtón strachu.
„Chci tvou práci!" pronesl Belial.
Diskţokej se chtěl zasmát. Uţ pootevřel ústa, ale pak
si to rozmyslel. Toho druhého by to mohlo rozčilit. Jackson
najednou nevěděl, co s rukama. Posouval se podél pultu.
Kdyţ se na něj podíval, všiml si, ţe jeho ruce na něm
zanechávají vlhké stopy od potu. Nepotil se proto, ţe by
bylo horko. Ne, mělo to jiný důvod - strach!
Aby získal čas, poloţil tomu neznámému hloupou
otázku. Hudba hrála dál, nikdo neprotestoval. Byl se svým
novým kompaktním diskem spokojen. „Vy jste z profese,
pane?" zeptal se Beliala.
Belial jeho otázku slyšel, ale nerozuměl jí.
- 112 -
 „Jak to myslíš?"
„No jo, člověče," získával Jackson půdu pod nohama.
Strach uţ nebyl tak hluboký. „Umíš tohle všechno tady
obsluhovat? Není to jednoduché, skoro věda."
„Myslíš?"
„No jasně."
„Já si to nemyslím."
Jacksona uţ delší dobu pálila na jazyku jedna otázka a
tu teď poloţil. „Co je s Doggem?"
„Kdo je to?"
„Ten chlap, co leţí dole."
Belial pokrčil rameny. „Nevím jistě, jestli je mrtvý.
Ale moţné to je."
Diskţokej zalapal po dechu. Začal se znovu potit
silněji a ofoukl si obličej. „Zatraceně, uvědomuješ si
vůbec, cos to udělal?"
„Přesně."
Ta odpověď vyrazila i tak otrlému člověku jakým byl
Jackson, řeč. V duchu se ptal, co je to za tvora. Připadl mu
jako padlý anděl, jako někdo, kdo sestoupil z onoho světa a
teď chce zanechat své znamení ve světě lidí. Pro něho byl
šílenec, blázen. Proto byl nebezpečný. A kromě toho to
nebyl ani muţ, ani ţena. Sakra, vţdyť on nebyl nic.
„Můţeš jít," řekl Belial.
„Já?!" vypískl Jackson.
„Kdo jiný?"
„Hrome, tohle je moje místo."
„Uţ ne!" Belial zůstal klidný. K pultu to neměl daleko
a Jackson se se strachem díval, jak se k němu blíţí. To
proklaté šedé cosi, co si nezaslouţilo jméno člověk, se
tvářilo, jako by ho chtělo vyhodit.
- 113 -
 Jackson chtěl zvednout ruku a odstrčit ho. Ale Belial
zachoval klid.
Uchopil ho za pravou ruku a přitom se usmíval.
Jackson zíral do jeho popelavého obličeje. Díval se
mu do očí a viděl v nich něco, co by nedokázal popsat.
Nevýslovně zlý výraz nejhlubšího pohrdání lidmi a
dokonce i vraţedného.
Diskţokej pochopil. „Ne!" zašeptal. „Ne, prosím tě,
ne. Ne, já nechci ..."
„Ale ano."
„Co?"
„Zemřeš!"
Jacksonův kotník byl ještě stále v tom ocelovém
sevření.
Teď ho ten druhý uchopil druhou rukou asi ve výši
pasu. Stačilo jedno trhnutí a uţ se Jackson vznášel nad
zemí.
Křičel a kopal nohama, ale nikdo ho neslyšel, protoţe
mikrofony byly vypnuté.
Belial ho ve vzduchu otočil a vůbec nedbal na to, ţe
Jackson kope nohama a háţe sebou. On měl svůj plán a ten
dovede aţ do hořkého konce.
„Podívej se ven!"
Jackson měl otevřená ústa dokořán, ale Belialovi křik
nevadil, naopak, těšil ho. On byl zosobněním hrůzy a smrti.
Pak mrštil diskţokejovým tělem kupředu.
Jackson by nikdy nevěřil, ţe je schopen tak strašně
křičet. Dopadl na sklo, které se okamţitě rozbilo.
Belial slyšel ten náraz. Viděl střepy a přihlíţel, jak
tělo diskţokeje padá do hloubky, přímo na těla tančících...
Vychutnával ten pohled. Lepší vstup si ani nemohl
- 114 -
přát. Jistou rukou znovu zapnul mikrofon, jako by byl v
kabině kaţdý den. Teď musí všichni vyslechnout jeho
poselství.
Nejdřív se však podíval, co se děje dole, na té
obrovské taneční ploše.
I přes velký hluk někteří tanečníci uslyšeli řinčení
rozbitého skla. Moţná se právě podívali nahoru a uviděli
tělo letícího diskţokeje a kolem něho spoustu ostrých
střepů. Aţ dopadnou dolů, budou přinejmenším ranění.
Ozvaly se první výkřiky.
Ale pozdě.
Jackson i střepy uţ mezitím dopadly mezi tančící a v
mţiku vypuklo na diskotéce peklo. Padající tělo sebou
strhlo několik tančících k zemi. I střepy našly svůj cíl.
Najednou vzduchem stříkala krev jako příšerný vodotrysk.
Jeden chlapec se zhroutil. Měl proříznuté hrdlo. Dívka,
tančící vedle něho, dostala zásah do zad. Prudkost nárazu
skleněného střepu ji odhodila dopředu, řev v sále byl
strašný. Dívka dopadla na břicho. Ze zad jí čněl dlouhý
trojúhelníkovitý střep.
A Belial se díval.
To byla jeho chvíle.
To byl jeho svět.
Slyšel vlastní smích, zatímco pod ním vypukl zmatek.
Kdo mohl, prchal pryč z místa ohroţení, zatímco jiní, kteří
měli méně štěstí, zůstali leţet vedle Jacksona.
Kaţdý věděl, co se stalo. Aţ do toho nejzaţšího
nejtemnějšího kouta se ta událost rozkřikla a tak muselo
dojít k panice v celé budově.
To tušil i Belial a proto přistoupil k pultu. Vytáhl
mikrofon z drţáku. Postavil se před rozbitá okna. Roztáhl
- 115 -
křídla a drţel si mikrofon před ústy.
Jeho hlas zazněl hned z několika reproduktorů
najednou a byl slyšet aţ na parkoviště. „Jsem Belial.
Osobní stráţce Luciferův a zjevil jsem se vám proto, abych
konečně nastolil jeho vládu. Podívejte se na mě, podívejte
se na černého anděla a následujte mě...

- 116 -
 15.

Spravedlivého zamrazilo! Nebylo to počasím. Zima

mu nevadila, tady šlo o jiný chlad, který ho zasáhl a
prostoupil jeho tělo. Stoupalo vzhůru a nebylo jediného
místečka, kam by se nedostal. Zasáhl kaţdičký sval, nerv,
vlákno v těle, dokonce i tmavé vlasy byly studené na dotek
a současně jako nabité elektřinou.
Za to nesl odpovědnost Belial.
Dokázal to a spravedlivý musel uznat, ţe přišel pozdě.
Anděl lţi byl prohnanější. Chytře vyuţil svého náskoku.
Ani ten lovec duchů mu zatím nepřišel na stopu. Belial byl
vţdy o krok rychlejší.
Raniel měl jasno. Zjistil, kde ten smrtelný nepřítel je.
Bohuţel se stalo přesně to, čeho se obával.
Lidi - Belial potřeboval lidi. Potřeboval je, jako oni
potřebovali chléb a vodu. On a jeho druhové se uţ od
pradávna pokoušeli podrobit si lidstvo. Ukázali se na světě
v době prvních primátů, ale ti jim nerozuměli.
Později, v druhé fázi evoluce, kdy se z opice vyvinul
první tvor, jehoţ mozek byl srovnatelný s lidským, se
andělé zla objevili podruhé. Nebyli sice pochopeni, ale lidé
si jejich příchod zapamatovali. Dokazují to skalní kresby,
kde nejsou jen zvířata, ale i podivné, strach nahánějící
bytosti.
Takoví jako Belial...
Raniel spěchal. Slyšel hudbu z otevřeného vchodu a
viděl oslňující světlo vnějších osvětlení, které se plazilo
jako plameny po fasádě domu a podobné ostré světlo
vycházelo i ze vchodu.
A pak najednou hudba přestala.
- 117 -
 Vystřídalo ji něco jiného.
Aţ ven bylo slyšet křik a nářek.
Výkřiky hrůzy a strachu, při nichţ Raniel ještě víc
zbledl. V tu chvíli věděl, ţe přišel opravdu pozdě. Belial uţ
začal se svou krvavou koupelí...
I my jsme byli na cestě.
Ještě stále, a to se mi vůbec nelíbilo. S kaţdou
uplynulou minutou se zvyšovala pravděpodobnost, ţe ten
prokletý anděl zvítězí, coţ jsem v ţádném případě nechtěl.
Musím ho vyzvat na souboj, musím ho porazit a doufal
jsem, ţe mi při tom Raniel pomůţe, ale po něm nebylo
široko daleko ani stopy.
Já a Suko jsme se museli spoléhat na Billyho. Jen on
znal cestu.
On byl ve spojení s tím „svatým". Suko ho pozoroval
a kaţdé jeho slovo pozorně poslouchal.
Zajel jsem do temné ulice a dojeli jsme na prázdné
náměstí, odkud vedly asfaltované ulice. Náměstí bylo
vysypáno štěrkem. Nevěděl jsem, kam mám jet, proto jsem
zastavil. Světlo reflektorů propůjčilo náměstí falešný lesk.
„Víš kam teď, Billy?" zeptal se Suko.
Chlapec se díval kupředu. Po chvíli přikývl a zašeptal:
„Ano. Jeď rovně. Tu hudbu uţ neslyším."
Najednou vykřikl. „Neslyším hudbu, ale křik. Boţe,
oni umírají! Oh neee!"
Rozklepal se a úplně se psychicky zhroutil. Svíjel se
na zadním sedadle, chtěl vylézt z auta a můj přítel Suko
měl co dělat, aby ho udrţel.
„Jeď dál, Johne!"
Nebylo nic, co bych v dané chvíli udělal raději...

- 118 -
- 119 -
 16.

Belial promluvil k lidem první věty. Byly to citáty z

bible, avšak obrácené naruby a on nyní čekal na jejich
účinek.
Ten se projevil ihned. Nastalo mlčení. Ţádný strach
ani panika, ke které by po předchozích událostech bývalo
muselo dojít, ne, nic takového. Všichni se plni očekávání
dívali na něho.
Anděl lţi stál sice ve stínu, ale vidět ho mohl kaţdý. I
ti, kteří teď stáli u pultu, postupovali směrem do středu,
aby viděli, kdo mluví. Poznali křídla, coţ by je za
normálních okolností muselo udivit, ale kupodivu oni se
chovali tak, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě
Tady teď vládl Belial. Byl to jeho svět. Samo jeho
charisma lidi natolik vyvedlo z míry, ţe na něho pohlíţeli
se směsicí strachu a zvědavosti.
Belial byl spokojen. Usmíval se. Z jeho pohledu
vyzařovalo něco, co lidé akceptovali, neboť se nenašel
nikdo, kdo by nahlas protestoval nebo se mu chtěl postavit
na odpor.
Něco z dávnověku proniklo do dnešního moderního
světa. Poselství, které zaujalo lidi víc, neţ kterýkoliv
počítač.
Nový pán situace několik minut čekal, dokud se i
poslední pohled neupíral na něho. Pak se znovu zadíval
pod sebe a zvolal mocným hlasem: „Je to začátek nové
doby. Budete nápomocni zrození nového proudu, neboť
váš Bůh, ať uţ to byl kdokoliv, je mrtev. Uţ neexistuje.
Místo něho nastoupil nový Bůh, jehoţ jméno je Lucifer!"
To poslední slovo vykřikl. Dunělo starou tovární
- 120 -
halou a dolehlo ke sluchu kaţdého. Nikdo však nepozvedl
hlas k odporu, lidé strnuli strachem, nechali se manipulovat
a zapomněli na své ideály, aniţ by si to uvědomili, protoţe
fluidum, které vyzařoval anděl lţi, bylo jednoduše příliš
silné.
A Belial vychutnával svou novou moc. O tom
vţdycky snil, proto byl vyslán na svět. Na své nepřátele,
které měl i zde, v tuto chvíli zapomněl. Opájel se svou
novou mocí, jíţ získal nad lidmi.
„Já jsem ten, kterým jsem byl vţdy. Stál jsem po jeho
boku a bojoval za něho. A on mne nyní vyslal, abych pro
něho získal zpět to, co mu náleţí. Lidi, sluţebníky, kteří k
němu budou vzhlíţet a v jeho jménu budou konat dobré
skutky. Ano, budete konat dobré skutky, to vám přísahám.
Zapomeňte na všechno, na svůj ţivot, neboť on je ve
srovnání s tím, co vás čeká, směšný. Co znamenají slova
jako přátelství, láska, rodina? Nic, nesmysl! Kaţdý musí
myslet na sebe, jen na sebe! Jen tak bude váš ţivot splňovat
Luciferovy představy. Kaţdý je nejbliţší sám sobě. Kaţdý
musí bojovat sám za sebe, neboť ctnosti, které vám
vštěpovali, ke kterým jste byli vychovám, uţ nejsou
zajímavé. Myslete na sebe, ţivot patří jen vám, svět patří
jen vám a myslete neustále na to, ţe i tento svět musí
někdo řídit."
Belial učinil pauzu. Chtěl nechat svá kacířská slova
účinkovat. Na druhé straně čekal na odezvu, která však
nepřicházela. Nemohl ukázat na nikoho jako na příklad,
nikdo se otevřeně nepostavil proti němu a on věřil, ţe tito
většinou mladí lidé stojí na jeho straně.
Dokázal to! Tam ti dole se pod vlivem jeho slov
změnili v tvárný vosk, který mohl tvarovat podle libosti.
- 121 -
Měl by být rád, ale on kupodivu nebyl, protoţe mu
posluchači připadali aţ moc poslušní.
Proti tomu bude muset něco udělat. Chtěl jim to
dokázat a chtěl je do toho v pravém smyslu slova vtáhnout.
Přejíţděl zrakem hlavy pod sebou. Kdo z nich je
nejvhodnější, aby na něm provedl test?
Vlastně všichni. S tím Belial nebyl spokojen. Protoţe
on je chtěl poníţit, chtěl jim ukázat, čeho je uţ nyní peklo
schopno. Ano, peklo a Lucifer byli skutečnými vládci nad
tímto světem. Avšak mnoho lidí to nevědělo a on jim to
musel znovu a znovu připomínat.
Chladně se usmíval, kdyţ objevil jeden mladý pár.
Mladá dívka a její přítel. Oba stáli těsně u sebe, objímali
se, hlavy zakloněné tak, aby viděli vzhůru na gondolu.
Oběma mohlo být kolem dvaceti let. Oba na sobě měli
barevné lesklé oblečení. Vlasy měli ostříhané na krátko.
Chtěl jim toho ukázat mnohem víc. Stoupl si na okraj
gondoly. Vznášel se nad nimi, balancoval a vypadal tak,
jako by jim měl kaţdou chvíli spadnout na hlavy.
Coţ se také stalo.
Belial najednou uklouzl a padal. Výkřik přihlíţejících
byl důkazem, ţe mají o svého nového pána strach. Ale
zbytečně. Belial jim chtěl jen předvést své schopnosti.
Roztáhl svá černá křídla a všichni se stali svědky toho, jak
se nad nimi vznášel.
Jejich údiv byl doprovázen různými zvuky. Ani jeden
z nich nikdy neviděl anděla, alespoň ne in natura. Jen
sochy v chrámech, vytvořené umělci, ale ţádné skutečné
anděly.
Belial nad nimi krouţil. Viděl všechno. Kdyţ zamával
křídly a opsal široký oblouk, všichni zmlkli.
- 122 -
 S údivem se dívali vzhůru. V jejich očích byl obdiv,
strach, ale i chuť učit se. Někteří z nich se strachem skrčili,
kdyţ sníţil výšku letu a zdánlivě se snášel na ně. Průvan,
způsobený máváním křídel, jim čechral vlasy a ovanul
tváře. Byl jako posel z jiného světa. Jediným trhnutím se
Belial postavil.
Teď stál ve vzduchu. Snášel se nad jejich hlavami k
zemi a na místě, kde přistával, mu okamţitě udělali prostor.
Belial tam zamířil, spustil nejdříve nohy na zem a pak
přistál.
Bylo to v místě, kde stál ten mladý pár, který si
vyhlídl pro svou demonstraci. A oni vycítili, ţe jsou to
právě oni, kdo tohoto nového boha v tuto chvíli zaujali.
Nedokázali odvrátit zrak. Jako v zajetí nějakého kouzla se
mu dívali do tváře, bledí, vystrašení, ale plní očekávání.
Věděli, ţe je něco čeká, ale nevěděli co a kdy.
Belial si je prohlíţel.
Oba mlčeli.
Belial se zeširoka usmíval a jeho studené oči se
rozzářily a tím dával najevo něco ze své radosti, kterou v té
chvíli pociťoval.
Bylo mu jasné, ţe ti dva se proti němu nevzpříčí. Byl
jejich pánem a vládcem. Udělají všechno, co bude chtít.
Půjdou kvůli němu třeba i na smrt.
Byli to poslušní mladí lidé.
Právě to Belial věděl. Bylo mu lhostejné, kdo z nich
mu bude odpovídat na jeho otázky. Obrátil se k nim a
vnímal to napjaté ticho v sále. Všichni věděli, ţe se něco
stane, ale nikdo se neodváţil ani náznakem zeptat. Belial
ovládal všechno.
Kývl prstem. „Přistupte ke mně blíţ. Radujte se, ţe
- 123 -
jsem si vybral právě vás."
„Ano..."
„Máte se rádi?"
Oba se na sebe podívali. Měli ještě tak mladé obličeje,
z nichţ vyzařovala téměř dokonalá nevinnost ve srovnání s
tím, kdo stál před nimi.
„Tak co?"
„Máme se rádi," zašeptala dívka.
Ještě ta slova ani nevyřkla a Belial uţ reagoval.
Zaklonil hlavu, otevřel ústa a hlasitě se rozesmál. Byl to
smích, jaký pozemští lidé neznali. Byl to ďábelský smích a
není snadné ho popsat. V tom smíchu se toho tolik
spojovalo. Triumf pekla, vítězství zla nad dobrem, kdyţ to
zjednodušíme, i pohrdání lidmi, na něţ Belial pohlíţel jen
jako na figurky ve své hře, se kterými můţe snadno
posouvat sem a tam. Ale potřeboval je, i kdyţ se bavil
jejich poddajností, jaké jsou schopni jen lidé.
Láska - co je to láska? Směšná věc. Láska je leţ,
neexistuje. Lidé se nemilují, mají jen strach a respekt před
těmi, kdo jsou výš. Avšak láska patřila k věcem, které
Belial a Lucifer nenáviděli. Proto Belialův smích skončil
pronikavým výkřikem, v němţ nechal průchod nenávisti.
Pak utichl.
Nastalo takové ticho, jaké v této budově ještě nikdy
nebylo.
Vládu nad vším měl výhradně anděl lţi. A on bude
své poselství šířit dál a nikdo mu nebude bránit. To uţ bylo
jisté.
Obrátil se znovu k mladému páru. Ti stáli tak, jako
předtím, oči upřené do té šedé, staré a přesto bezvěké tváře.
Jeho vlasy vypadaly jako šedivé pramínky, splývající
- 124 -
podél hlavy na útlá ramena, která zahřívaly. Anděl lţi
nebyl ţádná svalnatá postava z posilovny, byl hubený a
bezpohlavní a přesto z něho vyzařovala taková síla, ţe se
před ní všichni třásli. Radoval se ze strachu mladého páru a
ještě chvíli čekal, neţ jim poloţil další otázku.
„Takţe vy se tedy milujete?"
„Ano."
„Láska?" vysmíval se. „Co je to láska?"
Oba se na sebe nejistě zadívali.
„Tak nám to řekněte!"
„To... to... my nevíme!" zašeptal mladík. „My
neumíme definovat lásku. My ji jen cítíme. Patříme k sobě
a chceme spolu zůstat."
Opět ďábelský smích, který přerušil mladíkova slova.
„Láska a zůstat spolu, k smíchu! To je holý nesmysl,
jestliţe takto přemýšlíte. Láska nepatří do tohoto světa.
Copak to nevidíte? Láska neexistuje!"
„Ale... ale... co tedy existuje?" vykoktala dívka.
„To vám předvedu. Já jsem vaším pánem a jen moje
ideologie platí." Učinil krok k dívce, která vypadala tak
poslušná, i kdyţ měla rty nalíčené na růţovo.
Belial se jí dotkl.
Dívka sebou trhla, pak se ale podvolila, kdyţ si ji k
sobě přitáhl. Pak leţela v jeho náručí a on si ji poloţil zády
na pravou ruku. „Já vám teď ukáţi, co je láska," zašeptal.
„Já vám to ukáţi."
Políbil dívku.
Byl to brutální a tvrdý polibek. Ale dívka se nebránila,
jen třepala nohama a pak zůstala viset v jeho náručí. Kdyţ
na chvíli odtrhl své rty od jejích, ozvalo se z jejích úst
smyslné zasténání.
- 125 -
 Belial se radoval. Přejíţděl svou dlouhou hubenou
rukou dívčino tělo. Dotýkal se jí všude a tím demonstroval,
co pro něho znamená láska.
Nic, vůbec nic!
A to jim také řekl. Křičel to na ně. Vysvětloval jim,
jak málo láska znamená, neboť ona, jeho oběť, toho byla
nejlepším příkladem.
„A tak tomu bude i v budoucnosti. Láska je leţ,
nenávist a egoismus budou vládnout světu a já se stanu
vaším vůdcem."
Nastalo mlčení. Všechny oči byly upřené na Beliala.
Ten ještě stále drţel dívku v náručí. Dívka se mu dívala do
tváře s poněkud omámeným výrazem. „Tak co?" chechtal
se. „Chceš mi teď ještě říct, ţe ho miluješ?"
„Ne!"
„Nenávidíš ho?"
„Ano!"
„Nenávidíš ho skutečně?"
„Ano!"
,,Jsi ochotna to dokázat?"
„Ano."
„Udělám všechno!"
„Ha!" zvolal Belial k davu diváků. „Slyšeli jste to?
Udělá všechno! Je ochotná udělat všechno a tak se mi to
líbí. To je moje láska, moje definice, která platí uţ od
pradávna. Uvidíte, kdo je silnější, ona vám to dokáţe.
Potřebuji zbraň!"
Tato změna tématu proběhla příliš rychle na to, aby
diváci okamţitě zareagovali.
Čekali, dívali se jeden na druhého a spoléhali na to, ţe
něco udělá jejich soused.
- 126 -
 „Zbraň!"
Belialovo přání bylo vyplněno. Z davu se k němu
prodíral někdo, kdo drţel v ruce otevřený nůţ.
„Ano," řekl Belial pochvalně, „to je báječné. Přesně to
jsem čekal. Děkuji." Vzal si nůţ a zlomyslně se zachechtal.
Za chvíli uţ tančila čepel dívce před očima a Belial se jí
zeptal: „Vidíš to?"
Přikývla.
„Vezmi si ho!"
Dívka vztáhla ruku. Zůstala v té poloze několik vteřin
a Belial se sám na ní pásl pohledem. „Podívejte se na ten
nůţ!" zvolal. „Dobře se na něj podívejte a uvidíte na vlastní
oči, jak bude ta proklatá láska zničena. Přesvědčíte se, ţe
neexistuje, ţe existuje jen leţ a nenávist. Láska je leţ a ona
vám to dokáţe. Jak se jmenuješ?"
„Eva," odpověděla dívka a dívala se jako v tranzu na
čepel před svýma očima.
„A jak se jmenuje tvůj přítel?"
„Albert."
„Výborně, Evo. Říkala jsi, ţe Alberta miluješ, ne?"
Eva prudce otočila hlavu. „Váţně?" smála se
nepříčetně, „váţně jsem to řekla?"
„A ne snad?" popichoval ji Belial. „Chceš mě klamat?
Říkala jsi, ţe ho miluješ."
„Ne, nemiluji ho."
„Tak co je teď pravda?"
„Já nevím!" zamumlala Eva.
A další otázka: „Nebo svého přítele snad nenávidíš?
Řekni, nenávidíš ho?"
„Ne, to ne."
„Tak co?"
- 127 -
 „Je mi lhostejný," zašeptala Eva. „Je mi lhostejný, ani
ho nemiluji, ani k němu nechovám nenávist."
„To je dobré, Evo, dokonce velmi dobré. Kdyţ je ti
lhostejný, tak uţ s ním nemusíš být. Nebo se mýlím?"
„Nemýlíš se!"
Belial se zasmál a poplácal ji po tváři. „Tak je to
správné, Evo, tak je to správné. Albert je ti lhostejný. Je ti
lhostejný a můţe ti být lhostejné i to, zda ţije, nebo ne?"
„Ano!"
Belial zvedl ruce. Vypadal jako velký guru, který
všemu vládne. „Kdyţ je ti to lhostejné, tak ho zabij. Ukaţ
nám všem, kteří se na tebe díváme, ţe je ti lhostejný.
Vezmi si ten nůţ a zapíchni mu ho do krku. Udělej to!"
Eva slyšela, co říká.
Pak přikývla. Čepel klesla směrem dolů. Obrátila
pravou ruku.
Albertovo hrdlo bylo odkryté.
Nemohla ho minout.
Přivřela oči a přesně zamířila.
Albert se nehýbal. Stál tam jako socha. Ruce mu
visely podél těla jako hadrovému panákovi. Pohled měl
upřený do prázdna.
„Zabij ho, Evo!"
„Ne, ona ho nezabije!"

- 128 -
 17.

Ten hlas zazněl hlasitě nad hlavami všech a

nepřipouštěl námitky. Sálem se rozlehlo vyděšené a
překvapené ticho. Nikdo se ani nepohnul a nikdo si neuměl
představit, ţe by se mezi nimi našel někdo, kdo se odváţí
odporovat velkému Belialovi.
A přesto ta slova nebyla ţádný klam, to věděl i Belial,
který se díval na Evu a měl vztek, ţe nevykonala jeho
příkaz.
Pořád stála před svým přítelem, mířila mu noţem na
krk, ale zatím nebodla.
Vzadu nastal pohyb. Nebylo to od něho daleko a
Belial uţ tušil, ţe jeho kouzlo bylo narušeno. Neozval se
hned, protoţe přemýšlel o tom hlase, který mu nebyl
neznámý. Někdo promluvil k těm lidem, někdo, kdo nestál
na jeho straně, a to ho rozčilovalo.
„Zabij ho, Evo!"
Přikývla. Zvedla ruku, ale neţ stačila bodnout,
objevila se druhá ruka a současně upadlo několik lidí na
zem, protoţe příchozí nemohl na nikoho brát ohledy.
Eva vykřikla. Ne triumfem, ale proto, ţe ji ta cizí ruka
tak bolestivě svírala zápěstí. Ještě stále chtěla vykonat
Belialův příkaz, ale Raniel to nepřipustil. Nasadil proti ní
všechnu svou sílu a ohnul jí ruku k sobě, i kdyţ se Eva
pokusila o všechno.
Nůţ jí vyklouzl z prstů a dopadl se zařinčením na
zem.
Belial zavrčel. Nezasáhl, protoţe uţ věděl, kdo je jeho
protivníkem.
Zrovna Raniel, spravedlivý. Napůl člověk, napůl
- 129 -
anděl. Někdo, kdo nestál na ţádné straně, kdo prostě jen
chtěl spravedlnost a to se Belialovi nelíbilo.
Jediným trhnutím odhodil Raniel dívku do náručí
jejího přítele, který ji drţel jako kus dřeva. Nikdo z
přihlíţejících nic neudělal, všichni se tlačili k němu,
protoţe tušili, ţe zde dojde k rozhodujícímu zápasu mezi
oběma podivnými bytostmi. Oba chtěli zvítězit, i kdyţ
kaţdý z jiného důvodu a kompromis byl mezi nimi
vyloučen.
„Ty mě znáš, Beliale."
„Ovšem, kdo by tě neznal."
„Pak také víš, proč jsem přišel."
„Ne, ale ty mi to řekneš."
„Přišel jsem proto, abych tě svrhl zpět do hlubin
zatracení. Vrátíš se tam, kam patříš. Na tomto světě pro
tebe není místa. Ty nejsi anděl, ty jsi smrt. Jsi obrazem lţi.
Chceš vzít lidem to, co nenávidíš. Vím, ţe mnozí z nich
jsou špatní, ale ţádný není tak absolutně zlý jako ty. Cítil
jsem, ţe přijdeš a proto jsem se na to připravil. Proto jsem
ti byl v patách. Anděl lţi, zatracenec, ničitel, ten nemůţe
vládnout. To, co si kdysi o tobě mysleli Essenejci, bylo
mylné. Oni věřili na konec světa, ale i na to, ţe synové
světla porazí syny tmy, jak uţ nyní lidstvo ví ze starých
spisů Kumranu. Věděli také, ţe se ten zápas neodehraje za
jejich časů, proto ho posunuli aţ do doby konce světa. Stojí
psáno, ţe se král na konci světa bude jmenovat Belial, ţe se
povznese k nebeskému pánu a svrhne několik nebeských
bytostí na zemi, aby je rozšlapal tak, jak byl kdysi zašlapán
on sám. Ale muţové Kumranu se mýlili. Obraz
dualistického světa není správný. Není jen dobro a zlo, je i
něco mezitím, vojska démonů mezi nebem a zemí. Proto
- 130 -
jejich předpovědi jiţ dávno neplatí."
„Uţ jsi skončil?" chechtal se Belial.
„Téměř."
„A co jsi mi chtěl říct?"
„Ţe i tvoje moc je omezená. Ţe ze sebe krále neučiníš.
Nebudeš králem, Beliale, anděli lţi, pane lţi a Luciferův
sluţebníku. Proti tomu se nestavím jen já sám, ale i mí
přátelé, kteří také vědí, ţe jsi opustil svou říši."
„Já nad vámi zvítězím!"
„Ne, nezvítězíš!"
„Kdo mi v tom zabrání? Kdo se chce se mnou měřit?
Kdo?"
„Já!"
„A jak to chceš dokázat?"
„Já vím, jak."
„Tak mi to řekni."
„Ne, to si nechám pro sebe. Však to zjistíš, aţ to dojde
tak daleko. Hovořil jsem předtím o Essenejcích a spiscích u
Mrtvého moře a v nich jsem také našel odpověď, Beliale.
Nejsi neporazitelný, i kdyţ na tebe Essenejci pohlíţeli jako
na nejstrašnější smrtící stroj a přisuzovali ti absolutní zlo.
Ale neporazitelný nejsi..."
Belial mlčel. Hledal východisko. Měl toho ještě tolik v
plánu. Tady na té diskotéce chtěl začít. Chtěl k sobě ty
mladé lidi upoutat, neboť jen jim patřila budoucnost a on
nechtěl ztratit jejich respekt. Ranielova slova ho silně
znejistěla. Neznal spisy Essenejců přesně, ale věděl, ţe
věřili v anděla světla a anděla tmy - Beliala. A nad nimi
oběma stál Bůh. Tomu věřili Essenejci a Beliala líčili v
těch nejhorších barvách.
Nebyl jen andělem lţi, byl lstivý, přibliţoval se k
- 131 -
lidem záludně, aby se nejprve zmocnil jejich duší a pak těl,
nebo byl nenasytný a měl neustále hlad.
To vše Belial věděl. První krok uţ měl za sebou. Zasel
do lidí svou ideologii, zatím ještě nezískal jejich duše, ale
byli připraveni věřit jeho lţím.
Teď uţ se těšil na druhý krok, ale Raniel, který stál
před ním, mu to překazil. Ve svém tmavém oděvu vypadal
Raniel jako mstitel z říše smrti. Moţná tím mohl zastrašit
jiné, ale ne Beliala, anděla lţi.
„Chceš boj?"
Raniel přikývl. „I to, pokud to musí být."
„A ty věříš tomu, ţe nade mnou můţeš zvítězit? Nade
mnou, Luciferovým poslem?"
„Pokusím se o to."
Belial se zasmál. Znovu se jeho ďábelský smích
rozezněl halou a mnoho lidí vylekal. „Oh, uţ teď mám
strach, hrozný strach. Uţ se třesu, vidíš?"
Skutečně se třásl. Jeho tělo vibrovalo, klesl na kolena,
poloţil hlavu na rameno a díval se vzhůru na Raniela.
Působil jako někdo, kdo se vzdává, klečí, lomí rukama a
prosí Raniela o smilování.
Leţ, nic neţ leţ, pomyslel si Raniel. Jen odporné
divadlo.
Ale on se nevzdá! On ne!
Přesto se Raniel rozhodl, ţe to zkusí. Sáhl rukama pod
svůj oděv, kde měl něco ukryto.
Byl to skleněný meč!
Jeho zbraň, bible spravedlivých, jak ji nazýval. Tímto
mečem uţ zachránil nejeden ţivot a teď se pokusí jím
zahubit anděla lţi.
Belial se díval. Klečel se psí oddanností u nohou
- 132 -
svého nepřítele. Roztřeseným hlasem se ho ptal: „Ty mě
chceš zabít? Ty mě chceš skutečně zabít, Ranieli?"
„Zaslouţil sis snad něco jiného?"
„Vrhám se před tebou do prachu, spravedlivý. Chceš-
li, budu ti líbat nohy. Skláním se před tebou, protoţe znám
tvou sílu, ale prosím tě o smilování. Nedělej to, prosím,
změním se, budu dělat, co přikáţeš."
Byla to směšná scénka, ale velmi dobře zahraná, to
Raniel věděl.
Neleţel před ním jen tak někdo, byl to Belial, anděl
lţi.
A Raniel velmi dobře věděl, ţe nemluví pravdu. Byl
lhář, pravda pro něho byla vraţedná.
Nemohl pravdu slyšet.
Raniel zvedl svůj meč a díval se přitom na šedivé
vlasy, které se na šíji rozdělovaly.
Ţádné slitování.
Raniel ťal!

Můj kříţek se zahřál!

Cítil jsem to uţ dlouho předtím, neţ jsme vystoupili z
auta. Stáli jsme na velkém parkovišti před bývalou tovární
halou, přestavěnou na diskotéku.
Takové stavby rostou v Londýně jako houby po dešti,
stojí několik měsíců, neţ se dav zábavychtivé mládeţ
přesune zase jinam.
- 133 -
 Tato diskotéka byla hojně navštěvovaná, to jsme
poznali podle mnoţství zaparkovaných vozidel. Mnozí z
nich sem jezdili na motorkách a my teď hledali místo, kam
zaparkovat našeho rovera. Bylo ho tu dost. Mohl jsem
zaparkovat dokonce těsně u vchodu.
Uţ kdyţ jsme vystupovali, bylo mi nápadné ticho,
které tu panovalo. Z otevřených dveří nevystupoval ţádny
hluk, ţádná hudba, ţádná změť hlasů.
Vnější osvětlení vrhalo své barevné paprsky do tmy. I
uvnitř byly hlavy diváků zaplaveny barevnými světelnými
pruhy.
Ţádný z nich se nepohnul.
Nikdo netančil, nikdo nemluvil.
Rozběhl jsem se ke dveřím.
Současně se mnou vystoupili z auta i Suko a Billy.
Suko ho pevně drţel, protoţe Billy byl velmi nervózní a
neustále ukazoval pravou rukou ke vchodu. „Svatý, tam je
ten svatý. Cítím ho, vím, ţe tam je."
„Dobře, dobře, jen klid," uklidňoval ho Suko.
„Chci k němu."
„Teď ne!"
„Já chci!"
„Pusť ho tam, Suko!"
„Dobrá, ale já zůstanu venku." Suko se podíval na můj
kříţek.
Drţel jsem řetízek, na němţ byl zavěšen, takţe kříţek
volně visel. Kýval se lehce se strany na stranu a byl
oblopen jasnou září. Cítil zlo v naší blízkosti a jelikoţ
reagoval tak silně, muselo být zlo velmi silné a prastaré.
Vběhl jsem do diskotéky.
Světlo mi ukazovalo cestu, ucpanou lidmi.
- 134 -
 Viděl jsem záda výstředně oblečené mládeţe. Nikdo si
nevšímal svého okolí.
Všichni se soustředili jen na dění odehrávající se
uprostřed sálu.
Co se tam odehrávalo, jsem zatím neviděl, i kdyţ jsem
několikrát nadskočil do výšky.
Zdálo se mi, ţe se tam něco zablýsklo.
Bylo to moţné. Snaţil jsem si prorazit cestu davem.
Najednou jsem slyšel pronikavý zlý smích a pak
kolem mě něco proběhlo, přímo k východu.
Viděl jsem jen stín, ale věděl jsem, ţe to byl Belial,
kdo se kolem mě mihl...

- 135 -
 18.

Zásah!
Ano i ne!
Raniel zasáhl, ale v té chvíli Belial dokázal, jak je
mocný. Rozplynul se prakticky před očima spravedlivého.
Mihl se kolem meče nahoru a jeho triumfální smích se
rozlehl sálem staré továrny.
V tom smíchu zaznělo jeho jméno, zatímco on sám se
vznášel pod stropem jako velký hrozivý pták, kterého nelze
polapit.
Znovu se skřehotavě rozesmál. Vysmíval se svému
nepříteli a letěl směrem k východu.
Pak byl pryč!
Suko musel Billyho pevně drţet za ruku, protoţe
chlapec s ním nechtěl být. Chtěl se mu vytrhnout, škubal
sebou, křičel a škemral, ale Suko neoblomně vrtěl hlavou.
„Já chci za tím svatým, Suko! On je můj přítel! Volal
mě! Jsem dítě a on miluje děti! Já jsem ho viděl první!
Zjevil se mi a já vím, ţe to něco znamená. On chce mě, jen
mě!"
„Zůstaneš se mnou!"
„Ale ten svatý je..."
Suko uţ pomalu začal ztrácet trpělivost. Nechtěl
Billymu působit bolest, ale musel ho drţet velmi pevně,
aby se mu chlapec nevytrhl.
Býval by se vrhl do vlastní záhuby, neboť Belial nebyl
ţádný svatý, byl andělem lţi. Obelhal kaţdého, aby se stal
jeho obětí.
A v této chvíli byl na diskotéce, protoţe i Suko slyšel
jeho pronikavý smích.
- 136 -
 Belial byl na cestě zvítězit. A Suko uţ si najednou
sám nepřipadal v bezpečí. Tušil, ţe dojde k boji i mezi ním
a Belialem, a k tomu potřeboval mít volné ruce, bez
chlapce na krku.
„Zavřu tě do auta, Billy."
„Ne!" Billy se zapřel nohama do země. Ale proti
Sukovi nic nezmohl. Suko ho táhl k roverovi. Chtěl ho tam
strčit, aby měl volné ruce a chlapec aby byl v bezpečí.
Pravou rukou otevřel dveře a levou drţel Billyho.
A pak bylo najednou všechno jinak.
Kolem se mihl nějaký stín. Proletěl jako tiché torpédo
vzduchem a Suko pocítil přítomnost toho druhého proklatě
blízko. Bleskově se otočil a chtěl něco udělat.
Ale uţ to nestihl.
Belial byl rychlejší.
A Belial chtěl toho chlapce!
„Svatý!" slyšel Suko křičet Billyho, neţ ho to srazilo
na karoserii auta, z níţ sjel na zem.
Zůstal tam lehce zmoţený leţet, ale přesto myslel na
Billyho.
Nadzvedl se a pomalu se vytahoval na nohy,
podepíraje se o auto a díval se vzhůru k nebi. I kdyţ byl
všechno jiné neţ fit, věděl, ţe ten strašný pohled, který se
mu naskýtal, není halucinace. Bohuţel to byla skutečnost.
Belial mu Billyho vytrhl a teď se svou obětí stoupal
vzhůru k nebi...
Připadal jsem si jako někdo, kdo neví, co dál. Kam
jsem měl běţet? Doprava, do středu halu, nebo doleva, k
východu?
Přijel jsem proto, abych bojoval s Belialem, ale ten
kolem mě proletěl a teď byl pryč. Chtěl jsem se rozběhnout
- 137 -
k uličce, kterou dav vytvořil proto, ţe jí někdo dlouhými
spěšnými kroky kráčel k východu. Byl to Raniel,
spravedlivý. A věru, ţe na mě nedělal dojem vítěze. To, co
jsem předtím zahlédl jako záblesk, byl skleněný meč, který
Raniel svíral v jedné ruce, ale působil dojmem, ţe ho má
chuť odhodit, protoţe ho v rozhodujícím okamţiku nechal
ve štychu.
Raniel se nedíval ani napravo, ani nalevo. Díval se jen
k východu, neboť i on samozřejmě věděl, ţe Belial unikl,
coţ nemohl v ţádném případě připustit.
Zvolal jsem jeho jméno: „Ranieli!"
Můj výkřik ho zastavil. Věděl jsem, ţe aţ se dostane
ven, bude moci Beliala pronásledovat ve vzduchu a tak
jsem s ním nejprve chtěl promluvit několik slov.
Dívali jsme se na sebe.
„Je pryč, Johne!" řekl.
„Já vím."
„Znovu se mu to podařilo! Obelhal mě. Věděl jsem, ţe
mi lţe. Byl dokonce rychlejší neţ můj meč!" Raniel byl
velmi zklamán. Do davu se pomalu opět vléval ţivot.
Začali teprve teď chápat, co se odehrálo. Slyšel jsem první
výkřiky a Raniel mi vysvětlil, ţe jsou tu i mrtví a ranění,
ale my jsme v této chvíli neměli čas se o ně postarat.
Dav se začal tlačit k východu a vynesl nás s sebou
jako mohutný proud.
Neţ nás stačili srazit na zem, byli jsme na nohou, ale
neběţeli jsme na parkoviště. Postavili jsme se vlevo od
vchodu, zády ke zdi. Neviděl jsem Suka, protoţe mi dav
bránil ve výhledu, ale bylo mi jasné, ţe jsme prohráli.
Belial byl ještě rafinovanější, neţ jsem očekával. A bál
jsem se o Billyho Wilsona, který by měl být se Sukem
- 138 -
někde nablízku.
Poslední lidé opustili budovu. Mezi nimi byla křičící
dívka, silně krvácející na rameni, podepíraná dvěma
mladíky.
Vracel jsem se dovnitř sám, protoţe Raniel nechtěl.
Moje kroky se zrychlily, kdyţ jsem viděl, ţe uprostřed
sálu leţí na zemi lidé v bezvědomí a krvácejí. Byli to čtyři
lidé, pořezaní noţem a při pohledu na ně se mi sevřel
ţaludek a měl jsem co dělat, abych potlačil nutkání ke
zvracení.
„Beliale, ty proklatý netvore!" zašeptal jsem. „Já tě
zastavím, já tě dostanu!" Zaťal jsem ruce v pěsti, připadal
jsem si zatraceně opuštěný, pak jsem se pomalu obrátil.
Jako cizím světem jsem se vracel zpět k východu,
osvětlen barevnými reflektory, coţ mi v této situaci
připadalo přímo perverzní.
Proti mně vyletěla oblaka kouře z výfuků startovaných
automobilů a motorek. Připadalo mi to jako páchnoucí
pozdrav anděla lţi.
U našeho roveru jsem viděl obrysy svého přítele Suka,
který byl jen slabě osvětlen vnějšími světly.
Billyho jsem neviděl.
Srdce se mi rozbušilo. Zrychlil jsem krok a
nepotřeboval jsem se Sukovi ani dívat do tváře, abych
uhodl, co se stalo.
Přesto jsem se zeptal: „Billy?"
„Bohuţel, Johne!"
„Co se s ním stalo?"
„Belial ho odnesl a já tomu nemohl zabránit. Proběhlo
to strašně rychle. Divím se, ţe mě jen vyřadil z boje a
nezabil. Ale myslím, ţe je pro něho ten hoch mnohem
- 139 -
důleţitější neţ já."
Spolkl jsem odpověď. Díval jsem se do prázdna a
šeptal: „Všem nám unikl. Ani já jsem ho nedokázal
zastavit. Je mi líto."
Dokonce i Raniel vypadal zkroušeně. Díval se do
země, zatímco v dálce uţ zaznívalo houkání sirén.
„Měli bychom se ztratit!" navrhl jsem. „Naši kolegové
by nás zdrţeli svými dotazy, i kdyţ oprávněnými."
Suko i Raniel souhlasili.
Jelikoţ zvuk sirény rychle sílil, museli jsme si
pospíšit. A to jsme také udělali.
„Kam pojedem?" zeptal se Suko, kdyţ jsme seděli v
autě.
Pokrčil jsem rameny a nastartoval motor...

- 140 -
 19.

Billy výskal radostí .„Já letím! To je tak nádherné,

Beliale, já letím!"
„Ano, se mnou!"
„Jsi báječný!"
„To já vím."
„Jsi opravdu svatý?" volal Billy do hukotu větru.
„Ovšem, ţe jsem."
Billyho ta odpověď uspokojila. Belial ho drţel ve
svých kostnatých rukou tak, aby chlapec leţel ve vzduchu
břichem dolů a mohl se dívat na zem.
Billy byl okouzlen. Zapomněl na všechno, na rodiče,
na policisty, jen se díval do hloubky pod sebe. Byl večer,
tma se vznášela nad městem, ale byla prosvětlena miliony
světel, která shora vypadala tak nádherně, jak to Billy ještě
neviděl.
Bylo to moře světel, svět, který byl vzdálený a přesto
blízko.
Nádhera...
Drţeli se daleko od svého cíle a Billy si všiml, ţe
svatý opsal oblouk doleva a světla pod nimi teď zmizela.
Letěli teď nad temnou krajinou plnou stavebních strojů a
rozestavěných zdí. Byla to nějaká obrovská stavba.
Dlouhá ramena jeřábů čněla k noční obloze. Byl tu
cítit beton a prach a kdyţ Belial sestoupil o několik metrů
dolů, uviděl Billy obdélníkový půdorys. Bylo to
nedostavěné poschodí nějaké budovy, zatím nezastřešené.
Ten dům určitě bude po dokončení stavby mnohem vyšší.
Tam přistáli.
Vítr bičoval Billyho obličej. Belial ho pustil a Billy
- 141 -
učinil několik vrávoravých kroků, neţ našel rovnováhu.
Pak se zastavil, poněkud nejistě, v myšlenkách ještě
stále při tom neobvyklém letu. Pomalu se obracel a
postupně si uvědomoval, ţe ten krásný let se světcem vzal
dřívější konec.
Belial nespouštěl z chlapce oči. Seděl před betonovou
plošinou ve výšce hrudi, jako by si chtěl chránit své nahé
tělo před větrem. Sloţil křídla, takţe jen jejich horní části
vyčnívaly nad rameny.
Billy k němu přistoupil. „Uţ naše cesta skončila?"
zeptal se ho.
„Ne."
Byla to leţ, ale Billy to nepoznal.
„Kdy poletíme dál?"
„Později."
Další leţ, protoţe Belial měl v úmyslu něco úplně
jiného. Díval se na něho pohledem, který dokonce i chlapci
naháněl strach. Poprvé, protoţe teprve teď uviděl pravou
tvář anděla lţi a přestal věřit, ţe má před sebou světce. „Ty
nejsi svatý," řekl Belialovi.
„Ale ano, jsem!" lhal Belial.
„Ne, protoţe z tebe mám strach. Ze svatého bych
strach neměl."
„Tak proč ho máš?"
„Protoţe se na mě tak díváš!"
Belial se rozesmál. „Opravdu?"
„Ano."
„A co?"
„Co chceš?"
„Tebe!"
Billy začal ustupovat. Jeho strach vzrostl. „Ale co se
- 142 -
mnou chceš dělat?"
„Potřebuji tě. Potřebuji tvou duši, potřebuji tvé tělo.
Jsi mladý a já jsem lačný a hladový." Zasmál se zlověstně a
zvedl se.
„Ne!" vykřikl Billy, kterému spadly klapky z očí,
protoţe anděl lţi mu poprvé zjevil svou pravou tvář.
Bylo to pro něj strašné. Nevěděl, co má dělat, protoţe
Belial šel blíţ a blíţ.
Billy před ním ustupoval.
Ale plocha byla ohraničená. Nebylo tu nic, kde by se
mohl skrýt. Vchod do spodnějšího patra byl přikryt prkny,
takţe tam taky nemohl.
„Ne, prosím tě, ne..." Billy natáhl ruce před sebe, jako
by tak mohl Beliala zastavit.
Belial zavrtěl hlavou, aţ se mu šedivé vlasy rozletěly.
„Mám hlad. Potřebuji duše, potřebuji i maso a krev. Ty jsi
dítě, měkoučký k pozření. Dostanu, co potřebuji!"
Billy pochopil, ţe Belial nelţe. Teď teprve mu začalo
být smutno po přátelích, kteří dávno znali pravdu.
„Co teď?"
Otočil se. Rozběhl se, ale zakopl o kámen
Jeho výkřik se rozezněl vzduchem do dálky, zatímco
jeho tělo dopadlo na zeď a odtud se svezlo na zem.

- 143 -
 20.

Zeptal jsem se: „Kde je?"

Jak Suko, tak Raniel mé otázce rozuměli.
Očekával jsem odpověď od Raniela, neboť to byl on,
kdo mi přišel oznámit Belialovo zjevení.
„Zatím to nevím," odpověděl.
„Cítíš ho?"
„Ano, jeho vliv."
„A jak ho můţeme zastavit?" zeptal se Suko. „Můţe to
dokázat John svým kříţkem?"
„To nevím. Ale jedna šance tu je. Musíme ho přelstít
lţí."
„Jak?" zvolal jsem, „On přece lţe neustále."
„Skutečnou lţí."
„Prosím?"
„Ano, ano, lţí. Musíme ho přesvědčit lţí, aniţ by si to
uvědomil. Jen tak ho můţeme zničit. To, co jsem zkusil na
té diskotéce, nebylo nic jiného neţ úhybný manévr. Musí
lhát a přitom být přesvědčen, ţe mluví pravdu."
„To je komplikované."
„To je pravda, Johne."
Zůstal jsem u reality. „Nejdříve musíme najít jeho i
toho chlapce. Doufám, ţe Billy ţije a pak..."
„Johne, jeď dál!" přikázal mi Raniel hlasem, který
napovídal, ţe se zřejmě něco dověděl.
„Kam?"
„Rovně, prosím."
„Dobrá."
Zatím jsme se příliš od diskotéky nevzdálili. Podařilo
se nám ujet přijíţdějící policii. Později jim všechno
- 144 -
vysvětlím, teď bylo důleţitější najít chlapce a pochopitelně
Beliala.
„Je někde nablízku!" šeptal Raniel. Seděl vedle mě a
nepřipoutal se. Jeho hlava se hýbala. Díval se bočním
okénkem ven, hned zase čelním sklem a neustále si
prohlíţel oblohu.
„Za chvíli budeme na staveništi," řekl jsem.
„Správně."
Jel jsem dál.
Po levé straně uţ se rýsovaly obrysy nedokončené
stavby. Bude-li někdy dokončena, bylo sporné. To mi jen
tak mimochodem proběhlo hlavou. Musel jsem se
soustředit na řízení.
Vynořila se velká tabule, na níţ byly uvedeny firmy,
které na stavbě pracovaly, jak uţ to obvykle bývá.
Nedaleko stály jeřáby na mohutných betonových
podstavcích, či na kolejnicích.
„Zastav!"
Raniel to skoro vykřikl a já dupl na brzdy.
Raniela to vyhodilo dopředu. Ale on se opřel rukama
o palubní desku a pohotově otevřel dveře a vyskočil ven.
Byl rychlejší neţ Suko a já. Kdyţ jsme vystupovali, bylo
nám jasné, proč má tak naspěch.
„Paneboţe!" zašeptal můj přítel a zíral do výšky.
Já učinil totéţ.
Viděli jsme malou postavičku, která přepadla přes
okraj nedostavěné zdi a s křikem padala dolů.
Byl to Billy. Aţ dopadne, zůstane leţet rozbitý na
zemi. Ale jeden z nás chyběl.
Raniel, napůl anděl, napůl člověk, jemuţ se podařilo
své tělo vynést vzhůru a teď stoupal vstříc padajícímu tělu.
- 145 -
Vystupoval velmi rychle a dohonil chlapce ve výšce
čtvrtého poschodí, kam jsme ještě dohlédli.
Billy mu spadl do náručí. Váha padajícího těla strhla
Raniela dolů. Padal asi dvě patra velmi rychle a uţ to
vypadalo, ţe mu chlapec vypadne z náručí. Málem se nám
zastavilo srdce, ale Raniel chlapce uchopil ještě pevněji.
Potom s ním pomalu klesal vstříc zemi. Přistáli těsně u
nás.
Billy nebyl schopen mluvit. Byl smrtelně bledý a v
šoku leţel Ranielovi na rukou. Vypadal jako loutka. Jen
chvění rtů dokazovalo, ţe ještě ţije.
„Mám ho," řekl Raniel a na jeho rozzářeném obličeji
se objevil úsměv.
Nebyli jsme schopni slova. Ţaludek se mi stáhl.
Mimoto jsem se cítil, jako bych selhal, protoţe se mi
nepodařilo Billyho zachránit.
„Děkuji."
„Je jen spravedlivé, ţe ţije!" řekl Raniel. „Budu ho i
nadále chránit!"
„To ty umíš nejlépe."
Suko poodešel stranou, aby si prohlédl zeď. Moc toho
neviděl, hledal Beliala. Ale viděl jen prázdné okenní
otvory, lešení, jeřáby, ale anděla lţi ne.
„Nevidím ho," řekl zklamaně. „Musí tu přece někde
být!"
„Srazil přece toho chlapce dolů," dodal jsem. „Proč to
asi udělal?"
„Moment!" ozval se Raniel. „Já si to nemyslím,
Johne."
„Ne?"
„On ho potřebuje. Nejdříve si chtěl vzít jeho duši, pak
- 146 -
tělo. Billy je dítě, je čistý a kdyţ zloduch můţe získat něco
čistého, udělá pro to vše."
Raniel se odmlčel.
„Proč nemluvíš dál?"
„Uţ není nahoře."
„Je tady?"
Raniel pokrčil rameny.
O chvíli později zazněl ze tmy od zdi domu zlostný
hlas. „Ten chlapec patří mně!"
V tu chvíli jsme věděli, ţe se Belial pokusí ho znovu
získat...

- 147 -
 21.

Coţe to Raniel říkal?

Ţe musíme dosáhnout toho, aby Belial lhal a přitom
věřil, ţe říká pravdu. Potom ţe bude slabý a porazitelný.
Ale jak ho máme přinutit k takové lţi?
Já jsem to nevěděl a pak, museli jsme počítat i s tím,
ţe si je své slabiny vědom.
Raniel drţel Billyho pevně, přitiskl si ho k hrudi a
nevypadal, ţe by ho byl ochoten dobrovolně vydat. Billy
tiskl tvář Ranielovi do šatů. Nechtěl uţ toho „svatého"
vidět. Bylo pravděpodobné, ţe tam nahoře konečně
pochopil pravdu.
Zastrčil jsem pravou ruku do kapsy a uchopil stříbrný
kříţek. Cítil jsem teplo, které vydával. Za chvíli uţ ho
nebudu moci drţet. Ale zároveň jsem si všiml, ţe mi to
teplo stoupá vzhůru do paţe a dodává mi pocit jistoty.
Pak jsem kříţek vytáhl z kapsy. Ne rychle, pomalu
jsem vysouval ruku z kapsy.
„Ukaţ se, anděli lţi!"
To Raniel ho vyzval.
Slyšeli jsme smích a pak nám zopakoval, ţe Billy patří
jemu, protoţe si ho našel. Billy byl první člověk, který ho
viděl a proto ho chtěl.
„Můţeš si pro něho přijít!"
„To také udělám."
„Tak pojď!"
Ale Belial nešel. Neviděli jsme ho, protoţe se skrýval
ve stínu zdi. Netušil jsem, co mu brání, aby si pro chlapce
šel. Byl to můj kříţek, který jsem i s řetízkem poloţil na
kapotu roveru?
- 148 -
 „Uţ nebudu déle čekat," řekl Raniel.
„Neboj se, uţ jdu."
V tom hlasu zazněla záludnost. Byl prostě odporný.
Ale Belial dodrţel slovo a vyšel ze stínu zdi.
Jeho nahá postava byla jako šedivý stín, který se
neslyšně pohyboval k nám.
Jeho tvář mi připomínala pokřivenou grimasu. Podíval
se na Suka, který stál jako na trní a vytáhl z kapsy svou
hůlku.
Belial si všiml i blýskajícího se kříţku na kapotě.
Uplivl si před ním.
Pak uviděl spravedlivého.
Raniel tiše hovořil s Billym, neţ ho od sebe odstrčil a
postrčil ho k Belialovi.
Proklatě, chce snad toho hocha obětovat?!
Projel mnou strach. Nebyl jsem dalek toho aktivovat
kříţek a bude-li to nutné, udělat to sám, abych zjistil, zda
mám proti andělu lţi nějakou šanci.
„Miluješ ho?" zeptal se nečekaně Raniel.
Belial se úlisně zasmál. „Ano, miluji toho chlapce!"
Leţ, to byla ona! Dostali jsme ho!
„Johne, formuli!"
A tentokrát jsem to byl já, kdo ji křičel do noci. „Terra
pestem teneto-salus hic maneto!"
A kříţek zareagoval!
Světlo!
Světlo - všude, kam jsme se podívali. Bledé studené,
ale přesto jasné, jako by někdo rozsvítil obrovskou lampu.
To světlo svítilo, zářilo a šířilo se do dálky. Koupali jsme
se v tom světle.
I Belial!
- 149 -
 „Lţeš!" zvolal spravedlivý. „Lhal jsi. Nechal ses
obelstít. Nelhals vědomě. Jen ti to tak vyletělo, měls
pravdu, čistou pravdu a pravda je začátek, ale pro tebe
znamená konec, anděli lţi!"
Belial vykřikl. Zhroutil se. Seděl na svém odporném
zadku a nebyl uţ schopen se zvednout.
Zasáhla ho síla ukrytá v mém kříţku. Dokázala ho
oslabit, pronikla mu jeho tenkou kůţí a protrhla ji.
Najednou mu z tenkých rtů začala vytékat krev.
Reagoval jako člověk, stal se lidsky zranitelným a kdyţ
roztáhl křídla, vypadalo to směšně.
Nedokázal uţ vzlétnout. Zahyne tady a my budeme
mít příleţitost vidět ho umírat, osobního stráţce samotného
Lucifera, absolutního zla.
Opravdu ho síla kříţku zabije? Zemře skutečně?
Naše naděje mizela, protoţe se stalo něco jiného, co
hrozilo odejmout kříţku jeho sílu.
Cítili jsme nevysvětlitelný chlad, který se na nás snesl
jako tlustá přikrývka, obalil nás, aniţ bychom se proti
němu mohli bránit. Ten chlad mi vzal dech. Zavrávoral
jsem a byl šťastný, ţe se mohu opřít o rovera. Vedle jsem
slyšel chroptět Suka, podíval se tím směrem, ale neuviděl
jeho, nýbrţ něco jiného, co se na nás snášelo ve tmě.
Tvář!
Nebyla ani krásná, ani odporná. Měla dvě oči, do
nichţ jsem nedokázal pohlédnout.
Byly to oči zla a ta tvář patřila tomu nejmocnějšímu z
padlých andělů - Luciferovi!
Zjevil se, aby diktoval finále a já neměl nic jiného, na
co bych mohl spoléhat, neţ svůj kříţek. Dokáţe
zmobilizovat síly všech čtyř archandělů tak, aby se jako
- 150 -
čtveřice postavili proti Luciferovi a vybojovali znovu boj,
který je popsán v knize Genesis?
Ne, nestalo se.
Luciferův obraz se zjevil proto, aby chránil jeho
osobního stráţce. A my mohli hovořit o štěstí, ţe silné
záření kříţku ochránilo nás. Stáli jsme tam a přihlíţeli
události, která se odráţela v dokonalé zrcadlové ploše.
Belial krvácel. Byl u konce. Ústa otevřená. Z nich
vytékala rudá tekutina a chuchvalce krve. Celý se stáhl do
sebe. Ale Luciferova ústa se otevřela a Belial v nich
zmizel. Jako by ho zlo jednoduše spolklo.
Belial byl pryč.
A v té chvíli se kouzlo bílé magie mého kříţku
zlomilo...

- 151 -
 Podívali jsme se na sebe.
A nebyli jsme schopni se ani usmát.
V tak hlubokém šoku jsme se nalézali. Raniel
byl první z nás, kdo se vzpamatoval.
Postavil Billyho Wilsona na zem
a držel ho za ramena, aby neupadl.
„Zavedu ho zpátky," řekl mi.
„Dobře a pak?" zeptal jsem se.
„Pak se uvidíme. Ještě tu musíte něco dokončit."
Už chtěl jít, ale můj hlas ho zadržel.
„Co se stalo s Belialem?"
Spravedlivý se rozesmál.
„Odešel k Luciferovi, tam se bude zotavovat
a lízat si rány."
Myslel jsem si to, ale doufal jsem,
že to potrvá co nejdéle.
Jeho první zjevení se na zemi
nám dalo pořádně zabrat.
Neměli jsme zájem na dalším...

Konec

- 152 -